Analýza zhrouceného státu Afghánistán v době občanské války

Mendelova univerzita v Brně Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií

Název bakalářské práce

Analýza zhrouceného státu – Afghánistán v době občanské války

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. Eva Taterová, M.A.

Lucie Janásová

Brno 2013

Prohlášení o autorství Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Analýza zhrouceného státu – Afghánistán v době občanské války vypracovala samostatně na základě informací čerpaných ze seznamu uvedené literatury. Tato bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity v Brně.

Brno dne 21. 5. 2013 Vlastnoruční podpis

Poděkování vedoucí práce

Ráda bych zde poděkovala vedoucí bakalářské práce Mgr. Evě Taterové, M. A. za její cenné rady a čas, který mi věnovala při řešení dané problematiky.

Abstrakt Cílem této bakalářské práce bylo analyzovat vývoj událostí během sovětské okupace Afghánistánu a také následující události spojené s nástupem Talibánu k moci. V kapitole Historické souvislosti jsou detailně popsány dějové souvislosti v období před intervencí. Zároveň je zde uvedena analýza průběhu samotné intervence, jsou popsány snahy mudžáhidů o džihád proti okupantům a rovněž mírová jednání, která vedla k ukončení intervence a ochodu sovětských vojsk ze země. Další kapitoly se zabývají nástupem Talibanu k moci, přibližují jeho vznik a mocenskou strukturu. V kapitole Obyvatelstvo Afghánistánu je popsáno, jak intervence zasáhla životy obyčejných lidí a s jakými změnami se museli obyvatelé vypořádat.

Abstract The aim of this thesis was to analyze the situation during the Soviet occupation of Afghanistan and the subsequent events associated with the government of Taliban. In chapter Historical context is described in details the context of the story before the intervention. Simultaneously there is described an analysis of the intervention, the efforts of the mujahedeen jihad against the occupiers and also peace negotiations that led to the end of intervention and departure of Soviet troops from the country. Other chapters describe the Taliban government, its creation and the power structure. In chapter Population of Afghanistan is described as intervention affected the lives of ordinary people and such as changes had the people to deal with.

Klíčová slova: Afghánistán, zhroucený stát, sovětská invaze, Talibán Key words: Afghanistan, failed states, soviet invasion, Talibán

OBSAH

OBSAH ......................................................................................................................................... 5 1. ÚVOD ....................................................................................................................................... 7 2. CÍLE PRÁCE ............................................................................................................................ 8 3. METODIKA PRÁCE ............................................................................................................... 9 4. ZHROUCENÝ STÁT ............................................................................................................. 11 5. HISTORICKÉ SOUVISLOSTI .............................................................................................. 14 5.1 Kolonizace Afghánistánu .................................................................................................. 14 5.2 Rozdíl v přístupu SSSR a USA k dekolonizovaným zemím............................................. 15 5.3 Sovětský komunismus ....................................................................................................... 16 5.4 Situace před intervencí ...................................................................................................... 17 5.5 Průběh intervence .............................................................................................................. 21 5.6 Džihád ............................................................................................................................... 23 5.7 Ukončení okupace a mírová jednání ................................................................................. 25 6. NÁSTUP TALIBÁNU ............................................................................................................ 27 7. TALIBÁN A ÁL-KÁIDA ....................................................................................................... 30 8. PŘÍSTUP OSN A MEZINÁRODNÍHO SPOLEČENSTVÍ ................................................... 31 8.1 OSN................................................................................................................................... 31 8.2 FAO................................................................................................................................... 33 8.3 Evropská Unie ................................................................................................................... 35 9. OBYVATELSTVO AFGHÁNISTÁNU ................................................................................ 36 9.1 Etnické rozdělení............................................................................................................... 36 9.1.1 Paštúni ........................................................................................................................ 36 9.1.2 Tádžikové ................................................................................................................... 37 9.1.3 Uzbekové ................................................................................................................... 37 9.2 Postoj obyvatelstva Afghánistánu ke komunismu ............................................................ 38 9.3 Dopady změny režimu na obyvatelstvo ............................................................................ 39 9.4 Všelidový odboj ................................................................................................................ 40 9.5 Život za vlády Talibánu .................................................................................................... 41 10. HOSPODÁŘSKÉ ASPEKTY INVAZE ............................................................................... 43 ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 44

5

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................................................ 46 SEZNAM ZKRATEK................................................................................................................. 48 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY......................................................................................... 49

6

1. ÚVOD Tématem této bakalářské práce je analýza zhrouceného státu, konkrétně se zde orientuji na situaci v Afghánistánu v době občanské války. Toto téma se sice zabývá historickými souvislostmi, avšak tyto považuji za základ současných problémů Afghánistánu, které ho jednoznačně řadí do kategorie rozvojových zemí. Události, které vedly k občanské válce, měly velmi vážný dopad na hospodářství Afghánistánu, zapříčinily tedy nejen negativní vnímání země veřejností, ale také kolaps národní ekonomiky. Sovětská okupace trvala necelých deset let a přinesla s sebou katastrofální následky pro všechny sféry země. Afghánci, díky své houževnatosti a také pospolitosti muslimské společnosti, která hrála v tomto konfliktu velmi významnou roli, vydrželi odporovat sovětskému nátlaku a výrazně tak přispěli k pádu Sovětského svazu. Afghánistán totiž jako jediná země opanovaná Sovětským svazem dokázala vyvinout takový tlak na své okupanty, že její bezproblémové zařazení do soustavy socialistických republik nepřicházelo v úvahu. Ba naopak, rozpory, které situace ohledně intervence vyvolala a také finanční náklady, jež s ní byly spojeny, měly pro Sovětský svaz pokračující důsledky, které sehrály svou roli při samotném rozkolu svazu. Jaké ale zůstaly následky takového masivního odboje, ve kterém se spojili příslušnici islámu ze všech koutů světa? Militarizovaná radikální náboženská skupina Talibán uskutečnila převrat a převzala na několik dlouhých let vládu ve státě. Důsledky těchto událostí tak dostaly celosvětový rozměr. Mohutně vyzbrojení islamistické měli v rukou moc, kterou obrátili proti svým někdejším podporovatelům a využili jí k rozsévání strachu v celém západním světě. Zhroucené státy všeobecně jsou zásadní hrozbou pro zbytek civilizovaného světa, ať už zemí rozvinutých nebo rozvojových. Zhroucené státy představují zejména pro daný region těžkou hospodářskou zátěž. Vláda zpravidla nemá suverénní kontrolu nad státním územím, vyskytují se zde extremistické skupiny, které se snaží ovládnout státní moc a obyvatelstvo je zpravidla určitým způsobem omezováno na svých právech.

7

2. CÍLE PRÁCE Na začátku této práce bude definován samotný termín zhroucené státy a dále budou tyto zhroucené státy klasifikovány. Nejprve uvedu aspekty státu jako takového a dále budu rozvádět faktory, které limitují státy v rozvoji, díky čemuž je posléze řadíme mezi zhroucené státy. V další části bude provedena analýza a rozbor historických událostí v Afghánistánu v období občanské války. Význačná část textu bude věnována zvláště období sovětské okupace, která dala za vznik a v podstatě i zapříčinila nástup Talibánu a pokračující vleklou občanskou válku. Dále budou posouzeny následky jak intervence, tak vlády Talibánu na zemi, obyvatelstvo, hospodářství a další vývoj země. Součástí analýzy bude i vliv mezinárodních jednotek na místě a přístup mezinárodního společenství k dané situaci obecně. Bude analyzován přístup OSN a mezinárodního společenství obecně k těmto státům. Na závěr bude provedeno závěrečné shrnutí, interpretace a evaluace získaných poznatků, návrhy na řešení problémových situací a formulace doporučení.

8

3. METODIKA PRÁCE Základním krokem při zpracování této práce byl průzkum veškerých literárních a internetových zdrojů, zabývajících se tématy a náměty podobnými tématu dané bakalářské práce. Jako primární zdroje byly zvoleny publikace detailně popisující historické souvislosti a průběh samotné občanské války. Sekundárními zdroji pak byly publikace popisující kompletní vývoj afghánského státu, popřípadě Sovětského svazu. V neposlední řadě bylo rovněž čerpáno z četných doplňujících internetových zdrojů. Dále byly po prostudování vyčleněny důležité a věrohodné zdroje vhodné pro čerpání historických i aktuálních údajů a dat. Literární zdroje jsem čerpala především z Moravské zemské knihovny a dále pak z knihovny při Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Knih, zabývajících se událostmi během sovětské okupace a vlády Talibánu v Afghánistánu bylo překvapivě dostatek. Převážně všechny však pojímaly tyto události ryze v rámci historického popisu. Hlavní důraz byl kladen na analýzu historických událostí v závislosti na typickém charakteru obyvatelstva Afghánistánu a na jeho náboženských tradicích, které hrály velice výraznou roli v rámci celé občanské války. Důležité ale rovněž bylo získat poznatky z oblasti demografie a národního hospodářství, aby bylo možno analyzovat celkový dopad událostí na obyvatelstvo a ekonomiku země. Díky analýze historických událostí byl tedy vytvořen podklad pro demografickou analýzu, načež byly srovnány jednotlivé demografické ukazatele vývoje obyvatelstva a vytvořeny názorné grafy. Tato analýza pomohla objasnit významné změny v demografickém vývoji afghánského obyvatelstva. V oblasti analýzy hospodářského vývoje byla metodika zaměřena spíše na posouzení blahobytu obyvatelstva, protože celková analýza národní ekonomiky by jistě vydala na samostatnou bakalářskou, ba možná i diplomovou práci. V rámci socioekonomické sféry byla použita komparativní, čili srovnávací metoda, která se běžně využívá například v rámci statistiky. Jedná se o srovnávání jednotlivých údajů. Této metody bylo využito zejména při srovnávání demografických ukazatelů před invazí, během ní a po invazi. Ke znázorňování kvantitativních údajů jsem zvolila jako nejvhodnější způsob znázornění pomocí tabulky, k níž je vždy přiřazen jasný a srozumitelný popis všech údajů a dat.

9

Hlavní metodou tohoto zpracování byla kompilace. Velká část bakalářské práce je vlastně kombinací poznatků z několika různých zdrojů, které byly zkompletovány a logicky setříděny. Dále bylo využito také systému poznámek pod čarou, které napomohly vysvětlit nebo rozvést určité termíny potřebné pro celistvé pochopení výkladu, jež v rámci daného textu byly méně významné. Před započetím kompilace samotného textu byly určeny konkrétní výzkumné otázky, jež budou v závěru textu zodpovězeny. - Proč

v Afghánistánu

neprobíhala

intervence

podobně

rychle

a

jednoznačně, jako tomu bylo v jiných socialistických zemích? - Byla tedy občanská válka nevyhnutelná? - Jakou roli vlastně sehrál faktor Studené války? - Měla intervence Sovětského svazu dalekosáhlejší dopady, co se světového dění týče? - Jaké jsou možnosti rozvoje současného Afghánistánu?

10

4. ZHROUCENÝ STÁT Nejprve budu definováno, co je to vlastně stát, aby poté mohly být zdůrazněny rysy, díky kterým se stát zařadí do kategorie zhroucený stát. Podle Georga Jellinka (1906) je stát utvářen určitým „územím, obyvateli, kteří na něm žijí a mocenskou strukturou, která na daném území uplatňuje určitý vliv“ (Georg Jellinek, 1906). Dalším ze základních rysů státu je suverenita. Sorensen ve své publikaci Stát a mezinárodní vztahy (2005) cituje text Keohaneho z roku 1990. Text má následující znění: „Suverenita je trvalým a propojeným souborem formálních a neformálních pravidel, která stanovují modely chování, omezují jednání a formují očekávání.“ (Keohane, 1990 in Sorensen, 2005, s. 66). Aby tedy mohl stát vystupovat na mezinárodním poli jako nezávislý, musí být uznána jeho suverenita všemi ostatními státy. Podle Blackwellovy encyklopedie politického myšlení (1995) bylo formování státu v rámci historického vývoje neodmyslitelné a bylo pevně spojeno s politickým společenstvím. Stát je založen na pevně definovaných vztazích mezi jeho obyvatelstvem, tedy společností, a územím, na němž se rozkládá. Zároveň představuje univerzální druh činností, které jsou lidem předkládány jako nutnost. Stát jako takový tedy vytváří jednotu mezi lidmi ve státě a jejich majetkem. Má právo přikazovat těmto lidem prostřednictvím určité formy vlády. Činnost, která vytváří a udržuje stát, je vždy výlučná a prosazuje se nadřazeně v kontrastu s činnostmi jiných objektů. Tuto definici, tedy úpravu vztahů mezi lidmi a jejich majetkem, považujeme za minimální charakteristiku státu, která se dále profiluje na základě snahy nahradit anarchii řádem a spravedlivým právem. Podle Georga Sorensena (2005) jsou státy mezinárodními institucemi vedeny k homogenitě a napodobování jakéhosi ideálního vzoru státu, přičemž toto napodobování závisí také velmi na vnitřních předpokladech státu. Na základě typických rysů daných států a kultur však v rámci mezinárodního systému Sorensen rozlišuje státy moderní, postmoderní a postkoloniální. Právě postkoloniální státy jsou nejvíce ohroženy zařazením se do kategorie zhroucených států. Díky dekolonizaci totiž získaly tyto státy možnost stát se nezávislými bez ohledu na to, jak byly silné nebo slabé. Vznik postkoloniálních států byl navíc velmi ovlivněn mezinárodními silami a institucemi (o kolonizaci a dekolonizaci Afghánistánu viz příští kapitola). Mezinárodní společenství evropských států v 19. století vytvořilo jakési civilizační standardy, což byla kritéria pro 11

začlenění se do společenství suverénních států. Sorensen vychází z publikace Gonga, na jehož základě shrnul daná kritéria takto: 1. „Civilizované státy garantují základní práva, tj. život, důstojnost a vlastnictví, svobodu pohybu, obchodu a vyznání, zejména cizích státních příslušníků. 2. Civilizovaný stát má podobu organizované politické byrokracie s jistou účinností při spravování státní mašinerie a s jistou schopností organizovat sebeobranu. 3. Civilizované státy dodržují obecně akceptované mezinárodní právo, včetně válečných pravidel; udržují také vnitrostátní systém soudů, právních předpisů a veřejného práva, který zajišťuje právo pro všechny v jeho jurisdikci, a to stejně pro cizince i domácí. 4. Civilizovaný stát plní podmínky mezinárodního systému zajištěním adekvátních a permanentních cest

vzájemné diplomatické výměny a

komunikace… 5. Civilizovaný stát se ve velké míře přizpůsobuje akceptovaným normám a praktikám civilizovaného mezinárodního společenství; jako necivilizované, a proto neakceptovatelné byly nahlíženy např. satí1, polygamie a otrokářství“. (Georg Sorensen, 2005, s. 67). Z těchto civilizačních standardů můžeme tedy negací odvodit předpoklady zhrouceného státu. Jak již bylo uvedeno, nejohroženější jsou státy postkoloniální, přesto však některé z nich dokázaly dosáhnout značného rozvoje oproti jiným podobným státům. Dalším předpokladem zhroucení státních struktur jsou například dlouholetí vládci, kteří se dlouhodobě nesnaží o budování státu, nýbrž o vlastní prospěch ze svého postavení. Často se tak dostanou do krize i státy s relativně silnou surovinovou základnou, která pokud by byla dobře využita, mohla by mít velký ekonomický přinos pro daný stát. Velmi významným efektem je také struktura obyvatelstva v dané zemi. Jedná se zejména o etnickou nebo náboženskou roztříštěnost, která může vést například až k občanské válce, jež vyčerpá zdroje státu a vede k jeho zhroucení. Mnoho postkoloniálních států vzniklo tzv. od stolu, čili se v jednom státě ocitli příslušníci

1

Hinduistický obřad upálení vdovy spolu s manželovým tělem.

12

různých národů a různých kultur, které nedokážou společně fungovat v jednom státním útvaru. Podle Georga Sorensena (2005) se postkoloniální vůdci snažili především o udržení silných represivních institucí, tedy policejním složek a armády. Instituce, které měly zajišťovat blahobyt obyvatel a ekonomický rozvoj zůstávaly nedostatečně rozvinuté. Právě v tomto kontextu uvádí na základě díla Personal rule in Black Africa from Jackson, Rosberg 1982, také pojem „vláda silného muže“. V takovém státě jsou všechny významné pozice obsazeny loajálními osobami silného muže. Funkce státu je nedostačující a stát se stává zdrojem příjmů silného muže, který je přerozděluje mezi sebe a loajální (Jackson, Rosberg 1982 in Georg Sorensen, 2001, s. 101). Vláda ve zhrouceném státu ztrácí kontrolu nad obyvatelstvem, je slabá a nemá žádnou autoritu. Obyvatelstvo se orientuje na základě klanové, ne národní, příslušnosti a veškeré spory jsou řešeny bez přítomnosti právního aparátu. Sorensen uvádí, že ve zhrouceném státu je absence koherentní národní ekonomiky, kdy je systém závislý na světovém trhu a vývozu několik málo nezpracovaných surovin. Pro shrnutí všech atributů zhrouceného státu tedy využiju definice Crisis State Research Center při London School of Economics and Polical Science, která zhroucený stát jednoduše označuje jako stát, který selhal. Který není schopen starat se o vlastní bezpečnost a vykonávat státní funkce, a který nemá žádnou faktickou kontrolu nad vlastním územím a hranicemi. Zhroucený stát je tedy takový, který už nekontroluje podmínky své vlastní existence. Pro klasifikaci zhroucených států byl vytvořen Index zhroucených států, který zpracovává The Fund for Peace. Podle tohoto indexu, který je sledován od roku 2005 se nyní Afghánistán nachází na 6. místě ze 177 sledovaných zemí. Tento index je zpracováván na základě informací ze dvanácti ukazatelů politických, ekonomických a sociálních. Pomocí algoritmů jsou jednotlivé ukazatele převedeny na jakési skóre či body, které ukazují tlaky v dané sféře určitého státu. Podle celkového skóre jsou pak vytvořeny žebříčky zemí. V příloze jsou tabulky ukazatelů Afghánistánu, získaných z webu The Fund for Peace a jejich vývoj od roku 2005.

13

5. HISTORICKÉ SOUVISLOSTI 5.1 Kolonizace Afghánistánu Georg Sorensen (2005) ve své publikaci uvádí, že státy nejvíce ohroženy potencionálním zhroucením jsou státy postkoloniální. Uvedu proto alespoň základní informace o průběhu kolonizace Afghánistánu. Afghánistán se v 19. století stal sférou zájmu dvou velmocí, a to Velké Británie a tehdy stále ještě carského Ruska. Podle Jana Marka (2003) se tak Afghánistán sice stal mezinárodněpoliticky zajímavou oblastí, avšak jeho rozvoji tak nijak zvlášť nepomohlo, by spíše naopak. Britové se snažili získat vliv v zemi mírovým přístupem, tzn., že navazovali spíše přátelské styky. Tímto způsobem získali příslib, že se Afghánistán dobrovolně a svévolně nepřipojí k žádnému jinému spojenectví států kromě Velké Británie. Smlouva však nebyla zcela dodržena a někteří představitelé tehdejšího Afghánistánu přesto udržovali styky s Ruskem a Persií. Britové si tedy po několika vleklých válkách vydobyli afghánské území silou. Rusko od svých zájmů ustoupilo díky dohodě, v jejímž rámci získali většinu sporného území. Již v těchto bojích byla znát velká houževnatost a síla afghánského národa, jehož příslušníci dokázali využít místních specifických geografických a klimatických podmínek. Na konci 19. století začalo pomalu docházet k procesu vytváření centralizovaného státu. Jan Marek (2003) uvádí, že šlo o stát absolutistického typu a jeho utváření připisuje zejména zásluhám emíru Abdurrahmánovi. Dosud byl Afghánistán velmi roztříštěnou zemí bez svrchovaného panovníka, avšak Abdurrahmán se jej snažil všemožně upevňovat na základě evropského vzoru. Velká Británie však neměla zájem na tom, aby se z Afghánistánu stal právoplatný fungující stát, a proto místním státníkům vnutila další nerovnocennou smlouvu o rozdělení afghánského území. Z tohoto období vyplynula oblast sváru mezi Afghánistánem a Pákistánem v oblasti Durandovy linie, kdy došlo k přerozdělení území, které pak neprávem připadlo Pákistánu. Vzhledem k tomu, že afghánští zástupci byli nuceni přijímat nerovnocenné smlouvy s Velkou Británií, byl Afghánistán na počátku 20. století dle Jana Marka (2003) jednou z nejvíce zaostalých zemí. Vyhrocující se situace v Rusku však vzbudila v Afgháncích zájem o vlastní zemi a snahu také zasáhnout do jejího osudu. Zde se opět 14

projevuje ona houževnatost Afghánců a lpění na starých tradicích. Jan Marek (2003) reflektuje touhu Afghánců po starých zvyklostech, náboženských tradicích, zejména vyzdvihuje islámské právo šaría, soustavu islámských nábožensko-právních předpisů v jejich nejdogmatičtější podobě. V době první světové války se dle Jana Marka (2003) Afghánistán snažil udržet si neutrální postoje vůči evropskému dění, což se mu v podstatě po celé válečné období vcelku dobře dařilo. Obrat nastal v roce 1918, kdy Rusko projevilo vůči Afghánistánu přátelský postoj a nabídlo mu spolupráci. Naopak Velká Británie stále projevovala své nadřazené postoje a odmítla dokonce uznat nezávislost Afghánistánu. Toho využil Sovětský svaz ve svůj prospěch a jako první na světě uznal jeho nezávislost dne 27. března 1919. Tento akt byl následován vyhlášením války mezi Velkou Británií a Afghánistánem, která však po sérii vyjednávání dospěla dne 8. srpna 1919 k britskému uznání afghánské nezávislosti. V Afgháncích se tak mohl zakořenit dojem, že se z područí Velké Británie, potažmo neznabožského Západu, vymanili díky pomoci Sovětského svazu a jeho aktivitám v rámci nastolování míru a blahobytu všech lidí.

5.2 Rozdíl v přístupu SSSR a USA k dekolonizovaným zemím V rámci studené války se USA a SSSR neustále snažili o rozšíření sfér vlivu. Toto jejich soupeření bylo založeno na subjektivním vnímání moci a podpořeno nespočtem mezinárodních smluv a dohod o vzájemném respektování, zejména na poli mezinárodního řádu. Vytvořily se tak dva světové superbloky s rozdílnými politikami. Dle Sorensena existovala jasně daná pravidla a omezení pro USA a SSSR, jako například totální zákaz dobývání území, či pokusy o změnu hranic států užitím síly. Naopak intervence byla mezi supervelmocemi respektována, dokonce i násilná, čehož Sovětský svaz velice hojně využíval. Zde je na místě uvést rozdíly v přístupu obou velmocí k nově dekolonizovaným zemím. Sovětský svaz, jak už bylo dříve naznačeno, vždy propagoval spíše užití síly a vojenské intervence, jak uvádí Sorensen. Jednalo se o vnější nátlak a neustálou kontrolu spojenou rovněž se šířením komunismu. Byť sebemenší uvolnění států v područí SSSR vedlo k zavržení tohoto systému a zpravidla pak následovala vojenská intervence, aby nedošlo k ohrožení impéria a inspiraci ostatních států. Naopak USA se vydaly cestou 15

všeobecného přijetí státu a jeho podporou. Sorensen cituje, že se jednalo o „impérium vytvořené na základě pozvání“ (Lundestad, 1986 in Sorensen, 2005, s. 70). Marshallův plán a bretton-woodský systém měly vést k rychlé hospodářské obnově států a zvýšit vzájemný kontakt mezi zeměmi.

5.3 Sovětský komunismus Blackwellova encyklopedie politického myšlení (1995) označuje ideologii Sovětského svazu jako důsledek vlivu marxismu na ruské intelektuály konce devatenáctého století. Jako první vyslovil v roce 1883 myšlenku o tom, že hlavní revoluční silou bude průmyslové dělnictvo, Plechanov. Později tuto myšlenku podporoval a prosazoval Vladimir Iljič Lenin, který ale zahrnul do této otázky také venkovský lid. V roce 1903 se oficiálně zformovala RSDDS, Ruská sociálně demokratická dělnická strana, která se bezprostředně poté rozdělila na bolševiky (Lenin) a menševiky (Martov), kteří se různili v otázce povinností členů strany. Tyto názvy pocházejí z ruských výrazů označujících většinu a menšinu – Leninova strana získala na kongrese většinu. Jednota bolševiků a Leninův kult je výrazně odlišovali od dalších podobných skupin. Dle Blackwellovy encyklopedie politického myšlení (1995) se vzhledem k výhře bolševiků v občanské válce začala zpřísňovat vnitřní kázeň a strana si tak upevňovala mocenský monopol. V odkazu Lenina pokračoval dále Stalin, který položil základy konsolidace sovětského režimu. Stalin se na rozdíl od Lenina neopíral o socialistickou revoluci v jiné evropské mocnosti a prosazoval, že budovat socialismus může Rusko i osamoceně. Blackwellova encyklopedie politického myšlení (1995) označuje za důležitý odkaz Stalina tvrzení, že třídní boj bude s přibližujícím se socialismem sílit a stát, jako takový nezanikne, avšak musí být posílen proti vnějším vlivům. V roce 1961 Chruščov oznámil plné a definitivní vítězství socialismu a zahájil tak etapu budování komunismu. Od této doby se Sovětský svaz definuje jako socialistický všelidový stát, což bylo v roce 1977 zakomponováno i do ústavy státu. Dosáhnout komunismu se mělo v roce 1980, avšak přibližně v této se začalo tvrdit, že přechod od socialismu ke komunismu bude mít delší průběh a došlo rovněž k připuštění možnosti neshod zájmů různých společenských skupin. Sebeanalýza sovětského komunismu měla dle Blackwellovy encyklopedie 16

politického myšlení (1995) značné rezervy ve vysvětlování „koncentrace rozhodovací moci v samozvaném politbyru a dominantního společenského a politického postavení elit, těšících se značným společenským a ekonomickým privilegiím“. Sovětský svaz definuje Georg Sorensen jako „nestejně se chovající jednotkou“. Vychází z toho, že v rámci určité izolovanosti byl Sovětský svaz schopen dosáhnout velkého a rychlého rozvoje, zejména díky násilné industrializaci, která rapidně zvýšila zaměstnanost a tím příjmy nejnižších vrstev obyvatelstva. Sovětský svaz byl autokracií, kdy moc byla v rukou komunistické strany, rozhodování bylo centralizované a nedemokratické. Georg Sorensen cituje ve své publikaci Stát a mezinárodní vztahy: „Sovětský svaz byl ovládán lidmi, nikoliv zákony. Nikdo si nikdy nemohl být přesně jistý tím, jak bude systém fungovat v konkrétním případě. Systém do značné míry postrádal pravidla“ (Hody, 1995 in Georg Sorensen, 2005, s. 57). Celá vláda Sovětského svazu byla založena na donucovacích metodách, represích a trestech. Vysoce postavené osobnosti, které mohly narušit integritu strany, byly odsunovány do gulagů apod. Stejně tak další nepohodlní občané. Sorensen (2005) odhaduje se, že v pozici jakýchsi otroků se za vlády Stalina nacházely miliony lidí. „V ekonomické rovině se jednalo o direktivní systém s kolektivizovaným zemědělstvím, orientovaný na těžký průmysl“ (Georg Sorensen, 2005, s. 57). Sovětský svaz se však potýkal s velkými problémy souvisejícími s řízenou ekonomikou. Nemohl se absolutně rovnat, co se do rychlosti růstu tržních ekonomik týče, se západními kapitalistickými zeměmi.

5.4 Situace před intervencí Pro celistvé pochopení událostí, které následovaly po invazi Sovětského svazu do Afghánistánu, potřebujeme znát, co předcházelo intervenci, průběh intervence samotné a následné události, které vedly až k občanské válce. Po smrti Stalina začal v Afghánistánu Sovětský svaz s výstavbou pekáren a sil na obilí, obzvláště důležité byly také stavby dopravních komunikací v zemi. V roce 17

1957 začal svaz zásobovat Afghánistán dodávkami zbraní, tanků a letounů. Martin Novák (2008) uvádí, že kromě materiálního zajištění poskytovali Sověti také možnost studia v zemích celého Sovětského svazu, což se samozřejmě týkalo i tehdejšího Československa. Stavby a další projekty byly dle mého názoru realizovány již s jistým záměrem do budoucna. Sověti si projevovanou podporou chtěli získat vládnoucí vrstvu na svoji stranu, aby tak mohli rozšiřovat sféry vlivu dále směrem k pobřeží Indického oceánu a dosáhnout tak konečně teplých moří, díky což by samozřejmě znamenalo strategickou výhodu ve Studené válce. Vzhledem k tomu, že se Afghánská vláda v šedesátých letech cele věnovala konfliktu s Pákistánem, přestala vnímat SSSR jako možného narušitele vnitřních státních záležitostí. SSSR tak naprosto nerušeně získal výhradní dominanci v afghánském zahraničním obchodě (v roce 1970 již podle Martina Nováka (2008) činil vývoz do SSSR 40% veškerého afghánského exportu). Co se týče oficiální zahraniční pomoci, tak podle Martina Nováka (2008) od konce 2. světové války až do sedmdesátých let poskytl Sovětský svaz Afghánistánu asi 1,3 miliardy amerických dolarů prostřednictvím různých projektů. Na rozdíl od americké pomoci Afghánistánu, která ve stejném období tvořila asi půl miliardy amerických dolarů. V této době USA spíše pouze monitorovaly danou situaci. Jistě si nemohly nevšimnout vzrůstající aktivity SSSR, ale zřejmě jí nepřikládaly ještě přílišný význam. Lze polemizovat, zdali při dřívějším zásahu USA mohla situace dopadnout jinak. V této době však ještě byli u moci politici, kteří preferovali bezkonfliktní průběh kontaktu se SSSR, zároveň byla situace také velmi nepředvídatelná vzhledem k charakteru země a jejich obyvatel. V roce 1973 došlo k historicky velmi významnému převratu. Byl to jeden z mnoha, avšak přinesl významné změny. Bratranec stále ještě vládnoucího krále Záhira Daúd se pokusil s pomocí armády o vojenský puč. Vzhledem k tomu, že Záhir byl na zahraniční cestě a neprojevil žádný odpor ani na dálku, skončil puč úspěšně pro Daúda, jež ihned pár hodin poté prohlásil Afghánistán za republiku. V čele s Daúdem, který byl podporován armádou, zavázanou SSSR kvůli zásilkám zbraní a netajíce se sympatiím k SSSR a komunismu všeobecně, bylo jasné, jakou cestou se bude Afghánistán v příštích několika letech ubírat.

18

K tomu, aby mohl SSSR i politicky infiltrovat Afghánistán zbývalo jediné. Vytvořit místní komunistickou stranu. Což se na začátku roku 1965 také povedlo a vznikla tak Lidově demokratická strana Afghánistánu (LDSA). Martin Novák (2008) uvádí, že měla za úkol seznámit místní obyvatelstvo s principy komunismu a položit základy dělnické třídy. Vzhledem k tomu, že byla strana složena na prvním místě ze silně věřících muslimů a ne oddaně spolupracujících komunistů, došlo brzy k rozporům mezi názory a rozkolu stranu. Vznikly tedy dvě odnože. Umírněná skupina Parčam byla složena převážně z Tádžiků a zastávala pozvolný přechod k socialismu. Radikální skupina Chalk sestávala z Paštúnů a obviňovala Parčam ze zrady marxistickoleninských ideálů, jak uvádí Novák (2008). Požadovali okamžité nastolení komunistické diktatury. Nastolení socialismu v silně nábožensky založené společnosti, kde byla velmi nízká míra vzdělanosti a neexistovala zde žádná dělnická třída, přičemž veškerou moc drželi v rukou kmenoví vůdci, bylo velmi těžkým úkolem pro LDSA. Prezident Daúd záhy poté vytušil, že komunisté po něm budou vyžadovat účast na vládnutí a on by tak neměl dostatečné pravomoci, o kterých dlouhou dobu snil. Svým výrokem „Nepotřebujeme v Afghánistánu žádné importované ideologie.“ (Daúd in Martin Novák, 2008, s. 30) dal jasně najevo, že se nehodlá s komunisty o moc dělit. Začalo tak docházet k pronásledování komunistů. Pronásledování se týkalo rovněž radikálních islamistů nesouhlasících s Daúdovým režimem, kteří se začali srocovat za hranicemi Pákistánu a tvořit první exilové opoziční skupiny, tedy původní jádro džihádu. Zbraně od SSSR Daúd nakupoval dále, avšak začal se orientovat spíše na západní země, jako byly USA anebo z blízkých zemí Írán a Indie, což představovalo pro SSSR značné ohrožení. Investovali do svých plánů v Afghánistánu již značkou sumu peněz i aktivity, a proto si Sověti nemohli dovolit tuto hru prohrát kvůli rozmarům Daúda. V roce 1977, dle Martina Nováka pravděpodobně pod vlivem KGB, došlo ke sjednocení LDSA. V této době čítala asi tři tisíce členů převážně z vyšších vrstev. Daúd se snažil reagovat uzákoněním vlády jedné strany. Sovětský svaz musel na tuto situaci rychle odpovědět, protože pociťoval nebezpečí z otevřeného prostoru pro USA. Této situaci navíc nijak neulehčovala Daúdova výměna sovětských poradců za poradce ze západu a zejména indické poradce. Podle Brönnera (1982) tak otevřel dveře zároveň americké CIA a íránské tajné policii SAVAK. Jeho preference začínaly být naprosto zřejmé a Sověti tak museli učinit zásadní krok. 19

Daúd se pro Sovětský svaz stal nepohodlným a pokud mělo dojít ke komunistickému převratu, musel být tehdejší prezident odstraněn. Stalo se tak během vojenského puče dne 27. dubna 1978, kdy byl Daúd i se svými přívrženci zastřelen. Podle Brönnera (1982) byla důvodem tohoto povstání vražda velmi známého člena ústředního výboru LDSA Míra Akbara Chajbara, která měla být vykonána na rozkaz Daúdova ministra vnitra. Na pohřbu Chajbara pak vypukly mohutné demonstrace pod vedením LDSA, které podle Brönnera (1982) vyústily v obvinění CIA a SAVAK z tohoto zločinu, čímž byl nepřímo obviněn i Daúd. Neexistují žádné důkazy, že by do této akce byli Sověti jakkoliv zapojeni, že by ji plánovali, či že by o ní alespoň dopředu věděli. Jejich podíl ale jistě tkví minimálně v tom, že infiltrovali Afghánistán marxistickými a leninovskými ideologiemi a způsobili tak ve státě rozkol. Již 27. 4. 1978, kdy se stále ještě bojovalo v prezidentském paláci, bylo vydáno první poselství nového režimu: „Poprvé v historii Afghánistánu zmizely poslední zbytky monarchie, tyranie a despotismu. Veškerá moc ve státě je v rukou lidu.“(In Martin Novák, 2008, s. 33). Dne 30. dubna 1978 byla republika přejmenována na Afghánskou demokratickou republiku a novým představitelem státu se stal radikální komunista Núr Muhammad Tarakí2, který okamžitě znovuotevřel brány sovětským poradcům. Tarakího nový režim chtěl podle Brönnera (1982) zavést pozemkovou reformu a provést důležité společenské změny, které by definitivně ukončily veškeré dosavadní feudální výsady, jež byly za Daúdova režimu afghánské vládnoucí vrstvě tolerovány. Samozřejmě měl také v úmyslu prohloubit spolupráci se Sovětským svazem a nahradit dosavadní výuku angličtiny pouze výukou ruštiny. Co se týče postoje Spojených států amerických k vzniklé situaci, můžeme s jistotou říct, že panovala velká nejistota z budoucího dění. Sovětský svaz neustále pokračoval ve vyzbrojování Afghánistánu a po únosu amerického velvyslance v Kábulu Spojené státy dle Nováka (2008) s konečnou platností zastavily veškeré toky peněz, které byť v malé míře, ale přece jen, do Afghánistánu plynuly. Nutno však podotknout, že byla zastavena pouze podpora oficiální vládě Afghánistánu. (V důsledku pozdějších nenadálých situací totiž plynula finanční pomoc Spojených států amerických do Afghánistánu ještě mnohem vyšší, než kdy jindy.) 2

Tarakí byl vůdcem vojenského puče provedeného LDSA proti Daúdově vládě v roce 1978. Zároveň stál také v čele jedné ze dvou sekcí LDSA, konkrétně to byla Chalk.

20

Tarakí měl v úmyslu integrovat Afghánistán v područí Sovětského svazu až do Rady vzájemné hospodářské pomoci a do Varšavské smlouvy, jak uvádí Martin Novák (2008). Výraznou osobností této doby je však také premiér a současně ministr zahraničí v jedné osobě, Hafizulláh Amín, muž číslo dvě ve straně LDSA. I díky němu byla mezi SSSR a Afghánistánem podepsána smlouva o všeobecné vzájemné spolupráci mezi oběma státy. Tato smlouva obsahovala také dodatek o pomoci při ohrožení bezpečnosti nebo napadení, což dle sovětského vedení ospravedlňovalo následnou vojenskou intervenci. Od roku 1978 docházelo k sérii různých vzpour Afghánců proti komunismu. V Afghánistánu se pomalu, ale jistě, schylovalo k válečnému konfliktu. Novák (2008) uvádí, že odezvy ze SSSR doporučovaly, aby byla LDSA mírnější vůči islámu a obyvatelům Afghánistánu celkově. Sílily totiž názory, že by despotické vedení státu nemuselo případný konflikt vyhrát. Vzpoury byly tak silné a skupiny odpůrců režimu tak početné, že vláda pomalu ale jistě začínala ztrácet kontrolu nad venkovským územím. Tito povstalci byli sice vyzbrojeni meči, sekerami, noži a holemi, ale Tarakího armáda byla v tomto období rozpolcená. Některé jednotky byly složeny z nucených odvedenců a navíc byli vojáci v podstatě nuceni bojovat proti svým bratřím. Velkým problémem armády tak byly početné dezerce. Vnitřní události ve státě a opětovný rozkol LDSA vedly také ke smrti prezidenta Tarakího, který byl zavražděn. Podle Nováka (2008) mezi Tarakím a Amínem probíhaly osobní rozpory o hlavní moc ve státě již nějakou dobu. Amín tedy využil nepokojů, aby se zbavil svého protivníka v cestě na prezidentské křeslo. Tarakí byl Sověty velmi oblíben. Na popud jeho zavraždění a možné změny režimu, kterou Amín zamýšlel, bylo podle Nováka (2008) rozhodnuto o zahájení intervence Sovětského svazu v Afghánistánu.

5.5 Průběh intervence Nejprve se rozhodlo o mobilizaci sovětských muslimských etnik, které byly vyslány do Afghánistánu v prosinci 1979. Podle Martina Nováka (2008) se tak mělo zamezit přílišnému zájmu západního světa o tuto událost. Až později tedy začaly do země proudit sovětská vojska složená z Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. S postupem 21

sovětské armády se zároveň stavěly provizorní ropovody, aby měla okupující armáda vždy pohodlný přístup k pohonným hmotám. Obsazení vládních budov probíhalo velmi drastickým způsobem. Všichni představitelé státu byli zavražděni. Prezident Amín byl zavražděn přímo ve svém prezidentském paláci. Novým prezidentem byl ustanoven Babrak Karmal3. Během prvního týdne invaze bylo do Afghánistánu přesunuto podle Nováka (2008) na padesát tisíc sovětských vojáků. Odpor trval několik málo dní, veškeré klíčové státní objekty byly obsazeny Sověty. Reakce USA na sebe nenechala dlouho čekat. James Carter, tehdejší prezident, prohlásil, že na základě daných událostí, kterými Sovětský svaz porušil uvolňování napětí mezi velmocemi, odstupuje od Smlouvy o snížení strategických útočných zbraní a s okamžitou platností také zastavuje prodej obilí do SSSR. Hlavním aspektem celé věci však byla přímá nabídka podpory USA afghánským partyzánům. Podpora probíhala prostřednictvím značných finančních toků, za které si byli Afghánci schopni pořídit dostatečné množství zbraní na revoluční boje. V Afghánistánu se tak střetly v nepřímém boji dvě světové velmoci. USA se rovněž výrazně zasadily o tajné smlouvy se Saúdskou Arábií, Izraelem a Egyptem o nákupu jejich zbraní sovětského typu4. Společná podpora napříč těmito zeměmi byla sama o sobě velmi zajímavým diplomatickým krokem, protože v podstatě mezi všemi navzájem hořel určitý konflikt. Sovětský svaz byl za vpád do Afghánistánu odsouzen všemi muslimskými zeměmi a ztratil tak významnou podporu ze strany svých obchodních partnerů z Blízkého Východu. Navíc jasné odsouzení sovětské intervence proběhlo také v rámci OSN, což bylo další těžkou ránou na poli diplomacie a zahraniční politiky SSSR.

3

Karmal byl zakládající člen LDSA, kterého Amín v rámci mocenských soubojů odsunul na nějakou dobu do zahraničí, konkrétně do Československa. 4 Sovětské zbraně byly zpočátku nabídnuty mudžáhidům proto, aby byla podpora USA a dalších zemí udržena co nejdéle utajena.

22

5.6 Džihád Afghánci, posilněni hmotnou i nehmotnou podporou z celého světa, se začali proti okupaci bouřit a započali svůj „džihád5“ proti komunismu. Do země už v roce 1980 proudily davy mudžáhidů6 z různých koutů islámského světa. Všichni putovali přes pákistánská výcviková střediska a Pákistán tak podle Nováka (2008) vydával víza jako na běžícím páse (čímž vyjadřoval značnou podporu afghánskému odboji, jehož účastníkům poskytoval zázemí). Každý muslim, který chtěl pomoci v džihádu a stát se mudžáhidem tak měl právo na pobyt v jejich zemi. Tito bojovníci chtěli na základě jednotného náboženství pomoci svým bratrům v džihádu proti okupantům, kteří plivali na jejich víru. Podnětem k tak velkému kolektivnímu mezinárodnímu odboji byla zejména sovětská netolerance islámu. Oleg Sarin a Lev Dvoretsky (2001) udávají, že Sověti nepovažovali mudžáhidy za hrozbu, dokonce je velmi podceňovali. Označovali je za „bandity, teroristy a dušmany (nepřátele)“ (Oleg Sarin a Lev Dvoretsky, Afghánský syndrom, s. 62). Martin Novák (2008) udává, že přes pákistánská výcviková střediska mohlo projít sto až stopadesát tisíc mužů. Celkový počet mudžáhidů, kteří se zapojili do džihádu v Afghánistánu, však nelze zjistit. Paradoxně jich mohlo být několikanásobně více, než je samotných obyvatel Afghánistánu. Jedním z tisícovek mudžáhidů, kteří přicestovali do Pákistánu potažmo Afghánistánu, byl i Usáma bin Ládin. Zřídil v Péšaváru náborové středisko a nemocnici z vlastních finančních zdrojů, ale podílel se i na dalších projektech, které měly pomoci v džihádu. Podle Martina Nováka (2008) některé zdroje uvádějí, že měl bin Ládin pracovat přímo pro americkou tajnou službu, ale u tak zatvrzelého islamisty to osobně nepovažuji za možné. Možné je, že přijal určité finanční injekce pocházející od USA, ale pouze za účelem totálního úspěchu džihádu. Ostatně v jeho postavení ani to nemusí být pravda. Byl synem bohatého saúdského stavebního magnáta, čili vlastních financí měl pravděpodobně dostatek. O opaku tohoto tvrzení zase hovoří fakt, že podle Nováka (2008) měla bin Ládinova rodina velmi blízko k Saúdské královské rodině, která udržovala velmi blízké vztahy s USA…

5 6

Svatá válka proti nevěřícím, potažmo všem utlačovatelům. Bojovník, prosazující zájmy svaté války.

23

Američané s podporou džihádu příliš neváhali. James Carter ještě na následující období, kdy nebyl znovuzvolen, urychleně odsouhlasil balík podpory čítající padesát milionů amerických dolarů. Carterův poradce pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzeziński vydal toto prohlášení: „Naším cílem je učinit pro Sověty okupaci v Afghánistánu tak nákladnou a bolestnou, jak jen to bude možné. Znamená to dát rebelům peníze, léky, zbraně a technickou pomoc.“ (Zbigniew Brzeziński in Martin Novák, 2008, s. 92) Carterův nástupce, Ronald Reagan, měl na podporu džihádu podobný, ne-li ještě radikálnější názor než sám Carter. Na rozdíl od svých předchůdců se nebál ani přímého otevřeného střetu v rámci Studené války. Finanční toky z USA tak neustále rostly. Mudžáhidové měli sice zpočátku velmi zastaralé zbraně a vybavení, ale dokonale využívali znalostí o místním hornatém a mnohdy nepřístupném terénu, ve kterém vedli svoji partyzánskou válku. Rodilí Afghánci naopak nebojovali pouze skrytě. Obzvláště ve velkých městech docházelo k demonstracím, kdy nebyli výjimkou ani taková hesla, jako například „Afghánistán není Československo“ (Martin Novák, 2008, s. 75). Tyto demonstrace končily zpravidla velmi krvavě. Hlavní zdroj zbraní, munice a zejména peněz přicházel přes Pákistán. Na obou stranách hranice mezi těmito zeměmi žijí totiž Paštúni, a proto tato část hranic byla nejlépe prostupná pro převoz proviantu. Tato oblast byla tedy prvním cílem sovětského protiútoku. Zemřely tisíce civilistů a z oblasti se postupně stávala měsíční krajina. Velké množství uprchlíků směřovalo přes hranici do Pákistánu. V postupu let Sověti uplatňovali tzv. migrační genocidu, čímž se snažili zničit zázemí partyzánských bojovníků. Pouze během prvního roku okupace tak do Pákistánu přišlo na jeden a půl milionu uprchlíků. Vytvořil se zde obrovský utečenecký tábor plný zejména žen a dětí, často zmrzačených nášlapnými minami. V této situaci se stal velmi významnou osobou americký kongresman Charles Wilson, který byl hlavním článkem v dosud největší vojenské operaci americké CIA, a to operaci Cyklon. Šlo o dodávky peněz a zbraní mudžáhidům bojujícím v Afghánistánu. Zpočátku to byly zbraně sovětského typu, aby byla operace lépe utajena. Postupem času však CIA dodávala i americké zbraně. Významná finanční pomoc mudžáhidům je zásluhou zejména kongresmana Wilsona, který ovlivňoval rozpočet amerických vládních institucí, zabývajících se touto tématikou. Wilson byl silně 24

ovlivněn osobními zážitky, protože osobně navštívil utečenecké tábory v Pákistánu a na vlastní oči viděl hrůzy, jaké Sověti Afgháncům prováděli. Zasažen byl zejména trpícími dětmi, které byly často zmrzačené anebo přišly o své rodiny. Jednání Wilsona je jistě záslužné, co se týče vítězství Afghánistánu nad Sovětským svazem. Otázkou však je, zdali se Wilson nenechal příliš zaslepit válečnými hrůzami, které viděl na vlastní oči a které byly možná účelně Wilsonovi ukazovány tak, aby kongresman zajistil větší podporu mudžáhidům. Wilson jako jedinec hrál velmi výraznou roli v boji proti komunismu a snaze o ukončení sovětské invaze v Afghánistánu. Zároveň ale hrál tu nejvýznamnější roli při podpoře budoucího největšího nepřítele západního světa, tedy Talibánu a samozřejmě teroristické organizace Al­Káida. Možná, že kdyby jeho politická síla neklesla bezprostředně po vítězném konci konfliktu v Afghánistánu a kdyby dokázal pokračovat v podpoře a obnově Afghánistánu, pak by byla situace jiná a nechopil by se moci Talibán, který pak připravil pro Afghánce další roky utrpení.

5.7 Ukončení okupace a mírová jednání Přestože se Afghánistán pomalu měnil ve vybydlenou pustinu, mudžáhidové ve svém odboji rozhodně nehodlali ustoupit. Naopak ze strany SSSR se pomalu vytrácelo odhodlání. Na vině byla špatná ekonomická situace a vlastní problémy uvnitř státu. V roce 1985 nastupuje v SSSR k moci Gorbačov, který chtěl konflikt v Afghánistánu co nejdříve ukončit. Zároveň mu podle Nováka (2008) také docházela trpělivost s Babrakem Karmalem, který svoji roli zadanou Sovětským svazem, absolutně nezvládl, a proto byl Moskvou sesazen z funkce. Moskva na jeho místo dosadila radikálnějšího Muhammada Nadžíbulláha, vůdce tajné afghánské policie KHAD. V roce 1986 se konalo tajné jednání, kde se rozhodlo o opuštění Afghánistánu, protože jiné reálné řešení nepřipadalo v úvahu. Gorbačov byl navíc přesvědčen, že Američané jistě neobsadí uvolněný Afghánistán, aby si tak zřídili americké základny na dosah sovětským hranicím. Proti tomuto názoru však stála ruská KGB, jejíž představitelé byli naprosto opačného názoru než Gorbačov a tvrdili tedy, že veškerý prostor, který Sověti neúspěšně opustí, vyplní američtí agenti. 25

Částečně v tom měli ruští agenti pravdu. Na konci roku 1986 totiž Spojené státy americké radikálně zasáhly do průběhu bojů v Afghánistánu. Poskytli mudžáhidům svoje Stingery – rakety země-vzduch, což znamenalo obrat ve veškerých bojích. Sověti ztratili svoji absolutní převahu ve vzduchu a znamenalo to pro ně velké ztráty, jak materiální, tak ztráty na životech. Dosud neměli mudžáhidové žádné prostředky, se kterými by Sovětům způsobili tak obrovské škody. I přes rozpory Gorbačova a KGB se začala rozvíjet mírová jednání v podání Moskvy, Washingtonu, Islámábádu a Kábulu samozřejmě. Měla být kompletně pozastavena podpora mudžáhidům ze západu a ze SSSR měla proudit už jenom humanitární podpora. Došlo ale k zásadní chybě a to té, že k vyjednávání o míru nebyli přizváni zástupci z řad mudžáhidů. Tím pádem pro ně smlouva neměla žádnou platnost a oficiálním vyjádřením veřejně odmítli se jí řídit. Ozbrojené povstalce se tak stále nedařilo dostat pod kontrolu. Nadále pokračovali v útocích, jak na odcházející sovětskou, tak i afghánskou armádu. Proto SSSR obnovil dodávky zbraní, což ovšem pákistánští a američtí představitelé považovali za porušení smlouvy. Vypracovali tedy plán na totální doražení skomírajícího komunistického režimu v Afghánistánu. Podstatou plánu bylo použít mudžáhidy pro obsazení Džalálábádu, nastolit zde provizorní vládu a tu pak šířit dál zemí.

Ovšem nastalé komplikace v podobě nastupujícího Talibánu a bojů o

prezidentský úřad vedly k tomu, že se Afghánistán na několik dlouhých let ponořil do hrůz občanské války. Ve spojení s událostmi v Evropě a pádem Sovětského svazu začala CIA nabývat přesvědčení, že větším problémem než komunisté v Afghánistánu začínají být islamističtí fundamentalisté. Dle CIA začaly v Afghánistánu sílit obavy i místních obyvatel z vítězství mudžáhidů. Dá se říct, že v této době se poprvé začalo ukazovat, že vyzbrojení povstalců nemusí skončit dobře. Sovětský svaz se od Afghánských mudžáhidů distancoval a Spojené státy rovněž přesunuly sféry svého zájmu do jiné světové oblasti a nechaly Afghánistán napospas povstalcům. Mudžáhidové už sice nebyli podporováni ze strany USA, měli přesto stálou podporu od Saúdské Arábie a Pákistánu.

26

6. NÁSTUP TALIBÁNU V roce 1990 došlo v Afghánistánu pod vedením Nadžíbulláha k řadě změn. Prezident se dle Martina Nováka (2008) stavěl do role afghánského vlastence a využíval odporu obyvatelstva vůči komunistickému režimu, přestože podle Nováka (2008) vděčil zejména Sovětskému svazu za dodávky peněz, které ho držely u moci. Došlo ke změně ústavy a název státu již nyní tvořila pouze slova Afghánská republika. Po odchodu sovětských vojáků ze země proběhlo několik pokusů o mocenský převrat. Kvůli puči v SSSR a dalším politickým událostem, přestaly dne 13. září 1991 do Afghánistánu proudit dodávky zbraní a peněz na pomoc proti místním povstalcům, což znamenalo pro Nadžíbulláha doslova pohromu. Vzhledem k tomu, že si již nemohl dovolit platit armádu, docházelo k častým dezercím. Vojáci se přidávali na stranu povstalců, protože mudžáhidové stále měli dostatek financí na platy. Dezertéři samozřejmě brali s sebou veškerou výstroj a výzbroj, dokonce obsazovali celé základny a letiště. Prezidentovi nezbývalo nic jiného než 18. března 1992 oznámit svoji rezignaci. Nadžíbulláha

vystřídala

nová

prozatímní

vláda

mudžáhidů

v čele

s Hekmatjárem. Prezidentského úřadu se ujal Rabbání. Afghánistán byl rozpolcen mezi jednotlivé povstalecké skupiny, které se pokusily ovládnout Kábul ve svůj prospěch. Nastaly líté boje o hlavní město. Předáci umírněnějších skupin se sice snažili o mírová jednání, avšak Afghánistán byl tak rozpolcen, že smlouvy byly sice podepsány, ale bohužel nikdy nebyly dodrženy. Základy Talibánu se rodily na pomezi afghánsko-pákistánských hranic, kde se již od roku 1979 srocovali studenti afghánských madras7, převážně uprchlíci před sovětskou okupací. Studenti zde získali zbraně a tvrdý vojenský výcvik za účelem osvobození Afghánistánu od sovětského útlaku. Svůj název zvolili dle afghánské perštiny, která studenty označuje jako hledače vědění – tálibáne ilm. Talibánci se tedy dle Jana Marka (2003) považovali za hledače vědění a Boha, ideově se hlásili k wahhábismu8.

7

Ortodoxní islámské náboženské školy, kterých jsou v Pákistánu i v Afghánistánu tisíce. Wahhábismus je islámské učení, které v 18. století v Arábii založil reformátor islámu Muhammad ibn Abd al-Wahháb. Jedná se o obnovu čistoty islámu. Toto učení je velmi ortodoxní, zakazuje tělesné požitky, kult svatých a jakékoliv zprostředkující články mezi člověkem a Alláhem. 8

27

Jan Marek (2003) charakterizuje Talibán jako vojensky organizované islamistické fundamentalistické hnutí. Fundamentalistické proto, že se Talibán snažil o návrat ke kořenům toho nejzákladnějšího islámu. Jeho členy byli výlučně dobrovolníci, kteří byli díky zahraniční podpoře džihádu velmi kvalitně vyzbrojeni. Hlavním cílem Talibánu bylo nastolit v zemi klid, (jeho členové totiž prožili většinu života ve válečném období), což by samo o sobě bylo velmi ušlechtilé. Talibánci si však zvolili cestu nejpřísnějších zásad ortodoxního islámu a zároveň se neostýchali vymáhat dodržování těchto zásady mnohdy velmi krutými způsoby. Zpět z Pákistánu do Afghánistánu se začali vracet v roce 1994 posíleni příslušníky dalších národů, jako byli například Pákistánci, saudští Arabové, Iráčané atd. Usadili se v Kandaháru a nadále čerpali hmotnou podporu od militantních muslimských organizací z celého světa. Afghánci je zpočátku podle Marka (2003) vítali s nadšením, protože Talibán se zdál být prvním hnutím, které mělo sílu a odvahu vytlačit všechny různé povstalecké skupiny a centralizovat zemi. V září roku 1996 již měli Talibánci podle Jana Marka (2003) kontrolu nad hlavním městem a devíti desetinami Afghánistánu. V těchto letech po dlouhé době přestalo Afghánistán ovládat bezvládí, avšak lze polemizovat, jestli takový posun nebylo pouze příslovečné z bláta do louže. Existovaly sice určité snahy o jistý řád, potírání korupce a obnovení obchodu. Bylo také zakázáno pěstování opia. Toho všeho však bylo dosaženo pomocí nastolení tvrdého práva v nejpřísnějším duchu prvotního islámu. V čele stanul vesnický duchovní a podel Marka (2003) samozvaný vládce Muhammad Umar, který přejmenoval stát na Islámský emirát Afghánistán a snažil se zde dle slov Marka (2003) nastolit ten nejryzejší islámský režim na světě. Tyto snahy nového vládce brzy přiměly obyvatelstvo k rychlému vystřízlivění a do země opět vstoupil strach. Neexistovala žádná ústava, právní stát byl utopií a soudy byly nezávislé jen s velkou dávkou představivosti. Opět se začaly praktikovat tresty v podobě utínání rukou, kamenování a bičování, a to podle Řezáče (1993) i za ty nejmenší prohřešky. Lidská práva byla pro Umara pouze vzletným výrokem. V roce 2001 se po událostech ve spojitosti s Al-Káidou a americkou invazí do Afghánistánu sjednotila tzv. Severní aliance, což byly zbytky bývalé prozatímní vlády mudžáhidů. Dne 7. října 2001 byla zahájena operace Trvalá svoboda, díky níž mohla

28

Severní aliance již v listopadu téhož roku obsadit Kábul. O měsíc později byla dobyta poslední talibánská základna a svržena Umarova vláda.

29

7. TALIBÁN A ÁL-KÁIDA Podle Jana Marka (2003) bylo dění v Afghánistánu za vlády Umara čistě národní věcí. Umar nikdy nepožadoval šíření této islámské revoluce za hranice země. Spíše se snažil o uznání tohoto režimu na mezinárodní scéně, což se mu podařilo pouze u Pákistánu, Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů. U většiny islámských zemí tedy afghánský fundamentální islamismus uznáván nebyl. Navíc v roce 2001 Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty svoje styky s Afghánistánem přerušily, čili se země pod vládou Talibánu ocitla v podstatě v diplomatickém vakuu. Toto byly pravděpodobně ty impulzy, které vedly Umara ke spojení s bin Ládinovou Al-Káidou. Tato teroristická organizace vznikla na pomezí afghánskopákistánských hranic, kdy sem dorazily v osmdesátých letech tisíce mudžáhidů od Maroka až po Filipíny. Usáma bin Ládin byl v dané oblasti extrémně aktivní a založil zde nejprve tzv. Afghánský úřad, tedy instituci, která poskytovala ubytování, výzbroj a lékařskou péči všem dobrovolníkům v džihádu. Od roku 1989 se zde začínaly zakládat výcvikové tábory, které položily základ vzniku Al-Káidy. Od doby, kdy byl Afghánistán diplomaticky, politicky i obchodně odříznut od světového společenství, byla Umarovi zdrojem vojenské pomoci pouze pákistánská vláda a Al-Káida. Těžko říci, na jaké úrovni přesně Umar a bin Ládin spolupracovali. Zdali došlo k jakémusi propojení jednotlivých členů obou organizací a společnému džihádu proti západu, anebo zda se jednalo pouze o ryze obchodní styky. Talibán jistě měl co nabídnout, vždyť jeho maková pole se rozkládala široko daleko. V každém případě po 11. září 2001 padlo podezření z těchto útoků také na Talibán, potažmo Afghánistán jako lůno teroru. Bin Ládin, který nutně potřeboval mít alespoň jeden spřátelený stát, aby mu poskytoval azyl, tak do svojí hry chytře zatáhl (dle Marka (2003)) nevzdělaného Umara, který tím dal všanc svou zemi světově hledanému teroristovi.

30

8. PŘÍSTUP OSN A MEZINÁRODNÍHO SPOLEČENSTVÍ 8.1 OSN Organizace spojených národů ve své Chartě, která je dostupná na webovém portále Unated Nations, uvádí, že jejím elementárním posláním je udržení míru a bezpečnosti ve světě. Zhroucené státy ve své podstatě ovlivňují všechny své okolní země. Problém například vzniká při integračních aktivitách daného regionu, ale světová hrozba zhroucených států je tvořena zejména bezpečnostními dilematy. Z tohoto důvodu jsou zhroucené státy nejproblematičtějšími členy celého společenství. Organizace spojených národů tedy přijímá účinná opatření, aby předcházela různým hrozbám ohrožujícím světový mír a bezpečnost. Činí tak v souladu se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva. K zajištění elementárního světového míru je ustanovena Rada bezpečnosti OSN, která operuje prostřednictvím různých sankcí, doporučení, rezolucí a mírových misí. Stálými členy Rady jsou Spojené státy americké, Rusko, Čína, Spojené království Velké Británie a Francie. V roce 1980 se dostala na program Rady bezpečnosti intervence Sovětského svazu do Afghánistánu. Jakýkoliv pozitivní výsledek jednání vyplývající pro Afghánistán byl však od základu nemožný, vzhledem k tomu, že byl tehdejší Sovětský svaz stálým členem Rady a měl tak právo veta. Nejvyšším orgánem OSN, tedy Valným shromážděním, bylo pouze vyjádřeno politování nad nastalou situací a byl vznesen požadavek na humanitární pomoc Afghánistánu. Do roku 1991 bylo vzneseno ještě dalších dvaadvacet usnesení o situaci v Afghánistánu a jejích důsledcích a sedmnáct usnesení o lidských právech. Tato usnesení o lidských právech se začala přijímat až v roce 1985, kdy byl ustanoven zpravodaj pro monitorování dané situace v zemi. V roce 1985 rovněž začala pod tlakem OSN v Ženevě probíhat jednání o urovnání celého konfliktu, s požadavkem o stažení sovětských vojsk. V této situaci již bylo evidentní, že se Sovětskému svazu nepodaří začlenit Afghánistán do své sféry vlivu, a tak se spolu se zástupci Spojených států, Afghánistánu a Pákistánu účastnili jednání také sovětští zástupci. V dubnu 1986 tak byly, podle Jana Marka (2003) po

31

dlouhých debatách, konečně podepsány tzv. dohody o politickém urovnání situace kolem Afghánistánu. Jan Marek ve své publikaci Afghánistán (2003) uvádí, že politické dohody „byly celkem čtyři: dvoustranná dohoda mezi afghánskou a pákistánskou vládou o zásadách vzájemných vztahů, zejména o nevměšování a zřeknutí se intervence, dále deklarace o mezinárodních zárukách Sovětského svazu a Spojených států, další dvoustranná dohoda mezi Afghánistánem a Pákistánem o návratu uprchlíků a konečně dohoda o vzájemných spojitostech urovnání situace kolem Afghánistánu“ (Jan Marek, Afghánistán, s. 70). V roce 1988 byla sepsána pod záštitou OSN další mírová dohoda, jež ukončila intervenci Sovětského svazu a došlo tak k postupnému stažení jeho jednotek. OSN tyto aktivity monitorovala prostřednictvím zprostředkovatelské mise UNGOMAP . Bohužel nebyl mezinárodním společenstvím zvolen optimální přístup k jednání s povstaleckými skupinami. Mírová dohoda tak pro rebely pozbyla platnosti a občanská válka nadále pokračovala. V roce 1992 Valné shromáždění na základě nových událostí konstatovalo, že založení islámského státu může přinést novou příležitost k rekonstrukci infrastruktury a státu, jako takového. Generální tajemník však ve své výroční zprávě upozorňuje na fakt, že hrozba znovuobnovení bojů je stále reálná. V prosinci roku 1993 byla ustanovena UNSMA, Zvláštní mise mezinárodního společenství v Afghánistánu, která měla sloužit k prodiskutování otázek národního usmíření a rekonstrukce. V tomto období se však do země začínají z Pákistánu vracet uprchlíci, zpravidla potomci původních mudžáhidů, kteří vytvářejí základ Talibánu. V roce 1994 byla do Afghánistánu vyslána mírová mise OSN. Byl tak díky jednáním sestaven návrh na ustanovení nové vlády. Tento návrh se však nepodařilo uskutečnit, vzhledem k sílícímu Talibánu. V témže roce bylo zároveň zahájeno roční konsolidované řízení pomoci pro Afghánistán, v němž nevládní organizace OSN poskytly asi 75% z požadovaných finančních prostředků. V době, kdy Talibán převzal vládu nad Afghánistánem, opět Rada bezpečnosti vyhlašuje znepokojení nad nastalou situací. Neustále pokračující konflikt v zemi se stával živnou půdou pro rozvíjející se terorismus, obchod s drogami a zbraněmi, což mělo za následek destabilizaci celého regionu. Rada bezpečnosti vyzvala v roce 1996 32

talibánské představitele k politickému jednání a zároveň odsoudila únos a následnou popravu bývalého prezidenta země. Muhammad Umar během vlády Talibánu v Afghánistánu trvale porušoval lidská práva a svobody všemi svými nesmyslnými nařízeními a to vyvolalo u mezinárodního společenství velké protesty. OSN proti Afghánistánu potažmo Talibánu v roce 1999 vyhlásila ekonomické sankce a mimo jiné také letecké embargo. V roce 2000 muselo dojít dle Vogelsanga ještě ke zpřísnění sankcí, a to v podobě zbrojního embarga a zmražení veškerých aktivit Talibánu mimo oblast Afghánistánu. Co se týče humanitární pomoci, tak tu vyvíjela OSN od roku 1987. V roce 1989 byl vypracován specifický plán pro obnovu a rozvoj země, který zahrnoval spolupráci programů UNICEF, UNDP, UNHCR a WFP.

8.2 FAO FAO hraje velmi významnou úlohu při koordinaci aktivit OSN v oblasti pomoci a rozvoje. Afghánistán je členem Organizace pro výživu a zemědělství už od roku 1946. Do této doby se FAO zaměřovalo v oblasti pomoci zejména na podporu chovu hospodářských zvířat, zlepšení managementu přírodních zdrojů a zvýšení produkce pěstovaných obilovin. V době sovětské intervence nebylo možné, aby se FAO aktivně podílelo na místním dění. Činilo tak pouze zprostředkovaně skrze pákistánskou vládu. I po pádu komunismu se v Afghánistánu nebylo možno zaměřit na řešení už téměř kritické situace, kvůli vládě Talibánu, díky které byla země doslova izolována a pomoc byla velmi sporadická. V roce 2002 po pádu Talibánu se tak konečně mohlo začít s programy pomoci. Jednalo se konkrétně o Okamžitý a přechodný program pomoci afghánským lidem (ITAP) a o rok později o Přechodný program pomoci pro Afghánistán (TAPA). Mezi tyto aktivity patří zajištění udržitelného hospodaření s přírodními zdroji a podpora udržitelného zemědělství a rozvoje venkova. FAO kooperuje i v oblasti vytváření alternativních zdrojů obživy a budování kapacit v oblasti zemědělství na národní i místní úrovni. Všechny tyto aktivity zmírňují chudobu, podporují zaměstnanost a rozvoj. 33

Do současné doby poskytla Afghánistánu Organizace pro výživu a zemědělství, podle údajů dostupných na svých webových stránkách, už celkem 205.874.201 amerických dolarů. Nejvíce finanční pomoci bylo vynaloženo na projekty v oblasti udržitelného hospodaření s půdou, vodou a dalšími přírodními zdroji v závislosti na trvale udržitelném rozvoji v souladu s životním prostředím. Druhou finančně nejnáročnější oblastí aktivit je podpora a zvýšení odolnosti afghánských domácností proti nedostatku potravin v případě krize. V současné době zde FAO usiluje zejména o pomoc drobným zemědělcům, aby mohli obnovit své živobytí. Velkým problémem sužujícím afghánské zemědělství je totiž dlouhodobý nedostatek vody způsobený několika po sobě jdoucími obdobími sucha. Toto zapříčiňuje nedostatek potravin a klesající výnosy plodin. Vzhledem k tomu, že zemědělství tvoří více než polovinu hrubého domácího produktu Afghánistánu, zaměřuje se FAO primárně na podporu jeho fungování, konkrétně na hospodaření s vodou. Podle zprávy Afghanistan and FAO, Achievements and success stories, jež je dostupná na webovém portále FAO, jsou v zemi instalovány hydrometeorologické stanice poskytující důležité meteorologické informace, díky nimž je umožněno správné hospodaření s vodními zdroji. Zároveň jsou také instalována zavlažovací zařízení, která přivádějí kanály závlahovou vodu do jednotlivých pěstitelských polí. Významně se tak sníží zranitelnost drobných zemědělců vůči nedostatku vody, podpoří se stabilita jejich příjmů a eliminují se spory o závlahovou vodu. Projekt stavby zavlažovacího systému byl financován mj. Světovou bankou. V následující tabulce můžeme vidět, jak tento projekt pomohl podpořit afghánskou produkci9. Plodina

Pšenice

Kukuřice

Rýže

Cibule

Brambory

Růst produkce v %

55,9

51,8

42,4

159,9

70,5

Dále je FAO také aktivní v oblasti zajišťování bezpečnosti potravin a výživy. FAO v zemi pomohlo zřídit zařízení na skladování, zpracování a výzkum kvalitních a produktivnějších druhů osiva. Tato osiva jsou k dispozici všem zemědělcům. Navíc bylo v rámci obchodu s osivy zřízeno devět semenářských podniků, které mají podpořit

9

Zdroj dat: http://www.fao.org/fileadmin/templates/rap/files/epublications/AfghanistanedocFINAL.pdf

34

podnikání na místní úrovni. Tyto podniky jsou sdruženy do organizace ANSOR10 a produkující plně certifikovaná osiva. Velmi důležitým krokem, jak uvádí zpráva Afghanistan and FAO, Achievements and success stories, je postupné zavádění nových produktivnějších plodin, které doplňují tradiční pšenici. V rámci zvyšování denního příjmu kalorií se FAO také podílí na projektech podporující mlékárenský průmysl a zřizování drůbežáren, což pomáhá navýšit základní nutriční standard místních obyvatel. Rovněž jsou opět podporováni drobní podnikatelé a chovatelé, v tomto případě zejména ženy, pro které může být například chov a prodej drůbeže velmi významným zdrojem příjmů. Pro tyto jsou připraveny různé příručky a školení ohledně chovu.

8.3 Evropská Unie Evropská Unie spolupracuje s FAO v oblasti osevního průmyslu. Evropská Unie financuje velmi významný projekt distribuce certifikované osevní produkce do dvanácti provincií Afghánistánu. To vše opět za účelem zvýšení produktivity místního zemědělství a tedy zvýšení výnosnosti plodin.

10

ANSOR; Afghánská národní osivová organizace (Afghan national seed organization).

35

9. OBYVATELSTVO AFGHÁNISTÁNU Afghánský národ sestává z mnoha národnostních skupin a rodinných klanů, což samo o sobě v historii vedlo k častým rozporům a následně občanským válkám. Mimo jiné tento aspekt stěžuje úplnou centralizaci státu, která je tak představována pouze společnou vládou a představitelem státu, k němuž však většina obyvatelstva nemá nijak pevný vztah, na rozdíl od kmenového vůdce jejich skupiny. Willem Vogelsang uvádí, že v Afghánistánu může existovat až padesát pět etnik. Vogelsang je na základě jazyka dělí na íránská (Paštuni a Tádžikové), turkická (Uzbekové) a další. Vzhledem k tomu, že geografický ráz Afghánistánu má velmi výrazný horský charakter, je obyvatelstvo rozmístěno především v horských údolích, která jsou však navzájem velmi odlehlá. Komunikace a hromadné zprostředkování zpráv je velmi náročné, ne-li nemožné, a to často i mezi jednotlivými rodinnými klany jedné etnické skupiny, natožpak mezi jednotlivými etniky. Přesto se dokázaly klany sjednotit na základě oddanosti své rodné zemi a společného náboženství (přestože jej vnímají s jitými rozdíly) a bojovat proti utlačitelům.

9.1 Etnické rozdělení 9.1.1 Paštúni Paštúni jsou velice významnou etnickou skupinou v Afghánistánu. Podle současných údajů na webu Central Intelligence Agency tvoří 42% obyvatelstva země, na základě čehož se vyznačují v podstatě největším vlivem v zemi. Martin Novák ve své knize Džihád proti Kremlu uvádí, že Paštúnové zastávali nejvyšší státní funkce a nechávali o sobě tvrdit, že jako jedni z prvních Arabů přijali islám. Vyskytují se rovněž v Pákistánu, což v období intervence Sovětského svazu bylo velmi důležitým faktem, který napomohl formování odboje. Paštúnská společnost je označována jako příklad segmentového rodového uspořádání. Willem Vogelsang toto vysvětluje v své knize Národy Afghánistánu; „Uspořádání paštúnské kmenové struktury je postaveno na hierarchických skupinách, jejichž prostřednictvím společně vytvářejí různé jednotky, jako nejbližší rodiny, čeledi, 36

klany, kmeny, kmenové svazy, jistý druh abstraktní pyramidy s (eponymním) prapředkem na jejím vrcholu.“11 Tzn., že všichni Paštúni přesně vědí, kde je ve společnosti klanu jejich místo, koho musí poslechnout a komu mohou poroučet. Vztahy jsou spíše patrilineární. Paštúni velmi lpí na svých tradicích, jsou silně oddaní svým kmenovým zákonům a uznávají vlastní kodex hodnot a chování. „Jedním ze základních pilířů života Paštúnů je nedotknutelnost cti žen a obrana půdy. Obojí hrálo důležitou roli při mobilizaci proti komunistickému režimu a poté i proti světské invazi.“12 Villem Vogelsang uvádí, že se Paštúnové rovněž vyznačují vysokou bojovností. Zejména tato vlastnost byla určujícím faktem při vytvoření tak silného a centralizovaného odboje proti okupaci Sovětů. 9.1.2 Tádžikové Podle Central Intelligence Agency zaujímají Táfžikové 27% podíl současné populace. Obývají oblast kolem hlavního města Kábulu. Sami sebe občas také nazývají Peršany. Tádžikové již částečně upustili od kmenového uspořádání. Co se týče jazyků, tak oběma oficiálními jazyky (persky i paštúnsky) mluví obzvláště městské obyvatelstvo. Venkovští Tádžikové mluví většinou pouze svým rodovým jazykem, což je íránská perština. 9.1.3 Uzbekové Uzbekové tvoří v současné době 9% afghánské populace. Rovněž žijí v kmenové společnosti, jako Paštúnové, avšak podle Vogelsanga (2010) u nich nikdy klanová struktura nehrála tak zásadní roli. Uzbekové jsou označování za velmi udatné bojovníky hájící si svoji autonomii.

11 12

Strana 29 národy afghánistánu Džihád proti Kremlu, Martin Novák, strana 20

37

9.2 Postoj obyvatelstva Afghánistánu ke komunismu Afghánistán, jak již bylo uvedeno, považujeme za mnohonárodnostní zemi. Všechny obyvatele ale výrazně spojuje jedna zásadní věc, a to jejich náboženství islám. Většina Afghánců přísluší ke skupině sunitských muslimů, podle Central Intelligence Agency je to 80% obyvatelstva. Téměř celý zbytek obyvatel pak náleží k šíitským muslimům. Problém pro Sověty nastal ve chvíli, kdy chtěli šířit komunismus mezi obyčejné lidi ve městech a zejména na vesnicích. Jak je známo, komunismus je ateistická ideologie, a proto nastolit ateistické vládnutí v silně islamistické necentralizované zemi bylo možné jedině násilím. Cílem LDSA mimo jiné bylo potlačit vliv náboženství a kmenových vůdců, tedy od základů změnit způsob myšlení a života afghánských venkovských obyvatel. Vzhledem k tomu, že televize nebyla v roce 1977 v Afghánistánu příliš rozšířená a noviny četl málokdo, protože velká část populace ani číst neuměla, trvalo dlouhou dobu, než se zprávy o současném dění dostávaly k vesnickým obyvatelům. Hlavním komunikačním prostředkem v té době bylo zejména rádio, ovšem elektrická síť, popřípadě baterie byly dostupné jen některým obyvatelům. V době, kdy se Sovětský svaz snažil ovládnout Afghánistán, byl stupeň rozvoje těchto dvou zemí naprosto nesrovnatelný. Troufám si tvrdit, že Sověti nedokázali pochopit zásady života Afghánců, stejně tak Afghánci nemohli pochopit svět Sovětů. Afghánistán byl v této době podle Tomáše Řezáče (1993) ve vývojovém stupni na úrovni středověku. Pastevci a rolníci nebyli podle něho schopni ani rozumět významu slov, kterými byl v Afghánistánu vyhlášen nástup komunismu, natož tak znát podstatu samotného komunismu. Tradiční elity, jako byli muslimští duchovní, kmenoví a vesničtí předáci, vlastníci půdy a dále zejména velká masa negramotného obyvatelstva žijícího v horských vesnicích samozřejmě odmítali jakýkoliv nový režim a infiltraci své země Sovětským svazem. Komunistická ideologie s sebou navíc přinášela obrovské změny ve způsobu jejich dosavadního, v podstatě nerušeného, života. Do této doby se v Afghánistánu žilo výhradně podle pravidel a zásad islámu a rodové příslušnosti. Tomáš Řezáč ve své 38

knize Afghánistán; peklo paradoxů, označuje dobu před intervencí jako neměnnou, a to ani v závislosti na význačných světových událostech, jako byla například druhá světová válka. Podle Řezáče (1993) byla moc tradičně v rukou krále, který ponechával volnou ruku chánům, bohatým kupcům a statkářům, jejichž moc nad chudými obyvateli se tak upevňovala. „Tito lidé a ani muslimští duchovní neměli zájem na rychlé modernizaci země, ani na odstranění negramotnosti obyvatel.“, (Tomáš Řezáč, s. 10). Jak Řezáč uvádí, Afghánistán byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let sto osmou zemí ze sto dvaceti devíti rozvojových zemí. Na milion obyvatel byli tři lékaři a průměrný roční výdělek se pohyboval ve výši 17,75 amerických dolarů. Běžnými praktikami bylo nevolnictví na polích statkářů a prodávání dětí do otroctví… Urbanizace nedosahovala více než deseti procent. Většina venkovského obyvatelstva musela pracovat pod vládou různých mullů, chánů a dalších, aby byla schopna uživit sebe a své rodiny. Zbytek populace, samozřejmě kromě městské menšiny, žil kočovným způsobem života. Negramotnost byla obrovská. Řezáč odhaduje, že dosahovala výše asi 99,5%! Roztříštěnost obyvatelstva s sebou přinášela časté rozpory, které způsobovaly decentralizaci země.

9.3 Dopady změny režimu na obyvatelstvo Zejména pozemková reforma přinesla obrovskou vlnu nevole. Tomáš Řezáč uvádí, že na počátku revoluce zaměstnávalo zemědělství zhruba 70% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Produktivita byla ovšem nízká, zemědělství tvořilo podle Řezáče (1993) asi 23% příjmů národní ekonomiky. Nová vláda tedy dala za vznik agrární reformě, která byla vyhlášena pod názvem Dekret o půdě z roku 1978. Dekretem bylo vydáno stanovisko o přerozdělení půdy tak, aby nadbytečná půda byla vlastníkům bez náhrad odebrána a přerozdělena bezzemkům, drobným rolníkům a kočovníkům. Tvůrci této reformy měli pravděpodobně v plánu navázat do výrobních zemědělských procesů další pracovníky, aby se tak pokusili zvýšit produktivitu. Tito lidé se ale primárně orientovali na jiný způsob obživy a zemědělství jim bylo cizí. Od (v rámci možností) zkušených zemědělců tak měli převzít půdu kočovní pastevci, kteří k ní v podstatě neměli žádný prazvláštní vztah, na rozdíl od rolníků, pro něž půda jako 39

zdroj obživy byla vším. Životy rolníků i kočovníků byly katastrofálně narušeny tím, že jim nebylo nadále umožněno vytvářet své živobytí stejným způsobem, jako to dělali jejich otcové, což bylo ve společnosti, jakou byla ta afghánská, naprosto nemyslitelný a nepochopitelný zásah. Již dříve jsem uvedla, jak blízký měli Afghánci vztah k vlastní půdě. Situace, kdy jim byla půdě násilně odebrána a následně přerozdělena v údajný prospěch všech, nemohla skončit jinak než násilnými nepokoji. Toto mimo jiné vedlo také k poklesu zásobování potravinami po celé zemi, což je pro země jako Afghánistán vždy kritická situace. Další oblastí sváru byla násilná alfabetizace dle propagandy a zákaz donucování k manželství. Muslimové mají v otázce manželství a přístupu k ženám striktní pravidla, která byla ještě velmi umocněna pozdním vývojovým procesem v zemi. I tato měla být totálně od základů změněna nařízeními vlády a překotnou snahou o zvýšení gramotnosti. Martin Novák uvádí, že vznikaly různé fámy o tom, jak jsou ženy ve výukových učebnách nuceny chovat se nepatřičně ve společnosti mužů, což zejména pro Paštúny bylo nepřekonatelným aspektem. Zakazovali svým ženám vycházet z domu a stýkat se s jinými lidmi než s příslušníky své vlastní rodiny a neváhali kvůli této situaci i vraždit. V podstatě dobře míněná věc, jako zlepšit postavení žen ve společnosti, tak obecně přinesla ženám ještě horší živobytí. Nastolení komunismu s sebou samozřejmě přineslo další i nám velmi známé aspekty, jako například tajnou službu, která rozpoutala teror proti všem možným odpůrcům strany. Už v prvních dnech jejího působení zmizely podle Martina Nováka (2008) beze stopy tisíce lidí. V zemi se rozhostil neúměrný teror a násilí. Denně umíraly desítky lidí, muslimští duchovní byli veřejně stříleni pro výstrahu. Toto všechno jsou velmi důležité faktory, které přispěly k tak obrovskému, dá se říci i světovému odboji islamistů proti sovětskému komunistickému režimu.

9.4 Všelidový odboj Jak už bylo dříve naznačeno, pro Afghánce neznamená islám pouze náboženství, ke kterému se mohou anebo nemusí přiklonit. Pro ně je islám způsobem života a 40

neexistuje (zejména v dobách ještě před intervencí rozhodně neexistoval) žádný jiný, který by byl všeobecně uznáván, jako správný. LDSA sice chrlila fráze o náboženské svobodě, avšak skutečností bylo, že komunistický systém se podle obyčejných Afghánců choval k jejich víře neuctivě a znesvěcoval vše svaté. Aniž by byli Afghánci schopni porozumět tehdejšímu politickému dění, to, že byli svědci, jak jsou jejich duchovní zabíjeni a jak je pošlapávána jejich víra, v nich vyvolávalo přirozený odpor proti cizincům na jejich půdě. Rozhodli se proto následovat své duchovní bratry mučedníky a započít svatý boj o svoji zemi. Materiální rozdíly mezi afghánskými povstalci a sovětskou armádou byly obrovské. Nutno tedy říci, že bez pomoci zvenčí by Afghánci těžko mohli konkurovat sovětským tankům a obrněným vrtulníkům. Přesto se o to pokoušeli alespoň specifickým způsobem boje, kdy využívali znalostí terénu. Afghánští partyzáni bojovali stylem „udeř a zmiz“, a to pro sovětskou armádu znamenalo velké ztráty. Sověti nebyli připraveni na válku s neviditelným nepřítelem a právě proto se zaměřovali na zabíjení civilistů a ničení životního prostoru partyzánů. Domácí odboj nebyl financovaný kompletně ze zahraničních zdrojů. Afghánci si dokázali najít i zdroj domácích peněz, ačkoliv nelegální. Tím se stalo pěstování máku na výrobu opia a posléze v Pákistánu výroba heroinu, který se začal prodávat do celého světa, zejména do západních států. Tento zdroj financování později volně převzalo nově vznikající hnutí Talibán.

9.5 Život za vlády Talibánu Během vlády Talibánu byly obyvatelstvu zapovězeny veškeré západní vlivy. Byly zničeny všechny televize, fotoaparáty a další předměty, které sloužily ke světské zábavě. Bylo zakázáno zpívat, tančit a hrát na hudební nástroje. Jinověrci byli označováni žlutými značkami. Pracovníci zahraničních humanitárních organizací byli vězněni pod pohrůžkou smrti. Muži museli nosit tradiční plnovous předepsané délky, ženy musely oblékat tradiční burky. Dívky měly velmi omezené, v některých případech neměly dokonce žádné, právo chodit do školy, protože vznikaly fámy, že jsou ve společnosti chlapců nuceny k nevhodnému chování. Ženy mohly být ošetřeny pouze 41

lékařkou, což vzhledem k nedostupnému vzdělání a odnětí práva ženám vykonávat zaměstnání zároveň znemožnilo všem ženám přístup k lékařské péči.

42

10. HOSPODÁŘSKÉ ASPEKTY INVAZE Před sovětskou intervencí byl export Afghánistánu založen na vývozu zemědělských produktů, jako je například ovoce, pšenice nebo proso a výrobků těžených z kočovnického způsobu života některých etnik. Tomáš Řezáč uvádí, že vše se vyváželo v surovinovém stavu, jelikož chyběl jakýkoliv zpracovatelský průmysl. Během sovětské okupace byly snahy o zavedení centralizovaného řízeného hospodářství. Samozřejmě kromě zemědělství, které tvořilo základ národní ekonomiky, se začaly vytvářet i základy industriálního sektoru, čehož se účastnily i další socialistické země, mezi nimi i Československo. Jan Marek uvádí, že se podařilo vybudovat desítky nových průmyslových závodů a podstatně rozvinout také energetiku. Pokračujícím problémem ovšem shledávám nedostatečnou připravenost afghánského národa na takový rychlý pokrok. Bez fungujícího vzdělávacího systému, který by průběžně připravoval specialisty daného oboru, nebylo možné udržet úroveň a plynulý chod všech vybudovaných zařízení. Bez zahraničních expertů neexistoval nikdo, kdo by byl schopen například alespoň mechanické údržby strojů v nových továrnách. Jan Marek uvádí, že v roce 1982 poprvé výroba státního sektoru přesáhla výrobu soukromého sektoru. Státní podniky tehdy zaujímali 52% -ní podíl na celkovém objemu výroby. Hlavními závody byly továrny textilního, potravinářského a cukrovarnického průmyslu. Do popředí se dostávaly také strojírny, elektrárny, těžba a zpracování měděné rudy. Výsledkem sovětského útlaku, podminování v podstatě celého státu, jednostranných obchodních styků, systematického ničení úrody a zemědělských ploch, vybíjení dobytka a celkového ničení životního prostředí, byla katastrofální hospodářská situace Afghánistánu. „Mezi rokem 1978, kdy začala pozemková reforma, a rokem 1986 byla zničena třetina polí. Zemědělská produkce klesla o polovinu. Počet ovcí a koz se zmenšil o dvě třetiny“ (Martina Novák, 2008, s. 112). Ze země tak odešla asi čtvrtina obyvatelstva. Většina velkých měst byla zničena leteckými nálety a tankovým odstřelováním. Národní hospodářství se hroutilo.

43

ZÁVĚR Občanská válka, která byla zapříčiněna intervencí Sovětského svazu, přinesla Afghánistánu dlouhá léta strádání a nepokojů. Lze polemizovat, jaký by byl býval vývoj země bez této okupace, je dost pravděpodobné, že by dříve nebo později k občanské válce došlo i tak. Její záminkou by mohla být například etnická roztříštěnost země nebo nejasné poměry ohledně vlastnictví půdy a další. Přes to všechno neexistuje omluva, která by mohla afghánským obyvatelům vynahradit všechny útrapy, kterými byli nuceni projít, jakožto oběti sovětské roztažnosti a někdejšího bipolárního rozdělení světa. Zejména bipolarita a okolnosti Studené války zapříčinily, že se Afghánistán stal polem imaginárního souboje dvou velmocí, které se svým specifickým přístupem snažily získat zemi do sféry svého vlivu. V rámci soudobých událostí nebyly dostatečně dořešeny otázky budoucnosti Afghánistánu a již vůbec nebylo pomýšleno na možné důsledky extrémní koncentrace různých bojových zbraní v rukou radikálních náboženských fundamentalistů. Panuje kritická situace v oblasti národní ekonomiky, devastované infrastruktury a rozvratu společnosti, která v Afghánistánu zapříčinila nemohoucnost vládní vrstvy o nápravu stavu svépomocí. Pro svět se pak Afghánistán stal kolébkou teroristických organizací, což celkově přináší negativní pohled na zemi a potenciálně nižší veřejnou podporu globální společnosti. V případě Afghánistánu je nezbytné, aby si země prošla rozvojovým procesem vlastním tempem a svým typickým přístupem k věci. Před sovětskou invazí bychom mohli bez skrupulí nazývat Afghánistán pozdně středověkou zemí. Moc držela v rukou šlechta a kmenoví vůdci. Svým příchodem se Sověti jako mávnutím proutku snažili udělat z Afghánistánu prosperující socialistickou republiku a přeskočit tak ve vývojové linii nespočet let. Jejich snaha však ztroskotala na totálním podcenění a nepochopení základních životních hodnot místních obyvatel. Velmi důležité bude pro Afghánistán zaměřit se do budoucna na modernizaci zemědělství, což umožní další pokroky v rozvoji hospodářství. Zemědělství totiž v současné době představuje více než polovinu hrubého domácího produktu. Jeho přirozený vývoj a rozvoj byl narušen dlouhým obdobím válečných konfliktů, které 44

samy o sobě narušily také rozvoj celé společnosti jako takové. Snižování chudoby ve venkovských oblastech je závislé na přechodu od současného zaostalého zemědělského systému na moderní dynamické a produktivní zemědělství venkova. V zemi stále ještě vzniká spousta sporů o zemědělskou půdu a závlahovou vodu. Tyto spory jsou velmi úspěšně řešeny například organizací FAO, která provádí mnoho důležitých projektů v oblasti zemědělství a podpory hospodaření na venkově. Pro kvalitnější a produktivnější zemědělskou výrobu je potřeba vybudovat zavlažovací systémy, které přivedou tolik potřebnou vodu drobným zemědělcům. Vzhledem k tomu, že infrastruktura byla téměř kompletně zničena, bude potřeba v Afghánistánu velké množství investic, aby se celkově rehabilitovala národní ekonomika a její jednotlivé sektory, přičemž největší důraz bude zajisté kladen na již zmiňované zemědělství a postupný rozvoj podnikání.

45

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Tab. č. 1: Společenské indikátory Demografická situace

8,9

Uprchlíci

Legalita extremistických Útlak

a vnitřně vysídlené osoby

skupin

9,0

9,4

7,4

Tab. č. 2: Ekonomické indikátory

Nerovnoměrný vývoj

Chudoba a hospodářský pokles

8,1

7,7

Tab. č. 3: Politické indikátory Legitimita

Veřejné

státu

služby

9,5

8,5

Lidská práva

8,5

Bezpečnostní

Mocenské

Zahraniční

aparát

elity

intervence

9,7

9,4

10,0

46

Graf č. 1: Vývoj společenských indikátorů 2005 – 2012 12

10 Demografická situace

8

Uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby

6

Legalita extremistických skupin 4

Útlak

2

0 2005

2006

2007

2008

2009

2010

47

2011

2012

SEZNAM ZKRATEK

CIA –Ústřední zpravodajská služba KGB - Výbor státní bezpečnosti KHAD - Státní zpravodajská služba LDSA - Lidová demokratická strana Afghánistánu RSDDS - Ruská sociálně demokratická dělnická strana SAVAK – Bezpečnostní a informační organizace UNDP – Rozvojový program OSN UNGOMAP - Zprostředkovatelské mise OSN v Afghánistánu a Pákistánu UNHCR - Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNICEF – Dětský fond Organizace spojených národů UNSMA - Zvláštní mise OSN v Afghánistánu WFP - Světový potravinový program

48

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Primární zdroje

- BRÖNNER, Wolfram. Afghánistán: revoluce a kontrarevoluce. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1982, 234 s. - MAREK, Jan. Afghánistán. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. Stručná historie států, sv. 7. ISBN 80-7277-128-0. - MILLER, Editor David, William Connolly, dále spolupracovali Janet COLEMANOVÁ a Ivo Lukáš. Blackwellova encyklopedie politického myšlení: peklo paradoxů. Vyd. 2. Překlad Ladislav Cabada. Brno: Barrister, 2000, 183 s., příl. ISBN 80-859-4756-0. - NOVÁK,

Martin,

William

Connolly,

dále

spolupracovali

Janet

COLEMANOVÁ a Ivo Lukáš. Džihád proti Kremlu: sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy. 1. vyd. Překlad Ladislav Cabada. Praha: Epocha, 2008, 245 s., [8] s. barev. obr. příl. Polozapomenuté války, sv. 13. ISBN 978808-7027-639. - ŘEZÁČ, Tomáš. Afgánistán: peklo paradoxů. Vyd. 1. Překlad Ladislav Cabada. Praha: Universe, 1993, 183 s., příl. ISBN 80-901-5066-7. - SØRENSEN, Georg. Stát a mezinárodní vztahy. Vyd. 1. Překlad Ladislav Cabada. Praha: Portál, 2005, 237 s. ISBN 80-717-8910-0. - VOGELSANG, Willem. Dějiny Afghánistánu. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, 368 s. ISBN 978-802-4730-776.

- CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY. The World Factbook [online]. [cit. 2013-05-18]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/af.html - ELECTRONIC

PUBLISHING

POLICY

AND

SUPPORT

BRANCH

COMMUNICATION DIVISION. Afghanistan and FAO Achievements and success

stories [online]. 2011. vyd. [cit.

2013-05-20]. Dostupné z:

http://www.fao.org/fileadmin/templates/rap/files/epublications/Afghanistanedoc FINAL.pdf 49

- Food and agricultural organization of the United Nations [online]. [cit. 2013-0520]. Dostupné z: http://www.fao.org/countryprofiles/index/en/?iso3=AFG - The Fund for Peace [online]. Washington DC, 2006 [cit. 2013-05-10]. Dostupné z: http://ffp.statesindex.org/rankings-2012-sortable - United

Nations

charter

[online].

[cit.

Dostupné

2013-05-15].

z:

http://www.un.org/en/documents/charter/index.shtml - UN

News

centre

[online].

[cit.

2013-05-13].

Dostupné

z:

http://www.un.org/News/dh/latest/afghan/un-afghan-history.shtml

Sekundární zdroje - JELLINEK, Georg: Všeobecná státověda. 1. vyd. Praha : Laichter, 1906 - SARIN, Oleg a Lev Semenovič DVORECKIJ. Afgánský syndrom: sovětský Vietnam. Vyd. 2. Překlad Zdena Sparlingová. Brno: Jota, 2001, 199 s., [32] s. foto na příl. Military. ISBN 80-721-7157-7. - GOMBÁR, Eduard. Moderní dějiny islámských zemí. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1999, 427 p., [14] p. of plates. ISBN 80-718-4599-X.

- CRISIS STATES RESEARCH CENTRE AT THE LONDON SCHOOL OF ECONOMICS AND POLITICAL SCIENCE. MEETING THE CHALLENGES OF CRISIS STATES [online]. London. 2012 [cit. 2013-05-16]. Dostupné z: http://www2.lse.ac.uk/internationalDevelopment/research/crisisStates/download/ finalreport/Meeting-the-Challenges-of-Crisis-States.pdf

50