ČTENÁŘSKÝ DENÍK
Aneta Hroníková
Michal Viewegh Báječná léta pod psa – román o rodině, která žije v době normalizace
Děj se začíná odehrávat v roce 1962 narozením syna Kvida studující právničce při divadelním představení. Pak se autor vrací k tomu, jak se Kvidovi rodiče seznámili, studovali na gymnáziu a jakým způsobem a kde bydleli. Dál popisuje život Kvida od útlého dětského věku. Byl svými prarodiči jako první vnuk v rodině hodně rozmazlován, a to hlavně jídlem, což se na jeho postavě dost podepisovalo až do puberty, kdy ze své tloušťky začal mít komplexy a snažil se zhubnout. Jednoho dne se Kvidovi rodiče rozhodli přestěhovat z Prahy do Sázavy. Tam začal jejich syn chodit do školy a poznal Jarušku Mackovou. Zanedlouho přibyl do domu Kvidovi bratr Pako a chvíli po něm i babička Líba, která odmítala žít v pražském smogu. Původně si rodiče mysleli, že u nich babička bude bydlet jedno léto, ale nakonec tam zůstala až do své smrti. Po celou dobu svého pobytu vnucovala své rodině zdravý životní styl a bezmasá jídla. V roce 1969 začal Kvido chodit s Jaruškou do školy a potom i gymnázium. Dále studoval vysokou školu a stále se scházel s Jaruškou. Na přání Kvidovi matky, aby měli dítě, které by rozvelelilo tatínky, se jim narodí dcera Anička. Stav otcovy psychózy se ale stejně nezlepší. Kvidův tatínek je od počátku románu takový neprůbojný člověk, který se nerad hádá, a aby se nekřičelo, tak raději ustoupí od svého názoru. Jeho sebevědomí stoupne, když se v zaměstnání vyšvihne na vyšší místo a začne jezdit na služební cesty se spolupracovníkem Zvárou. Stane se z něj úplně jiný čkověk. Už neustupuje a za svým názorem si dokáže stát. Ale když v práci klesne na vrátného, začne trpět psychickou nemocí. Uklidňuje se ve své dílně, kde si jednoho dne začne vyrábět dokonce svou vlastní rakev. Stav jeho neurózy se zlepší až po nástupu Gorbačova. Kvidův otec se k němu s nadějí upne. V epilogu popisuje autor osudy postav od revoluce do 10. října 1991, kdy Kvido odevzává do nakladatelství Československý spisovatel rukopis svého románu Báječná léta pod psa.
Kniha se mi moc líbila, jelikož byla svým způsobem poučná, místy i vtipná a velice dobře se mi četla.
Eduard Petiška Staré řecké báje a pověsti Prométheus Prométheus byl potomkem božského rodu Titánů. Dal lidem oheň a naučil je ho používat. Také je naučil číst, psát, počítat a léčit. Udělal z člověka rozumnou bytost a stal se skutečným „stvořitelem člověka.“ To se Diovi nelíbilo a odsoudil Prométhea k trestu: dal ho přikovat na vysokou skálu. Ale Prométheus díky svému věšteckému umění věděl, kdy a jak Zeus padne. To se doneslo k Diovi a ten k němu poslal posla, aby to tajemství vyzvěděl. Prométheus však odmítl s poslem vyjednávat. Zeus svrhl skálu s Prométheem do hlubin Tartaru. Myslel, že zlomí jeho vzdor, ale když se mu to nepodařilo, dal ho vynést na světlo, aby mu připravil nové utrpení. Dlouhá léta visel Prométheus přikován na skále a každé ráno přiletěl orel a vytrhl mu kus jater, který přes noc vždy dorostl. Své pomoci lidem nelitoval. Mezitím se Zeus změnil k obrému a nabídl mu za prozrazení tajemství milost, ale Prométheus nepřijal. Vysvobodil ho až Hérakles. Zabil orla a dostal Prométhea na svobodu. Ten už vyzradil Diovi tajemství: Nesmí si vzít bohyni Thetidu, protože její syn převýší svého otce. Prométheus byl přijat na Olymp. Aby se splnila Diova přísaha, že Prométheus bude navždy připoután ke skále, musel Prométheus nosit prsten ze svých okovů s kouskem kavkazské skály. Na jeho počest pak začali prsten s kamenem nosit i lidé. Tantalos Byl nejoblíbenější syn Dia, proto mu otec spoustu věcí odpouštěl. Všechno má však své meze. Jednou Tantalos zabil svého syna Pelopa, rozkrájel ho na plátky a předložil bohům k jídlu. Ti ho však nesnědli, ale oživili. Zeus Tantala potrestal. Svrhl ho do podsvětí a uvalil na něj muka. Bude stát v průzračné vodě, ale nebude se moci napít. Když se sehne, objeví se černá zem. Nad ním budou viset větve s ovocem, ale když si bude chtít utrhnout, foukne vítr a nadzvedne je. A ještě nad ním bude viset obrovský balvan vypadající, že každou chvíli spadne, ale nestane se tak a Tantala z věčných muk nevysvobodí. Iáson a Médea Iáson byl vychován kentaurem, protože ho k němu jeho otec přinesl z obavy před vládnoucím bratrem Peliem. Když vyrostl, chtěl se vrátit, aby Pelia donutil vrátit vládu, která náležela jeho otci. Zajistil si přízeň bohů. Pelias přislíbil navrácení vlády, když mu Iáson přinese zlaté rouno z Kolchidy. Iáson se s padesátičlenou výpravou vydal lodí na Kolchidu. Král Aietes mu rouno nechtěl vydat, jedině když splní úkol - zaseje dračí zuby a přemůže vojáky, kteří z nich vyrostou. Iáson úkol splnil s pomocí Medey, Aietovy dcery, která se do něj zamilovala. Dala mi kouzelnou mast, díky které se stal 1 den neporazitelným. Aietés přesto odmítl rouno vydat. Iáson ho v noci ukradl s Médeou, která uspala hlídajícího draka, a odpluli. Po delší době se vzali, protože Iáson myslel, že mu ještě bude užitečná. Po návratu domů, do Iólku, mu přes splněnou podmínku Pelias vládu nevydal. Rozhodl se tedy, že ho zabije. Předběhla ho Médea, ale museli z Iólku uprchnout před pomstchtivým Peliovým synem a Iáson se musel vzdát naděje na iólský trůn. Ochranu jim poskytl král Kreon. v jeho zemi se jim narodili dva synové. Iáson chtěl získat korinthský trůn, vyhlédl si Kreontovu dceru Glauku a chtěl se s ní oženit. Médea však zabila Glauku i Kreonta i své dva syny a Iásona nechala žít, aby se utrápil žalem.
Daidalos a Ikaros Daidalos byl největší řecký malíř, sochař, vynálezce. Když zjistil, že jeho synovec Tálos je nadanější než on, zabil ho. S pomocí bohů pak uprchl se synem Ikarem na Krétu, kde je ukryl král Mínos. Daidalos vybudoval pro jeho nevlastního syna Minotura (napůl býk, napůl člověk) ohromné bludiště. Jenže potom ho Mínos nechtěl pustit z Kréty, aby neprozradil tajemství a labyrintu. Proto uprchl s Ikarem - sestrojil křídla z peří slepovaného voskem. Na cestě vyletěl Ikaros moc vysoko, slunce roztavilo vosk a on spadl do moře. Daidalos si uvědomil, že ho doma v Athénách čeká trest smrti, tak se uchýlil k sicilskému králi Kokálovi. Jenže Mínos ho našel a chtěl Daidala vydat zpět. Daidalos Mínose zabil - když se koupal, opařil ho. Athéňané se dozvěděli, že je zbavil úhlavního nepřítele a dali mu milost a tak se Daidalos mohl vrátit domů. Sisyfos Když pro něj přišel bůh smrti Thantalos, spoutal ho a uvznil. Lidé přestali umírat. Zeus poslal Área, aby ho vysvobodil. Sisyfa potrestal: věčně musí valit balvan na vrchol hory, ale mahoře mu vždy vyklouzne a musí začít znovu. Orestes - syn krále Agememnona a jeho manželky Klytaimnésty Když se Agamemnon vrátil z Trójské války, byl zavražděn vrahy najatými jeho bratrem a svou manželkou. Když Orestes vyrostl, chtěl se pomstít. Vrahy zabil. Měl ale výčitky svědomí, že zabil vlastní matku. Pronásledovali ho bohyně pomsty Erýnie. S pomocí boha Apollóna se jech zbavil. Mezitím však získal vládu v Mykénách syn Agamemnonova bratrance Alétes. Orestes Alétea v sebeobraně zabil a usedl na trůn.
Vladislav Vančura Obrazy z dějin národa českého Kosmas Ve dvanáctém století žil v Praze kanovník jménem Kosmas, který se velmi zajímal o historii. A proto není divu, že si do svého příbytku bral různé lidi (hlavně chudáky) a poslouchal jejich vypravování.
– hlavní postavy: Kosmas – malý, obtloustlý kanovník pražské kapituly, který sbíral různá vypravování starců a jiných lidí; byl pečlivý, odpovědný, pilný, velelý i umíněný vzdělanec zajímající se o naši nejstarší historii probošt Šerbíř – skromný, vzdělaný a chytrý magistr Bruno – suchý, hubený Božetěcha – Kosmova manželka, vtipná, hádavá, schopná ho škádlit i v období těžké nemoci
Kosmas byl kanovníkem pražské kapituly. Byl to člověk veselý, jedl vše, co mu kdo dal, ale pokud jde o literaturu, byl dost vybíravý. Měl zálibu v latinských spisech a pohanských bájích. Nejraději četl to, co v sobě skrývalo nejaké zvláštní kouzlo. Kosmas měl rád staré i nové příběhy. Proto si často zval do svého domu chasníky, mnichy, žebráky a naslouchal jejich vypravování a vše si zapisoval. Žil se svou ženou Božetěchou v dobré pohodě, i když se někdy hádali a škorpili. Na jaře 1114 začali Kosmu navštěvovat čtyři lidé. Při jejich návštěvě je Kosmas vždy pohostil a počal naslouchat jejich vypravování příběhů z dávných časů. Tyto starce poznal na břehu řeky. Prvý byl pohan zvířecího výrazu, za moru přišel o celou rodinu. Druhý, chromý zajatec, ve válce mu byla uťata ruka. Třetí stařec kdysi proslul jeko nevyrovnatelný lučištník, ale na své stáří už jen sotva chodil. A poslední byl otrok, jemuž se podařilo uniknout. Jednou k nim přibyl i mnich, který tvrdil, že přichází ze Sázavského kláštera. Jednání Kosmy s chuďasy však bylo proti kanovnictví, protože kanovníci měli pohany spíš pronásledovat. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magistr Bruno. Byl to knihomol, všechen svůj čas trávil opisováním latinských legend, motliteb a písma. Kosmas a Bruno se nenáviděli. Zesměšňovali jeden druhého. Na Kosmu byl rozzlobený také Šerbíř. Byl to pražský kněz, mimo básně, vína a světla u krbu se o nic nestaral. Ten také zasahoval do sporů Kosmy a Bruna. Jednoho dne Božetěcha onemocněla a vyčinila svému muži, že živí takovou chásku (myslela vypravěče). A když žebráci donesli starou pohanskou modlu, Kosmas je vyhnal. Obveseloval svou ženu a snažil se jí uklidnit. Ona však zanedlouho zemřela. Kosmas se rozhodl, že se usmíří se svými starými přáteli. Odjel tedy do Mělníka a spřátelil se opět se Šerbířem i s Brunem. Ti, když viděli, že váhá pokračovat ve svém započatém díle, Přemluvili ho, ať jej dokončí. A tak vznikla Kronika česká...
Zrada Svatoplukova Na Velké Moravě panoval kníže Rastislav. Mír, který uzavřel s králem Ludvíkem, však netrval dlouho, protože král Ludvík chtěl zvětšovat svou říši. Mei oběma zeměmi docházelo stále k bitvám. Jednoho roku vtrhla na Velkou Moravu německá vojska. Králův syn a markrabí Karlman vyplenili nitranskou krajinu. Králův druhý syn Karel došel až k hradu Děvín, kde byl poražen. Rastislav se stal slavným a jeho synovec Svatopluk mu začal závidět, a proto ho zradil a poddal se Karlmanovi. Rastislav se rozhodl, že zrádce na hostině zabije. Tento čin měl provést Rastislavův věrný sluha Budivoj. Ten ho však také zradil a utekl se Svatoplukem. Rastislav je pronásledoval a byl zajat připravenou Budivojovou družinou. Svatopluk pak strýce vydal Karlmanovi. Rastislavovi vypálili oči a uvrhli ho do kobky.
Kniha se mi docela líbila, ale byla velice náročná na četbu.
William Shakespeare Romeo a Julie – tragédie o lásce dvou mladých lidí, kterou kazí četné spory dvou znepřálelených rodů – hlavní postavy: MONTEK, KAPULET - hlavy dvou znepřálelených rodů PANÍ MONTEKOVÁ, PANÍ KAPULETOVÁ ROMEO - syn Montekův JULIE - dcera Kapuletova JULIINA CHŮVA ESKALUS - vévoda veronský PARIS - mladý šlechtic (hrabě), vévodův příbuzný MERKUCIO - vévodův příbuzný, Romeův přítel BENVOLIO - Romeův bratranec a přítel TYBALT - synovec paní Kapuletové BRATR VAVŘINEC - františkán, Romeův přítel BRATR JAN - františkán BALTAZAR - Romeův sluha ABRAHAM - sluha Montekův SAMSON, ŘEHOŘ - sluhové Kapuletovi PETR - sluha Juliiny chůvy
Montekové jsou už staletí nepříteli Kapuletů. Často se nejen mezi jejich pány, ale i služebnictvem, strhne na ulici boj. Vévoda Eskalus je ale nutí pod hrozbou trestu smrti dodržovat mír. Kapuletovi chystají na večer ples. Na ten přijít i hrabě Paris, který již před tím požádal Juliiny rodiče o ruku jejich jediné dcerky. Romeo - jedináček Montekových - se zrovna toho dne svěří bratranci Benvoliovi, že miluje krásnou Rozalinu, ta ho ale odmítá. Tu je zastavi nějaký hoch a poprosil je, aby mu přečetli list, co nesl. Neuměl totiž číst. Romeo četl. Byl to seznam hostů na Kapuletův ples. Jméno Rozalinino bylo mezi nimi. Romeo a Benvolio se rozhodli, že ještě s několika přáteli půjdou na ples také - v maskách je nikdo nepozná. Než vstoupí do nepřítelova domu, Romeo váhá, měl v noci podivný sen. Ale veselý Merkucio ho zbaví pochmurných myšlenek. Najednou někdo řekne: „Zabij ho...!“. Starý Kapulet vidí synovce Tybalta proti Montekovi a okřikne ho - nechce dnes mít na svém plese nesváry. Romeo se zatím shání po Rozalině. Zatím však spatří krásnou dívku, hezčí v životě neviděl. Pohlédli si oba do očí. Toužící Romeo ji oslovil a povídali si. Zamilovali se do sebe. Najednou je někdo přerušil: „Slečno, matinka vás prosí na slovo.“ Romeovi bylo smutně, zeptal se jedné paní, kdo je matka té dívky. Žena byla Juliina chůva a Romeo se dozvěděl, že její matka je paní Kapuletová. Zarazil se - „Je Kapuletová!“ Benvolio přišel pro Romea a odešli. Julie se zase dozvěděla, že ten mladík byl Romeo. Jakmile přátelé vyšli, pohřešili Romea. Ten byl v zahradě Kapuletových, kde na balkóně stála Julie. Nemohli již jeden bez druhého žít. Vyměnili si vyznání a sliby; zavolala chůva - museli se rozejít. Ještě tu noc běžel Romeo do kláštera k bratru Vavřincovi, poprosil o požehnání tajného sňatku s Julií. Jak se smluvili, sešli se druhý den v kostele. O svatbě veděla chůva, Julie, Romeo a bratr Vavřinec. Jednoho dne dojde na ulici ke sporu mezi Merkuciem a Tybaltem. Romeo se snažil je zastavit. Odtáhl Merkuciův kord. Tybalt pod Romeovou rukou Merkucia zabil. Romeo chce pomstít jeho smrt, a tak Tybalta zabije. Na ulici se seběhnou lidé a když uvidí Tybaltovu mrtvolu, ptají se Benvolia,
jediného svědka, jak se to všechno seběhlo. Benvolio poví pravdu, ale paní Kapuletová mu nevěří, podle ní chce krýt Romea. Romeo je potrestán vyhnanstvím z Verony. Přál by si raději smrt. Romeo i Julie naříkali. Před Romeovým odchodem se tajně setkali a rozloučili. Potom Romeo odešel. Julie se kvůli němu trápí. Celé dny pláče. Její otec si myslí, že je to kvůli Tybaltovi. Chce, aby začala myslet na něco jinéh, a tak se rozhodne ji provdat za hraběte Parise. Julie nechtěla, prosila, naříkala, ale nepomohlo to. Ani u chůvy nenašla pochopení. Radila se s bratrem Vavřincem. Ten jí dal lahvičku s „maskou smrti“, ve které setrvá 48 hodin. Bude vypadat jako mrtvá. Potom pro ni s Romeem přijdou. Ráno, v den svatby s Parisem, šlo všechno podle plánu. Julie vypila nápoj a upadla do spánku. Našla ji chůva a všem řekla, že zemřela. Truchlící Kapuletovi uložili Julii do hrobky. Bratr Jan má Romeovi přinést dopis od Vavřince, kde je vše vysvětleno. nešťastnou náhodou se dopis k Romeovi nedostane. Mezitím se však za ním vydá Baltazar, který nic netuší, a oznámí Romeovi, že Julie je mrtvá. Romeo se okamžitě vydává do Verony, aby ji naposledy spatřil. Koupil si prudký jed a šel k hrobce. Tam se s někým střetl, zabil ho. Až pak ujistil, že to byl hrabě Paris, který Julii oplakával. Romeo se dostal do hrobky, vzal s sebou i mrtvé tělo Parisovo. Lehl si k Julii a vypil jed. Když se Julie vzbudila, viděla mrtvého Romea, vytrhla dýku z jeho pasu a probodla si srdce. Chvíli po tom přispěchal bratr Vavřinec, bylo však už pozdě. Tak ve stejně hlubokém zármutku podali si ruce k smíru nad mrtvými hlavami svých dětí - Montek a Kapulet.
Kniha se mi velice líbila, bylo zde dobře rozeznatelné, kdy hovoří vznešený člověk a kdy obyčejní lidé.
Jan Otčenášek Romeo, Julie a tma – novela o lásce dvou mladých lidí v Praze za 2. světové války – hlavní postavy: Pavel, Ester, Pavlovi rodiče, udavač Rejsek, tovaryš Čepek
Příběh se odehrává od 25. 5. 1942 (den před atentátem na Reinharda Heydricha). Pavel (student gymnázia) po úspěšném napsání maturitní písemky potká v parku dívku. Přisedne k ní a po nesmělém začátku se v rozhovoru dovídá její příběh: mladá Židovka napřišla k transportu do Terezína, kde už jsou její rodiče (bratr uprchl po příchodu Němců). Pavel neváhá a ukryje ji ve svém studentském pokojíčku vedle krejčovské dílny svého otce. Každý den jí nosí jídlo, knihy a tráví s ní večery. Jejich přátelství se změní v lásku. Ester neví nic o atentátu na Heydricha, o bouřící válce, kdy Němci ženou spojence. O Ester se časem davídá i Pavlův otec a tovaryš Čepek, ale mlčí a snaží se pomoci. Jenže měkomu z okolí to začíná být podezřelé Rejsek jedenkrát Ester zahlédl a snaží se ji odhalit, proto chce Pavel ukrýt Ester u Příbuzných na venkově. Den před odjezdem jsou všude Němci a hledají po domech ukryté parašutisty. Ester si uvědomuje nebezpečí, když se před pár dny dozvěděla, že přechovávání osob se trestá smrtí. Chtěla utéct, ale Pavel ji včas umluví k rozvaze. Opilec Rejsek ji chce udat, a tak ji u sebe ukryje Čepek, ale ona se bojí o Pavla a jeho rodiče. Vyběhne do prázdné ulice, je pronásledována a nakonec zastřelena. Aby Pavla a jeho rodinu zachránila, raději zvolila dobrovolně smrt, než aby bylo ublíženo lidem, které tak milovala. Zoufalý Pavel zůstává sám sám v malém pokoji, kde prožil své nejšťastnější chvíle vedle Ester.
Příběh se mi velice líbil, je zde vidět, jak kruté bylo období 2. světové války.
Božena Němcová Babička – povídka – hlavní postavy: BABIČKA - moudrá, laskavá žena, která si svou vlídností a láskou dokázala získat srdce všech lidí bez ohledu na společenské postavení PANÍ TEREZKA - hodná, ale částečně přejímá i nadnešené způsoby panských lokajů DĚTI - nejmladší Adélka, Vilímek, Jan a nejstarší a nejrozumnější je BARUNKA - představuje B. Němcovou, je hodná a citlivá PANÍ KNĚŽNA - hodná, má starost, co se děje ve světě podzámčí, jsou-li lidé spokojeni, miluje svou schovanku Hortenzii HORTENZIE - velmi citlivá, je vděčná paní kněžně za její dobro, ráda si hraje s dětmi V první části přijíždí babička za svou dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo. Netrpělivě ji očekávají její vnoučata - Barunka, Adélka, Jan a Vilímek. Od prvního okamžiku si ji zamilují. Babička se jim stává citlivou vychovatelkou, vypráví pohádky, učí je dodržovat zvyky a obyčeje, probouzí lásku k vlasti, práci a ke všemu živému kolem. S babičkou se postupně seznamují všichni sousedé, váží si jejích rad a snahy pomoci. Nejčastěji ji chodí navštěvovat mlynář a myslivec s rodinami, babičku však rádi vidí i na zámku. Druhá část knihy je více zaměřena na popis obyčejů a zvyků v jednotlivých měsících roku (dračky, přástky, Mikuláš, Vánoce, vynášení smrti, Velikonoce, poutě, ...). Bez babičky si už lidé život na Starém bělidle nedovedou představit. Jsou jí vděčni za starost o všechny, kteří se ocitli v tísni. Pomáhá chudému Kudrnovi s klubkem dětí opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího milého Jakuba před vojnou, kam ho dostal písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když nadbytně dolézal za Kristlou. Může napomoci i slečně Hortenzii, když kněžnu upozorní na její tajnou lásku k učiteli malířství. Dějěm prolíná i několik dalších osudů venkovských lidí. Jedním z nejdojemnějších je příběh bláznivé Viktorky. V závěru knihy babička umírá. Nebylo snad jediného člověka na Starém bělidle, který by ji neoplakal.
Kniha se mi velice dobře četla, velmi mě zaujalo, jak probíhaly zvyky a tradice v dřívějších dobách.
Božena Němcová V zámku a podzámčí – povídka – hlavní postavy: paní Skočdopolová komorná Sára Vojtěch Pan Skočdopole získal podnikáním velké množství peněz. Jeho žena byla velmi marnotratná, její jméno se jí zdálo sprosté, proto jí muž koupil titul „von Springfeld“, a dokoce i zámek. Paní nemá špatné srdce, ale protože se chce podobat vyšší vrstvě, podléhá našeptávání své komorné Sáry, která dříve sloužila u hraběnky. Největším miláčkem paní Skočdopolové je malý rozmazlený psík Joli, s nímž jedná lépe než s lidmi a nechává mu připravovat drahá jídla. V podzámčí mezitím trpí hladem.Na choleru umírá chudá vdova Karásková se svým ročním synkem. Jejího druhého syna Vojtěcha se ujme dobrosrdečný krejčí Sýkora i přesto, že sám živí hromadu svých hledových dětí. Jednou uteče Sáře Joli do zahrady, kde pobíhá vzteklý pes. Psíka před ním zachrání Vojtěch a paní Skočdopolová ho za odměnu vezme do zámku do služby. Podlá Sára se snaží kout pikle. Nepřeje lásce písaře Kaliny ke klíčnici Klárce, protože by jej chtěla sama pro sebe. Očerňuje ho u své paní a brání mu tak jeho služebnímu postupu. Se vším se svěřuje svému nápadníkovi - lokajovi Jasquesovi a společně začínají spřádat intriky proti paní Skočdopolové. Paní však jejich rozhovor zaslechne a zklamaná kamornou Sáru vyhání ze zámku. Mezi chudými lidmi se rozmáhá cholera a postihne i paní Skočdopolovou. Díky dobrému a obětavému místnímu lékaři a svým věrným služebným se nakonec z nemoci dostane a i její povaha se obrátí k lepšímu. Pomáhá chudým i svému služebnictvu. Kalinu povýší na pojezdného, dokonce zaplatí Vojtěchovi studie na doktora. Smíří se i s nemanželským dítětem svého manžela a přijme ho do rodiny. Potom na doporučení doktora odjíždí do Itálie.
Kniha se mi velice dobře četla, líbilo se mi, jek nemoc zámecké paní otevřela oči a začala vidět svět jinak - pravdivěji.
Karel Hynek Mácha Máj – nejslavnější česká romantická báseň (4 zpěvy, 2 intermezza) – hlavní postava: VILÉM - mladý zamilovaný muž, vyrostl mezi loupežníky, chce se pomstít tomu, kdo svedl jeho milovanou, ale zaplatí za to svým životem
1. zpěv Básník začíná obrazem májové krajiny, do něhož se prolíná motiv lásky a nevěry. Jarmila čeká u jezera na svého Viléma, který napřijde. Místo něho se dočká plavce na loďce, který ji sdělí, že její milý je odsouzen na smrt za vraždu Jarmilina svůdce, ale netuší, že to byl jeho otec. Jarmila se z nešťastné lásky utopí.
2. zpěv Zobrazuje velmi krátký časový úsek ve vězení - noc do Vilémovy popravy. Vilém vzpomína ná své dětství a tím se dostává k podstatě události. Otec jej v dětství vyhnal z domova, po letech mu svedl milenku. Vilém chtěl spravedlivý trest a nyní sám bude popraven. Uvažuje o vině a nevině, o smyslu života i o životě a smrti. Připadá si ukřivděn a marně se vzpouzí osudu, nevěří na život po smrti. Je zde znázorněn čas: věčnost přírody oproti noci do Vilémovy popravy.
1. intermezzo Na popravišti se sbor duchů společně s přírodou připravují na uvítání nového druha. Čekají na Vilémovu smrt a na jeho návrat do země.
3. zpěv Báseň vrcholí Vilémovou popravou. Kontrastuje zde krásná příroda s lidským osudem. Při cestě na popraviště Vilém vyznává svou lásku k přírodě a ke své rodné zemi, obžalovává společnost a zároveň vzpomína na nejkrásnější období svého života - na své dětství. Poté je popraven a připevněn na kůl.
2. intermezzo Zobrazuje obraz krásné a klidné horské krajiny. Vilémovi druzi truchlí po ztrátě „strašného lesů pána“, protože to byl jejich vůdce.
4.zpěv Básník se ztotožňuje s Vilémem a poutníkem. Jako poutník se vrací autor po 7 letech na Vilémovo poraviště a zamýšlí se nad tragikou lidstva.
Báseň byla sice náročnější na četbu, ale jinak se mi moc líbila.
Karel Havlíček Borovský Král Lávra Křest svatého Vladimíra Tyrolské elegie Král Lávra
– satirická báseň s alegorickým příběhem Král Lávra není zlý, lidé ho mají rádi, jen jednu slabost mu nemohou odpustit. Jednou do roka se nechává holit a stříhat, odplatou holičovi je však poprava. Král totiž tají světu dlouhé oslí uši. Los připadne na mladého Kukulína. V poslední chvíli před popravou uprosí matka krále, aby nechal jejího syna žít. Král se slituje. Kukulín však musí slíbit, že nikdy neprozradí, co viděl pod královskými vlasy. Dokonce se stane dvorním holičem. Tajemství jej velmi tíží, a tak ho na radu poustevníka všeptá do staré vrby. Náhodou procházejí kolem vrby čeští muziknti, a protože pan Červíček ztratil z basy kolíček, vyřeže si z vrby nový. Když pak začne na basu hrát na královském plese, tajemství je prozrazeno. K žádné katastrofě však nedochází. Lidé krále ujistili, že ho mají rádi, ba že mu dokonce dlouhé oslí uši sluší. Děj byl kvůli přísné cenzuře umístěn do Irska a král dostal jméno Lávra. Ve skutečnosti psal Havlíček o Rakousku po roce 1848 a o slaboduchém Ferdinandu „Dobrotivém“. Báseň byla vtipná a moc se mi líbila.
Křest svatého Vladimíra
– skládá se z 10 zpěvů, Ruský car Vladimír chce, aby mu bůh Perun (slovanský bůh hromů a blesků) na jeho svátek zahřměl. Chce ušetřit na dělostřelbě. Perun se strašně rozzlobí, dokonce neslušně nadává, stěžuje si na lidi, kteří po něm stále něco chtějí. Carovi nevyhoví. Ten se mu chce pomstít. Zatkne jej a u vojenského soudu ho odsoudí k utopení v Dněpru. Perunova smrt však znamená katastrofu pro církev. Lidé začínají být neposlušní a neplatí daně. Nemají se totiž koho bát. Církvi hrozí zánik, žádá proto cara o nového boha. Car tedy vyhlásí konkurs. Z celého světa přicházejí kandidáti a přesvědčují Vladimíra, že jejich církev je nejlepší, protože mají zájem na tom, aby se bohem stal jejich zástupce. Tuto skladbu Havlíček nedokončil.
Tyrolské elegie Autor popisuje svůj transport do Brixenu. Svůj příběh vypráví měsíci, který se mu stal jeho jediným přítelem a společníkem na cestě. Jedné noci pro něj přijdou vojáci a předají mu dopis od Bacha. V dopise ho údajně zve do Brixenu na dovolenou. Potom se Havlíček loučí s celou rodinou a svým rodným městem. Cestou při přejezdu Alp se jim splaší koně a Havlíčkův doprovod vyskáče z vozu. Zůstane pouze Havlíček, který se sám ujímá opratí a koně zastavuje. Ve Waidringu počká na svůj doprovod. Další den odjedou do Brixenu.
Jan Strach, Miroslav Kučera Ztracené stopy kap. ZÁHADA CHVATĚRUBSKÉHO NÁDRAŽÍ
– kniha obsahuje 13 nedořešených kriminálních případů – hlavní postavy: NADĚŽDA JECHUMTÁLOVÁ - dvaadvacetiletá dívka, která jednoho dne záhadně zmizí KAREL JECHUMTÁL - otec Naděždy, nelíbí se mu práce policie a rozhodne se, že dceru najde sám...
Jednoho obyčejného dne šla Naděžda na nádraží. Když vystoupila, pospíchala do zaměstnání, zahnula doprava, ale do práce už nedošla. První, kdo se o tom dozvěděl, byla její matka. Oba rodiče ji ihned začali shánět kdekoliv mohli, ale nenašli. Nakonec to ohlásili policii. Muži zákona prohledávali nádraží ve Chvatěrubech, kde byla dívka naposledy spatřena. Přivolali na pomoc i vrtulník, ale ani ten neobjevil vůbec nic. Karlu Jechumtálovi se práce policie nelíbila a začal pátrat na vlastní pěst - také bez výsladku. Později se objevily spekulace, zda-li je Naděžda ještě naživu. K nevysvětlitelným otazníkům tohoto opravdu nepřehledného případu patří skutečnost, kterou babička dívky vypověděla do policejního protokolu. Několik dní poté, co Naděžda zmizela, měla totiž telefon, a když zvedla sluchátko, slyšela hlas své vnučky. V zápětí jí však telefon někdo vzal...
Kniha je zajímavá tím, že v případech jsou uvedeny i části některých svědeckých výpovědí.
Jaroslav Hašek Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – čtyřdílný satirický román, je satirickým obrazem rakouské monarchie a jejího militarismu – hlavní postava: ŠVEJK - pohodový člověk s prořízlou pusou, který bere vše na lehkou váhu a je bezstarostný, řekne bez rozmýšlení svůj názor a mnohdy si ani neuvědomuje, do jak nebezpečných situací se může dostat Švejkova posluhovačka paní Müllerová přináší zprávu, že byl zabit Ferdinand, následník trůnu. Švejk v hostinci U Kalicha rozvádí úvahy o vzniklé situaci. Je zatčen, vyslýchán, lékaři jej nakonec prohlásí za „úředního blba“. Vypukla válka. Švejk má silný revmatismus, přesto bere berle, sedá na invalidní vozík a nechává se paní Müllerovou odvézt na vojnu. Cestou neustále vykřikuje: „Na Bělehrad!“ Nejsměšněji vyznívá to, že je opravdu odveden. Neustále se dostává do nějakých problémů, je často vyslýchán, pobývá i v blázinci. Svým pláčem dojímá polního kuráta Ottu Katze a stává se jeho sluhou. Katz jej však brzy prohrává v kartách. Odchází k nadporučíku Lukášovi. S ním prožívá dobré i zlé. Na jedné straně dokáže svému pánovi pomoci (zbaví jej neodbytné milenky), na druhé straně ho přivádí do problémů (obstarává mu psa, který patří jeho nadřízenému). Spolu s ostatními jsou odvedeni na frontu. Na jedné stanici Švejk popíjí a ujede mu vlak. Vydá se tedy ke své jednotce pěšky. Cestou je zadržen strážníky, kteří jej považují za ruského zvěda. Pomocí alkoholu se ho snaží přimět k přiznání. Opijí se však více než Švejk, dokonce nadávají na Rakousko-Uhersko. Po dlouhé cestě se Švejk konečně dostává mezi své, na frontu. Pomocí postavy Švejka vyjádřil Hašek svůj postoj ke světu, armádě, válce. Díval se na válečné běsnění očima prostého člověka, který nechce válčit, naopak touží prožít svůj život v míru. V románu vystupuje řada dalších postav, které přispívají k humorné atmosféře díla. Setkáváme se tak s neustála hladovým Balounem, rváčem Vodičkou, s bývalým profesorem - směšným poručíkem Dubem, ctižádostivým kadetem Bieglerem aj.
Kniha mě velice pobavila a moc se mi líbila. Udivovalo mě Švejkovo sebevědomí a „hloupost“.
NÁVŠTĚVA DIVADLA
Karel Čapek Loupežník – drama
U otcovského domu, ohrazeného a zamřížovaného jako pevnost, setkáva se neznámý mladík - loupežník s Mimi, dcerou profesora. Svým smělým vystupováním si okamžitě získává její lásku. Při dostaveníčku jsou přistiženi jejími rodiči, kteří se vracejí z cest. Loupežník proklouzne za Mimi do domu a překvapeným rodičům zavře dům před nosem. Profesor se velmi rozčílí, přivolává na pomoc kde koho: hajného, kováře, starostu... Vše marně. Do tohoto boje přichází s dítětem v náručí starší profesorova dcera, která kdysi z otcovského domu prchla za svojí láskou. Je zklamána, utýrána. Vzbudí loupežníkovou velkomyslnost, ten jí otvírá dům a sám po zákroku staré služky(využívá příležitosti a dům zamyká) prchá. Slibuje však Mimi, že se vrátí. Hra je oslavou mládí, i když často naukázněného a mnohdy i sobeckého. Vystihuje revoltu mladých proti měšťáckým konvencím a předsudkům. Loupežník je typem člověka, který jde za svým citem bez ohledu na střízlivý rozum. Pro svou lásku nezná překážek. Jeho smělost mu přináší úspěch, zejména u žen. Smiřuje se s ním i zlá služka Fanka (jednu chvíli jej chtěla zastřelit, ale bylo jí líto ztraceného mládí), na stranu milenců se nakonec přidává i paní profesorová, která se rozpomíná na své nerozumné chvíle mladosti. Jen starý pan profesor se smutkem pozoruje, že s ním nikdo nesdílí jeho zásady. Zná jehom práci, povinnost a poslušnost, odříkání a trpělivé čekání. „Loupežné mládí“ bylo sice zahnáno na útěk, přesto na něj mnozí s nostalgií, okouzlením a touhou vzpomínají.
Drama mě velmi zaujalo, bylo velice záživné a upoutaly mě herecké výkony jednotlivých aktérů.
Karel Jaromír Erben Kytice Sbírka balad, kde se člověk střetává s nadpřirozenými silami, ať už z dobré vůle, nebo ze zloby. Děj vyvěrá z konfliktů porušujících základní lidské vztahy, nastupuje pravda vyššího zákona, která je všeobecně platná. Lidský úděl je neodvolatelně určen. Za provinění vždy následuje trest. Osud jšak každému chystá jinou cestu. Někdy nedopřeje člověku, aby se vzpamatoval, vše končí katastrofou (Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat...). Jindy osud ponechá člověku čas, aby si vinu uvědomil a vykoupil se tím, že se bude kát (Dceřina kletba, Svatební košile, Poklad...) – sbírka obsahuje třináct lyricko-epických balad: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně
Kytice V první části vypráví autor pověst o matčině duši, která se vtělila v droboučký kvítek, aby potěšila opuštěné děti. Druhá část vysvětluje poslání knihy. Na hrobě matky - vlasti nachází básník její odkaz lidové pověsti.
Poklad Na Velký pátek se otevřela hora, ukázala své obrovské poklady. Chudá vdova z touhy po zbohatnutí zde odkládá své dítě, aby si z pokladu odnesla co nejvíce. Porušila tak zákon mateřské lásky. Následuje trest: drahé kovy se mění v kamení a matka ztrácí dítě. Svou vinu se však snaží vykoupit lítostí a pokáním. Dítě jí však hora vydá až za rok, opět na Velký pátek.
Svatební košile Dívka touží po návratu milého, který zmizel někde v cizině. Ve svém zoufalství se v mitlitbě rouhá, prosí o návrat milého, nebo o svoji smrt. Opět přichází trest. Dívka prožívá hrůzné chvíle při strastiplné cestě na hřbitov, kdy poznává, že jejím průvodcem je kostlivec. Před tragickým osudem ji zachraňuje víra v Boha.
Polednice Matka v hněvu přivolává na své vlastní dítě polednici. Všechno e odehrává v několika chvílích během poledne. Polednice se opravdu objevuje. Matka je tentokrát potrestána mnohem citelněji. Tiskne své dítě tak sině, že jej zadusí.
Zlatý kolovrat Matka přehnaně miluje svou dceru a dopouští se zločinu na dceři nevlastní, která se má stát nevěstou krále. Zabije ji a sama se s dcerou vloudí do královy přízně. Kouzelný dědeček však Dorničku oživí a pomocí očarovaného kolovrátku vychází pravda najevo. Zlé ženy jsou krutě potrestány.
Štědrý den Hana a Marie chtějí o štědrovečerní noci poznat svůj osud. Nahlížejí do jezera, Hana vidí svého milého, Marie svíce v kostele. Osud se do roka naplnil. Hana je šťastná v manželství, Marie odpočívá na hřbitově.
Holoubek Příběh o mladé vdově, která zapomněla na svého mrtvého muže.
Záhořovo lože O poutníku, lesním muži, peklu a boží milosti.
Vodník Vodníkovi se podařilo polapit lehkomyslnou dívku, která neuposlechla matčina varování a odešla k jezeru. Ve vodníkově říši se jí stýská po matce, zárověň jí však poutá láska k dítěti, malému vodníčkovi. Na dívčino naléhání ji vodník pouští za matkou s podmínkou, že se do večera vrátí. Dívka neuposlechne, vodník ji trestá smrtí dítěte.
Vrba O paní, jež půlku svého živobytí měla ve vrbě.
Lilie O mrtvé dívce, na jejímž hrobě vrostl krásný a vzácný květ - lilie.
Dceřina kletba O zlé dceři, která proklela svou matku, protože jí vše zakazovala.
Věštkyně O českých dějinách.
Kniha byla náročnější na četbu a myslím, že některé tresty byla příliš kruté, ale jinak se mi sbírka velmi zalíbila. Osm balad bylo i zfilmovaných a podle mého názoru sklidila tato filmová adaptace u diváků veliký úspěch.
Jan Neruda Povídky malostranské Vrchol Nerudovy prozaické tvorby. V třinácti povídkách zachytil autor život zdánlivě poklidné Malé Strany kolem roku 1848, tedy v době svého dětství a mládí. Zobrazil drobné postavy a figurky, jejich rázovitý způsob života. Většinu postav znal osobně nebo z vypravování.
Týden v tichém domě Spolu s básníkem nahlíží čtenář do života lidí jednoho domu. Je tu hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu kvůli zápiskům, v nichž posuzoval své kolegy a zvláště pana prezidenta; rodina domácího Ebera, šijící komisní vojenské prádlo (dceři Matyldě přebere nápadníka Kořínka, důstojníka, její přítelkyně); starý mládenec, pan doktor Loukota, která si myslel na sličnou Josefinku, ale nakonec bere zavděk dcerou svých bytných Klárkou Lakmusovou. V týdnu se koná v domě i pohřeb ubohé staré panny Žanynky a svatba Josefinčina se strojmistrem Bavorákem.
Pan Ryšánek a pan Schlegl Do hostince ke Štajnicům chodilo mnoho lidí. Mezi nimi byli i pan Ryšánek a pan Schlegl. Sedali spolu u jednoho stolu, ale vůbec na sebe nemluvili. Říkalo se, že milovali tutéž ženu a ta toho byla příčinou. Stala se paní Schlelgovou. Za nějaký čas zemřela a zanechala po sobě dcerku. Schlegl i Ryšánek u Štajniců vypili po třech pivech, zakouřili si a tak poseděli dvě hodiny. Pan Ryšánek náhle onemocněl. Bylo vidět, že pan Schlegl nemá soucit s nemocným sousedem. Uplynulo mnoho neděl a pan Ryšánek se uzdravil. Když zase přišel ke Štajnicům, sousedé ho vítali. Pan Ryšánek si chtěl zakouřit. Vyndal dýmku, ale zjistil, že nemá tabák. Zavolal si sklepníka a poručil, aby mu ho donesl z domova, ale v tom mu nabídl Schlegl svůj tabák. Ryšánkovi to bylo lhostejné. Za chvíli sklepník přiběhl a pan Ryšánek si nacpal a zapálil. „Chutná?“ zeptal se Schlegl. „Chutná, zaplať pánbůh!“ odpověděl pan Ryšánek. Pan Schlegl přisvědčil a honem dodal: „Už jsme se tu o Vás báli.“ Oči obou mužů se potkali. A od té doby mluvili pan Ryšánek a pan Schlegl u stolu spolu.
Přivedla žebráka na mizinu Tento dosti smutný příběh napsal Neruda o panu Vojtíškovi - žebrákovi, který byl znám po celé Malé Straně. Pan Vojtíšek byl starý nepřítomný člověk. Od oběda mu necháfali vždy hrneček jídla. Někde mu dali i peníz. V poledne chodil na mši ke sv. Mikuláši. Tam sedávali žebračky, kterých si Vojtíšek ani nevšímal. Jednou mu jedna z nich, říkali jí „miliónová“, namlouvala, že by ještě splu mohli být šťastni. Pan Vojtíšek nic neodpovídal, až nakonec pravil, že radš utrejch než ji a odešel pryč. Za nějaký čas se začaly po Malé Straně roznášet všelijaké klepy. Pan Vojtíšek prý není chudý, že má na druhé straně za vodou dva domy a také bohaté dcery. To rozhodlo v malostranských rodinách. Všude ho odbávyli. Pan Vojtíšek se už na Malé Straně neukázal. V zimě ho potom našli jednou po půlnoci úplně zmrzlého. Měl roztrhaný kabát a kalhoty, ani košili neměl.
Doktor Kazisvět Jmenoval se vlastně doktor Heribert. Byl ještě promován na doktora medicíny, ale nikoho neléčil. Kdyby chtěl, měl by dosti přízně po otci. Ale on churavé odmítal a neléčil. Živ byl z činže svých nájemníků, chodil na procházky, někdy se usadil na lavičku a četl knihy. Když se objevil někdo ze
známých, odešel. Jednou šel také z procházky. V ten den se konal pohřeb pana Scheplera. Po vykropení rakve ji mládenci zvedli a že ji vyzvednou na vůz. Najednou se stalo, že rakev byla špatně držena a sjela jedním koncem k zemi. Víko odskočilo a ruka mrtvého se vymrštila ven. Doktor Heribert ji chytil a chtěl ji dát zpět. Podržel ji chvíli ve své ruce a zjistil, že ten člověk není mrtev. Hned pana Scheplera odnesli do nejbližší hospody a teprve k večeru zásluhou doktora Heriberta přišel k vědomí. Toto se dostalo až do novin. Doktorovi pak přišlo mnoho nabídek, že by mohl jít za osobního lékaře. Ale on zůstal stále sám a o lidi se vůbec nestaral.
Hastrman Pan Rybář (přezdívku má kvůli zelenému fráčku) má sbírku domnělých drahokamů. Když pozná svůj omyl (ohodnotil mu je profesor přírodovědy), je zoufalý a vyhazuje kameny z okna. Zadrží jej muž jeho neteře a ujistí ho, že ho mají rádi i bez drahých kamenů.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku V Ostruhové ulici si otevřel svůj krámek pan Vorel. Nikdo ho neznal, jen se vědělo, že je synem mlynáře. Proto lidé také chodili okolo krámu, ale nevkročili do něj. Za chvíli šla kolem setníkovic slečna Poldynka. Vešla do krámu, ale přitiskla si až k nosu kapesník, neboť pan Vorel z dlouhé chvíle v krámu kouřil. Když Poldynka dostala poručenou krupici, odešla. Ale na rohu se zastavila s paní radovou a začala vykládat, že v tom krámě je plno kouře a že je vše jako uzené. To rozhodlo, že ke krupaři nechodil nikdo kupovat a dostal jmého „uzený krupař“. Krám chudl a pustl. Pana Vorla začali navštěvovat židé. Za nějaký čas měl být vystěhován. V den, kdy k tomu mělo dojít, byl pan Vorel nalezen oběšen. Tak skončil krupař, který tak rád kouřil pěnovku.
U tří lilií Jednou v neděli večer byl Neruda v hostinci „U tří lilií“. Venku zrovna rádila bouře. Uvnitř se ale hrálo a tancovalo. Nerudu v sále upoutávalo černovlasé děvče. Stále bylo v kole a když tančilo kole něho, podívalo se na něj. Do sálu vběhla jiná dívka a tu černovlasou odvedla. Po chvíli se vrátily. Černovlasá měla promočené šaty a její družka jí pomáhala se upravit. Povídali si a Neruda slyšel, že její matka zrovna zepřela. Otočila se, podala mu ruku a on ji táhl ven.
Psáno o letošních dušičkách Slečna Máry zůstala starou pannou. Kupec Cibulka a rytec Rechner jí tednou z žertu poslali milostné dopisy, ale pak oba odstoupili, aby prý druh druhovi štěstí nekazil a žádný z nich si slečnu Máry nevzal. Máry pořád doufala, že ji jeden z nich nabídne sňatek, ale nedočkala se. Za nějaký čas zemřeli. Máry si na ně uchovala vzpomínku. O dušičkách oběma dává na hrob položit za pomoci nevinného děvčátka věnec za jejich „lásku“.
Další povídky: O měkkém srdci paní Rusky; Večerní šplechty; Svatováclavská mše; Figurky; Jak to přišlo, že dne 20. srpna r. 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno.
Kniha se mi velice dobře četla, a povídky mě zaujali hlavně tím, že jsou vlastně z autorova života a jsou napsány na základě pravdy.
Rosemary Wellsová Lassie se vrací (podle původní povídky Erika Knighta)
– jeden rok v životě psa odloučeného od rodiny, kterou miloval a jeho cesta přes celý stát zpět k domovu Lassie ve vesnici Greenall Bridge vždy na Joea čekala před školou ve čtyři hodiny odpoledne. Jednoho dne ji ale tatínek Sam musel prodat, protože už neměli žádné peníze. Joe tomu nemohl uvěřit, nesl to velmi těžce, když před školou Lassie nebyla a dozvěděl se, co se stalo. Lassie teď patřila bohatému vévodovi z Rudlingu. Podařilo se jí podhrabat se z železné klece. Ale druhý den si pro ni přišel Hynes - správce vévodova psince a Lassii si odvedl. Jenže psi mají velký instinkt pro čas a Lassie druhý den ve čtyři klec přeskočila. Ale tentokrát ji do psince odvedl tatínek s Joem. Joe plakal, když Lassii říkal, aby zůstala, aby už se nevracela. Za nějaký čas jel vévoda z Rudlingu na své panství na severu Skotska. Lassie jela dva dny rychlíkem také. Hynes Lassii nesnášel a zacházel s ní krutě. Jednoho dne se Lassie vytrhla Hynesovi z rukou a pádila rovnou k bráně. Zrovna přijížděl vévoda s vnučkou Priscillou na koních. Priscilla otvírala bránu. Viděla tenkrát Joea, když se loučil se svojí nejlepší kamarádkou. Hynes na Priscillu řval: „Zavřete tu bránu, slečno!“, ale ona schválně nechala Lassii proběhnout. Hynes věděl, že přijde o místo a útulný domek. Tak začala Lassiina dlouhá cesta. Neomylně díky instinktu zamířila na jih. Bylo léto, denně ušla poměrně hodně kilometrů. Ale jak přibývalo týdnů, začala jít pomaleji. Byla jí zima, měla hlad, bála se bouřek. Jednoho dne dorazila k jezeru. Nemohla ho přeplavat - hladina byla příliš rozlehlá. Potkala jednoho malíře - krajináře na loďce, který ji nakrmil. Velikost vodní plochy postupně přešla v řeku a Lassie se pokusila ji přeplavat - ovšem strhl ji proud a unášel ji. Pět chlapců na ni z mostu házelo kamení. Potom ji proud konečně zanesl ke břehu. Týden se ukrývala a bojovala se smrtí. Naštěstí vyhrála. Šla dál a dál. Dostala se do Glasgow, kde ji chytili dva policajti do sítě. Ale jedna hadná bohatá žena je donutila, aby ji pustili. Lassie si poranila nohu. Měla velký hlad. Jednou večer při dešti se zhroutila na cestě před domem, kde bydleli chudí, velmi hodní lidé - Dally a Dan. Vzali si ji do péče a pracně uzdravili. Říkali jí Bonnie. Vždy ve čtyři odpoledne Lassie škrábala na dveře a Dally poznala, že má někam namířeno. Rozloučila se s ní a pustila ji. Jak ubíhaly dny, Joeovi se pomalu dařilo na Lassii zapomenout. Lassie byla už jen 150 km od Greenall Bridge. Jednoho dne svedla tvrdou bitku s ovčáckým psem, který ji napadl. Ztratila spoustu krve. Pár dní přespala v chlévě, kde měla mléko od hospodyňky. Potom vyrazila opět na cestu. Rány se nehojily. Přesto postupovala v únorových mrazech dál na jih. A pak jednoho časného březnového rána, kdy fičel severák a lilo jako z konve se konečně doplazila po břiše do té pravé ulice, na školní dvůr, lehla si a čekala. Joe nemohl uvěřit vlastním očím. Zvedl Lassii a utíkal s ní domů. Maminka a tatínek věděli, že udělali chybu, když Lassii prodali. Maminka Lassii zabalila do zimníku. Táta rozdrtil dvě drahé pilulky a vpravil je s mlékem Lassii kapátkem do krku. Rodiče se rozhodli, že je Lassie potřebuje a že ji už nedají. Vévoda z Rudlingu přijel v létě s Priscillou opět na své letní sídlo. Joeovu tátovi dal Hynesovo místo a jeho rodině také domek. Všichni žili už šťastně.
Kniha byla plná napětí, dobře se četla a líbila se mi.
Alois Jirásek Psohlavci – román o povstání Chodů proti Lammingerovi, jejich zoufalém boji s přesilou povolaného vojska, potrestání selských vůdců, hlavně Jana Sladkého Koziny. – hlavní postavy: JAN SLADKÝ KOZINA - hlavní hrdina románu, čestný muž se smyslem pro spravedlnost, vyzařovala z něj odvaha, ale také tvrdohlavost a neústupnost HANČÍ - hodná, starostlivá, milující žena a matka STARÁ KOZINOVÁ - tvrdá a spravedlivá vesnická žena MATĚJ PŘIBEK - typ bojovného, někdy až nerozvážného muže LAMMINGER - bezcitný, panovačný a pomstychtivý feudál
„Psohlavci“, chodští strážci hranic, měli řadu výsad. Byli např. svobodníky, bez robotní povinnosti. Za Habsburků však hranice ztrácela smysl. A tak, ač za českého povstání 1618 zůstali Chodové při císaři a nezůčastnili se ani selské rebelie 1680, dal je císař do zástavy věrnému Lamingerovi (u Chodů Lomikarovi). Nepodřídili se a v důvěře v císaře se dlouho bránili nevolnictví. Spoléhali na majestáty českých králů, které tajně uschovali u matky Jana Sladkého Koziny. Ten se prvních sporů neúčastnil. Nedlouho předtím se oženil a žena Hančí ho hleděla držet doma. Jana to zamrzí, když vycítí nedůvěru i vůči sobě. Svou reputaci si upevní, když varován horkokrevným Matějem Přibkem, se spolu s ním a dudákem Jiskrou postaví panským pacholkům je i poraněn při obraně lípy. Jsou za to kyrysníky jati a odvlečeni na trhanovský zámek. Lomikarovi slídiči objeví zatím pergameny, které zámecký pán před odbojníky zničí. Dva nejdůležitější však Kozinova matka ukryla, a s nimi se do Vídně za císařem vydává delegace, v níž je i Kozina. Advokát Strauss jim zjedná přístup ke dvoru a jsou císařem v září 1692 celkem blahovolně přijati, což je povzbuzuje v odporu. Lomikar ale využívá svého vlivu, úplatků a stížností na drobné prohřešky. Např. o masopustu utopí Chodové panský karabáč. Žalobami Lomikar docílí, že je Chodům z Vídně i Prahy uloženo mlčení (perpetuum silentium) a povinnost robotní. Lomikar chce rozsudek oznámit jen delegaci v kanceláři, ale Chodové, shromáždění před zámkem, trvají na veřejném čtení. A proti ortelu vystoupí Kozina: „Tuto není pravda! Tuto nemúže být!“ - Novou chodskou petici postoupila Vídeň Praze a mluvčí Chodů jsou zde uvězněni. Doma zatím vypuká povstání vojensky potlačené. Drženi v kládách, o hladu,se někteří zástupci Chodů pokoří. Starý Hrubý a Kozina ne. Trest zněl na rok do žaláře, ale Lomikar si vynutil pro Kozinu trest oběšením. Hrubý zatím útrapami zemřel. Veřejná poprava se konala 28. 11. 1695 v Plzni. Těsne před vykonáním rozsudku stačil ještě Kozina vykřiknout: „Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás –“. Dne 2. 11. 1696 ranila Lomikara při snídani mrtvice. Chodové to chápali jako boží trest.
Kniha byla náročnější na četbu, protože se zde objevovaly archaismy a slova chodského nářečí. Jinak se mi líbilo, jak se Chodové dokázali vzepřít a zkusit si vynutit zpět svá práva.
Honoré de Balzac Otec Goriot – realistický román, který zobrazuje soudobou francouzskou společnost, kde převládají intriky a
podvody, kde není místo pro poctivou práci, lidskou čest a kde se i láska získává pomocí finančních prostředků – hlavní postavy: JAN JOACHIM GORIOT - hlavní hrdina románu, který dal vše svým dcerám a zemřel v chudobě EVŽEN RASTIGNAC - mladý student práv, který se chce co nejvíce přiblížit vyšším společenským vrstvám Goriot pracoval jako dělník v závodě na výrobu nudlí, ale svou velkou pílí a šetrností se domohl značného majetku a později se dokonce stal i majitelem celého závodu. Velice brzy mu zemřela žena, a tak zůstal sám na výchovu svých dcer Anastázie a Delfíny. Věnoval jim veškerou lásku, zahrnoval je dary a snažil se vyhovět všem jejich nákladným rozmarům. Přes otcovo varování se dcery vdaly podle vlastního uvážení. Anastázie za hraběte de Restand a Delfína za bankéře de Nucingena. Goriot oběma poskytl pohádková věna, čímž se zavděčil zejména ženichům, jimiž byl zpočátku vždy vítán. Později svým dcerám začal překážet. Ve společnosti se za něj styděly kvůli nuzným poměrům, ze ktrých ne vlastní vinou pocházel a nerady se s ním ukazovaly na veřejnosti. Postupem času ho připravily o všechny jeho peníze a Goriot strávil zbytek života v podprůměrném penzionátu - Domu paní Vauquerové. Vdova Vauqverová u něj ucítila peníze a dobré mravy a snažila se jej získat. Když zjistila, že je Goriot nedobytný, začala jej nenávidět, pohrdat jím a svou nenávist rozšiřovala mezi ostatní nájemníky. Pan Goriot, jak mu zpočátku říkali, byl člověk velmi tichý a málomluvný, což z něj dělalo postavu tajemnou a o jeho životě a minulosti se v penzionátu neustále vedly spekulace. I když byl nadobro odloučen od svých dcer, bylo pro Goriota prioritou štěstí jeho dcer. Ty si na svého otce vzpomněly , pouze když něco potřebovaly. Nejčastěji to bylo zaplacení dluhů jejich milenců. Věděly, že jejich otec by raději zemřel, než by je nechal na holičkách a vědomně toho zneužívaly. Lidé v penzionátu si mysleli, že své peníze prohrál a dcery považovali za milenky, které si vydržoval. Pomalu se začal vytrácet i respekt, který měl Goriot zpočátku díky svému majetku, stal se jakýmsi obětním beránkem, nad jehož hlavou se spolčovali ostatní nájemníci. Začali mu říkat Otec Goriot. Byl už takřka žebrákem. V této době bydlel u Vauqverové mimo jiné Evžen de Rastignac, natím ještě nezkažený čestný venkovský mladík, který přijel do Paříže studovat práva, aby vymanil svou rodinu z úpadku. Ctižádostivý Evžen byl plný naivních ideálů mládí a byl rozhodnut dobýt Paříž. Měla mu k tomu dopomoci vzdálená sestřenka komtesa de Beauséant, jedna z nejváženějších žen té doby. Ta jej nejenom uvedla do vysoké společnosti, ale zasvětila jej také do jejích tajů a zákonů. K udržení však potřebuje peníze, proto pošle dopis rodině, aby mu posílali více peněz, že se potřebuje prosadit ve společnosti. Zadluží se i u svého spolubydlícího, uprchlého trestance Vautrina, který mu vyložil svůj ďábelský plán; mladičká Viktorína Tailleferová byla dcerou boháče, který ji po smrti její matky zcela zavrhnul. Ujala se jí matčina přítelkyně, která ji vychovávala ve skromných poměrech penzionátu. Vautrin chtěl využít toho, že Viktorína tajně milovala Evžena. Chtěl nechat v souboji zabít jejího bratra, aby ji otec po ztrátě jediného dědice musel uznat za vlastní. Viktorína by zdědila nesmírné jmění, které by pak náleželo jejímu potenciálnímu manželovi Evženovi, který z něj měl poskytnout
nemalou část Vautrinovi za zprostředkování celého plánu. Evžena tento návrh zpočátku naprosto šokoval a přestože peníze byly skutečně jediným prostředkem k dosažení jeho cílů, rezolutně jej odmítl. Vautrin ale věděl, co se v duši mladého muže odehrává, a tak neustále nahlodával jeho svědomí i morálku. Neustále na něj naléhal a odkrýval mu pravdivou stránku lidské společnosti, kterou však Evžen ještě nechtěl znát, protože tušil, že pro úspěch v ní by se musel sám zkazit. Přestože Evženovi tento stav zaváněl povrchností a omezenectvím, stál o to se s ním ztotožnit a hodlal k tomu využít některé z urozených dam. Nejprve zkoušel své štěstí u krásné paní de Restand, ale byl ještě nezkušený a dopustil se mnoha společenských chyb, takže u ní nakonec pohořel. Ke svému úžasu se ale dozvěděl, že otcem této nesmírně bohaté, krásné a celou Paříží obdivované dámy je ubohý otec Goriot. Toto zjištění dohnalo Evžena k hlubšímu přemýšlení nad jeho postavením. Díky vzdálené příbuzné se na plese seznámil s Goriotovou druhou dcerou Delfínou, která zrovna opustila milence a která byla v záchvatu zoufalství a samoty Evženovi přístupnější než její sestra. Stala se jeho milenkou, ale on se kvůli ní zároveň stal hazardním hráčem a velice se zadlužil. Jeho smysl pro čest se nadále otupoval a on podvědomě začal přistupovat na Vautrinův plán. Ten jeho vnitřní rozpor vypozoroval a přes Evženův odpor realizoval první část plánu a Viktorína byla po smrti jejího bratra povolána ke svému otci. Vautrin, vlastním jménem Jakub Collin, byl ale záhy za pomoci svých starých nájemců Michonneauové a Poireta zajat tajnou policií. Oba tito nájemníci byli za svůj čin odsouzeni k vystěhování z domu, všichni totiž byli na straně uprchlého trestance, který se jim do té doby jevil jako příjemný a štědrý čestný muž. Stejnou měrou, jakou se Evžen sbližoval s Delfínou, sbližoval se i s jejím otcem - stal se jejich prostředníkem a zároveň měl možnost nestranně sledovat jejich vzájemný vztah, který se mu už zpočátku jevil zcela jednoznačně. Otec byl svými dcerami bezohledně zneužíván, ale Goriot pro ně udělal vše, co chtěly. Dcery však mají stále větší finanční problémy a Goriot již nemá, co by jim dal, a proto je strašně zoufalý z čehož těžce onemocní. Evžen se o něj stará spolu se svým přítelem, medikem Biohomem, který hodnotí Goriotův stav jako smrtelný. Evžen okamžitě uvědomí obě dcery, ty ale o svého otce nejeví žádný zájem. A tak muž, který svým dětem věnoval vše, co měl, zemře ve strašných bolestech, jak fyzických, tak duševních, ve společnosti dvou studentů. Těsně před svou smrtí pronese hrůznou řeč o nevděčnosti a nedostatku lásky svých dcer, který tušil už dávno. Přesto, že by na to měl plné právo, nemluví o nich špatně bere veškerou vinu za jejich chování na sebe, který je přemírou své lásky rozmazlil. Jeho dcery ovládány svými manžely, mu neposkytly ani rakev a neobtěžovaly se ani dostavit na jeho pohřeb. Ten byl zaplacen Evženem a jeho přítelem. Evžen Rastignac, jakožto svědek celé této lidské tragédie, je jí hluboce otřesen a na znamení odporu se rozhodne tento svět ovládnout.
Kniha byla ukázkou zkažené společnosti, kde vládnou hry intrik a krutosti.
Karel Václav Rais Pantáta Bezoušek – venkovský román Pantáta Bezoušek je výminkář Nové Vsi pod Zvičinou. Před pár lety mu zemřela jeho žena a on cítí, že jeho konec už také není daleko, a tak se chce ještě podívat k synovi do Prahy. V Praze ho všichni přijmou s nadšením, hlavně vnučky Míca a Féninka. Pantáta je do Prahy především, aby zkontroloval, jak jeho syn hospodaří. Zprvu se mu zdá, že je strašně nešetrný a že vůbec nešetří. Například že propálí za den tolik petroleje, co oni za měsíc a podobně. Postupem času se podaří otce přesvědčit, že je to v Praze normální a že tomu zde odpovídají i příjmy, ba naopak, že je ještě mezi svojí vrstvou pomlouván - právník a šetří, kde může. Během návštěvy u syna chodí pantáta každé ráno do kostela a pak na polední procházku po Praze, sám nebo s panem radou - otcem synovy manželky. Odpoledne chodí na procházky se snachou a vnučkami. Největší starosti s pantátou má služka Fána, protože se pantáta rozhodl za každou cenu po ránu něco udělat. Nakonec si vydobyl právo každý den leštit boty a občas zaskočit i na nějaký ten nákup. Fána se obává hněvu paní doktorové, že nechává pantátu dělat své povinnosti. Když se to paní doktorová dozví, pantáta se Fány zastane a vysvětlí, že si to vymohl sám. Při pobytu také zjistí, že rada brání své druhé dceři Melance, aby se stýkala se svým chlapcem. Pantáta se do toho pustí. Zjistí, že Krališ je hodný chlapec a že to s Melankou myslí dobře, ale protože mu zemřel otec, má se co ohánět, aby uživil sebe a svou matku a na dokončení doktorátu mu nezbývají prostředky. Radní si myslí, že je Krališ jen mizera, který se chce dostat do bohaté rodiny, aby pak mohl utrácet. Pantáta ho chápe, ale snaží se ho přesvědčit, že si všechno vysvětluje moc tmavě. Nakonec mu poví o člověku od nich, který mu byl vychováním podobný, že mu zemřela žena, rok na to dcera a dva roky na to druhá dcera. Třetí začal hýčkat, začal jí tolerovat návštěvy, ale to ho po čase omrzelo, a tak jí to zase začal zakazovat, až dcera spáchala sebevraždu. Radní si začal uvědomovat, že se chová stejně, začal mít o Melanku strach a začal ji s Krališem pouštět. Za nějakou dobu se začal pantáta vyptávat, jestli mu nepřišlo psaní a každé ráno byl zklamaný, že nic. Myslel, že si na něj nikdo nevzpomene. Začal už mluvit o návratu, že je jaro a musí jít dohlížet na setí. Po pár dnech psaní opravdu přišlo. Psal mu přítel Antonín Kabelák. Zmiňoval se o všem možném. O tom, co se za jeho nepřítomnosti stalo, kdo zemřel a podobně, dále že na něj vzpomínají a těší se, jak bude vyprávět o Praze. Mimo jiné mu také napsal, že jim přišli přeměřit pole a že jim ho o tři brázdy zkrátili. Od té doby byl pantáta jako na trní, že už musí opravdu domů. Poradil se se synem, co mají s tím polem dělat a udrželi ho v Praze už jen dva dny. Na nádraží se s ním přišli rozloučit všichni - pan rada, pan berní, Melanka s Krališem, syn s manželkou, vnučky i služebná Fána. Všichni byli smutní, že je pantáta opouští a nepotlačili slzy - hlavy se zvolna točily za odjíždějícím vlakem. Ztrácel se jim v slzách.
Román se velice dobře čte a líbil se mi.
Alois a Vilém Mrštíkové Maryša – sociální drama o pěti dějstvích ze života jihomoravské vesnice znamená vrchol české realistické dramatiky
1. jednání Maryša, dcera sedláka Lízala, nadevše miluje syna domhářky, chudého Francka. Její rodiče však vztahu nepřejí a mají s ní jiné plány. Domlouvají její vdavky s vdovcem mlynářem Vávrou a nedbají ani na jeho pověst (má tři děti a svou ženu prý utýral). Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. Lízal už se domlouvá s Vávrou i na věnu a Maryši se nikdo neptá, nedají na její prosby a přemlouvání. Francka ještě k tomu odvádějí na vojnu a Maryša by se s ním ráda rozloučila, ale i to jí rodiče zakáží.
2. jednání K Lízalům má přijet Vávra. Maryša ho rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, ubohé Maryši se nezastane ani tetka Strouhalka, ani její babička. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazuje ctít rodiče jako by to matka nebyla. Když přijede Vávra, přemlouvá Maryša i jeho. Ten už ale vidí Maryščino věno a tak také nepovolí. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem, ale upozorní mlynáře, že život s ní nebude mít lehký.
3. jednání O dva roky později se vrací Francek z vojny a zjišťuje, že je Maryša vdaná. Setká se s ní v hospodě, ale Maryša ho odmítá. Starý Lízal po ní chce, aby se vrátila domů. Ví, že ji Vávra bije kvůli slíbenému věnu, které Lízal ještě nedodal, a proto ho také Vávra žaluje. Maryša otcovu nabídku rovněž odmítá, protože nechce mít ostudu. Francek v hospodě vyčte Lízalovi a Vávrovi to, jak s Maryšou zacházejí a veřejně prohlásí, že se s ní bude stýkat i nadále. Lízal si poté uvědomí, že měl Maryšu raději dát Franckovi.
4. jednání Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna a nabídne jí, aby s ním odjela do Brna. Má práci pro ni i pro sebe. Maryša však odmítá, protože nechce být nevěrná svému muži, ale Francka bude milovat až do smrti. Přesto jí Francek nabízí, aby přišla o půlnoci k jezeru. Když se Vávra vrací domů, zahlédne Francka, jak odchází. Vyhrožuje Maryše, že jestli ho tu příště uvidí, zastřelí ho. Maryša tedy vzkazuje Franckovi, že s ním o půlnoci do Brna odjede.
5. jednání Maryša už nedokáže snášet Vávrovo týrání, a proto jej otráví. Nasype mu do kávy jed, ale poté se k činu přiznává.
Knížka se mi celkem líbila, ale nečetla se mi nejlíp kvůli nářečí.
Romain Rolland Petr a Lucie – novela
Děj se odehrává v Paříži během 1. světové války. Od středy 30. ledna večer do Velkého pátku 29. března 1918. Válka trvala již čtyři roky. Hlavní hrdina tohoto díla se jmenuje Petr Aubier. Tento osmnáctiletý mladík žije se svými rodiči nedaleko Clunyjského parku. Má o 6 let mladšího bratra Filipa, který šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Jeho otec působí jako soudce a jeho matka je velmi nábožensky založená. Je to dobrá měšťanská rodina. Při jedné z podvečerních bloumavých procházek ponurou Paříží nastoupil Petr do metra a ohlédl se kolem sebe. Uviděl krásnou dívku. Když začaly znovu temné výbuchy, chytl ji Petr za ruku, ale ona se ani koutkem oka neohlédla, kdo se jí dotýká. V tom se otevřely dveře a vystupující dav strhl dívku s sebou. Petr je sledoval, jak se mu vzdaluje. O pár dní později měl dychtivý pocit se s ní opět setkat. Viděl ji snad v každé osobě, co kolem něho prošla. Byl do ní velice zamilovaný. Jednoho dne šel po seinském nábřeží a nahlížel do knih u stánku, po chvíli zvedl oči a spatřil Lucii. Rozběhl se naproti ní, zastavil se před ní a podíval se jí do očí, ale nedokázal nic říct. Jenom se začervenal. Ona v té chvíli také zčervenala a odešla. Petr zůstal stát jako omámený. Týden na to bloumal Lucemburskou zahradou a sám pro sebe si říkal zamilovaná slova. Nevnímal nic kolem sebe. Když se po chvíli rozhlédl, uviděl, jak jde naproti němu Lucie a usmívá se. Bez váhání ji oslovil. Jejich rozhovor byl bez ostychu, bavili se jako staří známí. Chvíli spolu seděli na lavičce u kašny a povídali si. Petr nabídl Lucii svoji housku a čokoládu a šel ji doprovodit na tramvaj. Slíbili si, že se znovu setkají. Oba byli moc šťastní a těšili se na zítřek. Lucie byla malířkou, ale ona sama o sobě tvrdila, že je jenom chatrná kýčařka. Její matka pracovala v továrně na zbraně. Lucie byla velmi chudá dívka. Petr chtěl vidět, co Lucie doopravdy maluje a popravdě řečeno byl velice zklamán. Byly to nepovedené zmenšeniny a napodobeniny obrazů skutečných malířů nebo kreslila podobizny vojáků živých, ale hlavně mrtvých, které malovala podle fotografií. Malovala obrazy jenom proto, aby si trošku přivydělala. Její zákazníci nebyli takoví znalci jako Petr, aby poznali změnu barev a jiné rozdíly. Petr čekával každé ráno na Lucii u tramvaje a doprovázel ji pak při jejích pochůzkách po Paříži. Lucie chodívala do obchodů, kde si od ní lidé objednávali různé obrázky. Petr se rozhodl nechat se od Lucie také namalovat. Domluvil se s ní tedy a přišel k ní domů. Lucie bydlela se svou matkou ve starém domě na Pařížském předměstí. Ani jeden z nich se na ten den slovně nepřipravovali. V té chvíli si vlastně ani neměli co říct. Až když Petr vytáhl z kapsy svoje fotografie z dětství, se oba rozpovídali. Lucie mu začala vyprávět o jejích rodičích. Její matka pocházela z bohaté měšťácké rodiny a zamilovala se do učitele z venkova a rodiče tuto lásku neschvalovali. Počkala tedy, až bude plnoletá a vzala si svoji lásku. Její rodiče se k ní od té doby nehlásili. Její muž onemocněl a pár měsíců před začátkem války zemřel. Ona tedy musela pracovat za oba, aby uživila sebe i Lucii. Ani Lucie ani její matka se nesnažili navázat nové vztahy s matčinými rodiči. Lucie ani Petr se nestarali, co se venku děje. Nechtěli to vnímat ani slyšet. Petrův brat Filip přijel opět do Paříže na pár dní. Protože Petra vídal jen zřídka, všiml si, že se změnil, ale nevěděl proč. Až jednou ho potkal v parku, jak jde za ruce s Lucií. Oni si ho nevšimli. Filip si řekl, že jeho život už je ztracený, ale kdyby mohl, udělal by šťastným alespoň Petra.
Byl už březen. Petr a Lucie, když nebyla její matka doma a byla na noční směně, chodili na skromnou večeři do restaurace. Když se jednou vraceli, byly zrovna nálety a oni se schovali do nejbližšího krytu. Sice ještě nebyl ohlášen konec, ale už se dlouho nic nedělo, tak vyšli ven. Procházeli se pomalu tmavou uličkou. Prošli kolem fiakru, kde spal kůň i kočí. Když popošli asi dvacet kroků, uslyšeli ohromný hluk a křik. Kočí i kůň byli mrtví. Petr i Lucie se k sobě křečovitě tiskli a Lucie vykřikla: „Ne! Já ještě nechci!“ Den před Květnou nedělí se šli projít do nedalekého lesíka. Chtěli být sami od toho shonu a lidí. Lucie byla nešťastná, protože ráno zaslechla hádku své matky a jejího milence a zjistila, že je její matka těhotná. Brala to jako potupu a hanbu nejen pro svoji matku, ale také pro sebe a Petra. Ten má být za několik měsíců povolán do armády. Oba dva byli nešťastní, utěšovali sami sebe a mysleli si: „Je štěstí, že zanedlouho umřeme!“ Petr se také scházel se svými přáteli. Žid Jakub Sée schvaloval válku stejně jako Antonín Naudé, Bernard Saiset byl naopak přesvědčen, že zásadní otázka je zjistit, kdo je zde odpovědný. Claude Puget byl zvyklý spoléhat jen sám na sebe. Scházeli se vždy u jednoho z nich doma a rozebírali různé otázky a problémy. Ale od té doby, co se Petr scházel s Lucií, se docela změnil a do rozhovorů už se moc nezapojuje. Nastaly Velikonoce a Petr navštěvoval Lucii každý den v jejich osamělém domě. Sedávali celé hodiny na zahrádce. Přemýšleli a plánovali si jejich budoucnost, ale oba věděli, že je to jen jejich veliké nesplnitelné přání. Avšak ani jeden z nich to nahlas nedokázal přiznat. Na Velký pátek koupil Petr Lucii několik květin. Šli se podívat do chrámu Matky boží, kde se chtěli jeden druhému zaslíbit. Opírali se o silný sloup a poslouchali chorály. Pilíř se najednou pohnul a s ním i celý chrám. Začaly nálety, vše se začalo chvět. Byl slyšet jen rachot, výbuchy a křik. Lucie chtěla Petra ochránit svým tělem. Přitulila se k němu. Byli schouleni v malé klubíčko a mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
V knize proti sobě stojí upřímná láska a krutá válka. Milenci nechápali smysl a význam války a nenávisti lidí. Příběh se mi moc líbil.
