Alena Wagnerová
MILENA JESENSK Á
Argo
A lena Wagnerová M I L E N A J E SE NS K Á Z německého originálu Milena Jesenská (Biographie), vydaného nakladatelstvím Bollmann v Mannheimu roku 1994, přeložila Alena Bláhová. Pro české vydání upravila a doplnila Alena Wagnerová. Obálku a grafickou úpravu navrhla Markéta Jelenová. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná. Technický redaktor Milan Dorazil. Korektorka Ludmila Böhmová. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2590. publikaci. Sazba Markéta Jelenová. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání druhé, v Argu první, doplněné a upravené. ISBN 978-80-257-1485-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
PROL O G Praha, Václavské náměstí, s největší pravděpodobností 3. listopadu 1905 Dolní konec Václavského náměstí, Můstek a k němu přiléhající ulice byly na počátku minulého století místem, které se každou neděli dopoledne proměňovalo v korzo – zvláštní a ojedinělé jeviště, tak typické pro celou tehdejší rakousko-uherskou monarchii. Lidé se procházeli po chodníku a často i v jízdní dráze, známí a přátelé se zdravili a zastavovali k hovorům, vyměňovaly se novinky a klepy a někdy i urážky, v hloučcích se diskutovalo o událostech, které zrovna hýbaly společností i městem; k těm patřily také divadelní premiéry a právě vycházející knihy. Byla to příležitost vidět příslušníky společenské smetánky, ukázat se mezi nimi a navíc předvést své dospívající dcery, které si tu mohly vyměnit první kradmé pohledy se svými případnými budoucími nápadníky. Třebaže korzo bylo především záležitostí mladých, přináležely k jeho pravidelnému publiku i důstojné manželské páry, dámy středního věku či důstojníci ve svátečních uniformách s šavlemi u pasu, mezi nimi třeba pražský místodržící hrabě Thun,* oblečený vždy s vybranou elegancí. A pokud příslušníci mladé generace, tedy především studenti, chtěli být sami mezi sebou, mohli se uchýlit na Františkovo nábřeží, kde měli svůj vlastní „buml“, jak se korzu říkalo v pražské hantýrce, směsici češtiny a němčiny. * František hrabě Thun byl pražským místodržícím v letech 1911–1915.
9
Tomu, kdo jenom trochu pozorněji sledoval toto bezstarostné hemžení v okolí Můstku, ovšem nemohlo ujít, že se ve zdánlivě jednotném proudu promenujících vlastně skrývají korza dvě. Zatímco Češi opisovali své kruhy po Václavském náměstí, Ovocnou* a na ni navazující „Ferdinandkou“, dnes Národní, byly německému korzu vyhrazeny Příkopy. Sem chodili téměř bez výjimky i příslušníci třetí skupiny pražského obyvatelstva – Židé. Obě korza se na Můstku téměř dotýkala a nejednou tu mezi nimi jako jiskry přeskakovaly drobné konflikty. Stýkání a potýkání tří národností žijících v prostředí jednoho města na sebe bralo různé podoby, od národnostních sporů doprovázených nesmiřitelnou nacionální rétorikou až po množství národnostně smíšených manželství. V den, který máme na mysli, s největší pravděpodobností 3. listopadu 1905**, však Příkopy skýtají docela jiný obraz než obvyklé pokojné promenády. Středem vozovky se valí dav. Jsou to němečtí studenti v pestrých čapkách buršáckých spolků. Proti nim kráčí jiná skupina očividně popuzených lidí – Češi. Z postranní ulice vyráží policejní útvar a staví se mezi demonstranty. Jednou, dvakrát, třikrát je pochodující dav vyzván, aby se zastavil. Marně. Zazní varovné výstřely, demonstranti se rozprchnou, za několik okamžiků jsou Příkopy jako vymetené. Jen jeden jediný člověk zůstává stát uprostřed prázdné ulice. U jeho nohou kdosi leží. Zraněný, možná dokonce * Dnes třída 28. října. ** V boji o všeobecné hlasovací právo došlo v Praze na počátku listopadu 1905 k bouřlivým demonstracím. 3. listopadu policie do demonstrantů dokonce střílela, což byl na tehdejší dobu velmi neobvyklý a krutý zákrok, který si vyžádal řadu zraněných. Ve svém fejetonu v Přítomnosti z 9. 4. 1939 Milena Jesenská zřejmě zpracovává události těchto dnů, jichž byla jako dítě svědkem, třebaže s určitou volností.
10
mrtvý. I když se jedná jen o několik vteřin, zdá se, jako by trvalo celou věčnost, než se vzpřímený muž pomalu skloní k raněnému. Z okna jednoho z vysokých činžovních domů, které zde vyrostly v posledních letech, sleduje dění na ulici se zjevným pohnutím mladá bledá žena. Vedle ní stojí asi osmileté děvčátko. Když se muž dole na ulici sehne k raněnému, žena sevře, jakoby v náhlé úlevě, do náruče svou dcerku. Po tvářích jí stékají dvě slzy. Jejímu vzrušení se nelze divit, vždyť muž, který šel v čele zástupu Čechů a jako jediný zůstal stát, je její manžel, otec malého děvčátka. Děvčátko nahoře v okně samozřejmě nerozumí tomu, o co se dole na ulici jedná. Dobře ale chápe, a cítí to také z matčiny reakce, že se její otec zachoval statečně a ona na něj může být hrdá. Do její duše se hluboko vtiskne obraz zpříma stojícího otce uprostřed prázdné ulice. Otec se ale také sklání a pomáhá zraněnému. Tato dvě gesta se pro ni stanou příkladem jednání pro celý její další život: stát zpříma a být tu pro druhé. Děvčátko v okně se jmenuje Milena Jesenská. Jak silný dojem na ni tato scéna udělala, se dozvíme po letech od ní samotné. Na vrcholu své novinářské dráhy, v krizových letech 1937–1939, popíše svůj dětský zážitek ve fejetonu O umění zůstat stát.1 Jestliže v povědomí české kulturní veřejnosti žije Milena Jesenská jako vynikající novinářka, známá osobnost pražského intelektuálního prostředí dvacátých a třicátých let a v ústním podání starých pražských rodin ovšem i jako bořitelka společenských konvencí, která svým jednáním často budila pohoršení, pak v kontextu evropském a světovém byla velmi dlouho známa pouze pod svým křestním jménem jako „Kafkova přítelkyně Milena“, jako adresátka jeho Dopisů Mileně, přestože vztah k němu byl jen jednou, byť důležitou epizodou jejího bohatého života. 11
I. DĚ T S T V Í A M L Á DÍ
D OM A V PR A Z E Pětiposchoďový secesní dům na rohu Václavského náměstí a třídy 28. října imponuje i dnes svou výstavností. Návštěvníka, který prošel širokým vchodem s umně tepanou mříží, uvítalo po pravé straně prostorné vstupní haly schodiště s pohodlnými nízkými stupni.* Stejně jako zvenku svou bohatě členěnou fasádou působil i vnitřek domu vybranou elegancí. Dvě štíhlé vázy rámovaly první stupně schodiště, jehož stěny byly obloženy hnědorůžovým mramorem, široká madla kamenného zábradlí byla dohladka vyleštěná, podlahu odpočívadla zdobila mozaika. Okna s pestrobarevnými skleněnými tabulkami vzbuzovala pocit, jako by dovnitř nepřetržitě proudilo slunce. Od prvního patra výš sice bylo schodiště vyzdobeno úsporněji, přesto ale navozovalo dojem blahobytu. V tomto domě na hranici mezi Starým a Novým Městem, v tehdejší Ovocné ulici číslo 17, Milena Jesenská vyrůstala. V prvním patře měl její otec, známý pražský zubní lékař Jan Jesenský, dlouhá léta svou ordinaci, v nejvyšším patře, jak udávají pamětníci, rodina Jesenských bydlela. Dnes už nelze zjistit, v které části rozlehlého domu se byt Jesenských přesně nacházel, protože pozdější přestavby narušily původní půdorys domu. Ale schodiště, tmavé táflování stěn v prvním patře, zachované zbytky secesního kování na některých dveřích, stejně jako změnami téměř nedotčené prostory v zadní části přízemí, v němž se * Rekonstrukce provedená v letech 2012–2014 v souladu s celkovým památkovým charakterem budovy už tento vstup do domu neumožňuje. Schodiště je ale zachováno v původním stavu jako vchod pro zaměstnance.
15
původně nacházela přepážková hala banky, stále ještě navozují něco z atmosféry, která zde kdysi vládla. Když se Milena Jesenská 10. srpna 1896 narodila, dům v Ovocné ovšem ještě nestál. Vyrostl až v roce 1902 na místě pozdně barokní budovy, podobné té, jež dodnes stojí v jeho sousedství. Přestavba Prahy v moderní velkoměsto tenkrát teprve začínala. Milena Jesenská ovšem přišla na svět v daleko prostším prostředí pražského Žižkova, v domě na Prokopově náměstí 4. Jejímu otci, čerstvě promovanému lékaři Janu Jesenskému (1870–1947), bylo tehdy dvacet šest let a v době Milenina narození si doplňoval odbornou kvalifikaci stážemi u tehdejších specialistů svého oboru v Paříži a Berlíně. Mladá paní Jesenská pravděpodobně v době manželovy nepřítomnosti zůstala s novorozenětem u svých rodičů. Krátce po jeho návratu se mladá rodina přestěhovala do centra města, nejprve do domu U Černého orla v Železné ulici nedaleko Stavovského divadla. V roce 1901 je už policejně hlášena ve Ferdinandově ulici, dnešní Národní třídě, v čísle 6, kde součástí bytu byla i ordinace mladého zubního lékaře. Zde budou Jesenští bydlet až do počátku roku 1906. Na konci minulého století nebylo právě obvyklé, aby se muž ženil a stal se dokonce otcem, dokud nebyl schopen uživit rodinu. V neobvykle brzkém sňatku Jana Jesenského ovšem zřejmě hrály roli finanční důvody. Jak jeho studijní pobyt v cizině, tak vybavení ordinace bylo totiž financováno z věna jeho ženy. Jako potomek staré, vážené pražské rodiny, která řadou nešťastných okolností i vlastní nešikovností přišla o majetek, by si byl Jan Jesenský studium v cizině těžko mohl dovolit, stejně tak by mu chyběly prostředky na zařízení ordinace. Odborně skvěle připravený Jan Jesenský si okamžitě po návratu do Prahy zařizuje stomatologickou praxi, zároveň však pracuje jako 16
asistent na lékařské fakultě. Už roku 1903 se habilituje a získává venia legendi – právo přednášet na univerzitě ve svém oboru. Od té doby bude jeho den patřit dopoledne univerzitě, odpoledne praxi. A jmenování mimořádným profesorem, pověřeným řízením „plombovacího oddělení c. k. zubního ambulatoria“, jeho pracovní aktivitu ještě umocní. Díky důkladnému vzdělání a manuální zručnosti spolu s obrovskou životní energií, inteligencí a pílí se Jan Jesenský záhy stává vyhledávaným zubním lékařem a uznávaným univerzitním učitelem. Uvědomělé a angažované češství z něj činí známou osobnost pražské české společnosti. Jeho úspěch se odráží v blahobytu celé rodiny. Jana Jesenského, který ještě nedávno musel financovat svá studia nejrůznějšími pomocnými pracemi (podle vzpomínek vnučky Jany Černé1 mezi jiným i nošením kufrů na pražských nádražích), naplňuje společenský vzestup a dosažený blahobyt hlubokým zadostiučiněním. Jeho skříně se plní elegantními obleky, prvotřídními módními doplňky, hedvábnými kravatami a obuví z jemné kůže. Tím vším si vynahrazuje hubená léta. Ale pocit, že za svůj vzestup vděčí bohatým rodičům své ženy, kteří mu poskytli „almužnu“ jejího věna, nepřestává hrdého Jesenského hníst a vrhne stín – máme-li opět věřit výpovědi Jany Černé1 – i na jeho vztah k ženě. Jan Jesenský však není jen disciplinovaný muž a snaživý zubní lékař. Pražská společnost jej zná také jako bonvivána, jenž rád trávívá večery ve veselé společnosti, někdy přímo v bujarých pitkách s přáteli a kolegy, během nichž prohrává velké sumy v kartách. Šušká se také o jeho četných milostných aférách. Jeho souboj se spisovatelem Milošem Martenem byl údajně posledním soubojem svedeným v Praze, při němž ovšem nikdo nebyl zabit, pouze tekla krev. (Když jej v roce 17