2010 PLZEN.CZ

DIVADLO J. K. TYLA 8. ROČNÍK

2/2010

WWW.DJKT–PLZEN.CZ

NOVĚ NA REPERTOÁRU SPAMALOT, KRÁSKA A ZVÍŘE, KOUZELNÁ FLÉTNA, PORTUGÁLIE PREMIÉRY LEV V ZIMĚ, IMPRESÁRIO ZE SMYRNY, CESTA KOLEM SVĚTA, TURANDOT KONCERTY RECITÁL IVANA KUSNJERA, OBLÍBENÉ MUZIKÁLOVÉ MELODIE MOZAIKA IVONA JELIČOVÁ LAUREÁTKOU CEN THÁLIE, DIVADELNÍ PLES, UMĚLECKÁ RADA DJKT PROGRAMY

Monika NikolaŠvábová Pažoutová (Regina) (Kráska) – VE – KRÁSKA STÁTNÍMAZÁJMU ZVÍŘE

OBSAH NOVĚ NA REPERTOÁRU MONTY PYTHON´S SPAMALOT

2

KRÁSKA A ZVÍŘE

8

KOUZELNÁ FLÉTNA

12

PORTUGÁLIE

15

PREMIÉRY LEV V ZIMĚ

16

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

17

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

18

TURANDOT

20

JUBILEA DALIBOR TOLAŠ

22

JEVHEN ŠOKALO

23

MIROSLAV POPEK

24

ZDENĚK MAHDAL, ALENA ŽÁKOVÁ, JOSEF NEHONSKÝ, IVANA JEČMÍNKOVÁ, J. O. KAREL, EDUARD VOJAN

26

KONCERTY PÍSŇOVÝ RECITÁL IVANA KUSNJERA

28

STANISLAVA TOPINKOVÁ-FOŘTOVÁ, JAN JEŽEK A OBLÍBENÉ MELODIE ZE SVĚTOVÝCH MUZIKÁLŮ

28

MOZAIKA IVONA JELIČOVÁ LAUREÁTKOU CEN THÁLIE

29

ODEŠEL CHOREOGRAF JOSEF KONÍČEK

29

VÝROČNÍ ZASEDÁNÍ UMĚLECKÉ RADY DJKT

30

DIVADELNÍ PLES

31

PROGRAMY KVĚTEN – ČERVEN 2010

32 CHICAGO – hudba John Kander, libreto John Kander a Bob Fosse, texty písní Fred Ebb

KONTAKTY Ředitelství

Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 048

Odd. prodeje a služeb

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 185, 378 038 186

Pokladna předprodeje

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 190

Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)

Velké divadlo Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 128 Komorní divadlo Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 059

Odd. propagace a marketingu

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 181

Zahraniční a tuzemské zájezdy

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 183

Foto na titulní straně: Dasha (Jezerní dáma) – SPAMALOT Foto na zadní straně obálky: Zbigniew Kalina (Princ Herbert), Jan Kříž (Sir Lancelot) – SPAMALOT

SINGIN‘ IN THE RAIN je uváděn s laskavým svolením společnosti MTI, USA. ZPÍVÁNÍ V DEŠTI (SINGIN‘ IN THE RAIN) – podle filmu společnosti MGM (původní choreografie Gene Kelly a Stanley Donen). Scénář: Betty Comden a Adolph Green, písně: Nacio Herb Brown a Arthur Freed. Uvedeno v aranžmá Maurice Rosenfielda, Loise F. Rosenfielda a Cindy Pritzkera, Inc. Hudbu vydal EMI Robbins Catalog Inc.

DIVADLO JOSEFA KAJETÁNA TYLA vychází 4× ročně Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 301 00 Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR a Plzeňského kraje Ředitel: doc. MgA. Jan Burian Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr. Eva Ichová Fotografie: Marta Kolafová, Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Tisk, sazba: Kalous & Skřivan s.r.o. MK ČR E 14075

MONTY PYTHON´S SPAMALOT

NOVĚ NA REPERTOÁRU

John DuPrez a Eric Idle

Roman Říčař (Sir Galahad), Radek Štědronský Shejbal (Sir Robin), Jiří Untermüller (Král Artuš), Bronislav Kotiš (Sir Bedevere)

Česká premiéra 6. března 2010 ve Velkém divadle

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

M O N T Y

P Y T H O N ´ S

S P A M A L O T

Muzikál láskyplně vykrádající film „Monthy Python and the Holy Grail“

2

Scénář a původní texty Eric Idle • Hudba John DuPrez & Eric Idle Překlad a české texty Adam Novák Režie Roman Meluzín • Dirigent Pavel Kantořík, Jiří Petrdlík • Choreografie Jana Hanušová • Scéna Daniel Dvořák • Kostýmy Ivana Brádková • Choreografie Pavel Strouhal Dramaturgie Jiří Untermüller • Sbormistr Kateřina Studentová

SPAMALOT ROZESMĚJE NEJEN PŘÍZNIVCE KOMEDIÁLNÍ SKUPINY MONTY PYTHON Když parodie, tak pořádná. Když legrace, tak velká. Když píseň, tak hit. Těmito pravidly jako by se řídil bývalý člen humoristické skupiny Monty Python Eric Idle se spoluautorem Johnem Du Prez, když psali svoji první broadwayskou show, muzikál Monty Python’s Spamalot. A nebrali si opravdu servítky. Skrze legendu o králi Artušovi bez jakýchkoli skrupulí zesměšňují manýry muzikálových produkcí, divadelní kritiky, židovství nebo homosexuality – nic jim není svaté. Přes newyorskou Broadway, londýnský West End, Barcelonu a Kolín nad Rýnem se Spamalot dostal pouhých pět let po světové premiéře do Čech – do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Zde na scéně Velkého divadla měl českou premiéru 6. března v režii Romana Meluzína a v překladu Adama Nováka. (…) Režijní koncepce Romana Meluzína patří k vrcholům jeho desetiletého inscenačního úsilí v plzeňském souboru muzikálu a operety. Nutno dodat, že mnohé z jeho nejúspěšnějších prací jsou spojeny se jménem choreografa Pavla Strouhala – a také Spamalot je náležitě barvitým a rozpohybovaným hudebním divadlem, kde do sebe vše zapadá jako v nejpřesnějším soukolí. Sólisté i company zpívají a tančí jako o život, kapela šlape, jeden gag střídá druhý. Muzikál srší ironií, jeho humor je nakažlivý, avšak tenká hranice mezi zábavou a trapností není ani jedinkrát překročena. Nevadí tentokrát ani poněkud drsnější mluva, novinkou je hudba „na odchodnou“, na West Endu běžná. Podobně jako autoři láskyplně vykrádají legendu o Svatém grálu, se stejnou a naprosto neskrývanou drzostí využívají mnohých známých hudebních motivů – od Carmen a Orfea v podsvětí přes West Side Story či Fantoma opery až po gospel a Boney M. Plzeňské „plnotučné“ hudební nastudování je další ukázkou, jak je pro dobrý muzikál živý orchestr nepostradatelný. Zejména, pokud hraje tak výtečně jako při premiéře pod vedením Pavla Kantoříka (alternuje Jiří Petrdlík).

Bronislav Kotiš (Sir Bedevere), Jiří Untermüller (Král Artuš), Dasha (Jezerní dáma)

Výtvarné vidění Daniela Dvořáka se od původních scénografií odlišuje – zatímco v Londýně i New Yorku vsadili na jakýsi disneyovský pohádkový hrad, Dvořákův návrh je úspornější, ale stejně obrazotvorný. Naopak dostatečně velkorysé a pompézní jsou kostýmy Ivany Brádkové, která se vtipně vypořádala i s autorským požadavkem na „velmi sporé odění“ dámské company a tanečnic. Korunou představení jsou výborné herecké výkony dobře vybraných sólistů. Jako král Artuš vystoupil Jiří Untermüller, jenž zdařile unikl lákavé možnosti přehrávání a výborně vybalancoval veškeré nuance své role. Pražská zpěvačka Dasha v hlavní ženské postavě Jezerní dámy je sexy, její hlas zní krásně plně i v exponovaných pasážích, brilantně střídá polohu éterické pohádkové bytosti a uražené broadwayské divy. Skutečná hvězda představení.

R E P E R T O Á R U

•

M O N T Y

P Y T H O N ´ S

S P A M A L O T

Ostatní hrají vždy hned několik rolí. Radek Štědronský Shejbal se proměňuje v poněkud zbabělého rytíře Robina, tupého strážce či bratra Maynarda, Bronislav Kotiš v přihlouplého Bedevera, neodolatelnou matku Dennise Galahada a páže sira Lancelota. Věrného Artušova průvodce Patsyho a několik dalších postaviček interpretuje výborný herec i stepař Jan Kaštovský. Celé show pak dominují tři komplexní muzikálové osobnosti: Jan Kříž, Roman Říčař a Zbigniew Kalina. Prvně jmenovaný skvěle zvládá všechny akcenty rolí sira Lancelota, komiksových figurek rytíře Ni a kouzelníka Ládi, jeho výstup francouzského posměváčka patří mezi nejvtipnější. Výborně pěvecky disponovaným udatným sirem Galahadem je Roman Říčař, neméně vynikající jako přísný otec prince Herberta. A Zbigniew Kalina, možná největší objev inscenace, je sucharský historik, pohybově nepřekonatelný Fred i zženštilý čtyřprocentní princ Herbert… Tolik poloh, jedna zábavnější než druhá! A mimořádný smysl pro humor prokázal také Karel Gott, když namluvil hlas Boha. Monty Pythonův Spamalot je muzikálem nenapodobitelným a pobaví i ty, kteří tvorbu britské humoristické formace vůbec neznají a crazy komedie nemají v lásce. Je to dílo, které by se v Praze zcela jistě stalo šlágrem sezony.

N O V Ě

N A

Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 12. 3. 2010

Zbigniew Kalina (Princ Herbert), Jan Kříž (Sir Lancelot)

3

Bronislav Kotiš (Matka Dennise), Roman Říčař (Dennis)

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

M O N T Y

P Y T H O N ´ S

S P A M A L O T

Jan Kříž (Rytíř Ni), Jiří Untermüller (Král Artuš)

Jiří Untermüller (Král Artuš), Jan Kaštovský (Patsy)

4

POPREMIÉROVÉ ROZHOVORY Dotírat s otázkami na herce, před nimiž před chvílí spadla poslední premiérová opona, není úkol zrovna nejvděčnější. Přesto všichni oslovení hosté osvědčili pravou profesionalitu a zareagovali vlídně a vstřícně.

DASHA První přišla na řadu všestranná zpěvačka a výrazná muzikálová osobnost Dasha, která krátce předtím odložila kostým Jezerní dámy…

Jak se cítíte bezprostředně po premiéře Spamalotu?

o jaký projekt půjde a já jsem jeho nabídku uvítala z mnoha důvodů. Plzeňský soubor a jeho směřování mi nebyly neznámé. Můj přítel Martin Kumžák má možnost tady dirigovat některá představení a já jsem jich díky tomu také pár zhlédla, takže jsem měla pocit, že soubor důvěrně znám – jednak z jeviště, jednak prostřednictvím jeho zážitků. Vlastně to bylo takové moje tajné přání, že bych si tady jednou chtěla něco zahrát.

Super. Kolegové byli úžasní, a navíc jsou to milí lidé, je tu rodinné prostředí. Ale já jsem ve skutečnosti očekávala, že to tak bude, právě proto, že jsem o místním souboru už hodně slyšela. Jsou tu talenty i zajímavé osobnosti – jsem nadšená a myslím, že by si zasloužili, aby se o nich víc vědělo. Bylo by krásné, kdyby se právě Spamalotu podařilo přitáhnout také diváky z Prahy a širokého okolí. Eva Ichová

A jak se vám v Plzni pracovalo?

Převládajícím pocitem je velká úleva. Napětí prožívám při každém představení, ale premiéru provází ještě nejistota prvního setkání s diváky, očekávání jejich reakcí. Teď už ale nemůžete mít o úspěchu žádné pochyby. Pomalu mi dochází i ta radost… Čím se vám plzeňský Spamalot zapíše do srdce? Hlavně svým absurdním humorem a také tím, že je tu výborná parta. Jak obstojí Jezerní dáma vedle vaší Ofélie, Popelky, Angeliky, Mony Lisy či Carmen? Pro mě je to první komediální role, totálně netypická vedle všech, které jsem dosud měla možnost hrát. Najednou musím strašně přehrávat, je to nová zajímavá zkušenost. Je sympatické, když si takhle dokážete udělat legraci i ze své vlastní pozice jako muzikálové star. To já ráda, hrozně mě to baví – tím víc, že jsem dosud nikdy neměla možnost něco takového ztvárňovat. Role Jezerní dámy je deklarována jako pěvecky velmi náročná. Vnímáte ji tak?

P Y T H O N ´ S

S P A M A L O T

Není z těch nejobtížnějších. Samozřejmě má i exponovaná místa, kdy by se hodilo, aby byl člověk alespoň odpočatý. Což není zrovna stav, v jakém se nacházíte po týdnu intenzivních zkoušek a generálek. Možná jsem nebyla ve vrcholné formě, ale to nic nemění na faktu, že už jsem zpívala náročnější role. Dobře, ale part Jezerní dámy vyžaduje kromě značného hlasového rozpětí i velký žánrový rozptyl.

R E P E R T O Á R U

•

M O N T Y

To ano, ale vlastně se tím neobyčejně trefila do mého vkusu. Když se někdo zeptá, jaký styl mám nejradši, musím odpovědět, že nevím, protože jsem prošla mnoha styly a každý mě nějak poznamenal. Zpívám s kapelou, která také doprovázela StarDance, a tam přišly na pořad dokonce i dechovky. Takže musím říct, že jsem ´načuchla´ k ledasčemu a že mi vyhovuje právě ta polystylovost.

N A

Kdo vás pro Spamalot získal?

N O V Ě

Zavolal mi pan režisér Roman Meluzín. Když jsme se pak v Praze sešli, popsal mi, Dasha (Jezerní dáma)

5

Zbigniew Kalina (Princ Herbert)

ZBIGNIEW KALINA V DJKT hostuje již podruhé, jeho zdejším debutem byl Ching Ho v muzikálu Hledá se muž. Zn.: Bohatý! Zbigniew je držitelem Ceny álie 2008, kdy porota vyzdvihla především jeho neobyčejnou hereckou tvárnost. Příležitostí k jejímu uplatnění mu Spamalot poskytl vrchovatě.

Ve Spamalotu máte pět rolí: Historik, Francouzský strážný, Ještě žijící Fred, Potulný zpěvák a Princ Herbert. Která je pro vás tou nejoblíbenější?

Podstatné je ale to, co všechny postavy spojuje: typický monty–pythonovský humor. Je jiný než český humor, ale tím, jak Monty Pythonům není nic svaté a dokáží shodit úplně všecko, je nám blízký, což reakce premiérových diváků potvrdila. Jenže to byla v hledišti spousta divadelníků, tak jsem zvědavý na reprízy, jak to vezme Plzeň.

Mě překvapil Spamalot už nábojem, jaký měl na zkouškách. Bez kostýmů, bez dekorací, a přesto už z jeviště proudila radost a energie. To není zrovna obvyklé. Celý ansámbl to ohromně bavilo, všem ten humor přirostl k srdci a všechny ta tvůrčí práce těšila. Do poslední chvíle se ještě vymýšlely různé fóry, drobnůstky – kostýmy se povedly, scéna taky – myslím, že to všechno klape. Plzeň se tedy zařadila mezi vaše oblíbené štace? Podruhé tady hostuju – a hrozně rád. Pracovat s plzeňským souborem je pro mě čest. Eva Ichová

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

M O N T Y

P Y T H O N ´ S

S P A M A L O T

Každá je úplně jiná, každá vyžaduje znač-

nou míru stylizace a každá má svůj půvab: jako Historik – komentátor si užívám hru s rekvizitami, jako francouzský posměváček se mohu s gustem pošklebovat natvrdlým Angličanům, jako zpěvák v družině rytíře Robina si zase vychutnávám nádherný text, kterým opěvují jeho zbabělost. Princ Herbert je poslední, nejvíc rozvinutá role, člověk se na ní může nejvíc vyřádit. Možná tedy tu mám nejraději.

Zbigniew Kalina (Historik)

Veronika Veselá, Petr Dudás, Radek Štědronský Shejbal (Sir Robin), Jan Kaleja, Zbigniev Kalina (Potulný zpěvák)

6

JAN KŘÍŽ Pro Jana Kříže je Spamalot čtvrtým muzikálovým titulem, v němž na plzeňské scéně hostuje; debutoval před třemi lety v Knize džungle, zaujal zejména jako Niko v Řeku Zorbovi. Během předchozích dvou let tu vytvořil rovněž scénická řešení tří operních inscenací, na další, Pucciniho Bohémě, coby výtvarník kostýmů spolupracoval se svým otcem Oldřichem Křížem jako režisérem. Odtud už vede přímá návaznost k Oldřichu Křížovi st., opernímu režisérovi a šéfu plzeňské opery v l. 1978–1989.

Školy na to nemám, zpěv studuji poslední tři roky u výborné paní kantorky Vavrečkové. Ale divadlo mám odjakživa strašně rád, vyrostl jsem u něj a ani dětské role mě neminuly. Pak jsem se ovšem dal tou výtvarnou cestou, ale už při studiích na JAMU jsem se připletl ke scénickým čtením, kdy mě to začalo zase hrozně táhnout zpátky. Pak přišla SuperStar, která mě trochu odblokovala, a já si troufl jít do divadla na předzpívání. Shodou okolností to první bylo v Plzni, do muzikálu Kniha džungle. Tam jsem se nejprve začlenil do sboru a během zkoušení se mnou pan režisér Balaš nastudoval ještě Hanumana – vlastně to byla moje první oficiální vstupenka na jeviště. Následovala West Side Story v Ústí

Oddělené jsem to měl až do loňského podzimu, kdy jsem dostal nečekaně dvě nabídky proti sobě; obě zahrnovaly scénický návrh i možnost v té věci hrát. Všechno zvládnout nešlo, takže pro zdejší Dámu na kolejích jsem dělal pouze dekoraci, zato v liberecké Sugar (Někdo to rád horké) jsem si i zahrál Joea aneb Josefínu – pána, který si hraje na ženskou. Tomu se nedalo odolat. Tam jsem také zjistil, že hrát ve vlastní dekoraci je zvláštní zážitek. I když se to nezdá, ty pohledy jsou úplně jiné – scénograf na to nahlíží jako na celek, zatímco herec to hodnotí z pohledu své postavy. Já jsem se snažil až do předání výtvarných návrhů a začátku výroby k tomu přistupovat čistě jako scénograf. Od chvíle, kdy se začalo zkoušet, jsem musel scénografa v sobě potlačit a naplno se věnovat roli. Dojížděl jsem ještě do dílen, udělal jsem technickou zkoušku, ale pak jsem v tom musel režiséra nechat samotného. Až mi to připadá divné, ale najednou to pro mě byla dekorace jako každá jiná.

Eva Ichová

S P A M A L O T

Vaším studijním oborem je scénografie, ale tady jste se představil nejdříve jako herec a zpěvák. Čím jste se připravoval na tuto dráhu?

Hrajete někdy ve vlastní dekoraci nebo to máte striktně oddělené?

P Y T H O N ´ S

Já jsem poprvé k fenoménu Monty Python přičichl, když mi bylo 15–16 let. Přivedl mě k němu spolubydlící na internátu a mě to tenkrát strašně nadchlo. Filmy Život Briana i Monty Python a Svatý grál byly pro mě zjevením, od té doby jsem si začal britský humor trochu víc mapovat. Paradoxně mi připadá, že ač je velmi specifický, k tomu českému nemá příliš daleko. Přesto jsem trochu obával, jak diváci absurdní situace ve Spamalotu přijmou. Jejich reakce mě mile překvapila, všichni jsme měli radost, jak se publikum skvěle bavilo.

Vzhledem k tomu, že tady byli první, kteří měli odvahu mě pustit na jeviště, je pro mě Plzeň osudová – a přitom to byla strašná náhoda. Předtím jsem byl v Plzni párkrát za dědou při rodinných návštěvách, ale nikdy by mě nenapadlo, že tu v divadle tak zdomácním. Zdejší soubor mám moc rád a jsem šťastný, že přišel Spamalot, protože všechny tři inscenace, v nichž jsem tady hrál, už končí. Speciálně u Řeka Zorby mě to hodně mrzí, protože to představení mám obzvlášť rád.

M O N T Y

Je vám humor Spamalotu blízký?

V podstatě ano. Uvědomuju si, že scénografie je můj hlavní obor, který jsem studoval a který mě baví, ale čím dál víc inklinuju k hraní. V minulé sezoně jsem dělal osm dekorací a měl jsem toho už nad hlavu – pocit, že už není odkud brát. A přitom scénografové, když se mají uživit, jich dělají ještě víc. Mně vyhovuje, když si mohu od výtvarničiny chvíli na jevišti odpočinout a pak se k ní zase rád vracím.

Velmi dobře jste se zavedl už na několika českých scénách; je pro vás plzeňské divadlo – krom rodinných vazeb – něčím výjimečné?

•

Všechny figury si velmi užívám. Jednotlivě by mě asi tolik nebavily, ale hrozně mě baví jejich kombinace. Třeba francouzští posměváčci jsou výborní, ale kdybych dělal jenom ´Frantíka´, určitě by mi to nepřišlo tak zábavné, jako když potom skočím do rytírny – do Lancelota, a pak pro změnu zase do Kouzelníka. Při každé z těch rolí se už těším zase na další.

Vaše působení v divadle je pestré a mnohostranné. Když se zeptám, čím jste v divadle nejraději, určitě si koleduji o nerudovskou odpověď ve smyslu ´vším jsem byl rád´.

divadlech a někdy je dost složité všechno časově skloubit. Ale i když je to zběsilé, jsem za tu rozmanitost vděčný.

R E P E R T O Á R U

Která z postav je vaším favoritem?

nad Labem a pak už to navazovalo dál…

Žánrová omezení si taky nekladete – Jako výtvarníka mě dosud nepotkal balet, který mi popravdě řečeno není nijak blízký, a jako herec dělám jenom muzikál a činohru. I tak je toho víc než dost, teď mi běží proti sobě 11 inscenací v několika

N A

Je to přímo pekelný; jak říkám na jevišti – upřevlíkám se k smrti :-)

Jan Kříž (Francouzský strážný)

N O V Ě

Ve Spamalotu střídáte role a vlastně i strany. Jako Lancelot patříte k artušovským hledačům Svatého grálu, ale zároveň jim jako Kouzelník nebo Rytíř Ni kladete nástrahy, když se jim zrovna ve francouzských národních barvách vydatně neposmíváte. Fyzicky to musí být dost náročné.

Jan Kříž (Kouzelník Tim)

7

KRÁSKA A ZVÍŘE

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Michal Pavlíček

KRÁSKA A ZVÍŘE: SILNÉ EMOCE

Libreto, choreografie a režie Jiří Pokorný • Scéna Jaroslav Milfajt • Kostýmy Josef Jelínek

Baletní soubor Divadla J. K. Tyla se svou nejnovější světovou premiérou opakuje pouze v jednom – znovu potvrdil, že patří v České republice k taneční špičce.

veškeré nároky těžké role. Přirozený půvab podtržený přesvědčivostí tanečního a hereckého projevu si podmaňuje diváky. Milan Maláč jako Zvíře je sugestivní a závěrečné proměně dokáže dát všechnu sílu zázraku. (…)

Petr Dvořák, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 3. 2010

Lyrická i dramatická. Zábavná i mrazivá. Především hluboce sdělná a objevná je nová inscenace příběhu Kráska a zvíře. Inscenaci nastudoval balet DJKT v režii a choreografii Jiřího Pokorného a s hudbou Michala Pavlíčka.

Světová premiéra 13. března 2010 v Komorním divadle

Mnoho by se dalo napsat o plzeňské Krásce. Ale mnohem lepší než o ní psát a číst je vidět ji na jevišti. Je to vzácný typ inscena-

ce, oslovující širokou škálu publika. Můžete na ni směle jít s dětmi všech věkových kategorií, kategorii ,náctiletých‘ nevyjímaje. Kráska jistě osloví i ty, kteří kamennou budovu míjejí obvykle bez povšimnutí. Nejen za mimořádné představení, ale i za toto patří plzeňskému baletu dík. Gabriela Špalková, MF DNES 26. 3. 2010

Představení je to mnohovrstevnaté hudebně i výrazově. Michal Pavlíček přináší v Krásce hudbu lyrickou i rockovou. Dokáže vytvořit hudební motivy charakterizující postavy i situace příběhu. Od zdánlivé jednoduchosti v případě Krásčiných sester a nápadníků, odpovídající jejich povrchním charakterům, jde až do dramatičnosti a hutnosti v případě Zvířete. A romantičnosti u Krásky. Publikum jistě Pavlíčkova scénická hudba doplněná zpěvem Báry Basikové i skladatelovým hlasem osloví stejně silně jako celé představení. Jiří Pokorný uchopil příběh s citem pro dějovou linku i psychologii postav. Začíná v okamžiku, kdy je Kráska ještě malou holčičkou a její svět tvoří pouze otec a čeládka na statku. Díky nadaným žákyním baletní školy Divadla J. K. Tyla si Jiří Pokorný může dovolit dát postavě malé Krásky velký prostor a Barbora Lahučká je v náročné dětské roli zcela suverénní. Jiří Pokorný objevil tak pro diváka skutečný počátek příběhu.

R E P E R T O Á R U

•

K R Á S K A

A

Z V Í Ř E

Vyzdvihl roli otce a především úzký vztah mezi ním a malou Kráskou. Krásčino sebeobětování je pak zcela logickým důsledkem jejich silného vzájemného pouta. Tento pohled podtrhuje v příběhu, který se obvykle soustředí na proměnu Zvířete v člověka, hluboce lidský podtext. Klade důraz na lásku rodičů a dětí. A přináší nečekaně velkou roli pro představitele Otce (přesvědčivý Miroslav Hradil). Z pohledu dětského diváka je výrazné plus, že se s malou holčičkou dítě snadno ztotožní a celý příběh více prožívá. Kráska však nabízí další nové a skvěle vystavěné scény. Pyšné a hašteřivé Krásčiny sestry (M. Drbušková a M. Musilová), vynikající komickou dvojici jejich nápadníků (P. Klabusay a P. Tručka), kteří přinášejí na jeviště zábavu a jejichž scény jsou skutečnou lahůdkou. A mrazivou přítomnost zla symbolizovanou hyenami. (…)

N O V Ě

N A

Celá inscenace nabízí skvělé taneční a zároveň herecké výkony všech protagonistů. Nikola Pažoutová jako Kráska splňuje Milan Maláč (Zvíře), Jana Kalinská (Kráska)

8

Kristýna Piechaczková, Richard Ševčík (Služka a Čeledín)

Petr Brettschneider (Otec)

Martin Šinták (Zvíře), Kristýna Piechaczková (Hyena), Miroslav Hradil (Otec)

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

K R Á S K A

A

Z V Í Ř E

Kateřina Štruncová (Sestra), Pavel Tručka, Petr Klabusay (Nápadníci), Martina Diblíková (Sestra)

Nikola Pažoutová (Kráska), Martin Šinták (Zvíře)

9

TVÁŘ POD MASKOU Jen na krátkou chvíli v závěru se pro divákovy oči odtajní, který ze dvou představitelů titulní role Zvířete se po celé představení skrýval pod zlověstnou maskou a kostýmem. Kontrast je v případě obou tanečníků, již disponují dokonale ´princovským´ zjevem, dostatečně působivý. Pro Milana Maláče je role Zvířete završením třetí sezony v angažmá baletu Divadla J. K. Tyla. Představil se již ve výrazné roli Mefistofela v baletu Faust či zbojníka Andreje Drozda v tanečním muzikálu Čachtická paní. Vstoupil i do řady dalších titulů, mj. jako eo Sarapo do legendární Edith – vrabčáka z předměstí či jako Rudovous do inscenace Labutího jezera.

Role Zvířete se nesporně vašemu dosavadnímu repertoáru vymyká. Vnímáte ji jako mimořádnou?

Petr Brettschneider (Otec), Milan Maláč (Zvíře), Pavel Tručka (Hyena)

Nepřistupoval jsem k ní v podstatě nijak jinak než k ostatním zadaným úkolům. I když musím přiznat, že mě zaujalo právě to, v čem se tenhle titul od čistě klasických titulů jako je Šípková Růženka nebo Labutí jezero odlišuje. Líbí se mi, že je to pojaté moderně, a jsem rád, když mám pro změnu za úkol být ´hrbatej a vtočenej´. Určitě není jednoduché odtancovat celé představení s takovou maskou. To tedy není, ale co je nejhorší, ta maska je vyrobená z gumy. A asi nemusím nikomu vykládat, jak je cítit guma, když se zapaří – Musí se to vydržet. Neomezuje vás v pohybu, vidíte skrz ni? Pochopitelně se přes to hůř dívá, hůř je uvnitř slyšet hudba. A když měl někdo ke mně během zkoušky připomínky z hlediště, neměl jsem šanci je vůbec slyšet. Celkově maska v pohybu omezuje, ale zase hlavou musíte hýbat o to víc, protože když uděláte jen malý pohyb, maska to ´sežere´; vůbec to nevynikne. Maska je statická, pořád je třeba kroutit hlavou a pořád hrát.

Milan Maláč (Zvíře), Jana Kalinská (Kráska)

Míra stylizace pohybu se ale během představení proměňuje –

K R Á S K A

A

Z V Í Ř E

Souvisí to se zlidšťováním Zvířete; jak postupně odumírají hyeny, symbolizující zlo, ožívá ve Zvířeti lidské srdce. Navenek se to projeví tím, že mi odpadají drápy a získávám lidské ruce. Ten průlom v cítění, který díky Krásce nastává, se musí nutně projevit i v pohybu. A jak jde balet do finále, to lidské postupně nabývá převahy.

Eva Ichová

N O V Ě

• R E P E R T O Á R U

Velice se mi líbí, určitě napomáhá prožitku mé postavy. Já jsem předtím znal Michala Pavlíčka z Pražského výběru, naši ho hodně poslouchali. Tenkrát mě nemohlo ani napadnout, že bych se s ním někdy mohl tímto způsobem setkat. Jsem rád, že k tomu došlo, a jeho hudba ke Krásce a zvířeti mě rozhodně nezklamala.

N A

Jak vnímáte neobvyklou hudbu k tomuto baletu?

Petr Klabusay, Jarmila Dycková (Hyeny)

1 0

Barbora Lahučká (Malá Kráska), Petr Brettschneider (Otec)

Nikola Pažoutová (Kráska)

Nikola Pažoutová (Kráska), Martin Šinták (Zvíře)

Jana Kalinská (Kráska)

Petr Klabusay (Hyena), Petr Brettschneider (Otec), Jarmila Dycková (Hyena)

1 1

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

K R Á S K A

A

Z V Í Ř E

Miroslav Hradil, Petr Hos (Nápadníci)

KOUZELNÁ FLÉTNA

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Wofgang Amadeus Mozart Premiéra 3. dubna 2010 ve Velkém divadle

Opera o dvou jednáních • Libreto Emanuel Schikaneder • Hudební čísla nastudována v německém originále • Dialogy Jana Kališová • Hudební nastudování a dirigent Ivan Pařík Režie Jana Kališová • Scéna Ivo Žídek • Kostýmy Jan Růžička • Sbormistr Zdeněk Vimr Dramaturgie Zbyněk Brabec • II. dirigent Jiří Štrunc • Pohybová spolupráce Jaroslava Leufenová

Hudební zážitek přináší Kouzelná flétna zcela výjimečný. Orchestr hraje pod taktovkou Ivana Paříka skvěle a výtečně vynikají všechny aspekty opery. Různorodost jejích prvků. Barevnost orchestru. I čistota až průzračnost, která vyžaduje ovšem od hráčů velké mistrovství. Po této stránce přichází do Velkého divadla skutečně skvělý Mozart. Velký potlesk a volání bravo si vysloužili i sólisté.

KOUZELNÁ FLÉTNA OKOUZLILA HUDBOU A ZPĚVEM

Gabriela Špalková, MF DNES 9. 4. 2010

Bylo dobrým dramaturgickým činem plzeňského operního souboru, že se rozhodl opět po letech uvést Kouzelnou flétnu, spojenou už se samým závěrem Mozartova života. Není to dílo inscenačně snadné už vinou nevyrovnaného libreta Emanuela Schikanedera, hudba klade mnoho nároků na interprety, ale zdaří-li se inscenace, objeví se dílo ve svém hudebním utváření jedinečné.

protějšku Papageně ve ztvárnění Radky Sehnoutkové a Věry Likérové. Zlého Monostata věrohodně herecky i pěvecky představili zkušený Jan Ježek i mladý Josef Zedník, v roli Mluvčího dobře uplatnil v obou premiérách své hlasové kvality Pavel Horáček. Půvabnou zvláštností Kouzelné flétny je osobité využití trojzpěvu ženských hlasů jak v trojici dvorních dam Královny noci, tak v kalhotkových rolích moudrých chlapců. Uplatnění v znělém souzpěvu a v precizně vykroužených melodických ozdobách zde našla řada sólistek plzeňské opery i hostujících pěvkyň. (…)

Zosobnění lidské lásky představuje milenecký pár prince Tamina a statečné Paminy, dcery Královny noci, pro něž Mozart vytvořil árie a souzpěvy plné vroucí melodiky. Zaujali oba mladí tenoristé Richard Samek a Tomáš Kořínek: svým zpěvním prožitkem a mladými hlasy, vyrovnanými v celém rozsahu. Rovněž obě Paminy si získaly srdce diváků svým pěveckým i hereckým výkonem – étericky půvabná Gabriela Ubavič i pěvecky výraznější Petra Nôtová. Své šance ve vděčné postavě Papagena zcela využili Matěj Chadima i Jiří Hájek, výrazní pěvecky i hbitou hereckou akcí. Publikum jim nadšeně aplaudovalo právě tak jako jejich šibalskému ženskému

Třebaže nehudební složka opery nebyla dnešnímu publiku opery tak blízká, kouzelná Mozartova hudba ve zdařilé interpretaci vše vynahradila. Každý posluchač si v této inscenaci jistě najde něco, co ho zaujme a naplní nadšením. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 14. 4. 2010

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

K O U Z E L N Á

F L É T N A

Velké uznání patří sólistům za árie, ansámbly i za úroveň česky mluvených spojovacích textů mezi zpěvem v německém originále. Dílo má velmi náročně požadavky například na roli Královny noci, kde interpretka musí ve svých áriích uplatnit dramatičnost ve spojení s perlivostí koloratur. Obě představitelky – Eva Müllerová i Anna Klamo – si s úkolem dobře poradily. Výborní byli i oba protivníci Královny noci, představitelé vládce říše světla a moud-

rosti Sarastra. Jak Jevhen Šokalo, tak Pavel Vančura účinně vybavili svou postavu sošnou důstojností v hereckém i pěveckém projevu, klidově posazeném v nejhlubších basových polohách.

Jevhen Šokalo (Sarastro) – uprostřed

1 2

Ivana Veberová, Jana Tetourová, Jana Piorecká (Dámy) a Richard Samek (Tamino)

POHÁDKOVÁ OPERA DIVÁKY POTĚŠILA posluchači slýchají jen výjimečně. Opera se zpívá v nové inscenaci německy s českým překladem na titulkovacím zařízení. Mluvené dialogy jsou v češtině a byly podány na tak pěkné herecké úrovni, že si zaslouží zvláštní pochvalu. (…)

Jaroslav Fiala, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – květen 2010

N A

R E P E R T O Á R U

•

K O U Z E L N Á

F L É T N A

Režie Jany Kališové se zcela přizpůsobila potřebám Mozartova pohádkového díla a dokázala se povznést nad složité libreto. Celý děj se odehrává vlastně v jednom prostředí, kde jsou proměny pouze náznakové a kde vhodně slouží světelné i zvukové

efekty. Zásluhou režie nemusí posluchač znát děj opery, ale smyslu díla přesto porozumí. Scéna (Ivo Žídek) je v souladu s požadavky zpěvohry jednoduchá a rovněž kostýmy (Jan Růžička) odpovídají pohádkovému námětu. Inscenace se o premiéře setkala s až nečekaně vřelým přijetím a v závěru potlesk doprovázelo i nadšené volání bravo. Kouzelná flétna v novém plzeňském provedení zaujala důstojné místo v repertoáru opery DJKT.

Petra Perla Nôtová (Pamina), Jiří Hájek (Papageno), Josef Zedník (Monostatos)

1 3

N O V Ě

Mozartovi se podařilo Schikanederovo libreto naplnit geniální hudbou, jež přináší velké melodické bohatství, průhlednou harmonii a bohatou instrumentaci. Již krátká předehra dává tušit příjemné zážitky. Orchestr řízený šéfdirigentem opery plzeňského Divadla J. K. Tyla Ivanem Paříkem hrál na premiéře čistě, rytmicky zcela spolehlivě, s pěkně vypracovanými pasážemi zejména v dechových nástrojích. Hudba plynula lehce a provzdušněně. V průběhu děje nechal dirigent dostatečný prostor pěkně znějící celestě, kterou jinak

Anna Klamo (Královna noci), Petra Perla Nôtová (Pamina)

Eva Müllerová (Královna noci)

Lucie Fišer Silkenová (Pamina), Matěj Chadima (Papageno)

Jevhen Šokalo (Sarastro), Lucie Fišer Silkenová (Pamina), Tomáš Kořínek (Tamino)

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

K O U Z E L N Á

F L É T N A

J. Hájek (Papageno), R. Sehnoutková (Papagena), J. Tolašová, I. Klimentová, P. Tionová

Richard Samek (Tamino), Gabriela Ubavič (Pamina)

1 4

Pavel Horáček (Kněz), Pavel Vančura (Sarastro), Juraj Nociar (Kněz)

PORTUGÁLIE

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Zoltán Egressy Premiéra 13. února 2010 v Komorním divadle

Překlad Táňa Dimitrovová • Režie Martin Vokoun • Scéna Lubica Bábek-Melcerová • Kostýmy Monika Roženková • Dramaturgie Irena Hamzová Pulicarová • Hudba Jan Tenkrát

KDYŽ SE SMÍCH STŘÍDÁ S HOŘKOSTÍ Dobře je vždycky tam, kde zrovna nejsme. To je klíčová věta, shrnující působivou, přes značnou míru vulgarismů až niternou a podivně křehkou hru – Portugálii maďarského dramatika Zoltána Egressyho. (…) Zajímavá inscenace, která je ve výtečné režii Martina Vokouna přesně tím typem hry, v níž se smích diváka střídá s ustrnutím, smutkem i hořkostí. Je tím typem hry, v níž smích vede skrze slzy k hlubšímu zamyšlení. Gabriela Špalková, MF DNES 11. 3. 2010

UMĚNÍ ŽÍT? NENÍ TO NIC LEHKÉHO Děj této maďarské hry by se mohl odehrávat v jakékoli hospodě, všude bývají výčepní také psychology a servírky poslouchají příběhy štamgastů. Herci byli po premiéře odměněni skandovaným potleskem a divák jako by dopil svoji denní „dvoudecku“, odchází za svou (vlastní) „Portugálií“. Divadlo J. K. Tyla má titul, který určitě osloví mladé diváky – a díky zvolenému hereckému obsazení se rozhodně nebudou nudit.

Kristýna Hlaváčková (Mašle)

N A

R E P E R T O Á R U

•

P O R T U G Á L I E

Milan Maláč (Zvíře), Jana Kalinská (Kráska)

Jakub Zindulka (Kolík), Jana Kubátová (Žena), Zdeněk Mucha (Hospodský), Tomáš Stolařík (Farář)

1 5

N O V Ě

Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – BŘEZEN 2010

LEV V ZIMĚ

PREMIÉRA

James Goldman Premiéra 1. května 2010 ve Velkém divadle

Překlad Ota Ornest • Režie Jan Burian • Scéna Karel Glogr • Kostýmy Dana Svobodová Scénická hudba Petr Malásek • Dramaturgie Marie Caltová

Jindřich II. Pavel Pavlovský • Eleonora, Jindřichova manželka Monika Švábová Jan Zdeněk Rohlíček • Bohumír Jan Maléř Richard Martin Stránský • Filip Jakub Zindulka • Alice Štěpánka Křesťanová

LEV V ZIMĚ – GOLDMANŮV DRAMATICKÝ EVERGREEN

Jan Burian, Zdeněk Rohlíček, Jakub Zindulka při zkoušce

Život amerického dramatika a scénáristy Jamese Goldmana rámují roky 1927 a 1998. Pracoval každý den, sedm dní v týdnu, a rozsah jeho díla tomu odpovídá. Psal povídky, hry, muzikály, scénáře pro film a televizi i romány. Hry byly velmi často proměněny do podoby scénáře, romány byly východiskem pro dramatické zpracování. V Americe se proslavil muzikálem Hlouposti, který dosáhl rekordního počtu repríz a v Londýně získal dokonce Olivierovu cenu za nejlepší muzikál roku 1987. Na univerzitě v Chicagu studoval Goldman historii a fascinace dějinnými událostmi se promítla i do jeho díla.

P R E M I É R Y

•

L E V

V

Z I M Ě

Historií se inspiroval také ve své nejslavnější hře Lev v zimě. Nejde ovšem o rekonstrukci dějinných událostí. „Postavy v této hře, jejich charaktery a jejich vášně odpovídají sice dostupným faktům, zároveň jsou však fikcemi,“ napsal sám autor. Ne náhodou si vybral rok 1183, tedy období silné vlády Jindřicha II., kdy Anglie byla nejvlivnější velmocí tehdejšího civilizovaného světa. V prosperující zemi se rozehrává velká mocenská hra. V sázce jsou nejen osobní ambice, ale i budoucnost

1 6

Monika Švábová s Pavlem Pavlovským

obrovské říše. Chytrost, inteligence i kalkulace členů královské rodiny se komplikují mimořádnou emocionalitou většiny z nich. Dešifrovat, kdy je jednání upřímné, kdy jde o provokaci nebo rafinovanou hru, je občas obtížné. Teprve celek umožňuje domyslet pravdu skrytou za paravánem slov. Vitální mocenská hra je zobrazena efektní konverzační formou; otázky související se smyslem existence a jejím dozvukem za hranice smrti přesahují rámec komedie.

prkna a nikdy z nich nadlouho nezmizel. V Plzni se tato komedie objevuje poprvé. Režisér Jan Burian obsadil do hlavních rolí krále Jindřicha II. a jeho ženy Eleonory Pavla Pavlovského a Moniku Švábovou. Jejich syny hrají Martin Stránský, Jan Maléř a Zdeněk Rohlíček; Jindřichova hosta a zároveň politického rivala, francouzského krále Filipa, ztvární Jakub Zindulka, Jindřichovu milenku, francouzskou princeznu Alici, Štěpánka Křesťanová.

Lev v zimě měl svoji světovou divadelní premiéru 3. března 1966 v New Yorku. Inscenace Noela Willmana získala 2 prestižní ceny a dosáhla 92 repríz. Rosemary Harrisová obdržela za roli Eleonory cenu Nejlepší herečka roku. V roce 1968 přepracoval James Goldman divadelní hru na filmový scénář. Film v režii Anthonyho Harveye se stal nejen kasovním trhákem, ale i dílem uznávaným kritikou. Ze sedmi nominací na Oscary získal tři – za hudbu, scénář a ženský herecký výkon (Katharine Hepburn za roli Eleonory). James Goldman byl kromě toho v nominaci na cenu Zlatý glóbus za scénář.

Zkoušky na Lva v zimě začaly v Plzni dost nešťastně. Monika Švábová, která se na mnohovrstevnatou roli královny Eleonory mimořádně poctivě připravovala, těsně před první čtenou zkouškou uklouzla na snad posledním ledovém zmrazku. Přestože trpěla velkými bolestmi, nejen že zkoušku absolvovala, ale ohromila kolegy tím, že svůj text už říkala zpaměti a se smyslem pro význam situací. Teprve odpoledne se na rentgenu zjistilo, že noha je zlomená. Role se ale Monika nevzdala a indispozici vyrovnává soustředěnou prací. Snad bude i v případě Lva v zimě platit přísloví: „Konec dobrý, všechno dobré.“

Poté se Lev v zimě opět vrátil na divadelní

Marie Caltová

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

PREMIÉRA

Carlo Goldoni Premiéra 19. června 2010 v Komorním divadle

jen s tím rozdílem, že v oblasti harmonie je těch špatných přespříliš mnoho. A když chceme dělat operu, neobejdeme se bez nich.“

Z italského originálu Impressario delle Smirne přeložil Jaroslav Pokorný Úprava a režie Ladislav Smoček • Scéna Karel Glogr • Kostýmy Šárka Hejnová Dramaturgie Marie Caltová

Znalost lidí ´od divadla´ byla pro Goldoniho základem, z něhož při psaní Impresária ze Smirny čerpal. Zdrojem komiky je především extrémní rozdíl mezi sebevědomím operních adeptů a jejich skutečnými schopnostmi, ctižádostí a nafoukaností střídající se se servilitou a ponížeností, bitva o prestižní postavení mísící se s bojem o zachování holé existence. Kontrasty v kresbě postav jsou zdrojem drsnější komiky, než je u tohoto autora obvyklé. Ale ani v Impresáriovi ze Smirny neabsentuje chápavý, moudrý pohled autora na lidské trápení. Carlo Goldoni

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY – TŘETÍ GOLDONIHO KOMEDIE V DJKT V REŽII LADISLAVA SMOČKA První komedii Carla Goldoniho režíroval v Plzni Ladislav Smoček v r. 1991 ještě jako hostující režisér. Poprask na laguně byla kouzelná inscenace, rozžitá půvabnými postavami a postavičkami, kde se smích mísil s trochou nostalgie. Viktor Viktora napsal ve své kritice: „Poprask na laguně budil smích, který zasáhl celou osobnost a z jejího nitra vytěsňoval jakékoliv pomyšlení na starost nebo svízel. Člověk se uklidnil a prozářil vnitřním úsměvem, pohodou a uklidněním“. Goldoniho Lháře režíroval Ladislav Smoček již jako kmenový režisér plzeňské činohry v roce 2003. Také tento příběh notorického lháře, zvyklého utvářet události podle svých představ, zaujal plzeňské diváky. „Ladislav Smoček rozpoutal vtipný vodopád, kterému se hlediště neubrání, i kdyby se snažilo sebevíc,“ napsal v Plzeňském deníku Petr Dvořák.

Ladislav Smoček se s touto komedií poprvé setkal jako režisér v pražském Činoherním klubu. O rok později, v roce 2005, byla tato inscenace zařazena do programu Mezinárodního divadelního festivalu v Plzni. Marie Caltová

bohaté zkušenosti nejen jako právník, jako uznávaný autor, ale i jako divadelní ředitel. „Poznal jsem po Itálii velice, velice mnoho operních impresáriů; napsal jsem pro ně hodně komických i vážných libret a mohu tedy o nich mluvit zasvěceně,“ napsal o tom. „Nejrůznější druhy impresáriů se shodují v jednom: velcí i malí, bohatí i chudí, čestní i prodejní, všichni ujišťují, že podnikat v opeře je největší, nejúmornější a nejnebezpečnější nadělení. Z čeho pramení ta úmornost, mrzutosti a nebezpečí? Z charakteru herců, z jejich netýkavosti, náročnosti, neomalenosti – téměř všeobecné. Říkám téměř, protože v početném davu pěvců a pěvkyň se také najdou počestní a řádní lidé jako v každém jiném umění,

Titulní roli Impresária ze Smyrny studuje Josef Nechutný; na snímku jako Patron Toni v Goldoniho Poprasku na laguně

•

I M P R E S Á R I O

Z E

S M Y R N Y

Vztah Ladislava Smočka ke Goldonimu se nezměnil. „Tento velikán divadla uložil do svých her svůj tehdejší svět,“ říká o něm. „Chápal lidi kolem sebe tak autenticky a tak podstatně, že ti jeho lidé jsou živí a samozřejmí pro nás i dnes. Pácháme pořád stejné hříchy, máme pořád stejné zájmy, pořád ty samé problémy. Goldoni nám to všechno servíruje v situacích, do kterých ty lidi život dostal. Je to výtečný psycholog a divadelník par excellence.“ O Impresáriovi ze Smyrny uvažoval dlouhá léta, protože ho v ní zaujala autorova znalost herecké mentality, v níž se pocit výlučnosti prolíná s komplexem méněcennosti, ale odrazovalo ho ´odborářské´ řešení konce hry. Přistoupil k radikální úpravě textu, ve které - při zachování žánru - vytvořil větší prostor pro jevištní akce. Impresária ze Smyrny napsal Goldoni v r. 1760, ve svých 53 letech. Tehdy už měl Režisér Ladislav Smoček s herci po úspěšné premiéře Goldoniho Lháře 21. 6. 2003

1 7

P R E M I É R Y

Ali, obchodník ze Smyrny Josef Nechutný Carluccio Jan Maléř • Lucrezie Andrea Černá • Tonina Jana Kubátová • Annina Klára Kovaříková • Pasqualino Jakub Zindulka • Hrabě Čipera Pavel Pavlovský Troscanini Viktor Vrabec • Lugnaci Michal Štrich • Beltrame Antonín Kaška • Otmar Martin Chmelař • Stanley Miroslav Popek

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

ČESKÁ PREMIÉRA

Zdeněk Barták, Petr Markov Premiéra 15. května 2010 v Komorním divadle

Režie Roman Meluzín • Dirigent Pavel Kantořík / Jiří Petrdlík • Scéna Ondřej Zicha • Kostýmy Lucie Loosová Choreografie Petr Brettschneider Dramaturgie Jiří Untermüler • Sbormistr Kateřina Studentová

Phileas Fogg Bronislav Kotiš • Fix Jan Kaštovský • Sir Francis Cromarty Miro Grisa • Andrew Stuart a Collonel Stamp W. Proctor Roman Krebs • Gautier Ralph Radek Štědronský Shejbal • Jules Verne a další Jiří Untermüler • Jeanne Umberto – Passepartout Soňa Borková • Auda Veronika Veselá • Eleanor Fogg Stanislava Topinková-Fořtová • Kartářka a další Hana Spinethová

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ – DALŠÍ ČESKÁ PREMIÉRA V PLZNI Soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla přichází po Carousselu, Knize džungle a Spamalotu v krátké době s další českou premiérou

PŘES PŘEKÁŽKY K ÚSPĚCHU V roce 1871 po prohrané prusko-francouzské válce a pádu druhého císařství nemohl ani tak slavný autor jako Jules Verne najít ve Francii nakladatele pro svůj nový román Cesta kolem světa za 80 dní. V čase dramatických politických změn a za přítomnosti cizí armády v zemi byl každý opatrný. Ani Pierre Jules Hetzel, který vydával Vernovy knihy již 19 let, nenalezl dost odvahy investovat v tak nejisté době. Houževnatý Verne ovšem řešení našel. Román začal vycházet na pokračování v deníku Le Temps. Vlna čtenářského zájmu a nadšení překonala nejen všechna očekávání, ale i Atlantický oceán. Díky podmořskému kabelu mohli zpravodajové amerických novin telegraficky odesílat každou novou kapitolu ihned poté, co v Paříži vyšla. Příběh vyvolal i neuvěřitelný zájem podnikatelů. Sázkové kanceláře vypisovaly sázky na další vývoj příběhu a některé plavební a dopravní společnosti nabídly vysoké částky, aby se jméno firmy v románu objevilo.

FIKCE NEBO SKUTEČNOST

P R E M I É R Y

•

C E S T A

K O L E M

S V Ě T A

Z A

8 0

D N Í

Šedesátá léta 19. století jsou dobou počátku budování globální komunikační sítě. Je ve výstavbě průplav v Suezu, buduje se transindická železnice z Bombaje do Kalkaty a americká společnost Atlantic Telegraph Company pokládá z lodi Great Eastern na dno Atlantiku kabel spojující starý a nový svět. Touto lodí cestoval v roce 1867 Verne se svým bratrem Paulem do Ameriky a v té době se začal formovat námět pozdějšího románu o cestě kolem světa. Roku 1870 – rok po otevření Suezského průplavu – oznámil světový tisk, že pan Georg Francis Train vykonal cestu kolem světa za 80 dní. A tak skutečnost tentokrát slavného vědeckého fantastu předběhla. Ale čas potřebný k obcestování světa se dále krátil. V roce 1889 navštívila Verna v Amiensu 25letá americká novinářka Elizabeth Jane Cochrane, píšící pod jménem

1 8

Nelly Bly, na své cestě kolem světa, kterou zvládla v tehdejším rekordu za 72 dní 6 hodin a 11 minut. O pár měsíců později ovšem totéž vykonal globální recidivista Train za dnů 67, aby se o tři roky později dostal na čas 60 dní.

JEŠTĚ SLAVNĚJŠÍ Ačkoliv Cesta kolem světa patří mezi nejslavnější Vernova díla, její jevištní ztvárnění slávu knihy na dlouhá léta překonalo. Na divadelní podobě tématu pracoval Verne souběžně s psaním románu na pokračování. První verze hry z roku 1872 nebyla realizována, teprve v roce 1874 ve spolupráci s dramatikem Adolphem Dennerym dosáhl Verne uvedení Cesty – a jak píše dobový tisk – divácký úspěch předčil popularitu příběhu mezi čtenáři.

Jules Verne (1828–1905)

uvedlo Divadlo J. G. Tajovského ve Zvolenu. České uvedení tohoto muzikálu se připravuje od poloviny roku 2009. Autoři po konzultacích s režisérem Romanem Meluzínem přistoupili i k výrazným úpravám a doplněním. V sobotu 15. května 2010 uvidíme v Komorním divadle tedy nejen českou premiéru muzikálu Cesta kolem světa za 80 dní, ale i jeho novou podobu. Jiří Untermüller

Hra se uváděla po celém světě a stala se východiskem pro všechna pozdější filmová zpracování. Do češtiny byla přeložena již roku 1876 a v Plzni poprvé představena o sedm let později. Poté ji 13. prosince 1903 uvedl ve své režii Vendelín Budil v novém Divadle královského města Plzně (dnešní Velké divadlo), které bylo po roce od svého otevření poprvé zcela vyprodáno. Další zpracování tématu byla v Plzni uvedena roku 1920 (G. Arnot), 1934 (K. Hašler) a 1962 (P. Kohout). V roce 1983 se režisér František Pokorný vrátil k původní Vernově a Denneryho hře.

CESTA JDE DÁL Po všech podobách revuálních, hudebních, činoherních ba i operních (J. F. Fischer, 1970), bylo možno očekávat i verzi muzikálovou. Ta vznikla v Česku, ale dosud v češtině nebyla uvedena. V roce 2007 oslovila dramaturgie polské scény v Českém Těšíně autory již několika českých muzikálů Petra Markova a Zdeňka Bartáka, a z následné spolupráce vznikl muzikál W 80 dni dookoła świata, který měl premiéru v roce 2008. O rok později ho

Denneryho a Vernova Cesta kolem světa za 80 dní v pařížském divadle Chatelet,1900

ZDENĚK BARTÁK

ROZHOVOR

ZA MUZIKÁLEM PŘES PŮL SVĚTA Zdeněk Barták, syn kapelníka Zdeňka Bartáka, se stal známým díky autorství řady hitů. Psal pro Michala Davida (např. Nonstop, Nenapovídej), Hanu Zagorovou (Kamarád), Petru Černockou (Zpívání v dešti), Jakuba Smolíka (Jen blázen žárlí), Karla Černocha (Sen kovbojů), Marii Rottrovou, Jiřího Štědroně, Viktora Sodomu, Milana Chladila, několik písní pro Helenu Vondráčkovou (Létej, Mít rád) či Karla Gotta (Svým láskám stloukám kříž); jednu píseň složil pro světově uznávaného tenora Andreu Bocelliho (E Mi Manchi Tu). V roce 1978 uvedlo tehdejší Divadlo Vítězného února v Hradci Králové jeho první muzikál Aprílová holka. Ten byl později inscenován v Divadle Jiřího Wolkera v hlavních rolích s Ivanou Andrlovou a Ivanem Vyskočilem.

Aprílová holka byl tvůj první a na dlouho také poslední muzikálový pokus. Dnes jsi v situaci, kdy plzeňská premiéra zakulatí počet tvých současně uváděných opusů na deset. Jak odstartovala tato masivní produkce?

Tím byly, dalo by se říci, založeny dvě produkční a do jisté míry i stylové linie tvé současné muzikálové tvorby. V jaké fázi je to dnes? Práce na obou těchto liniích stále pokra-

A tím titulem je právě W 80 dni dookoła świata neboli Cesta kolem světa za 80 dní. Tento muzikál tedy přes Zvolen nyní míří i k českým divákům. A kam míříš ty?

Tak ŠŤASTNÝ LET!

K O L E M

S V Ě T A

Z A

8 0

D N Í

Jiří Untermüller

C E S T A

Události málokdy přicházejí osamoceně. Můj první český muzikál z této doby souvisel také s miléniem, ovšem s Divadlem Milénium v pražských Holešovicích, pro něž jsem napsal s Michalem Prostějovským v r. 2000 muzikál Popelka. Hrál se pak v Goja Music Hall na pražském Výstavišti.

V červnu již podvacáté do Soulu. Jak jsem už říkal, spolupráce se soulskou Státní operou pokračuje. V současnosti pracuju na korejské mytologické látce. Bude se to jmenovat Král větru.

•

Tak tedy došlo v roce 1999 v Soulu k premiéře muzikálu Bouře na shakespearovské téma. Muzikál získal několik korejských „Oscarů“, z toho jeden za tvoji hudbu, tedy rozhodně uspěl. Jak to bylo v Čechách?

čuje, vyvíjí se a v poslední době se začíná i prolínat. Pro Soul jsem dělal v roce 2002 muzikál Romeo a Julie, též oceněný šesti „Oskary“ (od loňského léta uváděný na zámku Hluboká podle překladu Jiřího Joska a s texty Eduarda Krečmara), pak pro zahajovací ceremoniál Mistrovství světa ve fotbale jsem zpracovával bájné téma s názvem Tripitaka, v roce 2006 měl premiéru „dickensovský“ muzikál A Christmas Carol a chystá se další. Stylově tyto ‚korejské‘ tituly patří k tzv. „operám“, to znamená, že neobsahují žádné pouze mluvené části. Všechno je hudba. Naproti tomu moje česká produkce vychází z tradičního pojetí muzikálu, rozvíjejícího operetní a revuální dědictví, v němž se střídá próza a zpěv. Je to svým způsobem těžší, přechod z mluveného projevu do zpěvu je náročný jak autorsky, tak režijně a herecky. V roce 2001 vyzval tehdejší ředitel Hudebního divadla v Karlíně Ladislav Županič Petra Markova a mě k vytvoření muzikálu na téma Karel IV., který jsme pojmenovali Jedna noc na Karlštejně. Přípravu téhle premiéry, stejně jako mnoha dalších, zhatily povodně. Uvedení se dílo nakonec dočkalo v roce 2005 v Českém Těšíně a v roce 2007 na zámku Hluboká. S Petrem Markovem jsme od té doby zpracovali několik dalších námětů (Hrátky s čertem 2006, Cesta kolem světa za 80 dní 2008 a naposled Baron Prášil pro pražskou Hybernii 2010) a v Těšíně jsem realizoval už 4 tituly pro českou scénu a 1 titul pro scénu polskou.

Zdeněk Barták s korejským „Oscarem“ za hudbu k muzikálu Bouře a Sun-Hi-Shin, ředitelka Státní opery v Soulu

1 9

P R E M I É R Y

Výzvy k práci někdy přicházejí z nečekaných stran. Nabídka, která zahájila mou souvislou muzikálovou tvorbu, přišla z druhé strany Země. Ten příběh začal v roce 1993. Můj tehdejší kamarád filmový scenárista Jaroslav Vokřál – dělal jsem hudbu k několika jeho filmům, např. Pěsti ve tmě – mě seznámil se svojí korejskou přítelkyní Sun-Hi-Shin, která studovala na pražské DAMU scénografii. Byl to velmi příjemný večírek, během kterého jsme si povídali nejen o hudbě, ale také jsem jí přehrál některé své skladby. Líbily se jí. Za šest let v roce 1999, mi volal v noci Jarda a významně se mě ptal, jestli sedím. „Jsou čtyři ráno, tak ležím – snad to bude stačit.“ Řekl mi, že právě mluvil s Koreou, tedy se ‚Sany‘, řekla mu, že se stala ředitelkou Státní opery v Soulu a že by ode mě chtěla k miléniu muzikál. Bum!

Zdeněk Barták a Petr Markov

TURANDOT

PREMIÉRA

Giacomo Puccini Premiéra 12. června 2010 ve Velkém divadle

Kalaf Jan Adamec / WeiLong Tao / Igor Ján • Princezna Turandot Gabriela Jelínková / Magda Málková / Ivana Šaková • Císař Altoum Jan Ježek / Miroslav Kopp • Timur David Szendiuch / Jevhen Šokalo • Liu, otrokyně Lucie Hájková / Ivana Veberová • Ping, ministr Jiří Hájek / Martin Matoušek • Pang, ministr Tomáš Kořínek / Richard Samek • Pong, ministr Josef Moravec / Ondřej Socha • Mandarín Tomáš Jindra / Dalibor Tolaš • Perský princ Jaromír Bína / Josef Jordán • Sbor a orchestr opery DJKT, balet DJKT, statisté

Opera o třech dějstvích • Libreto Giuseppe Adami a Renato Simoni • Nastudováno v italském originále • Dirigent Jiří Štrunc Režie Václav Málek • Scéna a kostýmy Josef Jelínek • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr Choreografie Dana Gregorová • II. dirigent Tomáš Brauner

David Szendiuch, Jevhen Šokalo, Jan Ježek, Miroslav Kopp, Igor Ján a Václav Málek

PO STOPÁCH NÁMĚTU POSLEDNÍ PUCCINIHO OPERY S příběhem učené princezny podrobující nápadníky rafinovaným zkouškám, při nichž prohrávají svůj život, se setkáváme v díle perského básníka Nizámího (asi 1141–1209) Haft pajkar (Sedm obrazů; česky vyšlo pod názvem Sedm princezen již v několika vydáních). (Pozn.: Nizámího cyklus milostných epizod jako celek se stal podkladem pro vznik baletní suity Kary A. Karajeva Sedm krasavic.)

P R E M I É R Y

•

T U R A N D O T

Týž námět zahrnul do svého souboru perských pohádek Tisíc a jeden den sběratel Derviš Mokles a Evropa jej objevila díky překladům francouzského orientalisty Françoise Pétise de la Croix (pohádky vyšly v několika svazcích v l. 1710–1712). Ač princeznino jméno Turandot značí „dceru Turanu“ (a Turan je perským názvem pro území ve Střední Asii), lokalizoval Pétis děj příběhu dále na východ, do exotičtější Číny.

Námětu se chopil italský dramatik Carlo Gozzi, jehož Turandot, nesená ve stylu commedie dell´arte a poprvé uvedená 1762 v Benátkách, dala podnět k mnoha dalším zpracováním literárním, dramatickým, hudebním i filmovým. Významným počinem se stala Turandot v překladu a přebásnění Fridricha Schillera, k níž předehru složil Ferdinand Heinrich ieriot a scénickou hudbu k ní napsal i Carl Maria von Weber (1809). Mezi dalšími dramatizátory Turandot byli Wolfgang Hildesheimer či Karl Gustav Vollmöller, ve své hře Turandot aneb Kongres překrucovačů se jí inspiroval také Bertolt Brecht. Pozoruhodná je např. svébytná adaptace námětu ve hře Daniely Fischerové z r. 1986 Princezna T.

děl, jež časově předstihla Turandot Giacoma Pucciniho, připomeňme alespoň stejnojmennou operu Antonia Bazziniho z r. 1867 či Turandot Ferruccia Busoniho (1917), jíž předcházela scénická hudba k Vollmöllerově hře, autorem teprve následně přepracovaná ve vlastní operu.

Z četných opusů hudebních, inspirovaných proměnou kruté čínské princezny v milující ženu zmiňujeme pouhý zlomek. Z operních Dirigent Tomáš Brauner, u klavíru Martin Marek

2 0

PREMIÉRA BEZ ŠŤASTNÉHO KONCE Inspiraci k poslednímu opernímu dílu poskytla Puccinimu Turandot Carla Gozziho, na původní princip commedie dell´arte však skladatel od počátku rezignoval. Zaujatý exotikou námětu inicioval spolupráci svého libretisty Giuseppa Adamiho s novinářem Renatem Simonim, důvěrně obeznámeným s problematikou i reáliemi Dálného východu. Změnu pohádkové optiky zajišťují přikomponované postavy

tří ministrů, vnášející do příběhu závan současnosti. Při práci na Turandot již na Pucciniho doléhala tíha času, který mu byl na práci vyměřen. Ač své spolupracovníky ponoukal ke spěchu a sám pracoval velmi horečně, závěrečný atak zhoubné choroby ho zastihl nad nedokončeným dílem. Podklady k závěrečnému duetu a velkému finále zanechal pouze v náčrtech na 36 notových

listech. K jejich zpracování povolalo nakladatelství Ricordi neapolského skladatele Franca Alfana, jehož stylisticky čisté dokončení Tuandot proslavilo více než jeho vlastní díla. Giacomo Puccini zemřel v Bruselu na sklonku roku 1924 a jeho Turandot se ve světlech ramp představila poprvé 25. dubna 1926 v milánské Scale pod taktovkou Artura Toscaniniho. Katarze a šťastného konce se však diváci nedočkali, dirigent ukončil premiéru v místě, kde končila skladatelova partitura. Celou operu zhlédli teprve účastníci následujících představení.

TURANDOT OČIMA REŽISÉRA VÁCLAVA MÁLKA

Vnímáte příběh kruté čínské princezny jako historický výjev, pohádku či podobenství?

Václav Málek

Co vás na tomto úkolu láká? Samotný titul, protože Turandot je velkolepé dílo, nádherná opera s velkými sbory a náročnými sólovými party. Opusy tohoto druhu jsou většinou pojímány jako velká plátna, velká show. Myslím ale, že přes všechno to ballabile, které máme právě kolem příběhu z čínského císařského dvora zažito v nejrůznějších podáních, skrývá v sobě Turandot hluboké lidské a řekl bych pragmatické dramatické jádro. Přesto nepatří zrovna k frekventovaným titulům… Pro inscenátory představuje poměrně tvrdý oříšek – právě pro svou velkolepost. Nebudeme si namlouvat, že plzeňská scéna neklade v tomto ohledu určitá omezení;

Do jaké míry je to pohádka a do jaké život, o tom můžeme spekulovat. Už ta exotika sama – nahlédnutí pod závoj jiné kultury – je pro nás pohádková. Také schéma je pohádkové, i ta krutost k pohádkám patří. Ač je s východní filozofií v daleko větším souladu než s tou naší, není cizí ani českým pohádkám. Kolikrát i v nich hrdinovi hrozí, že nesplní-li úkol, bude ´o hlavu kratší´. Když se zamýšlím nad příběhem Turandot a jejím charakterem, nacházím paralely v leckterých pozdějších dílech i českých. Včetně Pyšné princezny, která je hračkou a nástrojem v rukou proradných rádců, skutečných vládců říše, jež není řízena ´pantátou králem´. Ani v Pucciniho opeře nemusí být krutost vrozenou princezninou vlastností, může být výsledkem cílevědomé manipulace. Trojice vykutálených ministrů utvrzuje Turandot v tom, že nikdo není dost chytrý, aby byl jejím manželem, protože silný princ pro ně představuje nebezpečí, ohrožení jejich mocenských pozic. Dokud nepřijde, oni budou ovládat říši slabého krále i princeznu, nevědomou

Igor Ján a Magda Málková

si vlastní ceny a uměle vzdalovanou od skutečného života. V tom je zdroj již zmíněné pragmatičnosti. Takže svůj úkol vidím ve snaze zlidštit všechny postavy a dát jim dramaticky pravdivé myšlení a hlavně pravdivé jednání, které celý příběh rozehrává a drží v napětí. Nad pohádkovým koncem, kdy Turandot se otevře lásce a nic nestojí v cestě všeobecnému smíru, si samozřejmě kladu otázku, proč mám najednou tu nemilosrdnou ženu, jež páchala zlo a zmařila tolik životů, mít rád. Jak obhájit souznění s divákem, odpuštění, které na konci pocítí. Katarzi nalézám v její proměně, když se jí dotkne něco dosud nepoznaného, co jí bylo do té doby odpíráno, od čeho byla násilně odsouvána. Toto bych chtěl v průběhu děje naznačit, abychom se v závěru mohli dovolávat divákových sympatií a dopřát mu tak nezkalenou radost ze šťastného konce. Samozřejmě nemyslím, že by divadlo mělo vést diváka za ručičku a vše vysvětlovat, chci, aby se všechny věci na jevišti odehrávaly, a nikoli aby byly jen popisovány a krásně zazpívány. Aby divák z dění samotného vycítil, co je za ním, proč postavy jednají zrovna tak a ne jinak – protože možností výkladů je jistě bezpočet. Velkou výhodou pro vás jistě je důvěrná znalost plzeňské opery takříkajíc zvenčí i zevnitř.

T U R A N D O T

Před režiséra klade opera Turandot různorodé úkoly. O prvním jsem se již zmínil, a sice jak technicky udělat velkou operu na malé ploše. Ale velikost nesmíme hledat jen v aparátu, který máme k dispozici, velikost je i v její myšlence. Další velikost je v pěveckých partech, které jsou velice náročné. V tom je pro režiséra jisté úskalí: musí nechat zpěvákům tolik prostoru, aby mohli plně rozvinout své schopnosti a vyzpívat svůj part do všech nuancí, a zároveň je vést k tomu, aby vytvořili postavy s jasnými charaktery – aby představení mělo dramatickou strukturu a nebylo pouhým kostýmovaným koncertem.

Vím, co tu lidé dokáží, a znám i technické možnosti Velkého divadla. Jde nám o společnou věc, proto věřím, že kolegové půjdou od začátku se mnou a výsledek bude k jejich plné spokojenosti i ke spokojenosti diváků, pro které to vše děláme.

•

Václav Málek je však také operním režisérem, neboť právě tento obor na Janáčkově akademii múzických umění v Brně vystudoval, a v současné době jej tamtéž vyučuje. V Plzni začátkem r. 2007 uvedl operu Manon Lescaut. Turandot bude tedy již druhým dílem Giacoma Pucciniho, s nímž se na scéně Velkého divadla potkává.

inscenovat Turandot na dané ploše je proto výzva daleko větší než jiné. Osobně bych se s tímto úkolem chtěl vypořádat tak, abychom i tady vytvořili krásnou podívanou, aby to nevypadalo, že se snažíme o něco, na co kapacitně nemáme. Naším záměrem je obhájit uvedení takovéto opery na menší scéně a možná i povzbudit další divadla, aby byla ochotna se pro své publikum s tímto titulem utkat.

P R E M I É R Y

Václav Málek vstoupil do povědomí plzeňského publika nejprve jako interpret velkých dramatických tenorových rolí. Od poloviny 90. let minulého století se tu představil jako Hoffmann v Hoffmannových povídkách (1994), Heřman v Pikové dámě (1995), Dalibor (2006); v současné době oceňují naši i zahraniční diváci jeho skvělého krále Heroda v Salome Richarda Strausse. Několikrát v Plzni hostoval jako Max v Čarostřelci či Král Gustav III. ve Verdiho Maškarním plese.

Eva Ichová

2 1

JUBILEA DALIBOR TOLAŠ 19. června oslaví padesátiny jeden z předních sólistů opery DJKT v Plzni, barytonista Dalibor Tolaš. Při této příležitosti jsme se sešli k malému zavzpomínání.

Mohl bys vyjmenovat klíčové mezníky ve svém dosavadním životě? Určitě byly minimálně dva. První, když jsem v osmnácti a půl letech objevil, že mám hlas a mohu zpívat, druhý, když jsem získal angažmá v Plzni. Ale teď trochu podrobněji. Narodil jsem se v umělecké rodině, otec byl sólistou ostravské opery a později operety a já jsem od nejútlejšího dětství byl ve styku s divadlem. Pracoval tu i můj dědeček – jako penzista byl vrátným v ostravském divadle. I má sestřenice tehdy začínala ve sboru, než odešla jako operetní sólistka do Plzně a později do oper v Olomouci a v Brně (Daliborovou sestřenicí je Hana Krulikovská-Málková – pozn. Z.B.). Otec mi nedovolil, abych chodil do dětského sboru, abych si tam nezkazil hlas. Později jsem mu vyčítal, že mne nedal studovat zpěv na konzervatoři, ale i v tom byl jeho záměr, nechtěl, aby mě tam někdo špatně vedl. Když se ukázalo, že mám hlas schopný dalšího vývoje, sám mi vybral učitele zpěvu, sólistu Národního divadla v Praze Karla Hanuše, který dříve působil v Ostravě. Jak došlo k tvému angažování do Plzně? To nebylo vůbec jednoduché a trvalo to dva roky. Byl jsem tehdy sólistou opery v Ústí nad Labem, kde působila jako sólistka baletu i moje první žena Petra. Když ona dostala angažmá v plzeňském baletu, chtěl jsem pochopitelně být s ní. Zahostoval jsem v Plzni Sharplesse v Madame Butterfly, ale nebyl o mě hned zájem. Petra se tedy vrátila zpátky do Ústí, a teprve když se tam přijelo nové vedení plzeňské opery se šéfem Ivanem Paříkem v čele podívat na mého Figara v Lazebníku sevillském, došlo k tomu, že jsem byl od 1. srpna 1990 v Plzni angažován. Spolu jsme se poznali v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze, kde jsme absolvovali tehdy povinnou vojenskou službu. Pamatuji se, jak jsi pořád chodil za Karlem Hanušem na hodiny a usilovně na sobě pracoval. Co předcházelo tvému příchodu do AUSu?

J U B I L E A

Vyučil jsem se číšníkem a rok pracoval v oboru. Divadlo mne ovšem nepřestalo lákat. Na jevišti jsem poprvé stanul v jedenácti letech v Eugenu Oněginovi, ostravské inscenaci režiséra Miloslava Nekvasila, kde jsem měl němou roli – myslím, že i velice dobře placenou: za 15 vteřin na jevišti jsem dostal padesát tehdejších korun! A jak se říká, „uvízl jsem drápkem“, bylo jen otázkou času, kdy se divadlu začnu věnovat naplno. První hodiny zpěvu mi dával můj

2 2

otec a také Zdeňka Diváková, tehdy jedna z prvních dam ostravské opery. Připravili mě na konkurz do AUSu, což bylo mé první umělecké angažmá. Po vojně jsem se dostal do sboru ostravské opery. Dodnes vzpomínám, jak mě tehdejší asistentka režie Květa Ondráková učila chodit po jevišti. Divadlo jsem hltal ve všech podobách, pravidelně jsem sledoval i představení operety, činohry a baletu. V divadle byl stálý ansámbl a my jsme žili jako jedna velká rodina (dokonce jsme jezdili spolu i na prázdniny). Všichni mi pomáhali a učili mě – to byla má konzervatoř. Ve studiu zpěvu jsi ovšem pokračoval dál… Ve sboru ostravské opery jsem byl tři roky. Jednou se vrátil basista Rafael Kubita z hostování v Ústí nad Labem a řekl mi, že tam hledají barytonistu. V únoru jsem tam jel předzpívat a dostal angažmá od následující sezóny; do nástupu jsem se musel naučit několik velkých rolí: Bohuše, Sharplesse, Oněgina, Krušinu a Tomše. S vděčností vzpomínám, jak mi kolega Jiří Ceé v Ostravě při studiu Bohuše z Dvořákova Jakobína pomáhal. V Ústí jsem pak chodil jsem na hodiny k prof. Švábové, která vychovala řadu vynikajících operních pěvců. Později jsem ještě pokračoval ve zdokonalování pěvecké techniky u prof. Paříkové a nakonec u prof. Ivana Kusnjera. Měl jsem tedy možnost pracovat s vynikajícími pedagogy. Jaké bylo tvé ústecké angažmá? Krásné a tvrdé. Za šest let jsem tam nastudoval třicet rolí. Některé jsem dostal přidělené, o jiné jsem si řekl. A měl jsem to štěstí, že i když jsem tam zpíval mnoho rolí, nikdy mne neobsazovali mimo můj obor, nebyl jsem nucen k nezdravému přepínání hlasivek.

monta v Traviatě, Rigoletta, ale hodně jsem zpíval i v Hubičce, Tajemství a v Jakobínu. Máš nějakou vytouženou roli, na kterou ještě čekáš? Já spíš čekám, co pro mne dramaturgové a šéfové přichystají. Například jsem moc neznal Adrianu Lecouvreur a teď v ní moc rád zpívám Michonneta. Vůbec mám rád italské veristy. Určitě se ale těším na Podkolesina v Ženitbě, která by měla mít premiéru v příští sezoně. Tuto roli jsem sice už zpíval v Ústí, ale tehdy jsem byl na ni ještě mladý, teď si myslím, že to bude ono. Co je pro operního sólistu nejdůležitější? Určitě klid, pevné nervy a samozřejmě dobrá pěvecká technika. Sólista musí svůj veškerý soukromý život podřídit představením. Těžké také je zpívat v různých jazycích. Dřív se zpívalo všechno česky a to šlo rychleji do hlavy. Jsi pověrčivý? Byl jsem, určité divadelní zvyky mi vštěpoval můj otec. Mnoho jsem toho ale už odboural… Nelze nezmínit, že také úspěšně hostuješ v operetách a v muzikálech… To pramení z mé lásky k divadlu jako takovému. Měl jsem velké štěstí, že jsem si mohl zazpívat například v Cats, Petruccia v Kiss Me Kate a naposledy Řeka Zorbu. Miluji to propojení zpěvu, mluveného slova a pohybu a doufám, že se i v tomto oboru ještě dočkám pěkných rolí. Děkuji za rozhovor a do dalších let ti přeji hodně zdraví a ještě mnoho krásných rolí! Zbyněk Brabec

Zmiňoval jsi, že ses pro Ústí učil Oněgina. Zpíval jsi ho tam? Bohužel k tomu nedošlo, neboť se zrovna měnili šéfové a ten odcházející neřekl tomu nastupujícímu, že mne angažoval a dokonce mi přidělil několik rolí. Nový šéf pak Oněgina stáhl z repertoáru, protože si myslel, že nemá představitele hlavní role. A pokud směřuješ k otázce, zda mne nějaká role minula, pak to byl právě Oněgin, protože ani v Plzni jsem do této role nebyl obsazen. Tehdy mne to velice mrzelo… Minul tě jenom Oněgin? Já jsem v Plzni prakticky zpíval jen první obor. Ani jsem se nemusel dívat na obsazení, stačilo, že jsem věděl, co se bude hrát, a bylo jasné, co budu zpívat. Přestože jsem i tady zpíval mnoho krásných rolí, nesetkal jsem se např. s Verdiho Macbethem a jeho Sicilskými nešporami, nezpíval jsem v Leoncavallových Komediantech. A co jsi naopak zpíval nejvíc? Hodně jsem zpíval Mozarta – Giovanniho a především Papagena. Rád jsem zpíval Scarpiu v Tosce, Marcella v Bohémě, Ger-

Role Bludného Holanďana vynesla Daliboru Tolašovi nominaci na Cenu álie 2004

nad Labem… Přitom patříš v Plzni k těm sólistům, kteří mají největší počet představení v sezóně a kteří jsou vždy perfektně připraveni.

JEVHEN ŠOKALO Půl století existence na této planetě oslaví 20. srpna rovněž sólista opery DJKT Jevhen Šokalo. Tento vynikající ukrajinský basista, který je pro své výkony oblíben u publika a pro svou otevřenou povahu milován kolegy, patří k předním členům plzeňského operního souboru a zároveň k nejžádanějším pěvcům českých operních scén. Přestože padesátka pro něho neznamená nic převratného, neboť basisté jsou zpěváci s nejdelší ´trvanlivostí´, sešli jsme se s milým kolegou k malému vzpomínání.

Určitě mi v tom pomáhá mé sbormistrovské studium – umím hrát slušně na klavír, mám harmonickou představivost. Já bych ještě dodal, že máš příkladnou píli. Pokud vím, máš také poměrně velký český repertoár! To je pravda, například jsem zpíval basové role ve všech Smetanových operách s výjimkou Libuše a Braniborů v Čechách. K mým nejoblíbenějším rolím vůbec patří Revírník z Příhod lišky Bystroušky a Vodník z Rusalky, s nimiž se ztotožňuji jako člověk, s nimiž i sdílím pohled na svět, mám stejný životní názor.

Které události ve svém životě bys označil jako důležité mezníky?

Jak k tomu došlo? Dozvěděl jsem se o možnosti předzpívat do opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Přijel jsem, předzpíval jsem a tedejší šéf Josef Průdek mne angažoval. Ty pocházíš z nějaké hudebnické nebo divadelnické rodiny? Ne, moji rodiče mají běžná občanská povolání, ale hudbu mají velice rádi. Já jsem nejprve studoval sbormistrovství na konzervatoři ve Lvově a když prof. Ješčenko ´objevila´ můj hlas a velice správně mě v prvních letech vedla, rozhodl jsem se, že se budu zpěvu věnovat. Odešel jsem studovat zpěv do Kyjeva na Hudební akademii, kde jsem se učil u prof. Mykoly Kondratjuka, který byl na stáži i v milánské La Scale. Krátce jsem zpíval v Opeře pro mládež a pak jsem se stal sólistou Národního divadla v Kyjevě. To byl docela hezký začátek kariéry, ne? Zní to hezky, ale měl jsem za půl roku dvě představení a to je pro mladého pěvce málo. Není divu, v souboru tehdy bylo 17 basistů, měl jsem tedy čekat… A čekal jsi? Nejprve ano, ale hledal jsem si i práci jinde. Například jsem sjezdil půl Evropy jako sólista Armádního souboru, na jehož vystoupení jsem zpíval jednu písničku. Bylo to tehdy vítané zpestření mého života, podíval jsem se do zemí, kam se normální Ukrajinec tehdy vůbec nedostal, ale umělecky to nic přínosného nebylo. Proto jsem uvítal možnost jít do Českých Budějovic. Nejprve jsem si vzal doma na půl roku neplacenou dovolenou a když jsem zjistil, že se v České republice uplatním, přestěhoval jsem se sem natrvalo a s celou rodinou. Jak toto přestěhování brala tvá rodina? Manželka v Budějovicích učila na klavír a pracovala ještě v muzeu, kde dávala dohromady archiv. V Plzni se živí jako

Bylo těžké zvládnout pro tento repertoár nezbytnou češtinu?

Jevhen Šokalo jako Boris Godunov

tlumočnice a překladatelka. Synovi bylo tehdy devět let, v Budějovicích záhy překonal jazykovou bariéru (byl v družině stále mezi českými dětmi) a brzy dohnal všechna zpoždění. Nedávno promoval jako inženýr… Jak jsi se dostal z Budějovic do Plzně? No, o tom bys měl něco vědět ty, když jsi mi volal, že v Plzni potřebují narychlo Attilu. Rychle jsem se ho naučil, měl jsem s ním snad i úspěch a nakonec jsem v Plzni přijal angažmá. A co České Budějovice? K Jihočeskému divadlu mám stále ten nejvřelejší vztah. Zazpíval jsem si tam krásné role, dostal jsem se do výborného, téměř rodinného kolektivu. Stále se tam vracím, mám tam spoustu přátel a zpívám tam rád. V současné době tam hostuji v operách Don Giovanni, Čarostřelec a Rusalka. A Plzeň? Víš dobře, že Budějovicím především chybí divadelní budova pro operní představení. A když jsem se dostal na jeviště krásného Velkého divadla v Plzni, byl jsem zasažen. Navíc mne dobře přijali kolegové a brzy i plzeňské publikum, které je velice vděčné a náročné zároveň. Dostal jsem nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Již v době českobudějovického angažmá jsi zpíval v Brně, i dnes jsi zván mnohými českými divadly… Ano, v době, kdy jsem v Budějovicích začínal, jezdil jsem hostovat do Brna Heřmana v Tannhäuserovi. V Brně ostatně hostuji dodnes, např. jako Gremin, Boris Godunov, v Martinů Juliettě a nejnověji v Rossiniho Popelce. Také jsem hodně zpíval ve Státní opeře Praha, kde jsme spolu zpívali např. v Nápoji lásky. Zpíval jsem tam i Borise Godunova (jednou na záskok v jednom představení Borise i Varlaama), Heřmana v Tannhäuserovi, Ptáčníka v Lohengrinu, v Rigolettu atd. Pokud vím, hostuješ i v Liberci a v Ústí

Na začátku to nebylo jednoduché. V Budějovicích jsem poprvé zpíval v Pucciniho Bohémě, pak jsem měl zpívat v Kritické noci, ale právě pro jazykové problémy jsem tu roli vzdal. Nicméně tehdy Kritickou noc zkoušela režisérka Jana Kališová, která bydlela na stejné ubytovně jako já. Byla to právě ona, která se mnou při sklenkách vína v kuchyni divadelní ubytovny procvičovala mou českou výslovnost na roli Vodníka, kterou jsem potom tolikrát zpíval. Dodnes jsem jí za to vděčný! Vodníka jsi zpíval nejen u nás, ale i v Athénách. Ostatně v zahraničí jsi zpíval také poměrně často… Kromě Athén jsem hostoval např. v Záhřebu v Musorgského Chovanštině nebo v Görlitz jsem nastudoval Borise Godunova. Zpíval jsem také v Japonsku, Švýcarsku a Německu. Máš nějakou vysněnou roli? Já zpíval už mnoho krásných rolí. Určitě jsem nesnil např. o Pasqualovi nebo o Falstaffovi ve Veselých paničkách windsorských, ale obě tyto role jsem zpíval velice rád. Považuji si, že jsem zpíval ve vynikající Radokově inscenaci Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle. Určitě bych si rád zazpíval Filipa v Donu Carlosovi. Ale nechám se překvapit, co mi dramaturgové a šéfové připraví… Zažil jsi na jevišti nějaké horké chvilky? Jednou při Kecalově árii v Prodané nevěstě, kterou v plzeňské inscenaci zpívám mezi publikem a kde mi nápověda nemůže pomoci. Ztratil jsem se v textu, nevěděl jsem nic, napovídalo mi i publikum… Ale výpadek v textu jsem měl jednou i v Greminově árii, což jistě zní neuvěřitelně. Svědčí to o tom, že nejsme stroje, ale lidé… Jaké máš dnes vztahy s rodnou Ukrajinou? Na Ukrajině mám rodiče, má neteř tam studuje sbormistrovství. Domů se dostanu krátce jen o letních prázdninách. Čechy se staly mou druhou vlastí. Jak prožíváš své životní jubileum? Myslím, že v padesáti právě dozrávám pro role, které již dávno zpívám, protože basistům svěřovali hudební skladatelé většinou

J U B I L E A

Určitě tři. První, když jsem chodil jako kluk na akordeon, chtěl s tím seknout, ale otec nesouhlasil a řekl, že musím hrát dál. Druhým mezníkem bylo, když jsem se jako student sbormistrovství na hodině zpěvu u profesorky Ljubov Ješčenkové dozvěděl, že mám hlas, který by se měl dále rozvíjet. Třetím mezníkem bylo mé rozhodnutí odejít do Čech.

2 3

role zralých mužů. Teprve nyní některé z nich začínám plně chápat, více rozumím jejich životní filozofii, což nedokáže pochopit žádný mladý pěvec. Milý Žeňo, děkuji za rozhovor a přeji ti do další padesátky hodně zdraví, úspěchů a krásných rolí. Zbyněk Brabec

MIROSLAV POPEK „PROSTĚ SI NESTĚŽUJU,“ říká člen činohry Miroslav Popek, který za inspicientským pultem i na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni prožívá 44. sezonu. V letošním roce, 5. května, oslaví své velké životní výročí. Začneme tedy vzpomínáním.

Jste vzácným pamětníkem, dítětem 1. republiky… Narodil jsem se roku 1930. Otec byl rolník, maminka krejčová. Divadlo jsem měl rád už od dětství. Ty geny jsem zdědil nejspíš po dědečkovi, který byl takovým buditelem tam na vsi u nás. Divadlo mě bavilo a zřejmě mi i šlo, protože už na obecné škole mě učitelé často obsazovali do nejrůznějších představení, pásem, pohádek. Byl jsem tenkrát hodně obdivovaný vesnickou „smetánkou“, paní lékárníkovou, paní pekařovou a zelinářovou; při premiéře mi vždycky dávaly košík s jídlem i různými sladkostmi – pomáhal jsem tak vlastně živit rodinu, bylo nás šest dětí. Pak jsem šel do učení ke strýci, do továrny na obráběcí stroje v Čelákovicích. Tam jsem hodně ochotničil, hrál a dokonce režíroval. Vzpomínám si třeba na Jiráskovu Lucernu, kde jsem dělal vodníka Michala. Kromě divadla jsem se tehdy zabýval i létáním – absolvoval jsem plachtařský kurz a pravidelně létal na civilním a později vojenském letišti v Milovicích. Krátce na to se rodiče odstěhovali na Litoměřicko, kde v obci Pohořany hospodařili, takže domů jsem už jenom dojížděl. Kam jste zamířil po vyučení? Do Gottwaldova – tenkrát už se tak Zlín jmenoval, tam jsem začal pracovat jako dělník. Nějaký čas jsem přitom navštěvoval průmyslovou školu a chodil na kurzy angličtiny a němčiny. Bylo to v roce 1948. Byli jsme nabiti energií a na internátu vedli ostré debaty o únorových událostech a politické situaci vůbec. Tajně, ale stejně se to neututlalo. Já jsem inklinoval k demokratickému uspořádání, ke svobodě. Se dvěma kamarády jsme se pak domluvili, že toho tady necháme a vyrazíme do světa „na zkušenou“. Hranice už ale byly zavřené…

J U B I L E A

Samozřejmě, bylo to v únoru 1949, všude se stavěla železná opona. Jeden z kamarádů pocházel ze Šumavy, a tak nás vzal s sebou na chatu v horách – že se zkusíme přes hranice dostat. Byl už sníh, strašná zima, závěje. Dva dny a tři noci jsme bloudili po lesích, měli jsme omrzliny; kluci se

2 4

chtěli vrátit, já si přál jít dál, nakonec jsme se přece jen rozhodli pro návrat. Nevěděli jsme ale kudy. Narazili jsme pak na nějaký dům, vypadal jako policejní nebo vojenská stanice. Vešli jsme dovnitř a všude jsme volali, klepali, procházeli místnostmi, ale nikde nikdo. A tak jsme vyrazili směrem, o kterém jsme předpokládali, že vede do vnitrozemí. Neušli jsme ani 100 metrů a v tom za námi: „Stůjte! Ruce vzhůru!“ Ve zmatku jsme přidali do kroku, načež následovaly výstřely do vzduchu. Zastavili jsme se, oni nás došli, dali nám pouta a odvedli nás. Po výslechu jsme byli pět měsíců ve vyšetřovací vazbě ve vimperském vězení. Pak nás tři, připoutané k sobě a s doprovodem ozbrojených dozorců, převáželi takřka přes celé Čechy vlakem z Vimperka do Zlína k soudu. Bylo z toho devět měsíců natvrdo a u odvolacího soudu ještě 10 000 korun pokuty nebo měsíc dalšího kriminálu. Zakusit komunistické vězení 50. let muselo být hrůzné… Nemohu se nezmínit o tom, jak s námi zacházeli při výsleších. Pro ty, kdo viděli seriál „Zdivočelá země“ a v něm scény výslechů Maděry – postavy, kterou hrál Jan Dejdar – mohu potvrdit, že nejsou smyšlené. Zažil a viděl jsem to in natura… Po propuštění jsem obtížně sháněl práci, vždycky mě někde přijali, ale když se dozvěděli, z jakých důvodů jsem byl odsouzen, mě zase propustili. Pak vás čekala vojna… Ano, v roce 1951 mě povolali k PTP, takže jsem strávil dalších dvacet šest měsíců v dolech, tentokrát na Ostravsku, i 1 000 metrů pod zemí. Naštěstí ale bylo možné se po práci věnovat s několika kluky „osvětové činnosti“ – divadlu. To pro nás bylo tenkrát velkou posilou – odvádělo to myšlenky od té velmi neutěšené reality. Navázali jsme spolupráci s místními ochotníky v Radvanicích a Orlové a kromě různých komedií nebo zpěvoher jsme hráli znovu Lucernu (bylo jich za ten život celkem sedm) – tentokrát jsem dělal Zajíčka. Text jsem si opakoval vždycky ve vozíku, cestou k rubání, které bylo vzdáleno od hlavní šachty často i několik kilometrů. Ty kousky scénáře mi pomáhaly zvládnout hodně těžké chvíle. Po vojně jste opět velmi obtížně hledal práci… Po několika přijetích a následných propuštěních mě nakonec vzali do litoměřického pivovaru, kde jsem taky občas při různých příležitostech recitoval. A dál ochotničil; chodili jsme odtud na „zájezdy“– byly to vlastně pěší přesuny do okolních míst, sálů tamějších hospod. Vždycky jsme sehráli představení a šli zase dál. Tenkrát se k nám připojil jeden člověk, který se ode mě skoro nehnul. Během představení seděl v hospodě u piva a po skončení se k nám zase přidal. Jednou trochu přebral a přiznal se mi, že dostal na starost moji „převýchovu“, byl u StB. Hučel do mě, abych hrál např. Lenina atd. K tomu ale nikdy nedošlo. Následovala výrazná změna – váš vstup do divadla ve Varnsdorfu. Po nepřijetí na AMU v roce 1954, což se

bohužel z politických důvodů dalo očekávat, nezbývalo než se učit „do šuplíku“ – číst a ochotničit. O rok později jsem dostal z divadla ve Varnsdorfu hereckou nabídku jako elév, ale mezitím proběhlo kádrování, a tak mě mohli přijmout jen jako technického pracovníka. Dělal jsem rekvizitáře, pak i nápovědu a po nějaké době inspicienta. Přitom jsem měl možnost hodně zaskakovat. I díky Svatoslavu Papežovi, který tam tehdy působil a se kterým jsem se později setkal v Plzni. Situace v divadle byla zvláštní. Často skvělí herci sem byli „přesunuti“ většinou kvůli problémům s alkoholem – stávalo se, že nepřišli na zkoušku nebo na představení. V těchhle situacích jsem zaskakoval – bylo to hodně narychlo a v dosti velkých rolích. Například Carriera v Katu a bláznovi nebo Karel v Příliš štědrém večeru. Ležel jsem tehdy v textech ve dne v noci. Nejsem zrovna milovnický typ, ale tenkrát si mě zavolal ředitel s tím, že představitel Karla zase zkolaboval a zalichotil mi, že jsem docela fešák a že by potřeboval, abych to zaskočil. Ta role mi už zůstala, i když partnerka byla větší než já. Na základě této zkušenosti jste hereckou smlouvu získal. Hrál jsem tam tři roky, většinou střední úkoly. Pak došlo – v rámci tehdejší reorganizace divadelní sítě – ke zrušení varnsdorfského divadla a já jsem nastoupil jako herec do Mladé Boleslavi. V roce 1966, kvůli fúzi kladenské a mladoboleslavské scény, dostala většina herců výpověď. Mně se pak podařilo dostat angažmá v Chebu. Ještě před začátkem sezóny mě ale oslovil Svatoslav Papež, který nastupoval jako šéf činohry do DJKT, s nabídkou do Plzně. Poněvadž se proslýchalo, že Cheb by se měl rušit také, zvažoval jsem to a nakonec jsem se pro Plzeň rozhodl. 1. července 1966 jste se tedy stal inspicientem v DJKT. Jak vzpomínáte na toto své více než čtyřicetileté působení? Musím přiznat, že toto rozhodnutí bylo spíš existenční, inspice už mě moc

Vraťme se ještě k práci inspicienta, v níž máte praxi celé půlstoletí. Jaká byla vaše „škola“? Byla to škola života. Jak říkají v Našich furiantech Bláha s Habršperkem, „oni to mají z kněh, ale my tam všude byli!“ Snažil jsem se režisérům vyhovět. Když jsem začínal, psával jsem si do inspicientské knihy jenom základní poznámky, spoléhal jsem spíš na paměť. To ale nestačilo. Změna přišla po jednom průšvihu, kdy mi tenkrát režisér řekl, že podle „inšpicientský knihy se musí postavit celá komedie“. Od té doby jsem psal a kreslil všechno. Scénu – přestavby, světla, zvuky, aranžmá, „volačky“ a nástupy herců, odkud přicházejí, kam odcházejí – včetně nejrůznějších detailů jako rozmístění rekvizit. Vždycky se to vyplatilo. Hlavně v závěrečné fázi zkoušek, při generálkách a na premiéře – dokážete se v tom lépe orientovat. Dostalo se vám ještě nějaké rady – nebo jste byl spíš odkázán na „samostudium“? Jednou jsem od Evžena Sokolovského slyšel důležitou věc – že „inspicient musí být vždycky o krok před režisérem“. To není nic lehkého; bylo třeba se naučit věci předvídat, vycítit požadavky režiséra i jeho vlastnosti a dokázat přiměřeně reagovat. Je dobré znát i herce, jejich způsob komunikace, docházku na výstupy i to, kdo z nich občas i něco prošvihne. Jaké další vlastnosti by měl podle vás mít dobrý inspicient? Musí se umět ovládat. A zvládat i extrémní situace. Stává se, že herec, když mu něco nejde, má tendenci „vykřičet se“ na inspicienta nebo nápovědu. A to je potřeba unést, aby se to dál nevyhrocovalo a nedocházelo ke zbytečným konfliktům. Zvlášť těžké je to u technicky náročných inscenací, kdy má inspicient opravdu co dělat. Energie na zvládání extempore je pak méně… Které z inscenací patřily k technicky nejobtížnějším? Velmi těžký byl Claudelův Kryštof Kolumbus v 70. letech. To byla opravdu veliká obrazárna, kterou jsem zvládal jen při dvou, třech kafích. A hodně obtížná byla i Královna Margot v režii Juraje Deáka. Neustálé rychlé změny, tahy, točny, briskní nástupy a odchody, štychy, hudební vstupy… To bylo skutečně nadoraz. Musel jsem napnout všechny síly, abych se dokázal naprosto soustředit, neztratit se v tom a nezazmatkovat. Často se taky přihodí různé neočekávané situace – na nich je nejtěžší, že se musí jednat okamžitě, za běhu a pokud možno klidně a konstruktivně.

Zažil jste v divadle dlouhá léta. Proměnila se za tu dobu nějak práce inspicienta?

ukončit své působení v DJKT. Jaké máte plány?

Zavádění technických vymožeností do výbavy divadel umožňuje režisérům a výtvarníkům na jevišti doslova čarovat. A tomu bylo nutné se přizpůsobit.

Budou to osmdesátiny… Už teď vím, že se mi bude stýskat… To víte, pětapadesát let u divadla, když počítám i ty předchozí „štace“, se člověku zadře za nehty. No a čemu se budu věnovat? Já jsem v Konfederaci politických vězňů a taky ve sdružení bývalých „pétépáků“ – tam jsem dlužen pomoci v jejich činnosti. Těším se, že budu moct být v této oblasti aktivnější. A navíc, ještě pořád nemám dodělaný domek, o který jsem skoro přišel při povodních. Fyzická práce mi přináší úlevu, odpočinek. Rád jezdím i na kole, na lyžích, rád se toulám po horách. Loni jsem byl například ve Švýcarsku, kde jsme dělali v Alpách ve výšce kolem 3 000 m pětihodinové túry. Mám rád přírodu, ale všude chodím rád sám. A tak mi dcera klade na srdce, abych s sebou aspoň nosil mobilní telefon.

Ale hlavně bych řekl, že za ten dlouhý čas se člověk naučí lidi poznávat, znát. Každý režisér – a bylo jich přes padesát – má jiné požadavky, jiný způsob práce a jinak komunikuje. Vzpomínám si na spolupráci s ruským, vlastně tenkrát sovětským režisérem Vasiljevem, který tady v roce 1976 dělal Gorkého Nepřátele. Tomu jsem musel kompletně připravovat zkoušky – rozpisy scén a situací, seznamy herců, kteří v dialozích jsou apod. Byl velmi striktní, rezolutní a taky temperamentní… Měl ve zvyku na čtených zkouškách rozsazovat herce v půlkruhu podle hierarchie postav. Sám seděl u stolu veprostřed. Jednou se rozeřval tak, že rezonovala celá zkušebna a, co čert nechtěl, po chvíli se uvolnil lustr a spadl na něj. To byl hodně tragikomický okamžik. Naštěstí se mu nic vážného nestalo… Přestože je inspicient vlastně králem zákulisí a má obrovskou zodpovědnost, ne vždycky se k němu režisér chová jako ke spolupracovníkovi, bez kterého by se neobešel. Vzpomínáte na inscenaci, kdy jste se cítil s režisérem na jedné lodi, kdy vás vnímal jako partnera? Jo, taky se to stávalo. Například v inscenaci Manon Lescaut ve Varnsdorfu, kterou pohostinsky režíroval Miloš Horanský. Při té spolupráci jsem se cítil jako někdo. Byli i jiní, ne moc, ale byli. Jste také hercem. Kromě desítek rolí, které jste vytvořil na profesionální scéně, jste působil i v ochotnickém divadle. Co vám zkušenost z jeviště přináší? Určité uspokojení i látku k přemýšlení. Hraní bylo mým prvním přáním. K tomu mě to vždycky táhlo. Ve Veselých windsorských paničkách je scéna s doktorem a farářem, kde se říká: „Podej mi ruku, duchaři,“ a „podej mi ruku, tělaři“. Napadá mě, že herectví je jakousi syntézou tohoto duchaře a tělaře. Dává možnost poznávat nekonečnou složitost člověka, „babrat se“ v něm. Nastavovat ono shakespearovské zrcadlo…. Na jaké herecké role vzpomínáte především?

A co váš velký koníček – létání? K tomu už se nevrátíte? Létání bylo kromě divadla mým druhým snem – ale musel jsem se ho kvůli vězení vzdát. Stát se pilotem za takových okolností prostě nešlo. Občas zajdu na letiště a nostalgicky sleduju provoz, popovídám s personálem, jezdím na letecké dny a obdivuju vývoj techniky. Prošel jsem se například celým vnitřkem známého amerického špionážního letounu Awax. Když zbyde nějaký ten penízek, koupím si vyhlídkový let. Před dvěma roky jsem od dcery a zeťáka dostal k 78. narozeninám let ve větroni. Pilot mě k tomu na chvíli pustil a já jsem dokázal vystoupat s letadlem 2 000 m. Byla to nádhera! A na závěr mi dovolte otázku – za co jste v životě nejvíc vděčný? Že jsem se narodil, že jsem žil, že v tom syrovém životě, kterým jsem prošel, jsem se stačil angažovat zhruba na 250 premiérách a více než 5 000 reprízách. Že ještě žiju a – slovy básníka – „nač osudu bych svému lál… čím jsem byl, tím byl jsem rád…“ To je z Nerudovy básně, kterou jsem často recitoval a která se mi velmi líbí. Prostě si nestěžuju. Děkuji za rozhovor a k narozeninám přeji všechno dobré. Irena Hamzová Pulicarová.

V Plzni jsem dostával spíš drobnější úkoly. Z dřívějška se mi asi nejvíc vybavuje Zeman v Antigoně a těch druhých, kterého jsem hrál ve Varnsdorfu. Je to příběh z koncentráku, s tématem statečnosti i viny, s tématem svobody. To mi bylo blízké. Rád jsem měl také Tybalta v Romeovi a Julii – tam jsem se vydováděl i v šermech – nebo Bernarda ve Smrti obchodního cestujícího. V Boleslavi jsem hrál Bedřicha Smetanu v pásmu vytvořeném pro představení v Jabkenicích. Další zajímavou rolí byl pomatený Jan Warwick v detektivce Agathy Christie Neočekávaný host. Za to jsem dostal ve Varnsdorfu dokonce metál. Za několik dní, začátkem května, oslavíte opravdu významné narozeniny. Až se nechce věřit, kolikáté už to budou… A zároveň jste se rozhodl touto sezónou Zd. Mucha, M. Popek (Votruba) – LUCERNA

2 5

J U B I L E A

nebavila. Ale postupně jsem tomu zase přicházel na chuť – měl jsem kolem sebe vůni divadla, kterou mám rád. I když za cenu výrazného finančního a hmotného podhodnocení… Svatoslav Papež mě obsazoval do menších rolí, poměrně často. Po jeho odchodu nastoupil Ota Ševčík. Chápal jsem, myslím, jeho pojetí divadla a bylo mi celkem blízké. Byl to komediant tělem i duší. Bohužel hereckou smlouvu jsem nemohl dostat – „nahoře“ mě neuznali vhodným… Získal jsem ji až za šéfování Pavla Pavlovského, i když hlavní náplní byla a je inspice.

Alena Žáková upoutala pozornost diváků tmavě zabarveným sopránem a působivým jevištním zjevem. V Plzni vytvořila řadu rolí, mj. Paminu v Kouzelné flétně, Mimi v Bohémě, Rusalku, Miladu v Daliboru, Vendulku v Hubičce, Donnu Elvíru v Donu Giovannim, Amélii v Maškarním plese. S úspěchem zpívala i role mezzosopránové, např. Eboli v Donu Carlosovi nebo Siebela ve Faustovi a Markétce.

ZDENĚK MAHDAL

Bohatá byla vždy její koncertní činnost, které se věnovala zejména po odchodu z plzeňské opery. zb

Zdeněk Mahdal (Ferdinand) – PRINCEZNA ALARIKA

IVANA JEČMÍNKOVÁ

Jeho příjemný, barytonově zabarvený hlas je nezaměnitelný. V televizi ho slyšíme velmi často. Daboval mj. Nicolase Cage, Kevina Costnera, Eddieho Murphyho nebo Woodyho Harrelsona. A často se jeho jméno objevuje i v titulcích coby režiséra dabingového studia. V plzeňském činoherním souboru Zdeněk Mahdal (nar. 10. 6. 1960) začínal hned po ukončení školy, působil tady jako herec v letech 1983–1988. Díky atraktivnímu zjevu vytvořil jak role velkých milenců (Kristián v Cyranovi z Bergeracu nebo Ferdinand v Princezně Alarice), tak povrchních floutků (Dvořan v Lucerně, Jakorev v Gorkého Posledních). Z charakterově složitějších postav byl nejvýznamnější jeho Boleslav v Tylově Drahomíře. Po odchodu do Prahy se zviditelnil jako moderátor Prima jízdy ve dvojici s Danou Morávkovou. Hrál v Hudebním divadle v Karlíně, v Divadle ABC a nesubvencovaném Divadle Háta. Na plzeňské angažmá vzpomíná nastávající padesátník s úsměvem – podle jeho vlastních slov předurčilo celou jeho další kariéru.

Josef Nehonský (Otec) – ONŇOSTROJ, 2001

Ovšem v hledišti Velkého i Komorního divadla se s ním diváci setkávají stále, Josef Nehonský s neutuchajícím zaujetím sleduje produkci všech uměleckých souborů DJKT. ich.

ALENA ŽÁKOVÁ

mc

JOSEF NEHONSKÝ

J U B I L E A 2 6

Do plzeňském baletu nastoupila ještě jako Ivana Lufínková bezprostředně po absolutoriu pražské konzervatoře v r. 1958, sólovou smlouvu podepsala o rok později a za další rok se provdala za svého kolegu, tanečníka a choreografa Milana Ječmínka. Během osmi let vytvořila v Plzni mnoho velkých rolí klasického i moderního repertoáru (Paní Měděné hory v Kamenném kvítku, Marie ve Větru ve vlasech, Víla lásky ve Spící krasavici, Julie v Romeovi a Julii, Zarema v Bachčisarajské fontáně, titulní role v Ptáku Ohnivákovi). V r. 1967 zázrakem přežila tragickou autonehodu, při níž zahynul Milan Ječmínek a choreograa Věra Untermüllerová. V l. 1968–70 působila jako sólistka v baletu v Karslruhe a dalších deset let v Bernu, kde s manželem Jiřím Halamkou trvale zakotvili.

Osmdesáté narozeniny oslaví počátkem července umělec, jehož plzeňští diváci znají z více než půlstoletí jeho až překvapivě různorodého působení, tanečník, choreograf, zpěvák a pedagog Josef Nehonský (nar. 7. 7. 1930). Do baletního souboru nastoupil v r. 1949 a (s malou odbočkou v AUSu v rámci vojenské služby) zde setrval až do r. 1960. (Z rolí např. Starosta v Krysařovi, Mladík ve Svatebních košilích, Vychovatel v Labutím jezeře). Následujících 33 intenzivních let prožil v operetním souboru, kde se zapsal nejen jako sólista, ale také četnými choreografiemi (mj. Polská krev, Hrabě Luxemburg, Fidlovačka, Slovácká princezna, Loutka 1989). Díky obdivuhodné vitalitě a aktivitě se po překročení šesté desítky svého věku prozpíval i k hostování v plzeňské opeře: Principál v Prodané nevěstě, Jirka v Tajemství, Andonis v Řeckých pašijích. V závěru své divadelní dráhy si ještě jednou zahostoval v operetě – jako Otec v Ohňostroji v r. 2001.

Připomínka dalšího očekávaného jubilea se vlivem neúprosného osudu mění v nekrolog. Bývalá sólistka plzeňského baletu Ivana Ječmínková se svých 70. narozenin, které měly připadnout na 28. července, již nedočkala. Zemřela ve švýcarském Bernu 7. prosince 2009 po šesti letech zápasu s rakovinou štítné žlázy. O její statečnosti svědčí fakt, že ještě týden před smrtí vyučovala v soukromé taneční škole, již spolu s manželem Jiřím Halamkou v Bernu založili.

ich

Alena Žáková (Eboli) – DON CARLOS, 1996

Významného životního jubilea se dožívá bývalá sólistka opery DJKT v Plzni Alena Žáková (nar. 30. 6. 1950). Vystudovala Pražskou konzervatoř a její první umělecké kroky vedly do plzeňské opery, kde přijala angažmá spolu se svým manželem tenoristou Milošem Ježilem v roce 1977. V roce 1983 odešla do Hudebního divadla v Karlíně, následovaly tři sezony v Ostravě a od roku 1988 se znovu stala sólistkou plzeňské opery, kde působila až do roku 1999.

Ivana Ječmínková (Julie), Zdeněk Sudek (Romeo) – ROMEO A JULIE 1964

v Opeře 5. května v Praze, kde se podílel na nastudování slavné inscenace Veselé vdovy režiséra Alfréda Radoka a neméně slavné Mam´zelle Nitouche pod režijním vedením Oldřicha Nového. Tyto zkušenosti založily Karlův úzký vztah k operetnímu žánru. Únorové události roku 1948 vedly postupně k zániku nadějně se rozvíjející Opery 5. května, a tak v září téhož roku přijímá J. O. Karel nabídku na angažmá v tehdejším Městském divadle v Plzni, kde nastupuje jako dirigent operety. Skupině divadelníků kolem tehdejšího ředitele Zdeňka Hofbauera se podařilo přes útoky jak z pozic „vysokého“ umění, tak z pozic ideologických vybudovat s rozhodující účastí J. O. Karla samostatný operetní soubor se sólisty, sborem a orchestrem. Tomuto souboru věnoval Karel veškerou svou životní energii celkem 31 let. V letech 1948 až 1961, a pak od roku 1971 až do své smrti 25. listopadu 1989. Celkem 14 let byl tomuto souboru obětavým šéfem. Archiv plzeňského divadla vydává svědectví o jeho precizní práci dirigentské a skladatelské. Pečlivě ručně psané partitury čekají na odborné zhodnocení a možná i vzkříšení k novému životu. Dosud zůstáváme této osobnosti hodně dlužni.

V sobotu 26. června si připomeneme 90. výročí narození dirigenta a skladatele Jaromíra Otto Karla. Patřil k těm několika generacím, jejichž život téměř úplně svou nepřízní poznamenal běh 20. století. Na prahu dospělosti se ocitl v protektorátu, aby se dva a půl roku po skončení války ocitl v moci lidově demokratického zřízení, později vystřídaného socialismem. Nemoc mu sotva dopřála vdechnout pár doušků svobodnějšího ovzduší a ukončila jeho pozemské bytí 25. listopadu 1989.

Pozornosti všech, kdož by se chtěli dovědět o plzeňském působení J. O. Karla více, doporučuji knížku Jindřišky Crhové Sklenka vína u Jarina aneb nevážně vážně o J. O. Karlovi a plzeňské operetě (vydalo Divadlo J. K. Tyla v Plzni,1994). Jiří Untermüller

EDUARD VOJAN „Vojan, to byla síla a hloubka, niterná krása a duše, horoucnost a vášnivost, ryzost a pronikavost, jaká se v divadelním umění vyskytne zřídka,“ napsal o výjimečném umělci evropského rozměru a zakladateli moderního českého herectví divadelní kritik Jindřich Vodák.

J. O. Karel při zkoušce s Milenou Krhutovou

Absolvent varhan, skladby a zpěvu (brněnská a pražská konzervatoř) nastupuje v roce 1942 do Divadla na Vinohradech, kde se za války provozovala zpěvohra, ale již příští rok odchází nuceně do Říše jako „Rüstungsarbeiter“. Měl štěstí, že byl přidělen do divadla v Görlitz, kde působil jako korepetitor, zpěvák a dirigent, a také jako klavírista a hlasový pedagog později známé šansonierky Gisely May. První poválečná léta pracoval jako dirigent

Eduard Vojan se narodil v roce 1853 v Praze. V šestnácti letech odešel z domova k divadlu a účinkoval postupně v několika společnostech, kde se propracovával ke stále významnějším hereckým příležitostem. Od roku 1881 hrál v Plzni, ve společnosti Františka Pokorného, a o tři roky později pod vedením Pavla Švandy ze Semčic. S ním pak v r. 1888 odešel do Prahy, kde spolu s Hanou Kubešovou (později Kvapilovou) směřoval k psychologicko-realistickému pojetí herectví. Jeho následný vstup do Národního divadla, kde dosud převládal romantický deklamační styl, pro něj byl nelehkou zkouškou. Roku 1894 dostal na přání spoluautora dramatu Maryša Viléma Mrštíka významnou roli Francka, kterou ztvárnil mistrovsky – nikoliv jako sentimentálního ulízaného mládence, jak by se to nejspíš v dobové konvenci nabízelo, ale jako hrozivého, vyzývavého rváče s divokým smíchem i tragickými podtóny. Své vášnivé, citlivé i do detailu promyšlené herectví dále rozvíjel ve spolupráci s režisérem Jaroslavem Kvapilem a na

Eduard Vojan v jedné z rolí v plzeňském divadle

jevišti Národního divadla vytvořil přes tři sta významných postav, zvláště v hrách A. P. Čechova, H. Ibsena a především W. Shakespeara (Hamlet, Othello, Macbeth, Richard III., Petruccio, Marcus Antonius, Merkutio, Shylock, Lear). Exceloval také jako Cyrano z Bergeracu v Rostandově dramatu, jako Mefisto v Goethově Faustovi a v desítkách rolí starších i soudobých českých her. Jindřich Vodák o něm napsal: „Měl tělo krasavce a zápasníka, svůdce a vladaře, i schopnost prodchnout je myšlenkou a citem tak, že slova dramatu jako by z něj tryskala z niterného životního ohně.“ Mistr vnitřního prožitku i umění „karakterisačního“, „jiskrný a sličný zjev“ Eduard Vojan opustil jeviště divadla i tohoto světa právě před devadesáti lety, 31. května 1920. Irena Hamzová Pulicarová

Eduard Vojan v titulní roli hry F. F. Šamberka JOSEF KAJETÁN TYL – Plzeň, 1883

2 7

J U B I L E A

JAROMÍR OTTO KAREL

PÍSŇOVÝ RECITÁL IVANA KUSNJERA PĚVEC IVAN KUSNJER VNESL PÍSNĚMI DO DIVADLA ZÁŽITEK I BEZPROSTŘEDNOST Setkání s vyzrálým pěveckým uměním Ivana Kusnjera přineslo na nedělním matiné 28. března v plzeňském Velkém divadle zážitek z uměleckého ztvárnění písňové tvorby. Za znamenitého doprovodu, o který se postarala klavíristka Irina Romenskaja, přednesl pěvec úpravy lidových písní (výběr z půvabných cyklů Písně z Těšínska Petra Ebena a Moravské lidové poezie v písních Leoše Janáčka), závěr patřil výrazově náročným Písním potulného tovaryše Gustava Mahlera. Zvučný baryton krásné barvy, někdy až příliš štědře rozeznívaný vzhledem k prostoru foyer, ale vzápětí podle výrazové potřeby písní účinně tlumený, okouzlil všechny posluchače stejně jako bezprostřednost vystupování předního českého umělce.

Irina Romenskaja, Ivan Kusnjer

Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 2. 4. 2010

Ivan Kusnjer, Irina Romenskaja

OBLÍBENÉ MELODIE ZE SVĚTOVÝCH MUZIKÁLŮ SETKÁNÍ S THÁLIÍ A MUZIKÁLY ZAPLNILO DIVADLO Před vyprodaným foyerem Velkého divadla v Plzni zazpívali známé písně ze světových muzikálů Jan Ježek a Stanislava TopinkováFořtová. Pořadem nazvaným „Setkání s álií“ s předními českými muzikálovými interprety vyvrcholil tak 11. dubna pro letošní sezonu cyklus koncertních matiné Divadla J. K. Tyla.

Stanislava Topinková-Fořtová a Jan Ježek

Oba protagonisté se představili ve výborné pěvecké formě. Jan Ježek, jenž se s neuvěřitelnou lehkostí pohybuje mezi operetním, operním i muzikálovým žánrem a celý program doprovodil i slovem, zaujal zejména písněmi z muzikálů Muž jménem La Mancha, Hello, Dolly! a Carousel. Největší ovace pak po zásluze sklidil s nesmírně obtížnou tenorovou árií „Otče náš“ Jeana Valjeana, jehož je nejtypičtějším českým představitelem a zpíval jej ve všech třech tuzemských inscenacích Bídníků. Stáňa Fořtová potěšila publikum nejen songy z Funny Girl, Hello, Dolly! nebo písní Fantiny z Bídníků, ale ve spojení s Janem Ježkem také celou řadou posluchačsky vděčných duetů. Virtuózní improvizací na téma z melodií George Gershwina a Fredericka Loeweho se blýskl klavírista Jiří Pazour, který pěvce s obdivuhodným citem doprovázel. K O N C E R T Y

Vydařené dopolední matiné potvrdilo nejen stále stoupající zájem o muzikálový žánr, ale také skutečnost, že Jan Ježek i Stanislava Fořtová patří k absolutní české muzikálové špičce. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 15. 4. 2010

2 8

Jiří Pazour, St. Topinková-Fořtová, J. Ježek

IVONA JELIČOVÁ LAUREÁTKOU CEN THÁLIE 2009 Cenu álie 2009 za mimořádný jevištní výkon v titulní roli tanečního dramatu Maryša převzala v průběhu slavnostního večera 20. března 2010 na jevišti Národního divadla v Praze Ivona Jeličová. Po Lady Macbeth a Mahuleně šlo již o její třetí přímou nominaci na prestižní cenu, jejíž získání se tak stalo vrcholem desetiletého působení I. Jeličové v DJKT. Od začátku tohoto roku je sólistkou baletu ND Brno.

Ivona Jeličová přebírá cenu z rukou Ondřeje Kepky

Novopečená držitelka álie s moderátorem Antonínem Procházkou

ODEŠEL NEZAPOMENUTELNÝ ČLOVĚK A UMĚLEC JOSEF KONÍČEK

ich

Když mě plzeňské divadlo požádalo, abych vzpomněl na Josefa Koníčka, jehož odchod sdělovací prostředky hanebně ignorovaly, přijal jsem tuto nabídku s radostí, ba i jako svou povinnost, protože jsem s tímto člověkem po celou dobu svého působení v divadle úzce spolupracoval.

Možná, že ne všichni vědí, že Josef Koníček je velká postava divadelní i filmové tvorby šedesátých let minulého století, kdy jako

choreograf vtiskl tomuto období naprosto specifický taneční výraz. Když dnes v retrospektivních pořadech televize vidíme třeba film Kdyby tisíc klarinetů nebo Starce na chmelu, jsme nadšeni, a často si ani neuvědomujeme, jak velký podíl má na těchto dílech Josef Koníček. Dovoluji si psát o tomto vynikajícím člověku proto, že jsem s ním celé toto období prožil, že jsme spolu hostovali v mnoha divadlech v Čechách i na Slovensku, že jsem poznal jeho vzácný vztah k lidem a obdivoval jeho osobní skromnost, že jsem ho přivedl do plzeňského divadla, kde léta choreografoval a pak i režíroval, a kde se všichni bez výjimky na jeho přítomnost těšili. Proto se mě hluboce dotklo, že jeho skon prošel téměř bez povšimnutí. Rozhodl jsem se tedy, že alespoň těm, kdož budou tyto řádky číst, připomenu, jakou ztrátu odchod Josefa Koníčka znamená. A kdybych měl tu moc rozhodovat o tom, kdo má být zařazen do „Síně slávy“ v oblasti umění, pak by to rozhodně byl český choreograf, nezapomenutelný Josef Koníček.

M O Z A I K A

Ve věku 78 let zemřel 3. dubna 2010 významný český choreograf, jehož jméno je nezanedbatelnou měrou spojeno i s plzeňským divadlem. Poprvé se tu jako choreograf podílel v r. 1963 na uvedení muzikálu Kiss me, Kate! (režie M. Doutlík), v r. 1985–1891 byl v angažmá DJKT jako režisér operety. Pro řadu inscenací vytvořil zároveň choreografie (Doňa Francisquita, Maskotka, Orfeus v podsvětí, Velké manévry, Limonádový Joe, Mam´zelle Nitouche). Pravidelná spolupráce Josefa Koníčka pokračovala díky porevolučnímu šéfovi operetního souboru Miroslavu Doutlíkovi až do poloviny 90. let min. století, v r. 1995 se společně podepsali pod českou premiéru muzikálu Sladká Charity.

Miroslav Doutlík

2 9

VÝROČNÍ ZASEDÁNÍ UMĚLECKÉ RADY DJKT Předmětem jednání rady 29. března 2010 bylo již tradičně zhodnocení uměleckých a hospodářských výsledků DJKT v uplynulém roce a projednání výroční zprávy. Na pořadu dne bylo rovněž seznámení s pokračováním prací na přípravě projektu nového divadla pro stavební řízení. O projektu informovali Ing. Přemysl Zeman a Ing. arch Vladimír Kružík, zástupci architektonické, projektové a inženýrské společnosti HELIKA a. s., která spolupracuje na projektu s portugalským architektonickým ateliérem Contemporânea Lda.

Senátor J. Šneberger, náměstkyně primátora M. Krejsová, primátor P. Rödl, ředitel DJKT J. Burian, soudkyně Ústavního soudu V. Formánková

Vladimír Kružík, Jaroslav Möller, Přemysl Zeman

Vladimír Kružík seznamuje účastníky s návrhem provozního řešení divadelní budovy

Vlasta Formánková, Marcela Krejsová, Pavel Rödl, Jana Hlaváčová, Jan Burian

BESEDY V KLUBU

ČESKÁ PREMIÉRA MUZIKÁLU SPAMALOT

M O Z A I K A

V přímém protikladu k názvu Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti pozvali její tvůrci – inscenátoři i interpreti – diváky dubnových představení k diskusi o inscenaci.

S diváky diskutují Michal Štrich, Kateřina Vinická, režisér Martin Vokoun, dramaturgyně Irena Pulicarová

3 0

Scénograf Daniel Dvořák, Jiří Untermüller (Artuš), překladatel Adam Novák a Dasha (Jezerní dáma) při premiérové děkovačce

DIVADELNÍ PLES 5. BŘEZNA 2010 V MĚŠŤANSKÉ BESEDĚ

Andrea Černá a Jan Burian na tanečním parketu

Martin Stránský s Andreou Černou při půlnočním překvapení.

Baletní soubor a Květinový valčík ze Šípkové Růženky

Soňa Borková, Jiří Pokorný a Bronislav Kotiš

Sólisté Jarmila Dycková a Martin Šinták ve víru tance

SVĚTOVÁ PREMIÉRA BALETU KRÁSKA A ZVÍŘE

Jiří Pokorný, Bára Basiková

Jan Burian, Michal Pavlíček a Marie Reslová

Bára Basiková s manželem Petrem Polákem (vpravo), Libor Vaculík, Jiří Pokorný

3 1

M O Z A I K A

Michal Pavlíček a Bára Basiková při premiérové autogramiádě

PROGRAM KVĚTEN VELKÉ DIVADLO

KOMORNÍ DIVADLO

01.

So

LEV V ZIMĚ

činohra

02.

Ne

COPPÉLIA (14.00)

balet

P R O G R A M

•

K V Ě T E N

ZPÍVÁNÍ V DEŠTI (19.30)

premiéra, P

01.

So

HLEDÁ SE MUŽ. ZN.: BOHATÝ!

naposledy

02.

Ne

nehraje se

muzikál

03.

Po

nehraje se

04.

Út

V1

05.

V10

pro seniory

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

K13

St

PORTUGÁLIE

činohra

K14

06.

Čt

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

K3 K4

03.

Po

nehraje se

04.

Út

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

05.

St

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

opera

06.

Čt

LEV V ZIMĚ

činohra

S7

07.

Pá

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

07.

Pá

LUCERNA (11.00)

činohra

zadáno

08.

So

VÁLKA VE SBOROVNĚ

činohra

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

V12

09.

Ne

HLEDÁ SE MUŽ. ZN.: BOHATÝ! (16.00)

muzikál

Z

10.

Po

nehraje se

D1

11.

Út

PORTUGÁLIE

činohra

K1

S18

12.

St

PORTUGÁLIE

činohra

K2

13.

Čt

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

K11

08.

So

PRODANÁ NEVĚSTA

opera

09.

Ne

LUCERNA (14.00)

činohra

SALOME**

opera / –TIT–

10.

Po

nehraje se

11.

Út

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

V9

14.

Pá

PORTUGÁLIE

činohra

K12

12.

St

KOUZELNÁ FLÉTNA

opera / –TIT–

V2

15.

So

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

premiéra, A

13.

Čt

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

zadáno

16.

Ne

nehraje se

14.

Pá

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

opera

V4

17.

Po

nehraje se

15.

So

BOHÉMA

opera / –TIT–

pro seniory

18.

Út

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

K9

16.

Ne

LUCERNA (14.00)

činohra

N1/3

19.

St

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

K10

SALOME**

opera / –TIT–

Z2

20.

Čt

MARYŠA

taneční drama

S5

21.

Pá

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

S2

KLUB

17.

Po

nehraje se

18.

Út

LEV V ZIMĚ

činohra

V13

22.

So

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

19.

St

LEV V ZIMĚ

činohra

V14

23.

Ne

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

20.

Čt

NAŠI FURIANTI

činohra

KMD

24.

Po

nehraje se

21.

Pá

LABUTÍ JEZERO

balet

naposledy

25.

Út

PORTUGÁLIE

činohra

K5

22.

So

VÉVODKYNĚ Z CHICAGA

opereta

26.

St

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

K6

23.

Ne

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA (14.00)

balet

27.

Čt

KRÁSKA A ZVÍŘE

hudebně taneční fantazie

K7

24.

Po

nehraje se

28.

Pá

KRÁSKA A ZVÍŘE

hudebně taneční fantazie

K8

25.

Út

ADRIANA LECOUVREUR

opera / –TIT–

V5

29.

So

ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

činohra

26.

St

LUCERNA

činohra

V6

30.

Ne

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

27.

Čt

LEV V ZIMĚ

činohra

V7

31.

Po

nehraje se

28.

Pá

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

V8

29.

So

LAZEBNÍK SEVILLSKÝ

opera

30.

Ne

nehraje se

31.

Po

nehraje se

naposledy

Předprodej vstupenek na květnová představení DJKT od čtvrtka 15. dubna.

3 2

muzikál

KLUB KOMORNÍHO DIVADLA 07.

Pá

JAKO NAPROSTÝ ŠÍLENCI *

činohra

13.

Čt

S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI

činohra

28.

Pá

S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI

činohra

Změna programu vyhrazena.

K17

PROGRAM ČERVEN VELKÉ DIVADLO

KOMORNÍ DIVADLO

01.

Út

LUCERNA

činohra

S3

01.

Út

LIMONÁDOVÝ JOE

westernová hudební revue

02.

St

SALOME**

opera / –TIT–

S4

02.

St

EDITH – VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ

taneční muzikál

03.

Čt

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

opera

V3

03.

Čt

ŘEK ZORBA

muzikál

04.

Pá

NAŠI FURIANTI

činohra

naposledy

04.

Pá

MARYŠA

taneční drama

05.

So

ZPÍVÁNÍ V DEŠTI

muzikál

naposledy

05.

So

nehraje se

06.

Ne

VÉVODKYNĚ Z CHICAGA (14.00)

opereta

N1/3

06.

Ne

nehraje se

07.

Po

nehraje se

07.

Po

nehraje se

08.

Út

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

08.

Út

PORTUGÁLIE

činohra

K13 K14

muzikál

naposledy S6

09.

St

LEV V ZIMĚ

činohra

V10

09.

St

KRÁSKA A ZVÍŘE

hudebně taneční fantazie

10.

Čt

ADRIANA LECOUVREUR

opera / –TIT–

M1

10.

Čt

VE STÁTNÍM ZÁJMU

činohra

K3

11.

Pá

LUCERNA

činohra

V12

11.

Pá

DÁMA NA KOLEJÍCH

muzikál

S18

12.

So

TURANDOT

opera / –TIT–

premiéra, P

12.

So

ULIČNICE

hudební revue

naposledy

13.

Ne

KOUZELNÁ FLÉTNA (14.00)

opera / –TIT–

N2

13.

Ne

ŘEČI

činohra

naposledy

14.

Po

nehraje se

14.

Po

SKUPOVA PLZEŇ (15.00)

festival

15.

Út

TURANDOT

opera / –TIT–

V1

15.

Út

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

K1

16.

St

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

V2

16.

St

KRÁSKA A ZVÍŘE

hudebně taneční fantazie

K2

17.

Čt

ROMEO A JULIE

činohra

S5

17.

Čt

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

18.

Pá

TURANDOT

opera / –TIT–

V4

18.

Pá

HLEDÁ SE MUŽ. ZN.:BOHATÝ!

muzikál

19.

So

VÉVODKYNĚ Z CHICAGA

opereta

Z2

19.

So

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

20.

Ne

KOUZELNÁ FLÉTNA (14.00)

opera / –TIT–

D1

20.

Ne

MARYŠA (16.00)

taneční drama

LEV V ZIMĚ

činohra

V17

21.

Po

nehraje se

22.

Út

VÁLKA VE SBOROVNĚ (11.00)

činohra

zadáno

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

K9

K11

premiéra, A naposledy, Z

21.

Po

nehraje se

22.

Út

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

opera

V13

23.

St

LUCERNA

činohra

V14

23.

St

CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ

muzikál

K10

24.

Čt

MONTY PYTHON’S SPAMALOT (11.00)

muzikál

zadáno

24.

Čt

VÁLKA VE SBOROVNĚ

činohra

naposledy, KMD

ADRIANA LECOUVREUR

opera / –TIT–

V11

25.

Pá

IMPRESÁRIO ZE SMYRNY

činohra

K12

naposledy, S2

26.

So

VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY (16.00)

25.

Pá

SALOME**

opera / –TIT–

26.

So

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

27.

Ne

nehraje se

27.

Ne

VE STÁTNÍM ZÁJMU

28.

Po

nehraje se

28.

Po

nehraje se

29.

Út

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA

balet

V9

29.

Út

PORTUGÁLIE

činohra

30.

St

NABUCCO

opera / –TIT–

naposledy

30.

St

EDITH – VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ

taneční muzikál

VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY činohra

* Nevhodné pro děti do 12 let.

KLUB KOMORNÍHO DIVADLA

** Představení je bez přestávky.

10.

Začátky představení od 19 hodin, není-li uvedeno jinak.

Předprodej vstupenek na červnová představení DJKT od pátku 14. května.

S VYLOUČENÍM VEŘEJNOSTI

činohra

–TIT– u cizojazyčných operních titulů je použito titulkovací zařízení

P R O G R A M

•

Čt

Č E R V E N

pro seniory

3 4