Babylon 5: Druhá křížová výprava Obsah Prolog................................................................................................................. .2 Kapitola první: Loučení............................................................................. ...........5 Kapitola druhá: Klubko záhad............................................................................10 Kapitola třetí: Odlet...........................................................................................15 Kapitola čtvrtá: První oběti................................................................................20 Kapitola pátá: Dívka se slunečníkem.................................................................26 Kapitola šestá: Druhý dopis...............................................................................33 Kapitola sedmá: Odhalení................................................................................. .39 Kapitola osmá: Útok..........................................................................................45 Kapitola devátá: Plán........................................................................................51 Kapitola desátá: „Baby, be brave“.....................................................................57
Prolog Keř se lehce nahýbal pod tlakem teplého večerního vánku, jeho slabé šumění však bylo tím jediným, co narušovalo dokonalý klid tohoto místa. Vrcholek hory, nejvyšší hory v celém kraji, byl zřejmě tím nejpokojnějším místem v okolí. Z vrcholu byl nádherný výhled, případný poutník viděl dlouhé hluboké údolí, které procházelo téměř celým krajem, a bylo lemované divokou řekou. Též spatřil spousty polí různých barev a odstínů, několik vesnic se spoustami dřevěných obydlí a několik dalších hor. Ty ovšem vedle Bikijské hory vypadaly jako malé děti, obklopující svoji matku. Vše, tedy každý strom i každý kopec, při západu slunce vrhal dlouhé stíny. Obrovský rudý kotouč se jakoby naposledy rozhlížel po krajině, které vládl celý den. Po zemi, nad níž nyní předává vládu noci. Aron hleděl na pomalu zapadající slunce stejně. Z vrcholku hory, kam nikdy jiný před ním nevylezl, sledoval celou krajinu, zalitou ve zlatavé záři, jak se pozvolna chystala ke spánku. Bikijská hora pro něj byla téměř posvátným místem. Nikdo jiný před ním neměl dost síly a odvahy, aby stanul na jejím vrcholu. On byl prvním, který ji dobyl. V jeho kraji vládlo pravidlo, že každý, který učiní nějaký objev jako první, má na něj právo a stane se jeho majetkem. Aron byl prvním mužem na vrcholu hory a ten se tak stane navždy jeho vlastnictvím. Je to věc, kterou mu nikdy nikdo nevezme. A i kdyby vzal, žádný člověk již nedokáže změnit, že právě on odtud pozoroval celou krajinu jako první. Vylézt sem bylo neuvěřitelně obtížné, byla k tomu potřeba zručnost a síla stejně jako odvaha a důvtip. A v neposlední řadě také trpělivost, neboť napoprvé mu dobytí hory trvalo celý den. Postupně nalézal stále snadnější a rychlejší cesty, tudíž dnes mu celý výstup trval pouze hodinu. Každou noc za posledních šest let trávil na vrcholu této hory. Od doby, kdy se k vrcholu vyšplhal poprvé, bojoval hodiny denně, aby mohl přespat na místě, kde jej nikdy nikdo nevyruší. Stalo se jeho domovem, domovem, do kterého se každý den vracel, aby zde nalezl soukromí a oprostil se od ostatních lidí. Vlastně po ničem víc ani netoužil. Každý večer při západu slunce pozoroval krajinu a přemítal o všech věcech, kterého zajímaly. Myšlenky pohltily celou jeho mysl a přinesly osvěžení, po kterém každý večer tak moc toužil. Aronova duše se zde oprostila od jakýchkoli bezvýznamných starostí, které se tam dole jevily tak podstatné. Od všech tužeb, které byly tak moc pomíjivé, jako západ slunce, který právě pozoroval. Přišly a v několika okamžicích nenávratně zmizely a zanechaly po sobě jen několik málo stop. Tak málo, aby na ně nikdy nezapomněl, aby litoval, že už jsou pryč. Nejvyšší místo v kraji, vrcholek Bikijské hory, dával Aronovu životu úplně jiný rozměr. Již prvním krokem po měkké trávě, do té doby nikdy nedotčené lidskou nohou, jej hora navždy změnila. Kdyby měla svoji vlastní duši, spojila by se s Aronovou tím nejpevnějším poutem, jaké je jenom možné vytvořit. Možná měla duši. Všechno je svým způsobem živé. Nebo alespoň ve zdejším kraji tomu všichni věřili. Dnešek byl ale jiný než všechny ostatní dny. Jako by mladíka něco táhlo zpátky dolů, mezi hemžící se lidi. Každý den před tím se všichni stali něčím bezvýznamným, podřadným. Ovšem dnes ho myšlenky zavedly zpět do jeho vesnice. Začal vzpomínat, co vlastně dělají její obyvatelé před soumrakem. Scházejí se někde, nebo každý tráví večer sám? A když se spolu shledají, o čem si povídají? Jak moc se mezi sebou přátelí? V hlavě se mu najednou objevily stovky otázek, které si nikdy před tím nepokládal. Od doby, kdy poprvé vylezl sem, se o život ostatních lidí z jeho vesnice nezajímal. Oni měli svůj svět a Aron měl také svůj, a tyto dva byly naprosto oddělené a střetávaly se, jen když to bylo nutné. A jen velmi povrchně. V čem je tedy dnešek tak moc jiný? Proč najednou pociťuje touhu dotknout se jejích vlasů, pohladit ji po hebké tváři, prohlížet si neustále její nádherné oči? Cítil,
že nyní by ji rád měl vedle sebe. Už tu nechtěl být sám, netoužil po útěku od všech lidí. Chtěl ji. Lačnil po poznání její duše i jejího těla. A byl schopen pro to udělat cokoli. Bojovat o ni, vzdát se čehokoli, i tohoto místa. Už mu na něm vlastně ani nezáleželo, myšlenka na ni ovládla celé jeho srdce. Je tohle láska? Už o ní slyšel tolik vyprávění. A vždy ji považoval za něco hloupého, něco bláznivého. Věc, která zmizí stejně snadno, jako se nyní ztrácí slunce za obzorem. Nikdy ji nezažil a ani by nečekal, že na něj může mít tak silný vliv. Začal uvažovat, zda je vlastně dobré nechat se ovládat pouhým citem. Ovšem současně mu bylo jasné, že s něčím takovým nejspíš nemá cenu bojovat. Ani se nechtěl vzpírat, toužil po tom nechat se tím ovládat, podřídit se. Nechat se řídit svou láskou bylo stejné, jako by si k noze přivázal kotvu a hodil ji do temné hlubiny pod ním. Neúprosně ho táhla dolů, nutila opustit toto místo. Nikdy před tím ho nic takového ani nenapadlo, klid této hory jej činil šťastným a naplňoval klidem. Po ničem jiném vlastně ani netoužil. Bylo vlastně správné oddělit se od ostatních lidí? Nevzala mu ta samota něco důležitého? Vždy uvažoval pouze o tom, co nabízí. Uklidnění Aronových myšlenek, svobodu a nezávislost na ostatních. Oproštění od všech starostí o ostatní s jejich povrchními a někdy i absurdními problémy. Možná úplně zapomněl, že i ty ostatní mají city. I oni jsou přece živé bytosti. Ano, mají svoje obavy i radosti. Jistě by Arona mezi sebe přijali, kdyby jen měl zájem. Přece ještě není pozdě změnit se. Poznat jména těch, které denně potkával, podělit se s nimi o své myšlenky a názory, a hlavně získat ji. Po tom nyní toužil ze všeho nejvíc, žíznil po ni celým svým srdcem i celou svou duší, celým svým tělem a celou myslí. Byla jako sen, který se najednou zhmotnil a objevil před jeho očima. Když začal slézat z vrcholku hory dolů, udělal tím první krok k ní. K svému oživlému snu, ze kterého se nikdy netouží probudit. Chce v něm strávit zbytek života, každý den i každou noc, každý jeho dech chce prožít s ním. Lezl po skále dolů rychleji, než kdykoli před tím. Všude kolem se pomalu rozhostila tma a sestup po skále by byl pro ostatní nebezpečný, ale mladík znal cestu dokonale nazpaměť. Cestou dolů si vybavoval první setkání s onou dívkou. Procházel tržištěm na náměstí. Byl právě na cestě z knihovny. Oblečený v černém plášti, kapuca zakrývala jeho holou hlavu, pod ní vykukovaly dvě výrazné modré oči. V ruce držel vysokou hnědou hůl. Šel, aniž by nějak výrazně sledoval dění kolem něj. Věčné dohadování o ceně zboží mu připadalo ubohé, možná protože peníze pro něj nikdy neměly žádný význam. K životu je nikdy potřebovat nebude, nebo alespoň do doby, kdy bude členem Řádu. A to bude až do smrti, neboť pro Řád se narodil a pro něj taky zemře. Již v dobách, na které si dnes jen mlhavě vzpomíná, netoužil po ničem jiném než stát se Technomágem. Ne, toužil po něčem větším. Chtěl patřit mezi ty nejlepší. Nestačilo mu pouze stát v řadě někde mezi ostatními. Dychtil po tom, aby k němu všichni vzhlíželi jako k někomu významnějšímu, někomu, kdo je lepší než oni. Chovali se k němu s respektem a úctou. Cesta mezi nejlepší byla složitá a neuvěřitelně strmá, ale žádná překážka Arona nikdy nemohla zastavit, s každou nesnází vždy bojoval a nikdy nešetřil svými silami ani schopnostmi. Přesto při každé potíži používal svůj důvtip stejně jako svoji sílu. Nikdy nebyl ochoten vzdát se svého cíle ani svého snu. Kdo se vzdá svých snů jako by vzdával celý život a on se o ně chtěl rvát a bylo mu jedno, kolik ho to bude stát. Už tím, že jako první zdolal tuto horu, ukázal, že je něco víc než ostatní. Dokázal to, co ostatní považovali za nemožné. Tím si získal respekt všech lidí z okolních vesnic, ovšem nikterak mu na něm nezáleželo. Nebojoval s dosud nepokořeným nepřítelem, aby si získal slávu. Chtěl dokázat sám sobě, že je silnější a chytřejší než ostatní. Nebyl namyšlený, dokonce ani příliš sebevědomý. Byl mužem, který se snaží překonat sám sebe, stát se něčím lepším, než nyní je. Nikdy sám sobě neklepal uznale na rameno, nikdy vnitřně netleskal svým schopnostem. Vždy, když překonal jednu překážku, rozhlédl se kolem sebe a hledal další výzvu. Obtížnější, nebezpečnější, a lákavější.
Přesto v den, kdy vylezl na vrchol hory, získal něco víc než jen vítězství. Byl to jeho domov. Místo, které patřilo jen jemu a které mu nikdo nemůže vzít. Kopec byl svým způsobem jako on, stejně nepřemožitelný a vzdorný. Jeho myšlenky jej opět stáhly k vrchu, který právě slézal. Jako by k sobě hora přitahovala pozornost… Najednou se kámen, o který se právě oběma nohama opíral, utrhl a jeho nohy zůstaly viset ve vzduchu. „Připomínáš mi, abych tě nepodceňoval? Ne, na to mě moc dobře znáš. Ty nechceš, abych tě opustil!“ vykřikl do hlubiny pod ním vzkaz, který byl určen samotné hoře. Oběma pažemi se přitáhl a opřel nohu o jiný skalní výstupek a šplhal dále. To, že před několika okamžiky jej od smrti dělil jenom vlásek, ho zřejmě ani nenapadlo. Jeho nohy i ruce byly dokonale jisté a jeho mysl klidná. Stejně klidná, jako sama hora. Po pár okamžicích se ale jeho srdce opět roztlouklo. Vrátil se ke vzpomínkám na dnešní odpoledne. Kráčel tržištěm, když spatřil dívku, jak odchází od jednoho ze stánků. Pohlédla směrem k němu a v ten okamžik se jejich oči setkaly. Jediným pohledem si sdělili mnohem víc, než si někteří lidé řeknou za několik hodin. Vzájemně si vyjádřili touhu poznat toho druhého, vzájemně se dotýkat, být spolu. Došli k sobě, aniž by si přestali hledět do očí. „Jsem Aron,“ řekl jí a sundal si svoji kapuci. Myšlenka na ni ho naprosto ovládla a v tu chvíli již nemyslel na nic jiného. „Maeriel,“ odpověděla. Po několika minutách hovoru se Aron dozvěděl, že Maeriel se narodila v pozemské kolonii Omega IV. Do řádu vstoupila před osmi roky a sem přišla pokračovat ve studiu. Po chvíli se opět rozešli. Celé to setkání bylo jedinečné. Aron nikdy nepotkal dívku, která by na něj tak zapůsobila. Technomágové ovládají techniku, díky které mohou několika pohledy odhalit velkou část osobnosti. Říkají, že dokážou spatřit povrch lidské duše. Duše té dívky byla tou nejzvláštnější, jakou kdy potkal. Byla neuvěřitelně citlivá, jemná, něžná, upřímná. Současně v ní byla spousta síly a odvahy. Pořád uvažoval, snad si nebyl jistý tím, co viděl. Byla úžasná, toužil po ní, chtěl ji poznat mnohem hlouběji. Dál kráčel tržištěm, ovšem svět okolo pro něj nyní vůbec nic neznamenal, byl ještě méně důležitý než jindy. Těch pár okamžiků bylo tím nejsilnějším zážitkem v celém jeho životě. Dopadl oběma nohama na zem. Sestup dolů mu trval snad jen něco málo přes půl hodiny. Ale na tom teď vůbec nezáleželo. Rozběhl se směrem k vesnici. Uprostřed návsi hořel oheň a kolem něj sedělo několik vesničanů. Maeriel mezi nimi nebyla. Možná, že čekala, až se objeví. Cítila k němu to samé, co on k ní? I přes jeho schopnosti si něčím takovým nikdy nebude jistý. Třeba je to tak lepší. K čemu by byla láska, kdyby si mohl být naprosto jistý tím, že ho miluje. Není důvěra na vztahu to nejdůležitější? Nemohl si být jistý ani tím, neboť nic jiného k žádné dívce nikdy necítil. Najednou si uvědomil, že cítí strach. Obavu z toho, že jej odmítne. Nikdy v životě necítil stejnou úzkost jako teď. Došel k dveřím jejího domu. Teď se dozví pravdu. Příštích pár okamžiků navždy změní jeho život. Byl si tím jistý, asi stejně jistý, jako láskou k Maeriel. Je zvláštní, jak člověk může být přesvědčen o něčem, co nikdy nezažil. Zabušil na dveře.
Kapitola první: Loučení Krajina byla zalitá sluncem, přestože bylo slyšet dunění hromu. Mladá dívka, oblečená do jednoduchých modrých šatů, šplhala po strmé horské pěšině, lemované malými políčky a kusy skály. Či spíše běžela, jakkoli to bylo na uzoučké cestičce plně děr a kamení možné. Když se dostala až na jednu z horských luk, spatřila malý dřevěný domek. Rozběhla se k němu, přestože po půlhodinové cestě byla vyčerpaná. Na únavu zapomněla, neboť každá minuta strávená s ním pro ni byla velmi cenná. Možná on si to nikdy neuvědomí, ale ona to bude cítit vždy stejně. Tím více ji trápilo, co mu nyní musí oznámit. Může to znamenat, že toto místo navždy opustí a vydá se jinam. Že ho přemůže volání, které přichází odněkud z nekonečné a chladné temnoty vesmíru. Nebyla si jistá, zda rozdělení cest jejich osudů pro ni bude dobré nebo špatné. Každé setkání s ním v ní vyvolávalo stovky emocí, od touhy až po zklamání. Někdy to bylo téměř tak krásné jako její první láska. Když doběhla k obydlí, chystala se zabušit na dveře. Ty se však otevřely dříve, než to stihla udělat. Ani nemohla být překvapená. Nejspíš věděl, že k němu jde, už ve chvíli, kdy opustila vesnici. Usmál se na ni a rukou ukázal, že může vstoupit. „Vítám vás, Gaebrilo,“ přivítal ji a přátelsky se usmál. „Zdravím tě, Arone,“ odpověděla a vešla dovnitř. „Vypadáte dost vyčerpaně,“ řekl vlídně. Gaebrila si pomyslela, že nyní musí vypadat hrozně. Celá rozcuchaná, červená tvář a boty zaprášené od hlíny. „Posaďte se,“ nabídl jí židli. Posadila se. Aron mezitím donesl cínovou nádobu s vínem a dva poháry. „Co vás sem přivádí?“ zeptal se a podal jí pohár naplněný červenou tekutinou. „Mám pro tebe zprávu. Prý hodně důležitou. Pochází až z pevniny,“ odpověděla. „Až z pevniny? Zvláštní. Zůstal jsem na tomto místě v naději, že mi již nikdy žádná civilizace nepošle žádnou zprávu. A najednou se mě dovolává kdosi z pevniny. Velmi zvláštní.“ Napili se vína. Nebylo trpké jako to, které pěstovali dole ve vesnici. Někteří podezřívali Arona, že k pěstování používá umělou přísadu. On jim odpověděl svou oblíbenou větou, která v mnohých sice zanechala pochyby, leč nemohli proti takovému vysvětlení nic namítat. Spíše nechtěli uznat, že nějaký cizinec v černém plášti, který sem přišel před dvěma roky, se vyzná v pěstování vinné révy lépe než vinaři s mnohaletými zkušenostmi. Nepopíratelnou pravdou zůstalo jen to, že vína s příjemnou jemnou chutí se rádi napili všichni a po několika pohárech je jeho původ příliš nezajímal. „Chtějí, abys ses přidal k nějaké důležité vědecké výpravě,“ pokračovala. „Důležité říkáte. Tak proto jste sem tak spěchala,“ přerušil ji opět. Zpráva ho zřejmě moc nezajímala. Dívka spíš uvažovala nad stejnou věcí, nad jakou přemýšlela pokaždé, kdy ho viděla. Proč jí pořád vyká? Ona jemu začala tykat před rokem, kdy se jejich přátelství prohloubilo. Zde, na ostrově, byli všichni přátelé. Nebyli zde žádné rozpory, neboť k nim ani nebyl důvod. Nikdo zde neměl takový majetek, aby to vedlo k jakémukoli sporu. Kdo chtěl hromadit bohatství, zde již nebyl vítán. Mohl kdykoli svobodně odejít a nikdo mu to nevyčítal. Všichni zde byli z vlastní vůle a z vlastních důvodů, o kterých většinou jen neradi mluvili. Pokud by se mohl najít nějaký důvod k neshodám, byla to láska. Místní obyvatelé neznali důvod, jak tomu zabránit, ale snad všichni místní chápali křehkost vztahů i citů. Rovněž věděli, že není možné žádný cit vymoci násilím, a tak se o to ani nepokoušeli. A případný násilník by byl poslán zpět na pevninu, kde by o něj již bylo náležitě postaráno.
„Prý tě budou potřebovat při cestě na nějaké velmi záhadné místo. Říkali, že tě nutně potřebují,“ dala muži další kousek zprávy a čekala, jak bude reagovat. „Víte, už spousty lidí mi říkali, že mě potřebují. Ale nikdo mě nikdy nepotřebovat nutně. Jestliže mě opravdu tak moc potřebují, neznamená to nic dobrého.“ „Proč?“ zeptala se dívka. „Kdyby se jednalo o nějaký rozumný podnik, vzali by si s sebou někoho z Technomágů. Ovšem náš Řád je velmi vybíravý pokud jde o to, kam pošle někoho z nás… tedy ze svých učedníků.“ Děvče napadlo, že toto přeřeknutí znamená, že o sobě stále přemýšlí jako o jednom z nich. Nevěděla ani, zda ze Řádu odešel dobrovolně či zda ho vyloučili. Ovšem vždy se domnívala, že to společenství považuje za minulost. A také jej nechová v příliš velké úctě. Jenže nyní měla pocit, že o sobě na pár okamžiků uvažoval jako o jednom z nich. „Jestliže potřebují Technomága a nemají ho, znamená to, že Řád jim odmítl pomoci,“ uvažoval dál. „Bývaly časy, kdy by o pomoci ostatním vůbec neuvažovali, ale za poslední roky se mnoho změnilo. Uvědomili si, že naše liknavost je nebezpečná a již stála život mnoha živých bytostí, které bychom byli schopni zachránit. A také díky muži, který jim ukázal, že naše schopnosti jsou příliš vzácné, abychom je nevyužili k pomoci ostatním.“ „Galen,“ zvolala dívka. Aron pouze přikývl, ale uvnitř byl spokojený, že dívka si pamatuje na jeho vyprávění o muži, který významně ovlivnil jeho život. Byl pro něj tak trochu vzorem. Nebo spíše ukázkou toho, že není dobré příliš slepě následovat učení Řádu. Každý má schopnosti a v první řadě je jen jeho právo rozhodnout o tom, jak s nimi naloží. Psané zásady a pravidla musí vždy ustoupit lidskému rozumu a především tomu nejspolehlivějšímu a nejpevnějšímu v každém z nás. Našemu svědomí. Vyprávění a zmínky o Galenovi v knihách ho inspirovaly a pomohly mu v jednom velmi důležitém rozhodnutí. Podpořily ho ve věci, kterou by jinak nejspíše neudělal a nyní by toho litovat. Cena, kterou za jeho volbu zaplatil, byla sice vysoká, leč stála za to. „Přesto není nikomu z ostatních dovoleno, aby se účastnil výpravy, která se žene pouze za ziskem nebo vědeckými objevy. Nejsme tu od toho, abychom pomáhali ostatním k bohatstvím.“ „Ale věda taky může zachránit životy,“ namítla dívka, i když tomu sama příliš nevěřila. „Jenomže k obyčejné vědecké výpravě nás nepotřebují. Zřejmě plánují získat tajemství nějakého mrtvého města nebo planety.“ „A k takové výpravě by ses nepřidal?“ zeptala se. Chtěla si být jistá, zda už se s ním má pomalu začít loučit, nebo žít v naději, že zde zůstane. Nevěděla s jistotou ani to, kterou z těch možností si vlastně sama přeje. „Představte si, že v nějakém městě zemřel významný vědec. Pohřbili ho rychle a omylem zapomněl nějaké významné poznámky o novém vynálezu v kapse jeho šatů. Vykopala byste jeho rakev a sebrala jeho poznámky? Nebo ho nechala navždy odpočívat, i kdyby to byl konec šancí na ten vynález třeba i na několik desítek let?“ Gaebrila se zamyslela. Vždy ji dokázal říct něco, díky čemu byla úplně bezradná. Především ho nechtěla svojí odpovědí zklamat. „No, já myslím, že ten vědec by nechtěl, aby jeho práce zmizela světa. Určitě nestrávil spoustu let prací na něčem, co by nakonec skončilo v rakvi spolu s ním. Nedělal to jenom pro sebe, ale i pro ostatní,“ prohlásila dívka. „A to je odpověď i na tvoji otázku,“ dodal. Žena byla překvapená. Jedna odpovědí, avšak mnohem víc jí zaskočilo, že jí poprvé v životě tykal. Někteří lidé se chovají k ostatním jinak, pokud se připravují na loučení. Nebo vidí, že stojí na křižovatce, která jejich osudy rozdělí a pošle každého jiným směrem. Nesnášela loučení. Musela už dát sbohem v životě tolika lidem, na kterých jí moc záleželo. Vždy to moc bolelo. Vlastně to ani neuměla. Nevěděla, jak si užít poslední objetí, poslední polibek a pohled do očí. Poslední stisknutí ruky, které znamená
konec jejich vztahu. Zažila to tolikrát a nikdy si na to nezvykla. Některé věci se mohou prožít tisíckrát a stejně to bude vždy bolet jako poprvé. Jenže ještě bolestivější než loučení je ztratit někoho, aniž by se stačila rozloučit. Žít s vědomím, že už mu nikdy neřekne to, co chtěla. Jsou věci, které nosíme v sobě a řekneme je druhým až při loučení. Bojíme se, že bychom si tím zkomplikovali naše vztahy, nebo k tomu prostě nenajdeme odvahu. Ale jsou to věci, které chceme říct a žít s vědomí, že zůstaly nevyřčeny je horší než najít dost síly a sdělit je. A pak se najednou dozvíme, že ten druhý je prostě pryč a že navždy odešel, aniž by se to dozvěděl. Již nikdy nebude šance říct mu to a stále budeme myslet na to, o kolik by byly naše životy lepší, kdyby ta pravda nezůstala ukrytá hluboko v našem srdci. I když si Gaebrila to vše uvědomovala, nikdy neřekla Aronovi o svých citech. Možná to bylo tím, že si jimi sama nebyla úplně jistá. Po tom, co prožila, už si ale nemohla být jistá žádným ze svých citů. „Takže odejdeš?“ ujišťovala se znovu. „Je to možné,“ napil se vína. „Bude se mi po tobě stýskat,“ řekla smutně. „Ještě neodcházím,“ usmál se na ni. „Ale mám tě přivést co nejrychleji,“ namítla. Chtěla, aby tohle loučení už měla za sebou. Vždy to protahovala do nejdelší možné chvíle. Třeba ale krátké loučení nezanechá tak hlubokou jizvu v jejím srdci. „Přece nepůjdeme v té bouři,“ záhadně se usmál. Děvče chtělo odporovat, že živly řádí daleko od jeho stavení, avšak náhle si všimlo blesku, který udeřil jen kousek od domku. Dunění hromu, jeho nerozlučný a věrný společník, následovalo hned za ním a nad hlavou zaslechlo bubnování, jak kapky deště dopadaly na střechu. Překvapeně se podívala zpět na Arona. „Počkáme, až bouře přestane,“ stále se usmíval. „A kdy myslíš, že to bude?“ „Záleží na tom?“ „Ne, asi ne,“ odvětila. Spíš se sama snažila přesvědčit, že je jedno, kolik času spolu stráví. Koneckonců se dnes možná vidí naposledy a měla by si užít každý okamžik, který spolu stráví. A co když neodejde a zůstane tu? Začala po tom toužit. Její mysl si konečně uspořádala jejich vztah. Chce s ním strávit každou chvíli svého života. Touží po tom, být s ním až do konce. Ale chce to i on? Jestli odejde, je jasné, že ne. Kdyby k ní něco cítil, zůstal by s ní. Přála si v tom mít jasno hned teď. Už nechtěla nejistou, potřebovala to vědět jistě. I kdyby měla slyšet odmítnutí. „Vážně by nás opustil?“ tázala se. Nedokázala říct „mě“. V posledním okamžiku odvaha a touha znát pravdu nějak zmizela. Strach z odmítnutí byl příliš velký. Na ten krátký okamžik se zdálo lepší žít v naději, která je možná marná. Nedokázala dát v sázku rozplynutí jejího snu. Ovšem co kdyby ji řekl, že by kvůli ní nikdy neodešel? Znamenalo by to, že k ní něco cítí. Přátelství, nebo snad ještě něco víc? „Víš, vy všichni jste tady jako má rodina. První místo, které jsem považoval za svůj domov, byl náš řád. A poté jsem našel tohle krásné místo. Je těžké začínat znovu, ale někdy je to nutné,“ odpověděl mlhavě. Gaebrila nevěděla, co jeho odpověď znamená. Nebo že by on sám váhal a nemohl se rozhodnout? A proč mluví o nutnosti, když bude mít právo si vybrat? „Nemusíš začínat znovu. Nemusíš mě opouštět.“ Konečně mluvila jen o sobě. Napodruhé již dokázala zaplašit strach. Doufala jen, že dostane jasnější odpověď než dříve. „A pokud mě budou opravdu potřebovat? I když na mě ostatní Technomágové zanevřeli, stále mám jisté povinnosti.“ Povinnosti, opakovala si sama pro sebe. Co tím vlastně myslí? Nebo je to jenom nějaké neurčité slovo, za které se schovává?
Chvíli se ptala sama sebe, zda ji vůbec pochopil. Ale ano, musel ji pochopit. Je mnohem víc všímavý než většina ostatních mužů. Prostě si jenom zvolil neodpovědět. Nechtěl ji odmítnout a zabít všechny její sny? Či si sám nebyl jistý svými pocity? Nebo jaký mě důvod? „Co vlastně myslíš těmi svými povinnostmi?“ promluvila po krátkém mlčení. „Určitě to bude nebezpečná výprava. A kdybych měl zachránit třeba jediný život, mělo by cenu se k ní připojit.“ Dívčina ho začínala chápat. On se nevymlouval. Ale chápal, že ve vesmíru jsou i důležitější věci, než je on a jeho štěstí. Asi to byl jeden z důvodů, proč se do něj kdysi zamilovala. „Říká se, že právě proto tě donutili odejít ze řádu. Používal jsi své schopnosti, abys zachraňoval cizí životy.“ „Ne, tak to nebylo,“ zakroutil hlavou. „Je sice pravda, že díky mě pár lidí přežilo, ovšem to nebyl ten hlavní důvod.“ „A co tedy byl ten hlavní důvod?“ vyzvídala. „A proč jsi ty opustila pevninu a rozhodla se žít tady?“ odpověděl otázkou. „Já se ptala první.“ „To přece neznamená, že já musím jako první odpovědět,“ vykouzlil na své tváři opět úsměv. „Dobře, prostě už mě nebavilo žít v světě plném všemožných technologii. V noci mě budily raketoplány a střílení, po setmění jsem se bála vyjít ven. Všechen čas jsem trávila v místnostech s uměle vyčištěným vzduchem, a když jsem vyšla ven, skoro mě ten kouř a velmi různorodé vůně všude okolo…“ „Hezká pohádka,“ přerušil ji. „Není to lež,“ hájila se. „Ale pravda taky ne.“ „Ne, nejdřív mi to vyprávěj ty,“ začala opět trvat na svém. „Co kdybychom začali oba najednou?“ navrhl Aron. Gaebrila se nechápavě podívala. „Mohli bychom sepsat naše příběhy, vyměnit si je a přečíst,“ vysvětlil muž. „Jo, to by šlo,“ souhlasila dívka. Technomág již na nic víc nečekal a přinesl několik listů papíru, psací pera a inkoust. Dívka jeden list položila před sebe a začala koukat do papíru. Přemýšlela, čím začít. „Máš spoustu času,“ řekl muž vlídně. „Začni hezky od začátku příběh tvého života. Stejně jako já.“ „Chtěl jsi přece vědět, proč jsem odešla z pevniny sem.“ „Všechno v životě souvisí se vším. Každá událost má svoji příčinu a svůj následek. Je to všechno mnohem složitější, než si myslíme. Ale každá maličkost může rozhodnout o naší budoucnosti.“ „Ale většinou o ní rozhodují významné události,“ přela se. „A co je jejich příčinou? Na první pohled nedůležité věci.“ Dívka se zamyslela. Usoudila, že má pravdu. Život je vlastně skládačka poskládaná z obrovského množství malých střípků. Vzala do ruky pero a namočila jej do inkoustu. Napsala první písmeno a překvapila ji barva inkoustu. „Fialový inkoust jsem ještě neviděla,“ zabručela si sama pro sebe. „Není jen fialový. Pero umí psát sedmi barvami. Mění je podle pocitů, které právě prožíváš. Fialová znamená, že právě vzpomínáš na něco romantického nebo příjemného,“ sdělil jí mág. „Nevíš, že pokročilé technologie jsou tady zakázané?“ „To není žádný kus techniky,“ opět se záhadně usmál, „to je magie. Nebo kouzlo, jestli chceš. Každá správná vesnice by měla mít kouzelníka. Muže, který dokáže ovládat různé přírodní síly.“ „A nejsou všechna kouzla jenom triky?“
„Jsou tak pravé, jak moc jim věříš. Magie není záležitostí vědy a rozumu, je to čistě věc víry. Je to kouzlo, pokud tomu věříš. Jestli ne, je to pro tebe jenom nějaké záhadné umělé zařízení.“ „Tohle přece říkáš pořád,“ usmála se taky. „Vždy, když se ostatní z vesnice zeptají, proč tvoje víno není kyselé jako to jejich. Nebo když vyléčíš něčí nemoc. Pátrají, zda nepoužíváš nějakou techniku, ale ty jim vždy řekneš, že to je jen kouzlo.“ „A oni mi nevěří,“ smál se dál. „Nejsou to naivní pitomci. Víš, co je zvláštní? O Technomázích se říká, jsou to samí vážní a zamračení muži. A já znám jen málo chlapů, co se umí usmívat jako ty,“ změnila téma. „Dřív jsem byl úplně stejný. Naštěstí jsem poznal dívku, která mě naučila smát se a mít radost ze života. Říkala, že nikdy nevíš, kdo se může zamilovat do tvého úsměvu.“ Ale z jeho tváře se najednou začal ztrácet veselý výraz a objevil se v ní smutek. Návštěvnice mu na očích téměř mohla číst nějaké bolestné vzpomínky. „Musí být úžasná,“ snažila se ho utěšit. „Ano, to byla,“ souhlasil se žalem ve hlase. Díky minulému času, tedy slovu „byla“, a současně zármutkem v jeho očích si Gaebrila vyvodila, že ona dívka je zřejmě mrtvá. Podařilo se jí otevřít ránu v jeho minulosti. Avšak i její dávno zahojená rána se pomalu otevírala. Ne, nebyla zahojená. Něco takové přece nikdy nemohlo zmizet. Možná si to několikrát snažila nalhávat, ale občas se cítila stejně mizerně jako tenkrát. „Raději začněme psát,“ navrhl Aron. Oběma během sepisování kapitol jejich životů rychle utíkal čas, takže si ani neuvědomili, že jim to zabralo několik hodin. Gaebrila dokončila psaní asi o půl hodiny dříve, leč po dopsání tiše a nenápadně sledovala Arona. Přitahoval ji a nedokázala to zastavit. Snad to půjde snadněji, jestli odtud odejde. A ve vesnici je spousta přitažlivých mladíků, kteří po ní pokukují. Její oči sjely na mágův list. Měl krásný rukopis. Hodně jí připomínal písmo z historických knih, které viděla v muzeu na Zemi. Vždy se jí moc líbilo, přestože bylo poměrně špatně čitelné. Neměla ráda jednoduché moderní písmo. Zdálo se jí příliš neosobní. Na všem, co napsali, se vystřídaly snad všechny možné barvy. Pera nějakým záhadným způsobem poznala snad vše, co při psaní cítili, a náležitě změnila barvu písma. Dívčiny oči začaly pátravě prohlížet celý vnitřek domku. Možná je zde dnes naposledy, a tudíž si chtěla zapamatovat každý jeho kousíček, kde je jaký nábytek, obraz, na kterém místě je koberec nejvíce prošoupaný. Mezitím i Aron dokončil svoji práci. Mladá žena po listu pohotově sáhla, ale muž její ruku zadržel: „Nečti to hned najednou. Já to prožíval několik let a ty bys to chtěla přečíst a pochopit za pár minut?“ „To mám číst po kouskách?“ zeptala se překvapeně. „Ano. Já to udělám stejně.“ „Dobře, jak myslíš,“ přikývla. Pohlédla ven. Bouře již slábla a déšť ustával. Posledních pár okamžiků na tomto místě začalo vyprchávat a mizelo jako poslední sníh za svitu jarního slunce. „Půjdeme?“ navrhl Aron. „Ano, půjdeme,“ smutně souhlasila.
Kapitola druhá: Klubko záhad Výhled z okna pokoje byl překrásný. Město byla zalité září večerního slunce, jež vytvářelo nádherné odrazy na prosklených budovách. Ve vzduchu létaly desítky raketoplánů a malých lodí. Kdyby sklo nebylo zvukotěsné, hluk, který jejich motory vytvářejí, by způsobil, že v místnosti by nebylo slyšet jediné lidské slovo. Celé seskupení budov působilo jinak než většina měst vybudovaná lidmi. Vypadalo mnohem barevněji. Mrakodrapy měly barevná okenní skla, snad každých pár kroků chodec narazil na nějaký strom nebo keř, všude svítila spousta reklamních tabulí. Zdi budov měly různé barvy, od okrové až po růžovou. I řeka protékající městem byla zevnitř osvícena barevnými světly, díky nimž dostávala voda načervenalý nebo nafialovělý nádech. Někdo obrovskou barevnou rozmanitost města považoval za přeplácanou, zmatenou, nevkusnou či dokonce nechutnou. Avšak kapitán Elena Petrovová považovala výhled na město plné barev za příjemné osvěžení, oproti šedivým a mlhou smogu pokrytým metropolím, na které byla zvyklá. Z bezpečného místa vypadalo město klidně a přívětivě. Pohled z větší blízkosti byl ovšem naprosto jiný. Celá metropole byla jedním velkým lupičským hnízdem. Město okupovaly bandy lupičů, vrahů, teroristů, pašeráků a další podezřelých existencí. Někdo se domnívá, že toto město, Skyey City, je jednou z hlavních základen pirátů. Právě proto investovala místní vláda před deseti lety několik miliony kreditů do systému obraných satelitů, který by měl zabránit přímým útokům na planetu a současně zastrašit všechny podezřelá plavidla před nezákonnými operacemi v okolí. Zdálo se, že systém svůj účel splnil, bezpečnost dopravy se zvýšila a dokonce se zvýšily příjmy z celních poplatků. Dění na planetě to však příliš nezměnilo, ulice byly stále nebezpečné a planeta se stala dějištěm nejrůznějších podvodů, krádeží a výroby drog. Za celou situaci příliš nemůže neschopnost místních orgánů, jako spíše jejich úplatnost a nepříliš silné morální zásady. Sítí obranných satelitů naoko udělali velký krok k pokojnějšímu životu, další aktivitu v této oblasti však zřejmě považovali za vysoký nadstandard, který není potřebný a bude potřeba řešit, až se situace stane opravdu nezvladatelnou. A Aliance má zřejmě problémů již tak dost, tudíž údajně nemá prostředky řešení problémů. Navíc její politikou je přenechávat co nejvíce pravomocí samosprávám světů a centrálně řešit pouze nejvážnější krize. K její cti je třeba říci, že nabízela pomoc armády, pokud je zapotřebí, aplikování toho slibu však bývalo politicky kritizováno a bylo v zájmu všech řešit problémy bez jeho využití. Elena se podívala směrem k dokům. Ano, stále tam byla. Taková loď byla pro piráty příliš velké sousto. Tak velké, že by se jím klidně mohli udávit, tudíž její průlet touto oblastí ignorovali a hledali si protivníky, se kterými nebude tolik práce. Její oči tu loď sledovaly dlouho. Stále přemýšlela o tom, jak moc je krásná. A je její. Chvílemi stále nemohla uvěřit, že jí prezidentka svěřila velení Cavalier, jedné z nejmodernějších a současně nejkrásnějších lodí v Galaxii. Spolu s ní ji však pověřili vedením jedné nepříliš bezpečné a klidné výpravy. Je jasné, že loď takových možností nebude převážet pytle kávy z jedné planety na druhou, avšak kapitán se chvílemi nemohla ubránit pomyšlení, jestli příliš velké sousto nedostala nakonec ona. Pokud se to povede a splní svůj úkol, cesta Cavalier domů bude vystlána plátky růží. Jestli se něco pokazí, měla by se raději připravit na pěkně tvrdý dopad na zem. Právě proto zavítala až na toto místo. Čtyřdenní zajížďka, navíc s nejistým výsledkem, byla poměrně riskantním krokem. Zvlášť když každý takový krok byl přísně sledován a přetřásán snad všemi admirály a politiky na Zemi. Ale pokud se podaří na palubu lodi dostat jednoho z Technomágů, bude pro ni něco jako eso v rukávu. Nějaký vnitřní hlas jí našeptával, že bez něj by výprava mohla dopadnout mnohem hůře. Ostatně i Excalibur měl na palubě Galena a nejednou zachránil někomu z posádky život, či dokonce zabránil zničení celé lodi.
A co znamenají čtyři dny? Kdyby tahle cesta zachránila život jedinému člověku, stálo by to za to. Ale kde ten jejich zachránce s holou hlavou, vysokou holí a černým pláštěm je? Stiskla tlačítko vysílačky, jež měla přichycenou k ruce a promluvila: „Esther, jak to vypadá?“ Odpověděl jí hlas Esther Pan, severokorejské pilotky raketoplánu, jejíž úkolem bylo vyzvednout Arona na ostrově: „Ta bouře už slábne. Počítám, že za hodinu a půl budeme v Skyey City.“ „Dobře, informuj mě,“ rozkázala. Hodinu a půl, zopakovala si sama pro sebe. Nevypadá to, že by ten muž někam spěchal. Pochybovala, že se zpozdil kvůli bouři. Ostatně kdyby pro něj tvořilo překážku pár blesků a nepřízeň živlů, nebyl by k ničemu. Nakonec o tom přestala uvažovat. Trpělivost patří mezi hlavní ctnosti správných kapitánů. Aron prostě chce ukázat, že není poslušný pejsek, který přiběhne, když na něj armáda zapíská. Život by byl bez té přehnané hrdosti a arogance mnohem jednodušší, posteskla si. Když se nabažila výhledu na město, odešla od okna, posadila se do křesla a vzala do ruky knihu, která pokojně ležela na stolku. Otevřela ji v místě, kde byl ohnutý roh stránky. Tento způsob „záložkování“ používala od dětství, ač ji za to rodiče mnohokrát kárali. Přišlo ji zbytečné vždy hledat kus papíru navíc. Knížku má přece od toho, aby si ji přečetla, a ne aby obdivovala čistotu papíru. Začetla se do knihy, kterou by v rukách vysoce postaveného vojenského důstojníka nikdo nečekal. Většina lidí je totiž považovala za suchary, kteří mají v hlavě pouze svou práci a neumí se ani pořádně bavit. Ovšem o většině z nich kolovaly takové zvěsti oprávněně. Elena by se dala označit za jakousi výjimku, která potvrzovala pravidlo. Velký vliv na to možná i mělo její mládí. Bylo jí „pouhých“ dvaatřicet let, což pro někoho v jejím postavení znamenalo až překvapivě nízký věk. Tím spíše to svědčilo o jejích schopnostech a ctižádosti. Na rozdíl od spousty jiných si však výsadu velet hvězdné lodi opravdu získala talentem a tvrdou prací, zatímco jiní se snažili probít si cestu za pomoci různých přátelských kontaktů a různého šaškování před nadřízenými. Tím si mladá Ruska získala respekt všech, kteří pod ní sloužili. Stejnou měrou se o něj zasloužilo i její naprosto přirozené a přátelské chování, jež bylo pro některé příjemnou změnou oproti peskování a buzeraci, kterou zažili na jiných lodích. Avšak stejně jako každý člověk i Elena Petrovová, narozená v srdci Sibiře, měla i své stinné stránky. Byla silně náladová a svoje milé a vlídné chování v některých dnech nahradila podrážděnost spojená s velmi kyselými a jedovatými poznámkami, které sršely na všechny kolem ní. Ačkoli cíle těchto mnohdy pikantních výroků z nich velkou radost neměly, všichni ostatní se jimi náramně bavili. Ovšem museli se snažit to všemožně skrýt, jinak další z nich byla adresována právě jim. Obrátila list knihy. Její obálka nesla nápis Tři mušketýři, vrcholné dílo Alexandra Dumase. Elena si dala předsevzetí dočíst ji do konce výpravy a snažila se k tomu využít každou příležitost. Nyní se zdálo, že má ještě spoustu času. Ovšem když byla ponořena do toho úžasného příběhu, plynul jí čas mnohem rychleji. Zapípání dveří ženu překvapilo. Myslela si, že má ještě dost času. Až zběžný pohled na hodiny ji vyvedl z omylu. Dalším ukazatelem toho, že uplynulo již dost času, byl náhlý pocit hladu. Vstala a během několika kroků, které ji dělily ode dveří, si stihla zběžně narovnat uniformu. Když se dveře otevřely, spatřila za nimi Esther v doprovodu vysokého muže v černém plášti. Svým vzhledem splnil její očekávání. Pozvala ho dovnitř a Korejce poděkovala, čímž jí naznačila, že může odejít. „Moc ráda vás poznávám. Jmenuji se Elena Petrovová, kapitán Vojenských sil Pozemské Alinace,“ podala mu ruku.
Aron se na ni slabě, leč mile usmál. Něco takového rozhodně nečekala. Technomágové byli povětšinou považování za ještě větší suchary než důstojníci armády. Asi se sešly dvě výjimky na jednom místě. Každopádně tím dobře zapůsobil. Ruska si o většině lidí dělala obrázek podle prvního dojmu. Neubránila se to mu, ač věděla, že to není zrovna ideální způsob hodnocení lidí. Často zjišťovala, jak se v lidech zmýlila, přesto tuto zvyklost nedokázala změnit. „Aron,“ představil se stručně a stiskl nabízenou dlaň. Ženu překvapila hebkost jeho kůže a ruce mu držela o pár sekund déle než je zvykem. „Neposadíte se?“ ukázala jedno z křesel. Sama si sedla zpátky do toho, ve kterém prožívala dobrodružství čtyř neohrožených hrdinů. „Nikdo mi neřekl, že se mám setkat s tak krásnou ženou,“ utrousil. Elena neměla lichotky příliš v lásce, či spíše je považovala za levný pokus jak získat její přízeň. Avšak tato vyzněla jinak než od většiny ostatních mužů. Působila upřímně a opravdově, vyřčena s jakousi elegancí, která podle ní většině dnešních mužů chyběla. Dokonce ji napadlo, že tak nějak by jí nejspíše zalichotil Aramis. „Děkuji,“ odpověděla. „Prozradíte mi důvod našeho setkání?“ „Ano, samozřejmě. Chci vám nabídnout možnost účastnit se naší vědecké expedice. Máme v plánu prozkoumat svět, který byl kdysi obýván velmi pokročilou civilizací,“ šla rovnou k věci, jak bylo jejím zvykem. „Doufáte, že tam naleznete nějaké pokročilé technologie?“ „Ano, samozřejmě.“ „Vím, že takové výpravy jsou poslední dobou hodně populární, avšak nechápu důvod. Pokud nějaká civilizace opustila svoji planetu, určitě to nebylo bez důvodu. Nebo všichni zemřeli a to, co je zabilo, tam stále ještě je.“ „Chcete říct, že se bojíte?“ zkusila ho vyprovokovat. Rozhodla se, že bez něj na palubě Skyey City neopustí. „Dokážu si představit, že vás v armádě učí považovat strach za něco špatného a zavrženíhodného, ovšem pokud se mě tím slovem snažíte urazit, plýtváte časem. Již během svého studia a výcviku jsem se dostal do nebezpečnějších a hrozivých situací než vy za celou svoji kariéru.“ „Možná mě trochu podceňujete,“ ohradila se žena. „Další typicky lidský problém. Myslíte si, že ten z nás, kdo víckrát zápasil se smrtí, je díky tomu něčím významnějším nebo lepším? Již nesčetněkrát jsem balancoval na hranici mezi životem a smrtí. A přiznávám to. Ano, měl jsem strach! Bál jsem se, že dopadnu oběma nohama za temnější stranu té čáry. Kdybych neměl žádné obavy, jež by mi neukazovaly, co je příliš beznadějné, než abych se do toho pustil, už bych zde neseděl.“ „Snad si nemyslíte, že všichni důstojníci armády jsou sebevražední fanatici,“ oponovala. „Vím, že některým lidem působí potěšení nával adrenalinu do mozku a přitahuje je každá možnost, kdy mohou riskovat svůj život. Někdy je to nutné. Občas se stává, že je život potřeba obětovat, leč nikdy to není bez náležitého důvodu.“ „Řeknu vám jednu věc. Životy mých podřízených jsou pro mě to nejcennější v celé Galaxii. Nikdy bych nikoho z posádky neohrozila, kdybych k tomu neměla dost dobrý důvod.“ „Věřím, že ne,“ odpověděl prostě. „Neslíbím vám, že naše cesta bude bezpečná. Dokonce ani nevím, zda se z ní vrátíte. Ale potřebujeme vás. A možná zachráníte životy mnoha našich lidí.“ „A na které místo se plánujeme vydat?“ zeptal se. „Ta soustava nemá dosud žádný název, neboť byla objevena teprve nedávno. Je totiž za hranicí naší Galaxie. Představte si druh, který dokáže vzít jednu hvězdu a přesunout ji desítky světelných let daleko. Do naprosté pustiny,“ nadšeně prohlásila. „Představuji si ho.“
Elena nyní nevěděla, zda tato poznámka měla znamenat vtip či jestli byla míněna vážně. Nakonec se připojila k první variantě. Každopádně ji pobavila. „Možná rasa, která existovala dříve než Stíny.“ Tato slova upoutala mágovu pozornost více než předchozí. Projevilo se to však pouze na jeho výrazu, který se z nezaujatého změnil na lehce zamyšlený. „Jedna z našich výzkumných lodí nedávno objevila hvězdu, která se nachází asi devadesát světelných let od místa, které je považováno za hranici Galaxie,“ pokračovala. „Třeba jste vaši hranici pouze špatně vyznačili. Možná jste měli nakreslit nějakou čáru a požádat vesmír, aby za ni žádné hvězdy neumístil. I když on umí být velmi zákeřný a považuji na nejisté, že by této vaší žádosti přikládal velkou váhu,“ řekl s absolutní vážností. Nyní už si byla jistá, že Aron si z ní dělá legraci. Zasmála se a doufala, že celou věc začne brát vážněji. Ačkoli si nemohla být jistá, jak na něj její vyprávění dosud zapůsobilo. Očividně nepatří mezi lidi, kteří by viditelně projevovali své pocity a myšlenky. V budoucnu pro ni bude těžké odhadnout, co si právě myslí. „Naši vědci došli k názoru, že hvězda v takové vzdálenosti přirozeně vzniknout nemohla,“ navázala na jeho poznámku. „Předpokládám, že o tom místě víte ještě něco.“ „Moc informací nemáme. Nějaké zmínky jsme nalezli v dochovaných záznamech Dirikanů. Je to druh, který obýval jednu ze soustav na okraji Galaxie. Celá jejich planeta byla zničena během války se Stíny. Podařilo se nám najít jednu z jejich lodí. Bohužel tam nezůstal nikdo naživu.“ „Co přesně píší?“ zeptal se mág. „Zatím jsme to nedokázali úplně přeložit, ale údajně mezi sebou obchodovali. Po nějaké době, asi před pěti sty lety, se ti neznámí cizinci odmlčeli. Dirikané k nim poslali výpravu s úkolem zjistit, co se děje. Ta zmizela beze stopy. Tehdy to místo pojmenovali R’khag. Volně přeloženo ‚Prokletá země‘.“ „A tam my poletíme?“ Kapitán na poslední chvíli spolkla větu, jíž mělo dominovat slovo ‚strach‘. Pár sekund přemýšlela, čím by ji nahradila. Nakonec zvítězilo prosté: „Ano.“ „Napadlo vás někdy, že ti lidé přestali komunikovat s ostatními, protože to tak prostě chtěli? Možná tu hvězdu přemístili, aby se tak oddělili od ostatních. Ochránili svoji kulturu před vměšováním a zásahy zvenčí.“ „Budete se divit, ale napadlo. Našli jsme zmínku o jakési kolonii na jedné planetě v soustavě uvnitř Galaxie. Dirikané k ní rovněž poslali expedici. Údajně všichni v té kolonii byli mrtví.“ „Mrtví?“ zopakoval muž. „Nevíme, proč zemřeli. Mohlo jít o nějakou epidemii, občanskou válku nebo něčí útok. Po té planetě pátrá jedna z našich lodí, ale nemáme moc přesné informace o tom, kde se nachází.“ „A vy na základě těch mlhavých informací usuzujete, že celá ta rasa vymřela? Nezdá se vám to unáhlené?“ „Možná, ale zatím to jsou jediné údaje, které máme,“ odpověděla. „Každopádně se od nich můžeme naučit tisíce věcí.“ „Víte, je to, jako bychom se bavili o knize, co leží před námi. Vy z ní znáte pár stránek a já o ní nevím vůbec nic. A přesto se bavíme o tom, jak moc nás ovlivní, až ji dočteme.“ „Můžeme hádat. Nebo předpokládat. Neříkejte, že vás to neláká.“ Aron se lehce usmál: „To ani nemám v úmyslu. Přiznávám, že mě vaše nabídka láká.“ „Ale?“ tušila Elena, že nyní bude mít nějakou podmínku. „Předpokládám, že budete mít jedno místo v hangáru na moji loď.“ „Není problém,“ přikývla. Spíše s něčím takovým počítala, neboť každý Technomág měl své vlastní malé plavidlo. „A nyní je tu ještě jedna věc. Nemám v plánu na té vaší výpravě zemřít. Jakmile se rozhodnete zajít příliš daleko a riskovat příliš mnoho, opustím vás. Vím, že touha
dokáže zaslepit lidi natolik, že nevidí hranice mezi situacemi, které jsou v jejich silách, a čirým bláznovstvím.“ Kapitán věděla, že on není muž, který by se něčeho bál. Ve skutečnosti přestat s něčím ve chvíli, kdy už jde příliš do tuhého, žádalo ještě více odvahy než pokračovat. Ruská dívka nebyla člověk, který by zbytečně sázel do loterie svůj život. A na svých podřízených jí záleželo stejně, možná ještě o trochu víc. I když i jí se občas vymkly věci z rukou, když byla zaslepena touhou něco získat. Aron by se mohl stát jakýmsi jejím ukazatelem. Jakmile bude chtít odejít, bude to znamenat, že věci již zašly příliš daleko. V takové chvíli udělá krok zpátky. Nebo to alespoň důkladně zváží. „Budete moci kdykoli odejít,“ přikývla. O svých plánech mu nic neřekla a ani neřekne. Nemusí si přece myslet, že i jí dokáže chtivost zaslepit úsudek. „Předpokládám, že i vy budete mít nějaké požadavky,“ ukončil mág výčet vlastních podmínek. „Jenom jeden. Kdykoli budete na mé lodi, budete poslouchat mé rozkazy. Budete je plnit do písmene, přesně tak, jak to čekám od každého svého podřízeného.“ „Neočekávejte ode mne slepou poslušnost. Zklamala byste se.“ Kapitán se zašklebila: „Nemáte o armádě moc vysoké mínění. Ale nezapomínejte, kdo vyhrál válku se Stíny.“ „Nepodceňuji vás. Pouze jsem si vědom tendencí některých velitelů příliš si zakládat na plnění rozkazů. Občas to vede k potlačení samostatného myšlení jejich podřízených.“ „Možná na mnoha lodích to tak funguje. Ale na mé lodi ne.“ „To rád slyším. Pokud již nemáte žádné podmínky, jsme dohodnuti.“ „Jsem moc ráda, že s námi poletíte,“ usmála se přátelsky. Oba vstali a stiskli si ruce.
Kapitola třetí: Odlet Západ slunce skončil již před hodinou a krajina byla zahalena do tmy. Uprostřed kruhu tvořeného kamennými stavbami plápolal oheň. Okolo něj stálo několik postav s rukama nataženýma před sebe, aby si je ohřáli. Dnes večer vál neobyčejně silný studený vítr a venku postupně zůstávali jen ti nejotužilejší. A i ti stáli co nejblíže k plamenům, jediné věci, která je dokázala zahřát. Jen jedna postava seděla dál od ohně, jako by jí chlad nevadil. Pouze hleděla na jeho plameny, pomalu požírající každý kousek dřeva, ke kterému se dostanou. Zřejmě by tam dokázala zůstat celý večer, kdyby ji neoslovil jeden z mužů. „Gaebrilo, copak se děje?“ zeptal se starostlivým hlasem. „Nic,“ odsekla. „Je to kvůli tomu Aronovi? Protože odešel. Tak proto jsi dneska tak smutná?“ Dívka neodpověděla, vlastně se na muže ani nepodívala. „Všichni jsou rádi, že od nás odešel,“ pokračoval muž. „Nikdy mezi nás nepatřil. Dokonce porušoval naše pravidla. Přitáhl jsem nějakou technologii a sváděl to na magii. Měl nás za hlupáky. Měla bys být taky ráda, že odešel.“ „Nikdy jste se ho nesnažili pochopit. Ani jste ho pořádně neznali a už jste ho odsoudili. Možná jste cestou sem zahodili všechnu technologii, ale rozhodně ne svoje předsudky. Zacházeli jste s ním stejně, jako ostatní zacházejí s námi. A to si nezasloužil. Chtěl nám pomoci. Ale vy jste byli tak slepí, že jste to nepoznali.“ „Proč jsi tedy neodešla s ním?“ vyzvídal. „Nemohla jsem,“ odpověděl prostě. Muž pouze zakroutil hlavou a odešel zpět k ohni. Gaebrila pro chvíli vstala a odešla do svého domku. Bylo v něm mnohem tepleji než venku. Přihodila pár polen do krbu a zapálila lampu, jež stála na dřevěném stole uprostřed místnosti. Její světlo osvítilo několik listů papíru, které ležely vedle lampy. Usedla na židli a podívala se na ně. Řádky byly hustě popsané krásným historickým rukopisem a vystřídalo se na nich mnoho barev. Najednou si vzpomněla na Aronovu radu, aby celý text nepřečetla najednou. Zamyslela se, jak velký kus si každý den přečte. A jestli vlastně dokáže přestat. Ovšem slíbila to, tudíž to zvládne. Prvních pár řádků mělo oranžovou barvu. Aron v nich popisoval vztah ke kopci se jménem Bikijská hora. Dlouze se rozepisoval o tom, jaké tajemné a magické pouto cítil k onomu místu, jak ji považoval pouze za svou. Pak se zmínil o dívce, kterou potkal na tržišti. Inkoust začal fialovět a získával zvláštní romantický nádech. Došlo jí, že byl až po uši zamilovaný. Gaebrila vždy věřila v lásku na první pohled, i když jí to spousta chlapců rozmlouvala. Konečně našla někoho, kdo se dokázal jako ona zamilovat jediným pohledem. Za svou láskou zašel hned toho večera. Zaklepal jsem na dveře. Nikdy předtím jsem necítil takové šimrání v žaludku; srdce mi tlouklo jako zvon při klekání. Když otevřela dveře, nejprve jsem znovu pohlédl do jejich očí. Znovu jsem v nich spatřil tolik energie a současně tolik složitosti. Hledět do nich připomínalo prohlížet si mapu toho nejsložitějšího labyrintu. Člověk by potřeboval několik let, aby poznal jeho tajemství. Ona koukala stejně pátravě na mě, nevím však, jak o mně smýšlela. Tvářila se nezaujatě, avšak pochybuji, že její city ke mně byly tenkráte chladné. Pozvala mě dovnitř. Jediná místnost jejího malého obydlí byla skromně zařízena. Cítil jsem v ní zvláštní vůni; připomínala mi jednu květinu rostoucí na svazích v okolí vesnice, bylo v ní však cosi zvláštního, cizího. Snažil jsem se nedávat příliš najevo své pocity, a myslím, že se mi to moc nepodařilo. Usmála se na mě a jediným pohledem mi řekla, že ví, co chci, leč nedostanu to od ní tak snadno. Tehdy jsem si myslel, že máme všechen čas ve vesmíru.
„Co vás ke mně přivádí?“ zeptala se nevinně; tehdy mi teprve došlo, že vlastně netuším, co mám odpovědět. Chtěl jsem ji jen spatřit, možná se přesvědčit, že se v ní nemýlím, dotknout se jí, pohladit ji po tváři... „Já... potkali jsme se odpoledne na tržišti...“ „Běžně obcházíte dívky, se kterými prohodíte pár slov na tržišti? Máte zajímavé koníčky,“ stále se na mě usmívala. „Ne, to ne,“ nemohl jsem si pomoci, ale tvářil jsem se u toho nesmírně vážně, asi jako odsouzenec čekající na závěrečný rozsudek. Vlastně jsem se tak i cítil. „Chtěl jsem vás blíže poznat. Mnoho dívek totiž do řádu nevstupuje a vy mi připadáte... zajímavá.“ „No, díky. Máte zvláštní způsoby jak lichotit dívce. Vaše literatura se tomu tématu asi moc nevěnuje.“ Konečně jsem se dokázal usmát. Nabídla mi sklenici vína a společně jsme si připili. Na nás dva. Již tehdy jsme oba cítili, že se nejedná o žádné krátké milostné vzplanutí... Náš druhý rozhovor se protáhl až k ránu, noc se však zdála dlouhá jen pár minut.
„Není to ta nejkrásnější věc ve vesmíru?“ hleděla s hrdostí Elana na Cavalier, majestátně se vznášející nad povrchem planety. Loď měřila necelých pět set metrů a svým vzhledem připomínala Excalibur, prakticky byla jeho lehce vylepšenou verzí. Hlavní zbraň potřebovala k dobití pouze půl minuty, i když to bylo za cenu snížení účinnosti. Jméno Cavalier k ní sedělo dokonale. Byla opravdu pyšná a připravená se hrdě bít za svou posádku a i za Mezihvězdnou alianci. „Jako malý kluk jsem četl příběh o obru s neuvěřitelnou silou, který se každý večer nonšalantně procházel po hřebenech hor a dával všem najevo, že on je pán celého kraje. Váš Cavalier je také obrovský kolos a právě nyní všichni v okolí doufají, že se bude stejně jako onen obr pouze procházet okolo a nakonec odejde do zajímavějšího kraje,“ přirovnával Aron. „Už jste někdy dal někomu přímou odpověď na otázku?“ zeptala se s pobaveným výrazem Elana. „Představte si, kolik má každý jazyk slov. Angličtina jich má jenom něco málo přes půl milionu. Mluva technomágů zná téměř dva miliony slov. Naši předci vymýšleli nová a nová slova, aby nám umožnili co nejpřesněji a nejprocítěněji vyjádřit, co si myslíme. A vy po mně chcete, abych odpověděl jedinou větou nebo snad jediným slovem? Bylo by to mrhání jejich odkazem.“ „Ať mi tedy předkové odpustí, celý život zacházím s jejich darem asi jako s propiskou. Je to jen nástroj, který nám dává možnost domluvit se mezi sebou. Vaše dva miliony slov se nádherně hodí do knih, ale v praxi poněkud zdržují.“ „Nyní jste mě ranila,“ zatvářil se Aron kysele až dotčeně, jeho slabý úsměv v koutcích úst však napovídal, že pouze žertuje. „To přežijete. Tak co si o ní myslíte?“ podívala se zpátky k Cavalieru. „Nežádejte po mně, abych obdivoval výdobytky techniky. Považuji technologii za důležitou, je to však pouze – dovolím si použít vaše slova – propiska.“ „Teď raníte vy mě. Neumíte polichotit dámě?“ řekla drsně, téměř nesoucitně. „Netušil jsem, že dámě se nyní skládají poklony skrze válečné stroje. Obávám se, že moje znalosti společenských zdvořilostí v posledních letech trpěly.“ „Není to zas tak hrozné,“ usmála se. Jejich raketoplán Cavalier obletěl a vletěl do obrovských vrat. Aron se ohlédl, aby spatřil jeho loď, jak je poslušně následuje. I ten nejzkušenější pozorovatel by jistě nepoznal, že malou loď neřídí člověk, ale je pilotována pouze svou umělou inteligencí. Zastavili před druhými vraty. Nacházeli se v přechodové komoře. Vrata za nimi uzavřela a systémy lodi začaly vyrovnávat tlak v přechodové komoře, až byla jeho hodnota shodná s tlakem v hangáru. Poté se vrata před nimi začala pomalu rozevírat a posádce se naskytl výhled na hangár.
Obě lodi přistály na místech vyznačených červenými nápisy a ohraničené čárami. Dveře raketoplánu se se zabzučením otevřely a jeho tříčlenná posádka, tedy Aron, Elana a pilotka Esther Pan. V hangáru bylo živo, všude pobíhali dělníci v pracovních kombinézách, pořvávali na sebe, co zrovna od druhého potřebují a ruce měly plné nástrojů a různých zařízení. Aronovi to připomnělo hemžení na mraveništi, malý hmyz však při práci vypadal trochu více organizovaně a nebyl tolik hlučný. „Stevene!“ zakřičela Elana na muže v uniformě, který se zřejmě snažil dát práci v hangáru určitý řád. „Dobrý večer, kapitáne,“ nasadil pokorný výraz a svižnou chůzí došel ke kapitánovi. „Co je to tu za bordel? Řekla jsem snad jasně, že chci mít ty úpravy trupu hotové dříve, než se vrátím.“ „Omlouvám se, kapitáne,“ změnil pokorný výraz na kajícný, „ale selhalo nám i druhé robotické rameno. Snažíme se to dát do pořádku.“ „Jo, jasně. Mimochodem,“ otočila se k Aronovi, „toto je náš nový host, Aron. Arone, můj první důstojník Steven Muller.“ „Těší mě, pane,“ podal Steven Aronovi ruku a ten ji přijal. „Ukažte raději našemu hostu jeho kajutu. Pak zařiďte opuštění orbity, chci být zpátky na cestě do dvou hodin.“ „Rozkaz, kapitáne! Tudy, pane,“ ukázal Aronovi cestu a pak se snažili probít se skrz hangár ven. „Máte tu trochu napilno,“ komentoval situaci Aron, když se ocitli na chodbě a zavřely se za nimi zvukotěsné dveře hangáru, tudíž spolu mohli mluvit, aniž by byli nuceni křičet. „To bývá u nových lodí běžné. Při prvním letu se vždy objeví závady, u nichž není nikdy jasné, jak mohli uniknout kontrolám v doku. Spíše jsem zvědav, co dalšího se ještě pokazí. Řekněte mi... Vy jste vážně jeden z Technomágů?“ „Spíše jsem jedním z nich býval, abych to vyjádřil přesně, přesto se však stále cítím jako Technomág, ačkoli jsem byl oficiálně vyloučen.“ „Je to pro mě obrovská čest. Slyšel jsem spoustu příběhů o Galenovi, který zachránil Excalibur.“ „Vlastně jsem spoustu příběhů a Galenově cestě na Excaliburu zaslechl i já. Stal se pro nás vlastně rebelem, avšak myslím, že stejně je dnes z jistých kruhů nahlíženo i na mě. Nebude to náhodou, neboť mě naše přátelství silně inspirovalo.“ „Vy jste ho znal?“ vykulil Muller nevěřícně oči. „Ano, dva roky jsme spolu studovali a řekněme, že jsme tehdy zažili několik opravdu zajímavých příhod. Myslím, že tehdy jsem prožíval nejkrásnější léta svého života,“ zavzpomínal Aron. „A nechtěl byste mi nějaký ten příběh převyprávět,“ zeptal se Muller, když se zastavili před dveřmi Aronovy kajuty. „Jistě, jsem si jist že je shledáte zajímavými a možná i poučnými.“ „Děkuji,“ začal se mladý nadporučík usmívat téměř od ucha k uchu, „těším se na to. Toto je vaše kajuta. Rád jsem vás poznal.“ „I mně bylo ctí,“ rozloučili se a Aron vešel dovnitř. Pokoj nebyl příliš velký, tak akorát se do něj vešla postel, stůl a dvoje křesla. Přesto se jednalo o nadstandard, neboť Cavalier i přes svou velikost nemohl nabídnout své posádce dostatek místa pro obytné prostory. Většina nižších důstojníků a poddůstojníků bydlela v pokojích po dvou či po třech. Vybavení pokoje by se dalo označit za skromné, kromě lampy na stole a polštáře na posteli postrádala jakékoli estetické prvky. Typicky vojenská logika: všechny věci, které nemají praktické použití, pouze zbytečně zabírají místo, případně překážejí. Aron si dokázal živě představit, že kajuta kapitána Petrovové vypadá naprosto stejně jako ta jeho právě nyní. Pokud jde o Stevena, možná mu na zdi visí obraz, na podlaze má koberec a na policích vystavenou keramiku či rodinné fotografie. Napadlo ho, že někdy bude muset oba navštívit, aby si svoje odhady potvrdil. Koneckonců Stevenovi již návštěvu víceméně slíbil a záminku pro vklouznutí do kajuty kapitána též jistě najde.
Usedl ke stolu a položil před sebe černou tašku, kterou měl celou dobu zavěšenou na rameni. Nejprve z ní vyndal věc kulatého tvaru o velikosti většího pomeranče, vyrobenou z dokonale čirého materiálu. Položil ji na stůl a ona zůstala nehybně stát na místě. Náhodného pozorovatele by jistě překvapilo, že se kulatý předmět ležící na tvrdé desce nepohnul ani o milimetr. Člověk, který již dříve přišel do styku s Technomágy, by se tomu jistě nedivil, šlo jen o jednu z mnoha záhad, jež je obklopuje. Poté vyložil několik popsaných listin; písmo, jímž byly popsány, vystřídalo snad všechny barvy. Tedy spíše ty barvy, jež se objevují na nebi po dešti, tedy barvy duhy. Položil kouli na listiny a nad ní se náhle objevil asi půl metru vysoký mlhavý obraz ženy. Tou ženou byla Gaebrila. Obraz se zostřil a stal se dívčinou kopií, do posledního vlasu. Tedy až na její celkové zmenšení. Aron přejel jedním prstem po obrysech obrazu, jako by ženu hladil. „Toužíš vědět, proč jsem tě opustil. Proč jsem s tebou nezůstal, zvlášť teď, když jsme si začali být tak blízcí,“ promlouval k ní, jako by byla živá. „Až do dočteš, sama tomu porozumíš. I když možná že mě plně nepochopíš, poněvadž ji já mám potíže vysvětlit to sám sobě.“ Odmlčel se. „Jednou se znovu uvidíme, to ti slibuji!“ pronesl naprosto pevným hlasem. Jeho ruka vodorovným pohybem projela skrz Gaebirliono tělo a obraz se lehce zachvěl. Iluze dívky začala důvěrně známým hlasem Aronovi předčítat text, jež byl psán v listech pod ní.
Druhého dne jsem se cítil jako ve snu. Vnímal jsem svět kolem sebe jen jako vzdálenou kulisu a na scéně byli nyní jen dva lidé – ona a já. Vše ostatní pro mne tehdy nemělo většího významu než prach vymetený z domu na ulici. Nepamatuji si, co jsem dělal, když jsme se rozloučili. Vím jen, že ať už se dělo cokoli, měl jsem před očima jen ji a vzpomínky na uplynulou noc. Přehrával jsem si ji stále dokola, přemýšlel snad o každém slovu, co mi řekla a hledal v něm všemožné skryté významy. Téměř celý den mé tělo bloudilo mezi kopci a po horských cestách. Má duše byla s ní. A zřejmě i ona mě vtáhla zpět do vesnice, abychom se znovu mohli potkat. Stalo se to opět na tržišti, v tu samou dobu jako den předtím. Tentokráte to však bylo jiné. Celou noc jsme si vlastně jen povídali, ani jsme se jeden druhého nedotkli. Vlastně ani nevím, proč jsme oba natolik krotili naši touhu, možná proto, abychom nezničili to jedinečné kouzlo oné noci a společně stvořil okamžiky, které se již nikdy nebudou moci opakovat. Zastavili jsme. Pohlédla na mě a čekala, co jí řeknu. Políbil jsem ji. Ona mi polibek pohotově vrátila. Začali jsme se líbat a tehdy jsem měl pocit, že jsem těmi jedinými živými dušemi ve vesmíru. Neuvědomoval jsem si vykřikující trhovce ani hádky, smlouvání, mlácení kovářských kladiv... Nic z toho. Vnímal jsem jen ji a přál jsem si v tom okamžiku strávit celou věčnost. Pociťoval jsem až dětinský strach z toho, co se stane, až se mé rty odtrhnou od těch jejích. A současně jsem cítil, že nikdy předtím jsem nebyl tak šťastný, nikdy dříve jsem k někomu necítil tolik jako k ní, již jsem netoužil po ničem jiném než zůstat s ní a bít se o ní jako lev, pokud to bude potřeba. Náhle jsem ucítil na čele cosi vlhkého. Neměl jsem tušení, jak dlouho náš polibek trval, mohlo to být klidně minutu nebo hodinu, v tu chvíli nehrál čas absolutně žádnou roli. Život se zdál být tak neuvěřitelně dlouhý... Instinktivně jsem pohlédl vzhůru a spatřil drobné kapičky deště dopadající s úžasnou lehkostí na zem. Pohlédl jsem zpět na ni. Usmívala se a z očí ji cosi vyzařovalo. Bylo mi jasné, že ten déšť není pouhá náhoda. Gaebrila se dostala na konec stránky. Uvědomovala si slib, který dala Aronovi. Snažila se ze všech sil, aby přemohla touhu přečíst celý jeho dopis najednou. Její
zvědavost jí to rozhodně neusnadňovala, jediná stránka v ní začala vyvolávat spousty otázek, a ty mohly zodpovědět pouze další stránky dopisu.
Kapitola čtvrtá: První oběti Poručík Steven Muller seděl v kapitánském křesle na můstku Cavalieru a právě se plánoval vydat rozkaz k odletu; lhůtu dvou hodin nepřesáhl, žádané úpravy trupu však byly dokončeny a část pracovníků dokončovala opravy robotického ramene. Kapitán Petrovová si právě v pracovně procházela nejnovější hlášení od Santa Maria, tedy plavidla, které pátralo po kolonii neznámé rasy, jež měla být podle střípků sestavených z dirikanských záznamů uvnitř Galaxie. Její poloha se však podařila stanovit příliš přesně. Mohla se totiž nacházet kdekoli v oblasti o průměru necelých třiceti světelných let. Steven pátrání po kolonii přirovnal k hledání jehly v kupce sena. Lépe řečeno v hodně přerostlé hromadě sena. Stále si myslel, že Aliance měla na pátrání vyčlenit více lodí. Na jednu stranu misi přikládala velký význam, neboť ji plnila jedna z nejsilnější a nejmodernější lodí, jaké právě měla k dispozici. Na stranu druhou však odmítla poskytnou více vědeckých lodí, jež by pátraly po kolonii spolu se Santa Marií. Zřejmě se domnívali, že samotná kolonie není důležitá, zvlášť když znají pravděpodobnou polohu domovské planety. Navíc v ní zřejmě nezůstal nikdo naživu a šance nalézt tam po tolika letech alespoň část použitelné technologie nevyla vysoká. Naopak k domovské planetě je třeba vyslat to nejlepší dostupné plavidlo, neboť to zvýší šance na úspěch. Protože lepší vysvětlení nenašel, musel se Steven s tímto spokojit. Pilotovi podle Eleniných instrukcí vydal rozkaz nastavit kurz na setkání se Santa Marií. Pokusí se jí krátce pomoci s pátráním po kolonii. Steven s tímto rozhodnutím souhlasil. I kdyby nalezli jen trosky kolonie, pořád jim to pomůže při odhadu toho, kam se následně vydají a jejich mise nebude takovým krokem do temnoty. Jejich pátrání však nebude příliš dlouhé, poněvadž další odbočka se zdržením by mohla vyvolat nesouhlas u admirality, která jako vždy chtěla vidět výsledky a to pokud možno co nejdříve. Proti krátké pomoci vědeckému plavidlu však nic nenamítali. Zřejmě i oni se snažili alespoň částečně snížit rizika, jež by mohla ohrozit jednu z lodí této třídy. Cavalier provedl elegantní manévr a přešel do hyperprostoru. Od cíle jej dělily necelé dva dny letu. Ty se zřejmě stanou běžnou letovou rutinou, během níž se nic zvláštního nestane, pomyslel si Steven. Ani netušil, jak se právě nyní mýlí. Elana si pečlivě pročítala část zprávy od Santa Marie, kde se zmiňovala o informacích o rozbořené kolonii neznámého druhu, která se nacházela v soustavě Mealrian nedaleko středu oblasti, jež byla vyznačena k prohledání. Informace získali od jistého člověka, který se údajně živí jako archeolog na volné noze. Překladem toho slova by nejspíše zněl překupník s artefakty, naneštěstí se však prokázal potvrzeními o odprodeji nalezených starožitností několika nevýznamných muzeím. V záloze měl ještě jakési doklady od drakirijských úřadů, které sice nebyly příliš důvěryhodné, bohužel však činili jeho činnost zcela legální. Dokonce se dožadoval odměny za poskytnutou informaci, když se ovšem kapitán Marie zmínil o inspekci na jeho lodi, od požadavku ustoupil a urychleně vyklidil pole. O tom, nakolik se ukáže jeho informace užitečná, se obě lodi brzy přesvědčí. Ačkoli se Santa Maria nacházela k údajnému umístění jejich současné cíle blíže, vzhledem k její omezené rychlosti dorazí jen o několik hodin dříve než Cavalier. Santa Maria měla na palubě řadu odborníků na lingvistiku, kteří budou překládat případné texty a písemnosti a současně špičkové laboratorní vybavení. Cavalier zase provede pomocí svých špičkových senzorů důkladný průzkum povrchu a podzemí planety. Celá akce by neměla trvat více než dva dny a pokud nebudou nalezena spojitost mezi dirikanskými záznamy a nálezem na planetě, Cavalier se vydá k R’khag.
Nechápala, proč jej Dikirané pojmenovali právě Prokletá země. Ačkoli ji žádné jméno nikdy nemohlo nahnat strach ani zabránit jí ve splnění její mise, stále přemýšlela, proč zvolili právě toto jméno. Jistě to nebylo bezdůvodné a Dikirané byly rasou téměř stejně technologicky vyspělou jako lidé či ostatní členové Aliance. A Elena si nedokázala představit místo, které by Aliance označila za prokleté. To v ní ale vyvolávalo zvědavost, nikoli strach. Zazvonil zvonek. Došla ke dveřím a stiskem tlačítka jej otevřela; příliš ji nepřekvapilo, kdo stál na chodbě před její kajutou. „Zdravím vás, Arone,“ naznačila mu rukou, že může vstoupit. „Říkala jsem si, kdy se asi ukážete.“ Technomág rychlým, ale důkladným pohledem prohlédl celou její kajutu. Musel si přiznat, že se v Eleně trochu zmýlil. Či spíše zmýlil se celkem dost, neboť její kajuta nevypadala jako luxusně zařízený podzemní bunkr během náletu. Na stole se nepříliš urovnaně válelo několik knih, postel byla zaházená dvěma uniformami a několika civilními šaty a na podlaze se válely různé věci denní potřeby. Výzdobě kajuty dominoval obraz visící na zdi. „Vladimíra Moshkov,“ poznal Aron autora díla, jež zobrazovalo Bitvu u Lipska. Obraz na něj působil křečovitě. Ostatně asi jako každá další snaha spojit tak naprosto rozdílné věci – válku a umění. „Jeden z jeho nejkrásnějších obrazů. Ukazuje, že už v 19. století se národy dokázaly sjednotit proti společnému nepříteli. Na stejné myšlence vznikla i Mezihvězdná Aliance. Nevěděla jsem, že máte tak dobré znalosti pozemského malířství.“ „Řekněme, že jsem kdysi porovnával kulturní rozdíly mezi různými světy. Některé závěry stále považuji za velmi zajímavé,“ dál se rozhlížel po pokoji. Na skříni naproti dveřím zahlédl kus černého kovu. Došlo mu, že se nejspíše jedná o kus lodi Stínů. Domyslil si, že se jedná o zbytek lodi zničené během jedné z jejich posledních bitev proti spojeným silám dnešní Aliance. Vlastně ten kus kovu nesl stejné poselství jako obraz. Ukazoval, že vzájemná pomoc a spolupráce je důležitější než vzájemné rozdíly a malicherné hádky, ať už mezi národy nebo mezi celými rasami. „Nechtěl byste mě třeba poučit?“ zeptala se Elena. „Například mě fascinují ty tisíce způsobů, kterými se snažíte vyjádřit své pocity. Hudba, poezie, příběhy, malby, dopisy blízkým.. Myslím, že každý z vás skrytě sní, aby se alespoň na pár minut stal telepatem a měl tak jistotu, že jej jeho nejdražší chápou.“ „A jak si předáváte pocity vy?“ „My své vzájemné pocity příliš nesdílíme, každý má své a ty jsou odděleny od ostatních. A pokud již takovou potřebu cítíme, naše dva miliony slov nám umožňují je umožňují dokonale popsat. Navíc naše dlouhé studie nás naučily mnohem lepšímu vzájemnějšímu pozorování. Všímáme si malých střípků v chování ostatních, které vám většinou unikají, a ty poté sestavíme dohromady obraz skutečných pocitů,“ vysvětlil Aron. „Řeč těla dotažená do konce. Když už jste tady, mohli bych aspoň chvilku věnovat našemu úkolu? Víte něco o soustavě Mealrian?“ „Je to nehostinná oblast, jedno z posledních útočišť pirátů v tomto sektoru. Jejich aktivita v oblasti však již není tak významná jako dříve. Skládá se s tuším sedmi planet.“ „Osmi,“ opravila ho. „No, neřekl jste mi nic, co bych nevěděla. Nevíte něco o zničené kolonii na jedné z planet soustavy?“ „Ne, o tom jsem nikdy neslyšel,“ odpověděl pravdivě. „Má to být kolonie, kterou hledáme?“ „To právě plánujeme zjistit. Byla bych vděčná, kdybyste nás doprovodil na povrch. Myslím, že vaše přítomnost bude užitečná.“ „Milerád vám toto přání splním,“ přikývl.
„Dobře, dorazíme tam do dvou dnů. Můžete jít...“ na chvíli zapomněla, že se nejedná o jednoho z jejích podřízených, a podvědomě ho propustila jako člena posádky. „Přeji vám hezký den,“ otočil se a odešel. Na přeřeknutí ji neupozornil a taktně na něj zapomněl.
Pot z něj tekl snad všude, nejvíce na tváři a na krku. Jeho tričko bylo téměř celé vlhké. Téměř nemohl mluvit, jen lehce ohnutý lapal po dechu. Připomínal bájného běžce Feidippida, přinášejícího do Athén zprávy o vítězství v bitvě u Marathónu. Na rozdíl od něj však běžel pouze necelých deset kilometrů, o to rychlejší však byl jeho běh. Jeho tvář prozrazovala, že novinky, se kterými uběhl vzdálenost mezi pobřežím a vesnicí, nejsou zdaleka radostné. Ač se částečně na jeho tváři promítala únava a vyčerpání, Gaebrila v ní poznala strach a neštěstí. Aron ji naučil, jak pomocí výrazu ve tváři odhadnout náladu a pocity ostatních a ona si to umění díky své citlivé povaze přisvojila velmi rychle. „Co se stalo?“ zeptala se ho a současně mu podávala láhev s vodou. Hltavě se napil a pak vyhrkl: „Začalo to!“ Dvě slova stačila. Stejně jako kdysi Feidippidovo „Zvítězili jsme“ neslo veškeré potřebné poselství, tak i nyní přítomní pochopili, jaké zprávy běžec přinesl. Okolní nálada, i přes nádherný slunečný den, spadla téměř na bod mrazu. Asi třicet lidí, stojící v hloučku okolo, po sobě začalo vrhat zoufalé pohledy. Někteří zakleli, odplivli si na zem či znechuceně zanadávali na situaci, která právě nastala. Nikdo nemohl říci, že k této situaci došlo nečekaně. Většina lidí počítala s tím, že místní vláda je příliš slabá, aby dokázala na planetě udržet pořádek. Všichni však počítali, že situace zůstane stabilní ještě několik let a náhlá eskalace napětí je překvapila. Pokud lidé cítili strach, nebáli se přímo o své životy ale o osud svých blízkých, kteří žijí na pevnině. Mnozí tam zanechali své přátele či vzdálené příbuzné. Bylo pochopitelné, že většina lidí raději užívala komfort, který jim poskytovala nejnovější technologie a život uprostřed velkoměsta, a to i za cenu každodenního boje dostat se domů před setměním. Možná si na takový život již příliš zvykli a nedokázali se ho vzdát, či k tomu nedostali tak silný podnět jako Gaebrila... Uřícený muž se znovu napil z lahve a začal mluvit: „Zatím se bojuje na předměstí, ale střed města je úplně obklíčený. Guvernér vyhlásil stanné právo a nařídil všem rebelům vzdát se. Ti nařídili jemu to samé.“ „Ty hajzlové se s vládou nikdy nedohodnout. Každej chce všechnu moc pro sebe!“ vykřikl zhnuseně jeden z vesničanů a trucovitě odešel. Jako by tím dal pokyn celému hloučku lidí, neboť všichni se začali pomalu rozcházet. Kroutili přitom hlavami a bavili se mezi sebou, jak je ten dnešní svět šílený, že doba je zlá a věřit se již vůbec nikomu. „Je mi to líto,“ oslovila Gaebrilu vysoká černovláska. Jmenovala se Susan a Gaebrila ji považovala za svoji nejlepší přítelkyni. „Jen doufám, že je v pořádku,“ odpověděla Gaebrila dvojsmyslně a Susan tak mohla pouze hádat, zda má Gaebrila na mysli Arona nebo svého otce. Gaebrila poznala náznak rozpaků v jejím obličeji a doplnila: „Myslím tím tátu. Aron se o sebe dokáže postarat. Navíc mi slíbil mi, že se vrátí. A chlap jako on by klidně překopal celý vesmír, aby mohl splnit svůj slib. Ale chybí mi. Není pryč ani tři dny a už mi tak moc chybí...“ „Já vím,“ nenašla Susan lepší odpověď. Uvnitř se divila, jak naprosto klidně nesla Aronův odchod. Na jejím místě by pocítila hněv; i když by se němu bránila a možná se za něj i styděla. Chápala, že každý má své povinnosti, a on cítil povinnost letět na tu výpravu, protože tím možná zachrání lidské životy. Přesto by pocítila sobecký hněv. „Možná bych mu měla napsat. Nebo zavolat. Aby věděl, že v tom není sám.“
„Jo, to je dobrý nápad. Určitě tě moc rád uslyší,“ souhlasila s jejím nápadem Susan. „Pojďme tedy,“ řekla Gaebrila rozhodně a obě dívky se vydaly směrem k pobřeží. Několik vesničanů zřejmě dostalo též nápad, neboť kráčeli po cestě před nimi. A když se po chvíli Susan ohlédla, viděla, že ještě více lidí je následuje. Nikomu zřejmě nemohl být osud jejich blízkých lhostejný. Ona samotná neměla na pevnině nikoho, o koho by se bála. Za poslední tři roky se její jedinou rodinou stala právě Gaebrila. Nechtěla, aby citově trpěla, a tak si přála, aby její otec byl v pořádku. Za necelé dvě hodiny znaly obě dívky pravdu...
Elena právě v rukou držela hrnek s kávou a zahřívala si na něm prsty. Ne snad protože by cítila chlad, teplý hrnek pevně sevřený jejími prsty v ní vyvolával vzpomínky na roky, kdy se se otcem vydávali na výpravy do jedné z nedotčených částí Sibiře. Každou noc, kdy nocovali uprostřed lesa ve srubu, byl hrnek spolu s kamny tím jediným, co ji dokázalo trochu zahřát. I přes boření se do dvoumetrové vrstvy sněhu, věčné bloudění lesy a mnohahodinové shánění dřeva patřily tyto cesty k jejím nejkrásnějším zážitkům a vzpomínkám. Pro většinu lidí bylo nemyslitelné na pár dní vypadnout z civilizace a vrátit se o několik stovek let nazpátek. Tehdejší svět měl svůj půvab, který se v posledních stoletích nenávratně vytratil. Elena jej však poznala, byť jen na pár krátkých dní. Tím, jak svírala mezi prsty hrnek kávy, vzpomínala na své dětství a konečky prstů se vracela do srubu zapadaného sněhem a obklopeného nekonečnými lesy plnými zvěře. Odložila šálek na stůl a vrátila se k pročítání zpráv... ... když v tom se náhle loď otřásla! A to tak silně, že hrnek sjel se stolu a polil Eleninu uniformu. Bolest způsobenou horkým nápojem vůbec nevnímala. Zaslechla totiž zvuk výbuchu. Okamžitě jí začal běhat mráz po zádech. Něco je špatně! Moc špatně. Může to znamenat konec. Konec všeho... Najednou byl klid. Jen na pár setin sekundy. Ty jí však připadaly jako věčnost. Pak se rozezněly sirény. „Stevene!“ vykřikla do vysílačky, „Co se to děje?!“ „Došlo k výbuchu v jednom z muničních skladů. Okamžitě tam posílám záchrannou četu.“ „Byl narušen trup?“ zeptala se. „Vypadá to, že ne. Uvnitř se údajně nacházeli tři lidé, podle vnitřních senzorů propukl požár a protipožární systém je v některých místech těžce poškozen.“ „Jdu tam. Vraťte nás do normálního prostoru a vypněte motory,“ ukončila spojení. Rozběhla se směrem k místu exploze. Oheň spaloval vše kolem, plameny šlehaly do téměř třímetrové výšky. Arona se však žádný z plamenů nedotkl. V žáru nezkrotitelného živlu se snažil najít někoho živého. Ačkoli se jeho snaha zdála být bláhová, on sám cítil další živou duši uprostřed plamenů. Náhle zahlédl tělo bezvládně ležící u střeny, od plamenů kryté přepážkou. Došel k němu. Byla to mladá dívka, sotva třicetiletá. Stále žila. Vzal ji do náručí a vynesl ven z hořícího skladu. Měla zřejmě neuvěřitelné štěstí, že se jí podařilo výbuch přežít. Dveře od muničního skladu byly naprosto neprodyšné a oheň se přes ně nemohl proniknou. Stěna i vchod odolaly explozi a až na pár promáčknutí nebyly porušené. Otevřel dveře. Venku na chodbě již čekali záchranáři a připravovali ruční hasicí přístroje. Když však spatřili Arona, vycházejícího bez jediné známky popálení. Očekávali, že při otevření dveří vyšlehnou plameny, ty však na chodbu nepronikly a vchod se těžce znovu uzavřel.
Aron podal dívku nejbližšímu zdravotníkovi, snažil se však co nejněžněji, aby jejímu zraněnému tělu nezpůsobil další bolest. Poté se otočil a s naprostou samozřejmostí se chystal vrátit zpět. Ruka, jež zezadu pevně zachytila jeho loket, jej zastavila. Otočil se. Nepřekvapilo jej, že držící ruka patří Eleně. „Mají tam být ještě dva další,“ řekl jí naprosto samozřejmě, jako by další vysvětlení nebylo zapotřebí. „Zvládnete to?“ zeptala se starostlivě. „Dostanu je zpátky,“ otočil se a za pár chvil zmizel v plamenech. „Kapitáne, máme problém!“ ozval se náhle z Eleniny vysílačky Stevenův hlas. „Část munice v tom skladu stále neexplodovala, ale její ochranné skladovací nádoby se brzy roztaví. Musíme začít s nouzovou dekompresí.“ Muniční sklady byly právě pro případ požáru vybaveny přepážkami, které dokázaly za pár sekund vypustit veškerý vzduch a zastavit tak požár. Současně to však znamenalo konečný rozsudek smrti pro všechny přeživší, kteří zůstali uvnitř a nestali se obětí běsnícího živlu. „Dobře, připravte se, ale nezačínejte dříve, než vám dám přímý rozkaz,“ odpověděla. No tak, dělej, v duchu popoháněla Arona. Nebyla připravená obětovat jeho život, teď ještě ne. Každý okamžik pro ni byl věčností. Věděla, že dříve či později bude muset rozkaz k dekompresi vydat, jinak přijde o celou loď. Nejhorší bylo, že nedokázala přesně odhadnout, kdy to bude nezbytné. Každá další sekunda klidně mohla znamenat výbuch, který může mít pro loď katastrofální následky. Cítila úzkost a připadala si jako na křižovatce, ze které ani jedna cesta nevede správně. Když uslyšela hučení znovu se otevírajících dveří, cítila naprostou úlevu a na pár sekund byla tím nejšťastnějším člověkem ve vesmíru. Aron vyšel s jedním členem posádky přehozeným přes rameno. Sotva se za nimi uzavřely dveře, vykřikla do vysílačky: „Stevene, teď!“ Elena se přiřítila na můstek jako tornádo; její nedávný pocit úlevy očividně rychle vysublimoval. Odtáhla si Stevena s kapitánského křesla stranou, aby je nikdo z posádky nezaslechl. „Co se mohlo stát?!“ zeptala se ho. Steven by si prvních pár okamžiků myslel, že jej z výbuchu chce vlastně vinit. Avšak znal kapitána již dlouhá léta a naučil se tolerovat její výbušné chování. „Nehoda?“ začal nevinně. „Děláš si legraci?! Tam dole umřel jeden člen posádky a další dva umírají na ošetřovně. A tohle nebyla nehoda! Byla to sabotáž a já najdu toho, kdo to udělal, dostanu z něj proč a pak ho vlastnoručně vyhodím přechodovou komorou do vesmíru!“ Až nyní si uvědomil, že nejde o nějaký Elenin krátkodobý výbuch. Nikdy vlastně neviděl, jak se zachová, když přijde o člena posádky. Říkalo se o ní, že ztrátu svých lidí nese velmi těžce. Steven si teprve nyní uvědomil důsledky zdánlivě tak prostého tvrzení. Pouze nevěděl, co má nyní odpovědět. Elena možná ani žádnou odpověď nečekala a mlčení považovala za signál, aby se snažila uklidnit a zkrotit své náhle objevené psychopatické chování. „Povedeš s Denisem vyšetřování. Chci výsledky co nejdříve,“ rozkázala naoko uklidněně, otočila se a rychle odkráčela, aniž by čekala na další Stevenovu reakci. Mladý Holanďan si rázem uvědomil, že začínají lítat v celkem velkém průšvihu. Sabotáž na největší lodi Aliance bude následovat zběsilá honička za jejími pachateli. Stále mu chyběla odpověď na základní otázku: Proč by někdo chtěl vážně poškodit Cavalier? Odpovědí ho napadlo nepříjemně mnoho. Terorismus, akce zfanatizovaných odpůrců prezidenta Sheriadana či celé Aliance, snaha zavraždit tři lidi ve skladišti, pokus o ochromení lodi před případným útokem...
Jedno se zdálo být jasné. Bude těžké dopadnout skutečného pachatele. A jestliže ho najde, splní Elena svůj slib a zavraždí ho? Bude vůbec možné jí v tom zabránit? Nedokázal si představit, že by Elena někoho zavraždila. Skoro se až zastyděl, že ho napadlo o tom jen uvažovat o tom, že by Elena byla schopná z pomsty či jako trest někoho zabít. Jisté však zůstávalo, že z této situace nevznikne nic dobrého.
Kapitola pátá: Dívka se slunečníkem Komunikační stanice poklidně stála na mořském pobřeží, jako by ji vůbec nezajímalo, co se v okolním světě děje. Dívky k ní doběhly a vešly dovnitř. Vnitřek stanice tvořily dvě místnosti. Jedna obsahovala přístroje nutné pro komunikaci a v druhé byl ubytovaný správce stanice. „Gaebrilo...“ řekl překvapeně Michail, současný správce. Geabrilu téměř neznal, za čtyři roky svého pobytu ve vesnici ji ve stanici spatřil pouze dvakrát. Neměl tušení, s kým se vždy spojila, její hovory totiž byly vždy důvěrné a Michail její přání respektoval, přestože vystopování spojení by pro něj nebyl problém. Dívku, která přišla s ní, vůbec neznal. Gaebrila si to uvědomila a oba představila. Poté dodala: „Potřebovala bych soukromé šifrované spojení.“ „Jasně, počkám venku,“ odpověděl a odešel. Gaebrila začala zadávat parametry spojení. Měli s otcem domluvenou tajnou linku, kterou bude moci použít, pokud dojde k nějaké vážné situaci. Nikdy předtím ji nepotřebovali a Gaebrila doufala, že ji nikdy ani nebude muset použít. „Určitě je v pořádku,“ utěšovala ji Susan, zatímco počítač prováděl spojení. „Já nevím. Vždycky se o sebe dokázal skvěle postarat, ale jsou věci, které nikdo nemůže zvládnout. Ani on nedokáže přikovat tisíc fanatiků k jednacímu stolu.“ Obrazovka problikla a objevila se na ní tvář asi padesátiletého muže. Měl krátké šedivé vlasy, které spolu s bradkou vyvolávaly dojem přísného a tvrdého muže, posilovaný oblekem s kravatou. Pozadí obrazu tvořil blok budov Skyey City. Gaebrilin otec byl ve skutečnosti nejvyšším ministrem vlády a předsedou planetární rady Skyey City. To z něj dělalo nejmocnějšího muže na planetě, ačkoli v propracovaném demokratickém systému neměl příliš prostoru k prosazování svých lehce autoritativních názorů a praktik. Co mu však upírala ústava se zákony, to si vydobyl svou jedinečnou schopností přemluvit doslova kohokoli o čemkoli. Byl jedním z nejnadanějších politiků své doby. Samozřejmě se nemohl měřit s prezidentem Sheridanem, přesto byly jeho schopnosti vyjimečné. „Tati!“ vykřikla Gaebrila instinktivně. „Gaebrilo,“ odpověděl muž stejně, snad jen trochu méně procítěně. „Jsi... jsi v pořádku?“ „Neboj se, je to jen pár vzbouřenců. Za pár dní už o nich nikdo nebude vědět,“ usmál se, Gaebrila však poznala, že bezstarostnost pouze hraje. „Chtěla jsem se jenom ujistit... Chci ti jenom říct, jak moc mi chybíš a jak moc mě to všechno mrzí,“ po tváři jí začaly téct slzy. „Mně to taky mrzí a všechno to je moje chyba. Přiznávám to a z celého srdce a nepřeji si nic jiného, než abys mi odpustila.“ Gaebrila neodpověděla a slzy hladící její tvář byly stále větší. „Vzpomínáš si, jak jsme tehdy v parku potkaly tu dívku se slunečníkem?“ pokračoval, „Řekla nám, že každý dělá chyby a každý by měl dostat druhou šanci.“ Dívka pobledla a přes tvář ji přelétl zděšený výraz. Rychle jej však zakryla. „Tati, já bych tak moc chtěla, aby všechno bylo jako dřív,“ plakala dál. „Já taky,“ odvětil krátce. „Uvidíme se znovu? Až tohle všechno skončí, přijedeš za mnou? Prosím...“ „Určitě ano. Slubuji ti to. A neplač, uvidíš že všechno se dá zpátky dohromady dřív, než si myslíš. A nezapomeň, co jsem ti vždycky říkal. Žádná propast není tak hluboká, abys z jejího dna nemohla vylézt zpátky nahoru. A nikdy ty v tom nebudeš sama.“ Gaebrila snila posledních deset let o tom, že z úst svého otce uslyší právě tato slova. Nikdy v tom nebudeš sama. Tak dlouho žila s pocitem, že ji opustil, že na ni nadobro zanevřel a vymazal ji ze svého srdce. Svým způsobem byla v tom okamžiku neuvěřitelně šťastná a slzy tekoucí jí z očích byly slzami smutku právě tak jako byly slzami štěstí.
„Promiň ale musím jít zachránit svět,“ přerušil otec chvíli ticha, kdy Gaebrila přemítala o jejich vztahu a nedokázala říci jediné slovo. Pak obrazovka zhasla, jako se zhasínají pouliční lampy za úsvitu. Obě ženy na nich chvíli nepřítomně hleděly. „Říkal přece, že to zvládne,“ začala Susan s utěšováním; netušila, že to je zbytečné. „Pamatuješ si, jak mluvil o té dívce se slunečníkem? Bylo to vždycky naše heslo. Když byl jeden z nás v opravdu velkém průšvihu a nemohl o tom mluvit otevřeně, zmínil se jenom tak mimochodem o dívce se slunečníkem.“ „To znamená...“ „... že je v pořádném průšvihu,“ dokončila myšlenku. „A ty taky!“ vykřikla Susan. „Myslíš, že mě budou chtít najít?“ ptala se již podruhé Gaebrila. Dívky se již, po krátkém rozloučení s Michailem, vydaly zpět do vesnice. Šli oklikou, aby se vyhnuli lidem, kteří se vydali k vysílací stanici kontaktovat své nejbližší. „Ta dívka s deštníkem... teda se slunečníkem... to bylo varování. Uvažuj: Musí ho vydírat a jestli je tvůj otec aspoň z půlky tak zásadový, jak o něm říkáš, nenechá se ničím zastrašit. A oni ví moc dobře, že existuje jen jeden způsob, jak na něj vyzrát. Ty!“ Nemohla tomu uvěřit. Nemohla věřit, že by někdo dokázal zneužít lásku otce ke své dceři. I když o ní občas sama pochybovala, nyní si byla jistá, že on cítí stejnou lítost nad tím, co se stalo, a že i jeho duše přechovávala city k ní stejně tak, jako ona v sobě nosila lásku ke svému otci. „Ale co mám dělat?“ Cítila se najednou naprosto bezradná a zranitelná, jako růže uprostřed vichřice, vydána napospas živlům zuřícím všude kolem. Bouři, která nemá city, která se nepozastaví před její křehkostí a smete si s sebou, pokud jí bude překážet. „Musíme zmizet, alespoň na pár dní. Škoda že tu není ten tvůj podivínský kamarád. Vsadím se, že proti tomu holohlavému chlapovi by si nikdo z té sebranky neodvážil vztáhnout ruku. A kdyby ano, nejspíš by oni pěkně rychle přišel.“ Najednou si Gaebrila nepřála nic jiného, než aby byl Aron znovu s ní, aby se mohl dotknou jeho hebké ruky a on jí řekl, že všechno bude zase v pořádku. Pokud by tuhle omletou frázi někomu uvěřila, pak jedině jemu, protože on, na rozdíl od jiných mužů, nerozhazoval sliby jak reklamní letáky na každého, kdo šel právě kolem. Přesto jí však pouhá vzpomínka na Arona pomohla vzchopit se a začala rozumně uvažovat. „Pokud plánují převrat,“ promluvila, „bude jim v cestě stát armáda Aliance. Ale k tomu, aby mohla zasáhnout žádost od hlavního představitele planety schválený myslím nadpoloviční... ne, pětasedmdesáti procentní částí rady.“ „Rada bude pro. Částečně je to sice zkorumpovaná sebranka, ale když už jde o život tisíců lidí, snad vezmou rozum do hrsti. Navíc se stejně jako o životy lidí, a možná ještě o trošku víc, bojí o svá místa, která by s převratem ztratili,“ ujišťovala ji Susan. „Síto, které má odlišit převrat od revoluce. A síto, které se právě chystá rozdrtit mýho tátu,“ řekla Gaebrila téměř zhnuseně. „Neboj, ten zásah odsouhlasí za pár hodin a Aliance už jsem vyšle lidi, kteří si dokážou s takovou sebrankou poradit,“ zkusila to Susan potřetí. „Pro tebe je důležité, aby tě nenašli a nemohli použít proti tvému otci. Tak pojď, musíme zmizet...“ Obě dívky se rozběhly směrem k horám, které jim měly poskytnout úkryt a ochránit je před těmi, kteří by se jich snad chtěli zmocnit. Ani si nemohly být jisté, zda je opravdu někdo pronásleduje, Susaniny instinkty jí však říkaly, či spíše na ni rovnou křičely, že Gaebrila je v nebezpečí. Vzkaz od jejího otce a jeho hraná bezstarostnost představovaly indicie, které nelze přehlížet a podle kterých musí jednat.
City jí přikazovaly, aby bez ohledu na nebezpečí Gaebrilu nechala v téhle situaci samotnou.
Celá posádka lodi Cavalier byla na nohou. Část se pokoušela nápravu škod způsobenou výbuchem a následným požárem, část asistovala při vyšetřování a zřejmě největší skupina aktivně diskutovala o výbuchu a spekulovala o všem možném s ním souvisejícím, nejvíce však o jeho možných příčinách. Vítězem těchto spekulací byla sabotáž. Málokoho napadlo, že mohlo jít o nešťastnou náhodu, navíc nehoda nebyla zdaleka tak zajímavé téma k rozhovorům a námětem k mnoha drbům jako úmyslné zavinění. Slova jako spiknutí, tajný agent, vyšetřování nebo sabotér se úspěšně probojovala mezi nejpoužívanější výrazy v běžném hovoru. Pátrání po příčinách neštěstí bylo zatím v počátcích, ovšem nehoda byla označena za velmi nepravděpodobnou možnost. Jediní dva svědci nehody leželi v bezvědomí na ošetřovně a bojovali o život, což se ovšem dalo považovat i za štěstí, neboť nebýt nečekaného zásahu Technomága, oba dva by sdíleli smutný osud jejich třetího kolegy. Stevena napadlo, že právě Aron by mohl být vodítkem při pátrání po příčinách a vinících nehody, a tak se rozhodl si s ním promluvit. Připadalo mu to mnohem lepší než prohrabávání ohořelých a zčernalých trosek v nákladovém prostoru, kterému se nyní věnovali jeho spolupracovníci. Technomág ho přijal velmi skromně a tvářil se, jako kdyby vlastně k ničemu nedošlo. Zřejmě pokládal za normální vynést z místa spalovaného tisíci smrtícími plameny dva lidi a neutrpět přitom jedinou popáleninu, ba dokonce vyjít bez jediného propáleného místa na svých šatech. „Jak jste to dokázal?“ pozapomněl Steven na důvody, proč vlastně za Aronem přišel. „Dokázal co?“ zeptal se Technomág. „Přece projít tím skladištěm, aniž by se vás ty plameny vůbec dotkly. A bez ochranného oděvu nebo hasícího přístroje!“ „Víte, oheň je jedním ze základních kamenů magie a popravdě nebyl bych dobrých mágem, kdybych jej nedokázal trochu zkrotit. A kdybych se jej zalekl nebo se dokonce nechal spálit, po právu bych se stal terčem všemožných nelichotivých poznámek jak od svých kolegů, tak od posádky této lodi,“ odpověděl zcela nevzrušeně. „Ujišťuji vás, že by nás ani nenapadlo, že je něco takového vůbec možné,“ namítl důstojník. „Chtěl bych vám jménem kapitána a celé posádky vyjádřit vděčnost za záchranu těch dvou životů.“ Elena se totiž zmínila, jak moc ji těší, že jim Aron pomohl. Steven požadoval svoji formulaci vděčnosti za adekvátní. „Nezasloužím si díky ani vděčnost, neboť jsem provedl to, co bylo v mých silách. Lituji jen, že jsem nebyl schopen zachránit všechny tři. Bohužel ten muž byl v okamžiku, kdy jsem dorazil do skladiště, již mrtev.“ Steven chtěl odpovědět jakousi frází o tom, že ten muž, svobodník Williams, se prostě nedal zachránit, ale včas mu došlo, jak směšné by to bylo. Žádný člověk, kterého znal, by nedokázal vytáhnout dva lidi z hořícího pekla s úsměvem na tváři. Jak tedy může po dnešku vědět, co je možné a co ne? „Mohl bych vám položit několik otázek?“ rozhodl se nakonec vrátit se k původnímu účelu jeho návštěvy. „Nevšiml jste si v tom skladišti něčeho, co by mohlo souviset s příčinou výbuchu?“ Aron se dlouze zamyslel. „Obávám se, že v této věci vám nebudu nápomocen. Ve skladišti bylo samozřejmě mnoho věcí, které mohly explodovat, ovšem nemohlo se tak stát samovolně a já neviděl nic, co by jejich výbuch zapříčinilo.“
Steven byl takovou odpovědí zklamán. Doufal, že by mu Technomág mohl s pátráním pomoci, i kdyby jen malinkou indicií. „Vážně si nevzpomínáte na cokoli neobvyklého?“ zkusil se zeptat znovu. Technomág znovu dlouze pátral v paměti, až nakonec promluvil: „Bylo tam cosi zvláštního. Stopy. Stopy pocitů.“ „Jakých pocitů?“ chtěl vědět Steven. „Lítosti, viny, strachu,“ popisoval Aron. „A nebyl to strach a bez naděj těch dvou lidí, jejich poslední myšlenky, zoufalství umírajících v požáru?“ „Možná, ale byly silnější. Kdyby je měly zanechat slábnoucí duše, stojící tváří v tvář smrti a nevědomi si záchrany, která se blíží, stopy by byly slabší. Spíše jen stíny stop... Jako by někdo věděl, jaké neštěstí se blíží, že smrt se chystá zatnout své ostré drápy.“ Tím ale jenom potvrzuje, že to nebyla nehoda. Někdo, věděl dopředu, co se stane. Byl to onen sabotér a pokud má Aron pravdu, pak cítil lítost nad svým činem. Nejednalo se tedy o žádného fanatika s duší přeplněnou hněvem a nenávistí. Alespoň něco, řekl si nakonec. „Dokážete říci něco bližšího o člověku, který tam ty stopy zanechal?“ zkusil ještě jednu otázku. „Stopy pocitů nezanechávají vodítko ke svému majiteli. Nemohu ani s jistotou tvrdit, že ona osoba má na svědomí to neštěstí. Pocity mohly být vyvolány tisíci způsoby a nemáme šanci zjistit, z jakých příčit je náš neznámý prožíval. Mohou být zrnky písku na cestě vedoucí k nalezení útočníka stejně jako mohou vést do slepé uličky.“ To Stevena potěšilo ještě méně. Nejprve mu hodil slaboučké záchranné lano a poté mu řekl, že m vlastně vůbec nemusí pomoci. Přesto Steven poděkoval za poskytnuté informace a nezapomněl zmínit, aby se mu mág ozval, kdykoli si vzpomene na nějakou drobnost, kterou nyní nezmínil a která by se mu při šetření mohla hodit. Rozloučil se a odešel. Nyní mu již nezbývalo nic jiného než se vydat do nákladového prostoru. Tam právě technický tým prohledával každý jeho milimetr nejrůznějšími přístroji, které by podle slov jednoho z techniků dokázaly najít i přihlouple se šklebící zrnko prachu. Prohledávání velel velitel bezpečnosti Denis Cortella. Když první důstojník vstoupil do skladiště, Denis tam komandoval své podřízené jako na nějakém veledůležitém vojenském cvičení. Každá maličkost se jeho očím jevila jako věc, na které závisí budoucí osud vesmíru, každé hlášení, jež mu důstojníci přinesli, muselo být propracováno do nejmenších detailů a jedenkrát údajně seřval důstojníka za špatnou grafickou úpravu na rozpisu zásob. „Jak to pokračuje?“ zeptal se Steven, vynechávaje pozdrav, poněvadž ty Denis zpravidla odbýval s velkým nezájmem. „Jsme pořád na začátku, pane. Prošli jsme to tu milimetr po milimetru již dvakrát a nic jsme neobjevili. Zkusíme to ještě dvakrát pro případ, že by nám něco uniklo.“ „Dobře,“ přikývl Steven. „Něco tady musíme najít, pane. Žádný atentátník není tak dokonalý, aby po sobě nezanechal stopu. Už máme aspoň představu o tom, jak k tomu došlo. Nejprve explodovala jedna z raket typu RF-47. Tento typ slouží v kombinaci s kulometnými věžemi v boji proti stíhačkám. Řetězová reakce způsobila výbuch dalších dvou raket toho typu, ostatní naštěstí zůstaly netknuté, pouze jejich kryty ohořely při požáru.“ „Kdyby explodovala jedna z velkých raket, byli bychom na tom o hodně hůř,“ pochmurně pronesl Steven. „Možná to tak útočník chtěl. Použil jednu z menších raket, aby nedošlo k tak silnému poškození lodi.“ „Nebo zvolil RF-47, protože její zabezpečení proti výbuchu mimo vakuum není zdaleka tak dobré jako u větších raket,“ oponoval Denis. Steven spíše čekal, že nebude s jeho teorií souhlasit. Ostatně to byla spíše nepodložená myšlenka, zřejmě podložená informacemi, které získal od Arona. „Mluvil jsem s Aronem,“ rozhodl se Steven podělit o informace, které od něj získal. „Útočník zde možná zanechal silnou emocionální stopu.“
„Cože?“ zašklebil se Denis. „My se nehoníme za duchy... pane.“ Tahle poznámka Stevena rozčílila, ačkoli to na sobě nedával znát. Pouze odměřeně a přísně, což u něj zdaleka nebývalo zvykl, řekl: „Jeho lidé cestovali vesmírem stovky let před námi, jejich technologie se s našimi vůbec nedávají srovnávat. Příště si lépe rozmyslete, než začnete zesměšňovat to, co on řekl.“ Denis na tuto výtku raději nereagoval omluvou a provinilým výrazem, a změnil téma hovoru: „Mám teorii, pane. Někdo na jedné z těch raket mohl nastavit odpočet výbuchu, ale na to by musel obejít tři stupně bezpečnostních ochran a znát kódy jednoho z vyšších důstojníků.“ Steven nevěděl, zda poznámka o důstojnících měla znamenat, že Denis podezřívá někoho z nich, nebo měla být jen prostým shrnutím faktu. Z Denisova lehce zamračeného výrazu se nedalo vyčíst téměř nic. „Máte představu, kolik lidí na lodi má dostatečné znalostmi k něčemu takovému?“ zeptal se, přičemž zmínku o kódech nechal prozatím bez odpovědi. „Nechal jsem jednoho ze svých lidí projít seznam posádky a najít takové lidi. Pokud ale uvážíte, na jakou maximální délku lze odpočítávání nastavit, nemusel být pachatel členem posádky, ale klidně i někdo z personálu v docích.“ Oba si nyní přáli, aby se Denis mýlil. Pokud se pachatel nacházel na palubě Cavalieru, mohly snad být nalezeny důkazy potřebné k jeho usvědčení. Ovšem během výstavby a prvních testů v suchém doku prošly palubami lodi tisíce údržbářů, techniků a inženýrů a najít mezi nimi pachatele by bylo prakticky nemožné. „Souhlasím, ale zatím předpokládejme, že útočník provedl sabotáž až po odletu a je tedy stále na palubě lodi,“ navrhl Steven. Ačkoli celému vyšetřování velel, spousta jeho rozkazů zněla spíše jako návrhy. Tvrdil, že tímto způsobem motivuje lidi k lepším výsledkům než běžným vojenským drilem. „Ano, pane,“ řekl Denis a protože nesouhlasil s názory svého nadřízeného na efektivní způsoby velení, opět začal rozdávat rozkazy svým lidem, aby prohledávání skladiště probíhalo co nejrychleji a současně s co nejlepšími výsledky. „Pokud je sabotér stále na palubě lodi,“ řekla na můstku Elena Stevenovi, „může se stát, že se o něco podobného pokusí znovu.“ Najednou začala mluvit velmi tiše, aby ji slyšel pouze on a nikdo jiný z posádky můstku: „Nebo už nám může nad hlavami tikat další budík. Chtěla bych zavést několik preventivních opatření. Necháme prohledat všechny kritické části lodi a prověřit všechny rakety a výbušniny.“ Steven přikývl. Takové opatření se zdálo být velmi rozumné, ovšem obával se, že další vyřčené plány se mu nebudou zdaleka tak zamlouvat. „Všichni členové posádky budou chodit ve skupinkách po třech a postupně začneme prohlížet i kajuty členů posádky. Začneme s těmi na tom Denisově seznamu. Také bych ráda vyslala několik bójí, aby sledovaly pohyby ostatních plavidel kolem naší lodi.“ Tohle musela být Denisova práce, pomyslel si Steven. Elena by sama nikdy nezaváděla taková opatření. Jak dlouho ji asi musel zpracovávat, abych nechávala prohledávat kajuty těm, kteří jsou podezřelí jenom protože mají hlubší znalosti zbraňových systémů lodi? Věděl, že něco takového bude mít neblahý vliv jak na morálku, tak na vzájemné vztahy na palubě. Přál si pachatele okamžitě chytit, namířit na něj zbraň, ukázat na něj, všem říct, že to byl právě on. Že už nepodezříváme půlku posádky ze sabotáže a vraždy... „Postarejte se o to, prosím,“ domyslila si, co si o jejím – nebo spíše Denisově – plánu myslí, a zatvářila se skoro až omluvně. „Rozkaz, kapitáne,“ odpověděl formálně a s chladem polární pouště. O tom, že nyní je sledována a nahrávána veškerá komunikace směřující do lodě i mimo ní se Elena Stevenovi raději ani nezmiňovala. „Začíná se probírat z kómatu!“
Byla to slova lodního lékaře Andrzeje Malczewskiého a mluvil dívce, která jen o vlásek unikla smrti při explozi. Druhý zraněný byl stále v bezvědomí a jeho naděje přežít se pomalu tenčily jako silnice ve sužujícím se průsmyku. Steven však doufal, že se svůj souboj se smrtí vyhraje i on. Na ošetřovnu vyrazil okamžitě. Již stihl vydat rozkazy k prohledání citlivých míst lodi a všichni členové posádky se dle rozkazu pohybovali v trojicích. To mnohým z nich značně ztěžovalo práci, žádné protesty však dosud nebyly zaznamenány. Lodi spíše vládl strach. Lidé si uvědomovali, že zločiny mohl spáchat prakticky kdokoli na palubě. Tiše se objevovaly první náznaky nedůvěry nebo podezřívavosti, lidé se stali ostražitějšími a i ti největší snílkové při chůzi po chodbě pátravě prohlíželi kolemjdoucí, místnosti, do nichž vstupovali, zkoumali bedlivými pohledy. A to byl pouze začátek... Doktor Malczewski již Stevena očekával. Důkladně jej varoval, aby dívce nekladl příliš mnoho otázek a na rovinu mu řekl, že k pacientovi v takovém stavu by za normálních okolností nepustil ani jeho nejbližší příbuzné. Čas návštěvy omezil pěti minutami. Většina dívčina těla, ležícího bezvládně na nemocničním lůžku, byla obvázána bílými obvazy proti popáleninám. Obličej zůstal řádění ohně z větší části ušetřen; její hnědé oči, ústa, oči, noc a dokonce i uši zůstaly jako zázrakem zdravé či bez trvalého poškození. „Georgi?“ slabě zachraptěla, když spatřila rozmazaný obraz muže. George bylo jméno jejího přítele. „Já jsem Steven Muller, první důstojní Cavalieru. Vzpomínáte si na mě?“ „Já... já... mrtvá?“ zmateně se rozhlížela. „Ne, nejste mrtvá,“ snažil se usmát co nejlaskavěji, „přežila jste. A budete v pořádku. Chvilku si tu poležíte, než vás z toho doktor dostane, a pak budete zdravá jako předtím.“ Neodpověděla. „Potřeboval bych ze na něco zeptat. Prosím, pamatujete si něco z doby před výbuchem? Víte, proč k němu došlo.“ „Ne,“ slabě kroutila hlavou. „Prosím, pokuste se vzpomenout alespoň na něco!“ „Nevím... proč.“ Steven se chtěl zeptat ještě jednou, když za sebou zaslechl slabé zakašlání. Byl to doktor, který mu taktně naznačoval, že jeho návštěva je u konce. „Dostanete se z toho, uvidíte. Máme tu toho nejlepšího doktora v Alianci,“ poplácal Andrzeje po rameni a slabě jej vytáhl za dveře dívčina pokoje. „Kdy s ní budu moci opět mluvit?“ zeptal se ho. „Ne dříve než pozítří.“ „Doktore, prosím. Ten útočník právě teď může chystat další útok! Ona tam byla, musí o tom něco vědět,“ řekl s jistotou, ovšem po tom, co mu dopoledne řekl Denis, svým slovům ani on sám příliš nevěřil. „Že ta dívka přežila, je zázrak. A nemusí se opakovat. Proto nebudu hazardovat s jejím životem, navíc pokud mám pochybnosti o tom, že vám poskytne nějakou relevantní informaci. Její vzpomínky na dobu před výbuch budou nejspíše poškozeny,“ líčil mu svým kouzelným polským přízvukem. „U toho druhého žádná změna?“ Doktor jen zavrtěl hlavou a když Steven poznal, že zde již žádná další vodítka nenajde, odešel z ošetřovny. „Neměl byste tu chodit sám, pane,“ zaslechl Steven Denisův hlas, „ne snad, že by to bylo někomu podezřelé, ale má pozitivní vliv na morálku, pokud se velení řídí pravidly, které samo stanovilo. V opačném případě to vyvolává dojem dvojího metru.“ Velitel bezpečnosti kráčel v doprovodu dvou techniků směrem k jídelně. Steven uznal, že není vůbec špatný nápad něco sníst, zvláště když jeho poslední jídlo mu prošlo žaludkem asi před deseti hodinami.
„Dobře, tak mi tedy přidělte dva bodyguardy. Jak pokračujete s vyšetřováním?“ připojil se ke skupince. „Ve skladišti jsme nenalezli nic, co by mohlo zapříčinit výbuch rakety. I po těch nejdokonalejších rozbuškách vždy zbude nějaká, byť sebemenší stopa. Podle mě tedy někdo nastavil odpočet, jak již jsem se zmínil.“ Stevenovi znalosti lodních zbraní sice byly dostačující pro práci prvního důstojníka, nikdy se ovšem o válečné umění do hloubky nezajímal, snad až na některé historicky významné bitevní taktiky. Musel tedy s Denisovým závěrem souhlasit, ať se mu to líbilo nebo ne. „Souhlasím, že je to zřejmě nejpravděpodobnější možnost,“ odvětil, zatímco vešli do jídelny a obsadili si ten nejodlehlejší stůl. „Oblafnutí zabezpečení proti výbuchu v prostředí s dýchatelnou atmosférou není snadné. Pochybuji, že by někdo nosil takový postup v hlavě, proto si náš pachatel zřejmě musel jisté procedury oprášit. Zúžili jsme tedy seznam podezřelých na osoby, které si v nedávné době prohlíželi manuály k raketám RF-47. Máme pět lidí a s vaším dovolením bych začal s výslechy co nejdříve.“ Steven víceméně čekal, že jeho oblíbený důstojník přijde s podobným návrhem. Svým způsobem měl pravdu. Takovou nesmyslnou slátaninu, jakou jsou manuály ovládání raket, si nikdo nečte jako pohádku na dobrou noc. Proč se tedy nezeptat, za jakým účelem ta či ona osoba takové manuály studovala? Bohužel však pochyboval, že po Denisovým vedením se výslechy omezí pouze na tuto jednu otázku. „Máte povolení. Začněme co nejdříve. Rád bych vám ovšem připomenul, že proti těm osobám nemáme žádný přímý důkaz, tudíž s nimi nemůžeme zacházet jako s podezřelými. Výslech bude veden spíše formou pohovoru.“ „Rozkaz pane,“ lehce se usmál Denis, zřejmě spokojen, že dosáhl svého. Vlastně ani nečekal, že se mu to podaří tak snadno. Okolnosti mu však přihrávaly a oba si stejně dobře uvědomovali, že pachatele je potřeba najít co nejdříve. A jelikož neměli lepší možnost, museli se spokojit s metodami, které jim současná situace nabízela, byť ona nabídka nebyla nikterak pestrá.
Kapitola šestá: Druhý dopis Aron seděl ve své kajutě a znovu si v hlavně přehrával události z doby výbuchu, nedokázal si však vzpomenout na nic, co by mohlo pomoci při objasnění neštěstí. Cítil však, že něco není v pořádku. Kolem něj, kolem lodi, zkrátka někde poblíž se plížilo zlo, obcházelo kolem jako lupič s dýkou v ruce, který si vybírá svou kořist. S dýkou potřísněnou krví, která se jistě smísí s novou a čerstvou rudou tekutinou, patřící jeho budoucím obětem. A Aron se snažil protlačit obrovským davem na ulici, věděl, že jeden z lidí kolem něj je vrah, ale v obrovské mase živých těl jej nebylo možné odhalit. Jedinou možností je nechat si jej pustit blíže k tělu a poté nečekaně udeřit. Spočinul pohledem na svazu listů. Dopis od Gaebrily. Vzal jej do rukou a začal pročítat znovu od začátku. Na první stránce zachoval pohyb pera žlutou barvu. Písmena zářila jako malinkaté hvězdy na noční obloze, která dávají dohromady souhvězdí – slova. V dolní části pak žlutá získávala lehce narudlý odstín. Narodila jsem se 13. listopadu 2271 na Marsu. S rodiči jsme tam žili asi tři roky. Táta tam pracoval jako senátor jedné nepříliš významné politické strany. Vše se změnilo v době, kdy mu předseda strany navrhl vedení volební kampaně ve Skyey City. Tehdy jsme se museli přestěhovat a já se jako čtyřletá holka ocitla v tom nejzapadlejším a nejšpinavějším městě ve vesmíru. Asi se ptáš, proč ti všechno tohle vyprávím, ale věřím, že každá, byť sebemenší událost může ovlivnit celý život. Kdyby táta zůstal na Marsu, nikdy bych se nejspíše nedostala sem. Kdyby zde nebyl úspěšný, asi bychom šli jinam. Jenže on úspěšný byl. Po dvou letech příprav, práce, všemožných vyjednávání a kompromisů přišly volby. Volby, ve kterých jeho strana získala vliv, o kterém se jí dříve ani nesnilo. Nemusím říkat, že tehdy jsme ho doma moc neviděli. Máma se mnou byla doma skoro pořád, díky tátovu platu nemusela pracovat a tvrdila, že dítě by mělo mít alespoň jednoho z rodičů. Když jsem začala chodit do školy, táta už zasedal v planetární radě. Lidé chtěli svého radního, já chtěla svého tátu. Oni nakonec vyhráli. Po příštích volbách se stal nejvyšším ministrem vlády. Pamatuji si na obrovskou oslavu, která se tehdy konala. Když mu tisíce lidí blahopřály ke zvolení, měla jsem pocit, že jeho popularita sahá snad až ke hvězdám. I já i máma jsme na něho byly moc hrdé. Nic ale netrvá věčně... Několik pirátských tlup, které Aliance a Rangeři zaháněli stále více mimo území Aliance, se dohodlo na přechodném spojenectví. Spojené tlupy se pokusily o protiúder. Výsledkem byl pat a bitevní linie se zastavila. Skyey City zůstalo za ní, na území pirátů. Postupně se stalo jejich hlavní základnou. Černý trh začal rozkvétat jak jarní louka, výroba drog, zbraní, opravy pirátských lodí. Ti, kteří proti tomu povstali, byli v tichosti a diskrétně uškrceni, zastřeleni, oběšení nebo ubodáni k smrti. Nakonec úředníci usoudili, že je lepší nechat se podplatit než skončit s dýkou v zádech. Můj otec musel pozorovat, jak se jím budovaná infrastruktura řítí jak domeček z karet. Piráti si proti němu nedovolili vztáhnout ruku, a on při boji s nimi prakticky neměl žádného mocného spojence. Další pat, další bitevní linie, která nemá v plánu posunout se v prospěch té či oné strany. Předsedou planetární rady byl zvolen prakticky z toho důvodu, že všichni ostatní se té funkce báli. Podařilo se mu dosáhnout alespoň rozštěpení sílících pirátů na jednotlivé frakce, které začaly bojovat mezi sebou. Na jednu stranu se vzájemně oslabovaly, bohužel za svoji arénu si zvolili právě Skyey City s jejím obyvatelstvem jako publikem.
Až sem dočetl minule. Obrátil list a prohlédl si druhou stránku textu. Nádherně fialový začátek přecházel v krvavý odstín rudé. Tehdy jsem se seznámila s Jackem. On byl... zkrátka jiný. Jiný než jakýkoli jiný muž, co jsem kdy potkala. Otevřel si květinářství v ulici, kde se každý večer scházeli překupníci drog jako se slézá hejno šelem nad kořistí. Párkrát mu obchod vypálili, někdy mu i vyhrožovali, avšak on to nikdy nevzdal. Vždy se dokázal postavit zpátky na nohy, kdesi uvnitř našel sílu bojovat dál a postavit se všem nesnázím života čelem. Když jsem ho poprvé viděla, jak stojí opřený o pult a čte si Ivanhoe... gentleman každým coulem. Láska na první pohled. Zvláštní je, že do té doby jsem na ni nikdy nevěřila. Tehdy začalo nejkrásnější období mého života. Nikdy nezapomenu na jeho kouzelné zelené oči, plné života, naděje a lásky. Nenapravitelný optimista, vždycky ve všem dokázal najít něco pozitivního. Měl snad tisíce šílených snů a strašně rád mi je líčil, jeden zněl bláznivěji než druhý. V jednom si koupil planetu a udělal z ní jednu obrovskou zahradu. Květiny v ní měly být vysázeny do tvaru mého jména a ten nápis by byl viditelný z orbity planety. Snad každý večer jsme se scházeli a plánovali všemožná šílená dobrodružství. Jak spolu prozkoumáme ty nejvzdálenější kouty Galaxie, budeme pátrat po pokladech pradávných civilizací, jak skoupíme všechny zásoby čokolády ve vesmíru a pak ji rozdáme malým dětem. Ty měsíce s ním ze mě udělaly mnohem lepšího člověka. Ukázal mi, že i já mám v sobě vnitřní sílu, o které jsem nikdy nevěděla. Ve všem mě povzbuzoval. I když si myslel, že dělám hloupost, stál při mě a nikdy se ode mě neodvrátil. Náš vztah, to byl něco jako náš vlastní vesmír, který nám vždy nabízel úkryt, který nám dával tolik štěstí, změnil nám celý život. Nějací piráti, meziplanetární krize... na ničem z toho tehdy nezáleželo. Náš malý ostrůvek štěstí zůstal před bouřemi a vydržel zběsilé vlnobití, které do něj dnem i nocí naráželo. Až jednou se živly rozhodly, že potopí, že jej zaplaví odpornou rudou vodou, nasáklou krví. Asi se jim nelíbilo, že jim tak dlouho vzdoruje, malá skála v nekonečném oceánu s stala trnem v patě a bylo na čase ji vytrhnout. Nebo to byla jen náhoda? Pitomá, hloupá, zlá, odporná, zákeřná, podlá a hnusná náhoda? Nevím. A možná to ani vědět nechci. Ten večer si pamatuji, jako by se to stalo včera. Procházeli jsme se po nábřeží řeky a on mi vyprávěl jeden z jeho dalších divokých snů. Kolem nás se strhla přestřelka. Pár překupníků drog se rozhodlo, že je čas na likvidaci konkurence. Že mezi nimi stojí dva lidé, kteří nepatří ani k jedné straně, které jejich konflikt vůbec nezajímá, jim zřejmě bylo jedno. Všechno se událo až neuvěřitelně rychle. Když déšť střel začal kropit ulici, instinktivně jsme skočili k nejbližšímu úkrytu – vchodu do jednoho z domů. Bylo zamčeno. Tiskli jsme se ke stěně jak jen to šlo a doufali, že si nás nevšimnou. Marně. Jedna ze střel si našla cíl těsně vedle mě. Sotva jsem se ohlédla, spatřila jsem obraz, který do smrti nezapomenu. George, zasažený do hrudníku, se sesunul k zemi. Z rány mu začala proudit krev. Já... já... cítila jsem se jak uprostřed děsivé noční můry. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Ne! Georgi!“ vykřikla jsem. Z očí mi vyhrkly slzy. Chytla jsem ho za ruku a cítila, jak jeho stisk pomalu slábne. Z těch nádherných zelených očí se začal vytrácet život. Chtěl promluvit, ale ústa se mu zalila krví. Ucítila jsem tahání za ruku. Políbila jsem ho. Náš poslední polibek... Rána z něj vysávala život jako když polední slunce vypařuje vodu z kaluže. Jeho dech slábl až nadobro ustal.
Inkoust, rudý jak květ růže v největší síle a kráse, byl v těch řádcích rozmazaný. Gaebrila plakala i nyní,když vzpomínala na smrt své největší životní lásky. Aron nedokázal číst dál. Snad vzpomínky, které v něm dopis vyvolal, byly příliš silné, snad nedokázal dál číst o utrpení bytosti, na které mu tolik záleželo. Navíc nesměl zapomenout ani na slib, který si vzájemně dali, a každý večer mohl přečíst jen kousek Gaebrilina vyprávění. Odložil listiny a rukou je něžně posunul po stole. „Pět lidí,“ opakovala si Elena sama pro sebe, „pět lidí.“ „Ano, kapitáne,“ potvrdil jí Denis. Bylo tím myšleno pět lidí, o nich záznamy ukázaly, že si v posledních týdnech prostudovali ony dokumenty k raketám RF-47. Velitel bezpečnosti s se seznamem pěti jmen přišel hrdě za kapitánem, asi jako by v ruce držel trofej z nějakého významného sportovního klání. „Chcete začít s jejich výslechem?“ zeptala se kapitán. Steven, který konverzaci mlčky sledoval, čekal kladnou odpověď, a ke své značné nespokojenosti se jí také dočkal. A aby toho nebylo málo, rozdělila Elena vyslýchané do dvou skupin, přičemž jedné měl velet Denis a druhé Steven. „Kapitáne, nemyslím si, že bych měl pro tuto funkci dostatečnou kvalifikaci,“ zaprotestoval. „Jednou jsem vás pověřila vedením toho vyšetřování a byla bych ráda, kdybyste to dotáhl do konce. Máte pusu, umíte mluvit a to z vás dělá dostatečně kvalifikovaného člověka.“ „Rozkaz, kapitáne,“ usoudil, že jakékoli další stížnosti jsou zbytečné. A než se nadál, stál již v místnosti, která byla jako každá správná místnost určená k výslechům vybavena prostě, a to jedním stolem se dvěma židlemi. Osvětlená byla jen jedním světlem umístěným přímo nad středem stolu. Světlo dopadající pouze do středu místnosti nechávalo dveře a u nich stojící dva strážné ponořené do temnoty. Mladá praporčice, jíž se dostalo té cti jít k výslechu jako první, vstoupila s lehce vyděšeným výrazem ve tváři. „Milý praporčíku,“ v duchu si odříkával Steven, „jste tu, protože jste si četla návod k bombě, která nám udělala do lodi pár děl. Kdybyste si raději před spaním četla pohádky, mohla jste právě popíjet kafe v jídelně. Tak co, řeknete nám, proč jste je četla? Nebojte, mučit vás nebudeme. Aspoň ne moc. Totiž... třeba jste to náhodou nebyla vy.“ Tím si trochu ulevil. Rozhodl se, že výslech nebude protahovat. Pouze se zeptá na to podstatné a pošle ji zase zpátky. „Praporčíku Woodmorová,“ začal, když se mladá že na posadila, „na začátku bych vás chtěl ujistit, že nejste z ničeho obviněná, nemáte se tedy čeho bát. Pouze vám položím pár jednoduchých otázek, vy mi popravdě odpovíte a na celou záležitost můžeme zapomenout. Rozumíme si?“ „Ano, pane,“ nesměle přikývla. „Vaší specializací jsou mimozemské zbraňové systémy a možnosti jejich využití na lodích Aliance?“ „Ano, pane,“ zopakovala svoji odpověď. „Máte přehled i o zbraních na pozemských plavidlech?“ „Jistě, pane.“ „Jak podrobné jsou?“ „Záleží na konkrétním druhu zbraně. Mojí specializací jsou především rakety,“ vypověděla. „Aha. Zahrnuje to i rakety střední velikost?“ „Ano, pane.“ „Říká vám něco ty RF-47?“ „Používají se proti stíhačkám.“ „Víte, jestli máme nějaké na palubě?“ vyřkl Steven další otázku. „Předpokládám, že ano.“ „Jistě to nevíte?“
„Ne, pane. Při vší úctě, pane, nejsem zodpovědná za zásobování muničních skladů a nemohu mít přehled o tom, jaké typy zbraní máme či nemáme na palubě.“ Dívka začínala být očividně nervózní. „Pročítala jste si v poslední době manuály k RF-47?“ „Ano.“ „Mohu se zeptat proč?“ použil co nejjemnější formulaci otázky. Přineslo to své výsledky, odpověď na další otázku byla trochu klidnější: „Jenom jsem si oprašovala znalosti, pane.“ Nejhorší odpověď ze všech. Nedá se dokázat, nedá se vyvrátit. „Studujete pravidelně příručky ke zbraním?“ snažil se jí Steven pomoci. Snad se soucitu, snad si představil sám sebe na jejím místě a uvědomil si, že by byl vděčný za jakékoli záchranné lano. Jedno, i když nebylo právě moc pevné, se jí právě snažil hodit. „Pouze sporadicky, pane.“ Lano se kývalo na její hlavou a ona jej neuchopila. „Dobře, to bude vše. Děkuji vám.“ Měl silný pocit, že tahle dívka není pod palbou otázek naposledy, naopak že její příští výslech bude poněkud tvrdší. Všechno, mu řekla, jí věřil. Nebyl sice rozený detektiv, ovšem občas dokázal odhadnout, když mu někdo lže. Ale to bylo u lidí, které znal. Dokázal by prokouknout lež dívky, se kterou dnes mluvil poprvé v životě? Druhý výslech proběhl obdobně. Poručík Rouče byl jedním z důstojníků odpovědných za zásobování lodě raketami a podle jeho slov patří znalosti raket k jeho práci. S tím se Steven přít nemohl, soupis potřebných znalostí opravdu vyžadovaly znát dopodrobna technické podrobnosti jednotlivých zbraní. Tím byl Steven se svými výslechy u konce, zbylé tři lidi vyslýchal Denis Cortella. Jelikož on dosud neskončil s pokládáním otázek, zůstala Stevenovi trocha volného času. Vydal se na ošetřovnu znovu si promluvit se Sárou Rollinsovou, dívkou, jež přežila explozi. Jeho dva spolupracovníci jej doprovázeli. Steven nakonec uznal, že bude lepší neporušovat nařízení o pohybu lidí po trojicích. Doprovázeli jej strážní, kteří mu pomáhali při výslechu osob. „Kapitáne,“ oslovil jeden z důstojníků na můstku Elenu, „jedna z bójí, které jsme vyslali, aby sledovala pohyb plavidel v hyperprostoru, zaznamenává loď.“ To ještě nemusel být důvod ke znepokojení. Mohlo jít o vojenskou loď Aliance, přepravní loď nebo nákladní plavidlo. Jelikož ale oblasti vesmíru, kde se právě Cavalier nacházel, nepatřila mezi nejbezpečnější, civilní a nákladní lodě se jí raději vyhýbaly a obětovaly nějaký ten kredit za let sice delší, avšak bezpečnější trasou. Většina civilních kapitánů totiž dobře znala úsloví o dráždění hada bosou nohou. Pokud jde o vojenské plavidlo, zřejmě se pokusí Cavalier kontaktovat, jakmile jeho přítomnost zaznamenají. „Zachytáváte nějaké vysílání?“ zeptala se Elena? „Ne, kapitáne,“ dostalo se jí odpovědi. „Ještě o nás nevědí.“ Ta čtyři slova ji nepřekvapila, neboť ke stejnému názoru došla v tom okamžiku také. Nečekaný pro ni byl hlas, který je vyřkl. Byl to Aron, který se zničeho nic octl na můstku. Ihned jí došlo, že se něco děje. „Ovšem nemusí to trvat dlouho. Jako plamen spalující pole s obilím osvítí i ty nejvzdálenější klasy, tak i oni nás spatří,“ pokračoval. „A co pak? Spálí nás?“ navázala Elena na jeho přirovnání. „Pokud nemáme vědra s vodou, která by nás před jeho plameny ochránila.“ „Vy víte, kdo to je?“ chtěla vědět Elena. „Kapitáne, získávám bližší údaje ze senzorů bóje!“ vykřikl důstojník dříve, než stihl Aron odpověděn. Technomág stejně nevypadal, že by s odpovědí nějak spěchal. Dříve než Elena došla k stanovišti senzorů, věnovala Aronovi jeden nepříliš nadšený pohled.
Chtěla mu jím naznačit, že jeho slovní hry a tajemství jsou sice zábavné, avšak má-li být v ohrožení loď a její posádka, není pro takové legrácky vhodná doba. Jestli Aron její pohled pochopil správně nevěděla, podle jeho následujících odpovědí však došla k názoru že její zprávě bylo porozuměno více než dobře. Podívala se na záznamy senzorů. Nejprve jí připadaly zmatené, protože nic takové nikdy dříve neviděla. Nebo vlastně viděla! „Ty záznamy připomínají...“ „... lodě Stínů,“ dokončil za ni větu Aron. „Jak by to mohla být loď Stínů?“ otočila se zpět k Aronovi. „Není to přímo loď Stínů. Je to hybrid. Loď postavená za použití technologie Stínů.“ „Postavená kým?!“ „To sám nevím. Vím, že je nebezpečná, pluje vesmírem jako se lev prochází po savaně a vyhlíží kořist. A jako lev je pánem savany a nenalezne na ni přemožitele, tak i toto plavidlo se dosud nesetkalo s protivníkem, který by nad ním dokázal zvítězit.“ „Jsme nejsilnější loď Aliance a vy říkáte, že proti němu nemáme šanci?“ „To netvrdím, kapitáne, jen poukazuji na fakt, že ta loď je nebezpečná.“ „Jestliže někdo zkopíroval technologii Stínů, chci vědět, kdo to byl,“ rozhodla Elena. „Jak jsme na tom s opravami?“ „Jsme téměř hotovi,“ nahlásil další z důstojníků. „Dobře, jakmile to dokončí, ať se všichni okamžitě vrátí na loď. Posádka ať se připraví k boji a chci tu okamžitě mít Stevena a Denise!“ Následující minuty se vlekly tempem poraněného a velmi starého koně. Méně zkušeným důstojníkům tlouklo srdce, potily se jim ruce a občas ucítily náznaky křeče v žaludku. „Hybridní loď Stínů? Co to má znamenat?“ zněla první Denisova otázka, když přišel v doprovodu Stevena a jednoho strážného na můstek. „Kapitáne, doporučoval bych zvážit naše možnosti dříve, než se pustíme do střetu,“ promluvil Steven. „Oni o nás očividně nevědí, zřejmě si nevšimli naší bóje a jsou příliš vzdáleni, aby nás zaregistrovali přímo. Máme tedy volbu, jestli se s nimi pustíme do boje.“ „Nenechám tu loď poletovat po Galaxii, aby ohrožovala civilní lodě. Jestli má nějaká loď Aliance šanci toho hybrida porazit, jsme to my,“ odpověděla Elena. „Denisi, chci okamžitě analýzu toho plavidla, ať víme, proti čemu vlastně stojíte.“ „Hned se do toho dám kapitáne.“ Čím více se blížila minuta, ve které se bude moci Cavalier přejít do hyperprostoru a stát se vyzyvatelem neznámého plavidla, tím více stoupala nervozita celé posádky. Přípravy k boji vrcholily. „Pane, přechodová komora hlásí, že všichni naši lidé jsou zpět na palubě,“ oznámil Steven. „Dobře. Aktivujte hlavní motory a dostaňte nás do hyperprostoru.“ To, co následovalo, nikdo nečekal. Elena byla vymrštěná náhlým otřesem ze svého křesla. Ucítila náraz do podlahy. Světla zhasla na celé lodi. Zavládl zmatek, nikdo netušil, co se děje. Nemohl to přece už být zásah od nepřítele! „Kapitáne, motory se přetěžují!“ zakřičel kdosi na můstku. Světla panelů a obrazovek byla tím jediným, co jej právě osvětlovalo. „Nouzové odstavení!“ rozkázala Elena poté, co si na hlavě nahmatala krev. Náraz jí odhodil velkou silou přímo proti zábradlí. Hučení přehřívajících se motorů doznělo až na můstek. „Ovládání nereaguje! Snažím se... počkejte.“ Hukot dozněl a světla se opět rozsvítila. „To jsem neudělal já,“ prohlásil důstojník, „motory se deaktivovaly samy.“ „Další sabotáž,“ vztekle vykřikl Denis, „navrhuji zakázat veškeré přesuny personálu po lodi s výjimkou krizových případů a postavit stráže ke všem přechodům mezi palubami.“ „Dobře, proveďte,“ souhlasila Elena. „Zachytili nás?“
„Nevím, kapitáne. Moment... Vypadá to, že míří směrem k nám,“ sledoval Steven údaje přicházející ze sondy. „V jakém stavu jsou naše zbraně?“ „Plně funkční,“ nahlásil Denis, „technické družstvo již dokončilo prověřování všech raket kvůli další možné sabotáži. Všechny rakety jsou v pořádku a připraveny k použití.“ „Výborně. Nabít všechny zbraně.“ Hlavní zbraň Cavalieru byla upravenou verzí zbraně Excaliburu. Též byla založena na Vorlonské technologii a dokázala vypálit po nepříteli neuvěřitelně silný paprsek soustředěné energie. Oproti Excaliburu, kdy dobíjení trvalo pětačtyřicet sekund, dokázal hlavní zdroj energie Cavalieru připravit nejsilnější zbraň Aliance k novému výstřelu za necelou půlminutu. „Pokud jdou skutečně po nás, otevřou skokový bod přibližně za dvě minuty,“ odhadoval Steven Napětí na lodi dosahovalo kritických hodnot. Stejně jako již námořníci na dřevěných plachetnicích očekávali se srdci tlukoucími jak kostelní zvony přede mší, tak i posádka Cavalieru cítila napětí, úzkost a s adrenalinem kolujícím v žilách čekali, co se bude dít. Příští minuty jim mohou zajistit slávu stejně tak jako smrt. „Doporučoval bych vám, kapitáne, použít sílu vašich zbraní při první příležitosti. Ta loď používá technologii vyvinutou Stíny. Pokud jim dáte šanci vystřelit jako první, je zde riziko, že již nebudete mít příležitost jim jejich rány oplatit, rozhodně tedy ne stejnou měrou jakou udeří oni na vás,“ varoval Aron. „Vypálíme na ně, jakmile otevřou skokový bod,“ reagovala Elena. „Kapitáne, stále nemáme potvrzeno, že ta loď má nepřátelské úmysly,“ řekl Steven. „Ujišťuji vás, Stevene, že jejich nepřátelství je stejně tak jisté, jako mé přátelství vůči vám. Jakákoli snaha navázat s nimi kontakt je odsouzena k nezdaru, tím spíše, že se před vámi budou snažit utajit svou totožnost. Pokud je proti vašim zásadám střílet o lodi dříve, než se s ní pokusíte spojit, pak vás ve vašem vlastním zájmu prosím, abyste od svých zásad protentokrát upustil.“ „A vy víte, kdo to je?“ zeptal se podezřívavě Denis. „Řekněme, že tu loď předchází značně znepokojivá reputace.“ „Patnáct sekund a máme je tady,“ oznamovat Steven. „Připraven k palbě,“ potvrzoval Denis. „Deset, devět, osm,“ odpočítával první důstojník. V okamžik, kdy vyřkl slovo „nula“, otevřel se skokový bod a z něj vyletěla loď. Velikostně srovnatelná s Cavalierem, trup se honosil zlověstným odstínem černé, loď se skládala ze střední části, z níž na obou stranách vyčnívaly symetricky stejné výstupky. Sotva se plavidlo octlo v normálním prostoru, vyšlehl z hlavní zbraně Cavalieru paprsek energie, který si našel cíl přesně uprostřed obou lodí. Výstřel, který by se snadno stal osudným snad všem lodím střední velikosti, se snažil prorazit trup záhadné hybridní lodi. Místo zásahu a její bezprostřední okolí se začalo pomalu tavit, celistvost pláště byla jen lehce narušena.
Kapitola sedmá: Odhalení Smrtící paprsek Cavalieru vyčerpal svou energii, zatímco senzory lodi zkoumaly, s jak velkým úspěchem se útok setkal. „Mají několik trhlin v trupu, největší o průměru dvou decimetrů. Detekuji únik atmosféry ze zasažené části lodi. Také si myslím, že došlo k protržení několika vedení energie. Jestli jsme měli štěstí, oslabili jsme jejich zbraně,“ zanalyzoval Steven situaci. Mezitím již odpalovací rampy Cavalieru vypustily první dávku raket, namířenou přesně na místo, kam udeřila hlavní zbraň. Skupina raket však byla nečekaně zlikvidována fialovým paprskem, jež vyšlehl ze středové části lodi. Bude nepřítel opětovat palbu? Tato otázka proběhla v mysli každého člověka na palubě, pokaždé však s jinou odpovědí. Někteří věřili že ano, jiní se domnívali, že nepřítel je natolik poškozen, že již nemá prostředky k protiútoku. Další jen doufali a čekali, co se bude dít. Když se hybridní loď dala do pohybu, působila dojmem obrovského balvanu, který právě někdo postrčil a začíná se z kopce pomalu valit dolů a cestou smete vše živé. Během okamžiku nabrala obrovskou rychlost, proletěla těsně kolem Cavalieru, aniž by na něj zaútočila jediným výstřelem. V mžiku otevřela nový skokový bod a zmizela v hyperprostoru, pouze s další salvou raket Cavalieru za zády. Ty však potkal obdobný osud jako předchozí dávku. Náhle však hybridní loď zmizela! „Měla by být pořád v dosahu jedné z bójí. Měli bychom ji vidět!“ vykřikl Steven, „ta bóje tam pořád je, dostávám veškeré údaje.“ „Je to loď Stínů, dokázaly se před námi skrývat již dříve,“ podotkl Denis. „Pánové, máme dva problémy. Jednak jsme ztratili náš cíl a i kdybychom toto vyřešili, nemůžeme přejít do hyperprostoru a sledovat jej. Ale nebudu vám opakovat, že nemůžeme tu loď nechat odletět! Jestliže tady někdo používá technologii Stínů na budování válečných lodí, chci vědět kdo!“ řekla ostře Elena. „Kapitáne, dovolil bych si navrhnout vám řešení. Se svou lodí budu schopen našeho společného nepřítele sledovat, aniž bych sám byl spatřen. Mohu ji sledovat, dokud se nevrátí na svou základnu, kam má, podle poškození způsobeného vašimi zbraněmi, jistě namířeno.“ „Jste si jistý, že vás neuvidí?“ zeptal se Denis dříve, než stihla Elena na návrh reagovat. „Bylo by poněkud hloupé, kdyby se pozorovatel sám stal pozorovaným. Ujišťuji vás, že takovou záměnu rolí nemám v úmyslu dopustit.“ „A jak nám dáte vědět, kde je?“ položil Denis další otázku. „Jakmile dorazí ke svému cíli, vydám se zpět a dříve či později na vás narazím. Polohu vaší lodi budu sledovat stejně pozorně jako pohyby nepřítele.“ „Dobře, souhlasím. Raději běžte, ať neztratíte příliš mnoho času,“ rozhodla Elena přistoupit na návrh Technomága. Ten bez dalšího meškání opustil můstek a vydal se směrem k hangáru, pouze s krátkou zastávkou ve své kajutě. Odtud si odnesl pouze svazek několika popsaných papírů.
Susan padla vyčerpáním k zemi, Gaebrila si lehla vedle ní a lapala po dechu. Když byly dívky asi kilometr daleko od stanice, zaslechly zvuk, který mohl vydávat jen přilétající raketoplán. Protože cesta od stanic k horám rovnoměrně stoupala, viděly, jak se kolem stanice shlukuje asi patnáct mužů v černých kombinézách. Otcovo varování bylo opodstatněné. „Vrať se zpátky,“ řekla Gaebrila po chvíli odpočinku. „Přece tě v tom nenechám samotnou,“ odpověděla Susan. „Za půl hodiny budeme u té jeskyně. Řekla bych, že co nevidět začnou přelétávat nad ostrovem a hledat nás.
Do té doby to musíme stihnout. Přečkáme tam noc a brzy ráno se vydáme dál. Ukrýt se můžeme v tom starém srubu, je tam dost jídla na několik dní.“ Gaebrila přikývla. Věděla, že nemá cenu pokoušet se Susan rozmluvit nebezpečí, do kterého se spolu s ní uvrhla. Ostatně věděla, že kdyby se v nesnázích nacházela ona, také by ji nedokázala opustit, bez ohledu na jakákoli rizika. Přistání raketoplánu vyvolalo ve vesnici pozdvižení; většina lidí neviděla stroj schopný letu již několik roků. Mnohem větší znepokojení však vyvolala skupina mužů, která se z něj vyrojila během několika mužů. Zaujali obranou formaci kolem místa přistání. Spíše ze zvyku a v souladu s postupy naučenými během jejich krátkého výcviku, než aby od vystrašených vesničanů čekali nějaký odpor. Namířené a odjištěné zbraně vyvolávaly strach a respekt tím spíše, že lidé žijící ve vesnici si ještě příliš dobře pamatovali na pouliční boje v Skyey City a věděli, jak rychle a účinně PPG dokáží zabíjet. Muž, který ozbrojenému komandu velel, vyšel na rozdíl od svých podřízených pomalu a okázale. Pečlivě zkoumal okolí pohledem krále hledícího na nově dobyté území a shlížejícího autoritativně na nové poddané. „Hledáme dívku jménem Garbrila Tomaskova!“ vykřikl. Ačkoli byl jeho hlas silný a mužný, nevyvolal v davu žádnou reakci, vyjma několika šepotem pronesených slov mezi vesničany. Velitel komanda propichoval Henry Lewis a zabíjel pohledem všechny přihlížející a začal pomalu a zvolna obcházet náves, stále se přibližujíce k davu lidí stojících po jeho obvodu. Dával všem najevo, že má spoustu času a že se jich nebojí. Třebaže to druhé nemusel nijak hrát, čas nazbyt rozhodně neměl. „Zeptám se podruhé a naposledy,“ řekl tišeji než poprvé a mezi větami nechal dlouhou a významnou odmlku, „chci mluvit s dívkou jménem Gaebrila Tomaskova.“ Hrůza vyvolaná v lidech se zdála být až hmatatelná; zděšení v jejich tvářích sílilo a někteří se pomalu začali plížit zpět s falešnou nadějí, že jim jejich domov poskytne útočiště. Velitel náhle zanechal své liknavosti, která mu nepřinesla žádný pozitivní ohlas. Bleskurychle vzal do ruky zbraň a vystřelil po vesničanovi, který se snažil proklouznout pryč z návsi. Výstřel prošel tak blízko něj, jak jen snad mohl. Nezranil jej, pouze mu trochu spálil rukáv košile. „Každý, kdo se pokusí utéct, bude zastřelen!“ vykřikl jiný z vojáků, stojící v kruhovém perimetru. Velitel popošel o několik kroků, náhodně vybral jednu vesničanku a přiložil jí zbraň na tvář. Spatřil v jejích očích plameny, které by jej nejraději spálily jako se kdysi ve středověku pálily čarodějnice. „Zbývá vám posledních deset sekund života. Mám ti je odpočítat?“ zeptal se tiše. Dívka jej proklela. Jinak nevzdorovala. Věděla, že by jej tím jen potěšila, a v mžiku se rozhodla nést svou smrt důstojně. „Šla k radiostanici!“ vykřikl mladý muž, stojící o několik metrů dále. „To bylo před sedmi hodinami. Chci vědět, kde je teď!“ zařval snad ještě o něco hlasitěji než poprvé. „Musí již být na cestě zpátky,“ odpověděl tentýž mladík. Henry sklopil zbraň a došel až k mladíkovi. Hleděli na sebe, jeden z nich měl v očích strach a druhý pohrdání a nenávist. „Skrývá se. Kde by se mohla skrývat?“ znovu zmírnil sílu hlasu a s elegancí divadelního herce nasadil vlídný a přívětivý výraz. „Někde v horách.“ „Děláš si legraci? Je na téhle skále něco jiného než tahle Bohem zapomenutá vesnice a hory? Kde přesně se může schovávat?!“ Mladík byl naprosto bezradný, zoufale pátral v hlavě po odpovědi, jako hledá člověk v hořícím domě cestu ven. Tím zoufaleji se cítil, čím více se mu zbraň přibližovala k hlavě. „Ve srubu!“ vykřikl, jako by mu ta dvě slova měla zachránit život. Vlastně se tak i stalo.
„Výborně,“ triumfálně se usmál Henry, „ukážeš nám ho.“
„Denisi, prohlížel jste loď přes dvacet hodin. Jak vám mohla uniknout sabotáž skokových motorů?“ Od střetu s nepřátelskou lodí uběhla již hodina. Zatím neobdrželi žádnou zprávu od Arona a poněvadž se nacházeli daleko od komunikační sítě Aliance, stále nedostali odpověď ani na odeslané hlášení o střetu a popis útočníka. „Někdo přeprogramoval instrukce motorů, kapitáne. Ten program má několik milionů řádků, potřebovali bychom dny na jeho analýzu,“ snažil se Denis o omluvu. „Jak mohl někdo přeprogramovat systém řízení motorů? Nemáme náhodou ten nejlépe zabezpečený počítačový systém, jaký kdy kdo vytvořil?“ „Pravomoc k něčemu takovému mají pouze tři lidé na lodi.“ „Snad nechcete podezřívat mě, Stevena nebo Alexandra?“ řekla jména těch lidí, na které Denis narážel, ovšem nedovolil si je sám vyslovit. Alexander byl vedoucím technikem plavidla. Prakticky neopouštěl místnost s reaktorem, snad jen pokud se potřeboval najíst nebo vyspat. Mimoto nebyl na lodi téměř vůbec k vidění. „Jistě, že ne. Někdo buď obešel systémy, nebo uhádl něčí heslo a půjčil si jeho prst kvůli otiskům,“ na pár okamžiků přestal kontrolovat svou drzost. Právě v tu chvíli vešel Steven a ohlásil: „Nahráli jsme veškerý software ze zálohy, kapitáne. Právě provádíme kontrolní součty a pokud se budou shodovat s předepsanými hodnotami, nebyl modifikován od jeho nahrání ještě v doku.“ „Dobře. Právě tady uvažujeme, kdo nám vlastně naplánoval to nepříjemné překvapení,“ sdělila mu Elena. „Nemohl si třeba někdo zkopírovat vaše přístupové heslo?“ vypálil Denis útočným tónem otázku. „Jistěže ne,“ dostalo se mu zcela klidné odpovědi. „Podle mě a Alexandra někdo musel použít nějaký skript pro odchytávání hesel.“ „Souhlasím, projděte ten napadený software, třeba řádku po řádce jestli to bude nutné.“ „Alexandr už na tom pracuje,“ usmál se Steven. „Dobře. Denisi, chci abyste toho hajzla našel. Pokračujte v pátrání ohledně těch raket. Předpokládám, že za oběma útoky stojí jedna a táž osoba, takže vaše stopa vás dovede k viníkům obou útoků.“ „Rozkaz kapitáne.“ Procházení systémových logů považoval Steven za jednu z nejnudnějších činností, jakým se kdy v životě věnoval. Občas při stejné činnosti pozoroval techniky a měl pocit, že je miliardy řádků, neobsahující nic jiného než čísla, cesty k souborům, jména uživatelů či jejich hesla, dokonce vzrušují. Nakonec se však rozhodl, že si záznamy projde sám, protože alternativy, které se mu nabízely, byly snad ještě horší. Elena mu rozkázala s Alexandrem prohlédnout napadený kód. To by ještě nebylo nejhorší, hlavní technik se ovšem rozhodl využít této příležitosti a nezištně poskytnout Stevenovi rychlokurs programování. Obšírně mu vysvětloval jeden řádek programu za druhým a zvlášť důsledně upozorňoval na jeho vlastní úpravy. Při myšlence, že aplikace má několik milionů řádků, se Stevenovi začala motat hlava. Na jeho procházení tempem, za které by se styděl i velmi unavený hlemýžď, by totiž potřeboval několik dalších životů. Záznamy přístupů k souboru nedokazovaly nic; útočník si při zametání stop vedl skvěle. Poté se podíval do záznamů konfliktů v systému. Systém vedl záznamy o tom, když se dvě stanice snažily o editování jednoho souboru. Ačkoli byl systém upraven tak, aby si s takovými problémy poradil, vedly se o tom záznamy.
Steven prohlížel řádky logu a doufal, že se ona neznámá osoba pokoušela o jejich napadení v době, kdy na nich Alexandr prováděl nějaké úpravy. A pokud ano, tak že jej též zapomněla odstranit. Soubor obsahoval jen několik stovek řádků, což bylo ve srovnání s předchozí dávkou dat maličkost. Procházel jej a hledal a náhle … Před osmi dny objevil záznam o konfliktu, který se týkal právě instrukcí skokových motorů. Jedním uživatelem modifikujícím soubor byl Alexandr a druhým... druhým byla Sára Rollinsová. To je přece ta zraněná žena! Ta, která byla ve skladišti, když explodovalo! Ta, která nyní leží na ošetřovně! Podle přístupových práv neměla oprávnění ten soubor ani přečíst, natož v něm cokoli přepisovat. Musela nějak získat Alexandrovo heslo, přepsat dočasně práva, upravit soubor a oprávnění vrátit do původního stavu. V deníku přístupů žádný záznam o jejím přístupu k souboru nebyl. Musela jej smazat. A kdyby nechtěla poškodit loď, přece by po sobě záznamy nemazala... Ale proč chtěla při tom výbuchu zabít i sama sebe?! Ošetřovna právě byla jedním z nejklidnějších míst na lodi. Doktor Malczewski právě kontroloval výsledky všemožných vyšetření, kterým podrobil své dva současné pacienty. Sára, žena zraněná při explozi ve skladišti, se pomalu zotavovala a zdálo se pravděpodobné, že se uzdraví bez trvalých následků. Stav zraněného muže však nebyl zdaleka tak optimistický. Stále se neprobral z kómatu a zkušenosti doktorovi říkaly, že se zřejmě nemusí probrat již nikdy. V tom se na ošetřovnu přiřítil Steven a budil dojem vlaku, který obrovskou rychlostí vjede na nádraží, aby dohnal zpoždění. „Doktore, potřebuji okamžitě mluvit se Sárou,“ řekl mnohem méně vzrušeně, než by doktor, vzhledem ke způsobu jeho příchodu, očekával. „Dobře, již je ve stavu, kdy bude mnohem lépe odpovídat na vaše otázky. Jen se prosím snažte, aby se zbytečně nevzrušovala,“ varoval jej doktor. „Budu na to pamatovat. Musím vás nyní požádat, abyste nás nechal osamotě.“ Doktor bez námitek odešel, pouze si s sebou vzal spisy, které právě studoval a řekl Stevenovi, že kdyby od něj něco potřeboval, bude v lékařské laboratoři. Nyní již pomalým a klidným krokem došel k Sářinu lůžku. Přemýšlel, co jí vlastně má říct. Má začít pomalu a pozvolna a snažit se u ní vyvolat důvěru? Ale tím jí zase dá čas, aby si promyslela všechny své odpovědi. Pokud na ni rázně zaútočí, může využít jejího překvapení a nepřipravenosti. Ale pokud dokázala oklamat jeden z nejlépe zabezpečených počítačových systémů v Alianci, určitě se i dobře připravila na možnost, že bude vyslýchána. Došel k jejímu lůžku, pozdravil ji a tvářil se, že se nic neděje. „Jak pokračuje vaše vyšetřování?“ zeptala se naoko jen ze zdvořilosti. „Ach, no, víceméně už se blížíme ke konci.“ „Tak to vám gratuluji,“ usmála se. Vypadala přitom tak nevinně... „Víte, před několika hodinami jsme se setkali s nepřátelskou lodí. Je to hybridní plavidlo, které používá Technologii Stínů. Těsně před bitvou nám selhaly skokové motory, někdo je sabotoval.“ „Ano, doktor mi o tom něco říkal.“ „Našel jsem v počítači záznam o tom, že jste přepisovala řídící program skokových motorů,“ řekl prudčeji, než měl původně v úmyslu. „Já?“ zeptala se nechápavě, „já přece nemám oprávnění k něčemu takovému.“ „Použít skript na odchycení hesla a změnit oprávnění pro přístup k souboru, to není až tak těžké.“ „Děláte si legraci, že ano?“ vzdorovala dál. Co když to opravdu není ona? napadlo Stevena. „Udělala jste to?“ zeptal se přímo. „Ne! Jasně, že ne!“ vyhrkla.
„Proč jste chtěla zabít sama sebe? Ta raketa ve skladišti je také vaše práce, že ano?“ zaútočil znovu. „Vypadám snad jako sebevrah?“ „Takže se něco pokazilo? Měla explodovat jindy?“ „Jak já to můžu vědět?!“ „Chcete raději mluvit s Denisem Cortellou než se mnou? Nebo necháte kapitána Petrovovou, aby z vás to přiznání dostala? Dvě sabotáže na nejsilnější lodi Aliance. Jednoho člověka jste zabila, druhý umírá, ohrozila jste loď s celou její posádkou během bitvy s nepřítelem. Dost lidí jste naštvala a až se pravda provalí, nebudete v příliš záviděníhodné situaci. Máte moje slovo, že pokud se mi hned teď přiznáte, nikdo vám neublíží,“ slíbil jí jemným a vlídným hlasem Steven. „Říkáte ohrozila? Já vás všechny zachránila!“ vykřikla. „Zachránila? Vraždou jednoho člena posádky?“ nemohl Steven věřit svým uším. „Nechtěla jsem, aby někdo umřel! Ta pitomá raketa explodovala o dvě hodiny dříve,“ hájila se dál. „A jak jste nás tedy tím výbuchem měla v plánu zachránit?“ „Musela jsem udělat něco, abych tu loď zdržela. Kdybychom letěli dál tímhle kurzem, nepotkali bychom jednu hybridní loď. Čekalo by jich tam na nás deset!“ „A to můžete vědět jak?“ vyptával se Steven dál. „To vám nemůžu říct. „Radil bych vám si se mnou příliš nezahrávat. Pokud nemáte nějaký hodně dobrý důkaz, kterým byste tu svoji pohádku podepřela...“ „Zapomínáte na slib, který jste mi dal,“ skočila mu do řeči. „Nezapomínám. Ale přiznáním se myslí, že řeknete všechno, co o zločinu víte, prozradíte všechny jeho okolnosti, popíšete způsob, kterým byl proveden a tak dále. Nějaké přikývnutí, které můžete v příští minutě odvolat a svést na pomatení mysli, posttraumatický šok nebo třeba erupce na slunci, vám příliš nepomůže.“ „Dobře. Obešla jsem zabezpečení jedné z raket RF-47 a naprogramovala jí výbuch podle časovače. Provedla jsem to ve 3 hodiny ráno v pátek 27. ledna, záznamy o mé přítomnosti ve skladišti jsem smazala. Tajným skriptem jsem odhalila přístupové heslo k administraci systému, obešla kontrolu otisku prstu, pozměnila přístupová práva a poté přepsala instrukce pro řízení skokových motorů. Nevěděla jsem, že Alexandr si vede záznamy o konfliktech při dvojím přístupu k souboru. To byla jediná chyba, které jsem se dopustila.“ „Ty úpravy jste vytvořila vy? Netušil jsem, že jste počítačový expert.“ „Na tohle nemusí být člověk odborník,“ odsekla. Oba se na chvíli odmlčeli. Steven zkoumal Sáru pohledem a snažil se v jejích očích vyčíst, zda mluví pravdu či lže. Ona však klidně ležela a tvářila se, že se nic neděje. Snad si ani neuvědomovala, kolik výslechů ji čeká, že skončí před vojenským soudem a nejspíše i na hodně dlouhou dobu ve vězení. Nebo věřila, že takovému osudu unikne. „Kam odletěla ta hybridní loď? Má někde základnu?“ zeptal se Steven po několika minutách tichého přemítání. „Pravděpodobně ano, ale její polohu neznám,“ odpověděla Sára. „Jak vám mám tohle všechno věřit?“ položil spíše řečnickou otázku. „Kapitáne, potřeboval bych s vámi mluvit,“ oslovil Elenu a oba z můstku došli do její kanceláře. „Jen povídejte,“ pobídla Stevena, když spatřila, že mu není příliš do řeči. „Vím, kdo to udělal,“ řekl klidně. Eleně se náhle rozzářily oči radostí a usmála se, jako by ji právě pověděl tu nejlepší zprávu, jakou kdy v životě slyšela. „Výborně Stevene!“ nadšeně ho pochválila. První důstojník jí nejprve popsal způsob, jak se mu podle systémových záznamů podařilo přijít na Sářinu stopu. Její přiznání poté odvyprávěl velmi podrobně, téměř
slovo od slova. Elena pozorně poslouchala, přestože se při popisu Sářiných údajných motivů tvářila jak po rozkousání chilli papričky. Steven víceméně čekal, že si se Sárou bude chtít promluvit. Překvapilo jej však, že mu předala velení a tím mu vlastně naznačila, že si se Sárou chce promluvit sama. První důstojník měl stále na paměti slib, který Sáře dal. Řekl o něm Eleně a ta mu se stejnou vážností slíbila, že se Sáře nic nestane. Věřil jí. Přesto byl následující hodiny jako na trní. Nedočkavě jako malé dítě, které čeká na dárek k narozeninám, počítal vlekoucí se minuty. Jeho vysílačka zapípala. Přál si, aby zaslechl hlas svého kapitána. Přání se mu splnilo: „Stevene, jaký máme kurs?“ „Ten, který nám tajně vyslal Aron, kapitáne,“ odpověděl. Aron se sice neodvážil odeslat přímý vzkaz. Ovšem nějakým záhadným způsobem, on by to jistě nazval magií, se mu za pár chvil podařilo přeprogramovat jednu ze signální bójí. Ta vyslala směr, kterým letěla hybridní loď a po přehrání softwaru se Cavalier podle oněch souřadnic vydal. „Dobře, spočítejte, v jakých místech bychom se nacházeli, kdybychom po explozi pokračovali stejným kurzem a rychlostí asi hodinu.“ „Ano, kapitáne,“ odpověděl Steven prostě. „Až to budete mít, vezměte nás na to místo,“ rozkázala a vypnula vysílačku dříve, než se Steven stačil zeptat, kam a proč to vlastně letí. Spočítání žádané polohy bylo otázkou několika málo loď a let na ono místo při plné rychlosti měl trvat dvě hodiny. Ony dvě hodiny strávil Steven přemýšlením nad tím, co je na onom místě asi čeká. Elena o tom nechtěla mluvit, jasné bylo pouze to, že získala od Sáry nějaké další informace. Možná mají zamířeno k základně hybridních lodí... Otřes! Otřes podlahy tak silný, že se Steven skoro neudržel v křesle. Stanoviště na můstku začala řvát, rozblikaly se červené kontrolky. Rozezněla se varovná pípání. Co se to děje? „Co se děje?!“ vykřikl Steven. Spatřil důstojníka u senzorového stanoviště, jak leží na podlaze. Musel narazit hlavou do panelu. Tekla mu z ní krev. Dvěma rychlými kroky se ocitl u stanoviště. „Hybridní loď! A máme ji přímo za zádí!“
Kapitola osmá: Útok Obličeje všech na můstku ovládl výraz hrůzy a zděšení, jako by každého z nich právě pohladila smrt po tváři. „Dvacet sekund do nabití zbraní hlavní zbraně!“ znělo první hlášení. Další následovalo okamžitě: „Pane, pravý motor je poškozený. Ztrácíme rychlost!“ „Palte ze záďových raketometů! Pilote, dostaňte nás do dostatečné vzdálenosti pro plný obrat. Nemůžeme po nich účinně střílet, dokud je máme za zády,“ rozkázal Steven. „Rozkaz, pane!“ V tu chvíli přišla na můstek Elena, následovaná Denisem. „Ta mrcha! Vlákala nás do pasti!“ vykřikla zhnuseně. Loď se znovu otřásla. „Drží se nám za zády,“ hlásil Steven. Cavalier neměl s poškozenými motory šanci zvětšit vzdálenost od hybridní lodě. Držela se jich jako klíště, kousala ovšem jako lev. „Kapitáne, zaznamenávám další loď!“ vykřikl Steven. „Přivolali si posilu?“ „Je to nákladní loď, kapitáne. Podle údajů je těžce poškozená, ale primární systémy fungují. Kapitáne, oni nás volají!“ V reproduktorech se ozvalo zapraskání, následované lidským hlasem: „Tady nákladní loď Vladivostok. Kapitán Sergej Petronius. S kým mluvím?“ Můstek Cavalieru se znovu otřásl. „Loď Mezihvězdné aliance Cavalier. Máte nějaké funkční zbraně?“ Šum ve spojení zesílil a odpověď byla nesrozumitelná. „Ztrácíme spojení, kapitáne,“ oznamoval Steven, „hlavní anténa dostala přímý zásah.“ „Stejně nemůžeme předpokládat, že by nám dokázali pomoci,“ namítl Denis. „Nákladní loď, navíc v takovém stavu, není toho hybrida soupeřem.“ „Pilote, zkuste přetížení motorů a ostrý obrat na levobok,“ rozhodla se Elena vyzkoušet novou strategii. Podobné postupy se nedoporučovaly, ovšem Cavalier se ocitl v situaci, která se rychle stávala beznadějnou. K jejímu zklamání však nepřítel hbitě manévr napodobil a bez zaváhání se držel za svým cílem. Vladivostok sledoval zápas dvou lodí s laxností diváka v hledišti, který pozoruje nudné sportovní utkání. Zůstal na místě, dokud hybridní loď neproletěla pouhých několik kilometrů kolem něj. V té chvíli nákladní loď nečekaně vyletěla vpřed jako vystřelený šíp! Její let trval pouhý okamžik. Příď Vladivostoku prudce narazila do zádě útočícího plavidla. Následoval výbuch, mnohem větší, než by se u lodi takové velikosti očekávalo. Exploze se do hybridní lodi zakousla hladově a nemilosrdně s vervou šelmy, jež čekala celé týdny na svou kořist. Ohnivé tesáky šířily zkázu každým metrem hybridní lodi, spálily každou molekulu vzduchu a sežehly každou živou bytost na palubě. Další výbuch, pocházející přímo z nitra hybridní lodi, proměnil hrdě a nebezpečně vzhlížející plavidlo na prach. Posádka Cavalieru na scénu hleděla s úžasem. Na celé lodi jako by se na pár okamžiků zastavil čas, všichni sledovali zkázu svého protivníka, neschopni jediného slova. „Zaznamenávám stopy radiace, kapitáne. Ta nákladní loď musela mít na palubě nukleární bombu,“ rozřízla Stevenova slova chvíli ticha jako nůž bodnutý do plátna. „Kdo to mohl být?“ zeptal se nechápavě Denis. „Stevene, převezměte velení,“ nařídila Elena. „Vezměte nás zpět do normálního prostoru a zjistěte rozsah poškození. Poté sestavte plán oprav, nejvyšší prioritu mají motory a zbraně. Já jdu mezitím zjistit, co se tady děje!“
Vězeňská cela, ve které byla Sára držena, působila chladně a nepřátelsky. Skromné vybavení tvořila pouze postel, umyvadlo, kovová židle a polička s několika knihami. Ty představovaly jedinou možnost, jak mohla utéci z nudy a jednotvárnosti malé temné místnosti. „Je mrtvý? Bože ne...“ zavřela Sára obě oči. Ze zavřených víček vyklouzla slza, která pomalu stékala po Sářině tváři, hladila ji a nechávala po sobě vlhkou stopu. „Zachránil celou loď,“ řekla Elena; snad se ji na pár chvil snažila utěšit. „Znali jsme se patnáct let. Jednou mi zachránil život. Ale to už je teď stejně jedno.“ „Vladivostok měl na palubě nukleární nálož...“ „Sergej vždycky počítal se všemi možnostmi. Nikdy nenechával nic náhodě,“ otřela si Sára slzy z tváře. Podle plánu, zmařeného předčasným výbuchem rakety, měl Cavalier zachytit nouzové volání z Vladivostoku. Následně měl být vylákán falešnou zprávou o další poškozené lodi několik světelných let daleko, čímž by se dostal mimo oblast prohledávanou hybridními loděmi. Následný výbuch rakety měl Cavalier zdržet na místě do doby, než bude oblast opět bezpečná. „Ta hybridní loď nechtěla Cavalier zničit,“ pokračovala Sára, „chtěla ho pouze zajmout. Chtějí získat lodě, které mohou hybridy ohrozit.“ „Kdo?! Kdo za těmi útoky stojí?“ „Nevím.“ „Lžete!“ řekla Elena zhnuseně. „Vážně si myslíte, že bych to věděla a nechtěla vám to říct? Sama si nedokážu vůbec představit, kdo by mohl stát za takovým spiknutím. Vláda, admiralita, někteří velmi významní občané Aliance nebo někdo úplně jiný, například Centauři. Možností jsou tisíce.“ „Někdo shromažďuje flotilu za účelem napadení Aliance!“ „Logicky ano. Kdyby ne, proč by se namáhal z likvidací její obrany,“ vydedukovala Sára. Steven mezitím analyzoval poškození. Motory utrpěly několik ošklivých zásahů. Naštěstí se je útočník snažil pouze zneškodnit a střílel tak, aby vyloučil možnost jejich exploze, která by těžce poškodila záď lodi. Klíčové součásti mohly být vyměněny během asi třiceti hodin. Práce na nich už začaly. Zbraně zůstaly téměř netknuty, poněvadž hlavní zbraň nemohla skvěle manévrujícího útočníka ohrozit a střelba raket na zádi měla asi stejný účinek jako palba vzduchovkou proti jedoucímu vlaku. Elena se rozhodla nezařadit do výzbroje lodi rakety s nukleárními hlavicemi. Steven nechápal proč, ovšem po lodi se šířily klepy o tom, že Elenin otec zemřel po jakési nehodě na nemoc z ozáření. Ona tak získala proti jaderným zbraním přirozený a naprosto pochopitelný odpor. Pokud jde o zbytek systémů, síť pro mezihvězdnou komunikaci byla kompletně zničená a její výměna by trvala necelé dva dny. Ostatní opravy byly otázkou několika hodin. Během oprav motorů bude Cavalier nehybným terčem. A co když po zničené hybridní lodi začne někdo pátrat?
Den propůjčil noci vládu nad ostrovem a ta přes něj přehodila černý plášť tmy, posetý tisíci hvězd, které jako diváci shlížely dolů na kus půdy obklopený oceánem. Shora opravdu musel vypadat bezvýznamně a málokdo by si uvědomil, že jej desítky lidí považují za domov. Za bezpečné útočiště před světem, za chrám míru a bezpečí uprostřed bouře krve a nenávisti.
Pro Gaebrilu však již bezpečný nebyl. Ležela v temné a chladné jeskyni, přitisknutá k zemi, jako by se chtěla stát její součástí a skrýt se tak přede všemi okolo. „Podívej, co jsem našla,“ ukázala ji Susan několik pokrývek. „Zřejmě je tu zapomněly děti, když tu minulý měsíc tábořily.“ Jednu z nich podala své přítelkyni a druhou si ponechala. Gaebrila jí poděkovala a dodala: „Kéž by to bylo všechno tak jednoduché. Proč nedokážou dva lidi k sobě najít cestu stejně tak snadno, jako když najdeš deku válející se v jeskyni?“ „Možná kdyby to všechno bylo tak snadné, nikdy bychom si toho nevážili.“ „Chtěla bych být s ním,“ řekla Gaebrila a Susan si nebyla jistá, zda myslí svého otce nebo Arona. Vlastně to nevěděla ani Gaebrila. „No, není tady,“ pronesl nepřátelsky velitel vojáků k mladíkovi. Ozbrojené komando právě dokončilo prohlídku srubu a nejbližšího okolí, aniž by narazili na jediného člověka. „Nemohla to stihnout od stanice tak rychle. Nejspíš dorazí až zítra dopoledne. Pochybuji, že půjde i v noci.“ Za svou odpověď se muži dostalo odměny v podobě prudké rány pěstí, mířené do břicha. Překvapen nečekaným úderem se po náporem ostré bolesti sesunul k zemi a lapal po dechu. „Na tohle nemám čas!“ vykřikl velitel. „Chci ji mít hned!“ Mladík neodpověděl. Velitel na něj namířil zbraň a zakřičel: „Kde jinde by mohla být?!“ Opět žádná odpověď. Velitel vystřelil. Energetický výboj se zabořil do země několik centimetrů od mladíkovy hlavy; mladík na tváři pocítil dopad zrnek hlíny odvržené výstřelem. „Dobře, vím ještě o jednom místě,“ vyhrkl. „Jeskyně asi dvacet kilometrů od stanice.“ „Děláte mi radost, příteli,“ pohrdavě se usmál velitel. „Slyšíš to?“ zeptala se Gaebrila. Nikdy by neuvěřila, že je možné, aby člověku současně běhal mráz po zádech a přitom se potil jak nemocný v horečce. „Jo, to musí být raketoplán. Někdo jim o té jeskyni musel říct. Musíme vypadnout.“ „Ale venku jim neutečeme!“ „Musíme hlouběji do jeskyně,“ řekla Susan. Skupina mužů vběhla do jeskyně a svítilnami prohledávali každý její kousek. „Pane, stopy!“ vykřikl jeden z ozbrojenců. „Stopy dvou lidí, musí být čerstvé.“ „Že by měla někoho s sebou?“ zeptal se velitel spíše sám sebe. Nařídil části skupiny, aby hlídala vchod a zbytek klusem postupoval hlouběji do jeskyně, prořezávajíce tmu světlomety. Skalní stěna, kterou ve tmě nahmataly, na obě dívky působila jako bodnutí nožem, konec jejich nadějí na záchranu. Věděly, že jeskyně není bezedná a že nemá dva východy, avšak doufaly, že v mrazivé temnotě naleznou něco, co by je zachránilo. Rukama rozedřenýma do krve zkoumaly chladnou skalní stěnu. Susan se podařilo nalézt skalní výstupek, za který se mohla schovat. Pro obě dívky však nebyl dost velký. Gaebrila spatřila odlesky světel na stěnách jeskyně. Čas docházel. Skrčila se za kámen vysoký necelý metr, jež ležel několik kroků od stěny. Obě dívky čekaly. Světla se blížila. V dálce zaslechly tichý hovor.
Další okamžiky prožila Gaebrila v obrovské hrůze. Tiskla se ke kameni, jako by se chtěla stát jeho součástí. Cítila, jako by se kus chladné skály stal jejím jediným spojencem a přítelem v celém vesmíru. Tedy až na Susan. Chvílemi měla větší strach o ni než o sebe. Věděla, že pokud se jí něco stane, nikdy v životě si to nedokáže odpustit... Jeden kužel světla dopadl na skalní stěnu. Následovaly další. Dívky zaslechly tiché kroky. Stále se k nim blížily... Paprsek světla dopadl na kámen, za nímž ležela skrčená Gaebrila. Paprsek po něm přejížděl, jako by jej hladil, a přitom se stále blížil. Když se světlo dotklo Gaebriliny hlavy, téměř vyjekla hrůzou. Chopila se jí silná ruka, která ji odtáhla zpoza kamene. Odhodila ji ve středu jeskyně a dopadla k nohám dalšího z ozbrojenců. Pohlédla vzhůru, avšak on ji oslinil ostrým světlem svítilny. „Je to ona,“ prohlásil. Gaebrily se chopili dva muži a v doprovodu ostatních ji vedli k východu z jeskyně. Pouze Henry zůstal vzadu a prohlížel si vlhké skalní stěny. Podle stop tu přece musí být ještě někdo... A taky že byl! Přiblížil se na pár kroků k výklenku, za nímž se skrývala Susan. Ta na nic víc nečekala. Vyskočila ze své skrýše a dvěma skoky se ocitla těsně za Henryho zády. Když se otočil, bylo pro něj již pozdě. Susan mu vytrhává zbraň z ruky a jeho svítilnou prudce hází proti skalní stěně. Oba se rázem ponořují do tmy. Henry cítí studený kov, tlačící jej do krku. Jeho zbraň. „Pohni se a zastřelím tě,“ chladně a bezcitně mu šeptá Susan do ucha. Oba se opět ocitají ve světle svítilen zmatených mužů. Míří na ně zbraněmi. Susan stojí těsně za Henrym, znemožňuje tak jeho komandu střelbu. „Řekni jim, ať ji pustí,“ přitiskla mu zbraň ještě těsněji ke krku. „Mějte rozum. Ven se stejně nedostanete.“ „Jestli ji nepustíš, nedostaneš se ven ani ty.“ Henry pouze přikývl. Muži Gaebrilu pustili. Ta jednomu z nich vzala zbraň. Ani se nezkoušel bránit. Až o pár sekund později si dívka uvědomila, co vlastně drží v ruce. Náhle pocítila, jako by ji chladná zbraň pálila do rukou jako rozžhavené železo. Před očima ji proběhly okamžiky, kdy onen nástroj smrti viděla běsnit naposledy... „Pojď sem,“ řekla jí Susan, která si uvědomila, co její přítelkyně právě prožívá. Gaebrila po ní vrhla pohled, který jí měl říci: „Proč jsi to udělala? Má pravdu, ven se stejně nedostaneme. Mohla ses zachránit alespoň ty.“ „Rozkaž jim, ať odhodí zbraně a vypadnou!“ Žádná reakce. „Já znám lidi jako jsi ty. Hraješ tvrdého, ale ta tvá skořápka není tak pevná, jak vypadá. Bojíš se umřít, a proto těm svým nohsledům nařídíš, aby odhodili pistolky a odkráčeli.“ Henry jen přikývl a jeho muži jej po chvíli váhání a výměnách pohledů poslechli. Gaebrila ještě jednomu z nich vzala svítilnu. Pak zůstali sami.
Aronova loď se stále neodhalena plížila za hybridní lodí. Chvílemi už si začínal myslet, že jsou posledními plavidly v kosmu; cestou totiž nepotkali žádnou jinou loď a nenarazili na cokoli, co by stálo za zmínku. Loď se zřejmě vyhýbala jakýmkoli kontaktům s jinými plavidly a Aron ji jako její stín poslušně sledoval. Vzal do ruky Gaebrilin dopis a začal nalistoval místo, kde přestal číst. Jejich červená barva nevěstila nic dobrého. Nikdy by mě nenapadlo, že cesta z ráje do pekla může trvat jen pár vteřin.
Část mě vykrvácela s ním. Ztratila jsem část své duše a vím, že nejsem a už nikdy nebudu stejný člověk jako tehdy. Pamatuji si probděné noci. Ležela jsem v posteli a brečela jako malé dítě. Nedokázala jsem usnout, ne bez prášků. Celé dny jsem jen proseděla do okna a koukala na... vlastně nikam. Bloudila jsem ulicemi, avšak zoufale jsem se vyhýbala místům, kde jsem se procházela s ním. Jednou jsem prošla kolem parku, kde jsme se poprvé políbila. A chodila jsem jím pořád dokola. Už byla tma, když mě otec musel odvést domů. Můj svět se zhroutil sám do sebe. Začala jsem nenávidět všechny a všechno. Město a všechny v něm, kteří se prostě nedokázali přenést přes to, že dva lidé v něm mohou být šťastní. Jednoho dne jsem si uvědomila, že musím pryč. V tom městě bylo něco, co mě pomalu zabíjelo a rozežíralo zevnitř. Bála jsem se umřít. Měla jsem strach, že na něj zapomenu. Bože, musí to znít strašně hloupě... Ale tehdy jsem asi nevěřila, že po smrti existuje něco jako Ráj, kde budeme oba spolu. Vlastně ani nevím, jestli tomu už uvěřila. Barva textu se nesměle měnila z červené na zelenou. Tehdy jsem se dozvěděla o tomhle ostrově. Znělo to jako dar z nebes. Lidé, kteří se rozhodli vzdát technologií a toužící jen po míru a klidném životě. Všichni žijící na jednom místě, tvořící jednu velkou rodinu. Cítila jsem, že tam musím. S otcem jsme se kvůli tomu strašně pohádali. Dřív jsem si myslela, že se nedokáže smířit s tím, že se mu někdo vzepře. Dnes už vím, proč mě nechtěl pustit. Věděl, že mě tím definitivně ztratí... Ale nikdy, ani na okamžik, jsem toho rozhodnutí nelitovala. S tátou to už nějak vyřešíme. Už to nikdy nebude jako dříve... Ale to určitě není důvod všechno vzdát. A je tu ještě jedna věc, kterou bych ti chtěla říct. Aron náhle odložil dopis. Byl totiž na konci své cesty. Hybridní loď evidentně dorazila ke své základně. Pozorně si prohlížel trojrozměrnou projekci komplexu. Byl vybudován na povrchu menšího měsíce, obíhajícího kolem plynného obra. Komplex by se jedním slovem dal charakterizovat jako obrovský. Dominoval mu hangár, který byl dostatečně na pojmutí dvou hybridních lodí. Poškozená loď, kterou Aron sledoval, do něj právě vlétala jako zraněná šelma zalézající si do skrýše, aby si vylízala své rány. Kolem hangáru stálo několik menších budov, kteří vypadali jako jeho malí strážci. Jeden z nich byl zřejmě dokem pro malé lodě. Současně hangár obklopovaly kulomety a raketová sila. Nad základnou pomalu kroužila další hybridní loď. Bedlivě chránila svůj úkryt před odhalením, i když přes veškerou snahu jí přítomnost Aronovy lodi unikla. Technomág však nemohl riskovat, že senzorům nepřítele zůstane skrytý navždy, a tak nastavil kurz k místu, kde se podle jeho odhadů právě nacházel Cavalier.
„Tomu se říká pat,“ konstatovala Susan. „Mýlíte se. Moji nadřízení dříve či později – i když vzhledem k situaci předpokládám, že dříve – nařídí útok. Můj nebo váš život pro ně moc neznamenají.“ „Ale její život pro ně něco znamená,“ pohlédla na Gaebrilu. „Nemáte jim kam utéct. Koneckonců jsme vás vlastně chytili.“ „Můj otec vám neuvěří. Můžete mu vyprávět, jak jste nás obklíčili, ale v jeho kanceláři ve Skyey City to bude znít jako pohádka,“ namítla Gaebrila. „To nezní, jako by mu na vás nějak zvlášť záleželo.“ „Nikdy nepochopíte lásku otce ke své dceři, tak o ní raději ani nemluvte.“
„Teď jste se mě dotkla,“ zahrál Henry smutný výraz. Nastala chvíle ticha. „Pane!“ ozvalo se z Henryho vysílačky, „pane, právě jsem mluvil s Velitelem. Nařídil nám zaútočit, pokud se do pěti minut nevzdá.“ Susan zavrtěla hlavou. Henry pochopil, že na zprávu nesmí odpovědět. „Zaútočí, ale vědí, že tebe nesmějí zabít. Myslím, že blufují,“ uvažovala Susan. „Tomu přece sama nevěříte. Venku je tucet mužů a to je dost na to, aby vaši přítelkyni zajali. Budou muset postupovat opatrně, takže se nebudou moci efektivně bránit. Tím více jich zemře.“ „Takhle to nejde,“ řekla Gaebrila, „nechci, aby kvůli mně někdo umřel.“ „Pokud vás zajmeme, donutíme vašeho otce, aby se vzdal vlády a zmocníme se téhle planety. Jinak získá vojenskou podporu Aliance a její armáda nás smete jak tsunami. Ať už to dopadne jakkoli, hodně lidí zemře, a vy s tím nemůžete vůbec nic dělat.“
Kapitola devátá: Plán „Kapitáne, blíží se k nám loď,“ ozvalo se Stevenův hlas v Elenině vysílačce. „Nedokážu určit nic bližšího.“ „Jdu k vám,“ odpověděla Elena. Bylo jí jasné, že v současném stavu by Cavalier nedokázal odvrátit další útok. Stevenovi se na čele opět objevily kapičky potu. „Máme už bližší údaje?“ zeptal se. „Ne, pane. Moment... Volají nás, pane!“ vykřikl důstojník. Steven poznal Aronův hlas: „Jste trochu mimo kurs. Nemám v úmyslu prohledávat půlku galaxie, protože vy se nedržíte směru, který jsem vám určil.“ „Museli jsme udělat menší zajížďku. Rád vám všechno vysvětlím.“ Aronova loď přistála v hangáru a technomág se sešel s Elenou, Stevenem a Denisem v zasedací místnosti. Aron jim ukázal trojrozměrnou projekci tajné základny a ostatní na ni s údivem hleděli. „Výborně, tak je pošleme hezky ke všem čertům,“ řekla zhnuseně kapitán. „Kapitáne, loď není ve stavu, kdy by byla schopna přímé konfrontace s základnou takových rozměrů a s takovou obranou,“ namítl Denis. „Obávám se, že ani v perfektním stavu by vaše loď nedokázala základnu ohrozit. Kolem ní hlídkovaly dvě hybridní lodě a předpokládám, že to byla zcela běžná situace. Nepochybně máme co do činění s velmi schopným protivníkem a ten jistě nenechá své hlavní sídlo bezbranné.“ „Nemůžeme požádat někoho o pomoc?“ zeptal se Steven. „Nemáme tušení, komu můžeme věřit. Pokud se protivník dozví, že máme polohu jeho základny, staneme se pro něj cílem číslo jedna,“ nesouhlasil Denis. „Tím už, po zničení jedné z jejich lodí, pravděpodobně jsme,“ bránil svůj názor Steven. „Pokud nás v nejbližších dvaceti hodinách objeví, nemáme šanci se jim ubránit.“ „Chci vědět, kdo za tím vším stojí. Kdo plánuje zabíjet a ničit pomocí té nejničivější síly v galaxii,“ přerušila je Elena. „Dokážete nás dostat dovnitř?“ „Nemělo by být příliš těžké proklouznout nepozorovaně dovnitř,“ odpověděl Aron. „Ovšem pro vás všechny to bude krok do neznáma, do temnoty, kterou vám nedokážu poodhalit. Nevím, jaké nástrahy a nebezpečí tam na vás mohou čekat.“ „To už nechte na nás. Za jak dlouho nás tam můžete dostat?“ „Za několik hodin.“ „Dobře, já, Denis a dva muži z bezpečnostního týmu letíme s vámi. Odlétáme za půl hodiny.“ „Kapitáne,“ ozval se Steven, Elena jej však umlčela mávnutím ruky. „Nemáme čas o tom diskutovat. Převezmete velení. Dokončete opravy, jak jen to bude možné, a vydejte se za námi.“ Steven rezignovaně přikývl. „Tedy pánové, vypadá to, že Prokletá země je mnohem blíž, než kdokoli z nás tušil.“
Jakmile Gaebrila spatřila Johna Austina, svého otce, vytrhla se svým dvěma strážců a rozběhla se k němu. Objali se a on ji držel jako ten nejcennější poklad ve vesmíru. Dívce po tváři tekly slzy a dopadaly na otcovi bílou košili, kde zanechávaly vlhké stopy. „Měl jsem o tebe takový strach,“ řekl pohnutým hlasem. „Já o tebe taky.“ „Nerad vyrušuji šťastné rodinné shledání, ale obávám se, že nás poněkud tlačí čas,“ promluvil vysoký muž černé pleti, který postával v rohu místnosti. Jmenoval se Maoa Camara a velel všem povstaleckým jednotkám na povrchu planety. Proslavil se především jako nemilosrdný vůdce jedné z pirátských smeček.
Nyní ji vyděsily jeho chladné a bezcitné oči. Výraz ve tváři měl plný odhodlání, avšak působil klidně a vyrovnaně. Gaebrila poodstoupila několik kroků od svého otce. „Vaši dceru tu máme,“ promluvil znovu, „nyní nám už doufám nebudete odporovat. Zasedání začíná za necelou půlhodinu, takže si dobře připravte způsob, jakým je přesvědčíte, aby odmítli vyslat žádost Alianci o vojenský zásah. Pokud tak učiníte, máte mé slovo, že vám ani vaší dceři se nic nestane.“ „Vaše slovo,“ ironicky se zašklebil John, „má asi stejnou cenu jak prach na ulicích Skyey City.“ „Hazardujete se životem své dcery.“ „Vy zase hazardujete se svým,“ řekla mu Gaebrila. „Neříkejte,“ nevěřícně kroutil hlavou a pobaveně se usmíval. „Říká vám něco jméno Aron? Je to technomág, člen řádu, jež disponuje technologií stovky let překračující tu naši. Rozhodně to není typ člověka, se kterým bych si chtěla zahrávat. A to jste přesně udělal, jakmile první váš muž vkročil na půdu toho ostrova.“ „Pokud vím, ten váš technomág je na nějakou chvíli pryč. Nebojte se, počítali jsme s ním a je dost nepravděpodobné, že se vrátí.“ Ta slova Gaebrilu rozzuřila natolik, že ji oba strážci museli silně držet, aby se na Maou nevrhla. Takovou zuřivost projevila snad poprvé v životě. Maoa vytáhl zbraň a zamířil přímo na Gaebrilu: „Ptám se vás ještě jednou a naposledy. Odmítne rada žádost o vojenskou intervenci?“ John se tvářil vyděšeně. Jeho emoce se po dlouhé době, kdy je schovával uvnitř a tajil, vyrvaly ven jako řeka, která protrhla přehradu. Nedokázal již zakrývat svůj strach, když viděl, že život jeho dcery visí na vlásku. „Dobře, dobře, přesvědčím je!“ vyhrkl roztřeseným hlasem. „Ne tati, neposlouchej ho!“ našla v sobě dívka hrdinství a odpor, přestože hleděla do hlavně zbraně. Najednou pocítila obrovskou chuť a sílu bojovat, rvát se o své místo ve vesmíru, vydobýt si právo být šťastná. Pokusila se vysmeknout svým strážcům, ti ji však drželi příliš pevně. „Doufám, že jste tak dobrý politik, jak se o vás říká,“ ignoroval Maoa Gaebrilu.
„Dobře, dobře,“ zavřela Sára oči, „řeknu vám to. Máme uvnitř toho komplexu jednoho z naši lidí.“ Elena na ni vykřikla: „A to nám říkáte až teď?!“ „Nemáte ani tušení, jak těžké bylo dostat ho dovnitř! Kolik lidí kvůli tomu muselo zemřít, kolik rizika jsme podstoupili... A oni by obětovali ještě víc, aby ho odhalili. Klidně by zinscenovali celou tuhle výpravu a zničili jednu ze svých lodí, aby vytrhli trn ze svého oka.“ Elena se uklidnila: „Pokud se ho tedy pokusíme kontaktovat, nejspíše nám nebude věřit.“ Sára pouze přikývla. „A vy ho znáte osobně?“ „Ano, dalo by se říci, že ho znám,“ odpověděla tajemně. „To znamená co?“ „Je to můj bratr,“ povzdechla si Sára. „Výborně, takže vás bereme s sebou,“ usmála se Elena. Sára náhle pocítila, že by dala cokoli, jen aby věděla, zda Elena právě blufuje. „Poletím s vámi ráda,“ odpověděla. „Za patnáct minut odlétáme,“ ukončila Elena rozhovor a odešla.
Napětí v zasedací síni vnímal John snad po celém těle. Probodávaly jej pohledy ostatních dvanácti členů rady, cítil, jak ho svlékají a snaží se dohlédnout až do jeho duše. Seděli tam v naprosté tichosti a čekali na to, co jim řekne, jako umírající pacient očekává svůj lék. Bez odhodlání svěřuje svůj život do rukou lékařů. „Pánové a dámy, dovolte mi, abych vás přivítal na zasedání rady,“ začal John formálně, jako by se vůbec nic nedělo. Navázal několika čistě úřednickými záležitostmi a poté jen tak mimochodem dodal: „A teď bych rád projednal žádost o vojenskou podporu Mezihvězdné alianci.“ Všichni přítomní okamžitě zbystřili. „Rád bych si poslechl vaše návrhy.“ „Musíme je okamžitě požádat o pomoc!“ vykřikl mladý hnědovlasý muž, „situace už nám přerůstá přes hlavu. Bezpečnostní oddíly mají těžké ztráty a za chvíli se celý jejich obraný perimetr může prolomit. Tím ztratíme kontrolu i nad kritickými částmi města.“ Ostatní souhlasně přikyvovali. „Aliance už o celé situaci ví,“ pokračoval mladík, „a je připravená vojensky zasáhnout během deseti hodin.“ „A až přiletí, nebude pro ně problém situaci vyřešit,“ dodala Lucia, nejmladší členka rady. „A všechno skončí jedním velkým krveprolitím,“ řekl pochmurně John. „Ke krveprolití už došlo a k dalšímu dojde. Můžeme ovlivnit pouze to, kdo vyhraje,“ přela se Lucia. „Celý život hledám způsoby, jak se vyhýbat zbytečné ztrátě životů a nikdo z vás mě nedokáže přesvědčit, že nyní žádný způsob neexistuje!“ „Odmítají vyjednávání. Nevzdají se, určitě ne jenom tak. Nevidím zde mnoho možností.“ „Na něco jste zapomněla. Můžeme se vzdát my.“ Ta věta působila na ostatní jako bodnutí nožem, přestože je John pronesl se stejným klidem jako ty předchozí. „Zbláznil jste se?“ vykřikl kdosi. „Vrahům a teroristům se neustupuje a jsem si jistá, že každý v téhle radě se mnou bude souhlasit!“ ostře se ohradila Lucia. „Opravdu chcete mít na svědomí smrt tisíců lidí? Ať už poteče krev vašich vrahů, vojáků Aliance nebo civilistů, do vaše šaty jí budou do smrti nasáklé,“ hájil se John. „Raději byste nechal miliony lidí žít pod nadvládou tyranů?!“ „Dotlačíme je ke kompromisu. Můžeme se dohodnout na společné vládě.“ „A proč si myslíte, že budou souhlasit?“ „Protože jinak jim pustíme žilou.“ Nastala chvíle ticha, přerušovaná pouze vzrušeným šepotem mezi jednotlivými členy rady. Přítomní si vyměňovali pohledy, snažili se odhadnout, co si druzí myslí a mnozí se sami snažili rozhodnout, čí řešení je pro ně či pro planetu lepší. V tom do místnosti vtrhli dva muži, oblečení v uniformách pořádkové policie. Jedním z nich byl Julius Sandorf, vysoce postavený důstojník a velitel stráží hlídající radnici. Pro tuto funkci jej kdysi vybral sám John. Požádal Luciu, zda by si s ní mohl chvíli o samotě promluvit. Na Johna přitom koukal asi kdysi jako Jidáš na Ježíše. Po krátkém rozhovoru v předsálí se Lucia vrátila s radostným výrazem a na stůl hodila sérii fotografií. „Tyhle snímky pocházejí z bezpečnostní kamery u hlavního vchodu do budovy,“ řekla, zatímco si je ostatní se zájmem prohlíželi. Tedy s výjimkou Johna, který se tvářil, jako by se jej vůbec netýkaly. „Na těch fotografiích vidíte vůdce jedné z pirátských smeček a doprovodu dcery pana Austina,“ dodala Lucia. Slova působila jako údery soudcova kladívka při přelíčení. Všichni zmlkli a neodvážili se vydat jediný zvuk. Lucia si ten efekt zjevně užívala, rozhlédla se pomalu po místnosti a pak svým ohnivým pohledem zaměřila Johna: „Slíbil jste jim vládu nad planetou výměnou za život vaší dcery?“
„Promiň, Johne, já...,“ omlouval se Julius třesoucím se hlasem, Lucia jej však mávnutím ruky umlčela. „Odpovězte na otázku? Je to tak? Zradil jste nás všechny?! Co dalšího vám slíbili? Moc? Peníze? Odpovězte mi!“ křičela nepříčetně. „S okamžitou platností rezignuji na všechny své funkce v této radě a v samosprávě planety,“ vstal John, naposledy se rozhlédl po místnosti pomalu a důstojně odešel, se stále nezaujatým výrazem v očích. „No, to se vám tedy moc nepovedlo,“ přivítal Maoa Johna po příchodu do kanceláře. „Slíbil jste, že se budete snažit.“ „Copak to nechápete? Všichni se vás bojí a Aliance pro ně znamená jedinou záchranu. Bylo to jako přesvědčit umírajícího, aby odmítl protijed.“ „Od toho vás přece zvolili, abyste jim řekl, co je pro ně dobré. Oni po tom nechtějí pátrat sami, chtějí, aby jim to někdo naservíroval na stříbrném podnose. A ten někdo máte být vy!“ ukázal na Johna, aby tím svá slova ještě více zdůraznil. „Nejsou slepí a ani hloupí. Viděli, jaké škody jste napáchali. I kdyby za nimi přišli sami andělé a hodiny je přesvědčovali, že jste ve skutečnosti hodní a milí hoši, stejně by to nikam nevedlo.“ „To neomlouvá vaše selhání,“ odsekl Maoa. Po poradě s ostatními řekl Johnovi, že dostal poslední šanci na radu zapůsobit. Pokud se mu to nepovede, bude to pro Gaebrilu znamenat rozsudek smrti. „Můžeš mluvit,“ řekl mu Julius, když spolu nastoupili do výtahu, „kamera v má právě poruchu.“ „Podal jsi to celkem přesvědčivě. Byl by z tebe dobrý herec... nebo politik,“ lehce se usmál John. „Dík. Obávám se, že dříve nebo později stejně přijdu o práci, takže mám alespoň o čem přemýšlet.“ „Poslal jsi tu zprávu?“ „Ano. Flotila Aliance čeká necelou hodinu odtud v hyperprostoru. Prý tam jsou nějaká senzorová čidla, ale ty zřejmě ještě pamatují válku s Minbary.“ John totiž počítal s tím, že proti němu použijí Gaebrilu a připravil plán, podle kterého měl Julius tajně kontaktovat Alianci a požádat ji o přesun vojenských jednotek k planetě. Pokud rada zásah odhlasuje, zastihne vzbouřence nepřipravené, protože podle jejich informací je nejbližší útvar schopný takového zásahu vzdálený přes deset hodin. „Výborně,“ pochválil ho John. „Mám prý poslední šanci radu přesvědčit. Víš, co máš dělat?“ „Za deset, vypadne v celé budově proud. V tom zmatku vtrhnu s týmem do tvé kanceláře, zabijeme velitele té sebranky a zmizíme.“ „Nyní už jen zbývá doufat, že se nám podaří proměnit teorii v praxi.“ „Už jste řekl všechno, co jsme potřebovali slyšet,“ zhnuseně pohlédla Lucia na Johna. Ten v duchu odpočítával, kolik sekund zbývá do výpadku proudu. „Ponesete následky za svou zradu,“ vyhrožovala mu. „Nezradil jsem vás o nic víc než sám sebe. Víte, je pohodlné sedět v nejpřísněji střežené budově ve městě a rozhodovat o tom, zda se v ulicích strhnou jatka nebo ne. Tak jako tak, vám se stejně nic nestane.“ V tom se celá místnost náhle ponořila do tmy. Sotva se dveře rozletěly, vyšlehly od nich tři výstřely, které na zlomek okamžiky ozářily místnost tmavě oranžovým světlem. Dva z Maoaových lidí klesli bezvládně k zemi. On sám však na poslední chvíli uskočil a výstřel jemu určený roztříštil okenní tabulku. Sklo s rachotem dopadlo na podlahu místnosti. Další série výstřelů mířila na stůl v pracovně, ten však poskytoval Maoaovi dobrý úkryt. Ten vyčkával, na vhodnou chvíli, aby přešel do protiútoku.
Vyklonil se a vystřelil do místa, kde podle jeho odhadu stál jeden ze strážných. Výkřik bolesti se stal neklamným znamením, že cíl zasáhl. Snaží se odhadnout, odkud pálí další. Náhle slyší dupnutí těsně vedle sebe. Než se stačí ohlédnout, pár rukou se mu snaží vytrhnout zbraň z ruky. Gaebrila. Přetahují se o zbraň, ale ona ji drží snad stejně pevně jako on. Maoa uvolňuje jednu ruku a vší silnou se snaží udeřit ji loktem do obličeje. Rána do dívčiny tváře byla obrovská. Nyní již Maoa drží zbraň oběma rukama. Chce zamířit na dívku. Ostré světlo mu svítí přímo do očí. Slyší výstřel. Má pocit, jako by mu lev zatnul drápy přímo do hrudi. Koutkem oka vidí krev hrnoucí se proudem z jeho těla. A pak zazní další dva výstřely... „Za jak dlouho dorazí Aliance?“ zeptal se John Juliuse. „Asi za třicet minut. Pokud si ovšem nebudou muset proklestit cestu.“ „Posílají i Cavalier?“ „Ten údajně zmizel kdesi v neutrální prostoru.“ „Cože? Zmizel? Jak?“ vystrašeně se zeptala Gaebrila. „Nevíme a teď se s tím nemáme čas zabývat,“ odpověděl Julius, který netušil, proč zpráva o zmizení Cavalieru dívku natolik vylekala. Skupinka po schodišti seběhla dolů. Ocitla se v hangáru, kde kotvily tři raketoplány. Byly určené pro případ krajní nouze, kdy je potřeba budovu urychleně evakuovat. U jednoho z nich na ně čekala Susan se dvěma strážnými. „Dobrá práce, pánové. Teď odtud koukejte zmizet. Nastavte kurz na setkání s flotilou Aliance a asi za půl hodiny se s nimi setkáte,“ nařídil John. „Cože? Ty jako neletíš s námi?“ zeptala se Gaebrila. „Promiň, ale nemůžu odtud jen tak utéct. Cítím zodpovědnost za tohle město, za ty lidi v něm. Už jsem je dost ohrozil, nemůžu je v tom teď jen tak nechat!“ Gaebrila jej objala a pak se Susan a Juliusem nastoupili do raketoplánu.
Aronova loď elegantním manévrem opustila Cavalier a poté rychlostí, kterou jí mohla válečná loď jen závidět, zamířila k utajované základně. Pět cestujících zřejmě znamenalo největší možnou kapacitu plavidla. Aron, Elena, Denis, Sára a Roy McInley, jeden z nejzkušenějších členů bezpečnostního oddílu Cavalieru, se dost krčili a náhodnému pozorovateli by se pohled na přeplněný vnitřek lodi zdál komický. „Za jak dlouho tam dorazíme?“ zeptala se Elena. „Asi za dvě hodiny,“ odpověděl jí Aron. „Dobře, sestavil jsem plán vniknutí,“ promluvil Denis. „Přistaneme na povrchu měsíce asi kilometr od základny. Poté kontaktujeme toho vašeho přítele...“ „Je to můj bratr,“ skočila mu Sára do řeči. „Tak tedy vašeho bratra. Vyšle do systému falešnou informaci o poruše jednoho ze satelitů. Dva nebo tři technici jej půjdou opravit. My je zlikvidujeme a vrátíme se na základnu místo nich.“ „Trochu moc... jednoduché,“ konstatovala Sára. „Co když
Gaebrila cítila, jako by ji někdo svíral žaludek. Julius se snažil pomocí ostrých manévrů setřást stíhačku, která je sledovala již od radnice. Ve volném prostoru nad nimi měla výhodu a proto vletěl do bludiště mrakodrapů Skyey city. Ve většině toho bizarního labyrintu se skvěle orientoval a doufal, že pilot s městem tak dobře obeznámen není. Zatím se jej však pevně držel a každou chvíli se pokoušel raketoplán sestřelit.
Právě prolétali nad jednou z hlavních ulic, když Julius provedl ostrý manévr, ve kterých raketoplán z rychlosti několika set kilometrů v hodině téměř zastavil. Dívky se musely pevně držet, aby je setrvačnost nevymrštila přes celý kokpit. Člun se otočil do pravého úhle a maximální rychlostí vyrazil do spleti vedlejších uliček. Pilot stíhačky očividně s takovým manévrem nepočítal a nestihl Juliusův manévr zkopírovat. Musel se o několik metrů vracet zpět. Julius mezitím kličkoval mezi budovami a pilot stíhačky jej díky jeho manévrům ztratil z dohledu. Všem se viditelně ulevilo, když loď začala stoupat vzhůru, opustila atmosféru a zamířila do volného prostoru. Letěli asi dvacet minut, když Julius zvolal: „Už je vidím! Není to krása?“ Před nimi se právě formovala skupina asi deseti lodí Aliance, složená především z křižníků a středně těžkých plavidel. Všiml si ovšem něčeho zvláštního. Lodě se otáčely! „Co se děje?!“ vyštěkl vztekle. Vyslal k nim signál, na který bleskově odpověděl těžký křižník Hercules, zřejmě vedoucí loď formace. „Tady kapitán Matthew Franklin. Kdo jste vy?“ „Plukovník Julius Sandorf z policejního sboru Skyey City. Proč se obracíte?“ „Máme rozkaz přerušit operaci a vrátit se zpět?“ „Cože?!“ nevěřil Julius svým uším. „Je mi líto, ten rozkaz přišel přímo z vrchního velení. Budete to muset zvládnout sami,“ řekl kapitán pochmurně, ale odměřeně. Zatímco trojice vstřebávala hrůzné novinky, eskadra válečných lodí zmizela v hyperprostoru.
Kapitola desátá: „Baby, be brave“ Ve většině toho bizarního labyrintu se skvěle orientoval a doufal, že pilot s městem tak dobře obeznámen není. Zatím se jej však pevně držel a každou chvíli se pokoušel raketoplán sestřelit. Právě proléta
