27. kapitola 2. knihy Mojžíšovy nás vyvádí ven ze stanu setkávání. Jsou v ní obsaženy předpisy a nařízení pro zřízení nádvoří svatyně. V závěru kapitoly pak nacházíme zmínku a o materiálu pro bohoslužebné náčiní a ustanovení o světle ve svatyni. Celý blok ustanovení 27. kapitoly začíná popisem oltáře pro zápalné oběti. Tento oltář bude centrem nádvoří svatyně. Tak jako nejdůležitějším místem vlastního stanu byl příkrov schrány úmluvy, nejdůležitějším místem nádvoří bude oltář. Zhotovíš oltář z akáciového dřeva pět loket dlouhý a pět loket široký. Oltář bude čtyřhranný, vysoký tři lokte. Jeho čtyři úhly opatříš rohy; ty budou s ním zhotoveny z jednoho kusu. Potáhneš jej bronzem. Zhotovíš k němu i hrnce na vybírání popela, lopaty a kropenky, vidlice a pánve na oheň. Všechno příslušné náčiní zhotovíš z bronzu. Zhotovíš k němu také mřížový rošt z bronzu. Na čtyřech koncích mříže připevníš čtyři bronzové kruhy. A zasadíš ji zdola pod obložení oltáře; mříž bude dosahovat až do poloviny oltáře. Zhotovíš pro oltář i tyče; budou z akáciového dřeva a potáhneš je bronzem. Tyče budou provléknuty skrze kruhy. Když bude oltář přenášen, budou tyče po obou jeho bocích. Uděláš jej dutý z desek, jak ti bylo ukázáno na hoře; přesně tak jej udělají. (2M 27,1.) Všimněme si jedné zásadní změny oproti vnitřní části stanu setkávání. Zatímco vybavení stanu bylo vesměs zhotoveno ze zlata, vně stanu se setkáváme s bronzem. Náš učitel vidí v bronzu symbol soudu nad lidským hříchem. Otázka hříchu musí být řešena dříve, než návštěvník vstoupí dovnitř stanu úmluvy. S hříchem není možné vejít na svaté místo. Vybavení svatyně bylo ze zlata, které podle Vernona McGee symbolizuje společenství Pána Boha s jeho lidem, bohoslužbu. Při bohoslužbě Izraele už hřích neměl místo. Musel být vyřešen dříve, na nádvoří svatyně. Člověk přicházející ke svatyni se má setkat s Boží přítomností. Jak se to ale může stát? Jak může hříšný člověk předstoupit před třikrát svatého Boha a zůstat naživu? Boží spravedlnost musí být naplněna, jinak by byl Hospodin prohlášen za lháře. Hřích vyžaduje smrt. Aby nezemřel přicházející člověk, musí dojít ke smrti zástupné. Ne že by smrt obětního zvířete uspokojila zákon Boží spravedlnosti, na to žádné obětní zvíře nestačí, ale oběť na bronzovém oltáři svatyně předznamená a odkáže na zástupnou oběť Božího Syna. Oltář na nádvoří svatyně káže Krista. V listu Efezským píše apoštol Pavel: ...a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. (Ef 5,2.) Pán Ježíš za nás dal sám sebe jako oběť. Stal se naší obětí, která byla obětována na golgatském kříži. Proto je Pán Ježíš mnohem víc, než jen dobrým a příkladným člověkem. Je beránkem Božím, který k tomu byl byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa (1Pt 1,20.). Evangelista Jan zaznamenal svědectví Jana Křtitele: Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (J 1,29.) Vidíme Pána Ježíše Krista jako oběť, která byla za nás obětována na bronzovém oltáři nádvoří stanu setkávání. V oněch třech hodinách tmy, která přikryla izraelskou zemi v okamžiku
smrti Božího Syna se kříž stal oltářem izraelské svatyně. Když evangelista Jan mluví o Kristu a o díle, které vykonal, říká také: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12.) Mluví tady o proměně, která úzce souvisí s bronzovým oltářem. Domů, do domova Božích dětí se jde kolem bronzového oltáře. Všechny Boží děti tudy musely projít, protože jiná cesta domů nevede. Tady je přijímán Kristus, ne Kristus jako symbol a ideál, ale Kristus ukřižovaný, Kristus trpící za můj osobní hřích. Teprve dál ve svatyni najdeme slávu Pána nebes i země, ale rozhodnutí, kterým je možnost vstoupit do svazku Boží rodiny se děje tady, u obětního oltáře. Každý kněz, každý levíta, každý Izraelec tudy musel projít. Milí posluchači, domů vede cesta kříže, cesta pokání. U oltáře ovšem cesta přicházejícího neskončila. Šel dál, šel do svatyně. Pán Ježíš je nejen beránkem za nás obětovaným, on je také tím, kdo vstal ze smrti. Když stařičký Jan píše o svém vidění Božího zjevení, píše: Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa. (Zj 5,6.) Obětovaný Beránek neleží před trůnem uprostřed kruhu těch, kdo ho oplakávají. Stojí uprostřed, ve středu dění. Stojí jako vítěz. Milí posluchači, bronzový oltář stál u vchodu do svatyně. Obětovaný a vzkříšený Beránek stojí u nebeské brány. Není jiné cesty do svatyně, než kolem oltáře a oběti, než přes kříž. Bronzový oltář stál na nádvoří svatyně. I vzhled tohoto nádvoří byl upraven Božím nařízením. Z jeho popisu budeme číst jen malou část: K příbytku uděláš také nádvoří. Na jižní, pravé straně nádvoří budou zástěny z jemně tkaného plátna, pro jednu stranu dlouhé sto loket. Bude tam dvacet sloupů na dvaceti bronzových patkách; háčky ke sloupům a příčné tyče budou stříbrné. Stejně tak budou zástěny i na severní straně v délce sto loket; i tam bude dvacet sloupů na dvaceti bronzových patkách; háčky ke sloupům a příčné tyče budou stříbrné. (2M 27,9-11.) V bráně nádvoří bude pestře vyšitý závěs široký dvacet loket z látky fialově purpurové, nachové a karmínové a z jemně tkaného plátna. Budou tam čtyři sloupy na čtyřech patkách. (2M 27,16.) Délka nádvoří bude sto loket, šířka padesát a výška zástěn pět loket; budou z jemně tkaného plátna; patky sloupů budou bronzové. (2M 27,18.) Nádvoří svatyně mělo mít rozměry 50 krát 25 metrů. Jestliže svatyně představovala v symbolice stanu nebe a velesvatyně představovala vlastní Boží sídlo, nebesa nebes, pak nádvoří znázorňovalo zemi, prostor pro Boží lid. Materiál použitý v nádvoří odpovídá materiálu vlastního stanu, pouze zlato, jak jsme už řekli, je nahrazeno bronzem. Rovněž na použitých látkách nejsou obrazy cherubů, ty patřily až do vlastního prostoru svatyně.
Poslední verše 27. kapitoly jsou docela zajímavé. Ačkoliv jsme v předcházejícím oddílu procházeli nádvořím stanu setkávání, závěr kapitoly nás vrací ještě jednou dovnitř, ke zlatému svícnu. Závěrečné věty 27. kapitoly totiž mluví o světle ve svatyni. Ty pak přikážeš Izraelcům, aby ti přinášeli čistý vytlačený olivový olej ke svícení, aby bylo možno udržovat ustavičně svítící kahan. Ve stanu setkávání před oponou, která bude zakrývat svědectví, bude o něj pečovat Áron se svými syny před Hospodinem od večera do rána. To je mezi Izraelci provždy platné nařízení pro všechna pokolení. (2M 27,20-21.) Olej je v Bibli, jak jsem už pověděli, vesměs symbolem Ducha svatého. V lampách svícnu byl olej zdrojem energie pro svícení, podobně jako Duch svatý je věřícímu křesťanovi zdrojem síly pro život. Pěkně je to vyjádřeno v knize proroka Zacharjáše: Toto je slovo Hospodinovo k Zerubábelovi: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. (Za 4,6.) Křesťané nejsou ti, kdo by se měli prosazovat vlastní silou. Církvi nepatří do ruky meč, církev má mít ruce sepjaté k modlitbě. Kde to tak je, tam Duch svatý působí. Světlo ve svatyni bylo výsledkem hoření oleje. Kde Duch svatý působí, tam Boží světlo odhaluje tajemství skrývaná temnotou. Světlo samo ovšem nemluví o Duchu svatém. Už jsme si pověděli, že světlo ozařovalo svícen a oponu, zakrývající vstup do nejsvětější svatyně. Světlo Ducha svatého nechce vydávat svědectví o Duchu, ale o Kristu. Světlem Ducha svatého je totiž Pán Ježíš sám. Ukazuje nám to evangelista Jan, když v úvodu svého evangelia píše: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. (J 1,9-10.) Pán Ježíš tento pohled evangelisty potvrzuje, když sám o sobě říká: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12.) Pán Ježíš Kristus, světlo a život světa. Boží Syn, od počátku plný svatého Ducha, oběť za hříchy světa a současně naděje života pro mne i pro tebe. Evangelium nám ale představuje obraz světla ještě v jiném úhlu pohledu. Pojďme se podívat na slova Pána Ježíše, jak je zaznamenal evangelista Matouš v 5. kapitole svého zápisu evangelia. Tam je napsáno: Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město, ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,14-16.) Vy jste světlo světa, ať vaše světlo svítí, říká Pán Ježíš svým posluchačům. Jak je to možné? Což tím světlem není On sám? Mluvili jsme o tom, že Boží světlo je důsledkem působení Božího Ducha. Tento Duch byl v plnosti v Pánu Ježíši Kristu, ale
žije i v lidech, kteří Pánu Ježíši sami sebe odevzdali. Pak dochází k tomu, co v 1. listu Korintským apoštol Pavel vyjadřuje slovy: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. (1K 12,27.) A v epištole Galatským obdobně, ale sám za sebe: Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. (Ga 2,19b-20a.) Pán Ježíš žije ve svém lidu. Kristovo světlo se stává světlem jeho věrných. To je nejvlastnější dílo Božího Ducha, jak to apoštol Pavel píše ve své 2. epištole do Korintu: Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná tvář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2K 3,17-18.) Ani vy, ani já, milí posluchači, nejsme sami od sebe zdrojem Božího světla. Podobně jako prázdné kahany člověku v temnotě nepomohou, tak ani lidský život bez vlivu Božího Ducha neosvítí duchovní skutečnosti Božího království a na Pána Ježíše nijak neukáže. Kde jsou ale kahany naplněny, tam se i církev rozzáří světlem Ducha. Pak se před námi otevírá obraz, jaký viděl Jan na samém počátku svého vidění: Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. (Zj 1,12-13.) Pán Ježíš Kristus uprostřed sedmi zlatých svícnů. Pán Ježíš Kristus uprostřed hořící církve. Boží Syn chce mít církev hořící, církev svědků, kteří svítí světu. A naopak, Kristova církev bude hořet a svítit jen tehdy, bude-li skutečně církví Kristovou, budeli Pán Ježíš v jejím středu. Než uzavřeme soubor příkazů a návodů ke zřízení stanu setkávání a než přejdeme k popisu kněžského roucha a k dalším bohoslužebným předpisům, zmiňme ještě velice krátce dva kusy vybavení svatyně, které jsme sice zmínili, ale o kterých jsme dosud podrobněji nemluvili. Jsou to kadidlový oltář a bronzové umyvadlo. O obou těchto věcech budeme podrobněji číst ve 30. kapitole 2. knihy Mojžíšovy. Oběť kadidla byla pevnou součástí izraelské bohoslužby. Byla vyjádřením uctívání, vzývání, oslavy Hospodina. Tam, kde došlo k zástupné oběti za hřích, jak jsme o tom mluvili v souvislosti i bronzovým oltářem, tam, kde je člověk očištěn od svých vin, tam je prostor pro uctívání a chválu Hospodina. Bronzová nádrž na vodu ve stanu uprostřed pouště je dokladem, jak úzkostlivě dbala izraelská bohoslužba o čistotu. Vnější čistota byla samozřejmě jen symbolem čistoty duchovní, o tu tady šlo! Předpisy Mojžíšova Zákona přikazovaly nejrůznější omývání, které mělo Izraeli připomínat Boží požadavek očištění od hříchu. V pozdějším Izraeli se ztratilo porozumění předpisům o čistotě. Farizeové v době Pána Ježíše zůstali jen u vnější stránky obřadu. Proto jim Pán Ježíš říká:
Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. (Mt 23,25.) Neodsuzujme příliš snadno ty dávné farizeje! Raději se zamysleme nad svým vlastním vztahem k obřadům, zvykům a tradicím. Jde nám při bohoslužbě opravdu o zaslechnutí Božího hlasu, nebo také trochu o to, na co jsme si zvykli v době svého mládí? Hospodin je Bohem nových věcí. Ne že by věci staré odmítal, ale proměňuje je do stále nové podoby. Proč? Protože je živým Bohem, protože není jen vzpomínkou a ohlasem dávných tradic. Naslouchejme i jeho výzvám k očištění od věcí, ze kterých už život vyprchal. Boží hlas nás povede vždycky znovu k nestárnoucímu jádru, k nejvlastnějšímu centru evangelia, ke vztahu lásky mezi Stvořitelem a jeho stvořením.
