Břeclav ve stínu hákového kříže ( )

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Břeclav ve stínu hákového kříže (1938 - 1945) (bakalářská diplomová práce)

Martin Daneš

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2007

2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. datum 2.5.2007

vlastnoruční podpis

3

Rád bych poděkoval všem, kteří mi pomáhali při psaní této práce, především Mgr. Tomáši Dvořákovi za ochotné a erudované vedení práce a cenné připomínky.

4

Obsah: 1. Stručná historie města Břeclavi………………………………………….……....str. 5 2. Co předcházelo okupaci (1936 – září 1938)…..………………………………….6-12 3. Okupace (říjen 1938 – prosinec 1938)……………………………………….….13-17 4. Válečná léta (1939 - únor 1945)…………………………………………………18-48 a) Obyvatelstvo a válečné události...……………………………………….17-25 b) Židovská otázka………………………………………………………… 26-27 c) Školství…………………………………………………………………..28-36 d) Průmysl a služby ………………………………………………………...37-48 5. Osvobození města (březen 1945 – květen 1945)………………………………...49-55 6. Použité prameny a zdroje………………………………………………………...56-59 7. Obrazová příloha…………………………………………………………………60-64

5

STRUČNÁ HISTORIE MĚSTA BŘECLAVI

Břeclav (německy Lundenburg) je okresní město, ležící v Jihomoravském kraji 60 km jihovýchodně od Brna na řece Dyji. Má rozlohu 87,17 km² a čítá zhruba 26 500 obyvatel (k roku 2001), je významnou železniční křižovatkou, leží jen 6 km od hranic s Rakouskem a necelých 10 km od hranic se Slovenskem. Jméno získala Břeclav podle knížete Břetislava, jenž v 11. století opevňoval hraniční hrady proti Maďarům, mezi nimi i břeclavské hradiště. Minulost města ovšem sahá do dávné minulosti, do střední doby kamenné, od kdy je břeclavská lokalita Pohansko trvale osídlena až do středověku, kdy zde bylo jedno z center Velké Moravy. Ve středověku se o Břeclavi dozvídáme hlavně díky husitským tažením, při němž zanikly mnohé vesnice v okolí Břeclavi a obyvatelstvo se stáhlo k husity obsazenému břeclavskému hradu a kolem něj se vytvořilo nové sídliště (tzv. Nová Břeclav). V raném novověku držel město mocný rod Žerotínů. Karel ze Žerotína nechal přestavět břeclavský hrad na renesanční zámek. Po prohře na Bílé Hoře ale Žerotínové o panství přišli a Břeclav získala na dlouhou dobu nové majitele – bohatý rod Lichtenštejnů, který sídlil v nedalekých Valticích. Díky nim doznala Břeclav i okolí významných změn. Lichtenštejnové se projevili nejen jako významní vojevůdci, ale i jako mecenáši umění a architektury. Jejich zásluhou byla Břeclav obnovena po nájezdu Turků a stala se z ní na tehdejší dobu moderní obec, v jejímž okolí vyrostlo mnoho památek, které jsou dnes zapsány na seznamu UNESCO. Největší rozvoj zaznamenala Břeclav v 19. století, kdy se převážně zemědělsky zaměřená obec stala obcí průmyslovou. K tomu přispěla jistě i stavba železnice, tzv. Severní Ferdinandovy dráhy z Vídně přes Břeclav do Brna, na níž byl zahájen provoz 6.6.1839. Ve druhé polovině 19. století byl také vybudován břeclavský cukrovar, lichtenštejnská cihelna a pila, poštorenská chemička a cukerná rafinerie. Statut města získala Břeclav až 14.9.1872 od císaře Františka Josefa I., je tedy městem velmi mladým. V této době začíná v Břeclavi boj mezi převažujícím německým obyvatelstvem a českou menšinou, hájící si svá práva. Poměr sil se na počátku 20. století v důsledku industrializace města otočil a Břeclav se stala po první světové válce městem s výraznou českou většinou (asi 87 %), což tehdy v pohraničí nebylo obvyklé. Její rozmach v meziválečné době byl velmi ohrožen sílícími protičeskými tendencemi v Německu a Rakousku. Břeclav se v té době blížila k nejtragičtějšímu období svých novodobých dějin, k sedmi letům, které změnily její tvář, ale které nakonec dokázala úspěšně překonat.

6 CO PŘEDCHÁZELO OKUPACI

Temná mračna, stahující se již od 2.poloviny 30. let nad sousedy sílícího nacistického Německa, dorazila přibližně v polovině roku 1935 i na Moravu. Hlavně obyvatelé českých pohraničních oblastí, ale i lidé na jihu Moravy pociťovali sílící působení sudetoněmecké strany (SdP) pod vedením Konráda Henleina. Počet Němců v Břeclavi nebyl nějak vysoký, žilo zde podle sčítání lidu asi jen 11,5 % Němců, členů SdP zde bylo jen něco okolo stovky. Přestože členové SdP všude projevovali svou loajalitu československému státu, nemohlo být pochyb, že se Němci snažili pracovat přesně podle Hitlerem nastavené propagandy, schůze SdP byly prodchnuty narážkami na spojeneckou smlouvu ČSR a SSSR a bolševismus byl označován za největší světové zlo. Tehdy si obyvatelé pohraničí jen stěží mohli domyslet, že snaha SdP (a jistě i NSDAP) o zničení SSSR by znamenala izolaci ČSR a její propadnutí nacistické moci na milost a nemilost. Přesně opačnou strategii s nulovým zastíráním vedla komunistická strana, jež byla nacistům ideologicky nejvzdálenější a tudíž nejméně přijatelná. Zatímco břeclavské obyvatelstvo bylo při pravidelných trénincích v protiletecké obraně a cvičných nočních náletech připravováno na možnou válku, navštívil 14.6.1936 Břeclav prezident Edvard Beneš s manželkou, jehož popularitu dokládal shromážděný třicetitisícový dav, který k němu vzhlížel jako k spasiteli. V této době se také mnoho jihomoravských organizací zadlužilo, aby bylo možno rychle vybudovat pásmo opevnění lehkého a středního typu (vz. 36 a vz. 37 odolné ráži až do 105 mm1) v hraniční zóně s Rakouskem, odkud přicházely stále více jednotky Freikorpsu, aby prováděly sabotáže a provokace. Proti nim byla založena dobrovolnická organizace s názvem Stráž obrany státu (SOS), která byla zřízena vládním nařízením ministerstva vnitra z 23.10.1936. Ta měla za úkol chránit neporušitelnost hranic, zpravovat obyvatele v pohraničí o situaci na pomezí Rakouska a v případě potřeby klást první odpor postupujícím nepřátelským jednotkám a zdržet tak jejich postup (výzbroj byla většinou nedostatečná-obyčejný voják dostal přidělenu jen pušku nebo pistoli s municí a 3 granáty, zbytek výbavy záležel jen na něm2). V jejich řadách byli kromě dobrovolníků také členové četnictva a finanční stráže doplnění o vojáky a poddůstojníky v záloze ze širokého okolí (Břeclav, Mikulov, Znojmo). Bohužel, jednotky SOS spadaly pod ministerstvo vnitra a

1

Více k problematice opevnění viz: Ráboň, Martin a kol.: Československá zed'. Brno 1993. nebo Stavební úsek Břeclav 8a/8b. Kol autorů: Utajené pevnosti. Československé opevnění z let 1936-1938 na jižní Moravě. Brno 2003. 2 Kordiovský, Emil: Jednotky stráže obrany státu na jižní Moravě. In: Boj proti fašismu a okupaci na jižní Moravě. XIV. mikulovské sympozium 1984. Praha 1995. str. 160-162.

7 ze strany ministerstva obrany a jednotek československé armády jim nebyla poskytnuta podpora (jednotky ČSA nesměly zasahovat do potyček provokatérů a SOS). Rok 1937 byl ve znamení pokračujících staveb pevnůstek na hranicích a strategických místech (u mostů a křižovatek cest). Rakouská strana na stavbu bunkrů v pohraničí nereagovala, maximálně se snažila o jejich zakreslení do map. Kvůli nepokojům v pohraničí i uvnitř státu byla v květnu zřízena státní policie, kterou v Břeclavi tvořilo asi 50 policistů. V roce 1937 se také zvýšila aktivita inteligence a členů KSČ, kteří stále vehementněji upozorňovali na nebezpečí hrozící ze strany Henleinovců a Německa a poukazovali také na válku ve Španělsku, jako na odstrašující příklad rychlého šíření fašismu. Už rok 1937 nebyl pro Břeclav ani celou ČSR šťastný. 13.4.1937 zemřel dlouholetý starosta Břeclavi Antoš Čapka a byl vystřídán ing. Rudolfem Zaoralem, svým 1. náměstkem, který pokračoval v lehce protiněmecké politice svého předchůdce. Další ranou pro český lid byl den 14.září, kdy podlehl těžké nemoci první československý prezident T. G. Masaryk. U jeho pomníku na nábřeží Dyje se večer toho dne shromáždilo na 5000 občanů, aby vzdali čest jeho památce. Pokud byl předchozí rok pohnutý, tak rok 1938 byl opravdu tragický a přinesl změnu poměrů nejen v Břeclavi ale v celém českém pohraničí. Ve volbách starosty, které břeclavští komunisté bojkotovali, konaných 3.3.1938 zvítězil dosavadní vůdce radnice ing. R. Zaoral (člen republikánské strany), ale ve stínu následujících dnů šlo o bezvýznamnou událost. Šok a vystřízlivění nevěřícím občanům přinesl hned 11. březen, kdy bylo nacistickým Německem téměř bez známky odporu obsazeno Rakousko (a nazváno Ostmark), což znamenalo akutní hrozbu i pro město Břeclav, protože se tak ze dne na den přiblížilo Hitlerovo impérium na vzdálenost několika kilometrů. Všichni tuto událost komentovali, břeclavští Němci s těžko skrývanými sympatiemi, Češi s obavou o další vývoj. Ještě ten den večer uzavřela nová rakouská vláda rakouskou státní hranici s ČSR a zpřísnila kontroly na hraničních přechodech (hlavně Hohenau - Valtice), aby zamezila ilegálnímu přechodu hranic nepřátelům nového režimu. Oprávněnost tohoto nařízení se ukázala v příštích týdnech, kdy byli ke střežení hranic kvůli přeběhlíkům, zvláště cizincům a Židům, povoláni i muži z SA (Sturm Abteilungenúderné oddíly). Jen pár dní poté se naplno rozjela zesílená nacizující mašinérie. Mnohé německé politické strany a spolky se celé dobrovolně přesouvaly do SdP (agrárníci a živnostníci z Bund der Landwirte 22.3., němečtí křesťanští sociálové (DCV) o 2 dny později) a členská základna tak utěšeně rostla a v březnu 1938 zastřešovala přes 200 000 lidí. Představu o situaci v Rakousku ještě zhoršovaly polské židovské rodiny, které se přes Břeclav zbědované vracely do své vlasti. Také demoralizující pohlednice, které od anšlusu přicházely do Břeclavi a okolí od rakouských příbuzných, obsahovaly štvavé hesla typu: „Jako žene

8 Hitler židy z Vídně, tak poženou Němci Moraváky z jižní Moravy“ 3apod. Zvýšila se také rychlost dokončovacích prací na hraničním opevnění a tím také pozornost rakouských pohraničníků, kteří stavby důkladně mapovali a filmovali. Také umírněnost SdP z let 1935-1936 byla ta tam a její členové, nyní arogantně a povýšeně na veřejných schůzích stupňovali požadavky, kladené na český národ a snažili se vyvrátit platnost Versaillské smlouvy a tím i legitimitu existence českého státu. Teprve teď se ukazovalo, že SdP již nebyla obranným hnutím na obranu německé národnosti, ale agresivní a výbojné hnutí napojené těsně na Říši. Němci v pohraničí, kteří byli ze všech stran zahrnováni provokativní propagandou, zostřovali své postoje proti českým občanům a masově vstupovali do SdP (mnohdy také z obav před možnou perzekucí v budoucnu). I několikrát denně tehdy nad Břeclaví přelétala německá letadla a rozhazovala letáky s protičeskou tématikou a členové rakouské odnože SdP sebevědomě prohlašovali, že jsou připraveni každým dnem vstoupit do ČSR. Přímo v Břeclavi si členové SdP nedovolili otevřeně vystoupit, protože ve městě jich bylo příliš málo, ale i zprávy z okolních měst a vesnic stačily na to, aby se Němci v pohraničí cítili nadřazení. Většina německých škol v českém pohraničí se přiklonila k nacistické myšlence. Ve dnech 23. a 24. dubna 1938 se v Karlových Varech konal sjezd SdP, na kterém byly veřejně prohlášeny záměry SdP, k nimž patřila změna orientace zahraniční politiky ČSR, přesné vymezení hranic pro obyvatele Sudet, kde by byla veškerá moc v rukou Němců, svoboda hlásání nacismu německými občany a spadání obyvatel s německou národností do německé jurisdikce. Podle předpokladů česká vláda tyto nehorázné požadavky rázně smetla ze stolu. Oslavy 1. máje v Břeclavi na Masarykově náměstí se staly manifestací za jednotnost československého státu, za jeho obranu v případě napadení a za upevnění vztahů s francouzskými a sovětskými spojenci. Této akce se účastnily všechny vrstvy obyvatel, ženy i muži, dělníci i studentstvo, celkově na 5000 osob. Naopak v Zaječí, v obci vzdálené od Břeclavi jen 20 kilometrů se konaly stejného dne stejné oslavy, jen s jinou náplní. Henleinovci zde při projevech spojovali osud Čechů s Třetí říší, hlásili se k nacistickému názoru (prohlášeními typu: „Ein Volk, ein Ziel, ein Wille!“, která byla vlastně jen sudetskou obdobou nacistického sloganu „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“) a hrdě vyhlašovali, že Němci jižní Moravu odjakživa obývali a stali se učiteli zdejších obyvatel, což byly nehorázné a nepodložené lži.

3

Vzpomínky Marie Punčochářové, z rozhovoru 2.2.2007.

9 Květen probíhal v duchu vojenských operací v blízkosti hranic, kde se konala na obou stranách cvičení a na té rakouské straně se podle pozorování zvyšovaly počty vojáků v pohraničních obcích. Českou pohraniční stráží byli také zpozorováni odborníci, kteří prováděli zaměřovací práce a byla zachycena německá vojenská letadla, jenž fotografovala české území, sílili také provokace ze strany Freikorpsu. V Břeclavi, kde byli Němci odjakživa v menšině se stupňovalo jejich sebevědomí, ale akce byly nesrovnatelné se situací v 10 kilometrů vzdálené Lednici. Tam již od počátku května pořádala SdP každodenní demonstrační průvody, při nichž všude vylepovala letáky s hákovými kříži a terorizovala menšinové české obyvatelstvo (hlavně v noci byli zaznamenány potyčky, při nichž byli čeští obyvatelé do krve zbiti). Četnictvo proti zfanatizovaným Němcům nemělo odvahu zakročit, zastoupil je až oddíl státní policie z Mikulova, který sjednal v obci pořádek a zabavil množství zbraní. Již tak napjaté vztahy mezi Čechy a Němci tak květen 1938 úplně zpřetrhal a Češi se stali v menšinových obcích opomíjenou a opovrhovanou špínou. V polovině května začalo Německo na podporu Sudet shromažďovat v blízkosti českých hranic vojsko, na což v pátek 20. května zareagovala československá vláda mobilizací celého jednoho ročníku mužů, která byla v Břeclavi hotova ještě před půlnocí toho dne a vlastenecké jednotky SOS zaujaly své pozice. Také podniky a úřady důležité pro obranu Břeclavi byly hlídány příslušníky tělovýchovných organizací. Následující květnový den ukázal Německu, že nemůže počítat s tak jednoduchým obsazením, jako tomu bylo u Rakouska a že český národ je schopen se bránit. Mnozí čelní představitelé SdP v Břeclavi se mobilizace zalekli a zmizeli i s rodinami do Rakouska. Česká vláda ale nevyužila tohoto chvilkového poklesu sebevědomí sudetských Němců k zvýšení své autority a tak se za pár dní znovu objevily protičesky zaměřené akce. Obecní volby konané v létě 1938 ukázaly, že nejsilnější stranou se stala Československá národně socialistická, ztráty vykázala agrární strana a Československá strana národně sociální. Henleinova strana vstupovala do voleb jako Německé sdružení stran, aby získala větší počet německých hlasů, což se jí také na úkor českých stran povedlo. Rostoucí tlak SdP donutil české představitele břeclavské radnice v čele se starostou Zaoralem k odeslání rezoluce ministerstvu vnitra, ve které požadovali na pohraničním území zajištění klidu a dodržování zákonů ČSR, spojené se stíháním a trestáním německých výtržníků a agresorů z řad SdP i úřednictva. Břeclavští obyvatelé prokazovali svou věrnost republice při každé vhodné příležitosti. Na přelomu června a července projíždělo přes Břeclav 27 vlaků s osazenstvem členů Sokola z Balkánu, jenž směřovali na X. všesokolský slet do Prahy. Oslavování příjezdu těchto vlaků

10 se strhlo v manifestaci za československý stát a jeho spojence. Stejně tomu bylo při národopisných slavnostech konaných v Břeclavi 13. a 14. srpna, které byli nejen přehlídkou folklóru na Podluží, ale i velkou manifestací za udržení české kultury a za jednotnost moravsko-slovenského pomezí. V září 1938 napětí vrcholilo. Po Hitlerově ohnivém projevu na sjezdu NSDAP v Norimberku namířenému proti prezidentu Benešovi se Henleinovci pokusili rozpoutat v Sudetách protičeský puč, při němž ozbrojené jednotky SdP napadly policejní úředny, pošty, četnické stanice a jiné úřady. Tento puč byl naštěstí na nátlak demokratické veřejnosti potlačen státní policií a vojskem. Henlein s nejbližšími spolupracovníky utekl do Německa, odkud rozhlasem dále vyzýval k boji proti ČSR. Až 17. září 1938, na nátlak především komunistických poslanců, byla českou vládou rozpuštěna SdP a spolu s ní i její ozbrojené oddíly Freiwilliger Schutzdienst (FS, dobrovolnická ochranná služba). V té době už ale Hitler s Henleinem dohodli a schválili oficiálně existenci Sudetendeutsches Freikorps (SFK), které měli pod přímým velením Henleina za úkol udržovat na hranicích se sudetskými oblastmi neustávající nepokoje. Výzbroj a výstroj jim zajišťoval wehrmacht z arzenálu rakouské armády. Bez ohledu na ujednání Hitlera a Henleina už tyto jednotky, jak víme z dřívějška, operovaly v pohraničí dávno předtím, jen ne zastřešené v jednotné organizaci. SFK zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Jako odpověď na tyto akce byly zmobilizovány všechny zálohy SOS. V noci z 21. na 22. září 1938 vstoupily jednotky SFK a říšskoněmecké oddíly SA a SS (zajišťovaly vojenský výcvik SFK) na československé území s cílem obsadit celou oblast i s městem Břeclaví. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek SOS tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně zbaběle ze zálohy. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa. V reakci na to československá armáda (z příkazu nové vlády generála Syrového) 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci jednotek v pohraničí a vyčkávala na úder – ten ale zatím nepřicházel. Jediným úspěchem této akce bylo dočasné zastrašení Němců a zatčení několika méně významných německých funkcionářů, kteří nestihli Břeclav opustit (jejich internace trvala však jen krátce, protože v prvních dnech okupace byli do jednoho propuštěni). V Břeclavi byli k důležitým státním úřadům, mostům a křižovatkám opět postaveny stráže členů Sokola, kteří byli jednorázově včleněni do SOS a jako nepodstatný se už tehdy jevil nový zákon zakazující

11 členům politických stran a spolků nosit jednotné uniformy (za což hrozila pokuta až 20 000 Kč nebo 2 měsíce vězení)4. Poslední zářijový týden se stal pro mnoho obyvatel Břeclavi hektickým, naráz vybírali své vklady na bankovních účtech, hromadně skupovali potraviny v obchodech (musela být zavedena omezení na nákup potravin: např. 1 osoba si mohla koupit jen 1 kg soli, 5 kg mouky, 6 ks mýdla, 1 kg rýže, 1 kg luštěnin nebo 10 krabiček sirek). Břeclavské nádraží praskalo ve švech, na nástupištích se tísnili lidé a nábytek, který si s sebou prchající nemohli odvézt kvůli nákladním limitům. Dojem pustnoucího města navíc posiloval pohled na poletující protičeské letáky a všudypřítomné zatoulané psy, kteří byli náhle opuštěni svými majiteli. Jak se později ukázalo, plány na likvidaci českého obyvatelstva na jižní Moravě byly připraveny již v létě 1938, našly se na stole v Henleinově kanceláři v Aši. Při obsazování pohraničí se mělo dosáhnout zničení hlavních center odporu leteckým bombardováním hustě obydlených oblastí, mezi nimi i Břeclavi! Nad Břeclaví i celým pohraničím se snášel zvláštní pocit tísně, čekání na pohromu. Ta ovšem přišla, jak ji nikdo nečekal. Hitler vyhlásil mobilizaci celé německé armády 27. září 1938, aby tak konečně demonstroval sílu, kterou posledních 5 let připravoval. Požadoval po ČSR ultimáta, na která měla bezpodmínečně přistoupit. Týkala se odstoupení území Sudet, na která si sám ukázal. Až nyní se do jednání vložily zahraniční velmoci, aby tak zabránily možnému vypuknutí války v případě, že by se ČSR rozhodla neopustit pohraničí bez boje (a také by to podle mého názoru nejspíše neudělala). Jaké by to mělo pro české obyvatelstvo následky, už je téma, kterým se zabývalo mnoho historiků, a které vede vždy k polemice5. Západní mocnosti nakonec rozhodly bez přímé české účasti o předání pohraničního území do rukou Hitlera, čímž chtěly oddálit vypuknutí další světové války. Hitler si sám důmyslně vymezil území tak, aby mohl argumentovat národnostní otázkou a zároveň obsadil všechna důležitá průmyslová a dopravní centra, ze kterých mohl mít v budoucnu užitek. Samotnou okupaci (nebo chcete-li zábor) rozdělil do čtyřech etap. První pásmo na jižní Moravě a v jižních Čechách mělo být obsazeno 1. a 2.10, druhé v severních Čechách během 2. a 3.10, třetí v západních Čechách od 3. do 5.10 a nakonec čtvrté pásmo na severní Moravě od 6. do 7.října. Poslední páté pásmo, do kterého spadala i Břeclav, bylo Hitlerem určeno v Berlíně dodatečně až 5.10. 1938, následující den tento návrh na nátlak Vůdce západní velmoci přijaly 4

SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Opatření ke zlepšení obrany státu, inv.č. 211, kar.31. 5 Šrámek, Pavel: Obranyschopnost Československa v roce 1938. (Poznámky k názorům o nepřipravenosti na válku). ČČH 1/2005, s.128-139.

12 a pohraničí bylo do 10.10. celé zabráno. Skončilo období dvacetiletého rozkvětu města. Břeclav tak zůstala jen necelých 5 kilometrů za novými hranicemi Říše6. Nakonec se tak přeci jen ocitla v německém područí a začala se psát nová, temná kapitola jejich dějin. Tehdejší ČSR tak přišla o 30 % svého území a o 33 % obyvatelstva a zůstala obklopena nacistickým impériem.

6

Viz přílohy, mapa 1.

13 OKUPACE Sudetští Němci dosáhli podepsáním Mnichovské dohody všeho, co od začátku požadovali. Území, na kterém žili, bylo připojeno k Německu, celé Sudety vytvořili jedinou župu podle říšského typu, v jejímž čele stanul vůdce SdP Konrád Henlein. Zfanatizovaní sudetští Němci začali uskutečňovat svůj germanizační plán, který byl mnohem tvrdší než jak ho známe z území budoucího Protektorátu Čechy a Morava. Říšští Němci však ideologické cíle sudetských spoluobčanů nechápali a s nadšením nepřijali ani návrhy na přesun německých továren z válkou ohrožených měst Říše do českého pohraničí. Na jižní Moravě připadlo do záboru na 181 tisíc obyvatel a 200 tisíc hektarů plochy (podle sčítání v roce 1939). Území vymezené bez jakékoli historické kontinuity, na kterém mělo být podle Vůdce německé obyvatelstvo ve většině, bylo vybráno na národnostním principu, ale podle sčítání lidu z roku 1910, které již o dvacet osm let později vůbec neodpovídalo skutečnosti. Hitler často v tehdejších projevech poukazoval na to, že ve své říši nechce žádného Čecha (potažmo Slovana), přesto se mu jich v Říši ocitlo ze dne na den 30 000 jen z břeclavského okresu. Byly zabrány čtyři tehdejší soudní okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov, ale jen posledně jmenovaný z nich byl zabrán celý. Přímo na území v okresu Břeclav bylo obsazeno 56 obcí, zbylých deset obcí, které zůstaly za demarkační linií, bylo připojeno k soudnímu okresu Hodonín7. Břeclav tak zůstala izolována, byla zpřetrhána politická, obchodní, vojenská, dopravní i správní spojení se zbytkem českého území a jediné, co připomínalo českou kulturu bylo vysílání českého rozhlasu. Břeclav byla jako součást mikulovského landrátu připojena jako všechny obce v pohraničí nejprve k župě Sudety a od 15.3.1939 pak k župě Niederdonau (Dolní Dunaj, Dolní Podunají), která zahrnovala znojemský a mikulovský landrát, území dosavadní rakouské spolkové země Dolní Rakousy, okleštěné o několik obcí, připojivších se k Vídni nebo sousední hornodunajské župě. Centrem župy bylo rakouské město Krems an der Donau (Kremže), ale hlavní župní orgány sídlily ve Vídni (centrála Gestapa sídlila ve Znojmě), která však byla samostatnou župou. Celkově měla župa Niederdonau asi 1,7 milionu obyvatel. 8 Ve čtvrtek 6.10. byli uvědomeni vedoucí představitelé města a policejní úřadovna o nucené evakuaci správních, soudních, finančních, policejních, vojenských a školských úřadů do dvou dnů od jejího vyhlášení. Němci byl také povolen odvoz zbraní a vojenského materiálu 7

Trapl, Miloš: Územně správní vývoj jižní Moravy za nacistické okupace. XIV. Mikulovské sympozium. Brno 1985. 8 Zemek, Metoděj: Správní vývoj okupovaného území na jižní Moravě 1938-1945. XIV. Mikulovské sympozium. Brno 1985.

14 z pohraničí. Nastal tak rychlý odsun úředníků a státních zaměstnanců do nedalekých měst, především do Hodonína. Tam nacházely břeclavské instituce pochopení, mnoho z nich tam přežilo válku a po osvobození se vrátilo zpět do Břeclavi. Tento rychlý odsun všech úřadů sebou strhl také náhlý přesun židovských obyvatel a inteligence, která se bála perzekuce, za demarkační linii, která se 10.10.1938 pro všechny obyvatele města uzavřela. Na nějakou dobu se tak zastavila migrace obyvatel přes Slovensko do Polska a dále do Francie nebo Ruska, kde vstupovali do služeb zahraničních armád. Břeclav byla obsazena v sobotu 8.10.1938 od jihozápadu, tanky a motocykly s příslušníky SS projížděly z Rakouska přes hraniční přechody Hohenau a Reinthal směrem na Poštornou, která byla společně s Charvátskou Novou Vsí zabrána jako první již v dopoledních hodinách. Žádné velké oslavy se ovšem nekonaly, Němce přivítalo jen pár nadšenců, zbytek obyvatel jen zatínal pěsti a skřípal zuby v bezpečí svých domovů. Kolem 14. hodiny vpochodovala část 29. pěší divize generála Lüdkeho z Erfurtu na Masarykovo náměstí, kde je nadšeně přivítala hrstka členů sudetoněmeckého Freikorpsu a někdejší břeclavský radní německého původu Eduard Kafka. Aby bylo přivítání alespoň trošku důstojné (v Břeclavi bylo tehdy vyvěšeno jen 15 praporů s hákovými kříži), byly do Břeclavi přivolány posily zfanatizovaných Němců z okolních vesnic a měst (hlavně z Lednice a Mikulova). Vojenské jednotky projely městem a zastavily se až na demarkační linii mezi obcemi Lanžhot a Tvrdonice, kde se zakopaly a čekaly na další rozkazy. Zároveň s tímto postupem přijel na břeclavské nádraží z Vídně první vlak s vojáky a říšskými železničními složkami, které okamžitě převzaly moc nad nádražím. Noc z 8. na 9. října byla ve znamení německých provokací a nepokojů, útoků na české obyvatele a jejich majetek. Této noci bylo zatčeno na 150 nepohodlných nebo potenciálně nebezpečných břeclavských občanů, komunistů a Židů, které od počátku okupace vyhledávalo jedenáct Einsatzgruppen z SD (Sicherheitsdienst) a Gestapa (Geheimstaatspolizei) podle kartoték sestavených ještě před okupací sudetskými Němci. Všichni zatčení na počátku okupace byli propuštěni s tím, že dostali několikadenní lhůtu na to, aby se stihli z Břeclavi odstěhovat bez většiny majetku a bez možnosti návratu. Toho dne (9. října) byly také jednotky sudetoněmeckého Freikorpsu včleněny do SA nebo SS. Od 12. října probíhaly rekonstrukční práce německých pracovních oddílů na břeclavském letišti, které bylo českým obyvatelstvem úmyslně poškozeno tak, aby znemožnilo jeho použití pro německé vojenské účely. O dva dny později byli Čechům, Židům, komunistům a sociálním demokratům odebrány všechny funkce, což už bylo dosti nepodstatné, protože byla zastavena činnost všech československých spolků, nadací, organizací a fondů a jejich majetek byl zabaven ve prospěch nacistické strany.

15 Břeclav doznala v říjnu 1938 mnoha změn. Město začalo používat své německé označení Lundenburg, dnešní městská část Poštorná se jmenovala Unterthemenau, Charvátská Nová Ves Oberthemenau a Stará Břeclav používala své pozdně středověké označení Altenmarkt. Byl zvolen nový starosta města, jímž se stal proněmecky a pronacisticky orientovaný vůdce břeclavské pobočky SdP Georg (Jiří) Fidrmuc. Na nábřeží Dyje byla stržena socha T. G. Masaryka a byla nahrazena prapory s hákovým křížem, byla poražena teprve dvacetiletá lípa svobody, náměstí a dvě hlavní ulice dostaly jména po nejvyšších vůdcích Třetí říše (např.: Masarykovo náměstí bylo jako v mnohých jiných městech přejmenováno na Adolf Hitler Platz a hlavní břeclavské ulice nesli jména Konráda Henleina a Hermanna Göringa9). Také štíty na obchodech s českými nápisy a českými státními symboly byly odstraněny a nahrazeny německými ekvivalenty. Čeští státní zaměstnanci a dělníci museli skládat přísahu věrnosti Říši na sokolském stadionu v centru Břeclavi, ale místo složení přísahy byly zpívány české nacionalistické písně a shromáždění bylo v rychlosti rozehnáno. Výnosem z 15. 10. 1938 byli z města vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Ti bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot, než byli 7.11. vpuštěni do II. ČSR. Další nacistický výnos znemožňoval od 19. října nadsazenou výměnu peněz, jakékoli transakce s půdou bez vědomí a požehnání landrátu, aby nedošlo k rozkrádání, přísně stíhány byly také sabotáže na hospodářském majetku, které by znemožnily jeho plné využití. Přicházející Němci byli překvapeni bohatstvím Břeclavi a začali skupovat z obchodů (i židovských!) veškeré potraviny (hlavně maso), textil a boty a posílat zásilky domů do Říše. Tento nebývalý zájem se ovšem odrazil v cenách požadovaných výrobků, které ziskuchtiví majitelé z ničeho nic neúměrně zvedly. To ovšem narazilo na odpor domácího obyvatelstva, které nemělo takovou kupní sílu jako nově příchozí Němci a nemohlo si zdražené zboží dovolit. V Břeclavi také přibývalo sudetských Němců z okolních vesnic a z Rakouska, kteří se hodlali nastěhovat do opuštěných domů břeclavských obyvatel podle toho, kam je přidělilo nacistické hejtmanství. Od 20.10., kdy v Břeclavi skončila Henleinem prodloužená vojenská správa, byly zřízeny úřady a instituce podle německého vzoru, jak vojenské, tak pořádkové a civilní. Podle německého vzoru byla zbudována struktura policejních a bezpečnostních složek, dělící se na dvě hlavní části. Pořádková policie (Ordnungspolizei) byla organizací, do které spadala ochranná policie (Schutzpolizei), četnictvo (Gendarmerie), hasiči, místní policie a technická nouzová pomoc (Technische Nothilfe). Druhou a významnější složkou byla bezpečnostní 9

SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Seznam názvů ulic v letech 1938-1945, inv.č. 17, kar.1.

16 policie (Sicherheitspolizei), která zastřešovala tajnou státní policii (GESTAPO) a kriminální policii (KRIPO). Nezávisle na policejních složkách fungovala jako i jinde, tak i v Břeclavi síť informátorů a konfidentů, kterou zajišťovala zpravodajská služba SD (Sicherheitsdienst). Radní ani ostatní vysocí funkcionáři již nebyli voleni, ale jmenováni podle nejlepšího vědomí nacistických pohlavárů. V čele stáli buď členové SdP (od 5.11.1938 oficiálně začleněni do NSDAP), říšští příslušníci NSDAP nebo vojenští komisaři. Paradoxně, nejvíce pomohl nacistům při přejímání břeclavských podniků fakt, že původní majitelé dobrovolně odešli do II. ČSR nebo do zahraničí a ponechaly své podniky na pospas Němcům. Počet obcí v okolí Břeclavi se snižoval integrací vesnic do větších celků, aby bylo ulehčeno jejich správě a administrativě. Obyvatelé jižní Moravy podepisovali mnoho petic a posílali memoranda do Berlína nebo Vídně, aby se zasadili o zmírnění okupačních podmínek. Břeclavští obyvatelé české národnosti požadovali, aby bylo při zabírání území zohledněno sčítání obyvatel z roku 1930, které více odpovídalo skutečnosti a které bylo příznivější pro Čechy. Jediný ústupek, který Němci povolili, bylo posunutí demarkační linie až za obec Hrušky, čímž bylo osvobozeno hrušecké nádraží. Byla to ale jen kapka v moři. Břeclavští obyvatelé stále nevěřili, že nacistická okupace může být dlouhodobější a tak se šířilo mnoho zvěstí a poplašných zpráv o tom, kdy se budou německá vojska nucena stáhnout. Jedna taková z konce října, která se šířila ze Staré Břeclavi, hovořila o tom, že se Němci musí stáhnout do 7.11.1938 z Břeclavi, jinak budou napadeni jednotkami československé armády. Kvůli chaosu, který tehdy panoval, téhle zprávě uvěřili i mnozí vojáci wehrmachtu, jimž velení nedokázalo ověřit pravost infomace, a začali stahovat vlajky s hákovými kříži a přesunovali se směrem k Vídni. Tato epizoda skončila zatčením tří mužů ze Staré Břeclavi a návratem zmatených vojáků zpět do Břeclavi10. Koncem října 1938 zavítal do Břeclavi v rámci inspekční cesty po župě Sudety i sám Vůdce Adolf Hitler. Cestoval vlakem a před Břeclaví navštívil ještě města Znojmo a Mikulov, ve kterých se mu dostalo vřelého uvítání v podobě davů lidí nadšeně provolávajících nacistická hesla, mávajících vlaječkami s hákovým křížem a zdravících ho zdviženou pravicí. Situace v Břeclavi se ale značně lišila od situace ve Znojmě nebo Mikulově. Nikdy zde nebyla silná německá základna, která by dokázala zajistit poklidnou návštěvu města, natož zajistit dostatek jásajících lidí. Hitler, který s tím byl obeznámen, zkrátil svou zastávku na minimální možnou dobu a aniž by vystoupil z vlaku, pozdravil se s vysokými henleinovskými funkcionáři a několika dobrovolnými nadšenci na nástupišti skrz okno vagónu. Uvnitř vozu

10

Vzpomínky Josefa Košťála, v rozhovoru z 2.2.2007.

17 byl poté zpraven o průběhu germanizace v Břeclavi a po skončení jednání odjel opět po železnici do Vídně. Tradiční listopadové starobřeclavské hody poskytly českým obyvatelům Břeclavi příležitost pro uspořádání protestní demonstrace a pro zpěv českých písní, což se okupantům příliš nezamlouvalo, ale ti se neodvážili proti oslavující mase lidí zasáhnout. Nakonec celá akce skončila jen několika menšími potyčkami mezi slavícími lidmi a příslušníky četnictva, například kvůli československé vlajce visící na vrcholku máje. Již v této době se okupanti zaměřili na arizaci majetku břeclavských Židů, 12.11.1938 zavedli zákon o ochraně pozemkového majetku v Sudetech, který uvaloval na „včas a řádně“ nezaopatřené nebo opuštěné statky nucenou správu. V praxi to fungovalo tak, že statek, který nedodržel předepsané odvádění potravinových dávek nebo byl svým majitelem úplně opuštěn, padl přímo do rukou okupantů, kteří ho pod německým vedením buď znovu uvedli do provozu nebo majetek propadl státu a byl prodán nebo přetransformován na (pro Němce) užitečnější podnik. Počátkem prosince byla s konečnou platností zakázána čeština jak v úřadech tak i na ulici, za používání češtiny na veřejnosti hrozilo člověku fyzické napadení a šikana z řad členů sudetských Němců nebo krátký pobyt na četnické stanici. Dne 4. prosince 1938 se konaly volby, které vypsala německá správa, aby v nich legitimovala svou přítomnost v okupovaných oblastech. Tyto volby, které se měly původně konat již v listopadu, byly na prosinec přesunuty z důvodu odstranění nežádoucích obyvatel z Břeclavi, kterým tak nebylo umožněno volit, stejně jako mnohým dalším, německým požadavkům nevyhovujícím, obyvatelům města. Volit tehdy nesměli kromě „problémových“ obyvatel, také členové KSČ a samozřejmě Židé. I tak se ale Němci obávali výsledku a výsledky se snažili všemi možnými způsoby ovlivnit ve svůj prospěch (například opakovaným kladným hlasováním jedné osoby nebo uznáním některých záporných hlasů jako neplatných). Jejich obavy byly však zbytečné, výsledky pro ně dopadly příznivě. Od břeclavských občanů německé říšské státní příslušnosti dostali 97-99 % hlasů, což se očekávalo, ale i z česky mluvících obyvatel se jich vyslovilo pro okupaci 84 %, v Poštorné 90 % a v Charvátské Nové Vsi 54 % obyvatel, což bylo pro Němce důkazem, že zde nejsou neoprávněně. Tak vysoká čísla v Břeclavi ovšem ukazovala i na to, že velká část obyvatel města okupaci schvalovala nebo se oprávněně bála perzekuce v případě odevzdání záporného hlasovacího lístku. Tak končil v Břeclavi nejtragičtější rok v jejích novodobých dějinách.

18 VÁLEČNÁ LÉTA

OBYVATELSTVO A VÁLEČNÉ UDÁLOSTI

Okupace českého a moravského pohraničí zapříčinila největší demografické změny v 19. a v průběhu 20. století, co se týče struktury obyvatelstva. Dokonce ani 1. světová válka neovlivnila stav obyvatel tak rázně, jako tomu bylo v průběhu roku 1938. Podle sčítání z roku 1930 měla Břeclav asi 1370011 obyvatel, z toho 82% Čechů, 11,5% Němců, 3,1 % Židů a 1,4% Ukrajinců. Poté, co se na podzim roku 1938 schylovalo k „něčemu velkému“, rozhodlo se mnoho obyvatel Břeclavi, kteří měli oprávněné obavy o život svůj i své rodiny, k odchodu do vnitrozemí tehdejší ČSR nebo k emigraci do zahraničí. Přesná čísla známa nejsou, ale dá se říct, že v průběhu roku 1938 odešlo z Břeclavi 5-6 tisíc obyvatel českého nebo židovského původu, hlavně průmyslníci a dělníci, ale také funkcionáři politických stran (hlavně komunisté a sociální demokraté). Mezery vzniklé útěkem Čechů se snažili nacisté ihned po okupaci doplnit osídlováním opuštěných domů a zemědělských statků nově příchozími říšskými nebo rakouskými Němci z Tyrol, případně etnickými Němci z Besarábie, Bukoviny a Volyně (byli to hlavně vojáci, policisté, železničáři, úředníci, zemědělci, dělníci,…), kteří ale co do počtu nedokázali úbytek obyvatelstva dostatečně pokrýt. Také domácí obyvatelstvo, které záhy po podpisu mnichovské dohody uteklo z okupovaného území, bylo v tisku vyzýváno k návratu, aby se mohlo účastnit Hitlerem slibovaného plebiscitu, který měl potvrdit nebo odmítnout přítomnost německých jednotek v Sudetech. Žádné referendum se ovšem nikdy nekonalo, Hitler ho nakonec odmítl zorganizovat. Šéf SS Heinrich Himmler ovšem předpokládal, že okupované území bude brutální germanizací a kolonizací do 20 let úplně osídleno německou krví. Tento plán se ovšem od počátku nedařilo naplnit, přistěhovalci se nedokázali pořádně sžít s novým okolím, většinou upadli do izolace a museli snášet nenávist Čechů i sudetských Němců. A tak když Němci v květnu 1939 obyvatelstvo Břeclavi sčítali, došli jen k číslu 10583, což bylo ještě méně, než měla Břeclav po 1. světové válce (to zde sídlilo asi 11 300 stálých obyvatel). Dalším aspektem, který nasvědčoval „dočasný“ pobytu Čechů v Břeclavi (respektive v celé župě Sudety) byl ten, že český občan neměl právo kupovat jakékoli nemovitosti a ani jeho právoplatní dědicové nemovitý majetek dědit nemohli, protože nedostali od landrátu povolení

11

Školl, Jaroslav: Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Břeclav 1983. str. 28.

19 o vtělení do katastru nemovitostí. Takový dům nebo pozemek musel jeho majitel do roka prodat. Během války si kvůli změněným podmínkám zažádalo mnoho obyvatel o přepsání českého občanství na německé, ale i tak zůstalo v Břeclavi skoro 48 % obyvatel české národnosti, v městské části Stará Břeclav dokonce 98 % (velké procento tvořili starousedlíci na svých zemědělských statcích), v Poštorné a Charvátské Nové Vsi kolem 82%. Válečné události Břeclav nějak razantně nezasáhly, v průběhu celé války zemřelo v Břeclavi kolem pětiset lidí, z tohoto počtu bylo ale asi 150 válečných zajatců, kteří se do stálého obyvatelstva nezapočítávali. Po konci války, kdy proběhla radikální změna struktury obyvatelstva, se ale počet stálých obyvatel Břeclavi nezměnil, válečné ztráty byly doplněny obyvateli, kteří se do Břeclavi po osvobození přistěhovali z okolních města a obcí (hlavně z Brna, Hodonína, Uherského Hradiště, ale i ze Slovenska). Oficiální sčítání sice proběhlo až v roce 1950, kdy se ustálil počet obyvatel po nuceném odchodu Němců, ale i tak můžeme odhadnout, že v polovině roku 1945 se počet břeclavských obyvatel mohl pohybovat někde okolo hranice 10 000. Většina německého obyvatelstva, která v Břeclavi během války žila, se rozhodla odejít již v rámci evakuace z 15. dubna, kterou nařídily německé úřady. Tak na konci války zůstalo v Břeclavi jen 57 občanů německé národnosti, tj. jen 3 % původního stavu z roku 1930, naproti tomu podíl českého obyvatelstva se zvýšil na 95 % všech lidí žijících v Břeclavi12. Těch více než deset tisíc obyvatel, kteří v Břeclavi po okupaci zůstali, byli nuceni přijmout jakoukoli jinou národnost než českou, ta pro ně přestala existovat. Na výběr měli buď národnost moravsko-slovenskou, rakousko-slovenskou, případně charvátskou (která se ale příliš nepoužívala, Charváti v této době volili raději německé říšské občanství). Jedinou další (a Němci zvýhodňovanou) možností bylo změnit si občanství na německé říšské, čímž se na ně začaly vztahovat stejné zákony, jaké platily v samotném Německu. Po všech občanech bylo požadováno zdravení zdvihnutím pravé ruky nebo zdravicí „Heil Hitler“, na veřejnosti byla zakázána čeština, Češi nesměli chodit na ulici po chodníku (častá záminka pro napadání jednotkami SA). Jako i jinde v Sudetech Hitler na počátku války po obyvatelích Břeclavi nepožadoval, aby narukovali do wehrmachtu, chtěl je využít jako nekvalifikovanou masu dělníků ve válečné výrobě. Postupem času se ale Hitlerovy požadavky stupňovaly úměrně s tím, jakým směrem se válka ubírala. Od roku 1942 byli zaměstnanci často rekrutováni z válečných zajatců (hlavně Rusů, Poláků a Srbů), jejichž práce vyšla až o polovinu levněji než práce kvalifikovaného břeclavského dělníka. Ti čeští dělníci, kteří byli nahrazeni

12

Školl, Jaroslav: Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Břeclav 1983. str. 37.

20 válečnými zajatci, byli častokrát nuceně nasazeni do továren v západních Čechách nebo přímo v Německu. Obyvatelstvu Břeclavi se životní podmínky rázně změnily, ačkoliv v počátečních letech války nebyla Břeclav válkou vůbec postižena. Velkým problémem byla stále se zvyšující nezaměstnanost, která vznikala kvůli stahování výroby nebo úplným uzavřením továren. Postiženi tím byli samozřejmě především čeští občané, protože němečtí majitelé fabrik privilegovali německé zaměstnance a starší české dělníky posílaly dříve do důchodu, aby uvolnili místo pro německé pracovníky. Nezaměstnanost hlavně mladých lidí řešily úřady většinou nuceným nasazením v Německu a pokud takový člověk odmítl, byl za trest přinucen narukovat k wehrmachtu a poslán na frontu (úřady využívaly nedostatečné znalosti němčiny nuceně nasazených nebo odvedených, čímž znemožňovaly jejich obhajobu). Ale ani práce obou dospělých v Břeclavi a okolí nezajišťovala rodinám klidný život, jelikož peněz se postupem času dostávalo čím dál méně a nákup potravin byl omezen potravinovými lístky. Ani kurz říšské marky (ŘM) ke koruně, který stanovili okupanti při příchodu do Břeclavi, nebyl pro české občany příznivý, naopak zvýhodňoval Němce, kteří si při nakupování v českých obchodech museli s kurzem 12:1 (později 10:1) připadat jako v ráji. Od roku 1939 byl kurz snížen na 8,33:1, ale i tak zůstal vysoko nadhodnocen (reálná hodnota byla okolo 6-7 korun za 1 říšskou marku13), což začali Němci zneužívat nejen k nákupu potravin, ale také zemědělské půdy, kterou ale po konci války museli bez nároku na náhradu opustit. V silně zemědělské oblasti Břeclavska nebylo nikdy o potraviny nouze. Ovšem poté, co začala válka a Němci po zemědělských statcích začali požadovat pravidelné potravinové dávky k zásobování vojska, mnoho podniků zkrachovalo. Nedostatek potravin se musel zákonitě odrazit v jejich ceně. Týkalo se to hlavně základních potravin jako chleba, másla a masa. Např. úřední cena chleba v Břeclavi byla v roce 1939 0,22 ŘM, na konci roku 1943 už stál bochník 0,3 ŘM, máslo stálo 3 ŘM, poté již 3,6 ŘM, maso v roce 1938 stávalo 1,5 ŘM a ke konci války (pokud vůbec bylo k dostání) 2,4-2,8 ŘM. Aby se zabránilo neúměrnému zdražování komodit, bylo zákonem vyhlášeno, že ceny potravin se nesmí dostat nad hranici cen z června roku 1939. Ještě bych uvedl, že průměrná týdenní mzda dělníka v potravinářském nebo textilním průmyslu byla v roce 1938 kolem 20 ŘM (na konci roku 1941 už skoro 30 ŘM). Ke konci války už musely být mzdy zmraženy a mohly se zvyšovat jen souvislosti v přesčasy.

13

Hoffmann, Jaroslav: K ekonomickým a sociálním problémům v Sudetské župě. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2000, č.6, str. 57.

21 Zároveň se mzdou dostával také každý pracující člověk potravinové lístky na určité množství základních potravin. Týdenní dávkou pro normálního spotřebitele byla poukázka na 2400 g pečiva, 1-2 vejce, 80 g másla, 500 g masa, 250 g cukru, 65 g sádla nebo slaniny a 2,5 litru odstředěného mléka (plnotučné bylo určeno primárně těhotným nebo kojícím ženám a kojencům). S postupujícím časem se i toto množství snižovalo, na jaře 1942 si už břeclavský obyvatel týdně přišel např. jen na 2000 g pečiva, 1 vejce nebo 300 g masa. Pro těžce pracující (např. horníci nebo zbrojaři) byly připraveny bonusy v podobě zvýšeného přídělu masa a pečiva, což se ale v Břeclavi týkalo jen zaměstnanců v muniční továrně MUNA. Podobně jako poukázky na potraviny dostávali obyvatelé Břeclavi lístky na nákup cigaret, jež obdrželi všichni pracující bez rozdílu a tak se z těchto poukazů stal pro nekuřáky cenný směnný artikl. Někteří kuřáci, kterým příděl nestačil, se snažili si tabák pěstovat doma (s čímž dosud neměli žádné zkušenosti) nebo nahrazovat tabák směsí různých sušených bylin. Ani jedna z metod se však dlouhodoběji neujala. Přídělové zásobování se brzy zvrhlo ve směnu potravinových lístků a v rozrůstání černého trhu, kde bylo možno zakoupit některé komodity až za desetinásobek až dvacetinásobek původní úřední ceny. Např. 1 kg másla stál až 800 korun při úřední ceně 60 korun, 100 g kukuřice mělo stát 167 korun a na černém trhu byla k sehnání za 2000 korun, cigareta měla stát 60 haléřů, ale překupníci ji prodávali i za 6 korun14. Již tak velmi nuzné podmínky stravování a bydlení v Břeclavi ještě zhoršila velmi silná zima v roce 1941, bohatá na sněhové vichřice a teploty blížící se –30°C. Kvůli nedostatku uhlí a mrazivému počasí byly také na dva měsíce uzavřeny břeclavské školy. Teplé březnové počasí mělo pro Břeclav katastrofální důsledky. Ve dnech 12. až 15. března už řeka Dyje nestačila odvádět přívaly vody a vylila se ze svých břehů. Zaplavila tehdy celou polovinu města. Nízké břehy v městské části Dubič nemohly zabránit vylití tehdy až 5 metrů15 vysoké hladiny řeky, což bylo o metr více, než dokázalo zadržet kamenné koryto. Nejvíce postiženo bylo centrum města v nejbližším okolí řeky a jejich slepých ramen, jihozápadní čtvrť Dubič byla celá zaplavena, voda dosáhla i náměstí a zaplavila bývalou židovskou čtvrť, kostel sv.Václava, sklepy a suterén městského úřadu, pošty, úřadovny Gestapa i hotelu Koruna. Na několik dní byly přerušeny dodávky elektrického proudu, pitné vody a přísunu potravin. Zároveň s tím se muselo mnoho obyvatel vystěhovat ze sklepů svých domů, kde se většinu času ukrývali. Tato povodeň trvala téměř 14 dnů, než hladina opět klesla do říčního koryta. Částečnou vinu na povodních měla také německá břeclavská železniční správa, která

14

Čapka, František: Lanžhot v letech první republiky a za protektorátu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny. Praha 1983. str.306. 15 Vzpomínky Marie Punčochářové, z rozhovoru 2.2.2007.

22 neodbornými zásahy do okolí řeky a neznalostí zdejší vodní problematiky nechala zasypat některé mosty přes Dyji, a tím způsobila, že voda se nemohla přes hráze neškodně vylít do okolních lužních lesů a zaplavila tak město. Po této trpké zkušenosti se německá železniční správa rozhodla mosty obnovit a zajistit tak i jejich protipovodňovou funkčnost, aby v budoucnosti k podobné živelné katastrofě nemohlo dojít.16 Politický život v Břeclavi byl ochromen již od 2. poloviny října 1938, kdy byly zakázány všechny české politické strany, spolky a organizace. Za necelý měsíc byly zakázány i ostatní německé spolky a byla povolena jen jedna strana a to SdP (později začleněna do NSDAP) a jediná oficiální mládežnická organizace, a to Hitlerjugend, do které na počátku musely povinně vstoupit všechny děti starší 14 let, ale ke konci války už nebyly výjimkou ani děti kolem 11-12 roku života. Přesto politika v Břeclavi nestagnovala, stále se snažila dostat ze stínu Mikulova (Nikolsburgu), který byl centrem landrátu. Břeclavský okupační starosta Georg Fidrmuc se v lednu 1940 zasazoval o zřízení nového landrátu Lundenburg. Jednou z možností bylo přenést sídlo stávajícího landrátu z Mikulova do Břeclavi, což by ale vyvolalo konflikt s většinovým německým obyvatelstvem Mikulova. Tuto možnost tedy Fidrmuc zavrhl a hlavně z jeho iniciativy vznikl nápad založit nový landrát spojením třinácti obcí z mikulovského okresu, dvanácti obcí z okresu Mistelbach, patnácti obcí okresu Gänserndorf a do té doby protektorátní obce Lanžhot. Starosta argumentoval tím, že takto vytvořený landrát by byl rovnocenný landrátům okolním - měl mít přes 18 000 obyvatel, silné kulturní zázemí, školství na dostatečné úrovni, železnici a v důsledku by to posílilo na okrese němectví. Takto formulovanou žádost odeslal 17. ledna do Vídně do rukou vládního prezidenta Dolního Podunají dr.Grubera. Ten ale považoval takto rozsáhlé reformy v té době za zbytečnou komplikaci a v jeho diplomatické odpovědi byl návrh zamítnut s tím, že se jedná čistě o starostovu aktivitu, která nemá větší podpory ani na radnici a už vůbec ne mezi civilním obyvatelstvem, které vůbec po vyloučení z politického života ztratilo zájem spolupracovat. Podobně jako i Georg Fidrmuc měl zájem o trvalé připojení jižní Moravy k Rakousku také dolnodunajský župní vedoucí Hugo Jury. V červenci 1940 poslal Hitlerovi memorandum, ve kterém žádal, aby bylo tehdejší území Protektorátu Čechy a Morava i se sudetským územím rozděleno na pět částí a připojeno k Říši17, čímž by mu do rukou padla téměř celá jižní Morava, Břeclav nevyjímaje. Hitler se ale naštěstí rozhodl prozatím zachovat status quo a 16

Školl, Jaroslav: Břeclavská léta 1938-1945 v zápiscích pamětníka. In: Město Břeclav. Brno 2001. str.235-236. Bartoš, Josef: Projekty propojení okupovaného území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem 1938-1945. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 1999, č.3, str.15. 17

23 Juryho návrh smetl ze stolu. Jury se ale nevzdal a o dva roky později posílá další žádost, tentokrát o posílení kolonizace říšskými nebo etnickými Němci na Moravě, čímž by se urychlila germanizace a následně by se usnadnilo včlenění jižní Moravy s centrem v Brně do Dolnodunajského landrátu. Ani tento návrh nakonec nebyl realizován a státní správa v Břeclavi tak zůstala nezměněna až do konce války. Břeclavské obyvatelstvo bylo po prvních pět let 2. světové války ušetřeno přímých válečných událostí. Jediná omezení se týkala přísného zatemnění pouličních lamp, domů, bytů, obchodů, světel aut, zajištění okenních tabulí proti tlaku vzduchu a v případě leteckého poplachu bylo nařízeno se co nejrychleji přesunout do sklepů domů nebo do nejbližších protileteckých krytů. Tato pravidla zavedla německá správa v obavě před nepřátelskými nálety již 1.září 1939, ale dlouhou dobu byla jen planou předzvěstí skutečné hrozby. Až v létě 1944 bylo ale možno nad Břeclaví zaznamenat několik letek spojeneckých stíhačů a bombardérů, které mířily buď směrem k Vídni (26.6.) nebo naopak směrem na Horní Slezsko. Ve dnech 3. a 7.7. už však břeclavští občané mohli nad nádražím pozorovat souboje 16 spojeneckých letadel s německými Messerschmidty. Došlo i k několika sestřelům německých strojů, ale poškozená letadla dopadla vždy na území Rakouska a vyhnula se obydleným místům. Tento stav se změnil jednoho podzimního mlhavého dne. Psal se 20.listopad 1944 a již v 8 hodin ráno proběhlo v rozhlase jako mnohokráte předtím upozornění, že se z jižní Itálie (přesněji z letecké základny v Bari) přes Korutany na sever blíží silné letecké spojenecké svazy - asi čtyř set bombardérů a neznámého počtu stíhaček. Kolem půl jedenácté se rozezvučely poplašné sirény a o půl hodiny později již bylo slyšet hluk motorů blížících se strojů. I když většina strojů zamířila přes Břeclav dále do vnitrozemí k cílům hlavně v Brně, Hodoníně, Kroměříži a Opavě, několik desítek bombardérů mělo za cíl určeno centrum Břeclavi. O půl jedné se zhroutily všechny naděje břeclavských, kteří se tiskly ke zdím ve sklepích svých domů, že je bombardování mine. Náletem, který netrval více než tři minuty18, bylo nejvíce postiženo centrum města, většina budov na náměstí byla poškozena nebo zničena, úřadovnu Gestapa a městský úřad zasáhly bomby přímo, zcela zničen byl barokní kostel sv.Václava (jeho sakrální funkci poté převzala až do roku 1995 kaple sv.Cyrila a Metoděje u nádraží). Obdobně jako náměstí dopadla obytná čtvrť Dubič, na kterou spadlo celkem 248 bomb. Pro Němce veledůležité železniční nádraží však zůstalo nezasaženo, byla poškozena jen trať z Břeclavi do Hodonína v délce 0,5 km. Celkem při tomto náletu zahynulo kolem 42 břeclavských občanů, kolem 55 bylo zraněno (odvezeni byli do valtické nemocnice)

18

Vzpomínky Růženy Čechové, z rozhovoru 8.4.2007.

24 a 350 obyvatel ztratilo během pár minut střechu nad hlavou19. Po válce bylo zjištěno, že Břeclav se stala přímým cílem amerických bombardérů nejspíše na žádost výsadku Clay (v jeho čele působil bývalý poštovní úředník Antonín Bartoš-„Babiňák“ z Lanžhota, který byl nucen uprchnout před Gestapem do Anglie), který na střední a jižní Moravě operoval od 30.4.1944. Kromě způsobených škod mělo bombardování podle mého názoru i psychologický dopad hlavně na německé obyvatelstvo, které mohlo konečně poznat, že nacistickou stranou propagované konečné vítězství asi nebude na dohled. Břeclavští obyvatelé tak od té doby museli žít ve strachu, kdy přijde další podobný nálet, který by konečně vyřadil z provozu důležitý železniční uzel, přes který proudily vojenské transporty na Slovensko a poté dále na východ. Spolupráce odbojových skupin v Břeclavi a výsadku Clay začala již na počátku léta 1944 a pokračovala až do přelomu února a března 1945, kdy se výsadková skupina v patách s Gestapem včlenila do partyzánských oddílů a pomáhala osvobozovat jižní Moravu. Největšími úspěchy této výsadkové skupiny v Břeclavi bylo zjištění informací o muniční továrně MUNA v lesích za Břeclaví a úmyslné poškození a následná exploze osmi vagónů s municí v srpnu 1944. Dále také skupina Clay informovala o opevňovacích pracích a pohybech německé armády na hranicích v okolí Břeclavi a také o umístění zajateckých táborů v Břeclavi. Pracovní a zajatecké tábory vznikaly v Břeclavi již od počátku války. Němci sem umisťovaly zajatce, kteří byli využíváni v lesnictví, k různým stavebním a opevňovacím pracím. První pracovní tábor vznikl v průběhu roku 1939 v blízkosti Poštorenských keramických závodů, kde bylo umístěno asi 120 srbských (a později i na 120 ruských a 180 maďarských) válečných zajatců, kteří se podíleli na stavbě muniční továrny MUNA a pracovali i přímo ve výrobě keramických závodů. Další zajatecký tábor vznikl na Lanžhotské ulici za Břeclaví, kde byli umístěni především vojáci belgické a francouzské armády. V druhé polovině roku 1942 vznikl třetí zajatecký tábor pro přibližně stovku sovětských vojáků a byl umístěn v areálu cukrovaru. Přímo v centru města na Tyršově ulici byl pak umístěn v roce 1944 zajatecký tábor především pro jugoslávské vězně. Tento tábor se stal pro obyvatele Břeclavi nejnebezpečnějším, protože se v tomto táboře rozšířila tyfová epidemie a mnoho vězňů jí podlehlo, stejně jako někteří obyvatelé Břeclavi20.

19

Školl, Jaroslav: Mnichovský diktát a období okupace 1938-1945. In: Břeclav. Dějiny města. Brno 1968. str. 223. 20 Vzpomínky Josefa Čecha, z rozhovoru 8.4.2007.

25 Již od prosince 1944 byly nuceně nasazovány celé ročníky mladých mužů na opevňovací a zákopové práce v okolí Břeclavi, aby tak připravili Němcům půdu na obranu hranic před vpádem Rudé armády ze Slovenska. Postupně počet pracujících narůstal, z landrátu Mikulov bylo vysláno na 5000 mužů a žen na opevňovací práce na jihovýchodní val do Maďarska, po jehož prolomení se většina nuceně nasazených vrátila na Břeclavsko a pokračovala zde v opevňovacích pracích. Postupně byli na tyto práce nasazeni muži od 18 do 60 let, kteří nenarukovali do wehrmachtu. Hlavním opěrným bodem, který měl zastavit postup Rudé armády, měla být pro Němce obec Lanžhot, silně opevněná vesnice na hranicích se Slovenskem.

26 ŽIDOVSKÁ OTÁZKA

Židovská komunita v Břeclavi není ve všeobecném povědomí nijak významná, protože se po staletí vyvíjela ve stínu stejně staré, ale větší a významnější komunity v Mikulově. Židovská obec v Břeclavi má kořeny někde na rozmezí 14. a 15. století, kdy jsou zaznamenány první zmínky o ní. Její strukturu je možno soustavně sledovat až od roku 1787, kdy Josef II. zavedl reformou povinné přejmenování židovských obyvatel, aby zpřehlednil jejich evidenci. Hlavní rozmach židovské komunity, která si vytvořila v Břeclavi svou obec přímo v centru města, jižně od náměstí, se datuje posledním desetiletím 19. století. Tehdy dosáhla svého vrcholu, postavila si vlastním přičiněním novou kamennou synagogu na místě staré, dřevěné, která byla několikrát vypálena a nakonec zbourána, stejně tak byl vystavěn honosný židovský hřbitov. Její pád a zánik na sebe nenechal dlouho čekat. Již během první světové války obec pod přílivem židovských uprchlíků z Haliče a Bukoviny praskala ve švech a chudla. V roce 1930 podle sčítání obyvatelstva tvořili židé jen nepatrnou menšinu čítající na 600 členů, tedy asi jen 3 % všech břeclavských obyvatel. Při volbách roku v létě 1938 už přišlo volit jen asi 350 Židů. Většina bohatších výhodně rozprodala majetek Henleinovcům už po anšlusu a odjela. Jako všude jinde i v Břeclavi znamenal Mnichov pro židovské obyvatelstvo tragédii. Většina břeclavských židů v neblahé předtuše tragédie odešla dobrovolně do vnitrozemí (společně s mnoha českými občany) ještě během léta 1938, chtějíc tak uchránit svou rodinu od německé perzekuce. Jak moc si tím pomohli, je otázka. Tehdy se to zdálo jako jediné možné řešení. Dnes již víme, že většina později nedobrovolně skončila v koncentračních táborech, nejdříve v Protektorátu, později nejčastěji v Polsku nebo Rakousku. V lepším případě pracovali jako nuceně nasazení v těžkém průmyslu v Protektorátu nebo Říši (kde je stejně koncem války zastihla deportace v rámci konečného řešení židovské otázky). Mnoho z těch židů, co v Břeclavi přes všechna varování zůstali, spoléhali na své germanizační zásluhy a prohlašovali se za Němce, čímž rozčilovali nejen nacisty, ale i české obyvatelstvo, které v nich vidělo zrádce21. Ti, co nehodlali nebo nemohli svoje domovy v Břeclavi opustit, byli 8. října 1938 za pomoci ordnerů násilně vystěhováni k nově vzniklé hranici s II. ČSR, která vedla mezi obcemi Lanžhot a Hrušky. Tam setrvávali v polích a u silnice mezi svým nábytkem v bídných podmínkách skoro měsíc, v zemi nikoho, protože čeští pohraničníci

21

Vzpomínky Josefa Košťála, z rozhovoru 2.2.2007.

27 necelou stovku uprchlíků nehodlali jen tak vpustit do ČSR. V této době poslali vyhnaní židé v beznadějné situaci dokonce telegram se žádostí o pomoc na britské velvyslanectví v Praze, ve kterém vyložili svou situaci takto: „65 židů vyhoštěných z Břeclavi a nevpuštěných do Československa, bez přístřeší, na hranicích obce Lanžhot prosí o pomoc“22. Teprve koncem listopadu byli židé vpuštěni do ČSR (z původní stovky jich přežilo jen 61) a byli umístěni do sběrného tábora v Ivančické koželužně, odkud jejich cesta vedla do koncentračních táborů, kde našli většinou smrt. Tak mohl kreisleiter (krajský vůdce SdP) Anton Sogl z Drnholce 15.10. 1938 prohlásit Břeclav za „Judenfrei“. Během okupace byla synagoga uzavřena, v roce 1942 byla německými vojáky a gestapem vyrabována a veškeré její zařízení bylo odvezeno. Dalších 50 let jí bylo souzeno sloužit jako skladiště, nejdříve za války zabaveného židovského majetku a po ní vyvlastněného německého. Židovský hřbitov byl uzavřen a hlídán (tím ho Němci nevědomky uchránili před rabováním a bylo možno ho po válce obnovit jako kulturní památku). 24.1.1945 projel Břeclaví otevřený nákladní vlak evakuující 4500 židů a Poláků po trase Osvětim – Ostrava – Přerov – Břeclav – Vídeň - Mauthausen. Během přestávky na břeclavské přednádražní stanici bylo příslušníky SS zastřeleno 41 Židů, kteří se neudrželi na nohách. Ti byli následně pohřbeni na břeclavském městském hřbitově v masovém hrobě23. Tak mohli břeclavští občané poprvé na vlastní oči vidět utrpení Židů v koncentračních táborech, o kterém do té doby nevěděli nebo jen málo slyšeli. Jejich památce je v předsíni dnešní opravené synagogy umístěna pamětní deska. Břeclaví pak projelo ještě asi 6-10 dalších transportů, jejichž náklad tvořili židé směřující z Polska většinou do koncentračního tábora Mauthausen, kde se dočkali jen další práce a konce války nebo smrti. Z celkového počtu šesti set Židů, kteří byli před válkou nuceni Břeclav opustit, se jich do Břeclavi vrátilo po válce jen patnáct. Židovská obec už nebyla nikdy v Břeclavi obnovena a dnes zůstává jen dávnou vzpomínkou.

22

Šafránková, Jana – Srbová, Marta: Židé na Břeclavsku. In: Sborník konference Židé na Moravě konané v listopadu 1996 v Kroměříži. Kroměříž 1996. str. 42. 23

Nedbálek, Franišek: Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2005, č.9, str. 50-52.

28 ŠKOLSTVÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLY Břeclavské školství nebylo kvůli různorodému složení obyvatelstva nikdy jednotné. Již od 19. století zde probíhala konfrontace tehdy silnějšího německého a nově vznikajícího českého školství, jež s postupující dobou a hlavně s koncem 1. světové války sílilo a ve 30. letech stálo na úrovni, ne-li výše než tradiční německé školství. Školy, rozdělené tehdy (bráno z dnešního pohledu) velmi nepřehledně, se přetahovaly nejen o žáky, ale i o hlasy na radnici, potažmo o budovy vhodné pro vyučování, ve kterých měla, nebo mohla být, zřízena škola. Německému školství tedy sloužila obecná smíšená škola a gymnázium (sídlila na Kuffnerově ulici č.1, dnes ulice Národních hrdinů), které ale rok od roku ubývalo tříd i žáků a české školství si vydupalo 2 obecné školy, chlapeckou a dívčí, které se obě usídlily v budově „žluté školy“ na Vítězné ulici (dnes ulice Sovadinova). Pro srovnání, ve školním roce 1935/1936 měla německá obecná škola v Břeclavi otevřenu jen 1 třídu s 37 žáky a českou školu navštěvovalo 388 žákyň a 430 žáků!24 Také v městské části Staré Břeclavi, která se k městu oficiálně připojila až po první světové válce, fungovala jedna obecná škola pod vedením ředitele a zarytého vlastence v jedné osobě Josefa Tuhely. Rok před mnichovskými událostmi otevřela tato škola deset tříd s celkovým počtem 390 žáků. Ani obě břeclavské měšťanské školy (na Komenského nábřeží a na Kupkově ulici) si na nezájem žáků stěžovat nemohly. Ve 30. letech bylo tedy břeclavské základní školství již dostatečně finančně i prostorově zajištěno, ve výuce byl od 2. poloviny 30. let kladen důraz pod hrozbou sílícího nacistického Německa hlavně na výuku vlastenectví a národní hrdosti, což se projevilo jak v postoji a výkladu učitelů, tak ve spontánních reakcích nadšených žáků. Potom nemůže být divu, že pro hrdé české břeclavské školství byly mnichovské události katastrofou. České školy začaly téměř okamžitě bojovat o holou existenci, ale jejich boj skončil již po měsíci, kdy byli učitelé z české obecné školy vyhnáni (6.10.1938) a o dva dny později byli všechny české školy ve městě (i v Poštorné a Charvátské Nové Vsi) uzavřeny. Zároveň s tím začal zápis do škol německých (vznikaly od přelomu října a listopadu 1938), ale necelá stovka přihlášených dětí byla jasnou odpovědí břeclavských, co si myslí o německé okupaci. Německá škola nakonec stejně 17.října zahájila výuku. Čeští učitelé se dožadovali otevření české školy, neváhali kvůli tomu vyslat do Vídně delegaci českých učitelů vedených

24

Šuláková, Ludislava: Příspěvek k dějinám základního břeclavského školství. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 342.

29 Zdeňkou. Pokornou25 a J. Štanclem, aby zde předložili žádost o otevření alespoň jedné školy pro české děti. I když se oháněli listinou, kterou deklarovali 1260 možných zapsaných českých dětí, nebylo jim vyhověno a domů odjeli s prázdnou. Na protesty mělo k otevření českých škol opět dojít, manifestačně se přihlásilo 98 % školou povinné mládeže, ale ani k tomuto kroku nakonec nedošlo. Od německého školního inspektora se rodiče českých dětí dozvěděli, že „české děcko nemusí do školy chodit, protože to nebude nikdy potřebovat.“26Až od 1.9.1939 bylo povoleno otevřít v Břeclavi jedinou obecnou českou (pětitřídní) školu, na které ale nevyučovali čeští učitelé, kteří byli shledáni nespolehlivými a byli nahrazeni německými učiteli s minimální znalostí češtiny a ještě menší vůlí cokoli české děti naučit (původně se uvažovalo o slovenských kantorech, kteří byli prý spolehlivější než čeští). Výuka byla nepravidelná, žáci měli často volno, kvůli válečným sbírkám bylo neustále přerušováno vyučování a samotná domluva s dětmi byla obtížná, protože břeclavské děti většinou německy neuměly a české učebnice používat nesměly. I vyučování směřovalo k postupné germanizaci břeclavských dětí. Čeština jako jazyk byl nahrazen němčinou (ta se vyučovala pětkrát do týdne) a i některé další významnější předměty (biologie, dějepis, zeměpis) byly vyučovány německy. Do této školy museli docházet i žáci z ostatních městských částí, kteří měli zájem o vzdělávání na „české“ škole.

Ke konci války se zjistilo, že školy navštěvovalo už jen malé procento žáků, většina z nich raději plnila úkoly organizace Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), do které byly děti nuceny vstoupit a jejíž úkoly byly stavěny ideologicky výš než vzdělávání. Produktem této organizace byly zmatené, často negramotné a zanedbané děti. Cílem českých pedagogů proto ihned po přechodu fronty bylo zahájit alespoň provizorní vyučování. Následky války byly ale katastrofální.

25

Zdeňka Pokorná (1906 - 3.3.2007) byla jedna z nejvýraznějších osob břeclavského školství 20. století. V roce 1926 přišla z Brna učit do Břeclavi, kde také vstoupila do Sokola a působila i v rámci Červeného kříže. Po záboru Břeclavi se aktivně zasazovala o zachování českého školství, bohužel neúspěšně. V únoru 1939 učila v sousedním Lanžhotě, ale zároveň pracovala pro odbojovou skupinu Obrana národa a pořádala ilegální přechody přes hranice na Slovensko, za což byla 27.6.1940 gestapem zatčena a odsouzena na 6 let káznice. 9.4. 1945 se dočkala osvobození v koncentračním táboře Lübeck a v červnu téhož roku se vrátila do Břeclavi, kde se stala ředitelkou dívčí školy. Kvůli svým demokratickým ideálům byla v únoru 1948 ze své funkce odvolána a kvůli nátlaku StB se rozhodla v červnu 1948 republiku opustit. Přes Rakousko se dostala do Anglie, kde absolvovala zdravotnickou školu a byla poté zaměstnána jako psychiatrička. Po odchodu do důchodu pracovala pro českou sekcí BBC a učila na nedělní škole. V roce 2001 ji Václav Klaus udělil medaili za zásluhy o stát 1. stupně. Během svého života se finančně se podílela na trojí stavbě sochy T.G.Masaryka v Břeclavi (1932, 1947, 1989). Zemřela 3. března 2007 v požehnaném věku 101 let. (zdroj: Klanicová, Evženie: Zemřela Zdeňka Pokorrná. Zpravodaj městského úřadu Břeclav Radnice, duben 2007.) 26 Šuláková, Ludislava: Příspěvek k dějinám základního břeclavského školství. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 355.

30 Vyučování bylo sice zahájeno v Břeclavi již 26.4.1945 (v Poštorné již 14.4.1945), ale až do konce roku bylo nutno děti učit základním poznatkům, aby vůbec mohly být zařazeny do tříd, do kterých podle svého věku měly patřit. K jejich rychlejšímu vzdělávání byly učiteli nabízeny různé doučovací kroužky, nejvíce jich bylo zaměřeno na mateřský český jazyk, s nímž měla většina dětí problémy. Zájem o vzdělávání byl nadprůměrný. Do obecných škol v Břeclavi se přihlásilo 260 dětí, do měšťanských 271. Problém ale byl se školními budovami, které byly válkou poničeny a tak si břeclavští žáci museli vystačit s jedinou použitelnou, a to na Kupkově ulici - dopoledne se učily děti obecné školy a odpoledne je vystřídali žáci měšťanské školy. V příštím roce žáků přibylo natolik, že škola na Kupkově ulici musela být rozšířena o sousední dům a byla rozdělena na chlapeckou a dívčí část. I budova „červené školy“ v Poštorné byla poničena jak spojeneckým bombardováním, tak ustupujícími německými vojsky (Němci v ní po jejím zrušení zřídili lazaret a ubytovnu, Rudá armáda pak ubikace svých vojáků). V Poštorné se roku 1946 spojila místní škola se školou v Charvátské Nové Vsi a učilo se zde necelých 100 dětí, ty byly rozděleny do tříd ne podle věku, ale podle svých znalostí. Školy v Poštorné a v Charvátské se ale těsně po válce nepotýkaly jen s podprůměrnými znalostmi dětí a jejich velice špatným prospěchem (10 % dětí propadalo), ale i s kolísavým počtem učitelů (způsobených nezájmem o výuku) a malým počtem žáků, který ohrožoval existenci škol. Škola Jana Noháče v městské části Stará Břeclav byla opravena a plně zprovozněna ještě v roce 1945 za pomoci rodičů školou povinných dětí a dobrovolné finanční pomoci různých spolků a politických stran. Celkem se do ní po válce zapsalo 214 dětí, které již 3.9.1945 mohly zasednout do lavic. Po válce se do Břeclavi vrátila i Základní umělecká škola vedená Janem Chovancem, který ji před okupací přemístil do Hodonína, kde ji vedl po celou dobu fungování Protektorátu. Po návratu do Břeclavi vyvstal problém, kam školu umístit. V prostorech, ve kterých fungovala před válkou (na ulici Křížkovského), byla totiž umístěna studentská menza. Na krátký čas byla umístěna na ulici Dr.Beneše, ale od roku 1946 už fungovala na Sovadinově ulici. V té době měla pobočky v Poštorné, Mikulově, Podivíně a Valticích a učilo se zde asi 300 žáků. ZUŠ se těšila velké přízni radnice a tak pro ni byla v roce 1949 vystavěna důstojná budova, s koncertním sálem, kde škola sídlí dodnes. Žádná německá škola (ani obecná, ani měšťanská) již v Břeclavi otevřena nebyla. Nové školy vznikaly až v letech 1948-1953, převážně slučováním tehdejších různých škol měšťanských. Většina z nich funguje dodnes.

31 STŘEDNÍ ŠKOLY Stejně jako u základních škol prožívalo i břeclavské střední a vyšší školství v době 30. let rozkvět a studentský život byl bohatý na akce (exkurze, přednášky, praxe v obchodech či továrnách, atd.), a dostávalo se mu i podpory radnice, jež dokázala studentům zajistit stravování a ubytovací prostory na dostatečné úrovni a pro dojíždějící studenty si dokázala prosadit slevy na jízdném. Ale ani slibně se rozvíjejícímu střednímu školství nebylo souzeno přečkat válku bez úhony. V době okupace Břeclavi, v letech 1938 – 1945, nebyla ve městě otevřena žádná česká střední škola. Z odborných škol byla v tomto období otevřena jen německá státní inženýrská škola, odpovídající čtyřleté průmyslové škole a od prosince 1938 byla otevřena i německá dvouletá obchodní škola, která byla umístěna v budově nynější střední průmyslové školy.

Obchodní akademie Tato škola existovala již od roku 1918 jako německá měšťanská obchodní škola, kterou založilo tehdejší německé vedení radnice, aby si tak upevnilo a posílilo své pozice ve městě. Ve 30. letech se díky podpoře radnice (od 20. let již vedené výhradně Čechy) společně s nadšením učitelů, kteří argumentovali potřebou vyučených obchodníků v rozvíjejícím se městě, podařilo otevřít českou obchodní akademii v budově na Komenského nábřeží (dnešní budova SPŠ Edvarda Beneše). Měla se stát dalším působištěm žáků, kteří již absolvovali základní (měšťanskou) školu s obchodním zaměřením. Již o roku 1935 se mnohé delegace snažili o zřízení tohoto druhu školy, ale byrokracie škole nepřála. Až naléháním na veřejné činitele a senátory bylo povoleno otevřít obchodní akademii, jejímž zakladatelem a sponzorem v jednom bude město Břeclav. 3.9.1937 bylo tedy slavnostně otevřeno čtyřleté studium pro 61 žáků, kteří platili školné ve výši 700 korun ročně. Školu tehdy vedl schopný pedagog J. Řezníček, ale ani on netušil, že právě otevřený ročník bude pro jeho školu prvním a zároveň na nějakou dobu posledním. Pokračování vyučování ve školním roce 1938/1939 se již neuskutečnilo, dramatické události podzimu roku 1938 to zcela znemožnily. Mnichovský diktát se stal tragédií celé Československé republiky a pro břeclavské studentstvo přinesl krutý verdikt. Toto vzkvétající slovácké město propadlo téměř ze dne na den okupaci německé nacistické moci. Během pouhých dvou dnů bylo nutno provést evakuaci břeclavských státních úřadů a středních škol, jež byla nařízena 6.10.1938. V pátek 7. října 1938 se loučili studenti a zdrcení a roztrpčení

32 profesoři v čele s ředitelem Josefem Řezníčkem s Břeclaví. Útočiště našli v blízkém Hodoníně, kde při tamní obchodní škole byly vytvořeny pobočky břeclavských tříd obchodní akademie a obchodní školy (zvláště po stránce odborné dobře připravila během války celkem 1979 studentů pro jejich další život)27). Společně se školou a žáky přestěhovali učitelé do Hodonína také cenné stroje, pomůcky a knihy. Tato snaha se však ukázala jako marná, protože Němci si po obsazení školy pro chybějící inventář do Hodonína přijeli a zabavili ho zpět pro břeclavskou školu, kde mezitím založili německou obchodní školu, kterou mohli navštěvovat studenti německé i české národnosti. Tato rovnost ovšem trvala jen do 27.10.1941, kdy bylo na základě výnosu říšského místodržícího v Dolních Rakousích další studium na střední škole podmíněno změnou národnosti na německou a vynuceným členstvím v Hitlerjugend, což většina českých studentů odmítla a byla tak ze školy vyloučena. Kromě odvezeného majetku školy německý komisař zabavil také peněžní sbírky, které byly určeny pro nákup pomůcek pro nemajetné studenty. Peníze z těchto sbírek se již nikdy nenašly. Během bombardování Břeclavi 20.listopadu 1944 byla těžce poškozena školní budova na Komenského nábřeží, ve které po tomto náletu ustalo i vyučování německé obchodní školy, takže když se do ní po válce vrátili učitelé a žáci (škola byla v Břeclavi znovuzřízena 16.8.1945 výnosem ministerstva školství a osvěty), našli neobývanou budovu v troskách, téměř bez nábytku a bez pomůcek, peněžní sbírky byly rozkradeny. Díky pomoci radnice, rodičů a široké veřejnosti, která měla zájem v co nejrychlejší obnově školství, se školu podařilo opravit natolik, že se stala obyvatelnou. Je potřeba dnes ocenit obrovskou práci nového profesorského sboru v čele s ředitelem Antonínem Rudoleckým, jimž se podařilo v letních měsících zvládnout a překonat všechny překážky tak, aby pravidelné vyučování pro 104 žáků I. ročníku obchodní akademie a obchodní školy mohlo být zahájeno 1. září 1945.

Střední průmyslová škola Počátky této školy jen nutno hledat již v roce 1914, kdy byla v Břeclavi otevřena dvouletá mlynářská škola, která založila tradici středního průmyslového školství v Břeclavi. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla mlynářská škola v Břeclavi jedinou školou svého druhu v celém státě a svou kvalitou získala brzy velkého mezinárodního významu. Na této škole, která předcházela české průmyslové škole každoročně studovalo množství posluchačů z Jugoslávie, Polska, Rumunska, Bulharska, Litvy, Rakouska a dokonce i z Argentiny a USA. Ve 30. letech zde byl otevřen i studijní obor lékařský. 27

Školl, Jaroslav: Historie obchodního školství. [online]. URL: http://www.oabv.cz/historie.htm . [30.11.2006].

33 Na podzim roku 1938 připadla Břeclav do Německa a státní odborná mlynářská a pekařská škola se rozhodla přestěhovat do Pardubic, kde pak zůstala i po obnově samostatnosti Československa v roce 1945 a do Břeclavi se už nikdy nevrátila. Opuštěná budova školy v městské části Dubič nezůstala dlouho neobsazena. Během okupace zde byla otevřena německá státní inženýrská škola pro obě národnosti s maturitou a sídlila zde také jedna třída studentů říšských drah, kde se však čeští studenti neučili. S odstěhováním mlynářské školy vzrostl zájem o průmyslovou školu, jejíž absolventy vznikající průmyslová zóna v Břeclavi nutně potřebovala. Tehdy sídlila na druhém břehu řeky Dyje, téměř naproti budově Obchodní akademie, se kterou si měli v budoucnosti vyměnit školní budovy. Bohužel, stejně jako na obchodní akademii, bylo českým studentům podstatně omezeno studium na středních školách kvůli české národnosti a od 27.10.1941 jim to bylo zakázáno - bez výjimky. A jelikož v širokém okolí existovaly podobné školy pouze dvě, byl o studium obrovský zájem a bylo nutno dojíždějící studenty ubytovat na břeclavském náměstí (které bylo v té době přejmenováno na Adolf Hitler Platz) a na Tyršově ulici, kde byl zřízen internát v konfiskovaných domech židů, celkem bylo možno zde ubytovat 95 studentů. Dne 20.11.1944 byla budova této školy, stejně jako mnohé další v okolí, těžce poškozena náletem anglo-amerických bombardérů (zničena byla střecha a půdní prostory, téměř celé 2.poschodí, tělocvična byla úplně srovnána se zemí). Výuka zde byl přerušena a po týdnu pokračovala nouzově dále až do února 1945, kdy byli její studenti odveleni k vojenským povinnostem. V budově školy byl poté zřízen vojenský lazaret pro německé raněné vojáky bojující na západním Slovensku. A aby nebylo škod málo, budova ještě při osvobozování Břeclavi v dubnu 1945 vyhořela. S koncem okupace na jaře 1945 vzroste okamžitě zájem o znovuotevření průmyslové školy. S pomocí radnice (která si naštěstí uvědomovala důležitost průmyslového vzdělání v této době), budoucích studentů a sousedních okresů (chybějící stroje a pomůcky dovezeny ze Vsetína) se podařilo poškozenou a v bojích o město vypálenou školu opravit tak, aby zde bylo možno od 5.11.1945 pod vedením ing. Josefa Němce otevřít čtyřleté a dvouleté strojní a elektrotechnické studium, celkem v šesti třídách. Její význam se rychle projevil, na tuto školu se sjíždělo v následujících letech mnoho studentů z celé Moravy, pro něž bylo nutno najít ubytování. Většinou si museli pomoci sami a hledat privátní ubytování u břeclavských obyvatel, o prázdninách roku 1951 však vznikla svépomocí studentů dřevěná budova internátu přímo na školním dvoře.

34 Gymnázium

Výnosem tehdejšího ministerstva školství bylo v Břeclavi 21.6.1919 založeno české reformní reálné gymnázium. Škola se od počátku potýkala s velkým množstvím uchazečů o studium (v prvním roce se zapsalo 163 studentů, což v té době odpovídalo 3-4 třídám) a s tím spojeným nedostatkem pedagogů, učebních prostor a pomůcek. Po několikerém stěhování se škola natrvalo usadila v bezprostřední blízkosti městského parku v prostorách bývalého německého gymnázia (na dnešní ulici Sady 28. října), které ve dvacátých letech ztrácelo na významu, až nakonec úplně zaniklo a přepustilo tak přední místo ve vzdělávání břeclavských studentů českým kantorům. Stejně jako ostatní školy ve městě, i gymnázium bylo nuceno do dvou dnů opustit město, podle příkazu krajského hejtmana E. Kadlece. Stalo se tak i přes vehementní protesty studentů, kteří byli do poslední chvíle rozhodnuti bránit mladou republiku a demokracii a houfně vstupovali do organizací jako Stráž obrany státu (SOS) a za války se aktivně či pasivně účastnili antifašistického odboje. Ani gymnaziální učitelé nezůstávali pozadu a sami na účast v odboji často doplatili, většinou transportem do koncentračních táborů. Gymnázium bylo tedy přestěhováno do Hodonína, kde se od 17.10.1938 mohli vzdělávat na zdejším ústavu. V opuštěné budově byla zřízena Staatliche Oberschule für Jungen in Lundenburg, ale pro neustálý nedostatek žáků a špatnou úroveň koncem roku 1944 zanikla. Budova školy potom sloužila jako infekční nemocnice pro německé a maďarské vojáky nakažené tyfem, po osvobození zde byly zřízeny ubikace pro Rudou armádu. Po válce bylo svépomocí studentů, jejich rodičů a veřejných sbírek na obnovu poničené gymnaziální budovy otevřeno nové české gymnázium s klasickým osmiletým studiem. Ředitelem se stal ing. Jan Zika, který na gymnáziu učil už za první republiky. Byly znovu založeny studentské spolky (nejvýznamnější asi divadelní) a byly navázány ztracené styky s gymnázii v Malackách a ve Skalici. Od školního roku 1947/1948 bylo zrušeno osmileté studium a bylo nahrazeno čtyřletým.

Veřejná odborná škola pro ženská povolání

Tato škola existovala v Břeclavi na Smetanově nábřeží již od roku 1902 a od počátku byla velmi úspěšná při vychovávání dívek, které v budoucnu našli lépe uplatnění jako šičky, kuchařky, učitelky, vychovatelky, pečovatelky, sekretářky nebo úspěšně složili zkoušky na

35 vysoké školy. Zájem o studium zde byl veliký, absolventky získávaly tovaryšský list (obdoba živnostenského listu) a mohly potom svobodně podnikat. Během nucené dvoudenní evakuace získala dočasný azyl již tradičně v Hodoníně, kde byla otevřena pobočka pro břeclavské studentky. Během roku 1939 se podařilo do Hodonína převézt většinu vybavení školy, včetně knihovny. Ovšem, stejně jako v případě obchodní akademie, byl tento majetek zkonfiskován zpět německým komisařem, který rozhodl v roce 1940 vybavení a pomůcky převézt zpět do Břeclavi. Těsně po přechodu fronty byla škola znovu povolena (24.8.1945) a vrátila se do Břeclavi, kde od 1.10.1945 působila pod názvem Odborná škola pro ženská povolání a vyučovala v prvním roce 165 žákyň ve školní budově na Tyršově ulici (dnešní ulice Národních hrdinů). Některým z žákyň ale chyběly i základní vědomosti a tak byl první zkrácený rok studia vyhrazen na odstraňování nedostatků, aby mohly být žákyně od příštího roku rozděleny do tříd a oborů podle svého věku (a ne podle vědomostí) a mohlo se začít učit podle osnov. Škola působila až do reorganizace v roce 1949, kdy byla přeměněna na školu sociálně zdravotní.

Živnostenská pokračovací škola

Tento vzdělávací ústav z tradicí z 19. století fungoval ve školní budově dnešní obchodní akademie na Dubiči jako chlapecký ekvivalent k Odborné škole pro ženská povolání. I on zajišťoval vzdělání studentům, kteří se chtěli dále věnovat dřevařské, řezbářské, kovodělné, stavební nebo kadeřnické, oděvnické nebo potravinářské živnosti. Protože podobná škola ve městě nebyla, docházela do ní většina chlapců nejen z města, ale i vzdáleného okolí (dojíždějící studenti měli od školy slevy na vlaky), kteří chtěli po skončení školy založit vlastní živnost. Celkově do školy docházelo asi 600 učňů (podle sčítání z roku 1936/1937)28). Během okupace byla škola proměněna na německou Berufschule, její učební obory se výrazně nezměnily, jen studentů výrazně ubylo. Po okupaci byla škola znovu otevřena a zapsalo se do ní hned po válce rekordních 787 žáků. O rok později to bylo přibližně 800 žáků, kteří se vzdělávali v 33 různých oborech. Pro takové množství studentů bylo nutno zajistit stravování a ubytování, což se podařilo ve druhém poválečném roce zakoupením jednoho z domů v centru Břeclavi v blízkosti městského parku.

28

Šuláková, Ludislava: Příspěvek k dějinám břeclavského vyššího a odborného školství. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 372.

36 Období okupace bylo pro břeclavské školství určitě velmi obtížné, přesto na něj jako Břeclavák musím být hrdý, protože odvážný boj místních učitelů za zachování českého školství ve městě by neměl zůstat zapomenut. Ať je k tomu vedl hluboký vztah k vlasti a k českým dětem jako nadějím do budoucna nebo vědomí oprávněnosti jejich jednání, je škoda, že se na tyto „válečné hrdiny“ ve městě zapomnělo. Někteří se nechali odradit nacistickou byrokracií a dobrovolně učitelského povolání nechali, jiní museli odejít nedobrovolně. I tak se ale našli takoví, kteří se těsně po válce ujali provizorního učení na školách, kde to s dětmi neměli lehké, nedostávalo se prostor ani vybavení a pomůcek. Dnešním obyvatelům Břeclavi už jména učitelů jako Pokorná, Švejkovský, manželé Hartovi, Štancl, Tuhela a další nic neříkají, i když byly na počátku komunistické vlády zdůrazňovány jako příklad odporu proti nacismu. Stejně tak patří díky studentům a pedagogům gymnázia, kteří se velkou měrou podíleli na odboji, často nasazovali své životy za věci, kterým věřili. Za všechny hrdiny odboje bych jmenoval ty nejvýznamnější29: rotného Ludvíka Cupala (velitel výsadku Tin, zastřelil se v obklíčení gestapem u Velehradu v lednu 1943), rotného Josefa Černotu30 (člen výsadku Wolfram, spolupracoval až do konce války s partyzány z brigády Jana Žižky v Beskydech), rotného Františka Kobzíka (v rámci výsadku Carbon byl činný na území protektorátu a v květnu 1944 se v Rudicích v obklíčení gestapem zastřelil) a svobodníka Františka Pavelku (člen britského výsadku Percentage, byl popraven v Berlíně-Plötzensee v lednu 1943)31. Myslím, že by se hodilo po nich pojmenovat v Břeclavi ulici nebo jim alespoň vystavět důstojný památník či památní desku. Za války bylo nacisty mnoho významných dokumentů, týkajících se hlavně českých škol zničeno nebo se ztratilo v důsledku historických událostí. V tomto směru musí patřit díky břeclavských občanů hlavně dvěma osobám, historikovi a bývalému řediteli břeclavského gymnázia Jaroslavu Škollovi a dr.Miroslavu Geršicovi, kteří se zasloužili o získávání a zpracovávání dějin břeclavského, respektive poštorenského, školství.

29

Více o níže jmenovaných viz Břečka, Jan: Břeclavští rodáci ve speciálních operacích druhé světové války. In: Město Břeclav. Brno 2001. str. 220-226. 30 Více o něm viz: Uher, Michal: Josef Černota - legenda českých výsadkářů [online]. URL: http://www.military.cz/special_forces/cernota/cernota.htm [30.11.2006]. 31 František Pavelka [online]. URL: http://encyklopedie.brna.cz/home/?acc=profil_osobnosti&load=741 . [30.11.2006].

37

PRŮMYSL A SLUŽBY PRŮMYSL Zásadním zlomem ve vývoji průmyslové a zemědělské výroby v Břeclavi byla bezesporu stavba železnice, která měla propojit Brno a Vídeň. Její zprovoznění v roce 1839, společně s výhodnou polohou nedaleko hranic s Rakouskem a Slovenskem, změnilo ráz do té doby čistě zemědělského města (i přesto byl ale poměr obyvatel pracujících v průmyslu a v zemědělství 20:46 ve prospěch pracujících v zemědělství). Tehdy v Břeclavi převládal potravinářský průmysl, který z velké části zpracovával zemědělské produkty z okolí města, většina řemeslných společenství sídlila v nedalekém Hodoníně. S železnicí, která se v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století nadále rozrůstala, se ovšem Břeclavi otevřely nové možnosti podnikatelských aktivit, dopravy surovin a polotovarů a během 19. století zde vzniklo několik továren, které se nesmazatelně zapsaly do historie Břeclavi. Budu se tu snažit popsat ty nejdůležitější z nich, bez ohledu na okupaci nebo válečné události. S následky omezení provozu nebo zastavení výroby a následná nezaměstnanost bojovala většina podniků a ty, které válku přežily, se jen těžko dostávaly na předválečnou úroveň, někdy to trvalo i čtvrt století. Cukrovar Břeclavský cukrovar byl založen 1.10.1863 na podnět rakouských židovských pivovarníků, bratrů Ignáce a Jakuba Kuffnera a jejich bratrance Hermanna Kuffnera, majitele nemovitostí v Břeclavi, pod oficiálním názvem Kuffnerův břeclavský cukrovar. Ten působil od počátku jako surovárna a rafinerie dohromady, fungovala zde i palírna a lihovar. Brzy byl také napojen na břeclavský železniční dopravní uzel, což usnadňovalo export výrobků. Během 19. století až do počátku 30. let 20. století se v rukou židovských majitelů vypracoval na prosperující podnik, jehož výrobky byly vyváženy daleko za hranice ČSR (například do Itálie, Švýcarska, Řecka, Turecka nebo Jugoslávie). V roce 1936 byl přejmenován na Rolnické cukrovarnické podniky a.s. Břeclav, které v té době zaměstnávaly na 1120 dělníků32. Po oznámení výsledků Mnichovské dohody a následné okupaci se vedení cukrovaru přestěhovalo 2.11. 1938 do nedalekého Hodonína a bylo fúzí spojeno s tamní Akciovou společností pro 32

Smutná, Kateřina: Cukrovarnictví v Břeclavi. I: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s.192-193.

38 průmysl cukrovarnický, na níž přešly i veškeré akcie. Areál a výroba ovšem zůstala v německých rukou. Výroba ale byla rok od roku ztrátovější, řepné kampaně byly zkracovány na minimum, protože se nedostávalo surovin. Pole cukrové řepy v okolí Břeclavi (lokace u Jánského dvora a Trnávka), která byla hlavními dodavateli cukrovky, byla totiž po okupaci buď opuštěna nebo zpustošena, slovenští dodavatelé přestali po odtržení Slovenského státu dodávky posílat. Již od prosince 1938 se tedy snižoval počet zaměstnanců, výroba se zpomalovala, narůstaly dluhy a rapidně se snižovala prodejní cena areálu. Na jaře 1939 byla na cukrovar uvalena nucená správa a areál cukrovaru byl pod nátlakem 3.5.1939 prodán rakouské firmě Landwirtschaftliche Zucker Aktiengesselschaft Vídeň33, která později ovládla také cukrovary v Pohořelicích, Hrušovanech nad Jevišovkou a Moravském Krumlově (za cukrovary v Břeclavi a Hrušovanech zaplatila rakouská firma 1,5 milionu říšských marek, tzn. asi 15 milionů korun34). Po tomto prodeji byla většina českých zaměstnanců cukrovaru propuštěna a nahrazena výhradně dělníky s německou národností, jejichž počet se ale i tak rok od roku snižoval společně s tím, jak ubývalo zásob řepy. Propuštění dělníci tak často nacházeli uplatnění jako sezónní dělníci na sběr zemědělských plodin v Rakousku. Během osvobozovacích bojů a přechodu fronty přes Břeclav byl cukrovar 12.4.1945 německými vojáky vypálen a byly zničeny i poslední zásoby řepy cukrovky (1400 vagónů). V této době se minimalizovaná výroba téměř zastavila. V pokvětnových dnech byl v areálu zřízen internační tábor pro občany německé národnosti, kteří byli poté v nejbližší době z velké části odsunuti. Do konce roku 1945 se dělníci věnovali hlavně opravě střechy, čistícím a opravářským pracím, které byly vyčísleny na ohromných 33 milionů korun35, které měla spolknout rekonstrukce a znovuvýstavba. V roce 1948 byla ukončena přes 2 roky se táhnoucí restituce a cukrovar byl se zpětnou platností k roku 1946 opět přepsán na Rolnické cukrovarské podniky a.s., stále se v něm ale pro nedostatek řepy nepracovalo. Vyhláškami ministerstva výživy byly všechny pohraniční cukrovary přeměněny na národní podniky, ten v Břeclavi nesl nový název Cukrovar a rafinerie cukru v Břeclavi. Nová výroba se rozjela až v polovině roku 1947, i tak ale ani zdaleka nedosahovala předválečných výsledků.

33

Čapka, František: Obraz průmyslu v Břeclavi v letech protektorátu a v poválečném období. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 200. 34 Markel, Martin: Jižní Morava v župě Dolní Podunají. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2006, č.11, str. 45-47. 35 Smutná, Kateřina: Cukrovarnictví v Břeclavi. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 193.

39 Keramické závody

Podnik byl založen již v roce 1867 s původním zaměřením na výrobu pálených cihel. Na počátku 20. století se výroba rozšířila přibližně do rozměrů, které přetrvaly až do 30. let a výrazně se nezměnily ani během válečného období. Největší zásluhu na rozvoji Rakovnických a poštorenských keramických závodů (jak se tehdy podnik jmenoval) měl jejich ředitel Karel Hinais, vedoucí podnik až do doby okupace v roce 1938, kdy byla nastolena německá správa v čele s břeclavských profesorem němčiny H. Scheltlerem. V té době se v závodech vyráběly glazované kachličky, dlažební kostky, střešní tašky, pálené cihly, roury a stavební tvárnice. Od podzimu 1938 výroba oslabovala na úkor mateřského rakovnického podniku, který odsunul místní fabriku do pozadí a v roce 1940 byl závod v Poštorné přejmenován na Rakovnické keramické závody a.s. Jako dělníci byli v továrně nuceni pracovat nekvalifikovaní váleční zajatci (hlavně Ukrajinci a Srbové) a Židé, dohromady tvořili 60% všech pravidelných dělníků. 36 Pro vlastní výrobu bylo důležité, že čerpala materiál z vlastního hliniště, které se nacházelo hned za zdmi výrobních hal a byla k němu zavedena motorová vlečka. Ke konci války bylo mnoho oddělení výroby uzavřeno a těsně po přechodu fronty se práce zastavila úplně. Rakovnické vedení ztratilo o svou jihomoravskou filiálku zájem. Dělníci z továrny byli od 19.4.1945 organizováni v odbojových složkách a snažili se co nejrychleji obnovit výrobu elektřiny a zprovoznit zničenou trať Břeclav - Vídeň a Břeclav Znojmo. Od 4.6.1945 se rozjela minimální výroba dutých cihel (45 pracovníků), 13.8. už byla továrna znovu napojena na veřejnou elektrickou síť (předtím zajišťovala výrobu elektřiny soukromá elektrárna v závodě bratří Galusů) a počet pracovníků se zvýšil na 64, z nichž část pocházela z nedalekého internačního tábora pro německé válečné zajatce. Aby mohla být obnovena všechna předválečná pracoviště, muselo by se nakoupit nové vybavení hlavně pro kameninovou výrobu, což ale rakovnické vedení nepodpořilo. Podnik tak s radostí přivítal zákon o znárodnění a již v jeho první fázi byl začleněn do Moravskoslezských cihelen n.p. v Brně a přejmenován na Poštorenské keramické závody, které pod stejným názvem a na stejném místě fungují dodnes.

36

Čapka, František: Obraz průmyslu v Břeclavi v letech protektorátu a v poválečném období. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 204.

40 Pivovar

Původní lichtenštejnský pivovar byl od poloviny 19. století pronajímán soukromým firmám. V roce 1901 byl původní pivovar přestavěn na sladovnu a vedle ní vyrostl nový pivovar. Ten neměl na rozdíl od ostatních podniků v Břeclavi nikdy velké problémy s odbytem nebo se surovinami. Těsně před válkou zaměstnával 62 zaměstnanců, z toho 10 úředníků a vyrábělo se 50000 hektolitrů piva (pivo bylo tehdy jen 3 %) a 80-90 vagónů sladu ročně37. Většina výroby byla manuální, používalo se jen parního pohonu, chlazení ve sladovně probíhalo za pomoci přírodního ledu. Po uvalení německé nucené správy byl název firmy změněn na Lundenburger Schloss-brauerei und Malzfabrik A.G., byl ustaven vojenský dozor v čele s komisařem Fajferem, který vedl pivovar až do roku 1942, kdy převzal továrnu Rakušan Rekendorfer. Zásoby pivovaru vážně poškodila povodeň, která postihla Břeclav na jaře 1941, po rychlém jarním tání. Během války se snižoval počet kvalifikovaných zaměstnanců, také kvůli vyhlášení totálního nasazení (bylo vyhlášeno 26.2.1943 Karlem Hermannem Frankem). Během spojeneckého bombardování Břeclavi 20.11.1944 bylo v pivovaru poničeno filtrovací zařízení a sklad uhlí, což dočasně pozastavilo výrobu do doby, než byl připraven provizorní křemíkový filtr, přes který se mohla filtrovat voda z nedalekého mlýnského náhonu. Tento filtr byl ale velice poruchový, což narušovalo plynulý chod pivovaru i sladovny. V březnu 1945 byla výroba zastavena, ze strachu z fronty, v pivovaru začala panovat anarchie a byly poškozeny výrobní linky. Škody, které vznikly při ústupu Němců, se bolestivě projevily až po válce nedostatkem sudů a surovin. Vedením oprav a nákupem materiálu a surovin byl pověřen Josef Komenda, budoucí člen představenstva, díky němuž byly rychle opraveny stroje a vybudovány přístupové cesty. Z jeho iniciativy byl také v červnu 1945 nakoupen slad ze Slovenska, bylo zakoupeno nové filtrovací zařízení a tak se výroba mohla naplno rozběhnout jak ve sladovně, tak v pivovaru. Podnik v této neutěšené době zaměstnával kromě stovky dělníků i 15 úředníků a vyprodukoval asi 5000 hektolitrů piva měsíčně.

Poštorenská sladovna

Silnou konkurencí sladovně umístěné v areálu pivovaru byl podnik židovských sourozenců Alexe a Otty Rosenbaumových v Poštorné. Sladovnická produkce poštorenské fabriky měla

37

Historie pivovarnictví na Břeclavsku [online]. URL: http://pivovarbreclav.com/historie.html. [14.12.2006].

41 více než dvakrát větší objem než sladovna cukrovarská, v průběhu 30. let 20. století se pohybovala okolo 160 vagónů ječmenného sladu ročně. Její produkty byly velmi oblíbeny, vyvážely se do Rakouska, Německa, Holandska, Francie, Itálie, ale i do jihoamerických států. Podnik v té době zaměstnával 38 dělníků a 2 úředníky. V roce 1938, ještě před okupací, zemřel Alex Rosenbaum a přenechal svému bratrovi celou továrnu. Ten, ve stínu mnichovských událostí, obávaje se o život svůj a své rodiny, rozhodl se pro změnu příjmení na Roswit, ale jeho původ byl prozrazen a ještě koncem roku 1938 byl zatčen gestapem a spolu s celou rodinou v roce 1941 transportován do Terezína. Továrna, kterou v roce 1938 zachvátil požár a omezil tak produkci, byla v roce 1940 arizována a přešla pod majetek rakouské firmy Friesacher a synové. Během války se celá produkce sladu soustředila výhradně na export do Vídně. V továrně se pracovalo na dvě směny a výhradně manuálně. Po přiblížení fronty utekl Friesacher i s rodinou zpět do Vídně a zanechal továrnu jejímu osudu. Její oprava trvala dlouhé měsíce a do plného provozu se dostala až v polovině roku 1947, ale nikdy už nedosáhla předválečné úrovně. V roce 1947 zaměstnávala jen 15 dělníků a její produkce činila jen 20 vagónů sladu ročně. Sladovna funguje na stejném místě dodnes.

Chemické závody Adolfa Schrama

Zakladatelem továrny na okraji Poštorné byla v roce 1884 pražská německá podnikatelská firma Adolf Schram, která se zabývala těžbou uhlí v Sokolovském revíru. Záměrem Adolfa Schrama bylo vybudovat v tehdy zemědělsky nejproduktivnější oblasti Rakouska chemický závod na výrobu kyseliny sírové a superfosfátu. Velkou výhodou nového závodu bylo, že hned od počátku svého založení byl závod napojen vlečkou na železniční trať z Břeclavi do Mikulova a mohl tedy zásobovat širokou oblast Jižní Moravy, Dolního Rakouska a Horních Uher. Během 30. let prošla výrobní zařízení rozsáhlou modernizací, ale jejich potenciál se nemohl využít, viz níže. Tragický podzim roku 1938 znamenal pro Poštornou počátek kruté nacistické okupace a pro chemický závod Schram znamenala léta 1939 - 1945 výrazný pokles výroby. Vedením továrny byl v neutěšených letech války pověřen ing. František Schreiber, který se musel po celou dobu války potýkat s existenčními problémy podniku. Za války se v továrně nesměly vyrábět superfosfáty, protože továrna neměla zajištěn přímý dovoz výchozích produktů na jejich výrobu. Toto nařízení výrazně zvýšilo už tak vysokou ztrátovost podniku, protože firma zpracovávala téměř 44000 tun superfosfátu ročně. V roce 1940 byla podepsána smlouva s německou korporací Deutsche Superphosphat Industrie, která začlenila

42 poštorenskou továrnu do své organizace a závody tak dodávaly výrobky přímo do Říše, dokonce jí bylo povoleno opět vyrábět superfosfát, ale jen v omezené míře38. Za války se nutně musely dostavily zásobovací potíže. Surovinové dodávky, jdoucí většinou ze Švédska, Jugoslávie, Španělska a některých afrických oblastí, se zpožďovaly, až se koncem války úplně zastavily. To už továrna zaměstnávala jen něco málo přes 50 zaměstnanců. Na přelomu let 1944 – 1945 výroba maximálně ochabla a před příchodem fronty se úplně zastavila, protože Němci demontovali dražší výrobní zařízení a součástky, ukryli cenné stroje a vykradli většinu dílen. Zároveň byl založen požár v dřevěné budově skladu. Zbylé použitelné zboží si ustupující Němci vzali s sebou. Odhad válečných škod byl vyčíslen na 6,1 milionu korun. Po osvobození Poštorné 21.4.1945 byla továrna opuštěna a využívala se jako velkoprádelna a muniční sklad pro zbytky střeliva ze „zrušeného“ závodu MUNA (Němci ho při ústupu nechali vyhodit do povětří). 10. srpna 1945 se poprvé sešli v objektech chemické továrny ti, kteří jí zůstali věrni. Bylo to 23 dělníků a zaměstnanců, kteří však až v závěru roku 1945, kdy sovětské vojenské jednotky uvolnily všechny tovární objekty, mohli zahájit odklízecí a sanační práce.39 Teprve v březnu 1946, i přes značný nedostatek surovin (dodávaných povětšinou díky organizaci UNRRA), začal znárodněný poštorenský chemický závod částečně vyrábět a pod názvem FOSFA a.s. Břeclav funguje dodnes.

Mlékárna

Před záborem fungovaly v Břeclavi dvě mlékárny (Františka Novotného a Antonína Müllera), které zásobovaly mléčnými výrobky samotné město i okolní vesnice (celkem produkovaly 2-3 tisíce litrů mléka denně). Koncem roku 1938 už ale neexistovala ani jedna. Müllerova zanikla sama od sebe ještě před okupací a Novotného podnik převzala německá správa a zavřela ho. 14.9.1939 byla bývalého Novotného mlékárna přestavěna na Mölkerei Genossenschaft. Správcem byl určen Johann Schmidt. Továrna fungovala po celou dobu války, obstarávala mléčné výrobky pro město i okolní vesnice v Protektorátu Čechy a Morava (např. Týnec, Kostice, Tvrdonice, Lanžhot, Rakvice a jiné). V listopadu 1944 byla zasažena bombardováním a silně poškozena, výroba se však nezastavila. Po přechodu fronty už ale musela být na dva měsíce uzavřena. Již koncem června roku 1945 se výroba opět částečně rozjela, mlékárna zaměstnávala jen 14 dělníků, ale do dvou let už byla v plném provozu,

38

Čapka, František: Obraz průmyslu v Břeclavi v letech protektorátu a v poválečném období. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 203-204, 207. 39 Hájek, Daniel: Historie a.s. FOSFA Břeclav. www.fosfa.cz [online]. URL: www.fosfa.cz [14.12.2006].

43 počet zaměstnanců se zvýšil a poté dokázal podnik vyprodukovat až 4700 litrů mléka denně. K továrně byla v roce 1945 přistavěna i pekárna, kde si mohli rolníci z vlastní mouky nechat upéct chléb. V blízkosti továrny byly vystavěny byty pro zaměstnance pekárny i mlékárny a v jejich přízemí byl zřízen specializovaný obchod s mléčnými výrobky.

Pila knížete Lichtenštejna

Rozsáhlé okolní lužní lesy v okolí Břeclavi poskytovaly městu možnost využít jejich potenciál, i když druh ani kvalita těženého dřeva nebyla nikdy vysoká. O rozvoj dřevařského průmyslu se zasloužil už v 80. letech 19. století kníže Lichtenštejn, vlastník kolem 7000 hektarů lesa. Dlouholetá tradice zpracování dřeva probíhala i ve 30. letech na původní pile, která stála v těsné blízkosti železniční stanice. Pila disponovala vlastní, 27 km dlouhou úzkokolejnou železniční dráhou, po které jezdily dvě parní a jedna dieselová lokomotiva a před válkou dokázala vyprodukovat až 300 tisíc m2 dýh ročně. Na podzim 1938 utrpěla pila těžkou ránu odchodem mnoha dělníků (hlavně z Lanžhota) za hranice Říše. Podnik poté zaměstnával jen 100 dělníků, kteří byli většinou německé národnosti a byli také z velké části nekvalifikovaní. Do roku 1940 vedl pilu Alfred Kubeck (fanatický člen SdP a významný propagátor němectví v Břeclavi) a poté byl vystřídán říšským Němcem Hampem. Za války se výroba dřevařských výrobků rapidně omezila, nejen kvůli nedostatku kvalifikovaných dělníků, kteří by byli sto obsluhovat stroje, ale nedostávalo se ani nedřevěných surovin, nutných k výrobě dýh a parket. Vinou bombardování a přechodu fronty byla pila těžce poškozena, zařízení poničeno, auta a materiál odvezeny a tažní koně ukradeni. Po půl roce, přesně 27.10.1945, byl podnik znárodněn jako Závody na překližky a dýhy v Břeclavi a výroba opět naplno rozjela.

Továrna bratří Galusů

Již od roku 1913 fungovala mezi Břeclaví a Poštornou dílna na výrobu mlátiček, šrotovníků a jiného hospodářského nářadí, kterou si zřídili bratři Josef a Antonín Galusové (ti ji vedli až do února 1948, kdy byla znárodněna). Mezi válkami se poptávka po zemědělských strojích zvýšila, Galusové rozšířili a modernizovali výrobu, postavily dvě tovární haly a celou továrnu v roce 1924 elektrifikovali. V roce 1936 byla přistavěna ještě slévárenská hala a továrna dokázala v sezóně zaměstnat až 300 zaměstnanců, z toho 20 úředníků. V říjnu se výroba zastavila, uvažovalo se s přemístěním továrny do vnitrozemí. S přibývajícím časem se

44 bratři rozhodli firmu přestěhovat alespoň do nedalekých Lužic u Hodonína, ale povolení k tomuto aktu přišlo z Berlína až den před záborem II. ČSR, tedy 14.3.1939. Továrna tak zůstala v hornodunajské župě a její výroba a odbyt byl řízen Landrátem. Také název byl přizpůsoben momentálnímu umístění, během okupace zněl Fabrik landwirtschaftliches Maschinen Brüder Galus, Unter Themenau (Poštorná). I za války byla po hospodářských strojích stále poptávka, odběrateli byli hlavně rolníci z Čech a Moravy, ale ve firmě i přes modernizaci zařízení a zajištění sociálních potřeb pracovníků pracovalo jen 150 zaměstnanců (hlavně české národnosti). Majitelé také uzavřeli smlouvu s továrnou na střelivo MUNA v Poštorné (vznikla 1939) a vyráběli pro ni transportní pásy a dřevěné kryty proti leteckým bombám, pro vídeňskou firmu Lokomotivfabrik vyráběli kuličkové ložiska. V roce 1943 byla příkazem z Berlína zastavena výroba mlátiček, ale její majitelé se všemi možnými způsoby snažili, aby továrna nepřešla na válečnou výrobu, což by ji s největší pravděpodobností zruinovalo. Kvůli nedostatku materiálu a prodlužování zakázek bylo nakonec od válečné výroby upuštěno a mnoho materiálu pak bylo uchováno nato, aby byl poskytnut jednotkám osvobozující Rudé armády (např. kulatina na mosty, benzín, olej, uhlí, železo, aj.). Výroba byla nakonec zastavena až kvůli frontovým událostem 9.4.1945. Ihned po přechodu fronty nastoupilo do továrny 59 převážně českých zaměstnanců, kteří se snažili co nejrychleji opravit poškozené stroje a slévárenskou halu. Potíže jim také způsobila Rudá armáda, která v rámci reparačního řízení zabavila velice výkonnou a drahou frézu. Protože dosud nebyla zprovozněna železniční doprava, bylo nutné přespávání dělníků přímo v továrně, pro něž byla přímo v areálu továrny zřízena provizorní závodní jídelna. Výroba se rozbíhala znovu velmi pomalu, jelikož během války byla zničena dokumentace na výrobu stěžejního produktu fabriky (tj. mlátiček) a dělníci se tak museli spoléhat na znalosti mistrů. I tak se ale do konce roku nepodařilo sehnat dostatečné množství materiálu a surovin a do koce roku 1945 bylo vyrobeno jen pět mlátiček. Již v roce 1946 byla ale mlátička z dílen bratří Galusů oceněna jako nejlepší český zemědělský stroj roku. 40

Kromě výše rozebíraných továren existovalo v Břeclavi několik méně významných podniků, zabývajících se většinou různou formou potravinářského průmyslu jako například továrna na zpracování cukru (rafinerie zanikla ihned po okupaci), cukrovinek (firma ELZ zanikla na jaře 1945), medu nebo mléčných výrobků. V okolí Břeclavi také fungovaly četné

40

Čapka, František: Obraz průmyslu v Břeclavi v letech protektorátu a v poválečném období. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s. 206.

45 konzervárny, jež se však pod tíhou německé nucené správy zhroutily a jen málo z nich se dožilo konce války. Podobně se vedlo i menším palírnám a lihovarům v Břeclavi. SLUŽBY Knihovna Od roku 1927 do podzimu 1938 vedl břeclavskou městskou knihovnu, sídlící tehdy v prostorách městské radnice, novinář Karel Sýkora, jenž dokázal z málo významné knihovničky vytvořit jednu z největších veřejných knihoven na Moravě. V roce 1930 obsahoval její fond 10745 svazků a bylo v ní zaregistrováno téměř tisíc čtenářů. V roce 1938 stoupl počet knih publikací ve fondech na 15000. Rozsahem a intenzitou výpůjček se řadila v té době na sedmé místo na Moravě. Její rozvoj financovalo jak město, tak ministerstvo školství a národní osvěty, mnoho dobrovolných přispívatelů a velké městské podniky (Kuffnerův cukrovar, městský pivovar nebo Moravská banka). Knihovna zajišťovala od roku 1931 i výpůjčky časopisů, jak českých, tak i cizojazyčných (hlavně rakouských a ruských). Byla v čtenářům k dispozici po celý týden, kromě sobotního odpoledne a neděle. Neustále narážela při svém růstu na nedostatečný prostor pro čtenáře i skladované knihy a ani město nebylo sto poskytnout jí alespoň nové prostory. Doba rozkvětu městské knihovny i nové nadějné plány na její rozšíření ale skončily na podzim roku 1938, kdy Břeclav (Lundenburg) začala okupovat nacistická vojska. Břeclavská knihovna byla jednou z 5906 knihoven (třetina celkového počtu v ČSR) příslušících ze dne na den Říši. Ještě předtím byla část fondů z iniciativy Karla Sýkory zapůjčena knihovnám v Hodoníně a v Otrokovicích, čímž byly tyto knihy na nějaký čas zachráněny od důkladné revize knihovních fondů, kterou nacisté provedli okamžitě po získání knihovny. Obecní knihovny v Poštorné a Charvátské Nové Vsi byly za druhé světové války dokonce úplně zničeny a po válce v nich nezůstala jediná kniha. Břeclavští občané byli tehdy odkázáni opět na „sousedské“ půjčování, jak tomu bylo kdysi v 19. století. Jelikož však byla budova radnice za války několikrát poškozena bombardováním, bylo nutno hledat pro knihovnu v roce 1945 nové prostory, což bylo kvůli špatné bytové situaci těsně po válce obtížné, tím spíš, když se po osvobození Hodonína a Otrokovic vrátily zapůjčené knižní fondy. Dočasné místo našla radnice v suterénu kostela Českobratrské církve evangelické na náměstí Svobody. O možném znovuotevření městské knihovny se čtenáři dozvěděli v odpovědi na dopis v denním tisku (Moravský Jih). To se uskutečnilo slavnostně v den prvního výročí oslav osvobození Břeclavi Rudou armádou, tedy 14.4.1946 v budově Českobratrského kostela. Nejhorší období už měla knihovna za sebou. Již

46 v roce 1947 dosáhla břeclavská knihovna úrovně z roku 1930, v roce 1949 se už jako okresní knihovna přestěhoval do nových větších prostor v centru města na Tyršově ulici (dnes ulice Národních hrdinů), kde sídlí dodnes. Obecní knihovny v městských částech byly znovu otevírány od poloviny roku 1946 (v Charvátské Nové Vsi a v Poštorné) až do podzim roku 1947, kdy se dočkali knihovny i obyvatelé městské části Stará Břeclav. Muzeum

U zrodu břeclavského muzea stál na jeho počátku v roce 1928 Muzejní a vlastivědný spolek v čele s ing. Janem Noháčem (významný břeclavský učitel a kulturní činovník) a ing. Rudolfem Zaoralem (v roce 1938 starosta města). Účelem bylo pátrat po památkách a historických starožitnostech, které měly nějaký vztah k Břeclavi, sbírat je a ochraňovat. Ve třicátých letech se také spolek rozhodl vydávat pravidelné sborníky a zastřešit skupinu umělců z Břeclavi, kterým otiskoval díla nebo pořádal výstavy. Sbírky se utěšeně rozrůstaly a vznikl problém s jejich uložením. Řešením bylo převedení majetku spolku na město a to uchovávalo materiál v suterénu městského úřadu na břeclavském náměstí. Násilné přerušení fungování spolku bylo způsobeno říjnovými událostmi roku 1938, kdy byl spolek zakázán, jeho členové rozehnáni a sbírky ponechány bez správce na městském úřadě. Část z nich se podařilo členům spolku odnést domů a zachovat je v dobrém stavu. Totéž se ale nedalo říct o materiálu umístěném na městském úřadu, který byl z části úmyslně zničen nacisty, zčásti byl poškozen povodněmi v roce 1941 a část byla zničena požárem vzniklým bombardováním břeclavského náměstí. Po skončení války se přeživší členové spolku (v počtu sedmnácti) sešli znovu v Břeclavi, aby obnovili sběratelskou činnost. To se oficiálně povedlo až polovině roku 1946, kdy byl předsedou zvolen navrátivší se ing. Zaoral.

Banky

Průmyslový rozvoj a podnikání přitáhlo do města i několik peněžních ústavů. Již od 19. století v Břeclavi existovala městská spořitelna, Občanská záložna pro Břeclav a okolí, ve Staré Břeclavi existoval Spořitelní spolek Raiffaisenky, od roku 1931 fungovala v Poštorné Česká záložna. Z německých finančních institucí přežila do roku 1945 jen Deutsche Spaar- u. Darlehenkasse. Ve městě fungovaly i filiálky velkých bank jako byla Agrární banka, Česká průmyslová banka nebo Moravská banka. Rázný zlom v břeclavském finančnictví udělaly

47 první říjnové dny roku 1938, kdy musely být české finanční ústavy i se vším úřednictvem narychlo odsunuty za demarkační linii nebo jim hrozilo úplné zrušení. Během války byly nahrazeny české bankovní ústavy filiálkami rakouských nebo říšských finančních institucí (největší břeclavskou banku - českou průmyslovou banku – převzala společně s její znojemskou pobočkou ze dne na den Deutsche Bank z Berlína), které se ovšem řídily říšskými pravidly a výrazně tak omezovaly finanční transakce českých občanů a Židů. Ke konci války se německé finanční instituce dostávaly do útlumu, v Říši už kvůli dlouhotrvající válce nebyl dostatek peněz. S blížící se frontou již neměly říšské banky v okupovaných oblastech naději na přežití a ty, které se nestihly samy stáhnout, byly po přechodu fronty zrušeny nebo poničeny mstícím se českým obyvatelstvem. Do roku 1946 se do Břeclavi vrátily pobočky většiny přesunutých bankovních ústavů, mnohé se spojily, aby měly vůbec sílu se udržet. Nejvýznamnější institucí byla po válce Občanská záložna, která kromě svých pohledávek převzala i závazky Živnostenského úvěrového ústavu.

Železnice

Břeclav za svůj rozmach v 19. století oprávněně vděčí výhodné poloze na mapě RakouskaUherska, kterou ještě zvýraznila zamýšlená stavba železnice z Vídně do Brna. Břeclav totiž ležela na hlavním tahu, což ji výrazně zviditelňovalo. Na této trati projel první vlak již v roce 1839, o dva roky později byla uvedena do provozu trať směrem na Přerov (s úmyslem prodloužit ji kvůli zásobování až do Polska). V druhé polovině 19. století ještě zvýraznilo důležitost Břeclavi (tehdy už s titulem města) otevření nové odbočky trati přes Mikulov do Znojma (roku 1872). K této odbočce přibyla v roce 1901 ještě jedna - směrem na Lednici, dnes již nepříliš významná. V prvních letech 20. století byly také položeny první náznaky trati přes hranice se Slovenskem, směrem na Bratislavu. Po rozpadu Rakouska - Uherska se z Břeclavi navíc stala celní stanice na tehdy nejdůležitější železniční magistrále Praha – Brno – Břeclav - Bratislava. Kromě výhodné polohy na trati těžilo nádraží i z výhodné polohy ve městě samotném, v jeho těsném sousedství stála odjakživa hlavní městská pošta a nádraží samo dodnes stojí v blízkosti centra, ale zároveň nenarušuje hlukem klid obyvatel okolních domů. Koncem 30. let zaměstnávala břeclavská železniční stanice téměř dvě tisícovky pracovníků (z toho bylo alespoň 40 % úřednictva) a byly na ni napojeny vlečky ze všech významných břeclavských podniků. Mnohem těžší ránu zasadila břeclavskému nádraží okupace. Břeclav se najednou stala součástí Říše a frekvence přijíždějících osobních spojů se výrazně omezila, jen nákladní vlaky

48 stále přijížděly beze změny. Směrem z Vídně sem přijíždělo nové obyvatelstvo, které mělo nahradit české, které stačilo urychleně opustit své domovy a přesunout se za demarkační linii, vedoucí jen kus za Břeclaví. Opačným směrem zase začaly putovat produkty a polotovary směřující k odběratelům v Rakousku. Do povědomí nejen obyvatel Břeclavi se dostalo břeclavské nádraží až ke konci války, kdy se stalo v očích Němců tím, co mohlo uspíšit příchod sovětských vojsk a tak se rozhodli nádraží zablokovat vykolejenými a poškozenými lokomotivami (pojízdná byla jen jedna z celkového počtu 36) a vagóny (celkem 591 vagónů, z toho jen 164 pojízdných41) a vyhodili do vzduchu nebo těžce poškodili všech 27 železničních mostů v okolí Břeclavi. Kromě zničení mostů a nadjezdů byla vypálena výtopna, vodní nádrž byla rozstřílena, poškozeno bylo také 90 % výhybek, točna a uhelný jeřáb. Provoz pro osobní vlaky se sice potýkal s nedostatkem lokomotiv a vagónů, ale provoz byl přesto zajištěn od 29.5.1945 na tratích do Brna, Hodonína a Kútů. Až v červnu byly obnoveny tratě do Znojma a do Přerova. V lednu 1946 se podařilo zprovoznit trasu lokální železnice z Břeclavi do Lednice a v únoru 1946 i nákladní dopravu do Rakouska.

Živnostníci a obchodníci

V Břeclavi nechyběli ani zástupci četných řemesel, kteří zde byli usazeni již od 19. století nebo sem přišli po roce 1918, aby zde hledali nová odbytiště. V Břeclavi tak koncem 30. let působilo například 46 krejčích, 29 obuvníků, 30 řezníků, 33 holičů, 13 truhlářů, 76 trhovců a hokynářů, 6 hodinářů a klenotníků, 9 obchodníků s textilem, 6 obuvníků, 14 malířů, 4 fotografové, 8 drogistů, 58 koloniálů se smíšeným zbožím, 4 čalouníci, 12 kiosků s tiskovinami a tabákovými výrobky, 4 železáři, 3 automechanici, 13 prodejců uhlí a mnozí další živnostníci všeho druhu.42 Během okupace se jejich počet díky odchodu Čechů za hranice Říše a stíhání židovských obchodníků rapidně snížil a byl částečně nahrazen rakouskými obchodníky. Jejich počty nebyly nikým zaznamenány, stejně tak by bylo obtížné spočítat živnostníky a obchodníky těsně po válce, protože v těžkých poválečných letech obchody vznikaly a zanikaly, měnily majitele, nebo krachovaly (např. bývalá Navrátilova tiskárna v Břeclavi zkrachovala po osvobození úplně a slavnější Chlandova tiskárna byla převedena pod národní podnik Grafie Brno).

41

Školl, Jaroslav: Břeclav od osvobození do současnosti. In: Břeclav. Dějiny města. Brno 1968. str. 230. Čapka, František: Obraz průmyslu v Břeclavi v letech protektorátu a v poválečném období. In: Město Břeclav. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno 2001. s.199. 42

49 OSVOBOZENÍ MĚSTA

Na rozdíl od většiny říšských a protektorátních Němců, kteří si již na jaře 1945 nedělali přehnané naděje na konečné vítězství a upadli do pasivní rezistence, sudetští Němci stále živili svou myšlenku a bez námitek plnili rozkazy z mikulovského ústředí NSDAP. Jen několik málo Němců se před blížícím nebezpečím chtělo zachránit útěkem mezi civilní obyvatelstvo. Někteří se dobrovolně vzdali německé uniformy a v obyčejných rolnických šatech se na povozech pokusili uniknout do Rakouska nebo do Protektorátu43. Mnoho z nich bylo ale Gestapem chyceno, postaveno před vojenský soud a zastřeleno. Také u českých obyvatel Břeclavi bylo patrné, že se živěji zajímají o vojenské a politické události, které se jich měly v blízké budoucnosti týkat. Vzorně pokračovaly také opevňovací práce před řekou Moravou u obce Lanžhota jen necelých osm kilometrů od Břeclavi, jehož okolí bylo Němci už delší dobu úmyslně zatopeno vypuštěním Vranovské přehrady, aby byl umožněn přístup na území Moravy jen z jednoho směru, který chtěli Němci hájit proti postupující Rudé armádě. Na pomoc oslabenému wehrmachtu se zformovaly nové oddíly tzv. Volkssturmu (polovojenská organizace podobná domobraně), které shromažďovaly starší členy Hitlerjugend a muže, kteří nenarukovali. Tyto jednotky vedl z mikulovské centrály NSDAP krajský velitel Anton Sogl. Břeclaví projelo na přelomu března a dubna po železnici několik vojenských transportů, které přesunovaly k Lanžhotu těžkou techniku a posily wehrmachtu. Vstup na Moravu tak po porážce Vídně 13.3.1945 hájilo na 160000 německých vojáků, nejsilnější obrana byla připravena právě mezi obcemi Lanžhot a Hodonín. Již 2. dubna byl v mikulovském landrátu vyhlášen plán ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung = uvolnění, vyklizení, ochromení, zničení), který měl zahladit stopy po činnosti nacistů a ponechat opuštěné území v chaosu, tedy klasická „politika spálené země“. Hned o den později pocítily poprvé německé jednotky blízkost Rudé armády, když byly na cestě mezi Poštornou a Břeclaví napadeny sovětskými letouny. To už byla v plném proudu 1. fáze bratislavsko-brněnské operace, na které se podílely jednotky 2. ukrajinského frontu pod vedením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského. Tyto jednotky osvobodily 4. dubna Bratislavu a chystaly se proniknout na jižní Moravu přes její jihovýchodní cíp. Překročení řeky Moravy však bylo v této oblasti velmi obtížné (rozvodněná řeka a zničení mostů), a tak se rozhodlo, že se jednotky rozdělí a pokusí se proniknout na Moravu jednak z jihu Rakouska,

43

Vzpomínky Josefa Košťála, v rozhovoru z 2.2.2007.

50 jednak ze severovýchodu od Hodonína. Z jihu měla útočit 1. rumunská armáda podporovaná 7. gardovou armádou a ze severu 7. gardová tanková armáda, 53. armáda a 1. gardová jezdecká mechanizovaná skupina (pod vedením generála I. A. Plijeva). Boje o první metry jižní Moravy začaly již dopoledne 5. dubna a pokračovaly se zvyšující se intenzitou téměř týden. První provizorní most přes Moravu se podařilo postavit sovětským ženistům 9.dubna, a tak mohla být na moravskou stranu přesunuta první těžká technika. Konečného vítězství dosáhly sovětské jednotky v Lanžhotě až 11. dubna večer, kdy pěší jednotky konečně ve vesnici zlikvidovaly poslední odpor na půdách a ve sklepích domů. O život zde přišlo asi 2000 nacistů a 1500 rudoarmějců. V okolí Břeclavi, ale i přímo ve městě, se již od konce března začaly stavět barikády, protitankové zátarasy a kopaly se zákopy. Opevňovací práce na krátko přerušily velikonoční svátky, které v roce 1945 připadly hned na první dubnový víkend a kterých se v kapli u nádraží zúčastnilo mnoho Čechů z celé Břeclavi. Krojovaná chasa pak tvořila do očí bijící kontrast mezi sebou a vyhublými vojáky wehrmachtu v šedých zaprášených uniformách, mířících na nádraží. Přes Břeclav v té době proudily celé kolony aut s německými obyvateli, kteří utíkali z osvobozovaného Slovenska. S postupem času se do Břeclavi začali vozit i ranění Němci, kteří se účastnili obrany hranic u Lanžhota, což bylo předzvěstí brzkého příchodu sovětské armády. Pro české občany to sice mohlo znamenat úlevu, ale zároveň si museli uvědomit, že nacisté tak důležité město nevydají bez boje. Zpřísněné podmínky se projevily již během bojů o Lanžhot. 7. dubna bylo vyhlášeno v Břeclavi stanné právo a jednotky Volkssturmu měly rozkaz střílet na každého, kdo se jim zdál podezřelý. Vzhledem k tomu, že morálka v tomto polovojenském oddílu nebyla valná a její členové byli často posíleni alkoholem, nebylo pro české občany radno v těchto dnech vycházet na ulici. Ještě větší nebezpečí pro obyčejné lidi na ulici představovaly také sovětské stíhače, které úplně ovládaly vzdušný prostor a střílely po sebemenším pohybu na zemi, na což mnoho Břeclaváků doplatilo zraněním nebo smrtí. Ve stejný den dopoledne přijel na břeclavské nádraží vlak s municí, ale byl záhy napaden sovětskými bitevními letouny, které ho i s municí vyhodily do vzduchu. A protože ničivý nálet ze 7. dubna nebyl ojedinělý a ohrožoval mnoho nádražních zaměstnanců, začalo se další den s jejich evakuací a s nimi odjeli speciálním vlakem přes Mikulov do Rakouska i všichni němečtí vyšší funkcionáři, kteří se momentálně nepodíleli na vedení Volkssturmu. Ihned poté začali nacisté s likvidací břeclavského železničního uzlu. Jako první byl vyhozen do povětří železniční most přes řeku Dyji směrem do Bratislavy a jeho osud pak následovalo i zbývajících 27 mostů v nejbližším okolí Břeclavi, silničních i železničních. Vjezd na nádraží

51 směrem ze Slovenska byl poté znemožněn zátarasem nepojízdných a poškozených vagónů, které Němci úmyslně natlačili napříč kolejištěm hned za nádražní budovou. Na nádraží se poté již pohybovaly jen destrukční čety německé armády, které úmyslně ničily výhybky a dosud pojízdné lokomotivy. Nacisté tak během několika dní zničili železniční uzel, chloubu Břeclavi, díky které se Břeclav v 19. století vyšvihla z vesnice na jedno z nejdůležitějších měst na jižní Moravě. Sobota 7. dubna se tak stala pro Břeclav prvním frontovým dnem. Toho dne dopoledne byly naposled otevřeny obchody s potravinami, poté se zásobování obyvatelstva až do konce dubna zhroutilo. Od té doby fungovala jen jediná malá pekárna a mlékárna ve Staré Břeclavi, kde si člověk mohl koupit pečivo i mléko už i bez potravinových lístků a za příznivou cenu. Také dodávka elektrické energie do domácností byla definitivně odstavena, podobně se zachovala i břeclavská vodárna. Lidé si tak mohli vodu na pití a vaření obstarávat jen sousedskou výpomocí ze zahradních studní. Až do porážky německých vojsk u Lanžhota 11. dubna mohli lidé ve sklepech svých domů slyšet jen neustávající hukot motorů sovětských letadel a občasnou střelbu z těžkých děl. Jediným výraznějším okamžikem bylo zničení muniční továrny MUNA v Bořím lese leteckým bombardováním. Až když bylo jasné, že nebude možno Rudou armádu u Lanžhota zadržet, rozhodlo se velitelství wehrmachtu přesunout své velitelství do Mikulova. To bylo neklamným znamením, že Němci byli na hranicích poraženi a že Rudá armáda úspěšně postupuje vpřed. Z areálu cukrovaru měly být na poslední chvíli do Říše odvezeny zásoby skladovaného cukru, ale pro nedostatek vagónů Němci tuhle možnost zavrhli a skladiště raději zapálili a poničili i cukrovarskou vlečku přes řeku Dyji. Úmyslný požár způsobili nacisté i 13.4. ve skladišti rafinerie cukru za nádražím, kde se skladovaly potraviny a obilí pro armádu – vše, co zde bylo uloženo, lehlo popelem. Situace Němců už byla beznadějná a oni si to jistě také uvědomovali. V Břeclavi se německé jednotky dostávaly do kleští, severní křídlo Rudé armády se blížilo od Hrušek a jižní od Lanžhota. Pod tlakem této bezvýchodné situace Němci opustili levý břeh řeky Dyje a vyhodili za sebou Baranovský most přímo v centru města. Zanedlouho potom Němci odpálili i poslední přístupovou cestu na pravý břeh Dyje – most u cukrovaru. V odpoledních hodinách ještě stihly německé jednotky zapálit poničenou budovu radnice, která během několika hodin lehla popelem a s ní i veškerý aktový materiál, kroniky města (bohužel pro mě a další zájemce o válečnou břeclavskou historii), sbírky knihovny a muzejního spolku. V neděli 15.4. se tak fronta ustálila v Břeclavi a její hranice ležela na levém břehu Dyje, který byl týž den úplně ovládnut jednotkami Rudé armády. V některých

52 materiálech se již tento den uvádí jako den, kdy byla Břeclav osvobozena, ale boje poté pokračovaly ještě 2 dny, než se zbytky německých jednotek vzdaly nebo utekly přes Poštornou do Mikulova. Téhož dne byla také nařízena z Berlína oficiální evakuace všech osob německého občanství ze Sudet do Rakouska nebo do Říše, které dobrovolně využilo 95 % břeclavských Němců. Tato akce je oficiálně považována za 1.etapu poválečného odsunu Němců z českého území. Této poslední šance na útěk do ilegality využilo také mnoho osob činných v NSDAP z mikulovského landrátu. Vysocí funkcionáři NSDAP v čele s Kreisleiterem (krajským vedoucím) Antonem Soglem odešli z Mikulova do Lince a jejich další osud již není znám. Desátý frontový den (16.4.) se v Břeclavi nic vážného nedělo, německé jednotky opevněné na dvoře a v budovách cukrovaru stále odolávaly tlaku Sovětů, kteří se přes poničenou cukrovarskou vlečku (tehdy už jediný přechod přes Dyji) snažili dostat na pravý břeh řeky. Až v úterý 17.4. byla Břeclav osvobozena úplně, když se sovětským jednotkám podařilo přejít cukrovarskou lávku a zlomit odpor Volkssturmu v areálu cukrovaru. Ihned poté začali sovětští ženisté budovat provizorní přechod asi 50 metrů od cukrovarské lávky, po které se zbytek jednotek dostal přímo na dvůr cukrovaru. Ve stejný den do Břeclavi proniklo také jihozápadní křídlo Rudé armády. Po úplném osvobození Břeclavi se fronta přesunula k Poštorné a Charvátské Nové Vsi, kde boje pokračovaly ještě několik dní a kvůli nestálosti sovětských pozicí musela být západní část Břeclavi od 19. do 21. dubna částečně evakuována směrem k Lanžhotu, než byla 22.4. osvobozena i poslední chalupa v Charvátské Nové Vsi a Němci zatlačeni do Valtic a k Mikulovu. Tím pro Břeclav frontové události skončily a začaly se počítat ztráty. Během sedmi válečných let v Břeclavi a nejbližším okolí zahynulo nejméně 329 osob, 29 Čechů bylo popraveno za ilegální odbojovou činnost, dalších 60 občanů zahynulo během náletu v listopadu 1944 a při osvobozovacích bojích přišlo o život na 50 Břeclaváků. Kromě toho přišlo o život v Břeclavi 80 sovětských a 70 německých vojáků a nejméně 50 válečných zajatců44. Škody způsobené válkou byly na podzim 1945 vyčísleny na tehdy nepředstavitelných 697 milionů Kčs45. Již tehdy se ale poprvé objevila dvojakost osvoboditelů. Jedni se při domovních prohlídkách chovali přátelsky a příjemně, jiní byli na břeclavské občany hrubí a zabavovali jim majetek, klasickou se stala hlavně fráze „Davaj časy!“46. Jenomže hodinky byly to nejmenší, co Rusové Břeclavákům brali. Do oblasti jejich zájmu spadaly také jízdní kola,

44

Kopečný, Petr – Nedbal, Libor: Břeclav 1938-1945. In: Město Břeclav. Brno 2001. str. 211-215. Zemek, Metoděj a kol.: Břeclav. Dějiny města. Břeclav 1968. str 236. 46 Z ruštiny: „Dej mi hodinky!“ 45

53 motocykly, šperky, potraviny všeho druhu a také domácí zvířectvo. Ve výjimečných případech došlo také ke znásilňování místních žen a tak si lidé ze sousedství vypomáhali dvoučlennými neozbrojenými hlídkami (říkali si „Milicija“), které v pravidelných intervalech dvou hodin obcházely své městské čtvrti a sovětští okupanti je tolerovali. Dalším nebezpečím, které sovětští vojáci přinášeli, bylo možné šíření epidemie tyfu a venerických onemocnění, na jejichž léčbu byl zřízen lazaret přímo v centru města a v jehož blízkosti se také několik břeclavských obyvatel nakazilo. Kromě toho Rudá armáda zabrala většinu velkých obytných prostor (školy, kasárny, úřady, velké domy), aby zde mohla dočasně ubytovat své vojáky. V Břeclavi a okolí těchto vojáků zůstalo příliš mnoho na to, aby bylo možno rychle vytvořit podmínky k mírovému životu. Několik desítek sovětských, ale i rumunských vojáků se v Břeclavi a Poštorné po válce usídlilo v zabraných domech natrvalo, založilo si zde rodiny a splynulo po několika letech s místním obyvatelstvem47. Následky sedmi okupačních let se v Břeclavi odstraňovaly velmi dlouho. Nejprve bylo nutno prostřednictvím provizorního Národního výboru (ustaven na schůzi 19.4.1945, předsedou byl zvolen člen komunistické strany Jan Přibyl, po jeho tragické smrti v srpnu 1945 byl nahrazen sociálním demokratem Silvestrem Hanzlíkem) rozeslat výzvy do osvobozených oblastí Moravy a Slovenska o větší příděly potravin a léků. Hlavní prioritou pro město, ale i pro Rudou armádu, bylo obnovení zdevastovaného železničního uzlu. Skutečný stav věcí se zjistil až při prohlídce břeclavských železničářů a sovětských stavebních techniků 22.4.1945 a přinesl velmi smutné výsledky48. Sovětští technici určili, že jako první musí být zprovozněno kolejiště a opraveny mosty do Bratislavy a Vídně. Ty byly za pomoci občanů z okolních obcí do konce dubna skutečně provizorně opraveny za dohledu sovětských techniků a v prvních květnových dnech sloužily výhradně k dopravě bojových jednotek a materiálu ze Slovenska na Moravu, kde se fronta posunula až k Brnu a nutně potřebovala zásobování. Až do 30. května 1945 ovládala fakticky železnici sovětská železniční vojenská správa. Po tomto datu začala konečně i osobní doprava ve směru Břeclav – Horní Heršpice, Břeclav - Hodonín a Břeclav - Kúty. Provoz na ostatních , méně významných, tratích byl obnoven až v létě 1945 a železnice do Rakouska dokonce až v roce 1946 a to jen pro nákladní dopravu. Za vydatné pomoci občanů začalo vyklízení trosek z ulic a domů, řešilo se zásobování potravinami, obnovení dodávek elektřiny (tady pomohl podnikový generátor v cukrovaru, jež dodával do města sice slabý proud, ale i to byl krok vpřed) a pitné vody (do konce dubna fungoval vodovod ve východní části města). Dalším krokem ke zlepšení situace v Břeclavi 47 48

Vzpomínky Josefa Košťála, z rozhovoru 2.2.2007. Školl, Jaroslav: Břeclav od osvobození do současnosti. In: Břeclav. Dějiny města. Břeclav 1968. str. 230.

54 byla provizorní oprava Baranovského silničního mostu a stavba nové pěší lávky přes Dyji u průmyslové školy. Břeclav se po válce potýkala s velkou nezaměstnaností, nepodařilo se jí po válce získat zakázky na výstavbu velkých továren a malé zakázky (na nože, čepele a chladící zařízení) situaci nedokázaly příliš ovlivnit. V červenci 1945 zaslali členové městského národního výboru vládě republiky Pamětní spis o poválečném stavu města Břeclavi, ve kterém upozorňovali na zoufale pomalou situaci při obnově města a na nedostatek obyvatelných prostor kvůli velkému počtu ubytovaných sovětských vojáků ve městě, jejichž vystěhování mimo město do okolních obcí v Pamětním listu také navrhovali. Velké poválečné změny zasáhly také do struktury obyvatelstva města. V Břeclavi po válce a dobrovolné evakuaci Němců zůstalo jen necelých 9000 obyvatel, většinou české národnosti. Již v průběhu dubna a května 1945 se ale do Břeclavi začali vracet lidé, kteří z ní před okupací odešli (hlavně z Hodonína) a s nimi přicházeli lidé z celého Podluží, kteří chtěli v Břeclavi začít nový život. Do konce roku 1945 stoupl počet obyvatel na 9760.49 Do roku 1950 se do Břeclavi přistěhovalo na 4500 osob, kteří zde ale ze začátku neměly po zničujících náletech a přechodu fronty kde bydlet a problém byl i s jejich uplatněním na trhu práce, který tehdy téměř neexistoval. Území okupovaného pohraničí i s Břeclaví se zpět do ČSR navrátilo až v květnu roku 1945 po úplné porážce nacismu u nás. Na tomto prostoru pak v letech 1945 1947 proběhla rozsáhlá etnická a sociální výměna obyvatelstva, která se neobešla bez excesů a násilí na německém obyvatelstvu. Po první etapě odsunu (či spíše evakuaci) v půlce dubna 1945 přišla na řadu druhá etapa (březen až říjen 1946) na základě článků XI. až XII. Postupimské dohody, kdy bylo nuceně odsunuto z českého území téměř všechno zbývající německé obyvatelstvo, v Břeclavi jich zůstalo jen něco přes šedesát, tedy asi 0,5 % všech obyvatel města. Úplně zlikvidována byla židovská obec v Břeclavi, kam se po válce vrátili jen tři židé a splynuli s obyvatelstvem. Ostatní zemřeli buď v koncentračních táborech a ti, co přežili, se raději přesunuli do větší a bohatší mikulovské židovské obce. Počet obyvatel tak stoupal jen pomalu, v roce 1948 jich Břeclav napočítala 10 371, v roce 1950 jich bylo něco kolem 11 000. Až někdy kolem roku 1970 dosáhla Břeclav svého předválečného stavu, co se počtu obyvatel týká (přes 13 000). Až po podepsání kapitulačních aktů 7. května v Remeši a 8. května v Berlíně oficiálně zanikla župa Niederdonau a její severní oblasti i s Břeclaví byly navráceny obnovenému Československu. Břeclav se po obnově obecní samosprávy stala součástí hodonínského okresu a až v roce 1949 se stala sídelním městem vlastního okresu Břeclav. Pro Břeclav se

49

Školl, Jaroslav: Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Břeclav 1983. str. 29.

55 stal rok 1945 nejen rokem osvobození, konce války a znovunabytí statutu „česká“, ale také rokem, kdy byla postavena před mnoho naléhavých úkolů, které by zajistily obnovu a stabilitu města. Bilance obnovovacích prací ve městě nebyla špatná, železnice a hlavní tovární budovy se rychle opravovaly, školy byly nejen opraveny, ale mnohé z nich i plně zprovozněny, stavěly se činžovní domy pro navrátilce i přistěhovalce. Bohužel stejně jako jinde, tak i Břeclavi již od roku 1946 sílilo levicové přesvědčení obyvatel, což se odrazilo ve volbách v květnu 1946, kdy zvítězila Komunistická strana se ziskem 35 % hlasů. To už ale začínala jiná kapitola břeclavských dějin…

56

POUŽITÉ PRAMENY A ZDROJE: Internetové zdroje: Archiv historických fotografií. www.breclav.info [online]. URL: http://www.breclav.info/breclav/fotoarchiv_historie/breclav_namesti/01.asp [14.12.2006]. Břeclav. cs.wikipedia.org [online]. URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Břeclav [15:12.2006]. František Pavelka. http://encyklopedie.brna.cz/home [online]. URL: http://encyklopedie.brna.cz/home/?acc=profil_osobnosti&load=741 [30.11.2006]. Historie. www.breclav.org [online]. URL: http://www.breclav.org/cze/mesto/informace%5Fo%5Fmeste [14.12.2006]. Historie Břeclavi. www.breclav.info. [online]. URL: http://www.breclav.info/breclav/historie_bv/index.asp [14.12.2006]. Historie Břeclavi. www.muzeum.breclav.org [online]. URL: http://www.muzeum.breclav.org/index.php?content=historie [14.12.2006] Hájek, Daniel: Historie a.s. FOSFA Břeclav. www.fosfa.cz [online]. URL: www.fosfa.cz [14.12.2006]. Historie Břeclavi. www.breclav.info [online]. URL: http://www.breclav.info/breclav/historie_bv/index.asp [14.12.2006]. Historie PKZ Keramika Poštorná a.s. www.pkz-keramika.cz [online]. URL: http://www.pkzkeramika.cz/cz/historie/historie.htm [14.12.2006]. Historie střední průmyslové školy. http://www.spsbv.cz [online]. URL: http://www.spsbv.cz/?clanek=clanky/historie.dat [30.11.2006]. Historie školy v Charvátské Nové Vsi v datech. www.kptnalepky.cz [online]. URL: http://www.kptnalepky.cz/stranky/historie.html [30.11.2006]. Mapa opevnění oblasti. www.kvh-bv.wz.cz/ [online]. URL: http://www.kvhbv.wz.cz/images/historie/opevneni_breclav.gif [30.3.2007]. Niederdonau. cs.wikipedia.org [online]. URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Niederdonau [30.11.2006]. Retrospektivní správní informace o obcích. www.archiv-mikulov.cz [online] URL: www.archiv-mikulov.cz/rsio.htm [5.4.2007]. Stručná historie čs. lehkého opevnění. www.kvh-bv.wz.cz [online]. URL: http://www.kvhbv.wz.cz/index.php?idp=2&idx=1 [30.3.2007]. Sudety. cs.wikipedia.org [online]. URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety [30.11.2006].

57

Školl, Jaroslav: Historie obchodního školství. www.oabv.cz [online]. URL: http://www.oabv.cz/historie.htm [30.11.2006]. Školl, Jaroslav: Valtice v době druhé světové války 1938 – 1945. www.valtice.cz [online] URL: http://www.valtice.cz/detail.aspx?id=183 [14.12.2006]. Tištěné zdroje: Antifašisté Břeclavska vzpomínají. Břeclav 1967. Bartoš, Josef: Jižní Morava v rámci okupovaného pohraničí v letech 1938-1945. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2003, č.7. Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha 1986. Bartoš, Josef: Organizační zajištění a realizace tzv. posilování němectví v říšskoněmecké župě Sudety. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 1999, č.4, str.7-30. Bartoš, Josef: Projekty propojení okupovaného území severní Moravy a Slezska s jižní Moravou a Rakouskem 1938-1945. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 1999, č.3. Biman, Stanislav: Vojenské obsazení území připojeného k Německu podle mnichovské dohody a období jeho vojenské správy (1.-20.října 1938). In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 1998, č.1. Boj proti fašismu a okupaci na jižní Moravě. XIV. Mikulovské sympózium. Praha 1985. Čapka, František: Lanžhot v letech první republiky a za protektorátu. In: Lanžhot. Příroda a dějiny. Praha 1983. Čech, Jaroslav a kol.: Druhá světová válka v kronikách Regionu Podluží. Lanžhot 2005. Eminger, Stefan: Nucené práce na „národnostní hranici“. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2006, č.11. Hoffmann, Jaroslav: K ekonomickým a sociálním problémům v Sudetské župě. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2000, č.6, str. 79-80. Jaša, Václav: Osvobození jižní Moravy Rudou armádou 1945. Znojmo 1970. Klanicová, Evženie: Břeclavské návraty (do roku 1938). Břeclav 2004. Klanicová, Evženie: Břeclavské návraty (do roku 1972). Břeclav 2005. Kocourková, Květoslava: Organizace bezpečnostních a policejních složek v říšské župě Sudety a přičleněných oblastech. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2004, č.8, str.23-70.

58

Kol autorů : Utajené pevnosti. Československé opevnění z let 1936-1938 na jižní Moravě. Brno 2003. Kordiovský, Emil: Městečko Lednice. Brno 2004. Kordiovský, Emil: Nesmíme zapomenout: vzpomínky antifašistů břeclavského okresu. Znojmo 2000. Kordiovský, Emil: Obnova českého školství v rámci nynějšího okresu Břeclav po roce 1945. In: Pokrokové proudy ve výchově a vzdělání na jižní Moravě v uplynulých 350 letech. Praha 1982. Kordiovský, Emil: Správní vývoj okresu Břeclav. In: Bibliografie okresu Břeclav. Brno 2002. Kordiovský, E. – Danihelka, J.: Brána do kraje. Průvodce obcemi okresu Břeclav. Mikulov 1999. Kordiovský, Emil – Klanicová, Evženie: Město Břeclav. Brno 2001. Kunc, Radimír – Bartoš, Antonín: Clay-Eva volá Londýn… Praha 19922. Nováček, Silvestr – Kordiovský, Emil: Osudný rok 1938 v břeclavském regionu. Sborník příspěvků z konference ČSPB. Břeclav 1989. Markel, Martin: Jižní Morava v župě Dolní Podunají. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2006, č.11. Nedbálek, Franišek: Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2005, č.9, str. 50-52. Rampula, Vlastimil – Zemek, Metoděj: Břeclavsko. Martin 1986.2 Sýkora, Jaroslav: Jižní Morava v prvních dnech po Mnichovu. In: Mikulovská sympozia III. Mikulov 1971. Sýkora, Jaroslav: Mnichovský diktát a jižní Morava. VVM, roč. 25, Brno 1973. Šafránková, Jana – Srbová, Marta: Židé na Břeclavsku. In: Sborník konference Židé na Moravě konané v listopadu 1996 v Kroměříži. Kroměříž 1996. str. 40-46. Šamberger, Zdeněk: K problematice vývoje česko-(sudeto)německých vztahů před rokem 1938. In: Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, UJEP Ústí nad Labem, 2005, č.10. Ševčík, Antonín: Mnichov a Břeclavsko. In: Mnichov varuje. Břeclav 1963. Školl, Jaroslav: Břeclavské odborné školství před rokem 1945. In: Střední průmyslová škola Edvarda Beneše Břeclav 1945-1995. Břeclav 1995.

59 Školl, Jaroslav: Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Břeclav 1983. Školl, Jaroslav: Vývoj obyvatelstva okresu Břeclav v letech 1938-1947. JM 1970, roč. 6, str. 37-57. Školl, Jaroslav: Železniční stanice Břeclav v letech 1930 – 1945. JM 1995, roč. 31, sv. 34, str. 99-118. Šrámek, Pavel: Obranyschopnost Československa v roce 1938. (Poznámky k názorům o nepřipravenosti na válku). ČČH 1/2005, s.128-139. Šuláková, Ludislava – Papírník, Miloš: Bibliografie okresu Břeclav. Brno 2002. Zemek, Metoděj a kol.: Břeclav. Dějiny města. Břeclav 1968. Zemek, Metoděj: Břeclav 100 let městem. Mikulov 1972. Zemek, Metoděj: Kronika osvobození Břeclavska. Sborník k 20. výročí osvobození ČSSR. Mikulov 1965. Zemek, Metoděj: Život na Břeclavsku po záboru v roce 1938. In: Mnichov a Břeclavsko. Mikulov 1963. str. 7-23. Archiválie: SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Seznam názvů ulic v letech 1938-1945, inv.č. 17, kar.1. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Okresní soud Břeclav 1847-1949, inv.č. 31, kar.3. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Projev při pohřbu Antoše Čapky, inv.č. 207, kar.31. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Opatření ke zlepšení obrany státu, inv.č. 211, kar.31. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Opatření pro případ leteckého útoku, inv.č. 212, kar.31. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Státní reformované reálné gymnázium 1919-1939, inv.č. 251, kar.36. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Obchodní akademie, inv.č. 255, kar.36. SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, NAD 65 Archiv města Břeclavi, Národopisné slavnosti, inv.č. 287, kar.37. Vzpomínky pamětníků: Datum rozhovoru: 2.2.2007, Košťál Josef Datum rozhovoru: 2.2.2007, Punčochářová Marie Datum rozhovoru: 5.3.2007, Trubačová Anna Datum rozhovoru: 8.4.2007, Čech Josef Datum rozhovoru: 8.4.2007, Čechová Růžena

60 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA:

Obr. 1: Břeclavské Náměstí T.G.M. v roce 1938 (od 10/1938 do 5/1945 Adolf Hitlerplatz)

Obr. 2: Pohled na Břeclav v roce 1938, v pozadí uprostřed Baranovský most, za ním bývalá škola (za války kasárny) a úplně vzadu bývalý Kuffnerův cukrovar

61

Obr. 3: Bunkr lehkého opevnění (dokončen 1937) u Bratislavského železničního mostu

Obr. 4: Bývalá škola, za války německé kasárny, rok 1944

62

Obr. 5: Kostel sv.Václava při povodni v březnu 1941 na Adolf Hitlerplatz (zničen 20.11.1944 při spojeneckém náletu na Břeclav)

Obr. 6: Pohled z městského parku na břeclavské nádraží v roce 1940, vlevo kaple sv.Cyrila a Metoděje

63

Obr. 7: Jedna ze dvou hlavních břeclavských ulic Konrad Henleinstasse (dnes ulice 17.listopadu), v pozadí kostel na Adolf Hitlerplatz

Obr. 8: Adolf Hitlerplatz po bombardování v roce 1944

64

Mapa 1: Mapa okresu Břeclav se zakreslenou hraniční linií a železničními tratěmi po okupaci v říjnu 1938