ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
ALMANACH VITĚZŮ LITERÁRNÍ SOUTĚŢE - školní rok 2009/2010 Druhý ročník LITERÁRNÍ SOUTĚŢE probíhal podobně jako ročník první. Ţáci se na psaní připravovali pod vedením učitelů a v určený den psali. Koncem října psala celá škola. Vybrané práce byly v listopadu ilustrovány a 30. listopadu 2009 v NEOLUXORU se uskutečnilo veřejné čtení nejlepších prací. Vítězové byli odměněni nejen potleskem, ale také kniţními poukázkami věnovanými Palácem knih LUXOR. společná práce Nina Ondráková Jiří Zelenka Ondřej Vankát Matyáš Štambach Petra Klembarová II.B Jan Potůček Marie Německá Michaela Chytilová II.C Kryštof Sedláček Eliška Vydrová Pavel Dinh III.A Daniel Bartoš Martin Víšek Martin Šnobr III.B David Chrudimský Petra Hýblerová Sofie Círová IV.A Denisa Sklenářová Adéla Černá Jakub Křivánek IV.B Karla Jonášová Jan Kerzel Matěj Vaněk V.A Tomáš Ngo Sára Davisová Viktorka Genzerová V.B Lukáš Long Matouš Knotek Jakub Dupák VI.A Elena Grecu Michal Andrle VI.B Marie Sedláčková Karolína Hýblerová VII.A Marek Dobeš Karolína Wernischová VII.B Magdalena Hartová Gabriela Hýžová VIII.A Jitka Brandejsová Jiří Michalíček Tereza Hrušková Sabina Pěničková IX.A Natálie Klenorová Štěpán Režný Rudolf Novák Jakub Svoboda I.A I.B I.C II.A
O růžovém slůněti Pohádka o myšce Myška Eliška Soví mládě Tajemství Ježek Jak spadla ptáčata Prázdninová dobrodužství Údolí duchů Když pršelo Kamarádka Prázdniny Tajemství měsíční cihly Divný netopýr Přiletělo UFO Říše skřítků Velký bunkr Hvězdička a já Slon a havran Krokodýl a opice Velký závod Medvěd a včely Medvěd a včela Krokodýl a opice Opice a krokodýl Vystrašená opice a krokodýl Jak se slon vydal hledat ženu Krokodýl a opice Medvěd a včela Krokodýl a opice aneb nenasytný krokodýl NEJstrašnější místo u nás doma Nejkrásnější místo u nás doma Sklep Doubravice u Dvora Králové Nejkrásnější místo u nás doma Nejkrásnější místo u nás doma Nejstrašnější místo u nás doma - Můj pokoj Nejstrašnější místo u nás doma = bráchův pokoj Přírodní katastrofa - Tsunami Přírodní katastrofy a jejich důvody Tsunami Povodeň Katastrofy, aneb má nás příroda ráda? Přírodní katastrofy.Má nás příroda ráda? Přírodní katastrofy, aneb má nás příroda ráda? Přírodní katastrofy, aneb má nás příroda ráda?
1
21 2 3
4
5 6 7
8
9
10
11 12 13 14 15 16
17 18 19
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Příběh o myšce, Nina Ondráková I.B Bylo období zimy. Den pomalu nastával a myška pomalu vycházela z díry. Uviděla sýr. Hned se za ním pustila, potom ho jedla, aţ se nevešla do díry. Musela spát venku. Právě tu noc začalo sněţit. Myšce byla zima a nakonec zmrzla.
Myška Eliška, Jiří Zelenka, I.C Myška Eliška ţila se svojí myší maminkou na poli v myší díře. Jednoho dne poslala maminka Elišku pro sýr. Myška šla a šla, aţ přišla do města. Tady jezdila spousta aut a Eliška dostala strach. Sedla si v parku na lavičku a začala plakat, protoţe nevěděla, kde má koupit sýr. Za chvíli k ní přistoupil pán, myšku uklidnil a ukázal jí, kde je obchod se sýry. Myška vesele odběhla do obchodu. Potom uţ utíkala domů. Maminka byla moc ráda, ţe se jí myška vrátila.
2
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Soví mládě, Ondřej Vankát, II.A Jednou se uţ připozdívalo a já jsem čekal, kdy vyletí na oblohu netopýr. A tu najednou drrr – nad hlavou mi proletěl černý stín, a čuc! zapadl vedle do trávy. Utíkal jsem domů, ale zvědavost mi nedala. Šel jsem se znovu podívat. Co to bylo? A vidím! Mládě sovy vedle stromu. A na stromě hnízdo. Sovičky se učily lítat. Jedna ten let nezvládla a slítla na zem. Co s ní? Dám ji zpátky. Příště nepadej! Tajemství, Matyáš Štambach, II.A Jednou jsem kamsi šel a nevím, co mě to napadlo – dívám se nahoru a hle: ve vzduchu byla cihla. Hledím na ni – nepadá dolů, nestoupá nahoru, nic ji nepodpírá, na ničem nevisí. Docela klidně si trčí ve vzduchu, jako by byla měsícem nebo hvězdou. Moţná to byly schody do nebe? Ale to určitě ne. Moţná to byl výtah do pekla? Ale to si nemyslím.Tak jsem se vydal nahoru a objevil jsem tam úplně jiný svět. Bonbony tam rostly na stromech, jelen tam měl místo nohou ploutve.Ale uţ mě to tam nebavilo a tak jsem zase slezl dolů a byl jsem rád, ţe jsem doma. Všechno jsem to pověděl mámě a tátovi.Co to mohlo být? Táta mi pověděl, ţe to můţe být tajemství světa. Jeţek, Petra Klembarová, II.A Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měla moc špatnou náladu, sotva jsem se probudila. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. Byla jsem naštvaná, ţe nemůţeme jet na výlet. Myslela jsem, ţe je celý den ztracený. Ale za chvilku vysvitlo sluníčko. Rozhodla jsem se, ţe si postavím stan. S moji sestřičkou jsme si nafoukly matrace. Stavění stanu nám zabralo celý den. Do stanu jsme si nanosily polštáře a peřiny a začaly jsme se ukládat ke spánku. Najednou slyšíme dupání a funění. Hrozně jsme se lekly. Koukla jsem se ven a co vidím – jeţka. To jsem se nasmála. Jeţku, tys nás vylekal. Jak spadla ptáčata, Jan Potůček, II.B Jednou se uţ připozdívalo a já jsem čekal, kdy vyletí na oblohu netopýr. A tu najednou drrr - nad hlavou mi proletěl černý stín, a čuc. Zapadl vedle do trávy. Hodně jsem se vylekal a běţel jsem za maminkou. Kdyţ jsme tam znovu přišli, viděli jsme ptačí hnízdo a v něm tři ptáčata. Tak mě napadlo, ţe přinesu mamince rukavice a ţebřík. A kdyţ jsem to mamince přinesl, tak maminka vylezla na strom a vrátila hnízdo zpět. Potom jsme šli domů. Já jsem se umyl a šel jsem si lehnout. Řekl jsem :,, Mami, přečteš mi pohádku o zvířátkách?“ Kdyţ maminka dočetla, dala mi pusu a já řekl :,, Dobrou noc“. Prázdninová dobrodruţství, Marie Německá, II.B Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měla moc špatnou náladu, sotva jsem se probudila. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. Vzala jsem si kníţku a začala si číst. Kdyţ jsem dočetla, kručelo mi v břiše. A tak jsem šla za maminkou a poprosila ji, aby mi udělala snídani. Pak jsem šla zpátky do svého pokoje a přemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Stoupla jsem si 3
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
k oknu a pozorovala kapky deště. A hele! Najednou vidím,ţe přestalo pršet. Rychle běţím dolů to říci mamince a zeptám se, jestli mohu jít za kamarádkou Terezkou. Maminka kývla, ţe mohu. A tak jsem běţela, co mi nohy stačily. Terezka zrovna také běţela pro mě a v půlce cesty jsme se srazily. A to jsme se nasmály, aţ z toho naše maminky vyběhly ven. Ale potom zase odešly. A tak jsme si začaly konečně hrát. Hrály jsme si „Na schovávanou“ a „Člověče, nezlob se“. A pak uţ byl večer a my musely jít spát. Údolí duchů, Michaela Chytilová, II.B Jednou se uţ připozdívalo a já jsem čekal, kdy vyletí na oblohu netopýr. A tu najednou drrr - nad hlavou mi proletěl černý stín, a čuc. Zapadl vedle do trávy. A tak jsem se šla podívat a strašně se leknu, protoţe na zemi leţí duch. Vypadá, jako by byl mrtví a tu ucítím, ţe mě něco tlačí do zad a funí za krk. Otočím se a strašně se leknu a drkotám zubama, protoţe za mnou uţ stojí pět duchů. Potom se ještě jednou podívám na ducha, co leţí na zemi a znovu se strašně leknu a začnu utíkat, protoţe duch vyskočil. Já běţím a najednou se zastavím a říkám si: „Můj strach je pořád větší a větší“. Kouknu se dozadu a vidím tam uţ deset duchů. Tváří se dost naštvaně a řvou na mě: „Ty jsi nás všechny vzbudila“. Nevím jak by to dopadlo, ale najednou přiletí král netopýrů, roztáhne křídla, nabere mě na záda a odnese mne do postýlky. A v tu chvíli zazvoní budík a já se tak těším do školy. Kdyţ pršelo, Kryštof Sedláček, II.C Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měl moc špatnou náladu, sotva jsem se probudil. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. „To nevadí, vytáhnu si lego.“ a začal jsem si hrát. Postavil jsem si hrad a pirátskou loď. A začala bitva. Nakonec vyhráli piráti. Vtom slyším mámu, jak volá: „Oběd!“ A půlka toho zatraceného dne byla za mnou. Kamarádka, Eliška Vydrová, II.C Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měl moc špatnou náladu, sotva jsem se probudil. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. Uvědomila jsem si, ţe mi přijede kamarádka. Najednou zvoní zvonek – ona přijela. Radovala se a jak přijela, tak přestalo pršet a foukat vítr. Tak jsme si šly hrát na zahradu. Hrály jsme si na schovávanou i na babu. Nakonec to byl krásný den. Prázdniny, Pavel Dinh, II.C Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měl moc špatnou náladu, sotva jsem se probudil. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. Pak mě něco napadlo. Můţu poslat dopis paní učitelce. Dopis jsem tedy poslal. A co teď budu dělat? Já chci jít ven. Ale máma řekla, ţe ven nesmím. Já jsem neposlechl a šel ven, i kdyţ pršelo. Vzal jsem si sebou švihadlo. Kdyţ pršelo moc, šel jsem domů. A máma řekla: „Tys neposlechl!“ A já přiznal: „Ano.“ A pak jsem byl celý týden nemocný. Tajemství měsíční cihly, Daniel Bartoš, III.A Jednou jsem kamsi šel a nevím, co mě to popadlo - dívám se nahoru a hle, ve vzduchu byla cihla. Hledím na ni - nepadá dolů, nestoupá nahoru, nic ji nepodpírá, na ničem nevisí. Docela klidně visí ve vzduchu, jako by byla měsícem nebo hvězdou. Kdyţ jsem se podíval z druhé strany, vidím, ţe svítí. Pak jsem se podíval zespoda a viděl jsem, ţe je tam magnet. Druhý den jsem se tam šel podívat. Cihla 4
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
tam pořád byla, ale uţ nesvítila. Jednoho dne jsem byl venku od odpoledne do večera. Večer, kdyţ vyšel měsíc, cihla zase začala svítit. Za týden uţ tam zase nebyla. Ten večer jsem zůstal venku, cihla přiletěla z Měsíce a taky svítila. Jednoho rána jsem jí chtěl chytit, ale nešlo to. Vylezl jsem na ţebřík, ale čím jsem byl výš, tím byla výš i cihla, takţe jsem jí nechal být. Za dva týdny uţ tam nebyla a uţ se nikdy nevrátila. Divný netopýr, Martin Víšek, III.A Jednou se uţ připozdívalo a já jsem čekal, kdy vyletí na oblohu netopýr. A tu najednou drr -nad hlavou mi proletěl černý stín, a čus! Zapadl vedle trávy. A já šel k netopýrovi. Nevypadal dobře. Vypadal divně, jakoby se s někým srazil. A hned přiletěly mouchy a uţ si na něj sedly. A ten netopýr vypadal jako mrtvý. Já nevím, asi jenom omdlel. Moucy létaly jako splašený. Mouchám nic nevadilo, ale stejně uţ odlétají. A netopýr uţ má od much pokoj. Pořád se ještě nehýbal. Bylo to divné, ţe netopýr najednou sletěl dolů. Nechápu to. To hned zjistím, vypadá to divně. Tak jsem šel na to místo, kde byl netopýr.. Koukal jsem se, kde je. A vidím, ţe je na stromě. Ale pořád leţí a najednou vidím sovu, která přistála na stromě, kde je i ten netopýr. Pokouším se sovu nalákat na jídlo. Nevyšlo to, tak jsem jí odlákat jako slepici. Konečně sova odlétá. Vzal jsem netopýra do náruče a poloţil ho zpátky do trávy na stejné místo.A nejednou se netopýr probudil, ale pořád se nechtěl zvednout. Vzal jsem baterku, rozsvítil jsem a posvítil jsem na netopýra a on vletěl zpátky do jeskyně. Přiletělo UFO, Martin Šnobr, III.A Jednou jsem kamsi šel a nevím, co mě to napadlo – dívám se nahoru a hle: ve vzduchu byla cihla. Hledím na ni – nepadá dolů, nestoupá nahoru, nic ji nepodpírá, ne ničem nevisí. Docela klidně si trčí ve vzduchu, jako by byla měsícem nebo hvězdou. Ale to nebyla normální cihla. Chtěl jsem si na ni sáhnout, ale nešlo to, jako kdyby byla ve vesmíru. Druhý den byla jako čtverec, třetí den byla jenom trošku jako koule a čtvrtý den to byla úplná, ale mnohem větší koule. A pak uţ se jenom přibliţovala. A příští týden uţ byla úplně velká. Pak byla uţ skoro u Země. A jednou v noci pchrrr, vyběhl jsem ven a tam stálo UFO! Vystupovali z toho UFA divní lidé, měli na hlavě anténu a měli oči jako hvězda. Sestupovali po divném můstku, neměl hrany. Vůbec nikdo z nich neměl ani jednu hranu. Jejich raketa se nedala popsat. Na sobě měla miliardy světel a taky těch ufonů bylo asi milion. Byli malincí, ale zato měli velikánkou raketu. Myslel jsem si, ţe se mi to jenom zdá. Zkusil jsem se štípnout, abych se probudil, ale nešlo to. Tak jsem šel spát. Druhý den tam to UFO pořád stálo a všude kolem byla policie a armáda. Ale mně jich 5
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
bylo líto. Nikdo mi nevěřil, ţe jsou ufoni hodní. Tak jsem přemýšlel, jak je vysvobodit. Jejich raketa nefungovala. Vzal jsem ty ufony do tašky a jel jsem s nimi na veterinu. Doktor říkal, ţe jsou v pořádku. Pak jsme ukradli dohromady raketu, se kterou létají kosmonauti. Zapnuli jsme jí a vzlétli jsme. Ufoni řídili a já jsem trošku pomáhal. Pak jsme zastavili u jejich planety a já jsem je vyprovodil k nim domů. Měli tam bazén plný červených tekutin a zahrada byla celá oranţovo-bílá. Na památku mi dali kousek fialového kamene, na kterém bylo srdce. Pak mi celá jejich planeta zamávala a v té chvíli jsem chtěl být jeden z nich. Pak jsem se vrátil na planetu Země. Kdyţ jdu na zahradu, vţdy si vzpomenu na UFO, protoţe tam ta jejich raketa pořád trčí. Říše skřítků, David Chrudimský, III.B Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měl moc špatnou náladu, sotva jsem se probudil. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. Zůstal jsem leţet v posteli a pokračoval ve čtení rozečtené knihy. Kdyţ jsem jí přečetl, na poslední stránce se na mě usmál skřítek s velkým zeleným kloboukem. Řekl mi, ať otočím knoflíkem na jeho klobouku. Náhle jsem se ocitl jiné říši. Došlo mi, ţe jsem v knize, kterou jsem právě přečetl. Kolem mě byly vysoké stromy a za kaţdým stromem na mě vykukoval jiný skřítek. Byl jsem v říši skřítků. Přišli ke mně a řekli mi, kdyţ jim správně převyprávím obsah knihy, kterou jsem právě přečetl, ţe mi splní jedno přání. Svůj úkol jsem splnil a vyslovil své přání. Přál jsem si, aby bylo u nás o prázdninách jen hezké počasí. Skřítek s velkým zeleným klobouk mi řekl: „Otoč knoflíkem na mém klobouku.“ Ocitl jsem se ve své posteli. Byl to sen? Venku svítilo sluníčko a v ruce jsem drţel knoflík ze skřítkova zeleného klobouku. A pak, ţe se zázraky nedějí! Velký bunkr, Petra Hýblerová, III.B Jednou ráno, právě kdyţ nám začaly letní prázdniny, jsem měla moc špatnou náladu, sotva jsem se probudila. Nebylo hezky. Pršelo a fučelo, ţe se nedalo jít ven. Chtěla jsem, aby k nám přišla Lucka, ale ta byla na dovolené hned první týden. Zkusila jsem zavolat Zuzce, ta bohuţel byla na táboře. Sedla jsem si na gauč a chvilku přemýšlela o tom, co budu dělat. „Mám nápad! Udělám si v pokoji bunkr. Z kuchyně si půjčím dvě ţidle, ale musím tajně, aby to maminka neviděla. Z obýváku si vezmu deku a jdu rovnou do pokoje. Jé, ještě jsem zapomněla baterku, doběhnu si pro ní do loţnice.Tak, teď přes ţidli a stůl přehodím deku, ve skříni si vezmu kníţku Peklo s princeznou. Ještě tu baterku. Vlezu dovnitř. Tady je ale tma, no mám přece baterku. Je to tu docela velké, můţu si i lehnout. Kam jsem dala tu kníţku? Tady je.“ Asi deset minut jsem si četla, ale potom mě to přestalo bavit. Lehla jsem si a usnula. Zdál se mi krásný sen, jak jsme si se Zuzkou a Luckou zařádily na skákací trampolíně. Kdyţ jsem se probudila a vylezla z bunkru, viděla jsem z okna svítit sluníčko. Měla jsem z toho radost.
6
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Hvězdička a já, Sofie Círová, III.B Jednou se uţ připozdívalo a já jsem čekal, kdy vyletí na oblohu netopýr. A tu najednou drrr – nad hlavou mi proletěl černý stín, a čuc! zapadl vedle do trávy. Šla jsem se tam kouknout. Byla to malá hvězda. Byla bledá a nehybně leţela. Najednou řekla: „Spadla jsem z oblohy, kdyţ jsme skákaly po mráčcích. Abych se mohla dostat zpátky, musíš uhádnout, jak se jmenuju. „Ale to neuhádnu“, odpověděla jsem. „Neboj, určitě to uhádneš“, řekla hvězda a pousmála se. Potom na mě zavolala maminka: „Jdu ostříhat jasmín, podívej se, má jasnou barvu jako hvězdy na obloze!“ „Ano ty hvězdy jsou krásné jako naše jasmíny“, řekla jsem. „Jdi uţ raději spát“, volala maminka. „Počkat, nejmenuješ se Jasmína?“ Najednou se hvězdička vznášla do oblak. Potom řekla: „Děkuji.“ „Tak půjdeš uţ spát?“ volala maminka a trošku se zlobila. „Neboj, uţ jdu.“ Na hvězdičku nikdy nezapomenu. Slon a havran, Denisa Sklenářová, IV.A Jednoho krásného dne nabídl havran slonovi, aby přespali ve stanu. Slon toto pozvání přijal. Spalo se jim krásně. Kdyţ se slon probudil, protáhl se a zjistil, ţe má na chobotě uzel. Pak se probudil havran a začal se posmívat: „Ha, ha, ha. S tím uzlem na chobotu vypadáš srandovně!“. Slonovi to jako sranda nepřipadalo. Měl smutný výraz, otočil se a odešel domů. Druhý den slon pozval havrana. Havran pozvání přijal, protoţe si myslel, ţe slon vymyslí nějakou zábavu. Nejprve slon navrhl, ţe si budou hrát. Hráli si celé odpoledne, a pak šli spát. Tentokrát nespali ve stanu, ale v budce u potoka, který proudil pomalu a lehce. Ráno havrana probudilo šumění potoka. Všiml si, ţe slon ještě spí. Chtěl se jít napít k potoku, ale nemohl. Zahleděl se na své noţky a co vidí? Jsou svázané. „Pomóóóc!“ Zařval havran. Slon se probudil a začal se na celé kolo smát a posmívat havranovi. „Ha, ha, ha….Teď se nemůţeš napít!“. Havran se diví: „Proč jsi to udělal?“ Ale slon se pořád smál a smál. Havran sklopil hlavu, uštípl zobákem provaz a šel domů. Slon pak na něj ještě zvolal: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“ Krokodýl a opice, Adéla Černá, IV.A Zvířátka udělala v lese schůzi. Lev řekl: „Krokodýl má seznam všech zvířátek, které chce seţrat.“ Zvířátka strachy nespala a vyslala zajíce, aby zjistil, kdo je na seznamu. Zajíc se zeptal krokodýla, zda je na seznamu. Krokodýl zajíce na seznamu našel a řekl: „Aţ se rozloučíš s rodinou, tak se vrať a já tě seţeru.“ Tak se také stalo. Druhý den vystrašená zvířátka poslala veverku. Veverka přišla ke krokodýlovi a ptá se: „Já jsem také na seznamu?“ Krokodýl řekl: „V…v…v…veverka, jsi tu a aţ se rozloučíš, tak tě seţeru.“ A tak se stalo. Další den k smrti vystrašená zvířátka vyslala zvědavou opici. Opice přišla za krokodýlem a říká: „Jsem na tvém seznamu i já?“ Krokodýl řekl: O...o...o...opice. Jsi tu a aţ se rozloučíš, tak tě seţeru.“ Chytrá opice se zamyslela a povídá: „A můţeš mě krokodýle škrtnout?“ A krokodýl řekl: „Tak jo.“ Ponaučení: Líná pusa holé neštěstí. Velký závod, Jakub Křivánek, IV.A Jednou z rána v lese pobíhal slon, který se jmenoval Filda. Jak takhle běhal, narazil na kamaráda havrana jménem Zobák. Hned si začali povídat: „Tak co, jak jde sportování?“ řekl Filda. A 7
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
havran na to: „No, moc mi to nejde, zrovna jsem prohrál závod deseti havranů.“ Řekl a zastyděl se. Slon Filda povídá: „No, moc ti to nešlo, ale mně to šlo, já byl první z deseti slonů.“ Vychloubal se slon. A havran Zobák řekl: „No moc mi to nejde, ale to nevadí. Mám pravdu slone?“ Slon se podivil a říká: „No, to vadí, za to ti neukáţu nic z toho, co jsem vyhrál. Ani ti nedám ochutnat můj dort. Víš co, uţ s tebou nechci kamarádit!“ Otočil se a šel pryč. Havran Zobák byl moc smutný a pomalu odešel zpátky domů. Po dlouhé době se zase havran Zobák a slon sešli. Hned se začali bavit. Havran Zobák povídá: „Tak uţ jsem se zlepšil a byl jsem první. Co ty?“ Slon zčervenal a řekl: „No ehm, byl jsem poslední.“ A havran Zobák na to: „Já ti taky s ničím nepomůţu, protoţe ani ty jsi mi nechtěl nic ukázat.“ A slon řekl: „Promiň mi to Zobáku, byl jsem zlý, mrzí mě to. Co si dát závod?“ Zobák se zamyslel a povídá: Dobrý nápad, tak zítra čau, uţ se těším.“ Ponaučení: Nesmíme ostatní podceňovat a nesmíme být zlí, jinak se nám to vrátí. Medvěd a včely, Karla Jonášová, IV.B Jednou šel medvěd k jezeru a viděl, jak jedna včela vyletěla z hnízda. Strčil tam ruku, štrachal, ale nemohl se dostat ani k jednomu kousku medu. Jedna včela ho píchla, a pak se k ní přidaly další včely. Medvěd dal okamţitě tlapu z hnízda a ječel: „Pomóóc, píchli mě včely.“ „Neječ, vzbudíš nám děti.“ Ale medvěd se chtěl pomstít za to, co mu udělaly. Vzal si dlouhou tyč a snaţil se ji tam strčit. Najednou vyletěla jedna včela a za ní ostatní. Medvěd strčil tyč do hnízda a včely ho začaly píchat. „Vidíš medvěde, stačí jen poprosit.“ Medvěd řekl: „Prosím, dejte mi kousek medu.“ Včely se usmály a daly mu. A od té doby, kdyţ medvěd chtěl med, vţdycky poprosil. Ponaučení: Kdyţ něco chceš, většinou stačí poprosit. Medvěd a včela, Jan Kerzel, IV.B Byl medvěd, který chtěl jenom med. A tak šel k jednomu včelímu úlu a chtěl jen med a pak do něj začal bouchat. Včely to nevydrţely a jedna vyletěla ven a říká: „Proč nám mlátíš do úlu?“ A medvěd na to: „Dejte mi hodně medu, nebo vám budu stále bouchat do úlu.“ Včela řekla: „Ne, nedáme ti nic.“ A medvěd začal zase mlátit do úlu. Včely to nevydrţely a vyletěly z úlu ven a medvěda popíchaly. Medvěd začal utíkat, ale včely ho dohonily a znova ho popíchaly. Nakonec se medvěd se včelami domluvil, ţe je nebude rušit a ony mu trochu medu dají. Ponaučení: Je lepší se domluvit neţ se hádat. Krokodýl a opice, Matěj Vaněk, IV.B Byl jednou jeden krokodýl a velmi bohatá opice. Kdyţ si jednou přepočítávala peníze, připlaval ke břehu amazonského pralesa krokodýl. Opice to zaslechla a šla ke břehu. Krokodýl měl na sobě plavky a koţený klobouk a zeptal se: „Kdo jsi?“ Opice odpověděla: „Jsem opice.“ Krokodýl na to: „Opice? Slyšel jsem o tobě, ţe prý jsi velmi bohatá a já znám místo, kde je mnoho zlata, tak nasedni a jedeme.“ Ale to neměla opice dělat! Krokodýl se ponořil a opice se začala topit. Měla štěstí, ţe to viděl její bratr a hodil jí liánu. Opice po ní vyšplhala z vody: „Děkuji ti bratře.“ Bratr měl radost a říká: „Příště se nenech nachytat!“ Ponaučení: Nevěř všemu, co ti druhý řekne. 8
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Opice a krokodýl, Tomáš Ngo, V.A Byla jednou jedna opice, která ţila v pralese. Jednou se opice strašně nudila a nevěděla, co má dělat a tak skákala po pralese a hledala nějakého kamaráda. Jenţe nikoho nepotkala. Celá unuděná snědla svoje poslední banány a usnula. Kdyţ se probudila, uviděla najednou v dálce krokodýla. Slezla rychle ze stromu a utíkala za ním. Sice se trochu bála, ale ze všeho nejvíc si chtěla povídat a hrát. Opice pozdravila krokodýla, ale on neodpověděl. Najednou se opice začala bát a raději vylezla na strom. Aţ za chvíli krokodýl odpověděl : „Běţ pryč, opice!“ „Proč?“ zeptala se opice. Ale krokodýl uţ zase nemluvil. A tak se opice urazila a odešla si hledat jiného kamaráda. Za chvíli potkala několik zvířátek a začala si s nimi hrát na schovávanou. Krokodýl je pozoroval a pak se zeptal opice, která byla nejblíţ : „Můţu si s vámi hrát také?“ „Ne“, řekla opice, aby věděl, jaké to je, kdyţ si s ní před chvíli nechtěl ani povídat. Krokodýl znovu prosil, a tak opice nakonec souhlasila. Krokodýl byl rád, ţe si můţe se zvířátky také hrát. Ponaučení : Neodmítej, kdyţ ti někdo nabízí kamarádství. Vystrašená opice a krokodýl, Sára Davisová, V.A Byl jeden krokodýl, který neměl ţádné kamarády. Jednoho slunečného dne se rozhodl, ţe si půjde do dţungle nějaké najít. Nejdříve potkal drzou klokanici a zeptal se jí: „ Budeš se mnou kamarádit?“ Klokanice se urazila a odskákala. Šel dál a potkal opičku. Smutně se jí zeptal: „Prosím tě, budeš si se mnou hrát?“ Ale ani opička si hrát nechtěla, protoţe se ho bála. „Má tak velké zuby“, říkala si v duchu. Krokodýl odešel tedy do svého rybníčku. Byl moc smutný a přemýšlel, proč si s ním nechce nikdo hrát. Opička mezi tím přemýšlela, jestli za krokodýlem přeci jen nemá jít. Stále se ho bála, protoţe na něm viděla jen ty jeho velké zuby. Jenţe nevěděla, ţe krokodýl je velice hodný a nikdy nikomu neublíţil. Strach ale zvítězila a opička se ke krokodýlovi nevrátila. Z toho plyne ponaučení : Nedívejte se na to, jak kdo vypadá, ale jaký opravdu je. Mohli byste ztratit kamaráda. Jak se slon vydal hledat ţenu, Viktorie Genzerová, V.A Byl jednou jeden slon a ten se cítil moc osamocený. Tak se rozhodl, ţe si najde ţenu. Po stromech nalepil inzeráty s nápisem : „Hledám ţenu. Slon.“ A vydal se na cestu. Přišel do babince, jestli by se tam nějaká ţena nenašla. Přijde k recepci a ptá se : „Dobrý den, ráčil bych nějakou ţenu.“ Recepční lvice odpoví : „A jakou byste si asi představoval?“ „Musí být trochu 9
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
baculatá.“ Recepční se usměje a povídá : „Tak to jsem celá vaše.“ A protoţe se slonovi líbila, tak si ji odvedl domů. Cestou potkají havrana. Havran se chvíli dívá na lvici a pak s obdivem říká : „ Ty jsi ale pěkná, nechceš být mojí ţenou?“ Lvice se zamyslí a povídá : „No já nevím, já uţ mám tady slona.“ Slon s havranem se začnou dohadovat o tom, kdo bude ţít s lvicí. Lvice chvíli přihlíţí, pak jí to přestane bavit a nakonec uteče. Kdyţ zjistí překvapený havran se slonem, ţe lvice je pryč, přestanou se hádat. Všude jí hledají, ale lvice uţ nechce ţádného z nich. Ponaučení : Kaţdý si můţe vybrat svoji cestu. Krokodýl a Opice, Lukáš Long, V.B Byl jednou jeden krokodýl a tenhle byl tak vychrtlý, hubený a tak hladový, ţe seţral svého kamaráda. Ostatní se ho začali bát a vyhýbat se mu. Kam jen plaval, tak tam nebyla ani jedna rybička. Jednou doplaval ke břehu a na stromě byla opička. Krokodýl se svěřil opičce, ţe seţral svého kamaráda, ţe toho velmi lituje a teď ho nikdo nemá rád. Opička se na krokodýla usmála a nabídla mu, ţe bude jeho kamarádka. Od té doby ho učila, aby nejedl maso, ale ovoce, jako ona. Kdyţ měl krokodýl hlad, tak opička vylezla na stroma a házela mu dolů ovoce: banány, manga i kokosy! Jednou krokodýl pozval opici na hostinu. Opice zajásala, skočila krokodýlovi na záda. Pluli asi 30minut a opička se poranila, tekla jí krev. Krokodýl ucítil krev a v duchu si říkal: „Jestli ji sním, tak nebudu mít ani jednoho kamaráda a nikdo mě nebude mít rád, ani se se mnou kamarádit. Ale nakonec se neudrţel a opičku seţral. Poučení: Nečekej, ţe za kaţdý dobrý skutek budeš vţdy odměněn. Medvěd a včela, Matouš Kotek, V.B Jednou šel medvěd lesem a uviděl včelu, která se chytila do pavučiny. Uţ uţ jí chtěl zašlápnout, kdyţ v tom ho včela začala prosit, aby jí ušetřil a zachránil. A medvěd řekl „Nu tak dobře a pustil ji. Včela řekla, ţe se mu jednou odvděčí. A frnk, uţ byla pryč. Ale medvěd si jen pomyslel, jak by mě mohla zachránit taková pidi včela a šel dál. Došel k napajedlu a chtěl se napít, kdyţ v tom vyskočil z křoví lovec a zamířil si to puškou přímo na medvěda. Uţ uţ chtěl zmáčknout spoušť, kdyţ tu najednou zařval, odhodil pušku a odběhl pryč, drţeje si zadek. A z křoví vylétla včela. A tak se medvěd naučil, ţe kdo myslí na druhé víc neţ na sebe, mívá věrné a spolehlivé přátele. Krokodýl a opice aneb nenasytný krokodýl, Jakub Dupák, V.B Byl jednou jeden krokodýl a ten moc rád jedl opice. Ale potom zjistil, ţe ho nebaví jen lovit. A tak se vypravil za golemem Josefem. Ale kdyţ se ptal, jak získat stálý zdroj opičího masa, golem nevěděl. A tak se šel zeptat Rabiho Löwa. Golem se ho zeptal, kde ţije největší opice a Rabi mu odpověděl, ţe na Lesnaté hoře v USA a jmenuje se Kingkong. A tak se krokodýl vydal do USA. Kdyţ dorazil ke Kingkongovi, začal ho kousat do nohy. Kingkong ho chytil, udělal z něho kouli a ze stromů kuţelky a hrál s krokodýlem bowling tak dlouho, dokud mu krokodýl neslíbil, ţe nebude ţrát opice. A od té doby existuje krokodýl vegetarián. Ale radši na to nespoléhejte!!! Poučení: Kdo chce víc, nemá nic.
10
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
NEJstrašnější místo u nás doma, Maria-Elena Grecu, VI.A My máme šestipatrový bytový dům. V prvním patře jsou dveře, které vedou na parkoviště, a ještě jedny dveře, které vedou ke sklepu. A to je to místo! Strašně dlouhá chodba, úzká a na konci je tma! Je tam spousta dveří a ty naše jsou pod číslem pět.Ta dlouhá chodba mi připadá nekonečná. Nikdy jsem na jejím konci nebyla, je to tam děsivé.V naší kabince je moje kolo a koloběţka.Také tam máme matraci na mojí starou postel a skříň, kterou uţ dávno nepouţíváme.V té skříni je všechno ostatní, co uţ často potřebovat nebudeme.Sourozence nemám, takţe jsou tam jenom moje, máminy a Petrovy věci. Komnatka je úplně přeplněná, a kdyţ z ní něco vytahujeme, tak je to hodně sloţitý. Jednou jsme si chtěli zajezdit na kole, ale nevyšlo to! Neţ jsme kola vytáhli, tak uţ byla tma! Chodba má nejspíš třicet aţ čtyřicet dveří.Většinou tam nikdo nechodí. Tato chodba je strašidelná, mám z ní divný pocit a nedoporučovala bych tam chodit bez doprovodu. Ilustrace: Kateřina Janovská, Kristýna Starcová, Radek Lahoda
Nejkrásnější místo u nás doma, Michalel Andrle, VI.A Nejkrásnější místo u nás doma je v mém pokojíčku. Má dvě patra. Spodní patro má výšku deset metrů. Mám tam svůj počítač, je hrozně slabý a pomalý, jako kdyby byl z doby kamenné. Také tam mám knihovnu, obsahuje všechny knihy kromě všech dílů Harryho Pottera. Jsou tam také obrovské posouvací dveře, které se otevírají rychlostí jeden milimetr za dvacet minut. Mám tam také terárko, ve kterém je celá amazonská dţungle.Do druhého patra vedou obrovské eskalátory dlouhé dvě stě metrů. Druhé patro má dvacet metrů na výšku. Mám tam komodu se sto padesáti jedna šuplíky a momentálně mám zaplněno sto padesát šuplíků. Také tam mám krabici plnou všech aut, která projela na dálnici D1. 11
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Nejradši mám svoji televizi, která je velká jako celé kino Cinema City Galaxie. Chytám dva miliony programů, ale jen sto padesát z nich stojí za to. Poté mám ještě rád svůj orchestr, všechny skupiny a zpěváky v krabičce jménem rádio. Také mám větší krabici, která obsahuje všechno lego světa.Taky tam je gauč, na kterém seděl i Václav Klaus, a kdyţ se rozloţí, tak vznikne postel velká jako Praha. Na podlaze leţí koberec velký jako Česká republika a Německo dohromady. Má postel je docela malá oproti pokojíčku, má jen pět krát dva metry čtvereční. Kaţdé ráno mě budí můj budík, je přesný s odchylkou jedna tisícina nanosekundy. Kdyţ zazvoní, tak se Země zatřese a vybuchne jedna sopka. Často v mém pokojíčku odpočívá náš domácí mazlíček godzzila Garfield. V dolním patře je také jedno zvíře, je to lidoţravé morče Fidţi. Much mě zbavuje moje extraţravá kytka jménem Bob. Nerad k němu chodím, protoţe seţral všechny mé kámoše a také je velký jako náš trojhlavý pes Ailin. Moje nejoblíbenější kytka je bambus, je vyšší neţ Empire State Building a široký jako polovina planety. A je v něm tisíc sto jedenáct rostlin bambusu. Z mého popisu se pokoj zdá velký, ale je to nejmenší místnost v celém domě. Sklep, Marie Sedláčková, VI.B Nejstrašlivější místo v našem domě bude asi sklep. Jsou v něm jen staré krámy a psí granule.Dále tam máme zavařené hrušky,okurky,třešně atd. Některé jsou uţ nepoţivatelné. Ţije tam také spousta pavouků, ale já je nezabíjím, protoţe vím, ţe pavouci nosí štěstí. Kdyţ mě máma večer pošle nakrmit Dášenku (našeho malého pejska), tak se tam potmě bojím jít. Je to hodně strašidelné místo.Všude na zemi leţí červená barva, protoţe kdyţ se tam pokoušeli vymalovat, tak se jim rozlila. A vţdy kdyţ tam v noci přijdu, tak to vypadá jako krev. Bílé zdi tam stále plesniví. No fuj! Nepořádek ve sklepě není jen obyčejná hromada harampádí. Je tam i hodně obrázků, co jsem kreslila, kdyţ jsem byla malá. Nebo tam najdeme leporela, která mi máma kdysi četla. Tak tedy nevím, jestli to náhodou není nejkrásnější místo v našem domě. Ilustrace: Veronika Hrůnková DOUBRAVICE U DVORA KRÁLOVÉ NAD LABEM, Karolína Hýbnerová, VI.B Toto místo jsem si vybrala, protoţe to tam mám ráda. Jezdím tam kaţdé prázdniny, většinou s babičkou, dědou a sestrou. Je to malá vesnička nedaleko Dvora Králové nad Labem. Ve vesnici jsou pole a lesy, kam chodíme na houby. Ty tam hodně rostou. V jednom lese je dokonce i rybník, ze kterého vyčnívají veliké kameny, po kterých se můţe lézt. Cestou k rybníku v lese sbíráme jahůdky, maliny, borůvky a ostruţiny. Dá se tam dojet i na kole. V centru vesnice byla prodejna se smíšeným zboţím, ale minulý rok ji zrušili. Začala tam tedy kaţdé úterý jezdit pojízdná prodejna. Nachází se tu také jedna hospoda se zahrádkou, kam občas chodíme. Je tam moc hodný pan hostinský, dává nám bonbony a lízátka. V létě se na fotbalovém hřišti koná turnaj v malé kopané a hasičské závody, na které se hrozně ráda koukám. Jestliţe chceme poslat pozdrav domů, tak vyrazíme na poštu. Prodávají tam letní i zimní pohledy Doubravice. Kdyţ je nám vedro, tak vezmeme kola a vyrazíme do vedlejší vesničky Zábřeţí na koupaliště. U nás je také koupaliště, hasičská nádrţ, ale ta je většinou špinavá. Jednou jsme v ní našli i malou ţabičku. Pravidelně kaţdý rok navštěvujeme ZOO a Safari ve Dvoře 12
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Králové. Vţdy tam objevíme něco nového.V naší vesničce chovají lidé různá domácí zvířata např. krávy, koně, ovce, kozy. Kaţdé ráno nás budí kohout, proto se ani nevyspíme. Lidé tu dříve doma vyfukovali a zdobili vánoční ozdoby. Podle toho je i pojmenovaná vedlejší vesnice – Zdobín. V Doubravici jedna paní sbírá porcelánové panenky. Chodíme se k ní často koukat, jaké má nové přírůstky ve své sbírce. Také se procházíme po okolí. Kdyţ vyjdeme na kopec, vidíme třeba Kunětickou horu, Velký Vřešťov a na druhé straně Krkonoše. Velký Vřešťov je rybník. Naši příbuzní tam mají celé léto karavan, jezdíme se k nim koupat a s bratrancem tam chytáme ryby. Teta je pak připraví k večeři. Naproti naší chalupě bydlí dědeček mé kamarádky Denči. Ta je z Pardubic a do Doubravice jezdí také na prázdniny. Ještě tam kamarádím s Verčou, Andreou, Eliškou a Luckou. Společně chodíme na hřiště, na kterém jsou dvě velké skluzavky, dvě houpačky a dřevěná prolézačka. Také jezdíme na kole, koupeme se, chodíme do lesa a nebo si jenom povídáme. Hodně lidí ve vesnici má psa. Náš soused si před prázdninami pořídil roztomilého malého pejska jezevčíka Kirýnka. Občas přišel děravým plotem k nám na návštěvu. Uţ se moc těším, aţ zase příští rok pojedu do Doubravice na prázdniny. Ilustrace: Karolína Hýblerová Nejkrásnější místo u nás doma, Marek Dobeš, VII.A Za nejkrásnější místo u nás doma povaţuji svůj pokoj. Nachází se na konci bytu vedle kuchyně, proto vím co se dobrého vaří. Obdélníkový tvar pokoje měří 5x4 m tedy 20 m. Podlahu pokrývá modrý koberec a přísun světla umoţňují dvě okna, ze kterých výborně vidím na silnici a příjezdovou cestu k domu. Vím tak, kdo právě jede kolem nebo pozoruji baţanty a jiná zvířata. Vpravo od vchodu do pokoje stojí tři skříně. První z nich ukrývá mé poklady. Patří mezi ně mušle a vzorky písku z dovolených v Řecku, kusy skla z bývalé sklárny na Šumavě a staré mince z nichţ nejvzácnější pochází z roku 1920. Druhou skříň vyplňuje šatník a třetí slouţí jako knihovna s velkým počtem encyklopedií a dobrodruţných knih. Za skříněmi leţí postel na které si čtu, přemýšlím a odpočívám. Vedle postele mi poskytují místo úloţného prostoru dvě bedny plné aut a počítačových her. Pokoj zakončuje psací stůl s počítačem a malá skříňka. Na stole si vypracovávám úkoly, píši referáty a odkládám si sem různé věci, proto zde nemůţu někdy něco najít. Na počítači vyhledávám informace potřebné k úkolům a podklady k referátům. Vyuţívám ho ale spíše k zábavě, hraní počítačových her a dopisování s kamarády. Do malé skříňky dávám věci, které nepotřebuji a hračky, se kterými si jiţ nehraji. Na skříňce bydlí můj největší kamarád, zlatý křeček. Jmenuje se Ludva a k jeho nejoblíbenějším činnostem patří cvičení v kolečku. Nic proti cvičení nemám, pokud by ho neprovozoval v noci a mě tím nerušil. Nad skříňkou visí magnetická tabule, kam přilepuji všechny důleţité informace a úkoly. Pokoj vyhřívá jeden radiátor a stěny jsou natřeny na bílo. O výzdobu se mi postarala máma 13
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
tím, ţe na stěnu pověsila dva obrazy malované v mé první třídě. Já bych je raději vyměnil za plakáty, zatím ale bez úspěchu. Mám svůj pokoj rád, protoţe pamatuje všechny mé starosti, ale i radosti. Poskytuje mi soukromí a moţnost být sám sebou. Cítím se v něm velice příjemně. Nejkrásnější místo u nás doma, Karolina Wernischová, VII.A Budu psát o svém domově jako o domě, ve kterém bydlíme. Náš dům má tři patra. V přízemí bydlí můj dědeček, ke kterému všichni rádi chodíme na návštěvu. V prvním patře ţijí moji bratranci. Druhý patro patří mně, bratrovi, tátovi, mámě a našemu kocourovi Bilbovi, kterému také říkáme Bibi. Ve třetím patře si byt zařídila moje teta Darja se svojí rodinou. Můj domov tvoří i veliká zahrada. Na té zahradě nám děda s naší pomocí postavil kůlnu, do které ukládáme to, co právě nepotřebujeme, například jízdní kola, nafukovací bazén, míče, brusle atd. Doma můţeme jít třeba i do sauny, která je spojena s dědečkovou koupelnou. Dá se říci, ţe mám doma vše, co potřebuji, a ţe se tu nemusím nudit. Kdyţ chci mít nějakou společnost, zajdu si za sestřenicí a bratrancem. Hrajeme spolu třeba společenské hry, houpeme se na zahradě na houpačce nebo házíme míč na koš. Můj domov má i tu výhodu, ţe třeba, kdyţ mi je špatně, mám teplotu a bolí mě v krku, sejdu jen o patro níţ, kde bydlí má druhá teta, která je dětská lékařka. Svoji rodinu mám ráda a z toho, co jsem napsala, je jistě celkem jasné, ţe moje nejmilejší a také nejkrásnější místo na světě je u nás doma. Ilustrace: Ronald Dvořák Nejstrašnější místo u nás doma - Můj pokoj, Magdalena Hartová, VII.B Můj pokoj je přes den klidné místo ve třetím patře našeho domu, je tam velká vestavěná skříň, malinká koupelna, postel, stůl a veliký chlupatý oranţový koberec. Ale v noci se můj pokoj mění v doupě všech výplodů mé fantazie. Například nový oranţový koberec ve tvaru obdélníku mi připadá jako nohoţravá příšera se stovkami malých rukou. Za kobercem je veliká vestavěná skříň ze dřeva se stovkami šuplíků, polepená květinami, v noci doupě oţivlých svetrů a mikin, co vylézají z šuplíků ve tvaru obdélníku. Kus od skříně stojí stůl se čtvercovými kastlíky a velikou pracovní deskou s počítačem. V noci jen tak polehává na podlaze a poţírá mé učebnice a pastelky (to je důvod proč věčně něco nemám). Kdyţ se podíváte naproti stolu, uvidíte dřevěnou poličku s čtvercovými kastlíky, které jsou o osm aţ deset centimetrů větší neţ já, stojí u zdi vedle koupelny a postele. Teď se podíváme do koupelny, tam je vana, co mi noci připadá jako bezedná jáma, kousek vedle je záchod a pyramida z toaleťáku, který v noci vypadá jako nějaký bubák, to byste nevěřili, jak je ten toaleťák strašidelný. Ale nejstrašidelnější je zrcadlo (hlavně potmě, kdyţ ta vidím sama sebe). Na druhé straně té zdi je postel, 14
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
je to veliká dřevěná plocha s matrací a peřinami a polštáři, plyšáky atd. Kolem postele jsou dřevěné poličky s časoţravými knihami (zabírají moc času) a komiksy s Garfieldem. Naproti posteli je televize, která mě v noci štve, protoţe jí svítí červený čudlík na vypínání.Vedle postele leţí asi čtyři krabice s veškerým harampádím, které jsem ještě nestihla roztřídit, stejně půlku vyhodím, i kdyţ nechci. Celou plochu pokoje pokývá na zemi prkenná světle hnědá aţ bílá podlaha.To byl můj pokoj v noci, ale teď uţ se blíţí ráno a můj pokoj vypadá takto: kdyţ je světlo, je vidět ţluté vymalování a modří ptáčci nalepení na zdi, čtyři okna, ze kterých vidím k sousedům, zahlédnu i postel koupelnu, koberec a stůl. To je můj pokoj ve dne i v noci... the end. Nejstrašnější místo u nás doma = bráchův pokoj, Gabriela Hýţová, VII.B Ilustrace: Gábriela Hýţová Na zemi, v Evropě, v české republice, v Praze, v Kunraticích, v ulici u lesa Baţantnice, v domě s číslem popisným 387/5, byl jednou jeden pokoj. Čirou náhodou patří mému bratrovi. Vejdete do něj, a překračujete PET láhve, špinavé, čisté, všelijaké prádlo a neidentifikovatelné věci. Není přesně poznat, kde se bratr nachází, a proto ho pojďme hledat: na ţidli není, a ani nemůţe být, tam uţ má místo prádlo patřící do skříně nebo do pračky. Jdeme dál a vidíme knihovnu, kde jsou kupodivu trochu seřazené knihy. Pokračujeme dál a vidíme různé druhy pet láhví a kousky čehosi, aţ dorazíme k posteli. Na posteli jsou polštáře, peřina, vše, co je na normální posteli, a za postelí najdeme to, co by nás při popisu bratrova pokoje nemělo zaskočit, pet láhve a vůbec všechno, nevyjímaje hory prachu. Zaměříme se ještě jednou na postel, a vidíme něco jako mého bratra. A samozřejmě, je to můj bratr. Doporučuji zkontrolovat mu tep, a pokud ţije a dýchá, (coţ bylo zatím vţdy, ţádná jiná situace zatím nenastala) můţeme se poohlédnout po zdroji světla v jeho pokoji. Vynechám pasáţ překračování a přejdeme rovnou k oknu. Tak tedy, na okně jsou bratrovy kaktusy, to je jediná rostlina, která pod bratrovou péčí neuhyne. Bratrova aktivita v pokoji = aktivita kaktusů v pokoji, coţ svědčí o tom, v jakém stavu pokoj je. Svůj nepořádek bratr odůvodňuje slovy: „Nepořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos.“ Výhled z okna má bratr hezký, je vidět naše ulice a zahrada, jenomţe je málokdy vidět kvůli zataţeným závěsům.V zadní části pokoje se skrývá cosi jako skříň, do které se nenahlíţí, ale pokud byste do ní nahlíţet chtěli, zvláštní záţitek byste asi neměli. Na poličce má bratr sbírku minerálů a sbírku skleněných postaviček, na obouch sbírkách je notná vrstva prachu. Na začátku povídání jsem se zmiňovala o celkem seřazené knihovně. Právě jsem si uvědomila, ţe zas tak seřazená není, ale i kdyţ v knihách má nepořádek, jsou kníţky to jediné, na co můj bratr dbá. Mého bratra najdeme v pokoji, buď v poloze, ţe si čte, nebo v poloze, kdy se kouká do notebooku. Kdyţ se dívá do notebooku, má svůj svět „placatých lidí“, a do toho za ţádných okolností nevstupujeme! A pak máme na vybranou ještě druhou moţnost a tou je kníţka, kterou čte. Sice si s vámi moţná bude povídat, ale plynulá konverzace z toho nevzejde, a tak je lepší ho i při kníţce nechat na pokoji. Tak tedy, asi se shodneme na tom, ţe bratra v jeho pokoji prostě nebudeme vyrušovat. K popisu tu toho uţ moc není, a tak se pomocí překračování dostaneme ke dveřím. Ty hledat nemusíme, jsou naproti oknu. Otevíráme dveře, polepené bratrovými kresbami a odcházíme ze zeleně natřeného pokoje. Dojem z návštěvy bratrova pokoje nechám na vás, protoţe na mě to uţ pořádný dojem nedělá, já to doupě znám. A bratr tam ţije šťastně aţ do smrti, jak se říká v pohádkách. 15
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Přírodní katastrofa - TSUNAMI, Jitka Brandejsová, VIII.A Byl krásný slunný den, slunce svítilo jako málokdy. Moře bylo jemně zakalené. Maličké vlnky přibíhaly a odbíhaly chvilkami snad i tancovaly. Pláţe byly přeplněné k prasknutí. Lidé se mačkali jeden na druhého jako sardinky. Maličká holčička na sebe skládala jemně krémové oblázky. Tu najednou moře začalo ustupovat jako při odlivu, jenţe mnohem víc. Lidé udiveně koukali. To ještě netušili, jaká katastrofa nastane. A najednou se to stalo, voda, která ustoupila se začala vracet v podobě obrovské, kruté a nelítostné vlny. Všichni začali prchat. Vlna jako by je chtěla všechny chytit a pohltit. Všechno, co se jí ocitlo v cestě, smetla. Domy ve vodě plavaly jako velikánské lodě. Voda se řinula dál a dál, jakoby chtěla utéct co nejdál od moře. Střechy domů byly plné nešťastných lidí, kteří bojovali o svůj ţivot i o ţivot ostatních. Málokdo přeţil, a kdo přeţil, tak na to vzpomíná jako na nejhorší událost svého ţivota. Přírodní katastrofy a jejich důvody, Jiří Michalíček, VIII.A Jak asi mohou vznikat katastrofy, za které nikdo nenese zodpovědnost? Je těţké se smířit s pohromou, která s sebou nese – tisíce zničených domů, tisíce hektarů zničených lesů, desítky zničených měst. Jak bychom řešili problémy katastrof? V naší době uţ máme přístroje, abychom dokázali předvídat různé katastrofy, ale neumíme jim zabránit. Jaké jsou druhy katastrof a jak se jmenují? Existují zemětřesení stupně jedna aţ deset, potom existují poţáry, které vznikají lidskou vinou - neuhašená tábořiště, nedopalky od cigarety, pokusy s lupou na papíře, kvůli kterým vyhoří celé lesy, také jsou povodně, které vznikají rozpouštěním ledu po zimě, přívalem dešťů nebo vypouštěním přehrad. Mezi další hrozby patří padání hvězd a meteoritů např. v historii v Indii spadl obrovský meteorit a Indové ho uctívali a říkali mu posvátný jako nějakému bohu, který k nim přiletěl z nebe. A nakonec ta nejhorší přírodní katastrofa TORNÁDO: má obrovskou sílu a ničí všechno moţné. Tornáda se tvoří sloučením mnoha větrů, které se spojí a mají neuvěřitelnou energii. A také bouřky a blesky, které zabíjí, způsobují poţáry, a další - povodně také způsobují velkou úmrtnost. Ještě existují sesuvy půdy, které vedou k odpadnutí cest, silnic a kamenů ze skály: vznikají s bouřkami a zabíjejí a způsobují dopravní nehody. Jak bychom mohli zabránit těmto nehodám? To vědí jen vědci, kteří to zkoumají nebo o tom něco vědí. Tsunami, Tereza Hrušková, VIII.A Jednoho krásného dne všichni lidé leţeli na pláţi, opalovali se, koupali chytali ryby. Plno rybářů odjíţdělo na svých krásných malých lodičkách na širé moře. Písek se na pláţi třpytil jak překrásné jaro. Děti si hrály ve vodě, házeli si s míči, skotačily. Voda se krásně vlnila s přicházejícím přílivem. Květiny byly nádherně rozkvetlé, jak na ně svítilo to krásné sluníčko. Prostě ten den vypadal úţasně, všechno bylo dokonalé. Ale najednou se z toho krásného dne vyvinulo něco zvláštního. Moře začalo ustupovat nejméně o sto metrů. Lidé, kteří se potápěli ve veliké hloubce, se ocitli na mělčině. Ti z pláţe i ve vodě nevěděli, co se děje. A najednou jim to došlo, přišla pohroma TSUNAMI. 16
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
Všichni zpanikařili, začali utíkat, křičet a hledat své známé, milé a příbuzné. Byla to hrůza. A na obzoru se z ničeho nic objevila veliká vlna. Bylo to horší neţ v nějakém hororu. Vlna se pořád přibliţovala, byla čím dál blíţ a najednou se při pobřeţí zvedla a byla čím dál vetší. Lidé se zastavili a koukali na tu zkázu, která se blíţí. Bylo to jako by se zastavil čas. Pak se zase všichni rozeběhli a snaţili se utéct, kdyţ vlna dorazila na pobřeţí jako nějaký tajfun. Způsobila obrovské škody. Plno lidí přišlo o ţivot o své blízké a o své domovy. Nikdo ty lidi nevaroval, nikdo to nečekal, přišlo to tak nečekaně. Někteří lidé na to vzpomínají a vzpamatovávají se ještě dnes. Ilustrace: Tereza Jakešová, Rudolf Novák, Elen Grecu, Jitka Brandejsová, Pavla Pavlasová Povodeň, Sabina Pěničková, VIII.A Jednoho poklidného dne se do malé vesničky jménem Kunratice, připlavila povodeň. Vše začalo klidně. Bylo všední ráno podzimního dne, jen pár kapiček uléhalo na zem a vsakovaly se lehce do půdy. Aţ najednou připlul na oblohu obrovský mrak a kapičky se zvětšovaly, aţ vznikly obrovské kapky a pluly po hladině větru na zem. Uţ po malé chvíli vznikaly obrovské louţe a stále nepřestávalo pršet. Jiţ celý týden slétávají kapky, rybníky, jezírka i říčky se začaly přelévat, na silnicích jiţ byla vrstva vody, která autům znepříjemňovala průjezd vesnicí. Další den ráno byly vyplaveny i nějaké sklepy, večer bylo vyplaveno i přízemí domů spousty rodin. Ale mrak nechtěl odplout pryč, vypadalo to, ţe bude uţ pršet pořád a navţdy. Aţ po deseti dnech se počasí umírnilo a najednou déšť přestal. Ale uţ bylo pozdě, v ulicích se plavilo spoustu vody z rybníků, jezírek i říček a nemělo to konce. Voda se stále hrnula do ulic a v rybníkách, jezírkách ani říčkách voda neubývala. V ulicích vládla panika, kaţdý se snaţil zachránit, co se dalo. Po chvíli se voda umírnila a úplně zmizela. Všude bylo bláto a spousty věcí, které leţely bezbranně v blátě, rozbité a odřené. Po měsíci spravování a čištění se vesnice zkrášlila. A jiţ za další měsíc byla krásná a čistá. Všichni se podíleli na zkrášlení vesnice dokonce i docela malé děti a i staří lidé. Ale přeci jen na upravení Kunratic bylo 17
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
potřeba hodně úsilí a hodně peněz, a tak se vesnice rozhodla uspořádat sbírku na povodně, aby se podařilo pomoci i jiným vesnicím, které nemají tolik peněz mít krásnější vesničku po povodních. Katastrofy, aneb má nás příroda ráda? Natálie Klenorová, IX.A Jeden z nejstrašnějších výbuchů sopky, nejhlučnějších v dějinách lidstva. Výbuch sopky Krakatoa. Dne 27. srpna 1883 v Indonésii na ostrově Krakatoa se v 5:30 ráno ozvaly erupce a zemětřesení, které pokračovalo i v 6:45 a 8:20. Jak tehdejší obyvatelstvo dosvědčilo, zemětřesení bylo silné a praskalo při něm sklo. V 10:02 sopka vychrlila ţhavou lávu, pyroklastickou hmotu, sopečné balvany a popel, které zasáhly vzdálenost 80 kilometrů od místa exploze sopky. Sopka svým výbuchem zničila dvě třetiny ostrova a lávou, balvany a popelem zabila na 5000 obyvatel.Tvrdí se, ţe zvuk výbuchu byl nejhlasitější v dějinách lidstva. Slyšeli ho i obyvatelé na Srí Lance, Mauriciu nebo v západní Austrálii, skoro 4 800 kilometrů od sopky. Avšak vlna tsunami, kterou sopka vyvolala, byla ještě hrozivější. Měřila 40 metrů, zasáhla 150 vesnic a zatopila celé ostrovy. Na následky tsunami zemřelo více jak 30 000lidí. Lodě se dlouho nemohli dostat k ostrovu, protoţe moře zalila pemza a vulkanický materiál. V roce 1884 byl viděn velký kus pemzy v Durbanu v Jiţní Africe, téměř 8 000 kilometrů od výbuchu. Výbuch této sopky ovlivnil celou planetu Zemi. Ještě 3 roky po explozi se na obloze objevovali zvláštní západy slunce apod. Na místě sopky vyrostla nová sopka, kterou obyvatelé okamţitě pojmenovali Anak Krakatau to znamená syn Krakaroy. Vědci ho neustále zkoumají a zjistili, ţe roste rychlostí 13 centimetrů za týden a ostrov i moře jsou bez ţivota. Podle mého názoru nás má příroda, ale je mocná a my bychom neměli podceňovat její sílu. Ilustrace: Tereza Černá, Karolína Wernischov Přírodní katastrofy, aneb má nás příroda ráda? Štěpán Reţný, IX.A Má nás příroda ráda? Příroda nás měla ráda do té doby, neţ jsme ji začali měnit, upravovat, zmenšovat a ničit. Před tímto ničením ţili lidé těţší ţivot, neţ dnes. To je jasné. Ale za těţkou práci byli odměněni čerstvým vzduchem, menším mnoţstvím nemocí a spoustou čisté vody. Určitě dříve lidé neocenili pohled na vzácná zvířata, která by ve volné přírodě kaţdý rád zas viděl. Zvířat byla spousta, a proto nebyla zajímavá. Pak lidé začali válčit o četná území a těţit různé kovy a jiné suroviny. Příroda nám umoţnila jako dobrá matka, vyuţívat jejích zdrojů. Ale vše má svůj konec, snad i vesmír. Také 18
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
války si vybraly svoje: spousta zlata, ţeleza a dalších surovin, a přírodě začalo vadit „tunelování “ jejích zdrojů. Docházelo k záplavám, bouřím a různým přemnoţování a vymírání zvěře a rostlin. Země pro nás začala být jako jedná velká kolonie. Matka Země se nás jako dobrá maminka snaţí správně vychovat a zastavit naši lačnost po černém zlatu a jiných pokladech. Země nemůţe dýchat. Rok od roku se zmenšují její plíce. Neměli bychom si my poloţit otázku? „Máme rádi přírodu?“ Nejsme k zemi správně připoutaní? Nepůsobíme spíše jako teroristé? Ilustrace: Lucie Kanovová, Monika Zboţínková Přírodní katastrofy, aneb má nás příroda ráda? Rudolf Novák, IX.A Zamyslíme-li se nad tím, jestli nás má příroda ráda, musíme se nejprve uvaţovat o tom jestli my máme rádi přírodu a váţíme si jí. Bez současných moderních strojů a vymoţeností byl člověk dokonale sţit s přírodou, protoţe si jí váţil. Postupem času ale stále častěji začal vyuţívat její zdroje, aţ to došlo do dnešního stádia, kdy lidé kácí obrovské mnoţství deštného pralesa a mnoho významných ţivočichů je na pokraji vyhynutí. Není divu, ţe se příroda občas „rozzlobí“ a vrátí to lidem nějakou přírodní katastrofou. Ať uţ v podobě tornád, tsunami, zemětřesení, záplav a dalších. Ţe si vymýšlím? Vzpomeňme si na tornádo v New Orleans, asijskou Tsunami v roce 2004, ničivé zemětřesení v Itálii minulý rok nebo záplavy v Česku v roce 2006, kdy přišla stoletá voda. V poslední době se také hodně mluví o globálním oteplování, kdy na Antarktidě tají ledovce díky zvyšující se průměrné teplotě a lední medvědi přichází o své domovy a útočiště. A kvůli komu? Samozřejmě kvůli nám lidem, jenţ vypouštíme do ovzduší nevhodné látky, které ho znečisťují. V tom případě není vhodná otázka: „Má nás příroda ráda?“. Ale spíše: „Máme rádi přírodu.“ Přírodní katastrofy, aneb má nás příroda ráda? Jakub Svoboda, IX.A Ve své práci se zaměřím na tornáda a vlny tsunami, které se v posledních letech na naší Zemi objevují. Tornáda vypadají jako veliký trychtýř. Vznikají z jedné bouře nebo sraţením dvou bouří. Je to vítr, který můţe dosahovat aţ 600 km/h. Tornáda rozdělujeme na dvě skupiny. Kdyţ tornádo vznikne ze supercely, tato bouře a tornádo s ní můţe ničit zem několik hodin. Druhá skupina je, kdyţ tornádo vznikne z nesupercely. Tornádo vydrţí pouze krátkou dobu asi 30 minut. Jejich síla se určuje podle Fojitovy stupnice. Tornáda rotující do rychlosti 117 km/h patří do skupiny F0 a způsobují jen velmi malé škody. Síla tornáda F1 bývá o poznání větší, protoţe vítr se pohybuje rychlostí od 117 aţ 180 km/h. Toto tornádo dokáţe strhnout komín a mírně poškodit střechu. Tornáda do rychlosti 252 km/h řadíme do skupiny F2, která dokáţou nadělat značné škody. Rychlost tornád do 332 km/h se řadí do skupiny 19
ALMANACH 2009 - Kunratický čtenář
F3 a způsobují váţné škody. Těţká auta jsou odhozena, vlaky převráceny a domy značně zničeny. Další na stupnici se objevuje síla F4, která dokáţe vytvořit zničující škody. Tornádo skupiny F4 dokáţe vyvinout rychlost aţ 418 km/h. Poté následují skupiny F5 a F6, které dokáţí udělat nepředstavitelné škody. Tornádo o síle F6 můţe rotovat rychlostí aţ 605 km/h. Při takové rychlosti se tornádo mění na savý vítr, před kterým se nic neukryje. Dokonce i podzemní ukryty neochání před silou velikého tornáda. V České republice se jiţ párkrát objevila tornáda stupně F2 a F3. Nejhorší tornádo, které se zaznamenalo v naší republice, bylo o síle F3 v Litovli, jeţ se nachází v Olomouckém kraji. Jak tornádo rychle a nečekaně vznikne, tak stejně rychle zanikne. Začne se zvedat ze země a nakonec zmizí v mračnech. Druhá půlka práce se bude zaobírat vlnami tsunami. Tsunami v japonštině znamená vlna v přístavu. Vznikají zemětřesením pod hladinou moře, při propadu ostrova nebo pádu meteoritu. Mohou se šířit aţ do vzdálenosti několika set kilometrů. Před vlnou tsunami dočasně ustoupí voda. Poté přijde k pobřeţí veliká vlna, která můţe dosahovat aţ do výše 40 m. Vlna smete vše, co jí stojí v cestě. Města u pobřeţí Tichého oceánu si zakládají seismologické observatoře, aby mohli včas informovat obyvatele o moţné katastrofě. Náhlou vlnu, však nemůţe předpovědět ani nejlepší systém. Nejhorší vlna tsunami se zaznamenala v roce 1883. Zavinil to výbuch sopky Krakatoa. Vlna dosahovala aţ 40 metrů a lidé jí pocítili aţ v průlivu La Manche. Na konci září přesněji 30.9 2009 se objevila vlna tsunami na ostrově Samoa v Tichém oceánu, kde pohřbila 150 lidí. Po těchto všech katastrofách nás napadá otázka:,,Má nás příroda ráda?“ Ilustrace: Veronika Řebíčková , Patrik Krajčír ALMANACH VÍTĚZŮ LITERÁRNÍ SOUTĚŢE DRUHÝ ROČNÍK - ŠKOLNÍ ROK 2009/2010 Uspořádání textů: MgA. Olga Králová Výběr ilustrací: Mgr. Marek Pilař Sazba, fotografie a grafická úprava: Ing. Vít Beran ZŠ Kunratice, Předškolní 420/5, Praha 4 Kunratice - www.zskunratice.cz
20