Vojtěch Pálka Grafika I VI. ročník 2012/2013
Nemocnice Ve své diplomové práci jsem se snažil vytěžit skutečnosti z mé bývalé práce v nemocničním prostředí i zážitky, které jsem nasbíral jako pacient. Mým základním mottem bylo vyjádřit pocity snad každého hospitalizovaného pacienta: vypadnout konečně odsud... nadýchat se venku čerstvého vzduchu... vrátit se domů k rodině... opět se věnovat oblíbeným činnostem apod. Ale ono to nejde. Nemoc jej přikovala k lůžku. Pobyt v nemocnici je razantní změnou v životě každého dříve zdravého člověka. Hospitalizovaný se ocitne v naprosto cizím prostředí. Najednou nemá život pevně ve svých rukou, ale jeho budoucnost závisí na zdravotnících - jejich schopnostech a zkušenostech. A téměř vše dříve „každodenně samozřejmé“ je náhle nedosažitelné. Většinu dříve běžných činností a zálib nesmí či nemůže dělat. Osobní návyky se musí podřídit rytmu - dennímu harmonogramu nemocnice a požadavkům procesu boje s nemocí, který obnáší mnoho zákazů a příkazů. Pacient se musí stravovat podle předepsaných diet. Dbát hygienických pravidel nemocnice. Nosit nemocniční oblečení. Musí trávit čas a dělit se o svoje soukromí s cizími lidmi - spolupacienty. Zato s blízkými - přáteli a rodinou se smí vídat jen chvilkově... Ve své diplomové práci jsem se snažil zdůraznit právě tyto skutečnosti, že pobyt v nemocnici je pobytem vynuceným nemocí, tedy ne zcela dobrovolným, a proto vždy svazujícím a že obnáší částečné až úplné potlačení identity hospitalizovaného a to hned ze dvou stran. Z jedné je často odosobněn personálem. Nekritizuji to, mám pro ten odstup pochopení. Je těžké sblížit se s pacientem, který pak v tom nejlepším případě odchází domů, v tom horším náhle zemře a v tom úplně nejhorším umírá pomalu s komplikacemi. Nelze stále spoluprožívat všechny dramatické osudy se kterými se personál setká. Tou druhou je pak nemoc a změna prostředí, která hospitalizovanému nedovoluje dělat téměř vše, co spoluutváří jeho osobnost. Snažil jsem se zobrazit nemocniční prostředí jako místo, které může nemocného člověka nejen trochu potrápit, ale i zcela polapit - ovládnout tělo a mysl, či definitivně zlikvidovat. I proto jsem se pro zpracování tohoto tématu rozhodl pracovat s rastrem, jehož emocionální působivost je tomuto „polapení“ velmi blízká.
Postupně vznikl soubor grafik, na kterých jsou vyobrazeny jednotlivé interiéry nemocnice: čekárna, vyšetřovna, schodiště, nemocniční pokojíky, záchod, koupelna pro imobilní pacienty, operační sál... Cílem mé práce však nebylo zobrazit popisně přesně interiéry konkrétních nemocnic. V tomto směru jsem se snažil spíše o přiblížení k univerzálnímu tvaru, který by se vztahoval ke všem zdravotnickým zařízením. Mým cílem je člověk a jeho prožitky. Člověk je přítomný ve všech grafikách, pokud ne přímo, tak alespoň skrze pozorovatele - pohledy do interiérů jsou dělány většinou z pohledu hospitalizovaného. V průběhu tvorby jsem téměř neskicoval. Přece jen mám téma dost zažité z praxe. Většinou jsem měl obraz už předem vžitý a zbývalo ho jen převést do zobrazivé podoby. Přesto proces tvorby obnášel mnoho změn, úprav a zvratů, kdy jsem opustil původní záměr a přiklonil se k jinému, který vytanul až v průběhu práce (viz. průběžné tisky).
Rastr je grafice vlastní už od počátků kreslířsko-grafického projevu. V historii umění se poprvé objevil prostřednictvím prvních sítotisků už ve staré Číně. Přibližně od 15.stol je neoddělitelnou součástí i té evropské grafiky, kde se uplatnil jako zobrazovací metoda pro vyjádření objemu a světla téměř ve všech technikách. Za nejsofistikovanější využití rastrů lze považovat rytiny. Rastr byl zpravidla velmi drobný, často patrný pouze při pohledu zblízka nebo dokonce pouze při zvětšení. Záměrem většinou bylo simulovat malbu, kterou dotyčný rytec kopíroval. Přestože v mnohém čerpám z grafické tradice využití rastrů o žádný historizující projev mi nejde. Zajímá mě spíše skrytá symbolika rastru, kterou se částečně podařilo poodhalit v 60. letech 20. století Pop-artistům (Andy Warholl, Roy Lichtenstein) a některým francouzským novým figuralistům (Alain Jacquet). Inspirováni masmédii a reklamou často využívali mechanické-strojově vytvořené rastry (tečkovaný typ - různě velké body v pravidelných rozestupech umístěných na ploše). Přitahovala je především strojová estetika a schopnost rastru odosobnit a odindividualizovat - v jejich případě téměř vyřadit umělce z procesu tvorby. Vycházeli z fotografie, kterou nechali
mechanicky rozrastrovat, nebo pouze zvětšili již rozrastrovaný obrázek. Já jsem ale do procesu tvorby mnohem více zapojen. Nevytvářím grafiky mechanickým rozrastrováním fotografií či obrázků. Přestože grafiky z větší části vytvářím v počítači, jde hlavně o „ruční práci“. Grafiky tvořím tvarováním linie po linii a vycházím ze svého kresebného základu (již od 1. ročníku moje kresba směřuje k stále častější práci s rastry). Grafiky jsou tedy přímým odrazem mého myšlení, které i přes veškeré úsilí často oproti strojům chybuje a často porušuje pravidla tektoniky rastru ve prospěch vizuální působivosti. Pro zvolený typ prostorového rastru - kdy rastr nerozkládá obraz jako plochu, ale pracuje i s prostorovou iluzí obrazu a reaguje tedy na jednotlivé objemy předmětů a jejich umístění v obraze - jsem se částečně inspiroval v současných počítačových 3D softwarech, které také často používají formu rastru (nejčastěji trojúhelník) k modelování objemu výrobku, architektury... Já modeluji „model životní situace.“ A pracuji s rastrem nejsnáze kreslitelným - čtvercovým.
Přestože lze tvarováním a zprohýbáním linií rastru podle tvaru objemu a rozšiřováním a zužováním linií podle působení světla a stínu dosáhnout jisté iluzívnosti, dochází k značnému zobecnění. Nemocniční prostory rastr zobecňuje na neosobní, hygienické a sterilní. Figury pak zobecňuje na portrét kohokoliv - svojí neschopností vyjádřit specifické vlastnosti zobrazované figury. V některých pracích jsou trošku patrné tělesné proporce. Ale věk, pohlaví, barva vlasů...? Zde zůstává prostor široce otevřený. Lze si tak do figury ležící či sedící na posteli promítnout mnoho. Tímto zobecněním figury jsem se snažil vyjádřit především to, že tyto životní situace se týkají každého - dříve, či později. Rastr smývá rozdíly mezi živou a neživou hmotou. Svými svazujícími pravidly zobrazení nemůže nijak vyjádřit charakter živosti. Člověk je tak pevně polapen v prostoru pokoje. Dále umožňuje průhledy skrze prostory a objemy: skrze nohy k matraci a k rámu postele až k podlaze pod postelí, průhledy skrze postranice a čelo postele, skrze zdi do vedlejších místností... Tyto průhledy jednak svazují tělo ležící
na posteli v ještě beznadějnějším sevření s prostorem pokoje, jednak vyjadřují povědomí déle hospitalizovaného člověka i o místech, která právě nevidí.
Ke kreslení v počítači jsem se přiklonil z několika důvodů. Hlavním důvodem je mnohem lepší kontrola nad obrazem, kterou práce s rastry vyžaduje a potlačení subtilnosti vyplývající z kreslení rukou. Při kreslení rukou se nikdy nepodaří udělat chladnou neosobní čáru, natož rastr! Dalším důvodem je pak možnost při uvíznutí ve slepé uličce, kdykoliv se vrátit rychle zpět a rozpracovat práci jiným směrem. To je v klasických grafických technikách přinejmenším pracné a zdlouhavé, většinou však nemožné. Linie rastru jsem tedy kreslil v 2D grafických softwarech, kde s nimi mohu výborně pracovat a vtisknout jim mnou zamýšlený tvar. Poté následoval přenos digitálních obrazů na papír, či plátno. Pro výstup digitálních obrazů se nabídly dvě metody: digitální tisk a sítotisk. Ve své diplomové práci jsem se snažil uplatnit a rozvinout obě techniky. Sítotisk se osvědčil pro tisk menších a středních formátů. Jako velmi přínosná se ukázala nedokonalost tisku vyplývající z technologické složitosti procesu. Moje práce v digitální podobě jsou na hranici tisknutelnosti sítotiskem. Mnoho z toho co jsem předtím vytvořil se jednoduše vytratilo, nebo zůstalo v pouhém náznaku, když musely projít procesem tisku na pauzák, či osvitu na film, poté přesvitem na síto a teprve poté tiskem na papír. Sítotisky se tak pohybují někde mezi vznikem a zánikem, zrodem a smrtí. Přičemž lze stěží rozlišit co vzniká a co už se rozkládá. Sítotisk obohatil některé mé grafiky o povědomí nestálosti a prchavosti. Život není nic jiného, ale uvědomíme si to většinou právě až v nemocnici. Digitální tisky jsou oproti sítotisku naprosto dokonalé. Osvědčily se spíše pro větší formáty. Jejich dokonalost mě nutkala pokusit se je destruovat, poničit. Násilné postupy jako odstraňování smirkem a odškrabávání se ukázaly jako výborné metody pro vyjádření slunečního světla. To jako jediné má schopnost přenést se z exteriéru, tedy z místa, kde by hospitalizovaný chtěl být, do interiéru nemocnice a vykreslit světelné obrazce od oken na podlaze, nebo na zdi. Destrukcí konstrukce rastru
se projevily i drobounké neřízené nahodilosti v intenzitě osvětlení, které do nemocničního prostředí některých prací vnáší příjemný osvobozující prvek.
Moje diplomová práce tématem plynule navazuje na minulý školní rok (viz. portfolio). Je však patrný posun. Dříve jsem směřoval spíše k definitivní dopovězenosti obrazu a obsedantnímu vykreslení celého obrazu rastrem. Teprve až při zpětném pohledu jsem si všiml, že některé průběžné tisky z procesu tvorby jsou dokonce lepší než konečný záměr. Tak jsem vybrané průběžné tisky dotisknul až zpětně. Letos jsem byl v rozhodování, kdy stopnout práci v jejím nejsilnějším momentu mnohem jistější. Nedůležité pro vyznění obrazu tak zůstalo v náznaku, nebo je vynecháno úplně. S rastrem také pracuji mnohem rozmanitěji. Vybírám si, které linie rastru zobrazit, které vynechat. Kde použít vertikální linie, kde jen horizontální. Kde nechat rastr vyplynout do prázdna apod. V některých pracích už rastr zůstává přítomen jen jako mustr udávající použitým liniím rytmus rozestupů a směr. Není téměř patrný, přesto zůstává bytostně přítomný.
