ALOIS A V I L É M M R Š T Í K O V É
MARYŠA DRAMA O P Ě T I J E D N Á N Í C H DĚJ NA MORAVSKÉ D Ě D I N Ě
1965 STÁTNÍ P E D A G O G I C K É NAKLADATELSTVÍ
PAMÁTCE
SVÉ MATKY
připisují autoři
© Státní pedagogické nakladatelství, 1965 2. nezměněné vydání Doslov a vysvětlivky recenzovali: dr. J a n Kopecký a dr. Josef Mikulec Schváleno výnosem ministerstva školství a kultury ze dne 9. září 1957, č. 33371/57-A II/1 jako mimočítanková četba pro školy odborné a školy pedagogické v prvním vydání
POPIS
OSOB
LÍZAL, sedlák asi šedesátiletý, menší postavy, tváře oholené a vlasů prošedivělých. Má bolavou nohu, v chůzi belhá a podpírá se o hůlku. Oděn je po selsku krojem z východního okolí Brna. Tmavé ošoupané kalhoty ve vysokých necíděných botách. Na sobě má starý, záplatovaný, dlouhý a žlutý kožich rozhalený. Prsa mu kryje dlouhá vesta s řadou necíděných kovových knoflíků. Knoflíkovou dírkou u vesty má protáhnutý cíp červeného vel kého kapesního šátku na uzel zavázaný. Ostatek šátku je zpolovice zastrčen za vestu. Na hlavě má starou beranici. Řeč jeho je rychlá, trhaná, pohyby rozčilené. V rozčilení trhá oběma lokty najednou nazad, zvláště chce-li některým slovům důrazu dodati. Celkově činí dojem zchytralého a lakomého sedláka. VÁVRA, mlynář, statný čtyřicátník. Kalhoty ve vysokých leštěných botách, krátký, rozepjatý kabát, u vesty má těžký stří brný řetěz od hodinek, tvář oholenou, na hlavě čepici se stínítkem. Opásán je širokým lesklým řemenem. V chování jeví sebevědomí. MARYŠA (později Vávrova žena), Lízalova dcera, mladice prostřední postavy, jemnějšího druhu venkovanka. Má na sobě krátkou, jednoduchou sukni z látky květovaného tureckého šátku a vyšívanou kordulku. Na hlavě vlasy spletené v cop, otočené věncem. Okolo krku ležatý krejzl a šňůrku červených korálek. Nohy má upjaté ve vysoké šněrovací botky a obuté v červené punčochy.
FRANCEK, štíhlý, statný rekrut. Oblečen je v III. a IV. jed nání v úzké kalhoty ve vysokých leštěných shrnovačkách, nezapjatou kazajku, pod níž vyhlédá tmavá vesta s řadou pletených černých knoflíků a šňůrek. V I. jednání v kroji: rukávce a maleb nou vyšívanou kordulu, „huskami“ obtočený kulatý klobouk s vy sokou kyticí z umělých květin, zrcátek, tretek. Pentle různé barvy proudem splývají až do čela. — I po prsou tekou bohatě stuhy. Ráz kroje z okolí Klobouk u Brna. V chování je prudký, smělý a hrdý. Opásán je širokým, vyšívaným pasem. HORAČKA, Franckova matka, as šedesátiletá stařena, oděná vlňákem. Podpírá se o hůlku. Bázlivá, ale rozumná žena. LÍZALKA, Maryšina matka, po domácku oděná selka. V cho vání umíněná, tvrdá. Chodí rozklácenou, udřenou chůzí. HRDLIČKA, obecní sluha, čtyřicátník s vojenskou starou če picí na hlavě. Kalhoty ve vysokých umazaných holinkách. REKRUTI (dvanáct až dvacet): první, druhý, třetí s vojen skými modrými a červenými čepicemi na hlavě. Ostatní, asi dva náct, se slováckými kloboučky a kosárky z kraje Klobouk. MUZIKANTI oděni podobně jako chasa. Někteří mají na hlavách oficírky, jiní měkké kloboučky. SELKA, svátečně oděná. LID, muži a ženy svátečně oděni. Děvčata v I. jednání v počtu 15—20 v pyšném svátečním šustivém kroji z okolí Klo bouk u Brna. Vesměs bílé, krátké zvoncovité sukně, různobarevné fěrtochy, kolem pasu vzadu splývající pentle, vysoké šněrovací botky, červené punčochy, různobarevné kordule, rukávce, široké španělské krejzle, „na růžek“ upravený šátek, každá s černým kancionálem v záloktí — do kancionálů zastrčeno po kytičce. DĚTI v miniaturní podobě starších děvčat a chlapců. Mezi nimi bosé jedno děvče s děckem na zádech. Místo: Stranou návsí moravské dědiny. Čas: V říjnu roku 1886. Neděle po mši. Hromadné scény velmi živé, zmatené a chaotické.
PRVNÍ J E D N Á N Í
Návsí moravské dědiny, táhnoucí se vlevo nazad. Prostřed kem návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdvižen je do ko pečku tak, aby pod ním byl Lízalův sklep, vedoucí do země. Před statky malé zahrádky, tzv. „před našima“. Tam, kde zahrádky u Lízalova statku až po dveře sahají, stojí u zápraží lavička. V za hrádce dva stromky. Po vyhrnutí opony na jevišti sváteční klid. Jen ojediněle dvěma, třemi skvrnami přejdou jevištěm dvě — tři svátečně ustro jená děvčata s kancionály, sedláci v kožiších, děti i obstárlé ženy a zajdou, aby za chvíli objevil se zas někdo z nich. Tak ve vhod ných chvílích i průběhem jednání. — Jedno z děvčat průběhem jednání vejde i do statku naproti Lízalům. Po chvíli vyběhnou odtud dvě, rovněž svátečně oblečené děvčice. — Dvě děvčata hned po vyzdvižení opony malebně lokty opírají se o zábradlí můstku uprostřed a baví se a smějí se šuhajem stojícím před nimi. — Před blížícími se a zpívajícími rekruty obě splašeně prchnou a šuhaj připojí se k rekrutům. Zpívá s nimi. VÝSTUP P R V N Í Ještě při spuštěné oponě daleko za jevištěm plným akordem venkovské hudby hrají „Loučení, loučení“, provázené mužským
zpěvem. Současně z opačné strany jeviště rovněž daleko za scénou, od hospody je slyšet výskot a blížící se zpěv chasy. To 3—4 rekruti, mezi nimi Francek, za jevištěm zpívají sborem: „Ach, co jest mně přesmutnému“. Když přezpívají, stále ještě daleko za jevištěm první sloku — vyhrne se opona, brzy nato utichne i píseň „Loučení“ i s hudbou a 3—4 šuhaji už blíže za jevištěm postupují s druhou slokou písně,, Vy rodiče roztomilí...". Teprv s třetí slokou písně „Sám Pán Bůh se o vás starej“ — vy jdou rekruti na jeviště lehce nejistým krokem a blíží se k můstku. Děvčata prchnou, šuhaj přidá se k nim. Se čtvrtou slokou „Muzika hrá na vše strany“ zacházejí za jeviště. — Ponenáhlu za je vištěm tichne zpěv i vzdálené výskání a LÍZAL a VÁVRA vylezou z podzemního sklepa proti Lízalovu statku a hovoří ještě na rozchodnou. Lízal zavírá sklep na klíč a vinnou násosku odkládá na lavičku před statkem. Na ruce má zavěšený „sotůrek“ a po chvíli i ten přistaví k lavičce. LÍZAL (po čas vzdalujícího se zpěvu mlčí, ohlíží se po vsi a mračí se. Teprv když hluk zalehne, obrátí se k Vávrovi). Tak temu hříběti jen dobře nohu zavaž a hodně často bolAčku vlažnó vodó vyplachuj. Do tédňa bude zas skákat jako jelen. Má vranka taky to měla — šak na zadní noze a včil — viděls ju! Do Austrálie s ňó možu jet. A pacholkovi vyhubuj; šak aji dívce. Proč nedá na dobytek pozor! Jak nemá dobytek opa trnost, co chvíla se něco stane. VÁVRA (drží v ruce proutek a pošvihuje jím holinky. Tvář má čistě oholenou, tvrdou, ale zdvořile vlídnou). Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím, hromy svolávám, prosím celé deň a nic naplat. Už sem dvě děvečky vyhnal, onehdá pacholkovi sem aji nabil a čerta je to platný. Koně v maštali můžó se zabít — ani se teho ne všimne. (Švihne proutkem.) Dělé co dělé, všecko de naruby. Děcka roztrhaný, špína z nich jen kape, dobytek zdechá
a kdekdo ruce má, krade jako straka. (S důrazem a povzde chem.) Statku moc a dohledu nikde. Myslím, že to dám do pachtu anebo to prodám. LÍZAL To só mně řeči! Dobrý prodáš a špatný kópíš. A co s pach tem? Mlén ti rozlámó, pole nezmrví, nezvorají, vycucají až do posledního a abys čekal zas pět nebo šest let, než to při vedeš do pořádku (odmlčí se). Co je pravda — to je pravda, statku máš dost, a krásnýho statku. Rolí dost, čisté dobytek, krávy jako ze dvora — ale jak sem už povídal — žena ti umřít neměla. Tak zůstat nemůžeš. — Domluv se a je. VÁVRATo je těžká řeč. LÍZAL (odloží „sotůrek“ a vytáhne z levé kapsy u vesty zbytek viržinka, z pravé sirku, škrtne o stehno a zapaluje si). VÁVRA S takovó, jako vy vedete, se nedomluvíme. LÍZAL Budeš-li pořád tak mluvit, jaks mluvil — ba ne. Štyry tisíce só štyry tisíce a co já dávám, je myslím dost. Víc ti nikdo nedá. VÁVRA (pokrčí rameny). To se neví. LÍZAL Nesmíš zapomínat, že seš vdovec a že máš tři děti. A dyž já ti dávám pět a třicet set, mohl bys mět na tem dost. Přece nedám dceři všecko a sám abych šel po žebrotě. VÁVRA Šak byste nešel. LÍZAL (s úsměvem a měkce). Filipe, já mám zkušenost. Josefovi sem dal taky, co chtěl — a jak se mně vodslóžil? A to byl můj syn!
VÁVRA No, no, šak temu ste mohl dát půllán a mně chcete dát jen pětatřicet set. LÍZAL Copak seš ty můj syn? VÁVRA Nésu. Šak mně je nedáváte. Dáváte je dceři. Jak ta přinde k temu, že jí dáváte míň? LÍZAL Jak k temu přinde! Tenkrát sem bel tak trošku jako tady (sahá prstem na čelo) a dneska su chytřéší. Josef je lunt — půllán dostal a taťka už nezná. A že bude dcera lepší, kdo mně za to stojí? VÁVRA To je k smíchu! Copak je každé Josef? Naposled (usmívá se a kope do země) — kdo ví, jak to bylo. Josef aspoň — — LÍZAL (vpadne). Josef je lunt! Co dostal — to má. — Dál ať mýmu prahu dá pokoj a nešpiní svó rodinu. Lunt! Přinde si jen a „taťku pe níze“ (hodí rukou). Dostal jich — nečitanéch. — Včil mluví. VÁVRA Nó-o—, nechme řečí. Víte, co chcu — a dál nemusíme mluvit. Co vy dáváte, je málo. — Do mléna je to málo . .. LÍZAL (podrážděně). No (chce něco říci, ale odmlčí se — pak s úsměškem). Néni nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na krk, šlápnu já taky. (Obrátí se přímo na Vávru.) To přece ví každý dítě, že tobě všecko nepatří. Co je po ženě, to patří dětem, a co je tvýho, (náhle) to — to ví nélepší záložna. V záložně seš dlužen, v Brně seš dlužen, dáňky ti stojí a jen to, že nepiješ, nekarbaníš, nevyhazuješ tak zbůhdarma jako ten můj kluk — proto bych ti dal svó dceru.
VÁVRA (krotce). Každé má na sobě pírko. Vy ste z dluhů začal — — LÍZAL A tys do nich přišel. Do ví, kdo je lepší hospodář — — VÁVRA Až vám žena bude ležet a půl druhýho roku budete volat doktora, taky pustíte chlup. LÍZAL Všecko na ňu sveď. Aji to, že místo třech dětí máš včil štyry. VÁVRA (popojde ke šprlení zahrádky a jako by neslyšel, uštipuje ze zamyšlení třísky ze dřeva. Titíž rekruti, kteří před chvílí zašli za jeviště, vracejí se s Franckem zas tak, jak prve, z opačné strany přejdou pozadím jeviště přes můstek a ces tou za jeviště i dál zpívají: „Můj starý tatíčku“. Teprve když zajdou, Vávra pokračuje). Víte co? — Nebudem se dlóho čistit a necháme si každé svý. Nač ty kalný řeči. Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. LÍZAL (jedovatě). No — a šest nechceš? (Dá se do smíchu.) Maryšu a štyry tisíce. (Směje se.) Ty néseš h l ó p é ! . . . (Zvážní.) Kdyby to bela ženská, že by se musela zlatem pozlatiť, aby ju někdo kópil!. . . Ale Maryša? Cakryš? Eslipak sis ju jaksepatří prohlíd, že tak o ňu handluješ jak na trhu žid? Rovná jako svíčka, v rukách jí všecko enem hrá — — — To ju myslím neznáš, že tak mluvíš a smlóváš — (Sáhne do kapsy u vesty pro novou sirku.) Vzdálená píseň a hudba hrající pochod. VÁVRA Co bych neznal? Mně se Maryša líbí; proto ju taky chcu. LÍZAL (podruhé zapaluje. Bafne několikrát). Onehdá: — strojila se do kostela; tak sem se ti na ňu ohlídnul, ale člověče! (Zavrtí hlavou.) Srdce v těle poskočí nad takovým děckem. —
Z návsi se blíží ruch a hudba. VÁVRA (který při posledních slovech Lízalových jeví nápadný nepokoj — věnuje nyní všecku pozornost vzmáhajícímu se ruchu; k Lízalovi). Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima. LÍZAL S kém? VÁVRA Se stárkama. LÍZAL Copak je Francek stárkem? VÁVRA Néni — ale — lóčí se každé, bude se lóčit aji on. LÍZAL Až já budu chcet. Stárek se stárkó ať se rozlóčí, to už je tak zvyk. Proti temu já nic nemluvím, ale pro něho svó dceru nemám — VÁVRA Nu, pane radní, žádný křiky. Dyž přinde, přinde - - - nechte se je rozlóčit. Odejde na vojnu a budete mět pokoj. Než se vrátí, můžete mět Maryšu z domu. LÍZAL (nakvašeně). No ba! Pět neděl ju zavírám a potem kocóra pustím rovno do dveří — Hudba s výskotem se blíží a přehlušuje hovor Lízalův. Hudba hraje vesnický marš.
2. REKRUT (výskne za prvním do hudby, prázdnou láhev vy zdvihne nad hlavu a — ) . A co s tém budem dělat, dyž je prázdná! (Třískne lahví o zem a sám se tomu dá do smíchu.) KLUCI (se rozběhnou, sbírají střepy a lízají po straně se střepů víno). 3. REKRUT (vyjde ze statku Lízalova. K jednomu ze sousedů). No tak si zavdáte ode mně naposled! (Podává mu láhev.) Ostatní rekruti zatím dále zpívají, výskají a loučí se. SOUSED Tak, na tvý zdraví, aby ses tam dobře měl. (Napije se.) 3. REKRUT Pánbůh dej! (Zavzdychne si.) Vše stále za zpěvu a lomozu. Slovům rekrutů netřeba právě rozumět. VÝSTUP
TŘETÍ
PŘEDEŠLÍ — Vystoupí FRANCEK. Za ním přibelhá se HORAČKA. FRANCEK (podává si s jedním sousedem ruce, loučí se). Lomoz už se mírní, ale nepřestává zcela. HORAČKA (přibelhá se k Franckovi). I kdepak seš, chlapče? Pomalu bych tě ani nenašla. FRANCEK Copak chcete, maminko? (Přistoupí k ní do popředí zleva.) LÍZAL — VÁVRA (v popředí napravo nenápadně se ohlížejí po Franckovi). HORAČKA (strká Franckovi uzílek, zdvihá zástěru a utírá oči). FRANCEK (vezme uzílek a dá ho blízkému klukovi).
Na, dé mně to na vůz. (K Horačce s úsměvem.) Copak plá čete? Nebojte se šak vás Anyša nevopustí. Tři léta néni tak dlóho. HORAČKA (v tichém pláči vztáhne po něm ruce a dělá Franckovi na čelo, ústa a prsa křížky). Pánbůh ti opatruj a dé ti, chlap če, štěstí — — A dé pozor, ať uzílek neztratíš. Máš tam dvě košile, ručníky dva a šátky; a kus buchty. No, (ohání se hůlčičkou) s pánbičkem. (Líbají se.) A modli se, aby ses mně na vojně nezkazil! Já už ti nějaké ten krécar pošlu. (Pro pláč nemůže dál.) FRANCEK (položí svou ruku na její rameno). No, mějte se tady dobře — a neplačte. — Dělat tam nebo tady — to je jedno. (Ustoupí do pozadí a vrátí se však hned mezi rekruty. Lomoz tichne.) 1. SELKA Aha, Francek de rovno k Lízalům. FRANCEK (odtrhne se od rekrutů a směle jde k Lízalovým dve řím; v síni rekruti se loučí s Maryšou). LÍZAL (přeruší hovor se sousedy, postoupí kupředu a nastaví Franckovi do cesty hůl). Hola! Kam? Jeviště rázem zcela utichne. FRANCEK (zaražen neodpovídá. Vzpamatuje se — vlídně). K vám, pane radní, rozlóčit se s Maryšó .. . LlZAL (hůlkou jej vrací). Nikam, nikam! Obrať se a di po svéch. FRANCEK No, snad promluviť s ňó možu? LÍZAL Promluv si se sobě rovném. Maryša pro tebe néni. Na prahu Lízalka strká Maryšu do síně a zavírá dveře.
FRANCEK Ať je nebo néni. — Nikdo vám o ňu neříká LÍZAL (hůlkou jej strká zpět). Povídám, jdi po svéch! Tam nemáš co dělat — — — FRANCEK A co pořád s tó hůlčičkó. (Vyrve ji a smýkne jí ke dveřím.) LÍZAL To — — to — (rozčilením nemůže mluvit) ta — — táhni! V davu smích — pak hluk. HORAČKA (přibelhá se k Franckovi a rukou mu hmatá po prsou. V hluku jeviště). Františku, Františku — pěkně ti prosím — — — FRANCEK (jemně ji odstrčí za sebe). Já vím, co ti dva tady buntujó! (Ukazuje na Vávru a Lízala.) Ale — — no! — — Nechať je, stréčku, po vašem; já vám v cestě stát nebudu. Dyž mě vzali na vojnu, vzali, ať su tam. Ale za tři léta mě pustijó a potem (hrozí prstem) běda vám — kocóři oba dva — bude-li po vašem . . . HORAČKA (pověsí se zpředu na synka). Františku, Františku! FRANCEK (vytrhne se jí z rukou). Jak je Bůh nade mnó! (Zavrzá zuby.) — Vy se budete mět po pěti! — LÍZAL Ty mně vyhrožovat?! HORAČKA Františku! — — I. REKRUT Eh, Francku, nech jé a pod'!! FRANCEK (k Lízalovi). No — šak — (Mísí se mezi rekruty.)
Smích — hluk — zpěv. REKRUTI postaveni do řady drží se kolem krku a s písní odcházejí. MUZIKANTI před nimi vpadnou teprv doprostřed slo ky tentýž marš, s kterým přišli na jeviště. Hudba dlouho se vzda luje, až zalehne. Jeviště se prázdní, DĚVČE S děckem na zádech běží a předhání ostatní. Poslední odchází HORAČKA a vytírá si cestou oči.
VÝSTUP ČTVRTÝ LÍZAL (hledí zamračeně za mizícím hlukem. Odplivne si). Žebroto žebrácká! — — VÁVRA No, nechte toho už. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se rozlóčit a byl byste neměl výtržnosť. Co z teho máte? Jenom volej do vohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z do mu. Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set? LÍZAL (mrzutě). Nedám. (Náhle se obrátí — rozhodně.) Sedumatřicet — (Na přáhne ruku.) VÁVRA a LÍZAL (pohlédnou si vzájemně do očí). LÍZAL No, bude to nebo nebude? VÁVRA (plácne rukou na ruku). LÍZAL Ostatní už se domluvíme — VÁVRA A nebude-li Maryša chcet — — — LÍZAL (uraženě — už k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se po Vávrovi celým tělem). Co nebude chcet?! —
VÁVRA (krotce). No, Bůh dej! (Odchází.) Sbohem! (Odejde rovně a pevně jako mladík.) LÍZAL (za ním). A na to hříbě nezapomeň! Nohu zavaž.
VÝSTUP
PÁTÝ
LÍZAL (sám). LÍZAL Ach! (Odlehčí si a sklesne unaveně na lavičku, smekne bera nici a přetírá si rukou čelo.) Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň: „Jenom ty mě, můj koníčku“ atd. LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se do chraptivého škodoli bého smíchu; zhluboka). Jen si zpívé! Šak oni ti setnó hřebínek. Sloto žebrácká! Nic to nemá, enem tu chajdu nad hlavó a tu košulu, có na sobě nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat? A — a — (Posedá. Vtom se vzpamatuje, že je sám.) No, co se budu dožírat!? De na vojnu a tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.) A Maryša z domu — a hned! Čím spíš — tím líp . . . Děvčica jako vítr — ešče hanbu mně udělá. (Pausa. Z dálky posud výskot a zpěv.) — — (Najednou se dá Lízal do hlasitého smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový smích.)E — no ba! — A — a — a — hned ti jich dám! Enem si říct a já — já ti budu platit tvý dluhy — já — a už! Sedumatřicet set vyhodím na ulicu, ani se na ně nepodívám. — Chytré je, to je pravda! Enom že je tu ešče chytré nad chyt-
rýho — a to su já. Chceš-li Maryšu, máš ju mět — ale s penězama si poradím já, hospodář, které s nima umí zacházet. Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák! Cakryš — — Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Ja — peníze só peníze, milé Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peníze zas jeho. Já pán — ty pán — ale kdo má peníze, je ešče větší pán. A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné žebrák — Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó. Budeš je mět, já ti jich neberu, ale hned' ne; až budu vědět, néseš-li taky takové kocór jako ten Josef. — Zatím zeťu sem, zeťu tam — můžeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát — než sáhne bolestně na nohu.) Cakryš, ta mě dnes bolí! (Ohlíží se po hůlce.) Kde pak mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou Franckem a zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dál ky.) Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu! (Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) H m ! Ta bude kókat, až ji řeknu, jakýho má ženicha. — No, ráda ne bude, ale — no — nechť sak ona je hodná dcera.
VÝSTUP
ŠESTÝ
LÍZAL - MARYŠA MARYŠA (vyjde ze statku). Copak chcete? LÍZAL (probere se z myšlenek). Podé mně čagan — Tamhle leží. — MARYŠA (podává mu hůl). LÍZAL Kde je matka? MARYŠA V kuchyni poklízí. Bude brzo poledně. (Vejde do zahrádky a trhá cosi.) Tatínku, co budeme dělat s tó turkyňó? Na poli ju žeró ptáci. LÍZAL Nech včil turkyňu turkyňó a poď sem. Něco ti mám říct. — Kde seš? MARYŠA (vyjde ze zahrádky a zavírá za sebou branku). LÍZAL (bere ji za ruku). Co to máš? MARYŠA Petržel. (V celém svém chování jeví bázeň a zlou předtuchu.) LÍZAL (pustí jí ruku). Jakpak, Maryško, což — (měkce) na vdavky nemáš ešče chuť? MARYŠA (utrhne se). Co by! (Rozhodně.) — Já se ešče nechcu vdávat. LÍZAL No mlč, máš už čas. Na svatýho Barnabáška už ti bude dva cet let. MARYŠA (hodí sebou a ustoupí ke dveřím).
Ech, nechte marnéch řečí. (Má se k odchodu, najednou se obrátí ve dveřích.) A co za ženicha? Keho? LÍZAL (krotí se). No, ani bys neřekla. Hádej! MARYŠA (svěsí hlavu a přemýšlí). LÍZAL Néni daleko odtáď MARYŠA (vzhlédne po Lízalovi). LÍZAL A má mlén. MARYŠA (vytáhne se v těle a zasvítí očima. — Zděšeně). Snáď ne — — — LÍZAL (kývne hlavou radostně). Vávra je to. — MARYŠA (vyjeveně a polozmateně). Vdovca? (Dá ného, jasného divoce směje.) LÍZAL (rozzlobeně
se do bujného, ne trpkého, ale dosud bezstarost smíchu.) Vdovca? Se třema dětima? (Zase se No to ja! sebou trhne).
No co — vdovec nevdovec, ale je dobré, statečné muž — MARYŠA (zaraženě, zvážní uprostřed nejhlubšího smíchu, pustí kliku u dveří a temně). Snáď to nemyslíte doopravdy? LÍZAL (stále více pod sebe a k sobě víc než k Maryši). Co bych nemyslel?! Mně se líbí. Nepije, nekarbaní — chlapík jako dub — každá žena može se s něm dobře mět. MARYŠA (kysele). Enem že jé žádná nechce. Nebožku bil a děvečky si o něm povídajó všelijaký věci. Že se nestydí. — Děti má tři a ještě poméšlí na svobodnó děvčicu — — — LÍZAL (vpadne). Co děti, děti! Šak só to hodný děti!
MARYŠA Kemu se líbí. Do hrobu se připravit nedám. Šla bych tam, myslím, jak nebožka. Šak ju má na svědomí enem on. LÍZAL (mlaská jazykem). Co — co — (Klepe holí do země.) Co ty víš! To só samý ženský plky. To se jen tak mluví. MARYŠA Ať mluví (vzdorně), ale Vávru si nevezmu! LÍZAL (podrážděně). A Francka — teho žebráka bys chcela? MARYŠA Šak sem neřekla — že chcu. LÍZAL Ale chodí za tebó. — Myslíš, že to nevím? Myslíš, že su slepé a hluché? — Šak už temu bude konec. Ať ide žebrota, odkáď přišla. Ať si hledá žebrotu a neleze na půllán. Vávru si vezmeš! (Krotí se k mírnosti.) Takové statek, takové mlén! Kam dáváš rozum, děvčico, kams dala oči? MARYŠA (plačky a vzdorovitě). No, víte, děléte si, co chcete — — ale já — LÍZAL (ji zakřikne). Mlč! (Bere hůl.) Tak budeš dělat, jak já poróčím. A včil si di! MARYŠA (chce něco říci, ale pak sebou trhne a bouchne za sebou dveřmi). LÍZAL (sám). Zpropadený děvčisko. (Vstává.) — Ach! Máma taky tak dě lala a dnes je jako hodina.
V Ý S T U P SEDMÝ
LÍZAL a obecní sluha HRDLIČKA HRDLIČKA (vejde, předstoupí před Lízala se smeknutou čepicí, červený, „nakouřený“; čepici v jedné, krátkou dýmku v dru hé ruce nutí se do vojenské pózy). Pochválen buď Pán Ježíš Kristus! LÍZAL Na věky. Co chceš? HRDLIČKA Prosimich, pane radní, máte přijít do hospody. Chlapci se tam bijó, máte jít udělat pořádek. LÍZAL A kde je starosta? HRDLIČKA Néni duma. LÍZAL (odplivne si). A kdo se bije? Beztak zas Honza Ryšánkůj?! HRDLIČKA Ja, Honza a Horaččin Francek. Ten začal. LÍZAL (vzpřímí se). Francek? A tož di, ať ti dá Maryša békovec. HRDLIČKA (jde do statku). LÍZAL (sám). Já mu jich na cestu ještě nasypu. Trhan! Jedna muzika ne mine, aby se neserval. HRDLIČKA (vrátí se s býkovcem). LÍZAL (mlčky vezme býkovec a odchází). HRDLIČKA (jde za ním a čeká, az Lízal zajde). Lízal, bruče a huhlaje cestou, zachází za jeviště.
V Ý S T U P OSMÝ Za HRDLIČKOU hned vystoupí MARYŠA. HRDLIČKA (vrátí se, přiskočí k Maryši a pošeptá jí něco do ucha). MARYŠA Kde je? (Chvatně za sebou zavře dveře.) HRDLIČKA (klade na ústa prst). MARYŠA A kdo se to teda pere? HRDLIČKA (dá se do smíchu). A to enem tak — ze sucha — — (ve smíchu), aby tatínka dostali z domu. (Rychle odejde.) VÝSTUP
DEVÁTÝ
FRANCEK (přijde z opačné strany). MARYŠA (běží mu vstříc). Františku, co tu chceš?! Maminka je na dvoře! FRANCEK Nebuj se. Co seš tak uplakaná? MARYŠA (svěsí ruce). Bože! (Zakryje rukama tvář.) Ani mně nevzpomíné. FRANCEK (bere ji za ruku). Neplač, Maryško. Už je nám to málo platný. Nějak už to přetrpíme a za tři léta, dá-li pánbu — budeme zas spolu. Vzpomíné na mě — a budeš-li moc, piš mně. MARYŠA (temně a sklíčeně). Tak už teda pojedete? FRANCEK Už budó sedat na vozy. Jak odzvoní poledně, pojedem. Bude to smutná cesta do Brna.
MARYŠA A kady pojedete? Po silnici nebo tady okolo? FRANCEK Tady okolo. MARYŠA Tak di — já se budu dívat. Oba se zamlčí. FRANCEK (objímá ji). Spánembohem, Maryško! A piš! Psaní můžeš dát dycky mamince. Já ti je taky tak pošlu. MARYŠA (v slzách přikývne hlavou a přitlačí se v přístěnku ke zdi. Znova vztahuje ruce kolem jeho krku a dá se do tichého pláče. Pak se náhle vzmuží a odstrkuje jej od sebe). A di už! (Sama zůstane stát a pláče.) VÝSTUP
DESÁTÝ
LÍZALKA (vyběhne rozdrásána s rukávy vyhrnutými, bez šátku na hlavě a bosa). E, vy holoto! (Trhne Maryšou do síně a odstrčí Francka. K Maryši.) Kliď se do baráku! (Strká ji do síně. K Franckovi.) Co tady chceš? FRANCEK Nic, přišel jsem se rozlóčit — — LÍZALKA (chápe se dveří). Eh, jakýpak lóčení! (Hodí za sebe.) Jen di spánembohem a radši tam zvostaň, uděláš lepší MARYŠA (vzpírá se na prahu a začne se ve dveřích strkat s Lízalkou). Pusťte! LlZALKA (překřikuje Maryšu). Pudeš nebo nepudeš? (Míří jí políček.)
FRANCEK (přistoupí k nim). Jdi, Maryšo, jdi! Šak (výhružně) my se přece rozlóčíme! LÍZALKA (bouchne dveřmi. Za dveřmi křik a váda). FRANCEK (odchází skoro vesel. — Odejde). Jeviště několik okamžiků prázdné. Zvoní poledne. Kolem jde sedlák s čepicí smeknutou. Hluboké ticho. Pozadím jeviště pře běhne několik kluků a děvčat s děcky na zádech. Odzvoní. JEDNO DĚVČE (V běhu popotahuje punčošku). Chlapci! Rekruti už jedó! Z návsí zazní plnou silou hudba. VÝSTUP
JEDENÁCTÝ
Jeviště se plní. Lid se schází směrem, odkud se blíží zpěv, prová zený hudbou. Na jeviště vejde průvod. Muzikanti vpředu. Za nimi dva vozy, na nichž je plno rekrutů. Koně jsou pentlemi za pleteni. Na vozích májky. Rekruti zpívají, zvedají láhve, mávají čepicemi. Ani tu píseň rekruti nezpívají všici současně. — Druhá velká skupina (2. vůz) začne ji zpívat, teprve když první zpívá už „neublížil jsem . . ." Zpěv valí se přes sebe. [: Spánembohem, už jdu od vás, : [: neublížil jsem : žádnému z vás. [: Jak mladému, tak starému, : [: neublížil jsem : z vás žádnému.
Za scénou. [: S Pánembohem, už jdu od vás, : [: aji jsem poznal faleš od vás. MARYŠA (rozevírá okno a hledí na průvod). FRANCEK (z prvního vozu). Hola! (Strhne opratě — vůz zastaví — rekruti tichnou. Francek seskočí ještě v pohybu s vozu a jde rychle k Lízalovu statku.) MARYŠA (od okna zmizí). FRANCEK (sáhne na kliku a opře se. Zavřeno. Uhodí na dveře). Za dveřmi lomoz, křik a hluk Lízalky a Maryše. 1. REKRUT (z vozu). Vyraz dveří! FRANCEK (už dříve, slyše za dveřmi křik, odskočí, rozežene se a přiskočiv mocným vzepřením těla nevykopne, ale kolenem vypáčí
dveře).
MARYŠA (S výkřikem vletí mu vstříc do náručí). FRANCEK (sevře Maryšu v náručí v síni, takže z hlediště vidět jich není). Zástup se směje. FRANCEK (pustí Maryšu, odběhne a vyskočí na stupátko vozu. Stoje tak vysoko na voze s májkou v ruce zavolá s ostatními: „S Pánembohem“ atd.). REKRUTI (pokračují s písní „S Pánembohem“).
MARYŠA (klesne plačíc na lavičku) REKRUTI (zpívají dál). Do sloky vpadne hudba a hraje marš. VÝSTUP DVANÁCTÝ V posledních okamžicích vystoupí právě LÍZAL a zlostně hledí na Francka, právě když z náručí pouští Maryšu. Vozy odjíždějí. — Z jeviště hukot, zpěv, hudba. — Jeviště prázdní. — Píseň rychle zaléhá. LÍZAL (zpovzdálí hledí za odjíždějícími a pohrozí holí). Šaks ju měl, kluku, naposled! Z dálky dále je slyšet melodii písně: „S Pánembohem“. Opona v tichu spadne.
se
DRUHÉ
JEDNÁNÍ
Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice, podél zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, na pravo proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných talířů a žbánků, v rohu třírohá almárka „svatý kout“. V levém zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným prádlem. MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena jako v I. jednání. Na malé stoličce u kamen sedí STAŘENKA a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavičce sedí tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes ramena. V ruce drží klíč. Vedle sebe koš, z něhož průběhem hovoru vezme jablko, okrajuje a po kousku jí.
VÝSTUP P R V N Í MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA. Když se opona vyhrne, je tetka v nejživější rozprávce. poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce. Po chvilce vejde LÍZALKA a naslouchá.
Maryša
STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí). Ba! (Zívne si nuceně) MARYŠA (bije rozčileně prádlem do koše). STROUHALKA Je to pravda! Nemůže bét nic horšího, než takový manželství. Člověk pořádně usnót nemůže a ráno, dyž vstává, jako by na vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z rukó padá a co člověka těší, těší enem napůl a srdce pořád jako led. (Zívne zas.) MARYŠA Vidíte a mě do teho ženete. STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou). Ale to je jenom načas, než si člověk zvykne. Taky sem na svým kdejaké roh viděla a dnes? Su ráda, že Tomáška mám. Až přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba, milá děvčico, vdé se, dokud seš mladá — zhrbacenó si tě žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk — nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne. Mlčení. MARYŠA (S úsměvem). No, na takový štěstí mám dycky času dost. STROUHALKA Nemysli si to. Čas uběhne jako pěna — a voda po ní zůstane. (S povzdechem.) Já dybych byla svobodná, hned bych si Vávru vzala. MARYŠA A šla byste, kam šla jeho první žena. Tu bil a — druhó bude hladit, že? STROUHALKA Hladit nemusí a bít taky nemusí. Každá si udělá z muža, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna.
MARYŠA (chladně). Taky dycky ne. (Živě.) Nebožka jeho žena — jaká to byla hodná osoba a jaké měla život? Dodnes by tu byla, kdyby nebylo Vávry. STROUHALKA (podrážděně). A jdi mně ke všem kozlům s takovéma řečima. Řeč se mluví a voda teče a všecko omyje. Nebožka umřela na suchó ne moc. Bylo odjakživa taková suchóčká jako komár a chorobná až do smrti. Vávra s ňó žádný radosti neměl. On byl v ne štěstí a ne ona. MARYŠA (jako by Strouhalku ani neposlouchala, s povzdechem a trpkým úsměvem kývne hlavou). Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je pravda. Slóžila tam u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčica. STROUHALKA (uštěpačně). Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu živobytí vodnášela, to ti neřekla? A že ju Vávra jednó dopadnul a vyhnal — to ti taky nepovídala? Co ti nalže, to věříš — a co je pravda, pro to seš hluchá. MARYŠA (UŽ to nemůže poslouchat; sepne ruce). Proboha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak už nikdo nemá svědomí? Kdekdo přinde, každé o něm mluví, každé jé chválí a o ničem jiným žádné vědět nechce než o něm. Copak myslíte, že su už tak hlópá!? Aji ta dívka už začala, a já vím, že só všickni navedení a vy i s něma. Ale mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho tema népěkňéšíma barvama — je ho přece vidět nemožu. — Celá se dycky otřesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyž to vidíte, jako rozumná žena s dětima — měla byste sama našim domluvit a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatníma. STROUHALKA Ale, bože, děvčico, dyť já ho do tebe necpu. Copak su doha-
zovačka nějaká? Dyť si dělé co chceš. Ale seš mladá a nemáš toli rozumu a zkušenosti co já stará. Jako tvá tetka možu ti přece poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si o tom myslím, a ty si zas potem rozvaž, co sama chceš. Co pak je mně tak dvakrát po tem? Já s tebó nebudu. MARYŠA A když se mnó nebudete, proč teda na mě dorážíte, proč chcete mýmu neštěstí? Proč? STROUHALKA (podrážděně). A protože máš hlavu jako z kameňa. Roba seš a mluvíš jako děcko. MARYŠA Tak už mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z do mu vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně to ne bylo nic platno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by mě ani nebylo. Nikdo už na mě pěkně nepromluví, každé se jen utrhne — a bude-li to tak trvat dál, snáď, Bože — — — (sklesne na mysli). LÍZALKA (v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na Strouhalku). MARYŠA (pokračuje). — snáď budu muset aji povolit — STROUHALKA A dobře uděláš; jinýho než očistec beztak ti doma nečeká. MARYŠA (vášnivě). A co když mu potem uteču!? STROUHALKA (úplně klidně). Neutečeš. To každá tak říká před svatbó — a potem je ráda — že sedí. MARYŠA Každá ne —
STROUHALKA Ba skoro každá. MARYŠA Podívéte se na Čermačku z Borkovan! Taky ju nutili a už je od muža pryč. Néni temu ani půl léta, co je vdaná. STROUHALKA (už se zlobí). To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap — a Vávra je statné muž a mlynář — MARYŠA (chladně). Kemu se líbí. (Dopálena, už skoro se vztekem se rozkřikne.) A dyby byl ze zlata — já ho nechcu! STROUHALKA (dá se do smíchu). No, nechcé si, copak mně je do teho, že na mě křičíš? Pro mě vem si třeba Francka. VÝSTUP DRUHÝ PŘEDEŠLÍ. LlZALKA (vkročí do světnice). LÍZALKA Maryšo, di a přines sklínky z police. MARYŠA (odejde). Předešlí bez Maryše. LÍZALKA (zatím co Maryša odchází, k tetce nahlas). Všecko máme roztahaný, nic nemůžu najít. Takové nepořá dek už nepamatuju — — — (přeruší řeč a nahne se k tetce, když Maryša odešla). 0 Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné. Hned je horší. STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se). Enem nech, jen nech — šak já vím, co dělám.
VÝSTUP T Ř E T Í PŘEDEŠLÉ. Vejde MARYŠA se sklenkami; později bez LÍZALKY. LÍZALKA (béře sklenky od Maryše). Musím je umyt. Na prst prachu je na nich. (Odejde.) MARYŠA (ohlíží se po ní, až zajde; posud rozčilena). Dobře ste mně připomněla. Když už pro nic jinýho — kvůli němu to neudělám. STROUHALKA Kvůli kemu? Kvůli Franckovi? MARYŠA
(rozčileně
přechází
po
světnici a uklízí poodložené
věci). Mě v psaní prosí a naříká, abych na něho pamatovala, abych mu nekazila život — (zarazí se). STROUHALKA (se směje). MARYŠA Co se smějete, tetičko? STROUHALKA Ach — tak! Dyť je to k smíchu! (Vážně pokyvuje hlavou.) Papír snese aji centy slz a nic néni pravda. Jdi mně s tó neplechó! — Kdopak na mužský co dá?! Rozumná nic. — — Banda jedna jako druhá — všeci só sténí. (Tónem, ja kým se vypravují pohádky.) Měla jsem já, milá brachu, taky svýho Františka! A taky mně vždycky říkával: když mě nedostane, že si něco udělá — a že to nevydrží a že do vody skočí — a potem zas že do světa uteče a nikdá víc, nikdá že se nenavrátí, nadosmrti bude zkažené, na celé život pryč. A když sem si musela vzít Tomáša — co udělal? — Nic. Nějaké čas rámusil — potem si namluvil jinó a je mu taky dobře. A ostatní só všeci takoví — z jedné lóky kvítí. (Ke stařence.) No, je temu tak, bábo, nebo ne?
STAŘENKA (od kamen — stále drhne kukuřici — po dlouhé chvíli). Eh, já vás neposlóchám. MARYŠA A taky to všecko nemusí být pravda. Dostál — už je to staře ček — bílý vlasy má, jednó nohó stojí v hrobě — taky ne dostal tu svó a dosavád, dyž si vzpomene na svó Filomenku — svěsí hlavu a říká, že zapomenót nemože a nemože. STROUHALKA (zívne). Dostál je Dostál, ten když má v hlavě, dycky brečí, ani si nemusí na Filomenku vzpomenót. (Vyndá z koše jablko, olupuje kudličkou a pokusuje.) Mlčení. STROUHALKA A Francek? Šak to je taky čisté pták. Před tebó měl Sefku Vomastovu, po ní Terezu Fraňkovu a po tobě bůhví, co jich bude ještě mět. Je na vojně a tam jé nikdo nehlídá. Buď ráda, že je tam. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Šelma je a s ohněm néni co hrát. Hned chalupa hoří. MARYŠA (mlčí). STROUHALKA (po přestávce). Esli se na sebe nevohlížíš, na ňé se nevohlížé. — Setřepe to se sebe jako hóser dýšč. Budeš vědět — z těch slz, co pro něho leješ, kapka na něm nezvostane. Šak (ledabyle) náš Jo sef psal, že se tam nemodlí jenom za tebe. MARYŠA (urputně). To néni p r a v d a ! . . . STROUHALKA Tak je to lež. Já jen povídám, co Josef píše. Ostatně, co se budem přít. Na to všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, že seš enem hlópý děvčisko.
MARYŠA Třebas hlópá, třebas nemám toli rozumu jako vy, zato ale srdce mám . . . Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni, keří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó. (Polo s pláčem.) Každé jako ten ščór na člověka přileze (popadne koš s prádlem), ani člověk neví, a répne, až krev v žilách se zastaví. VÝSTUP
ČTVRTÝ
PŘEDEŠLÍ - LÍZALKA. STR0UHALKA (rozhodí rukama a vstává). No, jak teda rozumíš. LÍZALKA (předstoupí, sklenky drží v ruce a chvilku poslouchá; vzpurně). Ale, že se s ňó dáváš do řeči, osobo stará. Bůhví, co si to myslí o sobě: esli ju budeme poslóchat my anebo ona nás. (K Maryši.) Jdi mně z očí a kamna sprav! (Dívá se ke kam nům.) Dříví tu taky néni. (K Strouhalce.) Jako slepá chodí. Předešlí
bez Maryše.
STROUHALKA Milá brachu — nepude to. Hlava jako z kameňa — nic do ní nevpravíš. Jen pořád jako by kosó o ňu zvonil, zub na zub a práca marná. LÍZALKA (klidně postaví sklenky na stůl a nahne se na okno pro láhev vína. Nalévá do skleničky). Copak její řeči! My už ju ani neposlócháme. — Na, napi se — je dobrý. (Podává tetce sklenku.) STROUHALKA Tak dé pánbu zdraví. (Pije.)
LÍZALKA Na mó duši, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, až ju budu mět z krku. To je čert děvčisko! Dyť se už začala aji se mnou rvát! Utýct nám chtěla — všecko už měla schystaný, uzlíček svázané a pryč. Mocó sme ju museli přihnat zpátky. To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap. Vidíš ju. (Ukáže hlavou na vstupující Maryšu.) VÝSTUP
PÁTÝ
PŘEDEŠLÍ. MARYŠA, STROUHAL. MARYŠA (nese v náručí dříví, přiklekne ke kamnům a opravuje oheň). STROUHAL (vejde za Maryšou, v kožichu; ve dveřích kývne na Strouhalku prstem). Poď už dům! Co tady máš co plkať? Doma je jí potřeba a ona si tu sedí na besedě. LÍZALKA (nalije mu vína). Napite se taky. Copak tak spěcháte? STROUHAL (bere sklenku). Ale — slívku pálím a aby člověk pořád u teho seděl. (Změkne.) Dé pánbu zdraví a boží požehnání! (Vyklopí skle nici naráz.) Už běžím. (K ženě.) Přiď brzy! (Rychle odchází.) Spánembohem! Předešlí
bez
Strouhala.
STROUHALKA Copak ste měli dobrýho k obědu? LÍZALKA A nic ještě. Čekám, až přinde staré. (K Maryši, která dosud
klečí u kamen a zamyšleně opírá čelo o ruce.) Co tu dřepíš? Di a oblíké se. Vávra tu bude co nevidět. Josef už spravuje vůz. STROUHALKA Už pojedó? (Významně se podívá na Maryšu.) LÍZALKA Na ňu čekat nebudem! Ohlášky už só, tak co. (K Maryši.) Neslyšelas? MARYŠA (vzpřímí se u kamen — rozhodně). Já nikam nepojedu! LÍZALKA (rozkřikne se). Mlčíš! Tak se ke mně mluví? Néni ti hanba před lidima? Užs odhodila všechen stud a vážnost k rodičům? (S pláčem —) Co sem já se na ňu naspravovala, naprala a nadělala, co sem se jí nanosila, s ruky na ruku napřekládala, nocí pro ňu ne spala, co nélepšího sem měla, od huby sem si utrhla a jí sem dala — a to mám včil za to? Na to sme tolik škrtili, aby se pachtila za lecjakým žebrákem, které nic nemá než těch pár shniléch došků na střeše? Na to sme ti vychovali, abys nám k starosti zármutek dělala? MARYŠA (hrdě). Než pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótit — tak vám to řeknu! LÍZALKA (podepře si ruce v bok a dívá se s úžasem hned na svou dceru, hned zas na Strouhalku). I ty — Kdepak ses naučila tak mluvit? A toto je zas něco novýho! To tě ten tak mluvit naučil? (Hledí na ni.) Ešče hanbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta néhorší a ani ta si to nedovolí. Nebojíš se Boha? Nebojíš se lidí, že budó prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti už nějak? — — Nač chodíš do kostela? — Co tam děláš? — Přece su já tvoje matka. Víš to ešče? (Ke Strouhalce.) Pré sem jí měla krkem
zakrótit. (K Maryši.) Víš ty, co mluvíš? Nebo seš už tak tupá, že ani nevíš, co povídáš — — — MARYŠA (chytá se za hlavu). Ba už nevím — Celá už su jako vrtohlavá, celá zmámená (Dává se do pláče.) Do hrobu dybyste mě položili, taky nebudu nic vědět STROUHALKA (mrkne na Lízalku). No, já už teda pudu. LÍZALKA (s okázalou přísností). Budeš poslóchat nebo ne? MARYŠA Ale dyť na mě tak nekřičte! Pusťte mě z domu a budete mět po trápení. LÍZALKA A kam pudeš? Do Brna za vojákem? Hanbu nosiť po světě? A potom polezeš jak ta Vrbčena — — Pěkná láska! Děcka chodí žebrat. Té hanby chceš, abych se dočkala? MARYŠA A šak, co nadáváte žebráků? Vy ste taky nic neměli. LÍZALKA Neměli. Ale my sme poslóchali rodičů, a to nese požehnání. Ostatní Pánbu přidal. Jak říká pan farář: „Poslušném dětem požehnává, neposlušný trestá.“ STROUHALKA No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ženská — nemyslí to s tebó zle — MARYŠA (současně při posledních slovech tetky s pohnutím se obrátí po Lízalce, sepne ruce). Maminko drahá, pro milosrdnýho Boha vás prosím — ne nuťte mě. Já vám slibuju, že na Francka zapomenu, až z vojny přinde — vyhnu se mu, ve všem vás budu poslóchat, jenom do Vávry mě nenuťte. Dyť mně nelamte život! —
LÍZALKA (vpadne). Eh, pořád mně tu skuhré. Tam! (Ukáže k druhé světnici.) Di se oblíkat! MARYŠA (odchází): STROUHALKA (urovnává vlňák přes ramena a s Lízalkou od chází). VÝSTUP
ŠESTÝ
MARYŠA - BABIČKA. MARYŠA (zastaví se na prahu druhé světnice, ohlídne se za sebe a spočine pohledem na stařence. Chvíli na ni hledí, pak jde k ní, poklekne a vezme ji důvěrně za ruku). Babičko zlatá — Co vy temu říkáte? BABIČKA — Eno (povzdychne si a ohlíží se po dveřích, neposlouchá-li někdo. Po delší chvíli mluví zvolna, slovo za slovem, mezi každou větou přestávka, tónem přímým, rovným, klidným, beze vší třaslavosti v řeči). Já su sama nad tém hlópá. Bévá temu tak aji tak. Je to s tebó, dceruško, zlý. Doma ti nečeká než nadávání a bití, a tak nevím opravdu, jak bych ti dobře poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne. A potom si myslím, máš-li Františka ráda, už je ti to jedno. Jemu tě nedajó — na to ani nepomysli — a tak, odende-li Vávra, přinde druhé, zas třetí Petr nebo Pavel Tak nezvostaneš, jednó se vdát musíš. MARYŠA (vstává, sáhne si na čelo). Stařenko, (vyděšeně) jak to mluvíte?! BABIČKA (vstává utírajíc si potají zástěrou slzu; ohlíží se. Po chvíli). Eh, já ti nemůžu říct: braň se. (Trpce.) A, radši se mě nepté. (Ohlíží se.)
VÝSTUP SEDMÝ PŘEDEŠLÍ. LÍZAL vchází. BABIČKA později belhavě odejde. LÍZAL (vesele). No, Maryšo — copak? Ženich přinde co nevidět a ty néseš ještě ani ustrojená. MARYŠA (utírá slzy). LÍZAL Co zas? Dyť na jatku nepudeš. Na katechismus musí každé jít — (Jde a odkládá beranici.) Vy ženský ste přece enem divný. Místo co máte před svatbó véskat a smát se — dáte se do pláče. Dyť se toho katechismu tak nebuj. Přeces chodila do školy a dyckys uměla. MARYŠA (rozběhne se a padne před ním na kolena). Tatínečku zlaté — proboha vás prosím — (Pro pláč nemůže dál a líbá jenom jeho kolena.) LÍZAL (zdvihá ji se země). Ale děvčico — dítě — No, deť — — — Neplač — (Vlídně.) Franckovi ti přece nedám! MARYŠA Ale já vám k živýmu Bohu přísahám — že na něho zapo menu. — Dyť na něho ani nemyslím! BABIČKA (vstane a přidržujíc se předmětů v cestě tiše se odšourá ven). LÍZAL Ale, ale — copak bys — no jdi — — obleč se pěkně — (od vádí Maryšu do druhé světnice) já s matkó ještě promluvím — ale udělej mně radost — a obleč se. MARYŠA (vrávoravě odchází do druhé světnice). Bože, dybych snad do toho kameňa mluvila, spíš by se ustrnul. (Odejde.)
LÍZAL (sám; přejde jizbu). To — to je čerchmantský děvčisko. To sem si nemyslel, že to dá toli práce. (Vyndá dýmku z kapsy.) Já bych ju — přece nerad zkazil. VÝSTUP
OSMÝ
LÍZAL - LÍZALKA. LÍZALKA (vejde). No — a kde je ženich? LÍZAL (cpe do dýmky). Přinde hned. LÍZALKA A jak je s notárem? Byls tam? LÍZAL Byl. Nestaré se — šak vím, co dělám! (Vyjme ze záňadří pa píry a ukládá je do trojhranné skříňky v rohu lavic u stolu.) Co patří jí, to dostane ona. On ať se hojí svým. Nebudu za něho vyplácet dluhy! Ale něco jinýho se mně nechce líbit — Maryša. — Mně se to přece jenom začíná v hlavě rozkládat. — Živó mocó se to děvče brání. LÍZALKA (s opovržením). I snad by ses nespáčil? Každá dělá před svatbó takový rant. LÍZAL No nešť — já vím — taky moc na to nedám, ale pro vdovca s dětima je mně jí přeci enem líto. LÍZALKA Eh, líto, nelíto! — Musí to bét, dokáď je čas. — (Náhle se obrátí.) A kemu ju chceš dát? (Uštěpačně.) Franckovi? LÍZAL (trhne sebou). Co by Franckovi! Copak néni jinéch ženichů dost?
LÍZALKA (ironicky). Přebíraný zboží za moc stojí! A myslíš, že to budeš mět ji načí? Já neříkám, že se nevdá, ale zvostane nám na krku rok, dvě leta a abys ju dal Franckovi. Přinde z vojny a co potem? Tak se celá třesu strachem a zlosťó, jak si na to jen pomyslím. Proto říkám, pryč s ňó — pryč! Dokavaď je čas. Stane se neštěstí a to ti jí potom nebude líto? LÍZAL To je pravda, to je pravda. Děvče jako vítr — a ten čertův chlapec je všeho schopné. No — no — už to teda vložím do rukó Hospodinovéch.
VÝSTUP
DEVÁTÝ
PŘEDEŠLÍ. Zaklepe a vejde VÁVRA. VÁVRA Dobrý odpoledně! Tak už su tu. LÍZALKA Vítám vás. LÍZAL (podává mu mlčky ruku). LÍZALKA (utírá židli zástěrou). Posaďte se. Maryša bude hned oblečena. (Přinese láhev. K Lízalovi.) Posluž vínem. LÍZAL (nalévá víno). VÁVRA (podívá se na hodinky). Už je čas, abysme jeli. — LÍZALKA (cestou do vedlejší světnice). Šak do Mótnic néni tak daleko. Za čtvrt hodinky ste tam. (Odejde za Maryšou.) Ve vedlejší světnici tlumený rozhovor mezi Maryšou a Lízalkou.
LÍZAL -
VÁVRA.
LÍZAL (zavdává). No pi! VÁVRA (bere sklenku). Pánbůh požehné. Ve
vedlejší světnici hádka.
LÍZAL Musím se podívat, má-li Josef koně spraveny. (Ohlédne se starostlivě po vedlejší světnici. Odejde.) VÝSTUP
VÁVRA -
DESÁTÝ
MARYŠA - LÍZALKA
MARYŠA (vyběhne před Lízalkou, která ji žene. Maryša jde ke kamnům, sedne na lavici a vzdorně podepře hlavu o ruku). LÍZALKA (za ní). Zpropadený děvčisko! Pořád budeš odmlóvat? Budeš se oblíkat?! VÁVRA (k Lízalce). Ale nechte ju — šak ona půjde. (Přistoupí k Maryši.) LÍZALKA Že se pod ňó zem neslehne! (Odejde.) VÝSTUP J E D E N Á C T Ý VÁVRA - MARYŠA MARYŠA (obrátí se k Vávrovi; prosebně). Pane Vávro, co sem vám udělala, že mě tak pronásledujete? Dyť přece vidíte, že se rukama nohama bráním, srdcem sto jím proti vám, a přece chcete, abych byla vašó ženo a vašó
bét nemožu. Dyť tu nejde o rok nebo dva! Jak já k tomu přindu, abych pro vás obětovala celé svůj život? Mňéte ro zum aspoň vy, když ho naši nemajó! VÁVRA (přisedne k ní). No, no! Načpak ty slzy! Nebuj se. Budu tě mít jako oko v hlavě. Nebude se ti u mně stýskat. Co ti na očích uvidím, to pro tebe udělám a dycky ti bude u mně líp než tady. Dyť si to tak zlý nepředstavuj — to se ti to všecko jenom včil tak strašný zdá. MARYŠA A možná, že je to ještě horší, než si sama myslím. (Prudce vstane.) Dyť vy máte děti! Nebojíte se, že se vám lidi vy smějó? Proč se pachtíte za tak mladó děvčicó? Což nemáte ani kusa svědomí? Rozmyslete si to — ještě je čas. (Odmlčí se.) Chcete, abych šla s váma na faru, potem ke svaté zpo vědi a přijímání. Jak si vemete na svědomí tak těžké hřích — ? Před Boha chcete jít a — nebojíte se ho? Jaké to budu mít život s vámi, dyž ani to u vás nic neplatí!? Roz važte si to, co před sebe berete — Pán Bůh vás potrestá. VÁVRA Ale Maryško! (Vlídně ji bere za ruku a vilně chce ji obej mout.) MARYŠA (mrštným pohybem ruky odstrčí jej a škrábne do obli čeje). Nechtě mě! (Jde prudce do vedlejší světnice.) VÁVRA (sám; sáhne si do tváře, pak na ruku, zakroutí hlavou, jde ke stolu, nalije si vína a vypije rázem, pak sedne a za myslí se). Na mó dušu — jak to vypadá — radš bych zůstal tak. (Od mlčí se, pak prudce vstane a pohrozí za Maryšou.) Ale, jen až budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost.
VÝSTUP
DVANÁCTÝ
VÁVRA. — Vejde LÍZAL a za ním se přišourá BABIČKA, která si sedne zas na stoličku ke kamnům. LÍZALKA. LÍZAL No tak, koně už só zapřaženi -- možete s Pánem Bohem jet. (K Vávrovi.) Kde je Maryša? Ještě néni oblečená? (Jde do druhé světnice.) MARYŠA (za dveřmi vztekle). Jděte pryč. Já se oblíkám! VÁVRA (radostně pro sebe). No tak — už je vyhráno. (Venku zapráskání bičem.) LÍZAL (k Lízalce). Jdi tam — pomůž jí. — LÍZALKA (jde). MARYŠA (bouchne před ní dveřmi — týmž tónem). Jděte pryč! Já se obleču sama. Všichni vymění spolu němý pohled. LÍZALKA I já tam na ni půjdu a já jí pomůžu. — VÁVRA (zdržuje Lízalku). Ne — nechte ju bét. Půjde-li po dobrým — půjde. Ve zlým nespravíte nic ani vy, ani já. — N e c h t e ju bét. — LÍZALKA Snad se taky už nepáčíte? Nebylo by vás hanba? VÁVRA Nepáčím se, ale nechte ju b é t . . . Ticho.
VÝSTUP
TŘINÁCTÝ
PŘEDEŠLÍ. MARYŠA. (Dveře se otevrou a vejde MARYŠA, uplakaná, oblečena v pa rádní kroj. Přikryje si jednou rukou tvář a chvilku tak neroz hodně stojí na místě, pak za hlubokého ticha.) MARYŠA Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemusili, že su nezdárná vaša dcera. — (K Vávrovi.) Já si vás vezmu, pane Vávro, (s rostoucí vášní) ale máte vy vědět, k o h o si berete. (V chůzi na odchodu.) Bude to život k utopení. (Sama vy kročí první do síně.) OSTATNÍ (za ní). MARYŠA (náhle se u dveří obrátí, přikročí k babičce a chvatně políbí jí ruku. Zatím co jde k stařence, stojí Vávra, Lízal a Lízalka téměř již ve dveřích, takže scéna Maryši se stařen kou odehrává se v popředí při prázdném jevišti). BABIČKA (vstane, oprašuje klín, postaví se k Maryši, rozežene se rukou a pak chromou svou ruku položí jí na prsa). Už teda jedeš? (Líbá Maryšu na čelo a dá se do pláče.) Za hlubokého ticha Maryša rychle nato odchází.
VÝSTUP
ČTRNÁCTÝ
Živý ruch. LÍZAL (na odchodu za Maryšou). No zaplať Pánbůh — to byla práca! Všichni odejdou mimo babičku.
VÝSTUP PATNÁCTÝ BABIČKA (sama. Vyprovází všechny až na práh. Vrátí se, sedne na své místo, chopí se zas kukuřičných klasů a povzdechne si). Ach ja! Pánbu jí pomáhej! (Loupe dál.) Opona spadne.
TŘETÍ
JEDNÁNÍ
(O dva roky později než I. akt.)
Venkovská hospoda. Napravo v pozadí nálevna ohrazená dřevěným vysokým šprlením. Na stěně nálevny visí starý plakát paroplavební společnosti, pak plakát továrny na hospodářské stroje a vedle novoroční přání kominíkovo. Nálevní okénko. Před nálevnou napravo velký kulatý masivní stůl o čtyřech nohách. Na levé straně jeviště dvě okna. U okna v popředí malý čtyř hranný stolek, pod oknem lavice. Kolem stolku židle. U okna v pozadí šicí stroj. Vzadu vedle dveří podlouhlý stůl. Po jeho delších stranách lavice. U šicího stroje sedí HOSPODSKÁ a cosi páře. V nálevně stojí řeznický tovaryš PAVEL a čistí lampu. LÍZAL sedí v pozadí u stolu a nemluví, jen pije a pokuřuje z dýmky. V levém popředí sedí FRANCEK. Naproti jeviště úplně v popředí dveře vedoucí do jatky. U nálevny stojí jeden SEDLÁK a pije sklenici piva. Průběhem jednání trousí se sedláci v dlouhých až po zem saha jících hnědých kožiších.
VÝSTUP P R V N Í HOSPODSKÝ, HOSPODSKÁ, FRANCEK, LÍZAL, PAVEL, SEDLÁK. FRANCEK (sedí úplně od ostatních v levém popředí. Lokty opírá o kolena a hledí do země. Hospodský s dýmkou v zubech,
opásán bílou zástěrou, sedí u něho a zády obrácen k šenkovně domlouvá Franckovi). HOSPODSKÝ (důvěrně). Byls už ve dvoře? FRANCEK Nebyl. HOSPODSKÝ Tak tam di a popros pana správce, aby ti vzal do služby. Tak zvostat nemůžeš. A z teho si už nic nedělej. Co tam, to tam, krku už ternu nezlomíš a na proražení zdi néni hlava dost tvrdá. Jednó je vdaná a konec. Děkuj Pánubohu, že ti z vojny pustili, a staré se, jak bys poctivě uživil sebe a má mu. Pití a marnýho tólání nech! Jako tvůj poručník ti to radím. Radši šetř — nemáš na rozhazování. Vávru nech s po kojem, nic už nespravíš. (Jde a dodává sedlákovi, který dopil.) SEDLÁK (odchází). FRANCEK (po řeči hospodského napije se z plechového litru a odstrčí ho pak). Eh, lítosťó už ani pít nemožu. Pro ňé vyrostla? HOSPODSKÝ (přistoupí zas k němu). No, už jsem řekl. Nech všeho. Néseš baba. Když nic jináč, seber se a di do světa. Sejde z očí, sejde z mysli. FRANCEK Pudu, stréčku, — ale . . . (Pohrozí komusi rukou.) HOSPODSKÝ (pokrčí ramenoma a odejde po svých). FRANCEK (potají setře s oka hřbetem ruky slzu a pak chvatně se napije).
VÝSTUP
DRUHÝ
PŘEDEŠLÍ. - Vejde soused FRANĚK. FRANĚK Dobrý odpoledně — (K hospodskému.) No, už máte po po rážce? HOSPODSKÝ Skoro. FRANĚK (zhlédne Francka a sáhne mu vlídně na rameno). To seš ty, Francku? Hlásné ti hledá; máš jít ke starostovi. FRANCEK (příkře). A co zas? FRANĚK A nevím. Cosi skrzevá vojenské pas. FRANCEK Hned', jen co dopiju. (Vyndá z náprsní kapsy veržinku a za paluje si ji.) VÝSTUP T Ř E T Í PŘEDEŠLÍ. - Vejde MARYŠA-VÁVROVÁ, V dlouhé kar tounové sukni, vytáhlá, bledá, s očima zapadlýma do tmavých víček, ve tváři vpadlá, se zašpičatělou bradou. Na ruce má koš naplněný prázdnými lahvemi od piva. Mluví jen co musí, na ni koho se neohlédne, a když jde kolem Lízala, ani si ho nevšimne. HOSPODSKÝ Vítám vás! Copak nám nesete? MARYŠA-VÁVROVÁ (mlčky vyndává láhev po láhvi, staví je na desku nálevny, pak tichým, krotkým hlasem). Pro maso idu.
HOSPODSKÝ (k Pavlovi). Pavle, jdi a usekni paňmámě masa. PAVEL (jde, otevře dveře od jatky — MARYŠA-VÁVROVÁ za ním a postaví se do dveří tak, aby viděla do jatky). PAVEL (v jatce). To tady? MARYŠA-VÁVROVÁ (nahne se do jatky). Třebas — Z jatky slyšet dvojí seknutí sekerou a řinčení váhy. FRANCEK (přistoupí nepozorovaně k Vávrové a podává jí ruku. Celý výstup odehrává se v popředí). No, Maryšo — mě už neznáš? — VÁVROVÁ (zcela nenápadně, jen málo obrátí po něm hlavu a lehce se usměje). To seš ty? Vítám ti z vojny. (Přijímá ruku Franckovu a od kašle si.) Už ti pustili? FRANCEK Pustili. No a . . . (Hraje si s viržinkou.) Jak se ti vede? VÁVROVÁ (neodpoví, jen se ohlédne, vyvrátí vzhůru po něm oči a vejde až do jatky). FRANCEK (několik okamžiků čeká, až se Vávrová vrátí, pak ale najednou jde ke svému pivu, dopije, hospodské u šicího stroje zaplatí a vytratí se). HOSPODSKÝ (za ním). Už nepřindeš? FRANCEK (mezi dveřmi furiantsky). Nevím. (Odejde.) Předešlí bez Francka. VÁVROVÁ (vyjde z jatky, a cestou urovnávajíc víko u koše, při stoupí k hospodskému a podává mu peníze).
HOSPODSKÝ Kolik platíte? (Bere peníze.) VÁVROVA Dvě. HOSPODSKÝ (podává jí nazpět). VÁVROVÁ (vezme peníze). Spánembohem! (Odejde.) VÝSTUP
ČTVRTÝ
PŘEDEŠLÍ bez VÁVROVÉ. PAVEL. Později vejde soused BUČEK. FRANĚK (posadí se ke stolu, kde sedí Lízal). PAVEL (vychází z jatky). Vítám vás! FRANĚK (k Pavlovi). Dé mně sklínku piva. HOSPODSKÝ (mezitím k Lízalovi). Copak, vy s Maryšó posud na sebe nemluvíte? LÍZAL (neodpoví, natáhne se na židli, utáhne kožich a pije). SOUSED BUČEK (vejde). Dobrý odpoledně. — Copak že Vávrová ide odtáď s Franc kem? HOSPODSKÁ (živě). Jdou spolu? (Nachýlí se do okna.) Opravdu. — pane, jaksi jé odbévá; nechce s ním jít. Mimo Lízala všichni se tlačí k oknu. SOUSED FRANĚK A to to nedopadne dobře.
Všichni od okna mimo hospodskou odstoupí. LÍZAL (nedává na sobě ničeho znát, hlasitě si odplivne). HOSPODSKÁ (sedne zas k šicímu stroji a hřmotí nůžkami). Ticho. HOSPODSKÝ (odstupuje od okna). Dobře má, že ho odbévá. — Vdaná je — jakýpak s ním po vede ř e č i . . . HOSPODSKÁ (mluví v přestávkách, oddělujíc větu od věty, obí rajíc se přitom prací). Chudera! Ta vypadá! Onehda jsem ju viděla v kostele, ale (spráskne ruce) v duchu tak jsem nad ňó udělala. Až jsem se jí lekla. Taková suchá, jakási dlóhá — a včil taky taková smutná chodí a enem ty oči jako by se do řeči chtěly dát. — Ta má meslím život! HOSPODSKÝ (ohlédne se po Lízalovi; uštěpačně). No, zato má mlén. LÍZAL (mlčí a pije). HOSPODSKÝ Kam se to podělo — božíčku milé, kam se to podělo! Ty tváře, ty ruce! — Děvčica — oči mohl každé na ní nechat, jak byla pěkná, vždycky bílá, plná — a včilka — (obrací se ke všem) ani snáď nejí, nespí. — A nic pré si nenaříká — nic — slova pré nepromluví, enem co musí — a tak tichá — tichá chodí a trpí jak ta ovečka v trní, až meslím dotrpí. (K Lízalovi přímo.) Stréčku Lízale, néni vám jí líto? To ste jí přece měl nedělat — tak zkazit mladé její život! LÍZAL (zdlouha vzdychne). Eh! (Mlčí. Po chvilce.) Neptéte se mě na nic a nechte mě s pokojem.
HOSPODSKÝ (postaví se až k němu). Vávra pré ti chce žalovat, je to pravda? Necheš pré mu dát, co ste spolu smluvili. LÍZAL A je ti co po tem? Ať žaluje! HOSPODSKÝ No, nevím — Vávra je šelma. VÝSTUP
PÁTÝ
PŘEDEŠLÍ. Za hovoru vejde HORAČKA. HORAČKA (zamotaná do vlňáku, s hůlčičkou v ruce. Nejistě se rozhlíží a pak popojde k hospodské). Pochválen buď Pan Ježíš Kristus! Copak dělajó? (Prohlíží a omakává plátno na stroji). To je pěkný plátno! — (Obrátí se k hospodskému.) — Prosím vás, pantáto, nebyl tady Fran cek? Povídali mi, že šil sem; nebyl tady? HOSPODSKÝ A byl HORAČKA A kam šil, nevíte? HOSPODSKÝ (neodpovídá). HORAČKA Bože, já mám s tém chlapcem trápení. — Co z té vojny došel, nic po něm néni. Doma jé nevidím celé boží deň, v noci přinde jako zloděj a (a skoro s pláčem) aji pré pije!? — — HOSPODSKÝ (neodpoví). Mlčení. FRANĚK No,-stará, nechte starostí a poďte si zavdat. (Podává Horačce víno.)
HORAČKA (levou rukou oddělává záhyby vlňáku z obličeje, pra vou bere sklenku). Tak na vaše zdraví, kmocháčku! (Pije.) Šak sem už dávno vína nepila. (Utírá si rukou ústa.) BUČEK No, a ode mně taky. (Podává jí sklenku.) HORAČKA (čtverácky). No to, — abych se opila! Tak dé Pánbu stálýho zdraví. (Lízne.) Pánbu zaplať — BUČEK (ještě pobízí). No, víc HORAČKA Ne, už nechcu. — Už mám dost — není s mrškó co hrát — BUČEK (bere od ní sklenku). No, tetka, co — nebudete se vdávat? — Scafra, sak byste si ještě dovedla zakřepčit? HORAČKA Eh, cožpak je o to, ale kdopak by si takovó staró babu vzal!? HOSPODSKÝ (potutelně). Tady soused Lízal čeká, až bude vdovcem — — Má na vás spadýno. LlZAL (ohlédne se nevrle po něm). HORAČKA (vesele). Ach, stréček by hledali mladó a boható. To už je v krvi — LÍZAL Šak, ba — bez peněz špatný živobytí — HORAČKA Ba špatný, to je pravda (utírá si ústa), ale dycky, stréčku, taky ne. Kolikrát si vezme bohaté boható — a bijó se — neštěstí je v domě a spokojenosť pryč. — A někdy zas v ba ráku nemajó nic a je tam možná štěstí víc než —
HOSPODSKÝ (vpadne). — ve mléně. To mu nemusíte povídat — to on taky už ví a Vávra mu to ještě ukáže. LÍZAL (uhodí pěstí na stůl). Přestaneš-li pak už!? HOSPODSKÝ (jej krotí). Do teho stola mně netluč — néni tvůj — LÍZAL A proč tedy répeš? Přišel sem já na to sem, abys do mně répal? Já chcu svó sklínku s pokojem vypít a ne tady poslóchat pichlavý řeči. Je ti co do teho? HOSPODSKÝ Jak se to vezme: je a néni; LÍZAL A néni! Seš ty má rodina? Néseš! Tak co mluvíš? HOSPODSKÝ Nésu, ale dívat se na to nemůžu. Kdo má kusa citu v těle, každé se nad tím otřese. To už je tak v člověku. Dyž pacholek tady sósedovi strhá koňa, je mně co po tem? Néni. A proč teda pacholka lísknu, že mučí koňa? Proč mu nakládá víc než může uvézt — a? Je mně co po tem? Néni. A to je kůň a to je člověk. Je mně co do teho? LÍZAL Néni. Kůň néni člověk a člověk néni kůň — — HOSPODSKÝ Eh, mluvíš jako mladé. Už bys mohl mít rozum, dědku še divé. Jednó nohó stojíš v hrobě a děláš pořád, jako by ti patřil celé svět. Pořád jen: peníze mám, půllán mám, ještě jeden půllán mám, a dceru — penězama zabije. Hospodář seš, ale tatík — naplit před tebó. Tak ti to povím. Tó ranó na stůl to nepřerazíš. LÍZAL (máchne rukou, vyndá šátek z náprsí a pozvolna mezi řečí si vytírá oči).
HOSPODSKÝ (zmírní tón). Dybys byl pořádné muž, neznal bys chybu a žádné by do tebe nerépal. LÍZAL (svěsí hlavu). A dyť já už mlčím. — Ale (rozhorleně) no, pomůž si! Co se stalo, stalo se. Mám ju vzít dům? HOSPODSKÝ Ba, bylo by lepší, pro ňu aspoň, když ne pro tebe. LÍZAL A co z ní bude? (Zvolna se ohlédne po Horačce a pak sáhne po sklenici. Po dlouhé chvíli.) Stařenko! HORAČKA Copak chcete, stařečku? LÍZAL (podává jí vína). Poďte se napít. Ode mně ste ještě nepila. A hodně pite, hodně, stařenko, hodně — (Zašermuje rukou a nedopoví.) HORAČKA Na vaše zdraví, stréčku Lízale. A neplačte — na lítosť už je pozdě. LÍZAL Kdopak se teho nadál, že on bude takový. Já bech ani nebel béval takové — ale — stará — ta byla jak lítá saň. Pomalu by byla aji mně nabila. HORAČKA (staví sklenku na stůl). LÍZAL Pite, stařenko, pite víc — pite pryč. Já taky piju a nepijával sem! (Celým tělem obrátí se k hospodskému.) Pravda, pan táto? Dycky sem bel dobré hospodář — a včil piju. (Nahne se důvěrně zas k Horačce.) Víte-li pak (skoro šeptem), že ju bije? (Žalostně.) Dítě mý bije! Peníze — furt peníze po ní chce — a bije ju. Takové má život má pěkná Maryša! — —
VÝSTUP
ŠESTÝ
PŘEDEŠLÍ. Vejde SOUDNÍ SLUHA a s ním dva SOUSEDI. SLUHA Dobrý odpoledně. Je tady pan Lízal? LÍZAL (vytře šátkem oči, podívá se přísně na sluhu a tvrdě). Co chcete? SLUHA (prstem na něho). A! Toť je pan Lízal? (Rozloží po stole soudní akta.) Tady mám něco pro vás od císařskýho královskýho okresního soudu. Podepište mně to tady, že jsem vám to správně do ručil. LÍZAL Od soudu? (drží spis daleko před očima a začíná číst.) A co? SLUHA To já nevím. (Vyndá z kapsy u vesty lahvičku s inkoustem, namočí péro a podává potvrzující lístek Lízalovi k podpisu.) Tady — (Ukazuje prstem místo k podpisu.) LÍZAL (otřepe péro a nemotorně podpisuje). SLUHA (k hospodskému). Dejte mně sklenici piva. LÍZAL (dopíše a pak za úplného ticha rozdělává spis. Čte). Co? (Hledí do papíru. Zasměje se.) Vávra mě žaluje? A — a — a — cákra! (Sbaluje listinu.) A hned! (Zatřepe rukávem.) Už se sypó — už se sypó — No počké. (Schovává žalobu do záňadří.) Dež žalovat — tak žalovat, ale (sáhne po sklence a rozvalí se u stolu zeširoka.) Za tenhle kósek nedostaneš hani š u p i n u ! . . . (Pije.) Pěkně se mně odslóžil — pěkně! Ten můj zeť (Posedá.) Pěkně — pěkně HORAČKA Bóže, co se divíte?! Pro peníze si ju vzal, pro peníze žaluje. No, já už musím jít. Potěš vás pánbu, stréčku Lízale. (K hos-
podskému.) Prosimich, pantáto, řeknó mýmu Franckovi, debe sem přišel, že je na večír volané k panu správcovi. Má ve dvoře dostat prácu. Řeknó mu to? (K Lízalovi.) Tak spánembohem, stréče! (Sáhne mu levicí na sehnutá záda.) A nedéte Maryšu trápiť, nedéte. Dé pánbu dobró noc! SOUSEDÉ (sborem). Dobró noc! VÝSTUP
SEDMÝ
PŘEDEŠLÍ bez HORAČKY LÍZAL A nedám, nedám svý dítě trápit — Dům si ju vezmu a jemu nic nedám — nic — nic! (Vstane.) Lunti! — Všeci só lunti! Syn je lunt, zeť je lunt a ten vdovčisko škaredé je lunt ten nevětší. (Rozkřikne se na sousedy.) A pite, chlapci, pite všeci! Každýmu dám, jen jemu nic. Pantáto, sklínky sem dé, pite. Za mý peníze pite! Každýmu dám, kdo přinde — a flašku vína na stůl a tady temu pánovi od hóřadu (smekne nízko čepici) taky. A — a pite pryč! Žádné nesmí říct, že su já škrťa! — (Polo s pláčem.) Pravda, pantáto, že nésu škrťa? Já su dobré hospodář — mohutné sedlák, velké gavalír, ale žádné škrťa. Půllán, jak sem jé kópil, tak jé mám a ještě je den sem kópil — — Koně mám, čtyrycet centů na ně možu naložit a z pekla s tém vyjedó. A — — a míval sem koně, míval — celó Moravu v jednom kuse tropem by byli objeli a nezastavili se! Takový sem já míval koně! Ale zeť a syn majó žebráky, mrchy, kočky škaredý. A ten vdovčisko už má ty néhorší koně na světě. To je hospodář? Tému já mám dávat peníze, který sem krvjó vydělal? Pořád jen tak od svatéch vypučívat a já abech to platil! A kde já je mám brat? Copak je v cihelni peču? Nebo je z rebníčku vetahuju?
VÝSTUP
OSMÝ
PŘEDEŠLÍ. Vchází
VÁVRA.
VÁVRA Dobré kvíčerek. Vína mně déte. (Sedá ke stolu v levém po předí odloučeně od ostatních.) LÍZAL (nepozoruje ho). J a ! Dřít, dřít mosí člověk, jako sem dřel já. K hotovýmu každé rád sedne. (Spatří Vávru a zarazí se.) Aha! (Vytřeští oči. Po chvíli za úplného ticha.) Kde ses te tady vzal? Co tady chceš? VÁVRA (neříká ničeho a klidně se narovnává na židli. K hospod skému). Byla tu žena pro maso? HOSPODSKÝ Byla. (Staví víno na stůl a odejde.) VÁVRA A s kém to šla nazpátek? Od zahrad sem ju viděl. LÍZAL S Franckem šla. Te tady sedíš a žena ti chodí s Franckem. Néni ti hanba. A co tu chceš, ptám se ti? VÁVRA Myslím toli co vy. LlZAL A když tu su já, te tu taky musíš bét? VÁVRA (s klidem). Máme tu oba místa dost. LÍZAL Ale te máš bét duma. VÁVRA (posměšně). Když nésu doma, su tady. LÍZAL Ale já povídám, že máš bét duma. Máš ženu, děti — — koně
máš popravit, ať mně néni hanba — že máš takový kočke škaredý —VÁVRA Šak s nima neježďáte — LÍZAL Neježďám, neježďám, ale hanba je mně, že můj zeť má kočky a ne koně. A te se tóláš po hospodách. VÁVRA A šak vy ste tu myslím od rána LÍZAL A je ti co po tem? Já tady možu sedět, já nemám děti, ale ty utrácíš a máš děti — VÁVRA Šak piju za svý. Vy ste mně na to ještě nic nedal. LÍZAL A nedám. Každýmu sem dal, ale tobě — tobě nedám nic. VÁVRA (vypne se a poopravuje kabát pod sebou). Šak vám to sód ukáže. LÍZAL Aha — sód — sód — iš (ukáže mu kukyš: palec mezi ukazo váčkem a prostředním prstem). Maryša ať si mě žaluje. Ma ryša dostane, ale te — te nic — protože seš lunt, protože ju biješ, máš dluhy a mě si nevážíš . . . VÁVRA (směje se). Je si čeho vážit! LÍZAL Radši sem ju Franckovi měl dát a ne tobě. VÁVRA Proč ste nedal? Měl ste dát — LÍZAL Protožes dotíral jako ten Jidáš — a já sem ti ju dal, protože sem myslel, že seš pořádné hospodář. A te mě žaluješ. Je to v pořádku?
VÁVRA (Posměšně). Néni. LÍZAL No tak — te jeden — VÁVRA (prudce vstane a chápe se židle). LÍZAL (povstane). — Lunte! VÁVRA (pozdvihne vysoko židli, ale pustí ji zvolna zas na po dlahu pamatován shlukem sousedů. Lízal zády obrácen k němu jako by nic šourá se do pozadí). Ticho! — Nebo to odkašlete. Kdo mě ještě uhodí slovem, uhodím já jeho — ale jináč! (Sedá.) Pomalu aby se člověk bál do hospody přijít. Každé má jazyk nabróšené jako břitvu. VÝSTUP DEVÁTÝ PŘEDEŠLÍ - FRANCEK (vchází). FRANĚK Francek ide! VŠICHNI (se ohlédnou po něm a dají se do smíchu). FRANCEK (vesele předstoupí). Dobré večír — Aa — dobré večír vespolek. — Stréček Lízal a pan Vávra! — To se sešli dvá. (K Vávrovi zvlášť.) Dé pánbůh dobré večír! VÁVRA Di po svéch a míché se mezi sobě rovný. FRANCEK (posměšně). No, šak — dyť néni nač dělat pána — Pavle, dé mně piva. SOUSED BUČEK Kdes byl, že seš tak rozkurážené? FRANCEK Kde bych byl? (Postaví se jednou nohou na židli.) — U mléna sem byl.
Po těch slovech utiší se celá hospoda. No, co se díváte? (K Bučkovi.) Šak ste nás snad viděli, či neviděli? BUČEK A mlč a nemluv. (Podává mu pivo.) Tady se napi. — Šak myslím na vojně málos užil — teho? FRANCEK A někdy dost. (Po řadě mimo
Lízala zavdávají
mu skoro
všickni.) PAVEL (podává Franckovi pivo). FRANCEK (po řadě oplácí sousedům zavdanou. Ti jen přiťuknou). BUČEK To ses myslím hněval, když ti pustili? FRANCEK (směje se). A moc! (Jadrně.) Ale věřte mně, dyž jsem viděl, jaký zlodějství tady panuje, radši bych byl zvostal tam. BUČEK Jaký zlodějství? Kdo tady krade? FRANCEK (ukáže hlavou na Vávru). Tam se zeptéte. BUČEK Eh, zas začíné. Déte si pokoj. FRANCEK (chápe se piva a odfukuje pěnu). A šak já nic nepovídám. BUČEK (stranou mu domlouvá). Poslechni. Nedělé různosti. Co z teho máš? FRANCEK (pije). A nic. SOUSED FRANĚK (krotí zas Vávru). VÁVRA Od takovýho baráčníka se přece nedám ostózet!
FRANCEK (který zaslechne poslední Vávrova slova, postoupí k němu). Su baráčník — je pravda. — Mám jenom tu chalupu a doškovó střechu nad hlavó, ale v tý chalupě só možná poctivější lidi než na mléně. Tak ti to řeknu. LÍZAL (pleskne se dlaní o koleno a hladí si je. Jeví po celou scé nu velkou radost z hádky). Tak, tak, Františku, tak mluv. Jako evandělium mluví ten chlapec. .. FRANCEK (udiveně hledí na Lízala). LÍZAL Na, na, chlapče, napi se. FRANCEK (ohlíží se pohrdlivě po něm). VÁVRA Mně se zdá, že se tatínek chce kamarádit s chlapcama. LÍZAL (tím veseleji). Na, napi se! (Popojde k Franckovi a dotýká se jeho ramena.) Františku, poslechni — napi se. FRANCEK (prudce obrátí se k Lízalovi, podívá se na sklenici a odrazí mu ji, až víno na zem vychrstne). VÁVRA (dá se do smíchu). FRANCEK (k Lízalovi). Nechte si vaše víno, já mám svýho dost. VÁVRA (ke konci smíchu). Škoda, že nemáte ještě jednu dceru, mohl byste mu ju dát aji s půllánem. FRANCEK (pohrdlivě). Šak by se dostala do dobréch ruk, lepších než só ty vaše. VÁVRA (pohrdlivě). To věřím. Žebrota dycky lepší bydlo hledá. FRANCEK Ale ta žebrota je mně miléší než bohaté darebák.
VÁVRA (chytá se stolu). Na keho to mluvíš? FRANCEK Na keho to padá. VÁVRA (hrozivě). Chlapče — mlč! Ke mlénu mně lezeš, o ženu mně sméšlíš a ešče budeš nadávat? Jako psa ti zastřelím, uděláš-li ke mlénu ešče krok. FRANCEK (dá se do hlučného smíchu). To by se střílelo! (Hledí mu pod nohy. Opovržlivě a zároveň vyzývavě.) Zloděju! VÁVRA (vrhne se na Francka a chytne jej pod krk). Chumlanice těl zavře do sebe Vávru i Francka. Lízal, Pavel a sou sedé je rozbraňují za hluku. Z chumlanice kožichů, které úplně obklopují Vávru i Francka, po chvíli vyletí Vávra na jednu stranu a Francek na druhou stranu. FRANCEK Mě budeš chytat pod krk? Pamatuj si, že se ti nebojím. To ti nemá bét odpuštíno. Jděte pryč! (Odstrčí a setřepe se sebe sousedy, kteří jej pamatují a odvésti chtějí od Vávry. Sou sedé od něho odstoupí. Jsou zaraženi jeho smělou řečí, takže Francek, pronášeje své vášnivé věty, stojí ve středu jeviště úplně osamocen. Vávra daleko od něho také osamocen.) Sto kvérů debes měl, celé regiment u mléna stál — pamatuj si, nebojím se ti! Ne nadarmo sem povídal, dyž na vojnu sem šel: Běda, běda vám, stréčku Lízale, a běda tobě, Vávro — u živýho Boha sem tenkrát přísahal, že se pomstím na kaž dým a na všech a na tobě, Vávro, névíc. Ty zkazils mě, já zkazím tebe. Oko za oko, zub za zub. Každó mó slzu krvjó zaplatíš. Pamatuj si to, tady před svědkama ti to povídám: Já budu za tvó ženo chodit, já se budu s ňó scházet — za bí-
lýho dňa do tvýho hrkáču přindu — a dé pozor, Vávro, ať se nepotkáme! (Prudce odejde.) SOUSED BUČEK (odejde s ním). VÝSTUP D E S Á T Ý
PŘEDEŠLÍ bez FRANCKA a BUČKA. HOSPODSKÝ. VÁVRA (hledí pomateně a zuřivě za Franckem). HOSPODSKÝ (vejde a ohlíží se za Franckem; pak pohlédne na Vávru). Co to byl tady za křik? Snáď ste se nebili? JEDEN ZE SOUSEDŮ E to nic nebylo. To jen tak — HOSPODSKÝ (hledí udiveně na Vávru). SOUSEDÉ (kladou peníze na stůl a odcházejí). LÍZAL Iš! Dal ti Máš bét duma. (Odchází.) VÁVRA (S těžkým chrčivým vzdechem sedne ke stolu; ponuře). Pantáto, déte mně ešče jednu. (Zahledí se před sebe.) Sousedé a chasa u stolu hrají karty dál. Pojednou zčistajasna rozverbovaní pračkou dají se do zpěvu: „Před našu je zahrádečka —" atd. Opona
spadne.
ČTVRTÉ
JEDNÁNÍ
Světnice u Vávrů ve mlýně, selsky zařízená. V levém koutě vzadu veliká kachlová kamna a okolo nich lavice. V pravém koutě vysoko narovnaná postel. Nad postelí dřevěná police, na níž jsou srovnány talíře, sklenice a bílý květovaný šátek. V koutě za po stelí visí vlňákem zpola zakryté naškrobené sukně. Vedle postele u okna vprostřed zadní stěny — oknem je vidět daleko do vsi k hospodě s ozářenými okny — malovaná velká truhla. Nalevo v popředí starodávný prádelník s příhradami a na něm lesklé skleněné svícny s hromničkami okrášlenými umělými kytkami, různé druhy sklenic, kancionály a uprostřed krucifix pokrytý skle něným poklopem. Po stěnách v řadách podle sebe prosté obrazy, mezi nimi černá madona. Mezi kamny a prádelníkem druhá postel rozestlaná. Na oknech krátké, bílé, po krajích vroubkované zá clony. U dveří visí hodiny, tzv. švarcvaldky. Napravo v popředí stůl a na něm hořící prostá petrolejová lampa. Povšechný ráz světnice je ponurý. VÝSTUP
PRVNÍ
VÁVROVÁ - LÍZAL na odchodu u dveří. LÍZAL No, mjé rozum — poslechni. VÁVROVÁ Já ho měla tenkrát a vy ste ho neměli. Sami ste to ukuchtili, sami si to snězte. Vám k hanbě tady zvostanu a nikam ne-
pudu. (Rozčileně přechází po světnici. Náhle se obrátí.) Pro peníze si mě bral, proč mu je nedáte? LÍZAL Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal — ale na rozhážku jich nemám. — Víš te, že mě žaluje? Že se chce se mnó sódit? VÁVROVÁ (S trpkým úsměvem). Proto vy chcete, abych šla k vám? LÍZAL Pro to ne. VÁVROVÁ Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu mužovi pomáhat? Za peníze si mě u vás koupil, pro peníze vás včil žaluje, a má dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já se neprodávala, prodá val ste vy. Byli ste u notára, mně ste se na nic ani neptali. Spravte si to spolem; mně déte pokoj! — LÍZAL Neposlechneš teda? VÁVROVÁ Neposlechnu. LÍZAL Budeš teho litovat! VÁVROVÁ Nevím proč. — Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě volali, Bohem ste se zakládali, svatýho písma ste se dovolá vali — jen abyste mě měli tady. Ani na pana farářa ste nic nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je proti Pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co lidskýho je na světě, a přece ste provedli svó. Co ešče chcete? Dyť přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se mně tu líbí. Všemu sem už přivykla — děckám, mužovi, dření, všemu, aji těm ranám. Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se — co se stane dál — vy budete mít na svědomí.
Vzdálený
ozvuk
ryze
venkovské melodie.
muziky
melancholické
LÍZAL (zaraženě). Co se může stát? VÁVROVÁ Ach — nic. LÍZAL (dívá se na ni chvíli). VÁVROVÁ (proti němu). LÍZAL Co tím obméšlíš, děvčico hlópá? VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici mechanicky urovnávajíc cestou židle a různé v cestě ležící věci). Dobrýho nic, to si můžete myslet. LÍZAL (pohrozí prstem). Ať se nechytneme. (Výhružně.) S Franckem pré se slízáš, s Franckem pré chceš utýct. VÁVROVÁ (vzepře se a uražena vykřikne). To je lež! (Pauza.) A dyby — na to su já a Vávra. Vám do teho nic není! LÍZAL A?! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem bodó prstem ukazovat? Čí ses děcko? Kdo ti vychoval? VÁVROVÁ (S trpkým úsměvem). Vy ste se mě toho málo navychovávali. Dyby nebylo babič ky, od vás bych se naučila leda temu, jak mám od muža utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu hanbu vám neudělám, na to su já lepší, než vy myslíte. Když vás nic jinýho netrápí — můžete jít spánembohem. LÍZAL Nepudeš teda? VÁVROVÁ Ne.
LÍZAL Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.) VÝSTUP
DRUHÝ
VÁVROVÁ
sama
VÁVROVÁ (chodí delší dobu z místa na místo, hned nahlédne vedle do komůrky, vrátí se pak zase do síně — pojednou zastaví se uprostřed jeviště a sáhne si na hlavu). — Tak chodím jako zmatená — nevím ani co dělám — (Pauza.) Oknem dolehne k ní muzika. VÁVROVÁ (přistoupí k oknu a poslouchá, pak rozevře okno; mu zika silněji zavane k ní). Ta muzika! Ta muzika! Při té je mně néhůř —- (Pauza.) (Zdlouha povzdychne a přisedne na truhlu přistavenou k oknu; opíjí se muzikou. Uprostřed pauzy hudba přestane. Výskot chasy, za výskotu po chvíli děvčata zpívají:) [:Sivá holubičko, kdes byla? : [:Že jsi svoje popelavé peří : ztratila... (Atd., pokud režie dovoluje.) VÁVROVÁ (za zpěvu s těžkým povzdechem přilehne k oknu). Děvčata zpívají — Francek bouří a já — (trpce) taková je ta moje muzika! (Dlouhá pauza.) Tlučení na dveře.
VÁVROVÁ
(vejde
do
síně).
K d o je? VÝSTUP VÁVROVÁ ROZÁRA
TŘETÍ -
ROZÁRA
(zvenku).
Já VÁVROVÁ
(otevře
v
síni).
To seš ty, Rozáro? Vejdou obě ROZÁRA Já. VÁVROVÁ Co tak brzo? ROZÁRA Pantáta mě poslal popravit dobytek. VÁVROVÁ Zavřelas v síni? ROZÁRA Nezavřela. VÁVROVÁ Jdi a zavři. N a v a ž v o d y , poprav dobytek a můžeš zas jít. R O Z Á R A ( j d e a v komoře svléká sváteční šaty; z k o m o r y ) Děti spí, pajmámo? VÁVROVÁ Spí. P o d i v é se k nim. (Sedne k šití) R O Z Á R A ( z komory) Francek se mě ptal, ste-li sama doma.
VÁVROVÁ Počké! (Naslouchá.) Nějaké šramot. — ROZÁRA (stojí mezi dveřmi). Myslím, mládek se škrábe na šalandu. — Už je zas napilé — ani jazykem nemůže hnót. Jen slívky čtvrtku vypil zaráz. VÁVROVÁ (ji neposlouchá. — Rychle sáhne pro lampu a svítí do síně. Volá nahlas). To ste vy, Václave? (Žádná odpověď.) Ode dvora skřípou dveře. ROZÁRA (přistoupí k ní). VÁVROVÁ (sebou trhne, podá Rozáře lampu a volá do síně). Kdo je to? VÝSTUP
ČTVRTÝ
VÁVROVÁ - ROZÁRA - FRANCEK. FRANCEK (vejde do světla). Dobré večír. VÁVROVÁ (uhne zpět a vejde do světnice). FRANCEK (za ní). ROZÁRA (staví lampu na stůl). Celkem němá scéna. VÁVROVÁ (s nesmělou výčitkou). Kudys to přišel? FRANCEK (odkládá čepici). Kudy se chodí. Od silnice bylo zavříno. Rozára mně otevřela od síně. VÁVROVÁ (s výčitkou ohlédne se po Rozáře).
ROZÁRA (klopíc provinile hlavu, chce odejít). VÁVROVÁ Rozáro, zůstaň! FRANCEK (přistoupí k Rozáře). Rozáro, jdi. Já musím s pajmámó promluvit. ROZÁRA (odejde). VÝSTUP
PÁTÝ
PŘEDEŠLÍ bez ROZÁRY. VÁVROVÁ
(vášnivě).
Proboha, chlapče, co myslíš — Co tady chceš? — Co si lidi o mně pomyslí, jakéch mně to naděláš řečí! Dyť přece víš, že su vdaná — Máš jaké rozum? Vystojím aji tak dost vod muža, ešče ty začneš? (Přejde světnici. Zle.) Kdekdo vůlu má, každé na mě jako vosa (Uraženě otočí se po Franc kovi. Hrdě.) A jaký to roznášíš o mně řeči? Rozáry ses ptal — su-li sama doma, a v hospodě měls pré se vyjádřit, jako by ses se mnó scházel. Jak tak můžeš mluvit? FRANCEK To sem já neřekl. VÁVROVÁ Něco musels říct — FRANCEK To sem enem povídal (vzdorně), že za tebó budu chodit a že se s tebó budu scházet. VÁVROVÁ A tos řekl tak veřejno? Přede všema? FRANCEK Přede všema. VÁVROVÁ (chvíli si ho prohlíží, pak se od něho odvrátí a dá se do divokého smíchu).
To už opravdu nevím, kdo je z nás větší blázen — esli vy všickni, jak tu ste, nebo já. (Vážně.) A na mě ses neohlížel, mě ses neptal, na to ses nedíval, že su tu já? Že špiníš mě? Kdo ti dal k tomu záminku, abys tak mluvil — já snad? (Odmlčí se.) Já ti mám ráda a nezakrévala sem a nezakrévám teho ani Vávrovi a nikomu — a povídám to aji tobě, ale abys tak o mně sméšlel a mluvil — (lítostivě, skoro se slzami) to — tos mně, chlapče, ublížil! FRANCEK Nu, tak to zůstat nemůže. Jemu ti přece nenechám — — VÁVROVÁ (stále přísnějším tónem). A co chceš teda po mně? FRANCEK Do Brna chcu jít. Mám tam prácu pro tebe i pro sebe. Seber se a pod' se mnó! ROZÁRA (přijde do světnice s náručím dříví, složí je u kamen a síní zas odejde, ohlížejíc se při tom po obou. Zřejmě dává najevo, že poslouchá). VÁVROVÁ (hledí vyjeveně na něho, když Rozára odejde). Františku! — FRANCEK Nu, co se díváš? VÁVROVA (s rostoucím podivením a hrůzou). Do Brna s tebó? — — Já — — cizí žena? Oba hledí na sebe. FRANCEK (tvrdé). Jaká — cizí žena? VÁVROVÁ (chytá se za hlavu). Pro Boha milosrdnýho, — chlapče! FRANCEK Čeho se bojíš?
VÁVROVÁ (přiskočí k němu a hledí mu do očí). Co to obméšlíš?! (Mírnějším tónem.) Dyť si jenom rozvaž, co to po mně chceš?! (Bere jej za ramena.) FRANCEK (kroutí hlavou). VÁVROVÁ Když tě sepjatéma rukama prosím. (Sedá s ním na lavici u kamen. Pokud možno do středu jeviště.) Rozmysli si to. Dyť se netrápíš jenom ty, trápím se já taky, a víc než ty! — Dyť já na tě myslím, kady chodím, a nikdo neví, co nocí pro tebe sem nespala, proslzela dní. Co vytrpím od Vávry — — o tom nemluvím, co vystojím pro tebe, ví jediné Bůh a já. Vdaná su, ale srdcem sem ti zůstala věrná, Františku. — Dušu bych za tebe dala, jak ti mám ráda, ale to, co ty po mně žádáš — to ti, chlapče, udělat nemožu a nemožu. FRANCEK (který stále po celý monolog tupě hledí do země, za kroutí nyní hlavou a chce něco namítat). VÁVROVÁ (nepřipustí jej k slovu). Ne, nic se nezbraňuj — poslechni! Zanech těch myšlenek! (Hladí mu vlasy a tvář.) M n ě to udělej kvůli, když mě máš tak rád. — N e š ť a s t n á su, a l e š p a t n á n e b u d u , rozumíš mně? (Klade mu ruce na ramena.) FRANCEK Rozumím, ale poslechnót nemožu. Zivoťs mně zkazila a jiné mně nedáš. Mjé lítosť se mnó aspoň ty, dyž ti o to prosím. VÁVROVÁ Ne — ne — ne, chlapče! Nedělé mně život těžší, než ho mám. FRANCEK Já bez tebe nebudu. VÁVROVÁ Tak si di! (Prudce vstane — chladně.) Tvrdohlavče tvrdo hlavá! T e h o hříchu se s tebó nedopustím — to si nemysli. Ale pamatuj si: budeš-li stát na svým a budeš-li mně před
lidma ubližovat, jakos mně ublížil včera, zapomenu na vše chno, na tebe i na sebe, a zhřeším pak už tak, že pak ani mně ani tobě žádná pomoc nebude. FRANCEK Co tím chceš říct? VÁVROVA Posavád nic. Tak to ve mně dřímá a spí — — — ale až se hřích probudí — bude po trápení. Tak nebo tak — otrávím buď sebe nebo jé — ale dlóho trpět nebudu. — Snáď v né horší šatlavě nepovedu takové život jako tady. Dyž mám bét už nešťastná — ať su zkažená nadosmrti, zničená na celé život. A nikdo nevěří, jak bych byla ráda, dyby tak blesk nade mnó zapálil, voda přišla, všechno odnesla a mě — mě vzala s sebó. (Přisedne na židli a pláče.) Pauza.
VÝSTUP
ŠESTÝ
PŘEDEŠLÍ. - ROZÁRA vejde. ROZÁRA (chvíli se ohlíží po obou). Paňmámo, mám na ráno přichystat dříví z hromady, nebo to, co je pod kůlňó? VÁVROVÁ Ah, — jaký chceš. — ROZÁRA (stojí ještě u dveří). VÁVROVÁ Co ešče chceš? ROZÁRA (s rozpaky). Pantáta povídal, že abyste mu přichystala večeřu — přinde brzo.
VÁVROVÁ Šak ROZÁRA (odejde). Předešlí bez Rozáry. FRANCEK (sahá po kloboučku a má se k odchodu). Jak teda chceš, ale — nepřenáhli se. Co z teho budeš mět — — Hlóposti! Co já ti radím, je přece dycky ještě lepší a rozumňéší, než co obméšlíš ty. — — Maryšo! Néni lepší chvíle než je dnes. Vávra už je napilé, bude spat — nic ne bude vědět. O Rozáru postaral jsem se já už sám. O jedenácti hodinách ti čekám u splavu. Za tři hodiny sme v Brně. — VÁVROVÁ Jdi si sám — já zvostanu, kde su — FRANCEK (výhružně). Dobrá. Ale — pamatuj si: nepřindeš-li, přindu já si za bílýho dňa sem pro tebe. Ať se potom děje co děje. VÁVROVÁ Vávra ti zastřelí — — — FRANCEK Ať zastřelí! Mně už potem taky bude všecko jedno. VÁVROVÁ (pokouší se o smírný úsměv). To ty neuděláš. — FRANCEK (na odchodu u dveří). To vím já, udělám-li či ne. — Přindeš či nepřindeš? VÁVROVÁ (na opačné straně scény; váhá, pak zakroutí hlavou). Ne. FRANCEK Jak teda myslíš! (Odchází.) U splavu čekám.
VÁVROVÁ (chvíli bojuje, teprv až je Francek ním). Františku! FRANCEK (na prahu ohlídne se po ní a čeká čenou). VÁVROVÁ (chvíli sama s sebou bojuje. — ruce nepohnutě a sklesle). Ne — nemožu. FRANCEK (odejde; v síni k Rozáře). Rozáro, otevři! Dvorem chodit nebudu. VÁVROVÁ (sama; stiskne hlavu do dlaní, sklesne na židli).
u dveří, zavolá za
s hlavou hrdě vzty Delší pauza. Svěsí
vrávorá ke stolu a
Z dálky je slyšet zas venkovskou muziku. Chvíli je ticho. VÝSTUP
SEDMÝ
ROZÁRA - VÁVROVÁ. ROZÁRA (vejde, ohlídne se po Vávrové). VÁVROVÁ (vstává). Rozáro! ROZÁRA Copak chcete paňmámo? VÁVROVÁ (přísně). Pročs jé póščela? ROZÁRA (provinile mlčí. Pauza). VÁVROVÁ Tos mně špatnou udělala službu! — (Ledově.) Na dvoře máš všechno popravíno? ROZÁRA (ochotně). Všecko sem už popravila.
VÁVROVA Jak je v chlívě? ROZÁRA Tele leží a strace sem hodně nastlala. Už se tak netřese. VÁVROVÁ U mléna nikdo nebyl? ROZÁRA Nikdo. VÁVROVÁ Můžeš si teda zas jít a všechno pozavírej. ROZÁRA (odejde do kuchyně a převlíká se). VÁVROVÁ (sama; popojde několik kroků k oknu a poslouchá mu ziku). Do okna zalétne melodie valčíku a výskot. VÝSTUP
OSMÝ
VÁVROVÁ — ROZÁRA (vejde zas ustrojená k muzice). VÁVROVA Už deš? (Zakývá hlavou.) Nebuď tam dlóho. ROZÁRA Šak. (Odchází.) VÁVROVÁ (odejde za ní zavřít a vrátí se. Jde se ještě přesvědčit, je-li i jinde zavřeno). VÁVROVA (sama). Tak su ráda, že su sama zas. (Popojde k truhle, otevře ji a pro bírá se v ní.) Delší pauza. Venku slyšet kroky a hovor. VÁVROVÁ (leknutím sebou trhne a uskočí od truhly tak, že víko s bouchnutím samo dopadne).
Tlučení na dveře. VÁVROVÁ (naproti do síně). Kdo je? VÁVRA (za dveřmi). Já. VÁVROVÁ (jde otevřít). VÝSTUP DEVÁTÝ VÁVRA - ROZÁRA - VÁVROVÁ. (Hudba v dálce umlkne.) VÁVRA (hřmotně vejde). VÁVROVÁ (usedne k šití). VÁVRA (rozhlédne se po jizbě a pošoupne čepici furiantsky do týlu; zas se rozhlídne a utkví delším pohledem na ženě). VÁVROVÁ (k Rozáře). Co nejdeš k muzice? VÁVRA Doma zůstane. Mládek z domu, Josef z domu, krávu ne mocnó a čeládka všechna bude v hospodě? (K ženě.) Co ne jdeš spát? (Přistoupí těsně k ní a pátravě jí hledí do tváře.) ROZÁRA (odejde do komůrky). VÁVROVÁ (s ošklivostí před ním uhne stranou). VÁVRA Co nejdeš spat, ptám se ti! VÁVROVÁ Dyť vidíš, že zašívám. VÁVRA Zašíváš, zašíváš! (Dá se do drsného smíchu.)
VÁVROVÁ (se po něm ohlédne a dá se zas do šití). VÁVRA Tak teda zašíváš?! No, jen zašívé. (Přisedne jednou nohou na roh stolu. S mrazivým, zlověstným klidem.) A kehos tu měla, to nepovídáš? VÁVROVÁ (strhne nit a mlčí). VÁVRA No, vekládé, kehos tu měla. Jakó vizitu? VÁVROVÁ Eh di na pelech; uděláš lepší. VÁVRA Já se ti ptám, kehos tu měla? VÁVROVÁ Keho bych tu měla?! Nikoho. VÁVRA Tak nikohos tu neměla? A co to bylo za chlapa — co šel vodsáď? Až od kříža sem jé viděl. Kdo to byl? VÁVROVÁ (odhodlaně vstane a odhodí šití). Kdyžs jé viděl, měl ses jé zeptat. VÁVRA (vzestoupí se stolu). A ty jedna! Tak se odpovídá? Tak se mluví k mužovi? Dobrá! (Jde ke dveřím komůrky, pootevře je a volá.) Rozáro! (Vrátí se k ženě.) Je vopatrné jako schoř, chytré jako kocór, ale šak v té pasti nebyl naposled! — Jak jé dopadnu, zastře lím jé jako zvěř a tebe, běhno, tebe dočubám — tak ti dočubám, až z tebe tu hříšnó dušu vypráskám. — VÁVROVÁ Eh, čím spíš, tím líp! VÁVRA Rozáro, slyšíš?!
VÝSTUP DESÁTÝ PŘEDEŠLÍ.
ROZÁRA (vejde a zavazuje si ještě tkanici kolem pasu).
ROZÁRA (zůstane bojácně u dveří stát). Co chcete, pantáto? VÁVRA (v pozadí). Sem pod'! ROZARA (popojde). VÁVRA (mírně). Rozáro, mluv pravdu. Kdo tady byl? ROZÁRA (ohlídne se po Vávrové a mlčí). VÁVRA Nic se neohlížé a mluv, kdo tady byl? ROZÁRA Pantáto — (Další slova jsou nesrozumitelná.) VÁVRA Mluv víc — já ti nerozumím. (Nahne se k ní.) Kde žes byla? ROZÁRA (celá se třese). Na dvoře sem byla. VÁVRA Na dvoře. A kdo tady byl? ROZÁRA Já nevím. — — VÁVRA (hrozivějším hlasem). Mluv pravdu! ROZÁRA (mlčí a ustrašena hledí na Maryšu). VÁVRA Tak se zeptáme ináč. (Sáhne za dveřmi na hřebík pro karabáč.)
ROZÁRA (lekne se a chce do komory). Pantáto! — VÁVRA (jí zastoupí cestu). Pravdu mluv! (Práskne karabáčem stranou, ale nebije ji.) Byl tady někdo nebo nebyl? (Dupne.) ROZÁRA (současně v leknutí). Byl. VÁVRA (nahne se k ní). Kdo? (Napřahuje karabáč.) VÁVROVÁ Nebi ju. Ona za nic nemůže. Francek tady byl. VÁVRA I-iš, ještěrka! (Švihne karabáčem mimo. K Rozáře.) A spolem mluvili? Mluv!
co
ROZÁRA (drkotá zuby). Jak je Bůh nade mnó — pantáto — já sem neposlóchala, já nic nevím. VÁVRA (práskne
karabáčem).
VÁVROVÁ (přísně). Povídám, netrap ju! VÁVRA Tak mluv ty. V hospodě pré mně vyhrožoval, že ešče dnes pudeš s ním do Brna. (K Rozáře.) Je to pravda? ROZÁRA Chtěl, aby za ním přišla. — — VÁVRA Kam aby přišla? (Nahne se těsně k ní a naslouchá hlasitému drkotání Rozáry.) Ke splavu? — A kdy? Keró chvílu; to ne říkal? ROZÁRA Ne-e — nic neříkal.
VÁVRA (vztekle). Nelži! Když víš to, musíš vědět aji ostatní! (Napřáhne karabáč.) ROZÁRA Já nevím, pantáto, to už sem neslyšela. VÁVRA (stojí okamžik zamyšlen, pak rozhodnut, prstem ukáže Rozáře do komory.) Na pelech! (Hodí karabáčem po Maryši. Jde do vedlejší světnice.) Šak já se to dovím! — (Vrátí se s puškou.) — VÁVROVÁ (dívá se po něm, a když vidí Vávru s puškou, zděšena vyskočí a vykřikne). Pro Ježíši Krista — Vávro! VÁVRA (s divokou radostí). Už teda víš — VÁVROVÁ (současně zalomí rukama). Co obméšlíš? — Kam chceš jít?! VÁVRA (prohlíží zámek pušky). Psa zabit. — VÁVROVÁ (skočí proti němu a hledí mu vyrvat pušku z rukou. Zápasí o pušku a vyráží ze sebe divoký skřek, když je odra žena od Vávry). Rozáro, běž — honem — — Rozáro — ROZÁRA (vyběhne z komůrky a chce přes světnici prchnout, obě dorážejí na Vávru). VÁVRA (na Rozáru). Rozáro! Ani krok! (Odstrčí Rozáru.) VÁVROVÁ (uniká ke dveřím). VÁVRA (zaskočí). Na prahu a v síni nový zápas o pušku. VÁVRA (v síni). Ty se budeš zpózet? (Chce přirazit před ní dveře.) VÁVROVÁ (v síni za jevištěm klesne na kolena a prosí sepjatýma rukama).
Vávro! Vávruško! (Rukama ovíjí jeho nohy.) Vzpamatuj se! Máš děti — rodinu. — Poslechni! Všecko ti odpustím, všecko ti udělám, na všecko zapomenu. — VÁVRA (vyplitá zatím nohy z jejího objetí, strčí ženu do síně, rychle a hřmotně zavře dveře na velký klíč v starém, skřípa vém zámku). Lomcování dveřmi. Z dálky tlumená muzika veselého rytmu: kvapík. — Výskot. VÁVROVÁ (lomcuje dveřmi). Filipe! Filipe! Měj rozum! Chraň se neštěstí pro celé dům. (Pokouší se v síni marně otevřít zamčené dveře.) Tyrane su rové, bíd — né — (vrací se do světnice). ROZÁRA (choulí se ustrašeně v koutě světnice, po té straně, od kud přichází Maryša). MARYŠA (vracejíc se, na prahu a v přestávkách vybíhajícím, vy síleným, až chraplavým hlasem jako by ze sebe chrlila). B e s t i e ! . . . Bestie . . . (Ruce svinuté v pěsti držíc před sebou, celá se otřásá odporem.) Be — sti — e . . . (Okamžik strne, pak ale náhle chytne se za hlavu, přihne se k zemi a tisknouc spánky, týmž hlasem.) Ježíši Kriste — Ježíši Kriste — on jé zabije — on jé zabije Výstřel za jevištěm, hned nato druhý. Současně: ROZÁRA V koutě schoulená s rukama sepjatýma po jedné straně tváří a MARYŠA, ještě křečovitě tisknouc spánky, děsivě vykřiknou téměř zároveň. Krátké strašné ticho. Maryša vystoupí a chvatně letí k oknu a rozhodí obě jeho polo-
vice, jako by chtěla vyskočit oknem. Vtom za jevištěm: FRANCEK (zachechtá se). Vokolo, Vávro, vokolo! Ešče jednó! (Zachechtá se zas.) Vávrová radostně a krátce vykřikne a od okna uskočí právě v tu chvíli, kdy oknem je vidět Vávru, jak se vrací od stavu s pozdvi ženou puškou a hlasitě mluví k sobě. MARYŠA i ROZÁRA (S napětím naslouchají skřípotu zámku u dveří. S rostoucím vzrušením hledí obě ke dveřím). VÁVRA (třesa se na celém těle, těžce oddychuje, vřítí se do svět nice. Aniž koho vidí, odhodí pušku na stůl a rozčilenýma ru kama hrabe se v zásuvce stolku. Když nenajde, co hledal, žene se do vedlejší světnice Ledva zajde, Maryša sledujíc lstivě každé jeho pohnutí, rychle přiskočí k Rozáře a chopí se její ruky). MARYŠA Rozáro — běž a řekni Franckovi, že — zétra mě doprovodí. — Slyšíš — zétra — dnes ne — (Rozára zmizí, Vávrová v síni hřmotně zavírá za ní dveře na klíč. Právě když se vrací přes práh, schovávajíc klíč v záňadří, vchází i Vávra z vedlejší světnice.) VÁVRA (k sobě ve dveřích). Zastřelím já ti, jak je Bůh všemohócí nade mnó, zastřelím ti! MARYŠA (S ledovým klidem stojíc už na prahu). Ne — nezastřelíš, Vávro! (Vávra sebou trhne, sahaje po pušce. — Důrazně, sebevědomě. Mluví pomalu, odděluje slova). Nezaštřelíš, po vídám! Jak je zas Bůh všemohócí nade mnó, Vávro (hrdě položí ruce na prsa). — Na to su tu ešče — já! VÁVRA (zvolna přidržuje se lenochu židle, hledí k Maryši). Oba chvíli upřeně měří se očima. Opona.
PÁTÉ
JEDNÁNÍ
Prostranná kuchyně s velikým prostým sporákem a bílou pecí v levém pozadí. V pravém pozadí police s kuchyňským ná dobím a hmoždířem. Po levé straně jeviště prostá postel přikrytá tabulí; u postele lenůšek. V pravém popředí dlouhý stůl nebar vený, se zkříženými nohami. U podélných stran stolu lavice se stolem stejně dlouhé. Mezi stolem a policí po pravé straně jeviště nebarvená skříň — špižírna. U dveří lavička. Na stole hrnky. Vedle postele stará malovaná truhla. Na zdi u spořiště visí lžičník, dřevěná solnička, hrnky a zastrkané vařečky. Na zemi u sporáku dříví. U stolu staromódní židle s lenochem. Na stěně vzadu staré začazené hodiny a velký, černý krucifix. VÝSTUP
PRVNÍ
ROZÁRA - VÁVROVÁ - VÁVRA. Mlatci VOJTĚNA a ROZSÍVALKA sedí na lavičce u dveří a vy jídají z hrnečků snídaní. VÁVRA (S čepicí na hlavě, ve všedním, moukou zaprášeném oděvu, sedí na židli u stolu a smutně přihlíží ke konání své ženy). VÁVROVÁ (nakoukne do pece a přiloží dříví. Jedná chladně, za mlkle a počíná si před mlatci, jako by se ničeho nebylo stalo. Jde zas ke sporáku, odkryje poklici s hrnce, podívá se pod ní, sáhne do solničky a posolí; zůstane pak se založenýma rukama u sporáku).
VÝSTUP
DRUHÝ
PŘEDEŠLÍ. Vcházejí mlatci KRIŠTOFL s HRDLIČKOVOU. KRIŠTOFL Pánbu dé dobré den. VÁVROVÁ (ledva si jich povšimne). Vítám vás. Sedněte si zatím a ohřejte se. KRIŠTOFL (přisedne na lavičku u dveří, vytáhne míšek s tabá kem a počne cpát). To je tam zatrolená zima. — A nebyla. — Teprv k ránu přituhlo. VÁVROVÁ Kdepak ste byla, Hrdličková? Už jsem vás před chvílí viděla na dvoře. HRDLIČKOVÁ Ale — — Byla sem ve mléně — Dívala sem se na mládka, jak naříkal. To sem se nasmála! — Včera si trochu zavdal a dnes pré jé bolí aji boty. — Už pré jakživ toli pít nebude. (Směje se.) KRIŠTOFL (škrtá sirku o stehno). Eno, vypít štvrtku slívky zaráz — to be meslím aji koňa strhalo. VÁVRA (rozhlédne se). Už ste tu všeci? HRDLIČKOVÁ Ešče Žofka. VÁVRA Kde je Rozára? VÁVROVÁ Pro vodu šla. Přinde hneď. VÁVRA Vy, Rozsívalko a Vojtěno, můžete jít zatím uklidit mlat.
Krištofl vám pomůže. KRIŠTOFL (vylévá močku). No, poďme, už je čas. VÁVRA A slámu mně moc necuchéte! Mlatci
odejdou.
VÝSTUP T Ř E T Í Oknem kuchyně je vidět na záhrobeň, kde děvče — dělnice osekává roští, zametá a popěvuje si: „O vánoci dlóhé noci“. VÁVROVÁ (přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala oheň). VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ženě obrácen zády ptá se drsně). Berete řepu z té první hromady — nebo z té v rohu? VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé strnulosti.) Z první. VÁVRA A krky ste už zkrmily? VÁVROVÁ (utrhne se naň). A nestaré se. Víme, co máme dělat. (Rovná chvatně na spo ráku hrnce.) VÁVRA (hrubě). No, zeptat se snad smím? VÁVROVÁ (se smíchem). Eh, tak se pté . . . mně je to jedno. VÁVRA
Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, keró šupem vodí po světě.
VÁVROVÁ Ještě mě nevedli! VÁVRA Daleko od teho nemáš. VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek na hlavě). Ba nemám. VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí). Oh, šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a po roučí.) Snídaní mně prichysté! Pojedu pro dříví. VÁVROVÁ (stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Když Vávra odchází, zdlouha se po něm ohlíží). VÁVRA (odejde). Vávrová sama. VÁVROVÁ Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ nejedl. (Jde chvatným krokem do vedlejší světnice, kde je za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve TV. jednání. Vrátí se, strhne hmoždíř s police, hodí obsah papírku do něho a rychle tluče otrušík.) Jako potkána ti zadávím a potem řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí. (Dotluče. S ještě větším chva tem slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnka s kávou.)
VÝSTUP CTVRTÝ
VÁVROVÁ - VÁVRA. VÁVRA (vejde a věší pilku na hřebík). VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá ve lžičníku a pak nese Vávrovi hrnek se lžičkou).
Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý. — VÁVRA Černý mně dej. VÁVROVÁ (staví na stůl před něho hrnek). VÁVRA (mlčky sedne a položí čepici na stůl; ochotně). Sladilas to? VÁVROVA (sejme cukr z police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu). Zapomněla sem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje každý jeho pohyb.) VÁVRA (míchá lžičkou a srkne kávy). Od koho je káva? VÁVROVA Od žida. VÁVRA A proč ne ze spolku? VÁVROVA Měli zavříno. VÁVRA Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije.) VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, jak a kde má stát. Ohlíží se stále po Vávrovi. S nápadným účastenstvím). Pojedeš na panský? VÁVRA Na panský. — Proč se ptáš? VÁVROVÁ Tak; aby dříví bylo suchý. Včera sme nemohly ani zatopit. Oba mlčí. VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ženě, podívá se na ni, ale vida ji nevlídnou, vrátí se a pije. Přistoupí poznovu k ní. Vlídně). Maryško! VÁVROVÁ Co chceš?
VÁVRA P r o č seš na mě taková zlá? Co nemůže bét u nás jináč? U b y d e ti, dyž se na mě vlídně podíváš? Poslechni! M a r y š o ! — Já na všecko zapomenu, nic ti n e b u d u vyčítat, nikomu n e b u d u hrozit, jen dyš trochu lepší vůlu b u d u vidět u tebe. — Nevíš, jak to člověka bolí — VÁVROVÁ (zakryje si
rukama i Ze
zástěrou
dvora
zvoní
oči a
tvář).
cepy.
VÁVRA Tak sem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno p r o tebe udělám, co enem si budeš přát — jen abys byla u m n ě spo kojená a ščasná. A zatím
podívé
se na mě — podívé se
na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. — Je teho p o t ř e b a ? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a chce ji líbat.) Co si tvý srdce j e n o m žádá, nic ti neodepřu. Všechno p r o tebe udělám. (Políbí ji.) VÁVROVÁ
(polo
dobrovolně,
polo
s nucením prohne se mu pod
rukou a dá se políbit na tvář. Pojednou se zachvěje na celém těle, VÁVRA
odpáčí mu ruku a s (přemáhá
zlost
a
odporem uhne
dotkne
se
jejího
od něho).
ramene;
i
doráží
pro
sebně). Dyž ti p ě k n ě prosím. M á m přece děti; co z nich b u d e , dyž budó vidět, jaké v e d e m e život? VÁVROVÁ
(rozhodí ruce a mírně jej
Sedni a p i ! (Jde
pro
odstrčí od sebe).
hrnek.) Cos
zpět.) VÁVRA
(vezme
hrnek
a
dopije do Okamžik
VÁVROVÁ Keré si vezmeš kožuch?
dna). mlčení.
nedopil? (Postaví
hrnek
VÁVRA Ten dlóhé mně přines. VÁVROVÁ (jde do vedlejší světnice a ihned se vrátí s kožichem). VÁVRA (oblékne kožich — dlouhý žlutý). Dohlídni na mlat a Rozára ať strace podestele novó slámu. (Odejde.) Za scénou tepou cepy. VÁVROVÁ (sama přemožena rozčilením zavrávorá — obepne lokte kolem hlavy a potácí se směrem, kde na zdi visí krucifix. Tiše stojí opřena o zeď a s hlavou vztyčenou leží nehybně na zdi). Sám temu chtěl. Cepy náhle přestanou tepat a ze dvora zaléhá sem hluk a ropot několika mužských i ženských hlasů. — Hluk roste a blíží se. Musí uplynouti delší chvíle, než cepy přestanou tepat, aby Vávrová měla dosti času vyhráti všechny pocity, které se v ní ozývají této chvíle. Občas vzhlíží ke kříži. Když cepy přestaly tepat, ozve se v ní strach. Strašné ticho. Teprve až odehrála tento poslední pocit, který jí divoce zmítá, přiběhne Rozára. VÝSTUP PÁTÝ VÁVROVÁ - ROZÁRA. ROZÁRA (v běhu, běží rovnou cestou pro vodu). Pro Boha všemohoucího, paňmámo co se stalo pantáta je bez sebe — — VÁVROVÁ (ani se nehne). ROZÁRA (s podivením hledí po ní, pak odběhne).
—
VÝSTUP
ŠESTÝ
VÁVROVÁ - MLATCI VÁVROVÁ (sama, stále na svém místě. Hluk se blíží síní dovnitř). Delší chvíle. Hraje očima. Oknem je vidět: Mlatci, ženy i mužští zpola vedou, zpola mrtvého. Výkřiky.
nesou Vávru — polo
HLASY Co se mu jen stalo? Co se mu jen stalo? Tak najednó?! VÁVROVÁ (právě když s Vávrou mají přijít dveřmi v pozadí na jeviště, vyhrne oči k nebi). ŽENA (předběhne mlatce, všimne si pátravě Vávrové, uchopí ji za ruku, trhne doprostřed jeviště a pohlédne jí do odvrácené tváře). Děvčico neščasná — tys jé otrávila!? (V pozadí ve dveřích muži nesoucí Vávru. Ve dveřích objeví se pouze boty mrtvé ho.) VÁVROVÁ (dutě). Otrávila. Opona spadne.
DOSLOV
Sledujeme-li vývoj českého
divadla
od
dob
obrozenských
po otevření Národního divadla, pozorujeme v podstatě dva zá kladní směry v divadelní práci. J e d e n se zabývá látkami historic kými, v z d á l e n ý m i divákům časově a n a p l n ě n ý m i velikými myšlen kami. D r u h ý , zastoupený hlavně p ů v o d n í dramatickou tvorbou, se stále více p ř i m y k á ke skutečnému životu, jeho bolestem a ra dostem. A tento d r u h ý p r o u d divadelní práce p a k v období Národního divadla, zejména vlivem
her ruských, vede k vytvoření d r a m a t
realistických. Pronikání realismu do d r a m a t u souvisí s vývojem české ná rodní společnosti. K d y ž v posledních třech desetiletích minulého století dochází k stále hlubším třídním rozporům v národě, stává se část literatury, usilující o nezkreslené zobrazení české skuteč nosti, zároveň i nástrojem kritiky
nejen
jednotlivců, ale celého
prostředí, v němž tito lidé žijí. Tak vznikají díla realismu kritic kého. Vedení N á r o d n í h o divadla, ředitel (1849—1915)
František Adolf
i dramaturg Ladislav Stroupežnický
Šubert
(1850—1892),
v podstatě realismu na divadle přáli. Proti realistickému zobrazo vání skutečnosti, které se jim na scéně zdálo málo básnické a še divé, se však postavili někteří kritikové, zejména básník Jaroslav Vrchlický (1853—1912), obdivovatel d r a m a t u francouzského. Mezi oběma tábory se roku 1887 rozpoutal ostrý boj, jehož se na straně realistů účastnil
i
jeden
z
autorů Maryši, Vilém
Mrštík. Ten totiž v prvním ročníku divadelního časopisu Česká Thalia
otiskl stať O realismu v dramatickém umění (knižně 0 dramatic kém umění v prvním díle knihy Moje sny. Pia desideria* 1902). Pro pozdějšího autora Maryši je důležité, v čem vidí základy no vého dramatu: „V logické, prajednoduché posloupnosti několika velkých scén ze života vyrvaných a podle temperamentu spisova tele do detailu umělecky propracovaných“ (str. 215). A kousek dále důrazně konstatuje: „Stavba uměleckého dramatu záleží také na logickém spojení scén v účinnou osnovu děje“ (str. 216). Roz díl mezi dramaty francouzskými a ruskými podle Mrštíka spočívá v tom, že drama francouzské je zdánlivě vytvořeno pro vnější působivost, pro oslnění obecenstva („Je to hezké, ale přemýšlet se o tom nesmí,“ říká Mrštík), kdežto drama ruské bylo napsáno se záměrem uměleckým („Čím více o něm přemýšlím, tím hlubší je pravda života.“) Aby si ujasnil a upevnil své názory, uvádí Vilém Mrštík v druhé, části své studie rozbor Gogolova Revizora. V něm se opírá o výklad této hry z péra Bělinského, jehož názory často tu uvádí a rozvádí. Vilém Mrštík totiž jako kritik prošel mocným vlivem zakla datele moderní ruské literární kritiky Vissariona Grigorjeviče Bě linského (1811—1848), současníka Gogolova, Puškinova a Lermontovova. Tento filosof, publicista a umělecký kritik žádal, aby se ruská literatura stala „více než kdykoli jindy výrazem obec ných otázek, věrným zrcadlem života“. Bělinský propagoval formu tzv. „fyziologických črt“. V nich měla být autory zachována „po kud možno přesná podoba osob, vyobrazených podle modelů ve skutečnosti“. Proto také souhlasil s tím, aby spisovatelé soustředili svou pozornost na „obyčejné lidi“, na mužiky, čeledíny, vozky, žebráky. Tím Bělinský pomáhal ruské literatuře objevovat novou látkovou oblast a určoval jí pokrokovou úlohu v ruské národní společnosti.
* Pia desideria (lat.) zbožná přání
Druhým ruským autorem, jehož Vilém Mrštík překládal do češtiny a o němž roku 1908 napsal studii, byl Alexej Feofilaktovič Pisemskij* (1820—1881). Miloslav Hýsek** ve svém článku Vzpo mínky choti Viléma Mrštíka (knižně v Literárních besedách, Praha 1940) upozornil na zajímavou shodu mezi osudem Pisemského, který žil v zapadlé ruské gubernii v nuzných poměrech jako chudý úředník, a mezi osudem Viléma Mrštíka. Jemu se totiž po odchodu z Prahy novým domovem staly Diváky, malá vesnice západně od Klobouk u Brna. Tam jeho bratr Alois byl učitelem a tam se přestěhovali i Mrštíkovi rodiče. Do Divák přišel Vilém Mrštík z Prahy roku 1890. Tehdy to byl sedmadvacetiletý bouřlivácký literát. Ze svého rodiště Jimramova (nar. 1863) se po chlapectví v Ostrovačicích dostal na studie na brněnském gymnasiu a nakonec na práva, jež nedostudoval, až do Prahy. Když přišel Vilém do Divák, měl už za sebou leckterou lite rární půtku, zejména o Zolův naturalismus, jemuž splatil daň svým dramatem Paní Urbanová (1889). Hra byla tak ostrou kri tikou rozvráceného manželství z ženiny viny, že ji cenzura ani nepřipustila na scénu. Teprve v diváckém prostředí našel Vilém aspoň trochu zdán livého klidu ke své literární práci. Výsledky se dostavily brzy. Byla to Pohádka máje (1892), idylický příběh o čisté lásce prosté venkovské revírnické dcery Helenky a lehkomyslného právníka Ríši. V ní se zejména uplatnilo Vilémovo umění vyjádřit náladu jarní kvetoucí přírody, jež je lyrickým rámcem milostného příběhu dvou mladých lidí. Tento optimistický pohled na život nemá už druhý Vilémův román, Santa Lucia (1893). Je to obraz trpkého osudu chudého moravského studenta Jiřího Jordána, který si do Prahy přijíždí * Pisemskij Alexej Feofilaktovič (1820—1881), ruský prozaik a dramatik* *Hýsek Miloslav (1885—1957)
pro smrt z nemoci chudých, tuberkulózy. V tomto románu se Vi lém vyznal také ze své velké lásky k Praze, zejména jejím staroby lým částem. Za jejich záchranu bojoval proti příliš prakticky zamě řené správě hlavního města království v brožuře Bestia triumphans* (1897). Její text pojal do souboru svých literárních statí a kritik Moje sny. Pia desideria. Třetí dílo, které vzniklo v Divácích, tentokrát společnou prací obou bratří spisovatelů, je Maryša (premiéra 1894). V diváckém prostředí se Vilém Mrštík znovu a znovu zamýš lel nad posláním spisovatele a nad smyslem jeho práce pro ná rodní kulturu. Od bouřliváckého pochybovačství a obrazoborectví svých mladých let došel k přesvědčení, že i menší talenty, v nichž je „kus naší duše, hrst naší hroudy“, mají větší cenu „než talent sebevětší, ale cele potopený, zatoulaný i duchem i citem v cizi nách“. Diváky se v té době stávají jedním z hlavních míst moravské krajové kultury a bratří Mrštíkové spolu s brněnským novinářem a spisovatelem Josefem Merhautem (1863—1907) představují nej lepší hodnoty moravské literatury. Jejich přátelství s malířem slováckého lidového života Jožkou Uprkou (1861—1940), s členy později založeného Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně i s brněnským Leošem Janáčkem (1854—1928) vy tváří na Moravě čilý kulturní ruch. Mnohou podrobnost z divác kého života bratří Mrštíků i z tehdejšího kulturního dění zacho vala ve svých vzpomínkách Božena Mrštíková (1876—1958). Ta napsala už na začátku století drama Anežka (1906), jež její choť Vilém přepracoval. Pobyt v Divácích však pro Viléma Mrštíka nebyl idylou. Často jej zde tížily hmotné starosti, a ani umělecky se mu jeho
* Bestia
triumphans
(lat.)
triumfující
(nad
vítězstvím
plesající)
saň
p l á n y vždy nedařily. Lze to p o z n a t zejména z jeho tvůrčího zá pasu při
psaní
pražského
studentského
r o m á n u Zumři (1912),
který n a k o n e c zůstal zlomkem. Doba diváckého p o b y t u je v y p l n ě n a literární spoluprací obou bratří.
D r u h ý z dvojice, Alois Mrštík (1861—1925), který svého
b r a t r a Viléma, jenž ze
života
dobrovolně
odešel
sebevraždou
2. března 1912, přežil o třináct let, jistě v m n o h é m ohledu na hlédl do osudů diváckých obyvatelů hlouběji. A proto dovedl — zejména ve společně rozvržené, avšak jím s a m ý m
většinou
na
psané kronice moravské dědiny Rok na vsi — realisticky zachytit a literárně uchovat m n o h o podrobností, zejména národopisných. Byl to jistě hlavně on, kdo si přesně uvědomoval, jak vesnický život pod svým l a d n ý m a b a r v a m i krojů hýřícím p o v r c h e m je už rozkládán způsoby života, šířícími se sem z blízkých měst, v nichž se výrazně projevovaly následky z m ě n ě n ý c h hospodářských po měrů. Proto tento realistický
zobrazovatel
kriticky přináší i pohledy do bídy
venkovského života
vesnických
bezzemků, a tak
čtenáře ani na chvíli n e n e c h á v á na pochybách, co soudí o pro středí, v němž žije a o n ě m ž píše. O spolupráci bratří Mrštíků na Maryši jsme poučeni přímo Aloisem Mrštíkem. V knize Niť stříbrná (1926)
odpovídá ve stati
Legendy o Maryši na otázku, jak povstala Maryša, jakousi autor skou zpovědí. V ní také odmítá tvrzení, že d r a m a Maryša je kopií skutečnosti. Alois Mrštík doslovně píše: „Asi v r. 1888 přijel jsem do P r a h y k rodičům na vánoční svátky a dovezl jsem s sebou tenkrát rozvrh vesnického r o m á n u , do kterého jsem se po poradě s Vilémem hodlal pustit. K d y ž Vi lém přečetl, povídá: „Scafra, z toho by se mohlo podařit drama.“ Přemýšleli jsme o tom, debatovali
a
nakonec
mi Vilém uložil,
abych se pokusil o nahození aktů. Po n á v r a t u z P r a h y dal jsem se do
práce.
P o d k l a d e m mi
bylo donucování k sňatku, jaké b ý v á skoro v každé dědině a je hož p o d o b n ý případ jsem podrobně znal z j e d n é selské rodiny,
kde pěknou dcerku donutili, aby
si
vzala
zámožného vdovce
s dětmi. První akt — jednání Vávry s Lízalem a Franckovo loučení jsem si vymyslil. K detailům n á r o d o p i s n ý m mi
byl
podnětem
odjezd rekrutů na moravských dědinách na podzim. J e d e n z přátel mi vypravoval, co se kdysi přihodilo v sou sední vesnici, kde rival* v hospodě vyhrožoval svému sokovi, že mu za jeho děvčicou veřejně b u d e chodit. Z toho ovšem povstala bitka. Tato událost ze sousední vesnice mi byla p o d k l a d e m pro akt třetí. Čtvrtý akt od A—Z jsme si s Vilémem sami vymyslili. P r o p á t ý akt mi pak bylo podkladem jedno
z
porotních líčení
v Brně, na které jsem se p a m a t o v a l ze svých studentských let, k d e m l a d á žena otrávila svého muže, starého kováře, surového t y r a n a , aby se od něho osvobodila. Tenkrát porotou byla osvobo zena a z novinářské noticky se pamatuji, že po přelíčení a osvobo zení vše poprodala a se svým milencem se odstěhovala do Chor vatska, aby si založila novou domácnost. Je t e d y každý akt z jiné dědiny, nebo první a čtvrtý ú p l n ě vymyšlen — vytvořen. Vybírali jsme ovšem v celku i detailech ze svých zkušeností na dědinách věci vysloveně typické. K d y b y bylo pravdou, že Maryša je vzata ze skutečnosti a k d y b y p r a v d o u b y l y bajky svrchu uvedené, p a k by d r a m a bylo jen povedenou fotografií. A to snad přece n e n í ! T e d y : Všecko, co se o Maryši
v
tomto smyslu vypravuje
v kruzích herectva i obecenstva, jest jen legendou — a nic víc“ (str. 234). A tyto údaje ve svých pamětech, ve svazku n a z v a n é m Mrštíkové (str. 109), ještě doplnila Vilémova choť Božena. Zazname n á v á také zajímavou skutečnost, že p ř í m ý m podnětem k umělec k é m u zpracování byl osud velmi hezké selské dcery v Těšanech (vsi od Divák vzdálené asi 15 km), kde byl t e h d y Alois Mrštík * rival (z franc.) soupeř, sok
učitelem. Také tato Marie Horáková byla rodiči donucena, aby se proti své vůli provdala za vdovce Turka, „bez ohledu na její srdce zadané jinému“. Zemřela až roku 1943. Její osud byl ovšem zcela jiný než osud Maryši v naší hře. Její manželství bylo šťastné. Z Aloisovy stati, kterou jsme citovali téměř celou, vyplývá metoda, s jakou Mrštíkové na hře pracovali. Základním tématem tedy byla pro venkov typická situace, kdy děvče je nuceno k sňatku s nemilovaným, často starším mužem. Autoři však typičnost svého tématu ještě prohloubili tím, že hru postavili na řešení známého dramatického trojúhelníku, ženy mezi dvěma muži, za loženého na protihráčích z různých sociálních vrstev vesnického obyvatelstva. Jeden z nich, mladý, životem kypící Francek, patří k vesnické chudině a jeho chudoba je mu stále připomínána. Mly nář Vávra, jenž se o Maryšu uchází, stojí na majetnickém žebříčku v obci přece však trochu níž než Lízal. A ten mu to neopomene připomenout; zejména ho tím zraňuje a dráždí ve scéně v hospodě. Pro Lízala je sňatek Maryšin záležitost obchodní. Sedlák doufá, že na něm vydělá. On, který o sobě tvrdí, že je „chytré nad chytrýho“, příliš se soustřeďuje na otázku peněžního prospě chu. Úplně zapomíná, že rozhoduje o životě a štěstí své jediné dcery. Je v něm kus selské zaslepenosti, která přes zdánlivou mazanost nakonec musí skončit porážkou a rozvratem. Je to posta va záporná, negativní. Kritický přístup autorů k Lízalovi je ovšem nepřivedl až k jednostranné plochosti této postavy. V hospodské scéně, kdy podnapilý Lízal mudruje nad nezdarem Maryšina manželství, a také za Lízalovy krátké návštěvy ve mlýně pro bleskují i kladnější rysy jeho lidského charakteru. Plastičnosti a životnosti dodávají této postavě zejména znaky selského furiantství. I Lízal patří mezi „naše furianty“. U něho však tento pova hový rys je vyjádřen prostředky, které jdou hlouběji ke kořenům povahy, než tomu bylo u Stroupežnického. V Lízalově vychloubačném furiantství je zároveň kus smutku, kus tragiky tohoto
venkovského škrtila. Jeho škrtilství je chvílemi tímto sklonem k furiantství živeno víc než pouhopouhým mamonářstvím. Jeho dcera Maryša, přestože je mladé venkovské děvče, přece už je denní zkušeností ze svého venkovského prostředí poučena o tom, že manželství, do něhož ji rodiče nutí proti její vůli, bude pro ni životním zklamáním a neštěstím. Marně v druhém jednání rozehrává všechny stupně námitek a svého nesouhlasu, a to od důvodů rozumových, které mluví proti jejímu sňatku se stárnou cím vdovcem s dětmi, až na dovolávání se základního lidského citu — soucitu. Na kuplířské řeči tetky Strouhalky odpovídá Ma ryša rozumovými důvody děvčete, které se brání dobrovolně strčit hlavu do chomoutu doživotního spojení s mužem, k němuž necítí ani špetky náklonnosti. Trpící a svými nejbližšími příbuz nými zraňovaná Maryša bojuje zápas, o němž už předem ví, že jej prohraje. Když všechny důvody mravní i praktické jsou jí vy vraceny poukazem na sílu času a zvyku, který v životě obrušuje všechny třecí plochy, zlomí se v Maryši odpor. Přemožená zoufal stvím, v prudkém záchvatu furiantství, které je tlumeno zábrana mi danými venkovskou a náboženskou výchovou dětí k bezmezné poslušnosti rodičů, Maryša souhlasí, že si Vávru vezme. Avšak po větě „Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemuseli, že su nezdárná vaša dcera“, kterou říká ještě do všech důsledků poslušná Lízalova dcera, následuje hned věta další, pro nesená k Vávrovi: „Já si vás vezmu, pane Vávro, ale máte vy vědět, koho si berete.“ To už říká žena, která přechází do života, v němž bude stát sama, bez přátel, bez podpory těch, kdož jí v tomto dramatickém okamžiku rozhodování měli pomoci a ne ji vrhnout do neštěstí. Jediná její bezmocná stařenka, která jako by tu zastupovala sbor řeckých tragédií, doprovází tuto velkou po rážku hrdinky dramatu svým soustrastným pláčem a povzde chem. Co následuje v dalších dvou letech, to už je jen narůstání a dozrání toho, co v Maryši vzklíčilo v této její osudové chvíli. Její život probíhá v atmosféře nespokojenosti, nelásky a nakonec
i hrůzy. Náboženské i společenské zábrany jsou v ní tak silné, že Maryša chápe manželství s Vávrou jako povinnost, z níž není úniku. Snad by n a k o n e c i tuto povinnost unesla, k d y b y nebylo zásahů zvenčí. Ty oslabují její síly. J e d n a k je to Franckovo furiantství, jednak otcova lakota a snaha pomstít se Vávrovi za zlo, které vnesl do jejího života. Maryša instinktivně poznává, že ani jedna, ani druhá strana n e m á na mysli její dobro. Francek i Lízal se chtějí pomstít. Francek chce Vávrovi odloudit ženu, Lízal ne chce dát m l y n á ř i peníze, jež mu slíbil. K a ž d ý si chce s Vávrou v y r o v n a t vlastní účet. Maryša přitom nechce b ý t nástrojem. Touží jen po troše k l i d u . . . Odmítá F r a n c k o v y n á v r h y , aby opustila muže a šla s ním do Brna. Odmítá však i Lízala, který ji vyzývá, aby se vrátila domů. Pro ni není štěstí ani v Brně, ani v domově, který už dávno ztratila pro chladná srdce svých rodičů. A když Vávra vyhrožuje, že proti Franckovi použije násilí, a také po sokovi skutečně střelí, dovršuje se bída jejího smutného života. T e h d y se Maryša roz hoduje, že všemu udělá konec: nasype Vávrovi do kávy jed a otráví jej. Myšlenka na tento čin v ní zrála dlouho. Už za Franc kovy večerní návštěvy ve m l ý n ě mu řekla: „Tak to ve m n ě dřímá a spí — ale až se hřích probudí — b u d e po trápení. Tak nebo tak — otrávím buď sebe nebo jé — ale dlóho trpět nebudu. — Snáď v néhorší šatlavě nepovedu takové život jako tady.“ Bylo jen třeba, aby se míra vlastního utrpení naplnila novou surovostí Vávrovou a úzkostí o život Francka, kterého má stále ráda, a Ma ryša ukončí činem proces, k t e r ý v ní dlouho zrál a dozrál z pře míry utrpení a h r ů z y života. Maryšin čin t e d y nelze vysvětlovat jako mstu, jak jej v Čase* označil Jindřich Vodák**. Proti jeho výkladu se roku 1900 ozval * Čas „list věnovaný veřejným otázkám“; byl založen roku 1896 Janem Herbenem a vycházel do roku 1915 ** Vodák Jindřich (1867—1940) význačný kritik, zejména divadelní
sám Vilém
Mrštík v Lumíru*), v článku v ě n o v a n é m obhajobě
hereckého pojetí hlavní role d r a m a t u při n o v é m nastudování h r y v roce 1900 (knižně Moje sny). Vilém Mrštík t a m doslova píše: „Maryša není sprostá a její vzdor má zcela jiný p ů v o d než mstu. Nevidí před sebou jiného východiska než zachránění milého a vy svobození sebe třeba i za cenu nejhorší — — V tomto psychickém stavu trvá a odtud jedná už polovědomě, jako uštvaná. V nejhorší šatlavě nezdá se jí život tak těžkým jako tu — a ohrožený život milého ještě jí dodá. Vlastní život n e m á už pro ni ceny pražádné“ (str. 551). Toto řešení dramatického konfliktu ve hře je tak přirozené, že autoři nakonec opustili i své dva jiné závěry. První napsal Vi lém Mrštík začátkem roku 1909, k d y h r a byla v překladu přijata k provozování v j e d n o m n ě m e c k é m divadle. V rychle vzniklém p á t é m aktu h r a končí Maryšinou sebevraždou, skokem s příkrého svahu do strže, a to po velké scéně mezi ní a Vávrou. D r u h é ře šení závěru d r a m a t u je z pera Aloise Mrštíka, který po Vilémově smrti — podle zmíněných vzpomínek Boženy Mrštíkové — „pátý akt odstranil a zakončil d r a m a zastřelením Vávry puškou, z níž nešťastnou náhodou vyjde smrtící rána“ (str. 110). D r u h ý m článkem trojúhelníku dramatických postav je Fran cek. Je to c h u d ý
vesnický
chasník,
jehož
m a t k a se živí prací
u sedláků. F r a n c e k n e m á otce, jeho poručníkem je hospodský. F r a n c e k má M a r y š u rád a z tohoto citového pouta si vyvozuje p r á v o na rozloučení s děvčetem svého srdce. Tento dvacetiletý rekrut sice na své kůži poznal následky třídního rozdělení dědiny, ale nijak ještě o n ě m nepřemýšlel. V p ř í t o m n é době jeho srdce hoří láskou a poslední chvíle p ř e d odjezdem na vojnu jsou vy p l n ě n y hledáním možnosti
s
Maryšou
se
rozloučit. Mladistvé
furiantství, trochu zdůrazněné následkem četných přípitků, si své * Lumír časopis, který začal nově vycházet roku 1899; tehdy do něho psal i F. X. šalda
právo vynucuje násilím a úskokem. Když se však Francek po dvou letech vrací z vojny, je už jiný člověk. Dva roky pobytu v cizím prostředí i poznání světa mu umožnily lidsky dozrát. To, co dříve jen tušil, nyní už vidí jasně. Teď už nemá pochybnosti o tom, proč si Maryša musila vzít Vávru. Už ví, jakou roli v tom hrály peníze a Lízalovo škrtilství. Životní zkušenosti i toto poznání mu umožňují, aby se proti Vávrovi postavil jako rovný proti rov nému, zejména ve velké scéně hospodské, kde jeho furiantství je projevem hlubokého opovržení k strůjcům Maryšina neštěstí. A protože Francek neuznává vlastnické právo člověka nad člově kem, veřejně prohlašuje, že za Maryšou bude chodit i nyní. Jed nak je mu jí líto jako člověka, který se proti své vůli dostal do slepé uličky; jednak v sobě cítí dost síly, aby ženu, kterou ne přestal mít rád, vyrval muži, který se jí zmocnil pro peníze. Francek tím popírá názor, že by lidské společenství, které tak tvrdě dovede rozbíjet člověkovu touhu po štěstí, mělo právo nado smrti vázat ženu k nemilovanému muži. Francek protestuje proti tradičnímu vesnickému názoru na neporušitelnost manželství také činem: doprovází Maryšu, navštíví ji ve mlýně a přemlouvá ji, aby s ním šla do Brna, za novým životem. Avšak marně. Nedo vede Maryšu přesvědčit, nedovede jí pomoci rozbít kruh tradič ních názorů, jímž je ve svém neštěstí a ve svých mukách spou tána. Síla nového světa, světa, který zdůrazní základní lidská práva a který Francek v dramatu zastupuje, ještě podléhá proti chůdným silám a názorům, budovaným a pěstovaným staletími. A v tom je také jeden z kořenů tragického Maryšina konce. Franckova i Maryšina protihráče v tomto dramatu, Vávru, poznáváme jednak z autorovy charakteristiky nepřímé, jednak z jeho přímých jevištních akcí. Leccos z jeho minulosti odhalí sama Maryša v rozhovoru se Strouhalkou. Vávra nemá nejlepší pověst: utrápil prý ženu a ještě za jejího života měl pletky se ženskými. Maryšina kamarádka Stázka, která ve mlýně u Vávrů sloužila, musela prý před mlynářem ze mlýna utéci. Divák, který
naslouchá při představení výčtu těchto Vávrových povahových kazů, jistě jim věří, protože hned v první scéně dramatu nepoznal Vávru z nejlepší stránky. Způsob, jak se s Lízalem o Maryšu smlouval, nesvědčil totiž o člověku, který do nového manželství jde s nějakými hlubokými citovými vztahy. A toto divákovo mí nění o Vávrovi je také utvrzeno jeho slovy, jimiž ještě před sňat kem vyhrožuje Maryši: „Ale, jen až budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost.“ Jeho surová povaha se v celé úplnosti před divá kem projeví ve scéně čtvrtého jednání, kdy chce bitím donutit služku Rozáru, aby řekla, kdo byl ve mlýně. A když se od Ma ryši doví, že to byl Francek, soustřeďuje Vávra své myšlenky jen na to, jak by se sokovi pomstil. Marně ho Maryša zapřísahá, marně mu připomíná jeho děti. V této chvíli největší beznaděje si Maryša uvědomuje, koho má za muže, a svým opakovaným „Bestie, bestie . . ." přetrhává poslední pouta, jež ji k muži vázala. A když na konci tohoto jednání Vávra znovu opakuje svou vý hrůžku, že Francka zastřelí, tehdy v Maryši dozraje její rozhod nutí. S ledovým klidem říká Vávrovi do očí, že se mu nepodaří splnit jeho plán: „Ne — nezastřelíš, Vávro! — Nezastřelíš, poví dám! Jak je Bůh všemohóci nade mnó, Vávro. — Na to su tu ešče — já!“ Tehdy přetrhává Maryša poslední konvenční pouta — pout citových už v tomto manželství vůbec nebylo — a čin, který nato následuje, je jen důsledkem tohoto rozhodnutí: ten, který způso bil tolik zla v jejím životě, musí za to pykat, musí zemřít. V oka mžiku, kdy sype Vávrovi do kávy otrušík, Maryša je vykonava telkou jakési vyšší spravedlnosti, v niž věří jako všechen ven kovský lid. Vykonává akt spravedlnosti i za tu cenu, že jím končí svůj život svobodného člověka a že tento čin podle lidských zákonů bude musit odpykat někde ve vězení. V těchto okamžicích je Maryša skutečně tragickou postavou a její osud přerůstá úzký rámec venkovského příběhu. A právě toto posunutí konfliktu, na němž je zosnován děj hry bratří Mrštíků, do vyšší, obecnější oblasti ukazuje, o jaké
vynikající dramatické dílo tu jde. Citlivé úsilí o nezkreslený obraz venkovského života i kritický postoj
autorů k vesnické skuteč
nosti, to vše — spojeno uměleckým vyjádřením života — n á m dává dílo vytvořené v duchu kritického realismu. Mistrovství p o v a h o k r e s b y je zvýšeno i vynikající schopností vést d r a m a t i c k ý děj tak, aby všechny scény
byly
svázány zá
kladní dějovou osnovou d r a m a t u v p e v n ý celek. Děj d r a m a t u je rozdělen do pěti jednání. P r v n í jednání
obsahuje
expozici,
seznámení s okolnostmi
děje a osobami. V d r u h é m a třetím j e d n á n í se dále zauzluje děj (kolize), až ve čtvrtém j e d n á n í dochází k vyvrcholení děje (ke krizi). V p á t é m j e d n á n í děj rychle klesá a spěje ke katastrofě, za končení. První jednání je tedy expozicí, ú v o d e m celé hry. H n e d v prv ním v ý s t u p u se z rozmluvy Lízala s Vávrou dovídáme, že Vávra usiluje, aby dostal Maryšu za ženu. Obsah rozhovoru těchto dvou m u ž ů a způsob jejich smlouvání o Maryšino v ě n o divákovi jasně ukazuje, že Vávrovi nejde o sňatek
z
lásky,
ale že to je jen fi
nanční záležitost, která mu má pomoci z peněžních nesnází. T a d y se počíná rozvíjet děj d r a m a t u . V třetím výstupu zasahuje F r a n cek, k t e r é m u Lízal brání, a b y se rozloučil s Maryšou, Francek mu furiantsky v y t r h n e z r u k y hůlku a smýkne jí ke dveřím. Zde tedy dochází k první srážce mezi d r a m a t i c k ý m i postavami. V této scéně F r a n c e k poznává, kdo je jeho sokem. Ví, že n y n í je bez m o c n ý , protože musí jít na vojnu. Ale na adresu Lízala a Vávry pronáší výhrůžku, jejímuž uskutečnění věnují autoři jednání třetí a čtvrté („Ale za tři léta mě pustijó a potem b ě d a v á m — kocóři oba dva — bude-li po vašem . . . " ) . Teprve pod dojmem této sráž ky se Lízal s Vávrou domluví. Křivka dramatického napětí, která v těchto dvou výstupech šla rychle nahoru, se však na chvíli za staví ve v ý s t u p u p á t é m , který je v y p l n ě n Lízalovým monologem, samomluvou. V n ě m autoři dávají divákovi poznat Lízalovo škrtilství i jeho plán napálit Vávru tím, že nesplní p o d m í n k y jejich
peněžního ujednání. Další dramatickou postavu — podle níž je hra nazvána — poznáváme až ve výstupu šestém. Autoři vzbudili divákovu zvědavost, dosáhli značného dramatického napětí, a te prve potom přivádějí na scénu dramatickou hrdinku. Její otec jí po krátkém úvodu oznamuje, že se má vdát za Vávru. Maryša odmítá, dramatické napětí se stupňuje. Po krátkém uklidnění ve výstupu sedmém a osmém, v nichž lstí a za pomoci obecního sluhy je z jeviště odlákán Lízal, dochází k vlastní scéně loučení Francka a Maryši. Loučení je však přerušeno zásahem Maryšiny matky, která jedná s dcerou tak, jak bylo na vesnici zvykem jed nat s dětmi, i když už byly na vdávání. I v této scéně Francek ještě Maryšu uklidňuje. Rozloučí se s ní až ve výstupu jedenác tém, a to furiantským způsobem uprostřed návsi zaplněné rekruty i venkovským lidem, který se s nimi loučí. Tak před tváří celé vesnice Francek projeví svou lásku k Maryši. Když Francek s ostatními rekruty odjíždí k Brnu, zní za ním jen Lízalův iro nický výsměšek: Šaks ju měl, kluku, naposled!“ A těmito slovy končí první jednání, v němž jsme poznali všechny hlavní drama tické postavy i základní zápletku dramatu. Toto úvodní první jednání je zároveň realistickým a barvi tým obrazem venkovského života v době říjnového loučení s re kruty. Je plno ruchu a autoři v něm realistickým způsobem cha rakterizují prostředí moravské dědiny. Jednání druhé, v němž je dále zauzlován děj, je laděno komorněji, soustředěněji, ševřeněji. Odehrává se ve světnici u Lízalů. Hned první výstup navazuje na dramatické napětí jednání prvního. Tetka Strouhalka v něm naléhá na Maryšu, aby si Vávru vzala. Po dobrém i po zlém má býti Maryša přivedena k povolnosti. Maryša však všechny Strouhalčiny důvody vyvrací, zejmé na rozhořčeně odmítá pomluvu o Franckově nevěře na vojně. Je však krajně rozčilená, má na krajíčku pláč, a proto na konci tře tího výstupu plna hořkosti utíká ze světnice. Dramatické napětí na chvilku povolí ve výstupu čtvrtém, v němž situaci posuzují Lí-
zalka se Strouhalkou, ale poněkud se zvětší ve výstupu pátém, kdy Lízalka Maryšu nutí, aby se oblékala, protože pro ni přijede Vávra, aby ji zavezl na faru na katechismus, předsvatební du chovní pohovor. Maryša marně matku prosí, aby ji do sňatku ne nutili, marně slibuje, že se i Francka zřekne a zapomene na něho. Všechno je marné. „Bože, dybych snad do kameňa mluvila, spíš by se ustrnul,“ s hrůzou si uvědomuje Maryša své postavení. Na závěr výstupu sedmého a ve výstupu osmém nastává nová důležitá zápletka. Poznáváme totiž, že sám Lízal už kolísá („Já bych ju — přece nerad zkazil.“), že si uvědomuje, že Maryša ne bude mít s Vávrou šťastný život. Proto se pevně rozhoduje, že peníze dostane Maryša a ne Vávra („On ať se hojí svým. Nebudu za něho vyplácet dluhy!“). Toto Lízalovo rozhodnutí, v němž je kus podvědomého strachu o osud jeho dcery i projev jeho škrtilslví a lakoty, která myslí na to, aby se peníze nedostaly z rodiny, je přípravou autorů na velkou scénu v jednání třetím, v níž se Lízal a Vávra srazí v boji o Maryšino věno. V druhém jednání vítězí u Lízala hrabivost nad citem, a proto si své rozhodnutí dál nutit Maryšu do sňatku s Vávrou sám pro sebe odůvodňuje stra chem z Maryšina temperamentu, jak mu jej do hlavy nasadila Lízalka. Maryša se svým odporem zůstává tedy sama. Ještě se ne vzdává a v jedenáctém výstupu se znovu, a naposled, snaží pře mluvit Vávru, aby změnil své rozhodnutí, aby od ní upustil. Na Vávrův pokus o obejmutí podrážděně reaguje tím, že ho škrábne do obličeje, a tím urazí jeho mužskou pýchu. V tomto okamžiku i Vávra na chviličku zakolísá („Na mó dušu — jak to vypadá — radš bych zůstal tak.“). Ale na obrátku v něm vzplane jeho furiantství a v jeho slovech („Ale jen až budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost.“) je vyjádřena všechna nenávist, již k Maryši pociťuje v těchto okamžicích odmítání jeho námluv. Je to tedy další důležitá zápletka, kterou křivka dramatického děje dál ostře spěje k svému vrcholu. A ve třináctém výstupu je dráha křivky ještě zvýšena. Je to v okamžiku, kdy Maryša rodičům i Vávrovi
říká, že se provdá podle jejich přání, avšak kdy zároveň vypovídá Vávrovi boj („ . . ; máte vědět, koho si berete!“). Jednání třetí se odehrává ve venkovské hospodě, na místě, kde se scházejí sousedé a které je proto jakýmsi dějištěm veřej ným. Problémy, které byly před tváří vesnice naznačeny v jed nání prvním a které dozrály v soukromí Maryšina domova, se v jednání třetím znovu dostávají do okruhu obecného zájmu. Dva roky uplynuly od října, kdy se dědina rozloučila s rekruty. A zmužnělý Francek se vrátil domů. Na pomstu, kterou slíbil Vávrovi, nezapomněl. V pití a toulkách utápí svůj smutek. Proto ho za to v prvním výstupu hospodský, jako poručník, napomíná. Francek má jen plné oči slzí. A v této náladě se v třetím výstupu setkává s Maryšou. Je to setkání složené spíš z nápovědí než z dlouhých řečí. Ve Franckovi při něm dozraje rozhodnutí, že Ma ryšu doprovodí k mlýnu. Chce tímto činem nejen podráždit Vávru, ale před celou vesnicí dokázat, že na Maryšu nezapomněl a nevzdal se jí. Je to další zauzlení děje a dějová křivka opět po stoupila nahoru. Po odchodu Maryši z výčepu je ve čtvrtém vý stupu několika soustrastnými slovy hospodské navozena ještě dramaticky dusnější atmosféra a prvním hromem, který v ní uhodí, je srážka mezi Lízalem a Vávrou. Lízal od počátku jednání seděl u svého stolu zabrán do svých myšlenek. Všechny jeho obavy se splnily. Maryša je nešťastná a Vávra na něm soudně vymáhá její věno. Lízal, který dříve pře kládal každý halíř, než jej vydal, dnes pije ze smutku i na kuráž, a je ochoten hostit každého, kdo do hospody přijde. Dává připít Franckově matce Horačce, hostí soudního sluhu. V mistrovsky napsaném monologu napitý sedlák se vyzpovídá ze svých myšle nek. A když si všimne Vávry, který mezitím přišel do hospody, obracejí se jeho výčitky proti zeti. Jejich rozmluva se však tak priostří, že podrážděný Vávra použije proti Lízalovi téměř násilí. Jen sousedé mu zabrání, aby tchána neuhodil. Dramatické napětí se nato na chvíli zmírní, avšak znovu vzplane v okamžiku, kdy se
do hospody vrací Francek. Aby vydráždil Vávru, vychloubá se přede všemi, že byl Maryšu doprovodit. Francek je středem ce lého devátého výstupu. Odmítá připít Lízalovi, který se raduje, že aspoň někdo oplácí Vávrovi zlo, které vnesl do života jeho dcery. Francek dráždí Vávru, až ten se na něho vrhne. A nad zmatkem v hospodě znějí Franckova vzpurná slova, že se tvrdě pomstí všem, kdož byli a jsou příčinou jeho neštěstí. Nejvíc se však po mstí Vávrovi. Žádná překážka nebude dost velká, aby za Mary šou nechodil, třeba za bílého dne a přímo do mlýna. Po této vrcholné scéně jednání znějí v posledním, desátém výstupu jako závěr výsměšná slova Lízalova: „Iš! Dal ti — Máš bét duma.“ Dějištěm čtvrtého jednání je světnice ve mlýně. Toto intimní, domácké prostředí po třetím jednání v hospodě působí kontrastně, protikladně, a jeho umístění do klidného nedělního večera, jímž z venkovské hospody zní tlumená hudba, zvyšuje tragickou ná ladu. Ústřední postavou tohoto jednání je Maryša. Marně se jí snaží starý Lízal přemluvit, aby odešla z mlýna (výstup prvý). Sem za ní přichází Francek, aby ji získal pro své plány na spo lečný život v Brně (výstup pátý a šestý). A zde se s konečnou platností střetne Maryša s Vávrou, kterému po hrozbě násilím služka Rozára potvrdila domněnku, že Francek byl ve mlýně (vý stup desátý). V tomto výstupu bojuje Maryša s Vávrou o pušku, aby nemohl zastřelit Francka. A zde, v úzkosti o Franckův život, úpěnlivě Vávrovi slibuje, že mu odpustí, že mu všechno udělá a že na všechno zapomene. Když však Vávra v návalu vzteku ne dbá na její sliby a po Franckovi střelí, nemá Maryša pro svého muže jiného slova než „bestie“. A v těchto chvílích otřesné hrůzy a úzkosti dostupuje dramatická křivka svého nejvyššího bodu. Tehdy dochází ke krizi dramatu, k jeho vyvrcholení. Je to ono místo v textu, kde na Vávrovu výhrůžku, že Francka přece za střelí, Maryša rozhodně říká: „Ne, — nezastřelíš, Vávro! Nezastřelíš, povídám! Jak je zas Bůh všemohócí nade mnó, Vávro. Na to su tu ešče — já!“
Od tohoto okamžiku vyvrcholení by měl děj spět přes peri petii, obrat, k zakončení, ke katastrofě. Maryša by měla provést svůj čin. Avšak autoři, aby získali dějovou náplň pro poslední jednání, užívají tzv. motivu posledního napětí. Po prvním výstupu posledního jednání, v kterém ani Vávra, ani Maryša nepronesou slovo, zařadili sem krátkou rozmluvu mlatců. V ní je pro diváka důležitá zmínka o mládkovi, který si naříká na následky včerej šího, nedělního pití. Z této narážky má divák poznat, že jednání páté se odehrává příštího dne po jednání čtvrtém, v pondělí ráno. Katastrofa je na několik okamžiků oddálena krátkou scénou, ve které Vávra Maryšu znovu uráží tvrdými slovy (výstup třetí). Když však Vávra na chvíli odejde, nasype mu jeho žena do kávy jed. Celý čtvrtý akt je naplněn téměř baladickou pochmurností. Maryša dá Vávrovi kávu, ten ji vypije a aniž tuší, že se blíží jeho smrt, chce se k Maryši přiblížit s dobrým slovem a laskáním. Přivinuje ji k sobě, líbá ji na tvář — avšak Maryša se mu náhle vyvine z objetí a uhne mu s odporem. Tato scéna, jíž vlastně končí její nešťastné manželství, je zvukově podmalována klapo tem cepů. To zvyšuje ještě víc její ponurost. A pod křížem, opřená hlavou o zeď, účtuje Maryša po Vávrově odchodu z kuchyně se svým činem. Hrůza okamžiku se ještě zvýší, když zmlknou cepy a nastane mrtvé, zlověstné ticho. To je zvolna vystřídáno přibli žujícími se hlasy mlatců, kteří do kuchyně nesou mrtvé Vávrovo tělo. A na otázku jedné ženy z této skupiny dělníků Maryša při znává, že Vávru skutečně usmrtila. Jejím dutě proneseným „Otrá vila“ hra končí. Kritický realismus se však v Maryši neprojevil jen v kresbě charakterů jednotlivých postav, jak jsme se o ní zmínili, nýbrž i v pravdivé charakterizaci prostředí moravské dědiny. Maryša se neodehrává v jakékoliv vesnici, ale v dědině moravské, na je jíž návsi jsou typické sklepy, v kterých je uloženo víno vyliso vané z jihomoravské révy. Ze je tomu tak, poznáváme ve chvíli, kdy Lízal, který s Vávrou vychází ze sklepa, odkládá na lavičku
násosku na nasávání vína ze soudků. Tak se totiž v těchto skle pích „čepuje“ víno do skleniček. Ještě přesněji je dějiště charak terizováno písní rekrutů „Vy kloboučtí p á n i . . ." Klobouky u Brna jsou tedy nedaleko této dědiny a odvedenci jedou na vojnu do Brna. Je to kraj, který v mládí
bratří
Mrštíků
byl
na
hodiny
cesty vzdálen od kulturního života, a proto chlapci odjíždějí na žebřinových vozech. Avšak realistická je nejen charakteristika
vesnického
pro
středí. Podle zvyku tehdejších realistických autorů podávají Mrštíkové přesný popis i jednotlivých
dramatických
postav.
Např.
u Lízala nejen určují stáří, ale zastaví se i u detailu, že „má bola vou nohu, v chůzi belhá, a podpírá
se
o
hůlku.“
Realisticky
přesný je i popis jeho oblečení, který si všímá i na první pohled n e n á p a d n ý c h detailů, jako
např.
toho,
že
knoflíkovou
dírkou
u vesty má Lízal p r o t á h n u t ý „cíp červeného, velkého kapesního šátku na uzel zavázaný“. U Vávry je zase realistickým popisem zdůrazněn „krátký, rozepjalý kabát“ a těžký řetěz u vesty, Toto poloměstské oblečen! Vávrovo má podle n á v o d u autorů kontrasto vat s Lízalovým starým, dlouhým z á p l a t o v a n ý m kožichem, jímž je i vnějškově zdůrazněna sedlákova lakota. A stejně jasně a plasticky je viděna a popsána i dramatická postava Francka. V prvním jednání je to vesnický šuhaj oblečený do kraje z okolí Klobouk
u
Brna.
Mrštíkové
vyznačili i jeho
hlavní z n a k y : rukávce a m a l e b n o u vyšívanou kordulu, „huškami“ obtočený kulatý klobouk s umělou ozdobou. Ve třetím jednání F r a n c e k už má oblečení ovlivněné jeho p o b y t e m v městě. Velmi přesně popisují autoři i oblečení Maryši, zejména upo zorňují na její vysoké šněrovací botky a červené punčochy. J a k o by se báli, aby divadelníci neoblékli hlavní dramatické postavy i zástupce lidu do pestrobarevných divadelních kostýmů, žádají u žen k r á t k é bílé zvoncovité sukně, r ů z n o b a r e v n é kordule a „na růžek“ u p r a v e n ý šátek. A tato realistická přesnost se projevuje i ve scénických po-
známkách, které tu — tak jako v realistických hrách jiných autorů — jsou velmi podrobné a velmi instruktivní, návodné, jak pro herce, tak pro výtvarníka a režiséra. Jen si všimněme úvodní scé nické poznámky u prvního výstupu nebo sledujme, jak autoři drobnými scénickými náznaky doprovázejí slovní projev svých dramatických postav a jak jimi chtějí udat způsob jevištní reali zace svého dramatického textu. Tímto poznámkovým doprovodem se Mrštíkové snaží o nej přesnější zaznamenání svých představ dramatických akcí, z nichž se skládá děj jejich dramatu. Protože jim jde o nejpřesnější tlu močení jejich autorských představ dějů z venkovského života, které v době provedení Maryši na scéně Národního divadla vlast ně nemělo hlubší tradice, autoři těmito drobnými poznámkami vedou herce při jejich scénické práci. Tyto poznámky se netýkají jen vnější akce herecké — pohybu herce na scéně, jeho gest a jeho souhry s ostatními dramatickými postavami, nýbrž i způsobu, ja kým hlasovým odstínem herec má text tlumočit. Proto hospod skému na jednom místě autoři přikazují, aby větu v rozhovoru s Lízalem pronesl „uštěpačně" nebo na jiném místě zase „potutelně'“. Proto také takovými poznámkami se autoři snaží usměrnit hereckou akci mlynáře Vávry s Rozárou v desátém výstupu čtvr tého jednání. Z těchto poznámek zároveň poznáváme, jak kon krétní, přesná byla představa obou autorů o scénickém provedení jejich dramatického textu. Hra je napsána s mistrovskou úsporností. Není v ní téměř věty, jež by byla zbytečná a jež by do textu byla vložena bez hlubšího uměleckého záměru. Tragičnost Maryšina osudu je ještě zvýšena orámováním ly rikou venkovského prostředí, zejména podmalováním moravskou lidovou hudebností. Na samém začátku hry zaznívá z dálky ná rodní píseň „Loučení, loučení“, hraná venkovskou muzikou, a chlapci vyjadřují svůj smutek sborovým zpěvem staré vojenské písně. A stejně hudbou a zpěvem odjíždějících rekrutů jednání
končí. Podobně hudba podmalovává Maryšin smutek na začátku jednání čtvrtého, při její rozmluvě s Lízalem. Z dálky je slyšet melancholickou, zádumčivou melodii a do dusné atmosféry Maryšiny samoty symbolicky zní dívčí zpěv o sivé holubičce a jejím ztraceném popelavém peří. A také závěr Maryšiny rozmluvy s Franckem v tomto jednání je podložen vzdálenou venkovskou hudbou. Tato zvuková náladovost scénického pozadí je asi nápad Vilémův, který v té době pracoval na Pohádce máje (1892), v níž hledal a našel přiléhavé slovní vyjádření pro svůj lyrismus. Jazyk, jímž ve hře hovoří některé postavy, je stylizovaným, upraveným, lidovým jazykem z rozmezí Hané a moravského Slo vácka. Není to však přesný zápis určitého nářečí. V původním znění byla hra hrána v jazyce bližším spisovné češtině než morav skému nářečí; teprve později byla některá místa důsledněji převe dena do jazyka, který má výrazné znaky hanáckého nářečí. Nej více nápadné jsou tyto odchylky: ou se mění v ó (léčení, só, vlažné vodó); ý, i v é (mlén, stréček, répne, zétra); ej v é (dělé, podé, chytřéší, jé); v první slabice je odpadá 7 (esli, enem, ešče); 1. os. jednot, čísla sloves končí na u (hubuju, peskuju, su, nesu); 3. os. množ. čísla mívá koncovku ijó místo i, ujó místo ují (pustijó, buntujó); ve tvarech zájmena ona je u místo i (ju, ňu); užívá se moravských slovních tvarů se změkčenou koncovkou (jelen, den, snáď); místo akusativu tě se užívá ti (zastřelím já ti); užívá se výrazných moravismů, jako včil, šak aj. Ovšem těchto jazyko vých znaků nepoužili autoři u všech osob stejně, více u postav věkově starších. Tento rozdíl je nejvýraznější, srovnáme-li si ja zyk Lízalův a Maryšin. Autoři záměrně na menším množství nářečních prvků v Maryšině jazyce asi chtěli ukázat, jak škola vy tlačuje dialektické tvary čím dál víc i z denně používaného jazyka. Dnes hodnotíme Maryšu jako klasické dílo české dramatiky. Tento názor však roku 1894 nesdíleli divadelní činitelé, kteří roz hodovali o uvedení hry na scénu Národního divadla. Pravdivost
a otřesnost tohoto obrazu byla pro ně tak zarážející, že po zdrá hání zařadili květnovou premiéru jako odpolední lidové předsta vení „na zkoušku“. V tomto ponižujícím faktu bylo ze strany ředitele Šuberta vedle taktické opatrnosti jistě i kus msty za člán ky, kterými Vilém Mrštík na jeho práci zaútočil zejména v Ruchu*. Květnová premiéra, Maryši je však památná nejen velkým vítězstvím hry u lidového obecenstva, ale také tím, že se v ní naplno prosadil umělec, který několik let v Národním divadle nijak nemohl zakotvit a zdomácnět, Eduard Vojan**, jeden z nej větších českých moderních herců. Zahrál Francka. Většina tehdej ších divadelních referentů a kritiků se shodla na tom, že Vojan v tomto výbušném mladém moravském chasníkovi projevil mno ho hereckého temperamentu, hlavně v hospodské scéně. Lízala při tomto prvním provedení hrál Jindřich Mošna***, který se z ko mika propracoval až na představitele charakterů vážných a tra gických. Na Mošnova Lízala vzpomíná nejen Alois Mrštík v knížce črt Niť stříbrná, ale ve své mošnovské monografii* se o něm po chvalně zmiňuje také F. A. Šubert. Podle něho se Lízal zapsal do paměti diváků „svou studenou příkrostí, kterou jak klanicí každé slovo jeho vás sráží“ (str. 38). Od premiéry této hry se na scéně Národního divadla a všech našich ostatních divadel profesionálních i ochotnických vystřídalo v hlavních dramatických postavách mnoho herců různého nadání i názorů na způsob herecké tvorby. Čtyři základní postavy hry, Maryša, Lízal, Francek a Vávra, se staly měřidlem vývoje českého herectví, a proto každá generace se k Maryši vracela a hledala * Ruch časopis, který vycházel v letech 1870 až 1888; kriticky propa goval realismus ** Vojan Eduard (1853—1920) český herec, tragéd *** Jindřich Mošna. První svazek knižnice Masky Národního divadla 1883-1902. Perem kreslí Fr. Ad. Šubert, Praha 1902
v ní způsob vyjádření svého vztahu k okolnímu světu. Celé dnešní režijní pojetí se podstatně liší od prvních nastudování, soustředě ných jen na citový život hlavních hereckých postav. Nové insce nace se vyznačují stále se prohlubujícím zřetelem k charakterizaci prostředí a řádu venkovského života, jenž umožňoval až nelidsky mrzačit osudy mladých lidí, kteří se sice vzpírali plnit vůli svých otců, ale neměli dost vnitřní síly, aby z toho svého postoje vyvo dili důsledky. V tomto směru nejobjevnější byla roku 1948 insce nace Jindřicha Honzla* v Národním divadle. Maryša nebyla po premiéře současnou kritikou přijata jedno hlasně kladně, protože jen část jejích posuzovatelů měla smysl pro tento kritický pohled na život moravské vesnice. Kritikové měli řadu námitek proti ústřední postavě. Výtky většinou pramenily z nepochopení celého složitého lidského osudu hrdinčina. Na mnohé z nich odpověděl F. X. Salda** v třetím ročníku Roz hledů*** (dnes knižně v Mladých zápasech, str. 164). Zejména po lemizoval s těmi posuzovateli dramatu, kteří autorům vytýkali, že „etickáf nedůslednost“ je v tom, jak Maryša dovede muže za vraždit, ačkoliv přece nedlouho předtím odmítla odejít s bývalým milým. Kritikové v této souvislosti mluvili totiž o slabé logické motivaci zdůvodnění Maryšina rozhodnutí na konci hry. Šalda však ukazuje, jak toto rozhodnutí neroste jen z logické úvahy. Je daleko více projevem citového odporu k ponížení a pokoření, jímž Maryša musela projít a jehož posledním článkem je Vávrovo úsilí o nebytí Francka, k němuž je hrdinka ještě stále vázána citovým poutem, třebas potlačovaným rozumovou úvahou. Saldovi na po* Honzl Jindřich (1894—1953) pokrokový režisér a marxistický teoretik divadla ** Šalda F. X. (1867—1937) zakladatel české moderní literární kritiky *** Rozhledy časopis založený r. 1892 v Chrudimi překladatelem a ná rodohospodářským pracovníkem Josefem Pelclem (1861—1916). Literární kri tika zde byla zastoupena F. X. Šaldouf etický (z řeč.) mravní
stavách vytvořených bratry Mrštíky imponuje právě jejich psy chologická přesvědčivost; to, že Mrštíkové nestavějí proti sobě postavy kontrastně, protikladně jako světlo a stín, jako barvu bílou a černou. Naopak polotóny, odstíny v těchto lidských cha rakterech přibližují dramatické postavy z Maryši blíže ke skuteč nosti, činí je realističtějšími. Proto třebas i Vávra, „přesto že je násilný, hrubý a sobecký, cítí lidsky“. F. X. Salda ve své kritické jasnozřivosti dobře věděl, že pravé umělecké dílo nikdy nesmí být jednostranné, že nesmí propadnout popisné šedi, která by pouze reprodukovala život. Salda proti svým málo umělecky cítícím od půrcům zdůrazňuje, „že duše lidská je po výtce složitá a proměn livá, že člověk tzv. zlý není abstraktní vzorec, hranatý tvar měřický, nýbrž směs nejrůznějších stavů a sklonů duševních“. Bratří Mrštíků si váží proto, že tuto jeho myšlenku dovedli doložit dra matickým činem. A dnešek v hodnocení dramatu bratří Mrštíků Maryša dává za pravdu nejen Šaldovi, ale hlavně samému dílu obou morav ských autorů. Dnes na hře zdůrazňujeme nejen hlubokou umělec kou přesvědčivost, s jakou autoři dovedli vyjádřit svou vnitřní básnickou představu, svou vizi jednoho z typických venkovských ženských osudů, ale také tu skutečnost, že si už jasně byli vědomi toho, jak člověk celým svým životem a konáním vyrůstá z doby a prostředí, v němž pracuje; jak tito činitelé, jejichž sociální i třídní vývoj byl Mrštíkům stále jasnější, se stávají buď silami přímo ničivými, nebo aspoň zábranami omezujícími svobodu lid ského rozhodování a konání. Hodnota díla pramení z harmonie jejich kritického přístupu k realitě života moravské dědiny a umě leckého úsilí vytvořit syntézou, skladem znaků mnoha lidských osudů takový lidský typ, který by přerůstal dobu, v níž vznikl, a vyjadřoval aspoň část obecných lidských pocitů. Neboť cesta všech velkých a průkopnických uměleckých děl — a Maryša takovým dílem skutečně je — vede od zakořenění v časovosti k umělecké srozumitelnosti a přesvědčivosti v nadča-
sovosti. Sedmdesát let, jež už od premiéry Maryši uplynulo, i růst poznání opravdové umělecké hodnoty tohoto dramatického textu přibližuje Maryšu k oblasti druhé, v níž je čas daleko přísnější soudce než člověk. A čas zařadil Maryšu bratří Mrštíků ke klasic kým dílům našeho národního písemnictví. Ludvík Páleníček
EDIČNÍ POZNÁMKA
Za základ tohoto, celkem 39. vydání, bylo vzato vydání z roku 1910, poslední vydání, které prošlo rukama obou autorů. Podle pozdějších vydání vydavatel v textu upravil jen devět míst, jež se všechna týkají scénických poznámek. Text řeči dramatických postav nebyl nikde měněn. Proto také v 6. výstupu čtvrtého jednání je ponecháno „U stavu čekám“. Toto znění zapadá totiž logičtěji do textové souvislosti než pozdější „Do půlnoci čekám“. Při úpravě textu se vydavatel řídil zásadami České akademie pro vydá vání prací klasických autorů a zásadami pro vydávání Mimočítankové četby. Proto sjednotil psaní sklenka, dveře, avšak v podstatě nechal kolísání v psaní Pánbu, Pánbůh, s Pánem Bohem (jen zásadně píše s Pánembohem m. pánem Bohem) apod., protože se domnívá, že autoři Maryši zde použili různých způsobů psaní záměrně. Také v označení dramatických osob nebyly provedeny žádné změny, i když v textu jsou některé nedůslednosti. L.P.
128