Wolf Meyer-Christian
ANGLO-ŽIDOVSKÁ ALIANCE Aristokracie – plutokracie Požidovštění horních vrstev anglického národa není již jen vnitřní věcí anglickou. Stalo se problémem, který se týká celého světa ze dvou příčin. I. V rukou anglické aristokracie spočívá výlučně právo rozhodovati o britské politice. Tím tato vrstva vykonává nejsilnější vliv na světovou politiku. Anglický lid nemá na tom podílu. Šlechta a vysoká společnost tvoří poměrně úzký, avšak skoro úplně exklusivní kruh, který se doplňuje sám za sebe a snaží se nepřipustiti nikoho z jiných kruhů na místa, která jsou spojena s vykonáváním moci. Než po celé století činí se již v tomto ohledu výjimky, které se však vždy týkají jen určitého případu. Vedle uznávání šlechtického původu, uznává se nyní i bohatství jako nárok na přístup do těchto vrstev. Po původu bohatství se nikdo neptá, rozhodující je pouze mocenské hospodářské postavení. Anglická šlechta má mnoho osobností, které zbohatly nečistým způsobem. To však nevadí. Vadí jen nízký původ a nedostatek peněz, takže ani nejschopnější nemají přístupu do vládnoucí vrstvy, pokud nevyhoví uvedeným podmínkám. Lze říci, že Velká Britanie je země se dvěma národy; jeden vládne, druhý je ovládán. Tento druhý národ zahrnuje prakticky celý ostatní anglický národ od zámožných, nikoli však bohatých, zato však vzdělaných středních vrstev, až po nezaměstnané. Horní anglická vrstva řídí stát jen podle svých zájmů a odmítá sociální závazky vůči pracujícím třídám. Považuje nesčetné dobročinné ústavy, vedené příslušníky vysoké anglické společnosti za zcela dostatečnou oběť bohatých ve prospěch chudých pracujících vrstev. Britská hořejší vrstva se vzdala obou základních požadavků opravdové aristokracie: osobního výkonu, jakožto předpokladu pro nárok na vládu, i závazku vůči národnímu společenství, vyplývajícího z mocenského postavení. Na místo toho postavila požadavek bohatství. Tím změnila svou podstatu. Z aristokracie, z vlády ušlechtilých, se stala plutokracie, vláda peněz. Aristokracie dbá na čistotu smýšleni i jednáni. Aristokracie je odpovědná. Plutokracie dívá se pouze na úspěch a schvaluje každý prostředek, který mu slouží. Plutokracie nezná žádné odpovědnosti před národním společenstvím, jehož vůbec nedbá. Tím se stává nebezpečím pro stát, který na ni spočívá. II. Opuštění rasové čistoty a její nahrazení bohatstvím vedlo nutně ke vniknutí Židovstva do anglické horní vrstvy, 'society', a šlechty. Jestliže dnes ve stech anglických šlechtických rodinách koluje jedna či více kapek židovské krve, ve více než stu šlechtických rodin pak výlučně židovská krev, pak by to bylo samo o sobě snad jen hodno truchlivého konstatování. Avšak působení a význam anglo-židovského míšení krve se tím nevyčerpává. Vévodové, hrabata, baroni a rytíři, kteří s potěšením žení či vdávají své děti za Židy, přehlížejí jednu velmi významnou skutečnost. Nevidí, že Žid, kterého přijali do svého kmene, nepovažuje se v něm za jedince, nýbrž za přední hlídku svého národa, která má vytvořiti předmostí na cestě k židovskému spolurozhodování o Anglii. Každým krokem, jímž Židovstvo vnikalo do vedoucích britských vrstev, vzrostl i židovský vliv na anglickou politiku. Lze říci, že dnes vůbec není možno žádné rozhodnutí britské vlády bez souhlasu Židů, účastnících se vedení britské říše. Avšak to není ještě vše. Příbuzenství krve a úzký styk s anglickými vedoucími kruhy umožnil Židům ovládnouti anglický obchod tou měrou, že v něm zavládl židovský způsob myšlení i u Angličanů, kteří nejsou židovského původu. V jaké míře k tomu přispěla příbuznost židovského náboženství, směřujícího ke hmotnému úspěchu, a zvláště anglického křesťanství, puritanismu, vysvětlíme v poslední části tohoto pojednání. Pro lepší porozumění a pochopení hlubších příčin anglo-židovské aliance chceme zde konstatovati jen toto: Ani obchodní, ani pokrevní smíšení židovské vrstvy s anglickou vládnoucí vrstvou nebylo by myslitelno, kdyby si nebyly podobné dva význačné podstatné
rysy obou národů. Je to kapitalistický způsob myšlení a nárok na světovládu. První to uznal křesťanský diktátor Oliver Cromwell, učiniv své poznání podkladem politiky, která povolala vyhnané Židy opět do Anglie, aby za jejich pomoci bylo zajištěno založení nynějšího britského impéria. Židé u kolébky britského impéria Široké vrstvy anglického národa zdaleka ještě nerozpoznaly tragedii svých dějin. Neboť je opravdu tragické, že právě stát, který kdysi byl Židům nejvíce nepřátelský na celém světě, stal se východiskem židovského nároku na světovládu. Z veliké části spočívá moc Anglie na tom, že proti ostatním evropským zemím mohla v rozhodujících stoletích vyvíjeti a konsolidovati svůj stát i národ s vyloučením jakéhokoli židovského vlivu na svůj vnitřní život. V roce 1290 král Eduard I. vypudil z britského ostrova Židy, kteří tu byli usedlí od dob římských. Tehdy muselo opustiti Anglii přes 16 tisíc Židů. Stalo se tak proto, protože ani všechny zákony a nařízení proti lichvě nemohly zabrániti škodlivé působnosti Židovstva. Teprve kolem roku 1660 počíná opět židovské stěhování do Anglie ve velikém měřítku. Jeho původcem je Oliver Cromwell. Tento svárlivý puritán měl pro svůj osudový krok ideální pohnutky. Chtěl na anglické půdě spojiti a smířiti Starý a Nový Zákon a spojiti tak židovskou snahu o světovládu s anglickou. Především však chtěl židovské peníze. Anglie za Cromwelových dob měla ve světě četné opěrné body. Avšak k vytouženému rozpětí moci jí chyběly obchodní styky a kapitál. Obojí bylo sjednoceno v rukou Židů, kteří právě od doby asi 150 let byli vypuzováni z Portugalska a ze Španělska. Většina těchto Židů obrátila se do Holandska, kde opět rozmnožila své jmění. Cromwell chtěl povoláním Židů zajistiti pro Anglii obchodní styky, které pěstovalo Holandsko, Španělsko a Portugalsko s Afrikou, Indií a s Amerikou. To se mu podařilo, a tak byl položen základ k britskému imperialismu a k anglosaskému světovému kapitalismu. U kolébky britské světové říše stojí tedy židovská peněžní moc. Jestliže nyní anglo-židovská aliance stojí ve znamení židovského nároku na vedení, má to své historické oprávnění, neboť čím více se anglický stát vyvíjel z válečnického, dobyvatelského a průkopnického státu ve stát obchodníků, tím užší muselo býti spojení s obchodním stavem na nějž se Židé specializovali. Tato skutečnost ve svých účincích na anglickou zahraniční a světovou politiku měla by dnes dějepisci dávat podnět k úplně novým názorům na britský imperialismus. Dosavadním dynasticko-státním názorem nelze již vývoj britské politiky a její souvislosti plně pochopit. Požidovštění anglické hospodářské morálky Velký Cromwellův sebeklam spočíval v tom že přes výstrahy šlechty a církve věřil, že zločinný pud Židů je důsledkem jejich utlačování. Doufal, že bude moci židovských obchodníků a peněžníků využít jako učitelů anglických obchodníků, aniž přitom na jeho krajany přejde obchodní židovský duch. Vývoj událostí však prokázal opak. Židovský kapitál, povolaný do země, zůstal věrný zákonům, podle nichž vznikl a vždycky žil, anglické hospodářství vidělo jeho úspěch a převzalo jeho metody. Již za Cromwella počal rychlý vzestup jednotlivých Židů a spolu s tím, zkáza charakteru a mravnosti u anglické horní vrstvy. Brzy je celé financování války i vojenské dodavatelství v židovských rukou. V popředí tu stojí Abrahám Israel, který se nazýval Antonio Fernando Carjaval. Přistěhoval se do Anglie mezi rokem 1630 až 1635, tedy ještě před Cromwellovým dovolením. Bylo to možné, poněvadž jako jiní jeho druhu se vydával za Portugalce. S vlastním loďstvem provozoval rozsáhlý obchod s Východem, se Západní i Východní Indií a s Jižní Amerikou. Ročně prý dovážel do Anglie za 100 tisíc liber šterlinků stříbra. Státní rada mu svěřovala velkou část dodávky obilí pro vojsko. Až do své smrti 1659 byl vlastně finančníkem anglického státu. Ač se vydával při příchodu za katolíka, brzy se ukázalo, že je tajným zakladatelem a vedoucím nové židovské obce v Anglii; vláda však z toho nevyvodila důsledky. Za války se Španělskem 1650 bylo dokonce zvláštním zákonem vyňato ze zabavení zboží, dovážené ze Španělska. Jedním z jeho hlavních obchodů bylo prodávání politických, vojenských a hospodářských zpráv vládě. Měl je totiž dík svým obchodním
stykům dříve než ona. Příchod oranžského rodu pouze posílí moc židovských finančních velmožů. Za Viléma III. se stává Solomon Medina jako dodavatel a králův bankéř nejmocnějším finančníkem země. Králi prokázal služby jako finanční poradce a byl za to povýšen do šlechtického stavu. Sir Solomon Medina je první nepokřtěný Žid, který byl povýšen do anglického šlechtického stavu. Ze svého postavení měl ohromný prospěch; v roce 1678 vykazoval roční obrat 80 tisíc liber šterlinků. Vynalezl spekulaci se stáními papíry a devizami. Vznik i struktura londýnské burzy jsou v podstatě od něho. Než promluvíme o dalším Medinově obchodním odvětví, představíme pro souvislost třetího židovského finančního krále 17. století, Samsona Abudiente. Abudiente založil po roce 1700 vedoucí finanční dům britské vlády. Podobně jako 50 let po jeho smrti vzniknuvší největší židovská hospodářská mocnost v Anglii, Rothschildové, i on již směšoval neviditelně své soukromé obchody se státním úvěrem britské říše. Poskytoval i prostředkoval státní půjčky, získával dodavatelské monopoly, nabyl obrovských statků a pronikl do prvních kruhů v zemi, všechno za pomoci korumpovaného ministerského předsedy Roberta Walpole, který mu byl dlužen. Walpole, který svým nemanželským dětem, se Židovkou splozených, opatřil šlechtické tituly, a tím zahájil řadu anglických šlechticů z židovské smíšené krve. Abudiente se oženil s bohatou Angličankou a přijal jméno Sampson Gideon. Sám sice přes všechnu námahu pro sebe nedocílil šlechtického predikátu, zato však pro svého syna, který jako baron byl povýšen mezi early, oženiv se s dcerou nejvyššího soudce sira Johna Fardleye Wilmota. Pokud možno konstatovat, žije ještě dnes po 200 letech pět šlechtických rodin, v nichž koluje krev Samsona Abudiente. O Medinovi i o Abudientovi, jakož i o Manasseh Lopezovi, jiné velké židovské bankovní firmě té doby víme, že rozvinuli onu velkou podvodnou spekulaci, která vždy na londýnské burze měla velkou důležitost: působení na kursy státních papírů falešnými zprávami. Lopez například zbohatl falešnou zprávou o smrti královny Anny. Když po této zprávě státní papíry poklesly, nakoupil je svými agenty a udělal ohromný obchod. Jeho přímým potomkem je lord Ludlow. Jakým způsobem se však nejvyšší zástupci anglické aristokracie účastnili takových špinavých židovských obchodů, o tom je řada svědectví, které prokazují jasně rychlý morální úpadek anglické vedoucí vrstvy v důsledku židovského vlivu. Churchillův předek Nejhorší je případ vévody Marlborougha. Mezi ním a Židem Medinou bylo úzké obchodní společenství, ačkoli vévoda byl vrchním velitelem anglického vojska a Žid jen dodavatelem. Marlborough, jehož občanské jméno bylo Churchill (je předek nynějšího britského premiéra Churchilla). Svěřil Medinovi veškeré zásobování svého vojska a zúčastnil se zisku, kterého Medina přitom docílil dodáváním horší kvality a menší kvantity. Kdo považuje za neuvěřitelné, že by anglický vojevůdce pomáhal šidit vlastní vojáky o potravu, musí se dát poučit ještě o něčem lepším. Medina neobchodoval se zprávami jen tím způsobem, že je prodával britské vládě. Zásoboval zároveň i nepřátele Anglie. Měl je totiž z nejlepšího pramene, od vévody z Marlborough. Je historicky zjištěno a židovskými autory potvrzeno, že Marlborough byl vydržován Medinovými penězi. Židovští historici Graetz a Picciotti zaznamenávají, že dostával od Mediny ročně 600 liber šterlinků a zato mu jako prvnímu dával zprávy z bojiště, ještě dříve než vlastní vládě. Ostatně i anglický parlament se několikrát případem obíral, avšak pro mocenské postavení vévodovo nemohl zavést vyšetřování. Historik anglického Židovstva, Picciotti, napsal, že vítězné bitvy Marlboroughovy přispěly stejně k moci Židů jako ke slávě Anglie. Medina poskytováním peněz vévodovi dělal skvělý obchod, neboť zato dostal zpravodajský monopol a mohl šířením falešných zpráv působit bez rizika na burzovní kursy a vydělávat miliony. Rotschildův dům, jehož anglická větev vznikla kolem roku 1800, zdokonalil toto podvodné ovlivňování kursů, neboť pět bratří Rothschildů žilo v různých evropských státech a mohlo spolupracovat.
„Královský poradce“ Na tomto místě pojednáme o poměru Eduarda VII., velkého Židomila a obchodního machra na anglickém trůně se Židem Casselem. Eduard, který již jako Waleský princ byl světákem, který věčně potřeboval peněz vyvolal svým stykem se Židy zděšení dokonce i u své matky královny Viktorie, ačkoli nijak nebyla nepřítelkyní Židů. Jistě zřídkakdy poskytla korunovaná hlava Židům ve Velké Británii tolik důkazů o své přízni a přátelství jako on. Hned když 22. ledna 1902 nastoupil na trůn, dal britským Židům důkazy své náklonnosti. "Známy byly jeho přátelské styky s knížaty bursy Rothschildy, Sassoony a s jinými Židy. Udržoval však tento důvěrný poměr nikoli z diplomatických příčin, nýbrž z osobní náklonnosti k těmto mužům. Stal se Židům druhým králem Kyrem." (dr. A. Kohut: Gekrönte und ungekröte Judengreude, Berlin, 1913). Kupodivu se nezmiňuje spisovatel tohoto chvalozpěvu o muži, jehož osobnost si nelze z králova lehkomyslného života odmyslit, a bez jehož pomoci by se asi pro dělání dluhů, což královna nenáviděla, nikdy nebyl dostal na trůn. Je to německý Žid Ernst Josef Cassel, který se stal největším finančníkem Anglie v poviktoriánské době. Překonal daleko všechny své předchůdce. Mohl se chlubit, že má v rukou krále světové říše. Cassel, narozený roku 1852 v Kolíně nad Rýnem jako syn bankéře, putoval brzy do Liverpoolu, kde však neměl úspěch. Obrátil se proto do Londýna, kde otcovskými penězi spekuloval na burze. Krkolomné spekulace jej přes noc obohatily. Když roku 1921 zemřel, zanechal nejméně 200 milionů liber šterlinků, tedy asi 1 miliardu zlatých marek. Nevíme přesně, jak se seznámil se stále zadluženým a peněz potřebným Waleským princem. Určitě však již před nastoupením na trůn roku 1901 byl jeho finančním poradcem pro soukromé jmění. O několik let později je jeho důvěrným přítelem a stálým průvodcem na všech cestách a členem korunní tajné rady. Ačkoli Casselovo jméno bylo uváděno ve všech skandálech, které hýbaly finančním světem, byl přece povýšen králem Eduardem VII. do šlechtického stavu. Byl pak sirem Ernestem Casselem. Jeho dcera se provdala do rodiny vysoké anglické šlechty. V procesu konaném po válce v Americe, učinil Žid Felis Warburg přísežnou výpověď, jak Casselova vnučka Lady Edwina Cynthia Moudbatten (německé jméno Mattenberg), která se vdala do královské rodiny, přišla ke svému šlechtictví: král Eduard povýšil jejího dědečka do šlechtického stavu za to, že mu opět zaplatil dluhy ze hry v částce 2 milionů dolarů. Casel již dříve ve spojení s některými obchodními přáteli sanoval finance úplně zadluženého krále. Král největší světové říše se nechal přivandrovalým Židem zachránit před veřejným skandálem. Věděl, že se mu tím vydává do rukou. Také Cassel provozoval podvodnou spekulaci na burse. Je zaručeno, že ve své hodnosti finančního poradce britské vlády roku 1916 obdržel dříve než všichni ostatní úředníci zprávu o bitvě u Skagerraku. Telegrafoval do New Yorku svým důvěrníkům, že Anglie utrpěla nejtěžší porážku všech dob. Anglické státní papíry klesly na minimum. To bylo, co Casel chtěl: nakoupil hned všechny cenné papíry, které mohl sehnati: V Americe teprve po válce vešlo ve známost, jakou hru tehdy Cassel hrál. Jinak by byla mise, která ho o tak později přivedla do Spojených států, dopadla asi jinak. Se svým souvěrcem lordem Radingem byl tehdy vyslán britskou vládou do Washingtonu, aby jednal o vstupu USA do světové války. Židovské milionářské rodiny jako zástupci anglické šlechty Nyní promluvíme o postupném pronikání Židů do vedení britského impéria. V popředí stojí tu velké židovské rodiny, které při své hospodářské moci razily Židovstvu cestu k ústředním úředním místům Anglie svou svatební politikou a podplácením. Je to malý kruh židovských rodin, jejich jména jsou: Rothschild, Montefiore, Goldsmid, Sassoon, Samuel, Mond, Isaacs. Ze Samuelů stali se lordové Bearsted, Swaithling a baron Montagu, z Monda lord Melchett a z Issaacse lord Reading. Tyto rodiny představují židovskou aristokracii v Anglii. Jejich moc je pro neanglický svět
nepředstavitelná. Příslušníky a členy těchto rodin nacházíme ve vedení všech Židovských organizací v Anglii a současně v anglickém šlechtickém rejstříku. Tato skupina ztělesňuje personální unii mezi Židovstvem a Albionem. Nejstarší z těchto rodin jest londýnská větev rodiny Rothschildovy. Rothschildové Tato větev frankfurtské židovské rodiny byla v Anglii nejdůležitějším činitelem pro proniknutí Židovstva do anglické vedoucí vrstvy. Nathan Mayer Rothschild (1777-1836), do Anglie se vystěhovavší syn frankfurtského Žida Mayera Amschela Rothschilda, získal své jmění financováním Wellingtonova tažení proti Napoleonovi ve Španělsku 1809. Bezohlednými spekulacemi stal se postrachem Anglické banky. Jeho syn Linoel Nathan (1808-79) byl vůdcem emancipace Židů v Anglii. Jeho desetiletý boj o místo v dolní sněmovně skončil úspěšně. Jako intimní přítel židovského ministerského předsedy Disraeliho, jinak lorda Beaconsfielda, zprostředkoval koupi akcií Suezského kanálu britskou vládou. O tom později. Jeho syn Nathaniel (1840-1915) dostal v roce 1885 jako první nepokřtěný Žid titul lorda a místo v horní sněmovně. Jeho politické postavení se opíralo o těsné přátelství s králem Eduardem VII. Syn tohoto, lord Lionel Walter Rothschild (1868-1937), stal se známým jako příjemce Balfourova dopisu, onoho pověstného prohlášení, jímž Palestina byla vydána Židům. Rothschildova rodina až dodnes velmi obratně provozuje hru, při níž jsou rozděleny úlohy, aby tak byla maskována spolupráce různých židovských skupin. Tak například baron Edmond de Rothschild, v Anglii šijící syn prvního pařížského Rothschilda, uložil část svého jmění do organizace palestinských hospodářských podniků, za což je ještě dnes uctíván sionisty jako polobůh, - a v protikladu k příjemci Balfourovy deklarace Lionelu Walterovi jeho synovec Lionel Nathan Rothschild zakládá jako odpověď na tuto deklaraci "Ligu britských Židů", jednotu židovských anglických státních občanů, jakožto organizaci asimilačních Židů, která se staví proti židovské národnosti, to jest nepřeje si samostatného židovského národa. Tato liga jest jednotou zbohatlých Židů, kteří mají za to, že jejich postavení v Evropě jest sionismem ohrožováno. Jiný syn prvního londýnského Rothschilda, Anthony, vystupoval jako sportsman a umělecký sběratel. Dostal první ze své rodiny anglický šlechtický titul, byl roku 1842 královnou Viktorií jmenován baronetem. Jeho obě dcery provdaly se do anglických šlechtických kruhů. Bratr Anthonyho, Mayer Nathan, provdal svou dceru za britského premiéra Roseberyho. Vévoda of Roxburghe si vzal rovněž za ženu dceru jednoho z Rothschildů. Také syn zahraničního ministra Lorda Halifaxe má za ženu dceru jednoho z Rothschildů. Sňatky s dcerami Rothschildů jsou požidovštěny dále rodiny earla of Oxford and Asquith, barona Aberdare a barona Kemsleye, jakož i sira C. J. C. Granta a sira Hugha S. Barnesa. Politický význam anglických Rothschildů není však vyčerpán jejich bankovním domem, ani sňatkovou politikou. Spočívá kromě toho ve vedoucí úloze členů této rodiny v nesčetných židovských organizacích, ve velké míře politických. Tato stránka činnosti Rothschildů bude vylíčena v souvislosti s politickou životností ostatních židovských rodů. Disraeli a emancipace Zásah Disraeliho, pozdějšího ministerského předsedy lorda Beaconsfielda, ve prospěch Rothschildův, přivodilo úplnou emancipaci Židů v Anglii. Vliv Disraeliho byl veliký. Jeho kariéra jest úžasná. Jeho současníci opětovně mu vytýkali, dokonce i otevřeně v parlamentě, jeho bezcharakternost a dokazovali mu, že mění své zásady jako špinavé prádlo. Přesto se mu podařilo získati a udržeti přízeň nejvyššího činitele, královny. Brzy po té, kdy tento v důsledku ustavičných ženských historek věčně zadlužený Žid byl Rothschildem sanován a stal se zámožným sňatkem s bohatou paní starší o 15 let než byl sám, podařilo se mu státi se vedoucím konservativní strany. Po krátké činnosti jako kancléř pokladu stal se roku 1868
poprvé ministerským předsedou. Královna Viktorie, pro niž vynašel titul císařovny indické, držela nad ním za to ochrannou ruku až do smrti. Opíraje se o takovou moc, mohl se tedy snadno přimluviti za připuštění nepokřtěných Židů do parlamentu. Při veškeré moci, kterou získali vedoucí Židé v anglickém veřejném životě, byl jim totiž vstup do parlamentu uzavřen. Závorou byla tu forma přísahy, kterou každý poslanec musel složit. Tato přísaha se totiž končí křesťanským vyznáním: "Upon the true faith of a Christian" (Na pravou víru křesťanskou). Pro úředníky, důstojníky, státní návladní a jiná privilegovaná povolání platila rovněž podobná přísaha, která automaticky vylučovala všechny lidi židovského vyznání. Za stále stoupajícího vlivu Židů však anglický stát krok za krokem ustupoval od této tradice. Poslední hradbou byl parlament. Teprve v roce 1858 vnikli Židé do dolní sněmovny, do horní sněmovny pak o 27 let později. Dějiny této kapitulace jsou současně částí dějin rodiny Rothschildovy, protože k ní došlo za boje Lionela Rothschilda o křeslo v parlamentu. Již roku 1847 byl Lionel, podle tehdejších listů nesmírnou korupcí, zvolen do dolní sněmovny. Avšak křesťanská přísaha znemožnila mu zaujmouti místo a vykonávati úřad. Pokus o povolení přísahy bez závěrečných slov skončil dvakrát neúspěchem. Po debatách o tomto židovském původu, trvajících po celé roky, dosáhla dolní sněmovna, kde většina ve prospěch připuštění Židů rostla, v roce 1858 konečně souhlasu horní sněmovny ke změně přísahy. Přes zásadní výhrady horní sněmovny umožnila tím připuštění Židů do parlamentu. Těchto debat se Disraeli úplně zúčastnil. Ve své řeči pro Rothschilda prohlásil roku 1847 v dolní sněmovně: "Právě jako křesťan nemohu na sebe vzíti těžkou odpovědnost a vylučovati ze zákonodárného shromáždění lidi, kteří se přiznávají k náboženství, v němž se narodil můj Spasitel." Toto pokrytectví ukazuje nám Disraeliho, jaký skutečně byl. Do horní sněmovny se dostal roku 1885 jako první nepokřtěný Žid Nathaniel Rothschild, syn Lionelův, který za egyptské války půjčil vládě peníze a za tuto zásluhu byl královnou jmenován lordem. Rothschildův dům při svém triumfu nad zákonem a tradicí měl svého arijského anglického ochránce právě tak, jako ho měl Montefiore při svém boji za Palestinu. V případě Rothschildově byl to lord Russel, který bojoval za připuštění Židů a svými návrhy a útoky proti horní sněmovně umožnil Disraelimu jeho práci. Rothschildovým vstupem do dolní sněmovny stala se tato sněmovna též Parlamentem Židovstva, a Židé ji používali, aby informovali veřejné mínění o židovské otázce. Jak veliký význam připisovali Židé každému kroku na cestě do horních anglických vrstev, ukazuje "Anglo-židovská chronologie", kterou v dřívějších letech končila každá židovská ročenka. Tak nacházíme tam zaznamenáno každé povýšení Žida do šlechtického stavu, propůjčení úřadů atd. Například čteme tu: 1723 Uznání Židů parlamentem za britské poddané. 1831 Židé připuštěni k londýnskému občanství. 1837 Sheriff Montefiore povýšen královnou Viktorií do šlechtického stavu. 1841 Isaac Goldsmid jako první Žid jmenován baronetem. 1845 Zákon o osvobození Židů ve veřejných úřadech od přísah, které jsou neslučitelny s jejich svědomím (křesťanská přísežná formule). 1803 Návštěva královny a královského manžela u sira Isaaca Liona Goldsmida. 1858 Zákon o oprávnění Židů k členství v parlamentu. Baron Lionel de Rothschild zaujímá své místo v parlamentu. Sir Francis Goldsmis jako první Žid v korunní radě. 1865 Benjamin S. Phillips zvolen londýnským lordmayorem. 1868 Benjamin Disraeli ministerským předsedou anglickým. 1885 Sir M. Rothschild jako první Žid jmenován perem s titulem lord Rothschild. 1888 Baron Henri de Worms jmenován státním podsekretářem pro kolonie a členem korunní rady. 1910 Herbert Samuel jmenován generálním poštmistrem. 1917 Edwin Montagu jmenován ministrem pro Indii.
1918 Earl Reading jmenován velvyslancem v USA. 1920 Herbert Samuel jmenován vysokým komisařem pro Palestinu. 1921 Lord Reading jmenován indickým místokrálem. Tato malá ukázka stačí. Vidíme, že Židé vedou přesnou knihu o svých úspěších. Nápadné jest ustavičné opakování stejných jmen v tomto seznamu. Jsou to příslušníci malého kruhu mocných židovských rodů, které jsou předvojem Židovstva. Jejich význam však nedá se měřiti jen propůjčenými šlechtickými tituly. Tyto pocty jsou vlastně jen potvrzením dříve již docílených úspěchů. Boj o vzestup těchto rodin zasluhuje zvláštního pojednání. Učiníme tak v dalších kapitolách, kde představíme jednotlivé rodiny. Montefiore V polovině minulého století, když Rothschildův dům musel v Anglii ještě bojovati o společenské uznání, těšila se jiná židovská rodina již velké vážnosti u vedoucí vrstvy, státních úřadů a koruny. Byli to Montefiorové. Za své úspěchy děkovali přirozeně svým penězům. Jejich vzrůst založil Moses Montefiore, který byl povýšen královnou Viktorií do šlechtického stavu, ačkoli jako mnoho jiných britských "šlechticů" židovské rasy ani se nenarodil na anglické půdě. Jeho rodiče žili v Itálii, kde se narodil roku 1784. Když zemřel roku 1885 ve stáří 101, byla již hospodářská i společenská moc jeho nesčetných potomků trvale upevněna. Moses byl bankéřem. Dlouho omezoval svou činnost na nečisté peněžní obchody, které mu vynášely tím více, poněvadž byl spříbuzněn s anglickým finančním králem té doby, Nathanem Mayerem Rothschildem. Rothschildové vymohli mu, že byl připuštěn na burzu jako makléř pro kursy. Museli za něj zaplatiti 1 200 liber šterlinků. Brzy vydělal Montefiore jako burzovní agent Rothschildův tolik, že se mohl vzdáti makléřství a věnovat se úplně svým politickým plánům, totiž dosáhnutí židovské emancipace. Roku 1824 stal se ředitelem různých anglických železničních a plynárenských společností. Tři roky potom byl již jako první Žid zvolen sheriffem města Londýna. Politickou základnou pro Montefiora byl "Board of Deputies of British Jews" (Zbor zástupců britských Židů), organizace, která byla jakýmsi velitelským můstkem světového Židovstva. Montefiore dovedl si opatřiti přístup do nejvyšších společenských kruhů a proniknouti k samé královně. Počátkem vlastní Montefiorovy činnosti byla rituální vražda, která byla spáchána v Damašku v roce 1840 na italském páteru Tomasovi a vedla k zatčení Žida, který ji spáchal. Montefiore dosáhl zakročení britské vlády, která egyptského místokrále Mehemeda Ali Pažu donutila, aby Žid, zatčený na nátlak francouzského konsula, byl propuštěn. Montefiorovi za pomoci anglického zahraničního ministra se podařilo vypomoci od tureckého sultána všeobecný zákaz, aby Židům v Palestině byly vytýkány rituální vraždy. Této aféry použil Montefiore k podpoře svého plánu židovské kolonizace v Palestiny. Tím jest Montefiore původcem všeho zla, které pak později vzniklo ze židovských plánů na stát a z palestinské politiky Židovstva a Anglie. Montefiore sám podnikl sedm cest do Palestiny a investoval tam ohromné částky. Úspěchy intervence v Damašku podnítily jeho ctižádost tou měrou, že se cítil povolán vměšovati do záležitostí všech států, které byly donuceny na svém území učiniti opatření proti Židům. Tak intervenoval roku 1846 u cara Mikuláže I. a 1872 u cara Alexandra II. Za týmž účelem podnikl cesty do Itálie, Maroka a Rumunska, kde hrozbou nemilosti britské královny hájil věc tamních Židů proti jejich vládám. Byl přitom podporován některými britskými ministry, především však tzv. veřejným míněním a londýnským tiskem. Příznačné pro souhlas královny Viktorie s touto jeho činností jest odůvodněni, s nímž byl přijat roku 1846 do šlechtického stavu. Stalo se tak za "jeho velké zásluhy o židovský národ." Ještě jasněji mluví dopis, který královna po jeho smrti zaslala jeho pozůstalým. Počíná slovy: "Jest mi potřebou, aby mně a mé duši svět poskytl útěchu nad ztrátou Montefiora, největšího muže v mém království." Měří-li se velikost bohatstvím, pak měla královna asi pravdu, neboť Moses Montefiore zanechal na tehdejší dobu neslýchané jmění 400.000 liber šterlinků. V boji proti posledním hradbám anglické tradice a germánského rasového uvědomění hrál Montefiore úlohu herce za kulisami, zatímco Lionel Rothschild byl
útočníkem. Montefiore podporoval svými styky Rothschildovo proniknutí do parlamentu. Spojení mezi Montefiorovými palestinskými plány a pozdějším politickým sionismem provedl Mosesův prasynovec, Francis Abraham Montefiore, vnuk jeho bratra Abrahama. Francis Motefiore patří k politicky nejvlivnějším Židům. Od královny Viktorie dostal titul baroneta po Mosesovi, který zemřel bez dětí. Zajímavá je cesta, kterou se ubíral jiný Mosesův bratr, Jacob Montefiore. Ten se specializoval na financování Austrálie, tehdy zanedbávané britské kolonie. Stal se kontrolorem veškerých australských obchodních financí. Pracoval též jako agent pro Rothschildův dům. Přestěhoval se na řadu let úplně do Austrálie, když roku 1835 byl jmenován vládním komisařem pro kolonizaci Austrálie a členem australské správní rady. Použil těchto úřadů ke zvýšení svého jmění. Když se mu obchod dařil, po založení Australské banky, kterou vedl, přizval ke spolupráci své synovce Jacoba a Josefa a založil s nimi finanční dynastii, které po několika desetiletích prakticky patřila celá Austrálie. Syn jeho synovce Jacoba, Jacob Isaac Montefiore kontroloval za tento koncern skoro veškeré australské bankovnictví. Dnes není v Austrálii zlatého ložiska nebo stříbrného dolu, který by nebyl touto finanční diktaturou kontrolován. Velikou politickou důležitost měl jiný Mosesův synovec, Josef Sebag Motefiore (1822-1903), který byl povýšen na šlechtice roku 1896. Získal milionové jmění jako člen předsednictva londýnské burzy. Také on byl předsedou "Board of Deputies of British Jews", zastával úřad italského generálního konsula v Londýně a místo smírčího soudce a sheriffa města Londýna. Veliký význam pro politické Židovstvo v Anglii mělo spojení rodiny Montefiore s bankovní rodinou Goldsmidovou, z níž pocházeli četní vedoucí sionisté. Nathaniel Mayer Montefiore, syn, Mosesova bratra Abrahama, vzal si za ženu dceru Isaaca Liona Goldsmida. Z tohoto manželství zrodil se roku 1858 Claude Goldschmid - Montefiore (zemřel roku 1938). Ten byl čestným doktorem oxfordské university a měl vedoucí místo v anglických pedagogických kruzích, přitom však byl patrně i dobrým obchodníkem, neboť zanechal po sobě jmění 623.000 liber šterlinků. Jeho syn Leonard Goldschmid-Montefiore má ještě dnes význačné místo v židovské anglické politice a byl po léta prezidentem Anglo-židovské asociace. Goldsmidové Patriarchou této anglické bankéřské rodiny je Žid Benedikt Goldsmid, který se uprostřed XVIII. století vystěhoval z Hamburku. Jeho tři synové, Abraham, Benjamin a Asher, dopracovali se ještě v době předrothschildovského mocného postavení. Byli dodavateli zlata pro Anglickou banku a Východoasijskou společnost. Z posice státního bankéře a největší směnárenské firmy je vytlačil Rothschild. Jejich firma Baring a Goldsmid byla jím připravena o vedoucí postavení. Avšak úřední obchod se zlatem jim zůstal. Ještě dnes jsou ceny zlatého trhu pro světový trh na londýnské burse určovány čtyřmi židovskými firmami. Jsou to Rothschild, Samuel, Montagu a Goldsmid. Rothschildův boj proti Goldsmidovi donutil dva ze tří bratří, Abrahama a Benjamina, k sebevraždě. Asher zůstal na šivu a pro své bohatství dostal se do úzkých styků nejen s ministerským předsedou Pittem, nýbrž i s královským domem. Asherův syn Isaac Lyon zdědil jmění i firmu. Sjednával půjčky pro portugalskou vládu a dostal za to titul barona de Palmeria. Královna Viktorie uznala tento titul tím, že Isaaca jmenovala baronetem. Byl to první židovský baronet v Anglii. Zúčastnil se boje o emancipaci Židů v Anglii. Přízni královnině se těšil i jeho syn sir Francis Goldsmid (1808-70), který jako státní návladní stal se nejen členem dolní sněmovny, nýbrž i královským finančním poradcem. Byl jako první Žid v královnině radě. Je spoluzakladatelem Anglo-židovské asociace. Protože zemřel bez dětí, přenesla královna jeho titul na jeho synovce Juliana. Sir Julian Goldsmid byl jedním z nejvýznamnějších britských politiků v 80. letech minulého století.Velký význam pro rozvoj židovské moci v Anglii měl jiný člen této rodiny, Albert Edvard Goldsmid, který byl důstojníkem a přivedl to až na plukovníka. Byl přijat do armády jen proto, že se jeho otec dal pokřtít, ale jako poručík vrátil se opět k židovské víře. Je příznačné, že král Eduard VII. v době, kdy byl ještě princem Waleským, si ho vybral za pobočníka.V
přítomné době má značnou důležitost ještě sir Osmond Elim D'Avigdor Goldsmid, známý odpůrce Němců (1879-1940). Pochází z otcovy strany ze židovské rodiny, která byla Napoleonem I. povýšena do stavu vévodského a dostala titul hrabat D'Avigdor. Jméno Goldsmid převzal od bezdětného zesnuvšího Juliana Goldsmida, jehož jmění zdědil. Měl po světové válce významné místo jako sionisticky smýšlející předseda Anglo-židovské asociace a Board of Deputies. Až do smrti byl vedoucím Pomocného díla pro židovské emigranty z Německa. Rodina Sassoonů Příznačná pro nedostatek úsudku anglických vysokých vrstev je skutečnost, že do svých řad přijímala právě židovské rodiny, které přišly ze zahraničí. Rothschildové a Goldsmidové z Německa, Montefierové z Itálie atd. Zcela exotického původu však je rodina Sassoonova, která nezakrytě projevila své asijské loupežné instinkty. Sassoonové jsou původci pověstné opiové války Anglie proti Číně. O tom píšeme na jiném místě. Zasloužili si označení "indičtí Rothschildové" jak svým bohatstvím, tak obchodními metodami. Jako obchodníci s opiem a vykořisťovatelé obchodovali ve velkém životní i pracovní silou celých národů. Po staletí šila tato rodina v různých městech turecké říše, naposled v Bagdádě, kde se roku 1792 narodil David Sassoon, zakladatel této rodiny v Anglii obdařeně šlechtictvím. S tuctem svých dětí přesídlil nebo utekl roku 1832 do Bombaye, kde založil bankovní dům Sassoon Co. Vytvořil si v Bombay vlastní obchodní loďstvo, jímž nejprve dopravoval cizí zboží. Od roku 1834 vozil své vlastní náklady, hlavně opium. Od Východoindické společnosti pronajal si téhož roku monopol opiového obchodu s Japonskem a Čínou. O tomto jeho obchodu a jeho důsledcích povíme v jiné kapitole. Zde jen konstatujeme, že jako nejbohatší muž v Bombay zanechal po své smrti jmění 5 milionů liber šterlinků. Hlavním dědicem byl jeho syn Abdallah David, narozený 1817 v Bagdádu. Ten zemřel na svém zámku v Brightonu na anglickém jižním pobřeží roku 1896. Pokračoval v obchodu s opiem se stejným úspěchem a měl významnou politickou účast v Číně. Roku 1872 byl jmenován baronetem, 1890 baronem. Jeho styky s Eduardem VII. vyvinuly se v osobní přátelství. Jako Eduardův důvěrník měl v londýnském finančním světě po dvě desítiletí velkou důležitost. Do Londýna se přistěhoval teprve po své nobilisaci v roce 1873. Oba jeho paláce, v Knightbridge a Brightonu, byly střediskem tzv. lepší společnosti. Měl neobyčejné bystrý obchodní čich: poznal, že opiový obchod, který vyvolával ve světě odpor, má do budoucna omezené vyhlídky, a proto investoval své jmění do továren na bavlněné látky v Indii. Statisíce indických dělníků bylo jím vykořisťováno a připravováno o zdraví. Jeho továrny mají velký podíl na indickém problému, který volá do nebes. O židovstvo se příliš nestaral. Avšak pro kontakt této rodiny se židovskými zájmy stačí, že jeho bratr Ruben byl po desetiletí členem dolní sněmovny. Jeho syn Edvard Albert (1856-1912) zdědil baronetský titul otcův. Vzal si dceru barona Gustava de Rothschilda. Dlouhá léta byl členem dolní sněmovny. Byl též víceprezidentem Anglo-židovské asociace. Jeho dcera Sybila provdala se do nejvyšší anglické šlechty, do rodiny markýzů of Cholmondeley, a jeho syn Philip stal se anglickým ministrem. V posledním kabinetu Chamberlainově byl ministrem veřejných prací až do své smrti v roce 1939. Tento Philip Albert Gustav David Sassoon byl od roku 1912 členem dolní sněmovny, za světové války privátním sekretářem a politickým rádcem anglického generalissima Haiga, potom Lloyda Georga. Po válce byl řadu let státním podsekretářem pro vzduchoplavbu. Byl velmi bohatý a vlivný. V roce 1937 byli jeho hosty nynější král a královna. Jeho palác byl velmi významným politickým salonem. Každou středu scházeli se tu ministři a členové parlamentu a připravovali kulisy pro politickou hru nejbližších týdnů. Proto byl jeho vliv neobyčejný. Hospodářským podkladem jeho politické a společenské důležitosti byly přádelny bavlny v Indii, jež byly jakýmsi monopolem. Svým indickým dělníků platil nepatrné mzdy, takže často stávkovali. O tento obchod se dělil Philip se svým bratrancem, který po skončení opiové války (1844) převzal řízení tehdy založené čínské filiálky Opiové společnosti. Jeho syn, sir Jaco
Elias Sassoon, byl vedoucím bavlnářským magnátem v Indii. Z jmění, jež získal bezohledným vykořisťováním čínského i indického lidu, plynuly milióny do všech možných židovských institucí, které založil. Byl hlavním finačním zdrojem sionismu. Pro 15 tisíc indických dělníků, které ve svých dílnách zaměstnával, nevybudoval ovšem ani jediný dobročinný ústav. Samuelové Největší petrolejový koncern světa je dnes Royal Dutch Shell, je to světová mocnost. Moc ale mají v rukou Židé. Shell vznikl fúzí holandské petrolejové společnosti Deterdings, Koninklijke Nederlandsche, Maatschappij (Royal Dutch) a Shell-Transport and Trading Company. Zakladatelem a hlavou této společnosti pro dovoz petroleje byl Žid Marcus Samuel (1853-1927), který po světové válce obdržel titul lord Bearsted of Madstone a jako viscount křeslo v anglické horní sněmovně. Marcus Samuel se narodil v chudé londýnské čtvrti jako syn obchodníka, který tam měl malý obchod s mušlemi a perletí. Převzal po otci obchod a z jeho výtěžku si opatřil starý parník, kterým dovážel mušle z Asie a Indie. Brzy měl malé loďstvo, a aby nejezdil nazpět naprázdno, bral sebou z přístavů Černého moře ruský petrolej, který v sudech dopravoval do Východní Asie. Bylo to velmi výnosné. Když se začalo se stavbou tankerů, poznal ihned výhodu takovýchto lodí proti dopravě petroleje a benzínu v sudech a velkým úvěrem od Rothschilda, interesovaného na ruských naftových polích, vybudoval si malé tankové loďstvo, jež záhy nabylo ve světovém boji o petrolej rozhodujícího významu, když za konkurenční války mezi Rockefellerovou Standard Oil a Detergins Royal Dutch byla tato společnost přitlačena ke zdi, poněvadž neměla vlastní dopravní prostředky. Se Samuelovým loďstvem se podařilo společnosti Deterding vydržet boj proti Rockefellerovi. Ze spolupráce vzešlo spojení obou firem pod názvem Royal Durch Shell. Tento koncern dnes sestává ze sta společností ve všech dílech světa, kontroluje rozsáhlé petrolejové oblasti a po zavedení zájmové spolupráce s Rothschildovými podniky především v Asii. Od roku 1924 je Marcus Samuel viscountem Bearsted of Maidstone a jeho bratr Samuel podílníkem firmy a členem dolní sněmovny. V letech 1902-1903 byl Marcus vrchním starostou města Londýna. Jako Žid byl Samuel stoupencem směru asimilačního. Byl viceprezidentem "Ligy britských Židů", založené roku 1917 Lionelem Rothschildem proti sionistům. V koncernu Shell je sdružen nesčíslný počet petrolejových společností všeho druhu. Syn Marcův, Walter Horace Samuel (narozen 1882), druhý lord Bearsted, je dnes ředitelem v 52 takových společnostech a zároveň v dozorčích radách nebo na ředitelském místě v řadě bank a pojišťoven. Tato rodina Samuelova jest pouze jednou větví velkého rodu. Druhá taková větev je bankéřská rodina, která pochází od hodináře, zlatníka a lichváře z Liverpoolu, Luise Samuela. Proti asimilačním tendencím prvé větve Samuelovy rodiny, účastní se tato druhá větev aktivně židovské politiky. Již nejstarší syn Luise Samuela pronikl do anglické vysoké šlechty. Je to Montagu Samuel (1832-1911), který začal v Londýně jako půjčovatel peněz. Již v 21 letech otevřel bankovní obchod, který ještě dnes prospívá. Jeho politický vzestup začal v kruzích čistě židovských. Ve svých 30 letech byl vynikajícím členem Board of Deputies. Jako prezident této židovské instituce se stal roku 1885 poslancem v dolní sněmovně, jímž byl až do roku 1900. O sedm let později se dostal už jako lord Swaithling do horní sněmovny. Za své jmění vděčí především obchodu se stříbrem a obchodu s devizami. Byl horlivým propagátorem sionismu. Ze tří synů Montagu Samuela zdědil první, Luis Samuel (1869-1928), po otci titul lorda a bankovní závod, ve kterém již byl jako podílník jeho bratr Lionel Samuel Montagu (narozen 1883). Luis Samuel byl sionista. Po jeho smrti zdědil lordský titul jeho syn Stuart Samuel Montagu. Ze Samuelovy rodiny pochází několik britských ministrů. Ministrem byl již druhý syn prvního lorda Swaithlinga, Edwin Samuel Montagu (1879-1924). Tomu usnadnila politickou dráhu vážnost a jmění jeho otce. Roku 1910 se stal státním podsekretářem pro Indii, roku 1914 státním sekretářem pro finance. Roku 1916 převzal po Lloydu Georgeovi ministerstvo
zbrojního průmyslu, roku 1917 se stal státním sekretářem pro Indii a zůstal jím až do roku 1922. Tento Samuel nám podává příklad obratné rodinné židovské politiky. Kdežto totiž jeho bratr propagoval sionismus, Samuel hájil politiku Židovstva protisionistického. Pronikl jako první ze Samuelů svatbou mezi vysokou anglickou šlechtu. Oženil se roku 1915 s dcerou lorda Shefielda, a sice podle židovského rituálu. Jeho otec, "anglický lord", totiž ve své závěti ustanovil, že každé z jeho dětí, které se ožení mimo synagogu, bude vyděděno. Liverpoolský lichvář Luis Samuel měl ještě druhého syna, Edwina Luise Samuela. Tento měl opět dva syny, Stuarta Montagu Samuela a Herberta Samuela, který se později stal ministrem. Stuart Montagu Samuel (1856-1926), který se po svém strýci lordu Bearstedovi stal londýnským vrchním starostou a po svém druhém strýci lordu Swaithlingovi členem dolní sněmovny, patří k vedení sionistické organizace. Byl povýšen do šlechtického stavu. Roku 1919 byl vládou vyslán do Polska, aby tam studoval problém progromů. Tento sir Stuart Montagu Samuel byl však, pokud jde o politický vliv, daleko překonán svým mladším bratrem Herbertem Luisem (narozen 1870), který se dnes nazývá Samuel, viscount of Mount Carmel. Byl prvním britským místokrálem v Palestině, kde v letech 1921-25 jako vysoký komisař pracoval, aby připravil Araby o jejich práva. Tento Herbert začal svou politickou dráhu roku 1902 jako člen dolní sněmovny. Několik let byl činný jako státní podsekretář v ministerstvu vnitra. Od roku 1910 do roku 1916 byl generálním poštmistrem. Roku 1916 se stal ministrem vnitra a roku 1920 byl povýšen do šlechtického stavu. Po skončení své činnosti v Palestině zůstal v úzkém styku se sionistickým hnutím, avšak do této organizace nevstoupil. Rodina Mondova Je příznačné, že skoro všichni angličtí Židé, kteří se dostali k bohatství, moci a královským poctám, jsou tak nízkého původu, že býti Angličany, nikdy by se jim nebylo podařilo dostat se nahoru. To platí jak pro místokrále Indie lorda Readinga, tak pro lorda Bearsteda a ostatní Samuely. Avšak u Žida, který po politické stránce byl cosi jako židovský papež, totiž u lorda Melchetta, platí to pouze pokud jde o jeho otce. Melchett sám mohl stavět již na jeho bohatství. Stejně jako Reading pochází i Melchett z německé židovské rodiny. Jeho děd Moritz Mond přišel kolem roku 1800 z Ziegeheinu do Kasselu, kde nalezl zaměstnání v hedvábnickém obchodě Levinsohnově. O několik let později se oženil s dcerou svého principála a nabyl bohatství. Svého syna dal na studie. Tento syn, Ludwig, narozen roku 1839, se odstěhoval do Anglie, kde založil továrnu na sodovku. Spolu s jiným německým Židem Brunnerem získal obrovské jmění. Jeho dědicem je Alfred Moritz Mond (narozen 1868). Od roku 1928 má Alfred titul lord Melchett of Langford. Zemřel roku 1930. Celý rozsah hospodářského mocenského postavení, ješ získala rodina Mond-Melchett, dá se těžko vymezit. Určitě kontroloval lord Melchett jakožto vládce Imperial Chemical Industries již kolem roku 1930 podniky v hodnotě 90 milionů liber šterlinků. Takovou částku představoval tehdy totiž akciový kapitál tohoto koncernu, který lord Melchett vytvořil v roce 1927 sdružením všech společností, kde měl vliv. K tomuto koncernu patří mj. uhelné doly celého Walesu, skoro celý britský průmysl barev a velká část výroby niklu. Je s ním spojena řada největších anglických bank. K tomuto koncernu jsou dále po léta připojeny různé zbrojařské firmy, jejichž hlavním akcionářům patřil i zesnulý britský ministerský předseda Neville Chamberlain, který v roce 1926 jako majitel asi 10 tisíce akcií byl zapleten do ošklivé korupční aféry. Tehdy totiž vyšlo najevo a dostalo se v dolní sněmovně na pořad jednání, že jako ministr, zneuživ svého úředního postavení, zadal těmto zbrojařským společnostem část státních dodávek. Ačkoli Melchett kontroloval ještě jiné britské společnosti s kapitálem mnoha miliónů liber šterlinků, nebyl nikdy spokojen se svým hospodářským mocenským postavením. Byl exponentem židovské moci v Anglii a v celém světě takovou měrou, jako sotva který jiný Žid. Dvakrát byl ministrem; poprvé v kabinetu Lloyda George v roce 1915, podruhé v roce 1921. Ačkoli se nikdy nenaučil správné anglicky, byl jednou z nejobávanějších osobností anglického veřejného života. Zejména ho nenáviděly statisíce dělníků, kteří museli pracovat za jím
diktovaných podmínek. Melchett mimo to nenáviděl všechno německé a podporoval v Anglii veškeré snahy a tendence namířené proti Německu. V plné životní síle soustřeďoval ve své osobě všechny mocenské pozice britského židovstva. Byl jedním z vůdců "Board of Deputies of British Jews" a od roku 1929 prezidentem židovské agentury (Jewish Agency). Mimo to byl druhým místopředsedou Anglické sionistické federace. Ačkoli sám stoupencem sionismu nebyl, přece byl politicky nejčinnějším předákem sionismu. Pracoval pro vytvoření židovského státu a měl významný podíl na Balfourově deklaraci. Především však usiloval o rozšíření Jewish Agency. Toto židovské zastupitelstvo stanovené v britském mandátním statutu pro Palestinu, se skládalo až do roku 1929 jen z přesvědčených aktivních stoupenců sionismu. Ostatní světové Židovstvo se ho nezúčastnilo. Melchett však dostal do tohoto židovského zastupitelstva anglické a americké finanční židovské kruhy a udělal z něho prvořadý mocenský činitel - dokonce i proti Anglii. Bylo tedy Melchettovým dílem, že pro sionismus získal světové židovské finanční kruhy. Byl si vědom mocenského postavení, které tímto způsobem získal, a nebál se ani vyhrožovat anglické vládě, když ta se krátce před jeho smrtí snažila brzdit židovské přistěhovalectví. Jeho syn Henry (nar.1898) nastoupil své dědictví politicky i hospodářsky zcela v duchu svého otec. Se svým švagrem, mladým lordem Readingem, dělí se o vládu nad britskými chemickými závody (Imperial Chemical Industries). Kromě toho je ředitelem v řadě významných průmyslových podniků. Od roku 1929 je členem dolní sněmovny, nejprve jako konservativec, nyní jako liberál. Jeho hospodářským zájmům v Palestině odpovídají i zájmy politické. Je aktivním sionistou. Roku 1927 podnikl cestu po jižní Americe, aby tam sbíral na palestinský fond. Jeho hlavním koníčkem v palestinské politice je ozbrojování Židů a vypuzení Arabů. Jeho vlivem se stalo, že plán lorda Peela na rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby ztroskotal. Žid místokrálem - Lord Reading-Isaacs Teprve pozdější generace budou moci odkrýt tajemství této kariéry. Dosud o ní víme jen několik vnějších okolností, které nám objasňují málo nebo téměř nic. Otec lorda Readinga, Joseph Isaacs opustil svůj obchod v Magdeburgu a usadil se v Londýně ve Whitechapel jako obchodník s ovocem. Tam se narodil roku 1860 pozdější lord Reading. Ve škole neprospíval. Utekl z ní a stal se plavčíkem. Za několik let se náhle vynořil na londýnské burze jako makléř s kursy, avšak zde jeho kariéra rychle skončila, neboť musel vyhlásit insolvenci. Velké části svěřených mu peněz byly tímto bankrotem ztraceny, on sám hanebně z burzy vyloučen, a nadto mělo býti proti němu zavedeno trestní řízení, ke kterému však nedošlo. Isaacs uprchl nejdříve do Německa, kde pracoval v magdeburském rodinném obchodu a čekal, až se na jeho aféru v Anglii zapomene. Již po několika letech se objevil opět v Londýně jako advokát. Přitom nikdy práva nestudoval, avšak pracoval a učil se advokátní praxi. V několika málo letech byl jedním z nejúspěšnějších a nejbohatších londýnských advokátů. Jeho jmění mu umožnilo i politickou kariéru. Ačkoli byl všude neoblíben, svěřila mu vláda roku 1910 úřad Attorney General (korunní právní zástupce). V této funkci se opět zapletl do zlé aféry. V ministerské radě bylo usneseno uzavřít s Marconiho společností obsáhlou smlouvu o telegrafním monopolu, jehož se mělo této společnosti dostati. Isaacs, jenž se o tom úředně dověděl, opatřil si ihned množství akcií této společnosti, poněvadž věděl, že enormně stoupnou, jakmile bude smlouva uveřejněna!! Případ nezůstal utajen a vyvinul se z něho ohromný skandál. Avšak přesto se Isaacsovi nic nestalo! Veřejně sice musel doznat, že se dopustil neopatrnosti, ale zůstal na svém místě. Vláda ho dokonce za 3 měsíce po skandálu jmenovala prezidentem Nejvyššího soudu! V této hodnosti poslal na popraviště hrdinu irského boje za svobodu sira Rogera Caesmenta. Jeho úspěchy stále rostly. V roce 1904 se stal členem dolní sněmovny a šlechticem, 1914 obdržel titul barona, 1916 viscounta, o rok později titul hraběte (Earl) a roku 1931 konečně nejvyššího stupně, vévody. V židovské politice byl činný až do roku 1921 jako místopředseda
Anglo-židovské asociace. Nejvyššího významu však nabyl jako místokrál v Indii (1921-31). Toto místo mu bylo dáno snad za to, že v roce 1917 jako zvláštní vyslanec britského krále svým jednáním s americkými finančními židovskými kruhy dosáhl vstupu USA do války. Zemřel 30. prosince 1935. Soustředění moci Tato kronika úspěchů a skandálů, ač se omezila jen na nejvýznamnější příslušníky velké židovské rodiny, jistě unavuje. Byla však nutná. Výklad o této anglo-židovské alianci by byl neúplný, kdybychom nevylíčili původ a pramen moci, kterou dnes Židovstvo má v anglickém státním vedení.Tyto židovské úspěchy byly možné jen tím, že byly vytvořeny předpoklady pro židovskou moc tím, že význačná britská politická i hospodářská místa byla obsazena zástupci Židovstva. Omezíme se tu na jediný doklad, který mluví za celé svazky. Nejvyšším orgánem britského státního vedení je korunní rada. Jaké bylo její složení v rozhodujících letech před 1. světovou válkou a po níž 1914: * sir Ernest Cassel * lord Rothschild * sir Herbert Samuel * lord Reading * lord Reading * sir Alfred Mond (pozdějěí lord Melchett) * sir Edgar Speyer * sir Herbert Samuel (pozdější lord Samuel) * lord Rothschild * sir Edgar Speyer * sir M. Nathan * sir Edwin Samuel Montagu 1921: Ve světové válce: * lord Reading * předseda korunní rady: lord Curzon * sir Alfred Mond * E. S. Montagu * sir Herbert Samuel * sir Alfred Mond * sir Edwin Samuel Montagu Mond Montagu patří rovněž ke kabinetu, zatímco v dolní sněmovně nacházíme tyto židovské zástupce: Tři Samuely, dva Montagu-Samuely, jednoho Sassoona, jednoho Rothschilda a Alfreda Monda. To byli zástupci židovské velkorodiny, ale tím jsme nevypočítali všechny Židy v dolní sněmovně. Vidíme tedy, že anglický král byl obklopen Židy a že státní vedení i lidové zastoupeni britského národa v rozsáhlé míře je v židovských rukou. Platí to o obou pilířích koruny, šlechtě a finančních kruzích. A to je britská horní vrstva, řídící osudy celé Anglie! Sňatky a obchodními styky se podařilo Židům dostat do nejvyšších britských kruhů, vytvořit alianci šlechty a Židovstva a rozprostřít moc několika milionářských rodin po celém světě, jednak obchodními styky, jednak vlivem na britské státní vedení. Nutno však ještě poznamenat, že všichni tito Melchettové, Rothschildové, Samuelové a Sassoonové jsou stále mezi sebou v nejužším styku a pravidelně se scházejí a spolupracují. Všichni patří k vnitřnímu kruhu anglického vedení a tím světového Židovstva (do 2. světové války - pozn. TP). Jsou již po desetiletí generálním štábem "Board of Deputies of British Jews" a prostřednictvím "Židovské agence pro Palestinu" jsou spojeni s americkým finančním Židovstvem ve světovou centrálu, která pracuje jednotně. Jako směrodatní zástupci této centrály jsou vedoucí anglického Židovstva mocí, bez které nebo proti které anglická ani americká vláda nemůže nic podniknout. Proto musíme alespoň krátce promluvit o zmíněných židovských organizacích v Anglii. Politické ústředí světového Židovstva V židovské ročence zaujímá přes tři sta stran vypočítání židovských organizací. Toto množství vyplývá nejen ze známého židovského sklonu k vytváření bezpočetných spolu souvisejících organizačních systémů, nýbrž i z tohoto kalkulu: čím početnější jsou židovské organizace, které jednají s britskou vládou a s britskými úřady, tím větší se musí zdát moc, která za nimi stojí. To je důvod, proč v Londýně pro každý možný účel existuje zvláštní
židovská organizace, která je po parlamentním vzoru vybavena prezidentem, viceprezidentem, pokladníkem a četnými výbory. Všechny tyto organizace nejsou nic jiného, než chapadla polypa, jimiž se anglické Židovstvo přisává k anglickému veřejnému životu. Hlavou tohoto Židovstva je Board of Deputies of British Jews (sbor zástupců britských Židů). V této instituci máme před sebou světový židovský generální štáb. Pokud jde o praktický význam, rovná se mu ještě Jewish Agency. Ačkoli Board je oficiálně jen čelní organizace anglických předsedů synagog, tedy instituce náboženská a nikterak politická, nutno ji podle jejího významu počítat mezi světové politické mocnosti. Jejím úkolem totiž není nic jiného, než vměšovat se do politiky britské vlády, stejně však i do poměrů jiných států vždy, kdykoli podle názorů vedení Boardu toho vyžadují židovské zájmy. Když byl Board v roce 1760 založen, byla to nejprve bezvýznamná instituce, zájmová organizace západoevropských Židů v Londýně. Brzy se však stalo z něho bojové ústředí pro vybojování emancipace Židů v Anglii. Nejsilnější činnost vyvinul v prvním desetiletí tohoto století, když se britská vláda snažila zabránit masovému stěhováni Židů z Ruska do Anglie. Činnost Boardu sahala po celém světě. Kdekoli se vzepřel nějaký národ nadvládě Židů, nebo nějaký stát vydal ve své zemi proti Židům omezující zákony a nařízení, vmísila se do věci ihned Board. Prostřednictvím různých výborů a vyšetřovacích komisí přišla věc na projednávání ve světovém tisku a dělalo se vše možné, aby britská vláda v dotyčné zemi zakročila. Tak se stalo například roku 1859 v Maroku, 1871 v Persii (dnešní Irán),1881, 1890 a 1903 v Rusku. Skoro vždy se našel anglický ministr, který byl ochoten zasadit se o židovské požadavky. Čím pravidelněji se tato hra opakovala, tím větší bylo nebezpečí, že bude odkryta činnost této malé všemocné židovské centrály v Londýně. Proto si Board našel východisko založením nové společnosti "Anglo-židovské asociace". Úkolem této asociace byla nejprve ochrana Židů na Východě. Když však v 70. letech 19. století vznikly potíže při spolupráci Boardu a této asociace, byl vytvořen k jejich odstranění a k zesílení zahraničně politické činnosti společný orgán obou svazů Joint Foreigen Committee (Společný výbor pro zahraniční věci). Tento výbor lze považovat za ministerstvo zahraničí světového Židovstva. Hlavní vliv v něm vykonává jako dříve Board, jenž z deseti členů výboru jich jmenuje 7. V rukou tohoto výboru spočívá i dnes (40. léta našeho století - pozn. TP) spolupráce s britskou vládou ve všech otázkách, týkajících se světového Židovstva. Tento výbor se stal v praxi stálou institucí britského ministerstva zahraničních věcí. Jeho moc je nesmírná. Má skoro 300 deputovaných a zejména složení jeho prezídia ukazuje skutečnou moc této instituce. Již seznam nejvýznamnějších prezidentů Boardu za posledních sto let je v tomto pohledu poučný. Nacházíme tu ustavičně jména zástupců malého, ale nesmírně vlivného kruhu židovských rodin, s nimiž se setkáváme současně v různých státních sekretariátech, ve vedoucích kruzích hospodářských a ve vysokých finančních kruzích. Prezidenty mj. byli: * Joseph Montefiore (1874-80) * sir Moses Montefiore (1835-70) * sir Joseph Sebag Montefiore (1895-1930) * Nathaniel Rothschild, první židovský lord a šéf bankovního závodu (1870-74) * sir Stuart Montagu Samuel (po světové válce). Jim po boku stáli jako viceprezidenti nynější lord Rothschild a jeho bratranec Anthony Rothschild. V nynější době (2. světová válka - pozn. TP) jsou za předsednictví profesora Seliga Brodetzkého místopředsedy: lord Swaithling, lord Reading, syn zesnulého židovského místokrále v Indii a Anthony Rothschild. Členy Boardu byli lord Melchett (Mond) průmyslový král, a lord Bearsted (Samuel) známý petrolejový král. Je zajímavé srovnat tuto listinu s předsednictvem Anglo-židovské asociace. Uvidíme tu zřejmou úzkou příbuznost osob a rodinné příslušnosti, což dokazuje jednotu židovského vedení. Za předsednickým stolem Anglo-židovské asociace následovaly za sebou tyto osobnosti:
* 1871-1872 Jacob Walesy * 1895-1921 Claude Goldsmid Montefiore * 1872-1886 baron de Worms (lord Pirbright) * 1921-1926 Osmond Elim D'Avingdor-Goldsmid * 1886-1895 sir Julian Goldsmid-Montefiore * 1926-1939 Leonard Goldsmid-Montefiore * od roku 1939 Leonard Stein, politický sekretář sionistické organizace. Předposlední prezident byl současně viceprezidentem Boardu a předsedou Spojeného zahraničního výboru. Úplná jednotnost obou těchto vedoucích organizací, které hájily politiku západoevropského Židovstva, hlásícího se k asimilaci, to je k členství v národech, kde rozvíjely svou činnost, utrpěla roztržku. Tuto roztržku způsobil sionismus, který mezi evropské Židy zanesl myšlenku židovského státu. Sionismus pronikl i do Boardu. Západnicky orientovaní Židé se obávali, že by uznání židovského státu v Asii, kde neměli v celku zájmy, poškodilo jejich výhodné pozice v Londýně. Proto se postavili proti sionismu. Lionel Nathan Rothschild založil, částečně proti sionismu, v listopadu 1917 Ligu britských Židů, jednotu "britských státních občanů židovské víry", která si vytkla za úlohu pracovat proti názoru, že Židé jsou zvláštním politickým národem. Jména předních členů této ligy ukazují, jakou mají Židé schopnost hrát dvojí úlohu. Opět se tu objevují jména, s nimiž jsme se již setkali: Lord Bearsted, lord Swaithling, E. Sebag, Montefiore atd. Ze spojení mezi Boardem a touto Ligou vyplývá, že Board původně byl protisionistický. Také skutečně až do prvních let po světové válce odmítal Herzlův a Weizmannův sionismus. Ještě v roce 1917 uveřejnil Board v "Times" útok proti Balfourově deklaraci. Pak však i on musel změnit své stanovisko. Pro sionismus nastala konjunktura, která jej vedla k vítězství. V čelo Boardu dostal se sir Stuart Montagu Samuel, zástupce židovských petrolejářských zájmů v Přední Asii a stoupenec sionismu. Od té doby měl sionismus trvalou podporu Boardu, která se projevila i tím že tato instituce roku 1925 vstoupila do Židovské agence. Současně též vstoupili vedoucí členové Anglické sionistické federace, založené roku 1899, do vedoucích míst Boardu. Jeho nynější president Brodetzky je členem této federace a zároveň členem výkonného výboru Židovské agence (Jewish Agency). Závěrem podáme ještě přehled osob, které v uplynulém roce 1939 stály v čele těchto organizací; poznáme z toho personální unii mezi židovským generálním štábem a politickým generální štábem britské říše! V Board of Deputies byli toho roku: * lord Rothschild * Mrs. Dulce Sassoon * lord Swaithling Sjednocený zahraniční výbor v roce 1939 uvádí tato jména: * Leslie Hore Belisha * Leonard G. Motefiore * H. J. d Avigdor-Goldsmis * O. E. d'Avigdor Goldsmid * Charles E. Sebag Montefiore * sir Robert Waley-Cohen * Robert Walesy-Cohen, provozní ředitele společnosti Shell Liga britských Židů má roku 1939 tyto zástupce: V Anglo-židovské asociaci byli v roce 1939 v presidiu: * Lionel de Rothschild * Leonard Claude Montefiore * viscount Bearsted * Lionel Rothschild * lord Swaithling
* O. E. d'Avigdor Goldsmid * Leonard C. Montefiore Požidovštělá šlechta Ačkoli jsme již ukázali, že nutno počítat jako s politickou skutečností nejenom s požidovštěním britské šlechty, nýbrž i veškeré britské horní vrstvy, přece chceme podat několik přesnějších údajů o židovské účasti v nynější anglické šlechtické vrstvě. Podle údajů je dnes v Anglii: 90 zcela židovských majitelů šlechtických titulů, 40 šlechticů, kteří mají židovské manželky, 46 jiných židovských příbuzenských svazků ve vysoké šlechtě, 82 nositelů šlechtického titulů, pocházející ze židovské krve, 29 nositelů osobního šlechtického titulů, jejichž ženy jsou Židovky, 11 nositelů osobního šlechtického titulu jejichž děti jsou v manželském svazku se Židem, 24 Židovek, které mají šlechtický titul jako vdovy po zemřelých šlechticích. To jsou celkem 322 případy smíšení krve anglické šlechtické vrstvy se Židy jen v nynější generaci. Tato skutečnost dokazuje správnost naší teze, že anglická aristokracie se tělesným i duševním smíšením se Židy změnila v plutokracii. Po celá desetiletí Židé všemožným způsobem dík svému jmění a mocenským pozicím takto pronikají do vedoucí vrstvy britského národa. Toto pronikání bylo trvalé a plánovité. Židé v tomto postupu viděli nejbezpečnější přístup k vedoucím místům a tím ke světovládě. V roce 1940 významný exponent židovského úsilí o světovládu Vladimír Jabotinský v řeči k americkým sionistům potvrdil tuto plánovitost slovy: "Dali jsme Angličanům bibli, zákony i jejich vědu. Docílili jsme, že naže krev smísila se s jejich a z tohoto míšení zrodilo se mnoho velikých mužů". Jak vypadá působení takovýchto "velkých mužů" židovsko-anglického smíšení krve, ukážeme v další kapitole. Aliance vykořisťovatelů a imperialistů - Vzájemná závislost anglických a židovských zájmů Anglo-židovská opiová válka Nejpodlejší válka, kterou kdy jaký stát vedl proti obyvatelstvu státu druhého, je angložidovská opiová válka proti čínskému lidu. Tuto válku nediktovala státní nutnost ani nepřátelství, nýbrž chladné úsilí o zisk. Anglie nabyla svého ničím neoprávněného mocenského postavení v Číně tím, že otravovala čínský národ opiem. Takto získané milióny plnily pokladnu židovské rodiny Sassoonovy. Anglická Východoindická obchodní společnost, která monopolně zásobovala Evropu čínským čajem, hedvábím a porcelánem, narazila při svém úsilí o rozšíření obchodních styků počátkem 19. století na odpor čínského císaře, který zakázal všechen dovoz z Anglie. Jako odpověď na to byla Čína zaplavena opiem. Tím měla být oslabena síla čínského národa k odporu proti dovozu cizího zboží. Byla to dobře vypočítaná spekulace. Lákavý jed vnikal brzy do všech vrstev čínského lidu od prostého kuly až po mandarina. Korupci byly otevřeny dveře a korumpované úřednictvo na sebe dalo působit, jak si to interesované britské kruhy přály. Navíc přitom obchod s opiem přinášel velké zisky. Pod dozorem vojáků museli indičtí sedláci osívati obrovská pole máku, jež byla majetkem Východoindické obchodní společnosti. Jejich mzda byla minimální, tím větší však zisk společnosti. Libru opia, která stála 3 šilinky, prodávala v čínských přístavech za 18 šilinků. Každá 140 liber těžká bedna opia přinášela tedy čistý zisk 100 liber šterlinků. Při odběru 6000 beden v roce 1817 a 30 tisíc beden v roce 1844 můžeme si učiniti představu o obchodech této společnosti. Až do roku 1839 čistý zisk z obchodu s opiem odhadoval se na 300 miliónů liber šterlinků. Tento dovoz byl od počátku ilegální, nebol byl čínskými zákony co nejpřísněji zakázán. Podle odhadu holdovalo v 30. letech minulého století opiovému jedu na 2 milióny Číňanů. V 60. letech se tento počet zdesateronásobil. Zde nutno hledat příčinu čínského národního úpadku.
Čím platila Čína tento ohromný dovoz? Čaj, hedvábí a porcelán brzy k tomu nestačily. Obchodníci počali platiti stříbrem. Vývoz stříbra ruinoval v krátké době čínské státní finance a ochudil Čínu, takže následky pociťuje dodnes. Toto stříbro plynulo do pokladen Sassoonovy firmy, která v roce 1834 převzala monopol Východoasijské společnosti. V roce 1838 nalodil Sassoon pro Čínu ne méně než 34 tisíc beden opia, z čehož vyzískal za rok čistých 16 miliónů liber šterlinků. Tyto obchodní úspěchy vysvětlují, že David Sassoon byl nanejvýš rozhořčen, když čínský císař roku 1838 rozhodl se znemožnit obchod s opiem v Číně a žádal na vrchním dozorci anglického obchodu v Číně, aby napříště žádná anglická loď nevozila do Číny opium. Bylo mu to slíbeno, ale nezměnilo se nic, poněvadž právě Sassoonovy lodě byly "indické" a nikoli "anglické". Čínský císař dal na to popravit všechny Číňany, zúčastnivší se obchodu s opiem. Od anglického vrchního dozorce Elliota vynutil vydání 20 tisíc beden s opiem, které v Kantoně dal veřejně spálit. Tím však způsobil židovskému milionáři škodu a Sassoon volal na pomoc Londýn. Anglie vyhlásila Číně válku - a to na podnět Sassoonovy firmy. Po tříletých bojích britského loďstva proti bezbranným čínským pobřežním městům, Čína mírem v Nankingu se podrobila. Britské vojsko se chovalo za této války velmi barbarsky. Čínskou válku odsoudil sám britský státník Gladstone jako hanebnou, nespravedlivou a Anglii poškozující.Válka přinesla Anglii velký zisk. Dostala Hongkong, dále smluvní přístavy se zvláštními právy: Šanghaj, Amoy, Kanton, Fučau a Ningpo, tedy pět nejdůležitějších čínských přístavů. Dále se jí dostalo práva k zařazování tzv. "koncesí" v četných městech. Mimoto si dala zaplatit Čínou odškodné 20 miliónů šterlinků, z čehož 3 milióny připadaly za zničené bedny opia. Dva roky po uzavření míru 1844 mohla Sassoonova firma zřídit v Číně pravidelné filiálky, které stáhly skoro všechno stříbro z Číny a tím umožnily Sassoonovi obchod se stříbrem. Elias David Sassoon přesídlil jako ředitel těchto filiálek z Bombaye do Šanghaje, kde byl tehdy prvním Židem, který tam přišel. V celku však opiová válka nevyhověla všem anglickým zájmům. Proto když čínská vláda roku 1856 zadržela opět jednu anglickou loď s opiem, použila toho Anglie ke druhé opiové válce, jíš se zúčastnila i Francie. Po čtyřech letech skončila tato válka roku 1860 dobytím Pekingu. Anglii výsledek přinesl: 1. Uznání opiového obchodu čínskou vládou. 2. Otevření řeky Jangtse pro mezinárodní plavbu, tj. pro anglický obchod. 3. Zavedení anglického dozoru nad čínskými námořními cly. Když tento dozor byl roku 1939 japonskou okupací fakticky znemožněn, protestovala Anglie proti "poškozování čínských práv". Tím byla říše Středu definitivně "otevřena evropské civilizaci". Obchod s opiem v roce 1870 činil 100 tisíc beden. Teprve po roce 1900 tento obchod poklesl, poněvadž si Číňané počali vyrábět opium doma. Tím ztratil tento obchod zájem Sassoonova domu. Mladší synové Sassoonovi zřídili si zatím v Indii monopol na předení bavlny a nahradili si tak zisk, který jim v Číně ušel. V Číně je dnes zastoupena jen jedna větev této rodiny, spíše pro tradici než z výdělkových zřetelů. Politika a peníze v Palestině a) Sionismus uchází se o Anglii Palestinská otázka je dnes právě sto let stará. V roce 1840 ji poprvé uvedli angličtí Židé na politické jeviště. Palestinská otázka je řada bojů, krveprolití, intrik a zrad, způsobených židovským úsilím o utvoření palestinského státu. Je zajímavé, že Židé očekávali utvoření židovské Palestiny právě od Anglie. Toto úsilí vedlo k zesilování styků mezi jednotlivými mocnými Židy a směrodatnými anglickými státníky a nakonec ke spolku mezi světovým Židovstvem a anglickým vedením. Jednotlivé etapy tohoto vývoje jsou velmi poučné.Skoro po 2000 let naděje na domov v Palestině byla jen jakousi mystickou vírou pravověrných Židů. Nebylo ani záblesku vyhlídky, že by tohoto cíle mohlo být politicky dosaženo. Jen jednou byl Židům učiněn v této věci návrh, a to Napoleonem I. v roce 1799 při tažení do Egypta. Napoleon ve svém prohlášení slíbil Židům, že obnoví Jerusalem v dřívějším lesku. Nedosáhl však u Židů žádného ohlasu. Nicméně jeho slib nezůstal bez účinku. Jeho prohlášení bylo již
tehdy mocným anglickým Židům podnětem k převzetí této myšlenky. V roce 1802 byla v Londýně založena řada biblických společností a palestinských jednot, jichž se účastnili i Nežidé. Navenek bylo účelem toho všeho šíření vědomostí o Palestině. Hnutí, které se tím rozvinulo, nevměšovalo se zatím ještě do politiky britské vlády. Avšak v 30. letech minulého století započal stále stoupající tlak vlivných Židů na britskou vládu ve prospěch jednotlivých židovských usedlíků v Palestině, "trpících pod tureckým panstvím". Toto úsilí zesílilo, když egyptský turecký guvernér Mehemed Ali roku 1832 zvětšil svou moc proti slabé turecké vládě a obsadil Palestinu a Sýrii. To byl počátek "východní otázky". Jak pozorně Anglie události sledovala, lze poznati z toho, že vyslala tehdy do Jerusalema prvního anglického konsula. Vláda ho pověřila, aby poskytoval Židům v Palestině všeobecnou podporu. O něco později britská vláda zasahuje již u turecké vlády ohledně židovských stížností a opět o něco později staví se již vůči ostatním evropským státům jako výlučný ochránce Židů. Dává svému konsulovi v Jeruzalémě pokyn, aby anglický konsul zasáhl, kdyby nějaký evropský Žid trpěl pronásledováním a byl svými konsuly ponechán na holičkách; leč by dotyčný cizí konsul svůj postup příslušně neodůvodnil. Vlastním tvůrcem sionistického hnutí je Moses Montefiore, o němž jsme se již zmiňovali. Jeho velká hra počala v roce 1840. S ním a s celou jeho rodinou jsou od té chvíle spojena všechna opatření britské politiky, sloužící přímo či nepřímo provedení židovských plánů. Ve všech židovských organizacích, na vedoucích místech britského hospodářství, v politických kancelářích a ve státních sekretariátech kabinetů jsou dnes potomci Mosese Montefiore. Každá židovská rodina z malého kruhu těch, kdo v Anglii drží v rukou moc, je spřízněna alespoň s jedním potomkem Montefiorovým. Roku 1840 došlo v Damašku k aféře, která byla východiskem politiky světového Židovstva. Zmizel tam italský kněz Tomaso. Po několikadenním pátrání nalezly francouzské úřady jeho mrtvolu v jednom židovském domě. Mrtvola byla děsně zhanobena a úplně bez krve. Městem se rozšířilo podezření, že tu jde o rituální vraždu a francouzský konsul dal zatknout několik Židů, aby proti nim zahájil vyšetřování Tato událost přiměla vedení anglického Židovstva k jednání. Anglický tisk byl zaplaven tendenčními zprávami ze strany Židů a žalobami proti damašským úřadům. Londýnská úřední místa byla bombardována peticemi, v Londýně a v Paříži se konala velká shromáždění Židů, kteří žádali za odčinění bezpráví. Moses Montefiore v Londýně viděl svou příležitost. Zasadil všechny své styky, které jako finanční poradce a peněžník s velkými muži anglické vrchní vrstvy měl, ve prospěch svých soukmenovců v Damašku. Zejména získal zahraničního ministra lorda Palmerstona, jehož vlivem dosáhl zrušení procesu a propuštění zatčených Židů. To však nestačilo. Židé v anglickém tisku použili damašského incidentu k tomu, aby postavili palestinskou otázku. Nastala opravdová vlna propagandy a známé spolupráce světového Židovstva. Pro Montefiore byla damašská aféra podkladem pro pevný politický plán. Jeho cílem bylo zainteresovat Anglii o východní otázku, rozšířit konflikt a těšit z toho pro židovské zájmy. Navrhl Palmerstonovi, aby uznal Mehemeda Aliho za vrchního vládce Palestiny, avšak teprve až poskytne Židům jisté koncese, které pak budou zaručeny Anglií. Palmerston však v odbojném pašovi viděl pouze exponenta Francie a nehodlal jeho moc posilovat. Proto Anglie na návrh Palmerstonův vyhlásila Mehemedu Alimu válku a londýnským mírem 1841 jej donutila vydat Palestinu Turecku. Tím Anglie získala též vliv na Egypt, zatím jen slabý. Bylo to naposled v dějinách Anglie, kdy vybojovala politický úspěch proti přáním a cílům Židovstva. Montefiorovy plány zdánlivě tedy nejprve ztroskotaly. Ještě v poslední chvíli navrhoval Palmerstonovi kompromis: Palestina neměla připadnout ani Turecku, ani Egyptu, nýbrž tvořit pod anglickým protektorátem neutrální židovský stát. Tím vstoupil do dějin požadavek židovského státu. Od tohoto požadavku již nebylo upuštěno. Stal se základním článkem politiky světového Židovstva a počátkem směšování židovských a anglických zájmů v anglické zahraniční politice. Židé v Anglii pečovali o to, aby tento požadavek nezmizel již z veřejné diskuse. Poukazovali na prospěch, který by Anglie měla z jeho uskutečnění. Anglická politika zpočátku nedala na
sebe působit. Anglie ve 40. letech minulého století neměla zájmu na rozšiřování svých území. V britském zahraničním ministerstvu neviděli tehdejší činitelé dosud žádné souvislosti mezi zájmy ve Středomoří a v Egyptě na jedné a zájmy v Indii na druhé straně. Tuto souvislost poznal britský zahraniční úřad teprve, když vedení britské říšské politiky dostalo se do rukou Žida Benjamina Disraeliho. Montefiore věděl, že židovský národ je u Disraeliho v dobrých rukou, a proto sám osobně na veřejnost s politickými návrhy již nevystupoval. Omezil se až do své smrti v roce 1885 na hospodářskou a technickou přípravu židovského vtažení do Jerusalema. Podnikl tam neméně než sedm cest. Financoval židovské kolonizační dílo v Palestině a přitom věnoval úsilí úplné emancipaci Židovstva v Anglii. Po této stránce spolupracoval úzce se svými přáteli Rothschildem a Disraelim. Pod jeho vedením proniklo Židovstvo ve velké míře do vysoké britské společnosti i ke dvoru. Disraelim počíná pronikání židovských zájmů do britské zahraniční politiky. Disraeli sám se považoval vždy především za Žida. Jeho Židovští i nežidovští životopisci to otevřeně doznávají. Ačkoli byl pokřtěn, cítil se bratrem příslušníků své rasy. Disraeli, Rothschild a Suezský kanál Disraeli tedy zahájil novou východní politiku Anglie. Tato politika byla ovlivněna jeho vysloveně židovským cítěním. Neušetřil Anglii žádného konfliktu na Blízkém Východě, šlo-li o židovské zájmy. Jeho rozhodující zásah do tradiční anglické východní politiky bylo získání většiny akcií Suezského kanálu v roce 1875. Když v roce 1840 se vynořily první projekty kanálu, Anglie byla proti této myšlence. Příčina byla jasná. Bez ohledu na to, zda kanál by byl vybudován mezinárodní spoluprací nebo jen Francouzi, vždy to byla nová dopravní cesta, jež nestála pod anglickou kontrolou. Mimo jiné se tato nová dopravní tepna dotýkala i Indie. Proto tehdejší zahraniční ministr lord Palmerston všemošně se snažil přimět tureckou vládu, aby stavbu kanálu zakázala. Palmerston viděl v kanálu spekulaci francouzské vlády, která, jak řekl, "chce si tak opatřit pohodlnou cestu k anglickým indickým državám. Disraeli smýšlel jinak. Poznal, že nový kanál má pro Anglii veliký význam, a že Anglie musí usilovat nejen o jeho zabezpečení, nýbrž i o jeho ovládnutí. Avšak ovládnutí kanálu bylo Anglii možno jen tehdy, bude-li mít rozhodující vliv v Palestině a v Egyptě. Pro Palmerstona neměla Palestina ještě žádné ceny. Avšak stavbou kanálu stala se Palestina oblastí zájmů anglické politiky. To odpovídalo přání britských Židů a tudíž i Disraeliho. Stane-li se Palestina anglickou, myslilo se v židovských kruzích, pak i moc anglického Židovstva stačí, aby nátlakem na vládu vynutila otevření této země židovské imigraci a vytvoření židovského státu. Disraeli nepostavil se tudíž proti stavbě kanálu. Nechal Francouze klidně pracovat, avšak v jeho hlavě již uzrál plán, jak při nejbližší příležitosti kanál Francouzům vyrvat a získat pro Anglii. K tomu došlo roku 1875. Khediv Ismail, vládce Egypta, byl velmi zadlužen. Anglické a francouzské banky, jež byly jeho věřiteli, odepřely mu úvěr a požádaly o vysoké úroky, které nemohl platiti. Lze mít za to, že v této machinaci měli důležitou úlohu Židé. Ismail měl totiž jako jediný majetek, který mohl obětovat - většinu akcii Suezského kanálu. Ve své tísni se rozhodl je prodat. Disraeli se o tom dozvěděl, a za jediný den přešly akcie z rukou Khediva do rukou britské vlády. Stálo to 4 milióny liber. Disraeli je opatřil. Za dvanáct hodin potom, kdy se podle jeho tvrzení dověděl, že Khediv hodlá akcie prodat, podařilo se mu nejen vyřadit francouzské zájemce, nýbrž i uskutečnit celou velikou transakci. Byl to dlouho předem připravovaný tah. K této transakci došlo totiž v době, kdy britský parlament náhodou nezasedal. K provedení transakce a k zaplacení tak velké částky bylo třeba souhlasu parlamentu. Disraeli s odvoláním na naléhavost věci použil toho, že parlament nezasedal k tomu, aby přinutil britskou vládu k vyplacení 4 miliónů liber, aniž se koho otázal. Opatření peněz bylo mu hračkou. Ne nadarmo Lionel Rothschild byl jeho intimním přítelem. Požádal ho o půjčku 4 miliónů liber. Rothschild se otázal, na jakou záruku. Disraeli odpověděl, že na záruku britské vlády. Rothschild ihned poskytl potřebnou částku. Získáním 176.602 kusů akcií nabyla Anglie většiny podílů ve společnosti. Avšak část dalších
akcií byla již rovněž v Anglii, takže koupí akcii od Khediva byla anglická kontrola Suezské společnosti zabezpečena. Ihned po uzavření transakce zaslal Disraeli královně Viktorii dopis, který obsahuje dvě hrubé lži: "B. Disraeli nejposlušněji Jejímu Veličenstvu: Je to hotovo; máte akcie - Veličenstvo... Čtyři milióny liber! A skoro obratem ruky. Byl pouze jediný bankovní dům, který to mohl provést, Rothschild. Ti lidé chovali se báječně, dali peníze na velmi malý úrok, a celý podíl Khedivův je ve Vašich rukou, Veličenstvo." Lež spočívala v tom, že Rothschild nebyl jediným domem, který peníze mohl poskytnout, a úrok nebyl nikterak nízký. Příslušným útvarem pro takové obchody byla Anglická banka, která jistě mohla potřebné peníze opatřit. Gladstone ve své kritice postupu Disraeliho to výslovně konstatoval. Vpravdě šlo Disraelimu o to, že nechtěl dopřát Anglické bance účast na obchodu, nýbrž dopřát příteli Rothschildovi obrovský zisk. Postaral se též o to, aby se Rothschild nemusel spokojit s nízkou úrokovou sazbou. Dal vyplatit Rothschildovu bankovnímu domu 2,5 % kupní ceny jako "komisi", tedy 100.000 liber. Současně si dal Rothschild od Khediva zajistit dvojnásobek této částky, 200.000 liber, takže vcelku vydělal 300.000 liber, čili 7,5 %. Poněvadž však vláda potřebovala peníze nanejvýš na dva až tři měsíce, byla to vlastně úroková sazba vysoká 30 %. Deset let, od roku 1859, budovali Francouzi Suezský kanál. Roku 1869 byl kanál slavnostně otevřen. O šest let později byla o něj Francie okradena dvěma Židy. Pro Rothschilda to byl obchod, pro Disraeliho pak tah, jímž britská říše neodvolatelně byla přinucena stát se ochráncem Palestiny. Že Anglie, jakmile bude angažována na Východě, bude nucena kupit násilí na násilí a prolévat opět a opět krev, aby tam uhájila svoje zájmy, to Disraeliho nezajímalo. Jednal, aby vyhověl židovským zájmům. V této nové východní politice Anglie bylo ovšem nutno pokračovat. Roku 1877 podpírá Disraeli Turecko v jeho válce proti Rusku. Odpor vůči Rusku táhne se ostatně jako červená nit celou zahraniční politikou Disraeliho. Příčinou této nenávisti bylo pronásledování Židů v carském Rusku. Jako odměnu za anglický postoj získal Disraeli ostrov Kypr, takže Palestina nyní byla postavena úplně do středu britské politiky na Blízkém východě. Rovněž postup Disraeliho na berlínském kongresu 1878 byl diktován ohledem na židovské zájmy. Mimo jiné jednalo se na tomto kongresu o Rumunsku. Disraeli vynutil podmíněnou emancipaci Židů v tomto mladém státě, který se zoufale bránil hospodářskému i politickému tlaku židovských mas, které se teprve nedávno do Rumunska přistěhovaly. Židům byla zaručena občanská rovnoprávnost a tím také nadvláda nad primitivním obyvatelstvem země. Současně tento diktát oslabil rumunské státní vedení, které bylo tím vydáno trvalému zasahování londýnského Židovstva. K tomuto postupu přiměl Disraeliho právě Rothschild. Roku 1879 byl konečně vyprovokován konflikt s Egyptem, kterého si Disraeli dlouho přál. Sesadil Khediva a jeho bezmocného nástupce držel pevně v ruce. Národní vzbouření, k němuž pak v Egyptě došlo, vedlo k bombardování Alexandrie anglickým loďstvem a k obsazení Egypta anglickými oddíly roku 1882. Mocnostem bylo sice výslovně prohlášeno, že jde jen o dočasné obsazení, avšak obsazení to nebylo nikdy zrušeno. Dnes je Egypt sice oficiálně samostatným státem, britský guvernér nazývá se skromně velvyslancem, okupační oddíly v úřední mluvě jsou uváděny jako "Egyptem dovolené anglické posádky", avšak egyptský lid ví, že jsou to jen nepatrné rozdíly. Rozšíření britského panství na Egypt bylo současně prvním krokem k rozbití Turecka, a po světové válce byl z Palestiny utvořen britský protektorát a židovský stát. Tato britská politika nebyla by bývala myslitelna, kdyby Disraeli nebyl jednal jako Žid, který si předsevzal uskutečnit myšlenku židovského státu, danou do oběhu jiným Židem, Montefiorem. Sionismus se stává politickou mocí Léta, po něž se britský parlament a veřejnost musely obírati otázkou připuštění Židů do dolní sněmovny, neuplynula pro anglické Židovstvo bez prospěchu. Veřejnost obírala se židovským
problémem, a Židé nepotřebovali než pečovat o to, aby obratnou agitací a svými penězi řídili veřejné mínění směrem sobě příznivým. Se stoupající hospodářskou mocí Anglie stoupala i kapitálová síla Židovstva. Koncem XIX. století se dostali angličtí Židé k vážnosti a k moci, které nedosáhli Židé v žádné jiné zemi. Je proto pochopitelné, že nové sionistické hnutí od počátku vybudovalo své ústředí v Londýně ačkoli nebylo vyvoláno v život Židy anglickými. Toto hnutí vyvolala kniha pařížského korespondenta vídeňské "Neue Freie Presse", dr. Theodora Herzla. Tento Žid se narodil ve východní Evropě. V roce 1896 vyšla jeho kniha "židovský stát", která se stala základním kamenem a biblí politického sionismu. Herzl pro uskutečnění tohoto plánu nepočítal s východním, ani francouzským nebo německým Židovstvem, nýbrž s anglickými Židy a s anglickým státem: "Moji přátelé v Anglii vědí, jak velice se k nim cítí připoutána jak mnoho od nich očekávám pro naše tak drahé společné dílo. Od první chvíle, kdy jsem přistoupil k hnutí, byly mé oči obráceny k Anglii, neboť jsem viděl, že podle všeobecného stavu věcí jen tam jest Archimedův bod, kde bude možno zasaditi páku. Jednou budeme moci Velké Britanii prokázati svou vděčnost." Jak by tato vděčnost vypadala, možno se dočíst v časopise "Sionistické spisy" (svazek 3, str. 303): "Počítáme-li málo, je na světě 30 miliónů Židů. Nesmějí všude nositi otevřeně anglické vlajky, avšak všichni budou v srdci nositi Anglii, stane-li se svým činem mocností, chránící židovský národ. Naráz dostane se Anglii 10 miliónů tajných, ale věrných poddaných ve všech možných povoláních na celém světě. Mnozí z nich provozují velkoobchod, jsou činní v průmyslu a v dílnách, nebo jsou učenci, novináři a umělci. Ti všichni na jediné znamení postaví se do služeb velkomyslného národa, který přinese dlouho vytouženou pomoc. Anglii se dostane 10 miliónů agentů pro její velikost a vliv. Kéž by anglická vláda poznala, jakou cenu má získati židovský národ!" Na IV. sionistickém kongrese 1900 v Londýně bylo prohlášeno: "Mocná svobodná Anglie porozumí našim aspiracím. S Anglií můžeme býti jisti, že sionistická myšlenka bude mocnější než dříve." V letech před 1. světovou válkou stále více zakotvovala celá organizace sionistické ideje svou politickou i finanční aparaturou v Londýně. Ten se stal Mekkou politického sionismu. Přece však v jednu dobu počaly se v Anglii vyvíjet poměry, které Židovstvo znepokojily. V prvních letech 20. století došlo totiž, vzhledem ke skvělým obchodním možnostem, které Anglie Židům poskytovala, k veliké vlně židovské imigrace do Anglie. Započalo velké zakupování starých anglických podniků a obchodů, a to v takovém rozsahu, že bylo nebezpečí, že vznikne protižidovské hnutí, a parlament i vláda viděly se nuceny zakročit proti tomuto přistěhovalectví. Bylo třeba celého vlivu bohatých, do nejvyšších anglických kruhů proniknuvších Židů, aby bylo odloženo vydání příslušných zákonů. Pak přišla světová válka a zákony padly. Důsledkem obav ze židovského přistěhovalectví byl návrh, který britská vláda učinila sionistické organizaci roku 1903. Ministr kolonií Joe Chamberlain, otec nedávno zesnulého premiéra, navrhl sionistům za domov britsko-africkou kolonii Ugandu. Důvodem k této nabídce byly obavy, že by se ruští Židé mohli pod tlakem ruské vlády rozhodnout k vystěhování z Ruska a zaplavit Anglii. Joe Chamberlain otevřeně prohlásil v jedné ze svých volebních řečí: "Je svrchovaný čas mysliti na prostředky, jak udržeti tyto cizince stranou od našich břehů, aby neodnímali hladovějícím anglickým dělníkům chléb od úst." Tento názor neměl bohužel v Anglii úspěchu. Sionistické vedení Chamberainův návrh zamítlo, ačkoli sám Herzl byl pro něj. Vedoucím opozice proti návrhu byl mladý Chaim Weizmann. O otázce se rozvinul v sionistické organizaci boj, za něhož Herzl zemřel. Světové dějiny byly by se pravděpodobně utvářely docela jinak, kdyby se tehdy bylo podařilo zachytit světové Židovstvo, hlavně evropské, pronikající přes všechny hranice, a soustředit je v africké kolonii. Herzl zahájil s britskou vládou již vážné jednání a vznesl požadavek záruk. Přitom použil služeb londýnského advokáta, jímž byl Lloyd George. Je to opět jedna z náhod, jimž židovská politika vděčí za své úspěchy. Za 14 let později byl Lloyd George anglickým premiérem a zahraničním ministrem Balfour. Zamilovaný do Starého zákona. S jeho jménem je spojen
pověstný dokument, který roku 1917 vydal konečně Židům Palestinu. Balfourova deklarace Skutečným autorem je však ještě dnes činný vedoucí sionistické organizace dr. Chaim Weizmann, polský Žid. Weizmann vzdělal se v Německu jako chemik a emigroval do Anglie, kde byl zaměstnán v laboratoři anglické admirality. Rothschildové jej uvedli k lordu Balfourovi. Jeho první pokusy, týkající se sionistických plánů, neměly úspěchu. Asquithův kabinet neměl zájmu pro zařazení Židů do beztak již obtížné válečné politiky východoasijské a Weizmannovo memorandum nechal bez odpovědi. Avšak za dva měsíce, v prosinci 1916, jeho vláda byla svržena a nový kabinet utvořil Lloyd George. Pro Židovstvo počala nová epocha. V kabinetu Lloyda George nalezl Weizmann muže a ovzduší, jakých potřeboval. Lloyd George byl mu znám jako starý přítel Židů a s Balfourem měl úzké osobní styky. Ještě důležitější však bylo, že v tomto kabinetu byl jako ministr vnitra Žid sir Herbert Samuel. Ten již v roce 1915 předložil kabinetu memorandum ve prospěch sionistů a i nyní všemožně podporoval Weizmanna. Trojnásobný podvod Foreing Office, 2 listopadu 1917 "Milý lorde Rothschilde! Jest mi velikou radostí oznámiti vám jménem vlády Jeho Veličenstva následující projev sympatie s židovsko-sionistickými snahami, které byly předloženy kabinetu a jím schváleny. Vláda Jeho Veličenstva s blahovůlí pohlíží na utvoření národní vlasti v Palestině pro židovský lid a vynasnaží se všemožně usnadniti dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně musí rozuměti, že nesmí se státi nic, co by mohlo prejudikovati občanským a náboženským právům stávajících nežidovských obcí v Palestině, nebo právům a politické posici Židů v některé jiné zemi.Prosím Vás, abyste toto prohlášení dal na vědomost sionistické organizaci." Athur James Balfour Tak zní text dopisu, který zaslal britský zahraniční ministr Rothschildovi. V tomto dopisu vidí světové Židovstvo od té doby právní podklad pro svůj nárok na zřízení židovského státu v Palestině. Svým obsahem, účelem i vznikem je tento Balfourův dopis nejhanebnější doklad anglických dějin, nejhanebnější kapitulace před cizí mocí a největší souhrn porušení slova, zrady a podvodu. Tento dopis je nejenom pramenem bídy jednoho milionu Arabů a příčinou zmatků v Přední Asii, nýbrž je to i rána proti skutečným zájmům anglického národa, jehož osud od té doby se připojil k židovské světové politice a je touto politikou předurčován. Židovstvím prolezlá anglická aristokracie zpečetila tímto dopisem svou zradu na anglickém národě. Přesně vzato není Balfour tvůrcem tohoto dopisu, nýbrž jej pouze podepsal. Ruku mu při tom vedli Židé. Je to židovský dokument, což dokazují i tyto citáty z židovských pramenů: "Nikoli Angličané, nýbrž sionisté: lord Rothschild, Herbert Samuel, James de Rothschild, Nahum Sokolow, Chaim Weizmann, Joseph Coven (Cohn), Herbert Bentwich, Harry Sacher a dr. Moses Gaster vyhotovili text a předložili jej pak Balfourovi k podpisu." Tak triumfuje židovský list "The Jewish World" v jednom svém článku. A Žid Baalbrit ve své knize "Anglie a Izrael" píše: "Geniální koncepce Chaima Weizmanna dovedla na palestinské půdě vytvořiti synthesu zájmů anglického světového impéria a sionismu. V politické laboratoři tohoto velkého chemika vznikla proslulá Balfourova deklarace, která světově-historicky vytvořila pojem židovského národního státu, mandát Anglie a tím podklad pro sionistickou výstavbu po světové válce." Objasnění, jak se mohlo něco takového stát, dává nám zoufalá situace Anglie koncem třetího roku války. Již v roce 1916 snažila se Anglie získat USA pro vstup do světové války. Na jaře 1917 podnikl za tím účelem vedle Readinga i Balfour cestu do USA. Zde se seznámil se soudcem nejvyššího dvoru Brandeisem, Židem, který nejenom měl vedoucí vliv na americké sionisty, nýbrž byl i poradcem prezidenta Wilsona. Brandeis ihned počal na Balfoura
působit v zájmu zřízení židovského státu v Palestině. Přesvědčil Balfoura, že Amerika nepůjde do války, nezasadí-li se britská vláda jednoznačně pro Židy. Balfour po svém návratu informoval v tomto smyslu kabinet, kde zvítězil názor, že bude možno využít sionistické myšlenky k politickému prospěchu pro Anglii. To nám potvrzují dva projevy, jeden od Lloyda Georga, druhý od Churchilla. Když roku 1936 britská vláda vyslala do Palestiny Peelovu komisi, prohlásit před touto komisí Lloyd George o důvodech a cílech Balfourovy deklarace toto: "Oni sionističtí předáci dali nám pevný slib, že, budou-li spojenci ochotni umožnit zřízení národní vlasti pro Židy v Palestině, učiní vše možné, aby získali židovské smýšlení i pomoc v celém světě pro věc spojenců. A svůj slib dodrželi." A u přiležitosti výročního dne Balfourovy deklarace v listopad 1930 napsal Churchill v jednom švédském listu toto: "Rok 1917 byl snad nejtěžší a nejvíce beznadějnou dobou světové války. Byla to doba, kdy mnozí, kdož až dosud neochvějně věřili ve vítězství spojenců, počali o něm pochybovati. Byla to doba, kdy nejčinnější složky britské vlády snažily se získati pro sebe každý vliv. Sionistické hnutí bylo na celém světě aktivně na straně spojenců. Sionisté obzvláštní měrou sympatizovali s Anglií. V žádné zemi nemělo sionistické hnutí větší vliv než ve Spojených státech, a právě o zasáhnutí USA do krvavého konfliktu opíraly se z velké části naše naděje. Obratné vedení sionistického hnutí vykonávalo cenný vliv na veřejné mínění v Americe, a tento vliv se trvale uplatňoval ve prospěch Anglie. Balfourovu deklaraci nelze tedy považovati za slib, učiněný ze sentimentálních pohnutek. Bylo to naopak praktické opatření, jež bylo učiněno v zájmu spojeneckých mocností ve chvíli, kdy bylo nutno dbáti i sebenepatrnějšího činitele, který materiálně nebo morálně mohl zasáhnouti ve velké hře." Tak se dovídáme z anglických úst, kdo Ameriku vtáhl do světové války, a jak se to stalo. Churchill má pravdu, že sentimentální úvahy tu nerozhodovaly. Ve hře byly hmotné zájmy, a to ještě jiné, o kterých Churchill nemluví, na něž však ještě přijdeme. Židům však prokázali Churchill a Lloyd George velmi velkou službu tím, že zdůraznili vliv sionismu na výsledek světové války. Tím více mohli totiž vystupňovat své požadavky. Anglický historik mírové konference Temperley velmi oceňuje novu politiku, která vedla k Balfourově deklaraci, a praví, že úsilí o získání podpory světového Židovstva bylo dalekozrakou prací pro britské říšské zájmy. Ve skutečnosti však byla tato práce krátkozraká, což se sice ukázalo až o několik let později, co si však některá místa britského politického vedení uvědomovala již od počátku. Úřad pro Indii a především arabské ústředí britského zahraničního úřadu snažily se všemožně zdržet kabinet od této nové politické směrnice. Avšak marně. Ty úřady totiž braly zřetel na jisté skutečnosti, na něž měl vzít zřetel i kabinet: Palestina nemohla být přislíbena právoplatně Židům, protože britská vláda o ní již rozhodla jiným způsobem, a to dokonce dvakrát. Jednou ji slíbila Arabům za pomoc proti Turkům, podruhé pak Francouzům jako zájmovou oblast. Slib Židům byl tedy již třetím rozhodnutím britské vlády o Palestině, čili bylo to cosi jako podvod. To bylo ostatně i v Anglii otevřené připuštěno v roce 1922 Ramsay MacDonaldem: "Slibem, že zřídíme arabské království s Palestinou, podporovali jsme arabské vzbouření proti Turecku. Současně povzbudili jsme Židy, aby nám pomáhali, slibem, že budou sídliti v Palestině pod vlastní vládou, a ve stejnou dobu jsme uzavřeli s Francií smlouvu o rozdělení území, které náš generální guvernér v Egyptě podle našich instrukcí přislíbil Arabům. Nemůžeme očekávati, že se vyhneme výtkám, které jsou oprávněny..." Anglická úřední místa vždy popírala, že by Balfourova deklarace byla znamenala porušení oněch dvou daných slibů. V podobném smyslu mluví i píší Židé. Je proto nutno věc podrobněji rozebrat. 25. října 1915 byla skončena jednání, která vedl arabský šerif v Mekce Hussein a anglický generální guvernér v Egyptě sir Henry MacMaho, dopisem, jehož nejdůležitější místo zní: "Distrikty Mersina a Alexandrette a části Sýrie, položené západně od distriktů Damašek, Homs, Hama a Aleppo, nemohou býti označeny za čistě arabské a musejí zůstati z
navrhovaných hranic vyloučeny... S výhradou hořejších modifikací jest Velká Britanie ochotna uznati nezávislost Arabů a podporovati ji uvnitř onoho území, které leží v hranicích, navrhovaných šerifem z Mekky..." Tímto dopisem byla Palestina jménem britské vlády slíbena Arabům. V důvěře v anglický slib vyhlásil pak Hussein Turecku válku. Poněvadž tato smlouva byla vlastně prvním slibem Anglie o přidělení Palestiny, jsou Arabové, kteří dnes musí bojovat proti Angličanům a Židům, úplně v právu. Pozdější anglické pokusy vykládat MacMahonův dopis v jiném smyslu, Anglii příznivém, jsou marné. Již za několik málo měsíců po tomto slibu Arabům byl Londýn rozhodnut své slovo zrušit. Vojenská situace na východě se změnila v neprospěch Angličanů tou měrou, že ani arabské povstání nemohlo mnoho pomoci. Anglie vedla svůj boj na Blízkém východě, aby vytlačila všechny konkurenty z petrolejových polí mosulských. Hlavním soupeřem tu měla Francii. Pro porážky na Blízkém východě byla Anglie ochotna zřeknout se tohoto petrolejového území ve prospěch Francie. V březnu 1916 došlo k anglo-francouzské smlouvě, tzv. úmluvě Sykes-Picotově, která byla potvrzena výměnou nót mezi francouzským velvyslancem Cambonem a britským zahraničním ministrem sirem Eduardem Greyem 9. a 16. května 1916. Anglie přiznala tu Francii mosulskou oblast jako zájmové pásmo. Zároveň tato úmluva vytvořila politický pojem dnešní Palestiny jakožto jižní části syrského pobřeží mezi Malou Asii a Egyptem. Proto toto území - bez Haify a Akkonu, jež se měly stát britskými přístavy - byla ustanovena mezinárodní správa v dohodě s ostatními spojenci a se šerifem v Mekce. Tato smlouva nebyla nikdy provedena. Nelze dnes s určitostí říci, zda Anglie dělala tuto úmluvu již předem s úmyslem svého spojence podvést, avšak lze usuzovat, že ano, neboť úmluva byla právně neudržitelná, poněvadž disponovala územími, která již byla slíbena jinému. Sionismus jako lovecký pes Turecký vojevůdce Osman Bej řekl: "Žid jest Angličanovi tím, čím lovci pes. Jeden vyčenichá zvěř, druhý, Angličan, na ni namíří a střelí." Pravdivost tohoto výroku potvrzuje způsob, jakým Anglie využila Židovstva při svých obtížích na Východě, když po vstupu Ameriky do války v Londýně opět zvítězila optimistická nálada. Ihned Londýn litoval ústupku učiněného Francii a hledal, jak se dostat z nesnází. Použil k tomu účelu Židovstva. V roce 1917 započala jednání, která, jak jsme řekli, vedla k Balfourově deklaraci. Tím započala velká politická úloha sira Herberta Samuela, který v prosinci 1816 se stal ministrem vnitra. Patří k velmi rozčleněné rodině Samuelově, jejíž jednotliví příslušníci s různými šlechtickými tituly nebo občanskými jmény se účastní politického a hospodářského vedení Anglie. Všichni jsou příbuzní s anglickým petrolejovým králem lordem Bearstedem, který ovládá petrolejový koncern Royal Shell. Tento petrolejový koncern a jeho vládce vstoupili nyní v popředí politických událostí. Na pokyn Samuelův se dal v pohyb celý stroj na něm závislých hospodářských činitelů a politiků, aby vynutil znemožnění anglo-francouzské dohody o mosulském území. Přirozeně nemluví se přitom o petroleji. Dotyčná úmluva svým plánem internacionalizace a zmenšení Palestiny znamená též ránu pro sionistické cíle a tím pro židovský stát. Proto se jim hodilo použití sionistů. Podaří-li se sionistům dostat Palestinu jako židovský stát, pak tím padne i úmluva SykesPicotova a bude napraveno zřeknutí se petrolejových polí mosulských! 7. února 1917 došlo k první schůzce sionistických předáků se sirem Markem Sykesem a výsledkem bylo, že Sykes se připojil k sionistickému stanovisku. Smlouva byla pak 15. února 1919 změněna, a Anglii bylo zaručeno disponování Palestinou. Mosul byl Francouzům opět odňat, a petrolejová oblast se stala nejdříve protektorátem a pak umělým novým státem Irákem. Avšak tím jsme poněkud předběhli události. Lze soudit, že náhlá změna Sykesova stanoviska nebyla zcela dobrovolná. Je pravděpodobné, že britská vláda na nátlak židovských petrolejových magnátů mu tuto změnu nařídila. Byla jí za to slíbena pomoc Židovstva, pokud jde o pevné získání zájmových oblastí, jichž se Anglie ukvapeně vzdala.
Cena, kterou bylo nutno za to platit, byla Balfourova deklarace. Že tato cena byla velmi vysoká, věděla britská vláda od počátku. Touto smlouvou byl propůjčen mezinárodní politické organizaci, nevázané žádnými státními hranicemi (sionismu), jakýsi státní charakter. Sionismus byl povýšen na smluvní stranu při státní smlouvě. Byl to důsledek vlivu nejen anglického nýbrž hlavně amerického finančního Židovstva. Se židovským spolkem byla uzavřena smlouva jako s nějakým suverénním státem, a bylo jasno, že Židé budou vymáhat doslovné splnění této smlouvy, a to podle okolností i za pomoci cizích, na nich závislých vlád. Již tón, kterým Weizmann mluvil s britskými ministry při jednání o Balfourově deklaraci, je příznačný: "Budeme v Palestině, ať to chcete, či nikoli. Můžete náš příchod urychlit nebo zdržet. Je však lépe pro vás nám pomáhat, neboť jinak by se naše konstruktivní síla proměnila v sílu zničující, která by celý svět uvedla ve vření." To je otevřená židovská hrozba světovou revolucí. Pyšná Anglie to mlčky spolkla, snažila se však ještě v poslední chvíli Židy podvést. Sionisté v návrhu, jejž předložili, žádali o odevzdání Palestiny za účelem zřízení židovského státu. Uveřejněný text Balfourovy deklarace jim dává pouze "národní domov" v Palestině. Slovo "židovský stát" v konečné koncepci schází. O výklad tohoto textu začala mezi Židy a Anglií brzy diskuse, která trvá až dodnes. Tato diskuse ovšem nijak nezhoršila přátelské styky mezi oběma stranami. Sionismus se brzy naučil hrát taktickou hru pomocí dvou stran. "Umírněná strana" pod Weizmannem vede jednání s Anglii, kdežto radikální strana revizionistů pod Vladimírem Jabotinským žádá úplné a bezpodmínečné vydání Palestiny. Celé poválečné dějiny Palestiny jsou důsledkem úmyslné nejasnosti Balfourovy deklarace. Sionistické vedení se drží svého cíle a žádá pro sebe celou zemi pod vlastní státní svrchovaností. Židovské vedení ví, že zřízení židovského státu se může provést pouze na útraty arabského obyvatelstva, a proto plánovitě vypuzuje Araby z Palestiny. Nyní se vrátíme zpátky k období uveřejnění Balfourovy deklarace. Sionistické vedení po důkladných poradách přešlo k akci a 4. prosince 1918 žádalo její splnění. Navrhlo na mírové konferenci, aby Anglii byl přidělen mandát nad Palestinou. Tím byl jasně demonstrován soulad anglických a židovských zájmů. Pokud jde o suverénní židovský stát, cítili se Židé ještě slabými. Důležitější než státní forma, zdála se jim nejprve otázka velikosti území. Weizmann žádal na mírové konferenci vytvoření židovského národního domova od Sidonu až k Rudému moři, na východě až po hedšaskou trať, tedy území, které zaujímá velké části dnešní Sýrie a půl Transjordánska. To však se zdálo Anglii nemožným s ohledem na Francii a její zájmy v Sýrii, a Židé od toho požadavku upustili. 27. února 1919 byl Weizmann přijat mírovou konferencí a prohlásil pak před pařížskými sionisty, aniž by se byl vyjádřil o velikosti a hranicích židovského domova: "Patestina musí být tak židovskou, jako je Anglie anglickou." Toto prohlášení bylo učiněno v době, kdy v Palestině bylo všechno všudy 8 % Židů!! Když vešlo ve známost, že Weizmann mluvil se souhlasem Balfourovým, započal odpor Arabů. Žádali, aby mandát byl přenesen na Spojené státy americké. Američané přistoupili na arabský požadavek a vyslali do Palestiny dva delegáty. Jejich zpráva byla senzací. Označovala židovský stát ve zcela arabské zemi za nemožný a vyslovila se proti masové imigraci! Avšak příliš pozdě! Wilson opustil již Paříž. Americký vliv byl vyřazen, a anglo-židovská souhra mohla pokračovat. 24. dubna 1920 hlásí Reutrova kancelář usnesení konference Nejvyšší rady spojenců v San Remu: "Konference usnesla se o vtělení Balfourovy deklarace do mírové smlouvy s Tureckem." Zároveň byl Anglii podle židovského přání přiznán mandát nad Palestinou. Vedle Společnosti národů potvrdil Balfourovu deklaraci i konqres Spojených států. V Anglii, jak se zdá, přehlédli význam této skutečnosti, avšak Weizmann ji plně pochopil a ve všech pozdějších rozporech anglické vlády a Židovstva se opíral o tuto skutečnost. Dne 24. července 1922 potvrdila Rada Společnosti národů anglický mandát v Palestině jakožto mandát třídy "A". A-mandáty, oproti B-mandátům, jsou pokročilá státní území s vlastní vládou a lidovým zastupitelstvím. Jejich státní řečí je řeč národa, který je obývá. Pro Palestinu bylo by to tedy muselo znamenat, že státní řečí byla by arabština, že Arabové měli by vlastní
vládu a lidové zastupitelství. Toho si přirozeně Židé nemohli přát. Dosáhli toho, že v tichu byla provedena změna A-mandátu na B-mandát, který Arabům neponechal nejmenší svobodu. Herbert Samuel nebo filantropie plus 5 % V důsledku propůjčení palestinského mandátu Anglii jmenovala Anglie vysokého komisaře a vyslala jej do Jerusalema. Tímto vysokým komisařem byl Herbert Samuel. Již tato volba ukazuje, jak těsně splývají v Palestině anglické a židovské plány, cíle a naděje. Samuel nebyl jmenován vrchním komisařem snad proto, že byl sionistou. Lloyd George oznámil Samuelovi jeho jmenování těmito slovy: "Potřebujeme pro toto místo někoho, kdo je proniknut duchem židovského národního domova. Vy jste ten muž!" Avšak ani toto odůvodnění není skutečnou příčinou Samuelova jmenování. Žid Samuel byl totiž proniknut, a to mnohem více, ještě něčím jiným. Petrolejem. Patří k rodině židovských petrolejových králů. Pánem koncernu je lord Bearsted alias Markus Samuel. Anglický zájem o petrolej nám tedy objasňuje tuto volbu mnohem přesněji. Bylo jen důsledné, že prvním anglickým místokrálem v Palestině se stal tento Žid. Vždyť, vzhledem k petrolejovému bohatství Přední Asie, anglo-židovská aliance tím získávala i na hospodářském poliš Mimo to měla Anglie též strategický zájem na tom, aby měla v držení Palestinu, obsazenou Židy, vůči Anglii ochotnými, aby tak později mohla Palestinou vést petrolejové potrubí k pobřeží. Tím, že zařadila sionismus do svého boje o petrolej, získala Anglie možnost, že vzhledem ke spojencům, kteří jí neradi vydávali její kořist, mohla si hrát na bojovníka za humanitní myšlenku, za uskutečnění staré biblické židovské naděje a za "napravení bezpráví". Mohla prostě nechat ve Francii a v Americe za anglickou věc pracovat sionistickou propagandu, aniž by byla nucena přiznávat se ke svým zájmům. Tedy přesně totéž, co jednou řekl o podstatě anglické politiky britský imperialista v Africe Cecil Rhodes: "Filantropie plus 5 %." Získáním anglické nadvlády v Přední Asii byly zabity jednou ranou dvě mouchy; v Palestině mohl být připravován židovský stát a petrolejová oblast byla zabezpečena pro židovské petrolejové magnáty. Krvavá cesta k židovskému státu Rokem 1920 počíná hromadné židovské stěhování do Palestiny. Až do konce roku 1939 tam bylo dopraveno půl milionu Židů. Avšak právě tím je jasně dokázáno - potvrzuje to i stálý neklid v zemi - že zřízení židovského státu v Palestině přirozenou cestou je nemožné. Anglická zahraniční politika trpí dnes sama nejvíce slibem, daným lehkomyslně roku 1917. Avšak ani na Židech stále více závislí odpovědní britští státníci, ani Židé, nechtějí to přiznat. Protektorát Palestina, jak byl utvořen v San Remo, je nepatrná země. Měří 25.483 km2. Z toho pouze 42 % půdy se dá obdělávat. Ostatek jsou pohoří a pouště. Přesto tam šije již přes jeden a půl miliónu lidí. Samy židovské prameny udávají koncem roku 1938 tato čísla: mohamedáni 900.249 (62%), křesťané 111.975 (8,5%), jiní 11.839 (0,9%), Židé 411.422 (28,6%). Koncem roku 1939 jsou úřední čísla palestinské vlády tato: mohamedáni 1,501.698, křesťané 116.959, jíní 12.150 a Židé 445.456. I když tato čísla nepochybně jsou zfalšována v židovském smyslu, přece ukazují, jak situace vypadá. Dlužno při tom říci, že vzrůst Arabů, vyplývající z těchto židovských "statistik", je naprosto nepravděpodobný. Sionisté, jak známo, žádají vlast pro celý židovský národ. Kdybychom to vzali doslovně, pak by se muselo do Palestiny přistěhovat ještě 16,5 miliónů Židů z celého světa. Ačkoli je to zcela nemožné, trvá Židovstvo na svém požadavku pokud jde o Palestinu, a prohlašuje, že usiluje jen o to, co bylo Židům přiznáno Balfourovou deklarací a mandátem. Hlavní úsilí věnuje sionistická politika podpoře přistěhovalectví. Výsledky této politiky ukazuje následující tabulka: Rok: Přistěhovalci:1923 - 7.420 1927 - 2.713 1931 - 4.075 1935 - 61.854 1920 - 10.000 1924 - 12.856 1928 - 2.178 1932 - 9.033 1936 - 29.727
1921 - 9.000 1925 - 33.801 1929 - 5.249 1933 - 41.327 1937 - 10.536 1922 - 7.844 1926 - 13.081 1930 - 4.944 1934 - 42.359 Celkem 308.517 V únoru 1939 prohlásil státní sekretář pro kolonie Malcolm Mac Donald ve své výroční zprávě, že v prosinci 1938 bylo v Palestině 1,004.000 Arabů a 411.000 Židů. Tato čísla asi nejsou správná, neboť Jewish Angecy uveřejnila v létě 1938 čísla, podle nichž již koncem roku 1937 bylo v Palestině 425.000 Židů, tj. 30% všeho obyvatelstva. Tatáž agence v lednu 1940 tvrdila, že koncem roku 1939 bylo v Palestině 477.000 Židů, tj. 32% všeho obyvatelstva. Tento vzrůst lze vysvětlit tím, že vedle přistěhovalců, kteří se stěhují do Palestiny na základě povolení, je mnoho přistěhovalců, kteří přicházejí způsobem nezákonným. Tak např. v týdnu 21. až 27. ledna 1940 se přistěhovalo do Palestiny z Evropy ilegálně 725 Židů. To by odpovídalo za rok asi 26.800 ilegálních přistěhovalců. Sotva asi chybíme, odhadneme-li celkový počet Židů v Palestině v roce 1940 na půl miliónu, čili 40% obyvatelstva. Ještě koncem roku 1919 bydlelo v Palestině jen 57.000 Židů, neboli 3 % všeho obyvatelstva! Židovský bankrot v Palestině Avšak tohoto půl miliónu Židů, kteří se přistěhovali do Palestiny, reprezentuje "židovský národ" krajně pochybným způsobem, představujeme-li si tento národ jako národy ostatní. Přistěhovalci neprojevují vůbec žádnou národní jednotu. Jsou mezi nimi velké protiklady, pokud jde o kulturu a civilizaci, neboť jsou tu Židé z východní Evropy a ze západu. Ještě větší je jejich rozdíl v ohledu sociálním a náboženském. Většina usedlíků, kteří se opravdu snaží vlastní rukou vzdělávat půdu, skládá se z Židovstva z východu, částečně však také z mladé generace ze západní Evropy. Jinak však mezi přistěhovalými Židy projevuje se sklon k městskému životu, tak jako všude jinde. Ve třech městech, Haifě, Jerusalemě a Tel Avivu žije většina z Evropy přistěhovavších se Židů a snaží se tam udržet starý obvyklý způsob života. Z peněz, přinesených s sebou, a za pomoci anglických a amerických podpůrných fondů snaží se tam Židé opatřit si vše, nač byli zvyklí z velkých evropských měst. Je tu plno biografů, kaváren, mondénních lázní a luxusních aut. Místní tisk je pln sporů mezi nábožensky přísným Židovstvem a směrem asimilačním. Jedni bojují o právo, aby směli i v sobotu tančit a jezdit autem, druzí v tom vidí již zárodek smrti pro příští židovský stát. V ostrém rozporu s luxusním životem ve městech je život židovského dělníka. Židovské odborové organizace prosadily mzdy, které nejsou v žádném poměru k možnostem země. Tyto mzdy nepocházejí z výtěžku práce, nýbrž z podpůrných fondů, hlavně z Ameriky. Podle přibližného odhadu bylo až dosud do země dovezené za 100 miliónů liber šterlinků. Peelova zpráva sice udává celkovou částku jen 77 miliónů liber, ale podle jiných anglických zjištění je číslo větší. Tak jenom za léta 193235 bylo na podporách židovských světových organizací zasláno do Palestiny peněz za 30 miliónů liber. Za tutéž dobu přistěhovalci přivezli s sebou soukromého jmění za 60 miliónů liber. Poněvadž tyto peníze většinou nenacházejí produktivního použití, nýbrž jdou na podpory, především však vyvolaly bezmeznou spekulaci s půdou, je hospodářská situace krajně napjata. Nic se neděje, aby penězi byla opatřena plánovitá práce. Vedle nezaměstnanosti Arabů, vypuzených z jejich půdy, stoupá i počet nezaměstnaných Židů. Poněvadž přistěhovalí Židé se nechtějí spokojit se životním standardem, jaký mají Arabové, lze očekávat, že tu dojde k velkému bankrotu. To vše je tak jasné, že se přímo nabízí otázka, zda právě jedině sionistická organizace je v této věci slepou. Tato organizace vidí ovšem vývoj tak jasně jako ostatní.. Avšak celá její politika nikdy nesměřovala k tomu, by přistěhovalcům opatřila přirozený způsob života. Sionismus neměl nikdy před sebou cíl hospodářský, nýbrž vždy čistě politický. Z anglické strany nechybělo varování před přehnanou imigrační politikou. Již v roce 1922 sám Židomil Churchill prohlásil v dolní sněmovně, že není možno učinit Palestinu tak židovskou, jako je Anglie anglickou, a že židovské přistěhovalectví nesmí překročit hospodářskou únosnost Palestiny. Ještě dvakrát, v roce 1930 a 1939, pokusila se Anglie
podobnými důvody brzdit přistěhovalectví. Avšak ukázalo se přitom, do jak velké míry bezplánovitá anglická politika ustoupila před cílevědomostí sionismu a jak velmi stoupla anglická závislost na Židovstvu. Konečný cíl sionismu Ačkoli židovská pozice v Palestině je neudržitelná, počet nezaměstnaných stoupá a vzrůstající zubožení arabského obyvatelstva hlásá brzkou bouři, pokračuje světové Židovstvo v utopistické politice nepřetržitého vysílání dalších přistěhovaleckých mas do země. Cílem sionismu je vybojovat židovskou většinu v Palestině. Jakmile toho bude dosaženo, mají být v Palestině usedlí Arabové vypuzeni ze země, aby se Palestina mohla stát státem čisté židovským. To je sionistický plán, který nemůže být nikým popřen. Prostředky této politiky jsou jednak vykupování arabské půdy v Palestině, jednak diplomatická příprava, zejména vůči Anglii. V tomto cíli jsou zajedno sionisté Weizmannovi se svými domněle nejostřejšími odpůrci, revisionisty, vedenými Vladimírem Jabotinským. Z různých projevů sionistických předáků vyplývá, že sionistická politika směřuje dále i k tomu cíli, aby jim bylo vydáno i Transjordánsko, jakmile Židé nabudou většiny v Palestině. Předpokladem ovšem je ovládnutí Palestiny. Proto je nutno vyhnat všechny Araby ze země. K tomu směřuje po celá léta velká židovská agitace. Někteří chtějí usídlit Araby v Transjordánsku, jiní v nynějším Iráku. Vždy však židovská politika palestinská směřuje k úplnému popření všech práv palestinských Arabů. Skutečný význam židovského státu Řekli jsme, že pro sionismus a světové Židovstvo je výlučným cílem zřízení židovského státu v Palestině po dosažení většiny a vypuzení Arabů. Ustanovení Balfourovy deklarace i mandát byly Židy dávno hozeny přes palubu. Životní práva Arabů zajímají sionistické kruhy právě tak málo, jako existenční možnosti Židů, kteří se do Palestiny stěhují. Tu je nutno vymezit, co znamená "židovský stát". Kdybychom neznali podstatu tohoto úsilí, mohli bychom myslet, že by Evropa i celý svět učinily dobře, kdyby koncentrovaly Židy v daleké Palestině a osvobodily od nich ostatní svět. Tomu však není tak. Jak prokázáno, že Židé vůbec neusilují výlučně o stát, v němž by bydleli všichni Židé, anebo aspoň jejich velká většina. I židovskému vedení zdá se taková věc nejen neproveditelnou, nýbrž dokonce nežádoucí. Neproveditelnou zdá se proto, poněvadž většina asimilovaných Židů v Evropě i v Americe zbohatnuvších a většinou židovské náboženství zavrhnuvších nikdy nebude ochotna stěhovat se do Palestiny. Nežádoucí zdá se tato věc proto, poněvadž židovský stát podle židovské koncepce nemá být státem jako např. italský, německý nebo pod., tedy státem opírajícím se o jednotný, stát založivší národ, nýbrž čímsi zcela jiným. Jeden z duchovních vůdců sionismu Moses Hess vyslovil to otevřeně ve své knize "Řím a Jerusalem - poslední národnostní otázka." Píše tu: "Rozumí se ostatně samo sebou, že nemůže být řeči o všeobecném vystěhování západních Židů do země jejich otců. I po zřízení moderního Židovského státu zůstanou většinou Židé, kteří bydlí v civilizovaných zemích Západu, tam, kde se usadili. Západní Židé, kteří si s největším úsilím vybudovali čestné občanské postavení a otevřeli cestu ke kultuře, nevzdají se těchto vymožeností. To není v lidských silách, a ani vlastenečtí Židé nemohou to očekávat..." Hess je ještě otevřenější. Přiznává, že Židovský stát nemá být ničím jiným, než mezinárodním ústředím nadvlády nad nežidovskými národy, státem, jehož občané nebydlí v hranicích tohoto státu, nýbrž po celém světě. Píše: "Dnes, kdy vzdálenost nehraje žádnou roli, je pro Židovský stát zcela lhostejno, zda členové Židovského národa bydlí ve vlastní zemi anebo v zahraničí." Hess není s takovými výklady ojedinělý. Je potvrzován řadou vynikajících sionistů, tak především Weizmannem a Brodetzkým. Weizmann v New Yorku v roce 1928 prohlásil: "Pakliže nacionalismus popírá politické příbuzenství Židovského státu, Palestiny, se Židy v
ostatním světě, pakliže Palestina by měla znamenat, že Židé bydlící mimo Palestinu, mají být uloupeni o status, za který bojovali, pak nejsem žádným nacionalistou." Tím je jasně řečeno, že zřízení židovského státu v Palestině nemá být nikterak prejudikováno politickému, hospodářskému a společenskému postavení Židů v ostatním světě. Jasně to prohlásil Brodetzký roku 1937 před britskou sekcí židovského světového kongresu v Londýně: "Účelem sionismu není pomáhat národům k tomu, aby se zbavily Židů. Sionismus žádá pro židovský národ práva národní, avšak se stejným důrazem vyžaduje individuální práva pro Židy na celém světě. Zde tedy znamená židovský stát pouze opěrný bod pro světové Židovstvo. " Jak vidíme, má být tzv. židovský stát pouze hlavní pevností světového Židovstva. Tato pevnost má být vybavena státními výsostnými právy a mezinárodně uznána. Jejími občany však mají být především milióny těch Židů, kteří nadále setrvají na svých místech v jiných státech. Sionismus se nezříká existence mocných skupin židovských ve všech státech světa. Nechce přijít o jejich vliv na politiku, hospodářství a kulturu těchto státu. Nechce se zřeknout židovské mezinárodnosti, ani mocenských pozic, kterých Židé v minulých dobách si na celém světě vybojovali. Ví, že židovský stát by se mohl rychle zhroutit, že nucený pobyt Židů v tomto židovském státě by mohl přivodit rychlý úpadek Židovstva. Proto si Židé nepřejí židovského národního státu, který by zahrnoval většinu Židů celého světa. Tento židovský stát má podle sionistického názoru mít jen tolik Židů, kolik je nutno k udržování fikce skutečného státu. Jde jen o to, aby tento stát měl státní výsostná práva, aby měl mezinárodní uznání, záruku hranic, exteritoriální práva pro diplomatické zástupce, vlastní měnu a státní vlajku. Nic více. Většina Židů má zůstat na svých místech v ostatních státech a ve spolupráci s tímto zdánlivým státem udržovat moc Židovstva jakožto světové velmoci. Židovský stát nepřinesl by tedy žádné řešení Židovské otázky. Naopak: všichni Židé na světě, až ve Francii, Anglii nebo v Americe, podrželi by své získané pozice. Měli by oproti příslušníků jiných národů tu výsadu, že by byli státními občany země, kde bydlí, těžili by se všem příslušným právům a přitom by stáli pod ochranou Židovského státu, který by mohl kdykoli zakročovat v jejich prospěch. Roku 1938 podal nežidovský poslanec Labour Party Locker-Lampson v dolní sněmovně návrh, aby Židům v celém světě dostalo se na jejich přání státní příslušnosti v Palestině, aby jim však přitom byla propůjčena britská ochrana. Sami Židé se vzepřeli takovéto upřímnosti a postavili se proti tomuto požadavku.Židovský stát konec konců byl by jenom zdrojem právní nejistoty a zápletek na celém světě. Byl by stát naprosto odlišný od všech ostatních státu, právě tak jako sionismus je hnutí odlišné od všech národních hnutí. Přetvoření organizace Bojovou organizací, které používalo Židovstvo k docílení svého programu, byla především sionistická organizace. Během let se ukázalo, že její politické možnosti nestačí. Ačkoli organizačně objímala celý svět, opírala se přece v prvé řadě pouze o pravověrné Židy, tedy hlavně o chudé a politicky bezmocné Židy na východě. Jejími odpůrci byli západoevropští a američtí židovští velmoži, kteří se svou velkou politickou mocí stáli stranou sionismu, částečně dokonce proti němu. V židovském vedení bylo poznenáhlu uznáno, že takovýto stav by oslabil jeho sílu v politickém boji, a že židovský stát by byl nedosažitelný, pokud by sionisté posílali do Palestiny jen chudé Židy, jimž by se zasílala podpora. Weizmann si přál účinnějšího zásahu bohatých Židů anglických a amerických pro společný cíl. Avšak zástupci těchto Židů nebyli ochotni vstoupit do organizace částečně proto, že se obávali zhoršení svých pozic doma, částečně, poněvadž odmítali ideologický sionismus Weizmannův. Tu zasáhl již zmíněný lord Melchett, který přivodil obrat a vytvořil jednotu ideologického sionismu s finančními židovskými kruhy v Evropě a v Americe. Tento židovský průmyslový král zasáhl nikoli jako sionista, jímž byl, nýbrž jako prezident největšího anglického průmyslového koncernu a vynikající londýnský Žid v zájmu Židovstva jakožto
světové velmoci. Vynaložil svůj vliv za účelem sjednocení finančních Židů nikoli se sionistickou organizací, nýbrž s Jewish Agency, která ostatně byla totožná s touto organizaci. To byl kompromis, který přijali i američtí Židé, i Weizmann, který byl předsedou nejen sionistické organizace, nýbrž i Jewish Agency. Jewish Agency jako vláda světového Židovstva Tato Jewish Agency je jeden z nejpozoruhodnějších vynálezů mandátního statutu pro Palestinu, lépe řečeno, jeden z nejlepších dokladů židovské vychytralosti, jak vykládat a využívat mandát pro židovské zájmy. Původně bylo toto zastupitelstvo jen úřadem sionistické organizace. Dnes je poměr obou těchto orgánů zcela převrácen. Tento orgán volí parlament, tj. každoročně zasedající sionistický kongres, na němž se volí prezident sionistické organizace i Jewish Agency, jakoš i výkonné a správní výbory. Také finanční organizace vytvořené sionistickou organizací, podléhají dnes správě Jewish Agency. Jsou to: Palestinský nadační fond a Stálý židovský fond. Kromě toho podléhá Jewish Agency ještě několik různých organizací, jako Palestinská židovská asociace, Jednotné palestinské dílo atd. Jewish Agency kontroluje dále všechny židovské průmyslové a hospodářské společnosti. V článku IV. mandátu je ustanoveno, že má být uznáno přiměřené židovské zastoupení jakožto veřejnoprávní korporace. Toto zastoupení má za úkol podporovat anglickou palestinskou vládu v otázce židovského národního domova. V dalším odstavci uvedeného článku se pak praví: "Židovská organizace má být uznána, pokud její organizace a stanovy jsou přiměřeny stanovisku mandátní mocnosti. Má v dohodě s vládou Jejího britského Veličenstva podniknout kroky, aby zajistila spolupráci všech Židů, kteří jsou ochotni spolupracovat při vybudování Židovského národního domova."Tato klausule, vsunutá do mandátního statutu Anglii na židovské přání, je politickou nehorázností. Dovoluje totiž prakticky rozhodování o všech palestinských otázkách s vyloučením Arabů. Mimo to umožňuje světové sionistické organizaci zasahování do palestinských záležitostí. Jinými slovy: Židovská menšina v Palestině je vůči Arabům - avšak i vůči Anglii - zastoupena orgánem, za kterým stojí skoro celé světové Židovstvo. Při každém sporu stojí 17 miliónů Židů celého světa za tímto orgánem, který podle mandátního statutu měl být jen místní institucí Židovské menšiny v Palestině. Bez anglického souhlasu nebylo by se to dalo provést. Celá věc ukazuje, že anglo-židovská spolupráce se vyvíjí podle programu, který určuji Židé. Takto díky obratné a cílevědomé práci židovského vedení stal se z místního zastupitelstva židovské menšiny orgán, který vystupuje jako zastupitelstvo veškerého Židovstva. Sionistická politika se opírá o to, že mandát byl dán celému židovskému národu. Proto v Palestině proti arabské většině nestojí židovská menšina, nýbrž celý židovský svět. Angličtí politikové neodpírali tomuto židovskému výkladu a tím ho, podle židovského názoru, potvrdili. Toto však sionistům nestačilo. Již roku 1925 vyhlásili další požadavky. Na první konferenci v Paříži v květnu 1925 žádali, aby jako klíč pro počet poslanců v palestinském parlamentu, jenž měl být utvořen na základě mandátu, byl vzat počet Židů na celém světě na jedné straně a počet Arabů v Palestině na straně druhé. Weizmann žel ještě dále a žádal, aby pro parlament volilo jednoho poslance vždy 25.000 Arabů a 25.000 Židů. Jewish Agency vedle toho však měla mít právo jmenovat jakožto zástupce světového Židovstva 100 poslanců. Tento pokus o majorizaci většiny menšinou nesetkal se v Londýně s odporem. Zdá se, že Londýn byl srozuměn s dvojí úlohou Jewish Agency. Toto krajně nebezpečné dvojí postavení se projevuje i tím, že Jewish Agency nejprve podle statutu stanovila za své sídlo současně Londýn i Jerusalem. Dnes má již čtyři rovnoprávné centrální úřady: Jerusalem, Londýn, New York a Ženevu. Ženevské bureau je současně "trvalým zastoupením u Společnosti národů". Od počátku nynější války přesídlily do Ženevy ještě další sionistické a všeobecně židovské ústřední organizace a rozvíjejí tam svou propagační činnost. Svou činností Jewish Agency, až doposud pouze sionistická organizace pro Palestinu, se stala politickým ústředím celého
světového Židovstva. V roce 1929 se uskutečňují její plány. V srpnu toho roku se utváří nová rada rozšířené Jewish Agency, která se nyní skládá z 50% zástupců sionistické organizace a z 50% ostatních nesionistických Židů. První předsednictvo rozšířené Jewish Agency vypadá takto: předseda Weizmann, dva místopředsedově Rady Luis Marshall a lord Melchett, předseda administrativního výboru Felix Warburg. Čestným předsedou je baron Edmond de Rothschild. Úkoly nové židovské světové organizace formuloval na XVI. sionistickém kongresu Weizmann takto: • Podněcování a podporování soukromého přistěhovalectví. • Podporování hebrejské řeči a židovské kultury. • Získávání půdy jakožto národního majetku židovského národa. (toto usnesení je nanejvýše významné: všechna půda, prodaná Židům, ztrácí ráz soukromého majetku a stává se "národním majetkem" Židovstva. Je to jednoznačné porušení ustanovení mandátu.) • Používání židovské práce ve všech podnicích, které jsou prováděny pod dohledem Jewish Agency. (Také tento požadavek porušuje mandát a způsobuje u usedlých Arabů bezohledně nezaměstnanost. Znamená totiž v praxi tolik, že v židovských podnicích nesmějí být zaměstnání arabští dělníci.) Kde vzalo Židovstvo odvahu, že tak odkrytě a drze překročilo ustanovení mandátu vytvoření programu, který přece měl být předem předložen britské vládě? Bylo to možno jen proto, poněvadž vláda již předtím v rozsáhlé míře schválila různá porušování mandátu a nemohla nyní již zpět. Již rozšíření Jewish Agency se samo příčí jasnému znění článku 4, odstavec 2, ustanovení mandátu. Tímto článkem byla sice židovské Jewish Agency dovolena spolupráce se Židy ostatního světa, pokud jde o vybudování židovského národního domova, avšak nic více než to. Je zcela něco jiného, pakliže nyní všech 17 miliónů Židů celého světa dostává místo a hlas v organizaci, která má být pouze poradní britsko-palestinskou veřejnoprávní korporací. Kdyby mandátové mocnosti bylo záleželo na nestranném provádění mandátu, byla by musela proti tomu protestovat. Britská vláda to však neučinila. Naopak, výslovně uznala rozšířenou Jewish Agency za židovské jednatelstvo ve smyslu článku 4 mandátových ustanovení. Weizmann tuto skutečnost jasně konstatoval před sionistickým kongresem. Takto byla vytvořena nová etapa na cestě k židovskému státu. Tímto způsobem se sionistická organizace stala světovou mocnosti, která se nemusela obávat ani mocenské zkoušky s Anglií. Na tom asi židovskému vedení velmi záleželo. Anglie sice jako dříve stále byla přítelem a podporovatelem židovského hegemonistického úsilí a Židovstva vůbec. Avšak občas projevovala anglická politika sklony k odchylkám a odvolávala se na to, že má mandátové závazky i vůči Arabům apod. Takovéto pokusy Anglie stavět Araby na úroveň Židům narazily vždy ihned na nejostřejší odpor sionismu. Po rozšíření Jewish Agency v jakousi světově-židovskou vládu mohly být takovéto pokusy britské politiky úspěšně udušeny v samém zárodku. První případ toho druhu se udál v roce 1930. Anglie se uchází o sionismus - Vzpoura a odprošení Z arabské strany toto zesílení Židovské pozice nezůstalo nepovšimnuto. Vědělo se zde, že zatlačování usedlého arabského obyvatelstva půjde nyní rychlejším tempem, a že zejména velkého rozměru nabude vykupování půdy, ke kterémužto účelu byly nyní pro Židy k dispozici četné milióny. Několik týdnů po založení rozšířené Jewish Agency došlo k prvním velkým arabským povstáním, vyvolaným židovskou provokací u Zdi nářků, která je současně částí arabské Omarovy mešity. Toto povstání bylo Anglií brutálně potlačeno, přičemž bylo použito bombardovacích letadel, koncentračních táborů atd. Krátce před tím v Londýně utvořená MacDonaldova vláda poznala, že věci nemohou tak pokračovat, nemá-li se jí Palestina úplné vymknout z rukou. Rozhodla se, aniž by se před tím dotázala Židů, vyslat do Palestiny několik komisí, které měly
především prozkoumat otázku přistěhovalectví a vykupování půdy. Po desetiměsíčních poradách uveřejnila současně se zprávou z Palestiny se vrátivšího Sira Johna HopeSimpsona v říjnu 1930 Bílou knihu. Tato Bílá kniha se postavila jasně a rozhodně na základ Balfourovy deklarace a mandátových stanov a obrátila se tudíž v různých bodech proti nárokům sionistického židovského vedení. Vycházeje ze skutečnosti, že mandátový závazek ukládá dvojí povinnost, jak vůči Židům, tak vůči Arabům, obsahoval tento dokument větu Židům velmi nepříjemnou: "Jest proto pro židovské vedoucí bezúčelným pokoušeti se o ovlivnění britské vlády v tomto smyslu, aby na příklad pokud jde o přistěhovalectví a o otázku půdy - přizpůsobila svou politiku požadavkům radikálních sionistických směrů." Další přistěhovalectví bylo označeno za nevhodné po tak dlouho, pokud bude existovat nejen nezaměstnanost Arabů, nýbrž i Židů. Povolování přistěhovalectví dělníků musí být učiněno závislým na počtu arabských a židovských nezaměstnaných. Pakliže židovské přistěhovalectví znemožňuje arabskému obyvatelstvu najít práci, je povinností mandátní mocnosti omezovat přistěhovalectví, anebo v případě nutnosti je zastavit. Zejména bylo shledáno nepřípustným, aby židovské podniky byly světovým židovstvem při povolování, úvěru zavazovány k tomu, že smějí zaměstnávat pouze židovské dělníky. Pokud jde o otázku půdy, konstatuje Bílá kniha, že v této době a při nynějších arabských hospodářských metodách není k dispozici žádný prostor pro osídlování nových židovských přistěhovalců. Konečně se tu praví, že nynější forma Jewish Agency přesahuje jasné úmysly mandátu. To se vztahuje na již uvedený odstavec II., článku 4. mandátního statutu, v němž propůjčení dalekosáhlých práv Jewish Agency činí se závislým na tom, že tato organizace podrží charakter přiměřený duchu mandátu. Konečně počítá Bílá kniha s utvořením zákonodárné rady, ve které má být přiměřeně zastoupeno i arabské obyvatelstvo. Bylo jasno, že světové Židovstvo nepřijme tento čin britské vlády bez odporu. Tak se též stalo. Došlo k boji o Bílou knihu. Byl to rozhodný boj mezi vedením židovské světové organizace a britskou vládou a skončil těžkou porážkou vlády. Tato událost byla tím závažnější, poněvadž porážka koloniálního ministra lorda Passfielda, který Bílou knihu podepsal a nyní byl kabinetem opuštěn, znamená zároveň poslední fázi ve vývoji angložidovského poměru. Od té doby je britská politika v úplném vleku židovského vedení. Boj, který Židovstvo zahájilo proti Bílé knize, byl organizován skvěle. Pracovalo se současné v Palestině, v Londýně, v New Yorku a Washingtonu, v Paříži a v Berlíně. Jednotlivé židovské organizace konaly protestní schůze a zasílaly britské vládě výhružné dopisy a telegramy. Weizmann v zuřivém dopisu lordu Passfieldovi mu hodil pod nohy své funkce jako prezident Jewish Agency a Světové sionistické organizace, lord Melchatt se vzdal všech svých sionistických funkcí. Sama sionistická organizace hrozila britské vládě, přeložením svých kanceláří do New Yorku, čímž by ústředí celého sionistického světového hnutí bylo přesunuto z Londýna. Současně pracovali židovští přátelé v anglickém vládním táboře, a to hlavně Balfour, sir Austin Chamberlain a jiní. Tato režie byla vskutku bezvadná. A tak již 3. listopadu bylo prakticky rozhodnuto o osudu Bílé knihy. Toho dne oznámil list "News Chronicle", že vláda je vášně znepokojena nepřátelstvím, vyvolaným židovskými kruhy v celém světě. Poněvadž Bílá kniha lorda Passfielda nebyla před uveřejněním předložena kabinetu, musí být nyní vydáno vysvětlení, od něhož se očekává uklidňující účinek. Tento ústup vlády skončil pak "autoritativním výkladem Bílé knihy", který učinil ministerský předseda Mac Donald v dlouhém dopise Weizmannovi. V tomto dopise, uveřejněném v listě "Times" 14. února 1931, se mluví o vzniknuvších neporozuměních a odvolává se vlastně celá Bílá kniha bod za bodem. Mac Donald tu konstatuje, že mandát je pro celý židovský národ a nikoli pouze pro židovské obyvatelstvo v Palestině, že Jewish Agency ochotně pracovala na provádění mandátové politiky, že konstruktivní práce židovského obyvatelstva v Palestině měla blahodárný vliv na rozvoj a blahobyt země jakožto celku, že sice musí být zabezpečena práva všech národních skupin, že však práva jednotlivců nikterak nejsou nezměnitelná. Ochrana ostatních skupin nejde tak daleko, že by nynější hospodářské podmínky Arabů musely zůstat zachovány. Dále se tu konstatuje, že je mandátovým závazkem ulehčit
židovské přistěhovalectví a usnadnit husté osídlení země Židy. Péče o Araby, vypuzené z jejich majetku a půdy, nemá nijak stát v cestě "vyššímu" cíli, vybudování židovského národního domova. Mac Donald slibuje, že bude vyšetřeno, které oblasti bude možno uvolnit pro židovské osídlování. Bílá kniha nikterak nezakazuje vykupování půdy Židy. Dále prohlašuje MacDonald, že, jak se zdá, zamýšlená kontrola přistěhovalectví byla vyvolána nezaměstnaností mezi Araby. "Vláda nikdy nepomýšlela na takovou politiku. Vláda nepomýšlí ani na zastavení, ani na snížení židovské imigrace!" A konečně: "Jewish Agency se zmocňuje k tomu, aby ve svých podnicích zaměstnávala pouze židovské dělníky." , Weizmann vzal milostivě na vědomí tento dopis, jímž britská vláda podrobila se světovému Židovstvu. Ve své rovněž uveřejněné odpovědi konstatuje, že MacDonaldův dopis "obnovuje podklad pro spolupráci mezi Jewish Agency a mandátní mocností", což Židovstvu umožňuje, aby se opět ujalo své úlohy. Weizmann měl všechny příčiny, aby se radoval. Mocenská zkouška dopadla skvěle. Stiskl jen knoflík, a židovský aparát naráz zastrašil vládu největšího světového státu a přinutil ji k ústupu. Od tohoto posledního pokusu o vzpouru proti samostatné politice Židovstva přijala Anglie politiku Weizmannovu a za směrnici svého vlastního postupu. Vzdala se jakéhokoli pokusu provádět mandát podle anglických zájmů i podle jeho textu a duchu. Ze strachu před Židy rozhodla se anglická politika roku 1930 jednostranně pro Židy, a Anglie vyslala své oddíly do Palestiny na podporu židovských dobyvačných záměrů a proti Arabům. Hned po těchto událostech koncem roku 1932 počíná židovské přistěhovalectví stále více stoupat. Rok 1936 přinesl novou krizi, velké arabské povstání, které prakticky trvá až dodnes. Také toto povstání bylo vyvoláno nerozumností britské palestinské politiky, která se stále více dostávala do židovského vlivu. Příčinou tohoto povstání bylo to, že příslušná místa odmítla Arabům požadavky, týkající se ústavy a zákonodárné rady,i požadavky na zákaz kupování pozemků. Židé v té době měli v majetku asi 1400 km2 pozemků v nejúrodnějších distriktech. Kupovali stále nové parcely od zchudlých nebo zahraničních Arabů. Každý prodaný pozemek znamenal pro Araby půdu ztracenou na všechny časy. Aby mohli tyto nákupy provozovat, byli Židé vybaveni bohatými prostředky z židovského národního fondu. Vedle orné půdy získávali však stále více i podniky průmyslové. Vzrůstající bída a proletarizace stále širších mas z vlastní země vypuzených Arabů konečné vedla k povstání. Byly vytvořeny oddíly franktirérů, a v jejich čelo se postavil jerusalémský Veliký mufti, který byl rozhodnut bojovat za životní práva svého národa nejen proti Židům, nýbrž i proti Anglii. Anglický postup v těchto posledních letech ukazuje, že se Anglie úplně zřekla nároku na vedení. Židovský vliv pronikal stále více do širokých vládních kruhů a získával pro židovské zájmy jednoho úředníka za druhým. Tak mají Židé hlavní vinu za události v Palestině a za krvavý vojenský teror anglických oddílů. Utrpení Palestiny za poslední léta je příliš známo, než abychom se o něm museli šířit. Za to však zasluhuje zvláštního pojednání úloha anglické vlády. Pokus lorda Passfielda vzepřít se židovským tendencím upozornil sionismus na význam, jaký má koloniální ministerstvo pro jejich zájmy. Bylo zřejmé, že se židovstvo vynasnaží dostat i tuto pozici do svých rukou, anebo obsadit ji nějakým svým stoupencem. To se stalo roku 1936, kdy místo koloniálního ministra obdržel vyslovený Židomil William Ormsby-Gore. Tento politik byl intimním přítelem Edenovým a již v dřívějších letech vždy a všude hájil Balfourovu deklaraci a židovské zájmy. Proto všechen židovský tisk uvítal jeho jmenování koloniálním ministrem. Židovský hlavní orgán "Jewish Chronicle" napsal: "Jest to vítané jmenování. Pan Ormsby-Gore jako obhájce sionismu jest nám zárukou, že tento duch, který v politice jest tak vzácný, neopustí nového koloniálního ministra, až bude státi proti arabskému hnutí." Lokaj píše dopisy Za vedení koloniálního úřadu ministrem Ormsby-Gorem začíná palestinská politika, která se úplně ztotožňuje s požadavky, diktovanými Židy. Vojenské úřady dostávaly pokyn, aby
postupovaly proti Arabům co nejostřeji, a všichni úředníci, kteří jsou Židům nepříjemní, jsou nahrazeni jinými. Velký rozruch způsobil ministr odstraněním nejvyššího vládního soudce v Palestině, MacDonella. Ten v některých procesech, o něž se pokusili Arabové, označil některé činy britských oddílů, jako vyhození Jafty do vzduchu, za nezákonné. Na protest Židů vynutil Ormsby-Gore jeho odchod. Příznačným pro stanovisko tohoto muže je jeho dopis, který náhodou vešel ve známost. Dne 22. března 1939 uveřejnily "Münchener Neuste Nechrichten" některé původní doklady, které se dostaly do rukou jeho zpravodaji v Káhiře. Jde o výměnu dopisu mezi QrmsbyGorem a vysokým komisařem v Jerusalemě Wanchopem v září 1936. Dne 1. září OrmsbyGore píže: "Měl jsem včera velmi nemilý rozhovor s Weizmannem a Ben Guriopem, mimo to docházely mi dopisy a telegramy od generála Smutse, Lloyda George a amerických vedoucích osobností se stížnostmi, že chci zraditi židovský národ, snížit anglickou prestiž a vydati Židy vraždám a násilí. Poslední neděle došlo na různých místech v této zemi k židovským demonstracím, a náš velvyslanec ve Varšavě telegrafuje, že tam má velmi těžké doby... Je možno, že jsme roku 1935 pustili do Palestiny příliš mnoho Židů, a je dále možno, že jsme neučinili dostatečná opatření na obranu arabských sedláků, aby nebyli připraveni o svou zemi a svůj domov. Snad jsme málo dbali toho, že někteří Arabové chovají vážné obavy, že budou v budoucnosti politicky ovládnuti Židy." Ministr vyzývá vysokého komisaře, aby neamnestoval žádný násilný čin zatčených Arabů a odůvodňuje, proč odmítl v srpnu 1936 prostředkující plán na řešení palestinské otázky, předložený tehdejším zahraničním ministrem Iráku. Píše: "Pokusíme-li se vykoupiti mír na podkladě tohoto plánu, nutně budeme míti všude proti sobě celé světové Židovstvo, jakož i všechny kruhy s ním sympatizující." Tento dopis potvrzuje úplně podrobení anglické palestinské politiky židovským tendencím. Takové doznání vlastní slabosti a bázně před židovskou mocí je opravdu cosi jedinečného. Zároveň s tímto dopisem uveřejnily "Münchener Neuste Nachrichten" jako druhý dokument protokol rozhovoru mezi Weizmanem, Ben Gurionem (vedoucí židovského odborového hnutí v Palestině) a Ormsby-Gorem. Tento rozhovor se konal 31. srpna 1936 v ministerstvu kolonií. V tomto rozhovoru šádal Ormsby-Gore Weizmanna o nějaké návrhy, které by britské vládě umožnily zdolání stále ostřejší židovsko-arabské občanské války. "Doktor Weizmann prohlásil, že není s to předložiti nějaký návrh, anebo dáti nějakou radu. Obtížná situace, v jaké se nyní britská vláda nachází, a politováníhodná situace v Palestině, nebyla prý způsobena chybami Židů." "Doktor Weizmann popřel, že by vůbec byl nějaký důvod pro konflikt mezi Židy a Araby. Pravil, že Židé by se mohli s Araby kdykoli dorozumět, kdyby chtěli s nimi dělat společnou politiku a pomáhat arabským vůdcům osvobodit Palestinu a Transjordánsko od britské kontroly. Židé však takovéto návrhy vždy zamítali. Konflikt, který se nyní počíná vyvíjet, je mezi britskou vládou a světovým Židovstvem, lze-li označit za konflikt stav, kde na jedné straně stojí moc, a na druhé právo. Vše, co může učinit, je, pokusit se, aby udržel klid mezi palestinskými Židy... Za těchto okolností prý však Židé nemohou pomáhat britské vládě..." Ministr kolonií vyslovil politování nad stanoviskem dr. Weizmanna a opět na něho naléhal, aby poskytl aspoň radu, nebo vyslovil názor o tom, co by se za nynějších velmi těžkých okolností mělo stát. Prosil dr. Weizmanna, aby myslel na budoucnost židovského národního domova, v jehož vybudování on, koloniální ministr, bezpodmínečně doufá." , Dr. Weizmann však zůstal při svém zamítavém stanovisku a nedal radu, ani nevyslovil názor, co by se mělo dělat. Tento rozhovor ukazuje stav, ve kterém se v roce 1936 britská politika již nacházela. Je to úplné podrobení židovskému diktátu. Týž Weizmann, který před 20 lety byl ještě ministerským předsedou Asquithem se svou žádostí o židovský domov v Palestině odmítnut, vystupuje dnes vůči britskému koloniálnímu ministrovi jako naprostý pán situace. Dává se prosit o radu a o stanovisko. Nic nemůže lépe ilustrovat vývoj poměrů. V dokumentech se dále praví: "Koloniální ministr octl se pak ve velmi nepříjemné situaci, když ho dr. Weizmann upozornil, že nejvyšší soudce v Palestině vystupuje notoricky
proarabsky a protižidovsky. Koloniální ministr prohlásil dr. Weizmannovi, že vysoký komisař v Palestině Sir Arthur Wanchope vskutku činil vše, aby dosáhl odvolání nejvyššího soudce MacDonella z Palestiny. Avšak dr. Weizmann musí vědět, že není tak jednoduchá odvolat vysokého úředníka justice pro politické sympatie". Za tři týdny později byl MacDonell zproštěn svého úřadu samotným ministrem Ormsby-Gorem. Dejte jim zbraně! Rok 1936 byl rozhodujícím rokem pro Palestinu a její arabské obyvatelstvo. V tomto roce stal se ministrem kolonií Židomil Ormsby-Gore, a tím, jak jsme ukázali, arabská věc doznala rozhodného zhroucení. Židovský vliv znemožnil myšlenku vytvoření paritní zákonodárné rady v Palestině. Vzniknuvší povstání Arabů mělo za důsledek další vojenské obsazení země a teror, který vzal poslední lesk štítu britského vojska. Když v této době v souvislosti s nastávajícím vybudováním petrolejového vedení z Mosulu do Haify ve vojenských londýnských kruzích vstoupila do popředí myšlenka na strategické zabezpečení tohoto potrubí, zdálo se, že by to mohlo přivodit oprávněné naděje pro arabské kruhy. Vojenské kruhy přirozeně si přály, aby území tak důležité nebylo ohrožováno stálými nepokoji. Proto došlo k vyslání nové vyšetřující komise do Palestiny, které stál v čele lord Peel. O zprávě, kterou v roce 1937 vypracoval, ještě promluvíme. Židovská strana velmi obratně vzala zřetel na nová stanoviska, a její přátelé ji v tom podporovali. Anglo-židovská spolupráce pohybovala se nyní delší čas na vojenském poli. Sionisté poznali ihned, že anglických starostí o obranu země mohou skvěle využít pro požadavek ozbrojení židovských přistěhovalců. Anglické listy přinášejí z židovské a nežidovské strany přípisy, dožadující se vybudování ozbrojených židovských sborů. Že zbraní v židovských rukou přirozeně šlo být použito proti Arabům, o tom se ovšem vždy mlčelo. Lord Melchett napsal, že židovské obyvatelstvo mělo by být organizováno k obraně národního domova a že v Palestině měly by být vytvořeny podmínky, za kterých by se obyvatelstvo stalo dosti početným, aby mohlo čelit nebezpečí budoucích bouří. V tomto svém článku, uveřejněném v "Daily Telegraph", lord Melchett dále pokračuje: "Výhody, které by z toho vznikly pro britskou říši, jsou očividné. Nejde tu o nic menšího, než o obranu Suezského kanálu a leteckých opěrných bodů, významných pro spojení jednotlivých částí říše, i o obranu petrolejového potrubí v Haifě. Přístav Haifa a v budoucnosti i přístav, který musí být zřízen v Tel Avivu, mají životní význam pro naši středomořskou námořní strategii. Zabezpečení všech těchto britských zájmů může být snáze provedeno silným obyvatelstvem, než několika prapory vojenských oddílů, jimiž se musí ušetřit." Ještě zřetelněji zdůrazňuje anglický prospěch z ozbrojených Židů plukovník Patterson v článku "Za židovskou armádu", uveřejněném v pražské "Jüdische Revue" roku 1936: "Anglie musí napříště svou politiku změnit jak v zájmu vlastním, tak v zájmu Židů. Vůči Itálii, která dělá politiku expanze ve středomořských zemích, a vůči nepřátelskému Egyptu a nespolehlivosti arabských zemí, má Anglie jen jediného přítele, o kterého se v tomto světadíle může opřít: jsou to Židé, jejichž zájmy jsou paralelní se zájmy anglickými. Se silným židovským národním domovem, s dobře vyzbrojenou židovskou armádou, která by se musela koncentrovat v opěrných bodech na pobřeží a na hranicích arabské pouště, mohla by Anglie čelit všem nepřátelským silám. Palestina mohla by se pro Anglii stát druhým Gibraltarem ve východním Středomoří." Hlasy takového druhu byly velmi četné a zároveň měly morálně krýt ilegální zbrojení Židů, jejichž oficiálně zakázané svazy "Irgun" a "Haganah" veřejně pořádaly cvičení. Členové svazu, byli-li dopadeni, byli jen lehce trestáni, kdežto Arabové, hájící svůj domov, byli odsuzováni k smrti, byla-li u nich nalezena jediná patrona. Šalamounské rozdělení Palestina nemohla trvale zůstat ohništěm nepokojů, jímž se stala roku 1936, neměly-li tím být vášně poškozeny strategické zájmy britské veleříše. Anglie viděla se nucena docílit
nějakým způsobem vyrovnání mezi anglickými, židovskými a arabskými zájmy. To se mělo stát Peelovou zprávou, kterou vláda uveřejnila v červenci 1937. Ze zprávy, kterou zde nebudeme otiskovat, je vidět, že Peelova komise pochopila v plném rozsahu problematičnost židovského státu i židovského přistěhovalectví do Palestiny. Tím zvláštnější je pak závěr, k němuž dochází. Navrhuje šalamounsky rozdělení Palestiny na tři pásma. Se zřeknutí mandátu má být na severu země a na pobřeží vytvořen židovský stát. Tento stát prostírá se na veškeré vzdělávání schopné půdě. Prostorově větší část, která však zahrnuje pouze pouště a pohoří, měla být přikázána Arabům a připojena k Transjordánsku. Pruh, dělící obě tyto části, zůstal by jako malý zbývající mandát Anglie. Měl se prostírat od Jerusalema a Bethlema až na pobřeží k Jaffě. Mimo to města, připadající k židovskému státu, Haifa, Nazaret, Tberias a Safed zůstala by prozatím pod anglickou správou. Herbert Samuel nebyl docela v neprávu, když v parlamentu tento plán ostře zkritizoval. Rovněž nemůže udivit, že tento plán byl odmítnut arabským vedením. Jo to pochopitelné, neboť všechna úrodná půda se jím dávala Židům, kdežto Arabové měli obdržet pouze pouště. Mimo to třetina všeho arabského obyvatelstva měla být jako menšina pojata do židovského státu. Na židovské straně nebylo odmítnutí příliš ostré. "Veřejné mínění světa" se sice opět rozčilovalo nad tímto zmenšením židovského státu, avšak, což je dost pozoruhodné, sionistické vedení zachovalo chladnou krev a rozhodlo se plán neodmítnout, ač vyslovilo četné výhrady. Výsledek dal Weizmannovi z pravdu. Jeho hra od počátku směřovala k získávání času a k vyjednávání. O těchto vyjednáváních Weizmannových nevěděla veřejnost zpočátku nic. Slyšela pouze obžaloby, které James Rothschild, lord Herbert Samuel a mladí lordi Reading a Melchett přednesli v horní sněmovně. Když však čekala, že právě zasedající dolní sněmovna odhlasuje tento plán, stala se pozoruhodná věc: Churchill a Lloyd George, tedy nikoli Židé, tomu zabrániti a podali návrh, aby plán byl předložen Společnosti národů, a jakmile zaujme stanovisko, aby pak vyšetřující komise britské vlády vyhotovila plán definitivní. Ormsby-Gore byl s tím srozuměn. Tichá Weizmannova práce přinesla plody. Byl to vyslovený úspěch sionistické politiky, neboť tím bylo odloženo nebezpečné rozhodnutí. Židovstvo tedy získalo čas a Weizmann toho využil, aby při zásadním uznání rozdělení Palestiny předložil řadu požadavků, které takto zmenšenému židovskému státu měly umožnit v dohledné době přes všechny problémy vytlačit Araby z jejich pozic. Žádal: • Nové město Jerusalem pro Židy. • Aby se Anglie zřekla správy v předešlých odstavcích uvedených židovských měst. • Aby židovské průmyslové podniky na Jordáně a u Mrtvého moře, které podle Peelova plánu ležely uprostřed arabské části, byly pojaty do židovského státu. • Povolení dostatečného osídlovacího prostoru v jižní Palestině. Tím měla vzniknout v arabském území řada židovských ostrůvků, které měly být opěrnými body pro další židovskou expanzi. Weizmannova taktika měla plný úspěch. Weizmann využil i opozice, která se v židovských kruzích zvedla proti Peelovu plánu a ovládl ji. Věděl dobře, že skutečné nebezpečí bylo již odvráceno. Hlavní věcí pro něho bylo, že Anglie, která až dosud oficiálně uznávala pouze neurčitý pojem židovského národního domova, nyní jednoznačně jednala o utvoření židovského státu, byť jen malého. Vše ostatní muselo být přenecháno času. Tento výpočet byl správný. Počátkem roku 1938 byla vyslána do Palestiny nová komise Woodheadova, aby tam znovu vyšetřila situaci. Ještě dříve než bylo známo její složení, byl depeší koloniálního ministra ve formě Bílé knihy uveřejněn seznam plných mocí této komise. Tento dokument vykazuje pozoruhodné formulace, z nichž je zřejmé, že se nehodlá zatím nic učinit, nýbrž jen zkoumat situaci, uvažovat a radit se. Praví se tu, že britská vláda "projevila svůj názor, že plán rozdělení země na tři části je nejlepší a nejnadějnější řešení otázky." A nyní poslyšme další větu: "Vzhledem k veřejné kritice jistých stran, týkající se pokusně předloženého plánu na rozdělení země, chci konstatovat, že britská vláda nikterak není zavázána ke schválení tohoto plánu." Peelův plán se až dodnes nestal skutkem. Anglie se ho však nikdy nevzdala. Na papíře plán existuje dál, a teoreticky britská vláda může se k němu kdykoli vrátit. Společnost
národů prohlásila, že v zásadě souhlasí s tímto plánem jako se základnou pro další šetření. Teror V Palestině obrat událostí přirozeně vyvolal ohromné rozčilení Arabů. Neznámí pachatelé, kteří rozhodně však nejednali v zájmu arabského vedení, zastřelili několik anglických úředníků. Toho bylo využito proti Arabům a arabskému vysokému výboru. 1. října 1937 byl náhle vyhlášen v Palestině stav obležení, arabský výbor byl rozpuštěn a všichni arabští předáci byli deportováni do Indického oceánu. Veliký mufti jerusalemský, jenž až dosud byl uznáván za zástupce Arabů, byl sesazen, avšak k jeho zatčení nedošlo. Podařilo se mu utéct do Sýrie, kde byl Francouzi internován. Tím však, jak se později ukázalo, jeho vliv nebyl zlomen. Naopak, teprve teď se stal uznávaným vůdcem palestinských Arabů, kteří se nyní zvedli jako jeden muž a postavili se proti anglickému teroru. Jejich odpor vytrval, ačkoli vyžadoval od statečného lidu strašlivé oběti. Arabové pokračovali v drobné válce, na kterou okupační britská armáda odpovídala brutálním ničením celých vesnic, odříznutím dopravy potravin, deportováním mužů, leteckým bombardováním a pod. Prospěch z této angloarabské války mělo jedině Židovstvo. Strategické zájmy britské říše rozhodně nebyly touto vyhlazovací válkou proti Arabům posíleny, zato však zničení arabských organizací a mocenských prostředků posílilo židovskou pozici. V Palestině existovaly nyní pouze židovské organizace, židovské časopisy a kanceláře. Židovská organizace se upevnila. Židé se stále více blížili k cíli, o který usilovali: stát se pány celé Palestiny. Jak úzká byla spolupráce jistých londýnských kruhů se sionistickým Židovstvem při tomto teroru proti Arabům, ukazuje nám Wedgwoodův dopis a pak proces proti anglickému policejnímu důstojníkovi Goddardovi. Wedgwoodův dopis Velký dojem vyvolalo v červenci 1938 uveřejnění dopisu, který notorický židomil, plukovník Wedgwood, zaslal předsedovi Sdružení bývalých židovských důstojníku v Tel Avivu. V tomto dopise povzbuzuje Wedgwood Židy k teroru proti Arabům a k obstrukci proti britské vládě, nebude-li vyhovovat židovským zájmům. "Pakliže se hroutí právní požadavek," píše tu Wedgwood, "pak nastupuje na své místo Lynčův zákon. Je to lepší než vraždit nevinné lidi. Mám za to, že máte mravní právo ozbrojit se a sami se bránit. Nepochybuji, že jste to učinili. Mimo to je tu ještě možnost pasivní rezistence, jak ji prováděl Gándhi. Takováto akce vyšaduje solidárnosti a odhodlání podstoupit i utrpení, například vězení. Podle mého názoru je nutný i sociální bojkot a je nutno vzdát se normálních styků s vládou." Wedgwood píže dále: "Pasivní odpor zná různé formy: 1. Obsazení nějakého území a odepření vyklidit je dobrovolně bez násilí. 2. Stávka. 3. Odepření dostavit se před soud a uznat rozsudek. 4. Pořádání demonstrací, i když jsou prohlášeny za ilegální. 5. Rozšiřování zakázané literatury. 6. šikanování a bojkotování zrádců." Plukovník Wedgwood vytýká pak Židům nedostatek odvahy. Židé byli prý posláni do koncentračního tábora, ale 450.000 palestinských Židů nezvedlo se k protestu ani k demonstraci. To je zbabělé, neboť pouze násilím lze si dobýt práva. Wedgwood přímo štve i proti vládě: "Proč by měla být vláda nedotknutelnou? Proč nadáváte jen za zády anglických úředníků v Palestině, kteří vám činí bezpráví? Pokuste se jim křičet svou pravdu tváří v tvář. Neodvážíte-li se toho, nejste hodni své země. Teprve, když tak učiníte, budou vás považovat za hodny nosit zbraň na obranu demokracie. Přál bych si armádu 40.000 Židů, vyzbrojenou k obraně všeho, co já i vy milujete. Došel jsem k závěru, že kupředu nás povede pouze tvrdá cesta." "Dovoluji vám, abyste ukázal tento dopis vrchnímu komisaři, velícímu generálovi a vedoucímu nové sionistické organizace. Všichni tři budou s tím souhlasit, avšak nikdo se
neodváží to říci.". "Říkáte mi, že se mám všít do vaší situace, že se svázanýma rukama se musíte dívat, jak jsou napadány děti. Mohu vám říci: Angličan by si v takovém případě ruce svázat nedal. Jste svázáni pouze svým nedůstojným strachem. Jinou radu vám nemohu dát. Uvažte jen, co by dělali za takových okolností britští kolonisté!" Výzva tohoto pověstného člena dolní sněmovny k lynčování Arabů, k násilí a dokonce k odporu proti britské vládě byla vlastně zcela zbytečná, neboť roku 1938 židovské teroristické organizace dávno byly v plné činnosti. Připomínáme pouze bomby, které v Jaffě na zeleninovém trhu roztrhaly množství nevinných arabských žen a dětí. Avšak tento dopis je příznačný pro přímo sebevražednou svázanost jistých britských kruhů se Židovstvem, kruhů, které se neostýchají povzbuzovat k odporu proti vlastnímu státu. Případ Goddardův Druhý případ ukazuje nám Angličany dokonce v úloze vrahů v židovském zájmu. V červenci 1939 byl v Tel Avivu zákeřně zastřelen britský policejní seržant Collinge. Úřední zpráva tvrdila, že padl v boji s arabskými povstalci. Ve skutečnosti bylo známo, že byl zavražděn Židem, avšak policie se neodvážila pachatele pronásledovat a uvést případ na veřejnost. Zajímavé je pozadí tohoto činu. Collinge byl vyhlédnut za hlavního svědka v senzačním procesu, chystaném proti britským důstojníkům, kteří pomáhali podloudné dopravě Židů do Palestiny. Hlavní obžalovaný Goddard společně s židovským návladním Seligmannem dopravili do Palestiny tajně na tisíce Židů a dostali za to velké peníze. Hlavními svědky proti Goddardovi byli policejní kapitán Gilpin a seržant Collinge. Goddard se snažil zatáhnout Gilpina do své činnosti, ten však učinil udání. Při rozhodujícím rozhovoru Goddarda s Gilpinem byl přítomen Collinge, skrytý za dveřmi. Při předběžném vyšetřování Collinge i Gilpin vypovídali podle pravdy, začeš se jim dostalo z židovské strany výhružek. Gilpin ze strachu před židovskou pomstou opustil Tel Aviv. Collinge byl pak zrádně zastřelen.Při tomto procesu pro podloudné dopravování Židů do Palestiny vypovídal Gilpin pod přísahou, že dva britští ministři, mezi nimi ministr války Hore Belisha, výslovně dali svůj souhlas k podloudné dopravě Židů do Palestiny. Tento proces měl ještě za důsledek další vraždu. Jako svědci byli pozváni též jistý arabský starosta se svým synem a synovcem. Všichni tři byli pomocníky pobřežní policie ve službě obrany proti ilegálnímu židovskému přistěhovalectví. V noci 14. června 1939 byl dům těchto tří Arabů přepaden "neznámými pachateli" a syn i synovec vesnického starosty těžce poraněni. Byli dopraveni do nemocnice arabského lékaře dr. Dejani. Tam přišlo šest Angličanů, kteří se prokázali jako policejní úředníci, vnikli do pokoje, kde jeden z Arabů ležel, a zastřelili jej. Jeden z Angličanů žel pak k telefonu a na neznámou adresu telefonoval, že vše je skončeno, druhý žádal dr. Dejaniho, aby mu vystavil úmrtní list pro zastřeleného. Lékař zjistil, že Arab žije, a odepřel to. Nato proti lékařově protestu smrtelně zraněný Arab byl Angličany odvlečen do auta a odvezen. Při jízdě zemřel. Tento případ ukazuje pravou tvář britské mandátní správy v Palestině a její souvislost s židovským spojencem. Avšak ani vojenský teror, ani legalizace všeobecného vyzbrojení Židů nezlomily vůli arabského národa v Palestině. Arabové pokračovali v boji a podařilo se jim opravdu ještě jednou donutit britskou vládu, aby se pokusila změnit dosavadní postup. Zatím totiž všichni předáci národního arabského hnutí v ostatních zemích východu v Egyptě a v Iráku se ujali svých bratří v Palestině a provozovali nátlak na Londýn. Vzhledem k těmto proudům a u vědomí, že celkové strategické postavení Anglie na východě by mohlo být vášně ohroženo, kdyby teror v Palestině měl trvat, svolala britská vláda v únoru 1939 do Londýna palestinskou konferenci. Zároveň také osvobodila deportované arabské předáky. Pro opravdovou dohodu však bylo příliš pozdě. Britské vedení se ztotožnilo se sionismem již do té míry a prokázalo takovou závislost na politice světového Židovstva, že v očích
arabského světa si již nemohlo získat důvěru. Ke společné poradě Angličanů Arabů a Židů v Londýně vůbec nedošlo. Angličtí zástupci zasedali odděleně jednou s židovskými podruhé s arabskými delegáty. Tak skončila konference neúspěchem. Židé i Arabové anglické návrhy zavrhli. Pokračování této konference v Káhiře rovněž zůstalo bez výsledku. Tak selhala naděje Londýna na obnovení klidu v Palestině. Zatím však Anglie vzhledem ke světové situaci stále naléhavěji potřebovala, aby na východě zavládl klid. Nová Bílá kniha a židovské povstání Proto se rozhodl britský zahraniční úřad a koloniální ministerstvo, v jehož čele stál Malcolm MacDonald, k novému pokusu o zavedení pořádku v Palestině. Doufalo se, že Židé porozumějí tomuto úsilí, avšak tato naděje byla zklamána. Anglická vláda uveřejnila 17. května 1939 novou Bílou knihu, jejímž účelem bylo prosadit, bez ohledu na Židy a Araby, strategické nezbytnosti a zabezpečit klíčové postavení v Palestině pro Anglii. Den na to v celé Palestině propuklo židovské povstání, krvavější než dosavadní. Věrně podle receptu Wedgwoodova dopisu odpověděli Židé vládě stávkami, odpíráním placení daní a sabotáží. Došlo dokonce k útokům na britské vládní budovy, což bylo cosi zcela nového. Několik úředních budov bylo zapáleno, v jiných explodovaly bomby. Byla zničena řada dokumentů. Weizmann neopomenul intervenovat u amerického velvyslance v Londýně a dosáhl prohlášení amerického zahraničního ministra Hulla, který se ujal Židů a vyslovil se proti omezování židovských práv. Bílá kniha v podstatě obsahuje toto: Podíl židovského obyvatelstva v Palestině se definitivně stanoví na třetinu obyvatelstva arabského. Přistěhovalectví během pěti let, počínajíc od roku 1940 nesmí překročit celkové číslo 75.000 Židů, pak na pět let má ustat, a možno v něm pokračovat až od roku 1950, avšak jen se svolením Arabů. Je to pokus o kompromis, avšak na první pohled je zřejmé, jak neseriózní tento pokus byl. V době, kdy byla Bílá kniha vydána, bylo v Palestině již přes 500.000 Židů, tedy více než třetina arabského obyvatelstva. V Bílé knize je dále obsaženo prohlášení, že po splnění shora uvedených dvou podmínek britská vláda bude považovat Balfourův slib z roku 1917 za splněný. Jen těžko bylo možné očekávat, že by se Židovstvo smířilo s takovýmto dodatečným výkladem Balfourovy deklarace. Bílá kniha neuspokojila ani Araby ani Židy a obsahovala v sobě zárodky nových konfliktů. Válka, kterou vyhlásila Anglie 1. září 1939 Německu, přerušila diskusi o této Bílé knize. Dokument zůstal bez účinku a neměl vůbec naději, že by byl uveden v život neboť židovský odpor byl příliš prudký. Světové Židovstvo však nemohlo ani zaujmout úředně ke knize stanovisko, poněvadž sionistický kongres v Ženevě byl přerušen vypuknutím války. Izrael stojí za Anglií Válečné události učinily ostatně zbytečným, aby Židovstvo zaujímalo k Bílé knize stanovisko. Tento dokument je bezcenný. V anglické vládě nikdo nepomýšlí na opatření proti Židům v Palestině. Prohlášení učiněná v tomto ohledu v dolní sněmovně mohla Židy docela uspokojit. Uvidíme ihned, že zákaz nakupování pozemků, který byl vydán pro Židy v Palestině 28. února 1940, nemá významu: Příčina je jasná. Je to stále táž klika, která drží ruku nad světovým Židovstvem a rozpoutala válku proti Německu. Anglická válka je vlastně válkou židovskou, je to preventivní válka anglo-židovské horní vrstvy, proti sílící Říši a proti národně socialistické myšlence, které Říše děkuje za svůj vzestup. Německo je společným nepřítelem angložidovské aliance. "Daily Herald" napsal v roce 1939, že všichni Židé považují válku proti Německu za svoji svatou válku. Pro anglické politické vedení není tato situace bez nebezpečí. Opět totiž stoji před situací, která roku 1917 vedla k neblahému Balfourovu slibu. Anglie se musí opět ucházet o přízeň světového Židovstva, zejména o finanční sílu a politický vliv velkého židovského kapitálu v USA. Stejně jako v první světové válce, doufá Anglie docílit takto opět vstupu USA do války.
Je proto pochopitelné, že britská vláda nemůže se zasazovat o uplatnění ustanovení Bílé knihy. Židovstvo, jak se zdá, milostivě prominulo britské vládě její zlé úmysly, neboť ani nežádalo oficiální odvolání oné knihy. Světové Židovstvo ví dobře, že Anglie je jeho poslední hradbou v Evropě. Společná úzkost poutá více než smlouvy. Není proto žádným zázrakem, že již v září 1939 palestinští rabínové zaslali anglickému králi memorandum, v němž svolávají požehnání i modlitby všeho Židovstva za vítězství Anglie v jejím hrdinném boji za právo proti násilí a za budoucí světový mír. Avšak nezůstalo jen při tomto platonickém projevu. Vedení Jewish Agency rozpoznalo, že musí využít příležitost. Sotva uplynul týden po propuknutí války, zaslal Weizmann britské vládě návrh, který zdánlivě vypadal jako naprosto nezištný. Dával jí k dispozici židovskou armádu 20.000 mužů. Tím byla poprvé připuštěna existence takovéto armády. Mimo to se Weizmann nabízel postavit sto tisíc zbraně schopných mužů, jejichž výzbroj a výstroj by však musela provést Anglie. Tyto oddíly měly převzít obranu Suezského kanálu a umožnit Anglii, aby až na nepatrnou část mohla stáhnou své bojové síly z Přední Asie a použít je v Evropě. Svolením k vytvoření židovské armády byli by Arabové zbaveni poslední možnosti udržet svou vlast. Židovský teror byl by je pak definitivně mohl vyřídit. Zda Weizmannův návrh byl přijat, nevíme. Rozhodně měl však výsledek: vláda slíbila Weizmannovi ulehčení, pokud jde o přistěhovalectví do Palestiny. Zároveň byla propuštěna řada Židů, zatčených pro různé přečiny politického rázu. Z Arabů zatčených ze stejných důvodů nebyl ovšem propuštěn nikdo. Bylo jasno, že v londýnském válečném kabinetu došlo k základní změně stanoviska vůči Bílé knize, a to ve prospěch Židů. šestého ledna 1940 britský ministr Alfred Duff Cooper, vyslaný do USA, aby tam agitoval pro britské zájmy, měl ve Washingtonu před jednou židovskou organizací přednášku, ve které prohlásil, že Anglie vzhledem k rostoucím protižidovským tendencím v četných zemích je zavázána při znovuvybudování Palestiny učiniti pro Židy ještě více, než dosud slíbila nebo zamýšlela. Dosavadní palestinská politika, jež nedávala přednost Židům aniž Arabům, prokázala se nepraktickou. Je nutno změnit tendenci, a anglická vláda se musí nyní vyslovit jednoznačně pro Židy. Kdyby Arabové za takových okolností nechtěli zůstat v Palestině, jsou prý jim k dispozici velké oblasti jinde. Tato prohlášení byla Židovstvem přijata s nadšením. Rabín dr. Silver ubezpečil Coopera: "Zde mluvilo srdce Anglie. Izrael stojí při Anglii, v této válce jako ve válce minulé." Sotva 6 týdnů po této přednášce se konalo ve Washingtonu zasedání Židovského kongresu, k němuž britský velvyslanec USA zaslal telegram, kde praví: "Jenom vítězství spojenců zachrání Židy před pronásledováním a znovu jim umožní usilovat o jejich cíle v Palestině." Tato znovu potvrzená solidárnost anglického a židovského vedení znamená pro palestinské Araby, že je očekávají těžké doby. Avšak při veškerém sblížení stanovisek a při vší vzorné spolupráci britských i židovských kruhů, uveřejnila britská vláda 28. února 1940 nařízení, kterým se kupování půdy Židy a židovskými organizacemi omezuje na dva distrikty. V Jednom bylo kupování půdy Židy naprosto zakázáno, v druhém záviselo na souhlasu vysokého komisaře. Toto rozhodnutí muselo se asi na první pohled zdát těžkým úderem pro sionistickou politiku a prohrou pro židovskou světovou moc. Židé v Palestině to také tak přijali a podle toho reagovali. Došlo k demonstracím v Tel Avivu a v Jerusalemě, přičemž bylo zatčeno několik set Židů a nad Jerusalemem byl vyhlášen výjimečný stav. Zdálo se, že britská vláda chce konečně v důsledku válečného vývoje prosadit své strategické zájmy v Palestině i proti židovskému spojenci. Avšak bylo to pouze zdání. Četné příznaky nasvědčují, že toto rozhodnutí vlády bylo pouze taktickým opatřením pro uspokojení Arabů, které si v této válce nechtěla Anglie proti sobě poštvat. Lze dokonce mít za to, že předseda Jewish Agency, dr. Weizmann, byl předem o pravém účelu tohoto výnosu vyrozuměn a dal k němu souhlas. Neměl totiž na prvních židovských protestech účast, a teprve na nátlak amerických Židů dal se donutiti k nepříliš energickému odsouzení nových britských opatření. Kdybychom však ještě pochybovali o skutečné povaze britského nařízení, pak budou naše
pochybnosti odstraněny cynickou otevřeností tiskového magnáta lorda Beaverbrooka, který ve svém listu "Daily Expres" 12. března 1940 napsal: "Židé mají velkou trvalou náklonnost k Angličanům a Angličané k Židům. Tak tomu bylo vždy, a proto jsou Židé po četná pokolení s Angličany spojeni. Tato skutečnost objasňuje i naši politiku v Palestině, která dnes za války musí být přátelská Arabům. Avšak Židé vědí tak dobře jako my, že válka jednou skončí, a pak naše přátelství vůči Arabům ihned přestane!" Tím je řečeno vše. Lze si jen přát, aby Arabové pochopili správně britskou politiku a zařídili podle toho svůj postup. Zákaz kupování půdy Židy lze tedy již nyní považovat za věc minulou, která se nikdy neuskutečnila. Bylo to ostatně také s Židovské strany několikrát přiznáno. Zatím se stále utvrzuje úzká žido-anglická spolupráce. Židovstvo zaujalo nyní jednoznačné stanovisko a spojilo svůj osud nerozlučně s osudem, který v této válce postihne Anglii. Počet Židů, kteří bojují jako vojáci v anglickém vojsku, je ovšem přímo směšně nepatrný. Oproti velkohubým prohlašováním, že Židé postaví spojencům 100.000 vojáků, přihlásilo se za prvních 7 měsíců války z půl miliónu Židů v Palestině jen 1709 do válečné služby. Nesmí se přitom ovšem zapomínat, že Židé hodili na vážky veškerý svůj vliv, hlavně pokud jde o americké Židovstvo. "Jüdische Weltrundschau" v roce 1940 napsala: "Veškeré úsilí Židů musí dnes směřovat k vítěznému ukončení války západními mocnostmi. Nemůže být pochybnosti o tom, jaká by byla pro nás druhá alternativa..." Druhá alternativa, o které se tu mluví, stává se skutečností. Anglie strhuje sebou do propasti svého židovského spojence, s nímž je tak osudově svázána. Výsledek této války rozhodne také o úloze světového Židovstva. Náboženská aliance podkladem aliance politické Jehova je bohem nejenom Židů, nýbrž Churchilla i Chamberlaina - Puritanismus a judaismus Anglické a židovské zájmy během posledního století se stále více vzájemně proplétají. Je velmi těžko při pozorování jednotlivých tahů britské politiky říci, zda sloužily zájmům Anglie nebo Židovstva. Často sloužily zájmům obojím. Opiová válka např. přinesla Sassoonovi peníze, Anglii však její opěrné body v Číně, velké kontribuce a dlouhou hospodářskou nadvládu v Číně. Avšak pomocí peněz Sassoonové stali se velmocí a různým způsobem uplatňovali pak opět svůj vliv na anglickou politiku ve prospěch židovských zájmů. Podobně je tomu, jak jsme ukázali, v případu Suezského kanálu a Palestiny. Otázka, kdo při této politice vede a kdo jest veden, nedá se ve většině případů zodpovědět. Za to však tento angložidovský poměr dává podnět k nové otázce a to, zda mezi anglickou a židovskou mentalitou neexistuje hlubší souvislost, duchovní příbuzenství, které pojí anglický národ se Židy. A na tuto otázku lze odpovědět kladně. Široké kruhy v Anglii zastávají vážně názor, že Angličané jako národ jsou totožni s národem židovským, že tedy Angličané jsou Židy. To není žert. V Anglii je organizováno hnutí, které se nazývá "British Israel" a které se snaží dokázat, že Angličané nejsou nic jiného než oněch deset kmenů Israele, které po vypuzení z Palestiny se ztratily. Dnešní Židé, jak známo, odvozují svůj původ od obou kmenů Judy a Israele. V orgánu řečeného hnutí nacházíme názory, že anglosasové jsou synové Izáka. Ti prý během doby přestěhovali se přes Malou Asii až do severní Evropy v Dánsku a v Šlesvik-Holštajnu usadili se jako Jutové a odtud prý přišli do Anglie. Trůn krále Jiřího VI. byl by tedy vlastně trůnem Davidovým. "Anglosaská rasa není proto nic jiného, než národ Israele, jemuž byla svěřena nejvyšší úloha, totiž vybudování království božího na této zemí". To napsal orgán hnutí "British Israel". Dosti Angličanů tomu věří, pro ně je tudíž nárok na světové panství božím přikázáním. Je zřejmo, že tato teorie je naprostý nesmysl. Přesto však je pozoruhodno, že v Anglii vůbec takové hnutí mohlo vzniknout. Rovněž je pozoruhodný anglický zvyk dávat dětem jména ze "Starého Zákona" jako David, Samuel atd. V předešlých kapitolách jsme vylíčili, v jak veliké míře jsou Židé přijímáni do anglických vyšších vrstev, jak ochotně Angličané mísí svou krev ze židovskou, a jak v kruzích královských těší se Židé důvěře a přátelství... Mohlo by se to ovšem objasnit přitažlivostí, kterou působí na slabé charaktery bohatství. Avšak je tu možný i
výklad jiný: Vzájemná sympatie. Lze prokázat, že i Židé mají pro Angličany a Anglii daleko větší sympatie než pro národy ostatní. V Anglii koncentroval se židovský kapitál a především na Anglii se soustředilo nejmocnější židovské hnutí - sionismus. Ze židovské strany máme některá objasnění o této věci. Například židovský historik Nahum Sokolov ve svých "Dějinách sionismu" konstatuje: "Anglie v protikladu k ostatním státům byla Israelem ovlivněna ještě více než Řeckem a Římem. Byla ovlivněna silou a světlem hebrejského ducha, biblí." Podobně píče Žid Baalbrit ve své knize "Anglie a Israel": "Nechž jakkoli se liší anglická tradice od židovské, přece spojuje je nezničitelný most: "naše bible". Tu jest již naznačena cesta, na které se můžeme dostat ke klíči této hádanky vzájemného příbuzenství anglo-židovského: Je to úzká spojitost a souvislost mezi anglickým křesťanstvím a židovským náboženstvím. Anglické křesťanství, puritánství, není ani katolické, ani přes veškerou formální příbuznost lutheránsky evangelické. Je to jakýsi na anglické půdě svérázně se utvářející kalvinismus, který vcelku vykazuje více talmudského Židovství, než protestantského křesťanství. V čem spočívá příbuznost mezi Židovskou vírou a anglickým puritánstvím? V tom, že obě náboženství vykazují dva stejné podstatné rysy: • Puritánství i židovská víra jsou náboženství vysloveně kapitalistická. Hromadění majetku je pro ně Božím přikázáním. • Obě náboženství spočívají na myšlence vyvoleného národa. Jak u Židu tak i u Angličanů jsou jejich politické mocenské nároky a jejich bezohlednost odůvodněny duchem jejich náboženství. Podstatou puritánské víry je Kalvínova nauka o predestinaci, která praví, že nikoli smrt Ježíše Krista získala člověku boží milost, nýbrž že Bůh již v době před stvořením, pro veškerou budoucnost učinil svůj výběr a jednotlivé lidi buď definitivně a neodvolatelně přijal na milost anebo je zavrhl. Toto strašné dogma, které každému jednotlivci určuje jeho osud již před narozením, bez zřetele na jeho život a činy, je člověku snesitelné jen tehdy, když již v tomto pozemském životě dostane viditelné znamení, že patří nikoli k zavrženým nýbrž k vyvoleným, když totiž Bůh žehná již jeho pozemské práci, tj. odměňuje ji úspěchem, bohatstvím. V puritánské literatuře má velkou důležitost otázka, jak může člověk poznat, že patří k vyvolencům, které Bůh přes všechny jejich hříchy předurčil k věčné blaženosti. Není žádného jistého znamení, které by dokazovalo, kdo je vyvoleným a kdo nikoli, avšak je silně pravděpodobné, že je vyvolencem člověk, jemuž je požehnáno již v jeho pozemské práci. Stručně řečeno, vyvoleným je bohatec, zavrženým nuzák. V tomto pojetí rozpoznáváme ihned význačný povahový rys anglický: brutální tvrdost proti hospodářsky slabým, vykořisťování dělnictva. Zde leží náboženské kořeny známého vykořisťovatelského kapitalismu zejména z XIX. století, kdy v dolech byla vykořisťována i dětská práce. Dlužno ovšem říci, že bohatství velebí jen Starý Zákon. Kdežto Nový je proklíná jako svůdce duší a velebí Chudobu. Jak v židovském náboženství, tak i v puritánském náboženství bohulibost a bohatství jsou pojmy totožné. V židovském náboženství je zakořeněn právě etický názor, že se spravedlivému daří na zemi dobře a bezbožnému špatně. Dává-li Bůh své požehnání člověku již zde dole, pak je věčná spása jeho duši jako by již zajištěna. Za zachování Božích zákonů přichází odměna: "Tvůj Pán i Bůh ti požehná, takže budeš půjčovat četným národům a sám nebudeš si půjčovat od nikoho." (Deuteronomium 15, 6). "V domě spravedlivého je mnoho bohatství, avšak v příbytku rouhače je zkáza." (přísloví Šalamounova 15, 6). Existuje-li mezi puritanismem a židovskou vírou příbuzenství v těchto věcech, existuje i v tom, že ani židovská víra, ani puritanismus se neptají po tom, jak a jakými prostředky se bohatství získává. Pro puritána nezáleží na tom, bylo-li získáno zločinným způsobem, podvodem anebo s využitím hospodářské nouze nebo nerozumu druhého. To se vůbec jeho svědomí netýká. Bůh přece již při prvopočátku učinil svou volbu. Proto vyvolený zůstane vyvoleným, i když těžce hřeší. Prakticky to neznamená nic jiného než radostné zjištění, že nic z toho, co činí vyvolený - tedy boháč - nemůže být hříchem, i když to jako hřích vypadá. Jemu
je tedy prostě vše dovoleno. Jak vidíme, názor, že Angličan může dělat co chce, vytryskl bezprostředně z jeho náboženské víry. Může potlačovat a olupovat lidi a národy. Jeho Bůh stojí za ním. Dokud jej nepostihne chudobou, což by pak znamenalo zavržení, schvaluje jeho konání, jež je dílem bohulibým. Irové, Indové, Bůrové, Číňané - a Německo z roku 1918, ti všichni se vzepřeli proti samotnému Bohu, když rvali řetěz, který Bohem potvrzená Anglie kladla jim kolem hrdla. Pro Židovskou víru je udržení Boží milosti v jádře rovněž jednoduché, byť trochu - nákladnější. Vnitřní podstatou židovského náboženství je jeho úplně obchodní ráz. Toto náboženství se nám představuje jako obsáhlé smluvní dílo mezi Jehovou a Izraelem. Každá smluvní strana dává a přijímá. Jiného společenství mezi Bohem a člověkem není. Smluvní poměr děje se tím způsobem, že člověku splněné povinnosti a dobré činy jsou jednotlivě odměňovány za hříchy pak je jednotlivě mu splaceno zlým. Jinými slovy: To zda je člověk "spravedlivým" nebo "zavrženým", vyplývá z Boží spravedlnosti, která vede kontokorentní knihu a ustavičně váží dobré činy s hříchy. Každý člověk má u Boha takovou knihu, kde jsou zaznamenávány jeho dobré i zlé činy, ne však jeho povaha. Tím lze snadno vysvětlit, že právě tzv. zbožní Židé jsou často známi jako největší zločinci. Mají totiž možnost, vyrovnávat své hříchy "dobrými činy". Milión, získaný podvodem, je posvěcen, neboť již ta skutečnost, že bylo možno jej získat, svědčí o božím souhlasu. Je třeba jen hřích na božím kontokorentu vyrovnat nějakým dobrým činem, např. založením nemocnice, což v Anglii u křesťanů i Židů je populární formou dobročinnosti. Židovské náboženství však nejenom schvaluje bohatství, nýbrž dokonce nutí k jeho shromažďování. Tato nutnost logicky vyplývá z materialistického pojetí o podstatě hříchu. Žid nebojí se ničeho více, než toho, že v hodině smrti by ve svém nebeském saldu měl mít pasívum. Proto se snaží, aby si opatřil prostředky, aby pro všechny případy dobročinností a štědrostí mohl své saldo udržet aktivní. Jediným absolutním prostředkem proto jsou peníze. Tento recept je v Anglii v plné platnosti. Kolik nemocnic založila židovská rodina Sassoonova! Její příslušníci jsou pevně přesvědčeni, že zlo opiové války dávno vyrovnali nemocnicemi a synagogami, které v Anglii a v Indii vybudovali z peněz získaných za opium. Velký gangster v britském kabinetu, lord Reading jinak Rufus Isaacs, vykořisťovatel dělníků lord Melchett, jinak Alfred Mond, petrolejový spekulant lord Bearsted, jinak Marcus Samuel - je pozoruhodné, že všechny tyto muže nacházíme v židovských životopisech, v anglo-židovské encyklopedii i v židovských lexikonech všech zemí označeny především jako filantropy a dobrodince. Uvedli své konto do pořádku. Na každého, koho přivedli pod zemi, připadá snad deset liber darovaných na dobročinný účel. Pak je ovšem Boží požehnání zajištěno. Tento postup odpovídá úplně způsobu dobročinnosti, který je typický pro anglickou aristokracii. Je to totéž, bezprostředně z židovstva a ze Starého Zákona zděděné, materialistické pojetí o možnosti všechny špatné činy zaplatit. Není pochyby, že taková víra dává člověku silné lokte a neolupuje ho o spánek. Je však nutno pečovat o to, aby Angličané i Židé zůstali s takovou vírou v celém světě osamoceni. Vcelku lze říci, že anglické puritánství je pravému křesťanství stejně vzdáleno, jako je blízké víře židovské. Bůh, ke kterému se modlí arcibiskup z Canterbury, je ve skutečnosti židovský Jehova. Příbuznost obou náboženství dokazuje též jak Židům tak Angličanům společné přesvědčení, že jsou vyvoleným národem božím. Bůh si přeje panství Židů a Angličanů Když anglický puritánský básník Mitton napsal: "Angličané, jako kdysi Židé, jsou vyvolený národ boží," nevyjadřoval tu v podstatě žádnou vlastní myšlenku. Cromwel vyvodil z této víry již praktické důsledky. Když povolal do Anglie opět Židy, vypuzené před třemi stoletími, stalo se tak z hrubě materialistických důvodů. Chtěl obchodních styků, které měli Židé v Holandsku, ve Španělsku a v Portugalsku, využít pro Anglii. Vedle toho však šlo mu i o něco jiného. Snil o smíření Starého a Nového Zákona, o důvěrné spojení židovského, Bohem
vyvoleného národa, s anglickou puritánskou boží obcí. Cromwell chtěl spolek, který uzavřel Bůh s Izraelem, přenést na anglický národ, doufal, že tím učiní z Anglie pokračovatele a vyplňovatele židovského nároku na světovládu. To je počátek anglického imperialismu. Tento imperialismus má židovskou podstatu nejenom po materiální stránce, poněvadž se opíral o peníze přistěhovavšího se bohatého Žida, nýbrž i po stránce ideové. Zároveň je tu podán důkaz, že anglické snahy po světovládě se nikdy nemohou spokojit jen s částí světovlády nebo partnerstvím s nějakým jiným národem. Smlouvy, které Anglie uzavírala, a které vyvolávají dojem, že tu jde o rovnoprávný poměr dvou stran, jsou zřejmě uzavírány již s úmyslem tyto smlouvy porušit. Bohem vyvolený národ má právo na všechno. Ostatní, ti, kteří prohrávají, dokazují svou slabostí a svými porážkami jen tolik, že Bůh je zavrhl. Můžeme opět poukázat na přímo asijskou krutost Angličanů vůči odpůrcům, například Irům, Burům a Indům. Podle puritánské nauky je oprávněna, neboť provádí Boží vůli. Závěrem možno říci, že anglický kapitalismus a imperialismus odvozují svou sílu a bezohlednost z náboženské základny. Ta však je židovská. Puritanismus se vzdálil od křesťanské nauky a v plném rozsahu převzal zásady náboženství židovského. Puritanismus a židovskou víru možno považovat za věc totožnou. V anglické politice a ve vedení britské světové říše nenacházíme dnes nic jiného, než zmodernizovanou židovskou víru, zmodernizované židovství, které v sobě nese vůli po vládě nad světem a snaží se této vlády dosíci. Důsledkem tohoto poznání musí proto pro celý svět být, aby pochopil, že židovstvo i Anglie jsou jedna a táž věc, že je to jeden a týž nepřítel celého světa a aby proti nim zahájil neúprosný boj. Jenom tak může Evropa být osvobozena od panství anglo-židovské aliance. (Nakladatelství Orbis, Praha,1942)
