4 Analyzované texty a další prameny zkoumání barokní češtiny

Pavel Kosek Enklitika v češtině barokní doby 4 Zkoumané texty a další prameny poznání barokní češtiny

4 Analyzované texty a další prameny zkoumání barokní češtiny V předložené práci vycházím z analýzy památek vydaných v rozmezí let 1650 až 1775. První letopočet se nekryje s rokem 1620, který jsem v předchozí kapitole stanovil jako počátek barokní epochy. Pro jazykovou analýzu barokní doby vycházím z generačního hlediska, tzn. vybírám díla autorů, kteří jsou jazykově spjati s barokní dobou. Předpokládám, že pro sledování jevů skutečně vlastních jazykovému úzu barokní doby je nutné vybírat památky autorů, kteří svou jazykovou kompetenci nabývali nejdříve v období třicetileté války. Proto jsem se je snažil vybrat tak, aby pokrývaly celé období barokní epochy: předpokládám, že se mi tak podaří do práce vnést dynamický moment, tj. očekávám, že volba památek vydaných v intervalu více než sta let mi umožní poznat, nebo alespoň nahlédnout případné vývojové změny. 4.1 Vybral jsem památky, které reprezentují sféru tištěných textů a které jsou tvořeny texty neveršovaných žánrů. Tištěné texty jsem zvolil především z praktických důvodů, nicméně existují i důvody koncepční: sféra rukopisných textů stále není dostatečně probádána (v tomto ohledu je však podnikána spousta užitečné práce v soupisu rukopisných památek českých muzeí Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách – Linda et al. 2003; Fidlerová – Bekešová et al. 2007), a tak není úplně jisté, co je ve sféře rukopisných pramenů typické, které texty měly širší ohlas a publikum. V případě tištěné produkce lze předpokládat větší jazykový dopad (tištěné památky mají potenciálně širší publikum), tedy že nejen reprezentují dobový úzus, ale zároveň ho i ovlivňují.1 Uvědomuji si však, že absence rukopisných památek představuje určitý hendikep této práce. Např. výzkum epistolárních pramenů by jistě mohl přinést řadu užitečných informací o jazyce běžně mluvené komunikace. Veršované památky jsou vynechány proto, že slovosled takových útvarů podléhá potřebám rytmické, melodické a rýmové výstavby textů (nicméně i ve zkoumaných neveršovaných textech se sporadicky objevuje nevelké množství veršů). Památky jsem vybral tak, aby v co nejširší možné míře zastupovaly stylové sféry, ve kterých byla v barokní době užívána čeština:

1

I toto tvrzení má své limity. Zejména zásluhou práce J. Voita se nyní soustavně odkrývá „čtenost“ zkoumaných památek. Např. u novinových titulů z 2. poloviny 18. století se ze stokusového nákladu prodaly průměrně čtyři kusy (Voit 2006: 637–638).

55




nábožensky vzdělávací próza (MartŽiv,



TanMuž, TanŽiv),

odborné

produkce

(FišKnih,

ŠtejŽáč, CranVýb),



biblický překlad (BiblSvat),



zábavná próza (Jenov),



historiografie (KořPam, Země, BeckPos),



výchovná literatura (LibEd),



homiletika (BilPia, BilPas, MarTroj),



žurnalistka (PošNov).



administrativní texty (ArtČes),

Zásadní pozici mezi památkami zaujímají texty církevní komunikace a texty, jejímiž autory jsou klerikové. Tyto prameny však netvoří homogenní skupinu: 1. Texty pocházející z církevního prostředí se liší svým stylem: lze mezi nimi např. vydělit památky s vysokými jazykovými ambicemi, památky prakticky vzdělávací či památky zábavné (jak lze ilustrovat na kontrastu Bible svatováclavská {BiblSvat} – Muž apoštolský {TanMuž} – Jenovéfa {Jenov}). Takové rozpětí památek církevní provenience kompenzuje pro vývoj pobělohorské češtiny typický nedostatek světských textů. 2. Jednotlivé památky se liší způsobem textové výstavby, např. Vidění rozličná Sedláčka sprostného (JestřVid) jsou vybudována na půdorysu dialogu, který má blíže k mluvenému jazyku, homiletika zase představuje útvar silně intertextový, ve kterém se mísí jazyk biblického překladu či církevních autorit (tj. jazyk „vysokého stylu“) s jazykem exempel a poučných příběhů (tj. jazykem „nízkého stylu“). Homiletika je z hlediska mého výkladu důležitá také z toho důvodu, že se v ní obsažené biblické nebo teologické úryvky citují v latinském znění, které je vzápětí překládáno do češtiny. Představuje tedy oblast přímého jazykového vlivu latinsko-českého. Velmi důležité místo mezi zkoumanými prameny zaujímá Bible svatováclavská. Její závažnost spočívá ve faktu, že představuje autoritativní text vysokého stylu, který hraje ve vývoji barokní češtiny domácí, tj. katolické produkce roli vzoru jazykové správnosti. Jak prokázal J. Vintr (1988; 1992), jeho překladatelé vědomě navazovali na jazyk Bible kralické, přitom se však textově inspirovali jinými staršími českými biblickými překlady: v případě Nového zákona především staročeskou Biblí benátskou, v případě Starého zákona jazykově modernější Melantrichovou biblí ve Veleslavínově úpravě. Bible svatováclavská tedy představuje text, který by měl inklinovat k uchování starších jazykových tvarů, jež se coby stylově vyšší formy (v dobové terminologii svatopísemské) v běžně mluvené komunikaci již neužívaly. Mezi další vlastnosti Bible svatováclavské, které jsou velmi lákavé pro diachronní analýzu, patří: 1. Je textem vzniknuvším zásluhou tří autorů v časovém intervalu 40 let, tzn. je 56


dílem, jehož geneze proběhla na rozhraní dvou generací.2 2. Po vzoru Bible kralické obsahuje za každou kapitolou komentáře, které podávají jejich výklad nezávadný z hlediska katolické doktríny. Již jmenovaný J. Vintr (1992) zjistil, že jazyk biblického textu a komentářů se liší, neboť komentáře více inklinují k formám progresivním, které naproti tomu jazyk biblického překladu potlačuje. Ze stylového hlediska se jazyk komentářů ještě liší od jazyka vlastního biblického překladu v jiném ohledu: jde o texty koncipované jako výkladové. Tudíž zastupuje české texty odborného stylu, jejichž absence je pro vývoj pobělohorské češtiny příznačná. Z uvedených důvodů zkoumám všechna tři vydání, jak Nového zákona z roku 1677, tak první části Starého zákona z roku 1712 a zbývající části z roku 1715. Jelikož je biblický text příliš rozsáhlý pro úplnou analýzu, volím metodu sondy. Statistiku zakládám na těchto částech: 1. Nový zákon: Evangelium Matoušovo (Mt), Skutky Apoštolů (Sk) a Zjevení svatého Jana (Zj); k tomu jsem přehlédl zbývající Evangelia, Pavlovy listy Korintským (1 K, 2 K), Pavlův List Římanům (Ř) a dva Listy Petrovy (1 Pt, 2 Pt). 2. Z první části Starého zákona vydané roku 1712 jsem do statistiky zahrnul Proroka Izajáše (Iz) (příležitostně jsem přihlížel k Prorokovi Jeremjášovi {Jr}); z druhé části z roku 1715 jsem zpracoval Genesis (Gn) a knihu Sírachovcovu (původně Ecclesiasticus, proto používám neekumenickou zkratku Ecc); nadto jsem přihlížel ke knihám Ester (Est), Jób (Job), Kazatel (Kaz), Soudců (Sd), Ezdráš (Ezd), Nehemjáš (Neh). Při analýze odlišuji z již zmiňovaných důvodů jazyk biblického překladu a komentářů, včetně velmi stručných předmluv (jakýchsi „quasiabstraktů“) každé biblické kapitoly. Specifické místo mezi zkoumanými prameny zaujímají sněmovní artikule Českého zemského sněmu (ArtČes), které představují tištěný záznam úředních jednání (Voit 2006, heslo Artikule) a které reprezentují sféru textů administrativní komunikace, jež je tradičně považována za jednu z funkčních oblastí, z níž čeština v období pobělohorském ustoupila. Sněmovní usnesení představují jeden z mála administrativních textů, který byl kontinuálně tvořen a vydáván po celé sledované období. Jazyk sněmovních textů, zejména 18. století, je však tradičně hodnocen jako – řečeno neterminologicky – „nevalný”, zejména kvůli tomu, že jde o typ textů, v nichž čeština nebyla rozvíjena: … úřední jazyk český se skládá jen z tradovaných formulek, čím dál tím ustrnulejších (usnesení sněmovní z konce 18. století mluví ještě formulkami 16. století se záplavou cizích slov z posledního období humanistického). (Havránek 1980: 72) 2

Podle J. Vintra (1992) začal překlad Nového zákona J. Konstanc, jeho dokončení se však nedožil, po jeho smrti připravil definitivní znění Nového zákona M. V. Štejer, který patrně sám vytvořil komentáře k novozákonním textům. Štejer se však završení své práce také nedožil: dokončit překlad Starého zákona mu znemožnila smrt. Od Knihy Job ho proto nahradil J. Barner, který také doplnil převážnou část komentářů ke starozákonním textům (s výjimkou komentářů ke Genesis, které ještě vznikly zásluhou M. V. Štejera).

57


Jazyk těchto textů je tedy nutno přijímat kriticky. Nicméně pro typ výzkumu, který podnikám v předložené práci, skýtají sněmovní artikule dvě velké výhody: jednak představují tu sféru textů, které jsou patrně dlouhodobě pod přímým kulturním vlivem němčiny, jednak reprezentují texty kontinuálně vydávané po celé sledované období. Třebaže citát B. Havránka implikuje „nevývoj“ češtiny v této oblasti, přesto lze alespoň u těchto textů, které se v každém vydání svým obsahem odlišují, předpokládat rozdílné jazykové znění. A tak je možno konfrontací jednotlivých vydání z různých let vnést do práce další dynamický prvek. Vybírám proto texty pokrývající celé sledované období. Někdy jde o jedno vydání usnesení ze dvou let (to je naznačeno pomlčkou): Artikule 1650, 1663–1664, 1683–1684, 1732, 1747–1748, 1771– 1772 a 1772–1773. Exempláře z let 1771–1772 a 1772–1773 slučuji dohromady, a to proto, že jsou oproti předchozím ročníkům velmi stručné.3 Do své analýzy jsem záměrně nezahrnul jazyk českého exilu, neboť 1. jeho jazyk velmi silně navazuje na tradici předbělohorskou, 2. je velmi intenzivně vystaven vlivu slovenštiny a němčiny (Rösel 1958, 1961; Kosek 2008; Fidlerová 2012), 3. exilové prostředí nereflektuje dostatečně domácí vývoj, i když izolace exilu od domácího prostředí nebyla tak propastná, jak by se mohlo kvůli politickým, diplomatickým, vojenským a především konfesijním konfliktům zdát. Jistě by však bylo vhodné v dalším výzkumu barokní doby zaměřit pozornost tímto směrem a ověřit tento mnou právě proklamovaný rozdíl mezi domácím a exilovým jazykem. Data zjištěná ve zkoumaných památkách jsou zpracována pomocí elementárních statistik, které mají především ilustrativní funkci. Aby byla eliminována možná zkreslení plynoucí z faktu, že závěry o pobělohorské češtině jsou vyvozovány z analýzy jen některých památek (či jejich reprezentativních částí), 1. jsou zjištěná data porovnávána s informacemi obsaženými v dobové jazykově reflexivní produkci (seznam je uveden na konci práce; jelikož je barokní čeština organickou součástí vývojového proudu češtiny střední doby, přihlížím také ke gramatikám humanistickým, jako je tzv. náměšťská a Blahoslavova gramatika (BlahGram) 4,

3

Podobnou šanci skýtají také nejstarší české noviny (PošNov): zde jsem však byl z praktických důvodů nucen rezignovat na možnost srovnat mladší znění českých novin. Kromě nejstarších ročníků od roku 1719 do dvacátý let 18. století se mi totiž mladší ročníky vydané před rokem 1775 nepodařilo získat. 4 Blahoslavův text vznikl jako rukopisný komentář a doplnění náměšťské mluvnice. Blahoslav přitom přistupuje k náměšťské mluvnici velmi kriticky. Tak se nabízí velmi zajímavá polemika o interpretaci jazykových jevů češtiny střední doby.

58


Benešovského gramatika (BenGram) a Nudožerského gramatika (NudGram),5 2. jsou srovnávány české překlady s jejich latinskými nebo německými předlohami; na jedné straně jde o latinské úryvky inkorporované přímo do textu, které jsou rovnou překládány (to se týká zejména kazatelských sbírek BilPia, BilPas, MarTroj), na straně druhé jde o české překlady latinských (FišKnih – FišOper, FrozObr – GumpAtl, TanMuž – TanVir, TanŽiv – TanTroph) nebo německých textů (CranVýb – CranEin, Jenov – MartHist, MartŽiv – MartLeb). Na srovnání českého překladu s cizojazyčnou předlohou nelze vždy spoléhat. 1) Jednotlivé překlady se mezi sebou podstatně liší, a to jak v překladatelské technice, tak také v „úctě“ k předloze: takže některé překlady mají spíše status volných parafrází, leckdy doplňovaných o části, které v originále schází (zejména se to týká vztahu TanŽiv – TanTroph a FrozObr – GumpAtl). Proto by bylo vhodnější charakterizovat jejich vztah jako vztah cizojazyčného pretextu a jeho české adaptace. Zcela specifický je příklad Život Pána našeho Krista Ježíše, v jehož případě je situace komplikována skutečností, že český překlad vznikl z prvního vydání, které však byl Martin z Cochemu nucen z teologických důvodů přepracovat (Hučínová – Sládek 2007). Proto se v některých částech (zejména úvodních) všechna pozdější německá vydání liší od vydání prvního. Naproti tomu všechna česká vydání, reprinty či patisky vycházejí z prvního českého překladu, který vychází z prvního německého, které bylo v dalších vydáních upraveno. První německé vydání se mi bohužel přes veškerou snahu nepodařilo získat. Tudíž jsem byl nucen porovnávat český překlad s mladší německou verzí, která mu nebyla předlohou. 4.2 Zkoumané texty analyzuji v soukromém korpusu textů, který vznikl transkripcí pramenů v textovém editoru Word. Jelikož se jednotlivé texty mezi sebou liší svým rozsahem, zužuji rozsah přepisů rozsáhlých památek na reprezentativní sondu, která obvykle představuje transkripci dané památky v textovém editoru Word o délce 100 stran, písma Times New Roman, velikosti písma 12, řádkování 1.6 V případě některých zkoumaných fenoménů s vysokou mírou frekvence, jako jsou zejména auxiliární formy a formy reflexivního zájmena se, statistiku zužuji (každá taková redukce zkoumaných pramenů je uvedena na začátku kapitoly).

5

Většina mluvnic je přístupná na webových stránkách Vokabuláře webového, který spravuje Ústav pro jazyk český AVČR. Web umožňuje prohledávat mluvnice podle základních lingvistických pojmů (http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice). 6 Týká se BeckPos (od titulu po s. 114), FišKnih (titul–97, 166–269), KořPam (titul–190), MarTroj (titul–97) MartŽiv (titul–129, 200–225), PošNov (25. leden 1719, 3. únor 1720, 6. únor 1720, 11. květen 1720, 15. červen 1720, 14. září 1720, 5. květen 1722, 2. červen 1722, 12. červen 1723, 3. červenec 1723, 8. únor 1724, 12. únor 1724, 15. únor 1724, 2. květen 1724, 6. červen 1724, 2. leden 1725, 6. únor 1725).

59


4.3 I když je monografie věnována češtině pobělohorské doby, celkově je koncipována, jak již bylo zmíněno v kapitole 1, diachronně: má prohloubit poznání vývoje sledovaných enklitik v dějinách češtiny. Stav zjištěný v barokním období je porovnáván se stavem mladších a starších fázích vývoje češtiny. V tomto ohledu je však situace ztížená faktem, že zkoumané fenomény jsou v ostatních starších vývojových fázích češtiny popsány velmi málo, nebo vůbec. Proto jsou všechna vývojová pozorování jen předběžná a je nutno podrobit je v budoucnosti kritickému zhodnocení. Zejména je nutno zaměřit se na reprezentativní kvantitativní analýzy zkoumaných jevů v jednotlivých vývojových fázích češtiny. K zjištění stavu v jiných vývojových fázích češtiny používám kromě již zmiňovaných útržkovitých informací ze sekundární literatury diachronní korpusy češtiny: jednak Českého národního korpusu (pro moderní češtinu zejména subkorpusu SYN2005, pro starší češtinu a češtinu do roku 1945 DIAKORP) a diachronního korpusu Staročeská textová banka (včetně jeho interní verze). Avšak oba diachronní korpusy zatím nejsou zcela reprezentativní, takže je třeba informace v nich obsažené přijímat s jistou kritickou zdrženlivostí (navíc korpusy nenabízejí v jiných korpusech obvyklé nástroje, jako jsou tagování a lemmatizace). Další potíž, která je spjata s prací s diachronními korpusy, spočívá v otázce datace textů do korpusů zařazených. Tvůrci korpusů musejí z podstaty korpusové lingvistiky prezentovat skutečně existující texty. A tak jsou nuceni datovat prameny podle předpokládané doby vzniku konkrétního opisu, popř. tisku, nikoli však podle předpokládaného data vzniku starší české památky. To však zkresluje zkoumaná data, jelikož mladší opisy starších děl, které jsou jazykově archaické, jsou vydávány za texty mladší. Tak např. ve Staročeské textové bance je Svatovítský zlomek Alexandreidy správně kladen na začátek 15. století, ač jde o památku původem z konce 13. století. Navíc je situace zkomplikována tím, že existují další textové verze Alexandreidy z různých období, a tak ve Staročeské textové bance je ještě obsažen Zlomek jindřichohradecký z 1. pol. 14. století a vedle něj Zlomek ostřihomský z 2. pol. 14. století. Proto je nutno přijímat v této práci příležitostně prezentované přehledy frekvence zkoumaných jevů v jednotlivých stoletích vývoje češtiny s jistou dávkou obezřetnosti.

60

4 Analyzované texty a další prameny zkoumání barokní češtiny

Recommend Documents