ZAPOVĚZENCI
Blesk
Kapitola 1. - Kostky jsou vrženy .................................................................................................................................................... 3 Kapitola 2. - Dočasné útočiště ........................................................................................................................................................ 7 Kapitola 3. - V bezpečí číhá nebezpečí ........................................................................................................................................ 13 Kapitola 4. - Bez magie ................................................................................................................................................................ 18 Kapitola 5. - Na návštěvě ............................................................................................................................................................. 22 Kapitola 6. - Soudy....................................................................................................................................................................... 27 Kapitola 7. - Vabank .................................................................................................................................................................... 32 Kapitola 8. - Sázka na černého koně ............................................................................................................................................ 38 Kapitola 9. - Velký Manur ........................................................................................................................................................... 43 Kapitola 10. - Přišli jsme, viděli jsme… ...................................................................................................................................... 47 Kapitola 11. - Cesta do hlubin ...................................................................................................................................................... 51 Kapitola 12. - Za humny je vlkodlak ............................................................................................................................................ 58 Kapitola 13. - Domů ..................................................................................................................................................................... 63 Kapitola 14. - Návraty .................................................................................................................................................................. 68 Kapitola 15. - Pravidla hry ........................................................................................................................................................... 73 Kapitola 16. - Teorie chaosu ........................................................................................................................................................ 78 Kapitola 17. - Desatero nevázaného sexu podle Severuse Snapea ............................................................................................... 83 Kapitola 18. - Není cesty zpět ...................................................................................................................................................... 88 Kapitola 19. - Nečekaná nabídka ................................................................................................................................................. 93 Kapitola 20. - Jedničky a nulky .................................................................................................................................................... 98 Kapitola 21. - Třetí strana barikády............................................................................................................................................ 103 Kapitola 22. - Kdo chce s vlky býti… ........................................................................................................................................ 108 Kapitola 23. - Den poté .............................................................................................................................................................. 114 Kapitola 24. - Každý (si) chce vrzat ........................................................................................................................................... 119 Kapitola 25. - Když plány selžou ............................................................................................................................................... 124 Kapitola 26. - Za úsvitu .............................................................................................................................................................. 128 Kapitola 27. - Divadelní drama .................................................................................................................................................. 133 Kapitola 28. - Fiasko .................................................................................................................................................................. 138 Kapitola 29. - Proč já? ................................................................................................................................................................ 143 Kapitola 30. - Je to pravda......................................................................................................................................................... 148 Kapitola 31. - Cesta tam a… zpátky? ......................................................................................................................................... 154 Kapitola 32. - Nárazník .............................................................................................................................................................. 159 Kapitola 33. - Být Zapovězencem .............................................................................................................................................. 164 Kapitola 34. - Tichý pláč ............................................................................................................................................................ 169 Kapitola 36. - 100 + 1 důvod proč přerazit Weasleyho .............................................................................................................. 179 Kapitola 37. - Vetřelec ............................................................................................................................................................... 184 Kapitola 38. - Pojmy a dojmy .................................................................................................................................................... 189 Kapitola 39. - Pod kůží ............................................................................................................................................................... 194 Kapitola 40. - Mimo plán ........................................................................................................................................................... 200 Kapitola 41. - Malér nad malér .................................................................................................................................................. 205 Kapitola 42. - Protěž a hlad ........................................................................................................................................................ 210 Kapitola 43. - Až přiletí čáp ....................................................................................................................................................... 214
Kapitola 1. - Kostky jsou vrženy Severus Snape s chutí polkl poslední zbytek té zelenomodré hmoty, kterou se pár zdejších odvážlivců odvážilo nazývat léčivým odvarem, a zakřenil se její pálivé chuti, která si probíjela cestu přes hltan až do jeho zažívacího traktu. „Léčivý odvar, pche…,“ ušklíbl se, „obyčejná pálenka z chlupatýho australskýho kaktusu,“ zahleděl se na dno narezlého plechového hrnečku a když se ujistil, že už nezbyla ani kapka, položil hrnek na udusanou hlínu kamsi pod nohy. Stejně by mě zajímalo, kde ten kaktus vzali? Tady v okolí rozhodně ne, i když… nahnul hlavu mírně na stranu a rozhlédl se po okolí. V záři ohně však neviděl nic než neprostupnou tmu. Zahleděl se zpátky do plamenů a zdravou rukou se natáhl pro dlouhý klacek, aby za jeho pomoci urovnal poslední dohořívající polínka. A vlastně proč ne? V tomhle lese se dá najít úplně cokoliv, připustil nakonec. Natáhl se pro buclatou bandasku a dolil zbytek tekutiny do plecháčku. Nebylo toho moc, sotva polovina, ale pálenka rozhodně přišla k chuti. Plameny několikrát zapraskaly. Severus sebou lehce škubl, když se v jedné z nedalekých provizorních chatek ozvaly výkřiky některého ze spáčů, který se marně snažil bránit noční můře, ale jinak panovalo všude jinde neproniknutelné ticho a tma. Co by se taky dalo čekat? Tady, uprostřed Zapovězeného lesa, kam nikdo se zdravým rozumem nevstoupil, natož aby udělal takovou šílenost a pokusil se tady přenocovat. Nedej bože na čas žít. A oni stejně došli mnohem dál. Severus lehce přiložil hrnek ke rtům a zahleděl se do plamenů. Jako dnes si vzpomínal na ten den, kdy…
*** „… je až udivující, s jakou umanutostí Vaše duté hlavy odmítají akceptovat fakt, že se vraní oko za žádných okolností… opakuji za ŽÁDNÝCH… nesmí přidávat do vroucí vody,“ profesor se otočil na krčícího se studenta pátého ročníku, který zrovna sledoval špičky svých bot, „je Vám to už konečně jasné, pane Smithi, nebo vyhodíte do vzduchu celou školu, než to budete ochoten akceptovat!“ PRÁSK! Dveře se s ranou rozlétly a dovnitř vpadl rozlícený student. „Smrtijedi jsou…“ „Pane Pottere, mám Vás snad ve vašem věku učit klepat nebo…,“ zarazil se. Harryho první větu úplně ignoroval, ale teď, když viděl uříceného studenta s několika šrámy a tasenou hůlkou, znejistěl. „Smrtijedi,“ zopakoval mladík, když lapal po dechu, „jsou na hradě.“ Byly to vteřiny, které Snape zpracovával tuhle úplně nesmyslnou informaci. „To není možný,“ zamračil se. Ne že by mladíkovi nevěřil, i když mu lezl na nervy, takhle špatný smysl pro humor neměl ani on… prostě mu to jen přišlo jako nesmysl. Mohli by se sem Smrtijedi dostat, aniž by se o tom Brumbál dozvěděl? Přes všechna ta bezpečnostní opatření? Trvalo to jen vteřinu, než opět věnoval Potterovi tázavý pohled. Mladík jen zadýchaně přikývl. Jak pro profesora, tak i pro celou třídu pátých ročníků, to znamenalo jasné potvrzení téhle děsivé zprávy. Chlapci zbledli, zatímco děvčata začala vřeštět a pobíhat po učebně jako stádo splašených kentaurů. „TICHO!“ zahřměl profesor jako bůh pomsty. Poslední, o co stál, byla vlna zbytečné paniky. Alespoň doufal, že je jen zbytečná. Potter určitě zase dělal z raracha skalního obra. To by mu bylo podobný. „Nikdo se ani nehne!“ dodal pevně, když všichni vyděšeně ztichli. „Všichni zůstanou tady a počkají tady v bezpečí, než se sem dostaví někdo z profesorů a řekne další instrukce!“ „Profesore, to je…“ „Pro vás to platí taky, Pottere!“ zavolal ještě, ale to už jeho plášť zmizel kdesi na chodbě. Dveře silně bouchly. Hloupost! Nemohli se dostat až na hrad! Musí najít Brumbála, ten už bude vědět, co se děje, a řekne mu přesné informace a ne tyhlety dětinské dedukce. Určitě budou venku bránit Smrtijedům, aby se dostali do hradu. Vyběhl do Vstupní síně a vrhl se přímo k hlavní bráně. Musí pomoci svým kolegům v boji. Jakmile však otevřel bránu, něco do něj silně vrazilo a strhlo ho na bok do dostatečné vzdálenosti ode dveří. Byl to Potter. Kdo taky jiný. „Co děláte?!“ zařval na něho, ale v další chvíli se přikrčil k zemi jako vyděšené kotě. V místě, kde ještě před vteřinou stál, zela v zemi ohromná díra a mohutný plamen vycházející snad přímo z vrat by ho určitě usmažil zaživa. Poprvé ztratil řeč. „Jsou na hradě!“ zopakoval mu mladík vztekle a postavil se. „Všechny vchody jsou zaklety. Dostanete se dovnitř, ale ne ven. Ve třetím poschodí se bojuje! Musíme se odtud dostat pryč.“
„Já nebudu utíkat, Pottere!“ vyskočil na nohy a měl v plánu se vydat do třetího patra na pomoc svým kolegům. Mladík ho však okamžitě opět strhl na zem. „Je pozdě! Už ovládají skoro celý hrad, musíme odtud dostat studenty!“ „Tohle je…“ „Je to Brumbálovo přání!“ překřikl ho Harry dřív, než stačil cokoli říct. „Poslední.“ Trvalo několik vteřin než dokázal tuhle informaci vstřebat. „On je…?“ „Teď není čas!“ odvětil mladík a postavil se na nohy. Snapea až zarazilo s jakým klidem do dokázal říct. V další chvíli však i on pochopil, že na truchlení teď není čas. Zasunul ten palčivý pocit kamsi hodně hluboko se slibem, že se mu bude věnovat, až na to bude vhodnější chvíle. Stejně jako na miliony dalších uložených pocitů. Na druhé straně síně se objevil modrý paprsek. Profesor okamžitě tasil hůlku, ale mladík ho předběhl. Jeho modravý paprsek zmizel za rohem čímž si vysloužil od svého profesora zvednuté obočí. „To byla Hermiona,“ vysvětlil a vyběhl své kamarádce v ústrety, než mu stačil jeho vyučující cokoliv říci. Vyrazil za ním. Z chodby se vyhrnul dav vyděšených studentů a společně s nimi několik starších jedinců, kteří stáli po stranách jako ochránci a v rukách svírali hůlky. „První Havraspár a druhý Nebelvír a Zmijozel,“ kývla jen k hloučku dětí Hermiona a lapala po dechu. „Nikoho dalšího jsme nenašli. Snape se už už chtěl zeptat, kde zůstali profesoři, když se z chodeb začal ozývat zběsilý ryk, který se dal přiřadit k jediné události - k boji. Ozvaly se rány, tříštění kamene a také křik. A stále se to blížilo. „Do sklepení, hned,“ rozhodl Harry. Kývl ke dvěma spolužákům a ti bez odmlouvání popoháněli vyděšené děti dolů do sklepení. Snapeovi se tohle rozhodnutí však ani trochu nelíbilo. „Pottere, v tuhle chvíli je sklepení jako past!“ křikl na něj v tom nenadálém křiku a dusotu nohou, ale než mu mladík stačil odpovědět, proletěl mezi nimi smaragdový paprsek, kterému se sice oba dva stačili vyhnout, ale mladík z Havraspáru už takové štěstí neměl. S očima široce dokořán se skácel k zemi - mrtvý. „DANE!“ vykřikl Harry zoufale, ale věděl, že je pozdě. S o to větší zuřivostí vyslal na vraha bolestivou kletbu stejně jako téměř všichni, kteří se v místnosti nacházeli. Většina Smrtijedů se skutálela ze schodů nebo byli odhozeni kamsi dozadu. Snape všechny omráčené spoutal a jen mlčky se podivoval nad pohotovostí všech přítomných sedmáků. V další chvíli však i oni museli ustoupit do sklepení. Nikam jinam nemohli. Odtud se nedostaneme! „Harry,“ ozvalo se za nimi. „Paprsek!“ Potter se zastavil. Chvíli sledoval červený kotouč světla, který se u stropu síně zvlnil do písmena P a poté se rozplynul. „Parvati! Potřebuje pomoc!“ „Pottere, vrátit se tam je sebevražda,“ popadl ho Snape za rameno. „Nehrajte si na hrdinu!“ „Já je tam nenechám!“ zavrčel a vytrhl se mu. Snape si pomyslel něco o sebevražedných atentátnících a vydal se za ním. „Všichni ostatní do sklepení a ani na krok! Vy taky, Grangerová!“ dodal, když viděl, jak se žene za ním. „Postarejte se o ně!“ Modlil se, aby poslechla. Stačilo mu, že se musí starat o toho nemožnýho kluka! Prořítil se do síně a rozhlédl se, kde je ten spratek. Právě vybíhal schody po třech a vyhýbal se vzpouzejícím se Smrtijedům. Jeden z nich ho zahlédl. Vyvalil na něho oči a zamumlal cosi, aby jim pomohl. Musel se rozhodnout. Pro jednu stranu se právě musí stát zrádcem. Jediným mávnutím hůlky zlomil Smrtijedovi vaz a pokračoval dál ze Potterem. Vybral si dobrou stranu, i když pro něj tohle rozhodnutí bude znamenat velmi brzkou a velmi bolestivou smrt… ale stalo se, kostky jsou vrženy. Přitiskl se ke stěně vedle Pottera a snažil se popadnout dech. Ty schody mu daly docela zabrat. „Proč jste šel se mnou!“ zavrčel Harry. „Pořád mám za vás odpovědnost, Pottere!“ odpověděl mu profesor v odpověď. „Myslím, že rozdělení na profesory a žáky dnešním dnem skončilo. Profesore,“ dodal a řádně si muže po své levé ruce prohlédl, „užijte si to, možná to je naposledy, co vás takhle oslovuji,“ a s posledním slovem vyběhl zpoza brnění a pustil se do hloučku zakuklenců. Snape se mu ihned postavil po boku a začal likvidovat své bývalé „kolegy“ od Voldemorta. Jeho osoba se okamžitě stala terčem útoků a hněvu, ale štěstí v tuhle chvíli stálo na jejich straně. Kdosi vpadl Smrtijedům do zad a chvíle překvapení jim dala výhodu vyhrané bitvy. Protivníků nebylo mnoho. Z chodby se vynořil hlouček studentů všemožného stáří i koleje. Zřejmě ti, kteří se rozhodli prostě nečekat a utéct. Společně s nimi tam stála i Luna podpírající zraněnou Parvati a hlouček pátých ročníků Nebelvíru. „Holky, co se stalo? Kde je zbytek?“ Luna jen zavrtěla hlavou. „Neville nás kryje vzadu. Ale ostatní…“
Doufám, že jste se s ním rozloučili. Snape mohl jen sledoval, jak Potter sevřel ruce v pěst až mu zbělaly klouby. Zdálo se, že za chvíli začne řvát vztekem a bolestí. „Na to teď není čas,“ přerušil ho Snape a pokynul jim, aby ho následovali. „Vy vezměte slečnu Patilovou, vy běžte v čele, my vás budeme krýt,“ rozdával rozkazy a všichni se vydali přes Vstupní síň do sklepení. „Pottere, vzpamatujte se!“ zatřásl s ním. V další chvíli ho až vyděsilo, jak rychle se mladíkovy zorničky zúžily a bolest vystřídala naprostá pevnost a odhodlanost. „Kryjte je, já jdu najít Nevilla,“ řekl mu jen mladík a otočil se. „Jděte!“ Šel. Kdyby měl odhadnout, kdo má větší šanci, řekl by, že je Smrtijedi vyhladí do jednoho bez váhání. Otočil se a popohnal ten shluk, co si právě zamířil k jeho podzemnímu království. Potterovi se sice nesmělo nic stát, ale na podobné okamžiky měl až obdivuhodnou dovednost přežít… nebo možná jen kupu štěstí. Je jedno, jak se to nazve. Důležité je, že to pomáhá… Postará se o sebe. Doufám, že ti štěstěna zrovna dnes nevyprchala… V bezpečí dostal celou skupinu do sklepení, kde se v učebně krčil dav studentů z celé školy. Ani ne polovička. Možná třetina… ale kdoví, kde je ostatním konec. V tuhle chvíli budou mít štěstí, když se odtud oni dostanou vcelku. Nebuď optimista, nemáte šanci. „Patilová, ukažte,“ sklonil se k dívce, kterou uložili na katedře a odhrnul jí zkrvavené tričko. Na jejím boku zela obrovská tržná rána. Sáhl do poličky, nalil jí do úst podivně nahořklou tekutinu a ránu provizorně zaléčil. Rozhodně nebyla v pořádku a on nebyl léčitel. V další chvíli se dveře opět rozletěly a dovnitř vpadl Potter společně s Longbottomem a dvěma dalšími mladíky. Jeden vypadal, že skutečně mele z posledního. Položili ho na nejbližší lavici a teprve nyní bradavický lektvarista zjistil, že to není nikdo jiný než jejich nový kolega, učitel Obrany proti černé magii. Zřejmě mu obrana moc nešla. Okamžitě mu odhrnul hábit, ale v další chvíli ho opět přikryl a odehnal všechny zvědavce pryč. To, co zbylo z hrudníku toho muže, se už ani nedalo považovat za část lidského těla. Nemusel být genius, aby věděl, že tohohle už nic nespasí. „Ut…e… ečtě… edi…. zemí…. ečete,“ zachroptěl namáhavě. Divil se, kde ještě bere tolik síly na to, aby mohl mluvit. Sklonil se k němu blíž a přiložil ucho blíž ke rtům. „Uteč-te. Sro…jí… se zemí,“ vysoukal ze sebe, i když to spíš odvodil než slyšel. Pak už muž jen mlčky otvíral rty. Nechal Longbottoma, aby se mu pokusil zastavit krvácení. Ucouvl od raněného a otočil se k Potterovi, který se právě skláněl k Pobertově plánku. Přidal se k němu a stejně jako mladík i slečna Vševědoucí se snažil zjistit, jak z téhle šlamastyky ven. Ač se však snažil sebevíc, nenapadlo ho nic. „Kde jsou všichni ostatní?“ zeptal, když přejel celý plánek, ale nikde neviděl jedinou jmenovku se jménem svých kolegů. Mladík mu věnoval prázdný pohled, než se opět sklonil k plánku a dlaní přejel po jménech namačkaných v místnosti s nápisem učebna lektvarů. Za jejich zády se ozvalo zachroptění a oni mohli jen sledovat, jak jmenovka profesora obrany párkrát zablikala a poté prostě zmizela. „Co to…?“ „Tahle mapa neukazuje mrtvé,“ odpověděl Harry prostě na obě předchozí otázky a jeho prsty se zaryly hluboko do desky stolu. Roztrhl při tom pergamen a pod nehty mu zajelo několik třísek. V tuhle chvíli to však bylo naprosté nic proti tomu, co cítil uvnitř. „Pottere…,“ nedokončil. Celá místnost se totiž náhle otřásla. Všechny stoly sebou začaly cloumat, skleničky na poličkách cinkaly jedna o druhou a ze skříněk vypadlo několik lektvarů, které s ranami dopadly na zem, kde se roztříštily a začaly mezi sebou prudce reagovat. Všichni se vyděšeně začali choulit jeden k druhému. „Co se to děje?!“ „Co to je?“ „Zemětřesení?“ „My umřeme!“ „Co se to děje?“ zopakoval Harry a sklonil se nad Pobertovým plánkem, na jehož listech začal obrys hradu slabě poblikávat. Všechny tečky se jmény Smrtijedů se teď pohybovaly na pozemcích hradu a pobíhaly tam a sem. „Krysy opouštějí loď,“ zavrčel Snape. „Chystají se srovnat Bradavice se zemí, musíme pryč!“ rozhodl ihned, i když jenom k Potterovi a jeho kolegyni. „Jak?“ hlesla slečna Grangerová. V další chvíli se s nimi podlaha opět řádně zhoupla a strop se jim pomalu začal drolit nad hlavami. „Jakkoli, ale hned!“ „Ze sklepení má vést chodba ven,“ překřikl Harry náhlý lomoz. „Je na starejch plánech.“ „Nic takovýho tu není!“ ohradil se ihned profesor. „Říkal jsem vám, že sklepení je jako past!“
„Musí tu být! Za starou učebnou Nitromagie!“ Učebna Nitromagie. Ta učebna nebyla používaná od chvíle, kdy tenhle předmět skončil, takže pár století. Nikdo tam dozadu už nechodil, ani já ne. Od doby, co jsem tam byl, abych zjistil, že… že… „Ta chodba je zavalená. A ke všemu vede do Zapovězenýho lesa!“ „To je fuk, ale dostaneme se mimo hrad. Jdeme!“ křikl Potter, když je zasáhla třetí vlna otřesů. Tyhle už byly opravdu silné, museli pryč. Potter rozdal několik rozkazů. Starší studenti ihned poslechli a korigovali mladší spolužáky v chumlu za Snapem. Nebylo to snadné. Podlaha se jim pod nohama chvěla a všichni si museli dávat pozor, aby jim na hlavu nespadl kus stropu. Rozhodně by to bylo to poslední. Snape dorazil na místo. Tady vzadu byla zima a tma. Téměř poslepu studoval stěnu a snažil se nalézt tu známou prohlubeň, která otevírala vstup do chodby. Konečně se mu to podařilo. Stěna odstoupila a všichni studenti s ním v čele a s rozsvícenými hůlkami se vydali dál. Za normálních okolností by je tam rozhodně nebral. Ne za předpokladu, že tu roky už nikdo nebyl a mohlo zde na ně číhat cokoli! Jenže tohle skutečně nebyly normální okolnosti. Běželi minutu, možná dvě. Párkrát někdo spadl, ale museli dál, když před sebou nahmatal propadlý strop. Cesta zde končila. Otočil se zpět, kde na něj svítily jen desítky hrotů a čekal na Pottera, který jim kryl záda. Otřesy doléhaly až sem. Jednu chvíli ho přepadl strach, že toho hlupáka zase něco napadlo a on tam skončil někde uprostřed trosek. V další chvíli se k nim však přidal i hlouček sedmáků a jejich velitel se začal drát dopředu. „Tady to je?“ Mlčky přikývl. Teprve poté mu došlo, že to nejspíš nebylo vidět. „Ano, dál to nejde.“ „Musíme se probourat nahoru.“ „Cože? Pottere, to…“ „A co zůstat tady,“ navrhla Hermiona. „A počkat.“ „Za chvíli nám dojde kyslík,“ šeptl k ní Harry, aby to nikdo jiný neslyšel. Už teď se ozýval pláč vystrašených dívek a malých dětí. „Musíme nahoru.“ „Vylezete uprostřed louky a Smrtijedům akorát do rány,“ zavrčel Snape. „Než tuhle hromadu proboříme, tak se tu udusíme prachem!“ oponoval mu Harry. Začínalo se mu docela špatně dýchat. A ta zima a stísněný prostor k tomu taky přidal svoje. „Prasinky jsou na druhý straně, nedostanete se tam!“ „Ale do lesa ano,“ řekl pevně. „Tam se můžeme schovat.“ Tak tohle Snapeovi skutečně vzalo řeč. „Do lesa? Pottere, Zapovězený les je v našem případě téměř jistá smrt!“ „A zůstat tady JE JISTÁ smrt!“ oponoval pevně. Nastala minuta hrobového ticha. Pak se jim půda pod nohama opět zachvěla. „Nedostaneme se tam, pobijou nás jako zvěř, jakmile vylezeme. Ta mrňata ani nemrknou a bude po nich,“ šeptl Snape pevně. „Tyhle zvířata jim daj pořádně zabrat,“ řekl jen Harry. „Dostaňte mladší do lesa, s vámi mají šanci přežít,“ dodal a otočil se na skupinu. „Armádo!“ křikl do tmy a skrz dav se k nim začalo přibližovat několik rozsvícených hůlek. Snape neměl sebemenší ponětí, k čemu se chystá, ale už neměl sílu jim bránit. Chvíli se mezi sebou o něčem bavili, ale než profesor stačil zachytit o čem, skončili. Postavili se do dvou řad a Potter ostatním nařídil, aby ustoupili. V další chvíli se ke stropu vydalo několik paprsků a náhle tam zela široká díra přímo na denní světlo. Slečna Grangerová mávla hůlkou k díře a jakési podivné kouzlo je začalo jednoho po druhém doslova vyhazovat nahoru. Všichni vyskákali ven a jeho vrčení, že lezou na jistou smrt, si nikdo nevšímal. Po nich následoval on sám, nehodlal si vzít na svědomí, že ty děti nechá pozabíjet jako prasata na porážce. To, co tam však viděl, mu vzalo dech. Někteří studenti sedmých, šestých a pátých ročníků, ty osoby, které by ještě před hodinou nazval dětmi, stály v řadě vedoucí od jámy až k Zapovězenému lesu a vyměňovaly si se Smrtijedy nejen ledové výrazy, ale také pohledy do hrotů svých hůlek. Než se stačil vzpamatoval, vyskočili z jámy další tři studenti a ihned se zařadili mezi ostatní a připravili si hůlky. „Smithi! Parkrová, co vyvá…“ „Teď!“ zahřměl Potter. V další chvíli se toho stalo tolik, že ani nevěděl, kam má dřív koukat. Z hůlek všech bránících studentů vyletěli patroni roztodivných tvarů a velikostí, zatímco ve stejný okamžik vyslali téměř všichni Smrtijedi své kletby, aby ty malé opovážlivce sprovodili z povrchu zemského. Několik studentů zavrávoralo, když do jejich patronů narazily paprsky, ale povětšinou se drželi. „Dělejte!“ křikl na něj Potter a tak profesorovi nezbývalo, než začít tahat studenty a odvádět je špalírem obránců až do stínů lesa. Neměl to snadné. Děti byly vyděšené a občas nevěděly, kam jdou. O tom, že si sem tam našla nějaká kletba cestičku mezi ochránci, ani nemluvě.
První skupina z nich se však dostala na kraj lesa. Dál se však neodvážili. Nedivil se jim, ani on nebyl nikdy nadšený z toho, když měl zajít hlouběji do útrob lesa. Nemohl se tím teď zabývat, mezi stromy byli zatím v relativním bezpečí. Vrátil se pro další skupinu a schoval je pod ochranným kouzlem, aby je mohl převést pod palbou až k lesu. Těsně za třetí skupinou však byla obrana prolomena. Nějakým krutým kouzlem byli patroni rozmetáni a studenti odhozeni několik metrů dozadu. Musel se rozhodnout. Potřebovali obranu, ale skupina vyděšených prváků se musela schovat. Udržel ochranné kouzlo a dovedl nejmenší do lesa k ostatním. „Drixi,“ křikl na mladíka, který byl z přítomných jeden z nejstarších a také… i když by to nikdy nepřiznal… nejzodpovědnější. „Asi pět set metrů odtud je jezero, odveďte je tam a počkejte!“ „Ale já…“ „Udělejte to! Tady jste moc na mušce. Musíte pořád rovně. Držte se pohromadě,“ dodal a už se otočil k bitevní vřavě. Vykouzlit dostatečně pevný štít, aby zabránil třem kletbám rozmetat zraněné studenty na kaši, ho stálo hodně sil. Ale nejhorší bylo, že ve chvíli, kdy se paprsky odrazily od štítu zpět, dostal do ruky takovou zpětnou ránu, že mu to zřejmě zlomilo nějakou kost. Pochyboval totiž o tom, že by něco jiného dokázalo tak krásně a hlasitě křupat. Bolestivě sykl, ale na víc nebyl čas. Doběhl do díry, odkud byli z řady vyhozeni obránci, a vyplnil ji vlastním štítem, aby poslední skupina mohla proběhnout do bezpečí. „Pottere, stáhněte se!“ zakřičel na něj. Věděl, že tuhle divnou skupinu řídí, a proto bylo nejrozumnější je řídit přes něj. Bohužel, mladík ho poslechl jen z části. „Coline, Luno, pomozte těm vzadu!“ zavolal na dvě osoby kousek od sebe. Oba přikývli a ve chvíli, kdy jejich štíty pohasly, byly nahrazeny Potterovým a také štítem jeho hnědovlasé kamarádky. Profesor nemohl uvěřit, že ještě mají dostatek sil k tomu, aby udrželi štíty o takové rozloze a ještě dokázali ve stejnou chvíli udržet při životě své patrony, které ničily nebezpečné útoky. Koutkem oka zahlédl, jak za nimi pomáhají na nohy několika odhozeným studentům a odvádějí je do lesa. Za ním proběhli tři, kteří byli nejblíže jámě a také se přesunuli do lesa - i on se mohl stáhnout. Všichni se postupně stahovali za obrannou řadou do stínu stromů, až jako poslední zůstali Potter, Grangerová, Smith, Greenová a Weasley. Snape v sobě našel poslední síly a skryl je štítem. „Stáhněte se! Hned!“ zařval na ně. Potter ostatním cosi řekl a všichni se stáhli do lesa. Byli zpocení, unavení a vyčerpaní, ale teď na to nebyl čas. Mezi ostatními bylo mnoho zraněných, ale i ti museli počkat, Smrtijedi je začali pronásledovat. „Za mnou!“ zavelel profesor a zmizel v křovinách. Museli se dostat alespoň k Černému jezeru. Tam se rozhodne, co dál. Pokud se dostaneme alespoň tak daleko. Prodírali se křovinami a snažili se držet pohromadě. Okolní větve jim to však silně znesnadňovaly. Šlehaly je do tváří, zachytávaly se do vlasů i šatů a nejednomu z průchozích se zdálo, že se jim šlahouny obtáčejí okolo kotníků a snaží se je stáhnout k zemi. Za zády Snape slyšel vzlyky, lamentování, nadávky a klení, a to vše jen umocňoval fakt, že všude kolem bylo mrtvolné ticho. Ani vítr se neodvažoval vstoupit do těchto větví. Neustále je upozorňoval, aby se nezastavovali, drželi se při sobě a hlavně se nesnažili zkoumat okolí. Protože pokud spatří něco, co nechce být spatřeno, bude to to poslední, co ve svém životě uvidí. Náhle se před nimi ozval lomoz. Hlasy. Všichni nejdříve ztuhli, ale po chvíli se mnohým usadily na tvářích spokojené výrazy. Byli to jejich spolužáci, první skupina sedící na břehu Černého jezera. „Zvládli jsme to,“ hlesla slečna Grangerová s úlevou v unaveném hlase. „Bohužel,“ zavrtěl hlavou profesor, „tohle byl teprve začátek…“
Kapitola 2. - Dočasné útočiště „Alis!“ Kolem Snapea se prosmekla vysoká dívka a v další chvíli jí do náruče vklouzlo malé děvče. Podle podoby nebylo těžké odhadnout, jaké pouto je k sobě váže. „Tys mě vyděsila, škvrně,“ vydechla Alisa a políbila mladší sestru do vlasů. I zbytek bojující skupiny se rozptýlil mezi ostatní a snažil se zjistit, zda tu najde nějakou známou tvář. V další chvíli se všude okolo ozývala radost, ale i slzy bolesti a ztráty. Skupinka se krčila na břehu Černého jezera a Snape považoval za zázrak, že si jich ještě nikdo nevšiml. Okolo hladiny nic nerostlo, a proto tu byli přímo na ráně. Jediné, co je nejspíš zachránilo, byly ohromné balvany roztroušené všude okolo jezera. V tuto chvíli to pro ně byla jediná možná záchrana než vymyslí, co dál. „Všichni okamžitě dolů!“ zavrčel na ně a ukázal mezi čtyři obrovské skalní výběžky, jejichž vrcholy se nahoře lehce dotýkaly a dávaly tak zdání jakéhosi podivného přístřešku. „Nerozuměli jste? Hned!“ křikl na ně, když mu místo odpovědi přišlo jen několik nechápavých pohledů. Díky Potterově armádě se jim podařilo v krátké chvíli dostat všechny do prohlubně mezi vysoké kameny.
Rozhodně to nebyl žádný komfort, místa tam bylo asi jako jedna učebna, ale dokázali se tam poskládat docela obstojně. Mladší žáci se tiskli ke starším sourozencům nebo spolužákům a všichni čekali, co bude dál. Co bude dál? Dobrá otázka, ale neptejte se mě! „Položte ji sem,“ otočil se Snape na dva mladíky, kteří mezi sebou nesli zraněnou dívku. Tahle tu ránu od Smrtijedů schytala nejspíš nejvíc. Zraněná byla položena na obrovský balvan, který se s nadsázkou dal nazvat stolem a zbylí dva odhození obránci, kteří na tom nebyli tak kriticky, byli odvedeni ke zbytku skupiny dovnitř. Snape se okamžitě sklonil nad zraněnou studentkou šestého ročníku, zatímco členové Armády se rozestoupili okolo jejich dočasného útočiště, hůlky pevně sevřené v rukou. Profesor se vrátil zpět k pacientce. Dívka se silně chvěla, skrz hábit jí prosakovala krev a hruď se jí zvedala ve zrychleném a povrchním dechu. „Slečno Santiová, slyšíte mě?… Slečno!“ „J…j…jo,“ vydechla. „Kde vás to bolí?“ „Všu… všude.“ Hezká odpověď, ale bohužel trochu moc širokosáhlá. Zavrtěl hlavou. Ano, mohl se zeptat, kde přesně, ale bohužel mu bylo až příliš jasné, že by se ničeho lepšího nedočkal. Dívka trochu zachroptěla a v další chvíli jí hlava klesla na stranu. Zaklel. Chtěl jí zkontrolovat zorničky, ale bohužel zjistil, že zraněnou pravou ruku má až příliš zatuhlou na to, aby se s ní dokázal natáhnout až k dívčině tváři. Musel se spoléhat na levačku. Něčí ruce ho však předběhly. „Reakce jsou v normálu, jen omdlela,“ oznámila mu Hermiona Grangerová, když lehce odtáhla obě oční víčka a podívala se zpět na profesora. „Myslíte si, že bych to sám nepoznal?“ zavrčel na ní. „To ani v nejmenším, profesore, jen bych řekla, že jste sám trochu…,“ jak to říct a neurazit jeho ješitnost? „…indisponován,“ dodala a kývla k jeho ruce, kterou okamžitě stáhl k tělu v obraném gestu. Probodl ji vražedným pohledem, jak se opovažuje myslet si, že ho něco takového zastaví, ale když viděl, že jí to nijak nezarazilo, už to nekomentoval. Místo toho jakoby na protest donutil pravou ruku zvednout se a poté jediným trhnutím otevřel dívce hábit. Tlumeně zaklel, zatímco dívčina kamarádka, která mu nakukovala přes rameno začala křičet. „Přestaňte vřískat jak pelikán!“ okřikl jí okamžitě a poslal ji pryč. „A vy, Grangerová, jestli se hodláte složit, tak si k tomu běžte najít jiný místo!“ utrhl se i na ní, když spatřil, jak zbělala. Zpod látky na ně totiž vykouklo jedno bělostné žebírko, obalené do směsice zaschlé i čerstvé krve. „Nebo víte co? Zmizte úplně, budete mi tu jenom překážet!“ Hermiona na něho hodila zoufalý pohled a poté se raději stáhla pryč. Snape měl chuť utrousit za ní nějakou tu kousavou poznámku, ale nakonec se přeci jen raději věnoval pacientce. Zkoumal rozsah zranění a snažil se zastavit krvácení. Dívka nechrchlala krev, což znamenalo, že plíce to přežily bez porušení a ani žádné jiné vnitřní krvácení nebylo po hmatu zřetelné, za což byl vděčný. Už takhle musel řešit problém, jak to zatracený žebro vrátit na svoje místo bez toho, aniž by svým řevem zburcovala celý les nebo nedej bože, aby jí svými manévry způsobil další vnitřní zranění. Ano, základ byl vrátit kost zpět na své místo, jenže on nebyl léčitel. Teoretik možná, lektvarista určitě, ale ne léčitel. Otřel si zpocené čelo. Jemu osobně nebylo zrovna do zpěvu, přesně řečeno mu začínalo být pořádně zle. To, že se dokázal ubránit prvotnímu šoku neznamenalo, že to dokáže pořád. Ale studenti byli přednější. A to nemluvil o tom, že tu těch raněných bylo mnohem víc. Pronesl alespoň tichou formulku pro zastavení krvácení a očištění rány od infekce a pokoušel si uvědomit, jaké s sebou má lektvary. Vždy jich několik nosil, byl to jeden z jeho vypěstovaných zvyků, poněkud hloupých, ale už několikrát mu zachránily život. Teď ale… Na následky cruciatu, na popáleniny od kotlíků, proti únavě a na migrénu. Na moji migrénu! Ten se bude brzo hodit! Jenže tyhle lektvary mi jsou skoro na nic a veškerý moje zásoby jsou zničený a navěky ztracený! Náhle se u úst dívky objevila něčí ruka a nalila do ní lehce nazelenalou tekutinu. „Vypijte to!“ objevil se mu další flakonek před tváří. Nechápavě si ji prohlédl a ještě nechápavěji se podíval na slečnu Vševědoucí, než se pohledem vrátil zpět k čiré tekutině nafialovělé barvy a charakteristického zápachu. „Kde jste to vzala?!“ prohlédl si podezřívavě lahvičku a hned na to propálil dívku pohledem. Přece nebyl tak mimo, aby nepoznal vlastní práci. „V tašce,“ pokrčila rameny. „V jaký tašce?“ „V týhle tašce,“ kývla přes rameno a další lektvar nalila přímo do rány.
Profesor Snape se sehnul a popadl brašnu, ale už při tom pohybu se zarazil, protože zevnitř se ozvalo cinkání minimálně… „Vy jste mi vykradla kabinet?“ Hermiona se na něj otočila se vzdorem v očích. „Jaká krádež?!“ prskla. „To byla jen… situace největší nouze,“ dodala. „Viděl byste snad radši, kdyby všechna Vaše práce byla zničená stejně jako… jako…,“ zarazila se. To poslední slovo jí nešlo přes rty. Přece není možný, aby Bradavice byly zničený, aby už neexistovaly! Vždyť… vždyť ještě ráno, ještě před několika hodinama… „… aby Vaše práce byla zničená,“ dokončila nakonec a vrátila se zpět k raněné. Snape zatím zkoumal obsah brašny. Bylo tam téměř všechno. Přesněji řečeno všechno z druhé police napravo ode dveří. „Druhou brašnu má Daisy,“ ozvalo se mu za zády. „Druhou?“ „Další má Luna a pak tu jsou ještě dvě nebo tři. Měl by jí mít někdo z těch mladších,“ dodala a jeho výrazu si nevšímala. „Vzali jsme, co se dalo,“ dodala a vrátila se k dívce. Snape nevěděl, jestli se má vztekat, že byli tak troufalí a vzali všechny jeho zásoby bez jeho svolení, nebo být rád, že byli tak prozíraví a mysleli i na tuhle alternativu. Jeho myšlenky však byly přerušeny. Náhle jako poryvem silného větru se všechny stromy v přiléhavém okolí ohnuly téměř až k zemi. Vzduchem se prohnalo množství větví, uschlé trávy a všemožného dalšího lesního pokryvu a vmetlo se to všechno studentům do očí. Hermiona se sklonila nad nemocnou, aby chránila otevřenou ránu, zatímco Snapea skloněného nad brašnou to doslova sfouklo na zem a donutilo ho to krýt si tvář před tou náhlou vlnou prachu a písku. Ozvalo se několik výkřiků, pár studentů spadlo náporem na zem… ale náhle nebylo po tom podivném poryvu ani vidu ani slechu. Zmizel stejně rychle jako se i objevil. „Co to bylo?“ vydechla Hermiona a rozhlédla se po ostatních, kteří se vyjeveně začali sbírat ze země. Profesor se pomalu postavil na nohy. „Nemám ponětí,“ odsekl. „Jste oba v pořádku?“ objevil se u nich udýchaný Harry. Dívka přikývla, zatímco Snape cosi zavrčel a očistil si hábit. „Víte, co to bylo?“ zavrčel místo odpovědi. „Šlo to od hradu,“ kývl Harry hlavou k místům odkud přišli. Široká odpověď, ale všeříkající. Toho se bál, že magická podstata Bradavic o sobě může dát ještě vědět. Jenže teď s tím stejně nic dělat nemohli. Snape se radši znovu vrátil ke zraněné a zjistil, že rána musí být znovu vyčištěna, protože i přes Hermioninu snahu se do ní dostalo příliš prachu, který by mohl znamenat nežádoucí nákazu. „Musíme to znovu vypláchnout,“ řekl jen a lehce mávl hůlkou. K jeho překvapení i překvapení obou studentů však špína zachycená okolo rány nezmizela. Zamračil se a zkusil to ještě jednou. Bez výsledku. „Ehm… slečno Grangerová, mohla byste to omýt? Jak jste sama řekla, jsem dosti indisponován,“ nadhodil chladně a stáhl se. Hermiona na to nic neřekla. Věděla, že ho tohle muselo stát notnou část jeho ega. Lehce mávla hůlkou a zamumlala potřebnou formulku… s naprosto stejným výsledkem. Pomalu zvedla hlavu a zadívala se na oba muže. „Nejde to,“ hlesla. „Toho jsme si všimli také, slečno!“ utrousil Snape. „Pokud tohle zaklínadlo nezvládáte, mohla jste to říct hned a nemuseli jsme…“ „To není její vina,“ vložil se jim do toho Harry. Snape se na něj otočil, nejspíš s jistou dávkou připravených sarkastických poznámek, než si všiml mladíkova výrazu. „To není Hermionou, ani vaší rukou,“ hlesl. Poté namířil na nejbližší kus skály a zašeptal, „accio kámen.“ Kus skály ho okázale ignoroval. „Ztratili jsme magii,“ dodal tak tiše, aby to slyšeli jen dva přítomní. „To není možný, ještě před chvílí…,“ hlesla Hermiona, ale došla jí argumentace. „Ta magická vlna… musela to způsobit ona,“ řekl Harry tiše. Snape na něho chvíli zíral a poté naštvaně zkusil ta nejjednodušší kouzla, která by musel zvládnout poslepu i levou zadní. Levou zadní možná ano, ale zraněnou pravou přední ne. Alespoň ne teď… „Co budeme dělat?“ hlesl Harry. Snape neodpověděl hned. Nejenže se musel smířit s tím, že jeho domovina už neexistuje, ale ve stejnou chvíli nejspíš přišel i o svoji jedinou potěchu, o svoji magii. Ideální den na to hodit si mašli. „To se ptáte vy mě?“ otočil se chladně na Pottera. „Pokud vím, byl to váš nápad schovat se tady! No tak prosím, čekám na další záchvěv dokonalé vůdcovské povahy,“ pronesl jízlivě a kdyby mu to ruka dovolila, zkřížil by obě paže na prsou. Harry nevěděl, co na to říct. Ano, byl to on, kdo je všechny zatáhl sem. A v tu chvíli to bylo to nejlepší rozhodnutí, ale… bohužel, jeho plán jaksi neměl domyšlený konec. Chybička se vloudila. Lehce se kousl do rtu a přemílal všechny různé možnosti, které připadaly i nepřipadaly v úvahu.
„Já nevím,“ řekl nakonec. „Ale ale… že by si slavný Harry Potter nevěděl rady?“ protáhl Snape jízlivě a kdyby to bylo v jiné situaci, snad by si to i užíval. „To snad není ani možné.“ „Hele, vím, že jsem vás dostal sem a že jsme sakra ve zkurvený situaci, ale jestli se vám to nelíbí, tak jste měl zůstat zalezlej ve sklepení a shnít tam s těma svejma naloženejma sajrajtama!“ utrhl se na profesora, až se na ně otočili všichni v jejich provizorní skrýši. „Hlasitěji, Pottere, na druhý straně lesa vás ještě neslyšeli!“ ucedil Snape. Otočil se a odkráčel mezi dvěma skálami zpět do lesa. „Kam jdete?“ křikl za ním Harry, ale muž se ani nezastavil. „Ptám se Vás, kam jdete!“ vypálil, když ho popadl za rameno a otočil k sobě. „Odkdy se JÁ zpovídám VÁM, Pottere?!“ popadl ho muž zdravou rukou za hábit. „Vracím se zpátky ke škole,“ dodal, když mu mladík dlouhou dobu neodpovídal. „Nemůžete se teď vrátit. Nemáte magii, půjdeme my!“ „V tuhle chvíli ji nemá nikdo, všem jsou teď hůlky na nic,“ ucedil přes rameno. „Zůstala jen hrubá síla!“ „Právě proto! Jste raněný, jestli vás něco napadne, neubráníte se,“ zastavil ho potřetí Harry. Tentokrát už toho měl dost. Ano, věděl, že bez magie je téměř bezmocný. Ano, věděl, že se svým zraněním by měl v boji minimální šanci na výhru, ale ten spratek sakra neměl právo mu to všechno připomínat a odsouvat ho na druhou kolej! On byl tady jediný dospělý, on mohl rozhodovat, co se bude dělat a co ne! „A co chcete dělat, Pottere?“ utrhl se na něho šeptem a levou rukou mu semkl košili u krku. „Podívejte se, v jakým jsme srabu! Jsme uprostřed Zapovězenýho lesa a na krku máme třicet mrňat, který při prvním náznaku nebezpečí začnou řvát a rozutečou se. A k tomu tu máš nějakejch deset těch svejch ochránců, kteří sice dokážou pošetile mávat hůlkou, ale to je jim v tuhle chvíli úplně na nic. O nebezpečí nebo o boji neví vůbec nic!“ sykl mu do tváře. „Takže buďto je tu teďka všechny necháte napospas nebo se odtud pokusíte dostat pryč. Protože jestli tu zůstaneme až se večer setmí, tak už se připravte jen na sčítání mrtvol,“ dodal a konečně mladíka pustil. Ten chvíli hledal ztracenou řeč. „Půjdu já,“ řekl nakonec. „Nechte si ty svoje hrdinský skutky, až o ně bude někdo stát!“ odsekl Snape a vydal se pryč. „Zatraceně, Snape, my Vás potřebujeme!“ křikl za ním Harry. Copak vážně musí kleknout na kolena a políbit mu lem hábitu, aby ho tenhle zatracenej chlap začal poslouchat? Ano, věděl, že by Snape mohl z fleku být jeho otec, věděl, že nemá ani zdaleka tolik zkušeností jako on sám, věděl, že nezažil skutečný boj, ale sakra věděl, co dělá! Teda, alespoň si to myslel. „A mrtvej nám jste k ničemu,“ dodal, když se na něj Snape překvapeně otočil. „Zapomněl jste na profesore Snape!“ snažil se Severus zachovat dekorum. „Jděte do hajzlu,“ odtušil Harry. „Dovolte, abych vám připomněl, že byste musel být můj profesor, abych vás tak oslovoval, jenže profesorství není bez učení a učení není bez školy. Smiřte se s tím,“ dodal. Snape ho sice probodl mrazivým pohledem, ale neměl k tomu, co říct. „Takže teďka se vrátíte zpátky a domluvíme se, co dál… Nepřerušujte mě! Půjdeme my. Pokusíme se zjistit, jestli se kolem Bradavic ještě potloukají Smrtijedi a pokud ne, vrátíme se a odvedeme všechny zpátky. Když to půjde dobře, ještě než zapadne slunce budou všichni v bezpečí v Prasinkách.“ „Půjdu já.“ Harry zavrtěl hlavou. „Jestli mermomocí chcete, tak prosím. Ale ne sám!“ Jeho pevný tón vzal Snapeovi i chuť k dalšímu dohadování. Neodpustil si sice nějakou tu vrčivou poznámku, ale jinak poslušně následoval mladého vůdce do prozatímního úkrytu. „Hej, všichni, poslouchejte mě!“ ozval se Harry hlasitě, jakmile vlezli dovnitř. „HEJ!“ napodruhé už se hluk pomalu utišil. „Fajn. Takže věc se má asi takhle. Dokázali jsme se dostat z Bradavic až sem a utéct Smrtijedům, ale zůstat tady nemůžeme. Tady mezi skalama jsme zatím v bezpečí, ale je nutné se dostat pryč. Takže já společně s… Tomem, Gregem, Elisou a Ronem,“ ukázal na několik starších studentů, kteří mu odpověděli přikývnutím, „se vrátíme zpátky a přesvědčíme se, že už nehrozí žádné nebezpečí. Pokud tomu tak bude, vrátíme se pro vás ostatní. Zatím zůstaňte tady. Nebojte, zůstane tu s vámi profesor Snape…“ Tak tohle je podpásovka, Pottere! „… a dohlídne na raněné. Za chvíli jsme zpátky a když všechno půjde, do večera budete všichni doma,“ dodal a otočil se k profesorovi, který ho právě zavraždil pohledem. „Pardon, ale tady budete užitečnější,“ omluvil se tak, že to vůbec neznělo jako omluva, a se skupinou se vydal ven z úkrytu. „Mimochodem, o tom, že nemůžou kouzlit jim řekněte, až odejdeme.“ „Proč jste jim to neřekl sám?“ nadhodil Snape sarkasticky. „Někteří z nich by nás nepustili. Řekli by, že to je sebevražda.“ „Alespoň bych zjistil, s kým sdílím stejný názor,“ neodpustil si Snape. Harry se lehce ušklíbl a otočil se ke své skupině. Chvíli si mezi sebou podávali všelijaké nože, ostny a kdoví co ještě, co ve spěchu někde popadli jako případnou zbraň, a po chvíli už zmizeli v houštině. Měl jsem jít s nima!
*** „Řekl jsem ne! Nesmíte pít vodu z Černýho jezera!“ utrhl se Snape na studenty, kteří se dost vehementně dožadovali trochy vody. „A proč ne? Je to jenom voda a my máme žízeň. Co máme dělat, když si nic nemůžeme vyčarovat?“ vztekal se jeden páťák a bylo na něm vidět, že nezná jediný důvod, proč by měl Snapea poslouchat. „Pane Vreckine,“ začal profesor tónem, který vždy používal v hodinách, „Černé jezero se nejmenuje Černé proto, že měl ten, kdo ho pojmenoval, tuhle barvu rád,“ zavrčel, „jmenuje se tak proto, že má v sobě dost magického potenciálu na to, aby vás jediný lok stál ten Váš ubohej a nanicovatej život. A pokud vám moje argumenty nestačí, tak se stačí podívat na fakt, že ač je tohle jezero jediná voda široko daleko, tak je velice podivné, že se v celém jeho okolí nenalézá jediný živočich nebo rostlina, která by z něj čerpala svoji vláhu. Je to pro Vás dostatečný důvod proto, abyste se přestal dohadovat?!“ Mladík zmlkl. Nejistě se rozhlédl a musel uznat, že muž má pravdu. Všude kolem byly jen kameny, žádná tráva v bezprostředním okolí hladiny. „Mám žízeň,“ řekl nakonec kajícně. „Ujišťuju vás, že nejste sám!“ odsekl Snape a odkráčel do dostatečné vzdálenosti od týhle TT. Tlupy tupců. Sedl si na místo, kde mohl pozoroval dění kolem a unaveně opřel hlavu o kámen za sebou. V levačce sevřel pěkně tlustý klacek, zatímco pravačka už mu krásně přituhla k tělu. Nasucho polkl. Měl strašnou žízeň. Jazyk se mu lepil na patro a ta lesklá hladina ho lákala jako červená barva býka. Ale věděl, že nesmí. Za pár hodin se snad napije čiré vody… nebo snad i džusu, piva či dokonce dobrého vína. Sevřel oči a lehce si olízl suché rty. „Máte horečku,“ objevila se mu na čele čísi ruka. Stočil oči na Grangerovou a zase je zavřel. „Nic mi není.“ „Ukažte tu ruku.“ Aniž by čekala na jeho odpověď, odtáhla mu ruku od těla, div nevykřikl bolestí. A to se snažila být jemná. Ne, že by paže bolela, ale těch pár hodin stačilo k tomu, aby mu rameno zatuhlo. Omluvně se na něho usmála a pomohla mu vysvléknout se z hábitu a poté i z košile. Možná se chtěl bránit, ale nedala mu k tomu možnost. Potom už mu bylo jedno, že mu paži prohmatává a po hmatu zkouší najít zlomeninu. „Tam někde,“ oznámil jí, když sjela prsty na předloktí. Ještě chvíli hledala. „Nezdá se, že by to bylo vyhozený. Snad to sroste bez pomoci,“ řekla. Přiložila mu k ruce vhodně zahnutý klacík a začala mu ji čímsi odmotávat. „Kde jste to vzala?“ zvedl podezřívavě obočí, když uviděl kus bílého plátna, kterým mu ruku ovazovala. „Pár jedinců oželelo košile,“ vysvětlila a zakousla se do látky, aby se jí lépe roztrhla a ona mohla konec zavázat. „Předkloňte se,“ řekla ještě a sama si ho nadzvedla, aby mu okolo krku přetáhla pruh látky, na který mu po chvíli, i přes jeho protesty, že není žádný invalida, zavěsila ruku. „Vypijte to,“ podala mu ještě jednu lahvičku z jeho lektvarové sbírky. Oči mu zazářily, když uviděl trochu tekutiny. Jeho postavení mu však říkalo, že musí odmítnout. „Nechci. Nepotřebuju to. Není to tak hrozný,“ zavrtěl hlavou. „Jste zraněný, jste po šoku a naprosto dehydrovaný, vypijte to,“ řekla pevně. „Je to na povzbuzení. A tenhle lektvar i udržuje vodu v těle.“ „Dejte to jim.“ Rozhlédla se po ostatních a když se ujistila, že jí nikdo nesleduje, naklonila se blíž. „Vím, že máme nedostatek vody, ale oni to zvládnou. Vás potřebujeme ve formě. Vypijte to.“ Možná chtěl argumentovat proti, ale už podruhé za ten den nenašel důvod k další při. Poslušně vypil lektvar a vychutnával si každý doušek, který mu prošel hrdlem. *** Postával u vchodu mezi dvěma kameny, které zakrývaly jejich útočiště a pozoroval dva mladíky, kteří hlídkovali opodál. Přes koruny stromů sem dopadalo pozdní slunce. Brzo zapadne a jejich skupina se ještě nevrátila. Nerad si to přiznával, ale měl o ně strach. Tedy spíš už panickou hrůzu, protože se muselo něco stát. K hradu to bylo míli, maximálně dvě. Ale i kdyby šli hlemýždím tempem, museli by být do dvou hodin zpět. Jenže už to bylo hodin alespoň pět. Začínal se smiřovat s tím, že se nevrátí, ale rozhodně se nedokázal smířit s tím, že to on je nechal jít, že to on měl za ně odpovědnost, že to on teď má na krku ten zbytek TT tady. „Už to bude skoro pět hodin,“ ozvalo se za ním rozechvěle. Hermiona se tu objevila už alespoň po dvacáté, aby vyhlížela svoje přátele. „Už měli být dávno zpátky,“ hlesla. Sledoval, jak se chvěje a její oko opouští první slza, ale nevěděl, co na to říct.
„Co když se jim něco stalo? Co když je napadli Smrtijedi nebo… nebo…,“ hlesla a otočila se na něj jako kdyby u něho hledala ujištění, že se vrátí v pořádku zpátky… že se jen někde zdrželi. Bohužel, vybrala si na to špatnou osobu. „Nebudu vám lhát, slečno Grangerová, ale je velká pravděpodobnost, že už se nikdo z nich nevrátí.“ Věděla to, ale slyšet to, byly dvě naprosto rozdílné věci. Jako by tohle stačilo k tomu, aby jí došla celá ta strašná skutečnost, spustila zoufalý pláč, a i když se ho snažila z počátku tišit, nepomohlo to. „Ne… ne…“ Nechal jí sklouznout po kameni na zem a vrátil se k ostatním. Bylo načase připravit se na nejhorší. „Pane Fishbone, pane Renhisi,“ došel ke dvěma mladíkům na hlídce. Oba se na něj otočili a teprve teď si Snape všiml, že jednomu z nich se táhle pruh zaschlé krve od ucha až po bradu a druhý má poškrábanou ruku jako kdyby jí přejel přes ostnatý drát. „Pane profesore, proč se nevrací?“ zeptal se ten s šrámem na tváři. „Kdybych to věděl, pane Fishbone, tak bychom tu na ně nemuseli čekat,“ odvětil. Mladík přikývl a sklopil hlavu. „Co budeme dělat?“ zeptal se po chvíli. Snape neodpověděl hned. „Budeme tu nejspíš muset zůstat přes noc.“ „Cože?!“ vydechli oba i další tři, kteří se k nim připojili. „Netvařte se tak nechápavě. Máte snad jiný nápad?“ „Ale… ale… říkali jste, že.. že do večera budeme doma.“ „Tenhle slib vám dal pan Potter,“ oznámil mu Snape. „Vidíte ho tu snad někde?“ dodal a ukázal kolem sebe. Sice jednou paží, ale účinek to mělo. „A proč…,“ ozval se jeden mladík nesměle. „Proč se nevrátíme ke škole?“ hlesl. „Kdyby to šlo, tak by se pan Potter se svou skupinou už nejspíš vrátil, nemyslíte? To, že se nevrátili znamená, že je na cestě nějaká překážka, ale jelikož tu je dalších padesát dětí, nemůžeme tam jít všichni ani je tady nechat. A vyslat další výzvědný tým je pitomost!“ odsekl poslední slovo a čekal, zda se ještě někdo opováží mít námitky. Nastalo mezi nimi ticho. „Oheň.“ „Prosím?“ otočil se na mladíky s pískovými vlasy na ramena. „Potřebujeme oheň. Jedině tak tu přežijeme noc.“ „Chcete na sebe přilákat víc pozornosti, než teď?“ odsekl Snape. „I když připoutáme pozornost, je oheň něco, čeho se většina zvířat i v tady v lese bojí,“ vysvětlil. „Já s Johnem souhlasím.“ „A jak ho chcete získat, když nemůžeme kouzlit?“ neodpustil si Snape kousavě. Dva mladíci si vyměnili široké úsměvy. „To nechte na nás. Kluci, pro dřevo. A hodně!“ rozkázali ostatním a ti bez remcání přikývli. „Počkejte!“ zarazil je Snape. „Chcete se jen tak potulovat po Zapovězeným lese?!“ zavrčel. „Jinou šanci nemáme! Potřebujeme dřevo!“ otočil se na něj Fishbone. „Potřebujeme ho!“ Měl sto chutí říct, že nikam nepůjdou. „Držte se pohromadě a v dohledu. A koukejte dávat pozor, jestli to, co budete brát, bude vážně dřevěný a ne živý!“ zavrčel nakonec, než se rozptýlili mezi stromy. A dávejte na sebe sakra pozor! „Trawisi? Půjč mi brejle,“ přiklekl mladík s jizvou na tváři k jednomu mladšímu studentovi a stáhl mu brýle, než stačil odpovědět. Potom už Snape mohl jen sledovat, jak společně se svým spolužákem natáčí brýle k slábnoucímu slunci a něco pod ně neustále strkají. „To slunce už je moc slabý.“ „Ale houby!“ mínil Fishbonův kamarád a v další chvíli se mu pod rukou zavlnil slabounký sloupec dýmu. „Hlavně to nezadusit… hlavně to nezadusit….“ Za několik minut jim pod rukama praskal malý ohýnek. Jak to kruci udělali? Bez kouzel? „Už se tomu brejlounovi nikdy nebudu smát,“ ušklíbl se mladík a lehce políbil černé obroučky. *** „Grangerová!“ zahřměl Snapeův naštvaný hlas do tmy, když vylezl z jejich přístřešku a zjistil, že venku před vchodem plápolá vysoký plamen. „A takhle zářící nápis - KRMENÍ ZDE, byste sem dát nechtěla?!“ V záři plamenů viděl, jak na něho hodila zhnusený pohled, ale poté se opět otočila zády k němu a zahleděla se do tmy. Seděla opřená o kámen s nohama pod bradou a čekala. „Musí vědět, kam se mají vrátit,“ řekla nakonec chladně. Vypustil páru. „Zatraceně, copak nechápete, že už se nevrátí?!“ ucedil k ní, ale to říkat opravdu neměl. V další chvíli stála přímo proti němu a on měl co dělat, aby se pod její ranou do hrudníku neskácel přímo do ohně. „Vy hnusnej sobeckej hajzle! To, že vy nemáte žádný přátele, o který byste mohl mít strach, ještě neznamená, že musíte ty svoje jedy prskat i na nás!“ vřískla na něho a neustále do něho strkala. Chtěl jí v tom zabránit, ale ona měla jednu ruku navíc. Nakonec se mu jí podařilo přeci jen přitisknout k sobě a dlaní jí zacpat tu její nevymáchanou pusu.
„Buďte zticha nebo…“ Zazmítala sebou a vydala naštvané skučení. „Řekl jsem, buďte zticha!“ naléhal na ní šeptem a tentokrát poslechla. Nic neříkal, jen poslouchal a brzy pochopila proč. Nedaleko od nich se něco pohybovalo… a blížilo se to k nim.
Kapitola 3. - V bezpečí číhá nebezpečí Pustil jí ze sevření a zvedl ze země připravený kus klacku, který byl dostatečně silný, aby mohl ublížit a zároveň vhodný, aby ho udržel i levou rukou. Dívka ho napodobila, do jedné ruky zvedla silnou hůl a v druhé sevřela velký kámen, připravena k útoku. „Grangerová, zmizte!“ sykl k ní. „Ani mě nehne!“ odvětila a znělo to mnohem víc přesvědčivě, než jak se cítila. „Zatraceně, ženská, neštvěte mě a…“ „Já jsem ženská a vy jste invalida, tak buďte zticha!“ „Nechte toho oba!“ ozvalo se kousek od nich zasyčení od druhé hlídky. Probodli se naštvanými pohledy a radši zmlkli. Ještě že je okřikli, jinak by Snape vehementně bránil své ego. Co si to pískle vlastně myslí?! Nastala chvíle nejistého ticha. Všichni stáli jako přimražení a připravení na útok. Vzduch se dal krájet, nejistota rostla s každou vteřinou… s každým krokem, o který se to cosi přiblížilo… s každým úderem srdce. Blížilo se to… už zbývalo jen pár metrů a bude to u nich, bude to v dosahu světla a oni se budou moci podívat s čím mají tu čest… ještě pár kroků a… „Hodláte tu pořádat pálení čarodějnic nebo si jen opíkáte buřty?“ ozvalo se ze tmy a kdyby to bylo možné, řekl by Snape, že slyšel, jak se zem otřásla od kamenů, které všem spadly ze srdce. „Harry!“ vrhla se dívka svému kamarádovi okolo krku jakoby ho neviděla snad léta (div ho tou holí nepřetáhla po hlavě). „Měli jsme o vás takovej strach. Kde jste byli?!“ „Pak všechno řekneme,“ věnoval jí jeden úsměv, ale i v tom slabém světle bylo znát, že do upřímného má hodně daleko. Za ním se objevil zbytek skupiny a Hermiona stiskla v náruči i svého zrzavého přítele. „Kde je pan Green?“ zeptal se Snape, když si se zatrnutím uvědomil, že 3 + Potter opravdu není pět. Vyměnili si nejisté pohledy, ale poté černovlasý mladík jen zavrtěl hlavou. „Nevíme. Ztratil se,“ hlesl. „Jak to myslíte, že se ztratil?!“ vypálil na něj Snape ledově, ale místo odpovědi mu přišlo jen kajícné zavrtění hlavou. „Vy jste ho nechali jít samotnýho? Neříkal jsem vám, abyste se drželi pohromadě?!“ vztekal se a bylo mu úplně jedno, že musí být slyšet na míle daleko. Měl zlost! Takovou zlost, že se málem zalknul. Jak to mohli dopustit? Jak ho mohli nechat jít samotnýho? Jak ho mohli někde nechat? Jak je ON mohl nechat jít samotný! „Nešel sám,“ hlesl po chvíli Ron. „Šel s námi. Pořád byl za mnou, celou dobu a pak najednou…,“ zarazil se, nevěděl, jak má pokračovat, „prostě zmizel…. Najednou jsem se otočil a on tam nebyl,“ dodal. „Volali jsme ho, vraceli jsme se kvůli němu, ale on…,“ nedokončil druhý. Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu jako těžká mračna před bouří. Snape zatnul zuby. Měl sto chutí je seřvat na tři doby a měl ještě větší chuť se prostě sebrat a jít toho pacholka hledat, dokud má alespoň malinkou šanci na přežití. Jenže bohužel taky věděl, že bez kouzel měl on sám na přežití stejně velké šance jako zbytek těch dětí tady. A se svým zraněním ještě menší. Nesnáším bezmoc! „A co se teda stalo?“ dostal ze sebe po chvíli. „Kde jste byli tak dlouho?“ Prohlédl si všechny a nakonec skončil pohledem na černovlasém mladíkovi. Ani tentokrát nepřišla odpověď okamžitě. Harry chvíli hleděl do země a pak zuboženě vydechl. „Kluci, běžte dovnitř, já to tady vyřídím,“ otočil se na své kamarády. „Harry!“ „Ale no tak,“ zabručeli. Neznělo to uraženě, spíš nechtěli, aby tu on zůstával, zatímco oni si půjdou lehnout. „Kluci, máte toho dost, nemá cenu, abychom tu zůstávali všichni. Běžte si lehnout a v noci vás vzbudíme na hlídku. Já to tady zvládnu.“ Zamručeli v odpověď a ztratili se v dočasném přístřeší. Snapea napadlo, jak je Potter donutil, aby ho skutečně brali jako vůdce a poslouchali ho téměř na slovo, ale věděl, že se na to nejspíš nikdy nezeptá. Stáli proti sobě a jediný, kdo zůstal v doslechu byli Potterovi dva věrní kumpáni - kumpán a kumpánka. „Smrtijedi?“ promluvil jako první Snape, když se mladík neměl k začátku mluvení. Zavrtěl hlavou. „Po těch tam nebylo ani památky.“ „Tak co se děje?!“ zavrčel. To to z něho mám páčit?! Násilím?
„Bariéra,“ řekl prostě Harry a poprvé se na profesora pořádně podíval. Ano, prostě to řečeno bylo, ale nevysvětlilo to vůbec nic. „Bradavická bariéra? Ta měla přeci dávno zmizet.“ „Bradavická ne, tedy alespoň si to nemyslím,“ opravil se Harry, „Bradavice se potopily do jezera, nedaleko od břehu je vidět jenom vršek Severní věže. Všude kolem je jinak jen voda a spálená zem. Tady se jedná o jinou bariéru,“ na chvíli se odmlčel. „Pár metrů od hranice lesa je neproniknutelná hráz. Nedá se přes ni přejít. Je to jako sklo… rozžhavené sklo… Tom si o to pěkně popálil ruku,“ kývl směrem k přístřešku a odmlčel se. „Oddělila nás od školy i od ostatních částí. Co jsme viděli, tak Prasinky mají stejný problém, jenže ani tam se nedostaneme, zkoušeli jsme to. V tuhle chvíli nic nemůže dovnitř… ani ven.“ „Určitě to musí jít nějak obejít,“ nadhodil Snape možnou alternativu. „Možný to je,“ připustil mladík. „Jenže nevíme kde ani jak. Když jsme zjistili, že neprojdeme, rozdělili jsme se na dvě skupiny a každá šla na jednu stranu podle bariéry. Proto jsme se tak zdrželi, hledali jsme cestu ven,“ vysvětlil, „jenže ani na jedný straně ta bariéra nekončí. Jde pořád podél hranice a potom se zanořuje hlouběji do lesa.“ „Takže,“ srovnával si to Snape v hlavě, „vy mi tvrdíte, že Zapovězený les teď kryje jedna ohromná bariéra?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Myslím si, že ta vlna… ať už ji Smrtijedi vyčarovali z jakéhokoliv důvodu, vytvořila okolo Bradavic ochrannou bariéru. Bradavice samotné pod krytím nejsou, ale všechno okolo ano. Jako pojištění, že se do bezprostřední blízkosti hradu nikdo nedostane. Bohužel, my uvízli v tý chráněný hranici. A cesta zpátky není…,“ dodal a v další chvíli by přísahal, že Snape zbledl o několik odstínů. Určitě to jen špatně chápu… určitě to jen špatně chápu… „Chcete říct,“ vydechl po chvíli, „že jediná cesta odtud… vede hlouběji do lesa?“ dostal ze sebe a doufal, že to opravdu jen špatně pochopil. Bohužel, naivitu ztratil někdy okolo desátého roku života. „Já to říct nechci,“ zavrtěl hlavou Harry a bylo znát, že i on si skutečnou absurdnost téhle situace taky uvědomuje. „Ale je to tak…“ Pevně sevřel oči a opřel se o kámen za sebou. Jestli si ještě před několika minutami myslel, že jsou v pořádným srabu, nevěděl, co si o tom má myslet teď. Jsou uvězněni v Zapovězeném lese a jediný možný, ale ne jistý únik byly hlubiny tohohle území, kam normální člověk nevleze ani pod imperiem natož z vlastní šílený vůle. A ke všemu s touhle tlupou! A on byl na to sám. A bez magie! Zoufale si přejel dlaní po tváři, z tohohle se už nedostanou. „Musíme… Musíme hlouběji do lesa,“ ozvala se náhle Hermiona roztřeseně, čímž na sebe upoutala pozornost obou mužů. Celá se chvěla a hlas se jí třásl, ale přesto stála vedle nich rozhodnuta pomoci. „No výborně, další skvělý nápad, Grangerová!“ pronesl Snape jízlivě. „Máte ještě nějaký vynikající plán, jak nás všechny zabít?!“ „Je to jediná možnost!“ odsekla mu stejným tónem. Ale v jejím hlasu bylo něco zvláštního, něco co donutilo Snape i Harryho jí nepřerušovat. „Ta… ta bariéra,“ pokračovala roztřeseně, „tu nezpůsobili Smrtijedi. Ale Bradavice.“ „Bradavice?“ „Magie hradu,“ přikývla. „Je to ochranný zařízení, poslední bezpečnostní opatření, které je aktivované pouze v největší nouzi.“ „MY jsme teďka v největší nouzi,“ připomněl jí Snape. „Ale taky jsme na pozici nepřátel,“ protiargumentovala. Nechápal. „Někde jsem to četla… jenom zmínku o tom…,“ vysvětlila a promnula si ruce, které se jí začaly podivně potit. „To kouzlo je postaveno tak, že v případě, že by byla škola napadena a zničena určitá část hradu, aktivuje se tohle kouzlo, které způsobí odříznutí nepřátel od hradu, z jeho bezprostřední blízkosti. Taky má nejspíš za následek, že nepřátelé přijdou o magii a schopnost se přemísťovat… zatímco ti, kteří jsou v Bradavicích, těm jejich magická moc zůstane, stejně jako schopnost přemísťovat se.“ Odmlčela se. „Jenže my jsme tady, v lese… a proto…“ „Proto se nemůžeme dostat k Bradavicím, proto nemůžeme čarovat,“ doplnil Harry a promnul si unavené oči. „Co to je ale za kouzlo? Neslyšel jsem o něm. Jak se dá zrušit?“ vyzvídal Snape. „Nedá,“ řekla prostě. „Tedy alespoň ne odtud, ne nikdo z nás. To kouzlo vymysleli zakladatelé a také byli jediní, kteří ho kdy použili. Na jednu stranu to je funkce dokonalé ochrany školy, ale na druhou…“ „…je to dost debilní ochrana, když nepočítá, že by se i obyvatelé hradu mohli dostat za hranice bariéry!“ zavrčel Snape. „To byla náhoda. Oni počítali s tím, že by se nepřítel pokoušel Bradavice zničit, jenže to Smrtijedi neudělali. Oni je nezničili, jenom je … potopili. Proto se ta ochrana aktivovala tak pozdě… proto nás zastihla až tady v lese. A jediná možnost, jak z toho ven, je dostat se mimo ochranné pásmo hradu,“ dodala do nastalého ticha. „Do lesa,“ upřesnil Harry. Sklopil hlavu a sevřel oči. Nechtěl se zeptat, nechtěl vědět, nechtěl…. „Jak hluboko?“ Pokrčila rameny a mlčela. „Nemám tušení. Pár mil… nebo možná pár desítek.“ Její hlas byl sotva slyšet.
„Pár desítek mil do nitra Zapovězeného lesa?“ vydechl Snape téměř se smíchem. „Děláte si legraci?!“ Zavrtění hlavou. „Je to jediná možnost.“ Tak tohle bylo i na něj moc. Pevně sevřel oči a promnul si spánky, ve kterých mu začala tepat krev. Už mu zase přicházela migréna, ale věděl, že téhle se jen tak nezbaví. Pár mil do lesa, to snad nemůžou myslet vážně! Dělaj si ze mě srandu! Já vím, že jsem na ně celý ty léta byl hnusnej, ale tyhle blbý fórky si snad ani já nezasloužím. Že ne? No dobrá, možná trochu jo, ale sakra ať toho nechají, já mám taky nervy jenom jedny. A ty zrovna teďka dostávají pěkně zabrat… Do lesa… několik mil… bez magie a s tlupou tupců jako bonus navíc! Mám se začít smát? Ale ono to vážně není vtipný! Vlastně si ani nevšiml, že zůstal sám. Seděl před úkrytem opřený o veliký balvan a zíral před sebe. Teprve, když se z úkrytu ozval křik a pláč, došlo mu, že Potter zřejmě pověděl svůj plán tý TT dole. Panika začala. Jestli mám buď z týhle bandy zešílet nebo mě má roztrhat nějaká obluda z temnot lesa, volím tu míň bolestivou variantu. Postavil se na nohy a oprášil si hábit. Beru tu obludu z temnot. *** Přihodil do ohně trochu chrastí, aby nevyhasl, a zahleděl se do jeho plamenů. Nikdy nebyl zbabělec, zvláště za roky služby u temného pána se ledacos naučil. Nebezpečí mu nevadilo a panice taky nepropadal zrovna snadno… ale sakra, tady měl zodpovědnost za padesát dětí a k tomu nulovou pravděpodobnost na přežití! Jednoho už ztratili… a to tu byli pár hodin. Co bude potom? Za hodinu? Za deset? Za den, týden… Merlin ví, jak dlouho tady budou muset zůstat. Jenže on ani neviděl cestu ven. Cesta hlouběji bylo bláznovství, zůstat byla sebevražda! Kdyby tady na to nebyl sám… kdyby tu nebyly ty mrňata… kdyby měl magii.. kdyby… Ano, kdyby! Ohniště zapraskalo. Už bylo lépe skryto před všetečnýma očima lesa, ale stále ho alespoň trochu hřálo a osvětlovalo. Kromě slabého praskání nebylo z lesa slyšet absolutně nic. Znervózňovalo ho to. Každý les byl v noci tiše hučící, plný sovího houkání a šustění větru ve větvích… jenže tady se neozvalo ani zašelestění. A pokud ano, tak to mělo naprosto opačný efekt, než by to mělo mít. Vzbuzovalo to pocit nebezpečí. Skoro nadskočil, když se něco pohnulo těsně za ním. V další chvíli mu sice ihned došlo, že to je nějaký student, ale přesto se mu rozbušilo srdce. Samozřejmě na sobě nedal nic znát a příčinu svého zrychleného tepu by nepřiznal ani pod imperiem. „Grangerová, zalezte zpátky!“ zavrčel, když kolem něho dívka prošla a zastavila se ještě o kus dál až mimo dosah světla ohňů. Neposlechla ho. Stála v temnotě a poslouchala. „Neslyšela jste?“ „Slyšela,“ otočila se na něj. „V tomhle tichu opravdu nejdete přeslechnout.“ „Tak buďte tak laskavá a poslechněte mě!“ Okázale ho ignorovala. „Slečno Grangerová, okamžitě zapadněte zpátky do bezpečí, nehodlám někde po lese shánět vaše ostatky!“ Neposlouchala ho. „Padejte zpátky nebo…,“ už se pomalu zvedal, vzteky rudý až za ušima. „Nebo co? Strhnete mi body?“ prskla na něho vzdorně. Možná by i odešla, vlastně ho chtěla vystřídat, ale tím, jak na křičel, se mu ještě víc rozhodla vzdorovat. Ona si snad myslí, že když už nejsme ve škole, že mě nemusí poslouchat, spratek mrňavej! „Grangerová, kvaltujte okamžitě zpátky dovnitř nebo…“ „Hermiono,“ přerušil jeho vztekání klidný hlas a na dívčině rameni se objevila něčí dlaň. Harry se na ní slabě usmál a kývl směrem k přístřešku. „Běž k ostatním.“ „Harry,“ vzdorovala, ale naprosto klidně. Nenechal jí ani dokončit a lehce zakroutil hlavou. „Běž. Tady nic nesvedeš a ráno tě budeme potřebovat v použitelným stavu.“ Věděl, že jí ještě nepřesvědčil. „Ráno moudřejší večera,“ dodal a pevně jí stiskl rameno. Dlouho mu hleděla do očí, ale nakonec přeci jen přikývla a odešla za ostatními. Harry ji sledoval pohledem, dokud nezmizela mezi vyčnívajícími kameny a poté pohlédl na profesora. Snape mu pohled opětoval. Potter měl unavené oči a ve tváři uštvaný výraz, ale přesto se nezdálo, že by hodlal jít spát. Sklouzl po protějším kameni do sedu a promnul si bolestivě krk. „Nechcete si jít taky lehnout?“ zeptal se, i když mu byla odpověď předem jasná. Spíš to byla otázka ze slušnosti. „Tak starej ještě nejsem!“ odsekl Snape. Harry pokrčil rameny, očekával podobnou odpověď. „Spánek potřebujou všichni, už od dětství,“ pronesl téměř do větru a stále si snažil uvolnit si zatuhlou krční páteř. Nastalo ticho. „Jak to děláte?“ Tahle otázka Harryho zarazila uprostřed pohybu a neměl ani ponětí, že nebyl sám. Vlastně ani profesor nevěděl, co ho donutilo se zeptat. Nikdy nebyl zvědavý a pokud ano, dokázal to skrývat stejně dobře jako všechny ostatní emoce nebo byl schopen si odpověď najít sám… ale za dnešní den viděl tolik, že se zeptat prostě musel.
Teď abych si ukousnul jazyk! „Jak dělám co?“ otočil se na něj Harry nechápavě. Neodpověděl hned. Chvíli přemítal, co by se stalo, kdyby prostě řekl, že on se na nic neptal, a zachoval si tak svoji image… ale tuhle možnost brzy zahnal. Radši ze sebe udělá zvědavce než blbce. „Jak to děláte, že vás poslouchají?“ zeptal se do ticha a teprve po chvíli na mladíka upřel i pohled. „Na slovo.“ Ani od Harryho nepřišla odpověď ihned. Na jednu stranu ho překvapilo, že se Snape vůbec na něco takového zeptal, a na druhou stanu… vlastně to ani nevěděl. Ano, byl si vědom, že má u ostatních z Armády respekt, ale nikdy by neřekl, že by ho poslouchali na slovo… i když, vlastně možná ano. Neuvědomoval si to. „Já nevím,“ pokrčil rameny. Snape ho neustále pozoroval a ten pohled Harryho znervózňoval. „Prostě je jenom… beru,“ nadhodil. Nebyl si jistý, jestli to je právě tímhle, ale rozhodně by tomu dal alespoň část odpovědnosti. Snapeovi se to však tak úctyhodné nezdálo, protože si pohrdavě odfrkl. „Nebo je možná jenom nesrážím!“ dodal Harry naštvaně, ale nekřičel. „Zkuste to taky někdy!“ a zvedl se. „Hodláte mi radit, Pottere?“ „Jen jsem odpověděl, na co jste se ptal,“ odvětil Harry znovu klidně. „A pro začátek… ujišťuju vás, že řevem nic nevyřešíte. Akorát si je všechny poštvete proti sobě! A to bych řekl, že si teďka nemůžete moc dovolit.“ „Občas to není na škodu, když odmítají poslouchat!“ zavrčel Snape chladně. To mládě mi snad bude ještě radit! „A zkoušel jste je vůbec někdy poslouchat?“ nadhodil Harry stejným způsobem. Ještě chvíli pozoroval svého profesora, ale poté se raději vydal ke svým přátelům na další hlídkové stanoviště. *** Probral ho výkřik. Ne, že by spal… to se mu nepodařilo za celou noc, spíš mu díky tichu a očím upřeným do plamenů otupěly veškeré smysly a uvrhly ho do podivné apatie. Ani si neuvědomoval, jak dlouho už proti němu sedí Grangerová a teď zrovna zírá vystrašeně k úkrytu. V další chvíli už však stála na nohou a vteřinu na to zmizela mezi kameny. Ten výkřik totiž nepřicházel z lesa, ale přímo z přístřešku. Oba se okamžitě vřítili dovnitř a na sotva postřehnutelnou chvilku zůstali všichni překvapeně stát uprostřed skalnatého kruhu nad jehož zadní částí se v tuto chvíli tyčila ohromná a ne zrovna příjemně vyhlížející rostlina. Byla vysoká dva možná tři metry. Rudé okvětní plátky se lehce pohybovaly téměř jako při pohybu nádechu a její střed byl tvořen stovkami drobných trnů, které až příliš připomínali drobné zoubky. Ti vzdělanější věděli, že to není pouze zdání. Trnatka krvavá! U Zmijozela, tohle bude zlý! Snape zcela automaticky sáhl do hábitu a vytasil hůlku… ale bohužel, jeho snahy byly více než marné. Bylo to hloupé, ztrátové a zcela automatické… ale alespoň malá útěcha byla v tom, že nebyl jediný, kdo zcela závisel na tomto druhu zbraně. Okolo něho se objevilo asi dalších deset tasených hůlek. Tvrdý náraz na realitu, že opravdu nemohou používat hůlky, je zasáhl rychle, ale přesto to bylo velice pomalé. Masožravá květina už se zakousla do dalšího chodu a ani několik pohotově vyslaných kamenů, jí v tom nebylo schopno zabránit. Drobná dívenka byla vytržena z náruče starší sestry a její křik musel být slyšet na všechny strany. V tu chvíli ve všech ztuhla krev až do konečků prstů, nikdo nebyl schopen jediného pohybu. Sledovali jako ve zpomaleném filmu, jak se dívka zmítá v pevném sevření a z úst jí vychází zoufalý řev mísící se s podivnými chroupavými zvuky, které vydávala rostlina. Nenadálý řev však všechny dokonale probudil. Padli na kolena a pevně si sevřeli uši, aby unikli tomu šílenému ryku, které se vydralo rostlině z pomyslného krku, jakmile dívku doslova vyplivla ze sevření svých jedových okvětních plátků. Trnatka sebou zmítala, kroutila se a řvala jako umírající zvíře. Tedy spíše ještě hůř, její pištění se dalo přirovnat k siréně… ale desetkrát, stokrát horší. Všichni se drželi za uši a Snape měl pocit, že jestli to ihned nepřestane, tak se mu hlava bolestí rozskočí na dvě části! Kam se hrabaly jeho migrény. Rostlina sebou ještě několikrát bolestivě zazmítala, dvakrát sebou silně škubla a poté se sesunula podél skály na zem a zůstala ležet. Bez příčiny… Pozorně se podívali jeden na druhého a spustili ruce z uší. Nikdo přeci nic neudělal… nikdo se k ní ani nepřiblížil, tak jaktože… Teď nebyl čas na to hledat příčinu. Všichni se nahrnuli ke zraněné dívce, zatímco Armáda se s klacky v rukou pomalu začala přibližovat k rostlině, aby se přesvědčili, že už nehrozí nebezpečí. Byla však mrtvá, o tom nebylo pochyb, když se Potter dostal blíž a lehce do ní dloubl. „Je po ní,“ konstatoval a všem se očividně ulevilo. „Ale jak to…,“ šeptl a sehnul se k útočníkovi.
V tu chvíli už Snape klečel u dívky. Sundal z ní hábit a odhalil tak dívčino tělo poseté několika otisky rostlinných zubů. Dobře, vypláchnout vodou, pár lektvary zbavit jedu a lehkým mávnutím zacelit rány, bude v pořádku, bude… v hajzlu! Se zatrnutím si uvědomil, že nejenže nemají vodu, taky nemají ani kouzla na léčení a jediné, co jim zbývá, je několik lektvarů, o kterých ani nevěděl, zda je mají. „MICHELI!!!“ ozval se další zoufalý výkřik, který na sebe strhl všechnu pozornost. Mladá dívka klečela u mladíka, který se stejně jako dva další celou dobu nehnuli od skalní stěny a všichni si do té doby mysleli, že jsou to jen tak tvrdí spáči. Snape na ni pohlédl, utrhl dívce před sebou kus hábitu a přikryl ránu. „Držte to,“ otočil se na dívčinu sestru a urychleně se vydal k Michelovi a jeho přátelům. „Uhněte!“ odstrčil vzlykající dívku z cesty a přiklekl k tělu, aby ho mohl otočit k sobě. Jediný pohled do jejich modré tváře mu však zastavil dech i veškeré snahy o jejich oživení. Nemusel kontrolovat tep, nemusel hledat stopy krve… nemusel se dívat ani na ty drobné namodralé skvrnky po vniknutí jazýčku rostliny, kterým z nich pomalu vysála všechnu krev jako koktejl brčkem. Pevně sevřel oči, aby našel ztracenou rovnováhu. Nejenže tu měl holku plnou ran a jedu, které nejspíš nebude schopen ani v nejmenším pomoci, ale ještě ke všemu vedle něho ležela tři mrtvá těla dvou chlapců a jedné dívky, kteří ani netušili, že umírají, a ke všemu mu na krku visela pořádná panika. Která začne právě na tři… dva… jedna… „Oni jsou mrtvý!“ vydechl kdosi za ním. „Áááááááááááááááááááááááááááááááááá………..!!!!!!!!!!!!“ Křik, jaký se v tu chvíli rozlehl jeskyní, ho málem ohlušil. A to ani nemluvil o tom, že jeho uši ještě byly extrémně citlivé po tom útoku rostlinného ryku. Všichni pobíhali tam a sem. Několik se jich vrhlo k mrtvým tělům, zatímco zbytek se pokoušel dostat co nejdál z jejich blízkosti a utekl ven. „TICHO!“ Ne, to opravdu nebyl profesor, který si tímhle rozvibrováním hlasivek zjednal hrobové ztichnutí přerušované jen tišenými vzlyky. To mladá prefektka se vzdala týdenního nároku na mluvení a uklidnila tuhletu rozpanikařenou tlupu. „Řevem nic nespravíte, akorát sem přilákáte další nebezpečí,“ řekla jim a přejela všechny vážným pohledem. „Ani jim nevrátíte život,“ dodala. Dívka vedle ní několikrát zavzlykala, ale už nekřičela. „Všichni se přesunou támhle,“ navázal na ní Potter a ukázal na druhou stanu jeskyně. „Rozdělejte oheň, ten snad dokáže nebezpečí udržet v dostatečný vzdálenosti. Budeme vás hlídat, ale nikdo neopustí jeskyni a všichni budete poslouchat, je to jasný?!“ „Chránit?!“ vykřikla dívka sklánějící se nad svým bratrem, „chránit stejně jako doteď? Kvůli tomu vašemu chránění je brácha mrtvej, chápeš! JE MRTVEJ!“ křikla na něho s nenávistí a bolestí v hlase zároveň. Přitiskla se k mrtvého tělu a pevně ho sevřela v náručí, než ho začala smáčet proudy slz. „Na co si to hrajete,“ šeptla ještě, než se její hlas rozplynul do ztracena. „Na co…?“ Nastalo hrobové ticho. Všichni hleděli z jednoho na druhého, z druhého na Pottera. Ten však v tu chvíli zíral do země a vypadalo to, že by se teďka nejraději propadl do pekla a už tam zůstal. Ani profesor nevěděl, co má dělat. Na řešení podobných situací nikdy nebyl stavěný. U Voldemorta se nikdy utěšování neslušelo a za války to přenechával na jiných a nikdy se podobných výlevných scén neúčastnil. Byly většinou tak dojemné a sladké, že ještě týden by si nemusel sladit kávu. Tohle však bylo něco jiného… tady se za to cítil odpovědný a hlavně neměl kam utéct. „Profesore,“ otočila se na něj slečna Grangerová, „postarejte se o malou Fisharovou, lektvary jsou támhle,“ ukázala na hromádku naplněných mošen. Než stačil přikývnout nebo odseknout, otočila se k mladším spolužákům a nakázala jim, aby rozdělali ohně. Teprve nakonec se otočila na svého sklíčeného kamaráda. „Harry? Harry!“ upřel na ní prázdný pohled. „Postarej se o ochranu, rozděl všechny, jak uznáš za vhodné.“ Sevřel mokré oči. „Ne… ne… už ne. Já už nechci. Ona má pravdu, na co si to sakra hraju, nejsem žádnej ochránce ani…“ „Harry, sakra!“ zatřásla s ním naštvaně, „přestaň se litovat! Tomuhle jsi nemohl zabránit, ale teď tě potřebujeme!“ zatřásla s ním znovu. „Bez týhle ochrany nás umře ještě víc! Rozumíš?“ Po dlouhé chvíli přikývl. „Rone, vezmi si pět lidí a běž k zadní části. Petere, rozdělejte si oheň a obejděte okolí. Jen v těsný blízkosti!“ dodal pevně a do jeho hlasu se opět vrátila jistota, „opovažte se toulat někde daleko. Ty a ty, půjdete…“ Potter rozdal ještě několik rozkazů, když se náhle zarazil. Zamračeně se rozhlédl po okolí… doprava, doleva a znovu doprava. Zbledl. „Kde je Neville?!“
Kapitola 4. - Bez magie Všichni se podívali jeden na druhého, ale nikdo neodpověděl, nikdo nevěděl. „Kde je Neville?!“ zopakoval Potter ostře a odstrčil několik studentů, aby vyhlédl ven, jestli už jeho kamarád nestojí na hlídce. Nikde nikdo. „Kde je?! Kdo jste ho viděl naposledy?!“ Mlčeli. „Odpovězte!“ „Naposledy před tím útokem,“ ozval se Tom z páťáku. „na hlídce.“ „Kde?“ „No tam,“ ukázal k druhé straně a zarazil se. Odtud přeci přišla ta strašná rostlina, „…vzadu,“ dodal přiškrceně. Profesor mohl vidět, jak černovlasý mladík naprázdno polkl a lehce zbledl, než Toma odstrčil a vyběhl dozadu. „To ne…,“ šeptl. Snape vlil dívce do rány jeden slabý čistící lektvar a poté ji nechal v péči jejích kamarádek. Vydal se za skupinou mladíků, ale naštěstí měl dostatek duchapřítomnosti, aby jednomu mladíkovi vytrhl z ruky louč. Jakmile vyběhl zadním průlezem na okraj Černého jezera, nemusel chodit ani příliš daleko. Jen kus od něj byl srocený hlouček, který zkoumal cosi ležícího na zemi. Ne! Do hajzlu, další ne! Ihned se k nim vrhl a jakmile se přiblížil blíž, zahlédl na zemi se zmítajícího Logbottoma. Okamžitě odstrčil Weasleyho z cesty, někomu dalšímu vrazil do ruky louč a přiklekl k mladíkovi. Alespoň, že žije! pomyslel si, ale nebyl si jistý, jestli to skutečně je výhoda nebo zápor, protože se mu mladíkův stav ani trochu nelíbil. Choulil se na zemi, rukama šermoval okolo sebe a vůbec nevnímal okolí. Cosi nesrozumitelně mumlal, a když se mu Snape pořádně podíval do očí, viděl jen panenky, které s jasnou pravidelností mizely pod víčkem a ukazovaly pouze zakalené bělmo. „Co mu je?“ vydechl Harry vyděšeně a podíval se na profesora. „Kdybych to věděl, Pottere, tak…,“ začal chladně, ale nedokončil. Lehce otočil mladému bylinkáři hlavu a z pod jeho ucha setřel několik kapek tmavé tekutiny. Jediné promnutí mezi prsty ho ujistilo, že to je krev. „Co to…“ „Odneste ho dovnitř!“ rozkázal, než se mladý Potter stačil na něco zeptat. „Tady jsme moc na ráně,“ dodal a ani jeden z ochránců už se na nic neptal. Popadli vzpouzejícího Nevilla a odnesli ho dovnitř. „Pane,“ chytil ho ještě Harry, „co je mu?“ zeptal se s obavou. „Až to budu vědět, řeknu vám to,“ odbyl ho profesor a vydal se za svým pacientem. Ukázal studentům, aby ho dali na jeden plochý kámen v rohu, aby nebyl moc na očích, protože i tak už stačili vzbudit víc nejistoty a pozornosti než měl v úmyslu. Potom zarazil pochodeň vedle sebe mezi dva kameny a všechny ostatní vyhnal. „Pottere, pro vás to platí taky!“ „Ale… ale…“ „Žádné ale!“ utnul ho ihned podle starých zvyků. „Tady se budete akorát plíst!“ „Ale já… chci pomoct,“ dostal ze sebe nakonec. Najednou to nebyl vůdce, ale opět vyděšený student, bojící se o kamaráda, s roztřesenou bradou a strachem v očích. „Tady mi nepomůžete, Pottere,“ odvětil profesor, „ale jestli chcete přeci jen něco udělat…“ Nebyl si jistý, jestli o to má žádat právě Pottera, ale… „…odneste ta těla z očí. Nechci paniku ani nemoci.“ Zarazil se. Kvůli Nevillovi náhle zapomněl na ty mrtvé, ale o to tvrdší byl návrat na zem. Několikrát se nadechl, aby našel ztracenou rovnováhu. „Pohřbít?“ hlesl. Váhal. „Ne. Čím byste je chtěl pohřbít?“ nadhodil klidně. Vlastně ani on nevěděl, co s těly. „A ke všemu tady má i půda svoje zuby. Odneste je dozadu pod výčnělek, tam nebudou na očích. Ráno se uvidí.“ „Ráno,“ hlesl Harry přiškrceně, „kdo ví, co bude ráno.“ Odešel. Snape to nekomentoval. Jen těžko si připouštěl, že na situaci mají oba stejný názor. Vrátil se zpět k Nevillovi a snažil se ho uklidnit. Nedokázal však upoutat jeho pozornost. Chvíli jednou rukou luskal okolo uší, ale bez výsledku. Nakonec vytáhl jeden lektvar a nechal ho stéct do vyprahlého hrdla. *** Severus svíral v prstech zdravé ruky zářící pochodeň a se rty stáhnutými do tenké linky hleděl před sebe. Když ošetřoval toho otravného Longbotomovic kluka, měl chuť ho zabít, jakmile se probere, za tu jeho nehoráznou neopatrnost a stupiditu. Nějaký zadní hlásek mu však říkal, ať se nejdřív přesvědčí, že všechno není úplně naopak. Bohužel, bylo. Teď zrovna stál vzadu za jeskyní a hleděl na stonek masožravé rostliny, který byl přesně mezi dvěma pupeny odseknutý od kořenů, které se ještě teď kroutily opodál. Všude okolo zasychala vyteklá šťáva a pomalu rozleptávala matnou čepel, která ještě před několika hodinami patřila do výbavy učebny lektvarů.
Tuhle rostlinu šlo zabít jediným způsobem. Rozseknout jí mezi pupeny, na jediném místě, kdy její stonek nebyl chráněný silnými šupinami, ale pupenů jste se zároveň nesměli dotknout, jinak by vaše ruce byly poleptány a mohli byste se s nimi rovnou rozloučit. Tohle všechno však mohl vědět jen naprostý odborník přes byliny… Se zavrčením se otočil a vrátil se zpět do jeskyně. Ten antilektvarovej spratek jim zachránil životy! *** „Neville… Neville. Neville!“ „Neslyší vás.“ Harry málem nadskočil, když za uchem uslyšel ten ledový šepot. Otočil se na svého profesora a věnoval mu jeden nechápavý pohled. Chvíli čekal, jestli mu to bude vysvětleno, ale Snape nevypadal, že by měl něco takového v plánu. „Jak to myslíte, že mě neslyší?“ zeptal se Harry nejistě a podíval se na kamaráda, který ležel zabalený do hábitu jako do deky a okolo hlavy měl obtočen kus košile místo obvazu. „Jednoduše. Váš kamarád neslyší totiž nic.“ „Cože?“ vypálil Harry a nemohl uvěřit tomu, že Snape dokáže něco jako tohle říci s takovou klidností. Jako bys už na to nebyl zvyklý! „Chcete říct, že je hluchý?!“ „Ano,“ přikývl Snape klidně. „Má prasklé oba ušní bubínky. Jako jediný si totiž odmítl chránit sluch, když nám ostatním ten řev rval uši. A jelikož byl k rostlině nejblíž…,“ zbytek věty nechal vyset ve vzduchu. „Proto ta krev z uší.“ Harry bolestivě svraštil čelo. „Takže Neville už nikdy…“ „Za čas ano,“ přerušil ho profesor.. „Bubínky se dokážou vcelku velice dobře regenerovat, teď však potřebuje hlavně ticho a klid.“ „Klid,“ ušklíbl se Harry, ale jeho úsměv postrádal jakoukoliv známku pobavení. Byla to spíš bolest než co jiného. Klesl na nejbližší poražený kmen a opřel lokty o kolena. „Ještě něco, co nemáme?“ „Vzdáváte se nějak snadno, Pottere,“ pronesl Snape a zarazilo ho, jak moc netečně a ledově to zaznělo. Jako kdyby byli zpět v učebně lektvarů a ne uprostřed lesa. Harry k němu zvedl oči a zamračil se. No jo, jak mohl očekávat, že se k němu Snape přestane chovat jako k dítěti. Neměl však sílu na dohadování. „Jestli chcete pomoci, tak až se váš kamarád probudí, dejte mu lektvar na povzbuzení. Lektvary jsou támhle v brašně,“ ukázal za jeho rameno, „a jsou popsaný! Tak se to snažte nezvrtat!“ Harry cosi zavrčel v odpověď, ale než se stačil nadechnout, objevila se u nich Hermiona s dost vyděšeným výrazem v očích. „Profesore…,“ vydechla naléhavě. „Peggy, ona… ona…“ Nemusela dokončit, stačil mu jeho výraz, aby věděl, že je něco špatně. „Pottere, ani se odtud nehněte!“ zavrčel na mladíka, když následoval svoji studentku až ke kamennému lůžku, kde ležela jeho pokousaná pacientka. Severus zvedl překvapeně obočí, tohle ještě neviděl. „Co jste jí u Merlinovi brady dala?!“ křikl na dívku. „Bezoárový lektvar, co jinýho? Je to univerzální protijed!“ ohradila se Hermiona. „Grangerová, tohle by bezoárový lektvar nezpůsobil, zpackala jste to!“ zavrčel na ní Snape a přidržel dívku na kamenné lavici, když se namáhavě zvedla, aby se pokusila o lepší nádech. Mohl jen sledovat, jak dívka lape po kyslíku, okolo úst se jí vytvářejí drobné krvavé bublinky a rty má úplně… zelené. Ještě něco se mu však nelíbilo… buď se jeho smysly už dočista zbláznili nebo zde cítil zápach spáleného masa. „Co jste jí dala do tý rány?“ zeptal se a odhrnul kus košile, aby si prohlédl několik vnuknutí po drobných zoubcích. „Co jste jí tam vlila? Kyselinu?!“ zahřměl. „Cože?“ vydechla dívka vyděšeně. „Ne, jenom slabou dezinfekci, nic jinýho a…“ „Desinfekci?“ křikl jí přímo do tváře. Popadl jednu prázdnou lahvičku ležící u brašny a strčil ji přímo dívce pod nos. „Vidíte, co v tý lahvičce je za barvu? Je zelená! Jakou barvu má dezinfekční lektvar…“ „Já… já…“ „JAKOU?!“ „Světle fialovou,“ hlesla. „Ale… ale… dala jsem jí správný lektvar a…“ „Aha,“ utrousil, když se otočil zpět ke zraněné dívce, „to ty lahvičky se rozhodly vyměnit si vzájemně zbytky lektvarů,“ utrousil sarkasticky. „Profesore,“ hlesla dívka stojící nad svojí mladší sestrou a držící jí za ruku, „ale Hermiona jí skutečně do tý rány vlila červenou tekutinu.“ „Červenou?“ „Červenofialovou,“ přikývla slabě jako kdyby měla strach, že jí její profesor za její poznámku ukousne hlavu. Zarazil se. Podíval se na dívku, poté na slečnu Vševědoucí a nakonec na lahvičku, kterou si zvedl do výše očí, aby se v záři pochodně ujistil, že vidí správnou barvu. Jeho obočí se stáhlo, když… „Flakonky jsou popsané,“ ozvala se Hermiona, „řídila jsem se jak podle toho, tak podle toho, jak by ta látka měla vypadat. Přiznávám, bylo to světlejší než by mělo být… ale barva byla v normě a…“ Neposlouchal ji.
To nebylo možné. Lahvičky s lektvary si vždycky popisoval sám, byl na to až úchylný pedant! Nenechal dokonce ani ty potvůrky, aby mu s tím pomáhali během jejich trestů, na to jim nedával ani zdaleka tolik důvěry. Tak jak bylo možné, že v ruce svíral flakonek s popsaným desinfekčním lektvarem a naprosto rozdílnou tekutinou uvnitř. Přičichl ke zbytku látky a zamračil se ještě víc. Tenhle zápach znal, byla to totiž poslední fáze přípravy, ale on si byl jistý, že… Popadl flakonek od druhého lektvaru a řádně si ho prohlédl. Na dně se lesklo několik namodralých kapek i přesto, že lektvar měl být bezbarvý. V konečné fázi. „Podejte mi Stimulační lektvar,“ rozkázal Hermioně aniž by se na ní podíval. „Na co chcete…“ „Neslyšela jste?!“ Bez dalšího slova začala prohrabávat brašnu s lektvary, poté druhou a zkoumat jednotlivé nápisy na lahvičkami. Nakonec jí přeci jen našla, ale popis naprosto odporoval barvě i konzistenci. „Tady, ale…,“ zavrtěla hlavou a otočila jí na Snapea, který jí však zdánlivě ignoroval. „Profesore…“ „Budu hádat, světle zelená barva a hustá konzistence,“ popsal bezchybně obsah lahvičky a teprve poté se podíval na překvapenou dívku. „Co se děje?“ hlesla. „Najděte mi lektvar na zácpu a neptejte se mě proč!“ Neptala se. Vrátila se k přehrabování lahviček a byla si jistá, že čím rychleji ji najde, tím dřív dostane i odpovědi na otázky, které se jí rojily v hlavě. Jaké překvapení ji však čekalo, když vytáhla flakonek s lektvarem na střevní problémy, který měl obsahovat lehce nahnědlou kapalinu… a také jí obsahoval. „Je v pořádku,“ řekl Snape. Konstatování, ne otázka. „Jak jste to věděl?“ hlesla. Všichni ostatní, kteří je pozorovali hleděli stejně překvapeně jako ona. „Toho jsem se bál,“ vydechl pro sebe a přejel si rukou po tváři. „Je to jednoduché. Když se podíváte na všechny ty divné lektvary, zjistíte, že většina z nich vypadá přesně jako by právě byla v poslední fázi přípravy. Ve fázi, kdy následuje pouze několik kouzel, které buď zvýší, otočí nebo pouze udrží účinek lektvaru. Ve chvíli, kdy nám však úžasná bradavická ochrana vzala magický potenciál, zabavila ho i těmto lektvarům, které jsou na tom pošetilém mávání hůlkou bohužel závislé stejně jako my!“ neodpustil si kousavou poznámku. „Ten lektvar, který držíte v pravé ruce je však připravován bez použití magie. Pouze byliny a správný postup vaření, proto vypadá a účinkuje přesně tak, jak by měl… jestli chcete, klidně to ozkuste…“ Hermiona zírala na lahvičky ve svých dlaních a snažila se strávit vše, co bylo řečeno. „Chcete říci, že to, co jsem dala Peggy…“ „Proto byl ten lektvar světlejší… ztrácel magickou podstatu. Desinfekční lektvar bez poslední fáze vaření a kouzel je v podstatě jenom výtažek z rostlin, které spolu však velice silně reagují, proto ten zápach spáleného masa. A pokud odečtete magii od bezoárového lektvaru, zůstane vám…“ nadhodil a rozhlídl se kolem. Nikdo z těch, kdo je poslouchal, mu však nebyl schopen odpovědět. „No co je? Není to tak složitý! Bezoárový lektvar až na to, že bez posledních dvou fází a tím pádem bez účinků bezoáru!“ zavrčel chladně. Ne, nenaučili se nic! „Čistící prostředek na zlaté kotlíky,“ ozval se kdosi v davu. Že by černá ovce? Snape se otočil na mladíka a změřil ho ledovým pohledem. „Na to jste přišel jak?“ „Podle složení. Třezalka, prášek žulovce, drixie, sliz tlustočervů a míza… I když se to vaří rozdílně, složení je stejné,“ dodal slabě. „Freedne,“ ucedil chladně a udělal dva kroky ke studentovi, který se mírně přikrčil, „jestli tohle přežijeme, možná vás i nechám připustit ke zkouškám,“ odtušil a otočil se zpět ke slečně Grangerové. „Nalila jste do ní jeden z nejagresivnějších leštících prostředků, slečno Grangerová. Dobrá práce,“ ušklíbl se. „A teď…!“ náhle ztuhl jako přimražený. Možná za to mohla jedna nedávná vzpomínka, možná jeho citlivý sluch zaslechl to slaboulinké cinkání skla. Stačila mu vteřina, aby se přeřítil přes jejich dočasný příbytek mezi kameny na druhé straně, kde na jednom z plochých kamenů ležel jejich bylinkový zachránce a nad ním se s lahvičkou v ruce skláněl… „Pottere, jestli ten lektvar přiblížíte k Longbottomovi ještě o milimetr, urazím vám pazouru!“ Harry se zarazil v půlce pohybu a ani se nepohnul. Co jsem zase udělal? Jednou toho blba poslechnu a zase mě seřve? Že já se na to poslouchání nevykašlu…“ „Položte ten lektvar. Doufám, že jste mu ještě nic nedal, protože jestli ano, osobně vám tu lahvičku nacpu do chřtánu!“ Položil lektvar a změřil si profesora nechápavým pohledem. „Ale vždyť jste říkal, ať…“ „Vím dobře, co jsem říkal!“ ohradil se a vytrhl mu lektvar ruky. Jak čekal… stejně jako většina lektvarů vyššího stupně i tenhle projevoval ztrátu magických vlastností. „Máte štěstí,“ utrousil a vrátil lahvičku zpět do brašny. „Dělal jsem jen to, co jste řekl,“ bránil se Harry stále vykolejený tím náhlým vpádem lektvarového mága. „Neříkám, že ne! Ale pro příště… zkontrolujte si obsah nebo na to radši nasahejte,“ dodal Snape ledově, popadl brašnu a odnesl ji z dosahu. Odnesl všechny brašny z dosahu.
*** Rozednívalo se. Severus Snape se už po několikáté vydal na obhlídku celého přechodného útočiště. Všude byl klid. Alespoň zdánlivý a on nevěděl, jestli ho to uklidňuje nebo spíše znepokojuje. Minul poslední hlídku a vrátil se zpět do tábora. Okolo dohasínajícího ohniště sedělo několik postav, členů Armády. Opírali se jeden o druhého ve snaze nepoddat se spánku, hleděli do plamenů a zarytě mlčeli. Zrzavý mladík si klackem pohrával s oharky v ohništi, zatímco vedle sedící dívka podřimovala na rameni svému černovlasému kamarádovi. Harry se chtěl natáhnou pro další polena, ale zarazil se. Málem totiž shodil Hermionu dolů. Pomalu tedy zvedl ruku a aby dívku nevzbudil, nechal jí sklouznout do svého klína. Už skoro necítil rameno. Ron přes ní přehodil svůj hábit a nechali ji spát. „Jizva?“ optal se po chvíli Harryho, když viděl, jak si neustále mne čelo. Zvedl překvapeně oči. „Ne…. ne. Jen mě bolí hlava. Potřeboval bych se napít,“ dodal na vysvětlenou a snažil se nevnímat, jak se jeho tělo začalo vyrovnávat s dehydratací. A to byli bez jídla a vody teprve den. Co bude až… „Potřebovali bysme jídlo,“ ozval se po chvíli Tom sedící naproti. „A hlavně vodu.“ Všichni přikývli, ale nikdo to nekomentoval, byl to holý fakt. „Vím o jednom pramenu,“ hlesl po chvíli nejmladší z Weasleyů do větru. Snad i doufal, že ho nikdo nebude poslouchat. „Cože?“ vydechl Harry. „Jakým pramenu?“ „No, Modrej pramen, jestli jsi to někdy slyšel a…“ „Tady někde?“ „Asi dvě míle za Tetřeví skálou a…“ „Proč jsi to neřekl dřív?!“ „No… víš… není to zrovna blízko a…,“ ošíval se, „není to zrovna bezpečný tam jít.“ Harry se zamračil. „Kde je? Jak se tam dostaneme?“ „Jak se tam dostaneme odtud nevím, ale… kdybysme se vrátili na hranici, možná bych cestu našel a… napadlo mě, že kdybysme šli tak dva, tak bysme se tam mohli dostat. Ale problém je v tom, že tu vodu nemáme do čeho nabrat.“ Nad tímhle bodem se všichni pozastavili. Nádoby na vodu tu nikdo neměl a vyčarovat si je nemohli. „Flakonky,“ ozval se Tom. Všichni se na něj nechápavě podívali, „Říkali jste, že ty lektvary jsou na nic. Tak je prostě vylejeme a do zbytku nabereme vodu.“ „To zní dobře,“ přikývl Harry. „Když budeme mít štěstí, tak se ani nepřiotrávíme těma zbytkama, co ve flakonkách budou.“ „Máš jinej nápad?“ „Člověk vydrží bez vody pět dní, ale to je maximum. Už po dvou až třech přichází bolesti hlavy, blouznění a celková slabost. Můžeme se pokusit chytat rosu nebo dešťový kapky… ale to taky nevydržíme dlouho.“ Harry vzdychl. „Je to daleko?“ otočil se na Rona. Přikývl. „Zpátky k hranicím, pak asi tak jednou tolik ke Skále a plus minus dvě míle k pramenu.“ „Určitě musí být něco blíž,“ ozvala se Alisa. „Nějaká voda. Přeci nemůže být celej les závislej na jednom pramenu.“ „To není,“ zakroutila Hermiona hlavou. „Ale narozdíl od lidí jsou zvířata v Zapovězeném lese zvyklá na stav zdejší vody. Pro nás je však nestravitelná.“ „Co jí převařit?“ napadlo Toma. Už nikdo nepochyboval o tom, že s otcem o prázdninách opravdu prolezli polovinu Alp. „Co kdybysme vodu z Černýho jezera převařili? Mohla by potom…“ „Převaření vás zbaví bakterií,“ ozvalo se náhle nad nimi, „ale nezabrání tomu, aby vám magie rozpustila vnitřnosti nebo vám obrátila žaludek vzhůru nohama.“ Snape si je všechny změřil výhrůžným pohledem. „Takže doufám, že nikoho z vás nenapadlo to zkoušet! Polomrtvých už tu máme dost!“ „Jak je Peggy?“ zeptala se na svůj věk velmi drobná dívka z Mrzimoru. „Stále žije. K její smůle,“ odvětil. „A Neville?“ „Stéle žije. K naší smůle,“ ušklíbl se a opět si je přejel pohledem. Zírali na něho a zřejmě nevěděli, jestli to myslí vážně nebo zda i v týhle šílený situaci si zachoval ten svůj infantilní smysl pro humor. „Smím vědět, co tady zase kujete za pikle,“ ozval se po chvíli a položil jednu ruku na druhou zavěšenou na krku ve svém tak známém gestu. „Já jen abych věděl, čeho se mám v příštích hodinách děsit,“ dodal. „Chtěli jsme jít pro vodu,“ ozval se nesměle Harry. „A taky něco ulovit,“ doplnil Tom. Na Harryho poznámku Snape neznatelně kývl, ale teď se zarazil. „Ulovit? Tak na to zapomeňte! Máte sotva desetiprocentní šanci, že se vám to podaří.“
„Myslíte, že jsme tak levý na to něco chytit, že nám dáváte jen deset procent?“ „To ne, spíš dávám devadesát procent tomu něčemu, co uloví vás.“ Tak tohle bylo řečeno s naprostou vážností. Ještě chvíli si je prohlížel, jak nejistě koukají z jednoho na druhého a poté se rozhodl, že se radši vzdálí. „Potřebujeme vodu,“ ozvalo se za ním. To slečna Naučená se hlásila o slovo. Bohužel, neměl tomuhle co vytknout, věděl to stejně jako všichni. „Já vím,“ přikývl neochotně, ale neotočil se, jen se podíval přes rameno. „Ale kde ji chcete vzít? Na Černé jezero zapomeňte.“ „Ron o něčem věděl,“ otočila se na svého kamaráda, který se však v tu chvíli nejspíš pokoušel zmizet. „Skutečně?“ otočil se k nim profesor Snape se zvednutým obočím. „Pane Weasley?“ Odkašlal si. „Ehm… no… Modrý pramen,“ řekl a zdálo se, že Snape o něm také věděl, protože ho nezpražil žádnou poznámkou, pouze se zamyslel. „Z toho se přeci dá pít.“ „Ano,“ přikývl lektvarista už podruhé, „je to prý oblíbené místo Kentaurů. Víte, jak se k němu dostat?“ Ron přikývl a začal mu popisovat cestu, ale než stačil dokončit, Snape se na něho zamračil a přerušil ho. „Jak o něm víte? Tu cestu popisujete přesně, kdy jste tam byl?“ Zrzek se zarazil a zrudl stejně jako jeho vlasy. „Noo… s Hagridem asi… na trestu,“ vysoukal nakonec ze sebe. „S Hagridem? Na trestu?“ zvedl Snape podezřívavě obočí. „Kdys měl trest s Hagridem?“ podivovala se Hermiona a nikdy se nedozvěděla o tom, jak ji její kamarád v tu chvíli proklel. „Já už nevím, kdo si má pamatovat všechny tresty, ale vím, kde to je a to je hlavní, ne?“ nadhodil a snažil se odvést řeč jinam. „Stačí když vezmeme pár lahviček a přineseme vodu. Půjdu já s Harrym a…“ „Nikam nepůjdete,“ přerušil ho chladný hlas. „Je to příliš nebezpečné.“ „Potřebujeme vodu!“ „Nemůžeme tady zůstat sedět!“ „Je to tady stejně nebezpečný jako venku!“ „Nemáte právo nám v tom bránit!“ „TICHO!“ Zmlkli, okamžitě. Profesor se zhluboka nadechl a snažil se najít ztracený klid. Nebylo by to tak těžké, jenže to by ti mrňaví zmetci nesměli mít pravdu. Ano, potřebovali vodu, ano bylo to tu stejně nebezpečné (čtyři důkazy místo slibů ležely zabalené do hábitů a ztuhlé jako prkna o kus dál…) a ano, sedět tady byl nesmysl. Ale bohužel, jeho nic jiného než nesmyslné cesty nenapadaly. „My tu vodu potřebujeme,“ hlesla Hermiona. „Já to vím!“ utrhl se na ni, takže se radši schoulila zpátky k Harrymu a už mlčela. Trvalo dlouho než promluvil, dlouho než si rozmyslel, co říci. „Dobrá tedy, co navrhujete, pane Pottere? Oslovený se zarazil. „Proč se ptáte mě?“ „Řekněme, že vás beru jako mluvčího té vaší… Armády. Pokuste se domluvit a dát mi možnosti. Buď s nimi budu souhlasit nebo vám je s chutí omlátím o hlavu. Takže se snažte, ať to je na vyšší úrovni než vaše domácí úkoly,“ dodal a otočil se, aby jim mohl nechat prostor na debaty. Na Pottera se vrhli všichni jako hejno supů. Mluvili jeden přes druhého a navrhovali svoje nápady. Tohle mi Snape udělal schválně! Určitě mě naschvál strčil mezi tyhle mlýnský kameny a teď se z povzdálí dívá, jak mě obrušujou! pomyslel si Harry rozladěně. Neměl na to náladu, on sám už si probral všechny možnosti, které mu teď létaly nad hlavou a tak radši mlčel a nechal ostatní ať se domluví mezi sebou. Jenom doufal, že po něm nebudou chtít, aby jim to pískal. „Coline, to je sice hezký a máš pravdu,“ zvedl po chvíli hlavu, když to vypadalo, že se už konečně usnesou na jedné možnosti. Bohužel na té špatné. „Ale nezlob se, ale myslím, že si nemůžeme dovolit riskovat další výpravu, ze který by někdo zmizel. Je to moc nebezpečný.“ „A co chceš dělat? Jít tam sám? Nebo ve dvou?“ „To už rovnou můžeme spáchat sebevraždu.“ „Tak co navrhuješ?“ Harry na ně zvedl svůj pohled a dlouho mlčel… „Sněm už skončil?“ neodpustil si Snape, když se k němu na hlídku přišoural nejistý zelenooký mladík. Přikývl, ale nezdálo se, že by chtěl moc mluvit… „Na čem jste se usnesli?“ „Myslíme si, že bude nejlepší, když půjdeme všichni.“ „Všichni?!“ „Ano. Já si na triko nevezmu rozhodování o tom, kdo zůstane a kdo půjde na téměř jistou smrt. Vy ano…?“
Kapitola 5. - Na návštěvě Snape už do rána nezamhouřila oka, kroužil okolo tábora jako skutečný netopýr a z dlouhé chvíle děsil studenty na hlídkách. Ty, které nevyděsil, musel budit, protože zaručeně spaly.
Druhá osoba, která taktéž za celou noc ani na chvíli neusnula, byl Potter. Povětšinu času seděl u ohniště, dloubal klackem do dohasínajících plamenů a o něčem dumal. A také samozřejmě přesvědčoval ostatní, aby se na zítřek pořádně vyspali. Sám však nezalehl ani jednou. Snape se mu nedivil, zřejmě mu hlavou běhaly ty samé myšlenky jako jemu samému. Jak se ukázalo, tohle místo bylo dost riskantní na pobyt, ale potulovat se jen tak po Zapovězeném lese… pro to snad ani neexistoval dostatečně šílený výraz, který by to vystihoval! Museli vymyslet plán. Kde bude lepší mít silnější obranu, jestli vpředu nebo vzadu. Mají jít najednou? Nebo po menších skupinkách? Hlava mu z toho už třeštila. Jenže i ten zatracenej lektvar na migrénu mu byl k ničemu, v tuhle chvíli by z toho byl leda docela účinný jed… Zarazil se. Jed? Hm, že by to nebylo až zas tak úplně k ničemu? Ráno bylo chladné a poněkud hektické. Nejenže se jeskyně náhle zdála o polovinu menší, když se všichni začali protahovat, zvedat se a trousit sem a tam, ale také uhlídat všechna ta mrňata, když byla vypuštěna ven, aby vykonala ranní potřeby, byl úkol nad lidské síly. Zvláště, když ty mrňavý primabaleríny lezou až kdoví kam, aby je náhodou někdo neokoukal. U jedné z nich už toho Snape měl dost a vlítl za ní do křoví dobrých deset metrů od jeskyně a dovlekl jí zpátky i s jejím křikem o perverzních úchylech a jakýchsi stížnostech. A potom samotné vydání se na cestu. I stádo goril by byl menší zápřah než tahle TT. Ke každému staršímu studentovi byli přiřazeni jeden až dva mladší, načež se ta mrňata začala vztekat, že s ním nebudou, protože je ze Zmijozelu a určitě mu někde něco udělá… že chce být támhle s kamarádkou a… Hermiona nebyla nejchytřejší studentkou jen tak pro nic za nic. Ve chvíli, kdy viděla, jak Snapeovi zbělaly lícní kosti od zatnutých zubů, dokázala si dát dohromady, že tu mají tu čest s časovanou pumou. Náhle už ani ona nebyla milá a přívětivá… a světe div se, za deset minut byli všichni připraveni na cestu seřazeni ve dvojících. Ještě by se mohli chytit za ručičky a prozpěvovat Sláva nazdar výletu… „Jdeme!“ zavrčel Snape chladně a všichni se dali do pochodu. Úplně vpředu před nimi se kdesi plížil Potter se svým věrným kumpánem. Nedlouho za nimi šla první ozbrojená skupina a za ní se táhli po dvojicích až trojicích ostatní. Vyděšení, přikrčení a… … a hluční jak stádo mamutů, zavrčel si pro sebe Snape. Jestli na nás nikdo nepřijde, sliboval si Snape v duchu, tak pozvu celou tu slavnou Potterovu Armádu do nejdražšího vinnýho sklípku ve Francii a nechám je pít celej večer na svůj účet! Profesor Snape měl smůlu… tedy možná štěstí, podle toho jak se to vezme. Když pominul fakt, že během cesty potkali několik šlahounů, které se je pokusily odtáhnout od skupiny, několik děvčat bylo vyděšeno plivníky nebo plísňáčky a taky samozřejmě vyvolali několik planých poplachů, začínalo se zdát, že profesorova peněženka bude ve velkém ohrožení. Jenže les nezklamal. Jakmile minuli chráněnou hranici lesa a zanořili se zpět do jeho hlubin, začaly se okolo jejich skupiny ozývat podivné zvuky. Snape je slyšel… slyšely je děti i jejich strážci… ale nikdo nikoho neviděl. Jistě, z počátku zastavovali a dlouho pátrali v místech, kde se objevil pohyb… nenašli však absolutně nic. „Grangerová, co tu chcete?!“ zavrčel na dívku, když se vyloupla vedle něho v čele průvodu, „máte být vzadu.“ „Něco nás sleduje.“ „To vím i bez vás,“ utrousil. „Na to nepotřebuju vaši radu.“ „A víte i co to je?“ zamračila se na něho, ale tentokrát neodpověděl. Měl sice jistou domněnku, ale ta nebyla jistá. Být to to, co myslel, už by nejspíš nebyli. Pomalu kráčeli dál a jemu se celá situace začínala líbit stále méně a méně. Potter s Weasleyem se už příliš dlouho neukázali. Po každé půl míli na ně obvykle čekali a dávali skupině znamení, že je cesta volná… teď už se neukázali alespoň dvě míle. A to šustění se ozývalo čím dál tím častěji… pevněji sevřel svoji zbraň (nůž umně přivázaný ke kusu klacku), smysly napnuté k prasknutí, připraven k útoku. Jenže tentokrát ho jeho sluch zklamal. Napnutý soustředím se nechal rozptýlit výkřikem jednoho z dětí, které si při cestě podvrtlo nohu a spadlo do mechu. Cenná vteřina. V další chvíli se však všude kolem nich rozezněly tětivy a nad jejich hlavami se spustil doslova déšť štípů, které se zarývaly do kmenů všude okolo. Nemířili na ně, spíš nad jejich hlavy - byla to výstraha. Ale i tak vznikla taková panika, že se studenti začali rozprchávat na všechny strany, ale bohužel… nebylo úniku. Snape byl z počátku překvapený, nevěděl, kam se má vrhnout dřív. Jen kousek od něho se z křoví vyloupl ohromný kentaur a namířil tětivu přímo na něho. Ano, to byl ten správný cíl. V další chvíli se toho seběhlo až příliš. Sevřel svoji zbraň a připravil se vpravit čepel hluboko do kentautrova těla ve snaze chránit své studenty. „Ne!“ křikla Hermiona a vyrazila mu zbraň z ruky. Držel ji v levačce, podařilo se jí to. Chtěl na ni zařvat, co si to dovoluje, ale než se vůbec stačila nadechnout, odstrčila ho, skočila o kus před něho a klekla si na jedno koleno, hlavu hluboce pokloněnou. „Grangerová, co to…“
Nedokončil. Tětiva zadrnčela a šíp proťal nataženou dlaň skrz na skrz jako by byla z másla. Dívka vykřikla bolestí, ale nepohnula se ani o píď. Ani nepostřehl, že se u jeho vlastního hrdla ocitly dva napnuté luky a dvě ještě napjatější tváře. „Ani - hnout!“ zasyčel jeden z nich. Nastalo ticho. Nejméně dvacet kentaurů stálo okolo jejich skupiny s šípy připravenými k palbě a s nenávistnými tvářemi. Žádný z nich se však nepohnul. Doufám, že teďka nikoho z těch mrňat nenapadne hrát si na hrdinu! Kde je u Merlina Potter?! Ozval se zvuk kopyt. Před stále nehnutě klečící a ztěžka dýchající dívkou stanul ohromný kentaur a měřil si všechny přísným pohledem. „Vstoupili jste do našeho lesa a dovolili jste si dokonce přejít naši výsostnou hranici. Co tu chcete?“ jeho hlas byl chladný a směřoval kupodivu přímo na Hermionu, krčící se u jeho nohou a chvějící se od hlavy až k patě. „Mluvte se mnou, jsem…,“ vložil se do toho Snape, aby ji uchránil před čímkoli, co ji čekalo, ale zarazila ho jak její ruka v mlčenlivém gestu, tak kentaurova pěst na jeho břiše. „Ohhhh….,“ zaskučel. „Jsme studenti z Bradavic…,“ vydechla a naprázdno polkla, poraněná ruka jí na klidu rozhodně nepřidala a na čele se jí perlily kapky potu, „jsme uvězněni v lese a nemůžeme se dostat ven…“ „To stále nevysvětluje, proč míříte přímo do středu našeho území!“ zavrčel přímo nad její hlavou a Hermiona se skrčila ještě víc. Cosi zašeptala, ale nebylo ji slyšet. „Prosím, já nerozumím!“ „Potřebujeme vodu!“ zopakovala Hermiona silně a znovu polkla. Náhle se jí hrdlo zdálo vyprahlé ještě víc než kdy dřív. „A pomoc… žádám vás o pomoc,“ polkla. „Prosím… jako kouzelník tu před vámi klečím a žádám Vás o pomoc.“ Jako by to snad bylo přesně to, po čem kentaur toužil. Po jeho tváři se rozlil škodolibý úsměv. Zvedl jedno kopyto a opatrně s ním zvedl dívce hlavu. „Chytrá holčička, znáš naše zvyky. Ale my lidem nepomáháme… stejně jako oni nepomáhají nám.“ „Prosím, jsou to většinou děti,“ žádala ho zoufale a tiskla si k sobě ruku se stále zaraženým šípem, zatímco její tvář pozvolna bledla. „Žádáme jen dočasné útočiště a trochu vody.“ Sledoval její tvář a dlouho mlčel. Rozhlédl se po těch vyděšených tvářích okolo a nakonec přikývl. Pokynul několika kentaurům a ti začali malé děti zvedat a i s jejich doprovodem odvádět pryč, Snapeovi však nedovolili se pohnout ani o píď. „Ale… ale… zdalipak to není profesor Snape,“ ušklíbl se jeden z kentaurů a ostřím kopí mu lehce nadzvedl tvář. „Ale ty nejsi dítě, tebe nemusíme do tábora dovést,“ zasyčel mu do obličeje a zvrátil mu hlavu za vlasy dozadu, „a vůbec nic by se nestalo, kdybychom tě tady stáhli z kůže a řekli, že ses moc vzpouzel,“ zatáhl ještě víc. „Jdi do hajzlu, Gravsi!“ zavrčel na něho Snape a v další chvíli vykřikl strašlivou bolestí, když mu kentaur zkroutil jeho zlomenou ruku za záda a podle toho divného lupnutí by Snape přísahal, že tentokrát už to čistá zlomenina nebude. V další chvíli někdo kentaura okřikl, aby přestal, ale to už Severus díky ráně do hlavy ztratil vědomí… *** Ležel na zemi, nejspíš stále ještě v lese, protože všude okolo se rozprostírala neproniknutelná mlha a tělem mu projížděly vlny zimy a bolesti. A aby toho nebylo málo, strašně mu třeštila hlava. Oh, někdo mi nacpal do hlavy dynamit a pak zmáčknul rozbušku… áááá… „Pane profesore…“ A ještě mi někdo dává pár facek! Zamrkal. „Grangerová, co to děláte…,“ zavrčel, ale do obvyklého tónu se rozhodně ani v nejmenším nestrefil. Možná se mu to jenom zdálo, možná ne, rozhodně by nedal ruku do ohně za to, že se na něj usmála. „Jak je vám?“ zeptala se ho starostlivě a lehce mu přejela rukou po čele. Bylo to docela příjemné, ale trvalo mu ještě dobrých pět minut než si uvědomil, že to nebyla její dlaň, ale studený obklad… a tak příjemný! Ale rozhodně mu do smíchu nebylo. Několikrát zamrkal a teprve teď se mu rozpustil ten opar, který ho obklopoval. Žádná mlha! Žádný les! Ležel v nějaké podivné tmavé místnosti. Tedy spíše jakési chatrči. Nebyla příliš rozlehlá a jediné světlo vycházelo z ohniště uprostřed, kolem kterého leželo několik dalších osob. Neměl však síly na to, aby zkoumal, kdo to je. „Kde to… kde to jsme?“ zahuhlal, ale i těch několik málo slov stačilo k tomu, aby ho rozbolela hlava ještě víc a on si jen uvědomil, jak strašně se mu k sobě lepí vyprahlé rty. Hermiona mu ještě jednou otřela čelo než se odvážila odpovědět. „Jsme u kentaurů. V hlavní vesnici,“ dodala. „Cože? U kentaurů?“ vydechl a vystřelil do sedu. „Klid, ležte!“ zarazila ho a vrátila ho zpět do travnatých podušek. Vlastně ani nemusela. Jeho tvář zkřivená bolestí jí dala jasně najevo, že si další rychlý pohyb hodně rychle rozmyslí.
Jestli jsme se dostali až do vesnice, tak jsme pěkně v háji! proletělo mu hlavou, když dostal svoje tělo opět pod kontrolu. Nové zjištění se mu však ani v nejmenším nezamlouvalo. „Jak je vám?“ zopakovala dívka svoji otázku. Mírně nakrčil čelo. Jako by ji to zajímalo. Místo odpovědi zaostřil na skupinu polehávající okolo ohniště a pokoušel se rozeznat jednotlivé osoby. V tom příšeří a s bolestí hlavy nerozeznal skoro nikoho z nich, ale i to mu stačilo k tomu, aby pochopil, že jich tu je slabá třetina. Copak jsou všichni ostatní…? „Kde jsou ostatní?“ zachrčel a přes bolest i její protesty se mu podařilo vyškrábat se na lokty. Nezmýlil se, po místnosti jich bylo roztroušeno asi patnáct a víc ani ťuk. „Sakra, co se stalo s…“ „Ležte!“ přikázala mu příkře, když se začal hrabat z lůžka. Měl smůlu, v tuhle chvíli byla silnější, přišpendlila ho zpátky jako malé dítě. „Buďte rád, že jste se po tý ráně do hlavy vzpamatoval,“ dodala vrčivě. „Máte otřes mozku. Měl jste štěstí, že vám to kopyto neprorazilo lebku,“ zavrčela naježeně a připlácla mu na čelo další obklad. Jak se opovažuje se mnou takhle mluvit?! Už už se nadechoval k chladnému protiargumentu, když si uvědomil jeden fakt… ten obklad byl mokrý. A kdyby mokrý… špatně vyždímaný, ještě mu po tváři stékalo několik kapek vody… VODY! „Vody…“ Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas. Zarazila se nad tím šeptem, ale hned se natáhla pro vak, který mu přiložila k ústům. Jakmile se jeho rtů dotkly chladivé kapky, vytrhl jí zdravou rukou měch z ruky a začal lemtat tu životodárnou tekutinu. „Ne, nesmíte tak…,“ nedořekla, nemělo to ani smysl. Jak to vypadalo jeho dehydrované tělo vodu přijímalo, za což byla vděčná, a tak jen pozorovala, jak v něm mizí jeden doušek za druhým. Pomalu se dostával až na dno, když se jeho polykání začalo pozvolna zpomalovat… jakoby si teprve nyní něco uvědomil. Nechal měch pomalu klesnout a zahleděl se na svoji pravou paži, která do té chvíle jen bezvládně ležela vedle něho. Zíral na ni a nikdo nepostřehl, jak se pažní svaly marně napínají v pokusu o pohyb. Posadil se, ale ani tentokrát nebyl výsledek jiný. „Nemůžu pohnout s rukou,“ vydechl a ač se snažil o opak, do hlavy se mu vkradla panika. Ne totiž, že ho snad ruka neposlouchala, ignorovala ho! „Já vím…,“ odvětila tiše a lehce ho vzala za pravou paži, aby ho donutila od ní odtrhnout pohled, „znovu vám ji zlomili a kost protrhla sval,“ mnula články jeho prstů, aby je alespoň na chvilku donutila přestat chladnout. Snape byl v takovém šoku, že si toho ani nijak nevšímal. „Nic necítíte kvůli bylinám, které vám vložili do rány, abyste necítil bolest. Až přestanou účinkovat, vrátí se vám cit i pohyb. Ale připravte se na to, že to bude strašně bolet…,“ dodala chabě. Bolet. Za život zažil už tolik bolesti, že nevěděl, jestli ho ještě nějaká překvapí. Ale přesto se mu příliš nezamlouval fakt, že má kdesi pod kůží ve svalu zabodnutý výčnělek vlastní kosti, který zatím necítil jen díky tomu, že mu paži v podstatě úplně odřízli od nervového systému. Alespoň, že po přísunu tekutiny, mu přestala třeštit ta hlava. Zdravou rukou si hmátl na týl a lehce přejel konečky prstů po drsné kůži pokryté strupem. „Bude se vám motat hlava,“ přerušila jeho zadumání, „možná vám bude na zvracení, ale jinak…“ Přikývl, že rozumí. „Kde jsou ostatní?“ zopakoval už po několikáté svoji otázku a snažil se odvést pozornost od své osoby. I tak si už připadal jako mnohem větší invalida než se mu zamlouvalo. „Ostatní jsou v druhý chatě, rozdělili nás,“ vysvětlila mu a ihned dodala. „Ale nebojte, Harry říkal, že je o ně dobře postaráno.“ To jméno ho zaujalo. „Potter? Kde vůbec je?!“ Ani v té tmě neměl pocit, že by tu černou čupřinu někde zahlédl. „Harry se s nima pokouší domluvit propuštění.“ „Potter?“ vyhrkl až sebou několik spáčů nevrle zašilo. „Musím za ním!“ rozhodl se okamžitě a vyskočil na nohy, ale ten rychlý pohyb si vybral svou daň. „Sakra, ležte! Mám vám to dát písemně?“ zavrčela. „Stejně vás tam nepustí. Ani na jednání, ani ven! A teď je stejně noc! Takže se prostě vyspěte a nedělejte problémy.“ Já a problémy?! „Co si to dovo…“ „Buďte zticha!“ zabručel Peter od ohniště, přetáhl si přes hlavu deku, otočil se na druhý bok a spal dál. Hermiona se podívala na Snapea pevným pohledem. „Nechci vás srážet, ani nic podobnýho… ale jestli nám chcete být co platný, potřebujeme vás v provozu. Dobrou noc.“ Než stačil vůbec otevřít pusu, otočila se a odešla. Nedaleko od něho, v místě, kam už skoro nedosáhly odrazy plamenů, se vyškrábala do upletené houpací sítě a po chvíli vrzání nastalo absolutní ticho. Natáhl se na své lůžko a jeho myšlenky začínaly nabírat doslova sprintérských rychlostí. Už jen ten holý fakt, že se nacházeli ve vesnici kentaurů, počítal že v Zeleném údolí, byl téměř sebevražedný. Vždyť bylo známo, že i když se někdo dostal sem, byla mizivá šance, že se opět dostane ven. Kentauři si svá tajemství střežili opravdu žárlivě. A kde byli ostatní? Nemusel být genius, aby si dal dohromady dvě a dvě. Podle toho, které osoby zde viděl spát, by řekl, že do této místnosti byli umístněni všichni nad sedmnáct let - dospělí. Takže zbytek, ty děti byly umístěny někde úplně jinde, bez dozoru!
Hm, bez dozoru… mám víc litovat je nebo ty kentaury? Ale i když by si to nikdy nepřiznal, měl o tu TT docela starost. Byli to jeho studenti, měl za ně odpovědnost… a teď o nich nevěděl absolutně nic. *** Poplašeně sebou trhl. Zamrkal a zamžoural do tmy. Musel nějak usnout, protože jinak si nebyl sto vysvětlit, jak bylo možné, že ohniště už téměř vyhaslo, zatímco mezi trámky začalo dovnitř proudit slaboulinké světlo blížícího se svítání. A změnilo se ještě něco. Těsně vedle dveří, na místě, které předtím zelo jisto jistě prázdnotou se choulila do deky skrčená postava a ven čouhala jen černá čupřina. Vůbec si nevšiml, kdy se vrátil. Ať to však bylo kdykoliv, teď spal jako nemluvně. Snape se přetočil na druhý bok, ale usnout už se mu nepodařilo. Mysl zbavená neodkladné potřeby spánku se opět zaplnila pedagogickou potřebou o dobro studentů a nebyla schopna dát profesorovi pokoj a dopřát mu alespoň pár dalších hodinek spánku. „Ach jo,“ utrousil, když se pomalu zvedl ze svého vyvýšeného lůžka a sklouzl na studenou, hliněnou zem. Kdo mi čmajznul boty?! Kentauři asi ne… těm by moc nepadli. Když se přestal zaobírat svojí ztracenou obuví, vydal se po špičkách potichu mezi jednotlivými spáči roztroušenými po zemi a doufal, že se mu podaří vyklouznout ven a zjistit, kde najde tu zpropadenou TT, která mu nedala spát. „Myslíte si, že vás nechají jen tak projít?“ ozvalo se kdesi za ním, když už natahoval ruku, aby zatlačil na dveře a mohl projít. To Potter se v tu chvíli protáhl ve své pokrývce a lehce zamručel. Potom se opřel o lokty a zahleděl se na profesora. „Kam chcete jít?“ „Do toho vám nic není,“ zavrčel. „Jak myslíte,“ odvětil Harry nezaujatě, ale v jeho hlase bylo znát pobavené očekávání. Snape položil dlaň na dveře, ale v tu chvíli mu to došlo. Tam venku bude určitě hlídkovat minimálně pár po zuby ozbrojeným kentaurů. A on nejspíš nepatří mezi VIP hosty. Na rozdíl od Pottera. Vypustil nosem páru. „Kde je zbytek?“ „Maj se fajn,“ osvětil mladík. „Chci je vidět.“ „Profesore!“ zasténal Harry. „Nevěříte mi? Ještě ani nesvítalo, nechte mě i je vyspat.“ „Chci je jen vidět, nepotřebuju k tomu doprovod,“ odsekl Snape chladně a odhodlaně vykročil ze dveří. K jeho smůle pouze proto, aby byl ranou do břicha sražen k zemi a ke krku mu byl přiložen ostrý hrot šípu. Harry protočil oči v sloup. Jednou ho zabiju sám! Vyhrabal se z deky a jal se vyžehlit tuhle prekérní situaci. Měl štěstí, strážní se s ním bavili a dokonce byli ochotni ho vyslechnout a netrestat Snapea za jeho neposlušnost. „Pro tentokrát, zapadněte a už nevylejzejte,“ zavrčel jeden z nich. „Nikam nejdu, dokud neuvidím svoje studenty,“ zavrčel Snape vzdorně a mohl jen tušit, že ho za tu jeho paličatost mladík právě proklel všemi kletbami, které znal i neznal. Přesto se Harry otočil na strážného a začal se s ním dohadovat ohledně profesorova přání. Hlídač kývl a odběhl někam pryč. „Dělá vám to radost, Pottere, když máte větší pravomoc než já? Dělá vám to dobře, co?“ zavrčel k němu Snape, rozzuřený, že ty pitomý kobyly jednají s tím ještě pitomnějším klukem a ne s ním. Harry ho probodl nenávistným pohledem. Příště se na tebe vyseru! „Dělá mi to stejnou radost jako vám!“ odsekl, a když uviděl, že se k nim blíží tmavý kentaur, zapadl zpět do chatrče ke své dece. Hlídač se vrátil a společně s ním ještě jedna osoba, ale nebyl to kentaur… ale člověk. Vytáhlý černovlasý muž s protáhlou tváří a unaveným výrazem. „Pusť ho,“ řekl strážnému klidně a ten stáhl šíp od profesorova hrdla. „Jestli chceš vidět děcka, tak budeš muset snést tohle,“ zavázal mu oči černou páskou a vytáhl ho na nohy. Vedl ho před sebou a Snapeovi, ač si to nechtěl přiznat, dělalo docela problémy udržet rovnováhu i krok. Hlava stále ještě měla po té ráně docela slušný kráter mezi řídícím centrem a zbytkem těla. A to ani nemluvil o té pásce, která mu bránila ve výhledu. Nehodlal si však stěžovat nahlas. Šli dlouho, tedy alespoň podle Severusova názoru. Nakonec ho přeci jen vtlačil muž do dveří a jediným pohybem mu stáhl pásku z očí. Snape zamrkal, aby donutil oči k poslušnosti a rozhlédl se kolem. Tahle místnost byla rozhodně větší než ta, ve které se tísnili oni. Podél stěn byla rozmístěna provizorní lůžka okolo několika dohasínajících ohnišť. A všude okolo polehávali studenti od prvních do šestých ročníků a spokojeně spali. Ano, spokojeně. Severus za posledních několik hodin viděl velmi dobře, jak vypadá, když nespí klidně. Krčí se při stěnách, těkají očima, každých pět minut sebou škubnout a se zděšením se rozhlížejí okolo. Tihle však ne, všichni leželi zabaleni do dek a jen spokojeně oddechovali. Popravdě, uklidnilo ho to.
„Profesore Snape?“ ozval se kousek od něho tichý hlásek plný překvapení a… naděje? Zamračil se, ale ať se mračil sebevíc, pořád mu ten tón zněl skoro jako by ho to dítě rádo vidělo. „Spěte, Cadilová, je ještě brzo.“ Ozvalo se zašustění a pak jen další klidné oddechování. Tady bylo vše v pořádku. Na cestu zpět mu opět zavázali oči. Hlava už se trochu přizpůsobila a tak mohl více pozornosti věnovat okolí, které měl však zprostředkované jen díky zbylým smyslům. „Oh, náš milý slepý vězeň,“ ozvalo se náhle vedle nich, div nenadskočil. Místo toho se pod oslepující látkou zamračil. „Musíš být jistě spokojený, že Gravesi,“ zavrčel. „Hmmm, a víš, že docela jo,“ ozval se jízlivý hlas. „Ale teď pojď, odvedu tě do tvého milého příbytku.“ Popadl ho za paži a i přes jeho chvilkové postižení i protesty ho doslova vlekl za sebou. A aby jeho milého chování nebylo málo, do chatrče ho doslova hodil, takže spadl téměř přímo na Weasleyho, který svým výkřikem vzbudil polovinu lidí. „Au, sakra, co…“ „Co se děje…?“ „Kdo…“ Snape si naštvaně strhl pásku z očí a probodl kentaura vražedným pohledem. „Teda, teda… Severusi, ty seš ale ošklivej a…,“ zarazil se. Jeho tvář šklebící se až do té chvíle díky profesorově potupě lehce zbledla a úsměv zmrzl. Snape chtěl na jeho poznámku něco utrousit, ale ta náhlá změna ve výrazu ho zarazila. Stočil pohled tam, kam se díval kentaur a zjistil, že se dívá přímo na zrzka. Na jeho odhalený hrudník, na… „Do hajzlu,“ stačil jen vydechnout Snape, než se kentaur s řevem vrhl k mladému zrzkovi a bez ohledů ho přirazil k trámu, kterými byla chatrč tvořena. „Au!“ zavyl bolestí. Teď už byli vzhůru opravdu všichni. A všichni se stahovali do dostatečné vzdálenosti. Jen Potter s Grangerovou ne. „Rone, co…“ „Kdes to vzal!“ zařval mu Graves do tváře a strhl mu z krku podivný vyřezávaný náhrdelník s drobným zářivým kamenem uprostřed. „Kdes to vzal?!“ Zrzek na něho zíral, neschopen slova. „Odpověz, nebo tě zabiju!“ „Sakra, Weasley!“ vložil se do toho profesor. „Jestli jste to někde našel, tak…“ „Nenašel jsem to,“ hlesl Ron, tvář bílá, uši rudé. „Do… do… dostal jsem to.“ Snape pevně sevřel oči. Merline, za co mě trestáš?! Na víc však pomyslet nedokázal, protože se u mladého Weasleyho objevili dva kentauři a dost nešetrně ho odtáhli pryč. „Rone! Rone!“ vrhla se za ním jeho kamarádka. Naštěstí jí Snape stačil dostatečně rychle zachytit, aby se jim nedostala do rukou. Teď by na ni rozhodně ohled nebrali. „Neřvěte, Grangerová!“ obořil se na ni a přitáhl si ji k sobě blíž, protože sebou dost mlela a on měl na její udržení pouze levou paži. „Stejně mu nepomůžete.“ „Kam ho vedou?“ hlesla plačtivě. „K soudu,“ řekl prostě. Všichni vydechli a upřeli na něj nechápavý pohled. „Ten náhrdelník není jen tak ledajaká cetka, jeho předání někomu jinému je součástí jednoho rituálu, kterých si kentauři cení víc než vlastního života. A tohohle zvlášť…“ Nikdo nechápal. „Váš kamarád spí s kentaurkou!“
Kapitola 6. - Soudy Od onoho ranního vyrušení už uběhlo několik hodin. Všichni seděli poskládaní v chatrči a zarytě mlčeli. Jen Snape přecházel tam a zase zpátky po malém prostoru místnosti, svíral si pravou paži, která se pomalu začínala probouzet k životu, a mračil se na všechno a na všechny. Znal kentaury, jejich zvyky, tradice a zákony… a taky věděl, co dělají s provinilci a zvláště v takovýchto případech. V tuhle chvíli by to však radši nevěděl. „Profesore?“ vytrhl ho ze zamyšlení slaboulinký hlas Weasleyovy kamarádky. Ta seděla jen kousek ode dveří a od chvíle, co zrzka odvlekli, neustála popotahovala a snažila se skrýt slzy. „A nemohl… nemohl ten medailon znamenat… znamenat něco jiného?“ hlesla nejistě. „Grangerová,“ zavrčel k ní, „myslel jsem si, že když jste znala rituál s výstražným šípem, že zvyky kentaurů znáte, ale jak se zdá, nemáte o nich ani ponětí, tak teďka radši mlčte!“ „A co… co je to za rituál?“ odvážil se po chvíli ticha zeptat Tom. Snape mu chtěl něco odseknout, že se měl lépe učit, ale zarazily ho všechny ty tváře, které se na něho otočily s dychtivostí vepsanou v očích. „Nebrali jste kentaury náhodou v druhém ročníku?“ zvedl obočí. „Profesor Lockhart!“ zněla sborová odpověď.
„Aha,“ přikývl, „to vysvětluje mnohé. No, tím pádem to budu muset za toho neschopnýho idiota vzít sám. Je to jednoduché, kentauři dávají každé dívce, která se narodí, zvláštní rituální náhrdelník, který je povinna nosit. Ten náhrdelník dává ostatním a především samcům známku - jsem panna! Pro některé zde přítomné vysvětluju, že to znamená zatím žádný sex… jenom pro případ, že byste už zapomněli. V případě, že se kentaurka rozhodne tento stav změnit, provede se zvláštní rituál předání náhrdelníku muži, který má být první. A jelikož kentauři na rozdíl od lidí nepreferují tmavé zákoutí učeben a následné tvrzení o panenství až do svatební noci, ujišťuju vás, že pokud Weasley ten náhrdelník měl, tak to nebyl omyl ani náhoda,“ dodal. Chýší se rozhostilo ticho. „Takže Ron…,“ ozval se Henry z Havraspáru, ale místo dokončení jen nejistě zakašlal. I tak mu všichni rozuměli. „Se nezdá, chlapec.“ „Pořád ale nechápu, proč…,“ zarazila se jedna z dívek. Nelíbilo se jí, jak na ní všichni koukají a Snape zvedá obočí ještě dřív, než vůbec vypustí otázku z pusy. „No… proč ho za to vedou k soudu, vždyť… vždyť… sex je přeci normální… ne?“ dodala nejistě a i přes slabé osvětlení bylo vidět, jak zrudla. Vydechl. „Kdyby se vaše dcera spustila s domácím skřítkem, asi byste taky neskákala radostí.“ „S domácím skřítkem?“ „Jak by to provedli?“ ozvalo se odkudsi zezadu. Snape se otočil na dva chlapce pochechtávající se vzadu a zvedl obočí ještě víc. Že by tu alespoň někdo myslel prakticky? „Tady nejde o to, jak by to udělali,“ otočil se zpět na ostatní, „ale že to udělali. Pro kentaury jsou lidé i kouzelníci značný poddruh, stejně jako pro nás skřeti nebo domácí skřítci. A jelikož je kentaurů málo, vina padne vždy na člověka. Jedná se o stejný prohřešek jako vražda,“ dodal s nelibostí v hlase. „Chcete říct, že…“ „Jaké jsou tresty?“ Zarazil se. Tu poslední poznámku si mohl odpustit, teď se z toho bude dost špatně vykrucovat. Podle toho, že se Grangerová dala znovu do pláče, usoudil, že ona odpověď zná. Rozhlédl se po ostatních, kteří čekali na jeho odpověď a v tu chvíli děkoval Potterovi, že si vybral právě tuhle chvíli pro svůj hlučný návrat. Vpadl dovnitř, div se nerozplácl na zemi, něco zabrblal na vrub hlídačů a utřel si přeražený ret. „Co ti to udělali?“ vydechla ihned Hermiona. Mávl rukou. „Moje chyba. Máme problém,“ otočil se na Snapea s vážným výrazem vepsaným v tváři. „Na to jste přišel brzo, Pottere,“ ucedil profesor. „Myslel jsem, že právě proto, že máme problém, jste se ráno vydal vyjednávat.“ Vzdychl. „Nechtějí o vyjednávání ani slyšet,“ zavrtěl hlavou a Snapeovi došlo, že tohle skutečně asi nebude legrace. „Mě nechali promluvit s náčelníkem jenom kvůli tomu, kdo jsem… ale i když mi díky tomu udělali už hodně věcí po vůli, o tomhle se nehodlají ani začít bavit.“ Snape znejistěl. Jistě, věděl, že ty podmínky, které tu mají, jsou z velké části díky tomu, že mezi sebou mají Chlapce, který přežil, ale nechápal, co se tak náhle změnilo. „V čem je problém?“ Proč se ptám, když to nechci vědět? Určitě to nechci vědět… „Ta kentaurka, se kterou Ron to… no… je… ehm…“ „Jestli řeknete nezletilá, tak Weasleyho zabiju sám,“ prosedil Snape skrz zaťaté zuby. „Ron není pedofil!“ bránila svého kamaráda Hermiona. „V tuto chvíli už je z něho poloviční zoofil, tak radši mlčte!“ otočil se k ní Snape nevrle. „Něco horšího,“ zavrtěl Harry hlavou, ale hned dodal „v tomto případě horšího.“ Snape v duchu zaúpěl. Merline, za co mě trestáš?! „Je to dcera náčelníka.“ Profesor měl chuť výt. Proč já blázen nezůstal u Pána Zla?! „Takže… takže Rona zabijou?“ „Když bude mít štěstí,“ zavrčel Snape, „protože jestli se dostane do rukou mně…!“ Došel až ke dveřím a silně na ně zabušil, aby ho pustili ven. „Chci mluvit s náčelníkem!“ „Ne!“ zavrčel chrčivý hlas z venku. „Tak chci mluvit s vězněm!“ Odpověď však přišla stejná. „Ne!“ „Je to můj student!“ Venku nastalo ticho. Chvíli všichni slyšeli pouze slabé hlasy a nakonec se dveře přeci jen otevřely a Snape jim zmizel z dohledu. Tentokrát mu ani nezavazovali oči. Zřejmě byli z celé té aféry dostatečně rozrušení, aby pozapomněli na ty své bláznivé výstražné zvyky. Protáhli ho celou vesnicí, mezi několika chatrčemi až ho nakonec zavedli do jediné budovy postavené z kamenů a ne ze dřeva - vězení. „Jestli se o něco pokusíte, budou za to pykat ty mrňata,“ zavrčel na něho vysoký kentaur a postrčil ho dovnitř. Chvíli mu trvalo než se rozkoukal, nebyla tu žádná okna a jediné světlo sem dopadalo z díry ve střeše, která
sloužila k odvodu kouře z ohniště. Skoro uprostřed u kůlu zaraženého do země seděl připoutaný zrzavý mladík s rukama za zády a sklopenou hlavou. „Weasley, vy debile!“ zahřměl Snape. „Taky Vás rád vidím, profesore,“ odvětil téměř nezaujatě. „Je Vám doufám jasné, Weasley, že jste to pořádně podělal!“ „Hmm…,“ zabručel Ron, ale znělo to až podivně klidně… smířlivě. Nevěděl, jestli by ho za ten jeho tón měl litovat nebo ho spíš pořádně seřvat. Popravdě, měl největší chuť udělat to druhé. Alespoň by tak ze sebe dostal napětí, které bylo způsobeno bolestí z procitající ruky. „Můžete mi říct, proč jste nelhal? Proč jste jim všechno přiznal jak ovce? Ne… ne jak ovce. Jak vůl!“ opravil se naštvaně. „Se lhaním jste nikdy problémy neměl, tak proč jste si sakra zrovna teďka začal hrát na pravdomluvňátko?!“ „Protože kdybych jim lhal, tak by zabili ji,“ odvětil klidně a zároveň pevně. Zdálo se, že ho Snapův tón ani trochu nevzrušuje. Zatímco v profesorovi to vřelo ještě víc. „Oh, jistě… a vy jste se musel zachovat jako chrabrý hrdina a zachránit dámu před ukrutnou smrtí,“ odtušil jízlivě. „Sakra, Weasley, víte, co vás teďka čeká?!“ „Budou mě soudit,“ odvětil klidně, „a pokud mě uznají vinným… tak mě nejspíš popraví,“ dodal. Poprvé se mu zachvěl hlas. „A to řeknete jenom tak,“ vydechl Severus. Buď jsem se zbláznil já nebo on! „Sakra, Weasley, posloucháte se vůbec? Oni Vás zabijou a vy mi to tady odříkáváte jako seznam na nákup. Co se to s Vámi sakra děje?!“ Teď už vážně křičel. „Co se to děje s Vámi?!“ oplatil mu Ron zamračeně. „Nikdy jste se o mě nezajímal a najednou se chcete tvářit, že Vám na mě záleží? Zabijou mě ne Vás, tak co máte za problém?!“ „Bolavou ruku a jednoho hlupáka, kterej kvůli jedný pitomý noci udělal největší blbost ve… Cože?“ zarazil se, když ze zrzkových úst něco zaslechl, ale řádně tomu nebyl schopen porozumět. „Co jste to říkal?“ Ron k němu zvedl oči a chvíli jen svého profesora pozoroval. „To nebyla jedna noc.“ Profesor se zarazil. Zíral na svého studenta a poprvé po dlouhé době nevěděl, co říct. „Nechci to vědět,“ vysoukal ze sebe nakonec. „Jsme spolu už přes půl roku,“ hlesl mladík. „Ale Vás to přeci stejně nezajímá.“ Od dnešního dne se zajímám o všechny milostný avantýry svých studentů a kdokoliv udělá podobnou blbost, tak ho osobně tak proženu, že na sex až do konce školní docházky ani nepomyslí! Vzdychl. Vůbec nevěděl, co má dělat… co má říct. Myslel si, že Weasleyho prostě seřve na dvě doby a bude mu líp, ale jak se zdálo, tahle taktika se naprosto minula účinkem. Už nepouštím takovou hrůzu, budu muset přijít s něčím novým! „Stojí Vám za to?“ zeptal se alespoň a snažil se, aby to znělo spíš ledabyle. „Když řeknu, že ne, budete mě mít za idiota,“ odvětil Ron, „a když řeknu, že rozhodně ano… budete mě mít za ještě většího.“ „Alespoň nemáte co ztratit,“ otočil se k němu a pohledem zopakoval svou otázku. Neodpověděl hned. „Stojí. Rozhodně stojí.“ „I za to, abyste pro ni umřel?“ zeptal se podruhé a do svých slov vložil dostatečné množství posměšné ironie. „Ptáte se mě, jestli chci umřít?“ zamračil se mladík, když rozeznal jasnou otázku mezi řádky. „Nikdo nechce!“ „Ale vy se zdáte, že vám to vůbec nevadí.“ „Myslíte si, že nemám strach? Mám! Sakra, já jsem strachy posranej, nechci umřít!“ křikl na něho zrzek, kterému už pomalu začínala docházet trpělivost. „Ale do hajzlu nemám na výběr! Co mám dělat? Řvát? Brečet? Prosit o milost? Okusovat si zoufalstvím nehty na nohou? Nebo co?“ „Mohl byste alespoň trochu dát najevo, že víte, o co tady jde, Weasley!“ „Vím to velmi dobře!“ překřikl Ron svého profesora. „Vím to možná ještě líp než vy sám!“ „Tak o tom pochybuju!“ rozčílil se Snape, který konečně mohl dát průchod svému vzteku a bolesti. „Kdybyste to věděl, tak nejste tak pitomej, abyste si ten přívěsek nechával! Pokud víte jenom zlomek o kentaurský kultuře, musel jste vědět, že jestli se dostanete do rukou jen jedinýmu z náčelníkovy grady, že Vás čeká jen jistá smrt!“ „Já to věděl!“ „Tak proč jste si ho nechával?! Jako suvenýr? Mělo Vám být jasný, že jakmile se sem dostaneme, tak…,“ zarazil se. „Co je? Čemu se smějete?“ zamračil se ještě víc. Zrzek seděl opodál a z jeho hrdla se dral slabý, lehce bublavý smích. Nebyl šťastný, ale byl… „… mělo by mi být jasné, že jakmile se sem dostaneme,“ zopakoval Snapeovu větu a opět se lehce ušklíbl. „Kdybych Vám před týdnem řekl, že se budeme schovávat v Zapovězeným lese a že se živí dostaneme až sem, co byste mi řekl?“ Nadechoval se k odpovědi, ale náhle nenašel ta správná slova. Vždyť ten kluk měl pravdu. Tohle byl nesmysl. Celá tahle situace byla vystřižená jako z nějaké stupidní povídky a on osobně by za její pravdivost nedal ani zlámaný svrček. Kdyby byl na Weasleyově místě, asi by si myslel totéž. „Co byste mi řekl?“ přerušil mladík tiše Snapeovo dumání.
„Řekl bych Vám, že jste se zbláznil,“ přiznal neochotně. „Třeba máte pravdu,“ odvětil Ron, „třeba jsem se opravdu zbláznil.“ Hleděl na mladíka sedícího před ním a netušil, co má říct. Ne, tohle nebylo dítě. Tohle nebyla osoba, kterou potkával předchozích sedm let ve školních lavicích. Kam se poděl ten rozjařilej, nenapravitelnej spratek, který mu tak dlouho pil krev? Kdo ho vyměnil a proč zrovna teď? Kdyby to byl jen spratek, který myslí na svoje vlastní dobro, bylo by všechno o tolik jednodušší. Neřekl nic, nerozloučil se, odešel. Utekl.
*** „Chci mluvit s náčelníkem!“ „Ale on nechce mluvit s Vámi!“ zarazil ho jeden ze strážců, jakmile se dostal z vězení ven. Zarazil Snapea takovou silou, že si muž byl jistý, že mu na hrudníku zůstane pořádná modřina. V tuto chvíli to však nehodlal řešit. „Ale já s ním mluvit CHCI!“ stál si za svým. „Nikdo z Vás nemá sebemenší právo něco chtít!“ zavrčel k němu strážce a svojí silou donutil profesora kleknout na kolena. „Ani nejmenší právo…“ „Ale já s ním potřebuju mluvit!“ vztekal se muž a snažil se zvednout na nohy, ale dřív než se vůbec postavil, už u něho stáli tři hlídači s ostrými hroty kopí u jeho krku a vztekle na něj vrčeli. Odstrčil jednoho z nich, který se dostal skutečně až příliš blízko k němu, ale dosáhl jen toho, že mu uštědřili několik dalších ran a srazili ho zpět na kolena. Začal se bránit, ale neměl šanci. Srazili ho na zem. Než se nadál, stálo nad ním jednou tolik kentaurů. Nebo vidím dvojitě. „Zabte ho!“ zavrčel nad ním jeden ze strážců. Mohl jenom pozoroval, jak se tři ostrá kopí pomalu zvedla do vzduchu. Zavřel oči. Nechtěl to vidět. Nemohl tomu zabránit. Hroty se zaleskly v pronikajících paprscích slunce a poté… „DOST!“ Spása! Jeho mysl však na výkřik reagovala trochu předčasně. Nebyl schopen říci, zda to bylo opravdu čistě náhodou nebo zda to kentaur udělal schválně, z pomsty. Hrot projel skrz. „Uf…“ Na víc se nezmohl… jen na doširoka roztažené oči… na překvapený výraz… na pohled na dlaně zbarvené rudou tekutinou. Něčí výkřik… rozmazané tváře… a poté už jen tma…
*** Bolela ho ruka… bolela ho hlava… bolel ho bok… bolelo ho břicho… Tak jinak. Co mě nebolí? Zasténal. Takhle mizerně mu nebylo už hodně dlouho. Jen kousek od něho se ozval dusot kopyt. Ten zvuk v něm už podvědomě vyvolal pocit nebezpečí. Otevřel oči a s trhnutím se posadil. Bolest, která mu projela tělem byla jako další čepel, která si našla útočiště v jeho břišní dutině. Pevně si sevřel bok, ale dosáhl jen toho, že mu další ostré trhnutí projelo zmrzačenou paží. Sakra, to je den. „Omlouvám se za přílišnou horlivost svých stráží,“ ozval se kousek od něho lehce nahrublý hlas. S velkou námahou natočil hlavu a zadíval se na statného kentaura v prošívaném hávu, který stál jen kousek od jakéhosi okna. Byl mohutný, dobře stavěný a od pohledu velmi významný. Náčelníka nikdo nemusel představovat. Snape se se zatnutými zuby vyškrábal do sedu a zajel rukou pod košili, kde nahmatal na svém boku obvazy nasáklé krví. „Vy tomu říkáte horlivost?“ zavrčel. „Dělali jen svoji práci. Bránili.“ „Nezdálo se mi, že bych je nějak zvlášť ohrožoval.“ Kentaur se na něho podíval a změřil si ho zkoumavým pohledem. „Dožadoval jste se mé společnosti. Prosím, jsem zde. Mluvte.“ Ještě chvíli si zkoumal rány a mlčel. „Co je s ostatními? A kde to jsem?“ zeptal se nakonec. „Toto bude Vaše dočasné útočiště. Rozhodli jsme se, že bude lepší Vás držet od zbytku Vaší skupiny. A co se týče ostatních, jsou… a pokud nás nedonutíte k něčemu jinému… i nadále budou v bezpečí. Ale to jsem Vám už
vzkazoval po panu Potterovi, kvůli tomu jste se mnou mluvit nechtěl.“ Kentaur mluvil klidně, trpělivě… rozhodně nedával ani gestem náznak, že by pro něho byl kouzelník sedící před ním jen podřadné stvoření. „Chtěl jsem mluvit o vězni.“ „Nemáme se o čem bavit,“ odvětil klidně. „Ještě něco?“ Snape v duchu zavrčel. „Dovolte mi se ještě jednou vrátit k vězni. Chci, abyste mu udělili milost…,“ zarazil se. Tohle ho stálo hodně úsilí. „Já Vás o to žádám… prosím Vás o to.“ „Vaše žádost je nemožná. Zneuctil moji dceru!“ poprvé se do náčelníkova hlasu vkradl vztek. Snape si odfrkl. „Při vší úctě k Vám i k Vaší dceři… myslím si, že na toto zneuctění musí být vždy přítomni dva.“ Kentaur sebou trhl, ale v jeho tváři se nepohnul jediný sval. „Zákony zní jasně! Dnes v poledne bude soud. Rozhodne podle zákonů a rady starších a podle rozhodnutí bude vykonán i trest! Na tom se nic nezmění! Ostatní budou moci po vyléčení vašich zranění bez úhony odejít.“ „Kam?“ vydechl Snape. Jistě, zůstávat tady bylo šílenství, ale les byl hrozbou ještě větší. „To už není naše starost.“ Zaskřípal zuby a zatnul zdravou pěst. Mozkové závity mu pracovaly na nejvyšší obrátky, ale bolest je značně otupovala. Přesto si byl jistý, že kdyby mu někdo před několika dny řekl, že bude ochoten udělat to, co měl nyní v plánu, vysmál by se mu. „Odsuďte mě.“ „Prosím?“ otočil se k němu náčelník překvapeně. Nadechl se. Ještě máš šanci z toho vycouvat. „Popravte mě, místo toho kluka,“ zopakoval. „Nabízím svůj život za jeho. Je to pořád ještě dítě,“ dodal. „Je už dospělý. Ví velmi dobře, co udělal, a za své činy ponese následky. Není jediný důvod, proč bychom za jeho prohřešek měli trestat Vás,“ odvětil kentaur klidně. „Nedovolím Vám ho popravit, je to můj student, mám za něho zodpovědnost,“ křikl Snape a se vztekem se mu podařilo doslova vyskočit na nohy. „Nejdřív budete muset zabít mě!“ zavrčel mu do tváře a zdravou rukou ho chytil za jeho pozlacený háv. Kentaur nehnul ani brvou. „Jestli uděláte ještě jeden pohyb, bude Vám toto přání splněno dřív než se nadějete,“ oznámil mu zcela klidně a s kamennou tváří a Snape si byl v tu chvíli jistý, že i když je nevidí, jsou za oknem i za dveřmi skryté ozbrojené stráže. Pustil ho. Kentaur od něho odstoupil a dál vykládal cosi o nutnosti dodržovat jejich starověké zákony, ale profesor ho v tu chvíli už nevnímal. Veškeré síly, které předtím využil na těch několik prudkých pohybů, mu náhle velmi scházely. Kolena se mu roztřásla, v uších mu začalo hučet, podlaha se houpala pod nohama a on neměl kolem sebe nic, co by se mu mohlo stát oporou. Klesl na kolena a kdyby se kolem něho neobjevily dvě paže, nespíše by se zhroutil úplně. Několikrát zamrkal a zjistil, že ho v náruči svírá mladá dívka, kentaurka. Nejspíše by se měl stydět za to, že ho musí zachraňovat taková mladice… že není schopen se udržet ani na nohou… jenže to by mu nesmělo být tak strašně zle. Kentaurka byla mladičká, určitě na pomezí dospělosti a Snape musel uznat, že i velice pohledná. Světle hnědé vlasy, jemné rysy a velmi příjemná ňadra. Ne, že by si tohoto faktu všímal ihned na první pohled/dotek…, ale ona ho bohužel měla při své drobnosti problémy udržet, a proto si ho musela přitisknout na hrudník, aby jí nevyklouzl a nespadl na zem. „Otče,“ otočila se dívka na náčelníka, „říkala jsem ti, že se nesmí zvedat!“ „Nestačil jsem mu to říci,“ odvětil klidně a sledoval, jak jeho dcera zvedá muže na lůžko, kde ho okamžitě pečlivě ukládá. „Jak už jsem jasně řekl,“ sklonil se náčelník nad raněným, „mé rozhodnutí zní jasně. Soud proběhne za několik minut a o jeho rozhodnutí se nebude debatovat…“ „Otče…“ „Pokud se nebudete o nic pokoušet,“ pokračoval a dceřiných slov si nevšímal, „bude to vaše jediná ztráta, kterou zde utrpíte. Přeji brzké uzdravení.“ Ta slova ke Snapeovi doléhala téměř z dálky. Skoro je nevnímal… dokázal rozpoznat jen svět točící se okolo něho.Teprve po dlouhé době, když mu dívka vložila do vymyté rány čerstvé byliny a do hrdla mu vlila jakýsi odvar, vrátil se z podivné apatie zpět na zem. Mladá kentaurka se nad ním stále skláněla a v tuto chvíli mu sundávala obvazy z poraněné ruky. Chvíli ji pozoroval, neschopen si řádně vybavit, zda od odchodu jejího otce uběhla minuta nebo spíš hodina. Jeho pohled se však stočil na pravou paži, kde zela dost neuměle sešitá jizva. Zamračil se. Pokud si dobře pamatoval, tak jeho paže se kopí ani nedotklo, tak proč… „Museli jsme vám vrátit kost na správné místo,“ odpověděla dívka na jeho překvapený pohled. „Byl jste v bezvědomí a kdybychom to neudělali teď, mohlo by se stát, že už by se nikdy nevrátila do normální činnosti.“ Překvapeně se na ni podíval. Měla příjemný hlas a zdá se věděla, o čem mluví. „A co to na ní mám?“
„Stehy. To vymyslela jedna z vašich dívek. Naše byliny na vás nepůsobily. Vykrvácel byste,“ odpověděla mu a ovázala ránu čistým kusem plátna. Profesor si jí zatím zkoumal pohledem. Byl si jistý, že ta dívka říkala náčelníkovi otče a ať se díval, jak se díval, neviděl na jejím krku přívěsek. Byla to tedy snad… Z venku se ozval zvuk trubek. Trhl sebou. „Co to…“ „Porada starších,“ hlesla vyděšeně, než se otočila zpět na Snapea, „musíte něco udělat. Nedovolte, aby Rona odsoudili. Jakmile to udělají, popraví ho,“ hlesla a v jejích očích se náhle zaleskly slzy. Odvrátil od ní tvář. Nechtěl se dívat na ty zoufalé oči, na ty slzy… Nesnášel je od nepaměti a teď ke všemu věděl, že je nebude moct zastavit. „Prosím, udělejte něco,“ šeptla. „Já nevím co…,“ přiznal stejně tiše. Nechtěl to říct nahlas… nechtěl přiznat, že je úplně bezmocný a v šachu. Nechtěl, ale musel. Mladá kentaurka popotáhla. Otřela si oči a s nasazenou pevnou tváří radši rychle odešla. Dveře však nestačily ještě ani zabouchnout, když dovnitř postrčili Grangerovou. Chvíli se vztekala, ale nakonec přeci jen vydechla a svěsila ramena. „Co se děje?“ zeptal se. Trochu se lekla. Zřejmě nepočítala s tím, že už bude vzhůru. „Jak je Vám?“ „Na něco jsem se ptal,“ zavrčel. Hlavně, aby odvedl pozornost od své osoby. „Právě ho soudí,“ hlesla a musela se hodně snažit, aby se jí do hlasu nevkrádalo zoufalství. Moc se jí to nedařilo. Radši se od něho odvrátila a začala netrpělivě postávat u okna, občas otírajíc mokré oči. Naděje byly plané, slova zbytečná a utěšovat nedokázal. Radši nic neříkal. Uběhla hodina, možná dvě. Nevěděl. Pozoroval dřevěný strop a marně si namáhal mozkové závity, aby přišel alespoň na nějaké východisko. Na cokoliv, co by jim pomohlo z téhle šlamastiky. Žádné však nenašel. Kdyby tu s námi alespoň nebyly ty mrňata! Kdybychom tu byli jenom my, já s Nebelvírskou trojkou, tak by se dalo něco udělat. Možná bychom i byli schopni utéct nebo dostat Weasleyho pryč, ale takhle…? Co by mohlo přesvědčit náčelníka, aby změnil názor? Vždyť je to jeho dcera a… no právě, je to jeho dcera… Jeho dumání bylo přerušeno, když dovnitř vešel Potter. A jeho výraz rozhodně nevěstil nic dobrého. „Co…?“ hlesla dívka, ale víc jí její stažené hrdlo nedovolilo. Mlčel… a nedíval se do očí. Tato odpověď byla více než výmluvná. Dívka se mu zoufale zhroutila do náruče a spustila záplavu slz. Mladík jí mohl jen obejmout a snažit se spolykat vlastní zármutek. „Co rozhodli?“ odvážil se zeptat Snape, když se opatrně posadil. Věděl to. Ale musel to slyšet. „Právě ho odsoudili,“ hlesl Harry přiškrceně, „poprava bude pozítří při západu slunce.“
Kapitola 7. - Vabank Situace se opakovala. Hleděl ven malým okýnkem ve stěně a za celou noc nezamhouřil oči. Nedalo se říci, že by nebyl unavený, ale jeho mysl byla příliš přeplněná, než aby dokázal usnout. Nemluvě o tom, že ho rána v boku mučila a ruka mu připravovala cestu očistcem. Byl však příliš hrdý na to, aby požádal o nějaké byliny na zmírnění bolesti. A i tak… na to, jak se cítil, žádné byliny nepůsobily. Uběhlo už nejméně půl dne od chvíle, kdy přišel Potter s rozsudkem. Blížilo se svítání a oni se nepohnuli ani o píď. Nejdříve se snažili vynutit si další rozhovor s náčelníkem, ale i když se jim to podařilo, výsledek byl stejný. Rozsudek bude vykonán beze změny. Přemlouval, Potter prosil, Grangerová přímo škemrala… bezvýsledně. Po setmění je zavřeli uvnitř do jejich přístřešku a oni se marně pokoušeli vymyslet nějaký plán. Bohužel pokaždé skončili ve slepé uličce. Nebyla šance, jak z toho Weasleyho dostat, a neriskovat přitom životy dalších třiceti dětí! Třeštila mu z toho hlava, ale cestu neviděl. Grangerová byla zoufalá. Nejdřív jenom brečela a poté začala křičet a vztekat se. Přišlo mu to docela vhod, alespoň se s ní mohl hádat a křičet na ni, aniž by z toho vyšel on jako ten špatný . Potter se je ani nesnažil krotit, i když museli být slyšet až na druhé straně tábora. Jediný další v místnosti byl Longbottom, který však bez sluchu v klidu pochrupával jen několik metrů od nich a zdánlivě absolutně netušil, co se děje kolem. Dívka se nakonec zhroutila černovlasému kamarádovi do náruče, kde o několik probrečených hodin později vyčerpáním usnula. Snape ale nemohl. Stejně jako mladík hledící do plamenů zíral on sám na hvězdnou oblohu mezi vršky stromů a nevěděl, co bude dál. Co by? Pohřbíte dalšího a půjdete dál!
Vzdychl. Ano, dalšího. Peggy, kterou pokousala Trnatka a poté byla neúmyslně „léčena“ čistícím prostředkem, nepřežila. Byla jim to oznámit jedna postarší kentaurka, která se o ní celou dobu starala. To a ještě fakt, že ji pohřbili vzadu za vesnicí. Jedna zpráva lepší než druhá! Museli to ještě oznámit její starší sestře, která byla stále držena s ostatními dospělými mimo nich čtyř a čekala na každou zprávu o své mladší sestřičce. Tuhle zprávu asi radši slyšet nechtěla. Grangerová nebyla schopna tam jít a Snape rozhodně nepatřil mezi lidi, kteří by takové zprávy uměli sdělovat. Ne, že by nedokázal přijít a říci, co se stalo. To mu nikdy nedělalo problémy, dělal to snad tisíckrát, ale věděl, že tentokrát bude potřeba i útěcha a že se od něho bude očekávat. A to bylo něco, co nedokázal. Šel tam Potter. Když se o několik desítek minut později vrátil, tvářil se stejně jako když odcházel, stejně jako teď. Apaticky. Buďto už mu z toho všeho hráblo nebo se někde naučil dokonale ovládat. Snape si musel sám pro sebe říci, že ho obdivuje a zároveň lituje. Sám věděl, kolik sil tohle sebeovládání stojí a jak rychle dokáže člověka zničit. Začalo svítat.
*** Okolo poledne vyvedli odsouzence na náměstí. Přivázali ho ke kůlu uprostřed náměstí a nechali ho tak. „Vyvedli ho?“ vydechl Potter. „Už? Poprava má být až při západu!“ Naklonil se z okna, aby se podíval kamsi mezi chýše, kde viděl na svázaného zrzka, kterému právě pod nohy plival jeden kentaur. „Je to zvyk,“ osvětlil mu Snape, „teď bude až do popravy vydán na pospas obyvatelům vesnice.“ „Na pospas? Co mu udělají?“ zeptal se dost nejistě mladík. „Snad nic. Kdyby se chtěli mstít, vrhli by se na něho hned. Náčelník jim lynčování zřejmě zakázal,“ dodal neochotně. Ač měl totiž k náčelníkovi výhrady, v tomhle ohledu se muselo uznat, že jim vyšel ve všem vstříc. Skoro ve všem. „Jak probíhá poprava?“ zeptal se Potter po chvíli zamyšlení. „Zastřelí ho,“ hlesla dívka, která až do té chvíle seděla apaticky na své provizorní posteli. „Popravčí četu tvoří pět lukostřelců s otrávenými šípy. Dva míří na oči, jeden na krk a dva do srdce.“ „Takže když se strefí…“ „Smrt bude okamžitá,“ přikývla roztřeseně a po tváři se jí rozkutálely další slzy. Měla by za to být ráda, ale v tuhle chvíli ani tenhle fakt nemohl zmírnit palčivou bolest brzké ztráty. Mladík si promnul spánky a pokud se Snape nemýlil, snažil se i nenápadně si otřít oči. Poté se však vydal ke dveřím a bušením přivolal strážného. „Chci mluvit s náčelníkem,“ požádal ho. „Pottere,“ vydechl Snape, „nechte toho, tohle nemá smysl.“ Ne, nevzdal se. Jen nechtěl dopustit, aby svými neustálými žádostmi šlápli vedle. Mohlo by to skončit hůř, než to bylo nyní. Strážný po chvíli přemlouvání skutečně souhlasil, že pro náčelníka dojde, ale zdánlivě to byla pouze strategie, jak se jich zbavit. Poprava se blížila a náčelník stále nepřicházel. Slunce už kleslo k obzoru, v jejich chatrči vládlo naprosté ticho. Nikomu nebylo do řeči. Náhle zavrzaly dveře a společně s jedním ze svých strážců vešel dovnitř i vznešený kentaur. „Chtěli jste se mnou hovořit?“ položil zcela řečnickou otázku. „Myslím, že…“ „Náčelníku,“ skočil mu zcela nezdvořile mladík do řeči, „mám na Vás prosbu.“ „Pottere, už toho nechte, tohle…“ „Netýká se popravy,“ pokračoval Harry dál a okázale tak ignoroval jak Snapův nesouhlas, tak náčelníkův zamračený pohled, „alespoň ne úplně. Chtěl jsem Vás o něco požádat.“ „Poslouchám,“ přikývl náčelník. „Nechci, aby popravu viděly děti. Žádám Vás o to,“ dodal. Kentaurův pohled se nezměnil, zatímco Snape byl poměrně v šoku. Za chvíli mu má umřít nejlepší přítel a on myslí na mrňata? Překvapil ho. A i když to nedal najevo, překvapil ho hodně. Náčelník přikývl. „Pokud k popravdě dojde, slibuji, že na to dohlédnu.“ „POKUD?“ vydechli všichni naráz a v tu chvíli se i Grangerová zdánlivě probrala. Mohlo to snad znamenat, že… „Naše šamanka závažně onemocněla a troufám si říci, že to souvisí s vámi.“ „Myslíte si, že jsme ji nějak otrávili?“ přerušil ho Snape. „Jak bychom mohli?!“ „To jsem na mysli neměl,“ zarazil ho náčelník rázně. „Troufám si ovšem tvrdit, že jste sem přinesli nějakou nákazu, na kterou nejsou moji lidé zvyklí. Doslechl jsem se, že jste velmi dobrý v léčivých odvarech, je to pravda?“ Přikývl. „A stále jste ochoten vyměnit svůj život za život toho mladíka?“ Potter i Grangerová se na něho překvapeně a trochu i nechápavě podívali. Grrr, taky si to mohl nechat pro sebe, zavrčel Snape v duchu, nehodlal se však teď zabývat tím, že si nejspíše právě naprosto podkopal reputaci nezaujatého a bezcitného profesora. „Ano,“ řekl pevně.
„Dobrá,“ přikývl kentaur, „uděláme dohodu. Za čtyři dny bude den velkého Manura, jedna z našich nejvýznamnějších oslav. Vy této noci říkáte jarní slunovrat. Přítomnost šamanky je nezbytná, musí od naší vesnice odehnat zlé démony, bez ní jsme bezmocní. Pokud ji dokážete do Manura vyléčit, necháme chlapce žít a vy všichni budete moci bez újmy odejít.“ Dívka vedle Snapea šťastně vykřikla. „A pokud to nedokážeme?“ zeptal se skepticky. „Bude popraven. A vy s ním.“ Vždycky je v tom nějaké ale. „Čtyři dny je poměrně krátká doba, co když jí dokážeme vyléčit, ale ne do Manura?“ zeptal se na další alternativu, aby získal trochu času. Nabídka to byla lákavá a rozum mu říkal, ať ji přijme, ale jeho pudu sebezáchovy se to moc nezamlouvalo. „Za každý den navíc, zemře jeden z vás. Je to nabídka, přijměte nebo nechte být.“ Opět žádné emoce, jen rozprava nad počasím. „Ehm, mohli bychom jí nejprve vidět?“ ozval se Potter, „musíme si ještě trochu pohovořit a…“ „Přijímáme.“ Oba studenti vrhli na Snapea nechápavé pohledy, zatímco náčelník jen lehce přikývl a beze slova se otočil k odchodu. „Zbláznil jste se?“ sykl Harry. „Já myslel, že chcete zachránit kamaráda,“ oplatil mu Snape. „Jasně, že chci, sakra! Ale nechci mít z jedný mrtvoly deset!“ „Když se to nepodaří, budou jenom dvě.“ „Potřebujeme vás!“ „Je to můj zadek, Pottere!“ odsekl mu a na pokyn kentaura opustil místnost, nechávajíc za sebou jen konsternovaného mladíka i s jeho kamarádkou.
*** Malá chatrč, do které ho dovedli, stála skoro až úplně za vesnicí na malém pahorku. Už od pohledu bylo jasné, že tady žije někdo, kdo i v kmenové hierarchii stál na velice vysoké pozici. Přede dveřmi stáli dva po zuby ozbrojení strážci, kteří se postavili div ne do pozoru, jakmile se k nim náčelník přiblížil. Vstoupil dovnitř skrz závěs ze sušeného rákosu a kouzelník vklouzl za ním. V místnosti bylo šero, všechna okna byla zatarasena, aby se dovnitř nedostal jediný paprsek slunce. Uprostřed plápolal malý ohníček a osvětloval tak mnoho polic se sušenými rostlinami, kořeny a mnoha dalšími talismany, které by měl správný šaman mít ve své výbavě. Na druhé straně ležela na travnatém lůžku postarší kentaurka. Ležela na boku a už od pohledu bylo podle jejích zkroucených končetin znát, že není všechno v pořádku. U její hlavy seděla náčelníkova dcera a otírala ženě zpocené čelo. „Astio,“ oslovil ji její otec, „běž.“ Dívka sklouzla pohledem ze svého otce na Snapea. „Ale otče, já…“ „Řekl jsem jdi!“ Přikývla. Zvedla se od nemocné a v náruči svírala lavor se špinavou vodou a pokud se Snape nemýlil, tak i s krví. Když ho míjela, vrhla na něho zvláštní pohled, ale pod přísnýma očima svého otce, se radši rychle rozhodla pokračovat v odchodu. „Jaké jsou příznaky?“ zeptal se Snape, když se snažil přikleknout k nemocné. Zraněný bok mu to však znesnadňoval, jak jen to šlo. Položil staré ženě ruku na čelo a to, že má horečku, poznal ještě mnohem dřív, než se dlaň vůbec dotkla její kůže - horko z ní úplně sálalo. Mladá dívka se otočila na svého otce, a když nic nenamítal, odpověděla. „Má horečku, zimnici, průjem…“ „To je všechno?“ zvedl Snape obočí. To neumí diagnostikovat ani zkažené jídlo? „…a zvrací krev,“ dodala. To nejlepší na konec. Radši spolkl několik sarkastických poznámek a zvedl ženě přivřená víčka, v místnosti však bylo příliš šero, reakci zorniček neviděl. Potřeboval by hůlku, ale věděl, že stejně fungovat nebude. Mohl by však zkusit, zda už neopustili to anti-magické pásmo. Třeba by už dokázal něco tak jednoduchého jako lumos. „Budu potřebovat svoji hůlku!“ „Zamítá se.“ Prostá odpověď. „Fajn,“ pokrčil rameny a postavil se, „potom po mě ale nemůžete chtít, abych se jí pokusil vyléčit, když mi ani nedáte možnost ji vyléčit.“ „Potom se nebudete moci divit, až popravíme toho vašeho mladíka,“ odvětil náčelník. „Potom se nebudete moci divit, až o Manuru budete bez šamana a příští rok vám pomřou všechna mláďata,“ odvětil klidně Snape.
Náčelník se napřímil, pohodil ocasem a krční tepny se mu napnuly. Z nozder mu vyšel zvuk jako u býka, který se chystá na útok. Krok vpřed však byl jedinou známkou, že má chuť se na Snapea vrhnout. Nakonec si přeci jen zachoval dekorum a uklidnil se. „Dobře,“ přikývl, „ať je po vašem, ale jestli se o něco pokusíte…“ „Držíte na padesát dětí, za které mám odpovědnost, jediné, o co bych se mohl pokusit, by byla sebevražda.“ Ať už to kentaur pochopil jako vtip či pravdu, nedal to na sobě nijak znát. „Hůlku nechám přinést, co budete potřebovat ještě?“ „Kotlík nebo cokoliv, v čem by se dala vařit voda, a nějaké byliny, ale myslím, že ty najdu všechny zde,“ dodal, když se rozhlédl po místnosti. „A budu potřebovat někoho na pomoc, díky vašim vynikajícím strážcům jaksi nejsem zcela v provozu,“ dodal k náčelníkovi a ironie z jeho slov přímo odkapávala. „Já pomůžu!“ nabídla se ihned dychtivá Astia, která stále postávala vedle svého otce. „Zůstanu tady.“ „To ať tě ani nenapadne!“ utnul její nadšení otcův hlas. „Nelíbí se mi ani to, žes tu byla doteď, ale rozhodně tě nenechám v jedné místnosti samotnou s člověkem!“ zavrčel k ní. „Myslíte si, že ji nějak zneužiju?“ ušklíbl se Snape. „Stačí, co jí udělal ten váš student,“ prskl k němu náčelník a podle postoje, který nasadil, dal jasně najevo, že svoji dceru bude chránit za všech okolností, i kdyby se jí to nelíbilo. Snape tohle nechápal, nikdy děti neměl a dceru už vůbec ne, ale teoreticky si to dokázal představit. Radši tohle téma opustit. „Můžete si nechat přivést jednoho ze svých lidí,“ pokračoval rychle kentaur, „pokud vám nikdo nevyhovuje, přidělím vám sám někoho vhodného. Od této chvíle nesmíte opustit tuto místnost bez svolení mého nebo mého velitele. Bude vám doneseno vše, co budete potřebovat. Mí lidé vám i připraví vhodné místo, abyste zde mohli přenocovat. Jinak podmínky dohody jsou jasné, máte čtyři dny,“ dodal a když Snape přikývl, popadl svoji dceru okolo ramenou a vystrčil ji z chatrče ven. „Jdeme!“ Snape vzdychl. Pořád lepší… s tou sebevraždou to nebyl až zas tak špatnej nápad!
*** „Víte, co jí je?“ Zaskřípal zubama. „Kdybych to věděl, tak tu neposkakuju jak naprostý blázen, Grangerová!“ zavrčel na ni podrážděně. Občas lituju, že jsem si vybral právě ji! Potter je sice úplný pako, ale zase nemá tu příšernou vlastnost pořád se vyptávat! Pracovali tady spolu už skoro celý den. Postupně zjišťovali všechny příznaky a pomalu vylučovali jednotlivé choroby, které by to mohly být. Promnul si čelo. „Je někdo z nás nemocný?“ „Taky mě to napadlo, ptala jsem se, ale kromě Nevilla prý nikdo,“ odvětila. Přikývl a otočil se, aby mohl pokračovat ve svém přecházení na druhou stranu místnosti. „Je někdo z ostatních kentaurů nemocný?“ „Ne takhle.“ „Zjistila jste, co jedla?“ „Zjistila, ale podle ostatních jedla byliny jako vždycky. A jedla s ostatními… ti jsou zdraví,“ dodala. Vzdychl a otočil se zpět. Promnul si spánky a zalitoval, proč mají lidé pouze dvě ruce, jemu by se v tuhle chvíli hodily nejméně tři. Bolela ho hlava, v rameni cítil napětí, ale největší starost mu dělal bok, pálil jako čert a bolest mu vystřelovala do každé části těla. A mozek kvůli tomu nebyl ochoten spolupracovat. „Mohla by to skutečně chytit od nás?“ zeptala se dívka po chvíli, kdy jen pozorovala, jak její profesor pochoduje po místnosti sem a tam. „Ne, byli by nemocní i lidi od nás nebo by neonemocněla sama,“ zavrtěl hlavou, „a i kdyby… čím bychom ji mohli nakazit? I kdyby od nás dostala chřipku nebo cokoliv, nezvracela by krev!“ zavrčel a poslední slova vyprskl tak nahlas, až ho to samotného překvapilo. Dívka sebou poplašeně cukla. Měl vztek… ne na ni, ale na sebe. Že nemůže na nic přijít… že se nedokáže soustředit… že už mu nejspíš zbývají jen tři dny života. „Jaká nemoc způsobí tyhle příznaky?“ zeptal se po chvíli do vzduchu. Už to probírali snad stokrát, ale přeci… „Žádná,“ vydechla Hermiona. Byla unavená, už byla hluboká noc a jí už rozum zatemnila únava. „Tohle způsobí jedině nějaký jed! Opravdu ji nemohl někdo otrávit?“ Zavrtěl hlavou a promnul si bolavé oči. „Je na vysoké pozici, třeba někdo chce…“ Její zbytek slov však zanikl v podivných zvucích, které začala vydávat vzpouzející se šamanka. Dívka k ní ihned přiskočila a přidržela jí u hlavy nádobu, do které vyzvrátila další část svých žaludečních šťáv smíchaných s krví. Nic jiného už její žaludek neobsahoval.
Stará šamanka upřela na dívku své zamlžené oči a klesla zpět do travnatých podušek. Dívka se natáhla pro malou nádobku a snažila se do ženy dostat alespoň trochu bylinného odvaru, který jí Snape připravil. Bylo to pouze něco na zklidnění a sražení horečky, ale valný úspěch to neslavilo, akorát jim to dalo trochu času. Když vypila asi půl hrnečku, položila hlavu zpět a propadla se do neklidného spánku. Dívka smutně vydechla. Snape jí celou dobu pozoroval. Z té holky by byla vynikající ošetřovatelka, napadlo ho, když sledoval, jak se do kentaurky i přes její protesty snaží dostat trochu tekutin. „Kentauři by její místo považovali za prokleté, kdyby se na něj někdo dostal takovým úskokem jako otrávením předchůdce nebo něčím podobným,“ navázal na jejich předchozí rozhovor, jako kdyby vůbec nebyli přerušeni, „pokud to někdo udělal, nebyl to kentaur.“ „Někdo z lidí, kteří tu žijí?“ Chvíli nad tím uvažoval. „Příliš by riskoval a na její místo by se člověk nikdy nedostal.“ „Někdo z nás?“ „Co bychom z toho měli? Odložení popravy?“ nadhodil a hned si odpověděl zavrtěním hlavy, „to ne… A ke všemu neznám nikoho, kdo by něco podobného uměl připravit. Musel to být někdo, kdo se bravurně vyznal v bylinách, které tu rostou.“ „Myslíte, že to je otrava z bylin?“ „Neznám žádný jed, který by vyvolával takovéhle příznaky. Buď by už přešly, nebo by už byla mrtvá,“ odpověděl a přidržel si bok, ve kterém mu bolestivě píchlo. „Je vám něco?“ všimla si jeho bolestivé grimasy. „Takže se opět přikláním k otravě z nějakého jídla,“ pokračoval a její otázky si nevšímal, „musela sníst něco, co obyčejně nejí.“ Zamračila se. Nelíbilo se jí, jak ignoroval její otázku. Kdyby mu nic nebylo, tak odsekne, ale nebude odvádět řeč jinam. „Takže by bylo asi nejlepší se poptat ostatních, jestli roste v okolí něco, co nikdo nejí.“ Přikývla. Spíš proto, aby věděl, že poslouchá, než že souhlasila. Nespouštěla z něho oči. Udělal další kolečko po pokoji, ale v jeho chůzi bylo náhle něco zvláštního… ne bolestivého, ne unaveného, zkrátka jen… zvláštního. „Tak co?“ pokračoval, když se ani nepohnula. „Uděláte to nebo mám všechno oddřít já?!“ „Teď?“ vydechla. „Je noc!“ „Ráno už může být pozdě!“ zavrčel nevrle. „Tak padejte!“ Neochotně se zvedla a přešla ke dveřím, ale dřív než stihla zaklepat, aby ji pustili ven, zaslechla za sebou slabé zaskuhrání. A tohle rozhodně nepatřilo nemocné. To Snape si svíral bolestivě bok a zřejmě se ze všech sil snažil, aby se sesunul, až odtud odejde. „Co je vám?“ zeptala se ho nejistě. „Nic,“ ucedil, „zmizte!“ „Nikam nepůjdu, dokud mi neřeknete, co vám je!“ stála si za svým a náhle ji překvapilo, že se k ní Snape vzpřímeně otočil a ruce zkřížil na prsou, i když mu to zraněná paže moc neusnadňovala. Náhle nebylo ani trochu poznat, že byl měl s bokem jakýkoliv problém. Ani netušila, kolik přemáhání a sebekontroly ho tahle póza stála. Buď se mi to vážně jen zdálo nebo je dokonalý herec. „Tak co, Grangerová, budete tu na mě zírat ještě dlouho nebo se začneme věnovat tomu, proč jsme tady?!“ utrousil k ní podrážděně. Snad by se i nechala zmást a odešla, jenže to by si nesměla všimnout těch křečovitých prstů zatnutých do ramene druhé paže, jak se snažil potlačit bolest. Je to špeh, musí umět hrát! „Půjdu, ale až mi ukážete, co máte s tou ránou na boku,“ oznámila mu a postavila se se zkříženýma rukama přímo proti němu. Do hajzlu, Grangerová, vypadněte! zaúpěl v duchu. „Neštvěte mě a koukejte vypadnout!“ Teď už začínal být opravdu naštvaný. „Ne.“ Prostá odpověď. „Co si to…?“ „Buď máte něco s tou ránou a nechcete mi to ukázat, čímž se vystavujete dost velkýmu nebezpečí, nebo s ní nic nemáte a jakmile mi to ukážete, tak odejdu a už se o vás nebudu zajímat, takže…“ „Grangerová! Tak tohle už vážně…“ Ten jediný prudký pohyb kupředu způsobil, že mu v boku škublo… a jeho tělu se to ani v nejmenším nelíbilo. Zatnul pěsti, ale tentokrát už svoji bolest mohl jen těžko zastírat. Kdyby to byla pouze bolest, nevadilo by mu to, třeba na Cruciatus už byl poměrně zvyklý, ale tohle bylo něco jiného… on cítil, že je něco špatně. „Profesore!“ Ihned ho podepřela, ale on se z její pomoci nezdál zrovna nadšený. „Nechte… toho… já…“ „To určitě! A budu vás mít na krku oba. Sedněte si!“ poručila mu a jelikož se držel na nohou jen díky ní, neprotestoval. „Ukažte!“ uhnula mu ruku z boku, aby mu mohla vyhrnout košili a podívat se. „Grangerová, to nic není, soustřeďte se na pacientku… jestli ji nezachráníme, tak pozítří stejně umřu…“
„Pozítří není teď! A jestli ji máme zachránit, tak vás k tomu potřebuju! Jestli máte chuť natáhnout brka, tak si to nechte na jindy!“ odsekla a opatrně sundala zábal s bylinami, který měl na ráně přiložený. Nevypadalo to hezky. „A tomuhle říkáte nic? Teče to z vás jako z výčepu!“ zhodnotila znovu otevřenou ránu. „Ty jejich pitomý byliny… au!… jsou k ničemu,“ prosedil skrz zuby. „To nebude tím, že by byly k ničemu. Ale to byste VY musel zůstat ležet!“ „A to mám v tuhle chvíli udělat jak?“ odsekl nakvašeně. Ona mi tu snad bude dělat přednášky! „Nechte toho, utáhněte mi to nějak, já to přežiju.“ „Jestli to bude takhle krvácet, tak nepřežijete,“ zhodnotila. „Zašiju vám to.“ „Cože?!“ „Zašiju vám to,“ zopakovala. „Stehy, to je mudlovská metoda, která…“ „Já sakra vím, co to jsou stehy!“ přerušil ji naštvaně. „A rozhodně ze sebe nehodlám dělat mudlovský jehelníček!“ „Nezdá se, že byste si na to rameno nějak stěžoval,“ ucedila stejným tónem jako on. Zmlknul. Měla pravdu, i když v rameni cítil pnutí a bolest způsobenou tím poraněným svalem, stehy byly to poslední, co mu z jeho zranění vadilo. Věděl, že by měl přijmout, byla by to nejlepší možnost, ale… mužské ego se opět dost silně hlásilo o slovo. „Udělám vám tři čtyři stehy a budete mít ode mě pokoj,“ dodala Hermiona, když viděla, jak profesor váhá. „Dobrá, tři stehy a potom mě necháte,“ souhlasil neochotně. Přikývla. „Seženu si nějaký věci, vy se zatím posaďte a… profesore!“ napomenula ho hned, jakmile se začal hrabat na nohy. „Musím teďka odejít a nevím na jak dlouho, takže zůstanete sedět, protože…“ „Nebudete mi nařizovat!“ „… jestli se vám ta rána otevře ještě hloub, tak do několika minut vykrvácíte a já tu nebudu, abych vám pomohla!“ Sakra, kam se na tohohle tvrdohlavce hrabe mezek! „Zůstaňte tu sedět, pořádně si to stlačte a hlavně žádný zvedání a prudký pohyby, ano?“ „Nechcete mě rovnou přikurtovat?!“ „Já to myslím vážně, slibte mi, že nebudete nic provádět.“ „Škoda, že nemáme hůlky, nezrušitelný slib by…“ „Profesore, prosím!“ zněla zoufale. A nejenom zněla, byla zoufalá. Pozoroval její unavené oči a uvědomil si, že ona to myslí vážně, má o něj strach. „Nemám v plánu tu zkoušet akrobacii na hlavě,“ pronesl. Podívala se na něj dost skepticky, tak dodal, „slibuju, že nebudu nic provádět.“ Přikývla, to jí stačilo. „Dobře, za chvíli jsem zpátky.“ Ta doba byla o trochu delší než chvíle. Snape se mezitím natáhl na jejich provizorní lůžko, protože sed nebyl zrovna ta správná poloha na poraněný bok. Mohl alespoň přemýšlet o tom, co budou dělat dál. Měli sice ještě dva a půl dne na to, aby zjistili, co staré šamance je, on už však pomalu přestával mít zásobu nápadů, co by jí mohlo scházet. Mohlo se sice stát, že pokud to byla otrava jídlem, že se zítra postaví na nohy sama… ale také se mohlo stát, že jim zítra zaklepe kopytama a budou mít smůlu. Dívka se vrátila asi po půl hodině a začala něco kutit u ohniště. Zůstal ještě ležet. Věděl, že by jí teď nepomohl a akorát by se zase začali dohadovat. „Tak…,“ vydechla po chvíli, „vydržíte to ještě chvíli?“ otočila se na něho. „Musím ještě uvařit nějaký odvar na uspání, bude to chvíli trvat.“ „Na uspání?“ nechápal. „Nic nevařte, nepotřebuju uspat!“ „Bude to bolet, ta jehla je velká.“ Odfrkl si. Ta holka ani neví, co to je bolest! „Něco vydržím.“ Ještě chvíli váhala, ale nakonec usoudila, že nemá cenu se přít. Umyla si ruce a poté z vařící vody vytáhla podivnou dlouhou niť, tedy spíše strunu. „Co to je?“ zamračil se. „Koňská žíně,“ odvětila a jeho výraz jí dal jasně najevo, že se mu to ani trochu nelíbí. „A čím si myslíte, že vám to budu šít? Doktorský náčiní jsem zrovna nechala doma a ty nitě, co mají tady, jsou jen rostlinný vlákna. A ty vám tam rozhodně strkat nebudu!“ Vypustil vzduch nosem a radši to nekomentoval. Pustil si ránu na boku a nahnul se na stranu tak, aby měla dobrý přístup k jeho zranění. I v něm však zatrnulo, když spatřil tu obrovskou jehlu, kterou mu to hodlala sešívat. Sakra, už nikdy nebudu štvát nikoho, kdo mě bude sešívat! „Vážně to nechcete umrtvit?“ ujistila se. „Ne,“ zavrčel. „A ať jsou ty stehy malé!“ „Tak sebou moc nevrťte,“ pokrčila rameny a sehnula se k boku. Při prvním doteku chladné špičky sebou škubl, ale to nebylo nic proti tomu, jak zatnul zuby i prsty, když ten kousek kovu protahovala citlivou kůží. U Merlina, zlatej Pán zla, ten alespoň když mučí, tak se u toho nesnaží tvářit, že chce pomoct! Nevydal však ani hlásku. „Dobrý?“ zeptala se, ale když zpozorovala jeho soustředěný výraz, poznala, že bude lepší, když se nebude ptát a dokončí to, jak nejrychleji to půjde. „Myslíte si, že se odtud dostaneme?“
„Cože?“ nechápal její otázku. Zrovna se totiž soustředil na třetí steh, o kterém doufal, že bude poslední. „Jestli si myslíte, že se odtud dostaneme?“ zopakovala. „Z tábora? Pokud ji vyléčíme, tam ano. Pokud ne, tak vy ano a já… au… já ne.“ „A myslíte si, že když se dostaneme z tábora, dostaneme se z lesa?“ „Tak to nemám ponětí.“ „Ale nějakou představu mít musíte.“ „Jednu nepravděpodobnější než druhou,“ ucedil. „Aha,“ přikývla a protáhla jehlu dalším kouskem kůže. „A pokud ano, kam půjdete?“ O co jí jde? „Domů, kam jinam.“ „Máte nějakou rodinu?“ optala se nezaujatě. „Sakra, Grangerová, co to má být?!“ vyjel už na ní. „Snažíte se se mnou udělat interview?“ zavrčel. „Ne, promiňte. Jen se snažím odvést vaši pozornost jinam,“ osvětlila mu. Bylo to s podivem, ale zjistil, že se jí to skoro podařilo. Už se radši neptala. „Kde jste se to naučila?“ zeptal se místo toho on. „Šít rány? Moji rodiče jsou doktoři. I když zubaři… první pomoc jsem uměla dřív než číst a psát.“ „To vás jako malou nechali dívat se na rozšklebené rány?“ zeptal se skrz bolestí zatnuté zuby. Ušklíbla se. „Prvního chlapa jsem šila v deseti, pár týdnů předtím než jsem nastoupila do Bradavic. Nedopadl moc dobře, táta mu to po mě musel všechno vytrhat a sešít znova.“ Zarazil se. „Děláte si legraci? A to vás pustili k dalšímu?“ „Nepustili,“ odvětila prostě. „Ale když se vám to rameno nechtělo zacelit, museli jsme s tím něco udělat. A šití bylo nejjednodušší,“ dodala a rychlým pohybem protáhla poslední očko. Mám to chápat tak, že jsem druhý pokusný králík? „AU!“ „Hotovo.“ Nechápavě se na ni podíval a poté sjel pohledem na bok, kde mu zela řada osmi nepravidelných a dost neumělých stehů. Nemohl však říci, že by to nebylo precizní. „Tři až čtyři?“ zvedl obočí. „Počty mi nikdy nešly,“ pokrčila rameny a ránu opatrně omyla. Poté jí ještě přikryla několika bylinami a okolo pasu mu ovázala kus plátna. „Jak je vám?“ „Ujde to.“ Nehodlal jí říkat, že se mu pěkně motá hlava. Tělo bylo v šoku a začalo to dávat najevo. Zřejmě to na něm bylo vidět. „Motá se vám hlava?“ Nebylo poznat, zda to byla otázka. „Trochu, nic vážného, jen…“ „Lehněte si. Teď musíte odpočívat, než se tělo vzpamatuje.“ „Ale…“ „Bez diskuzí!“ přerušila ho. „Teď už stejně nic nevymyslíte a to poslední, co chci, je, abych vás tu někde musela sbírat.“ Podala mu nádobu s vodou a on ji s chutí vypil až do dna. „Pokuste se usnout. Já zůstanu vzhůru,“ přerušila jeho brblání, „kdyby se něco dělo, vzbudím vás.“ Nakonec přikývl a zavřel oči. Nejenže byl unavený (s tím uměl žít), ale jeho tělu se ten zákrok bez umrtvení nelíbil, stálo ho to moc sil. Ještě cítil, jak přes něho přetáhla jakousi tenkou přikrývku a poté už spal, jako když ho do vody hodí.
Kapitola 8. - Sázka na černého koně Probudily ho hlasy. Nechápavě sebou trhl a rozhlédl se po zešeřelé místnosti. Oheň vyhasl a jediné světlo dovnitř pronikalo skrz skulinky mezi prkny. Venku už bylo světlo. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Nakonec mu to přeci jen došlo a pomohlo mu k tomu i ostré píchnutí v nedávno sešité ráně. V noci se několikrát probudil, většinou kvůli špatného pohybu, který způsobil bolesti, ale jakmile spatřil, že dívka všechno zvládá a nehrozí žádné nebezpečí, propadl se zpět do spánku dříve, než si stačil uvědomit víc. Tentokrát však dívku nikde neviděl. -- poznámku smaž – to „nechápavě …“ bys tu měla 3x krátce po sobě -Rozhlédl se a protáhl si ztuhlé údy, lehce se však zarazil, když zjistil, že nohou do něčeho šťouchl. Zamračeně se podíval na druhou stranu lůžka, aby zjistil, že se v jeho nohách choulí spící dívka. Ležela úplně na kraji, snad ho nechtěla vzbudit, když se v noci potřebovala na chvíli natáhnout. Teď však spala jako zabitá. Jeho další myšlenky přerušil neustálý hluk zvenčí a následný vpád jednoho ze strážců dovnitř. Změřil si stále polospícího Snapea zhnuseným pohledem, na stůl hodil tác s několika podivnými plackami a s podivným vrčením odešel. Jediné, co ještě mohl profesor zahlédnout přes jeho ramena, byla náčelníkova dcera s obavou hledící na nemocnou šamanku. Pak dveře zaklaply a všude opět nastalo ticho. Vymotal se z přikrývky a snažil se přitom nevzbudit dívku. Bylo mu jasné, že nejspíš nespala celou noc a ke všemu věděl, že kdyby ji vzbudil, musel by opět odpovídat na její všetečné dotazy. Opatrně se protáhl a rukou si prohmatal bok, Kůže byla i přes látku citlivá, ale jinak se vše zdálo v pořádku. Jen s ramenem nebyl schopen hýbat tak, jak by si nejspíš přál. Teď však nebyl čas to řešit.
Sklonil se k pacientce a zkontroloval její stav. V první chvíli mu srdce vynechalo několik úderů, protože vypadala jako mrtvola, ale při bližším ohledání zjistil, že žije. Byla jen příliš bledá. Dýchala pomalu, ale pravidelně, a kůže jí stále sálala horečkou. Alespoň že zimnice už zmizela. Jeho pohled sklouzl na mísu vedle postele a čelo se mu nakrčilo, když zjistil, že z ní cítí zápach vyvržených žaludečních šťáv. Nebylo toho moc, ale rozhodně to pěkně nevonělo. Jeho tělo muselo být asi opravdu zhuntované, když dokázal spát v místnosti s takovým zápachem. Zvedl mísu a strčil jí jednomu ze strážných, jako to dělali pokaždé. Poté svoji pozornost zaměřil na tác, který jim ráno přinesl jeden z kentaurů. Na tvrdých listech zdejších stromů ležela podivná načervenalá hmota z nějakých bobulí a k tomu byly přiloženy jakési pečené placky. Neměl hlad. Jediné, co si vzal, bylo trochu mléka. Bohužel, téměř ihned ho vyprskl zpět, když si uvědomil, že téměř jediné mléko, které zde mohou mít je… koňské. Radši se vrátil k vodě. Když do sebe po jednotlivých lokách nalil džbán vody s několika listy ostružiníku, vrátil se strážný s mísou čisté vody. Tedy, nejspíše ji přinesla náčelníkova dcera, ale nepustili ji dovnitř. „Chci vidět Entis,“ otočila se mladá kentaurka na strážného, který před ní držel kopí, aby nemohla pokračovat dál. „Náčelník to zakázal!“ zavrčel odpověď, která neznala námitky. Dívka se zoufale podívala na Snapea, sklouzla pohledem za jeho záda do šera místnosti a poté se se sklopenou hlavou otočila a s tichým klapotem odešla. Odnesl mísu zpět na stolek, a když ji pokládal, uviděl na hladině vlastní obraz. Skoro se nepoznal. I když ještě před týdnem seděl každý den za katedrou, teď vypadal úplně jinak. Teď viděl ještě bledší tvář než obvykle, s nezdravým pohledem a s vousy na tváři připomínajícími Yettiho. Potřebuju oholit! projel si rukou strniště. „Co se děje?“ ozvalo se za ním rozespale. Zřejmě kentaurův silný hlas probral dívku ze spánku. „Vstávat!“ zavrčel místo odpovědi. „Jasný,“ zívla, „a cvičit.“ Nechápal. „Cože?“ „Ale nic,“ vyhrabala se z lůžka a celá rozlámaná se postavila na nohy. Byla řádně rozcuchaná a od pohledu toho moc nenaspala. Je rozcuchaná jak vrabčák, pomyslel si, ale radši si svoje myšlenky nechal pro sebe a začal zkoumat, zda se stav jejich pacientky zlepšil. „Jak je vám?“ ozvalo se za ním, zrovna když pokládal ucho na rozložitý bok a zaposlouchal se do silného bušení srdce. Věděl, že kentauři mají srdce dvě, ale to „lidské“ nebylo tak podstatné. Bilo pravidelně a poměrně silně, i když ne v takové frekvenci, v jaké by nejspíš mělo. „Proč se ptáte mě? Zeptejte se jí, to bude určitě zajímavější,“ odvětil jízlivě a začal zkoumat reakci zorniček, i když v tom šeru skoro nic neviděl. Vzdychla. „Ona mi to neřekne, vy ano.“ Mlčel. „Možná,“ dodala, když se neměl k odpovědi. Natáhla se k tácu s jídlem a špičkou prstu nabrala a ochutnala tu podivnou směs. Chvíli ji převalovala na jazyku a poté si přeci jen trochu nanadala na vrchní placku a snědla. Snape mezitím pokračoval ve vyšetřování šamanky. „Jak jí je?“ zeptala se, když se zvedl. „Beze změny.“ „To je dobře, ne?“ Vydechl. „Není to horší. Ale nevím, jak dlouho to ještě vydrží. Je příliš slabá,“ dodal. „Co budeme dělat?“ hlesla. Podíval se na ní svým pronikavým pohledem, ale neodpověděl. Nemusel přiznávat, že neví, co dál. „Udělám ji posilující lektvar.“ „To ji udrží při síle nanejvýš jeden den.“ „Víc stejně nemáme,“ odvětil téměř nezaujatě a sehnul se k ohništi, aby mohl rozdmýchat oheň. Sledovala jeho počínání a snad ho chtěla i nějak uklidnit, že to zvládnou. Znala ho už však dost dobře na to, aby věděla, že o to nestojí.
*** „Chci mluvit s vězněm.“ „Nesmíme k němu nikoho z vás pouštět.“ Harry zavrtěl hlavou a vyndal drobný kámen. Dal mu ho náčelník jako výraz přízně a povolení k vstupu do všech míst. Kentaur přikývl. „Zrovna je u něho naše princezna, ošetřuje ho.“ „Já jí v tom bránit nebudu.“
Strážný přikývl a otevřel dveře. Harry vklouzl dovnitř a chvíli si musel zvykat na šero, i tak však zaregistroval ten rychlý pohyb, jak dívka urychleně zvedla hlavu z Ronova klína. „Harry,“ vydechl Ron úlevně, „vyděsils nás.“ Dívka sklouzla pohledem od zrzka k Harrymu a zřejmě poznala, že jí tady nebezpečí nehrozí, proto složila své velké tělo zpět na zem a hlavu uvelebila v zrzkově klíně. „Neruším?“ zeptal se Harry stále stojící ve dveřích. „Ne,“ zavrtěl zrzek hlavou, „jen jsme se lekli, že by to mohl být někdo ze strážných.“ „Nebo můj otec,“ dodala Astia. Harryho překvapilo, že to řekla zrovna ona. „Kdyby vás tady takhle našel…“ „Tak nás zabije,“ dokončil místo něj zrzek. Harry se usadil kousek od nich, ale připadal si trochu nepřístojně. Zrzek si ho v tu chvíli vůbec nevšímal, sklonil se k dívce (ruce stále svázané za zády) a lehce jí políbil na spánek. „Měla bys jít. Aby nedostali podezření.“ Lehce mu projela vlasy rukou a usmála se. Poté zvedla své hnědou srstí porostlé tělo, mísu a několik váčků s bylinkami a spěšně odešla. Harry počkal, dokud dívka nezmizela, a poté se otočil na svého dlouholetého přítele. Mlčel. „Nepráskneš nás, že ne?“ ozval se zrzek nejistě. „Proč bych to dělal?“ vydechl Harry a posadil se naproti druhému mladíkovi. „I když… musím přiznat, že mě překvapuješ,“ pokračoval po chvíli, když se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho. „Hermiona se Snapem riskují vlastní krky, aby tě odtud dostali a ty…,“ nadhodil do vzduchu. „Kdyby na vás přišli, tak tě popraví rovnou… a je nejspíš taky.“ „Harry,“ zarazil ho Ron, „když Hermiona na nic nepřijde, tak mě za dva dny stejně popraví. Radši je strávím s ní než sám!“ Černovlasý mladík na to nic neříkal. „Kdyby to včera udělali, bylo by mi líp,“ přerušil náhle Ronův hlas nastalé ticho. „Co to povídáš?“ „Sedím tady a čekám, jestli na něco přijdou nebo ne. Víš jaký to je?!“ utrhl se na Harryho. „Čekám na smrt! Astia je jediná osoba, která mě drží ještě při životě. A při zdravým rozumu. Vidíš?“ dodal už mírněji a trochu se k němu natočil stranou, aby jeho kamarád mohl vidět tik, který mu pravidelně škubal s levým okem. „Už začínám blbnout a to mi tu zbývají ještě dva dny.“ Harry vzdychl. „Rone, nevěš hlavu…“ „…ať si ji pak můžou pověsit oni.“ „Sakra, Rone, nech toho!“ vyjel na něho Harry a vyskočil na nohy. Tohle ho deptalo. Za posledních několik dní toho moc nenaspal, byl vynervovaný a tyhle Ronovy řeči mu na klidu nepřidaly. Věděl, že tady nejde o jeho krk, a toho štvalo úplně nejvíc. Věděl, že s tímhle nemůže absolutně nic udělat. „Promiň,“ hlesl zrzek. „Ne, ty promiň. Jde tady hlavně o tebe a já…,“ vydechl do prázdna a promnul si spánky. Byl unavený jako už dlouho ne. „Promiň, neměl jsem na tebe vyjíždět…“ Mezi oběma mladíky se rozhostilo ticho. „Víš o nich něco?“ Harry se na kamaráda nechápavě podíval. „O Hermioně a o… o Snapeovi.“ Zavrtěl hlavou. „Vůbec nic. Nechtějí mě k nim pustit ani dát nějaký bližší informace, ale…“ chtěl říci, že jelikož ještě na nic nepřišli, klesá naděje na záchranu dost rychle, ale uvědomil si, že to by v tuhle chvíli skutečně nebylo to pravé ořechové, co by mohl vypustit z úst. „… ale neboj, oni na to přijdou,“ dodal místo toho. Opět mezi ně padlo ticho. Bylo to zvláštní, nikdy mezi sebou neměli problémy s komunikací a že se už nějaký ten pátek znali. Teď však mezi nimi viselo něco, o čem oba věděli, ale ani jeden z nich o tom nechtěl mluvit. Atmosféra byla tíživá a ač by si nejspíš toho chtěli říci spoustu, dokud mají možnost, nešlo to. „Tak za ní jsi chodil?“ Zrzek zvedl nechápavě hlavu. „Za ní jsi chodil po nocích?“ zopakoval Harry. „Za… Astiou?“ někdy používáš za Astiou, jindy za Astií. Beru to podle vzoru žena Přikývl. „Jo. Všimnul sis?“ „Občas jsi byl strašně nenápadnej,“ ušklíbl se Harry, „zvlášť, když jsi mi v kufru pod postelí tajně hledal neviditelnej plášť,“ dodal a doufal, že dokáže alespoň částečně zvednout tíživou atmosféru. „Měl jsem se zeptat,“ ošil se Ron. „Jo, chodil jsem za ní.“ „Jak jste se vůbec dali dohromady?“ Pokrčil rameny. „Vlastně ani nevím, jednou jsem ji potkal v lese.“ „V lese?“ vydechl Harry. „Tys ses prostě jen tak po nocích procházel v Zapovězeným lese?“ „Ne, jen jsem nakouknul na kraj. Byl jsem zvědavej,“ dodal na svoji obhajobu, „a to bylo vlastně moje štěstí, protože jinak bych jí nepotkal.“
„Co tam dělala ona? Tak daleko od stáda.“ „Byla zvědavá,“ ušklíbl se Ron. „Chtěla poznat svět lidí a já zase les. Sice neříkám, že jsme si nevyměnili pár „lichotek“, ale pak jsme se tak nějak domluvili… já jí ukázal svět lidí a ona mě les. No, a potom nějak…,“ začal sebou opět lehce šít, „… nějak jsem do toho spadnul.“ „A lítáš v tom až po uši, co?“ zeptal se Harry s úsměvem. „Proč jsi něco neřekl?“ „No… já…,“ vykrucoval se druhý mladík, „připadal jsem si trochu hloupě a taky… no… nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.“ „Myslíš, že bych to nepochopil?“ „To ne, jen… asi jsem… prostě… prostě mi to přišlo moc osobní,“ vysoukal ze sebe nakonec. „Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.“ Harry se ušklíbl. „Věděli o tom všichni,“ ušklíbl se Harry. „Teda ne o tom, že chodíš s Astiou. Ale zářil jsi jak měsíček na hnoji. Bylo mi jasný, že v tom nejspíš bude holka, ale když jsem se zeptal, tak ses vykrucoval. A já to z tebe nechtěl páčit,“ dodal s pokrčením ramen. „Chtěl jsem ti to říct, ale…,“ pokrčil rameny, „asi pochopíš, že jsem dost dobře nemohl.“ Harry se ušklíbl. „Chápu,“ přikývl. „Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se po dalším mlčenlivém tichu. „Vždycky když takhle začneš, tak je mi jasný, že se mi ta otázka nebude líbit,“ nadhodil spoutaný. „Ptej se.“ „Víš, mě tak napadlo… teda, nejenom mě… nějak jsme se o tom dohadovali s ostatníma a… no… je to blbá otázka…,“ mlel páté přes deváté. „Harry, jestli se nezeptáš teďka, tak už nejspíš nikdy.“ Černovlasý mladík kamarádovu poznámku radši přešel, nechtěl se hádat. „Víš, říkali jsme si, jestli se… jestli se to s kentaurkou dělá jako… jako se ženskou nebo… nebo jako s… s koněm,“ vysoukal ze sebe a zrudl až po konečky vlasů. Ron se ušklíbl. Čekal nějakou přísně záhadnou filozofující otázku a on se místo toho ptal… „Děláš jako kdybychom se nikdy nebavili o sexu,“ uchechtl se. „Nikdy se to netýkalo čistě tebe.“ Zrzek lehce přikývl, ale k odpovědi se neměl. „Tak co?“ Zvedl k němu hlavu a zahleděl se mu do zvědavých očí. Bez jediného slova však hlavu opět sklopil. „Ehm… chápu,“ odvětil Harry. Jen představit si to pořád nedokážu. „Ne, nechápeš,“ zavrtěl zrzek hlavou. „Já vím… taky mi to přišlo… divný. Když jsem se o tom dozvěděl, že se kentauři rozmnožujou zezadu jako koně, taky mi to prostě přišlo… spíš směšný, ale potom… když jsem s Astiou byl dýl a… no… prostě, když k tomu došlo, tak mě nezajímalo, jak to provedeme. Prostě jsem jen chtěl být s ní a všechno ostatní mi bylo jedno.“ Harry přikývl. „Když ji miluješ, není co řešit.“ „Můžu tě o něco poprosit?“ „O cokoliv.“ Ron svoji žádost neřekl hned. Chvíli jen zíral před sebe a rozmýšlel, jestli to má opravdu říci nebo ne. „Až se odtud dostanete,“ začal po chvíli, „mohl bys říct mámě, že… že mě zabili třeba Smrtijedi. Nebo že…“ Harry vzdychl, už pochopil, odkud vítr vane. „Rone, nic jí…“ „Já vím!“ přerušil ho hnedka zrzek. „Já vím, že je hrozný po tobě chtít, abys lhal. Ale chtěl bych…“ „Rone…“ „…aby si myslela, že jsem umřel alespoň trochu hrdinskou smrtí.“ „Rone, ty…“ „Vždycky jsem byl až na poslední příčce, protože jsem byl nejmladší a ničím výjimečnej…“ „Rone!“ „… i Ginny byla výš než já, byla to vytoužená dcera, vždycky jsem byl spíš na obtíž, nezazlívám jim to, jen…“ „Rone, mlč! Ty neumřeš!“ Harry toho začínal mít dost. „… jen bych chtěl, aby na mě měli alespoň jednu dobrou vzpomínku…“ „Buď zticha!“ „Chci, aby na mě alespoň jednou v životě byli hrdí!“ „DRŽ HUBU!“ vyjel na něho Harry. „Buď zticha! Slyšíš? MLČ!“ Křičel, měl vztek… a byl zoufalý. Zoufalý tak, jak jen člověk být zoufalý může. Nenáviděl Rona za to, že nemá žádnou naději… nenáviděl ho za každé slovo, které řekl… nenáviděl ho za to, že mluví pravdu. Třásl se až do konečků prstů a po tvářích mu tekly slzy. Vlastně ani nevěděl, jestli vzteku nebo zoufalství… Jen věděl, že musí pryč. „Až budu něco vědět, dám vědět,“ dostal ze sebe a vyrazil ven, jak nejrychleji dokázal.
***
Tohle je k ničemu! Už celý další den se pokoušeli zjistit příčinu ženiny nemoci. Zatím, bezvýsledně. Stará kentaurka se už ani nezmítala, ani nezvracela každých několik hodin to nic, co měla v žaludku. Bylo to horší, už pouze bezmocně ležela na boku a jediným pohybem zůstalo občasné ohnání ocasem, zatímco je pozorovala zpod přivřených víček. Dívka jí občas otřela pot z čela a s úsměvem jí chlácholila tichými slovíčky. Jenže na nic nepřišli. Dalších několik úmorných hodin strávených nad kotlíkem, vymýšlení roztodivných odvarů a bylin, které by šamance mohly pomoci. Nic nezabíralo. Dokonce ani odvar z bezoáru, do kterého vkládali tolik nadějí, nepřinesl žádný výsledek. Jen Snapeovi se přesypala další část jeho písku v pomyslných přesýpacích hodinách odpočítávajících jeho zbylý čas. A že už mu ho zbývalo věru málo. Padla noc. Dívka spala v jejich provizorním lůžku. Tedy alespoň vypadala, že spí. Nechtěla jít spát, doslova jí to přikázal. Vymlouval se sice, že to je především kvůli tomu, že se minulou noc nevyspala, ale jeho hlavní důvod byl ten, že potřeboval být na chvíli sám. Vždycky byl radši sám, když potřeboval přemýšlet, a většinou to řešil dlouhými procházkami po hradě nebo jeho okolí, ale tady neměl kam jít… ven ho nepustili a ačkoliv s Grangerovou za dne nevedl příliš dlouhé hovory, stále cítil v zádech její pohled. A to ho znervózňovalo, i když to na sobě nedával nijak znát. Teď zrovna seděl u pracovního stolku, kde jen kousek od něho probublávala další bylinná směs, ale už si nedával přílišné naděje, že přijdou na to, co kentauřici je. Nechal si přinést pergamen a brk. Měl štěstí, tohle vybavení tu nebylo zrovna obvyklé, ale nakonec mu přeci jen kus pergamenu přinesli. Nebylo to nic moc, ale… …ale na závěť to stačí. S hlubokou vráskou na čele namočil brk do jakési podivné směsi, kterou zde používali místo inkoustu, a napsal na pergamen první řádek: Já, Severus Snape, Při plné síle a vědomí…
*** „Vy už jste vzhůru?“ ozvalo se za ním rozespale. „Očividně,“ odvětil s úšklebkem, než se opět vrátil k práci. Za celou noc měl dostatek času urovnat si myšlenky a probrat téměř celý svůj život. Nespal – byl si jistý, že zanedlouho si spánku užije až dost. Bylo to zvláštní, ale po probdělé noci, kdy se v něm vystřídalo vše od zoufalství až po vztek, se náhle cítil klidně a vyrovnaně… smířeně. „Spal jste vůbec?“ Věnoval své studentce jeden ze svých uhrančivých pohledů a radši se vrátil zpět ke své práci. Přidal několik přísad a nechal kotlík bublat. Zatímco Hermiona proklouzla ven, aby si mohla odskočit a provést brzkou ranní hygienu, měl Snape čas podstrčit jí srolovaný kus pergamenu do jejího hábitu, který povětšinu času sloužil spíše jako polštář než co jiného. Byl si jistý, že tento svršek zůstane minimálně do zítřka ležet tam, kde je teď… a také si byl jistý, že Grangerová je osoba, která se postará, aby se tato listina dostala do těch správných rukou. Ve chvíli, kdy se dívka vrátila, už opět stál u stolku, v dostatečné vzdálenosti od jejího hábitu a zrovna se skláněl nad tácem se snídaní, který jim tak jako pokaždé přinesli. „Přišel jste na něco?“ Hloupá otázka. „Kdyby ano, slečno Grangerová, věděla byste to jako první. Tedy pardon… vlastně jako druhá, až po naší pacientce, která by však už v tuhle chvíli byla asi někde na pastvě,“ dodal kousavě. Dívka na to nic neřekla. I když se Snape zdál velice v klidu, nemohla si nevšimnout lehké hořkosti v jeho hlase. Zřejmě přeci jen i na něho dolehly nervové příznaky blížícího se konce. Prohrábl si vlasy a vzal do ruky jednu z placek. Neměl sice hlad, ale jeho zubožený žaludek se při pohledu na jídlo opět přihlásil o slovo. I když měl možnost, vlastně od chvíle, kdy sem přišli, pořádně nejedl. Ani teď neměl zrovna chuť, ale jeho tělo žádalo něco na zpracování a on na chvíli potřeboval přijít na jiné myšlenky. Natáhl se pro placku a kus utrhl, aby ho mohl začít monotónně žvýkat. Jeho pohled však náhle upoutalo něco jiného. Pod plackami byla skrytá malá lahvička. Že by nám posílali něco na posilnění? Rozhodně to tak nevypadalo, a když si nápis na flakonku řádně prohlédl, zjistil, že hledí na vlastní rukopis. Kde se to tu vzalo? Všechny věci, včetně tašek s lektvary (i když povětšinou zničenými), jim vzali, tak jak se to sem dostalo? Zahleděl se na nápis a po chvíli lahvičku odzátkoval a přičichl. Měl by to být protijed, ale on by dal ruku do ohně za to, že bez konečné úpravy to bude dobré akorát jako leštidlo na košťata. Jeho mozek se však odmítal soustředit na jakoukoliv jinou činnost, než bylo nezbytné řízení zuboženého těla. „Grangerová!“ zavolal na dívku. „Ano?“ „Lektvar Onis,“ ukázal jí lahvičku ve své ruce, „k čemu se používá? Přesně!“
„Noo,“ uvažovala chvíli, „je to protijed. Vlastně to není protijed jako spíš takový… čistidlo. Donutí tělo, aby se zbavilo všech nežádoucích látek,“ vzpomínala na všechno, co jí byla schopná její paměť najít. „Jaké jsou jeho účinky?“ „Člověku je špatně, zvrací, potí se, má průjem, tělo se prostě zbavuje všeho, co nepotřebuje. Proč? Myslíte si, že se tím otrávila? Kde by ho vzala? A i kdyby… ten lektvar se do dvanácti hodin dostane taky z těla a rozhodně nezpůsobí zimnici, vyrážku a zvracení krve!“ „Pokud je ten lektvar připraven správně,“ vydechl a snad se i trochu usmál. Konečně snad našel cestu. „Pokud lektvar projde i poslední magickou fází, kdy se pomocí magie docílí toho, aby se tělo zbavilo jen nežádoucích látek a…“ „A ty lektvary přišly o magickou podstatu,“ vydechla. „Proto ty příznaky, tělo začalo po lektvaru útočit samo na sebe. Rozleptání sliznice zapříčinilo zvracení krve, a snaha těla zbavit se toho vyrážku, horečku a zimnici.“ „Taky si myslím,“ přikývl. „Ale jak se k tomu dostala? Proč by to pila?“ nechápala. „Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou, „teď ale musíme najít způsob, jak to celé zvrátit. Připravte seznam přísad, ze kterých je Onis vyrobený, musíme ho zneutralizovat.“
*** Přihodil do kotlíku poslední najemno nakrájenou bylinu a jeho studentka pečlivě začala odpočítávat jednotlivá zamíchání po a později i proti směru hodinových ručiček. Trvalo jim dlouho, než dali dohromady všechny přísady. Ne, že by snad už vyšel ze cviku, ale jeho mozek se náhle zdál naprosto vyčerpaný a neschopný si vzpomenout téměř i na to, jak se vaří čaj. Opět se mu vrátily bolesti a jeho tělo dávalo dost silně najevo, že se mu současné přepětí ani trochu nelíbí. Alespoň, že jsem si na pomoc vybral někoho, kdo má v hlavě polovinu knihovny. Ač jí to nikdy nepřizná, bez Grangerové by byl nejspíš bezmocný a velmi brzy mrtvý. Co není, ještě může být. Jistě, pomyslel si hořce. Věděl, že jestli se jim tenhle lektvar nepodaří nebo ani po něm se šamančin stav nezlepší, že už mu pomůže jedině zázrak. Bylo by to to poslední, co možná ve svém životě vařil, a tak si to náležitě užíval. „Co když to nebude ono?“ hlesla dívka třaslavě, když odstavila kotlík z plamenů a zadívala se na jeho hladinu zvlněnou několika trsy bylin. Jakoby mu snad četla myšlenky. „Myslím, že jste dostatečně inteligentní, abyste to věděla i bez mé odpovědi,“ odvětil svým typickým mrazivým tónem. Dívka přikývla a sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak se jí do očí náhle nahrnuly slzy. Ne, že by ke svému profesorovi lektvarů cítila nějaké zvláště vřelé city, ale přeci jenom… když člověka znáte sedm let, určitý vztah se mezi vámi vytvoří. Nemluvě o tom, že posledních několik dní a zvláště pak hodin se na jejich vztahu podepsalo víc, než celé dlouhé měsíce předtím. Konečně byl lektvar hotov. Dívka ho slila do několika menších nádob, protože Snape nebyl schopen udržet celý kotlík pouze v jedné ruce a v levé už vůbec ne. „Proč jsme toho udělali tolik?“ zeptala se dívka do ticha. „Měla by stačit jedna dávka, ne?“ „Je velmi pravděpodobné, že valnou část lektvaru opět vyzvrací. Budeme do ní muset dostat několikanásobné množství, aby se dostavil alespoň částečný účinek.“ Dívka přikývla, na tuhle alternativu nepomyslela. „No tak,“ kývl profesor na Hermiona, když slila jednu dávku do malé nádobky a poté zůstala lehce roztřeseně stát, „do toho, běžte to do ní dostat.“ Přikývla, ale ještě chvíli váhala, než přiklekla k nemocné a jemně jí probrala ze spánku. Dívka si byla moc dobře vědoma toho, že pokud se jim to ani tentokrát nepodaří, možnost záchrany jejího kamaráda i jejich profesora bude více než malá. A i když věděla, že jsou nejblíže, jak kdy byli, stále v ní zůstával červíček pochybností. A ten hlodal… a hlodal… Nakonec přeci jen vlila ženě do krku celou dávku lektvaru a donutila ji polknout, i když věděla, že stará šamanka už hodně dlouho nechtěla nic pozřít, už z toho prostého principu, aby se nemusela vysilovat následným zvracením. Jako tomu bylo v tomto případě. Netrvalo dlouho a celou místnost opět naplnil ten nepříjemný zvuk. Neměli však jinou možnost, po necelé půlhodině to museli zkusit znova. A poté ještě jednou a ještě jednou… v pravidelných intervalech lili kentauřici do chřtánu dávku lektvaru a s každou další várkou jejich naděje klesala níž a níž. Zlepšení nepřicházelo…
Kapitola 9. - Velký Manur
„Přiveďte odsouzené!“ Harry sebou trhl. Copak už je tak pozdě? Jediný pohled z okna mu odpověděl. A bohužel to nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet. Stmívalo se. Naprázdno polkl. A je to tady! I když věděl, že tahle chvíle přijde… i když věděl, že přijde brzo… nebyl na to připraven. Na to se ani připravit nedá. „Harry, co se děje?“ zeptal se hlas za jeho zády. Dokonce i Neville, který nemohl slyšet hlas strážného, poznal, že se něco děje. Černovlasý mladík se na něho jen otočil a jeho oči zalité slzami vypovídaly o mnohém. „Ron?“ Jako jedinou odpovědí mu přišlo trhané přikývnutí. I když nevěděl, jestli to pro jeho psychiku bude to nejlepší, rozhodl se přinutit strážného, aby ho pustil ven. Nechtěl to vidět… kdo by chtěl vidět popravu nejlepšího přítele, ale on ho potřeboval ještě alespoň jednou spatřit… alespoň ještě naposledy udělat něco pro to, aby to zarazil nebo aby to kamarádovi alespoň nějakým způsobem ulehčil. Rona zrovna vyváděli na nádvoří. Vzpouzel se, ale spíš jen symbolicky. Nemělo to smysl a on už neměl moc sil. Ale i tak jeho vzdor znamenal, že je ještě stále při smyslech. Kdyby se pomátl, možná by to bylo lepší, pomyslel si Harry. Alespoň pro něho. Připoutali ho ke kůlu a všude okolo nádvoří se rozestavěli obyvatelé vesnice. Někteří hleděli na zajatce s pohrdáním, jiní se známkou lítosti či netečnosti. Harry se rozhlédl kolem, ale žádné z dětí okolo naštěstí neviděl. Jediný, kdo sem byl vpuštěn na popravu, byl on a Neville. Ron zvedl hlavu a očima vyhledal svého kamaráda. Zračil se v nich strach, ale i přesto se pokusil o povzbudivý úsměv. Harry mu ho vrátil, ale ani jednomu z nich se příliš nepodařil. Úsměv, který však poslal plačící Astie, byl mnohem věrohodnější, ale dívka ho rozhodně nesdílela. S pláčem se otočila a utekla pryč. Harry se jí ani nedivil, že se na to nechce dívat. Teď už se čekalo pouze na příchod náčelníka, který měl se svými strážemi přivést i druhého adepta na popravu Snapea. Čekali však dlouho a nikdo nepřicházel. Že by jim Snape dělal nějaké problémy? Pomyslel si Harry a snad i doufal, že by se profesorovi mohlo podařit z náčelníka vymámit ještě alespoň den. Nebo radši ne? Pohled na Rona, který se jen zoufale krčil u kůlu a smířeně čekal na jistou smrt, byl strašný. Zrzkovi od pohledu zběsile bušilo srdce a jeho pohled dával jasně najevo, že by to chtěl mít co nejdříve za sebou. Ozval se výkřik, něco se dělo. Kentauři si mezi sebou začali vzrušeně šeptat a někteří z nich se točili kamsi k pěšině vedoucí z náměstí pryč. Harry natahoval krk, ale přes koňské hřbety absolutně nic neviděl a neměl ani nejmenší šanci se probojovat kamkoliv dál. Měl vlastně štěstí, že ho ti mohutní samci nezašlapali. Náhle se však obyvatelé vesnice začali rozestupovat… a klesat na kolena. Je to snad nějaký rituál před popravou? pomyslel si Harry a znovu natáhl krk, aby viděl, kdo to přichází a získává si od všech obyvatel takovou úctu. To se však jen náčelník objevil v uličce v davu a společně s ním i ploužící se Snape. Ale šel s nimi ještě někdo kromě dvou strážných mezi nimi pomalu našlapovala ještě od pohledu velmi stará kentaurka, oděná do jakéhosi podivného roucha ze sušených rostlin a okolo krku měla navěšeno tolik talismanů, že se ani nedalo rozeznat, o co všechno jde. Nešla pevnou chůzí ani vzpřímeně, opírala se o hůl… a i přesto v sobě měla určitou dávku vznešenosti a hrdosti. To před ní všichni poklekávali. „Harry,“ drcnul do něho Neville, „co se to děje?“ Otočil se na něho a chvíli jen zíral s otevřenou pusou. „Já nevím,“ odvětil a poté dodal ještě pokrčení ramen, aby mu kamarád rozuměl. „Harry!“ Trhl sebou. To Hermiona se k nim prodírala skrz davy koňských těl. „Hermiono, co ty… co se…“ „Dokázali jsme to!“ skočila mu kolem krku. „Dokázali jsme to!“ „Ale co…,“ zarazil se. Teď už klečeli úplně všichni, dokonce i lučištníci, kteří měli popravu uskutečnit, sklopili zbraně a klesli na kolena. Hermiona se podívala, jak se u cesty dav rozestoupil a radši také klesla na kolena, společně s Harrym. „Harry, kam…?“ Neville nějak nepostřehl, kam zmizeli a tak ho jeho černovlasý spolužák doslova stáhl k zemi. Rozhodně nechtěli vyčuhovat z davu víc, než bylo bezprostředně nutné. Šamanka se vratkým krokem dostala až doprostřed nádvoří. Slunce právě zapadalo a skrz stromy sem dopadalo jen několik málo narůžovělých paprsků. Kentaurka zvedla svoji hůl a zvedla ji nad hlavu, ruce se jí stále třásly,
ale udržela ji po celou dobu, co odříkávala jakási slova, kterým Harry nerozuměl. Ostatní však nejspíše ano, protože jakmile její slova dozněla a sklopila hůl, všichni se dali do hlasitého halasu. „Co se děje?“ šeptl ke své spolužačce. „To je šamanka.“ „Ta, kterou jste měli vyléčit?“ vydechl Harry. Přikývla. „Znamená to teda, že Ron je…“ „Osvoboďte vězně,“ ozval se náhle šamančin chraplavý hlas, „je volný!“ Cože, já snad špatně slyším! Určitě mám slyšiny… ne, oni ho opravdu osvobozují! Sledoval kentaura, jak se sklonil k poutům a mladíka odsekl. Zrzek však jen padl na tvář a vůbec se nezdál, že by se hodlal nějak pohnout. „Co mu je?“ hlesla Hermiona vedle něho. „Rone!“ Vrhli se k němu oba dva a převrátili ho tváří nahoru. Byla špinavá a také trochu od krve, jak spadl přímo na nos… ale nezdálo se, že by mu to v tuhle chvíli nějak zvlášť vadilo. Popravdě, nezdálo se, že by je nějak zvlášť vnímal. „Rone, co je s tebou…“ „No tak… Rone!“ Zíral, oči vytřeštěné před sebe a skrz nos se mu dral přerývavý dech. „Rone… tohle nám nedělej… prosím,“ hlesla dívka a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Přišli jsme na to pozdě… příliš pozdě… „Znamená to…,“ promluvil náhle zrzek a naprázdno polkl, „že budu muset Snapeovi poděkovat?“ Hermiona s Harrym si vyměnili překvapený pohled, jakoby se chtěli ujistit, že oba slyšeli to samé. Zdánlivě slyšeli… Hermiona spustila slzy štěstí, zatímco mladík popadl svého kamaráda do náruče, jako kdyby ho neviděl celá léta… „Klidně mu poděkuju za tebe… cvoku jeden!“ Dívka si utřela slzy a objala oba své kamarády. Bylo jim úplně jedno, že je pozoruje celá náves. Nakonec si přeci jen otřela oči a vyhledala jimi svého profesora, který stále stál jen několik kroků od náčelníka. Povzbudivě se na něho usmála. Před několika dny by jí to ani trochu nepřekvapilo, ale teď se zamračila, když jí na její úsměv neodpověděl ani tím jeho povýšeným kývnutím. Jen se beze slova otočil a vrávoravým krokem se vydal z davu pryč. „Hned jsem tady,“ řekla svým přátelům a spěšně se začala proplétat koňskými těly, aby našla jejich profesora. Proběhla poměrně prázdnou uličkou a rozhlédla se okolo. Chvíli si myslela, že prostě zmizel, ale v další chvíli si všimla skrčené postavy opírající se o nedalekou chýši. „Profesore?“ Jeho tělo se v další chvíli skácelo k zemi.
*** „… ať velký Manur ochraňuje tuto vesnici ještě po mnohá další léta!“ šamanka udeřila holí do ohniště až plameny vyskočily vysoko do vzduchu, všude okolo se rozezněly bubny. Nad vesnicí už dávno panovala noc. Poté, co se vzpamatovali z faktu, že to všichni přežili, a poté, co se Snape složil, byli všichni pozváni na večerní oslavu. Rozhodně to považovali za poctu. Téměř nikdo, kdo nepatřil ke kmeni, nedostal nikdy za život povolení se zúčastnit tohohle svátku. A oni tu možnost dostali… Panovala už hluboká noc. U hlavního ohromného ohniště se sešla celá vesnice včetně malých, snad jen pár dní starých dětí. Všichni kentauři poskládaní okolo ohromné hranice pojídali bobule z listů, upíjeli z podivných vaků víno a všichni naslouchali řeči jejich šamanky, která ležela na zvláštním lůžku vyloženém tou nejjemnější trávou jako ta nejvznešenější královna. U menšího ohniště sedělo na deset starších žáků z Bradavické školy čar a kouzel. Všichni to byli už plnoletí studenti. Ti mladší se radši drželi v dosahu svého úkrytu a i někteří starší radši dnes v noci dali přednost klidnému spánku než účasti na tomto podivném rituálu, od kterého nikdo netušil, co mohou čekat. Vesnicí se rozezněly bubny a píšťaly. Okolo ohniště nastoupily mladé dívky a začaly tancovat jakýsi podivný tanec. Studenti viděli pouze jejich hlavy, ale rozhodně se dalo říci, že jsou všechny přibližně stejně staré a všechny tenhle tanec zřejmě velmi dobře znaly. Melodie se změnila a do tance se přidávalo stále více a více kentaurů. Bubny zrychlily a do rytmu se přidal zvuk kopyt, tleskání a zpěv. Starší kentauři poskakovali okolo tanečnic v jakémsi námluvním tanci a i když by se to nejspíš nemělo, začala se většina studentů tiše smát… to co prováděli opravdu ještě nikde neviděli. A nejspíš už nikdy neuvidí. „Dokážete si představit třeba Snapea, že by tam kolem těch holek takhle začal poskakovat?“ zašeptala k ostatním Lucy a všichni se při té představě začali smát.
„A dokážete si představit třeba Prýtovou, že by tam takhle trapčila?“ přidal se Peter a několik studentů se zasmálo. V další chvíli však na všechny padl stín - nikdo netušil, jestli jejich profesorka bylinkářství s ostatními ještě žijí nebo zda jsou v tuto chvíli už pohřbeni kdesi v hlubinách jezera společně s celým hradem. „Neruším?“ ozvalo se náhle nad nimi. Všichni se otočili na Astiu, která opustila ostatní kentaury a zdánlivě se chtěla připojit k nim. Všichni se už o tom podivném vztahu mezi ní a Ronem doslechli, a tak to nikdo nekomentoval. Nikdo se však náhle nezdál, že by mu bylo příliš do hovoru. „Můžu se připojit?“ Ron se trochu nejistě rozhlédl po ostatních, a když u nikoho nezahlédl známky zjevného odporu, okamžitě vyskočil a nabídl kentaurce svoje místo v kruhu okolo ohně. Vděčně složila své velké tělo mezi Harrym a Lucy a stáhla svého přítele k sobě. Ač všechny překvapilo, když se jí Ron posadil na hřbet a objal ji kolem pasu, pro ně dva to zřejmě nebylo nic nového. Zrzek jí lehce políbil do vlasů a potom si opřel bradu o její rameno. Harry s Hermionou si vyměnili úšklebné pohledy, ale jinak to jako ostatní přešli mlčením. Hermiona byla ráda, že si její kamarád našel někoho, s kým byl rád a s kým dokázal vydržet. A hlavně, kdo vydrží s ním, dodala pro sebe v duchu. Nebylo to tak dávno, kdy chtěla Rona tak trochu svést, ale nakonec usoudila, že by bylo mnohem snazší donutit brečet pařez, než vymámit z Rona nějaké city. Zřejmě s tím na něj přišla moc brzo nebo to brala ze špatného konce… Nebo jí holt chyběly dvě končetiny navíc. Rozhovor náhle vázl. Všichni se po příchodu kentaurky cítili nesví. Harry to věděl a také věděl, že Ron nejspíš nebude natolik schopný, aby své přítelkyni tuhle těžkou pozici ulehčil. „Neměli bysme jít taky tančit?“ zeptal se na věc, která ho absolutně nezajímala, protože on sám tanec skutečně nepreferoval, ale v tu chvíli mu to přišlo jako docela vhodné téma k mluvě. Mladá kentaurka se k jeho překvapení ušklíbla. „Můžeš, ale moc bych ti to nedoporučovala.“ „Proč?“ „Tohle jsou námluvní tance,“ kývla směrem k velkému ohništi. „Za chvíli polovina z nich zmizí do lesa, kde se budou… ehm… jak tomu vy říkáte… pářit?“ otočila se na mladíka za jejím ramenem. „Ehm… jo,“ odvětil Ron a trochu zrudl. „A za deset měsíců se jako každej rok narodí tak dvakrát tolik dětí,“ dodala. „Chceš říct, že tyhle… holky,“ hledala Hermiona chvíli ten správný výraz, „už jsou připravený na páření? Přijdou mi strašně mladý.“ Bloudila očima po kentaurkách tancujících okolo ohně a odhadovala, kolik jim může být let. Měla však pocit, že kdyby tam tancovala s nimi, byla by nejstarší. „To jsou ty, které letos dosáhly plnoletosti. Je to zvyk,“ začala vysvětlovat Astia a náhle jí poslouchal úplně každý, „když některá z nás dosáhne patnácti let… což je u nás plnoletost…tak se připojí k Vábivému tanci na Velkého Manura. Nezadaní samci si potom mezi nimi vybírají svoji partnerku. Nejdříve mezi nimi a poté i mezi ostatními nezadanými samicemi. Pokud si vyhovují, provedou rituál a můžou se spářit. Pokud ne, můžou to zkusit zase za rok…“ „A to jako jindy jako to… neto?“ zeptal se nechápavě Tom vedle ní. Kdyby tohle před půl rokem Astie někdo řekl, nerozuměla by, co tím myslí. Hovory s jejím přítelem ji však naučily mnoho z lidské mluvy i kultury. „Ne, samozřejmě že se můžou spářit i jindy, ale na tenhle svátek to je takový… jak jsi říkal to slovo?“ „Povolený?“ napověděl jí. „Přesně,“ přikývla. „Povolený. Dalo by se říct, že tuhle noc je povoleno vše. Vlastně jsem letos měla tancovat i já,“ dodala po chvíli, „jenže mají smůlu, já už jsem zadaná,“ usmála se a ještě více si přitáhla Ronovy ruce okolo pasu. Harry je pozoroval a sám se pro sebe ušklíbl. Ron si to rozhodně zasloužil, ale dalo by se říci, že také na zrzka trošičku žárlil… tedy spíš mu záviděl. Astia byla skutečně krásná. I když většina kentaurek měla velmi krásnou lidskou část těla, Ronova přítelkyně patřila k těm, za kterými byste se skutečně otočili. Štíhlý pas, jemná pleť a pevná ňadra skrytá pouze pod proužkem látky. Nenápadně natáhl krk, aby v záři plamenů zahlédl o trošku víc, ale radši se rychle stáhl, protože Thomas na druhé straně se snažil o totéž a Ron ho za to pořádně zpražil pohledem. „Kam jdeš?“ otočil se rychle Harry k Hermioně, která se právě zvedla od ohniště. „Půjdu se podívat na Snapea.“ „Prosím tě… vykašli se na něho,“ mávl rukou jeden z jejich spolužáků. „Jen se na něho podívám a zase se vrátím,“ usmála se a zmizela z kotouče světla vydávaného plameny. Téměř potmě prošla skrz celou vesnici a nahoru po cestičce, až se dostala k chýši staré šamanky. Lehoulince zaklepala, ale bylo to spíše kvůli zdvořilosti než proto, že čekala, že jí někdo pozve dál. Vklouzla dovnitř a rozhlédla se po místnosti. Uprostřed hořel oheň udržovaný jedním velkým polenem a v záři plamenů zahlédla na druhé straně na jejich provizorním lůžku spící postavu. Tiše se přikradla ke svému profesorovi a lehce mu položila ruku na čelo. Ještě stále měl horečku, ale už z něho nesálala horkost jako před několika hodinami. Odtáhla mu ruku, kterou měl položenou na břiše a opatrně, aby ho
nevzbudila, začala sundávat obvazy, které měl položené přes ránu na boku. Její stehy sice dokonale splnily účel, ale bohužel její snaha, aby se do rány nedostala infekce, se minula účinkem. Když se před několika hodinami skácel k zemi, pořádně jí vyděsil. Sálal horečkou a okolo stehů z koňských žíní se vytvořila slaboučká bílá vrstva hnisu, která rozhodně nevěstila nic dobrého. Za pomoci kentaurů i šamanky se jí podařilo dostat ho až sem, ránu vyčistit a uvařit mu i odvar z bylin na sražení horečky. A od té chvíle, kdy do něho lektvar vpravila, spal jako malé dítě. Zkontrolovala ránu a s úsměvem shledala, že další hnis se nikde neobjevil. Zakryla zranění čerstvým heřmánkem a chlapicí a opět Snapea zakryla dekou až po krk. Když takhle spal a nemračil se na celý svět, musela uznat, že nevypadal až zas tak hrozně. Jistě, nebyl to žádný vysvalovaný krasavec, ale rozhodně měl něco do sebe. A nebylo to pouze jeho charisma, za posledních několik málo dní zjistila, že ta maska nenávisti ke všemu živému není tak skutečná, jak se snažil tvářit. Kdyby tomu tak skutečně bylo, nesnažil by se za ně už nejméně pětkrát nasadit vlastní život. Seděla u něho a pozorovala odrazy plamenů, které mu tancovaly po uvolněné tváři. Nakonec ještě namočila kus látky v čisté vodě, otřela mu tváře, navlhčila rty a položila vlhký obklad na čelo. To se však v další chvíli zvrásnilo od toho, jak se profesor začal probouzet. S tichým zasténáním zamrkal a snažil se rozpoznat své okolí. „Kde to…?“ „Ležte!“ zarazila ho okamžitě, když se snažil zvednout. „Musíte ležet.“ „Cože… kde to… co se…?“ Viděl tak nějak rozmazaně a blikající oheň mu v orientaci taky rozhodně nepomohl. „Nebojte, jste v bezpečí. Jsme pořád u kentaurů. Teď ale musíte ležet,“ položila mu znovu ruku na rameno a poté trochu zčervenala. „Víte… to sešití asi nebyl tak skvělý nápad, jak jsem si myslela. Rána se vám zanítila a stehy jsem musela vyndat. Rána už sice není otevřená, ale srostlá ještě rozhodně taky ne. Slibte mi, že se nebudete pokoušet vstát,“ dodala do ticha téměř zoufale. Propálil jí svým tvrdým pohledem lehce zamlženým od horečky, ale neodpověděl. Místo toho se zahleděl kamsi nad sebe do trámů chatrče. „Co šamanka?“ zeptal se do ticha. „Je v pořádku. Je na oslavě. Jako ostatní. Naši jsou tam také.“ „No potěš…,“ uniklo mu slabě, než se znovu na dlouhou dobu odmlčel. Hermioně to ticho přišlo nepříjemné, ale pryč se jí nechtělo. Namočila mu tedy nový obklad na čelo a za pomoci druhého mu do úst nakapala několik kapek vody. Šlo to sice pomalu, ale neviděla jiný způsob, jak do něho dostat alespoň trochu vody bez toho, aniž by musel zapojit poraněné břišní svaly. Snape neprotestoval. Připadal si sice hloupě, když jen tak otevíral a zavíral pusu, ale touha po tekutinách byla silnější. Po chvíli se mu však opět začala klížit víčka. „Hermiono,“ zašeptal ještě z polospánku, „zařiďte… aby se nikdo ze studentů nenapil… toho jejich vína. Působí jako silné afrodiziakum,“ dostal ze sebe ještě. Mluvil tak slabě, že mu bylo sotva rozumět. „A já rozhodně nestojím o to… aby se počet mých studentů během pobytu tady nějak změnil… a už vůbec, aby si odtud… některá odnesla suvenýr,“ dodal, ale v další chvíli mu už klesla hlava na stranu a on tvrdě usnul. Ušklíbla se. Ten se nezmění. Naposledy se ujistila, že tu není nic, co by pro profesora mohla udělat, a poté se vyplížila z chatrče zpět do centra dění, aby na Snapeovu žádost dohlídla na to, aby se jejich počet po pobytu tady nezvýšil.
Kapitola 10. - Přišli jsme, viděli jsme… Nutno říci, že ohlídání spolužáků před následky svátku velkého Manura nebylo tak snadné, jak se Hermioně mohlo na první pohled zdát. Našli se samozřejmě takoví experti, kteří při první příležitosti hmátli po vaku s vínem a udržet pak jejich apetit po opačném pohlaví na uzdě, dalo zabrat nejednomu střízlivému. Na druhou stranu se však Anica a Susan staly středem zájmu dvou kentaurů, kteří k dívkám očividně vzplanuli velkou láskou. Přesvědčit je poté o tom, že tohle křížení asi nebude ten nejlepší nápad, jim dalo ještě více práce, než tomu bylo v opačných případech. Naštěstí se i mezi kentaury našli tací, kteří o tento druh spojení příliš nestáli. Nazývali to hanobením jejich „vznešené rasy“, což bradavické studenty trochu uráželo, ale alespoň tito kentauři dokázali udržet své rozdováděné druhy na uzdě. Doslova. „Uf…,“ vydechla Hermiona vyčerpaně, když padla na své provizorní lůžko, „mám dost.“ „Já taky,“ vydechl Harry a padl vedle ní. Chvíli ještě jen tak leželi vedle sebe, když se náhle mladík začal strašně smát. A rozhodně nebyl k utišení. „Čemu se…“ „Pořád vidím ten Susanin výraz, když utíkala před tím kentaurem, který jí vyznával lásku.“ Hermiona si v první chvíli vzpomněla, jak se v tom okamžiku děsila toho, že toho kentaura nedokážou zastavit, ale teď jí skutečně nezbývalo nic jiného, než se tomu zasmát taky.
Bylo to zvláštní, neuplynulo ještě ani osmačtyřicet hodin od chvíle, kdy se se Snapem snažili přijít na vhodnou léčbu pro starou kentaurku, a teď se tady smáli nad záchranou spolužačky z náruče afrodiziakem poblázněného samce. Život má asi vážně rád ironii. Povzdechla si. „Děje se něco?“ ozval se mladík kdesi vedle ní. „Ne, jen… jen pořád ještě nemůžu uvěřit, že dnešek skončil tak, jak skončil. Ještě včera touhle dobou to vypadalo, že Rona skutečně popraví a teď…,“ náhle se dívka zamračila a opřela se o lokty, aby se mohla rozhlédnout kolem po jejich přidělené chatrči, „kde je vůbec Ron? Celý večer jsem ho neviděla.“ „Nevím,“ zívl Harry, „naposledy jsem ho viděl na zahájení u ohně. Potom se někam ztratil. S Astiou,“ dodal a z jeho hlasu byl znát tichý úšklebek. „Aha, už je mi to jasný.“ Harry se zasmál nahlas. „Klid, Ron otěhotnět nemůže,“ klidnil ji. „Ale stejně se divím, že se o to Snape tak zajímal, řekl bych, že by mu to mělo být jedno.“ „Je to profesor, tohle mu asi nemůže být jedno! Už z profesionálního zájmu ne,“ odvětila Hermiona. „No… doufám, že si odtud žádná nic neodnese, protože by Snape nejdřív roztrhl ji a hned potom mě.“ „Jen klid, ty naše strážkyně,“ zasmál se Harry než se mu z hrdla vydralo další zívnutí, „jde se spát, případné následky se stejně budou řešit nejdřív za dva měsíce. Dobrou.“ „Dobrou,“ šeptla Hermiona. Uvelebila se na svém místě, ale neustále sebou musela vrtět a převalovat se. Bylo to zvláštní, pořádně se nevyspala už několik nocí, musela být neustále ve střehu kvůli Snapeovi, kvůli lektvarům a všemu… náhle se však nezdálo, že by její tělo spánek nějak postrádalo. Zřejmě zapojilo záložní zdroj energie a teď nebylo schopné zabrat. Ještě drahnou chvíli zírala mezi trámy chatrče a poslouchala slabé popraskávání dohořívajícího ohýnku. Náhle jí však vytrhl ze zamyšlení strašný rámus. Něco mezi skřípáním brzd a drcením kamene. Ten zvuk přicházel z druhé strany jejich přístřešku, ale nikoho jiného očividně nevzbudil. Zatřásla hlavou. Že by se mi to zdálo? Uložila se zpět ke spánku, ale ne na dlouho… zvuk se ozval znovu. Vyděšeně se připlazila trochu blíž k Harrymu a lehce do něho šťouchla. „Harry… Harry, vzbuď se!“ „Co… co je?“ zakňoural z polospánku. „Něco se tu je? Slyšíš? Někdo taky něco drtí nebo co…“ Harry se ještě polospící nadzvedl a zaposlouchal se do těch podivných zvuků. Nakonec však přeci jen klesl zpět do své sušené trávy a zavřel oči. „Klid, to jen Neville chrápe.“ „Cože?“ vydechla dívka. „A jsi si jistý?“ „Hermiono, spal jsem s ním sedm let, jsem si jistý.“ „A neměli bychom ho třeba vzbudit nebo…“ „Toho teď nevzbudí ani koncert Sudiček,“ zamumlal. Natáhl ke kamarádce ruku a stáhl jí k sobě. Přitiskl ji k sobě a s tichým spi se opět ponořil do klidného spánku. Nezbývalo jí než následovat jeho příkladu.
*** K vědomí ho probraly něčí ruce na boku. Když se mu to stalo poprvé, pořádně ho to vyděsilo, už to totiž byl nějaký ten pátek, kdy ho naposledy budily něčí doteky. Ale jelikož už se dvakrát probudil během Hermioniny prohlídky, jeho vnitřní alarm už ho nebudil tak rychle jako prvně. O to větší překvapení ho čekalo, když zjistil, že se nad ním nesklání jeho studentka. To náčelníkova dcera mu právě vyměňovala léčivé byliny z jeho rány a zakrývala je čistým obvazem. Slabě se na něho usmála, ale dokud práci nedokončila, neřekla jediné slovo. Mlčel i Snape, vlastně ani nevěděl, co by si s ní měl povídat. Nechal si ošetřit ránu a sledoval mladou kentaurku sklánějící se nad ním. Musel uznat, že je skutečně pěkná. Jak na měřítka kentaurů, tak na měřítka lidí. Jen si nedokázal vysvětlit, co ji přitahuje na takovým zrzavým paku s dlouhým vedením, jako je právě Weasley. A to takovým způsobem, že pro něho byla ochotna riskovat úplně všechno, včetně svého života. „Příště až se budeš snažit zbavit se šamanky,“ promluvil po chvíli, „pokus se to udělat nějak míň nápadně.“ Astia se zarazila a drahnou chvíli na něho bez hnutí zírala. Poté se rozhlédla kolem, jestli okolo nich někdo není, než se otočila zpět na Snapea. „Jak o tom víte?“ „Někdo jí ten náš lektvar musel dát. Někdo, kdo se nepozorovaně dostane kdykoliv kamkoliv… a někdo, kdo by z toho něco měl,“ vysvětlil suše. „Smím znát důvod, proč jsi to udělala?“ „Potřebovala jsem čas,“ odvětila pevně. „Čas?“ „Kdo si myslíte, že otce donutil, aby s vámi uzavřel tu dohodu? To já ho donutila, aby uvěřil, že to jedině vy jste schopni s tou „nemocí“ něco udělat. Kdybych to neudělala, popravili by Rona hned.“
„To jste mi tak věřila?“ „Ron říkal, že jste jeden z nejlepších odborníků na lektvary, jaké zná. A že pokud byste to nedokázal vy, tak nikdo.“ To skutečně řekl? „Riskla jsem to.“ Snape několikrát zamrkal. Ano, už dávno přišel na to, že to nejspíše bude ona, kdo ten lektvar šamance podal, ale zprvu si myslel, že se jejich přítomnost jen náhodně připletla do celé této záležitosti. Netušil, že i tato mladá dívka byla schopna takových intrik. „Málem ho popravili tak jako tak… i se mnou. A šamanka mohla zemřít. Nevíš snad, jaký trest čeká viníka vraždy někoho z druhu?“ Odvrátila tvář. „To nebylo v plánu… její život neměl být ohrožen.“ „Ale byl! Kdybys mi tu lahvičku alespoň ukázala dřív, tak…“ „Já chtěla!“ přerušila ho. „Já opravdu chtěla, ale najednou mě k vám odmítali pustit. Proto jsem se držela tak blízko, proto jsem pořád u ní chtěla být… jenže mě k vám nepustili a když, tak jedině, když tu byl i otec. A když jsem vám ji poslala prvně s jídlem, tak jste si toho nevšimli,“ dodala polohlasně. Snape se zamračil a vzpomněl si, jak nedávno odmítal jíst. Kdyby ty placky vzal už tehdy, možná by ten protijed měli dřív. Ale na druhou stranu, kdyby si jí nevšimli ani na podruhé, nejspíše už by tu nebyl. A ona taky ne. „Kdyby se ostatní dozvěděli, že jsi šamance ten jed dala ty, zabili by tě hned. Opravdu ti Weasley stojí za to, abys pro něj takhle riskovala?“ Odvrátila tvář a špitla. „Stojí mi za mnohem víc.“ Snape zvedl jedno obočí a pohlédl na kentaurku před sebou. Mám jí litovat nebo jí blahořečit? Astia ho naštěstí osvobodila od nutnosti odpovídat. Postavila se a naházela do košíku oschlé byliny. „Rána už vypadá dobře, myslím, že už byste se mohl pokusit vstát. Ale opatrně,“ dodala. „Chcete pomoct?“ Zavrtěl hlavou. „Vstát snad ještě dokážu,“ ucedil, ale jakmile se posadil, zjistil, že to nejspíš tak snadné nebude. V boku ho ostře píchlo a hlava se mu motala. Zřejmě ležel příliš dlouho. Nakonec se mu přeci jen podařilo se dostat na vratké nohy, které se mu však chvěly takový způsobem, jako kdyby čtyři dny běžel sprint a ne je strávil na lůžku. „Pozor,“ zachytila ho, když zavrávoral. „To je v pořádku,“ odtáhl se od ní. Přeci jen doufal, že se mu podaří posbírat alespoň část své důstojnosti a udržet se na vlastních nohách. I když měl pocit, že za posledních několik dní už z jeho důstojnosti moc nezbylo. Pomalým, vratkým krokem se vydal z chatrče pryč. Šel pomalu a trochu nejistě, ale jeho tělo si přeci jenom velmi brzy na zátěž zvyklo a vrátilo se do normálu. Procházel pomalu mezi dřevěnými obydlími a sledoval každodenní mravenčí hemžení zdejších obyvatel. Někteří ho vůbec nebrali na vědomí, několik z nich ho pozdravilo slabým kývnutí a samozřejmě se našli i tací, kteří si ho měřili zamračeným pohledem a sledovali ho, dokud jim nezmizel z dohledu. Snape se vůbec divil, že ho tady nechají jen tak se promenádovat. Ještě před pár dny ho samotného nepustili ani na krok a teď? Jak je to vůbec dlouho? Mezi těmi všemi zraněními a probdělými nocemi si náhle vůbec nedokázal vybavit, jak dlouho už tady jsou. „Vidím, že už je Vám lépe,“ ozval se náhle za ním povědomý hlas. Profesor se otočil na náčelníka kmene a věnoval mu slabou poklonu. Nutno podotknout, že se mu za to bok odvděčil pořádnou bolestí. Jestli se mi teď ta rána zase otevřela, tak mě Grangerová zabije. „Ano,“ odvětil, když se pomalu narovnával a dlaní si silně zatlačil na ránu, aby zmírnil bolest. „Také díky Vaší péči.“ Náčelník jen mlčky přikývl a přišel o trochu blíž. „To jsem rád,“ přikývl a když míjel profesora, pokynul mu, aby ho následoval. „Pojďte se mnou.“ Chvíli šli mlčky. Snapeovi se nešlo nejlépe, stále byl poměrně slabý a i když kentaur šel skutečně vlažným krokem, měl co dělat, aby mu stačil. „Přejdu rovnou k věci,“ promluvil po chvíli náčelník. „Jsme Vám vděční za záchranu naší šamanky, ale Vy stejně dobře jako já víte, že zde už víc nemůžete zůstat.“ Aha, takže vyhazov. A to jsem si začínal myslet, že mám chvíli klid. „Jistě, chápu,“ řekl Snape nahlas. „Nebylo by však možné, abychom zde mohli nějakou dobu ještě sečkat?“ „Je mi líto,“ zamítl náčelník rázně. „I když je vaše přítomnost zde přijímána lépe, než jsem očekával, i tak zde působíte jako příliš rušivý element a naše vesnice není schopna uživit o tolik lidí navíc.“ Snape přikývl. „Tomu rozumím, ale Vy musíte pochopit mě. Mám na krku čtyřicet dětí a nemáme kam jít. Bariéra je stále silná, nemůžeme kouzlit, přemístit se a ani nemáme kam jít. Toto je jediné místo, kde se můžeme nějakou dobu skrýt. Žádám Vás o laskavost, dejte mi pár dní než zjistím, jak odtud mé studenty bezpečně dostat.“ Kentaur si ho změřil svým tvrdým pohledem, ale jeho oči zůstaly pevné. „Ne,“ odvětil a zřejmě tím považoval rozhovor za ukončený. Ve Snapeovi to začalo vřít. „Tohle je váš vděk? Zachránili jsme vaši šamanku, bez nás by byla mrtvá a vy pro nás nejste schopni udělat ani takovou věc?!“ zavrčel na kentaura.
Všichni okolo se na ně začali otáčet a ti skeptičtější na Snapea začali vytahovat oštěpy. Náčelník je jediným pohybem zastavil a pomalým, velmi pomalým krokem došel až k profesorovi. Sklonil se trochu blíž a profesor si náhle nebyl jistý, jestli ho políbí nebo mu spíš rozbije úsměv. „Vy stejně dobře jako já víte, že to s tou záchranou nebude tak horké,“ šeptl, aby to neslyšel nikdo jiný. „Svoji dceru znám až příliš dobře, než abych si nedokázal dát… jak to říkáte vy lidé? Dvě a dvě dohromady?“ Snape na něho hleděl s kamennou tváří, ale jeho oči zrcadlily překvapení. Takže tohle celé byla vlastně už od začátku hra? Rodinná rošáda? „Máte den na zotavení. Každý dostane pokrývku, jídlo a pití na dva dny. Ale zítra po svítání nechci vidět ve své vesnici jediného z vás. A pokud ho náhodou uvidím, nenesu za jeho osud žádnou odpovědnost, rozumíme si?“ Snape přikývl. Na druhou stranu to bylo mnohem víc, než vůbec čekal, ale i přesto se musel hodně ovládat, aby nezačal skřípat zuby. „Naprosto!“ Počkal, dokud se dav kolem něho nerozejde a teprve poté se vydal do jednoho z obydlí, o kterém tušil, že by se tam mohli nalézat Potter i s celou svojí bojovou jednotkou. Dveře už nikdo nehlídal, a tak pro něho nebylo nějak složité se dostat dovnitř. Jakmile však vešel, přivítalo ho jen několik spáčů a hromové chrápání. Ani mu nedošlo, že je ještě tak brzo. Tady v lese bylo neustále příšeří a kentauři byli zvyklí vstávat až neuvěřitelně časně. Rozhlédl se po místnosti a pohledem hledal Pottera nebo alespoň jeho věrou společnici. Drahnou chvíli však nebyl schopen nalézt ani jednoho z nich. Nakonec měl přeci jen štěstí a na oba najednou. Leželi téměř skoro až u zdi, schoulení pod jednou přikrývkou. Snapeovi se na čele vytvořila hluboká vráska. V první chvíli mu hlavou proběhly takové věci jako školní řád, strhnutí bodů či týdenní školní trest za takovéhle nestoudnosti. Až pak si ale uvědomil, že tohle všechno mu už je k ničemu. Teď se může nanejvýš začít vztekat, že tohle chování prostě tolerovat nebude. Měl štěstí, nemusel se ani namáhat s ohýbáním a buzením, slečna Grangerová se totiž náhle začala sama probírat. Několikrát zamrkala, zívla a v další chvíli sebou vyděšeně trhla. O vteřinu později se jí z hrdla vydral překvapený výkřik. Zřejmě skutečně nebyla po ránu zvyklá na zarostlého a zamračeného profesora, který se nad ní tyčí jako bůh pomsty. „Co je?“ vyletěl hnedka mladík vedle ní a i ostatní se začali probírat. „Profesore, vyděsil jste mě,“ vydechla dívka omluvně. Jeho tvář zůstala netečná. „Začněte balit!“
*** „…tohle je prašť jako uhoď!“ zavrčel Harry a dál přecházel po chatrči sem a tam. „Co budeme dělat? Jestli nás odtud vyhodí, budeme tam, kde jsme byli!“ „Dostaneme jídlo a vodu a možná dokážu od náčelníka vyžádat nějaké zbraně,“ pokračoval rozmrzele Snape a dál se opíral o stěnu jejich dočasného obydlí. Sice by většinou v tuto chvíli pochodoval kdesi vedle Pottera, ale teď se raději rozhodl šetřit energií. „Jako oštěpy, luky, šípy?“ „Luky a šípy? Hm, bezva… alespoň si budeme mít čím navzájem vypichovat oči,“ vložil se do toho Thomas kousavě. Všichni se na něho otočili a zvláště Snape na něho vrhl zamračený pohled, který jasně říkal na kousavý poznámky jsem tady já! . Harry to radši nechal být a udělal další kolečko po místnosti. „Má někdo alespoň nějakou představu, kam bychom mohli jít?“ Jeden se podíval na druhého, druhý na prvního, ale všichni mlčeli. Tedy, téměř všichni. „No,“ ozvala se Hermiona nesměle. „Asi… asi bychom měli pokračovat hlouběji do lesa.“ Všichni se na ní otočili s pozvednutým obočím a jestli se na ní už někdy dívali jako na většího exota, tak si to dívka rozhodně nepamatovala. „No… ehm… ta bariéra musí teoreticky někde končit, ne?“ „Teoreticky.“ „Prosím, pane White?“ zamračil se Snape na Thomase, který si pro sebe něco brblal. „Nic…nic…“ „Hermiono, to snad nemyslíš…“ „Ne, poslouchejte mě,“ stála si za svým dívka a vyskočila na nohy, „vím, je to teorie, ale… no prostě… ta bariéra musí někde končit. Zakladatelé nebyli hloupí, oni chtěli zbavit svého nepřítele kouzel, ne způsobit, že žádný kouzelník v celé Anglii nebude moci kouzlit. Takže čím dál od Bradavic budeme, tím ta bariéra musí být slabší a třeba… když se dostaneme dostatečně daleko, tak někde musíme narazit na konec. Všechno musí někde končit,“ dodala nakonec s pokrčením ramen. Všichni si vyměnili pohledy, ale nikdo nic nenamítal. „Jasný, tohle chápu,“ vložila se do toho Lucy, „ale přijde mi to jako sebevražda. Chodit dál, když nevíme, co tam na nás může číhat. Když nikdo neví, co tam může číhat.“
„Co navrhuješ?“ otočil se na ní Harry. „Co se třeba vrátit zpátky k Bradavicím. Vím, je tam bariéra, ale je to stále okraj lesa, troufám si říct, že tam je poměrně bezpečno. A část skupiny… kdo bude chtít… může pokračovat dál a v případě, že najdou cestu ven, tak se pro nás vrátí nebo dají nějak vědět,“ dodala nakonec a mezi studenty to zašumělo. Členové Potterovy armády se mezi sebou začali dohadovat a vypadalo to, že Lucy dá většina z nich za pravdu. „Troufám si nesouhlasit,“ ozval se do toho rumraje náhle Snapeův suchý hlas a výsledek byl stejný, jako když při hodině zapojil svůj ledový baryton - nastalo úplné ticho. „Jistě, máte pravdu, kraj lesa je jistě mnohem bezpečnější. Ale rozhodně se mi nelíbí to vaše rozdělování. Pokud mě paměť nešálí, už jsme to jednou udělali a odnesl to pan Green,“ připomněl jim jejich spolužáka, který se ztratil při první cestě zpět k bariéře. „A také… nevím, jaký je váš názor, ale upozorňuji vás, že i v případě, že byste se vrátili zpět a čekali, trvalo by to nejméně několik týdnů, než by se někdo pro vás vrátil. Pokud by se vůbec vrátil, protože nikdo z nás neví, zda tam něco číhá a především, nikdo z nás neví, kde je ten konec bariéry vůbec je. Pokud vůbec nějaký je,“ dodal do naprostého ticha. Po jeho proslovu nenastal rumraj ani debata. Jen po sobě všichni nenápadně pokukovali a nikdo se neodvážil říct ani popel. Snape si nebyl jistý, zda to bylo tím, že s ním souhlasili nebo měli jen takový strach mu odporovat. „Vy tedy navrhujete pokračovat dál?“ ujistil se Harry. Snape přikývl. „Ale co děti?“ ozvala se opět Lucy. „My se možná dokážeme nějak ubránit, ale co oni?“ „Polovina z nich už nejsou takové děti, aby se nedokázali bránit. Tady pan Potter zabil ve svých dvanácti baziliška, není liž pravda?“ střelil po Harrym jedním ze svých pohledů a chvilku se pásl pohledem na jeho nevěřícném výrazu. „A taky… vy mi tady tvrdíte, že bychom je nebyli schopni uchránit. A myslíte si, že je dokážete uchránit s polovinou síly, až budete u bariéry čekat na návrat ostatních?“ Dívka na tohle neřekla ani popel. „Já souhlasím s návrhem slečny Grangerové.“ Hermiona se na něho podívala zvláštním pohledem. Snad v něm bylo překvapení, snad vděk. Stejně jako ostatní však neřekla ani slovo. Chvíli si vyměňovali nejisté pohledy, než se všichni otočili na Pottera, od kterého očividně očekávali jeho postoj. „Dobře,“ vydechl po chvíli Harry a nervózně si prohrábl vlasy. „Já osobně bych se radši přiklonil k návrhu Lucy,“ pokynul k dívce a k Hermioně poslal omluvný pohled, „především proto, že by to podle mého bylo pro většinu bezpečnější, ale na druhou stranu… na druhou stranu musím souhlasit i s tím, co tady řekla Hermiona i profesor Snape.“ Na chvíli se odmlčel a zřejmě si byl až příliš dobře vědom toho, že všichni čekají na jeho rozsudek. „Nehodlám vás do ničeho nutit ani vám nic vnucovat. Uděláme to jednoduše - budeme hlasovat.“ Už podruhé to zašumělo. Snape zvedl jedno obočí, ale rozhodně neměl v plánu to komentovat ani do toho Potterovi nějak zasahovat. Ať si tuhle smečku pěkně zkrotí sám. „Hej! Zmlkněte!“ pokoušel se je překřiknout. „Jestli má někdo jiný řešení, sem s ním.“ Podle očekávání - všichni zmlkli. „Fajn, jdeme hlasovat. A upozorňuju, že co se odhlasuje, to platí, jasný?“ Všichni přikývli. „Tak kdo je pro návrat?“ Zvedlo se šest rukou. „Fajn, se mnou sedm. Kdo je pro pokračování?“ Opět se zvedlo šest rukou, s Hermionou sedm. Jediný kdo nehlasoval byl Neville, který očividně neměl potuchy, co se děje a jen se zmateně rozhlížel okolo. „A sakra,“ zaklel Harry. „Je to sedm na sedm, to jsme si moc nepomohli.“ „Osm na sedm!“ Všichni se otočili na Snapea, který stál nehnutě opodál a nebýt jeho hlas tak netypický, nikdo by nevěřil, že skutečně promluvil on. „Nebo já do toho nemám co mluvit?“ zeptal se suše. Harry střelil pohledem po ostatních a čekal, zda někdo bude něco namítat, ale neozval se nikdo. „No… zdá se, že je rozhodnuto…!“
Kapitola 11. - Cesta do hlubin Další ráno zastihlo vesnici v poměrně značném chaosu. Slunce začalo teprve lehce prosvětlovat oblohu, zatímco na náměstí už se to hemžilo desítkami dětí. Mezi nimi se proplétaly staré kentaurky a pomáhaly jim s přidělenými zavazadly. Jistě, ne všechny to dělaly čistě z dobroty srdce. Mnoho zdejších obyvatel se pouze pokoušelo uspíšit odchod jejich ne zrovna vítaných hostů. Fakt, že ještě nedošlo k žádnému vážnějšímu konfliktu, překvapil nejednoho. Snape byl docela rád, že jeho studenti mají dost rozumu na to, aby neprovokovali, ale zároveň si byl vědom toho, že na tom velký podíl bude mít úcta k náčelníkovi. „Máte všechno, Pottere?“
„Rozhodně víc, než když jsme sem přišli,“ odvětil mladík a hodil si přes záda velký tlumok. Na rozdíl od ostatních obdržel (stejně jako Snape) několik dalších věcí na cestu. „Nestěžujte si.“ „Kdo si stěžuje?“ ohradil se Harry a upravil si pás přes rameno. „Kde je vůbec Hermiona?“ Starší muž jen pokrčil rameny. „Jak to mám vědět? Já Vaši přítelkyni nehlídám.“ Mladík se zarazil a podíval se na profesora se zvednutým obočím. „Přítelkyni?“ zeptal se nevěřícně. Ne že by nebyl od profesora zvyklý na kousavé poznámky, ale v tomhle bylo něco divného. „Nepočítáte ji snad mezi své přátele?“ odvětil zcela klidně. Harry pomalu přikývl. Nemohl se však zbavit pocitu, že na tohle by se Snape normálně nezeptal. „A kde je Ron Vás nezajímá?“ rýpl si. „Počítám, že pan Weasley je nyní kdesi v křoví se svojí přítelkyní a věnují se loučení. A způsob, jakým to provádějí, vědět nechci!“ Harry se ušklíbl. Tenhle vrčivý tón už dokázal identifikovat lehce. Zkontroloval si, zda má všechno, a otočil se ke svému kamarádovi. „Neville… Neville…,“ snažil se upoutat jeho pozornost. Jeho uši však i nadále zůstaly bez odezvy. Snape místo toho protočil oči v sloup a popadl hluchého mladíka za rameno. Nutno říci, že tím Nevilla dost vyděsil. Ten však podle gesta pochopil. Popadl svůj vak a proklouzl okolo profesora lektvarů ven. „Oh… promiň, Hermiono.“ „To je dobrý, Neve,“ odvětila dívka, do které vrazil ve vchodu, udýchaně, i když věděla, že ji mladík neuslyší. Zkrátka zvyk. „Oh, slečna Grangerová nás poctila svojí návštěvou,“ neodpustil si Snape kousavě. „Omlouvám se, že jdu pozdě, ale musela jsem si ještě dojít pro svůj hábit.“ Snapeovi zatrnulo. Hábit?! „Nosím v kapse hůlku a tu jsem tu rozhodně nechat nehodlala.“ Kapsa = závěť. „V jednu chvíli už jsem se lekla, že jsem ji ztratila. Musela jsem prolízt všechny kapsy…“ Myslím, že je vhodná chvíle říci - a do prdele! „Fajn, myslím, že budeme moci vyrazit,“ rozhodl konečně Harry. Naposledy si zkontroloval, zda v místnosti nic nenechal, a opustil jejich dočasný příbytek. Dívka se rozhodla vydat za ním, ale náhle ji zarazilo… „Slečno Grangerová?“ „Ano?“ Odkašlal si. „Když jste hledala v kapsách svoji hůlku…“ „No?“ přikývla, aby pokračoval. „…našla jste…“ „Hůlku?“ doplnila ho. „Samozřejmě,“ zatočila s ní v prstech. „Nemusíte mít strach,“ obrátila se k odchodu. Po dalším kroku se však opět zarazila. „Jo… mimochodem…“ A je to tady! „… když jsem hledala hůlku, něco jsem našla…“ A jsem v háji! „… a myslím, že to je vaše.“ Určitě jsem v háji! Snape se napjal a snažil se přijít na to, jak se z tohohle vymluví. To zase bude otázek! A do večera to budou vědět všichni. Sbohem, moje reputace! Dívka začala cosi lovit po kapsách a on si byl jistý, že v další chvíli vytáhne kus poskládaného pergamenu, který jí před pár dny vložil do kapsy. Mám nápad, až se to roznese, tak všechny zavedu někam do lesa a nechám je tam! Rodičům řeknu, že je sežraly masožraví moli! Na tváři se mu rozlil slabý úšklebek - tenhle nápad se mu začínal velmi líbit. „Našla jsem…“ Nebo ještě lépe, zabiju Grangerovou dřív než to stihne rozkecat. To sice způsobí větší nápor na mé nervy ze strany studentů, ale zato to budu muset vysvětlovat jen jedněm rodičům. „… tohle,“ dodala Hermiona a vytáhla z kapsy drobný kožený sáček. Zamrkal. „Musela mi ho tam dát šamanka. Jsou to byliny, stejné jako jsem vám dávala na tu ránu. Nechám je zatím u sebe, do večera, abych vám to mohla opět ošetřit. Kdybych to nechala Vám, tak se ty byliny k ráně určitě ani nepřiblíží.“ Takže… byliny? „Kdybyste měl ale bolesti, tak stačí říct, ano?“ Jen přikývl. „No… asi bychom měli jít, ne?“ „Asi ano,“ přikývl znovu „A slečno?“
Otočila se. „Děkuji.“ Tentokrát zamrkala ona. Nechápala, proč jí děkuje a ani za co jí děkuje. Přesto ze sebe dostala něco ve smyslu není zač - a radši to šla rozdýchat na čerstvý vzduch. Snape se místo toho zamračil. Děkuju? Co blbnu?!
*** „Jsou tu všichni?“ rozezněl se Snapův hlas nad davem dětí připravených k odchodu. „Opravdu všichni?“ „Kdo tu není, ať se přihlásí,“ neodpustil si kdosi z Potterovy armády tlumeně. Několik z nich se zasmálo, ale nepřihlásil se nikdo. Tedy skoro nikdo, jediná ruka ve vzduchu patřila Nevillovi, který ji nejspíše zdvihl na popud některého ze svých spolužáků. Všichni se zasmáli. Samozřejmě všichni kromě mladíka, který nechal ruku klesnout a zrudl jako rak. „Velmi kolegiální, pane Hopkinsi,“ utrousil Snape. „Tak jsou tu všichni? A kde je sakra Weasley?“ „Zde!“ Snape se otočil za sebe, odkud právě přicházel zrzek ruku v ruce se svojí přítelkyní. Profesor snad i chtěl utrousit nějakou tu jízlivou větičku na jejich adresu, ale kvůli přítomnosti náčelníka si to odpustil. Nejvyšší kentaur však přešel náměstí a postavil se přímo před nejmladšího syna z Weasleyovic rodiny. Zrzek na prázdno polkl. Neměl ponětí, co mu může chtít. Starý kentaur mu však jen položil ruku na rameno a druhou lehce stiskl přívěsek na Ronově krku. Byl to právě onen přívěsek, kterým tohle celé začalo. „Nos ho s úctou,“ zahleděl se zrzkovi do očí, „s takovou, s jakou ti byl dán.“ Jak Snape očekával, mladík se nezmohl na odpověď. Přikývl. Odpověď hodna dospělého člověka, pomyslel si kousavě. Naštěstí to náčelník přešel bez povšimnutí a otočil se k němu a k Potterovi. „Udělali jsme, co jsme mohli.“ „Udělali jste mnohem víc,“ chopil se slova černovlasý mladík. „A za to vám všem děkujeme, jsme všichni vašimi dlužníky,“ dodal s mírnou poklonou. Zřejmě to bylo přesně podle bontonu zdejšího kraje, protože náčelník pokýval a na tváři mu přeběhl sotva postřehnutelný úsměv. „Čtyři naši bojovníci vás doprovodí na hranici našeho území. Ať vás Velký Manur ochraňuje.“
*** Vydání se na cestu bylo poněkud zdlouhavější, než si většina myslela. Mohl za to především velitel jejich stráží, který jim půlhodinu popisoval všechna možná i nemožná nebezpečí, která je mohla po cestě potkat. Snapeovi silně připomínal Moodyho a podle pohledu, který si vyměnili Potter s Grangerovou, nebyl jediný. Kentaur to však ani zdaleka nedělal z dobroty srdce. Svým jednáním se především snažil vyděsit tu podřadnou rasu, kterou dostal na povel. Vyrazili za svítání. Nejmladší uprostřed, schopnější okolo, členové Potterovy armády rozptýlení po krajích se svým vůdcem v čele. Celou skupinu uzavíral jejich profesor, zatímco kentauři se jen občas míhali mezi stromy. Snapeovi trvalo docela dlouho, než si zvykl na to, že ten občasný šum, který slýchal za svými zády, nejsou žádní netvoři, ale pouze kentauři, kteří v pravidelných kruzích obíhali celou skupinu. Jeho léty prověřený obranný systém totiž na každé takové vyrušení reagoval prudkým trhnutím a tasením zbraně. Okolo poledne zastavili na mýtině. Byla to první přestávka od rána a popravdě se Snape divil, že všichni tak poslušně a bez remcání celou dobu šlapou. Na druhou stranu, i kdyby si stěžovali, asi by jim to bylo k ničemu. Snape se usadil ke kořenům ohromného stromu a natočil se tak, aby viděl na všechny své svěřence roztroušené v trávě. Upil z vaku trochu vody a vytáhl jednu z přidělených placek. Jeho pochutnávání však přerušilo zašustění těsně za zády. V další vteřině stál na nohou se zbraní v ruce. „Nervózní, profesore?“ neodpustil si černovlasý mladík, který se vynořil z křoví. Snape s vrčením schoval zbraň a usedl zpět na místo. „Jen opatrný,“ utrousil po chvíli. „Co tu kolem takhle slídíte, Pottere?“ „Neslídím, jen hlídám,“ oplatil mu stejně mladík a po chvíli ticha se usadil vedle profesora. Čekal, zda se muž neohradí proti jeho přítomnosti. Dřív by to určitě udělal - něco ve smyslu, že nechce dýchat stejný vzduch. Tentokrát však neřekl jediné slovo. Místo toho utrhl kus další placky a dál pravidelně přežvykoval. A aby toho nebylo málo, tak po chvíli nabídl kus přídělu i svému společníkovi.
Harry si prohlídl placku a sjel pohledem na profesora, aby se ujistil, že to myslí skutečně vážně. Ten se na něho sice nedíval, ale ruku k němu měl nataženou v jasném gestu. Mladík si tedy kus uloupl a stejně jako starší muž začal žvýkat tuhé těsto. Kdyby se teď někdo podíval ke kmeni vysokého stromu, viděl by dva černovlasé muže - mladšího a staršího jak společně mlčky jedí kus světlého chleba i přesto, že tomu nebylo ani několik dní zpět, co mezi nimi vládlo otevřené nepřátelství. „Víte, kam nás vedou?“ ozval se náhle mladík. Pomalu dojedl poslední sousto. „Do hlubin lesa.“ „A co tam najdeme?“ Vydechl. „To je to, co se bojím zjistit.“ „Během cesty jsme zatím nic nepotkali,“ promluvil po chvíli Harry a začal si pohrávat se stéblem trávy. „A to mě děsí ještě víc,“ přiznal se Snape. „Je pravděpodobné, že všichni zdejší tvorové se bojí kentaurů.“ „To ale neznamená, že nezaútočí, jakmile ztratíme jejich ochranu,“ doplnil ho mladík. Přikývl. Že by blbost vážně nebyla dědičná? „Máte nějakou představu… nebo plán,“ upřesnil mladík, „co budeme dělat, až nás tady někde nechají?“ zeptal se a upřel na svého profesora pohled plný očekávání. Snad i doufal, že on… který měl vždycky nějaká ta zadní vrátka… se z tohohle dokáže dostat. Neodpověděl hned. Nechtělo se mu přiznat, že jeho současná schopnost taktizování se rovná nule. „Představa by byla,“ odvětil profesor po chvíli, „plán ne.“ „Tak to jsme na tom podobně,“ zvedl Harry hlavu a přelétl pohledem po studentech roztroušených po mýtině. „Takže se opět budu spoléhat na to, že jste měl pravdu.“ „V čem?“ nechápal Snape a podíval se na mladíka, který se chystal k odchodu. Harry se ušklíbl. „Že mám víc štěstí než rozumu.“
*** Jejich cesta trvala až do druhého dne. Putovali dlouho do noci a brzy ráno se opět vydávali na cestu. Kentauři jim vybrali poměrně dobře chránitelné místo, ale také jich na hlídání bylo minimum. Většina Potterovy armády totiž byla uťapaná podobně jako zbytek skupiny a usnula téměř ihned, jakmile dosedla do trávy. Na hlídce zůstal Potter a několik nejvytrvalejších společně s kentaury, kteří jediní vypadali docela bděle. Dokonce i profesorovi dávalo značně zabrat zůstat vzhůru. Zvláště potom, co mu slečna Grangerová i přes jeho protesty opět nanesla na ránu čerstvé byliny, které otupily nejen bolest, ale i jeho mysl. Neměl ponětí, kdy usnul… a už vůbec netušil, kdo přes něho v noci přehodil přikrývku. Jejich cesta pokračovala stále hlouběji. I přes polední slunce panovalo v hlubokém lese večerní příšeří, podrost byl stále neprostupnější a rostliny stále podivnější. Když druhý den hluboko v noci ulehli kamsi… nikdo se nepozastavoval nad tím, že mýtina by tu skutečně být neměla. Všichni padli do mechových podušek a usnuli i ti, kteří se předešlou noc drželi. O to víc všechny další ráno překvapilo místo, kde se probudili. Nalézali se na příhodně rozsáhlé, ale na druhou stranu uzavřené mýtině. Dopadalo sem polední slunce, ačkoliv kolem nich se stále táhl hustý les. Mezi nedalekými statnými kmeny se také tyčilo několik vysokých kamenů. Jen o několik metrů dál zurčela říčka a podle toho, co jim řekli kentauři, by to měla být nejčistší voda v lese. A tohle místo se mělo stát jejich útočištěm. Kentauři se s nimi příliš nezdržovali. Ukázali jim, kde je co v nejbližším okolí a na co si dávat největší pozor. Lehce je však při tom varovali, ať se nepokouší vracet se zpět na jejich území. Než se ale stačili zeptat na víc, zmizeli opět kdesi v lese. Po jejich odchodu nastala mezi všemi atmosféra těžší, než kdy dříve. Ta obava z náhle ztracené ochrany se dala přímo nahmatat ve vzduchu. Všichni studenti se opět začali choulit k sobě a vyděšeně se rozhlíželi mezi okolní stromy, odkud se občas ozývalo tiché šumění. Všichni se vyděšeně rozhlíželi okolo a hleděli jeden na druhého, než většina pohledů skončila na jejich profesorovi nebo na veliteli jejich Armády. Ten nakonec kývl na své společníky a všichni se stáhli na odlehlejší kraj mýtiny, aby se poradili. „Vy nejdete, profesore?“ otočila se Hermiona na muže, který je sledoval, ale očividně byl rozhodnut zůstat sedět na místě. „Hodláte brát v potaz názor starého netopýra?“ zvedl překvapeně obočí. „Starého netopýra ne, jen jednoho bručouna, co se občas i vyzná v lektvarech,“ vrátila mu dívka a doufala, že se z jeho dosahu dokáže dostat dřív, než jí uřkne. V jejich situaci… uškrtí. „Tak… co teď?“ „Co máme dělat?“
„Máte nějaký plán?“ ptali se všichni, jakmile se poskládali mezi kameny kus dál od zbytku skupiny. Potter seděl uprostřed na zemi a přes špičky prstů sledoval všechny své společníky. Mlčel. Všichni okolo začali mezi sebou debatovat a navrhovat různá řešení, ale černovlasý mladík neřekl jediné slovo. Pohledem vyhledal jejich profesora, protože ani ten se do hovoru zdánlivě nehrnul. „Musíme jít dál, dokud to jde,“ navrhla Lucy a rozhlédla se po ostatních. „A kam chceš jít?“ „Dál do lesa… musíme do lesa. Třeba dokážeme najít konec bariéry.“ „A co když žádný není?“ „Ne, musí nějaký být!“ „Lucy má pravdu, všechno musí někde končit.“ „Dobře, ale jak máme jít dál, když nevíme kam a co tam na nás může čekat?“ „To chceš čekat tady, až nás něco prostě sežere?“ ohradil se Henry příkře. „To si sem můžeme rovnou dát velkou vývěsku s nápisem krmení!“ Někteří souhlasně zabručeli. „Tak co navrhuješ? Jít přímo za nosem a doufat, že tě po cestě někam nic nesežere?“ „Já si myslím…“ „Rozhodně lepší než zůstat tady a čekat, až nás někdo snad najde.“ „A proč…“ „Najde?“ křikl na dívku světlovlasý mladík John a vyskočil na nohy. „Nechápeš, ty blbko, že nás nikdo nehledá?! Pro všechny jsme mrtví!“ Co si Snape pamatoval, tak tohle bylo poprvé, co se do sebe takhle pustili. „Tak dost!“ přerušil je Harry rázně. „Tohle by už opravdu stačilo. Sedni si. Sedni si!“ Dva mladíci vedle Johna ho chytili za ramena a stáhli zase zpátky na kámen. „Tímhle nic nevyřešíme, hádáme se o tom samém, o čem jsme se dohadovali před dvěma dny!“ „Fajn,“ odsekl mladík, když dosedl. „Co teda navrhuješ? Kdo má pravdu? Na to jsem vážně zvědavej,“ dodal pro sebe brblavě. Zkřížil ruce na kolenou a uhnul pohledem někam jinam. No, to já taky, pomyslel si Harry. Už se opět dostal do situace, které se chtěl mermomocí vyhnout. Přesně tohle nenáviděl! Mnoho lidí (a byl si jistý, že Snape mezi nimi) si myslí, že se do téhle funkce „velitele“ dostal proto, že o to prostě stál. Bohužel, opak byl pravdou. Byl v podstatě dosazen, jako téměř vždy v jeho životě. Sice se snažil chovat se jako jejich nadřízený co nejméně, ale bohužel, když se na něj jako na velitele obrátili, musel se tak zachovat. K jeho smůle se k němu s touto žádostí otáčeli především, když potřebovali rozsoudit. A to dělal ze všeho nejneraději. Nenáviděl, když pouze jeho osobní názor měl rozhodovat o osudu někoho jiného. „Já… nevím, kdo má pravdu, ale…“ „Takže nevíš nic,“ odtušil očividně naštvaný mladík pro sebe. „… ale rozhodně si myslím, že hádkama mezi sebou nic nevyřešíme. Pokud se máme nějak rozhodnout, uděláme to jako vždycky… dohodou. Nechci tady žádné rozepře a…“ „Jistě, zase necháš rozhodnutí na ostatních a sám z toho máš čistý ruce.“ Dětinské a impulzivní, pomyslel si profesor stojící opodál. Černovlasého mladíka tohle však očividně zarazilo. „A co mám podle tebe dělat? Řekni mi, co mám dělat, a já to udělám, Johne,“ otočil se k němu a Severuse až překvapilo, jak klidně jeho hlas zněl. „Harry dělá to, co je nejlepší!“ bránila kamaráda Hermiona. Zbytek skupiny si něco zabrblal, ale ať si mysleli cokoliv, málokdo se do hádky zapojil. „Co je nejlepší pro něho. Říká si náš velitel, ale jediný, co dělá, je…“ „Tak hele!“ poprvé zvýšil Potter hlas a to docela rázně. „Já se o tenhle post velitele nikdy nikoho neprosil, a jestli se ti to nelíbí, tak ti ho s chutí přenechám!“ rozhodil rukama. „Tak prosím… posluž si… řekni nám, co máme dělat!“ Druhý mladík se ani nepohnul. „Ale připrav se na to,“ pokračoval Harry, „že to bude jen a jen tvoje rozhodnutí, který může zachránit, ale i zabít všechny tady!“ Mezi všemi to nejdříve zašumělo a poté se rozhostilo ticho. Běhali očima z Harryho na Johna a čekali, jak se oba rozhodnou. John nakonec neochotně přikývl, čímž dal najevo, že bere svoji urážku zpět. „Soráč,“ odtušil. Harry přikývl a ač stále naštvaný, odvětil; „V pohodě.“ Náhle několik dívek nedaleko nich vykřiklo a začalo utíkat od okraje mýtiny. Mezi stromy se zdánlivě něco pohybovalo. Jako první vyběhl Harry, bylo to také z důvodu, že jako jeden z mála stál. Hned za ním se vydal i profesor a několik dalších studentů. „Co je… co se děje?“ chytil za ruku jednu z mladších spolužaček. „Tam.. tam v tom křoví.. něco se tam na nás sápalo,“ vydechla vyděšeně.
Pustil dívku a nechal ji kdesi za sebou, když se vydal za Snapem na okraj mýtiny. „Mio!“ křikl na dívku, aby mu hodila jeho dlouhé kopí, které dostal jako zbraň. Obratně ho zachytil a přidal do kroku. „Stůjte!“ chytil profesora za rameno, když se chystal vpadnout přímo do křoví, a zastavil ho. Vyměnili si spolu jediný pohled, ale mlčeli. Udělali pár kroků dál, když se zastavili skutečně na okraji. „Kryjte mě,“ šeptl Snapeovi a se svým kopím se pomalu vydal vpřed. „Pottere…“ „Pšššt,“ přerušil ho mladík a doufal, že to Snapea odradí od toho, aby se dál vyptával nebo hůře - aby se ho pokoušel zastavit. Opatrně našlapoval… křoví před ním se skutečně slabě pohybovalo a on si nebyl jistý, jestli ho lidé za jeho zády uklidňují nebo spíše znervózňují. Přiblížil se jen na vzdálenost několika stop a zvedl kopí. V další chvíli, kdy se křoví opět pohnulo, zamířil a bodl. Místo zvířecího vřeštění se však ozval výkřik. Lidský výkřik. Harrymu zatrnulo. Já někoho zabil! proletělo mu hlavou a vyděšeně se podíval na profesora i na dav za ním, aby se pokusil zjistit, kdo chybí. „Nech toho!“ ozval se za nimi Ron a protlačil se dopředu. Bez rozmyslu vpadl do křoví, ale pouze proto, aby se o vteřinu později objevil s… „Astio?“ vydechli.
*** „Tvůj otec ví, že jsi tady?“ otočil se na ni zamračený muž, zatímco o její škrábnutí na rameni pečovala Hermiona. Mladá kentaurka jen zavrtěla hlavou. „Skvělý!“ zavrčel. „Budeme rádi, když nás neobviní z tvého únosu.“ „Otec se o tom nedozví. Do večera budu zpět ve vesnici.“ „Cesta nám trvala skoro dva dny,“ připomněl jí. Ušklíbla se. „Mě ani ne dvě hodiny. A měli byste mi poděkovat, v tom křoví byla mladá Bělnice. To ona se sem sápala.“ Snape zaskřípal zuby. Bělnice tečkovaná. Další velmi „milá“ rostlina, která se nacházela v tomto lese. Sice ne tak nebezpečná jako Trnatka, ale rozhodně to nebyla žádná pokojová rostlinka, kterou by chtěl pěstovat nad postelí v květináči. „A proč jsi za námi přišla?“ ujal se slova Harry. „Přišla jsem vám pomoci.“ Snape si odfrkl. „Jako šamance?“ „Znám les!“ ohradila se. „Můžu vám pomoc, alespoň trochu. Věděla jsem, že vám to nikdo z ostatních neukáže. No tak… tím přeci nic neztratíte.“ Měla pravdu, tímhle se nedalo nic ztratit - souhlasili. Naučila je, v jakých místech nabírat vodu, aby zbytečně nerozzuřili tvory žijící v říčce mezi kameny, ukázala jim, jak připravovat primitivní pasti na drobné živočichy. A v neposlední řadě jim ukázala, jak si zařídit malé přístřešky. Zarýpala kopytem v zemi a nalovila do dlaně několik vyběhlých brouků. Poté sebrala několik připravených silných větví, přiložila je napříč mezi dva stromy a čekala. O malou chvilku později se mezi větvemi začala plížit dlouhá rostlinka přilákaná šťavnatými broučky - byla to právě Bělnice. Astia pomalu proplétala ruku s nachytanými brouky přesně kudy chtěla, aby se rostlina propletla, a když Bělnice obtočila větve i oba kmeny, přitiskla ji mladá kentaurka ke stromu a jediným seknutím usekla rostlině část, která se dala považovat za hlavu. Trochu morbidní. „Prosím,“ pokynula jim k větvím mezi kmeny, „zkuste je strhnout dolů.“ První šel Ron, po něm Harry i další… nikomu se však nepodařilo s větvemi ani pohnout. Rostlina zřejmě v posmrtné křeči ztuhla tak, jako kdyby byla spíš pevným silným lanem. Stejným způsobem začali i ostatní stavět prozatímní přístřešky. Ještě je zabezpečili po stranách a na radu kentaurky vpletli do větviček podivně páchnoucí rostliny. Měly je chránit před většinou nebezpečných tvorů v tomto lese. Do každého příbytku se vešli tři až čtyři lidé a Snape si dával dobrý pozor na to, aby se nikde v jednom přístřešku nesešli dívky společně s chlapci. Vysloužil si tím nadávky a nepochopení, ale v tomhle byl neoblomný. Stačilo mu to, co slyšel, že se dělo na Velkého Manura. Dělám to proto, abyste si nezmrvili život, vy tupci! Kdybych vás neměl na starost, tak se můžete klidně pářit jako králíci! vrčel si pro sebe. Astia s nimi zůstala až do druhého rána. Ač se to Snapeovi nelíbilo, tvrdila, že alibi má zajištěné. Nakonec tedy souhlasil, mohla jim alespoň pomoci ještě druhý den. Ráno jim ukázala rostliny, které mohou používat a kterým se raději vyhnout.
Blížilo se už poledne, když se s nimi rozloučila (především s jedním z nich), a musela se vrátit zpět ke stádu. Snape ani nechtěl věřit tomu, co tu po sobě zanechala. Seděl na velkých kamenech o kus dál od jejich nového útočiště a prohlížel si, co tu za ty dva dny dokázali udělat. Před ním se rozprostíralo malinkaté náměstíčko s necelými dvaceti příbytky a velkým ohništěm uprostřed. Nad ním zrovna probublával jeden z kotlíků, který také dostali od kentaurů, s podivnou polévkou. Všichni věděli, že jsou stále v ohrožení, ale náhle v tom přeci jen byla špetička pohodlí a snad i bezpečí. Profesor sledoval své studenty před sebou a bezmyšlenkovitě si začal pohrávat se svojí hůlkou. Proplétal ji mezi prsty a přeříkával si jednotlivá zaklínadla. Jaké překvapení ho čekalo, když se hrot jeho zbraně náhle rozzářil. Co se to…? Světlo vyčarované Lumosem bylo slabé, slabší než obyčejně, ale přeci… bylo! Nox! Hůlka zhasla. „Pottere!“ vydal se okamžitě k ostatním. „Pottere! Vytáhněte hůlku!“ vybalil na něho ihned. Mladík sice nechápal, ale automaticky vytáhl zbraň ze zadní kapsy. „Zkuste kouzlo… to nejprimitivnější, na jaký si vzpomenete.“ „Ale pro…“ „Prostě to udělejte!“ Nechápal. „Wingardium leviosa.“ Nedaleký kámen se trochu zatřásl a ztěžka se zvedl do vzduchu. „Harry!“ skočila mu rozzářená Hermiona okolo krku. Mladík se usmál, nechal kámen proplout několik metrů a pak ho opět nechal klesnout na původní místo. „To je úžasný!“ „On kouzlí!“ Všichni náhle začali tahat hůlky a zkoušet jednotlivá kouzla. „Ale jak to?“ nechápal Harry. Snape se ušklíbl, možná snad i usmál. „Blížíme se k okraji bariéry.“
*** Během druhého dne zjišťovali, že skutečně všichni dokáží kouzlit. Sice pouze jednoduchá kouzla, nejdále do třetího ročníku, ale i tak to pro ně bylo víc, než by si kdy dříve připustili. Nedokázali vyčarovat horkou vodu, ale dokázali si studenou ohřát… nesvedli vyčarovat prkna, ale dokázali si uříznout slabý kmen a prkna nařezat. A především, znamenalo to pro ně jednoduchá ochranná zaklínadla, která položili okolo svých příbytků. Dnes poprvé za delší dobu budou moci klidně spát. Tedy mohli by, kdyby… „A vzpomínám si, že potom přešel a řekl…“ „Vauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“ Všichni sedící u ohniště sebou vyděšeně cukli. Většina studentů, která už spala v přístřešcích, se s trhnutím probudila a začala vylézat ven. „Co to…“ „Vauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“ Snape se zatrnutím pohlédl mezi vrcholky a doufal, že se mýlí. Nesnáším, když mám pravdu. Vysoko nad stromy zářil jako rybí oko kulatý měsíc. „Vauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“ Vytí se přibližovalo. „Co to je?“ vykřikla nějaká drobná dívenka. „Vlkodlak,“ zašeptala Hermiona, která kdo ví jak dlouho stála vedle svého profesora. Nebyl si jistý, jestli to měla být otázka či nikoliv. „Ano,“ odvětil taktéž šeptem. Nebylo třeba ty děti děsit ještě víc, než už byly. „Vlkodlak!“ křikl někdo za jejich zády. Říkal jsem neděsit! Děti v přístřešcích se začaly krčit ještě víc a ozvalo se i zoufalé pofňukávání. Většina vylezla ven a posadila se zády k ohništi. Nevěřili ochraně přístřeší. „Máme přece ochranná kouzla,“ ozval se kdosi s nadějí. „Myslím, že ten vlkodlak si jich ani nevšimne,“ zavrčel si Snape pro sebe. „Určitě to je vlkodlak?“ šeptla dívka vedle něho. Ne s nadějí, pouze chtěla ujistit. Přikývl. „Vauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!!“ „A blíží se…“
Kapitola 12. - Za humny je vlkodlak „Vauuuuuuuuuuuuu…“ „Co budeme dělat?!“ „Na stromy! Hned!“ rozkázal náhle Snape, když mu hlavou proběhlo jediné možné řešení, jak se dostat z téhle prekérní situace. Vlkodlaci byli silní, bez mrknutí oka rozdrtili dřevo i kámen… kouzla proti nim byla téměř bezmocná. Jejich zmutovaná krev byla prokletím i darem - ochránila je před většinou známých kleteb. Jejich tělesné propozice jim dovolovaly téměř jakýkoliv pohyb, byli vynikající běžci, schopní dohonit i koně. Útěk by jim nedával sebemenší šanci. Pokud profesor věděl, tak jejich jedinou slabinou byl fakt, že nedokázali šplhat. A proto jediné bezpečí se teď skrývalo v korunách stromů. Stromů, které byly samy o sobě nebezpečné. „Dělejte!“ křikl na ně ještě, když mu přišlo, že jeho rozkaz neplní tak rychle, jak si představoval. Na nejnižší větve se okamžitě vyšvihli ti nejčilejší a začali k sobě vytahovat další a další spolužáky. „Luci, zkontroluj, jestli tam nikde nic není!“ křikl mladík, který zrovna vytáhl k sobě jakéhosi prvňáčka, na dívku o dvě patra větví výše. Dívka přikývla a začala opatrně prohledávat zákoutí stromů a hledat případná nebezpečí. Snape zvedl do vzduchu dalšího studenta a pomohl mu dostat se na spodní větve. V boku mu bolestivě píchlo a on bohužel tušil, co to znamená. Tlumeně vydechl bolestí, ale věděl, že teď rozhodně není ta správná chvíle, aby se tímto faktem nějak zdlouhavě zaobíral. „Další!“ Pomohl do větví vystrkat poněkud korpulentnější studentku, u které si neodpustil nějakou tu hodně bolestivou poznámku, ale bohužel ani na milosrdné řeči nebyla ta pravá chvíle. „Vauuuuuuuuuuuuuu!“ „Výš! Výš!“ křikl na děti, které se začaly usazovat na nejnižších větvích. „Musíte výš! Odtud vás ten vlkodlak stáhne, ani nemrknete!“ zavrčel a stačilo mu jediné chmátnutí, aby jednoho ze studentů čapl za plandající nohu. A to neskákal! Na to neměl sílu. Věděl však, že vlkodlaci sílu mají a skákat dokáží. „Ještě o kus výš! Alespoň ještě o patro!“ Všichni se okamžitě začali stahovat ještě o kus dál. Neviděl je… ohniště osvětlovalo pouze několik nejnižších větví. Jediné, co byl schopen zahlédnout byly lehce se pohybující stíny kdesi nad ním. Vypadali jako hejno černých mravenců v temné díře. „Už jste tam všichni?“ zavolal nahoru, i když věděl, že nejsou. Skupina stále ještě postávala dole a pomáhala ostatním nahoru. Popravdě i tak ho velice překvapovalo, že to byla snad minuta, než se všichni dokázali vyškrábat nahoru. „Sem už se nikdo nevejde!“ „Vauuuuuuuuuuuuuu!“ „Musí!“ křikl na ně Harry, který do té doby obíhal okolo a snažil se jejich tábor obrnit nejpevněji, jak jen dokázal. „Harry, sem už se nevejde ani noha, jestli nechceš, aby to pod námi všechno prasklo!“ Zaskřípal zuby. „Ostatní támhle! Na ty kameny, hned!“ křikl na zbytek a ukázal na několik ohromných balvanů snad kdysi vyplavených nedalekou řekou. „Nejsou dost vysoko!“ odporoval někdo ze tmy, ale i tak ho poslechli. „Lepší, než zůstat tady,“ odvětil černovlasý mladík a pomohl dívkám se vyškrábat na vršky ostrých kamenů, které sice nebyly příliš vysoké ani dobře chráněné, ale snad i pro vlkodlaka by se mohly stát alespoň částečnou překážkou. „A zůstaňte tady!“ přikázal jim, než se sám stáhl zpět. „Harry a co…!“ „Odtud nás můžete bránit.“ „Ale co…?“ „Rone, zkus se dostat támhle!“ ukázal Harry svému kamarádovi místo na jedné z poměrně nízkých větvích. „Pokud zaútočí na nás, budeš ho moci dostat ze zadu!“ Zrzavý mladík polkl, ale Harryho přání splnil. „Kdyby kouzla nepomohla, tak…“ „Vauuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“ Všem přeběhl mráz po zádech a krev zatuhla v žilách. Tak blízko… to vytí se ozvalo tak blízko! „Merline, ochraňuj nás…,“ zašeptal někdo kdesi ve větvích. Slyšel několik utlumených vzlyků, přerývavé dýchání, vrzání větví… ale jinak nic. Nikdo si nedovolil říci jediné slovo. Náhle se však nad Snapem něco pohnulo a než se stačil ve tmě zorientovat, ozval se vedle něho zvuk dopadu. „Hermiono, jsi v pořádku?“ vydechl nad nimi někdo znepokojeně, když se dívka začala narovnávat. „Jo, jsem v po…“ „Grangerová!“ popadl ji Snape naštvaně za ruku, „koukejte mazat zpátky nahoru!“
„Nenechám vás tu samotný!“ „Padejte nahoru, Potter bodyguarda nepotřebuje.“ „Harry ne, ale… to je krev?“ vydechla, když zjistila, že jeho ruka na její vlastní paži zanechává rudé stopy. „Profesore!“ Zuřil. Hlava se mu točila, po boku mu stékala krev a on neměl náladu na tyhle dětský blázniviny. U Pottera už si na to zvykl a věděl, že snažit se donutit šílence, aby nedělal šílenosti, je samo o sobě šílené. Ale rozhodně nehodlal dopustit, aby si tady na vlastní smrt počkala i tahle holka. „Grangerová, přestaňte si tu hrát! Tohle nemůžeme přežít!“ šeptl k ní skrz zaťaté zuby, aby to neslyšel nikdo jiný. „Můžeme ho odlákat než…“ „Právě mi z boku vytéká čerstvá krev a v tuhle chvíli to zvíře lákám jako pětihvězdičková restaurace, zmizte odtud!“ „Ale…“ „Nehodlám Vašim rodičům vysvětlovat, proč jste se stala krmením pro vlkodlaka!“ „A já to nehodlám vysvětlovat Vaší dceři!“ prskla na něho naštvaně. V tu chvíli zkameněl. Jediné, na co se zmohl, byl nevěřícný pohled a ještě nevěřícnější mrkání nechápavých očí. Jak o tom může vědět? Ač si však chtěl pomyslet nebo snad zeptat se na víc, nedostal k tomu příležitost. „Áááá!“ Profesorovi zatrnulo, když se napravo od něho z vedlejšího stromu ozvalo zapraskání větve a dívčí výkřik. Než se stačil vůbec otočit, zahlédl pouze dívčí tělo padající bezvládně k zemi. Zatrnulo mu a zavalil ho pocit viny. Kdyby se tu s Grangerovou nedohadoval a místo toho dával pozor, mohl tomu zabránit. Ještě o mnoho větší šok ho však čekal, když se z křoví nedaleko od nich náhle vyřítilo obrovské zvíře a popadlo dívku do svých ohromných pařátů, než společně s ní zmizelo v nedalekém křoví. „Emííí!“ Všichni zděšeně zakřičeli. Z křoví se ozval vyděšený výkřik a poté už jenom ticho… úplné ticho! Snape naprázdno polkl. Větve křoviska se pomalu rozestoupily. Ozvalo se nízké hrdelní vrčení a spolu s ním začaly tiše praskat větvičky pod obrovskýma vlkodlačíma tlapama. Zvíře se dostalo do světla plamenů… jeho srst byla našedlá, pohled plamenný a… co bylo nejhorší… jeho tlama a tlapy zbarvené do ruda. „To je…“ vydechla Hermiona skoro neslyšně. „… krev,“ doplnil ji Snape a udělal tu jedinou věc, kterou v tu chvíli považoval za správnou. Postavil se před dívku rozhodnut chránit ji i vlastním tělem. Vlkodlak šel pomalu. Krok za krokem se přibližoval k vyděšené skupince. Snape k sobě Hermionu přitiskl ještě více. „Já se… bojím,“ hlesla dívka za mužovým ramenem. Nedivil se. I on byl strachy oněmělý. Věděl totiž, že jen málokdo se dokázal dostat tak blízko vlkodlaka a ještě o tom povídat. Přesněji řečeno, povídat bez toho, aniž by s hrůzou v očích sledoval lunární kalendář. Přitáhl si dívka za svá záda blíž a pevně ji objal okolo pasu. Vlkodlak se k nim blížil… pomalu, vrčivě. Už jen pár kroků a… „Kde… kde je Harry?“ šeptla. Odpověď přišla v zápětí. „Hermiono, pozor!“ Nad vlkodlačí hlavou proletěla jakási kletba, ale bohužel cíl nezasáhla. Jenom to smrtící zvíře malilinko nakvasila! Vlk se přikrčil, ale v další chvíli se opět zvedl ve své ohromné výšce a v další chvíli udělal to, co asi Potter v plánu neměl. Zvířeti stačil jeden jediný skok, aby se dostal přímo před mladíka a povalil ho na zem. Slyšel, jak dívka za ním vykřikla. „Harry!“ „Ne!“ zarazil ji Snape, když se chtěla vrhnout na pomoc svému kamarádovi. Věděl, že kdyby ji pustil, tak by měl vlkodlak akorát o jeden chod navíc. A takhle ho akorát připravila o možnost, pokusit se Potterovi pomoc. I když kdesi uvnitř věděl, že pokud se vlkodlakovi nedokáže postavit Potter, nesvede to nikdo jiný. „Musím mu pomoct!“ „Ne! Zabije tě!“ „Harry, nééé… pusťte mě!“ zakřičela a zavrtěla se Snapeovi v pevném sevření. Jindy by ji nepustil, ale její loket, který zcela instinktivně našel jeho ránu na boku, ho donutil svůj stisk povolit. Než se stihl vzpamatovat, vyklouzla mu Hermiona ze sevření a vyřítila se přímo na ohromné zvíře, které stále stálo na hrudi jejímu příteli.
Dívka se rozpřáhla a vyslala na ohromné zvíře první kletbu, která ji napadla a o které si myslela, že by mohla být alespoň trošku prospěšná. Její pokus však stejně jako pokusy ostatních přišly naprosto v niveč. Do očí se jí nalily slzy. Hleděla na svého kamaráda, jak se vzpouzí pod ohromným chlupatým tělem a z hrdla se mu ozývají pouze jakési přidušené výkřiky… nebo snad… „… haha… Remusi, nech toho!“ Tohle zarazilo úplně všechny. Zdálo se jim to nebo se Harry… smál? Snape zamrkal. Vyměnil si se slečnou Grangerovou překvapený pohled a začal se pomalu škrábat na nohy. Bylo snad skutečně možné, aby to byl ten zatracený zablešenec, který je tak vyděsil? „…hahaha… to lechtá!“ povaloval se Harry po zemi a smál se na celé kolo, když mu obrovský jazyk oblizoval celou tvář a dlouhé chlupy ho lechtaly pod krkem. „Nech toho!“ Kupodivu toho i nechal. Naposledy oblízl mladíkovu tvář od brady až po čelo a otočil se k ostatním. V jeho očích náhle nebyl touha po zabíjení, pouze neskonalá radost. Z tlamy plné zubů visel dlouhý jazyk a i nadále se ozývalo tiché vrčení, tentokrát ho však už nikdo nevnímal jako nepřátelské. Náhle bez toho napětí se pouze zdálo, že to je jakési vlkodlačí předení. Zvíře přešlo k dívce, která stále nejblíže a nejistě ji vyskočil na ramena, aby jí mohl olíznout tvář. „Oh, profesore!“ Seskočil zpět a opatrně se přichomýtl ke Snapeovi, který se na něho díval způsobem, že i přese všechno má chuť ho proklít do posledního chloupku. „Lupine, ty zatracenej… zablešenej…“ „Vrrrr!“ Snape bezděčně ustoupil. To náhlé zavrčení se mu nelíbilo a ty vyceněné zuby ještě méně. „Lupine…,“ varoval ho. „Remusi, co se děje?“ Ani Harrymu se to příliš nelíbilo. Profesor lektvarů nejistě ustoupil a jeho pohled sklouzl na místo, kam se upíraly ty jantarové oči. To jeho bok, s látkou nasáknutou krví tolik lákal vlkodlakovu pozornost. „Lupine, přestaň blbnout!“ zavrčel na něho profesor a zvedl hůlku. Bohužel, její držení nebylo tak pevné, jak si nejspíše přál… začala se na něm projevovat ztráta krve. A vlk se blížil… „Remusi!“ ozval se Potter za jeho zády. Vlkodlak otočil hlavu a z hrdla se mu ozval jakýsi chechtavý zvuk. On si ze mě dělal jen legraci! Velký čenich ho lehce šťouchl do kolena a poté se stáhl do patřičné vzdálenosti. Složil svoje velké tělo do trávy a už se ani nepohnul.
*** Malá říčka pod nohama profesora lektvarů tiše zurčela. Hleděl kamsi nad sebe skrz větve prozářené měsíčním světlem a poslouchal to nastalé ticho. Jediné, co ho narušovalo, bylo občasné prasknutí velkého polena na pomalu dohořívajícím ohništi. S úlevou zavřel poklopec a pomalu se začal klátit zpět k ostatním. Ano, klátit. Měl za sebou dlouhý den a také další starostlivou péči své studentky. I napotřetí se musela postarat, aby si její profesor přestal hrát na pípu, ze které neustále odkapávaly tělesné tekutiny. Jedinou výhodou bylo, že tentokrát k tomu mohla použít i základní hojící kouzla společně s bylinami od šamanky. Snad už to bylo naposledy. Nemohl však tvrdit, že by mu bylo do výskání. Ne zcela zahojená rána pálila jako čert. Alespoň, že přešla ta vlkodlačí panika. Jakmile se Lupin rozhodl, že si z nich přestane dál utahovat, mohli všichni v klidu slézt ze stromů a uložit se zpět do svých příbytků. Někteří se s vlkodlakem pozdravili, protože si ho pamatovali jako dokonalého učitele Obrany, jiní se okolo něho prosmekli se strachem. Vlkodlak se však už nepohnul ani o píď. Dívka, kterou Lupin zatáhl do křoví, to přežila. V podstatě ji zachránil před pádem z několika metrové výšky a rozdrcením všech kostí v těle. Díky jeho dokonalému manévru jich měla rozdrcenou pouze polovinu. A k tomu největšímu štěstí, měl vlkodlak dost rozumu, aby pevně stiskl zuby, než ji začal chystat. Měla zlomeniny, modřiny a škrábance od drápů, ale naštěstí ani jedno kousnutí. Nyní, když se Severus vrátil zpět na malou mýtinu, ho přivítalo jen tiché praskání ohně a ještě tišší spokojené oddychování. Všichni už spali. Jediným pohledem zkontroloval jednotlivé přístřešky, aby se přesvědčil, že se nikdo neopovážil porušit jeho zákaz a jejich dočasné noclehárny jsou přísně rozděleny na dívčí a chlapecké. Očividně se nikdo jeho rozkazu nevzepřel. Tedy… skoro nikdo. Za vlkodlakem, opřeni o jeho velké chlupaté tělo se k sobě tiskla tři těla - Potter se svými dvěma kumpány. Mladá dívka se tulila zády ke svému černovlasému kamarádovi, zatímco zrzek ji jemně objímal z druhé strany,
její hlavu na svém rameni. Všichni tři byli zakryti svými přikrývkami, a proto Snape nedokázal říci, jak ještě více jsou jejich těla propletená. A že fantasie pracovala na plné obrátky. Zaskřípal zuby. To si snad ze mě dělají srandu! Už už se skláněl, aby je probudil a pořádně si to s nimi vyříkal ( Nikdo nebude porušovat moje nařízení! ), když se k němu zvedla velká hlava s jantarovýma očima a z ohromné tlamy se ozvalo tiché výstražné vrčení. Mělo jediný význam - sáhni na ně a máš mě zakousnutého v zadnici! Dobře, seřvu je až zítra ráno, stáhl se Snape nakonec do patřičné vzdálenosti. „Klid, Lupine, jen… klid.“ Sebral svoji přikrývku a posadil se k ohništi. Chvíli se vrtěl a snažil se najít alespoň částečně pohodlnou polohu, která by ještě k tomu vyhovovala jeho zraněnému boku. Ještě než se uložil ke spánku, pozorně se podíval na ležící zvíře před sebou. Ač věděl, kdo se skrývá pod tou huňatou srstí, nebylo zrovna jednoduché se snažit v klidu spát, když jen několik metrů od vás leží krvelačná šelma. Jantarové oči ho však stále sledovaly. Vyměňoval si s vlkodlakem chladné pohledy a byl rozhodnutý, že zůstane vzhůru dokud si nebude jistý, že Lupin bude spát. Vlkodlakova víčka se konečně začala pomalu klížit. Ještě chvíli počkal, dokud skutečně neusnul a poté se i on začal propadat do spánku. Jen z posledních sil ještě neochotně naposledy oči otevřel… aby zjistil, že ho Lupin opět pozoruje. Tohle bude dlouhá noc!
*** Probudilo ho vytí. Nevěděl přesně, kdy usnul, ale dokázal alespoň rozeznat, že teď právě svítalo. Rozespale se rozhlédl okolo, ale jediné, co viděl, byly další rozespalé hlavy vykukující z malých přístřešků. Dokonce i Nebelvírská trojka, která teď ležela na tvrdé zemi, se nechápavě rozhlížela okolo. Zavytí se ozvalo znova. Ale bylo jiné než včera… tohle bylo spíše kňučení podbarvené bolestí. „Remusi?“ rozhlédl se okolo sebe Potter. „Remusi?!“ „Pottere, stůjte!“ „Ale…“ „Harry, to je přeměna,“ šeptla k němu jeho kamarádka, které jako jediné to zřejmě došlo. „Určitě by nechtěl, abys ho při tom viděl.“ Mladík se zarazil. Ano, věděl, že přeměna z jedné podoby do druhé je prý velmi bolestivá, ale být jen několik metrů od toho a slyšet ten strašlivý nářek, bylo něco úplně jiného, než o tom pouze slýchat vyprávění. Vytí pomalu ustávalo a bylo stále víc nahrazováno spíše tlumenými nářky, než čím jiným. „Pottere,“ zastavil ho už podruhé to ráno rázný hlas profesora lektvarů, „půjdu tam já.“ Jeho tón neznal odpor a také zmizel ve křoví mnohem dříve, než se mladík na odpor vůbec zmohl. Křoví procházel pomalu a obezřetně… věděl sice, že Lupin už by měl být přeměnný, ale i tak byl radši připravený na cokoliv, co na něho mohlo čekat. Nebezpečí však očividně nehrozilo. Muž s pískovými vlasy ležel bezvládně na zemi. Hruď mu zvedal rychlý přerývavý dech, ale zbytek jeho těla byl zřejmě příliš slabý na jakoukoliv aktivitu. Snape se opatrně přesunul nad zesláblé, cáry pokryté tělo a pomalu podsunul svou dlaň pod Lupinovu hlavu, aby ho mohl přetočit tváří k sobě? „Lupe?“ zeptal se zkusmo, když muž nereagoval. Víčka se slabě zachvěla a v další chvíli se na něho upřely dvě unavené oči. „Nikdy bych nevěřil, že řeknu, že tě rád vidím,“ zachrčel k němu světlovlasý muž. „Nebýt toho tvého včerejšího hloupého vtipu, možná bych řekl i to samé,“ neodpustil si Snape kousavě. „Jsi schopen vstát?“ „Dej mi… dej mi pět minut,“ odvětil vlkodlak zadýchaně. Snape přikývl. Jediný pohled přes rameno mu však prozradil, že těch pět minut asi mít nebudou. Od tábořiště k němu koukalo několik hlav a vypadalo to, že Potter těch pět minut rozhodně už nebude chtít dál čekat. „No, pět minut ti asi nedám, ale…,“ prohlédl si mužovo tělo jen velmi spoře skryto v roztrhaných šatech včetně neintimnějších patrií, „… ale dám ti alespoň tohle,“ shodil z ramen vlastní hábit. Rozhodně nestál o to, aby se z včerejší vlkodlačí honby po studentech stala dnešní studentská honba po polonahém vlkodlakovi. „Děkuju,“ vydechl Remus překvapeně. Tohle by od profesora rozhodně nečekal. A už vůbec nečekal, když k němu natáhl ruku a pomohl mu vyškrábat se na roztřesené nohy. „Ehm… děkuju. Znovu.“ „Nezvykej si.“
***
„…když jsme se dokázali dostat z Bradavic, akorát spadla ta divná bariéra,“ začal vyprávět vlkodlak zabalený do hábitu a deky, s hrnkem bylinkového čaje v ruce. „Nikdo netušil, co se děje. I Smrtijedi se zdáli vyděšení. Uvízli jsme v Prasinkách, ale odtamtud alespoň vedla ven letaxová síť. Studenty jsme dostali domů. Bohužel, i tak byla spousta rodin, která své děti musela oplakat. Kolik vás tady je?“ otočil se po ostatních. „Asi padesát,“ odvětil Harry. „Kolik dětí jste zachránili vy?“ Pokrčil rameny. „Na tu paniku, jaká tam byla, tak docela dost,“ odvětil, „ale na druhou stranu dost málo, aby to rodičům stačilo.“ Všichni mlčenlivě přikývli. „A co ostatní?“ ozval se po chvíli Harry. „Profesoři a tak?“ „Do Prasinek jsme dorazili já, Minerva… Prýtová ze skleníků… Sinistrová přežila útěk, ale zabili ji Smrtijedi… ta mladá ošetřovatelka se prý z hradu dostala, ale kde je jí konec nikdo neví. A zbytek…,“ nemusel nic říkat, všichni to pochopili. „Ani o Albusovi nikdo neví,“ dodal ještě. Snape střelil pohledem po mladíkovi, který se sám zrovna díval jeho směrem. Pochopil. „Brumbál je mrtvý,“ ozval se Harry neochotně. Nikomu, kromě Snapea to neřekl, věděl, jaká přijde reakce. Okolo něho se ozvalo vzrušené šeptání a nevěřícné výdechy. „Víš to jistě, Harry?“ Přikývl. „Viděl jsem to. Stál jsem jenom pár metrů od něho.“ Vlkodlak zavřel unavené oči a promnul si je hubenými konečky prstů. „Je možné, aby byla někde v lese ještě nějaká skupina?“ Vyměnili si tázavé pohled, než odpověděl profesor lektvarů. „Nejspíš ne. Nebylo snadné se sem dostat přes Smrtijedy a my jsme i tak měli kupu štěstí, že jsem tu přežili.“ Kupu štěstí a jednoho nadrženého milovníka kentaurů. Merline, díky za něho! „A jak to teď tam venku vůbec vypadá?“ optal se Potter do ticha. „Voldemort a tak?“ dodal, i když už předem věděl, že kvůli tomu jménu sebou zase trhne polovina osazenectva. Remus vzdychl. „Jako první se objevila zpráva, že Bradavice byly zničeny a nikdo nepřežil. Dokážete si sami představit tu paniku. Poté se ukázalo, že několik studentů přeci jen přežilo, ale na druhou stranu bylo potvrzeno, že mezi nimi nejsi ty, Harry, a ani Albus se nikde neukázal. Teď začala panika dost odlišná. Hodně kouzelnických rodin se začalo stěhovat pryč, nevěří, že bez Brumbála a tebe jsme schopni tuhle válku vyhrát.“ Harry sklopil hlavu a mlčel. „A Voldemort si to nejspíš myslel totéž… před několika dny zaútočil na ministerstvo.“ Všichni sebou trhli. „S úspěchem, počítám,“ zavrčel Snape. Přes vlkodlakovu tvář přeběhl slabý úsměv. „Ne tak docela. Jistě, Popletal je trouba, který pro ochranu neudělal absolutně nic, ale naštěstí měl Albus a Řád na ministerstvu dost lidí, aby už kdysi dávno před lety začali vyvíjet obranný systém na ochranu v případě přímého útoku. Sice to znamená, že je mnoho bystrozorů uzavřeno v budově, ale i nadále mohou ovládat všechny úřady. Zatím se drží.“ „Zatím…,“ vydechl Harry trochu zničeně. Připadal si jako zrádce, když si tady sedí, zatímco ostatní tam někde bojují na život a na smrt jenom proto, že věřili v NĚHO! „A jak jste nás tu vůbec našel?“ vložila se do toho Hermiona, která chtěla Harryho přivést na jiné myšlenky. „Hledá nás ještě někdo?“ Smutně se usmál. „Vlastně vás nehledá nikdo, pro všechny jste mrtví. Jediné, co mě přivedlo na myšlenku, že byste tu mohli být, byla nějaká žena, která tvrdila, že někoho viděla za bariérou mizet v lese. Říkal jsem si, že něco tak šílenýho mohlo napadnout jenom vás. I když… popravdě se divím, že vás tady Severus nepřipoutal ke stromům a nedonutil vás zůstat tam, kde jste byli,“ dodal směrem ke svému bývalému spolužákovi. „Přijde mi to na tvůj vkus dost šílený.“ „Kdybys byl s panem Potterem a jeho následovníky déle než hodinu, taky bys začal dělat šílenosti, Lupine!“ Remus se ušklíbl, zatímco ostatní si jen vyměnili překvapení pohledy. Skutečně se Snape pokusil o vtip? „Remusi,“ uvědomil si náhle Harry. „Jak ses sem vůbec dostal? Myslím tím… do lesa?“ „Přemístil se,“ pokrčil rameny. Tohle jediné slovo stačilo k tomu, aby všichni zpozorněli. „Přemístil? Kde? Jak daleko?“ „Pár mil odtud,“ ukázal bývalý učitel obrany směrem kamsi do lesa. „Přemístil jsem se do lesa, nevěděl jsem přesně kam… zkrátka jak nejdál to šlo a potom jsem čekal na přeměnu. Dál už jsem šel po čichu.“ „Chceš tím naznačit, že smrdíme?“ neodpustil si Harry s úsměvem. Remus se však k jeho překvapní podrbal na bradě a změřil si je od zablácených bot až k potu slepeným vlasům. „Noo…“ „Hloupá otázka, Pottere,“ zpražil ho Snape. „Čichněte si a poté zkuste něco lepšího.“ „Dokážeš najít cestu k místu, kam ses přemístil?“
Vlkodlak přikývl. „Určitě. Ale možná ani nebude potřeba. Podle toho, jak tady kolísá síla magické bariéry, bych řekl, že místo, odkud by se dalo přemístit, by mohlo být mnohem blíž.“ „Jak to myslíš?“ zamračil se na něho Snape. „No myslím tím, že když jsem sem běžel… ve vlkodlačí podobě… byl jsem mnohem více vnímavý k výkyvům magie. A tady jsou místa, kde je bariéra tak silná, div nevytlačuje všechnu ostatní magii a zároveň místa, kde její stopy jsou minimální nebo žádné.“ „Dokážeš to místo poznat, i když už nejsi vlkodlak?“ poposedl Harry netrpělivě na svém kameni. „Dokážeš to i ty, Harry… s trochou soustředění,“ věnoval mu Remus milý, i když stále unavený úsměv. „Takže,“ vložil se jim do toho i někdo z ostatních studentů nejistě, „takže dokážete najít místo, odkud se vrátit? Dokážete… nás dostat domů?“ hlesla dívka a všechny pohledy se na ně obrátily se stejnou nadějí v očích. K překvapení všech to byl však Snape, kdo odpověděl. „To už jsem vám snad jednou slíbil, ne?“ otočil se na ně se svým typickým strohým tónem. Něco v něm však bylo jinak. „A své slovo rozhodně hodlám dodržet.“
Kapitola 13. - Domů O pár hodin později ležel Remus Lupin v jednom z příbytků, který mu byl pro dnešní den poskytnut, a pozoroval hemžení okolo. A s velkým zaujetím. Tahle skupina lidí, které by on ještě před pár hodinami nazýval dětmi, se ukázala jako velmi podivné společenství. Těch několik napjatých dní mezi nimi zřejmě vytvořilo vztahy, které by se na škole nikdy vytvořit nemohly. Nemluvil pouze o propojení mezi ročníky, ale také mezi kolejemi. A jak se tak díval, nezasáhlo to pouze studenty. Severus Snape stál opodál a právě pomáhal několika studentům s opravou přístřešku, který nebyl včera vystavěn zrovna pečlivě. K Remusovu překvapení nebyla na jeho tváři, ale ani na tváři lidí v jeho okolí, patrná nenávist. Jistě, jízlivé poznámky doléhaly až sem, ale rozhodně se nedalo říci, že by to byl sarkasmus první třídy. Snape se očividně hodně držel. Dalším faktem určité změny bylo to, že vedle něho postával Harry a během celé doby se s ním o něčem dohadoval. Dohadoval, ale nehádal! Což bylo něco, co u nich bylo možné většinou tak půl minuty. A s trvalými následky. Kdo však zřejmě zastoupil Harryho pozici, byla Hermiona. Ta do svého profesora ryla a to takovým způsobem, že se divil, že má dívka ještě všechny končetiny na svých místech. Snape totiž sice skřípal zuby a zatínal pěsti, ale do nepříčetnosti měl daleko. A co bylo nejpodivnější, nakonec se přeci jen podvolil. Neochotně si dřepl na kámen na druhé straně mýtiny, co nejdál od ostatních a přetáhl si přes hlavu svoji košili. V další chvíli se otočil zády a nastavil dívce svůj zraněný bok. Remusovu ostrému sluchu neušlo to tiché šeptání, která se ihned rozneslo okolím - polonahého profesora přeci jen nevídáte každý den. „Už jsi vzhůru?“ ozval se nad ním náhle černovlasý mladík. „Spal jsem jenom chvíli,“ usmál se na něho vlkodlak a posadil se, aby se Harry mohl usadit vedle něho. „Koukám, že jste se spolu docela sžili,“ ušklíbl se a pokýval hlavou směrem ke Snapeovi a Hermioně. V očích plápolající světélko. Harry se usmál. „Jo, ti dva rozhodně. Pár dní museli spolu zůstat v jedný chatrči. U kentaurů,“ dodal na vysvětlenou. „A myslím, že se tam naučili dost respektovat.“ „U kentaurů?“ vydechl překvapeně. „Vy jste byli u kentaurů? Jak se vám to podařilo?“ Dva mladíci, kteří právě procházeli kolem se na ně s úšklebkem otočili a poté se podívali kamsi za sebe, kde zrovna Ron něco dodělával na jejich příbytku. Harry jejich pohled viděl a i přes jeho tvář přeběhl slabý úšklebek. „To je na dlouhý povídání. Někdy ti to řeknu. Ale jo… máš pravdu, i za tu krátkou chvíli jsme se sžili velmi dobře,“ vrátil se k původnímu tématu. „Rozhodně víc, než by se nám ve škole kdy podařilo. Za celou tu dobu tu v podstatě nebyly žádný spory.“ „Ani se Severusem?“ „A víš, že ani ne?“ nadhodil Harry. „Na začátku se nás snažil zkorigovat, ale potom asi pochopil, že to stejně sám nezvládne a tak… prostě bych řekl, že to nějak přijal. Ne, že by měl na vybranou,“ dodal s úsměvem. „To zřejmě ne. Co se mu vůbec stalo?“ kývl k druhému profesorovi a sledoval jeho ránu na boku, o kterou právě pečovala mladá studentka. Snape na ni za odměnu vrčel… což mu s chutí vracela. „Kentauři. Kopí. Chtěl nás chránit. Dokonce chtěl vyměnit svůj život za Ronův, věřil bys tomu?!“ Harry tomu stále nedokázal uvěřit. „To mě nepřekvapuje,“ kývl Remus. „Severus je možná všelijaký, ale zodpovědnost za někoho pro něho znamená skutečně hodně. I když to je jinak jízlivej tvrdohlavej parchant.“ Mladík se zasmál. „Překvapuje mě, že si tu ránu vůbec nechává ošetřit. Divím se, že s ní radši není ochotný chodit několik dní a netváří se, že to nic není.“
„To už zkoušel,“ odvětil Harry. „A pak se zhroutil. Od tý doby mu to už Hermiona nedovoluje. Ne že by měl na vybranou, z Hermiony je strašnej generál,“ dodal se smíchem. „A na Severuse to očividně zabírá,“ ušklíbl se Remus. „Buď ji v tom nechá pokračovat… nebo ji uřkne.“ „Jestli bude pokračovat tímhle způsobem,“ zasmál se Harry, „tak to bude směřovat spíš k tomu druhýmu.“ Náhle však jeho tvář zvážněla. Zahleděl se na své prsty propletené na kolenou a zhluboka vydechl. „Remusi, nechtěl jsem se tě na to ptát před ostatními, ale… jak si vedeme proti Voldemortovi? Pravdu.“ Vlkodlak se zachmuřil. „Špatně, Harry. Všichni se sice snaží tvářit statečně, ale… Weasleyovi si myslí, že přišli o syna a zároveň i o tebe. Nikdo z učitelů ani lidí, kteří tu studovali, se není schopen smířit se zničením školy. Albus zmizel, přišli jsme o přítele, ředitele i vůdce. Nyní nám schází i špeh a mnoho bystrozorů. Jsou uvězněni na ministerstvu a nikdo neví, kdy a jak se jim odtamtud podaří dostat. A to už vůbec nemluvím o tom, co s lidmi udělala zpráva o tvé smrti,“ dodal Remus neochotně. Harry přikývl. „Myslíš, že Řád vydrží?“ Pokrčil rameny. „Nemůžu říct. Já osobně budu bojovat do posledního dechu, nemám co ztratit,“ dodal hořce, „Weasleyovi taky nikdy nepřestanou, udělají cokoliv, aby svým dětem zajistili vhodný svět pro život. Minerva se nikdy nevzdá Albusovy idee a myslím, že třeba Kingsley je člověk, který se v politice bude ze všech sil snažit prosadit to, co považuje za správné. A ostatní…? Nevím, Harry, nevím. Je nás málo… po čertech málo.“ Harry opět přikývl a zahleděl se kamsi před sebe. Dlouho mlčel. „Za jak dlouho jsi schopen najít trhlinu v bariéře?“ zeptal se po chvíli. „Pár hodin, den maximálně.“ „A za jak dlouho jsi schopen se vydat na cestu?“ Remus pochopil. „Já ihned, ale myslím, že oni ne,“ kývl k ostatním obyvatelů jejich provizorního tábora. „Oni nepůjdou. Jenom já.“ „Harry, nemyslíš si…“ „Tady jsou relativně v bezpečí,“ přerušil vlkodlaka. „Jak se máme vrátit zpátky, když jsi sám říkal, že se situace tam venku mění téměř z minuty na minutu. Přesvědčíme se, že je to bezpečné a potom se pro ně vrátíme. A já se mezitím postarám o to, aby se Voldemort moc neroztahoval…“
*** „Další hurá akce „Pozor, skáču po hlavě“?“ Harry se na Snapea zamračil. „Máte pravdu, vyšleme vás, a jestli se vrátíte s hlavou v podpaždí, budeme vědět, že asi nebude něco v pořádku.“ „Radši já s hlavou v podpaždí, než vVy nakrájený do salátu pro Pána Zla, Pottere!“ „Sakra, Snape, přestaňte to komplikovat!“ vrčel mladík. „Pochopte, že tady jde o to, aby Voldemort věděl, že žiju, jedině tak si přestane hrát na vítěze první ligy.“ „Harry má pravdu, Severusi,“ vmísil se jim do toho Remus, zatímco nikdo jiný z posluchačů si nedovolil říci ani popel. „Potřebujeme nějakou vzpruhu a Harry… prostě s ním souhlasím.“ „Dobře,“ zavrčel Snape, „dělejte jak chcete, ale já jdu s vámi!“ „Ne!“ ozvalo se dvojhlasně. „Profesore, nemůžeme tady ostatní nechat samotný,“ otočil se Harry na lektvaristu, v hlase prosba. „Souhlasím. Neboj, Severusi, beru za Harryho veškerou odpovědnost.“ „Nevíš, co znamená slovo „odpovědnost“ a Potterovo jméno v jedné větě, Lupine,“ odtušil Snape, ale nic víc už nenamítal. „My jdeme taky,“ ozval se náhle Ron a s Hermionou se postavili příteli po boku. „To tedy nejdete!“ zchladil je ihned profesor lektvarů. „To teda jdeme!“ vrátili mu. Snape se už už chystal k dalšímu argumentu, když ho přerušil druhý z mužů. „Má některý z vás zkoušku z přemisťování?“ Zavrtěli hlavami. „Pak je mi líto, ale nemůžete jít oba. Přemístění ve třech je sice komplikované, ale dá se zvládnout, ale čtyři… to po mně nechtějte.“ Ron s Hermionou se na sebe podívali, než obrátili pohled na Harryho. „Kdo má jít?“ Zarazil se, v tváři zděšení. Nesnášel, když si musel vybírat mezi svými přáteli. „Tak to ne… domluvte se sami, já nejsem váš rozhodčí.“ „Chceš jít?“ zeptal se Ron. „Mně je to jedno. Chceš jít ty?“ „Mně na tom nezáleží, jestli…“ „Jestli se budete takhle domlouvat, budeme tu ještě za týden,“ zavrčel Snape. „Hoďte si mincí, tahejte kratší hůlky, pozabíjejte se v duelu, hlavně se dohodněte!“
Ron tedy vytáhl z kapsy cvrček a ukázal ho kamarádce. „Ty seš panna, já orel,“ oznámil a minci vyhodil do vzduchu. „To si věříš,“ odtušila Hermiona, ale řekla to tak tiše, že to nikdo jiný nebyl schopen zaslechnout. Tedy skoro nikdo. Její profesor stojící těsně za jejími zády zvedl překvapeně obočí. Ta věta se dala vyložit dvěma způsoby a jeden z nich byl vskutku zajímavý. „Orel,“ ukázal jí Ron minci. „Díky Merlinovi!“ Všichni se překvapeně podívali na svého profesora lektvarů . To znělo, jako kdyby byl rád, že Hermiona zůstává. „Jen představa, že by mi pan Weasley léčil rány, je už sama o sobě děsivá.“ Harry se ušklíbl. „Kdy vyrážíme?“
*** Jejich příprava na cestu byla rychlá. Všichni spakovali pouze hábity, hůlky a něco malého k snědku. V táboře zůstávaly jejich vaky i přikrývky. Cestovali opravdu velmi nalehko. Mnoha studentům se nelíbilo, že je Harry opouští, ale jeho argumenty byly skálopevné. Ještě posledních několik věcí a poté už přišlo loučení. Způsob rozlučky mezi Nebelvírskou trojkou Snapea velice pobouřil. Jestli se ti tři takhle loučí, nedokázal si potom představit, jak se vítají. Poté ještě rychlé obětí s ostatními a… „Varuji vás, Pottere,“ zavrčel profesor lektvarů, „opovažte se do něčeho zase strkat nos. Nejdřív nás z toho dostaňte a potom si klidně jděte skočit z koštěte.“ „Nebojte, nenecháme vás tu trpět příliš dlouho.“ „Nemůžeme přeci dopustit, abyste si odnesl nějaké doživotní následky,“ přidal se Ron, škleb od ucha k uchu. „Už teď jdete pozdě.“
*** Ten večer bylo u ohniště neobvykle rušno. Všichni obyvatelé jejich malého tábora seděli rozeseti okolo ohně a vzrušeně debatovali o tom, jaké to bude, až se vrátí domů. Všichni byli přesvědčeni, že každou hodinu se tam objeví Harry s profesorem Lupinem a odvedou je domů. Jediný, kdo se k jejich veselí nepřipojil, byl Severus Snape. Seděl na kameni mimo centrum všeho dění, mimo dosah světla plamenů. Nechtěl zasahovat do jejich debaty a především… měl pocit, že mezi ně prostě nepatří. Byl starší, byl temný, byl jejich profesor, byl Smrtijed… byl zkrátka Severus Snape, nenáviděný a děsivý. A ke všemu tu musí někdo dávat pozor, jestli se něco nedostalo za naši ochrannou bariéru, mumlal si pro sebe. Proč by si měl stěžovat? Nestál o společnost té nevyspělé TT. Stejně jako oni nestáli o tu jeho. Důkaz tohoto faktu dostal pokaždé, když se jen přiblížil do jejich blízkosti. Všechny hovory byly okamžitě ukončeny, jakmile ho jenom postřehli. Sledovali ho ostražitým pohledem a čekali, dokud se nestáhne opět do dostatečné vzdálenosti. A v případě, že tak neučinil a přisedl k nim… nastalo tíživé ticho. Teprve poté, když už to bylo skutečně téměř neúnosné, nadhodil někdo (nejčastěji slečna Grangerová) nějaké velice neutrální téma k hovoru. A o to skutečně nestojím! Bylo mnohem zajímavější, o čem se bavili nyní. Co udělají jako první věc, až se vrátí domů. Někdo plánoval dlouhou sprchu, někdo pořádné jídlo, jiní preferovali matčino obětí. „A víte, že se mi po tomhle místě bude snad i stýskat?“ nadhodil náhle John a vysloužil si tak ode všech překvapené pohledy. „No fakt! Uznejte, teď když jsme v bezpečí… co nám chybí?“ „Všechno!“ „Ale no tak, nebuďte padavky! Vždyť to je jak dětskej tábor.“ „Až na ten drobný fakt, že na dětském táboře vás nemohou probodnout, uštknout nebo sežrat, že?“ ozval se nad ním hladký hlas jejich profesora lektvarů. „To není zrovna příhodné pro dětské tábory.“ „Ale my už taky nejsme děti,“ ušklíbl se na něho student. Nekomentoval to, radši se opět stáhl zpět. Nemohl se dočkat, až se odtud dostane. Nemohl se dočkat, až si bude moci oddechnout, že všechny tyhle děti dostal v bezpečí domů.
***
Jenže záchrana nepřicházela. Uběhl den… dva… a nepřišel nikdo. Nálada v táboře začala klesat. U ohně se nepovídalo, nerozebíralo se, co bude… Nikdo to totiž nevěděl. Nejhůře tohle celé však snášel právě profesor Snape. Celé noci trávil vzhůru, procházením sem a tam po táboře s tichým klením nad tím, jak je mohl nechal odejít s Lupinem. Merlin ví, které stvůře skončili ve chřtánu. „Nemůžete spát?“ S trhnutím se otočil ze hlasem. Myslel si, že už šli všichni spát. Spletl se. Na lavičku k němu nepřisedl nikdo jiný než slečna Grangerová. Zahleděla se do vyhasínajících plamenů a začala si třít holé paže. Očividně jí byla zima. A komu také ne? Byli uprostřed lesa, hluboko v noci. Nechápal, proč si nevzala svůj hábit, ale rozhodně se jí nechtěl ptát, byla to její starost. „Já taky ne,“ pokračovala bez profesorovy odpovědi. Na chvíli se odmlčela a přitáhla si kolena nejblíže k tělu, jak to jen šlo. Opřela si o ně hlavu a pevně je objala pažemi. „Myslíte si, že jsou v pořádku?“ zeptala se po chvíli, hlas se jí chvěl. Nechtěl na to odpovídat, nechtěl jí dávat zbytečné naděje. Ale k jeho vlastnímu překvapení jí je nechtěl ani brát. Při pohledu na její chvějící se rty dospěl k závěru, že bude lepší odvést řeč jinam. „Tu máte,“ svlékl si z ramen svůj hábit a přehodil jí ho přes záda. „Ať nezmrznete.“ Dívka se na svého profesora nechápavě podívala, v očích úžas. „Ehm… já… děkuju. Pane profesore,“ dostala ze sebe a věnovala mu milý úsměv. Její oči se v plamenech slabě leskly. V první chvíli měl Severus nutkání jí to malé zvednutí koutků opětovat. Usmát se na ni a ujistit ji, že vše bude v pořádku. Co sakra blázním?! Je to studentka! „Neberte to osobně, slečno,“ odvětil svým typickým chladným hlasem, „mě jenom lezlo na nervy to vaše drkotání zubů.“ Hermiona zamrkala. „Tak se do toho pořádně zabalte, ať vás tu ještě nemusím kurýrovat ze zápalu plic.“ Dívka se na něho podívala zkoumavým pohledem. Nedokázala se vyznat v profesorových náhlých změnách nálad, ale v jednom si byla jistá; v té poslední větě byla obava. Nahmátla rukáv hábitu a s tázavým pohledem upřeným na profesora do něho vklouzla. Totéž udělala i s druhou rukou a pořádně se do hábitu zachumlala. Stále ještě byl příjemně vyhřátý lidským teplem a i přes poměrně špinavý zevnějšek se dala rozeznat slabá vůně. Ne nějak definovatelná, prostě jen slabé aroma mužského potu. Zvedla oči k profesorovi a setkala se s jeho pohledem a zvednutým obočím. Očividně ho překvapilo, že jeho hábit tak zkoumala. Hodlala to přejít. „Neodpověděl jste.“ „Myslíte si, že je to nutné?“ „Chci slyšet váš názor,“ odvětila prostě. „I když se Vám nebude líbit?“ zeptal se na rovinu. Dívka se zarazila. „Oni se vrátí,“ řekla po chvíli pevně. „Věřím tomu. Všichni tři jsou natolik schopní, aby se z lesa dokázali ve zdraví dostat.“ „Skutečně jim tak věříte?“ „Samozřejmě!“ Bylo to zvláštní, ale Snape v tom slově nezaslechl jedinou stopu zaváhání. „Harry je vynikající kouzelník, profesor Lupin taky, nejlepší učitel obrany jakého jsme kdy měli.“ Snape si odfrkl. „A Ron…Přiznávám… Ron je občas trochu pako, ale to nic nemění na tom, že je to kluk, kterej se vždycky ze všeho dokáže vylízat…“ „Tak pako, jo?“ Snape vyskočil na nohy, hůlku vytasenou, zatímco dívka vystřelila do stoje s nadějí v očích. „To mám za všechnu svoji dobrotu,“ ušklíbl se hlas a vyšel ze stínu. „Rone!“ Snape skoro ani nestačil postřehnout, jak rychle okolo něho dívka proběhla. Všiml si toho téměř až tehdy, kdy zakopla o lem jeho dlouhého hábitu a spadla přímo k Ronovi, který ji obratně zachytil. „Teda, Rone, tobě úplně padají do náruče,“ ozval se další známý hlas a ze stínu vyšel jejich bývalý učitel Obrany společně s Tonksovou. „Profesore!“ „Lupine,“ přivítal se s nimi Snape. „Tonksová. A… kde je Potter?“ dodal, v hlase obava. „Neboj se, Severusi, nic se s ním nestalo. Jen se musel pustit do nějaké práce.“ „Profesore Lupine?“ ozvalo se z nedalekého přístřešku. „To je profesor Lupin!“ „Profesore!“ „Vážně jsou tady?“ „Vrátili se!“ ozývali se probuzení studenti ze svých příbytků. „Jdeme domů!“
*** Ano, jejich další cesta skutečně vedla do jejich domovů. Snape se všechny nejdříve pokoušel přesvědčit, že bude lepší počkat těch pár hodinek do rána, ale nakonec byl přehlasován. A to silnou většinou - všemi. A nakonec musel uznat, že to tak bylo správné. Prostor pro přemístění našli asi půl míle daleko, ale stále byli Snape s Lupinem jediní, kteří se dokázali přemístit a vzít s sebou alespoň dva další studenty. Tonková byla schopna se přemístit s další osobou, ale Severus velmi nerad viděl, když tohle třeštidlo něco provádělo. A také samozřejmě trval na tom, že ani jeden z nich nesmí studenta opustit do chvíle, než bude předán přímo do rukou rodičů! „Je vám to jasný?!“ zavrčel na dva členy Řádu, kteří s protočením očí přikývli. Nic jiného jim ani nezbývalo. A poté se s trojitým PUF všichni vypařili, aby dopravili studenty tam, kam patřili. Nejprve byli přemísťováni zranění a poté se to bralo od nejnižších ročníků k vyšším. Na konci dne už zbylo jen několik studentů sedmého a šestého ročníku a většinou to byli členové Potterovi armády, kteří tvrdili, že jim den navíc nevadí. Tonksová a Remus se už k večeru museli vrátit ke svým povinnostem a Snape uznal, že těch několik posledních žáků už zvládne sám. Zvládne. Zítra. „Tak na návrat domů!“ zavolal John a zvedl svůj vak s vodou jako kdyby to snad byl pohár s tím nejcennějším vínem. „Pšššt!“ ohradila se hned Hermiona a na jejich nechápavé pohledy kývla za sebe. Jejich profesor lektvarů ležel na jedné vzdálenější lavičce a spal jako špalek. Hermiona ho sledovala už nějakou chvíli, bylo téměř jisté, že usne od chvíle, kdy prohlásil, že si jen na chvíli odpočine. Ono provést za den tolik asistovaných přemístění a k tomu chodit stále tam a sem za bariéru a zpět by nejspíše unavilo hodně lidí. Jejich profesor to vydržel skutečně dlouho. Ale únava si vybrala svoji daň. „Spí jako nemluvně,“ zašklebila se Lucy a sledovala profesorovu tvář, která byla rozplácnutá položením na lavičce. Musel být skutečně unavený, když usnul v téhle poloze. „Co kdybychom si zkusili Kanadskou noc? Když už jsme na tom táboře?“ dodal šibalsky Henry a několik studentů se zasmálo. Ale pouze ti, kteří měli zkušenosti s tímto druhem táborové zábavy. „Nemá někdo zubní pastu?“ ušklíbl se John. „Napatláme mu ji na ruku a pak ho začneme lechtat pod nosem. A až se ožene tak…“ „Ale no tak!“ odtrhla Hermiona konečně tvář od svého profesora. „Nechte ho. Dělá to všechno kvůli nám.“ „No jo no,“ zabručeli a opět se dali do řeči mezi sebou. Zřejmě ale ani oni to nemysleli tak vážně, protože se naproti všem očekáváním bavili zcela tiše, aby profesora nevzbudili. Hermiona se po chvíli zvedla a opatrně přikryla profesora dvěma pokrývkami, které tu zůstaly po studentech. Opatrně, aby ho nevzbudila, mu ještě podstrčila jednu zmuchlanou pod hlavu, kterou si od ní sám vzal a v polospánku si ji strčil pod hlavu. Dobrou noc, profesore.
*** „Děkuji vám, profesore. Děkuji, děkuji…,“ plakala paní Smithová, když jí Snape předal jejich syna, který byl společně s ostatními považován za mrtvého. „Děkuji! Ani nevíte, jak moc. Děkuji!“ Snape jen stroze přikývl, tohle neměl rád a byl by radši, kdyby to měl už všechno za sebou. Naposledy kývl svému studentovi a vrátil se zpět mezi stromy, kde na něho čekala poslední studentka, o kterou se dnes ještě musel postarat. „Připravena, slečno Grangerová?“ zeptal se a obtočil dívce ruku okolo pasu, aby se mohli přemístit. Dívka se ke svému profesorovi přitiskla a sama obtočila své ruce okolo jeho boků, hlavu opřenou o rameno. Nevěděla, co jí to popadlo, ale v tu chvíli si uvědomila, že se vlastně vůbec nechce loučit. Vždyť s ním strávila takovou dobu. Tolik spolu prožili… „Připravena,“ řekla po době delší, než být musela. Stiskl ji trochu pevněji, oběma rukama a přemístil je pryč. „To je zvláštní, nechce mě to pustit blíž,“ zamračil se Snape na bílý dům, kousek od kterého se objevili. „Protipřemisťovací bariéra,“ odvětila tiše. Věnoval jí nechápavý pohled. „To Vy?“ vydechl nevěřícně. Pokrčila rameny. „Už je tu pár let, od doby co utekl Sirius Black z vězení.“ Vydechl ještě mohutněji. „Tohle jste vykouzlila ve třinácti? Sama? A co kouzla nezletilých kouzelníků?“ „Obnovovala jsem ji, samozřejmě,“ zasmála se jeho údivu. „A co se týče zákona… na všechno existují kličky,“ dodala nevinně.
„Proč taková starost?“ Lehce se zamračila. „Když máte za kamaráda Harryho Pottera, musíte dělat hodně věcí. A tohle je to nejmenší, co můžu udělat pro ochranu rodičů,“ vysvětlila a konečně prošla dřevěnou brankou, aby se vydala po cestě k domu. „Zvláštní,“ dodala, když s ní srovnal krok. „Najednou se mi tam ani nechce. Nevím proč.“ „Strach?“ zvedl obočí. „Spíš nejistota. Strašně chci vidět mámu, aby přestala brečet. Ale je mi jasný, že jakmile se ujistí, že jsem naživu, nepustí mě na krok. A já vím, že odejít budu muset,“ dodala polohlasně. „Odejít?“ zastavil se přede dveřmi a pohlédl na dívku. „Je válka.“ „Ta se Vás netýká.“ „Týká se Harryho, týká se mě.“ „Stojí Vám za to?“ Na chvíli se zamyslela. „Stojí. I za víc. Měl byste to chápat.“ Přikývl. „Před měsícem bych se Vám vysmál. Dnes… řekněme, že začínám chápat.“ „Takže ta doba v lese byla přeci jen k něčemu dobrá,“ zasmála se. Náhle oba mlčeli. „Měla bych Vám poděkovat. Za všechno.“ Zavrtěl hlavou. „Nemusíte děkovat, byla to moje povinnost…“ „Ne, nebyla,“ přerušila ho, „Vaše povinnost skončila ve chvíli, kdy zmizely Bradavice. Mohl jste nás nechat na pospas a jít si po svých a nikdo by neměl právo Vám to vyčítat. Ale Vy jste zůstal,“ dodala tiše, „a mnohem víc. Vy jste za nás bojoval, chránil nás. A za to Vám děkuju.“ Vzdychl. „Taky bych Vám měl poděkovat, ale protože to neumím, uděláme to takhle. Já nepřijmu Váš dík a Vy se nedočkáte mého, tím budeme vyrovnáni, dobře?“ Chvíli se ho snažila pochopit a poté se ušklíbla. „Dobře.“ „To jsem rád,“ dodal svým typickým tónem a otočil se k odchodu. „Kam půjdete?“ ozvalo se za ním. Zamrkal. „Prosím?“ „Kam půjdete? Teď,“ dodala na vysvětlenou. „Domů, kam jinam?“ zvedl obočí. Nejistě se usmála a prohrábla si hlasy. „Jistě, kam jinam.“ „Proč se ptáte?“ „Já… já jen…já…,“ ošila se a zkoumala kamínky na jejich příjezdové cestě. Nakonec přeci jen sáhla do kapsy a vytáhla přehnutý a pomačkaný kousek papíru. „Tohle je myslím Vaše.“ Zamračil se. „Co to…?“ Nedokončil, stačil mu jediný pohled na první řádek. Já, Severus Snape, při plné síle a vědomí…“ „Skutečně jste svoji dceru nikdy neviděl?“ zeptala se, než se sebe vyloudil jediné slovo. Zvedl k ní překvapené oči. Ta otázka jasně dávala najevo, že to celé četla. A jak by také ne, sám jí ho podstrčil, ale kdyby měla takt, mlčela by. Jenže v jejím hlase nebylo opovržení, ani touha pošpinit ho… jen zvědavost. „Narodila se, aniž bych o tom věděl. Její jedinou fotku mám z doby, kdy jí byl týden,“ odpověděl, ani nevěděl proč. „Nesnažil jste se ji najít?“ „Nestála by o to.“ Dívka přikývla, ale na její tváři se objevil tajemný úsměv. „Třeba by o to stála,“ vystoupila po schůdku ke dveřím a zaklepala. Klíče od domu teď leží někde v jezeře. Snape se místo odpovědi pouze stáhl dál, k odchodu. Nestál o další díky. „Já bych o to třeba stála určitě!“ zavolala na něho ještě, než se otevřely dveře a ona byla vtažena do vroucného matčina obětí. Profesor se otočil a vyšel brankou za přemisťovací bariéru. Náhle měl pocit, že se může konečně řádně nadechnout. Všichni studenti byli u svých rodičů, nebo alespoň tam, kde o ně bude dobře postaráno a on… úkol splnil. Byl čas jít domů.
Kapitola 14. - Návraty Severus Snape seděl ve svém ušáku v obývacím pokoji a pomalu upíjel ze skleničky rudou tekutinu. Bylo to jedno z jeho nejlepších archivních vín, které si šetřil dlouhá léta pro… vlastně ani netušil, pro jakou příležitost. Oslava? Svatba? Křtiny? Nic z toho se ho netýkalo, a tak se nebylo čemu divit, že v současné chvíli už do sebe lil alespoň třetí láhev tohoto ceněného moku.
Snažit se ztřískat archivním vínem, to už byl skutečně tah hodný mistra. Severus si byl jistý, že tak drahou kocovinu ještě nikdy ve svém životě neměl. Ale bylo mu to jedno! Od chvíle, kdy se vrátil do svého tmavého domu v Tkalcovské ulici, uběhly bezmála tři měsíce. Čtvrt roku nudného, stereotypního bytí, jehož jedinou náplní bylo zírání do zdi. Měl tolik času na to, aby o všem přemýšlel… tolik času, aby si uvědomil, že jeho život už je skutečně naprosto k ničemu. Jeho úděl dvojího agenta skončil a zredukoval se na úděl agenta nultého. Jeden z „pánů“ vypsal na jeho hlavu slušnou kupičku galeonů, zatímco ten druhý teď ležel mrtvý někde v hlubinách jezera a nejspíše se už dávno stal potravou pro ryby. Albus je vždycky tak rád chodil krmit. Jenže ani to nebylo všechno. Zatímco jeho učitelská pozice zmizela stejně rychle jako hrad pod hladinou, zmizela s ředitelem náhle i veškerá důvěra v jeho osobu v Řádu. Jistě, našli se tací, kteří ostatní utvrzovali v tom, že Severus je spolehlivý, ale i tak mu bylo lehce naznačeno, že bude lepší, když jejich řady opustí. Poměrně odvážný tah, když Řád byl na pokraji kolapsu a jeho řady byly více než žalostné. Ale on, Severus Snape, se nikdy nedoprošoval a doprošovat nebude. A tak se celý jeho svět smrskl na tuhle budovu, na tuhle místnost, na tuhle sklenku vína, kterou do sebe právě obrátil. Už ani nepočítal kolikátá byla. Jedinou jeho zábavou se stalo pročítání donášených novin, které se staly jeho jedinou spojnicí se světem. Jenom díky tomu se dozvídal o sesazení ministra, útoku Smrtijedů na mudlovský Londýn i nové bojové skupině bystrozorů, kteří se zřejmě vzbouřili proti ministerstvu a přidali se na stranu Řádu. A všechno beze mě! Mrštil noviny do krbu, o který se v zápětí roztříštila i poloprázdná sklenička. Bylo mu z toho všeho na nic. On byl bojovník, nedokázal sedět doma na zadku a nic nedělat! Kdyby měl alespoň práci… kdyby měl něco, čím by se mohl zabývat! Jenže kvůli bojům na Příčné ulici byly uzavřeny téměř všechny obchody a on měl všechny své zásoby v Bradavicích. Pěkně uchované a zakonzervované, pomyslel si trpce, na věky věků! Seděl před krbem dlouho do noci. Už ani nepopíjel, náhle byl líný a znechucený už pouhou představou, že by se měl vůbec pohnout. Nejraději by tu jen zůstal sedět a nechal svět plynout bez něho. Stejně si jeho nepřítomnosti nikdo určitě ani nevšiml. Možná bych se mohl vrátit do lesa, napadlo ho náhle. Jistě, dokázal by se přemístit na místo, odkud před těmi týdny odešli a určitě by našel i místo jejich pobytu. Třeba by dokázal obnovit bariéry a mohl by tam pár dní i zůstat. V lese byla spousta roztodivných rostlin, které byly vzácné a možná třeba i úplně neznámé. Mohl by začít s výzkumem, mohl by objevit něco nového, mohl by… Ale vždyť to bylo jedno. I kdyby neobjevil nic, měl alespoň nějaký záchytný bod, kterého se nyní mohl držet. A který držel jeho.
*** Soustředil se. Ale pokusil se soustředit ne na místo, odkud se před dvěma měsíci přemístili, ale na místo, kde těch několik dní žili. Třeba se v bariéře vytvořila nějaká další trhlinka a on se bude moci přemístit blíž, než jen na tu půl míli daleko. Jaké překvapení ho však čekalo, když náhle otevřel oči a zjistil, že se přemístil skutečně téměř přímo do jejich tábořiště. A jaké ještě větší překvapení ho čekalo, když zjistil, že se přímo proti jeho tváři řítí něco od pohledu velmi pevného a tvrdého. Instinktivně se přikrčil. „Co to sakra…?!“ Jeho lamentace byla uťata, když se opět postavil a zjistil, že se ona věc vrací z druhé strany zpátky. Přikrčil se znovu, ale tentokrát už nedokázal udržet stabilitu a doslova si dřepl na zadek. Zatřásl hlavou. Teprve nyní si uvědomil, že ta podivná věc, která ho tak ohrožovala, nebylo nic jiného, než dlouhé prkno přehozené přes rameno Nevilla Longbottoma, který se nyní nechápavě rozhlížel okolo sebe, jako kdyby slyšel něco podivného. Nakonec však jen pokrčil rameny a odešel směrem k tábořišti. Longbottom tady?! zamračil se profesor, když se sbíral ze země. Že by se taky vrátil kvůli bylinkám? To by bylo možné, má o ně skutečně velký zájem, ale… ale… Ale nedokázal si potom vysvětlit, co tady dělali všichni ti ostatní. Ano, ostatní. Ať se podíval, kam se podíval, všude viděl pobíhat své studenty. A nebyli to pouze ti, se kterými tu strávil už oněch pár dní, ale i mnozí další. Studenti ročníků, kteří už dávno vyšli. Viděl zde bývalé famfrpálové hráče od Cho Changové přes Olivera Wooda až ke Katie Bellové. Ze své koleje tu viděl málo studentů, ale i přesto se sem tam nějaký objevil.
Ale co tu sakra dělali?! Pomalu sešel níž, k místu, které sloužilo jako jejich malé centrum. Nyní se tu kolem něho zvedaly jednotlivé chatky, vystavěné kolem dokola mezi stromy jako malé náměstíčko. Snape stál uprostřed toho všeho a rozhlížel se okolo s očima široce otevřenýma a bradou pokleslou. „Vítejte,“ ozvalo se ze ním. Otočil se na dívku, která k němu přicházela pomalou chůzí a utírala si špinavé ruce do očividně pracovních kalhot. Slečna Grangerová se na něho mírně usmívala a očividně ji vůbec nepřekvapovalo, že ho tady vidí. „Vy jste tady také?“ zvedl překvapeně obočí. „Jak vidíte… nejste jediný, komu se zastesklo a rozhodl se vrátit,“ pokrčila rameny. „Vypadám snad na to, že jsem se sem rozhodl vrátit?“ Dívka zvedla obočí a naklonila hlavu, aby se podívala na jeho bok, kde visela jeho plně naplněná brašna. „V tom vaku máte tím pádem jen svačinu, že ano?“ Profesor si pohodil zavazadlem víc na rameno a místo odpovědi si jen odkašlal. „Hodlal jsem… ehm… vrátil jsem se sem kvůli výzkumu zdejších rostlin.“ „Tak to se budeme moci přidat k Nevillovi. Jeho chatrč už teďka vypadá jako úschovna sušených kytek,“ kývla na mladíka, který se právě pokoušel s prknem na rameni protlačit skrz dva velice blízko rostoucí stromy. Moc se mu to tedy nedařilo. „Chcete se mě zbavit, slečno Grangerová?“ zamračil se na ni. „Longbottom mě dneska už jednou málem zabil. A to jsem byl od něho na dva metry daleko. A Vy chcete, abych s ním spolupracoval?“ Dívka jen s úsměvem pokrčila rameny. Snape zavrtěl hlavou. Tenhle rozhovor neměl perspektivu. Ještě jednou se rozhlédl kolem a sledoval zrovna dva mladíky, jak dalšímu posouvali pomocí hůlek několik dalších fošen nahoru mezi větve, aby je upevnil na střechu svého nového obydlí. „Co tu dělají tihle všichni? Proč jste se sem vrátili?“ zeptal se náhle a otočil se ke slečně Grangerové, ve svém hlasu zvědavost. „Ze stejného důvodu jako Vy.“ „Kvůli kytkám?“ neodpustil si. Nerozhodilo ji to, ale ani se nezasmála. „Kvůli válce.“ „Co má tohle místo společného s válkou, slečno Grangerová?“ „Víc, než si možná myslíte,“ usmála se jen. „Hodně se toho změnilo. Nejen tam venku, ale i tady. Pojďte, provedu vás. Jestli tedy chcete,“ dodala přes rameno. Severus chvíli váhal, ale nakonec se za ní vydal. Chvíli šli mlčky. „Ještě jste mi neodpověděla, proč jste tady?“ Neodpověděla hned. „S Harrym jsme potřebovali místo, kde bychom mohli v klidu zůstat a které by bylo absolutně v bezpečí. V bezpečí, co se týká vpádu kouzelníků,“ dodala, když se už už nadechoval k protestu. „A tak jsme se vrátili sem. Ale nebyli jsme tu první, támhle kluci… už tu byli před námi. Prý se vrátili jen pár dní po odchodu,“ ukázala na skupinku chlapců, nejlepších kamarádů z Havraspáru, kteří se právě dohadovali nad nějakým plánem. „Posílili zabezpečení, vytvořili bezpečnou přemisťovací dráhu přímo do tábora… Pak jsme přišli my a zjistili jsme, že nám přístřešky skutečně stačit nebudou. Začali jsme stavět domy… teda, jestli se tomu domy dá říkat,“ zasmála se a ukázala kamsi za balvany na druhé straně, „a támhle, je tam přehrazená řeka a vytvořená… v podstatě taková vana. Dá se tam koupat, je ideální na mytí. A když se aplikuje dobré kouzlo, teče tam i teplá voda,“ zašklebila se. „Zhýčkanost moderní doby.“ „Museli jsme se taky samozřejmě potýkat s hygienou. Latríny jsou postavené na druhé straně. Pokud je použijete, dejte si pozor, kluci tam s oblibou dělají různé pastičky a čekají, kdo spadne dovnitř.“ „Velmi dospělé,“ utrousil profesor. „Každý, kdo přijde, si tu postaví vlastní chatrč. Buď sám nebo ve dvojici, někdy až po čtyřech. A ne…,“ otočila se k němu hnedka, „než se zeptáte, kluci a holky nespí odděleně. Dokonce velmi často spí přímo spolu.“ Zamračil se. A nevěděl, jestli nad tím, co řekla, nebo nad tónem jakým to řekla. V podtextu jasně slyšel náznak a komu se to nelíbí, ať si… „Támhle ta větší budova je něco jako společenská místnost a jídelna dohromady. Někdy se tam i vaří. A potom je tu poslední; ošetřovna,“ poklepala na stěnu dřevěné boudy, kterou právě míjeli. „Velmi důležitá.“ „Oh, výborně,“ nadnesl Snape, „vidím, že jste se skutečně za tu dobu činili. A hřbitov tu máte taky?“ nadhodil kousavě. Podívala se na něho s bolestí v očích, jeho úsměv zmizel. Vůbec se nesmála. Teprve po chvíli zvedla pomalu ruku a ukázala kamsi mezi stromy. S těžkým srdcem si všiml, že tam stojí dva kříže obložené květinami. „Kdo…?“ Nestačil se zeptat, dívka už dávno pokračovala v cestě. Zřejmě se o tom bavit nechtěla. Srovnal s ní krok a když nic neřekla, mlčel stejně tak. Prošli zpátky půlkou tábora a poté za jejich společenskou budovu dál mezi stromy. Severus stále čekal, kdy dorazí k hraně ochranných kouzel, protože si byl jistý, že takhle rozlehlé jejich
předchozí tábořiště rozhodně nebylo. Ale místo toho došli jen k úzké mýtině, jejíž kraj byl označen velkou cedulí; NEVSTUPOVAT! . „Konec bariéry?“ zeptal se. „Ne. Cvičiště.“ Zvedl překvapeně obočí. Cvi-co? Nebylo mu umožněno ani pomyslet na víc, když před ním náhle prosvištěl vzduchem jeden ze studentů a rozplácl se na trávě. Zvláštní… podle Snapeova názoru by ta tráva neměla ani v nejmenším tak pružit. Pokud se nemýlil, tak ten mladík byl Josh Carter z šestého ročníku. Měl na sobě pouze kalhoty a jeho tělo, dosti poškrábané a zbité, se lesklo potem. V tuto chvíli se však jen lehce chvělo přerývavým dechem doplňovaným o peprné nadávky. Snad ho chtěl zkrotit a strhnout mu za ten slovník pár bodů, ale to se k nim už přihnal další mladík, také dosti spoře oděn, s hůlkou v ruce. „Dobrý, Joshi,“ promluvil a profesor v tom hlase poznal mladého Pottera, „jen ten pohyb hůlkou musí být rychlejší, aby se štít stačil zformovat,“ podal mu ruku a pomohl ležícímu mladíkovi na nohy. Jeho pohled však náhle sklouzl k nim. „A hele,“ podotkl s pohledem upřeným na Snapea, „máme návštěvu. Můžeš ještě cvičit, když tak budeme pokračovat zítra,“ otočil se na Joshe Cartera a lehce ho poplácal po rameni, než se jim vydal vstříc. Cestou si ještě přivolal své tričko, které si však jen lehce přehodil přes rameno. „Profesore?“ kývl na něho. „Říkala jsem ti, že se objeví,“ vložila se do toho dívka. Mladík přikývl. „Moc jsem tomu nevěřil.“ „Smím se zeptat na důvod, pane Pottere?“ „No,“ sundal si mladík brýle a setřel z nich několik kapek potu, „Moody říkal, že se nebudete až do odvolání účastnit žádných akcí Řádu. Myslel jsem, že jste odcestoval nebo máte nějaký jiný závažný důvod, proč s Řádem nekomunikujete. Bylo mi zvláštní, že byste se bez nějakého zvláštního důvodu odmítl účastnit bojů,“ dodal. Snape byl zaskočen. Nejenže mladý Potter nevěřil tomu, že by sám opustil bojiště, on se ani nezmínil o tom, že by snad jeho profesor opustil Řád zkrátka proto, že by přešel na druhou stranu. Byl to zvláštní a trochu i hřejivý pocit někde hluboko uvnitř. Na druhou stranu stáhl rty do úzké linky, když si představil, co o něm ten starý kulhavý bystrozor nejspíš trousí za jedy. „Máte trochu pravdu. Řekněme, že jsem byl… odejit.“ Oba studenti překvapeně vydechli. „Oni Vás vyhodili?“ „Jak by mě mohli vyhodit odněkud, kde je člověk zcela dobrovolně?“ nadhodil. „Nazvěme to tak, že jsem dostal označení persona non grata. „Ale proč?“ Pohlédl na svoji studentku svým mrazivým pohledem. „Hádejte, slečno Grangerová, můžete třikrát!“ „Teda… nemyslím proč. To je mi jasné!“ opravila se překotně. „Teda… spíš mě zajímá… proč teď? Nikdy dřív jim to nevadilo.“ „Vadilo to vždycky. Jen… za Brumbála…“ Nechal slova volně vyznít do ztracena. Oba studenti chápavě přikývli. Jejich další cesta však pokračovala v tichosti. Potter jen sem tam občas prohodil pár slov se svými spolužáky, kteří se ho na něco ptali. Snape se do jejich hovorů nepletl, občas odpověděl na pozdrav. Neměl na to právo, na cokoliv víc. Za chvíli se opět přemístí pryč a zmizí z tohohle místa, kde zřejmě taky nebude jeho přítomnost zrovna žádaná. „Pane profesore, co máte teď v plánu?“ Otočil se na mladíka, v očích vzdor. „Myslím, že do toho Vám nic není, pane Pottere. Až se vrátím domů, bude to jen a jen moje záležitost, co budu…“ „Domů?“ zeptal se mladík překvapeně a přetáhl si přes hlavu svoje tričko. Už očividně vychladl po tréninku a začala mu být zima. „Já myslel, že tu s námi chcete zůstat.“ Profesor jen zvedl obočí. „No, když se podívám na ten Váš vak,“ dodal Harry nevinně. „To nevypadá, že byste šel jen na odpolední procházku.“ „Nejsem tady vítaný. A už jsem se naučil, že je lepší odejít se vztyčenou hlavou, než být vyhozen,“ oznámil jim a s jedinou otočkou se vydal k odchodu. „Ale tady Vás přeci nikdo nechce vyhazovat!“ ozvala se za ním ihned dívka a popadla ho za rukáv, aby mu zabránila případné přemístění. Jakmile si uvědomila, co udělala, ihned jeho rukáv s tichou omluvou pustila. „Tedy… nejspíš by nechtěl… vyhodit,“ dodala a vrhla po svém kamarádovi tázavý pohled. „Já nevím, ale zkusit se to může, ne?“ pokrčil Harry rameny. „Myslíš, že by to mohlo vyjít?“ „Snad. Ale budeš je muset asi trochu popostrčit.“ „Mohli byste mě seznámit s pochodem vašich myslí?“ zavrčel k nim Snape, který absolutně nechápal, o čem se tu baví. A to ho štvalo!
„Víte, pane profesore,“ otočil se k němu černovlasý mladík. „Zavedli jsme tu demokratický režim. O každém, kdo sem přijde, se hlasuje, zda může nebo nemůže zůstat a za jakých podmínek. Těch se musí držet a podle toho se určuje, kdo tu zůstane a kdo… no…“ „Bude vyhoštěn,“ doplnil za něho profesor. „Tak myslím, že není co řešit.“ „Ale no tak… profesore!“ postavila se před něho ihned dívka. „Doby, kdy se Vás všichni chtěli zbavit už jsou pryč. Většina z nás už ví, že nejste takový k… ehm… že nejste takový, jak se tváříte!“ Zvedl obočí. Měl to chápat tak, že ona chtěla, aby zůstal? Na chvíli se zamračil a přemýšlel, jestli mu to za to všechno stojí. Jestli mu tohle místo stojí za to, aby se vydal na milost a nemilost téhle tlupě. „Co děláte s těmi, kteří už tu byli a byli vyhoštěni? Je to dost nebezpečné je…“ „Paměťové kouzlo,“ vysvětlil hned Harry. „Přemístíme je zpátky k domovu a vymažeme nebezpečné informace.“ Snape překvapeně vydechl. „Děláte si ze mě legraci, Pottere? Vy se opovažujete prostě jen tak si zahrávat s paměťovými kouzly?!“ „Oliver Wood pracuje už tři roky na úřadu pro dohled nad paměťovými kouzly. Dělal je v podstatě každý den, umí je tak dokonale, že dokáže z paměti vytáhnout jen určité momenty a vymazat je bez toho, aniž by mysl jakkoliv poškodil,“ zarazila dívka Snapeovo hromování. „A ke všemu…,“ vložil se do toho černovlasý vůdce, „je válka. Mohli bysme dělat i horší věci.“ Severus Snape si pohoršeně odfrkl. Tohle už bylo i na něho moc. „Co vy víte o válce? Jste jen banda dětí, které si hrají na dospělé!“ A bez dalšího slova se vydal dál, mimo bariéru. Nehodlal tady s těmi dětmi zůstat ani o vteřinu víc, než bylo nezbytně nutné. „A co o ní víte Vy?!“ křikl za ním Potter, naštvaný. „Jak si vůbec můžete dovolit nás soudit, Snape!“ Ne, profesore Snape… jenom Snape. „Nedovolujte si, Pottere, na to jste příliš mladý kuře!“ „Jsem větší, než si myslíte,“ zasyčel Harry a udělal několik kroků blíž. „Myslíte si, že nevíme nic o týhle válce? A co o ní víte Vy? Co Vy víte o bitvě na náměstí Picadelli? Co o ní víte? CO?!“ Snape se zamračil. To dítě si na něho nebude takhle vyskakovat! „Vím to, co bylo v novinách. Útok na mudlovský Londýn, bojoval tam Řád proti Smrtijedům. Vy jste tam snad byli? Počítám, že jste dostali pěkně na prdel, nebýt těch bystrozorů, byla by z vás kaše!“ K jeho velkému překvapení se Potter začal hořce smát. „Ne, Snape…. nebýt nás, tak byla kaše z nich! To MY jsme ti nově příchozí „bystrozoři“! To my jsme byli ta bojující skupina, která přišla na pomoc Řádu! To oni by měli bez nás natrženou prdel!“ hořké pobavení se náhle změnilo na zuřící vztek. „To MY! Ty děti, které Řád i všichni ostatní odvrhli a poslali je zpátky domů si hrát. To my tam bojovali a umírali. ANO, UMÍRALI! To Tom s Erikem byli ti dva, kteří tam umřeli. To ty děti, který tam dospělí nechali bojovat, protože na to sami nestačili.“ Nechal svoje slova doznít do ticha lesa, kde se nikdo náhle ani nepohnul a jen sledoval ty dva stojící proti sobě. „Věřte mi, Snape, o válce toho víme víc než dost!“ Nastalo ticho. Profesor náhle nevěděl, co říci. Tohle skutečně nečekal. Stál naproti mladému vůdci a poprvé za hodně dlouhou dobu nevěděl, co říci. Vyměňoval si pohled s těma zelenýma očima a mlčel. Všichni mlčeli. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Jako úplné vysvobození se za jejich zády náhle ozvalo tiché PUF a do tábora vpochodovali dva mladíci s obrovskými batohy a úšklebky od ucha k uchu. Ron Weasley a Seamus Finnigan si zřejmě vůbec nevšimli nálady, do které se náhle přemístili. „Zásoby přišly!“ křikl zrzek na ostatní a shodil ze zad ohromný tlumok, ve kterém to silně zachrastilo. „Zdar lidi. Harry, Hermi… hele, mluvil jsem s Lupinem a… fuj, to jsem se lekl!“ chytl se za srdce, když jeho pohled sklouzl na naštvaného profesora lektvarů. „U Merlina, Hermiono, to mi nedělej! Tys zase experimentovala s mnoholičným lektvarem, co? Kdo to je tentokrát?“ začal zkoumat pečlivě Snapův obličej, jako kdyby snad chtěl proniknout pod nějakou masku a zahlédnout, kdo se pod ní skrývá. „Fred? Ne, ten ne… Henry? No jasně… teda, ale je dobrej, dokonce se mračí i jako Snape!“ zasmál se. „Velmi vtipné, pane Weasley!“ „Teda!“ vydechl Ron, „tohle bylo dokonalý! Kde ses to naučil? Hele, zkus ještě… strhávám Nebelvíru půl milionu bodů! Zkus to.“ Snape zkřížil ruce a mlčel. Všichni mlčeli. Zrzek začal lehce blednout. „Proč mám pocit, že je něco špatně?“ hlesl. „Vaše pocity jsou konečně jednou správné, ale poněkud pomalé, pane Weasley,“ odtušil Snape chladně. „A do prdele…,“ hlesl mladík a začal se nenápadně sunout pryč. „No… ehm… vítejte, profesore… já… já půjdu vyklidit ty zásoby.“ A byl pryč. „A tohle že nebylo dětinské?“ zvedl profesor obočí a většina posluchačů se úlevně zasmála. Vlastně spíš čekali Snapův křik a vrčení nad tím naprosto nepřístojným chováním. Ale očividně ho to spíše pobavilo, než naštvalo.
„To, že jsme dospělí, neznamená, že se nemůžeme chovat jako děti,“ odvětil Harry klidně. „A to, že se snažíte chovat jako dospělí, neznamená, že už děti nejste,“ odvětil profesor lektvarů a prohlédl si všechny ty… ty… děti? Dospělé? Nebyli ani jedno. Na školu a hry už byli příliš velcí, ale na válku až děsivě mladí. „Já netvrdím, že jste děti! Už jsem stačil zjistit, že na děti mají někteří z vás až příliš mnoho zážitků… ale radím vám dobře. Zapomeňte na tohle všechno, na tohle místo, na tuhle válku… jste ještě příliš mladí, abyste se jí pletli do cesty. Nechte to na povolanějších a vraťte se k rodičům,“ dodal a rozhlédl se okolo. Většina studentů se pod jeho pohledem stáhla a sklopila oči k zemi. Nakonec pohlédl zpět na jejich černovlasého vůdce, a když ani on nic neříkal, otočil se k odchodu. „Moji rodiče jsou mrtví. “ Severus se téměř ušklíbl. Mělo mu být hned jasné, že se Potter přihlásí o poslední slovo. Otočil se zpět na mladíka, ale než stačil říct jediné slovo, byl přerušen dalším ze svých studentů. „Moji také,“ ozval se chlapec vedle něho. „Náš dům srovnali se zemí i se všemi, kdo byl uvnitř. Jsou to tři měsíce zpátky.“ „Moje matka vystoupila proti temným silám. Den na to odešla do práce… nikdo už o ní neslyšel.“ „Oba naši rodiče včetně starších bratrů bojují v první linii,“ vložila se do toho i zrzavá dvojčata. „… jediné, na co čekáme, je zpráva, že je někdo z nich mrtvý!“ „Moji rodiče se tváří, že se nic neděje. Že žádný Voldemort prostě není!“ „Ti moji odmítají cokoliv dělat, říkají, že je jim jedno, kdo vládne, hlavně, že oni mají klid!“ „Moje matka i otec se odstěhovali ze země. Radši utéct, než bojovat.“ „Když jsme odmítli jít s nimi,“ pokračovala chlapcova mladší sestra, „řekli, že jsme blázni a že se k nám neznají.“ „Mám jenom matku, ale ta mi řekla, že už jsem dost velký na to, abych se sám rozhodl. Ale že když budu bojovat… ať to dělám pro správnou věc.“ „Moji rodiče se otevřeně postavili na stranu Voldemorta. Mají strach.“ „Můj otec zavraždil matku a jednu z mladších sester. A to jenom kvůli tomu, že se odmítly klanit té kreatuře, co si říká Temný pán.“ „Můj otec je Smrtijed,“ ozval se dívčí hlas a Severus ke svému překvapení poznal studentku vlastní koleje, kterou by tu skutečně nečekal – Pansy Parkinsovou. „Teď, když se oficiálně přiznal, poslala mě matka pryč… ať radši umřu v bídě, než abych musela žít jako ona pod jeho nadvládou.“ „Oba moji rodiče jsou zavření na ministerstvu. Ani nevím, jestli ještě žijí.“ „Moji rodiče leží u Sv. Munga v oddělení s trvalým poškozením způsobeným kletbami,“ ozval se za ním další hlas a on stál náhle tváří v tvář Nebelvírkému nešikovi. „Nevědí, kdo je jejich syn.“ Snape zůstat oněměle stát. Nemohla přeci být pravda, aby ti tady měli takové zážitky… neměli by mít! „Vidíte, Snape,“ ozval se vedle něho Potter, když všichni ostatní umlkli. „Tohle my víme o válce. Nechtěli jsme se jí plést do cesty, ale ona se do ní připletla nám.“ Neměl na to, co říci. Viděl jen dětské tváře, s očima dospělých. „Vítejte… mezi dětmi války.“
Kapitola 15. - Pravidla hry „Jaká jsou pravidla?“ „Žádná. V boji žádná pravidla neexistují, Pottere,“ ušklíbl se profesor a podíval se na mladíka před sebou. Stáli oba na cvičišti, hůlky připraveny na souboj. Byl to Potterův chabý pokus, jak ho tady udržet. Prý, že když on, Severus, s ním prohraje v souboji, tak musí zůstat a svolit, aby se o něm mohlo večer alespoň hlasovat. Jako by to kuře mělo alespoň sebemenší šanci mě porazit. „Opravdu? Nerad bych vás odzbrojil moc rychle,“ ušklíbl se mladík. „Mám se začít smát, Pottere?“ „Tím byste mě odzbrojil určitě.“ Ozval se smích. Teprve nyní si Severus uvědomil, že za ochranou hranicí stojí snad celý tábor a pečlivě je sleduje. O důvod víc, proč tomu mrněti nedát ani šanci se projevit. „Takže žádná pravidla?“ ujistil se znovu Harry. „Pottere, jestli máte strach, tak to řekněte a…“ „Induktus!“ Severus měl co dělat, aby kletbu vykryl, ale měl dostatečný výcvik na to, aby dokázal za zlomek vteřiny vytvořit dostatečně silný štít. Jakmile paprsek přestal vibrovat jeho ochranou, vypálil na toho mladého opovážlivce jednu z nepříliš příjemných kleteb. Nebyla to kletba nejsložitější ani nejsilnější, přeci jenom mu nechtěl ublížit. Byla však dostatečně silná, aby to Pottera vyřadilo z boje. „Protektorium fortun!“
Kdyby měl Severus čas, asi by překvapeně zamrkal. Nepočítal s tím, že mladý vůdce bude znát tenhle druh ochranného štítu. Vždyť ten byl tak o dvě úrovně výše, než kam by měly sahat Potterovy znalosti. Očividně bude muset přitvrdit. Vzduchem začaly poletovat kletby jedna za druhou. Ač by to Severus nikdy nepřiznal, Harryho schopnosti a náplň jeho znalostí ho skutečně ohromila. I když… na jednu stranu to měl čekat. Potter se (sice s pomocí) dokázal probít turnajem Tří kouzelníků i dalšími bitvami, do kterých byl vlastním nebo cizím přičiněním nějak zapleten. A s jeho nadáním a zájmem v tomto oboru bylo poměrně logické, že jeho schopnosti budou obsáhlejší, než u jeho vrstevníků. I přesto, Severus byl překvapen. A čím složitější a krutější kletby používal, tím víc se podivoval nad Potterovými znalostmi především ochranných štítů. A co nedokázal vykrýt, tomu se prostě vyhnul. Severus zavrčel. On sice měl rozhodně větší znalosti v magii, v černé obzvláště, mladík však tyto nedostatky dokázal vykompenzovat svojí mrštností a vynalézavostí. „Sakra!“ trhl sebou profesor, když mu obyčejné zamyšlení stačilo k tomu, aby schytal řeznou ránu do boku. Bylo to povrchové zranění, nic vážného, ale bohužel si tím Potter získal od publika bod k dobru. „Dobrá, teď to teprve začne!“ zavrčel. „Anrumus arancius!“ Z jeho hůlky vystřelil zářivý paprsek a hnal se přímo proti soupeři. Mladík ze zatvářil trochu překvapeně, tuhle kletbu očividně neznal, a tak udělal to nejprostší, co se udělat dalo - uhnul. Kletba se však zachovala velmi podivně. Jakmile minula svůj cíl, rozdvojila se na dva paprsky a stočila se zpět ke svému původci. Severus ji odrazil speciálním štítem a proti mladíkovi se paprsky řítily už čtyři. Harry překvapeně zamrkal a vyčaroval universální štít. A seš můj, chlapečku! Jakmile se kouzlo dostalo ke štítu, roztříštilo se na desítky malinkých světélek a v další chvíli se už motaly okolo černovlasého vůdce. Pokaždé, když do něho malé světélko narazilo, zůstal po něm krvavý šrám. Jako hejno vos se okolo něho motala malá světélka a mladík se je jen marně pokoušel zničit. Jediné, čeho dosáhl byly pořezané dlaně a potrhané tričko. Zpoza bariéry se ozval šum. Všichni sledovali, jak se Potter marně snaží zbavit nepříjemné kletby, a dívky se vyděšeně držely za ústa v obavě o jeho zdraví. „Nechte ho!“ křikla na Snapea jedna z nich. „Slyšíte, odvolejte to kouzlo!“ Severus nasadil pohrdavý výraz. Ještě chvilku se kochal pohledem na mladíka, než se konečně rozhodl, že ho toho trápení zbaví. Jaké překvapení ho čekalo, když i bez jeho přičinění všechny paprsky zmizely a Potter se vyškrábal na roztřesené nohy. Zkrvavený, zpocený, ale odhodlaný. Tohle tedy skutečně nečekal. Stejně jako nečekal kletbu, která ho zastihla naprosto nepřipraveného. Odletěl několik metrů dozadu a pořádně si natloukl záda. A taky tu část o kousek níž. Dobrá, Pottere, přestaneme si hrát. Dalších několik minut proti sobě ti dva metali snad všechny kletby, které znali. Kromě zakázaných kleteb se objevily snad všechna známá zaklínadla (z profesorovy strany) a všechny známé štíty (z Potterovy strany). Snapeovi došlo, že Brumbál vzal nejspíše mladíkovu výuku velmi vážně, a když věděl, že nebude schopen ho naučit všechna černá zaklínadla, naučil ho alespoň velice svědomitě, jak se proti takovým kouzlům bránit. Každý z nich bojoval jinak, každý měl jiný způsob, jak vybíral jednotlivé kletby, jak šly po sobě. Oba styly byly specifické, ale jejich síly v tuto chvíli byly vyrovnané. Už toho měli oba dva dost. Oba už sebou párkrát švihli na zem a schytali nějakou tu ránu. Severus i Harry už měli propocené svršky a ruce se jim chvěly únavou. Ani jeden však nehodlal ustoupit. Rovina, ve které se pohybovali, už byla velmi vysoká. Kouzla byla náročná a složitá a Severuse náhle napadlo jedno z prvních pravidel, které se v soubojích naučil - nepředvídatelnost. Proti Harrymu se vyřítila jedna z kleteb, které učí snad už ve druhém ročníku. Mladík zamrkal. Po všech těch náročných štítech a magických postupech, které musel absolvovat, nebyl jeho mozek náhle schopen se s touto jednoduchou kletbou vypořádat. Odmršťovací kouzlo ho poslalo přímo na zem. Tak tohle byla zrada, pomyslel si, když bezvládně ležel na zemi a nebyl schopen popadnout dech, natož se snad postavit. Kdyby to byl skutečný boj, snad by někde nějakou sílu ještě našel, věděl však, že teď to není nutné. Nad ním se ozval trhavý dech. To profesor se k němu přiloudal, aby se podíval, jak na tom jeho soupeř je. Špičkou nohy mu z prstů odkutálel hůlku, než se opřel o kolena a podíval se na mladíka. „Vzdá… vzdáváte se, Pottere?“ dostal ze sebe zadýchaně. V první chvíli chtěl přikývnout, už to stejně bylo jedno. Měl pocit, že se už ani nepostaví. V další chvíli však v sobě přeci jen našel trochu své zmijozelské prohnanosti i síly. Stačil jediný prudký pohyb nohou, aby staršímu muži podkosil nohy a ten se svalil vedle něho.
Severus zaskuhral. Nejenže si pořádně vyrazil dech, ale ještě se vlastní hůlkou pořádně rýpnul mezi žebra. „Pottere,“ procedil skrz zuby, „tohle bylo…“ „Řekl jste žádný pravidla,“ odvětil mladík a namáhavě polkl, aby si alespoň částečně svlažil od zrychleného dechu vyschlá ústa. Leželi vedle sebe, zkrvavení, lapající po dechu a naprosto vyčerpaní. „Kdo vyhrál?“ dostal ze sebe Harry a pomalu natočil hlavu. „Ten, kdo se první zvedne.“ Mladík přikývl. „Fajn.“ Nepohnul se však ani jeden. Kolem nich se začali hemžit studenti. Někteří nadšení úžasným bojem, jiní v obavách o jejich zdraví. „Tak co?“ podařilo se Harrymu opřít se o lokty. „Zůstanete na radu?“ „Pro mě za mě,“ mávl Snape rukou. „Stejně mě neodhlasujete.“ „To už nechte na mně.“
*** „… já ho tu nechci!“ „Harriet, ale…“ „U Merlina, Harry, vždyť to je Snape! Možná se trochu změnil, ale pořád to je ten hnusnej, sarkastickej a pomstychtivej Snape!“ „Neříkej to, když o tom nic nevíš! Kdybys viděla, jak se k nám choval, když nás vedl přes les, mluvila bys jinak,“ vložil se do toho další. Už snad dvě hodiny seděli všichni okolo ohniště a dohadovali se jeden přes druhého, zda dají jejich bývalému profesorovi šanci nebo ho pošlou jednosměrnou cestou do pryč. „Jasný, ale on se tak chovat musel. Protože vás měl na starosti a kdyby vás tu všechny nechal a pak se dostal pryč, tak dostane tak padesátkrát doživotí v Azkabanu!“ „Ale on mohl být i hnusnej a přitom…“ „Hnusnej byl a dost!“ „Souhlasím s Valerií…“ „Já teda ne, myslím si, že…“ Argumenty létaly jeden přes druhý a málokdo dokázal vnímat, kdo je právě teď u slova a jaké je vůbec jeho stanovisko. Někteří studenti se vehementně zapojovali do debaty, jiní jen tiše poslouchali a uvažovali nad tím, na kterou stranu se přikloní spíš. Severus se namísto toho rozvaloval u nedalekého stromu a sledoval, co se u ohniště děje. Viděl několik studentů, jak zeširoka gestikulují a jak jim jiní oponují nebo s nimi naopak souhlasí. Měl pocit, jako kdyby sledoval grotesku, které někdo vypnul zvuk. Nějak se nezatěžoval tím, o čem jednali, věděl, že ho nepřijmou. Ale dokud tu byl, hodlal si to užít. „Když Rona chtěli popravit, nabídl se místo něho!“ Po Hermionině argumentu nastalo ticho. Všichni si mezi sebou vyměňovali pohledy a tiše si cosi špitali. „Kecáš.“ „Ne, říká pravdu,“ zavrtěl Harry unaveně hlavou. Když řekl, že se postará o to, aby ho ostatní přijali, neřekl by, že to bude taková fuška. „Když Rona odsoudili, navrhl náčelníkovi, aby ho popravili místo něj. Prý za něho nese odpovědnost.“ „Ha, ale vidíte… šlo o odpovědnost, ne o to, co chtěl udělat!“ „Taky se na mě mohl zvysoka vykašlat,“ ohradil se Ron. „Jo a ke všemu… kdyby se nám nepodařilo šamanku vyléčit, popravili by je oba. Kdyby to bylo jenom o odpovědnosti, neriskoval by tolik. Protože kdyby se léčba nezdařila, nic by nezískal!“ „Proč ho tak chráníš? A zrovna ty, po tom, co ti udělal?“ „Přiznej se, co jste spolu v tý chatičce dělali?!“ Hermiona vrhla po jednom z bývalých spolužáků vražedný pohled. Nevěděla, jestli to měla brát jako vtip, ale v tuhle chvíli to k smíchu rozhodně nebylo. „Je to jeden z nejschopnějších kouzelníků, jaké znám,“ pokračovala a mladíkovu poznámku okázale ignorovala. „Může nám být prospěšný. Může nás učit.“ Toto sdělení zvedlo velkou vlnu odporu. „Učit jako na škole?!“ „Já tu o žádného vychovatele nestojím!“ „To zas bude trestů!“ „A místo bodů bude srážet hlavy!“
„TAK DOST!“ Všichni zmlkli. Harry na ně zvyšoval hlas málokdy, ale když už, měl k tomu většinou dobrý důvod. Teď seděl na jednom ze špalků a mnul si unaveně spánky. Ten ranní souboj ho poměrně vyčerpal a tohle dohadování mu taky příliš nepřidalo. „Vidím, že se nedohodneme. Každý má vlastní názor, takže bych přešel přímo k hlasování. Je někdo proti?“ Nikdo se neozval. „Fajn, takže… jako vždycky se zeptám dvou pro a dvou proti, aby řekli svoje důvody. Podle nich se mohou zařídit ti, kteří se ještě nerozhodli. Takže Hermiono a… kdo ještě… Neville, mluvte.“ „Neville, ty ho tu chceš?!“ „Zachránil mi život,“ odvětil na otázku Nebelvírký nešika, „díky němu slyším alespoň něco málo na to jedno ucho. A vím, jak se choval, když jsme byli nuceni prchnout z Bradavic. A to, jak se choval, nebylo rozhodně jenom proto, že by za nás měl odpovědnost. Byl sice krutý a jízlivý… ale byl tam a dělal všechno, co mohl, abychom přežili. Vím, že z něho asi nikdy nebude přítel a nejspíš sem ani nikdy nezapadne, ale vážím si ho a myslím si, že Brumbál by řekl, že v téhle situaci je nutné se spojit. Ať už to je, kdo je. A jaký je,“ dodal, když si uvědomil, že ho všichni poslouchají, a poté si sedl. „Když už jsem u toho, kdo je a jaký je,“ podrbal se Harry nesměle ve vlasech a všem bylo jasné, že se nejspíše chystá říci něco, co není zrovna příjemné. „Harry, nedělej to,“ šeptla k němu hnědovlasá kamarádka. Mladík však jen zavrtěl hlavou a pokračoval. „Než budeme hlasovat, měli byste o Snapeovi vědět ještě jednu věc, abyste potom netvrdili, že jste to nevěděli. Snape…“ „… je Smrtijed,“ doplnil někdo z davu. Zasmušile přikývl. Spolužáky proběhl hlasitý šum. K jeho překvapení však ani zdaleka nebyl tak překvapený, jak očekával. „Ano. Co vím, stal se Smrtijedem asi v našem věku, ale když zjistil, co je Voldemort zač, přešel zpět a dlouhá léta pracoval jako špeh. Proč se k němu přidal a proč odešel, to netuším. A ptát se ho nebudu. Jestli chce někdo z vás, tak prosím, s chutí do toho.“ „Jakou máš jistotu, že pro něho nepracuje pořád?“ „Stejnou jakou mám, že pro něho nepracuje nikdo z vás. Vy také nemáte jistotu, že nejsem na jeho straně,“ dodal ihned. „Jistota není. Ale věřil mu Brumbál a kdybychom nevěřili jeho úsudku, tak komu?“ Několik studentů si vyměnilo vše říkající pohledy, ale nikdo už očividně neměl nic, co by řekl. „Hermiono? Můžeš pokračovat?“ Dívka se trochu nejistě postavila. „Nejdřív bych se chtěla vyjádřit k tomu, že Snape pracoval pro… pro Pána zla. Jistě, nezastávám se ho, ani ho nechci omlouvat. Nelíbí se mi, že vám to Harry řekl, podle mého to je dost osobní věc na to, aby vám to Snape řekl sám. Někdy,“ dodala hned a vrhla po mladém vůdci dost nepříjemný pohled. „Ale když už to víte, měli byste si uvědomit, že chybu může udělat každý. A on za tuhle platí už dlouho. A také byste si měli uvědomit, že odejít od Voldemorta musí chtít víc odvahy a vychytralosti, než mu jenom sloužit. Dál… moje argumenty jsou prosté. Strávila jsem se Snapem asi nejvíc času a vím, co dokáže. I když to nerad ukazuje, není to takovej parchant, jak se snaží tvářit. Neříkám, že to byl nejlepší společník, jakého jsem kdy měla, ale můj názor na něj se za těch pár dní opravdu změnil. Je to také jeden z nejlepších bojovníků a jsem si jistá, že by nám mohl být hodně prospěšný.“ Kývla na Harryho a sedla si. „Výborně a teď proti-názory. Harriet a… Pansy?“ dodal překvapeně. Všichni se nevěřícně podívali na zmijozelskou dívku. Všichni si mysleli, že ona bude velký přívrženec toho, aby tady její bývalý ředitel zůstal. „Ty hlasuješ proti Snapeovi?“ Dívka se postavila a nejistě se rozhlédla. Věděla, že ji tu mnoho studentů stále ještě nepřijalo. „Já nejsem proti profesorovi, jenom proti němu hlasuji. Nemám nic proti němu osobně, ale řeklo se, že nebudeme přijímat dospělé… a toho bychom se měli držet.“ „Většina z nás už je dospělých.“ „Víš, jak to myslím!“ Přikývli. Dívka se posadila a postavila se druhá. „Svoje důvody shrnu rychle. Všichni Snapea známe a většina ho na škole nenáviděla za jeho neobjektivitu, srážení, krutost a pomstychtivost. Myslím, že jsme se tu za tu dobu docela dobře sžili a nechci, aby nám to teď všechno zničil. Stačilo, že mě a Mikovi dneska třikrát řekl, ať se… jak to on nazval… neocucáváme. A troufám si říct, že nejsem jediná, kdo si myslí, že tu chůvu nepotřebujeme. To už jsme mohli zůstat doma. Díky.“ Jakmile si sedla, ozvalo se kolem šustění jako v úlu. Všichni se mezi sebou dohadovali a sdělovali si svoje dojmy z posledních argumentů. „Harry, přeci ho odtud nemůžeme vyhodit,“ naklonila se ke kamarádovi Hermiona. „Udělej s tím něco.“ „A co? Tyhle pravidla jsem sám prosadil, nemůžu je teď zničit. Hermi, pravidla zní jasně… co se odhlasuje, to se odhlasuje.“
Dívka vzdychla. „Tohle si nezaslouží.“ Pohledem sklouzla za sebe a podívala se na Snapea. Ležel rozvalený pod stromem, zkřížené ruce i nohy, stéblo trávy mezi zuby a na tváři ten sebejistý úšklebek. Prostě Snape. „Na jednu stranu si za to může sám,“ ozval se nad nimi Fred. „A toho učitele a Smrtijeda uvnitř, už asi nikdo nikdy nezmění,“ dodal George. „Vy budete hlasovat jak?“ „Jak asi?“ „Zachránil nám bratra, musí tady zůstat…“ „… jak jinak bychom se mu za tu hloupost mohli pomstít,“ dodal druhý z bratrů. „HEJ!“ ohradil se nejmladší z Weasleyů. Harry se ušklíbl. Pak už mu však nezbývalo nic jiného, než se zvednout a donutit všechny k tichosti. „Přejděme k hlasování.“
*** „Tak… do kdy mám vyklidit své pole působnosti? Doufám, že mi necháte vzpomínku alespoň na to, jak vám to, Pottere, málem utrhlo nohu, to bych si pamatoval docela rád.“ „Můžete zůstat.“ Severus zůstal překvapeně stát. Sledoval sice jejich hlasování a viděl kolik rukou se zvedalo pro jednotlivé možnosti, ale skutečně nepočítal s tím, že odsouhlasí jeho pobyt tady. „Zůstat?“ „Za určitých… podmínek,“ dodal černovlasý mladík zdráhavě. Podmínky. Tak o tom se tam tak dlouho dohadovali. „Aha,“ ušklíbl se profesor, „smím vědět za jakých nebo se mám raději ihned sbalit?“ „Není to nic, co byste nemohl akceptovat. Každý tu musel trochu změnit svoje chování, tak to prostě je.“ Muž zkřížil ruce na prsou. „Poslouchám.“ „Hlavní pravidlo - už nejste náš profesor a my nejsme Vaši studenti. To znamená několik věcí. Za prvé - my stejně jako Vy si můžeme dělat, co chceme… v mezích pravidel. To znamená žádné strhávání bodů, žádné tresty, žádné kárání. Zkrátka nic z toho, co jste dělal na škole.“ Snape se zamračil, ale mlčel. Věděl, že ho bude stát hodně přemáhání nechat tuhle tlupu jen tak bez výchovy kolem sebe. Pár z nich by si rozhodně zasloužilo několik výchovných přes zadek a… dobrá, já vím… radši o tom ani nebudu uvažovat. „Dále tu je rozvrstvení… většina z nás už tu je dospělá, stejně jako Vy…“ „O tom bych se dohadoval.“ „To můžete. Ale připravte se na to, že si to mnozí nenechají líbit,“ vrátil mu mladík s úšklebkem. „A věřte mi, že hodně lidí tady má důvod Vám spoustu věcí vrátit i s úroky. Nedávejte jim k tomu záminku. Už se můžeme bránit,“ upozornil ho mladík a k Severusově překvapení to skutečně vyznělo jako rada. „A bránit se budeme.“ Snape to radši nekomentoval. „A potom především… víme, že to bude proti vaší pedagogické duši, ale… několik studentů si to prosadilo jako jednu z hlavních podmínek,“ dodal na vysvětlenou, „mnoho z nás tu je spárováno. Chodí spolu, bydlí spolu, spí spolu. A tak to bude. Prostě to tak je, každý to ví a každý to akceptuje. Bez poznámek. A to samé se čeká i od Vás.“ Snape protočil oči v sloup. „Pro mě za mě se můžete klidně pářit jako králíci. Ale odmítám tady potom vařit rulíkový odvary nebo ještě hůře účastnit se přivádění další generace na svět.“ Harry se zasmál. „Nebojte, i já sám jsem velmi brzy zjistil, že kdyby se zkoušky OVCE dělaly z přípravy antikoncepčních lektvarů a lektvarů proti oplodnění, byly by jen samé Vynikající,“ zašklebil se. „Radši nechci vidět ty patoky, co si vaříte,“ protočil Snape oči k nebi. „Jak jste sám řekl, je to lepší, než mít nějakej průšvih. Hermiona dělá zásoby, jsou volně k dostání na ošetřovně, takže kdybyste měl zájem…,“ zbytek věty nechal viset ve vzduchu s šibalským úsměvem. „Pottere,“ zavrčel Snape. „No co?“ pokrčil mladík rameny. „Prostě to tak je. Profesor už nejste a teď tu jsme všichni na stejný úrovni. Tam venku je na Vás vypsaná odměna a tady jsou holky pěkný. Nebo kluci, když bude zájem,“ dodal zcela nevině. „Pottere!“ Mladík jen zvedl ruce v obranném gestu. „Nic jsem neřekl. Dneska se vyspíte na ošetřovně. Zítra vás zasvětíme a potom se domluvíme, co s vámi. Dobrou noc… profesore.“ Severus měl chuť ho za ten tón uškrtit. Jako kdyby měl chuť se hned teď vrhnout na nějakou studentku a zatáhnout ji do nejbližšího křovíčka. Doufám, že alespoň umí pořádná tišící kouzla, pomyslel si trpce, když si uvědomil, že chatky jsou velice blízko u sebe a hodně z nich je postaveno čistě ze dřeva. Nestál o to, poslouchat to celou noc. Jenom to poslouchat!
Poté mu však zrak sklouzl k ohništi, kde ještě posedávalo několik posledních opozdilců. Smáli se na celé kolo a hodně z nich bylo tak propleteno, že nebylo pořádně rozeznat, kde jeden začíná a druhý končí. Merline, kam jsem to vlezl?
Kapitola 16. - Teorie chaosu …cink… …cink, cink… …cink… KŘACH! Severus Snape sebou vylekaně trhl a zamžoural na svět okolo sebe. Viděl dřevo… dřevo a ehm… dřevo… Nikdy jsem si nevšiml, že bych měl dřevěné stěny. „Promiňte,“ ozvalo se za ním. Otočil hlavu a zjistil, že se na něho nejistě dívá slečně Grangerová. „Neuvědomila jsem si, že jste tady.“ Tady je kde? Jeho mozek musel být skutečně ještě napůl spící, když si nebyl schopný vzpomenout, kde se nachází. Po chvíli mu to však už samozřejmě došlo - ošetřovna. Ale ne ta školní, na které se probral už nespočetněkrát od svých studentských let po návratu od Voldemorta, ale na té provizorní - lesní. Vyhrabal se z pokrývky, kterou včera vyfasoval a protáhl se. V malém okénku nad stolem zahlédl paprsky a podle toho, v jakém úhlu dopadaly mezi stromy, by řekl, že je už poměrně pozdní dopoledne. Přispal si. Tedy vlastně nepřispal, i kdyby bylo už poledne, což určitě nebylo, nespal by více než slabých osm hodin. „Nechtěla jsem Vás budit,“ dodala dívka omluvně a on si všiml, že ho nejspíše vzbudila některá z lahviček, se kterými zrovna manipulovala. A určitě ho vzbudila zcela nechtěně, pomyslel si pro sebe ironicky. „Očividně se Vaše snaha minula účinkem,“ utrousil a zvedl se. „Můžete mi alespoň říci, kolik je hodin?“ „Něco kolem jedenácté,“ odvětila mile. Přeci jen se cítila trochu provinile, že muže vzbudila. „Oh, chcete mi snad říct, že v tomhle táboře také někdo vstává před polednem?“ neodpustil si. „Jistě,“ otočila se na něho, v hlase náhle stejný nádech sarkasmu jako měl on sám, „ač Vás to překvapí, někteří vstávají hodně časně. Někteří v tuhle hodinu chodí už z práce. Zatímco někdo chodí teprve spát, to víte, noční aktivity zaberou spoustu času,“ otočila se na něho, ruce zkřížené na prsou. „I když… když teď o tom přemýšlím, Vy jste vlastně měl právo na tak dlouhý spánek, Harry říkal, že Vás v noci viděl mezi chatkami. Hmm… že byste se tady tak rychle sžil s prostředím?,“ dodala jako vrnící kočka a několikrát škádlivě pohodila obočím. Byla to pravda. Když Harry v noci zalézal do postele, tvrdil, že zahlédl Snapea plížit se mezi chatkami. Samozřejmě, ani jednoho z nich nenapadlo, že by snad odcházel od některé ze studentek, určitě jen obcházel tábor jako hlídací pes, ale když profesor chce rýpat… rýpat se bude. „Grangerová!“ ohradil se ihned Snape příkře, „dejte si pozor na jazyk, abyste o něj nepřišla!“ „Oh, přijít o jazyk? Někteří lidé v táboře by byli tak zklamaní,“ protáhla a hodila po svém bývalém profesorovi jeden významný pohled. Nemusel být genius, aby pochopil, do kterých sexuálních končin tahle věta směřuje. „Merline, pomoz mi!“ zamračil se a rozhodl se, že bude lepší, když tohle místo radši hodně rychle opustí. Jakmile však otevřel dveře, zatvářil se jako kdyby právě dostal pořádnou facku. Jen pár metrů před ním seděli na kameni dva studenti a právě si vyměňovali obsahy svých úst. Rozhodně mu to tak připadalo. „Výborně,“ zavrčel si pro sebe. Tohle bylo skutečně to poslední, co mu po ránu scházelo. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Musel se totiž hodně přemáhat, aby je okamžitě neseřval a… a co? Strh jim body? Udělal jim přednášku? Ne, nejlepší by bylo je zaklít, aby se k sobě nemohli přiblížit blíž než na půl metru. Nebo ještě lépe použít jedno šikovné kouzlo, aby je podobné myšlenky hodně rychle přešly. Místo toho všeho se však jen zamračil a vydal se okolo nich pryč. Vůbec se nehodlal zabývat faktem, že je skutečná náhoda, že si sedli právě na tohle místo, odkud je musel zahlédnout, jakmile vyšel ze dveří. „Dobré ráno, profesore,“ pozdravila ho dívka sedící příteli na klíně, a Severus se snažil ignorovat to lehké popíchnutí z jejího hlasu. „Dobré!“ zavrčel. Možná by to zavrčení bylo bráno i mnohem výhrůžněji, kdyby v tu chvíli Severus nezakopl o kus špalku, který tu s mnohými dalšími ležel jen tak mírnix týrnix pohozený v trávě. Naštěstí se mu podařilo zakopnutí vybrat, ale i tak to zahlédlo několik studentů, kteří se začali skrytě pošklebovat. Klid, Severusi, klid… snažil se mírnit v duchu. Hlavně klid! Rozhodl se, že nejlepší v tuhle chvíli bude, když se stáhne někam mimo hlavní dění a rozhodl se, že ranní hygienou nic nepokazí. Nejprve se vydal vykonat ranní potřebu. Kvitoval s povděkem, když zjistil, že tam nikdo nebyl. Přeci jenom byly věci, u kterých byl radši sám. Jaké překvapení ho čekalo, když místo pocitu úlevy přišel šok. Ač se totiž snažil, jak se snažil, moč mu stále stříkala nahoru a tvořila jakýsi podivný gejzírek. Takže nejenže to bylo poměrně zvláštní, ale především dost nepříjemné, když kapky dopadaly všude kolem.
Zamračil se. … dejte si pozor, kluci tam s oblibou dělají různé pastičky…, vzpomněl si na slova slečny Grangerové a opět v něm začal bublat vztek. Zavřel poklopec a vydal se pryč, řádně nasupený. „Co blbneš, vždyť tam je Snape!“ zaslechl náhle odkudsi zpoza zástěny, která toto místo oddělovala od zbytku vesnice. „Cože?! Dopr…“ A poté už pouze rychlé plíživé kroky pryč odtud. Severus vylezl, ale už pouze stačil zahlédnout něčí podrážky mizející za hlavní budovou. Vypustil nosem páru a trvalo mu dlouho, než se jakž takž uklidnil. Co měl také jiného dělat? Hnát se za nimi? Dělat tady scénu? Ne, to bylo pod jeho úroveň. Bude sledovat… pozorovat a až zjistí, kdo to byl… „Jen se těšte!“ zavrčel si pro sebe a vydal se k říčce, aby se umyl. Doufal, že alespoň tohle se obejde bez komplikací. Velmi rychle však zjistil, že tomu tak asi nebude. První překážkou se mu stala hned první cedule na cestě k řece, na které byla přeškrtnutá bota. To se mám zout nebo co? pomyslel si trpce a rozhodl se, že to prostě přejde. Velmi brzy si však uvědomil, že nejspíš udělal chybu. Když totiž udělal další dva kroky, jeho boty se náhle odmítaly pohnout a on musel projevit hodně stability, aby nespadl přímo na h… úsměv. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo pád vybrat. Se vztekem se otočil za sebe a zjistil, že jeho boty tam leží, rozvázané i s ponožkami, zatímco jeho nohy jsou náhle úplně bosé. Kouzlo zřejmě fungovalo dokonale. Dobře, příště se zuji sám! Na břehu seděla jedna z jeho bývalých studentek (jméno už si nepamatoval) a zrovna něco ručně prala. Bylo to něco malého a podle toho, jak rychle to schovala do dlaní, jakmile ho uviděla, by řekl, že pokud by to označil za prádlo, nebyl by daleko od pravdy. Nehodlal se tím však nijak zajímat, rozhodl se, že vzájemná ignorace by mohla být dobrou cestou. Opláchl si ve vodě ruce, ale pochopil, že jestli si bude chtít smočit alespoň tvář, bude muset někam na větší hloubku. Ale pokud možno bez toho, aniž bych se musel namočit, pomyslel si a rozhlédl se po nějakém vhodnějším místě. Nakonec zahlédl plochý kámen vykukující příhodně v hlubší vodě. Určitě ho tam měli schválně, aby se tady dalo lépe umývat. Udělal dlouhý krok ke kameni a… „Na ten kámen bych…“ Došlápl. „…nestoupala,“ dokončila dívka, i když už věděla, že je pozdě. Děkuji za včasné upozornění! Jakmile totiž položil nohu, kámen se zakymácel a doslova ho shodil dolů. Náhle stál nohou až po koleno ve vodě a pokud tam nechtěl skončil celý, musel do vody i druhou nohou. Nutno říci, že dopad chodidlem na kamenité dno nebyl zrovna nejpříjemnější. Musel se zachytit vybudované kamenné přehrady, takže si zmáchal i rukávy od košile až k loktům. To však nebylo to nejhorší. Kolem jeho nohy u onoho zrádného kamene se ihned začalo hemžit cosi velice pohyblivého a černého, co se velice začalo zajímat o jeho končetinu. V první chvíli vyděšeně a poté spíš naštvaně vytáhl nohu z vody a viděl ji úplně obalenou. „Cucanky,“ zavrčel, když viděl, jak na každém svém prstu měl přisátou jednu malou černou rybičku jako dítě na dudlíku. Věděl, že tito tvorové nejsou nebezpeční, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. S vrčením začal nohou třást ve snaze všechny je sklepat dolů. Rozhodně se držely pevněji, než mu bylo milé. „Jste v pořádku?“ špitla dívka. „Je mi fajn!“ odsekl a podařilo se mu shodit další odpornou cucanku zpět do vody. Tu poslední však musel z palce stáhnou ručně. Podařilo se. Akorát se rybička místo na palec u nohy přisála na ten u ruky. „Mazej dolů ty malej… šmejde!“ vrčel si pro sebe Snape, zatímco se pokoušel rybku setřepat. Nehodlal tu však i nadále dělat divadlo. Už tak byl zlitý téměř od hlavy až k patě a rozzuřený do běla. Shodil poslední hnusného tvora zpět do vody a otočil se k odchodu. U cedule popadl své boty a se zurčící vodou kapající z rukávů a nohavic se vydal zpět do středu vesnice. Na ošetřovnu vpadl jako velká voda. Dívka se na něho otočila, ale dřív, než stačila cokoliv říci, změřila si ho zkoumavým pohledem. „Ranní koupel, profesore?“ „Snažíte se být vtipná?“ zavrčel. „Ani ne,“ odvětila. Uložila několik ampulek s lektvary do přihrádek a poskládala je do poliček. „Měl jste se zeptat, hned bychom Vám řekli, že na ten kámen nemáte šlapat.“ Severus, který se právě snažil vysušit své rukávy se zarazil. „Jak víte, kam jsem…“ Ušklíbla se na něho a udělala k němu dva kroky. „Je jediný způsob, jak by se vám tohle…“ Cítil, jak mu něco odtrhla z kalhot a v další chvíli mu ukázala mrskající rybičku, „dostalo na kalhoty.“ Zavraždil ji pohledem. „Říkala jsem Vám, abyste se po táboře nepohyboval sám, nevíte, jak to tu chodí.“ „Věřte mi, že Vaše rady nepotřebuji,“ odsekl příkře a vysušil si i zbytek oblečení. „Stačí mi ten příšerný antisystém, který máte v lektvarech,“ dodal nabroušeně, když přejel očima po poličkách v místnosti.
Nechápavě se podívala stejným směrem jako on. „Co se Vám na nich nelíbí?“ „Co se mi nelíbí?!“ zopakoval téměř nevěřícně. Přešel k poličce a začal naštvaně ukazovat na jednotlivé držáky na ampulky. „Řekněte mi jediný důvod pro to, aby byl utišující lektvar tady, tady a tady… proč máte povzbuzovací lektvary vedle těch tišících, zatímco lektvary zabývající se krevními problémy… Merline, vždyť vy je máte úplně všude! Tohle o nějakém uspořádání ani neslyšelo, tohle je chaos!“ Byl zděšený. „Pokud dovolíte…“ „Vám bych radši nedovolil mi ošetřit ani odřené koleno!“ Spolkla hodně kousavou poznámku o tom, že díky ní zdrhl hrobníkovi z lopaty a místo toho jen dlouze vydechla. „Pokud byste se podíval, zjistil byste, že jednotlivé lektvary jsou vždy v přihrádkách po třech nebo po šesti s dalšími lektvary podle toho, jakou kletbou byl zraněný zasažen.“ Podíval se na ni skeptickým pohledem. Vzdychla a ukázala na přihrádku s číslem 1. „Obyčejná útočná kouzla - povzbuzovací lektvar, lektvar na případná vnitřní zranění a proti šoku.“ Přihrádka číslo dvě. „Řezné rány - dokrvovací lektvar, povzbuzovací, lektvar proti infekci, sepsi a zacelovací mast.“ Přihrádka tři. „Popáleniny - protizánětlivý lektvar…“ „Dobře, dobře!“ umlčel její monolog a stáhl se. „Tenhle Váš systém je k ničemu, ale to Vám říkat nebudu, stejně byste mi nevěřila,“ mávl nad ní rukou. Zkřížila ruce, ale radši mlčela. Musela by být sprostá. Muž se naštěstí otočil a opustil ošetřovnu. Vyšel ven z ošetřovny a rozhlédl se okolo. Jeho pozornosti neunikl fakt, že největší koncentrace obyvatel se náhle nachází v místě, které mu bylo označeno jako jídelna, zřejmě byl čas oběda. Jeho žaludku se tento fakt velice zamlouval. Vydal se daným směrem, ale jakmile jen vkročil do jídelny, jeho oči se rozšířily hrůzou. To, co se dělo tady, to se nedalo nazvat jinak, než chaosem ve své nejsyrovější podstatě. Okolo dvou dlouhých stolů byli rozeseti snad všichni zdejší obyvatelé. A mezi nimi na stolech ležely, putovaly, poskakovaly a tancovaly sendviče v různých stádiích zkonzumovanosti. Nikde neviděl žádné talíře nebo tácy, ze kterých by se snad jídlo dalo brát. Kdo si co urval, to bylo v tu chvíli jeho. Nutno říci, že za to nejspíše mohlo nějaké kouzlo, že sendviče nebyly ke konzumaci zrovna svolné. Pobíhaly sem a tam snažili se schovat před těmi jedlíky. Teď právě jeden zakopnul o něčí nohy na stole. Skutálel se na zem, kde se rozpadl na své jednotlivé složky chléb, šunka a salát, který se marně mrskal na dřevěné podlaze. Jeho utrpení však bylo záhy ukončeno, když ho někdo posbíral a s chutí se do něho zakousl. Severus zůstal stát ve dveřích, brada kdesi o dvě patra níž. „Oh, profesore, my jsme na Vás úplně zapomněli,“ všimla si ho náhle Ingrid, jedna lehce obtloustlejší dívka z Havraspáru. „Hm, jak bysme to… Johne!“ otočila se mezi stoly, „přihraj mi sem něco pro profesora.“ „Cože?“ ozvalo se z druhého konce. „Tady už nic není.“ „Nekecej a naval to sem!“ Ozvalo se zamručení. „Už to letí!“ Přes dva stoly, tři hlavy a několik párů rukou k nim doputoval dřevěný talíř s několika sendviči. A Severusovi připadaly všelijaké, jen ne vábné. „Prosím,“ usmála se na něho dívka. „Právě mě přešel hlad,“ řekl jen a dal se na úprk… tedy… odešel. Několika dlouhými kroky přešel přes nádvoří a vůbec nevnímal ty lehce úšklebné pohledy za sebou. Dveře na ošetřovnu se pod jeho rukou zatřásly. „Končím.“ „Prosím?“ zamrkala dívka sklánějící se nad několika baňkami. Ano, postřehla, že muž šel do jídelny, ale co s tímhle tohle mělo společného? „Prostě končím, zůstávat na tomhle místě nemá smysl,“ zavrčel a natáhl se pro svoji brašnu. „Nikdo Vás přeci nevyhání a…“ „Mám svoji důstojnost, slečno Grangerová. Nehodlám se nechat provokovat nedospělými adolescenty, nechat se ožírat zdejšími tvory a prát se s ostatními o kus žvance. Tak hluboko se rozhodně nenechám stáhnout.“ Dívka se smutně usmála. „Ale takhle uděláte přesně to, co chtějí.“ Nechápavě se na ni podíval. „Ti, co Vás podporovali, těm ukážete, že nejste schopen nebo možná ochoten snést trochu nepohodlí a ti, co Vás tu nechtěli… opravdu Vám nedošlo, že to jsou jenom provokace? Chtějí vidět, kolik toho snesete.“ „Na snášení ať si najednou někoho jiného.“ „Myslela jsem, že vydržíte víc.“ Podíval se na ni s tvrdostí v očích a zatnutými zuby. Kdyby její hlas nezněl tak, jak zněl, uřkl by ji. „Já vydržím hodně, slečno Grangerová. Vydržím teror, rozkazy, tupost, útoky, mučení… ale vydržet se dají jen věci, které za to stojí. A tohle mezi ně nepatří. Z toho, že bych tu zůstal, bych totiž neměl absolutně nic!“ „Kam chcete jít?“ „Do toho Vám nic není!“ odsekl. „Ale…“
Náhle se celou vesnicí ozval gong. Dunivý zvuk se rozléhal do každého koutu téhle mrňavé společnosti a rozechvíval úplně vše. „Co to bylo?“ zeptal se nejistě. „Něco, co tu neradi slyšíme,“ vydechla a vyběhla ven. Urychleně se vydal za ní a očividně nebyl jediný. Celé to jejich malé náměstí se jen hemžilo snad všemi zdejšími obyvateli. Někteří z nich se tvářili vyděšeně, jiní odhodlaně a pevně. Ať se však tvářili, jak chtěli, všichni začali z různých, myslitelných i nemyslitelných míst, tahat jakési podivné mince a všichni je se zaujetím začali zkoumat. „Co se to děje?“ Absolutně nechápal, o co tady jde. Co to bylo za podivný zvuk? Kde se tu vzal? A proč sakra všichni v rukou drží galeony, jako kdyby pořádala Madam Malkinová sezónní výprodej? „To je poplach,“ odvětila mu jen hnědovlasá dívka mimo řečí a v další chvíli se opět podívala na minci ve své ruce. „Dobře,“ křikla najednou přes ostatní, „potřebují tam pomoc. Skupina tři!“ Několik ostatních dětí (alespoň, jak by je nazval Severus) se s kývnutím sebralo a rozprchlo se do svých chatek. O ani ne deset vteřin později se všichni opět seběhli na druhé straně vesnice za bariérou a než někdo stačil říci alespoň o slovo víc, byli pryč. Nastalo nepříjemné ticho. „Co to bylo? Kam šli?“ nechápal. Samozřejmě, tedy nebyl tak hloupý, aby nepochopil, co se tady dělo, ale ani za mák se mu to nelíbilo. Šli snad do nějaké akce? A do které? A jak sakra mohli někam jít, když nic neumí!? Neumí se bránit, neumí bojovat! Jsou to jen hloupé děti, které si hrají na vojáčky! Vždyť je posílali na jistou smrt, tak… „Nechcete mi doufám tvrdit, že těch osm děcek právě odešlo dobrovolně na smrt?!“ udeřil na slečnu Vševědoucí, která se beze slova otočila a vydala se na ošetřovnu. „Na smrt ne, dobrovolně ano!“ „Kam šli? A za kým? A jak víte, že…“ „Profesore!“ otočila se na něho dívka příkře. „Teď není na nějaké otázky čas. A i kdyby byl… stejně bych Vám to nemohla říci, protože jste ještě neprošel zasvěcením. A pokud se nemýlím, stejně jste odtud chtěl odejít.“ Proti její logice se nedalo bojovat. Sledoval ji však velice pozorně, jak pobíhá po ošetřovně a očividně se připravuje na příchod raněných. Byla nervózní, na Severusův vkus až moc. „Kam vůbec šli? Nezajímá mě místo,“ zarazil ji hned, „myslím tím boj?“ Vzdychla. Nevěděla, jestli mu to má říci, nakonec přeci jen uznala, že u něho problém nejspíš nebude. „Ten vzkaz byl od Harryho, Smrtijedi, třetí stupeň. To znamená přímý střet.“ „Chcete mi snad říci, že ty děti skutečně šly na smrt?!“ křikl na ni. „Nejsou to děti!“ ohradila se hned. „A nejdou tam ani poprvé a ani naposledy a jestli se vám to nelíbí…,“ prudce se k němu otočila a probodla ho pohledem. Očividně ji dost štval. Měla dost starostí i bez něho. „Tak co?“ „Tak můžete klidně vypadnout,“ odsekla. Zkřížil ruce na prsou. „Myslíte, že budu prosit, abych mohl zůstat?“ „Myslíte, že my budeme prosit, abyste zůstal?!“ vrátila mu ostře. Trochu se zarazil. Kdesi ve svém ješitném mužském nitru si přecijen musel přiznat, že trochu doufal v to, že ho skutečně prosit budou. Přecijen, nebyla to ona, kdo ho přesvědčoval, aby tu zůstal? Tak co se najednou změnilo? Proč se najednou ona změnila tak strašně k nepoznání. Při té proměně se z oné milé osoby stala žena ostřejší než žiletka. „Na to tu teď nikdo nemá čas,“ dodala a v další chvíli ho minula, jako kdyby tam snad vůbec nebyl. Něco uvnitř něho se vzedmulo. Zatnul zuby, vypustil páru nosem a rozhodl se, že on rozhodně nebude ten, který se tady bude doprošovat. On rozhodně ne! Natáhl se pro svoji brašnu a hodil do ní těch několik málo věcí, které si stačil během noci vyndat. Poté ještě plášť, hlavu vysoko nahoru a rychle odtud pryč. Ještě uvidí, o co všechno přijdou! Mrňata! Jakmile vyšel ven, zjistil, že se mezitím situace dosti změnila. Právě se sem začali přemisťovat ti, kteří byli v boji. A někteří nepřicházeli po svých. Mezi kameny a špalky uprostřed náměstí, na které ještě dnes ráno tak nadával, ležela asi šestera nosítka s více či méně zkrvavenými osobami. Někteří naříkali a plakali, jiní leželi až děsivě tiše. Další potrhaní a špinaví postávali nebo posedávali opodál, zatímco několik dalších studentů, v čele se slečnou Grangerovou opečovávalo zraněné. Další skupina bojujících se právě přemístila pryč. Stál tam, na verandě zdejší ošetřovny, a náhle nevěděl, co má dělat. Sledoval své studenty, jak se proplétají mezi sebou, někteří navráceni z boje, jiní připraveni do něho odejít a mezi tím vším tahle katastrofa. Jedna jeho část se okamžitě ozvala, že bude nejlepší, když odtud prostě odejde. Vždyť tohle už nebyla jeho věc, tohle už nebyl jeho boj! On už své pro tuhle válku udělal! Kolem něho proběhla jedna dívka a zmizela na ošetřovně. „Potřebuju pětku, jedničku a dvě dvojky!“ křičela za ní Hermiona, zatímco pěstí se snažila zadržet poměrně silné krvácení.
Její pohled se střetl s tím jeho. Bylo v něm něco neidentifikovatelného. Otázka? Prosba? Nebo jenom žádost ať už odsud vypadne, když chce? Nevěděl. Odtrhla od něj oči a začala se věnovat pacientovi - Oliveru Woodovi. „Tohle není můj boj.“ „Není nikoho z nás.“ Trhl sebou. Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas. A už vůbec si neuvědomil, že ta dívka, která kolem něho proběhala na ošetřovnu je nejmladší z rodu Weasleyů. Dívka se mu pronikavě podívala do očí, ale v další chvíli se už vydala s náručí plnou lektvarů mezi raněné. Pořádek je pro debily, inteligenti ovládají chaos, pomyslel si trpce, než nechal plášť i brašnu spadnou na zem a vydal se mezi zraněné. „Grangerová, uhněte!“ přiklekl vedle dívky a pokusil se jí odstrčit ruce z rány. Lekla se. „Vy jste ještě tady? Myslela jsem, že…“ „Tak nemyslete a pusťte mě k tomu!“ „Ale…“ Tenhle poslední protest byl spíš jen symbolický, než se posunula a nechala jeho ruce stlačit obvaz na velice ošklivě vypadající ráně. Severus ránu stlačil, ale poté opatrně odstrčil okraj, aby mohl vidět víc. „… otevřená rána… kouzlo protrhlo pobřišnici… hm… svatá Morgano, zasáhlo to žaludek…,“ mumlal si pro sebe, když zjišťoval rozsah zranění. „Grangerová, budu potřebovat zacelovací, dokrvovací, dezinfekční…“ „… umrtvovací a posilovací lektvar,“ dokončila za něho a podstrčila mu sadu zkumavek číslo čtyři. Sklouzl očima ze zkumavek na ni a poté zpět. „Fajn.“ Ošetření bylo rychlé a snad i úspěšné. Jistě, ta rána ani v nejmenším nebyla hezká, ale zase to bylo jediné vážnější zranění, které si pan Wood z boje odnesl. Nebylo se tedy nutné zabývat dalšími zraněními, která by ho mohla ohrozit. Nechal mladíka odnést na ošetřovnu a sehnul se k pacientce, o kterou se právě starala slečna Grangerová. „Ukažte, co tu máte.“ „Zvládám,“ řekla jen. Vyndala špunt z lahvičky a začala ho opatrně vlévat do rány. Pomalu, nejprve z jedné strany, poté z druhé… přesně, jak by to udělal on. Tady očividně jeho pomoc nepotřebovala. Otočil se k další pacientce. Tahle byla sice při vědomí a seděla, její rameno však mělo trochu jiné uspořádání kostí, než s jakým se dívka nejspíše narodila. Podíval se na ni, na čele se jí perlily krůpěje potu od potlačované bolesti a hruď se zvedala ve zrychleném dechu. Její oči si ho prohlížely trochu nedůvěřivě. „To bude dobré,“ řekl jen, když viděl její zděšení. A taky šok. Sice nebyl schopen říci, jestli je větší z toho zranění nebo z faktu, že ji bude ošetřovat ON, ale tak jako tak si byl vědom toho, že v takovémhle stavu je lepší říkat jen lži a polopravdy. Prohmatal rameno a zjistil, že se nemýlil. Anatom by se divil. Začal jí kouzlem napravovat jednotlivé kůstky a doufal, že to neudělá ještě horší, než už to bylo. Přeci jen… povinný kurz léčitelství už měl nějaký ten pátek za sebou… „DO PRDELE!“ Tak tenhle výkřik se mu ani trochu nelíbil, bylo v něm zděšení. Ohlédl se přes rameno a zjistil, že slečna Grangerová se právě celou vahou naléhá jednomu z mladíků na nohu. A byl si téměř jistý, že z lásky to nebylo. „Vydržte,“ řekl své pacientce a rozběhl se k Hermioně. Ta se právě zoufale rozhlížela okolo a v jejích očích snad uviděl i vděk, když přiklekl k ní. Nedivil se, měla ruce přitisknuté k ráně na stehně a mezi prsty jí protékala krev. „Co se…“ „Já nevím…“ hlesla. Poprvé jí v hlase zaslechl strach. „Bylo to v pořádku, ránu jsem zacelila a dala mu dokrvovací lektvar, ale najednou se mu na noze objevila hrozná modřina a…“ „… ránu jste otevřela a teď to nejde zastavit,“ přikývl a mávnutím hůlky zaškrtil nohu v třísle. Věděl však, že to nebude úplně stačit, tohle byla největší tepna a už i tak té krve venku bylo příliš. „Bude mít AB negativní.“ „Cože?“ vydechl někdo. I slečně Grangerová zamrkala. „Mudlovské krevní skupiny?“ Než však stačil odpovědět, objevili se na okraji vesnice další bojovníci. A s nimi další zranění. „To ne…,“ hlesl někdo za nimi. Nejspíše slečna Weasleyová. Snape vydechl. Tohle se mu líbilo méně a méně. Věděl, že ten kluk, kterého mají pod rukama je na nejlepší cestě jim pod nimi i zůstat, ale také si byl vědom, že mezi nově příchozími může být dalších deset případů, které je budou potřebovat. Hlavně chladnou hlavu. „Weasleyová!“ křikl na dívku, která ošetřovala své spolužáky nedaleko od nich. „Postarejte se o příchozí.“ Ani si nevšiml, jestli dívka přikývla nebo ne. „A my musíme na ošetřovnu, potřebuji něco, co se alespoň vzdáleně podobá sterilnímu prostředí.“ Přikývla a za pomocí kouzla pomalu dolevitovali nosítka až na ošetřovnu, která se už začala plnit ošetřenými pacienty. Snape se rozhlížel okolo, někteří zranění byli jen uspaní, jiní vstřebávali lektvary. Oni však teď potřebovali místo bez očí, uší a bacilů.
„Do laboratoře.“ Donesli pacienta až tam a položili na stůl. Dívka měla stále ruku zabořenou v ráně a i když byla pobledlá, tvářila se odhodlaně. „Co budeme dělat?“ „Už jste mu podala čtyři lektvary a ránu dvakrát otevřela, tady už kouzla moc nepomůžou,“ odvětil jen a začal připravovat cosi, co dívce nedávalo smysl. Tváří jí přeběhlo ublížení. „Myslela jsem… dělala jsem…“ „… to si nechte na potom, Grangerová!“ okřikl jí hned. Věděl, jak se cítí, ale také věděl, že na pocit viny je teď ta nejméně vhodná chvíli. „Co chcete…?“ „Musíme to vypálit.“ „Cože?“ „Ránu kouzlem vypálíme. Poté už se to nebude léčit jako tržná rána, ale jako spálenina.“ „Ale to problém s krví nezmění!“ „Ale změní to magickou podstatu zranění,“ odvětil a konečně si stoupl opět k ní. S sebou si přinesl několik lektvarů, mísu s vodou a kus látky. „Musíte se ještě hodně učit,“ řekl jen a zvedl hůlku. „Držte ho.“ Držela. I když nechápala. Viděla, jak vyčaroval ohromnou ohnivou kouli a pomalu ji začal přibližovat k ráně. Cítila žár, který z koule sálal. „Povolte levou ruku,“ poslechla a cítila, jak ji vyměnil za vlastní. „Dobře, pusťte i pravou. Chytněte ho pod bradou a pod paží. Kdyby se probudil, ať si neukousne jazyk.“ Naprázdno polkla. Z ošetřovny zaslechly hlasy. „Slečno Weasleyová? Nějaká vážnější zranění?“ „Nic, co bychom nezvládli,“ ozvalo se a Snape přikývl. Ne spokojeně, spíš jen úlevně. „Alespoň nějaká dobrá zpráva,“ řekl jen a podíval se na svoji společnici, která se krčila mladíkovi u hlavy a sledovala rozpálenou kouli vznášející se nad zraněnou nohou. „Nekoukejte se. A snažte se dýchat pusou.“ Přitáhl se blíž k tělu a odvrátila tvář. Nejdříve se nedělo nic, ale po chvíli se ozvalo syčení… a odporný zápach spáleného masa. A poté taky… „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ….!“ Musela se hodně snažit, aby mladíka udržela. Byl silnější než ona. A i ta minuta, než opět odpadl jí připadala jako věčnost. Konečně se přestal zmítat, jeho údy ochably. „Co se…“ „Bezvědomí,“ odvětil profesor a nechal oheň zmizet. To, co po kouzlu zbylo, bylo však snad ještě horší, než to, co tam bylo předtím. „Teď mě poslouchejte, musíte ránu ošetřit tak, aby se do ní nedostala absolutně žádná infekce. Potom ránu ošetřete jako spáleninu a pomocí kouzla mu zajistěte správný krevní oběh v noze. Víte, jak to udělat?“ „Jistě.“ „Použijte tyhle lektvary. A tohle mu dejte vypít,“ vtiskl jí do ruky flakonek, „krev mu to nedoplní, ale pomůže to tělu, aby si krev lépe vytvářelo, ano?“ Přikývla a hned se dala do práce. Překvapila ho. Ano, byla bledá, ale zcela při smyslech, ruce se jí nechvěly… skutečně úctyhodný výkon. Neměl však čas se tím zabývat víc, zranění čekali…
Kapitola 17. - Desatero nevázaného sexu podle Severuse Snapea Severus zavázal poslední ránu a položil nohu opatrně na postel. Poté přes jejího majitele přetáhl deku a nechal ho spát. Ne, že by byl takový lidumil, ale mladík byl pod vlivem lektvarů a v tuto chvíli spal jako špalek. Muž se rozhlédl okolo sebe, aby se ujistil, že tohle už bylo opravdu to poslední zranění. Nakonec nakrčil nos nad stolem plným zkrvavených obvazů a špinavé vody a jediným mávnutím hůlky nechal všechno zmizet. Všichni se z toho snad dostanou. Tedy, dostanou se z toho ti, kteří tu byli, Potter se svojí skupinou se ještě nevrátili. U ohniště vysedávali ještě nějací zranění. Tihle však měli skutečně jen odřeniny a sem tam nějakou ošklivě vypadající bouli. Nebylo to však nic, co by se muselo řešit. Severus unaveně dosedl na dřevěný schod před vchodem k ošetřovně vedle slečny Grangerové a opřel si hlavu o sloup. Tohle rozhodně nebylo nic, co by ještě nezažil a popravdě se už účastnil i mnoha horších věcí, ale také to nebylo nic příjemného. Ošetřování pacientů znamenalo soustředění, přesnost, odpovědnost… a to nemluvil o tom, že neustále po očku sledoval ostatní, zda ošetřují správně. „Děkuju.“ Překvapeně se podíval na dívku sedící vedle něho. Aby pravdu řekl, teď vypadala mnohem hůř než předtím, když pod rukama měla krvácející nadělení. Bílá jako stěna, chvějící se ruce a rty, unavený pohled.
Chvíli ji pozoroval, ale nakonec se opět radši opřel a sloup. Věděl, že dívka právě prochází šokem. Severus to velmi dobře znal, pamatoval si, že když byl během své povinné stáže na Mistra lektvarů u léčitelů, tak po první operaci musel utéct vyzvracet se. Nic čím by se chlubil a rozhodně se chlubit taky nebude. „Dáte si?“ Zvedl překvapeně hlavu. Před obličejem se mu houpal jakýsi měch, ve kterém to podezřele škrundalo. „Co to je?“ „Něco na posilnění,“ pokrčil rameny John a předal mu vak. „Myslím, že to není dobrý nápad,“ podívala se na něho dívka unaveně. „Jak se tak na tebe dívám, potřebuješ to jako sůl.“ „Docela ráda bych zůstala alespoň trochu při smyslech,“ ohradila se dívka chabě. Severus si zatím podezřívavě měřil měch a poté opatrně přičichl. Do nosu ho praštila silná bylinná vůně. Skutečně silná. „To je alkohol?“ Spíš konstatování. „Říkám, že to je na posilnění,“ ušklíbl se mladík. Profesor si ho prohlédl. Stál tam a očividně čekal, až se napije. A nebyl sám, všiml si, že hodně studentů ho po očku pozoruje a očividně čekají na to, až se napije. Bylo snad možné, aby… Přeci by se mě nepokusili otrávit s tolika svědky. I když… co když se mě chtějí zbavit všichni? Jako nepohodlné osoby. Nebyl si sice jistý, zda je tahle TT schopna uvařit v kotlíku něco jiného než čaj, ale občas měl pochybnosti i o tom, zda ten čaj bude bezpečný. Co když mě chtějí jenom přiotrávit? ozval se v něm opět hlas dlouholetého špióna. Přemítal o tom, zda by všichni ti okolo něho byli schopni vraždy. Ne té v boji, ale jiné… vypočítavé a chladnokrevné. Nejprve ho přiotrávit a potom ho hodit za hranici bariéry a počkat, až se o něho postará sám les. Nikdo neví, že je tady, nikdo by se po něm nesháněl. Nikdy se po něm nikdo nesháněl. Kromě Brumbála. „Tak co?“ vytrhl ho mladík ze zamyšlení. „Já nechci,“ zavrtěla hlavou dívka vedle něj. „No tak… tě to nezabije,“ šťouchl do ní John. „Ne, fakt, od rána jsem nejedla, vrazilo by se mi to hned do hlavy. A já chci dneska fakt zůstat při smyslech,“ zavrtěla pevně hlavou. Přemítal, co je na tomhle skutečnost a co je jen hra. Co když jí to nabízí pouze proto, aby Severus dostal zdání, že je všechno v pořádku. Ale co když nebylo? Co když to dívka jenom hrála a předstírala, že nechce, protože věděla, že to je otrávené. „Je na tom někdo špatně?“ kývl mladík k ošetřovně. „Snad ne v ohrožení života. Ale Harry s trojkou se ještě nevrátili.“ John se rozhlédl okolo. „S trojkou? Támhle je Henry, Justin a Angelina.“ „Jo, ale Tom s Peterem tu třeba ještě nejsou. Alespoň jsem je neviděla,“ dodala a spolu se svým kamarádem se začali rozhlížet okolo. Bývalý profesor zatím využil jejich nesoustředěnosti a sebral z hrdla vaku několik kapek tekutinu, kterou si rozetřel po vnitřní straně spodního rtu. Několikrát převalil chuť na jazyku a pokoušel se zjistit, z čeho to je složené. Nepřipomínalo to však nic, co by dřív jedl nebo pil. „Nepřišel jste na ten jed?“ Zarazil se uprostřed pohybu a pomalu zvedl hlavu na svého bývalého studenta. Ten na něho hleděl pohledem plným pobavení. Jenže Severus, ač v první chvíli zaskočený, dokázal číst v lidských tvářích velmi dobře. Ať se ten kluk šklebil na čímkoliv, nebyl to pohled škodolibého vraha. „Velmi vtipné, pane Falko,“ zavrčel. „Promiňte, ale po tom vašem zkoumání se to přímo nabízelo,“ ušklíbl se. „Jed?“ vydechla dívka. „Myslíte si, že se Vás snažíme otrávit?“ zasmála se. „To bysme si moc nepomohli. Tohle Vás tak maximálně položí, nic horšího se Vám stát nemůže,“ kývla směrem k vaku. „Určitě Vás to položí.“ Muž probodl mladíka pohledem. Ty jeho oči úplně škodolibě vyzývaly. A on byl rozhodnut tu výzvu přijmout. Přiložil vak k ústům a polkl objemný lok té podivné tekutiny. Jakmile polkl, začal trochu litovat svého bezmyšlenkového odhodlání. Ať už v tom měchu bylo cokoliv, protáhlo ho to až do konečků prstů. Rozdráždilo žaludek i krk a on se musel hodně snažit, aby se z toho nerozkašlal. Místo toho zadržel dech a pokoušel se dokázat, že to pro něho není žádný problém. I přes svoji absolutní kontrolu, jeho tvář na vteřinu zrudla potlačovaným kašlem. Bylo to však to jediné, čím dal najevo svůj stav. Poté si lehce odkašlal, aby dostal pachuť z krku a podal měch zpět Johnovi. V tu chvíli se táborem rozlehl potlesk, halas a pískání. „Umííííííííííííí!“ Překvapeně se rozhlédl a uvědomil si, že všichni, kteří ho pozorovali, opět upírají svoje pohledy na něho. A očividně byli něčím velmi dobře naladěni. Trvalo mu však velmi dlouho, než si uvědomil, co za tím bude.
„Jste asi druhý, který se dokázal napoprvé napít a nevyplivnout to,“ ušklíbla se dívka vedle něho, když se John i s pitím připojil k ostatním u ohniště. „Co to sakra bylo?“ zavrčel. „Další zkouška?“ Usmála se. „Něco na ten způsob.“ „Můžete mi alespoň sdělit, co jsem si právě nalil do žaludku?“ „Pálenku z australského kaktusu.“ Podíval se na ni jako na blázna. „Prosím?“ „Slyšel jste.“ „Australský kaktus?“ zopakoval. „V Anglii?“ „Jste v Zapovězeným lese,“ ušklíbla se. „Taky jsme se divili, ale Neville dělal rozbor. Je to trochu upravená odrůda, zřejmě přizpůsobená zdejším podmínkám… ale je to tak. Ta pálenka je vlastně jen vedlejší produkt výroby masti proti vyrážce.“ Zamrkal. „Vy jste dělali mast z australského kaktusu?“ ujistil se. „Jo.“ „Na vyrážku.“ „Jo. Je to trochu jako aloe.“ „A čirou náhodou jste při tom přišli na to, že tím, co z toho zbude, si začnete nalívat palice.“ „Jo.“ „A to vám nedošlo, že do sebe lijete prostě jenom ten největší odpad!“ rozčiloval se. „Myslíte, že jsme tak nezodpovědný?“ překřížila Hermiona ruce. „Já s Nevillem jsme to samozřejmě testovali!“ Profesor se zarazil. „Skutečně jsem slyšel slova Longbottom a test v jedné větě?“ „A čí si myslíte, že to je práce?“ Žaludek se stáhl a skutečně to vypadalo, že se za chvíli jeho obsah podívá na světlo. Musel se hodně přemáhat, aby překonal pud sebezáchovy a okamžitě všechno nevyzvracel. Nebo alespoň ne tady. „Omluvte mě.“
*** „Oh, náš válečný hrdina se uráčil vrátit domů,“ neodpustil si Severus kousavě, když se opět vrátil a ošetřovnu. Harry seděl na volné posteli a jeho kamarádka mu právě ošetřovala ruku. Mladík se na něho otočil, ale nic na to neřekl. Náhle vypadal staře a ztrhaně. „Jsou tu všichni v pořádku?“ zeptal se slabě mladík. Profesora ten tón překvapil. Rozhodně by od válečného hrdiny čekal víc. „V tom nejlepším, jak jinak,“ pronesl a čekal na mladíkovu reakci. Měl by se začít vztekat. Něco v tom smyslu, ať nezlehčuje zdraví ostatních… ale reakce nepřišla žádná. Tohle se mi nelíbí. Rozhodl se to vzít odjinud. „Můžete mi u Merlina… sakra, Pottere, vysvětlit, co to zase mělo znamenat za hurá akci?!“ zavrčel po chvíli a začal přecházet sem a tam. Ruce pevně za zády a z očí mu šlehaly blesky. „Co myslíte…?“ „Co myslím?! Žádné informace, žádné místo, jen rozkaz přivolat ostatní! Co to sakra je za…“ „My jsme věděli, kam jít,“ skočila mu do toho Hermiona. „Vždycky to víme, je to na těch mincích.“ Zavraždil ji pohledem. Tohle se nedělá, takhle mu vypálit rybník. „I tak si myslím, že to bylo krajně nezodpovědné! Nemůžete jen tak povolávat tyhle děti do boje kdykoliv se vám…“ „Nejsou-to-děti!“ odhláskoval mu Harry. „Vědí, co dělají a jsou schopný to dělat.“ „A o tom rozhodl kdo? Vy?“ neodpustil si. „Kdo rozhodl o tom, jestli jsou připravení na smrt? Kam jste je vůbec zatáhl tentokrát, hm?“ Harry se na něho zamračil, nepokusil se však o nic víc, než o sevřenou pěst. Jak to že už neřve?! „Greenhall, vesnice za Londýnem, přepadli ji Smrtijedi.“ „Smrtijedi nikdy neútočí uprostřed dne.“ „Od doby, co jste je opustil, se dost změnilo. V této chvíli nemají konkurenci, bystrozoři jsou stále uvězněni na ministerstvu!“ oznamoval mu mladý vůdce. „Jediný, kdo ještě stojí na nohou je Řád, který ale nemá dost síly. Smrtijedi jsou teď páni. Dělají si, co chtějí. Pálí, ničí, vraždí.“ „Oh, a u toho jste prostě nemohl chybět, že?“ neodpustil si Severus s pořádnou porcí jízlivosti. „Nemohli jsme je tam nechat umírat!“ zakřičel náhle Harry a vysmekl se Hermioně, aby mohl pěstí praštit do postele. Byl však tak naštvaný, že si ani neuvědomil, že to bylo jeho zraněné a právě uzdravené zápěstí. „Au!“ zaúpěl. Hermiona místo toho protočila oči v sloup a poté se podívala na Snapea. „Nemohl byste toho nechat nebo ho alespoň rozčilovat až potom, co mu to ošetřím? Právě jsem mu ty kosti nechala srůst.“
Snape si jenom odfrkl. „Říkejte si, co chcete, ale hrajete si na něco, na co nemáte.“ „Mlčte,“ hlesl mladík. „Kolik je mrtvých?“ Harry svěsil ramena a náhle vypadal jako někdo o třicet let starší. „Pět. Civilisti. Zabili je dřív, než jsme přišli.“ „Vy jste se vrátili všichni?“ Přikývl. „Kromě Petera,“ dodal. „Je u Munga.“ Zkoumavě se na něho podíval, v očích otázka. „Kletba mu… amputovala nohu,“ dodal neochotně. Dívka se otřásla odporem, zatímco Snape nechal oči zavřené jen o vteřinu déle než bylo nezbytně nutné. Poté se však opět podíval na mladíka, v očích vzdor. „Jste na sebe hrdý, Pottere?“ Nechápal otázku. „Zachránili jsme skoro celou vesnici.“ „Nemyslím hrdý za ty, co jste zachránili,“ zavrtěl Snape hlavou, „myslím za ty, co zemřeli. Co se zmrzačili.“ Harry vydechl. Náhle si připadal jako kdyby ho někdo hodně silně udeřil. Podíval se na svého bývalého profesora, v očích nenávist, ale tam… kdesi hluboko… i neskonalá bolest. „Protože ty máte na svědomí Vy, Pottere!“ „Kdo Vám dává právo mě soudit!“ vykřikl na něho konečně mladík a vyskočil z postele. „Kdo Vám dává právo soudit kohokoli!“ Odstrčil profesora z cesty a vyběhl z ošetřovny ven. „Tohle jste fakt nemusel!“ odsekla dívka naštvaně. „Harry!“ „Grangerová!“ chytil ji za rameno, když chtěla vyběhnout za mladíkem. „Nechte ho.“ „Co?“ vytrhla se mu. „Svalíte na něho vinu a mám ho nechat samotného?“ „Musí se naučit, že být vůdce a rozhodovat znamená mít odpovědnost. Nemůže se po každý sebemenší prohře takhle stáhnout do sebe a obviňovat se.“ „Tím, co jste mu právě řekl, jste mu teda moc nepomohl!“ „Jen se ho snažím naučit, že ho nikdo nebude vodit za ručičku!“ Vypustila nosem páru. „A vy se snažte naučit, že tady nehraje každej za sebe,“ vrátila mu. „A že nejsme děti!“ Vrhla na něho naštvaný pohled a vydala se za Harrym.
*** Nejsou děti. Ano, o tom se přesvědčil téměř okamžitě, jakmile večer opustil ošetřovnu a připojil se k ostatním u ohniště. Tedy, nikdy se nepřipojoval přímo k nim, dali mu jasně najevo, že o jeho přítomnost příliš nestojí, ale rád sedával opodál a poslouchal. Nezávazný sex. Ano, o tom se skutečně bavili. Docela ho to překvapilo. Myslel si, že v tomhle věku bude většina z nich ještě posedlá naivní myšlenkou věčné a vše-překonávající lásky. Podle toho, co však zatím vyslechl, dokázal říci, že někteří z nich už s podobnými praktikami určité zkušenosti mají. Někteří o nich pouze mluví. Skutečně, dalo se poznat, kdo mluví z vlastní zkušenosti a kdo prostě jen plácá, aby na sebe upozornil. Málokdo si totiž uvědomoval, že mezi psanými či vyprávěnými příběhy a realitou je hluboká a pořádně temná propast. „Já jsem teda proti. Slyšela jsem, že když se z nezávazného sexu narodí dítě, že je vždycky impotentní. Jako neplodný. Je to jako trest za to, co…“ Dívčina slova byla přerušena tlumeným smíchem. To bývalý profesor lektvarů seděl pod svým stromem a musel se hodně přemáhat, aby se nezačal smát nad tím nesmyslem nahlas. Jakmile si všiml, že ho všichni pozorují, snažil se svůj smích zakrýt odkašláním a poté nasadil svoji známou masku. Chvíli se tvářil naprosto netečně a čekal, až si opět přestanou všímat. I když… nechávat je v tomhle naprosto scestném opojení, to je doslova smrtelný hřích. „Kdyby tohle byla pravda,“ pronesl, když si ho opět přestali všímat, „tak vás ujišťuji, že už by lidstvo dávno vymřelo.“ Někteří se zatvářili znechuceně, jiní se začali šklebit. Severus se místo toho zvedl ze svého oblíbeného místečka. „Ujišťuji vás, že z nezávazného sexu nebudete ani impotentní, ani postiženi vyšší mocí a ani nic podobného. Pokud vám někdo něco takového řekl, byl to buď naiva, který tomu sám věřil, nebo hajzl, který vám chtěl zabránit v potěšení.“ „Mně to říkala máma!“ ohradila se dívka. Zvedl obočí. „I pro matky platí tyto dvě možnosti. Takže…,“ zvedl hlavu k ostatním, „bylo mi řečeno, že už nejste děti, takže bránit vám v něčem podobném je věc naprosto zbytečná. Buďte ovšem tak laskaví a dodržujte alespoň základní pravidla. Slepotu si z něho sice neodnesete… toho se děsit nemusíte… ale představa vaší další generace rozhodně děsí mě.“ Někteří se zasmáli, někteří zrudli. Severus se však jen ušklíbl a rozhodl se opět se vzdálit. „Jaká jsou pravidla?“ ozval se někdo za ním. Překvapeně se otočil. „Prosím?“
„Řekl jste, že se máme držet pravidel. Jaký jsou?“ „Poučte nás.“ „Naučte nás je,“ dodal někdo další rýpavě. V těch hlasech bylo popíchnutí, ale ty tváře, které se k němu upíraly, ty byly zvědavé. „VY chcete po MNĚ, abych vás něco naučil?“ otočil se, na tváři slabý úšklebek. Nikdy bych nevěřil, že ode mě budou chtít něco naučit. I když… „Proč ne?“ „Tohle je o trochu zajímavější učivo než lektvary.“ Moje lektvary se právě urazily. Severus zkřížil ruce a měl sto chutí podotknout něco na vrub nepozorných studentů, byl si však jistý, že v tuhle chvíli by to příliš neuspělo, protože ho všichni doslova hltali pohledy. Toho bych měl využít, to se mi už nestane. „Tak vy chcete, abych vás naučil pravidla nezávazného vztahu.“ „Vždyť to žádný pravidla nemá!“ odfrkl si někdo. „To si buďte jistí, že má. A je jich požehnaně.“ Pokud ho do té chvíli někdo neposlouchal, teď už k němu byli otočení skutečně úplně všichni. „Vezmu to od těch méně podstatných, které mohou být v některých případech opomíjeny. Nevyhledávejte tenhle druh vztahu u někoho, koho dobře znáte. Sex mezi kamarády je takový malý druh sebevraždy, ale pokud máte rádi adrenalinové sporty, s chutí do toho,“ předložil jim první zásadu a přejel je pohledem. Všichni na něm viseli očima a nikdo ani nedutal. „Před prvním sexem si jasně vytyčte pravidla, co se smí a co ne.“ „Jaký pravidla? Vždyť jste nám řekl, že nám je řeknete.“ „Já vám řeknu zásady, pravidla si určete sami,“ otočil se Severus na dívku, která se mu opovážila skočit do řeči. Jeho hlas však nezněl tak nenávistně, jak by tomu nejspíš bylo, kdyby mu něco podobného provedla v hodině. „Dvojice si musí sama určit, co povoleno je a co ne.“ „Povoleno jako co?“ „Určité experimenty. Orální či anální sex…“ Davem to trochu znechuceně zahučelo. Severus však dokázal dobře rozeznat, kdo hučí proto, že se mu to nelíbí a kdo proto, že mu to prostě z nezkušenosti přijde odporné. „… a další záležitosti, které by mohli být jedné či druhé straně nepříjemné. A právě kvůli tomuhle je nutné, abyste si vytyčili hranice. Protože potom už na mluvení příliš času nezbude,“ dodal a na tváři mu zahrál slabý úsměv. „A potom, pokud už k sexu dojde, pamatujte si několik věcí.“ Na chvíli se odmlčel. „Ať už spíte s kýmkoliv, mimo sex ho nevyhledávejte za žádným jiným účelem. Žádné pozvání na kávičku s kapkou arzenu. Nikdy! Nikdy si nezačínejte s někým, s kým se příliš často vídáte či s ním dokonce bydlíte. Teda, pokud se z toho nechcete zbláznit,“ dodal. „Proč bysme se z toho měli zbláznit?“ „Ať si kdo chce, co chce říká, ať si kdo chce tvrdí, že sex vztah nikdy nezmění… změní! Vždycky! Ne vždy úmyslně a ne vždy podle představ. Ale mezi dvěma aktéry už není vztah nikdy takový jako předtím.“ Na chvíli se opět významně odmlčel. „Pokud to má být nezávazné, tak se nevyptávejte. Na nic. Nesnažte se cokoliv zjišťovat. V posteli se-nikdynemluví! A po skončení aktu je lepší, když se obě strany rozejdou k sobě.“ „Jako sex a pak konec?“ ozval se někdo udiveně. „To už si můžu klidně zaplatit nějakou štětku v Obrtlý.“ „Samozřejmě, že můžete, ale věřte mi, že za ty peníze to nestojí.“ Několik studentů si vyměnilo potutelné úšklebky. Že by se jim právě obávaný profesor přiznal, že utrácel svůj jistě ne zrovna vysoký učitelský plat za služby v Obrtlé uličce? Pak by to ovšem skutečně byly informace z první ruky. „Dále tu máme otázku nezávaznosti, takže nikdy-nic-neslibujte! Žádné sliby, žádné přesvědčování, žádná věrnost!“ „Co když chci, aby věrný byl?“ „Pak už to není sex, ale vztah.“ Prostá odpověď na prostou otázku. „Nemůžete chtít věrnost po někom, kdo v podstatě neexistuje. Další pravidlo totiž zní, co je v posteli, to tam také zůstane. Nikdo další by o tom neměl vědět. To znamená žádné náznaky, žádné rozhovory, otázky či psaníčka. Jen domluvené místo a čas.“ Několik studentů překvapeně zamrkalo. „A teď přejeme k pravidlům základním a nutným k dodržování. Otázka antikoncepce. Věřte mi, to poslední, co můžete v nezávazném vztahu chtít, jsou závazky. A dítě je závazek. A bohužel takový, který časem nezmizí, ale naopak pěkně poroste.“ Opravdu se Snape pokouší o vtipy? Proč takovýhle kecy neměl i u lektvarů? Byl by z toho nejoblíbenější předmět. Možná.
„A pravidlo poslední, ale ze všech nejdůležitější. Nikdy-se-nesmíte-zamilovat!“ Mezi posluchači to zašumělo a někteří se nepokrytě zasmáli. Zřejmě jim to přišlo směšné. „Jo, holky… držte svoje city na uzdě,“ ozval se Henry a vyplázl směrem k dívčí části osazenstva jazyk. „Nerad vám beru iluze,“ ozval se opět profesorův pevný hlas, „ale nejsou to pouze ženy, které s tímto mají problémy.“ Chlapci ho zpražili pohledem, dívky se na něho vděčně usmály. „Až na to, že u mužů se tomu říká spíše majetnický komplex.“ Nechápavě se na něho podívali. „Silnější pohlaví má určitý sklon přivlastňovat. Hájit svoje území. Občas se to může projevovat jako žárlivost a mít i podobné projevy jako cit zvaný láska.“ „Myslíš, že vůbec ví, co to slovo znamená?“ ozval se někdo za zády Hermioně. Otočila se, ale už jí věnovali pramálo pozornosti. „A jak něco takovýho navrhnout bez toho, aniž bysme si museli chránit obličej?“ ozval se některý z mladíků a druhý tlumeně dodal, „kdyby jen obličej.“ „Dobrá otázka,“ kývl na něho bývalý profesor, „jenže na ni bohužel není jednoznačná odpověď. Nejdříve si hlavně musíte zjistit, zda u dané osoby je vůbec možnost, aby na to přistoupila. A potom tak říkajíc lehce naťuknout.“ „Jak naťuknout?“ „Tak, aby z toho vyzněl záměr, ale dalo se z toho vycouvat.“ „To je ale…“ „Pozvi ji na sbírku motýlů,“ ušklíbl se Terry v druhé řadě. „Nebo jestli bys jí nemohl umýt její kotlík. Au!“ ohradil se mladík dotčeně, když ho z jedné strany praštila spolužačka a z druhé strany ho kdosi kopl pod žebra. „S touhle nabídkou bych velké úspěchy neočekával. Tedy… pokud nejste masochista,“ dodal Snape kousavě. „No, dělejte, jak uznáte za vhodné. Pokud chcete, lákejte svého partnera třeba na sbírku semen mandragory, ale hlavně se držte alespoň základních dvou pravidel. Věřte mi, že tohle je to poslední, co tady chci řešit.“ S těmito slovy se Severus Snape otočil a odkráčel do svého provizorního obydlí - na ošetřovnu. Nejenže jim chtěl dát prostor vše řádně prodiskutovat, ale měl taky podezření, že dnes v noci ze zásob zmizí několik lahviček antikoncepčního lektvaru. V tom lepším případě. „Přišel jsem o něco?“ zeptal se Harry, který si k nim teprve nyní přisedl. Většinu večera strávil na ústředí v ne zrovna příjemném rozhovoru s Remusem. „To bych řekla,“ ušklíbla se Hermiona, stále s trochu nevěřícným výrazem. Tohle snad ani nemohla být pravda. „Desatero nevázaného sexu podle Severuse Snapea.“ „Cože?“ vydechl Harry. Musel se přeslechnout. John se místo toho otočil na dívku sedící vedle něho. „Nechceš se jít podívat na moji trnatku?“ „Vole!“
Kapitola 18. - Není cesty zpět „Vy rád fascinujete, že ano?“ Teď už bývalý profesor se podíval na svoji hnědovlasou studentku (už také bývalou), ale poté se opět věnoval svému kotlíku. „Proč myslíte, slečno?“ „No… řekněme… že mi nepřijdete jako typ člověka, který by se dobrovolně zapojoval do podobného rozhovoru,“ začala Hermiona nejistě a posadila se na židli vedle profesora. Ošetřovna byla kromě bublání kotlíku tichá, všichni zranění za plentou už tvrdě spali. „Takže buďto už jsme za posledních čtyřiadvacet hodin dosáhli toho, že jste se zbláznil, nebo jste to udělal proto, abyste nám dokázal, že víte něco, co my ne. Že nad námi máte navrch.“ „Hodláte se tu tvářit jako znalec mé duše?“ zvedl muž obočí a přihodil do vroucí tekutiny další přísadu. Dívka se pousmála. „To rozhodně ne. Ani nevím, jestli by to u Vás šlo.“ Poznala, že se pohybuje na velmi tenkém ledě a, i když by jí tenhle rozhovor velice zajímal, byla si vědoma toho, že bude lepší odložit ho na jindy. Jestli nějaké jindy vůbec bude. „No, ale rozhodně jste zapůsobil, jestli to chcete vědět.“ „Po ničem jiném jsem netoužil,“ pronesl kousavě, ale věnoval jí pramálo pozornosti. „Tím jsem si jistá. I tak by mě zajímalo, čeho jste tím chtěl dosáhnout.“ „Proč?“ „Zajímalo by mě, co si myslíte.“ „To nechtějte vědět… pokud nemáte lehce masochistické choutky,“ dodal a nechal skapat několik kapek z měchačky, aby zkontroloval konzistenci. Sledovala ho a jen se tiše šklebila. Co jiného mohla čekat? Povzdechla si a místo toho natáhla krk ke kotlíku. „Hojivá mast?“ zeptala se, i když odpověď byla zřejmá.
„Nedá přílišnou práci zapůsobit na tyhle děti…,“ ozval se náhle, jako kdyby rozhovor na toto téma vůbec nepřerušili. Dívka se nadechla k protestu. „… které si o sobě myslí, že nejsou děti. Kdyby děti nebyly, nebylo by tak snadné na ně zapůsobit. A zvlášť v tomhle tématu.“ Hermiona si povzdechla. „Aleluja! Muž z učebny je zpátky, už mi skoro začínal chybět,“ pronesla lehce kousavě a zvedla se ze židle. „Půjdu zkontrolovat zraněné.“ „Jsou v pořádku, procházel jsem je před chvílí,“ zastavil ji téměř nezaujatě. „Můžete jít klidně spát.“ „Stejně tu musí zůstat někdo, kdo by…“ „Myslíte si, že budu spát pod širákem?“ otočil se na ni se zvednutým obočím. Dívka si teprve nyní uvědomila, že se dnes vlastně ani nenašel čas na to, postavit Snapeovi jeho příbytek, takže bude muset i další noc strávit na ošetřovně. „Promiňte, neuvědomila jsem si…“ „Všiml jsem si. Tak už zmizte.“ Ten je zase příjemný! pomyslela si ironicky. „Dobrou noc, profesore.“
*** Zamrkal znovu. Nic se však nezměnilo. I nadále mu před tváří visela barevně lemovaná listina na vývěsní tabuli u společenské budovy s tučným palcovým nadpisem: Deset pravidel nezávazného sexu podle SS. Pod tím byla v pravidelných odrážkách heslovitě zahrnuta celá jeho včerejší přednáška i s patřičnými komentáři. Nejvíce ho však zaujal poslední řádek, který s několika vykřičníky hlásal: Prosíme všechny o dodržování!!! Znovu zamrkal. Že to vezmou tak vážně, to skutečně nečekal. Fajn, od příště začínám výuku lektvarů od sexu. Sklouzl pohledem k bývalým studentům u stolů, ale ti se náhle všichni tvářili, že si ho vlastně vůbec nevšímají, nebo spíše jako že tam vůbec není! Nakonec jen zavrtěl hlavou a radši se vydal mezi stoly doufajíc, že dneska dostane něco k jídlu. Už to potřeboval, od včerejška nic nejedl a jeho žaludek už proti tomu skutečně hlasitě protestoval. Sebral tedy všechnu odvahu, která mu po včerejší návštěvě tohoto místa zbyla, a vydal se vstříc divé smečce. Trvalo mu jen chvíli, než se mu podařilo zorientovat. Věděl, že se musí dostat na druhou stranu a doufat, že tam u toho výdejního okénka dostane něco k snědku. Se svojí typickou maskou procházel okolo stolů, přikyvoval na pozdravy a jen poslouchal, jak za jeho zády okamžitě začíná to známé mumlavé šeptání. Nebyl si jistý, jestli za to může jeho nežádoucí přítomnost tady nebo spíš jeho včerejší „vystoupení“. Jakmile se dostal k výdeji jídla, nestačil ani otevřít pusu a už před ním ležel talíř přetékající míchanými vejci a smaženou slaninou. V další chvíli se také odněkud a odnikud vynořily dva opečené toasty a skočily přímo na vrchol vajíčkové hory, kde se spokojeně uvelebily. Jeho žaludek při tom pohledu spokojeně zaškrundal. „Je to málo?“ zeptala se dívka trochu znepokojeně, když viděla jeho výraz. „Když budete chtít, můžu vám dát ještě.“ „Ne,“ odvětil prostě a přemýšlel, jestli to skutečně myslí vážně. Ač na to jeho šlachovitá postava nevypadala, samozřejmě při své výšce a povolání musel jíst pravidelnou a výživnou stravu (která v jeho případě nebyla ani pravidelná ani výživná), ale rozhodně nebyl takový žrout, aby spořádal to, co se mu právě objevilo na talíři. Mlč a už si sakra sedni! podotkl jeho dva dny týraný žaludek. „Myslím, že tohle mi bude stačit,“ dodal a vydal se najít nějaké volné místo. Měl vlastně štěstí. Studenti, kteří tu s ním byli, seděli povětšinou namačkaní u dvou stolů, takže tam byl dostatečný počet volných míst, kde by ho nikdo nerušil a především, kde by on nerušil nikoho z nich. Sedl si ke stěně na poslední dlouhou lavici a s chutí se pustil do své snídaně. Ulupoval kousky chleba a spokojeně pojídal svá míchaná vajíčka, zatímco pozoroval to všední hemžení kolem. U vedlejšího stolu se bavilo několik starších studentů, bylo mezi nimi i pár těch, kteří si odnesli lehčí zranění z včerejšího boje. U ohniště posedávalo několik dívek a zatímco se bavily, tak otrhávaly nějaké rostliny, zatímco další tři studenty viděl, jak na sebe navlékají pláště a přemísťují se někam pryč. Nevypadalo to však, že by se jednalo o poplach. Kam asi šli? Co tihle tady vůbec dělají celé dny? Jistě, už se přesvědčil, že se účastní bojů, poté tu jistě bylo několik, kteří museli vařit lektvary a masti. Jak pochopil, tak Anita s Elian měly na starosti kuchyni a… Moment… kde vůbec berou jídlo? Kde na to berou peníze? napadlo ho náhle. Jak to, že se nad tím nepozastavil dřív? Vždyť už včera, když viděl ta kvanta lektvarů, mu muselo být jasné, že to stálo určitě značnou sumu peněz a také…
Jeho myšlenkové pochody byly přerušeny, když z jedné z chatek přímo naproti jídelně vyšel mladý Potter se svojí kamarádkou. Severus si pro sebe něco zavrčel. Stále ještě se mu nelíbilo, že tu dívky s chlapci spí spolu v chatkách, ale hodlal to akceptovat. Ale popravdě představa slečny Grangerové v obětí jejích dvou nejlepších přátel mu stále nedávala spát. Teď se však musel zabývat něčím jiným, ti dva se spolu totiž očividně o něčem dohadovali. Severus natáhl krk, aby zahlédl alespoň něco víc, ale nebylo mu přáno. Mladík totiž v další chvíli něco prsknul a o vteřinu později zmizel za bariérou, od pohledu silně naštvaný. Dívka si povzdechla a sklopila hlavu. Neměla však na supění příliš času, protože se náhle prudce otevřely dveře od ošetřovny a ven vykoukla jedna z vyděšených pacientek. „Pojďte sem! Honem!“ Tohle slyšel Severus až do jídelny. I přes protesty žaludku nechal snídani snídaní a vydal se spěšně na ošetřovnu, kam právě zmizela i jeho hnědovlasá studentka. „Co se děje?“ vydechl, jakmile se prodral k lůžku. Na posteli se zmítal Johny Walker a právě v tuhle chvíli zoufale lapal po dechu. Mladá ošetřovatelka se nad ním skláněla a marně se z něho pokoušela dostat, co se mu stalo. Očividně to nevěděla ani ona, ani mladíkova kamarádka. „Hermiono, udělej něco!“ „Já… asi… asi se mu něčím stáhlo hrdlo. Musíme ho…“ „Johne, neboj, to bude dobrý… to bude…“ Severusovi stačil jediný pohled na nakousnutý sendvič na talíři, aby pochopil, o co tady jde. „Zvedněte ho!“ přikázal ihned. Dívka na něho nechápavě hleděla, ale když ho začal zvedat sám, pomohla mu. Severus se postavil mladíkovi za zády, obtočil mu ruce okolo krku… a škubl. S tichým mlask dopadl na podlahu kousek nerozžvýkané stravy, zatímco se Johny skácel na postel lapaje po dechu. Třásl se, ale očividně se mu už dostávalo kyslíku. „Dobrý?“ zeptala se ho ihned kamarádka. Neodpověděl, ale přikývl. „Děkuju,“ otočila se na profesora s vděkem v očích. Přikývl. Nechal pacienta se znovu uložit do postele a řádně se prospat. To bylo to jediné, co mu teď mohlo pomoci. Místo toho se vydal na druhou stranu ošetřovny za závěsy, kam viděl zmizet slečnu Grangerovou. Našel ji sedící na židli s rukama v klíně. „Bude v pořádku,“ řekl téměř do větru. Přikývla. Nic však neřekla, což mu přišlo více než podezřelé. Nebyl však typ, který by se začal vyptávat. Místo toho ji jen chvíli pozoroval a pak se zcela nenápadně začal sklánět nad prázdným kotlíkem. „Umím léčit rány,“ vydechla dívka po chvíli, „spáleniny, zlomeniny… jsem schopna zacelit ty nejhnusnější zranění, jaký si dokážete představit.“ Na chvíli se odmlčela a sklopila oči. „Ale když se před chvílí začal dusit… já nevěděla, co mám dělat,“ dodala. Tak odtud vítr vane. „Zvykejte si,“ řekl prostě, až sebou trhla. „Nebude to lepší.“ Překvapeně k němu zvedla tvář. „Tohle se Vám bude stávat vždycky, slečno Grangerová,“ zopakoval pomalu, „i když nastudujete všechny knihy… i když vystudujete ty nejlepší školy… i když vyléčíte milion zranění, vždycky přijde nějaké milionté první, které se bude vymykat všem zákonitostem a všemu, co jste do té doby viděla. Ať už to bude nová kletba, alergie nebo cokoliv, co nějakým způsobem zapříčiní, že to bude naprosto jiné. Ale přijde to… vždycky!“ „A co pak s tím?“ hlesla dívka. „Jak se vypořádat s něčím, co…“ „Hlavně si zachovat chladnou hlavu a udělat vše, co uznáte za správné,“ pronesl prostě. „Léčitelství nemá pravidla, neexistuje správná a špatná cesta… tedy existuje, ale nikdo neví, která je ta správná a která je ta špatná.“ „A co když zvolím tu špatnou a někdo… někdo umře?“ hlesla vyděšeně. „Tady nejde o to, jestli Vám někdy někdo umře, ale o to, KDY Vám někdo umře,“ opravil ji se svým ledovým klidem a dívka se na něho podívala, v očích napůl nevěřícnost, napůl nenávist. „Co?“ podivil se. „Chcete, abych Vám lhal? Abych Vás ujišťoval, že se to nikdy nestane? Stane se to, tím si buďte jistá.“ „Proč mi to říkáte?“ vydechla nevěřícně, v očích slzy. „Protože jestli to nejste schopna přijmout, tak toho radši hned nechte.“ Věnoval dívce dlouhý pohled, ale ta dělala všechno možné, jen aby se na něho nepodívala. Nakonec muž jen přikývl a vydal se radši z ošetřovny pryč. „Vy odtud chcete odejít?“ ozvalo se za ním. „Jistě,“ otočil se. „Rád bych šel dokončit svoji snídani. Tedy, jestli z ní ještě něco zbylo.“ „To jsem nemyslela,“ zavrtěla hlavou a přišla k němu blíž. „Myslela jsem, jestli chcete odejít odtud. Pryč z lesa.“ Neodpověděl. „Neodcházejte.“ Čekal, zda bude pokračovat.
„Prosím. Potřebujeme Vás tady. Já Vás potřebuju,“ dodala nejistě. „Abyste mě učil. Je jen zázrak, že se tu ještě nestalo nějaký neštěstí.“ „Chcete, abych Vás učil?“ „Ano.“ „Nejsem léčitel.“ „Ale jako mistr lektvarů jste musel projít kurzem.“ „To nepopírám.“ „Zůstanete?“ „Uvidím. Ale nejdřív, pokud dovolíte, bych se rád nas…“ Závěs vedle nich se roztáhl a dovnitř nakoukla jedna z dívek. „Ehm… neruším? Tohle Vám posílá Elian,“ podala mu talíř s jeho snídaní a Hermioně několik toastů. „Prý jste to nechali v jídelně. A Hermi, dáš mi prosím ještě trochu tý masti?“ „Jistě.“ Hermiona se natáhla na polici a podala jí malou dózičku. „Tady to máš. Pak to když tak nech na stole.“ „Jasný.“ A odešla. Severus se místo toho posadil ke stolu a pustil se opět do své snídaně. Vajíčka byla stále teplá, nejspíše kouzlo. Dívka nejistě usedla naproti němu a také se pustila do jídla. Oba v tichosti ujídali ze své snídaně a mlčeli. „Kde na to vůbec berete peníze?“ „Prosím?“ zvedla dívka překvapeně oči od talíře. „Ptám se, kde na to berete peníze. Viděl jsem to kvantum jídla, co tahle skupina spořádá, to rozhodně není zadarmo.“ „Ne, to skutečně není,“ přiznala dívka. „No,“ pokračovala po chvíli, „ze začátku platil valnou část výdajů Harry. Z dědictví po rodičích. A teď se většinou skládáme. Někdo má vlastní peníze, někoho podporují rodiče, kdo může, tak pracuje a jinak se živíme prodejem lektvarů, sběrem přísad…“ „Jakých přísad?“ Zarazila se. „Jsme uprostřed Zapovězeného lesa, co si myslíte, že tu bude za přísady?“ Zamyslel se a poté pomalu přikývl. Něco mu na tom však nesedělo. Přísady z lesa jsou vzácné, ale také poměrně temné. „Lékárny?“ zeptal se, i když to vlastně ani nebyla otázka. Nejistě přikývla, spíš se vykrucovala. „Černý trh?“ Podíval se na ni skepticky. „Potřebujeme ty peníze. A dneska už je to vlastně jedno.“ Přikývl a opět se chvíli věnoval jen své snídani. „Kolik každý platí?“ „Zatím dvacet galeonů měsíčně. Jde vlastně pouze o jídlo a nějaké věci na ošetřovnu nebo tak.“ „Kolik mám platit já?“ Dívka se zarazila. „Takže zůstanete?“ „Myslíte, že Vás tu nechám jen tak?“ zvedl obočí. „Potřebujete dohled víc, než jsem si kdy myslel.“ Usmála se na něho. Jistě, nemůže přeci říci, že jen zůstává ze své vlastní vůle. „Dobře, když tu už tedy hodláte zůstat,“ dívka dvakrát tleskla a v náruči se jí náhle objevil štos asi dvaceti úhledně popsaných listin, „tak si tohle přečtěte.“ Pustila papíry před ním, až se ze stolu zvedl obláček prachu. „Tady jsou zákony tábora… práva členů… jejich povinnosti… možná provinění,“ ukazovala na jednotlivé části listin, „možnosti odchodu… následky porušení vůči kouzlu na smlouvě a doplňující informace o Vás. Tady pak vyplňte Vaši zdravotní kartu, alespoň základní informace… Podepsat tady… tady… tady a… tady.“ Profesor na ní zíral jako spadlý z višně. I když vstupoval k Smrtijedům, bylo to snadnější. Jen jedna vražda a několik odporných kleteb, zatímco tady po něm chtěli… „Já tu chci zůstat, ne vám upsat duši,“ zavrčel. „Ďábel je proti nám břídil, to už jste mohl poznat. Ale my zase nechceme podpis krví,“ ušklíbla se. „Pořádně si to prostudujte, doufám, že Vám nemusím vykládat, co znamená porušení kouzelnické smlouvy.“ „Ne, to skutečně nemusíte,“ zamumlal, svůj dlouhý nos zabořený do listin. „Myslím, že Vás tu nechám. Užijte si to.“ Zavrčel. Čtení to bylo skutečně zajímavé, pravidla byla jasně daná a na to, jak byli mladí a rozjařilí, tak i poměrně tvrdě trestaná. Každý měl vlastní funkci, musel platit nebo pracovat… odchod byl možný, ale zrada prakticky nemožná. Severus si byl jistý, že kdokoliv by něco vyzradil, nejspíš by toho litoval. A v čem byl rozdíl mezi nimi a Temným pánem? Temný pán věřil, že jeho se nikdo zradit neodváží… což sice byla pravda, ale jinak to moc ošetřené neměl. Pokud nepočítám vidinu pomalé a bolestivé smrti, pomyslel si hořce. Zatímco tihle to měli ošetřeno víc než dobře. Otočil list a podíval se na osobní údaje. To je snad dotazník pro tajnou službu!
***
Dívka se vrátila asi o hodinu později. Profesor už stál nad kotlíkem a listiny ležely srovnané na stole. „Potřebujete něco vysvětlit nebo…?“ nepotřebovala ani větu dokončit, protože jí stačil jediný pohled, aby zjistila, že všechno už je pečlivě podepsané. „Ehm, žádné dotazy?“ zeptala se nejistě. „Jeden ano: kdo vám pomáhal s formulací?“ „Prosím?“ Tenhle dotaz nebyl ten, který myslela, že uslyší. „Nejsem sice právník, ale ta pravidla jsou sestavena v podstatě neprůstřelně.“ Dívka se spokojeně ušklíbla. „Jsme malí, ale šikovní.“ Mávla hůlkou a Snapeovy listiny se v další chvíli samy od sebe zabalily do obálky, která se v další chvíli samovolně zapečetila a zůstala ležet bez hnutí na stole. Překvapeně zvedl obočí. „Ani Vás nezajímá, co jsem tam napsal?“ pronesl do vzduchu. „Mělo by?“ „Myslel jsem, že předčítání bude hlavní bod večerního programu.“ „Oh, bohužel… na dnešní večer je už naplánovaný jiný melodrama.“ Poklepala dvakrát hůlkou na papíry, než se celá složka zachvěla a zmizela. „Kam…?“ „Do bezpečí.“ Odvětila jen a na jeho pohled odpověděla. „Jsou v tom informace a dost soukromé. Do doby, než to bude nezbytně nutné, se k nim nedostane žádná nepovolaná osoba.“ „A Vy jste povolaná?“ nadhodil. „I když máte pravdu, Vy byste se už asi nic nového nedozvěděla,“ dodal rýpavě. Zašklebila se. „Byl jste to VY, kdo dal svoji závěť do kapsy MNĚ. Tak si nestěžujte.“ „Nestěžuji. A to je všechno, co po mě budete chtít?“ „Ne, teď po vás budu chtít tu krev.“ Zvedl překvapeně obočí. „Když už jste se upsal k tomu, že tu zůstanete, musíte dostat něco, jak s námi komunikovat. Galeon, v tomto případě.“ „Nejste moc mladá na to, abyste si mě vydržovala?“ Zarazila se, ale velmi rychle se jí podařilo její překvapení skrýt. „Jen do doby, až nebudete moci utéct, pak pro mě bude snazší přivázat Vás k posteli. Mince nebo přívěsek,“ položila před něho galeon a vedle něho i drobný kulatý přívěsek na krk. „Oba dva předměty fungují stejně. V případě poplachu vám podá přesné informace a pokud by se Vám něco stalo, působí i jako stopovací zařízení.“ Postupně vzal do rukou oba předměty a důkladně si je prohlédl. Nenašel na nich však nic zvláštního či neobvyklého. „A to se aktivují pouze při poplachu?“ „Nejen. Můžete ho aktivovat i sám.“ Zkoušel na něho klepat, přejížděl po něm prsty jako to viděl během poplachu, nic se však nedělo. „Není to nebezpečné? Co když se to dostane do cizích rukou? Vlákají vás do pasti.“ „Oba předměty reagují pouze na dotyk svého majitele.“ „Dotek prstů? Co mnoholičný lektvar?“ „Nejde o dotyk, jde o magii.“ „Takže když vám zabaví hůlku, máte smůlu.“ Severus se snažil, jak jen mohl, hlavně aby našel nějakou skulinku, kterou opomněli. Očividně však mysleli úplně na všechno. Zasmála se. „Magie má mnoho forem, ta s hůlkou je jen jedna z nich. My jdeme po té vrozené.“ Zahleděl se na ní úkosem a poté pomalu přikývl. „Tak proto ta krev. V krvi se kříží magické i fyzické vlastnosti jedince.“ „Správně,“ usmála se. „Tak už jste si vybral?“ Ukázal na přívěsek. Tato volba dívku sice trochu překvapila, ale rozhodně se nehodlala na to ptát. Severus si za tu dobu vyhrnul rukáv a připravil se na zasvěcovací řez. Většinou se podobné rituály dělaly zvláštním předmětem, dýkou nebo jiným stříbrným ostřím. Krev se brávala z tepen, aby byla co nejvíce výživná a hutná. Byl na to připravený, jeho zápěstí už utržilo spoustu řezů, jeden další nemohl být nic nového a rozhodně… „Au!“ Tak tohle nečekal. Ta proklatá holka ho… bodla do prstu. Dívka se jen potutelně usmála, když nechala dvě kapky spadnout na přívěsek. Ten slabě zablikal a po chvíli zůstal opět nečinně ležet. „To je všechno?“ zeptal se překvapně, když mu bodnutí jediným mávnutím zacelila. „Chcete úplňkovou noc, zaříkání a obětiště?“ ušklíbla se. „Musíte šetřit. Nemůžeme Vám té krve vzít moc.“ „Abyste mi ji mohli pít?“ Nestačila mu ani odpovědět, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Henry. Rozhlédl se a poté se zaměřil na dívku. „Kde je Harry?“ „Musel na ústředí!“ Mladík zaklel. „A to nám nemohl říct?!“
„Znáš ho… o co vůbec jde?“ „Slíbil, že nás naučí to štítový kouzlo! Už na něj hodinu čekáme.“ „No, to je mi líto, ale…“ Hermiona se náhle zarazila a úkosem se podívala na muže sedícího vedle ní. „…třeba se najde nějaká vhodná…schopná… náhrada.“ Muž její pohled opětoval, než se s útrpným výrazem zvedl a téměř s povzdechem pronesl. „Tady budu mít ještě hodně práce.“
Kapitola 19. - Nečekaná nabídka Severus si spokojeně povzdechl a zvedl hrnek kouřícího čaje. Spokojeně se s ním uvelebil na židli a nohy si položil na tu vedlejší. Usrkl horkou tekutinu a slastně zaklonil hlavu. Ano, tohle potřeboval. Na chvíli vypnout. Vedle něho probublával kotlík a pravidelně se ozývalo tiché šplouchání měchačky. Tenhle zvuk miloval, znamenal pro něho cosi magického. Ale nyní, když ještě nemusel být tím, kdo se skláněl nad kotlíkem, mu ten zvuk přišel ještě kouzelnější. Otevřel oči a chvíli sledoval slečnu Grangerovou, která pomalu míchala další várku dokrvovacího lektvaru. Už v tom nebylo to pedantské soustředění, jaké u ní vždycky pozoroval na škole. Očividně už alespoň tento lektvar vařila ze zvyku, ne podle receptu. Sledoval, jak přesně podle postupu změnila směr míchání, a znovu se zaposlouchal do toho tichého šplouchání. Ano, po těch šílených několika dnech si tenhle odpočinek rozhodně zasloužil.
*** „Další!“ Nechal už nejméně desátého nešťastníka zvednout se ze země, aby na jeho místo mohl nastoupit někdo jiný. Tedy, jestli se ještě najde někdo, kdo se mu odváží postavit. Po několikaminutové přednášce a ukázce štítových kouzel zjistil, že zatímco pro některé je tohle už naprosto zažitá věc, někteří z jeho studentů měli stále co dělat, aby se jim podobné kouzlo vydařilo. Takže zatímco ti méně zruční nedaleko od nich poctivě cvičili, jeho se opovážilo několik nejodvážnějších (a nejtroufalejších) vyzvat na malý souboj. Rozhodně neměl nic proti. Zatím mu štěstí přálo a žádný z nich ho nezahanbil tím, že by jej porazil. Velmi brzy totiž zjistil, že kvalit jejich mladého vůdce nedosahuje nikdo. I přesto však musel uznat jednu věc - byli dobří. Ne skvělí ani výteční, ale dobří. Měli dobré základy a reakce, ale chyběla jim zkušenost a trocha té prohnanosti, která je v přímém boji vždy zapotřebí. Předstoupil před něho další opovážlivec. Byla to dívka, která… pokud ho paměť nešálila…OVCE skládala před třemi lety, jméno si nepamatoval. Kolej Havraspár nebo Mrzimor. Kdyby byla ve Zmijozelu, pamatoval by si ji dobře, protože o příslušníky své koleje se staral věru pečlivě. A kdyby byla z Nebelvíru, pamatoval by si její tvář už proto, že by jí musel srážet body. Tolik k objektivitě. A když už je u toho jeho objektivního přístupu ke světu - neměl rád ženy. Myslel tím, že je neměl rád jako soupeřky. Ano, samozřejmě chápal a akceptoval postavení žen v současné společnosti, ale sám byl ještě tak trochu vychováván v přesvědčení, že ženy patří do domácnosti. Netvrdil k plotně a neckám, ale boj a těžkou práci rozhodně spíše přenechával silnější části populace. Tedy mužům. Bitvy nebyly místa, kde zrovna rád viděl příslušnice slabšího pohlaví. Jako spolubojovnice mu nevadily, už dávno se je naučil akceptovat jako velice schopné, ale jako soupeřky je neměl rád (pokud proti němu nestála třeba Bellatrix, kterou už léta za ženu nepovažoval). A obzvláště je neměl rád jako soupeřky, kterým nesměl nebo ještě lépe řečeno - nechtěl ublížit. Jako třeba právě nyní. Postavila se před něho a připravila svoji hůlku. „Děláte si ze mě legraci?“ zavrčel na ni ve vteřině. Dívka nechápavě zamrkala. V první chvíli vůbec netušila, jestli to mluví na ni, ale podle toho, kam se díval, by řekla, že… „Kdo vás učil držet hůlku?!“ Nechápavě se podívala na svoji ruku a prohlédla si prsty těsně semknuté okolo rukojeti. „Ehm… nikdo…“ „Proč mě to nepřekvapuje,“ ucedil, když přišel až k ní. „Držím jí takhle odvždycky.“ „A to ještě žijete?“ podivil se. Když na to dívka nic neřekla, mohl si jen povzdechnout. Místo další poznámky vzal její ruku do své a pořádně si její držení prohlédl. „Nechápu, jak s tímhle můžete bojovat.“
Dívka držela rukojeť pevně v sevřené pěsti. „Takhle se drží vařečka. Nebo dýka, když ji chcete do někoho vrazit. Pusťte tu hůlku,“ vyndal jí zbraň z ruky a opět ji jemně vložil do dlaně, než druhou rukou začal ke dřevu přikládat jednotlivé prsty. „Hůlku musíte držet pevně, ale dost flexibilně, abyste dokázali podle potřeby mířit. A to platí pro všechny!“ otočil se k davu, který posedával za bariérou a pečlivě je pozoroval. Náhle všichni vytahovali hůlky a bedlivě profesora sledovali. „Vložíte si hůlku do dlaně na bříška pod prsty a lehce šikmo dolů,“ přesně podle popisu vložil dívce zbraň do ruky. „Konec by se měl lehce opírat o tohle místo pod malíčkem. Potom kolem hůlky sevřete prsty… sevřete je.“ Pěst se okamžitě pevně sevřela. „Ne takhle!“ zavrčel, když dívka hůlku chňapla přesně tak, jak jí bylo před chvílí vytknuto. Plesknul ji přes prsty. „Kolikrát vám budu říkat, že tohle není vařečka! Jestli to nejste schopná pochopit, radši odtud zmizte. A nejlépe někam do kuchyně!“ Dívka vedle něho popotáhla. „A opovažte se mi tu začít bulet. Křičet jsem ještě ani nezačal. Tak znovu. Dlaň… vložit hůlku… a teď pomalu sevřít… pomalu!“ zavrčel. Už už viděl, že tu zbraň zase schramstne a budou moci začít od začátku. Dívka se neodvažovala ani pohnout. „Tak pomalu. Sevřete malíček. A pevně, ten tu hůlku drží. Malíček se vám může zdát slabý prst, ale on kompenzuje většinu zpětných nárazů, které vám hůlka uštědří. Teď položte vedle prsteníček… tak dobře… a nakonec prostředníček. Vím, že byste ho teď na mě nejraději zvedla, ale to si nechte na později…“ Několik studentů okolo nich se po sobě podívalo. Všichni právě podle popisu zkoušeli sevření hůlky, ale nikoho z nich ani nenapadlo, že Snape bude mít takové poznámky. „A nakonec ukazováček, ale jen jemně. Jemně!“ zavrčel. „Podívejte se, jak hůlku držím já.“ Zvedl vedle drobné ruky svoji vlastní. „Vidíte? Když pustím palec a ukazováček, hůlka drží… když zvednu zbylé prsty… no, to ani nejde. Tyhle tři hůlku drží, zatímco prsteníček s palcem hůlku řídí.“ Demonstroval na své vlastní ruce. „Vidíte, jak s ní dokážu hýbat? Přesně podle toho, kam potřebuju. Zkuste to.“ Bylo až k smíchu, jak náhle všichni okolo pohupovali hůlkou v prstech a sledovali je tak bedlivě, jako kdyby hůlku drželi poprvé v životě. „No sláva, už alespoň vypadáte, že víte, k čemu se ta hůlka používá.“ Dívka lehce zčervenala. „Děkuju.“ „Máte zač. Ale tohle vás měli naučit, když ne doma, tak alespoň v Obraně proti černé magii. A kdyby se tak stalo v prvním ročníku, bylo by to celkem příjemné.“ „Ale my za to nemůžeme, že jsme měli neschopný učitele!“ ozval se někdo za jeho zády. „Jo, kromě profesora Lupina stáli všichni za…“ „Jsou mi jasné jejich kvality,“ přerušil ho hned Severus. „Sice mám i o profesoru Lupinovi dost nízké mínění, ale chápu, že v poměru s ostatními vám musel připadat jako genius.“ „To kdybychom měli na Obranu Vás…,“ nadhodil jeden ze studentů a na tváři mu hrál napůl posměšný a napůl vyzývavý úšklebek. „Tak tu polovina z vás není, protože bych vás přetrhl.“ „Máte možnost.“ „A věřte, že si ji vychutnám!“
*** Ano, možná by si tu situaci i vychutnával, ale nějak se mu do toho nechtělo. Na škole nebyl nikdy spravedlivý a ať se to někomu líbilo nebo ne, rád občas studentům ukazoval svoji nadřazenost. Věděl, že studenti mají jen velmi omezenou možnost obrany. Jenže tady to bylo jiné. Za prvé, oni tady vůbec nemuseli být, nemuseli ho poslouchat,Byli tu, protože chtěli. Bylo pro něho téměř nepochopitelné, že ho jeho bývalí studenti skutečně žádají o pomoc, poslouchají a dokonce se ho ptají nebo ho žádají, aby jim něco zopakoval nebo vysvětlil jinak. Samozřejmě si nikdy neodpustil přesně mířenou poznámku, ale asi těžko mohli počítat s tím, že se z něho přes noc stane Zlatoslav Lockhart. Už jen při představě toho zlatého kabátku se mu udělalo zle. Ještě větším překvapením však pro něho bylo, když ráno vpadla na ošetřovnu grupa studentů, kteří se netrpělivě vyptávali, kdy se k nim připojí na další lekci. Nejdříve si je změřil zkoumavým pohledem a poté se podíval na slečnu Grangerovou, která ten den opět v poměrně mizerné náladě postávala u kotlíku a sledovala je se zvednutým obočím. „Také jste slyšela, že se dožadují mojí přítomnosti?“
„Hm… jo,“ protáhla nejistě. „Myslím, že se sejdeme na ušním.“ Jejich tréninky se staly součástí každodenního programu. Účast na nich nebyla povinná, protože velmi brzy zjistil, že vynucování přítomnosti jako na škole k ničemu nevede. Jeho studenti přicházeli a odcházeli, jak mohli a jak se jim zachtělo, ale vždy se našlo minimálně pět z nich, kterým se mohl a (ač by si to nikdy, nikdy, nikdy nepřiznal) i chtěl věnovat. Netrvalo to ani příliš dlouho a už bezpečně věděl, co od kterého studenta očekávat. Někteří ho svými schopnostmi velmi mile překvapili, u některých se podivoval nad tím, že ještě měli všechny končetiny a hlavu na svých místech. U těchto případů nešetřil svým sarkasmem, ale rozhodně jim nikdy nedal sebemenší šanci, aby s cvičením přestali. Vždycky si našel v jejich povaze nějakou skulinku, kterou dokázal vždy využít tak, aby jeho nebo ji vrátil zpět na cvičiště přesně, jak chtěl. Věděl sice, že proti téhle jeho strategii hraničící s manipulací neměli sebemenší šanci, ale bylo to pro dobrou věc. Nutno říci, že špiónská praxe mu v tomto ohledu dala mnohem víc, než celá dlouhá kariéra učitele. Věc, která se také stala součástí každého rána, byla hádka slečny Grangerové s panem Potterem. Nikdy nikdo pořádně nepochopil, o čem se dohadují, Potter většinou ráno zmizel z tábora a pokud nebyl poplach, kterých za poslední dny bylo skutečně pomálu, tak se vracel do tábora až kdesi hluboko v noci. Všichni si však byli skálopevně jistí, že se ráno přesně v půlce snídaně zase oba objeví a budou na sebe cosi pořvávat. Severus už se ani nesnažil je nějak nenápadně odposlouchávat, byli slyšet přes celý tábor. Mnohokrát zaslechl z dívčiny strany něco o nezodpovědnosti, o paličatosti, umanutosti, o nějakém komplexu a v neposlední řadě o porušení nějaké dohody. Harryho odpovědi rozhodně byly mnohem tišší, takže je ne vždy zaslechl, ale rozhodně několikrát postřehl větu „to není tvoje věc“. Poté vždycky zmizel. Tohle rozhodně bylo hlavní příčinou Hermioniny podrážděnosti během celého dne, ale díky pobytu na cvičišti se v současné chvíli pohyboval na ošetřovně pouze velmi minimálně. Nikdo však řádně nechápal, co je hlavní příčinou jejich hádek, protože ani jeden z nich o tom nechtěl mluvit. „… třeba se hádaj, protože mu prostě nechce dát,“ zaslechl Severus od vedlejšího stolu tiché chechtání. „Myslíš, že spolu něco mají?“ „Na to bych vsadil krk. V tý jejich chatce je prý v noci pěkně rušno, ale co jsem slyšel, tak Ron se večer vždycky někam zdejchne, takže… vrrr…“ Seveurus se nad tou představou zamračil, nelíbila se mu ani za mák. Nevěděl však, jestli mu víc vadí ten vztah Potter/Grangerová nebo to, že Weasley někam mizí. A on měl bohužel jasnou představu kam. „Ale proč by pak byla tak naštvaná? To by byl naštvaný on, kdyby mu nechtěla dát, ne?“ „Třeba nechce dát on jí.“
*** „Budete se muset víc snažit, pokud se mám alespoň zapotit,“ pronesl Severus se značnou dávkou sarkasmu, když proti němu stál jeden z jeho studentů. Tenhle byl mladý, pokud ne nejmladší, a co mohl posoudit, tak i z nejslabších. Ale to byl jen o důvod víc, proč ho donutit k něčemu většímu. Mladíček sevřel hůlku, ale jeho další kouzlo bylo odraženo a nezdálo se, že by to profesorovi činilo nějaké zvláštní obtíže. Měl dokonce čas se ještě rozhlížet okolo. Bezmyšlenkovitě sledoval několik studentů, kteří nedaleko cvičili, pár dalších sledovalo jejich zápas, zatímco ostatní buď pracovali nebo byli kdesi pryč. O většině z nich už toho dost věděl. Tedy alespoň po bojové stránce, jejich osobní život ho nikterak nezajímal. Dokázal už občas odkrýt i jejich slabiny a u některých si troufal odhadnout strategii boje. I když ve spojení s mnohými bych o strategii radši ani nemluvil. Osoba, se kterou však ještě jeho hůlka neměla co dočinění, procházela právě kolem. Zamračená slečna Grangerová obcházela kolem bariéry s kotlíkem v ruce a něco si pro sebe mumlala. Očividně jí špatná nálada ještě nepřešla. Severus odrazil další kletbu. „Sakra, Millere, snažte se! Tohle nemá cenu!“ zavolal na mladíka vrčivě. „Já se snažím!“ zakřičel a poslal další kouzlo. Severus vyčaroval ochranný štít snad ještě dřív, než kletba byla vyslovená. „Tak se snažte víc nebo Vás pošlu pryč a vyměním Vás za slečnu Grangerovou.“ Dívka zbystřila při zaslechnutí svého jména. Zakryla si oči proti sluníčku a podívala se na bojiště. „Co na to říkáte, slečno? Co kdybyste vylezla ze svého brlohu a připojila se k nám.“ „Myslím, že ne,“ pronesla jen a ani se nezdála nikterak uražená. „Nemám na to náladu.“ „Aha… a Smrtijedi očividně budou čekat na to, až ji budete mít. Protego,“ pronesl ledabyle, aby odvrátil další kouzlo. Mladík se sice snažil, ale neměl šanci. On byl jedním z těch, kteří by tu neměli být a profesor mu to dával dost očividně najevo.
„Nejde o boj,“ řekla jen. „Jde jen o to, že Vám nechci ublížit,“ řekla Hermiona a společně s kotlíkem zmizela kdesi mezi stromy. „Ona-mně,“ utrousil si pod fousy a vyslal kletbu. Už pouze zahlédl, jak se mladík poroučel k zemi. To, co následovalo, to si mladíček rozhodně za rámeček nedal. Samozřejmě, profesor na něho nekřičel. On téměř nikdy nekřičel, jen si to chlapec přál. Snape měl totiž tu úžasnou schopnost, že často i bez použití jediného konkrétního slova, z vás udělal kreténa a debila v jedné osobě. „A teď přestaňte fňukat a znovu. A chci vidět alespoň jedno dobré kouzlo!“ vrátil se Snape na svoji pozici a čekal na první kletbu. Mladíkovi se chvěla ruka i hlas, ale jeho kouzlo bylo kupodivu poměrně silné. Bohužel letělo úplně jinam. „Zatraceně, Millere, to že se máte soustředit na kouzlo neznamená, že nebude mířit! To jste skutečně tak…“ PLONKKKK. „… zabedněný, že nejste schopný… Áááá!“ Konec jeho věty zmizel v bolestivém výkřiku, když padl na kolena. Stalo se totiž něco, co nikdo ani v nejmenším nečekal. Ve chvíli, kdy kolem profesora proletěla špatně zamířená kletba, vracela se akorát Hermiona od řeky a před sebou levitovala cínový kotlík až po okraj naplněný vodou. Kletba, která rozezněla nádobu přes celý les, se od ní odrazila a bez povšimnutí své oběti se řítila profesorovi přímo do zad. Udeřila ho silně a především nečekaně. Narazila do spodní části jeho zad a zcela bezděčně ho srazila do kolen. „Merline!“ vydechla Hermiona. V další chvíli se voda rozlila všude okolo, ale to se už dívka hnala k profesorovi, aby se podívala, co mu to způsobila. Mohla za to ona, neměla tudy chodit. Tvůrce kletby na druhou stranu nehnutě stál, obklopen svými „obdivovateli“ a jen se vyděšeně díval, co způsobil. „Profesore, jste v pořádku?“ strachovala se dívka a snažila se mu pomoci. „Je mi fajn!“ vytrhl se jí naštvaně. Jestli tohle nebyla potupa, tak už opravdu nic. Záda ho bolela, ale to v tuhle chvíli nepovažoval za primární problém. „Opravdu? Vždyť to muselo bolet, ukažte…“ „Řekl jsem, že mi nic není!“ utrhl se na ní, když mu chtěla ránu ošetřit. Zamračila se. „Fajn, tak si trhněte křídlem!“ prskla na něho jako kočka a odkráčela pryč. Severus si bolestivě promnul záda. Mohl doufat, že za tu bolest může jenom modřina, které se určitě nevyhne. „Millere!“ Mladík vykoukl z davu, ve tváři zděšení. „Odveta a tentokrát bez kotlíků!“ Chlapec naprázdno polkl.
*** Velmi brzy však pochopil, že ten malý incident se nespokojil pouze s modřinou. Bolest ani během dvou dní neustoupila. K jeho smůle mu však ego nedovolilo přestat s tréninky nebo se nedej Merline neúčastnit stavby jeho malého příbytku. Vše řešil tak, jako pokaždé za celou svoji špiónskou kariéru - bezbolestným lektvarem, něčím na posilněním a ujištěním sebe sama, že ať je to cokoliv, brzy se to spraví. Třetí den večer, kdy měl poprvé spát ve svém novém útočišti, však už měl problém i s ulehnutím do postele, o spánku na zádech ani nemluvě. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než si dojít na ošetřovnu… pro další lektvar. Jaké překvapení ho čekalo, když ho ve dveřích málem srazil mladý vůdce. Jeho tvář sice viděl jen matně, ale dokázal jasně pochopit, že asi nebude ve zrovna nejlepší náladě. „Kam ten spěch, Pottere?“ Slyšel zavrčení, ale pokud to byla odpověď, nerozuměl jí. Nehodlal to řešit, místo toho se vydal do laboratoře, kde podle světla a nálady mladého Pottera předpokládal slečnu Grangerovou. Sekala dnes nasbírané byliny a očividně jí bylo jedno, že už jsou tak posekané, že se jejich konzistence podobala spíše kaši. „Chceš ještě něco?!“ zavrčela a otočila se k němu. Zřejmě čekala někoho jiného. „V pořádku, obsloužím se sám.“ Natáhl se k poličce a začal v tom „jejím šíleném zmatku bez jakéhokoliv řádu“ hledat vhodný lektvar. „Potkal jsem pana Pottera. Že by neshody?“ nadhodil jízlivě. „Do toho Vám nic není.“ „To nebyla otázka.“ Zamračila se. Nehodlala to rozebírat, o to víc se zajímala o to, co dělal. „Hledáte něco?“ „Mně se věnovat nemusíte.“ „Ale já to chci vědět, jsem odpovědná za laboratoř,“ přišla k němu blíž a postavila se na špičky, aby viděla, kde šmátrá. „Co hledá…,“ nedokončila, protože na špičkách ztratila rovnováhu a převážila se směrem k němu. Aby nespadla, musela se mu opřít rukou o záda. Bolestně sebou trhl.
Nebyl si to schopen vysvětlit, ale ta holka musela tu ruku položit právě na to snad nejbolestivější místo. „Profesore, co…“ Zůstal bez hnutí stát na místě a snad i doufal, že si jeho trhnutí nevšimla. I když při její zpropadené bystrosti to asi příliš nehrozilo. Cítil jak mu pomalu nadzvedává košili, nebránil se. Stejně by to už nemělo smysl. Nastalo ticho. „Páni,“ vydechla po chvíli, když viděla tu ohromnou modro-žluto-fialovou modřinu přes celý spodek jeho zad. „To máte od té kletby nebo jste se dal na bodypainting?“ Zamračil se na ni. Sice nevěděl, co to slovo znamená, ale podle jejího tónu mu bylo jasné, že to vědět asi ani nechce. „Sedněte si!“ zavrčela směrem k němu. „Nebudete mi rozkazovat, slečno Grangerová,“ zamračil se ještě víc. „Řekla jsem sednout!“ Být pes, v tuhle chvíli by už seděl přikrčený na zemi a kňučel by za odpuštění. Severus Snape si však jen sedal a aby se alespoň trochu podobal tomu psovi - tiše vrčel. Sledoval dívku, jak pobíhá po laboratoři a s tichými nadávkami připravuje mast. Sledoval ji bedlivě, rozhodně si nechtěl nechat na sebe napatlat něco nepatřičného. Samozřejmě, dokázal by se o sebe postarat sám, ale bohužel… i když si dokázal velmi dobře hlídat záda, nedokázal si je ošetřit. „… stejný… všichni chlapi jsou stejný…,“ slyšel její vrčení, když začala v hmoždíři drtit několik pupenů chlapice. Všichni chlapi? Že by Potter? Možná proto se pořád tak drží mimo tábor. „Svlíknout,“ řekla ještě, aniž by k němu zvedla pohled. „Prosím?“ Zamračila se na něho. „Řekla jsem svlíknout. Nebo si snad myslíte, že budu ošetřovat telepaticky?“ Nepohnul se ani o píď, rozhodně se mu nelíbilo, jak s ním jednala. „Mám Vám pomoct?“ No, ať už jí Potter udělal cokoliv, naštvalo jí to pořádně. „Uklidněte se, slečno. Jen klid…,“ říkal jí tím svým lehce nadneseným tónem a vůbec mu nedocházelo, že ji tím štve ještě víc. Trpělivě počkala, dokud si nerozepne knoflíky, ale jakmile si začal košili spouštět z ramen, pomohla mu. Nejenže mu to šlo strašně pomalu, ale také proto, že prohnutí zad, aby nechal látku sklouznou z ramen mu dělalo značné problémy. Rozsvítila hůlku, aby viděla víc než jenom ve světle svíček a sehnula se k jeho zádům. Nejenže kůže byla promodralá a opuchlá, ale na několika místech také nahmatala tvrdá místa. Ano, mohly to sice být pouze nezajímavé podlitiny, ale také nemusely. Zvlášť, když záda měl jasně oteklá. Muž zasyčel bolestí, dívka ho rozhodně nešetřila. „Slečno Grangerová, víte, že ohleduplnost je jedna ze základních vlastností dobrého léčitele?“ zavrčel k ní. Naštvaně se zvedla. „A víte, že první pravidlo dobrého léčení je přijít včas?!“ prskla na něho. „A ne přijít o tři dny později,“ pokračovala naštvaně. „Mohlo Vás to i zabít.“ „Nic to není,“ rozhodl se nakonec, zvedl se z křesla a natáhl se pro košili. „Sedněte si!“ vrátila ho rukou zpět na místo. I kdyby měl nějaké protesty, byly by mu k ničemu. „S tímhle už mě opravdu štvete! Ne, vy prostě nejste schopný přijít, když se zraníte. Vy prostě musíte přijít o deset let později, protože už jste se stačili přesvědčit, že to je nesnesitelný. Ano, tomu říkám přijít včas,“ drmolila si pro sebe, když pronesla průzkumné kouzlo, aby zjistila, zda se muži nepoškodily ledviny. „Máte štěstí, ledviny jsou tam, kde mají být.“ „Kdyby se mi utrhla ledvina, slečno, tak si tu s Vámi už tak pěkně nepovídám.“ Zašklebila se. „Jsem ráda, že to víte. Ještě byste se podle toho mohl chovat. Krev v moči?“ „Ne, děkuji. Voda ve skleničce bude stačit.“ Nepochopila to hned. Teprve po chvíli, když jí došel význam jeho slov, si pro sebe tiše zavrčela. On si z ní ještě dělá legraci? Vypustila páru nosem, skutečně ji štval strašným způsobem. „Jeden si hraje na zachránce světa, který se nechá provrtat skrz na skrz, aniž by o tom někomu řekl a druhý si myslí, že je nesmrtelný. Vy dva byste se měli dát dohromady a vyrazit na Smrtijedy,“ brblala si pro sebe, když mu záda natírala hustou, nazelenalou hmotou. „Sice pochybuju o tom, že byste je porazili, ale možná byste od nich dostali pořádně na zadek, protože to je to jediný, co byste si v tuhle chvíli zasloužili!“ „Pozor na jazyk, Grangerová!“ „A co mi uděláte?!“ prskla na něho. „Řekněte mi, co mi uděláte?! Můžete zkusit cokoliv, rozhodně to nebude horší, než poslední tři dny, kdy se jen klepu strachy, kam ten blbec zase vleze. A samozřejmě úplně sám, protože nikoho nechce ohrožovat,“ zaskřípala jízlivých hláskem a hodila misku na stolek až to zařinčelo. „Jenže to mu můžu tisíckrát opakovat, že tu jsme proto, abychom mu pomohli, ale on ne…! On se bude řídit těmi Vašimi blbými kecy, že to všechno je jeho vina a bude pořád a pořád všechno zkoušet na vlastní pěst, jako kdyby nevěděl, že my bychom s ním šli kamkoliv, třeba i do horoucích pekel. Ale ne, on se nechá radši sám zamordovat, než aby požádal o pomoc kohokoliv z nás!“
Tohle všechno ze sebe doslova vychrlila na jeden nádech. Vlastně to ani říkat nechtěla a ani netušila, jak se k tomu dostala, ale najednou to prostě muselo jít ven. Teď jen stála opřená o stůl a hleděla na pevnou desku. Severus seděl na své židli a bedlivě ji pozoroval. Věděl, že pokud to ze sebe takhle vychrlila, tak to musela držet už hodně dlouho a už také chápal ty události posledních dní. Nakonec po dlouhé odmlce vzdychla a zvedla hlavu. „Pokuste se tu mast co nejmíň setřít, ráno přijďte, znovu Vám to namažu. Kdyby byly nějaké komplikace, přijďte kdykoliv,“ dodala a opět sklopila hlavu. Připadala si před profesorem hloupě. Ani si nevšimla, že přišel blíž, probrala ji až ruka na rameni. S trhnutím se k němu otočila. Stál tam, dlaň lehce položenou na její ruce a ač mozek absolutně nechápal, proč a co to dělá, slyšel sám sebe říkat, „dělá to kvůli vám.“ „Já vím,“ hlesla a po tváři se jí skutálela slza. „jenže když se stane něco jemu a my budeme v pořádku, nebude to on, kdo se bude cítit mizerně.“ „Tak se ho neptejte. Lupin bude myslím dobrá volba.“ „Máme ho obcházet?“ „Je to pro dobro všech. Každý má své hranice, i Potter. A čím dřív si to uvědomí bez toho, aniž by ho rozemleli, tím líp pro nás. Potřebuje hlídače. Kohokoliv, kdo nad ním dokáže mít navrch. Má svoji hlavu, ale jak jsem se ujistil, Vy taky. Tak by to pro Vás neměl být problém,“ dodal s lehkou ironií a otočil se k odchodu. „Profesore?“ zavolala na něho ještě, když stál ve dveřích. „I Vy máte svoje hranice.“ „Ale já už svého hlídače mám.“
*** Ano, tohle bylo už před několika dny. Od té doby se situace sice nevyřešila, ale rozhodně uklidnila. Možná to bylo tím, že Potter se v táboře už příliš neukazoval, ale pokud pochopil, problém byl vyřešen. K Severusově velké úlevě se pod pravidelnou péči uklidnila i jeho záda. Mohl klidně trénovat i pracovat a po těch dnešních několika hodinách tréninků si mohl vychutnat i chvíli odpočinku a vypít si svůj odpolední čaj. Šplouchání v kotlíku pomalu ustávalo a on věděl, že lektvar bude hotov. Už jen minutu nechat odstát a budou mít dokrvovacího lektvaru alespoň na pár dní dopředu. Dívka se opřela zády o stůl a drahnou chvíli si, jako už poněkolikáté v posledních dnech, svého profesora pořádně prohlédla. Sledovala ho na cvičišti, při vaření, při ošetřování a občas k němu zabloudila pohledem i při jídle. A s každým nenápadných pohledem se připravovala na to, co se chystala udělat. „Ehm… profesore… jen mě tak napadlo,“ začala po chvíli dívka, její hlas zcela nezúčastněný. „Ano?“ „Nechtěl byste mi ukázat svoji sbírku semen mandragory?“ V té chvíli se Severus Snape udusil vlastním čajem.
Kapitola 20. - Jedničky a nulky „P… p… p…prosím?“ dostal ze sebe, stále lapající po dechu. „Myslím, že jste slyšel,“ odvětila dívka, sklánějící se nad ním. V jednu chvíli měla skutečně strach, že se snad zadusí. „Alespoň tak soudím podle toho, jak jste zčervenal,“ dodala lehce jízlivě. Severus byl v tu chvíli skutečně úplně rudý, ale tohle mělo se studem jen pramálo společného. „Snažíte se být vtipná?“ prskl. „Tou druhou větou ano, tou první ne. Tu jsem myslela vážně,“ dodala po chvíli. Na okamžik ji skutečně napadlo, že má ještě poslední šanci vycouvat. Mlčel. „Vidím, že nemáte zájem,“ narovnala se Hermiona a nejistě si prohrábla vlasy. Odmítnutí nebylo příjemné, i když s ním počítala. Radši se otočila ke stolu a předstírala návrat k práci. Byla si jistá, že v tomhle případě bude lepší příliš nenaléhat. Nevěděla totiž, jestli by poté neskončila na podlaze pod pevným tělem nebo ještě spíše v řece s kudlou v zádech. „Nedokážete to.“ Nechápavě se na něho otočila. „Prosím?“ „Nedokážete to,“ zopakoval, oči upírající na každý její pohyb. „Nemáte na to.“ „Měla bych se urazit?“ „To byla poklona, ale urazit se klidně můžete,“ prohlásil, náhle opět cítící pevnou půdu pod nohama. Dívka byla očividně z téhle situace stejně nervózní jako on. I když se oba snažili tvářit, že tomu tak ani v nejmenším není.
„Grangerová, netuším, co je tohle za hru, ale věřte mi… Vy nedokážete odlišit city od fyzického potěšení. Vy nejste ten typ.“ Postavila se před něho, ruce zkřížené na prsou. „Chcete se tvářit jako znalec mé duše?“ „To po mně nechtějte,“ ohradil se hned, jako kdyby to bylo něco odporného. „Jen už mám jistou zkušenost. Dokážu poznat, kdo na to má a kdo ne. Nezajímá mě, co za tím stojí a…“ „Sázka?“ Zamrkal. „Prosím?“ Opravdu zaslechl slovo sázka? Takže ona se o něho vsadila? Že ho dostane do postele? Tak to by do ní skutečně neřekl. Jak tu sázku, tak její obsah. Rozhodně ne od téhle dívky, o které si myslel, že… „Ptala jsem se, jestli se vsadíte? Po jeho tváři se roztáhl slabý úšklebek. „Vy se chcete vsadit, že dokážete mít nezávazný vztah?“ „To přesně mám na mysli.“ Zvedl se z křesla a přešel k protějšímu stolu. „A jak si to rozsouzení naší sázky představujete?“ Jen pokrčila rameny, bylo to víc než výmluvné. „Není to trochu hloupé, aby jeden ze sázejících byl i subjektem sázky?“ „Myslím, že ne.“ „A já si také myslím, že ne,“ odvětil, ale v jeho hlase bylo poznat, že nemyslí svoji předchozí otázku. „Nehodlám s Vámi uzavírat takovou stupidní sázku. Rozhodně nechci poslouchat Vaše skučení, až mi budete klečet přede dveřmi.“ Zrudla, tentokrát vzteky. „Co si to… Myslíte si, že jste tak neodolatelný?!“ „Očividně ano, proč byste o mě jinak stála?“ neodpustil si rýpavě. Byla to ideální cesta, jak ji od sebe odehnat. Poznala to a nehodlala dovolit, aby tuhle výměnu vyhrál. Musela si zachovat alespoň trochu své důstojnosti. „Dělejte, jak chcete. Když se bojíte, Vaše chyba.“ „Myslíte si, že se bojím?“ zvedl obočí. „Očividně ano, jinak byste se vsadil,“ pronesla, s hlavou vysoko zvednutou. Profesor se ušklíbl. Pomalu se vydal k dívce a sledoval ji pohledem, který jí byl očividně trochu nepříjemný. Tak alespoň dokázal soudit podle toho, jak se nejistě vrtěla a snažila se o krok couvnout. Nemohla, stála opřená o stůl. Přibližoval se pomalu, jako lovec, který si vyhlídl svoji kořist a teď ji konečně zahnal do úzkých. Když už byl dostatečně blízko, natáhl ruku a jemně ji položil dívce do jamky na krku. Pomalu jel bříšky prstů pozvolna nahoru přes šíji, až k jejím rtům, kterých se téměř ani nedotkl. Pomalu se pootevřely, dívce se očividně nedostávalo kyslíku. Oči ho však nepřestávaly sledovat. Jeho ruka však ještě svoji pouť neskončila, přes tvář putovala až k uchu a po jeho obkroužení zajel svými prsty do jejích kučeravých vlasů. Ze rtů se vydral povzdech a on si všiml, že její bedlivé oči se požitkářsky zavřely. Přitáhl si ji blíž. Cítila jeho dech na vlastních rtech, které se mu nabízely jako na stříbrném podnose. Nedotkl se jich, místo toho se sklonil k jejímu uchu a… „Nemáte na to.“ Ve vteřině se vzpamatovala a prudce ho od sebe odstrčila. „Hajzle!“ Ušklíbl se. „To znamená, že ještě nejste zkažená.“ Odešel.
*** Severus vešel do svého nového příbytku a tiše za sebou zavřel dveře. Trvalo však dlouho, než se dokázal od dveří vůbec vzdálit. Hleděl kamsi před sebe a hlavou mu probíhala jedna myšlenka za druhou. Nebyl schopen zachytit ani jednu. Opřel se o dveře a na čele se mu vytvořila vráska. „Grangerová mi nabízela sex?“ vydechl nevěřícně, jako kdyby si to teprve nyní uvědomil. Nahlas to znělo ještě absurdněji, než v hlavě. „Tss…,“ odfrkl si, „ten les má očividně dost velké vedlejší účinky na mozek,“ zabručel si pro sebe a opatrně si z ramen stáhl košili. Doufal, že si nesetřel mast. Poslední, co teď potřeboval, bylo, aby musel znovu na ošetřovnu. „Ta by mě teď asi zrovna přívětivě nevítala.“ Natáhl se na postel a snad i doufal, že se mu podaří brzy usnout, protože toho za poslední dva dny příliš nenaspal. Opak však byl pravdou. Čím déle ležel rozvalený v tichu, tím víc mu hlavou vrtala událost poslední hodiny. Nevěděl, jestli spal nebo bděl, když ho náhle vytrhl podivný zvuk. Znělo to jako gong, ale ruku by za to do ohně nedal. Po pravdě by ji nedal do ohně ani za to, jestli to skutečně slyšel nebo to byl jen blud jeho omámené mysli. Zamrkl do tmy, ale v další chvíli byl opět plně vzhůru, když se zvuk ozval znovu. Tentokrát doprovázený i pálením jeho přívěsku okolo krku.
Vymrštil se na nohy… BŘIIIIINKKKK! … a praštil se do hlavy! Dost peprně zaklel. „Který idiot?!“ Jasně řekl, že nechce dvoupatrovou postel. Ale to ne! Oni mu to druhé lůžko stejně udělali! Jako kdyby někdo toužil sdílet s ním chatku. Podíval se na ruku, jen pro případ, že by si způsobil víc, než jenom bolestivou bouli, a když zjistil, že skutečně nemá na rukách žádnou krev, natáhl na sebe hábit a vyrazil ven. Na náměstí se to už hemžilo obyvateli tábora. Nevěděl, jak to bylo možné, ale ohniště uprostřed vysoce plápolalo a všichni upírali své rozespalé pohledy přímo k němu. Plameny se náhle začaly formovat do podivných tvarů. Chvíli se podivně proplétaly, než se z oblaku popela zformovala do dáli zářící číslice 1. Davem to zašumělo, ozvalo se i několik tlumených výkřiků. Severus popravdě pořádně nevěděl, co se děje. Došlo mu to až ve chvíli, kdy se vzpamatovala slečně Grangerová, stojící nedaleko něho a zavelela: „Jednička! Připravte se na odchod! Hned!“ A už mnohem tlumeněji dodala ke své zrzavé kamarádce. „Ginny, připrav se až se vrátíme. Tohle asi nebude tak snadné.“ Nemusel vidět, aby poznal, že mladší dívka zbledla. „Grangerová!“ zavolala na ni, ale očividně ho neposlouchala. Popadl ji za rameno. „Grangerová?!“ „Co?!“ „Co tohle má znamenat?“ „Poplach číslo 1, nejvyšší ohrožení.“ Znejistěl a pak se zamračil. „Kam se jde?“ „Vy s námi nejdete,“ odvětila prostě a otočila se k odchodu. „Nejste zařazený do skupiny, nevím, jestli…“ „Prosím?!“ zahromoval. „Grangerová, budu se tvářit, že jsem to přeslechl, jinak bych Smrtijedům musel ušetřit práci a zabít Vás osobně!“ odsekl, když se jí hnal za patami za ochrannou bariéru. „Nebo si snad myslíte, že mi ta vaše slavná „jednička“ sahá alespoň po kotníky?!“ Dívka se na něho otočila a s úšklebkem si ho změřila. „Tak se ukažte. Nulko.“ „Gran…“ než se stačil nadechnout, byla pryč. „Zabít ji je málo!“ Chytil se za vlastní přívěsek a byl pryč.
*** Severus se naštvaně přemístil, kam ho medailon vedl, a jediná jeho myšlenka byla, přehnout tu hroznou holku přes koleno a pořádně jí nasekat. Ani v nejmenším nečekal, že ho přivítá kletba letící jen několik málo čísel okolo jeho hlavy. Skrčil se k zemi a snažil se zorientovat, kde je a kde jsou ostatní. Nacházeli se v nějaké napůl rozpadlé budově. Měl pocit, že už tu někdy byl, ale rozhodně v tuhle chvíli neměl čas se zabývat tím, kdy a proč. Teď ho nejvíce zajímalo, kde byli Smrtijedi a kde byli jeho spolubojovníci. Především slečna Grangerová nebo pan Potter. O toho mu šlo nejvíce, protože si byl jistý, že to on může za to, kde se objevili. Jen takového idiota mohlo napadnout nechat ostatní přemístit se doprostřed bojiště. To i ten stupida Voldemort je nechal přemisťovat mimo hlavní centrum boje. Pohledem zhodnotil situaci. Nalézali se na nějaké křižovatce chodeb, odkud vedly tři další koridory a čtyři díry do stěn, které před několika hodinami byly nejspíše ještě dveřmi. V tuhle chvíli tu byl v podstatě sám, za což by měl být vděčný, ale nějak ho děsila představa, že nevěděl, kde jsou schovaní jeho spojenci a kde… sakra, na které straně on vlastně stál? V tu chvíli to ani nevěděl, protože když se zpoza rohu objevil Bystrozor, stal se Severus jeho prvním terčem. Uhnul se jen tak tak a hned se raději skryl za nejbližší vypadlý kus zdi, který ještě před chvílí byl rohem chodby. Za koho vůbec bojoval? S kým byl? Jistě, byl s těmi zatracenými děcky, které k jeho zděšení neviděl nikde ani jedno. Jenže Řád se k němu zrovna neznal, popravdě by se nedivil, kdyby se ho nějakou tou „nešťastnou náhodou“ chtěli zbavit. Pro bystrozory byl stále Smrtijed a pro Smrtijedy… haha… život má rád ironii. Je tu vůbec někdo, kdo v tuhle chvíli neusiluje o můj život? Možná slečna Grangerová, i když… Oprava, ta mě v tuhle chvíli chce zabít asi ze všech nejvíc. Opatrně vykoukl ze svého úkrytu a přesvědčil se, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Pomalu se zvedl a přitisknutý ke zdi se začal plížit dál. Nebyl si zcela jistý, na kterou stranu měl mířit, protože netušil, odkud ho může někdo napadnou. Chodbami vládlo ticho. Až podivné ticho. Krok za krokem postupoval, hůlku sevřenou v bojové pozici. To ticho ho dost děsilo. Před chvílí se ozývaly rány a tříštění zdiva a najednou…
Ticho před bouří. Postoupil o několik dalších kroků až k rohu, zpoza kterého však zaslechl šustění - někdo tam byl. Severus se přikrčil a lehce se přesunul blíž. Byl si jistý, že pokud ho protivník zaslechl a očekává útok, určitě ho nebude čekat z výšky desetiletého dítěte. Zhluboka se nadechl a připravil si hůlku na vyslání řádně bolestivé kletby. Tři… dva… jedna…! „AU!“ „Áááááu!“ Právě mu někdo vypíchl oko. Tedy málem. „Grangerová!“ zavrčel naštvaně, když rozpoznal útočníka, který se stejně jako on krčil za rohem a zřejmě na něho chtěl zaútočit i stejným způsobem. „Co…?!“ Nestačil dopovědět, protože se roh nad nimi roztříštil na miliony kousků. Severus se vrhnul kupředu a strhl dívku pod sebe. Sutiny se rozlétly všude okolo nich a oni měli jediné štěstí, že kromě pár kousků je nezasáhlo téměř nic. Na nějaké zkoumání zranění však příliš místa nebylo. Místo toho máchl Severus hůlkou a i z této ne zrovna příhodné pozice se mu podařilo odhodit útočníka pryč. Byl to bystrozor nebo Smrtijed? Nebo někdo úplně jiný? Nedokázal říci, jediné, čím si byl jistý, že nepatří k obyvatelům Zapovězeného lesa. Ale ani nyní jim nebylo dopřáno klidu. Boj se náhle rozbujel a kletby létaly okolo nich, jako kdyby byli na střelnici. Rozhodně se nenacházeli na zrovna strategickém místě. Zvedl se na kolena a další kletbou od nich odřízl kohosi v chodbě. Sice to bude fungovat pouze chvíli, ale alespoň z jedné strany budou krytí. „Pozor!“ křikla dívka vedle něho a strčila ho na stranu. Stihl jenom zaregistrovat, že se v nedalekých dveřích kdosi skácel k zemi. Kývl, snad jako projev díku. „V pořádku?“ „V pohodě,“ kývla, i když její tvář byla lehce zkřivená. „Kde jsou ostatní?“ „Jak to mám vědět,“ zavrčela tiše. Profesor se na ni podíval a poté zaskřípal zuby. Co je tohle za organizaci?! Nehodlal se však teď dohadovat. „Držet se za mnou!“ Postavil se a ihned se přitiskl ke stěně, aby měl alespoň trochu krytá záda. Pomalu se vydal druhou chodbou pryč. Všude okolo něho byly rozvaliny a kusy nábytku. Blížil se k rozbitým dveřím. Nejdříve se přesvědčil, že z nich nikdo neútočí a poté do nich prudce vrazil, aby zrazil každého, kdo by se zde případně mohl skrývat. Nikde však nebyla živá duše. A to doslova. Po jeho studentce nebylo ani vidu ani slechu. Opatrně vykoukl ze dveří, ale nikde nebylo ani živáčka. „Já tu zatracenou holku přetrhnu!“ Než však stačil pomyslet na víc, ozval se zpod stolu šramot. Ihned zamířil hůlkou na velký masivní stůl a pomalu ho začal obcházet. Nejspíš se tam někdo skrýval. Připraven na cokoliv, přišel pomalu blíže a pečlivě hodnotil situaci. Nakonec mu stačilo jediné mávnutí, aby stůl poposkočil a odkryl tak své dočasné obyvatele. Ozval se vyděšený křik. Pod stolem se v náruči skrývaly dvě mladé a k smrti vyděšené ženy. Hleděly na něho, v očích hrůzu. Nejspíš si byly jisté blížící se smrtí. Nebyly schopné ani mluvit. Severus se zatvářil kysele. Civilisté v boji, to přímo zbožňoval. Než však stačil rozhodnout, co s nimi, vpadl do místnosti někdo další. Reakce byly téměř bleskové. Severus skočil za stůl a jeho kouzlo už už chtělo opustit zbraň, když si uvědomil, že tuhle osobu přeci zná. To Potter se krčil za dveřmi a metal na protivníky venku v chodbě jednu kletbu za druhou. A rozhodně to nebyla žádná začátečnická kouzla. I přesto ho několik paprsků poměrně nepříjemně zranilo. Severus nemusel být genius, aby pochopil, že mladík zřejmě stojí proti o mnoho větší přesile. Ve vteřině se hnal k mladému vůdci… … před jehož kouzlem se musel v další chvíli krýt. „Vy kteréne, já jsem přeci s vámi!“ křikl na něho. Z mladíka vypadlo jen duchaplné; „hups.“ Profesor jen zavrtěl hlavou, než se přikrčil vedle Pottera a začal likvidovat jejich konkurenci. Zřejmě nečekali, že se do boje zapojí ještě někdo jiný… někdo tak zkušený… protože chvíle jejich překvapení je během několika chvil stálo převahu a některé i život. I když Harry metal poměrně temné kletby, žádná z nich nebyla smrtící. Severus však takové slitování neměl. Jakmile zahlédl svého smrtijedího kolegu, násilníka a zabijáka, neváhal ani vteřinu, aby ho zbavil jeho mizerného života. Na chodbě nastal klid. Harry se stáhl dovnitř a sklouzl po stěně na zem, lapaje po dechu. „Dí… díky.“ „Ještě abyste nadával,“ zavrčel k němu Severus a zakouzlil dveře, aby jim dal alespoň minutku oddechu. Jaké překvapení ho čekalo, když si na dveřích všiml pohupující se očouzené tabulky „Oddělení… dohled… nez… kouzel…ků.“
V tu chvíli mu došlo, kde se nacházejí a v tu chvíli mu vyschlo hrdlo. „My jsme na ministerstvu kouzel?!“ vydechl. Mladík zvedl hlavu. „Překvapen?“ Když si vybavím, co zbylo z chodeb a z kanceláří? Ano! „Smrtijedi přišli na způsob, jak prolomit bariéry,“ pokračoval mladík. „Někomu se sice podařilo utéci, ale ne všem…“ „Ministerstvo by přeci sakra mělo být plné bystrozorů!“ Ušklíbl se. „Hnal byste se do boje po týdnech hladovění a věznění v budově ministerstva?“ Severus zaskřípal zuby. Takže bystrozoři zdrhli, bezva! Harryho probralo další šustění pod stolem. Ihned vyskočil, hůlku v pozoru. „To je v pořádku,“ uklidnil ho. „Nejsou nebezpečné.“ „Kdo je to?“ „Tipuju to na zaměstnankyně. Vylezte!“ Zpoza stolu vykoukly dvě vyděšené hlavy. „Musíme je dostat pryč,“ řekl Harry a přešel k nim blíž. „A jak? Chcete je vynést na zádech?“ neodpustil si starší muž jízlivě. Mladík však jen vložil ženám cosi do rukou a ty během vteřiny zmizely. Profesor zamrkal. „Přenášedla,“ zachrastil mladší z mužů sáčkem s kamínky. „Jak si myslíte, že dostáváme raněné a civilisty z boje? Jsou speciálně upravená na průchod bariérou.“ „Chcete mi říct, že se objeví v lese? A co vaše slavné utajení?“ „Ne v lese, o tyhle se stará Řád.“ V tu chvíli se v Severusovi začala vařit krev. Takže Řád se stará o „uprchlíky“ a těžkou práci nechají na těch dětech, jo?! Skřípal zuby, kdyby to šlo… kouřilo by se mu vzteky z uší. „Měli bychom jít.“ „Jdu první,“ předběhl ho profesor a skryl ho za zády. „A buďte tak laskav a poslouchejte mě víc, než ta vaše povedená kamarádka!“ „Hermiona?“ „Samozřejmě, kdo jiný?!“ Než se stačil zeptat na víc, zrušil Severus bariéru a oba se museli bránit proti přicházejícím útokům. Na chodbě však bylo ticho. Několik Smrtijedů skolili, ale očividně ne všechny. Alespoň tak soudili podle toho, že zraněná těla byla odtažena jinam. Severus se podíval na mladšího spolubojovníka a několika gesty mu naznačil, aby se porozhlédl za rohem. Mladík přikývl a posunky mu vrátil. Staršího muže překvapilo, jak snadno chápal mladík tyto mlčenlivé pokyny. Očividně se s nimi nesetkával poprvé. Harry nakonec přikývl. Společně se vydali na další křižovatku chodeb, navzájem si kryjící záda. Postupovali pomalu a obezřetně a možná jen díky tomu přežili. V další chvíli totiž před nimi cosi vybouchlo a jen několik stop před nimi zela náhle ve zdi díra jako po granátu. Severus nad nimi vyčaroval kouzlo, které je chránilo jak před sutinami, tak před případným dalším útokem, zatímco mladík se pokusil zneškodnit útočníka. Marně. Už se opět skryl. Severus i Harry se skryli do díry ve stěně a pokračovali ve svém tichém rozhovoru. Starší muž se mu snažil vysvětlit plán, ale mladíkovi se očividně nelíbil. Ne, že by ho nepochopil, spíše se mu nelíbilo, že on má dělat návnadu. Gestikulace se stávala důraznější a prudší a nezapojenému pozorovateli by to mohlo připadat jako hádka dvou hluchoněmých manželů po dvaceti letech. Nakonec mladší z mužů rezignovaně přikývl. Severus se místo odpovědi zakryl krycím kouzlem a pomalu se začal plížit podél stěny. Stál už téměř na kraji, když mírně kývl na svého společníka. Mladík vykřikl a kopl do několika kusů sutin, takže to vypadalo, jako kdyby právě zakopl a spadl na zem. Vyčaroval před sebou štít, ale raději se i skryl za kus zdiva. To bylo jediné štěstí, protože jeho „pádu“ okamžitě využil neznámý útočník a vyslal proti němu smrtící kletbu. Harry sebou dost trhl, když viděl, jak snadný by byl cíl, kdyby zůstal na svém místě. V té chvíli už však byla řada na Snapeovi, který ozbrojil Smrtijeda jediným kouzlem a dobře mířenou ranou srazil útočníka k zemi. Stačila už jen další vteřina, než se mu podařilo neznámého spoutat a strhnout mu z čela kápi. „Snape,“ zavrčel spoutaný, „ty zrádče!“ „Ahoj, Rodolphusi,“ vrátil mu profesor vrčivě. „Jaké nemilé překvapení.“ „Pán měl pravdu, měli jsme tě zabít hnedka, ty všivá sketo!“ „Pán má vždycky ve všem pravdu, že?“
„Změnil jsi strany, aby sis zachránil zadek, co?“ ušklíbl se spoutaný Smrtijed. „Stejně ti to bude k ničemu, proti nám nemáš šanci! Zvlášť, když ten váš slavný Řád je pěkně na kolenou a ty tu jsi jen s těmahle dětičkama za zadkem. Děláš jim večer kašičku?“ „Drž hubu, Lestrangi. Nic nevíš!“ „Stejně ti to je k ničemu…,“ ušklíbl se spoutaný, „rozprášíme vás všechny, proti nám nemáte šanci a víte to! Až se tahle loď začne potápět,“ prskl na něho Smrtijed, „zradíš je. Zradí vás!“ křikl se smíchem muži přes rameno, kde zahlédl stát mladého vůdce. „Zradí vás stejně jako nás! Vždycky jdeš tam, kde ti to nejvíc vynáší, ty kryso!“ Ve Snapeovi bublala krev. „Až si tě pak najdeme, tak se o tebe postaráme…“ Profesor ho popadl za hábit a přitáhl si ho blíž. „A já, Rodolphe, se mezitím postarám o to, abys skončil v pekle.“ Strčil mu do kapsy přenášedlo a další chvíli byl svázaný protivník pryč. Snape zůstal klečet na místě a mračil se na místo, kde ještě před chvílí ležel jeho smrtijedí kolega. „Nevěřím mu.“ Muž se na něho nechápavě otočil. „Nevěřím, že byste nás zradil.“ Vlastně by v tu chvíli měl cítit vděk za to, že mu někdo věří, ale náhle to nedokázal. Místo toho ho zaplavil strach z toho, že ten zpropadený hajzl měl pravdu. Zradil jednou, co když to udělá znovu? Dneska ho málem zabil bystrozor, jak dlouho bude trvat, než se proti němu spikne někdo další a on to nevydrží a něco udělá? Cokoliv. Třeba zradí? Na téhle straně ho vždycky držel Brumbál, ale ten byl náhle pryč a teď ho tu držel jenom… kdo? S pevným a odhodlaným výrazem se postavil a pevně sevřel hůlku, než se obrátil na mladíka. „Chcete radu, Pottere? Pamatujte si - jednou zrádce, navždy zrádce.“
Kapitola 21. - Třetí strana barikády Ať už chtěl mladík odpovědět cokoliv, nedostal k tomu příležitost. Nad nimi zablikal zelený paprsek a poté se rozplynul. „Někdo má potíže,“ řekl Harry jen a vydal se směrem, odkud kouzlo vyšlo. Snapeovi nezbývalo, než si v hlavě udělat poznámku, že se musí mladíka zeptat na to, co jednolité paprsky znamenají, a vydal se za ním. Proplétali se jednotlivými chodbami a patry, ale kvůli nebezpečí rozhodně nepostupovali tak rychle, jak by si nejspíše přáli. Dvakrát museli vyslat vlastní paprsek, aby se dozvěděli, kam pokračovat. Kouzlem zajistil další zkontrolovanou chodbu, aby se do ní už nikdo nedostal a vydal se za mladším mužem. V tuto chvíli jim nikdo nemohl vpadnout do zad, ale i to byla pouze malá útěcha. Profesor si velmi dobře uvědomoval, jak je budova ministerstva rozlehlá a chodby spletité. Nedokázal si ani trochu představit, kolik civilistů, Smrtijedů, bystrozorů i těhlech… těhlech dětí se tu může ještě skrývat. Mohli tu být klidně ještě celé hodiny. Jenže na chodbách panovalo ticho. Za celou svoji cestu se střetli jen se třemi nepřáteli a našli jen dva omráčené úředníky a jednoho zraněného bystrozora. Nebyli si však jistí, že skutečně patří k nim, a proto ho radši spoutali, než ho poslali pryč. Proběhli další chodbou a konečně se ocitli tam, kde je potřebovali. Stáli na větším prostranství kdesi na křižovatce chodeb a dveří. Tady už jsem dneska byl! pomyslel si Severus. Teprve poté si uvědomil, že tím blouděním po chodbách, místnostech a schodištích se ocitl přesně tam, kde dnes v noci začínali. Před nimi probíhal poměrně tvrdý boj. Na jedné straně stáli Smrtijedi, kteří své okolí zasypávali smrtícími paprsky, na druhé zahlédl Severus několik studentů z lesa a pokud se nemýlil, zahlédl i dvě osoby z oddělení Bystrozorů. Nebo byli z Řádu? Už vlastně ani nevěděl a neměl čas na nějaké větší zkoumání, protože v další chvíli se i z nich staly živé terče. Okamžitě vyslali protikouzlo a skryli se za nedaleký roh. Poté okolo sebe vyčarovali štít, aby se mohli alespoň částečně porozhlédnout a zhodnotit situaci. Nebylo to zrovna nejlepší, zvláště pro slečnu Grangerovou a další dva studenty, kteří byli doslova uvězněni na křižovatce chodeb, přímo na ráně dvěma skupinám Smrtijedů. Jedinou ochranou se jim stala hradba sutin, za kterou se mohli alespoň částečně skrýt. Zatím se bránili dobře, alespoň co mohl soudit podle dvou zahalených těl ležících bezvládně na podlaze, ale síly očividně docházely rychleji než útočníci. Museli jednat rychle. Severus i Harry se stáhli zpět za roh a další minutu strávili vášnivou, i když mlčenlivou debatou o dalším postupu. Problém byl v tom, že každý měl na útok absolutně jiný názor a nedokázali se shodnout na dalším řešení. Jejich spor však přerušil zoufalý výkřik následovaný silným tříštivým výbuchem. „Hermiono!“ vykřikl Harry a chtěl se vrhnout kupředu, ale profesor ho zarazil.
„Jdu první, vy mě kryjte!“ řekl jen, než se vrhl kupředu doprostřed boje. A dohoda byla na světě. Jakmile se Severus objevil, okamžitě se z něho stal prominentní cíl, ale k jeho velkému štěstí šla Potterovi obranná kouzla mnohem lépe, než pravopis v prověrkách. Profesor se zaměřil na nepřátele vpravo a naštěstí byl mladý vůdce natolik inteligentní, aby si vzal na starost ty druhé. S tímto momentem překvapení dokázaly obě skupiny docela dobře zaskočit a v další chvíli skončilo pět Smrtijedů buď svázaných nebo odhozených pryč. Zbylí dva vyděšení k smrti se přemístili pryč. Harry sklopil hůlku a oddechl si. „Pottere, není čas na oddech, zkontrolujte dveře, jestli se tam ještě někdo neskrývá!“ rozkázal mu hned. „Ale…“ „HNED!“ křikl lektvarista a sám se vrhl k hromadě sutin, zpod které se začali vyhrabávat jeho tři studenti. Tedy vlastně dva, pan Wood se svým spolužákem, slečna Grangerová se k tomu nijak zvláště neměla. „Hermiono!“ všimli si dívky náhle její spolubojovníci a začali z ní sundávat sutiny. Nešlo o nic velkého, spíše kusy zdi a prach, ale i tak vypadala dívka pokrytá bílých popraškem přes krvácející rány více než děsivě. „No tak, Hermiono!“ „Pusťte mě k ní!“ rozkázal hned profesor a přiklekl blíž. Vzal její hlavu do dlaní a lehce ji prohmatal. Dívka měla na čele ránu a k tomu spoustu oděrek, ale nikde neviděl ani necítil nic, co by mělo zapříčinit to bezvědomí. „Už když jsme sem přišli, tak jí něco bylo, ale…“ ozval se druhý, jehož jméno si Severus nebyl schopen vybavit, ale byl přerušen. „Co je s ní, je v pořádku?“ strachoval se hned Oliver. „To uvidím,“ zavrčel profesor, „přestaňte okounět a svažte Smrtijedy!“ Nesnášel, když se mu někdo díval pod ruce. Lehce s dívkou zatřásl. „Slečno Grangerová! Slečno!“ Zamrkala. „Slyšíte mě? Hermiono!“ Pohnula rty a otevřela oči. Chvíli bloudila očima kolem. „Vnímáte mě?“ Neodpověděla hned. „Prof…s…re.“ Poznává mě, takže mozek bude v pořádku, pomyslel si, než jí hlavu položil zpět na podlahu a začal zkoumat zbytek jejího těla. „Bolí vás něco?“ Něco zaskuhrala. „Cože? Nerozumím vám!“ „No-ha.“ Zaměřil svoji pozornost na její dolní končetiny a v další chvíli se zděsil. Pod jejím pravým stehnem rozeznal v příšeří velkou skvrnu. V první chvíli to považoval pouze za stín jednoho velkého kusu zdi, ale jakmile se nohy dotkl, ucítil mezi prsty známé mazlavé teplo. „Merline!“ „Co je? Co je jí?“ To Potter zkontroloval všechna nebezpečí a teď jen zahlédl profesorův ustaraný výraz. „Něco ji rozseklo stehno, nejspíš i tepnu…,“ vrčel si pro sebe, když jí začal zkoumat ránu pod roztrženými kalhotami. Zabloudil rukou i do třísla, aby s pokusil zaškrtit tepnu, ale zjistil, že už to udělal někdo za něho. „Ránu si zaškrtila a nejspíš i zacelila to nejhorší, ale…“ Rozsvítil si hůlku a řádně si prohlédl celé zranění. Rána zanesená špínou a prachem vypadala hrozně, ale vypadalo to, že to nejhorší je zažehnáno, teď ho však nejvíce zarazila její noha. Celá její pravá dolní končetina hrála slabě našedlou barvou a studila jako led. Sakra, sakra a ještě jednou sakra! klel si pro sebe, když povolil škrtidlo, které se už stačilo zaříznout hluboko do masa. Noha však ani nadále nevykazovala známky živé tkáně. „Musí okamžitě do nemocnice!“ zvedl se a dívku jediným pohybem zvedl do náruče. „U Munga jsou všichni zranění odsud, nepostarají se o ni!“ křikl mladík zoufale. To mi nedošlo. Jistě, kdo dřív přijde, ten dřív mele… než by na ni přišla řada, zemřela by. „V táboře…“ začal mladík, ale přerušil ho. „Tohle není žádné povrchové zranění, Pottere! Jestli nedokážu obnovit krevní oběh, bude se jí ta noha muset amputovat a k tomu potřebuji minimálně jednoho profesionálního léčitele!“ Všichni zalapali po dechu. „Ústředí!“ křikl náhle mladík, jako kdyby objevil poslední možnou záchranu „je tam Popy!“ „To jste to nemohl říct hned?!“ div na něho nekřikl Severus a v další chvíli byl pryč.
*** „Jakmile se přemístil před dveře ústředí a jediným kopnutím je rozrazil, objevilo se proti němu asi dvacet hůlek. Neměl však čas se jimi příliš zabývat. „Uhněte!“ „Snape, co ty tady…?!“
„Víš, že tu nemáš co…! „To mě nezajímá, okamžitě potřebuju Popy!“ zavrčel na ně a vydal se po schodech do patra. „Myslíš si, že nám budeš rozkazovat?!“ zaslechl za sebou Moodyho hlas. Naštvaně se na schodišti otočil a zadíval se na muže pod schody. „Jestli nechceš jít téhle Sněhurce na pohřeb, tak mi koukej sehnat Popy.“ „To je Hermiona!“ vydechl Lupin vedle něho. „A hned!“ křikl Snape a v další chvíli za sebou zabouchl dveře jednoho z mnoha pokojů. Položil dívku na postel a zajistil v pokoji dostatečné množství světla, než si vyhrnul rukávy a začal zkoumat rozsah zranění. Rozhodně se mu to nelíbilo. „Winky!“ zakřičel a doufal, že ta zpropadené skřítku tu ještě slouží. V další chvíli se vedle něho zhmotnil skřítek, nebyla to sice Winky, ale to ven ďas. „Víš, kde jsou v domě lektvary?“ Skřítek přikývl. „Velká zásoba je na ošetřovně v druhém patře.“ „Dobře, přines mi dokrvovací, zacelovací lektvar… Dále dva proti infekci, jeden na horečku, potom na podporu srdeční činnosti a proti otoku mozku. A potom mi přines horkou vodu a obvazy, jasné?“ „Ano, pane!“ špitl skřítek a doufal, že si zapamatoval všechno. „A hni sebou!“ křikl ještě Snape, když se ozvalo PUF a stvoření zmizelo. „A ty to teď hlavně nevzdávej,“ řekl už směrem k dívce a zkontroloval jí zorničky. Opět upadla do bezvědomí a on ji už vlastně ani nechtěl probouzet, ta rána na noze jí musela způsobovat strašlivá muka. V další chvíli se rozrazily dveře a v nich stála bradavická ošetřovatelka. Neviděl ji už poměrně dlouho, snad ještě na hradě a byl rozhodně rád, že přežila. Teď však na žádné vítání nebyl čas. „Co se stalo?“ zeptala se ihned jako kdyby se viděli ještě dnes ráno na snídani. „Řezná rána na noze, nejspíš od kouzla. Hluboké poškození…“ „Rána byla hlubší…,“ zhodnotila ihned, „nespíš až na kost, ale už je zacelená, tak proč…?“ „Ránu si zahojila, ale to není to, co mě znepokojuje,“ odhrnul zbylá kus látky nohavice a ukázal poblednou končetinu, který vypadala spíš že patří nějakému umrlci, než živé osobě. „Merline!“ „Zaškrtila si třísla, ale…“ „Jak dlouho?“ ptala se hned ošetřovatelka začala zkoumat v podkolení jamce, zda má noha stále ještě pulsaci. „Nevím,“ odvětil profesor, „neviděl jsem ji čtyři hodiny.“ „Chceš mi říct, že ta noha možná nedostávala čtyři hodiny žádnou krev?“ Spíš to bylo konstatování, naštvané konstatování. „Zachráníš ji?“ „Ji ano, o noze si nejsem jistá. Nechal sis přinést lektvary? Výborně… pojď mi pomoci!“ Trvalo další dlouhou hodinu plnou lektvarů, injekcí a drobných řezných ranek, než se jim podařilo znovu rozproudit v končetině krev. Mnohem více práce jim však dalo donutit buňky, aby se opět zregenerovaly a fungovaly tak, jak mají. „Teď už to záleží jen na ní,“ zkonstatovala ošetřovatelka, když zkontrolovala puls. „Myslíš, že se jí vrátí funkce?“ „Pokud vše půjde dobře, tak ano,“ přikývla. „Ta holka má víc štěstí, než rozumu. I když…,“ připustila po chvíli, „ten rozum ji zachránil před vykrvácením. Tu ránu si zacelila dobře, ale potom se měla přemístit a ne tam zůstávat ještě bůh ví jak dlouho!“ „Osobně se postarám o to, aby to už nikdy neudělala.“ Ošetřovatelka se zatvářila lehce skepticky. „Nejsem si jistá, jestli ty jsi tou pravou osobou,“ zamyslela se. „Jsi totiž naprosto stejný jako ona,“ dodala na vysvětlenou. „Ty také nejsi schopný opustit bojiště, i kdyby sis měl obsah dutiny břišní nastrkat do vaku a připnout na záda.“ „Pokud se snažíš být vtipná, nejde ti to,“ zavrčel. „Nesnažím se o humor, pouze vzpomínám na chvíle, kdy mi tě nosili ze smrtijedích schůzek víc po kouskách, než vcelku. A mohla jsem tě peskovat jako malého kluka, stejně jsi to udělal znovu.“ „U mě to je něco jiného.“ „Oh, skutečně?“ zeptala se lehce jízlivě. „A v čem?“ „Já nemám co ztratit. Ona ano.“ „Doufám, že až se ta holka vzbudí, že se jí podaří vymlátit ti to z hlavy,“ řekla ošetřovatelka jen a vydala se ke dveřím. „Mimochodem, Severusi,“ otočila se ještě, „jsem ráda, že jsi tady. A chci, abys věděl, že jsem ani na minutu nevěřila těm povídačkám, co o tobě šíří. Ty bys z boje nikdy neutekl.“ Poklona od této staré ženy ho podivně zahřála u srdce. „Ty se z něho jen jednou nevrátíš,“ dodala. „Jestli to tak má být.“ Nad jeho slovy se lehce usmála, ano… jako by ho neznala. „Postarej se o ni,“ kývla k dívce, „o ně o všechny.“ A byla pryč.
Severus se vrátil zpět ke zraněné. Nechal si od skřítka přinést mísu s horkou vodou a řádně ji umyl. Sice by zřejmě nebyla nadšená z toho, že ji omývá právě on, ale po té její nabídce… musel se nad tím ušklíbnout. Ještě včera se zabývali takovými blbostmi a teď… „Teď už jsi tu taky nemusela být“, řekl tiše, když zacelil poslední ranku a přikryl dívku dekou. Teď se potřebovala především vyspat a pokud to půjde dobře, dostane se z toho bez následků. Abych jí mohl přetrhnout, až se zase postaví na nohy! A Pottera taky…! A když už byla řeč o Potterovi… už drahnou chvíli se domem rozléhaly poměrně hlučné hlasy a Severus si byl téměř stoprocentně jistý, že ví, komu patří. Potichu opustil místnost, kde Hermiona klidně spala a pomalu sešel po schodech. Už v půlce ho však zarazil ten ryk přicházející z kuchyně, která i nadále sloužila jako jednací síň. „Co se tam děje?“ zeptal se jednoho z bystrozorů, kteří pokuřovali pod schody. „Harry přišel,“ odpověděl jeden z nich sladce a Severus v něm poznal přeměněnou Nymfadoru Tonksovou. „Tohle je způsob Moodyho vítacího projevu,“ ušklíbla se. Než na to stačil Severus cokoliv říct, otevřely se dveře a dovnitř vpadl jeden statný muž. „Našli jste ho?“ Všichni jen zavrtěli hlavami. „Jako by se po něm země slehla,“ hlesl mladík. „O kom je řeč?“ ptal se profesor. „Rodolphus Lestrange,“ odvětil muž, „konečně jsme ho chytili a oni ho nechali zdrhnout!“ „COŽE?!“ zahřměl Severus, až se základy domu otřásly. To si snad z něho dělají legraci! Jeho skoro zabije, když ho zatýká a oni… „Kdo ho měl hlídat?!“ Všichni tři mladí členové Řádu jen ukázali na dveře, za kterými právě probíhala hromová hádka. „Oni!“ „Asi se přidám k uvítacímu projevu,“ zavrčel Severus a vydal se do dveří. „Moody!“ zavrčel, jakmile rozrazil dveře. „…banda pubertálních děcek se nemá co míchat do bitvy se Smrtijedy. Kolikrát ti to mám říkat? CO JE?!“ zavrčel k příchozímu Bystrozor, jakmile skončil svoje lamentování směrem k mladému vůdci. Severus se však vůbec nedostal ke slovu. „A kdo to měl udělat, když ne my?!“ prskl na něho mladík, jako kdyby je nikdo ani nepřerušil. Respekt, kterým ještě kdysi mluvil se starším bystrozorem byl nenávratně v zapomnění. „Na koho jsme měli spoléhat?“ „Kdo měl hlídat Lestrange?!“ vložil se jim do toho Snape. „Bystrozoři jsou na takovéhle akce speciálně školeni!“ zavrčel Moody. „Nikdo z nás nemá čas dávat uprostřed války pozor, co vyvádí nevyzrálá skupina děcek, co si hraje na vojáčky!“ Otočil se na Snapea. „To není tvoje věc a vůbec, nemáš tu co dělat!“ „My váš dozor nepotřebujeme, nejsme žádná mrňata!“ rozhorlil se Harry. „Nepotřebujeme, aby nás rodiče drželi za ručičku.“ „To jsem viděl,“ odfrkl si Moody. „Stačí se podívat na vás tři, jak jste zřízený! Ani se nechci dohadovat, jak dopadli ti ostatní!“ „A jak si…“ Harryho další výbuch vzteku však byl přerušen. „Vedli si líp, než někteří z těch tvých „školených“ bystrozorů, Pošuku,“ ozval se náhle klidný hlas profesora lektvarů. „Ti se totiž buď rozutekli nebo měli co dělat, aby si zachránili vlastní zadek. O jejich schopnostech hlídání zajatců by se taky dalo polemizovat, že?!“ „Ty se do toho nepleť,“ utrhl se na něho Moody. „Ty bys měl být rád, že jsi rád. Já být na tvém místě, tak bych zalezl tam, kdes byl celou tu dobu zalezlej a nevystrkoval ten svůj ksicht na světlo!“ „Alastore!“ okřikla ho Minerva, která se už chvíli snažila zcela bezúspěšně hádku ukončit. „To by snad stačilo, nemyslíš?“ „Tak to bych měl být rád, že nejsi na mém místě,“ nenechal si lektvarista nic líbit, „to by mě totiž musela hanba fackovat. Jenom zbabělec zůstane zalezlý a nechá za sebe bojovat ostatní!“ „Nikdo z nás nebyl zalezlý…“ „Aha, tak jak je možné, že jsem z nikoho z vás neviděl ani…“ „… takováhle akce se musí odněkud řídit!“ nenechal ho Pošuk domluvit. „Nejde se do nich vrhnout po hlavě, jako to s radostí dělají ta děcka! A ty očividně s nimi!“ „Tahle děcka toho za dnešek udělala víc, než vy za celý půlrok!“ vypálil na něho Snape a jeho sevřené dlaně práskly do desky stolu, až se sklenice zatřásly. „Kde jste byli, když ti Smrtijedi zaútočili? Kde jste byli, když je začali zabíjet jako ovce vedené na porážku, kde?!“ zavrčel. „Řekni mi, Moody, kde byl ten váš slavný Řád, když tam ty děti umíraly?“ „Tobě se nehodlám zpovídat!“ odsekl jednooký. „A co třeba rodinám těch, co tam dneska umřeli?“ vložil se jim do toho Harry. „Já se nemám komu zpovídat, moje svědomí je čisté. Udělali jsme, co jsme mohli udělat.“ „To jste schopný udělat teda sakra málo!“ „A cos čekal? Očekával jsi od nás, že jakmile padnou bariéry na ministerstvu, tak se tam vrhneme a budeme všechny zachraňovat jako hrdinové z románů?!“ „Ano!“ praštil Snape pěstí do stolu.
„Tak jsi ještě víc naivní, než…“ „On má pravdu, Severusi,“ vložila se jim do toho Minerva a snažila se alespoň trochu klidnit situaci. „Je nás málo, jít na to ministerstvo by byla sebevražda. Nemohli jsme…“ „Ale oni mohli!“ Severusovy pěsti se opět setkaly s tvrdým dřevem. „Ty děti, jak je nazýváte, to mohly udělat a hlavně to udělaly! Nebály se riskovat a to nejsou ani dospělí ani vycvičení! A přesto udělaly něco, z čeho jste vy byli podělaní až za ušima!“ „Byla to jen dětinská akce, která stála desítky životů.“ „A bez nich by stála ještě víc! Dokáže to ten tvůj zakrnělý mozeček konečně pochopit?!“ Vedoucí bystrozorů však v odpověď jen tasil hůlku. „Alastore!“ křikli společně Minerva s Lupinem, který se celou dobu snažil do hádky příliš nezapojovat. „Okamžitě to schovej!“ „Tak dělej, Pošuku, do toho!“ vrčel na něho Snape. „Ukaž, že ještě víš, k čemu se používá hůlka, když nejsi schopný se zapojit do boje!“ „Severusi!“ křikla zástupkyně, zatímco její kolega odzbrojil brunátného bystrozora. „Přestaň s tím!“ „Drž hubu, Snape! Nejsi nic, než smrtijedská nula, kterou nechce už ani Pán zla! To je život, pro který ses rozhodl,“ prskal na něho Moody a přetahoval se s Lupinem o vlastní zbraň. „Vyděděnce, kterého nechce ani ta největší spodina.“ „Ano, to je to, co jsem si zvolil,“ pronesl Snape a kupodivu jeho hlas vůbec nezněl nenávistně. Pouze ledově jako arktické počasí, ta náhlá změna zamrazila všechny do morku kostí. „Ale o to tady jde, o rozhodnutí. Nejde o to, co můžeš nebo nemůžeš dělat, ale o to co DĚLÁŠ! Tihle,“ kývl směrem k Harrymu a Ronovi, „ti do toho šli. Věděli, že nemají šanci vyhrát, ale přesto do toho šli. Cos dělal ty, Pošuku? Co jste dělali vy všichni!“ rozpřáhl ruce i k ostatním přihlížejícím. „Jediným vaším úkolem bylo postarat se o zajaté a stejně vám jich několik zdrhlo. Tak mi teď řekněte, v čem jste lepší, než ty děti, kterým se je podařilo pochytat? V čem jste lepší?“ Všichni mlčeli. „TAK V ČEM?! Řekni mi, Pošuku, v čem? Nejsi nic, nic než troska, která je schovaná a čeká, kdo za ní udělá práci.“ „Já svoji práci dělám!“ „Ne, ty děláš to, co se ti hodí! Řekni mi, kolik akcí za poslední měsíce jste ignorovali? Řekni mi, kolikrát vám tyhle… tyhle děti zachránily krk? No?“ Mlčeli. „Minervo? Lupine? Nikdo mi neodpoví?“ místností se rozhostilo ticho. „Možná jsou mladí a nezkušení, ale rozhodně mají víc odvahy než vy všichni tady dohromady.“ „Severusi,“ šeptl za ním někdo ublíženě. „Tak si s nimi běž!“ prskl Moody. „Stejně je za chvíli omrzíš. Za chvíli tě odhodí jako nepotřebný kus hadru, protože nic jiného nejsi.“ „Tak to ne!“ vložil se do toho Harry. „Profesor je jedním z nás. A my ho nikdy… opakuji NIKDY ho nevyloučíme, pokud sám nebude chtít.“ Na některé ta věta od mladého vůdce zapůsobila dojemně, zatímco v Moodym zabublal vztek, věděl však, že si ho na Potterovi nemůže vylévat. Na to tu měl stále příliš zastánců. Jeho pohled sklouzl zpět k bývalému Smrtijedovi. „Táhni, kam chceš!“ zasyčel. „Běž si hrát na velkého bojovníka. To nic nezmění na tom, že jsou to jen pitomé děti, co si…“ „Nejsou to děti!“ prskl na něho Harry, ale tentokrát nebyl sám. I profesor lektvarů se se stejnou větou otočil na starého bystrozora. Mladík si s mužem vyměnil zkoumavý pohled. „Říkejte si, co chcete,“ vrčel bystrozor, „Říkejte jim klidně bojovníci Zapovězeného lesa, ale to nic nemění na faktu, že se nedožijí konce téhle války. Nikdo z nich. Ale doufám, že ty to přežiješ, Snape! Abys viděl, do čeho všeho jsi je dostal.“ Severus se zarazil, oči upřené před sebe, zuby zatnuté a skřípající. „I kdyby…,“ procedil. „I kdyby to tak mělo být. I kdybych je měl učit bojovat do posledního dne, udělám to. Radši zemřu s nimi, než abych… přežíval tady s vámi,“ přejel si všechny zkoumavým pohledem, ale nikdo nic neřekl. Proto dodal, „slavný Řáde. Brumbál by se musel v hrobě obracet.“ Kdyby nějaký měl. Dveře za nimi hlasitě práskly. „Děkuju, profesore,“ hlesl vedle něho mladík, „za to, že jste nás bránil.“ „Neděkujte, Pottere,“ řekl jen, „protože až se to uklidní, mám Vás na seznamu pro přetrhnutí hned za slečnou Grangerovou.“ „Jak jí vůbec je?“ vložil se jim do toho zrzek. „Přežije to,“ kývl, „pokud se nedostane do rukou tomu jednookýmu maniakovi,“ cedil skrz zuby. „Vrátíme se zpět do tábora.“ Harry se podíval směrem k mladým bystrozorům a poté zpět na lektvaristu. „Mám tu ještě nějakou práci, uvidíme se tam.“ „Já jdu,“ kývl Ron a zmizel.
Snape přikývl. Několika kroky vyběhl schody a vstoupil do pokoje, kde spala slečna Grangerová. Zběžně zkontroloval její stav, a když se ujistil, že je v pořádku, zabalil ji do deky a opatrně zvedl do náruče. Zavrtěla se, zřejmě už se její bezvědomí přeměnilo ve spánek. „Spěte,“ šeptl k ní jen. Dívka se zavrtěla a přitiskla se k němu ještě blíž, spala však nerušeně dál. Severus si ji trochu nadhodil, aby se mu lépe nesla a vydal se po schodech pryč. „Severusi?“ Oslovený se otočil a probodl svého bývalého spolužáka ne zrovna příjemným pohledem. „Co chceš, Lupe?!“ Vlkodlak přišel až k němu a rozhlédl se, zda je někdo nepozoruje. „Chtěl jsem ti poděkovat.“ Severus jen pozvedl obočí. „Za to, že na ně dáváš pozor,“ vysvětlil světlovlasý a pohled mu zcela bezděčně padl na dívku spící ve Snapeově náruči. Očividně se jí tam líbilo, protože měla tvář zabořenou do záhybů černé látky a zcela spokojeně spala. Bezděčně se usmál. „Mně to nedovolili,“ dodal smutně. „Mě také ne. Neptal jsem se jich,“ odvětil černovlasý, „kdybys to udělal stejně, byl bys tam s nimi teď ty.“ Remusovi přeběhl po tváři prchlivý úsměv. „Věří ti,“ řekl jen. „A vědí proč.“ „Nic pro ně neznamenám, Lupe.“ Ušklíbl se. „Jsi pro ně víc, než si myslíš.“ „Protivný mizera…“ „… který je učí přežít… a který za ně bojuje, i když tím jde proti všem.“ „Vždycky jsem šel proti všem.“ „Možná právě proto se k nim hodíš,“ podíval se směrem ke kuchyni, jako kdyby se styděl za to, že on se vedle Harryho nepostavil. „To je něco, co já nedokážu.“ „Potter ti věří, Lupine, proč ses za něho nepostavil?“ zeptal se na věc, která mu vrtala hlavou. „Jsem příliš odpovědný,“ odvětil s povzdechem, „a mám je rád. Nechci, aby museli prožívat to, co jsme za války museli my. Nechci, aby museli chodit do války ani bojovat, oni si to nezaslouží, jsou to ještě…“ „Nejsou to děti!“ přerušil ho hned profesor lektvarů. Remus se ušklíbl. „Vidíš, tohle je další rozdíl mezi námi, pro mě to děti vždycky budou. Já bych jim nedovolil dělat ty věci, co dělají.“ „Takže to, že mně na nich nezáleží, je vlastně výhoda.“ Remusovi přeběhl přes tvář kratičký úsměv. Chtěl něco podotknout ohledně toho „nezáležení“, ale uznal, že pro Severuse by ani dívka v jeho náruči nebyla dostatečným důkazem. „Dej mi na ně pozor,“ řekl nakonec. „Prosím.“ Přikývl.
Kapitola 22. - Kdo chce s vlky býti… Přemístil se zpět do tábora, kde to navzdory pozdní noční hodině podivně žilo. Okolo ohniště sedělo poskládaných několik studentů a dalších alespoň deset pobíhalo sem a tam mezi jednotlivými chatkami. Tohle rozhodně nevypadalo na příjemný večer pod hvězdami. „Profesore,“ ozvalo se vedle něho, když procházel okolo ohniště. To slečna Weasleyová se k němu přiřítila. V táboře sice bylo skutečně šero, ale i tak dokázal rozeznat krvavé skvrny na košili i na tváři a oči, které rozhodně byly více unavené, než zářivé. „Ron už mi říkal, co se stalo,“ řekla hned zadýchaně, „bude v pořádku?“ zeptala se, když si změřila dívku v jeho náruči. „Potřebuje si jen odpočinout,“ přikývl, „ale jak se dívám, tak tady k tomu nebude moc prostoru.“ Chatka, ve které totiž slečna Grangerová se svými kamarády většinou přespávala, se nyní podobala spíše malé dálnici. Zrzka přikývla. „Věděli jsme, že Harry zůstane na ústředí a Hermiona na ošetřovně a potřebovali jsme někam uložit další zraněné.“ „Je jich hodně?“ zeptal se Snape. Dívka neodpověděla hned, jen sklopila hlavu a lehce přikývla. „Dost.“ Severus si lehce nadhodil spící dívku a zamyslel se. „Hned se na zraněné přijdu podívat,“ řekl jen mladé Weasleyové a vydal se k sobě do chatky. Byl si jistý, že tam by se nikdo neodvážil ani vstoupit a že tam slečna Grangerová bude mít dostatek klidu. S tichým zašeptáním hesla vstoupil k sobě a ihned se okolo něho rozsvítilo několik svící a uprostřed se rozhořelo ohniště. Opatrně položil dívku do své postele a docela ho překvapilo, jak pevně se ho dívka držela. Ještě naposledy zkontroloval její nohu a nakonec ji jen přikryl a s tichým zašeptáním „spěte“ (Proč to vlastně říkám, stejně mě neslyší. ) opustil místnost. Na ošetřovnu dorazil už s vyhrnutými rukávy, po cestě stačil ošetřit dvě lehčí zranění. Vypadalo to, že to nejhorší je naštěstí pryč a teď tu čekaly pouze modřiny a sedřeniny.
„Jak jste na tom?“ zeptal se slečny Weasleyové. Unaveně vydechla. „Tady leží ty vážnější. Ty úplně nejhorší jsme museli poslat k Mungovi. Šel s nimi Henry, ale ještě se nevrátil, tak nevíme, jak to s nimi dopadlo,“ dodala tak tiše, že ji skoro nebylo slyšet. „Jinak támhle máme otevřenou zlomeninu lýtkové kosti a támhle dva otřesy mozku. Julia taky měla vnitřní krvácení, ale to se Lucy snad podařilo zastavit. A potom spousty a spousty zlomenin a řezných ran,“ dodala s výdechem. Severus se sklonil k mladíkovi s otřesem mozku a posvítil mu do očí a zkontroloval tep. Zeptal se na několik drobností ohledně léčby a dívka mu vše odkývala. Takhle obešli celou ošetřovnu, u většiny Severus jen zkontroloval stav a souhlasně přikývl, našly se však i případy, kdy léčbu změnil. Vcelku však proti ošetření neměl námitky. Musel připustit, že na to, že se o nemocné staraly pouze slečny Weasleyová a Kyniová, to bylo skutečně bravurní. I když nutno podotknout, že ty otřesy mozku byly skutečně nejhorší zranění. Buď jim svědčilo prostředí nebo jim ta obranná kouzla tak jdou, pomyslel si, když zkontroloval posledního zraněného na provizorní ošetřovně a vydával se pryč. Jen aby to stejně dopadlo i s těmi, co skončili v nemocnici. „Justine!“ Severus se zarazil, když vyšel před ošetřovnu a byl téměř smeten jednou z dívek, která se právě svému příteli vrhala okolo krku. „Myslela jsem, že tě zabili, tolik jsem se bála!“ Když kolem nich procházel, tiše si něco vrčel, ale už se s žádnými komentáři nezdržoval. Snažil se přesvědčit sám sebe, že vůbec nežárlí, vždyť přeci nemá proč! Vždyť to jediný, o co přichází, je fakt, že jeho nikdy nikdo nevítal… nikdy se o něho nikdo nebál… nezajímal se, jestli se vrátil z boje… jestli není zraněný… proč by se měl zabývat faktem, že jeho nikdy nikdo neobjal… nestrachoval se o něho… Jistě, proč bych jim měl závidět něco takového jako je starost a objetí? Blbost! Justin však nebyl jediný, kdo se vrátil. Přišli i další, kteří byli vyexpedováni do Sv. Munga. Přesněji řečeno přišli ještě tři a další dva byli neseni na nosítkách. Ke všem se okamžitě vrhli jejich přátelé a milenci, v táboře nastalo pozdvižení. „Jak to dopadlo?“ zeptal se Snape Henryho, který s nimi šel jako doprovod. „Kluci jsou ošetřený, ale musí ležet. Mika pustí snad zítra.“ Odmlčel se. „Luci a John jsou na tom zle.“ Přikývl. „Odneste je támhle,“ ukázal na jednu z chatek a vydal se za nimi. Zkontroloval jejich záznamy, provedl potřebná ošetření a potom se snažil vyhodit všechny, kteří tu neměli co dělat. Setkal se však s poměrně silným odporem. „Nehodlám se s vámi dohadovat!“ vrčel. „Pacienti potřebují klid, tak se přestaňte chovat jako…“ „… děti?“ Severus se otočil na příchozího. To mladý Potter stál opřený o zárubeň dveří a pozoroval ho s lehkým úšklebkem. „To jste řekl vy, Pottere,“ zavrčel k němu, „zpacifikujte si je, jak chcete,“ dodal, když ho míjel cestou ven. „Profesore. Profesore!“ „Co chcete?“ „Nechte je být, oni jsou jenom vyděšení z toho, co se tu děje. Když chtějí zůstat spolu, tak je nenuťte odejít, zbytečně si je poštvete proti sobě.“ „A můžete mi říci jediný racionální důvod, proč by měli zůstávat u pacientů, když jim stejně v ničem nijak nepomohou?“ „Prostě chtějí jen být spolu.“ Odfrkl si. „Dětinský lásky.“ „Nikdo neříká, že se vezmou.“ „Velmi perspektivní.“ „Prostě jen v týhle prašivý době nechceme být sami,“ odsekl mu nakonec Harry. „O nic jiného nejde, než o to, že víte, že tu je někdo, kdo se o vás bojí… kdo na vás čeká. Nezajímá Vás to? Nepotřebujete to? Fajn, Vaše rozhodnutí!“ odmlčel se. „Ale nám to neberte.“ Měl by ho zpacifikovat, ale neměl náladu na hádky, sám toho měl za celý den až po krk. „Ještě se podívám, jak jsou na tom ostatní a potom se budu muset vrátit na ústředí,“ pokračoval mladík, „uvidíme se ráno na poradě.“ A byl pryč. Severus znovu nakoukl na ošetřovnu, ale zjistil, že už všichni spí. Jen slečna Weasleyová ho sledovala z druhé strany místnosti. Slabě na něho kývla na důkaz, že tady se o ně nemusí bát. Jeho dnešní úkol očividně skončil. Na hlídce byli dva, kteří se vyhnuli dnešnímu boji a on byl za to rád. Netoužil po ničem jiném, než po tom svalit se do postele a spát. Jeho plán byl však přerušen, jakmile si uvědomil, že jeho postel už je okupovaná. Slabě se pro sebe usmál. Ač to bylo zvláštní, vypadalo to, že jeho peřiny slečně Grangerové plně vyhovují. Aniž by si uvědomil, proč to udělal, natáhl ruku a lehce ji pohladil po vlasech, přičemž jí odhrnul jeden pramen z čela. Dívka se zavrtěla a k jeho překvapení i otevřela oči. Hned ruku stáhl.
Chvíli ho sledovala skrz úzké škvírky, než se tiše zeptala: „Jste v pořádku?“ Tak tohle skutečně nečekal. Měla by se vyptávat na sebe, na ostatní, na Pottera a Weasleyho, na boj a ona se místo toho zeptá… na něho? Znovu jí lehce odhrnul pramen z čela a přikývl. Lehce se na něho usmála, ale v další chvíli jí opět klesla hlavu a ona tvrdě usnula. Vlastně ani nevěděl, jestli byla řádně vzhůru. Ale i přesto… ona se ptala na něho. Jako snad jediná se zajímala o jeho stav. O to se nezajímal snad nikdy nikdo. Jen Lily… kdysi… a Brumbál… vlastně už taky kdysi… Upravil jí deku a sám se poté vyšplhal na horní palandu. Pro dnešek byl za ní snad i rád.
*** Ááááááá! Ze spánku ho probral výkřik. Měl tendenci se ihned vrhnout z postele, ale naštěstí si v poslední chvíli uvědomil, že tenhle výskok z peřin by měl trochu tvrdší dopad, než by si nejspíš přál. Místo toho se alespoň sklonil dolů z palandy a zamračil se na dívku krčící se v rohu jeho postele. Očividně ji vyděsil ještě víc. „Grangerová, přestaňte ječet, jako kdyby Vás na nože brali,“ zavrčel. Vydechla. „Profesore. Co… co… co tu děláte? A… a kde to vůbec sem? Jak jsem se sem dostala?“ chrlila ze sebe jednu otázku za druhou, zatímco profesor slézal z palandy. „Tak postupně,“ přerušil ten vodopád. „Jste u mě v chatce? Proč? Protože nikde jinde nebylo místo? Proč? Protože z ministerstva se vrátila spousta zraněných. Ještě nějaké otázky?“ „Proč zrovna u Vás?“ zeptala se. Jeho pohled ztvrdl. „Protože tohle bylo jedno z mála míst, kde jste měla klid. Promiňte, že jsem nezohlednil Váš odpor ke všemu, co je spojeno se mnou.“ „Tak jsem to nemyslela!“ ohradila se hned. „Já k Vám vůbec necítím odpor. Víte, že ne,“ dodala už polohlasně. Zarazil se. Nemusel být genius, aby pochopil, co tím má na mysli, jen ho překvapilo, že to vytáhla. Myslel si, že to byla jen hra a že se bude tvářit, že se to nikdy nestalo. „Radši půjdu,“ ozvala se do ticha. Jakmile se však zvedla, byla její snaha o postavení zmařena nenadálou bolestí. S úpěním dosedla zpět na postel. „Seďte,“ přikázal jí, než se sám otočil a vydal se pro nutné věci k ošetření. „Moje noha!“ vydechla bolestivě. „Co mám s nohou?“ „Vy si to nepamatujete?“ zeptal se překvapeně. Čelo se jí zvrásnilo, jak se marně pokoušela vzpomenout. Její vzpomínky však byly více než zmatené. „Svlékněte si kalhoty.“ „Prosím?“ vydechla. „Řekl jsem, abyste si svlékla kalhoty. „Ale p… profesore, to…“ „Grangerová, neštvěte mě!“ zavrčel k ní. Nakonec tedy přeci jen neochotně stáhla spodní kus oblečení, ale hned si klín zakryla dekou. I tak se jí při pohledu na ránu zvedl žaludek a to nemluvila o tom ohňostroji, co se jí náhle rozběhl v mysli. „Zranila jste se na ministerstvu…“ Byla na ministerstvu… stál jen kousek před a ní otáčel se k odchodu. Chtěla jít za ním, ale náhle klesla na zem…její noha! „…netuším o co,“ …z nohy ji trčela vývěsní cedulka nejspíše z nedalekých dveří… „…ale nejhorší na tom je, že když jste si nohu zaškrtila…“ … krev… spousta krve, byla všude… „…tak jste to provedla tak důkladně…“ … utrhla si kus rukávu a ránu zaškrtila, ale krvácelo to pořád… a pořád… a pořád… „… že jste si skoro sama amputovala nohu. Co jste vůbec… slečno!“ vydechl náhle, když ho kdoví proč popadla kolem krku a on cítil její zrychlený dech a třes v celém těle. „Slečno Grangerová, co…“ „… bála,“ zašeptala mezi vzlyky. „Já se tak strašně bála. Byla jsem tam sama a… všude byla krev…“ Severus nemusel být genius, aby pochopil, že je v šoku. Její hlava očividně teprve nyní pochopila, co se včera vlastně všechno odehrálo. Držel chvějící se dívku v náruči a šeptal jí do ucha stále dokola, že to bude dobré. „… chtěla jsem na vás zavolat… nešlo to… nešlo!… zůstala jsem sama… bála jsem se… straně jsem se bála… a potom přišli Smrtijedi a… a…“ „Ššššš,“ zašeptal jí do ucha. „Už je to dobré, máte to za sebou.“ Na jednu stranu vůbec nevěděl, co má dělat, na tyhle okamžiky nikdy nebyl expert, ale na tu druhou si uvědomoval, že stavy jako tento dokazují, že ta holka si ještě stále zachovala něco ze své dětinskosti a naivity.
Držel ji dlouho, už se ani nesnažil ji tišit. Jen ji pevně tiskl a nechával ji vybrečet. Náhle se od něho odtáhla a hřbetem ruky si otřela slzy. „Jste v pořádku?“ zeptala se. Zvedl obočí. „To se ptáte Vy mě?“ „Máte na tváři krvavé šrámy a očividně Vám je nikdo neošetřil,“ hlesla. „Nic to není,“ zavrtěl hlavou a aby zakryl své rozpaky nad tím, že někoho zajímá, radši se zvedl a přiklekl k ní, „ukažte, podívám se Vám na tu nohu.“ Nejdřív nechtěla, ale nakonec ze sebe přeci jen nechala stáhnout i deku a zkontrolovat si stehno i třísla. Nutno podotknout, že u toho byla rudá jako rak. Sice ho napadla kousavá poznámka o tom, jak by se s ním mohla chtít vyspat, když i při tomhle neví co a jak, ale nakonec to spolknul. Tedy chtěl spolknout, jenže v další chvíli se ozvalo bušení na dveře. Dívka vyjekla a ihned se zakryla dekou. Severus se radši vydal ke dveřím, kde postávali její nejlepší přátelé. „Dobrý den, ehm… Ginny říkala, že… ehm….“ „Ano?“ „… že víte, kde je Hermiona,“ dodal zrzek. Harrymu se přeci jen příčilo vypustit z pusy něco jako „Hermiona spala u Vás“. Nevěděl, jestli by ho za to profesor nesložil k zemi. „Ano, vím,“ řekl jen, jenže to už se ozvala dívka za jeho zády a on je nemohl dál mučit. Vpustil oba mladíky dovnitř. „Hermiono!“ „Harry, Rone!“ Než se Severus nadál, leželo na jeho posteli jakési klubko těl a končetin. Protočil oči v sloup a cosi si pro sebe zavrčel. Poté se natáhl pro svůj hábit a otočil se k mladíkům. „Buďte teď tak laskaví a neprovádějte zde žádné nepřístojnosti. Byl bych vám také vděčen, kdybyste slečnu Grangerovou příliš nevyčerpali a nedovolili jí vstát z postele.“ „Počkejte, přeci tu nemůžu zůstat,“ vydechla Hermiona. „Kluci mi určitě pomůžou dostat se jinam.“ „Tak na to zapomeňte!“ ohradil se příkře. „Za prvé nikde jinde není místo a za druhé, jakmile se dostanete mezi ostatní pacienty, tak Vás už vidím, jak poskakujete mezi lůžky a já Vás nehodlám znovu někde chytat. Dva dny tady zůstanete a nechci nic slyšet!“ „A… a nebudu Vám vadit?“ hlesla nejistě, když na její pohled oba mladíci pokrčili rameny. „Pokud ano, poznáte to,“ řekl jen, než se vydal vstříc každodenní práci.
*** Následující dva dny proběhly klidně a poměrně hladce. Severus strávil půlku dne kontrolou zraněných a druhou s ostatními bojovníky, od kterých odposlechl, co kdo na ministerstvu dělal. Asi dvakrát se setkal se situací, že student očividně zpanikařil a Severus ho měl chuť přetáhnout, ale většinou musel uznat, že si počínali poměrně obstojně. Smrtijedi zřejmě dostali na frak, protože za další dny nebyl vyhlášen jediný poplach, i když Potter s Weasleym trávili dny Merlin ví kde. Kde však byla jejich třetí polovička věděl zcela přesně. Slečnu Grangerovou našel hned první večer zahrabanou s knihou v posteli a hluboce spící. Sebral jí knihu z ruky a ihned poznal, že to je jedna z jeho vlastních. Ušklíbl se, co také mohl čekat? Další den už jí povolil chodit, ale stejně neměla kam jít, takže i nadále zůstávala na jeho dolní palandě. K jeho velkému překvapení mu její přítomnost ani nevadila. Rozhodně mu nepila krev tolik jako všichni ti milovníci v táboře, které od rána vídal přicucnuté jeden k druhému jako kdyby neexistoval zítřek. Dva páry dokonce musel okřiknout, protože jejich chování už skutečně překračovalo meze únosnosti. Vřela v něm krev a nebyl schopen říci, jestli vztekem nebo žárlivostí. V jeho vlastním nitru se přeli léty ošlehaný profesor a na druhou stranu prachobyčejný muž, který byl ve styku čistě s dívkami do pětadvaceti let, které občas ani nevěděly, co provádějí. Nebo to věděly až příliš dobře. Věděl však, že tady už žádné uklidnění ani kárání nepomůže. A aby toho nebylo málo, tak s jednou ještě sdílel těch několik metrů čtverečních. A i když mu nijak nepřekážela, její přítomnost byl v chatě schopen vycítit. A když si představil to mladé tělo, které spí jen nějaké dva metry pod ním… U Merlina, Severusi, nech toho! Zatřepal hlavou a místo toho se radši rozhodl vrátit se k sobě a zalézt do postele. Slečna Grangerová by snad už dnes měla odejít, tak by se mohl… Jakmile otevřel dveře, dívka vyjekla a ihned se od něho otočila, aby si mohla stáhnout tričko, které si právě stahovala přes hlavu. Neudělala to však dostatečně rychle, aby si nevšiml. Merline, to mi děláš schválně! pomyslel si utrápeně. Odkašlal si. „Promiňte,“ řekl jen, když ji míjel. Na chvíli se zastavil, už zase ta vůně toho mladého těla.
„Ehm… to nic,“ odvětila nejistě. „Už jsem na odchodu,“ dodala přes rameno. Zřejmě si to, že stál za ní, vysvětlila jako jeho nevoli, že je stále zde. Jenže jeho myšlenky byly v tu chvíli úplně na jiné vlně. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti, vzpomněl si náhle Lupinova slova, které mu ten zatracený zablešenec jednou řekl. Jenže, jak… „Slečno Grangerová,“ promluvil náhle. Podívala se na něho přes rameno. „Ta Vaše… nabídka,“dodal nenuceně, „ta stále platí?“ „Jaká nabídka?“ zarazila se a konečně se k němu otočila. V tu chvíli skutečně nevěděla, o čem to mluví. Ne, že by zapomněla, jen ji skutečně nenapadlo, že se k tomuto tématu ještě někdy vrátí. Neodpověděl, jen pomalu zvedl ruku a lehce jí ji položil pod bradu a věnoval jí výmluvný pohled. Pochopila to. Alespoň tak mohl soudit podle toho, jak zrudla. „Ehm… no…,“ protáhla nejistě a uhnula pohledem. Netušila, co říci, co dělat. Stála tam, v ruce vak s věcmi a hleděla na suky na podlaze. Hlavou jí vířily stovky myšlenek a její nitro se přelo samo se sebou, jak se snažila přijít na to, co teď. „No,“ zvedla nakonec pevně hlavu a podívala se na muže, který stál už těsně před ní, „a když ano?“ Beze slova natáhl dlaň k její tváři. Nebránila se, ale na rozdíl od minula ho stále nepřestávala sledovat. Byla připravená na to, že jestli si z ní zase vystřelí jako tehdy na ošetřovně, praští ho tím vakem přímo do… no… tam, kde by to asi bolelo. Přiblížil se až přímo k ní, ale místo jejích rtů přejel rty po tváři až k uchu. „Jestli to nemyslíte vážně, řekněte to teď.“ Naprázdno polkla, srdce jí bušilo jako o závod. „Kdybych to vážně nemyslela, tak to neříkám.“ Vlastně byl za odpověď rád. „Líbání je povoleno?“ zeptal se ještě tlumeně. Přikývla. Víc nepotřeboval, přisál se na její rty a začal je vášnivě plenit. O podlahu bouchl vak s jejími věcmi, když mu opřela dlaně o hrudník, jako kdyby se chtěla ujistit, že ho bude moci vždy odstrčit a po nejisté chvíli mu začala polibky vracet. Ač by jí to nikdo neuvěřil, líbání s obávaným profesorem se jí rozhodně líbilo. Ani odpudivé, ani slizké, prostě… příjemné. Severus zakouzlil dveře, aby je nikdo nevyrušil nebo neslyšel a oba se svezli na jeho lůžko. Teď si jen musel dávat při uléhání pozor, aby se nepraštil do té zpropadené horní palandy! „Jaké jsou hranice?“ zeptal se, když přerušil polibek. Nebyl sice žádný romantik, ale byl si jistý, že ani jeden z nich by neocenil rychlovku s kalhotami staženými na půl žerdi. To už by si skutečně mohli někde zaplatit nějakého prostituta. „Žádné experimenty,“ hlesla s přerývavým dechem, „žádné důvěrnos…ti,“ hlesla mu do rtů, když mu stahovala košili z ramen, „jen trocha laskavosti.“ Ano, laskavost, to bylo to slovo. To bylo to, o co jim šlo. Přetáhl jí přes hlavu tričko a začal se věnovat jejímu uchu. Věděl, že některé ženy jsou na tomto místě velice citlivé. Dech se jí zadrhl v hrdle. On na rozdíl od ní rozhodně věděl, co dělat… a kam šáhnout. Hermiona se místo toho jen tiše svíjela pod jeho doteky a pokoušela se neprojevovat se příliš hlasitě. Nevěděla, jestli by to ocenil. Jemu samozřejmě její zdrženlivost neunikla. Nejdříve to považoval pouze za nejistotu, pak ho však napadla jedna myšlenka. Odtáhl se. „Co je?“ hlesla, když otevřela oči a on na ni jen upřeně hleděl. Kdyby ji teďka vyhodil, netušila, jestli by se propadla hanbou nebo by popadla něco na dosah ruky a praštila ho s tím. „Doufám, že nejste panna.“ Zamrkala. Co to sem tahá? A docela brzy, pomyslela si lehce sarkasticky, když si uvědomila, že už jsou oba do půl těla nazí. „Kdyby jo, změnilo by to něco?“ zajímala se. Povzdechl a začal se rovnat, tohle si měl zjistit hned. „Nehodlám být ten, kdo vás připraví o věneček,“ zavrčel, „to si nechte pro někoho povolanějšího.“ Ne, že by byl tak ohleduplný… ano, samozřejmě si myslel, že by poprvé mělo být s někým alespoň trochu vhodnějším, ale také neměl náladu na nějaké zaučování. „Počkejte,“ popadla ho za ruku, když se chtěl zvednout, „já jsem neřekla ano.“ Zvedl obočí. „Ujišťuju vás, že můj věneček už si urval někdo jiný,“ ušklíbla se a doufala, že to znělo tak nadneseně, jak to jen šlo. O rozhovor na toto téma rozhodně nestála. Chvíli ji sledoval a když se ujistil, že slyšel to, co chtěl, pokračoval tam, kde před chvíli skončil. „Doufám, že ne doslova,“ zašeptal jí do ucha, když ho míjel. Kdyby se v ní tu chvíli nebouřila tisícovka pocitů, možná by jí zarazila starost v jeho hlase. Užívala si příjemné pocit, i když v ní víc než pocit vášně stále převládala nejistota a poblikávající varovné znamení. Ne každý den se ocitla v posteli s mužem… ne každý den to byl starší muž … a už skutečně málokdy to byl její profesor a Severus Snape navrch. I když za jeho péči byla ráda, nedokázala ten nejistý pocit zatlačit dost hluboko na to, aby si tuhle chvíli mohla pořádně užít.
Nejistě zamrkala, když se od ní podruhé odtáhl, ale tentokrát to bylo pouze proto, aby jí z boků stáhl kalhoty. Díval se jí přitom do očí, jako kdyby čekal, kdy couvne. Jenže to ona v plánu neměla. Ne, že by jí to nenapadlo, ale rozhodně by se před ním nepokořila tím, že by sama tak dětinsky cukla. Stáhl jí kalhoty i s prádlem a přitom jí nepřestával sledovat. Ten pohled rozhodně nebyl příjemný. Cítila se před ním úplně nahá a rozhodně to nemělo co dělat s tím, že na sobě už neměla žádné oblečení. Sice jí všichni vždycky tvrdili, že se za své tělo rozhodně nemusí stydět, ona však stále měla problémy s tím nesnažit se zakrýt před všemi pohledy. A před jeho obzvláště. Teď před ním ležela nahá a děkovala všem svatým, že jediným světlem byla svíčka stojící na stole. I když… kdyby nebyla ani ta, také by jí to nevadilo. Sledoval ji a nemusel být genius, aby poznal, že je pekelně nervózní. Na jednu vteřinu ho i napadlo, že toho nechá a prostě ji odsud vyhodí, protože o tohle očividně nestála, jenže ona se náhle natáhla k jeho opasku a nejistě ho začala rozepínat. Roztřesenými prsty se snažila rozepnout přezku, ale náhle jí to připadalo jako nadpozemský úkol. Snad ani tak moc nestála o to, tak spěšně ho zbavit kalhot, ale rozhodně to bylo lepší, než před ním jenom tak ležet. Takhle se alespoň mohla přikrčit a alespoň trochu skrýt svoji nahotu. Jemně odstrčil její prsty a sám se začal zbavovat posledních kousků oblečení. Díval se jí přitom do očí a opravdu, ona měla strach. Ne však takový, že by se bála jeho… spíš netušila, co má čekat. Napadlo ho, že by to nejspíš měl skončit, ale potom si uvědomil, že pokud by to teď nedotáhli do konce, skončilo by to ještě hůř. Místo toho se zvedl a stáhl si z boků poslední dva kusy oblečení. A ponožky. Snažila se mu dívat do očí. I když jí pohled lákal dolů, nějak nenašla odvahu se tam podívat. Nakonec však neměla na vybranou. Když jí lehce zatlačil na rameno a donutil ji se opět položit na postel, musela si ho prohlédnout celého. Nebyl ošklivý, ani trochu ne. Rozhodně sice neměl žádné vyrýsované svalstvo, silné paže ani vypjatou hruď, ale byl… prostě byl obyčejný chlap. Ani tlustý ani vychrtlý, sem tam nějaká více či méně zahojená rána a jedno vystouplé žebro. Nejspíše si ho někdy zlomil a ono srostlo dříve, než si ho zaléčil. Pohled jí sklouzl níž. Jeho penis vystupoval z porostu černých chloupků a rozhodně se zdál připravený. Dívka však nedokázala posoudit, jestli před ní klečí nějaký úžasný alfa samec, protože ačkoliv rozhodně nebyl první, nepoznala tolik mužů natolik, aby mohla porovnávat. Vlastně nevěděla, jestli by toho v tuhle chvíli byla vůbec schopná. Nechala ho, aby se vklínil mezi její nohy a opatrně ji zalehl. Hleděli si do očí a tohle bylo poprvé, kdy si Hermiona uvědomila, že i on je nervózní. Popravdě jí to připadalo trochu roztomilé až vtipné a snad se i víc uvolnila. „Upozorňuju vás, že jestli chcete ještě couvnout, tak teď,“ řekl ještě. Divila se, že jí ještě dával na výběr. Očividně na ní bral poměrně velké ohledy. Místo odpovědi jen pokrčila nohy a přitiskla mu je pevněji k bokům, aby mu dala najevo svůj názor. Přikývl a trochu se vzepřel na rukách. Než se však pohnul, ještě nechal sklouznout svoji dlaň po břiše do jejích nejsoukromějších míst. Potřeboval se ujistit, že jí neublíží. Hermiona sebou trochu cukla. Ne že by to bylo nepříjemné, spíš jí ten dotek připadal až… příliš osobní. „Co je?“ Zavrtěla hlavou. „Nic.“ Konečně na ni nalehl a její stehno si přitáhl trochu víc k sobě, aby měl snadnější cestu dovnitř. Teď už byla cesta jenom dopředu. Zarazily ho její dlaně na hrudi. „A co…?“ uvědomila si ještě. „To nechte na mně,“ řekl jen a zhoupl se v bocích. Hermiona zavzdychala, když ho ucítila vklouznout dovnitř. Lehce mu stiskla paži, ale její stisk o poznání zesílil, jak se zhoupl podruhé a vklouzl ještě hlouběji do jejího lůna. Sevřela rty, aby nevzdychala nahlas. Sice jí v hlavě stále poblikávala výstražná světla, ale lhala by, kdyby řekla, že se jí to nelíbilo. Když se ujistil, že nepřijdou žádné protesty, zapřel se Severus koleny o postel, aby mohl snadno přirážet a svými rty se začal věnovat jejímu krku. Dívka měla zavřené oči a zakloněnou hlavu, ale její nehty, kterými ho při každém přírazu slabě škrábla do zad, bral jako souhlas toho, aby pokračoval. Po chvíli se začala pohybovat proti němu. Tedy, spíš se o to snažila, dost neuměle, ale snahu by měl ocenit. Severus nemohl uvěřit tomu, co se děje. Vždyť tu spí se studentkou. Bývalou! ozvalo se mu hned v hlavě. A co je na tom špatného? Ženu už neměl… no, hodně dlouho. Za tu dobu, co uprchli z lesa, rozhodně ne a předtím… také tam nějaká ta prodleva byla. Sice nežil v celibátu, ale nikdy nenašel zálibu ve vysedávání v baru a svádění žen na jednu noc. O to víc si teď užíval to krásné mladé tělo, které měl pod sebou. Po několika minutách cítil, že se blíží k vrcholu. Jeho pohyby se stávaly prudší a trhanější. V jednu chvíli dokonce přirážel tak prudce, že na chvíli vyklouzl ven a musel celý rituál přerušit a opět najít cestu do toho příjemného tepla. Dívka se k němu tiskla, jako kdyby prosila o víc. Po celém těle se mu perlil pot a cítil, že má napnutý snad každičký sval v těle.
Poté však už stačilo několik přírazů, aby se před něho přehouplo sladké vyvrcholení. Na poslední chvíli se mu podařilo vyklouznout ven, aby produkt jeho chtíče neskončil tam, kde neměl. Když ze sebe dostal poslední kapku, opatrně se svalil vedle dívky. Ta ležela tiše vedle něho a snažila se popadnout dech. Stále měla zavřené oči a Severus v tu chvíli nevěděl, proč tomu tak je. Rozhodně však chtěl, aby z toho také něco měla. Položil ruku na její břicho a pomalu jí směřoval dolů až k jejímu klínu. Věděl, že drážděním toho malého bodu dosáhne toho, co se mu během vlastního aktu nepodařilo. Jakmile se výstupku dotkl, dívka zasténala, ale v další chvíli popadla jeho ruku a odtáhla ji od svého klína pryč. Nechápavě se na ní podíval. Věnovala mu trochu nejistý, ale milý úsměv a jeho ruku si položila na břicho, než opět zavřela oči. Severus se jejím jednáním nehodlal zabývat. Položil hlavu na polštář a snažil se uklidnit vlastní srdce. Hermiona ležela na posteli s mužovou rukou přes pas a v hlavě se jí náhle rozeběhla miliarda myšlenek. Ta nejsilnější z nich byla: Já se vyspala se Snapem. Já se vyspala SE SNAPEM! Nemohla si pomoci, ale na tváři se jí objevil slabý úsměv. Tohle bylo tak.. tak… tak absurdní! Až to bylo vtipné. Věděla však, že kdyby se nyní začala smát, neocenil by to. Tohle jí nikdo neuvěří. Ne, že by to někde vykládala, ale byla si jistá, že i kdyby to řekla, nikdo by jí nevěřil. A přitom to bylo hezký. Ne úžasný, ne nádherný… žádná extáze ani křik, který by roztřásl skleničky ve vedlejší chatce… ale rozhodně se jí to líbilo. Na Snapea si nemohla ani trochu stěžovat, dokonce se chtěl i postarat o to, aby dosáhla svého, ale ona se na to prostě necítila. Sex… ano, ale ty intimní doteky… ne, na to skutečně nebyla ještě připravená. Muž vedle ní se zvedl. Přelezl přes ní z postele a nahý se vydal k poličkám na druhé straně místnosti. V mihotavém světle to nebylo řádně vidět, ale Hermioně přišlo, že má velmi pěkný zadek. Ne nijak výjimečný, ale rozhodně pěkně tvarovaný. V jednu chvíli jí napadla bláznivá myšlenka, že by ho mohla přes něj lehce plácnout, ale radši ji rychle zahnala. I když… chtěla by někdy vidět jeho výraz, kdyby to udělala. Pomalu se vrátil k ní a podal jí malou lahvičku. „Vypijte to.“ Řádně si tekutinu prohlédla - lektvar proti početí. „Proč?“ nechápala. „Vždyť jste se… ehm…“ Jak to říct, aby to neznělo tak blbě?! A zvlášť když mluvíte se svým profesorem. Profesor, to zní v tuhle chvíli ještě debilněji. „Na to není radno spoléhat,“ řekl prostě a natáhl si na sebe kalhoty. „Radši dvojitá jistota, než průšvih.“ Měl pravdu. Kopla do sebe lahvičku a trochu se lekla, když nad ní mávl hůlkou a sperma z jejího břicha zmizelo. Na jednu stranu byla ráda, na druhou jí tenhle úklid připadal jako upozornění na to, že je konec. Když se Snape uvelebil opět vedle ní, byla to Hermiona, kdo se zvedl a začal se oblékat. Snažila se netvářit rozpačitě a nesnažit se před ním skrývat, když si oblékala podprsenku. Co bych před ním mohla ještě skrývat? Neskončilo jen u prádla. Oblékla si vše a nakonec se natáhla i pro svůj vak s věcmi. „Někam jdete?“ zeptal se nechápavě. „K sobě,“ řekla prostě. „Taková jsou pravidla,“ vysvětlila na jeho nechápavý pohled. „Po sexu se všichni rozejdou k sobě, sám jste to řekl.“ Ne, že by se jí od něho chtělo, bylo příjemné vedle někoho ležet a vnímat jeho teplo, ale ona potřebovala pryč. Utřídit si myšlenky a strávit to, co se právě stalo. „Neberte to tak doslovně,“ odvětil. Jen se na něho usmála. „Dobrou noc, profesore.“
Kapitola 23. - Den poté Hermiona za sebou zavřela dveře a zhluboka vydechla. Měla na chvíli chuť se o ně opřít a sklouznout na zem, ale uvědomila si, že by to bylo příliš nápadné. A ke všemu… v tuhle chvíli docela toužila být od profesora co nejdále. Vydala se k ohništi, kde ještě posedávalo několik posledních opozdilců. Posadila se vedle nich a doufala, že si její přítomnosti bude všímat co nejméně lidí. „Tak jaký to bylo?“ „Cože?!“ vypálila a div nespadla ze špalku, na kterém seděla. Jak to vědí? Jak se to dozvěděli? „No jaký to bylo se Snapem?“ Ne, není možný, aby to věděli!!! Byli jsme ticho… byli jsme zavření… „No… ehm… my… totiž já… já…“ Já nic… já nic neudělala! „Jo, nestává se každý den, aby nechal někoho přespat u sebe. A několik dní k tomu.“ Přespat? „Chrápe?“ „Nevyndává si v noci zuby do krabičky?“ „Nebo sebe? Nespí v rakvi?“
„To víš, že ne. Ten přeci visí zavěšený za trám!“ zasmál se jeden z mladíků a ostatní se k němu přidali. Zato Hermioně spadl ze srdce ohromný balvan. Nevědí to! A jak by taky mohli, ty hloupá! „Ehm… kupodivu ve spaní vypadá úplně normálně.“ Lehce se usmála a snažila se tvářit normálně. Proč však měla pocit, že jí to nejde… že to je na ní nějak poznat… že to všichni vědí… že… I když jí rozum říkal, že to je nesmysl, připadala si dost nejistě. Jen tam seděla na špalku a poslouchala, co si ostatní povídají, zatímco na sobě stále ještě cítila dozvuky vzrušení. Nebyla však schopna se do toho štěbetání připojit. Její hlava byla náhle podivně prázdná a vzdálená. Připadala si, že mezi ostatní nepatří… že je něčím poznamenaná. Naštěstí ji do rozhovoru nikdo zapojovat nechtěl. Zvedla hlavu a zahleděla se na ty tisíce hvězd, které poblikávaly nad ní. Náhle si připadala stejně vzdálená od ostatních jako ta zářivá světélka nad ní. Ten pohled ji uklidňoval. „Už zase mizíš?“ ozvalo se vedle ní a ona, kdo ví proč, zvedla hlavu. Zrzek se na ně jen ušklíbl. „Kam jdeš?“ zeptala se Hermiona. „Za Astiou,“ odvětil klidně. „Nechceš jít se mnou?“ Zvedla obočí. „Ehm… radši ne.“ „A proč ne? Ginny jde taky.“ „Cože?“ „No jasně,“ ujistil ji. „Klid, budeme dělat jen to, co ty před chvíli.“ Kdyby mohla, zalapala by po dechu. To co ona před chvílí? S Ginny? Ne! Sakra, Hermiono, přestaň si představovat nesmysly! zatřásla hlavou. „Ehm…“ „Myslel jsem koukat na hvězdy,“ ušklíbl se, když viděl její výraz. „Hermiono, Hermiono, na co ty nemyslíš. Měla by sis někoho najít, nedostatek sexu ti začíná lízt na mozek,“ pronesl směrem k ní John, za což si vysloužil kopanec od své spolubydlící. „Au, co je?“ „Zatímco tobě způsobuje zkrat jeho přebytek, co?“ „A kdo za to asi může,“ zavrčel jí mladík do ucha. Ron se ušklíbl, než se otočil zpět k Hermioně. „Tak půjdeš s námi?“ Nakonec přikývla a pomalu se zvedla z místa. „Ale já s ním souhlasím,“ ozval se náhle kamarád vedle ní, „měla by sis někoho najít.“ „Jo,“ přidala se jeho sestra, která se k nim připojila, „neměla bys být tak sama.“ Vydala ze sebe něco jako „hm“. Kdybyste jen věděli.
*** Mladou kentaurku našli na nedaleké mýtině. Očividně už tam na ně čekala. Nebo alespoň na Rona určitě. Nezdálo se však, že by jí přítomnost dívek nějak zvláště vadila. -- tuhle poznamku smazat! tady jsem ti z několika jednovetnych odstavcu udelal trosku delsi kusy. Nejsem si tim uplne jisty, ale prijde mi, ze to moc kouskujes. Když se zabyva nejakou myslenkou a mysli si ji a pak ji ještě rozviji, prijde mi to jako jeden uceleny celek / odstavec. Samozrejme nasledne „dvouhlase“ hadani se sama se sebou uz je pekne odradkovane -A teď všichni leželi v trávě na mýtině a hleděli nad sebe na oblohu posetou snad nekonečným počtem hvězd. Ron se tiskl ke své přítelkyni a něco si špitali, Ginny už chvilku pochrupávala, zatímco Hermiona se snažila všechno srovnat ve své hlavě. Konečně se k tomu dokázala vrátit. Prošla si znovu celou tu dobu od chvíle, kdy se vrátil do chatky až do chvíle, než si přisedla k ohništi. Nevěděla proč, ale několikrát měla chuť se jít zahrabat někam hodně hluboko. Co to u Merlina prováděla? Jak s tím mohla souhlasit? A co to popadlo jeho? Jistě, předtím mu to nabídla sama, ale to bylo jen proto, že… Proč vlastně? Vlastně doteď nepochopila, co jí to tehdy popadlo. A teďka znovu. Proč s tím souhlasila? Proč mu dovolila, aby se jí dotýkal, aby ji líbal, aby se s ní… Ne, nemysli na to! přikryla si hlavu dlaněmi. Snad i měla pocit, že jí to nějak pomůže. Ano, bylo to hezké. Nemohla proti Snapeovi říct jediné slovo kromě toho, že to je Snape. Ale to jí přeci nevadilo. Jenže Snape znamená profesor. Už to není profesor. Ale pořád ho tak bereš. A teď jsi se s ním vyspala! Byl to jen sex!
Ano, jenom sex. Pro něho určitě a pro ni z větší části. Ne, že by k němu chovala nějaké větší city, to ne… ale alespoň trochu ráda ho mít musela. Jinak by se s ním nedokázala vyspat. Hermiona totiž nepatřila k lidem, kteří mohli mít intimnosti s kýmkoliv na potkání. Ne, kdepak… musela k němu něco cítit, musela vědět, co je zač a rozhodně mu musela věřit. A vědět, že jí neublíží. A Severus jí rozhodně neublížil. Severus? podivila se. Co blbnu? Ne, je to Snape! Kdyby mohla, kvílela by zoufalstvím. Vůbec nevěděla, co má dělat… jak se tvářit, ani co si myslet. Byla strašně zmatená a nevěděla, co s tím. Se svým prvním a vlastně i posledním partnerem to bylo o něčem jiném. On ji učil a byl k ní strašně hodný a především si s ní potom začal povídat. Mohla mu říci všechno, co se jí honilo hlavou a především se ho zeptat na to, co má teď dělat. Ano, sice ji potom opustil, protože měl jinou známost a jinde, ale to věděla už od začátku. Ne, že by to nebolelo. Jenže věděla, že taky v tomhle případě je mluvit zakázáno. A taky věděla, že ať už by měla jakoukoliv otázku, tak se na ni Snapea nezeptá. A proč? Protože šlo jenom o sex. Protože se v posteli nemluví. Protože, co je v posteli, to v posteli zůstane. Protože se to tak prostě dělá. Vydechla. Fajn. Šlo jen o sex. On to tak bere, bude to tak brát i já. A co by se vlastně mělo měnit? Rozhodně nechci, aby mi líbal nohy a nosil růže. Prostě to bude pořád Snape. A já pořád Hermiona. Co je na tom těžkého? Náhle jí připadalo, že absolutně nic. Bylo to pěkné. Pěkné zpestření. O kterém se nikdo nedozví. Nikdo se nedozví, že Snape je taky jen obyčejný člověk. Chlap. A neobyčejný milenec. Na tváři se jí usadil malý úsměv. Připadala si, že jí ze srdce spadl velký balvan, když se opět zahleděla na oblohu. Sledovala jednotlivá souhvězdí a konečně měla pocit, že si dnešní večer skutečně užila. Snape ji překvapil. A rozhodně mile. Ne že by je hodlala nějak porovnávat, ale… ale když je porovnala, byl Snape… jiný. Ani lepší ani horší, prostě jiný. Jiný, než ho čekala. Ušklíbla se a měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Moc dobře si vzpomínala, jak kdesi ve čtvrtém ročníku seděly se spolubydlícími na postelích a probíraly, jací asi budou jejich profesoři v posteli. Nutno podotknout, že u Snapea se zastavily nejdéle. Rozhodně by ji ani ve snu nenapadlo, že se tahle bizardní představa jednou stane skutečností. No jo, jenže co když to nebude jen jednou? napadlo ji. Co když si to bude chtít zopakovat? Co pak? Co by? Proč bych to měla odmítat? Je příjemný, zkušený, zodpovědný a mohla si být jistá, že to nebude nikde rozhlašovat. A kdyby se to dostalo ven? Mohla by říct, že se jí ho prostě podařilo svést, nic vážného. Fajn, tak to bychom měli. „… ten, jak jsi mi o něm vyprávěla?“ To Ronův hlas vytrhl Hermionu ze zasnění. Očividně spolu s Astiou vedli nějaký zajímavý rozhovor, zatímco ona bloudila myšlenkami, kdo ví kde. „Jo, ten,“ přikývla kentaurka. „Už je to skoro měsíc, co ho Drek objevil kdesi ve hvězdách a od tý doby o něm nedokáže přestat mluvit. Někdy už mi s tím leze na nervy,“ zasmála se. „O čem je řeč, smím-li se zeptat?“ zvedla k nim hlavu Hermiona. „Pověst o Klíči duší.“ Zamračila se. „O čem?“ Ronovi se zablýsklo v očích. „Páni, neříkej, že vím něco, co Hermiona Vševědoucí ne.“ Dívka se na něho jen kysele zašklebila. „Je to jen spíš taková pohádka.“ „O čem?“ „Říká se,“ začala kentaurka, „že kdysi dávno žila v zemi zmítané válkou s démony krásná princezna. Chtěla se vdávat, ale její otec vydal nařízení, že si ji bude moci vzít jen ten, kdo dokáže ukončit válku a zbaví svět Sedmi démonů. Dívka byla krásná… prý tak krásná, že jejímu kouzlu podlehl každý muž, který ji jen spatřil. Všichni se pokoušeli démony zabít, ale marně.
Až jednou přišel mladík, který propadl kouzlu její krásy a kupodivu se zamilovala i ona do něho. Aby mohli se svojí láskou na svět, rozhodl se vydat vstříc Sedmi démonům. Šel sám a beze zbraně, pouze s tím nejčistším kusem drahokamu, jaký si kdo dokázal představit. Démoni ho nepovažovali za nebezpečného a začali se mu vysmívat. Téměř při tom přišel o život, ale nakonec je dokázal přesvědčit k jednoduché sázce. Bude jim do nejdelší smrti sloužit, pokud dokáží opracovat onen kámen do hladka bez jediného škrábnutí. Démoni se mu vysmáli a na jeho podmínky samozřejmě přistoupili. Zapomněli však na jednu věc. Prohnilá duše démonů není schopna snést pohled sama na sebe. Proto v jejich přítomnosti vysychaly vody a praskala zrcadla, aby jim nic podobného nehrozilo. Jakmile se však každý démon pokusil kámen vyhladit, zahlédl svůj odraz a jejich duše byla za trest vtažena do kamene. Tím dokázal mladík zničit nepřítele a vysloužit si ruku princezny.“ „Zazvonil zvonec a pohádky je konec,“ vložila se do toho probuzená Ginny. „A co jste to říkali o klíči?“ nechápala Hermiona. „Počkejte!“ zamračil se na ně Ron. „Nechte ji to dopovědět, to ještě není konec.“ Všichni se tedy uložili zpět do trávy a kentaurka pokračovala. „Z mladíka se stal král, ale mír netrval dlouho. Kámen v jeho vlastnictví mu nepřinášel klid. Dlouhé hodiny hleděl do křišťálu, který kvůli temnosti svých nových obyvatel získal podobu černého obsidiánu, a v noci bloudil po hradě v zajetí šeptavých hlasů. Ten kámen zatemňoval mysl a z mladého krále se velmi brzy stal blázen. Démoni mu našeptávali a ničili mu mysl. Jenže to nebylo to nejhorší. Na zemi začali útočit noví nepřátelé, všichni chtěli získat kámen, který skrýval sílu Sedmi démonů. Protože ten, kdo vlastnil kámen, vlastnil i služby uzamčených démonů. Dlouhá léta se král snažil zajistit mír, dlouhá léta zjišťoval, že s hrozbou kamene to nepůjde. Moc kamene mu jednou zatemnila mysl a on v šílenství zabil vlastní ženu. Sám se za trest poslal do vyhnanství a jako poutník bloudil po zemi a hledal ztracený klid. Jen on a černý kámen ohlazený na sedmi stranách. Nazývali ho Zbloudilý poutník nebo Strážce duší. Říká se, že žil dlouho. Mnohem déle, než obyčejný smrtelník - byl to trest za jeho moc. A právě proto byl jako už starý muž najmut na hlídání klíče k bráně od těch největších pokladů, které se skrývaly v nejhlubších slujích země. Společně s draky hlídal poklady těch největších králů, skřetů i kentauřích králů. Odříznut od světa, bez lidí, bez přátel… jako očistec za hřích, který spáchal. Jako důkaz své pokory nechal nakonec vložit kámen do klíče od brány. Bylo to spojení jeho dvou nejtěžších úkolů. Říká se, že bránu hlídal stovky let, dokud konečně nenašel v srdci ztracený klid a sám nezemřel.“ Jakmile domluvila, rozhostilo se mezi nimi ticho. „Tomu vážně není co závidět.“ „Měl delší život, než obyčejný člověk a za ženu nejkrásnější ženu, to za to stojí, ne?“ ozval se Ron. Jeho sestra si odfrkla. „No nevím jak tobě, ale mně by tohle za prokletí a šílenství vážně nestálo.“ „Udělal to kvůli princezně. Miloval ji, za to mu to stálo,“ vysvětlila Astia. „Jo, když je člověk zamilovaný, dělá blbosti.“ „Ty bys to pro mě snad neudělal?“ otočila se kentaurka na zrzka s podezíravým pohledem. „To víš, že udělal,“ lehce jí políbil. „Ale pokud možno bych vynechal tu část, kdy bych tě musel z šílenství zabít.“ „Tak dlouho by to s tebou stejně nevydržela.“ Zrzek se na svoji sestru dost ošklivě zakřenil. „A jak jste se k tý pohádce vůbec dostali?“ vložila se do toho Hermiona. Věděla, jak se Ginny s bratrem dokáže hádat a teď na to skutečně neměla náladu. „To Drek,“ odvětila Astia, „tvrdí, že vyčetl ve hvězdách příchod Strážce. Neustále o tom mluví, i když to tam nikdo jiný nevidí.“ Vzdychla. „Čtení z mléčné dráhy Drekovi nikdy moc nešlo.“ „Já ho naprosto chápu,“ usmál se Ron a položil přítelkyni ruku okolo pasu. „Kdybych měl z hvězd číst já, tak řeknu tak maximálně, že zítra nás přejede velký vůz.“
*** Nakonec se do tábora vrátili až ráno. Vlastně to bylo především kvůli tomu, že na mýtině téměř všichni postupně usínali. Hermiona se sice ráno probudila obtočená Tulíkem, ale po měsících života v lese se už dokázala z jeho šlahounů v klidu vymotat bez toho, aniž by mu ublížila nebo on ublížil jí. Velmi brzy se totiž naučili, že respektovat přírodu a zdejší živočichy je mnohem víc, než se naučit se před ní bránit. Teď už postávala nad kotlíkem a doplňovala zásoby lektvarů, které byly využity před několika dny po útoku na ministerstvu. Její mysl se po dlouhé noci konečně ustálila na nulté hladině, kdy vlastně myslela na všechno a zároveň na nic. Už chápala, co na tom všem profesor Snape viděl, vaření lektvarů přinášelo klid. A o kom se mluvívá, nedaleko bývá, pomyslela si trochu trpce. Nemusela se ani otáčet, aby poznala jeho kroky, jen se zhluboka nadechla a dál se věnovala kotlíku.
Klid, klid, klid… uklidni se. Jen klid. Slyšela jeho kroky, jak se přibližují. Co mám dělat? Co mám dělat?! Jak se mám tvářit? Jak se na něho mám dívat? Jak s ním mám mluvit? honilo se jí hlavou jako zběsilé. Naštěstí však zvítězila její racionální část. Klid! Je to jen další obyčejné ráno. Co vždycky děláš? Otočíš se přes rameno a popřeješ mu dobré ráno. Pootočila hlavu a lehce se usmála. „Dobré ráno.“ A vrátila se zpět ke kotlíku. Znělo to až ukázkově nezaujatě. „Dobré,“ odvětil profesor. „Potter tu není?“ „Ne, bohužel. Možná se ještě nevrátil z ústředí,“ odvětila klidně. Snape vteřinku postával ve dveřích, než se otočil a odešel. Uuuuuuuuuuuuuuuuuf! vydechla si Hermiona a vypustila z úst pomalý a dlouhý výdech, opřená o stůl jako kdyby se o ní právě pokoušel infarkt. Fajn, tohle jsem zvládla… jen tak dál, pomyslela si a vrátila se zpět do práce, jenže to ještě netušila, že se muž v další chvíli vrátí a posadí se na židli vedle ní. Sakra, sakra, sakra! To nemohl odejít? Co tu s ním teď mám dělat?! Dál míchala lektvarem v kotlíku a snažila se tvářit absolutně přirozeně. Hm… co dělám vždycky ráno? Hm… přemýšlej, Hermiono, přemýšlej… oh, jistě… už vím… „Snídaně je támhle,“ kývla směrem ke dvěma talířům na vedlejším stolku, kam je nosily holky z kuchyně už pravidelně každé ráno. Teď se zeptá, jestli to je to čerstvé. Snape zvedl pokličku od konvičky a přičichl ke kávě. Nezeptal se však na nic. „Ingrid je přinesla před chvílí. Možná to bude ještě teplé.“ Teď přikývne, sedne si ke stolku a po chvíli remcání nad zdejší kuchyní začne jíst. Usadil se na židli a tiše se zakousl do zapékaných toastů. Bez jediného slova. Proč neremcá? Sakra, vždycky utrousí alespoň něco, tak proč ne dneska?! vztekala se dívka v duchu. Jak se mám chovat normálně, když se on tak nechová?! Severus se zakousl do snídaně a měřil si dívku zkoumavým pohledem. Překvapila ho. Když sem ráno vstupoval, byl připravený na velké množství scénářů včetně toho, že se k němu začne chovat jako k milenci… že se sebere a uteče… že mu to celé bude vyčítat… že bude nervózně koktat a chytat věci padající okolo ní… ale rozhodně nečekal, že se po jejich společném včerejším večeru bude chovat… normálně. To to s ní nic neudělalo? zamračil se a dál přežvykoval snídani. Hlas bez třesu, pohyby normální, žádná strnulost… hm, opravdu vypadá, že se pro ni nic nezměnilo. Ale to přeci není možné! Byl zmatený. Léta špiónské praxe ho naučila číst informace z detailů, z náznaků, z drobných změn v chování, které mu vždycky řekly mnohem víc, než by mu mohly říct jakékoliv jiné informace. Od slečny Grangerové čekal tu nejistou snahu o normálnost. Jenže teď neviděl žádné změny v chování. Očividně jí tedy odhadl špatně a to ho děsně znervózňovalo! Merline, snad bych byl i za tu scénu raději. Dál přežvykoval svoji snídani a mlčel. Neměl ani ponětí, že jeho mlčení dívku znervózňuje ještě tisíckrát víc, než kdyby se na ni vrhl a začal ji zkoušet z lektvarů. Nebo ze včerejší „látky“. Sakra, když už se nechováš jako vždycky, tak alespoň něco řekni! „Zacelující mast?“ ozval se náhle. Chtěl zkusit, jestli ji neprozradí alespoň její hlas. Její souhlasné „ahm“ mu však moc neřeklo. Ne zrovna s příjemným pocitem ji pozoroval a snažil se zahlédnout alespoň malý třes. Nic. Jeho další myšlenky přerušil příchod jednoho z dalších obyvatel jejich malé vesnice. „Zdar, Hermi.“ To Neville Longbottom se vrhl do laboratoře a shodil z ramen velký vak. „Jak se spinkalo?“ zamával na ní obočím a nasadil u toho šibalský úšklebek. Zatímco dívce zmizel úsměv z tváře, Severus naprázdno polkl. Hodil po dívce pohledem a v hlavě si už připravoval dost velkou škálu nadávek na tu holku, která všechno vyžvaní. Dívka však na něho hodila tak vyděšený pohled, že poznal téměř ihned, že tohle nebude tak, jak to na první pohled vypadá. „Ehm… celkem fajn,“ dostala ze sebe a snažila se tvářit, že je naprosto v pohodě. „Proč se ptáš?“ „Viděl jsem tě, jak se tulíš,“ zasmál se Neville a začal z vaku vytahovat chomáče čerstvých bylin. Dívka se na chvíli zarazila, ale když zahlédla rostliny, náhle jí to všechno bylo jasné. „Oh… ty myslíš v lese. K Tulíku.“ „No, jasně… cos myslela?“ To nechtěj vědět. Pohled, který si vyměnila se svým profesorem dával jasně najevo, že se v tu chvíli oběma ulevilo nehorázným způsobem. „Byl jsem ráno v lese a když jsem vás tam viděl na tý mýtině, tak mě to vážně překvapilo. Ale jak jste tam chrněli s Ronem jako mimina, tak jste mě vážně rozesmáli.“ Snape, kdybys byl normální, tak si teď zahraješ na profesora a zeptáš se… „Spali? S panem Weasleym? Na mýtině?“ zvedl muž obočí. Jo, přesně takhle. „Něco mi uteklo?“ dodal a už opět to byl jeho známý podezřívavý profesorský hlas.
Neville zvedl ruce v obranném gestu a šeptl k Hermioně, „v tomhle tě nechám samotnou. Mějte se.“ A byl pryč. Jakmile se za ním zavřely dveře, rozhostilo se mezi nimi ticho. Tedy až do chvíle, než se dívka začala nepokrytě smát. K jejímu velkému překvapení se i muž lehce ušklíbl. „Tak tohle bylo… uhozený,“ pronesla trochu nervózně. Profesor se jen ušklíbl, než se zvedl a jen se nenápadně rozhlédl, zda je nikdo neposlouchá. „Řekla jste o tom někomu?“ zeptal se, ale neznělo to naštvaně, spíš zvědavě. „Ne. A ani to nemám v plánu,“ odvětila prostě. I když popravdě ji překvapilo, že o tom sám začal. „A máte v plánu mi vysvětlit, co jste prováděla v lese?“ „Hmmm….,“ protáhla. „Možná.“ Zvedl obočí. „To mě zajímá jako profesora, ne jako žárlivého milence.“ „Ou, vážně?“ zaúpěla hraně, „A já už začala doufat.“ „Bohužel, i přes možné náznaky… kterých jste si snad i mohla čirou náhodou všimnout… nejste skutečně můj typ.“ Ušklíbla se. „A kdy budu? Až budu mít zadek jako baňku, krk a hlavu jako měchačku a na zádech mi vyraší čísílka určující množství obsahu?“ Vážně si tady vyměňuju se Snapem erotické narážky? pomyslela si Hermiona překvapeně. Byla si však jistá, že ještě včera dopoledne by si tohle ani zdaleka nedovolila. Ale poté, co se mezi nimi vytvořil tento druh „vztahu“, měla náhle pocit, že by si k němu mohla dovolit mnohem více, než by mohla kdy dříve. Jistě, nehodlala toho nijak využívat, ale… no, možná trošku přece jen. „Snažíte se být vtipná, Grangerová?“ „Vůbec ne. Pokud to, co jsem řekla nebo udělala nepovažujete pouze za vtip,“ pronesla a podle jejího tónu mu bylo jasné, co má na mysli. „Nepovažuji. Jsou věci, o kterých se nežertuje. A také, o kterých se nemluví, že?“ I ona pochopila, o čem je řeč. „Samozřejmě. Pravidlo devět, pokud se nemýlím.“ „Nevím o tom, že by pravidla byla očíslovaná.“ „Tak to jste už dlouho nešel okolo nástěnky.“ Té se raději pohledem vyhýbám, pomyslel si. „Na tom nezáleží. Ale když už jste to vytáhla, mám na Vás jednu otázku.“ Nezačala jančit do teď, tak doufejme, že se s ní bude dát normálně mluvit i dál. „Jaký máte názor na ten náš včerejší večer.“ Názor? To ti mám polechtat ego, žes byl skvělý? Typický chlap! „Nechci po vás žádné hodnocení,“ zarazil ji, jakmile si všiml jejího výrazu. „Jen nestojím v budoucnu o nějaké výčitky.“ „Pokud nějaké přijdou, tak jistě od jiné, než ode mě.“ Nemůžeš prostě říct ne, co? Podíval se na ní svým tázavým pohledem a obočí zmizelo kdesi mezi vlasy. Nebyl hloupý, věděl, co dělá. Zkoušela hranice. Trochu dětinské, ale pochopitelné. „Myslíte si snad, že se ode dneška budu chovat jako pes, co si značkuje stromy okolo svého území?“ „Myslím, že se budete chovat jako obyčejný chlap.“ Vážně jsem to řekla? „A k tomu holt patří i… sex,“ dodala a poprvé od začátku jejich rozhovoru zrudla. „Takže pochybuji, že bych zůstala jediná.“ „Ač to možná pozmění vaše mínění o mně, které jste získal z klepů kolujících po škole, tak já neměním ženy jako ponožky… nenajímám si prostitutky… ani nemám zaujetí ve zvířatech.“ „Ani v mužích?“ „Grangerová!“ Tohle už opravdu bylo moc. „Pardon,“ bránila se, „já jen, jak jste mluvil o těch klepech.“ „Pokud se nepovažujete za mužatku, tak jste odpověď už mohla vědět předtím, než jste se zeptala. Jenže to by nebyla taková legrace, že?“ dodal vrčivě a otočil se k odchodu. „A teď pokud dovolíte, řekl bych, že se už objevil pan Potter,“ dodal, když zvenku zaslechl povědomý lomoz. Nestačil však ani natáhnout ruku ke dveřím, když dovnitř vpadl mladý vůdce. „Mají Remuse!
Kapitola 24. - Každý (si) chce vrzat „Pottere, přestaňte tu pochodovat!“ rozčílil se profesor lektvarů, když mladý vůdce udělal po místnosti další kolečko. „A co mám sakra dělat?“ rozčiloval se mladík. „Co si třeba sednou na prdel a sedět?“ „Nedokážu jen sedět, když…“ „Harry,“ vložila se jim do toho Hermiona, „tímhle ničeho nedosáhneš. Sedni si, ano? Prosím,“ dodala. Mladík si změřil muže před sebou zamračeným pohledem, ale nakonec se přeci jen posadil ke stolu a zkřížil ruce na prsou. To mu však nevydrželo dlouho. Po chvíli položil ruku na desku stolu a začal lehce prsty bubnovat o
dřevo. Musel svoje tělo nějak zaměstnat, protože jinak hrozilo, že se zblázní. Potřeboval by si jít zaběhat… nebo vyřvat… nebo praštit… někoho… Pohled mu sklouzl na profesora lektvarů. Jo, to by byl dobrý kandidát, pomyslel si. Jak tu může jen tak sedět? Od chvíle, co Remus zmizel uběhlo už několik hodin. A oni místo, aby se ho pokoušeli dostat ven, tak tu jen seděli a čekali, až jim doručí další informace. Na co sakra čekají? Že jim někdo doručí mapu s nápisem LUPINOVA CELA? Jeho prsty se opět rozbubnovaly a tentokrát s mnohem větší intenzitou. Merlin ví, kde teď Remus je. A co mu dělají! Co když ho mučí? Co když se ho zabijí? Co když…? „Pottere!“ přerušil ho opět ledový hlas. „Lezete mi tím bubnováním na nervy a až se mi přetrhnou, tak já přetrhnu vás!“ Harry pomalu stáhl ruku zpět k sobě a vypustil páru nosem. Nebyl si jistý, jak dlouho tohle nic-nedělání ještě vydrží. Dobrých pět minut se držel a zůstal zcela v tichu, než se na židli trochu zaklonil a začal se pomalu houpat. …vrz, vrz… vrz, vrz… Snape se už nadechoval, že tomu hlupákovi něco řekne, když se vedle něho objevila mladíkova nejlepší kamarádka. Jen slabě zavrtěla hlavou a vrhla k němu prosebný pohled. Ano, chápal, že pro Pottera byl tohle způsob vybití, ale pro něho to byly zase ty jejich hádky. Chvíli váhal, ale nakonec se přeci jen rozhodl zatnout zuby a bez poznámky se vrátit zpět k plánům. …vrz, vrz… vrz, vrz… Čekali, až jim hlídka pošle výpovědi svědků únosu. Severus měl sice podezření, kdo mohl Lupina unést, ale potřeboval si být jistý. Hned ráno, když k nim Potter vpadl s tím, že vlkodlaka někdo ráno přepadl, vzklíčilo v Severusovi podezření. Ten hlupák Lupin totiž na tohle místo chodil každou sobotu, přesně v 9 ráno už několik let. A jelikož jeho loajalita k Brumbálovi i k Řádu byla všeobecně známá, nebylo těžké odhadnout, kdo a proč si ho odchytl. I když na Smrtijedy to nevypadalo. Ne na přisluhovače nejblíže k Voldemortovi. Také proto, že kdyby tomu tak bylo, jeho Znamení by začalo žhnout a Potterova jizva by sálala do rytmu. Jenže oboje bylo až podivně klidné. …vrz, vrz… vrz, vrz… Teďuž jenom zjistit, kdo přesně si ho vzal do parády. Kdyby byl Severus ještě ve službách Pána zla, možná by se i dokázal proplížit do sklepení pod palácem a pokusil se to vymlátit z nějakého nováčka, protože takováhle zpráva se neutají. Teď by to však bylo příliš obtížné. Na něho byla vypsána odměna a na sebevražednou akci věděli příliš málo informací. … vrz, vrz… lup, lup… vrz, vrz… Tak teď už toho měl Severus dost. To vrzání se snad i ignorovat dalo, ale to zpropadené lupání Potterových kloubů, které si začal prokřupávat, už bylo skutečně dost. „Harry!“ okřikla ho Hermiona, aby zabránila další hádce. „Nech toho!“ Nechápavě se na ni otočil, vůbec nechápal, co se jí nelíbí. „Pottere, byl jste mi milejší, když jste tady pochodoval,“ zavrčel k němu Snape. „Jestli máte přebytek energie, běžte na plac a nechte na sebe chvíli svoje kamarádíčky metat kletby.“ „Mohl bych na sebe nechat metat kletby Smrtijedy, kdybyste mi nezabránil na ně vlítnout! Místo toho tady dřepíme, zatímco Remus…“ „A víte, kdo ho má? Víte, kde ho drží? Kolik tam je nepřátel? Co po něm chtějí?“ ohradil se hned Snape a byl opět v ráži. „Nevíte! Tak si sakra přestaňte hrát na záchrannou službu.“ „Já tu prostě nedokážu jen tak sedět, když si představím, co mu tam můžou dělat!“ „Lupin udělal jednu ze základních chyb, když opakovaně chodil na stejné místo. A jestli ho chtěli jenom zabít, tak už je stejně dávno mrtvý!“ To jste tomu pomohl, pomyslela si Hermiona. „… a jestli z něho potřebují dostat informace… což je pravděpodobnější… tak mi věřte, že se postarají, aby přežil.“ „A co když z něho vytáhnou, co potřebují… a potom ho zabijí.“ Snape k němu zvedl oči přes okraj svého hrnku s kávou. „Máte o svém příteli velmi nízké mínění. Merlin je mi svědkem, že toho Blecháče nemám v lásce, ale jestli je někdo schopen udržen tajemství, je to právě Lupin. Jeho vlkodlačí přeměny mu dávají velký potenciál ve zvládání bolesti. A taky…“ „Vlkodlačí?“ vpadla mu do toho náhle Hermiona zaražena. Oba se na ni podívali s nechápavým pohledem. „Pokud jste to ještě nepostřehla, tak milý profesor Lupin, je vlkodlak,“ protáhl Severus jízlivě. „Jistě, že jsem to postřehla!“ odsekla, než se vyděšeně podívala na druhého a poté zpět na prvního z hádajících se společníků. Všichni na ni hleděli a nikdo nechápal, proč je v jejich očích takové zděšení. „Remus je vlkodlak,“ hlesla. „Hermiono, co se…?“ nechápal Harry. Naprázdno polkla. „Dneska je úplněk.“
Všichni v místnosti se zarazili, profesor zaklel a Harry znejistěl. „Ale…,“ promluvil mladík, „to je dobře, ne? Třeba se mu podaří ve vlkodlačí podobě utéct.“ „Modlete se, aby o jeho "nemoci" nikdo nevěděl.“ „Proč?“ „Protože jestli to využijí proti němu a on někoho pokouše, tak se z toho už nikdy nedostane,“ vysvětlil profesor klidně. Harry zesinal, ale než stačil cokoliv říct, objevilo se nad stolem ohnivé znamení a o dřevo pleskla žlutá a lehce ohořelá složka. „Výslechy, výborně… konečně s tím trochu hneme.“
*** Po několika hodinách nekonečného debatování a diskutování protkaných nesčetnými hádkami a výměnami názorů… samozřejmě mezi Harrym a Severusem… se konečně dostali jakž takž k nějakému výsledku. Z výslechů dokázal Severus vydedukovat nejpravděpodobnější skupinu Smrtijedů, která Lupina unesla. „Svědci vypověděli, že útočníci byli tři, z čehož byl jeden vytáhlý a s vlasy až po pas… je to typické pro Gravina a jeho skupinu.“ „To je dobrá nebo špatná zpráva?“ „Jsou to nájemní vrazi,“ zavřel Snape složku, zatímco ostatní naprázdno polkli. „Takže dobrá.“ Harry se na něho zamračil. Má ten chlap vůbec nějaký takt nebo jen tak zvrhlý smysl pro humor? „Počkejte, vy myslíte TOHO Gravina?“ vložil se jim do toho Ron. „Toho šlechtice? Vždyť je v ministerské radě.“ „Mám na mysli jeho syna. Ano, je to šlechtic… ano, je to syn ministerského správce a ano… je to Smrtijed,“ řekl Severus prostě. „Jsou ale s Pánem zla jen proto, že má moc. Ale nejsou mu oddáni, takže pokud unesli Lupina oni, tak si buďte jisti, že se k Pánovi zla nedostane. Což je pro nás dobrá zpráva.“ „A ta špatná je?“ „Kdybych je měl vyjmenovat všechny, budeme tu ještě zítra. Teď k plánu…“ Když dával muž z hlavy dohromady plánek místa, kde bude Lupin pravděpodobně držen, utíkala minuta za minutou. Mapka byla ještě několikrát měněna a plán záchranné mise jakbysmet. Do strategie se vložili i jiní, ale velmi často byly jejich nápady poznamenány nezkušeností nebo naivitou. Ony i Harryho nápady byly mnohokrát následovány poměrně peprnou poznámkou z úst profesora lektvarů. Nikdo se však proti jeho výhradám neozval. „Výborně, takže máme plán… máme i rozvržení celé akce, kromě toho malého detailu, že nevíme, jak se tam dostat!“ rozohnil se Harry, kterému už skutečně nervy rezonovaly jako struny na kytaře. „Pottere, myslíte si, že bych tu pět hodin s vámi diskutoval, kdybych nevěděl, jak se tam dostat?!“ Mladík němě otevřel a zase zavřel pusu. „Ale… tvrdil jste, že nevíte, kde ta vila leží… že není cesta, jak se tam jen tak dostat! Vy všivá sketo!“ „Harry!“ okřikla ho ihned Hermiona. „Držte jazyk za zuby, Pottere!“ zvedl se ze židle Snape. „Když jsem řekl, že nevím, jak se tam dostat, to neznamená, že nevím, kde to zjistit.“ „A proč jste to sakra neřekl dřív?!“ „Protože, kdybych vám to řekl dřív, tak už klušete po příjezdové cestě dřív, než vám stačím zopakovat, že jste idiot! Tak si tu přestaňte hrát na zhrzeného hrdinu a vyberte si svoji armádu. Čtyři lidi, víc ne! Dbejte na schopnost vyčarovat patrona, mrštnost a rychlost rozhodování. Za deset minut sraz na nádvoří!“ A v další chvíli byl pryč. Za devět minut a padesát vteřin stála na nádvoří skupinka studentů a k nim se blížila vysoká postava v dlouhém černém plášti. Několik z nich i vykřiklo. Skutečně nečekali, že se jim za zády objeví Smrtijed. Doslova. Všichni si prohlédli muže od hlavy až k patě, i jeho bělavou masku v ruce. Nikdo si však nedovolil říci jediné slovo. V tom plášti byl jejich profesor ještě děsivější než obyčejně. „Říkal jsem čtyři,“ zavrčel, když přejel všechny okolo Pottera. „To je ten počet, který dostanete, když vám useknu palec. Vás nenaučili ani počítat?“ „Nemůžu se rozhodnout koho,“ přiznal mladý vůdce. Většina z těch okolo byli jeho přátelé a on si mezi nimi nechtěl vybírat. Byl si jistý, že jejich vztahy by ovlivnily jeho rozhodování. „To musím všechno dělat za vás?!“ vrčel profesor. „Graham, Field, Weasley a… a…,“ rozhlédl se po zbylých přítomných a váhal. Byli mezi nimi dobří bojovníci a například i slečna Grangerová, jenže tu tam z nějakého sobě neznámému důvodu nechtěl, „… a Greenová. Zbytek se připravte buď na pomoc nebo na funus.“ „A proč ne já?!“ křikla za ním Hermiona mezi dalšími. „Protože potřebujeme dívku jako návnadu a Greenová má víc nevinný kukuč. Cíl je Terrinova ulice 10I a teď odchod!“ PUF. „Proč zrovna tam?“
„Nemám ponětí,“ pokrčil rameny Harry a v další chvíli zmizeli i oni z dohledu. Hermiona zůstala postávat na místě a bylo jí jasné, že ji čeká několik hodně dlouhých hodin.
*** „Ahoj, Benny!“ přirazil vysoký muž drobné tělo ke stěně. „Jak jdou obchody?“ „Sev… Sev… Severusi,“ zapískal mužíček a třepetal nožičkama ve vzduchu. „To je překvapení… kde ses tu vzal?“ „Vyšel jsem si tady s přáteli a říkal jsem si, že bych se zašel podívat za starým kamarádem Bennym, jestli by pro mě něco neměl.“ „Ale já… já… já…“ „Co třeba přenášedlo na Gravin Manor, hm? Určitě jsi nedávno nějaké dělal… třeba dneska ráno?“ pronesl Snape jízlivě a zabořil hrot hůlky trochu hlouběji do mužova krku. „Nepamatuješ se?“ „Já… já… totiž… už přenášedla… Dobře! Dobře!“ obrátil hned, jakmile muž začal šeptat nějaká slovíčka. „Včera si tu dvě vyzvedli. Vždyť víš… do toho domu se cizí nesmí přemístit. Ani asistovaně. Dost praštěný obranný kouzla, jestli chceš znát můj názor,“ drmolil mužík, jak se snažil zamluvit svůj rozsudek smrti. „Taky bych řekl. Takže určitě budeš tak laskavý a dáš mi ten kousek, co sis ulil pro sebe.“ „Ale Severusi, co si to o mně… Ne! Ne! Prosím tam ne!“ vykvíkl hned, když Snapeova hůlka sklouzla níž a zatlačila dost nešetrně do mužova klína. „Jestli si chceš ještě alespoň jednou v životě vrznout, tak mi-dej-to-přenášedlo.“ „Jestli ti ho dám, tak mě zabijí.“ Přitlačil o trochu víc. „Připadá ti tohle lepší?“ „Dobře! Dobře! Je támhle v truhle… je to takový starý škrpál.“ Severus se na něho zahleděl a kývl k Potterovi, aby se tam šel podívat. Mladík velmi opatrně a ostražitě prozkoumal truhlu, než se do ní podíval. „Jestli kecáš a odnese nás to někam jinam, tak až si tě najdu, tak tě prokleji… a neboj, postaví se ti… bude ti stát pořád a tak moc, že to bude až bolet! Jen se už nikdy neuděláš,“ dodal jako by mimochodem. Studenti dost nevěřícně sledovali vyjednavačské taktiky jejich profesora. Kluci sebou po těch slovech trochu trhli, zatímco dívka zrudla až za ušima. „Do konce tvého mizerného života.“ Muž polkl. „Ten tác! Je to ten tác!“ vykřikl zoufale, aby zabránil Harrymu vzít do ruky botu. Harry se zarazil a poté se natáhl pro starý, oprýskaný tác na čaj. Na jeho dně byl vyryt erb rodiny Gravinů. „Hodný kluk.“ Severus muže pustil a ten s žuchnutím poroučel k zemi. „Zase se stavím.“ A s těmi slovy poklepal na tác a všichni se přemístili.
*** Přenášedlo je dostalo až na rozlehlé pozemky, kde se v dáli mezi stromy tyčila ohromná vila. Vedla k ní jediná cesta, ale právě ta byla pro ně trochu nepoužitelná. Nejenže byla příliš na světle a přímo na očích, ale i hlupák by pochopil, že to bude jedno z nejstřeženějších míst. Proto se museli téměř okamžitě zahalit matoucím kouzlem a schovat se mezi stromy. „Kruci, přenášedlo nás mělo dostat až dovnitř,“ zavrčel si Snape vedle Harryho. „To Benny?“ „Ne, na to je moc zbabělý. To oni si to tak objednali.“ „Proč myslíte, že to změnili?“ „Mají v gatích!“ pronesl prostě a ostražitě se rozhlédl kolem. „Musíme počkat, až se setmí.“ „Cože?“ vydechl mladík. „Nemůžeme čekat.“ „Myslíte si, že šest postav se jen tak mimochodem plížících ke sklepení nebude nápadných? Soumrak bude ani ne za hodinu, jakmile padne tma, budeme moci jít.“ „A je vám jasné, že jakmile padne soumrak, tak už nezachraňujeme člověka, ale zuřící bestii?“ Severus se zamyslel. Na tenhle malý fakt zapomněl. „Máte pravdu,“ přikývl. „Mizíme odtud, přijdeme až ráno.“ Proč měl v tu chvíli Harry chuť ho praštit? „A co když se nebudeme plížit?“ ozvala se dívka ze zadní řady. Všichni se na ni nechápavě podívali. „Co když se vůbec nebudeme skrývat. Alespoň někteří z nás ne,“ dodala. Harry ani ostatní chlapci nechápali, Snape očividně ano. „Umíte vřeštět?“
*** „Ááááááááá! Pusť mě! Slyšíš, okamžitě mě pusť, ty zrůdo!“ „Jen pojď.“ Strážci před domem sledovali mužskou postavu zahalenou ve smrtijedím plášti, jak se blíží k nim a za paži táhne svázanou dívku. Alespoň tipovali, že to je dívka. Do tváře jí sice neviděli, ale tak vřískat by nedokázal žádný muž. Její věznitel s ní rozhodně nezacházel šetrně… táhl ji za sebou, až měla rozedřená celá lýtka i kolena. „Pusť mě!“ zmítala se dívka dál. „Jen počkej… až se mi dostaneš do rukou, rozmačkám ti koule! Áááá…“ Hráli to skutečně dokonale. Snape jí sice nedrtil ruku tak, jak by asi měl, ale rozhodně k ní nebyl jemný. I to však stačilo, protože z dívčiných úst se linula taková slova, že strážci zůstali zírat s otevřenými ústy. Ani jeden si nevšiml čtyř zamlžených obrysů, které si pod slabým zastíracím kouzlem prošláply cestu až ke stěnám na první pohled honosně vypadající vily. „Pusť mě!“ BUCH! Hodil ji na zem k nohám strážců a odplivl si. „Tak tady ji máte. Hoďte ji k tomu vlkodlakovi.“ Jeden ze strážných strhl dívce kuklu z hlavy a v očích se mu zalesklo. Profesorovi bylo hned jasné, že tenhle neměl ženskou tak půl století. Proč mě to nepřekvapuje? Tohle však nebyla v tu chvíli zrovna dobrá zpráva. „A mrskněte sebou,“ pokračoval mimovolně, „za chvíli vyjde měsíc.“ Strážný zaváhal. Vyměnil si pohled se svým kolegou a bylo vidět, že ani jednomu se do toho nechtělo. Rozhodně se jim nelíbila představa, že budou při přeměně příliš blízko u vlkodlaka. Na to měli své zadky až příliš rádi. „Sakra,“ zavrčel si Snape pod masku a vytáhl dívku na nohy, „co si člověk neudělá, to nemá.“ „Počkej,“ zarazil ho strážný. „Nemůžeme tě vpustit dovnitř?“ „A. To. Jako. Proč?“ Obtloustlý hlídač polkl. „Neprovedl si identifikaci.“ Identifikace? Co to sakra je?! „Identifikaci? Kdo si myslíte, že jsem? Nějaká sekretářka na ministerstvu kouzel?“ zahřměl Severus až se zatřásli všichni, včetně jeho studentů, kteří by na ten křik měli být teoreticky zvyklí. „Myslíte si, že tu jsem proč? Že chci jít na exkurzi? Že kdybych tu nemusel být, že bych se dovnitř nějak hnal?“ Oba strážní si vyměnili pohledy. Ano, jistě, tohle nebylo příjemné místo a skutečně neviděli důvod, proč by se sem chtěl někdo dostat. Střelili po sobě tázavými pohledy a nakonec mu pokynuli, že může vstoupit. Severus popadl dívku za rameno a i přes její protesty ji začal táhnout dovnitř. Alice byla skutečně skvělá herečka. Alespoň, jak se vzpouzela, měli mladíci čas vklouznout kolem ní a Severuse do dveří, aniž by si jich někdo všiml. Jejich štěstí jim však nepřálo dlouho. Jakmile udělali několik kroků chodbou, objevil se před nimi vysoký muž a společně s ním i pět po zuby ozbrojených společníků. A očividně to bylo ještě horší, než si Harry myslel, protože jejich profesor na sotva postřehnutelnou vteřinku ztuhl. „Ale… ale… kohopak to tu máme?“ zeptal se muž sladce a ač vzhledem zcela rozdílný, Harrymu strašně připomněl Dracova otce. „Vedu vězenkyni,“ pronesl Severus klidně, „prý ji mám odvést k tomu vlkodlakovi.“ Šlechtic ho chvíli pozoroval a zřejmě se pokoušel zjistit, kdo se skrývá pod maskou. „Dobře, tak prosím,“ ustoupil profesorovi z cesty a očividně ho chtěl nechat projít. Severus znejistěl ještě víc, tohle se mu líbilo stále méně a méně. Nezbývalo mu však nic jiného, než se vydat okolo skupinky ozbrojených přisluhovačů a alespoň v dlani tisknout hůlku. Jeho dech byl klidný, i když mu srdce bušilo jako o závod. Prošel okolo mužů a pokračoval dál. Uši našponované, kdyby zaslechl jen náznak šustnutí látky, jak se na něho snaží zaútočit, zaútočil by první. I Harry přitisknutý ke stěně byl připravený zaútočit, jakmile kdokoliv z nich jen pozvedne hůlku. Nic se však nedělo. Jen ten zpropadený šlechtic se tak úlisně ušklíbl. V další chvíli zjistili proč. Dveře, kterými se Severus snažil projít, náhle jako kdyby vypustily elektrický výboj, který Severuse i s jeho vězenkyní poslal k zemi. A oba očividně i do hluboké mdloby. Šlechtic se zachechtal. „Ale… ale… že bychom tu měli někoho, kdo tu nemá co dělat?“ udělal několik kroků vpřed a jediným mávnutím hůlky nechal Snapeovi zmizet masku z tváře. „Ale… snad to není náš milovaný přeběhlý Severus Snape,“ zasmál se chraplavě. Dívka se probrala a zahleděla nahoru na muže. Náhle nevěděla, jestli se má u svého profesora krčit nebo se snažit utéct. Její hůlku měl on, v rukávu. Slíbil, že ji jí hned vrátí… jenže teď byl on omráčený a ona bezmocná. Harry vedle sebe zaslechl šum, to jeden z jeho spolubojovníků se zřejmě chytal k nějakému výpadu. Hned natáhl ruku do prázdna a chytil osobu za ruku. Nemohl nic říci, ani udělat nějaké gesto, ale doufal, že jeho pevný stisk bude dostatečně výmluvný, aby nikdo nic neprováděl. Teď by nebylo dobré pouštět se do boje. Byli na cizím území, bez Snapea a proti přesile.
„A co ty, děvenko?“ vytáhl šlechtic Alici na nohy až vykřikla. „Kdopak ty seš? Hm… pěkná tvářička. Že by další ze Severusových kurviček?“ zasmál se, ale když ho dívka kousla do dlaně, jak se jí snažil otočit hlavu, odhodil ji od sebe a dost surově kopl. „Kurvo! Vemte si ji, chlapi!“ Její oči se rozšířily. Začala couvat, ale měla pramálo naděje na útěk. Vrhli se k ní dva hromotluci s úlisnými úsměvy, ale než ji vůbec mohli zvednout ze země, rozeznělo se chodbou něco táhlého a děsivé. Vytí. Vytí vlkodlaka. Vytí hodně zoufalého vlkodlaka. Harry polkl, dívka zbledla… a muž se usmál. „Náš vlkodlačí přítel se probudil,“ pronesl sladce. „Hoďte ji k němu. Však ono ho to naučí mluvit.“ Muži byli zklamaní, ale rozhodně byli rádi, že krmením je ona a ne oni. Popadli Alici pod pažemi a táhli ji do sklepení. „Ne… to nemůžete. Ne… prosím ne! NE! POMOC! POMOZTE MI!“ Její křik ještě dozníval chodbou, až všem přejížděl mráz po zádech. Harry obdivoval její schopnost nezavolat na ně jmény, ale i tak věděl, že to volání bylo směrováno k nim. K němu. „A jeho zatím hoďte do kobky k ostatním. Bude to krásný dáreček na zítřejším setkání s Pánem.“ Zvedli Severusovo stále bezvládné tělo ze země a táhli ho někam pryč. „Harry,“ šeptl vedle něho jeho společník, „co budeme dělat?“ Dobrá otázka. To však bylo právě to, co nevěděl.
Kapitola 25. - Když plány selžou „Harry!“ ozvalo se vedle něho hlasitěji, když si byli alespoň trochu jisti, že už mohou mluvit. „Tak sakra, Harry!“ tentokrát už ho Ron popadl za ramena a zatřásl s ním. „Co budeme dělat?! Nemůžeme nechat Alici na pospas vlkodlakovi!“ přidal se hned Henry. Ano, to si samozřejmě uvědomoval. Ale také věděl, že bez Snapea se odtud nedostanou. A také ho tu nemohli nechat. Na jednu stranu snad i doufal, že Remus bude pod vlivem lektvarů a dívce neublíží, ale kdesi uvnitř něho ho hlodaly pochybnosti. A oprávněné, napadlo ho, když se vilou rozneslo další a snad ještě zoufalejší vytí. Jenže co měl dělat? Věděl, že dole je Remus a společně s ním Alice, která je ve velkém nebezpečí a on věděl, jak s vlkodlakem jednat… ale Snapea táhli někam na druhou stranu a nejspíš ho budou mučit. A on, Harry, měl s podobnými situacemi také své zkušenosti, i když se většinou nacházel v pozici mučeného. A Snapea potřebovali pokud možno živého. Byl to vynikající bojovník a stratég a taky věděl, jak odtud pryč. To se v Harrym ozvala vůdcovská část, jenže v tu chvíli se ozval ten tlučící prevít asi dvacet centimetrů pod krkem a začal křičet, že Remus je přeci KAMARÁD! Co mám dělat? Co mám dělat?! CO MÁM DĚLAT?!!! Myšlenky mu běhaly hlavou jedna za druhou a on nevěděl, kterou měl zachytit. Stále si v hlavě omílal všechny jejich možnosti i nemožnosti, schopnosti svých čtyř spolubojovníků, i všemožné varianty, co na ně může čekat, až se vydají jakoukoliv cestou. Chodbou se ozvaly kroky. Nějaký muž očividně z něčeho velice nadšený se prohnal okolo nich a zase zmizel kamsi do pryč. Nejvíc v nebezpečí byla Alice. Té hrozilo, že by jí Remus mohl něco udělat. Harry si sice stále dokola opakoval, že by měl být pod lektvary a tím pádem neškodný, ale to vytí se mu ani trochu nezamlouvalo. Ani trošičku, pomyslel si, když se ozvalo znovu. Snape byl teoreticky v bezpečí. Toho nezabijí. Chtějí, aby ho zítra předali Voldemortovi, takže by měl být relativně v bezpečí. Jenže rozdíl mezi teorií a praxí je velmi často zatraceně velký, zamračil se. Takže kam? Kroky se ozvaly opět, ale tentokrát už dvoje, i když stále stejně nadšené. „… a vážně to je Snape?“ ptal se jeden z mužů do klusu. Druhý, ten který kolem nich před chvílí přeběhl, s úsměvem přikývl. „To si piš, že je to on.“ Zasmáli se. „Tohle si odneseš, ty hajzlíku!“ a s hýkáním zmizeli směrem ke sklepení. Fajn, to o Snapeovi v bezpečí beru zpět. I když své společníky neviděl, byl si jist, že se na něho teď všichni obrátili. A stále čekali na jeho rozhodnutí. Byla to sice jen chvilka, co se to všechno seběhlo, ale i tak to v tuhle chvíli bylo delší prodlení, než jaké si mohli dovolit. A aby toho nebylo málo, vytí se ozvalo znovu. Ale jiné… zoufalé… Sakra, proč se nemůžu rozdvojit?! „Harry!“ ucítil na rameni Ronovu ruku. „Běžte pro Alici,“ pronesl náhle pevně. Ani nevěděl, kde se to v něm v tu chvíli vzalo. „Já půjdu pro Snapea.“ „Nemůžeš jít sám,“ ohradil se Henry vedle něho.
„Musím. Budete proti sobě mít Smrtijedy i vlkodlaka, bude vás třeba víc. Nezapomeňte, že na něj nebudou účinkovat obyčejná zaklínadla a kdyby…,“ zarazil se a polkl, tohle nechtěl ani pustit přes rty, „kdybyste se museli rozhodnout, zachraňte Alici.“ Promiň, Reme, vím, že bys to tak chtěl. Ozvalo se mručivé přikývnutí, ale to už se Harry vydal za dvěma muži, jejichž kroky ještě doznívaly v chodbě. Následoval je, ale nepostupoval tak rychle, jak si přál. Nejenže musel našlapovat tiše, aby ho nikdo nezaslechl a dávat si dobrý pozor, aby nevrazil do nějakého ze služebných, ale také pro jistotu kontroloval každé dveře, zda nejsou pojištěny nějakým zaklínadlem. Naštěstí se vše zatím zdálo čisté. Plížil se chodbou dál a po schodišti dolů. Bílé stěny náhle vymizely a místo nich tu bylo poměrně nevlídné prostředí sklepení. Nic tak ohavného jako měl Voldemort, tady to vypadalo, že se o to alespoň trochu pečuje, ale i tak to nebylo nic příjemného. Jenže náhle Harry stál na křižovatce dvou chodeb a neměl ani tušení, kam se vydat dál. A teď babo raď, pomyslel si hořce. Rozhlížel se na jednu a na druhou stranu a v tu chvíli by snad byl i rád, kdyby se ozvalo nějaké bědování nebo nářky. Alespoň by věděl, kam se má vydat. Jeho přání bylo vyslyšeno. Z konce chodby se ozvaly podivné dávivé zvuky a rány a Harry věděl, že to je přesně to, co hledal. Rychle se vydal kupředu, ale stále dával dobrý pozor, aby jeho kroky nedělaly příliš hluku. Pak už by totiž Snapeovi příliš nepomohl. A vlhké kameny pod jeho nohama vydávaly podivné mlaskavé zvuky. Posledních několik kroků šel téměř po špičkách. „To máš za tu zradu, ty hajzle!“ zaslechl Harry, když se přiblížil dost blízko. Ozvalo se cosi jako dávivé zachrčení a tupý úder nohou. A pak už mu stačil jen jediný krok, aby zahlédl za mřížemi vysokého muže, jak zcela bezohledně kope muže na zemi kamkoliv, kam ho zrovna napadlo. Druhý muž stál nedaleko něho a třímaje pochodeň v ruce jen se zájmem pozoroval počiny svého druha. Mladík přišel o trochu blíž, ale pouze proto, aby viděl, jak se jeho bývalý profesor krčí na podlaze v poměrně potupné a nezáviděníhodné pozici a zrovna si snaží rukama krýt co nejvíce částí svého těla před dalšími údery. „Tak co? Líbí se ti to, ty svině?“ kopne si muž znovu. „Tak líbí?!“ Tenhle kop byl obzvláště bolestivý. Harry pevněji sevřel hůlku a začal se posouvat o kousíček blíž. Potřeboval se dostat do lepší pozice, aby potom mohl ty dva skolit jedinou dobře mířenou ranou. A potom je pěkně zkopat do kulatý krychle! Muž si zatím odplivl a otočil se na svého společníka. „Teď ty,“ převzal si od něho pochodeň a ještě se v jejím světle začal zabývat špičkou své pravé boty. Kriticky si ji změřil a poté ji začal lehce přelešťovat. Jako kdyby si ji tím kopáním nějak ohavně ušpinil. „… už dost… prosím… už d…st…,“ ozýval se kobkou zoufalý chrčivý hlas. V Harrym zatrhnulo. Severus Snape prosí? Co mu to u Merlinovy brady udělali. „Copak? Copak Snapíčku,“ sklonil se k němu druhý muž a zvedl mu z podlahy špinavou tvář. „Snad to nebolí?“ zeptal se sladce. „Bolí? Jo? A co tohle?!“ Harry sebou trhl, když muž zcela bezohledně práskl se Snapeovou hlavou o kamennou podlahu cely. To bolestivé vykřiknutí a křupnutí nosu bylo více než výmluvné. „A co teď? Pořád bolí?“ pokračoval muž, zatímco ten druhý se jen spokojeně šklebil. „A co kdybychom udělali ještě…“ Víc už toho říci nedokázal. Vlastně ani Harry pořádně nepostřehl, co se všechno stalo. Zrovna v okamžiku, kdy chtěl muže omráčit, se jeho profesor vymrštil na nohy jako profesionální atlet a hned v další vteřině držel svému vězniteli u krku hrot hůlky. Jeho společník ztratil šokem drahocenné vteřiny a než vůbec stačil sáhnout na hůlku, už ho zasáhlo Harryho kouzlo, které ho poslalo na protější zeď. Sesunul se k zemi. Ani Snape se však v tu chvíli necítil právě bezpečně, zřejmě se mu nelíbilo, že za ním stojí někdo, koho nevidí. Prudce se otočil, hrot hůlky stále na krku vyděšeného muže. „To jsem já!“ vykřikl ihned Harry. Byl si jist, že Snape by ho byl schopen nějakým kouzlem svázat, i když ho neviděl. „Pottere?“ zeptal se profesor, ale to už Harry zrušil kouzlo a zhmotnil se před očima svého profesora. Ten na něho jen pohlédl, ale v další chvíli byla jeho pozornost upoutána svým trýznitelem, který se v jeho náruči začal vzpouzet. Hned však byl sražen k zemi dobře mířenou ranou do zátylku. „Jste v pořádku?“ strachoval se ihned mladík a vklouzl do cely. Mužova tvář pokrytá špínou a krví nevyhlížela ani trochu přívětivě. Nemluvě o tom, že se Snape začal předklánět a držet si bolestivě okopané břicho. „Je mi fajn,“ ucedil. „Jak jste to dokázal?“ zajímal se Harry. „Ti… idioti si… nevšimli, že… že mám u sebe ještě… hůlku slečny Greenové,“ cedil. Harry přikývl. „A proč… proč jste do sebe nechal kopat, když jste na ně mohl zaútočit hned,“ zeptal, když mu tahle otázka probleskla hlavou a už se nedokázal zastavit.
Snape pomalu zvedl hlavu a zahleděl se na mladíka dlouhým pohledem. „Pottere, občas uvažuju, jak jste s touhle blbostí mohl přežít tak dlouho,“ pronesl zcela vážně. „Myslíte si, že jsem masochista, co si chtěl užít trochu tý bolesti, než jsem je zastavil?“ zavrčel a vytrhl mladíkovi z ruky svoji hůlku, kterou Harry vytáhl z kapsy jednoho z věznitelů. Harry se trochu zastyděl, skutečně stupidní otázka. „Jenže, když je člověk probrán kopanci, tak je holt stále na prvním místě reflex bránit se a teprve potom…,“ další vysvětlení zaniklo v tichém klení, když se muž ještě více skrčil. „Co je vám?“ vrhnul se k němu k němu hned mladík, ale byl nešetrně odstrčen. „Nic! Radši mi řekněte, co tu sakra děláte?!“ Harrymu chvilku trvalo, než pochopil otázku. „Šel jsem Vás zachránit.“ „Děkuju pěkně,“ ucedil muž. Nemáš zač, pomyslel si Harry jízlivě. „Kde jsou ostatní?“ „Šli za Alicí.“ Snape se rozhlédl po kopce, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že s nimi dívka není. „Kde je?“ „Odvedli ji za Remusem.“ Muž se zarazil, náhle vypadal úplně probuzeně. „Cože? A to řeknete jen tak?! Musíme za nimi. Hned!“ odstrčil mladíka z cesty a sám se ne zrovna pevnou chůzi vydal chodbou pryč. „Půjdu já, vy se musíte hlavně vyléčit.“ „Nechtějte, abych se vyléčil, protože až mi bude líp, tak se postarám o tom, aby Vám bylo sakra mizerně!“ cedil muž přes zuby, zatímco stoupal po schodech. Nutno říci, že mu to rozhodně nešlo tak dobře, jak by si přál. „Počkejte, ale Remus je přeci pod lektvarem, není nebezpečný.“ Muž se zarazil a Harry nevěděl, jestli lapá po dechu nebo se jen zarazil nad jeho tupostí. „Pottere, to je uklidňující lektvar, který snižuje agresivitu, neudělá z vlkodlaka mončičáka. Nepamatujete si, co se stalo, když si váš přítel zapomněl ve třetím ročníku vzít poslední dávky?!“ Ehm, pamatoval. A velice dobře. Vzpomínku na svoje první setkání s Remusem v jeho vlkodlačí podobě bude v jeho mysli asi uzamčena na věky věků. Harry se zamyslel a uvažoval nad tím, jestli když se takhle choval po nevypití posledních várek lektvaru, jestli… kolik dávek nevypil teď? „Sakra!“ vydechl a vydal se za mužem, který už zmizel někde před ním v chodbě. Dřív, než k němu však mohl doběhnout a vytáhnout z něho další informace, byl sražen profesorem lektvarů k zemi a nad nimi se roztříštil kus rohu zdejší honosné chodby. Harry si chtěl trochu rýpnout něco v tom smyslu, jestli muži něco říká plížení nebo kamufláž, ale nakonec si to přeci jen rozmyslel. Místo toho vyskočil na nohy a použil malé výbušné kouzlo, které útočníky alespoň na chvíli zdrželo. Čas totiž bylo právě to, co potřebovali. Profesor lektvarů totiž ten náraz nenesl příliš dobře. „Jste v pohodě?“ otočil se k němu Harry a stále hlídal roh chodby. Muž se pomalu stavěl na nohy. Mladík vykoukl do chodby, ale hned zase zalezl. I tak si ho stačili už všimnout a vyslat na něho kletbu. A podle toho, co zaslechl, to nebylo nic hezkého. Fajn, tak co teď? pomyslel si zadýchaně. Mám tu polomrtvého Smrtijeda a dalších asi šest až nehezky živých, kluky kdoví kde, unesenou holku a šíleného vlkodlaka. Harry, tys to teda dopracoval! Vyslal další kouzlo na kouzelníka, který se u nich ukázal až příliš blízko, a v tu chvíli byl vděčný za štít, který nad ním jeho profesor vyčaroval. Ještě alespoň třikrát museli odrazit útok, jenže oba věděli, že takhle to nemohli vydržet dlouho. Cesta ven plná a chodbou na druhou stranu by se dostali jen hlouběji do domu, což bylo to poslední místo, kam by se v tuhle chvíli chtěli dostat. Jejich rozhodování však bylo přerušeno, když se domem rozeznělo děsivé vytí. Jenže tohle se ozývalo z mnohem… MNOHEM větší blízkosti, než bylo komukoliv milé. Harrymu přejel mráz po zádech a rozhodně nebyl jediný - i muži za rohem přestali bojovat a začali se rozhlížet, odkud se ten chraplavý zvuk ozýval. Dokonce i Snape se se zatajeným dechem narovnal, v očích skrytý děs. Chodbou se rozhostilo ticho, na vteřinu. Jenže klid byl náhle vystřídám křikem, úpěním a duněním mnoha kroků. Kroků, které utíkaly přímo k nim. Dřív, než se stačili vůbec vzpamatovat, objevil se na druhé straně chodby vlkodlak ve své děsivé velikosti a s tlamou celou obarvenou od rudé tekutiny. Harry nemusel dlouho hádat, co to je. Jeho srdce vynechalo několik úderů, ale v tu chvíli nevěděl, jestli strachem, že bude muset Remusovi ublížit nebo strachem o Remuse, co udělá, až zjistí, že někomu ublížil. A komu vlastně ublížil?! To vše však bylo náhle nepodstatné. Teď se hlavně starej, aby neublížil tobě! ozvalo se mu v hlavě, když se kolem něho prohnali nejen přisluhovači Pána zla, ale právě i zmiňovaná čtyřnohá bestie. Harry měl sice tendenci napodobit je a utéct také, ale nohy ho neposlouchaly. Nejenže tu nemohl Snapea nechat samotného, ale také nevěřil, že by mu Remus ublížil.
Alespoň v něčem se nespletl. Snad. Když ho zvíře míjelo, upřelo na něho pohled svým jantarových očích a Harry v nich dokázal postřehnout něco jako lítost a zoufalství starého muže. A zároveň neskonalý vztek. Zvířecí vztek. VAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU…. To zavytí se mu zarylo hodně hluboko do srdce. Vlkodlak se však rozběhl chodbou dál s jedinou myšlenkou rozsévat smrt. „Remusi!“ zakřičel za ním zoufale Harry. „REMUSI!“ Měl chuť se za ním vydat a zastavit ho, protože mu bylo jasné, že jakmile vlkodlak pokouše nebo zabije někoho v téhle podobě a bude to úmyslné, bude to konec Remuse takového, jakého měl Harry rád. „Pottere,“ ozvalo se vedle něho slabě, když k němu Snape sotva se držící na nohou, natáhl ruku. „VRAŤ SE!“ Nemělo to cenu. Do ztichlého domu se rozléhal jen zoufalý křik a nářek obětí. Jenže nářek toho vlkodlaka byl ještě tisíckrát zoufalejší. „Harry!“ To zavolání upoutalo jeho pozornost. To Ron stál na konci chodby, odkud právě vlkodlak přiběhl a očividně na něho čekal. V mladíkovi se na chvíli vzedmula vlna vděku za to, že alespoň Ron s ostatními přežili, ale další zavytí ten pocit hodně rychle překrylo. „Toho teď… nezastavíte,“ hlesl profesor a opřel se o jeho rameno, aby se vůbec udržel na nohou. „Harry!“ Chlapec, který přežil, měl chuť křičet a brečet… ale nakonec jen popadl profesora pod paží a vydal se společně s ním za ostatními, i když mu to v tu chvíli rvalo srdce. Vůdce právě zvítězil nad přítelem. Podepřel profesora a vydal se za ostatními. Byli tam všichni tři, Ron vpředu, zatímco Henry jim kryl záda. Justin oproti tomu stál uprostřed a v náruči svíral zemdlenou Alici. „Všechno v pohodě?“ zeptal se mladý vůdce, jakmile k nim dorazili. Ron přikývl, i když váhavě. „Skoro všechno,“ řekl jen a zadíval se na dívku. Harry si v první chvíli myslel, že má na mysli jen její mdlobu, ale v další chvíli si všiml její hadrem obalenou ruku. Natáhl se a odhrnul kus látky, ale už v tu chvíli věděl, co tam uvidí. „Merline!“ vydechl. Právě se díval na naprosto zničenou dívčí paži, na které se jasně daly rozeznat stopy vlkodlačích zubů. „Musíme jít!“ ozval se Henry a Harry věděl, že má pravdu. Společně se Snapem se jako první vydali vpřed. Cestou je nikdo nenapadl, všichni utekli pryč. Asi dvakrát zahlédli nějakou ze služebných, jak se krčí v rohu vyděšená k smrti, ale nikdo se je nepokusil zastavit. „Teď se moc nerozhlížej,“ ozval se vedle něho Ron. Než se Harry stačil zeptat proč, zahnuli za roh a on měl co dělat, aby se udržel na nohách. To když uviděl toho… to… tu spoušť, která ještě před chvíli byla živým člověkem. Co se muselo stát, aby Remus byl schopen tohohle. Snažil se nedýchat a nerozhlížet se, když kolem procházel. „Kdo to…,“ zeptal se Snape unaveně. „Hrabě,“ odvětil Henry temně a zřejmě stejně jako Harry měl co dělat, aby nevyhodil dnešní jídlo ven. „Spíš to, co z něho zbylo,“ pronesl Ron. Nikdo se ani nepozastavil nad tím jeho černým humorem, který… vlastně… ani humorem nebyl. „Prosím,“ ozvalo se za nimi zoufale, když už byli skoro u východu. Harry se ihned otočil a spatřil zmlácenou ženu, která se sotva držela na nohou, jak se za nimi plíží. „Prosím, vezměte mě s sebou.“ Už už ji chtěl odmítnout, když se opět ozval zrzek. „Věznili ji tu, byla ve vedlejší cele.“ Padla na kolena a sepnula ruce. „Merlin vás zapřísahej, nenechávejte mě tu!“ Harry nevěděl, co má dělat. Rád by ji s sebou vzal, ale co když to byla past? Co když… Než stačil jakkoliv zareagovat, pozvedl Snape svoji hůlku a s šepotem poslal na ženu jeden paprsek. „Co to…?!“ Očividně jí však nic neudělal. Žena jen zůstala klečet a nechápala, co to mělo znamenat. Stejně jako Harry. „A teď je bezpečná,“ pronesl Snape. Ženy se ujal Henry a společně se vydali pryč. Východ nebyl hlídaný, všichni zřejmě utekli před vlkodlakem, a tak se mohli ponořit do tmy a šinout si to až k místu, kde nechali skryté přenášedlo. Nemohli ho vzít s sebou, pravděpodobnost, že by jim ho někdo sebral, byla příliš velká. Nakonec se všichni namačkali okolo tácu a čekali na aktivaci. Harry se ještě v poslední chvíli podíval na vzdálenou vilu. Přišli sem zachránit Remuse, není to ironie? Přišlo jich sem šest a teď dva div neodnášejí, zatímco Remus… Z dálky se ozvalo táhlé zoufalé zavytí. Remusi…
Dřív než mohl udělat cokoliv víc, přemístil je tác na míle daleko.
Kapitola 26. - Za úsvitu Harry seděl na schodišti Grimmauldova náměstí a nepřítomně hleděl před sebe. Hlavu měl zabořenou hluboko v dlaních a v tu chvíli netušil, co má dělat. Už tu seděl několik hodin, všude okolo panovalo ticho a klid. Harry nechápal, jak ostatní mohli jít tak pohodlně spát. Když se sem přemístil, aby Minervě řekl, co se stalo, tak žena jen klesla na připravenou židli. Zato to hovado Moody pronesl jen něco v tom smyslu, že každá válka si vybere své oběti. Nikdo z nich však nehodlal pro Remusovu záchranu hnout ani prstem. Všichni se shodli na tom, že pokud vlkodlaka posedlo šílenství, nebyla cesta, jak ho toho zbavit. A potom pro něho bude smrt v boji jen vysvobozením. Jenže on šílený nebyl! Tímhle si byl Harry naprosto jistý. To ten pohled… ty oči, které na něho vlkodlak upřel, když ho míjel… to nebyla divoká bestie… to byl Remus. A já ho tam nechal. Nechal jsem ho tam… umřít… Sevřel v dlaních pevně svoje vlasy. Tak silně, že měl pocit, že si je vyrve z kořínků. Jenže on to potřeboval… on potřeboval tu bolest, kterou si způsoboval. Potřeboval by, aby ho někdo zmlátil… aby ho někdo zbil do bezvědomí… proč se zrovna on musel vrátit jen s oděrkami a modřinami? Proč se nemohl vrátit s natrženou slezinou jako Snape? Teď by alespoň ležel omámený a mohl by v klidu spát, daleko od všech těch ohavných myšlenek, které mu nedávaly ani chvíli oddechu. „Harry?“ ozvalo se za ním opatrně. To Tonksová si k němu pomalu přisedla, sama zabalená do tenkého županu. „Harry, pojď spát.“ Jen zavrtěl hlavou. „Já nemůžu.“ Pevně mu sevřela paži. „Takhle mu nepomůžeš.“ „Právě proto, že mu nepomůžu,“ naprázdno polkl. „Já ho tam nechal, Tonks. Nechal jsem ho tam umřít.“ Zhluboka se nadechl, nechtěl před ní začít brečet, i když měl tak strašnou chuť. „Já… musel jsem se rozhodnout mezi ním a ostatními a… vybral jsem si ostatní. Nechal jsem tam přítele. Nechal jsem tam Remuse!“ K čertu s reputací, slzy si samy našly cestu ven. „Harry,“ objala ho dívka pevně okolo ramen. „To bude dobré.“ „Ne, nebude… já ho zabil.“ „Ale vždyť… vždyť on není mrtvý. Vždyť… třeba se odtamtud dostane a…“ Harry se zarazil. Ano, měla pravdu. Vždyť Remus nebyl mrtvý! Všichni mu pořád dokola a dokola opakovali, že pro něho bude lepší, když ho Smrtijedi zabijí, že úplně zapomněl na to, že je stále naživu. A pokud to tak má zůstat i nadále, tak bude potřebovat pomoct. „Kolik je hodin?“ vydechl. Nymfadora se zarazila. „Bude kolem páté. Proč?“ „V kolik svítá?“ zvedl se Harry ze schodů, náhle tak naplněn energií, že hrozila, že ho snad roztrhne. „Tak v kolik?!“ „Já nevím,“ vykoktala dívka, která vůbec nechápala, co se tu děje. „Harry, co…“ „Musím se tam vrátit.“ „Harry, já vím, že ti na Remusovi záleží, ale…“ „Žádné ale, Tonks,“ přerušil ji, když se pokoušel uklidnit. „Jestli je Remus šílený vlkodlak, tak s tím nic neudělám, ale až zajde měsíc, tak z něho bude tak maximálně šílený člověk a toho můžu zachránit.“ Dívka očividně nevěděla, co má dělat nebo snad říkat. „Já… já nevím, jestli ti to ostatní…“ „Nikoho se nebudu ptát, prostě jdu.“ „Nemůžeš jít sám! Je to nebezpečné a Remus…“ „Tonks, pochop to!“ zatřásl s ní. „Remus je přítel, nemůžu ho tam nechat. I kdyby to mělo znamenat najít ho jen proto, abych ho mohl pohřbít. Musím to udělat!“ Hleděla na něho a chvíli netušila, co má říci. Nakonec jen pomalu přikývla. „Dobře. Dej mi minutku,“ dodala, než se otočila a zmizela za dveřmi. „Nehodlám tam jít v županu.“
*** Obchodník Benny se dnes v noci skutečně příliš nevyspal. Vpadli k němu jen o málo později, protože tam to zpropadené přenášedlo museli někde nechat. Sice na ně vyběhl a začal rozčileně křičet, co si to dovolují k němu tak vpadnout a cosi o žalobě a podobné věci, ale Tonksová ho dokázala umlčet velmi osobitým způsobem. Ten už si asi vážně nevrzne, pomyslel si Harry, ale to už v další chvíli ucítil ten známý pocit a oba dva se opět objevili na pozemcích rodiny Gravinů.
Právě svítalo. Harryho dlouho trápilo, jak se vůbec dostanou znovu do vily, protože si byl jistý, že stráže už budou zpět na svých místech. Jakmile se však přemístili, zjistili, že cesta k domu nebude ani trochu nutná. Jen kousek před nimi totiž na palouku seděl Remus a právě v tuhle chvíli se svíjel ve strašlivých mukách zpětné přeměny. To by však nebylo to nejhorší - okolo něho stálo pět poměrně dost pochroumaných kouzelníků, kteří na vlkodlaka mířili svými hůlkami. Jako supi kroužící nad svojí kořistí jen čekali, až zdechne. Nebo přesněji pro tuhle chvíli, až Remusovi zmizí jeho vlkodlačí kůže, která ho činila imunním proti většině kleteb. Aby ho mohli popravit! pomyslel si Harry a v jeho nitru se vzedmul nehorázný vztek. A jeho společnice se rozhodně cítila stejně. Než se stačili jakkoliv domluvit nebo na sebe jen pohlédnout, už se oba zvedli ze svého úkrytu, kam se přemístili, a začali po mužích metat jednu kletbu za druhou. Značně unavení muži, kteří ani nečekali útok od nikoho jiného, než od skuhrajícího vlkodlaka, byli pro školenou bystrozorku a národního hrdinu poměrně snadnou kořistí. Během několika vteřin leželi všichni na zemi jen s malou snahou o nějakou obranu. Oba se hned vrhli kupředu a nejen kvůli tomu, že museli muže spoutat, ale také proto, že se Remusova přeměna dostala do poslední fáze a jeho končetiny se už začaly krátit a ztrácet převážnou část ze své srsti. Z jeho hrdla se však ještě ozvalo táhlé vytí, které postupně sláblo a začalo dostávat spíše nádech zoufalého úpění. V další chvíli se potrhané lidské tělo svalilo nahé do orosené trávy. Tonksová se k němu chtěla ihned vrhnout, ale Harry ji zarazil. Vyměnil si s ní starostlivý, ale přesto pevný pohled a poté se sám… pomalu… začal přibližovat ke svému příteli. V ruce pevně svíral hůlku pro jistotu, kdyby muže skutečně posedlo šílenství, které by nějak přešlo i do lidské podoby. Mladík se blížil pomalu a pečlivě sledoval každičký pohyb. Kromě prudkého zvedání hrudníku však nic neukazovalo nějakou přílišnou aktivitu. „Remusi?“ zeptal se opatrně. Mužovy oči se ztěžka otevřely, ale nic nenaznačovalo tomu, že by se v nich lesklo šílenství nebo snad jakákoliv touha Harrymu ublížit. Jen neskonalý smutek a únava. Mladík si dovolil přikleknout k tělu a opatrně ho přetočil na záda. Sice to nebylo ani trochu příjemné, vidět otcova spolužáka zcela nahého, ale Harryho přeci jen nejvíce zaujaly Remusovy ruce a nohy. Všechny čtyři končetiny měl do krve poškrábány a rozdrásány. „Merline,“ vydechla Tonksová za jeho ramenem. Harry si pečlivě prohlédl všechny rány a zjistil, že velké množství je i na mužově hrudi a břiše. Jedna z nich byla obzvláště ošklivá, a tak ji Harry rychle zacelil. Věděl však, že to nebude stačit. Bylo možné, že vevnitř je stále nějaké zranění, které potřebuje odbornou pomoc. „Kdo mu to udělal?“ hlesla Tonks. Přiložil ruku k ráně na hrudi a porovnal jizvy s šířkou svých prstů. K jeho hrůze to sedělo skoro přesně. „Udělal si to sám,“ hlesl. Dívka za ním zalapala po dechu, ale než stačili udělat cokoliv víc, ozval se na cestě poměrně hlasitý lomoz. Obyvatelé domu už zřejmě zjistili, že vlkodlak je pryč a přišli se mstít. „Musíme pryč. Hned! Accio přenášedlo!“
*** Hermiona sebou cukla, když vedle sebe zaregistrovala pohyb. Musela na chvíli uklimbnout. Muž na posteli se zavrtěl, a tak mávla hůlkou a rozsvítila o trochu víc svící, aby poznal, kde je. „Jak je vám?“ zeptala se. Snape se pečlivě rozhlížel okolo sebe, než to místo rozeznal. „Ošetřovna?“ Přikývla. „Jak je vám?“ Promnul si rukou spánky a pokoušel si vzpomenout, proč se cítí tak divně a proč je mu tak strašně zle od žaludku. „Co se stalo?“ zeptal se opět místo odpovědi. „Vy se nepamatujete?“ Stáhl obočí k sobě. „Pamatuji se na Bennyho, na Gravin Manor… na vězení a potom… potom už jen taková divná změť.“ Hermiona přikývla. Ano, pokud se musí tělo vypořádat s nějakým závažným zraněním, tak občas mozek neukládá vzpomínky. A natržená slezina rozhodně nebyla nic malého. Obzvláště, když někdo s podobným zraněním ještě používá svoji magickou podstatu na čarování. „Co se stalo?“ zeptal se znovu a pokusil se vyškrábat na lokty. „Co se mi stalo? A proč mám takový neodbytný pocit, že se něco podělalo?“ dodal pomalu. Nedokázal si to vysvětlit, ale i když si nebyl schopen na nic vzpomenout, měl kdesi uvnitř podivné nutkání začít nadávat nad zpackanou akcí. „Harry říkal, že Vás mučili. A zřejmě Vám při jednom z kopanců natrhli slezinu. Vnitřní krvácení se nám podařilo zastavit, ale pár dní Vám určitě ještě bude pěkně šoufl.“
Přikývl. Nebylo to nic příjemného, ale rozhodně už mu bylo i hůř. „Ale to není to nejhorší,“ řekl pevně. „Jak jsou na tom ostatní?“ Nechtěla mu to říci, protože věděla, že se rozzlobí. Ale taky věděla, že když bude mlčet, neudrží ho v posteli. „Nepodařilo se…,“ hlas se jí zadrhl v hrdle, „nepodařilo se vám Remuse zachránit,“ dostala ze sebe a musela se hodně snažit, aby skryla slzy. Měla ho moc ráda. Tahle zpráva Severuse zasáhla. Ne, že by toho chlupáče měl nějak obzvlášť rád, ale přeci jen ho znal už poměrně dlouho… hodně toho zažili (to dobré i to zlé), ale především to pro něho znamenalo zpackanou akci. Proč však měl pocit, že to stále není všechno? „Ještě něco,“ řekl zamyšleně, „stalo se určitě ještě něco.“ Pokoušel si vzpomenout, vždyť on to přeci věděl. „… Alici,“ zaslechl jen konec jejího šeptání. „Prosím?“ Hermiona k němu zvedla tvář, slzy už na půli cesty po tvářících. „Remus pokousal Alici.“ Ano, tohle bylo ono. Tohle byla ta zpráva, která mu tížila srdce i hlavu. „Merline,“ vydechl. „Jak jen na tom?“ „Nevím. Nechali si ji u Sv. Munga.“ „Sakra!“ zaklel a pokoušel se zvednout z postele. „Tohle se nemělo stát.“ „Kam jdete?“ vyskočila hned ze židle. „Měl byste ležet.“ „Musím mluvit s Potterem.“ „Je na ústředí.“ „Tak s Weasleym.“ „Šel za Astiou.“ Snape po ni střelil pohledem. „Kvůli Fideliovu zaříkadlu, prý chce povolení pro nějakou ženu, kterou jste tam našli.“ Snape se zamyslel. Jo, někdo neznámý tam byl, ale vůbec si nepamatoval, že by ji brali s sebou. „Tak Graham nebo Field. Musím vědět, co se tam včera dělo.“ „Henry je s Alicí a…“ „Neříkejte mi, že tu taky není!“ zavrčel na ni naštvaně, jako kdyby za to celé mohla ona. O krok ustoupila, Snape byl z nějakého důvodu skutečně strašně vytočený. „Je tu, ale spí… je pod lektvarem, nevzbudíte ho.“ Muž si pro sebe něco zavrčel. „Pak si budu muset vystačit s Potterem.“ „Profesore!“ rozběhla se za ním hned dívka. „Nemůžete za ním jít. Nejste zdravý!“ „Je mi dobře.“ „Teď možná, ale jestli se přemístíte, tak se Vám to určitě zase zhorší!“ konečně se jí podařilo ho dohonit a postavit se před něho, aby ho donutila se zastavit. „Grangerová, nevím, jestli to víte, ale mě není radno stát v cestě.“ Ano, něco podobného už jsem stačila postřehnout. „Fajn, pustím Vás, ale půjdu s Vámi.“ „Nepotřebuji chůvu!“ „Ale potřebujete někoho, kdo se s Vámi přemístí!“ zastavila ho znovu. „Mě nebaví Vás pořád skládat dohromady!“ rozčílila se. „Takže buď se budu přemisťovat já s Vámi nebo nikdo.“ Vypustil páru nosem, ale nakonec přikývl. Už pochopil, že je lepší Grangerové vše odkývat, než se s ní hádat. I když to občas znamenalo, že si stejně vše udělá po svém. Nechal se chytit okolo pasu a v další chvíli už s tichým lupnutím zmizeli směr Grimmauldovo náměstí.
*** Po přemístění se Severus cítil v pořádku jako už dlouho ne. Zato slečna Grangerová nebyla na asistenci při přemístění očividně zrovna zvyklá. Trochu se motala, ale dokud stála na nohou, bylo to v pořádku. Snape se okamžitě rozhlédl a začal hledat toho tupce Pottera. Potřeboval si na někom zchladit žáhu a na tomhle mladíkovi to šlo skoro samo. „Pottere!“ zahřměl, jakmile ho spatřil na vrchu schodiště do prvního patra. A i když za sebou slyšel lamentování své mladé ošetřovatelky, tak se vydal spěšně nahoru, schody bral po dvou. „Pottere, vy idiote!“ Nevěděl, proč mu vlastně chtěl nadávat, ale bylo to jedno. „Vy neschopný tupče! Vy…“ V další chvíli se však zarazil; mladík měl na sobě krev. A to hodně krve. Ale vždyť Grangerová říkala, že jemu se nic nestalo. Pomalu mladíka pustil a pořádně si ho prohlédl. Ta krev na něm zářila skutečně ve velkém množství, ale nikdy neviděl sebemenší zranění. A kdyby si zranění už zaléčil, viděl by ta světlejší místečka ošetřená magií. Třeba to ale nebyla jeho krev, ale potom to mohlo být jedině… „To je slečny Greenové?“ zeptal se opatrně a dotkl se jedné obzvláště velké skvrny.
Mladík však jen zavrtěl hlavou. „Ne, Remuse.“ V profesorově hlavě to začalo šrotovat. Lupina? Jak by se na Pottera mohlo dostat takové množství, krve, když… „Vrátil jsem se pro něho,“ dodal mladík pevně, i když věděl, že se to profesorovi nebude líbit. Dobře, teď už mám důvod se vztekat! „Cože?!“ popadl ho zase za košili. „Sakra, Pottere, přeskočilo vám? Co vás to napadlo se tam sám vrátit! To vás tak omrzel život?!“ „Nemohl jsem tam Rema nechat! Je to kamarád!“ odstrčil ho od sebe. „A nešel jsem sám. Šla se mnou Tonksová.“ „K pohromě jste s sebou vzal katastrofu, velmi účinné,“ zavrčel Snape. „Co si to…?“ Nestačil však ani dokončit, protože se dveře napravo od nich s trhnutím otevřely a ven vyšla od pohledu dost nasupená bývalá bradavická ošetřovatelka. „Co se to tu děje?!“ Zvláštní, jak tenhle hlas dokázal uzemnit skutečně každého. „Tohle není bojiště! Pokud se chcete hádat a prát, tak koukejte opustit…“ Ošetřovnu? všichni čekali, že to řekne. „… tuhle chodbu,“ řekla nakonec. „Poslední, co pacienti potřebují, jsou vaše nesmyslné dohady!“ Harry však rozhodně žádnou přednášku nechtěl. „Jak je mu?“ „Skutečně vás to zajímá, nebo si jen dáváte přestávku v souboji?“ probodla ho ošetřovatelka pohledem. „Zajímá!“ Našpulila rty, jako kdyby váhala, zda mu má nebo nemá věřit, a nakonec spustila ruce podél těla. „Tak mě následujete. Nejste jediní, kteří to budou chtít slyšet.“ Vyměnili si nechápavé pohledy, ale bez remcání následovali ženu do hlavní jídelny. Remcala jenom Hermiona, která si brblala cosi o nezodpovědnosti a dětinskosti na vrub profesora lektvarů. „Tak jak?“ zvedla k nim hlavu hned bradavická zástupkyně, když vstoupili do místnosti. Vedle ní seděla i ona žena, kterou zachránili z vězení a právě upíjela čaj, který držela v pohublých a roztřesených rukách. Ošetřovatelka se na ni podívala a poté sklouzla pohledem zpět na zástupkyni. „Můžeš mluvit,“ přikývla McGonagallová. „Remusova zranění byla rozsáhlá, i když většina spíše nezávažného rázu. Co mě však nejvíc zarazilo byl fakt, že si devadesát procent z nich způsobil sám.“ „Při přeměně se zranil už i dřív,“ hlesla Hermiona. „Tohle nebyla zranění při přeměně,“ ujistil ji hned její kamarád, „on se chtěl zmrzačit.“ „A skoro se mu to podařilo. Kdybyste ho nenašli, velmi brzy by vykrvácel.“ Harry si za Hermioninými zády vyměnil se Snapem velmi nehezký pohled. Mohl by se teď do něho pustit, že kdyby nebyl idiot, tak by Remus zemřel, ale věděl, že teď na to není ta pravá chvíle. „To, co mi dělá největší vrásky, je jeho psychický stav. Během ošetřování byl sice při vědomí, ale vůbec nekomunikoval. Popravdě jsem Remuse viděla po přeměně už mnohokrát, ale nikdy nebyl v takovémhle stavu. V tak zoufalém. Samozřejmě vím, že tohle není žádný med, ale popravdě netuším, co ho mohlo dohnat až…“ Bylo snad možné, aby ošetřovatelka nevěděla…? „Remus… Remus kousl Alici,“ dostal ze sebe Harry přiškrceně. „Merline!“ vydechla ošetřovatelka a přikryla si ústa. „Ale… ale… kde je to ubohé dítě?“ „Henry ji vzal k Mungovi.“ „K Mungovi?“ vypálil hned Severus, čímž si vysloužil pozornost všech. Harry s kamarádkou si vyměnili nechápavé výrazy. „Ano, ale to víte,“ řekla dívka. To mi nějak nedošlo. Sakra, neměl jsem spíš natržený mozek místo sleziny? „Možná, že to vím, ale… Pottere, u Morgany, jak jste mohl takovou blbost dovolit?!“ Mladý vůdce nechápal, co zase udělal špatně. „To sem jí to měl zafačovat sám? Ona byla pokousaná vlkodlakem!“ vrátil mu mladík. „Víte, co to znamená?!“ „A víte, co znamená nařízení o likvidaci nebezpečných vlkodlaků?!“ vrátil mu hned Snape. „Jestli se jen zmíní o tom, že ji kousl Remus Lupin, bude do minuty jeho jméno vyraženo i na stříbrné kulce!“ Harry polkl. „Na to… na to jsem nepomyslel.“ „Oh, Merline,“ pronesl Snape, „proč mě to vůbec nepřekvapuje?“ „A co jsem v tu chvíli měl dělat? Vy jste byl na zhroucení a z Alice crčela krev. To jsem si měl nejdřív sehnat rozvrhy všech pravděpodobných možností a teprve potom se rozhodnout?“ „Jestli si chcete hrát na neohroženého vůdce, tak byste měl vědět sakra dobře, co budou znamenat vaše rozhodnutí! Teď se jen modlete, ať slečna Greenová drží jazyk za zuby, jinak můžete začít svému blešímu příteli hledat místo na hřbitově. Nic jiného by si stejně nezasloužil.“ Po tomhle zalapaly po dechu Minerva i Hermiona. „Jak to můžete říct?“ „Jste jen všivá sketa!“ vrhl se na něho hned Harry. „To nedokážete konečně zapomenout na ty klukoviny, co…“ „Zaslouží si to kvůli tomu, co udělal v noci! Jestli se není schopen ovládat a je nebezpečný, tak nemá právo v téhle společnosti žít! Víte to stejně dobře jako já. A stejně jako Lupin!“
Harry na něho snad i chtěl něco zařvat, ale bohužel musel připustit, že to je bezpředmětné. Ten umaštěný parchant měl totiž pravdu. Tohle se nemělo stát. Ať to způsobilo cokoliv, nemělo se to stát. „On za to nemohl.“ Všichni se podívali na ženu sedící u stolu. „Nemohl za to, vyprovokovali ho,“ osvětlila tiše. Pod těmi pohledy se očividně cítila dost nesvá. „Celý den ho mučili, ale on pořád nechtěl nic říct. A potom někdo přišel s tím, že to je vlkodlak,“ dodala roztřeseně. „Začali do něho lít nějaké lektvary… věšet mu na krk stříbro a všechno možné, a když… Merline, to byla hrůza,“ zatřásla se při té vzpomínce. „Když co? Pokračujte,“ přiklekla k ní Hermiona, jako by ji chtěla utěšit. „Prosím.“ „Když se… přeměnil… přivedli tu holku. On byl úplně bez sebe, jako kdyby nevěděl o světě, ale nezaútočil na ni hned. Chtěl dostat ty, kteří ho mučili… ale potom… potom… rozřízli jí ruku,“ vypískla žena, jak se jí po tváři začaly kutálet slzy. „A donutili ji, aby ji natáhla k němu do klece… tu krev musel cítit a oni to věděli. Oni… oni nechtěli, aby ji sežral… chtěli, aby ji jen kousl. A on to udělal… spíš se ohnal tesáky po tom, kdo dívku držel, ale… ale zasáhl ji… a když… když to udělal… začal strašně výt! Strašně! Rvalo mi to uši, ale nemohla jsem se nikam schovat,“ vzlykala a přikryla si uši, jako kdyby to vytí stále slyšela. „Začal se krčit v rohu a kousat sám sebe, bylo to strašný!“ rozechvěla se. Vrchní ošetřovatelka k ní hned přiskočila a začala ji uklidňovat. V místnosti bylo kromě jejího úpění ticho, jen Harry vypouštěl páru nosem a dýchal rychle, jako kdyby zadržoval kdesi uvnitř zoufalý křik. Probodl muže vedle sebe zabijáckým pohledem a když ho míjel, nezapomněl do něho strčit ramenem. Potom se domem rozeznělo jen třísknutí dveří. Všichni za ním hleděli, ale nikdo se ho nepokusil zastavit. „Pojďte, doprovodím vás do pokoje a dám vám něco na uklidnění,“ řekla Pomfreyová a začala pomáhat psychicky zhroucené ženě na nohy. Žena se však po několika krocích zamotala a poroučela by se k zemi, kdyby ji profesor nezachytil. Místo toho, aby ji však jen postavil zpět na nohy si ji zvedl do náruče a vydal se s ní z kuchyně. „Profesore, neměl byste…“ „Neříkejte mi, co mám dělat!“ křikl na Hermionu a zmizel i s ženou na schodišti v patře. Co jsem udělala? pomyslela si dívka zoufale. Černovlasý muž stoupal po schodech, zatímco mu v náruči usínala žena pod vlivem lektvaru. Nevěděl, proč se rozhodl, bylo to zcela bezděčné rozhodnutí. Zřejmě jen odtamtud potřeboval odejít. Odejít a nedívat se na ten Minervin zoufalý výraz, dívčiny starostlivé oči a Potterův rádoby zhrzený frňák. Položil ženu na postel jednoho z pokojů, dal na ni jedno z hlídacích kouzel a nechal ji spát. Jenže kam teď? Dolů se mu nechtělo a do tábora také ne. Jedině, že by se zavřel k sobě do chatky a nikoho k sobě nepustil. Jeho rozhodování však bylo přerušeno, když se z pokoje, který právě míjel, ozvaly podivné skuhravé zvuky. Severus si hned vzápětí uvědomil, že to je právě pokoj, kde drží Lupina, a proto jeho rozhodnutí, zda vejít či nevejít, bylo snadné. Vpadl dovnitř a to co viděl, mu skutečně vyrazilo dech. Jeho bývalý spolužák seděl schoulený vedle postele a svými ostrými nehty si rozdíral všechny nedávno zahojené rány. Nutno říci, že ona místečka skrytá pouze pod tenkou vrstvou kůže, šla rozškrábat až směšně snadno. Zvláště, když se muž tak činil, a už byl zlitý vlastní krví od hlavy až k patě. „Lupine, ty idiote!“ křikl Snape a vrhl se k němu. Vlkodlak se však nedal jen tak a začal se bránit. „Nech mě! Nech mě!“ „Chceš se zabít?!“ prskl na něho Snape. „Jo!“ zaznělo mu zoufale v odpověď. Tohle Severus rozhodně nečekal. Že bude muž zoufalý, to ano… ale sebevražda? „Já jí zničil celý život, Severusi! Udělal jsem něco horšího, než kdybych ji zabil. Jsem zrůda, která si nezaslouží nic jiného než smrt!“ „Lupine, vzpamatuj se!“ „Proč? Já s tímhle nedokážu žít!“ vztekal se muž s pískovými vlasy a kopal kolem sebe jako malé dítě. „Nedokážu žít s tím, že jsem z ní udělal to samé, co jsem sám. Zabij mě!“ Tak tohle nečekal lektvarista už vůbec. „Prosím?“ „Udělej to, co je správný, Severusi, a skonči to. Ty jediný to dokážeš.“ „Zatraceně, Lupe, co tě to popadlo, já tě nemů…“ „Sveď to na to, že jsem tě napadl… že jsem byl nebezpečný i v lidské podobě. Jsem zrůda, Severusi, copak to nechápeš?“ popadl ho vlkodlak za ramena a zatřásl s ním. „Věděl jsem, co dělám, ale oni mi něčím zatemnili mozek, šel jsem po krvi…“ „Donutili tě k tomu.“ „Ale byl jsem to já, kdo ji kousl!! Co když to příště bude Harry? Nebo Hermiona? Nebo ty! Zapřísahám tě u samotného Merlina, udělej to!“
„Myslíš, že když jsem bývalý Smrtijed, že je pro mě snadné vraždění? Na to zapomeň!“ odstrčil ho Snape od sebe a zvedl se. Chtěl být od něho co nejdál, co nejdál od toho strašného zoufalství, co mu leželo před očima. „Severusi!“ zavolal za ním druhý muž, ale ztráta krve už mu nedovolila zvednout se na nohy. „Severusi, já tě prosím! Když jsem tehdy… se přeměnil v Bradavicích… zapřísahal ses, že už nikdy nedovolíš, abych někoho ohrozil… že mě radši zabiješ…,“ dodal chabě. Snape zavřel oči, tohle byla podpásovka. „Splň svůj slib,“ šeptl Remus. Stál tam, u dveří, s rukou na klice a věděl, že stačí dva kroky a bude pryč. Stačily jen dva kroky a byl by z dosahu tohohle zpropadeného vyděrače. Jenže on náhle nemohl. Protože dal slib… protože věděl, že Lupin by si ublížil sám… protože měl nejspíš pravdu… a mělo to tak být… Vytáhl z kalhot hůlku a pomalu ji pozvedl proti světlovlasému muži. Ten se jen unaveně usmál. „Děkuju.“ „Dělám to pro ostatní, ne pro tebe.“ A v další chvíli prořízl vzduch místnosti zářivý záblesk, než se vlkodlakovo tělo sesunulo bezvládně k zemi.
Kapitola 27. - Divadelní drama Severus Snape postával v malé laboratoři ve své chatce a automaticky přihazoval jednotlivé ingredience do bublajícího kotlíku. Ten poslední den byl skutečně náročný a on si potřeboval utřídit myšlenky… a uklidnit se… a zbavit se viny… a… Kdo to zase otravuje? zamračil se, když se někdo začal dobývat dovnitř. „Dále.“ Samozřejmě, kdo jiný by to mohl být než slečna Grangerová. „Můžu?“ zeptala se nesměle. Překvapilo ho to, ona se tvářila, jako kdyby se ho snad bála. Že by s tím mělo něco společného to, jak na ni vyjel na Ústředí? Bylo to možné. A i když si to nejspíše nezasloužila, omlouvat se nehodlal. Otočil pohled zpět do kotlíku, který mu v tu chvíli přinesl víc uspokojení. „Jak mu je?“ zeptal se po chvíli jen tak mimochodem. „Harrymu? Má zlomenou ruku, zase začal mlátit do skály.“ „Líbí se mi Potterovy léčebné metody. Přesto byla moje otázka směřována spíše k Lupinovi.“ Dívka jen pokrčila rameny. „Jak si myslíte, že mu bude? Poslal jste na něho kouzlo Mámivého spánku. Ještě tak dva dny bude tuhý jako poleno. Mimochodem, madam Pomfreyová z toho nebyla ani trochu nadšená.“ „Na co si stěžuje?“ nadhodil, když přihodil další přísadu do kotlíku. „Konečně bude mít pacienta, který se jí z postele ani nehne.“ „Ano,“ přikývla dívka. „Nehne. Můžete mi vysvětlit, proč jste to udělal? Copak ho nestačilo… já nevím… poplácat ho po zádech a říct mu, že to bude dobré?“ „Začal si rozdírat rány, pokud Vás to zajímá.“ „Existují ochranná kouzla, aby si nemohl ublížit.“ „Škemral, abych ho zabil.“ Na tohle už neměla co říct, jen němě otevírala a zavírala pusu. „Překvapena?“ Znovu otevřela a zavřela pusu a snad se i chtěla zeptat, proč by chtěl něco takého udělat. Jenže potom si uvědomila, že by se tím před profesorem jen pořádně shodila. Samozřejmě chápala, proč by to chtěl udělat. Když se vžila do jeho situace… ne, nechtěla by být v Lupinově kůži. „Ne,“ odvětila tiše a natáhla se pro kousek byliny, ze které začala pomalu odtrhávat lístky. Muž se na ni úkosem podíval a chvilku ji sledoval, jak bezmyšlenkovitě škube kusy traviny. Mlčela. Věděl, že sem nepřišla proto, aby mu tady pomáhala, zvlášť, když ji o to ani nepožádal. Bylo na ní vidět, že se chce na něco zeptat, ale očividně se jí do toho příliš nechtělo. Takže rozhovor „proč jste se se mnou vyspal“ je tu. Nebo snad…? „Proč jste to udělal?“ otočila se na něho a konečně nechala bylinu bylinou. A je to tady. „Nevypadalo to, že byste byla proti.“ „Měla jsem vztek,“ opravila ho. „Nic jste neřekla,“ zamračil se na ni. „Nedal jste mi ani šanci!“ rozčílila se. Nedal šanci? Ty mrňavá, prašivá zmije! Těch možností couvnout jsi měla tolik, že by ti je nikdo jiný nedal a ty, místo abys… „V čem je Alice lepší, než já?“ Alice? Jaká Alice, u Merlina? „Jistě, je o dost starší než já, ale troufám si říct, že v boji budu mít mnohem více zkušeností než ona. Vždyť poslední roky dělala na úřadě, tak proč…“
Tak moment! Ona celou dobu mluví o tom, proč ji nevybral do boje? Skutečně ji trápí to, proč dal přednost v boji jiné dívce? S tou nocí to nemá nic společného? honilo se mu hlavou a další dívčin monolog ani nevnímal. Vzpamatoval se teprve, když Hermiona zmlkla a upřela na něho svůj hnědý pohled. Asi bych měl něco říct. Než však stačil cokoliv říct, opět ho přerušila. „Asi bych Vám ale měla poděkovat,“ dodala trochu nejistě a opět začala trhat lístky. Teď však stála opřená o stůl lokty a Severusovi bylo jasné, že tyhle lístky budou nepoužitelné. Trhala je totiž napůl a ještě je bezmyšlenkovitě žmoulala mezi prsty. Věděl však, že v tuhle chvíli by nemělo cenu ji peskovat. „Sice jsem na Vás byla strašně naštvaná, že jste mě z toho vyloučil, ale… ale vlastně bych Vám měla být vděčná. Kdybyste vybral mě, nejspíš bych teď ležela u Munga pokousaná já. A troufám si říct, že to by Remus nesl ještě hůř,“ dodala tiše. „Kvůli Harrymu, víte? Už takhle bude štěstí, když se s tím nějak srovná.“ Podíval se na ni od kotlíku, ale nic na to neřekl. „No jo,“ pokračovala, „teď už to záleží jen na Alici, jak se s tím popere. Protože jestli se s tím nesmíří ona, nedokáže to ani Remus,“ povzdechla si. „S tím my asi nic nenaděláme. No jo, je čas vrátit se do práce, uvidíme se u oběda,“ zvedla se od stolu a než stačil cokoliv říct, byla pryč. Severus se za ní otočil a přemýšlel, jestli si právě všechno vyříkali bez toho, aniž by on řekl jediné slovo. Jí to však očividně stačilo. „Ženské jsou vážně divná stvoření.“
*** Jakmile se Henry přemístil do tábora, rozhostil se okolo tichý šum. Všichni věděli, že celou dobu strávil s Alicí, stejně jako všichni věděli, proč je v nemocnici. Sledovali ho, ale nikdo na něho nepromluvil. „Harry,“ šťouchla ho kamarádka, když se mladík zastavil jen kousek od nich. Oslovený se nechápavě otočil, ale jakmile spatřil Henryho, hned vyskočil na nohy. „Tak co? Jak jsi na tom? A co Alice?“ „Já jsem v pohodě,“ přikývl zachmuřeně. „Alice je na tom hůř.“ „Ruka?“ zeptal se opatrně mladý vůdce. Zavrtěl hlavou. „Fyzická zranění jsou prkotiny, vyléčili je během vteřiny. Ten zbytek už je horší. Na,“ podal svému spolubojovníkovi přeložený pergamen. „Co je to?“ optal se nejistě Harry, když začal pergamen rozkládat. Jakmile si však přečetl první řádky, bylo mu všechno jasné. „Alicina žádost o ukončení spolupráce s… s touhle skupinou,“ vysvětlil Henry a davem okolo to zašumělo ještě víc. „Ano, ví, co to pro ni bude znamenat, zná podmínky smlouvy. Ale určitě pochopíš, že se sem nechce vrátit.“ Ano, chápal to. Až moc dobře. Harry sevřel ruku v pěst a vůbec mu nevadilo, že v ní svírá dívčin dopis. „Vyčítá mi to?“ „Ne. Ona ne,“ řekl mladík pevně. „Ale já ano.“ Harry sebou trhl. „Tohle byla zpackaná akce a ty to dobře víš.“ Mladý vůdce se podíval na svého společníka, v očích špatně skrývaná bolest. Ano, samozřejmě, že věděl, že tohle nedopadlo dobře, ale vědět to a slyšet to jako výčitku na vlastní uši byly dvě naprosto rozdílné věci. „Henry, já vím, že to nebylo nejlépe zorganizované, ale…“ „Nejlépe zorganizované?!“ přerušil ho naštvaně. „Alice tam mohla umřít. Všichni jsme mohli! A za co?“ „Henry!“ okřikla ho jedna z dívek, která chtěla zabránit hádce. Pozdě. „Nikoho jsem nenutil jít se mnou!“ vzedmula se v Harrym vlna odporu. „Nikoho! Nikdo z vás nemusí chodit do boje. Ani tady zůstávat! Je to jen vaše svobodná vůle!“ „Nemusíme zůstávat? Tak proč nám po odchodu odtud hrozí vymazání paměti?“ zavrčel Henry a vytrhl Harrymu z ruky rukopis, kterým mu zamával před obličejem. „Tomu říkáš svobodná vůle?!“ „Je to jen pro vaši ochranu!“ „Ne, je to proto, aby sis kryl zadek! Děláš všechno pro to, abys měl krytá záda a nám necháváš svázaný ruce!“ křičel na něho a už se rozhodně nesnažil mírnit. „Vůbec ti na nás nezáleží, jsme pro tebe jen stádo, u kterého si můžeš hrát na velitele. Stejně jako včera! Nejdřív sis vybral Lupina a potom Snapea! A Alici jsi nechal na pospas, byla ti úplně ukradená!“ „Henry, nech toho!“ snažil se ho někdo krotit a jeden z chlapců ho popadl za ramena - měl strach, aby se nezačali prát. Tak teď už toho měl Harry skutečně dost. „Poslal sem pro ni vás!“ „A sám sis šel pro něho!“
„Byl jsem sám a vy jste šli čtyři!“ vřískl na něho mladý vůdce a musel se hodně krotit, aby nevytáhl hůlku. Naštěstí to Hermiona poznala a tak mu ji obratně vytáhla z kapsy. Ani to nepostřehl. „Tak jak je potom možný, že ty nemáš ani škrábnutí, zatímco Alice dopadla tak, jak dopadla?!“ „A Snape s prokopnutou slezinou je co?!“ křičel Harry. „Myslíš, že já jsem šťastný z toho, jak to dopadlo? Myslíš, že jsem rád, že je Alice pokousaná? Myslíš, že bych nedal cokoliv za to, abych byl na jejím místě?!“ „Nehraj si na spasitele! Pro tebe je tohle celé jen hra a nás máš místo figurek.“ Harry nevěděl, jestli má zuřit nebo spíš začít brečet. „Tak si to zkus, do prdele! Zkus si to alespoň na chvíli být na mým místě a mít na sobě odpovědnost za všechno tady kolem. Zkus si to sakra a uvidíš, jaká to je hra!“ Harry se natáhl a do druhého strčil, ale víc mu silné paže nedovolily. „Jenže to by ses toho ty nejdřív musel vzdát!“ křikl na něho Henry, jeho však drželi pevně. „Jenže to ty nikdy neuděláš. Nikdy se nenecháš sesadit ze svého místa na výsluní.“ Chtěl něco odseknout, ale nedostal k tomu příležitost. „Ale fajn…,“ ušklíbl se Henry, „fajn… nech si ho. Nech si tohle všechno. I svůj titul hrdiny! Ale se mnou už nepočítej,“ dodal a vytrhl se ze sevření. Když si to štrádoval k ochranné bariéře, nikdo se ho nepokusil zastavit. Všechny pohledy se stočily na Harryho, kromě praskání ohňů nebylo slyšet vůbec nic. Všichni na něho hleděli a snad čekali, že se začne obhajovat nebo nadávat na Henryho nebo cokoliv… neřekl však nic. Jen se otočil a odběhl pryč, od středu dění. „Co čučíte?“ prořízl ticho Ronův hlas, „nemáte nic na práci?“ Náhle se všude spustil shon každodenního dne, jak se všichni snažili tvářit, že pracují a nikdo… skutečně nikdo jejich rozmluvu neposlouchal. Zrzek i Hermiona se vydali za svým kamarádem, ale ten uháněl příliš daleko před nimi. Bylo znát, že ho žene vztek. A taky zklamání. Nechtěl, aby někdo viděl ty slzy, které se mu draly do očí. Sakra, když on se tak strašně snažil. Tak moc chtěl dělat všechno správně… tak strašně moc… tak proč to nedokázali ocenit? Proč si vysloužil jen opovržení a kritiku? Vždyť se rozhodl dobře… dal přednost logice před srdcem, ale stejně to bylo špatně. Tak co měl dělat? CO MĚL DĚLAT?! „Harry! No tak… Harry!“ slyšel za sebou své přátele. Ne, nechtěl, aby ho takhle viděli. Aby viděli, jak je sražen na kolena jediným pitomcem, který mu byl ochoten říct pravdu. Ale taky nechtěl, aby oni museli pykat za to, co udělal někdo jiný. Měl totiž chuť s někým zkřížit hůlku, někomu rozbít hubu, seřvat ho… něco rozmlátit. A už věděl i přesně co. „Harry ne!“ křikla Hermiona. „Nedělej to!“ Mladý vůdce ji však neposlouchal, jako už poněkolikáté za poslední měsíc přiklel k jednomu kusu skály, který zde vyčuhoval ze země a všechnu svoji nenávist, bolest a vztek vložil do jedné jediné rány. KŘUP! „Ááááááá!“ sesunul se do trávy, po tváři se řinoucí slzy bolesti. Jako vždy to zabralo dokonale.
*** „Harry, tobě už nepůsobí ani kostihoj,“ vrtěla hlavou Hermiona, když se svému kamarádovi pokoušela zahojit rozdrcené klouby v pravé ruce. „O hojícím kouzlu ani nemluvě.“ Mladík, který seděl na ošetřovně se zakloněnou hlavou a mnoucí si nakrčené čelo, jen mávl rukou. „Tak na to napatlej nějakou mast. Nebo mi dej třeba kostirost, já to zvládnu.“ „Jenže tady už nepomůže ani tohle,“ upozornila ho a zvedla se k poličce s lektvary, aby našla něco vhodného. „Pochop, že ty kosti máš za poslední týden léčené už počtvrté. Z toho naposledy dneska ráno. Stálo ti to vůbec za to?“ zamračila se. „Bolí to jako čert,“ zamručel „Jo, je mi líp.“ Povzdechla si. „Ty kosti se nedokážou hojit donekonečna!“ Podíval se na ni jedním okem. „Musí to jít nějak zaléčit.“ Povzdechla si. To mu to vážně bylo jedno? „Půjde to, ale jestli to uděláš ještě jednou, budu ti nucena dát sádru.“ „Sádru?“ podivil si Ron a i profesor Snape kontrolující zásoby zvedl překvapeně obočí. Byl však rád, že se za něho zeptal Weasley. Nevypadal potom tak hloupě. „To dostávají mudlové, když potřebují, aby srostly kosti. Nedovolí to člověku, aby danou částí pohyboval a ona se sama zacelí.“ „Sama? Jako bez kouzel?“ podivil se Ron. Harry si nikdy neuvědomil, jak moc byli čistokrevní závislí na kouzlech. Vždyť oni ani nevěděli, že se dají některá zranění vyléčit čistě přírodními pochody. „Jo, Rone, to jako bez kouzel,“ přikývla dívka. „Mám však obavy, že u Harryho už ani tohle nepůjde.“
„Tak to jen něčím zafačuj. Až bude třeba, zase s tím do něčeho fláknu.“ „Promiňte, že se do toho vměšuji,“ vstoupil jim do toho profesor, „ale jen technický dotaz, Pottere. V které končetině hodláte nadále držet hůlku? Já jsem jen zvědavý, protože hůlka trčící z vaší zadnice by byla sice velmi originální, ale výslovnost tohohle konce vaší trávicí soustavy by asi za moc nestála.“ „Ha-ha, velmi vtipné,“ zavrčel Harry, zatímco Hermiona s Ronem vrhli na profesora překvapené pohledy. „To nebyl vtip, Pottere. Jen se vám snažím naznačit, že jestli se hodláte hroutit po každé takovéhle scéně, tak jste do toho vůbec neměl lézt.“ „A co jsem podle vás měl dělat?“ Zase to jeho pohrdavé zvednutí obočí. „Jít si zaběhat? Nasekat dřevo? Někoho seřvat? Vybít se kletbami? Vyprat Smrtijedům hábity? To je jedno, ale tímhle vaším zcela pošetilým způsobem se akorát sám zcela vyřadíte z bojů a potom se budete divit, až ty bezpředmětné kritiky na vaši osobu nebudou tak bezpředmětné, jak se na první pohled může zdát. Ukažte mi tu ruku.“ Harry si pro sebe něco zavrčel, ale nechal svoji dlaň napospas profesora lektvarů. „Jenže ty kritiky nebyly bezpředmětné,“ vzdychl. „Tohle jsem podělal.“ „Všichni jste se vrátili. A živí. Tomu říkáte podělal?“ zvedl profesor obočí. „Jsem zvědav, co budete dělat, až se z dvacetičlenné skupiny připlazí jeden. Na co se potom mám těšit? Na divadelní drama? Srdceryvné úpění? Dejte mi vědět předem, seženu si víno a keksy.“ „Občas jste sarkastický parchant, víte to?“ zavrčel Harry, než v další chvíli zaúpěl. „Au, co to sakra děláte?“ „Léčím vám vaši ruční sekanou.“ „A nemohl byste být trochu jemnější?!“ „Mohl,“ přikývl profesor, když hrotem hůlky přejížděl pomalililinku po jednotlivých kostech. „Ale nechci. Grangerová, přineste mi sem nějakou misku.“ Hermiona hned poslechla, zatímco Harry skřípal zuby, aby nevykřikl bolestí a kroutil se na lůžku jako žížala. Jestli tohle byla léčba šokem, tak fungovala dokonale. Tohle léčení bolelo milionkrát víc než vlastní zranění. „Co mu to děláte?“ zeptal se Ron napůl nesměle, napůl naštvaně. „Nutím Potterovo tělo, aby vynaložilo energii na urychlení léčby. Magie si čerpá energii z vlastního těla. No… a trochu víc to bolí.“ „Vážně?!“ zaúpěl Harry, kterému se na čele začal perlit pot. Bylo to jen sílou vůle, že ještě neřval na celou ošetřovnu. „Jak jste na to přišel?!“ „Vlastní zkušenost.“ „Tady je ta miska.“ „Držte ji, za chvíli ji budeme potřebovat,“ přikývl Snape a pokračoval v léčení. „A jestli hodláte takhle vyvádět pokaždé, když se něco stane… připustíme-li, že se něco stalo…“ „Remus je na sebevraždu a Alice bude navždycky… kurva to bolí… vlkodlak, to je podle vás nic?“ „Není to dobrý výsledek, ale rozhodně bych ho nepovažoval za špatný.“ „Máte perverzní měřítka!“ Hůlka pomalu sklouzla na třetí prst. „Řekl bych objektivní. Vím, jak může vypadat špatný výsledek akce. A tenhle to rozhodně není.“ „Brumbálovi by se něco takového nikdy nestalo.“ Severus trhl hůlkou, čímž Harrymu způsobil ještě o trochu víc bolesti. Tentokrát však skutečně neúmyslně. „Chcete se srovnávat s Brumbálem? Tak na to zapomeňte, nesaháte mu ani po podrážky!“ „Děkuju,“ ucedil. „Nemáte zač. A říkám vám znovu, jestli to takhle hodláte táhnout dál, skončete to hned,“ dokončil třetí prst. „A to je tu mám všechny nechat? Někdo to tu řídit musí.“ „Tak to dejte panu Grahamovi!“ Zrzek zpozorněl. „Henrymu? Po tom všem, co řekl a udělal?“ „Proč ne?“ „To myslíte vážně?“ překvapeně vydechl Harry, ale další bolest ho zase umlčela. „Přeci… mu… potom všem… nemůžu…“ „Proč byste nemohl? Vy neustále tvrdíte, že už to nezvládáte. Tak mu to přenechejte. Když mu to půjde lépe než vám, budete se moci sbalit a odjet na dovolenou,“ doléčil zcela nonšalantně čtvrtý prst a přešel k malíčku. „A pokud ne… budete mít klid,“ rozřízl hůlkou vršek malíčku a pevným zmáčknutím z něho doslova vymačkal do připravené misky krevní sraženiny, malinkaté úlomky kostí a vše ostatní, co zbylo po tomhle ne zrovna příjemném léčení. Harry se při tom stisku celý propnul a dělal cokoliv, aby svoji ruku vytrhl tomu šílenci, který vypadal, že se snad i dobře baví. „Hotovo,“ pronesl profesor, když ranku jediným mávnutím zacelil. „Grangerová, zavažte mu to. A vás varuji, ještě jednou…,“ kývl k jeho ruce, „a budu vám ty kostičky rovnat ručně.“ Harry naprázdno polkl a přitiskl si ruku k sobě, jako kdyby měl strach, že mu ji vezme. Ten se jen ušklíbl, ale dál už si mladíka skoro nevšímal. „Myslíte si, že Henry bude lepší než Harry?“ zeptal se Ron.
Mladý vůdce lapající po dechu se taktéž na profesora otočil. Tahle odpověď ho zajímala. „Neřekl bych, že to je příliš složité,“ pronesl profesor, „ale rozhodně to nebude pan Graham, kdo to dokáže. A takhle budete mít úžasnou příležitost mu omlátit o hlavu fakt, že se nad vás povyšoval.“ „Omlátit mu to o hlavu?“ Harry zamrkal. „A co z toho budu mít?“ Snape si jen povzdechl a protočil oči k nebi. „Nebelvíři, jak vy jste mohli přežít evoluci?“
*** „HEJ!“ zavolal Harry, aby si vysloužil pozornost všech. Už bylo pozdě večer a on všechny svolal na mimořádnou schůzi. Ti, kteří viděli ranní scénu, ho sledovali dychtivě… ti, kteří byli mimo tábor trochu nejistě nevěděli, o co tady jde. V davu seděl dokonce i Henry, kolem kterého posedalo několik jeho příznivců, zatímco jiní na něho vrhali ne zrovna přívětivé pohledy. „Věnujte mi pozornost.“ Všichni utichli. „Rozený krotitel divé zvěře,“ pronesl pro sebe Snape opřený o vzdálený strom. „Určitě víte, že se tu dnes objevily určité neshody. Pokud jste je neviděli na vlastní oči, tak se k vám určitě dostaly alespoň zvěsti.“ Několik přihlížejících přikývlo, ozvalo se i souhlasné mručení. „Vím, že poslední akce nedopadla dobře a věřte mi, že já jsem ten poslední, kdo by nestál o to, aby to šlo vrátit a udělat líp.“ „Nebo spíš hůř,“ odfrkl si opět lektvarista, ale slyšelo ho jen několik málo studentů. „Výtky, které se však ke mně dostaly, nebyly první. A byly oprávněné,“ pokračoval Harry a rozhodně nebylo tak snadné to říci, jako to bylo odpoledne, když to nacvičoval s Hermionou. „Vím to, a jelikož tu nehodlám být jako nějaký vojevůdce, který se sám dosadil do své pozice…,“ zhluboka se nadechl a udělal významnou pomlku, „dospěl jsem k rozhodnutí… že bude lepší tuto pozici opustit.“ Davem to vzrušeně zašumělo. „Dramatizér,“ odfrkl si Snape. „To nejde!“ „To přeci nemůžeš!“ „A co my? Nemůžeš nás tu jen tak nechat.“ Hulákali jeden přes druhého. „Vsaďte se, že může,“ pronesl opět profesor pro sebe. „Nebojte, nejsem tak nezodpovědný, abych vás nechal bez někoho, kdo by byl schopný to tu celé řídit. Samozřejmě nemám v plánu utéct, jen si myslím, že by na mé místo měl nastoupit někdo kompetentnější.“ Několik tváří se na sebe nechápavě podívalo, ale ještě více se jich obrátilo do tmy, kde stál ležérně opřený Snape. Ušklíbl se. „Na mě nekoukejte, tak moc mě zase nepraštili.“ „A tím jsem myslel Henryho.“ Všichni náhle utichli a začali se rozhlížet okolo, než se většina překvapených pohledů ustálila na stejně překvapeném mladíkovi. Ten se jen rozhlédl po všech kolem, než se zadíval na Harryho. Nakonec nejistě polkl. „To… to… to je vtip.“ „Myslíš?“ zvedl Harry obočí. „Nemám náladu na vtipy.“ „Přeci… přeci nemůžeš…“ „Pojď sem,“ vyzval ho Harry a druhý mladík se začal pomalu hrabat k němu. „Tohle je nějaká zkouška, viď?“ „Zkouška čeho?“ stále nechápal mladý vůdce. „Já to myslím vážně. Jsi starší než já, v soubojích jsi skvělý a jsi i dobrý stratég, tak nevidím důvod, proč by to nešlo. Je snad někdo proti?“ Několik studentů se po sobě podívalo, něco si tiše řekli a někteří byli očividně proti, nikdo však nepromluvil. „Tak tím pádem není co řešit. Pokud tedy skutečně nechceš odejít.“ Henry zavrtěl hlavou. „Ne… ne… ne.“ „Skvělý! Tak všichni, potlesk pro našeho nového vrchního velitele!“ zvolal Vyvolený a sám začal plácat rukama. Pomalu se k němu všichni, i když někteří dost neochotně, přidali. Severus to celé sledoval z povzdálí, na tváři slabý úšklebek. Všiml si však velmi dobře, že se vedle něho objevila slečna Grangerová, která společně s ním sledovala, co se děje uprostřed nádvoří. „Dávám panu Grahamovi týden.“ Dívka se ušklíbla, čekala něco podobného. „Čtyři dny.“ „Vsadíme se?“ Dobře, tak tohle nečekala. Rozhodně si nemyslela, že Snape je osoba, která se ráda pouští do sázek. „Ehm… VY se chcete sázet… SE MNOU?“ zeptala se nejistě. „Proč ne?“ pronesl naprosto nezaujatě.
Ještě chvíli se to pokoušela strávit, než si uvědomila… že se jí tahle výzva vlastně ohromně líbí. „Dobře, a o co?“ „Když prohrajete pozvete mě k sobě na sbírku semen mandragory a když já… ukážu vám svoji sbírku motýlů.“ Zarazila se. A taky zrudla. „Ehm… jestli jste si to chtěl zopakovat, měl jste se normálně zeptat.“ „Nerad dělám věci normálně.“ „To už jsem si stačila všimnout.“ „Souhlasila byste?“ otočil k ní hlavu. „Kdybych se zeptal normálně?“ Chvíli váhala. Sice nad tím uvažovala už od chvíle, kdy od něho odešla, ale stále to vlastně nevěděla. „Nevím,“ odpověděla po pravdě. „Pořád to je… zvláštní.“ „Ač Vás to možná překvapí, pro mě to byla také premiéra.“ Dost sebou trhla. Přeci nebylo možné, aby ona byla jeho první… „Se studentkou,“ vyjasnil hned. „Vždy jsem měl naštěstí dost rozumu, abych se nezapletl.“ „Já už nejsem Vaše studentka.“ „Hm… takže máte smůlu, sama jste se připravila o status premiéry.“ Ušklíbla se, jako by to nečekala. „Přijímám.“ Podíval se na ni se zvednutým obočím. „Tu sázku,“ vyjasnila. „Jen když vyhraju já, můžu si cenu zvolit sama. Když Vy, půjdu s Vámi na Vaše… motýly.“ Zvedl obočí. „Myslíte si, že Vám věřím natolik, abych se vsadil a nevěděl, co je v sázce?“ „Řekla bych, že mi věříte dost.“ Ušklíbl se. Měla pravdu. Kdyby jí nevěřil, do tohohle by nikdy nešel. „To nejspíš ano, ale jakou mám jistotu…“ „Žádnou,“ přerušila ho v očích veselé jiskřičky, „ale možná Vás bude zajímat, že mám ráda mandragoru…“
Kapitola 28. - Fiasko Kdyby neměl Severus obavy o svoji reputaci, tak by se teď dobře bavil. S chutí by si opřel nohy o malé dřevěné zábradlí u jídelny a začal ukusovat sušenky. Tohle totiž byla skutečně prvotřídní komedie. Od jejich malé sázky a změny vedení uběhly už čtyři dny. A za tu dobu naštěstí nedošlo k žádnému vážnějšímu útoku, jen k pár taškařicím, které i tak byly spíše směšné než úspěšné. Nikdo při nich nepřišel o život, ale Henryho popularita pomalu ale jistě klesala. „Cože? Co to dělá?!“ zíral Harry na mladíka, který stál na protější straně nádvoří a hustil tam do Lucy něco, co do ní rozhodně hustit neměl. Nebylo se tedy co divit, že se Lucy nakonec naštvaně otočila a odkráčela, zatímco Henry očividně netušil, co udělal špatně. „Klid, Pottere.“ „Jak mám být klidný?! Vždyť on vůbec…“ „Sedněte si!“ zamračil se na něho Snape. „Svého jste se vzdal, takže teď seďte na zadku, nebo vás k tý lavici přilepím.“ Harry si naštvaně sedl a upil čaje. Věděl, že profesor má pravdu, ale stejně v něm pořád bublal pocit odpovědnosti za celou tuhle skupinu. I za Marca, který se z posledního souboje vrátil bez dvou prstů. A to to byla jen pouliční potyčka. Sakra, jak to že Henry nevěděl, že Marc není dobrý na boje v otevřeném prostoru! Zatraceně, on byl skvělý na boje v místnostech, i ve tmě. To měl orientaci jako netopýr, ale tohle?! Zaskřípal zuby. „Harry, klid. Profesor má pravdu. Už to jsou čtyři dny, musíš si na to zvyknout.“ „Už skoro pět,“ opravil ji Snape a vyslal směrem ke své studentce jeden významný pohled. Nemusela být génius, aby pochopila, že naráží na tu jejich sázku. Zamračila se na něho, ale poté se věnovala opět svému kamarádovi. „No tak… On to Henry nějak zvládne. A ty budeš mít alespoň klid.“ „Jasný,“ zavrčel, „zvládne jako včera, kdy zakázal Justinovi odnést do lékárny tu novou snůšku Strakahových vajec, že se tam ponesou až dneska… Aby se ušetřila jedna cesta. Každý přeci ví, že to je nesmysl!“ Dívka se zatvářila trochu kajícně, protože věděla, že vejce se musí odnést do lékárny čerstvé, jinak se zkazí a jsou potom nepoužitelná. „Pan Graham očividně ne.“ Harry se zamračil. „Bavíte se dobře?!“ „Hm… popravdě ano. Ale docela se těším, až Smrtijedi naplánují nějaký útok. Myslím, že tu potom bude podívaná.“ „A to vám nedochází, že jestli to půjde takhle dál, tak…!“ „Říkal jsem, že to bude podívaná. Ne že bude pěkná. Ale to už je holt úděl vůdců, že?“ Mladík ho probodl pohledem. V tu chvíli ho nenáviděl. „Jste hajzl!“ strčil do něho, až mu rozlil kafe, a v další chvíli naštvaně opustil jídelnu. „A Pottere!“ zavolal za ním profesor, „varování stále platí, dál od skály!“
Mladík se zarazil, právě mu muž zkřížil plány. Místo toho se jen otočil a v další chvíli zmizel kamsi za bariérou. „Vy se v tom vážně vyžíváte, že ano?!“ utrhla se na něho Hermiona. „Ani nevíte jak.“ „Copak nevidíte, jak se trápí?“ „Každý svého štěstí lektvarista.“ Odfrkla si. Ten chlap snad skutečně není normální. Jak ho to mohlo bavit? Copak neviděl, že tohle skončí katastrofou?! „Tak se neměl své funkce vzdávat.“ Řekl jen. „Ale udělal to. A Vy, místo abyste mu pomohl…“ „Grangerová, nejsem tu od toho, abych Pottera vodil za ručičku.“ „Ale trochu pomoci byste mohl!“ „Pomoci k čemu? Svoji funkci stejně dostane zpátky. Po první akci se všichni připlazí a budou škemrat, aby se vrátil.“ „A Vám nedochází, že kdyby to nedej Merlin byla nějaká velká akce, tak může být i poslední? Že nás můžou polovinu pozabíjet, pokud nebudeme mít někoho, kdo nás dokáže zkorigovat?“ „Dochází. Já s tím dokonce počítám.“ Otevřela pusu. Na nic víc se totiž nezmohla. „Ale když tak o tom přemýšlím, tak bychom tomu mohli i trochu pomoci,“ dopil svůj šálek kávy a zvedl se z lavice. Dívka ho sledovala nevěřícným pohledem. Pomoci? On snad chce ten boj vyprovokovat? Teď? Když je ke všemu Harry kdo ví kde? „Cože? Zbláznil jste se?!“ zakřičela na něho, když ho pozorovala, jak se blíží k bariéře pro přemístění u jejich tábora. Nutno říci, že tímhle si vysloužila pohledy všech. Nikdo nechápal, jak si to mohla dovolit. A ke Snapeovi. „To přeci nemůžete!“ doběhla až k němu a byla ochotná ho zastavit za jakoukoliv cenu. „Já vám to nedovolím!“ popadla ho za ruku a nechápala, proč se mu v očích tak zablesklo. Pochopila to teprve o vteřinu později, když ucítila ten známý tah asistovaného přemístění.
*** Tábor se pomalu připravoval k spánku. Hlídky se rozestavily na svá místa, ale dnes večer byly rozhodně mnohem více nervózní, než bývá zvykem. Dnes to bylo totiž poprvé, co v táboře nebyl ani Harry, ani Snape a ani Hermiona s Ronem, kteří jediní dokázali ty dva vždy bez problémů nalézt. I přesto, že se vše zdálo v pořádku, panovala v táboře tichá nejistota. „Jdu spát, dobrou,“ zvedl se někdo od ohniště a se sborovou odpovědí v zádech odešel. Větší část však stále zůstávala vzhůru. Jako kdyby se jim dnes nějak nechtělo spát. Jako kdyby se dnes necítili v bezpečí. Ráno ta hádka mezi Harrym a Snapem. A pak, během několika vteřin, odchod jeho i těch dvou. Od té doby o nich nikdo neměl zprávy. I Ron se je vydal hledat, ale ani ten se nevrátil. „Budou v pohodě,“ přitáhl si Justin Lucy k sobě. „Pořád tu máme Henryho. Ten je taky dobrej.“ „Jo,“ vzdychla, „ale přeci jen bych byla klidnější, kdyby tu byl…“ Náhle se nedaleko nich někdo přemístil. Všichni se hned otočili tím směrem, aby zjistili, kdo to je, ale zaslechli jen něčí kroky. Někdo sevřel hůlku, ale v další chvíli ji zase pustil. Podle těch hlučných kroků to mohl být jedině… „Rone?“ Zrzek vstoupil až do míst, kde ho osvítily plameny ohniště… A v další chvíli se sesunul k zemi. Mohli už jenom zahlédnout ty rudé šrámy na jeho těle. „Rone!!!!“ Rozezněl se zvučný gong. Jeho zvuk se prohnal táborem jako uragán, který rozpoutal něco mezi chaosem a špatně řízenou panikou. Všichni sice jako obvykle ihned spěchali pro své věci a výstroj, ale náhle to nebylo tak organizované, jako to bývalo obvykle. Z velké části to bylo způsobeno především tím, že nikdo netušil, co se bude dít dál. Ten, kdo to však netušil už vůbec, byl Henry. Jeho mince mu dala skutečně jen kusé informace. Místo a stupeň 2 – druhé nejvyšší ohrožení. A náhle před ním stálo dvacet lidí a ti čekali, koho z nich pošle do boje. A možná na smrt.
Rychle zavrtěl hlavou, aby tuhle myšlenku zahnal a zahleděl se na bojovníky před sebou. Věděl, jaké jsou asi tak schopnosti každého z nich, ale přesto se mu rozhodnutí, které měl udělat, ani trochu nelíbilo. Rozhodl se však zachovat chladnou hlavu. Musel, spoléhali na něho. Vyjmenoval deset jmen. Deset lidí, o kterých si myslel, že by tuhle akci mohli zvládnout. A také deset lidí, o kterých věděl, že jsou na jeho straně a budou ho poslouchat. A potom už je čekala jen cesta za bariéru, která mu dnes připadala až nesnesitelně krátká. V další chvíli se všichni rozplynuli a nikdo z nich si nevšiml, že se do tábora přemístila do dlouhého pláště oděná postava.
*** Přemístili se na místo určení. Henry jako první, aby mohl nad nově příchozími vyčarovat štít. Alespoň tak to Harry vždycky dělal. Jakmile se však objevil ve ztemnělé ulici, zarazil se. Nikde nebylo ani živáčka. Tahle ulice nevykazovala ani sebemenší známku jakéhokoliv boje, potyčky, či snad i přítomnosti jiné kouzelnické skupiny. Mladík, i když ostražitě, začal postupovat pomalu vpřed. Byl snad tohle nějaký hnusný nejapný žert? Za ním se začalo rozléhat tiché praskání, jak se sem přemisťovali další a další spolubojovníci. Všichni se však stejně jako on jen nejistě rozhlíželi okolo. „Tohle bude past,“ řekl někdo za ním a většina mu musela dát za pravdu. Bylo to krajně podezřelé. „Rozdělte se,“ řekl jim Henry, „a pořádně to tady prozkoumejte.“ „Všichni?“ „Ano, všichni!“ prskl Henry. „Ale opatrně. Po dvojicích minimálně.“ Jednoduchými a tichými gesty se rozdělili a pomalu se rozešli na různé strany ulicí. S hůlkami v pohotovostní poloze prozkoumávali jednotlivá místa. „Kdyby tu byl Harry, nikdy by nám nedovolil rozdělit se,“ hlesla Lucy ke svému příteli, když obezřetně zkoumali zapadlou, od pohledu slepou, uličku. „Měla jsi vznést protest, když to šlo.“ „Jo. To měla.“ „Teď už ti to je k ničemu.“ To věděla taky. Jeden po druhém mizeli v uličkách a zkoumali každý koutek, kde by se snad mohlo skrývat nebezpečí. Nikdo z nich si nepovšiml, že se ve vší tichosti na nádvoří začínají pomocí přenášedel přepravovat zahalené postavy. „Máš něco?“ „Vůbec nic,“ zavrtěl Justin hlavou a otočil se k ústí ulice. Skutečně však nečekal, že mu přímo v cestě bude stát vysoká zahalená postava. „Baf!“ Tohle mladý muž skutečně nečekal. Krok, který udělal dozadu, byl nerozvážný, a on se vlastní nerovnováhou svalil na zem. Naštěstí jeho přítelkyně měla mnohem lepší reflexy a v další chvíli už posílala na zakuklence jednu z kleteb. Ta však byla vykryta tak snadno, až to hezké nebylo. A o vteřinu později na ni odpověděla další kletba – tentokrát zelená. Dívčino tělo se bezvládně sesunulo k zemi. „Lucy!!!!!“ zařval Justin. Na víc se nezmohl. Jen na ten zoufalý výkřik. A velmi brzy zjistil, že nebyl pouze jeho. Všude, kam ulicí jen dohlédl, probleskávaly zelené paprsky, které srážely k zemi jednoho studenta po druhém. Nikdy by nevěřil, že tohle někdy uvidí, ale tohle byl… Masakr. Jiným slovem se to popsat nedalo. Trvalo to jen vteřinu, ale i to byla dostatečně dlouhá doba na to, aby si uvědomil, že zemře. A v tu chvíli netušil, jestli se mu chce žít nebo ne. Poslední, co Justin zahlédl, než se proti němu vyřítil zelený paprsek, byl jejich nynější vůdce, jak se zoufale snaží o obranu. Marně. Další záblesk zlomil Henrymu ruku, ze které mu s výkřikem vypadla i hůlka. Už se ani nepokoušel vstávat. Jen si přitáhl zraněnou část těla blíž k sobě a jen sledoval dvě postavy blížící se k němu. Jedna z nich byla vysoká, druhá alespoň o dvě hlavy menší. Určitě žena. Henrymu v tu chvíli hned přišla na mysl Bellatrix, nejspíše se svým manžílkem a podle toho, co o těch dvou slyšel, tak ho rozhodně nečekalo nic hezkého. Kdesi uvnitř se v něm začaly vzpouzet dvě jeho části. Ta jedna chtěla zůstat s hlavou vztyčenou a čelit čemukoliv, co mu stálo v cestě, ať už to bylo cokoliv. Chtěl sám sobě dokázat, že když už se do tohohle jednou dostal, tak se nevzdá.
Jeho druhá část však měla chuť a tendenci začít se plazit a prosit o smilování… O slitování… O cokoliv, co by ho odtud dostalo a nebolelo tak strašně, jako bolela ta jeho ruka. „Tak tohle má být ta-nová-neohrožená-bojová-skupina,“ pronesl chrčivý hlas zpod kápě a každé slovo bylo vyplivnuto jako něco ohavného. „K smíchu!“ Henry se na muže nad sebou jen díval, a kdyby neměl tak vyschnuto v krku, bránil by se. „Kdybych věděl, že to bude tak snadné, nebral bych si na tuhle akci svoji nejlepší skupinu. Prý nástupci Fénixova řádu,“ odfrkl si pohrdavě, než se sehnul a popadl mladíka za vlasy, aby mu mohl hlavu zaklonit hluboko dozadu, „prý nový postrach a konkurence pro nás.“ Henry zatnul zuby, jak se snažil nekřičet bolestí, přestože měl pocit, že mu snad vyrve všechny vlasy z hlavy. Nevydal však ani hlásku. Alespoň něco. „A místo toho tu najdu skupinu mimin,“ plivl mu Smrtijed do tváře, „co skočí na ten nejstarší trik s ukrytím!“ škubne mladíkovi trochu hlavou, aby ho donutil dívat se na něho. „Jako mouchy se nechají přilákat na lep!“ Další škubnutí. „Slovo strategie jim nic neříká! O záloze nikdy neslyšeli! A během třiceti vteřin udělají nejméně padesát začátečnických chyb, co se týče obrany i krytí. A to celé pod vedením tohohle… spratka!“ Nechal Henryho hlavu klinknout dozadu, až mu v krku nepříjemně zapraskalo. „Pověz mi, mladej,“ pronesl muž teatrálně a rozhlédl se po ostatních zakuklených postavách. „Kdo vůbec jste? Ze který školky vás vyškrábli?“ „Do toho ti nic není, sráči,“ zavrčel nový vůdce bojácně, ale další rána ho toho odhodlání zbavila. „Tak ty si budeš hrát na hrdinu, ano?“ Mlčel. „A co když ti řeknu, že když promluvíš, tak tihle tvoji kamarádíčci,“ kývl okolo sebe, kde stáli tři jeho přeživší spolužáci, kteří byli drženi dalšími zakuklenci, „umřou rychlou a bezbolestnou smrtí?“ „Mlč!“ „Nic neříkej!“ Proč tu byli? Proč se na něho dívali a čekali, že je zachrání? Proč museli být někteří živí a sledovat ho? Kdyby tomu tak nebylo… Kdyby nebylo svědků… Kdyby nebyl tak zbabělý…. Tak už by se plazil po chodníku. „Ale jestli ne… Tak je budeme mučit. A ty se na to budeš dívat.“ Z krku se mu vydral přerývavý nádech, snad náznak vzlyku. Věděl, že by nedokázal říci ani slovo, a tak udělal něco jiného… Kopl muže před sebou do holeně. Na víc se nezmohl. Muž sebou trhl. Zavrávoral… A vrátil ránu. „Dobře, jak chceš. Když ti ti mrtví nestačili, trochu přitlačíme,“ luskl prsty kamsi za sebe a další zakulené postavy se začali přesouvat sem a tam. Henry se nejdříve díval, co se děje, ale potom si uvědomil, že to vlastně ani vědět nechce. Odvrátil hlavu a zahleděl se do prázdna, nechtěl nic vidět. „Ne! Nechte mě! Pusťte mě!“ Ten křik poznal. Ten hlas znal. Tu osobu… „Alice?“ vydechl vyděšeně. Kde k ní přišli? A jak zjistili, že…? A… „Vidím, že se se slečnou znáte. Takže začneme,“ vytrhl dívku jinému muži z rukou a přitáhl si ji k sobě. Sevřel ji v náruči, jednou ruku okolo ramen, v druhé hůlku mířící na její krk. Slastně zabořil nos do jejích vlasů. „Víte o tom, že vaše přítelkyně nádherně voní?“ zeptal se teatrálně. Dívka v jeho náruči překvapeně zamrkala. V další chvíli se však opět začala vzpouzet. „Nechte mě!“ „Určitě byste nechtěl,“ pokračoval Smrtijed, „abychom vám její úžasné voňavé vlásky vrátili. Bez těla,“ dodal a mohl jen sledovat, jak mladý vůdce zbledl. „Nechte ji! Řeknu vám cokoliv, ale ji nechte na pokoji!“ Copak si nevytrpěla dost?! „Cokoliv?“ zašeptal Smrtijed, „Tak kde je vaše ústředí?“ Sevřel rty. To přeci nemohl… Muž se jen sehnul k dívčině uchu a něco jí zašeptal. Ta chvíli pečlivě poslouchala, než se začala vzpouzet jako divá. „Henry, prosím, řekni to! U Merlina, nenech je to udělat. Prosím!!!“ Tohle už bylo skutečně moc. „Dobře, řeknu cokoliv!“ „Kde je vaše stanoviště?“ I když nemohl říci přesnou polohu, protože nebyl Strážce, začal ze sebe sypat jednu informaci za druhou. Už mu bylo jedno, co vědí… Že je všechny pobijí… Že je zrádce a nejspíš se brzy stane i vrahem… Už mu bylo jedno všechno. Řekl všechno. Co věděl… a nejspíše i to, co nevěděl. „Už dost,“ řekla náhle Alice, když už snad vyslechli skutečně všechno. Dozvěděli se o Potterovi, o Snapeovi, o poloze, o spojencích… „Výborně,“ ušklíbl se nakonec Smrtijed a s úsměvem, který pod kápí nebyl vidět, pustil dívku držící v náruči, „vidíte všichni, jak snadné to bylo!“ Henry nechápavě zamrkal, zvláště když jeho pouta povolila… A když se na něho jeho Alice omluvně podívala s tichým, „odpusť, Henry.“ Poté už mohl jen sledovat, jak se dívčiny kadeře prodlužují a světlají. Postava se trochu zmenšila a vytvarovala a on náhle nehleděl na dívku, na které byl psychicky závislý, ale na…
„Hermiono?“ Dívka mu věnovala omluvný pohled, ale to už ho upoutalo něco jiného. Všichni útočníci si náhle začali stahovat kápě a on… Hleděl na své společníky a spolužáky. Na ty, které nechal v táboře. A přímo před ním stál… „Snape?“ vydechl vyděšeně a kdyby neměl nohy ztuhlé dlouhým klečením, vyskočil by zděšením na nohy. „Co… vy… jak…?“ Profesor si ho nejdříve změřil pohrdavým úšklebkem, než jeho pohled ztvrdl. „Tak pane Grahame, dovolte, abych vás tímto přivítal na vaší vůdcovské zkoušce, která byla provedena fingovaným útokem za účelem zjistit, zda jste kompetentní zastávat tuto funkci,“ mluvil Snape zcela klidným formálním hlasem, „A teď mi dovolte vám oznámit, že jste vedení této akce… DOKONALE PODĚLAL!“ Snapeův hlas zarezonoval ulicí. „Říká vám zatraceně něco zhodnocení situace, past nebo obrana?! Nechal jste všechny rozejít se do ulic, bez toho, aniž byste alespoň pomyslel na to, že jim může kdokoliv vpadnout do zad! A co to rozdělení?! To je přesně to, o co nepříteli jde! Rozdělit, protože potom vás může pobít jako krysy!“ „Ale vždyť všichni…“ špitl. „Tady nejsou žádní všichni! Vůdce je od toho, aby vedl… A všichni ho mají poslouchat! A právě proto musí rozkazy vydávat někdo, kdo ví zatraceně dobře, co dělá!“ Mladík se víc a víc krčil pod mužovým hlasem, a kdyby mohl, zahrabal by se do země. „A co ty informace? Na začátku jste se sice tvářil statečně, ale stačilo vám jen NAZNAČIT, co by se mohlo stát a už se to z vás sypalo jako z pytle!“ vztekal se Snape, skutečně brunátný až za ušima. Takhle ho snad ještě nikdo neviděl. „Být vůdce neznamená mít jen zadek trůnící na vrcholu žebříčku, ale taky to je sakra odpovědnost. A vy byste vyžvanil i kdy přijde konec světa, kdybyste to věděl! Jestli chcete vést,“ popadl mladíka za košili pod krkem, protože mu přišlo, že ho nějak přestává poslouchat, „a dostanete se do situace jako tahle… tak nesmíte vidět. A nesmíte slyšet. I kdybych ji tu začal svlíkat z kůže. A vy jste začal a to jsem jí nevyškubl ani vlásek.“ „Ale ona…!“ „To mě nezajímá! Vám nedochází, že kdybych tu nebyl já, ale skutečný Smrtijed, že už jsou všichni mimo tábor nejspíše mrtví? Podle vašich informací by bylo otázkou minut najít všechny, co jsou v práci, na pochůzkách… Jejich rodiče i rodiny! A ti by umírali stejnou smrtí!“ Zatřásl s ním. „Jediná změna je ta, že VY byste u toho nebyl,“ zavrčel a nechal mladíka sklouznout na zem. „A co tihle?“ zavolal na Snapea někdo z „vězněných“ a ukázal na bezvládná těla. „Copak oni jsou…? Viděli jsme zelené kletby a…“ „Kdybyste se dívali pořádně, poznali byste, že to nebyla Smrtící kletba,“ pronesl Snape. „Je to kouzlo používané v léčitelství při prohlídce rekta. Uspí a znecitliví. Zítra si někteří z nich nebudou moci sednout, ale to je vše, co jim hrozí,“ vysvětlil, než se opět podíval na mladíka pod svýma nohama, „Rozhodně to přežijí.“ Henry na to neřekl ani slovo. Kdyby neměl strach, že se ztrapní ještě víc, rozbrečel by se. Snape se jím však už nehodlal zabývat. Luskl prsty a dal ostatním povel, že je čas tuhle šaškárnu ukončit. Všichni začali probouzet „mrtvé“, odvádět pár zraněných a přemisťovat se zpět do tábora. Jediný, kdo zůstal klečet uprostřed ulice, byl Henry. Snad čekal, až bude sám.
*** „Zas tak tvrdý jste být nemusel.“ Otočil se ke dveřím na slečnu Grangerovou. Jistě, nikdo jiný by se do jeho boudy bez jeho svolení nedostal. Byla už hluboká noc a po dnešku měl skutečně chuť jen lehnout a spát. „Co chtěl, to dostal.“ „Slíbil jste, že na něj budete milý.“ „BYL jsem milý.“ Dívka jen zvedla obočí. „Skutečně? Nebudete se zlobit, když řeknu, že jsem si… nevšimla?“ Zamračil se. „Grangerová, jestli jste mě sem přišla poučovat…“ „Nepřišla,“ přerušila ho. „Přišla jsem kvůli naší… sázce.“ Jeho čelo se nakrčilo, než se mu rozzářila očička. „Já vlastně vyhrál, že?“ „Nevyhrál.“ „Ale ani Vy ne, vydržel déle než 4 dny.“ „Pět a půl dne. To je přesně mezi čtyřmi a sedmi, takže… plichta.“ Zvedl pobaveně obočí. „Co s tím budeme dělat?“
„No, nevím, jak Vy jste na tom s motýly, ale já…,“ odlepila se dívka ode dveří a začala se k němu pomalu šourat, ruce za zády. „… jsem ochotna svoji část dohody splnit.“ A s těmi slovy vytáhla zpoza zad… sáček se semeny mandragory. Nejprve se nechápavě zamračil a poté se uchechtl. „Vtipné.“ „Neville se sice divil, na co je potřebuju, ale neptal se.“ „Ano, pan Longbottom už zjistil, že neptat se je občas velmi užitečné,“ otočil se k ní přes rameno, když už chtěl sáhnout do poličky pro jednu z prázdných sklenic. Nerad se díval, když byly tak vzácné přísady jen tak volně po sáčcích. Jakmile se však pokusil hlavu otočit zpět, projela mu krkem ostrá bolest. „Co je vám?“ „Nic,“ zavrčel a promnul si krk. „Jen jedna z kleteb pana Grahama šla velmi blízko mojí hlavy a tak jsem se jí musel vyhnout.“ „A hnul jste si se zády.“ Souhlasně se zamračil. Tohle nesnášel. Nebylo to nic vážného, ale život to otravovalo dostatečně. „Sedněte si.“ „Prosím?“ „Posaďte se, namasíruji Vás.“ Snape jen zvedl obočí. „Vy to snad umíte?“ zeptal se pohrdavě. „Budete se divit, ale za těch sedm let, co jsme trávily hodiny nad knihami, jsme se s holkama z ložnice docela vytrénovaly v uvolňování zatuhlých krků.“ „Ještě něco, co jste se svými kolegyněmi z ložnice trénovala?“ zeptal se jen tak mimochodem. Měla chuť ho praštit, jasně pochopila, kam jeho otázka směřuje. Nakonec však jen kopla do židle, na které seděl, takže trochu nadskočil. „Jste agresivní.“ „Nejsem. Až začnu být, poznáte to. A doufám, že nepočítáte s tím, že Vás budu masírovat přes oblečení,“ dodala, když se k ní posadil zády. Otočit mu nešlo, ale to zvednuté obočí viděla i tak. „Už jsem Vás viděla, pokud Vám jde o tohle,“ ušklíbla se a sledovala, jak si sundává hábit i košili. Potom se už mohla natáhnout po masti v poličce a jemně ji začala muži vtírat do kůže. „Tady?“ zeptala se, když Severus sykl. „Nedivím se, že to bolí, máte tu takovou malou Himaláju,“ ušklíbla se a začala ztuhlý sval jemně rozmasírovávat. Po dalších několik chvil mezi nimi vládlo ticho. Severus by lhal, kdyby řekl, že se mu to nelíbilo. Už to bylo skutečně dlouho, co o něho takhle někdo pečoval. A Hermiona, ač si to nedokázala vysvětlit, tak si tuhle chvíli náležitě užívala. Bylo v tom něco příjemného starat se o něho… něco, z čeho měla pocit, že toho chladného a nadřazeného muže může alespoň trochu ovládat. „Proč jste sem vůbec přišla?“ promluvil po době ticha. Zarazila se. „No přeci…“ „Rozhodně to nebylo kvůli panu Grahamovi. Takže zůstává možnost… kvůli mně… nebo sázce,“ zvedl se ze židle a postavil se čelem k ní. „Což je vlastně jedno a totéž,“ dodal. Naprázdno polkla. „Co chcete slyšet?“ „Co třeba… pravdu?“ Přibližoval se k ní… pomalu… krok za krokem. A ona zůstávala stát. „Že byste se skutečně přišla podívat na motýly?“ zeptal se polohlasně, a když se nebránila, položil ji jednu ruku okolo pasu a druhou pod bradu. Nic neřekla. Ani se nebránila. Jen se jí zrychlil dech. Bral to tedy jako souhlas, když jí jemně přejel rty po těch jejích. Neucukla, ale slyšel, jak se jí rozbušilo srdce. Někde uvnitř ho to potěšilo. O krok však ustoupila, když se jí pokusil vyhrnout tričko. Zvedl obočí. „Už jsem Vás viděl, pokud Vám jde o tohle,“ vrátil jí její vlastní slova. Hermiona se nejistě nadechla, ale poté si sama přetáhla vršek přes hlavu, zatímco Severus zakouzlil dveře i stěny. Zůstali proti sobě stát ve chvíli ne zrovna příjemné. Nakonec to byla Hermiona, která se bojácně přitiskla k němu a opřela své dlaně na jeho nahou hruď. V očích měla nejistotu, ale přesto pevné odhodlání necouvnout. Lehce se ušklíbl, než se k ní sehnul a spojil jejich rty ve sladkém polibku. Alespoň pro někoho nebyl ten dnešek takové fiasko. Pro něho rozhodně ne!
Kapitola 29. - Proč já? … buch, buch, buch… Muž sebou nepohodlně škubl. … buch, buch, buch… Zamrkal do šera. Byl u sebe v chatce a podle toho, jak mohl vidět vše kolem, bylo hodně brzy ráno.
… buch, buch, buch… Kdo to sakra otravuje?! Sáhl na přívěsek, zda nebyl vyhlášen poplach, ale nic necítil. Takže to s útokem nemělo nic společného. … buch, buch, buch… Jestli to je jeden z těch jejich hloupých žertů, tak něco zažijí! Tohle byla jedna z věcí, které nesnášel úplně ze všeho nejvíc! Když ho někdo budil v těch jeho několika málo hodinkách spánku. V tomhle rozpoložení měl občas chuť seřvat i Pána zla, když si dovolil vytáhnout je na schůzi v tuhle nekřesťanskou dobu. … buch, buch…. „Co je?!“ vypálil na osobu za dveřmi a málem schytal ránu, jak se mladík pokoušel zabušit potřetí. Ano, mladík… To se k nim totiž vrátil jejich ex-vůdce. „Snape!“ začal hned Harry hromovat. „Můžete mi zatraceně říct, co…!“ „Pottere!“ přerušil ho Snape chladně. „Rozmyslete si dobře, co řeknete, protože jestli uznám, že to nebyl dostatečný důvod k tomu mě budit, tak vás nakrájím do ranních sendvičů.“ „To si pište, že mám zatraceně dobrý důvod!“ vztekal se mladík. „Můžete mi říci, co jste tady včera vyváděl? Jen co se tady objevím, tak mi polovina tábora div nelíbá ruce a žvaní něco o nějakým útoku… druhá polovina se na mě dívá, jako bych někoho zabil, a vrčí na mě něco v tom smyslu, že tohle si Henry nezasloužil… další zase…“ „Třetí polovina?“ pronesl jízlivě Snape. „Přestaňte si z toho dělat legraci!“ křičel Harry. „Nedělám, pane Pottere. Ale vy děláte z tlustočerva hypogryfa. Vždyť se nic nestalo.“ „Nic nestalo?“ vydechl mladík. „Včera jste za mnou byl a řekl jste, že si mám dát oraz nebo mě zamknete ve sklepě. A teď se sem vrátím, ošetřovna přeplněná, polovina lidí se nemůže pořádně hnout… natož si sednout… mimochodem nechápu, co jste jim udělal…, Henry div není zralý na psychické zhroucení, Hermiona spí na špalku u ohniště…“ Tohle Snapea zaujalo. Asi jako to jediné z plejády mladíkových argumentů. Pohlédl přes jeho rameno a zahleděl se k ohništi, kde… skutečně… pospávala schoulená slečna Grangerová. Co tam zatraceně dělá!? zamračil se. Jejich společná noc proběhla velmi podobně jako ta minulá a dívka jako minule téměř okamžitě odešla. Rozhodně ho však nenapadlo, že to takhle zalomí venku. A v téhle době! Sakra, vždyť byl říjen a i přes příjemné denní počasí klesaly ranní teploty dost nízko. „… a vy mi tu řeknete, že dělám z tlustočerva hypogryfa?!“ skončil Harry naštvaně svůj proslov, který jeho profesor stejně vnímal tak z poloviny. „Chcete snad, aby hypogryf udělal tlustočerva z vás?“ pronesl směrem k němu Snape. Rozhodně se nechtěl vyjadřovat k tomu, co mladík říkal… zkrátka a dobře, protože nevěděl, co říkal. A než se Harry stačil nadechnout k další lamentaci, zabouchly se mu náhle dveře přímo před nosem. Zamrkal. V první chvíli to bylo překvapení a úleva, že neschytal zlomený nos, ale v té další ho přepadl spíše vztek. Jak si Snape může jen dovolit mu takhle prásknout dveřmi před nosem? Jak…? Dveře se však opět otevřely a opět v nich stanul profesor lektvarů, tentokrát již plně oblečený i se svojí nepřístupnou maskou na tváři. „Kam jdete?“ vyjel na něho hned Harry. „Tak sakra…?“ „Pokud dovolíte, pane Pottere, než tu rozvedeme tuhle jistě velmi zajímavou diskuzi, rád bych se nejdříve ujistil, že slečna Grangerová bude v nejbližších dnech schopna normální činnosti….“ Ve všech směrech. „… a to bohužel nebude možné, pokud tu přes noc umrzla.“ Otočil se k mladíkovi zády a odplachtil k ohništi, kde zcela bez zájmu lehce do stále spící dívky šťouchl. Nikdo si ani nepomyslel, že rozhodně nebyl tak bez zájmu, jak se na první pohled zdál. „Slečno Grangerová. Slečno Grangerová.“ „Hermiono!“ zatřásl s ní i Harry. Dívka sebou konečně cukla a začala se probírat. Snapeovi to přišlo zvláštní, pokud věděl, nikdy tak tvrdé spaní neměla. „Co je?“ zeptala se nechápavě a rozhlédla se kolem. Její oči hned sklouzly na profesora. „Co se stalo?“ „U Merlina, Hermiono, proč jsi spala venku?“ Nejistě se ošila. „Z naší chatky je zase ošetřovna a… nikde nebylo místo.“ „A to jste nemohla říct?!“ zavrčel k ní Snape až zrudla. „Někomu!“ dodal, aby to nebylo tak nápadné. „Tady se nespalo tak špatně,“ špitla. „Jistě,“ pronesl Snape a chytl ji za ruku. „Počkejte, chcete říct, že zraněných je tolik,“ vložil se jim do toho Harry, „že jsou plné dvě chatky? Děláte si legraci?!“
Hermiona ho nevnímala, jen vytřeštila oči. Rozhodně nepočítala s tím, že ji Snape začne na veřejnosti brát za ruku a zvlášť přímo před Harrym, ale on ji přese všechno držel a… měřil jí tep. „Máte úplně ledové ruce. A nízký tep,“ zkonstatoval, „takže buď máte velmi dobré zahřívání, že jste tu dokázala tak tvrdě spát. A nebo… a to doufám, že ne, protože bych vás musel přetrhnout… jste si vzala uspávací lektvar.“ Dívka sklopila hlavu – dostatečná odpověď. „Zbláznila jste se? Mohlo Vás to zabít!“ vztekal se Snape. „Je to jen uspávací lektvar.“ „Ale Vy jste po něm usnula tady! Zatraceně, ten lektvar Vám sníží jak tepovou frekvenci, tak i teplotu! Kdyby bylo o pár stupňů míň, tak tu zmrznete a Váš mozek to ani nepostřehne!“ „Nic mi není!“ bránila se. „V to pevně doufám, jinak bych Vás přetrhnul!“ Byl v tom vztek. A taky pocit viny. Jenže jak mě mělo napadnout, že nebude mít kde spát?! Hermiona by se jindy snad i bránila, ale protože jí skutečně nebylo nejlépe, radši se klidila profesorovi z očí. Věděla, že má pravdu, jenže ona… prostě jen nemohla usnout. Snape se za ní chvíli díval, než se s vypuštěním páry otočil na Harryho. Ke slovu se však nedostal. „Můžete mi vysvětlit, jak je sakra možné, že jsou plné dvě ošetřovny lidí!“ dožadoval se hned Harry. „Nic jim není.“ „Kdyby jim nic nebylo, nebyli by na ošetřovně!“ „Ehm…,“ ozvalo se vedle nich nesměle. To Ginny se k nim právě nejistě připlížila a tvářila se, že neví, z které strany má čekat ránu. „Já… nechci se vám do toho plést, ale… ta vaše chatka není plná proto, že by byli všichni zranění, ale… důvod, proč okupují vaši chatku, je ten, že se klukům na kraji řady pustili do chatky mravencovci. Proto se museli přesunout jinam, a když jsme si mysleli, že vy tři zase… budete spát jinde,“ radši nechtěla vyjmenovávat, kde kdo bude spát, „tak jsme je uložili k vám,“ dodala kajícně. „Vidíte?“ otočil se Snape na mladíka a nasadil vítězný výraz. Harry zaskřípal zuby. „A to, proč tu taky leží všichni Henryho spolubydlící, mi vysvětlíte taky?!“ „Pan Graham zřejmě neměl v noci chuť na společnost.“ „A to proč?“ křikl na něho Harry. „Po tom, co jste mu včera řekl, bych nebyl vůbec překvapený, kdyby si někde v chatce o trám nehodil mašli.“ „Pan Graham je snad dospělý a pochopí…“ „Co? Srandu?“ „Lehkou kritiku.“ „Lehkou kritiku?“ vydechl Harry naštvaně. „Jestli je tohle lehká, tak sakra nechci vidět, jak vypadá ta těžká. Ta asi musí mít kalibr atomový bomby, ne?“ „Ani jste tam nebyl, tak…“ „Slyšel jsem dost!“ prskl na Snapea Harry. „Vy jste na něco takového neměl sakra právo.“ Snape zkroutil ret. Pro dobrotu na žebrotu. „Máte pravdu, Pottere, příště je nechám jít přímo proti skutečným Smrtijedům. Jsem si jistý, že potom budete spokojený.“ „Ne, sakra!“ rozhodil mladík rukama a zklidnil se. „Tak jsem to nemyslel. Jen… sakra… nemusel jste z toho Henryho udělat takovýho… takovýho…“ „Jen jsem mu řekl svůj zcela objektivní názor.“ „Udělal jste z něho úplnýho blbce.“ „Když to tak vyznělo.“ Harry si povzdechl. „Henry… je dobrý kluk. A výborný bojovník.“ „Ale mizerný vůdce.“ „To by se naučil.“ „Válka není místo na učení, Pottere!“ zvýšil Snape opět hlas. „Bojiště není cvičiště.“ „Já se to taky musel všechno naučit!“ odsekl. Snape si povzdechl a promnul si oči. „Budu litovat, že to řeknu… ale vy k tomu… nejspíš… máte určité propozice. I když… Merlin, mi buď svědkem… nechápu, kde jste k nim přišel. Nebo máte jen zatracenou kupu štěstí. Nebo byste chtěl, abych příště nechal všechno tak, jak to bylo a potom vám jen předal seznam mrtvých? Protože tak by to dopadlo.“ „To nevíte.“ „Ale vím. Já tam včera na rozdíl od vás byl.“ „To se nedá takhle říct!“ bránil se Harry. „Bylo to nafingované a vyhrocené.“ „A také jasné. Možná máte pravdu a mrtvých by nebylo tolik, ale pan Graham udělal tolik chyb, že se to prostě nedalo tolerovat.“ „Zatraceně, ani já…“ „O co vám jde?“ zeptal se konečně Snape na to, co ho zajímalo od začátku tohohle rozhovoru. Mladík se zarazil a podíval se na něho nejistým pohledem, než si skousl spodní ret. „Chci, abyste uznal, že jste to přehnal.“
Snape si odfrkl. „Chcete ode mě omluvu? To neudělám. Nemám za co se omlouvat!“ „Máte. To…“ „Vy chcete, aby pokračoval ve funkci?“ přerušil Harryho. „O to vám jde? Chcete mít klid? Jenže na klid jste se narodil jako špatná osoba, Pottere.“ Uhnul pohledem. Nevěděl, co by řekl. Teď se k němu však obrátila Ginny a začala ho nenápadně tahat za rukáv. „Harry, koukej.“ Otočil se směrem jako ostatní. Tam, u vstupu do tábora, stála Alice. Postála na hranici tábora a rozhlížela se okolo, jako kdyby vstoupila do ohrady se lvy a ne mezi své přátele. Popostrčila si popruh od batohu na rameni a nejistě si přejela po pažích. Harrymu to gesto připadalo, jako kdyby jí byla zima. A vlastně se nebylo ani čemu divit. Všichni se na ni dívali tak nějak podivně, odtažitě… jako kdyby nevěděli, co tu dělá. Co od ní mají očekávat. Měl by být vděčný za Lucy, Alicinu spolužačku, která se jí vrhla okolo krku. Příchozí dívka se zarazila a trvalo jí dlouho, než dokázala svoji spolužačku obejmout. Ale skutečně jen na okamžik. „Merline, díky bohu, že jsi v pořádku,“ vydechla Lucy. Alici po tváři přeběhl prchlivý úsměv. Už nikdy nebudu v pořádku. „Ahoj, Alice,“ přišel po chvíli blíž i Harry. Tvářil se dost nejistě. Popravdě čekal přinejmenším facku. „Ahoj.“ Naprosto klidné, bez emocí. „Ehm… jak je?“ „Fajn.“ Jen přikývl. Co se na to taky dalo říct. „Jsem rád, že ses vrátila.“ „Nevrátila,“ odvětila s povzdechem. „Moji žádost o odchod máš.“ Zavřel oči. „Opravdu to chceš udělat?“ „Tady už mě nic nečeká, Harry,“ odvětila a jen si sevřela stále ovázanou ruku. I když zranění už muselo být dávno vyléčené, zřejmě se na ruku stále nemohla dívat. „Nikde už mě nic nečeká. Končím.“ „Nechoď,“ prosil mladík. „Potřebujeme tě tu.“ „Nejsem už k ničemu, Harry.“ „V boji jsi jedna z nejlepších.“ „Jenže já už tohle nechci! Měla jsem se tak rozhodnout už dřív, pak by ze mě nemuselo být…,“ nadechla se, „pak by se tohle nemohlo stát. Ne, Harry, nesnaž se mě přemluvit. Já končím.“ „Já taky.“ Všichni se otočili. To se ve dveřích své chatky objevil Henry a s dost naplněnou krosnou se vydal k Alici. „Díky, žes přišla,“ políbil Alici na tvář. Dívka se nechala, ale poté se odtáhla. Severus z toho měl pocit, že nesnese přítomnost nikoho ve své blízkosti. „Musela jsem, když jsi mi poslal ten dopis,“ odvětila skoro chladně. „Je ti doufám konečně jasné, že to, cos udělal, byla pořádná hovadina?“ zeptala se Henryho naprosto bez okolků. „Udělal jsem to hlavně kvůli tobě,“ řekl pevně, ale stejně sklopil zrak ke špičkám bot. Tohle nebylo příjemné, zvláště když na ně všichni koukali. „Po tom, co se ti stalo, tak…“ „Myslel sis, že bys to zvládl líp?“ zamračila se na něho. „Neříkám, že se nic nestalo, ale bez Harryho vedení bychom nejspíš byli všichni mrtví. Neříkám, že by to pro mě nebylo lepší,“ dodala téměř pro sebe. Poté se však už znovu otočila na mladého Pottera, který se do té chvíle pokoušel tomuhle rozhovoru stranit. „Tak dělej, zavolej Olivera, ať to máme za sebou.“ Harry sevřel ruku v pěst. Tohle nechtěl udělat, i když věděl, že bude muset. I když to nebude dělat osobně. „I když ti vymažeme vzpomínky, tak na… tak na tohle nezapomeneš,“ dostal ze sebe. „Já vím.“ „Tak proč?“ „Udělej to,“ vložil se do toho Henry. „Proč chceš odejít ty?“ „Protože tady už nejsem nic. Jen jsem všem pro smích.“ „To přeci není pravda, jen… jen… Neodcházejte. Prosím!“ Nikdo by nevěřil, že Potter bude ochoten prosit, aby ti dva neodcházeli. I když, mělo to logiku. Oba byli velice dobří a spolehliví. „Nemáme důvod zůstávat, Harry, pochop to,“ usmála se na něho Alice smutně. „Prosím, dejte si alespoň čas na rozmyšlenou.“ „Nezůstaneme tady.“ „Nemusíte. Jen… promyslete to. Ano!“ odsekl kamsi za sebe, kde slyšel tiché protesty. Ano, věděl, co je ve smlouvě, že nikdo nesmí odejít z tábora, aniž by mu byla upravena paměť, ale teď…. „Můžete jít. Chci totiž, abyste se pak sami vrátili. Nehodlám vám sám zavřít dveře.“
Oba dva přikývli. „Díky, Harry. Vážím si toho.“ Mladík přikývl. „Jen… mohl bych tě ještě o něco poprosit,“ zeptal se Alice. „O co?“ Nechtělo se mu do toho, ale říci to musel. I za cenu, že bude sražen k zemi. „Víš, co po mě žádáš?“ hlesla, když jí všechno vyložil. „Vím,“ přikývl, „ale kdybych nebyl zoufalý, tak to po tobě nikdy nechci. Prosím.“ Přikývla.
*** Na dveře se ozvalo tiché klepání. Jako už po několikáté dnes. A včera. A za celý týden. „VYPADNĚTE!“ zařval zoufale. „Nechci nikoho vidět,“ dodal už pro sebe a schoulil se ještě víc do rohu místnosti. Kdyby to šlo, snad by se i pokusil vtlačit se do spár mezi dřevěné obložení pokoje. A být menší a menší a ještě menší… Klepání se ozvalo znovu. „Remusi, to jsem já, Harry…“ Vlkodlak se už už nadechoval k dalšímu vyhození, když mladík pokračoval. „Někoho jsem ti přivedl.“ „NECHCI NIKOHO…“ „Profesore?“ Hlas se mu zasekl v hrdle. Skutečně to byl hlas té, kterou myslel? Ne, ne… to nebylo možné. Nemohla být. Jen ji slyšel ve své hlavě jako už poslední dny. Jen… Ne, Merline, ne! Nepouštějte ji sem! úpěl kdesi uvnitř své hlavy, ale to už pokoj naplnilo světlo z chodby a dovnitř vešla útlá ženská silueta. Pomalu se zvedl z podlahy. Jeho otrhané a rozdrásané šaty nebyly to nejlepší, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Věděl, že v tuhle chvíli musí být silný, protože ona očividně byla. „Dobrý den.“ „Dobrý,“ odvětila a zahleděla se na něho. Zastavila se uprostřed místnosti, kus za dveřmi. V místnosti panovalo šero, takže spíš viděl její obrys, než co jiného. „Jak… jak je vám, Alice?“ zeptal se, i když v půlce musel polknout. Hloupá otázka, ale zeptat se musel. „Je mi fajn.“ V další chvíli nastalo ticho. Dívka si hleděla na ruce, zatímco vlkodlak se snažil přijít na to, co má dělat. Co by dělal on, kdyby… no, Šedohřbeta by na drink asi nepozval. Naštěstí ticho přerušila Alice. „Harry mě požádal, abych se tu za vámi zastavila. Prý si… prý si vyčítáte to, co se stalo,“ mluvila k němu, ale nedívala se na něj. „Jen jsem vás chtěla ujistit, že vás neobviňuji. To, co se stalo… nemohl jste za to. Nechci, abyste si cokoliv vyčítal,“ dodala a konečně se na něho podívala. Dlouze se na ni zahleděl. A poté přikývl. „Děkuji.“ Otočila se k odchodu, tady už neměla co dělat. „Vyřiďte Harrymu, že jsem vám byl vděčný. Že mi to pomohlo. I když oba víme, že to je lež,“ dodal. Nechápavě se na něho otočila. „Až jednou přijmete svoji vlkodlačí část a uslyšíte bušení lidských srdcí… snadno se naučíte rozeznávat lež.“ Zamračila se. „Co ode mě chcete?“ „Pravdu.“ „Pravdu,“ ušklíbla se, „tak jak se mě do prdele můžete ptát, jak mi je?“ ucedila skrz zuby. Povzdechl si. „Vím, jak ti je.“ „Tak to sakra nevíte! Nemáte ani potuchu!“ teď už nepokrytě křičela. „Věř mi, že kdybych to mohl vrátit, tak bych byl první, kdo by to chtěl udělat. Kdybych mohl kousnout sebe místo tebe. Kdyby…“ „Jenže tady není žádné kdyby! Zničil jste mi život a tak to je!“ „A ty si myslíš, že já se jako vlkodlak narodil?!“ náhle vykřikl i Lupin a dívku tak doslova vyděsil. Takhle ho ještě neviděla, vlastně snad nikdo, ale v Remusovi se za ten týden nashromáždilo tolik pocitů, které se pokoušel skrýt, že už prostě musely všechny ven. „Myslíš si, že mě nikdy nikdo nepokousal? Taky mi to zničilo život a to mi bylo šest!“ vyjel na ni a na tváři se mu usadily slzy a hořký smích. „A teď jsem ti udělal to samý! To… to… to je horší než smrt. A kdyby mi nebránili dokončit to, co jsem začal…,“ zahleděl se na svá obvázaná zápěstí. „Nesnažte si hrát na oběť!“ „Myslíte si, že se mi to líbí?! Nechtěl jsem to udělat, radši bych umřel, ale stalo se!“ „Tak proč zrovna mně?!“ vřískla na něho a po tvářích se jí rozkutálely slzy. „Co jsem komu udělala… že zrovna já? Co má Bůh proti mně?! Za co jsem si to zasloužila?“ po stěně sklouzla na zem a zoufale se rozplakala. Vlastně poprvé od chvíle, co se to stalo.
Přešel ho vztek. Náhle se mu v hlavě rozsvítila vzpomínka. Vzdálená a zatlačená kamsi hluboko do podvědomí. Viděl sám sebe jako malého vyděšeného klučinu, který stál uprostřed noci na louce a před ním se vzpínaly vysoké stromy lesa. Stál tam, udýchaný a ubrečený. Proč já?!!!! křičel zoufale. PROČ JÁ?! Zavrtěl hlavou, nechtěl na to vzpomínat. Místo toho udělal pár kroků dopředu a sehnul se k dívce. Nevěděl, jestli bude chtít utěšit od něj, ale byl ochoten to zkusit.
*** Severus zběžně zvedl oči ke stropu, odkud se ozýval posledních pár minut lomoz a křik, ale poté se opět vrátil ke své kávě. „Neměli bychom…?“ „Ne,“ zarazil Pottera v půlce věty. „Ale co když si…“ „Ne.“ „A nemůžou…?“ „Ne!“ odsekl už tentokrát lektvarista. „Pottere, byl jste to vy, kdo ji za Lupinem poslal, tak ji teď nechte jednat. A nebojte, buď si to vyříkají, nebo se navzájem zabijí. Nic horšího se stát nemůže.“ „To ho mělo utěšit?“ zvedla dívka překvapeně obočí. Snape se na ni zamračil, než se otočil zpět k mladíkovi. „Prostě se jim do toho nepleťte.“ Harrymu se očividně nechtělo Snapea poslechnout, ale nechal to být. Alespoň prozatím. „Oh, Severusi, ráda tě vidím,“ vpadla dovnitř učitelka přeměňování. Zamručel si pro sebe něco v tom smyslu, že to rozhodně není oboustranné, ale naštěstí to slyšela jen slečna Grangerová. „Co potřebuješ, Minervo?“ „Vzpomínáš si na tu ženu, jak jste ji zachránili?“ Matně, ale vzpomínal. „Co je s ní?“ zeptal se místo něho Harry. „Nechali jsme ji tady, zjistili jsme, že byla držena docela dlouho a potřebovala se vzpamatovat. Než jí vymažeme paměť, chtěli jsme z ní dostat nějaké informace, ale popravdě si pamatuje jen velice málo.“ „V čem je problém?“ přerušil ji Snape netrpělivě. „Oh, jistě… trpí nočními můrami.“ „Na to jsou lektvary.“ „O to nejde. Jde o to, že ona tvrdí, že se jí zdá o tom věznění. A ze spánku mluví nějakým divným jazykem, latinsky nejspíš. Prý na ni tak mluvili a chtěli cosi přeložit, ale ona jim nerozuměla, proto si s ní tak pohrávali. A pokud vím, ty máš ze staré latiny titul.“ Zavrčel. „Minervo, latinu jsem pořádně nepoužíval deset let.“ „Ale zkusit to můžeš,“ podala mu kousek popsaného papírku. Byla to spíše slova, nebo ještě spíš jejich náznaky. Několik písmen, které zaznamenaly, když je žena ve spánku vykřikla. Severus si povzdechl a zvedl se od stolu. Chvíli přecházel sem a tam po kuchyni a pokoušel se zjistit, o co jde. Málokteré slovo mu však dávalo smysl. „Něco jsme se pokoušeli přeložit, ale…“ „Ale špatně,“ odvětil. „Tady máte, že animus je zvíře, ale to není pravda. Animalia je zvířectvo a bestia zvíře… animus je… duch, mysl… někdy taky rozum,“ namáhal si hlavu. „Často se tu taky opakuje něco jako custodes… custodia,“ zahleděl se do papíru, „… pokud se nemýlím, tak to se dalo přeložit jako hlídač… třeba Charón v Podsvětí býval označován jako custos. Ale to spojení slov… hlídač rozumu… strážce mysli… ducha… duše…“ „Duše?“ zamračila se dívka. „Ano, animus může být i označení duše, takže custos animus… hlídač duše…“ „STRÁŽCE DUŠÍ?!“ vypálili náhle Ron i Hermiona. Podívali se na sebe a nechápali, jak to že jim to nedošlo hned. „Strážce duší?“ nechápal Harry. „Dá se to tak přeložit?“ hlesla dívka směrem k profesorovi. „Ano, samozřejmě,“ přikývl a viděl, jak zbledla. „Ale to není…,“ hlesl Ron vedle ní. „To není možný!“ Snape se jen zamračil. Nesnášel, když něco nechápal. „Nedlužíte nám náhodou vysvětlení?“
Kapitola 30. - Je to pravda „Nemyslíš, že to trochu hrotíme, Harry?“ zeptal se zrzek podezřívavě, když se prodíral nízkým porostem.
„Hrotíme?“ zahuhlala Hermiona překvapeně. „Nemyslím, Rone,“ odvětil černovlasý mladík a uhnul si větev, aby ho nešvihla do obličeje. Prodírali se Zapovězeným lesem, jak se pokoušeli dostat co nejrychleji do tábora kentaurů. Ron sice mohl počkat až na zítra, kdy měl další dostaveníčko s Astiou, ale Harry ani Snape nepovažovali další večer za dostatečně blízký termín. „Přeci jenom mi přijde víc než podivný, když… au, do prdele,“ zaklel, když ho větev škrábla po tváři, „když se během několika dní objeví u kentaurů… a zároveň u Smrtijedů… zmínky o legendě… kterou… kterou nikdo nevytáhl dvě stovky let… Buď je to naprostá blbost, nebo sakra velkej průser.“ „Proč si myslíš, že… AU!“ vykvikla Hermiona, když jí Ron omylem pustil větev přímo do tváře. „Promiň. Dobrý?“ „Jo, v pohodě,“ zachrčela a promnula si plný a teď i natlučený nos. Měla jsem zůstat v posteli. „Proč si myslíš, že to je průšvih?“ otočil se Ron zpět na Harryho. Zavrtěl hlavou. „Nevím, prostě z toho mám blbý pocit. Cítím to v kostech.“ „Snape by se tě zeptal, jestli to nemáš spíš revma.“ „A nemáš to spíš revma?“ ozvala se za nimi Hermiona, které se konečně podařilo vymotat svoje vlasy z těch nechutných malých větviček a dohonit je. Oba chlapci se na ni podívali s otázkami v očích. „Co je?“ nechápala. „Začínáš se Snapem trávit nad kotlíkem nějak moc času,“ zavrtěl Harry hlavou. Kdyby jen nad kotlíkem. Tuhle myšlenku si naštěstí nechala pro sebe. Jen ji ještě o vteřinu později napadlo, že tam měla zůstat déle, protože ten noční pobyt venku jejímu zdraví rozhodně moc neprospěl. Teď se mu hlavně klidit z očí, protože jestli přijde na její horečku, kterou pomalu, ale jistě dostává, tak ji nakrájí do další várky léčivého odvaru. „No nic, pokračujeme v cestě.“ Společně došli až na jakousi malinkatou mýtinku, kde se Ron náhle zastavil. „Co je?“ „Jsme tady,“ odvětil jen. Oba dva jeho přátelé se nechápavě rozhlédli. „Ale my potřebujeme do tábora.“ „Tam já cestu neznám, ale oni nás tam dovedou, nebojte,“ ušklíbl se, a když ani Harry ani Hermiona z toho nebyli moudří, udělal krok dopředu a špičkou boty se dotkl půdy. Jako kdyby tam byla nějaká neviditelná hranice. Jen několik palců od boty se mu zasekl ostrý hrot šípu, než se okolo nich rozeznělo silné dupání. Kentauři je obklopili, objevili se snad odnikud. „Říkal jsem, že si nás tu vyzvednou.“ „Ráda bych byla vyzvednuta jako osoba a ne jako kotleta na roštu,“ zahuhlala vedle něho Hermiona a rukávem si utřela plný nos. Krucinál, měla si kapesník vyčarovat v táboře a ne tady, kde se stále držela ta zpropadená bariéra znemožňující magii. „Co tu chcete?“ zeptal se jich statný kentaur. Pamatovali si ho a podle výrazu si pamatoval i on je. Netvářil se sice nadšeně, ale po vzpomínce na jejich první setkání to bylo jako vítání s transparenty a vlaječkami. „Potřebovali bychom mluvit s náčelníkem,“ řekl Harry pevně. Věděl sice, že k náčelníkovi nepotřebují, ale s ním bude alespoň lepší řeč. „Do tábora nemáte přístup.“ „Je to naléhavé,“ přidala se dívka, „jde o jednu věštbu, která se týká i vašeho rodu.“ Kentauři přešlápli, jejich mluvčí pohodil ocasem. Chvíli si je měřil pohledem, než se zahleděl na Rona. „Ale ON nepůjde. Do tábora ani jeho okolí nemá vstup povolen.“ Zrzek jen zvedl ruce na důkaz, že se vzdává, ale netvářil se, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Harrymu i Hermioně došlo, že jeho dostaveníčka s Astiou se jim stále dařilo velmi dobře držet v utajení. Dobře pro ně. „Jdeme!“
*** Cesta do tábora se jim zdála dlouhá a únavná. Především pro Hermionu, která každých deset kroků kýchala a pokašlávala. „Pěkně jsi nastydla,“ otočil se k ní Harry. „Můžeš mi říct, proč jsi nespala normálně v posteli?“ Protože bych se o ní musela dělit se Snapem. -- pozn. pri ryme nejdou nosvky M a N, ostatní vyslovit muzes, i když s obtížemi. Ucpi si nos a zkus to --
„Prostě jseb večer debohla usdout, tak jseb si vzala lektvar a šla si da chvíli seddout ved. Dedapadlo bě, že tab usdu.“ „Až se vrátíme, tak si koukej vzít něco proti nachlazení a vyspi se. Poslední, co potřebujeme je, abys nám odpadla.“ Jako odpověď mu přišlo něco jako ghmmm. „A tady máš kapesník. Už je sice použitý, ale nemůžu se dívat na ty tvoje rukávy.“ „Děkuju,“ vysmrkala se. „Báb se ptát, da co všechdo jsi ho používal, debo radši de?“ Zpražil ji pohledem. „Ty si vážně někoho najdi, začínáš být nevybouřená.“ „To bi říká ted, kdo veškerý doci tráví buď s pládaba debo s Boodyb da ústředí,“ vrátila mu. „Třeba právě o tom to je,“ ušklíbl se. Cukla sebou a hlavou jí zcela bezděčně proběhla představa jejího kamaráda se starým bystrozorem v dost… prekérní situaci. Otřásla se. „Dech toho, už ta představa je dechutdá. A to dechci adi pobyslet da…“ „Tak takhle ne!“ ozval se za nimi hluboký hlas kentaura. „Takhle bychom šli do tábora ještě týden. Budeme to muset urychlit.“ Luskl prsty a než se stačil kterýkoliv z nich vzpamatovat, už seděli na hřbetech dvou statných samců a byli neseni kamsi vpřed.
*** „Vy mi tedy říkáte, že jeden z vašich informátorů vám přinesl zprávu, která je stejná, jako věštba jednoho z mých lidí,“ pronesl náčelník, když mu seděli ve stanu a právě mu vyložili důvod své nečekané návštěvy. Tedy Harry vysvětlovat, Hermiona mu do toho rytmicky pšikala. „Smím vědět, jak jste se dozvěděli o té věštbě? Pokud vím, nikdo z vás nemá do vesnice přístup.“ „Noooooo…“ Vyměnili si tápavý pohled. „Jistě se nebudete zlobit, když naše zdroje necháme tajnými,“ zahrál vše Harry do kouta. Hepčííí! Hermiona kýchla. „Pardon.“ Náčelník po chvíli přikývl. „Jeden tajný zdroj zřejmě dostane přes zadek a chýšové vězení k tomu,“ zamumlal si pod vousy. „Ale máte pravdu, je to velmi podezřelé. Zvláště, když se to týká Smrtijedů. Nechal jsem zavolat Dreka, jistě vám rád sám poví o tom, co vyčetl z hvězd.“ Harry přikývl, Hermiona se vysmrkala. Dveře se otevřely a v nich stál mladičký hnědý kentaur, který trochu bázlivě vešel dovnitř a snad se i chtěl uklonit svému vůdci, když byl náhle čímsi zaražen. Jeho oči se rozšířily, pohled znejistěl… a kolena podklesla, když padl v pokloně do prachu na podlaze. Před Harryho. „Můj pane, Strážče duší, vítej… vítej zpět, Zachránce, znovuzrozený nosiči rovnováhy.“ Hepčííííí! Je to pravda.
*** „Vy taky musíte lízt do všeho, že ano Pottere?“ No jistě, co jiného mohl od Snapea jen čekat, že? Přeci nemohl očekávat… já nevím… třeba podporu… soucit… pochopení? To přeci nešlo něco takového očekávat! Snape na ně čekal hned u hranic tábora a ač to nedával najevo, byl nedočkavý na každou informaci. Jakmile je však nahnal do malé místnosti, kde jim zajistil soukromí a vyposlechl si jejich vyprávění i důvod, proč byli u kentaurů tak dlouho, jeho pohled ztvrdl. „Ač vás to možná překvapní, tak já se o nic neprosil!“ ohradil se mladík. „Jediné, u čeho bych skutečně chtěl být, by byl váš funus, ale pochybuji, že budu mít takové štěstí.“ „To skutečně nebudete, Pottere,“ vracel mu Snape stejně vrčivě. „Až já totiž budu mít funus, tak to bude jen kvůli tomu, že mě zabije Temný pán za to, že jsem mu odepřel to potěšení zabít vás osobně.“ „Určitě bude brečet celou noc.“ Kdyby tu byla Hermiona, určitě by zasáhla, ta se však hned po návratu přemístila kamsi a ještě se nevrátila. Harry se zamračil na svého bývalého lektvaristu, ale nehodlal se přít. Už před pár týdny přišel na to, že tenhle chlap musí mít prostě poslední slovo a pokud nechceš, aby to poslední slovo byla „kedavra“, tak mu radši dej za pravdu. I když si budeš myslet svoje. „Dobře,“ pokračoval Snape, tentokrát už vážně, „co vám tedy přesně řekli.“
Už už chtěli odpovědět, když… HEPČÍ!!! Skleničky na poličce se zatřásly. BUCH… „AU!“ …buch, buch… buch… Oba dva se nahrnuli ke dveřím, ale jen proto, aby na terase našli… Hermionu. Sedící na zemi a obklopenou ohromnými knihami, které zřejmě před pár vteřinami držela v náručí. „Hermiono, co se…“ Hepčí! I ten zbytek knih, co ještě svírala v ruce, spadl na podlahu k ostatním. Pak už si jen utřela červený nos do rukávu. „Dic,“ zahuhňala, „jed seb upadla.“ Harry si povzdechl a šel kamarádce pomoci na nohy, zatímco Severus si změřil dívku od hlavy až k patě a zamračil se. Dívka zatím vešla dovnitř, když jí Harry pomohl posbírat a odlevitovat všechny knihy do místnosti. „U Merline, cos dělala? Vykradla Londýnskou knihovnu?“ zaúpěl. „De, jed seb si půjčila pár kdížek,“ vysmrkala se. Snape ji zpražil pohledem. Zvláštní, jak rychle se k němu otočila zády, jako kdyby snad i byla možnost, že nepostřehne její nemoc. „Kvůli tobě snad budou muset přepsat celý slovník, protože jestli je tohle pár, tak skutečně netuším, jak bude vypadat hodně.“ „Ta legedda dedí boc zdábá, busela jseb vzít všechdo, co vypadalo aspoď trochu rozubdě.“ „A něco jiného jste nesehnala?“ vložil se do toho Snape, když bral do rukou jednu z knih. „Já nevím… třeba kapky proti nachlazení? Nebo něco, po čem byste mohla zalézt do postele a spát. Oh, počkejte, já zapomněl… špalky jsou přes den obsazené. Tak co si z těchto jistě velmi užitečných…,“ přečetl si znechuceně název jedné z publikací, „…kusů literatury postavit příbytek s velkou postelí a rovnou do ní zalézt?“ Hermiona se na něho zamračila. Narovnala se a snažila se tvářit pevně. Snad by se jí to i podařilo, nebýt jejího zarudlého nosu. „Dic bi dedí!“ Hepčí! Bez tohohle by to snad bylo i uvěřitelné. „To vidím,“ zamračil se, „běžte se vyspat.“ „To dejde. Busíb dejřív projít ty kdihy a zjistit děco o tý legeddě.“ „V tomhle stavu toho tak najdete. Jděte se vyspat.“ Seřežu vás až pak. „Debáb kab.“ Povzdechl si. „Klidně vám půjčím svoji druhou postel, ale teď už jděte!“ Vysmrkala se. Její hlas konečně zněl normálně. „A co kdybyste šel napřed a zahřál mi deku?“ Ten dvojsmysl se nedal přehlédnout. Hnula se v něm žluč. „Grangerová, běžte do postele,“ procedil jen přes zuby. Nevěděl, co bude dělat, jestli ještě chvíli zůstane v jeho přítomnosti. Zkřížila protestně ruce. „Jste snad můj otec?“ Tohle nebylo míněno dvojsmyslně, i když on to tak pochopil. Zatnul pěsti. „Grangerová, jděte-do-postele,“ zopakoval ji klidně. Našpulila rty. „A co když ne?“ „Grangerová…!“ Teď už se chytal vybouchnout. „Hermiono,“ vložil se jim do toho Harry. „Běž se vyspat. Poslední, co potřebujeme je, abys byla nemocná.“ „Ale Harry,“ otočila se ke kamarádovi. „Chtěla jsem projít ty knihy a něco zjistit.“ „To můžeš i ráno. Teď si jdi lehnout, ano?“ Chvíli mlčela a poté s přikývnutím posbírala všechny knihy a odkráčela pryč. V chatce nastalo ticho. „Můžete mi říct, čím jste si ji vycvičil?“ neodpustil si Snape. „Zavíral jsem ji do věže a nechával ji hladovět,“ odvětil Harry zcela vážně. Potom schoval hlavu do dlaní. Mlčel. „Pottere…“ „Proč zase já?“ přerušil ho mladík, čímž lektvaristu úplně zaskočil. „O tý legendě jsem do dnešního dne ani neslyšel, tak proč s tím mám zase mít něco společného?“ vypálil zoufale. „Proč ne jednou někdo jiný? Třeba Ron? Vždyť ten stejně o tý legendě věděl o milion let dřív než já sám!“ Zase všechno vyžeru! „Asi skutečně začnu věřit na to, že byl Osud prostě líný na to vymýšlet různé osudy i jména a tak to prostě vrznul všechno na toho prvního, co mu přišel pod ruku.“ Severus pozoroval mladíka před sebou a náhle si uvědomil jednu věc. Už to nebyl ten rozmazlený zmetek, kterého potkával ve škole. On se totiž nechtěl vyvlíknout z toho, co musel udělat… on se jen pozastavoval nad tím, proč to musel udělat. A proč zrovna on.
„Pottere,“ oslovil ho a čekal až vzhlédne, „svůj osud si nikdo nevybírá.“ Ušklíbl se. „Jo. Protože kdyby vybíral, tak tam ten můj zůstane, i kdyby na něho dali 99% slevu.“ Povzdechl si, ale reakce svého profesora se nedočkal. Vlastně na to ani nebylo co říci. „Co mám dělat?“ zeptal se nakonec. „Smířit se s tím.“ Znovu ten hořký úšklebek. „Fajn, na to mám dost času. Myslím, co mám dělat? Drek vyčetl někde mezi velkým vozem a mléčnou dráhou, že jsem Strážce duší, ale co to sakra znamená!“ „Ptáte se dobře, ale nesprávné osoby. Měl jste se zeptat kentaurů.“ „Ptal jsem se. Jenže mi bylo řečeno, že oni čtou… na výklad si mám nalézt někoho jiného.“ Snape se zamyslel. „Myslel jsem, že na podobné situace už máte patent?“ Harry se zasmál. „No, většinou, když se něco podobného semlelo, tak mi Brumbál něco podstrčil, Ron něco plácl úplně mimo, abychom potom zjistili, že to je klíč ke všemu a Hermiona se prokousala asi padesáti tisíci stránkama, aby našla řešení. A pak, když odečteme Voldemortovu snahu o zmaření a vaši snahu o znepříjemnění, tak zbytek byl o štěstí.“ „Výborně,“ pronesl Snape, „takže teď odečtěte Brumbála a Voldemorta a máte to.“ „A vás ne?“ „Mě si můžete připočíst místo toho štěstí,“ ušklíbl se na něho lektvarista. Harry po něm vrhl skeptický pohled. „To si tím pádem přeju hodně štěstí.“ „Kam jdete?“ nechápal Snape, když se Harry zvedl ze židle. „Za první velkou neznámou,“ odvětil v půlce cesty, „za Hermionou, zeptat se jí, jestli něco nenašla.“ „Co kdybyste ji nechal spát, konečně neslyším odevšad tu její vyřídilku.“ Mladík se ušklíbl. „Jak dlouho ji znáte, profesore? Měl byste vědět, že Hermiona je jako mol. Dokud se nenakrmí 500 stránkami, tak neusne.“ „Jistě by byla nadšena, kdyby slyšela, jak o ní mluvíte.“ „To je její přirovnání,“ zaslechl ještě Snape, než mladík zmizel za dveřmi. Profesor se zamračil, ale rozhodl se, že bude lepší mladíka následovat. „Kde vůbec máte svojí třetí polovičku?“ optal se, když srovnal s mladíkem krok. „Rona? Nevím, asi je s Astiou.“ Muž se zamračil. Tohle se mu ani trochu nelíbilo. „Vyřiďte laskavě vašemu kamarádovi, že jestli mi tu začnou pobíhat malí zrzaví kentauři, tak ho osobně vykastruju!“ Harry se jen ušklíbl. „Copak to jde?“ „Kastrace? Samozřejmě, chcete ukázku.“ Mladík se otřásl, ale protočil oči v sloup. „To jsem nemyslel, já teda… jako… člověk a kentaur…“ „Samozřejmě, že to jde. Jak si myslíte, že vznikli faunové?“ zamračil se Snape ještě víc. „Kdo vás pro Merlina na tý škole učil?“ „Chcete to jmenovitě?“ ušklíbl se mladší. „Jen seznam profesorů Obrany dá docela zabrat.“ „Ne, děkuji. Až budu chtít zvracet, zkusím nějaký příjemnější způsob.“ Hepčí! Snapeova chatka se zatřásla. „Řekl bych, že Hermiona nespí.“ Hepčíííí! Je to pravda. To zjistili okamžitě, jakmile vešli dovnitř. Hermiona seděla na horní palandě ve Snapeově chatce a okolo ní levitovalo na deset knih. Ty se však stejně jako celá chatka zatřásly vždycky, když dívka kýchla. Takže poměrně často. „Pottere, počkejte tady.“ Vpadl do chatky Snape jako velká voda. „Grangerová!“ zahřměl okamžitě. „Říkal jsem Vám snad, že máte jít spát!“ „Dede,“ zahuhlala dívka, „Vy jset bi řekl, že báb jít do postele. A já jseb v posteli.“ Harry se ušklíbl, Snape zesinal. „Kéž byste takhle poslouchala vždycky,“ zavrčel a jediným mávnutím donutil všechny knihy sklapnout a odlevitovat na stůl.“ „Hej!“ „Když tak pěkně posloucháte, tak poslechnete i teď. Tohle vypít,“ strčil ji do ruky lahvičku, „a spát.“ „Kdo si byslíte, že jste? Boje chůva?“ „Ne, ale vlastník této úžasné nemovitosti a taky asi jediná rozumná osoba v jejím dosahu.“ Zamračila se a zkřížila ruce na prsou. „A co chcete udělat, přišpeddlit bě tady?“ Přišel trochu blíž, a i když seděla výš než on, naklonil se. „I když je ta představa skutečně lákavá, tak myslím, že pro tuto chvíli to budu muset oželet.“ Zrudla. Pořád si ještě na ty jeho narážky nezvykla. „A od této chvíle,“ tleskl rukama a všechny svíce pohasly, „se tady až do rána nesvítí. A vy teď spát.“ „Ado, tati!“ prskla za ním.
Zastavil se ve dveřích a musel se hodně snažit, aby se uklidnil. Měl chuť po ní něco vrhnout. A v tuto chvíli to skutečně nebylo „sebe na ni vrhnout“. Harry stále stál na verandě a poškleboval se. Ta poslední věta dolehla až k němu. „Můžete mi říct, čím jste si ji vycvičil?“ vrátil profesorovi stejnou větu. „Před pár týdny jsem ji začal špendlit k posteli,“ řekl naprosto bez zaujetí Snape. Mladík vyprskl smíchy. „Tohle radši neříkejte, zní to dost… dvojsmyslně.“ Byla už sice tma, ale i tak Harry zahlédl, jak ho profesor probodl pohledem. „Hloupá poznámka, já vím,“ přikývl hned mladík. „No, než Hermionu odšpendlíte a vrátí se třetí polovička, odklidím se zase na ústředí.“ „Co vás na něm pořád tak láká? Já jsem se mu vždy snažil vyhnout, jak jen to šlo,“ nechápal profesor. Mladík pokrčil rameny. „Asi tam bude něco, co mě zkrátka přitahuje.“ „Má ten váš magnet nějaké specifické jméno?“ Harry se jen ušklíbl.
*** Tenhle večer Snape nešel spát. Skutečně se mu nechtělo poslouchat celou noc kašlání slečny Grangerové, které by rozechvívalo celou chatu. Tedy to byl ten oficiální důvod. Ten neoficiální byl, že se mu zkrátka a dobře nechtělo být s ní pod jednou střechou zvláště po minulé noci. Stále nedokázal pochopit, že za ním znovu přišla. Jistě, mohla za to ta sázka, ale kdyby nechtěla, tak nemusela chodit a on sám by ji rozhodně nevyhledával. Co ji na něm přitahuje? Proč nešla za někým v jejím věku, vždyť tábor byl úplně nasycen nadrženými mladíky. Tímhle si lámal hlavu celou noc, zatímco pochodoval okolo tábora. Nikdo, kdo ho viděl, se nad tím nepozastavoval. Všichni už si zvykli na jeho noční obchůzky po táboře, během kterých s chutí děsil polospící hlídky. Dneska je však místo toho poslal spát. Věděl, že dnes v noci by stejně neusnul. Začalo už svítat, když se rozhodl, že se vrátí k sobě a pokusí se alespoň na chvíli prospat. Prošel okolo jídelny, kde se celou noc svítilo, jak dívky zřejmě připravovaly seznamy jídla na další týden, a vydal se k sobě. Jaké překvapení ho však čekalo, když zjistil, že horní palanda je prázdná. „To snad…!“ Vyletěl z chatky a rozhlédl se okolo. Všude panovalo ticho a klid až na… Se zatnutými pěstmi se vydal k jídelně a už z dálky dokázal rozeznat tu záplavu hnědých vlasů, kterou měl teď sto chutí vyškubat. „Grangerová!“ Dívka nadskočila. „Au!“ zamračila se, když se k ní přiřítil. „Sakra, vyděsil jste mě. A kvůli vám jsem se polila horkým kafem, fakt díky!“ brblala si. Změřil si ji pohledem. Nejenže ho naštvalo, že tu seděla, ale ona ke všemu vypadala… zdravě. „Co tu děláte? Jak to, že nejste v posteli? Jak to, že nespíte? A jaktože Vám nic není?!“ „Není těch otázek nějak moc?“ „A co jste si sakra vzala?“ „Nic zvláštního,“ odvětila a napila se kouřící se kávy. „Nic zvláštního? Dal jsem vám uspávací tonikum, máte ještě nejmíň pět hodin zařezávat.“ „Jedině pilkou a Vás.“ „Grangerová!“ „Dobře!“ vzdala se. „Vzala jsem si povzbuzovací lektvar… dvě ampulky… kapky proti rýmě a odvar z jitrocele na to nachlazení, stačí?“ Zarazil se. „Děláte si ze mě legraci?“ Pokrčila rameny. „Ani ne.“ Už už se nadechoval, že ji seřve, ale nenechala ho. „Profesore, prostě si teď nemůžu dovolit jít spát. A nebojte, je mi dobře.“ Odfrkl si. „Jsem zvědavý, co budete říkat za pár hodin. Víte sakra, co způsobuje křížení protichůdných lektvarů?“ „Ano, ač Vás to překvapí, tak to vím. Bude mi zle.“ „Tak co…“ „Přestaňte-se-do-toho-plést, ano?“ zvedla k němu tvář. Její výraz byl pevný a vůbec ne hravý jako ještě před několika hodinami. Něco se muselo stát. „O co jde?“ zeptal se podezřívavě. „Na co jste přišla?“ Povzdechla si a přitáhla si největší knihu ze všech. „Není toho moc. Ale o to víc mě to štve. Ta legenda je zapsaná asi ve třech verzích, nejvěrohodněji zní asi tahle,“ otevřela před ním jednu z knih. Severus se začetl do jednoho z článků. Legenda tam byla sepsaná poměrně detailně a spíše se podobala některé z historických záznamů, než skutečné legendě. Když dočetl, odložil knihu zpět na stůl. „No,“ pronesl, „velmi zajímavé.“ „To je všechno, co řeknete?“ otočila k němu oči. „Vy nechápete, co to znamená?“
„Co přesně bych z toho měl pochopit?“ Nešťastně se zasmála. „Co třeba to, že Strážce duší se objeví vždycky jenom tehdy, když se démoni začnou probouzet k životu?“ „S něčím takovým jsem popravdě počítal.“ „A co třeba to, že všichni předchozí Strážci museli udělat to, co první, aby uchránili všech šest démonů zavřených.“ „Šest? Pokud se nemýlím, tak jich bylo sedm.“ Prudce rozevřela knihu a zabodla prst do poloviny stránky. „Četl jste to vůbec?! Sedm bylo hran na diamantu, ale démonů tam bylo jen šest. V té legendě je chyba. Ta sedmá část, která doplňovala celek byla část duše Strážce. To proto všichni Strážci po letech zešíleli. Museli část své duše věnovat na ochranu, aby démoni nemohli utéct!“ snažila se mu vysvětlit zoufale. „To je možné, ale stále nevidím důvod vašeho zoufalství.“ „Nevidíte? Nevidíte?! Tohle je přesně to, co bude muset udělat Harry! Roztrhnout si duši!“ Hepčí! Je to pravda.
Kapitola 31. - Cesta tam a… zpátky? „Hihi, super.“ Hermiona i Snape čekali ledacos, ale rozhodně ne tohle. Tohle nebyla ta správná Harryho reakce na zprávu, že si bude muset rozervat duši a darovat ji na pospas démonům. Jenže přesně tohohle se dočkali. „Super? To je všechno, co řekneš?“ vydechla Hermiona stále nadopovaná lektvary. „Pottere, máte alespoň minimální představu, co to znamená?!“ přidal se k ní profesor. „Harry to určitě chápe,“ bránila ho hned dívka. „Jen si zřejmě neuvědomuje všechny důsledky. Že ano?“ Mladík si nemohl pomoci, ale v tu chvíli mu ti dva připadali jako rodiče dávající své ratolesti nezbytnou přednášku o životě. Snape je mručivý otec, který to chce mít co nejrychleji z krku, a Hermiona starostlivá maminka, která by si nejraději nepřipustila, že její děťátko je už dospělé. Nemohl si pomoci, aby se nezasmál. I když v dost špatné chvíli. „Sakra, Pottere, posloucháte vůbec?“ Ano, tati. „Jasně, že poslouchám,“ vrátil se zpět do reality. „A co vám mám na to říci? Mám se rozbrečet, padnout na kolena a zoufat si nad svým osudem?“ nadhodil. „Pardon, ale zásobu zoufalství jsem si vyplýtval někde mezi baziliškem a topením se v jezeře při Turnaji.“ „Tyhle dvě věci mají jeden malý rozdíl,“ sklonil se k němu Snape. „Bazilišek i jezero vás mohli zabít. Tohle vás nezabije. Jen si to budete přát.“ Ač znal Harry Snapea už dlouho, občas v něm stále vyvolával mrazení v zádech. Tohle byla jedna z těch příležitostí. ¨ Zvedl se ze židle a přešel po místnosti s rukama zabořenýma ve vlasech. „A co mám podle vás dělat?“ otočil se na svého bývalého profesora i kamarádku. „Nemám ani ponětí, co znamená být Strážcem. A jediné, co si představím pod pojmem roztrhnout duši je pořádný průser. Nic, v čem bych už nebyl asi tak… hm… od svého narození? Oh, vlastně moment… ta zkurvená věštba byla vyřčena ještě v době, kdy jsem kopal mámu do žeber, takže… nezlobte se, když si nebudu zoufat. Holt to budu muset zvládnout i bez mlácení hlavou do zdi. Stejně jako všechno v mým zpropadeným životě.“ Nezdálo se, že by v tomhle rozhovoru hodlal pokračovat. Byl naštvaný, i když vlastně nevěděl proč. Ti dva se mu snažili pomoci, ale jaksi nedokázali pochopit, že jemu nepomůže nejspíš nikdy nic. Ne od chvíle, kdy si Osud řekl, že by mohl někomu pěkně zkomplikovat život. „Budete muset zabít,“ ozvalo se za ním. Harry se otočil, připraven Snapeovi něco říci, ale nedostal se ke slovu. „A ne jen tak. V boji,“ pokračoval profesor a vydal se pomalu k němu, „ale úmyslně… vypočítavě. Budete muset zvednout hůlku a vyslovit kouzlo. S jedinou touhou. Zabít,“ sykl mu do tváře. „Potom už nebude žádné zabití v boji… žádné omluvy ani výmluvy… Potom už bude jediné – vrah.“ Stál jen deset čísel od něho a hleděl mu přímo do tváře. Harry naprázdno polkl. „Ještě pořád je to super, Pottere?“ V mladíkově tváři se prostřídalo několik pocitů, než převážil jeden jediný. Vztek. „Jděte do prdele, Snape.“ Jediné, co po něm zůstalo, bylo dunění od prásknutí dveří. „Nechcete napsat knihu 1000 a 1 způsob, jak naštvat všechny ve svém okolí?“zamračila se na něho Hermiona. „Proč? Chcete věnování?“
„Ne!“ naštvaně se zvedla. „Chtěla jsem s Harrym probrat, co ho čeká, a ujistit ho, že mu pomůžeme, ale díky Vaší vynikající psychologii budu ráda, když ho nenajdu někde houpat se na větvi. Děkuji velmi mnoho!“ zavrčela na něho ještě než sebrala ze stolu ampulku s posilujícím lektvarem a vydala se ven. „Grangerová, neberte to. To už je dneska třetí dávka!“ zavrčel na ni Snape. Dívka se na něho otočila a snad zcela provokativně otevřela ampulku a vypila celý obsah. Snapeovi div nešla od uší pára. „Víte co, Snape?“ pronesla, jakmile polkla. „Harry měl pravdu, jděte do prdele.“ Tohle nečekal. Možná i to byl důvod, proč ji nechal odejít, aniž by ji za její opovážlivost potrestal. Být to někdo jiný, snad by za ním vypálil i z chatrče, jenže ji nějak neměl náladu honit. Možná to bylo kvůli tomu podivnému vztahu, co teď měli… možná proto, že věděl, že si ji vychutná za pár hodin, až se složí a pak jí bude sakra mizerně. Hermiona místo toho vypálila z chatrče a rozhlížela se, kam jen mohl Harry zmizet. Nikde však po něm neviděla sebemenší stopu. „Tak jsem tady,“ objevil se vedle ní Ron. „Trochu pozdě.“ „Proč? Co se stalo?“ Pokrčila rameny. „Nic zvláštního, jen si Snape opět procvičoval svoje sarkastický ego.“ „Oh,“ vypadlo ze zrzka. „Co Harrymu řekl?“ Hermiona se usmála. Ve skutečnosti vůbec nepočítala s tím, že tu metaforu Ron pochopí. „Rozhodně nic hezkýho. Teď hlavně potřebuju Harryho najít. Nechci, aby si něco udělal.“ „Znáš Harryho, ten by si nic neudělal.“ „Neudělá nic sobě, ale rozhodně zadělá na nějakou pitomost.“ Ron přikývl. „Jo, to na něj sedí spíš. Možná bude na cvičišti, občas se tam chodí uklidňovat.“ Na cvičišti bylo plno, ale Harryho tam nenašli. Prohledali i jeho chatku, kuchyni i druhý břeh řeky. Nikde ho však nenašli a co říkali ostatní, tak se v posledních hodině nepřemístil pryč nikdo kromě Lucy. „Kde sakra může být!“ zoufala si dívka. „Hledáte někoho?“ objevil se vedle nich Neville a sundal si z ramene vak jistě opět plný různých bylin. „Harryho.“ „Aha,“ přikývl bylinář. „Ehm… proč ho hledáte?“ „Máme strach, aby nevyvedl nějakou blbost,“ zamračil se zrzek. Hermiona však pozorovala Nevilla zkoumavým pohledem. „Ty víš, kde je?“ zeptala se nakonec. Nejistě přešlápl. „Ale nesmíte říci, že jsem vám řekl, kde je. Pojďte za mnou.“ Kývl na ně a odvedl je na druhý konec tábora, kde se až za hranicí nacházely vysoké kameny, kam se kdysi schovávali před vlkodlakem. „Narazil jsem na něho před několika týdny, když jsem tady hledal nějaké byliny. Rozhodně nebyl nadšený z toho, že jsem ho objevil,“ dodal na vysvětlenou. „Dejte si pozor, kameny kloužou. Najdete ho mezi nimi,“ kývl směrem ke kusům skály a potom se potichu vzdálil. Oba kamarádi si vyměnili pohledy a vydali se za Harrym. Našli ho sedět mezi kořeny kamenů. Seděl tam schoulený na zemi s nohama přitaženýma pod bradu a Hermioně v tu chvíli připadal jako ptáče čekající v hnízdě. „Kdo vám řekl, kde jsem?“ zeptal se jen, když je nad sebou zahlédl. „Nikdo. Jsme tvoji přátelé, vycítíme tě na dálku,“ prolezl Ron mezi kameny a přisedl vedle černovlasého kamaráda, i když měl docela problém své velké tělo mezi kameny uskladnit. „Tak o co jde, kámo?“ Mlčel, dokud si naproti němu nepřisedla i Hermiona. „Myslím, že Mia to dokáže vysvětlit líp než já.“ Poslouchali. Oba dva doslova hltali každé její slovo. Než stačila vyložit všechno, co se dozvěděla z knih a od Snapea, setmělo se. „Takže,“ ozval se Harry po dlouhé době ticha, „teď je prioritní najít ten Klíč.“ „Není spíš hlavní zjistit, jak uchránit démony bez toho, aniž by ses musel roztrhnout?“ podivil se zrzek. „Bude nám k ničemu to vědět, když ten Klíč i s démony bude na druhý straně planety. A pokud se jim podaří uprchnout, tak tu místo jednoho magora budeme mít sedm.“ „Šťastný číslo.“ Harry i Hermiona si změřili zrzka pohledem. „Pardon, ale to se přímo nabízelo.“ Černovlasý mladík se zasmál. Co mu také zbývalo? Ron mu však musel dát za pravdu. „Ale kde chceš ten Klíč hledat? Není přeci vůbec jasné, kdy a kde se ta pověst udála. Může to být v Anglii stejně dobře jako na Sibiři. To chceš prochodit celý svět křížem krážem?“ Harry vrhl pohled po své kamarádce. „Jsem si jistý, že Hermiona si s tímhle problémem nějak poradí.“
***
Nebyla si jistá, čím si tak získala jeho důvěru, ale rozhodně se snažila. Už čtvrtý den se probírala všemožnými knihami a záznamy, prolezla všechny knihovny v Anglii a zkrátka dělala vše pro to, aby se jí podařilo něco zjistit. Nutno říci, že jejím velkým pomocníkem se stal posilující lektvar a taky jedna ampulka proti příznakům nachlazení, kterými se pravidelně dopovala a pěstovala si tak v sobě malinkou časovanou bombu. Bohužel byl v tu dobu Severus jediný, kdo ji slyšel tikat. „Grangerová!!!“ Tábor se zachvěl. „Děláte si ze mě legraci?!“ hřměl, když i další den viděl dívku bdít nad knihami, očividně zcela zdravou. Což by v tu chvíli rozhodně být neměla. „Připadám Vám, že bych se smála?“ zeptala se vrčivě. „Očividně ano, jinak nechápu, jak můžete být tak hloupá a stále se dopovat těmi lektvary!“ „Nemůžu si dovolit…“ „A já Vám nemůžu dovolit spáchat sebevraždu!“ vztekal se. „Potlačení příznaků je bláhovost, pokračování dva dny je pitomost, ale skoro týden - to už se rovná žiletce přiložené na zápěstí! Okamžitě s tím přestanete!“ „A to mě chcete donutit jak?“ Ten klid ho štval. Nejraději by ji prostě přilepil do postele a nechal ji tam, ale bohužel byli všichni v táboře proti němu. Ani v Potterovi nenašel spojence, protože se ukázalo, že i Smrtijedi po Klíči pasou a bylo nutné jednat rychle. A tak jeho jedinou šancí byla lest. Jenže ta malá potvora snad kontrolovala všechno jídlo a pití, které se k ní dostalo. Žádný z jeho uspávacích lektvarů se do ní nedostal! A k mé smůle je v lektvarech zběhlá, takže ani můj bojkot dalšího vaření posilujícího odvaru nevyšel! Severus si povzdechl a radši se vydal uvařit lektvary potřebné na dobu, až se ta holka sesype. A potom si ji vychutná. „Tak na co jsi přišla?“ ptal se Potter, kterého míjel ve dveřích. Dívka si povzdechla. „Nic zvláštního… teoreticky by se dalo říci, že Klíč bude skrytý na místě, kde démoni žili. A protože se v jejich přítomnosti odpařovala voda, je logické, že to musí být velmi suché místo.“ „Sahara?“ vložil se jim do toho Ron. „To mě taky napadlo,“ přikývla Hermiona, „ale jak jsem zjistila, není to nejsušší místo na zemi. To úplně nejsušší je poušť Atacama.“ „Jižní Amerika?“ zamračil se Harry. „Správně. Zjistila jsem, že tam žily jakési kmeny spojené do něčeho jako království, takže ten král a vůbec celá ta legenda by na to docela seděla.“ „To je dobrá zpráva.“ Dívka si povzdechla. „Možná, Rone. Bohužel, jisté je… že to jsou jen stoprocentní domněnky.“
*** Harry nemohl spát. Jako už většinu posledních nocí, seděl na svém skrytém místě a hleděl na hvězdy. Na ty, které za všechno mohly. Ale možná vlastně ani ne. Ten Strážce mu ležel v hlavě už od chvíle, kdy o něm poprvé zaslechl. Ale nedalo by se říci, že nad tím uvažoval, ten Strážce ho… lákal. Jako kdyby ho něco volalo… lákalo a nutilo ho se za Klíčem vydat. A co nejdříve. Povzdechl si. Byla už noc, jediné, kde se svítilo, bylo u strážných ohňů a laboratoř. Snape zase něco kutil. Nevěděl ani, proč za ním šel, jen se náhle přistihl, jak stojí ve dveřích a sleduje ho při práci. „Co to vaříte?“ Snape se ani neotočil. „Něco pro vaši kamarádku. Až si přestane hrát na mixovací misku, bude to potřebovat,“ zavrčel a scedil byliny. „Tohle jí pomůže?“ „Ne, bude jí potom zle. Ale to jí bude tak jako tak.“ Harry nevěděl, co říci. Ale nechtěl odejít, náhle měl neskonalou touhu si povídat. Bylo jedno s kým, bylo jedno o čem. „Můžu nějak pomoci?“ Snape zvedl překvapeně obočí. Potter chce pomáhat? „Přesvědčte ji, aby s tím skončila.“ Kousl se do rtu. „Já potřebuji, aby…“ „Potřebujete ji především živou! Ona si zřejmě neuvědomuje, co všechno se jí může stát. A vy i pan Weasley ji v tom ještě podporujete. Doufám, že se těšíte, až jí na hrob budete nosit květiny. K ničemu jinému to totiž nesměřuje.“ „To to je tak nebezpečné?“ Severus práskl baňkou. „A co čekáte?! Myslíte si, že jí to těch pět dní rozmlouvám jen proto, že se nudím?! Ne, pane Pottere, sakra ne! V tom lepším případě se jenom zhroutí, v tom horším jí selžou ledviny. A pro vaši informaci… ano, to je vážná komplikace!“ Harry polkl. Tohle ho vlastně nenapadlo. Stále viděl jen svůj úděl a jeho akutnost, ale tohle… „Jak můžu pomoci?“ „Přemluvte ji.“ „Znáte Hermionu, dokud si bude myslet, že je potřebná, tak…“
„Tak ji přesvědčte o opaku.“ Harry dlouze vydechl. „Je to Hermiona.“ Jako kdyby tohle samo o sobě byla odpověď. Snape si povzdechl. Potom se natáhl do přihrádky a podal mu lahvičku. „Dejte jí tohle. Do pití, do jídla… hlavně to do ní nějak dostaňte.“ „Co to je?“ „Koncentrát z makovic. Dost silný, aby jí to vyhodilo vědomí z provozu. Jakmile usne a nevezme si další dávky lektvaru, tělo se vzbouří a ona upadne do komatu a rozvine se u ní reakce na lektvary. To je dobře!“ dodal hned pevně, když viděl mladíkovo zděšení. „To je to, co potřebujeme. Radši teď, než později, až to nebudeme mít pod kontrolou.“ Mladý vůdce sevřel ampulku v ruce. Stále váhal. „Potřebuju její pomoc.“ „Výborně,“ pronesl Snape a lahvičku mu vytrhl. „Takže můžete jít objednat náhrobní kámen s nápisem: Zde leží ta, již jsem potřeboval. “ „Udělám to.“ „Jsem poctěn,“ podal mu opět odvar a otočil se k mladíkovi zády. Snad to i považoval za uzavřené. „Koho byste vybral?“ Snape zvedl nechápavě obočí. „Na tu misi. Mluvili jsme o tom spolu. A vy sám jste říkal, že bych ten Klíč měl jít hledat, ale ne sám. Že bych s sebou měl někoho vzít. Ptám se, koho byste na mém místě vybral, aby šel se mnou.“ „Vy po mně chcete radu?“ Mladík jen přikývl. „Dobře… řeknu vám to takhle. Uvědomte si, že jdete na misi, na které se může stát cokoliv. S démony není žádná legrace, a jestli se s nimi dostanete do křížku, je jejich pravděpodobnost na vítězství… řekneme nepřímo úměrná k té vaší. Takže si s sebou vezměte někoho schopného, kdo je schopen boje a má v hlavě mozek. Démoni jsou totiž silní, ale nikterak chytří. Na druhou stranu musíte vzít v potaz, že vás čeká dlouhá cesta. Neznámým terénem a za velmi těžkých podmínek. Fyzická síla tu je bohužel skutečně na místě. Také jdete jako vůdce, takže u sebe musíte mít někoho, kdo vás bude poslouchat. I když… je možné, že vám po setkání s démony zahaprují kolečka,“ poklepal si na hlavu, „takže si neberte nikoho, kdo vás poslechne na slovo, ať řeknete jakoukoliv hloupost.“ Harry, ač nerad, musel na vše přikývnout. „A v neposlední řadě si uvědomte, že to… k vaší smůle… je jen a jen váš boj. Takže ta osoba, která s vámi půjde, bude muset odejít, když jí řeknete odejdi. To znamená, vezměte s sebou někoho, kdo vás nemá rád.“ Mladík se na něho nechápavě podíval a snad i chtěl něco namítnout… ale nakonec si uvědomil, že muž má pravdu. Přikývl.
*** „Co to je?“ „Čaj, co jiného?“ odvětil nechápavě Harry, když před kamarádku postavil hrnek. Dívka se na něho vděčně usmála a usrkla. Bylo ráno a ji strašně bolela hlava a slzely jí oči, ale rozhodně si nemohla dovolit jít spát. Sice už prošla všechny knihy, co našla, a mnohé několikrát, ale i přesto si nehodlala přiznat porážku. Sice jejich prioritou teď bylo Klíč najít a teprve poté se začít zaobírat tím, co s ním, ale i tak… nechtěla si přiznat, že Harryho čeká takový osud, jaký ho měl čekat. „Všechno jsem prošla znovu, ale… nic zvláštního. V téhle knize jsem narazila na zmínku o Druhé duši a chvíli jsem po tom šla, ale nakonec z toho nic nebylo. Potom jsem taky… Co je?“ zarazila se, když si všimla jeho upřeného pohledu. „Co se na mě tak díváš?“ Hleděl na ni, v očích smutek. „Nic.“ Proč mu nevěřila? Jemně natáhl ruku a pohladil dívku po tváři. „Promiň, Hermi.“ Nadechla se k otázce, ale náhle si začala připadat neskutečně malátná a ospalá. Podívala se na hrnek ve své ruce, když jí vyklouzl z prstů. Jak jen mohl?! „Promiň,“ zopakoval, když ji objal. „Mám tě rád.“ To už se však dívka propadla do říše snů. Ještě chvíli ji pevně objímal, než ji zvedl do náruče a odnesl ji ke Snapeovi. Ten už na ně netrpělivě čekal. „Za tohle mě bude nenávidět,“ řekl Harry, když ji ukládal do postele. „Děláte to pro její dobro.“ „Já vím, ale stejně… nechtěl jsem ji zradit.“ „Když vám nepoděkuje ona, tak její ledviny určitě,“ přikryl ji a do krku jí nalil potřebný lektvar. „Teď ji nechte spát, za chvíli jí vyletí horečka.“
Měl pravdu. O dvě hodiny později se Hermiona začala zmítat na posteli, o další hodinu později blouznila a teprve k večeru se její stav začínal uklidňovat. Severus kvitoval s povděkem, že se o ni Ginny se svým bratrem starala, zatímco on mohl vařit další lektvary. A taky byl rád, že se to obešlo „pouze“ s horečkou. Zašpuntoval dávku lektvaru na další den a uložil ho do poličky. Pokud půjde vše dobře, měla by se z toho všeho za tři dny ve zdraví dostat. A potom ji přetrhnu. Zavřel laboratoř a vydal se zpět do své chatky, kde na něho čekala stále ještě spící dívka. Jaké překvapení ho však čekalo, když ve své chatce narazil na vetřelce. Harry Potter jemně hladil po vlasech svoji hluboce spící kamarádku, občas sjel i na stále horečkou rozpálené líčko. Měl ji přímo v úrovni očí, protože dívka spala na horní palandě, ale o to lépe mohl studovat výraz v její tváři. Snad ho Snape i chtěl hned v první chvíli vyhodit, ale v další si připadal… nepatřičně. I když to bylo jeho bydliště a oni dva tam nedělali nic zakázaného, měl pocit, jako kdyby svým příchodem narušil něco téměř posvátného. Nějaký druh rituálu, který nikdo jiný kromě zasvěcených není schopen pochopit. Za těch pár týdnů, co tu spolu strávili, už pochopil, že vztah mezi těmito dvěma je čistě přátelský, ale i přesto měl pocit, že se právě díval na loučící se milence. No, nevím, kdo z nás dvou tu je milenec, ale… Rychle tu myšlenku zahnal, tohle sem teď nepatřilo. Už proto, že tenhle mladík by se k ní objektivně hodil asi jen o milion a půl procenta víc, než on sám. „Pottere?“ Oslovený jen zvedl hlavu, věděl, že tam profesor je. „Vadím vám tady?“ zeptal se, aniž by od Hermiony odtrhl pohled. „Nebojte, hned odejdu.“ Snape přikývl, ale jeho pohled náhle upoutal vak a plášť ležící ve dveřích chatky. Tohle nevypadalo na odpolední procházku. Pomalu se otočil zpět na mladíka. „Odejdete kam?“ Harry k němu zvedl hlavu, ale mlčel. „Chtěl jsem se jen rozloučit,“ pronesl nakonec. Snape vypustil vzduch nosem. Byl to jakýsi podivný povzdech, když si člověk připadá bezmocný. „Víte, co děláte?“ „To nevím nikdy.“ Hloupá odpověď, ale bohužel naprosto pravdivá. „Koho jste nakonec vybral?“ „Rona. A Henryho.“ „Pana Grahama?“ podivil se Snape. Mladík přikývl. Znovu lehce pohladil Hermioninu střapatou hlavu, než znovu promluvil. „Psal jsem mu dopis. Souhlasil poměrně rychle, věděl jsem, že on není schopen dlouho jen tak sedět.“ „Proč právě on?“ „Je ideální. Přesně podle vašich pokynů. Akceptuje mě, ale nejde vždy za mnou. A nemá mě rád.“ „A pan Weasley?“ Harry se ušklíbl. „Ron je… trochu nelogické rozhodnutí. Je založené na tom, že už v době, kdy jsme se poprvé setkali ve vlaku a podali si ruku, tak to bylo něco na způsob v dobrém i zlém,“ zasmál se, než opět zvážněl. „Řekl bych, že tohle bude jedna z těch horších částí.“ Snape přikývl. Nevěděl proč, ale tahle rozhodnutí mu přišla zkrátka správná. Sice v něm křičelo něco profesorského, co mělo chuť popadnout toho kluka a někam ho zamknout, ale věděl, že to nemůže udělat. Že v tuhle chvíli už to zkrátka nezáleží na něm. „Kdy odcházíte?“ „Hned jak se Ron vrátí. Od Astii,“ dodal na vysvětlenou. Snape tentokrát nenamítal ani typickým protočením panenek. „A víte, kam jít?“ „Začneme tam, kde říkala Hermiona. Na poušti Atacama. Pokusíme se najít ten kmen a dostat z nich nějaké další informace. Pokud na nic nepřijdeme, zkusíme to na Sahaře. Jak bylo původně v plánu.“ „Hodláte obcházet jednu poušť za druhou? To může trvat desetiletí, než něco najdete.“ Harry pomalu přikývl. „Já vím. Ale co jiného navrhujete?“ zvedl hlavu k lektvaristovi. „A já… nevím, nějak prostě cítím, že ta Atacama je správná volba.“ „Šestý smysl?“ „Je to směšné, ale něco na ten způsob.“ „Naopak, to je to jediné, čemu věřte,“ překvapil profesor svojí odpovědí, než přišel o kousek blíž a také natáhl ruku k spící dívce. On však pouze proto, aby zkontroloval její teplotu. Stále byla vyšší, ale rozhodně už nesálala jako ústřední topení. „Je vám jasné, že jestli se vrátíte živý, tak vás zabije za to, že jste odešel bez ní a ani jste se nerozloučil?“ Jemně jí prohrábl vlasy. „Já vím. Ale jsem zbabělec, nemám odvahu jí do očí říci, že odcházím. A taky… čím dřív odejdu, tím líp.“
„Přemýšlel jste alespoň trochu nad tím, co se po vašem odchodu bude dít s táborem? Ač to nerad přiznávám, mám takový neodbytný pocit, že tohle celé stojí a padá s vaší přítomností.“ Harry se ušklíbl. „I když si myslím, že nemáte pravdu, byl jsem na to upozorněn. Věřím, že tohle celé pošlape dál i bez mojí přítomnosti, ale přesto…,“ natáhl se pro svůj vak a vytáhl z něho několik obálek, „přesto jsem v uplynulých dnech udělal několik nezbytných opatření. McGonagallové jsem něco naznačil, protože ona jediná z Řádu mi byla ochotná naslouchat bez nějakých předsudků.“ „Takže Minerva ví…“ „Neví,“ přerušil ho. „Řekněme, že tuší. Tady ten dopis je pro ni. Tenhle pro Remuse a tyhle… no… jsou popsané,“ rozhodl nakonec a podal lektvaristovi všechny obálky, které svíral v ruce, kromě jediné. „Byl bych vám vděčný, kdybyste je předal. Chtěl jsem je sice poslat poštou, ale… ale myslím, že tohle řešení bude lepší.“ „Myslíte si, že to dokážete vysvětlit dopisem?“ Zavrtěl hlavou. „Nedokážu. Ale je to jediný způsob, jak to vysvětlit alespoň trochu.“ Snape sevřel dopisy v ruce a poté pomalu přikývl. „Dobře. Mám ještě jednou otázku. Vlastně dvě. Kdo bude vést tenhle blázinec a proč mi to vysvětlujete, zatímco ostatním posíláte milostnou korespondenci.“ Harry se ušklíbl, ten chlap se nikdy nezmění. „Obě otázky mají v podstatě jedinou odpověď,“ podal Snapeovi poslední obálku. Muž se na ni zamračil, ale když mladík nehodlal nic vysvětlit, strčil ostatní obálky do podpaždí a začal tu svoji rozbalovat. V další chvíli držel v ruce jakýsi soupis čehosi, co se mu ani trochu nelíbilo. „Co to u Merlina je?“ „To je moje oficiální předání vedení nad táborem… vám.“ Snape se na něho s trhnutím podíval. „A ne, nemyslete si, že to je nějaký rozmar,“ pokračoval hned. „Když tu byl ten incident s Henrym, udělal jsem takovou malou anketu, abych jistil, koho by lidi tady chtěli. No… nejvíc hlasů jsem dostal já,“ přiznal s podrbááním ve vlasech, „a hned za mnou jste byl vy. Takže…,“ mávl směrem k dopisu očividně nervózní. „To je taky důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit osobně. Vím, že jste se od začátku chtěl podobným… záležitostem… vyhnout, ale o to víc vás chci… poprosit,“ zdůraznil poslední slovo, „… abyste to přijal. Nechci odtud odejít a nevědět, že bude tábor v dobrých rukách.“ Snape pomalu dočítal dopis, ve kterém bylo strukturovaně sepsáno celé hlasování, včetně několik dalších podrobností. „Vy mě prosíte?“ pronesl nakonec. „Vy to prostě chcete slyšet znovu, že jo? Ano, prosím vás. Mám si i kleknout?“ Snape si ho změřil pohledem a skutečně měl chuť říci, že ano. Nakonec si to rozmyslel, pro tuhle chvíli se to prostě nehodilo. Ať si kdo říkal, co chtěl. Nakonec tedy jen přikývl. „Ještě něco?“ „Ano,“ přikývl a vytáhl ze zadní kapsy poslední a řádně naditou obálku. Beze jména. „Pro koho?“ „Tak nějak pro všechny. Moje poslední vůle je sice v záznamech, ale…“ dokončil do vzduchu, když k němu Snape zvedl hlavu. „Budu se snažit pravidelně hlásit. Kdybychom se s klukama byli nuceni rozdělit a já se neozval řekněme… půl roku… otevřete to.“ „Proč to nedáte k záznamům?“ „Troufám si říci, že Henry nechá něco podobného Alici a Ron bráchům a já… chtěl bych to nechat u vás.“ Tahle důvěra ho zahřála, ale přesto… „Proč u mě?“ Z venku se ozvalo tiché hvízdnutí. Už na něho čekali. Harry se smutně usmál. „Jsem si jistý, že vy to neotevřete hned, jak zmizím. Ale také si jsem jistý, že pokud to bude třeba otevřít, tak to uděláte. Hermiona by pořád doufala.“ Snape musel uznat, že to je logické. Přikývl. Mladík se sehnul pro svůj vak, který si prohodil přes rameno. „A pane?“ zastavil se ještě ve dveřích. „Ano?“ „Postarejte se nám tu o ni,“ kývl směrem ke spící dívce. „Prosím.“ I Snape si ji změřil pohledem. Kdyby věděla, co se tu, jen dva kroky od ní, děje, asi by se hodně divila. „Udělám všechno, co bude v mých silách.“ Vděčně přikývl. „Nashledanou.“ Sledoval mladíka, jak se na nádvoří přidal k další postavě. Oba dva se na něho ještě otočili, ale do tváří jim skrz tmu neviděl. A pak náhle… byli pryč. „Merlin vás provázej.“
Kapitola 32. - Nárazník Ráno, které následovalo, rozhodně nepatřilo mezi příjemné. Poté, co Potter zmizel, neuplynuly ani dvě hodiny, než se začali probouzet studenti a zjišťovat skutečnost. A první, za kým samozřejmě šli, byl Snape. „Je to pravda?“ vpadl Wood do laboratoře a zamával Snapeovi před tváří jakýmsi papírem.
Profesor si zachoval dekorum a jen si od mladíka vzal list. Bylo na něm stručné shrnutí faktů a důvodů Harryho odchodu, včetně poznámky o tom, že vedení tábora je teď ponecháno Snapeovi. „Kde jste to našli?“ „Je to rozvěšené po celém táboře. A taky na nástěnce u jídelny.“ „Podpis je kouzelnický, tedy pravý… takže to asi pravda bude,“ odvětil klidně a vrátil list mladíkovi do rukou. Oliver si s ostatními vyměnil překvapené pohledy. „A to nám k tomu nic neřeknete?“ „Co chcete slyšet? Že vám ode dneška začíná otrokářská republika. Bohužel, bič jsem nechal doma.“ „Harry by takhle nikdy neodešel!“ ozval se někdo vzadu. „Očividně ano.“ „Proč vy?“ ozvalo se z davu, když se dovnitř nahrnuli další zvědavci. „Proč nás nemůže vést někdo z nás?“ Několik lidí souhlasně zamručelo. „Jo, my…“ „Protože profesora chtělo po Harrym nejvíc lidí,“ ozval se opět kdosi. Všichni se otočili, aby zjistili, že to byl Neville. Mladík se ošil, nerad byl středem pozornosti. „Jak to víš?“ „Harry mi to řekl… Tedy spíš se o tom bavil s Ronem a já je nějakým nedopatřením… vyslechl.“ „Nedopatřením? Vždyť na jedno ucho neslyšíš!“ Tohle nebylo milé. „Možná právě proto se nesnažili tišit,“ odvětil nešika a hrubost té poslední poznámky se snažil ignorovat. Všichni si vyměnili nechápavé pohledy, ale nikdo nic neříkal. Promluvil až Snape. „Ještě nějaké dotazy? Já jen, že bych tu rád něco dodělal.“ Oliver snad chtěl ještě něco namítnout, ale nakonec se prodral davem za svými zády a zmizel z dohledu. Ostatní ho pomalu, ale jistě následovali. Tedy, až na jednu osobu. „Oni skutečně odešli?“ ozvalo se špitnutí. To mladší sestra pana Weasleyho stála ve dveřích opírajíc se o rám, v ruce sevřenou obálku. „A neřekli ani jediné slovo.“ Otočil se na dívku a v duchu se modlil, aby nezačala brečet. Tyhle srdceryvné výlevy skutečně nenáviděl. „Očividně,“ řekl jen. „A… a… a ani se nerozloučili.“ „Slečno Weasleyová, kdyby vám řekli sbohem, byli by teď méně pryč, než jsou?“ Podívala se na něho ublíženým pohledem, v očích slzy. Jedna sklouzla po tváři, ale nerozbrečela se. „Oni se vrátí,“ řekla pevně. „Určitě se vrátí.“ Nevěděl, kde bere tu jistotu, ale za těch několik týdnů se naučil, že je lepší trochu té naděje, byť zcela naivní, nechávat. Rozhodně to bylo přínosné pro jeho nervy, které nebyly bičovány zoufalými scénami. „Jsem si jistý, že ano.“ Předloktím si otřela oči a upřela na něho odhodlaný pohled, než se otočila a opustila jeho laboratoř.
*** „Budete se muset víc snažit. Tenhle štít neprorazíte jen tak něčím.“ Severus se ani dnes rozhodně nehodlal vzdát svých lekcí Obrany. Někteří se na něho sice dívali trochu jako na blázna, ale nakonec se většina přeci jen k němu připojila. Nechtěl totiž dovolit, aby tábor vyjel ze svých zajetých kolejí jenom proto, že Potter odešel. Už tak bylo špatné, že se všude rozprostírala podivně těžká atmosféra. „Už jste zjistila, že řezná kouzla na to neplatí. Zkuste něco jiného.“ „Ale… ale…“ „Nemohl byste nám říct, jakými kouzly to lze prorazit?“ ozvalo se za ním mrzutě. „Zabralo by nám to míň času.“ „A vy si myslíte, že pokud proti vám někdo použije nový štít, že vám k němu přiloží i manuál?“ prskl zpátky. „Jestli si hodláte zachovat vlastní zadek, spoléhejte se hlavně na sebe. Nikdo jiný to za vás neudělá. Tak slečno Whitová,“ otočil se zpět na soupeřku. „Pokračujeme.“ Nestačil však ani zaujmout bojovou pozici, když… „Profesore! Profesore!“ To se k nim řítila slečna Weasleyová a očividně měla na srdci něco naléhavého. „Profesore!“ Mávl na svoji soupeřku, aby jí naznačil, že souboj končí, a vydal se zrzce vstříc. Tenhle křik se mu skutečně nelíbil. „Co se stalo?“ „Hermiona,“ dostala ze sebe a ukázala směrem na náměstí. To mu stačilo. Věděl, že u slečny Grangerové se může vyskytnout takových komplikací, až to hezké nebylo. Urychleně se vydal daným směrem, ale dívku rozhodně nenašel na její posteli u sebe v chatce. Postávala ve dveřích opírající se o rám. Zatracená holka! „Grangerová, co se…“
„Oni odešli,“ šeptla. Hlas zněl rozechvěle, ale zdravě. „Je vám něco?“ Ignoroval její odpověď. „Okamžitě se vraťte do postele.“ „Oni odešli.“ „Grangerová.“ Poprvé se na něho podívala. V očích vzdor. „Jak jste to mohl dovolit? Jak jste je mohl nechat odejít!“ vrhla se na něho a začala mu bušit do hrudi. „Jak jste mohl?!“ Zdravotní problém to očividně nebude. „Grangerová, uklidněte se!“ popadl ji za zápěstí. Měla sílu. „Jak jste mohl? Poslal jste je na smrt! To jste se jich chtěl tak mermomocí zbavit? Jak jste… jak jste…“ „Grangerová!“ „Jak… jak…“ „Zatraceně ženská. Přestaňte…“ nedokončil. Zarazilo ho, jak rychle do něho přestala bušit. A rozhodně to nebylo kvůli jeho rozkazu. Svezla se mu k nohám. Ne, že by jí došly síly a slova. Jediné, co se jí totiž dralo z krku, bylo sípání. Nemohla popadnout dech. A bohužel to v tu chvíli nebylo pouze tím, že na něho všechno vychrlila na jeden zátah. Nemohla se totiž nadechnout. „Hermiono!“ vykřikla Ginny, stojící vedle nich, když se hnědovlasá dívka začala bouchat do hrudníku, jak se pokoušela sama sebe rozdýchat. Nešlo to. „Grangerová!“ I Snape se vyděsil, když k ní přiklekl a viděl jen její vyděšené oči a pootevřená ústa, přes která i tak neproudil vzduch. „Dýchejte, sakra!“ Nemohla. Lapala po dechu, ale nic se neměnilo. Nadýchávala se, jak nejvíc jí hrudník dovolil, a stejně to bylo k ničemu. Její rty začaly pomalu modrat. Sáhl jí na krk, ale tam bylo očividně vše v pořádku. Strhl z ní tričko. Bylo mu jedno, kolik je okolo čumilů, taky šlo o její život. Přiložil jí ucho k hrudi a pokoušel se zjistit, co je špatně. Srdce jí bilo jako splašené, ale také se ozýval jakýsi podivný šelest. „Co je jí?“ děsila zrzka. „Co je jí?!“ „Nefunguje jí levá plíce,“ vydechl Snape. Vytáhl hůlku a přivolal si injekční stříkačku. Ještě teď si pamatoval, jak nadával téhle holce, že dvě police vyplýtvala na nepotřebné mudlovské vybavení. Teď za něj byl víc než vděčný. Sice by to šlo udělat i kouzlem, ale tohle bylo rychlejší a přesnější. Rychle z injekce vytáhl píst a opřel si dívku zády o ruku. Její oči se rozšířily hrůzou. I když nevěděl, jestli to bylo kvůli injekci nebo strachem. Ze smrti. „Nebojte,“ řekl jen, „bude to bolet jen chvíli.“ A bodl. Dívka ani nevykřikla. Ozvalo se jen takové vykviknutí a poté zoufalé zalapání po dechu. Tentokrát to však již šlo. Kyslík konečně začal opět proudit jejím tělem. Snape si přitáhl dívku blíž a opřel si ji o sebe tak, aby seděla a mohlo se jí lépe dýchat. „Těmi svými experimenty jste si zničila plíce!“ zavrčel na ni. Odpovědí mu bylo jen zoufalé lapání. A slzy kanoucí na jeho ruku. „Holka pitomá.“
*** „Jak je jí?“ „Spí.“ „Ale bude v pořádku, že ano?“ strachovala se zrzka, když se zvedla ze schůdku před chatkou, na kterém už nějakou chvíli čekala. „Nebude to mít nějaké vážnější následky.“ Snape si povzdechl. Rád by řekl, že samozřejmě bude v pořádku, ale věděl, jak tyto případy bývají ošemetné. Nakonec se rozhodl pro neutrální odpověď. „Pokud vše půjde v pořádku, měla by se z toho dostat bez následků.“ Vlastně ani nelhal a zároveň se mu podařilo krásně si krýt záda. Pokud by se dívce nedej Merline v dalších hodinách něco stalo, může prostě říci, že to nešlo tak, jak by mělo. „A teď by možná bylo příhodné, abyste si šli všichni po své práci, myslím, že jí máte dost,“ dodal, když k němu stále všichni upírali oči, jako kdyby snad čekali na uvítací proslov. Nejdříve se jim nechtělo, ale nakonec se přeci jen začali pomalu trousit každý za svým. „Slečno Weasleyová?“ Oslovená se otočila. „Jaká je pravděpodobnost, že vás tu každých deset minut nebudu vídat, jak stepujete před mým domem a ptáte se na stav slečny Grangerové?“ Nejdřív se nadechla, ale nakonec se ani neobtěžovala s odpovědí. „Abych vám alespoň trochu zaplnil čas před vaší další zastávkou zde, byla byste tak laskavá a doručila na Ústředí tyto dopisy?“ podal dívce štos obálek, který mu byl dnes v noci předán.
Dívka se na dopisy jen podívala. „Jsem si jistý, že víte, kde to je.“ „Proč je nepošlete?“ Stále s napřaženou rukou odpověděl. „Ocenil bych, kdyby se adresátům dostali přímo do rukou.“ Zrzka si pomalu převzala štos dopisů a zběžně proběhla adresy. Náhle ji však upoutalo něco zcela jiného. „To je Harryho rukopis. To jsou…,“ s trhnutím zvedla oči k profesorovi. „Pan Weasley si jako prostředníky svých zpráv vybral starší bratry, pan Potter raději brk a pergamen. Mohu se na vás spolehnout, že je doručíte? Udělal bych to sám, ale nerad bych se teď příliš vzdaloval od slečny Grangerové, kdyby se náhodou vyskytly nějaké potíže.“ Dívka přikývla a znovu procházela adresy, když tu náhle… „Co jste to říkal?“ vydechla. „Co máte na mysli?“ „To o těch prostředníkách. Chcete snad říct, že…“ Její oči se rozšířily a potom ztvrdly. „To si vypijou!“ Tohle už spíše bylo pro ni samotnou, když se otočila a vydala se do chatky svých starších bratrů. Severus se sice vydal dělat svoji práci, ale i tak slyšel ten řev rozléhající se táborem. „VY JSTE O TOM VĚDĚLI!!!!“
*** Zatnul zuby a po milionté a první dnes za celý den začal ujišťovat sám sebe, že zabít je není řešení. Ale když jeho tak strašně moc svrběla ruka. Už od rána totiž narážel na nenápadné i zcela očividné útoky proti vlastní osobě. Jenže tohle nebyly dětinské vtípky jako ty, které na něho připravili jeho první den tady. Tohle byly otevřené útoky na jeho osobu. Od poznámek, přes nevraživé pohledy až po jistě zcela náhodně vhozené jedovaté brouky do jeho jídla. Některým se rozhodně nelíbilo, že se z něho stal velký šéf. Jako kdybych se já o to prosil. Večer se ale už neudržel. Využil první příležitosti, která se mu naskytla, protože netušil, jestli vydrží ještě dlouho nechávat své nervy u ledu. „Věnujte mi prosím pozornost!“ pronesl nad davem, který se jako každý večer sešel u hlavního ohniště. „Jistě jste si všimli několika změn, které tu dnes proběhly. Jistě nikoho nemusím upozorňovat na ten drobný fakt, že pan Potter a pan Weasley se rozhodli odjet spolu na dovolenou, a mně byl tento tábor hozen na krk. Bylo mi tvrzeno, že na rozhodnutí většiny z vás, i když se mezi vámi jistě najdou tací, kteří s tím rozhodně souhlasit nebudou!“ tvrdě se zahleděl na mladou dívku, která ho vraždila pohledem od první chvíle, co se znali. „Ač vás to možná překvapí, ze svého současného postu jsem stejně nadšený jako vy. Tedy vůbec! Nechtěl jsem se sem vtěsnat, nechtěl jsem tu zůstávat a už vůbec jsem nechtěl být dosazen do čela tohohle místa. Ale stalo se. Proto doufám, že jsme všichni natolik inteligentní… alespoň někteří z nás… abychom si neházeli klacky pod nohy. Dokud se vy nebudete plést pod nohy mně, nebudu se tam plést ani já vám. Svoji práci všichni znáte, všechno půjde stejně jako za působení pana Pottera. Jak se v kterých situacích máte chovat, vám všem jistě vysvětlil v manuálu, který vám zanechal vyvěšený všude po táboře.“ Okolo ohniště se rozhostilo ticho. Všichni si vyměňovali nejisté pohledy. „Zřejmě mnohé z vás překvapilo, že jsem nevytáhl bič a nenutím vás stavět mi piedestal. Pokud jsem vás zklamal, je mi to hluboce líto. Případné stížnosti si nechte, až se pan Potter I. Veliký vrátí ze své cesty. Do té doby jde vše podle starého plánu. Nějaké otázky?“ Nastalo zaražené ticho. „Výborně. Přesýpací hodiny na odečítání bodů za vaši neposlušnost přijdou až příští týden. Věřím, že tím jste všichni zdrceni. Pro tuto chvíli přeji všem dobrou noc,“ a se zavlátím pláště odešel. Za sebou slyšel jen tichý šepot hlasů, protože nikdo netušil, jestli jeho poslední věty mají brát vážně, nebo ne. Věděli, že by toho byl skutečně schopen. Vrátil se k sobě a zkontroloval stav své pacientky. Vypadala poměrně dobře. Horečka se nedostavila, plíce, zdá se, pracovaly, jak měly. Bylo tedy nejlepší, kdyby se vrátil zpět ke své práci nad bylinami, které před několika dny našel. Než však vůbec stačil začít, někdo ho vyrušil. „Profesore?“ ozvalo se naléhavé zaklepání. „Profesore. Někdo přišel do tábora a nevíme, kdo to je.“ Muž se zamračil, ale hned se vydal za mladíkem, aby zjistil, kdo je ona osoba. Musel to být někdo, kdo znal adresu, ale poté bylo podezřelé, že ho nikdo neznal. Připravil si hůlku k boji, ale jakmile uviděl tu drobnou a sotva se chvějící osobu, nechal ji klesnout k boku. „To je v pořádku,“ řekl ke všem okolo. „Je to členka Řádu.“ To Tonksová totiž postávala u bariéry, zabalená do bílé košile, která byla snad o dvě čísla větší, než její vlastní velikost, a chvěla se po celém těle. Nemuseli ji znát, potkali ji nejspíše v její jiné podobě, ale to teď nebylo podstatné. Nechal mladou ženu přejít až k němu. Třásla se jako malé dítě a snad i vypadala vyděšená z místa, kde je. Své oči však upírala na Snapea. Byly v nich slzy.
„On odešel, že ano?“ Nemusel se ani ptát, o koho jde. Jen přikývl. Brada se jí roztřásla ještě víc. „Nechal mi… nechal mi jen dopis!“ vzlykla a ukázala mu pěst, ve které držela zmačkanou obálku. „Půl roku. Byli jsme spolu skoro půl roku a tomu zmetkovi jsem nestála za víc, než za pár řádek!“ vykřikla zoufale. „Proč!“ vrhla se ke Snapeovi a praštila ho do hrudi, jako kdyby za to snad mohl on. „Proč nebyl schopen říct alespoň jediný slovo. Proč?!“ Severus si dnes už skutečně připadal jako nárazník. Tři dívky a všechny si svůj vztek vylévají na něm. A já v tom jsem zrovna tentokrát úplně nevinně! Nepřekvapila ho. Sám si už před nějakou dobou lámal hlavu s tím, za kým mohl mladý vůdce tak často mizet na ústředí. A jeho výběr se poměrně brzy zúžil. Když pak dnes ráno viděl obálku adresovanou právě téhle ženě, jen se ve svém rozhodnutí utvrdil. A teď mu tu jako důkaz bušila do hrudi. „Tonksová,“ pronesl tiše, když se její lament proměnil jen v tiché vzlykání. „Potter určitě udělal to, co považoval za nejlepší.“ Debatu na téma „nejlepší pro koho“ si necháme na jindy. „Nejlepší pro koho?“ Řekl jsem, že to necháme na jindy. „Co bys dělala, kdyby ti to řekl?“ Zvedla k němu uslzenou tvář. Její oči byly vlhké, vlasy náhle nakrátko sestříhané a líce pihovaté. Severus si nemohl pomoci, ale oproti jiným tvářím téhle ženy mu její nynější přišla… nedokonalá. Ne nehezká, ale přesto jaksi… přirozená. A on si náhle uvědomil, že teď právě nejspíš hledí na skutečnou tvář Nymfadory Tonksové. Nedokázal si nejspíš ani uvědomit, jak velký stesk musí cítit, když už není schopná udržet ani svoji podobu. A nejspíš ani nechce. „Nenechala bych ho odejít,“ vydechla jen. „Ne bez slibu, že se vrátí.“ A v tom je nejspíš ten problém. Potter nerad porušuje své sliby. „Vstávej!“ chytil ji místo odpovědi za ruku a donutil ji se pořádně postavit. „Pojď.“ Nechtěl to už dál řešit tady, těch očí okolo bylo příliš. Místo toho ji zavedl do své chatky. Jaké překvapení ho čekalo, když zjistil, že slečna Grangerová už se probudila. Ležela na své posteli a tiše plakala. K jeho… i jejímu… štěstí se už nepokoušela někam utíkat. „Prof… Tonksová?“ zamrkala, když je uviděla ve dveřích. „Hermiono?“ Obě dvě překvapilo, že tady tu druhou viděly. Hermiona nechápala, co mohlo Tonksovou přivést do tábora, zatímco ta nechápala, proč je hnědovlasá dívka držena u Snapea v chatce. „Hm, slečno Grangerová, už vzhůru?“ zvedl obočí muž, ale víc to nekomentoval, jen si přisedl k ní a začal jí svítit hůlkou do očí. Její pohled však patřil jen Tonksové. „Stalo se něco?“ „Na mě se dívejte!“ otočil si její bradu k sobě. Metamorfomág klesl na postel u jejích nohou. „Harry odešel,“ vydechla. „Jen jsem tomu nechtěla uvěřit, ale…,“ zahleděla se na své ruce, ve kterých stále svírala jeho dopis. „Odešel.“ „Potíže s dechem?“ zeptal se ještě Severus, když dokončil zběžnou prohlídku. Dívka jen zavrtěla hlavou. „Nerozloučil se ani se mnou. Ani jeden,“ dodala, čímž Tonksovou docela překvapila. Museli mít skutečně naspěch, když se nerozloučili ani se svojí třetí polovičkou. „Poslední, co mi Harry řekl, bylo…,“ zamračila se a snažila si vzpomenout na to, co jí řekl, než ji uspal. „Promiň.“ V očích se jí zaleskly slzy. Teprve nyní pochopila, za co všechno se omlouval. „Až se pan Potter vrátí, budete mu moci poděkovat. Tím svým „podrazem“ vám zachránil víc než plíce,“ skočil jim Severus do jejich sentimentu. Obě k němu zvedly uslzené tváře. Merline, hlavně se nerozbrečte. „A co když se nevrátí?“ Na tohle vážně nemám. „Určitě vrátí,“ řekl pevně, „už proto, abyste ho mohly přetrhnout. Teď pokud mě omluvíte…“ Vlastně neměl ani nic na práci, jen tam s nimi nechtěl zůstávat. Podobným srdceryvných chvilkám se snažil vyhnout. Nechal obě dívky padnout si do náruče a radši se rychle vypařil. Před chatkou však narazil na tu, kterou potkat nechtěl. Slečnu Weysleyovou. Jen jí pokynul dovnitř. I z dálky mohl zaslechnout, jak se k těm dvěma okamžitě připojila. Ještě se objeví Alice a kentaurka a mohl bych začít vybírat vstupné!
*** Život v táboře se po odchodu Potterovy skupiny nezměnil. A vlastně se změnil strašně moc. Studenti se v prvních dnech ke Snapeovi chovali ještě více odmítavě než předtím. I ti, o kterých si myslel, že stojí za ním,
nejspíše netušili, co od něho mohou čekat, a chovali se v jeho přítomnosti trochu nejistě. Naštěstí jim Severus nedal v následujících dnech žádný důvod k protestům a vše se postupně vrátilo do normálu. Tedy skoro všechno. Slečna Grangerová, i když se po několika dnech opět vrátila do procesu, se stále nějak nemohla smířit se zradou, které se na ní její nejlepší přátelé dopustili. Už od prvního ročníku dělali všechno spolu, do všeho… i do toho největší průšvihu… se vrhali společně. „Tak proč jste mě tu nechali?“ přejela prsty po fotografii, kterou už několik dní skrývala pod polštářem. Nebylo to pouze o tom, že odešli a nerozloučili se, bylo to především proto, že… odešli. Náhle se cítila odstrčená, vyškrtnutá… a nepotřebná. Dveře vrzly. Rychle schovala fotografii a utřela si oči. Věděla, že Snape nesnáší, když brečí. Proto se mu snažila přes den vyhýbat, nebo se alespoň tvářit, že je všechno v pořádku. A v noci tišila vzlyky do polštáře. Nebyla si však jistá, jak moc jí to žere. „Dobrý večer.“ Jen přikývl. Změřil si ji pohledem, ale nekomentoval nic. Ani zarudlé oči. „Dodělala jste to rozdělení rostlin?“ zeptal se jen, když z ramen stáhnul plášť. Stále ještě totiž přebývala u něho. Především proto, že se chtěl ujistit, že si neodnesla ze svých experimentů žádné následky. A ty se prý mohou objevit i po delší době klidu. Přikývla. „Dodělali jsme to s Nevillem.“ „Dobře.“ Rozhostilo se mezi nimi trochu napjaté ticho. On věděl, že brečela, ona věděla, že on ví. „Měla jste dneska nějaké zdravotní komplikace?“ zeptal se nakonec. Chvíli ji trvalo, než pochopila, na co se ptá. Neposlouchala ho. „Oh, ne… ne… vůbec ne. Je mi dobře.“ Přikývl. Věděl, že až zas tak dobře jí není. Potřebovala by nějakou vzpruhu, rozptýlení. A co může být lepší, než… Chvíli váhal, ale nakonec se přeci jen připlížil k jejím zádům, když uklízela jednu z knih do police. Když se poté otočila, málem do něho vrazila. „Oh, prof…“ Nedovolil ji, aby řekla více. Přikryl jí rty vlastními. Hermiona nejdříve vytřeštila oči. Nechápala, co ho to najednou popadlo. Jestli však o to má zájem, neviděla důvod, proč by mu nemohla vyhovět. Pomalu zavřela oči a konečně mu na polibek začala odpovídat. Severus se chvíli cítil nejistě, když jí tak dlouho trvalo, než mu polibek vrátila, ale nakonec to přisoudil jen tomu, že ji překvapil. Začal ji pomalu manévrovat na její postel. Jakmile pod sebou ucítili měkké podušky, Severus polibek prohloubil. Jednou rukou jí sklouzl do vlasů a druhou nechal putovat po boku až dolů. Rty jemně polaskal její ústa a pomalu se začal přesouvat přes tvář až na hranu tváře a po čelisti až k uchu. Už si stačil zjistit, že zde je dívka poměrně citlivá. Kde asi jsou? honilo se Hermioně hlavou. Už je to několik dní, nejspíš už se dostali do Ameriky. Možná už jsou i na poušti. I když… na to je možná ještě moc brzo. Jeho ruce sklouzly pod tričko. Nadzvedla ruce, aby mu usnadnila přístup. Neville říkal, že ta poušť je typická svými rostlinami. Prý se i podle toho pozná, v které části jsou. Ještě že jim napsal seznam, snad jim alespoň trochu pomůže v orientaci a… Zarazila se. Její společník se totiž náhle přestal hýbat. A potom se zvednul. „Tohle nemám zapotřebí,“ zavrčel. Teprve teď se pořádně probrala. „Proč… co…?“ „Jestli nemáte zájem, stačilo říci prostě ne!“ odsekl chladně. „Ale já myslela, že…“ „Že co?! Že mi podržíte?“ prskl na ni. „Kdybych chtěl souložit s prknem, najdu si v lese nějakou vhodnou díru po suku, vyšlo by to nastejno.“ Tak tohle ji hodně zabolelo. „Ale… ale já nechtěla…“ „Když nechcete, existuje slovíčko „ne“. Nebo jste si myslela, že bych Vás přišpendlil k posteli a vzal si Vás i proti vaší vůli?“ Byl naštvaný. Hodně naštvaný. Ano, věděl, že tohle je vztah pouze o sexu, ale on na tom rozhodně ještě nebyl tak špatně, aby do toho musel někoho nutit. A ji obzvlášť. „To už bych si rovnou mohl zaplatit prostitutku na Obrtlý!“ Polkla. Tohle skutečně neměla v plánu. Prostě si jen myslela, že… že to tak bude lepší. Chtěla mu udělat radost. Aby ji měl alespoň někdo z nich. Tak proč… „Už to nikdy nedělejte. Urážíte tím sebe i mě!“ A s tím práskl dveřmi.
Kapitola 33. - Být Zapovězencem „Hermiono, večer si jdeme sednout na skleničku, nechceš jít s námi?“ zeptala se Ginny a její další dvě kamarádky přikývly.
Oslovená však jen zavrtěla hlavou. „Ne, díky…,“ usmála se, „nějak na to nemám náladu.“ „Ale…“ „Promiň,“ přerušila ji pevně. Skutečně neměla chuť na další přemlouvání, „ale vážně ne.“ Už to byl skoro týden od chvíle, kdy se tábor musel smířit s odchodem pana Pottera a spol. Většina už tento fakt dokázala jakž takž přijmout, ale Hermiona mezi ně rozhodně nepatřila. Od té doby chodila jako tělo bez duše. Samozřejmě, svoji práci si zastala a dokonce jí udělala snad ještě dvakrát tolik, než normálně. To ovšem byla pouze zástěrka, aby si nemusela připouštět, jak strašně osamělá je. Najednou měla pocit, že snad ve svém životě měla jen dva kamarády. S Ronem a Harrym chodila vždycky a všude už od prvního ročníku a s ostatními… jistě, znali se, bavili se spolu, ale jen skutečně u málokoho mohla říci, že to je opravdový „přítel“ s velkým P. Možná tak s Ginny si rozuměla, ale nebyla si jistá, jestli proto, že to byla Ronova sestra, nebo jestli ji brala skutečně jako osobu. Možná trochu jako vlastní mladší sestru, kterou nikdy neměla, ale moc ne jako přítelkyni a důvěrnici. A ke všemu zrzka teď měla vlastních starostí dost. Nepočítaje to, že začala vypomáhat svým bratrům v jejich obchodě, a tak se vídaly skutečně minimálně. Hermiona by se měla věnovat studiu a především učení se léčitelství, ale v tom byl právě kámen úrazu. Její vztah se Snapem totiž v tuto chvíli slabě řečeno skřípal. Od té chvíle, kdy ji přirovnal k prknu, se spolu vlastně nebavili. On se na ni díval odměřeně, ona se mu snažila klidit z cesty. Připadala si v jeho společnosti neskutečně trapně! To byl také hlavní důvod, proč se znovu vystěhovala do chatky, kterou dříve sdílela s Ronem a Harrym. Ty holé stěny a prázdné postele však každý večer ještě víc podtrhovaly její samotu. To byl možná důvod, proč ji bylo možné nalézt téměř výhradně jen v laboratoři nebo na ošetřovně. Dnešek byl právě jedním takovým dnem. Pomalu míchala odvarem z jitrocelu a vůbec jí nevadilo, že půlnoc už dávno minula. Za dveřmi se ozvaly něčí kroky. Tedy, přesněji se ozvalo vrznutí jednoho uvolněného prkna. Otočila se přes rameno. Nechápala, kdo by sem mohl v tuhle hodinu přijít. Jaké překvapení ji čekalo, když se ve dveřích náhle objevila… „Alice?“ Tu tady skutečně nečekala. „Ahoj, můžu dál?“ zeptala se dívka nesměle. „Ehm… jistě,“ vypadlo z překvapené Hermiony. „Pojď, posaď se,“ kývla k nedaleké židli a ještě ji trochu popostrčila blíž k příchozí, která vypadala, že se brzy sesype. Pleť bledou jako sníh, rty bezbarvé, tváře pohublé. Pokousanou ruku měla staženou v jakési kožené rukavici. Zvláštní, Hermiona by přísahala, že zranění musí být už dávno zahojená. Nejhorší na všem však bylo, že dívka vypadala jako uprchlík z hladomorny. Roztřesená, vychrtlá, zoufalá. „Co se stalo?“ „Já… já… já už nemůžu,“ dostala ze sebe Alice a bylo znát, že nemá daleko k slzám. „Myslela jsem si, že to zvládnu sama… ale… ale ne… nemůžu.“ „Alice…,“ přiklekla k ní druhá dívka. „Alice, neboj… to bude dobré.“ „Ne… ne… já už… já už prostě nemůžu… nezvládám to.“ „Co se tu…?“ objevila se ve dveřích zrzavá hlava jednoho z dvojčat. Zřejmě zase zkoušeli nějaké svoje experimenty, a proto se vraceli tak pozdě. „Alice?“ zvedl obočí. „Frede,“ zvedla hlavu Hermiona. „Nebo Georgi, to je fuk. Dojdi pro Snapea.“ „Ale…“ „Prostě pro něj dojdi!“ zavrčela na něho, než se opět sklonila k plačící kamarádce. „Alice… co se děje?“ „Já nevím, co dál. Myslela jsem, že to zvládnu, ale čím je to blíž, tak je to horší a horší,“ vzlykala. „Nemůžu spát, každou noc se budím… a… a jen zírám na měsíc.“ Teď to Hermioně došlo. V první chvíli si myslela, že se Alice stejně jako ona nemůže smířit s odchodem kluků, ale teprve nyní pochopila, že to s tím nemá nic společného. Že dívku trápí něco mnohem horšího. „Ali…,“ snažila se jí uklidnit, ale popravdě netušila, co říci. Dívka popotáhla. „Na začátku jsem si myslela, že to zvládnu. Že se prostě nevzdám, ale teď… čím víc se blíží úplněk, tím je to horší. Mám pocit, že mi blázní smysly, slyším kapat kohoutek i u sousedů v kuchyni. V noci nemůžu spát a přes den jsem jak mrtvola… když jsem byla nakupovat, strašně mě lákaly krvavý steaky a já… je mi ze sebe zle!“ rozvzlykala se. „S Henrym to na začátku šlo nějak spolknout, ale teď…,“ padla Hermioně okolo krku a rozbrečela se naplno. Druhé dívce nezbylo nic jiného, než ji k sobě přitisknout a začít ji tišit známými a zcela bezúčelnými frázemi. A právě v tuto chvíli se dovnitř vřítil i Snape. Na jediný pohled zhodnotil situaci, a když uznal, že zde nejspíš nejde o život, zarazil se. Dlouze se podíval na Hermionu a kývnutím se jí zeptal, o co se jedná. Dívka na něho vycenila zuby. Možná to sice mohlo být naštvané gesto způsobené jejich několikadenní tichou válkou, ale v tuto chvíli to spíš bylo naznačení, že se zde jedná o jejich malý chlupatý problém. Snape přikývl. Ukázal na dívku posunkem, aby zůstala kde je, a vzdálil se.
*** „Ty ses snad zbláznil!“ Remus Lupin očividně nebyl ve své kůži. Nejenže se mu nelíbilo, že ho jeho spolužák vytáhnul uprostřed noci z postele, ale on snad ještě chtěl, aby šel… „Nezbláznil, dělali mi dokonce testy,“ odvětil Snape suše. „O tom silně pochybuju! Chápeš, o co mě žádáš, Severusi?“ přecházel vlkodlak po místnosti. „Já tu holku kousnul. Chápeš, co to znamená? Kousnul! A ty po mě chceš, aby teď šel za ní a utěšoval ji? Nespadl jsi z jahody na znak?“ „Ač tě to možná překvapí Lupine, já to rozhodně nedělám z dlouhé chvíle. Ani tady nejsem proto, že bych byl radši, aby ses jí věnoval a já mohl odtáhnout slečnu Grangerovou do křovíčka. Jsem tady proto, že nikdo z nás zkrátka není schopen pochopit, čím si ta holka prochází kromě toho, kdo si tím prošel sám.“ Lupin se zamračil. „A ač mám ve svých kontaktech transsexuála,“ pokračoval lektvarista, „nájemného vraha i operní pěvkyni, kromě Šedohřbeta jsi ty jediný vlkodlak, kterého znám. Mám snad vzbudit jeho? Nejsem si jistý, jestli by to slečna Greenová docenila.“ Ač nerad, Remus musel uznat, že to zní logicky. Proč ten slizkej parchant musel mít vždycky tak neprůstřelné argumenty? Nakonec tedy přikývl, natáhl se pro plášť a vydal se se Snapem do tábora. Věděl sice jako jeden z mála, kde se jejich útočiště nachází, ale přeci jen se mu tam samotnému moc nechtělo. Nakonec mu však nic jiného nezbývalo. Když procházeli okolo kuchyně, na Severuse se náhle cosi/kdosi vyhrnul. „Kde jsou?“ Muž vydal jakési podivné zachrčení, když narazil zády na zeď. To Molly, ač o hlavu menší, teď držela Severuse v šachu a dost nešetrně s ním třásla. „Tak kam šli?!“ vrčela na něho. „Jak jsi je mohl nechat odejít, Severusi? Jsou to ještě děti! A tys měl za ně odpovědnost, tak jak jsi mohl nechat moje dva chlapečky odejít bez toho, aniž bys věděl, kam jdou?!“ „Molly…“ „Víš, v jakém jsou nebezpečí?“ „Molly!“ zvýšil na ni hlas a odtáhl od sebe její ruce. „Mám pro tebe dvě informace. Za prvé už to dávno děti nejsou a za druhé… a to je v naší debatě hlavní bod… já za ně žádnou-odpovědnost-nenesl. A ani nenesu. Pokud jsi k něčemu takovému dospěla, budu tě muset zklamat.“ Nehodlala se jen tak vzdát. „Ale jak jsi…“ Zaúpěl. „Lupine, jdi sám, tohle vypadá na dlouho.“
*** Jakmile se vlkodlak doslova připlížil k otevřeným dveřím, překvapily ho dvě věci. Ta první byly obaly od čokolád rozházené všude kolem a ta druhá byl smích. Sice krátký a lehce poznamenaný slzami, ale smích to byl. Hermioně se očividně podařilo svoji společnici nějak rozveselit. „Jsi praštěná,“ říkala právě Alice a utírala si zarudlé oči. Její pohled však sklouzl ke dveřím, a jakmile uviděli onu postavu, jako kdyby do ní uhodil blesk. Vyděšeně vykřikla a začala couvat dál a dál, až skončila u zdi a nemohla pokračovat. „Alice… Alice, uklidni se.“ „Přišel jsem vám pomoci,“ řekl Remus prostě a přišel blíž. Ne však úplně blízko, nechtěl dívku vyděsit víc, než bylo nezbytně nutné. „Jděte… jděte pryč,“ hlesla. „Alice, uklidni se, Remus chce jen…“ Alice ji vůbec nevnímala. Vlkodlak si povzdechl a podíval se na mladší z nich. „Hermiono, mohla bys nás nechat o samotě?“ Oslovená se na chvíli zarazila. Nevěděla, jestli to je dobrý nápad. „Ne, Hermiono, prosím nechoď!“ popadla ji Alice za ruku. „Ehm…,“ váhala, „Myslím, že bude lepší, když zůstanu,“ rozhodla se nakonec Hermiona a bývalý profesor jen přikývl. Na dlouho mezi nimi nastalo ticho, jen muž se usadil na zemi na druhé straně. „Nemusíte se mě bát, nic vám neudělám,“ prolomil Remus ticho. Z nějakého důvodu mu nevěřila. Odmítala s ním však jakkoliv komunikovat. „Vím, jak se cítíte.“ „To asi těžko!“ prskla.
Povzdechl si. Měl tušit hned, že to nebude tak snadné. „Cítíte můj pach,“ pokračoval jako by nic. „Cítíte vedle sebe další zvíře, a to vás zneklidňuje. Nebojíte se mě, ale té šelmy, co vás kousla. Cítíte ji a to vám bouří krev. Děsí a zneklidňuje vás to, i když netušíte proč. Jsou to pudy, proto je to… nelogické.“ Dívka se ještě více schoulila Hermioně do náruče. Nechtěla ho poslouchat, i když mohl mít pravdu. „Vaše smysly se vyostřují, jak se blíží úplněk. Zvláště teď poprvé to budete cítit. Je to změna a nejste utlumena lektvary. Vím, jaký to je pocit. Slyšíte a cítíte věci, které jste dřív neregistrovala. Připadá vám to jiné, cizí… Vy si připadáte sama sobě cizí.“ Zhluboka dýchala, ale odmítala se na něho podívat. Nechtěla si připustit, že má pravdu. Že může být na světě ještě někdo, kdo si musel projít tím vším, čím si ona prochází teď. Jen se nechala konejšit a tvářila se, že muže vedle sebe vůbec nevnímá. „Slyšíte všechno. Slyšíte, jak lidem okolo vás buší srdce. Jak jim proudí krev. Několikrát jste se určitě přistihla při tom, jak po té krvi toužíte.“ Dívka sebou trhla. Jasný důkaz toho, že se nemýlil. „Je přirozené, že vás to vyděsilo. Vy nechcete nikomu ublížit, ale přesto v sobě cítíte to zvíře. Víte, že tam je a že se snaží dostat na povrch a trnete hrůzou, co by se mohlo stát, kdyby se mu to podařilo.“ Alice kňučela, jako kdyby jí každičké slovo zraňovalo. A vlastně to byl i fakt. Věděla, že těmito pocity trpí, ale teprve, když je někdo vyslovil nahlas, je dokázala přijmout. Hermiona naproti tomu seděla strnule a snad i vyděšeně. Měla pocit, že se nachází kdesi na cestě do hlubin vlkodlačí duše a z nějakého důvodu si připadala v nebezpečí. Proč si tu mezi dvěma vlkodlaky připadám jako flákota? „Proč…,“ špitla konečně Alice. „Proč se při prvním úplňku nemůže pít Vlkodlačí lektvar?“ Muž si povzdechl. „Při první přeměně se tělo vyrovnává s přítomností Vlka. Poprvé se vytváří jeho osobnost, stejně jako jeho tělesná stavba. U vlkodlaků, kterým byl experimentálně od začátku podáván Vlkodlačí lektvar se…,“ zarazil se hledal ta správná slova, „zkrátka došlo k tomu, že k přeměně nedošlo úplně.“ „Ale to… to je dobře, ne?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Přeměna neproběhla do konce a některé části jejich těla se nepřizpůsobily nové tělesné stavbě. Půlka kostí jim zůstala lidských. Jenže tato podoba jim zůstala už napořád a oni kvůli tomu trpěli každý měsíc neskutečnými bolestmi.“ Dívka sebou trhla a schoulila se do ještě pevnějšího klubíčka. „Já nechci,“ vzlykla. „Strašně se bojím.“ S dlouhým povzdechem si Remus poposedl blíže k ní, ale Hermiona mu nedovolila dotknut se Alice. Na to byla až příliš vyděšená. „Já… nebudu lhát. Není to snadné. Ani jednoduché nebo příjemné. Přeměny bolí. Hodně. Po každé z nich si říkáte, že už víc nesnesete.“ Dívka jen zakňučela. Proč mi to říká?! „Ale jde to. Zvyknete si. Ne na poprvé, ani na podesáté. Ale zvyknete. Jsem vlkodlak už přes třicet let a jak vidíte… dá se to přežít. Dá se s tím žít.“ Dívka popotáhla, ale nic na to neřekla.
*** „Jak je na tom?“ „Nechala jsem ji u holek, aby nebyla sama. Snad už usnula,“ odvětila Hermiona, když ji její profesor zastavil uprostřed nádvoří. Kolem nich bylo šero, za pár hodin začne svítat. „A Remus?“ zeptala se. „Lupin se opíjí na ústředí. Takže bude v pořádku.“ „Neměl by tam s ním někdo být?“ „On to zvládne.“ Hermiona se chtěla hádat, ale nakonec se do toho radši nepustila. Dnes na to nějak neměla náladu. „Napadlo nás… bude potřeba místo, kde by Alice mohla strávit úplněk. Tak jsme si říkali… co takhle použít naši starou chatku? Kdyby se upravila a zajistila kouzly, neměl by to být problém.“ Zvedl obočí. „Chcete si do tábora přitáhnout nekontrolovatelného vlkodlaka?“ „Bude pod kouzly.“ „Co když selžou?“ „Máte snad jiný nápad?“ odpověděla mu otázkou. „Ještě je možné ústředí, kde to bude ještě horší než tady, nebo ji poslat ke Sv. Mungovi, kde na ní budou dělat experimenty.“ Snape se zamračil. A po chvíli kývl. „Lupin by ji mohl hlídat.“ „To se jí nebude líbit.“ „Máte snad jiný nápad?“ vrátil jí její vlastní slova. „Kdyby se vymkla kontrole, Lupin bude mít jako jediný šanci ji nějak zkrotit. Zítra začneme s přípravou.“ Přikývla. Nečekal na další reakci a vydal se pryč. „Profesore?“ Otočil se.
„Já… já bych se chtěla omluvit,“ vypadlo z ní nakonec. „Za to… co jsem udělala. Před pár dny. Nebylo to míněno ve zlém. To skutečně ne, ale i tak… se chci omluvit. Nechci, abychom kolem sebe chodili jako kolem horké kaše. Na to je to tady až příliš malé,“ vysvětlila. Severus se na ni dlouze podíval. Ten první den po incidentu na ni měl strašný vztek. Vztek, že to udělala jen proto, že ho litovala. Že jí ho bylo líto a myslela si, že si není schopen nikoho jiného najít. Teď však pochopil, že ona skutečně nechápala, co udělala. Nakonec přikývl. „Omluva přijata,“ řekl. „Ale už to nikdy nedělejte! Dobrou noc.“
*** „Už přišly!“ „Pojďte se všichni podívat, už jsou tady!“ „Tak pojďte!“ Severus se zamračil a rozhodl se prozkoumat, co tak zvedlo náladu v dnes tak ospalém táboře. To dva studenti se objevili na nádvoří s přeplněnými krabicemi. Přeplněnými čímsi, co vypadalo jako… pláště? Popošel o kousek blíž a zjistil, že se nezmýlil. Skutečně se jednalo o dlouhé tmavě zelené pláště s kapucí, které z dálky až příliš připomínaly ty smrtijedí. Ostatním to však nikterak nevadilo, protože se všichni vrhli na krabice jako kobylky a právě teď se do jednotlivých hábitů soukali. „Ty jsou bezva!“ „Profesore?“ ozvalo se, než mu v náruči přistálo zelené klubko. Zvedl obočí a rozbalil balíček. Skutečně to byl plášť z jakési pevné látky. Přesto přese všechno byl až podivně lehký a příjemný na dotek. Zamračil se. „Není to ten plášť, co jsem vám dal, když jsme připravovali akci pro pana Grahama?“ „Jo,“ odvětil mladík. „Ty pláště od vás nám vnukly nápad, že když už jsme se tady upsali, tak bychom měli být nějak poznat. Chvíli jsme se sice dohadovali nad symbolem, ale voilà!“ roztáhl jeden plášť a ukázal ho ostatním zezadu. Na zádech úplně zářil bílý kruh, v jehož středu zela kresba stromu, nad kterým se vznášela kouzelnická hůlka a šíp. Snape jen pozvedl obočí. „Druhý návrh byl jednorožec, ale potom jsme zjistili, že stejný symbol má Spolek pro ochranu kouzelnických tvorů a mohlo by se to trochu plést. Na stromu jsme se shodli. Znamená les, hůlka kouzla, šíp ochranu a pár zelených lístků je naděje.“ „Tady je něco napsaného,“ řekl kdosi. I Snape už si toho všiml, a tak začal nápis zkoumat. Byl drobný a po obvodu, takže z dálky nebyl pořádně vidět. „Za-po-vě-zen-ci. Zapovězeni,“ zopakoval. „Velmi vtipné.“ „To jsme vymysleli sami!“ „Proč mě to nepřekvapuje?“ „Ještě řekněte, že se vám to nelíbí.“ Snape zkroutil pusu jako kdyby něco přežvykoval a poté pronesl. „Je to… přijatelné.“ I tohle prohlášení přineslo všeobecné nadšení. Všichni si chtěli vzít svůj vlastní plášť a vyzkoušet si ho na sebe, když se do tábora přemístili další obyvatelé. „Hej, pojďte si taky pro…,“ hlas náhle odumřel, když se podíval směrem k bariéře. Právě se sem přemístila hlídková skupina z Londýna. „Merline!“ vydechla většina, když viděli, v jakém strašném stavu, se tu objevili. Všech pět chlapců a dvě dívky vypadali, jako kdyby je přejel parní válec. A to doslova. Krvavé šrámy se jim táhly přes celé tváře a dva z nich se sotva vlekli. „Co se stalo?“ ptala se Hermiona Johna, který táhl svého kamaráda na ošetřovnu. „Sledovali jsme podezřelou skupinu a dostaly jsme se do nějaké podivné bariéry z kouzel. Nemohli jsme vás ani zavolat,“ řekl a položil svého spolubojovníka na stůl. Ošklivě mu krvácelo rameno. Hermiona se nad ním hned sklonila a jen zaslechla něco v tom smyslu, ať se postará o zraněné, že on, Severus, se potřebuje ujistit, že na tom místě už nebude zraněn nikdo jiný. Rána byla ošklivá. Kouzlo mladíkovi zřejmě přetrhalo vazy v rameni. Hodně to krvácelo. Co nejzručněji se snažila zastavit krvácení bez toho, aniž by ohrozila budoucí funkčnost ruky. „Johne, jsi v pořádku?“ zaslechla Ginny, jak se ptá druhého mladíka, který padl na nejbližší židli. Přikývl. „Jen trochu škrábnutý na hrudníku. Můžu počkat.“ „Opravdu?“ zvedla oči Hermiona. Byl viditelně pobledlý, nejspíše byl v šoku. Přikývl a usmál se. „Neboj, já nikam neuteču.“ Dívka se vrátila zpátky ke zraněnému. Potřebovala zjistit, odkud přesně to teče. Jakmile však odtáhla gázu, objevila se jí pod rukama krvavá řeka. Jen velmi pomalu se jí dařilo nacházet zdroje krvácení a pomalu je jeden po druhém celit.
„Johne? Jsi v pohodě?“ ozvalo se poté za Hermionou, věnovala tomu pramálo pozornosti. „Johne?!“ Bylo ticho. „Hermiono!“ Oslovená se otočila, ale nemohla se hned odtrhnout od svého současného pacienta, rána ještě stále nebyla zhojená. „Moment!“ „Hermiono!“ „Řekla jsem moment!“ křikla. Neměla deset rukou, ani dvě hlavy. Konečně našla zdroj hlavního krvácení, které co nejrychleji zatáhla. „Hermiono!“ „Hned jsem u tebe,“ ránu stlačila a utáhla, než se otočila. „Co se děje?“ U Johna klečela Ginny a třásla s ním. „On vůbec nevnímá.“ Podívala se Johnovi do očí, posvítila. Byl bledý jako smrt a nevnímal. Tohle bude víc, než šok. Poplácala ho po tvářích. „Johne, slyšíš mě? Johne?!“ otevřel oči, ale neodpověděl. To se jí vůbec nelíbilo, před chvílí měl ještě hloupé řeči a teď… „Pomož mi s ním na stůl.“ Položili ho na lůžko a Hermiona na něho okamžitě použila monitorovací kouzlo. To, co se jí zobrazilo se jí moc nelíbilo. „To není dobré.“ „Co je mu?“ „Klesá mu tlak,“ odvětila dívka a vyhrnula mu tričko. Na hrudi měl sice několik nepříjemných ran, ale žádná z nich mu rozhodně neohrožovala život. Byla to spíše povrchová zranění. Někde musel mít vnitřní krvácení. Prohmatala mu břicho, poklepala hruď, ale nikde nemohla na nic narazit. „Johne, teď hlavně nesmíš usnout, je ti to jasný? Johne?“ Něco nesrozumitelně zahuhňal. Hermiona ještě jednou prohmatala břicho, ale nemohla nic najít. Jediné, co dělala byly krvavé skvrny na jeho těle, které způsobovala svými špinavými prsty. Potřebovala si ho prohlédnout i ze zadu. Jakmile ho však posadili, stalo se i něco dalšího. „Johne!“ vykřikli, když se jeho tělo skácelo. „Johne!“ Nereagoval. „Johne, podívej se na mě!“ zatřásla s ním Hermiona. „Johne!“ „On nedýchá!“ Zkontrolovala dech, tep i průchodnost cest. Bohužel s tím musela souhlasit. „Ne, tohle mi nedělej!“ vykřikla a jen díky Snapeově cviku dokázala použít kouzlo na resuscitaci, místo toho, aby začala panikařit. Nebylo to však nic platné. „Tohle mi nedělej!“ „Johne!“ Ještě dvakrát na něho použila kouzlo, ale ani jedno nezabralo. „Dělej něco!“ Nevěděla, co. Žádné kouzlo nepomáhalo. Ze zoufalství se k němu prostě vrhla a začala mu dávat masáž srdce. „Dejchej! Přeci to teď nevzdáš!“ křičela na něho, když se co nejvíce snažila stlačit jeho hruď. „Slíbil jsi, že nikam neutečeš. Tak sakra, Johne!“ Další stlačení A další. A další a další… „Dejchej!“ Nemělo to smysl, jeho oči zůstávaly prázdné. Začala do něho bušit pěstmi. Vší silou mu bouchala do hrudi v marné touze rozběhnout mu srdce. To, že se okolo rozstříkla krev z jeho ran i svých rukou, bylo to poslední, co bylo podstatné. „Tak sakra dejchej!“ „Grangerová, nechte toho…,“ ozvalo se za ní. „DEJCHEJ!“ „Je mrtvý,“ pokoušel se jí Snape odtáhnout. „Ne, není mrtvý. Sakra, on nemůže-být-mrtvý!“ Spojenými pěstmi a všemi silami, které jí ještě zbyly, mu praštila do hrudníku, ale nedosáhla ničeho, kromě těla, které se bezvládně zatřáslo. „Nemůže být!“ Pevné paže ji popadly okolo pasu a odtáhli ji od těla. „Už mu nepomůžete!“ „Ne! Ne! Pusťte mě, ještě mu můžeme pomoc!“ snažila se vyprostit, ale nedovolil jí to. To však neplatilo o jejích slzách, které se rozutekly podle libosti. „PUSŤTE MĚ!“ „Už mu nepomůžete,“ zašeptal jí do ucha. „Nemůže být mrtvý!“ vykřikla v marné touze o popření skutečnosti. „Nechte ho odejít.“ „Néééé!“ „Nechte ho jít,“ zopakoval jí tiše do vlasů, když se jí podlomila kolena a ona se zhroutila na kolena. Jediné, co dokázala přes slzy postřehnout, byly její ruce, na kterých jí ulpěla jeho krev.
Kapitola 34. - Tichý pláč
Plameny v krbu plápolaly a popraskávaly, zatímco oba muži sedící před ním mlčeli. Každý z nich svíral v ruce sklenku vína a oba se tvářili, jako kdyby snad seděli v místnosti úplně sami. Ani jeden se nezdál, že by vnímal přítomnost jiné osoby, jen tichý praskot a vlastní myšlenky. „Co bude teď?“ ozval se nakonec muž s pískovými vlasy. Druhý zakroužil vínem ve skleničce a vydechl. „Zítra předáme tělo rodině.“ „To jste ho měli celou tu dobu v táboře?“ podivil se druhý. Severus jen zamručel na znamení souhlasu. Věděl však velmi dobře, že to Lupinovi jako odpověď stačit nebude. „Museli se vyřídit náležitosti a taky… chtěl jsem provést ještě pitvu,“ dodal téměř neochotně. Nerad o tom mluvil. A ještě s menší chutí to před dvěma dny udělal. On však musel vědět, co se stalo, a tohle byla jediná možnost, jak to zjistit. Samozřejmě, mohl tělo předat patřičnému oddělení u Sv. Munga, ale nebyl si jistý, v jakém stavu a zda vůbec by mu ho vrátili. A to ani nemluvil o té spoustě otázek, kterou by tím rozvířil. „A?“ snažil se z něho Remus dostat odpověď. „Přišel jsi na to, co se mu stalo?“ Zasmušile přikývl. „A na co umřel?“ ozval se znovu, když se nezdálo, že Snape bude pokračovat sám. Ten však jen odložil skleničku na vedlejší stolek a promnul si čelo. „Praskla mu srdeční stěna. A část aorty. Buď měl už předtím srdeční vadu, nebo to způsobil nějaký hodně silný otřes. Nejspíš do něčeho zády narazil.“ „A to ti to udělá tohle?“ „Očividně,“ mnul si stále čelo. „Ale vždyť jste říkali, že ten kluk normálně chodil. Dokonce přinesl ještě kamaráda, tak jak je možné, že…“ „Stačilo, aby se tam udělala prasklinka a potom už to spustilo cokoliv. Otřes, prudký pohyb, výkyv magie… a prásk… a během deseti vteřin je konec.“ „A to se tomu nedalo nějak… zabránit?“ optal se Remus opatrně. Zpráva o smrti toho mladíka ho docela zasáhla. Nejenže si ho pamatoval, ale on to vnímal jako další mladý lidský život, který neměl být zmařen. „Dalo,“ pronesl Snape pevně, „kdybys byl léčitel specializující se na srdeční anomálie a věděl bys přesné místo a čas, kdy to praskne… pak by se s tím něco dělat dalo.“ Vlkodlak se zamračil. Nelíbilo se mu, že o tom Severus mluví tak lehkovážně. „Takže Hermiona…“ „Nemohla s tím nic dělat,“ přikývl Snape. „Ani kdybych tam byl já, tak bych s tím nic nesvedl. Nejspíš nikdo by s tím nic nesvedl.“ Druhý muž jen přikývl. Zahleděl se do skleničky a chvíli pozoroval čeřící se hladinu. „Jak to vůbec zvládá?“ zeptal se nakonec. Snape upil ze své skleničky a lehce se zašklebil. Víno mu náhle přišlo trpké. „Nezvládá.“ „Chudák holka. Nejdřív kluci a teď tohle.“ „Dal jsem jí za úkol, aby pro vás připravila chatu na úplněk.“ Remus jen zamrkal. „Prosím? Hermioně? Víš, jak jsou ta kouzla složitá?“ „Samozřejmě, že to vím! Právě proto jsem jí to dal, potřebuje přijít na jiný myšlenky. “ „Tak proč jsi jí to dával? Tos jí nemohl dát alespoň chvíli oddechu?“ „Oddechu k čemu?“ zvedl Severus obočí. „Aby se mohla někam schoulit a brečet? Aby si mohla zoufat nad svým životem a samotou? To je to poslední, co potřebuje.“ „Ne, poslední, co potřebuje, je pedantský učitel, který ji nedá ani chvíli klid.“ „A co jsem měl dělat? Zaplatit jí měsíční pobyt v lázních?“ „No já nevím, a zkusil jsi něco složitého, třeba… třeba objetí?“ zeptal se Remus kousavě. „Sakra, ta holka se z toho všeho potřebuje vzpamatovat. Právě ji pod rukama umřel kamarád!“ „Ač tě to možná překvapí, Lupe, tak já to vím!“ odsekl Severus a zvedl se. „Ale z vlastní zkušenosti taky vím, že tím, že se na týden zašiješ do pokoje, kde se zliješ do němoty, se nic nevyřeší!“ Vlkodlak se zarazil. Byl v tom hlase… smutek? Snad se i chtěl zeptat, jestli je tohle z vlastní zkušenosti, ale nakonec k tomu nenašel ani odvahu, ani čas. „Slunce zítra zapadá v 16:43, pokud se nemýlím. Nebylo by od věci, kdyby ses objevil dřív, než ti začnou rašit uši,“ a s těmi slovy se Severus prostě ztratil z dohledu.
*** „Kde je Grangerová?“ optal se muž, jakmile se objevil v táboře. Zrzka se na něho zamračila, ale potom se opět věnovala svojí práci. „Kde asi? Tam, kde poslední čtyři dny.“ Něco si pro sebe zabručel a opustil ošetřovnu. Jeho kroky vedly do nepoužívané chatky až na druhé straně tábora, která byla před několika dny povýšena na márnici. Byla dost daleko od všedního dění a kouzly opatřena tak, aby tam byla vhodná teplota i klima. Věděl, že ji tam najde. Bylo mu to jasné, protože tady ji našel i před těmi čtyřmi dny, kdy kvůli ní převrátil tábor vzhůru nohama. Jako tenkrát i teď seděla u lůžka a jen pozorovala tu nehybnou tvář, která díky kouzlům vypadala jako poklidně spící.
Úžasný způsob sebemrskačství. „Grangerová!“ zavrčel na ni až nadskočila. „Už se tu zase flákáte?!“ Nejdřív se jí v tváři objevil výraz, jako kdyby dostala facku, ale ten se jí podařilo rychle skrýt. To když na ni takhle vyjel dva dny po Johnově smrti, to se rozbrečela, teď už mu to potěšení odmítla dát. Otřela si slzy a otočila se k němu čelem. „Svoji práci mám hotovou,“ zkřížila ruce na prsou, „můžu být, kde chci a dělat, co chci!“ „Skutečně?“ zvedl obočí. „Nedal jsem Vám snad za úkol připravit tábor na pobyt dvou vlkodlaků?“ Přikývla. „Vše je připraveno, nemusíte mít péči.“ „Máte štěstí, že tu péči mám!“ zavrčel. „A co takhle ochranná kouzla okolo tábora?“ Zamrkala. Co s nimi? „Ty jste neposílala ani o píď!“ „A proč bych…?“ „Proč? Budete mít v táboře dva vlkodlaky!“ „Ale ti přeci neopustí chatku!“ „Ale tady nejde o ty dva,“ zašvitořil k ní téměř sladce, „tady jde o ty ostatní, které bude slečna Greenová svým vytím jistě lákat. Chcete snad mít tábor místo výběhu?!“ dokončil už svým obvyklým chladným hlasem. Dívka sebou trhla. Bylo jí do breku, ale nehodlala se vzdát. Sakra, jak si mohla alespoň na vteřinu myslet, že jí je s tímhle chlapem dobře? „Na táboře jsou přeci tišící kouzla!“ „Ano, pro lidi a většinu zvířat. Ale víte, jakou frekvenci vydávají a slyší vlkodlaci?“ Už zase ten jeho posměšný hlásek. Hermiona otevřela pusu, ale zase ji zavřela. Nehodlala se přiznávat, že na tohle nepomyslela. „Tak padejte!“ zavrčel. Odvrátila od něho hlavu a podívala se na tělo vedle sebe. Věděla, že ho dneska mají odnést pryč a také věděla, že ona u toho nebude. Snape se jistě postará, aby se k téhle akci nepřipletla. Chtěla se alespoň ještě rozloučit. „Grangerová, něco jsem řekl.“ „To mi sakra nemůžete dát ještě pět minut!“ křikla na něho, v očích opět slzy. „Nemůžu. Protože nechci, aby nám tu pobíhali vlkodlaci. Tenhle,“ kývl k mrtvému, „už Vám rozhodně nikam neuteče!“ Tak tohle byla rána pod pás. V tu chvíli se v ní vzedmula lítost. A vztek! „Jste hajzl!“ strčila do něho, než vypálila z místnosti. Nehodlala s ním být v místnosti ani minutu. „Obyčejnej hajzl!“
*** Zástup čtyř vysokých zahalených postav procházel uličkou hřbitova. Na ramenou všem spočívala část dřevěného nosítka, na kterém leželo nehybné tělo. V jejich čele šla další postava, i když ani tahle neměla snadný úkol. Byl to právě Severus, který se rozhodl předat tělo a vše ostatní rodině. Johnovi rodiče i s ostatními příbuznými stáli nad hrobem a čekali na ně. Matka se tiskla ke svému manželovi a pokoušela se zastavit proud slz, který se ještě zvětšil, jakmile spatřila synovu nehybnou tvář. „Zastavit - stát!“ zavelel Justin zpod kápě a všichni se zastavili. Na další povel položili nosítka na zem, na místo, kde měl být pohřben. Mladík vypadal skutečně jako kdyby spal. Byl zakryt zeleným pláštěm, s emblémem zářícím do pošmourného počasí. Jeho matka se ještě víc rozvzlykala. Snape postoupil o kousek blíž a s úklonou předal rodičům chlapcovu hůlku společně s listinami, které se po jeho smrti objevily. Zda to byla poslední vůle nebo jen dopis na rozloučenou, nikdo nevěděl. Pozůstalost si převzal otec, jeho žena toho nebyla schopna. „Váš syn zemřel za správnou věc,“ řekl jen. Muž se na něho podíval, a i když nemohl tušit, kdo se skrývá pod kápěmi, lehce se zachmuřil. „Nemusel zemřít vůbec.“ Nebyla v tom nenávist, jen prosté konstatování. Severus se znovu uklonil, neměl k tomu více co říct. Ztráta dítěte je něco, na co neexistují slova. Co nezahojí nikdy nic. „K poctě zbraň!“ zavelel Justin. „Raz… dva…!“ Nad hřbitovem zaplálo několik zářivých jisker, než se zformovaly do jejich nového symbolu. Ten několikrát zakroužil nad mrtvým tělem, než se celá nosítka i s tělem nezačala pomalu zanořovat do země. Půda a tráva pokrývaly a pohlcovaly tělo, jako kdyby tam už od pradávna patřilo. Nakonec nezbylo nic, kromě úhledného trávníku a bělostného náhrobku, do kterého byly vyryty chlapcovy iniciály a pod ním zářící strom. Symbol nad nimi naposledy zablikal, než se rozprskl na tisíce jisker. Nezbylo nic, než tichý pláč.
*** „Připravená?“ Alice zvedla tvář k muži, který se objevil ve dveřích. Věděla, že přijde, ale i tak se cítila v jeho přítomnosti dost nejistá. Trochu více se udsunula do rohu místnosti a nic neřekla. Remus si povzdechl. Měl být připravený na to, že bude vyděšená. Vstoupil dál do prázdné a kouzly chráněné chatky a pečlivě za sebou zavřel dveře. Zasunul petlici a několikrát zabouchal. Znamení pro ty venku, že můžou začít s konečnými kouzly. V místnosti bylo šero. Tedy spíše tma, ale oběma vlkodlakům už se začaly zostřovat smysly, že i v tomto minimu světla viděli poměrně obstojně. Chtěl se jí na něco zeptat, ale to k nim dolehl křik zvenku. I přes kouzla slyšeli, jak se Hermiona dohaduje… se Snapem, s kým jiným. Konec však nezaslechli, protože na chatku byla položena další vrstva kouzel. „Jako kočka s myší, že?“ pokusil se o vtip, ale v tu chvíli rozhodně nenarazil na úrodnou půdu. Nedivil se jí, jemu obvykle taky nebylo do smíchu. Jen se to snažil udělat alespoň o trochu snazší. „Budete se převlékat?“ zeptal se jí. Výborný způsob, jak jí to ulehčit. Vyděšeně zavrtěla hlavou a přitáhla si nohy ještě blíž k tělu. „Nechci radit, ale věci, co máte na sobě, to rozhodně…“ „Já vím,“ hlesla. „Jsou starý, nevadí, když je roztrhám.“ Přikývl. „A bude vám vadit, když já…“ Zavrtěla hlavou. Bylo jí to jedno. Chvíli ho sledovala, jak se k ní otočil zády a začal ze sebe stahovat kusy oblečení. Jakmile ze sebe však stáhl i poslední kus, odvrátila tvář. Tohle vidět nemusela. Remus si v duchu nadával, že ho nenapadlo převléknout se už dřív. Takhle jí akorát uvádí do rozpaků. Nakonec si okolo pasu alespoň uvázal starou deku, i když jindy trávil úplňky vždy nahý. Otočil se na dívku a udělal krok k ní. Myslel si, že trochu blízkosti neuškodí, ale jakmile uviděl její zděšení, rozmyslel si to. Své věci a hůlku položil na polici u stropu a stáhl se do protějšího rohu. Minuty se začaly vléct jedna za druhou - tik, tak… tik, tak… tik, tak… „Za chvíli to začne,“ ozval se nakonec a snad za to byl i vděčný. „Jak to…,“ hlas se jí zadrhl v ruce, tělo se jí začalo kroutit. „Zkušenost,“ vydechl ještě, když i na něho začal doléhat vliv úplňku. „Hlavně… hlavně pořádně dýchej!“ podařilo se mu ještě říci, když ze sebe strhával deku. Nechtěl ji zničit, na to byl příliš šetrný, a jeho nahota byla v tu chvíli už to poslední. Alice vykřikla. Ne, zavřeštěla. A tohle rozhodně nebyl lidský výkřik. Stejně jako ta bolest, kterou prožívala, nemohla pocházet z tohohle světa. Padla na podlahu a začala se kroutit. Cítila tisíce… miliony dýk, které se jí derou pod kůži a strhávají maso z kostí… válce, které jí přejíždějí znovu a znovu a drtí jí všechny kostičky v těle. Vnitřnosti se jí kroutily a snad se i požíraly navzájem, jinak si tu bolest nebyla schopna vysvětlit. Trhala si vlasy, ale ta bolest byla náhle naprosto titěrná. Stejně jako ta z ran, které si začala vyrývat do těla vlastními… drápy. Její poslední myšlenka, než se jí zatemnil mozek, bylo přání, aby to utrpení konečně skončilo. Remus ve své vlkodlačí podobě ležel ve svém rohu a snažil se odpočívat. Dnešní proměna nebyla tak strašná, alespoň mu to tak připadalo vzhledem k tomu, že se snažil soustředit na tělo vedle sebe. Druhé zvíře leželo zhroucené na boku a ještě dlouho se snažilo vzpamatovat z bolestivého přerodu. Teprve asi po hodině to vypadalo, že se vzpamatovala. Poznal to podle toho, jak se Alici našponovaly uši a rozšířily nozdry. Zbystřil, tahle chvíle všechno rozhodne. Alice otevřela víčka, oči zablikaly do tmy. A tohle rozhodně byly oči divokého vlkodlaka. Remus se postavil, i když byl pod lektvarem, velikostně dívku předčil. Zadoufal, že mu to dá alespoň částečnou převahu. Jakmile se pohnul, druhý vlkodlak zavrčel. „Zůstaň ležet,“ zavrčel mu zpátky. „Jen lež.“ Druhý vlkodlak se na něho podíval… A potom vystartoval, bez varování. V první chvíli to Remus nečekal a schytal ránu tlapou. Spadl na stranu a ta chvíle, než se otřepal, byla dost dlouhá, aby Alice stačila alespoň třikrát narazit do zabarikádovaných dveří. Cítila les tam venku a možná i slyšela vzdálené vytí. Její touha dostat se ven byla právě na prvním místě. Remus zavrčel. Výhrůžně. Nevěnovala mu však pozornost. Dokonce si dovolila se po něm podruhé ohnat, ale tentokrát už to čekal. Uhnul jejímu výpadu a dalšímu a dalšímu… ona ho na rozdíl od něj zranit chtěla. Byl pro ni jen další zvíře, konkurence na jejím území. Ještě několikrát uskočil, ale když mu způsobila další šrám a neváhala použít ani zuby, už neměl na vybranou. Věděl, že kdyby se ještě chvíli snažil jenom bránit, podařilo by se jí ho odstranit. A kdyby potom prolomila kouzla na dveřích, bylo by zle. Vyrukoval na ni prudce, až to nečekala. Nehodlal se s ní však prát, chtěl využít svoji tělesnou převahu. Skočil na ni a zalehl ji vlastním těžkým tělem. Nečekala to, podlomily se jí nohy. To jí však nebránilo začít se vztekat. A škrábat. A výt. Jako kdyby chtěla povolat někoho na pomoc.
To se mu nelíbilo, i když byla kouzla silná, kdyby nějaký vlkodlak vytí zaslechl, mohli mít ti venku velké problémy. Nejdříve se jí pokoušel umlčet, ale nic nepomáhalo. Nakonec mu nezbývalo, než přejít k drastičtějšímu řešení. Přimáčkl Alici na břicho a zezadu se jí zakousl do krku. Zavyla, ale tentokrát bolestivě. Snažila se čelistem uniknout, takže snížila hlavu jak nejblíže k podlaze to jen šlo. Jeho stisk byl však silný. Cítil v tlamě pachuť její krve a už teď se nenáviděl za to, co dělal, ale v tu chvíli to bylo to jediné, co ho napadlo. Tělo pod ním se zklidnilo jako beránek. Jenže on si nemohl dovolit ji pustit. Byla to dlouhá noc.
*** Když konečně procitl, akorát cítil snižování kouzel okolo chatky. On i Alice leželi na podlaze, oba nazí a oba k smrti vyčerpaní. Zahleděl se na ni, a i když to rozhodně byla nádherná dívka, jediné, co upoutalo jeho pozornost byly pravidelné dírky na jejím krku. Pozůstatek po jeho čelistech. Natáhl k ní ruku, ale i když se nepohnul ani o píď, trhla sebou. Děsila se ho. To poznal i z toho jediného pohledu. Zřejmě jí v paměti něco uvízlo. A z nějakého důvodu věděl, že tahle dívka se k němu už nikdy nepřiblíží ani na metr. Dovnitř vpadly kroky. Někdo se k němu sklonil. „Post.rej.e se… o A.ici,“ dostal přes slepené rty. Ještě zahlédl někoho, jak dívku balí do pláště a odnáší pryč. Jenže i tak stále viděl ty vyděšené oči.
*** „Jak je jí?“ strachoval se hned, jakmile se na ošetřovně objevil Severus. Jedna z dívek mu zatím ošetřovala šrámy, které utržil ve rvačce. „Fyzicky bude v pořádku,“ odvětil. „Zbytek se uvidí.“ Odmlčel se. „Lupine, ta zranění na krku…“ „Musel jsem ji tam nějak udržet. Dveře to přestaly zvládat. Nemohl jsem dovolit, aby se dostala ven.“ Snape jen přikývl, na čele se mu vytvořila vráska. „Dveře říkáš? To budu muset vyřešit.“ A s tím opustil ošetřovnu. Lupin jen zavrtěl hlavou a nechal si od dívky ještě stáhnout pokousanou ruku. Už to bylo dlouho, co si z úplňku odnesl nějaké zranění. „Děkuji,“ usmál se na ni. Snad chtěl i ještě něco dodat, když zaslechl z nádvoří nějaký řev. Zvedl se z lůžka a urychleně se pokoušel dostat ke dveřím. Na nádvoří totiž stál Severus a zrovna dost nešetrně vyčítal Hermioně, že dveře nebyly řádně zabezpečené. To si snad dělá legraci! pomyslel si vlkodlak, než se k těm dvěma vydal. Jediné, co však stačil zaslechnout bylo něco na způsob, „jestli jste neschopná i takového jednoduchého úkolu, tak to prostě řekněte a já to dám někomu jinému!“ „Ne, to nedáte! Protože tady nejde o to, co jsem udělala, ale že jsem to udělala JÁ!“ vřískla na něho zoufale. „Co jsem Vám kdy udělala, že mě tak nenávidíte? Co?! Poslední týden na mě jenom řvete! Proč sakra!“ praštila mu rukou do hrudníku. „Dejte mi pokoj, slyšíte! Dejte mi už konečně pokoj!“ A s tím utekla, kdo ví kam. Remus ještě zahlédl, jak se za ní hned vydaly její spolužačky, aby jí utišily, zatímco on si to šinul přímo ke svému bývalému spolužákovi. „O co se sakra snažíš?“ vřískl na něho Remus, jakmile k němu dopajdal. „Chceš tu holku dohnat do blázince? Jestli jo, jsi na nejlepší cestě!“ „Nepleť se do toho, Lupine!“ „A budu se do toho plíst!“ rozčiloval se. „Mně na ní na rozdíl od tebe záleží! A nehodlám se dívat na to, jak ji tady ubíjíš. Tak ji sakra už nech na pokoji, za ty dveře nemůže, to víš! Co ti ta holka udělala tak strašného, že ji tak nenávidíš? Za co se jí mstíš?!“ Mstím? Za nic, dělám pro ni přeci to nejlepší! Ano, to byla pravda. On pro ni skutečně dělal jen to, co považoval za nejlepší. Věděl, jak on sám nesnáší lítost a ústupky, a právě proto se k ní choval právě obráceně. Bylo snad možné, aby… „Nemstím se jí, naopak se jí snažím pomoci!“ zavrčel. „Oh, skutečně?“ nadhodil vlkodlak, „že si toho tady ještě nikdo nevšiml. A Hermiona asi tuplem ne! Víš, co Severusi, možná bude lepší, když se jí přestaneš pokoušet pomoct!“ Měl vztek. Málokdo kdy viděl Remuse Lupina tak naštvaného. „Možná bude lepší, když ji vezmu s sebou na Ústředí.“ „Cože?“ zavolal na něho Severus. „To přeci zatraceně nemůžeš. Ta holka tu má svoje povinnosti!“ „Ta holka tu hlavně bude mít pohřeb, jestli se brzo nedostane z tvýho dosahu!“ „Zatraceně, Lupine, já přeci nejsem žádný Jack Rozparovač, já se jen snažím, aby se konečně vzpamatovala!“ „A tohle je tvůj způsob, jak jí pomoci?!“ „Nehodlám jí litovat ani s ní zacházet jako s panenkou, to jí nepomůže!“
„Ale trocha ohledu nebo prostý objetí by tě nezabilo a jí by rozhodně pomohlo víc, než tahle tvoje převrácená psychologie. Nebo čím jí chceš pomoci?“ vyjel na něho. „Tím, že ji umoříš? Že jí budeš předhazovat, že je k ničemu a sama? To je tvůj plán? To možná platí na tebe Severusi, ale rozhodně ne na ní!“ strčil mu do nešetrně hrudníku. „To ti to sakra ještě nedošlo?“ „Je dost silná na to, aby se sama odrazila ode dna,“ ucedil. „Za normálních okolností možná,“ pronesl Remus skrz zuby, „ale díky okolnostem a především díky tvojí péči se teď Hermiona nachází někde hluboko pod Mariánským příkopem. Doufám, že jsi na sebe pyšný!“
*** Pyšný na sebe nebyl, to rozhodně ne. Možná by měl být hrdý na Hermionu, protože ta i přes Lupinovu nabídku zůstala v táboře. Jako každý den udělala všechnu svoji práci, u večeře se ponimrala v jídle, a jako každý večer se někam ztratila. Jedině snad Weasleyová věděla kam, ale odmítala to Snapeovi říct. Skoro ji uřknul, ale nakonec si uvědomil, že tím by to všechno pohnojil ještě víc. Už tak byla nálada v táboře víc než těžká. Skutečně by se nad sebou měl zamyslet. Nakonec ji přece jenom našel. Seděla na břehu potoka, nohy přitažené až těsně k tělu a hleděla kamsi do zurčící vody. Měl teď na vybranou. Buď za ní mohl jít, i když očividně chtěla být sama, nebo ji tu nechat a doufat, že ji ráno nenajde houpající se na nejbližší větvi. Já přeci nejsem žádná utěšovatelka! nadával si v duchu. Už se téměř otáčel k odchodu, když si náhle vzpomněl na neuvážený slib, který dal Potterovi. Že se o ni postará. Sakra, jak mohl být tak hloupý a uvázat si na krk tuhle holku! Fakt, že si ji tam uvázal, protože chtěl, byl teď zcela vedlejší. Sundal si boty a potichu se vydal na druhou stranu potoka. I když mu šla pára od úst, tráva ani voda nestudila. Ne tak, jak očekával. Přešel po úzké lávce na druhou stranu a zcela nepozorován si přisedl ke schoulené dívce. Konečně si ho všimla. „To jste Vy?“ vydechla. Očividně ji překvapil. Nic neřekl, jen se posadil vedle ní. Na studený kámen! „Běžte pryč!“ ohradila se hned. „Nebo jste mi přišel zopakovat, že jsem k ničemu?“ Ani se nepohnul. „Sakra, to mě nemůžete nechat alespoň chvíli na pokoji?!“ vykřikla zoufale a snad se i chtěla zvednou a utéct pryč, ale nedovolil jí to. Chytil ji do náruče a přitáhl k sobě. Bránila se, vzpouzela, ale nenechal ji se vytrhnout. Nakonec mu v náruči zvláčněla jako panenka a rozplakala se. Tentokrát ji však nechal. Seděli tam dlouho, než se uklidnila. Nepočítal to na čas, ale na to, jak moc mu začal mrznout zadek. Ani nemluvil o tom, jak zmrzlá musela být ona. Natáhl se jí pro dlaně a pevně je sevřel ve svých, aby je zahřál. Ale zase ne tak pevně. Měl strach, že by se mohly roztříštit jako tenké rampouchy. „Proč?“ hlesla po chvíli do jeho košile. „Proč mě tak nenávidíte?“ Neodpověděl hned. „Není pravda, že bych Vás nenáviděl.“ „Tak proč jste to dělal? Kvůli tomu… tý poslední noci? Nebo proč jste na mě celý týden…“ „Chtěl jsem Vás nějak vytáhnout z té vaší apatie.“ Zvedla k němu hlavu, jako kdyby se chtěla ujistit, že to myslí vážně. Jeho tvář však nevypadala, že by se hodlal začít smát. „Přiznávám,“ pokračoval po chvíli, „nevzal jsem to za správný konec.“ Dlouze se na něho zadívala. Sice ho v tom šeru skoro ani neviděla, ale i z těch několika málo rysů se dalo alespoň něco málo vyčíst. Seděl tam, oči se mu leskly, i když tvář zůstávala skoro bezvýrazná. Ale i v tom lesku se dalo poznat, že ji sleduje. Se starostlivostí, možná se strachem. Nebo ho tam možná viděla jen proto, že chtěla. To však pro ni v tu chvíli nebylo důležité. Byl tam, seděl vedle ní, držel ji a nic z toho dělat nemusel. Mohl ji tam nechat, když mu řekla, aby ji nechal na pokoji, jako to udělali všichni ostatní. Ale ona byla najednou ráda, že ji neposlechl. „Možná to nebyl až zas tak špatný konec,“ ozvala se. Už ani nečekal, že na to jakkoliv zareaguje. „Můžete mě obejmout?“ Ta otázka ho trochu překvapila, ale i přesto ji k sobě přitáhl ještě pevněji. V podstatě si ji vytáhl na klín a schoval ji do svého hábitu, kam se mu schoulila jako malé dítě. „Jste úplně zmrzlá.“ „Zasloužím si to,“ hlesla a po tváři se jí znovu rozeběhly slzy. Znovu se dostala na tenký led, ale jak se za poslední týden snažila před ním nebrečet, teď už jí na tom nezáleželo. „Není to Vaše vina,“ řekl prostě. „Nemohla jste s tím nic dělat.“ Vzlykla. „Já vím, ale…“ „Poprvé to bolí vždycky.“ „Já už to ale nechci zažít znovu!“ vykřikla zoufale a praštila ho do hrudníku. Nijak to nekomentoval, věděl, že pokud tady zůstane, znovu to zažije. A nejhorší bylo, že ona to věděla taky. Nevěděl, jak dlouho tam nakonec
seděli, ale když už mezi stromy skutečně pozhasínala skoro všechna světla, věděl, že je čas jít. A to nemluvil o tom, že oba už byli řádně zmrzlí. „Pojďte, musíte do tepla.“ „Nikam… Ááá!“ vykřikla, když se zvedl a ji vzal s sebou. Takovou sílu by od něho skutečně nečekala. A už vůbec ne, že s ní v náručí přebrodí potok a bos se vydá do své chatky. Nejdříve i měla námitky, ale neposlouchal ji. A ona se nebránila. Opřela si hlavu o jeho rameno a plnými doušky si vychutnávala to, že ji někdo drží. I když to byl právě Snape. Uložil ji k sobě do postele. „Ale…“ „Bez námitek!“ přerušil ji hned v zárodku, „jste někde promáčená?“ Jen zavrtěla hlavou. Snape vylezl na horní postel a ona se zahrabala do peřin. Byly měkké, ale trochu studené. Co by dala za to, kdyby se mu zase mohla schoulit do náruče. Nebo třeba k Ronovi nebo Harrymu… kdyby… kdyby tu byli. Do očí se jí znovu nahrnuly slzy. Položila si dlaň na pusu a snažila se tišit vzlyky, nechtěla, aby ji nahoře na palandě bylo slyšet. To by si Snape rozhodně nezasloužil. Zhluboka se nadechla, aby pročistila stažené hrdlo a snad se jí i dařilo pláč potlačit, dokud jí jeden náhlý vzlyk neprozradil. Ihned zabořila tvář do polštáře a doufala, že ji Snape neslyšel. Její prosby však nebyly vyslyšeny. Když seskočil z palandy na zem, snažila se předstírat, že spí. Alespoň do chvíle, než zjistila, že se jí dere pod peřinu. „Ale… ale… profesore… já… já… ne. Nezlobte se, ale… ale dneska vážně ne,“ koktala ze sebe, „Prosím… já… já… já…“ Konečně se uvelebil a potom si ji jen přitáhl k sobě do náruče. Nic víc, jen ji k sobě nechal přitulit. „Prostě spi.“ Kapitola 35. - V objetí Když se ráno courala na snídani, běhala jí hlavou spousta věcí. Především to, jestli se včerejší události skutečně staly nebo se jí jenom zdály. Ovšem pokud to byl jen sen, nechápala, jak se dostala ke Snapeovi do postele. Toho se ale zeptat nemohla, protože ho nikde nenašla. Ať to bylo tak nebo tak, z nějakého důvodu jí bylo lépe. V noci… ano, bylo to v noci a ne ve snu… se totiž probudila a zase se jí chtělo brečet. Pamatovala si, jak si ji k sobě přitiskl a jemně ji hladil rukama po zádech. A ani nevěděla, jak to dokázal, ale ona najednou musela mluvit. Musela mu všechno říct. Všechny ty pocity a emoce, které se v ní nahromadily, se najednou rozhodly dostat ven. Nic na to neříkal, ani nevěděla, jestli ji poslouchá. Ale nechal jí vymluvit a jí se nějakým záhadným způsobem strašně ulevilo. „Dobré ráno,“ pozdravila, když vešla do jídelny. Všichni k ní zvedli tvář, někdo nejistě odpověděl, všichni si však uvědomili, že jí je nejspíš lépe. Za poslední týden se tu totiž neukázala. Hermiona si nabrala svoji porci a potom se rozhodla vydat se na svoje obvyklé místo - vedle Snapea. Samozřejmě, i jinde bylo volno, ale ona na tohle byla zvyklá. Často s ním, s Harrym a Ronem u snídaně diskutovali. Pokud ti dva byli v táboře. Což teď nebyli. „Dobré ráno,“ řekla, aby upoutala profesorovu pozornost. Lehce k ní natočil hlavu, odvětil pozdrav a opět se začetl do novin. „Hermiono!“ vrhla se k ní zrzka, když s tácem sedala naproti ní. „Je ti líp? Včera jsi kvůli…,“ zarazila se. Bylo blbé nadávat na někoho, kdo sedí naproti vám, „… ehm… kvůli tomu vypadala dost špatně.“ Starší dívka hodila očkem po Snapeovi, ten však nereagoval. „Je mi dobře.“ „Super. A co budeš dělat po snídani?“ Pokrčila rameny. „Nevím, nejdřív musím něco dodělat v laborce a potom…“ „Nezajdeme třeba do Londýna? Na nákupy?“ zamávla zrzka obočím. „Nebo si můžeme hodit jeden souboj, co ty na to?“ „Tak jo, klidně hned!“ Hermiona už trochu změny skutečně potřebovala. A strašně jí pomohlo, že se alespoň Ginny okolo ní nepokoušela chodit jako kolem bomby, která má co nevidět vybuchnout. To totiž bylo něco, co jí strašně vytáčelo. Jakmile se však pokusila zvednout, zjistila, že nemůže. A ne jako že nemohla, ale… nemohla. „Sakra, co to…?“ „Doporučoval bych nejdřív dojíst snídani,“ pronesl Severus jen tak mimochodem. „Potom vás ta lavice pustí. Možná.“ „Cože? Co jste to udělal?!“ vztekala se Hermiona. „Já nic. Jen se snažím zajistit, abyste alespoň něco snědla.“ „Jste snad moje chůva?!“ „Nejsem. Potřebujete nějakou?“ Stále si pročítal noviny, jako kdyby byly mnohem důležitější než ona. Ginny se ušklíbla. „Ehm… myslím, že radši počkám… tam. Na hřišti.“ „Až bude Váš talíř prázdný, kouzlo samo pomine.“ Hermiona podrážděně vydechla. „Bude se počítat i to, když Vám ten talíř vyklopím na hlavu?“ zavrčela. Zamyslel se. „Hmmm, ne. Akorát budete svoji snídani uždibovat z mojí hlavy.“ Řekl to zcela vážně, ale to neznamenalo, že to nezpůsobilo hurónský smích u vedlejšího stolu. Hermiona se však raději zakousla do chleba a na vidličku napíchla trochu míchaných vajec.
I když jí to štvalo, věděla, že to s ní myslí dobře. S vrčením se pustila do snídaně. „Hermiono! Hermiono!“ ozvalo se po chvíli z dálky. „Píšou kluci! Přišel dopis od Rona a Harryho!“ Oči se jí rozzářily a hned se… chtěla zvednout. „Sakra, pusťte mě!“ rozčilovala se. „Já?“ Jen k ní zvedl oči. „Co já s tím mám společného? Dobrá, možná že kdybych ohnul tu svoji starou, zdřevěnělou ruku… a potom vzal hůlku… no, ale to bych si musel ještě vzpomenout na to protikouzlo a…“ Dál už ho Hermiona neposlouchala, to by tu byla ještě zítra. Nacpala si do úst poslední tři lžíce míchaných vajec a konečně osvobozená se vydala za Ginny. No vida, že to jde, složil Severus noviny.
*** Ahoj všichni, tohle je dopis č.1. Doufám, že došel, protože zdejší ptáci se nezdají příliš seznámení s doručováním pošty. Jsme tam, kam jsme vyrazili. Před několika dny jsme bezpečně došli až sem a včera jsme se dostali k jednomu kmeni. Zatím to vypadá, že jsme na správné stopě. Komunikace s nimi není snadná, vůbec si nerozumíme, ale náš „dočasný vůdce“ se ukázal jako naprosto dokonalý překladatel. Rukama a nohama dokáže říci a přeložit skoro všechno. Pokoušíme se z nich dostat legendu. Nevím, jestli rozumí, pořád melou něco ve smyslu „hamuna, hamuna“. Uvidíme, co to bude. Teď jsme právě u nich v táboře, jsou velmi pohostinní. Jinak jsme zatím všichni v pořádku. Pár modřin, odřenin, ale nic vážného. Doufám, že to tak bude i nadále. Doufám, že doma je všechno v pořádku? Pokud to bude jen trochu možné, dejte vědět, že vzkaz dorazil. H+H+R Dopis byl jasný, bez jmen a míst, přesně jak bylo domluveno. Přesto přinesl všem velkou úlevu. Hermiona hned dopis několikrát zkopírovala, jeden poslala Astie a druhý Tonksové. Byla si jistá, že ho obě budou potřebovat. „Alice! Psali kluci!“ vpadly potom s Ginny na ošetřovnu jako velká voda. Oslovená dívka se akorát začala zvedat z postele. Ležela tady těch pár dní od úplňku a snažila se z něho vzpamatovat. Nejenže první den úplně celý prospala, ale ani teď se necítila zrovna nejlépe. Zčásti kvůli zraněním a zčásti tou neskonalou touhou udělat cokoliv, co by jí zaručilo, že další úplněk už nepřijde. Alespoň ten dopis byla jedna z mála dobrých zpráv za poslední týden. „Hlavně, že jsou v pořádku,“ usmála se na zbylé dvě dívky. „Jo, to je hlavní,“ přikývla zrzka. „Musím to dát vědět mámě, ta skoro zešílela, když se to dozvěděla.“ „Dej jí vědět. A potom napíšeme odpověď.“ „Dojdu pro papír!“ ozvala se hned Ginny a vydala se pryč, jenže ve dveřích byla odstrčena. „Uhněte z cesty!“ Zrzka se přitiskla ke stěně, když se dovnitř vřítily dvě postavy, které mezi sebou nesli jednu další. Neville položil Lucy na stůl. Vypadala dezorientovaně a napůl zemdleně. „Co se stalo?“ vydechla Hermiona. „Byli jsme v lese sbírat byliny a Lucy tam něco bodlo,“ vzal ji za nohu a ukázal její odhalený kotník, který v tuto chvíli hrál všemi barvami od fialové až po žlutou a uprostřed toho všeho zela drobná rána jako po vpichu jehlicí. A pokud se nemýlila, kus špičky v ráně i zůstal. „To vypadá na Trnatku. Dojděte pro Snapea,“ otočila se Hermiona na druhého mladíka. Na jméno si teď nevzpomněla, byl tu nový. Ten přikývl a zmizel dřív, než někdo stačil zareagovat. „Ten právě někam šel,“ vydechl Neville. „Nemůžeme na něho čekat.“ Dívka zbledla. Snad po ní nechtěli, aby… aby… „Ne… ne… já…. já… nemůžu ji ošetřit, já…“ „Proč ne?“ vydechli ostatní. „Hermiono, ty to přeci zvládneš!“ „Ne!“ odstoupila od lůžka. „Já… já nemůžu. Počkejte na Snapea. Nebo… nebo Ginny, ty to určitě zvládneš taky a…“ „Já na tohle nemám!“ vykřikla zrzka. „Ani jsem nepoznala, že to je od Trnatky. U Merlina, Hermiono…“ Nedokončila, Lucy začala podivně chrčet. Jako kdyby jí selhávaly dýchací cesty. Hermiona se bezděky zatřásla, přesně takhle začal chrčet John než… než… Ale pokud to je Trnatka, tak do jejího těla stále proudí jed. A jestli to tak půjde dál, tak rána za chvíli začne černat a potom… i když kluci dokázali trn odseknout, nejspíše ji to zabije i tak a já… nechci být ta, kdo to zaviní. Já nemůžu! „Hermiono!“ zatřásla s ní Alice. „Jestli na to někdo má, tak to seš ty! Rozumíš?“ Hleděla jí do očí, ale mlčela. „Ty-to-zvládneš.“ Podívala se na dívku na lůžku a nejistě přikývla. „Do… dobře… přineste… přineste mi pinzetu… a desinfekci… a skalpel…,“ vyjmenovávala vše, co jí napadlo. Jakmile se Ginny vrátila, pustila se Hermiona do titěrné práce,
kdy se pokoušela dostat hrot trnu z rány. Předtím však ještě musela zabránit jedu, aby se šířil dál. Zpomalila Lucy metabolismus a Nevillovi dala za úkol, aby hlídal její životní funkce. Byl vyplašený, ale dělal, co měl. Trn cinkl o nádobu, když se jí ho asi na pátý pokus podařilo vyndat. Teď však přicházela ta složitější část, dostat z jejího těla jed. I tak už ho v sobě měla dost na to, aby ji zabil. Pomalu a bolestivě. „A teď…,“ vydechla rozechvěle, „… teď… to musím dostat pryč. Ehm… já… teď… měla bych…“ „Mio,“ položila jí Ginny ruku na rameno, „jen klid.“ Hluboce vydechla a pronesla nad zmodralou nohou kouzlo, které způsobilo, že všechna ta krev a jed, který se jí nahromadil v noze, se stáhl pod kůži, kde vytvořil ohromný a skutečně nevábně vypadající puchýř. Dívka se natáhla pro skalpel. Měla ho raději, než řezat hůlkou. „Neville, drž ji. Tohle… tohle bude asi bolet.“ Mladík přikývl a chytl dívku za obě paže, než Hermiona řízla do měkké tkáně. Zraněná sebou házela, ale nebylo jí to nic platné. Ošetřovatelka pomalu odřezávala jeden kus puchýře za druhým a sloupávala ho ze zdravé tkáně, i když tím musela Lucy způsobovat strašlivá muka. A čím víc dívka kvílela, tím víc se Hermioně třásla ruka. Na konci už tam zbyly pouze malé modré kousky, na které byla potřeba skutečně veliká přesnost, ale její chvění se stalo neovladatelným. Snažila se uklidnit, dýchat, ale… „Myslím, že to dodělám,“ ozvalo se náhle za ní klidně a v další chvíli si od ní Snape převzal skalpel. Ani netušila, že už jí nějakou chvíli sleduje ode dveří a dívá se, jak jí to jde. Teď však už poznal, že potřebuje vystřídat. Byla mu vděčná. Stáhla se na postel, sundala roušku, kterou si nasadila, kdyby jed stříkal a roztřásla se ještě víc než před chvílí. Z toho pachu a napětí tady se jí dělalo špatně. Musela pryč. „Běžte,“ odvětil Snape jako kdyby jí četl myšlenky, „dobrá práce, jen to obvážu a bude to. Můžete jít na čerstvý vzduch.“
*** Většinu dne strávil na ošetřovně. Kvůli Lucy i kvůli pár zraněním, která si udělali během zkoušení nových štítů. Nic vážného. Nakonec zkontroloval, že jsou všichni v pořádku a vydal se k sobě. Teď se chtěl ještě ujistit, že je v pořádku i jeho společnice. Ta už naštěstí ležela na dolní posteli a tentokrát bez slz. Jen se zamyšlenou tváří. „Nemůžete spát?“ Povzdechla si. „Ne.“ „Dneska jste všechno zvládla na výbornou.“ Dobře, na chvalitebnou, ale ta výborná zní líp. „Zazmatkovala jsem. Skoro jsem ji zabila.“ „Trochu jí to bolelo, ale nezabilo.“ Posadila se na posteli a přitáhla kolena k sobě. „Už byste mě ke zraněným neměli vůbec pouštět.“ „Proč? Léčitelka jste dobrá, jen se potřebujete uklidnit, nic víc.“ „Kdyby jen to… já… já…“ „Hermiono,“ přerušil ji, když viděl, jak natahuje a chytl ji za bradu, „máte výborné znalosti a jsem si jistý, že zachráníte desítky životů. Jediné, co musíte, je začít si věřit a odsunout emoce až na potom, ano?“ „Ale jak…?“ hlesla. „Praxe,“ řekl jen a zase se vzdálil, aby se převlékl do věcí na spaní. „Ač Vás to možná překvapí, ani já jsem svoje případy nebral jako kus ledu,“ dodal, když se vrátil zpět ve svém nočním úboru. „Taky Vám někdo umřel pod rukama?“ zeptala se šeptem. Povzdechl si a posadil se k ní. „Ano. A nejednou.“ „Kolikrát?“ Zavrtěl hlavou. „Potom už to přestanete počítat. Je lepší se zaměřit na ty, které zachráníte.“ „Jak s tím dokážete žít… jak… jak… já si pořád dokola a dokola říkám, že jsem neudělala všechno, co jsem mohla, a proto je mrtvý a proto…“ „Prostě musíte udělat všechno, co můžete,“ přerušil jí. „A vy jste to udělala. Nemáte si co vyčítat.“ Podívala se na něho lesknoucíma se očima a přemítala, jestli to říká jen proto, aby jí uklidnil. Pokud to tak bylo, byla za to vlastně ráda. Poposedla si kousíček k němu, chtěla vědět, jestli couvne nebo se zvedne a půjde spát, protože ona by ho strašně chtěla poprosit, jestli by ji znovu neobjal. Bylo to hloupé, ale v tu chvíli měla pocit, že by o objetí prosila i Voldemorta. Severus však neuhnul. Věděl, k čemu se chystá a nechal ji. Vklouzla mu do náruče a nechala se sevřít do paží. Tohle bylo to, co potřebovala.
***
Ač si nedokázala vysvětlit, jak se to stalo, z jejich večerního objetí se stala rutina. Tedy spíše jakýsi psychologický postup založený na principu odměna-trest. Severus byl totiž ochoten nechat ji u sebe pouze za předpokladu, že ji za celý den ani jedinkrát neviděl apatickou nebo zoufalou. Pokud tomu tak bylo, zatvrzele večer jen ulehl a ji nechal, ať si objetí shání, kde chce. Jenže ona od nikoho jiného nechtěla, nějakou hříčkou osudu se právě na objetí od tohoto člověka stala závislá. A nebylo v tom nic jiného, žádné polibky ani nic podobného. Jen dlouhé objetí a mlčení. Až do jednoho večera. „Dneska jsme poslali dopis zpátky klukům. Kdy si myslíte, že ho dostanou?“ „S tím nákladem, který jste tomu ptákovi naložili tak za rok,“ odvětil, ale neodtáhl se o ní. „Skutečně nechápu, proč jste každá musela psát vlastní dopis.“ „Milostná korespondence je dobrá pro zdraví. Posiluje srdce a zlepšuje náladu,“ ušklíbla se. „Kdyby tomu tak bylo, tak jsem zahořklý a… mrtvý.“ „Nikdy jste nedostal milostný dopis?“ zvedla obočí. Nevěděla, jestli jí odpoví, ale prostě byla zvědavá. „Připadám Vám jako Cassanova?“ zvedl obočí. Trochu se ušklíbla, ale v další chvíli se zarazila. Jen natáhla ruku a jemně mu přejela prsty po tváři. „Občas ano,“ vydechla, než se odhodlala a jemně ho políbila. A potom ještě jednou. „Hermiono, nechte toho,“ odtáhl ji od sebe. „Prosím,“ hlesla. „Já… potřebovala bych cítit, že nejsem sama.“ Dlouze se na ni zahleděl. „A myslíte si, že tohle je nejlepší cesta?“ Neodpověděla, jen mu přejela prsty po rtech. Bylo to příjemné, zatraceně příjemné, stejně jako celá tahle hra. A on strašně rád podlehl. Přitiskl své rty na ty její a zapojil se do toho sladkého souboje. Nespěchali, měli čas a Severus si nebyl jistý, jestli to dnes dojde až k vyvrcholení. Možná by bylo lepší, kdyby zůstali jen u tohohle laskání. Nechával to na ní. Přizpůsobil se jejímu rytmu, následoval ji, když rozepnula jeho košili a i on začal zkoumat její tělo. Líbilo se mu to, bylo to příjemné, ale věděl, že si to nesmí moc vychutnávat, nebo ztratí kontrolu a půjde to všechno do kopru. Nakonec se rozhodl, že přeci jenom trochu změní taktiku. Stáhl ji pod sebe a začal jí všechno oplácet. Hrál si s jejím tělem, rozbaloval ho jako vánoční dárek a každé nové místo patřičně prozkoumal. Pomalu z ní stáhl tričko, podprsenku i zbytek jejího oblečení. Laskal její tělo, ale když se přiblížil k jejímu klínu, zastavila ho. „Tohle ne.“ „Bude se ti to líbit.“ Zrudla. „Já… já… já vím, ale… Ne. Je to… moc… soukromé.“ Nechápala, proč jí to vadí, ale prostě se na to stále necítila. „Prosím.“ Nehodlal ji nutit. Vrátil se zpátky k jejím rtům a další hodnou chvíli se věnovali jenom ústní konverzaci. Mezitím svlékl i ze sebe zbytek šatstva. Jakmile však dívka na svém stehně ucítila jeho erekci, ztuhla. „Neboj, nekousne tě,“ zašeptal jí do rtů a přitáhl si její ruku do svého klína. Trochu se bránila, přišlo jít to… osobní, ale nakonec přeci jen sevřela jeho penis v ruce. Kůže byla hebká a na dotek příjemně teplá. Sevřel její ruku ve své a ukázal jí, jak ho má hladit, zatímco o kus výše se stále věnovali vášnivému líbání. Následovala jeho příkladu a zřejmě jí to šlo dobře. Alespoň tak mohla soudit podle vydechnutí, které se mu vydralo z úst. Potěšilo jí to. Bylo v tom něco přirozeně živočišného, že se jí líbilo ho dráždit. Její nadšení však po chvíli opadlo, když ucítila, že i jeho ruka si razí cestu do jejích intimních míst. „Š-š-š,“ zašeptal jí do ucha, „neboj.“ Nakonec ho nechala, i se zapřením. Důvěra za důvěru. O trochu víc roztáhla nohy a nechala jeho dlaň vklouznout. Naštěstí to nebyl žádný ofenzivní útok, spíše jí jen hladil a mezi pysky zajel skutečně spíše mimoděk. O to víc však ta hra byla vzrušující. Zasténala. Severus využil jejího zakloněného krku a téměř se jí do něho zakousl. Ani nevěděl, jak dlouho už se tu spolu takhle poznávali, ale z nějakého důvodu mu to nevadilo. Bylo v tom něco příjemně… nenuceného. Nakonec to byla Hermiona, kdo si lehl na záda a téměř odevzdaně na něho čekala. Lehce jí políbil, přitáhl k sobě… a potom jediným pohybem převrátil nad sebe. „Takhle budu mít jistotu, že u toho nebudeš myslet na hlouposti,“ řekl jen. Hermioně se tahle poloha moc nelíbila. Za prvé ji mohl celou vidět a za druhé… bude to ona, kdo bude muset vyvinout všechnu iniciativu. Ty předchozí noci se jí zamlouvaly víc, už proto, že mohla jenom přijímat. A popravdě, teď taky trochu nevěděla, co dělat. Poznal její nejistotu a tak jí vzal lehce za bok a pomohl jí nasednout. Byla nervózní, to z ní cítil, proto se jí snažil co nejvíce uklidnit. Políbil ji. „Jen klid. Hlavně se nebouchni do hlavy,“ upozornil ji, když do ní vklouzl. Vydechla. Tohle bylo něco úplně jiného, než ty předchozí noci. Dal jí chvilku, aby si zvykla a potom ji lehce začal korigovat v těch správných pohybech. Učila se rychle, a nejen z knih, jak zjistil. I když trochu neumělé, její pohyby ho doháněly k šílenství. Nebo alespoň k vrcholu určitě. I nadále jí pomáhal rukama, protože jinak dost rychle vypadávala z rytmu. Jemně jí líbal a hladil. Chtěl jí co nejvíce tuhle chvíli zpříjemnit. Dokonce jí rukou sjel do klína, kde začal palcem hladit ten malý hrbolek. Téměř
vykřikla, tohle nečekala. Ještě se několikrát zhoupla, ale ve chvíli, kdy instinktivně sevřela svaly, věděl, že milostná hra končí. Strhl ji pod sebe, naposledy dvakrát přirazil a potom už musel vyklouznout, aby jeho sperma opět skončilo na břiše a ne v ní. Hermiona vedle něho divoce oddechovala. A usmívala se. Alespoň to dokázal soudit v tom pološeru. Ležela se zavřenýma očima a očividně si to užívala. I když jeho ruku opět odmítla. „To nemusíš,“ řekla jen. „Líbilo se mi to i tak.“ Povzdechl si. Ta holka si ho pořád nechtěla pustit k tělu. A to mu trochu vadilo. I proto, že si připadal trochu jako trotl, když jí nedokázal přivést k vrcholu. Nehodlal ji však nutit. Jen si ji přitáhl k sobě a oba přikryl. „Hm…,“ zapředla, „takhle tu za chvíli usnu.“ „Tak usneš. Já tě potom vzbudím,“ líbl ji do vlasů a sám se zabořil do polštáře. Nakonec to byl Severus, kdo se o několik hodin později vymanil z objetí a vylezl na vyšší palandu. A ještě že tak, alespoň nemusel řešit šok, když se nedlouho poté, co ulehl, ozvalo naléhavé bušení na dveře. „Profesore! Profesore!“ Zamračil se na hodinky. Takhle pozdě v noci? To se musí něco dít. „Co je?“ ozvala se dívka rozespale. „To zjistím,“ vydechl, když znovu seskočil dolů a hodil probuzené dívce alespoň tričko, aby její nahá ramena nevypadala tak nápadně. Potom prudce otevřel. „Ano?“ Venku stál mladík, co měl dneska v noci službu. Vypadal dost nejistě, ale zase ne vyděšeně, jako kdyby na tábor útočili Smrtijedi. „Profesore, já… já… nechtěl jsem Vás budit, ale… ale někdo s Vámi chce mluvit.“ Potom zatěkal očima tam a zpět a šeptem dodal. „Kentauři.“ Zvedl obočí. „Kentauři? Co chtějí?“ „To nevím, ale chtěli s Vámi mluvit. Kam je mám poslat?“ Snape se zamyslel. Chápal mladíkovu nejistotu, i když strávili u kentaurů ve vesnici několik dní, byl vztah k nim stále spíše nejistý. „Zaveď je do laboratoře.“ Mladík přikývl a odešel. „Co můžou chtít?“ optala se Hermiona, když zavřel dveře. „Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou. Na jednu vteřinu ho napadlo, že je dobře, že jsou schopni se spolu normálně bavit, ale poté si uvědomil, že to teď není primární. Místo toho na sebe natáhl i košili, vzal hůlku, použil na sebe pár kouzel místo ranní hygieny a vydal se ke dveřím. Tam se však zastavil. Hermiona totiž šla za ním. „Kam jdete? Chtějí mluvit se mnou.“ Dívka se zarazila. Vůbec ji to nenapadlo, vždycky se podobných akcí účastnila, i když ji nikdo nezval. „Běžte zase do postele.“ Nebyl to rozkaz, spíš rada, než se sebral a odešel. V laboratoři už na něho čekali. Tak nějak divně zkroucení, protože místnost byla malá pro ta dvě koňská těla. Ano, dvě. Astia byla schoulená na zemi, zatímco proti dveřím se tyčila šamanka. Severus se lehce uklonil. „Co vás k nám přivádí? A tak pozdě v noci?“ „Objevila se jedna neodkladná záležitost.“ Šamančin hlas byl ostrý jako břit. Snape zvedl obočí, tohle nebude prostá návštěva. „A jak se to týká nás?“ „Víc, než si myslíte! Především jednoho z vás. Bylo mi řečeno, že mladík nazývaný Ron Weasley od vás odešel.“ Zamávala dopisem, který Astie přeposlali. Snape se zamračil, tohle se mu líbilo čím dál tím míň. „Ano, je na jedné misi, ale…“ „Potom se budete muset o mládě postarat Vy jako osoba za něho odpovědná!“ „O mládě?!“ „Ano, o mládě!“ zopakovala mu kentaurka a vůbec si neuvědomovala, že je jedna z mála, kdo kdy viděl Severuse Snapea s pokleslou čelistí. „Astia je březí. A jediný, kdo to mohl udělat, je ten váš zrzek!“ Venku se ozvalo žuchnutí, někdo zřejmě poslouchal. Kdo asi?
Kapitola 36. - 100 + 1 důvod proč přerazit Weasleyho Vyrazil ven, ale jen proto, aby našel Grangerovou sedět před chatkou s rozbitými koleny. Trochu se přikrčila, ale hodila na něho pohled takového neviňátka, že by nikdy ani nevěřil, že ta holka je schopna byť jen hloupého zalhaní. „Rodiče vás neučili, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné?“ „Učili,“ řekla, když jí pomáhal na nohy, „ale jeden moudrý muž mě taky učil heslo – co nevím, to si zjistím. Nevíte, kdo to byl?“ dodala nevinně, když si ji přitáhl k sobě. Radši se k tomu nevyjadřoval, jinak by se musel hádat se svojí vlastní logikou. A vůbec, teď, když stáli tak blízko u sebe, zase ucítil její slabou vůni. Vůni dost zesílenou událostmi posledních hodin.
Snad nemají kentauři dobrý čich, pomyslel si, než pustil její ruku a vydal se zpět do chatky. „Jdete nebo tam hodláte mrznout až do rána?“ dodal, když se chystal zavřít dveře, ale zjistil, že ona stále stojí tam, kde ji nechal. Ve vteřině byla u něho. Proklouzla dovnitř a podívala se na obě kentaurky v chatce. Šamance věnovala úklonu, Astiu lehce objala. Dokonce jí něco zašeptala, ale tomu Severus ani starší žena nerozuměli. „Tak… abychom se dobrali k jádru věci,“ odkašlal si muž. „Mohly byste mi prosím zopakovat, proč jste sem přišly? A prosím… tvrďte mi, že jsem se před chvíli přeslechl.“ Chvíli bylo ticho. „Nepřeslechl,“ hlesla Astia a nejistě se rozhlédla. „Čekám mládě.“ Snape schoval hlavu do dlaní. „Merline, za co?“ zaúpěl mezi prsty. „Měl jsem ho vykastrovat, dokud byl čas.“ Hermiona nevěděla, jestli ho zaslechla jen ona, nebo jestli se zbylé dvě tak držely, ale ona se musela hodně snažit, aby se nezačala chechtat. Vidět Snapea v téhle situaci bylo prostě… vtipné. „Jste si jisté?“ „Nevím jak u lidské ženy, ale u nás se to pozná docela snadno!“ zavrčela jeho směrem šamanka. „Nechci urážet Vaši zkušenost, ale máte na to nějaké… ehm… testy?“ Kdepak, Snape je duší vědec. Buď máš důkaz nebo se jdi vycpat. „Žiji již sedmdesát let a nikdy jsme žádné nepotřebovali! Když vám říkám, že je Astia březí, tak mi věřte!“ „Dobře,“ bránil se hned. „Už žádné hloupé otázky. Jen klid. Dobře, jiná otázka… ehm, tím Weasleym jste si jistá?“ „Neříkal jste právě něco o hloupých otázkách?“ vložila se do toho Hermiona. Věděla totiž, že jinak by šamanka Snapea buď proklela nebo praštila tou holí, co měla v ruce. „Myslím, že jste to byl Vy, kdo nám říkal, že spojení kentaura a člověka je pro ně potupa, tak proč by tu byly, kdyby si nebyly jisté?“ Snape našpulil rty. Nesnášel, když proti němu někdo používal jeho vlastní logiku a tahle žába to udělala podruhé za několik minut. Zúžil oči do škvírek a dlouze se na ni zahleděl. „Výborně,“ otočil se zpět na kentaurky, „jak dlouho to trvá?“ „Mno,“ vydechla nervózně Astia, „myslím… myslím tak čtyři měsíce.“ „Čtyři měsíce?!“ vydechl. „A to to říkáte až teď?“ „Já… já to nejdřív nevěděla a potom… já se bála.“ „Ona se bála. Merline, ty to vidíš,“ zaúpěl Severus. Chvíli pochodoval sem a tam a dumal nad tím, jestli si má jít hodit mašli na nejbližší strom nebo bude lepší se jen proběhnout po lese a nechat se sežrat nějakou zvířenou. Co kdybych narazil na nějakou chtivou kentaurku? Radši ne. „Co se týká toho dítěte, chcete si ho ne…“ nedokončil, Hermiona do něho kopla. „Jestli nechcete, aby vás vykastrovala, tak se opovažte tuhle otázku položit,“ cedila skrz zuby. „Hájíte vlastní zájmy?“ vrátil jí stejně šeptem a potom se opět otočil na ženy. „Poslední otázka – co my s tím? Jak jste jistě už byly obeznámeny, Weasley je pryč. Nehodlám za něho platit alimenty.“ „To by jim stejně bylo platný jako mrtvýmu zimník,“ neodpustila si Hermiona kousavě. Zavraždil ji pohledem, ale ona mu věnovala jenom milý úsměv. „Jde nám především o předporodní péči,“ osvětlila šamanka klidně. „To nemáte v táboře vlastní léčitele?“ „V táboře nesmí o Asitiině stavu nikdo vědět.“ „Aha,“ přikývl Severus, „aha, a… co hodláte dělat tak za… 3 měsíce? Tvrdit, že spolkla pátrací balón?“ „Ehm,“ vložila se do toho hned Hermiona a trochu do něho drcla. „Samozřejmě chápeme, že je důležité, aby se o tom nikdo nedozvěděl, ale profesor má pravdu. Jak to chcete utajit?“ „Až to bude nápadné, prozradíme to, ale do té doby ne.“ „Doufám, že potom už tu bude Ron,“ hlesla Astia. „Aby ho náčelník mohl vykuchat osobně,“ neodpustil si Snape tiše. „Dobře, ale do té doby? Co potřebujete od nás?“ „Péči. Astia má problémy, které nejsou pro kentaury typické, ale slyšela jsem, že je mívají lidské ženy. Zvracení například.“ „Ano, to je jeden z typických příznaků. Nechápu ale…“ „Když jste byli u nás, léčil jste mě,“ otočila se šamanka na profesora. „Jste tedy léčitel. Proto to budete vy, kdo na Astiu bude dohlížet.“ „Tak na to zapomeňte,“ bránil se hned. „Léčit zranění, budiž. Ale hlídání v prenatálním stavu, to si na hábit nevezmu. To je příliš delikátní věc a já nejsem léčitel.“ „Tak co navrhujete?“ dožadovala se šamanka. „Za prvé, dát vědět Ronovi – má právo to vědět,“ ujala se slova Hermiona. „Za druhé počkat, až se vrátí…“ „Za třetí ho vykastrovat a hodit náčelníkovi.“ Ignorovala ho. „A potom sehnat někoho, kdo bude schopen se o Astiu postarat. Jsem si jistá, že někoho najdeme,“ otočila se na Severuse. Ten sice vrčel, ale nakonec přikývl.
*** „Merline, díky že jsou pryč,“ vydechl, když obě kentaurky opustily tábor. „Co bude teď?“ Dlouho uvažoval. „Nevím, jak Vy, ale já si jdu dát panáka. Kde je ten Longbottomův patok?“ Byla to spíše řečnická otázka, protože se ho hned vydal hledat. Hermiona za ním jen koukala s otevřenou pusou. Snape jde pít? Nakonec se sešli v jídelně. Hermiona tam seděla s čajem, snad i doufala, že se Severus teď někde bude opíjet v chatce a jí dá chvíli na přemýšlení. Zase potřebovala strávit tu jejich noc. Náhle se však před ní objevila sklenička a spolu s ní… „Tohle jste zapomněla,“ položil před ní ampulku. Oh, jistě. Antikoncepční lektvar. Položila ho vedle sebe a chtěla se napít jejich pálenky. Náhle si však všimla jeho upřeného pohledu. „Nebojte, já to vypiju, ale nechci si tím patokem teď kazit chuť.“ „Vypijte to teď-hned!“ Zamračila se. „O co vám jde, vždyť…“ „Dovolte, abych Vás upozornil, že přerušovaná soulož je ten nejhorší způsob antikoncepce.“ Hermiona se div nezadusila pitím. Skutečně teď řekl nahlas to, co řekl? Hned se začala rozhlížet okolo, jestli je někdo neposlouchá. „Copak? Myslíte si, že bych to tady rozebíral, kdybych nepoužil zaklínadlo proti odposlouchávání? Vypijte to.“ Povzdechla si a ampulku do sebe obrátila. „Fuj…,“ zakřenila se. „Třeba byste se rád někomu pochlubil, že jste přefiknul osmnáctku.“ Zamračil se na ni. „Myslíte si, že to mám zapotřebí?“ „Já netuším, co máte za potřebí,“ zatvářila se na něho nevinně. „K tomu jsme ještě nedošli.“ „A taky nedojdeme, protože to do našeho vztahu prostě nepatří,“ vrčel zpátky. „Oh, jistě… jenom sex,“ zašklebila se. „Máte s tím nějaký problém, Grangerová?“ odsekl chladně. „Uklidněte se. Co to do Vás vjelo?“ „Ty Vaše stupidní otázky.“ „Vy jste s tímhle rozhovorem začal,“ připomněla mu. Snad jí i připadalo, že ten chlap, který teď proti ní sedí, nemůže být ten samý, který s ní před několika hodinami byl. „A taky ho můžu ukončit. Stejně jako celou tuhle šaškárnu, věřte mi, že bych si poradil i bez Vás.“ „Tím si jsem naprosto jistá,“ neodpustila si jízlivě. „Dívek je v táboře dostatek a určitě Vám ráda podrží každá.“ „Už toho mám vážně dost!“ naštvaně se zvedl. „Dobrá, klid… klid,“ snažila se ho mírnit Hermiona. Uznala, že to přehnala, ale on ji taky pěkně vytočil. To jeho upozornění, že je jen jedna z mnoha - jedna z možností - ji vážně naštvala. „Omlouvám se, stačí?“ Chvíli převaloval v puse nějakou tu poznámku, ale nakonec přikývl a posadil se zpět. Rozhostilo se mezi nimi tíživé ticho. Hermiona se už nadechovala k nějaké konverzaci, ale jeho pohled ji zarazil. Raději se opět věnovala své skleničce a přemítala o tom, jestli nemá jít spát. Stále ji však zarážela Snapeova náhlá změna chování. Odpověď však dostala po chvíli. „… se vrátí, tak ho zabiju,“ zaslechla sklouznout z jeho rtů. Že by odtud vítr vanul? „Rona?“ „Koho jiného?“ zamračil se. „Celé týdny se nesnažím o nic jiného, než ochránit Vaše spolužačky od podobného maléru a ten trotl jako jediný není schopný si dát pozor. A ještě s náčelníkovou dcerou. Až tohle praskne, doufám, že budu daleko odsud. A Weasley daleko ode mě, protože jinak ho přetrhnu vejpůl. Horní půlku dám na paškál Molly, aby mu to vtloukla do hlavy, a tu druhou náčelníkovi, aby ho mohl osobně vykastrovat.“ Hermiona se otřásla. „Už Vám někdo řekl, že máte perverzní smysl pro humor?“ „Připadá Vám, že se směji?“ „Připadá mi, že děláte z komára hypogryfa.“ Zamračil se. „Vy si vážně neuvědomujete, v jaké jsme situaci, že?“ „Budete tu mít fauna, co z toho?“ „Co z toho? Co z toho?!“ vykulil oči. „Vy si nejspíš vůbec neuvědomujete, co z tohohle bude! Dovolte, abych vás upozornil, že faunové jsou tak vzácný druh především proto, že kentauři své ženy, které byly oplodněny muži, zabíjeli a mláďata jim vyřezávali z těla, aby zabránili takovémuhle „pohanění jejich rasy“. I kdybych pominul fakt a doufal, že náčelník je dostatečně rozumný, aby tohle své dceři neudělal, stále tu zůstává fakt, že křížení dvou druhů je vlastně mutace a může se při ní stát v podstatě všechno včetně toho, že nejmladší Weasley bude mít tři nožičky a jedno očičko.“ Hermiona si přikryla pusu, ale muž ji nenechal ani ceknout.
„A i kdybych pominul i tohle, tak tu stále zůstávají dvě věci – i když pominu Molly, která jestli se dozví, že bude babičkou, tak ji raní mrtvice - máme tu v podstatě ještě holku s těhotenstvím, o kterém nikdo neví, jak bude probíhat, ani co se bude dít. A na straně druhé to, že pokud se tahle informace dostane na veřejnost, tak tu máte do deseti minut tucet kouzelníků ze všech univerzit na světě, kteří se budou snažit co nejdříve Astiu získat, aby ji potom mohli zastřelit, vykuchat a naložit do láku!“ dodal bez dechu a v další chvíli jen vypustil páru nosem. „Ještě nějaké připomínky?“ Hermiona jen naprázdno polkla. „Myslím, že ne. Ehm… dobrou noc.“
*** „Zdar,“ pozdravila stále ještě polospící Hermiona své spolužáky, když k nim ráno přisedala. „Co se to tu děje,“ nechápala, že jídelna je narvaná k prasknutí. „Snape svolal poradu tábora.“ „Aha. A kde je?“ „Jak to máme vědět, my s ním nespíme,“ odvětila jedna z dívek a zadívala se na Hermionu dlouhým pohledem. Ta však právě zívala a tak jí chvíli trvalo, než jí došel význam oněch slov. „Co tím chceš říct?“ ohradila se hned. „Nic, nic, nic…,“ bránila se. „Jen by nás zajímalo, co spolu děláte, když u něho spíš.“ „Oh, počkej… jo, už vím – spíme,“ pronesla. „A než se zeptáte – každý zvlášť.“ „Když myslíš,“ pokrčily rameny a otočily se ke Snapeovi, který před ně právě předstoupil se štosem papírů. Hermionu napadlo, že nejspíš celou noc nespal, ale nechala si to pro sebe. „Dobré ráno,“ začal profesor, „už je to pár týdnů, co jsem dostal tento tábor na starost a teď jsem vás svolal, abych vám oznámil svoji nespokojenost.“ „Nic jiného nikdo ani nečekal,“ zavrčel Oliver, kterého vytáhli po noční směně z postele. „Proto jsem vypracoval návrhy na některé změny. První z nich je vyúčtování.“ „Žádné nemáme.“ „A v tom je právě ta potíž!“ zavrčel hned Severus. „Každý z vás sice odvádí peníze, ale nikoho pořádně nezajímá, co se s nimi děje.“ „Kupuje se jídlo.“ „A deky. A věci na ošetřovnu.“ „Já vím, já vím,“ přerušil je. „Ale tohle nestačí. Ode dneška chci, aby každý, kdo se dostane do kontaktu s táborovými penězi udělal záznam tady,“ vytáhl velkou knihu. „Kolik peněz si vezmete z pokladny, kolik utratíte, za co je utratíte, kolik peněz vyděláte… Prostě všechno! K tomu dvě věci – největší položkou bude určitě jídlo. Dámy,“ otočil se na správkyně kuchyně, „od vás žádám, abyste pečlivě vážily od koho a co kupujete a pečlivě odměřovaly množství. Chápu, že uživit tuhle tlupu je složité, ale přesto se mi ta částka zdá příliš velká. Dál – kdo se tu pohybuje na černém trhu?“ V davu se objevily tři ruce. „Vy naopak prodáváte za nízké ceny.“ „Ceny jsou dané. Domluvené,“ ohradil se Justin. „A to je špatně. Černý trh je černý trh. Vy máte tu výhodu, že jste u zdroje a některé byliny máte naprosto jedinečné a přesto čerstvé. Zvyšte cenu. Třeba i na trojnásobek, věřte mi, že si to můžete dovolit.“ „Ale takhle si to odběratelé nekoupí.“ „Jenže tady nejde o odběratele. Vy jste překupníci, vy máte zboží a vy si diktujete podmínky. Pokud nebudou mít zájem, řekněte, že nabídnete jinde. Věřte mi, že rychle změní názor. A teď – Longbottome.“ Neville spokojeně pochrupával. „Longbottome!“ Trhl sebou. „Co… co… co… co je?“ „Kromě toho, že tu spíte?“ „Promiňte, v noci jsem byl v lese.“ Snape úsečně přikývl. „K tomu se chci dostat. Musím uznat, že se vyznáte v bylinách i v tom, jak se pohybovat v lese. Jsem poměrně mile překvapen, že vás ještě nic nesežralo, ale… to je teď vedlejší. Chci, abyste si ustavil skupinu, kterou začnete učit.“ Neville zamrkal. „Já-a-učit?“ „Ano, nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale ano. Nechci, aby se opakoval incident s Trnatkou z minulého týdne. Dál…“ Nakonec byla ještě určena skupina zájemců o léčitelství. Kdosi si troufl navrhnout, zda by je nemohla učit madam Pomfreyová, která přebývala na Ústředí a Snape uznal, že to je dobrý nápad. Potom ještě ustanovil Jeremyho hlavním účetním, z čehož mladík skutečně nadšený nebyl. Ještě rozdal rozvrhy povinných cvičení a
oznámil všem, že velmi brzy jim sežene a rozmnoží učebnice s obrannými kouzly. Ty bude muset každý, kdo bude chtít jít do boje, bezpodmínečně umět. Nutno říci, že ne vše se setkalo s nadšením. „A poslední věc – kdo nemá práci?“ Nikdo se nepřihlásil. „Ujišťuji vás, že si to zjistím.“ Neochotně se zvedlo několik rukou. „Výborně, vy začnete zateplovat chatky. Jehličnany začínají stahovat jehlice, brzy napadne sníh.“ „Proč zateplovat?“ „Jo, jsme snad kouzelníci, ne?“ „Jsem zvědavý, jak dlouho vám vydrží každý den obnovovat zateplovaní kouzla. Ještě nějaké dotazy?“ zeptal se nakonec. „Jo!“ ozvalo se zezadu. „Kdy se zatraceně vrátí Potter?“ „Pana Pottera jsem poslal na dalekou a nebezpečnou cestu, abych vás tady mohl beztrestně šikanovat, takže s ním nepočítejte dříve, než pod stromeček. Další dotazy?“ „Co třeba zavést knihu stížností?“ „Ne.“ „A proč ne?“ „Protože byste si do ní stěžovali!“ odsekl a zaklapl sešit se svými poznámkami. „A teď do práce!“ Všichni se s remcáním začali trousit pryč. I Hermiona se zvedla, než za sebou uslyšela. „Grangerová.“ V duchu zaúpěla, než se pomalu otočila. „Ano?“ „Co teď máte na práci?“ „Mno, popravdě jsem si teď chtěla dát snídani a kafe, ale podle Vašeho výrazu mi je jasné, že moje energie bude využita k nastolení vyššího zla… tedy pardon, dobra,“ dodala s úsměvem. Spolkl poznámku o jejím infantilním chování a jen se zeptal. „Umíte vlkodlačí lektvar?“ „Ehm… ne.“ „Výborně, v rámci péče o Vaši vlkodlačí kamarádku doporučuji se ho naučit. Následujte mě do laboratoře.“ „A nepočkalo by…“ „Nepočkalo,“ přerušil ji hned. Hermiona zaúpěla. Alespoň stačila uzmout z talíře jeden sendvič, než se vydala za tyranem obecným do laboratoře. Snape si mezitím sundal plášť a vyhrnul rukávy. Hermioně přišlo, že když je zavřený o samotě a nad lektvary, tak se podivně uvolní. Sedla si na jeden stůl a pustila se do jídla. „Bylo to celé nutné?“ zeptala se po chvíli, zatímco žvýkala svoji snídani. Severus se na ni podíval, ale nijak to nekomentoval. Nechal ji v klidu nasnídat. „Nějaké výhrady?“ „Šlo to všechno říci i jinak. A rozhodně byste byl populárnější.“ „Nestojím o popularitu.“ „To jsem si všimla.“ „Všimla jste si ještě něčeho?“ „Ano, že kromě vlkodlačího lektvaru jste na mě neměl žádné požadavky.“ „Jeden bych měl,“ řekl klidně a podpálil oheň pod kotlíkem. „Chci vědět, když budete mít svoje dny.“ Skoro se udusila sendvičem. Když se jí konečně po minutě bušení si do hrudi podařilo se volně nadechnout, nechápavě se na něho podívala. „Vy chcete, abych vám hlásila, kdy mám… menstruaci?“ Pokrčil rameny jako kdyby nechápal, co mu na tom není jasné. „Ano.“ „Tak na to zapomeňte, neříkala jsem to ani mámě, natož pak Vám.“ „Počítám, že jste s matkou nespala.“ „Spala,“řekla pevně. „A rozhodně déle, než s Vámi.“ Nejdříve se na ni zamračil, než pochopil její dvojsmysl. Musel se nad tím ušklíbnout, chytrá odpověď. „Dobře, ale jsem si jistý, že tam nehrozila možnost, že otěhotníte. A já nechci dopadnout jako pan Weasley.“ „Hmm… to ne.“ „Tak vidíte, není co řešit.“ Dívka trochu zakroutila pusou, ale mlčela. Povzdechl si, to mlčení pochopil. Ztlumil plamen a opřel se o stůl. „Nebudete to dělat, že ne?“ „Hmmm, ne,“ řekla rudá až za ušima. Spolkl kousavou poznámku a snažil se tvářit v klidu. „Dobře. Proč ne?“ „Je to osobní věc.“ „To co děláme spolu taky. Nebo v tom nechcete pokračovat?“ „To teda… totiž ano… teda…,“ nadechla se. „Když to je… já nevím… normální.“ „A menstruace snad není?“ „To ne,“ zamávala nervózně rukama. Merline, jak tohle má vysvětlit. „Sakra, už to, že tu s Vámi o tom mluvím, je úplně trhlý. O tomhle se prostě nemluví.“ „Dobře, nebudeme o tom mluvit. Co nějaké znamení?“ „Mám si připravit červené praporky?“
„Jestli vám to bude vyhovovat,“ pronesl jízlivě. „Ale pokud chcete něco méně ujetého, doporučuji třeba… účes.“ Nechápavě zvedla obočí. „Pokud se nemýlím, tak nikdy nenosíte vlasy ve dvou copech.“ Zvedla obočí. „Jak to víte?“ „Jsem špion, všímat si…“ „… je Vaše práce,“ dodala. „Správně. Takže to vezmeme prostě, vlasy v copech je jasné znamení. Přesvědčte se, že jsem si všiml a nemusí mezi námi padnou jediné slovo.“ „Proč Vám o to tolik jde?“ „Ze dvou prostých důvodů - Vy mě nebudete muset odmítat, pokud se strefím do nepatřičných dní v měsíci, a já budu vědět, že jsem přežil další měsíc „bez nehody“.“ „Oba případy bych Vám řekla.“ „Tohle je prevence. A buďte tak laskavá a nepodvádějte. Kdyby se něco zvrtlo, je lepší na to přijít dřív, než později.“ „Nepřeháníte to trochu s tou opatrností?“ „V tomhle se to nedá přehánět. Vím, pravděpodobnost je malá, ale ani jednomu z nás to nestojí za ten průšvih, který by z toho mohl být. Ani jeden z nás o děti nestojí.“ Hermiona sebou trochu trhl, ale nakonec nejistě přikývla. Věděla, že má pravdu. Nakonec se trochu ošila. „A co… co když si tý změny účesu někdo všimne?“ „Čeho? Že si pletete jinak vlasy?“ zvedl obočí. „Nebuďte směšná, nikdo si nevšímá.“ „Vy ano.“ „Protože to je moje práce. Nebo Vy jste si snad všimla, že si pan Ligten někdy obléká triko ráno vevnitř a někdy až venku z chatky?“ Pokrčila rameny. „Asi jak se mu chce.“ „Nic není „jak se chce“, má to svůj důvod. Zkuste na něj přijít. A teď… do práce.“
Kapitola 37. - Vetřelec Hermiona se spokojeně převalila na posteli a rozhodně neměla v plánu ještě otevírat oči. Její rozhodnutí však bylo změněno, když na někoho narazila. Otevřela ztěžklá víčka, ale jen proto, aby zjistila, že u ní na posteli sedí Ginny a zrovna si svazuje vlasy. „Promiň, vzbudila jsem tě?“ optala se zrzka. Hermiona jen zamrkala a rozhlédla se okolo, ale jen proto, aby zjistila, kde to dneska v noci vlastně nocovala. Jistě, u holek v chatce. V noci jí to nabídla Ginny, aby zase nemusela spát na ošetřovně. „Klidně ještě spi.“ Hermiona něco zamručela a skutečně chvíli uvažovala, že zaleze pod deku a bude pokračovat. „Kolik je hodin?“ zeptala se nakonec. „Bude deset? „To už?“ zamrkala. Dobře, spánek se odkládá. „Prosím tě, co jste se Snapem zase vyváděli?“ zeptala se zrzka nechápavě. „Jo,“ ozvala se Lucy a snažila se zahlédnout se v zrcadle nad hlavami spolubydlících, „co jste spolu vyváděli?“ „To by mě zajímalo taky,“ otočila se k ní třetí dívka, na jejíž jméno si teď Hermiona nebyla schopná vzpomenout. Něco na A… „Co vy dva spolu máte?“ vyzvídala Lucy a přisedla na postel. „Ale nic,“ zamumlala Hermiona. Mělo jí být jasné, kam tohle povede. „Ale nic,“ napodobily ji všechny tři dívky. „To ti tak uvěříme.“ „Jste spolu pořád.“ „Přespáváš u něho,“ dodávala jedna přes druhou. „Když si má někoho vybrat, vybere si vždycky tebe.“ „Říkám, že mezi námi nic není,“ ohradila se Hermiona, ale hned jí došlo, že pokud chce mít klid, bude muset přijít s něčím lepším. „Je to jen o sexu.“ V chatce nastalo ticho. „Prostě sex. Znáte to, občas nějaký to tulení, pohlavní sex, uvolnění, sem tam nějaká ta rychlovka v laborce. Nic víc. Však víte, všechno musí jít podle jeho pravidel. I když naposledy mě nechal nahoře a sám byl dost submisivní, bylo úžasný ho mít celého jen ve svojí moci a dělat si s ním, co chcete.“ V tu chvíli by byl slyšet i špendlík, který by spadl na podlahu mezi popadané brady. Hermiona se na ně podívala a zkřížila ruce na hrudi. „Teď má přijít ta část ha-ha-ha.“
Teprve teď jim došlo, že si z nich střílí. I když na chvíli váhaly, říkala to s takovým klidem a samozřejmostí, že jí na to skoro skočily. „Ty seš…“ zavrtěly hlavami a rozesmály se. „A co jste čekaly?“ vylezla Hermiona z postele. „Je to Snape, u Merlina!“ „Nemůže být tak hrozný, když s ním jsi pořád.“ „Dobře, máte pravdu. Jsem s ním docela ráda. Ale ne z důvodu, který si myslíte!“ ohradila se hned. „Pokud zrovna neprská jedy na všechny a na všechno, tak se s ním dá docela i dobře vyjít. Zjistila jsem, že dokáže být i docela milý a ohleduplný, když chce…“ Hodně milý. A něžný a… sakra, mlč! „Ano, když chce,“ zasmály se holky. „A objevila jsi u něho ještě nějakou dobrou vlastnost? Třeba duši?“ rýpla si do ní ještě Lucy, než se s kamarádkami vydaly ven. Objevila jsem toho u něho hodně, ale detaily by vás mohly položit. „Má děsně sexy zadek!“ šeptla Hermiona jako by to bylo nějaké strašné tajemství. „Cože?“ otočily se všechny zpátky. „Děláš si legraci?“ „Vy jste si nevšimly?“ přidala se k Hermioně Ginny, která zatím spíš jen poslouchala. „Ty snad jo?“ „No jasně,“ ušklíbla se zrzka. „Se někdy podívejte, až nebude mít hábit. A když má ty svoje černý kalhoty. Pak je takovýhle,“ a udělala gesto, jako kdyby právě ochutnala něco vynikajícího. Lucy si se svojí druhou spolubydlící vyměnila pohled. „Že by jsme Snapea požádaly o souboj?“ „Myslíš, aby se zapotil a sundal hábit?“ A s tím obě zmizely za dveřmi. „Jsou praštěný,“ zavrtěla Hermiona hlavou. Ginny, která jediná zůstala s ní, přikývla. „To jsou. Škoda, že se nikdy nedozví, že sis nedělala srandu.“ „S tím jeho zadkem? To jsem myslela vážně…“ „Já vím,“ přikývla zrzka. „A to ostatní taky.“ Hermiona se zarazila. Zvedla hlavu od svého oblečení a pomalu se podívala na mladší dívku, která ji pečlivě pozorovala. „Víš, já jsem totiž zjistila jednu věc,“ posadila se zrzka vedle ní, „když někdo nechce říct něco těžko uvěřitelného, tak udělá nejlíp… když to řekne. To mě naučil Ron a jeho prý Harry. Zjistila jsem to třeba tak, že jednou Ron prohlásil, že mnoholičný lektvar je to největší svinstvo, co kdy pil. A když se ho máma ptala, jak to ví, tak řekl, že jste si ho ve druhém ročníku uvařili, abyste mohli jít přepadnout Malfoye do zmijozelské společenské místnosti. O rok později jsme se nějak dostali na téma obracečů časů a Harry prohlásil, že je děsně těžké hlídat, aby tě někdo neviděl. A potom začal vykládat, jak jste se spolu vrátili a bojovali s Klofanem a utíkali před vlkodlakem a lítali nad Bradavicemi a… pak jsem se dozvěděla, že to byla pravda. Neuvěřitelná, ale pravda. A je zvláštní, že se u toho tvářili stejně přesvědčivě jako teď ty,“ dodala nakonec svého monologu a dlouze se na svoji kamarádku zadívala. Hermiona se však snažila jejímu pohledu vyhnout. Uvnitř ní se rvaly dvě části. Jedna z nich chtěla zatvrzele zatloukat, zatloukat, zatloukat, zatímco ta druhá se zoufale chtěla někomu svěřit a alespoň částečně zmírnit ten zmatek, který v ní panoval. „Nebo se snad mýlím?“ Konečně zvedla hlavu. „Slib mi, že to nikomu neřekneš.“ Na Ginnině tváři se roztáhl široký úšklebek, než sebou hodila do peřin. „Já to věděla!“ výskla. Hermiona její nadšení rozhodně nesdílela. „Povídej, jaký je?!“ „Promiň, Gin,“ zvedla se Hermiona z postele a vážně uvažovala o tom, že měla držet jazyk za zuby, „ale tohle se mi s tebou vážně nechce rozebírat.“ „Ale no tak, Mio!“ poskakovala Ginny po posteli, „teď už to musíš říct. Je to s ním jen o sexu nebo něco víc?“ „Jenom sex.“ „A jaký to s ním je? Dřív bych řekla, že musí být slizounek, ale teď bych řekla, že ne.“ Starší dívka si povzdechla. „Slizký vážně není.“ „Tak jaký? Povídej? Submisivní? Nebo vždycky nahoře? Vášnivý, nebo třasořitka? Jak vůbec vypadá pod tím svým hábitem?“ „Ginny!“ Zrzka se zatvářila jako andílek, ale Hermioně bylo jasné, že jí nedá pokoj, dokud neodpoví. „Dobře… žádný krasavec to není, ale jako chlap se mi líbí a… a musím přiznat, že… je dobrý milenec.“ „Lepší, než brácha?“ Pokrčila rameny. „Já nevím, nechci to nějak srovnávat, ale…“ Nedokončila, v její mysli blesklo poznání. Oči se jí rozšířily zděšením. „Počkej! Jak sakra víš, že jsem…“ Ginny se nevině ušklíbla. „Doupě je malý a mám pokoj hned vedle.“
Merline, zabij mě! Hermiona složila tvář do dlaní a měla chuť propadnout se. A ani do pekla nebude dost hluboko. Dřepla si na postel a uvažovala, jestli se zrzce ještě někdy bude moci podívat do očí. „Ale no tak, Mio,“ vzala ji jemně kolem ramen, „nic tak hrozného se přeci nestalo.“ „Nééé, nic! Jen jsem zjistila, žes mě přistihla in flagranti se svým bratrem.“ „Bylo to spíš PO in flagranti.“ „To mě mělo uklidnit?“ zeptala se jízlivě. „Klid. Na bráchu se tě ptát nebudu, to vědět teda fakt nechci.“ „Hm, jsem poctěna.“ Z nějakého důvodu měla Hermiona náhle náladu pod psa. „Mio,“ zakňourala vedle ní zrzka. „Nebuď naštvaná. Vždyť to není nic hrozného. Tak to vím, no a co? Vždyť jsi jako naše sestra.“ Zarazila se. A Hermiona s ní, jen se na ní skepticky podívala. Zrzka si odkašlala. „Tohle znělo blbě.“ „V tomhle kontextu – jo, znělo.“ Chvíli jen tak seděly a ani jedna nic neřekla. „Neřekneš to nikomu, že ne?“ ozvala se po chvíli Hermiona. „To o bráchovi nebo o Snapeovi?“ „Ani o jednom z nich.“ „Hmmmmm…“ „Ginny!“ „Dobře, budu držet jazyk za zuby,“ bránila se mladší s úsměvem. „Já to myslím vážně. Kdyby tohle prasklo, tak…“ „Klííííd,“ vyskočila zrzka na nohy, „snad mě znáš ne? A ke všemu, rozhodně nechci, aby na mě měl Snape pifku.“ „To na tebe rozhodně mít bude. Opovaž se něco jen naznačit. Snape není blbej! A pak přetrhne tebe a hned potom mě!“ „Ale do tebe rýpat můžu, že jo?“ neodpustila si. „Ginátore!“ To už však zrzka zmizela z chatky pryč. Zatraceně, začala vážně uvažovat, že ta holka tráví s dvojčaty až příliš mnoho času.
*** „Ale… kdopak se nám to probudil?“ nadhodil Snape téměř nezaujatě, když se Hermiona objevila v laboratoři. Docela ji překvapilo, že tam není sám a asistenci mu dělá Alice, ale rozhodně to nekomentovala. „Jakpak jste se vyspala?“ Znělo to jízlivě, ale zároveň jako kdyby ho to skutečně zajímalo. „Dobře a Vy?“ „K tomu jsem se nějak nedostal. V poslední fázi vlkodlačího lektvaru je…“ „… je nutný neustálý dohled, pro případ, že by reakce lektvaru na kořen Drixie byla nepřiměřená, nebo by se vyskytl jiný problém, který by mohl zničit předchozích deset hodin práce,“ odříkala mu a věnovala mu široký úšklebek. „To jsem za posledních deset hodin slyšela asi jen stokrát.“ „Přesto jste odešla.“ „Nechtěla jsem, aby byla práce znehodnocená, až by se z kotlíku stala vražedná zbraň,“ řekla mu sladce. Ano, ten celý den, který spolu nepřetržitě strávili nad kotlíkem, byl sice velmi poučný, ale k ránu už se Hermiona skutečně musela stáhnout. To byla jedna z těch chvil, kdy byl nesnesitelný. Věnoval jí sice zkoumavý pohled, ale nekomentoval to. „Chtěla jste se naučit přípravu Vlkodlačího lektvaru. To, že ho je schopno uvařit tak málo lidí, není v postupu, ale v trpělivosti a v přesnosti.“ Hermiona si chtěla rýpnout na téma společnosti při vaření, ale nakonec se rozhodla, že by se pouštěla na skutečně tenký led. Nakonec tedy jen přikývla a podala Snapeovi dvě ampulky, do kterých nalil dávky pro Alici a pro Remuse. Z lektvaru se užívala pouze část vysrážená na povrchu, takže ho bylo skutečně málo. „Alice,“ podala jí Hermiona její dávku. „Tuhle vypijete dneska večer. Ještě budou další tři do úplňku, ale nebojte, řeknu vám to včas. Tahle je pro Lupina, měl by se tu pro ni stavit,“ řekl, když zazátkoval druhou ampulku, ale to se místností roznesl zvuk tříštícího skla. Alice seděla za nimi a na zemi ležel rozbitý výsledek jejich téměř dvoudenní práce. Dívka se na ně podívala a v další chvíli se dala do pláče. „Omlouvám se. Já… já… já vážně nechtěla. Prosím, nezlobte se.“ Snape ji snad už i chtěl seřvat jako malou, ale Hermiona ho lehce vzala za předloktí a pohledem ho prosila, aby to nedělal. Zamračil se, ale místo křiku se podíval do kotlíku. „Máte štěstí, Greenová, jednu dávku z toho ještě
vytáhnu. Nebude sice úplně čistá,“ mračil se na naplněnou ampulku, „ale lepší než nic. A opovažte se rozbít i tuhle!“ zavrčel na ni ještě, když jí skleničku podával. Alice divoce přikývla, vzala ampulku do obou rukou a radši spěšně utekla. „A k tomuhle jí stačí Remusovo jméno,“ povzdechla si Hermiona, „stačí ho před ní říct a je úplně nepoužitelná.“ „To z ní bude mít Lupin radost, až je spolu zase zavřeme,“ vrčel si pro sebe Severus. „Vy je chcete o úplňku dát zase dohromady? Pozabíjejí se!“ „Slečně Greenová možná zabije Lupina, ale on jí rozhodně neublíží.“ Mělo by jí tohle prohlášení překvapit? Zhluboka se nadechla a zkusila to jinak. „Myslím, že to není dobrý nápad. Hlavně kvůli Alici.“ „Jestli tady chce zůstat, bude pod dozorem. Alespoň do doby, než se ujistím, že na ní lektvar působí tak, jak má.“ Na tohle nemohla nic namítnout. „A Grangerová?“ Řečeno tímhle tónem to vždycky znamenalo něco po vás chci. „Máte teď něco na práci?“ „myslela jsem, že se pustíme do další várky.“ „Na tu nemáme ingredience. Doprovodíte mě do Londýna? Chci, abyste se naučila rozpoznávat vhodné a nevhodné přísady.“ Pokrčila rameny. V rámci výcviku, proč ne?
*** Kdyby Hermiona věděla, co ji čeká, nesouhlasila by. Snape ji v lékárně mučil snad dvě hodiny. A nejenže z ní dělal úplného blba, který není schopen rozpoznat čerstvý a kouzlem omlazený stvol, ale i prodavač byl slabě řečeno naštvaný Snapeovými komentáři k jeho sortimentu. Nakonec se ještě vydali do jedné z postraních uliček, i když Hermiona už se radši ani neptala, kam jdou. Dveře, do kterých Severus hodlal vstoupit, byly zavřené. Zamračil se na tabulku visící na dveřích. „Co je dnes za den?“ Zamyslela se. „Středa, ne?“ Zamračil se ještě víc, znovu zalomcoval dveřmi, ale bez odezvy. „Zatraceně, kde je?“ vrčel si pod vousy. „O co jde?“ „Budeme muset do mudlovského Londýna.“ Nechápavě zamrkala. „Proč?“ „To je jedno, radši tam půjdu sám. Víte, kde je nemocnice… Svaté Markéty?“ vzpomínal si na název. „Na západním okraji, proč? Proč potřebujete do nemocnice?“ „Jak to víte tak přesně?“ zamračil se a její druhou otázku ignoroval. „Narodila jsem se tam,“ řekla prostě. Nasadil trochu zvláštní výraz, ale nekomentoval to. „Víte, jak se tam dostat?“ Přikývla. „Přemístíte nás tam?“ „Víte, že k nemocnicím by se nemělo přemísťovat. Ruší to mudlovské přístroje.“ Zavrčel, ale přikývl. Samozřejmě, že to věděl. „Dobře, budeme muset použít mudlovskou dopravu.“ „Metrem tam jsme za chvíli.“ Ani si nevšimla, jak Snape vedle ní zbledl. Jeho napětí si všimla teprve když stanuli před nejbližší podzemkou. Zaskřípal zuby. „Děje se něco?“ zeptala se opatrně. „Vůbec nic.“ Snapeovi se dovnitř očividně nechtělo, ale neměl moc na vybranou. Nahoře koupila dva lístky a vydala se ke schodišti. Snape v závěsu za ní. „Promiňte!“ strčil do nich nějaký muž, který je akorát míjel. Severus se už chtěl ohradit, když se proti nim vyřítil ženoucí se dav. Zřejmě přijel do zastávky vlak. Hermiona v jednu chvíli měla pocit, že se Severus dá na útěk. Skutečně ten chladný muž, který je schopen se postavit i Voldemortovi, má strach z londýnské hromadné dopravy? Lehce se ušklíbla, ale potom ho popadla za ruku, aby jí náhodou neutekl. Odtáhla ho trochu ke stěně a odtamtud po schodech až na nástupiště. Tam přeletěla pohledem tabule, aby věděla, na kterou stranu mají jet. „Pojďte, ten je náš!“ vydechla náhle a vydala se k vagónu, který začal hlásit zavírání dveří. Táhla ho za sebou a doufala, že ten dav před nimi zastaví dveře na dost dlouho. Nakonec se jim přeci jen podařilo se nasoukat do naprosto napráskaného vagónu a dokonce ještě byli zatlačeni na druhou stranu dalšími cestujícími. Takhle nějak si musí připadat sardinky. Teprve ve chvíli, kdy se dveře zavřely a oni se dali do pohybu, si Hermiona uvědomila tři věci. Stále držela Snapea za ruku, čemuž se on nebránil a další věc… neměli se čeho držet. Což postřehla v další stanici, kdy vagon zastavil a ona nedopatřením šlápla vedle stojícímu muži na nohu, aby nespadla. „Promiňte.“ „Co děláte, ženská?! Neumíte stát?“
Tohle ji zarazilo. Vždyť se omluvila. „Já… já…“ „Snad se vám omluvila,“ zavrčel Snape, „takže jestli nechcete mít problémy, přestaňte se laskavě do mé ženy navážet!“ Hermiona vytřeštila oči, muž se snažil tvářit, že tam vůbec není. Střetnout se se Snapem by asi rozhodně nechtěl. Změřil si jeho vzhled i dlouhý hábit, zamumlal si něco o bláznivých sektách a radši se posunul dál do davu. Dívka se podívala na profesora, ten jí však věnoval pramálo pozornosti. Jen si ji přitiskl k sobě ještě víc, když se dovnitř natlačili další lidé. „Děkuju,“ špitla. „Není za co,“ odvětil. Držel si ji u sebe dlouho, dokud konečně nedojeli do konečné destinace a nevyhrnuli se s davem ven. Ještě je čekala pro Severuse dlouhá cesta z podzemky ven, ale nakonec se přeci jen dostali na světlo. Hermiona měla pocit, že její společník padne na kolena a začne líbat chodník. Nikdy by nevěřila, že muž jako Severus Snape může mít strach z něčeho tak obyčejného, jako je podzemka. „Už nikdy víc,“ slyšela ho drtit mezi zuby. „Kam to vůbec jdeme?“ odvážila se zeptat po chvíli, když si to Severus rázoval nějakou z postranních uliček. „Neptejte se a pojďte.“ Zdá se, že mu otrnulo, ušklíbla se, i když jí bylo jasné, že si do něho určitě časem rýpne. Nemocnice sv. Markéty byla nedaleko. Byla to obyčejná bílá budova, ničím zvláštní a Hermiona skutečně nechápala, co tu může Snape potřebovat. Bohužel se to ani nedozvěděla, protože jí nechal čekat na recepci, zatímco on sám se vydal někam hlouběji do útrob. Nutno podotknout, že ještě předtím se ztratil v nemocniční kantýně a koupil tu největší bonboniéru, kterou tam měli. Snape jde na rande a mě sebou táhne jako batoh? vrčela si pro sebe Hermiona, když seděla u recepce a naštvaně podupávala nohou. Dlouhou chvíli skutečně měla chuť se prostě sebrat a ztratit se a jen dobré vychování jí v tom zabránilo. Byla však rozhodnutá z něho dostat, o co tady sakra jde! Jeho vůle zatloukat však byla silnější, než její odhodlání. Nevytáhla z něho ani slovo.
*** Snape měl jinak pravdu. Během několika dní přituhlo a potom přišlo jedno ráno a s ním sníh. Zatím to byla jenom taková nenápadná vrstvička pokrývající trávu okolo, ale i to bylo znamení, že začíná přituhovat. A nejenom, co se počasí týče. Smrtijedi o sobě už několik týdnů nedali vědět a všechny to znervózňovalo mnohem více, než kdyby každý den útočili na další a další vesnice. Něco se chystalo, tím si byli jisti všichni. Nikdo však nevěděl co? „Je mi líto, Severusi, dřív jsi informace nosil ty nebo naši zvědové. Jenže ty už jsi prozrazený a všichni ostatní tvrdí, že nic nevědí. Jestli Voldemort něco kuje, bude to jen v okruhu jeho nejbližších,“ vysvětloval Remus situaci, když si přišel pro další várku lektvaru. Nutno říci, že tahle odpověď se Severusovi příliš nelíbila. Nikdo nemohl mít ani ponětí, co se v jeho hlavě začalo rodit za šílený nápad. Život v táboře si však plynul ve svých kolejích i s těmi několika změnami, které profesor nedávno zavedl. „… ale teď pozor, existují tři druhy popálenin – od ohně, od magického ohně a sežehnutí od magie. To se stane, pokud jde o nějaké silné zaklínadlo - to když mine, může způsobit popáleninu…“ vysvětlovala Pomfreyová a všech pět dívek přikyvovalo. Přednášku však přerušil rozruch, který se rozezněl z nádvoří. „Profesore! Profesore!“ doléhalo k nim z venku a někdo se hnal ze Snapem do laboratoře. „No tak, no tak… děvčata, žádné rozptylování,“ zamračila se na ně hnedka Pomfreyová. Nebyla by to však Hermiona, kdyby nechtěla vědět, co se děje. Omluvně se na ošetřovatelku usmála. „Hned jsem zpátky.“ To, co uviděla, jí na náladě zrovna nepřidalo. Za bariérou postávala nějaká cizí ženská a to, jak si se Snapem padli do náruče, se jí ani trochu nelíbilo. „Už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ řekl muž a… usmál se? „Tvému pozvání se nedalo odolat,“ ušklíbla se. Odtáhli se od sebe a teprve nyní si ji mohli řádně prohlédnout. Byla poměrně malá, dost podsadité postavy a s vlasy dost neposedně trčícími na všechny světové strany. Na kulatém obličeji seděl úsměv a okolo očí několik vrásek. Rozhodně byla staršího ročníku, než oni. Možná jako Snape sám. Ten si v tu chvíli uvědomil, že je pozoruje celý tábor. „To je v pořádku, dámy a pánové, garantuji vám, že tahle osoba není táboru nijak nebezpečná. Je tu na moji žádost, tak jí prosím neberte jako vetřelce.“ Žena ho sledovala a přemítala, co tohle celé mělo znamenat. Už když od něho dostala vzkaz, ať se přemístí na tohle místo, tak si říkala, jestli se nezbláznil. Doprostřed Zapovězeného lesa? Co bylo tohle u Merlina za společenství? „Půjdeme?“ otočil se nakonec k ní a vzal její vak, který po příchodu pustila na zem. „Myslím, že u mě budeme mít dost soukromí.“
„Po ničem jiném ani netoužím,“ zašvitořila k němu a nechala se vést. Snape v duchu protočil oči v sloup, vůbec se nezměnila. Odvedl ji až k sobě do chatky a pečlivě za nimi zavřel. Nemohl už proto slyšet ten roj štěbetání, který se rozhučel, jakmile zašli. Kdo to je? Co tu chce? A hlavně – co má se Snapem? Hermiona stála na verandě před ošetřovnou a skřípala zuby. Co to je zatraceně za ženskou! Kdyby to bylo jen trochu možné, šla by jí od uší pára. „Hermi?“ ozvala se za ní Ginny. „Hm?“ „Připojíš se zase k nám?“ zeptala se zrzka nesměle. „Hm.“ Ušklíbla se. „Jestli jim tam chceš vrazit, tak musíš až za chvíli. Teďka je ještě při ničem nenachytáš.“ „Je mi jedno, co tam dělají!“ Zrzka pokrčila rameny. „Když myslíš… teď už ale pojď. Jinak tu vzteky podpálíš celý tábor.“
Kapitola 38. - Pojmy a dojmy „A tohle mělo být jako co?“ zeptala se žena, když jí pouštěl do dveří. „Cedulku – Nerušit, provádíme nepřístojnosti – bys na dveře dát nechtěl?“ „Neboj, mají námět k hovoru, rozhodně nás teď nebudou rušit,“ odvětil Severus. „Nebo naopak budou špehovat dírami v suku. Můžeš mi říct, co tady pohledáváš? Uprostřed lesa s bandou děcek?“ Povzdechl si. Chvíli váhal, jestli jí to celé osvětlit. „Slyšela jsi už o Zapovězencích?“ Zamračila se. „Jo, nějaká skupina bystrozorů. Něco na způsob Řádu, ale co mají společného s…“ V další chvíli ji zasáhlo poznání. „Děláš si legraci? Tyhle… děcka jsou…“ „Ano. A ač to nikdy veřejně nepřiznám, někteří z nich jsou lepší než kdejaký bystrozor. Ne všichni… ale někteří rozhodně.“ „A to říkáš ty?“ zvedla překvapně obočí. „Kdo jsi a cos udělal se Severusem Snapem?!“ Ušklíbl se a natáhl se do jedné ze zapadlých přihrádek, ze které vytáhl láhev vína. „Hlavně jim to neříkej, Michaille, nebo ztratím všechnu autoritu, co tu ještě mám.“ Zkoumavě si ho prohlédla, než se posadila na postel. „Změnil ses. Možná jen vkus trochu zůstal,“ pokračovala a kývla k vybavení chatky. „I když možná i v něm. Tohle je tvoje?“ dodala kousavě a vytáhla zpod polštáře Hermioninu zářivě oranžovou noční košili. Zamračil se. Tohle mu ještě scházelo. Vytrhl jí košili z ruky a nastrkal zpátky pod polštář. „To je jedné ze studentek… tedy jako těch dívek. Občas tu přespává.“ „Aha, přespává,“ přikývla, i když z jejího tónu byla znát jízlivost. „Přespává!“ odsekl. „Nepleť si pojmy s dojmy!“ „V pohodě,“ pokrčila rameny, „tys u mě vlastně taky jen přespával. Půl roku.“ V duchu zasténal. Úplně zapomněl na to, jak tomu tenkrát říkali. „Tohle je něco jiného,“ vysvětloval klidně, „je tu málo místa. Dvě chatky se staly nepoužitelnými. Takže, když tu jsou všichni, nechávám ji tu přespat. Nemůžu ji nechat venku na mrazu.“ „Jistě, tys byl vždycky samaritán,“ rýpla si do něho a líbilo se jí, jak bublá. „Chailly!“ (pozn. autora - Michaille /mišel/? chailly /šely/) Rozesmála se. „Klid, klid… vždyť já tě jen tak škádlím.“ „Neškádlíš, štveš mě.“ „Alespoň něco mi pořád jde,“ ušklíbla se. „To kvůli ní jsi mě zavolal?“ kývla na košili. „Kvůli ní ne.“ „Tak kvůli komu? A mimochodem, nejsme už trochu starý na to nechávat si vzkazy v krabici s bonbóny?“ „Nebyl jsem si jistý, jestli by sis vzpomněla, kdybych ti nechal jen vzkaz.“ „Ty jsi nezapomenutelný.“ „A vůbec, udělala jsi mi pěknou čáru přes rozpočet. Hledal jsem tě v ordinaci v Zapadlý uličce a ono nic! Musel jsem za tebou až do tý hrozný mudlovský nemocnice.“ Michaille se ušklíbla. „Metrem?“ Stačilo vidět jeho zoufalý obličej, a bylo jí to jasné. Rozchechtala se. „Změnila jsem jen ordinační hodiny. Jsem tam už jen jednou v týdnu, zaměřuju se teď spíš na výzkum. A když už jsem u toho - proč jsi mě zavolal?“ Severus si povzdechl a posadil se na jednu s židlí. „Mám tu takovou jednu delikátní záležitost a myslel jsem, že by tě mohla zajímat.“ „V to doufám, odložila jsem kvůli tobě stáž ve Francii.“
„Kolik bylo v posledním století zaznamenáno zabřeznutí kentaurů a člověkem?“ Pokrčila rameny. „Nemám ponětí. Těch případů je minimum a i o tom málu se skoro nemluví, protože…“ V další chvíli se zarazila a očí se jí rozšířily. „Tys zbouchnul kentaurku?!“ „NE JÁ!!!“ vyjel na ní zpátky, naštvaný, že si mohla jen na chvíli myslet, že by byl ON schopen se spustit s kentaurkou. „Merline, co tě to zas napadlo?“ zavrčel. „Ne já… jeden… ze studentů. A ne…,“ zarazil ji, když se už už chtěla zvednout, „než se ho vydáš hledat a potom ho zkoumat pod mikroskopem, tak tu není.“ Usedla zpět na místo. „Utekl?“ „Odešel na misi. Ani o tom ještě neví.“ „A jestli se to dozví, tak bude radši na misi až do smrti,“ zašklebila se. Promnul si oči. Merline, bydleli spolu semestr na universitě a stejně měl pocit, že ji tím svým sarkasmem nakazil nějak moc. „Konec srandy. Měla bys zájem?“ „Děláš si legraci? Takováhle šance se nepouští, ta se objeví jednou za život. Kdyby se mi podařilo zdokumentovat celé těhotenství až po porod, byla by to práce na uveřejnění. A pokud by mi dovolila i nějaký ten výzkum… Co je?“ zarazila se, když viděla jeho pohled. „Tys jí o mě neřekl?“ „Řekl, samozřejmě, že řekl. Ale… má to háček.“ „Sem s ním.“ „Odmítá jakékoliv publikování. Jakékoliv odchody odtud, uveřejnění jmen a míst. Nemůžu ti ani dovolit, abys ji někam brala nebo někoho dalšího vodila sem. To jsou podmínky a já s nimi souhlasím. Nemůžu ti dovolit, abys ohrozila ji nebo nás.“ „Severusi!“ zasténala. „To mi nemůžeš udělat. To je jako dát rybáři prut s největší rybou v povodí a říct, že ji nesmí vylovit.“ „Je mi líto, tohle jsou podmínky. Ber nebo nech být.“ Zamračila se. „A kvůli tomu jsi mě táhl až sem?“ „Kdybych ti to napsal rovnou, tak se nad tím ani nezamyslíš,“ ušklíbl se na ní. „Ale jakmile už jsi tady…“ Nakrčila nos. „Nesnáším, že mě tak dobře znáš.“
*** Hermiona se šťourala v jídle, ale to jí nemohlo odradit od toho, aby co minutu nezabloudila pohledem ke Snapeově chatce. Od tý doby, co tam Snape s tou ženskou zmizeli, nevytáhli ani nos. „Jestli tam budeš ještě chvíli zírat, tak do toho dřeva vypálíš díru,“ zašeptala Ginny, když si vedle ní sedala. „A pak vám tam bude se Severusem zimička.“ Dost nešetrně do zrzky strčila loktem. „Au! Jsi agresivní!“ „Jen naštvaná. Přestaň rýpat.“ „O čem se to dohadujete,“ přisedl si k nim Neville. „Ale nic,“ mávla starší dívka rukou, zatímco Ginny začala vysvětlovat. „Hermiona se zamilovala do Snapea a teď jí nedá chvíli klidu, co tam s tou ženskou dělá.“ V tu chvíli na ní zíralo osazenectvo celé kuchyně, s Hermionou v čele. „Teď má přijít ta část ha-ha-ha,“ dodala zrzka a zopakovala tím Hermioninu repliku. Byla to Hermiona, kdo se k ní otočil a naprosto škrobeně pronesla. „Ha-ha-ha.“ „Počkej, doufám, že s ním fakt něco nemáš?“ naklonil se k ní Peter od vedlejšího stolu. Nutno říci, že na odpověď čekali snad všichni. Co měla říci? Někde hluboko uvnitř měla chuť na ně zařvat, že ano! Aby konečně přestali Snapea považovat za nějaké zvíře, které by se celý život mělo držet pod zámkem bez nároku na lidský dotek. Byla si však velmi dobře vědoma toho, že to nikdy neřekne. „Je to Snape, pro Merlina!“ prohlásila, jako kdyby to vysvětlovalo všechno, a nenáviděla se za to. „Jediný, co mě štve, je to, že nevím, co se tam děje!“ A to byla čistá pravda. Všichni se na ní zaraženě podívali a potom zkřivili tváře. „Máte pravdu, nechci to vědět.“ „Ale ty jediná to vlastně můžeš zjistit,“ ozvala se hned Lucy. „No jasně! Vždyť jsi u něho nějakou dobu přespávala.“ „Jo, můžeš tam vpadnout a říct, že sis zapomněla třeba kartáček.“ „Nechceš jim dopřát trochu soukromí?“ ozval se Neville, ale všichni ho uzemnili pohledem. A Hermioně se do toho také zrovna nechtělo. „Nejsem sebevrah.“ „Ale no tak… jestli tam zkoušejí kamasutru v praxi, tak si stejně nejspíš zamkli. A když ne…“ Hermiona z toho byla znechucená. Proč všichni Snapea považovali za exponát vhodný ke zkoumání. Ještě by někdo mohl prohlásit, že ta ženská je prostitutka, kterou si ze zoufalství najal.
„Počkejte, vy byste vážně chtěli vidět Snapea nahýho, když…“ Lucy raději ani nedokončila myšlenku. Davem se rozhostilo znechucené hučení, než se všichni vrátili zpět ke svému obědu. Jen Ginny nespouštěla oči z Hermiony. Ta jen odstrčila svůj talíř a bezmocně si prohrábla rukou vlasy. „Co je?“ ohradila se, když si všimla, jak z ní Ginny nespouští oči. „Nic. Čekám.“ „Na co?“ „Až začneš prskat oheň,“ pronesl zrzka klidně. Hermiona toho měla dost. Zvedla se od stolu, ani nedojedla. Popadla svůj kabát a měla v plánu zmizet. Někam. Ještě nevěděla kam. Nejraději by do Londýna, na nákupy. Jenže… peníze měla v tašce… a to znamenalo… u Snapea. Sakra! Sakra! A ještě jednou sakra!
*** „… jo, vzpomínám si na něho,“ přerušil ji Severus s úšklebkem, „nechal mě třikrát opakovat zkoušku. A potom, když jsem si přišel vypravit další termín, tak mi to radši dal, tvrdil, že znovu už mě poslouchat nechce.“ Michaille se zasmála. „Jo, to je přesně jeho styl.“ „Žije ještě vůbec?“ „Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou. „Už dlouho ne.“ „Škoda. Byl to blb, ale musím říct, že mě naučil asi nejvíc, co kdy kdo.“ „To mě taky. A to já u něho dělala ještě dvě další zkoušky. Anatomii a Teorii zacelujících zaklínadel. O těch se mi zdá ještě do teď. A to to je… dvacet let?“ zamračila se. „Je to možný?“ „Je,“ přikývl. „Už stárneme.“ „Mluv za sebe, jo!“ prskla na něho. „Já náhodou jenom mládnu. Na to stárnutí totiž není nějak čas,“ zasmála se. Než se však stačil ohradit, ozvalo se zaklepání a hned na to dovnitř vpadla Hermiona. Ne, že by čekala na nějaké zdvořilostní pozvání. „Ehm…,“ odkašlala si. Náhle nevěděla, co říct. Na jednu stranu si myslela, že je tu skutečně najde přitisknuté k sobě, nebo že budou mít zamčeno, ale teď… když viděla, že žena sedí na posteli (na JEJÍ posteli) a Snape na židli, náhle nevěděla, co říct. „Ehm… promiňte, něco si tu potřebuji vzít.“ Snape se zamračil. „Grangerová, neučili Vás slušnému chování?“ „Já klepala,“ ohradila se. Hmátla si pro do tašky pro měšec, ale jeho další slova ji doslova zarazila. „Myslím, že bude lepší, když si vezmete už všechny svoje věci. Pokud se nemýlím, tak slečna Grafová se nastěhovala ke svému příteli, takže můžete spát u slečny Weasleyové už trvale.“ Vyrazilo jí to dech. Ano, samozřejmě, že byla ráda, když mohla spát u Ginny, nebo někde jinde, ale na tomhle místo už si prostě nějak… zvykla. A znamenalo to, že když už tu nebude přespávat, tak končí i jejich… domluva? Do očí se jí nahrnuly slzy, ale rozhodně je nehodlala ukazovat. „Jo, to bude asi lepší.“ Mávla hůlkou, aby všechny její věci dopluly do tašky, než ji s klidem zapnula a s hrdostí se otočila. Podívala se na něho a snad i doufala, že něco řekne, ale on mlčel. Popíjel vínko ve skleničce a očividně čekal, až odejde. Vydala se ke dveřím, ještě stačila vrhnout pohled na tu ženskou na její posteli, než naštvaně odešla. Musela se hodně krotit, aby nepráskla dveřmi. Jak ji mohl vyměnit za tuhle? Jakmile odešla, nastalo v chatce ticho. „To je ona?“ usmála se Michaille a kývla ke dveřím. „Máš dobrý vkus.“ „Nic spolu…“ Nedokončil, její nesouhlasné mlaskání ho zarazilo. Dlouze si povzdechl. „O nic nejde. Jen sex.“ „Se mnou to byl jen sex,“ opravila ho. „S ní to je něco jiného. Alespoň pro ni.“ „A na to jsi přišla jako jak?“ ušklíbl se. „Ty sis nevšiml, jak se na mě podívala? Žárlí. Kdyby pohled zabíjel, tak už mě teď musíš kouzlem sešívat od hlavy až k patě. Ale vlastně proč ne… tohle ti šlo vždycky nejlíp. Proč jsi vlastně šel na lektvaristu?“ pokračovala náhle zamyšleně. „Léčitelství ti šlo skvěle.“ „Víš, že mě nikdy nebavilo. Ten semestr pro mě byl povinnost.“ „Já vím. Ale když ses potom odstěhoval, byla v bytě nuda.“ Ušklíbl se. „Asi ne taková nuda. Pokud se nemýlím, tak mě nahradil tvůj budoucí manžel.“ Zasmála se. „Ano, budoucí a v tuto chvíli už minulý.“ „Jsi rozvedená?“ „Dvakrát.“ „A vdaná?“ „Třikrát,“ zašklebila, než zvážněla. „Druhý manžel zemřel.“
Zarazil se. Nemohl o tom věděl, ale stejně… o tomhle se špatně mluvilo. „To jsem nevěděl.“ „O nic nejde,“ pokrčila rameny. „Nechybí mi. Zní to krutě, já vím.“ Trochu ano, ale to jí nechtěl říkat. „Máš děti? Ani jsem se neptal.“ „Mám. Tři,“ usmála se. Už z toho pohledu pochopil, že svoji rodinu miluje. „S kterým manželem?“ „Ani s jedním.“ Zvedl obočí. „Pamatuješ si na Patricka? Co chodil o dva roky níž? Jak nám jednou nadiktoval celou zkoušku?“ Přikývl, někdo takový mu uvízl v paměti. Trochu s nechutí, že toho někdo věděl víc než on a trochu s vděčností, že nemusel předmět opakovat. „Tak s ním,“ pokračovala žena. „V rozmezí dvaceti let a tří manželství.“ Zvedl obočí. Tohle přiznání bylo… zvláštní. „Alespoň někomu jsi byla věrná.“ „To rozhodně,“ ušklíbla se.“ Můžeš mě odsuzovat, jestli chceš, ale nelituju toho.“ „Proč sis ho tedy rovnou nevzala?“ Vzdychla. „To není tak snadný. Když jsem se po universitě vdávala, bylo to z velký lásky. Která však nebyla tak velká, jak jsem si myslela. Druhého manžela jsem si brala na truc potom, co mě Patrick odmítal. A třetí… to bylo pro peníze. Z rozumu, jestli ti to tak bude znít líp. A bude to znít hloupě, ale tohle manželství bylo ze všech tří nejlepší. Ani jeden z nás nic nečekal.“ „A stejně ses rozvedla.“ „No… já teoreticky rozvedená nejsem. Znáš to – podle starého práva bylo manželství anulováno, když spolu manželé pět let nespali. Takže podle tohohle už manželé nejsme, ale podle moderního stále ano. Pořád nosím jeho jméno.“ „Počkej, a žiješ s ním tedy?“ „Ne, žiju s Patrickem. Každý sice máme vlastní vchodové dveře, vlastní schránku na dopisy a vlastní ložnici, abychom měli pocit, že spolu vlastně vůbec nejsme, ale když máš s někým společnou koupelnu, kuchyň a tři děti, tak tě to holt trochu spojí.“ Zašklebila a upila vína. Severus na ni zůstal hleděl a pokoušel se to trochu srovnat v hlavě. „Takže ty jsi za někoho provdaná a s někým jiným bydlíš, ale nemáte ani společnou ložnici?“ ujišťoval se. „Jo. Trochu bláznivý, co?“ „Trochu? I moji rodiče měli oddělené ložnice, ale to bylo domluvené manželství, tam se to dá pochopit.“ „Mám strach, že kdybychom spolu začali trávit moc času, tak to mezi námi zase ztroskotá. Znáš mě, i tys ze mě občas rostl.“ Přikývl. „A co ty?“ změnila téma. „Jsi tady, protože nikde jinde nečeká paní Snapeová, nebo právě proto že čeká?“ „Hádej, můžeš třikrát,“ ušklíbl se na ni. „Pořád jsi samotář?“ „Víš, že se mnou není snadné vyjít.“ „Vím,“ přikývla, „ale taky vím, že když si k sobě někoho pustíš, tak to pro tebe znamená hodně. Vážně nikdo takový není? Třeba neoficiálně?“ Hleděl do skleničky a mlčel. Nelíbilo se mu, jak ho tahle žena znala. „Mám dceru,“ řekl nakonec. Tohle ji skutečně překvapilo. „Vážně? Někde tady? Počkej, není to někdo z těch…?“ kývla ven, kde se určitě shromažďovaly jeho studenti. „Merline, jen to ne! Ne… pamatuješ si Úvod do patologie?“ Pomalu přikývla. „Pamatuju. Ale… ten předmět jsi ty neměl, pokud vím.“ „Neměl. Ale pamatuješ si profesorku?“ Zamyslela se a přikývla. „Tak s ní.“ Michaille se skoro utopila ve skleničce. „Co… cože?“ zakuckala se. „Tys… tys zbouchnul profesorku? Vždyť… vždyť byla starší!“ Zamračil se. „To ty taky! A ne o moc. Sotva měla titul a vypadala, jako že teprve vyšla základní školu.“ „Máš pravdu, vypadala jako kuře… ale… u Merlina,“ vydechla, jak se to pokoušela strávit. „Vy jste to spolu táhli?“ „Dvě noci. A jedna konzultace v kabinetě,“ dodal neochotně. Zašklebila se. „A co sis z té konzultace odnesl?“ „Jak jsem se později dozvěděl, tak rozhodně míň než ona. Hlavně poučení, že dávat si pozor je základ,“ zavrčel a zamračil se na víno ve skleničce. Chvíli bylo ticho. „Nevěděl jsem to. Dokončil jsem semestr a odešel. Za rok mi přišel dopis. A spolu s ním fotka s týden starým dítětem. Tím moje vztahy s dcerou končí.“ Zavrtěla hlavou, jak se to pokoušela pochopit. „Po… počkej… tys ji nikdy neviděl? Nic po tobě jiného nechtěla? A nenapadlo tě, že… že třeba nemusí být tvoje?“
„Samozřejmě, že napadlo. Ale potom jsem si říkal, co by měla z toho, kdyby otcovství hodila na kluka, který kromě kartáčku a hůlky nic neměl!“ „To je taky fakt. A nikdy ses nepokusil…?“ „Nejdřív jsem nechtěl. Na otcovství jsem se rozhodně ještě necítil. Potom kvůli mé… roli… ve válce na to nebyla ta nejvhodnější doba a potom…,“ povzdechl si. „Asi před půl rokem jsem si na ni vzpomněl. Chtěl bych ji poznat, přiznávám. Jen zjistit, jestli je alespoň trochu po mně. Poslal jsem její matce peníze. Nevím, jestli jí je dá nebo ne. Jestli jí řekne od koho jsou. Ale myslím, že kdybych se teď chtěl sblížit nějak víc… řekl bych, že na to už je trochu pozdě. Trochu víc pozdě.“ Nastalo ticho. „Ještě víno?“
*** Hermiona seděla schoulená u ohniště a bezmyšlenkovitě šťourala klacíkem mezi oharky. Nevěděla, nad čím dumá, nebyla schopná udržet jedinou myšlenku. Stejně jako jí dalo neskutečně zabrat přestat myslet na Snapea. Ale zatraceně ona na něho myslet nechtěla! „Ještě jsi nezmrzla?“ Zvedla hlavu, i když jí bylo jasné, kdo to bude. Jen něco zavrčela, přitáhla si deku o trochu víc k tělu a znovu se zahleděla před sebe. „Pokud vím, noční hlídku měla mít Alice s Philipem.“ „Vzala jsem to za Alici a Phil je na obhlídce. Nemůžu spát,“ dodala na vysvětlenou. Zrzka jen přikývla. „Pořád ti leží v hlavě ta ženská?“ „Je mi to jedno.“ „Hermiono…“ „Dobře, máš pravdu, není mi to jedno!“ odsekla naštvaně, protože jí bylo jasné, že se k tomu dřív nebo později dopracují. „Zatraceně mi to není jedno a nechápu proč!“ Ano, to bylo to, co jí dělalo největší starosti. Stále si v hlavě znovu a znovu opakovala, že mezi nimi dvěma nic není, nic kromě občasných schůzek… tak proč teď zatraceně… „Prostě žárlíš.“ Ano, žárlila. Strašně. Měla chuť tu ženskou popadnout za pačesy a odvléct ji někam hluboko do lesa. Ale kruci nerozuměla tomu, kde se v ní tenhle pocit vzal. „Ale já to nechápu. Zatraceně, já vím, že mezi námi nic není. Nemiluju ho, ani on mě. Tak proč sakra?“ Byla z toho už zoufalá, potřebovala to někomu říct. Zrzka jen pokrčila rameny. „Asi se jí cítíš ohrožená. Máš strach, že když si Snape najde někoho jiného, tak budeš mít utrum. To je to s ním tak dobrý?“ vyzvídala hned. Hermiona ji zavraždila pohledem. „Jen se ptám. Protože tenhle tvůj stav se dá vysvětlit dvěma způsoby – buď máš strach, že by to mezi vámi skončilo a tobě by chyběl sex s ním, nebo… by ti chyběl on,“ dodala zkoumavě. Trhla sebou. „Tak to vážně není můj problém. Ginny v tomhle vztahu city prostě nejsou!“ „Tak to jsi dobrá,“ kývla uznale mladší, „já bych takový vztah mít nedokázala.“
*** „Takže se uvidíme zítra,“ usmála se na něho Michaille, jakmile vyšli ráno z jeho chatky a vydali se k bariéře. Nutno podotknout, že za bedlivého pozorování celého osazenstva. „Ano, zítra večer. Kdyby se něco změnilo, pošlu ti sovu.“ „Výborně,“ usmála se na něho, když se zastavili v místě, odkud už se mohla přemístit. Ona se na něho však ještě otočila. „A když už jsme u toho loučení… tohle máš za to svoje přivítání,“ šeptla, ale než stačil zareagovat, tak si stáhla jeho hlavu k sobě a spojila jejich rty ve vášnivém polibku. Severus jen vytřeštil oči… zatraceně, cítil v zádech pohledy celého tábora. A to ticho by se dalo krájet a… uměla to sakra dobře! S tichým mlasknutím polibek přerušila a setřela neexistující rtěnku v jeho koutku. „Au revoire, mon chéri.“ A byla pryč. Tábor se z divadla před sebou vzpamatovával stejně pomalu jako Severus. Tomu pár vteřin trvalo, než se z toho vzpamatoval a zapřísahal se, že ji zítra přetrhne. „Na co koukáte?“ zamračil se na dva mladíky, kteří stáli jen kousek od něho a nepokrytě na něho čučeli. Severus hrdě zvedl hlavu, urovnal si hábit a odkráčel do laboratoře. Jako vítěz… alespoň tak vypadal.
„Hermiono?“ podivila se zrzka, když náhle vedle ní stála kamarádka zabalená v plášti. „Kam jdeš?“ bez odpovědi. „Hermiono!“ „Beru si hlídku v Londýně!“
*** Bylo již pozdě odpoledne, když Severus míchal jedním z lektvarů, v hlavě absolutně vymeteno. Pokoušel se nějak uspořádat to, co mu Michaille za celou noc řekla. Bylo toho hodně, byli vzhůru téměř až do rána, vzpomínali, rozebírali, plánovali. Docela už potřeboval popovídat si s někým jeho věku. Pokud nepočítal Lupina a McGonagallovou samozřejmě. Zcela bezděčně si vzpomněl na jejich první setkání. Kdy zaklepal u jejích dveří s inzerátem, ve kterém nabízela pokoj k pronajmutí pro studenta. Když ji uviděl ve dveřích, pomyslel si, co to je u Merlina za strašidlo. Ušklíbl se. Jo a straší v mým životě už skoro dvacet let. Naposledy zamíchal lektvar a chtěl ho nechat ustát, když se táborem rozezněl gong. Jeho řetízek zavibroval. Ihned ho zvedl k tváři, ale zpráva na něm udávala jen místo, ale v půlce slova náhle končila. Tohle se mu nelíbilo. Tomu, kdo zprávu poslal se muselo něco stát. „Profesore!“ vpadla dovnitř Ginny. „Weasleyová, co se děje? Kdo je na hlídce?“ „Hlídka se teď vrátila,“ vydechla vyděšeně. „Jediný, kdo je v Londýně je Peter… a Hermiona.“
Kapitola 39. - Pod kůží Skupina se přemístila na Stored road a obezřetně se rozhlížela okolo. Nikdo nevěděl přesnou adresu, protože vzkaz nebyl úplný, ale i tak nemuseli hledat dlouho. Jakmile se přemístili, otočilo se na ně několik zahalených osob a okamžitě na ně začali útočit. Naštěstí první, co se přemístili, nad ostatními ihned vyčarovali pevný štít, který pohltil první kletby. Dále už se však většina musela chránit zcela sama. Naštěstí jejich nepřátel nebylo tolik a velmi brzy se dali na ústup. Na Severusův vkus až příliš brzy. Jakmile zmizel poslední Smrtijed, který nezapomněl nad nedalekým domem vyčarovat Znamení zla, nastala chvíle ticha. Všichni Zapovězenci se rozhlíželi, čekali zradu. Zato okolo stojící a zírající mudlové netušili, jestli je tohle nějaký podivný nový druh představení nebo se tu děje něco, čemu nerozumí. „Woode,“ zavolal na něho Snape. „Postarejte se o svědky.“ Postava zahalená do zeleného pláště přikývla. Ukázala na několik svých spolubojovníků a společně se vydali celou situaci vysvětlit překvapeným a vyděšeným mudlům. „Ostatní zajistí okolí!“ zavolal a byl skutečně rád, že to většina začala dělat ještě dřív, než jim to řekl. Profesor přiklekl k Peterovi Kingovi, který ležel bezvládně na chodníku. Očividně to byl on, kdo je sem zavolal. V tuhle chvíli však jen ležel nehybně na tvrdé zemi a nepohnul se ani o píď. Nepohnul se, nesvíjel se bolestí, jen na ně kulil oči. „Co je mu?“ „Nevím. Říká, že se vůbec nemůže pohnout,“ vydechla Lucy trochu vyděšeně. „Já nevím…“ Moc ji neposlouchal. Místo toho mu jen stáhl botu a sevřel mu kotník, aby se pokusil nahmatat tep. Srdcová frekvence byla snadno nahmatatelná a končetina teplá. Na bolestivé podměty však nereagovala. A ani druhá. „Vypadá to na paralytickou kletbu,“ prohlásil po chvíli. „Chcete říct, že bude…?“ vydechla dívka vedle něho. Zavrtěl hlavou. „Během dvou dní by to mělo vyprchat.“ Mladík na něho vykulil oči. Dva dny v tomhle stavu? „Vezměte ho do tábora, držte ho v teple a dodávejte mu tekutiny. A hlavně… pravidelně mu kontrolujte jeho srdce. Jestli mu klesne tepová frekvence pod 50 tepů za minutu…“ „… napojit na monitor a v případě krize použít resuscitační kouzla a dýchací vak.“ Přikývl. „Výborně.“ Vypadalo to, že těch několik málo setkání s Poppy udělalo divy. Kéž by to tak šlo i nadále. „Postarejte se o něj,“ řekl ještě, když se zvedl. „… ina… nit…“ zaslechl za sebou zachroptění. Sehnul se k mladíkovi a přiložil ucho k jeho rtům. „Prosím?“ „He-m-ona,“ vychraptěl. „U-nitř.“ Severus zamrkal. Chvíli mu trvalo, než si dokázal přebrat to, co slyšel. Když se sem přemístili, ležel Peter pod ochranným kouzlem a byl zatažený do kouta. Nejdříve si myslel, že to byl nějaký ochranný mechanismus, který na sebe mladík sám použil, ale nyní mu došlo, že to musel udělat někdo jiný a to třeba…
„Cože?“ vydechl. „Chcete říct, že Grangerová je tady?“ Na chvíli zavřel oči jako znamení souhlasu. „A ona šla dovnitř?“ Podíval se na vysoký temně vyhlížející dům, před kterým bojovali. Další souhlas. „A sama?!“ Už na odpověď ani nečekal. „Já ji přetrhnu! Já ji přetrhnu jako hada!“ Zavolal ještě na několik studentů, aby zajistili okolí domu a sám se vydal do jeho útrob. Nevěděl, co tady má čekat, dům vypadal opuštěně, ale byl si jistý, že musel být nějaký důvod, proč by sem ta zatracená holka šla. A sama. Snad i doufal, že není tak bláhová, aby se vrhala bez nich do nebezpečí. Pomalu se plížil domem. Nemusel ani procházet dveřmi, žádné tu nebyly. Opatrně našlapoval a pokoušel se zjistit, kam mohla jít. Nejdříve chtěl sledovat stopy v prachu, ale ke svému zděšení zjistil, že otisky tu rozhodně nejsou jediné. Někdo tu předtím byl. Nebo stále ještě je. V přízemí na nikoho nenarazil, a proto začal pomalu stoupat do patra. Našlapoval pomalu, ale ani tak nezabránil tomu, aby mu jedno z prken dost nepříjemně zaskřípalo pod nohama. Zkřivil tvář, tohle se mu nelíbilo. V domě se však nezdálo, že to mělo nějakou odezvu. Nejspíše už se přemístili, napadlo ho, ale potom nechápal, kde je Grangerová. Snad se jí nic nestalo. Napadlo ho, když nakoukl do jedné z místností. Abych ji mohl zaškrtit sám! Ozval se šramot. Jako kdyby někdo s něčím posouval. Zastavil se a zaposlouchal se do zvuků, ale už se nic neozvalo. Byl si však jistý, že tohle se mu nezdálo, Pomalu se vydal do neznáma, o patro výš. Tohle šlo z půdy, na to by vzal jed. Postupoval pomalu, schody pod jeho kroky vrzaly a skřípaly. A nedokázal tomu nijak zabránit. Nahoře byly jen jedny dveře vedoucí na půdu. Jemně do nich šťouchl a donutil je otevřít se. Dlouze zavrzaly. A potom nastalo ticho. Pomalu vkročil dovnitř, hůlku připravenou. Jeho první pohled padl za dveře, aby se ujistil, že tam nikdo nečeká. Prázdno. A vypadalo to, že i zbytek zaprášené a dusné místnosti je prázdný. Otočil se. Zahlédl stín. A potom jen bolest. Tma.
*** „Proberte se! Tak sakra proberte se! Snape!“ Zamrkal. Kdesi nad sebou viděl dva pohybující se body, ale teprve v další chvíli si dokázal uvědomit, že to jsou tváře. A jednu poznal bezpečně. „Grangerová, já Vás přetrhnu!“ Nevěděl, proč to řekl, byl to pozůstatek z chvíle, než ho někdo praštil. Hermiona zamrkala a otočila se na svého společníka. „Vypadá to, že je v pořádku.“ „To Vy jste mě praštila?“ zaúpěl a začal se zvedat. Hlava ho bolela jako střep a na zátylku si nahmatal ránu. Tohle ji naštvalo. „Ne! Nebyla jsem to já, i když v tuhle chvíli k tomu mám rozhodně chuť!“ odsekla. „Myslíte si, že to mám zapotřebí?“ „A myslíte si, že já měl zapotřebí mít na krku někoho tak nezodpovědného jako jste Vy?“ „Nikdo se Vás o to neprosil,“ vrčela, ale to už se Snape pokoušel vstát. „A na rozdíl od Vás jsem tu neležela ztuhlá jako mrkev v zimě.“ Zapotácel se a nakonec to ustál jen díky dveřím, o které se opřel. „Kdybych pro Vás nemusel chodit, tak…“ Tak co…? Třeštila mu hlava takovým způsobem, že náhle ani nevěděl, co chtěl vlastně říci. Jeho pohled sklouzl na její zkrvavenou nohu. „To Vám udělal on?“ „Kdo? Co? Ne, propadla jsem schodem,“ vysvětlila. „Vy víte, kdo Vás napadl?“ „Nemám tušení. Vy jste někoho viděla?“ Nadechla se, ale v další chvíli jako kdyby si to rozmyslela. „Ne. Slyšela jsem ránu a vydala jsem se sem. Na schodech jsem se propadla a chvíli mi trvalo dostat se ven. Pomohl mi Josh. Pak jsme dorazili sem, ale už tu nikdo nebyl.“ Mladík vedle nich jen přikývl na znamení souhlasu. „Nechci vám do toho kecat, ale radši bych odtud zdrhnul, už tak jsme tady dýl, než se mi líbí. Tenhle dům mi nahání husí kůži.“ „Běžte, já se tady ještě porozhlédnu.“ Hermiona chtěla za pomoci spolužáka odejít, ale teď se zarazila. „To si snad děláte legraci, ne? Před chvílí tu ležíte roztažený jak naklepaná kotleta a teď se tu chcete rozhlížet? Co když máte něco s tou hlavou!“ „Hlavu mám naprosto v pořádku!“ Jenom mi třeští a vidím jako po kocovině! Tohle byla nahrávka. „Kde berete tu jistotu?“
Zamračil se na ni, ale neměl skutečně náladu ani sílu na hádku. „Dobře, jdeme. Ale Grangerová, my jsme spolu ještě neskončili.“
*** „No to je dost!“ Severus se popravdě trochu lekl. Na jedné z postelí na ošetřovně seděla nakvašená Michaille a očividně na něho čekala. „Co tady děláš?“ „Co tady dělám?“ zvedla obočí. „Pokud jsi zapomněl, tak jsme měli domluvenou schůzku.“ Zamračil se. Tu přeci měli až večer a… sakra, vůbec mu nedošlo kolik je hodin. „Promiň, měli jsme akci.“ Neznělo to moc jako omluva. Prošel až do zadní části a začal hledat něco, co by ho zbavilo té úmorné bolesti hlavy. „Jo, to mi došlo. Něco vážného?“ zeptala, když sledovala, jak dovnitř vnášejí dvě zraněná těla a Hermiona za nimi slušně pajdá. Chtěla se zeptat, ale zarazila se. „Je ti něco?“ Viděla, s jakou urputností hledá a i jak do sebe lije obsah lahvičky. „Nic,“ pronesl a nechal lektvar, aby se mu pomalu rozléval po těle. Věděl, že to není možné, ale už teď cítil ty blahodárné účinky, které odnášely jeho bolesti pryč. „Jen mě praštili do hlavy.“ Zarazila se. „Kdo?“ „To nemám tušení.“ Severus se zarazil, měl totiž podvědomé tušení, že on přeci ví, kdo to byl. Viděl ho, slyšel jeho hlas… ale ať se snažil sebevíc, nedokázal určit, kdo to byl. Akorát mu zase začalo bušit ve spáncích. Bolest hlavy naštěstí polevila a on byl schopen normálního myšlení. Ale o to víc se náhle dostal do ráže. „Vydrž chvilku,“ otočil se na Michaille, „jen někoho zabiju.“ Než se stačila vzpamatovat, zmizel za jednou z plent. „GRANGEROVÁ!“ Skleničky zacinkaly na poličkách. „Můžete mi zatraceně vysvětlit, co Vás to u Merlinovy brady zase napadlo?!“ Dívka se na svém lůžku opřela o lokty a Lucy, která se jí chtěla postarat o ránu na noze, se radši stáhla. „Vidím, že je Vám líp,“ ušklíbla se Hermiona. Z nějakého důvodu měla chuť si zarýpat. „Ne, je mi mizerně! Zatraceně mizerně a to z Vás! Co Vás to zatraceně napadlo tam jít?! A sama!“ křičel, až se chatka chvěla. Kdo mohl, klidil se z dohledu i doslechu. Nechtěl tu být, až Snape vztekem zapálí celou ošetřovnu. „Oh, promiňte, příště nezapomenu podat kolkovanou žádost.“ „Ne, Vy příště zůstanete tam, kde jste a budete čekat na prdeli, dokud nedorazí ostatní. Víte, u Merlina, jak nebezpečné to mohlo být? Co všechno se Vám mohlo stát?!“ vztekal se. Pořádně se vztekal. „Samozřejmě, že to vím,“ posadila se naštvaně na lůžku. „A víte, jak to vím? Já tam byla!“ Snad jí ani neposlouchal. „Příště Vám ZAKAZUJI se do čehokoliv pouštět na vlastní pěst. Rozuměla jste mi?“ „Skvělé, doufám, že příště budete v tom domě křičet Vy. S chutí budu čekat na posily a doufám, že zrovna všichni budou na obědě!“ „V tom domě nikdo nebyl!“ „V tom domě někdo křičel!“ „A Vás nenapadlo nic jiného, než se tam vrhnout!“ „Nevím, jakou činnost máte Vy spojenou s křikem, ale pro mě to je oznámení, že tam někdo trpí. Víte, co to je? Jestli ne, tak to poznáte, až se mi uzdraví noha a kopnu vás tam, kam slunce nesvítí!“ Její noze se vyhnul, ale dostal se dost blízko na to, aby ji popadl za bradu. „Vy byste měla být ráda, že jsem Vás tam nenechal zařvat, Grangerová!“ „Byla jsem to já, kdo našel v bezvědomí VÁS!“ vytrhla se mu. „Ale já bych tam ani nepáchl, kdybyste si tam nešla hrát na Pottera!“ „Nikdo se Vás o to neprosil!“ vřískla na něho, až jí přeskočil hlas. „Příště si klidně zůstaňte sedět doma se svojí femme fatale a o nás se nestarejte. Stejně Vám na nás nezáleží!“ „Kdyby mi na vás nezáleželo, netrávil bych všechen čas v tomhle pekle!“ „Tak když to je pro Vás peklo, tak můžete klidně táhnout!“ prskla na něho. „Stejně nás v tom jednou necháte!“ Tohle byla ráno pod pás. Urazilo ho to. Ze všech těch věcí, které řekla, ho tahle urazila nejvíce. Nevěděl proč. Zůstává tu s nimi, cvičí je, zařizuje kvůli téhle tlupě všechno, co jen jde, a vypadá to, že ani to nestačí, aby si od téhle holky získal alespoň trochu respektu. A taky to bolelo. Od ní to bolelo. Zvedla se v něm vlna vzteku, takového, že se málem už rozpřáhl a… ne, ženy nebije. Věděl však, že jestli tu ještě chvíli zůstane, tak to udělá. Chatka se roztřásla, jak za sebou práskl dveřmi. Nastalo ticho.
„Mignon,“ pronesla Michaille, která to celé v tichosti pozorovala. Teď však vyšla ze stínu a vydala se k Hermioně, která zůstala sedět na svém lůžku, objímala se v předklonu rukama a ze špičky nosu jí sklouzlo několik slz. Tohle nechtěla… Trhla sebou, když uviděla ženu. „Vy?“ podivila se. „Co tu děláte?“ Teď už v tom hlase byla nenávist. „Co dělám v táboře, není tvoje starost, ale přímo tady jsem proto, abych tě ošetřila.“ „Nepotřebuju ošetřit!“ odsekla vzdorovitě. „Aha, takže to na podlahu z tebe skapává kečup.“ Hermiona se podívala po podlahu, na kterou skutečně z její nohy stékaly kapky krve. I když celou dobu zírala na zem, neviděla to. „Lehni si.“ Neposlechla. „Jsem léčitelka.“ Dívka se jen zamračila. „Jestli tu vykrvácíš, Severus vyhraje.“ Dívka se na ní nejistě podívala, ale potom se přeci jen uložila. Lucy se zřejmě někde starala o ostatní zraněné, kteří odtud utekli před Snapeovým hněvem. Žena se sklonila nad nohou a kouzlem rozřízla zakrvácené kalhoty. Rána sice už byla zatažená a provizorně ošetřená, ale něco to ještě rozhodně chtělo. Zvedla oči k dívce, ale ta jen zírala do stropu a snažila se rukou přes oči zahnat slzy. Teprve teď jí docházelo, co Snapeovi všechno řekla a… že to říkat neměla. „Skvělá práce,“ promluvila Michaille, „jestli se snažíš najít způsob, jak dohnat Severuse k nepříčetnosti, jsi na velmi dobré cestě. Dneska jsi ho dohnala na hranici sebeovládání,“ pronesla jakoby mimoděk. Hermiona na ni pohlédla. To ho znala tak dobře. „Proč mi to říkáte?“ „Přilévám olej do tvého ohně sebetrýznění,“ odvětila léčitelka nezaujatě. Zamračila se na ní. „Vy mě nemáte moc ráda.“ „Ty mě taky ne, nemáme si co vyčítat,“ řekla prostě a mávla nad nohou hůlkou. „Teď to zabolí!“ Hermiona sykla bolestí, ale to už se do misky snášely třísky, které jí ulpěly v ráně. A ač to pálilo jako čert, nevydala ze sebe ani hlásku. Jen se napínala a zatínala pěsti, jak se snažila zůstat v klidu. Michaille ji pozorovala, věděla, že to musí pálit, zvláště, když ránu čistila. O to víc však na ní Hermiona udělala dojem. Rozhodně to nebyla žádná rozmazlená dámička. „A vy jste tady proč?“ zeptala se po chvíli dívka. „Severusova osobní ošetřovatelka?“ Ušklíbla se. „Jelikož Severus nemá dělohu, tak bych mu byla asi k ničemu.“ Hermiona se zamračila a potom se opřela o loky a podívala se na ženu. „Proč jste teda…,“ náhle jí problesklo hlavou poznání, „kvůli Astie?“ „Chytrá. Očividně o ní víš,“ usmála se a otřela si ruce do prostěradla. „Ano, ona je jedním z důvodů, proč jsem tady.“ Hermiona se zamračila. Jedním z důvodů? „Ale ty zbylé tě nemusejí zajímat. Jestli nechceš, aby se rána otevřela, tak alespoň hodinu lež,“ skončila ošetření a ránu stáhla obvazem. „A dám ti ještě jednu radu,“ dodala, když se zvedla, „od Severuse se drž dál. On není nic pro tebe.“
*** Severus přecházel sem a tam po chatce, v ruce skleničku s něčím tvrdším. Ta holka ho naštvala. Ne, rozzuřila ho. K nepříčetnosti! Ale jak se jí to sakra podařilo? Vždy byl schopen si zachovat vážnou tvář a nedat na sobě znát žádné emoce, ale dnes měl skutečně strach, že jí něco provede. Nejdříve ta záležitost s Michaille, potom strach o tu zpropadenou Grangerovou, potom ten útok a… zarazil se… ten útok mu dělal starosti. Kdesi v podvědomí mu hlodal červíček pochybností. Někdo na něho zaútočil a on měl neodbytný pocit, že věděl kdo! Ale proč mu nic neudělal? Měl ho omráčeného a vydaného na milost a přitom mu neudělal vůbec nic! Ani ho nespoutal. A to ho děsilo. „Jak je?“ Otočil se na Michaille ve dveřích. Skoro na ní zapomněl. „V pohodě a… cos provedla?“ zamračil se. „Co by?“ „Tenhle tvůj výraz znám. Znamená, že mám čekat pohromu.“ „Já nic,“ pokrčila rameny. „Jen jsem ještě ošetřila tu holku, kterou jsi tam nechal. Ubrečenou. Samotnou. A krvácející,“ dodala nevině. Zpražil ji pohledem. „Nic jsem neřekla.“ „To jsem slyšel,“ zavrčel a znovu se napil. „Co kdybys s tím pitím přestal, vleze ti to do hlavy.“
/miňon/ - fr. hezoučké
„Třeba to právě chci,“ zavrčel nebezpečně. „Chceš se zlískat? Skvělé, ale nevím, jestli je tohle ta nejlepší chvíle,“ vzala mu skleničku a postavila ji na stůl. „Otoč se, podívám se ti na tu hlavu.“ „Nic mi není.“ Popadla ho za rameno a stáhla na židli. „Sednout!“ Posvítila si hůlkou na jeho hlavu, ale krví slepené vlasy jí v jejím snažení moc nepomáhaly. Musela několik pramínků odříznout. „Ta rána je docela ošklivá, měl bys spíš ležet, než nasávat.“ „Ano, mami,“ odfrkl si pohrdavě. Podívala se mu přes rameno a zamračila se. Takhle se k ní choval málokdy. „Chováš se jako fracek, kterýmu sebrali hračku. Radím ti dobře, nech toho.“ „Vlez mi na záda,“ odsekl. Už už mu chtěla něco říci, když si všimla, jak si mne spánky. „Bolí tě hlava?“ „Jo, zatraceně!“ „To by neměla, vzal sis lektvar,“ obešla ho a donutila ho, aby se jí podíval do očí. Potom do nich posvítila. „Zorničky jsou v pořádku. Vidíš dvojitě? Nemotá se ti hlava? Nechce se ti zvracet?“ „A když řeknu, že zvracím, tak uděláš co? Těhotenský test?“ Zarazila se. „Severusi, už jsi zase příjemný, jak násada od koštěte v zadnici. Nech toho,“ zavrčela na něho a donutila ho předklonit hlavu, aby mu mohla zacelit tu ránu. „Promiň, jak mě dneska praštili, tak jsem na své lepší já asi zapomněl.“ „To znamená, že tě mám praštit znovu, aby ses rozpomněl? Udělám to s chutí!“ vrátila mu kousavě a začala zacelovat poslední část rány. „Víš, co tě praštilo?“ „Nemám tušení. Ani co, ani… kdo.“ „Proč v tom slyším otazník?“ zeptala se do vzduchu, ale nevěděla, jestli se dočká odpovědi. Dočkala, ale až po delším mlčení. „Myslím, že to byl Lestrange.“ „Ten Smrtijed?“ zamračila se. Přikývl. „Jenže kdyby to byl on… tak už bych měl být mrtvý. Ten by mě určitě žít nenechal.“ „Třeba ho něco vyrušilo.“ „Jo, třeba.“ I když tomu nevěřil. „Hotovo. Snaž se pokud možno nedostat v dalších hodinách ránu do kebule.“ Zamručel na znamení, že rozumí. „A nemáš zač,“ rýpla si ještě. „Děkuju,“ řekl neochotně. Jen zavrtěla hlavou. „Severusi, co je ti? Pořád ta hlava?“ Nepřikývl, ale mnul si spánky, viděla to na něm. Namočila alespoň kus látky a položila mu ho na čelo. „Klid… klid… klid…,“ mírnila ho, když zaúpěl. „To bude dobrý.“ Zaklonil hlavu a vychutnával si chlad, který mírnil ten bolehlav. Dokonce si položil na čelo ruce, ale tím pádem přikryl ty její. „Děkuju,“ vydechl. Tentokrát to myslel vážně. „Nemáš zač,“ usmála se na něho a lehce ho líbla do vlasů. „Budu muset, Patrick se bude vztekat, kde jsem. Ukážu se příští týden, ta vaše kentaurka bude potřebovat ultrazvuk. Budu ho muset nějak propašovat z nemocnice.“ „A jinak je na tom jak?“ „Vypadá zdravá, spíš je vystrašená. Ty si teď odpočiň, ještě dám vědět. Pa.“ Severus si otočil obklad na hlavě, druhá strana víc chladila. Jediné, po čem toužil, bylo mít pár dní klid. A vyhnout se v nich Grangerový. Věděl však, že to se mu nepodaří.
*** „To nemůžete myslet vážně?!“ vydechla Hermiona. „Myslím,“ odvětil zcela klidně, když se druhý den k večeru schylovalo k východu měsíce. „Nemůžete tam Remuse prostě strčit, Alici z toho hrábne, jestli s ním bude zavřená v jedné místnosti!“ vztekala se, ale to už došli až k připravené chatce, před kterou čekal i Remus. „Oh, skvěle, takže tam slečnu Greenovou necháme bez dozoru a z Lupina uděláme bezdomovce.“ „Vy s tím souhlasíte?“ otočila se na vlkodlaka. Ten se však nestačil ani nadechnout. „Lupine, neodpovídej. Všechno, co od této chvíle řekneš, bude použito proti mně.“ „To nemůžete udělat!“ stála si za svým Hermiona. Remus se nadechl k odpovědi, ale zrovna v tu chvíli začal roztřeseně dýchat. „Už…“
Severus ho proto ihned popadl za hábit a doslova ho nacpal do dveří, které za ním pevně zavřel a zabezpečil. Poslední, co Remus ještě zaslechl bylo Severusovo naštvané: chcete se vsadit, že můžu? Proměna byla strašná jako minule. Alespoň Alici tak připadalo, když se po několika nekonečných minutách přestala svíjet a náhle se ocitla v úplně jiném světle. Její mysl byla uzavřená ve vlčím těle, ale tentokrát si to alespoň uvědomovala. Celý svět vypadal úplně jinak. Na očích jako kdyby měla brýle, kterými viděla až nepřirozeně jasně. A to i přes panující tmu. Cítila kolem pachy, jakousi hořkosladkou symfonii vůní, které se mísily a vzájemně překrývaly. A do toho jeden obzvláště silný, trochu nakyslý pach… jak brzy zjistila… jejího vlastního těla. Ale nebyl jediný, velmi brzy si všimla i dalšího silného pachu, který přicházel odkudsi ode dveří. Zvedla svoji těžkou a trochu nevyváženou hlavu a otočila ji nalevo… ale jen proto, aby v další chvíli vykvikla a své neforemné tělo se pokusila dostat o kus dál. Remus k ní zvedl hlavu, ale jinak se nepohnul. Byl připravený na to, že se ho lekne. On se také lekl, když poprvé viděl vlkodlaka a uvědomil si, že musí vypadat úplně stejně. Alice se konečně uklidnila a přestala se snažit dostat se od něho. Zůstala ležet, nohy poskládané tak, jak jí zrovna padly a v mysli se pokoušela strávit vše, čemu byla vystavena. Od vlivů okolí až po to podivné tělo a čtyři končetiny, se kterými si nevěděla rady. Druhý vlkodlak ji nechal být. Věděl, že bude potřebovat čas a oni měli celou noc. Teprve po dlouhé době, kdy se už dívka přestala hýbat, se konečně rozhodl k akci. Nejdříve se protáhl a nezapomněl u toho široce otevřít svoji tlamu. Nebylo v tom však nic výhrůžného spíše… bezstarostného. Zvedl se na všechny čtyři a pomalu přešel až k druhému vlkodlakovi, který ho pečlivě pozoroval. Ve chvíli, kdy se však Remus dostal na dosah, se Alice začala krčit a zoufale kňučet. Měl pocit, že kdyby mohla, prohrabala by se stěnou ven. Když zvedl tlapu, aby ji jemně pohladil, zkřížila si tlapy na hlavě, jako kdyby se bála, že ji snad uhodí… nebo kousne… nebo cokoliv. Nepohnul se však. Remus si dívku ležící na zemi pečlivě očichal. Tohle byla spíše ta zvířecí část, zkrátka si potřeboval pořádně zjistit, s kým má tu čest. Jí to naštěstí nevadilo, naopak začala sama nejistě natahovat čenich, aby si svého společníka důvěrně prověřila. Když na sebe potom narazili čumáky, trochu od sebe odskočili. Alice se stáhla do svého rohu a odmítala cokoliv dělat. Nehodlal jí však nechat jen tak ležet. „Postav se,“ vydal ze sebe hrdelní vrčení, které však s nenávistí nemělo nic společného. Prostě řeč. Vypustila vzduch čumákem, znělo to, jako kdyby si odfrkla. Zopakoval svoji žádost znovu, ale když ani tentokrát neposlechla, lehce do ní šťouchnul čumákem. A potom ještě jednou. Nelíbilo se jí to, a proto se na protest začala zvedat. Teprve nyní pochopila, proč to po ní chtěl - ona se totiž nedokázala postavit. Její čtyři dlouhé nohy se pod ní podlamovaly a pletly se jí jedna přes druhou. Při minulém úplňku si něco takového vůbec neuvědomovala. Druhý vlkodlak do ní lehce šťouchal, ale jen proto, aby jí ukázal, kterou část těla má narovnat nebo naopak trochu pokrčit. Konečně se jí podařilo postavit se. Nebyla si však absolutně jistá rovnováhou. Její nové tělo mělo úplně jinak rozloženou váhu a nohy byly jako tyčky, na kterých se má udržet a tak netrvalo dlouho a ona se skácela na zem. Vydala ze sebe něco mezi vykviknutím a zakňučením, zatímco Remus se hrdelně uchechtl. „Znovu,“ šťouchl jí do boku. Nemusel jí to říkat dvakrát, sama se začala stavět. Ani další pokus však nevyšel, ale tentokrát už se Alice zvednout odmítla. Připadala si jako invalida, který je odkázán na doživotní ležení. A také v ní převažoval vztek sama na sebe, že není schopná takové prkotiny, jako je postavit se na nohy. „Znovu,“ drcl do ní, ale ohnala se po něm. Ne útočně, ale výstražně. Jen se ušklíbl. „Vstávej, mládě.“ „Nejsem mládě!“ zavrčela k němu zpět a bylo to v podstatě poprvé, co použila vlastní hlas. Bylo zvláštní se slyšet v téhle formě. „Jsi mládě. Vstávej, už ti to šlo.“ Na třetí pokus se jí konečně podařilo správně rozložit váhu a zpříma se postavit. Vztyčila hlavu a otevřela tlamu, ze které vyčouhl dlouhý růžový jazyk, oči jí zazářily. Její euforie však nevydržela dlouho, jakmile po ní chtěl, aby udělala krok, zjistila nemilou věc. Její tlapy byly velké a až neskutečně těžké. A koordinace pohybů s nimi byla skutečně nesnadná. Udělala pár pohybů dopředu, ale připadala si při tom jako dítě, které si půjčí otcovy ohromné boty a začne s nimi šoupat po domě. A přesně tak se pohybovala i ona, tlapy spíše posouvala po podlaze, než aby je zvedala. Druhý vlkodlak však kolem ní procházel a ukazoval jí, jak to má dělat. Zvedal tlapy až nepřirozeně vysoko a vypadal tak jako voják pochodující při nástupu. A Alici tím hrozně štval. „Nech toho!“ zavrčela na něho. Zvláštní, vlkodlaci neměli vykání. Ušklíbl se. Přesně tuhle reakci čekal. „Nenechávej kořist mrchožroutům,“ šťouchl do ní. „Už ti to skoro jde. Zvedni jednu,“ zvedl přední tlapu a natáhl ji trochu k ní ve známém psím gestu „dej pac“. I když od tohohle „pejska“ by pac asi nikdo nechtěl.
Alice ho po chvíli nejistoty napodobila. Položil tlapu a zvedl druhou. Zopakovala to. A teď zadní. Jednu… druhou… a teď jednu přední a jednu zadní… a teď zase přední… Pochodovali vedle sebe jako blázni, ale kýžený úspěch se dostavil. Alice už po chvíli byla schopna řídit své tlapy natolik dobře, aby dokázala chodit. Její tělo se přitom stále ještě trochu klátilo, ale jako u dítěte, které udělalo první samotné krůčky, to úspěch byl. Nakonec unaveně své tělo zase složila na podlahu a povzdechla si. Vlkodlak se k ní jen sklonil a lehce jí čenichem foukl do srsti. Bylo to něco jako jako pohlazení, dobrá práce. Potom se stáhl do svého rohu a stočil se do klubíčka. Věděl, že Alice bude spát, zasloužila si to. A je oba za pár hodinek čeká další přeměna. Rozhodně i on si zaslouží spánek.
Kapitola 40. - Mimo plán Hermiona naštvaně hleděla před sebe a bezmyšlenkovitě si pohrávala s malou skleničkou. Přejížděla prstem po okraji a vůbec si nevšímala, jak se panák naklání. Teprve ve chvíli, kdy sklo podklouzlo a sklenička se začala kutálet po baru, zpozorněla. Naštvaně ho popadla a postavila zpět. Naštěstí byl prázdný stejně jako dalších pět, vedle kterých ho teď postavila. Vzdychla. „Hermiono, prober se. Celý večer tu sedíš jako hromádka neštěstí,“ šťouchla do ní Lucy. Poté, co byla Alice s Remusem zavřená v chatce, se holky rozhodly jít si zatančit do Londýna a Hermiona byla téměř násilím vzata s nimi. Vlastně za to snad i byla ráda, nemusela se dívat do toho Snapeova nadutého obličeje. Jenže po několika tancích, když sedla k baru a dala si první dávku alkoholu, padlo na ní zvláštní zadumání. A snad i sentiment. „Pojď si ještě zatrapčit!“ „Nějak nemám náladu,“ zavrtěla jen hlavou, ale doufala, že to holkám bude stačit a nechají ji na pokoji. Lucy ji však místo toho div neskočila okolo ramen. „V tomhle kyselém obličeji,“ šťouchla jí prsty do obou tváří, až se jí protáhl obličej, „čichám, čichám chlapa.“ „Nech mě!“ Rebeca vedle nich se zasmála. „Čicháš? Já ho v tom nepokrytě cítím. Nebo se snad pleteme?“ Hermiona jen něco zamručela. „Ale Mionko, dej si ještě jednoho panáka,“ mávla na číšníka, „a povídej.“ „Není o čem povídat.“ „Ale určitě je. Máme se ptát, kdo to je?“ Zavrtěla hlavou. „Fajn, to vědět nemusíme. Tak povídej, v čem je problém? Neříkej mi, že holka jako ty nedokáže ulovit chlapa.“ „Jo, určitě to máš pečlivě nastudovaný,“ rýpla si do ní Rebecca a usedla z druhý strany. Ginny, která tam byla s nimi, seděla ob židli a jen to mlčky pozorovala. „O to nejde, ale…,“ začala Hermiona a ani nevěděla, proč to říká, „nemá o mě zájem.“ Odfrkly si. „A zkoušelas to vůbec?“ „Tak v něm ten zájem musíš vzbudit.“ „Je v tom někdo jiný… jiná,“ opravila se a při vzpomínce na Michaille málem skleničku v ruce rozdrtila. Sakra, co se to s ní děje? Vždyť jí by mělo být jedno, s kým se tahá. Mezi nimi je jenom… „Oh, tak to je blbý,“ přikývla Lucy. „A víš jistě, že ji chce?“ Pokrčila rameny. „Rozhodně se k němu hodí víc než já.“ „Fajn, teď máš dvě možnosti. Smířit se s tím…“ „… najít si někoho jiného…“ „… přeorientovat se na stejný pohlaví jako Peter….“ „… nebo…“ „Počkej,“ vložila se do toho zrzka, „chceš říct, že Peter je… na kluky?“ podivila se. „Vždyť chodil s…“ „No, už nechodí,“ zašklebila se Lucy, „ale ode mě to nevíte,“ dodala hned, než se otočila na Hermionu. „Tak co? Nechceš se přeorientovat? Já o tom tu a tam vážně uvažuju, s chlapama občas prostě není řeč.“ „Kdyby jen řeč,“ dodala Rebecca. Chvíli mezi nimi bylo ticho, než se začaly všechny smát. „Holky, vy jste praštěný!“ „Jen trochu. A vůbec, jestli se nechceš přeorientovat, ani toho tvého nechat, máš ještě jednu možnost.“ „Moji oblíbenou,“ usmála se Lucy. „Jakou?“ Lucy i Rebeca se k ní nahnuly, každá z jedné strany a svorně pronesly. „Pře-fik-ni-ho.“
Skoro jí zaskočil ten alkohol, co právě měla v puse. Tohle jí přišlo praštěný. A ne kvůli tomu, že by to měla udělat, ale proto, že by to měla udělat Snapeovi. Přefiknout ho. To k němu prostě nesedělo. Vyspat se s ním – ano, svést ho - ano… ale přefiknout ho? Jenom při tom spojení se Hermiona začala smát. Ale tohle už byl smích mírně připité osoby. „No vida, hned jí je líp… “ „Oh,“ vyskočila Lucy ze židle, „tuhle písničku miluju. Jdeme!“ A společně s Rebecou zmizely na parketu. Zůstala jen pochechtávající se Hermiona a Ginny opřená zády o bar a pozorující kamarádku koutkem oka. „Nehodláš to udělat, že ne?“ pronesla po chvíli zrzka. Hnědovláska se ušklíbla. „A proč ne?“ zasmála se. „Neblázni, ten by se ani nenechal.“ „Ale nechal,“ pronesla klidně mladší. „Je to chlap. Tvař se nevinně, chvíli na ně mrkej… řekni jim, jak jsou skvělý, krásný, úžasný… a udělají pro tebe cokoliv.“ Hermiona jen zvedla obočí. „Mám šest bratrů,“ vysvětlila zrzka, „a občas jsem od nich holt něco potřebovala,“ dodala s úšklebkem. „Jsou to taky jenom chlapi.“ „A Snape je taky chlap?“ zeptala se Hermiona skoro šeptem. Už ve své omámené mysli nějak nedokázala určovat, co je hlasité a co už ne. „To bys měla vědět líp než já,“ odvětila zrzka. Starší dívka se potutelně zašklebila. Jo, to by vážně měla. „Myslím, že se o tom půjdu přesvědčit.“ „Cože? Zbláznila ses?“ chytla ji Ginny za rukáv. „Co to do tebe vjelo?“ „Jen nechci, aby nade mnou vyhrála ta hnusná, tlustá a tupá ženská,“ prskla Hermiona a postavila se. „Jejky,“ dodala, když se s ní zhoupla podlaha. „Mluví z tebe alkohol,“ zavrtěla zrzka hlavou. „Ale dělej, jak chceš. Jsi dospělá.“ „Dobrá poznámka,“ přikývla Hermiona. „Až tě zítra potkám s výčitkami a bolestí hlavu, můžu říct – já ti to říkala?“ „Hmmm… ne!“ „Stejně to řeknu,“ pronesla Ginny a sledovala, jak její starší kamarádka platí útratu. „A pokus se přemístit pokud možno ne na severní pól.“ Zachichotala se, když se loudala z baru pryč. „Budu se snažit.“
*** Severus stál nad kotlíkem a sledoval tekutinu, jak pomalu víří. Nechtělo se mu spát, potřeboval být vzhůru, kdyby se stalo něco s jejich domácími vlkodlaky. Když odpočítal pět pečlivých zamíchání, odložil měchačku a natáhl se pro několik lusků Pekřelusku. Byly dlouhé, červené a velmi pálivé pokud se setkaly s holou kůží. Jeho konečky prstů už byly léty zvyklé a téměř imunní, ale i tak si dával pozor, aby se jiné části jeho rukou lusků nedotkly. A šťáva z nich už vůbec ne. Pokud by se tak stalo, bylo by to horší, než chilli papričky v očích. Někdo zaklepal a vešel. Byly pouze tři osoby, kterým se bez upozornění otevřely dveře. Lupin… ale ten teď někde vytřepává blechy, Michaille, která je doma u manžela a dětí a potom Grangerová, která… „Co to dělát…“ Na víc už se zeptat nestačil, když si ho otočila k sobě a přisála se na jeho rty. Nejdříve vytřeštil oči a potom se zamyslel, jestli mu něco neuniklo. Pokud si dobře pamatoval, tak poslední jejich rozhovor… jako skutečný rozhovor… byla ta hádka na ošetřovně a… Odtáhl se od ní. „Vy jste pila?“ „Jenom trošku,“ uculila se na něho a poměrně šikovně rozepínala knoflík za knoflíkem na jeho košili. Severus tam jen stál se zvednutýma rukama, aby se jí příliš nedotknul, a přemítal, jestli má tohle nechat zajít dál nebo radši ne. Jeho mužská část, která už měla pár dní utrum, se hlásila silně o slovo, zatímco ta druhá… Ta druhá se může jít vycpat! proletělo mu hlavou, když mu vytáhla košili z kalhot a jemně políbila jeho hruď. „Ehm… Hermiono…“ „Hmmm,“ zamumlala, ale líbat ho nepřestala. „Já si budu muset umýt ruce. Jestli to neudělám a dotknu se tě… poznáš rozhodně pekelný zážitek.“ Zvedla se až k jeho uchu, které lehce olízla. „Od tebe to zní i eroticky,“ zašeptala. Sakra, co to do ní vjelo? Ale stojí rovně, odpovídá… nemůže být tak opilá! Skutečně nebyla, jenom ta trocha alkoholu jaksi zbourala tu hráz z morálky a nejistoty, za kterou se většinou schovávala. Zůstala jen posilněná touha. Severus se otočil k umyvadýlku v rohu a šáhl pro mýdlo, aby si umyl ruce špinavé od pálivé šťávy. Jeho společnice však nezahálela. Jakmile se k ní otočil zády, vklouzla hlavou pod košili a věnovala jamce okolo páteře stejnou péči jako předtím jeho hrudi. Nejspíš neměla ani ponětí, co to s ním provádělo. Jemné doteky jazyka okolo páteře pouštěly drobné elektrické výboje do celého jeho těla. Zatraceně, ta holka nemá ani potuchy, co vyvádí! Mytí rukou se náhle stalo nepředstavitelně těžkým úkolem.
I když většinou prováděl očistu alespoň třikrát po sobě, včetně nehtů a záhybů na kůži, dneska se na to vykašlal. Udělal si v hlavě poznámku, že raději nesmí příliš sahat na intimní místa, ale tím to končilo. Měl pocit, že nevydrží už ani chvíli. Otočil se a zvedl ruku, aby dívka, stále schovaná pod jeho košilí, mohla vyklouznou a šibalsky se na něho usmát, zatímco jí rozcuchané vlasy trčely na všechny strany. Nedala mu však šanci ani se nadechnout. Popadla ho za límeček od košile a doslova ho dostrkala k posteli. Překvapeně zamrkal. Kam se poděla ta upjatá holka? Hermiona se na něho jenom podívala s výrazem lovce a doslova na něho skočila. Postel i s chatkou lehce zavrzala.
*** „Ale… ale… jestlipak to není náš malý… milý zrádce Severus? Praštil jsem tě moc?“ Kdesi nad ním se ozýval sladký hlas, ze kterého přese všechno běhal mráz po zádech. Severus ten hlas znal, jen tvář k němu nedokázal přiřadit. Nemohl ani otevřít oči… ani se pohnout… nemohl nic… „To je dobře. Přidal bych ještě víc síly, kdybych věděl, že to budeš ty. A vlastně bych to mohl udělat ještě teď…“ Cítil, jak se ho někdo dotýká na tváři. Nijak jemně. Spíš jako škrábance. „Vlastně bych v tuhle chvíli mohl udělat cokoliv. Klidně tě i vykastrovat a přinést tvoje koule Pánovi zla jako dárek. A tebe zabaleného do dárkového balení…“ Z hlasu čišela radost a touha to udělat. „… ale ne. To by bylo příliš snadné. Nebudu se s tebou nikam tahat… a ani tě neprokleju, s touhle prašivou hůlkou to ani pořádně nejde… i když mám tak strašnou chuť.“ Cítil něčí dech na tváři, ale stejně se nemohl pohnout. Ani otevřít oči. „Ale ne… nechám tě žít. Dokonce tě i nechám jít, protože tě chci vidět… chci tě vidět trpět. Chci tě sledovat, jak se budeš snažit zachránit všechny ty mudly, kteří budou jeden po druhém umírat. A budeš se snažit to udělat, protože by si to ten mudlofil určitě přál.“ Cítil jeho dech až téměř u ucha, bylo to odporné. „Chceš, abych ti řekl, co se chystá, Severusi? Chceš?“ Šeptání se snižovalo, až bylo skoro neslyšitelné. „Tak to tě zklamu. Ale neboj, dozvíš se to.“ Kdesi poblíž se ozvala rána a výkřik. „Dozvíš se to, až bude pozdě.“ Hlas se vzdálil a potom jen hlasité PUF. Severus se s trhnutím probudil. Seděl na posteli ve své vlastní chatce a hleděl do pološera, které okolo něho panovalo. V jeho hlavě vířilo moře myšlenek a on nevěděl, kterou by měl uchopit jako první. Co se mu to zdálo? Jak se dostal do postele? Proč je nahý? Proč je vedle něho spící nahá Hermiona a co ho u Merlinovy brady vzbudilo? Alespoň na poslední otázku dostal odpověď téměř okamžitě – ozvalo se netrpělivé zaklepání. Severus si byl téměř jistý, že to byl ten zvuk, který ho vytrhl ze spánku. Rychle přelezl spící dívku, nasoukal se do kalhot a ostatní rozházené oblečení posbíral a strčil na horní palandu pod deku, čímž vytvořil zdání, že se právě vyhrabal z horní postele. Nasadit rozmrzelý výraz mu ani nedalo moc práce, když s trhnutím otevřel dveře. „Ano?“ Mladík za dveřmi o půl kroku ucouvl. „Ehm… už je po úsvitu, profesore.“ „Děkuji za informaci, toho bych si nevšiml. Ještě něco?“ zavrčel. „Ehm… no… víte… Alice a pan Lupin jsou pořád zavření a… a… sám jste říkal, ať se neopovažujeme je pustit ven bez vaší přítomnosti.“ Úplně na ty dva zapomněl. „Hned jsem tam.“ „A… a… nešlo by to…“ „Ne, nešlo! Ti dva tam spolu byli celou noc, pokud se nepokousali tehdy, teď už asi jen těžko!“ odsekl. „Hned jsem tam, nic nedělejte, než přijdu.“ Mladík se musel hodně snažit, aby mu dveře nepráskly do nosu. Severus dlouze vydechl. Tohle nebylo zrovna příjemné probuzení. Promnul si oči. Pohled mu sklouzl na postel. Hermiona ležela zabalená do deky jako motýl do kokonu a v tuhle chvíli ještě spokojeně spala. Její odhalené rameno a pravá noha až po stehno však dávaly jasně najevo, že na sobě absolutně nic nemá. Severusovi sklouzly myšlenky k uplynulé noci. Takhle po sexu neodpadl už hodně dlouho. Tak moc, že by na sebe nenatáhl ani kalhoty a spal až do rána, ale dnešní noc byla výjimkou. Tohle totiž byla jízda. Jinak se to snad ani nazvat nedalo. Něco neuvěřitelně živočišného a zároveň zcela soukromého.
Nevěděl, co to do Hermiony vjelo, ani kde se v té jemné dívce vzala taková touha po dominanci, ale… rozhodně si nehodlal stěžovat. Teď jenom doufal, že ona na tom bude stejně a neomlátí mu to celé o hlavu. Byla napitá, ale neřekl by, že opilá. Kdyby byla úplně namol, rozhodně by se nechovala tak suverénně. To by se k němu po tom všem tak spokojeně netulila. Alespoň, co si z noci pamatoval. Kruci, zaklel tiše, když zkontroloval, že je pečlivě oblečen, a vydal se ven. Mračil se. Ač by měl být po dnešní noci nadmíru spokojen, začal v něm víc a víc narůstat podivný vnitřní pocit, že je něco špatně. Že tohle nebyla Hermiona, jakou znal. Že se u ní něco změnilo. A změnilo se to už před pár dny. Někdy v době, kdy… „OH, Merline, já ji zabiju,“ zaúpěl si pro sebe, když mu v hlavě bliklo poznání. V další chvíli jeho tvář zkřivil vztek. Věděl však, že má ještě nějakou práci, než ji půjde přetrhnout. Mávl hůlkou a odjistil dveře od chatky dřív, než k ní vůbec došel. S trhnutím otevřel dveře a snad i doufal, že vlkodlaci budou pološílení, aby si měl na kom vybít vztek. K jeho smůle ležela dívka schoulená na jedné straně místnosti, zatímco Remus seděl zabalený do svého hábitu téměř za dveřmi. „Dneska jste si dali na čas,“ pronesl chraplavě. „Spěcháš na rande?“ zavrčel na něho Severus, než nechal projít dva mladíky, kteří zabalili Alici do hábitu a odnesli ji na ošetřovnu. „Pomůžeš mi?“ optal se Remus a natáhl k Severusovi ruku, aby mu pomohl na nohy. Měl chuť mu něco odseknout, ale nakonec ruku přijal a plynulým pohybem ho postavil na nohy. „Pro příště ti pořídím žebřík, Lupe.“ „Děkuji,“ oplatil mu unavený Remus, když se začal sunout z chatky. Severus ho nechal, věděl, že teď už ho nepotřebuje. Vůbec si však nevšiml toho, jak se vlkodlakovi roztáhlo chřípí nosu. Severus měl totiž něco naléhavého na práci.
*** „Počkejte, tam nemůžete. To je…“ Sestřičku v ordinaci vůbec nevnímal, jen vpadl dovnitř a bylo mu jedno, že tady… mezi samými ženami a občas i těhotnými ženami… působí dost nepatřičně. „Cos jí řekla?“ Michaille sedící za stolem a zapisující do karty jen pomalu zvedla hlavu. „Potřebuješ něco, Severusi?“ zeptala se klidně. „Mám ordinaci, jestli sis nevšiml.“ „Ano, něco takového jsem postřehl, neboj, teď sem nikdo nepřijde. Cos jí řekla?“ vrčel, když se opřel o opěradlo židle. „Komu, smím-li být tak smělá?“ „Hermioně. Nebo jsi i jiným lidem v mém okolí něco namluvila?“ „Proč si myslíš…“ Nenechal ji domluvit. „Od doby, co ses ukázala, je jako vyměněná a včera dokonce… včera…“ „Včera co?“ vyzvídala a na tváři ji hrál slabý úsměv. Jeho pohled ztvrdl. „Jak jsi s ní byla na ošetřovně, tak jsi jí něco řekla. Něco v rámci těch svých experimentů, které občas s oblibou děláš a já chci vědět, co to bylo!“ „Svedla tě?“ zašklebila se. Zřejmě to stále považovala za komedii, i když… „Cos jí řekla?!“ Zvážněla. Spojila ruce před sebou a dlouze se na něho podívala. „Jen jsem jí řekla, ať tě nechá na pokoji. Že nejsi nic pro ni.“ Překvapeně vydechl. Čekal ledacos, ale tohle ne. „Cože?“ Určitě se přeslechl. „Zkrátka…“ „Co tě to sakra napadlo, jí tohle říkat?!“ Teď se už skutečně vztekal. „Udělala jsem to pro tebe,“ řekla klidně. „Pro mě? Co se do toho sakra pleteš?“ „Chtěla jsem ti pomoct!“ ohradila se. „Mám tě ráda, myslíš, že se chci dívat, jak si tě ze srandy okolo prstu omotá nějaká puberťačka?“ „Byla bys tak laskavá a nechala to na mně?!“ Odfrkla si. „A co mám nechat na tobě? Koukni se na sebe, jak blbneš? Já nechci, abys byl sám, ale nechci, aby ses spálil. Jestli tě má ráda, zůstane s tebou, ale jestli je to pro ni jen hra, tak…“ „PŘESTAŇ SE DO TOHO PLÉST!“ zařval na ni, rudý vzteky až za ušima. „Tohle není tvoje věc. Tenhle vztah není tvoje věc. Nic, co se týká mě, není tvoje věc!“ mluvil chladně, i když už nekřičel. „Říkám ti to jasně a naposledy – přestaň se mi plést do života!“ a s prásknutím dveřmi odešel. Michaille tam zůstala stát, neschopna slova. „Sakra!“
*** Hermiona se vyloudala z chatky. Bolela ji hlava a někde uvnitř ní se usadil podivný pocit. Co si pamatovala, tak v noci se vyspala se Severusem. Přesněji ho v noci svedla, ale teď tu nebyl. Vlastně se nebylo čemu divit. Divila se však, že nebyl v laboratoři, ani na cvičišti, ani na ošetřovně. A svůj odchod nikam nenahlásil. „Severus někam vystřelil,“ odpověděl ji Remus, kterého našla ležet na ošetřovně. „Neptej se mě kam. To vážně netuším, ale zdál se, že ho něco… naštvalo, nebo… rozhodilo.“ Hermiona se zatvářila nejistě. Mohla snad být ona tím důvodem? Udělala snad v noci něco nepatřičného? Něco na co si nevzpomínala? I když ono možná stačilo i to, co si pamatovala. „Neboj, on se ukáže. Severus se o sebe dokáže postarat.“ Přikývla. Musela uznat, že v tomhle má Lupin pravdu. „A mimochodem Hermiono, strašně zvláštně voníš. Nový parfém?“ Hermiona tu otázku snad ani nevnímala, jinak by jí došel význam v mužových očích. Jen se vypotácela ven, aby si dala šálek horké kávy a počkala na Severuse. Jenže hodiny míjely… … a ona stále čekala.
*** Seděl u stolu v té nejzapadlejší putyce té nejtemnější uličky kouzelnického Londýna a sledoval dění okolo. Kápě padající do tváře mu to moc neusnadňovala, ale to ten oblak cigaretového dýmu také ne. Jeho pohled byl upřený na osoby ve vzdáleném rohu místnosti. Severus sem chodil posledních pár dní. Moc se mu pobyt tady nelíbil, ale od chvíle, co ztratil pozici špeha, tak neměli informace a poslední dobou je potřebovali víc než zoufale. A nebylo lepší místo k zjišťování informací, než tady – mezi spodinou a překupníky. Ne že by to byli bezpáteřní lidé, spíše se jejich páteř nakláněla právě k tomu, kdo více zaplatil. A jak Severus sledoval, ti, kteří seděli v druhém rohu, platili skutečně dobře. Alespoň tak mohl soudit podle měšce, který hodili tomu drobnému staříkovi, který se k nim přiloudal. Výměna zboží probíhala rychle a téměř nepostřehnutelně. Severus by si ničeho nevšiml, kdyby nevěděl, jaké pohyby má hledat. Hned nato se dvojice mužů zvedla od stolu a vydala se pryč, zatímco stařík schoval pod ošuntělý hábit svoji odměnu a začal se plížit pryč. A to byla právě chvíle pro Severuse. Téměř nenápadně se zvedl ze své židle a vydal se za mužem k zadnímu vchodu. Věděl, že se ven vydá tudy – vždycky to tak dělal. A potom už nebyl problém si na něj počkat. Přirazil ho ke stěně. „Mám jen jednu otázku, když na ni odpovíš hned, nechám tě i odejít v celku!“ Mužík zaklepal nožičkami nad zemí a zaúpěl. „Prosím, nechte mě jít… já nic nevím…“ „Cos jim to předal? Co bylo v té lahvičce?“ zasyčel Severus a přiložil hrot hůlky ještě o trochu blíž ke krku. „Tak co?!“ „Já nic nevím,“ kňučel stařík, „jsem jenom prostředník, platí mi za dodávku. Nic nevím, prosím věřte mi!“ Severus už chtěl vyslovit nějakou kletbu, když si všiml toho podivného skelného pohledu, který byl vidět i v tomto chabém osvětlení. Ten muž byl slepý. A s vytetovaným M na tváři – moták. Tito lidé byli chápáni jako spodina téhle spodiny. Kouzelníci bez magie, kteří byly využíváni jako prostředníci nebo donašeči. Nikoho neviděli, nikoho nemohli zaklít… zcela nepotřební pro společnost. Ideální obětní beránci. Profesor nechal mužíka sklouznout na zem, kde se schoulil do klubíčka. „Sakra!“ zaklel tlumeně. Nečekal tady několik dní, aby si tuhle zásilku nechal uniknout mezi prsty. Rychle se vydal ulicí až na hlavní třídu a snad i doufal, že tam ještě někde zahlédne ty dva překupníky. Vídal je tu často, dělali pro Smrtijedy, tím si byl jistý. A vždy zmizeli v jedné z těch temných a naprosto zastrčených uliček. Sledoval je, tušil, že museli zmizet někde tady… a támhle vždycky zahýbali a tady… Tady zůstal stát. Tahle ulice byla jako z noční můry. Neosvětlená, mokrá a plná toho nejhoršího svinstva. Podle pachu tu určitě někde tlelo i maso, Severus jen nedokázal říci, jestli to byla některá z koček nebo nepohodlný svědek. Pomalu postupoval dál, štěrk mu skřípal po nohama. Nedaleko vyskočila kočka z popelnice a zmizela s kořistí za rohem. Svoji hůlku svíral pevně v prstech, připravenou k útoku. Každou chvíli očekával, že mu do zad vpadne nějaká kletba, ale co rozhodně nečekal byl.. Zachrčel, když padl na kolena. … nůž.
A další a další. Slyšel kolem sebe hlasy, ale nevnímal je. Ani se nebyl schopen bránit, hůlka mu vypadla z prstů po první ráně pod žebra. Ale kdo by tady používal nůž? Samozřejmě, kdo jiný, než motáčtí překupníci, kteří mu teď začali prolézat kapsy v zoufalé touze po nějaké kořisti. Ani v nejmenším jim nevadilo, že jim na rukou ulpívá krev řinoucí se z jeho těla. Ten slepec jim určitě dal avízo, tím si byl jistý. Bohužel trochu pozdě. „Nic nemá! Nic nemá!“ „Na krku! Galeon!“ zašeptal druhý. Severus sevřel přívěsek v ruce, chtěl vyslat zprávu, ale nedokázal to. Cítil, jak mu strhli z krku přívěsek, nebyl schopen se bránit. Nebyl schopen téměř ani dýchat ani… objímala ho mlha… v uších mu hučelo… svět se zdál vzdálený a otupělý… „Někdo jde!“ „Padáme!“
*** Hermiona sebou cukla. Podívala se na galeon ve své kapse, ale žádná zpráva na něm nebyla. Přesto si byla téměř jistá, že před chvíli jeho magie zapulzovala. Podívala se na hodinky. Byla noc. A ona stále čekala. Něco se stalo. To však bylo to jediné, co věděla…
Kapitola 41. - Malér nad malér „Tak co?“ vyzvídala Hermiona, jakmile se jen pootevřely dveře. Už celou noc a celý den pobývala na Ústředí, kde vzburcovala celý Řád, který se vydal podle jejích instrukcí Severuse hledat. Za podmínky, že ona na Obrtlou ani nepáchne. Od té doby uběhlo už pěkných pár hodin. Nejdříve se přesvědčila, že nikdo v táboře nemá nejmenší tušení, kam Snape odešel, potom navštívila přes všechen odpor i Michaille u ní v ordinaci, ale ani ta o něm neměla informace. Očividně však byla poslední, kdo ho viděl, což Hermioně k lásce k téhle osobě moc nepomohlo. Nikdo však nic neviděl, neslyšel, netušil, sova se vrátila bez odpovědi. Hermiona si nějak byla jistá, že Snapeova stopa končí na Obrtlé ulici, kde však výprava Řádu nikoho nenašla. Ona teď byla za blázna, zatímco Severus nejspíš umíral kdoví kde. „Nic,“ odvětil Remus a stáhl ze sebe promočený plášť. Hermiona zoufale zaúpěla, zatímco někdo za jejími zády zamrmlal. „Jen ztráta času.“ „Vy mi nevěříte,“ vydechla Hermiona, „po tom všem mi nikdo nevěří!“ „Klid… klid…,“ chytl ji Remus za ramena. „Já ti věřím, Severus tam byl, tím jsem si jistý. Cítil jsem ho v jedné zatuchlé hospodě, kdyby venku tolik nepršelo, snad bych ho i dokázal najít.“ „Takže tam někde je. Naživu,“ vydechla s nadějí v hlase. Povzdechl si. Nechtěl jí říkat, že našel i jedno místo s nejsilnější stopou, kterou po sobě zanechává krev. Není důvod ji děsit víc, než už byla. „Ta stopa byla slabá, nejspíš tam byl… ale neřeknu ti kdy.“ „Co bude teď?“ Znovu vydechl. „Není pryč ještě ani čtyřiadvacet hodin, Hermiono…“ „Já vím, ale něco se mu stalo, Remusi, já to vím!“ přesvědčovala ho. „Nemůžete toho nechat!“ „Zítra začneme prohledávat stoku,“ zamručel někdo za ní, než zavřel dveře. Dívka vydechla. Stoku? Otočila se na vlkodlaka, ale ten mlčel. Její smutek se náhle proměnil v čistý vztek. „No jistě! Proč ne? Vždyť vám je přeci úplně jedno, co s ním bude!“ „Hermiono!“ „CO? Mám pocit, že jsem jediná, komu na něm záleží! Pro vás to byl jenom pěšák, figurka, která vám nosila informace a teď, když už nemůže, tak je vám jedno, co se s ním stane!“ „Půjdu ho hledat sama.“ „To je přeci hloupost!“ „Vezmu si s sebou někoho z lesa, ti mi určitě pomohou.“ Nebyla o tom tak úplně přesvědčená. I když Snapea rozhodně respektovali, nebyla si zcela jistá, kolik spolužáků by bylo ochotno jít pro Snapea do nebezpečí. Snad i doufala, že tohle bude dostatečný důvod k tomu, aby s ní šel někdo z Řádu, nejlépe Remus.
„Hermiono, Hermiono!“ zarazil ji a popadl za ramena. „Chápu, že máš o Severuse strach, ale tím, že vlezeš na Obrtlou a necháš se tam znásilnit a polomrtvá hodit do stoky, tím mu nijak nepomůžeš, ano?“ zahleděl se jí hluboko do očí a doufal, že ji jeho dotek uklidnil. Místo toho se jí do očí nahrnuly slzy. Samozřejmě věděla, že tohle všechno je pravda, ale copak to šlo? Jenom tu tak sedět a nic nedělat, když on je kdoví kde? Copak to šlo, když ho…? „Třeba by pak v tej stoce pěkně tleli vedle sebe,“ ozvalo se vedle nich tiché ušklíbnutí. Bylo zvláštní, dost podnapilé, řekli by. To už se ze stínu vypotácel i majitel toho otravného hlasu. „Dunku?“ zamračil se na něho Remus. „Kdes zase byl?! Hledáme tě už alespoň týden.“ Shrbený Mundungus se zašklebil. „Za obchody, kamaráde, za obchody,“ zašklebil se, ale to už narazil na zábradlí, které ho div nesložilo. Zřejmě přebral víc, než na co vůbec vypadal. A rozhodně tak i páchl. Jako kdyby se vyválel v bahně, které nebylo pouze bahno, a potom to nechal pořádně zapařit. „Fuj,“ zakřenila se Hermiona, bylo to skutečně nechutné. „Co to tu tak páchne?“ objevila se za nimi paní Weasleyová. „Dunku, ty prase, kde ses to zase vyválel?!“ Nedala mu však možnost ani se nadechnout k odpovědi a už na něho z její hůlky proudily litry mýdlové vody s příchutí levandule. Ty ho zmáchaly od hlavy až k patě. Muž padl na kolena, snažil se bránit tomu přívalu mokra, ale marně. Za chvíli byl omytý a i když to rozhodně nestačilo, alespoň už tak nepáchl. „A opovaž se ještě jednou do tohoto domu přitáhnout jako chodící kupka hnoje!“ Překupník si znechuceně odplivl a vytřel si vodu z očí. „To je den,“ brblal si pro sebe, zatímco se pokoušel z okrajů košile vytřepat vodu. „Překupník mě podved leprikonim zlatem…,“ začal stoupat po schodech do patra, „…místo voblíbený kurvy tam je ta pitomá novicka… tsss, ještě jí teče mlejko po bradě. Ale ne… ta kurva se musí starat o toho propichnutejho maníka… a pak tohle… a to chtěj, abych s nima spolupracoval… se na ně zvysoka vyseru…“ „Cos to řekl?“ Překupník sebou trhl, Remusův hlas ho zarazil v půlce schodiště. Vůbec si neuvědomil, že ho ten zpropadený vlkodlak může slyšet. „Ale nic… nic… jen si tu tak povidám.“ „Říkal jsi něco o nějakým probodnutým maníkovi,“ mračil se na něho Remus. „Na Obrtlý?“ „Jo, prej tam někoho našli prošpikovanejho jak kejtu. Mluvěj vo tom po celý Vobrtlý, kurvy se bojej vytáhnout paty bez pasáků,“ odplivl si na schod pod sebou, „prej duch nějakýho Jacka Kuchače nebo co.“ „Rozparovače,“ opravila ho Hermiona. „To je fuk,“ mávl rukou. „Spíš se ten blb připlet někam, kam neměl,“ už chtěl pokračovat v cestě, když ho zastavil Remusův hlas. „Dunku, vrať se! Ten zraněný by mohl být Severus,“ dodal k Hermioně, „na jednom místě na Obrtlý jsem cítil jeho krev. Byly tam stopy po boji.“ Hermiona zalapala po dechu. „Ale tělo tam nebylo, kdyby byl mrtvý, nikam by se s ním netáhli.“ Tohle jim moc nepomohlo. „Já nikam nejdu,“ odfrkl si překupník. „K tomu mě nedonutíte.“ „To teda půjdeš!“ „Jinak přísahám, že vás příště vykoupu v louhu.“ Tentokrát to byla Hermiona. „A věřte mi, že ten s levandulovou vůní nebude!“ Tohle bylo nebezpečné vrčení, očividně uměla být přesvědčivá.
*** Hermiona sebou zavrtěla na křesle, aby našla lepší polohu pro spaní. Jediné, čeho dosáhla, bylo, že z ní sklouzla deka. O to víc se schoulila do klubíčka, ale neprobudila se. Najít tu mladou prostitutku nebylo těžké, vždycky se drží na stejných místech kvůli klientele. Dostat z ní však nějaké informace byl oříšek pro všechny. Náhle totiž nic neviděla ani nic neslyšela. Když z ní konečně dokázali dostat nějaké informace, zjistili, že sice její „kolegyně“ skutečně doma ošetřuje nějakého pobodaného muže, ale že ona nemá ani ponětí, kde bydlí. Zde na Obrtlé bylo jasné pravidlo – čím méně toho víš, tím menší je pravděpodobnost, že tě někdo odkrouhne jako nepohodlnou osobu. Trvalo jim několik nekonečných hodin, než pohrozili dostatečnému množství lidí, aby se dostali k někomu, kdo je dostal až do špinavého a polorozpadlého domu. Jejich průvodce však zmizel dříve, než mu stačili i snad poděkovat. Zřejmě nestál o to, aby o něm někdo věděl, že právě on je sem dovedl. Remus bojácně zaklepal na dveře. Chvíli bylo ticho, než jim otevřel chlap jako hora. Tak dva metry do výšky a metr do šířky, a tak si před ním vlkodlak i drobná dívka připadali jako skřítci. „Co chcete?“ zavrčel na ně hned s napřaženou hůlkou. „Nepřišli jsme ve zlém,“ ujal se slova muž. „Jasně, to řekne každý, než ti vrazí kudlu mezi oči. Vypadněte!“
„Prý tu máte muže, zraněného.“ „O ničem takovém nevím!“ zavrčel a už podruhé se snažil zavřít. Už už chtěl zabouchnut dveře. „Skutečně ne?“ vydechla Hermiona, když zarazila dveře, aby se zabouchly. „A nevíte o něm něco? Neviděl jste ho tu někde? Vysoký? Hubený? Černé vlasy po ramena, prosím, je to důležité.“ „Řekl jsem, že o nikom takovém nic nevím!!“ A práskl dveřmi. Vlkodlak dlouze vydechl, tak nějak počítal s tím, že to takhle dopadne. Hermioně však bylo do pláče. Byli tak blízko! „Pojď, půjdeme. Tady není bezpečno,“ jemně ji vzal za ramena a pomalu ji vyváděl ven. Vydali se zpět na ulici, když se ozvaly tiché kroky. „To vy ho hledáte?“Nad nimi na schodech postávala drobná, blonďatá žena a dost nejistě je pozorovala. „Ano!“ vzpamatovala se Hermiona jako první. „Víte, kde je?“ „Kdo jste?“ „Jeho přátelé.“ „Dokažte to.“ Vyměnila si s Remusem pohled. K čertu s utajením. „Má asi 175 cm, černé vlasy. Je hodně hubený. Vpravo mu vystupuje jedno žebro, kdysi si ho zlomil a nezaléčil. A na zádech několik jizev a jednu výraznou pod klíční kostí.“ Chvíli mlčela. „Na předloktí má… znamení.“ Žena na ni upřeně hleděla, než přikývla. „Pojďte za mnou.“ Vedla je až na půdu, tichou, zamčenou a očividně nepoužívanou. A tam, na jednom z prožraných lůžek ležel. Bledý jako sama smrt, obalený mnoha zkrvavenými obvazy. Vrhnula se k němu, ale jakmile se ho dotkla, věděla, že je něco špatně. Byl strašně studený. Ihned mu nahmatala tep. Cítila ho, i když krajně nitkovitý. „Co jste mu udělali?“ zaúpěla. „Jistě, jistě!“ objevil se za ženou ten hromotluk, „sveďte to na nás. Kurva a její pasák, tak hnedka jsme i vrazi!“ odplivl si a vypadalo to, že je odtamtud i vyhodí. „Arni, klid,“ mírnila ho hned žena, která vedle něho vypadala až nepatřičně drobně. „Nic jsme mu neudělali. Našli jsme ho za domem. Byl pobodaný, někdo ho pěkně zřídil. Ošetřila jsem ho, ale moje léčitelské schopnosti nestačily. Včera dostal horečku.“ „Proč jste nezavolali pomoc?“ Hromotluk si odfrkl. „Protože by si mysleli přesně co vy! Že jsme ho zřídili my. O to nestojíme!“ „Dost na tom, že už tak se na nás všichni dívají skrz prsty,“ špitla žena. „Proč jste ho neposlali k Mungovi.“ „Je to Smrtijed, ať klidně chcípne!“ odplivl si muž. „Sám jsem ho nedodělal jen proto, že je na to Emili moc velký lidumil.“ Žena v jeho náruči se na něho podívala s neskonalou láskou. „Vemte si ho a zmizte s ním. Čím dřív odtud zmizí, tím budu radši,“ zavrčel ještě, než zmizel. Remus několikrát mávl rukou a upevnil Severuse na lůžko. „Přemístění může jeho stav dost zhoršit,“ řekla ještě žena nejistě. „My víme,“ přikývli. „Snažila jsem se udělat všechno,“ pokračovala, jako kdyby se chtěla ospravedlnit. „Ale bohužel… nebylo mi dopřáno dodělat víc, než první ročník zdravotní akademie.“ „Udělala jste všechno, co se dalo. Strašně děkuju,“ zašeptala ještě dívka, ale to už se přimknula k raněnému z druhé strany a společně s Remusem zmizeli. Už to byly tři dny. Poppy sice ihned po jejich příchodu zkontrolovala vše, ale musela konstatovat, že jeho stav je vážný. Rány porušily několik orgánů a ač bylo vnitřní krvácení zastaveno, tak se do těla vylila část obsahu střev a to vedlo k otravě krve. A ta teď dělala v jeho těle pěknou paseku. Kdyby ho ta žena nezaléčila, zemřel by. Kdyby však u ní zůstal o den déle, zemřel by také. Nezbývalo tedy, než provést očistu krve pomocí lektvarů a čekat. „Hermi.“ Bez odezvy. „Hermiono.“ Dívka sebou cukla, až jí zabolelo v krku. „Co… co je?“ Stál nad ní Remus a měřil si ji upřeným pohledem. „Sedíš tu celou dobu, běž se vyspat.“ „To je dobrý.“ „To není dobrý. Nejsi tu nic platná.“ Narovnala se a promnula si krk. „Chci tu být, kdyby se probudil.“ Od chvíle, co se vrátili, tak se s Remusem bavila několikrát, ale naštěstí nikdy nepřišla na přetřes otázka, jaktože ho tak dobře znala… tak intimně. Nevěděla, jestli jí vlkodlak dává prostor nebo jestli se tomu tématu prostě vyhýbá. Tak jako tak mu byla vděčná. Hlavně proto, že nevěděla, jak by odpověděla. „Nějak jste se spolu sblížili, že?“ zeptal se téměř mimochodem.
Kdyby Hermiona nebyla tak unavená, snad by se v ní i svářel vnitřní boj. Teď na to však neměla dost sil. „Jo, docela jo,“ přiznala. „Jsem něco jako spojka mezi ním a táborem a… nebudu lhát – je mi s ním dobře. Není špatný,“ podívala se na něho, jako kdyby ho snad chtěla přesvědčit. Remus se ušklíbl. „Já to vím. Severus je všelijaký – zapšklý, protivný, pedantský… ale rozhodně se o něm nedá říci, že je špatný. Jen většina lidí to nevidí.“ „Většině lidí to nedovolí vidět.“ „Tobě to očividně dovolil.“ Hermiona se na svém křesle zavrtěla, pod vlkodlakovým pohledem se začala cítit nejistě. Mohl něco vědět? Mohl si dát dohromady dvě a dvě? Naštěstí ji Remus ušetřil jakékoliv reakce. „Dobře, jak chceš. Nechám tě tady. Odpoledne by se na něho měla přijít podívat Poppy. Zatím řeknu alespoň Molly, aby ti přinesla něco k snědku.“ „Děkuju. A… nemohl bys tu s ním chvíli být? Potřebovala bych se jít osprchovat.“ „On nikam neuteče.“ „Já vím, ale… nechci, aby tu byl sám.“ Muž si povzdechl, ale vrátil se zpět k posteli, na které ležel bezvládný Severus. Z hrdla se mu dral namáhavý dech a na čele se perlily kapky potu. Jeho tělo bojovalo s infekcí skutečně vehementně. „Co tu s ním vůbec děláš celé ty dny?“ vyzvídal. „Povídám si s ním.“ Zvedl obočí. „Odpovídá? Moc ne, že? Z toho si nic nedělej, nikdy nebyl zrovna ukecaný typ.“ Dívka se na něho podívala skepticky, ale potom raději vyklouzla z pokoje. Remus se zahleděl na muže v prostěradlech. „Ty blbečku, ty ani netušíš, jaký máš štěstí, co?“
*** Hermiona procházela dlouhou nemocniční chodbou a stírala si slzy. Tekly jí z očí a ona se je marně pokoušela zastavit. Nakonec přeci jen popotáhla, setřela několik posledních kapek a pevně zaklepala na dveře. „Už neordinujeme!“ ozvalo se. Zaklepala znovu. Ozvaly se podpatky a hned nato vykoukla ven dost nevrle vyhlížející sestřička. „Už neordinujeme,“ zopakovala. „Jdu za Michaille,“ vydechla dívka, „soukromá věc.“ Žena si ji přeměřila a poté jí pokynula dovnitř. „Michaille!“ zavolala do druhé místnosti, odkud se v další chvíli vyloupla Hermiona úhlavní nepřítelkyně. V nitru se jí rozhořelo cosi mezi nenávistí a závistí. „Co se… Co se děje?“ vydechla, když si všimla Hermiony. „Něco se Severusem?“ vydedukovala hned a při pohledu na dívčiny slzy se jí zastavilo srdce. „Probudil se,“ vydechla Hermiona a pokoušela se mluvit normálně. „Vezmu vás k němu.“ Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala. Poté na sebe hned hodila kabát, popadla kabelku a dala své spolupracovnici poslední instrukce. Hermiona ji vrazila do ruky kus papíru. „Přečtěte si to.“ Michaille nechápavě pohlédla na adresu na papírku, nemusela se však ptát. Fideliovo zaklínadlo dobře znala. V další chvíli ji však už Hermiona vzala a přemístila se s ní. „Uf, tohle mi už příště nedělej,“ vydechla starší žena, když našla ztracenou rovnováhu. Musela se u toho však chytit zábradlí. Hermiona ji ani trochu nelitovala. „Pojďte za mnou,“ kývla na ni a vedla ji po schodech nahoru. Starší žena se rozhlížela okolo sebe a tvářila se jako Alenka v říši divů. „Hermiono, drahoušku,“ ozvalo se nad nimi. „Kde jsi byla? Celé dny se od něho nehneš a najednou se ztratíš jako pára nad hrncem.“ To paní Weasleyová se k nim po schodech hnala. „Poppy u něho teď byla a prý to nejhorší už má bezpečně za sebou. Pohádal se s ní, takže mu už je dobře a… kdo je tohle?“ podivila se, když si všimla postavy stojící na schodišti. „Severusova… známá,“ vydechla Hermiona. „Vedu ji za ním. Remus o ní ví, dal mi adresu,“ dodala. Molly jen přikývla a tak mohly pokračovat dál. Před Severusovým pokojem se však Hermiona zastavila. „Tady to je.“ „Vy nepůjdete dovnitř?“ podivila se Michaille. Hermiona uhnula pohledem, nechtěla, aby viděla její slzy. Jak jí měla říct, že ho už nechce nikdy vidět? Že vlastně nechce nikdy vidět ani ji? Jak jí měla vysvětlit, že tohle, co právě dělala, bylo jedno z nejhorších rozhodnutí v jejím životě? Jak jí měla vysvětlit, že to, že zašeptal Michaillino jméno, když mu otírala pot z čela, bylo jako dýka do srdce. Jen se zhluboka nadechla. „Myslím… myslím, že o vás stojí víc. Já… nebudu překážet.“ V té poslední větě bylo mnohem víc, než jen ujištění, že za ním nepůjde do pokoje. Bylo v tom vyklizení bojového pole… vhození ručníku do ringu. Dívka víc nepotřebovala. Prosmekla se kolem ženy a zmizela na schodišti.
*** Nakoukla do dveří a hned jí uvítal pár tmavých očí. Michaille si sedla na postel a povzdechla si. „Ty jsi taky pako.“ Ušklíbl by se, kdyby neměl ztuhlé všechny svaly. „Taky tě rád vidím,“ hlas měl slabý, špatně se mu kvůli jedné z ran dýchalo. „Cos to vyváděl, prosím tě? Prý si z tebe udělali jehelníček. Měl jsi v sobě šest děr.“ „Tak to neodvedli moc dobrou práci,“ zaúpěl, když se snažil poposednout a alespoň trochu se zvednout. Ta poloha vleže už se nelíbila jemu a o to míň jeho zádům. Hned k němu přispěchala a strčila mu pod záda polštář. „Kdo neodvedl dobrou práci? Ti, co tě prošpikovali, nebo ti, co tě zachránili?“ „Ani jedni. Ty první to neudělali pořádně a ti druzí… aúúúú…,“ uniklo mu zaúpění. „Nevím, jestli jsi ve stavu, kdy bys měl nadávat na ty, co ti zachránili zadek.“ „Zadek je v pořádku,“ zaskuhral, „ten zbytek stojí za prd. Hlavně břicho mě zabíjí.“ „Co jsem slyšela, tak v břiše máš čtyři krátery, tak se nediv, že to bolí.“ „A já už si začínal myslet, že mě jen tíží špatný svědomí,“ neodpustil si kousavě. Žena si povzdechla. „Máš štěstí, že už uběhla tak dlouhá doba, jinak bych tě přehnula přes koleno a pořádně ti nařezala.“ „Jak dlouho tu vůbec jsem?“ zamračil se. „Podvědomě mám pocit, že tak… pět dní? Týden?“ „Asi tak. Hermiona tě u mě hledala v pátek, dneska je středa.“ „Ona mě hledala?“ podivil se. „Ano, samozřejmě. A pokud se nepletu, tak to byla ona, kdo vzburcoval pátrání, kdo tě našel prošpikovaného, kdo se o tebe celý ten týden staral a kdo… pro mě z nepochopitelného důvodu… odtud před chvíli odešel div ne s pláčem.“ Severus se na ní mračil už od půlky jejího proslovu. „Tos nebyla ty?“ „Kdo?“ Zamyslel se. „Někdo u mě byl. Celou dobu, staral se o mě… něco mi pořád vyprávěl. Nevím kdo a ani co říkal, ale… tos nebyla ty?“ „Jsme tu dneska poprvé.“ Zamračil se ještě víc. Skutečně si byl jistý, že je to Michaille. Kdo jiný by byl ochotný o něho takhle pečovat. „Tak kdo…?“ „Hádej, můžeš třikrát,“ pronesla jízlivě. „Těch možností je vážně hodně.“ Věděl, kdo to byl. „Sakra!“ „Cos jí řekl?“ „Netuším, měl jsem horečku. Ale…,“ na chvíli se odmlčel, „myslel jsem si, že jsi to ty.“ Trochu sykla. „To není dobrý. Můžu se tě na něco zeptat? Tys jí řekl, že mezi námi něco je?“ „Samozřejmě, že ne!“ „A že mezi námi nic není?“ Zavrtěl hlavou. „Aha, takže si to nejspíš přeložila sama. To vysvětluje mnohé,“ říkala si téměř pro sebe. „Asi bys jí to měl říci, než ti přimíchá do čaje projímadlo. Nebo spíš mně.“ Zamračil se. „Ale prosím tě, proč by to dělala.“ Dlouze si povzdechla. „Tobě vážně ještě nedochází, o co tu jde, že?“ „O nic tu nejde!“ odsekl. Do tohohle rozhovoru se mu skutečně nechtělo. „Nech to být.“ „Tys tenhle rozhovor začal.“ Střelil po ní pohledem. „Jediné, co nechápu je, proč tu celou tu dobu se mnou byla, to je vše.“ „Ze stejného důvodu, proč jsi ty před týdnem vtrhnul ke mně do ordinace.“ „Taky jsi ji štvala?“ zavrčel. „A vůbec – tenhle rozhovor jsem začal, můžu ho i skončit. A končím ho.“ „Tak na to zapomeň,“ přesedla na druhou stranu postele, když otočil hlavu, „já o tenhle rozhovor sakra stojím. A mám výhodu – ty nemůžeš utéct.“ Probodl ji pohledem. „A pohledem mě taky nezabiješ.“ „Ale ta představa je velmi lákavá.“ Jen se ušklíbla. „Co po mě sakra chceš?“ prskl. „Abys ji vzal na rande.“ „COŽE?“ Prudce se posadil, ale jediné, čeho dosáhl, bylo trhnutí v podbřišku. Se sykáním se opět sesunul do peřin. Jenže právě tuhle chvíli si vybraly hlavy Řádu, aby s ťukáním vešli dovnitř. „Můžeme? Severusi, byl bys už schopný malého výslechu?“ Se syčením přikývl, než se otočil zpět na Michaille. „Ses zbláznila!“ sykl k ní.
„Kup jí kytku…, vezmi ji na večeři…“ Zamračil se. „Ani mě nehne! Taková blbost!“ „Při nejhorším bude mít ona kytku a vy oba plný žaludky,“ naklonila se k němu. „Nic horšího se ti stát nemůže.“ Lehce ho políbila na tvář a odtáhla se. „A moc nezlob,“ dodala šibalsky.
Kapitola 42. - Protěž a hlad Severus strávil na ústředí ještě tři dny. Za tu dobu hráli s madam Pomfreyovou hru, kdo toho druhého vytočí a urazí v kratším čase. Nejdříve vedla s přehledem Poppy, ale Severus se rychle zase dostal do své vrcholné formy. Po třech dnech už byli raději oba posláni do svých rohů, tedy přesněji Severus zpět do lesa. Jeho návrat byl ještě trochu krkolomný, rány stále bolely, ale rozhodně to bylo lepší než neustálé ležení. A ač si to Severus nechtěl přiznat, těšil se tam. Rozhodně však nečekal, že ho obyvatelé tábora budou vítat. Vítat! Chvíli tam jen tak postával a netušil, co má říci nebo udělat. Nakonec se rozhodl pro tu jedinou správnou věc. „Puč nevyšel, takže konec dovolené. Ode dneška opět nastává Snapeovská diktatura.“ Zasmáli se, než se všichni vrátili opět ke své práci. Severus se vydal k sobě. Brašnu nechal spadnout na zem a s chutí si dřepl na postel. Nějak byl rád, že je zpátky. Ty dny, které strávil na Ústředí, byly dlouhé a úmorné. Také plné bolesti, ale na to byl zvyklý. A ač se okolo něho pohybovalo tolik lidí, většina z nich mu jen lezla na nervy. Vybalil si svých pět švestek a poté se vydal na obhlídku tábora. Občas prohodil pár slov, tři studenti ho dokonce sami vyhledali, protože potřebovali s něčím pomoci, ale jinak se zdálo, že i bez jeho přítomnosti šlapalo vše jako hodinky. Až moc - za těch deset dní byl totiž pouze jeden poplach. Smrtijedi něco chystali. Prošel celý tábor, zkontroloval kuchyň, vyřešil hádku v jídelně, nakoukl na prázdnou ošetřovnu, zjistil, kdo je na hlídce, a jedinou osobou, kterou nenašel, byla slečna Grangerová. Všichni mu však svatosvatě přísahali, že Hermiona tábor neopustila. Nenašel ji. Obcházel tábor dokola, ale nenarazil na ni ani jednou. A to snad i doufal v nějaké přivítání. Nemusel být genius, aby pochopil, že se mu vyhýbala. A nebýt té pitomé náhody, nepotkal by ji vůbec. Začala mu totiž krvácet jedna z ran na břiše. Nic vážného, jen prasklá kůže. Pro obvazy však musel na ošetřovnu. Vlastně by ho ani nemělo překvapit, že ji tam našel. Akorát se chystala spát. „Profesore?“ vydechla. Nebyla nijak nadšená. „Nebudu rušit, jen si vezmu obvaz a zase půjdu.“ Nechtěla mu už věnovat pozornost, ale pak si všimla, jak si tiskne břicho, vytrhla mu obvaz. „Sedněte si.“ „Nemusíte…“ „Je to moje práce. Sedněte si.“ Neprotestoval. Posadil se a nechal se ošetřit, ani jeden z nich nic neřekl. Dlouho nevěděl, jak by měl začít. „Měl bych Vám poděkovat.“ Nic neříkala. „Za ten týden na Ústředí.“ „Poděkujte Michaille,“ odvětila stroze a zauzlovala obvaz. „Proč jí?“ „Dal jste jasně najevo, že o ní stojíte víc než o mě.“ „Opravdu? A na to jste přišla jak?“ zvedl k ní pohled. Podívala se mu do očí. Byli od sebe jen kousek. Sledovali se. Nakonec mu však jen strčila do náruče košili, kterou si předtím svlékl. „Ženská intuice,“ řekla jen. „Dobrou noc.“ To, co následovalo další dny, bylo vyhýbání v každém slova smyslu. Dřív spolu sedávali u jídla, potkávali se v laboratoři, u zásob na ošetřovně, u ohniště… teď už to byl týden od chvíle, kdy ji potkal na ošetřovně. Ani netušil, kde spává. Nejspíše střídala místa jen proto, aby ji nenašel. Ale to nejhorší bylo, že si začal uvědomovat, že mu chybí. První dny to bral jako hru – hledej, šmudlo. Jenže ona očividně nechtěla, aby ji našel. A Severusovi to začalo strašně vadit. Vadilo mu, že s ním nejí, že ji nevídá, že ho neštve, že ho nepoučuje. Zatraceně, co to se mnou je?! Ne, Michaille neměla pravdu. Neměla! Až si jednou nedala pozor. „Fuj! Dej to pryč!“ smála se právě Lucy, když na ní Hermiona hodila kousek výhonku pekřelusku, které společně loupaly. Výhonky byly hnědé a dva dny namáčené, takže z nich vznikla jakási odporná kaše. „Vypadá to jako když náš pes dostal průjem.“ „A taky to tak smrdí. Blééé!“ Chvíli je jen tak sledoval z povzdálí, nechtěl tuhle chvíli rušit, bylo úžasné ji náhle zase slyšet. Nehodlal však dopustit, aby mu znovu upláchla. Odkašlal si. „Slečno Grangerová?“ Podívala se na něho a její tvář znejistěla. „Potřeboval bych odpoledne pomoci na nějakých obchůzkách. Máte čas?“ Nebylo jí to očividně po chuti. „Nechcete si vybrat někoho jiného?“ „Nechci. Ve čtyři?“
Chvíli měla chuť ho odmítnout, ale rozhodně mu nehodlala dávat důvod k rozepřím. Přikývla. Při cestě do lékárny se nestalo nic mimořádného. Vedli spolu nezávaznou a zcela nevinnou konverzaci na neutrální téma a oba se snažili tvářit, že se vůbec nic neděje. Jenže Severus věděl, že děje. A měl neodbytný pocit, že jestli se něco nezmění teď, tak toho bude hořce litovat. Sakra, jemu asi vážně přeskočilo! „Máme všechno?“ zeptala se, když odcházeli z lékárny, oba s jedním vakem přes rameno. „Ano, a mám pocit, že několik věcí navíc.“ Třeba tu protěž alpskou, kterou Severus skrýval v ruce. Byla to na pohled ošklivá květina s úplně plyšovými okvětními lístky. Její míza měla však neskutečně léčivé účinky. A Hermioně se líbila, to věděl už od první návštěvy lékárny, kdy k ní zasněně voněla. „Máte něco ve vlasech,“ pronesl po chvíli a jakoby jí sáhl do vlasů a podal jí drobnou bylinu. „Nějaká kytka. Nejspíš vám tam spadla.“ „To je protěž,“ vydechla Hermiona. „Měli ji na pultu. Jak se mi dostala do vlasů?“ „To nemám ponětí.“ Pokrčila rameny a přivoněla. „Víte, občas by mě docela zajímalo, kde lékárny všechny ty byliny berou. Jen si to vezměte, odkud všude ty byliny pocházejí a…“ Vlastně jí ani neposlouchal. Měl rád její hlas, ale teď se chystal k něčemu trochu jinému. To byl také důvod, proč je hned nepřemístil, ale vzal ji do mudlovského Londýna pod záminkou, že ještě něco potřebuje. „Nezajdeme na večeři?“ „… a taky nechápu, proč… cože?“ zarazila se, když si uvědomila, na co se zeptal. „Ptal jsem se, jestli nezajdeme na večeři. Na jídlo, pokud vám to bude srozumitelnější.“ Hermiona zalapala po dechu. „Co… a… ehm… totiž…“ „Grangerová, já Vás nezvu na rande…,“ vysvětloval jí jako dítěti. „…mám jenom hlad a přijde mi nezdvořilé Vás přivázat před vchodem a nechat Vás čekat.“ Stále nebyla schopná odpovědi. „Tak co?“ „Ehm… ale já… mně nezbylo moc peněz.“ „Nepotřebujete, zvu Vás,“ řekl, jako kdyby to bylo něco zcela běžného, a ukázal na restauraci, kam hodlal vejít. Rozhodně to nebyla žádná špeluňka, ale naštěstí také nic, kde by podávali pouze ústřice a hlavní chod o velikosti pokapané švestky. Galantně jí otevřel dveře a následoval ji dovnitř. Hermiona se trochu nejistě rozhlížela. Popravdě netušila ani to, co od téhle podivné nabídky očekávat. „Třeba zde?“ zeptal se a pokynul jí ke stolu, který byl v koutku nedaleko dveří. Nijak v rohu, ale také nijak na očích. Ideální. Hermiona se posadila a jen se na něho usmála, když jí chtěl přisunou židli. Z té jeho galantnosti byla jak se patří nervózní. O co tu sakra jde? Nejdříve mi dává jasně najevo, že mezi námi je pouze sex, potom si přivede milenku, kterou volá z horečky, a teď si mě pozve na večeři? Jak se k němu mám sakra chovat?! Její dilema nejprve přerušila číšnice, která jim přinesla jídelní lístky. „Něco k pití?“ „Dvě deci bílého a perlivou vodu,“ řekl Severus klidně a podíval se na dívku. „Ehm…“ Měla by se tvářit více dospěle a dát si také víno? Když ona teď na něj neměla vůbec chuť. „Máte zázvorovou limonádu? Tak jednou.“ Číšnice odešla, zatímco Snape pozvedl obočí. „Zázvorová limonáda?“ „Nějaké námitky?“ Zavrtěl hlavou. „Vůbec ne, jen jsem to nikdy neměl.“ „Skutečně?“ podivila se. Myslela si, že se ptá, protože má něco proti její volbě, ale očividně to bylo jinak. „Dám Vám ochutnat.“ Objednávka přišla téměř hned. „Chcete tedy ochutnat?“ zeptala se a nabídla mu svoji skleničku s jemně perlivou nahnědlou limonádou. Jemně to převalil na jazyku. „Zvláštní. Ale strašně sladké,“ zakřenil se. Zasmála se. Ve chvíli, kdy jí vracel skleničku zpět a jejich prsty se lehce dotkly, měla chuť ucuknout. Sakra, vždyť spolu spí, tak proč je náhle nervózní jak školačka? Rozhodla se, že to nebude řešit. Raději se natáhla pro svoji peněženku a začala zkoumat, kolik má s sebou peněz. Skutečně se jí nechtělo, aby na něm byla finančně závislá. „Grangerová, jestli mě nechcete naštvat, tak ty peníze ukliďte,“ zavrčel. „Nepotřebuji, abyste mě zval. Já jsem schopná…“ „Já vím nejlépe, čeho jste schopná, ale já jsem Vás pozval, takže platím,“ vrčel přes jídelní lístek, „nechtějte mě urazit.“ „Mužská ješitnost?“ Ušklíbl se. „Dřív se tomu říkalo galantnost.“
„Dnes ale máme rovnoprávnost.“ „Na tohle téma se s Vámi nehodlám bavit. To Vás pozvání tak uráží?“ Zavrtěla hlavou. „To ne, jen nechápu proč já?“ „Byla jste se mnou Vy, koho jiného jsem měl pozvat?“ „Myslíte si, že Vám na to skočím?“ naléhala. Nevěděla, proč se v tom hrabe. Kdyby nebyla hloupá, tak to prostě nechá plavat a užije si večeři. Ale nemohla to prostě nechat být. „Proč jste dneska tak trval na tom, abych s Vámi šla?“ Severus si povzdechl a složil jídelní lístek na stůl. „Dobře, byl v tom záměr. Chtěl jsem jít do restaurace na večeři a nechtěl jsem jít sám. Jsem vinen. Stačí?“ „Pořád jste mi neřekl, proč jste vzal mě?“ „A koho bych podle tebe s sebou měl jinak vzít? Longbottoma?“ „A co třeba Michaille,“ nadhodila a zkřížila ruce. „Nebo že by snad neměla čas, a proto jsem nastoupila zase na řadu já?“ Zamračil se. „O čem to mluvíš?“ „Nedělej se, vím, že to s ní táhneš!“ prskla na něho, i když zcela tiše. Formální vztah byl náhle ten tam. Severus zvedl jeden koutek. Pohodlně se opřel o opěradlo a dlouze se na ni zahleděl. „Ty žárlíš?“ Odfrkla si. „Samozřejmě, že ne!“ ohradila se až moc rychle. „Tak co to má znamenat?“ „To má znamenat, že nechci hrát druhou ligu. Chápu, že náš vztah je…,“ zarazila se, byla si vědoma, že by je mohl kdokoliv pozoroval, „… je jasně definován. Ale to neznamená, že mi nebude vadit, když budu odsunutá na druhou kolej jako opotřebená hračka.“ Nejen muži jsou ješitní. Severus se ušklíbl. Nikdy by to nepřiznal, ale bavil se. „A kdo u mě podle tebe hraje první kolej?“ Zamračila se. „Kdo asi. Michaille! A nesnaž se to popřít. Volal jsi ji ze spaní!“ odsekla a rozhodně hlasitěji, než měla v úmyslu. A než se mu líbilo. Rozhlédl se okolo sebe a každého pozorovatele probodl pohledem, než se naklonil blíž k Hermioně. „Co kdybys přestala dělat scény.“ „Zkus to popřít!“ prskla na něho tiše. Byli teď k sobě naklonění, tváře jen pár čísel od sebe. „Nepopírám, s Michaille jsem spal.“ Zarazila se. Samozřejmě, že to věděla, ale tohle pevné přiznání… bolelo. „Naposledy před patnácti lety.“ „To ti mám věřit?!“ „Je to spolužačka z univerzity,“ dodal a z jeho hlasu bylo znát, že se mu tenhle rozhovor nelíbí. „A pokud to potřebuješ vědět, tak v tuhle chvíli je nejspíš doma, kde krmí manžela a nejmladší ze tří dětí!“ syčel. Otevřela pusu. „Tos… tos nikdy…“ „Já nemám povinnost se ti svěřovat. Jak jsi sama řekla, náš vztah je daný. A i kdyby nebyl, tak ses mohla prostě zeptat. Jenže to by bylo pod tvojí úroveň, že? Slečno-všechno-jsem-četla! Radši sis to přeložila sama a celý týden si hrála na uraženou ješitnost. Jenže o tohle vážně nestojím. Nestojím o ženskou, která si hraje na chudinku a nemá k tomu vůbec žádný důvod. Kdybych stál o něco takového, stačilo by mi postavit se doprostřed ulice! Takže jestli v tom hodláš pokračovat, nevidím důvod…“ Ne, víc skutečně slyšet nepotřebovala. Pokud si někde uchovávala alespoň malinkou naději, že by ji snad mohl chtít, teď věděla, že se spletla. Proto si ji pozval na veřejné místo. Proto sem, kde je mohl každý vidět. Nechtěl, aby mu udělala veřejnou scénu. Ale ona tu nemohla zůstat. Zvedla se, popadla vak a prostě odešla. „Hermiono?“ nechápal. „Hermiono!“ Chtěl se vydat za ní, ale barman ho zarazil. „Pane, musíte zaplatit.“ „Uhněte!“ „Zaplaťte nebo zavolám policii!“ Severus naštvaně sáhl do kapsy a hodil na stůl několik bankovek. „Zbytek si nechte.“ Číšník pokýval, tohle se mu líbilo. „Přijďte zas.“ Vyběhl ven. Doufal, že se ještě nepřemístila. V té tmě ji však nikde neviděl. Alespoň zprvu, po chvíli zahlédl její siluetu, jak se opírá o zábradlí nedaleko nad řekou. Vyděsil se, že jí napadly nějaké blbosti, a tak se raději rychle vydal k ní. „Hermiono! Hermiono!“ viděl její ramena, jak se chvějí, ale naštěstí nevypadala, že má chuť skočit. „Já už nemůžu,“ vydechla, když se na něho otočila. „Já už takhle nemůžu. Zblázním se z toho!“ Stál proti ní a nechápal. „Skončeme to. Celou tuhle frašku. Měl jste pravdu, nezvládla jsem to,“ zajela si rukama do vlasů. „Myslela jsem si, že vztah bez závazků zvládnu, ale…“ zavrtěla hlavou, musela to ze sebe nějak dostat. Ty dny, kdy u něho proseděla na lůžku, si uvědomila tolik věcí, které náhle potřebovaly ven, že měla pocit, že se jí rozskočí hruď. „… ne, nezvládám. Jsem v tom až po uši a nevím, co s tím.“
„Hermiono.“ „Já vím, že mě za to budete nenávidět, všechno zkazím. Chápu, že mě nenávidíte.“ „Hermiono.“ „Odejdu z lesa, nebudeme se vídat, tak to bude nejlepší. Vyhýbání očividně nepomáhá a…“ Nechtěla zmlknout, tak ji zkrátka musel umlčet. Lehce jí zvedl tvář k sobě a políbil. Jen jemně, spíš otřel své rty o ty její, ale svůj účinek to mělo. Zmlkla. Trochu se odtáhl, popravdě čekal facku nebo kopanec do spodních pater, jenže ona nic neudělala. Ani nic neřekla, jen zůstala stát se zavřenýma očima a lehce pootevřenými rty. „Řekni něco, děsíš mě,“ prolomil ticho. „Ještě.“ Usmál se. Jemně ji zabořil prsty do vlasů a sklonil se k dalšímu polibku. Tohle už ale nebyl jen dotek rtů, ale vášnivé spojení. Hluboké a přesto jemné. Samozřejmě, že se líbali už dříve a často, k sexu to prostě patřilo, ale tohle… tohle bylo něco jiného. Polibek byl jejich jediný dotek, ale o to intenzivněji to oba dva cítili. Skrýval v sobě mnohem více, než všechny společné noci dohromady. Jako příslib něčeho dalšího. Udělala malinký krok k němu, aby se mohla přitisknout k jeho tělu. Potřebovala ho cítit, vědět, že tam skutečně stojí a není to jenom jeden z jejích snů. Pevně ho objala. Konečně se od ní odtrhl. Její oči byly otevřené, široké a ač naplněné otazníky, dokázal z nich vyčíst štěstí. Usmál se na ni. Několik otazníků zmizelo, když mu úsměv oplatila. Ani jeden však netušil, co by měl říci. Jen se na sebe šklebili a doufali, že tahle chvilka plná úsměvů se nezmění na trapností přetékající okamžik. „Projdeme se?“ pronesl nakonec do ticha Severus. Přikývla a bok po boku se spolu vydali podél řeky. Mlčeli. Hermiona přemítala, jestli by ho neměla chytit za ruku. Chtěla, ta chvíle k tomu přímo sváděla, jeho ruka byla vedle té její, ale… to prostě nešlo. Co když si to celé vykládala špatně? Neměla ani potuchy, že v Severusovi probíhá stejný boj. Cítil, jak ho její prsty šťouchají při chůzi do dlaně. Měl by ji asi vzít za ruku, alespoň tak to dělali všechny ty poblázněné párečky, které potkával. Jenže Severus to nikdy nedělal, co když se mu vytrhne? Bude si připadat jako blbec. Tak dál kráčeli jen vedle sebe. Jenže o čem se měli bavit? O čem se povídá v takovéhle chvíli? Zeptat se tak o čem se budeme bavit? asi nebude to pravé ořechové. Ale ani otevírat otázku jejich vztahu se neodvážili. „Nikdy jsi neřekl, že je Michaille vdaná,“ prolomila Hermiona ticho. Byla to věc, která jí skutečně zajímala, ale snad se při tom nepouštěla na tenký led. „A neříkej, že jsem se nezeptala,“ upozornila ho. Ušklíbl. „Je vdaná. Třikrát. A vůbec, jak jsi přišla na to, že to je moje milenka?“ „Já nevím,“ pokrčila rameny, „třeba proto, že jste první noc zalezli do chatky a do rána nevystrčili nos?“ „Proto jsi nám tam vlezla?“ „Ehm…,“ odkašlala si a sklopila hlavu. Ošila se, kdyby tuhle otázku nepoložil, vůbec by se nezlobila. „Ne… to… to jsem vážně hledala… totiž…“ Zvedl jedno obočí. „Jo,“ přiznala nakonec a připadala si strašně hloupě. Jemně si zvedl její bradu k sobě, aby se jí mohl podívat do očí. „Michaille je kamarádka. Nic víc, ano?“ Zatvářila se skepticky. „Znáš to pořekadlo - kamarád, taky rád.“ „Hele… hele… já se taky nemontuji do tvého vztahy s pány Potterem a Weasleym. A že bych skutečně měl důvod ke komentářům.“ „Proč?“ nechápala. „S klukama jsme kamarádi. Vždyť víš, že jsou oba zadaní.“ „Ano, ale vždycky nebyli, že?“ Zamračila se. „Na co narážíš?“ „Třeba na… ehm… tvůj první zážitek? Sexuální.“ Zalapala po dechu, a otočila se k němu čelem. „Jak…“ „Myslela jsi na tuhle vzpomínku, když jsme spolu byli poprvé. Nelezl jsem ti do hlavy, v podstatě jsi mi to sama ukázala. A opovaž se cítit uraženě!“ zarazil ji hned. „Já jsem neslídil. A měl bych to být já, kdo by se měl cítit uraženě, to tys myslela na jiného. A podle těch zrzavých hlasů a pih na rameni je myslím jasné, kdo to byl.“ Hermiona nejdřív zalapala po dechu, tohle nebylo příjemné. Ano, musela si přiznat, že když byla se Severusem poprvé, tak vzpomínala na své úplně poprvé. Ne, že by chtěla, zkrátka jí to hlava naservírovala, ale to, že si myslel, že to byl Ron, to bylo… Trochu se zasmála. „OK. Viděl jsi můj první sex. Ale dál trvám na tom, že jsem s Ronem ani s Harrym nic neměla. Nikdy.“ Stáhl obočí. „Není u nás příliš rodin s tak zrzavými vlasy kromě Weasleyů.“
„Příjmení je správně, jméno ne,“ pronesla klidně a vylezla na úzkou zídku místo zábradlí a zkoušela na ní udržet rovnováhu. V první chvíli ho to vyděsilo, lekl se, že spadne. Zcela instinktivně ji chytil za ruku. Usmála se. „U Weasleyů je těch zrzavých a pihatých celkem sedm, bez Rona šest.“ Zamračil se. Tohle ho nenapadlo. „Pět, nebo snad počítáš i slečnu Weasleyovou?“ „Tu ne, ale pan Weasley je taky zrzavý a muž, ne?“ Severus sebou trhl. Jen ta představa, že by ten střelený chlap s úchylkou na svoji ženu zasvěcoval Hermionu do sexu, mu naháněla husí kůži. Trhl rukou, ale dosáhl tím jen toho, že se Hermiona převážila a on ji musel chytit, aby nespadla na zem. Ne že by se mu tahle poloha, kdy měl obličej v úrovni její hrudi, nezamlouvala. „To nemyslíš vážně, že ne?“ „A proč ne?“ zasmála se a opřela se mu o ramena. „Nejste náhodou stejná věková skupina?“ Zamračil se. „Jsem mladší!“ Zasmála se. „A nejsem ženatý. A sním svůj hábit, jestli Artur svoji ženu někdy podvedl. Ta jejich pubertální láska je občas až k nesnesení. Šklebila se na něj. „Snad nežárlíš.“ „Vůbec ne. A nebudu, pokud mi neřekneš, že to byl skutečně on.“ Objal ji okolo stehen, aby nespadla a zvedl k ní hlavu. Jemně šťouchla svým nosem do jeho. „Co kdybys na to přišel sám?“ „Myslíš, že tolik toužím po tom, to vědět?“ „Podle toho, jak se tváříš… ano, toužíš.“ Něco zamručel. Znala ho nějak víc, než si byl ochoten přiznat. „A co ty? Už jsi odhalila tričkovou záhadu?“ „Mám představu,“ připustila. „Poslouchám.“ „No… jestli to nebude ono, tak přísahej, že se nebudeš smát a nepoužiješ to, co ti řeknu, proti Peterovi.“ „Když budeš hodná,“ ušklíbl se. „No… ehm… zjistila jsem, že Peter je tak trochu… no, na kluky,“ začala a čekala, jestli se na jeho tváři pohne alespoň sval. On ji však jen pozoroval a mlčel. „A tričko venku si navlíkal vždycky jen ve dny, kdy měl Alex noční službu, takže byl Peter s druhým spolubydlícím… teď nevím, jak se jmenuje… Tedd? No, prostě rána, kdy byl s Teddem v chatce sám. Takže počítám, že v tom bude něco v tom smyslu, že z něho to triko zase někdo stáhl a on potom už spěchal do práce, a tak se musel oblékat až venku.“ Dokončila a čekala na jeho reakci. On ji však stále jen pozoroval. Nakonec si jen povzdechl. „Vaše pronikavá inteligence mě nepřestane fascinovat, slečno Grangerová.“ Zašklebila se. „Nápodobně, profesore. A jak ses o tom vůbec dozvěděl ty?“ „Pozorováním.“ „Jenom?“ „Tím a také faktem, že jsem je jednou načapal při noční hlídce, kdy až zas tak úplně nehlídali.“ Dívka zasténala. „Detaily vynech.“ Zasmál se. A ten zvuk byl… krásný. Nevěděla, jak se to stalo, jak se jí to podařilo, ale měla pocit, že náhle tam s ní stojí úplně jiný Severus. Ten, kterého poznala při jejich sexuálních hrátkách – pozorný a milý. Stála s ním na břehu Temže pod rozsvícenou lampou, stále postávající na zídce a v jeho náručí. Jemně mu zajela prsty do vlasů a stáhla mu je dozadu. Vyhladilo to několik vrásek okolo očí a projasnilo celou tvář. Ale nejvíc se jí líbil ten skutečně lehký úsměv, který mu hrál na rtech. Sklonila se, aby je políbila a byla si jistá jedinou věcí. Dnes v noci bude jenom její. Chtěla by s ním chodit až do rána okolo řeky. Hlavně to nesmí nechat dojít do postele, jinak celá tahle atmosféra ztratí zdání výjimečnosti. Polibek prohloubil, když si ji přitáhl blíž. Tak blízko, že náhle zacítila, jak ji něco šťouchá do nohy. Ušklíbla se. „To je hůlka nebo jsi jen tak rád, že mě máš?“ neodpustila si. Skoro zaúpěl. „Asi tě zklamu, ale hůlka.“ Sáhl do kapsy a vytáhl svoji zbraň, se kterou lehce mávl. Z hrotu vyletěl obrys malého fénixe, zbarvil se do zelena a poté se rozplynul v temnotě. „Co to bylo?“ „Vzkaz. Vypadá to, že Řád má pohotovost. Jdeme!“ Tolik k plánům na dnešní noc.
Kapitola 43. - Až přiletí čáp „Co se děje?“ zajímal se Severus, jakmile se ocitli na Ústředí. V kuchyni se to už hemžilo všemožnými členy Řádu a všichni očividně něco důležitého řešili. „Severusi, to jsem ráda, že jsi přišel tak brzy,“ zvedla McGonagallová hlavu od stolu. „Smrtijedi nejspíše zaútočili na mudlovský svět.“ Zvedl obočí. „Nejspíše?“
„Nejsme si jistí, jestli to byli Smrtijedi.“ „Na ministerstvu se objevil mudlovský premiér,“ chopil se slova Artur, „za poslední dva dny zaznamenali na pět a půl milionu případů otravy jídlem. Tvrdil, že i kdyby to bylo způsobeno nějakou špatnou potravinou nebo masem, tak to nikdy nebude v takovém měřítku a po celém území. Nejsou si schopni vysvětlit, jak…“ Severus se zamračil nad tou zprávou, ale v další chvíli mu hlavou začaly pobíhat jiné myšlenky. Tak co? Jsi to ty, kdo připravil Hermionu o věneček, nebo ne? Stojíš tu klidně, na ni se vůbec nedíváš. Je to známka pro nebo proti?Tváříš se jako svatoušek, ale… U Merlina, na co to sakra myslím?! „…potřebovali bychom udělat rozbor. Nařídilo ho samozřejmě i ministerstvo, ale s tím vším papírováním a nařízeními není jisté, kdy budou mít výsledky.“ Sice ho nějakou chvíli neposlouchal, ale když mu muž podával lahvičku se vzorkem, pochopil, že se po něm asi chce, aby ampulku převzal. Řádně si ji prohlédl ve světle svíček, aby zjistil, že… „To je sekaná?“ zamračil se. Přikývli. „To, co mělo nejvíce lidí společného, bylo stravování ve fastfoodech. A tohle bylo to, co většina z nich jedla.“ „Tak už se ničemu nedivím,“ pronesl, když přičichl, „tímhle bych se otrávil taky. A to by v tom nemuselo být ani nic navíc.“ Raději to hned zašpuntoval, aby se mu neudělalo zle. „Za jak dlouho si myslíš, že budeš schopen vytvořit protilátku?“ „Nejdřív musím zjistit, co do toho dali. Pak budu schopen říci víc. A potřeboval bych přesný seznam symptomů a taky časový průběh. Urychlí mi to určení jedu.“ Artur přikývl. „Dojdu za ministrem a požádám ho o to.“ „Výborně. Pokud by někdo toužil po mé přítomnosti, budu v laboratoři,“ otočil se k odchodu. „Grangerová, jdeme.“ Otevřela pusu. „Ale já netoužím po Vaší přítomnosti.“ „Řekl jsem jdeme!“ Molly i Minerva vrhly na dívku soucitné pohledy, než s pokrčením ramen následovala svého profesora do patra. Jeden by řekl, že pět dní strávených s milencem v jedné místnosti musí vztah zákonitě naplnit vášní a touhou, ale opak byl pravdou. S každou další hodinou, kterou společně strávili nad marnými pokusy o nalezení jedu, byl Severus víc protivný a Hermiona apatická. Hned za několik hodin jim Artur přinesl seznam symptomů, ale ono zvracení, průjem, zimnice, dehydratace a mdloby, se daly vysvětlit jako silná otrava jídlem. Jenže podezřelé na tom byly dvě věci - na těch potravinách nebylo z hygienického ani biologického hlediska nic závadného a ke všemu bylo zvláštní, že by se všechny fastfoody v celé Británii najednou rozhodly, že budou své strávníky terorizovat. Žádný z přinesených vzorků však neobsahoval bakterie, viry, zkažení, kontaminaci či jakýkoliv jed rozpustný v kyselinách nebo tucích. Jejich výzkum měl dvě části - první značně hektickou, kdy se pokoušeli přijít na jed a tím pádem i na protilátku a druhou, kdy to vypadalo, že se z toho všichni postižení sami dostanou. V té druhé kupodivu byl Severus ještě víc nevrlý než obvykle. Odsekával víc jak motorová pila a stejně tak i vrčel. Hermiona však byla ve fázi, kdy při jeho zuřivých proslovech jen lehce klimbala. Teď budu považovaný za stejného neschopu jako ministerská laboratoř! vrčel si pro sebe, když zkoumal další výsledek, a jako všechny předchozí - negativní. Naštvaně bouchl do stolu pěstí. Hermiona sebou na křesle trhla. „To už?“ Podíval se na ni přes rameno, ale neodpověděl. Místo toho se zahleděl do poznámek a pokoušel se zjistit, kde udělali chybu. Dívka široce zívla. „To už je devět? Měl jsi mě před hodinou vzbudit.“ Neodpověděl. „Severusi,“ oslovila ho tiše a sevřela mu rameno. „Běž si lehnout, já něco zkusím.“ „Stejně bych neusnul. A ke všemu už jsme zkusili všechno! Tu látku, kterou jsme analyzovaly, můžeme označit jako nic. .“ „Děláme na tom už skoro pět dní, jestli jsme na nic nepřišli doteď, tak teď už nic nevykoumáme.“ „Musím na to přijít!“ vrčel a otočil stránku tak prudce, že ji natrhl. „Ty se potřebuješ hlavně vyspat,“ řekla mu a donutila ho poznámky pustit. „Oba potřebujeme. Pacienti jsou v pořádku, nejsou v ohrožení života. Smrtijedům se to zřejmě nepovedlo.“ „Nebo naopak až moc,“ zavrčel si pro sebe. „Co když to hlavní teprve přijde?“ Otočila jeho hlavu k sobě, a tak ho donutila nedívat se do poznámek. „S nevyspalou myslí na to stejně nepřijdeš. Půjdeme se do tábora vyspat a pak se když tak vrátíme, ano?“ Nechtěl, ale široké zívnutí to vyřešilo za něho. „Nebo mi snad chceš tvrdit, že ospalý nejsi?“ neodpustila si, ale to už se oba dva přemístili do tábora. Okolo ohniště, kde většinou po večerech společně sedávali, bylo prázdno, ale v té zimě se nebylo ani čemu divit. Téměř všichni byli shromážděni v jídelně, která byla patřičně vyhřívána ohni i kouzly. „Páni, koukejte, kdo se nám to vrátil!“ všimli si jich.
Hermiona jim se zívnutím zamávala, Severus se tvářil zkameněle. „Tak co? Přišli jste na to?“ zeptal se Fred zvědavě. Propojení mezi Řádem a Zapovězenci se především díky Weasleyům zdokonalilo. Hermiona pokrčila rameny. „Na něco málo. Ale je to spíš záhada.“ „Dáte si něco k jídlu?“ Opět zívla. „Já ne. Nevím, jak profesor, ale já jdu spát.“ „Půjdu také. Já jen ještě malou poznámku,“ pronesl Severus k davu, čímž si vysloužil jeho plnou pozornost. „Ten, kdo mě zítra ráno vzbudí s výmluvou menší než konec světa, toho osobně vypitvám před jeho vlastníma očima. Je to všem jasné?“ Nikdo nepohnul ani brvou. „To jsem rád, dobrou noc.“ A zmizel v temnotě. „A co Pán zla? Ten je menší nebo větší zlo než konec světa?“ neubránila se Hermiona rýpnutí. „Horší. Je jen stupínek pod Potterem a stupínek před Brumbálem ve vánoční náladě. Kam jdeš?“ podivil se, když se od něho začala odpojovat. „No… spát. Na… ošetřovnu,“ dodala nejistě, protože nevěděla, co teď bude následovat. Spala tam poslední dny před jeho zraněním, měla tam věci a teď… jenže stav se trochu změnil. Alespoň v to doufala. „Tak na to zapomeň, pochybuju, že by ses na ošetřovně byť jen trochu vyspala.“ Rozhodně se nehodlala bránit, natož pak dohadovat. Poslušně ho následovala k němu do chatky, kde bylo trochu chladno, ale jednoduché kouzlo a trocha ohně to spravili. „Tak,“ začala, když za sebou zavřela dveře, „konečně sami.“ Ač spolu strávili celý týden v jedné místnosti, nejintimnější kontakt byla výměna křesla na spaní. „A co máte v plánu dělat, slečno Grangerová?“ protáhl a pozvedl jedno obočí. „Vy určitě víte, profesore,“ vrátila mu. V očích se mu zalesklo. „Určitě myslíte na to samé, na co já.“ Udělal k ní poslední krok. „Jsem si jist, že ano.“ A v další chvíli se už chatkou rozléhalo dvojité a pravidelné… … chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
*** „Ne… ne… ne,“ vrtěla Ginny hlavou a otočila se na svého společníka, aby mu znovu ukázala ten správný pohyb rukou. Stáli na cvičišti a navzájem se pokoušeli naučit nějaké kletby. Bylo to výhodné, protože když tu nebyl Harry nebo profesor, tak si navzájem mezi sebou dokázali předat alespoň nějaké zkušenosti a zaklínadla. Nejmladší Weasleyová právě vyučovala dusící kletbu. „Pozvolný oblouček a potom prudké trhnutí doprava,“ vedla mu ruku. „Zkus to. A ten konec musí být opravdu trhnutí, jinak to nebude…“ Trhl. A to pořádně, dokonce i kletba se mu podařila správně vyslovit, jen to zamíření nebylo zrovna přesné. Nebo možná naopak, bylo přesné až moc. Kletba proletěla vzduchem přímo do míst, kde byla ochranná bariéra okolo cvičiště slabá, na nádvoří se odrazila od kotlíku nad ohněm a odtamtud přímo… do dveří Snapeovy chatky. „… fungovat,“ dodala Ginny nejistě. I ostatní na cvičišti ztuhli. Mladík už viděl svoje vnitřnosti servírující se před Snapea. „Hups.“ „Dovoluji si navrhnout taktický úprk.“ „Návrh jednohlasně přijat.“ Na cvičišti nezbyla ani hůlka.
*** Severus se probudil. Něco ho probudilo, i když si nebyl schopen vzpomenout, co to bylo. Něco vedle něho se zavrtělo. Hermiona se překulila na druhý bok a trochu do něho šťouchla kolenem, spala však dál. Naštěstí včera roztáhli kouzlem spodní lůžko, protože by se jinak ani jeden z nich nevyspal. No, popravdě to bylo kvůli tomu, že se včera ani jednomu nechtělo lézt nahoru na palandu. Tak nechal kouzlem horní lůžko jakoby zasunout do zdi, aby se o to víc spodní roztáhlo. Opřel se o loket a tiše pozoroval svoji společnici. Vlastně ji takhle ještě neviděl. Nikdy spolu po sexu nezůstávali. Tedy, kromě té noci, kdy ho… no, přefikla bude asi nejvýstižnější výraz. Pokud si dobře vzpomínal, tehdy byli ráno vyrušeni.
Znovu se zavrtěla a zabořila tvář hlouběji do polštáře. Její obličej se zvrásnil do formy novorozeneckého výrazu. A o chvíli později vydala i podobné zamručení. Jako kdyby se jí něco nelíbilo. A možná to byl ten pramínek vlasů, co ji šimral pod nosem. Natáhl prsty a jemně ho odtáhl. Její tvář se zklidnila. Přejel prsty až ke konečkům vlasů a teprve potom lehce stáhl pramen dozadu. Musel přiznat, že vlasy byla jedna z věcí, které ho na téhle dívce fascinovaly. A i když teď po dnech v laboratoři byly lehce mastné, nic to neměnilo na tom, že ho ty kroutící se prstýnky vábily. On s těmi svými rovnými hřebíky mohl jen závidět. Znovu zakňourala a pomalu otevřela oči. Chvíli trochu zamračená a ještě trochu víc zmatená, ale nakonec se jí přeci jen rozjasnilo. „Dobré ráno,“ řekl prostě. „Dobré,“ oplatila mu a protáhla se. Nejraději by se k němu teď natáhla pro polibek, ale nebyla si jistá, jestli by to bylo správné. Podobných situacích totiž byli těmi odchody po sexu ušetřeni. Jenže teď tu vedle sebe byli, probudili se vedle sebe a tak by… Zarazilo ji, jak ji pozoruje. „Co je?“ „Nic. Dívám se.“ „Proč?“ „Protože bych nikdy nevěřil, že někdy uvidím takhle z blízka čapí hnízdo. A hleďme,“ natáhl se a narovnal jeden pramen, aby se v další chvíli zvlnil zpět na své místo, „teď ho mám přímo před sebou.“ Naštvaně jeho ruku odstrčila. „Tsss.“ Zkřížila ruce a vyplázla na něho jazyk. Naprosto dětinské gesto. „Snad jsme se neurazili, slečno Grangerová?“ Severus věděl, že tuhle uraženou ješitnost jen hraje a znal také skvělý způsob, jak ji toho výrazu zbavit. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Bránila se? Ani náhodou, vlastně v tohle tak trochu doufala. Přišoupla se trochu blíž, aby to nebyl tak gymnastický výkon a jeho dotekům se zcela poddala. Vyhodil deku, která je oddělovala, a lehce ji zalehl. Dával si pozor, aby se na ni nepřevalil celou vahou, byla oproti němu tak drobná. Dlaň jí zabořil do vlasů, zatímco druhá zabloudila pod její spací tričko. Její nenechavé dlaně ho napodobily, když se mu dobývaly pod košili a potom… Venku se ozvala rána, jako kdyby něco narazilo do chatky. Oba se podívali ke dveřím a čekali, co se bude dít dál… okolo však očividně vládlo ticho. Teda, pouze tichý ruch všedního dne. „Asi z někoho udělám nakládaný ementál,“ zavrčel. „Přijde mi to, nebo tu je nějak živo? Kolik je hodin?“ Dost neochotně se odkulil a natáhl se pro hodinky na vedlejším stolku. Zamračil se na ciferník, než několikrát zamrkal a zamračil se ještě víc. „Co?“ „Buď mi jdou špatně,“ pronesl po chvíli, „nebo je půl třetí odpoledne.“ „Cože?“ vydechla a hodinky mu vytrhla. „Není se co divit, že je venku takový ruch. Nejspíš si myslí, že už jsem tě tady znásilnil a zahrabal do podlahy.“ Povzdechla si. „Hm, asi bychom měli vylézt.“ „Bohužel musím souhlasit,“ ještě jednou ji políbil, než se zvedl a zapnul si hodinky na ruce. „Co máš dnes v plánu?“ Pokrčila rameny. „Ještě nevím. Ale nejdřív dojdu do jídelny na snídani. Vlastně spíš na oběd. Nebo na večeři,“ uvědomila si nakonec. „To je fuk, hlavně, že to bude jídlo. Mám hlad jako vlk. A co ty?“ „Půjdu se podívat, jak tábor přežil naši týdenní nepřítomnost.“ Přežil poměrně ve zdraví a dokonce se ještě rozrostl. A to nejen o několik centimetrů sněhu, které pokryly všechno kolem, ale taky o nové umývárny. Severus jejich stavbu navrhoval už pár týdnů, ale teprve přicházející mrazy donutily zdejší obyvatele k činům. Vzadu u řeky teď stál další srub, v jehož útrobách se skrývalo několik místností s káděmi, ohništi a přítokem vody z řeky. Ta byla ohřívána napůl plameny, napůl kouzly a poté, co opět odtekla, byla pročištěna a zchlazena, aby se mohla vrátit zpět do říčky. Nápad to byl důmyslný a rozhodně plně využívaný. Jak se Severus přesvědčil o dva dny později, kdy se většina dívek domluvila a zavřela se dovnitř, aby si tam vytvořily něco jako saunu. Ale pánské části osazenstva to rozhodně nevadilo. Už z toho prostého důvodu, že se v další chvíli tlačili u zadní části nového objektu a dírami po sukách pozorovali hemžení uvnitř. „Ehm… ehm…“ Všichni se na Severuse obrátili jako na povel. Tedy skoro všichni. Polohluchý Neville, který právě přikládal oko k díře, se ani nepohnul. Do chvíle, než ho Fred dost nešetrně zvedl. Severus si byl jistý, že tohle byl nápad právě dvojčat. „Nejste na špehování ve sprchách už staří?“ pronesl se zkříženýma rukama profesor. Zaslechl něco ve smyslu, že na to člověk nemůže být dost starý nikdy, ale to ignoroval.
„Takže pánové, mám dvě možnosti. Buď se zachovám jako profesor, seřvu vás, díru zacelím a dámám o tom vašem extempore řeknu… což pro mnohé z vás bude znamenat odstřihnutí od stolu a lože, jak se říká… nebo se zachovám jako chlap a pouze vás upozorním, abyste to sakra nedělali tak nápadně!“ dodal vrčivě. Mladíci si navzájem vyměnili nechápavé pohledy. Čekali minimálně výhružku kastrace a on je v tom ještě podporuje? „Když už si musíte hrát na voyery, tak z toho alespoň nedělejte hromadnou akci. Ale pro tuhle chvíli - rozchod!“ S remcáním se všichni rozešli. Severus si povzdechl. Chvíli hleděl na díry ve dřevech, než se raději otočil. Měl by se vrátit do laboratoře a pokusit se analyzovat ten jed. Sice už jim to v ničem nepomůže, ale jeho svědomí hlodalo a hlodalo. Jeho plány však byly změněny, když se jen kousek před ním objevila Michaille. „Severusi,“ usmála se na něho. „Co tu děláš?“ Našpulila rty. „To je přivítání. Ty vylezeš z brlohu a mě se budeš ptát, co tu dělám. Za poslední dny jsem tu byla častěji než ty. Jdu zkontrolovat Astiu, jdeš taky? Půjčila jsem si v práci ultrazvuk, abych se na dítě konečně podívala, a nevím, jestli nebudu potřebovat malou pomoc s tím ji udržet ležet.“ Chvíli váhal, ale nakonec si řekl, že by asi měl být v obraze. Astia i s šamankou už na ně čekaly. V zapadlé chatce, která stála úplně na okraji tábora, aby byly co nejméně na očích. „Madam. Profesore,“ kývla šamanka na oba dva. Michaille povytahovala z brašny všechny možné i nemožné propriety a zběžně Astiu vyšetřila. Potom ji však musela požádat, aby si lehla a pokusila se položit na bok, ne-li téměř na záda, aby ji mohla vyšetřit ultrazvukem. „Co to je? Nemůže ji to nějak ublížit?“ starala se hned šamanka. „Vůbec ne. Jen to zobrazí dítě. Je to stejné jako zobrazovací kouzlo, ale o dost přesnější, nemusíte se bát.“ Mladá kentaurka se tedy položila, ale udržet se v požadované poloze jí moc nešlo. Ale proto tu byl zde i Severus. Podepřel ji a zároveň jí kouzlem pomáhal, aby se jí lépe dýchalo. „Budu potřebovat vyholit trochu srsti, bude s tím nějaký problém?“ zeptala se Michaille. Trochu nejistě, ale přeci jen jí to povolily. „V táboře si nevšimnou?“ podivil se Severus. „Už v táboře moc nepobývám, je to moc vidět,“ hlesla dívka. „Pobývá u mě v chatrči, i když oficiálně je na zkušené u mé sestry v sousední vesnici. Doufejme, že na to nikdo nepřijde alespoň, než bude mládě na světě.“ „Nemohla bych zůstat u vás?“ zeptala se Astia tiše, když ucítila na břiše chladný gel i ten podivný přístroj. „V táboře?“ Severus trochu znejistěl. Snažili se tuhle záležitost ututlat, přeci jenom si nedělal iluze o tom, že by se v táboře našlo pár senzacechtivých, kteří by byli schopni vše prozradit. „Nebudu dělat problémy, slibuji. Prosím, už nechci být pořád zavřená,“ škemrala. „Budu se o tom muset poradit,“ slíbil jí, ale to už se všichni dívali na obrazovku, na kterou se kouzlem přenášel obraz jejího vnitřku. Michaille se na ni mračila a snažila se rozeznat jednotlivé části. Přeci jenom se tohle prostředí poměrně lišilo od lidského těla. „Tady ho máme,“ vydechla nakonec. „Tak se teď podíváme, co to bude?“ „Jestli chlapec nebo dívka?“ „To můžeme zjistit také, ale pro tuhle chvíli zjistíme hlavně, jestli to bude člověk, faun nebo kentaur. Jsou teoreticky možné všechny tři formy, bude záležet jenom na mutaci genů.“ „Mutaci?“ „Jak se geny rodičů propojí,“ vysvětlila Michaille a snažila se dívku uklidnit. „Nebojte se. Tak… tady máme jednu nohu… a řekla bych, že má spíš kopýtko, než nohu. Tady je druhá… třetí… a… a…“ „Tři?“ vydechla opět mladá kentaurka a snažila se vstát, jenže to jí Severus nesměl dovolit. „On bude mít tři nohy?!“ „Nevrťte se, klid.“ Musela počkat, až se uklidní ona i obraz a znovu začala hledat ten známý tvar končetin. „Tady je čtvrtá. Gratuluji, bude to kentaur.“ Obě kentaurky si oddechly. To ve vesnici přeci jen přijmou kladněji. Kontrola už proběhla běžně a oba kentauři opustili tábor. „Co si myslíš o tom, aby zůstala tady v táboře?“ zeptal se, když osaměli. Vložila do vaku poslední plátna a pokrčila rameny. „Nemůžu soudit, nejsem člen tábora. Ale ze zdravotního hlediska by to pomohlo. Potřebuje klid a čerstvý vzduch, ne aby byla někde zavřená. A měla bych ji tak víc pod kontrolou.“ Severusovi se nelíbil její tón. „Proč? Je s ní něco v nepořádku?“ Neodpověděla hned. „Popravdě? Nevím. Nejsem si jistá, jestli skutečně nedošlo k nějaké mutaci.“ „Kolik nohou jsi viděla?“ zeptal se opatrně.
„Viděla jsem čtyři, ale tak nějak divně… pokroucené. To dítě tam je tak nějak divně… bojím se, aby se nějak nevzpříčilo nebo něco. Protože to bychom si porod potom skutečně užili.“ vzdychla. „Nevím, třeba to je pro kentaury normální a já jenom čeřím vodu.“ „Dobře jsi udělala, žes to neřekla. Poslední, co potřebujeme, je zoufalá kentaurka a její běsnící tatínek.“
*** „Co to čteš?“ Alice zvedla oči od knížky a podívala se na obal. „V kůži vlkodlaka. Půjčil mi to Lupin, prý to je jedna z mála knih, které se alespoň trochu blíží realitě a není to jen snůška nesmyslů.“ Do úplňku zbývalo jen pár hodin a tou dobou už Alice byla značně neklidná a dost podrážděná. Možná právě proto se chodila schovávat na ošetřovnu, kde ji málokdy někdo vyrušoval. „Tohle neznám.“A to už je co říci. „Je to zajímavý?“ vyzvídala Hermiona. „Poměrně jo. Věděla jsi třeba, že vlkodlaci si vybírají partnery podle vůně? A mají celoživotního partnera? To mě docela děsí,“ pronesla spíše pro sebe. „Chápeš? To bych už měla v životě jen jednoho chlapa!“ „Netuším, kolik je na tom pravdy.“ „Co hledáš?“ zamračila se Alice, když viděla kamarádčino chování. „Ztratila jsem náušnici. Byla po babičce,“ dodala zoufale a zkoumala kotlíky, jestli ji někde nenajde. „Kdes ji ztratila.“ „To kdybych věděla. Nevím kdy ani kde. Sakra!“ zaklela. „Neměla jsem je vůbec nosit.“ „Chceš pomoci?“ „Ne, to je dobrý,“ vzdychla Hermiona a vylezla zpoza stolu. Alice svěsila ramena a podívala se na knihu. „I když třeba to jsou jen plky. Popis transformace se ani zdaleka neblíží tomu, jak strašné to je,“ dodala. „Řekla bych, že něco podobného asi nedokáže popsat nikdo.“ Hermiona se skrčila pod postele a zmizela pod nimi. A právě tenhle okamžik si vybral Severus, aby vstoupil na ošetřovnu. Trochu se zarazil ve dveřích a jen sledoval, jak nohy a zadek slečny Grangerové šmejdí mezi lůžky. „Hledáte ztracenou nevinnost, slečno Grangerová?“ „Ne, proč?“ ozvalo se zpod postele. „Kdybych ji hledala, vím, že jsem ji nechala u vás.“ „U mě?“ podivil se na oko. „Tak to si ji koukejte vzít zpátky, nejsem žádná úschovna.“ „Nebojte, jen co najdu ztracené mládí, stavím se i pro nevinnost.“ „Ztracené mládí? Děláte si snad vrásky? Výborně, když najdete i moje mládí, tak vám možná i poděkuji.“ Vzal potřebný lektvar a opustil ošetřovnu. „Tak hluboko rozhodně kopat nebudu,“ ozvalo se zpod postele tlumeně, než vykoukla Hermionina hlava s několika pavučinami propletenými ve vlasech. Alice konečně zavřela pusu. „Zdálo se mi to, nebo jsi právě flirtovala se Snapem?“ „Neflirtovala, jen vyměňovala názory,“ odvětila klidně. „Tohle bylo flirtování!“ stála si za svým. „Oh, když myslíš. Jen doufám, že si toho Snape nevšiml, ještě by mě mohl pozvat třeba na romantickou večeři na břehu řeky.“ A zmizela pod dalším stolem.
*** „Tvá péče je skutečně neskutečně pozorná, Severusi,“ ušklíbl se Lupin, když ho jeho společník vedl do chatky, kde měl strávit další úplněk. „Ale já trefím sám.“ „Já tu nejsem jako tvoje taneční garde, Lupine,“ zavrčel, „spíš ochrana pro ostatní. Měl jsi tu být už před dvaceti minutami!“ „Neboj, já sám nejlépe vím, kdy úplněk začíná, tak nešil.“ „Jednou zešílím, ale z tebe. A doufám, že až nebudu vědět, k čemu slouží hůlka, tak ti s ní alespoň budu moci vypíchnout oči.“ „Ty jsi dneska tak milý, Severusi. Že by už k tobě dorazily nejčerstvější novinky?“ „Jaké novinky?“ „Ale nic,“ pokrčil rameny Lupin a začal stoupat po schodech do jejich úplňkové chatky. „Jen… zcela mimochodem,“ otočil se ještě, „asi bys měl vědět, že máš v táboře těhuli. A ta kentaurka to není.“ A v další chvíli zmizel za dveřmi, které se zavřely na petlice. Severus zůstal stát, neschopen slova i pohybu. V hlavě mu zněla jediná věta - A je to v…!
