Arabská zahradní architektura na území Španělska

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta

Arabská zahradní architektura na území Španělska Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Nikola Čadová

Ing. Jiří Dohnal, DiS.

Brno 2014

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci: .................................................................................................... ............................................................................................................................................. vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že si před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně, dne .................................................. Podpis...........................................................

PODĚKOVÁNÍ Děkuji svému vedoucímu Bakalářské práce, panu Ing. Jiřímu Dohnalovi, DiS., za vedení a kritické připomínky při jejím zpracování, Ing. Václavu Babkovi a Ing. Zdeňku Sendlerovi za cenné rady při zpracování práce a možnost tisku v ateliéru, profesoru Javieru Arienzovi za poskytnutí literatury, svým rodičům za možnost cestování po Španělsku, Ivetě Procházkové za poskytnutí informací ohledně španělských památek a Mgr. Vladimíře Pechánkové za jazykovou korekturu.

Obsah 1

Úvod

1

2

Cíl práce

2

3

Literární přehled

3

4

3.1

Islám ve světě ..................................................................................................... 3

3.2

Islám ve Španělsku ............................................................................................. 3

3.3

Technická práce s vodou v islámské kultuře ...................................................... 4

3.4

Charakteristika islámského umění a architektury ............................................... 7

3.5

Charakteristické znaky islámského zahradního umění ....................................... 9

3.6

Charakteristické rostliny používané v islámských zahradách .......................... 12

3.6.1

Užitkové taxony ....................................................................................... 13

3.6.2

Dekorativní taxony ................................................................................... 15

Materiál a metody 4.1

5

17

Názvosloví použité v Bakalářské práci ............................................................ 18

Výsledky

19

5.1

Charakteristické znaky španělského maurského umění ................................... 19

5.2

Uplatnění principů islámské zahrady ve Španělsku ......................................... 20

5.3

Významné památky maurského zahradního umění ve Španělsku.................... 22

5.3.1

Córdoba .................................................................................................... 22 5.3.1.1 Mešita v Córdobě ......................................................................... 22 5.3.1.2 Medina Azahara ........................................................................... 23

5.3.2

Málaga ...................................................................................................... 26 5.3.2.1 Alcazaba ....................................................................................... 26 5.3.2.2 Gibralfaro ..................................................................................... 28

5.3.3

Sevilla....................................................................................................... 29 5.3.3.1 Alcázar ......................................................................................... 29 5.3.3.2 Mešita v Seville a La Giralda ....................................................... 32

5.3.4

Almería ..................................................................................................... 33 5.3.4.1 Alcazaba ....................................................................................... 33

i

5.3.5

Granada .................................................................................................... 35 5.3.5.1 Alhambra ...................................................................................... 35 5.3.5.2 Generalife ..................................................................................... 40

5.4

Interakce evropského a arabského zahradního umění ...................................... 45

6

Diskuze

49

7

Závěr

51

8

Souhrn, klíčová slova

53

9

Seznam důležitých pojmů

54

10

Seznam použité literatury a pramenů

55

11

Seznam plánů použitých v textu

58

12

Přílohy

59

12.1 Seznam příloh ................................................................................................... 59

ii

1. Úvod Pro pochopení islámského zahradního umění je třeba nejprve pochopit islám samotný. Toto náboženství, které vzniklo v 7. století, expandovalo na velkém území třech světadílů a zahrnuje oblasti různých etnik, kultur a jazyků. Zahrnuje různá prostředí, takže umění odráží kromě společných znaků i kulturu jednotlivých zemí. Všechna odvětví islámského umění spolu souvisí. Abstrakce a geometrie je přítomná ve vědě, islámské architektuře i v zahradním umění. Smysl pro rytmus se také objevuje v architektuře, stejně jako v poezii a hudbě. Květiny můžeme nalézt nejen v zahradách, ale i na kupolích minaretů, vzorech koberců a na obrazech. (Lehrman, 1980, s. 17-21) Určitá jednota, kterou je možné spatřit u všech islámských památek, není jednota formální, ale spíše názorová. Díky ní jsou si technické a umělecké předměty arabského světa v určitých aspektech podobné a vytváří tak charakteristické prvky islámského stylu. Tato jednota byla dána především vírou a svatou knihou tohoto náboženství – Koránem. Pravidelné poutě do Mekky jsou zase jedním z důvodů stylové příbuznosti islámských památek v různých částech světa. (Pijoan, 1979, s. 196) Další společné znaky se do kultur dostávaly v rámci výbojů jednotlivých etnik. Při bojích se neustále stěhovala mocenská a kulturní centra a každá dynastie si přetvářela dle svých představ starší kulturní statky. (Koch, 1998, s. 82) Další charakteristické znaky udávalo podnebí. Ploché reliéfy charakteristické pro budovy v poušti zdobí mešity, mihráby a kazatelny po celém islámském světě. (Pijoan, 1979, s. 196) Islámská krajina zahrnovala různá území od dnešního Balkánu po Saharu, která se lišila klimatem, avšak spojují ji důmyslné systémy zavlažování. Díky rozdílnému podnebí se liší stavby, zahrady a použité rostliny v povodí řeky Indus, v oázách na Arabském poloostrově nebo v podhůří Sierra Nevady ve Španělsku. S ohledem na takovou rozmanitost lze zpochybnit islám jako ucelenou kulturní jednotku a je třeba se hlouběji zaměřit na jednotlivé významné kultury islámského světa. (Ruggles, 2008, s. 4)

1

2. Cíl práce Cílem této bakalářské práce je popis zahradního umění v islámských zemích s bližším zaměřením na Španělsko. Podrobně popisuje kompoziční principy, výtvarné, krajinářské a architektonické souvislosti mezi jednotlivými částmi islámského světa i mezi jednotlivými památkami. Zároveň popisuje a hodnotí přínos islámské kultury a zahradní architektury pro vývoj zahradního umění ve světě.

2

3. Literární přehled 3.1 ISLÁM VE SVĚTĚ Islám, náboženství, jehož jméno v překladu znamená odevzdání se bohu, vznikl v 7. století jako vize Muhammada, posla jediného boha Alláha na území dnešního Arabského poloostrova. V této době byly nejvýznamnějšími říšemi světa Byzantská a Perská říše. Byzantská říše byla křesťanská a vzor měla v Římském impériu. Náboženstvím Persie byl zoroastrismus a vládnoucí dynastií byli Sasánovci. Perská říše ovlivnila islámskou kulturu, architekturu a zahradní umění více než křesťanská Byzanc, jejíž náboženství a styl života byl pro orientálněji založené muslimy méně pochopitelný. (Lunde, 2004, s. 16) Islám je náboženství přijaté velkým množstvím odlišných kultur během velmi krátké doby. I národy, které islámská území dobyly, jako turecké a mongolské kmeny, přijaly islám jako své oficiální náboženství. Jak uvádí ve své knize Lunde (2004, s. 65), islám měl obrovskou asimilační sílu. Během pár století Arabové expandovali po velkém území Afriky a Asie a dostali se i do západní Evropy. Na trůně se vystřídalo několik dynastií arabských Umajjovců, či Abbásovců nebo dobyvatelských národů jako Seldžukové a Mughalové. Z hlavních měst – Damašku, Bagdádu, Káhiry a Isfahánu rozšiřovali do světa svoji vědu, techniku a kulturu společně s drahými látkami, exotickými rostlinami a kořením. Islám vládne arabským zemím až dodnes, ač se velká říše rozpadla, zářivá minulost upadla v zapomnění a muslimové si svoji svatou knihu, Korán, vykládají odlišně než jejich předci.

3.2 ISLÁM VE ŠPANĚLSKU Do dnešního Španělska armáda Arabů vstoupila již v roce 712, kdy se svojí dobývací činností muslimové dostali až do Franské říše a poté byli u Poitiers zastaveni. Znovu Pyrenejský poloostrov pro Araby nabyl významu až v roce 747 po vzpouře a vyhlazení umajjovské dynastie. (Lunde, 2004, s. 52-53) Přežil pouze princ Abd al-Rahman, který se nechal v dnešním Španělsku korunovat a založil nezávislý Córdobský emirát s hlavním politickým a kulturním centrem v Córdobě, který přetrval více než tři století. Arabové dnešní Pyrenejský poloostrov nazývali Al-Andalus a dobyli jej takřka celý kromě severních království. Společně se severoafrickou oblastí Maghreb tvořila území ve Španělsku západní svět islámu a jeho kulturní baštu. (Koch, 1998, s. 82)

3

Do příchodu Arabů byl Pyrenejský poloostrov osídlen Vizigóty a předtím byl výspou Římského impéria. Z této doby se dochovaly pozůstatky vil, zahrad a závlahových systémů, které muslimové obnovili pro své potřeby. (Lehrman, 1980, s. 87) Za Umajjovců se Al-Andalus stal nejbohatší zemí v Evropě, byl místem kultury, vědy, umění a průmyslu, rozvíjelo se zde zemědělství, obchod i výuka. Ač zde převažoval islám, AlAndalus byl místem multikulturním s velkou náboženskou tolerancí. (Koch, 1998, s. 87) Celá tato kulturní směsice přispěla ke vzhledu místní architektury a zahradních úprav. Kolem města se brzy začaly vytvářet statky, farmy a paláce, které vlastnily vysoce postavené osoby umajjovského dvora. Největším palácovým komplexem byla Medina Azahara. (Ruggles, 2008, s. 18) Roku 1018 byla Córdoba vypleněna a vypálena berberskými kmeny. Poté byl chalífát roku 1031 zrušen a muslimské království se rozpadlo na drobná arabská a berberská knížectví (taifas) kolem velkých měst. Proti muslimským a berberským knížectvím začali vést odpor křesťané ze severu, a proto Arabové povolali na pomoc severoafrický berberský kmen Almorávidů. Tento kmen přišel na Pyrenejský poloostrov v roce 1087 a nejen, že zahnal křesťany, ale pobil i muslimské vládce a usadil se v jejich městech. (Lunde, 2004, s. 60-61) Al-Andalus se stal na 60 let marockou provincií s hlavním sídlem v Marrákeši. (Koch, 1998, s. 83) Také se s jejich příchodem a ovládnutím arabských území ve Španělsku vytratila tolerance mezi muslimy a jinými náboženskými skupinami, které musely uprchnout do severních křesťanských království. Nakonec byli Almorávidé přemoženi jiným berberským kmenem, který je ve vládě nad Al-Andalus nahradil. Tímto kmenem byli Almohádé, kteří si za hlavní město zvolili Sevillu. Almohádé byli poraženi v roce 1212, spojenými silami křesťanů ze severu, kteří začali postupovat směrem na jih a dobývat islámské země. (Lunde, 2004, s. 60) Po pádu Almohádů zůstalo posledním nezávislým státem Granadské království s dynastií Nasrovců, vládnoucích až do roku 1492, kdy bylo království dobyto katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským.

3.3 TECHNIKA PRÁCE S VODOU V ISLÁMSKÉ KULTUŘE Islámská civilizace se rozvíjela v krajině velmi ovlivněné podnebím. Pro život na nehostinných územích bylo nutností mít zdroj nebo přívod vody. Na území dopadalo jen malé množství nepravidelných sezonních srážek v období dešťů. V poušti bylo srážek ještě méně a vyprahlá země dokázala zachytit pouze 10% vody z občasných přívalových dešťů. Z tohoto důvodu bylo třeba srážky shromažďovat a skladovat a poté 4

distribuovat v pravidelných intervalech k suchomilným rostlinám pomocí zavlažovacích sítí. První techniky transformace vyprahlé pouštní krajiny na zelenou oázu získali Arabové od předchozích kultur – Peršanů a Římanů. Muslimské osazenstvo nepotřebovalo ani stavět nové závlahové systémy, ale pouze obnovilo a rozšířilo původní, zanechané zde předchozími kulturami. Příkladem je využití a obnovení starého římského valdepuentského akvaduktu u Córdoby, který po rekonstrukci zásoboval toto španělské město i přilehlý palácový komplex Medina Azahara. Rychle se rozvíjející zemědělství v dříve nehostinné krajině podmínilo ekonomický růst arabské komunity a rozkvět její kultury. Prvním způsobem udržení vody v oblasti bylo její schraňování v období dešťů v nádržích a přehradách, ze kterých se poté zavlažovalo v obdobích sucha. Příkladem takovýchto nádrží mohou být ty, které zavlažovaly statek Jabal Says v dnešní Sýrii, postavený mezi léty 707-715. Malá zásoba vody, která uživila území v době vegetační doby, byla získávána v zimě z dešťových srážek a shromažďována ve třech nádržích. Pěstovaly se zde suchovzdorné stromy, např. olivovníky. (Ruggles, 2008, s. 14-19) Další možností bylo přivedení vody z míst, kde jí bylo dostatek. Vodu bylo možné transportovat po povrchu nebo pod povrchem půdy. Důmyslným zařízením byl tzv. qanat, podzemní kanál, který k vedení vody používal gravitaci a dokázal vést vodu na dlouhé vzdálenosti. Použití tohoto podzemního vedení není vynálezem islámské civilizace – doložené je používání už v 6.-4. století př. n. l. v Persii, odkud se technologie rozšířila dál. Qanat je tvořen hloubkovými výkopy na úpatí hor, kde je vysoká hladina podzemní vody. Ode dna je veden horizontální tunel se sklonem, který je menší než je sklon podzemní vody, ale větší, než je sklon na povrchu půdy. Tímto způsobem se nakonec voda dostane na povrch, kde vyvěrá výš, než je její přirozená hladina v těchto místech. Pro odvětrávání a údržbu na horizontální tunel po cestě navazují další svislé šachty. Tento systém je velmi drahý na výstavbu, ale pokud je dobře postavený, nepotřebuje k práci zvířata ani lidi a přivádí velké množství vody z velkých vzdáleností přirozeným způsobem. (Ruggles, 2008, s. 20-21) Z let 724-727 pochází umajjovský palácový komplex Qasr al-Hayr al-Gharbi blízko dnešního města Palmyry. Komplex byl obehnán obdélníkovou vysokou zdí a vodu získával právě pomocí podzemního vedení qanat. Vedení vodu přivádělo z 16 km vzdálené římské přehrady. (Ruggles, 2008, s. 1518) Další možností bylo využití původních římských akvaduktů, které vedly vodu na velké vzdálenosti po povrchu země. Arabové nejen restaurovali původní římské

5

systémy, ale vytvářeli i nové. Příkladem je most přes řeku Guadalquivir nacházející se v Córdobě, nebo Justiniánův akvadukt zrekonstruovaný Süleymanem v 16. století. (Hitzel, 2005, s. 60) Nevýhodou bylo, že na rozdíl od vedení qanat se voda v teplých oblastech z akvaduktů vypařovala. (Ruggles, 2008, s. 22) Příkladem využití akvaduktu může být jiné sídlo Umajjovců – luxusní palácový komplex Khirbat al-Mafjar – kam voda proudila z nedalekých pramenů přes římský akvadukt a následně byla shromažďována ve velké nádrži. (Ruggles, 2008, s. 16) Významným vynálezem spojeným s vodním hospodářstvím bylo používání vertikálních spojených jam, které fungovaly jako sifon a pomáhaly překračování roklí na místo stavby drahých a materiálově náročných mostů, jak tomu bylo v době Římské říše. (Ruggles, 2008, s. 19) Neustále vtékající voda do jedné ze spojených nádob vytlačovala vodu na druhé straně rokle do dalšího úseku vodního vedení. (Animovaná fyzika, 2012) Dalším způsobem dostávání vody do vyšších poloh bylo vytahování vody pomocí nádob. Tato technika se používala u staveb postavených na kopci, například u pevnosti Castillejo poblíž dnešní Murcie ve Španělsku, která vznikla ve 12. století. K vytahování vody používala soustavu ozubených kol zvaných saqiya se zavěšenými nádobami. Koly otáčela zvířata. Když se nádoby umístěné po obvodu v nejvyšším bodě naklonily, voda se vylívala do kanálů, odkud tekla do zavlažovacího systému a nádrží. Ač byl tento způsob levný, byla práce s ním fyzicky náročná a systém transportoval vodu pouze v malém množství. Dalším zařízením na vytahování vody byla noria (na´ura), vodní kolo s nádobami. Pracovala podobně jako saqiya, pomocí zvířat, nebo bylo kolo poháněno proudem vody. Využití říčního pohonu k otáčení byl nejrychlejší a nejekonomičtější způsob vytahování vody v menším množství. (Ruggles, 2008, s. 19-21) Těmito způsoby se voda přiváděla buď přímo do zavlažovacích systémů polí a zahrad, nebo do zásobních umělých nádrží. Ve městech z těchto nádrží nejčastěji tekla do veřejných fontán, ze kterých obyvatelé brali vodu pro domácnost. (Lehrman, 1980, s. 36) Do nádrží byla voda přiváděna olověnými nebo keramickými trubkami. (Hitzel, 2005, s. 60) O přidělování vody se staraly specializované instituce a správci. Zemědělci a vlastníci pozemků platili část nákladů na pořízení hydraulických zařízení a pak je společně využívali. Způsob měření přídělu vody se lišil v jednotlivých oblastech islámského světa. (Ruggles, 2008, s. 23) Nejdříve byla voda důležitá hlavně pro přežití. Rozkvétající zemědělství vytvářelo podmínky pro život i pro obchod. Hlavní funkcí bylo zavlažování plodin, ze kterých se

6

získávaly potraviny, krása a požitek z vody v podobě fontán a bazénů byly až sekundárním cílem. V palácích a budovách získala sekundární význam jako symbol bohatství, čistoty a ráje zobrazovaného v Koránu.

3.4 CHARAKTERISTIKA ISLÁMSKÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY Islámské umění spolu velmi souviselo a odrážela se v něm islámská tradice i kultura jednotlivých zemí. Společným znakem bylo využití matematiky a geometrie, smysl pro rytmus, dekor a abstrakci. Umění nerozlišovalo mezi náboženskou a světskou sférou a aplikovalo se na objekty obou. Příkladem je použití dlaždic a vodních nádrží v mešitách i v městských domech a palácích. (Lehrman, 1980, s. 21) Umění bylo také ovlivněno islámským schizmatem na sunnity a šíity v 7. století. Sunnité plně dodržovali zákaz zobrazování živých bytostí a vyznačovali se využitím abstraktního stylizovaného dekoru. Šíité ve svém dekorativním umění živé bytosti zobrazovali, nicméně volné plastiky lidí byly spíše vzácné. (Pijoan, 1979, s. 198) Kultury původně nearabské, jako byli osmanští Turkové, byly k tomuto zákazu benevolentnější. (Lunde, 2004, s. 32) Úzký vztah k zahradnímu umění má především architektura a územní plánování. Nová města byla plánována a budována pro určitý počet rodin v blízkosti řek nebo s možností přívodu vody a ohraničená vysokými hradbami. Ve středu města stála mešita, madrasy, lázně, karavanseráje a súky, centra náboženství, obchodu a muslimského veřejného života. (Lunde, 2004, s. 82) Městské domy byly stavěny do kompaktních bloků s úzkými, někdy zastřešenými uličkami na průchod. (Ruggles, 2008, s. 116) Tvar a velikost domu určoval dvůr uvnitř, podle kterého byl celý dům situovaný a který obsahoval vodní nádrž a vegetaci a byl hlavním a nejvýznamnějším prostorem. Z venkovní strany byl dům strohý s vysokými ochrannými zdmi a minimem zakrytých oken. Od pohledu nesměla být z jednotlivých městských domů poznat sociální a ekonomická úroveň majitele. Tuto charakteristiku můžeme najít například v maurské sbírce přísloví, která přirovnává ošklivá děvčata k maurským domům: Jako domy Maurů, z venku nevábné, ale uvnitř jsou pokladem. Také kontakt s římskou kulturou a středozemním typem domu s dvorem, rostlinami a vodními nádržemi, mohl být významný pro vývoj centrálního dvora islámských budov. Dědictvím kočovného života původních arabských kmenů bylo stavění se k vnitřnímu

7

uspořádání a vybavení domů a paláců. Koncept prostoru se velmi liší od klasického a křesťanského pojetí, kde každá místnost byla definovaná a měla svoji určitou funkci. Islámské prostory byly polyfunkční. (López a Jimenez, 2010, s. 261) V místnostech také chyběl velký nábytek, vybavení se skládalo s polštářů a koberců položených na podlaze a truhlic uchovávajících majetek. (Lehrman, 1980, s. 26) Proto jsou okna a ozdoby umístěny velmi nízko – jsou tvořeny pro pohled ze země. Prvními stavbami stavěnými v raném islámském slohu byly bezpochyby modlitebny. Nejstarší – Prorokovu mešitu v Medíně – tvořil původně pravidelný dvůr s vyvýšeným pódiem, po jehož obvodu bylo sloupořadí z palmových kmenů. Na jedné straně byly sloupy znásobeny, takže vznikla otevřená síň, která chránila modlící se muslimy před sluncem. Tento typ stavby se později rozšířil po celém islámském území a může být také vzorem pro nádvoří světských budov. (Pijoan, 1979, s. 173) Nejprve strohé a nezdobené stavby byly s postupem času a rozvojem umění dozdobeny fajánsovou keramikou, mozaikovými dlaždicemi, ornamenty a kaligrafickými nápisy. (Pijoan, 1979, s. 193) Jednoduché sloupy z palmových kmenů nahradily cihlové nebo kamenné a se Seldžuky se rozvinul místo klasického architrávového způsobu kulatý a mírně lomený oblouk poprvé použitý u mešity ve Vanu. (Lunde, 2004, s. 84) Mešity byly vždy směrovány k Mekce. Rané rezidence vládců byly tvořené nádvořím obklopeným ze všech stran přijímacími sály a obytnými prostory. Skládaly se z paláců volně přístupných lidem a paláců soukromých, vždy s centrálními dvory. Často navazovaly na mešitu, která měla rovněž centrální nádvoří. Celý komplex byl obklopen vysokými hradbami. Rozdílný typ sídla byl stavěn v Persii a Indii, které byly stavby více ovlivněny původní perskou kulturou. Zde nebyla „zahrada“ obklopena budovami, ale budova obklopená zahradou. Mughalské paláce v Indii byly stavěny podobným způsobem v rámci zahrady a po smrti panovníka se staly jeho mauzoleem. Na rozdíl od Španělska a Maroka byl na tyto stavby využit kámen. (Pijoan, 1979, s. 194-195) V nejstarších sídlech byly identifikované užitkové sady, ale přítomnost zahrad není potvrzena. (Ruggles, 2008, s. 180) Archeologické vykopávky dokládají přítomnost vegetace ve dvorech domů a kromě sadů a zemědělských pozemků i přítomnost zahrad až v 7. století v obytné čtvrti egyptského města Fustát. (Ruggles, 2008, s. 170) Pro významné budovy, jako byly modlitebny a paláce, byla vybírána zajímavá exponovaná, ikonická či symbolická místa. Chalífa Abd al-Malik nechal mešitu

8

Skalní dóm v Jeruzalémě postavit na podezdívce Šalamounova chrámu, významné křesťanské a židovské památce. Plošina získala dodatečný význam pro muslimy jako místo, odkud prorok Muhammad dělal své zázraky, ale v prvotním významu v 8. století se objevila pouze jako monument dobytí a symbolického přivlastnění. (Ruggles, 2008, s. 7) Silný smysl pro místo byl využit i u stavby palácového komplexu Alhambry a zahrad Generalife na kopci s výhledem na Granadu, u Shah Goli postaveném na svahu s výhledem na Tabríz a pro Pari Mahal na svahu velkého jezera Dal. (Lehrman, 1980, s. 48) Islámský sloh se vyznačuje použitím lidského měřítka, pravidelnými, až geometrickými stavbami a takřka hypnotizující výzdobou uvnitř budov. Hlavní snahou je vytvořit lehké vzdušné budovy s vysoce abstraktními pravidelnými vzory, které udrží divákovu pozornost a vedou k rozjímání. Chybí zde hranice mezi materiály a u množství budov je smazána hranice mezi vnitřními prostory a venkem. Propojení je tvořeno pomocí vody, která je rituálním i životadárným prvkem a nesmí chybět v žádné budově islámského světa. Charakteristickým prvkem je i dvůr, který je obklopen budovami a v pozdějších dobách i zelení.

3.5 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ISLÁMSKÉHO ZAHRADNÍHO UMĚNÍ Pro popis prvků islámského zahradního umění je důležité nejprve definovat pojem zahrada. Dokonce i dnes citrusové háje v oblasti Sicílie místní lidé nazývají zahradami, stejně jako palmové a olivové háje v Marrákeši považují za zahrady almorávidští obyvatelé starého hlavního města. Je třeba pochopit, jak se v průběhu času význam slova změnil. Složitější je definovat pojem zahrada v islámských zemích i proto, že odlišné národy spojené tímto náboženstvím spatřovaly pod tímto slovem různé významy a pozdější literatura je překládala vzhledem k evropské perspektivě a pojetí zahrad. Zahrada byla prostorem pro pěstování užitkových rostlin i okrasných květin a stromů. Byla také vyjádřením ekonomické a politické moci majitele. Byla dělena na veřejný a soukromý sektor a sloužila k odpočinku a radosti, stejně jako k produkci ovoce a zeleniny. Slovo bagh, které v Maroku označuje sad nebo pozemek, v období vlády Safíovců označovalo geometricky rozdělené ulice lemované stromy a kanály, v jejichž křížení byly terasy nebo pavilony nebo ívány. V příměstských oblastech byl bagh nazýván Chahar bagh, což znamenalo „čtyři sady“. Pozemek byl chráněný hradbami a byl dvěma křížícími se

9

kanály rozdělen na čtyři pravidelné části. Na křížení kanálů mohl stát pavilon. Chahar bagh byl významným perským prvkem, kterým se inspirovaly islámské zahrady i domy. Dělení prostorů na čtyři části symbolizovalo čtyři posvátné řeky života pramenící ve středu a roztékající se do čtyř světových stran. Pomocí vodních kanálů se dělily zahrady i centrální dvory domů, paláců, mešit a madras. Když byl Chahar bagh na svažitém pozemku, byl upraven do několika teras a pavilon byl umístěn v nejvyšší poloze. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 9-13) Ať už zahrady a nádvoří plnily jakoukoliv funkci, byly stavěny jako uzavřené ohraničené prostory. Díky tomu byly chráněny před pískem a hlukem města a poskytovaly soukromí pro duchovní rozjímání. Ohrazený pozemek znamenalo i perské slovo pairidaeza, které v pozdějších dobách změnilo význam na rajskou zahradu. Ráj byl koncipován jako ideální zahrada a místo blaženosti i v Koránu. Svatá kniha jej ve čtvrté súře popisuje takto: Těm, kteří věří a žijí dobře, je umožněno vstoupit do zahrad, kterými protékají řeky, zde budou nesmrtelní navěky; s čistými společníky, budou chlazeni stínem. (Luján, 2006, s. 13) První myšlenkou pro tvorbu zahrad byla odměna pro věřící, na základě mnoha odkazů na rajské zahrady v Koránu. Druhá byla světská tradice královského potěšení v zahradě, a to zejména v Íránu, tradice, která předcházela islámské éře. Tyto dva přístupy byly ve styku mezi sebou navzájem. Třetím důvodem tvorby zahrad byla reakce na požadavky terénu a klimatu v této části světa, s jeho převažujícími obdobími tepla a sucha. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 32) Uzavřený typ uměle zavlažované zahrady existoval na Blízkém východě a v Íránu ještě před příchodem islámu. Je známo, že panovník Kúrúš vysázel stromy v přímých linkách, aby usnadnil zavlažování své zahrady v Sardech, a že paláce Sasánovců byly obklopeny vodou a vegetací. (Lehrman, 1980, s. 35) Důležitým faktorem islámských zahrad je povědomí o lidském měřítku a dosažení harmonických proporcí. Geometrie, symetrie, pravidelnost, čistota a přehlednost stejně jako u budov byla vysoce žádoucí i u zahrad. Symetrie v islámské zahradě měla často

10

formu bilaterálního nebo zrcadlového obrazu rozděleného centrálním kanálem. Ústřední bod, jako např. vodní střik v mělké misce v centru terasy, nebo mauzoleum ve středu velké zahrady s bočními pavilony ukončenými sekundárními výhledy, rovněž vyjadřuje řád a logiku, která přitahovala muslimské majitele. (Lehrman, 1980, s. 41) Řád byl také vyvolaný použitím alejí stromů, například platanů (Platanus L.) nebo cypřišů (Cupressus L.), které definovaly osu nebo jednotným vzorem dlaždic na nádvoří. (Lehrman, 1980, s. 46) Hlavní směr pohledu byl navržen směrem z centrální budovy po hlavní ose zahrady. Druhým nejdůležitějším pohledem byl pohled zpětný. Sekundární pohledy jsou vedeny podél vodních kanálů a křížících se cest. (Lehrman, 1980, s. 35) Důležitou součástí islámského prostoru byla voda. Symbolizovala život, čistotu, obnovu těla a ducha i bohatství. Nabízela klid, chlad a vlhkost. V zahradách tvořila symbolické centrum, základ konceptu. Voda pro rituální očistu muslimů se stala součástí nádvoří mešit a madras, kde se nacházela v různě tvarovaných, pravidelných nádržích. V zahradách a dvorech domů a paláců byla voda použita mnoha způsoby. Fontány, vodopády, kanály a přetékající bazény ochlazovaly a zvlhčovaly suchý vzduch a přidávaly další rozměr pohybem, zvukem a odrážejícím se světlem. Voda byla prvkem, který poskytoval kontrast k pevnosti, stabilitě a přísné geometrii architektury. Pro většinu islámského světa byla voda vzácná, proto byla v každé zahradě a na každém nádvoří umisťována do středu pozornosti. (Lehrman, 1980, s. 36-39) Co se týče použité vegetace, i když jsou islámské stavby a vodní prvky svázány matematikou a geometrií, zahrady jsou sice přehledné, čitelné a mají řád, nicméně vegetační prvky v nich jsou ve velké většině volně roztroušeny. Budovy, cesty a kanály jsou v naprostém kontrastu k pozadí z keřů, stromů a volných rostlin organicky rostlých ve volné krajině i v přísně definovaných částech zahrady. Pravidelně byly vysazovány pouze stromy a to buď v alejích lemujících cesty, nebo v sadech, kde pravidelný rastr napomáhal snadnějšímu zavlažování. Rostliny v geometricky uspořádaných záhonech byly taktéž volně roztroušeny. Kromě zahrad byla ozeleněnými prostory i nádvoří. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 34) Ta neměla navrženou hlavní osu, hlavním bodem byla kašna nebo jiný vodní prvek uprostřed. Vodní prvek dodával do prostoru světlo a vegetace napomáhala vytvoření příjemného prostředí a klimatických podmínek. (Lehrman, 1980, s. 31) Návrh zahrady byl formou islámského umění, které bylo v úzkém vztahu s jeho jinými druhy a odráželo kulturu a filosofii období. Pro vytvoření zahrady bylo potřeba

11

koordinace velkého množství prvků do uspořádaného systému nebo jednotné vize, což byl vždy úkol projektantů islámské zahrady. (Lehrman, 1980, s. 46) Zajímavou informací, která se vztahuje spíše k volné krajině než ke krajině komponované, je existence tzv. harám, nedotčených oblastí mimo město v blízkosti vodních toků a dalších míst, kde byla zakázána výstavba. Muslimové také zavedli pojem híma, další typ nedotčené zóny určený výhradně pro ochranu lesů a volně žijící zvěře. Rozeznávali 5 základních oblastí híma: chráněná území, kde bylo zakázáno pást dobytek; chráněná lesní území, kde bylo zakázáno kácet stromy; chráněná území, kde bylo spásání trávy omezeno na určitá období; chráněná území určená pro chov včel, kde bylo v době květu zakázáno pást dobytek a chráněná území spravovaná ve prospěch konkrétní vesnice, města či kmene. První takováto prohlášení byla formulována již ve 13. století. (Sardar a Malik, 2004, s. 115-117) Myšlenky jsou odvozené přímo z posvátné knihy Koránu, která tvrdí, že muži a ženy jsou boží správci na zemi a jejich povinností je udržovat a chránit dílo Boží – zemi, životní prostředí, rostlinstvo a živočišstvo. (Sardar a Malik, 2004, s. 56)

3.6 CHARAKTERISTICKÉ ROSTLINY POUŽÍVANÉ V ISLÁMSKÝCH ZAHRADÁCH Rostliny jsou pomíjivé. Zatímco dlažba a kámen vydržely staletí, vysázené rostliny v časech bez péče zdivočely, rozmnožily se i na místa, kde původně nebyly a do kdysi upravených záhonů se dostaly i rostliny plevelné. Je proto velmi těžké určit, které rostliny a v jaké kompozici byly použity. (Ruggles, 2008, s. 51) Zmínky o jednotlivých taxonech, péči o ně a o jejich použití můžeme najít v literárních textech, básních i v pojednáních o zemědělství sepsaných již na konci 10. století. Dalším zdrojem jsou popisy geografů, cestovatelů a historiků, kteří viděli zahrady na vlastní oči a popsali je. Tyto popisy mnohdy nejsou dostatečně podrobné, ale umožňují nám základní představu, jaké taxony byly pěstovány. (Conan, 2004, 76-77) Významným zdrojem informací jsou archeologické vykopávky a využití pylové analýzy. (Ruggles, 2008, s. 51-53) Hlavním důvodem pěstování rostlin byla jejich užitková funkce. Z dřevin se pěstovalo velké množství ovocných druhů a rostlin používaných v barvířství nebo pro technické účely. Květiny sloužily pro kulinářské a farmaceutické využití, jako zdroj

12

léčiv, esencí a vůní. (Ruggles, 2008, s. 57) Dle zemědělských spisů některé druhy splňovaly i funkci dekorativní, například agronom Ibn Luyūn ve 13. století odlišuje skupinu rostlin pěstovaných pro „rekreaci“. Definuje je slovem maslāyāt, které znamená: „Něco, co rozptyluje nebo baví nebo něco, co produkuje klid a mír.“ Je tedy zřejmé, že kromě rostlin užitkových muslimové pěstovali i rostliny, jejichž funkcí byl pouze smyslový požitek a potěšení. (Conan, 2004, 7778)

3.6.1 Užitkové taxony Z pěstovaných stromů se využívaly plody, dřevo nebo vlákna a materiály k řemeslné práci a stavbě. Velmi užitečným stromem byl datlovník pravý (Phoenix dactylifera L.), z jehož usušených listů se vyráběly domácí potřeby jako košťata a koše. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) Jedlé plody měl i břestovec jižní, který se sázel mimo zahrady do volných prostorů sadů a blízkého okolí kvůli své velikosti. (Conan, 2004, 81-82) V rámci celého islámského světa byly pěstovány i olivovníky (Olea sp. L.), a to hlavně z důvodu nenáročnosti na vodu. Suchovzdorné stromky přežívaly trýznivá období veder a jejich plody se staly významných obchodním artiklem. Palác Qasr al-Hayr al-Gharbi postavený v 8. století blízko dnešní Palmyry byl ve své době známý jako al-Zaythuna (arabský název pro olivu) díky zemědělství založenému na pěstování těchto plodů. (Ruggles, 2008, s. 15) Význam olivovníků dokazuje, že se arabský výraz al-Zaythuna pro olivu v minimálních obměnách dochoval do současného arabského, ázerbájdžánského, hindského, pandžábského, tureckého a španělského jazyka. (Google, 2014) Využívány byly i ovocné dřeviny. Kromě ovoce byly zajímavé květem, např. broskvoň (Prunus persica (L.) Stokes) nebo svou intenzivní vůní – meruňky (Prunus armeniaca L.), třešně (Prunus avium L.), či slivoně (Prunus domestica L.). Často pěstované byly citrusové stromy jako Citrus x aurantium (L.) ve Španělsku, pomerančovník (Citrus x sinensis (L.) Osbeck), citronovník (Citrus x limon (L.) Burm.f.) či mandarinka (Citrus reticulata Blanco) a jiné jako moruše (Morus alba L.), kdouloně (Cydonia oblonga Mill.) a granátovníky (Punica granatum L.), které se sázely k jižním zdem, aby byly chráněny před mrazem. [109] 227 Kdouloně pocházely z Persie a Kavkazu, ale rozšířily se po světě již v římské době. Jejich sladké plody se používaly pro výrobu sladkostí. Dalším plodícím stromem byl fíkovník (Ficus carica L.)

13

Al-Idrisi, cestovatel a geograf ve 12. století napsal: „Veškerá venkovská krajina, která se táhne kolem Malagy, je poseta fíkovníky produkujícími fíky, které se vyvážejí do Egypta, Sýrie a do Indie. Tyto fíky jsou nejlepší pro svou chuť a vůni.“ (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) V textech se objevují i návody k domestikaci volně rostoucích planých dřevin. Příkladem je třeba popis domestikace planiky obecné (Arbutus unedo L.): „Mladé a klíčící rostliny se přesazují z hor do sadů s jejich kořeny a kořenovými baly. Nejlepší způsob, jak to udělat, je přesazení divokého stromu s několika listy na podzim.“ (Conan, 2004, s. 83) Významnými keři byly hlošiny (Elaeagnus angustifolia L.), které měly vonné květy, jedlé plody a snášely nepříznivá období sucha. Také se využívaly k barvířským účelům. [112] 87 Další barvířskou rostlinou byl dřišťál (Berberis sp. L.). (Conan, 2004, s. 80) Pro okrasu i užitek z plodů se využívala réva vinná (Vitis vinifera L.), která se umisťovala do sadů mezi ovocné stromy nebo stromy přímo porůstala – texty se pochvalně vyjadřují k popínání jilmů (Ulmus sp. L.) révou nebo využití důmyslných konstrukcí, které vytvářely stinná loubí. Jako jiné ovocné dřeviny i réva byla prořezávána, aby dosahovala co největšího množství plodů a příjemného vzhledu. (Conan, 2004, s. 84) Oblíbeným obchodním artiklem byla růžová voda, olej a různé parfémy. Vyráběly se z růží damašských (Rosa x damascena Mill.), pěstovaných v zahradách, sadech i ve volné krajině mimo města v teplých oblastech islámského světa. (Ruggles, 2008, s. 57) Na svazích v okolí měst jako je Malaga se pěstovaly i mandloně (Amygdalus sp. (Mill.) D.A. Webb), které byly známé již v dobách římských, ale významně expandovaly až s arabskou kulturou. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) Význam pěstování bylin byl v oboru kulinářství a léčitelství. Součástí zelených ploch kolem sídla byla zeleninová zahrada. Z bylin se zde pěstovala zelenina a koření, například artyčoky (Cynara scolymus L.), lilky (Solanum sp. L.) a mrkve (Daucus carota L.), z koření a dochucovadel byl významný pepř (Piper nigrum L.), hořčice (Sinapis sp. L.), majoránka (Origanum majorana L.) nebo šalvěj (Salvia sp. L.). Pro léčivé vlastnosti se pěstovala například máta (Mentha sp. L.) a pelyněk (Artemisia L.). (Lehrman, 1980, s. 227) Užitečnou plodinou byla cukrová třtina (Saccharum officinarum L.), ze které se extrahoval cukr ke slazení pokrmů a nápojů. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011)

14

3.6.2 Dekorativní taxony Funkcí dekorativních stromů bylo vytváření stínu. Centrální dvůr s bazénem, kolem kterého byla zasazená vegetace, tvořil vlastní mikroklima domu a ochlazoval vzduch na přijatelnější teplotu. Využívaly se stálezelené taxony a zajímavě vybarvené druhy jako platan (Platanus sp. Mill.), či javor (Acer sp. L.). Pro krásně barevné květy a intenzivní vůni se pěstovaly třeba magnolie (Magnolia sp. L.). Cypřiše (Cupressus sp. L.), topoly (Populus sp. L.) a smrky (Picea sp. Mill.) se často sázely podél cest do řad, nebo ohraničovaly zahradu. (Lehrman, 1980, s. 227) Také se používaly bodově v křížení cest nebo po stranách brány. Vysoké stromy byly i dekorací strohých stěn budov z venkovní strany. (Conan, 2004, s. 78) Texty uvádí, že se v islámských zahradách záměrně používaly i rostliny divoké, kvůli vzhledu, vůni a rozšíření sortimentu. (Conan, 2004, s. 83) Keře dotvářely prostor svými vonnými a krásnými květy a plody nebo ohraničovaly a lemovaly určité místo. Populární bylo použití myrty obecné (Myrtus communis L.), stálezeleného zdobného keře, který se sázel okolo míst vstupů do sadů, u pavilonů a vodních bazénů. Význam myrty dokazuje uchování původního arabského názvu – rayhān – ve španělském jazyce dodnes (el arrayán). Dalším zástupcem okrasných keřů byl jasmín nahokvětý, který popínal malé stromky nebo byl vyvazován na rákosové rohože na zdech. (Conan, 2004, s. 85-88) Ve 12. století se do Evropy z Asie dostal oleandr (Nerium oleander L.), okrasný keř, který v příznivém prostředí Mediteránu rychle zplaněl. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) Zajímavé bylo použití trnitých taxonů, jako například dřišťál obecný (Berberis sp. L.) nebo cicimek dvojtrnný (Ziziphus lotus L.) na hranicích pozemku, který byl takto chráněn před vstupem cizích osob. Významnými ozdobnými keři byly růže (Rosa sp. L.). Muslimští obyvatelé rozlišovali a používali velké množství růží, které se pěstovaly pro potěšení, či výrobu růžové vody a parfémů. Vysazovány byly po stranách hlavních promenád, u pavilonů a budov, aby svou vůní dotvářely prostor. (Conan, 2004, s. 80-84) Byliny se sázely volně do trávy nebo do pravidelných lemů. Pro vůni byly pěstovány měsíčky (Calendula sp. L.), narcisy (Narcissus sp. L.), či karafiáty (Dianthus sp. L.). K pokryvu půdy v areálu budov se využíval mech, nikdy trávník. Důležitou skupinou byly vodní rostliny, např. lotos (Nelumbo sp. Adans.), využívané ve vodních nádržích a bazénech – hlavním prvku islámských zahrad. (Lehrman, 1980, s. 227) Zajímavým poznatkem jsou rady, jak upravit vzhled rostlin. Například u narcisů zemědělská

15

pojednání uvádí: „Pokud chcete získat otevřený a dvojitý narcis, musíte před výsadbou rozříznout jeho cibuli a do rány dát stroužek česneku. Chcete-li mít narcisy se sladkou vůní a bílo-zelenými listy, dejte do rány stroužek česneku a cibuli vysaďte na chladném a vlhkém místě. Získáte zelený zdvojený narcis, jako jsou ty, které je vidět v Damašku.“ (Conan, 2004, s. 79) Nejznámější rostlinou spojovanou s arabskou kulturou je bezpochyby tulipán (Tulipa sp. L.), symbol osmanských panovníků. Tulipány pochází z volné přírody v Turecku, Íránu a střední Asii, avšak byly vysazovány v zahradách celé islámské civilizace a v 16. století se rozšířily do Evropy, kde daly vzkvést obchodu s květinami. Doposud nebyly analyzovány veškeré používané rostliny a toto je pouze jejich malý výčet – spíše vybrané příklady k jednotlivým způsobům použití. Celkový seznam rostlin, vycházející z podkladů, se nachází v příloze v tabulce č. 1. Zajímavé je, že se již v době raných islámských zahrad používaly rostliny pro svůj vzhled k navození příjemného prostředí, klidu a radosti, že se pěstovaly rostliny kultivované i divoké, pro rozšíření sortimentů, tvarů a barev, a že zahradníci a pěstitelé experimentovali s jakousi prvotní formou šlechtění nebo hybridizace rostlin. Kupodivu nebyly použity některé domácí rostliny, které být použity mohly, jako druhy hvozdíku (Dianthus sp. L.) ve Španělsku, které se ve spisech nevyskytují až do 15-16. století. (Conan, 2004, s. 89)

16

4. Materiál a metody Téma bakalářské práce bylo zvoleno pro zaplnění mezery v české literatuře a rozšíření množství informací o islámském zahradním umění pro české čtenáře. První část práce je zpracovaná jako rešerše. Kvůli nedostatku titulů přeložených do českého jazyka zabývajících se tématikou islámského umění celkově a snad pouze jedinému titulu, který se týká vyloženě zahradní a krajinné architektury v tomto období, bylo pro práci využito výhradně cizojazyčných knih a internetových stránek či pojednání jako hlavních zdrojů. České tituly jsou použity pouze jako doplňkové zdroje. Pro první část byla zvolena následující metodika: • Vytvoření obsahu bakalářské práce a jejích jednotlivých témat. • Překlad cizojazyčné literatury pomocí slovníků a překladačů webových stránek Google a Seznam. • Roztřídění přeložených informací podle obsahu práce do skupin • Sestavení textu Druhá část se zabývá detailněji islámskou zahradní architekturou ve Španělsku, jehož jih autorka práce navštívila. Zvolena byla následující metodika: • Nalezení španělských islámských památek, které vyhovují práci. Výběr památek, které v minulosti obsahovaly zahrady, dochovaly se do dnešní doby v dobrém stavu, vystihují určité období islámské nadvlády ve Španělsku či jsou zajímavou reminiscencí islámských zahrad • Navštívení míst, nafocení památek a sběr informací, které se jich týkají, přímo ve Španělsku • Vytvoření základní rešerše z informací získaných z publikací o historii jednotlivých míst a původním vzhledu, který již nelze v zahradách vypozorovat • Doplnění informací vlastními poznatky z navštívených objektů, srovnáním původního a současného stavu a popisem dochovaných dispozic • Vytvoření přehledných orientačních plánků jednotlivých objektů s vyznačenými místy, které jsou v práci popsány pomocí programů AutoCAD a Adobe Photoshop • Doplnění textu fotografiemi v příloze

17

• Vyhodnocení vlivu na mladší styly tvorby zahrad v Evropě dle zjištěných informací a poznaných objektů

4.1 NÁZVOSLOVÍ POUŽITÉ V BAKALÁŘSKÉ PRÁCI Vzhledem k nedostatečnému množství české literatury a chybějícímu českému názvosloví pro určitá místa a objekty je zde vložena poznámka týkající se překladů. • Zeměpisné názvy a jména dynastií jsou psány v českém jazyce, protože existují jejich české ekvivalenty a lze se tak v práci lépe orientovat • Jména panovníků a dalších osob jsou psány v jejich rodném jazyce, v případě arabských jmen přepsaná latinkou. Důvodem je velké množství uvedených osob, jejichž jméno nemá český ekvivalent. • Jména památek a jejich částí v Asii a Africe jsou také psána v originálním jazyce, v případě arabských jmen přepsaná latinkou. Jména španělských památek a jejich částí jsou uvedena ve španělštině, z důvodu detailního popisu a nedochovaných informací o jménech některých sálů, dvorů a částí objektů v původním arabském jazyce. Pro snadnou orientaci v textu využívám jmen v jediném jazyce, který pojmenovává všechna místa a jejich části – španělštině. • Speciální technické a architektonické prvky nazývám původními arabskými názvy a jejich seznam a krátký popis uvádím v seznamu důležitých pojmů v kapitole 9: Seznam důležitých pojmů

18

5. Výsledky 5.1 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ŠPANĚLSKÉHO MAURSKÉHO UMĚNÍ Stejně jako před lety Římané, muslimové přinesli na Pyrenejský poloostrov svoji kulturu, způsob života a umělecký styl. První rezidence a stavby jsou ovlivněny stavebními technikami Mezopotámie, Persie a islámskými stavbami, ale převzali i mnohé prvky podrobené země a kultury. (Pijoan, 1979, s. 187) Příkladem je podkovový oblouk, který je význačný pouze pro středomořské oblasti. V ostatních částech arabského světa se používal oblouk lomený, zde byl oblouk kulatý, viz obr. č. 1. Proto je pravděpodobné, že tento prvek byl do islámského stavitelství přinesen z původní vizigótské kultury. Rezidence, statky a paláce byly obklopené hradbami, pravidelné, zděné s jedním vstupem vedoucím na nádvoří obklopené pokoji – charakteristický styl stavby domů pro islámskou architekturu. Z venkovní strany byly budovy strohé, z vnitřní však oplývaly bohatou výzdobou. Používaly se kaligrafické, geometrické nebo rostlinné ornamenty umístěné jako vlys nebo vyzděné z cihel, sádry a kachlíků na stěnách, dlažbách i stropech. Výzdoba byla geometricky uspořádaná a použité rostlinné ornamenty přísně stylizované, viz obr. č. 2. (Koch, 1998, s. 82) Příkladem nádherného zdobeného paláce, který konkuroval bagdádským a isfahánským sídlům, byl komplex Medina Azahara postavený blízko Córdoby. Tento palác je vyzdoben podkovovitými oblouky. Zajímavým vlastním stylem vytvářejícím se ve Španělsku mezi 9. a 11. stoletím byl takzvaný mozarabský styl. Mozarabové byli křesťané žijící na arabském území, kteří si mohli volně stavět budovy, nejčastěji kostely. Tento styl byl směsicí vizigótských a islámských prvků. (Koch, 1998, s. 87) Almorávidé svojí tvorbou na Pyrenejském poloostrově příliš nepřispěli, neboť měli svá hlavní sídla postavená v severní Africe. Charakteristickými

prvky

Almohádských

staveb

byly

kazetové

stropy

s geometrickými vzory a stalaktity nebo girlandami, kaligrafické vlysy a tzv. azulejos – modře pomalované kachlíky, které se poprvé objevily v 12. století v Seville, viz obr. č. 3. Nový typ laločnatého oblouku byl později používán v období mudejárského stylu. Nasrovci vyvinuli vlastní styl stavby, který se dochoval v Granadě. (Koch, 1998, s. 83) Důležitý byl proporcionální systém tvořený kombinací dvou základních geometrických tvarů, kruhu a čtverce, které byly rozvíjeny do komplikovaných matematických

19

kompozic. Charakteristickým dekoračním prvkem byly taqas, zdobné a užitné výklenky ve zdi, ve kterých byly umístěné nádoby a které se nacházely vždy proti sobě u vchodů, viz obr. č. 4. Vzhledem k úpadku říše a jejího bohatství byly dekorace vytvářeny z náhražkových materiálů, místo mramoru byla použita sádra a složité mozaiky z kachlíků na nich byly pouze namalovány. I přesto je nasrovský palác Alhambra ve své kráse a odlišnosti konkurencí nejkrásnějších islámských staveb světa.

5.2

UPLATNĚNÍ

PRINCIPŮ

ISLÁMSKÉ

ZAHRADY

VE ŠPANĚLSKU První islámské zahrady ve Španělsku jsou inspirované jejich předchůdkyněmi v Damašku, Mezopotámii a Íránu. Charakteristický prvek vody, Chahar bagh a využití vůně v zahradách byl pozůstatek perské kultury, uzavřený dvůr je typickým prvkem islámských zahrad. Díky podobným klimatickým podmínkám bylo možné v Al-Andalus pěstovat velké množství rostlin pěstovaných v Africe a Asii. Časné zahrady odráží muslimskou tradici geometrie a řádu. Obnoveny a dostaveny byly zavlažovací systémy z římské doby, čímž se rozvinulo zemědělství a obchod v celé Al-Andalus. Do 10. století bylo údajně kolem Córdoby několik tisíc zahrad, vinic a sadů. Přesný obrázek o těchto raných zahradách je těžké si vytvořit, neboť zůstalo pouze málo důkazů o jejich vzhledu a vysazených rostlinách. (Lehrman, 1980, 87-88) S almohádskými vládci se hlavní město, centrum kultury a moci, přesunulo do Sevilly. Zahrady a nádvoří v Córdobě a Seville byly považovány za prostory, které jsou součástí celkové koncepce budovy. Soudobý sevillský styl zahrady se nám nedochoval, neboť zahrady byly nahrazeny zahradami inspirovanými italskou renesancí. Dispozičně to byly zahrady malé, a pokud byly větší, byly rozdělené na části nízkými ploty, nebo stěnami z bílého štukového zdiva a kachlíků, čímž se liší od islámských zahrad v Africe a Asii. Prostřednictvím oken se zdobenými sádrovými mřížemi ve stěnách bylo dosaženo výhledu na atraktivně komponovaná místa zahrady. (Lehrman, 1980, 88-89) Forma islámských zahrad v Al-Andalus byla dána nejen symbolikou, ale také klimatem a topografií, což jako v celém islámském světě znamenalo podporu stínu, chladu a důraz na použití vody v objektech i zahradách. Kromě pasivního ochlazování v parném létě španělsko-muslimská kultura experimentovala i se způsoby kontroly slunečního záření orientací dvorů. Dvory byly orientované ve směru sever – jih, aby snižovaly sluneční svit během léta, ale přijímaly plné sluneční záření v zimě. Bílý povrch

20

venkovních zdí a jejich tloušťka napomáhaly vytvářet vhodné tepelné podmínky, stejně jako vegetace a voda umístěná ve dvorech. (López a Jimenez, 2010, s. 259) Uspořádání zahrad bylo přísně geometrické, což bylo zdůrazněno u záhonů kvůli zavlažovacím kanálům posazených pod úroveň cest, viz obr. č. 5. Kromě hlavního pohledu, pro který byly zahrady tvořeny – tj. pohledu z posedu na kobercích a polštářích, tudíž zespod, takto viděné rostliny působily dojmem květinového koberce. (Lehrman, 1980, s. 88-89) Zahrady v Granadě byly zahrady postavené na svazích, díky čemuž oplývají nádhernými výhledy na město a pohoří Sierra Nevada i rafinovanými průhledy skrze zdobená mřížovaná okna, stěny a terasy, viz obr. č. 6. Díky terénu bylo třeba využít schodů a schodišť na jeho překonání, které bylo také možné atraktivním způsobem pojmout. Některé byly pokryté obklady, geometrickými vzory, byly chráněné konstrukcemi s popínavými rostlinami a často do nich byly zapuštěné kanály pro tekoucí vodu, viz obr. č. 7. Novým prvkem v islámských zahradách v Al-Andalus byl malý altánek Glorieta, který se nacházel na křižovatkách cest a symbolizoval pavilon v ráji zmiňovaný v Koránu. Tento altánek nebyl pevnou stavbou, nýbrž lehkou konstrukcí s připevněnými stromy či popínavými keři, které tvořily nad křížícími se cestami klenbu. (Lehrman, 1980, s. 89) Celkem netradičním a málo používaným prvkem byly fontány zdobené zvířecími figurami. Stopy figur se našly v komplexu Medina Azahara a byly popsány i v Córdobě, ale nejslavnějším příkladem je dochovaná Lví fontána v Alhambře, která pochází ze 14. století, viz obr. č. 8. Také mísy kašen měly různé tvary, ozdoby a výšku, viz obr. č. 9. Častěji než listnaté stromy al-andalusské zahrady využívaly stálezelené a jehličnaté taxony. Kromě jehličnatých stromů, nejčastěji cypřišů (Cupressus sp. L.), se vysazovaly citrusové a ovocné stromy a magnólie (Magnolia sp. L.). Z květin muslimové na Pyrenejském poloostrově dávali přednost aromatickým a vonným rostlinám a cibulovinám, které umisťovali do nádob. Ty hrály významnou roli v úpravě dvorů, ale v zahradách byly použity jen střídmě. (Lehrman, 1980, s. 91)

21

5.3 VÝZNAMNÉ PAMÁTKY MAURSKÉHO ZAHRADNÍHO UMĚNÍ VE ŠPANĚLSKU 5.3.1 Córdoba Córdoba byla prvním muslimským hlavním městem na území dnešního Španělska. V prvních letech po záboru používali Arabové vizigótské stavby pro své účely i jako mešity, později je začali přeměňovat k obrazu svému nebo začali vytvářet své vlastní budovy. 5.3.1.1 MEŠITA V CÓRDOBĚ

Obr. I – Mešita v Córdobě

Také původní křesťanská katedrála sv. Vincenta byla částečně zabraná pro potřeby muslimů a později, když kapacitně přestala postačovat, byla odkoupena celá a přestavena na mešitu. (Pijoan, 1979, s. 182) Základy nové mešity pocházejí z roku 786, kdy stavbu započal Abd al-Rahman. Prvních jedenáct lodí bylo postaveno podle severoafrického schématu mešity v Kajruánu a kolem se rozprostíral dvůr. Řady obloukových 22

podpěr mešity byly samozřejmě orientovány k Mekce. Jak je typické u islámských staveb, zdi mešity otočené do ulice byly strohé, pouze minimálně zdobené u vchodů, viz obr. č. 10. Během vlády Abd al-Rahmana II. bylo dostavěno dalších sedm lodí a za vlády jeho následovníků přibyl minaret, dalších 22 lodí, nádherná kašna na dvoře a samotný dvůr byl rozšířen na celkovou plochu 176 x 128 m. Interiér je tvořen podkovovitými oblouky v červené a bílé barvě, charakteristickými pro nejstarší islámské památky v Al-Andalus, viz obr. č. 11. Vnitřek také zdobily pozlacené korintské a římské hlavice a byzantské mozaiky na zlatém podkladu převzaté z jiných staveb, později prvky křesťanského baroka, viz obr. č. 12. (Koch, 1998, s. 88) Obdélníkový dvůr je jedním z nejstarších zahradních areálů v Evropě, viz obr. č. 13. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 379) Původně byl nezpevněný a osázený stromy a keři – pravděpodobně palmami a olivovníky (Olea L.). Nádvoří získalo název Patio de los Naranjos – Pomerančový dvůr, ač není doloženo, že se zde tyto stromy pěstovaly dříve než v 17. století, kdy byla terasa s centrálním bazénem obklopena 177 pomerančovníky (Citrus x aurantium L.). Po dobytí Córdoby v roce 1236 kastilským vojskem byla mešita přeměněna v kostel a v roce 1523 byla do jejího středu vložena katedrála. (Ruggles, 2008, s. 152) Křesťanský císař Karel V. prý po příjezdu do Córdoby při pohledu na katedrálu prohlásil: „To, co jste tu postavili, je všude, to, co tu bylo předtím, není nikde na světě.“ (Koch, 1998, s. 89) Uzavřený obdélník dvora je rozdělen na tři části tvořené terasami. Na každé terase se nachází voda v kašnách a úzkých kanálech na zemi, které zavlažují stromy. Kanály jsou vedeny dle původního schématu od stromu ke stromu do kruhových záhonů, ve kterých jsou pomerančovníky vysazeny v pravidelném rastru, viz obr. č. 14. Dvůr sloužil a stále slouží jako místo očisty pro věřící modlící se v mešitě. 5.3.1.2 MEDINA AZAHARA Palácový komplex a rezidenční a administrativní centrum Medina Azahara (Madinat al-Zahra) se nacházel 5 km od Córdoby a byl sídlem umajjovských chalífů. (Irwin, 2004, s. 26) Stavební práce započal panovník Abd al-Rahman III. v roce 936 a ukončil je až nájezd berberských vojsk a následný požár a úplné zničení v roce 1010. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 381) Místo nebylo zvoleno nahodile, jako pro většinu významných islámských staveb bylo zvoleno místo exponované, chráněné před 23

severními větry a dostatečně slunné, s blízkostí vody nebo možnosti jejího přivedení. (Lehrman, 1980, s. 92) Komplex s rozlohou 112 ha byl obklopený hradbami a postavený na třech terasách na jižním svahu hory v pohoří Sierra Morena s převýšením více než 200 m mezi nejvyšším a nejnižším bodem. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 381) Hradby měly pravidelný obdélníkový tvar narušený pouze v severní části území poklesem k řece Guadalquivir. Všechny budovy byly otočeny k jihu, kromě mešity, která směřovala k jihozápadu k Mekce. Nejvýše umístěnou částí byl veřejný palác – Diwan i-Am a pod ním se nacházely soukromé paláce chalífy, Diwan i-Khas, uzavřené místnosti s vlastními zahradami. (Stierlin a Stierlin, 1996, s. 102-106) Celý komplex budov tvořil jediný kompaktní útvar, čímž se lišil například od později vystavěné Alhambry. (Irwin, 2004, s. 26)

Obr. II Obr. II – Medina Azahara

Archeologické pozůstatky dokazují přítomnost tří zahrad: Jardín del Principe nebo také „Malá/Knížecí zahrada“ na nejvyšší terase vyhrazené elitním obyvatelům paláce, Jardín Superior ve střední části teras a Jardín Inferior, velká čtyřdílná zahrada na úrovni nejnižší. (Ruggles, 2008, s. 152) Obdélníková zahrada Jardín del Principe patřila k budově označené jako Casa de Ya´far a dala by se považovat spíše za velké nádvoří, protože byla ohraničena stavbami. Křížový model zahrad Chahar bagh byl zjednodušen pouze na jednu středovou osu ve směru východ-západ se symetrickými částmi na obou stranách. V ose se nacházela hranatá nádrž na vodu a dlážděná cesta lemovaná kanály. Fasády budov byly původně

24

jednoduché stěny, později byla osa směrem na jih otevřena průhledem na další zahradu. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 383-386) Hlavní budovy byly umístěné tak, aby pohled z nich byl možný pouze jedním směrem, tím nejvíce zajímavým a krásným. Ze samotného pozemku byly vidět i zahrady na nižších úrovních, pozemky královského paláce i vzdálenější hospodářské statky u řeky Guadalquivir. (Ruggles, 2008, s. 5) Střední zahrada Jardín Superior byla založena na perském modelu Chahar bagh. Pavilon na severní straně se nazýval Salon Rico. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 386) Tato okázalá místnost byla rozdělená na tři lodě nesené polychromovanými mramorovými sloupy s červeno-bíle zdobenými oblouky. Plochý strop byl dřevěný, zdobený barvami a vykládaný zlatem. V průčelí pavilonu se nacházel velký čtverhranný bazén, ve kterém se chovaly ryby, a celá místnost byla otevřena k dalšímu pavilonu v zahradě. (Stierlin a Stierlin, 1996, s. 102) Tento menší pavilon, nazývaný Salon Meridional, se nacházel v centru zahrady a byl otevřený do všech čtyř stran pro dokonalý výhled. Takovéto umístění je charakteristické pro Perské zahrady. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 386) Kromě velké nádrže mezi oběma budovami, ve kterém se vždy jeden nebo druhý pavilon efektně zrcadlil, byl centrální pavilon obklopen malými vodními nádržemi i z ostatních tří stran. (Ruggles, 2008, s. 46) Osy byly vytvořeny cestami a zdobenými vodními závlahovými kanály. Kolem kanálů a cest byly zahloubené záhony, které se tak snadněji zavlažovaly. (Ruggles, 2008, s. 153) Zahrada byla opravdovým rájem se zpěvným ptactvem a vonnými rostlinami, roztroušenými stromy a nekonečným množstvím vodních kanálů, nádrží a fontán. (Stierlin a Stierlin, 1996, s. 102) Zahrada Jardín Inferior na nejnižší terase byla situována v jihovýchodní části komplexu. Podle restaurátora Rafaela Manzany je to nejstarší zahrada postavená způsobem Chahar bagh, „křížové zahrady“ ve Španělsku. Archeologické vykopávky odhalily čtyřstrannou zahradu se dvěma vodními nádržemi na koncích os. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 382-383) Nicméně tato zahrada nebyla doposud prozkoumána celá, takže zatím poskytuje pouze málo informací o svém předchozím vzhledu. Z informací o pěstovaných rostlinách vyplývá použití typických taxonů, jako v jiných islámských zahradách po světě – cypřišů (Cupressus sp. L.), myrt (Myrtus communis L.), vavřínů (Laurus nobilis L.), růží (Rosa sp. L.), jasmínů (Jasminum sp. Lindl.) a lilií (Lilium sp. L). (Lehrman, 1980, s. 92) Medina Azahara se do současnosti dochovala pouze v rozvalinách a tak je spíše významným místem pro archeology a historiky. Palácový komplex byl spálen

25

a opuštěn. Se selháním závlahového systému se nepodařilo zachovat zahrady a rostliny odumřely. Pro zemědělce i stavitele nebylo místo zajímavé kvůli svažitému terénu a tak bylo zmraženo v čase a požárem zakonzervováno až do 20. století. Ačkoliv byl kámen a ornamenty ukradeny, zbytek areálu zůstal prakticky nedotčený a může být v dnešní době podroben rozsáhlým archeologickým výzkumům. Z pylové analýzy zatím vědci vyvodili, že původní terén nejvýše položené zahrady byl o 90 cm hlouběji, než je v současnosti a nalezli systém cest, kanálů a původních zavlažovacích zařízení. Bohužel, zatím relativně málo toho byli schopni zjistit o původně pěstovaných rostlinách a jejich kompozici v 10. století. (Ruggles, 2008, s. 52-53)

5.3.2 Malaga 5.3.2.1 ALCAZABA

Obr. III – Alcazaba v Malaze

Pevnost Alcazaba v Malaze byla postavena v 11. století vládcem Badisem, v době, kdy se Malaga stala nezávislým knížectvím, tzv. taifas. Vojenskému využití odpovídal i vzhled a postavení Alcazaby – vystavěna byla na vrcholku kopce nad Malagou, ohraničená silnými hradbami s obrannými věžemi. V centrální části pevnosti se na

26

nejvyšším místě nachází maurský palác s pavilonem z 11-14. století, ze kterého je krásný panoramatický výhled na celou zátoku pod komplexem. Z jedné strany na palác navazují dochované zbytky vojenské čtvrti s domy z 11. století, z druhé strany zahrady patřící k paláci. (Sauret, 1997, s. 11-12) Palác má pravidelný tvar a je postaven kolem tří samostatných nádvoří s dochovanými původními arkádami s podkovovými oblouky. Novější části paláce jsou vystavěny již v mudejárském stylu v době křesťanské vlády, vyznačujícím se lomenými a laločnatými oblouky z mramoru, viz obr. č. 15. Prvním dvorem při vstupu do paláců je Patio de los Naranjos, malý dvůr se dvěma obdélníkovými nádržemi před protilehlými místnostmi paláců. Budovy jsou zdobeny arkádami s jednoduchými oblouky a dvůr je takřka celý vydlážděný cihlovou dlažbou s ozdobnými kachlíky kolem nádrží. Při vstupu do sálů se nachází kulaté fontány, ze kterých voda proudí malými kanálky do nádrží. Budovy jsou tak opticky propojené s nádvořím. Celý prostor je doplněn o vegetaci v nádobách, či vysazenou do malých čtvercových zahloubených záhonů po okrajích dvora. Záhony jsou propojeny vodním kanálem sloužícím k snadnému zavlažování, jako tomu bylo ve dvorech mešit v Córdobě a Seville, viz obr. č. 16. Druhý dvůr, Patio de la Alberca, obsahuje jedinou podlouhlou vodní nádrž lemovanou barevnými kachlíky a dvěma řadami stříhaných živých plotů, viz obr. č. 17. Za živými ploty se nachází záhony s růžemi (Rosa sp. L.). Tento typ uspořádání mohl být inspirací pro mladší dvůr vytvořený v Alhambře – Patio de los Arrayanes. Posledním a nejmenším nádvořím je Patio del Aljibe, které není přístupné veřejnosti, ale podle map a nákresů je dlážděné s kašnou umístěnou v centrální části. Pod paláci se nachází několik zahradně upravených prostorů, ze kterých jsou nejdůležitější Jardín de los Surtidores a Patio de Armas. Jardín de los Surtidores je zahrada v úrovni palácového komplexu. Je tvořena menšími na sebe navazujícími prostory oddělenými budovami, nebo vegetací. Nachází se zde stromy, keře, stříhané živé ploty i růžové a bylinkové záhony, nicméně kompozice neodpovídá islámským zahradám, viz obr. č. 18. Pod zahradami Alcazaba kopíruje terén klesající k městu Malaga klikatými cestičkami se schody a bránami. Nové cestičky jsou lemovány vodními kanály a kašnami, které zavlažují okolní volně rostlou a bujnou vegetaci. Husté stromy a keře vytváří nad cestami klenbu, takže spolu s využitím vody tvoří základní dva prvky koránové zahrady – ráje, viz obr. č. 19. Menší a níže položené Patio de Armas je reminiscencí záhonu vytvořeného v islámském stylu, viz obr. č. 20. Záhon je zahlouben pod úroveň okolního terénu a cest a je dělen na čtyři části podle perského způsobu Chahar bagh.

27

Uprostřed se nachází kašna, ze které vytékají čtyři řeky života, symbolizované čtyřmi vodními kanály. Samotné záhony jsou tvořeny lemem ze stříhaných živých plotů s růžemi vysázenými uvnitř. Celý tento záhon je krytý konstrukcí s popínavými keři. Netypický pro islámské záhony je pouze tvar stříhaných živých plotů, který je v tomto malém prostoru čtvrtkruhový, což je prvek charakterističtější pro pozdější barokní zahrady, nicméně využití Chahar bagh u takto malého prostoru, který není dvorem, je zajímavé, netradiční a inspirativní. 5.3.2.2 GIBRALFARO

Obr. IV – Gibralfaro

Vznik Gibralfara se datuje do dob předislámských, kdy byl fénickým majákem, ale hradem a pevností se stal až po příchodu Arabů, kdy také dostal své jméno. Komplex byl vystavěn ještě výše než Alcazaba na stejném kopci. Během vlády granadského panovníka Yusufa I. byl hrad ve 14. století spojen s Alcazabou a přetvořen na součást obranné pevnosti. (Sell, nedatováno) Z areálu se do dnešní doby dochovaly hradby, obranné věže a cikcak uspořádané obranné vnitřní zdi překonávající terén Gibralfara a zabraňující případnému útoku. Zbytek prostoru je vyplněn volně rostoucími dřevinami a aromatickými bylinami, viz obr. č. 21. Ač se nedochoval původní vzhled místa a není pravděpodobné, že by se ve vojenské pevnosti nacházely jiné zahrady než ryze užitkové, dají se zde najít zákoutí s cihlovými

28

chodníky, vodními kanály a nádhernými starými stromy, jako je fíkovník na obr. č. 22, které by mohly vyprávět o islámské historii.

5.3.3 Sevilla 5.3.3.1 ALCAZÁR

Obr. V – Alcazár v Seville Stavbu Alcazáru zahájili umajjovští panovníci a místnosti soustředili typicky kolem obdélníkového nádvoří. (Pijoan, 1979, s. 184-186) V době vlády Almohádů, kdy se Sevilla stala hlavním městem Marocké říše, dosáhlo město i budovy této stavby nebývalého rozkvětu. Stavba byla přestavěna na pevnost a palácový komplex, dnešní Alcazár obehnaný hradbami. Objekt zahrnoval užitkové sady a zahrady. (Hidalgo, 2012)

29

Po pádu Sevilly ve 14. století byl dostavěn gotický palác a Alcazár byl přestavěn v mudéjarském stylu. (Alguacil, 2013a) Dnes je tedy téměř nemožné označit památku za ryze islámskou, ale lze zde stále najít islámské prvky. (Pijoan, 1979, s. 186) V palácích se nacházelo několik klidných nádvoří obklopených arkádami s centrálními vodními nádržemi. (Lehrman, 1980, s. 102) Komplex Alcazáru zahrnoval tři různě velké zahradně upravené dvory postavené mezi jeho budovami v 11-14. století. (Ruggles, 2008, s. 157) Dvůr Patio de las Doncellas byl obnoven do své původní podoby ze 14. století. Jeho vzhled se nám dochoval díky tomu, že celá původní dispozice byla zakryta mramorovou dlažbou a renesanční fontánou. (Alguacil, 2013a) Dvůr je lemován loubím, na jehož arkádách jsou viditelné rozdílné styly, ve kterých byly paláce přestavovány. Vyšší patro má arkády renesanční, nižší patro lemující dvůr je vystavěno v mudéjarském stylu, viz obr. č. 23. Ve 14. století a nyní je tento uzavřený dvůr rozdělen na dvě symetrické části centrálním vodním kanálem a úzkými chodníčky a po obou stranách jsou zahloubené záhony. Stěny záhonů jsou zdobeny ornamentálními vlysy a v půdě v nich jsou zasazeny v pravidelných řadách nízké citrusové stromky, jejichž koruny se nacházely zhruba v úrovni chodníků, viz obr. č. 24. Zahloubené záhony se používaly k udržení vláhy v horkém počasí i k porušení optické bariéry, kterou by stromy v úrovni budov tvořily. Vzhledem ke korunám citrusových stromků a malé velikosti celého dvora není pravděpodobné, že by byly pod stromy vysázeny květiny nebo jiný podrost. Další dvůr z období almohádské vlády obklopený budovami – Patio del Yeso, je mnohem menší a jeho hlavním prvkem je velká nezdobená obdélníková vodní nádrž lemovaná jednoduchým nízkým stříhaným plůtkem z keřů ze všech čtyř stran, přerušeným pouze prostorem pro vodní kanál, vstupující do nádrže z budovy, viz obr. č. 25. Na dně dnešní nádrže lze vidět pozůstatky starší, která byla užší a delší, dosahovala k oběma koncům dnešního nádvoří. (Hidalgo, 2012) Dle výzkumů a vizualizací původního stavu Texaské univerzity bylo nádvoří lemované arkádami z obou užších stran a úzký bazén byl lemován stříhanými keři pouze na těchto stranách, podobně, jako je tomu u Patio de los Arrayanes v Alhambře. (Martin, 2009) Posledním zahradně upraveným dvorem z této doby byl takřka čtvercový dvůr s vyvýšenými křížícími se chodníky, vodními kanály a zapuštěnými záhony ve stylu perských zahrad Chahar bagh. V centru stála vodní nádrž, kam se kanály sbíhaly. (Ruggles, 2008, s. 157) Čtyři záhony byly zahloubeny dva metry pod úroveň budov

30

a zavlažovány z okolních kanálů. Dle archeologického průzkumu zde byly pěstovány jasmínové keře (Jasminum nudiflorum Lindl.) a pomerančovníky (Citrus x aurantium L.). (Ruggles, 2008, s. 46) Dnes je tento dvůr součástí budov úřadů Casa de Contratación bez možnosti přístupu a je restaurován do vzhledu ze 14. století, viz obr. č. 26. (Ruggles, 2008, s. 157) Čtyřdílný dvůr Patio del Crucero se nedochoval do dnešní doby v původním stavu. Nejprve byl pozměněn španělským králem Alfonsem X. a v 18. století úplně zničen zemětřesením. Zbytky nádvoří byly ve 20. století podrobeny archeologickým výzkumům a bylo objeveno původní uspořádání z dob vlády Almohádů. Velikost dvora byla 47 x 34 m, obsahoval chodníky pouze na severní a jižní straně a zahradu v hloubce skoro 5 metrů pod jejich úrovní. Do zahrady se dalo vstoupit po schodištích umístěných u chodníků. Obdélníková zahrada byla rozdělena na čtyři části dvěma křížícími se cestami uprostřed, s vodními kanály. Každý ze čtyř záhonů byl ještě rozdělen na čtyři další, takže vznikl pravidelný rastr cest a vysazených rostlin mezi nimi. Dle archeologických výzkumů zde byly pomerančovníky. V centru hlavního křížení cest a kanálů mohl stát pavilon nebo fontána, avšak přítomnost nebyla doposud potvrzena. Oproti ostatním zahradám tohoto typu je výjimečná hloubka, ve které se zahrada nachází oproti budovám i její celková rozloha. Alfonso X., pozdější křesťanský panovník, pozměnil vzhled okolních paláců a vytvořil centrální chodník podepřený obloukovou konstrukcí, který umožňoval snadnější přechod mezi severní a jižní budovou. (Centro virtual Cervantes, 19972004) V současné době je celý dvůr pokrytý zpevněnou dlažbou v úrovni okolních budov v renesančním a barokním slohu. Zeleň je zastoupena v čtvercových záhonech lemovaných stříhanými keři, ve kterých se nachází růže, nízké stromy a palmy. Původní kompozice ani používané rostliny nebyly obnoveny. Kromě těchto zahrad, které byly spíše zahradně upravenými dvory, se v prostoru Alcazáru nacházely i velké zahrady s užitkovými stromy a plodinami. Ty byly postupně přetvořeny za vlády katolických králů Karla V. a Filipa II. V 17. století v období renesance byly upraveny v manýristickém stylu známým italským umělcem Vermondem Restou. Ten také upravil původní maurské zdi formou galerie s arkádami a výhledem na jednotlivé úrovně zahrady, které takto můžeme obdivovat dodnes, viz obr. č. 27 (Alguacil, 2013b) Dnešní podoba zahrad na trojúhelníkovém půdorysu s mnoha zákoutími, pavilony, vysokými vodními střiky a velkými bazény nemá s původním islámským vzhledem nic společného. Pokud byla vegetace nějakým způsobem jednotná,

31

kompozice se nedochovala, viz obr. 28. Islámskou kulturu zde zastupuje pouze menší množství kašen zapuštěných do země s typickými barevnými kachlíky (azulejos), malé pavilony taktéž obložené kachlíky a vodní kanály táhnoucí se středem cest, nicméně ani tyto prvky nejsou původní a jsou dotvářeny pro Maury netypickou kompozicí a vegetačními prvky. 5.3.3.2 MEŠITA V SEVILLE A LA GIRALDA

Obr. VI – Mešita v Seville Ve 12. století započala stavba mešity v Seville, postavená Jakúbem Júsufem z dynastie Almohádů s minaretem Giraldou. Samotná mešita byla zničena a přestavěna na gotickou katedrálu a do dnešní doby se dochoval pouze dvůr a minaret Giralda. Minaret byl postaven v roce 1195 způsobem typickým pro minarety stavěné ve Španělsku a v Maroku. Ve 14. století byl poškozen zemětřesením a v 16. století byl přestavěn v renesančním slohu na zvonici, viz obr. č. 29. (Pijoan, 1979, s. 182-183) V 10. století byl vedle mešity vytvořen dvůr, dnes nazývaný Patio de los Naranjos, který byl osázen pravidelným rastrem pomerančovníků (Citrus x aurantium L.) a

32

uzavřený ze všech čtyř stran, viz obr. č. 30. Muslimské prvky se dochovaly dodnes, jen pomerančovníky jsou zde vysázeny nové. Centru dvora vévodí velká kruhová fontána, důležitá pro očistu muslimských věřících vstupujících do mešity. Voda z fontány se rozlévá do kanálů, které vedou do čtvercových záhonů kolem každého stromu, takřka stejným způsobem, jako tomu je u mešity v Córdobě, viz obr. č. 31. Jedinou změnou je tvar záhonů, který zde není kruhový, ale čtvercový. Kanály jsou lemovány přímočaře poskládanými cihlami, zatímco zbytek dlažby je tvořen diagonálně pokládanými cihlami, čímž vytváří zajímavý geometrický vzor, viz obr. č. 32. Lavičky, schody, fontány a některé další plochy jsou vyzdobeny polychromovanými dlaždicemi (azulejos).

5.3.4 Almería 5.3.4.1 ALCAZABA

Obr. VII – Alcazaba v Almeríi Pevnost a palácový komplex Alcazaba je posazený na vrcholu kopce nad městem Almería, které chránil. Vzhledem k neustálému přestavování mezi 10. a 16. stoletím nyní komplex zahrnuje arabskou pevnost, paláce a křesťanský hrad. Současnou dispozici pevnosti vtiskli panovníci v době rozdělení Al-Andalus na malá knížectví (taifas). Almería byla křesťanskými panovníky dobyta celkem brzy, již v 12. století, ale tito vládci ji udrželi pouhých deset let. Dalšími vládci byli muslimové, tentokrát z dynastie Nasrovců. Křesťanští panovníci dobyli Almeríi zpět v roce 1489 a Alcazaba dostala

33

výlučně militární charakter. Systematické vykopávky původní pevnosti a palácového komplexu započaly až v polovině 20. století a mezitím již byla velká část prostoru pohřbena novými zahradami, které se snaží být reminiscencí maurských zahrad, ale dispozičně se rozcházejí s dochovanými pozůstatky původních prostorů. Palácový komplex, který si nechal postavit panovník Al-Mutasim, byl popsán spisovateli té doby: „Mezi nimi je velký palác, který má výhled na severní straně směrem k hoře Layham a na jižní straně na nádherné zahrady, ve kterých jsou ovocné stromy všeho druhu. [...] Podlahy a podlahové lišty sálu jsou pokryty bílým mramorem [...] velký pokoj je ozdoben všemi druhy netradičních dekorací, ze kterých jsou všichni, co pokoj vidí, náramně udiveni.“ Zahradně upravené prostory byly dle archeologických výzkumů osázené rostlinami, doplněnými vodními nádržemi a kanály a postranními cestami procházejícími skrze zahradu a pavilony. (Junta de Andalucia, 2005) V současnosti můžeme Alcazabu rozdělit na tři části. Nejvýše položený je křesťanský hrad, pro tuto práci naprosto nepodstatný. Níže jsou položeny zbytky původních maurských paláců, ze kterých zbyly pouze základy kdysi půvabných staveb. Za zmínku zde stojí malé nádvoří uzavřené ze tří stran zdmi paláce a z poslední strany pouze vegetací, které tak tvoří malý dvůr s jeho typickými prvky – pravidelnými záhony po stranách a centrální vodní nádrží. Tento dvůr – Casa del Alcaide – byl postaven až ve 20. století architektem Prietem Morenem jako romantická napodobenina islámských paláců. Ač to není opravdový uzavřený prostor, vysoké živé ploty po straně dotváří pocit dvora a vegetační prvky situované po stranách vodní nádrže tento pocit podtrhují, viz obr. č. 33. Autor využil náhradní zelené stěny na místě původních i při rekonstrukci Alhambry. Nejnižší úroveň se svažuje směrem dolů k městu, a ač byla původně obsazená ulicemi a domky muslimů, nyní je zahradně upravená v moderním stylu výsadeb inspirovaným islámskými charakteristickými prvky. Zahrady překonávají svažitý terén pomocí cihlových teras a schodišť s vodními kanálky směřujícími k fontánám na podestách, viz obr. č. 34. Terasy jsou lemovány stříhaným živým plůtkem vyplněným růžemi, aromatickými bylinami, ozdobnými keři a vyššími stromy vytvářejícími stín. Směrem od cest a této pravidelné kompozice se vegetace rozvolňuje a přechází do volně rostlých skupin stromů a keřů.

34

5.3.5 Granada Posledních 200 let na Pyrenejském poloostrově muslimové vládli z Granadského království a poslední dynastií byly Nasrovci. Výstavby v Granadě zahájil roku 1238 nasrovský panovník Muhammad ibn al-Ahmar (1203-1273). (Lunde, 2004, s. 61) Brzy se palácový komplex a jeho zahrady staly nádhernými a bohatými, často opěvovanými básníky celého islámského světa a Evropy. 5.3.5.1 ALHAMBRA

Obr. VIII – Alhambra v Granadě

Palácový, obranný a městský komplex Alhambra se začal stavět v roce 1238 na návrší Sabika na místě citadely z 9. století. (Irwin, 2004, s. 12) Z původní pevnosti z této doby se nedochovalo nic, dodnes dochované paláce a části Alhambry pochází až z doby panování Júsufa I. a Muhammada V. ve 14. století. (Pijoan, 1979, s. 187) Jméno Alhambra je odvozeno z původního arabského jména al-Qal'a al-hamrā, znamenajícího Červená pevnost. Vzhledem k umístění komplexu na exponovaném místě s nádherným výhledem na „bílé město“ Granadu a panorama Sierra Nevady nebyla v místě voda

35

a bylo třeba jí přivádět z řeky Darro. (Lehrman, 1980, s. 95) Voda byla přiváděna systémem kanálů, spojených nádob, cisteren a nádrží. Areál Alhambry byl obehnán vysokými hradbami a obsahoval pevnost s vojenskou obytnou čtvrtí Alcazabu, zimní a letní paláce několika panovníků, mešitu, lázně, čtvrť s obytnými domy a užitkové a okrasné zahrady. Kupodivu málo prvků staveb bylo převzato z předchozích období. Chyběly podkovovité oblouky i drahé materiály. Stěny byly pokryty arabeskami a sádrovými reliéfy a obloženy barevnými keramickými dlaždicemi. Dřevěné stropy byly zdobeny sádrovými stalaktity, které jsou typické pro muslimské středomořské stavby. V Indii, Sýrii a Íránu se využívalo pro zdobení stropů buněk, které nevybočují z křivky klenby. (Pijoan, 1979, 187-188) První část komplexu, obranná pevnost Alcazaba se nachází v západní části celého areálu. V jejím centru je umístěna čtvrť, kde bydleli vojáci s domy uspořádanými dle islámských tradic. Vícepatrové budovy měly v centru maličký otevřený dvůr obsahující vodní nádrž, viz obr. č. 35. Celá centrální část komplexu byla vyplněná zimními a letními rezidencemi jednotlivých panovníků dnes známých jako Nasrovské paláce. Po smrti předchozího si následující vládce přistavěl další palác k již existujícím, a tak vznikl komplex, jehož část – tři paláce Mexuar, Comares a Leones – se dochovala do dnešní doby. (López a Jimenez, 2010, s. 95) K palácům byla po dobytí Granady přistavěna rezidence Carlose V. v renesančním stylu. Zde je vidět obrovský rozdíl mezi jednotlivými styly a světy – ač je budova sama o sobě krásná, v celku s lehkými a jemnými stavbami maurských panovníků působí nevkusně, těžkopádně a tvrdě. Oproti lidskému měřítku palácových staveb a zjemňující zeleni jejich dvorů je stavba Carlose V. chladná a přemrštěně veliká. Mexuar je prvním palácem do kterého návštěvník v dnešní době vstoupí. Byl palácem postaveným ve 14. století sloužícím hodnostářům a využívaným pro audience u panovníka. Dle historických pramenů byly budovy rozděleny na tři části: část přístupnou všem, trůnní sál a soukromý palác. (López a Jimenez, 2010, s. 100-103) Dvůr Patio del Cuarto Dorado navazuje na místnost s trůnním sálem, viz obr. č. 36. Je zadlážděný bez vegetace, pouze s kašnou vloženou v centru. Okolní zdi jsou bohatě zdobené písmem, ornamenty a kachlíky. Směrem na západ se nachází Patio de la Machuca, velký otevřený dvůr lemovaný již nedochovanými budovami paláce s atypicky tvarovanou centrální vodní nádrží, viz obr. č. 37. Původně byly na obou kratších stranách malé kulaté fontány s vodou tekoucí z tlam lvů. Arkády paláců, které se nedochovaly,

36

jsou nahrazeny stěnou z cypřišů (Cupressus sempervirens L.) vyvazovaných do tvaru oblouků. Po obou stranách nádrže jsou vysazeny řady citrusových stromů a vzhledem k tomu, že je tato část paláců nepřístupná, není plocha zpevněná. Palác Palacio de los Comares byl postaven za panovníků Júsufa I. a Muhammada V. a navazuje přímo na Mexuar. Obsahoval sály a místnosti určené službám a významným osobnostem dvora. Tyto prostory již nepatřily mezi veřejně přístupné. Z jižních částí paláce zůstala pouze stěna zakončující dvůr a zbytek budov byl odstraněn při stavbě rezidence Carlose V. Na severní straně dvora se nachází největší místnost komplexu – trůnní sál Salon de Comares, který vyplňuje věž postavenou na čtvercovém půdorysu, viz obr. č. 38. Tento sál je bohatě zdoben ornamenty a arabskými nápisy, které byly v minulosti kolorované a osvětlen spoustou oken krytých zdobnými sádrovými mřížemi. Na spodní části zdí je místnost pokrytá vzory tvořenými z barevných kachlíků. Centrální dvůr tohoto paláce – Patio de los Arrayanes, překládaný jako Myrtový dvůr – byl postaven spolu s paláci v roce 1370 na starší zahradě stejného plánu. Dvůr má tvar pravidelného obdélníku obklopeného na severní a jižní straně arkádami a dvoupatrovými budovami. V centru dvora se nachází dlouhý obdélníkový bazén (37 x 24 m) lemovaný vodním kanálem a stříhaným myrtovým (Myrtus communis L.) živým plotem. Uprostřed užších stran bazénu do něj vstupují dvě kruhové fontány ve tvaru misky. Vzhledem ke své velikosti je nádvoří dobře osvětlené oproti jiným místům palácového komplexu a nabízí příjemný světlý prostor ochlazovaný vodou velkého bazénu. Velká plocha stojaté vody odráží architekturu a rozbíjí horizontální strukturu budov. Dvě malé fontány a ryby čeří vodu nádrže a přidávají tak do strnulého dvora pohyb. Pruhy myrtových keřů lemují bazén a vedou pohled směrem k budově zakončené věží. Palác Palacio de los Leones byl postaven Muhammadem V. na konci 14. století na místě původního zahradně upraveného dvora. (López a Jimenez, 2010, s. 129) Tento rezidenční a soukromý palác je rozdělen na čtyři hlavní pavilony na světových stranách kolem obdélníkového dvora Patio de los Leones. Dvůr je orientován přesně naopak než Patio de los Arrayanes – delší stranou směrem k východu a západu. Velikost dvora je 28,5 x 15,7 m a celý prostor je rozdělen stylem Chahar bagh na čtyři části pomocí vodních kanálů lemovaných cestou. Vodní kanály svým prodloužením až do budov vytvářejí kříž se stejně dlouhými stranami a fontánou uprostřed a také opticky propojují vnitřní a venkovní prostředí, viz obr. č 39. Dvůr je obklopen budovami s loubím tvořeným novým typem oblouků – úzkým, zdobeným sádrovými stalaktity, stojícím na

37

štíhlých alabastrových sloupech. Na východě a západě paláce vybíhají do malých čtvercových pavilonů. Na křížení os se nachází fontána tvořená plochou mísou podepřenou dvanácti lvy, dle kterých dostala jméno Lví fontána, viz obr. č. 40. Proud, který vypouštějí lvi ze svých tlam, a voda, která přepadává přes okraje mísy, spadá do kanálu okolo fontány, kam jsou také svedeny čtyři kanály křížící celý dvůr. Mísa fontány je ozdobena básní vezíra Ibn Zamraka, která popisuje nádvoří jako nádherný a čistý prostor zdobený proudy a kapkami vody, která na mramoru vytváří iluzi nebe a odráží jemné, lehké a ušlechtilé stavby, viz celá báseň č. 4 v příloze č. 3. Dvůr a budovy během let procházely velkým množstvím úprav. Před vytvořením celého komplexu se zde nacházela užitková zahrada, která je doložená zavlažovacím systémem ze 13. století. Zjistit, zda bylo nádvoří v původním plánu zahradně upravené, či jeho kvadranty snížené pod úroveň paláců a vodních prvků, je náplní práce mnoha archeologů. (Martinez, 2013) Aktuální bádání přináší zprávy, že nádvoří bylo vydlážděné bílým mramorem s mezerami pro malé záhony s nízkými stromy. Zahradu měl tento palác na severní straně za palácem na místě dnešního Patio de la Lindaraja – dvora a paláce vytvořeného křesťanskými panovníky, viz obr. č. 41. (López a Jimenez, 2010, s. 136) První dochovaný popis nádvoří pochází z roku 1494 od německého kronikáře Jeronima Münzera. Jeho popis „Byla tam velká mramorová mísa ležící na zádech třinácti lvů vytvořených také z mramoru, kterým vytékala z tlam voda, stejně jako protékala kanály. Bylo zde velké množství mramorových desek“ nenasvědčuje zahradní úpravě dvora. (Martinez, 2013) Dle Antonia de la Lalang, šlechtice, který navštívil Alhambru po pádu Arabů a jejím křesťanském převzetí v roce 1502, byly čtyři části kolem fontány a kanálů osázeny pomerančovníky. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 395) V 16. století byl dvůr zadlážděn celý keramickými barevnými dlaždicemi a na mísu nesenou lvy byla přidána další menší. Také voda z fontány nyní místo stékání stříkala. Během francouzské okupace na počátku 19. století byla dlažba vytrhána a na čtyři části kolem vodních kanálů byly vysázeny růže, jasmíny a myrty. Tato zahradní úprava je první doloženou na tomto dvoře. Takto se rozhodli Španělé dvůr ponechat i po odchodu Francouzů, ale vlhkost vzlínající ze záhonů začala ničit okolní stavby, a tak byla vegetace odstraněna. Během tohoto století v roce 1859 také restaurátoři vytvořili předsazeným pavilonům kulaté kopulovité střechy, které bylo možné vidět do 30. let 20. století. Po několika letech dohadování byl v 70. letech 20. století dvůr opět osázen, tentokrát ve stylu španělsko-islámské zahrady, která byla po čtyřech letech opět kvůli vlhkosti ničící

38

budovy odstraněna. (Martinez, 2013) Předposlední úprava, kterou jsem již měla příležitost vidět na vlastní oči, byla ryze funkční, kvadranty byly vyplněny drenáží a kulatými valounky. Jedinou vegetací byly čtyři stříhané nízké stromy v rozích. Během let 20002012 bylo nádvoří upraveno zatím do poslední podoby – vydlážděno deskami z bílého mramoru, taktéž s malými stříhanými stromky v rozích, viz obr. č. 42. Voda vylévající se z malých kruhových fontánek vytváří na mramorové podlaze zrcadlo a potvrzuje slova básníka Ibn Zamraka. Z komplexu dochovaných paláců se vychází do terasovitě upravených zahrad známých jako El Partal, viz obr. č. 43. Jedinou a zároveň nejstarší budovou je Palacio del Pórtico a k němu připojená vyhlídka Torre de las Damas vystavěné pravděpodobně během vlády Muhammada III. na počátku 14. století. (López a Jimenez, 2010, s. 162171) Původně bylo místo pravděpodobně samostatným palácem, buď s centrálním dvorem tvořeným velkou vodní nádrží, velmi podobným dispozici paláce Palacio de los Comares nebo palácem otevřeným k terasovitým zahradám. Dokazovaly by to zachované základy budov, které ze dvou stran vodní nádrž obklopují, i jejich orientace sever-jih, jako je tomu u dochovaných paláců. Původnímu vzhledu odpovídá umístění cest, staveb (či jejich základů) a vodních prvků. Palacio del Pórtico a jeho obdélníkový bazén tvoří hlavní osu prostoru, který se terasovitě zvedá k místu bývalého pavilonu obklopeného vodními nádržemi ve tvaru L, viz obr. č. 44. Tuto hlavní osu značí také vodní kanálek propojující nádrže. Stupňovité zahrady s pavilonem na hlavní ose velmi připomínají dispozici komplexu Medina Azahara, mnohem staršího paláce v Córdobě. Dnešní zahradní úprava obnáší stříhané živé ploty vyplněné letničkami a doplněné vysokými stromy, cypřiši a palmami a keři, které rámují pohled na palác, s nejstarší mozaikovou výzdobou v celé Alhambře, viz obr. č. 45. Dalšími paláci, které se dochovaly pouze v základech budov a vodních nádrží, jsou tři nejstarší paláce nacházející se nad všemi již popisovanými v části zvané Medina. Paláce Palacio de los Abencerrajes, Palacio de los Infantes a Palacio de Yusuf III. pochází již ze 13. století. Paláce měly centrální dvůr s vodní nádrží lemovanou vegetačními prvky. Nádrže v Palacio de los Abencerrajes a v Palacio se Yusuf III. byly široké a dlouhé, podobající se nádrži v Patio de los Arrayanes. Vodní nádrž v centru dvora u Palacio de los Infantes byla úzká a dlouhá přes celé nádvoří, jako je tomu u Patio de la Acequía. Na rozdíl od nových paláců nejsou orientovány podle osy sever-jih,

39

ale pravděpodobně souběžně s původními ulicemi a domy. Dochované základy domů a lázní z městské části Medina by tomu odpovídaly. Alhambra se stala nedostižnou výspou islámské architektury a zahradního umění. Její paláce, ušlechtilé stavby, detailní výzdoba a bohaté zahrady nadchly i dobyvatelské panovníky, kteří si sídla ponechali. Uchvátily básníky a umělce po celém světě ve všech obdobích až dodnes. 5.3.5.2 GENERALIFE

Obr. IX – Generalife v Granadě

40

Palácový a zahradní komplex Generalife (z arabského Yannat al-Arif – Architektova zahrada) se rozprostírá severovýchodně nad Alhambrou na kopci Cerro de Sol. (Ruggles, 2008, s. 155) Situován je tak, aby zajistil co největší dopad slunečních paprsků do svých zahrad, sadů a polí. [242] (Luján, 2006, s. 16) Svoji úrodnost a krásu Generalife čerpá z pravidelného zavlažování pomocí závlahového systému Acequía del Rey, který přivádí vodu z řeky Darro. (Luján, 2006, s. 35) Komplex je formovaný rekreačními budovami, zahradami a užitkovými sady a odpovídá ideálnímu domu a zahradám jak je popisuje Ibn Luyun v první polovině 14. století ve svém Pojednání o zemědělství (Tratado de Agricultura): Na nejvyšším místě zahrady by se měla postavit budova, která usnadní její hlídání. Orientace by měla být na jih s vyvýšenými místy, kde bude umístěna vodní nádrž nebo studna. Od tohoto místa je třeba postavit zavlažovací síť, která poběží ve stínu stromů a rostlin. Blízko od ní se zasadí atraktivní rostliny, které jsou zelené po celý rok a na odlehlejší místa různé druhy květin a dřevin, které jsou víceleté. Celá budova bude obehnaná vinnou révou a v centrální části se vytvoří loubí, které dodá stín cestám, které rozdělují úzké záhony. V centru se pro odpočinek vystaví otevřený pavilon lemovaný růžemi, popínavými rostlinami, myrtou a atraktivními květinami. (Luján, 2006, s. 14) Komplex paláců a domů sloužících k odpočinku a rekreaci nasrovským panovníkům a šlechtě, viz obr. č. 46, byl postaven ve 14. století na místě almohádských budov ze století předešlého. (Luján, 2006, s. 14-15) Z almohádské doby se dochovala vodní nádrž Albercón de las Damas a dekorace nad obloukem jednoho ze vstupů, viz obr. č. 47. (Vílchez, 1991, s. 24) Tyto budovy byly ve 14. století významně přeměněny sultánem Muhammadem III., který jim dal dnešní základní podobu a strukturu. (Vílchez, 1991, s. 32) Komplex popisuje již ve 14. století Ibn al-Jatib: Obklopuje zdi tohoto města chráněného božstvem, rozlehlé osobité zahrady a husté stromy až do místa, kde zeď končí. Z jeho zeleně svítí jako hvězdy jeho vysoké budovy. Je to město, které obklopují zahrady jako strniště na krásném obličeji mladého muže. Jeho řeky se podobají zápěstí dívky a mosty na nich jsou jejími náramky. (Vílchez, 1991, 21) Je tedy jisté, že v zeleni uzavřený areál byl chráněn vysokými zdmi, které jej izolovaly a činily intimním místem sultána a jeho blízkých. Samotný palácový komplex se původně

41

skládal ze dvou pavilonů lemujících kratší strany velkého dvora Patio de la Acequía. Na jihozápadní pavilon navazuje několik budov s malými nádvořími určenými pro vstup do areálu. Severozápadní stranu dvora lemovala zeď s letní a zimní budovou a naproti ní byla zdobená zeď s vyhlídkovou věží uprostřed. [251] (Vílchez, 1991, s. 59) Nad těmito pavilony v místě dnešního nádvoří Patio del Ciprés de la Sultana byly pravděpodobně lázeňské budovy a nad nimi se nacházelo schodiště vedoucí k malé modlitebně a oratoriu. Na konci 15. století po dobytí Granady katolickými králi byly v pavilonech udělány významné změny. Na popud královny Isabel I. byla vystavěna druhá patra na obou pavilonech, vysoká zeď na jihovýchodní straně byla snížena a přeměněna na otevřenou galerii s výhledem do okolí, viz obr. č. 48. (Luján, 2006, s. 17) Tyto úpravy jsou vytvořeny celkem citlivě vzhledem k původní architektuře, i když nedbají na charakteristickou uzavřenost a intimitu islámských dvorů. Nejvýznamnější částí je dvůr Patio de la Acequía, viz obr. č. 49. Dvůr o velikosti 49 x 13 m má tvar obdélníku na severozápadní straně zešikmeného kvůli pavilonu. (Vílchez, 1991, s. 51) Centrem dvora prochází úzký kanál, který je vlastně otevřeným zavlažovacím kanálem Acequía Real.

Tento kanál je uprostřed překřížen cestou

s malým mostkem, na kterém původně stával malý centrální pavilon nebo Glorieta. (Luján, 2006, s. 17) Na rozdíl od ostatních dvorů zde nebylo obložení mozaikou z barevných kachlíků, převažuje štukové zdobení. (Lehrman, 1980, s. 98) Původní dvůr byl uzavřený ze všech čtyř stran a výhled do krajiny poskytovala pouze vyhlídková věž postavená na ose kanálu za pavilonem Salon Regio a vyhlídka v jihozápadní zdi postavená v průhledu křížících se os. (López a Jimenez, 2010, s. 228) Vysoké vodní střiky, díky kterým je dvůr známý, byly přidány architektem Prietem Moreno v polovině 20. století, nicméně jim předcházely vysoké vodní střiky z 19. století. (Ruggles, 2008, s. 53) O nádvoří Patio de la Acequía se říká, že je nejstarší západní zahradou. S každým obdobím procházelo přeměnou dle svých vlastníků, kterých se zde vystřídalo po dobytí Granady velké množství. Stály zde oblouky z cypřišů (Cupressus sp. L.), zahradní altány, byly zde vysazené popínavé rostliny a živé ploty a měnil se i vzhled vodních střiků. (López a Jimenez, 2010, s. 236) Původní dispozice a kompozice, kterou zde můžeme dnes vidět, byla patiu navrácená až v polovině 20. století, kdy byla obnovena Jesúsem Bermudez Pareja podle archeologických výzkumů vedených po požáru v roce 1958. (López a Jimenez, 2010, s. 228) Výzkumy odhalily původní

42

chodníky, vodní potrubí, bývalou přítomnost Gloriety uprostřed kompozice a původní úroveň půdy, která byla 70 cm pod úrovní chodníků. Vrstva zeminy byla ve 14. století malá, pouhých 45 cm, takže zde byly pěstovány rostliny s mělkým kořenovým systémem. Do nižších hloubek byly vytvořeny jámy pro větší rostliny s balem. (Ruggles, 2008, s. 53) Centrální kanál a křížící ho cesta dělí prostor na čtyři stejné části se záhony, které byly zahloubené a zahradně upravené. Ač je tato zahrada s křížením a centrálním pavilonem typem zahrady Chahar bagh, jako je tomu u Patio de los Leones, prostorově více připomíná Patio de los Arrayanes s jeho dvěma hlavními budovami vyššími budovami podél kratších stran. Vyhlídkové věže byly umístěny rafinovaně, z centrálního pavilonu na křížících se cestách bylo možné průhledy a okny pozorovat krajinu, aniž by z okolí bylo vidět dovnitř. Centrální kanál, výrazný vodní prvek, který nesmí chybět v žádné islámské zahradě, je doplněn na zemi položenými kašnami ve tvaru lotosů s nízkým bublajícím proudem. Vysoké vodní střiky zůstaly, i když jejich použití není typické pro arabskou architekturu, muslimové používali nízké bublající fontány, ze kterých se voda vylévala. Generalife znázorňoval muslimskou ideu zahrady, která je iluzí světa, snovou přírodou a reprodukcí ráje na zemi. Tento koncept udávaný Koránem je vyrytý nad vstupem do severního pavilonu u Patio de la Acequía: Věřící mohou vstoupit, do zahrad, kterými protékají čisté a jasné potůčky Záhony jsou lemovány nízkými živými ploty z myrty a vyplněny pokryvnými druhy růží, aromatickými bylinami, ozdobnými keři a nízkými ovocnými stromy. Patio de la Acequía je nejdokonalejším příkladem islámského zahradního umění v nasrovském období. Jeho prvky vychází z popisu ráje v Koránu, inspiruje se perským způsobem Chahar bagh i zahloubenými záhony typickými pro předcházející almohádskou kulturu. Architektura, kterou přinesly doby po dobytí Granady, z mého pohledu dvoru neuškodila, protože i když porušila islámské pravidlo soukromého uzavřeného prostoru, celý dvůr otevřela a celkem citlivě propojila s okolní krajinou. Záhony obnovené do pravděpodobné původní kompozice a vysazené taxony jsou jedinečnou ukázkou vegetačních prvků používaných v islámské kultuře ve 14. století. Nad dvorem Patio de la Acequía se nachází menší čtvercový dvůr Patio del Ciprés de la Sultana. Tato část Generalife prošla velkými změnami již ve 14. století. Úroveň původního dvora byla o tři metry níže, než je úroveň současná. Z původního dvora a lázeňských budov se dochoval pouze podzemní úsek zavlažovacího kanálu.

43

V 16. století byl v severozápadní části přistavěn dvoupatrový pavilon navazující na Salon Regio. [261] (López a Jimenez, 2010, s. 234-235) Dle popisu Andrea Navaggierra, benátského velvyslance při návštěvě v roce 1526 byl dvůr „paloukem s několika stromy.“ (Guarde a Acedo, 2008, s. 164) Dnešní vzhled dvora je barokní, s malou nádrží v centru, fontánou a velkou nádrží ve tvaru U s vodotrysky, lemovanou stříhanými živými ploty z myrty (Myrtus communis L.), viz obr. č. 50. Nejstarší dochovaná vegetace pochází z 19. století a jsou to prastaré cypřiše (Cupressus sp. L.). Nejstarší cypřiš je známý jako Cypřiš sultánovy ženy – jmenuje se podle něj celý dvůr a váže se k němu pověst o nevěrné ženě sultána Boabdila a jednom z příslušníků šlechtického rodu Abencerrajes. Romantický původ cypřiše na začátku 19. století způsobil, že si návštěvníci ulamovali kousky z jeho kmene a odnášeli jako suvenýr a připomínku této pověsti a zvětšovali tak dutinu, která již ve starém cypřiši byla. To patrně přispělo k tomu, že je dnes z cypřiše pouze neživé torzo připevněné ke zdi, viz obr. č. 51. Nad paláci Generalife se původně nacházela volná příroda přerušená pouze vodním schodištěm vedoucím k malé modlitebně nebo oratoriu, dnes přeměněným na romantickou vyhlídku. Dnes je místo uspořádáno do několika teras se zahradami z 19. století. (López a Jimenez, 2010, s. 235) Tyto romantické zahrady obsahují loubí z bohatě kvetoucích vistárií, záhony tvořící obrazce lemované stříhanými živými ploty z myrty a vyplněné letničkami a vodními prvky, viz obr. č. 52. Na sever od těchto nových zahrad vytváří klenba vavřínových keřů stín nad schodištěm Escalera de Agua, vytvořeným čtyřmi schodišti a třemi podestami s malými fontánkami v centru. Toto schodiště je nejstarší dochovanou památkou z nasrovské doby datující se do 14. století, viz obr. č. 53. Voda, která protéká centrálním kanálkem ze schodů, má rituální funkci. Je symbolem očisty, a tak se výstup po schodišti stává cestou očisty před modlitbou vykonanou v oratoriu nahoře. Díky své tekoucí vodě, vysokým stromům a stínu schodiště odpovídá popisu zahrady v Koránu. Voda protékající malými kanálky v zábradlí dodává místu zvuk a pohyb. Směrem k dnešnímu propojení Alhambry a Generalife na jihovýchodě se na terasách nachází nové zahrady vytvořené v roce 1951 architektem Franciscem Prieto Morenem. Tyto zahrady jsou založeny na principu islámských zahrad s vodními prvky do kříže s kašnou uprostřed, viz obr. č. 54. Voda protéká mezi stěnami tvořenými cypřiši, dávajícími prostoru přítmí a ozdobnými keři zkrášlujícími prostor. (López a Jimenez, 2010, s. 225-226)

44

Mezi Alhambrou a Generalife se nachází trojúhelníkový prostor vyplněný užitkovými zahradami a sady zásobujícími dvůr a město, viz obr. č. 55. Zavlažované byly velkou vodní nádrží napájenou z Acequía Real. Prostor byl rozdělen terasami svažujícími se dolů směrem k řece protékající u hradeb Alhambry. Pěstovaly se zde plodiny jako mangold (Beta vulgaris var. cicla L.), špenát (Spinacia sp. L.), mrkev (Daucus carrota L.), salát (Lactuca sativa L.), ředkev (Raphanus sativus L.) či artyčok (Cynara scolymus L.). Ovocné a plodící stromy jako fíkovník (Ficus carica L.), réva (Vitis vinifera L.), olivovník (Olea sp. L.) a kdoule (Cydonia oblonga Mill.) z aromatických rostlin bazalka (Ocium basilicum L.), majoránka (Origanum majorana L.), fenykl (Foeniculum vulgare Mill.) a meduňka (Melissa officinalis L.). Zajímavé je, že se zde stejnými technikami a způsoby od 15. století pěstují plodiny dodnes, což je jedinečným kulturním dědictvím napříč stoletími, i když v některých dobách utrpěly velké škody. (López a Jimenez, 2010, s. 225-226) Příkladem může být maurská rebelie v roce 1568, kdy byly zahrady vykácené, závlahový systém nebyl udržován a suché a poničené zahrady byly blízko úplnému konci. Bylo třeba arabských zahradníků a údržbářů, aby byly zahrady znovu zprovozněny, což umožnil panovník Felipe II. vydáním výjimek pro tyto pracovníky při vysidlování Arabů z Pyrenejského poloostrova. Brzy zahrady znovu rozkvetly do původního stavu a staly se opět obdivovanými. (Luján, 2006, s. 45)

5.4 INTERAKCE EVROPSKÉHO A ARABSKÉHO ZAHRADNÍHO UMĚNÍ Po dobytí poslední výspy arabské kultury na Pyrenejském poloostrově – Granady – na konci 15. století katolickými králi islámský vliv na architekturu a kulturu neustal. Promítl se například ve stavbách mudéjarského stylu. (Koch, 1998, s. 83) Mudéjarský styl není imitací islámského stylu křesťanskými staviteli, ale pokračování islámského stylu v období křesťanských panovníků. (Ruggles, 2008, s. 157) Paláce stavěli muslimští řemeslníci, kteří zůstali na dobytých územích a stavěli nyní ve službách křesťanů a Židů. Vznikl tak smíšený styl, ve kterém se stavělo na Pyrenejském poloostrově až do 16. století a který ovlivnil španělskou gotiku. (Koch, 1998, s. 87) Využívaly se staré techniky a způsoby stavby, štuky, keramické dlaždice a dřevěné stropy. (Ruggles, 2008, s. 157) Příklady mudéjarského stylu můžeme najít v přestavbách mnoha původních maurských staveb i u nových budov jako Casa de Pilatos v Seville z konce 15. století. (Lehrman, 1980, s. 106) Dědictví zahradního designu se z Pyrenejského poloostrova rozšířilo kolem Středozemního moře na Sicílii, do Egypta 45

a dnešního Libanonu. (Lehrman, 1980, s. 88-91) Sady pomerančovníků a ovocných stromů utváří sicilskou krajinu dodnes a staly se její nedílnou součástí, ač nejsou na území původní a byly dovezeny až s arabskou nadvládou. (Ruggles, 2008, s. 37) Kromě přímého vlivu na středověkou architekturu a kulturu na Pyrenejském poloostrově některé zdroje uvádí vliv tureckého lomeného oblouku na oblouk gotický. (Lunde, 2004, s. 84) Je jisté, že se lomený oblouk používal u mešit v Africe a Asii dříve, než vznikl gotický sloh, ale souvislost s ním není potvrzená. Další vliv na středověké křesťanské umění v jiných zemích není pravděpodobný. Rytířská civilizace křesťanského středověku v okolí Pyrenejského poloostrova si spíše libovala v masívech hradů, které měly hlavně militární charakter a dokonce i kláštery byly opevněné silnými zdmi. V malých prostorech hradeb nebylo místo na vytvoření větších zahradně upravených prostorů. Ty se nacházely hlavně v klášterech a byly to uzavřené dvory a sady většinou funkce produkční nebo naučné. Příkladem zahrady okrasné může být rajský dvůr. Čtvercová nebo obdélníková zahrada lemovaná loubím byla umístěna mezi budovami. Funkcí rajského dvora bylo vytvořit místo pro rozjímání a odpočinek. Zahrada byla zdobená květinami, loubími, centrálním vodním prvkem a dělena na čtyři části. (Rajský dvůr, 2001) Tento popis není nepodobný arabskému pojetí dvora a např. P. Hobhouse předpokládá, že islámské zahrady přímo ovlivnily vzhled jiné středoevropské středověké zahrady – hortus conclusus, například použitím centrálního pavilonu nebo pokrytím altánu vinnou révou a růžemi. (Adámková, 2005, s. 14) Středověká zahrada hortus conclusus byla ohrazeným dvorem se studnou nebo fontánou uprostřed, který symbolizoval neposkvrněnost Panny Marie. Prostor byl členěn chodníky na čtyři části vytvářející symbol kříže. (Středověká zahrada, 2001) Ač je zde také určité podobenství s islámskými dvory, není ověřené, že jimi byly ovlivněny. Bible totiž uvádí: „A vyvedl Hospodin Bůh ze země všeliký strom na pohled libý, a [ovoce] k jídlu chutné; též strom života uprostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého. A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní. [řeky]“ (Adámková, 2005, s. 14) Z toho vyplývá, že zdrojem pro řešení středověkých křesťanských zahrad byla spíše Bible než islámský dvůr. Nasvědčovalo by tomu i využití stejného typu dvora v zahradách Strahovského kláštera v Praze, který – jako celá střední Evropa – nemohl být ovlivněn islámskou kulturou.

46

Pozdější epochy však islámská kultura ovlivnila jednoznačně. V renesanci to byl vliv vědy a umění. (Koch, 1998, s. 83) Arabští překladatelé se velmi zasloužili o udržení a rozšíření řeckého a římského vědění a o překlad děl známých filosofů, matematiků, lékařů a umělců. Renesance byla známá návratem a obdivem k antice, k níž se evropská civilizace dostala i prostřednictvím Arabů. Arabové se zasloužili také o rozvoj geometrie, astronomie a lékařství. V této době jsou paláce, vily a zahrady stavěny na větším území a otevřeny do volné přírody. Na rozdíl od islámských zahrad se nesnaží s přírodou propojit, ale přetváří si ji k obrazu svému. Charakteristické prvky renesančních staveb jako využití dramatického terénu, síly místa, os a symetrie, lidského měřítka a ornamentu založeného na čtverci a kruhu jsou stejné jako prvky islámských staveb, ale původ mají spíše v antice. Na rozdíl od středověkých zahrad využívají tekoucí vodu a jejich funkcí je vytvořit prostor pro odpočinek a potěšení, což je typické i pro zahrady islámu. Baroko se vyznačuje využitím komplikovaných broderiových parterů, které byly fenoménem i v mughalské Indii v 17. století. Při srovnání parterů v brzkých francouzských zahradách jako Palais du Luxembourg nebo u zámku Anet a mughalských zahrad v Indii je podobnost více než čistě vizuální. Obě společnosti byly fascinované užitým uměním a rostlinnými motivy, které se nejprve objevily na látkách a brzy byly aplikovány i v jiných médiích. Není jisté, zda využití vzorů z broderiového parteru ve Francii inspirovalo Mughalský dvůr nebo tomu bylo naopak a ornament byl do Evropy dovezen spolu s textiliemi a koberci indických obchodníků. (Ruggles, 2008, s. 126-127) Anglický krajinářský park a tendence 18. století nebyly islámským zahradním uměním dotknuté pravděpodobně vůbec. Zlom pak nastává v romantickém 19. století, kdy byla krása a ušlechtilost maurských paláců a zahrad opěvována. Romantičtí návštěvníci viděli v pozůstatcích arabských paláců kouzlo dávných dob a vymýšleli příběhy a legendy se jich týkající. Panovníci a bohatí šlechtici v Evropě si nechali stavět pavilony a stavby inspirované islámskými z čistého rozmaru, aniž by pochopili jejich skutečný význam. Takto vznikl i minaret v Lednicko-valtickém areálu, osamělá stavba, které chybí mešita, jejíž součástí by měla být, nebo maurská vodárna, s nepochopeným významem arabesek a ozdob. Dnešní zahrady v arabském stylu se staví všude po světě, ale jediný skutečný význam mají v místech svého původu – v arabských zemích. Příkladem je káhirský Azhar park dokončený v roce 2005. Postavený je na exponovaném místě a využívá všech

47

charakteristických prvků islámských zahrad, jako jsou zahloubené záhony, využití vody, osovost kompozice, Chahar bagh a teras vedoucích k moderní kavárně na nejvyšším místě, kde by stál pavilon. (Ruggles, 2008, s. 168)

48

6. Diskuze Zajímavou otázkou je, proč jsou si jednotlivá pojetí rajských zahrad v náboženských spisech tak podobná. Důvodem může být inspirace obou knih v nějaké z předchozích kultur. Jednou z předloh biblického ráje je sumerský mýtus o Enkim a Ninchursag. V mýtu je popsána bájná krajina, kde všichni žili v míru, ale z počátku zde chyběla voda. Bohové krajinu zavodnili a ta se stala úrodnou. Zdůrazněná důležitost vody by souhlasila také s islámským pojetím ráje. Také Epos o Gilgamešovi se zmiňuje o krásném stromě se zlatým kmenem stojícím uprostřed zahrady nesmrtelnosti. Ovšem nejznámější popsaná zahrada Mezopotámie – Visuté zahrady královny Semiramis – svým popisem rajským zahradám v Koránu a Bibli neodpovídají. Pyramidální uspořádání a celková otevřenost zahrad nevystihují typické znaky islámské ani křesťanské. Také zde chybí bližší přítomnost vody. Důležitou kulturou je nesporně i kultura předislámské Persie, kde byly nejdříve uctívány živly, voda a oheň, z důvodu jejich nedostatku, a také byly personifikovány v první bohy Peršanů. Pozdější perské náboženství zoroastrismus definuje místo blaženosti, do kterého se věřící lidé po smrti dostanou, jako pozemský známý svět navrácený do počáteční dokonalosti. Slovem ráj (pairidaeza) Peršané definovali ohrazenou zahradu. Z tohoto jazyka bylo slovo převzato do řečtiny, latiny a dalších mladších jazyků. Je tedy možné, že i celkový koncept ráje se čtyřmi řekami, centrálním pavilonem a svěží zelení, ohrazený vysokou zdí, mohl být přebrán spolu se slovem a mohl se stát, kromě základu koránového ráje i základem pro ráj judaismu a z něho vycházejícího křesťanství. Vliv na stavbu centrálního dvora a zahrad islámské kultury mohla mít též antika. Velká podobnost dispozice římského domu s centrálním dvorem a vodní nádrží s domy Arabů by tomu nasvědčovala. Dalším tématem k zamyšlení je možnost tvorby něčeho tak specifického, jako jsou islámské zahrady zde, v České republice, potažmo v celé střední Evropě. Z mého pohledu Evropan a ani Američan není schopen vytvořit islámskou zahradu. Základem těchto zahrad totiž byla víra a svatá kniha Korán. Lze napodobit základní prvky a charakteristiky zmíněné například v této práci, ale Evropan, či Američan není schopen pochopit jejich druhý význam. Bohatá a vkusná výzdoba se zdá být nádherná, a přesto bez pochopení Islámu člověk nevidí smysl kaligrafických veršů a popisů, které se vážou k ušlechtilým vzdušným stavbám nebo významným panovníkům. Svěží krása rostlin a stromů obklopujících tyto budovy a vyplňujících jejich dvory může být oslavována, ale

49

je těžké pochopit Koránem daný význam a symboliku vegetace a nelze napodobit podmínky, kvůli kterým byla vysázena. I když do zahrady bude vložen vodní prvek, voda nikdy nebude symbolem hojnosti a bohatství, jako byla pro arabské národy žijící v pouštích a nehostinných místech. Islámské zahrady lze napodobit, ale vždy budou pouze imitacemi a nedokonalými kopiemi geniálního díla minulosti. Naší snahou by mělo být vytvoření nových moderních zahrad, které budou vycházet z těch prvků, které dodávají islámským kompozicím nadčasovost. Nevytvářet kopie a romantické kompozice, ale zahrady inspirované základními prvky, jako je měřítko, poměry jednotlivých prvků a dokonalé proporce, protože tyto „drobnosti“ ve svém celku vytváří onu nesmrtelnost a aktuálnost islámských zahrad.

50

7. Závěr Islámská kultura nikdy neovlivnila přímo střední Evropu, ale v jejích jižních oblastech po sobě zanechala významné památky. Typické jednotící prvky zahrad a zahradně upravených prostorů, jako využití vody a stinné vegetace byly udávány prostřednictvím Koránu a jeho charakteristiky rajské zahrady. Uspořádání zahrady dle Chahar bagh na čtyři díly s centrálním prvkem a vodními kanály a využití důmyslného zavlažování je pozůstatkem Perské civilizace, která měla na islámské zahrady největší vliv. Používání starých akvaduktů a typ domu s centrálním dvorem s vodním prvkem Arabové převzali z civilizace Římské. Tyto základní charakteristiky jsou rozvíjeny regionálními rozdíly, například využitím podkovovitých oblouků v oblasti Středozemního moře, panovníky a jejich vkusem i podnebím na jednotlivých územích. Společně tyto prvky vytváří charakteristické znaky islámských zahrad. Islám byl jedinečným náboženstvím míru, které vděčí obrovské expanzi do celého světa právě toleranci vůči ostatním kulturám a přebíráním toho nejlepšího z nich. Oproti vyspělé arabské říši a kultuře působí křesťanský středověk poněkud tmářsky a primitivně a z arabského světa nepřevzal takřka žádné prvky. I přesto islámská kultura ovlivnila pozdější období a ovlivňuje svět dodnes. Stále vznikají zahrady založené na islámské tvorbě, jako Viceroy´s Palace Gardens v Dillí, nebo Enid A. Haupt Garden ve Washingtonu, DC projektované evropskými nebo americkými architekty. Tyto zahrady ctí formu i charakteristické prvky islámských zahrad a přesto jim k dokonalosti chybí právě pochopení všech souvislostí a islámského náboženství. Co je to, co dělá zahrady, paláce, mešity a jejich dvory tak jedinečným místem, že jej obdivujeme i po tolika letech? V čem tkví jejich úspěch a nepopiratelný genius loci? Když člověk vejde do zahrad Generalife na jaře nebo v létě, kdy jsou rostliny v plném květu, opravdu se cítí jako v ráji. Z mého pohledu je tento pocit vyvolán mnoha faktory, které islámští architekti a zahradníci pečlivě skládali, jako dílky mozaiky, aby vytvořili dokonalé dílo. Promyšlená velikost prostorů, využití násobků výšek a délek, proporcí lahodících oku a lidského měřítka vytváří místo, kde se člověk cítí příjemně. Ornamentální a štukové výzdoby zase přitahují pozornost diváka a udržují ji nekonečným množstvím detailů, které se objevují až na druhý pohled. Geometrie cest a budov návštěvníka uklidňuje, je jakousi jistotou, pravidelností, ukazující, že toto dílo je dílem člověka a není třeba se ho obávat. Díky spojení s vegetací a vodou nepůsobí pravidelné prvky

51

zahrad a budov tvrdě a stroze, ale jsou příjemně propojeny s venkovním prostředím a zasazeny do okolní krajiny. Omamná vůně rostlin, zpívající ptáci, zurčení vody a jemný mlžný opar zvedající se z hladiny všudypřítomných vodních nádrží dotváří vzhled prostoru v jakýsi snový výjev, pohádku tisíce a jedné noci, bájnou rajskou zahradu popsanou v Koránu. I v dnešní době prostory vytvořené před více než sedmi sty lety lákají návštěvníka. Po zadání jména pavilonu Torre de las Damas do internetového vyhledávače se objeví velká spousta fotografií, z nichž většina je focena z jediného místa. Důvodem je, že z tohoto místa působí kompozice nejlépe. Vegetace lemuje pavilon, za kterým se nachází výhled na okolní hory, a zároveň se budova odráží ve velké vodní nádrži. Turisté si podvědomě vybírají stejnou pozici, odkud celý prostor vyfotit, aniž by věděli, že na místě, kde stojí, kdysi stál centrální pavilon kompozice. Takových prostorů je po Alhambře a zahradách Generalife více. I dnes na nás tyto památky mocně působí, vyzařují ducha místa a podvědomě nás navádí. A to považuji za jejich největší kouzlo.

52

8. Souhrn, klíčová slova ABSTRACTS The first part of the Bachelor´s thesis is devoted to the history, culture and characteristics of various ethnic groups who share the Islamic faith. To understand the principles of the formation of Moorish gardens in Spain, it is crucial to understand their connection to the world of Islamic art and its inspiration in earlier cultures. The second part of the thesis describes the development of an Islamic garden art in Spain alone, suggesting the most famous monuments of this period, for a more complete idea of the appearance and common characteristics with the creation of the world. The last part will focus on the evaluation of the contribution of the Islamic garden art at a later period. KEYWORDS Thesis, Arabic culture, Islam, Islamic gardens and landscape, Spain, Spain history, Spanish islamic gardens, historic gardens

ABSTRAKT V první části bakalářské práce se věnuji historii, kultuře a charakteristikám jednotlivých etnik, které spojuje islámská víra. Pro pochopení principů tvorby maurských zahrad ve Španělsku je klíčové pochopit jejich návaznost na světové islámské umění a jeho inspiraci v dřívějších kulturách. V druhé části práce charakterizuji vývoj islámského zahradního umění v samotném Španělsku a nastiňuji nejznámější památky z této doby pro ucelenější představu o vzhledu a společných znacích s tvorbou světovou. Poslední část práce zaměřím na zhodnocení přínosu islámského zahradního umění na pozdější období. KLÍČOVÁ SLOVA Závěrečná práce, arabská kultura, islám, islámské zahrady a krajina, Španělsko, španělská historie, španělské islámské zahrady, historické zahrady

9. Seznam důležitých pojmů 53

V práci se vyskytují některé cizí pojmy a názvy, jejichž vysvětlení věnuji samostatnou kapitolu. Pojmy jsou řazeny abecedně. AL-ANDALUS – arabský název pro území na Pyrenejském poloostrově ovládaném Araby. V době největšího rozmachu říše zahrnovala i části dnešních provincií Kastilie – La Mancha, Kastilie – Leon, La Rioja a Aragonie, takže za území Al-Andalus nelze považovat pouze dnešní Andalusii. ALMOHÁDÉ – arabsky al-muwahhidūn, berberský kmen a dynastie vládnoucí ve Španělsku ze Sevilly mezi lety 1147-1212 ALMORÁVIDÉ – arabsky al-murábitún, berberský kmen ze severní Afriky, který vládl ve Španělsku mezi lety 1087 - 1147. AZULEJOS – arabsky al-zulayj, glazované barevné keramické kachličky používané od 12. století na zdobení spodní části zdí, podlah rámů oken a fontán. CHAHAR BAGH – způsob tvorby zahrad, který má počátky v Persii. Zahrada je dělená na čtyři části pomocí čtyř vodních kanálů symbolizujících čtyři řeky života. V centrální části na křížení kanálů se nachází pavilon nebo fontána. MAUROVÉ – označení muslimů v Severní Africe a v Al-Andalus MOZARABSKÝ STYL – styl architektury, vznikající na územích Arabů na Pyrenejském poloostrově, ale stavěný křesťany v 9-11. století. MUDÉJARSKÝ STYL – styl architektury, vznikající na území křesťanů na Pyrenejském poloostrově, ale stavěný araby v 13-16. století. QANAT – česky kanát, je zavlažovacím systémem pocházejícím z Persie. Toto podzemní vedení využívá gravitaci a vede vodu na dlouhé vzdálenosti. TAIFAS – malá knížectví kolem velkých měst, která vznikla na území Španělska po pádu Córdobského chalífátu. Na území se nacházela mezi léty 1031-1085. ZOROASTRISMUS – Předislámské náboženství v Persii vycházející z učení proroka Zarathustry.

10. Seznam použité literatury a pramenů

54

LITERATURA ADÁMKOVÁ, B., 2005. Islámské zahrady ve Španělsku a Portugalsku. In Příspěvky k teorii a vývoji zahradního umění. Brno: MZLU v Brně, s. 6-14. ISBN 80-7157-909-2. Anon. Kitāb al-Anwā. In: CONAN, Michel. Middle East garden traditions: unity and diversity. Washington D.C.: Dumbarton Oaks, 2004, s. 363. ISBN 978-0-88402-329-6. Anon. Umdat al-tabīb fi ma ´rifat al-nabāt li-kull labīb. In: CONAN, Michel. Middle East garden traditions: unity and diversity. Washington D.C.: Dumbarton Oaks, 2004, s. 363. ISBN 978-0-88402-329-6. BASSAL, Ibn. Kitab al-filaha. In: RUGLES, D.F. Islamic gardens and landscapes. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2008, s. 262. ISBN 0812240251. CONAN, Michel, 2004. Middle East garden traditions: unity and diversity. Washington D.C.: Dumbarton Oaks, s. 363. ISBN 978-0-88402-329-6. FEUCHTWANGER, Lion, 1965. Židovka z Toleda. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, s. 382. GUARDE NÚÑEZ, Augustín a Aurelio Cid ACEDO, 2008. La Alhambra de cerca: nueva guía de la visita a la Alhambra y al Generalife. Granada: Edilux, s. 129. ISBN 9788487282355. HITZEL, Frédéric, 2005. Osmanská říše: 15.-18. století. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, s. 303. ISBN 8071065676. IRVING, Washington a Miguel SÁNCHEZ, 1983. Cuentos de la Alhambra. Madrid: Grefol, s. 351. ISBN 847169025x. IRWIN, Robert, 2004. Alhambra. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, s. 183. ISBN 8073413418. KHANSARI, Mehdi, MOGHTADER a Minouch YAVARI, 2004. The Persian garden: echoes of paradise. Washington, DC: Mage Publishers, s. 169. ISBN 0934211469. KOCH, Wilfried, 1998. Evropská architektura: encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost. 1. vyd. Praha: Ikar, s. 501. ISBN 80-7202-388-8. LEHRMAN, Jonas, 1980. Earthly Paradise: Garden and Courtyard in Islam. Los Angeles: University of California press, s. 240. ISBN 0-520-04363-4. LÓPEZ BERMÚDEZ, Jesús a María del Mar VILLAFRANCA JIMENEZ, 2010. La Alhambra y el Generalife: guía oficial. Madrid: Tf Editores, s. 339. ISBN 9788486827281. LUJÁN GARCÍA, José Antonio, 2006. El Generalife: jardín del paraíso. 1. ed. Granada: Copartagraf. Albolote, s. 116. ISBN 9788461143016. LUNDE, Paul, 2004. Islám: Víra, kultura, historie. Praha: Knižní klub, s. 192. ISBN 0789487977. OBERT, Michael, 2002. Persie: kultura a umění mezi Východem a Západem. Vyd. 1. Praha: Balios, s. 128. ISBN 80-242-0670-6. PIJOAN, José, 1979. Dějiny umění 4. Praha: Odeon, s. 332. ISBN 09/03.01-506-83.

55

RUGGLES, D., 2008. Islamic gardens and landscapes. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, s. 262. ISBN 0812240251. SARDAR, Ziauddin a Zafar ABBAS MALIK, 2004. Islám. Vyd. 1. Praha: Portál, s. 176. ISBN 8071788821. STIERLIN, Henri a Anne STIERLIN, 1996. Islam: Early architecture from Baghdad to Cordoba. Köln ; New York: Taschen, s. 240. ISBN 38228856141. VÍLCHEZ VÍLCHEZ, Carlos, 1991. El Generalife. Granada: Proyecto Sur de Ediciones, s. 185. ISBN 8487387403. WAGNER, Bohdan, 1981. Základy sadovnické a krajinářské kompozice 2: Estetické zákonitosti. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 194. ZANGHERI, Luigi, Brunella LORENZI a Nausikaa M. RAHMATI, 2006. Il giardino islamico. Firenze: L.S. Olschki, s. 482. ISBN 8822255216.

INTERNETOVÉ ZDROJE ALGUACIL, Isabel, 2013a. Jardínes del Alcazár de Sevilla: Parte I. Paisaje Libre [online]. [cit. 2014-0310]. Dostupné z: http://www.paisajelibre.com/2013/01/jardines-del-alcazar-de-sevilla-parte-i.html ALGUACIL, Isabel, 2013b. Jardínes del Alcazár de Sevilla: Parte II. Paisaje Libre [online]. [cit. 201403-11]. Dostupné z: http://www.paisajelibre.com/2013/01/jardines-del-alcazar-de-sevilla-parte-ii.html Almorávidé, 2001. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Almor%C3%A1vid%C3%A9 Centro Virtual Cervantes, nedatováno. El jardín Andalusí [online]. [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://cvc.cervantes.es/actcult/jardin_andalusi DEŠTENSKÝ, Jiří. Systematické otázky. Evangnet [online]. 2008 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/diskuze/vlakno/forum/teologie/system//2052 Díllský sultanát, 2001. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dill%C3%ADsk%C3%BD_sultan%C3%A1t El jardín Nazarí, 2010. Véléz de Benaudalla: Mora y Cristiana [online] [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://www.velezbenaudalla.org/rutas-tur%C3%ADsticas/rutas-patrimonio-historicos/el-jard%C3%ADnnazar%C3%AD-generalife-chico/ HIDALGO, Paco, 2012. Reales Alcazáres de Sevilla I.: Palacios islamico y gótico. Arte torreherberos [online] [cit. 2014-03-19]. Dostupné z: http://artetorreherberos.blogspot.cz/2012/01/reales-alcazares-desevilla-i-palacios.html Junta de Andalucia, 2005. Conjunto monumental de la Alcazaba [online]. 2005 [cit. 2014-03-5]. Dostupné z: http://www.museosdeandalucia.es/culturaydeporte/museos/CMAAL/index.jsp?redirect=S2_3_4.jsp MARTIN, Aja M., 2009. Pedro el Cruel en el Jardín de Imago: An Investigation of the Role of Palatial Gardens in Fourteenth Century Castile. University of North Texas: Medieval symposium 2009 [online] [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://art.unt.edu/medieval-symposium/presenter.php?year=2009&ident=5

56

MARTINEZ CARRERA, Jesus Joaquin, 2013. Sombras de Tinta [online]. Granada [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: http://sombrasdetinta.blogspot.cz/ MAT, Pavel. Enki a Ninchursag. Mýty a skutečnost [online]. 2007 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.myty.cz/view.php?cisloclanku=2007100003 Oliva, 2014. In: Google [online] [cit. 2014-02-20]. Dostupné z: http://translate.google.com/#cs/tr/oliva Princip sifonu, 2012. In: Animovaná fyzika [online] [cit. 2014-02-18]. Dostupné z: http://www.animfyzika.wz.cz/sifon.html Rajský dvůr, 2001. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rajsk%C3%BD_dv%C5%AFr Středověká zahrada, 2001. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A1_zahrada U zdrojů zoroastrismu. MIRZAJEV, Rustam. Cestovatelé Asmat [online]. 2007 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://cestovatele.asmat.cz/clanek.php?Clanek=38-u-zdroju-zoroastrismu

VÝSTAVY A OSTATNÍ ZDROJE Historia de plantas de Gibralfaro, 2011. – výstava Junta de Andalucía, nedatováno. Conjunto monumental La Alcazaba – turistická brožura ROBLES, Francisco Guillén. In: Málaga Musulmana: Historia de plantas de Gibralfaro. 2011 SAHRAINEJAD, Nasim, 2013. The Origins of the Persian Garden – přednáška na workshopu Taste Paradise, Rah Shahr Corp., Teheran, Iran, nafotil Ing. Jiří Dohnal, DiS. SAURET, Teresa, 1997. Málaga: Guía turística de la ciudad Málaga – turistická brožura SELL, Fanny de Carranza, nedatováno. Alcazaba de Málaga – turistická brožura SELL, Fanny de Carranza, nedatováno. Castillo de Gibralfaro – turistická brožura

POUŽITÉ PŘEKLADAČE A SLOVNÍKY GOOGLE. Překladač Google [online]. 2014. Dostupné z: http://translate.google.cz POLDAUF, Ivan a kol. Anglicko-český, česko-anglický slovník. 9. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1994. SEZNAM. Seznam slovník [online]. 1996-2014. Dostupné z: http://slovnik.seznam.cz Španělsko-český, česko-španělský slovník. 4.dopl. vyd. Praha: Fin Publishing, 2007, 1437s. ISBN 80-8600283-7.

57

11. Seznam plánů použitých v textu Obr I: Mešita v Córdobě (autorka) Obr II: Medina Azahara u Córdoby (autorka) Obr III: Alcazaba v Malaze (autorka) Obr IV: Gibralfaro v Malaze (autorka) Obr V: Alcazár v Seville (autorka) Obr VI: Mešita v Seville a La Giralda (autorka) Obr VII: Alcazaba v Almerii (autorka) Obr VIII: Alhambra v Granadě (autorka) Obr IX: Generalife v Granadě (autorka)

58

12. Přílohy 12.1 SEZNAM PŘÍLOH 1. Fotografie Obr 1: Podkovovitý oblouk (autorka) Obr 2: Stylizované rostlinné ornamenty (autorka) Obr 3: Kachlíky azulejos (autorka) Obr 4: Výklenky taqas (autorka) Obr 5: Parter zasazený pod úroveň budov a cest (autorka) Obr 6: Průhled okny (autorka) Obr 7: Vodní kanál v rámci dlažby (autorka) Obr 8: Sochy zvířat v rámci Lví fontány (autorka) Obr 9: Typy kašen ve Španělsku (autorka) Obr. č. 10: Mešita v Córdobě – vstup (autorka) Obr. č. 11: Mešita v Córdobě – pohled na pravidelné oblouky (autorka) Obr. č. 12: Mešita v Córdobě – kombinace arabských a křesťanských prvků (autorka) Obr. č. 13: Mešita v Córdobě – Patio de los Naranjos (autorka) Obr. č. 14: Mešita v Córdobě – pomerančovníky (http://static.panoramio.com/photos/large/1309233.jpg) Obr. č. 15: Alcazaba v Malaze – Mudéjarský typ oblouku (autorka) Obr. č. 16: Alcazaba v Malaze – Patio de los Naranjos (autorka) Obr. č. 17: Alcazaba v Malaze – Patio de la Alberca (autorka) Obr. č. 18: Alcazaba v Malaze – Jardín de los Surtidores (autorka) Obr. č. 19: Alcazaba v Malaze – stinné schodiště (autorka) Obr. č. 20: Alcazaba v Malaze – Patio de Armas (autorka) Obr. č. 21: Gibralfaro v Malaze – pohled (autorka) Obr. č. 22: Gibralfaro v Malaze – fíkovník (autorka) Obr. č. 23: Alcazár v Seville – arkády v Patio de las Doncellas (autorka) Obr. č. 24: Alcazár v Seville – Patio de las Doncellas (autorka)

59

Obr. č. 25: Alcazár v Seville – Patio del Yeso (http://3.bp.blogspot.com/yUypLlt4CgE/T9jRwSpOs8I/AAAAAAAAG40/70kEZsabCw/s1600/Patio+del+Yeso+%284%29.JPG) Obr. č. 26: Alcazár v Seville – dvůr úřadů Casa de Contratación (http://2.bp.blogspot.com/-drKjxBpFUPQ/TaWB_9PLgI/AAAAAAAAGFA/LveSZBjJWq8/s1600/DSC00444.JPG) Obr. č. 27: Alcazár v Seville – Manýristická galerie s arkádami (autorka) Obr. č. 28: Alcazár v Seville – zahrady (autorka) Obr. č. 29: Mešita v Seville – La Giralda (autorka) Obr. č. 30: Mešita v Seville – vstup k Patio de los Naranjos (autorka) Obr. č. 31: Mešita v Seville – Patio de los Naranjos – pravidelný rastr pomerančovníků (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f5/SevillaPatioDeLosNaranjos.jpg) Obr. č. 32: Mešita v Seville – Patio de los Naranjos – zavlažovací kanály (http://static.panoramio.com/photos/large/45562525.jpg) Obr. č. 33: Alcazaba v Almerii – Casa del Alcaide (autorka) Obr. č. 34: Alcazaba v Almerii – nové zahrady (autorka) Obr. č. 35: Alhambra v Granadě – domy v Alcazabě (autorka) Obr. č. 36: Alhambra v Granadě – Patio del Cuarto Dorado (autorka) Obr. č. 37: Alhambra v Granadě – Patio de la Machuca (autorka) Obr. č. 38: Alhambra v Granadě – Patio de los Arrayanes (autorka) Obr. č. 39: Alhambra v Granadě – Patio de los Leones (autorka) Obr. č. 40: Alhambra v Granadě – Lví fontána (autorka) Obr. č. 41: Alhambra v Granadě – Patio de la Lindaraja (autorka) Obr. č. 42: Alhambra v Granadě – Srovnání posledních dvou úprav dvora Patio de los Leones (autorka) Obr. č. 43: Alhambra v Granadě – El Partal (autorka) Obr. č. 44: Alhambra v Granadě – El Partal – pohled z bývalého pavilonu (autorka) Obr. č. 45: Alhambra v Granadě – El Partal – detail výzdoby v Palacio del Pórtico (autorka) Obr. č. 46: Generalife v Granadě – celkový pohled (autorka) Obr. č. 47: Generalife v Granadě – dochovaná mozaika nad vstupem (autorka) Obr. č. 48: Generalife v Granadě – vyhlídková galerie (autorka) 60

Obr. č. 49: Generalife v Granadě – Patio de la Acequía – pohled k severním pavilonům (autorka) Obr. č. 50: Generalife v Granadě – Patio del Ciprés de la Sultana (autorka) Obr. č. 51: Generalife v Granadě – Patio del Ciprés de la Sultana – torzo cypřiše (autorka) Obr. č. 52: Generalife v Granadě – Jardínes Altos (autorka) Obr. č. 53: Generalife v Granadě – schodiště Escalera de Agua (autorka) Obr. č. 54: Generalife v Granadě – nové zahrady Francisca Prieto Moreno (autorka) Obr. č. 55: Generalife v Granadě – užitkové zahrady (autorka)

2. Tabulky Tabulka č. 1: Identifikované druhy rostlin v jednotlivých dílech muslimských autorů (autorka)

3. Básně z Alhambry a památky očima autorky Báseň č. 1: Báseň andaluského básníka z 10. století Ibn Jafayyi (překlad ze španělštiny – autorka) Báseň č. 2: Verše básníka Ibn Zamraka (překlad ze španělštiny – autorka) Báseň č. 3: Citát mexického spisovatele Francisca A. de Icaza (překlad ze španělštiny – autorka) Báseň č. 4: Báseň na Lví fontáně (překlad ze španělštiny – autorka) Báseň č. 5: Báseň v paláci Palacio de los Comares a ve věži Torre de la Cautiva (překlad ze španělštiny – autorka)

61

62