Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia
Adéla Kaderová
Bakalářská diplomová práce
Nové cesty zprostředkování umění Galerie Středočeského kraje
vedoucí práce: PhDr. Dagmar Koudelková
Brno 2011
Prohlašuji, že jsem svoji práci napsala samostatně a uvedla jsem veškerou použitou literaturu a jiné zdroje informací
2
Obsah Předmluva.......................................................................................................................................4 Úvod..............................................................................................................................................4 1. Zprostředkování výtvarného umění v českém prostředí.........................................................6 1. 1. Obecný úvod...........................................................................................................................6 1. 2. Stručná historie zprostředkování umění...................................................................................8 1. 3. Škola výtvarného myšlení Igora Zhoře.....................................................................................9 1. 4. Možná kategorizace zprostředkování umění............................................................................9 1. 4. 1. Kategorizace dle Horáčka..................................................................................................10 1. 4. 2. Kategorizace dle Brabcové................................................................................................10 2. Galerie Středočeského kraje - zjevení na současné české muzejní scéně..............................11 2. 1. Historie.................................................................................................................................12 2. 2. Současný stav........................................................................................................................13 2. 3. Akviziční činnost...................................................................................................................13 2. 4. Galerie Středočeského kraje a její reflexe současných fenoménů............................................16 3. Lektorské centrum Galerie Středočeského kraje...................................................................17 3. 1. Stálá nabídka Lektorského centra..........................................................................................19 3. 2. Mimořádné projekty Lektorského centra...............................................................................21 3. 2. 1. GASKtour.........................................................................................................................21 3. 2. 2. Obrazy u seniorů...............................................................................................................22 3. 2. 3. Místo pro umění: Věznice..................................................................................................23 3. 2. 4. Arttěk................................................................................................................................24 4. Proměny Středočeské výstavní instituce................................................................................25 Závěr............................................................................................................................................27 Summary.....................................................................................................................................28 Seznam použité literatury a zdrojů............................................................................................29
3
Předmluva Znovuotevření velké výstavní instituce je v českém prostředí samo o sobě velkou událostí a oslava prvního roku její existence je čas na první bilanci a ohlédnutí se. Proto jsem se rozhodla nastínit svůj pohled na Galerii Středočeského kraje skrze tuto diplomovou práci. Jelikož se intenzivně věnuji galerijní pedagogice, zaměřila jsem se především na Lektorské centrum galerie a jeho aktivity. Ráda bych poděkovala Ondřeji Horákovi a Daniele Valešové za to, že Lektorské centrum Galerie Středočeského kraje vzniklo a za všechny aktivity, které zde stihli zrealizovat. Děkuji také za to, že mi byli nápomocni při psaní této práce. Též velmi děkuji PhDr. Dagmar Koudelkové za konzultace a vedení práce. Úvod V této diplomové práci bych chtěla nabídnout pohled na kulturní instituci a její první rok existence v rámci transformace z Českého muzea výtvarných umění na Galerii Středočeského kraje. Budu se zaměřovat na součást galerie - Lektorské centrum a jeho aktivity, zejména však na projekty, které se vymykají dosud známým a v českém prostředí praktikovaným přístupům ke zprostředkování výtvarného umění. Důvodem, proč jsem práci nazvala Nové cesty zprostředkování umění Galerie Středočeského kraje je přesvědčení, že nezvyklé a inovativní projekty zdejšího Lektorského centra dávají nové impulsy do pole zprostředkování umění v českých muzeích umění. Též otevírají otázky a přímo vyžadují jiné způsoby uvažování – nové cesty. Mé otázky se budou týkat jak fungování Galerie Středočeského kraje jako výstavní instituce, tak zprostředkování výtvarného umění a jeho posunu či vývoje do současné podoby. Budu se snažit nahlédnout pod povrch a zjistit, na jakých základech stojí ona činnost zprostředkování umění a co je příčinou aktivity lidí pracujících v lektorské profesi. Proč vytvářejí nové cesty a zpřístupňují nové pohledy na výtvarné umění široké veřejnosti. Cílem práce je bilance ročního působení reformované instituce a její přínos jak pro diváckou veřejnost, tak pro veřejnost odbornou a uměleckou. Podstatným cílem je upozornit na důležitost zájmu o zprostředkování umění a interdisciplinárního zapojování či propojování dalších odvětví lidské činnosti v jeho rámci. Zodpovězení výše naznačených otázek uskutečním prostřednictvím dvou hlavních částí práce.
4
První část bude zaměřena na teoretickou reflexi zprostředkování umění v českém kontextu. Uvedu příklady možných kategorií, které podávají Radek Horáček a Alexandra Brabcová. V druhé části práce se zaměřím na Galerii Středočeského kraje, její fungování od roku založení až po transformaci do současné podoby. Zmíním zásadní období, která ovlivnila podobu i fungování galerie, ale i akviziční činnost nebo reflexi současných společenských a kulturních fenoménů. Jako syntéza dvou předchozích částí práce bude pojat text týkající se Lektorského centra Galerie Středočeského kraje, jeho fungováním, strukturou i aktivitou probíhající v galerii, ale i přesahující její rámec. Zmíněny budou programy, které Lektorské centrum trvale nabízí veřejnosti, ale hlavně mimořádné projekty Metoda, kterou využívám pro psaní mé práce vyplývá z mé osobní přítomnosti v Galerii Středočeského kraje a mých aktivit v rámci Lektorského centra. Zvolila jsem cestu kritického pozorování, komunikace s kurátory i lektory celkové participace v instituci. Tento osobní praktický aspekt stavím do konfrontace s použitými informačními zdroji a snažím se najít společný jmenovatel, který by práci sjednotil a dovedl k smysluplnému závěru. Na tomto místě je třeba definovat základní pojmy, které se zde budou nezřídka vyskytovat. Pro lepší porozumění textu budu používat pojem galerie ve stejném významu jako muzeum umění. Vyplývá to ze skutečnosti, že mnoho českých muzeí umění používá název galerie, ač se jejich činnost nezakládá na dočasném vystavování zapůjčených děl či jejich prodeji. Též dochází ke kombinaci galerijní činnosti a typickému muzejnímu shromažďování kulturních památek, jak je tomu v případě Galerie Středočeského kraje, která má vlastní rozsáhlý depozitář, ale zároveň často vytváří dočasné tematické expozice, do kterých si díla zapůjčuje. Podobně je tomu i s termínem galerijní pedagogika. Nejde jen o činnost probíhající v galerii, ale ve všech typech výstavních institucí. Literatura, z které vycházím se v převážné většině týká zprostředkování výtvarného umění. Jde o publikaci Galerijní animace a zprostředkování umění Radka Horáčka nebo sborníky z proběhlých konferencí a kolokvií - Umění v dialogu s veřejností: Brno 7.-9. 10. 1999: sborník mezinárodního sympozia o zprostředkování současného umění. Tato literatura poskytuje dostatek podnětů pro další bádání v oblasti, ale i mnoho různých úhlů pohledu na zprostředkování umění. Zmiňuji Školu výtvarného myšlení Igora Zhoře nebo Muzeum umění v digitální době: vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti Ladislava Kesnera. Tyto dvě publikace se ve velké míře věnuj prožitku a vnímání umění a to v mnoha různých formách. Tematicky vzdálenější je Muzeum experience Johna Falka a Lynn Dierkingové nebo Gnoseologické aspekty výtvarného díla Jaroslava Vančáta. Poskytují však zajímavé náhledy do problematiky řešené touto prací a také názory erudovaných odborníků. 5
Mnoho v práci použitých informací vydaly katalogy k výstavám vydané Galerií Středočeského kraje a to zejména katalog výstavy 123, který mapuje historii Galerie Středočeského kraje stejně tak jako její akviziční činnost. Jako informační zdroje posloužily i autorské metodické materiály Lektorského centra k jednotlivým programům a k dalším činnostem v jeho kompetenci. Do jisté míry pracuji i s diplomovými pracemi napsanými na téma zprostředkování umění. Díky nim jsem vymezila téma vlastní práce a nebudu se zabývat problematikou, která je v těchto textech již popsána. Jako zdroj informací jsem využila internetové stránky, zejména portál gask.cz nebo artalk.cz, který se zabývá aktuálním zpravodajstvím ze světa výtvarného umění a kultury. 1. Zprostředkování výtvarného umění v českém prostředí 1. 1. Obecný úvod Zprostředkování umění vyvěrá z potřeby recipientů porozumět sdělením, která jsou v dílech přítomna. Jde o přijmutí sdělovaného obsahu pro vlastní obohacení. Umění vytváří náměty pro přemýšlení, ale i pro interní prožitky, seberozvoj či zvýšení kvality života. Mnohdy se stane, že je umění (zejména moderní a současné) pro dnešního diváka nesrozumitelné a možná proto vznikla potřeba vytvářet dialog mezi uměním a jeho diváky, potažmo dialog mezi umělcem a recipienty jeho tvorby. „Nejen naše, ale muzea obecně ve svých návštěvnících často vzbuzují pocit nedostatečnosti. Lidé si myslí, že nebudou rozumět tomu, co uvidí, a na návštěvu předem rezignují. K tomuto silně nežádoucímu jevu přispívají zejména kurátoři svým pojetím muzea jako chrámu a sebe samých jako vyvolených – neboť poučených – správců. O pocitu nekompetence svědčí skutečnost, že u běžné populace se v úvodu jakéhokoliv vyjádření o výtvarném umění velmi často objevuje věta - tomu já nerozumím.“ 1 „Kurátoři si zpravidla neuvědomují, že při své práci sociálně vylučují ty skupiny obyvatelstva, jimž chybí dostatečný vzdělanostní základ pro to, aby se mohly orientovat ve složitých kontextech, jež se odrážejí ve většině stálých expozic. V horším případě na sebe muzejní pracovníci nahlížejí jako na příslušníky elitní instituce a jsou s tím zcela spokojeni.“ 2
V nejjednodušší rovině je ze strany recipienta veden požadavek dílu porozumět a zjistit, co chtěl autor sdělit a vytvořit si na to vlastní názor. V jiné rovině jde o nutnou potřebu recipienta konzumovat umělecké dílo, prožít a vnímat. Právě prožitek umění a jeho nímání není podle 1 2
6
Brabcová, Alexandra. Brána muzea otevřená. Náchod: JUKO, 2003, str. 156. Tamtéž str. 27.
Ladislava Kesnera pro člověka přirozená dovednost, nýbrž se jí dá naučit. Prostředky jak umožnit získání takovéto dovednosti skýtá obor zprostředkování umění - galerijní pedagogika. „Howard Gardner na První konferenci dětských muzeí v Lisabonu v roce 1998 řekl, že v procesu výchovy a vzdělávání potřebujeme najít způsob, jak lidem umožnit, aby si uchovali zvídavou a tvořivou mysl pětiletého dítěte a zároveň porozuměli světu, který nás obklopuje, protože jinak bychom civilizaci nepotřebovali.“3
O důležitosti prožitku a vnímání umění v lidském životě by se daly vést sáhodlouhé disputace, při kterých by tato práce mohla obhajovat výtvarné umění jako složku života každého člověka, jež je nepostradatelná a řekla bych, že přímo archetypální. „Není pochyb o tom, že hlavním účelem muzeí je sbírat předměty kulturní hodnoty, ochraňovat je a porozumět jim. Muzea však potřebují nalézt nový způsob komunikace formou příběhů, aby v nich lidé mohli porozumět souvislostem, které se týkají jejich životů. Muzea již většinou zapomněla na emocionální sílu objektů jako symbolů osobních příběhů a nechápou svou roli v jejich vyprávění.“ 4
Péčí o recipienty výtvarného umění se zabývají lidé proškolovaní v oboru galerijní a muzejní pedagogiky. Tento dnes již vysokoškolský obor se etabloval v rámci pedagogických a filozofických fakult zejména v Brně, Praze a Olomouci. Od roku 2007 byl akreditován navazující magisterský obor na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, nazývající se Galerijní pedagogika – zprostředkování umění. Od této chvíle můžeme mluvit o profesionalizaci české galerijní pedagogiky. Postupně se začíná zvyšovat její celková úroveň na české výtvarné a potažmo kulturní scéně. Přesto jsou v současné době znatelné velké rozdíly v přístupu ke zprostředkování umění z pohledu kulturních institucí nejrůznějších typů, ale i co se týče školení a zájmu galerijních pracovníků a jejich nadřízených. Můžeme jen doufat, že se s dalším rozvojem oboru galerijní pedagogika budou rozdíly smazávat a úroveň celkově zvyšovat, k čemuž se obecně směřuje. Osobnost galerijního pedagoga je věc neustále řešená. Odvíjí se diskuze o tom, jakého vzdělání by měl být a jak ho vzdělávat. Dle mého názoru by se v prvé řadě měly klást vysoké nároky na jeho psychosociální a osobnostní rozvoj, teprve poté se zaměřovat na pedagogické dovednosti – umět pracovat s lidmi, potažmo se specializovat na určité věkové skupiny a v neposlední řadě se věnovat studiu dějin umění. Galerijní pedagog by měl být člověk s velkým kulturním rozhledem a měl by podle Yvony Ferencové „zajistit u žáků přírůstek v poznání, ovlivnit jejich hodnoty a postoje, rozvíjet jejich expresivní a komunikační dovednosti, učit poznávání sebe sama atd.“ 5 3 4 5
7
Brabcová, Alexandra. Brána muzea otevřená. Náchod: JUKO, 2003, str. 149. Tamtéž str. 33. Ferencová, Yvona. Apozice obrazu. Brno: Masarykova univerzita, 2009 str. 16.
Záměrem galerijního pedagoga by mělo dále být „probuzení zájmu o umění, vizuální gramotnost, terapie, výrazová komunikace, ale i pouhá zábava.“ 6
1. 2. Stručná historie zprostředkování umění Obecně je spojeno zprostředkování umění již se vznikem klasických muzeí umění v 18. století, ale za zmínku stojí až aktivita Alfréda Lichtwarka (1852 - 1914), ředitele Hamburského muzea7. Lichtwark položil základy zprostředkování umění jak ho známe v dnešní době. Zaměřoval se na prožitek umění a oproti odbornému výkladu upřednostňoval vlastní pozorování recipientů. V době, kdy po celém světě probíhal progresivní rozvoj zprostředkování umění v muzeích a galeriích (ruku v ruce s vývojem a etablováním moderního umění), byla ve východní Evropě nastolena vláda proletariátu a situace nebyla pro galerijní pedagogiku příliš nakloněna z důvodu kulturní i politické izolace. Docházelo ke značnému časovému zpoždění oproti zbytku Evropy.8 Ve Šternberském paláci vzniklo v roce 1964 první lektorské centrum Národní galerie. Velkým posunem vpřed byl vznik Dětského ateliéru v Anežském klášteře v Praze na konci 80. let. Významnou, dokonce klíčovou osobností oblasti výchovy uměním a jeho vnímání byl výtvarný pedagog Igor Zhoř, zakladatel Školy výtvarného myšlení. Díky otevření hranic a příkladu zahraničních galerií se v 90. letech zprostředkování umění velmi rozvinulo a instituce začaly spolupracovat s vysokými školami, zejména s pedagogickými fakultami a jejich katedrami výtvarné výchovy. Dnes už má každá větší galerie své vlastní lektorské centrum a nabízí širokou nabídku edukačních programů různých typů od komentovaných prohlídek přes besedy s umělci až po animace. Úplnou novinkou v této oblasti i ve způsobu zprostředkování umění je Galerie Středočeského kraje a její Lektorské centrum. Mohli bychom zde rozepisovat jednotlivá časová období se svými specifiky paralelně s popisem vývojem zprostředkování umění, ale pokládám za důležité přiblížit přístup výše zmiňovaného výtvarného teoretika a pedagoga Igora Zhoře a jeho Školu výtvarného myšlení, a to nejen z toho důvodu, že působil na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a ovlivnil celou řadu pedagogů a studentů, ale hlavně proto, že jeho myšlenky obsahují důležité obsahy zprostředkování umění a důvody, proč je vůbec důležité pracovat s veřejností, návštěvníky nebo s dalšími potencionálními konzumenty umění. 6 7 8
8
Tamtéž str. 16. Www.dictionaryofarthistorians.org. Navrátilová, Romana. Zprostředkování výtvarného umění. Brno: Masarykova univerzita, 2006 str. 32.
1. 3. Škola výtvarného myšlení Igora Zhoře „ ... výtvarně tvořit neznamená jen zobrazit, ale i do hloubky poznat, pochopit a proměnit.“ 9 Igor Zhoř dospěl k názoru, že ve výtvarném umění jde o to „ujasnit si skutečnost, že autentické umění není jen dokonale vypěstovaná dovednost, ani pouhá koordinace oka a ruky, ale že jde „především o problém osobnosti, o tvůrcův postoj ke světu – ke světu kolem i ke světu v něm samotném [...] Škola si vytýčila řadu cílů, z nichž nejpodstatnější bylo uspokojení touhy účastníků po vlastní tvorbě [...] Jakoby v druhém plánu se škola výtvarného myšlení stala školou vnímatele umění.“10 Kurzy Zhořovy Školy výtvarného myšlení absolvovali amatérští výtvarníci, kteří prostřednictvím umění vyjadřovali sami sebe a své postoje ke světu. Umění v jejich podání tedy plnilo expresivní funkci a nešlo o to vytvářet umělecká díla, ale „učit se jejich prostřednictvím výtvarně vidět, myslet a prožívat.“11 1. 4. Možná kategorizace zprostředkování umění Postupnou institucionalizací zprostředkování umění začalo docházet i k jeho kategorizaci a rozlišování typu komunikace s veřejností. Tento proces se neustále vyvíjí a zavedené kategorie se dále rozšiřují a specifikují. Dochází k prolínání uměleckých oborů, které navzájem kooperují, aby dosáhli jednotného společného cíle. Často se dramatizují témata z obrazů, vznikají tak oživlé expozice a umožňují vnímat umění skrz vlastní prožitek. Využívají se principy strukturovaného dramatu12 a galerijními pedagogy se stávají studenti či absolventi dramatických oborů jako je například Tvořivá dramatika nebo Autorská tvorba a pedagogika Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Vznikem velkého množství přístupů a úhlů pohledu na zprostředkování umění dokazují muzea umění a potažmo výtvarné umění jako takové svůj obrovský potenciál, který může i nejširší veřejnost užívat ve svůj prospěch, zejména pak pro rozvoj a kultivaci osobnosti či zkvalitnění života. Pro ujasnění současné české situace se pokusím o malý náhled do vzniklých kategorií, 9
Zhoř, Igor. Škola výtvarného myšlení I. Brno, Blansko 1989 str. 1. Vitásková, Jitka – Horáček, Radek. Umění v dialogu s veřejností: Brno 7.-9. 10. 1999. Brno, 1999. str. 45. 11 Tamtéž. 12 Morganová, Norah. - Saxonová, Julia. Vyučování dramatu. Hlava plná nápadů, Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku a Artama, 2001. 10
9
ačkoliv dochází k jejich prolínání a s jistotou se nedá definovat jednotná podoba probíhajících aktivit. 1. 4. 1. Kategorizace dle Horáčka O formální kategorizaci se pokusil v roce 1998 Radek Horáček knihou Galerijní animace a zprostředkování umění.13 V této publikaci autor rozděluje aktivity v muzeu umění na teoretické, praktické a smíšené. Do teoretických činností můžeme řadit komentované prohlídky, besedy a přednášky. Při komentovaných prohlídkách probíhá výklad odborníka, který slovně přibližuje vybraná díla v expozici v průběhu prohlídky. Besedy probíhají za přítomnosti odborníků i umělců. Návštěvníci mohou touto cestou přímo komunikovat s tvůrcem a dostane se jim i teoretické reflexe odborníka. Přednášky probíhají způsobem, který je běžný i mimo galerie. Přítomen je přednášející a podává výklad vybraného problému. Praktické činnosti návštěvníků muzeí umění můžeme rozdělit na tvořivé dílny, ateliéry a praktické kurzy. V tomto případě se již návštěvník sám stává aktivním tvůrcem a tedy součástí světa umění. Praktické činnosti v muzeu nemusí být výtvarného ražení. Jak jsem již zmiňovala výše, využívá se například metodika dramatické výchovy nebo improvizovaného divadla. K uskutečnění výchovných cílů mohou pracovníci využívat nejnovější techniku a nová média. V rámci projektu Open up – Otevři se! proběhlém v Národní galerii se využívala technika potřebná k tvorbě filmové animace, grafické počítačové programy nebo zařízení pro nahrávání a zpracování zvuku. Smíšenými programy, které kombinují teoretické i praktické činnosti jsou animace. Jinými slovy aktivizace či oživení expozice. Animace mohou mít nepřeberné množství podob, avšak podobný cíl, a to aktivizovat návštěvníka muzea umění. Přimět ho, aby přemýšlel, aby rozkrýval kódy vystavených děl a zároveň si odnášel poznatky, které mu mohou prospět v jeho životě mimo stěny muzea. 1. 4. 2. Kategorizace dle Brabcové V letech 1997 až 2002 proběhl velký projekt s názvem Brána muzea otevřená zaměřující se na „zkoumání možností jak rozšířit veřejné působení současných regionálních a městských muzeí. Jeho cílem bylo vytvořit model jejich fungování ve třech hlavních oblastech: rozvíjení vzdělávací funkce muzea, vytváření vztahu muzea a místního společenství a působení muzea v rámci občanské společnosti.“ 14 13 14
10
Horáček, Radek. Galerijní animace a zprostředkování umění. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998. Brabcová, Alexandra. Brána muzea otevřená. Náchod: JUKO, 2003.
Projekt probíhal za podpory nadace Open society fund Prague, jež „usiluje o rozvoj hodnot otevřené společnosti a podporu demokracie.“15 „Programu se v letech 1997–2002 účastnilo 40 pracovníků muzeí a galerií České republiky. V průběhu jeho trvání bylo v rámci vzdělávacího cyklu uspořádáno 50 seminářů a dílen, vzniklo a bylo podpořeno 250 projektů, bylo vydáno více než 80 publikací a tisků, bylo zpracováno 25 strategií vztahu muzeí a veřejnosti a vzniklo 9 metodických a školících center, jež pokračují v programových aktivitách.“ 16
Je zřejmé, že šlo o rozsáhlou a systematickou práci v oblasti zprostředkování umění, jejíž výsledky jsou viditelné. Nejenom, že nadace podpořila mnoho nových projektů, které by jinak nemohly vzniknout, ale také dala možnost probíhajícím projektů naplno využít svůj potenciál a ukázat možnosti, které skýtají muzea umění a galerijní pedgogika. Post manažerky projektu zastávala Alexandra Brabcová, která též sestavila publikaci se stejným názvem jako byl projekt sám, tedy Brána muzea otevřená s podtitulem Průvodce na cestě muzea k lidem a lidí do muzea... Autorčiným přínosem v teoretické rovině (tedy v rovině, kterou se tato práce nejvíce dotýká), je dle mého názoru „identifikování čtyř klíčových oblastí vzdělávání v muzeu: výchova uměním, vzdělávací programy vztahující se k historii, objektové učení a komunitní učení.“ 17 2. Galerie Středočeského kraje – zjevení na současné české muzejní scéně Galerie Středočeského kraje (GASK) je krajskou kulturní institucí zaměřenou na sbírkotvornou a výstavní činnost se zaměřením na české umění 20. a 21. století. Díky velké výstavní ploše je v současné době po Národní galerii druhým největším muzeem umění v České republice a představuje zcela nový koncept provozu kulturní instituce takového formátu. Specifické je decentralizované umístění galerie do středočeského města Kutná Hora, kde využívá objekt bývalé barokní jezuitské koleje, což vytváří zajímavý dialog strohé jezuitské architektury s moderním a současným českým uměním. Galerie si ve svém „novém“ počátku vytyčila řadu cílů a idejí, kudy by se měla její další cesta kulturním a výstavním světem ubírat. Prvním člověkem, který tyto cíle začal uskutečňovat, a který se zásadně zasloužil o to, jak Galerie Středočeského kraje dnes vypadá a funguje je Jan Třeštík. Galerii budoval od roku 2009, kdy probíhaly přípravné fáze před oficiálním otevřením 8. května 2010. 15
16 17
11
Www.osf.cz. Brabcová, Alexandra. Brána muzea otevřená. Náchod: JUKO, 2003. Www.osf.cz.
Od března 2011 má galerie novou ředitelku Janu Šorfovou. 2. 1. Historie Úplné počátky galerie můžeme hledat v roce 1960 ve Středisku státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje. Právě zde začal vyvíjet sbírkotvornou činnost Miloš Suchomel, kterému se následně v roce 1963 podařilo vytvořit Regionální muzeum Středočeského kraje a roku 1964 ho přejmenovat na Středočeskou galerií, kterážto byla již plně samostatnou institucí. Miloš Suchomel byl však záhy odvolán a funkci ředitele vykonával až do roku 1971 Jiří Kohoutek. Zpočátku neměla galerie stálé prostory, a tak probíhaly převážně monografické výstavy v různých kulturních institucích Středočeského kraje, zejména však na zámku v Nelahozevsi, kde byla v roce 1965 vytvořena stálá expozice českého umění 20. století, čímž galerie definovala výtvarnou oblast, kterou hodlá mapovat a které se bude týkat její další akviziční činnost. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly Středočeské galerii poskytnuty tři domy v historickém centru Prahy, v Husově ulici v číslech popisných 19 až 21. V té době se vlivem politické situace činnost galerie víceméně podřizovala tlaku režimu a jeho kulturní politiky. Se vznikem samostatné České republiky se Středočeská galerie transformovala na České muzeum výtvarných umění. Toto období se neslo ve znaku hledání prostor pro rozsáhlou stálou expozici českého umění 20. století a galerie nadále využívala dispozic mnoha středočeských kulturních institucí i prostor Křížovnické chodby Karlovy univerzity. K vyústění snah o získání plnohodnotného výstavního prostoru došlo v roce 1998. Vláda galerii přidělila budovu bývalé jezuitské koleje. Vznikl tak projekt s názvem Centrum umění Kutná Hora. Původním záměrem bylo zřízení multifunkčního kulturního centra, eventuálně vysoké školy.18 Záměrem bylo též vytvořit sídlo pro Radu galerií České republiky.19 Hlavní etapa rekonstrukce započala v září 2004 a byla dokončena v roce 2010, kdy osmého května proběhlo slavnostní otevření galerie, nyní již nesoucí název Galerie Středočeského kraje.
18
19
12
David Rath (hejtman Středočeského kraje od roku 2008) vyřkl záměr založit novou vysokou školu – Středočeskou univerzitu, která by sídlila v budově bývalé Jezuitské koleje a na tomto místě by se měly vyučovat dějiny umění a restarátorství. Probíhaly by zde i reprezentativní akce a škola by přímo spolupracovala s galerií. Uvedl to na konferenci 29. 12. 2008 v bývalém letním refektáři v prostorách galerie. Rada galerií České republiky je organizece sdružující česká muzea umění. Její snahou je „koordinace činnosti při tvorbě, správě, a ochraně a zveřejňování uměleckých sbírek jako nezcizitelné součásti národního kulturního dědictví. Dále se snaží, aby měla muzea umění k této činnosti optimální podmínky.“ (stanovy RGČR).
2. 2. Současný stav GASK má k dispozici výstavní plochu čítající více než tři tisíce metrů čtverečních.20 V objektu se kromě prostor určených expozicím nachází kavárna, knihkupectví, designshop, dětský koutek. Též jsou zde prostory, které se využívají pro další kulturní aktivity jako jsou konference nebo koncerty a divadla – refektář, zasedací místnost a prostory nádvoří koleje. Expozicím je určena plocha v prvním a druhém patře, kde se též nachází ateliér Lektorského centra. Své místo má v galerii samozřejmě i odpočinková zóna. V letním období je zpřístupněna vyhlídková věž. V přízemí se nachází speciální výstavní prostor pro současné umění a design nazvaný White box. Probíhají zde krátkodobé expozice mladých designérů a umělců. Je to prostor pro experimenty a nové přístupy v umění. Kurátorkou White boxu byla od jeho otevření Markéta Vinglerová. V již zmiňovaném designshopu jsou volně k prodeji výrobky mladých českých návrhářů a designérů. Součástí je i fashionpoint s originální tuzemskou módou. Dětský koutek je koncipován jako podnětné místo pro děti, které zde mohou trávit čas, zatímco jejich rodiče navštíví expozice. Koutek též funguje jako otevřená herna pro děti z Kutné Hory. O víkendu mají děti možnost aktivně se zapojit do připraveného programu. Ve všední dny je koutek využíván pro projekt s názvem Paletka. Dětský koutek byl navržen českou umělkyní a držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého Evou Koťátkovou. Kavárna je využívána každý druhý středeční večer v měsíci jako promítací sál a současně tak vytváří prostor pro setkávání příznivců galerie i jejich zaměstnanců při společném sledování filmu. Galerie často pořádá různé konference, semináře či kolokvia, k čemuž využívá prostory refektáře či konferenční místnosti ve druhém patře. Jelikož se Galerie Středočeského kraje snaží být otevřenou institucí, nabízí tyto prostory komukoliv k pronájmu. Kromě zmiňovaných konferencí a seminářů se tedy v galerii mohou odehrávat svatby, koncerty, módní přehlídky nebo teambuildingová setkání. 2. 3. Akviziční činnost „V současné době galerie vlastní a spravuje 7022 děl. 1731 obrazů, 2839 grafik, 1882 kreseb a 570 plastik [...] Historii a podobu sbírky utvářela v zásadě tři odlišná období – šedesátá léta, období normalizace a doba po roce 1989.“21
Každé toto období utvářelo sbírku svým způsobem. Je zřejmé, že sbírka podléhala tlaku politického 20 21
13
Www.gask.cz. Bergmanová, Marie. 123. Galerie Středočeského kraje, 2010.
diktátu či aktuální společenské situace. Proto může (kromě všeho jiného) návštěvníkům podat důkaz o historickém dění v oblasti kultury a umění v českých zemích za posledních zhruba padesát let. Základ sbírky položil první ředitel galerie Miloš Suchomel, avšak během funkčního období následujícího ředitele Jiřího Kohoutka byla sbírka výrazně rozšířena. V následujících normalizačních letech, kdy ředitelské místo obsadil Vladimír Brehovszký podléhala sbírka diktátu režimu a jeho kulturní politice. Kvalitní díla byla v té době likvidována a výstavy podléhaly ideologické propagandě. V této činnosti pokračoval i další normalizační ředitel Josef Schlesinger. Úkolem polistopadových ředitelů (Jan Sekera a Ivan Neuman) bylo vyrovnat se s náročnou finanční situací a řešit problémy ve sbírce vzniklé neblahým ideologickým působením předchozího vedení. Jelikož bylo během komunistického režimu určováno, co je či není umění – tedy proklamovalo se oficiální umění, nebyli ve sbírce zastoupeni umělci, kteří nějakým způsobem politicky či ideologicky nevyhovovali komisi, která schvalovala nákupy děl do sbírky. Byť však tehdy byli nepohodlní, z dnešního pohledu jsou pro dějiny českého umění 20. století nepostradatelní. Hlavním úkolem porevolučního vedení bylo tedy doplnit tyto mezery. Současně s příchodem demokracie začali čeští umělci vstřebávat mnoho zahraničních vlivů, bilancovali svou dosavadní tvorbu a snažili se prosadit se na nově vzniklém kapitalistické trhu s uměním. Pro galerii to například znamenalo mnohem vyšší finanční náklady na nákupy děl. V počátečním období, kdy galerie fungovala pod názvem Středisko památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje – tedy období od roku 1960 do roku 1963 byla akviziční činnost zahájena nákupem děl od takových autorů jako byl Josef Čapek, Emil Filla nebo Jan Kotík. 22 Přes problematické jednání se schvalovací komisí, která určovala, která díla jsou pro galerii přijatelná a která nikoliv se podařilo během těchto tří let dát dostatečný a kvalitní základ sbírky jak jí známe dnes. Povedlo se dokonce převodem z Národní galerie získat vyřazená díla, která nevyhovovala požadavkům tehdejšího vedení. Přibyla tak do sbírky díla od politicky nekorektních autorů, která nejspíš ve výstavní instituci regionální úrovně tolik nevadila. V roce 1964 definoval Miloš Suchomel charakter sbírky jako umění 20. století a umění soudobé. 23 Po obsazení funkce ředitele galerie Jiřím Kohoutkem se od roku 1964 začala sbírka velmi rozrůstat. Uvolněná společenská i politická situace přála nákupu umění, a proto do sbírky přibylo v těchto letech (1964-1967) více než 1554 děl.24 Na konci šedesátých let galerie uskutečňovala řadu výstav na mnoha místech Středočeského kraje a právě díky početné sbírce byly její expozice velmi ceněné. 22 23 24
14
Bergmanová, Marie. 123. Galerie Středočeského kraje, 2010. Do té doby se počítalo s tím, že budou nakupována i díla starých mistrů. Bergmanová, Marie. 123. Galerie Středočeského kraje, 2010.
Na zámku v Nelahozevsi byla v roce 1958 uskutečněna výběrová výstava z akvizičního fondu, která byla „s počtem 400 děl na plakátu a v propagačním letáčku uvedena jako největší stálá expozice českého moderního umění, která navíc klade důraz na tvorbu posledních tří desetiletí a tak se jako prvá snaží doložit bez podstatných césur pevnou vývojovou kontinuitu českého umění našeho století.“ 25
Normalizační období započalo v roce 1971 a přineslo přeinstalaci stálé expozice v Nelahozevsi a následné zesměšňování minulého vedení a umění, které bylo dosud vystavováno. „Jediným správným směrem byl vyhlášen realismus a jeho zakladatelé. Tak se dostalo patřičného zhodnocení všem dělníkům štětce a dláta [...] nejen z padesátých let, ale i ze vzdálenější historie českého výtvarného umění. Docházelo k absurdním interpretacím některých uměleckých děl.“ 26
Do sbírky se v tomto období dostala díla regionálních umělců nevalné hodnoty, která alespoň vzdáleně připomínala zobrazování reality, především však krajiny a lokálních témat. Kvalitu děl těchto výtvarníků určovala především poplatnost režimu a jejich původ. Galerie se částečně přeorientovala na staré umění, dokonce otevřela expozici starého evropského umění 16. až 18. století na zámku v Nelahozevsi. Po přesídlení galerie do Husovy ulice v Praze byla v roce 1973 realizována výstava Současné realistické tendence ve výtvarném umění Středních Čech. V roce 1990 se ředitelské funkce ujal Jan Sekera. Snahu odlišit se od doby minulé dal na vědomí tak, že paralelně se vznikem samostatné České republiky přejmenoval galerii na České muzeum výtvarných umění. Nově transformovaná instituce musela v restitucích navrátit zámek Nelahozeves původním majitelům a totéž musela udělat i se sbírkou starého umění. Sbírkotvorná činnost se v devadesátých letech moc nerozvíjela především z již zmiňovaných finančních důvodů. Galerie však zaměřila svoji pozornost na hledání nového prostoru, kde by vytvořila pro sbírku náležité podmínky. Stalo se tak s přidělením bývalé Jezuitské koleje v Kutné Hoře v roce 1998. V současné době je akviziční činnost podřízena celkové koncepci fungování galerie, o níž se vyjadřuje kurátorka Marie Bergmanová: „Sbírkotvorná a výstavní strategie, kterou nyní deklaruje nově transformovaná instituce, přejmenovaná v roce 2009 na Galerii Středočeského kraje počítá s navázáním dosud nerealizovaného spojení s tvorbou osmdesátých a devadesátých let 20. století. Bez napojení na tvorbu posledních desetiletí by hrozilo postupné antikvování sbírky. Nová akviziční strategie zaručí přirozený a organický vývoj jejího budování [...] Program výstav je spolu s koncepcí prezentace sbírky těžištěm a hlavním předpokladem úspěšného rozvoje [...] Instituce se musí vyvarovat „spícího“ efektu, který by byl důsledkem důrazu na velkoplošnou stálou 25 26
15
Bergmanová, Marie. 123. Galerie Středočeského kraje, 2010. Tamtéž.
expozici, úzkým zaměřením na jeden styl či názorový proud, orientaci na regionální tvorbu apod.“ 27
2. 4. Galerie Středočeského kraje a její reflexe současných fenoménů Fenoménem posledních let se bezpochyby staly internetové sociální sítě typu Facebook či Twitter. Pro výstavní instituce je to další možná cesta jak si vytvořit okruh přátel a příznivců, kteří mohou kontinuálně sledovat aktuální dění v instituci a také aktivně participovat na jejích aktivitách. Galerie Středočeského kraje disponuje dvěma profily na Facebooku. Jeden spravuje Lektorské centrum a informuje o svých aktivitách a projektech, druhý se zaměřuje na výstavní program a informace spojené s chodem instituce. Podíváme – li se na zahraniční muzea umění zjistíme, že ve většině případů operují na mnoha serverech a využívají celou řadu internetových aplikací. Ukázkovým příkladem je Tate modern (Londýn) nebo The Museum of Modern Art (MoMA New York). Galerie Středočeského kraje si v českém kontextu nevede špatně. Své internetové příznivce téměř denně informuje o kulturních akcích a událostech, které se v galerii chystají. Následně nabízí ohlasy tisku a fotografie. Návštěvník se může pravidelně dozvídat o speciálních nabídkách, snížení vstupného v určité dny či o různých soutěžích. Též je aktualizována nabídka programů Lektorského centra. Jiným způsobem jak vytvořit sociální síť (a to nejen virtuální) kolem galerie jsou doprovodné programy. V případě Galerie Středočeského kraje je to zejména festival Creepee Teepee. Jedná se z převážné části o hudební festival, ale součástí jsou i happeningy nebo instalace. Snahou galerie je přitáhnout okruh mladých lidí, kteří se zajímají o experimentální současnou hudbu, film, módu a životní styl. Festival je nejenom zajímavým hudebním počinem, ale také jakousi velkou společenskou událostí lidí, které spojuje nejaktuálnější elektronická a alternativní kultura. Mají zde možnost se setkat a konfrontovat. K tomu poskytuje galerie své prostory a jako protiváha se jí vrací přízeň mladých návštěvníků, kteří si k této institucí tvoří vztah a předpokládá se, že ji přijmou jako součást svého života – stejně jako módu nebo současné trendy, se kterými se ztotožňují. Kromě nejrůznějších sociálních skupin lidí se k sobě snaží galerie připoutat hlavně mladé umělce. Jsou zajímaví nejen jako návštěvníci a účastníci festivalu, ale jako pracovní partneři, s kterými se dá počítat nejen jako zdroji (tvůrci) budoucích výstav, ale například jako se spolupracovníky při tvorbě programů Lektorského centra. Umělci mohou nabídnout jiný pohled na umění než historici či galerijní pedagogové a s tím galerie velkou měrou pracuje. Umělci mohou vytvořit program ke své 27
16
Bergmanová, Marie. 123. Galerie Středočeského kraje, 2010
vlastní výstavě, ale i pracovat na programu pro výstavu jiného autora, kterým se však nechávají inspirovat a promítnout tak své myšlenky a interpretace, které je díky jeho tvorbě napadají. Důležitá je nejenom tvorba programů, ale také setkávání návštěvníků s umělci, kteří svá díla v galerii prezentují a současně vytvářejí s veřejností dialog. Tato forma zprostředkování umění má mnohá pozitiva. Na jednu stranu konfrontuje umělce s veřejností, na tu druhou může divákovi bezprostředním kontaktem s umělcem pomoct dospět k rozkódování a pochopení díla a jeho přínosu. 3. Lektorské centrum Galerie Středočeského kraje „Jaké jsou cíle, kterých byste chtěli dosáhnout? Široký rozhled a svobodné rozhodování, vnímání krásy...“ (Ondřej Horák) Tím, čím je Galerie Středočeského kraje dnes by nebyla bez její důležité součástí, kterou je Lektorské centrum. Na české prostředí ojedinělý koncept vznikal ruku v ruce s vývojem konceptu galerie. Je důležité, aby se tyto dvě složky galerie navzájem podporovaly, spolupracovaly a hledaly společná řešení. V případě Galerie Středočeského kraje tvořili tuto koncepci tři vedoucí osobnosti, kterými byl ředitel galerie Jan Třeštík, šéfkurátor Ondřej Chrobák a vedoucí Lektorského centra Ondřej Horák. Všichni se shodli na cíli, který by chtěli prosadit a tím je „propojení nízkého a vysokého ve výtvarném umění v té nejideálnější formě“.28 Lektorské centrum Galerie Středočeského kraje se snaží přiblížit výtvarné umění co nejširší veřejnosti a ukázat, že galerie není uzavřené místo určené jen „znalcům“, ale že je přístupné všem lidem bez rozdílu. Nejenom, že lektoři přímo spolupracují s umělci a teoretiky umění, ale připravují celou řadu programů pro nejrůznější skupiny lidí (mentálně postižení, nevidomí, osoby se sociálními handicapy, lidé v ohrožení). Jako svoje vzory si Lektorské centrum vytyčilo známá světová muzea umění a lektorská centra jimi provozovaná - Centre Georges Pompidou v Paříži, Tate Modern v Londýně nebo MoMA v New Yorku.29„Celou svou činností Lektorské centrum podněcuje co nejširší veřejnost, aby výtvarné umění vnímala jako přirozenou součást svého života a chápala GASK jako pro ně vždy otevřené místo.“30 Oficiálním cílem Lektorského centra je „co nejjasnější, nejpřehlednější a maximálně otevřené 28 29 30
17
Www.artalk.cz. Www.gask.cz. Tamtéž.
podávání informací nejširší veřejnosti všech věkových kategorií, od předškolních dětí až po seniorský věk.“ A dále: „Oslovovat, informovat a zároveň pracovat s veřejností v dlouhodobějším kontextu.31 Možným zdrojem prvotní inspirace k vytvoření Lektorského centra tohoto formátu bylo i působení Ondřeje Horáka ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. Sám Horák říká, že se v rámci různých workshopů seznámil s prací s handicapovanými lidmi a poznal styl práce v největším českém muzeu umění, které v současné době disponuje třemi lektorskými odděleními a jehož první aktivity na poli zprostředkování umění se datují do doby před čtyřiceti lety. Lektorské centrum Galerie Středočeského kraje by nejspíš také nevzniklo bez velké podpory Jana Třeštíka, který Horákovi umožnil realizaci jeho koncepce Lektorského centra a aktivity s ním spojené. „Při tvorbě programů se vychází z toho, co se objevuje jako téma, jako otázky k řešení, z každodennosti. Určitě však našimi projekty sledujeme dlouhodobé cíle, změny.“ Říká Horák. Na druhou stranu ale prohlašuje, že ho zajímají „extrémní polohy ve zprostředkování umění, neboť je naše galerijní instituce potřebují.“ Velký důraz je kladen na zapojování současných umělců všech věkových kategorií a uměleckých žánrů do chodu galerie. Umělci realizují pro Lektorské centrum samostatné instalace, které tvoří součást vzdělávacího rámce galerie. Stejně tak ale vytváří workshopy, performance nebo instalace. „Zapojení umělců do galerijního prostoru působí naprosto logicky i nezbytně – napomáhá k porozumění současného umění širší veřejnosti.“ Shrnuje Horák aktivity umělců v galerii. Lektorské centrum disponuje vybaveným ateliérem ve druhém patře galerie, ale jeho aktivity probíhají většinou po celé budově, na nádvoří i před galerií. V administrativní části galerie se nachází kancelář Lektorského centra, která je obsazena dvěma zaměstnanci starajícími se o chod programů, propagaci a objednávky ze strany škol a veřejnosti. Kromě těchto dvou zaměstnanců do galerie docházejí externí lektoři nebo asistenti, kteří mají na starosti konkrétní programy nebo aktivity spojené s Lektorským centrem. Jedná se o lidi se vzděláním pedagogického nebo uměleckého směru. V současné době není zajištěno další vzdělávání pracovníků centra nejsou zatím vytvořeny žádné normy vzdělávání lektorů, což by se dle mého názoru mělo změnit a lektoři by měli navštěvovat například workshopy galerijní pedagogiky nebo si doplňovat vzdělání z vývojové psychologie či dějin umění. V případě Galerie Středočeského kraje zejména umění moderního a současného. Nedílnou součástí Lektorského centra jsou i samotní kurátoři galerie. Ti navzájem spolupracují 31
18
Www.gask.cz.
a ruku v ruce vytvářejí expozice a programy pro veřejnost. Podle vedoucího lektora zdejšího centra Ondřeje Horáka „je celá koncepce LC GASK založena na komunikaci a spolupráci mezi LC, kurátory a dalšími pracovníky GASK (vedoucí registru sbírky, produkce ..). Je jasné, že bez této spolupráce by LC GASK nedosáhlo svojí kvality ani možnosti uskutečnit řadu svých projektů. Jde o prospěšnou činnost pro celou galerii, podpora LC je v zájmu celé galerie. Spolupráce má podobu naprosto rovného dialogu, pozice kurátora a lektora se při vzniku doprovodných akcí a dalších akcí smazává.“ Horák dodává,
že v takto nastavené spolupráci vidí jediné východisko krize současných galerijních institucí. 3. 1. Stálá nabídka Lektorského centra Stálé programy se ve velké míře věnují školním dětem. Lektorské centrum pracuje jak s předškolními dětmi, tak se středoškoláky. V těchto věkových kategoriích je pole lektorských aktivit nejširší a lze dobře pracovat s vývojovou psychologií v kombinaci s výchovou uměním. Potenciál, který výtvarné umění nese pro tyto děti je obrovský. V galerii probíhá několik odlišných aktivit zaměřených na dětské návštěvníky a jejich činnost. Základním modelem jsou tematické programy pro školní třídy, které si školy objednávají od Lektorského centra. Pracuje se s různými náměty, které jsou ve sbírce použity, s výtvarnými technikami nebo s myšlenkami, která díla nesou. Trvale jsou zařazeny do programu galerie komentované prohlídky, které probíhají trojím způsobem. První možností je program s názvem ArtTalking. Jde o přednáškový cyklus dějin umění, probíhající pravidelně jednou týdně. Na programu spolupracuje Národní galerie a Barvířův dům v Kutné Hoře, kde přednášky též probíhají. Prohlídku expozice může návštěvník absolvovat také s Osobností GASK – výtvarným teoretikem, historikem či umělcem. Třetí možností je prohlídka expozice se zaměřením na některého výrazného umělce zastoupeného ve sbírce 123 nebo na umělecký směr 20. století. Snahou je zprostředkovat konfrontaci osobních zkušeností studentů s výtvarným uměním. Otázka, kterou si program pokládá zní: „Co má společného umění 20. století s mým vlastním životem? Co mi může nabídnout?“ Program se jmenuje Šifra mistrů 20. století. Program Vytvoř si svoji galerii zavede návštěvníky do depozitáře a poskytne jim prostor k vytvoření svého vlastního konceptu výstavy. Cílem je také seznámit studenty s provozními záležitostmi galerijní instituce. Je to možnost jak zpřístupnit mladým lidem svět umění a ukázat, co se skrývá za zavřenými provozními dveřmi. Důležitým aspektem je komunikace mezi studenty a zaměstnanci galerie, kteří zprostředkují informace přímo z praxe. Dochází tak k pochopení 19
souvislostí a kontextů výstav i fungování výstavní instituce. K následujícímu programu Vítězný únor podává Lektorské centrum tyto informace: „Vítězný únor je program věnovaný období socialistického realismu. Jde o společensky i umělecky zajímavé téma vymezené lety 1948—1956. Chceme studentům přiblížit jak celkovou politickou situaci doby, tak je především seznámit s termínem SORELA, ukázat jim její podoby v zahraničí a především u nás. Jezuitská kolej ukrývá zajímavé nástěnné malby z tohoto období – i to je důvod proč je tento program výjimečnou šancí jak se tímto obdobím seznámit. Cílem programu je pochopení společenské situace po roce 1948, doplnění vizuálních informací o době komunistického převratu. Upozornění na situaci, kdy politický režim ovlivňuje uměleckou tvorbu.“
Pro menší děti je přichystán dobrodružný program, při kterém se seznamují s prostory galerie a hledají údajného lupiče chybějícího obrazu. Detektivem v galerii je bojová hra s několika stanovišti a děti se v jejím průběhu setkávají s vybranými díly ze sbírky galerie, které je vedou po stopách lupiče. Lektorské centrum systematicky pracuje na zpřístupňování umění lidem s mentálním nebo fyzickým postižením. Nechává zhotovovat dotykové obrazy známých umělců zastoupených ve sbírce galerie. Vznikly tak dotykové obrazy autorů Jana Zrzavého, Jindřicha Štýrského, Mikuláše Medka a mnoha dalších. Pro nevidomé je vytvořen i dotykový obraz středověké Iluminace, kterou Galerie Středočeského kraje vystavuje při zvláštních příležitostech. Součástí programů pro nevidomé je seznamování s prostorem galerie nebo práce v ateliéru. V expozici mohou nevidomí nalézt i zvukové instalace Tomáše Vaňka Kůň v galerii nebo Motorka v galerii. Pro osoby s mentálním postižením jsou připraveny programy, při kterých zúčastnění praktikují jednoduché výtvarné techniky v ateliéru a jsou jim podávány základní informace o vybraných dílech ze sbírky. Kromě této stálé nabídky programů vymyslelo Lektorské centrum programy pro děti od šesti do jedenácti let nazývající se GASKids. Zábavnou formou se zde ve svém volném čase setkávají ponejvíce místní děti, seznamují se s výtvarným uměním, s galerií, zkoušejí různé výtvarné techniky a snaží se přemýšlet o námětech obrazů. Paletka je název pro dopolední dílničky pro nejmenší děti od dvou do šesti let. Svým způsobem nahrazují kreativním způsobem klasické jesle a mateřské školy. Za dílničky se však platí školné. Je to snaha pracovníků galerie nebýt závislí pouze na příspěvcích z krajského úřadu, ale vytvářet ostrůvek kreativního průmyslu v regionálním měřítku. 20
Již zmiňovaný dětský koutek patří také do trvalé nabídky Lektorského centra. Každý víkend jsou zde zajišťovány výtvarné dílny pro všechny malé návštěvníky galerie. Otevírací doba koutku koresponduje s otevírací dobou galerie, tudíž zde mohou dospělí návštěvníci své děti ponechat a prohlédnout si expozice. 3. 2. Mimořádné projekty Lektorského centra Kromě činností odehrávajících se přímo v prostorách galerie proběhlo i spoustu akcí mimo ni. Lektorské centrum v rámci těchto projektů pracovalo s mnoha nejrůznějšími sociálními i věkovými skupinami a zkoušelo přinést umění do prostředí, kde jeho konzumace není zrovna běžná. Proběhla tak jakási socializace umění, vznikaly dialogy a konfrontace běžného diváka s uměním. Práve prostřednictvím mimořádných projektů Lektorského centra Galerie Středočeského kraje můžeme sledovat ony netradiční a nové cesty zprostředkování umění. Vyjasnili jsme si, co je zprostředkování umění, kdo a co je Galerie Středočeského kraje a nyní přicházíme k aktivitám, které jsou neobvyklé, nové a možná ukazují onu novou cestu zprostředkování umění, o kterou se tým Lektorského centra snaží. 3. 2. 1. GASKtour „Šlo o mobilní akci GASK spojenou se soutěží pro studenty i širší veřejnost. Začlenila stovky studentů, objela na 30 měst a škol a cíleně oslovila na 5 000 obyvatel těchto měst. Byl to úspěšný projekt, kterým Galerie Středočeského kraje s velkým ohlasem zahájila svojí aktivní činnost, v době, kdy nebyla samotná galerie ještě oficiálně otevřena a soutěž tak sloužila k propagaci budoucí galerie a jejího konceptu mezi studenty středních škol a gymnázií. Šlo o interaktivní a zábavnou soutěž pro studenty středních škola a gymnázií, kteří mají zájem o výtvarné umění a vždy se odehrávala v prostorách a blízkém okolí autobusu – londýnského double deckeru.“32
Typický červený dvoupatrový autobus jezdil během školního roku 2009/2010 po středočeských městech a svým zjevem vyvolával velký zájem veřejnosti. Interiér byl vyzdoben tvorbou současných mladých umělců, kteří se projektu tímto způsobem zúčastnili. Uvnitř byly malby Davida Böhma a Jiřího Franty, kteří reprodukovali zásadní díla z dějin umění a pokryli jimi celý prostor autobusu. Eva Jiřička natočila o projektu video. V druhém patře autobusu se nacházela knihovna výtvarných směrů, kterou soutěžící používali. K dispozici měli také připojení k internetu. 32
21
Www.gask.cz.
Záměrem projektu také bylo rozšíření povědomí o nově vznikajícím prostoru Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře a signifikantní byl právě výrazný a barevný double-decker poutající pozornost. Tvůrci projektu chtěli veřejnost seznámit s novým konceptem galerie a vzbudit zájem návštěvníků všech generací, což se úspěšně dařilo a během celé GASKtour probíhala komunikace s kolemjdoucími. U studentů, kteří se soutěží zúčastnili měl projekt velký ohlas. Rozpoznávali významná díla výtvarného umění, vyhledávali názvy současných výtvarných směrů nebo hledali určitý obraz mezi ostatními obrazy. V rámci GASKtour probíhala soutěž Máš Umělecké střevo? Ondřej Horák shrnul význam této soutěže v rámci rozhovoru pro internetový portál novinky.cz tak, že „Umělecké střevo má každý z nás. Je to samozřejmě nadsázka, my se ho pomocí té soutěže snažíme objevit, ale to samozřejmě úplně nejde. Chceme vlastně upozornit na současné umění, na to že není třeba se ho bát nebo jím opovrhovat. A ta soutěž nám k tomu pomáhá. Studenti se seznamují s uměním, které třeba ani neznají – třeba land art, body art, konceptuální umění, s díly která nedokážou „přečíst“ – a najednou jim rozumí, zjistí že jsou docela zajímavá, že je baví o nich něco vědět [...] Vítězné družstvo bude na rok majitelem putovní ceny Umělecké střevo.“
Finále ročníku 2009/2010 proběhlo v červnu 2010 v prostorách Jezuitské koleje v Kutné Hoře, kam byli sezváni všichni úspěšní finalisté k závěrečné soutěži o titul Uměleckého střeva. Soutěž probíhala na devíti stanovištích rozmístěných po celém objektu galerie a družstva studentů opět plnila úkoly podobné jako při mobilní části GASKtour. Na závěr došlo k předání putovní sochy Uměleckého střeva vítěznému družstvu ředitelem galerie. 3. 2. 2. Obrazy u seniorů Aktivizační program Obrazy u seniorů měl dosud dvě fáze a proběhl v Domově Barbora v Kutné Hoře, tedy v penzionu pro seniory. Poněkud složitý, avšak všeříkající název projektu zní: Místo v depozitáři aneb Depozitář je domovem seniorů pro obrazy. Domov seniorů je depozitářem pro lidi. Kurátorka projektu Marie Bergmanová33 spolu s Lektorským centrem vyzvedla z depozitáře galerie několik děl a na 24 hodin je umístila do penzionu pro seniory – přímo do bytů, které senioři využívají a tráví zde většinu svého času. Obrazy byly umístěny tak, aby rok jejich vzniku korespondoval s rokem narození jejich dočasných hostitelů. Docházelo tak k přímé spojitosti diváka a výtvarného díla a jejich vzájemnému kontaktu a aktivizaci. 33
22
Marie Bergmanová je kurátorkou stálé expozice Galerie Středočeského kraje 123, která má ojedinělý koncept postupného vystavování veškerých děl uložených v depozitáři – tedy veškerého obsahu sbírky galerie, která vznikala od roku 1960 a obsahuje i díla nevalné kvality zakoupená v normalizačních letech.
Podle Ondřeje Horáka „je zájmem v tomto případě obohatit čas seniorů, seznámit je s uměleckým dílem, ale také získat jejich zpětnou reakci. Ta je vlastně nejvýznamnější částí projektu [...] Senioři si vybrali místo, kam jsme jeden den ráno obrazy nainstalovali, po čtyřiadvaceti hodinách jsme je svěsili. Mluvili jsme s nimi o tom, jak se jim líbí, co jim připomínají, o jejich vlastních obrazech umístěných v prostoru a udělali jsme přednášku o těchto vybraných dílech z depozitáře.“
Jedním ze záměrů bylo i otevírání depozitáře široké veřejnosti. Šlo o zpřístupnění děl, která by za normálního stavu (pokud by nebyla vybraná jako součást expozice) ležela dlouhá léta v depozitáři a jejich přínos (kulturní, umělecký, estetický) by byl pro návštěvníky nulový. Během trvání akce byla přítomna umělkyně Eva Jiřička, která natáčela jednotlivé rozhovory seniorů s Marií Bergmanovou nebo s lektory z galerie. Vznikla tak unikátní dokumentace vzájemné konfrontace příběhů stejně starých lidí a obrazů. Projekt Obrazy u seniorů ukazuje, že cesty umění mohou vést i na místa, která jsou dost často kulturně opomíjena a jako již v mnoha případech výše zmiňovaných v této práci ukazuje potenciál, kterým muzea umění (potažmo výtvarné umění) disponují. 3. 2. 3. Věznice: místo pro umění Se sbírkou Galerie Středočeského kraje z jedné části pracuje i další projekt Lektorského centra, který se zabývá svobodou, svědomím a izolací. „V depozitáři naší galerie jsou obrazně řečeno uvězněna díla, která čekají na okamžik vystavení. My je tedy mezitím využijeme a odvezeme do vězení, kde jsou zase uvěznění lidé." To prohlásil autor projektu Ondřej Horák při veřejné diskusi v prostoru galerie Tranzitdisplay v březnu 2011, kdy projekt oficiálně započal a probíhá právě v době vzniku této práce. Spoluautorkou je Martina Reková a do celého projektu je zapojeno velké množství lidí. V první řadě jsou to přibližně tři desítky českých umělců – Pavel Sterec, Michal Pěchouček, Eva Koťátková, Jaromír Švejdík a další. Ti budou spolupracovat s odsouzenými ze šesti českých věznic různého typu.34 Zapojeni jsou i lidé z Vězeňské služby České republiky – zejména konzultantka projektu Iva Günzlová, která pracuje jako metodička pro výkon vazby a trestu, ale také mnoho dalších zaměstnanců věznic, kteří z vězni pracují zejména v oblasti volnočasových aktivit. Samotný projekt má dvě části. V té první bude probíhat vzájemné dopisování dvojice umělec – odsouzený, při němž se domluví na společném díle, které vytvoří a které bude následně prezentováno v galerii. Záleží pouze na dvojici, jakou formu, směr či způsob tvorby zvolí. 34
V České republice existují věznice čtyř typů podle závažnosti zločinů spáchaných odsouzenými. Rozlišují se věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou.
23
Umělec má možnost svého spolupracovníka ve vězení navštívit. Předpokládá se, že budou vznikat graffiti, komiksy, objekty, koncepty, ale i klasická malba nebo socha. Galerie Středočeského kraje funguje v této fázi jako zprostředkovatel vzájemných dopisů, neboť v rámci zachování soukromí a bezpečnosti zúčastněných umělců se dopisy zasílají nejprve do galerie a poté k samotným účastníkům. Galerie bude také všem zajišťovat výtvarný materiál. Do projektu se mohl přihlásit jakýkoli odsouzený člověk přítomný po dobu trvání projektu ve vybrané věznici. Ukázalo se, že všichni zúčastnění jsou trestaní poprvé a mají již za sebou uměleckou činnost. Ať již studovali na uměleckých školách nebo se umění věnovali jako autodidakti. Druhá část je poněkud více edukativní a odsouzení v ní nakonec přijdou do kontaktu se samotným uměním z depozitáře galerie. Půjde o jakousi korespondenční hru mezi odsouzenými a galerií, kdy budou odsouzení získávat informace o určitém díle a jeho autorovi. Na závěr bude dílo odvezeno do věznice a ukázáno odsouzenému. Vybrána jsou významná díla, která nějakým způsobem souvisí s vězením, ať už byl vězněn jejich autor nebo zobrazované téma reaguje na omezování svobody. Zastoupeni budou autoři jako Emil Filla, Josef Čapek, Alén Diviš nebo Vladimír Boudník. „Věříme, že tento projekt přinese změnu do jednotvárného světa odsouzených, zamyslí se nad tím, co je těšilo kdysi a konfrontace minulosti se současností v nich třeba probudí touhu napravit způsobené škody." Uvedla Iva Günzlová. Projekt se hlavně snaží o aktivizaci odsouzených a konfrontaci svobodného světa a světa za mřížemi, probíhá za podpory Ministerstva vnitra České republiky. 3. 2. 4. Arttěk Arttěk je slovní spojení, které má za záměr asociovat dvě věci – art (anglicky umění) a artěk – v dobách komunismu privilegovaný pionýrský tábor na Krymu. Arttěk byl letní prázdninový tábor pro děti od šesti do třinácti let a proběhl v Galerii Středočeského kraje i v jejím blízkém okolí několikrát během léta 2010. Koncepci tábora vytvořila Denisa Divišová, která právě v návaznosti na asociované pojmy zahrnula činnosti klasické táborové činnosti jako je stanování, táborové ohně nebo koupání a zároveň aktivity spojené s výtvarným uměním. Arttěk měl předem stanovený harmonogram na sedm dní a pevný každodenní režim. Jednotlivé dny byly rozděleny a podle tématu probíhaly i činnosti. Proběhl tak výtvarný den, filmový nebo fotografický den a jazykový den. Děti byly ubytovány v penzionu, kde s nimi během prvních dní zůstávali jejich rodiče a účastnili se připraveného programu, který zahrnoval komentované prohlídky v galerii nebo
24
procházky Kutnou Horou. Odpoledne měly děti možnost absolvovat programy Lektorského centra nebo využívat prostory ateliéru k výtvarným činnostem. Večer probíhal formou vzájemných diskuzí u táborového ohně nebo promítáním filmů v improvizovaném letním kině na zahradě galerie. Děti během pobytu absolvovaly celodenní výlet za kulturními památkami v okolí Kutné Hory, jehož reflexi následně výtvarně zpracovávaly. Filmový nebo fotografický den trávily děti natáčením krátkých filmů podle připravených scénářů nebo tvorbou fotopříběhu. Nejenže děti pracovaly s klasickými výtvarnými postupy, ale naučily se pracovat s novými médii, která již běžně pro svou tvorbu využívají současní umělci. Díky tomu, že se aktivitám mohly věnovat celý den a nic je nepřerušovalo, mohly tvořit kontinuálně a dále rozvíjet své myšlenky a postřehy. Svoji roli hrálo také to, že se celou dobu pohybovaly v prostředí galerie a v neustále blízkém kontaktu s uměním. 4. Proměny Středočeské výstavní instituce Středisko státní památkové péče a ochrany Středočeské přírody, Středočeská galerie, České muzeum výtvarných umění, Galerie Středočeského kraje. To jsou názvy pro jednu a tu samou instituci. Jakoby se její existence pojila s neustálými změnami. V jejím vedení se střídali různí lidé s různým vzděláním, kteří různým způsobem podléhali tlakům ze strany politického režimu či zřizovatele galerie – Středočeského kraje a jejich představenému – hejtmanu kraje. Jak již historie naznačila bylo tak tomu po celou dobu existence galerie, je tomu tak i dnes. Těžko si představit fungování podobné regionální instituce bez tučných investic jejich zřizovatelů, kteří za své úsilí recipročně žádají na služby zpět. Je žalostné, že se v této zemi kupčí s kulturním dědictvím ve jménu vlastních politických cílů a záměrů, a že se na úkor snahy pracovníků galerie prosazují obyčejné zájmy jednotlivců, kteří mají pouze to štěstí, že se jim podařilo obsadit vysoký politický post. Zdá se, že budoucnost Galerie Středočeského kraje je vrtkavá stejně jako tomu bylo v minulosti. V současné době – tedy po nástupu nové ředitelky Jany Šorfové nastalo několik nečekaných událostí, jejichž dopady na chod této instituce jsou nedozírné natolik, že očerňují její jméno takřka záhy poté, co si za vedení předchozího ředitele Jana Třeštíka vydobyla renomé na mezinárodní muzejní scéně. Počátkem dubna 2011 zveřejnil internetový portál artalk.cz zprávu, že práce, se kterou se Jana Šorfová zúčastnila konkurzu na pozici ředitelky Galerie Středočeského kraje je plagiát. Artalk.cz nechal práci prověřit systémem theses.cz, který používají vysoké školy pro kontrolu diplomových 25
prací (program odhaluje plagiáty) a zjistil, že bezmála 69 procent Šorfové textu je shodných s podobným projektem Moniky Burian, která se účastnila konkurzu na post ředitelky Národní galerie. Paní Šorfová se odmítla jakkoliv k obvinění vyjádřit, a tak se případ nezadržitelně šířil médii. Následně se situace vyvinula do té míry, že se všech šest kurátorů Galerie Středočeského kraje a celé Lektorské centrum rozhodlo napsat veřejný dopis, kde vyzvalo paní Šorfovou, aby případ objasnila, nebo na svou funkci rezignovala. Pokud by tak neučinila, podali by tito klíčoví zaměstnanci výpověď. To se také stalo 9. května – přesně v den, kdy galerie slavila rok svého působení pod novým názvem a s novou koncepcí fungování. Kurátoři, lektoři a někteří administrativní pracovníci dostali 10. května výpověď na hodinu a většina z nich nastoupila na nucenou dovolenou s tím, že po jejím uplynutí budou mít zákaz vstupu do objektu galerie. Z hodiny na hodinu jim byla rušena služební telefonní čísla a e-mailové adresy. Je zřejmé, že tímto jednáním zamezilo vedení galerie jakékoliv další činnosti spojené s produkcí a organizací připravovaných výstav, zejména s chystanou velkou výstavou Europa Jagellonica 1386/1572 pro rok 2012. Tento projekt je mezinárodní a spolupracují na něm týmy odborníků z Polska, Německa a České republiky. Náklady na tuto výstavu činí 25 miliónů korun a příprava je momentálně v plném proudu. Vzhledem k současné situaci v Galerii Středočeského kraje však projekt poněkud stagnuje právě na neutěšené situaci, která v galerii nastala. Kurátoři připravované výstavy Jiří Fajt, Pavel Kappel a Jiří Ševčík zaslali hejtmanu Středočeského kraje Davidu Rathovi otevřený dopis, v němž vyjadřují, že „Galerie Středočeského kraje není v tuto chvíli podle našeho názoru schopna u připravovaných projektů plně garantovat vysokou odbornou úroveň, jejíž zárukou pro nás byli kurátoři, kteří na projektech pracovali od počátku. Našim zahraničním partnerům se v tuto chvíli nedaří celou situaci vysvětlit zejména kvůli přístupu paní ředitelky Šorfové, která nekomunikuje s námi, se svým týmem ani s médii.“ 35Autoři dopisu také dále dodávají: „Podobný přístup ohrožuje naše profesní závazky, které máme nejen ke Galerii Středočeského kraje, ale i k desítkám spolupracujících zahraničních institucí – galerií, nakladatelů, jednotlivců i grantových agentur, které již mimo jiné poskytly na výstavy poskytly finanční prostředky.“ 36
Domnívám se, že nové cesty zprostředkování umění mohou mít mnoho forem a mohou býti i dosti progresivní, avšak nejsem si jistá, jestli přístup nové ředitelky není spíše slepou uličkou. Jana Šorfová nyní svým jednáním mění celý koncept galerie. Bývalý ředitel Jan Třeštík k situaci podotkl, že uplynulý rok, kdy galerii vedl byl rokem testovacím. Formovala se nová podoba galerie. Úkolem jeho nástupce nemá být hledání nové vize a koncepce, ta už je nastavena, ale uvést galerii do běžného provozu a tomu přizpůsobit i rozpočtovou politiku. Proto se původně pro post ředitele 35 36
26
Www.artalk.cz. Tamtéž.
hledal manažer s ekonomickým přesahem, připomněl.37 Veškeré ekonomické záležitosti prý zcela transparentně a pravidelně konzultoval se zřizovatelem galerie, tedy Středočeským krajem. Závěr Hlavní snahou této práce bylo poukázat na mimořádné aktivity Lektorského centra nově transformované instituce v jejím prvním roce fungování. Zároveň jsem chtěla zdůraznit význam a důležitost zprostředkování umění v českém prostředí. Aktivity lektorů Galerie Středočeského kraje daleko přesahují rámec komunikace běžných institucí tohoto typu s návštěvníky a možná se tak více přibližují smyslu a poslání vystavování a zprostředkování umění, tedy vytváření funkčních dialogů mezi veřejností a světem výtvarného umění. Současně bylo záměrem poukázat na to, že lektorská činnost má vysoký potenciál měnit a zlepšovat životy recipientů umění. Lektorské centrum Galerie Středočeského kraje si vybralo svoji vlastní cestu, která se zdá být svérázná ve své snaze měnit zaběhlá paradigmata fungování výstavních institucí nebo i přístup k lidem, kterým se může stát výtvarné umění přínosné. To, čím jsou projekty Lektorského centra jiné oproti jiným galeriím spatřuji a snažím se touto prací dokázat výčtem mimořádných aktivit, které se vždy zaměřují na jednu specifickou skupinu lidí a jejich sociální nebo jiné handicapy. V práci jsem zmapovala původní ideje i záměry těchto mimořádných aktivit i jejich průběh. Je nutné dodat, že všechny projekty měly u veřejnosti i v tisku velmi dobré ohlasy a měly bezproblémový průběh. V návaznosti na již proběhlé projekty byly naplánovány projekty další. Během krátké doby mého působení v Lektorském centru Galerie Středočeského kraje jsem zaznamenala velký nárůst příznivců a účastníků programů jak z řad dětí, které pravidelně do galerie docházely i ve svém volném čase, tak dospělých lidí, kteří nezřídka absolvovali programy s dětmi. I v mém okolí se v průběhu uplynulého roku zvýšilo povědomí o projektech galerie a vznikl evidentní zájem zúčastnit se jich. V této práci jsem se snažila popsat zprostředkování umění v českém prostředí a aktivity, které na tomto poli již proběhly a jsou nějakým způsobem popsány a kategorizovány. Zároveň jsem představila nově vzniklou instituci s ambiciózním konceptem, která se ve své historii nevyhnula vnějším zásahům politické moci a musela se potýkat s mnoha problémy. Lektorské centrum je součástí výstavní instituce, ale stejně tak se pohybuje na poli zprostředkování umění a musí se současně vyrovnávat s problematikou provozu galerie i s nástrahami pedagogické 37
27
Třeštík je právník a aktivní obchodník s uměním. V Praze provozuje vlastní galerii Prinz Prager gallery.
práce. Svými projekty a jejich inovativností posouvá povědomí o moderním a současném umění a zároveň otevírá komunikační prostor mezi uměním a jeho divákem. Galerie se díky snaze lektorů stává místem, kde lidé chtějí trávit svůj čas. Návštěva galerie může být zcela běžná součást života každého člověka. V průběhu vzniku této práce v galerii proběhlo mnoho změn a její budoucnost je nyní velmi nejasná. V současné době odcházejí ze svých pozic všichni kurátoři i celé Lektorské centrum. Instituce, která se celý rok snažila o otevřenou komunikaci s veřejností se nyní díky vnitřním rozporům uzavírá sama do sebe. Dovoluji se domnívat, že tyto problémy byly způsobeny příchodem nového vedení galerie, které se rozhodlo nerespektovat již vytvořené, ověřené a zaběhlé způsoby fungování galerie. Summary The new ways of art education in Central Bohemian gallery This text is about Department of education of Central Bohemian gallery and projects which are made by this department. These projects are innovative and brings new looks and methods for czech art education. The gallery wants to be open and kind place for anyone and normal part of life of common people who may get some unusual experience with art and live in better ways. Department of education works hard for this idea. Educators work with many groups of handicapped people, also with children, old people and criminals. Important for understanding whole text is to know czech background and history of art education and also some categories established in relation to this subject. Main question is to find out the results of one year work of Department of education. Before this time the gallery was reopened and transformed from Czech museum of art to Central Bohemian gallery. After one year, it is time to evaluate the results of this new concept and that is the purpose of this work.
28
Použitá literatura: Bergmanová, Marie. 123. Galerie Středočeského kraje, 2010 Brabcová, Alexandra. Brána muzea otevřená. Náchod: JUKO, 2003 Csikszentmihalyi, Mihaly. O štěstí a smyslu života. Praha: Lidové noviny, 1996 Falk, John – Dierking, Lynn. Muzeum experience. Washington: Whalesback books, 1992 Ferencová, Yvona. Apozice obrazu. Brno: Masarykova univerzita, 2009 Horáček, Radek. Galerijní animace a zprostředkování umění. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998 Horáček, Radek. a kolektiv autorů. V dialogu s uměním. Brno: Katedra výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU a Centrum pro další vzdělávání učitelů MU, 1994 Chrobák, Ondřej – Kulhánek, David. Nová identita. Galerie Středočeského kraje, 2009 Kesner, Ladislav. Muzeum umění v digitální době: vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti. Praha: Argo, 2000 Navrátilová, Romana. Zprostředkování výtvarného umění. Brno: Masarykova univerzita, 2006 vedoucí práce: Doc. PhDr. Ladislav Kesner Ph. D. Morganová, Norah.- Saxonová, Julia. Vyučování dramatu. Hlava plná nápadů, Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku a Artama, 2001. Vitásková, Jitka - Horáček, Radek. Umění v dialogu s veřejností: Brno 7.-9. 10. 1999: sborník mezinárodního sympozia o zprostředkování současného umění. Brno: Dům umění města Brna, 1999 Zhoř, Igor. Škola výtvarného myšlení I. Brno: Krajské kulturní středisko v Brně: Okresní kulturní středisko v Blansku, 1987 Zhoř, Igor. Škola výtvarného myšlení II. Brno: Krajské kulturní středisko v Brně: Okresní kulturní středisko v Blansku, 1989 Prameny: www.artalk.cz www.dictionaryofarthistorians.org www.gask.cz www.osf.cz www.tyden.cz
29