Bohuslav Martinů
KUCHYŇSKÁ REVUE, SLZY NOŽE, PODIVUHODNÝ LET Premiéra 22. února 2009, Reduta Dirigent Režie Choreografie Scéna Kostýmy
Jakub Klecker Jiří Srnec Adéla Aster-Srncová Miloslav Heřmánek Josef Jelínek
Inscenace vznikla v koprodukci s Bohemia Balet - soubor Taneční konzervatoře hl.m.Prahy, zastoupený Společností tance při Taneční konzervatoři Praha o.s.
KUCHYŇSKÁ REVUE Osoby a obsazení: Hrnec Poklička Smeták Kvedlačka Utěrák
Adam Zvonař, Ondřej Feřtek Andrea Hrbková, Michal Kolda Michal Krčmář, Milan Bednář Jevgenie Plešková, Radka Příhodová Matěj Šlofar, Tereza Chábová a Kateřina Huková
SLZY NOŽE Osoby a obsazení: Eleanora Matka Satan Tančí:
Tereza Merklová Václava Housková Jakub Tolaš Adela Aster Srncová, Ondřej Feřtek, Michal Kolda
PODIVUHODNÝ LET Tančí:
Andrea Hrbková Radka Příhodová Jevgenie Plšková Michal Krčmář Matěj Šlofar Adam Zvonař
Orchestr Janáčkovy opery NDB Reprízy: 23. 2., 2. 3. a 4. 3.
Jako poctu skladateli Bohuslavu Martinů (1890-1959) u příležitosti 50. výročí jeho úmrtí připravila Janáčkova opera Národního divadla Brno dva projekty. První projekt bude patřit třem jednoaktovým dílům. Bohuslav Martinů patří schopností spojovat experimenty se svou specifickou hudební řečí k nejzajímavějším a nejinovativnějším skladatelům 20. století. Ve 20.-40. letech 20. století nenajdeme žádný hudební trend, na jehož vývoji by se významně nepodílel. Mezi díla, v nichž Martinů hledal nové kompoziční cesty, patří i tři připravované opusy (viz tisková zpráva níže).
Druhým příspěvkem bude inscenace jedné z nejobdivuhodnějších oper Bohuslava Martinů Juliette premiéra 27. března 2009 v Janáčkově divadle. Inscenace jsou součástí projektu Martinů Revised.
… Bohuslav Martinů patří bezesporu k nejzajímavějším skladatelům 20. století. Na své umělecké cestě se setkal s řadou vlivů od francouzského impresionismu, neoklasicismu, jazzu, surrealismu, až po moravské lidové písně, z nichž mnohé do své tvorby vstřebal. Šíře a všestrannost jeho tvorby je obdivuhodná, stejně jako osobitý hudební jazyk, jímž k nám promlouvá.
Kuchyňská revue Podzim 1926 byl ve znamení práce na první opeře Voják a tanečnice a blížící se začátek roku 1927 přinesl i zcela prozaické problémy v podobě opětovného nedostatku finančních prostředků. Z těchto důvodů se Martinů v lednu 1927 obrátil na ČAVU, která mu již poskytla podporu, s žádostí a informací o nových skladbách: „Mimo moji práci kompoziční mohu se vykázati i výsledky po stránce propagační v Paříži. Svými konexemi dosáhl jsem několik prvních provedení českých skladeb v Paříži a jsem angažován přípravou několika večerů české hudby moderní pro měsíc březen v různých hudebních spolcích zdejších. Byl bych Vám velmi zavázán, kdybyste mi umožnili další práci a propagaci českých děl. Nemám žádného stipendia a musím vydělávati korepeticemi, což mi ubírá čas, který bych mohl věnovati lépe propagaci a zájmům české tvorby. (...)“ I tentokrát mu bylo vyhověno a obdržel od České akademie finanční podporu. V únoru 1927 měl v Praze premiéru balet Kdo je na světě nejmocnější. Bylo to již jeho v pořadí páté baletní dílo a o tom, že byl Martinů doma jako autor baletních opusů ctěn, svědčí skutečnost, že podnět k další tvorbě vzešel právě z pražských tanečních kruhů. Choreografka a tanečnice Jarmila Kröschlová se na Martinů obrátila s žádostí o spolupráci. Jarmila Kröschlová (1893–1983) patřila mezi významné osobnosti českého tanečního umění. Napsala libreto, kde tančily personifikace měšťácky solidního Hrnce a jeho počestné paničky Pukličky, svůdnice Kvedlačky, lehkomyslného přelétavého Utěráku a pedantsky pořádného Smetáku a nabídla jej Martinů ke zhudebnění. Součástí baletního libreta byly i verše, které pro Jarmilu Kröschlovou napsal pod pseudonymem J. L. Budín JUDr. Jan Löwenbach, hudební organizátor, libretista a znalec autorského práva. Martinů námět přijal a celý duben roku 1927 se věnoval komponování. Balet, jehož orchestr má komorní obsazení (klavír, klarinet, fagot, trubku, housle a violoncello), dokončil 23. dubna 1927. Premiéra baletu se konala pod názvem Pokušení svatouška Hrnce 17. listopadu 1927 v sále Umělecké besedy pod taktovkou Stanislava Nováka v provedení baletního souboru Jarmily Kröschlové. O tři roky později, 31. ledna 1930, dal Alfred Corot suitu z Kuchyňské revue provést na jednom ze svých koncertů na Ècole normale de musique v Paříži. Hudba vzbudila velký rozruch a upřímný obdiv mezi přítomnými skladateli a hudebními kritiky. V sále byl také přítomen nakladatel Alphonse Leduc, který Kuchyňskou revue vzápětí vydal a s ní i další Martinů díla. Navzdory ohlasu, který ve své době Kuchyňská revue vyvolala, partitura baletu zůstala zapomenuta po dlouhá léta v archivu basilejské Nadace Paula Sachera. Zásluhou Aleše Březiny, který na ni upozornil počátkem 90. let v Katalogu rukopisů B. Martinů uložených v nadaci Paula Sachera, došlo k rekonstrukci původní partitury a revidovanému vydání, jehož autorem je Christopher Hogwood ve spolupráci s Alešem Březinou a Institutem B. Martinů.
Podivuhodný let
Po skončení práce na Kuchyňské revue se skladatel vrátil k opeře Voják a tanečnice, kterou v létě 1927 dokončil. V polovině července se chystal domů do Poličky, čekala na něj další práce. Fině Tausikové 1. července 1927 z Paříže napsal: „Doma se hned pustím do práce, abych byl s těmi novými librety hotov, budu je asi příští rok potřebovati. Mám čtyři syžety, které jsou velmi pěkné, a dokonce i senzační; ten nejlepší jsem vymyslel sám. Mám někdy opravdu dobré nápady.“ Během srpna 1927 Martinů napsal balet Natáčí se, který bohužel za jeho života nebyl uveden. Začátkem podzimu, v polovině září dokončil další z krátkých baletů s názvem Le raid merveilleux – Podivuhodný let. Je pravděpodobné, že podnět ke vzniku baletu přišel z avantgardního pařížského divadla Théâtre Bériza, jež se věnovalo uvádění současné hudby. V jeho čele stála Marguerite Bériza, autorka řady moderních choreografií, absolventka konzervatoře v Marseille a v Paříži a zpěvačka pařížské Opéra Comique. Inspirací pro toto dílo byl skladateli pokus dvou francouzských pilotů, Charlese E. J. M. Nungessera a Françoise Coli, překonat Atlantický oceán. Práci Martinů dokončil v polovině září, jak můžeme soudit z dopisu Charlottě datovaném 18. září 1927: „Včera jsem dokončil balet s eroplánem, moc se mi to povedlo a věřím, že uvidím jeho provedení tuto sezónu v Paříži.“ Ani uvedení tohoto díla se Martinů za svého života nedočkal. Divadlo M. Bérize nebylo ekonomicky příliš úspěšné a po dvou letech existence muselo ukončit svou činnost. Partitura baletu zmizela a objevila se až po mnoha letech ve Státní knihovně v Berlíně. Tam ji zřejmě přivezl sám Martinů spolu s partiturou filmové opery Tři přání, o jejímž provedení jednal s osobnostmi berlínského hudebního života. K uvedení Trojího přání nedošlo, partitura putovala do dalšího divadla a Podivuhodný let zůstal zapomenut v Berlíně. K premiéře byť pouze koncertní došlo až 8. ledna 1980 na rozhlasové stanici Vltava.
Slzy nože Paříž byla plná podnětů nejen hudebních, Martinů se zde setkal s moderní poezií a literaturou, seznámil se s dadaistickými experimenty i surrealismem jak v literatuře tak ve výtvarném umění. Přestože o sobě Martinů v roce 1935 prohlásil: nikdy jsem nebyl avantgardistou, okolní umělecké kypění jej nemohlo nechat chladným a ideálního partnera pro zkoumání moderních proudů našel v Georgesovi Ribemont-Dessaignes, jednom z nejvýraznějších tvůrců hnutí dadaismu. Dadaismus byl umělecký směr, který vznikl ve švýcarském Curychu jako revolta skupiny umělců a intelektuálů různých národností proti hrůzám 1. světové války. Na počátku 20. let se centrem dadaismu stala Paříž. Dadaistické hnutí později plynule přešlo v surrealismus. Spolupráce Bohuslava Martinů a George Ribemont-Dessaignes, která začala v roce 1928, dala vzniknout několika pozoruhodným operním dílům. Prvním z nich byly Slzy nože, jazzová opera, která patří k žánru tzv. minutových oper, u jehož vzniku stál Darius Milhaud. Byl to právě Milhaud, který na Hindemithovu výzvu vytvořil v roce 1927 pro Donaueschinger Kammermusiktage 19 minutovou operu Únos Evropy. Hindemithovo dílo bylo na festivalu zastoupeno 14minutovou operou Tam a zpět. Minutové opery jako protiklad k tradičním operám se staly populární. Výzva to byla i pro Martinů. Koncem února 1928 začal Martinů skicovat novou operu s názvem Slzy nože podle textu, který dostal od Ribemonta-Dessaignes. Do libreta, které se dochovalo ve dvou verzích – jako rukopis i strojopis – skladatel v několika místech zasáhl a text zkrátil. Samotná partitura pak vznikla v nesmírně krátké době mezi 15. a 24. březnem 1928, a 27. března měl Martinů hotový i klavírní výtah. Ani Slzy nože nebylo Martinů dopřáno vidět na jevišti, neboť vedení festivalu se nové opery zaleklo. Problém nebyl v hudbě, která stejně jako v Kuchyňské revue je vtipná a s mírnou ironií si pohrává s jazzovými prvky. Byl to i na tehdejší dobu výstřední děj točící se okolo oběšence, který visí uprostřed scény od začátku opery. Náhradou za Slzy nože si ředitel festivalu Heinrich Burkhardt vyžádal od Martinů orchestrální skladbu. Martinů mu vyhověl a během června napsal Jazzovou suitu, která byla uvedena s velkým úspěchem. Slzy nože zůstaly na dalších jednačtyřicet let zapomenuty a na jeviště vstoupily až 22. října 1969 v brněnské opeře pod taktovkou Václava Noska, v režii Luboše Okouna a v interpretaci pěvců Libuše Lesmanové (Matka), Jaroslavy Jánské (Eleonora) a Reného Tučka (Satan).
… Slovo o inscenátorech Jakub Klecker, dirigent a sbormistr, se narodil v Brně v roce 1982. Po čtyřletém studiu oboru dirigování na brněnské konzervatoři absolvoval Hudební fakultu AMU v Praze ve třídě prof. Jiřího
Bělohlávka a doc. Tomáše Koutníka. Studia ukončil absolventským koncertem v roce 2006 s Filharmonií Brno a Kantilénou. Těžiště jeho dirigentské práce můžeme rozdělit do několika oblastí. Již během studia na Konzervatoři v Brně zaujal nastudováním řady soudobých skladeb (R. Ištvan, F. Emmert, P. Eben, Z. Pololáník, J. Matys, C. Kohoutek, E. Zámečník, P. Zemek aj.), spolupracoval s tamním symfonickým orchestrem a připravil také několik operních inscenací. Od roku 1993 pracuje s Kantilénou, sborem dětí a mládeže při Filharmonii Brno, nejdříve jako zpěvák, od roku 1997 jako korepetitor a druhý sbormistr. V letech 2003–2005 působil jako hlavní sbormistr Kantilény. V roce 2006 převzal po Ivanu Sedláčkovi funkci uměleckého vedoucího sboru. Úspěšně navazuje na dlouholetou tradici a vysokou interpretační kvalitu Kantilény. O tom svědčí i 1. cena „summa cum laude“ z belgického Neerpeltu (2006), kde se Kantiléna utkala v těžké konkurenci 99 sborů. Od roku 2007 působí po předchozí spolupráci v Janáčkově opeře jako dirigent (z inscenací můžeme jmenovat např. Martu, Její pastorkyňu, Baletní večer na hudbu českých skladatelů, Rigoletta, Idomenea, Nabucca, Příhody lišky Bystroušky, balet Spartakus, pásmo Za operetou kolem světa ad.) Jako dirigent pravidelně spolupracuje s českými i slovenskými symfonickými orchestry. Na podzim roku 2007 se zúčastnil v roli druhého dirigenta pětitýdenního koncertního turné Filharmonie Brno po Japonsku.
Jiří Srnec je zakladatel a umělecký ředitel souboru Černého divadla. Vystudoval grafickou školu, Státní konzervatoř hudby a loutkářskou katedru Divadelní akademie. To vše vysvětluje jeho mnohostrannost při vytváření originálních divadelních představení, na nichž se podílí zásadním způsobem jako autor, režisér, skladatel, výtvarník a dříve i jako herec. Pod jeho vedením získal soubor svou světovou proslulost. Právem můžeme konstatovat, že Černé divadlo je divadlem Jiřího Srnce. Třebaže působení a mimická sdělnost práce souboru je výrazně univerzální, pramen její účinnosti neshledáváme jen v atraktivnosti technických postupů, ale především v českosti interpretace dramatické látky, jejímž je Jiří Srnec nositelem. Hlavními herci Černého divadla jsou ti neviditelní, černě oblečení, kteří dokáží svým uměním odhalovat skrytá tajemství věcí a kouzelný svět jejich proměn. Jiří Srnec je držitelem několika prestižních mezinárodních ocenění diváků i kritiky. Je autorem 20 původních černodivadelních inscenací, na něktrých dalších se autorsky podílel např. inscenace Laterny Magiky „Kouzelný cirkus“, pod jeho režií již dosáhla neuvěřitelných 5.500 repríz. Ve svém nejnovějším díle „Aforismy Franze Kafky“ se Jiří Srnec obrací na skrytá poselství Kafkova díla – překlady z věčnosti do časnosti, obnažování utajeného a básnická pozoruhodnost v mnohoznačnosti.
Adéla Aster Srncová se věnuje tanci a divadlu od útlého mládí. Již v dětství účinkovala v dětských rolích v baletech ND v Praze (např. Popelka, Broučci, Labutí jezero, Don Quijote) a v inscenacích Černého divadla Jiřího Srnce (např. Pradlenky, Algida). V letech 1999–2007 byla posluchačkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. V průběhu studia dále účinkovala v inscenacích Černého divadla Jiřího Srnce (The best of Black light theatre, Peter Pan), Laterny Magiky (Taneční mládí), Národního divadla v Praze (Prodaná nevěsta, Don Giovanni, Raymonda), Státní opery (Šípková Růženka) a dalších. V letech 2005–2008 byla členkou Bohemia Balet, souboru Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, kde účinkovala např. v inscenacích Šípková Růženka, Evening songs (choreografie J. Kylián), Frida (choreografie J. Kodet), Stmíváníčko (choreografie J. Vaculík), Kartinky (choreografie E. Zmekové). Mimo baletní či divadelní inscenace se věnuje rovněž taneční improvizaci, např. v rámci pořadu Lucie na Bílo (divadlo Ypsilon), Manéž Bolka Polívky, Křest desky Michaela Kocába, Benefiční přehlídka při nadaci Terezy Maxové. Od roku 2007 je členkou souboru Černého divadla Jiřího Srnce. Arch. Miloslav Heřmánek je absolventem Fakulty architektury a urbanismu ČVUT a Vysoké školy umělecko-průmyslové, ateliér scénografie prof. Josefa Svobody. V letech 1968-1983 působil jako provozní architekt, výtvarník a šéf umělecko-technického provozu Laterny magiky, v následujících letech spolupracoval jako architekt při rekonstrukci Stavovského divadla a Státní opery Praha. Od roku 1991 působí jako technický ředitel Laterny magiky Praha. Z jeho nejvýznamnějších scénografií jmenujme např.: Z. Fibich: Trilogie Hippodamie (Smetanovo divadlo Praha), A. Jirásek: Lucerna (ND Praha), J. P. Foerster: Eva (Smetanovo divadlo Praha), Helge: Jednoho dne v Praze (Laterna magica), Neuhausen Švýcarsko; I segreti dello spazio teatrale (expozice) San Agostino, Janov; Deset století architektury (expozice), Pražský hrad; Díla sakrálního umění (expozice), Východočeská galerie Pardubice.
Josef Jelínek patří k nejžádanějším kostýmním výtvarníkům v České republice a na svém kontě má již více než pět set inscenací. Obor scénografie vystudoval na VŠMU v Bratislavě. Jeho prvním angažmá se stala činohra zlínského divadla. Záhy však začal pracovat na operních inscenacích pro divadla v Brně a Bratislavě. Od roku 1983 působí jako výtvarník v Národním divadle v Praze a rovněž
od roku 1992 ve Státní opeře Praha. Jeho působení není omezeno jen na česká divadla, neboť je zván často i do zahraničí, např. na inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských s Ladislavem Štrosem v anglickém Leedsu či představení Salome R. Strausse pro Deutsche Oper v Berlíně s režisérem Petrem Weiglem. Jeho kostýmy lze spatřit rovněž v mnoha inscenacích televizních pohádek, hudebních, ale i hraných filmů (např. Marie Stuartovna, Kateřina Izmajlová, Romeo a Julie na vsi, Věčný Faust a další). Je držitelem několika uměleckých ocenění, např. Ceny mladého výtvarníka, Ceny MK SR, zlaté medaile Pražského quadrienále 83, zúčastnil se několika výstav, mj. v Číně, v Šanghaji s návrhy k Verdiho Falstaffovi a Dvořákově Armidě. Jeho vkusné kostýmy, které vždy jedinečným způsobem dotváří inscenaci, mohli návštěvníci brněnských divadel vidět v mnoha představeních opery (např. Aida, Nabucco, Trubadúr, Příhody lišky Bystroušky, Tosca, Čert a Káča, Lovci perel, Don Carlos, Rusalka, Carmen), baletu (Zvoník u Matky Boží, Natálie aneb Švýcarská mlékařka, Labutí jezero, Louskáček, Spartakus atd.), činohry i operety.
… V hlavních rolích
Václava Housková po absolutoriu na Konzervatoři v Českých Budějovicích pokračovala ve studiu na HF AMU v Praze u profesorky J. Přívratské. V současné době je posluchačkou 1. ročníku magisterského studia. V roce 2007 absolvovala mistrovské kurzy Margaret Honig. Svou profesionální pěveckou činnost zahájila v Jihočeském divadle jako Giovanna (Rigoletto) a 3. žínka (Rusalka). Hostuje také v divadle J. K. Tyla v Plzni. V rámci operního studia nastudovala řadu rolí, např. Cherubína (Figarova svatba), Ježibabu (Rusalka), Arinu (Ženitba) a Evu (Veselohra na mostě). V roce 2006 absolvovala s Komorní operou Praha turné po Japonsku, kde vystoupila v roli Marceliny (Figarova svatba), 3. dámy a 3. chlapce (Kouzelná flétna). V roce 2008 se představila na Mezinárodním hudebním festivalu v irském Wexfordu jako Marianna (Il Signor Bruschino) a Maestra delle novizie (Suor Angelica). V rámci své koncertní činnosti spolupracovala s Jihočeskou komorní filharmonií a s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Na konci roku 2007 vystoupila v pražském Rudolfinu pod taktovkou Tomáše Netopila jako Dorabella v koncertním provedení opery Cosi fan tutte. V současné době se připravuje na roli Cornelie (Giulio Caesare), která bude mít premiéru na jaře 2009 v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Tereza Merklová byla sezoně 2000/2001 angažovaná ve vídeňské Komorní opeře, kde nastudovala roli Amora v Gluckově opeře Orfeus a Eurydika. V létě roku 2002 účinkovala ve stagioně Opery Mozart ve Stavovském divadle v Praze jako Zerlina v Donu Giovannim. V témž roce hostovala ve Státní opeře Praha jako Papagena v Kouzelné flétně. V sezoně 2003/2004 byla angažovaná v Národním divadle v Praze do opery L. Janáčka Výlety páně Broučkovy (Číšníček, Zázračné dítě, Žák) v hudebním nastudování Sira Ch. Mackerrase. V rámci festivalu Špilberk 2004 se představila jako Anna v produkci Verdiho Nabucca. Od sezony 2006/2007 je sólistkou Janáčkovy opery. V únoru 2008 byla angažována v Grand Theatre Genève do Janáčkových Výletů páně Broučkových, kde se představila v trojroli Číšníčka, Zázračného dítěte a Žáka po boku významných světových interpretů. Spolupracovala na nahrávkách barokní a současné vokální hudby pro Český rozhlas a firmu Supraphon. Jakub Tolaš se narodil roku 1971 v Ostravě. Zpěv studoval nejprve u svého otce – sólisty ostravské opery, později u Zdeňky Divákové. První sólové angažmá získal souběžně s výkonem základní vojenské služby v AUS VN Praha, a to ve Státním divadle v Ústí nad Labem. Tam také začal studium u prof. Jitky Švábové. Po ukončení základní vojenské služby získal angažmá ve Státním divadle v Ostravě, kde setrval šest sezón. Poté odešel do Slezského divadla v Opavě a od sezóny 2002–2003 je sólistou Janáčkovy opery v Brně. Divákům se představil jako Figaro (Lazebník sevillský), Taddeo (Italka v Alžíru), Evžen Oněgin, Tomeš (Hubička), Papageno (Kouzelná flétna), Dancairo (Carmen), Avenant (Kráska a zvíře) ad.
Soutěž mladých režisérů Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, Janáčkova opera vyhlašuje soutěž na inscenační koncepci opery Josepha Haydna „Lo Speziale“ (Lékárník) – původní italská verze o 3. dějstvích. Realizace návrhu, který na základě výběru odborné komise určí vedení Janáčkovy opery, je plánována na sezonu 2009/10 – premiéra: 9. dubna 2010 v divadle Reduta. Soutěž je určena mladým režisérům bez omezení státní příslušnosti, jejichž věk v době uzávěrky soutěže nepřesáhne 35 let (omezení se netýká dalších členů inscenačního týmu). Je možné zadat jeden nebo více komplexních projektů inscenace, které musí obsahovat: 1. 2. 3. 4. 5.
Písemné zdůvodnění režisérovy koncepce Návrh scén, případně maketu či digitální prostorovou vizualizaci scény Nákresy kostýmních návrhů Případné další doplňující materiály Stručné profesní životopisy všech členů inscenačního týmu
Podklady (půdorys jeviště apod.) jsou k dispozici na webových stránkách NDB: http://www.ndbrno.cz/o-divadle/budovy-divadla/divadlo-reduta/technicke-udaje/ Veškeré písemné materiály musí být buď v českém, nebo anglickém jazyce. Požadované materiály + eventuelní model scény nejlépe v měřítku 1:25 zašlete poštou, nebo předejte osobně na dramaturgii Janáčkovy opery. Termín odevzdání návrhů: 15. 5. 2009 (rozhodující je poštovní razítko s tímto datem) na Národní divadlo Brno, příspěvková organizace, dramaturgii Janáčkovy opery NDB, Dvořákova 11, CZ-65770 Brno. Návrhy posoudí ve dvou kolech odborná porota, kterou jmenuje umělecký šéf Janáčkovy opery NDB Mgr. Tomáš Hanus. Porota rozhodne v prvním kole o postupu do druhého kola, které proběhne formou ústní obhajoby návrhů. NDB nehradí účastníkům žádné výlohy spojené s podáním návrhu.