BĚHEM VEČEŘE PŘERUŠILA DENISE SVÉ MLČENÍ, ALE MNĚ DOŠLO AŽ PO chvíli, co měla na mysli. Že není možné, aby všechno to úžasné jídlo na stole vyplnilo

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 103

8

BĚHEM

VEČEŘE PŘERUŠILA

DENISE

SVÉ MLČENÍ, ALE MNĚ DOŠLO AŽ PO

chvíli, co měla na mysli. Že není možné, aby všechno to úžasné jídlo na stole vyplnilo prázdnotu, kterou nyní cítí. Uvědomila jsem si, že její žal je silnější, než jsem si myslela. Úplně mě to zdrtilo. Lauren dělala první poslední, abychom se v jídelně u nich doma cítily příjemně, dokonce i poslala svého manžela do multikina. Seděla v čele dlouhého stolu, formálně prostřeného jako pro státní večeři, vyzdobeného růžovými růžemi a křišťálovými svícny. Denise si vybrala židli na úplně opačném konci, co mohla nejdál od Lauren, a my ostatní se posadily po stranách stolu. Lesley byla ještě živější a veselejší než obvykle. Celá zrůžověla radostí, že má zase v domě muže, a přestože oficiálním tématem večera bylo jídlo, neodolala a načala mnohem lákavější téma, kterého měla plnou hlavu. „Já jsem žena v domácnosti,“ sdělila Lauren, jen co jsme začaly jíst. „To je prostě moje zaměstnání a já tu práci miluju. Když ale můj manžel zemřel, přestala jsem vařit. A teď jsem se s někým seznámila, zase jsem zamilovaná, i když jinak, a zase vařím. Už jsem se do toho zase dostala.“ Vyzařovalo


104

B E C K Y A I K M A N O VÁ

z ní ohromné štěstí. Seděla jsem naproti ní a byla jsem z toho nadšená. Lesley mi už dříve řekla, že péče o rodinu byl celý její život – její poslání i radost. Nepřekvapovalo mě, že chce zase mít v domě někoho, aby ji to opět naplňovalo. „To prostě dělám,“ řekla všem kolem stolu. „A jsem v tom dobrá. Bylo by škoda to promarnit.“ Lauren s potěšením rozebírala podobnost mezi vařením a láskyplným vztahem. „Vaření je činnost, která lidi spojuje,“ prohlásila. „Na světě není moc věcí, které člověk udělá vlastníma rukama a pak po někom chce, aby to vzal do úst, převaloval to na jazyku a nakonec spolkl. Kolik takových věcí existuje? Tak intimních?“ „Ten můj si myslí, že jsem mnohem víc sexy, když pro něj vařím,“ kývla Lesley. „To je kvůli tomu, na co myslíš při vaření,“ usmála se Dawn. Obě se na sebe spiklenecky zašklebily. „Přináší to ohromné uspokojení. Dělala jsem to sedmadvacet let, protože jsem to milovala a mou rodinu to těšilo. Ale teď podruhé musím říct, že to potěšení, ta důvěrnost…“ „Ztratilas to a teď to máš zase nazpátek,“ dokončila za ni Dawn. Když jsem skupinu dávala dohromady, věděla jsem, že některé její členky se možná zamilují, ale nečekala jsem, že se to přihodí tak brzo. Mrkla jsem kolem dokola stolu, abych odhadla, jak tu zprávu berou ostatní. Dawn měla z Lesleyina štěstí evidentně stejnou radost jako já. Marcia se tvářila neproniknutelně jako vždycky a těžko se dalo odhadnout, co si myslí, a Denise, sedící daleko na konci stolu? Vůbec jsem netušila, co s ní tenhle vývoj událostí udělá. Lesleyin rychle se rozvíjející milostný život mi připomněl, že každá z nás je v jiném momentě své životní cesty a že jsou mezi námi velké rozdíly, které by mohly způsobit, že budeme jedna druhé fandit, nebo naopak se mezi nás vloudí žárlivost a zášť. Mé plány na tuhle sobotu byly motivovány souvislostí mezi jídlem a příjemným pocitem,


V D O VÁ M S M U T E K N E S L U Š Í

105

jídlem a útěchou, jenomže jsem přehlédla, že tahle myšlenka má i odvrácenou stranu. Jídlo sdílené a jídlo o samotě jsou dvě naprosto rozdílná jídla. Některé z nás měly někoho, kdo se s nimi posadil ke stolu – Dawn jedla se svými dětmi, Lauren s rodinou, a teď i Lesley se svou novou láskou – a pak tam byly ty, které nikoho neměly. „Teď podruhé si vážně vaření užívám,“ brebentila Lesley dál. Její manžel pocházel z Jižní Afriky právě tak jako ona, a jak nám řekla, jihoafričtí muži očekávali, že jim ženy budou vařit, aspoň tedy v době, kdy se vdávala. „Teď žiju s Američanem, a ten nikdy nic takového neviděl. Vážně, neuvařím skoro nic a on si myslí, že je to skvělý.“ Já i Dawn jsme se srdečně rozesmály. Její manžel shodou okolností taky pocházel z Jižní Afriky, takže chápala rozdíl v mentalitě. Dokonce i Marcia se trochu zasmála a Denise se na tváři objevil jeden z jejích pečlivých úsměvů. S ohledem na Denise jsem se Lesley zeptala, jaký měla vztah k jídlu v prvních dnech po ztrátě manžela, v té nejisté době, v níž se teď nacházela Denise. „Dokonce jsem ani nechtěla mít jídlo v domě, natož aby se mi chtělo vařit,“ vzpomínala Lesley. Nejdřív strašně zhubla. Ale pak s dcerami seděly snad celé týdny zabořené do obrovského měkkého gauče v obýváku a jejich židovští přátelé jim každý den donášeli vydatné zásoby jídla. Lesley tomu období říkala „Tloustnoucí program sedícího Šivy“. Celou dobu na sobě neměla nic jiného než vytahané tepláky. „A pak jsem se jednoho dne probudila a řekla jsem: Ty kalhotky se mi v sušičce nějak srazily! Protože jsem byla pořád v teplákách, nevěděla jsem, jak jsem přibrala v pase, takže mě škrtily gaťky.“ To nám všem připomnělo vlastní zážitky s jedením či nejedením a pak jsme začaly mluvit o tom, jaký dopad měl žal na naše postavy. „Já jsem žila tradičním manhattanským životem, kdy člověk vlastně pořád někam chodí na večeři,“ vyprávěla nám Marcia.


106


„Anebo můj manžel něco připravil a já to jedla, když jsem dorazila domů. Takže se nic nezměnilo.“ „Jenom to, že teď jíš sama,“ poznamenala jsem. „Společenská stránka věci prostě přestane existovat. Když já jsem začala jíst sama, vždycky jsem si při tom četla časopis, abych se nezbláznila nudou.“ Celých dvacet let byla večeře příležitostí probrat denní události s někým, komu záleželo na tom, co si myslím o situaci v politických stranách v Iowě nebo o nové hře Terrence McNallyho. Pohled na Bernieho prázdnou, lhostejnou židli mě naplňoval smutkem, který nedokázaly rozptýlit ani ty nejlákavější články z luxusního časopisu o cestování Condé Nast Traveler. „Jo, časopisy, ty já čtu při jídle taky,“ přikývla Denise, kterou konečně něco zaujalo. „Já jím před televizí,“ prohlásila Marcia. „Koukám na zprávy, nebo na cokoliv jinýho. Vlastně ani nikdy nesedím u jídelního stolu.“ Představila jsem si ji samotnou v bytě, který jí připadal stísněný, jak zasmušile sleduje nejnovější zprávy na kanálu, vysílajícím pouze informace o počasí. „A to mě ani nebaví se koukat na televizi.“ „Jde o tu společnost,“ poznamenala Lesley. „V místnosti se ozývá aspoň nějaký blábolení.“ „Já teď usínám s rádiem,“ svěřila se Denise. „Jestli teda vůbec spím, což nespím. Nemůžu totiž spát a nemůžu jíst. Za posledních šest měsíců jsem zhubla skoro čtrnáct kilo.“ Zalapaly jsme po dechu. Měla jsme za to, že Denise pořád nosí oblečení na jógu proto, že je prostě jóga centrem jejího denního programu. Teď jsem si však uvědomila, že to byla snadná forma kamufláže, něco jako Lesleyiny tepláky. Mělo mi to dojít. V prvních měsících po Bernieho smrti mi jednou spadly kalhoty z kostnatých boků a já pak nenosila nic než šaty. Jídlo mi v té době chutnalo jako popel. Musela jsem ho splachovat do krku velkými sklenicemi vody.



107

Dawn nám řekla, že taky zhubla, ale opět rychle stočila hovor na téma své nové lásky. „Ten vdovec, s kterým jsem se seznámila, je dobrý kuchař. Setkali jsme se v tělocvičně, kam vodím své děti. Říká, že bych měla i s dětmi přijít k němu domů, že nám uvaří.“ Obličej měla stejně červený jako tomatovou salsu, kterou si dávala na jehněčí kotletky. Lesley nadšeně tleskala a kroutila se nadšením jako foxteriér, když cítí lišku. „Vdovec!“ vyhrkla jsem, jako by si Dawn vytáhla čtyři esa. „Vždycky jsem si myslela, že by bylo dobrý se seznámit s někým, kdo chápe, čím procházíme, a vdovec mi přišel nejlepší.“ „Předtím jsem chodila s rozvedeným chlapem,“ pokračovala Dawn. „Říkal mi, že v jistém ohledu jsem na tom líp než on. Nechci říkat, že je to lepší, ale fakt je to jiný. My se nemusíme zabývat svýma bývalýma – kdo dostane děti, komu připadne dům, všechny ty věci, kvůli kterým se lidi tak rozčilujou a hádají.“ „My samozřejmě máme taky nejrůznější rozbouřený emoce, ale zlost to tedy není,“ podotkla jsem. „Doufám, že nikdy nepoznám, co je to rozvod,“ řekla Dawn. „Určitě je to strašlivý. Když ale člověk projde tím, co my všechny, je těžký mít pochopení pro lidi, který se handrkujou o malichernosti. Člověk by jim nejradši řek: ,Hele, víš co, vždyť zítra nemusíš být naživu.‘“ „Nikdo se na svět nedívá tak jako my,“ souhlasila Lesley. „To je legrační…,“ řekla Dawn. Často věty začínala slovy „To je legrační“. Uvědomila jsem si, že je to podobné jako s Denisiným úsměvem – často totiž následovala příhoda nebo úvaha, která byla všechno jiné než legrační. „To je legrační, žena toho vdovce zemřela před devíti lety při nehodě, když byly jejich děti, kluk a holka, ještě batolata. Když mi to řekl, byla jsem z toho úplně špatná.“ Zatvářila se zoufale, ale pak potřásla hlavou, aby vzpomínku zaplašila. „Teď už dovedu pochopit reakce lidí, když jim řeknu o sobě. Nikdy jsem na to nehleděla takhle z druhý strany.“


108


Všechny jsme přikyvovaly. Ten pohled dobře známe. Víme, že můžeme vyděsit každého, s kým se setkáme, představou předčasné smrti. „Já jsem se taky seznámila s vdovcem,“ ozvala se konečně Denise na opačném konci stolu, kde se doposud tiše rýpala v jednotlivých chodech večeře. „Ty bláho,“ Lesley skoro vyskočila ze židle s vykulenýma očima a pusou pootevřenou. Vypadala jako děcko, které si právě rozbalilo dárek. „Úplně, ale úplně náhodou,“ dodala Denise spěšně. Typický podivný úsměv jí zmizel z obličeje a na tváři se jí objevil váhavý, opatrný spokojený výraz. Sdělila nám, že se měla v restauraci setkat s kamarádkou, která ale nepřišla, a protože chtěla nějak zabít čas, dala se do řeči s mužem od vedlejšího stolu. „Zemřela mu žena před čtyřmi lety. Má dvanáctiletou dceru. Každý den mi nosí nákup.“ Podívala se kolem stolu a vypadala poněkud rozpačitě. „Nic se mezi námi nestalo, ale každý den mi přináší jídlo.“ „Tenhle vývoj se mi ohromně zamlouvá,“ šklebila se Dawn. „Dělá mu starosti, že nic nejím.“ Seznámily jsme se před pouhým měsícem, ale už se toho v naší skupině děje mnohem víc než mezi všemi mými kamarády dohromady. Lesley si přistěhovala do nového domu Craiga, Dawn našla slibného vdovce a teď se Denise, křehká Denise seznámila s někým, kdo jí každý den nosí nákup. „Nijak se nevnucuje. A taky mu nejde o sex.“ „Je vdovec, a tak nejspíš ví, jaký to je,“ řekla jsem starostlivě. Měla jsem dojem, že o Denise musím pečovat. „Teď je asi na sex moc brzo, to by se těžko zvládalo.“ „Já jsem mu o žádné nakupování neříkala,“ vysvětlovala Denise, přesto však vypadala, že je trošku ráda. Možná víc než trošku. Ten muž mi připomněl, co mi Denise vyprávěla o počátečních setkáních se svým manželem Stevem, jak se o ni staral, když byla



109

nemocná, a jak jí spravil vadné elektrické vedení. Z Denise vyzařuje touha, aby o ni zase někdo pečoval, a proč by taky ne? Nemůže jíst, nemůže spát, je pod stálým tlakem práce a finančních starostí. Tady nestačí opravit vedení, bude toho nutno mnohem víc. Ten její vdovec se zdál být hodný a laskavý. Přinášel jí měkké aromatické sýry, olivy kalamata a křupavé bagetky, protože věděl, že nemůže jíst normální oběd nebo večeři. „To je vážně dobrý,“ přikývla Dawn. „Jdi na to pomalu.“ Je vůbec možné, že Denise dosáhla toho, o čem mnohé vdovy sní? Našla opravdu sympatického muže, který ji k ničemu netlačí, který vyplní prázdnotu v jejím životě, takže nebude muset snášet dlouhotrvající samotu? Mohla by to zvládnout snadněji, jestli ho našla? Těžko říct. Nemohla jsem si pomoct, stále mi dělala starosti. „Proč ale pořád tak hubneš?“ zeptala jsem se. Její nálada se bleskově změnila tak, jak už jsem to u ní zažila v minulosti. Ponořila se do myšlenek a dlouho jsem se nedočkala odpovědi. Vdovec a jídlo, které jí nosil, zmizeli v nenávratnu. „Vždycky jsem pro Steva vařila,“ ozvala se konečně jakoby zdálky. Pak odbočila a vyprávěla jiný příběh o jídle a o tíze, kterou může vnést do duše. Bylo to pár měsíců po Stevově smrti. Bydlela u ní tenkrát kamarádka, která se rozváděla, a atmosféra v bytě byla těžká beznadějí. Jak ji rozptýlit? Kamarádka dostala velkorysý nápad. Upeče pro Denise kuře. Až přijde domů z práce, jistě ji to potěší. Denise se na šťavnaté kuře podívala a rozplakala se. Vůně pečeného masa s citronem a česnekem jí živě připomněla nedělní večeře při svíčkách a zasáhla ji silou, jež úplně rozbila její pečlivě vypěstovanou duševní rovnováhu. „Tohle byla poslední věc, kterou jsem Stevovi uvařila, než umřel,“ vzlykala.


110


Denise se opět usmála, tentokrát tím neveselým, zdvořilým úsměvem, který jsem už tak dobře znala, úsměvem, při němž se její oči prosebně dívaly, jenomže tentokrát byly navíc plné slzí. Ale místo toho, aby si je utírala, seděla na konci stolu s rukama v klíně a nestyděla se za to, že jí tečou po tvářích. „Už nikdy nebudu jíst pečený kuře,“ prohlásila rezolutně. Nenapadlo mě vůbec nic, čím bych ji utěšila. Všechny ostatní také mlčely, až pak zaplaťpámbu Lesley rozptýlila stísněný moment vlastní historkou. Z její zachmuřené tváře bylo patrné, že to nebude další z jejích legračních příhod. Vypůjčila si Dawnino typické úsloví. „To je legrační,“ promluvila hlubokým vyrovnaným hlasem, „jak všechny máme něco podobnýho. Ten den, kdy Kevin umřel, věděl, že jsem objednaná na kosmetiku. No a já jsem jinak byla pořád doma, nikdy jsem nikam nechodila, neměla jsem žádný zvláštní program, takže nikdy nevěděl, kdy nebudu doma. Ale věděl, že jsem objednaná na tu kosmetiku a že budu hodinu pryč.“ Než odešla, zeptala se ho, co bude chtít k obědu. Byla prostě žena v domácnosti. Byla to její práce. Řekl, že by si dal sendvič od Subwaye. Což znamenalo, že se Lesley bude muset cestou z kosmetiky zastavit v fastfoodu Subway a to ji trochu zdrží. „Tak jsem zajela do Subwaye, a když jsem přijela domů, zjistila jsem, že si vzal život.“ Na rozdíl od Denise se Lesley neusmála. Znovu všem dávala příklad: Pověz svůj příběh. Nedej se tím rozházet. „Už nikdy nebudu jíst nic z toho fastfoodu. Je to stejný jako s tím tvým pečeným kuřetem.“ Dawn následovala jejího příkladu a pokusila se Denise ukázat, že ve svém trápení není zdaleka sama. „Snažím se přijít na to, jestli cítím něco podobného,“ řekla přemýšlivě a na chvilku se odmlčela. „Není to nic s jídlem, protože jsme nebyli spolu, když Andries umřel.

BĚHEM VEČEŘE PŘERUŠILA DENISE SVÉ MLČENÍ, ALE MNĚ DOŠLO AŽ PO chvíli, co měla na mysli. Že není možné, aby všechno to úžasné jídlo na stole vyplnilo

Recommend Documents