Toto rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným dne 30. 5. 2007
Č.j. R 99/2006/01-08361/2007/310
V Brně dne 28. května 2007
V řízení o rozkladu, který proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 137/04-13910/06-610 ze dne 28. 7. 2006 ve věci porušení § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení: ŠKODA AUTO, a.s. se sídlem Mladá Boleslav, Tř. Václava Klementa 869, IČ 00177041, právně zastoupený Mgr. Davidem Kavanem, bytem Plazy, Valy 42 a Janem Procházkou, bytem Praha 5, Mrázovka 1172/7, jsem podle § 59 odst. 2 a § 30 ve spojení s § 61 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, na návrh komise ustavené podle § 61 odst. 2 téhož zákona, rozhodl takto: Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 137/04-13910/06-610 ze dne 28. 7. 2006 r u š í m a správní řízení ve věci z a s t a v u j i.
Odůvodnění: I. Průběh správního řízení První prvostupňové rozhodnutí 1. Dne 3. 12. 2004 vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) rozhodnutí č.j. S 137/04-7361/04-ORP (dále též „první prvostupňové rozhodnutí“), kterým v první výrokové části deklaroval, že účastník řízení, společnost ŠKODA AUTO a.s., se sídlem Mladá Boleslav, Tř. Václava Klementa 869, PSČ 293 60, IČ 00 17 70 41 (dále též „účastník“ nebo „účastník řízení“), tím, že ve Smlouvách o dodávkách automobilů velkoodběratelům uzavíraných v roce 2003 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů sjednával s jednotlivými 1
R 99/2006/01-08361/2007/310
velkoodběrateli rozdílné podmínky při poskytování slev při velkoodběru osobních motorových vozidel značky ŠKODA, a tím, že od 1. 7. 2003 odmítal bez objektivně ospravedlnitelných důvodů uzavírat velkoodběratelské smlouvy s leasingovými společnostmi, porušil zákaz uvedený v § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), v platném znění (dále též „zákon“), čímž zneužil své dominantní postavení na relevantním trhu prodeje nových osobních motorových vozidel třídy malých vozidel, vozidel střední třídy a vozidel vyšší střední třídy, k újmě leasingových společností a velkoodběratelů. 2. Ve druhé výrokové části prvního prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně shora uvedené jednání účastníkovi řízení do budoucna zakázal. Ve třetí výrokové části pak uložil účastníkovi za uvedené porušení § 11 odst. 1 zákona pokutu ve výši 55.000.000,- Kč. 3. Čtvrtou a pátou výrokovou částí prvního prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně účastníkovi řízení uložil ve smyslu § 23 odst. 1 zákona opatření k nápravě spočívající v povinnosti do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí upravit obsah dosud účinných smluv o dodávkách automobilů velkoodběratelům uzavřených v roce 2003 tak, aby tyto smlouvy neobsahovaly bez objektivně ospravedlnitelných důvodů rozdílné podmínky, a v povinnosti písemně informovat Úřad o splnění shora uvedeného nápravného opatření ve lhůtě 30 dnů po jeho uskutečnění. První rozhodnutí o rozkladu 4. Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení včas rozklad, o kterém rozhodl předseda Úřadu dne 3. 2. 2006 rozhodnutím č.j. R 59/2004 (dále též „první rozhodnutí o rozkladu“). Předseda Úřadu první prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že toto rozhodnutí trpí zásadními vadami. 5. Předseda Úřadu v prvním rozhodnutí rozkladu mj. uvedl, že závěr správního orgánu prvního stupně, podle kterého kategorie osobních vozidel je dostatečně odlišitelná od dalších druhů automobilů, tedy i kategorie lehkých užitkových vozidel, nebyl dostatečně argumentačně a důkazně podepřen, a tudíž byl nepřezkoumatelným. Dospěl dále k závěru, že z prvního prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, k čemu při posuzování homogennosti podmínek na geografickém trhu České republiky správní orgán prvního stupně přihlédl, zda tímto kritériem byla cenová hladina výrobku, spotřebitelské preference či jiné kritérium. Správní organ prvního stupně tak v prvním prvostupňovém rozhodnutí neprovedl posouzení dostatečné odlišitelnosti soutěžních podmínek v České republice od podmínek hospodářské soutěže na jiných územích. 6. V souvislosti s posuzováním otázky dominantního postavení účastníka řízení vytknulo první rozhodnutí o rozkladu správnímu orgánu prvního stupně, že v rámci svých úvah souvisejících se zjišťováním tržní síly vycházel pouze z analýzy velikosti tržního podílu účastníka řízení na relevantním trhu, aniž by zkoumal rovněž ostatní kritéria uvedená v § 10 odst. 2 zákona. Správní orgán prvního stupně ve svých závěrech rovněž nedostatečně zohlednil fakt, že účastník řízení náleží do podnikatelské skupiny Volkswagen Group a působí na relevantním trhu i s jinými modely značek náležejících do zmíněného koncernu a že 2
R 99/2006/01-08361/2007/310
podobným způsobem působí na relevantních trzích i konkurenti účastníka řízení, což může ovlivnit analýzu tržních podílů všech účastníků trhu. 7. Předseda Úřadu v prvním rozhodnutí o rozkladu dále uvedl, že posouzení problematiky diskriminačního jednání účastníka řízení správním orgánem prvního stupně nevycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu. Pro řádné rozhodnutí ve věci považoval předseda Úřadu za nezbytné doplnit dokazování ohledně vnímání operativního leasingu ze strany konečných zákazníků ve vztahu k ostatním způsobům pořízení motorových vozidel (koupě či leasing s možností následné koupě), včetně porovnání se službami autopůjčoven, a vzájemného srovnání, příp. rozlišení jednotlivých způsobů nabytí motorového vozidla. Rovněž bylo třeba provést porovnání postavení leasingových společností poskytujících operativní leasing s postavením konečného spotřebitele. 8. Podle předsedy Úřadu první prvostupňové rozhodnutí v souvislosti s jednáním účastníka řízení týkajícím se poskytování slev při odběru většího množství vozidel značky ŠKODA rovněž nedostatečně komplexně posoudilo jednání účastníka, pokud jde o otázku srovnatelnosti protiplnění ze strany jednotlivých velkoodběratelů, jež je nezbytnou podmínkou aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona. Dále byla zdůrazněna nutnost nově zhodnotit, zda účastník při poskytování slev v rámci smluv o dodávkách automobilů velkoodběratelům dodržoval své vlastní interní předpisy, zejména ohledně délky velkoodběratelských smluv, neboť tímto posouzením se správní orgán prvního stupně v prvním prvostupňovém rozhodnutí nezabýval. Napadené rozhodnutí 9. Dne 28. 7. 2006 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí č.j. S 137/04-13910/06-610 (dále též „napadené rozhodnutí“), v jehož první výrokové části deklaroval, že účastník řízení tím, že nejpozději od 21. 7. 2003 až do 28. 7. 2006 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů neumožňoval odběratelům svého zboží, vozidel značky ŠKODA, představujícím poskytovatele tzv. operativního leasingu, využívat při odběru většího množství vozidel značky ŠKODA srovnatelné výše slev, jako poskytoval ostatním svým odběratelům při odběru většího množství vozidel značky ŠKODA, a prostřednictvím směrnic a oběžníků upravoval podmínky poskytování slev při odběru většího množství vozidel značky ŠKODA v rámci své autorizované prodejní sítě tak, že výše slev poskytovaných při odběru většího množství vozidel značky ŠKODA pro odběratele představující poskytovatele tzv. operativního leasingu byla a je a) nižší než výše slev pro ostatní odběratele odebírající větší množství vozidel značky ŠKODA, b) vázána na sdělení identity klienta, kterému odběratel poskytuje tzv. operativní leasing, zneužil ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona své dominantní postavení na trzích prodeje nových motorových vozidel třídy malých vozidel, vozidel střední třídy a vozidel vyšší střední třídy uplatňováním rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění, a to na újmu odběratelů svého zboží, vozidel značky ŠKODA představujících poskytovatele tzv. operativního leasingu. 10. Ve druhé výrokové části napadeného rozhodnutí správní orgán prvního stupně účastníkovi řízení výše uvedené jednání do budoucna zakázal a ve třetí výrokové části pak byla účastníkovi řízení uložena pokuta ve výši 36.000.000,- Kč.
3
R 99/2006/01-08361/2007/310
II. Rozklad 11. Proti napadenému rozhodnutí podal účastník řízení včas rozklad, který doplnil přípisy ze dne 16. 11. 2006 a 23. 3. 2007. V rozkladu účastník předně namítá nerespektování závěrů obsažených v prvním rozhodnutí o rozkladu a dále nesprávné vymezení relevantního trhu z hlediska věcného i geografického. Účastník řízení vznesl námitky nesprávného posouzení jeho postavení na trhu a nesprávné kvalifikace poskytovatelů operativního leasingu jako konečných uživatelů. Námitka nerespektování závěrů obsažených v prvním rozhodnutí o rozkladu 12. Účastník řízení namítá, že správní orgán prvního stupně nerespektoval závazné právní názory obsažené v prvním rozhodnutí o rozkladu. Jednalo se zejména o pokyny předsedy Úřadu týkající se posouzení zastupitelnosti osobních vozidel a lehkých užitkových vozidel z pohledu konečného spotřebitele, prokázání dostatečné odlišitelnosti podmínek hospodářské soutěže na území České republiky od jiných území, dále posouzení dalších faktorů tržní síly účastníka řízení při kvalifikaci jeho možného dominantního postavení, rovněž podrobnějšího zkoumání právního postavení leasingových společností a v neposlední řadě zohlednění skutečností, jež by mohly odůvodňovat odlišný přístup účastníka řízení vůči leasingovým společnostem. Námitka nesprávného věcného vymezení relevantního trhu 13. Účastník řízení uvádí, že správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že jednotlivé trhy se velmi často prolínají, vznikají nové třídy automobilů, objevují se vozidla nezařaditelná do žádné ze tříd. Spotřebitel se pak při rozhodování o koupi vozidla primárně neřídí tím, do jaké třídy je vozidlo obvykle zařazováno, nýbrž jinými kritérii spočívajícími především v ceně, spotřebě, dostupnosti náhradních dílů atd. 14. Správní orgán prvního stupně se podle názoru účastníka řízení dostatečně nezabýval otázkou zastupitelnosti osobních automobilů s lehkými užitkovými automobily z pohledu konečných spotřebitelů. Účastník řízení se tudíž domnívá, že relevantní trh by měl být z věcného hlediska vymezen šířeji, a to jako trh osobních motorových vozidel, včetně některých lehkých užitkových vozidel. Námitka nesprávného geografického vymezení relevantního trhu 15. Dle názoru účastníka řízení správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil svůj závěr o omezení relevantního trhu pouze na území České republiky. Správní orgán prvního stupně nezkoumal, zda jsou podmínky na relevantním trhu v České republice dostatečně odlišitelné od podmínek hospodářské soutěže mimo takto vymezené území. Správní orgán prvního stupně se rovněž nezabýval otázkou přeshraničního obchodu s motorovými vozidly.
4
R 99/2006/01-08361/2007/310
Námitka nesprávné kvalifikace dominantního postavení účastníka řízení 16. Správní orgán prvního stupně podle účastníka pochybil v kvalifikaci údajného dominantního postavení. Dominance by neměla být založena toliko na velikosti tržního podílu na vymezeném relevantním trhu a mechanickém zhodnocení dalších faktorů determinujících tržní sílu, aniž by byla zohledněna skutečná tržní síla. Účastník uvádí, že předmětný relevantní trh je vysoce konkurenční, účastník nemůže libovolně zvýšit cenu, přičemž vývoj tržního podílu účastníka má klesající tendenci v čase. Námitka nesprávného právního posouzení 17. Účastník řízení namítá, že správní orgán prvního stupně nesprávně posoudil postavení poskytovatele operativního leasingu jako konečného spotřebitele v systému soutěžního práva, jakož i srovnatelnost plnění velkoodběratelům a společnostem poskytujícím operativní leasing. Účastník uvádí, že tato plnění nelze považovat za shodná či srovnatelná, resp. že jejich odlišnosti jsou způsobilé objektivně ospravedlnit odlišný postup účastníka řízení při uzavírání smluv s těmito subjekty. 18. Dle účastníka řízení má definice poskytovatele operativního leasingu jako konečného spotřebitele dle Nařízení Komise (ES) č. 1400/2002 ze dne 31. července 2002, o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel, význam jen z hlediska oprávnění prodejce patřícího do selektivního distribučního systému k dodávkám těmto společnostem, nikoli z hlediska podmínek, za jakých může účastník jako výrobce dodávat leasingovým společnostem přímo. Přitom vnímání poskytovatele operativního leasingu běžnou veřejností je podle názoru účastníka odlišné. Poskytovatel operativního leasingu, který skutečným uživatelům automobil pouze pronajímá, aniž by pozbyl své vlastnictví k němu, a teprve po uplynutí doby dle leasingové smlouvy automobil prodá, není vnímán jako uživatel vozidla. 19. Účastník zdůraznil, že skutečná poptávka po nových automobilech neleží na samotných společnostech poskytujících operativní leasing, nýbrž na jejich zákaznících. Společnost poskytující operativní leasing se tak nachází na straně nabídky, a je tedy součástí distribuce nových vozidel. Petit rozkladu 20. Ze všech shora uvedených důvodů účastník řízení navrhuje, aby předseda Úřadu rozkladem napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Řízení o rozkladu 21. Správní orgán prvního stupně neshledal důvody pro postup podle § 57 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) a v souladu s odst. 2 téhož ustanovení postoupil věc k rozhodnutí orgánu rozhodujícímu o rozkladu.
5
R 99/2006/01-08361/2007/310
22. Dne 1. 1. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jehož § 183 se zrušuje zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Podle § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. se řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, dokončí podle dosavadních předpisů. Z tohoto důvodu jsem tedy v rámci řízení o rozkladu podaném účastníkem řízení postupoval v souladu s předchozí právní úpravou správního řízení. 23. Podle § 59 odst. 1 ve spojení s § 61 odst. 3 správního řádu jsem napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející řízení přezkoumal v celém rozsahu, a to i nad rámec účastníkem uplatněných námitek, a dospěl jsem k závěrům, jež jsou uvedeny v dalších částech odůvodnění rozhodnutí. IV. Přezkoumání napadeného rozhodnutí Věcný relevantní trh 24. V souladu s § 59 odst. 3 správního řádu v situaci, kdy druhostupňový orgán zruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, je správní orgán prvního stupně právním názorem vysloveným druhostupňovým orgánem v rozhodnutí o rozkladu vázán. Předně jsem se proto při přezkumu napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda se správní orgán prvního stupně tímto závazným právním názorem řídil. 25. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí jsem zjistil, že správní orgán prvního stupně závazný právní názor obsažený v prvním rozhodnutí o rozkladu nerespektoval. Přes výslovný pokyn týkající se přesnějšího věcného vymezení relevantního trhu a doplnění dokazování, zejména pokud jde o otázku zastupitelnosti osobních automobilů s lehkými užitkovými vozidly z pohledu konečných spotřebitelů a zastupitelnosti vozidel z jednotlivých tříd, správní organ prvního stupně v podstatě pouze zopakoval svá předchozí tvrzení, aniž by je podpořil výsledky takového došetření. Tím tedy porušil svoji povinnost vyplývající z § 59 odst. 3 správního řádu. 26. Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí opakovaně deklaroval porušení § 11 odst. 1 zákona, tj. zneužití dominantního postavení účastníkem řízení. Případy zneužití dominantního postavení jsou závažným porušením soutěžních pravidel. Pro podobné konstatování má vždy klíčový význam řádné vymezení relevantního trhu, a to jak po stránce věcné, tak i z hlediska geografického. Definice relevantního trhu je tedy výchozím bodem právní analýzy každého případu domnělého zneužití dominance, od níž se odvíjí její další postup. Již samotné posouzení otázky, zda daný soutěžitel zaujímá na trhu dominantní postavení, totiž závisí na stanovení jeho tržní síly dle kritérií uvedených v § 10 odst. 2 zákona, přičemž hodnotu většiny těchto kritérií je možno určit pouze ve vztahu ke konkrétně vymezenému trhu výrobků či služeb. 27. Dle definice obsažené v § 2 odst. 2 zákona je relevantním trhem trh zboží, které je z hlediska své charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Kategorie shodnosti, porovnatelnosti a zastupitelnosti zboží je nutno primárně posuzovat z pohledu spotřebitele (k tomu slouží tzv. analýza poptávkové 6
R 99/2006/01-08361/2007/310
substituce) v tom smyslu, zda je daný produkt dostatečně shodný či porovnatelný s jinými výrobky, a to svými vlastnostmi, funkcí a cenou tak, že jsou tyto výrobky spotřebiteli vnímány jako vzájemně zastupitelné. Není ovšem možno odhlédnout ani od schopnosti výrobců jiného zboží přenést svou produkci na druh zboží uspokojující stejnou potřebu (k čemuž naopak slouží tzv. analýza nabídkové substituce), to vše bez vynaložení výraznějších dodatečných nákladů, v reakci na malé, avšak trvalé změny ve výši cen. 28. Správní orgán prvního stupně vymezil v napadeném rozhodnutí věcný relevantní trh jako trh prodeje nových motorových vozidel třídy malých vozidel, trh prodeje nových motorových vozidel střední třídy a trh prodeje nových motorových vozidel vyšší střední třídy, přičemž vycházel z kategorizace osobních motorových vozidel, která je používána Evropskou komisí. Evropská komise však zmíněné rozdělení tříd osobních automobilů užila ve své rozhodovací praxi vždy pouze při vymezování relevantního trhu pro účely posuzování spojení soutěžitelů (rozhodnutí, na která odkazuje správní orgán prvního stupně, se vztahovala právě k povolování fúzí a akvizicí), v rámci nichž otázka vymezení trhu nebyla klíčovou pro posouzení věci a Evropská komise se jí proto ani detailněji nezabývala. Odkaz na uvedenou rozhodovací praxi tedy sám o sobě není dostatečným argumentem pro správnost vymezení relevantního trhu v projednávaném případě, a proto provizorní vymezení relevantních trhů, které bylo v rozhodnutích Evropské komise provedeno, není možno bez dalšího převzít v předmětném řízení, resp. nelze je použít bez ověření faktické situace v automobilovém odvětví. Rovněž Sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (97/C 372/03) uvádí, že rozsah vymezení relevantního trhu bývá v případech posuzování dominance odlišný, než je tomu v případech spojování soutěžitelů. Tato odlišnost pramení zejména z různé časové orientace posuzovaných jednání. Zatímco při zneužití dominantního postavení bývá hodnoceno jednání soutěžitelů v minulosti, popř. v přítomnosti, u spojení soutěžitelů jsou brány v úvahu jejich možné budoucí dopady na relevantní trhy. S ohledem na stávající rozhodovací praxi Úřadu i Evropské komise je nutno při hodnocení možného dominantního postavení soutěžitelů užít spíše užšího vymezení relevantního trhu. 29. Jak správní orgán prvního stupně sám připustil, uvedená kategorizace na devět tříd (A, B, C, D, E, F, S, M, J) není přesná, neboť hranice mezi jednotlivými segmenty nejsou zcela jednoznačné. Často splývají zejména bezprostředně následující kategorie a existuje mnoho faktorů, které mohou potenciálního zákazníka ovlivnit při rozhodování, jaký konkrétní model té které značky si pořídit. Právě na názor konečného spotřebitele zejména v otázce zastupitelnosti osobních automobilů a lehkých užitkových vozidel a na zkoumání skutečné situace na trhu se proto měl správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí zaměřit. Tento postup byl ostatně správnímu orgánu prvního stupně uložen již v prvním rozhodnutí o rozkladu, příslušný právně závazný názor však nebyl respektován. 30. Uzavírám tedy, že správní orgán prvního stupně pochybil, když nestanovil jednoznačné sjednocující objektivní kritérium, na jehož základě by provedl vymezení věcného relevantního trhu a jímž by své rozhodnutí odůvodnil. Napadené rozhodnutí tedy podle mého zjištění neobsahuje dostatek důvodů pro provedené vymezení věcného relevantního trhu. Tato skutečnost by přitom sama o sobě byla důvodem, pro který bych mohl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7
R 99/2006/01-08361/2007/310
Geografický relevantní trh 31. Neméně důležitý pro přesné vymezení relevantního trhu je jeho aspekt geografický. Toto hledisko má vedle věcné stránky relevantního trhu rozhodující vliv na posouzení možné existence dominantního postavení daného soutěžitele na trhu. Dle § 2 odst. 2 zákona jsou kritérii pro vymezení relevantního trhu z hlediska geografického dostatečná homogennost a odlišitelnost soutěžních podmínek panujících na daném území od soutěžních podmínek panujících na územích sousedících. Při vymezení územního rozsahu relevantního trhu je pak opět třeba vycházet zejména z analýzy poptávkové a nabídkové substituce. 32. Správní orgán prvního stupně vymezil v napadeném rozhodnutí relevantní trh z hlediska geografického územím České republiky. Svůj závěr opřel zejména o konstataci různé výše cen vozidel značky ŠKODA v České republice a v ostatních zemích a dále o rozdílné úrovně zdanění a výše registračních poplatků. Uvedené závěry, jakož i správnost argumentů, na nichž jsou založeny, jsem však nemohl přezkoumat, neboť z napadeného rozhodnutí, ale ani ze správního spisu nelze zjistit konkrétní hodnoty velkoobchodních cen či výše daňového zatížení a registračních poplatků v jednotlivých zemích EU. Jsem proto toho názoru, že odlišnosti soutěžních podmínek v České republice od těch, které existují na jiných územích, nebyly správním orgánem prvního stupně dostatečným způsobem prokázány ve smyslu § 32 odst. 1 správního řádu. 33. Zcela mimo úvahy správního orgánu prvního stupně přitom zůstala možnost přeshraničního nákupu motorových vozidel ze strany společností poskytujících operativní leasing. V situaci, kdy se takové nákupy stávají běžnou záležitostí jak pro konečné spotřebitele, jež využívají motorová vozidla pro vlastní potřebu, tak pro subjekty, které s nimi dále podnikají, správní orgán prvního stupně nezjišťoval, zda a případně jaké mají společnosti poskytující operativní leasing možnosti nákupu vozidel, jejichž výrobcem je účastník řízení, v zahraničí. Tato pochybení považuji za zásadní i vzhledem ke stále se rozšiřující možnosti internetového obchodování či nákupu osobního motorového vozidla v jiném členském státu Evropské unie, ve kterých je pořizovací cena vozu bez daně nižší než v České republice1 (např. Řecko, Finsko, Dánsko, Maďarsko, Portugalsko). 34. Na základě shora uvedených skutečností proto přisvědčuji námitce účastníka řízení v tom smyslu, že vymezení relevantního trhu z hlediska geografického není v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněno. Ve správním spise chybí náležité podklady, na jejichž základě bych si mohl sám učinit úsudek o otázce geografického trhu. I tato skutečnost by byla důvodem, pro který by za jiných okolností bylo nutno napadené rozhodnutí zrušit a vrátit k novému projednání a rozhodnutí správnímu orgánu prvního stupně. Dominantní postavení 35. Dle § 10 odst. 1 zákona dominantní postavení na relevantním trhu zaujímá soutěžitel, jenž disponuje takovou tržní silou, která mu umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích a spotřebitelích. Tržní sílu daného soutěžitele pak Úřad posuzuje 1
Car prices within the European Union at 1/11/2006 http://ec.europa.eu/comm/competition/sectors/motor_vehicles/prices/2006_11_rep_main_table.pdf
8
R 99/2006/01-08361/2007/310
na základě hodnocení celé řady kritérií (§ 10 odst. 2 zákona), z nichž nejvýznamnějším je nepochybně tržní podíl soutěžitele. Komplexní analýzu tržní síly však nelze provést bez zohlednění dalších kritérií (srov. např. rozsudek Evropského soudního dvora 247/86, Société alsacienne et lorraine de télécommunications et d'électronique (Alsatel) v SA Novasam, [1988] ECR-5987), jimiž jsou zejména hospodářská a finanční síla soutěžitele, právní či jiné překážky vstupu na trh pro další soutěžitele, stupeň vertikální integrace soutěžitelů, struktura trhu a velikost tržních podílů nejbližších konkurentů soutěžitele. Spolehlivé zjištění a posouzení všech těchto kritérií jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech je nezbytné k tomu, aby si soutěžní úřad mohl vytvořit jednoznačný úsudek o tom, zda daný soutěžitel na vymezeném relevantním trhu zaujímá dominantní postavení či nikoli. 36. Zákon v § 10 odst. 3 konstruuje vyvratitelnou právní domněnku neexistence dominantního postavení v případě, že soutěžitel zaujímá na relevantním trhu tržní podíl nižší než 40 %. Zároveň platí, že velmi vysoký tržní podíl je silnou indicií existence dominantního postavení (srov. např. rozsudek Evropského soudního dvora 85/76 Hoffmann-La Roche v Komise, [1979] ECR 461). Komunitární judikatura rovněž nabízí vodítko v otázce, jaký tržní podíl lze na daném relevantním trhu považovat za velmi vysoký, když v této souvislosti uvádí hodnotu 50 % (srov. např. rozsudek Evropského soudního dvora C-62/86 AKZO Chemie BV v Komise, [1991] ECR 3359). Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí deklaroval, že účastník řízení zaujímá na relevantních trzích prodeje nových motorových vozidel třídy malých vozidel, vozidel střední třídy a vozidel vyšší střední třídy tržní podíly ve výši cca. 55 %, 66 % a 53 %. Uvedené tržní podíly jsou na straně jedné indicií existence dominantního postavení, na straně druhé však nejsou samy o sobě dostatečným důvodem pro přijetí takového autoritativního závěru. 37. Správní orgán prvního stupně se ve svém rozhodnutí dále věnoval rozboru pozice nejbližších konkurentů účastníka řízení, přičemž uvedl procentní odstupy nejprodávanějších modelů v jednotlivých třídách osobních automobilů. V této souvislosti jmenoval modely Volkswagen Passat v segmentu vozidel střední třídy a Audi A6 ve vyšší střední třídě. Na jiném místě pak ve svém rozhodnutí správní orgán prvního stupně naznačil, že obě uvedené značky, stejně jako účastník řízení či značky Bentley, Lamborghini nebo SEAT, náleží do podnikatelské skupiny Volkswagen Group, tuto skutečnost však již více nerozvedl a ani ji zřejmým způsobem nezohlednil při svém rozhodování. Již v prvním rozhodnutí o rozkladu bylo v této souvislosti správnímu orgánu prvního stupně vytknuto, že analýzu tržních podílů konkurence provedl způsobem, který nelze přezkoumat. Nebylo možné ověřit, zda při této analýze zohlednil vazby mezi účastníkem řízení a koncernem Volkswagen, tedy zda při stanovování podílů sečetl prodeje modelů všech značek patřících do jedné skupiny. Jsem toho názoru, že tato pochybení, která se opětovně projevila i v napadeném rozhodnutí, mohla mít významný vliv na správnost úvah správního orgánu prvního stupně o tržním podílu účastníka řízení. Stejná metodologická chyba pak mohla ovlivnit též analýzu tržních podílů ostatních soutěžitelů, a tedy i analýzu relativního tržního podílu (odstupu tržního podílu účastníka řízení od nejbližšího konkurenta). 38. Přesné určení tržního podílu má, jak vyplývá z výše uvedeného, klíčový význam pro posouzení případného dominantního postavení účastníka řízení na relevantním trhu. Pokud správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí neprovedl přesné stanovení 9
R 99/2006/01-08361/2007/310
tržního podílu účastníka řízení, resp. pokud z něj nelze seznat, které konkrétní skutečnosti při stanovení tržního podílu vzal v potaz, a pokud nejsou v napadeném rozhodnutí dostatečně a jednoznačně zhodnocena ostatní kritéria posouzení tržní síly uvedená v § 10 odst. 2 zákona, jsem nucen konstatovat, že existence dominantního postavení účastníka řízení nebyla v napadeném rozhodnutí spolehlivě prokázána. Postavení společností poskytujících operativní leasing 40. Operativním leasingem se rozumí pronájem automobilu po smluvenou dobu. Na konci této doby zůstává vlastníkem automobilu pronajímatel, tedy společnost poskytující tuto formu leasingu. Tato charakteristika je hlavním znakem, jímž se operativní leasing liší od tzv. leasingu finančního. Pronajímaný automobil může být na konci smluveného období nahrazen automobilem jiné značky či jiným modelem téže značky a leasingový vztah tak často pokračuje dále, přestože se jeho předmět změnil. Hlavní výhodou, kterou tento typ nájemního vztahu nájemci přináší, je skutečnost, že rizika spojená s provozem automobilu nese pronajímatel. Ten také zajišťuje jejich servis, jakož i prodej ojetých vozidel. Nájemce toliko platí pravidelné předem stanovené leasingové splátky, které již zahrnují náklady související s provozem vozidla (údržba a servisní náklady, administrativa, zákonné a havarijní pojištění, poplatky, asistenční služba, náhradní vozidlo apod.), kdežto u finančního leasingu tyto položky tvoří další náklady nad rámec leasingové splátky. 41. Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí uvedl, že společnosti poskytující operativní leasing jsou v systému soutěžního práva konečnými spotřebiteli. Po posouzení námitek účastníka řízení vztahujících se ke shora uvedenému ve světle argumentace správního orgánu prvního stupně jsem dospěl k závěru, že leasingové společnosti se v pozici konečného spotřebitele skutečně nenacházejí. Těmi jsou, dle mého přesvědčení, klienti těchto společností, kteří si vozidla formou operativního leasingu pronajímají. Klienti, většinou právnické osoby, takto mívají v nájmu zpravidla větší počet vozidel, které tvoří vozový park společnosti. Operativní leasing je z již zmiňovaných důvodů výhodnější právě pro větší společnosti, zatímco pro jednotlivce, zejména domácnosti, zjevně nepředstavuje přijatelnou alternativu k zakoupení vozidla do osobního vlastnictví. Právě skutečnost, že poskytovatelé operativního leasingu vozidla neužívají pro vlastní potřebu, nýbrž s nimi dále podnikají, považuji za hlavní kritérium, jež je odlišuje od konečných spotřebitelů v obecném smyslu vnímání tohoto pojmu. Za konečné uživatele však lze dle výše uvedeného kritéria jednoznačně považovat jiné velkoodběratele zboží účastníka řízení, tedy zejména korporátní klienty, jimž z téhož důvodu nelze společnosti poskytující operativní leasing stavět na roveň. Tento rozdíl dle mého názoru ospravedlňuje jistou míru odlišnosti plnění, jehož se společnostem poskytujícím operativní leasing dostávalo ze strany účastníka řízení. 42. Na druhou stranu jsem rovněž přesvědčen, že postavení poskytovatelů operativního leasingu nelze jednoznačně ztotožnit ani s pozicí autorizovaných distributorů osobních automobilů, kteří z povahy věci rovněž nejsou konečnými uživateli motorových vozidel, byť k nim vzhledem ke skutečnosti, že s výrobky účastníka řízení dále podnikají, mají nepochybně blíže. Účastník řízení si pro účely výběru svých obchodních zástupců zvolil tzv. kvalitativní selektivní distribuční systém. Součástí tohoto systému se může stát jakýkoli distributor za předpokladu, že splní určitá jednotná objektivní kritéria kvalitativní povahy. Distributoři, kteří jsou součástí kvalitativního selektivního distribučního systému účastníka řízení, plní 10
R 99/2006/01-08361/2007/310
celou řadu povinností, které pro ně vyplývají z jejich příslušnosti k tomuto systému, zejména za účelem udržení kvalitativních standardů, jež účastník řízení stanoví pro svůj výrobek a služby s ním spojené (např. služby servisní povahy), za účelem budování a udržování značky, image apod. Dodržování těchto standardů pak vyvolává u těchto distributorů nemalé náklady. Naopak společnosti poskytující operativní leasing tyto povinnosti nemají, což jim dává výhodnější pozici vůči autorizovaným distributorům. 43. Účastník řízení uvádí, že společnosti poskytující operativní leasing svým jednáním do určité míry suplovaly distribuční síť účastníka, aniž by ovšem současně měly povinnosti, které z přináležitosti k tomuto distribučnímu systémy plynou, čímž ohrožovaly jeho stabilitu. Odlišný přístup účastníka řízení proto, dle jeho vyjádření, směřoval výhradně k ochraně jím vytvořeného kvalitativního selektivního distribučního systému. S uvedenou argumentací účastníka řízení se do značné míry ztotožňuji, a to zejména z důvodů shora uvedených. Ve světle výše uvedených skutečností považuji za zjevné, že jednání společností poskytujících operativní leasing může skutečně za určitých okolností vykazovat prvky chování označovaného v terminologii komunitární soutěžní praxe jako free-riding. Jde o formu chování, kdy jeden soutěžitel těží z jednání a úsilí jiného či jiných, aniž by se současně podílel na nákladech s tím spojených (typicky např. na investicích do propagace a reklamy). Takové jednání nemůže být předmětem ochrany ze strany soutěžního práva. Svůj postoj k free-riding výslovně vyjádřila i Evropská komise, a to např. ve svém sdělení – Pokyny k vertikálním omezením (OJ 2000/C 291/01). Komise zde uvedla, že vytvoření selektivního distribučního systému je v rámci sdělení chápáno jako opatření k zajištění jednoty distribuce a kvality výrobku a s tímto systémem spojená omezení ve smlouvách, jež mají za účel zamezit parazitování na tomto systému, mají obecně pozitivní účinky na hospodářskou soutěž (viz zejména bod 115 a násl. uvedeného sdělení). 44. Na základě shora uvedených úvah mám za prokázané, že jak mezi konečnými spotřebiteli a poskytovateli operativního leasingu, tak mezi autorizovanými distributory (dealery) a uvedeným typem leasingových společností existují rozdíly, plynoucí primárně z jejich odlišného postavení a odlišného důvodu nabytí motorového vozidla. Tyto rozdíly jsou pak podle mého přesvědčení nikoli marginální, a proto byly-li vzaty účastníkem řízení za relevantní důvod pro rozdílné zacházení s těmito skupinami, jeví se být takový důvod prima facie důvodem z hlediska soutěžního práva relevantním a aprobovaným. Správní orgán prvního stupně přitom v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč tyto objektivní rozdíly považuje za nedostatečný důvod pro rozdílné zacházení, resp. nezdůvodnil, proč by účastník řízení měl i přes tyto objektivní rozdíly poskytovat stejné podmínky konečným spotřebitelům a poskytovatelům operativního leasingu. Proto jsem dospěl k závěru, že pro rozdílné poskytování slev společnostem poskytujícím operativní leasing, na straně jedné, a velkoodběratelům z okruhu koncových, spotřebitelů na straně druhé, ze strany účastníka řízení existovaly v tomto konkrétním případě objektivně ospravedlnitelné důvody, a tudíž opatření, která účastník řízení vůči těmto společnostem uplatnil, nelze považovat za diskriminační. 45. Při přezkumu napadeného rozhodnutí jsem rovněž zohlednil, že v průběhu správního řízení došlo ke změně jednání účastníka řízení vůči poskytovatelům operativního leasingu, kterým jsou v současné době poskytovány stejné výhody jako ostatním velkoodběratelům (stejné slevy) při odběru většího množství vozidel, za předpokladu, že sdělí účastníku řízení jméno 11
R 99/2006/01-08361/2007/310
nájemce, který vozidla užívá. Účelem této podmínky, a v tomto směru se ztotožňuji s názorem účastníka řízení, je v daném konkrétním případě zamezit obcházení selektivního distribučního systému ze strany společností poskytujících operativní leasing, resp. zajistit, aby z velkoobchodní slevy těžil skutečný uživatel většího množství vozidel účastníka řízení. 46. Rozhodnutí v této konkrétní věci nemá vliv na skutečnost, že jednání účastníka řízení obecně podléhá normám soutěžního práva, jichž má povinnost v budoucnu dbát při zacházení s poskytovateli operativního leasingu tak, aby nedocházelo z jeho strany k uplatňování rozdílných podmínek v rámci jednotlivých skupin odběratelů jeho produktů bez objektivně ospravedlnitelných příčin, a byly tak zachovány principy fungování účinné hospodářské soutěže. 47. Přestože by tedy nedostatky napadeného rozhodnutí popsané v částech tohoto rozhodnutí věnujících se rozboru věcného a geografického vymezení relevantního trhu a posouzení dominantního postavení účastníka řízení odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, při přezkoumání postavení společností poskytujících operativní leasing a důvodů, jež vedly účastníka řízení k odlišnému přístupu k těmto společnostem v porovnání s přístupem k velkoodběratelům z řad konečných zákazníků, jsem dospěl k závěru, že předmětné jednání účastníka řízení spočívající v odmítání uzavírat velkoodběratelské smlouvy s leasingovými společnostmi a v poskytování nižších slev leasingovým společnostem než ostatním odběratelům odebírajícím větší množství vozidel značky ŠKODA, jakož i vázání poskytnutí této slevy na sdělení identity klienta, není zneužitím dominantního postavení účastníka řízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona, neboť nenaplňuje základní znaky skutkové podstaty zneužití dominantního postavení formou diskriminace některých soutěžitelů působících na relevantním trhu. 48. Těmito znaky jsou uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni. Přestože byl v daném případě naplněn jak předpoklad uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům, tak předpoklad jejich znevýhodnění na trhu, nelze v projednávané věci hovořit o splnění třetí podmínky, kterou je ekvivalentnost plnění. Posuzování této charakteristiky plnění vychází z hodnocení shodnosti podmínek, za kterých je plnění poskytováno, a to u obou stran. V úvahu je přitom brána celá řada kritérií, kterými mohou být například povaha, kvalita dodávaných výrobků či služeb, rozdíly v rychlosti dodávek a v marketingových nákladech spojených s tímto plněním. Jak již bylo shora konstatováno, odlišnost charakteru plnění vůči účastníku řízení ze strany autorizovaných distributorů a společností poskytujících operativní leasing spočívá právě v aspektu nákladů vynaložených na propagaci a reklamu a v zajišťování kvalitativních standardů produktů účastníka řízení. S ohledem na tuto skutečnost se mi tedy odlišný přístup účastníka řízení vůči uvedeným subjektům jeví jako ospravedlnitelný a jednání účastníka řízení, jež bylo v rámci správního řízení šetřeno, jsem vyhodnotil jako jednání soutěžním právem aprobované směřující k ochraně existující distribuční sítě účastníka řízení. Rovněž charakter plnění účastníka vůči konečným uživatelům odebírajícím větší množství vozidel značky ŠKODA a společnostem poskytujícím operativní leasing je dle mého názoru odlišný, a to zejména v souvislosti se snahou účastníka řízení zajistit, aby z velkoobchodní slevy těžil
12
R 99/2006/01-08361/2007/310
skutečný uživatel většího množství vozidel účastníka řízení, a nikoli subjekt, jenž s těmito vozy dále podniká způsobem, který může za určitých okolností vykazovat znaky free-riding. 49. Ve svém druhém rozhodnutí se správní orgán prvního stupně ve výroku vyjádřil pouze k části předmětu řízení, ač bylo jeho povinností rozhodnout o celé věci. Části předmětu řízení, k nimž se správní orgán prvního stupně nevyjádřil, se týkaly jednání účastníka řízení, jímž ve Smlouvách o dodávkách automobilů velkoodběratelům uzavíraných v roce 2003 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů sjednával s jednotlivými velkoodběrateli (jinými než společnostmi poskytujícími operativní leasing) rozdílné podmínky při poskytování slev při velkoodběru osobních motorových vozidel značky ŠKODA, a dále jednání účastníka řízení, jímž od 1. 7. 2003 odmítal bez objektivně ospravedlnitelných důvodů uzavírat velkoodběratelské smlouvy s leasingovými společnostmi. Jestliže správní orgán prvního stupně neshledal v uvedených částech předmětu řízení porušení zákona, bylo jeho povinností v těchto částech správní řízení zastavit. Tak se tomu však v daném případě nestalo. 50. Tento nedostatek je tedy nutno napravit, což činím tím, že zastavuji správní řízení v celém rozsahu, a to nejen v souvislosti s jednáním účastníka týkajícím se sjednávání rozdílných podmínek se společnostmi poskytujícími operativní leasing při poskytování slev při velkoodběru osobních motorových vozidel značky ŠKODA, ale i v části týkající se sjednávání rozdílných podmínek při poskytování slev při velkoodběru osobních motorových vozidel značky ŠKODA s jednotlivými velkoodběrateli jinými než společnostmi poskytujícími operativní leasing a také v části týkající se skutečnosti, že účastník řízení odmítal od 1. 7. 2003 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů uzavírat velkoodběratelské smlouvy s leasingovými společnostmi, neboť ve výše uvedených jednáních účastníka řízení nespatřuji porušení soutěžních pravidel. 51. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí ostatně sám vysvětlil, že do výrokové části napadeného rozhodnutí nezahrnul jednání účastníka řízení, jímž ve Smlouvách o dodávkách automobilů velkoodběratelům uzavíraných v roce 2003 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů sjednával s jednotlivými velkoodběrateli (konkrétně byly jmenovány společnost Kooperativa, pojišťovna, a. s. a Lesy České republiky, s. p.) rozdílné podmínky při poskytování slev při velkoodběru osobních motorových vozidel značky ŠKODA, neboť pro odlišný postup účastníka řízení byly dány objektivně ospravedlnitelné důvody, vzhledem k tomu, že byly zjištěny odlišné podmínky obsažené ve smluvních vztazích uzavřených a plněných mezi účastníkem řízení a uvedenými velkoodběrateli. 52. Jak již bylo uvedeno v prvním prvostupňovém rozhodnutí, od 1. 7. 2003 účastník řízení požadoval od společností poskytujících operativní leasing, aby své objednávky realizovaly prostřednictvím sítě autorizovaných obchodníků, kteří byli součástí účastníkem zvoleného distribučního systému. Tento krok učinil účastník řízení na nátlak distributorů, kteří se domnívali, že tyto společnosti svou obchodní strategií narušovaly existující distribuční systém. Dále je v této souvislosti třeba uvést, že od počátku roku 2004 začal účastník řízení postupně omezovat počet přímých obchodů uzavíraných se všemi velkoodběrateli svého zboží s tím, že objednávky byly nadále zabezpečovány prostřednictvím sítě autorizovaných obchodníků. Z uvedeného vyplývá, že se tedy nejednalo o postup, který by směřoval výlučně vůči společnostem poskytujícím operativní leasing, ale týkal se všech odběratelů zboží 13
R 99/2006/01-08361/2007/310
účastníka řízení; nelze tudíž hovořit o naplnění znaku diskriminace spočívajícím v uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým účastníkům trhu. 53. Ze všech výše uvedených důvodů, jakož i s přihlédnutím ke skutečnosti, že účastník řízení v průběhu správního řízení změnil svůj přístup vůči leasingovým společnostem tak, že zvolil proaktivní opatření směřující ke změně stavu, který by mohl být z hlediska soutěžního práva sporný, jsem dospěl k závěru, že jednání účastníka, jež bylo předmětem správního řízení, není správním deliktem ve smyslu zákona. Vzhledem k tomu, že tímto odpadl důvod, pro nějž bylo řízení vedeno, je mou povinností předmětné správní řízení v souladu s § 30 správního řádu zastavit. V. Závěr 54. Na základě návrhu rozkladové komise a po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího řízení v celém rozsahu i nad rámec uplatněných námitek, jsem ze všech shora uvedených důvodů rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Poučení o opravném prostředku: Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.
Ing. Martin Pecina, MBA předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Rozhodnutí obdrží: ŠKODA AUTO, a.s. Tř. Václava Klementa 869 293 60 Mladá Boleslav
14
