Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě a německo-český mikroareál ve východním Rakousku STEFAN MICHAEL NEWERKLA Language contact areas in Central Europe and the German-Czech micro-area in Eastern Austria ABSTRACT: Not only does pluricentric German display characteristic features of Standard Average European, but it also comprises several distinguishing features in various contact areas with Baltic, Finno-Ugrian and Slavic languages. Therefore, it seems justified to speak not only of one Central European language area, but of several varyingly distinct and overlapping language contact areas in Central Europe. Like isoglosses, which constitute certain dialect areas in dialectology, bundled language contact phenomena distinguish certain contact areas from others. A major language contact area in Central Europe – merely one out of several – is the contact zone which we can associate with the former centre of the Austro-Hungarian Empire, with German, Hungarian, Czech and Slovak as its core languages as well as Polish and Slovene as its only partially involved peripheral languages. From this contact area, a micro-area emerged in Vienna and Eastern Austria that was particularly affected by the influence of Czech on German. Key words: language contact areas, Central Europe, German-Czech language contact, Czech influence on German, Austria Klíčová slova: areály jazykového kontaktu, střední Evropa, německo-český jazykový kontakt, působení češtiny na němčinu, Rakousko
Již dlouho působí rozmanitost evropských jazyků a kultur jako stále živá síla podporující další vývoj jednotlivých jazyků, jimiž se v Evropě mluví. Přitom je obecně známo, že jazyky, které jsou na určitém území užívány po desetiletí a staletí jako prostředek komunikace, mají nespornou tendenci vzájemně se ovlivňovat. Tato skutečnost se projevuje i v tom, že takovéto jazyky se postupem času stávají typologicky podobnějšími, než by byly v případě, kdyby se vyvíjely nezávisle na sobě. Proto nepřekvapuje, že lingvisté se již delší dobu zabývají analýzou geografické vazby typologických vlastností jazyků, stejně jako otázkou vzájemného působení jazykově imanentních (tzv. vnitřních) a historických (tzv. vnějších) faktorů ve vývoji jazyků. I já jsem se v dřívějších statích už vícekrát zabýval možnou existencí jazykových areálů ve střední Evropě a vyjádřil jsem se k problematice tzv. středoevropského jazykového svazu (Newerkla, 2000, 2002a, 2002b, 2004b, 2006a, 2007a). Za zakladatele areálové typologie bývá většinou považován Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. Ve svých pracích se opakovaně zabýval diferencemi a souvislostmi mezi geneticky vymezenými jazykovými rodinami1 a jazykovým kontaktem vzniklými jazykovými svazy2 (srov. Trubeckoj, 1923, 1930). Těmto konceptům je společné, že se opírají 1 K termínu jazyková rodina (něm. Sprachfamilie) a jazyková oblast (něm. Sprachkreis) viz Schmidt (1926). 2 K definici a historii pojmu jazykový svaz (něm. Sprachbund) viz např. Balázs (1983), Becker (1948),
Kattein (1986), Reiter (1991) a Vildomec (1963), v poslední době zejména Nekula (1996, 2003) a Van Pottelberge (2001).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
271
o podobnosti mezi jazyky. Zatímco jazykovými rodinami rozumíme skupiny geneticky příbuzných idiomů kdysi společného kořene, jež se postupem času ve svém vývoji od sebe navzájem vzdálily, zahrnuje jazykový svaz pouze jazyky vyskytující se v určité geografické oblasti, u nichž se v průběhu historie působením interference vyvinuly společné strukturní vlastnosti. Teorií jazykových svazů se ve 30. letech minulého století zaobíral zejména Roman Jakobson ve svých pozorováních typologických paralel fonologického systému eurasijských jazyků a v pracích o tzv. fonologických jazykových svazech, založených na těchto pozorováních (srov. Jakobson, 1931, 1938). Hlavní zájem areálových typologů 20. století patřil ale především jednotlivým nápadným oblastem, jako např. Balkánu.3 Opakovaně se sice objevovala otázka, zda v Evropě existuje nějaký standardní evropský typ (= eurotyp), tzv. standardní průměrná evropština (Standard Average European = SAE; Whorf, 1956), nebo ještě jiné jazykové svazy (např. Becker, 1948; Décsy, 1973; Fodor, 1983; Lewy, 1942 [1964]; Haarmann, 1976 aj.), ale předmětem intenzivnějšího bádání se tento problém znovu stal až v posledních letech, např. v rámci nákladného projektu EUROTYP4 nebo na zasedáních Německé společnosti pro jazykovědu (DGfS).5 V této souvislosti se nyní do zorného pole lingvistického zájmu dostal vedle výzkumu konvergenčních procesů v oblasti baltských jazyků (např. Dahl – Koptjevskaja-Tamm, 1992; Stolz, 1991) opět i popis střední Evropy jako jazykového areálu (srov. Bednarczuk, 2000; Kątny, 2004; Kurzová, 1995, 1996, 1997; Maćkiewicz, 2004; Ondrejovič, 1999; Skála, 1991/1992, 1998, 2000). Původní teze o středoevropském jazykovém svazu vznikly před více než sedmdesáti lety a jsou spojeny hlavně se jmény Ernsta Lewyho a Vladimíra Skaličky (Lewy, 1942; Skalička, 1935). Lewy označuje středoevropský areál jako centrální, popř. jako území slovní flexe, a podílí se na něm podle něho němčina a maďarština jako slovně flexivní jazyky, zatímco např. čeština a slovenština coby kmenově flexivní jazyky jeho součástí nejsou, protože se typologicky neodlišují od slovanských jazyků severovýchodu (Lewy, 1942 [1964], s. 48). Naproti tomu Skalička vidí středoevropské a částečně i balkánské jazyky zakotveny v tzv. dunajském jazykovém svazu. Vedle maďarštiny, češtiny a slovenštiny do něho zahrnuje částečně i němčinu a srbochorvatšinu. Zároveň však zdůrazňuje převažující samostatnost historického vývoje zúčastněných jazyků. Nepokládá totiž jevy jazykového svazu za základní principy, nýbrž pouze za dodatečný faktor (Skalička, 1968, s. 9). Maďarský lingvista Gyula Décsy (1973, s. 87–105) zařazuje do tzv. dunajského jazykového svazu vedle češtiny, slovenštiny a maďarštiny také slovinštinu a srbochorvat-
3 K. Sandfeld se r. 1930 stal svou pozoruhodnou studií zakladatelem vlastní lingvistické disciplíny, tzv. balkanologie (Sandfeld, 1930). 4 Jedná se o víceletý program typologické analýzy evropských jazyků, iniciovaný v r. 1990 nadací European Science Foundation (ESF). Výsledky prací vzniklých za spolupráce předních typologů celého světa byly již zveřejněny v různých sbornících. 5 Srov. např. 20. výroční zasedání v Halle nad Sálou (1998), kde se sekce 5 věnovala jevům jazykových svazů v Evropě, popř. 23. výroční zasedání v Lipsku (2001), kde se sekce 8 pod vedením W. Bisanga a M. Haspelmatha zabývala především jazykovými kontakty a areálovou konvergencí.
272
Slovo a slovesnost, 68, 2007
štinu, zatímco němčinu již na základě počtu lidí, kteří jí hovoří, včleňuje pouze do tzv. SAE-areálu (Décsy, 1973, s. 30–32). Jazykovědec Harald Haarmann poukázal jako první na to, že příslušnost němčiny k dunajskému jazykovému svazu nemusí být v protikladu k její roli v SAE-areálu, s nímž sdílí jiné typologické rysy (Haarmann, 1976, s. 97–98). Haarmann sám přiřazuje k tzv. areálovému typu dunajských jazyků vedle němčiny ještě češtinu, slovenštinu, maďarštinu a jako přechodný článek k balkánskému svazu i srbochorvatštinu.6 Jako strukturně-typologické paralely mezi dunajskými jazyky uvádí na fonologické rovině korelaci vokalické kvantity, opozici fonémů /h/ a /χ/, stálý slovní přízvuk a ztrátu znělosti na konci slova (ta však pro maďarštinu neplatí, srov. např. láb [-b] ‚noha‘, ház [-z] ‚dům‘), na morfologické rovině pak syntetickou nominální flexi, temporální systém se třemi časy (od něhož se němčina ve středohornoněmeckém období vzdálila a přiklonila se zde k eurotypu), stejně jako značnou produktivitu prefixace jako prostředku slovotvorby (Haarmann, 1976, s. 99–105). Doposud nejobsáhlejší studii o střední Evropě jako jazykovém areálu předložila v návaznosti na svůj výzkumný projekt The Central European Linguo-Cultural Area česká lingvistka Helena Kurzová (1995). Podle ní tvoří středoevropský jazykový areál němčina, maďarština, čeština a slovenština jako centrální jazyky a polština a slovinština coby jazyky marginální. Hranice jazykového areálu pro jednotlivé jevy přitom Kurzová pojímá – a to je podle mého názoru rozhodující – jako otevřené, a nikoli omezené pouze na středoevropské jazyky, zároveň však ve spojení s jinými středoevropskými shodami jako jasně vyznačené (Kurzová, 1996, s. 67). Vedle již zmíněných nápadných fonologických vlastností středoevropských jazyků, jakými jsou např. stálý slovní přízvuk a fonologicky relevantní kvantita samohlásek, se Kurzová věnuje zejména morfosyntaktickým shodám těchto jazyků. Sem řadí syntetickou nominální flexi,7 syntetické stupňování adjektiv a adverbií (zde je širší shoda všech středoevropských jazyků doprovázena obzvláštní shodou mezi maďarštinou a západoslovanskými jazyky),8 jednoduchý temporální systém se třemi časy bez sémantické opozice uvnitř préterita (od něhož se spisovná němčina vzdálila po diferenciaci temporálního systému v době středohornoněmecké),9 opisné futurum ingresivního typu (viz další odstavec), perifrastické pasivum, bicentrickou větnou stavbu se základním pořádkem slov podmět → přísudek → předmět, omezené užívání participií ve funkci přechodníku, podobně vybudovaný systém vedlejších vět spojkových, vztažné věty uvozené zájmeny tázacího původu a konečně vysoce produktivní slovesnou prefixaci (Kurzová, 1996, s. 61–62).
6 Chorvatština je přitom typologicky blízká dunajským jazykům, zatímco v srbštině se projevují balkánské rysy (Haarmann, 1976, s. 97). 7 Společná typologická vlastnost spočívá v zachování syntetické nominální morfologie, ať už se jedná o slovní flexi jako v němčině, aglutinaci jako v maďarštině či kmenovou flexi jako ve slovanských jazycích (Kurzová, 1996, s. 59). 8 Srov. č. mil-ý / mil-ejší / nej-mil-ejší, slk. mil-ý / mil-ší / naj-mil-ší, maď. kedves / kedves-ebb / legkedves-ebb (Kurzová, 1996, s. 62). 9 Srov. Kurzová (1996, s. 63–64).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
273
Kurzová zdůrazňuje především doposud málo sledované společné rysy futura v centrálních středoevropských jazycích. Můžeme zde pozorovat souběžnou existenci jednoduchého prézentu pro futuro na jedné straně a analytického futura na straně druhé,10 přičemž jako auxiliáry v analytickém futuru vystupují slovesa původně ingresivního významu (č. budu, slk. budem; maď. fogni; něm. werden). Pro gramatikalizaci analytického futura tedy existuje společný sémantický základ, který je ale zároveň ve vztahu ke konkrétní sémantice rozdílný, takže se ukazuje, že tato areálová shoda spočívá spíše na konsenzu než na jednoznačném a jednostranném působení jednoho jazyka (Kurzová, 1996, s. 64–65). Dále Kurzová konstatuje, že v nocionálně imperfektivních větách je v těchto jazycích shodně užíváno analytické futurum, zatímco v nocionálně perfektivních větách futurum preverbiální (v němčině prézens pro futuro),11 přičemž se jedná v češtině a slovenštině o gramatickou, v maďarštině o semigramatickou a v němčině pouze o sémantickou záležitost (Kurzová, 1996, s. 66). Ve středoevropském jazykovém areálu lze však najít i jevy, kde se němčina či popř. maďarština shodují pouze s jedním jazykem nebo jen s částí jazyků tohoto areálu. Jako příklad spontánní areálové konvergence mezi češtinou, slovenštinou a maďarštinou můžeme jmenovat např. shodné tvary číslovek 11 až 19.12 Role němčiny jako zprostředkovatele rysů eurotypu se naproti tomu ukazuje na shodě maďarštiny a němčiny v prepozitivním členu, jenž bývá hodnocen jako morfosyntaktický evropeismus (Kurzová, 1996, s. 62). Vezmeme-li v úvahu všechny uvedené teze a postuláty a také výsledky bádání kontaktové a areálové lingvistiky posledních let, dospějeme nutně k závěru, že hovoříme-li o středoevropském jazykovém areálu, musíme vždy počítat s jistou neostrostí. Na jedné straně zůstává často nejasné, jaké území lze geograficky, příp. kulturně považovat za střední Evropu – kritéria zde značně variují. Na druhé straně není jasné ani to, které jazyky vytvářejí středoevropský jazykový areál, zvláště když hranice takového jazykového areálu v případě jednotlivých jevů mohou být navíc, jak se ukázalo, otevřené a nemusejí se omezovat pouze na kontaktové jazyky náležející danému areálu – a přitom současně v kombinaci s jinými shodami vystupují přesto zřetelně. Jazyková situace ve středu Evropy se po řadu staletí jevila a dodnes jeví jako velmi komplexní. Pluricentrickou němčinou v rozdílných varietách se hovořilo a hovoří ve značně rozsáhlém jazykovém prostoru podél osy sever–jih, jenž v dřívějších staletích sahal až daleko na východ. Němčina vykazuje rysy jazyka standardního eurotypu, ale 10 Srov. č. obléknu se a půjdu vs. budu se oblékat, abychom tam nepřišli pozdě; slk. oblečiem sa a pôjdem vs. budem sa obliekať, aby sme tam neprišli neskoro; něm. ich ziehe mich (gleich) an und gehe vs. ich werde mich anziehen, damit wir nicht zu spät kommen; maď. felöltözom és elmegyek vs. fel fogok öltözni, nehogy későn érkezzünk (Kurzová, 1996, s. 66). 11 Srov. č. zítra budu pracovat celý den na zahradě vs. zítra pokosím celou zahradu; slk. zajtra budem pracovať celý deň v záhrade vs. zajtra pokosím celú záhradu; něm. morgen werde ich den ganzen Tag im Garten arbeiten vs. morgen mähe ich den ganzen Rasen; maď. holnap egész nap a kertben fogok dolgozni vs. holnap lekaszálom a kertet (Kurzová, 1996, s. 66). 12 Srov. č. jedenáct, dvanáct, třináct … devatenáct, slk. jedenásť, dvanásť, trinásť … devätnásť; maď. tizenegy, tizenkettő, tizenhárom … tizenkilenc, ale i ostatní slovanské jazyky a rumunštinu, albánštinu a lotyštinu.
274
Slovo a slovesnost, 68, 2007
v různých oblastech jazykového kontaktu zde lze na různých úrovních zjistit rozdílné jevy, které nás – jak se zdá – opravňují k tomu, abychom spíše než o jednom středoevropském jazykovém areálu hovořili přesněji o několika středoevropských jazykových kontaktových areálech, rozdílně velkých, různě výrazných a vzájemně se někdy překrývajících. Stejně jako v dialektologickém bádání vymezují svazky izoglos určitá nářeční území, tak také svazky jazykověkontaktových jevů vzájemně oddělují jednotlivé kontaktové areály. V některých případech se dokonce mohou překrývat menší nářeční areály s kontaktovými areály, například u dubletních forem lexikálních výpůjček, když jejich územní rozšíření v kontaktních dialektech představuje v podstatě jen rozšíření existujících poměrů v daných varietách příslušného zdrojového jazyka. Rudolf Šrámek (1998, s. 302–303) v této souvislosti poukazuje na instruktivní příklad hranice substantivního rodu německého výrazu die Butter proti bavorskému nářečnímu der Butter a na překvapivé pokračování této izoglosy na české straně v kontaktových přejetích putra vs. putr.13 Centrální jazykový areál ve střední Evropě – avšak právě jen jeden z několika existujících areálů – vytváří bezpochyby ona kontaktová oblast, kterou popsala Kurzová (1996, s. 58).14 Postavení polštiny jako okrajového jazyka tohoto kontaktového areálu přitom nijak nevylučuje možnost, že současně může být polština společně s němčinou a dalšími jazyky centrem jiného kontaktového areálu, blíže ještě necharakterizovaného. I němčina sama je totiž součástí několika areálů najednou,15 například také baltského – připomeňme zde kupříkladu jen tvoření deminutiv v estonštině pomocí sufixu -ke(ne) a dolnoněmecký deminutivní sufix -ken, pro něž vídeňská ugrofinistka Johanna Laakso přesvědčivě postuluje areálové souvislosti (Laakso, 2004, s. 171–177). The seemingly obvious assumption that the productive diminutive derivation in Estonian might be at least partly due to German influence gains additional support from three facts. First, the Estonian suffix is formally irregular an its connections with the supposed proto-form *-(k)kA+inen are problematic. Second the idea of German influence fits in beautifully with an areal pattern. While the diminutive derivation in Estonian resembles that of German, the lack of productive diminutive derivation in Finnish resembles the situation in Swedish, whose role in the history of Finnish has been similar to that of German in Estonia. The easternmost Finnic languages in turn, where the use of diminutives is fairly wide-spread, pattern neatly with their most important ad- and perstrate language, Russian. And, third, the form of the Estonian suffix -ke(ne) is almost identical with the Low German diminutive suffix -ken (~ High German -chen) (Laakso, 2004, s. 174).
Avšak vraťme se nyní ke středoevropskému kontaktovému areálu, jak ho načrtla Kurzová (1996). Můžeme ho ztotožnit zhruba s onou částí státního území starého Rakouska, ve které se jako lingua franca, příp. jako obcovací nebo jednací jazyk (alespoň ve městech) prosazovala němčina. Na oprávněnost této teze ukazují i sociolingvistická bádání, podle jejichž poznatků vytvářejí různé jazyky za příhodných politických a sociálních podmínek společnou řečovou komunitu. V současné době se jako rovina jazy13 Srov. také ČJA 1 (1992, s. 230–231, zvláště mapa 112) a S. Kloferová (1996, s. 49–56). 14 Postavením chorvatštiny a srbštiny, jež představují přechod k balkánskému jazykovému svazu, se
Kurzová zabývá pouze ve své větší, dosud nepublikované studii (Kurzová, 1995). 15 Stejně to platí pro všechny ostatní jazyky zmíněné oblasti, srov. např. také Kyseľová (2002) a Moser (2004).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
275
ka, jež je cizím vlivům nejsnadněji přístupná, obecně uznává slovní zásoba, protože je strukturována poměrně volně a vykazuje jen nepatrný odpor vůči systémově cizím prvkům, tedy vysoký stupeň propustnosti (permeability). Častým (z části vědomým, z části neuvědomovaným) motivem pro přijetí cizího slova do jazyka je například současné přijetí toho, co se tímto novým slovem pojmenovává, např. nově zavedeného přístroje či předmětu, ale i postojů, názorů a poznatků, dále potřeba konotativní modifikace či zvýšení rozlišovacích možností jazyka a konečně také míšení jazyků a dialektů, vzájemné politické a ekonomické vztahy či snaha dosáhnout vyšší společenské prestiže. Při normálním vývoji společnosti je přírůstek slov vždy vyšší než počet slov zanikajících, proto se v pasivní slovní zásobě udržují i slova už nepoužívaná. Slovní zásoba jazyka z tohoto důvodu představuje nesmírně hodnotný obraz minulosti daného jazykového společenství. Z přejímek a také z kalků tak lze zpravidla dobře vyčíst i kulturní vlivy, které na daný jazykový prostor působily či působí. Ve středoevropském kontextu jsou nápadná (což není nijak zvlášť překvapivé) především svědectví kulturního kontaktu mezi Balty, Slovany, Maďary a německojazyčnými etniky.16 Společné jevy ve slovní zásobě kontaktových jazyků jsou současně důležitým indikátorem intenzity jazykového a kulturního kontaktu. Jestliže je tato intenzita velmi vysoká, můžeme to pojímat i jako indicii toho, že s největší pravděpodobností bude možno u těchto kontaktových jazyků zaznamenat i společné areálovětypologické rysy. Vrátíme-li se tedy znovu ke kontaktovému areálu postulovanému Kurzovou (1996, s. 58), znamená to, že by tedy i zde měly být zjistitelné nějaké „areálové“ stopy ve slovní zásobě zúčastněných jazyků. A skutečně, jestliže se ve svém výzkumu nebudeme omezovat pouze na německé přejímky v těchto jazycích, jasně se ukáže konvergence slovní zásoby maďarštiny, češtiny, slovenštiny, částečně i slovinštiny, a oné variety pluricentrické němčiny, která bývá často označována zjednodušeně jako rakouská němčina (ačkoliv se tímto označením často míní pouze němčina v dnešní východní části Rakouska, příp. ve spádové oblasti Vídně).17 Alespoň okrajově pak tato konvergenční tendence zasáhla také chorvatštinu a rovněž polštinu a ukrajinštinu v oblastech náležejících někdejší rakouské monarchii. Jinak řečeno, jsme konfrontováni se skupinou slov, která lze doložit v uvedených ohniskových jazycích a kromě toho v nestejném zastoupení i v okrajových jazycích tohoto kontaktového areálu. Tento poznatek je další indicií správnosti tvrzení, že zde 16 Role němčiny jako zprostředkovatele slov, která patří k evropskému kulturnímu bohatství, je nesporná (srov. Newerkla, 2004a, 2004b). Dlouhodobý kontakt vedl však i k převzetí některých idiomů, jako je např. „spadl mi kámen ze srdce“, vyskytující se jen ve středoevropských a severoevropských jazycích (srov. mj. něm. ein Stein fiel mir vom Herzen, maď. nagy kő esett le a szívemről, sln. kamen se mi je odvalil od srca, slk. spadol/odpadol mi kameň/balvan zo srdca, pol. kamień spada mi z serca, est. kivi langes/veeres/kukkus (mu) südamelt, švéd. en sten föll från hjärtat …) v protikladu například k angl. that takes (that’s) a load off my mind či rus. . 17 V této souvislosti srov. také Ebner (1988, 2004a, 2004b, 2004c, 2004d), Kovácsová – Michalus (1994), Pohl (1999) a Pollak (1994) a rovněž Abonyi (2006), Besters-Dilger (2002), Dobrenov-Major (1997), Fussy (2003), Haslinger (2001), Kalousková (2006), Kuklišová (2005), Kurnik (1998), Masařík (1998), Memić (2006), Nagy (1993), Newerkla (2004a, 2004b, 2006a, 2007b), Nováková (2006), Papsonová (1995), Reindl (2005), Retti (1998–2007, 1999), Schuchardt (1971), Seebauer (1981), Spáčilová (1995), Thomas (1997), Tibenská (2007), Valta (1974), Zeman (2003, 2004) a Zoltán (2004).
276
Slovo a slovesnost, 68, 2007
máme co do činění s vyhraněným kontaktovým areálem. Zvláštní pozornost si v této souvislosti zasluhuje zprostředkovatelská role hlavního města monarchie Vídně coby centra tohoto areálu, jež na jedné straně přijímalo prvky ze všech jazyků monarchie a na druhé straně tyto jazyky současně zpětně ovlivňovalo. Centrální skupinu výrazů společných slovní zásobě jmenovaných jazyků představují tedy především taková slova, jejichž oblast výskytu se z větší části překrývá s někdejším územím státu. Jedná se téměř veskrze o výrazy, na jejichž rozšíření měla rozhodující podíl organizace státu, což také vysvětluje případné rozdíly mezi němčinou ve východním Rakousku a ostatními varietami němčiny. K těmto austriacismům vázaným na území monarchie (Pohl, 1999, je označuje jako staatsräumliche Austriazismen) patří především slova z oblasti státní a úřední správy, politiky, práva a školství. Tab. 1: Příklady austriacismů vázaných na území monarchie němčina rakouská němčina maďarština čeština slovenština polština slovinština
Amtsgehilfe Adjunkt adjunktus adjunkt adjunkt adiunkt adjunkt
amtliches Register Evidenz evidencia evidence evidencia ewidencja evidenca
versteigern lizitieren licitál(ni) licitovat licitovať licytować licitirati
Abitur Markenbutter Matura Teebutter18 matura teavaj maturita čajové máslo matúra, maturita čajové maslo matura [masło deserowe] matura čajno maslo
Četné společné konverzační obraty, které však často vůbec nepronikly do standardní slovní zásoby jednotlivých jazyků, se vytvořily také v oblasti každodenní kultury. Tab. 2 a–d: Příklady ze sféry každodenní kultury němčina rakouská němčina maďarština čeština slovenština polština slovinština
Polstersessel Fauteuil fotel fotel fotel fotel fotelj
schick fesch fess feš(ný) feš(ný) feszny19 feš
Mietkutsche Fiaker fiáker fiakr fiaker fiakier fiaker
němčina rakouská němčina maďarština čeština slovenština polština slovinština
Spaß Hetz hecc hec hec heca hec
Anrichte Kredenz kredenc kredenc kredenc kredens kredenca
Kunde, Kundin Kundschaft kuncsaft kun-č/š-a/o-ft kunčaft [klientela] kunšaft
Einzimmerwohnung lange Unterhose Garçonnière Gat(j)e(hosen) garzonlakás gatya garsoniéra gatě, katě garsoniéra gate garsoniera [kalesony] garsonjera gate Geschwätz Larifari lárifári láryfáry, láry fáry láry-fáry [gadanina] larifari
Waschbecken Lavoir lavór lavor, lavór lavór [umywalnia] lavor
18 Ve Švýcarsku Vorzugsbutter. Čajové máslo a jeho ekvivalenty v jiných jazycích označovaly původně nejvyšší stupeň kvality másla podle Codex alimentarius Austriacus (srov. odtud také chorv. čajni maslac). Detailně k tomu a k sémantické motivaci potažmo ke vzniku pojmu Teebutter viz Newerkla (2006b). 19 Vyskytuje se jen ve slezských nářečích, zvláště na Těšínsku (Menzel – Hentschel, 2003, s. 79); jinak pol. elegancki.
Slovo a slovesnost, 68, 2007
277
němčina Mörtel Zimmerdecke Holzbottich Schlamassel belästigen, quälen rakouská němčina Malter Plafond Schaff(el) Schlamastik sekkieren maďarština malter plafon sáf slamasztika szekál(ni) čeština malta plafond šaflík šlamastyka sekýrovat slovenština malta plafón šafeľ šlamastika sekírovať polština [zaprawa murarska] plafon szafel, szaflik [nieszczęście; bezład] sekować slovinština malta plafon škaf šlamastika sekirati němčina rakouská němčina maďarština čeština slovenština polština slovinština
[Art Grußform] Servus! szervusz! servus! servus! serwus! servus!
holzbeheizter Zusatzherd Sparherd sparhert, spór sporák, šporhert, špolhert sporák, šparhert, šporhert szperok20 šporget
Tabakladen Trafik trafik trafika trafika trafika trafika
Wichse Wichs viksz viks viks wiks, wiksa21 biks
U některých slov z tohoto okruhu přirozeně nemusejí hranice jejich rozšíření nutně přesně odpovídat hranicím někdejší monarchie. To platí především pro takové výrazy, které se z bavorských nářečí v Rakousku rozšířily také do neněmeckých jazyků monarchie (např. hec, viks aj.) nebo přes hranice monarchie ovlivňovaly – vycházejíce povětšinou z Vídně – jiné variety a jazyky (např. kredenc, plafond aj.). Zvláště je zde třeba vyzdvihnout oblast „kuchyňského“ jazyka (pojmenování jídel a kuchyňského vybavení), protože zde vystupovaly téměř všechny jazyky Rakouska-Uherska touž měrou v roli dávajícího i v roli přijímajícího jazyka, což je situace, která nemá obdobu v žádném dalším sémantickém okruhu. Tak bylo množství slov různých jazyků monarchie právě přes Vídeň přejato do východorakouské němčiny a odtud dále zprostředkováno jiným jazykům v Rakousku-Uhersku. Tab. 3 a, b: Příklady výrazů ze sémantického okruhu kuchyně a jídlo němčina
Löffelbiskuit
Dampfnudel
Wein mit Sodawasser
rak. němčina
Biskotte
Buchtel
G’spritzter, Spritzer
Karfiol
Klobasse, Klobassi
Palatschinke
maďarština čeština slovenština
piskóta piškot(a) piškóta
bukta buchta buchta
spriccer špric špricer
karfiol karfiol karfiol
kolbász klobása klobása
palacsinta palačinka palacinka
polština
biszkopt
buchta
[wino z wodą sodową]
kalafior, karafioł
slovinština
piškot
buhtelj
špricar
karfi(j)ola
Blumenkohl [Art Dauerwurst]
gefüllter Eierkuchen
kiełbasa palaczinka22 (wędzona sucha) klobasa
palačinka
20 Jen ve slezských nářečích na Těšínsku (Menzel – Hentschel, 2003, s. 314); jinak pol. kuchenka oszczędnościowa. 21 Jen ve velkopolských a hornoslezských nářečích (Menzel – Hentschel, 2003, s. 389); jinak pol. pasta do obuwia. 22 Neobvyklý výraz místo pol. naleśnik.
278
Slovo a slovesnost, 68, 2007
němčina
mit Paprika würzen
flacher Eierkuchen mit Grieben
Orange, Apfelsine
Johannisbeere
Schnittlauch
rakouská němčina maďarština čeština slovenština
paprizieren paprikáz(ni) paprikovat paprikovať
Pogatsche pogácsa pagáč pagáč
Pomerantsche narancs pomeranč pomaranč
Ribisel ribiszke rybíz ríbezle
Schnittling snidling šnytlík, šnytlink šnitlink, šnitling
polština
paprykować
pogacz23
slovinština
papricirati
pogača
pomarańcza rybiźla, rybizla24 pomaranča
ribezelj
sznytloch, sznytl-a/o-k25 šnitlink
Rozpad habsburské monarchie samozřejmě nezůstal bez dopadu na jazyky v bývalém Rakousku-Uhersku, a tím i na zmíněný areál. Zánik austriacismů postihl v posledních desetiletích především samotnou rakouskou němčinu. Tak jsem např. musel při dotazování 13–15letých žáků z oblasti Weinviertel na severovýchodu Dolního Rakouska a z Vídně konstatovat, že z části už nerozumějí ani ještě pro mou generaci tak typickým výrazům jako Bartwisch ‚smeták, ob. portviš†‘, Gat(j)ehose ‚spodní kalhoty, ob. gatě, ob. kat솑, Kredenz ‚kredenc‘, Malter ‚malta‘, Schnittling ‚pažitka, ob. šnytlík, nář. šnytlink‘ nebo Werkel ‚kolovrátek, ob. vergl†‘ (Newerkla, 2004b, s. 82).26 Zatímco např. ještě začátkem 80. let se slovo Hagebutte ‚šípek‘ ve východním Rakousku používalo jen málo nebo vůbec (ÖWB, 1979, s. 195), dnes už zatlačilo dříve běžné ekvivalentní výrazy Hetscherl a Hetschepetsch ‚šípek, ob. i nář. hečepe膑 (ÖWB, 1979, s. 201; 1990, s. 241, 248). Proto nepřekvapuje, že ani areálové konvergenční procesy mezi němčinou ve východním Rakousku a dalšími středoevropskými jazyky, jež byly například v oblasti syntaxe patrné ještě v době habsburské monarchie, se už neuplatňují v takovém rozsahu, alespoň ne v dnešní rakouské němčině. Jako příklad zde můžeme uvést užívání některých předložek nebo odpovídajících přípon v těchto jazycích. Zatímco dříve se v rakouské němčině stejně jako v dnešní maďarštině, češtině, slovenštině, polštině a slovinštině skládala zkouška z něčeho (rak. něm. eine Prüfung aus Russisch ablegen…; maď. oroszból, … vizsgáz[ni]; č. vykonat zkoušku z ruštiny…; slk. vykonať skúšku z ruštiny…; pol. zdawać egzamin z języka rosyjskiego…; sln. opraviti izpit iz ruščine… – význam maďarských sufixů -ból/-ből odpovídá významu předložek aus, z/ze, z/zo, z, iz), je nyní v Rakousku stejně jako jinde v němčině už běžné říkat eine Prüfung in Russisch ablegen (srov. angl. to take an examination in Russian…), zvláště je-li míněn školní předmět, a nikoli například jazyk, v němž zkouška probíhá. Podobně v rakouské němčině stejně jako v maďarštině, češtině, slovenštině, polštině a slovinštině bylo a je běžné sedět u stolu (rak. něm. bei Tisch sitzen; maď. asztalnál ül[ni]; č. sedět u stolu;
23 Užíváno jen jako označení maďarské speciality (smażony krążek z gotowanych ziemniaczków – typowe pieczywo węgierskie). 24 Jen ve slezských nářečích, zvláště na Těšínsku (Menzel – Hentschel, 2003, s. 267); jinak pol. porzeczka. 25 Velko-, malopolské a slezské nářeční označení odpovídající pol. szczypiorek (Menzel – Hentschel, 2003, s. 305). 26 Srov. také systematický výzkum Dalibora Zemana (2003).
Slovo a slovesnost, 68, 2007
279
slk. sedieť pri stole; pol. siedzieć przy stole; sln. sedeti pri mizi – význam maďarských sufixů -nál/-nél odpovídá významu předložek bei, u, pri, przy, pri), přesto se dnes už ani v Rakousku nikdo nepozastaví nad konstrukcí am Tisch sitzen (srov. angl. to sit at the table). Dodatečným nápadným rysem mluvené němčiny na východě Rakouska je ve srovnání se standardní němčinou hojné užívání předložky auf ‚na‘ v prostorových významech: auf der Universität, auf der Post, auf dem Hof, auf dem Konzert, auf dem Markt, … To se překvapivě často, byť ne vždy, shoduje s užíváním odpovídající předložky na v češtině (na univerzitě, na poště, na dvoře, na koncertě, na tržišti, …), ve slovenštině (na univerzite, na pošte, na dvore, na koncerte, na trhovisku, …), v polštině (zde sice platí przy uniwersytecie ‚na univerzitě‘, jinak ale studiować/wykładać na uniwersytecie ‚studovat/vyučovat na univerzitě‘; dále analogicky k uvedeným kontaktovým jazykům na poczcie, na podwórzu, na koncercie, na targu, …) a ve slovinštině (na univerzi, na pošti, na dvoru/dvorišču, na koncertu, na trgu/tržišču, …), příp. s užíváním odpovídajícího sufixu -n (-on, -en, -ön) v maďarštině (az egyetemen, a postán, az udvaron, a koncerten, a piacon, …). Další příklady svědčí o jiné často přehlížené skutečnosti, že totiž z kontaktového areálu definovaného Kurzovou (1996, s. 58) lze zřetelně vyčlenit subareál, který je společnými jazykovými jevy formován v míře ještě mnohem výraznější a který vyrůstá z působení češtiny (a slovenštiny) na východorakouskou (potažmo vídeňskou) němčinu a také opačně z působení východorakouské (vídeňské) němčiny na češtinu (a slovenštinu).27 Právě těmito jazykovými kontakty se zabývala práce brněnského germanisty Dalibora Zemana (2003) a germanistky z Univerzity Mateja Bela v Bánské Bystrici Martiny Kuklišové (2005). Vídeň byla na počátku 20. století největším českým městem po Praze a přes vlnu reemigrace českého obyvatelstva do první Československé republiky zůstal ve Vídni usazen velký počet Čechů.28 I když se tito Češi z větší části asimilovali, zanechali přesto ve východorakouské (vídeňské) němčině své stopy v podobě typických předložkových vazeb, výrazů, frazémů a idiomů. Pro ilustraci uveďme v následujícím několik příkladů, které – pokud nepocházejí z prací D. Zemana (2003, s. 265–279) či M. Kuklišové (2005) – čerpáme z vlastního sesbíraného materiálu.29
27 Kromě toho existovaly (příp. částečně stále ještě existují) další takové subareály tvořené například maďarštinou a němčinou ve východním Rakousku, maďarštinou a slovenštinou v Zadunají nebo také češtinou a němčinou ve východních Čechách, srov. v této souvislosti rovněž zajímavé pozorování dialektologa Friedricha Festy: „Diese [gegenseitige] Beeinflussung der Artikulationsweise [an der Sprachgrenze in Ostböhmen] geht oft so weit, daß man bei Bewohnern dieser Orte aus dem Sprechen nicht feststellen kann, ob sie Deutsche oder Tschechen sind“ [Toto (vzájemné) ovlivňování způsobu artikulace (na jazykové hranici ve východních Čechách) jde často tak daleko, že u obyvatel této oblasti nelze často z řeči poznat, zda jsou to Češi, nebo Němci] (Festa, 1926, s. 104). 28 Podle oficiální statistiky vzrostl jejich počet z přibližně 25 000 osob v roce 1880 na více než 100 000 v roce 1900, skutečný počet byl ale nejméně dvojnásobný. 29 K slovanským lexikálním prvkům v rakouské němčině srov. také diplomové práce D. Haslingera (2001) a J. E. Kurnika (1998), studie P. Pátrovicse (2005) a T. Vykypělové (2006) a také databázi a dizertaci G. Rettiho (1998–2007, 1999).
280
Slovo a slovesnost, 68, 2007
Tab. 4: Podobné předložkové vazby v češtině a ve východorakouské němčině němčina in Urlaub fahren für zwei Tage nach Prag fahren an jmdn./etw. denken Vorbereitungen für/zu etw. in der Nacht zum Sonntag sich an jmdn./etw. erinnern etw./jmdn. vergessen
čeština jet na dovolenou jet na dva dny do Prahy myslet na někoho/něco přípravy na něco v noci na neděli vzpomenout si na někoho/něco zapomenout na někoho/něco
rakouská němčina auf Urlaub fahren auf zwei Tage nach Prag fahren auf jmdn./etw. denken Vorbereitungen auf etw. in der Nacht auf Sonntag sich auf jmdn./etw. erinnern auf jmdn./etw. vergessen
Tab. 5: Podobné obraty v češtině a ve východorakouské němčině němčina
čeština
rakouská (vídeňská) němčina
Zum Kuckuck mit ihm/ihr! Ohne Fleiß kein Preis! frei von jeder Verpflichtung sein er/sie spielt Bist du bei Trost? sterben
Ať se jde vycpat! Bez práce nejsou koláče! být z obliga hraje si Jinak jsi zdravý? natáhnout papuče/bačkory
Er/sie soll sich ausstopfen lassen! Ohne Arbeit gibt’s keine Golatschen! außer Obligo sein er/sie spielt sich Sonst bist g’sund? die Patschen strecken
etw. erahnen, erfinden es lohnt sich nicht seine Habe packen und gehen das klappt (nicht) Das ist nicht mein Geschmack!
něco si vycucat z prstu nestojí to zato sbalit si svých pět švestek to (ne)vyjde To není mé gusto!
sich etw. aus dem Finger zuzeln es steht (sich) nicht dafür seine sieben Zwetschken packen das geht sich (nicht) aus Das ist nicht mein Gusto!
Také pro tento postulovaný malý subareál lze zjistit dodatečné stopy ve slovní zásobě češtiny (příp. slovenštiny) a rakouské němčiny, například slovanské výpůjčky v němčině na východě Rakouska jako pritsch (< č. pryč) ve spojení pritsch sein ‚být ztracen, být pryč‘, Bramburi ‚brambory‘ (< č. brambory), Pawlatsche ‚otevřená chodba podél domu, situovaná směrem do dvora‘ (< č. pavlač) nebo pomāli ‚jen pomalu‘ (< mor. nebo slk. pomaly ‚pomalu‘). Pouze v tomto mikroareálu jsou běžné také idiomy a výrazy, jejichž přítomnost buď shodně charakterizuje vídeňskou mluvu a hovorovou češtinu jako např. fix Laudon ‚zatraceně!‘ (< č. fix Laudon), auf Lepschi gehen ‚jít za zábavou‘ (< č. jít na lepší), na servus! ‚no tedy!‘ jako výraz nepříjemného překvapení nebo podivu (< č. no nazdar/servus!), schezko jedno ‚všechno jedno‘ (< č. všecko jedno) etc., anebo pouze vídeňskou mluvu – v případě vzniku z českých (příp. slovenských) slov, jež nyní nemají přímé české (příp. slovenské) ekvivalenty, např. (keinen) Rosomi haben ‚být nedovtipný‘ (< č. slk. rozum), böhmisch powidalen ‚mluvit česky‘ (< č. povídal, préteritum k povídat), Zopak ‚pejorativní označení Čecha‘ (< č. co pak) atd. Ukázali jsme tedy, že s ohledem na komplexní jazykovou situaci ve střední Evropě a na obtížnou vymezitelnost pojmu střední Evropa je adekvátní hovořit nikoliv o jednom středoevropském jazykovém areálu, nýbrž výstižněji o více, různě velkých, různě výrazných a vzájemně se z části překrývajících kontaktových areálech ve střední Evropě. Pádem komunistických režimů v středoevropském prostoru, otevřením hranic se sousedními zeměmi a v neposlední řadě také společným začleněním do Evropské Slovo a slovesnost, 68, 2007
281
unie nabyl také jazykový kontakt mezi jednotlivými jazyky ve střední Evropě na významu a tento význam v budoucnu nepochybně ještě dále poroste, byť za změněných okolností a velmi pravděpodobně pod dominantním vlivem angličtiny. Jedné skutečnosti bychom si měli být vědomi, a tu formuloval už na sklonku 19. století průkopník rakouské dialektologie a onomastiky Johann Willibald Nagl v anticipaci pozdějších kontaktovělingvistických metod jazykovědného bádání: Man betrachtet gerne eine Sprache für einen in sich vollkommen abgeschlossenen Organismus, man führt alle Veränderungen innerhalb derselben auf immanente Gründe zurück, und nur notgedrungen entschliesst man sich, ein in die Augen fallendes F r e m d w o r t aus der fremden Sprache zu erklären: wir werden aber sehen, dass durch das lange Zusammenleben zweier anderssprachiger Volksstämme diese verschiedenen Idiome – besonders wenn sie in ihrer Lebensbethätigung nicht von der akademisierenden Schrift abhängig sind – die merkwürdigsten Einflüsse auf einander ausüben, dass eine Art Endosmose und Exosmose stattfindet, und dass, wie ein Sprachstamm durch locale Trennung seiner Teile sich von selbst in Zweige v e r s c h i e d e n e r Zunge auflöst, ebenso naturgemäss zwei h e t e r o g e n e Sprachen beim Zusammenleben zweier Stämme sich von selbst wieder gegenseitig nähern; ohne indes ihre specifische Eigenart sobald daranzugeben. [Na jazyk se s oblibou pohlíží jako na organismus dokonale uzavřený sám v sobě, všechny změny v jazyce se přisuzují imanentním příčinám a jen v případě nouze se odhodláme vysvětlit do očí bijící c i z í s l o v o z cizího jazyka: uvidíme však, že dlouhým soužitím dvou jinojazyčných kmenů vykazují tyto idiomy – zvláště když jejich existence není závislá na akademizujícím písmu – velmi pozoruhodné vzájemné vlivy, že zde dochází k jakési endosmóze a exosmóze, a že tak jako se jazykový kmen lokálním oddělováním svých částí sám od sebe rozpadá do větví r ů z n ý c h jazyků, stejně přirozeně se dva h e t e r o g e n n í jazyky při soužití dvou kmenů samy od sebe vzájemně sbližují, aniž by však současně pozbyly hned také své zvláštní osobitosti.] (Nagl, 1887–1888, s. 2)
To, co jsme zde představili na příkladu dvou kontaktových jazyků, platí samozřejmě také pro tři i více jazyků v jazykovém kontaktu. Zda, kde a do jaké míry povede nové sbližování ve střední Evropě v uvedených podmínkách znovu také ke vzniku nových areálovětypologických konvergenčních jevů mezi jazyky, jež jsou v tomto prostoru ve vzájemném kontaktu, ukáže však v každém případě teprve čas. LITERATURA ABONYI, A. (2006): O leksičeskich germanizmach v Ukrainsko-vengerskom slovare Ištvana Udvari. In: E. Cs. Jónás (ed.), Russkaja, ukrainskaja i rusinskaja leksikologija i leksikografija: Sbornik statej pamjati professora Ištvana Udvari / Orosz, ukrán és ruszin lexikológia és lexikográfia: Tanulmánykötet Udvari István professzor emlékére. Nyíregyháza: Krúdy Könyvkiadó, s. 25–34. BALÁZS, J. (1983): Az areális nyelvészeti kutatások története, módszerei és főbb eredményei (= A Magyar Nyelvtudományi Társaság Kiadványai, 166). Budapest: Magyar Nyelvtudományi Társaság. BECKER, H. (1948): Der Sprachbund. Leipzig – Berlin: Humboldt-Bücherei. BEDNARCZUK, L. (2000): Czy istnieją wpływy niemieckie w fonetyce czeskiej? In: Studia z filologii słowiańskiej ofiarowane profesor Teresie Zofii Orłoś pod redakcją Henryka Wróbla. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, s. 47–56. BESTERS-DILGER, J. (2002): Deutsche lexikalische Entlehnungen im Ukrainischen: Zur Frage der polnischen Vermittlung und heutigen Aktualität. In: I. Pospíšil (ed.), Crossroads of Cultures: Central Europe / Kreuzwege der Kulturen: Mitteleuropa / Křižovatky kultury: Střední Evropa / Perekrestki kul‘tury: Srednjaja Evropa (= Litteraria Humanitas, 11). Brno: Masarykova univerzita, s. 25–49. ČJA 1 (1992): Český jazykový atlas, 1. Praha: Academia (reprint 2004).
282
Slovo a slovesnost, 68, 2007
DAHL, Ö. – KOPTJEVSKAJA-TAMM, M. (1992): Language Typology around the Baltic Sea: A Problem Inventory (= Papers from the Institute of Linguistics, University of Stockholm, 61). Stockholm: University of Stockholm. DÉCSY, Gy. (1973): Die linguistische Struktur Europas: Vergangenheit, Gegenwart, Zukunft. Wiesbaden: Otto Harrassowitz. DOBRENOV-MAJOR, M. (1997): Stirbt die Donaumonarchie erst jetzt endgültig? Das Verschwinden der Austriazismen in der Sprache der Vojvodinaer Serben durch Migration und Emigration. In: R. Muhr – R. Schrodt (eds.), Österreichisches Deutsch und andere Varietäten plurizentrischer Sprachen in Europa. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 350–372. EBNER, J. (1988): Wörter und Wendungen des österreichischen Deutsch. In: P. Wiesinger (ed.), Das österreichische Deutsch (= Schriften zur deutschen Sprache in Österreich, 12). Wien: Böhlau, s. 99–187. EBNER, J. (2004a): Amt und Alltag: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt. EBNER, J. (2004b): Küche und Keller: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt. EBNER, J. (2004c): Redensarten und Redewendungen: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt. EBNER, J. (2004d): Schimpf und Scherz: Wörterbücher in Rotweißrot. Wien: öbv&hpt. FESTA, F. (1926): Die schlesische Mundart Ostböhmens, 1: Die Lautlehre (= Beiträge zur Kenntnis Sudetendeutscher Mundarten, 3). Prag: Verlag des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen. FODOR, I. (1983): Verfügen die Sprachen des Donaubeckens über eine einheitliche Struktur? Zum Problem der Arealtypologie. Finnisch-ugrische Mitteilungen, 7, s. 29–69. FUSSY, H. (ed.) (2003): Auf gut Österreichisch: Ein Wörterbuch der Alltagssprache. Wien: öbv&hpt. HAARMANN, H. (1976): Aspekte der Arealtypologie: Die Problematik der europäischen Sprachbünde (= Tübinger Beiträge zur Linguistik, 72). Tübingen: Gunter Narr. HASLINGER, D. (2001): Die slawischen lexikalischen Elemente in der österreichischen Variante der deutschen Standardsprache. Salzburg: Phil. dipl. JAKOBSON, R. (1931): Über die phonologischen Sprachbünde. In: Travaux du Cercle Linguistique de Prague, 4: Réunion phonologique internationale tenue à Prague (18–21/XII 1930). Prague: Jednota československých matematiků a fysiků, s. 234–240. JAKOBSON, R. (1938): Sur la théorie des affinités phonologiques des langues. In: Actes du quatrième congrès international de linguistes tenu à Copenhague du 27 août au 1er septembre 1936. Copenhague: Einar Munksgaard, s. 48–59. KALOUSKOVÁ, P. (2006): Der Weg zum österreichischen Deutsch: Ein Skriptum über die nationale Varietät der deutschen Sprache. Olomouc: Univerzita Palackého. KĄTNY, A. (ed.) (2004): Kontakty językowe w Europie Środkowej / Sprachkontakte in Mitteleuropa. Olecko: Wszechnica Mazurska. KATTEIN, R. (1986): Zur Definition des Begriffs Sprachbund. Sprachwissenschaft, 11, s. 276–287. KLOFEROVÁ, S. (1996): Deutsche Sprachreflexe in der tschechischen Lexikographie. In: E. Bremer – R. Hildebrandt (eds.), Stand und Aufgaben der deutschen Dialektlexikographie, 2: Brüder-GrimmSymposion zur historischen Wortforschung. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 49–56. KOVÁCSOVÁ, E. – MICHALUS, Š. (1994): Rakúšania to povedia (aj) ináč. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. KUKLIŠOVÁ, M. (2005): Slowakische und tschechische Lehnwörter im österreichischen Deutsch. Banská Bystrica: Phil. dipl. KURNIK, J. E. (1998): Österreichisches Deutsch und seine nachbarsprachlichen Bezüge: Die Lexik der Alltagssprache Österreichs und Bayerns im Vergleich: Eine empirische Studie. Graz: Phil. dipl. KURZOVÁ, H. (1995): Contribution to European Areal Linguistics: Defining Central European Area. Prague: Open Society Institute project No. 831/91 (unpublished manuscript). KURZOVÁ, H. (1996): Mitteleuropa als Sprachareal. In: Germanistica Pragensia, 13. Praha: Univerzita Karlova, s. 57–73. KURZOVÁ, H. (1997): Morphosyntactic processes in Europe. In: B. Palek (ed.), Proceedings of LP’96: Typology: Prototypes, Item Orderings and Universals. Prague: Charles University Press, s. 279–294. KYSEĽOVÁ, N. (2002): Areálové vzájomné vzťahy slovanských jazykov centrálnej zóny. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela.
Slovo a slovesnost, 68, 2007
283
LAAKSO, J. (2004): Derivation, morphopragmatics, and language contact – on the role of German influence in Estonian word-formation. In: I. Hyvärinen – P. Kallio – J. Korhonen (eds.), Etymologie, Entlehnungen und Entwicklungen: Festschrift für Jorma Koivulehtu zum 70. Geburtstag (= Mémoires de la Société Néophilologique de Helsinki, 63). Helsinki: Société Néophilologique, s. 171–180. LEWY, E. (1942): Der Bau der europäischen Sprachen (= Proceedings of the Royal Irish Academy, 48, Section C, No. 2). Dublin: Hodges, Figgis, & Co. (21964, Tübingen: Niemeyer). MAĆKIEWICZ, J. (2004): Czy istnieje środkowoeuropejska wspólnota językowa? (na podstawie występowania europeizmów w językach Europy Środkowej). In: A. Kątny (ed.), Kontakty językowe w Europie Środkowej / Sprachkontakte in Mitteleuropa. Olecko: Wszechnica Mazurska, s. 7–14. MASAŘÍK, Z. (1998): Zum tschechisch-deutschen/österreichischen Sprachkontakt (dargestellt am Beispiel Südmähren – Niederösterreich. In: W. Bauer – H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel: Festschrift für Herbert Tatzreiter zum 60. Geburtstag. Wien: Edition Praesens, s. 133–141. MEMIĆ, N. (2006): Entlehnungen aus dem österreichischen Deutsch in der Stadtsprache von Sarajevo (= Schriften zur deutschen Sprache in Österreich, 37). Frankfurt am Main – Wien: Peter Lang. MENZEL, T. – HENTSCHEL, G. (2003): Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Teschener Dialekt des Polnischen unter Mitarbeit von Pavel Jančák und Jan Balhar (= Studia Slavica Oldenburgensia, 10). Oldenburg: BIS. MOSER, M. (2004): Wechselbeziehungen zwischen slavischen Sprachen (bis zum Ende des 19. Jahrhunderts). Die Welt der Slaven, 49, s. 161–182. NAGL, J. W. (1887–1888): Die wichtigsten Beziehungen zwischen dem österreichischen und dem čechischen Dialect. Blätter des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich, Neue Folge, 21, s. 356–388; 22, s. 417–434. NAGY, A. (1993): Nationale Varianten der deutschen Standardsprache und ihre Behandlung im Deutschunterricht des Auslandes. In: R. Muhr (ed.), Internationale Arbeiten zum österreichischen Deutsch und seinen nachbarsprachlichen Bezügen. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 67–75. NEKULA, M. (1996): System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen: Unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln. Tübingen: Max Niemeyer. NEKULA, M. (2003): Sprachbund und Sprachtyp. In: M. Nekula (ed.), Prager Strukturalismus: Methodologische Grundlagen / Prague Structuralism: Methodological Fundamentals (= Slavica, 3). Heidelberg: Carl Winter, s. 71–97. NEWERKLA, S. M. (2000): Language affinity in Central Europe – Some thoughts on the interrelations of German, Czech, Slovak and Magyar. Opera slavica: Slavistické rozhledy, 10 (4), s. 1–16. NEWERKLA, S. M. (2002a): Sprachliche Konvergenzprozesse in Mitteleuropa. In: I. Pospíšil (ed.), Crossroads of Cultures: Central Europe / Kreuzwege der Kulturen: Mitteleuropa / Křižovatky kultury: Střední Evropa / Perekrestki kul‘tury: Srednjaja Evropa (= Litteraria Humanitas, 11). Brno: Masarykova univerzita, s. 211–236. NEWERKLA, S. M. (2002b): Středoevropský jazykový areál a rakouská monarchie. In: A. Krausová – M. Slezáková – Z. Svobodová (eds.), Setkání s češtinou: Sborník z konference Setkání s češtinou konané v Praze 6.–7. září 2001. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 72–87. NEWERKLA, S. M. (2004a): Rozmanitost jazyků a kultur v Rakousku-Uhersku a jejich konvergenční tendence. In: I. Pospíšil – M. Moser (eds.), Comparative Cultural Studies in Central Europe. Brno: Masarykova univerzita, s. 11–42. NEWERKLA, S. M. (2004b): Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch: Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen (= Schriften über Sprachen und Texte, 7). Frankfurt am Main – Wien: Peter Lang. NEWERKLA, S. M. (2006a): Sprachkontakte in Altösterreich und was davon erhalten blieb. Leksika i leksikografija: Sbornik naučnych trudov, 17, s. 189–204. NEWERKLA, S. M. (2006b): Teebutter – tschechisch čajové máslo, slowakisch čajové maslo, ungarisch teavaj, slowenisch čajno maslo, kroatisch čajni maslac. In: I. Janyšková – H. Karlíková (eds.), Studia Etymologica Brunensia, 3. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 271–284. NEWERKLA, S. M. (2007a): Kontaktareale in Mitteleuropa. In: A. Kątny (ed.), Słowiánsko-niesłowiańskie kontakty językowe / Slawisch-nichtslawische Sprachkontakte: Materiały z międzynarodowej
284
Slovo a slovesnost, 68, 2007
konferencji naukowej zorganizowanej przez Wydział Filologii Wszechnicy Mazurskiej i Instytut Filologii Germańskiej Uniwersytetu Gdańskiego w dniach 27–28 czerwca 2005 r. Olecko: Wydawnictwo Wszechnicy Mazurskiej, s. 29–48. NEWERKLA, S. M. (2007b): Postavenie češtiny pri sprostredkovaní germanizmov do slovenčiny (a poľštiny). Slovenská reč, 72, s. 21–35. NOVÁKOVÁ, V. (2006): Rakouská němčina. Olomouc: Rubico. ONDREJOVIČ, S. (ed.) (1999): Slovenčina v kontaktoch a konfliktoch s inými jazykmi (= Sociolinguistica Slovaca, 4). Bratislava: Veda. ÖWB (351979, 371990): Österreichisches Wörterbuch. Wien: ÖBV Pädagogischer Verlag, Jugend & Volk. PAPSONOVÁ, M. (1995): Zum gegenseitigen Einfluß des österreichischen Deutsch und des Slowakischen. In: R. Muhr – R. Schrodt – P. Wiesinger (eds.), Österreichisches Deutsch: Linguistische, sozialpsychologische und sprachpolitische Aspekte einer nationalen Variante des Deutschen. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 313–326. PÁTROVICS, P. (2005): Slawische Elemente in der österreichischen Phraseologie. Studia Slavica Academiae Scientiarum Hungaricae, 50 (1–2), s. 113–117. POHL, H. D. (1999): Zum Österreichischen Deutsch im Lichte der Sprachkontaktforschung. Klagenfurter Beiträge zur Sprachwissenschaft, 25, s. 93–115. POLLAK, W. (1994): Österreich und Europa: sprachkulturelle und nationale Identität. Wien: ÖGS. REINDL, D. F. (2005): The Effects of Historical German-Slovene Language Contact on the Slovene Language. Bloomington: Indiana University Press. REITER, N. (1991): Ist der Sprachbund ein Werk des Satans? Zeitschrift für Balkanologie, 27, s. 52–61. RETTI, G. (1998–2007): Datenbank zur deutschen Sprache in Österreich. Innsbruck. Dostupné online na adrese:
. RETTI, G. (1999): Austriazismen in Wörterbüchern: Zum Binnen- und Außenkodex des österreichischen Deutsch. Innsbruck: Phil. diss. SANDFELD, K. (1930): Linguistique Balkanique, problèmes et résultats. Paris: Champion. SCHMIDT, P. W. (1926): Die Sprachfamilien und Sprachenkreise der Erde. Heidelberg: Carl Winter. SCHUCHARDT, H. (1971): Slawo-Deutsches und Slawo-Italienisches: Mit Schuchardts übrigen Arbeiten zur Slavistik und mit neuen Registern. Hrsg. von Dietrich Gerhardt. München: Wilhelm Fink. SEEBAUER, F. (1981): Úskalí austriacismů: Výběr nejčastějších austriacismů v česko-německých překladech. Praha: Intermin. SKÁLA, E. (1991/1992): Deutsch und Tschechisch im mitteleuropäischen Sprachbund. Brücken, 1, s. 173–179. SKÁLA, E. (1998): Tschechisch-deutsche Sprachkontakte. In: Přednášky z XLI. běhu Letní školy slovanských studií. Praha: Univerzita Karlova, s. 213–227. SKÁLA, E. (2000): Středoevropský jazykový svaz. In: Přednášky z XLIII. běhu Letní školy slovanských studií. Praha: Univerzita Karlova, s. 77–85. SKALIČKA, V. (1935): Zur mitteleuropäischen Phonologie. Časopis pro moderní filologii, 21, s. 151–154. SKALIČKA, V. (1968): Zum Problem des Donausprachbundes. Ural-altaische Jahrbücher, 40, s. 3–9. SPÁČILOVÁ, L. (1995): Der gegenseitige Einfluß des Tschechischen und des österreichischen Deutsch in der näheren Geschichte und Gegenwart. In: R. Muhr – R. Schrodt – P. Wiesinger (eds.), Österreichisches Deutsch: Linguistische, sozialpsychologische und sprachpolitische Aspekte einer nationalen Variante des Deutschen. Wien: Hölder-Pichler-Tempsky, s. 326–354. ŠRÁMEK, R. (1998): Zur Wortgeographie der deutschen Lehnwörter in den tschechischen Mundarten. In: W. Bauer – H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel: Festschrift für Herbert Tatzreiter zum 60. Geburtstag. Wien: Edition Praesens, s. 295–306. STOLZ, T. (1991): Sprachbund im Baltikum? Estnisch und Lettisch im Zentrum einer sprachlichen Konvergenzlandschaft. Bochum: Universitätsverlag Dr. N. Brockmeyer. THOMAS, G. (1997): The role of German loanwords in the Slavic languages of the former Habsburg Empire. Canadian Slavonic Papers / Revue canadienne des slavistes, 39 (3–4), s. 333–359. TIBENSKÁ, E. (2007): Prenikanie cudzích jazykových prvkov do slovenčiny. Studia Academica Slovaca, 36, s. 139–156.
Slovo a slovesnost, 68, 2007
285
TRUBETZKOY, N. S. (1923): Vavilonskaja bašnja i smešenije jazykov. Jevrazijskij vremennik, 3, s. 107–124. TRUBETZKOY, N. S. (1930): Proposition 16. In: Actes du premier congrès international des linguistes: La Haye, du 10–15 avril 1928. Leiden: Sijthoff, s. 17–19. VALTA, Z. (1974): Die österreichischen Prägungen im Wortbestand der deutschen Gegenwartssprache. Praha: Phil. diss. VAN POTTELBERGE, J. (2001): Sprachbünde: Beschreiben sie Sprachen oder Linguisten? Linguistik online, 8 (1/01). Dostupné online na adrese:
. VILDOMEC, V. (1963): Multilingualism. Leyden: Sythoff. VYKYPĚLOVÁ, T. (2006): České výrazy v rakouské a vídeňské němčině. In: E. Rusinová (ed.), Přednášky a besedy z XXXIX. běhu Letní školy slovanských studií. Brno: Masarykova univerzita, s. 162–189. WHORF, B. L. (1956): Language, Thought, and Reality. New York: Wiley. ZEMAN, D. (2003): Das österreichische Deutsch und die österreichisch-tschechischen Sprachbeziehungen: Ein kulturhistorischer und sprachlicher Abriss. Wien: Phil. diss. ZEMAN, D. (2004): Die Beurteilung der schriftsprachlichen Varietäten des Deutschen – retrospektiv betrachtet – unter besonderer Berücksichtigung der österreichischen Varietät. Brücken, 12, s. 291–315. ZOLTÁN, A. (2004): Nyelvi-kulturális sokféleség és konvergencia Ausztria-Magyarországon. Kisebbségkutatás – Minority Studies and Reviews, 13. évfolyam, 4. szám, s. 708–709.
ZUSAMMENFASSUNG Sprachkontaktareale in Mitteleuropa und das deutsch-tschechische Mikroareal in Ostösterreich
Die sprachliche Situation in der Mitte Europas hat sich über viele Jahrhunderte hinweg bis heute als sehr komplex erwiesen. Das plurizentrische Deutsche wurde und wird in unterschiedlichen Varietäten in einem Sprachraum mit beträchtlicher Nord-Süd-Ausdehnung gesprochen bei gleichzeitig in früheren Jahrhunderten bis weit nach Osten reichender Verbreitung. So wie das Deutsche heute einerseits Merkmale des europäischen Normaltyps (Standard Average European) aufweist, so sind auch in den diversen Kontaktbereichen mit den baltischen, finnougrischen und slawischen Sprachen differenzierte Erscheinungen auf den unterschiedlichsten Ebenen festzumachen, die es gerechtfertigt erscheinen lassen, nicht von einem mitteleuropäischen Sprachareal zu sprechen, sondern besser von mehreren, unterschiedlich großen und verschiedentlich stark ausgeprägten, einander bisweilen überschneidenden Kontaktarealen in Mitteleuropa. So wie in der dialektologischen Forschung Isoglossenbündel bestimmte Dialektgebiete hervortreten lassen, so heben gebündelte Sprachkontakterscheinungen bestimmte Kontaktareale von einander ab. Ein solches zentrales Sprachareal in Mitteleuropa – aber eben nur eines von mehreren – bildet zweifellos jener Kontaktbereich, den wir in groben Zügen mit dem Kerngebiet des alten Österreich assoziieren können und der Deutsch, Ungarisch, Tschechisch und Slowakisch als Fokussprachen sowie Polnisch und Slowenisch als nur teilweise beteiligte Marginalsprachen umfasst. Aus diesem Kontaktareal lässt sich unter anderem ein Subareal herausschälen, dass vor allem durch den Einfluss des Tschechischen auf das Deutsche in Ostösterreich bzw. Wien geprägt wurde.
Institut für Slawistik der Universität Wien Universitätscampus AAKH Hof 3, Spitalgasse 2–4, 1090 Wien, Österreich <[email protected]>
286
Slovo a slovesnost, 68, 2007