Esej k předmětu: Sociologie umění Koutníková Lenka učo: 167245
Body art – Umění tetování
Několik slov úvodem…
Tetování, kdysi považované za neobvyklý rituál určený motorkářům a vojenským vysloužilcům, je dnes módní a široce uznávanou formou umění. Tetování postupně přitahuje další a další náročné zákazníky, kteří touží po jedinečné práci zdobící jejich kůži a kteří objevují novou generaci taterů poskytujících vysoce tvůrčí techniky tetování. Umění tetování v sobě nese bohatou historii a vývoj tohoto druhu umění. Táhne se od primitivních návrhů našich evropských prapředků až k velice rozmanitým soudobým i klasickým stylům tetování. Ale právě rané tradiční styly dnes nejvíce ovlivňují moderní tatery. „Jsme jediní tvorové na této planetě, kteří dokáží měnit a přetvářet svůj zevnějšek…!“ Ted Polhemus Historie tetování Naše touha zdobit sama sebe je jednou z nejzákladnějších cest, která lidský rod odlišuje od ostatních tvorů. Tetování, atˇ už slouží pro magické účely, rozlišuje kmenové příslušenství, symbolizuje postavení, ovlivňuje sexuální přitažlivost, nebo prostě jen tak zdobí naše těla, je jedním z nejstarších výrazů této touhy. Je mnoho důvodů věřit, že tetování bylo jedním z nejranějších umění vytvářeným lidským pokolením. Základní poučka sociální antropologie je: čím více je daná činnost rozšířena, tím je starší. Po celém světe je používáno mnoho rozdílných technik, aby se zvýraznilo zbarvení pod kůží. Mnoho rozdílných stylů a technik ukazuje, jak různí lidé v různých situacích spontánně a samostatně hledají svou cestu k vyjádření této potřeby. Proto předpokládáme, že tetování je praktikováno od pravěkých dob. Bez konkrétního důkazu si ale nemůžeme být úplně a zcela jisti. Problém ale je, že se maso rozkládá velmi rychle a jen za velmi výjimečných situací je kůži pravěké mrtvoly zachována tak dobře, abychom na ní mohli rozeznat tetování. Z důkazů, které ale zatím máme, je známo, že tetováním se pravěcí lidé pokoušeli i léčit. Nechávali se tetovat na místa, která měli zraněná nebo nemocná a doufali, že je tajemná moc vytetovaných motivů vyléčí nebo alespoň zmírní jejich bolest a trápení.
„Praxe zdobení kůže je stará jako lidstvo samo. Možná to byly první pokusy uvědomění si sebe sama, které člověka odlišovaly od království zvířat.“ Christopher Gotch Z doby Střední říše v Egyptě pocházejí první nezvratné důkazy o tetování. Byla objevena mumie ženy Amunet, která sloužila jako kněžka bohyni Hathor v Thébách během 11.dynastie, v letech asi 2160 – 1994 př.n.l. Její mumie byla skvělým konzervováním výborně zachovalá. Tetování se skládalo z mnoha abstraktních vzorů, jednotlivých teček a čárek namátkově rozmístěných po celém těle. Mnoho vědců věří, že tetování bylo do Egypta přivezeno ze sousední Nubie. Mumie tetovaných žen nalezených v Nubii z přibližně stejné doby jako Amunet, byly tetovány velmi podobným způsobem. Tento způsob tetování pokračoval v Nubii ještě zhruba dva tisíce let. Dát dohromady jasný obraz o tetování v tak daleké minulosti je nesmírně obtížné. Jediné, s čím můžeme pracovat, jsou příležitostné zmínky ve starobylých textech. Jeden z takových příkladů je starověké Řecko. Zde bylo tetování používáno k označení otroků a kriminálníků. Ačkoli někteří z dokumentaristů té doby popisují, jak se v některých městech dávali tetovat i mladí muži z bohatých rodin. V jiných oblastech bylo tetování symbolem šlechty, nebo statečnosti. V Thrákii byly tetovány ženy i děti. Tetování muselo být zřejmě praktikováno i na Středním východě. Když by ne, proč by se v Koránu objevil jeho speciální zákaz?! Většina kmenů z doby železné žijící v Evropě ( Gótové, Galové, Teutové…), byla také tetována. Římané, kteří dobývali okolní říše nebyli původními provozovateli tetování, ale někteří z nich později převzali praktiky dobývaných kmenů. Kolem roku 325 n.l. bylo zavedeno křestˇanství a císař Konstantin tetování zakázal. Byl přesvědčen, že je nekřestˇanské, barbarské a necivilizované. Tento zákaz způsobil, že tetování pokračovalo v jiné formě na Západě a to trvá až do současnosti. Přežití tetování až do současnosti navzdory všem zákazům a negativním postojům je důkazem toho, jak silná je lidská touha mít svá těla ozdobena podle svých představ. Je to cesta, jak vlastnit něco, co nám nikdo nemůže vzít. „V období Nové říše starobylého Egypta bylo tetování rozmanité a těšilo se velké popularitě. V Nové říši bylo určeno výhradně ženám a mohlo být inspirováno jak náboženstvím, tak světskými náměty. Tato dualita, charakteristická pro egyptské tetování, by měla připomínat, že i dnes, v takové populární společnosti jakou je naše, má tetování sloužit rozmanitým potřebám a zájmům.“ Robert S. Bianchi
Nedávná historie Když císař Konstantin zakázal tetování po celé Říši římské, nedal tím jen souhlas k všeobecnému opovržení, ale také vytvořil precedens – mohl být následován jinými zákonodárci, například papežem Hadriánem. Proč přetrvávaly předsudky a oficiální zákazy?! Proti tetování byly použity dva hlavní argumenty. Za prvé Starý zákon tetování důrazně zakazuje a za druhé je tady přece víra. Jestliže souhlasíme s tvrzením Bible, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, pak každé zohyzdění jeho výtvoru je znetvořením práce Boha, a tím pádem i jeho zneuctění. Ale proč se pak ti, kteří tento argument vyslovili, holí, používají make–up, upravují vlasy…atd?! Taková smýšlení vedla k zaujatosti Západˇanů proti těm, kteří byli tetováni. To, že se tetování těšilo takové vážnosti bylo nekřestˇanské. Je ale ironické, že jedna z cest, kterou bylo tetování přivedeno do západní Evropy, je spojena s křestˇanskými bojovníky. V jedenáctém a dvanáctém století způsobili, že se tetování stalo módním suvenýrem získaným návštěvou Svaté země. Tento zvyk byl přivezen domů křižáky, a jak se zdá i prvními cestovateli do Svaté země. Několik hodin po bitvě u Hastingsu v roce 1066, když mezi množstvím zohyzděných těl nemohli najít tělo krále Harolda, dovezli na bojiště jeho milenku Edith, která znala královo tělo a díky tetování umístěném nad srdcem (starými saxonskými písmy vypícháno slovo Edith) ho poznala. Mezi vojáky a námořníky, kteří navštěvovali Palestinu, se po mnoho let udržoval zvyk „dát si píchat“ obrázky. Tato tradice pokračovala do osmnáctého a devatenáctého století. Od poloviny devatenáctého století bylo tetování tak módní, že si získalo dokonce i členy britské královské rodiny. Obdobná touha získat suvenýr ze zámořských dobrodružství byla motivací pro námořníky, kteří zkoumali různá pobřeží a sledovali vliv západního tetování až do dnešních dnů. Kapitán Cook, jeho přírodovědec a historik Joseph Banks a ostatní členové posádky se vrátili ze své cesty v roce 1769. Při plavbě do jižních moří a na Nový Zéland získali nádherné popisy zdobených těl domorodců. Někteří členové posádky se vrátili s vlastním tetováním. Přístup námořníků k tetování se vyvíjel i v pozdějších letech. Nejdříve šlo o módu, potom o pověry a nakonec o tradice. Na sklonku osmnáctého století bylo tetování tak běžné, že některé vzory byly registrovány britským královským námořnictvem. Z těchto zápisů víme, že asi osmdesát procent vzbouřenců na Bounty bylo tetováno. Zprvu byla tetování prováděna domorodými tatery, ale pak někteří námořníci zvládali základní dovednosti sami. Později se stalo módní navštěvovat profesionální tatery. Ti měli obchody v přístavech po celém světe. Kotvy, lodě plné plachet, národní vlajky a podobné vzory byly častými náměty pro námořní tetování. Ostatní vzory symbolizovaly
většinou událostí ze života námořníků. Ale jeden z důvodů, proč se nechat tetovat byl i velmi praktický. Zvýšila se šance na identifikování při pádu přes palubu. „Archeologické nálezy i výsledky etnografického bádání dokazují, že skoro všichni obyvatelé předkolumbovské Ameriky malovali nebo tetovali svá těla z rozmanitých důvodů. Chtěli ozdobit svou „nahou“ kůži.“ Ferdinand Anton „Když se rozhodneš dát se tetovat, Bůh tetování k tobě bude promlouvat.“ Suzi „Pro obyvatelstvo Menatwai, souostroví na dalekém západě Indonésie, je záměrem tetování dopřát tělu „důstojnosti“. Protože lidská duše by se necítila doma v těle, které by nebylo vkusně „doplněno“ krásnou malbou.“ Prof. Reimar Schefold Často se předpokládá, že tetování mezi námořníky bylo a je určeno nižším vrstvám. Další příklad je důkazem, že tomu tak není. Z viktoriánské doby je znám případ britského admirála, lorda Charlese Beresforda, jehož obrovské tetování „Hon“ zdobilo záda od ramen až k hýždím. Ale dokonce ještě z vyšších vrstev jsou zmínky o tomto umění. Britský princ George, hrabě z Yorku, pozdější král George V., a jeho bratr princ Albert, hrabě z Clarence , kteří v roce 1881 navštívili Tokio jako členové posádky HMS Bacchante, měli vytetovaného draka na předloktí, stejně jako řada námořníků této posádky. Princ George později do své sbírky přidal několik dalších vzorů. Mladí princové nebyli jediní členové vyšší společnosti, kteří získali tetování. Admirálové, hrabata a lordové a také jejich manželky našli v tomto zvyku zalíbení. Od srpna roku 1897 bylo podle New Your World sedmdesát pět procent žen americké společnosti tetováno. Například vévodkyně z Marlborough měla stejné tetování jako jeden z Dupontů. Móda tetování ve vyšší společnosti pokračovala do konce první světové války. Ale v roce 1920 začala upadat. Námořníci, kteří byli důležitými zákazníky salónů, postupně ztráceli zájem o zdobení svého těla. To se ale změnilo s příchodem druhé světové války. Zpočátku tateři pracovali stejně jako ti domorodí. Vzory vpichovali do kůže pomocí jehel a inkoustů. Ale v roce 1891 proletěla technická revoluce i tímto odvětvím. Ve Spojených státech byly dokonce některé první elektrické stroje patentovány. Elektrické měly tu výhodu, že tater pracoval mnohem rychleji než rukou. Barvy tateři ručně míchali a používali vlastních receptů, které si přísně střežili. Dodnes mnoho lidí touží po unikátnosti, ale ta zmizela s objevem kamery a fotoaparátu. Máte-li tetování, na které jste patřičně hrdí, toužíte se s ním pochlubit. Ale pozor! Fotografie jsou publikovány v celosvětových magazínech
a na internetových stánkách, takže se může najít „fanda“, kterému se vaše tetování zalíbí. Vezme ho ke svému taterovi a je po unikátnosti! Bohužel nikdo zatím neměl úspěch s autorskými právy při kopírování tetování.
Použitá literatura: Fiksa, Radomír: Tetování, Ždˇár nad Sázavou: Savulo Press 2005-12-31 Nováček, O.: Tetování a tetování, Brno: Moravské nakladatelství 1937 Rychlík, Martin: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005
