2009. číslo 87

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON 2/2009 číslo 87 _________________________________________ Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ......................................................................................................................... 2 2. HLAVNÍ MATERIÁLY ........................................................................................................................ 2 EMANUEL CHALUPNÝ NEBYL POUZE SOCIOLOGEM A PRÁVNÍKEM (JAROSLAV ŠETEK) ............................. 2 Táborský sociolog Emanuel Chalupný (Pavel Sirůček) ....................................................................... 8 3. RECENZE ............................................................................................................................................... 9 SPORY O DARWINA ANEB CHVÁLA NEKOREKTNOSTI (PAVEL SIRŮČEK) ................................................... 9 3. PŘÍLOHA: SEMINÁŘ K TEORII REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ I ....................................... 22 SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ ZE SEMINÁŘE ......................................................................................................... 22 OBSAH .................................................................................................................................................... 23 O KONTEXTECH SEMINÁŘE K REDISTRIBUČNÍM SYSTÉMŮM (RADIM VALENČÍK) .................................... 23 ZPRÁVA O PRŮBĚHU A VÝSLEDCÍCH SEMINÁŘE ...................................................................................... 25 ÚVOD DO TEORIE REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ (JIŘÍ BENESCH) .............................................................. 26 TEORIE REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ A MEMETIKA (PETR BUDINSKÝ, RADIM VALENČÍK) ...................... 28

MARATHON Internet: http://www.valencik.cz/marathon http://misc.eunet.cz/marathon Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591

Redigují: Vladimír Prorok e-mail: [email protected] Pavel Sirůček e-mail: [email protected] Radim Valenčík (224933149) e-mail: [email protected] Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: [email protected]

2

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: [email protected]

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 2/2009. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (3/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. května 2009. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka Podstatná část tohoto čísla obsahuje materiály ze společného semináře České společnosti ekonomické a Katedry ekonomie a mezinárodních vztahů Vysoké školy finanční a správní o. p. s., které jsou upraveny do podoby sborníku. Vzhledem k tomu, že má vlastní úvod, zmíníme na tomto místě jen to, že hlavní část tohoto čísla je tradiční, mapuje dějiny českého ekonomického myšlení. Za přečtení stojí i kontroverzní recenze na kontroverzní knihu o kontroverzním učenci. Sborník ze semináře k teorii redistribučních systémů vychází rovněž na CD.

2. Hlavní materiály Emanuel Chalupný nebyl pouze sociologem a právníkem Jaroslav Šetek Emanuel Chalupný (1879 - 1958) byl nejenom právníkem a významnou osobností české sociologie první republiky, jak jej veřejnost poznala teprve až po roce 1989. Dimenze jeho vědeckého myšlení byla daleko širší, a to v oblasti historie, kultury, filozofie, státovědy, jazykovědy, politiky a sociálního myšlení. Byl rovněž významným vlastencem a pedagogem. Vlastenecký postoj je doložen zejména názory na územní nároky na

3

Rakousku v roce 1918, založením oddílu skautů v Táboře, nebo přátelskými vztahy s vlastenci táborska. Byl taktéž významnou osobností komunální politiky samotného města Tábora. Chalupný nikdy nevstoupil do svazku manželského, což bylo i jedním z hlavních důvodů, proč celý svůj život zasvětil vědecké kariéře a v neposlední řadě se věnoval zájmům dětí a mládeže na táborsku.

Životní a profesní dráha JUDr. Emanuel Chalupný se narodil 14. prosince 1879 v Táboře, zde také umírá 27. listopadu 1958. V Táboře žil v Ústecké ulici č. 704, kde mu byla čtyřicet let po smrti odhalena pamětní deska. Chalupný studoval na táborském gymnáziu, kde se stal jeho vzorem pedagog a historik August Sedláček1. Tento byl významným autorem historických knih o hradech a zámcích vlasti české a velký propagátor české krajiny. Koncem 19. století E. Chalupný na táborském gymnáziu odmaturoval (1898), přičemž již jako student projevoval nadání a začal tvořit studie (např. z historie, o pokroku, o české národní povaze). Dále pokračoval v souběžném studiu Právnické a Filozofické fakulty v Praze. Mezi jeho pedagogy náležel Albín Bráf ([1], [11]) a Masaryk, který se stal pro Chalupného značnou autoritou. Během studií E. Chalupný nepřerušil čilé kulturní a politické styky s Táborem a táborskem. V roce 1903 se stal doktorem práv (JUDr.) a jako kandidát advokacie působil krátce v Mladé Boleslavi a Velvarech (1904 1905). V období 1906 - 1910 vykonával koncipientskou praxi u pražského advokáta Václava Bočka. V téže době také redigoval pražský týdeník Přehled. Stále se přitom živě zajímal o táborské dění. Po vykonání předepsaných zkoušek, v roce 1910, si otevřel advokátní kancelář v rodném Táboře. Ve vlastní kanceláři působil až do roku 1928 [13]. V roce 1929 nakrátko přebírá kancelář svého kolegy. Z příjmů advokátní praxe E. Chalupný po celou dobu financoval své bohaté aktivity vědecké a literární, ale i cestovatelské či turistické. V Táboře se setkával s profesním kolegou, taktéž právníkem, a známým spisovatelem, dramatikem a vlastencem Jaroslavem Mariou2. Maria v Táboře žil od roku 1909, až do svého zatčení v roce 1942. O Chalupném se vždy vyjadřoval kladně, kdy vysoce oceňoval především jeho vlastenectví a sociální cítění. Pozitivně Chalupného nadání a schopnosti hodnotil T. G. Masaryk. V roce 1903 jej přemluvil, aby vedl v tiskovém orgánu Masarykovy strany - redakci deníku Čas vnitropolitickou rubriku3. E. Chalupný také vstoupil do strany a byl zvolen do vedení. Spřátelil se s redaktorem deníku Čas Janem Herbem, se kterým měl Chalupný mnoho společných zájmů i názorů. Svědčí o tom některá významná Herbenova díla, a to jak z oblasti beletrie, tak odborných historických prací. Např. beletristické dílo Hostišov (1907), které představuje pásmo vyprávění a vzpomínek inspirované letním Herbenovým domovem v obci Hostišov, na severním okraji Tábora. Některé odborné historické práce J. Herbena se vztahují k husitství a české reformaci - Pravdivé vylíčení života mistra Jana z Husince (z roku 1884) a politický traktát Tábor je náš program (1920). V roce 1905 však E. Chalupný tvrdě J. Herbena kritizuje a obviňuje jej dokonce z defraudace. Následně se v této souvislosti dostal do polemik s Masarykem a demonstrativně ze strany vystupuje. Od této doby se angažoval pouze v komunální politice, o čemž svědčí např. jeho díla Reforma veřejné správy a rozdělení krajů (1919) a Boj za župu táborskou a obecní politika (1920). Ostatně již jedna z prvních Chalupného sociologických studí se k městu Táboru váže (1903). V polovině třicátých let minulého století byl v Táboře zvolen náměstkem starosty pro oblast školství. Vydával časopis Tábor, jehož zaměření bylo prohusitské, protiadamitské a antipekařovské. Známý se stal také svými studiemi o významných osobnostech českého umění, kultury a politické scény, a o od období národního obrození až po první republiku. Psal o Josefu Jungmanovi (1909, monografie 1912), Miroslavu Tyršovi, Vítězslavu Hálkovi, Josefu Václavu Sládkovi (a lumírovské době české literatury, 1916), Josefu Holečkovi (1926), Otokaru Březinovi, Františku Bílkovi, nebo o svém učiteli T. G. Masarykovi (1937). A 1

August Sedláček (1843 - 1926) byl učitel dějepisu, historik, heraldik, genealog a archivář. V Táboře vyučoval v letech 1873-99. Tíhl k historické topografii a ke kastelologii a přípravou patnáctidílného monumentálního díla Hrady, zámky a tvrze království Českého strávil přes dvacet let. Z důvodů nakladatelských dílo vycházelo po celý jeho život a bylo dovydáno teprve posmrtně. Při práci v archivech shromáždil nepředstavitelné množství materiálu, řada jeho knih zůstala načrtnuta pouze v rukopisných torzech. Četné příspěvky k historii českých měst završila téměř patnáctisetstránková monografie Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou (z období 1911-13), která vyšla k výročí prvního desetiletí trvání Československé republiky ve druhém vydání. 2 JUDr. Jaroslav Maria (1870 - 1942) psal odborné články do časopisu Právník (1895-97) a Čas (1897). Je autorem více než čtyřiceti románů, novel, sbírek povídek a esejů, divadelních her a dalších literárních prací. Vyšel z okruhu časopisu Moderní revue. V červnu 1942 (v období heydrichiády), jako příslušník nejpočetnější skupiny táborské inteligence, byl zatčen gestapem. 6. července 1942 (tři dny po zrušení osmatřicetidenního stanného práva a zastavení poprav u zdi kasáren v Táboře) - jako jeden z jedenácti osob nacisty již připravených k dalším popravám - byl převezen ze služebny gestapa do táborské věznice. Následně na Pankrác a do Terezína. V září putoval do koncentračního tábora Osvětim, kde 3. listopadu 1942, ve věku 72 let, zemřel na tyfus. 3 O vánocích 1886 byl založen čtrnáctideník Čas - list realistů (Kaizl, Kramář, Masaryk), který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník. V letech 1894 - 1906 byl vlastníkem Času J. Herben, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času.

4

především v několika pracích (1911, 1916, resp. monografie z roku 1908) o Karlu Havlíčku Borovském. Kompletní chronologický přehled publikací E. Chalupného viz [13].

Rozdělení Čech na kulturní oblasti Již v roce 1907 rozdělil Emanuel Chalupný Čechy na kulturní oblasti, v jejichž reprezentantech historického, kulturního, uměleckého a politického života se odráží ráz kraje, osídlení a společenských styků. Typ jihočeský (Jan Hus, Jan Žižka, František Ladislav Čelakovský, Mikuláš Aleš, Otakar Březina) se kloní k k dumavosti, hloubavosti, mystice, tíhne k prostotě a velkým liniím. Typ středočeský (Josef Mánes, Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Karolína Světlá, Julius Zeyer, Josef Jungman, Antonín Dvořák, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický) jeví velkou příchylnost k vlivům cizím, menší zájem o přírodu a větší o historii a kulturu. Typ severočeský (František Ladislav Rieger [12], Karel Kramář, Alois Jirásek) se vyznačuje značnou obšírností, která časem vrcholí v rozplývavost. Typ východočeský (Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Bedřich Smetana, Adolf Heyduk) se zde vyznačuje jako uhlazený a vnímavý pro zjevy, méně pro hlubší otázky, náchylnější k racionalismu než k dumavosti. V souvislosti s osobnostmi českých regionů, podle Chalupného, lze poukázat na další rozvoj teorie typologie osobnosti, a to podle regionálních tradic. Je ale jisté že tato teorie typologie osobnosti nezískala vědecké úrovně, ani věhlasu, obdobně jako tomu bylo u koncepce konstituční podle německého lékaře a psychiatra E. Kretschmera a W. H. Seldona4 či koncepce psychologické podle E. Sprangera5 aj.

Koncept územních nároků na Rakousku po vzniku samostatného Československa V roce 1918 vypracoval E. Chalupný memorandum, podle kterého se nově vzniklá Československá republika nemá zastavit se svými nároky na hranicích historických zemí. Snesl argumenty i k tomu, aby Československá republika požadovala dokonce také Vídeň [8]. Tyto názory se jeví dnes jako komická utopie či fantazmagorie, ale v roce 1918, důsledkem vlny nadšení, nebyly považovány za nic dětinského. Dokonce byly dobově obhajovány tvrzeními: „Cožpak ve Vídni nežije skoro polovina etnických Čechů? Copak dolnorakouské roviny netvoří přirozený geopolitický prostor nově vzniklého Československého státu?“

Orientace Chalupného na dobu husitství Emanuel Chalupný vydával časopis Tábor, jehož zaměření bylo prohusitské, protiadamitské a antipekařovské. Ve sejném duchu vypracoval historické studie Žižka (1924), Husitství, Táboři a profesor Pekař (1928). Chalupný, obdobně jako F. Palacký a T. G. Masaryk, chápe husitskou revoluci jako vrcholně pokrokové období našich národních dějin [9]. Za antipekařovce se považuje zejména ze dvou důvodů. Prvním je to, že historik a filozof Josef Pekař interpretuje husitství jako vrchol národních dějin v tom smyslu, že češství se v té době v Evropě nejvýrazněji stavělo za myšlenky pokroku, pravdy a spravedlnosti, ale metody kterých použili hlavně při spanilých jízdách byly plné zbytečné a nadměrné destrukce. Druhým důvodem je, že J. Pekař více než dvě desetiletí vedl polemiku s T. G. Masarykem, která proslula jako „Spor o smysl českých dějin“ [9]. Vztah k době husitství rovněž potvrzuje jeho přátelství s rodákem z nedaleké obce od Tábora z Chýnova sochaře a malíře Františka Bílka [2]. Ten byl rovněž příznivcem husitství, neboť vytvořil mnohé postavy významných velikánů tohoto období (Jana Husa, Jana Žižky a Jana Roháče z Dubé). Po roce 1920 přestoupil F. Bílek z římskokatolické církve do Církve československé (po roce 1970 Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. F. Bílek měl vřelý vztah k zemědělství a orba, nebo setí byly častým námětem jeho uměleckých děl. V tomto kontextu Chalupný o Bílkovi prohlásil, že dávno před českým podnikatelem a duchovním otcem manažerských technologií Tomášem Baťou (podnikal ze Zlína, ale i s rozsáhlými pobočkami průmyslových strojírenských komplexů v Sezimově Ústí u Tábora) pozdvihl řemeslo na vyšší stupeň v sociálních názorech než průměrná veřejnost.

Chalupný jako vysokoškolský pedagog

4

Německý lékař a psychiatr Eduard Kretschmer (1888 - 1964) pozorováním a měřením zjistil souvislosti mezi tělesnou konstitucí, některými charakteristikami prožívání a sklonem k určitým druhům duševních onemocnění. V jeho vlastní terminologii jde o souvztažnosti mezi tzv. somatotypem (tělesnou konstitucí) a typem charakteru. William Herbert Sheldon (1898 - 1977) byl americký psycholog, lékař, filozof a přírodovědec. Byl přesvědčený, že tělesná stavba a temperament jsou důležitým způsobem propojené a na tomto postavil svou typologii. 5 Německý psycholog Eduard Spranger (1882 - 1936) rozdělil lidské typy do šesti skupin, vystihujících šest kulturních oblastí: člověk teoretický, člověk ekonomický, člověk estetický, člověk sociální, člověk mocenský a člověk náboženský. Typologie byla přijata např. při výzkumu hodnotových orientací. K typologiím osobnosti podrobněji viz Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti. Praha, Akademia 1995 aj.

5

Významná a obsáhlá je pedagogická činnost E. Chalupného. Na pražské české Právnické fakultě byl vyzván v roce 1916 k habilitaci na docenta. Po čtyřletém jednání však byla žádost zamítnuta bez udání důvodu. Bylo to zřejmě důsledkem jeho posedlosti v oblasti smyslu pro spravedlnost a striktního dodržování práva. Chalupný proto nebyl oblíben v akademických aj. kruzích, ani u soudů. Se svými kolegy nevycházel vždy nejlépe. Což mu k oblibě taktéž nepřidávalo. Habilitaci na docenta nakonec získal až v roce 1923 na Masarykově univerzitě v Brně. Také ze slíbené profesury sociologie na nové univerzitě v Bratislavě (v roce 1921) nakonec sešlo a tak E. Chalupný působil od roku 1923 jako docent sociologie na univerzitě v Brně. A od roku 1924 taktéž jako pedagog sociologie na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde také v oboru sociologie habilitoval. Od roku 1928 vyučoval jako profesor - sociologii na Svobodné škole politických nauk v Praze, která však statut vysoké školy neměla. V roce 1936 se stal mimořádným profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Jako vysokoškolský pedagog však častěji a více působil v Praze, mimo Univerzitu Karlovu. V Brně přednášel ještě v období 1945 - 1950, potom jeho vysokoškolská pedagogická činnost ustala.

Chalupný jako pedagog volného času, nejen u dětí a mládeže Pojetí a výchozí filozofii volného času lze u E. Chalupného spatřovat jako „maximální osvobození“, které nelze chápat absolutně, neboť naše rozhodování je vždy determinováno zákonitostmi biologickými, psychologickými sociálními a duchovními. Z tohoto důvodu je volný čas v podstatě vzácným jevem. Časovým prostorem, který musí splňovat minimálně tři základní funkce: odpočinek (fyzická a duševní relaxace, kompenzace únavy), zábavu (uspokojení potřeb, včetně touhy po romantice, přátelství) a vlastní rozvoj člověka (rozum, vůle, cit). Chalupný náležel k jednomu z našich průkopníků vodní turistiky. Své zážitky a zkušenosti zaznamenal ve dvou krásných knihách Vltava (1914) a Vody (1929), resp. Sto vycházek do okolí Tábora (1913). Táborské kulturní a tělovýchovné dění dlouho čerpalo, a stále čerpá, z Chalupného bohatých vědomostí a zkušeností četné podněty. V duchu B. A. Svojsíka6 založil Chalupný v roce 1919 v Táboře oddíl skautů. O rok později vznikl v Táboře také oddíl skautských dívek. V době nástupu nacistické okupace bylo skauting zakázán a skautské tábory působily v ilegalitě. V roce 1940 přepadávaly orgány gestapa ilegální skautské tábory, děti a jejich vedoucí byli zatýkáni a vězněni po několik dní. Vlajka českých skautů byla v té době na táboře Doubí u Tábora. Chalupný však stačil dojet do Doubí a varovat před aktivitami gestapa. Vlajku skautů uschoval, čímž pozornosti gestapa unikla. Především v této souvislosti lze Chalupného zařadit k významným představitelům „branné politiky sociální“, která se formovala během období první republiky. Jejími hlavními představiteli byli Josef Svatopluk Machar (básník, spisovatel a generální inspektor armády), Jaromír Nečas (ministr sociální péče) a František Moravec (náčelník vojenské zpravodajské služby) - podrobněji viz [10].

Spolupráce s O. Březinou při hodnocení filozofického myšlení Ladislava Klímy7 Přítelem Chalupného byl Otokar Březina - rodák z Počátek, nedaleko od Tábora [3], [6]. Chalupný a Březina byli první, kteří vyhodnotili myšlení filozofa a spisovatele beletrie L. Klímy. A to jeho první knihu Svět jako vědomí a nic, která byla napsána v roce 1904 v Praze. Do roku 1906 zůstávala bez povšimnutí, než právě E. Chalupný prohlásil, že je historickou realitou v dějinách české filozofie. Klímovo filozofické myšlení se zakládalo na solipsismu jako krajní formě subjektivismu. Založeném na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného. A také egodeismu (existuji jen já - snící Bůh) společně s voluntarismem (základem bytí je vůle) a ludibrionismem (se vším si hrát, všemu se smát). Ze světových filozofů byl ovlivněn zejména subjektivním idealismem George Berkeleyho, pesimismem Arthura Shopenhauera a Friedrichem Nietzschem. Na základě analýzy jejich myšlenek L. Klíma dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti logiky, což znamenalo absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se tak stává svrchovaným - všemohoucím božstvem. Toto božstvo není určováno žádnou pravdou, ale naopak samo určuje, co je a co není pravda. Tímto božským

6 Se skautingem se „bratr náčelník - zakladatel“ Benjamin Antonín Svojsík (1876 – 1938) seznámil v roce 1910 a v dalším roce se o prázdninách vydal do Anglie. Vrátil se nadšený a začal překládat knihu Scouting for boys od R. B. Powella. Nicméně si ale uvědomoval si, že není možné přesně přenést anglický skauting do českých poměrů. Knihu nakonec nevydal. Po prázdninách 1911 sestavil Svojsík první skautský oddíl. Radil se s významnými odborníky a získal pro spolupráci další známé osobnosti, např. profesory Čádu, F. Drtinu, T. G. Masaryka. V roce 1912 vydal knihu Základy Junáctví, do které přispěla řada dalších umělců , jako M. Aleš, A. Jirásek a K. V. Rais. 7 Ladislav Klíma (1870 - 1928) byl dramatik, prozaik a básník, ale především velmi originální český filozof. Je označován za představitele extrémního subjektivismu. Psal filozofické stati i beletrii. Ta však zůstala až do jeho smrti ve formě rukopisů, které autor vesměs ani nezamýšlel nikdy publikovat. Dokonce tvrdil, že jejich částmi průběžně zatápěl v kamnech apod. Pozůstalost zdědila jeho družka Kamila Lososová, která se pokusila uspořádat a alespoň částečně dopsat prozaické práce, dochované vesměs pouze v torzech.

6

subjektem se pak cítil být sám Klíma. Myslet Boha a být Bohem, to je nejvlastnější centrum Klímovy filozofie. Stav, kdy se vciťuje do pozice Boha pojmenovává egodeismus, nebo deoesence - bohobytnosti. L. Klíma se filozofickým přístupem projevuje jako radikální subjektivista. Existence světa je mu závislá na vlastním vědomí (přímý opak marxistického tvrzení, že „vědomí je odrazem objektivní reality“). Svět se pro něj stává hříčkou jeho vůle, která vytváří sebe sama podle svých vlastních představ. Svět je zkrátka tím, co z něho vědomí chce mít (ludibrionismus). Následně se Chalupný s Březinou stali celoživotními příznivci L. Klímy. A když mu po čase došly peníze zděděné po otci, a uchýlil se v roce 1915 do vysočanského hotelu Krása, finančně ho podporovali. Klíma totiž žádné občanské povolání neměl.

Vědecké přínosy E. Chalupného do jazykovědy Vědecké přínosy E. Chalupného do jazykovědy spočívají v orientaci sociálně-kulturním. Vychází z reality, že kultura jazyka je tak stará jako sám člověk a odlišuje se od okolního přírodního prostředí rozumem a svobodnou vůlí. V jazykovědě byl značně ovlivněn teoretickým přístupem Gustava Adolfa Lindnera [7], který nevylučoval, že někteří jedinci či skupiny lidí postupně rozvíjeli svůj jazyk. Od zvukových projevů podobných zvukovým projevům nevědomých tvorů - zvířat, přes tvorbu jistého množství slovních kořenů, označujících smyslové věci, k analogicky přeneseným slovům, označujícím nadsmyslové věci. Chalupný přitom rozlišuje čtyři stupně tohoto případného vývoje jazyka [5]: 1) Činnost lidského intelektu se uplatňuje, ale nikoli přemítavým způsobem, nýbrž přímým zřením intuice, a to buď bez vnějšího projevu, nebo samovolnými pohyby těla a zpěvem. Tento stupeň, na kterém se lidská řeč navenek podobá zvířecím projevům, je však zvířeti pro nepřítomnost intelektuální činnosti nedostupný. 2) Stupeň, kde myšlení je provázeno lépe seřízenými tělesnými pohyby, jednak hlasitým projevem, kdy mluvidla jsou cílevědomě přizpůsobována úsilí o zvukový výraz. 3) Řeč se omezuje na hlasitý projev mluvidel. 4) Stupeň, na kterém se rozvíjí písmo, jež usnadňuje a napomáhá rozvoji soustavného přemítavého myšlení.

Hlavní poslání sociologie E. Chalupného Vědecké bádání Emanuela Chalupného v sociologické disciplíně lze časově rozčlenit do dvou základních etap. První etapa se datuje v roce 1903, a to za jeho působení v Táboře. Tehdy byla vydána, ve spolupráci s místním lékařem a vlastencem Josefem Pavlíkem8, jeho první sociologická práce Poměry dělnictva táborského. V souvislosti s vydáním zmíněné práce lze poukázat za počátky sociologického výzkumu celoevropského význam. Zároveň je důležitý rok 1905, kdy E. Chalupný vydává Úvod do sociologie. Druhá etapa začíná v roce 1916. V tomto roce publikoval Chalupný v Národních listech záměr vydat knihu Sociologie. V této souvislosti jej přítel O. Březina [9] nabádal, aby neopomenul práce ruského filozofa V. S. Solovjova9. Podle Březiny k tomu vybízejí praktické životní příběhy a poznání Solovjova, který jako student šesté třídy střední školy zanevřel na náboženství, následně prošel všemi filozofickými směry, které mu však nestačily. Touto velkou oklikou se vrátil k náboženství, které nestačilo jako hotový fakt, ale chtěl jej mít odůvodněné. Tak dospěl klidu, který pak dával druhým, což bezvýhradně platí i pro základní směřování jeho vlastního životního díla. Dílo E. Chalupného Sociologie má čtyři svazky, je značně obsáhlé a tvoří ho základy sociologie, dějiny sociologie, sociální struktura a sociální dynamika jako dvě základní oblasti sociologie. Pro Chalupného je sociologie hlavně vědou o kultu. Důraz klade na klasifikaci a statiku - strukturu pod vlivem zakladatele sociologie Auguste Comta. Chalupný začíná svoji cestu po sociologii prostředím, dále pokračuje věkem, pohlavím, rasou, demografickými otázkami, rodinou, národem, městem a venkovem. Dále se zabývá nápodobou ve společnosti, sociálními útlaky, sociálními stavy a třídami, zvyky, názory a ideály. Přechází k činnostem jako jsou práce, hra, sport, soutěž a boj. Dochází k výtvorům - technika, řeč, umění, mravnost, výchova a hospodářství. Následuje právo, organizace a náboženství. Ve své klasifikaci výtvorů lidské činnosti používá typických kruhových schémat, v nichž dvě sousední oblasti se vždy ovlivňují. V díle Sociologie Chalupný zastává sociální konsensus - ve smyslu podpory a vzájemného doplňování se lidí ve společnosti. V tomto duchu interpretuje např. tyto závěry: Je-li špatné hospodářství, je špatná i morálka ve společnosti. V oblasti sociální dynamiky ho zajímají spíše formy sociálního vývoje. A to zvláště v kulturní

8

Josef Pavlík - lékař, sociální myslitel, vlastenec, významný příznivec husitství. Jako první v Jihočeském kraji si opatřil rentgenový přístroj. V roce 1906 byla z jeho iniciativy uskutečněna v Táboře první výstava o Janu Husovi. Zakladatel Spolku pro postavení Husova pomníku v Táboře. Odhalení díla od sochaře F. Bílka v táborském parku v roce 1928 se však nedožil. Sestra jeho manželky Marie - Anna Honzáková byla první promovaná doktorka medicíny na české lékařské fakultě v Praze v roce 1902 a také první odborná lékařka se soukromou praxí. Působila taktéž jako publicistka a pracovnice v ženském hnutí. 9 Vladimir Sergejevič Solovjov (1853 - 1900) byl originální ruský filozof a publicista, teolog a mystik. Byl hluboce oddán pravoslaví. Přátelil se např. s F. M. Dostojevským. Jeho myšlení ovlivnilo taktéž T. G. Masaryka.

7

oblasti - vztah mezi úmyslem a hotovým výtvorem. V oblasti sociální izolace - proces osamostatňování se. V rámci pokroku - vztahy mezi dobrým a zlým, v oblasti zpětného působení - problémy národa a jeho vládců. V letech 1930 - 1932 napsal Chalupný své stěžejní sociologické dílo s mezinárodním uznáním pojmenované Národní povaha československá. Zde se zmiňuje o typické zásadě chování v případné konfliktní situaci, jak v sociálních mikroskupinách, tak i makroskupinách. Tato zásada je předmětem pozornosti nejenom pedagogů (neboť je zmíněn učitel), ale také filozofů, sociologů, politologů Tato zásada vychází z principu: „Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoli v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít.“ Je typická pro malý národ, jakým je i národ Český. V této souvislosti lze poukázat také na pacifistické myšlení E. Chalupného, což lze doložit citátem z jeho díla Sociologie: “Rubem obranné síly českého národa, podmíněné také geograficky (polohorský, členitý ráz krajiny) je určitá místní sociálně-kulturní členitost. Tato členitost je případně podmíněna geografickými rozdíly, avšak podstatné je zvláštní vyrovnávání se s těmito podmínkami, a to se promítá do mravních názorů, postojů a jednání“. V souvislosti s úvahami o otázce národa a historickém odkazu národního buditele K. H. Borovského tak E. Chalupný ukazuje, že navzdory velkému utrpení a strádání dokazuje český národ svoji životaschopnost. Každým svobodným překonáním bolesti (o čemž svědčí např. ovládnutí totalitními režimy ve 20. století) se stává duchovně silnější. Přesvědčení o vlastním neobyčejném světodějném poslání je jednak „mučenkovým květem české národní filozofie“, jednak plyne z poslání opakujících se zvláštností českého národa: snadno se vžívá do všeho nového - dobrého i špatného, ale nevytrvá v tom ani v onom. Mnohdy uchvacuje prvenství, ale brzy ho pozbývá. Čech jakoby razil cestu, ale ne sobě, nýbrž jiným. Ve 20. - 40. letech minulého století se E. Chalupný stává jedním ze spoluzakladatelů Sociologického ústavu a před tím ještě Masarykovy sociologické společnosti (1925). Působí také jako poslední její předseda, až do zrušení v roce 1939. Společně s I. A. Bláhou (vedoucím katedry sociologie na Masarykově univerzitě) a J. L. Fischerem byl E. Chalupný hlavním vydavatelem Sociologické revue. Byl taktéž členem a víceprezidentem (1934 - 1935) Mezinárodního sociologického ústavu v Paříži atd. E. Chalupný může být označen za jedno z čelných průkopníků, resp. spoluzakladatelů české sociologie a její tradice.

K odkazu E. Chalupného Emanuel Chalupný zpracoval rozsáhlé vědecké dílo nejen v oblasti sociologie, ale i historie a dějin české kultury. Život a profesi Chalupného značně poznamenal nacistický a komunistický režim, neboť jeho věda sociologie byla vlastně dvakrát oficiálně zrušena a zakázána. Poprvé v roce 1944, kdy Česká sociologická společnost byla obviněna z „kulturní špionáže a činnosti nepřátelské Říši“. Podruhé v roce 1949, kdy byla sociologie pod vlivem sovětologie prohlášena za „buržoazní pavědu a ideologickou služku imperialismu“. Po pádu nacistické totality byly vydány poslední sociologické publikace E. Chalupného v roce 1948: Sociologie pro každého, Systém sociologie v náčrtku. Politická orientace v Československu po událostech roku 1948 jej definitivně zbavila možnosti publikovat. Odkaz jeho činnosti je v mnohém živý a vědci ze společenskovědních oborů a kulturní odborníci se k němu vracejí. Živý je nejenom Chalupného odkaz sociologický, ale v neposlední řadě i jeho celoživotní bohaté aktivity spojené s rodným Táborem a Táborskem.

Použité a doporučené zdroje: [1] Džbánková, Z.: Albín Bráf - eticky a sociálně smýšlející ekonom. Marathon, 2007, č. 6. [2] Homolová, K. a kol.: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha, Československý spisovatel 1982. [3] Chalupný, E.: Studie o Otokaru Březinovi a jiných zjevech českého umění a filosofie. Praha, 1912. [4] Chalupný, E.: Sociologie I. - V. Praha, 1916 - 1922. [5] Chalupný, E.: Sociologie IV. Sociální výtvory. Praha, Bursík & Kohout 1921. [6] Chalupný, E.: Za filosofem-básníkem. Literární rozhledy, 1928. [7] Lindner, G. A.: Myšlenky k psychologii společnosti. Praha, 1929. [8] Pecka, E.: Sociolog Emanuel Chalupný. České Budějovice, VŠERS 2007. [9] Sirůček, P.: Živé konzervativní myšlenky mrtvých (i českých) mužů. Marathon, 2008, č. 4. [10] Šetek, J.: Sociální politika v obranné doktríně státu. Doktorská disertační práce. Praha, FNH VŠE v Praze 2001. [11] Šetek, J.: Albín Bráf - zakladatel moderního proudu českého sociálního učení. Marathon, 2008, č. 1. [12] Šetek, J.: Vlastenec a ekonom František Ladislav Rieger. Marathon, 2008, č. 4. [13] Zumr, J. (ed): Emanuel Chalupný, česká kultura a česká sociologie a Tábor. Praha, Filosofia 1999. [14] Zumr, J. (ed): Kniha o městě Tábor. Praha, Milpo Media 2001.

8

Táborský sociolog Emanuel Chalupný Pavel Sirůček Pokračování pravidelných historických „okének“ J. Šetka, připomínajících významné osobnosti českého sociálně-ekonomického myšlení, seznamuje se životem a vícerozměrným dílem Emanuela Chalupného. Profesora, JUDr, českého sociologa, právníka, jazykovědce, spisovatele, pedagoga, organizátora. A také třeba vášnivého turisty, vodáka, nebo skauta. Osobnosti se silným celoživotním vztahem k husitskému městu Tábor a jeho okolí. Ostatně autor textu Jaroslav Šetek je sám hrdým patriotem táborského regionu (A v této části krásných jižních Čech, i když ještě o pár kilometrů jižněji - na bechyňsku - pravidelně, již po řadu let, velmi rád trávívá své prázdniny také autor těchto řádků. V létě se na kole vydá za dalšími objevy, a to i po stopách E. Chalupného. Jihočeské postřehy, ale spíše z oblasti neutěšené pivní kultury a moderní gastronomie zachycuje v BPH VI. a VII., dostupné na adrese http://www.albertzesokolovce.websnadno.cz/Bertikova_pivni_hlidka.html. Omluva všem za neplacenou reklamu - pozn. PS). Zpět k serióznějšímu, a vlastnímu, tématu. Emanuel Chalupný se v Táboře roku 1879 narodil a studoval na tamějším gymnáziu. V rodném městě celý život bydlel, angažoval se v jihočeském regionálním hnutí, působil jako náměstek starosty, redigoval místní časopis, nebo se např. podílel na celé řadě mládežnických, turistických a sportovních aktivit táborska. Taktéž řada jeho prací se k Táboru přímo váže. „Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor“ je ostatně název sborníku (Praha, Filosofia 1999) příspěvků ze stejnojmenného sympozia věnovaného této významné postavě československé sociologie a jeho dílu. Má přispět k obnově povědomosti o Chalupného osobnosti a širokých aktivitách vědeckých, publikačních, literárních i dalších. Jako žák T. G. Masaryka pokračoval Chalupný v rozvíjení disciplíny sociologie. Nicméně nutno připomenout, že ne zcela všichni jsou automaticky přesvědčeni o genialitě „tatíčka Masaryka“, a to nejen v této oblasti. Mnozí upozorňují, že jeho význam vědecký, ale především politický, bývá již tradičně neúměrně přeceňován. Taktéž s řadou Chalupného náhledů, postojů a idejí je možné samozřejmě minimálně polemizovat. Silně problematická se leckomu může jevit Chalupného metodologie, filozofie, pacifistické postoje či masarykovské pojetí dějin. A konec konců, posuzováno kovaným marxistickým prizmatem, představitelem sociologie „buržoazní“ E. Chalupný byl. Což jeho význam nesnižuje, nicméně i jeho život a dílo nutno zasadit do historického kontextu. Se všemi konsekvencemi, z toho plynoucími. Slovníky uvádějí, že profesor E. Chalupný podrobně analyzoval vztahy sociologie, filozofie a práva. Snažil se přitom o vytvoření přesného sociologického pojmosloví a metodologie. Významné jsou taktéž jeho aktivity organizační, kde náležel k průkopníkům sociologických institucí. Chalupný vytvořil jedno z nejrozsáhlejších sociologických děl u nás, a některé jeho práce byly i publikovány a ceněny v zahraničí. Za detailnější kritickou analýzu by možná stály postřehy a úvahy o „národní povaze, resp. filozofii české i československé“ (v Chalupného pracích z let 1908, 1932, 1935, 1938 aj.). A to nejenom v kontextu sporů o aktuální předefinování role českého národa v nových podmínkách 21. století pod tlakem výzev soudobé globalizace i boje o směřování a perspektivy EU. Přitom jednoznačné odmítání všech prvků geografického determinismu (zde též v kontextu vlivu rázu české krajiny na národní povahu i např. literaturu), resp. psychologicko-sociologických aj. dimenzí může být spíše kontraproduktivní. Nicméně tyto rozporné aspekty samozřejmě nelze přeceňovat a interpretovat mechanicky. Jedním z celoživotních témat E. Chalupného se stala osobnost Karla Havlíčka Borovského. Publikoval o něm řadu dílčích prací (1911, 1916 aj.) a obsáhlou monografii (Havlíček. Obraz psychologický a sociologický, 1908). V těchto se, mimo jiné, staví odmítavě k pojetí Havlíčka podle T. G. Masaryka. O vztahu Chalupného k Havlíčkovi blíže viz např. http://www.phil.muni.cz/fil/cesfil/studiez/07-chalu.html). V padesátých letech 20. století plánoval Chalupný studie o Havlíčkovi znovu vydat, a to u příležitosti stého výročí jeho smrti. E. Chalupný byl při svém bádání inspirován Masarykovou prací Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení (1896). Jedná se o „politický“ (a nikoli historický) spis. Masaryk cíleně vykresluje Havlíčka coby předchůdce politického realismu, kterého nelze řadit ke staročechům, ani mladočechům. K diskuzím a kritickým výhradám se připojil taktéž Chalupný. A to i v kontextu proměn názorů samotného Masaryka (včetně jeho značné radikalizace) během I. SV. Masarykovy spisy ze druhé poloviny 90. let 19. století jsou však přitom namířeny proti radikalismu. A to také politickému, právě ve spisu o Havlíčkovi. Chalupný má za cíl odlišný od Masaryka. Usiluje podat úplný portrét Havlíčkovy osobnosti, věrně zasazený do dobového kontextu. Snaží se přitom uplatnit svou sociologickou metodu, včetně psychologickosociologických souvislostí. Ve studiích odmítá přespřílišnou glorifikaci Havlíčka a nezakrývá ani jeho slabiny a rozpornosti. Uvědomuje si ovšem, že české národní hnutí potřebovala a potřebuje symbol. Idealizace vytvořeného obrazu hrdiny tak plní svůj účel, a to i za cenu redukce života a díla Havlíčka pouze na jednu jeho část. Pro Chalupného byl Havlíček povahou ryze českou a jeho českost se snaží doložit. U Havlíčka nachází i prvky povahy jihočeské (typ se sklony k hloubavosti, dumavosti, mystice, tíhnoucí k prostotě a velkým liniím).

9

Havlíček však byl osobností značně rozpornou, jehož mnohé charakteristiky typickou českou národní povahu v mnohém významně přesahují (útočný temperament, vytrvalost, mnohostrannost zájmů, živost atd.). Minimálně zajímavé jsou přitom dodnes Chalupného úvahy o rozdělení Čech na kulturní oblasti, s odrazem rázu kraje taktéž v reprezentantech uměleckých či politických. A s inspirativními konsekvencemi pro českou národní povahu. Se základním rysem v podobě anticipace. A náklonností spíše k drobné práci a drobným výtvorům, rychlou orientací, sklonům k zjednodušování, nedostatkem pevných tradic, častým hledáním nových přístupů, rozpačitostí a nerozhodností. Ale taktéž individualismem, se silou v detailu (a slabostí v širší koncepci), nebo větší dávkou iniciativy, leč menší vytrvalostí. Českou národní povahu E. Chalupný odvozuje od českého přírodního prostředí (hornatého a pahorkovitého, s oddělením oblastí vrchovinami a lidskými sídly v údolích atd.). Jednota společnosti je tímto roztříštěna, lid má sklony k separatismu, jisté osamělosti a nemá příliš předpokladů k soustředění a velké organizované akci. Ani schopnosti výbojů. Kraj však přitom současně probouzí lásku k vlasti, podporuje usedlost a přispívá k všeobecnému odporu ke stěhování. Není uvedené poučné v kontextu neustále vnucovaných „hodnot“ a údajných přínosů soudobé fáze globalizace a oficiálního scénáře evropské integrace? Skutečně je pro každého moderního Čecha pozitivem a snem flexibilita, vykořeněnost, neustálé změny a možnost libovolně kočovat? A trpět cizorodé kočovníky v české kotlině, na našem dvorečku? Jedním z nejčastějších a nejhlasitějších argumentů pro zavlečení do EU (ale mnohdy fakticky jedním z nemnoha konkrétních) byla široce propagovaná možnost pracovat v cizině. Kolik lidí ale o tom uvažuje, a kolik o to fakticky stojí? Půl procenta, či snad 2 procenta populace (u mladých je to pochopitelně o něco více)? Proč se kvůli jejich „cestám na zkušenou“ musí podřídit naprostá většina? Pro mnohé to přínos žádný není, naopak může jít o další ohrožení. Dalším příkladem je nafouknutá bublina zrušení amerických víz. Média uvedené ráda interpretovala jako zprávu dne či přímo století. Každý přece na to čeká a chce směnit víza i za radar. Kolika % obyvatel se to přitom týká? Nehledě na to, že i USA mají nezadatelné právo lustrovat návštěvníky, jak uznají za vhodné. Pokud se jim to nelíbí, tak ať tam prostě nejezdí. To žádné automatické právo není. Skutečně jsou tedy pro Čechy, utvářené specifickou českou krajinou i historickým vývojem, tolik neodolatelné liberální pseudohodnoty a kosmopolitní scénáře? Růst pro růst, globalizace pro globalizaci. Ale hlavně pro byznys a zisky. A nebo, že by přece jenom tradice, hodnoty a ideály konzervatismu nebyly právě Čechům až tak vzdálené a cizí?

3. Recenze Spory o Darwina aneb chvála nekorektnosti Pavel Sirůček Wells, J.: Politicky nekorektní průvodce. Darwinismus a inteligentní plán. Praha, Ideál 2007. 255 stran. ISBN 978-80-86995-01-4. Zakoupení knížky, která na první pohled působí jako příručka k nějakému z nespočtu počítačových produktů, prostě nešlo odolat. Sympaticky vyhlíží vyobrazený gorilák hloubající nad otevřeným notebookem. Ale především mezi mnoha slovy na titulu do očí uhodí nápis „Politicky nekorektní průvodce“. A při horním okraji doporučení svérázné a promyšleně nekorektní pisatelky Ann Hart Coulterové: „Chcete-li rozčílit nevěřícího liberála, kupte mu tuto knihu“. Rozčilovat liberály, nejenom v americkém pojetí, je pro tvora nadaného zdravým rozumem přímo svatou povinností. A i když materialisticko-marxistické kořeny (včetně, mnohým důvěrně známé, formulky o vyrovnání s náboženskou otázkou) křičí, že jde o pseudovědecký paskvil či přímo o náboženský blábol, koupě neželíme. Na absurdity některých dogmat darwinismu totiž neupozorňují pouze náboženští fundamentalisté a myšlenkoví dinosauři. Ostatně není mnoho teorií, které by tolik změnily svět, i to čemu lidé věřili. A které byly tak oslavovány, ale i zneužívány. Od prvního vydání knihy „O původu druhů přirozeným výběrem“ - coby jednoho ze základních kamenů moderní přírodovědy a ikony ateismu - uplyne letos 150 let. A od narození Ch. R. Darwina - tvůrce evoluční teorie - dvě stě let.

Vítaný počin vydavatelství Ideál Na Královském Žižkově, v ulici Bořivojově, uvádí své sídlo vydavatelství Ideál (http://www.idealknihy.cz). Deklarovaným cílem je poskytovat široký prostor pro publikační aktivity v oblasti historie, filosofie, náboženství, rodinného poradenství a umění. Připravuje literaturu faktu, životopisy osobností, nebo studie na etická témata. Jeho edicemi jsou Dějinné zvraty a souvislosti („zachycující příběhy a životy lidí, událostí a historické děje, které zásadním způsobem přispěly k dějinnému obratu, znamenajícímu rozvoj lidstva a dosažení vyšších duchovních, morálních a materiálních hodnot“), Nepoznaný svět, Literární texty (třeba studie o J. Husovi), Politicky nekorektní průvodce (PNP) a nabídka knih mimo edice.

10

Recenzovaný titul představuje dvanáctou publikaci Ideálu, vydanou v roce 2007. Jedná se o překlad anglického originálu The Politically Incorrent GuideTM to Darwinism and Intelligent Design, publikovaného roku 2006. Jde o první svazek edice PNP (ale zatím také poslední), přejaté od amerického nakladatelství Regnery Publishing z Washingtonu, D.C. Toto připravilo stejnojmennou edici knih pojednávajících o různých vysoce aktuálních tématech dneška. A to o problémech, které oficiální (provládní, mainstreamoví atd.) historici a vědci dalších oblastí, a taktéž v neposlední řadě média, záměrně odsouvají do pozadí. Publikace se, pomocí holých faktů, mají snažit o vyvracení velkých mýtů, podporovaných hlavním politickým proudem. Darwinistická teorie zde náleží mezi, nejenom čtenářsky, nejvděčnější a nejfrekventovanější stálice. A i když zřejmě nejde o nejpalčivější problém dnešní éry, s nebezpečně vyhrocujícími se rozpory akcelerující (neo)liberální globalizace, jsou mnohé postoje i argumenty minimálně poučné. A varující. Nejde pouze o Darwina. „Hlavní proud sdělovacích prostředků rád představuje darwinistické skeptiky jako bigotní a beznadějně zaostalé lidi ...“ (novinář D. Limbaugh, autor knihy Perzekuce: Jak liberálové vedou válku proti křesťanství, zde na zadním přebalu). Politická komentátorka a autorka bestsellerů, hlásící se ke konzervativním idejím, kontroverzní A. H. Coulterová také J. Wellse chválí. „... není jenom expert na darwinismus a inteligentní plán, ale má také dar představit složité problémy tak, aby byly snadno uchopitelné. Dokáže dokonce do tohoto sporu vnést humor. Liberálové určitě nebudou chtít, abyste tuto knihu četli“ (tamtéž). Výroky Coulterové na mnohé, zleva, zprava, ale hlavně z pseudoliberálního středu, působí (mnohdy i oprávněně) jako červená muleta na španělského býka. Jiní mohou, zase vcelku oprávněně, poukázat na opravdu veliká zjednodušení a nemožnost snadné uchopitelnost řady problémů pro každého laika. Nicméně stálé používání zdravého selského rozumu a kritický náhled taktéž v oblasti novodobých (hyper)korektních tabu a novodobých hříchů je více než žádoucí.

Hříchy a tabu v zajetí pokrytecké korektnosti Ideologie oficiální globalizace, spolu s ideologií tzv. lidských práv, nejsou dnes pouze módní rádoby intelektuální pózou. Fakticky se staly novým náboženstvím a obdobou hříchů je nyní porušování pravidel salónní politické (hyper)korektnosti. Kategorie globalizace je přitom silně zatížena propagandou i apologetikou a často jde o neporozumění skutečnostem a klam, vnucený mocnými skupinami, resp. který jsme si vnutili sami. I zde jsou mnozí vesměs dobrovolnými zajatci tzv. konvenčního myšlení, kdy vědecké zkoumání bývá nahrazováno slepou vírou a dogmaty. Nejen tzv. hyperglobalizátoři, za podpory služebných médií a dalších obratných manipulací, formují oficiální přístupy, které se již staly vnucenou společenskou konvencí. Stávající, stále liberální, západní společnost je přitom citelně svázána předpoklady („elitářským konsensem systému globální monetokracie"), o kterých se vůbec nediskutuje, které ale silně omezují možnost radikálních řešení. Globalizace samotná je předmětem marketingových snah i výhodným prodejním a politickým artiklem. Nehledě na to, že za plky o multikulti-, tzv. lidských právech, otevřenosti etc. se šklebí především dobrý byznys a tučné profity. „Svobodomyslný“ liberalismus totiž hájí pouze svobody peněz a ničí historii. Pochybovači o vševysvětlujícím, vždy neomylném a univerzálním darwinismu (coby oficiálním názoru hlavního proudu vědy) jsou v obdobné pozici jako např. pochybovači o jediném všeléku na evropské problémy jedinou cestou stále těsnější oficiální integrace EU. Hlasy poukazující na rozpory, problémy a hmatatelné důkazy proti evoluční teorii bývají standardně označovány za biblickou pseudovědu, tedy tmářsky kreacionistické náboženství, nevědecké a nedůstojné člověka moderní doby. Obdobně tak každý, kdo dnes stádově nejásá nad jedinou cestou k superstátu a umělému tzv. evropskému národu je značkován cejchem zlého nepřítele, tmáře a zpátečníka. Nebo minimálně zaostalého a nevzdělaného primitiva nechápajícího objektivní nevyhnutelnosti a zatvrzele ignorujícího nevyvratitelná fakta. Stále vážnější hrozbou se dnes ale stává právě oficiální scénář prohlubování integrace, směrem k superstátu. Alternativy nejsou vůbec připouštěny a jakékoli kritika je považována za nekorektní a zcela nepřijatelnou. Ideologie europeismu, multikulturalismu, vytváření umělého evropského národa či experimenty s „tavícím kotlíkem“ přitom mohou vyústit (a velmi pravděpodobně také vyústí) v krize a krvavé konflikty typu demontáže Jugoslávie. Sílí byrokratizace a klesá akceschopnost. Brusel se stal hlavním městem světa v oblasti regulací, mnohdy ale s cílem, aby spotřebitel neztratil víru v liberální globalizaci a volný trh. Klíčové mechanizmy jsou přitom ponechány působení trhů, s hlavní rolí velkého a nesvázaného kapitálu. Vše má kodifikovat nedemokraticky a brutálně protlačovaná Lisabonská smlouva. Faktickým přijetím již odmítnuté euroústavy je projektován další významný posun od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Vzniká jakási tzv. evropská suverenita a podpůrné pravomoci EU dovolí zasahovat prakticky do všeho. Kosmopolitní evropský národ sice stále chybí, ale ten má být patřičně a rychle vymodelován. Jedná se o produkt víry v jediné a „objektivní“ uspořádání vztahů mezi evropskými národy a státy. Tato prolíná levicí, pravicí i politickým středem a tvrdí, že je nutný zánik národních států a přetavení do Spojených států evropských. Eurofederalisté však narážejí na čím dál tvrdší odpor a dobře cítí poslední šanci. Komu to hlavně prospívá? Obdobně jako striktně vyžadovaný krasomilský „půvab“ politického pokrytectví. K manipulacím bývalo a bývá nezbytné. Úsměšný a populární politik musí neustále předstírat. Upřímnost se rozhodně nenosí a nemilosrdně trestá. Kam se hrabala přetvářka za „Komančů“. O moc, osobní prebendy a peněžní zisky přece ve svobodném tržím systému nikomu nikdy nejde. Pouze o blaho všech a veřejný zájem.

11

Sice to odporuje nejenom zdravému rozumu, ale i fundamentům kapitalistické logiky, tržním principům a dogmatům standardních nejen ekonomů, ale to vůbec nevadí. Kdo nepředstírá, nemoralizuje a nesimuluje vyšší ušlechtilé zájmy je otrlý buran, koňský handlíř či nezodpovědný populista. Chybí mu správná sociální inteligence a komunikace. Anebo jenom nechce být podvodníkem. Novodobého smrtelného hříchu se dopouští také každý, kdo bezvýhradně nepodporuje sebezvrhlejší tzv. menšiny. Diktatura nenormálnosti je spojena s prolamováním tradičních a osvědčených hranic, relativizací hodnot a vysíláním nepatřičných signálů. A to oslavováním deviací a podporou protispolečenského jednání. Včetně propagace např. drog nenáležejících do příslušných civilizačních okruhů. Nátlakové lobby stále militantněji, s větší nestydatostí a nadutou arogancí, usilují o další rozrušování tradičních norem a struktur i všestranná protěžování. Doprovázená zveličováním svého počtu, významu i „výlučnosti“. Mnozí si z jinakosti udělali mučednictví, a především výnosné povolání a kšeft. Jsou tzv. výlučností posedlí, kdy tuto demonstrativně dávají do služeb „utlačovaných“ a „diskriminovaných“. Sílí všestranné protěžování jiných, kdy nezřídka právě etnická či jiná odlišnost je jedinou kvalifikací. Pravidla, povinnosti a zákony platí pouze pro většinovou společnost. Kdo podle těchto not nehraje, je přinejlepším nebezpečný demagog a populista. Častěji však zavrženíhodný rasista, nechutný xenofob, zastydlý nacionalista, zlý šovinista, popírač atd. Intelektuálních visaček a pejorativních nálepek málo není. K oblíbeným u nás náleží sebemrskačské cejchování provinčností a malostí. Neobdivuješ bezmezně tzv. hry našeho největšího myslitele, hrdiny, filosofa etc. etc.? Považuješ plky pravdoláskařů za uslintaný pseudohumanismus a bezduché kavárenské bláboly? Odsuzuješ podvodnost mezinárodní ostudy jménem Entropa? Nepovažuješ obdobné počiny za umělecky svobodnou provokaci a vtipnou likvidaci pokryteckosti, nýbrž pouze za drzou sprostotu zamindrákovaných záporných nul? Netrpíš stálou povinnou ublížeností za „naší“ FC Slavii? Nejsi pacifista? Nepropaguješ drogy? Jsi stoupencem trestu smrti? Neonanuješ slastně nad maketou zelenožlutého chrchle na Letné? Potom ale automaticky jsi tupý maloměštácký blb, omezený, přízemní a zaprděný MČČ. A v neposlední řadě přítel starých pořádků a odporných totalitních praktik. Obdobně jako homosexualita, nebo dnes nesmírně populární zaklínadlo (neboli klacek) jménem diskriminace, natož feminismus (coby „omílání skal patriarchátu“), rozhodně nejsou testem moderní levicovosti. Nelze se ani divit, že brněnské CDK v roce 2008 vydalo Slovníček evropských levicových pojmů (ISBN 978-80-7325-160-4). Diskriminace a pohlavní rovnost (viz též http://www.hynekfajmon.cz/cze/stranka.php?ID=499) figurují na čelných místech. A také lidská práva, občanská společnost, globální oteplování atd. Pravicový europoslanec H. Fajmont se zde pokouší postihnout podstatu současné převládající ideologie EU a varuje před stálým opakováním zažitých klišé s pseudolevicovým nátěrem a rétorikou. Mnohdy diskutabilní, ale poučné i (a především) pro čtenáře z odlišné části politického ringu. Taktéž k mechanickému přiřazování stoupenec darwinismu = levice a příznivec inteligentního plánu = pravice je třeba přistupovat kriticky. A o to více k automatickému chápání každého konzervativce coby bojovníka za pseudovědecký inteligentní plán či přímo biblický kreacionismus. A náboženského fanatika. Realita je často odlišná. Někdy opačná. Výše byla zmíněna moderní feministická hnutí a organizace. Tato, kráčející ruku v ruce s obdobnými fanatickými nátlakovými skupinami, svými stupňovanými aktivitami zlepšování postavení žen ve společnosti spíše blokují a celkově diskreditují. Řešení postavení žen nespočívá v tom, že se obě pohlaví stanou stejně „rovnoprávnými“ (tedy stejně vykořisťovanými) na flexibilních trzích práce. Ani v ignoraci neodstranitelných přirozených, nejenom biologicky podmíněných, rozdílů mužů a žen. Nespočívá v jedněch záchodcích pro všechny, ani v demonstrativním veřejném kojení moderních emancipovaných matek, natož v genderově správném psaní a jiných pomatenostech. Ani v tom, že sebemenší gentlemanský projev vůči něžnému pohlaví bude automaticky dehonestován (a dokonce trestán) coby projev zastydlého machismu a sexuálního harašení. Nýbrž právě naopak. Tedy v respektování a úctě k rozdílnostem, aniž by nějaká skupina byla příliš znevýhodňována. Někteří dnes však hovoří již o tzv. postfeminismu. A i celá řada normálnějších žen uznává kontraproduktivnost genderového šílenství poslední doby. Především snahy vyrovnat se ve všem mužům, a to zcela ve všem, a za každou cenu. Ženy před několika desítkami let chtěly chodit do práce a brát za to i slušné peníze. To se jim sice podařilo, ale za jakou cenu? Možná vyhrály bitvu, ale válku projely. Jsou moderní ženy opravdu spokojenější, šťastnější a svobodnější? Některé již dokonce začínají znovu chápat, že ženské slabosti (třeba křehkost a zranitelnost) nejsou žádnými slabostmi, nýbrž naopak. V lecčems výhodami i zbraněmi. Nicméně na druhé straně možno připomenout povyk, který vyvolal např. projev L. H. Summerse (tehdy prezidenta Harvardu) na ekonomické konferenci před několika lety. Dovolil si totiž vyslovit nekorektní názor, že menší úspěch žen ve vědě a technických oborech není důsledkem diskriminací. Jak je nám, nejenom zde, neustále předhazováno. Nýbrž především biologických rozdílů mezi ženami a muži. Nejen profesionální feministé a feministky spustili ryk o nestejných pravidlech a „nestejném hřišti“. Jiní ovšem opakovaně varují, že dnes je ve skutečnosti nejohroženějším a nejdiskriminovanějším druhem bílý heterosexuální muž. Minimálně je ohrožen muž jako živitel a muž jako bojovník. Také v rozvojových zemích dochází k rozrušování tradičních rolí, což je doprovázeno bolestnými frustracemi na obou stranách. A kompenzacemi v oblasti drog, násilí. Ideál muže

12

zmizel a mediálně předkládaným vzorem je submisivní metrosexuální loutka třetího pohlaví. Ostatně i ženský „ideál“ krásy, či módní vlny jsou od 60. let, modelovány v prvé řadě pány, kteří preferují spíše hochy. Nejsou tyto trendy v rozporu jak s darwinismem, tak tzv. inteligentním plánem? Ono na nich mnohdy moc „inteligentního“ není. Post- doba je prý i dobou postmužskou. Ale kde se ona post- vůbec vzala? Jde o objektivní skutečnosti, nebo o vnucený klam a manipulaci? Anebo o byznys? Prolamování novodobých tabu a problematizování dogmat, kterými je systematicky ovlivňována a masírována většina populace jsou věnovány kontroverzní práce Petra Bakaláře. Před nedávnem náleželo k salónnímu bontónu pohoršovat se nad jejich opovážlivostí a „nevědeckostí“. Odsuzovanými se staly Tabu v sociálních vědách (Praha, Votobia 2003, ISBN 80-7220-135-2) i Psychologie Romů (Praha, Votobia 2004, ISBN 80-7220-180-8). Autor apeluje na svobodu vědeckého zkoumání, kdy však soudobá západní společnost v celé řadě oblastí „hledání pravdy zanedbává, potlačuje, ba dokonce zakazuje. To se může uskutečňovat státní, stranickou nebo náboženskými institucemi prováděnou cenzurou, nebo dále tzv.“státním výzkumem“...“ (Tabu v sociálních vědách, s. 9). Opomenuta by přitom neměla zůstat ani autocenzura. V českých poměrech je loajalita k panstvu či přímo kolaborace s právě vládnoucími elitami a dobově mainstreamovými korektními názory velmi oblíbená. S nespočtem známých historických příkladů. A nezřídka přitom býváme daleko „papežštější než papež“ (a nebo evropštější, američtější, sovětštější, liberálnější, „nezávislejší“ a tak dále). Bakalář v prvé řadě nikterak nezakrývá silnou ideologičnost sociálních věd. Což je, v očích mnohých, taktéž velký prohřešek proti novodobé slušnosti. Značně neortodoxně rekapituluje tři - dnes z politických důvodů tabuizovaná témata. O nichž se nesmí svobodně diskutovat, ani publikovat. Ve „slušné“ společnosti se o nich vůbec nemluví. Jde o popírání genetických rozdílů mezi rasami a etnickými skupinami. A to s široce prezentovaným a údajně snadno dosažitelným „ideálem“ harmonické multietnické společnosti. Další část je věnována prezentacím antisemitismu jako psychiatrické poruchy a idealizacím judaismu jako eticky vyššího systému („světla národů“). A za třetí, se Bakalář zamýšlí nad diskreditací eugeniky jako způsobu myšlení, které vede ke koncentračním táborům a genocidám. Ve volném pokračování Psychologie Romů se pohybuje v další velmi citlivé, politicky kontroverzní a tabuizované oblasti. Staví na tom, že „Romská psychika se v některých aspektech odlišuje od psychiky neromů. V každodenní praxi se projevují odlišné vzorce chování a jednání ...“ (s. 7, výše uved. publ.). Práci sám označuje jako první systematický pokus o porozumění romské problematice z hlediska moderní psychologie. Neočekává ale, že by obdobná témata byla v dohledné době na akademické půdě seriózně diskutována, nebo že by získala nějaké granty. Velké části našich sociálních vědců přitom připisuje omezenou profesní úroveň, nedostatky v oblasti tvůrčího myšlení, tendence k vyhýbání se konfliktům, loajalitu a obavy o vlastní kariéru, a taktéž - a v neposlední řadě - naivní humanismus. Romové jsou obecně považováni za „černé svědomí Evropy“ a mnozí upozorňují na absenci jejich elit i vlastního státu. Komu však tvrdošíjné, mnohdy kontraproduktivní, lpění na stejnosti především nahrává? Romům asi těžko. Kromě tzv. profesionálních Romů, jejich našeptávačů a mecenášů, kterými jsme ale všichni. Ostatně jaké štvanice byly pořádány na J. Čunka, který jako jeden z mála se konkrétní situaci snažil konkrétně řešit? A jako jeden z mála je o problematice opravdu informován a nezná ji výhradně z kavárenských sedánek samozvaných ochránců pravdy a lásky. Příznačné ovšem je, že samotný politik se nakonec k původcům svých trablů a mediálních honů v mnohém přiklonil a jejich řady vlastně posílil. Provokující práce pražského psychologa P. Bakaláře se přečtení stojí. Odtabuizování některých společenskovědních otázek je věc potřebná a záslužná. Ne se vším lze samozřejmě souhlasit. Možná leccos by šlo vytknout metodologii, zjednodušování (neuvažování zpětných vazeb mezi biologickým a sociálním, faktická legitimizace sociálních nerovností díky přirozeným rozdílům apod.), nebo volbě pramenů. Autor přitom dává knihám punc odborných studií, které mají působit vědecky a objektivně. Jenom seznamy literatury zahrnují stovky položek. Příznačné je, že jedna z mála objektivnějších recenzí (nepožadujících upálení autora či jeho vyšetření v „korektní“ léčebně) byla uveřejněna v Alternativách (2004, č. 18, s. 62 - 63). Držme palce Bakalářům i Ideálům. Zpět ale k darwinismu a vlastní recenzované knize.

Představení autora a jeho nekorektních prací Jonathan Wells je prezentován coby vědecko-výzkumný pracovník v oblasti biologie, který působí v Seattle. Je ozdoben tituly Ph.D. v biologii a teologii, získanými na prestižních amerických univerzitách v Berkeley a na Yale. Věnuje se hlavně vědeckému výzkumu otázek tzv. inteligentního plánu. Náleží k „nekorektním“, nicméně přece jenom renomovanějším moderním autorům, kritizujícím Darwinovu evoluční teorii, jejichž argumenty nejsou založeny výhradně na náboženských dogmatech. Pouze obtížně ho proto lze obviňovat z deficitu odborného vzdělání, nebo pouhého zpátečnického tmářství. Wells napsal taktéž práci Ikony evoluce, která česky vyšla v roce 2005 (Praha, Návrat domů, ISBN 80-7255-108-6). Tedy přesněji knížku shrnující konfrontace tzv. ikon evoluce s vědeckými důkazy. Podle anotace v ní porovnává ikony evoluce s publikovanými vědeckými důkazy. Prý nabízí objevný pohled, neboť mnohé z toho, co se o evoluci učí ve škole, pravdivé není. Tato skutečnost vyvolává palčivé otázky

13

týkající se postavení darwinovské evoluce. Pokud platí předpoklad, že ikony evoluce jsou nejlepšími důkazy na podporu Darwinovy teorie, a přitom jsou ne všechny nepravdivé, nebo zavádějící, co to vypovídá o samotné teorii? Jde ještě o vědu, nebo je to pouze líbivá smyšlenka? Problém, možná, spočívá pouze tom, že místo toho, aby vědci neustále testovali své teorie, zda souhlasí s důkazy, ve skutečnosti ignorují, zamlouvají a zkreslují zjištěná fakta v zájmu podpory svých konstrukcí. A dodejme, že tyto teorie mnohdy získávají ideologický, světonázorový, nebo náboženský a mystický rozměr. I darwinismus, resp. neodarwinismus je možno označit za ideologii a náboženství svého druhu. Recenzovaná kniha z roku 2007, podle představení, přináší „... přehledný souhrn důležitých problémů, které jsou v sázce při řešení kontroverze mezi teorií inteligentního plánu a darwinismem. Přiměje čtenáře, aby si sami o těchto významných otázkách udělali svůj názor a nespoléhali se přitom na diktát jednostranně zaujatých expertů ...“. Wells přitom nepopírá evoluci, ve smyslu proměn během času, a připomíná, že současnost se od minulosti liší. Neodmítá změny v genech, ani to, že blízce příbuzné druhy mohly vzniknout ze společného předka. Kritizuje darwinismus jako univerzální koncepci, vysvětlující původ všech druhů v jejich pestrosti a rozmanitosti. Argumentuje fosilními nálezy, nebo dokládá absurdity některých dogmat darwinismu citáty od samotného Darwina. Inteligentní plán coby vědeckou teorii založenou na důkazech z přírody a odpovídající každodenní logice (a nikoli pouhý biblický kreacionismus), podvody darwinistů, problémy nových druhů, přirozeného výběru i darwinistický „teror“ představuje taktéž V. Běhal v příspěvku Inteligentní plán nebo darwinismus. Text, vycházející právě z recenzované práce, je dostupný na http://www.kreace.org/inteligentni%20plan%20nebo%20darwinismus.htm. Wellsova publikace samotná sestává ze sedmnácti kapitol, se značně výstižnými názvy. Tedy: Války a pověsti; Co skutečně říkají fosilní nálezy; Proč jsme se v matčině děloze „evolučně nevyvíjeli“; Co nám říkají molekuly o našich předcích; Konečně chybějící článek; Není to dokonce ani teorie; Vypadá to, jako kdyby Darwin vymyslel internet; Revoluce inteligentního plánu; Tajemství života; Darwinova černá skříňka; Jaký je to nádherný svět; Je inteligentní plán věda; Učit či neučit; Darwinismus a konzervativci; Darwinistická válka s tradičním křesťanstvím; Americký lysenkoismus a Vědecká revoluce. Knihu zakončují poděkování, vysvětlující poznámky (tj. odkazy k jednotlivým kapitolám, zde dokonce na plných čtyřiceti pěti stránkách) a obvyklý rejstřík. Autor usiluje o představení složitých problémů snadno pochopitelným, a místy i humorným, způsobem. Kniha je vytištěna velkými bukvami, dobře čitelnými skutečně pro každého. Kapitoly jsou členěny na stručné subkapitoly, opět s přitažlivými názvy. Textu je tak akorát skoro pro všechny. Na mnoha místech se čtenář setkává s rámečky odkazujícími na klíčovou literaturu (i „zakázanou“) a webové stránky, přinášející citáty a humorné glosy, nebo stručně shrnující hlavní pojmy a problémy. Začátky kapitol vždy doprovází - na pravé straně stránky - sugestivní argumenty a shrnutí, uvozené větou „Víte, že?“. Občas se ale přitom nelze ubránit staromileckému dojmu, že seriózní vědecká práce takto nevypadá. A že kniha, určená pro širší veřejnost, je přece jenom směřována spíše k těm méně intelektuálně zdatným, nebo již silně přesvědčeným. Nicméně nutno pravdivě přiznat, že obdobnou „dětskou“ formu dnes mají třeba také učebnice pro vysokoškolské studenty, a to i pokročilejší úrovně. Čtenářsky asi vděčné, graficky vyvedené, ale ve střední Evropě mnozí ctíme tradice jiné, než americkou povrchnost a pragmatická zjednodušování. Hlavně čtenáře moc nenamáhat a nezatěžovat. O to více manipulovat. Práce však procvičí kritické čtení i prověří schopnost kritického myšlení. K zamyšlení přináší námětů totiž více než dost. V 1. kapitole autor rafinovaně naznačuje hlavní pojmy, problémy, ale i mýty o darwinismu a inteligentním plánu. Přechází k analýze živočišných fosilních nálezů („fosílie uspávají studenty“, v reakci na hory fosilních nálezů), které ovšem „Darwinovu teorii obrací vzhůru nohama“ (kap. 2.). Dále odmítá Darwinův důkaz pro jeho teorii v podobě embryí obratlovců (kap. 3.) a zpochybňuje i důkazy evoluční minulosti na základě hypotézy, která prý byla, moderními darwinisty, vykonstruována z molekulárních údajů (kap. 4.). Stálá marná hledání „konečného chybějícího článku“, coby nezvratného důkazu evoluce, dokumentuje v kap. 5. Přičemž darwinistické tvrzení, že vše živé vzniklo ze společného předka, zpochybňuje nejenom jako fakt, ale i jako teorii (kap. 6). Dále poukazuje na značná přehánění ohledně významu darwinismu z hlediska biologie, zemědělství či lékařství (kap. 7.). Následně Wells přechází k nástinu „revolučnosti“ konceptů inteligentního plánu (kap. 8.), lépe odhalujících „tajemství života“ (kap. 9.), např. ve světle výzkumů DNA. Připomíná problém zvaný „Darwinova černá skříňka“ (kap. 10.) i nedostatečná vypořádání se moderních darwinistů s nezjednodušitelnou složitostí, s odkazy na výzkumy např. M. J. Behea. Kap. 11. sbírá další body pro inteligentní plán, který darwinisté chtějí zcela vyloučit ze seriózního zkoumání a z vědy (kap. 12). Zamýšlí se i nad tím, co učit a neučit (kap. 13.), nebo nad vztahy darwinismu a konzervativců (kap. 14.). Darwinistické válce s tradičním křesťanstvím věnuje kap. 15. a kritice „amerického lysenkoismu“ (s jeho využitím k obraně darwinismu a taktéž pro ničení kariér odpůrců) kap. 16. V kap. 17. kontroverzi mezi darwinismem a inteligentním plánem přirovnává k velkým vědeckým revolucím minulosti, s vyjádřením nadějí na brzké překonání dogmatismu mladými a konečnou prohru darwinistů.

14

Již na předním i zadním přebalu recenzované knihy zaujmou silně sugestivní otázky: „Myslíte si, že znáte všechno o darwinismu a teorii inteligentního plánu?“ a „Co vám učitel určitě neřekl“. Ihned následují obratně formulované odpovědi typu - Ale víte, že: „známé schéma „od opů k člověku“ je založeno na dohadech, nikoli na důkazech“, „inteligentní plán je podložen vědeckými důkazy, nikoli náboženskou vírou“, nebo, že „vědci, kteří vystupují proti darwinismu, mají často problémy ve své akademické kariéře“. A učitelé jistě zatajili, že „... Darwinovy „důkazy“ o evoluci se skládají z „jedné nebo dvou imaginárních ilustrací“ ...“, „... fosilní důkazy nenabízejí žádný důkaz, že se jeden druh vyvinul z druhého“, či „proč je darwinismus ve skutečnosti záležitostí strnulé ideologie - nikoli důkazů“. Neopomenuty jsou taktéž výhrady postavené na důkazech proti teorii, přiznávané samotným Darwinem, nebo na lékařské praxi vyvíjecí se zcela nezávisle na darwinismu. Nebo na tom, že „... „teorie náhodného plánu“ lépe vysvětluje složitosti molekulární biologie než „náhodné mutace““. Prvoplánově jistě působivé, marketingově vychytané a napohled i objektivní a vědecké. Leč nejen obálka navozuje dojem obdobný z časopisů a brožurek manipulativních sekt a obdobných spolků, kterými se to v dnešní vykořeněné post- době přímo hemží. Nějak podezřele moc jednoduché, přímočaré a jasné. Je třeba vše pročítat s kritickým odstupem. V éře soudobé globalizace totiž pronikavě roste vliv reklamy, médií, manipulací, virtuálních světů a úniků od těžko uchopitelné a proměnlivé reality. Ale taktéž význam náboženství. V rozporu se západními představami modernity zřejmě nedochází k celosvětové sekularizaci („odumírání náboženství“). Spíše se světová náboženství v průběhu globalizace mobilizují a proměňují. Narůstají však taktéž prvky iracionality a sílí vliv nejrůznějších mystických směrů a proudů. U globalizace bývá tradičně vyzdvihována její ekonomická a technologická stránka. Jiní ovšem zdůrazňují širší dimenze v rovině politické, kulturní, sociální či environmentální. A v neposlední řadě hodnotovou a duchovní prázdnotu, resp. vyprázdnění životního stylu a novodobé otroctví moderního člověka z tzv. vyspělých zemí. Nejenom zde lze přitom čerpat cenné inspirace z bohatých konzervativních tradic, včetně např. katolického konzervatismu. A to včetně odmítání formální demokracie vyrostlé z pseudohodnot francouzské revoluce i kapitalismu (čili liberalismu) pro jeho bezhodnotovost a ničení tradičních sociálně-ekonomických struktur. Katoličtí konzervativci se nezřídka pokoušejí o alternativu, resp. jiné vidění světa. S nabídkou návratů k hodnotám „harmonické“ minulosti, k dějinně osvědčenému stavovství namísto extrémů volného trhu i všezahrnujícího direktivního plánování a přehnaného rovnostářství. Stále důležitější se dnes jeví potřeba „tmelů“, pevných hodnot a morálního ukotvení, třeba i náboženského charakteru. Náboženství přitom není jenom tmářství. A s odkazy na charakteristiku od klasických vousatých proroků uznejme, že dnešní lidstvo i nějaké ty „opiáty“ zatím rozhodně potřebuje. I pro nekřesťana mohou být poučná stanoviska, že křesťanská tradice stále zdůrazňuje význam a důstojnost lidské práce, pojímá práci taktéž jako právo účasti na vlastnictví, nepřehlíží morální dimenzi ekonomiky, uznává význam státu v řadě oblastí, nebo že poukazuje na omezenost tržních řešení. Z řady oficiálních církevních dokumentů je čitelná kritičnost k neřízenému trhu bez odpovídajících mantinelů, k pokračující nebezpečné financializaci světa, nadměrnému konzumerismu a plýtvání i přílišné sebestřednosti a pýše liberalismu. Dnešní církev přitom neopomíjí aktuální problémy doby. V kontextu globální finanční a ekonomické krize Benedikt XVI. varuje před růstem sobectví. Soudobé finanční problémy někteří duchovní přijímají jako očištění od neudržitelné chamtivosti. Člověk podlehl konzumu a ke spokojenosti potřebuje stále více. Ze života mizí filosofický a duchovní náhled. Lidé ztratili v životě duchovní oporu i hodnoty a jejich „bohem se staly peníze“. Ve chvíli, kdy peníze začaly chybět, přichází zklamání. Důsledkem finanční krize je i krize duchovní. Duchovní apelují na návrat ke kořenům a obnovu duchovních hodnot v životě lidí. Krizi vnímají jako příležitost k očištění, přemyšlení i dalším žádoucím návratům. V loňském roce proběhly zprávy o údajné aktualizaci smrtelných hříchů samotným Vatikánem. Do seznamu, podle vyjádření duchovních činovníků, má být nově zahrnuta také distribuce a užívání drog, manipulování s genetickým materiálem a pokusy na lidech, zneužívání dětí a mladistvých, znečišťování životního prostředí, nebo sociální a ekonomické křivdy. Vedle potírání tradičních hříchů je nutno reagovat na nové, které se na obzoru lidstva objevily jako doprovod procesů globalizace. Hříchem se dnes stalo také způsobování společenské nespravedlnosti, vyvolávání chudoby jiných díky vlastní chamtivosti a „finanční obžerství“, jako nadměrná akumulace majetků v rukou hrstky. Globalizace přináší řadu závažných problémů, kdy hlavně rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými. Církev to nutí pozvednout hlas. A taktéž diskuze týkající se role desatera přikázání, smrtelných a hlavních hříchů, nebo tzv. sociálních hříchů v moderních společnostech přispívají k nezbytné „změně smýšlení“. Přehlíženy by proto neměly být další rozměry soudobé globalizace. Včetně aspektů etických, hodnotových i duchovních. Ostatně taktéž o těchto dimenzích rozporných procesů globalizace, jejích scénářích a perspektivách, pojednává řada příspěvků v Marathonu.

Darwin a pochybnosti o teorii evoluce Anglického badatele Ch. R. Darwina (1809-82) někteří součastníci charakterizují jako upjatého a poměrně konzervativního člověka. V životě se však několikrát vzepřel dobovým konvencím, např. vůči svému otci, a usiloval si vždy zachovat nepředpojatou mysl. Nakonec absolvoval bakalářská teologická studia a především se

15

začíná zajímat o přírodu. Jako mladý biolog - spíše ale vášnivý amatér a laik - se dobrodružně plavil na HMS Beagle, kde se měl věnovat sběru, pozorování a dokumentaci přírodovědného materiálu. Cesta trvala od konce roku 1831 do podzimu 1836. Mezníkem se stal pobyt na Galapážském souostroví na přelomu září a října 1835. Svou pozdější teorii formuloval především podle galapážských pěnkav. A právě s „kolébkou evoluce“ souostrovím Galapágy - jsou spojovány i pochybnosti. Bývá poukazováno na jeho specifičnost, nejenom izolaci či sopečný původ, ale především na to, že je zřejmě mladší než se předpokládalo. Zpochybněna je tedy kontinuita vývoje pro některé zde se vyskytující druhy (mediálně popsané problémy a bílá místa související s leguány aj.). Darwinovy úvahy o vývoji života ovlivnila studie o geologii. Ch. Lyell zavrhuje ideu, že zemský povrch byl stvořen boží silou. Geologické jevy vysvětluje z dlouhotrvajících malých změn, které probíhají a jsou patrné i dnes. Svou roli sehrála také intelektuální dobová atmosféra Anglie, kdy se rozšiřují liberální učení. Popírají zakotvení společnosti v Bohu i její univerzální hierarchické uspořádání. Probíhá první průmyslová revoluce a Darwin vstřebává taktéž ideje klasických politických ekonomů a dalších autorů (T. R. Malthuse aj. - viz níže). K sepsání knihy, která převrátila svět, se však Darwin odhodlal až později. Usadil se na vesnici v Kentu, začal experimentovat s rostlinami či chovat holuby. Studuje a přemýšlí o tom, jak se živočišné druhy dokáží přizpůsobovat různým účelům. Práce poprvé vychází v Londýně, roku 1859. Zde opatrně formuluje, že druhy nevznikly jednorázovým tvůrčím činem, nýbrž se vyvinuly postupně. Jeden z druhého, podle vhodnosti jednotlivých vlastností (pro další generace) vzhledem k momentálním podmínkám. Vznik organizmů odvozuje štěpením od společného předka, kdy vše lze vysvětlit přirozeným výběrem. Účelnější vlastnosti mají větší šanci převládnout, neboť zvyšují pravděpodobnost přežití a rozmnožení nositele. Tyto dvě věci hrají hlavní roli v každém individuálním životě. Svět tedy nebyl stvořen během biblických šesti dnů před šesti tisíci lety. Darwin způsobil společenský otřes. Nejenom obrazně zrušil boží zákony v přírodě. Svět již nepojímá coby boží konstrukci. Jeho vlivem bylo lidstvo znejistěno ve věci univerzálního plánu, řídícího osudy i univerzálního řádu světa, který je dán zvnějšku. Znejistěna a otřesena byla víra v duši, Boha a smysl života. Nicméně i když samotný Darwin svou koncepci výslovně na lidský druh neaplikoval, zuřivé spory neutichají dodnes. Největší vášně samozřejmě planou právě kolem vzniku člověka. Ch. R. Darwin přitom boha nikdy nepopíral, někdy dokonce hovořil o „Stvořiteli“ a nevylučoval ani možnost stvoření prvního společného předka všech organizmů. Nevěřil však v univerzální řád, ani ve výlučné místo a výjimečnost člověka v přírodě. Představy o přirozeném výběru, postavení člověka v rámci přírody a společném opičím předku rozvíjí v díle „O původu člověka“ (1871). Liberálové aj. se evoluční teorie chopili a začali ji využívat ke kritice církve i státu. Církev a mnozí další evoluci popírali a mnohdy stále odmítají. Proběhl nespočet slavných debat, diskuzí i soudních procesů (např. tzv. opičí proces). Darwinovo učení ovlivnilo vědce a objevy v celé řadě oblastí a stalo se oficiální vědeckou doktrínou. K odpůrcům ale patřilo mnoho osobností v 19. století, ve 20. století vzniká soustředěná antidarwinistická fronta, často velmi útočná. K ní náleží právě především zastánci kreacionismu a tzv. inteligentního plánu. Nové pochybnosti o Darwinově teorii evoluce shrnuje S. Heczko (2007) v recenzi na http://www.politikon.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3769&Itemid=4. V roce 1996 vydal americký molekulární biolog M. J. Behe knihu Darwin´s Black Box: The Biochemical Challenge to Evolution (New York, Free Press). Poukázal na to, že darwinovské vysvětlení mechanismů vzniku a vývoje života je nedostatečné a může se dokonce jednou provždy ukázat jako nespolehlivé. Kniha se stala bestsellerem a vyvolala polemiku mezi vědci i laiky. Kromě angličtiny kniha vyšla v dalších deseti jazycích. Český překlad je dostupný pod názvem Darwinova černá skřínka (Praha, Návrat domů 2001, ISBN 80-7255-008-X). Autora knihy přitom nelze mechanicky přiřazovat k tzv. kreacionistům (vědeckým, natož fundamentalistickým). Behe totiž uznává, že Darwinova teorie vysvětluje mnohé, ale nikoli však všechno (např. život na úrovni molekul). Jeho postoje bývají spíše označovány jako úvahy o zásahu vyšší bytosti čili jako „intelligent design“, které by se měly stát předmětem seriózních vědeckých debat. M. J. Behe konstatuje, že ve světle moderní vědy (především poznatků nových oborů mikrobiologie a biochemie) se molekulární základ života jeví jako velmi komplikovaný. Nové poznatky o molekulárních procesech problematizují darwinovská schémata. Biologické systémy se totiž ukazují být nezjednodušitelně složitými systémy. A jako takovéto zpochybňují možnost postupné evoluce v darwinovském či neodarwinovském smyslu. Podle Behea nelze molekulární evoluci považovat za doloženou odbornými prameny. Dochází k závěru, že biochemické systémy byly vytvořeny podle plánu, že jsou výsledkem plánovité činnosti ve smyslu účelného uspořádání jednotlivých součástí. Připomíná však odpor, resp. rekapituluje argumenty proti myšlence inteligentní plánovité činnosti. A snaží se tyto vyvracet. Objev účelného uspořádání označuje za jeden z největších úspěchů v dějinách vědy. A pro přetrvávající zdráhání vědy přijmout závěr o účelném uspořádání podle záměru inteligentního činitele nenalézá žádný ospravedlnitelný základ. Neochota militantních neodarwinistů (např. Richarda Dawkinse) akceptovat nové poznatky je v rozporu s jejich snahami prohlašovat se za vědce a nazývat své argumenty ryze vědeckými. Připomínáno často bývá, že Nejvyšší soud USA vynesl v roce 1987 rozsudek, podle kterého je kreacionismus náboženstvím a nikoliv vědou

16

a nemůže být tedy ve školách jako věda vyučován. „Intelligent design“ však přitom nutně neznamená, že navrhovatelem musí být biblický Bůh. Teorie je spíše přirovnávána k velkému stanu, přístupnému pro široké publikum, včetně Židů, křesťanů a agnostiků, které spojuje víra v existenci objektivní pravdy. Diskuse pokračují. Např. papež Jan Pavel II. v roce 1997 teorii evoluce ocenil, přičemž ale upozornil, že existují její různé interpretace - materialistická, redukcionistická a spirituální. Moderní interpretace přitom již mnohdy nevylučují koexistenci idejí evoluce s náboženstvím. Recenze S. Heczka vyslovuje další pochybnosti o teorii evoluce. Argumenty nalézá v práci H. J. Zillmera Darwinův omyl (Praha, IKAR 2001, ISBN 80-7202-879-0). Nejpádnějším argument proti teorii evoluce však samotný Heczko spojuje s produkty („ovocem“) aplikací Darwinovy v oblasti humanitních věd, zejména v sociologii. Zde totiž interpreti evoluční teorie docházejí často k závěrům, které vyznívají rasisticky a nemorálně. A dodává, že „... z Bible víme, „… každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce““.

Věčný spor (zdaleka nejen) o Darwina Další často vzpomínanou prací z této oblasti je publikace P. E. Johnsona Spor o Darwina (Praha, Návrat domů 1996, ISBN 80-85495-57-0). Tato je podrobněji představena např. stejnojmenným textem dostupným na http://www.pravoslav.gts.cz/srovn/darwin.htm. Naznačeny jsou zde problémy a pojmy, v čele s Darwinovou evoluční koncepcí (1859) vysvětlující život jako výsledek malých, náhodných, genetických mutací. Přežívají tak nejlépe přizpůsobené organismy a k velkým změnám v organismech může dojít po nepatrných krůčcích čistě přirozenými prostředky působením času, náhody a diferencovaného přežití. Proti tomu stojí tzv. kreacionistické koncepce, v různých verzích. Tvrdí a věří, že svět a lidstvo bylo naplánováno a stvořeno a existuje za určitým účelem. Evoluce coby postupný vývoj organismů přitom není v přímém rozporu s naukou o stvoření. Rozpory nastávají, když se evoluce chápe coby plně přirozená, naturalistická, jež není řízena žádnou inteligentní bytostí s určitým záměrem. A všeobecně bývá Darwinova evoluční teorie spojována právě s naturalismem. Většinou je v evoluční literatuře tento postoj provázen řadou antiateistických závěrů a antikreacionistických výpadů. S patrnou snahou o spojení: evoluce = věda a kreacionismus = náboženství, se všemi důsledky pro moderního člověka. Analyzovány jsou podrobně mechanizmy a pojetí přírodního výběru, velké a malé mutace (s řadou příkladů), problém zkamenělin, i fakt evoluce. Darwinisté evoluci považují za fakt, nikoli pouze za teorii. Tato teorie o vývoji uzpůsobením vysvětluje podobu vztahů v přírodě takovým způsobem, který je přijatelný pro filosofické materialisty. Přinášejí zde řadu argumentů, se kterými někdy souhlasí i kreacionisté (např. mikroevoluce). Připomínána bývá vývojová řada obratlovců, kdy ale popis původu lidí z opic není jen vědeckou hypotézou. Jde o světskou alternativu příběhu o Adamovi a Evě a záležitost nesmírného kulturního významu. Darwinistickou metodou nicméně nadále zůstává toto: najít podpůrné fosilní důkazy, prohlásit je za důkazy „evoluce" a poté ignorovat veškeré problémy. Samotný Darwin přitom připouštěl, že fosilní důkazy vypovídají proti jeho teorii, a tak je tomu i dnes. Darwinistická věda proto obrátila pozornost na nově objevené molekulární důkazy a začala tvrdit, že konečně je tady nezvratný důkaz darwinistického modelu. Darwinisté zavrhli archetypy a nahradili je vírou ve společné předky, materiální bytosti, které existovaly v dávné minulosti. Molekulární důkazy (např. molekulární biologie) však mohou být hodnoceny i jinak a nikoli pouze směrem ke konečnému potvrzení darwinismu jako celku. Nezřídka právě naopak. Oficiální hlavní proud vědy hlásá, že Bůh s evolucí nemá co do činění. Bohem řízenou evoluci jako možnost je třeba vyloučit, neboť darwinisté ztotožňují vědu s filosofickou doktrínou naturalismu. „Vědecký naturalista začíná u evoluce a u člověka jako výtvoru přírody. V mytologické dimenzi je darwinismus příběhem osvobození lidstva od mylné iluze, že jeho osud řídí moc, která je vyšší než ono samo. Nakonec přichází největší vědecký objev a moderní lidé se dovídají, že jsou produktem slepého přírodního procesu, jenž je bez cíle a vůbec se o ně nezajímá. Někteří tuto „smrt" Boha prožívají jako hlubokou ztrátu, jiní jako osvobození“ (volněji cit. podle textu na výše uvedené www adrese). „Jako mýtus vědeckého naturalismu o vzniku živé přírody hraje darwinismus v boji proti fundamentalistům nezbytnou ideologickou roli. Z toho důvodu se vědecké organizace věnují spíš ochraně darwinismu, než jeho prověřování, a pravidla vědeckého zkoumání byla upravena tak, aby jim v tom pomohla. Darwinisté zaujali nesprávný pohled na vědu, protože se nakazili touhou mít pravdu. Jejich vědečtí kolegové jim dovolili beztrestně používat pseudovědecké metody, také proto, že se bojí nárůstu náboženského fanatismu, kdyby se moc naturalistické filosofie oslabila“ (cit. podle textu z výše uvedené www adresy). Mnozí přitom nekorektně připomínají, že samotný darwinismus se nezřídka stal fundamentalistickým náboženstvím a brutálním nástrojem indoktrinace. Naivní aktivisté i profesionální manipulátoři aj. obratně vytvářejí mocné koalice skupin a lobby, dychtivých za každou cenu hájit „svatou pravdu“ proti náboženským extremistům. A to jak moderní vědu, tak svá moderní liberální náboženství. Fundamentální darwinisty takto možno přirovnat k fanatickým abolocionistům z USA poloviny 19. století. K nejznámějším náležel náboženský pomatenec John Brown, který na cestě osvobození otroků využíval zabijáckých praktik. „Starého pána“ dodnes připomíná a glorifikuje notoricky známá píseň („ .... černý muž pod bičem ... Glory, glory aleluja“). Když ho však 2. 12. 1859 v Charles Townu pověsili, neoddychli si zdaleka pouze zatvrzelí stoupenci otrokářství. Poprava

17

však ještě více rozlítila zdivočelé abolocionisty a stala se další rozbušku války Jihu proti Severu. Konflikt samotný je dodnes předmětem velkých mýtů a bývá standardně interpretován jako boj pokroku a dobra (tj. Severu) a se zaostalým, krutým a neefektivním zlem otrokářského Jihu. V tomto kontextu lze však připomenout práce spolunositele tzv. Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1993 Roberta Williama Fogela. Tento americký ekonom a historik národního hospodářství byl oceněn za znovuobnovení výzkumu ekonomické historie a novátorské přístupy s využitím ekonomické teorie a kvantitativních metod k vysvětlení ekonomických a institucionálních změn. Mimo jiné i za aplikace ekonomických modelů a statistických metod při analýze dlouhodobých tendencí hospodářského vývoje. Náleží k zakladatelům kliometrie, resp. tzv. nových kvantitativních dějin národního hospodářství, spojujících neoklasické postuláty se statistickou analýzou historických událostí. Jeho silně kontroverzní studie jsou však podnětné nejenom pro stoupence liberálních „Chicago boys“, mezi které Fogel bývá řazen (blíže viz Acta Oeconomica Pragensia, 2008, č. 4, ISSN 0572-3043, http://aop.vse.cz). Fogel studoval konkrétní problémy typu vlivu systému továren v 19. století či nových technologií na rozvoj železnic. Usiloval o střízlivější nahlížení úlohy mnoha velkých inovací při vysvětlení moderního růstu, včetně hospodářského významu železnic v rozvoji USA (např. Železnice a americký ekonomický růst: eseje z historie ekonometrie, 1964). Testoval hypotézu „velkých objevů“ a vlivu velkých inovátorů na růst (v duchu J. A. Schumpetera či W. W. Rostowa) a nahradil ji hypotézou „malých inovací“. Motorem ekonomického růstu zde spíše bylo velké množství malých inovací a klíčovou roli sehrávaly příznivé institucionální podmínky. Srovnal skutečný historický vývoj, včetně rozmachu železnic, s hypotetickým stavem jejich neexistence a rozvojem dopravy říční. Tzv. kontrafaktuální analýzou odhadl přínos železnic k růstu HDP USA v 19. století na méně než 3 %. V diskuzích kolem vzniku tzv. nových hospodářských dějin obhajoval svoji metodu, jak dokazuje Reinterpretace amerických hospodářských dějin (1971, spolu s S. L. Engermanem), nebo “Vědecká“ historie a tradiční historie (1982, s G. R. Eltonem). Po přehodnocení názorů na význam železnic obrátil pozornost na ekonomii amerického otroctví. Kontroverzní studií Čas na kříži: ekonomické otázky amerického otroctví (1974, napsanou s S. L. Engermanem), nebo samostatnou dvojdílnou knihou z roku 1989 (Without Consent or Contract: The Rise and Fall of American Slavery), Fogel usiluje o změnu standardního náhledu taktéž na americkou občanskou válku. Ekonomickými a statistickými technikami totiž vyvrací tradiční názory a prokazuje, že ekonomika amerického Jihu byla vysoce efektivní a její pád musel být vyvolán až vnějším faktorem, kterým se stala občanská válka. Společenská instituce otroctví nezanikla díky ztrátám a ekonomické neefektivnosti, ale její konec vyžadoval politická rozhodnutí vítězného Severu. Což poněkud relativizuje maistreamově šířené a učebnicově prezentované pohledy. V neposlední řadě taktéž teoreticko-metodologické, světonázorové, ideologické, filosofické aj. dimenze sporů mezi vědou a pseudovědou (či „politickou“ - často ve smyslu zpolitizovanou - vědou) je nutné nazírat obezřetně, střízlivě a kriticky. Oficiálně hlásané nezpochybnitelné pravdy, myšlenkové stereotypy a standardní schémata jsou mnohdy rafinovaným pláštíkem maskujícím zájmy elit a světovládců. A dalším novým náboženstvím. Což násobně platí taktéž v oblasti ekonomické vědy. Standardní (tj. liberální, kdy i keynesovci jsou především liberálové svého druhu) ekonom nikterak nepřemýšlí nad velkými mýty. Tedy nedoložitelnými konstrukcemi typu bajky o „neviditelné ruce“, „vyčišťování trhů“, „spontaneitě vývoje“ (nejenom globalizace), a nebo stále tolik oblíbenou pohádkou o „tragédii“ společenského vlastnictví. A v neposlední řadě i nad všeobecně rozšířenou vírou v automatický nárok na neomezený konzum pro všechny, v kontextu představy stálého ekonomického růstu, který se stal uctívaným fetišem a novým svatým Grálem. Kdo nevěří v samospasitelnost „růstu pro růst“ či v „globalizaci pro globalizaci“ je minimálně disidentem a velikým výstředníkem. Jakékoli zpochybňování dogmat oficiální ekonom označuje za neekonomické, nevědecké a ideologické. A neustále se zaklíná pozitivistickým pojetím ekonomie, její hodnotovou neutralitou a údajně neideologickým (tj. objektivistickým), vědeckým, charakterem. Vše moderně doplněné samoúčelným a záměrně přehnaně komplikovaným matematickým, statistickým a ekonometrickým instrumentariem. To má ideologickým konstrukcím dodat punc vědeckosti, technický ráz a pečeť „hard science“ pro hrstku vyvolených matematiků. A jak zlí jazykové rádi připomínají, především umožnit mechanizaci produkce dalších tisíců „odborných“ textů standardních ekonomů. Aktuálně je vše umocňováno prohlubováním eklektické syntézy (např. keynesovsko-monetaristických konceptů, slepenců nových keynesovců či nových institucionalistů), patrné ze soudobých učebních textů i mediálních aj. prezentací mainstreamu. Pod tlakem globálních, především finančních, trhů se stírají rozdíly a každý ekonom i politik se pohybuje ve stejných a nepřekročitelných (prý) mantinelech. Bez ohledu na levicovou či pravicovou rétoriku tak musí pragmaticky sahat ke stejným řešením. Jiných cest prý není. Taktéž v kontextu řešení aktuální krize mnozí u nás tvrdí, že by „ekonomie měla mít přednost před politikou“. Jako by ekonomie někdy byla jinou, než ekonomií navýsost politickou. A dodejme, že oficiální ekonom (ale třeba i historik) obvykle neopomene zdůraznit svou nezávislost. Nejlépe ovšem v žoldu finančních institucí. A nebo za státní peníze, na státních a veřejných institucích, kázat o

18

škodlivosti státu. Jak neustále slýcháváme: „... každý ekonom přece ví, že ...“ (doplňte libovolné (neo)liberální dogma). Kdo neví, pochybuje a nevěří v jediné správné pravdy, ekonomem není.

Darwinismus a konzervativci Takto je nazvaná nepříliš rozsáhlá 14. kapitola Wellsovy knihy. Uvozena je třemi odpověďmi na vtíravě všetečnou otázku „Víte, že“, které předznamenávají obsah. Autor formuluje kontroverzní tvrzení: 1) „Ačkoli darwinismus nachází největší podporu na levé straně politického spektra, někteří konzervativci se za něj postavili, protože jim slouží jako biologický základ jejich názorů“, 2) „Jen málo lidí tvrdí, že darwinismus může sloužit jako základ pro morálku, ale v minulosti byl zneužíván k ospravedlnění takových špatností, jako je eugenika a rasismus“, 3) „Darwinistické přežití nejschopnějších předpokládá boj o omezené zdroje a podporuje vládní regulaci, která brzdí ekonomiku volného trhu“ (s. 151, rec. publ.). Wells připomíná útok starosty NY M. R. Bloomberga na konzervativce z roku 2006. Ignorují prý vědu a zdravý rozum v otázkách evoluce. A chtějí vyučovat inteligentní plán, což je pouze jiné pojmenování pro kreacionismus. Autor ale ihned připomíná, že konzervativci v těchto otázkách zdaleka jednotní nejsou. Konstatuje, že „téměř všichni darwinisté jsou na levé straně politického spektra a obhájci inteligentního plánu jsou vpravo ...“ (tamtéž). Nicméně někteří konzervativci proti inteligentnímu plánu vystupují a určití dokonce darwinismus spojují s tím, že „prosazuje sociální a ekonomický konzervatismus“ (s. 152). Obecně však bývá přijímáno, že konzervativci se vesměs darwinismu obávají, protože propaguje ateistický a materialistický názor na lidský život. Lidská podstata je, v pojetí darwinistů, formována na základě přírodních procesů evoluce Ale mnozí přitom varují před nedostatečnými základy pro pojetí morálky a lidské svobody. Přičemž darwinističtí političtí teoretikové nezřídka sami „houževnatě tíhnou k morálním cílům ...“ (blíže s. 154). Někteří konzervativci však inteligentní plán odmítají a usilují o vysvětlení lidského chování (včetně např. altruismu) a hodnot darwinistickými termíny. Rozpracovávají tradiční přírodovědná schémata a na pomoc si berou také jednu z moderních darwinistických odnoží - sociobiologii. Jiní ale její objevy typu „evoluční psychologie“ striktně odmítají, a to včetně řady evolučních biologů i historiků či politických teoretiků (podrobněji viz s. 154 - 155 aj.). Wells odmítá, že darwinismus je „fundamentálním základem pro veškerou biologii ...“ (což rozvíjí především v kap. 7.) a opakovaně připomíná, že do značné míry potřebuje uznání taktéž vědců z různých dalších oborů. Uvádí zde ale některé konzervativní novináře, kritizující G. W. Bushe za výrok, že by se měly vyučovat oba názory - evoluce i inteligentní plán. Kreacionismus, podle těchto tzv. darwinistických konzervativců, naočkovává do středoškolských hodin náboženství a popírá evoluci coby neoddiskutovatelný fakt. Dále se v subkapitole Darwinismus a společenské hodnoty snaží Wells dokladovat, že „... darwinistický dopad na tradiční společenské hodnoty nebyl tak nezhoubný, jak by nás jeho obránci rádi přesvědčili ...“ (s. 157). Moderní darwinisté se sice od škodlivých společenských důsledků obvykle distancují, nicméně „ ... ta minulost není hezká!“ (dtto). Míní tím historická spojování darwinismu s eugenikou (německý zoolog E. Haeckel aj.), potraty a rasismem, která dokládá příklady, s odkazy na konci. A tradičním doporučením knihy „kterou byste neměli číst“ - zde nekorektní práce R. Weikarta From Darwin to Hitler: Evolutionary Ethics, Eugenics, and Racism in Germany (New York, Palgrave 2004, ISBN 978-1403965028). Nicméně uvedená mechanická spojování jsou pro mnohé, a to nejenom přesvědčené darwinisty, značně zkratkovitá, mnohdy spíše účelová a minimálně diskutabilní. Včetně zvýrazněného citátu z Weikartovy práce, že „... bez darwinismu ... by ani Hitler a jeho nacističtí následovníci neměli nutný vědecký podklad, který by přesvědčil ..., že jedno z největších světových zvěrstev je morálně chvályhodné“ (s. 158). Samotný Darwin vysloveně odmítal disciplínu, která by měla „vyšlechtit“ kvalitnější populaci, třeba křížením těch nejlepších jedinců. Vylepšování lidské populace však není pouze reliktem 20. století, ale dnes nabývá na významu v kontextu nových výzkumů DNA, nových metod umělého oplodnění, pokroku v diagnostice dědičných chorob atd. Někteří technologické experimentování s člověkem označují za jeden z globální problémů, který může vyústit v zánik celé civilizace. V pasáži To je ekonomie, hlupáku! Wells naznačuje „ekonomické“ aspekty celé problematiky. Připomíná argument pro spojení darwinismu s konzervatismem, protože taktéž obhajuje daný ekonomický stav. Tady potom je „... darwinismus ... dobrý, protože přináší biologický základ pro konkurenci nutnou v kapitalismu volného obchodu a inteligentní plán je špatný, protože podporuje regulaci seshora dolů, škodlivou pro volnou ekonomiku“ (s. 158). Připomínán bývá vliv T. R. Malthuse (jeho tzv. biologický populační zákon) na Ch. Darwina. Z Malhusovy logiky (česky Esej o principu populace. Brno, Zvláštní vydání 2002, ISBN 80-85436-80-9), podle samotného Darwina, vyplývá boj o přežití a přírodní výběr. H. Spencer toto nazývá přežitím nejschopnějších. Podle historika R. Hofstadtera (1944) podobné myšlení motivuje největší americké podnikatelské magnáty. J. D. Rockefeller prý pronesl, že „rozvoj velkého byznysu je prostě přežitím těch nejschopnějších“ (cit. podle s. 158 rec. publ.). Jiný historik I. Wyllie (1959) s tím ovšem nesouhlasí a konstatuje, že „většina byznysmenů se spoléhá na bibli, nikoli na Původ druhů“ (cit. podle rec. publ. s. 158 - 159). Slova, které Hofstadter vkládá do úst J. D.

19

Rockeffelera, prý ale nepronesl on, nýbrž jeho syn - absolvent technické univerzity. Podle Wyllieho totiž k darwinismu netíhnou úspěšní podnikatelé, ale především „vědci, sociologové, filozofové, duchovní, novináři a další osoby s humanitním vzděláním“ (dtto, s. 158). Tedy hlavně lidé, jejichž zdroje závisí na jiných. Další politický vědec J. G. West připomíná, že američtí byznysmeni a ekonomové 19. století si skutečně volného obchodu, konkurence a kapitalistického podnikatelského prostředí cenili. „Avšak řídili se myšlenkami klasických ekonomů, jako byl Adam Smith, nikoli Darwinem“ (dtto, s. 159). Totéž přisuzuje moderním obhájcům volného podnikání jako jsou neoliberálové L. E. Mises a F. A. Hayek. Podle Misese ekonomický úspěch závisí na konkurenci, ale i na „vzájemné pomoci“ a „sociální spolupráci“. A nikoli na nelítostném darwinistickém boji o přežití. Hayek obhajuje spontánně vzniklé struktury a instituce (oproti plánům a inženýrstvím) i tíhnutí k spontánnímu řádu „... jako důsledku přizpůsobivé evoluce“. Nicméně přitom zdůrazňuje, že nemluví o darwinismu. Pojmy jako je přírodní výběr, boj o existenci a přežití nejschopnějších, podle Hayeka, nejsou v sociálních vědách „dostatečně výstižné“ (zde s Wellsovým odkazem na www adresy liberálních institucí). Analytik technologie G. Gilder tvrdí, že darwinismus vede k řízené ekonomice, protože je to „hra vycházející z nuly“ (viz s. 159 rec. publ.). „Z darwinistické perspektivy omezené zdroje nevyhnutelně vyvolávají boj o existenci, který vyžaduje vládní regulaci“ (s. 159). Nicméně zdroje nejsou omezené v darwinistickém smyslu, nýbrž „vzrůstají s novým technologickým pokrokem, který vychází z lidské tvořivosti a tvořivost vzkvétá ve volné ekonomice“ (tamtéž, s. 159 - 160). Podle Gildera skutečné bohatství pochází právě z lidské kreativity a vynalézavosti. A kreativita je nepředpověditelná a nekontrolovatelná. Tudíž volné podnikání funguje a přílišná vládní kontrola selhává. A zde je řízená ekonomika tedy přímo z definice neproduktivní „... a může se rozvíjet pouze půjčováním nebo krádežemi z ciziny“ (cit. podle s. 159 rec. publ.). Gilder dále argumentuje, že darwinismus brzdí hospodářský pokrok nejen povzbuzováním vládního dohledu, který tlumí kreativitu, ale taktéž „zatemňuje samotný její zdroj“ (s. 160). Kreativní myšlení, podle Gildera, totiž vyžaduje „akt víry“ - „... Všechno tvořivé myšlení je v určitém smyslu náboženské, neboť v počátcích je to věc víry a doufání ... Bůh je základem všech lidských vlastností ...“ (cit. podle s. 160, rec. publ.). Gilder darwinismus spojuje se zpátečnickým návratem k materialistickým představám a mýtům 19. století, který je založen na víře. Místo toho obhajuje inteligentní plán, čímž však rozhodně nemíní plánovanou ekonomiku. Někteří liberálové neodůvodněné vládní intervence dokonce přitom nazývají „inteligentním vládním plánem“. Podle Gildera darwinismus povzbuzuje vládní vliv (a centrální regulace), kdežto inteligentní plán otevřenost tím, že podněcuje zdroje tvořivosti a bohatství. „Inteligentní plán prostě znamená, že rysy světa, které se zdají být naplánovány, opravdu naplánovány být mohly ... pokud je inteligentní plán skutečný, potom musí existovat i nějaký plánovač“ (s. 161). J. Wells v kapitole zpochybňuje některá obecně přijímaná tvrzení a naznačuje složitosti a možné dimenze vazeb různých konzervativců a koncepce darwinismu. V podstatě relativizuje i standardní stereotyp, že každý konzervativec je nutně napravo a nutně proto zavilý odpůrce darwinismu. Nesouhlasí však ani s tím, že by naopak všichni konzervativci si měli darwinismus „vzít za svůj“. Dokumentuje tradiční problémy ohledně vymezení a pojímání konzervatismu, a to nejen v americkém kontextu. Zde možno odkázat na rozbor a dvojdílnou recenzi Příběh českého konzervativního myšlení v Marathonu (2008, č. 4 a 5). A především na její předmět, tedy studii D. Hanáka České konzervativní myšlení (1789-1989). (Brno, Studio Arx 2007, ISBN 97880-86665-03-0). Vzít v úvahu musí čtenář i to, že J. Wells není ekonomem. Někde je to nesporně výhoda, ale v těchto pasážích spíše nikoli. Naopak. V neposlední řadě nutno připomenout nejenom americké stálé mísení liberalismu s konzervatismem. Přitom víra ve volné trhy je atributem spíše liberálním, a neoliberálním, než ryze konzervativním. Ostatně i tzv. sociální darwinismus H. Spencera (1884) aj. bývá označován za variantu klasického liberalismu. Tato extrémní odnož liberální ideologie náleží k důsledným stoupencům laissez-faire. Principy darwinovského přírodního výběru jsou zde aplikovány na společnost, resp. sociální a politické teorie. A doplněny tržním výběrem v podmínkách volných neregulovaných trhů. Tyto garantují sociální spravedlnost, neboť umožňují sledování vlastního zájmu. Ti nejschopnější jsou také nejúspěšnější a nejbohatší. Nerovnosti jsou přirozené a sociální opatření, chudinská péče či podpory kontraproduktivní (jedinec je povzbuzován k lenosti a je zbaven sebeúcty), neefektivní, nespravedlivé a „proti přírodě“. Vždyť „opilec ve struze je přesně tam, kde má být“ (W. Summer, 1884). Sociální pozice je totiž podle individualistického přesvědčení výsledkem nadání a usilovnosti jedinců. Heslem je osobní odpovědnost a spoléhání na vlastní síly. Vždyť „Nebesa pomáhají těm, kdo si pomáhají sami“ (S. Smiles, 1859). Sociální darwinismus v Evropě i USA v 19. a 20. století je pokřivením darwinismu. Darwin upozorňoval, že účinky přírodního výběru jsou redukovány lidskou solidaritou a své principy na společnost neaplikoval. Nicméně teze o přežití nejzdatnějších si někteří vyložili ve smyslu varování před nárůstem degenerace. Sociální péče či dobročinnost zde umožňuje přežit méně schopným a umožňuje jim i množení. Kvalita populace dále klesá, protože lidské schopnosti jsou dědičné. Ideje sociálního darwinismu později ovlivnily přístupy Nové pravice 70. a 80. minulého století. R. W. Reagan podporoval „pionýrskou ideologii“ a M. H. Thatcherová útočila na „kulturu závislosti“, coby produkt pečovatelského sociálního státu. Nejaktuálnější reminiscencí v kontextu posledních etap (neo)liberální globalizace je tendence, aby soudobý jedinec čelil globálním výzvám, tlakům a

20

ohrožením (hlavně ze strany kapitálu) stále více individuálněji a pouze „na vlastních nohách“. Jak dnes píše např. J. Keller. Řada různorodých autorů si klade otázku, proč se Darwinově teorii dostalo tak velkého a všeobecného uznání. A to i přes problematické, a pro mnohé značně chabé, důkazy. J. Wells těmto otázkám věnuje např. hlavně kap. 16. a 17. Také V. Běhal má víceméně jasno a zřejmý důvod popularity Darwina nachází lehce. „Lidé se v celé historii snažili zbavit odpovědnosti za svoje špatné činy, zejména popíráním svobodné vůle a neschopností čelit svým vášním. Jestli, podle darwinistů, je člověk jen zmutovaný živočich, bez nesmrtelné duše, pak není za svoje činy odpovědný nikomu vyššímu a nebude se nikomu po smrti zodpovídat za svoje špatnosti ... Na druhé straně darwinistům nahrávají kreacionisté, kteří trvají na doslovném znění Bible o stvoření světa v šesti dnech a pod.“ (cit. podle výše zmiňovaného textu na http://www.kreace.org/inteligentni%20plan%20nebo%20darwinismus.htm). A ihned dodává, že věřící lidé vždy na darwinismus pohlíželi s nedůvěrou. Vysvětlení spojuje s tím, že předně „řada lidí neztratila zdravou selskou logiku a ze zkušenosti ví, že složité věci nevznikají náhodou, ale jsou výsledkem působení nějaké inteligence“ (viz tamtéž). Darwinismus přitom Běhal (a zdaleka nejenom on) označuje za hlavní zbraň „militantních ateistů v potírání víry v Boha“ (dtto). Zaklínaly se jím dvě mocné ideologie 20. století. Uváděn je F. Engels, který v Dialektice přírody poukazuje „na neoddělitelné spojení mezi evoluční teorií a komunismem“ (viz tamtéž). A také „Mao veřejně uváděl, že „... čínský komunismus byl vybudován na základě Darwina a evoluční teorie““ (dtto). Jako druhou ideologii tradičně připomíná nacismus, kterému prý darwinismus poskytoval „nutný vědecký podklad k hlásání, že likvidace určitých ras a slabých jedinců je morálně správná. E. Haeckel hlásal „Němci se od společného opičího základu vzdálili nejvíce ..“. Nietzscheho učení o „nadčlověku“, o právu silnějšího potlačovat a využívat slabšího, vycházelo z darwinismu“ (viz tamtéž). A své úvahy na téma Proč věřící lidé nefandí darwinismu zakončuje kategorickým mementem: „Darwinismus nedává vysvětlení a zdůvodnění altruismu, lásky k bližnímu, ani nemůže být základem morálky a etiky“ (dtto). Závěrem rozporných úvah o darwinismu a konzervatismu znovu připomeňme matení pojmů liberalismus, konzervatismus a socialismus, ale i pravice a levice, a účelová žonglování s nimi. Silně patrná i u nás. Dnes přibývá varování, že jakmile spokojený a pohodlný konzum nejenom u nás, v Evropě, skončí, propuknou etnické, náboženské a historické vášně naplno. Všeobecně totiž panuje víra v samozřejmost konzumu a automatického práva na blahobyt pro všechny, v kontextu moderního náboženství stálého ekonomického růstu. Idyla však rychle končí. Kam vedou, liberálními ekonomy tolik uctívané, racionální zákony trhu dokumentují současné krize. I standardním ekonomům by prospělo méně víry a více selského rozumu. Nenazrává tedy, v kvalitativně nových podmínkách 21. století, čas pro odlišné interpretace vrcholů ideologického trojúhelníku industriální éry? Pro předefinování rolí především tří velkých politických ideologií stále dominantního liberalismu, dále socialismu a konzervatismu. A také náboženství. Přitom by neškodila trocha zdravého skepticismu vůči osvíceneckému racionalismu, resp. ideologickým trikům a velkým klamům modernity, nebo střízlivější nahlížení na přirozenost člověka a vliv sociálních poměrů. Neškodila by taktéž přiměřená dávka skepticismu ohledně důkazů i univerzálnosti darwinovské koncepce a jejích konsekvencí. Důležitou roli přitom sehrává antropocentrismus chápající člověka jako střed světa a vrchol evoluce. Je nedílnou součástí evropského myšlení a kultury, korespondujícími s ideou tzv. pokroku, evoluce i celkově optimisticky laděného obrazu dějinného vývoje.

Darwinistická evoluce, nebo inteligentní plán? Jakým způsobem vývoj probíhal? Náhodnými mutacemi či podle inteligentního plánu? Kde je pravda? Kdo jí má více? Uvedené zůstává vědeckou výzvou. Evidentní fakta a důkazy přitom ignorovat nelze. Ani zavrhovat koncepce, které se nám nehodí. Včetně Darwina. Média před časem poreferovala o výzkumu efektivity chování v krizových situacích. Výsledky nepotvrdily, že se všichni řídí pouze mentalitou přežití nejsilnějšího. Na chování mají vliv i společenské normy a altruismus. Na Titaniku byla mnohem větší pravděpodobnost záchrany pro individualistické Američany, než vychované Brity. Draví Američané se do člunů bezohledně probojovávali za každou cenu. Britští gentlemani ukázněně stáli ve frontě, spořádaně čekali a dodržovali pokyny. Šlo o projev boje druhů o přežití či snad jakéhosi plánu? Nebo pouze o nevychovanost, přehnané sobectví a sebestředný egoismus Amíků? Ale i tyto aspekty chování, v určitých interpretacích, darwinismus občas ospravedlňuje. Obdobně např. liberální konstrukce „neviditelné ruky“ trhu taktéž bývá ospravedlněním intelektuální lenosti, fatalistické víry a cynicky bezohledného sobectví. Nehledě na další, již tradiční, desinterpretace odkazu samotného „otce kapitalismu“ - morálního filosofa Adama Smitha. Přečtením knihy J. Wellse rozhodně nejsou všechny pochybnosti o vědeckosti tzv. inteligentního plánu rozptýleny. Taktéž mnohým pořád tyto konstrukce splývají s biblickým kreacionismem. Stoupenci kreacionismu (někdy i pod hlavičkou vědeckého kreacionismu) stále věří ve stvoření světa v jeho definitivní podobě, se všemi přírodními zákony, kdy Bůh již do běhu světa nezasahuje. A to ve verzi křesťanské, ale třeba i judaistické. Stvoření světa a příbuzné legendy však mohou být interpretovány jako děje, odehrávají se na úrovni duchovní.

21

Na síle nabývá taktéž islámský kreacionismus, věřící ve stvoření Země Jediným Věčným Stvořitelem. V teokratických režimech dodnes převládají zarytí odpůrci Darwina. Mezi vyspělejšími zeměmi má Darwin nejméně příznivců v Turecku, na předposledním místě jsou uváděni obyvatelé USA. Kolem poloviny Američanů má evoluční teorii za bezbožný blud, a věří ve stvoření světa Bohem. Další vysoké procento se domnívá, že se lidé vyvinuli z nižších živočichů, ale že tento proces je Bohem neustále řízen. Tzv. inteligentní plán považuje formy života za natolik složité, že se mohou vyvíjet pouze s pomocí zásahu nějaké vyšší inteligence. Mnozí přitom koncepce tzv. inteligentního plánu označují jen za moderní klony kreacionismu. Stvoření ale figuruje již jako evoluční naplňování „intelligent design“, včetně člověka. Evoluce - coby projektované naplňování Božího plánu - zde na Stvoření navazuje. A v neposlední řadě připomeňme dimenze obou skupin jednoznačně namířené proti dialektice a materialistickým doktrínám. A nebo např. v rovině nalézání dalšího důvodu pro mechanická ztotožňování fašismu a komunismu, resp. hledání společných darwinistických kořenů etc. Takže stále asi spíše vítězí standardní evoluční přístup. Ovšem s kritickým uznáním celé řady problémů, pochybností i přímo vědeckých podfuků a podvodů. A mnohé argumenty a aspekty koncepcí tzv. inteligentního plánu nelze jednoduše přehlížet coby pohádky a falešné naděje na alespoň „duchovní“ posmrtný život. Většina moderních nejen evolučních biologů však přijímá myšlenku vyvinutí ze společného předka za, v principu, nezpochybnitelnou. Ch. R. Darwin však evoluci rozhodně nepopsal vyčerpávajícím způsobem a někdy se také mýlil. Darwina ve 20. století posílilo propojení koncepce evoluce s genetikou. Nové objevy většinou závěry o působení přírodního výběru zpřesňují, ale v zásadě nevyvracejí. V boji o přežití přitom nemusí vyhrávat vždy ten nejzdatnější jedinec. Nemusí se soutěžit o zdatnost (tj. především o počet potomků), ale taktéž o „stabilitu životní strategie“ (J. M. Smith, G. Pierce). Moderní výzkumy se zde opírající i o aparát teorie her apod. Značné problémy však může způsobovat teorie sobeckého genu, kdy spolu soupeří genové mutace o počet genů předaných do následující generace. Aktivní role živých bytostí je tak významně redukována a „za nitky tahají geny“. Militantní neodarwinisté přitom žádné výhrady a kritiky nepřipouštějí. Spory o Darwina nutí nahlédnout ke klasikům, byť někdy komicky cejchovaným coby „bezvýznamní filosofové“. Za prostudování stále stojí Engelsova Dialektika přírody (viz např. Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20. Praha, Svoboda 1966). Nebo alespoň připomenutí základních postulátů dialektického a historického materialismu v textu Marxismus. Vybrané texty Karla Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimíra Iljiče Lenina (zpravoval M. Formánek). 3. díly. Praha, Orego 2004. ISBN 80-86741-10-9 (či zapátrat na http://www.kscm.cz). Nicméně jako velmi pravděpodobné, ba zcela jisté, se jeví, že si mnozí z darwinismu udělali pořádný klacek. Nejen ideologický. S čímž samotný Ch. R. Darwin mnoho společného nemá. Ani s aplikacemi svého vývoje druhů na společnost, politiku, nebo ekonomické sféry. Klacek možná někde a někdy i trochu potřebný a užitečný, jindy ovšem fungující coby nástroj indoktrinace a brutálního válcování moderními liberálními konstrukcemi. Nejpalčivějším problémem současnosti však tahanice o evoluci, a o Původ druhů, však zřejmě nejsou. Daleko důležitější je dnes odhalování a boření (neo)liberálních dogmat, mýtů a tabu, ke kterému mohla recenzovaná publikace v řadě ohledů taktéž alespoň skromnou trochou přispět. K velké bublině dnes patří naděje, spojované s oslavovaným americkým prezidentem. Změna, ve které všelijací myslitelé hledají stopy Lincolna, Roosevelta či JFK. Z plachého kolouška Obambiho byl profesionálně vymodelován poločerný panter. Na pohled dravý, který ale moc dobře ví, kde musí být krotký. Superstar B. Hussein O. Média na podzim přinášela fota s chlapíkem, který před burzou na Wall Streetu máchala cedulí s výstižným nápisem „Jump! You Fuckers!“. Kdyby byl Obama onou skutečnou změnou, přidal by se jistě k opuštěné postavě. A pokud by spekulanti neskočili sami, inspiroval by se třeba historicky osvědčenými pražskými defenestracemi. A minimálně by nebral jako pouhou frázi další z hesel při demonstraci proti NY burze - „Greed Kills“ (Chamtivost zabíjí). To se ale nestane. Na profity sáhnout nemůže. Nicméně úspěšně sehrát roli amerického Gorbačova však ano. Aktuálnost potřebnosti odtabuizování řady témat a boření mýtů dokumentuje taktéž prohlášení světových lídrů (typu G. Browna, nebo generálního tajemníka OSN) na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, v lednu 2009. Bezradné poselství zní: „Globalizace nesmí být obětí krize“. Světová finanční aj. krize není důvodem ústupu od globalizace a návratu k národním zájmů, včetně protekcionismu. Hlavně americkému vůči evropským a asijským produktům. Hlasatelé liberálních mýtů bijí na poplach proti hrozbám protekcionismu a varují před strašidlem hospodářského nacionalismu. „Svobodný“ obchod však odpovídá potřebám pouze určitých historických období a nahrává nejsilnějším. I např. poslední nositel tzv. Nobelovy ceny za ekonomii (za rok 2008) P. R. Krugman sdílí standardní představu o škodlivosti protekcionismu za normálních okolností. Nicméně za současné krize varuje před otevíráním trhů rozvojových zemí, aniž se jim dostane stejných možností v zemích bohatých. Tyto by těžily z opatření svých vlád. Kapitalismus tímto přechází v hospodářský fašismus. Nejvarovnější ale je, že politikové již ani nikterak nezakrývají, že termín globalizace používají coby synonym pro liberalizaci. Vůbec nepřipouštějí, že právě (neo)liberální globalizace je hlavním důvodem, viníkem i příčinou. Nejenom globálních krizí, ale i sílících rozporů, včetně chudoby a polarizací. Ani nemohou, neboť by přišli o svůj džob a tučný žold. Globalizace pro globalizaci. Podle světovládných elit musí být jejich profity vždy jediným vítězem. Jak dlouho ještě? Konzervativci všech zemí, na levici i pravici, probuďme se!

22

3. Příloha: Seminář k teorii redistribučních systémů I Sborník příspěvků ze semináře České společnosti ekonomické pořádaný v návaznosti na 5. bienále ČSE ve spolupráci s Katedrou ekonomie a mezinárodních vztahů Vysoké školy finanční a správní o. p. s. na téma:

Teorie redistribučních systémů – o čem je a co nového přináší? Cílem semináře bylo seznámit odbornou veřejnost s výsledky bádání v oblasti teorie redistribučních systémů (jako jednoho z perspektivních rozšíření a aplikací teorie her) formou několika navazujících vystoupení připravených v rámci týmu, který se touto problematikou zabývá. Podrobit dosavadní výsledky kritické oponentuře. Seminář se konal ve středu 28.1.2008 od 15.00 do 19.00 hod. na Vysoká škola finanční a správní, Estonská 500, Praha 10. Koordinátor tohoto semináře: [email protected] Koordinátor ČSE seminářů: daniel.munich @cerge-ei.cz Česká společnost ekonomická Politických vězňů 7, 110 00 Praha 1 mobil: +420-728 523 615; [email protected], web: www.cse.cz IČO: 00444685, číslo účtu: 1923626399/0800 Vysoká škola finanční a správní, o. p. s.

Teorie redistribučních systémů – o čem je a co nového přináší? Editor: Radim Valenčík Sborník příspěvků z teoretického semináře pořádaného ve spolupráci ČSE a KEMV VŠFS 28.1.2009 v Praze Rok vydání 2009 Vydáno jako příloha časopisu Marathon Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 www.valencik.cz 2/2009, sv. 87 3/2009, sv. 88 4/2009, sv. 89 ISSN 1211-8591

Katedra ekonomie a mezinárodních vztahů Estonská 500, 101 00 Praha 10 tel.: (+420) 271 741 597, 210 088 800 fax: (+420) 271 740 871 e-mail: [email protected] www.vsfs.cz

23

Obsah Sborník příspěvků ze semináře Obsah O kontextech semináře k redistribučním systémům (Radim Valenčík) Zpráva o průběhu a výsledcích semináře Úvod do teorie redistribučních systémů (Jiří Benesch) Teorie redistribučních systémů a memetika (Petr Budinský, Radim Valenčík) Poznámky k teorii redistribučních systémů (Bohuslav Sekerka) Instituce a teorie redistribučních systémů (Petr Wawrosz) Problematika metody zkoumání redistribučních systémů (Rafik Bedretdinov) Vyjednáváni v elementárním redistribučním systému (Hana Vysloužilová) Reflexe teorie redistribučních systémů (Jan Mertl) Pyramidové hry, teorie redistribučních systémů a současná krize (Bohumír Štědroň) Interpretace redistribuční rovnice (Marek Hudík) Příloha: Počítačový model vyjednávání (Pavel Vávra, Radim Valenčík)

O kontextech semináře k redistribučním systémům Radim Valenčík Co říci na úvod, aby to čtenáře z obce odborné veřejnosti, kterému se dostává do rukou tato publikace, zaujalo? Snad to, že možná (a podle názoru editora téměř jistě) může na vlastní oči sledovat, jak se rodí původní a perspektivní teoretická disciplína, která přináší významné praktické aplikace. Pro úplnost dodejme, že se jedná o oblast mikroekonomických využití teorie her. Sborník obsahuje řadu příspěvků, které vznikly v rámci práce týmu působícího na (nebo spíše „při“) VŠFS (protože jeho členy jsou i odborníci z jiných institucí). Jedná se o tým působící v rámci stálého Teoretického semináře: Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování při VŠFS. Od října 2003 se v době výuky schází každý týden. V rámci něj byly připraveny a byly či jsou řešeny na sebe navazující projekty GA ČR Efektivnost investování do lidského kapitálu (2003-2008), Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (2006-2008), Teorie redistribučních systémů (2009-2010) a projekt IGA VŠFS (2008-2009). Informace o jeho činnosti včetně podkladových materiálů jsou na www.vsfs.cz/?id=1046 (kde zájemce najde v elektronické podobě i tento sborník). Teoretický seminář je volně přístupný a v jeho rámci se ve spolupráci s ČSE konala i akce, z níž vzešel tento sborník. Pokud se týká stádia zrodu teorie redistribučních systémů jako teoretické disciplíny, pokusím se o stručnou rekapitulaci: - Přibližně na začátku roku 2006, když jsme začali řešit projekt GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost, jsme se (v souladu s projektem) pokusili vyjádřit dopady investování do společenské pozice prostřednictvím teorie her. Ukázalo se, že pro dané potřeby nevystačíme s modelem dvou hráčů a že musíme najít vhodný model, který by měl nejméně tři hráče a ve kterém by mohly vznikat koalice. - První model takového systému byl dán na jaře 2006. Již jeho „naivní“ podoba s velmi primitivní formalizací začala přinášet velmi zajímavé výsledky. Některé z nich byly předneseny v rámci čtyř příspěvků i na 4. bienále ČSE na podzim roku 2006. - Postupně se rodily klíčové pojmy vznikající teoretické disciplíny – elementární redistribuční systém, redistribuční rovnice, redistribuční plocha, vyjednávání v redistribučním systému, diskriminační rovnováha apod. Setkali jsme se i s určitým tlakem na to, abychom dali přesnější formalizaci. Jenže přístup se rodil v interakci se snahou vyjádřit relevantní praktické problémy. Nešlo nám o to hrát si s nějakým abstraktním modelem, ale o vyjádření toho, co i ve společenské realitě hraje klíčovou roli. - V září 2008 jsem vydal monografii Teorie her a redistribuční systémy, která obsahuje relativně ucelený výklad základů teorie. Je psána pro širší okruh čtenářů s řadou populárně laděných vsuvek. - V té době se ukázalo, že existuje určitá souvislost mezi vyjednáváním v redistribučních systémech a rolí replikátorů působících v komunikačním prostoru, pro které byl již dříve vzniklou teorií (teorií memů) použit pojem „mem“, a že tyto replikátory (memy určitého specifického typu) podmiňují vznik křížových koalic mezi různými redistribučními systémy a s nimi spojených sociálních sítí. Jedná o jeden z velmi zajímavých směrů zkoumání a aplikování teorie redistribučních systémů. - V souvislosti s přípravou 5. bienále ČSE bylo dohodnuto, že informace o tom, kam pokročilo zkoumání v oblasti teorie redistribučních systémů, zde bude dána v příspěvku P. Wawrosze (formou podrobné prezentace

24

v anglickém jazyce) a návazně na 5. bienále proběhne samostatný seminář, na kterém dostatečný prostor k tomu, aby se zájemci mohli seznámit s hlavními výsledky i příspěvky jednotlivých členů týmu. - Těsně před konáním semináře se podařilo realizovat podstatný krok, o který jsme se dlouhou dobu snažili: Formalizovat proces vyjednávání tak, aby mohl být simulován na počítači a aby mohl být testován model vyjednávání při různých parametrech a rozšířeních. První výsledky tak mohly být předvedeny již zde. - Ukázalo se, že právě tento krok umožnil odstartovat další podstatný a rychlý pokrok. V době, kdy píšu tyto řádky, jsme již mnohem dál (v důsledku zatížení během zkouškového období jsem se dostal k přípravě sborníku až s téměř měsíčním zpožděním). Tyto nejnovější výsledky ve sborníku obsaženy nejsou. Je jim věnována jen stručná poznámka v úvodu. Budou postupně prezentovány v rámci našeho pravidelného Teoretického semináře: EPS-SI. Pokud se týká praktických aplikací, velmi výstižně se k nim vyjádřily recenze na již zmíněnou monografii. Uvádím jen ty, které jsou dostupné prostřednictvím internetu: - Čermák, P. 2008. Kde není konkurence, vítězí (pod)průměrní. I na pracovišti. In: Peníze.CZ. www.penize.cz/47123-kde-neni-konkurence-vitezi-podprumerni-i-na-pracovisti - Benesch, J. 2008. Proč vyhrávají průměrní. In: OSEL (Objective Source E- Learning) - internetový časopis pro popularizaci vědy. www.osel.cz/index.php?clanek=4033. Našemu týmu jde však ještě o mnohem více. Chceme ukázat, že teorie redistribučních systémů je klíčem, který otevírá cestu k „dešifrování“ (rozklíčování) velmi podstatných (ne-li nejpodstatnějších) momentů, které rozhodujícím způsobem ovlivňují (determinují) společenské dění. Kam až dojdeme? Těžko říci. Každopádně dnes jsem optimističtější, než když začala teorie redistribučních systémů vznikat. Příspěvky ve sborníku jsou uspořádány tak, aby na sebe co nejvíce logicky navazovaly. Při vlastním průběhu semináře bylo totiž nutné respektovat časové možnosti přednášejících (někteří museli odejít dříve, jiní mohli přijít až později), někteří se nemohli zúčastnit a své příspěvky jen zaslali. Čtenář v některých příspěvcích najde obdobné pasáže. Není tomu proto, že by autoři od sebe opisovali. Důvodem je skutečnost, že teorie redistribučních systémů je opravdu původní disciplínou a každý příspěvek tudíž musí informovat alespoň o základních východiscích. Současně dlužno upozornit i na to, že příspěvky byly zpracovány v odstupu několika měsíců, takže některé obsahují pasáže, které překračují horizont toho, co bylo sděleno v jiných. Čtenář si tak může udělat i určitou představu o tom, jak se teorie vyvíjela. Prezentaci příspěvků začínáme stručnou Zprávou o průběhu a výsledcích semináře, která byla zaslána do Zpravodaje ČSE. Jako první (a v určitém smyslu úvodní) uveřejňujeme stručný příspěvek J. Benesche Úvod do teorie redistribučních systémů, který si klade otázku, do jaké míry splňuje teorie redistribučních systémů parametry toho, co lze za teorii označit. Příspěvek byl na semináři přednesen jako úvodní. Druhým (a v určitém smyslu hlavním) příspěvkem je společné pojednání P. Budinského a R. Valenčíka Teorie redistribučních systémů a memetika (příběh dešifrování reality), které bylo pojato jako referování o vývoji teorie redistribučních systémů od 4. bienále ČSE s důrazem na vymezení hlavních směrů rozšíření základního modelu a rozpracování této teorie. Tento příspěvek byl zpracován jako jeden z prvních (již v září 2008) jako základ a podnět pro zpracování ostatních. Na semináři jsem jej přednesl v inovované podobě, kdy jsem využil některé nové poznatky získané ve spolupráci v P. Vávrou při vypracování „chodícího“ počítačového modelu vyjednávání. Jako třetí příspěvek uveřejňujeme materiál pracovního charakteru B. Sekerky Poznámky k teorii redistribučních systémů. Byl dodán v písemné podobě, protože autor se nemohl jednání semináře zúčastnit. Je přínosný zejména tím, že obsahuje dosud nejpřesnější formalizaci teoretického jádra zkoumání redistribučních systémů. Cenný je i odkaz na významné teoretické zdroje a náměty na další rozvoj teorie. Čtvrtý příspěvek od P. Wawrosze Instituce a teorie redistribučních systémů byl přednesen již na 4. bienále ČSE. Skládá se z textové části a prezentace v anglickém jazyce, která byla z důvodu jednotné úpravy převedena do textové podoby. Vzhledem k tomu, že reprezentovala přístup našeho týmu, obsahuje jak obecné pasáže, tak návazně i aplikace v oblasti institucionální ekonomie, které se autor věnuje. Jako pátý je uveřejněn obsáhlý příspěvek R. Bedretdinov Problematika metody zkoumání redistribučních systémů. Obsahuje zajímavé metodologické reflexe, mj. i z hlediska vztahu racionality a iracionality. Kromě jiného v něm čtenář najde náměty k odpovědi na otázku, odkud se bere iracionalita. Čtenář se zde může setkat i s vyobrazením memu, který je zodpovědný za tvorbu a přežívání křížových koalic mezi redistribučními systémy a jim odpovídajících sociálních sítí. Příspěvek byl dodán v písemné podobě. Šestý příspěvek H. Vysloužilové Vyjednáváni v elementárním redistribučním systému je věnovaný problematice uvedené v názvu. Autorka (jako absolventka VŠE i MFF UK) podstatně přispěla k dotažení formalizace problematiky vyjednávání v elementárním redistribučním systému do podoby, která umožnila simulovat procesy vyjednávání prostřednictvím počítačového modelu.

25

Sedmý příspěvek od J. Mertla Reflexe teorie redistribučních systémů se sestává z recenze na mou monografii Teorie her a redistribuční systémy. Je doplněna prezentací, která byla přednesena v úvodu semináře. Prezentace je převedena do textové podoby. V osmém příspěvku B. Štědroně Pyramidové hry, teorie redistribučních systémů a současná krize autor aplikuje některé náměty námi prezentovaného přístupu k analýze těch společenských fenoménů, které podstatným a bohužel negativním způsobem ovlivňují současně společenské dění. Příspěvek byl dodán v písemné podobě. Devátý příspěvek od M. Hudíka Interpretace redistribuční rovnice má formu kritického rozboru jednoho z klíčových předpokladů teorie redistribučních systémů. Ukazuje nutnost obecnějšího pojetí tohoto předpokladu, přichází s původní a významnou formalizací, naznačuje možnost dalšího rozvíjení teorie příslušným směrem. Příspěvek byl dodán v písemné podobě. Poslední, desátý příspěvek P. Vávry a R. Valenčíka uveřejněný jako Příloha: Počítačový model vyjednávání I (první funkční pracovní verze) má pracovní charakter. O výsledcích simulací prostřednictvím tohoto modelu jsem informoval v rámci svého vystoupení a při závěrečné diskusi ke všem předneseným příspěvkům, kde jsem předvedl i výsledky. Obrázky jsou zajímavé a ukazují, že při racionálním chování hráčů systém konverguje ke třem diskriminačním rovnováhám. V úvodu příspěvku je poprvé formulována (a – ne zcela přesně – i zobrazena) elementární strategie vyjednávání, o kterou se počítačový model opírá. Kterým směrem se nyní ubírá další výzkum? Jak jsem již uvedl, jsme v současné době již o další kus dál. Jakmile začal počítačový model „chodit“, bylo možné na operacionalizaci elementární strategie vyjednávání „navěsit“ další rozšíření. A tak např. víme, jak modelovat proces přechodu od vzniku diskriminačních rovnováh k dohodě všech tří (příp. i více) hráčů. Testujeme též různé varianty rozšíření modelu na větší počet hráčů či fungování modelu v podmínkách, kdy nejsou všichni hráči plně informováni o některých parametrech systému. Ukazuje se přitom, že na základě toho lze identifikovat nejcitlivější momenty procesu vyjednávání (tj. ty, které rozhodujícím způsobem ovlivní výsledek). Podrobná analýza procesu vyjednávání má řadu přímých aplikací. Současně se však ukazuje i velmi těsná souvislost mezi identifikováním nejcitlivějších momentů procesu vyjednávání a identifikací replikátorů (memů a memplexů) i jejich struktury. Tj. dva nejperspektivnější směry dalšího bádání se vzájemně propojují. Lze předpokládat, že na další podobné akci, jaká byla tato (a ze které přinášíme tento sborník) budeme moci referovat o dalších výsledcích. Pochopitelně uvítáme spolupráci s každým, kdo má zájem se na tomto výzkumu podílet. V Praze 23.2.2009

Zpráva o průběhu a výsledcích semináře Dne 28. ledna 2008 proběhl na Vysoké škole finanční a správní diskusní seminář věnovaný teorii redistribučních systémů pořádaný Českou společností ekonomickou v návaznosti na 5. bienále ČSE ve spolupráci s Katedrou ekonomie a mezinárodních vztahů VŠFS. Cílem semináře bylo seznámit odbornou veřejnost s výsledky bádání v oblasti teorie redistribučních systémů (jako jednoho z perspektivních rozšíření a aplikací teorie her) formou několika navazujících vystoupení připravených v rámci týmu, který se touto problematikou zabývá, a podrobit dosavadní výsledky kritické oponentuře. Seminář byl současně první veřejnou prezentací východisek a prvních výsledků dosažených při řešení projektu GA ČR "Teorie redistribučních systémů" (402/09/0086). Hlavní vystoupení přednesl R. Valenčík (VŠFS) prezentující příspěvek připravený ve spolupráci s P. Budinským (VŠFS) na téma „Teorie redistribučních systémů a memetika (příběh dešifrování reality)“ předznamenaly vystoupení J. Mertla (VŠFS) „Reflexe teorie redistribučních systémů“ a J. Benesche (absolventa VŠFS, nyní Empire, s.r.o.) „Úvod do teorie redistribučních systémů“. J. Mertl vyjmenoval přínosy teorie redistribučních systémů a návazně se věnoval některým diskusním momentům. Podle něj vedle existující ekonomické teorie a teoretických principů sociální politiky staví teorie redistribučních systémů rozklíčování a vysvětlení doposud neanalyzovaných motivací a pozic jednotlivých aktérů. Není negací nebo substitucí, ale rozšířením existujících teorií. J. Benesch vymezil základní východiska teorie redistribučních systémů - jedná se o systémy, v nichž: a) dochází k poklesu výkonnosti, pokud se výplaty hráčům odchýlí od jejich výkonnosti, b) příčinou této odchylky je tvorba koalic, které zvýhodňují své členy a diskriminují ostatní hráče v systému. Porovnal tuto rodící se teoretickou disciplínu s různými definicemi vědy. R. Valenčík se podrobně věnoval výsledkům modelování procesů vyjednávání v redistribučních systémech a ukázal, proč v procesech vyjednávání hrají významnou roli komunikační replikátory - tj. to, co se uchovává a přenáší v procesu komunikace. Prezentoval teorii redistribučních systémů jako perspektivní teoretický nástroj využitelný mj. i v rámci diskusí o tom, zda je či není memetika seriózní vědeckou disciplínou. J. Vysloužilová (z VŠE) v příspěvku „Vyjednávání v elementárním redistribučním systému“ prezentovala model elementárního redistribučního systému a prvky matematického aparátu, které mohou být využity při jeho analýze. Návazně byl poprvé předveden fungující

26

počítačový model vyjednávání, který naprogramoval P. Vávra (absolvent VŠFS, nyní ČTK). Písemné příspěvky na seminář zaslali R. Bedretdinov (VŠFS), M. Hudík (VŠE), B. Sekerka (UP), B. Štědroň (ČVUT). Obsáhlá diskuse se zaměřila na otázku role morality, možností jejího modelového vyjádření, zdrojů "špatností" a možnosti jejich teoretické analýzy. Ze semináře bude vydán sborník, který bude zaslán zájemcům z ČSE.

Úvod do teorie redistribučních systémů Jiří Benesch (Autor pracuje jako analytik ve společnosti Empire, s.r.o., člen skupiny CAPGEMINI) „Teorie jsou sítě házené, aby chytly to, co nazýváme „svět“: aby jej racionalizovaly, vysvětlovaly a ovládaly. Usilujeme o to, aby jejich oka byla stále jemnější.“ Karl Popper10 Mezi vědeckými teoriemi jsou takové, které můžeme považovat za tzv. „teorie uzavřené“, mají jednoho tvůrce či autora, lze je vměstnat do jedné publikace a svým rozsahem představují uzavřený celek. Sem patří Einsteinova obecná i speciální teorie relativity, Darvinova teorie o původu a vývoji druhů a mnohé další. Dále známe teorie, které lze charakterizovat jako „teorie otevřené“. Příkladem může být například teorie superstrun – na této teorii pracuje řada badatelů a tuto teorii nelze vměstnat do jedné publikace a ani netvoří přesně ohraničený celek. Podobně otevřenou teorií je také teorie her. Přes půlstoletí stará teorie her se dočkala mnoha rozšíření a spousty aplikací v různých oborech lidské činnosti. Většina cenných statků vzniká ne jako výsledek činnosti jednotlivce ale na bázi společného výkonu za tím účelem sdružujících se jednotlivců. Samotná mikroekonomie však neříká mnoho o tom jakým způsobem se odměna za společný výkon dělí mezi ty, co se na výkonu podíleli. Teorie redistribučních systémů (dále jen TRS) se zabývá objasňováním obecných zákonitostí rozdělování výplat. TRS je tak původní aplikací a perspektivním rozšířením teorie her. Redistribuční systém je systém, ve kterém dochází k nějakému přerozdělení výplat oproti společně odvedenému výkonu. Tedy výkonům, které podali jednotliví účastníci daného systému. Výkon se chápe jako vliv účastníka hry na dosažený výsledek, tj. na velikost celkové odměny, kterou si mohou jednotliví účastníci rozdělit mezi sebe. Za typickou příčinu redistribuce se považuje vznik koalic uvnitř systémů nejrůznějšího typu, včetně firem, organizací apod. Předpokladem zvyšování konkurenceschopnosti organizací je odměňování podle výkonnosti. V realitě se však v organizacích prosazují koalice, které rozdělují prostředky i podle jiných kritérií. Problémy, které tím vznikají, lze analyzovat prostřednictvím teorie redistribučních systémů, kdy významnou roli hrají podmínky meziorganizační migrace. Problematikou redistribuce uvnitř ekonomických systémů s využitím teorie her se zabývá např. nositel Nobelovy ceny Tullock (1997). Jeho modely ovšem neuvažují vznik koalic a diskriminaci nekoaličních členů, ani vliv redistribuce na snížení výkonu systému.11 Také všestranný vědec Benoît Mandelbrot se jako jednomu z mnoha témat věnuje distribuci mzdových příjmů. Hledá obecné zákonitosti, pomocí kterých by bylo možné vysvětlit odstupňování výše příjmů mezi nadřízenými a podřízenými. Klíč spatřuje ve vnitřní hierarchii organizací ze které vyvozuje matematické vyjádření pro kvantifikaci nerovnosti výše příjmů. Činí však pouze první krok. Dále již neuvažuje o redistribuci příjmů, čili nenahlíží organizaci jako ekonomický systém vytvářející budoucí mzdové příjmy. Mezi obecně uznávané pravdy patří, že čím více dokáže firma ocenit výkony svých zaměstnanců, tím je její výkon větší. Obecně to platí i pro další sociální systémy – instituce veřejné správy, organizace, které si konkurují v oblasti politické soutěže či veřejně prospěšné činnosti, při výkonu regionální samosprávy na nejrůznějších úrovních, v soukromém i veřejném sektoru apod. Výše uvedené má i opačnou stránku. Čím více je distribuce prostředků uvnitř sociálních systémů výše uvedeného typu v kolizi s oceněním výkonu těch, kteří tento systém vytvářejí, tím menší celkový výkon dosahuje. Typickou příčinou redistribuce uvnitř takových systémů je, že se v nich prosadí určitá koalice, která využije svůj dominantní vliv k redistribuci prostředků, jež organizace získává, ve svůj prospěch. Platí to i pro organizace spravované, kde ten, kdo o rozdělení výplat rozhoduje, je do této funkce dosazen a má neomezené či alespoň významné pravomoci. I zde se různé neformální koalice vytvářejí za účelem dosažení výše uvedeného cíle. Předmětem zájmu TRS jsou tak otázky: - Jak se v systémech uvedeného typu vyvíjí odměňování podle výkonu, jak se vytvářejí podmínky pro identifikaci výkonu, jeho ocenění a tomu odpovídající distribuční toky.

10

Popper, Karl, Logika vědeckého zkoumání, , 1. vydání, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 41 VALENČÍK R., BENESCH J., sborník z konnference: Knowledge management v organizacích, Možnosti apliakce Teorie redistribučních systémů jako součásti knowledge managementu v organizacích, Universita Jana Ámose Komenského, 27.11.2007 11

27

- Jakými formami do systému uvedeného typu vstupují prvky redistribuce, jakou hrají roli, jak ovlivňují vývoj příslušných systémů. - Jak se střetají v tom či onom případě tendence k odměňování podle výkonu a tendence k různě motivované redistribuci. - Jakou roli hrají solidární prvky, přičemž se rozlišuje formální a reálná, resp. solidarita spontánní a vynucená. TRS pracuje se situacemi, které lidé ze své praxe znají často velmi dobře, ale jejichž průběh a výsledky dokáží nahlížet spíše intuitivně. Oproti tomu TRS disponuje exaktními postupy, které umožňují rozklíčovat, i když dosud jen částečně, co se v realitě odehrává. Východiskem je model tzv. elementárního redistribučního systému. Ten je vhodným zjednodušením reality pro modelování interakcí vedoucích k redistribuci výplat a s tím souvisejících rovnovážných stavů. Model disponuje matematickým aparátem, který umožňuje situace vznikající při rozdělování výplat kvantifikovat a nabízí vizualizaci prostřednictvím grafického znázornění tohoto modelu. Lze například názorně demonstrovat, že pokud není jakýkoli systém vystaven dostatečnému konkurenčnímu tlaku, mohou si nejvíce polepšit průměrní a nejméně výkonní hráči, pokud se vzájemně spojí a podělí se o přípěvek nejvýkonnějšího hráče. Dojde přitom k největšímu poklesu výkonu systému. Z toho pak vyplývá jeden ze základních postulátů TRS, který je klíčový pro pochopení mechanismů uplatňujících se při redistribuci výplat: Čím více se systém odměňování vzdaluje od plně výkonnostního, tím více klesá výkon celé organizace. V případě největšího poklesu výkonu systému, pak průměrní hráči zpravidla usilují o získání pozice vůdce. Jedná se o jev běžně pozorovatelný v praxi, který TRS označuje jako „fenomén ambiciózního průměru“. V případě, že v systému probíhá vyjednávání, má nejvýkonnější hráč v uvažovaném systému třech hráčů určitou obranu. Ta spočívá v tom, že se začne podbízet nejméně výkonnému hráči. Tím se odstartuje proces vyjednávání, který vede ke vzniku některého z typů rovnováhy – buď diskriminační (kdy dva hráči diskriminuji třetího), nebo tzv. Nashovi rovnováhy. Ta vzniká v případě nekooperativního jednání všech vůči všem a vyznačuje se tím, že pokud se od orientace na její dosažení některý z hráčů odchýlí a ostatní ne, je jeho výsledek horší, než kdy se jí přidržuje. Model jednoduchého redistribučního systému je klíčem k analýze složitějších situací, kdy uvažujeme další vlivy, např. to, že existuje konkurenční tlak na systém, to, že se systém vyvíjí (roste) v čase a dochází k porovnání s jinými systémy, to, že existuje zpětný vliv příjmů na negociační pozici hráčů (jejich schopnost ovlivnit redistribuci), to, že existuje meziorganizační migrace, apod. Právě role meziorganizační migrace je jedním z rozhodujících faktorů, které determinují jak dalece se bude systém odměňování v organizaci vzdalovat od odměňování čistě dle výkonu. Jedná se o oblast, která nastoluje podstatné otázky, např.: Co brání meziorganizační migraci? Za jakých okolností v praxi pozorujeme tzv. „shlukování schopných“? TRS disponuje třemi nutnými atributy, které jsou dle pravidel metodologie vědy nutné aby teorie byla za takovou uznána: - Teorie musí vysvětlovat něco nového, něco co dosavadní teorie nevysvětlují. - Teorie musí být v souladu s tím, co v reálném světě pozorujeme. - Nová teorie musí poskytnout testovatelné předpovědi. Zakladatelé teorie her O. Morgenstern a J. Neumann si dobře uvědomovali, že teorie her na ekonomii logicky navazuje a že poskytuje mocné nástroje k jejímu rozvoji. Proto již v roce 1944 ve své knize Teorie her a ekonomického chování vyslovili přání, aby se teorie her stala při studiu tržních mechanismů tím, čím je infinitesimální počet pro fyziku. Teorie redistribučních systémů je nyní na dobré cestě ke splnění tohoto přání zakladatelů teorie her přispět. Na závěr uvádím citát profesora matematiky na Standfordské universitě Keitha Devlina: „Vědecký výzkum je něco jako hledání cesty na vrchol hory. Zpočátku je porost tak hustý, že se jím jen stěží prodíráme a hledáme kudy se vydat. Po chvíli bloudění náhle zahlédneme skrz stromy obrys vysokého zasněženého vrcholku čnícího proti obloze. Je to nepopsatelná nádhera. Začínáme stoupat. Jak postupujeme stále výš a výš, stromy a nízký porost se postupně ztrácejí a jde se stále lépe. Na druhé straně postupně řídne vzduch (problematika je stále abstraktnější), což výstup ztěžuje. Navíc čím výš vylezeme, tím menší je šance, že potkáme někoho, kdo by nám pomohl. Nakonec jsme sami. Každé uklouznutí může vést k vážnému pádu. (Jedna malá chyba ve znaménku může znamenat měsíce bloudění ve slepé uličce.) Když se však dostaneme až na vrchol, tak výhled je ohromující!“12

12 Devlin Keith, Problémy pro třetí tisíciletí; Sedm největších nevyřešených otázek matematiky, 1. vydání, Dokořán a Argo; Praha 2005,

28

Literatura: DEVLIN K., Problémy pro třetí tisíciletí; Sedm největších nevyřešených otázek matematiky, 1. vydání, Dokořán a Argo; Praha 2005, POPPER K. Logika vědeckého zkoumání, , 1. vydání, OIKOYMENH, Praha 1997 VALENČÍK R., BENESCH J., sborník z konnference: Knowledge management v organizacích, Možnosti apliakce Teorie redistribučních systémů jako součásti knowledge managementu v organizacích, Universita Jana Ámose Komenského, 27.11.2007

Teorie redistribučních systémů a memetika (příběh dešifrování reality) Petr Budinský, Radim Valenčík Před dvěma roky byl na 4. výroční konferenci České společnosti ekonomické prezentován příspěvek R. Bedretdinova, R. Valenčíka a P. Wawrosze Obecná teorie redistribučních systémů.13 Autoři tehdy vyslovili přesvědčení, že narazili na perspektivní téma, které otevírá cestu k původním teoretickým výsledkům v oblasti základního výzkumu, k vývoji původních metod zkoumání, které využívají matematický aparát v oblasti společenské (ekonomické) reality, a v neposlední řadě pak k četným praktickým aplikacím. Ukázalo se, že z hlediska toho, kam se v uvedeném směru podařilo postoupit, jsou dva roky jsou příliš dlouhá doba. Příliš dlouhá na to, aby bylo možné informovat v rámci vystoupení na konferenci o všech podstatných výsledcích. Zájemce odkazujeme na časopis ACTA VŠFS, kde jsou výsledky průběžně publikovány, monografii R. Valenčíka „Teorie her a redistribučních systémů“14, kde lze najít ucelený výklad dané problematiky, či na stránky pravidelného Teoretického semináře: Ekonomie produktivní spotřeby a sociální investování15, kde jsou informace o veřejně přístupných diskusích, pracovních fórech k dané problematice a kde jsou formou podkladů zveřejňovány nejnovější poznatky. V rámci našeho příspěvku se zaměříme jen na jeden z aspektů. Budeme prezentovat některé výsledky tak, abychom zvýraznili obecně využitelné poznatky o cestách rozvoje ekonomické teorie, která využívá matematický aparát k popisu reality. Pokusíme se přitom přispět k odpovědi na otázky: - Proč je matematický aparát i v oblasti společenského dění, kde jednají lidé s „nevypočitatelnými“ úmysly, významnou oporou a dokonce i nezbytným předpokladem odhalení toho, co je empirickému pohledu skryto? - Kam až sahají možnosti matematického aparátu při popisu různých aspektů společenského dění? - Jakým způsobem postupovat při použití matematického aparátu k analýze společenského dění? - Jak souvisí matematický aparát s ostatními formami poznání reality a jak probíhá interakce mezi ním a ostatními formami poznání.

1. Jak se vyvíjí teorie Ve vývoji teorie můžeme zpravidla rozlišit tři fáze. U jejího zrodu je určitá myšlenka, která umožňuje dělat první krůčky. Ty zůstávají po určitou dobu nepřesvědčivé, nedostatečné, zdají se být málo využitelné. Rodící se teorie trpí nejen nedostatkem příznivců, ale i odpůrců. Není totiž mnoho těch, kteří by si povšimli, že něco nového a perspektivního vzniká. Vstupem do druhé fáze začne menších i větších objevů učiněných v rámci dané teorie přibývat stále rychleji. Nabalují se na sebe jako sněhová koule. Teorie se ukazuje být perspektivní, konzistentní, otevírá badatelský prostor, který přitahuje odborné stoupence. Nabízí určitý styl a metodu, kterou si osvojuje větší množství odborníků. Ve třetí fázi postupně dochází k vyčerpávání prostoru pro další objevy. Spíše se již jen dolaďují některé dílčí prvky dané teorie. Její výsledky jsou však již hojně využívány v praxi a zdokonalují se postupy jejího uplatnění. Teorie vyzrála, zůstává spoutána vlastním paradigmatem, které si vytvořila, čeká na své překonání novou.16 To, že se nová teorie rodí, začne být zřejmé až v období přechodu od první fáze k druhé. Mezi příznaky toho, že se jedná o perspektivní teorii patří: - Přibývá nových poznatků a objevů, poměrně rychle se přechází od jedné úrovně porozumění problémů k další. - Každý nový krok v rozvoji teorie otevírá velké množství otázek. Obrazně řečeno – po otevření jedněch dveří se objevuje řada dalších, které na své otevření čekají. - Četnost otázek a možných pokračování v rozvíjení teorie vede až k určité skepsi, kdy se ptáme, zda lze teoretická východiska dané teorie „ustát“.

13

Bedretdinov – Valenčík – Wawrosz (2006) Valenčík (2008). Podrobnější informace o ní lze nalézt na http://www.vsfs.cz/Index.php?id=1090&cislo=2088, kde si ji lze rovněž objednat. 15 http://www.vsfs.cz/?id=1046. 16 Srov. např. Kuhn (1982). 14

29

- Různé směry rozšiřování teorie se začínají potkávat a nově poznané touto formou se stává průkaznější, jasnější a zřetelnější jak pokud jde o smysl, tak i o způsob využití. Výše uvedené platí jak v oblasti přírodních věd (např. takto se rodila teoretická mechanika, molekulárně kinetická teorie plynů, teorie elementárních částic apod. či v případě společenských věd teorie užitku, keynesovská makroekonomická teorie apod.). V případě teorie redistribučních systémů se zdá, že stojíme u zrodu perspektivní teoretické koncepce. Připomeňme, že pod redistribučním systémem rozumíme takový, ve kterém dochází k určitému posunu výplat oproti výkonnosti jednotlivých hráčů, v důsledku čehož se snižuje jeho efektivnost. Za příčinu posunu výplat oproti výkonnosti hráčů je považována tvorba koalic uvnitř systému, kdy hráči v koalici ovládající systém jsou zvýhodňování na úkor hráčů, kteří v této koalici nejsou. Jinými slovy řečeno, díváme se na sociální systém jako na systém, ve kterém se prosazují různá lobby, kdy ta, která tento systém ovládají, si své výplaty zvyšují na úkor těch, kteří nejsou součástí těchto lobby, čímž současně dochází ke snížení efektivnosti celého systému. Oblast aplikace teorie redistribučních systémů je velmi široká. Přesněji – stěží bychom našli nějaký sociální systém, který by více či méně nebyl ovlivněn či přinejmenším ohrožen tím, co se teorie redistribučních systémů s využitím svého matematického aparátu snaží vyjádřit.

2. Jak poznáváme realitu prostřednictvím abstraktních modelů Realitu poznáváme různě. V některých případech identifikujeme, pojmenujeme a utřídíme to, s čím se setkáme. Nacházíme obecné a hledáme příčinné či jiné souvislosti. Takto můžeme postupovat i v případě analýzy různých sociálních systémů. Zjistíme tak například, že různé koalice se vytvářejí nejen uvnitř nich, ale i mezi nimi. Mnohdy jsou tyto koalice skryté a rozhodují o tom, jak se vyvine situace uvnitř jednotlivých sociálních systémů. Při postupů, který vycházejí pouze z pozorování a zkušenosti, však brzy zjistíme, že nejrůznějších souvislostí či vazeb a jejich zprostředkování je příliš velké množství. Tím je možnost předvídání vývoje v jednotlivých systémech omezena. Jinou možností je využití abstraktního modelu. Proces poznání reality pak připomíná proces „rozklíčování“ či „dekódování“ dané oblasti, kdy klíčem či kódem je samotný model. Zkušenost z poznávání reality říká, že podmínkou úspěchu je odhalení toho, co je velmi jednoduché, tj. skutečně elementární. Rozšiřováním, obohacováním, doplňováním, zobecňováním (překračováním) předpokladů, včetně skrytých pak model dorůstá do podoby, kdy umožňuje zachytit bohatost reality, je schopen ji popsat stále plněji. Současně se ukazuje, že je potřeba znovu a znovu, přesněji a přesněji definovat (uchopit) ty nejzákladnější pojmy. Právě v jejich přesném uchopení je klíč k odhalení skrytých předpokladů a tudíž i rozvíjení modelu. Důležité je přitom najít to, co je nejjednodušší. Nejjednodušší v intuitivním smyslu, protože žádný formální předpis, který by vyjádřil, co tím nejjednodušším je a jak ho najít, neexistuje. Zmocníme-li se pak tohoto nejjednoduššího (tohoto klíče), začne se před námi realita otevírat, začneme ji číst. Vzhledem k významu principu využití nejjednoduššího modelu k rozklíčování reality mu věnujeme několik poznámek. Nejnázornějším příkladem nalezení takového klíče k dekódování reality byl patrně objev zákona setrvačnosti založený na abstrakci rovnoměrného přímočarého pohybu. Někdy bývá připisován Galileiovi, ale zasloužili se o něj spíše jeho žáci. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než vyjádřit pohyb v podmínkách, kdy pohybující se těleso není ničím ovlivňováno, rovnicí s = v.t (dráha s je přímo úměrná rychlosti v a času t). Odsud pak vyplývá známá formulace o tom, že těleso zůstává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud na něj nepůsobí síla. Více než dva tisíce let ovšem existoval koncept pohybu těles opírající se o autoritu Aristotela, který vycházel z toho, že tělesa ke svému pohybu potřebují nějakou stále přítomnou sílu. A nový koncept založený na abstrakci rovnoměrného přímočarého pohybu vznikal (prosazoval se oproti vžitým představám a stereotypům) nesmírně obtížně. Tento koncept se pak stal klíčem (kódem) k rozklíčování (dekódování) reality. Tak např. přímo provokuje otázku - a co jestli na těleso bude působit síla? Z její odpovědi pak vyplývá druhý zákon Newtona, zobecnění pohybu na rovnoměrně zrychlený. Jiným příkladem rozšíření je síla vznikající vzájemnou interakcí dvou těles (zákon akce a reakce, resp. třetí zákon Newtona). Odsud již byl krůček k molekulárně kinetické teorie plynů a kapalin atd. Důležité je, že každý krok rozšíření původního modelu i další krok rozšíření těch modelů, které vznikly jeho rozšířením, byl vždy veden ve směru nejjednoduššího vyjádření přesahu. Rovněž tak přechod od klasické mechaniky k nové, založené na principu relativity, se vyznačoval tím, že přesah měl podobu toho (z intuitivního hlediska) nejjednodušeji či nejúspornějšího možného rozšíření. Každý krok dekódování světa si lze představit jako limitně jednoduché rozšíření původního (rovněž původně limitně nejjednoduššího) modelu. Svědčí o tom mj. některé příspěvky uvedené v knížce Můj Einstein (originál byl vydán v roce 2006). Jedná se většinou o příspěvky špičkových fyziků, kteří s nadhledem i hlubokým pochopením komentují to, s čím vlastně Einstein přišel. Uvedeme jeden z nich. Předznamenává jej název příspěvku „Albert Einstein: Vědecký „reakcionář“: „Einstein tento nesoulad vyřešil jako šestadvacetilý mladík

30

v roce 1905. Později poznamenal, že jakmile si uvědomil podezřelost Newtonova axiomu absolutního času, dokázal během šesti týdnů najít způsob modifikace Newtonovy mechaniky, aby byla v souladu s Maxwellovými rovnicemi. Protože Einsteinova mechanika a její nejznámější formulace E = mc2 přinesla převratné důsledky, málokdy si uvědomíme, že Einsteinova inovace byla v podstatě hluboce konzervativní. Tehdy platné základní fyzikální rovnice upravil jen minimálně… Když Einstein zavedl do mechaniky těles základní limit rychlosti, čili rychlost světla, bylo zjevné, že je třeba modifikovat také Newtonovu gravitační teorii, protože k překonání vlivu gravitace počítala s neomezenou rychlostí. Newtonův zákon přitažlivosti neobsahuje žádné omezení rychlosti; gravitační efekt pohybu skály na Zemi by se v principu měl okamžitě projevit kdekoli ve vesmíru. Einstein do roku 1917 úspěšně vytvořil novou gravitační teorii... Jeho gravitační teorie, běžně nazývaná obecnou relativitou, se často považuje za revoluční změnu pohledu na gravitaci, protože Newtonova gravitace je síla, zatímco v Einsteinově pojetí je to zakřivení prostoru a času. Přesto však i obecná relativita byla vlastně jen konzervativní modifikace existující Newtonovy gravitační teorie… Einsteinova gravitační teorie umožnila zakřivení jak času, tak prostoru a ukázala, že tato zakřivení spolu vzájemně souvisejí. Co mohlo být přirozenější?... Také Einsteinův objev kvantové mechaniky byl opět konzervativní úpravou - konzervativní ve smyslu zachování klasické struktury newtoniánské fyziky…“ (Tipler 2007, s. 82-84.) To, že Einsteinovy úpravy výchozího (Newtonova) modelu byly „reakční“ či „konzervativní“ neznamená nic jiného, než že byly tím nejvíce (limitně) jednoduchým rozšířením. Tiplerův zasvěcený výklad umožňuje dobře pochopit, v čem tato jednoduchost spočívala. A je to metodologicky poučné pro jakoukoli práci s modelem, který usiluje o (pokud možno) všeobecnou platnost v dané oblasti reality. Jak původní model, tak i každé (důraz je na slově „každé“) rozšíření, které má být přínosem k poznání toho, o co jde, musí splňovat kritérium intuitivní (obtížně definovatelné, ale vnitřním cítěním zřejmé) limitní jednoduchosti. Toto vodítko bylo a je důležité í v našem případě. Současně se potvrdilo, že výše popsaný postup lze využít nejen v oblasti přírodních, ale i společenských věd. A jak si ukážeme dále, lze tímto způsobem dojít velmi daleko. Jedním z typických příkladů nalezení klíče ve formě limitního zjednodušení k dešifrování reality prostřednictvím matematického modelu je postup navržený Erdösem a Rényiem k popisu grafů. A. - L. Barabási17 výstižně popisuje, o co se jedná: "Přesto je konečným cílem všech vědců najít nejjednodušší možné vysvětlení velmi složitých jevů. Erdös a Rényi se do řešení této otázky pustili a navrhli elegantní matematickou odpověď, která by popisovala všechny složité grafy v rámci jednoho schématu. Právě proto, že se rozličné systémy při budování svých sítí řídí velmi odlišnými pravidly. Erdös a Rényi tuto rozmanitost zanedbali a přišli s nejjednodušším řešením, které mohla příroda použít: spojovat uzly náhodně. Rozhodli se, že nejjednodušší způsob, jak vytvořit síť, je házet kostkou. Pravidlo zní takto: Vyber dva uzly, a když ti padne šestka, spoj je hranou. Když padne cokoli jiného, uzly nespojuj. Pak si zvol další dvojici uzlů a pokračuj. Erdös s Rényim tedy viděli grafy a svět, který reprezentují, jako zásadně náhodné." (Barabási 2005, s. 23.) Dodojme jen, že v příslušném modelu je pravděpodobnost nastavitelným parametrem. Model založený na nahodilosti umožňuje identifikovat různé typy porušení symetrie v reálných systémech, které prostřednictvím grafů klasifikujeme a popisujeme. Uvedený příklad je o to cennější, že se vztahuje na oblast velmi blízkou té, kterou se zabýváme.

3. Praktický a teoretický význam identifikace a výpočtu diskriminační a Nashovy rovnováhy v elementárním redistribučním systému Model elementárního redistribučního systému je koncipován tak, aby postihl to nejdůležitější a současně nejjednodušší, s čím se v dané oblasti setkáváme. V logice věci má tři hráče (A, B, C), každý z nich má stejný vliv na daný systém, kteříkoliv dva hráči mohou vytvořit koalici, výkonnost hráčů je oceněna malými přirozenými čísli (např. 6:4:2). Výplaty hráčů pak můžeme zobrazit ve trojrozměrném prostoru, kdy každé ose souřadnic odpovídá výplata některého z hráčů. Vliv snížení efektivnosti systému v důsledku odchylky výplat od výkonnosti hráčů můžeme vyjádřit redistribuční rovnicí, např.: x + y + z = 12 - η.R(x - 6, y - 4, z - 2) kde x + y + z je součet skutečných výplat jednotlivých hráčů; 12 je maximální odměna, která by mohla být rozdělena, pokud by výkon redistribučního systému byl maximální, což znamená, že by nedocházelo k redistribuci, rozdělení výplat by proběhlo podle výkonnosti; η je koeficient snížení výkonnosti; R(x - 6, y - 4, z 2) je funkce vzdálenosti rozdělení skutečných výplat od výplat podle výkonnosti hráčů. Vzhledem k tomu, že redistribuční rovnice spojuje tři proměnné (výplaty jednotlivých hráčů) jednou závislostí, lze všechny možné redistribuce zobrazit na redistribuční ploše v třírozměrném prostoru. Pokud budeme předpokládat, že nejmenší výplata, kterou může dostat každý z hráčů, je rovna 1, pak si lze udělat představu o umístění jednotlivých typů rovnováhy na redistribuční ploše následujícím způsobem:

17

Viz Barabási (2005).

31

Graf 1: Různé typy rovnováhy v elementárním redistribučním systému: (1;y;1) = výplata hráče B

(x;1;1) = výplata hráče A (1;1;z) = výplata hráče C Kde: - Trojúhelníkem je vymezena zjednodušená podoba redistribuční plochy, tj. množina všech možných redistribucí. - Slabými čarami souřadnice, které představují výplaty jednotlivých hráčů. Je bod odpovídající rozdělení výplat podle výkonnosti hráčů jak v případě diskriminační rovnováhy (pokud je na hraniční linii), tak v případě rozdělení podle výkonnosti mezi všemi hráči (pokud je uvnitř redistribuční plochy). Je bod odpovídající diskriminační rovnováze (pokud je na hraniční linii), nebo Nashovy rovnováhy (pokud je uvnitř redistribuční plochy). Je bod odpovídající rovnostářskému rozdělení výplat jak v případě diskriminační rovnováhy (pokud je na hraniční linii), tak v případě rozdělení podle výkonnosti mezi všemi hráči (pokud je uvnitř redistribuční plochy). - Šipkami jsou znázorněny možné posuny diskriminační rovnováhy a Nashovy rovnováhy v případě působení různých vnějších vlivů na daný redistribuční systém. Grafické zobrazení jednotlivých typů rovnováhy a jejich posunů umožňuje každému udělat si představu o tom, co se děje v důsledku nejrůznějších vlivů působících na jakýkoli systém (který je vždy i redistribučním systémem). Každý z nás odhaduje, co se stane. Schopnost našeho odhadu je výrazně individuální. Máme různé informace, vlastní prožitou zkušenost, různě do našich odhadů promítáme to, že „přání je otcem myšlenky“ atd. Nicméně obecné schéma tuto naši individuální schopnost odhadu může značně posílit. Zvlášť důležité je přitom upozornit na následující: Jakmile se setkáme s tím, že něco se vyvíjí jinak, než by mělo, signalizuje to, že do hry vstoupil nějaký vliv či faktor, se kterým jsme nepočítali, např. síťová vazba některého z účastníků hry, resp. to, že je členem určité skryté křížové koalice, tj. koalice mezi redistribučními systémy. Těmi se kromě jiného budeme dále zabývat podrobněji. Lze říci, že právě schopnost dívat se na realitu tímto způsobem umožňuje spatřit (identifikovat v realitě a určitým způsobem si představit to, co identifikujeme) jevy, kterým budeme věnovat pozornost z hlediska vzájemné souvislosti mezi teorií redistribučních systémů a teorií memů. Obecně platí, že role sociálních sítí, které ovlivňují výsledky jednání uvnitř jednotlivých relativně samostatných systémů (typu redistribučních systémů), je velmi silná a roste. Je vhodné s ní počítat. Konfrontace modelu v podobě názorné představy o způsobu vytváření různých typů rovnováhy v redistribučních systémech s reálným vývojem v konkrétních organizacích či institucích umožňuje příslušné vazby předpokládat, identifikovat a korigovat strategické chování s ohledem na jejich existenci a jejich parametry.

32

4. Příklady rozšíření modelu elementárního redistribučního systému Pokud je náš model elementárního redistribučního systému skutečně vhodnou a užitečnou abstrakcí, pak jej lze rozšířit různými směry tak, aby byl stále věrnějším obrazem reality. Každý krok takového rozšíření pak umožní lépe si představit to, co se skutečně odehrává v reálných sociálních systémech. A v souladu s tím, co jsme si řekli výše, bude každé (metodologicky efektivní) rozšíření elementárního modelu tím nejjednodušším (nejúspornějším). Z toho, co se nám doposud podařilo, vybíráme čtyři příklady. Liší se úrovní dotažení, resp. propracovanosti a každý je poučný odlišným způsobem: - První příklad představuje rozšíření modelu o vliv konkurence a meziorganizační migrace. Je svým způsobem nejpropracovanější a nejelegantnější. Jeho základem je prostinké rozšíření modelu, které má ovšem velmi silnou interpretaci. Navíc zde dochází k pěknému (a to i v estetickém smyslu) vzájemnému doplnění aritmetického a geometrického vyjádření daného rozšíření. - Druhý příklad představuje rozšíření modelu o prvek vzájemného uplácení hráčů při tvorbě koalic a rozdělování výplat. Zajímavý je tím, že prvotní analýza uvážení možnosti zpětné vazby (tj. prostředků získaných hráči v jednom kole k ovlivnění výsledků v dalším kole) nás vede k názoru, že celý model se stává velmi komplikovaným a že budeme nuceni definovat a testovat velké množství případů, abychom odhalili to klíčové (to, co umožní „rozklíčovat“ realitu). Další zkoumání však ukazuje, že opět stačí drobné rozšíření modelu, abychom velmi úsporně zachytili to nejdůležitější v daném směru rozšíření, co určuje chování hráčů. - Třetí případ si všímá možnosti hráčů z jedněch systémů ovlivňovat tvorbu koalic a rozdělení výplat v jiných systémech. Tento případ je ve stádiu, kdy jsme schopni předvést základní nástroje rozšíření modelu a první výsledky jejich uplatnění. Uvedené rozšíření modelu ještě není dotaženo do stavu, kdy dojde k efektu zjednodušení, tj. kdy z velkého množství možností upřesnění modelu vybereme tu, která je oním hledaným klíčem umožňujícím poznat příslušnou realitu co nejúsporněji. - Čtvrtý případ poukazuje na problematiku vlivu křížových koalic (tj. koalic hráčů z různých redistribučních systémů) na proces vyjednávání uvnitř jednotlivých redistribučních systémů. Tato oblast rozšíření modelu je z uvedených čtyř v současné době nejméně rozpracována. Z hlediska dalšího rozvoje teorie redistribučních systémů i jejích aplikací se však jedná o oblast mimořádně významnou. 4.1. Příklad první: Vliv konkurence a meziorganizační migrace V článku Budinský – Valenčík (2008) jsme ukázali, že v systémech, které nejsou vystaveny tlaku konkurenčního prostředí, budou mít tendenci převládnout koalice založené na spojení průměrných a nejméně výkonných hráčů, kdy diskriminováni budou hráči nejvýkonnější. Co se stane, pokud bude systém vystaven konkurenci? Ukazuje se, že vliv konkurence musíme zkoumat vždy v určitých souvislostech - např. s vývojem systémů a možností meziorganizační migrace (tj. v souvislosti s tím, že někdo může z daného sociálního systému odejít nebo do něj přijít). Meziorganizační migrace má rozhodující vliv na získávání u uchování lidského kapitálu firem a dalších typů organizací. Pro vytvoření příslušného modelu je důležité nalezení vhodného zjednodušení, které by bylo klíčem k přesnému popisu daného fenoménu. Ukázalo se, že nejvhodnějším zjednodušením je dát možnost meziorganizační migrace do přímé souvislosti s nejnižší výplatou, která musí být dána nejvýkonnějšímu hráči. Pak hráči vyjednávají o tom, jak si mezi sebe mohou prostřednictvím tvorby různých koalic rozdělit to, co je k dispozici. Takovýto pohled má rovněž nejblíže k reálné situaci. Matematicky to lze vyjádřit následujícím způsobem: Pokud by nejvýkonnější hráč musel dostat větší odměnu než 1, např. a, přičemž parametr 0 < a < xmax (největší hodnota, kterou může hráč A získat), pak získáváme rovnice: a + y + z = 12 - η.R(a; y - 4; z - 2) x + 1 + z = 12 - η.R(x - 6; 3; z - 2) x + y + 1 = 12 - η.R(x - 6; y - 4; 1) Velmi zajímavé a současně plně v souladu s tím, co jsme si řekli o významu grafu 1.12, je i grafické vyjádření důsledků možnosti meziorganizační migrace. Ukažme si, jak k němu dospět. Zjednodušený model rovnováhy při vyjednávání formou podbízení lze zobrazit obdobně jako v diagramu 2 v článku Budinský – Valenčík (2008):

33

Graf 2: Rovnováha při vyjednávání formou podbízení ve zjednodušeném modelu: (1;y;1)

(x;1;1) (1;1;z) Místo výpočtu pak můžeme využít názornou představu o tom, kam se jednotlivé typy rovnováhy posunou: Graf 3: Posun diskriminačních rovnováh a Nashovy ve zjednodušeném modelu: (a;y;1)

(x;1;1) (2;1;x) Slabě přerušovaně je vyznačena původní situace, silně hranice posunuté redistribuční plochy při parametru a s osami souřadnic (x;1;1), (a;y;1) a (a;1;z). Graficky je znázorněna podmínka diskriminačních rovnováh při vyjednávání s podbízením a šipkami posuny diskriminačních rovnováh a Nashovy rovnováhy.

34

Zkušenosti získané rozšířením modelu v daném směru lze shrnou takto: - Základem rozšíření je velmi malá úprava rovnic vedoucích k nalezení diskriminační rovnováhy (mění se hodnota jen jednoho parametru). - Této změně rovnic odpovídá geometrický model, který je velmi názorný a intuitivně srozumitelný. - Výsledek bylo možné získat jak hledáním odpovědi na to, jak co nejúsporněji či nejjednodušeji vyjádřit vliv konkurence a meziorganizační migrace, nebo úplně opačným postupem, tj. provést určitou formální úpravu rovnic pokusit se ji interpretovat. - V našem případě jsme postupovali tak, že jsme hledali modelové vyjádření toho, co jsme identifikovali v realitě. Opačný postup se zdá být značně lákavým. Od formální rozšíření aparátu, kterým matematicky realitu popisuje, k interpretaci toho, co toto rozšíření znamená, však není cesta tak jednoduchá jak by se mohlo zdát, když již známe výsledek. - V daném případě je to dáno i tím, že to, co modelem popisujeme, není jen konkurence či jen meziorganizační migrace, ale spolupůsobení obou vlivů. To mj. ukazuje na to, že dobrý model musí vycházet z pozorného vnímání reality. Např. pokoušet za každou cenu vymezit vliv konkurence či meziorganizační migrace apod. v „čisté“ podobě by v daném případě k úspěchu nevedlo. Jedná se vždy o interakci mezi modelem rozšiřujícím se formou „čistě“ matematického zobecnění a snahou vystihnout prostřednictvím modelu to podstatné, co identifikujeme v realitě samotné. 4.2. Příklad druhý: Možnost vzájemného uplácení hráčů (investování do pozice) Reálná hlasovací síla, resp. vliv hráčů na ovlivnění výsledku hry bývá různý. A to i v případě, že všichni mají formálně stejné (rovné) postavení. Různým způsobem se například prosazuje vliv majetku, výše příjmu či disponibilních prostředků na možnost ovlivnit tvorbu koalic a rozdělení výplat. V případě, že existuje vliv příjmu na možnost ovlivnit výsledek hry (a tak tomu v praxi bývá téměř vždy), funguje vlastně zpětná vazba mezi výsledkem předcházející hry a parametry hry následující. Víme, že existence zpětné vazby má na chování jakéhokoli systému vždy značný dopad. Lze očekávat, že tak tomu bude i v případě redistribučních systémů. Jde o to najít vhodný model, který by tento jev popsal, tj. který by zachytil důsledky investování do pozice hráče v daném systému. Řešení bývá vždy jednoduché a tak je tomu i v tomto případě. Vliv příjmu na ovlivnění výsledků hry (rozdělení výplat) v dalším kole (při tvorbě koalic a dosažení určité odměny v rámci koalice) můžeme chápat tak, že hráč použije část prostředků, kterými disponuje a které získal v předcházejícím kole, k tomu, aby zaplatil druhému hráči za to, že tento druhý hráč uplatní strategii požadovanou prvním hráčem. Velmi jednoduchý princip. Není však jednoduché jej operacionalizovat, mj. i s ohledem na nezbytný předpoklad jednoduchosti. Jedním z problémů, se kterým se musíme vyrovnat, je např. otázka - jak zachytit modelem problematiku možnosti dodržení či nedodržení dohody, tj. toho, že za odměnu odměněný hráč uplatní hráčem, který odměňuje, požadovanou strategii uplatní či naopak neuplatní? Byla navržena tato pravidla: 1. Je dán nějaký výchozí stav (např. rozdělení výplat v poměru 3:2:1). 2. Každý se z toho, co má, může pokusit uplatit kohokoli jiného: 2.1. Přímo, z částky, kterou aktuálně má. 2.2. A to i z částky, kterou získá při vyjednávání. 2.3. Příslibem výplaty po skončení kola. 3. Lze navrhnout jakoukoli dohodu týkající se rozdělení výplat a jakoukoli dohodu tohoto typu lze kdykoli porušit. 4. O tom, kdo dohodu neporuší, se předpokládá, že ji neporuší, dokud nějakou dohodu neporuší; o tom, kdo dohodu poruší, se předpokládá, že nebude dohody dodržovat. 5. Po skončení každého kola každý dostane výplatu (a to např. 3 ten, kdo vytvořil koalici, inicioval její vznik, poskytl úplatu koaličnímu hráči; 2 koaliční hráč, ten, s kým byla koalice vytvořena; 1 hráč stojící mimo koalici). 6. V každém kole každý hráč spotřebuje určitou částku (např. 1). 7. Všichni hráči jsou informováni o všech krocích (výsledků vyjednávání, uzavření dohod, jejich porušení...) ostatních hráčů. 8. Každý z hráčů se snaží: 8.1. Nedostat se do stavu nouze. 8.2. Maximalizovat svou výplatu v dlouhodobém horizontu. 8.3. Maximalizovat součet výplat v jednotlivých kolech. Ukažme si příklad hry, která byla hraná veřejně 28.1.2008 na pravidelném Teoretickém semináři EPS na VŠFS: A B C 3 2 1 (počáteční stav) 3(-2) 2 1(+2) A nabídl C 2, B nereagoval, C přijal

35

1(+3) 2(+1) 3(+2) výplaty v daném kole 4(-1) 3(-1) 5(-1) spotřeba 3 2 4 počáteční stav v dalším kole C nabízí B 1 A nabízí C 1 B nepřijímá, požaduje od C2 C nepřijímá, nabízí A 1 A je ochoten přijmout B nereaguje 3(+1) 2 4(-1) 4(+2) 2(+1) 3(+3) výplaty v daném kole 6(-1) 3(-1) 6(-1) spotřeba 5 2 5 počáteční stav v dalším kole A nabízí 2 z výsledku hráči C B nabízí 1 hráči C C přijímá nabídku 2 z výsledku od A 5(+3) 2(+1) 5(+2) výplaty v daném kole 8(-1) 3(-1) 7(-1) spotřeba 7 2 6 počáteční stav v dalším kole 7(-2) 2 6(+2) A dodržel dohodu 5 2 8 Při této hře se mj. ukázala nezbytnost precizovat vymezení postupu při vyjednávání. Pokud uvážíme vliv redistribuce na pokles výkonnosti organizace a možnost vyjednávání s podbízením, zjistíme, že systém se bude chovat jiným způsobem. Musíme ovšem předpokládat, že všichni hráči jsou dokonale racionální, dokonale informováni o výsledcích vzájemných jednání a proces vyjednávání není ničím omezen. Formou následující úvahy ukážeme jak se za různých okolností bude systém chovat. Budeme při ní hledat příslušné rovnováhy, jejich definování, interpretaci a výpočet. V logice věci rovněž předpokládáme, že v systému došlo k vytvoření některé diskriminační rovnováhy, např. na bázi koalice B a C proti hráči A. (Pokud by byla vytvořena jiná koalice, nemění to nic na způsobu uvažování a dosažených výsledcích.) Případ první: Hráč B i hráč C budou mít tendenci podbízet se formou úplaty hráči A a snažit se získat větší výplatu, než ve stávající koalici mezi sebou. Uzavření takové koalice by bylo zlepšením i pro hráče A. Nemá důvod nabídku, při které dostane od některého z hráčů B či C v dalším kole větší výplatu než 1, nepřijmout. Kolik však může požadovat? Přesně tolik, kolik mu určuje výpočet diskriminační rovnováhy v případě, že je ve vítězné koalici. Systém tedy opět přejde do stavu některé diskriminační rovnováhy. Případ druhý: Hráč B i hráč C mohou ještě před dalším kolem hráči A ze svých prostředků před výplatou v dalším kole nabídnout hráči A určitou částku, aby si pojistili to, že uzavřou koalici s ním a že si hráč A v této koalici polepší. Ve výhodě je zdánlivě hráč B, protože disponuje většími prostředky a může si výsledek pojistit „přeplacením“ hráče A. Ovšem i v tomto případě nedojde k ničemu novému. Všichni hráči totiž uvažují racionálně a jsou dokonale informován o vzájemných jednáních. Hráč B se musí snažit zlepšit svou výplatu oproti výplatě v předcházejícím kole. Může přeplatit hráče A tím, že mu dá více než hráč C, který by se musel podbízet. V tom případě by jeho výplata byla ovšem nižší, než pokud by pokračoval v koalici s hráčem C, a tudíž taková situace nenastane. V případě, že nebudeme uvažovat rozdíl hodnot v čase (tj. částka získaná předem z výplaty v prvním kole či z výplaty ve druhém kole se stejnou nominální hodnotou má i stejnou reálnou hodnotu), musí být součet výplat předem a po přesně na úrovni diskriminační rovnováhy. Případ třetí: Hráč A, který je diskriminován, se pokusí zlepšit své postavení a deklaruje ochotu „nechat se koupit“ za určitou částku, např. 2. V tom případě by se ocitl ve vítězné koalici s větší výplatou, a to s tím hráčem, který by na jeho nabídku přistoupil jako první. Pokud by však došlo k vyjednávání s podbízením a ostatní dva hráči by mu mohli dát více, došlo by opět k vytvoření některé diskriminační rovnováhy se stejnými parametry jako v případě, kdy možnost uplácení neuvažujeme. Případ čtvrtý: Ještě zajímavější je případ, kdy hráč, který je mimo koalici (v našem případě hráč A) učiní nabídku, že se nechá koupit za určitou hodnotu a musí tuto nabídku dodržet. Tj. ani v případě, že mu některý z ostatních hráčů (B či C) nabídne více, nemůže od deklarované smlouvy odstoupit. Pak hráč, který mu dá nabídku dříve, s tímto hráčem vytvoří koalici. Ovšem i zde musíme uvažovat ještě dále: - Návazně vyvstává otázka, jak velkou částku může požadovat. Zajímavé je, že tato částka sahá až k výši diskriminační rovnováhy. Tj. jakmile nabídne jakoukoli částku o něco nižší, vytvoří jeden z hráčů rovnováhu s ním. - Výše uvedeného si mohou být vědomi i ostatní hráči a učinit příslušnou nabídku preventivně. V tom případě systém opět „spadne“ do některé diskriminační rovnováhy.

36

Případ pátý: Dohody ovšem nemusejí být dodrženy. V prvním přiblížení můžeme tuto situaci modelovat tím, že částka, kterou je jeden hráčů uplácen, musí být vyšší právě o tolik, o kolik je větší riziko, že dohoda nebude dodržena. Pokud se ovšem hra bude hrát s opakováním, tak dojde opět k zajímavému vývoji. Hráč, který by dohodu nedodržel, by se ocitl mimo koalici a už by se nikdy nemusel dostat do vítězné koalice. Vidíme tedy, že v daném systému existuje velmi silný spontánní tlak na dodržení dohod. Přesněji - v čistě modelové situaci budou dohody dodržovány (což samo o sobě je důležitý a nikoli triviální výsledek). Modelování investování do pozice, resp. zpětné vazby přináší zajímavé výsledky i z hlediska chování reálných systémů, které lze shrnout následujícím způsobem: 1. Diskriminační rovnováhy velmi silně ovlivňují podobu dohod a následné rozdělení výplat i při řadě modifikací průběhu vyjednávání. 2. Diskriminační rovnováhy mohou být modifikovány některými exogenními vlivy jako je důvěryhodnost hráčů, rozdíl v reálné hodnotě od nominální u výplat v různých kolech atd. Tyto vlivy lze velmi snadno do systému zahrnout a posouvají hodnoty diskriminační rovnováhy. 3. Systém je velmi citlivý na exogenní vlivy, kterými je upřednostněna některá z koalic, tj. např. na síťové vazby (koalice mezi hráči z různých redistribučních systémů). Zkušenosti získané rozšířením modelu v daném směru lze shrnou takto: - I velmi zjednodušený model uplácení, resp. investování do pozice má velké množství modifikací a je úkolem jeho porovnání s realitou, abychom našli ty, které jsou relevantní. - I když se při prvním přiblížení zdá, že rozšíření modelu o prvek možnosti vzájemného uplácení hráčů bude mít za následek velké množství variant jejich chování, při podrobném rozboru zjistíme, že i v takto rozšířeném modelu zůstávají zachovány tytéž diskriminační rovnováhy a tatáž Nashova rovnováha jako v elementárním modelu. Pouze některé parametry mohou být mírně modifikovány. - Současně se ukazuje, že to, co bylo bráno jako dostatečně přesně vyjádřené a samozřejmé, (v daném případě intuitivní představa o procesu vyjednávání), si vyžaduje mnohem podrobnější vymezení.18 Pokud bychom předpokládali, že proces vyjednávání i v případě investování do pozice (tj. uplácení hráčů) proběhne dokonale, mohl by mít model i poněkud jinou podobu, která by se více blížila směřování k původním typům rovnováhy (diskriminační a Nashovy). Výklad těchto otázek je ovšem poměrně náročný a vyžadoval by samostatnou pozornost. 4.3. Příklad třetí: Vliv hráčů z jednoho redistribučního systému na vytváření koalic ve druhém systému Doposud jsme uvažovali případy, kdy v určitém systému mají suverénní vliv pouze hráči daného systému. Víme však, že v realitě tomu tak není. Zpravidla existuje určitý vliv hráčů z jiných systémů na chování hráčů v daném systému. Je to dáno zejména „zesíťováním“ hráčů z různých systémů, tj. vytvářením koalic, které jdou „křižmo“ přes různé systémy, jejichž členy jsou hráči z různých systémů. Tyto koalice mohou být viditelné i skryté. Na vývoj v tom či onom konkrétním systému však mohou mít zcela zásadní vliv. Tuto situaci můžeme modelovat např. následujícím způsobem: V určitém redistribučním systému máme N hráčů (A1, A2,…AN), přičemž síla vlivu každého je: 1 + aiqi, kde: ai je nějaký koeficient výše vlivu i-tého hráče křížové koalice (v nejjednodušším modelu) na tvorbu koalic a výši výplat v jeho redistribučním systému; qi je počet hráčů z jiných redistribučních systémů, s nimiž daný hráč vytváří křížovou koalici. (Výše uvedeným neříkáme nic jiného než to, že čím více hráčů z různých redistribučních systémů vytváří síť, tím je síla jejich vlivu uvnitř každého z redistribučních systémů větší.) Podmínku vzniku minimální vítězné koalice pak lze formulovat takto: Σ (1 + aijqij) > 1/2 Σ (1 + aiqi) j i pro všechna k platí přitom platí: Σ [(1 + aijqij) – (1 + aikqik)] ≤ 1/2 (Σ 1 + aiqi) j i kde: index i nabývá hodnoty 1, 2,…N; index j postupně nabývá hodnoty 1, 2,…Nj (NJ < N) a označuje jen ty hráče z daného redistribučního systému, kteří jsou členem minimální vítězné koalice;

18

K problematice vyjednávání viz např. Horniaček (2006), Osborne (2002), Selten (1999a), Selten (1999b).

37

index k nabývá některé hodnoty 1, 2,…Nj (NJ < N) a označuje jen některého (kteréhokoli) hráče z daného redistribučního systému, který je členem minimální vítězné koalice. Obě podmínky jsou celkem zřejmé. První (podmínka toho, aby koalici byla vítězná, tj. disponovala dostatečným vlivem) říká, že souhrnný vliv všech hráčů vytvářejících minimální vítěznou koalici musí být větší než polovina vlivu všech hráčů v dané koalici. Druhá (podmínka toho, aby koalice byla minimální) říká že odchodem kteréhokoli člena z této koalice již nebude disponovat dostatečným vlivem. Pokud je ai = 0 či qi = 0 máme původní model. Buď vliv křížové koalice na vývoj uvnitř systému není žádný, nebo se žádné křížové koalice nevytvořily. V souladu s výše uvedenými podmínkami lze modifikovat systém rovnic vedoucích k výpočtu diskriminačních rovnováh. Výše uvedené rozšíření systému se rovněž vyžaduje značnou „úsporností“. Předpokládáme, že vytváření křížové koalice určitého hráče z daného redistribučního systému s každým hráčem z jiného redistribučního systému zvyšuje jeho vliv stejným způsobem, resp. o stejnou hodnotu (ai ). Pokud by platilo a1 = a2 = …= aN = a, znamenalo by to, že by toto zvýšení vlivu bylo pro každého hráče z daného redistribučního systému stejné. Pak by bylo možné zapsat podmínky minimální vítězné koalice ještě jednodušším způsobem. Na základě výše prezentovaného formalismu lze zformulovat řadu zajímavých úloh. Je zřejmé, že racionálně chovající se hráč se bude snažit maximalizovat počet hráčů, s nimiž bude vytvářet křížovou koalici. Může vytvářet i koalici, v níž bude více hráčů z druhého redistribučního systému (nemusí být zachována exkluzivita). Totéž platí vzájemně. Jaké důsledky bude mít, pokud budou v takto vytvářených křížových koalicích hráči z různých koalic (vyloučení z vítězné koalice i členové vítězné koalice)? Jak to ovlivní stabilitu vítězných koalic? Jakou roli to bude hrát při vyjednávání? Jaké důsledky bude mít informovanost či neinformovanost všech hráčů o existenci a složení křížových koalic (tj. rozdíly v důsledku existence skrytých a viditelných koalic)? Pro odpověď na tyto a podobné otázky je nutné formulovat další dodatečná upřesnění popisující chování hráčů. Tato upřesnění (formalizovaná pravidla) musí být intuitivně srozumitelná, jednoduchá a odpovídat realitě. Zdálo by se, že možných pokračování rozpracování teorie v uvedeném směru (analýzy role křížových koalic) je nepřeberné množství. Právě zde se však ukazuje, jak důležité je průběžně si vytvářet evidenci o tom, k čemu model slouží a jak jej lze prakticky využít. Pod praktickým využitím modelu přitom můžeme chápat například i to, že si o tom, co se odehrává v realitě, uděláme plnější představu, příp., že prostřednictvím modelu odhalíme další „vrstvu“ toho, co se odehrává, která dosud zůstávala skryta. Uvidíme, že právě zde našla teorie nečekané pokračování, novou dimenzi pohledu na to, co se v ekonomické realitě odehrává. Zkušenosti získané rozšířením modelu v daném směru lze shrnou takto: - Jakmile vhodnou formalizací pootevřeme dveře k rozšíření modelu, objevuje se zpravidla velké množství možností, jak postupovat dál. Podobně tomu bylo i v předcházejícím druhém příkladu. - Různé možnosti jít tou či onou cestou a zpřesnit model v tom či onom směru je třeba postupně vyzkoušet. - Při tomto postupu vyvstávají otázky, které by bez rozšíření modelu nevznikly. Tyto otázky jsou zpravidla jak zajímavé, tak i významné z hlediska praktických interpretací. - Lze předpokládat, že dříve nebo později se objeví způsob, jak danou problematiku popsat a vyjádřit poměrně jednoduchým způsobem, kdy řada zvažovaných možností modifikace popisu rozšířeného modelu se ukáže jako zavádějící. - Jakmile se před námi objeví velké množství různých směrů, kterými se můžeme vydat, můžeme s dostatečně velkou jistotou předpokládat, že úspěch dosáhneme teprve tehdy, až se na danou problematiku podíváme z nadhledu, z pozice něčeho nového, co ukáže širší souvislosti a současně zvýrazní to nejdůležitější, čemu je nutné věnovat pozornost. 4.4. Příklad čtvrtý: Vliv vztahu mezi redistribučními systémy na proces vyjednávání uvnitř každého z nich Jednám ze základních předpokladů výpočtu diskriminačních rovnováh v elementárním redistribučním systému je to, že proces vyjednávání proběhne dokonale, bez jakýchkoli omezení. V realitě tomu tak nebývá. Ne všichni hráči jsou informováni o průběhu vyjednávání, vyjednávání vyžaduje určité transakční náklady, hráči nemají neomezený čas, mohou k sobě z důvodu různých vnějších vlivů chovat větší či menší sympatie, více či méně si věřit apod. Vzhledem k tomu, že v podmínkách s dokonalým vyjednáváním jsou všechny tři rovnováhy stejně pravděpodobné, rozhodují o tom, která rovnováha se vytvoří, jak nedokonalosti v procesu vyjednávání, tak i různé vnější vlivy. Dokonce i velmi nepatrné. Je velmi pravděpodobné, že síťová propojení (křížové koalice) hráčů z různých redistribučních systémů mohou ovlivnit tvorbu koalic mj. i tím, že působí na preference hráčů při vyjednávání. Pokud by se podařilo najít vhodné modelové vyjádření, bylo by možné odpovědět na následující otázky: - Jak dochází k řetězení redistribučních systémů v tom smyslu, že vytvoření určitého typu koalice v jedněch systémech se přenáší do vytvoření obdobného typu koalice v okolních redistribučních systémech? - Které vnější vlivy na redistribuční systém pouze posunují diskriminační rovnováhy a Nashovu rovnováhu (jsou kompenzovatelné tím, že některý z hráčů bude požadovat nižší výplatu, aby umožnil vliv vítězné koalice za jeho účasti), a které vylučují vznik některých typů vítězných koalic (a tudíž nejsou kompenzovatelné)?

38

Obě dvě otázky jsou jak z teoretického, tak zejména z praktického hlediska velmi významné. V tomto smyslu lze výše uvedené zformulovat i opačně: Jedním z důležitých cílů rozpracování teorie redistribučních systémů je vyjádřit proces vyjednávání formou příslušného rozšíření modelu tak, aby se tím otevřela cesta k odpovědi na výše položené otázky. Pokud se pokusíme odpovědět na druhou z otázek (které vnější vlivy jsou kompenzovatelné a které ne) můžeme uvažovat např. o následujícím: - Vlivy, které nelze kompenzovat ústupky při vyjednávání některého z hráčů mohou souviset s tím, že vytvořením síťových vazeb mezi redistribučními systémy je příslušný hráč vyloučen z procesu vyjednávání. - Vlivy, které nelze kompenzovat ústupky při vyjednávání některého z hráčů mohou souviset s tím, že některý hráč nemá informace o tom, jak proces vyjednávání probíhá, příp. že vůbec probíhá. (Patrně existují i další příčiny toho, co predeterminuje určitý typ koalic.) Pokračování teorie v této oblasti souvisí velmi úzce s tím, co jsme si uvedli o analýze role křížových koalic. 4.5. Shrnutí některých poznatků z různých směrů rozšíření modelu Zkušenosti získané rozšířením modelu v daném směru lze shrnou takto: - Možnost položit výše uvedené otázky je podmíněna dosažením určitého stupně rozpracování modelu teorie redistribučních systémů. Jak už to při rozvoji teorie bývá, již samotné položení otázky má svůj význam, je určitým teoretickým výsledkem a přispívá k lepšímu pochopení toho, co se odehrává v realitě samotné. - Verbální (ještě neformalizovaný) popis přispívá k lepšímu utřídění problematiky, ale jeho vypovídací schopnost je omezená. - Pro lepší zachycení dané problematiky se nutnost formalizace a následné matematizace jeví nejen jako žádoucí, ale i nezbytná. - Každý krok v rozpracování matematického popisu modelu umožňuje lépe utřídit i lépe si představit, co se v realitě odehrává, a lépe z reality vyčíst to, co bývá skryto či je záměrně skrýváno. - Realitu poznáváme nejen prostřednictvím matematických prostředků, pojmů, ale i prostřednictvím tvorby představ, resp. schopnosti vytvořit si o něčem představu; k tomu může přispět i použití matematických prostředků tím, že vytváříme modely, na které pak naše představy „navěsíme“. - Schopnost vytvářet si představy o tom, co v realitě probíhá, zvyšuje naši schopnost vnímat, o co jde, efektivně se rozhodovat, a to i z hlediska času, který máme k dispozici. Nejdůležitější pak z tohoto hlediska je, že jakmile teorie narazí na to, co lze výše tematizovaným způsobem dekódovat (rozklíčovat), získává silné stimuly k tomu, aby se dále rozvíjela. Teorii je pak nutné nejen pochopit, ale i vycvičit se v její aplikaci.

5. Nový rozměr – souvislost mezi teorií redistribučních systémů a memetikou V době, kdy se dařilo rozšířit model elementárního redistribučního systému v různých směrech (viz předcházející kapitola) zdálo se (při různých diskusích v řešitelském týmu zaznívalo), že stále vidíme jen špičku ledovce, že se na celou problematiku musíme podívat ještě z jiného zorného úhlu, resp. nadhledu. Ovšem z jakého nadhledu? Co ještě dalšího musíme vzít v úvahu? Pohled na společenské dění prizmatem teoretického modelu redistribučního systému ukazuje, že role křížových koalic, které přenášejí vliv mezi redistribučními systémy prostřednictvím sociálních sítí je velmi významná. Platí to i opačně. Velmi významnou roli ve společenském dění hrají sociální sítě, jejichž jádrem jsou křížové koalice (koalice mezi hráči z různých redistribučních systémů), schopné přenášet vliv z jedněch redistribučních systémů do druhých (ovlivňovat tímto způsobem proces vyjednávání uvnitř těchto systémů a tvorbu diskriminujících koalic v nich). Vztahy, které tím vznikají, jsou velmi složité. Jak je teoreticky uchopit? Jak přistoupit k jejich modelování? Pozorná analýza různých případů sociálních sítí, jejichž jádrem jsou křížové koalice mezi redistribučními systémy, ukázala ještě jeden zajímavý moment. Totiž to, že každá takto vzniklá struktura „přežívá“ (uchovává svou odolnost a tím i svůj vliv) díky tomu, že je spojena s psychickými a ideovými prvky, které jsou v rámci ní sdíleny (těmi, co jsou součástí sociální sítě vzniklé na bázi křížové koalice). Tyto (ve své podstatě duchovní prvky šířící se formou komunikace) mají prakticky vždy podobu toho, co je nekriticky přejímáno, co blokuje alternativní vidění a interpretaci reality, má podobu určitého tabu, blokuje „přesah“ toho, co je společně sdílené. Soudržnost křížových koalic a schopnost vytvářet na bázi nich sociální sítě bezprostředně souvisí se sdílenými (replikovanými, šířenými) tabuizacemi (s tím, v co se nekriticky věří, co se nesmí zpochybňovat). Právě tyto „životaschopné“19 bloky jsou tím, co v procesu vyjednávání vede k tomu, že některé vlivy se stávají nekompenzovatelné, tj. hráč, který je mimo síť vytvořenou na bázi křížové koalice a sdílených tabu, se nemůže stát součástí diskriminující koalice v určitém redistribučním systémy, jakkoli by se při vyjednávání podbízel. Pokud se právě popsané chceme naučit vidět v realitě (rozpoznávat, o co se jedná, identifikovat, kdy vliv křížové 19

Otázkou je, jak chápat pojem „životaschopné“.

39

koalice a replikovaných tabu působí), musíme získat trochu cviku s pohledem prizmatem modelu posunů jednotlivých typů rovnováhy (graf 1 – 3). Postupujeme pak takto: 1. Lokalizuje oblast, ve které vyjednávání o vytvoření vítězné (diskriminující koalice) v určitém redistribučním systému probíhá. 2. Zvážíme základní vnější parametry, které na systém působí (do jaké míry je vystaven konkurenci, jaké možnosti odchodu hráčů ze systému se nabízejí apod.). 3. Uděláme si představu o tom, jaký může být výsledek. 4. Naši představu porovnáme s tím, k čemu ve skutečnosti došlo. 5. Z rozdílu mezi tím, co jsme byli schopni odhadnout, a výsledkem můžeme usuzovat na roli křížových koalic, které jsme do té doby nebyli sto evidovat (jejichž existenci či roli jsme přehlédli nebo podcenili). 6. Tyto křížové koalice jsme schopni „zviditelnit“ nikoli jen jako personifikované struktury (což není ani tak důležité), ale jako sdílené a přenášené stereotypy či blokace alternativního pohledu na některé otázky, které o sobě dávají různým způsobem vědět.20 Jakmile se takto podíváme na společenskou realitu, nemůžeme si nevšimnout toho, že jak příslušné sociální struktury (sociální sítě odvíjející se od křížových koalic mezi hráči z různých redistribučních systémů), tak jejich psychicko-ideová nadstavba (to, co je drží pohromadě ovládáním lidského duchovna) jsou vystaveny konkurenci. A nejen konkurenci, ale – doslova a do písmene – boji o přežití. Přežívají jen ty struktury (v oblasti sociálních vztahů i v oblasti duchovní), které jsou schopny uchovat svoji identitu, odolnost vůči různým vnějším vlivům a změnám podmínek, které jsou schopny se replikovat (šířit v různých směrech), obsazovat prostor vzniklý narušením méně odolných struktur. Pokud si uvědomíme, jak radikálně se rozšířilo množství mezilidských kontaktů v průběhu posledních desetiletí (rozbouráním komunikačních bariér i rozvojem technických prostředků komunikace), může si udělat představu o tom, jak faktor přirozeného výběru v této oblasti zapůsobil. Ve společenském prostoru působí velmi odolné, životaschopné, expanzivní a vzájemně soupeřící struktury, které mají dvojjedinou povahu – sociálních a duchovních struktur. Nikdo je nevymyslel. A nejen to. Naším myšlením (byť i vyzbrojeným teoretickým aparátem), si o nich můžeme udělat jen velmi dílčí evidenci. Ve chvíli, kdy rozpracování teorie redistribučních systémů dospělo do této fáze, bylo zřejmé, že je nutné vzít v úvahu to, co přináší memetika (teorie memů), jakkoli se (z hlediska jejího statutu jako teorie jedná o spornou záležitost). Připomeňme, že pojem "mem" je odvozen od významného pojmu z oboru biologie - "gen". Gen je nositelem biologické informace umožňující replikaci živých organismů, mem je replikátor zodpovědný za vývoj kultury21. Je to to, co je schopno replikace v procesu komunikace. Tento pojem poprvé použil Richard Dawkins v roce 1976 ve své populární knize "Sobecký gen"22 naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis - napodobování). Za klasickou práci zabývající se memy je považována kniha S. Blackmoreové (u nás vydaná a rychle rozprodaná v roce 2000 a 2001) Teorie memů - kultura a její evoluce 23. K otázce, co je mem, J. Zrzavý v doslovu k uvedené knize velmi vtipně poznamenává: "Budeme-li tedy hledat v lidských mozcích, kde jsou které memy uloženy, jistě se dočkáme triumfálních novinových článků, že byla nalezena ta konkrétní synaptická konfigurace, která jest křesťanstvím (nebo v které sídlí křesťanství?), jistě to pomůže rozvoji neurobiologie; ale je dobré, teď, na začátku nové vědy a se zkušenostmi z posledních století vývoje genetiky, jasně prohlásit, že mem není věc, stejně jako gen není věc. Jakmile si ovšem řekneme, že mem není věc v mozku, ocitáme se v koncepčně složité situaci: replikátor se z definice replikuje, ale co znamená "replikace" nehmotné entity, dejme tomu informace?" (Blacmoreová 2001, s.285.) Svého času byla (i u nás) teorie memů (memetika) velmi populární. Očekávala se od ní senzační odhalení spojená s odpovědí na otázku, čím jsme vlastně ovládáni, co rozhoduje o směrování našich osudů a lidských dějin. Již samotná myšlenka "sobeckého genu" byla provokující. Existuje gen, který je v procesu evoluce ochoten obětovat i mnohem vyvinutější organismus jen proto, aby se sám mohl co nejvíce rozšířit. Ne proto, že by takovýto gen něco chtěl. Je příliš primitivní na to, aby vůbec něco mohl chtít. Logika replikace struktur ho však k tomu vede a současně mu to i umožňuje. Obdoba takovýchto entit schopných se replikovat pak vzniká i v kultuře. Teorie memů byla prvním pochopením či spíše jen tušením, že lidská společnost a jednotliví lidé jsou kromě jiného i živnou půdou pro vznik replikujících se, vyvíjejících se a zmnožujících či rozmnožujících se entit. Nebo úplně drsně řečeno, že lidé jsou jen tím, co může být pro takto vzniklou neorganickou (či spíše nebiologickou) obdobu či podobu života jen stavebním materiálem, tím, co je používáno jako nástroj v boji o přežití. A člověk jako takto zabudovaný a používaný nástroj si z principiálních důvodů svoji (skutečnou?) roli nemůže uvědomovat, nemůže vnímat, to co se v souvislosti s tím odehrává. A

20

Výše uvedené vyžaduje určitý cvik v používání modelu. V době přípravy tohoto materiálu byl uvedený postup ověřován např. na odhadu výsledků sjezdu Strany zelených. Výsledky byly velmi zajímavé a průkazné. 21 Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Mem. 22 Dawkins 1998. 23 Blackmoreová 2001.

40

pokud tomu tak skutečně je, nastoluje to otázku, kdo jsme vlastně "my" a jak je to s naší schopností svobodně a zodpovědně se rozhodovat, jak vlastně myslíme a uvědomujeme si sebe sama. Výzkum společenských redistribučních systémů tak ukazuje, že to, co vnímáme a chápeme jako lidskou společnost je (mimo jiné či dokonce lze říci i "ve skutečnosti je") živnou půdou, na které vyrůstají různé organismy, jejichž stavebním materiálem či stavebními buňkami jsou jedinci (jednotliví lidé), kteří si svou roli v těchto organismech neuvědomují a z povahy věci ani uvědomovat nemohou. Tyto organismy: - Mají schopnost uchovávat svou identitu. - Mají schopnost se replikovat vertikálně i horizontálně (tj. v čase i do šířky, jednak aby se uchovaly v čase, jednak aby posilovaly svůj vliv v daném prostředí). - Mají schopnost přizpůsobovat se prostředí, reagovat na změny v něm, zdokonalovat se. - Existují v nich mechanismy, které si dokážou podřizovat chování jednotlivců (jednotlivých lidí), které tyto organismy vytvářejí, a to mnohdy (či většinou) aniž by si lidé zpravidla vůbec uvědomovali, že jsou "stavební buňkou" těchto organismů. - Existují v nich mechanismy, které jsou schopné "nepřizpůsobivého jedince" (tzv. neřízenou střelu, toho, kdo by svým myšlením či jednáním ohrožoval to, co vytváří identitu a základ replikující se struktury) vyvrhnout, eliminovat jeho vliv, likvidovat. - Vzájemně si konkurují, resp. probíhá mezi nimi soupeření (a bez nadsázky i boj o přežití) na základě přirozeného výběru; ten, kdo v tomto boji není sto uchovat svou identitu vyklízí prostor pro druhé, může být dokonce včleněn do organismu jiného. - Za určitých podmínek se mohou i rozmnožovat. Zkrátka - to, co vnímáme a chápeme jakou lidskou společnost se stalo (přesněji vždy bylo, ale v současné době se stále více stává a dnes v míře nevídané) rejdištěm struktur, které vykazují všechny rysy živého organismu, který vznikl na jiné než biologické bázi. Teorie redistribučních systémů se ukazuje jako velmi dobrý nástroj analýzy memetických struktur a procesu přirozeného výběru, který mezi nimi probíhá.

6. K čemu jsme dospěli Existují různé koncepty vyjádření toho, jak se vyvíjí teorie. Každý vyjadřuje skutečnost s určitým zjednodušením a vyhovuje více či méně tomu či onomu konkrétnímu případu. I přesto, že žádný není dokonalý, vyplývají z každého dobrého konceptu závěry a doporučení týkající se postupu v rozpracování té či oné teorie, případně odpověď na otázku, zda se v daném případě o perspektivní teorii jedná či nikoli. V našem přípěvku jsme prezentovali určitý pohled na rozvoj těch typů teorie, které k dekódování reality využívají abstraktní, formalizovaný a následně i matematicky vyjádřitelný model. Návazně na to jsme ukázali, jak v případě teorie redistribučních systémů dochází k rozšiřování elementárního modelu, jak se tím postupně otevírá cesta k odpovědi na již formulované otázky, ale také k nastolení dalších, jakou roli přitom hraje názornost a možnost konfrontovat model s realitou. K tomu jsme nejdříve využili čtyři konkrétní příklady dokumentující a ilustrující postup při rozšiřování modelu. Každý z nich odpovídá různému stavu poznání té části reality, kterou rozšířením modelu popisujeme, s využitím formalizace a matematického vyjádření. Poté jsme ukázali další rozměr rozšíření teorie – a to cestou využití toho, co přináší teorie memů (memetika). Je nutné zdůraznit, že tuto souvislost nikdo nepředpokládal (a i v rámci řešitelského týmu panoval na memetiku spíše skeptický názor, pokud jde o to, zda se vůbec jedná o něco, co je podobné vědě). V současné době, kdy jsou k dispozici další výsledky výzkumu v daném směru, kdy se ukazuje, jak významný badatelský prostor se otevřel, bereme již souvislost mezi teorií redistribučních systémů a teorií memů (interpretovanou v intencích toho, co teorie redistribučních systémů přináší), jako něco samozřejmého. Pokusili jsme se seznámit odbornou veřejnost s průběžně dosahovanými výsledky, protože ve stádiu dynamického rozvoje dané teorie každý pokrok ve smyslu odpovědi na určité otázky vždy nastoluje ještě více otázek dalších. Nelze tudíž čekat, až budeme znát odpověď na všechny. Vzhledem k tomu, že se dle našeho názoru jedná o velmi perspektivní oblast poznání, hraje významnou roli i metodologická reflexe a dokumentování postupu. V neposlední řadě se pak touto formou snažíme zaujmout, motivovat a inspirovat ty, kteří by o spolupráci v oblasti teorie redistribučních systémů měli zájem. Nabízí se zde totiž možnost dosažení prokazatelných a původních teoretických výsledků. Z posunu poznání za poslední dva roky od minulého společného setkání na půdě ČSE lze vytušit, jaké možnosti se otevírají.

Abstrakt: Teorie redistribučních systémů je aplikací a současně i rozšířením teorie her. Zabývá se fungováním institucí, organizací, firem a dalších sociálních systémů, v nichž dochází k redistribuci odměn (výplat) oproti výkonům jednotlivých hráčů. Tuto redistribuci zpravidla umožňuje vytvoření koalice uvnitř redistribučního systému, která disponuje rozhodujícím vlivem na rozdělení výplat. Model elementárního redistribučního systému lze rozšířit v řadě směrů a využít jej k popisu chování reálných sociálních systémů, zejména při řešení problematiky

41

zvyšování efektivnosti jejich fungování. Ukazuje se, že teorii redistribučních systémů lze využít v oblasti teorie memů.

Klíčová slova: Teorie her, teorie redistribučních systémů, koalice, vyjednávání, mem.

Theory of Redistribution Systems and Memetik Annotation: Theory of redistribution systems is an application and at the same time extension of Game Theory. It deals with functioning of institutions, establishments, firms and others social systems, in that pay-offs are redistributed in contrast to achievement of individual players. The redistribution is usually allowed by a coalition, formed inside of redistribution system, that disposes of dominance over the pay-offs' redistribution. Model of Elementary Redistribution System is possible to extend into many branches and use it for description of behaviour of realistic social systems, especially by solving problems concerning the possibility to increase efficiency of its functioning. It looks, that the theory of redistributions systems can be used in memetik.

Key words: Game Theory, Theory of Redistribution Systems, Coalition, Bargaining, Mem. JEL Classification: D01, D33, D74.

Literatura: (Reference) Barabási, A.-L. 2005. V pavučině sítí. Praha : Paseka. ISBN 80-7185-751-3. Bedretdinov, R., Valenčík, R., Wawrosz, P. 2006. Obecná teorie redistribučních systémů. In 4. výroční konference České společnosti ekonomické. Praha : ČSE.. Blackmoreová, S. 2001. Teorie memů. Praha : Portál. Budinský. P., Valenčík, R. 2008. Nash Equilibrium in Redistributions Systems (Calculation, Weight, Application. ACTA VŠFS 2008, roč. 2, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. Budinský. P., Valenčík, R. 2008. Redistribution Systems Theory as a Key to Reality Decoding. ACTA VŠFS 2008, roč. 2, č. 2. ISBN 978-80-86754-86-4. Carmichael, F. 2005. A Guide to Game Theory. Harlow : Pearson Education Limited. ISBN 0 273 64896 5. Dawkins, R. 1998. Sobecký gen. Praha : Mladá fronta. HORNIAČEK, M. 2006. Negotiation, preferences over agreements, and the core. In 4. výroční konference České společnosti ekonomické. Praha : ČSE. Keith, D. 2005. Problémy pro třetí tisíciletí; Sedm největších nevyřešených otázek matematiky. Praha : Dokořán a Argo; Praha. ISBN 80 - 7363 - 016 - 8 (Dokořán); ISBN 80 - 7203 - 739 - 0 (Argo). Kuhn, T. 1982. Struktura vědeckých revolucí. Bratislava : Pravda 1982. Lederman. L. 2007. Einstein, Moe a Joe. Můj Einstein. Edit. John Brockman. Praha : Pragma. ISBN 978-807349-062-1. MAŇAS, M. 2002. Teorie her a konflikty zájmů. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze. OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press. ISBN 0-19512895-8. SEKERKA, B. 2002. Mikroekonomie. Matematické a kvantitativní základy. Praha : Profess Consulting. ISBN 80-7259-030-8. Selten, R. 1999a. Game theory and behaviour: selcted essays, Díl 1., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. Selten, R. 1999b. Game theory and Economic behaviour: selcted essays, Díl 2., 1. vydání. Elgar : Cheltenham - GB. ISBN 1-85898-872-1. Tipler. F. 2007. Albert Einstein: Vědecký reakcionář. Můj Einstein. Edit. John Brockman. Praha : Pragma. ISBN 978-80-7349-062-1. Valenčík, R. 2008. Teorie her a redistribuční systémy. Praha : Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. Valenčík, R., Bedretdinov, R. 2007. Investování do lidského kapitálu a vzdělanostní společnost. ACTA VŠFS, 2007, roč. 1, č. 1. ISBN 978-80-86754-86-4. WAWROSZ, P. 2007. Investování do sociálního kapitálu, efektivnost a redistribuční systémy. Acta VŠFS. 2007. roč. 1, č. 1, s. 74-102. ISBN 978-80-86754-86-4.