24
1 Anonym
2 Anonym
Mastičkář
Hra veselé Magdaleny
[…] A tuto mast činil mnich v chyšcě, mnich sedě na jěptišcě: Ktož jie z vás okusí koli, vstane jmu jako pól žebráčie holi. […]
[…] Teď sem, mistře, nalezl popa, an pie med v pivnici s jednú z škopa, a tak ji míle objímáše a cos u nie v ňadřiech hládáše; le ona jemu nechtě dáti, le on ji podtepem vzvráti. […]
(první polovina 14. století)
(první polovina 14. století)
3 Anonym Kudy sem já chodila Kudy sem já chodila, tudy tráva zelená; svój šlojieř napravila, hledajíc baťka, hledala. (třetí čtvrtina 14. století)
25
8 Anonym Tristram a Izalda 30
[…] Tu ot toho těžkého stúpenie vzjide ot bláta veliké kropenie; tu Izaldě jedna kropě nahoru vzehna pod košili, právě mezi stehna, tak že jí tu něco zbláti, ona poče tej vodě láti řkúc: vodo, tys udatna přieliš, neb sebú do toho miesta střielíš, do něhož Tristram mój muž nesáhl; a na tom by každý přisáhl, žej on najudatnější mezi všemi, což jich kolivěk v kterej zemi: ale všaks ty vodo najudatnějšie, neb této chvíle nynějšie skočilas tak daleko pod mé rúcho. […] (druhá polovina 14. století)
31
28 Anonym
68
Nehlídej, že jsem malá
Z „Popěvků“
Dívčino, outlounká milovnice! miloval bych tě, ale jsi malá. „Jen mne miluj, chciť i velká býti: ačkoli jsou perličky maličké, přece nosí se na krku panském; ačkoli malý pták křepelička, přec unaví koně i jonáka.“
U mé milé nic to nového, že stále cos stejská a žádá: ve dne ji hlava bolívá, a v noci kolínka rozkládá.
Znatel O dívčino, oj Mileno! posaď se mi na koleno; však my nejsme hlúza divá, dobře víme, kde se líbá: mezi očima vdovice, mezi ňádry mládenčice.
(ca 18. století)
69
112
48 Anonym
49 Josef Václav Frič
50 Jaroslav Vrchlický
***
Joklův čardáš
Tak mám tebe plnou duši
Když jsem já šel v půl noci tou židovskou ulicí, v jednom domě u okna, stála krásná blondýnka. Na okénko ťukala, na hulána volala: „Pojď, huláne, pojď jen blíž, snad se kundy nebojíš?“ „Jak bych já se kundy bál, když jsem na ni často hrál!“ „Pojď, huláne, pojď jen dál, vždyť je tady pan kaprál. Dej sem na dlaň pět šupů, dám ti sáhnout do chlupů.“ Pět šestáků jsem jí dal, dobře jsem si zamrdal.
Nedaleko od Poličky svítěj tři zlaté hvězdičky, v háječku Aničku na vršíčku při měsíčku položil Jeníček na travičku.
Když se náhle zatemnilo, ach, co se tu přihodilo! Hubičky – prstíčky, sukničky a nohavičky, všechno se to spletlo truc Aničky.
Tam jí šmátnul pod sukničky, dostal za to přes prstíčky: hošíčku Jeníčku na vršíčku při měsíčku nedám sobě šmátnout pod sukničku.
(1876)
Chtěl jí dát aspoň hubičku, při tom zmáčknul jí kozičku: hošíčku Jeníčku, dám hubičku při měsíčku, ale nepomačkej mi kozičku.
(ca 1870)
Měsíčka to dopálilo, Jeníčka mu líto bylo, dal mráček na háček a za mráček vlez dobráček, by ji nepolekal – raťafáček.
Tak mám tebe plnou duši, že víc nemá svlačec rosy, když jej ze sna slunce vzruší z rána padnouc do rákosí; a má duše stále prosí: Smiluj se! vždyť lásky v tobě více, nežli píseň tuší! Zvon, když rozhoupá se v plese, nemá v ňadrech tolik zvuků, a pták písní tolik v lese, srdce nemá tolik tluků, jak ty, když svou bílou ruku na čelo dáš v požehnání, co se blaha na mne snese! Jako ve snách stále žiji, kam jen hnu se, hudbu slyším, jednu sladkou melodii, od květin až k hvězdným výším zvukem prudším a zas tišším! Věř, dřív neztichne ta píseň, až svou skráň v tvém klínu skryji. (1880)
113
60 Quido Maria Vyskočil Sonata eroica 132
[…] A tu náhle přišla ta chvíle. Touha nesmírná, zkrásněná v žádost, která se stala božskou, obklopila je. Táž silná, kovová myšlenka pronikla rázem oba – nekonečná touha po svědku těchto planoucích chvil velikého jejich štěstí. Vstali téměř zároveň zachváceni vzájemnou žádostivostí. Přibližovali se pak k sobě jako slepci, až prsty jednoho dotekly se přátelských. Tento prvý, plachý dotek zesteronásobil jejich víru. Víru, která byla stejně mocná, ba mocnější než žádost smyslů. Jejich těla, alespoň pro jejich fyzické vjemy, zdála se býti spálena zázračným plamenem citu nadpřirozeně zmohutnělého. – – Liliana oblečena byla ve svůj bílý chitonový šat, který něžně kouzlil lahodné linie jejího křehkého těla a na ramenou sepjat byl zlatými řetízky. A jak mladá žena vplynula lehkým nahnutím svého útlého poprsí do objetí Viktorova, řetízky sesunuly se a roucho její spadlo k jejím nožkám jako mrtvá labuť k nohám Lediným. – – – – – Jedna a táž vroucí myšlenka, tající stejnou touhu, spojila pak oba. Myšlenka, která podepřena nezlomnou důvěrou, stala se sama v objetí jejich činitelem nejsilnějším. – – – – – – – – – – Uplynula dlouhá blažená chvíle. Hvězdy jako by vyrostly v údivu nových těchto milenců nového náboženství. Všechny květy vydechovaly vůně nejlíbeznější… vody líbaly břehy v sladkém roztoužení… oblaka splývala. Liliana omdlela.
133
134
Její city byly vyčerpány ve všech pramenech. I Viktor byl duševně vysílen. Leč když zpozoroval Lilianino zemdlení, ač sám sláb myšlenkovým vyčerpáním, uchopil přece svoji ženu do náručí a odnesl na lůžko. Usmívala se záhadně, jakoby již vstříc tajemnému malému cizinci, který byl právě počat vznešenou touhou této chvíle. Byla tak uchvacující a krásná, že Viktor v zbožném údivu klekl před tímto bohem nového náboženství. – – – Bylo slavně v jeho duši. Největší a nejčistší sen lidského srdce dočkal se dnes svého uskutečnění: Slovo tělem stalo se! […] (1909)
61 Ladislav Klíma Bílá svině neboli konečné rozřešení problemu o vzniku křesťanství […] A pravdu děla nádoba počestná. Neboť úd Pietrův zmohl se velice velmi, takže kalhoty jeho propíchnouti hrozil. I pravila: „Mladíče ctný, úd tvůj velký jest velice velmi. Nedotýkej se vnad mých pouze okem, nýbrž i hmatem, neboť příjemnější zajisté ženě jest, dotýká-li se jí muž hmatem, než pouze pohledem svým –“ I uposlechl božského rozkazu. I pravila: „Roh tvůj kalhoty tvé propíchnouti hrozí! Svlékni kalhoty tyto!“ I uposlechl rozkazu božího a objal pannu nejsvětější. Tato však pravila: „Ajta, mladíče milý! Jsem zemdlena a odpočinku si zajisté přeju. Proto mne netiskni a odnes mne na svoje lože mládenecké.“ I uposlechl rozkazu božího a radoval se velice velmi v srdci svém marnivém. Ulehl vedle zrcadla spravedlnosti a obnažil mu zadnici, jež půvabná byla zajisté velice velmi – I pravila: „Ty nemař času, nýbrž přistup k činu, ať úd tvůj, hanebným obcováním s patnácti nymfami vyčerpaný, nesplaskne se jako balon!“ I pravil: „Matko nejčistotnější, není-liž hříchem, co ode mne ždáš?“ I pravila: „Není zajisté, neboť psáno jest: Milujte se vespolek! Však ty neváhej již a těš se z přízně, která málokterému smrtedlníku přána jesti!“ I uposlechl rozkazu božího. Věž ze slonových kostí roztáhla stehna svá a úd Pietrův vnořil se do neposkvrněného lůna královny bez hříchu prvotního počaté. A vnořil se tamtéž velmi lehce, že se tomu divil. I pravil, totiž Pietro, nikolivěk úd jeho: „Matko nejčistotnější, jak je mož-
135
136
né, že úd můj vklouzl do těla tvého tak lehce, ačkolivěk úd můj zajisté veliký jest velice velmi –? Do žádné z nymf tak lehce nevklouzl. Zdá se mně, bráno nebeská, že kočár do lůna tvého panenského vjeti by mohl!“ I pravila: „Ty nemluv, lébrž dělej. Hádanka zajisté vysvětlí se ti později! Ty nemluv, lébrž dělej!“ I poslechl a dělal. Královna mučedníků šťastna byla velice v srdci svém. Stále Pietra líbala, zadnicí svojí zmítala a divné z hrdla svého zvuky vyrážela, jako kočka, která, ana hraje si s kuličkou a semo tamo poskakuje, divné skřeky a mruky z hrdla svého vydává, v bujnosti mysli svojí – I pravil, když hotov byl: „Bráno nebeská, krásné bylo to velice velmi. Miluju tě nesmírně, hvězdo mořská, utěšitelko naše, příčino naší radosti, neboť tvář velice sličnou a tělo velice dráždivé máš!“ I pravila: „I já tě miluju, neboť v tobě se mně dobře zalíbilo! Neboť úd tvůj velký jest velice velmi a práci svou dobře konati umí.“ (ca 1909)
137
166
71 Jaroslav Hašek
72 Hermann Ungar
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
Zmrzačení
[…] Potom poslala Švejka pro oběd a pro víno. A nežli přišel, převlékla se v průzračné matiné, které ji činilo neobyčejně svůdnou a vábnou. Při obědě vypila láhev vína, vykouřila mnoho memfisek a lehla si do postele, zatímco Švejk v kuchyni pochutnával si na komisárku, který namáčel do sklenice s nějakou sladkou kořalkou. „Švejku,“ ozvalo se z ložnice, „Švejku!“ Švejk otevřel dveře a viděl mladou dámu v půvabné pozici na poduškách. „Pojďte dál!“ Přikročil k posteli, a tu ona se zvláštním úsměvem přeměřila jeho zavalitou postavu a silná stehna. Odhrnujíc jemnou látku, která halila a skrývala všechno, řekla přísně: „Sundejte si boty a kalhoty. Ukažte…“ Tak se stalo, že dobrý voják Švejk mohl nahlásit nadporučíkovi, když se ten vrátil z kasáren: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vyplnil všechna přání milostivé paní a obsloužil jsem ji poctivě dle vašeho rozkazu.“ „Děkuji vám, Švejku,“ řekl nadporučík, „měla těch přání moc?“ „Asi šest,“ odpověděl Švejk, „teď spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno, co jsem jí viděl na očích.“ […]
[…] Přítomnost Kláry Porgesové v něm od prvního okamžiku vyvolávala stísněné pocity. Z jejích vlasů vanula vůně, která mu vzdáleně připomínala mýdlo. Uprostřed vlasů měla pěšinku jako teta. K tomu přistupovalo, že když se na ni podíval, nepochopitelně se ho zmocňovala představa jejího nahého těla. To ho naplňovalo hlubokým studem nad sebou a odporem. Nutkání k této představě se zvětšovalo, čím více se její formy zaoblovaly. Od nejútlejšího mládí jej takové představy naplňovaly hnusem. Polzer by se byl býval ani dříve nestýkal se ženami, kdyby ho byl býval k ženám nevodil a ke styku s nimi nenutil Karel, který Polzerův odpor nechápal. Polzer často zvracel, když odcházel z nevěstince, kam ho Karel zavedl. Už jako chlapec se děsil pohledu na ženy. Vyhýbal se Milce, protože se mu zdálo, že se pod vzedmutou volnou blůzou, která přitahovala pohled, neustále mění tvar jejích kulatých ňader. Neodvažoval se pohlédnout na Milčina prsa. Když se od Karla dověděl, že chlapci čekávaji v lese na Milku, vyhýbal se dotyku Milčiných rukou, když byl v obchodě sám a musel od ní přijmout peníz. Neboť se Milčiných rukou štítil. Milka zpozorovala, že před ní prchá, a často se ho snažila uchopit a přitisknout k sobě. Jednou ho potkala na tmavém schodišti. Přitiskl se do tmavého výklenku, kde visel na dřevěném kříži Spasitel. Už nemohl uniknout. Přišla k němu a zasmála se, neboť viděla, že z ní má strach. Její ruce ho uchopily. Nehýbal se. Rozepnula mu knoflíky. Polzer se třásl. Uchopila jeho pohlaví. Milka se rozesmála, když jeho semeno vytrysklo, a udeřila ho, až se zapotácel.
(1921–1922)
167
168
Už když padal tetin stín z osvětlených dveří, věděl Polzer, že ženská nahota je odpudivá. Už při tetině stínu, stejně jako v případě paní Porgesové, jej trápila hrozná myšlenka, že toto nahé tělo není uzavřeno. Že se hroznou trhlinou otevírá dokořán. Jako otevřené maso, jako cáry po okrajích tržné rány. Nikdy se nechtěl v galeriích dívat na obrazy a sochy nahých žen. Nikdy se nechtěl dotýkat nahého ženského těla. Měl pocit, že je v něm nečistota a odporný zápach. Paní Porgesovou vídal jen ve dne v šatech. Přesto ho trýznila představa jejího tlustého nahého těla. […] (1923)
169
86 Karel Konrád Popěvek 190
Nic mi dražšího není nad vaše přirození. Až ztratím pohlaví, dám si ránu do hlavy. (1932)
87 Sirius Vokno Balada o šišce Večer před svatým Janem Mrdala slečna s pánem Prcajíce na mechu Činili tak neplechu. Den se krátil, den se stmíval V lese kňučel medvěd mýval Přes pole zní klekání „Překrásný čas k mrdání,“ Vece slečna špulíc kundu Na břiše si drží bundu
Prdelí je v jehličí „Ať si pinďour zacvičí,“ Opáčil pán celý v znoji „Eště že mi čurák stojí.“ Rosa padá v lesní mlází Pytel se u kundy hází Blíží se už hodina Kdy poteče mrdina. Koule pálí, kunda žíhá Slečnu tíží páně tíha Čurák dál si cestu razí Div že pochvu neprorazí A že není v prdeli „Zase příští neděli,“ Řekla slečna, „šoustala bych.“ „Ovšem,“ řek on, „ale tebich Pod prdel ti přinesu.“ […] (1933)
191
192
88 František Hrubín
89 J. B.
Všivé lůno
Třináctiletá Zizán
Když ukápnu na stůl trochu vína, v němž se léta utrácí, prstem kreslím v něm znak tvého klína jak nezbední školáci.
Svou dětskou duši touhou zastřelas, tvých třináct let sní v židovské tvé kráse! Svlékáš se bez výzvy. Vyspělé tělo, lásky hlas. A snad je světicí i bez studu, když zdá se.
Mou krev, které je již nyní málo k naší veliké lítosti, tvé pohlaví sladce přelévalo jako škeble marnosti.
Jerišské růže bradavek, probuzení spáči pod bříšky prstů milostnou procitají hrou. K zbouřenému údu Zuzana se tlačí pahorkem Venušiným a hrmou chlupatou.
A teď, když mi údy slastí strnou, z dobroty vší slinu nepatrnou uroním, ach, vzápětí.
Jak cedr libanonský jejího těla vůně vábivá i snědý oblouk lůna voní drahou mastí. Smích zpola dětský ještě doznívá, když líná její nostalgická víčka pokouší mne másti.
Kdybych to byl věděl, lásko, dříve, horkou kapkou tvoje lůno všivé zamkl bych jak pečetí! (1933)
Bohabojný jazyk má počít rituelní mytí. A v tobě smutný filozof, buď zdráv! Kultury asi dávné podvědomí. Hamlete! Chtíti! Či nechtíti! Na to je v Čechách paragraf. (1933)
193
90 Jindřich Štyrský Emilie přichází ke mně ve snu 194
[…] Klára usedala vždy na pohovku lehce oděna a čekala, až bude svlékána. Jednou vzala z mého nočního stolku revolver, namířila na obraz a střelila. Kardinál sáhl si na prsa a skácel se k zemi. Bylo mi ho líto, a když jsem potom navštěvoval bordely na předměstích a když jsem platil kurvám za jejich dovednost, byl jsem si vždy vědom toho, že si kupuji část věčnosti. Člověk, který jednou ochutnal slanou chuť Cecilčina pohlaví, prodal prsteny, přátele, morálku a všechno, aby mohl sytiti obludu ukrytou pod růžovou sukénkou. Ó, proč jsme nikdy nerozeznali první okamžiky, kdy si ženy s námi hrají, od těch, kdy nad námi zoufají. Jedné noci, k ránu, jsem se probudil. Bylo to v hodinu, kdy opadávají květy při zpěvu ptáků. Vedle mne ležela Marta, sklad všech způsobů lásky, hyena Koryntu s obnaženým ohanbím, otvírajícím se vstříc svítání. Zachytila můj pohled plný odporu a byl jsem si jist, že mi přeje ze srdce ten strašný pocit hnusu. Spatřil jsem, jak z jejího klínu vytéká a bobtná její pohlaví, viděl jsem, jak stále rostouc přetéká z postele na zem a jako láva vyplňuje můj pokoj. Rychle jsem vstal a jako šílený prchal jsem z domu. Zastavil jsem se uprostřed liduprázdného náměstí. V okamžiku, kdy jsem se ohlédl směrem nazpět, vyhřezlo Martino pohlaví z mého okna, podobajíc se monumentální a nepřirozeně zbarvené obrovské slze. Jakýsi pták přilétl a zobal moje semeno. Chtěje ho zaplašiti, hodil jsem po něm kamenem. „Budeš šťasten, budeš se stále opakovati,“ pravil kdosi, jenž šel okolo, a dodal: „Tvá žena ti právě rodí syna.“ […] (1933)
195
100 Vratislav Effenberger Milostné pohromy 212
[…] 34. V Sylvině ateliéru. Sylva změnila pozici. Nyní leží na břiše, jí jablko a Albert s ní souloží v pozici zezadu. Náhle zlostný výraz v Sylvině tváři: „Tak hergot, dávejte přece trochu pozor! – To je už potřetí!!“ Albert vsunuje znovu rukou úd do Sylvy: „Promiňte.“ Sylva: „Kdybyste uměl pořádně mrdat, tak vám nebude pořád vypadávat ven. – – – – – No, prosím – už zas, skoro…“ […] (1947)
213
