Aneta Krausová Gymnázium J. Š. Baara, Domažlice TOTÁLNÍ NASAZENÍ Vítězná práce studentky domažlického gymnázia se zaobírá totálním nasazením, kterému podléhalo mnoho mladých chlapců a děvčat v letech Protektorátu. Studie je rozdělena na sedm kapitol. První čtyři se zabývají totálním nasazením obecně a jsou podloženy publikovanou literaturou převážně vzpomínkového charakteru a doplněny různými tabulkami, další tři se týkají rodinných příslušníků. Ty jsou založeny na korespondenci dvou sourozenců zasílané z totálního nasazení v Burgu, městečku nedaleko Magdeburgu, a v Lipsku, a na deníkových záznamech. Rodinná korespondence je tříděna tematicky. Vzhledem k tomu, že pochází z rodinného archivu, není časově určena ani jinak citována. Autorka si doplnila přehled o době výpovědí dědečka, v daném čase nejmladšího sourozence, a další respondentky – manželky jednoho z protagonistů. Studie má 35 stran a je publikována celá, kromě příloh (kopie dokumentů, faksimile dopisů nebo fotografie). Autorka zdařile oddělila všeobecné od konkrétního a práce se tím stala plastičtější. Úvod Téma totální nasazení jsem si vybrala ze dvou důvodů. Prvním důvodem je můj zájem o druhou světovou válku a vše s ní spojené, a druhým důvodem je účast mých dvou strýců na nucených pracích v Říši za druhé světové války. V první části mé seminární práce jsem se zabývala nucenou prací v širším měřítku. Zajímal mě podnět, který dal vznik nucené práci, a obecnější charakteristiky nucené práce jako ubytování dělníků, stravování apod. Dříve jsem také dost často slyšela pojem „ročník 21“, tak jsem chtěla zjistit vše, co s jednotlivými ročníky souvisí. Proč, jak, kam a kdy byly jednotlivé ročníky nasazeny. Důležitý pro mě byl i návrat dělníků, zajímalo mě, kdy se vraceli, jestli se snažili utéct, jestli to bylo vůbec možné, na co mysleli, když pracovali pro cizí, jak vycházeli mezi sebou v jednotlivých táborech, jaký byl jejich vztah k Němcům, jestli byli čeští dělníci považováni za rovnější Němcům než ostatní Slované, jak prožívali bombardování, kolik jich při tom zahynulo, jaká byla strava atd. Ve druhé části jsem se chtěla dozvědět co nejvíce o dvou bratrech mého dědečka – Mirkovi a Adolfovi. Zajímaly mě právě jejich příběhy z Říše. Každý z nich zažil v Německu úplně něco jiného. Mirek, student medicíny, neměl, dá se říci, v Německu s ničím problém. Jako vzdělanec se dostal na práci do lékárny, zatímco Adolf, zemědělec, se dostal do továrny jako podřadný dělník. Na těchto dvou opačných příbězích jsem se snažila ukázat nejdůležitější charakteristiky nucené práce a povahové vlastnosti Němců za druhé světové války. Berme tyto dva příběhy jako srovnání dvou extrémů, bídy a poměrného luxusu. Součástí mé práce je také výpověď mého dědečka, který tomu všemu přihlížel jako dvanáctiletý chlapec.
33
Metodika V první části seminární práce jsem čerpala převážně z literatury a vyprávění Jarmily Bednářové, manželky Mirka. Kapitola Mirkova odysea totálního nasazení je sestavená z dopisů, které posílal domů, manželce Jarmile, bratru Adolfovi a z jeho deníku a poznámek, které si zaznamenával. Bylo poměrně náročné dávat dohromady dopisy, které někdy nebyly k přečtení, s deníkem, v němž mnohdy chyběly listy, data apod. Snažila jsem se z jednotlivých dopisů, pohlednic, poznámek a deníku vytáhnout to nejdůležitější a dát to dohromady tak, jak to zřejmě šlo za sebou. Pomohlo mi také vyprávění mého dědečka a tety Jarmily, s níž jsem mluvila sice jenom jednou, ale její povídání o Mirkovi mi pomohlo utřídit některé informace. 1. Nucená práce, její vznik a rozmach Miliony německých vojáků musely být v průběhu druhé světové války nahrazeny jinými pracovními silami. Z mnoha evropských zemí byli nedobrovolně odvedeni muži, aby svou prací udržovali válečnou výrobu v Německu. V Německu museli pracovat jak vězni z koncentračních táborů a váleční zajatci, tak civilisté. Nucená práce byla rozdělena v podstatě do dvou skupin. Lidé byli rozdělováni podle náboženství, národnosti, právního postavení. Do první skupiny spadali vězni z koncentračních nebo pracovně-výchovných táborů. Tito lidé žili v podmínkách otrockého systému. „Neotrocká“ nucená práce charakterizovala většinu cizích příslušníků, které tvrdá nařízení okupačních správ přiměla odjet z vlasti do Německa.1 Ti pracovali v relativně mírnějších podmínkách. V průběhu války se systém nucených prací měnil. V prvních letech války se nejtvrdší formy otrocké práce omezovaly jen na vězně z koncentračních táborů. V době neúspěchů ve válce, lidských i materiálových ztrát padly za oběť nucené práci miliony lidí všech národností. Až v poslední fázi války se drastická opatření zmírnila ve snaze vybičovat pracovní síly k největšímu výkonu. Byly udělovány různé pracovní výhoda, odměny, dovolené. Po skončení války a kapitulaci Německa označila světová veřejnost nucenou práci za jeden z největších zločinů, kterých se nacismus dopustil. 1.1 Nucená práce v letech 1940–1941 Nucená práce nebyla vynálezem nacismu. Už mnoho let před druhou světovou válkou pracovaly v Německu tisíce cizích dělníků. Pracovali hlavně v zemědělství, stavebnictví, hornictví. Před první světovou válkou pracoval v Německu skoro milion cizinců. Byli to lidé hlavně z oblastí, které byly za první světové války obsazeny německou armádou. V říjnu 1916 vydal německý generál E. Ludendorff příkaz k vyslání 400 000 Belgičanů na práci do Německa.2 Také z východních obsazených oblastí byli lidé násilně odváženi na práci do německých továren. V té době ale nedosáhla nucená práce takového rozmachu jako za druhé světové války. V meziválečném období závisel stav cizích dělníků na hospodářské situaci. S příchodem hospodářské krize ve 30. letech bylo v Německu jen velmi málo cizích dělníků. Jak ale krize ustupovala, jejich počet rapidně stoupal. Pár let po hospodářské krizi v roce 1937 MAINUŠ, František: Totální nasazení. Brno, Universita Jana Evangelisty Purkyně 1970, s. 9. KUCZYNSKI, J.: Die Geschichte der Lage der Arbeiter in Deutschland von 1789 bis in die Gegenwart. Berlín 1953, s. 225. 1 2
34
dosahoval počtu 350 000 osob.3 Po připojení Rakouska a českého pohraničí v roce 1938 přibyly německému hospodářství další 3 miliony dělníků.4 Tito lidé byli považováni za říšské státní příslušníky. Počet dělníků v začátku války rychle stoupal. Pro upřesnění uvádím tabulku, z níž je zřetelný nárůst počtu dělníků během jednoho roku války.5 Datum 31.5.1940 31.5.1941
civilní dělníci muži 591 278 1 263 296
váleční zajatci ženy 144 579 366 698
322 420 1 181 348
Následující tabulka se týká rozdělení pracovních sil na civilní dělníky a válečné zajatce a jejich rozmístění v jednotlivých hospodářských odvětvích.6 Hodnoty v tabulce jsou uvedeny v procentech k 31. květnu 1941. odvětví zemědělství průmysl řemesla doprava obchod správa a služby domácí pomocnice
civilní dělníci 51 29 9 4 2 3 2
váleční zajatci 76 8 10 1 1 4 –
Až do roku 1941 pracovala největší část lidí, ať už civilních dělníků nebo válečných zajatců, v zemědělství. V zemědělství pracovalo nejvíce Poláků a Francouzů. V průmyslové výrobě pracovali cizinci nejvíce na stavbách, někteří pracovali jako pomocníci, jen málokteří se dostali na místa, kde byla potřebná odborná kvalifikace. Německé okupační orgány zahájily po obsazení jednotlivých zemí odvody na práce do Říše. V roce 1939 odjížděli také Češi z Protektorátu a Slováci ze Slovenské republiky. V roce 1940 byli donuceni také Poláci. V tabulce je uvedeno procentuální zastoupení jednotlivých národností k 20. březnu 1941.7 národnost Poláci Češi, Slováci Holanďané Italové
zastoupení v procentech 47 20 10 10
národnost Belgičané Francouzi Jugoslávci Dánové
zastoupení v procentech 5 3 3 2
Německé armády překročily ráno 22. června 1941 hranice Sovětského svazu. Ale už o měsíc později utrpěla německá armáda značné ztráty jak na vojácích, tak na materiálu. Německé hospodářství nebylo schopné rychle nahradit ztráty. Potřeba dalších pracovních sil MAINUŠ, František: Totální nasazení, c.d., s. 11. Tamtéž. 5 Tamtéž, s. 15. 6 Tamtéž, s. 13. 7 Tamtéž, s. 14. 3 4
35
velice rychle rostla, a tak od konce roku 1941 byli do Německa přiváženi i sovětští váleční zajatci. 1.2 Nucená práce od roku 1942 do konce války V roce 1942 vznikl úřad Generálního zplnomocněnce pro pracovní nasazení. Jeho vedoucím se stal F. Sauckel, který je mnohdy považován za největšího otrokáře v dějinách lidstva. Do roku 1942 spadaly všechny problémy pracovních sil pod ministerstvo práce nebo pod oddělení pro pracovní nasazení v úřadu pro čtyřletý plán.8 Několik měsíců po svém nástupu dostal Sauckel od Hitlera úkol. Měl do Německa přivést v co nejkratší době 1 600 000 pracovních sil. Do léta roku 1942 Sauckel tento úkol splnil. V té době bylo podle jeho hlášení na německém území 5 124 000 cizích dělníků a válečných zajatců.9 Po porážce u Stalingradu se víra v brzký a vítězný konec války začala pomalu rozplývat. Německý národ byl povinen vyvíjet veškeré úsilí pro jediný cíl; „Vše pro vítěznou válku“. Vojáky doplňovali němečtí dělníci a na jejich místa do továren začaly nastupovat ženy a děti. Následující tabulka je důkazem stále narůstajícího počtu dělníků. Údaje jsou v milionech.10 Rok 1939 1940 1941 1942 1943 1944
civilní dělníci 0,30 0,80 1,75 2,64 4,64 5,30
zajatci – 0,35 1,27 1,47 1,62 1,83
celkem 0,30 1,15 3,02 4,12 6,26 7,13
V letech Sauckelova úřadu se procento pracujících žen značně zvýšilo (viz následující tabulku). Největší počet žen byl do Říše dopraven v roce 1943.11 Rok 1942 1943 1944
počet pracujících žen 660 579 1 327 645 1 520 930
Na začátku války pracovalo nejvíce pracovních sil v zemědělství. V letech 1942–1944 pracovalo nejvíce lidí ve válečné průmyslové výrobě a dopravě. V létě 1944 dosáhla německá válečná výroba vrcholu. Pak nastal pozvolný pokles, způsobený událostmi na frontách. V dubnu 1945 po německé kapitulaci skončila i funkce válečného průmyslu. 2. Odjezd do Německa „Psal se den 15. ledna 1941, kdy nás nuceně nasazené přepravovali na práci do Říše. Odjeli jsme z rodné obce Mirošova o půlnoci a vezl nás na voze s koňmi sám starosta obce. Byla velká zima. V Novém Městě na Moravě nás převzal úředník pracovního úřadu a jeli jsme Tamtéž, s. 15. Tamtéž. 10 Tamtéž, s. 17. 11 Tamtéž, s. 18. 8 9
36
vlakem do Žďáru a potom do Jihlavy. Po cestě stále přibývali další stejně postižení. Jeli jsme pak celou noc a nevěděli jsme kam. Nakonec jsme zastavili až v Ludwigsfeldu, kde nás už čekala nákladní auta, která nás odvážela na lágr do Genshagenu. Hned na uvítanou byl vyhlášen letecký poplach. Fabrika na výrobu leteckých motorů Daimler Benz byla nedaleko lágru v borovém lese. Přiděleni jsme byli k různým stavebním firmám. Na lágru jsme se mnoho nevyspali. Sužovaly nás štěnice, vši a nálety.“12 „Odjíždělo se 24. ledna 1944. Na to nikdy nezapomenu, poněvadž to byl den mých narozenin. Odjíždělo se z Moravských Budějovic, poněvadž to byla nejvýhodnější nástupní stanice ze všech stran, ať ze Znojma a dál na Vídeň či na Prahu. Proto jsme se museli sjet do Budějovic z okolních vesnic, Třebíče a Jemnice. Nikdo nevěděl, kam jedeme, ale že to bude do Říše, to věděli všichni.“13 „Mrzlo jen praštělo, jak se na leden sluší. Žďárské nádraží se zaplňovalo mladými chlapci a děvčaty ročníku 1924, většinou s kufříky a zabalenými bochníky chleba od maminek. Sešli jsme se mnozí nedávno známí žáci a žákyně čtvrté měšťanky, kteří jsme se delší dobu neviděli, a další neznámí a stejně postižení. Zatímco dříve byli nasazováni jen hoši, ročník 1924 byl nasazen i s děvčaty, kromě těch, kteří už někde pracovali ve válečné výrobě anebo byli nezbytní v zemědělství. Všichni jsme byli spíš zamlklí v očekávání příštího při vědomí, že konec války je nedaleko. Dojel delší vlak, kde už byli naši kamarádi a kamarádky z jiných míst, nastalo dojemné loučení s blízkými a vlak se vydal na neznámou cestu přes Brno. Kam pojedeme dál, nikdo nevěděl. Z Brna se odjíždělo až večer, nikdo nesměl opustit vlak na nádraží. Ta nebyla tehdy osvětlena, ale postupně při jízdě hoši vyčetli, že jedeme směrem k Rakousku, a to v té bídě bylo uspokojivější než Německo. Po cestě, kde se nabírali další a další povolaní, jsme k ránu dojeli do lágru ve Vídeňské Nové Vsi. Zde se konalo něco jako trh na otroky. Bylo to prosté. Zástupci různých firem z Německa a Rakouska vyvolávali své početní požadavky a na základě toho se tvořily příslušné skupiny, které si přebírali a potom odváželi. Shodou okolností jsme jako bývalí spolužáci z regionu vytvořili pětičlennou skupinu a jakmile byl vyvolán počet pět, tak jsme se přihlásili. Nedopadlo to nejhůře, dostali jsme se do továrny ve Vídni, zatímco děvčata od nás až na západ Německa.“14 „1. června 1942 jsme byli úřady pozváni do místního hostince u Sobotků v Mirošově. Tam kromě starosty obce byl přítomen MUDr. Havlík z Nového Města na Moravě a úředník pracovního úřadu. Po lékařské prohlídce nám bylo sděleno, že se 4.6.1942 musíme dostavit do Jihlavy na nádraží a že budeme pracovat v Říši. Tam se nás sešlo více postižených. Dostali jsme na cestu kousek chleba a jakéhosi salámu. Odjeli jsme do Vídně a tam jsme přespali v lágru blízko nádraží. Pak nás druhý den ráno dopravili do Vídeňské Nové Vsi a zde si nás jednotlivé rakouské firmy rozebíraly. Byl jsem přidělen k jedné stavební firmě.“15 2.1 Pracovní úřady v Čechách Po vypuknutí války začaly fungovat v Čechách pracovní úřady, které přeřazovaly Čechy do Německa. Pracovní úřady byly v Praze, Plzni, Klatovech, Strakonicích, Budějovicích, Táboře, OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených: My, nasazení na nucené práce ve druhé světové válce. Svaz nuceně nasazených občanů, Žďár nad Sázavou 2004, s. 3. 13 Tamtéž. 14 Tamtéž, s. 7. 15 Tamtéž, s. 5. 12
37
Příbrami, Německém Brodě, Kolíně, Kutné Hoře, Pardubicích, Hradci Králové, Jičíně, Mladé Boleslavi, Mělníku, Kladně, Brně, Jihlavě, Olomouci, Prostějově, Kroměříži, Zlíně a v Moravské Ostravě.16 Svobodní dělníci byli předvoláni na pracovní úřad. Měli na výběr: buď odjedou do Německa, nebo ztratí zaměstnání. Pracovní úřady povolávaly i dělníky, kteří pracovali v zemědělství, povolávaly také chlapce mladší osmnácti let a dívky mladší jednadvaceti let. Na úřadech práce byli také seznámeni s novými předpisy a tresty v případě jejich nedodržování. Za opuštění pracoviště nebo porušení pracovní smlouvy hrozil peněžitý trest a vězení. Nejdříve byla snaha povolávat hlavně nezaměstnané, ale na začátku roku 1940 už takových lidí moc nebylo, a tak museli být povoláváni i zaměstnaní. Většina pracovních úřadů se obracela přímo na majitele soukromých podniků. Bylo jim také oznámeno, že většina jejich zaměstnanců se jim už nevrátí. Úřady práce používaly nejrůznější způsoby, jak donutit dělníky, aby odjeli pracovat do Německa. V roce 1940 už těžko někdo věřil slibům. Nenávist a odpor proti pracovním úřadům byly stále větší a větší. Ještě více se lidem nelíbilo, že někteří zaměstnavatelé dávají pracovním úřadům přednostně k dispozici nepohodlné pracovníky. Velmi záleželo na zaměstnavateli, jak dovedl své zaměstnance uchránit před pracovními úřady. Na jaře 1941 posílili české pracovní úřady noví němečtí úředníci a začali realizovat vládní nařízení, že každý Protektorátní muž musí mít pracovní knížku. Knížky měly pomoct rozmístění pracovních sil v protektorátě.17 Museli je mít všichni dělníci, učni, živnostníci, pomocníci. Když někdo nastupoval do nového místa, musel to jít ohlásit na pracovní úřad a předložit pracovní knížku. 2.2 Snaha zůstat v Čechách Lidé se snažili udělat cokoli, jen aby nemuseli do Německa. Někteří ignorovali už předvolání od pracovních úřadů. Stejně ale byli chyceni, následoval trest a měli určeno místo v nejbližším transportu do nejnebezpečnějšího a nejvzdálenějšího města v Říši. Ze začátku byli odváděni jen svobodní. Lidé se proto začali ženit a vdávat z „rozumu“. Brzy však odjížděli do Říše i ženatí muži, takže sňatek byl zbytečný. Velikou cenu mělo lékařské potvrzení o chorobách, které nedovolovaly těžkou práci, pobyt v táboře, společné stravování. Ale v průběhu války byly lékařské prohlídky stále více povrchní, a tak se do Německa dostávali i nemocní lidé. „Asi týden po maturitě v roce 1943 jsem musel nastoupit do služby u sedláka v Košíkově. Ten choval pár koní, šest kusů dobytka, jalovici a býčka. Stále bylo co dělat, od brzkého rána až do tmy. Celý týden jsme obědvali ze společné mísy knedlíky sypané mákem, nejdříve s třešněmi, později se švestkami. Večer opět ze společné mísy vařené brambory, které jsme zapíjeli podmáslím. Naučil jsem se dělat všechny polní práce. Koncem listopadu jsem onemocněl zápalem pohrudnice a do Košíkova jsem se už nevrátil. Ačkoliv jsem ještě nebyl vyléčen, po zvláštní prohlídce na Arbeitsamtu v Jihlavě jsem byl podle německého lékaře schopen a byl jsem nucen nastoupit na práce do Říše. V mrazivém ránu začátkem února 1944 jsme zvláštním 16 17
MAINUŠ, F.: Totální nasazení, c.d., s. 48. Tamtéž, s. 53. 38
transportním vlakem z Velkého Meziříčí přes Třebíč, Okříšky a Jihlavu zamířili přes Prahu na Cheb a stále přibírali další oběti ročníku 1924. Konečnou stanicí byl Allach bei München, vzdálený asi osm kilometrů od proslulého koncentračního tábora Dachau. Tam, v podzemní továrně na letadla a tanky, si ponechali vyučence v kovooborech a nás ostatní poslali dál. Skončil jsem v Norimberku v Aluminiumwerke. Pro vítězství Říše jsem toho ale moc neudělal. Protože jsem nebyl vyléčen, většinou jsem marodil a v září mě poněmčelý francouzský lékař poslal jako práce neschopného zpět do Protektorátu. Vracel jsem se vlakem naplněným převážně vojáky. Cesta byla strastiplná, neboť vlak byl napadán západními letci. Rodina mě ve Velkém Meziříčí 5. září šťastně uvítala doma. Ale všem útrapám nebyl konec.“18 2.3 Cíl transportních vlaků Většina Čechů si před odjezdem přála pracovat v bývalém českém pohraničí, v Sudetech. V prvních dvou letech války byli Češi nejčastěji posíláni do oblasti Dolního Saska, Braniborska a do Ostmarky. Následující tabulka uvádí počet českých dělníků v jednotlivých městech či částech Německa v roce 1940.19 město, část Německa Dolní Sasko Braniborsko Ostmark Sudety Nordmark střední Německo Pomořany Mnichov
počet 38 370 14 538 14 640 10 003 9 641 9 378 6 499 4 889
město, část Německa jihozápadní Německo Východní Prusko Sasko Vestfálsko Hesensko Porýní Norimberk
počet 4 693 3 795 3 700 2 827 2 607 2 189 1 251
„A pak se objevil očekávaný vlak, rychle se nakládá, každý jako vždy hledá místo u okna. Zelená výpravka dává signál k odjezdu. Ještě jedno zavolání, zamávání z chumlů hlav trčících z oken vagonů a lidé na nástupišti mizí v oblacích páry. Teprve teď dolehne na všechny deprese, teprve teď berou na vědomí, že jde do tuhého. U mnohých se objevují potlačované slzy. Je mezi nimi mnoho těch, kteří poprvé opouštějí své rodiny a jsou odváženi někam do hrůzného neznáma. Mnozí si dokonce připouštějí otázku, zda to nebylo loučení poslední. Cestování nebylo ani pohodlné, ani rychlé. Transporty mnohdy popojížděly od semaforu k semaforu, zastavovaly se na menších i větších nádražích, na kterých nabízely členky Německého červeného kříže teplou meltu. Některé transporty jely na místo určení i tři dny. Ze sevřených hrdel se mnohdy ozývala slova písní „Čechy krásné, Čechy mé“, „Moravo, Moravo“, „Ta naše písnička česká“ a mnoho dalších. Vyjadřovaly stesk i vzdor.“20 3. Povolané ročníky Do poloviny října roku 1942 měl protektorát dodat německému průmyslu 30 000 osob. Úřady práce navrhovaly náhodné podchycení dělníků. Bylo by to tak podle nich snazší. Ale OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených: My nasazení na nucené práce, c.d., s.4. MAINUŠ, František: Totální nasazení, c.d., s. 60. 20 SVAZ nuceně nasazených: Byli jsme totálně nasazeni. Svaz nuceně nasazených, Praha 1992. 18 19
39
ministerstvo hospodářství a práce přišlo s jiným návrhem – nasazením vybraných ročníků. Měly být nasazeny ročníky 1923 a 1924, ale s ohledem na věk byly nasazeny ročníky 1921 a 1922. Okresní úřady dostaly příkaz ministerstva vnitra, aby nejpozději do 10. října vypracovaly úřadům práce seznamy příslušníků uvedených ročníků, mužů i žen.21 Příslušníci těchto úřadů mohli být osvobozeni jen ve zvláštních případech. Byli uvolňováni příslušníci drah, pošt, vládního vojska, policie a zaměstnanci v hornictví a zemědělství. O pár měsíců později měl Protektorát poslat do Říše další pracovní síly. Ročníky 21 a 22 už nestačily. Byli proto povoláni příslušníci ročníků 1918 až 1920. Jednotlivé ročníky se lišily jen barvou evidenční karty. Aby nebyli zaměstnavatelé vážně postiženi odchodem dalších pracovníků, dostávali za ně náhradu: ženy, penzisty apod. Za příslušníky ročníků 21 a 22 náhradu nedostali. Akce ročníků 1918–1920 byla ještě v plném proudu a už měla být zavedena nová, mnohem tvrdší opatření. Katastrofa u Stalingradu a těžké ztráty německé armády v roce 1942–1943 způsobily snížení pracovní síly v Německu. Byl proto povolán další ročník, 1924. Tento ročník měl za úkol pracovat převážně v leteckém průmyslu. Všichni příslušníci ročníku 1924 měli být povolání podle osobních karet, měli být povoláni i studenti bez ohledu na to, jaké školy navštěvovali. Výjimku tvořili jen lidé bez státní příslušnosti, studující na německých vysokých školách v protektorátě.22 Při mobilizaci ročníku 1924 byli poprvé postiženi všichni pracující v zemědělství. Ale ani ročníkem 1924 odsun Čechů neustal. Příslušníci ročníku 1925 byli nasazeni při odstraňování škod po leteckých útocích. 4. Život cizinců v Německu 4.1. Pracovní podmínky Zaměstnavatelé začleňovali nové pracovníky podle svých potřeb, většinou nebrali ohled na jejich kvalifikaci. Čeští dělníci dostávali mzdu podle platných tarifů. Tarify ale nebyly pro celou Říši jednotné. Mzda nekvalifikovaných dělníků se pohybovala mezi 50–70 feniky za hodinu, kvalifikovaných mezi 80–100 feniky za hodinu. Pracovní doba byla 8–10 hodin, stavební dělníci pracovali v jarní a letní sezóně nejméně 10 hodin denně.23 Dělníci v úkolově mzdě mohli dostat podle svých schopností přidáno. Mnoho českých dělníků mzdy neuspokojovaly, stávkovali, podávali různé protesty, stížnosti. Češi měli také nárok na různé přídavky, hlavně rodinné, odlučné apod. Některé firmy je ale odmítaly vyplácet. Všem se srážely dávky nemocenského pojištění, pojištění v nezaměstnanosti, invalidní a příspěvek na německou pracovní frontu. Celková výše srážek byla asi 10–15 % mzdy. Někteří zaměstnavatelé sráželi přes 20 %.24 Dělník si ze své mzda musel zaplatit ubytování a stravu. Při najímání dělníkům slibovali nárok na dovolenou. Ženatí měli mít osmidenní placenou dovolenou po osmi pracovních týdnech, svobodní po dvanácti. Zaměstnavatelé ale většinou odmítali dávat dovolené, nebo pouštěli dělníky domů až po 11–15 týdnech.25 „V Mnichově jsme nastoupili do továrny BMW. Byl jsem zařazen jako elektrikář do zkušebny elektrických motorů. Ve směně pracovali chlapci stejných osudů z Francie a MAINUŠ, František: Totální nasazení, c.d., s. 67. Tamtéž, s. 82. 23 Tamtéž, s. 105. 24 Tamtéž, s. 106. 25 Tamtéž, s. 108. 21 22
40
Jugoslávie. Pracovní režim byl tvrdý. Na montérkách jsme byli označeni odznaky „Auslander“, abychom byli lépe k rozeznání a sledování. Závodní stráž nás kontrolovala i na záchodech. Byl jsem svědkem mnoha násilných trestů na kamarádech ze strany německého mistra a parťáka za to, že byli unaveni ve dvanáctihodinových směnách a chtěli si trochu odpočinout. Tihle kamarádi se už většinou na pracoviště nevrátili, skončili bůhví kde.“26 „Do práce jsme měli z lágru asi tak dvacet minut rychlé chůze. Zaspat ráno nikdo nemohl, denně nás budil do práce před pátou hodinou nacistický sadista, invalida z fronty. Kolem lágru jezdila tramvaj, tou se také dalo občas jet do práce. Často však jezdily jako průvodčí uvědomělé nacistky. Jejich oblíbenou metodou vůči nám bylo, že se oběma rukama držely madel v nástupních dveřích a kopaly do nás, aby nikdo nemohl do tramvaje nastoupit. V práci byla přísná kontrola mistrů hned na začátku směny. Kdo zmeškal začátek směny, měl smůlu. Mistr mu vystavil propustku na zvláštní trestní oddělení, kterému říkali Oddělení pro výchovu k práci. Tresty byly různé. Po zapsání provinilců otevřel chlapík jako hora skříň, kde visely v různém pořadí pendreky, slabé, také silné skoro jako ruka, sada bičíků a důtek. A pak bral jednoho po druhém a trestal podle stupně provinění. Každému z toho zůstaly stopy na těle. Jednoho dne nás ráno po noční směně probudil mladý hoch ve vězeňských šatech. Mluvil česky. Co jiného od nás mohl požadovat než kousek chleba. Kdo měl, tak mu kousek dal. Vycpal si tím všechny kapsy a rychle zmizel. Ale venku na něj čekal nacistický dozorce a začal ho bestiálně mlátit. Nakonec mu všechen chleba sebral. Jeden kousek spadl na zem a chlapec jej přišlápl dřevěnou botou a nechal se dál mlátit. Když to skončilo, sehnul se a kousek chleba rychle strčil do kapsy. Snad měl možnost ho i sníst.27 K rychlému rozpoznání byli „ausländři“ označováni speciálními znaky. Značení nebylo jednotné v celém Německu, ale zásady značení byly stejné. Nejčastěji bylo používáno: Židé – žlutá šesticípá hvězda s nápisem JUDE, Poláci – bílé P v modrém kosočtverci, civilisté z Ukrajiny a Rusové – bílé U, OST nebo US na modrém obdélníku, zajatci Rudé armády – červená pěticípá hvězda na zádech, francouzští a jiní zajatci – KG napsané olejovou barvou na zádech košil, kabátů, sak, němečtí dezertéři – krátce ostříháni s vyholeným pruhem uprostřed hlavy, vězňové – vystříhaný pruh vlasů od čela přes temeno hlavy po krk, Češi – písmeno A. 4.2 Stravování Někteří zaměstnavatelé se o společné stravování nepostarali. Dělníci museli chodit do hostinců a nebo si vařit sami. To byla ale dražší a také náročnější na čas. Cena oběda v závodních jídelnách se pohybovala okolo 70 feniků a večeře okolo 50 feniků. 28 V restauraci nebo bufetu byla podstatně vyšší. Češi byli z domova zvyklí na úplně jiné jídlo, nechutnalo jim zejména v Berlíně a severním Německu, kde se nejvíce vařily polévky, proslulé eintopfy.29 Většina jídel se skládala ze zeleniny, nudlí, hrachu. Chybělo maso, proto dělníci často hladověli. Někteří dostávali balíky s jídlem od svých rodin z protektorátu. Krásné je, že se mezi sebou o svůj balíček skoro vždy rozdělili. Hlavně v letech 1942 a 1943 přibývalo stížností na nechutnou stravu bez masa. I kvalita eintopfu se zhoršila. Ze zeleniny se podávala převážně už jenom červená řepa. OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazných: My, nasazení, c.d., s. 14. Tamtéž, s. 20. 28 MAINUŠ, František: Totální nasazení, c.d., s. 107. 29 Tamtéž. 26 27
41
Brambory byly nahnilé a polévka bývala zahuštěna rozdrceným žitem. K snídani dělníci dostávali trochu černé bryndy, k obědu polévku a nahnilé brambory, k večeři vodu, trochu zeleniny, někdy kousíček masa, salámu nebo marmelády.30 „Jako stavební dělníci jsme se stravovali přímo na lágru. Snídaní byla černá káva většinou neslazená, čtvrtka malého chleba, lžíce řepné marmelády. To byla strava na celou pracovní dobu trvající deset hodin, v sobotu osm a v neděli pět. Večer jako všude jinde v lágrech tradiční eintopf nebo jako ráno. Hladu bylo ažaž.“31 „Strava byla nechutná, nezdravá a mnohdy pro nás děvčata nepoživatelná. Například k snídani nám dala domovnice v továrně kastrol černé neslazené melty, nakrájené krajíčky chleba s marmeládou z červené řepy, opět neslazené. K obědu byly třeba plněné knedlíky s velice soleným, tmavočerným až fialovým masem, které se nedaly polknout. Když jsme takovou stravu odmítaly, stejně jsme za ni musely zaplatit, jakož i za ubytování na půdě. Zbylo nám tak jen pár feniků nebo marek na dopisy domů. Stejně se nedalo nic koupit, protože nás vedli a označovali jako ausländry. Do města jsme mohly jen v určitou dobu na propustky. Těšily jsme se na balíčky z domova, které byly povoleny, se skromným obsahem válečných dobrot. Hlad byl každodenním hostem. Když se nám podařilo sehnat vajíčko a trochu mouky, udělaly jsme si nudle na neohoblovaném stole, válely je lahví od octa, uvařily, a i když nebyl ani cukr, tak jsme je jedly jen tak scezené z vody. A to málo, co kdo dostal z domova a co jsme sehnaly, jsme si vždy na lágru rozdělily.“32 4.3 Pobyt v lágrech, ubytování Největší část českých dělníků bydlela ve společných táborech. Bydlení v těchto táborech mělo jedinou výhodu. Bylo poměrně levné. Lidé se totiž nemuseli starat o topení, měli tam společenskou místnost, jídelnu. Samozřejmě že tento život v obrovském kolektivu měl i své negativní stránky, hlavně proto, že tam vedle sebe žili lidé různého věku a z různých společenských vrstev. Obyvatelům tábora chyběl i pocit volnosti. Tábory byly hlídány policisty a vedoucími tábora. Proto se mnoho lidí snažilo najít si ubytování v soukromí. Některé tábory neměly ani základní hygienická a jiná zařízení. Nebylo tam vytápění, všude byly myši, štěnice a blechy. Poměry v některých lágrech byly nesnesitelné. Nenávist ubytovaných rostla, vzájemně se okrádalo o jídlo, cigarety. Lágry byly většinou dřevěné baráky s menšími světnicemi s dvou-, někdy i tříposchoďovými postelemi či palandami. K ubytování nasazených byly využívány také školní budovy, sály hostinců, prostory bývalých továren, vagony, stodoly či betonové bunkry bez oken, světla, větrání, vody. Některé lágry byly vzdáleny od pracoviště pár metrů, jiné až tři hodiny chůze. Z jednoho tábora ve Stuttgartu odjížděl vlak se zaměstnanci do firmy Daimler Benz ve tři hodiny ráno a přivážel je zpátky až v půl deváté večer.33 „Po příjezdu do Mnichova v lednu 1944 jsme byli ubytováni do dřevěného lágru. Bylo to hrozné. Velká zima, omezené topení, štěnice nás nenechaly spát. Hygienické podmínky nesnesitelné, prožili jsme epidemii tyfu, která pro nějaké kamarády skončila i smrtí.“34 Tamtéž, s. 120. OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených. My, nasazení, c.d., s. 24. 32 Tamtéž. 33 SVAZ nuceně nasazených: Byli jsme totálně nasazeni, c.d., s. 12. 34 OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených: My, nasazení, c.d., s. 10. 30 31
42
Náš lágr zabíral velkou rozlohu. Byla zde řada ubytoven, dlouhých dřevěných baráků plných blech a štěnic. V nich vegetovaly všechny skupiny nuceně nasazených a vězňů s odlišnými režimy života. Snad nejlepší postavení jsme měli my, Češi. Rusové a Poláci byli bráni jako zajatci a zrádci Říše. Život všech byl nedůstojný člověka. Na místnostech nás bylo kolem dvanácti, uprostřed byla litinová kamna, na konci chodby společná umývárna se studenou vodou. Za barákem byla společná dlouhá latrína. Místnost neměla zabudovaný strop. Přes latě střechy byla místy vidět obloha.“35 4.4 Další problémy spojené se životem v lágru Velkou starost měli dělníci s oblečením a obuví. Prádlo, šaty a obuv se rychle opotřebovávaly. Protože většina dělníků nebyla pořádně obuta, objevovaly se často omrzliny, silná nachlazení a zápaly plic. Neobvyklé nebyly ani omrzliny uší a rukou. Lidé měli problémy s ledvinami a průduškami. Nemocní byli někdy posláni do chléva, kde bylo alespoň o trochu tepleji než v ubytovně lágru.36 Mezi časté nemoci a také příčiny mnoha úmrtí patřila mrtvice, infarkt, úplavice a tyfus. 4.5 Osobní volno V táborech chyběla jakákoliv zařízení pro náplň volného času. Chyběly také české noviny a knihy. Velikou popularitu měl rozhlas. Byly vysílány zvláštní relace pro české občany, později relace s přáními a blahopřáními a známé písně, ale ne všichni zaměstnavatelé byli ochotni koupit rozhlasový přijímač. V táborech vznikaly i různé kapely, občas byly sportovní soutěže. Někteří Češi ve volných chvílích nacvičovali ochotnická divadelní představení. I když byli lidé nevyspalí, unavení, chtěli zpestřit svým kamarádům život. 4.6 Pokusy o útěk Značný počet Čechů opouštěl německou Říši a odcházel zpátky do vlasti. Hlavními příčinami odchodu byla nízká mzda, životní podmínky, rodinné záležitosti, stesk po domově, odpor k práci. Ani první fáze anglických náletů nenechaly lidskou psychiku neporušenou. Lidé měli strach o svoje životy a o blízké v protektorátě. Německé orgány útěky přísně trestaly. Také se zvýšila bezpečnostní opatření a mnohem časteji byly prováděny různé kontroly. Následující tabulka se týká uprchlých cizích dělníků, kteří byli později zatčeni.37 Z tabulky jasně vyplývá, že se počet uprchlých každý měsíc zvedal. Můžeme také říci, že většina uprchlých Čechů nebyla dopadena a zatčena. rok/měsíc prosinec (1942) leden (1943) únor březen duben květen červen
počet uprchlých 20 430 25 297 24 451 28 476 29 280 29 770 30 330
z toho Čechů 918 1 265 1 439 1 852 1 520 1 636 1 331
Tamtéž, s. 13. MAINUŠ, František: Totální nasazení, c.d., s. 122. 37 Tamtéž, s. 131. 35 36
43
zatčených Čechů 64 199 248 251 130 225 52
červenec srpen září
37 536 38 167 37 075
1 252 1 297 1 617
88 198 358
Nejvíce pracovníků utíkalo ze Sudet. Tam byly životní a hygienické podmínky horší než na většině území v Říši. Také blízkost hranic lákala k útěku. Lidé z Německa utíkali bez pracovních dokumentů, které zůstaly u zaměstnavatelů. Proto od ledna 1943 musel mít každý Čech na cestu domů ještě propustku k zvláštní dovolence a průjezdní list. Propustka umožňovala zakoupení jízdenky a průjezdní list byl nutný k překročení protektorátních hranic. Po vzniku tohoto systému už nebylo tak „jednoduché“ utéci. Proklouznout policii a kontrolám na nádraží nebyl takový problém, ale přejít hranice bez průjezdního listu byla opravdu námaha. 4.6.1 Pracovně-výchovné tábory Od roku 1942 skončila většina zatčených uprchlíků v pracovně-výchovném táboře. Byli tam posíláni také ti, kteří porušili jakýmkoliv způsobem pracovní podmínky, řád v táboře nebo neuposlechli vedoucího tábora či zaměstnavatele. Pracovně-výchovné tábory byly takové pobočky koncentračních táborů. Nejvíce pověstný byl pracovně-výchovný tábor v GrossRosen a také v Osvětimi. Tábory střežili příslušníci SS podřízení gestapu. Provinilci z Berlína a okolí byli napravováni v táboře Gross-Beeren, z Drážďan a okolí v Radebergu, z Vídně a okolí v Oberlanzendorfu, ze severozápadních Čech v Záluží u Mostu, ze Štětína v Hegerwelle.38 Zkrátka každá oblast Říše měla svůj pracovně-výchovný tábor. Tábory sloužily jako nástroj teroru vlastních pracovních sil a zároveň jako zdroj velmi laciných pracovních sil. Pobyt vězňů v pracovně-výchovném táboře trval průměrně osm týdnů. Vězni byli rozděleni do tří skupin. První skupina byla přeškolovací, kde vězni velmi těžce pracovali mnoho hodin denně. Druhá skupina musela ještě po těžké práci mnoho hodin cvičit, skoro neodpočívala, byla velmi týrána. Ve třetí skupině byli lidé velmi těžce týráni a veškerou práci a činnost museli vykonávat v běhu.39 Navrátilce z pracovně-výchovného tábora kamarádi jen stěží poznali. Byli vyhublí a dlouhou dobu nebyli schopni práce. V těchto táborech neexistovala vůbec žádná hygiena, prádlo se nevyměňovalo, lékařská péče se vůbec neposkytovala. Neexistoval den, aby nebylo několik vězňů popraveno. Vězeň si musel lehnout na zem a byl zastřelen zezadu do týla. Stejně tak probíhaly mnohé popravy v koncentračních táborech. Jedinou výjimkou možná bylo, že množství popravených v pracovně-výchovných táborech nedosahovalo tak obrovského počtu jako v táborech koncentračních. Pro upřesnění uvádím tabulku z jednoho nejmenovaného pracovně-výchovného tábora.40 měsíc (rok 1943) březen duben květen
lidé poslaní do pracovně- lidé, kteří se z tohoto tábora výchovného tábora vrátili živí 597 35 1 297 198 1 005 11
Tamtéž, s. 132. Tamtéž, s. 133. 40 Tamtéž, s. 138. 38 39
44
červen červenec srpen
1 197 812 791
274 146 268
V roce 1944, když vrcholily nálety spojeneckého letectva, utíkaly tisíce Čechů zpátky do vlasti. Byli ochotni udělat všechno, jen se za žádnou cenu nechtěli vrátit do Německa. Úřady práce už nebyly schopné podchytit všechny uprchlíky, ani se je nesnažily posílat do pracovně-výchovných táborů, to už by nemělo cenu – blížily se spojenecké armády –, snažily se je jen začlenit do práce na území protektorátu. Na podzim roku 1944 byla vyhlášena amnestie, která umožňovala legálně nastoupit do zaměstnání v protektorátě. Amnestie byla uprchlíky velice vítaná.41 4.7 Vztah Čechů k Němcům Čeští dělníci sice patřili v Německu k příslušníkům slovanských národů, ale nechodili označeni jako Poláci, východní dělníci a nebyli tolik diskriminováni. Nad příslušníky slovanských národů byl dozor nejpřísnější, ale Češi měli v tomto směru značné výhody. V roce 1939 byli čeští dělníci v mnohých táborech považováni za rovné německým dělníkům.42 Ze začátku německá veřejnost přijímala české dělníky spíše se zvědavostí, protože Goebbelsova propaganda líčila Čechy nejčernějšími barvami. Naopak ale pracovitostí a dobrým chováním získala většina Čechů postupem času jisté sympatie. Poláci a dělníci ze Sovětského svazu byli často biti či týráni, dělníci z Protektorátu na tom byli značně lépe. Bylo jim „pouze“ nadáváno „české svině“ apod.43 „Vedoucí na stavbě ve Vídni byl ing. Mára, který měl dva syny na frontě, z nichž jeden přišel o život v německé ponorce. Z toho důvodu nás začal terorizovat, nadával nám do českých psů, českých sviní a říkal, že nás zničí. Po určitou dobu jsme museli cihly a maltu vozit poklusem, bylo to k nevydržení.44 Většina našich lidí získala s Němci jen špatné zkušenosti. Naopak s rakouským obyvatelstvem si docela rozuměli. Rakušané vycházeli Čechům většinou vstříc. Část rakouského obyvatelstva znala český národ z vlastních zkušeností, a tak se mezi Čechy za války vytvořila jakási legenda o dobrých Rakušanech. Velmi špatné vztahy byly v Sudetech. Nacionalismus v Sudetech v době před Mnichovem nebyl zrovna nejlepším základem pro příznivý vztah k českému obyvatelstvu. Sudetští Němci přijímali Čechy jako nutné zlo. Mnozí s nenávistí, mnozí se strachem. Setkávali se zde totiž příslušníci kdysi společného státu, jedni jako občané vítězné a velké Říše, druzí z obsazené země. Byla zde nejvíce omezena svoboda Čechů, byla zakázána divadelní představení i sportovní utkání, Češi směli bydlet pouze společně v táborech. Z některých zpráv vyplývá, že vztahy mezi naším obyvatelstvem a Němci byly nejlepší v severním Německu a v Berlíně. Je to možná tím, že Bavorsko a Čechám blízké Sasko bylo ovlivněno právě situací před Mnichovem. Češi si u řady Němců získávali respekt Tamtéž, s. 140. Tamtéž, s. 146. 43 Tamtéž, s. 148. 44 OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených: My, nasazení, c.d., s. 15. 41 42
45
znalostí němčiny. V posledních letech války ubývalo u německého obyvatelstva projevů nepřátelství vůči příslušníkům cizích národů. I největší nacisté se začínali zdravit i jinak než jenom stereotypním „heil Hitler“. A mnohdy i ti největší „otrokáři“ přestávali křičet na své dělníky. 4.8 Nálety „Život nám komplikovaly letecké nálety. Prožili jsme jich v Mnichově celou řadu. Když jsme přijeli do Mnichova v roce 1944, šlo o krásné historické město. Když jsme odcházeli, tak bylo totálně zničené. Prožívali jsme i utrpení bezbranných německých žen a dětí, vyhledávali jsme úkryty, kde se dalo, abychom zůstali naživu. V srpnu 1944 nás postihl nejstrašnější nálet, který doslova vymazal z mapy naše lágrové městečko na Leopoldstrasse. Mnoho kamarádů tento nálet zaplatilo životem. Po tomto náletu jsme se většinou rozutekli, kam se jen dalo. Spali jsme v sutinách domů, na chodbách, v troskách škol apod. A toužili vrátit se domů, což se nám po různých útrapách podařilo. Většinou jsme se pak skrývali.“45 „V květnu 1944 se začaly stupňovat nálety i ve Vídni. Jednoho dne po noční směně se rozhučely sirény krátkým tónem, což znamenalo, že už jsou letadla nad městem. A také byla. Vybíhali jsme z lágru k Dunaji na volné prostranství, a to už začaly padat bomby i v našem prostoru. Lágr byl obýván především Chorvaty a ti se při alarmech a zvláště při bližších náletech shlukovali do skupinek a modlili se, i když jinak byli velmi vulgární. Běžel jsem s jinými a po přeskočení kaluže něco za mnou do ní dopadlo, ale to už s námi zmítaly tlakové vlny dopadajících bomb, takže jsme se ukrývali, jak se dalo. Nálet to byl jen krátký a byli jsme rádi, že bomby nedopadaly v naší bezprostřední blízkosti a že jsme tak zůstali živí. Když jsme potom sledovali, co nálet způsobil, našli jsme jeden kráter a kolem něj kusy těl a hadrů, protože jedna z bomb dopadla rovnou na modlící se skupinu Chorvatů. Při návratu na lágr jsem se zastavil u zmíněné kaluže a vytáhl z ní ocelovou střepinu v délce asi patnácti centimetrů, kterou jsem si potom vzal domů na památku, ale nedochovala se. Nechybělo mnoho a mohla mě zasáhnout.“46 „Nejhlubším zážitkem bylo bombardování a zničení Hamburku. Bylo to začátkem srpna 1943. Náš hasičský oddíl přivolaný na pomoc vyjel z Kielu ještě v noci. Ráno jsme se přiblížili k Hamburku. Nádherně svítilo slunce na modré obloze. Bylo to ale jen do chvíle, kdy jsme kolem páté hodiny vjeli do města. V Hamburku hořely celé ulice, všude plno kouře, tma, jízda přes sutiny. Projeli jsme přes slavnou třídu St. Pauli. Byla to široká třída lemovaná kabarety a podobnými lákadly pro námořníky. Reklamní štíty ze samých hořlavých materiálů. A tak nebylo divu, že vše bylo v jednom plameni. Britové použili při náletech zejména zápalné bombičky, a to z jednoduchého důvodu. Ve sklepích byly kryty a na půdách měli lidé uhlí. Podařilo se mi vylézt na střechu jedné nemocnice. Viděl jsem, jak celá přístavní část města byla v plamenech. Ztráty na životech byly obrovské. A celá tolik vychvalovaná obrana selhala na jediném, totiž na absolutním nedostatku vody k hašení. Bombami byla zničena potrubí, byly rozbité hasicí nádrže, do toho stálé ječení sirén ohlašující další a další nálety po celý den. Spojenečtí letci létali docela nízko a zvyšovali všechnu paniku, která zde zavládla následkem 45 46
Tamtéž, s. 30. Tamtéž, s. 34. 46
ničivých náletů. Po několika dnech jsme se ve většině vrátili zpět do Kielu. Peklu ničivých náletů jsme naštěstí unikli.“47 „Hannover nebyl do 26.7.1943 nikdy bombardován. Létající smrt zasáhla v pravé poledne. V několika minutách zemřelo i mnoho Čechů, kteří pracovali na překladišti. Stále se mi vracejí vzpomínky, jak jsme byli nashromážděni v jakémsi sklepě na ulici, kam jsme bezhlavě utíkali, mnozí zkrvavění a v šoku. Cítil jsem, že jsem zraněný, ale netušil, jak jsou zranění vážná. Kolem sebe jsem slyšel jen pláč a nářek, mnozí se modlili a volali své blízké. Utíkal jsem pryč s kamarádem, kterému se při běhu vyvracela noha, protože měl uražený kotník i s kusem boty. Pamatuju, že kvůli tomu hodně trpěl a byla doba, kdy se pokoušel oběsit na ručníku. Po bombardování nás zraněné odvezli do cizinecké lágrové nemocnice na kraji Hannoveru. Zde jsem prožil osm týdnů jakési léčby a do dnešního dne mám v těle tři centimetrové střepiny, které nebylo nutné odoperovat, protože se prý zapouzdřily. Když jsem po válce žádal státní úřad pro válečné poškozence o přiznání požitků za poškození, tak mi výměrem z 22.3.1951 sdělili, že nemám nárok. V září 1943 jsem odjížděl na krátkou legální dovolenou s úmyslem už se do toho pekla nevrátit. Jeden člověk mně poradil jakýsi prášek, kterým jsem si mazal a poranil oko a původní zranění jsem živil. Po různých peripetiích jsem byl nakonec z evidence nuceně nasazených v Hannoveru vyškrtnut. Potom se mně už nikdo z kamarádů neozval. Kamarádovi s poraněnou nohou museli nohu nakonec uříznout. Nedokázal se smířit s protézou a oběsil se. Ze skupiny 38 ročníku 1922 z Jihlavska nasazených v Hannoveru jsem v roce 2003 už jen jediný.“48 Nálety se staly nezbytnou součástí života českých mužů a žen v Německu. Do roku 1942 nebyl počet náletů příliš velký a v mnohých oblastech bombardování vůbec nebylo. V průběhu roku 1943 však letecká válka zesílila. Obrovské útoky v letech 1943–45 zasáhly celé Německo a většinu okupovaných zemí. Na Německo dopadaly tisíce tun tříštivých i zápalných pum a vzdušná torpéda a zabíjely všechny bez rozdílu, muže, ženy i děti, Němce stejně jako cizí dělníky a válečné zajatce. Puma si nevybírala. Tisíce Čechů hledaly útočiště v krytech a s úzkostí očekávaly osvobozující zvuk sirén ohlašujících konec náletu. Jen ti, kdo prožili veliké nálety, kdy minuty se zdají hodinami, mohou vyprávět. Život, mládí, rodina, škola, zaměstnání, vše se směstnalo do několika okamžiků ticha, nářků, modliteb a pláče.49 U většiny velkých továren byly vybudovány protiletecké kryty pro zaměstnance. Ve městech byly stavěny veliké společné kryty, známé několikapatrové betonové krychle, tam ale nebyli cizinci vpouštěni. Také Češi se směli uchylovat jen do krytů pro cizince. Pouze v některých městech dostávali potvrzení, se kterým pak mohli do veřejných krytů. Útoky na zvláště důležité výrobní podniky se často opakovaly. Jejich cílem bylo zamezit a úplně zničit výrobu. V měsících, kdy nad Německem létala spojenecká letadla, prožívali Češi spolu s ostatními cizinci i s německým obyvatelstvem velmi těžké chvíle. Museli pořád pracovat, velmi často ani nespali, proklínali válku, nacisty i celý svět někde v protileteckých krytech. Často ztratili veškerý svůj majetek a zůstalo jim jen to, co měli na sobě, a zase museli pracovat. Daleko od rodiny, od domova, někde, kde si vůbec nepřáli být. Tamtéž, s. 35. Tamtéž, s. 29. 49 MAINUŠ, František: Totální nasazení, c.d., s. 125. 47 48
47
4.9 Návrat domů Od léta 1944 se prudce snižoval počet Čechů na německém území. Utíkali jednotlivci i celé skupiny, zejména z bombardovaných oblastí. Do konce roku se vrátila většina dělníků a dělnic z ročníku 1924. I přesto, že se konec války nemilosrdně blížil, pro mnohé Čechy byly poslední měsíce války jedny z nejhorších. Mnozí totiž museli stavět opevnění nebo pracovat v leteckých továrnách, kde se zastavila výroba až po skončení války. Někteří Češi se vrátit nestihli a prožili tak příchod spojeneckých vojsk na německém území. Lidé, kteří po dlouhá léta museli pracovat pod vedením nacistických utlačovatelů, si v prvních dnech po skončení války vybíjeli svou zlost i radost ničením lágrů, táborů, někdy si vyřizovali účty i se svými „tyrany“. Češi, kteří strávili konec války v Německu, tam většinou strávili i pár následujících dní či týdnů. V některých oblastech v Německu se vytvořily národní výbory, které měly za úkol starat se o české občany, dokud nebudou transportováni zpět do své vlasti. Návrat domů trval i několik týdnů z důvodu nedostatku vlaků a pohonných hmot. Poslední Češi byli transportováni v létě roku 1945.50 „Radostný den pro nás, šedesát děvčat z Čech, nastal 18. prosince 1944, když se americká armáda přiblížila k hranicím Německa a my jsme se měly stěhovat z Gaidorfu do vnitrozemí. Večer jsme nasedly na vlak a jely a jely až do rána, když někdo vykřikl: ‘Jsme v Chebu!’ To bylo radosti! Pokračovaly jsme potom přes Plzeň do Prahy, kde nás rozpustili a každá jsme se rozjela do svého domova.“51 „Od června roku 1942 jsem pracoval u jedné stavební firmy v Lipsku jako izolatér. Izolovalo se rozvodné potrubí na mostech a stojaté nádrže v různých výškách. Práce to byla obtížná a nebezpečná. Pracovali jsme se skelnou vatou a tu jsme holýma rukama omazávali sádrou. Špatné to bylo v zimě. Nejen, že zábly ruce, ale nebylo dost teplé vody na umytí. Stojaté nádrže se po omotání skelnou vatou zabalovaly do drátěného pletiva. Bylo to velmi namáhavé. Takové práce jsme dělali jen my, Češi. Němci izolovali ponejvíce pálenými obkladačkami, což bylo snadnější. Při náletech jsme se rozprchli, kam se dalo. Do krytů mohli jen Němci. Ale nakonec jsme ve většině všechna strádání přečkali a dožili jsme se konce války, i když mnozí s podlomeným zdravím.“52 5. Mirkova odysea totálního nasazení 5.1. Bolestivý odjezd 15. prosince zahajuji novou etapu svého života. Odlétám z rodného hnízda. Snažím se být klidným, ale maminčin pláč tak bolí. Maminko drahá, rozloučení s Vámi je to nejtěžší. Kdo mě kdy bude mít tak rád, jako jste měla Vy? Jak Vám kdy oplatím Vaši starost o mě? Váš obraz v mé duši bude mi strážným andělem, Vaše modlitby bezpečnou ochranou. Chci se Vám odvděčit alespoň stálou a vytrvalou snahou jednat a žít tak, abyste měla radost ze svého syna. Naposledy ještě z vlaku mávám na rozloučenou tatínkovi, i on má v očích slzy. A již mě vlak unáší do dáli, daleko ode všech, kteří mě mají rádi. Sbohem, šeptám v duchu. V Pardubicích se sjíždíme z celého kraje, jsme podělováni salámem a chlebem, snad abychom zajedli stesk po domově, anebo aby naše zavazadla, již tak dost těžká, byla ještě Tamtéž, s. 182. OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených: My, nasazení, c.d., s. 45. 52 Tamtéž, s. 52. 50 51
48
těžší. V 18 hodin máme odjet rychlíkem do Prahy a odtud spěšným vlakem přes Drážďany, Lipsko, Halle až do Erfurtu. Rychlík přijížídí. Pro transport je vyhrazen poslední vagon. Obtěžkáni kufry a zavazadly všech možných tvarů a objemů ženeme se k vagonu. Zavazadla zatarasí dveře, nastupování trvá poněkud dlouho a průvodčí dává znamení k odjezdu. Těžko hádat, zda úmyslně anebo o nás neví. Čtrnáct nás zůstalo na nádraží a s překvapením zíráme za odjíždějícím vlakem. Brzy se však vzpamatujeme a s mohutným řevem „jedeme domů“ se řítíme k výpravně. Již jsem se těšil na ty udivené obličeje doma, ale tato představa netrvala dlouho. Výpravčí transportu nám sděluje docela klidně, že pojedeme osobním vlakem, který přijíždí do Prahy o 21. hodině. Zvláštní vlak prý z Prahy odjíždí teprve o 23. hodině, takže máme tedy dostatek času. V Praze se skutečně shledáváme s první částí transportu i s ostatními transporty z celých Čech a v počtu 1500 mužů vyjíždíme teprve po půlnoci do říše. 5.2 Můj cíl Drazí, konečně mám pro vás radostnou, ba přímo skvělou zprávu. Po pětidenním bloudění a útrapách jsem konečně došel určeného cíle. Již jsem zaměstnancem lékárny. Jen jsem se upevnil v přesvědčení, že kdo v Boha pevně věří, na toho on sice dopustí, ale nikdy ho neopustí. Pět nocí jsem téměř nespal, protože jsem je strávil buď ve vlaku, nebo v lágrech, kde nás bylo ubytováno tolik, že jsme se na pryčny nevešli. Podrobnou historii těchto pěti dnů vám vypíšu později, jakmile budu mít trochu času. Dnes tedy začnu až sobotou. Skončili jsme v Burgu, je to asi 21 km od Magdeburgu směrem k Berlínu. Město má asi 25 000 obyvatel, tři lékárny, krásné parky a dělá dojem výstavného města. Byli jsme ubytováni v jednom sále, spal jsem na dnešek jen půldruhé hodiny a ráno mě už značně bolela hlava. Vyšli jsme si do města a jakmile jsem uviděl lékárnu, ihned jsem šel nakupovat prášky na bolení hlavy, abych si ji zevnitř prohlédl. Překvapilo mne, když jsem v lékárně uviděl magistra, magistru a ještě mladší děvče, asi praktikantku. Proto jsem se ani neptal, potřebují-li další sílu a vrátil jsem se do lágru, kde jsme měli očekávat úředníka od pracovního úřadu. Standa Lachman byl ve městě ještě jednou a hned při svém návratu mě upozornil, že viděl ve městě ještě dvě další lékárny. Nemeškal jsem a ihned jsem se na ně běžel podívat. Obě byly na hlavní třídě, téměř proti sobě. Jedna se jmenuje Adlerapotheke (U orla), tedy podobně jako v Poličce. Ta shoda jmen mně vnukla myšlenku jít dovnitř. Představil jsem se panu lékárníkovi jako farmaceut a zeptal se ho, nepotřebuje-li výpomocnou sílu. Ten radostí vyskočil téměř až ke stropu, že ano. Dohodli jsme se tedy, že se budu hlásit na pracovním úřadě a dopadne-li to, že k němu odpoledne přijdu. On sám také slíbil, že zatelefonuje na pracovní úřad. Když přišli do lágru páni úředníci, oznámili mi jen: „Pane lékárníku, vy půjdete pracovat do Adlerapotheke.“ Rozloučil jsem se s ostatními kluky, nebylo to lehké loučení, vždyť jsme spolu prožili pět dní soužení, které sbližuje, a ne všichni uměli německy jako já. Bylo mezi nimi mnoho studentů a většina z nich skončila v továrnách a lágrech. Někteří řemeslníci se dostali ke svému fochu. Zde ve městě umisťovali holiče, mlynáře, ševce, typografy i jednoho kominíka. Ani nezáleželo na tom, aby uměli německy. Líbilo se mi, že úředníci upozorňovali každého zaměstnavatele, který se hlásil o nějakou pracovní sílu, že se nejedná o žádné zajatce, nýbrž o české dělníky, kteří sem byli předvoláni
49
na práci a v zaměstnání musí být postaveni na roveň německým dělníkům. Každý zaměstnavatel je má řádně ubytovat, postarat se jim o celé zaopatření a placeni musí být zrovna tak jako Němci. Nejeden uchazeč o dělníky se domníval, že si nabere lacino pracovní síly, se kterými bude zacházet jako s dobytkem. Dělal jsem tlumočníka mezi uchazeči o dělíky a při tom jsem se seznámil s nějakou Frau Müller, mající velký holičský závod. Pomohl jsem jí vybrat si dělníka, a když jsem se pak vlekl městem s kufry do lékárny, abych se přihlásil, potkal jsem ji znovu a ona mi poradila, kde se mám ubytovat a poradila mi dobře. Jsem ubytován u jakési paní Feldheimové téměř naproti lékárně ještě s jedním Čechem, holičem, který je zaměstnán u paní Müllerové. Po třetí hodině jsem se šel hlásit do lékárny, kde mě čekalo další překvapení. Velmi příjemná paní lékárníková a pan lékárník měli velikou radost ze získání pracovní síly a bylo vidět, že se jim zamlouvám. Kdyby to nebylo přišlo tak najednou, tak mě prý ubytovali i v lékárně. Dohodli jsme se, že do konce měsíce zůstanu u paní Feldheimové a pak se přestěhuji do lékárny, kde mne budou taktéž vykrmovat. Doufám tedy pevně, že ohledně jídla vás nebudu muset obtěžovat. Jen bych vás prosil, abyste se dohodli s panem listonošem anebo s panem Kroutilem, železničářem ve výslužbě, jakým způsobem by zásilka co nejbezpečněji došla, a pošlete mi prádlo a všechny lékárnické pláště. 5.3 Ach, ta němčina Drazí, pomalu se vpravuji do nových kolejí. Ráno od 8. hodiny pracuji v lékárně až do půl druhé, potom je polední přestávka dvě hodiny a odpolední služba trvá do půl sedmé. Ve středu odpoledne mám volno, dvě neděle volné a třetí neděli službu. Nejhorší byl první den v pondělí. Seznamoval jsem se s lékárnou, celý den jsem mluvil jen německy. Večer se mi již jazyk nechtěl za žádnou cenu obracet. Stalo se mně při rozmluvě s paní lékárníkovou, že jsem zůstal najednou celý udivený, proč na mne civí s otevřenou pusou, a to jsem si teprve uvědomil, že na ni mluvím česky. První den jsem z toho byl úplně ztýrán, téměř jsem záviděl kluků, kteří jsou v táborech ve větším počtu pohromadě, že mohou spolu mluvit česky. Ale každý začátek je těžký a já se snažím přes ten začátek co nejrychleji dostat. Dnes, ve středu, mi již pan lékárník řekl, Herr Kollege, vpracováváte se do toho dobře, jsem s vámi spokojen. Od té chvíle mi říká pane kolego nebo milý pane kolego. Potěšilo mě, že uznal moji snahu, a tím mám větší chuť do práce a studování ve volném čase. Mám chuť z toho „babylonského zajetí“ co nejvíce vytěžit. Se svým kolegou spolubydlícím se snáším docela dobře. Já ráno vstávám a zatápím, jeho budím až po sedmé, aspoň mě ráno neruší. O jídle vám napíšu podrobněji, až s ním budu mít více zkušeností. Ale jíme pořád brambory. Jednou na loupačku, podruhé opečené, potřetí kaši, pak je k nim kousek řepy, jednou bílé, podruhé červené, ještě že jsou to naše národní barvy. Masa je málo. Štědrý večer trávím v lékárně – jsem zvědav! Když jsem si byl pro lístky v zásobovacím oddělení, nechtěli mi dát vánoční přídavky. Jen jsem jim s klidem řekl, že nám pracovní úřad zaručil, že musíme mít všechna práva jako Němci a že nevydají-li mi tedy přídavkové lístky, že si půjdu na pracovní úřad stěžovat. Výsledkem toho bylo, že jsem dostal všechno nejen já, ale i všichni ostatní Češi. Nemějte obavu, že se tady dám nějak utlačovat!
50
5.4 Sám se sebou Drazí, již jsme se rozběhli po nových kolejích. Přikládám statečně do lokomotivy, kterou nám představují železná kamínka v našem pokojíku, abychom jeli stále větší rychlostí a dojeli co nejdříve domů. Dodáváme si navzájem zmužilosti a v české hospůdce za zpěvu národních písní uvědomujeme si teprve svou velkou lásku k otčině. Práce v lékárně mě docela těší, i jinak jsem celkem spokojen. Zaučuji se starat se ve všem o sebe. Dnes jsem si shromáždil špinavé prádlo, zítra je odnesu do prádelny. Již jsem si také přišíval odpáranou podšívku u kabátu. Škoda, že jsem se doma více nezajímal o potravinové lístky, teď na tom zpočátku budu prodělávat a několikrát jsem si už musel přitáhnout řemen. Asi do 10. ledna budu bydlet u paní Feldheimové, ale v lékárně už mi připravují pokojíček. Škoda, že mě nemůžete navštívit. V neděli jsme si se spolubydlícím udělali pěší tůru do okolí Labe. Je to zde už slušná říčka. Poznali jsme i vodu, která teče až z Čech, ona se totiž nechce s vodou z Německa vůbec mísit. Od pondělka začalo mrznout, dnes ráno zde byl sněhový poprašek, ale ve dne již byly přeháňky s deštěm. O světě nic nevím, zde je poměrně klid. 5.5 První poplach V sobotu 16. ledna jsme zde měli letecký poplach. Letěli na Berlín a dost toho tam roztřískali. Od té doby je zatím pokoj. Jenom auta a tanky jezdí každou chvíli a všude je samý voják. V neděli jsem byl v Magdeburgu v lágru. Mluvil jsem s Jardou Stříteským, Adou Ehrenbergrem a Kopeckým ze Sádku, Jirkou Rubišarem a Frimlem z Poličky a celou řadou dalších kluků. V jednom sále jich je asi 200, pracují 12 hodin denně. Když jsem si celý tábor prohlédl, uvědomil jsem si znovu, jak si musím vážit svého místa, i kdyby plat byl velmi malý. Již jsme o tom mluvili s panem lékárníkem. Hrubý plat by byl přímo krásný, kdyby byl celý můj, a sice 210 RM, což je 2100 K. Z toho však musím platit obratovou daň, nemocenskou, penzijní pojištění atd. Dále platím příspěvek na byt a na topení, a to je 100 K měsíčně, takže mi zbude asi 1400 K, s kterými se musím vyživit a obstarat si veškeré ostatní potřeby. Doufám, že budu moci každý měsíc tři stovky ušetřit a dáti stranou, takže snad během roku nějaký kapitáleček našetřím. 5.6 Plány Drazí, dnes měl být velký svátek, ale vyšší moc rozhodla, aby se raději pracovalo. V 11 hodin dopoledne houkala siréna. Hrozily letecké nálety. Všude na ulicích byli lidé. Přes Magdeburg vede totiž linka na Berlín. Asi v jednu hodinu poplach skončil. Odpoledne se poplach opakoval. Po městě, kde se jinak denně po celou noc ozývá zpěv a hulákání vojáků, se rozhostí ticho. Vloni spadlo při jednom z náletů i zde v Burgu několik bomb. Samozřejmě jedna blízko nemocnice, protože vedle jsou kasárna. Blahopřeji k vysvědčení – nejraději bych Ti blahopřál osobně, ale..., až dodatečně, později. Mám v plánu na Velikonoce třeba zaletět, nepůjde-li to jinak, domů, to by však bylo jen na otočení. Čtrnáctidenní dovolenou budu mít až v létě, samozřejmě že jen za normálních předpokladů. Konec války pro mne však neznamená návrat domů. Mám všelijaké plány. Zkušenosti, které se získávají ve světě, mě lákají hledět jich nasbírat co nejvíce – jen kdyby to neznamenalo být tak daleko od domova.
51
Zajímáte se o rodinu pana lékárníka? Bezdětní manželé, bohužel, praví Prušáci. Pan lékárník je zaslepený majetkem, ale chová se ke mně bezvadně. 5.7 Rád bych pomohl Milý brácho, dnes mám pro Tebe novinu, eventuelně starost – obrátil se na mne úředník pracovního úřadu v Burgu, že zde potřebuje umístit zubního technika. Jistě jsou zde i jiní zubní technici mezi Čechy v továrnách, on však nemá pravomoc přemisťovat síly, které již jednou byly umístěny, nota bene ve zbrojnicích nebo válečně důležitých podnicích. Proto se mě ptal, nemám-li v protektorátě nějakého známého. Kdyby snad náhodou nějaký váš známý anebo kdokoliv, kdo se alespoň trošku vyzná v zubařství, byl odveden do říše, anebo dokonce chtěl jít dobrovolně, stačí, aby mi napsal a bude zaměstnán u zubního technika za plat vyšší než v protektorátě. Hladu se zde nemusí bát, já jsem si dosud udržel stejnou váhu. Žijeme zde jako soukromí zaměstnanci docela mimo lágr jako řádní civilizovaní občané. Město je veliké asi jako Pardubice, krásné parky a koupaliště. Kdyby tímto způsobem bylo možné někoho sehnat, ochránit před lágrem, mohli bychom toho využít. Můj náboženský život? Neřekl jsem Ti již, že bez všeho ostatního bych mohl žít, ale bez Boha ne! Jakmile bych přestal věřit v Boha, pozbylo by pro mne všechno smyslu. Víra bez skutků je mrtva, je pro mne také samozřejmostí mít upravený svůj poměr k Němu. Denně Ho prosím, aby veškeré moje jednání bylo podřízeno Jeho vůli. Denně rozjímám. Mám k tomu dost podnětů, noční služby, novinky, které dosud neznám, vše v cizím jazyce. Když zazní při noční službě zvonek, pokřižuji se a jdu zcela klidný a s důvěrou otevřít. Často si připomínám svou malost a bezvýznamnost proti Němu, kdykoliv se mi zdá, že dovedu něco lépe než druhý, prosím ho o odpuštění a pokoru. Je mi velmi těžké podělit se s Tebou o starosti, když žádné nemám. Začátek, ubytování, stravování, přizpůsobení se poměrům, to je již za mnou, už si zde připadám jako domorodý občan, v sousedství známý jako junger Herr Apotheker. Do služby se nemusím připravovat. Ve volném čase mi zbývají k vyřízení různé maličkosti jako nákup chleba, másla atd., prádlo do prádelny, vykoupat se v lázních, jít k holiči apod. Občas při tom zazní na ulici zpěv vojáků nebo vřeskot trumpet pochodujícího oddílu Hitlerjugend. V kině jsem byl už třikrát. Chodil bych častěji, ale v neděli je velký nával a ve všední den jsou představení kvůli náletům o 13. a 16. hodině. Ale ve svém pokojíčku jsem docela spokojen. Bývám u knih docela šťasten. 5.8 Jako v bavlnce Byl jsem v kině o 13. hodině. Potom jsem překládal tři listiny z ruštiny do němčiny pro jednoho kamaráda. Kamarádi jsou všichni Slované zaměstnaní v Burgu. Prosil mě, že to v pondělí již musím mít. Zrovna příjemná práce nedělní to nebyla, ještě k tomu pro duševně líného člověka. Kluci zde mě již znají a do lékárny trefí. A tak mívám častěji zaměstnání tohoto druhu. To jsou vlastně moje největší starosti, protože to ostatní se neodvažuji tak nazvat. Že jako studovaný přišívám knoflíky, dělám různé nákupy, s tím si přece nepotřebuji nikterak lámat hlavu. Nyní, když jsem skoro domorodý občan, jde všechno hladce. Dnes mám odpoledne volno, chtěl jsem jít zase do kina, ale když jsem uviděl ty davy lidu, čekající na lístky, vzdal jsem se toho požitku, obstaral jsem si různé nákupy. Chci vás
52
zasvětit do zdejšího kuchaření. Nejprve jsem se musel seznamovat s potravinovými lístky. Když jsem bydlel ještě u paní Feldheimové, míval jsem k snídani trochu hořké kávy, kousek chleba s marmeládou. K obědu talíř jakési bramborové kaše nebo polévky z bramborů a zeleniny. Tedy vydatný oběd o jednom chodu, zvaný eintopf. Večeře byla podobná obědu. Nesmím opomenout, že jsme někdy mívali kompot sestávající z několika proužků červené nebo bílé řepy. To bylo tedy nepříjemné překvapení a usnadnění vpravení se do nových poměrů. Protože jsem z toho byl stále více „přesycen“, počal jsem se zajímat o přídělové porce a o stravování v restauracích. Přitom jsem zjistil, že paní Feldheimová mi nedá ani přidělené množství a že v restauracích lze dostat docela slušný oběd v porovnání se soukromím. Proto jsem milé paní oznámil, že si na příští zásobovací období vyzvednu lístky sám a budu se stravovat v restauracích a že se také přestěhuji. Nouze mě tedy naučila starat se o hmotné blaho – protože si chci zachovat své zdraví za každou cenu. Nyní už na to vzpomínám jako na veselý zážitek. Mohu vás ubezpečit, že hlad snášet na rozdíl od mých kamarádů nemusím. Obědvám v restauraci denně polévku a potom hlavní chod, dokonce třikrát týdně maso se zeleninou a brambory. Brambor se zeleninou může dostat každý dvojitou porci. Masa samozřejmě ne. Ostatní příděly jsou 1,75 kg chleba na týden, 125 g másla a 500 g pečiva. 5.9 Božence Milá Boženko, abys nebyla dlouho na pochybách, co jsi, tedy Ti povím, ovšem je to pouze můj názor, nevím, jaké stanovisko k němu zaujmeš. Tedy pro mne i při tom všem jsi to nejhodnější děvče na celém světě. Boženko, vždyť já Tě mám tolik rád… Cítím obrovskou radost z toho, že moje Boženka mě má ráda. Zbývá mi už jen důvěra a radost z toho, že mě má někdo na světě rád. Boženko, vždyť já jsem se tolik natoužil po opravdové lásce, která by se nezakládala jen na chvilkové náladě nebo náhodném zalíbení, ale měla mnohem hlubší základ. A když ji oba svěřujeme Bohu a denně se modlíme za její čistotu a krásu, mohu dostat od někoho větší a krásnější dar?! Boženko, kolikrát denně si opakuji Tvé jméno a zdá se mi, že vidím před sebou Tvoje smutné oči. Nebuď smutná, vždyť já tu Tvou bolest cítím až zde, kde se po Tobě tolik natoužím. Kolikrát za den se podívám na Tvoje foto a kdyby to bylo alespoň o nějakou tu stovku kilometrů blíž – zajel bych si občas domů, ale… Konečně, kdo ví, co se může stát? A jak všechno mnohem snáze snáším, když vím, že se jednou přece shledám s Boženkou, s tou zlatou Boženkou, která se pro mě tolik natrpěla. Musíš mi říci každé slovo, prostě všechno, čím Ti působím bolest, abych se toho mohl vystříhat, nebo budu hodně nešťastný, vždyť já bych Ti opravdu chtěl působit samou radost i tady daleko od Tebe, od sourozenců, od rodičů, přátel, domova… 5.10 Výtky Je nádherný jarní den, za poledne jsem se asi hodinu ohříval pod vlahými polibky jarního slunce a představoval jsem si, že přicházejí zdálky, z domova. Nyní sedím za mřížemi a sloužím. Práce není mnoho, jenom občas někdo přijde a mohu se tedy věnovat vzpomínání. Když jsem se přestěhoval do lékárny, ani v duchu mě nenapadlo, kolik problémů budu muset překonat, abych docela vyhovoval paní lékárníkové. Prvním problémem byly návštěvy kamarádů u mne. Se dvěma holiči jsem se více spřátelil. Zpočátku jsme pořádali společné
53
večeře, aby nám nebylo tolik smutno. Bylo mi ale dáno najevo, že jejich návštěvy nejsou v lékárně vítány. Vysvětlil jsem to klukům a věc byla v pořádku. Pak mi ale milostpaní vytkla, že se stýkám jen s řemeslníky atd. místo abych přišel k nim nahoru. Že si musím uvědomit, že patřím ke stavu lékárnickému, a jestli snad u nás doma se nedělají žádné rozdíly, zde platí heslo svůj k svému – nesnižovat se ke každému – to je rub národního socialismu. Kolik jsem musel vyslechnout poznámek v lékárně o Češích i o příslušnících ostatních slovanských národů. Je přece samozřejmé, že když pracují tady v továrně, nebudou chodit oblékáni v parádních šatech a přijdou-li do krámu nakupovat, nebudou říkat milostivé paní, která se tam plete, „rukulíbám“, když dovedou německy jen Guten Tag a husy spolu nepásli. Zkrátka, někdy mi je docela dusno v lékárně a je to na mně docela pozorovatelné. Bylo cítit, že přijde bouře. Mraky se zatahovaly, až se z nich vynořila hlava milostivé paní a ne zrovna laskavě mně přednesla veškeré stížnosti na mé chování a ponižování se. Před svým svědomím jsem však necítil žádné viny, a proto jsem jí klidně vysvětlil, proč se stýkám s ostatními Čechy. Řekl jsem jí také, že práce v lékárně se mně líbí, i s panem lékárníkem jako s mým představeným jsem spokojen, ale ostatní spolužití že jsem si představoval trochu jinak, i jejich poměr ke mně a že s tím spokojen nejsem. Tím jsem ji uvedl do rozpaků, protože pravděpodobně ode mě nečekala odvahu přednést jiný názor. 5.11 Ve znamení paní lékárníkové Drazí, prožívám zase kritické období. Paní lékárníková mi zase otravuje duši. I když se na mě blahosklonně usmívá, cítím, že to není upřímné, natož její jízlivé poznámky. Jen malý příklad. S panem lékárníkem jsem měl dohodnuto, že pojedu o Velikonocích domů. Když jsem o tom mluvil s ní, jen se ušklíbla, že ona byla rok ve světě mezi cizími lidmi a nemohla domů atd. Prostě s ní není možné se shodnout. Jedině snad jako sehnutý ponížený otrok, který by jen přijímal rány a velebil její duchaplnost a vznešenost. Něco podobného já prostě nedovedu. A protože pan lékárník je pod pantoflem, dochází mezi mnou a jím k debatám, které po mé obhajobě někdy končí tím, že se na mě usměje a poklepe mi přátelsky na rameno, ale někdy i jinak. Minulou sobotu jsem se pevně rozhodl, že se pokusím dostat se odtud. Soustavně se snažím zachovat rozvahu, ale budu plně pracovat pro toto rozhodnutí. Není a nebude to snadné a je možné, že to skončí úplným nezdarem, výsledek však přijmu jako vůli Boží. Všechno chci trpělivě snášet. Mám stále v hlavě shledání s vámi všemi. Ta veliká vzdálenost nemůže zeslabit touhu, jenom ji upevňuje a tříbí. Pomáhá mi to, když denně bojuji o svá práva. Nedomnívejte se, že se ze mne stal nějaký nesnášenlivý morous, to ne, ale poznal jsem, že jsem se dostal mezi lidi, s kterými se dá vyjít jen v tom případě, ukáži-li jim pevnou vůli, kterou chci sebe do krajnosti hájit. 5.12 Konečně nový byt Lidé tady jsou tak zaslepení, že nevidí, jak jsou směšní. Zpočátku mě to tolik nebolelo, když jsem cítil, že mi křivdí a jak jsou někdy lakotní a bezcitní i k jiným lidem. Když se pacientovi nedostává feniků na lék, tedy jej nedostane, i kdyby umíral, dokud ten jeden fenik nepřinese. Už jsem měl mnohokrát na jazyku: „Pane lékárníku, já to zaplatím.“ Časem se může stát, že mu tu ostudu před lidmi skutečně udělám.
54
Chtěl jsem se původně dostat úplně odtud, ale zjistil jsem, že by to bylo nyní opravdu těžké a že je ve hvězdách, kde bych skončil. Rozhodl jsem se prozatím tak, že si vyhledám jiný byt, abych alespoň po práci si mohl oddechnout a nemusel dýchat těžký vzduch lékárny. A nyní usiluji a vzrušeně debatuji s panem „chefem“ o provedení tohoto plánu. Podaří-li se mi to, budu zase spokojenější. Dnes je nejlepší nemyslet na další budoucnost, snažím se vyrovnávat se životem tak, abych dosáhl alespoň určitého klidu. A ve volných chvílích vzpomínám a toužím a vím, že vy také vzpomínáte, a to mne tak těší a tolik posiluje. Při podobných představách zapomínám rázem na všechny trampoty a nemilé zážitky. V přestávce, kterou jsem nyní při psaní musel udělat, padlo rozhodnutí, a sice takové, že mám ohromnou radost a ihned vám ji musím sdělit. Najednou slyším vedle z kanceláře hlas pana lékárníka: „Herr Bednarž!“ Dnes odpoledne jsem mu totiž přednesl svoje rozhodnutí pronajmout si byt a nebydlit již v lékárně. On sice nejprve prohlásil, že je to hloupé, ale já jsem neustoupil a uváděl jsem dlouhou řadu svých důvodů. Po půlhodinové vzrušené debatě rozhodl, že si to musí rozmyslet a že mi zítra řekne své rozhodnutí. K mému velikému překvapení mi však za chvíli sdělil, že tedy souhlasí, a dokonce se dovídám, že nebudu mít ani noční služby, pouze večerní, nežli mě on vystřídá. V sobotu se nastěhuji do nového bytu, budu bydlet s Pepíkem Makalem, se kterým jsem již bydlel a dobře si s ním rozumím. Pan lékárník měl sice nejprve přísný úřadní výraz, ale potom se se mnou docela srdečně ještě chvíli bavil. Uvědomuji si, že je docela občas schopen cítit s druhými, pokud není docela pod dozorem své paní, a s tou přijdu nyní do styku velmi málo. Bůh dopouští, ale neopouští. Takovými zkouškami k sobě přivádí stále blíže a blíže. 5.13 Sen Mám poslední týden noční služby. Je večer po deváté, přestává se ozývat zvonek. Potom vykonám svoje „denní obřady“ a ukládám se ke služebnímu odpočinku. Zadívám se do stropu a sním. Ale život není jen sen, život je skutečnost a v tu věřím a těším se na ni. Den za dnem míjí a již je tu sobota. Dnes se stěhuji. S panem lékárníkem vycházím velmi dobře. Prostě jsem mu řekl, že jsem si vědom toho, že jsem dobrá pracovní síla a jako taková chci být respektován, nechce-li mě pozbýt. Jinak že budu pracovat raději třeba v továrně. Milostivou paní zdvořile pozdravím, ona mi zdvořile odpoví a při tom jí blesk vyšlehne z očí, ale to mi vůbec nevadí. Jinak spolu vůbec nemluvíme. V sobotu večer, na kdy jsem oznámil stěhování, jsem zase cítil ve vzduchu napětí. Již jsem se obával, neodehraje-li se při tom zase nějaká vzrušená scéna, ale dopadlo to dobře. Když jsem šel hlásit svůj odchod a odevzdat klíče od lékárny, byl naštěstí přítomen jen pan lékárník a trapné jednání jsme si odbyli stručně a doufám, že definitivně. 5.14 Tajemství udržení rovnováhy Milý brácho, daří se mi relativně dobře. Snění o Velikonocích bylo krásné a sladké. Zase mě z něho vytrhl rozčilený hlas pana lékárníka – dovolené jsou zakázány a on nebude přetěžovat železnici. Nejprve ve mně začalo všechno vřít, ale ovládl jsem se. Dali jsme si heslo do boje: „Hlavu vzhůru“ a nezůstaneme jenom při slovech.
55
Největším nebezpečím pro mladého kluka, když přijde do světa, jsou děvčata, a zvláště tady v říši. Uvědomuješ si, co to pro mne znamená, když mám svou Boženku a jiné dívky pro mne neexistují? Uvědomuješ si, jakou ochranu a pomoc mi tím Boženka poskytuje? Jakmile se ráno probudím, mám před sebou denní program a snažím se jej upravit tak, aby mi nezbyla ani chvilečka, kdy bych nevěděl, co mám dělat. Nejdelší je dopolední služba od 8 do půl druhé, ale to se svěžími silami překoná a pak již to jde velmi rychle. Ve dvouhodinové přestávce poobědvám, na deset minut se natáhnu, chvilku kniha, zpěv, hvízdání apod. Zbytek odpolední služby uteče jako voda a je tu večer. Večer naplňuji procházkami, dopisy, knihou a na závěr volám, kdeže je dnešní den? To je celé moje tajemství, jak se udržuji v duševní rovnováze a vůli žít! Nejprve se musíš snažit odvykat a nemyslit na nemilé dojmy. Jakmile budeš špatně naladěn, musíš si to ihned uvědomit a říci si třeba několikrát za sebou: „Musím se přemoci“ a uvidíš, že to půjde. 5.15 Mamince Maminko, příští neděli je Svátek matek. Velice na Vás vzpomínám. Začínám okamžikem, kdy jsem poprvé otevřel oči a hlavně pusu a svým křikem upozorňoval svět na to, že už jsem tu také já. Vzpomínám na všecku Vaši péči, Vaše starosti, probdělé noci a večery v práci místo odpočinku. Je již pozdní hodina, všechno odpočívá, jenom maminka dosud sedí u lampy a zašívá. Pro ni není oddechu. Celý život je pro ni jen dřinou, celý život obětuje jen svým dětem. Je vůbec možné nějak zhodnotit její práci, je možné ji zaplatit? Tu nevyváží žádná hromada zlata, protože všecko to sebezapírání a uskrovňování je z veliké lásky k dětem; vždyť pro ni na světě nic jiného není, jenom ty děti, kterým by dala poslední sousto od úst, poslední kus oděvu, jen aby byly dobře zaopatřeny. Vaše obětování se a Vaše starosti, maminko, nebudou vynaloženy nadarmo. Vychovala jste nás, dala jste nám dobrý základ, na kterém již sami můžeme dobře budovat, a Vaše starostlivá duše je nám strážným andělem i v daleké cizině. Dobře jste nás připravila pro život, nebojím se ho, budete pro mne vždy dobrým příkladem. Jediným mým přáním zůstává, abyste se dočkala radosti u svých dětí, abyste viděla výsledek své námahy a svého snažení. Při vzpomínce na Vás často se mi oči zarosí, vždyť Vás mám tak rád, často líbám v duchu Vaše upracované ruce, modlím se za Vaše zdraví a hrozně se těším, že snad není tak vzdálená doba, kdy k Vám budu moci nejen v duchu, ale i skutečně přiletět. Maminko, vyplnění všech přání a železné zdraví Vám přeje, všechen smutek a stesk bych chtěl od Vás navždy oddálit, s důvěrou ve šťastnou budoucnost líbá Vás Váš syn. 5.16 Bojím se Drazí, nevím, jak se u vás díváte na svět, ale podle všech příprav zde a všeobecného mínění se během několika neděl rozpoutá boj, který plně splní proroctví: „Totus mundus vae clambit.“ Očekáváme zde denní nálety, dokonce jsem už slyšel, na která místa na nás ve městě spadnou bomby. Naštěstí to není blízko mého obydlí, ale bojím se. Jak pokračuje stavba lágrů v Poličce, jak to, že tam mají být studentky? To některé ústavy byly zrušeny? Přeorientovali se chudáci oktaváni už na zbrojní dělníky?
56
5.17 Tatínkovi Tatínku, zase rok uplynul a přiblížil se den Vašich jmenin. Jak bych Vám rád udělal radost! Chtěl bych Vám odejmout všechny starosti, abyste si již mohl dopřát zaslouženého odpočinku a nemusel stále se plahočit od rána do večera. A v noci Vás jistě celé tělo bolí a nemůžete spát a vzpomínáte na svoje kluky v říši, kteří nyní musí pracovat pro cizí. Jako dárek k jmeninám Vám dávám slib, že už nás oba uvidíte velmi brzy. Přiženeme se jako velká voda, abychom pracovali za Vás, abychom Vám působili radost. Dokážeme Vám, že nám svět v lecčems otevřel oči, že si Vás nyní budeme mnohem více vážit. Tatínku, tady to teprve cítíme, jak Vás máme rádi. S Dolfou jsem se zde několikrát setkal, mohu tedy mluvit i za něho. Stýská se nám po Vás a tím více se těšíme na shledanou. Již se zde dost vyskytují hlasy, co s námi bude, až… Vždycky si jen pomyslím, co si kdo nadrobil, ať si také… jenom nám, tatínku, zůstaňte hodně zdráv, o nás se nestrachujte, my přijdeme a hodně brzy. 5.18 Plný naděje Nebojte se, že se nějak ukvapím anebo že jsem smutný, když se mi moje plány ihned nedaří. To ne! Mám prostě jen všechno připraveno, kdyby přišel vhodný okamžik – abych jej využil. Přesto, že jsem naprosto citově založen, naučil jsem se jednat s klidem a rozvahou a trpělivě vyčkávat. Prozatím jsem dosáhl toho, že večer mám službu jen do devíti. Včera dokonce mně pan lékárník sám od sebe dal večer volno, abych prý šel do kina, kde právě promítali hezký film. Mám také dojem, že upozornil milostivou paní, že on se mnou je docela spokojen a aby to respektovala. Necítí se nijak dotčen tím, že jsem mu přednesl svoje požadavky, naopak se ke mně chová mnohem kamarádštěji jako ke skutečnému spolupracovníkovi. Tedy to by bylo vyřízeno v nejlepším pořádku. Starosti mám pouze o bratra v Lipsku, protože v lágrech je někdy opravdu těžko dýchatelné ovzduší. Potom můj spolubydlící propadl poslední dobou takovému stesku, má také špatné zprávy z domova, že mám o něho někdy úplný strach. O mě se bát nemusíte, zase sice prožíváme období každonočních náletů, které mě burcují ze snů, ale jakmile siréna dohouká, jen si uvědomím, že je poplach a už zase spím dále. 5.19 A co dál? S radostí si uvědomuji, že už jen šest dní a potom hurá! Nejsem si ale jist, zdali budu chtít se po dovolené vrátit zpět do Burgu. Ale přítomná doba je tak zajímavá, že si s tím hlavu nelámu. Ovzduší je tak nabito, ze všech stran je cítit naléhavou otázku: „Co bude nyní?“ Musel jsem se v duchu smát v neděli, kdy jsem se také musel účastnit cvičení protiletecké obrany na nádvoří. U nás v Burgu, v městě bodrých občanů, se připravujeme na nálety. Po ulici chodíme z průkazy v ruce. Na každém nároží stojí dva vojáci. Utíká spoustu francouzských a anglických zajatců.53 5.20 Setkání s Dolfou Podle dat odeslaných dopisů, pohlednic a podle záznamů v deníku je zřejmé, že Mirek měl dovolenou druhých čtrnáct dní v červenci 1943. Tato dovolená ho velmi posílila v dalším jednání. 53
57
Etapy cesty, návaly ve vlaku, vedro a tahání kufru jsem úspěšně překonal a v neděli v 8 hodin ráno jsem byl v Lipsku. Celou neděli jsem strávil s Dolfou. Snažil jsem se mu také vštípit důvěru v brzký a šťastný konec. O půl desáté večer jsem uzřel zase věže Burgu a musel jsem si uvědomit všední skutečnost. Nemyslím však na to, jak dlouho bude ještě trvat tohle vyhnanství. Žiji pouze pro přítomnost a také ze vzpomínek na domov. Každý večer si uvědomuji radostně, zase jeden den vyřízen a tedy zase o jeden den blíže… A tak to bude stále až… Zahajujeme týden noční služby, nezbývá mi tedy mnoho času pro sebe samotného, ale na to jsem si již zvykl. 5.21 Mirek – doslov Mirkův pobyt v říši (přesto, že se psala úředně s velkým Ř, Mirek úmyslně vždy psal říše) vzal rychlý konec. Lékárnická komora už mu nadále nedovolovala pracovat v lékárně U orla a od pracovního úřadu v Burgu získal doklad o nepotřebnosti. 17. srpna odeslal poslední pohlednici a 19. srpna poslední dopis. Na úřad Barmer Ersatzkasse psal ještě 23. srpna 1943. Pro sebe konstatoval, že najednou cítí, že mezi těmito lidmi nemůže žít, že by ubil svou duši, a rozhodl se riskovat všechno i koncentrační tábor, jen aby se dostal z říše. U lékárníka využil toho, že mu nezaplatil cestu na dovolenou, kterou podle jejich předpisů byl povinen zaplatit. Využil této roztržky k rozejití s ním a s Burgem. Jel domů k Božence, k rodičům a sourozencům, do rodného kraje. Pomocí vystavených papírů na říšských úřadech se mu podařilo získat zaměstnání v Laubově lékárně v Litomyšli. Za osm měsíců poslal Mirek domů celkem 80 pohlednic a 94 dopisů. Nejvíce z nich bylo určeno Božence a rodině. Jeho dopisy výstižně vyjadřují jeho duši, povahu a charakter. Byl stále „svým“, „jediným“ a „neopakovatelným“ Mirkem. Byl plný věrné a oddané lásky, byl obětavý, cílevědomý, plný elánu a věčné energie. Věřil v dobro lidí. Neustále kolem sebe šířil optimismus. Miloval práci a studium. 6. Adolfovo totální nasazení Adolf Bednář, Mirkův bratr, byl za druhé světové války také nasazen. Adolf musel pracovat doma v hospodářství, tudíž nemohl studovat. Jeho příběh v Německu se od Mirkova velice liší. Mirek měl na rozdíl od Adolfa vzdělání a Mirek měl také více štěstí. Než Adolf v roce 1993 zemřel, sepsal na přání mého dědečka, jeho bratra, svoje zážitky, zkušenosti a pocity, které v Německu prožíval. 6.1 Adolfův život v Německu Adolf se musel po ukončení základní školy začít připravovat na práci v zemědělství. Měl po otci převzít 11 ha hospodářství. V říjnu 1942 dostal Adolf příkaz odjet na práci do Německa. Byl nasazen spolu s dalšími čtyřmi sty muži do podniku Herman Göring-Werke v Lipsku. Bydlel na lágru, kde v jedné místnosti bylo 40 dřevěných paland. Pracoval ve dvanáctihodinových směnách a do města mohl chodit jen na povolení. K jídlu dostával tradiční eintopf a chléb byl často doplněn pilinami či popelem. Jeho bratr Mirek mu často posílal léky a přesný návod pro jejich užívání.
58
6.2 Konec utrpení v Německu Adolf byl dokonce dvakrát na dovolené. Když jel domů potřetí, dojel z Německa vlakem do Svitav, odkud se musel dostat do Poličky. Přes silnici jít nemohl, tu hlídali sudetští Němci, tak mu nezbývalo než jít 16 kilometrů sněhovými závějemi přes různá pole a lesy. Kupředu ho poháněla obrovská touha vidět zase domov. Do Kamence u Poličky dorazil na Štědrý večer. Pro jeho rodinu i pro něj to byl jistě ten nejkrásnější dárek k Vánocům. Po Vánocích se vrátil ještě na chvíli do Lipska. To bylo v té době velmi bombardované. Za měsíc získal velkou náhodou povolenku na další dovolenou. Odjížděl 14. února 1945, zrovna v době, kdy byly bombardovány Drážďany. Všude viděl jen zář ohňů, dým, prach... Město musel obejít pěšky, protože bylo už zcela neprůjezdné. 16. února se dostal do Svitav. Z této dovolené se už do Lipska nevrátil. Do konce války se musel doma skrývat a byl také ve spojení s partyzány. 7. A jak to všechno vnímal mladší brácha? Když byl do Německa odveden dědečkův první bratr Adolf, bylo mu dvanáct let. Zajímalo mě, jak to dědeček prožíval, jaké měl pocity, když se díval za vzdalujícím se vlakem, ve kterém odjížděl jeho bratr daleko do neznáma. Chtěla jsem vědět, jak probíhalo společné čtení dopisů, kdo bratry v hospodářství nahradil, co bylo obsahem balíků, které posílali do Německa, zkrátka vše, co má s totálním nasazením obou bratrů spojitost. 7.1 Můj dotek totálního nasazení Bylo mi dvanáct let, když jsem doprovázel v listopadu 1942 prvního bratra Adolfa na nádraží do Poličky k odjezdu do Velkoněmecké říše v rámci totálního nasazení. Chápal jsem neobvyklost situace, už jsme měli za sebou mobilizační jednotky české branné moci v polích, zábor města Poličky, stěhování zařízení poličské školy do Sádku a její opětné stěhování do Poličky po jejím navrácení do Protektorátu. Každé dítě dostalo jednu věc a tu neslo tři kilometry. Uvědomoval jsem si, že okupanti mohou jednat jen podle své vůle. Kufr jsem přidržoval na řídítkách kola, až jsme došli na nádraží plně navštívené zamlklými mladými muži ročníku 1922 a jejich doprovody, jež potkal stejný osud jako mého bratra. Ozýval se pláč maminek a vzlykot milenek. V naší rodině po odchodu bratra bylo smutno, odjížděl neznámo kam, do nejistoty a daleko, přičemž už byl hlavní mužskou pracovní silou hospodářství. Otec už měl šedesát čtyři let a po prožití první světové války, zajetí na Sibiři, vyhoření statku, postavení nových budov a namáhavé polní a lesní práci už toužil a zasloužil si klid výměnku. Místo Adolfa musel se znovu lopotit na zemědělských pracích a přitáhnout celou rodinu k ještě usilovnější práci, abychom splnili předepsané dodávky obilovin, okopanin a masa a uživili sami sebe i bratra na dálku. S napětím jsme čekali na první dopis, odkud přijde, kam ho totální nasazení zaválo. Lipsko, to už jsme znali z protektorátního zeměpisu i s památníkem tří císařů – vítězů nad Napoleonem. Obdrželi jsme adresu s prvními dojmy i s oznámením o požívání eintopfu, který sám nenasytí, a proto mají hlad. Začali jsme posílat balíky. Soudím, že jedenkrát za čtrnáct dní, nejvýše za tři neděle jsem zabaloval to, co maminka a sestry připravily, a hlavně to, co mohlo vydržet tři týdny a nebo čím bylo třeba doplnit osobní vybavení. Vždy to byl chléb doma
59
pečený, bylo-li sádlo, škvarky, uzené, husí játra v sádle, doma pečené sušenky, cukr a další požadované potraviny. Ještě že jsme byli zemědělci. Přesto jsme byli závislí na mlynářích, zda semleli něco načerno, za což byly velké tresty včetně koncentráku. Po zabalení tak, aby vydržel dlouhou cestu, jsem napsal adresu a odesílatele, vzal jsem balík na kolo a jel jsem s ním dva kilometry na poštu. Odhaduji, že jsme za ty dva roky poslali na 40 balíků. Pokaždé jsme čekali na zprávu, zda balík došel v pořádku. Někdy něco chybělo, stalo se také, že nedošel. Na dopis jsme byli zvědaví nejen my, ale i sousedé i pan listonoš. Někdy odpovídala celá rodina tak, že každý člen něco připsal. Obávali jsme se bombardování, na jednu stranu jsme mu fandili – ničilo potenciál roztahovačného krutého nepřítele, ale na druhou stranu jsme si nepřáli nálet na lágr totálně nasazených. Bylo nám úzko při pomyšlení, co by se mohlo stát. Obavu v nás posílila příhoda z práce na poli při pletí máku na jaře 1944. Na nebi se třpytily četné svazy stříbrných letadel s přátelským šeptavým bzučením, když v tom se ozvala obrovská dunivá rána, byl vidět gejzír vylétnuvších smrků a hlíny z nedalekého lesa, ve kterém byla umístěna muniční továrna. Okolo hlavy nám zahvízdala střepina dlouhá asi 20 cm a zaryla se do země. Mysleli jsme si, že už je to tady, že už budou bombardovat muničku, krve by se v nás nedořezal. Ale bylo ticho, jen svazky letadel třpytící se vysoko dál brumlaly svou motorovou písničku. To prý jen jedno letadlo si potřebovalo odlehčit zátěž, a tak mimo plán pustilo bombu do lesa. Od odjezdu bratra Adolfa neuplynul ani měsíc a vyprovázeli jsme dalšího totálně nasazeného bratra Mirka, ročník 1920. Ten měl výhodu perfektní znalosti němčiny a potvrzení praxe lékárenského praktikanta. Během pětidenního putování vlakem dělal tlumočníka, pomáhal umisťovat vyučené k živnostníkům, až se sám dostal do Burgu bei Magdeburg a tam zakotvil v lékárně. Nyní jsme čekali na dvoje dopisy a občas jsme něco posílali i bratru Mirkovi. Od něho přicházely detailnější zprávy o vnitřním stavu Německa a prušácké nafoukané lékárnické rodině. Mirek se dostal domů svým taktickým postupem vůči zaměstnavateli a úřadu práce už v srpnu 1943. Válečná situace Velkoněmecké říše, takticky ustupující na všech frontách, dál vyžadovala nové síly do zbrojního průmyslu, a tak na jaře 1944 byl totálně nasazen třetí bratr Jan, tentokráte jen do Dvora Králové. Ten ale laboroval s různými nemocemi tak, že byl většinou doma na nemocenské. Kolo dějin se otočilo o dva roky a bratr Adolf mi z Lipska v únoru 1945 přivezl řetízek na krk s letadélkem (výrobek z hliníku dělaný načerno) a pletenou vestu se znakem lvíčka první republiky. Byl to chováním již jiný bratr, rozvážnější, kamarádštější, ale s lehčím poměrem k lásce a k ženám. Ujal se hospodaření, začal pěstovat sadbové brambory pro Belgii. Jsem moc a moc rád, že se za mého dospělého života už nic v takovém masovém měřítku neopakovalo. Závěr V první části mé seminární práce jsem chtěla zjistit vše, co se týká totálního nasazení. Chtěla jsem vědět, kdy začali být povoláváni první dělníci, kolik jich bylo, kam byli odváženi, podle
60
čeho byli na práce vybíráni, jak byli rozdělováni, kde byli ubytováni, co jedli apod. Myslím si, že jsem si na všechny tyto otázky odpověděla. Snažila jsem se přiblížit situaci jednotlivými výpověďmi dělníků či dělnic, kteří byli nasazeni do říše. Myslím, že právě jejich výpovědi jsou nejvíce důležité a že nám nejvíce ukáží pravé světlo nucené práce. Druhá část se týká mých strýců Mirka a Adolfa. Chtěla jsem srovnat jejich postavení v Německu. Na jedné straně vzdělaný lékárník a na druhé straně zemědělec. Chtěla jsem ukázat, že ne všude v Německu byla situace stejná a že záleželo na mnoha faktorech, kam se jednotliví dělníci dostali. Záleželo na jejich vzdělání, znalostech německého jazyka, průbojnosti, ale hlavně šlo o štěstí a náhodu býti ve správném čase na správném místě, jako to bylo třeba u Mirka. Třetí část je výpověď mého dědečka, v té době dvanáctiletého chlapce. Nucená práce se netýkala jen nasazených dělníků a dělnic, ale měla samozřejmě i nesmírný vliv na lidi v protektorátě. Museli nahradit práci nasazených, posílat jim jídlo, a hlavně, v Německu byli jejich děti, sourozenci, manželé a manželky a strach o ně těmto lidem nedal spát. Chtěla jsem proto ukázat a popsat, jak nucenou práci prožíval dvanáctiletý chlapec a jeho rodina. Hlavním cílem bylo podívat se na totální nasazení – nucenou práci z více stran. Ze strany dělníků, dělnic, studentů, jejich rodin, ale i pracovních úřadů, zaměstnavatelů a jiných výkonných orgánů Třetí říše.
Seznam použité literatury a pramenů Byli jsme totálně nasazeni. Praha, Svaz nuceně nasazených 1992. DUFFACK, J.: Démon z jiného světa. Praha, Naše vojsko 2005. KOLEKTIV pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB: Nepřichází-li práce k Tobě. Přeložil Andreas Weber. Praha, Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB 2003. Kronika druhé světové války. Praha, Fortuna Print 2000. MAINUŠ, František: Totální nasazení. Universita Jana Evangelisty Purkyně, Brno 1970. OKRESNÍ organizace Svazu nuceně nasazených: My, nasazení na nucené práce ve druhé světové válce. Žďár nad Sázavou, Svaz nuceně nasazených občanů 2004. ŠNEJDÁREK, Antonín: Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích. Praha, Svoboda 1968. Plzeňský deník, 23. dubna 2004, 10. února 2006, Plzeň. Informátoři: Bednář Jiří, 15.4.1930, Kamenec u Poličky. Slovanská třída 109, Plzeň 326 00. Bednářová Jarmila, 28.4.1934, Sádek u Poličky. Komenského 1420, Náchod 547 00.
61
