Báseň pro Pavlínku Kalivodovou

Festival 2012 | Autoři | Ukázky | Z autorského čtení Patrika Ouředníka

Z autorského čtení Patrika Ouředníka

Báseň pro Pavlínku Kalivodovou

In „Básně zčásti v próze“, Host, 8, 2003

Tato báseň je

pro Pavlínku Kalivodovou

Pokud nevíte

kdo je

Pavlínka Kalivodová

tato báseň vám

nic neřekne

Pokud víte kdo je


tato báseň

vám rovněž nic

neřekne

Jste-li na pochybách

zda Pavlínka Kalivodová

existuje

pokuste se ji

vypátrat

v telefonním seznamu

na matričním úřadě

apod.

Pokud vypátráte

Pavlínku Kalivodovou

napište jí

a otažte se

zdali je ona ta


z této básně

Možná odpoví

ano Možná

řekne

ne

V prvním případě

si však nebudete jisti


kterou jste

vypátrali

si je jistá

že jde

skutečně

o ni

a ne o jinou

Pavlínku Kalivodovou

V druhém případě si však

nebudete jisti

zda se


nemýlí

když tvrdí

že nejde o ni Tato báseň

jí mohla být

určena

bez jejího vědomí

Můžete si rovněž

říct

že tak pitomé

jméno

jako Pavlínka Kalivodová

nemůže existovat

a tudíž

že Pavlínka Kalivodová

neexistuje

Můžete si rovněž říct

že tak pitomé jméno

jako Pavlínka Kalivodová

si nikdo

nemůže vymyslet a tudíž

že


existuje

V prvním ani druhém

případě

vám však

tato báseň

neřekne nic

o Pavlínce Kalivodové

nebo čemkoli jiném

neboť je určena

Pavlínce Kalivodové

a výlučně jí


že to

že je určena

výlučně


je trik

a ve skutečnosti

že je tato báseň

určena

vám

a nikoli


Ale ani o vás

vám tato báseň

neřekne nic

či takřka nic


že Pavlínka Kalivodová

existuje

ale nikoli v této básni

že jde o trik

potažmo záminku

která autorovi

básně

umožní

napsat báseň

která není určena

ani Pavlínce Kalivodové

(navzdory tomu

co tvrdí)

(byť existuje)

ani vám

ale jen a jen

jemu

samému

V případě

že tato báseň

je určena

jen a jen

autorovi

básně

Patriku Ouředníkovi

a nikoli


či vám

vám tato báseň

neřekne

nic

o Pavlínce Kalivodové

takřka nic

o vás

ale mnohé napoví

o autorovi

Patriku Ouředníkovi

(pokud tak pitomé jméno

vůbec existuje)

Pakliže je tato báseň

určena vlastně

autorovi Patriku Ouředníkovi

a nikoli


vyvstává otázka


(jakkoli vlastně

neexistuje v této básni

a tato báseň

jí není

určena)

(navzdory tomu

co tvrdí

autor)

zda existuje

v reálném životě autora

či je-li pouze

záminkou

nebo trikem

a pakliže


existuje

v reálném životě

autora

(jakkoli jste si

nedali práci

ji vypátrat

anebo

se vám ji nepodařilo

vypátrat

v telefonním seznamu ani

na matričním úřadě

apod.)

proč autor

pociťuje potřebu

psát báseň

která navzdory tomu

co tvrdí

jí není určena a je

básní

jen a jen

pro něho

zda jde

kupříkladu

o formalismus

autora

či o touhu po uznání

autora

či o vnitřní puzení

autora

či o důvody

ideové

nebo jiné

To všechno

si můžete

říct

při četbě

této básně

která vám

není určena

pokud nejste


a pokud vůbec

existujete

Rok čtyřiadvacet. Progymnasma 1965–1989

Volvox Globator, 1995; Paseka, 2002.

Vzpomínám si, jak jsem dvaadvacátého nebo třiadvacátého srpna 68 stál frontu u pekárny na Strossmayerově náměstí s tím, že mě po dvou hodinách vystřídá sestra. Vzpomínám si, že nepřišla, že jsem z fronty odešel a že jsem dostal doma vynadáno.

Vzpomínám si, že jsem z fronty odešel hlavně proto, abych si stačil před obědem přečíst nějaké nápisy na zdech. Vzpomínám si na nápisy: Pryč s okupanty, Dubčeku, nedej se, Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o hodinu déle a Peníze nemáme, holky nedáme. Vzpomínám si také na nápis Slon ježka nespolkne, kterému jsem dobře nerozuměl, a na jiný, který se mi obzvlášť líbil, Kupte si hřeben, přišla všivá doba.

Vzpomínám si, že „být slušný člověk“ znamenalo na počátku sedmdesátých let nebýt ve straně. Vzpomínám si, že to postupně přestalo platit a „slušný člověk“ mohl být později i nějaký sympatický straník, který byl ve straně „na oko“.

Vzpomínám si, že jedna z mých sester vstoupila někdy v 70. letech do SSM.

Vzpomínám si, že jsme se kvůli tomu pohádali a že mi vysvětlovala, že někdo musí být „uvnitř“, aby ideologický aparát rozleptal.

Vzpomínám si, jak hluboce jsem pohrdal lidmi, kteří na různá výročí vyvěšovali v oknech vlaječky. Vzpomínám si, že jich bylo rok od roku více.

Vzpomínám si na nápis v tramvajích: Cestující jsou povinni se za jízdy držet. Vzpomínám si, že jsem ho citoval pokaždé, když jsem chtěl napoprvé obejmout holku.

Vzpomínám si, že v metru byli cestující povinni přidržovat se pohyblivých madel.

Vzpomínám si na básně Pavla Kohouta, které jsem se někdy v sedmnácti učil nazpaměť a dával k lepšímu

ve společnosti.

Vzpomínám si na báseň o traktorech: To vám bylo pozdvižení, / to vám bylo smíchu, klení, / to vám bylo hovorů, / když k nám přijel o žních loni / na výpomoc místo koní / párek nových Zetorů. / Traktory, traktory, / rozbít přijely jste / zastaralé názory, / zastaralý systém.

Vzpomínám si, že starší lidé vyslovovali SSSR „eseseser“, zatímco pozdější generace říkaly „s-s-s-r“.

Vzpomínám si na socialistickou morálku, socialistické smýšlení, socialistickou velkovýrobu, široké masy pracujících, vítězné masy pracujících, socialismus s lidskou tváří, zářnou budoucnost, jásavou budoucnost, budoucnost, která leží jen a jen v našich rukách, zítřek, který je na dosah, náš světonázor, nezdolnou vůli pracujících, pracující inteligenci, pracující masy, deklasované živly, antisocialistické živly, věčné reptaly, zahořklé revanšisty, pravicové oportunisty, kterým pšenka nepokvete, zavilé nepřátele našeho socialistického zřízení, choré výhonky socialismu, část mládeže.

Vzpomínám si na historku, podle které vyhodili z nějakých novin korektora, který přehlédl v rozhlasovém programu chybu: místo „pořad o V. I. Leninovi“ se tak v rubrice objevilo „pořád o V. I. Leninovi“.

Vzpomínám si na historku, podle které měl ředitel pankrácké věznice průser, protože nechal nad bránu instalovat nápis „Vítejte!“ u příležitosti nějaké oficiální návštěvy ze SSSR.

Vzpomínám si, že pracovníci kopřivnické Tatry se zavázali vyrobit deset podvozků navíc na oslavu kosmického letu Vladimíra Remka.

Vzpomínám si, že let Vladimíra Remka byl nejkrásnějším darem našim ženám k MDŽ.

Vzpomínám si, jak se v roce 75 pálily na Kampě Hrabalovy knihy.

Vzpomínám si, jak si lidé srovnávali Hrabalovy oficiálně vydané knihy se samizdaty a jak se přeli, kde jde o „stylistický zásah“ a kde jde o „autocenzuru“.

Vzpomínám si, že Karel Kryl v nějakém interview řekl: „Dokud nesmí publikovat Vaculík, je Hrabal děvka.“ Vzpomínám si, jak mi pak někdo říkal, že se mu to kecá.

Vzpomínám si, že v Rudém právu vyšla jednou úvaha o emigrantech, kteří prchají sami před sebou, ale to právě není možné.

Vzpomínám si, že v roce 1989 bylo v Československu přes půl druhého miliónu členů KSČ.

Anebo

Volvox Globator, 1992

moje řeč

šeroranní

srkání chrchlání

otírání koutků rukávem

pohledy stranou mlčení úkosem

a hle, čísi ústa se otvírají

nově a jinak

a hle,

hrtanem se dere slovo

škrábe se přes ohryzek

proniká dutinou

klouže po jazyku

cpe se mezi zuby

skapává ze rtu

stéká po bradě

padá do polívky

a

na poslední chvíli

těsně jen taktak o chlup o psí přirození

na dva palce stát se mastným okem

otáčí se a volá:

ano

tak nějak jsem to chtělo říct

Pojednání o případném pití vína, totiž velikém & ustavičném, pro potěchu ducha & těla & proti všelikým chorobám oudů zevnitřních

i vnitřních, sepsané ku poučení & užitku brachů mokrého cechu

Volvox Globator, 1995; Tako 2003

Co jest vhodné zrána

Veselá duše jest nejlepší zdravovědou : toho je truňkař dbalý blahomravů velmi pamětliv. Lahodné víno, pité na čtitrobu, dodává čerstvých sil těm, kdo pilně užívají sovího času; pročež Hippocras hovoří o víně opičím, které vzbuzuje veselost, víně svinském, které usnadní dávení, víně lijónském, které práčským náturám obzvláště svědčí, víně beránčím, které vede k mírným způsobům. Hola! Braši nosu jiskrného! Uchovejtež v paměti : na pití vína není nikdy příliš záhy. Pročež první vhodná věc zrána jest vypláchnouti si hubu, svlažiti plíci, omýti střevo : a tak budete po celý den křepcí a bystrého kroku.

A víno dodá vám po celý den pevnou a rozhodnou stolici, kterou moudrý Epistemon nazývá papežskou, neboť jest již z podstaty neomylná. Naopak, kdo pije po ránu vodu či jiné takové věci, bude nejistý a třasořitný až do pozdních hodin večerních; a ulehne zpocený a bude míti zlé sny. A naopak ten, kdo pije víno, bude míti čisté svědomí a pokojnou mysl až do svítání; a tak den ze dne a zas.

A víno dodá vám zdravou, růžovou moč, jemnou jako jelení paroh. A ti, kdo pijí vodu, budou ji míti zkalenou a sirnou.

A víno dodá vám mohutný a lepý pyj, a mrskati jím budete po libosti; a s povděkem na něj hleděti. Avšak ti, kdo pijí vodu, budou jej míti plný bublin a škytání.

A víno znamenitě posílí svalstvo břišní i předloktní, a nohy vaše budou jako sloupové korábští; a naopak ti,

kdo pijí vodu, mátožní budou a neuzvednou cep.

Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku

Paseka, 2001, 2006; Volvox Globator 2012

Mladí lidé říkali, že rasismus je důsledek starého světa a že je třeba svět nově vymyslet a televize a lednička že jsou míň důležité než láska a štěstí. A nechtěli, aby jim rodiče říkali, co mají studovat, a zakazovali jim kouřit a souložit a nosit dlouhé vlasy a žvýkat žvýkačky apod. Žvýkačky vymyslel jeden americký lékárník a v Evropě se začaly prodávat v roce 1903, ale rozšířily se hlavně v padesátých a šedesátých letech. Žvýkali je většinou mladí lidé, kteří tím vyjadřovali svůj postoj ke společnosti a neměli ještě v ústech plomby. Šedesátá léta znamenala v dějinách západní společnosti důležitý zlom, protože zavládl hmotný blahobyt a ženy měly přístup k antikoncepci a mladí lidé se stali významnou složkou veřejného mínění a postupem času začali i starší občané sportovat a mladistvě se oblékat a souložit na různé způsoby a říkat neotřelé a neformální myšlenky, a když někdo nebyl mladý alespoň na duchu, patřil do starého světa. A sociologové říkali, že buržoazní společnost zanikla a že ji nahradila nová forma společnosti, kterou označovali jako adolescentní, a říkali, že to svědčí o radikálním zlomu ve vývoji západní společnosti a že je nutno se nad tím zamyslet. A někteří filozofové říkali, že kult mládí je jedna z největších pitomin v dějinách lidského ducha a že je příznačné, že s ním přišli fašisté a komunisté, a demokratické společnosti že byly natolik pitomé, aby kult mládí od fašistů a komunistů převzaly, ale jiní zase říkali, že je to tak v pořádku, že mládí je možná pitomé, ale dynamické, a to že je pozitivní. Sociologové říkali, že být pozitivní je v západní civilizaci nová hodnota a že nahrazuje tradiční humanistické hodnoty, které už neodpovídají stavu společnosti. Být pozitivní znamenalo, že lidé budou s důvěrou hledět vstříc budoucnosti a sportovat a žít zdravě a harmonicky a chodit pravidelně k lékaři a dožívat se vysokého věku a usilovně pracovat, aby si mohli v důchodu užívat a mladistvě se oblékat. A nikdo už nechtěl být chudý a všichni chtěli mít ledničku a přenosný telefon a psa a kočku a želvu a vibrátor a sportovat a chodit na psychoanalýzu. Katoličtí filozofové říkali, že za to můžou protestanti, protože ti dají hodně na hmotný úspěch a na POMOŽ SI A BŮH TI POMŮŽE, zatímco katolíci věří spíš na KOHO PÁNBŮH MILUJE, KŘÍŽKEM NAVŠTĚVUJE. Protestantští filozofové zase říkali, že úpadek katolické církve dokládá, že neumí jít s dobou, a mentality že se vyvíjejí a oni že jsou moderní a pastoři že se můžou ženit a pohlavně se ukájet a tak lépe rozsévat křesťanské myšlenky ve společnosti, v níž zavládl nihilismus. A lidé ve městech si do domácnosti pořizovali psy a kočky a želvy a morčata, protože němá tvář nezradí ani v odcizeném světě. A psi a kočky měli svá kadeřnictví a salóny krásy a tělocvičny a rehabilitační střediska a márnice a hřbitovy apod. A američtí vojáci, kteří se vrátili z vietnamské války, se složili a postavili pomník 4 100 americkým psům, kteří ve Vietnamu padli za svobodu a demokracii. A ve vyspělých zemích se zřizovaly farmy, kterým se říkalo venkovská muzea nebo venkovské koutky, a lidé z měst se jezdili dívat, jak vypadá kůň nebo ovce nebo kráva nebo slepice, protože hospodářská zvířata postupně z měst vymizela. A i jiných zvířat ubývalo, jezevců a sýčků a rosniček a motýlů a brouků na cestách, a ekologové říkali, že za to může znečištěné ovzduší a pesticidy a výfukové plyny atp. A někteří ekologové přepadali v noci lékařská a farmaceutická výzkumná střediska, ve kterých se prováděly pokusy se zvířaty, a pouštěli na svobodu opice a králíky a křečky a psy a hady a žáby. A čím dál víc lidí si myslelo, že je třeba zvířata chránit, a zakládali sdružení na ochranu zvířat a někdy se převlékli za medvědy nebo poštolky a manifestovali v ulicích měst proti lovcům

a proti býčím zápasům a proti vědeckým pokusům se zvířaty a říkali, že zabíjet zvířata je nelidské. Někteří z nich byli vegetariáni a jedli mrkev apod. Lovci říkali, že loví zvířata, aby hájili tradice, že tradice se ztrácejí a v moderním světě že jsou tradice důležité. A rok co rok nějaký lovec zabil místo kance omylem jiného lovce a ostatní lovci se složili a koupili vdově novou pračku nebo něco podobného, co mohlo být užitečné v domácnosti.

Dům bosého

Paseka, 2004

čtenáři, měj se na pozoru!

Čtenáři, měj se na pozoru! Nejez tuto knihu! Kdo by tuto knihu snědl, tomu naběhl by obličej a kůže po celém těle nabubřela, rohovka v oku zčervená šarlatově a zornice velmi se rozšíří a oko bude vypoulené. Kdo by tuto knihu snědl, uvidí vše černo a dvojitě, bláznivě viděti bude a zazdá se mu, že vidí před sebou divé mužíky poskakovati. Nejez tuto knihu! Sedmiletý Martin H. se jednou zrána vkradl do komůrky, snímal pokličku za pokličkou, až našel tuto knihu – a již rukou nabírá na pochutnanou! Ale co to? Je bledý znenadání, klade hlavu na polici, vyvaluje oči a koulí jimi do stran, počíná třeštiti. A již ho není! A jindy: Do bytu manželů K. byl povolán lékař. Jaké bylo jeho zděšení, když spatřil, že muž je již mrtvolou; manželka vřeštěla a mluvila pomateně. Za bedlivé prohlídky ložnice byl pod matrací nalezen pytlík s touto knihou; muži zachtělo se v noci mlsati a lehkomyslně se do ní pustil. A jindy: Paní D. slavila jmeniny. Pozvala k obědu své dvě sestry a i jiné příbuzné. Zanedlouho počali si hodovníci stěžovati, že je jim jaksi nedobře, že dostávají závrať, ošklivost, zvonění v uších, třesení údů; k tomu přidružil se mrazivý pot, paměť a zrak se kalí, dostavují se mdloby. Narychlo přivolaný lékař předepsal lechtání jícnu a tření silným octem, ale bylo již pozdě! Paní D. přimíchala do polévky z neopatrnosti tuto knihu! A jindy: Čtyřiačtyřicetiletý P. B. se svou manželkou požili k večeři uvařených kořenů této knihy: byl on toho mínění, že kniha jest jedlá. O půlnoci se oba probudili, běhali jako zběsilí ve tmě po bytě, rozbili si při tom hlavy a v obličeji byli velmi zohaveni podlitinami. Usilovným vařením kořeny naštěstí pozbyly nejprudší své jedovatosti a přivolanému lékaři se podařilo nešťastníky zachránit; ale již nikdy nebyli tíž. Čtenáři, měj se na pozoru! Nejez tuto knihu ani vařenou!

Klíč je ve výčepu. Z folklóru WC

Volvox Globator, 2000

Radostně jsem tu hýkal, když ze mě padal výkal.

Ser rychle, ser tiše. Jsi sledován.

Soudruhu! Neposer nám mikrofon!

Trpíte zácpou? Poslouchejte Miloše Zemana každé ráno v 6.45!

Ad acta

Torst, 2006

Ne že by měl Dyk něco proti studentkám výtvarných umění. Vadili mu lidé obecně. Je ovšem pravda, že čím mladší, tím ho dráždili víc, podle jednoduchého pravidla, že čím blíže datu narození, o to déle budou hyzdit svět svou přítomností. Staří nebyli o nic víc apetitlich, ale měli jednu polehčující okolnost: už si dlouho vyskakovat nebudou. Ne že by si Dyk dělal iluze: za jednoho...

„Podívejme! Pan Dyk! To je počasíčko, co? A jakpak se daří?“

Vedle Dyka ztěžka usedla tlustá, růžolící důchodkyně s šátkem na hlavě – to už bylo dnes vzácné – a poloprázdnou, potažmo poloplnou igelitovou taškou.

„No však víte, paní Procházková.“ Dyk se nenápadně odšoupl.

„Slyšel jste to? Paní Horákovou prý porazilo auto.“

„Ale! Je to vážné?“

„Vážné nebo ne, je z toho mrtvá, mrtvá jako nebožtík císař pán. Ještě prý doklopýtala domů, otevřela dveře a bác!, bylo po ní. Nemohla chudák dýchat a oči měla dokořán.“

Ne že by si Dyk dělal iluze: za jednoho zesnulého přikvačily na svět dva celé dva exempláře nové havěti.

„Oči mrtvých dodávají třpyt hvězdám.“

Řekl.

„Přísloví, 125, 8.“

Řekl.

Dyk měl ve zvyku pronášet sentence z vlastního kadlubu, které krášlil podvodnými, zpravidla biblickými zdroji. Už dávno pochopil, že v Česku se za nejzazší projev inteligence považuje opakování toho, co už někdo někdy řekl. Kdysi, v hloubi minulého století, se ke svým sentencím hlásil („...jak já vždycky říkám“) a nikdy se mu nedostalo jiné reakce než rozpačitého úsměvu. Jednou ho napadlo dodat: „Kniha Rut, 4, 6“ – a hle, pohledy vůkol zazářily, ženské uznale, mužské závistivě. Od té doby tak činil pokaždé. „Noc je

předzvěstí jitra. Leviticus 2, 10,“ pravil zvedaje se ze židle a opouštěje podnikový večírek. „Kopej v písku a nalezneš sebe sama. Kazatel 17, 5,“ nabádal kolegyni v práci, na niž si dělal zálusk. „Otec mocným hlasem volá, běda, syn jej neslyší. Gilgameš, zpěv třetí,“ utěšoval souseda, který si stěžoval na chování pubescentního potomka.

Ani tentokrát se to neminulo účinkem. Procházková radostně zafuněla a pohlédla na Dyka obdivným zrakem.

„Vy umíte vždycky tak všecko říct,“ usoudila.

„Zrovna převčírem jsme o tom mluvili s Járou. Jako manželem, víte. Pan Dyk umí vždycky tak všecko říct, říkali jsme si. A kolik toho zná!“

„Ano?“ otázal se nepřítomně Dyk.

„Jára říkal, že byste si rozuměl s naším Tedíkem. Jako synem, víte. On teď podniká, pronajímá lodičky u Mostu revoluce. A kolik toho zajímavého zná! Hlavně z minulosti, všelijaký ty bitvy a války a kde bylo co podepsané a tak.“

K lavičce se šinul další stařík. Na hlavě měl rádiovku – to už bylo dnes vzácné – a v ruce držel poloplnou igelitovou tašku.

„To je počasíčko!“ hlaholil stařík v rádiovce. „Jakpak se daří?“

Dyk se zachmuřil. Jestli to takhle bude pokračovat, jeho oblíbená lavička se promění v přidružený domov důchodců.

Stařík v rádiovce dopadl vedle Procházkové, ta se přišoupla k Dykovi, ten se nenápadně odšoupl.

Hotová Osada havranů, pomyslel si záštiplně.

„Jestlipak už to víte? Paní Horákovou porazilo auto.“

„Zrovna o tom s panem Dykem mluvíme. Chudák ženská. Ještě prý doklopýtala domů a oči měla dokořán. Pan Dyk říkal, že oči mrtvých dodávají třpyt hvězdám.“

„Hm,“ řekl stařík v rádiovce.

Bez uvedení zdroje nestála replika za nic.

*****

Viktor Dyk se opíral o zábradlí Mostu revoluce a pozorně naslouchal Tedíkovi, jenž o sedm metrů níž hustil do nějakých dvou buchet jeden letopočet za druhým. Viktor Dyk poslouchal tak říkajíc s profesionálním zájmem: chrlení letopočtů je v Česku úspěšnou variantou citování neexistujících zdrojů, které před léty zvolil za společenskou strategii Dyk. Kdo si pamatuje letopočty, nemůže bejt úplně blbej, soudí národ. Nenásilné vnášení historických dat do hovoru svědčí vedle pronikavé inteligence i o živém vlastenectví, dvojnásob potřebném ve chvíli, kdy bruselští technokraté zamýšlejí sešlápnout český lid byrokratickým křápem evropanství. Memorizaci historických letopočtů se zkrátka v Česku věnuje tak vášnivá pozornost, že kromě dat si Čechové nepamatují nic.

Zvolil-li Dyk biblické zdroje spíše než historická data, bylo to ze dvou důvodů, které spolu ostatně souvisely: výrazně menší konkurence ve zvoleném oboru vedla k tomu, že zářil o to osaměleji, a současně mu nehrozilo nebezpečí, že ho někdo začne opravovat. Kromě toho tu byl ještě třetí, byť podružnější důvod: na střední škole měl spolužáka, šprta, šplhouna, premianta a práskače, kterého upřímně nemohl vystát, a jenž odříkával letopočty jak násobilku. Jmenoval se Karel Krejčí a bylo lze na něho posměšně pokřikovati: Káká kaká, ale taky nás pěkně sere!

Karel Krejčí to později dotáhl na psychologa a autora popularizačních spisů o paměti a mnemotechnice. Vymyslel dokonce jakýsi univerzální mnemotechnický klíč, spočívající v převodu souhlásek na číslice. Pomocí tzv. můstku, v němž byly letopočty převedeny do slabik a slov, si mluvčí mohl vybavit jakékoli datum. (Roku 1620 kupříkladu odpovídal můstek Noci se boj, roku 1670 Byl to učitel, roku 1415 Poleno hoří atd.) Zkraje sedmdesátých let byla metoda experimentálně zavedena do výuky prvního ročníku tří středních škol v Brně, avšak záhy vyšlo najevo, že mladí mluvčí, nechápajíce metaforický význam daných sentencí, měli větší problémy se zapamatováním můstku než vlastního letopočtu. Většina z nich můstky spontánně korigovala na základě vlastní dialektiky (Učitel hoří, Boj se polena, Bylo to v noci) a docházela k naprosto scestným historickým konkluzím. Proslulou v profesorských kruzích se svého času stala písemná práce jakéhosi nešťastníka, který metodou dr. Krejčího dospěl k závěru, že bitva na Bílé hoře se odehrála v roce 6702; a protože šlo o studenta přemýšlivého, jehož nesmyslnost sdělení okamžitě praštila do očí, dodal po krátké úvaze upřesnění „před naším letopočtem“.

Báseň pro Pavlínku Kalivodovou

Recommend Documents