This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Gymnázium Václava Hraběte uvádí
Bojovníci proti totalitě (pohledem dětí)
Byla jsem nespravedlivě zavřená (příběh paní Havlůjové)
20 let po Sametové revoluci (co se změnilo)?
1
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Jak to dnes vypadá na Pankráci?
Obsah Předmluva
2
(……vzali nám svobodu…)
Komunismus v datech a číslech
3
(……..kolik lidí zemřelo ve vězení….)
Byla jsem nespravedlivě zavřená
4
(……..řekli mi, že už ho víckrát neuvidím….)
20 let po Sametové revoluci
6
(………začátek naší skutečné svobody…….)
Příběhy diskriminace
8
(...ona byla židovka, on nesměl publikovat....)
Jak to dnes vypadá na Pankráci?
10
(…jejich nářek budu slyšet až do smrti…)
Sv. Jan pod skalou očima pana Ševčíka 11 (…….snažil se zachránit strýce……..)
Komunismus dnes
12
(…nechali byste komunisty znovu vrátit k moci…)?
2
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Co to vlastně je totalita?
Totalita. Každý z nás jí zná, ale co je na ní to nejhorší? Při tvoření tohoto časopisu, jsem si více než jindy uvědomovala, co tu diktatura napáchala. Mluvila jsem s lidmi, kterým zničila život, kterým ho nepříjemně poznamenala, kterým celý život změnila. Mohlo by se zdát, že ostatním to zas tak neublížilo, „ jenom“ jim to omezilo svobodu. 20 let po Sametové revoluci je svoboda to jediné, co v našem státě skutečně máme a je to neskutečný rozdíl. Až teď jsem si uvědomila, že to nejhorší co nám komunisti udělali, bylo, že nám vzali svobodu a zlomili nás jako lidi.
Marie Slavíková šéfredaktorka Kateřina Léblová redaktorka Josef Veselý fotograf Jan Henyš fotograf Marie Drnovcová jazykový korektor
Děkujeme všem ostatním bojovníkům za pomoc, nejvíce Michalovi Čílovi. Taky děkujeme profesorům Solařovi a Urbánkovi, že to s námi zvládli a vždy nám poradili. Díky každému, kdo byl ochoten nám věnovat chvíli času, nebo jen radu.
Díky díky díky!!!!!!!!!!! Redakce
3
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Komunismus v České Republice v datech Květen 1945: Česko je osvobozováno převážně sovětskými vojsky. 26. květen 1946:V parlamentárních volbách získali komunisté 38% hlasů. 20. únor 1948: Většina nekomunistických poslanců podala demisi. 25. únor 1948: Prezident Beneš přijímá demisi a vzniká nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Březen 1948: Komunisté znárodnili 95% průmyslu. 9. květen: Československo je prohlášeno lidově demokratickou republikou. 14. červen 1948: Klement Gottwald se stává prezidentem. Září 1948: Je schválen Zákon o táborech nucené práce. 9. říjen 1948: Je vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. 5. březen 1953: Umírá Stalin. 14. březen 1953: Klement Gottwald umírá. 21. březen 1953: Novým prezidentem se stává Antonín Zápotocký. 5. leden- 21. Srpen 1968: Uvolňování poměrů (tzv. Pražské jaro). Noc z 20. na21. srpna 1968: Vpád vojsk Varšavské smlouvy 17. listopad 1989: Sametová revoluce.
Oběti Komunistického režimu. Za politicky trestné činy bylo popraveno 248 osob, z toho 247 mužů. Jediná popravená žena byla Milada Horáková. Přibližně 4500 osob zemřelo ve vězení. Nejméně 282 osob bylo zavražděno při pokusu uprchnout přes železnou oponu. V letech 1948-1989 zemřelo v důsledku střetu s narušiteli nejméně 11 pohraničníků. Z politických důvodů bylo do vězení odsouzeno přes 205 000 lidí. Kolem 20 000 lidí bylo do táborů nucených prací přiřazeno bez soudu. V letech 1948-1987 uprchlo do zahraničí 170 938 občanů. 4
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Byla jsem nespravedlivě zavřená „To, že jsem byla zavřená, nebylo spravedlivé, ´´ vypráví paní Havlůjová.“ Můj otec pracoval ve skupině, která se jmenovala Obrana národa. V roce 1944 byla celá skupina prozrazena, ale můj otec byl včas varován a uprchl. Když gestapáci přišli a nemohli sebrat tatínka, sebrali maminku. Nejdříve ji odvezli do Klatov a pak do malé pevnosti v Terezíně. Kvůli těžkému onemocnění se nemohla dostavit k soudu v Praze, což jí zachránilo život“. Oba rodiče paní Havlůjové se vrátili domů v roce 1945 a její otec byl vyznamenán. Na okamžik se zdálo, že nic dalšího už nehrozí. Ale v roce 1948 se situace zhoršila a otec paní Havlůjové byl 21. prosince předvolán k výslechu. O dva dny později se už v Písku konal soud a pan Pompl byl odsouzen k roku těžkého žaláře. Paní Havlůjová se snažila očistit svého otce, a tak rozsudek odevzdala do tzv. Ligy pro lidská práva. Tam jí ovšem bylo řečeno, že s tím bohužel nejde nic udělat. Když se pan Pompl vrátil, rozhodl se informovat Ligu pro lidská práva o nelidských podmínkách, v kterých tam lidé musejí pracovat. „To byla další věc, která přitížila jemu i mně,“ říká paní Havlůjová. „V roce 1953 znovu sebrali mého tátu. I mně sebrali, za to, že jsem ten rozsudek odnesla do Ligy pro lidská práva, a že jsem zprostředkovala ještě další zprávu o tom, v jakých nelidských podmínkách ti lidé, v těch uranových dolech kolem Jáchymova, pracují.“ První výslech přišel 26. ledna 1953. Paní Havlůjovou, která zrovna vyšla z Úřadu práce se synem v náručí, zastavil nějaký muž. „ Paní Havlůjová, pojďte s námi a něco nám vysvětlíte“. „Dovezli mě do Bartolomějské věznice. Hned v přízemí mne odvedli do vyšetřovací místnosti“. „Já jsem měla pořád toho Tomáše na ruce, mohla jsem mu akorát po cestě ještě koupit rohlík, protože už bylo poledne a já věděla, že se domů nedostaneme. „Pak přišli čtyři muži a začali vyzvídat a vyslýchat mě, jestli znám tyhle jména. Já jsem je neznala a opravdu jsem nevěděla, o co se jedná. Pak začali křičet a Tomáš se rozbrečel,“ říká paní Havlůjová. Ten jeden řekl: “Dejte toho spratka pryč!“. Paní Havlůjová pokračuje ve vyprávění dál: “Byly tam takové dveře do vedlejší místnosti. Tak tam Tomáše strčili a zabouchli za ním dveře. Bylo slyšet, jak mne volá a pláče. Když výslech začal, po chvíli byl Tomáš zticha. Já jsem netušila, že to byl takový sklad bez dalšího východu, a že tam to čtrnácti měsíční dítě, během celého toho výslechu, bylo zavřené samo mezi šanonama a regálama. On usnul.“ „Já jsem skutečně nemohla na nic odpovědět,“ vypovídá Paní Havlůjová, “protože jsem opravdu nic nevěděla. O tom, co o ni ode mne chtěli slyšet, co dělal můj otec, jsem nemohla nic říct, nic jsem nevěděla. Myslím, že to trvalo přes dvě hodiny, možná tři, když se Tomáš probudil a začal zase volat. Já jsem je prosila, co s ním je, kde je. Řekli mi, že už ho víckrát neuvidím, že ho dají do dětského domova, že já ho
5
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
vychovávat nebudu. Sprostě mi nadávali. Pak zjistili, že skutečně nic nevím, takže ty dveře otevřeli a teprve teď jsem viděla Tomáše, jak leží na zemi. Brečel pokakanej, počůranej. Mohla jsem dojet domů, ale dali mi podepsat list papíru, že o tom co se tam stalo, nikde mluvit nebudu. Já jsem nečetla ten text, já to podepsala, jen abych to svoje dítě měla u sebe a abych věděla, že ho mám, a že mi ho nemůžou vzít.“ Paní Havlůjová byla podruhé zatčena po domovní prohlídce 26. května 1953. “ Ten malý Tomáš, když viděl, jak prohlížejí šuplíky a to všecko,“ vzpomíná, “ tak za nimi chodil a taky prohlížel. Vůbec nechápal, že to se mnou vypadá špatně. Po hodinové prohlídce mě sebrali, venku čekalo auto - pověstný Tatraplan. Doma byla jenom moje babička, ta se zhroutila. Tomáš za mnou běžel až ke dvířkům. Tam oni před ním zabouchli, posadili jsme se do auta a odvezli mne do Bartolomějské věznice.“ V Bartolomějské věznici byla paní Havlůjová asi týden, a pak přišly první, nyní již konkrétní, výslechy. Zejména jeden z nich jí utkvěl v paměti. „Přišla jsem k tomu vyšetřovateli, v rohu visely moje civilní šaty. Na stole byly rozložené papíry s tužkami. Do Konvické ulice bylo otevřené okno. Vyšetřující mi řekl, abych se postavila k oknu a podívala se. Na druhé straně ulice před okny jezdila pani s kočárkem a v tom kočárku bylo dítě, tak veliký jako já jsem měla doma. Zůstala jsem překvapená i ten kočárek byl podobný. Říkám: „Co to je?“ Vyšetřovatel odpověděl: „Když podepíšete tady spolupráci, tak si oblíknete tady šaty a půjdete domů, rozmyslete si to“.“ Po chvíli paní Havlůjová pokračuje ve vyprávění: „Nikomu nemůžu vysvětlit, co jsem prožívala, nikdo by to stejně nepochopil. Prokletý režim, který staví lidi do takových situací. Já jsem nepodepsala, protože jsem věřící člověk a v tu chvíli to bylo chvílemi jít domů a v zadu v hlavě, jako kdyby se ozval hlas, oni tě stejně nepustí. Tak jsem se začala v duchu modlit. Říkala jsem: „Panebože, prosím tě pomoz mi. Co mám dělat?“ A najednou mi bylo jasné, že to podepsat nemůžu.“ Následovaly další výslechy, které již probíhaly relativně v klidu, avšak při jednom z nich paní Havlůjová omdlela, tak ji převezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Naštěstí se jí nic nestalo, a tak byl uzavřen soudní protokol a paní Havlůjová přešla na Pankrác do soudní vazby. Soud paní Havlůjové se konal 27. listopadu 1953. Jeden se soudců byl i doktor Vojtěch Rudý. Paní Havlůjová byla odsouzena na pět let těžkého žaláře. Její štěstí v neštěstí, jak ostatně sama říká, bylo, že se na lékařské prohlídce zjistilo, že má stíny na plicích. Byla tedy převezena do věznice Svatý Jan pod Skalou. „Jsem vděčná za to, že jsem byla ve Svatém Janě. Tady jsme se už najedli. To jídlo bylo i trochu kvalitnější.“ V roce 1955 udělil prezident Zápotocký milost nemocným ženám a ženám s malými dětmi. Díky této amnestii se paní Havlůjová mohla 1. března 1955 vrátit domů. „Mezi kuchyní a pokojem byly skleněné dveře,“ vysvětluje paní Havlůjová. „Já jsem za těmi dveřmi stála a dívala se, jak si můj muž hraje s Tomášem. Maminka tam něco 6
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
zašívala, babička seděla v křesle, hrálo rádio. Já jsem chvíli za těmi dveřmi stála. Můj muž zvedl hlavu, teď mne viděl za tím sklem. Já jsem nemohla odevřít dveře a říkala jsem si, že se mi to snad jen zdá Návrat k rodině a hlavně k synovi byl velice těžký. Paní Havlůjová promeškala nejdůležitější dva roky Tomášova života a jejich vztah už nikdy nebyl jako dřív. Otec paní Havlůjové se domů vrátil až v roce 1960 a krátce na to zemřel. Paní Havlůjová uzavřela celý náš rozhovor těmito slovy: “Jsem tady proto, abych vám tohle vyprávěla, abyste věděli, že ti komunisté, když přišli v tom roce 1948, že nám slibovali a slibovali lidem kolem jenom to nejlepší. A pak se to zvrhlo a byla z toho tragédie. Já jim odpustit nedokážu. Mně zničili život, zdraví a nevěřím jim. Nevěřte Danajským, i když vám dary přinášejí je v Illiadě.“
SAMETOVÁ REVOLUCE Právě letos, na podzim roku 2009, si 17. listopadu připomeneme 20. výročí od pádu komunistického režimu v bývalém Československu. Den, kdy se na pražském Albertově sešli studenti vysokých škol a zahájili demonstraci, která vedla k přeměně politického zřízení na demokratické principy. Sametovou revolucí je tedy označováno období změn v Československu, mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989.
Den po dni: 17. listopadu – Na tento den byla organizací Nezávislé studentské sdružení naplánována akce na uctění památky Jana Opletala, studenta Karlovy univerzity, který byl zabit při protinacistické okupaci, během německé okupace. Radikálnější část vysokoškolských studentů však využila tuto akci k vyjádření nespokojenosti s komunistickou vládou. Tato demonstrace byla tvrdě potlačena. 18. listopadu – Lidé se dozvídají o brutálním zásahu bezpečnostních složek proti studentům a začínají jim vyjadřovat podporu. Ke studentům se přidávají i herci z pražského realistického divadla a společně požadují potrestání osob, odpovědných za tvrdý zásah. 19. listopadu – Různé nezávislé iniciativy zakládají Občanské fórum, jehož zástupci jednají s předsedou vlády Ladislavem Adamcem. Požadují odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů.
7
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
20. listopadu – Většina pražských škol vyhlašuje stávku. Vláda ČSSR vyjádřila svůj souhlas s policejním zásahem a odmítla vyjednávat s demonstranty. Na různých místech republiky se konají demonstrace s několika desetitisíci lidmi. 21. listopadu – Na Václavském náměstí se koná manifestace Občanského fóra. Zde promlouvá poprvé před lidmi Václav Havel. Zároveň zasedalo vedení ČSSR, které jednalo o závažnosti situace. Poté se uskutečnila schůzka zástupců veřejnosti s předsedou vlády Ladislavem Adamcem. Ten odmítl jednat s Václavem Havlem, a tak se schůzka odehrála bez jeho účasti. Místo Václava Havla jednal jeho zástupce Jan Ruml. 22. listopadu – Armáda se chystá na vojenský zákrok proti demonstrantům, kteří pokračují ve svých protestech ve většině velkých měst. Také další školy se připojují ke stávce. 23. listopadu – Několik tisíc dělníků se přidává k demonstracím, které byly v Praze toho dne největší. Na Václavském náměstí znovu hovoří Václav Havel. 24. listopadu – V KSČ došlo k výrazným změnám. Miloš Jakeš oznámil svoji abdikaci spolu s celým vedením ústředního výboru. Tato zpráva se dostala i k vedení Občanského fóra, kde byla oslavována 25. listopadu – Po jednání ústředního výboru se konala tisková konference, kde bylo představeno nové vedení komunistické strany. Občanské fórum ale považovalo tyto změny za nedostatečné. Prezident republiky Gustav Husák udělil milost sedmi politickým vězňům. Následně se Československá televize, Československý rozhlas a pražské metro zapojilo do stávky. 26. listopadu – Pokračuje jednání představitelů KSČ. Na Václavském náměstí promluvil opět Václav Havel a také Ladislav Adamec, který definitivně ztratil podporu demonstrantů. 27. listopadu – Na celém území proběhla stávka, do které se zapojilo až 75% podniků.
8
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Do konce listopadu se Komunistická strana Československa vzdala pod tlakem veřejnosti mocenského monopolu a předseda vlády slíbil sestavit novou vládu. O pár dní později představil vládu, ve které bylo 15 komunistů a 5 zástupců jiných stran. Proti tomu se Občanské fórum vzbouřilo a nová vláda byla nucena rezignovat. Po dlouhých letech se 4. prosince 1989 otevřely občanům státní hranice. Dne 29. prosince 1989 byl na Pražském hradě zvolen Václav Havel za prezidenta Československa. Jeho volba tak ukončila studentské stávky.
A jak je na tom KSČM dnes? Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 se KSČM nepodařilo obhájit výsledek z roku 2002 a získala 12,81% odevzdaných hlasů, což bylo o téměř 200 000 hlasů méně než ve volbách předchozích. Přesto však zůstala třetí nejsilnější parlamentní stranou. Do poslaneckých lavic zasedlo 26 komunistických poslanců.
Příběhy diskriminace Takový čas Je čas Začít věci jmenovat, jak jsou Je čas abychom lidskými slovy psali a neuhýbali před Bohem ani před světem, a také ne před sebou
9
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Je proto čas, že za chvíli nebude už čas.
Každý z nás snad zná příběhy lidí, kteří byli za komunistů nebo nacistů stíháni a vsazováni do ptp, pracovních táboru, vězení atd. Avšak málokdo zná příběhy lidí, kteří nebyli za komunismu takto stíháni, a přesto byli diskriminováni. Tento příběh manželů Slavíkových je jeden z těch opomíjených.
Marie Slavíková (rozená Szmajserová) se narodila 16. května 1921 v malém městečku Hořovice. Studovala na gymnáziu v Berouně. Díky vrozené inteligenci měla spousty možností. Pak ale přišel rok 1939 a s ním válka a její život se změnil. Její otec Hersh Mojzes Smajser byl žid polského původu, její matka Marie Szmaserová (rozená Kočárková)naštěstí židovka nebyla. Jenom to zachránilo celou rodinu před koncentračním táborem, ovšem jenom to mohl být důvod k rozvodu. Její rodiče jako spousty jiných míšených párů, řešili otázku, zda by se měli rozvést. Kdyby se rozvedli, její otec by šel do koncentračního tábora a matka by mohla zůstat s ní. Takhle riskovali, že v koncentračním táboře skončí všichni. Přes tohle riziko ale zůstali spolu. Pan Smajser se snažil co nejmíň upoutávat pozornost. Jméno si změnil na Heřman Szmajser. Později během války pracoval pro Němce v Praze jako truhlář. I díky tomuhle, přežil až do skončení války. Paní Slavíková to, jako poloviční židovka, neměla zrovna lehké. Lidé se nechtěli zaplétat s Židy, a tak se jí často stranili. Celou její rodinu ze strany otce, která nestačila utéct do Ameriky, vyvraždili nacisti. Jejich život byl o to těžší, že její otec jako žid nedostával příděly, a tak museli tři žít ze dvou přídělů. Jednu chvíli dokonce žili ze dvou přídělů čtyři. Nedaleko od Hořovic utekl Rus ze zajetí a nějakou dobu se u Szmajserových schovával. Bylo to nesmírné riziko a Szmajserovi museli žít v neustálém strachu. Po skončení války se všechno na chvíli vrátilo do normálních kolejí. Marie Slavíková šla studovat na ff UK, kde potkala svého budoucího manžela Ivana Slavíka.
Ivan Slavík se narodil v Praze 23. Ledna 1920. Po rozvodu rodičů byl vychováván babičkou. V roce 1939 se nechal zapsat na ff UK. Nedlouho poté byly vysoké školy nacisty zavřeny. Od té doby si vydělával různě. Pracoval v knihkupectví, jako úředník, ale i jako mechanik. V roce 1945 když opět byly otevřeny školy, pracoval dva roky jako redaktor ve Vyšehradu. Později pokračoval ve studiích na ff UK, kde se seznámil se svojí ženou.
10
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Roku 1946 Slavík konvertoval ke katolictví. Po celý život byl vystavován zkouškám, ale své víry se nikdy nevzdal. Celá jeho rodina docházela každou neděli do kostela. Svoji víru dosvědčuje v celém svém dílu. Po skončení studia učil na středních školách. Po půl roce učení v Praze byl přeložen do Domažlic. V roce 1952 se přestěhoval s rodinou do Hořovic, kde nejdříve působil jako učitel na Strojní průmyslové škole a později na místním gymnáziu. Slavík byl velmi vzdělaný, o čemž svědčí, že překládal z pěti světových jazykůz francouzštiny, němčiny, angličtiny, španělštiny a ruštiny. Zvláštností jsou jeho překlady z mayského a aztéckého písemnictví. Nebyl to pouze básník a překladatel, ale také editor a esejista a čestný předseda literární soutěže „Hořovice Václava Hraběte“. První knížku vydal v roce 1947, která po roce 1948 nesměla být publikována. Další jeho sbírky mohly být publikovány jako bibliofilie až po patnácti letech. Dílo pana Slavíka obsahuje na dvě desítky básnických sbírek a několik knih. Ivan Slavík dostal řadu ocenění. Byl držitelem ceny Mladé Fronty za překlad, výroční ceny Odeonu, Řádu sv. Cyrila a Metoděje a ceny Jana Zahradníčka. Roku 1989 Ivan Slavík podepsal petici na propuštění Václava Havla. Po Sametové revoluci v Praze přivedl ke stávce studenty z místního gymnázia, přestože tady neučil. Roku 1990 kandidoval za OF. Jeho nejrozsáhlejší básně, dvojsvazkové básnické dílo, vyšlo až deset let po revoluci. Celých 40 let psal jenom do šuplíku. Nikdo z nás neví, jak mohl jeho život být jiný. Můžeme jenom tušit, kolik životů komunisti změnili tímto způsobem.
Věznice Pankrác ……………jejich nářek budeme slyšet až do smrti…………………
Po hodině a půl cesty jsme konečně stáli před věznicí Pankrác v Praze. Kdyby na ní nebyla cedule a v oknech mříže, možná byste si ji spletli s jakoukoliv jinou pražskou
11
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
budovou. Zevnitř na mne nepůsobila zrovna přívětivě. Všechno bylo takové studené, neosobní. Na celní kontrolu jsme nemuseli čekat dlouho. Ve skupinkách po čtyřech nás pustili mřížemi k přepážce. Podáváme doklady a dostáváme malé cedulky. Pravidla jsou tu téměř přísnější než na letišti. Po zhruba patnácti minutách má většina z nás kontrolu za sebou. Čekáme na poslední a přes dvůr se vydáváme dál. Projdeme kolem plotu, který bych rozhodně nechtěla přelézat. Je dost vysoký a nahoře ho zdobí ostnatý drát. Po schodech vejdeme do jedné z budov. Na věšáky si odkládáme kabáty a dolů tašky. Do další místnosti vcházíme dveřmi, které jsou v neuvěřitelně tlusté stěně, jakou dnes uvidíte jenom na hradech. Právě v této místnosti začíná naše prohlídka - v jedinečném Pankráckém muzeu. V této místnosti se seznamujeme s historií vězení. Hned v první vitríně jsou jedny z prvních mučících nástrojů, které se u nás používali. Prohlídka je opravdu netradiční. Po cestě jsme se zastavili ve vězeňské cele. Nemůžeme přehlédnout šibenice, na kterých docházelo ke smrti udušením. Na stěnách je spousty obrazů a textů k historii českého vězeňství. Naše prohlídka pokračovala dál dveřmi, kterých jsem si do té doby nevšimla. Vedli do studené dlouhé chodby. Dalšími dveřmi jsem vešla z chodby do prostorného sálu. Vypadalo to tu, jako kdyby se tu zastavil čas. Zde se konaly soudní procesy. Po odhrnutí závěsu se nám naskytl hrůzostrašný pohled. Hned vedle bylo popraviště. Odsouzeni byli vlastně už před soudem. Kromě šibenice je zde i gilotina, kterou nepoužívali komunisté, ale nacisti. Nejhrůznější pohled se nám naskýtá v další místnosti, kde bezhlavá těla popravených nechávala ležet u kanálu, dokud nepřestala krvácet. Vzduch byl i po letech podivně zatuchlý. Když jsme konečně odešli z této místnosti, znatelně se mi ulevilo. Dál si můžeme pročíst jména všech popravených. Tento seznam zabírá skoro celou jednu stěnu. V této místnosti, kterou se vracíme zpátky, jsem si přečetla dopis jedné odsouzené. Její poslední řádky před tím, než šla na smrt. Dopis je adresován kamarádkám, zřejmě spoluvězeňkyním. Její dopis nebyl hysterický, jak bych očekávala, ale až podivně klidný. Některé věci co jsem tam přečetla, asi nikdy nezapomenu. ……..jejich nářek budeme slyšet až do smrti………….teď když se blíží konec, snad si ani neuvědomujeme, jak již je blízko…………….a proto neztrácejte naději a snažte se vydržet. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, když jsem se ocitla zase venku. Vždycky jsem věděla, že diktatura byla hrozná, ale až po tomhle zážitku, jsem si
12
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
uvědomila, co to skutečně znamenalo.
Příběh Svatého Jana pod Skalou očima pana Ševčíka Historie Svatého Jana pod Skalou začíná už na počátku 10. století. My však začneme až poválečným obdobím, kdy v roce 1948 začínala v Československu vládnout komunistická strana. Ta se hned zpočátku začala zbavovat svých odpůrců, ať už měla jakýkoliv důvod nebo záminku. Věznice se rychle zaplňovaly a komunisté museli hledat i jiné prostory. V roce 1950 tak obsadili kláštery, ze kterých odvedli tamější mnichy a soustředili je jen do několika klášterů. Vzápětí měla být část obsazených budov použita jako věznice. Nejprve z nich však vznikly tábory nucených prací, jako například ve Svatém Janu pod Skalou. Do těchto táborů byli umisťováni lidé bez řádných soudů, kteří byli nuceni těžce pracovat na předem určených místech. At´ už sedláci, živnostníci, nebo jen rolníci, kteří odmítli vstoupit do družstva. Tato situace tu trvala několik měsíců. V roce 1951 byly tyto tábory přeměněny na věznice. Okna byla zamřížována, z pokojů byly udělány cely, budova se modernizovala. Pan Ševčík chodil do vězení za svým strýcem, který byl uvězněn právě ve Svatém Janu. V tomto roce se ve vězení rozmohla úplavice, infekční nemoc, kterou se nakazil i jeho strýc. Pan Ševčík proto chodil za tmy k vězení a předával mu balíčky jídla. Také dopisy se mohly psát jen jednou do měsíce a to jen za odměnu. Byly však seškrtané cenzurou, rodina se nesměla dozvědět, že je nemocný nebo že mu něco schází. Během tohoto období se v tomto vězení odehrálo i několik útěků a bohužel tu při těžké práci zemřel i jeden člověk. Po nějaké době se budova změnila pouze na ženskou věznici. Kolem roku 1954 se v okolí Svatého Jana odstřeloval lom a předpokládalo se, že by mohl narušit konstrukce některých staveb. 13
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
Vězni byli tehdy poprvé vyvedeni ven a pan Ševčík měl tu možnost je spatřit. Byli tu ženy mladé i staré, nemocné nebo zdravé. Roku 1955 se bývalý klášter znovu přestavoval, tentokrát na školní budovu. Vystřídalo se tu několik druhů škol, dodnes je tu Vyšší odborná škola pedagogická.
Komunismus dnes Nechali byste komunisty znovu se vrátit k moci? „Ne“! Ale proč jsou tedy pořád voleni?
Nechali byste komunisty znovu se vrátit k moci?? Ne
Nedávno jsem dělala anketu: Nechali byste komunisty znovu se vrátit k moci? K mému vlastnímu údivu byla odpověď stoprocentní NE! Přesto se ale drží v politice. Proč? Odpověď na tuto otázku mne moc zajímala. Lidé, kteří KSČM dnes volí, asi neví, co to dříve bylo, kolik lidí zabili a kolika lidem změnili život. Nejspíš neví vůbec nic, anebo vyznávají klady, jako dříve-to se práce našla vždycky a takhle drahý to za komunistů nebylo. Tihle lidé si nejspíš neuvědomují, jak nízkými cenami a vytvářením umělých pracovních míst komunisté zhoršili situaci celého hospodářství. Možná, že vláda komunistů měla nějaké klady, ale já je nevidím. KSČM bych zakázala kvůli tomu, že schválně navazují na KSČ. Jelikož si nejsem jistá, jestli můj názor není zaujatý, zeptala jsem se na otázku, co říkáte na KSČM dnes, obyčejného člověka a odborníka. Pan Kašťák: „KSČM dnes, myslím si, že má docela velký základ nových pionýrů, ale nejsem si tak úplně jistý, jestli oni vědí, co to dřív bylo za svinstvo. A potom půjdou k volbám doufám, že vy taky půjdete k volbám a nebudete volit komunisty.“ Historik Mgr. Barták: „KSČM dnes ona vlastně vědomě navazuje a hlásí se k politice bývalé KSČ. Ona vlastně vědomě prohlašuje, že je její následnicí. Ona i dnes nepopírá, že k určitým nezákonnostem docházelo, nicméně stále se je snaží bagatelizovat. KSČM dnes je takovou stranou, která není početná (vezmeme-li v úvahu výsledky voleb), avšak rozhodující se stát může, díky
14
This document is created with trial version of Document2PDF Pilot 2.5.70.
tomu, že politická situace u nás je taková, že potom ty hlasy menších stran v těch součtech vyhrávají a KSČM je takovou „šedou eminencí“, která tu politiku může ovlivnit.“
No myslím, že každý má svůj názor. Důležité je, že až příště půjdete k volbám, budete mít svoje rozhodnutí pořádně promyšlené, aby bylo to správné ne jenom pro vás ale pro celou naši vlast.
15