Občasník 70. oddílu Zálesák zalesak.skauting.cz
č.19
2003
Předvelikonoční výprava - Chráštovice 11. – 13. dne měsíce trávy, redakčně upravil Milan
Pátek - verze první
zapsala Niki a Aneta Sraz byl v 15:00 na HN. Odjezd byl v 15:27, ale my jsme nasedli do vlaku už v 15:20 a čekali jsme, až vlak opustí nádraží. Ve vlaku bylo poněkud mnoho lidí, takže seděli jenom někteří. Jelikož bylo dusno, všichni jsme se těšili, až vystoupíme. Za chvíli se nám naše přání splnilo. Vystoupili jsme a čekali, co se bude dít. Krtci a Káňata se oddělili od Poštolek a nastoupili do dalšího vlaku. Za chvíli už jsme byli na místě. Vystoupili jsme a vypravili jsme se do tábora. Byly to asi 2 km. Když jsme přišli do tábora, oddechli jsme si. Bolely nás tak nohy, že jsme hned padli. Milan nám ukázal pokoj a my jsme si začali vybalovat. Potom nás Pepík zavolal na nějaký hry. Po hrách jsme se šli navečeřet. Pepík nás opět zavolal a šli jsme do takový jakoby klubovny. Rozdělili jsme se do družstev a zase hráli hry. Asi v jedenáct jsme šli spát. Všichni se moc těšili na další den. Pátek - verze druhá
zapsala Jana V pátek jsme měli sraz v 15 hodin na hlaváku. Na nádraží přišli: Marek, Petr ml., Aneta, Niki, Káťa, Áňa, Zuzka, já, Pejťa, Lucka, Pavel, Martin, Árný, Koště, Michal, Lukáš, Lenka a Pepík. Jeli jsme lokálkou směr Žatec. Ve vlaku nám Pepík rozdal noviny s článkem: Kdo objede celý svět za 80 dní, dostane 10 000 dolarů. Byli jsme rozdělený na 2 skupiny: 1. Lukáš, Lucka, já, Pavel a Martin, 2. Ty ostatní. Druhá skupina vystoupila v Mladoticích a my jsme vystoupili v Potvorově, zastávce. V článku bylo taky napsáno, že máme dojít do Potvorova a zjistit co nejvíce o něm a napsat co nejvíce údajů o Siru Arthurovi Conanu Doylovi. Káňata, Lenka a Pepík šli rovnou do mlýna. A my jsme měli jít do Potvorova. Všichni kromě Lukáše jsme odsouhlasili, že pudeme po kolejích a na Potvorov kašlem (pozn. red.: že by tohle byl zrovna skautský přístup, to tedy ne). Nejdřív jsme se zeptali ňákýho chlapíka, kudy máme jít. Poslal nás do kopce a pak asi po modrý. Vyškrábali jsme se na takovej menší kopec a hned posvačili. Po chvíli si Lukáš vzal batoh a opustil nás (pozn. red.: Lukáš to původně vyprávěl trochu jinak). Měl s sebou obě mapy i buzolu. No a když nás tam tak nechal a my jsme se koukali, jak nám zdrhá do kopce, rozhodli jsme se, že pudeme po kolejích. Po každejch 100 metrech jsme volali Pejtě, kudy máme jít. Pejťuška naštěstí mapu měla a navigovala nás. Když jsme se dostali na koleje, potkali jsme feťáka, kterej nám vůbec neporadil, kam máme jít. Šli jsme po kolejích a málem nás přejel vlak. Pak jsme objevili smradlavou boudu. A znova jsme volali Pejtě. A šli jsme zase po kolejích. Skoro nás zajel vlak (pozn. red.: tomu se říká zastřelit ty, co neposlouchají, kudy mají jít). Když koleje zatáčely, odbočili jsme na pole. To byly Chrášťovice. Lukáš nám volal a my jsme se s ním sešli pod mostem. No a došli jsme tam, kam jsme dojít měli. 2
Zalezli jsme do chatek, najedli se a šli do jídelny, kde byla pěkná kosa. Nejdřív jsme říkali o těch vesnicích a pak o Siru Arthurovi Conanu Doylovi. Od 2. skupiny jsme se dozvěděli, že v tý jejich vesnici (jméno už si nepamatuju) FAKT není vůbec žádnej průmysl. Potom nám dal Pepík zprávu a noviny, abychom vytrhali z novin písmenka a složili zprávu. Taky jsme hledali vystříhaný noviny a hádali, čí byli. David s Lochnessem rozházeli strašně dublonů po louce a my jsme je sbírali. Největší chamták byl asi Lukáš, měl kolem 40 000. Pak jsme šli spát, ale vůbec jsme spát nešli, protože přišel Koště s Martinem a Koště četl ňákej horor o rybolidech. Ale moc si z toho nepamatuju, protože jsem usla a vzbudila se, když už to končilo. Anča se pak přifachla, že nemá kde spát a že budem kecat. Ten horor zapůsobil na Áni psychiku tak, že když někdo řekl něco o rybolidech nebo o vodě, začla mu strašně nadávat a někdy v noci se mě ptala: „Na jaký straně je ženich?“ Pak se připlazil i Koště. A jak spal na kraji, tak furt padal nebo jsme ho s Ančou skopli. A nakonec jsme asi usnuli. Sobota - verze první
zapsal Lukáš Ráno jsem si tak hezky spal, když najednou: „Vstávat, 1, 2, 3, … !“ a my se museli vykýblovat z postele a jít ven. Šli jsme jen tak v pyžamu a skutečně „vesele“. Venku nás čekal David. Běželi jsme, stáli jsme, kroutili se a pak zase běželi. Dali jsme si snídaničku a s lankem, KPZ, šátkem a dalšíma krámama po kopcích vyrazili směr Flusárna. Cestou jsme zjistili, že v každý vesnici tam mají pingpongáčovej stůl, viděli dva malamuty (štěně a jednoho neidentifikovatelnýho), utrhli si proutek místo pomlázky. U jakési odbočky podél potoka (tam jsme si vzali dalších několik prutů) Árny tvrdil, že nám uplete pomlázku, a Martin se pokusil o píšťalku. Po potoku jsme došli k rybníku ! Nejdříve jsme zkoumali mrtvou rybu (to se často nevidí), potom jsme našli další a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další a … a další. Fikli jsme to někam lesem. ! Jó a půjčil jsem si kapesník ! Omylem jsem s Mirkou šlápl do mraveniště. Cestou jsme přelejzali pole a já se málem ztratil ☺. Šli jsme lesem nelesem, polem nepolem bez svého malotraktoru až k lomu. Šel jsem se podívat, kde jsme. Byli jsme v Chrášťovicích (tam, kde jsme začínali). Zahráli jsme si letadlo v mlze se zvukovou navigaci. Co se dalo dělat. Nic. Tak jsme to fikli zase lesem někam … někam do rokle. Byla to krásná rokle se stromy, kapradím, byl tam i jeden poražený strom, na kterém jsme se taky vyblbli. Mezitím se někdo – asi Petr – vracel pro rukavice. Naše grupa docapkala do Odlez. Přehlasovali jsme Janu, Zuzku, Martina, … a 3
nešli po kolejích. Brodili jsme se bahýnkem až na louku vedle Odlezského jezera. Pepík se projevil jako Čutňák na hnízdě. Uměl dokonce přenášet tenisák (jako vejce) mezi kolenama a kotníkama. My si to po něm zopakovali. Šli jsme dál. Vzali to zkratkou a za moment byli u studánky. Za dva momenty doma. Dali jsem si špagety a místo siesty stříleli z kuše. Po našem zásahu zůstala na dveřích díra (viď, Niki). Dělali jsme balón(ek) s podvěšeným košem (kamenem) a s tím si pinkali po cestě. K večeru jsme šli na tygra (nebo že by to byl lev ?) " vytáhnout ocas nebo trup na strom. K večeru jsme hráli super hru – museli jsme zapálit oheň ze tří metrů. Byl to zajímavej logickej úkol. Najednou mi posvítily do očí reflektory. To si přijeli pro Lucku. Až dohořely poslední pokusy, tak jsme oblíkli kroje a hurá na oddílovku. Nejprve jsme luštili nějakou děsně složitou šifru. Potom chvíli zpívali, lístečky si rozdali a potom zas zpívali a nakonec chrupali. Sobota - verze druhá
(původně měla zapsat Zuzka, ale ani se nepokusila - ??!!, takže musela zasáhnout redakce) Dopoledne se na cestu nevydali všichni pohromadě, ale rozděleni na dvě skupiny, které procházely stejná místa, ale protisměrně. Takže druhá skupina začala u Odlezelského jezírka, kde vyzkoušela průchod terénem poslepu s navigací různým pískáním a podobně hrůznými zvuky. Pak jsme prošli kolem jezírka, pořád ještě pořádně zmrzlí (kolem bylo studeno a lehce obíleno). U viaduktu jsme podlézali závoru ve stoje v záklonu, někdo líp a někdo hůř. Pak jsme prošli blízkou vesnicí a za ní stavěli věž. Původní představa byla, že z kamenů, ale operativně to bylo změněno na klacky. Tým žen (Zuzka, Niki, Aneta, Anča, Káťa) svázal dohromady cosi, co vypadalo jako semafor. Ale žádný vlak nejel. Asi měl Stůj. Tým mužů (Petr, Árný, pomocní donašeči Lochness a Milan) podepřel jeden velký stožár a na vrchol přivázali i šátkovou vlajku. Měli to vyšší. Dál jsme šli kolem lesního jezírka (tři postarší grácie, samozřejmě, po opačném břehu) až na zasněženou cestu. Tam byla nutná sněhová bitva, při které nejvíc bodoval Árný. Rozmáchl se tak silně, až hodil záda do smrčků. Začínali jsme mít hlad a teplo nám taky moc nebylo, a tak jsme na kraji lesa, kde jsme zjistili, že Flusárna leží tak trochu doprava a zpátky, zatímco další cesta vede tak trochu doleva a dopředu, velitelským rozhodnutím Flusárnu zavrhli a vyrazili zpět k Chrášťovicím. Cestou dav ještě orval spoustu lískových prutů, prý na pomlázky. Většinu z nich jsme pak viděli tak porůznu pohozené na silničce, po které jsme šli, a v jejím blízkém okolí. Neděle
zapsal Petr Neděle začla (stejně jako sobota) příšerným, ukrutným, nechutným, strašlivým, hrozným, násilným probuzením, po němž opět následovala Davidovo rozcvička. Pak byl nějaký ten čas na pokus o ranní hygienu a snídani z vlastních rychle ubývajících zásob a taky nás 4
vytáhli ven uklidit včerejší ohniště. Poté nám Pepík přečetl legendu další hry. Tentokrát jel pan Fogg přes asi Japonsko (takže přes Asijaponsko) nebo co to bylo. No a v tomhle Asijaponsku mají všechno hrozně přesný, a tak jsme měli být přesní i my. Museli jsme odhadovat čas, změřit výšku mlýna od základů po okno, zjistit obvod chatky, co jsme v nich bydleli, sehnat klacek dlouhý 23 cm a Poštolky dostaly ještě za úkol udělat pravý úhel. Sice to vyšlo s „drobnými“ odchylkami, ale někteří se i trefili. Protože ale čas letěl, tak se pan Fogg vydal z Asijaponska někam úplně jinam, nevím kam, kde ho zajali ňáký domorodcí, pravděpodobně lidožraví. Jenže to se zase nelíbilo jeho společníku, který se rozhodl sehnat pomoc a vydat se po jeho stopách ho zachránit. Vypadalo to tak, že zatímco si ostatní házeli bumerangem po nějakých domorodcích nebo co to bylo za špalky, tak páni Foggové a paní Foggová (Petr, Lukáš a Pejťa) byli odvedeni svými lidožravými bodyguardy, snažili se svým zachráncům zanechat alespoň nějaké stopy (ty přeci jenom nebyly nejlepší, protože domorodci nesměli zahlédnout, jak je Foggové tvoří) a doufali, že se z nich nestane svačina. Fšechny Foggy pak domorodé obyvatelstvo „přivázalo“ (někteří měli dokonce vycházky) ke stromům, kde museli počkat na své zachránce. Svých vysvoboditelů se nakonec dočkali asi všichni, i když někteří dříve, někteří později a někteří se jich dočkali né zrovna suchých. No, a protože se tadleta hra trochu protáhla, následoval už jen neoblíbený úklid. A tak se uklízelo a uklízelo a uklízelo… A mezi tím jsme se ještě sbalili a když jsme douklidili, vyrazilo se na zastávku, která se taky nějak jmenovala, ale už netuším jak. Tam se rozdávalo další číslo Šaginapi a taky bylo vyhlášení výsledků. No a než jsme to všechno stačili přečíst, už tu byl vláček. Během jízdy nám Pepík přečetl ještě jeden příběh pana Fogga, který se nějak nestihl. Potom si ještě někteří zahráli Hamouna skoro se vším, co bylo po ruce, a pak už tu byla zase ta Plzeň a muselo se domů (brrr). Drobné postřehy: No, možná si někdo vzpomene i na něco jiného, ale za zaznamenání jistě stojí to, že Niki je parašutista. Jdouc při hře po cestě podél jezírka, provedla několikametrový pád do jeho vod. Naštěstí byla rychle vytažena, dopravena do tábora a usušena, takže vše bylo bez následků. V každé chatce, kde bydlela omladina, se topilo (elektricky) co to šlo. Dokonce i ve mlýně, kde spala Lenka s Mirkou. Díky tomu, že se v jejich „ložnici“ topilo nepřetržitě od pátku odpoledne, vzrostla do sobotního odpoledne o celé 4 stupně. Rychleji než topením se místnost ohřála naším dýcháním (a osobním žárem, samozřejmě). Prostě Chrášťovice jsou „mrazová kotlina“. Bodové výsledky výpravy: Lukáš 148 bodů, Jana 131, Káťa 130, Árný 126, Niki 124.5, Pavel 121.5, Petr 117.5, Marek 116.5, Martin 112, Zuzka a Ančí 100.5, Aneta 98, Petr ml. 87.5, Pejťa 86.5, Lucka 56 bodů
5
Výroba dárků ke Dni matek a návštěva ZOO 26. dne měsíce trávy, zapsal Petr ml.
V sobotu 26.4. ve 12:30 jsme vyrazili do zoo. Bylo tam příšerný vedro. Okamžitě jsme šli za Ondrou do nějakýho nočního světa jižní Austrálie. Pak jsme pomalu prošli celou zoo. Nakonec jsme šli nahoru na prolejzačky. Tam jsme uspořádali s holkama válku s flaškama plnejma vody. Holky pak byly úplně mokrý (hlavně Nikola). Brzo se vzdaly. Potom jsme zamířili pomalu domů. Cestou se nám připletl do cesty statek. Bylo tam domácí prase. Aneta se s ním hned nechala vyfotit. Pak jsme šli na půdu a skákali jsme tam zvířatům do krmení. Když jsme vyšli ven, začali jsme na Nikolu a na Anetu zase stříkat vodu. Pak jsme prošli kolem medvědů, kteří se koupali v umělé řece. A potom na autobus a domů. Komentář redakce: Petr napsal zápis sám, bez Ondry, který měl původně spolupracovat a určitě zaznamenal to nejdůležitější, tj. polévání se vodou. Pokud by to někoho zajímalo, viděli jsme i nějaká ta zvířata jako krmící se želvy, koupající se medvědy, marabua, všemožné opice a další. Ve statku z 19. století jsme vedle prasete potkali koně, krávy, kozy a taky vrata (Niki se je na útěku před vodou pokusila rozbít hlavou – vydrželo oboje). A abychom nezapomněli jako Petr, původně jsme se nesešli kvůli návštěvě ZOO, ale kvůli výrobě dárků ke Dni matek. A co jsme dělali? Kreslili na sklo obrázky (někdo pečlivě jako Aneta, někdo netrpělivě jako Niki, někdo s vlastními přídavky jako Ondra a někdo téměř abstraktně jako Petr) a dělali rámečky na fotky z oddílových akcí. A abychom nezapomněli, tuto sobotu se sešli Petr ml., Ondra, Aneta a Niki a s nimi Mirka a Milan. Je fajn, že do Šaginapi začínají psát i Káňata. Koneckonců, je to i jejich oddíl a jejich časopis.
Čarodějnice
1. dne měsíce sazenic, zkompletoval Milan
Druhý ročník tradiční oddílové akce, který místo vedení pořádaly Poštolky. A druhý ročník, kterého se vedle Zálesáků zúčastnili i „hosté“ ze Šipky. Tentokrát jich bylo 8 místo loňských 4. Zbylých 10 soutěžících adeptů čarodějného umění bylo našich.
6
Krátký zápis z organizačního týmu
zapsala Mirka Přípravný tým Poštolek (a já) se na místo velkého čarodějnického klání vypravil již ve středu večer. Původní časový plán se nevydařil (hádejte, kdopak za to mohl). Pod Krkavec jsme dorazili skoro za tmy, takže ze samotné přípravy nebylo nic. Ale ohýnek a večeři jsme zvládli celkem úspěšně. A čas plynul a plynul. A najednou byl první máj, lásky čas ... A čas na spánek. No, nebylo ho mnoho, budíček byl UŽ ve čtvrt na šest, aby se zvládlo vše potřebné. Po lehkém rozhýbání jsme se dali do přípravy trasy, košťat, ohně, doprovodných soutěží ... Ve chvíli, kdy dorazili zbylí čarodějové a čarodějky, bylo již vše připraveno. Vlastní program
zapsala Pejťa Vyučení: před letem se čarodějný učeň musí prokázat svým umem – pěti různými znalostmi a vědomostmi Let: po vyučení jsou učni připuštěni ke zkušebnímu letu, kde čekají různé nástrahy – nepřítelkyně, která se musí srazit tím, co máme po ruce (v tomto případě šiškou), průnik nízkou zatopenou jeskyní, kde nám naštěstí pomůže kámen, pavoučí hrádek, na který máme zakázaný vstup a nesmíme zanechat stopy na pavučinách, žabí rybníček, kde si nedovolíme zašlápnout přítelkyně žáby a nemůžeme skákat na kluzké kmeny a při letu se také zkouší pozornost učně, který se snaží počítat zvířátka, která spatří. Ostatní zkoušky: v novinách FČČR se nachází zajímavý článek o ztraceném kotlíku, nošení žabek podle druhu, zápasy s noži, kvalita čichu, poznej čarodějnici v mlze, najdi dle zvuku pískající veverku, vysbírání netopýrů. Plus taky nějaký Limanovo hry. A na závěr ohýnek. Pár věcí na závěr
zapsal Milan Flekáč (vítěz čarodějného klání): Která disciplína se ti líbila nejvíc nebo která ti dělala největší potíže, která ti zůstala v hlavě? No, asi ta bažina, no. Jak se musela přelejzat. Bažina byla nejlepší nebo dělala největší potíže? No, takový, voboje. Liman (šéf Šipky a střediska): Moc se nám to líbilo. Myslím, že jste udělali pořádnej kus práce a myslím, že asi nebude škodit, pokud se ti naši větší příští rok zapojí do činnosti anebo přípravy. Možná, že by ti, co jsou tady (pozn. red.: na rádcáku), mohli příště pomoct těm vašim. Bylo to docela fajn, jen si myslím, že by to mělo mít trošku větší odpich, že tam byla spousta prostojových míst. Když jsme šli zpátky, tak jsem přemejšlel o tom, že by 7
vůbec neškodilo, kdyby vaši připravili Čarodějnice a naši si připravili pár doplňkových soutěží. (Redakce: Kdysi jsme lítávali jako vedoucí, co ty, zaletěl by sis to?) Když se tak podívám na tebe a na stav tvých kolen, na Mirku a na stav jejích kolen, tak co se mě ptáš na takový blbosti? Lukáš (jeden ze „vzdálenějších“ organizátorů): Myslím, že byl teda dost nabitej program, že se tam spousta věcí nevešlo. ... No, myslím, že jsme místy měli prostoje. ... Mně se líbil ten voheň, teda. ... Asi ten let samostatnej, kompletně, že byl takovej „nej“. ... Proti loňsku tam a, myslím, ani jedna disciplína stejná jako loni. ... Na devadesát procent budou zase nový disciplíny. Jestli nás něco napadne, teda. Jarda (šéf Sakury, k Lukášovi): Spíš jde o to, abyste zvážili, jestli skutečně měnit radikálně všech 100 procent anebo měnit jenom tu část, která se vám nezdála až tak povedená. A proto je ta otázka úspěšnosti dost důležitá. Bodové výsledky: Flekáč(L) 37 bodů, Smrček(L) 30, Jana 29 bodů, Káťa 26 bodů, Zuzka a Kája 23, Aneta a Anča 21, Niki 17, Josef(L) 15, Martin 14, Evča(L), Bína(L) a Žabák(L) 13, Pavel 12, Petr ml. 10, Mýval(L) 9, Cibulka(L) 6 bodů Mimochodem, Josef vlastně není Josef, ale Limanovo Lukáš. Jenže Árnýmu na začátku někdo řekl, že se jmenuje Josef, a všichni mu tak pak říkali. Už mu to zůstalo. A na úplný závěr ještě kousek diktafonu: Redakce: Máš jako střediskář něco, co bys chtěl s dětma dosáhnout? Liman: Tak, aby začali fungovat úplně všichni. Myslím si, že tam je problém toho, že nejsou lidi a nejsou lidi na cokoliv, a je fakt, že přiznám, že mě trochu potěšila aktivita vašich dětí, protože se mi zdá, že někteří jsou opravdu aktivní, ale většina oddílu, já nevím jak u vás, ale u nás jsou prostě takový ty pasivní. Pasivní cestující v tom vlaku, kterej řídí anebo táhne někdo jinej. Takže rád bych, aby těch mašin tam bylo víc a aby těch cestujících tam bylo čím dál tím míň. - - MK: Asi nezbývá než se připojit k Limanovi. Těm aktivním poděkovat a těm druhým popřát, aby dokázali svou pasivitu změnit.
8
Rádcovský kurz - Matějovice 2003 9. - 11. dne měsíce sazenic, zapsala paní Kaprová, diktoval Kuba
V pátek 9.5.2003 jsme se sešli na hlavním vlakovém nádraží v tomto složení: od nás Árný, Pejťa, Michal, Koště a Milan a Mirka jako servismani; od Limana Vlnka, Flekáč, Smrček, Digi, Přeslička, Barvička a z vedoucích Liman (kuchař), Jarda (hlavní organizátor) a Markéta (alias Markýza, Jardova dcera). Nastoupili jsme do vlaku směr Železná Ruda. Vystupovali jsme ve stanici Zelená Lhota, odkud jsme přes koleje a do kopce šli do našeho cíle Matějovic - do chaty, ve které bylo plno postelí. Tak jsme se usadili po domluvě s Limanovcema v jedné místnosti. Po ubydlení byla večeře a sladký čaj v porcelánových hrnečkách. Pak jsme hráli poznávací soutěž. Každý navrhl nějakou otázku a na tu se odpovídalo (příklad: Kdo má doma zvíře, kdo by radši přespal v přírodě, než šel dalších 30 km do chaty). Následně nám Jarda rozdal 2 lístky se zašifrovaným textem TENGWAR písmem. Z tohoto hesla se později stalo heslo výpravy - heslo TENGWAR zaznělo cca 100x za den. Já s Pejťou jsme to luštili do pěti ráno, v půl jedný večer dorazil Lukáš a pomohl. A tak jsme luštili a luštili a vyluštili jsme dvě věty. Sice nám to dávalo smysl, ale nebylo to dobře. A tak nám Jarda dal druhou tabulku, podle které jsme to v sobotu a v neděli přeložili. V sobotu jsme měli takovýto dopolední program. Každý si vymyslel a zorganizoval nějakou hru a ta se pak hrála (zelí, pitbuly, ufobal, hutututu, ...). K obědu jsme měli Rajskou v Talířích s Knedlíky!!! Odpoledne jsme strávili přípravou ohně. S tím byla spojena soutěž každý měl podle odhadu uříznout 50 cm klacek ze dvou přinesených soušek. Nejpřesnější jsem byl já - přesně 50 cm. K večeři byly buřty na připraveném ohni. Já, Pejťa a Lukáš jsme si je opekli na 5 m "klacíčku". V průběhu večera nám Jarda řekl, že bude noční hra. Kolem půlnoci jsme vyšli před barák a zavázali si oči. Pak nás spojili do hada a vyrazili jsme. S sebou jsme nesměli mít žádné světlo. Cílem bylo vrátit se zpátky do baráku. Po každých pěti minutách se vypustil poslední z hada. Nejdýl dorazil Petr - asi ve 3 ráno. V neděli ráno jsme měli k snídani minizáviny. Neděle byla ve znamení úklidu. A tak se uklízelo, uklízelo a uklízelo. K obědu byl opět v talířích guláš s chlebem x knedlíky!!! Pak se mylo nádobí a vyrazili jsme na vlak. Každý ještě dostal paměťový list na Jarní rádcovský kurz. Doplňky „redakce“: Co a kde jsou Matějovice? Jestli se tomu tak dá říct, tak jsou Matějovice obec (spíš osada, ne-li samota) kousek za Nýrskem. A naše ubytovací zařízení byla chalupa patřící Sokolu Dýšiná, bez elektřiny a s vodou hadicí z venkovní pumpy. Venku si zapumpujete a vevnitř máte vodu. Účastníci byli rozděleni na část programu do 2 (případně 4) skupin – první Pejťa, Barvička, Smrček plus Michal a Digi, druhá Vlnka, Lukáš, Přeslička plus Petr, Árný a Flekáč. V sobotu večer dorazila cestou přes hory a doly i Limanovo žena Jana. I tak dál vařil Liman jako hlavní specialista na tuto divnou činnost. I když on vlastně spíš ohřával to, co si přednavařil doma, což vzhledem k výkonnosti PB sporáku bylo štěstí. 9
V sobotu po obědě vyrazily 4 skupiny na jakousi horší stopovačku. Mirka s Milanem je nejdřív vedli po listech po žluté značce do kopce, pak kličkovali svahem po azimutech, dolů svahem potokem (věřili byste tomu, že byli i tací, kteří potokem nešli?!) a pak opět značeně po zelené značce zpět. A úkoly? Např. přineste co nejtěžší kámen, vytvořte z klacků půlmetrový čtyřstěn, zveršujte daná slova (Matějovice, rádcák, déšť, naše nejoblíbenější vedení – výsledky viz ukázky dál), nakreslete radost, jděte až na jednoho všichni poslepu atd. Ńa ukázku úvodní dopis“stopovačky“, určitě byste taky věděli, kam jít (a řekněte, co se na něm Mirce nezdálo):
Na východě v jasném ránu značky rozchází se v stranu. Dopísek tam čeká už a teď běžte: huš, huš, huš. Jako jeden z větších úkolů měly naše dvě skupiny „konstrukční práce“. Jedna jejich část dělala konstruktéry. Stvořila bez písmen a číslic plán na vázanou židli a pak sama vyráběla model takové židle v měřítku 1 : 5 (to si ale někteří představovali dost zvláštně). Druhá polovina pak vyráběla židle ve skutečné velikosti. To taky vypadalo zajímavě. Petrovo skupina udělala bytelnější, Pejti měla židli polohovací (sedli jste si a ona se napolohovala do polohy ležmo). Dle nařízení hygienických norem a našich vyšších náčelníků jsme na akci použili stravní dávku 65 Kč na osobu a den. Takže ve výsledku všichni účastníci říkali, že pořád jenom žerem. A Liman, že je to poprvé, kdy je tolik jídla, že se to prostě nedá sníst. Což je smutná pravda. Skaut je spořivý. Ať žijem. Ukázky „poezie“: (Vlnkovo trojice)
(Árný a spol.)
Jedeme do Matějovic na rádcák Beru si s sebou spacák Když přijíždíme padá déšť Myslíme na slunnou Budapešť Prosíme naše nejoblíbenější vedení Ať najde už to naše stavení
Naše nejoblíbenější vedení Sdělilo nám toto sdělení: Že rádcák konati se bude A i když pršet bude Tak se pude pude a pude A kdo chce vědět více Bude to u obce Matějovice
Květinový den zapsal Milan
Ve středu 14.5. několik našich členů (Pejťa, Petr, Lukáš, Árný) vyrazilo na další Květinový den (prý už v půl deváté ráno, takže sbohem, školo). Jde o prodej symbolických květů měsíčku zahradního. Dostanete květ, píchnete si ho obvykle na bundu nebo na tašku, dáte 20 Kč a je to. Vybrané peníze pak jdou na boj proti zlu moderní doby, rakovině. 10
Moooc jim to slušelo. Všichni v krojích, Pejťa měla na hlavě žlutý stylový deštníček / slunečníček a Lukáš držel kasu (tj. držel ji a ještě za ni byl zodpovědný). Občas se s ní ovšem asi někde toulal, a tak nám volal jeden z organizátorů a sháněl na Lukáše kontakt (naši výběrčí se prý kolem osmé večer ale nakonec našli). Jo, takhle se dneska vydělává. Koneckonců, naše skupina vybrala spoustu tisíc Kč. Podle Lukášovo odhadu prodali asi 270 květů, přičemž někdo dal běžnou dvacetikorunu, ale hodně lidí prý dávalo víc, dokonce i 200 Kč. Takže si sumu odhadněte sami. Vedle čtyř jmenovaných měla jít i Lucka, která se ale rozhodla radši chořet, a Michal. Ten na Květinovém dni vlastně byl, jen s jinou skupinou. Z doslechu víme, že se v ní totiž potkal s kamarádem, který je odborník na okovaný rukavice. A to si náš středověký lučištník, samozřejmě, nemohl nechat ujít. Jak pravil Lukáš: „... takže určitě vybrali tak 10 korun a zbytek doby kovali ...“ Loni se zúčastnil Květinového dne i nějaký ten Krtek. Letos to pro ně už nebylo zajímavé?
Zakladatelé skautingu S údivem jsme zjistili, že někteří z vás neví pořádně, kdo je považován za zakladatele skautingu v Čechách. Doufáme, že po přečtení následujících stručných charakteristik již budete vědět, že za zakladatele jsou považovány Robert Baden Powell, Antonín Benjamín Svojsík a Ernest Thompson Seton, a snad vám v hlavě zůstane i něco o nich. Robert Baden Powell Narodil se 22.2.1857 v Anglii. Už jako velmi mladý se stal důstojníkem anglické armády v Indii (tou dobou anglická kolonie), kde připravoval malé výzvědné skupinky (cca 6-ti členné) mladých hochů - scouts (odtud název skaut). V podstatě se jednalo o výcvik hrou, avšak plně v duchu vojenské kázně. Učil chlapce disciplíně, rozvoji fyzické zdatnosti, ale i psychických schopností pomocí šifer a tajných signálů. Jeho jednotky sklidily velký úspěch. Povzbuzen tímto úspěchem napsal Powell knihu Scouting pro armádní cvičitele. Kniha se však dostala do rukou i chlapcům v Anglii a ti si podle ní začali hrát. Powell, který tou dobou bojoval v Búrských válkách v Africe, si uvědomil, jak je důležité, aby se děti všestranně rozvíjely k tomu, aby mohly být vyspělými a vyrovnanými občany své země. Rychle proto sepsal knihu Scouting for Boys (bez armádních prvků) a sám, po svém návratu, vedl v roce 1907 první skautský tábor. Vida úspěch, stal se krátce poté zakladatelem a propagátorem skautského hnutí. Na žádost anglického krále vystoupil B.P. z armády a po zbytek svého života se věnoval plně skautingu. Zemřel 8.1.1941. E.T. Seton Narodil se 14.8.1860 v Anglii, ale mládí strávil v Kanadě uprostřed divočiny, kam se rodiče přestěhovali. Učili ho proto lidé, kteří přírodu dobře znali a učila ho i příroda sama. Byl výborným malířem a spisovatelem, mezi jeho nejznámější knihy patří Dva divoši, Rolf zálesák a Kniha lesní moudrosti. Třetí z nich se stala základní příručkou 11
organizace, kterou, díky svým bohatým zkušenostem z přírody, založil v roce 1902. Tato organizace, zvaná Liga Lesní moudrosti se ve své činnosti inspirovala životem indiánů. Vynikala velmi hlubokým smyslem pro poznání přírodních zákonitostí, indiánského učení a odhalování pravého místa člověka uprostřed přírody. Svým systémem zkoušek vede k člověka k vyrovnanému rozvoji jeho těla i ducha. E.T. zemřel 23.10.1946. A.B. Svojsík Narodil se 5.9.1876 v Čechách. Rád cestoval do zahraničí a na svých cestách se zajímal o tělesnou výchovu (sám byl učitelem tělocviku) a zejména o program v době mimo školní vyučování. Nejprve studoval skauting B. Powella, jeho knihu Scouting for boys přeložil do češtiny. Posléze se seznámil se Setonovým programem a v roce 1912 vydává knihu Základy Junáctví, která se stala osnovou ryze české verze skautingu. K Junáctví neodmyslitelně patří moudrost amerického indiána a touha po životě v přírodě a s přírodou, ale také družinový systém, Powellovy skautské dovednosti a morální základ inspirovaný křesťanstvím. Svojsík zemřel 17.9.1938.
Malé datumové info Plánované a předpokládáné akce • 31.5. - cyklovýlet (organizace Lukáš, informace a přihlášky na nástěnce, otevřeno i pro rodiče) • 13.6. - oddílovka • 14.6. - výlet Blížící se výročí Květen • 2.5. narozeniny Michal (16) • 15.5. narozeniny Marek (10) • 17.5. svátek Aneta • 19.5. narozeniny Petr (16) • 24.5. svátek Jana • 29.5. narozeniny Anča (12) Červen • 3.6. narozeniny Pejťa (15) • 9.6. narozeniny Lucka (16) • 18.6. svátek Milan • 24.6. svátek Jan (Lochness) • 29.6. svátek Petr a Pavel
12
• • • •
21.6. - stavba tábora 28.6.- 19.7. - letní tábor v Lelově 11.9. - zahajovací oddílovka 12.9. - výlet
Červenec • 4.7. narozeniny Lukáš (17) • 7.7. narozeniny Mirka (22), David (20) • 25.7. svátek Jakub • 26.7. svátek Anna • 31.7. narozeniny Kuba (16) Srpen • 14.8. se narodil E.T. Seton (*1860) • 17.8. svátek Petra • 24.8. narozeniny Lochness (31) Září • 3.9. narozeniny Petr ml. (11) • 6.9. se narodil A.B. Svojsík (*1876) • 17.9. zemřel A.B. Svojsík (†1938) • 29.9. svátek Michal • 30.9. narozeniny Aneta (11)