Časopis pro čtenářskou veřejnost
Kapka
březen/08
Knihovnické aktuality Pardubického kraje
5. číslo v y jde v če r vnu 2008.
VENDELÍNOVA LITERÁRNÍ SOUTĚŽ
Obsah
Volné téma: Můj cestovní deník
Knihovnické aktuality Pardubického kraje
Motto Želvy mohou více vyprávět o cestách než zajíci. (Chalíl Džibrán: Písek a pěna) Necestuji nikdy bez svého deníku. Člověk má mít ve vlaku vždycky něco vzrušujícího ke čtení.(O. Wilde)
1. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE Oddělení regionálních funkcí a vzdělávání 2. Z KNIHOVEN V EVROPĚ
Věková kategorie: 3. - 5. třída
3. Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE Staré Čívice 4. PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ – NEZNÁMÝ Podlažické nekrologium z počátku 13. století v Kodex gigas 5. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU – VÝROČÍ Henrik Pontoppidan 6 . SPISOVATELÉ PARDUBICKÉHO KRAJE Paní Marie Chudá 7. VYCHÁZÍ V KRAJI VYSOČINA Marta Urbanová: Panská láska 8. KAPKA JUNIORŮM Jaroslava Paštiková: Jak se rodí bráškové Tajné tipy knihovnic Klubko Vendelínova výtvarná soutěž 9. NÁŠ ROZHOVOR S paní Martou Urbanovou 10. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ Tomáš Moravec: Sonet o pozdních růžích 11. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Markéta Vagenknechtová: Kam kráčí kouzlo dospívající generace? 12. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
Volné téma: Cesta k tvému srdci Motto Život je nejistá cesta (W. Shakespeare) Směr cesty se dá ukazovat i holí (M. Růžička) Co se mi líbí a nelíbí v mém okolí? (třída, kroužek, bydliště). Jak by se měli lidé chovat mezi sebou? Co mě trápí? Co mě v poslední době potěšilo? Volný slohový útvar: vyprávění, úvaha ..... Věková kategorie: 6. - 7. ročník, 8. - 9. ročník Přijímáme příspěvky v rozsahu maximálně jedné stránky strojem psaného textu. Pokud máte k dispozici PC upravte text na font Times New Roman, velikost 12. Příspěvky označte: jménem autora, věkem, adresou bydliště, školou a ročníkem. Pokud tvoříte ve škole, uveďte jméno pedagoga. Z prací vybereme 5 nejlepších k postupu do dalšího kola, ve kterém budou soutěžit s příspěvky dětí z knihoven Pardubického a Hradeckého kraje. Slavnostní zakončení a vyhodnocení soutěže proběhne v Jičíně – městě pohádky 12. září 2008. Nejúspěšnější tvůrce odměníme zajímavými cenami. Uzávěrka sotěže: 30. dubna 2008
13. RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI 14. ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ 15. ZAJÍMAVÉ AKCE
Práce zasílejte na adresu: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Vyřizuje: Jitka Kyclová, Jana Němcová, tel.: 466 531 246 E-mail:
[email protected]
Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište:
[email protected],
[email protected],
[email protected] ISSN 1802 - 5455
Kapka I 1
1
KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE
Oddělení regionálních funkcí a vzdělávání
Co čtenář nevidí Krajská knihovna v Pardubicích poskytuje své služby uživatelům v řadě oddělení a studoven od roku 2005 v bloku tří starobylých domů na Pernštýnském náměstí, které jsou díky dvěma nedávným rekonstrukcím a vnitřní přístavbě konečně po letech stísněného provozu a nedostatku skladových prostor důstojným a odpovídajícím centrem veřejných knihovnických služeb Pardubického kraje. Ve svých veřejně přístupných prostorách poskytuje řadu moderních služeb čtenářům krajského města i ostatním uživatelům a díky zprovoznění nového knihovnického programu neustále rozšiřuje uživatelský komfort i elektronickou cestou. Ale ne všechna oddělení krajské knihovny jsou veřejnosti přístupná. Kromě obvyklého zázemí, které musí mít každá knihovna, jako jsou oddělení nákupu a zpracování fondu a ekonomicko-provozní, se skrývá v posledním patře nejnověji rekonstruovaného domu U Zlatého beránka tzv. oddělení regionálních funkcí a vzdělávání. Snad trochu jasnějším se pro běžného uživatele stane tento dlouhý a odborný název, když vysvětlíme, že se za ním skrývá poradenské a konzultační centrum pro veřejné
2 I Kapka
knihovny Pardubického kraje. Pomoc ostatním knihovnám Není ovšem pravda, že by toto oddělení nebylo přístupné. Naopak. Přístup sem mají všichni knihovníci, jak z knihoven městských a obecních, tak školních, muzejních a dalších specializovaných institucí. Pracovnice oddělení pomáhají řešit problémy odborné, provozní, právní, administrativní a poskytují své služby také v oblasti celoživotního vzdělávání knihovníků. Vzdělávání je jediná možná cesta k udržení standardu služeb už vzhledem k neustále rostoucímu tlaku na užití moderních technologií i rozvíjející se oblast samotného knihovnictví jako vědního oboru. Naivní představa běžného občana, že knihovník přece nic vědět nepotřebuje, stačí, když seřadí knihy na regále, podá je čtenáři a v zaměstnání si přece může pořád číst, je hodně vzdálená skutečnosti. Knihovnictví je vědní obor, který má své zásady a předpisy a ještě ke všemu již od roku 1919 svůj zákon, podle kterého se řídily a pracovaly veřejné knihovny již mezi světovými válkami. Všechny od té doby přijaté a přepracovávané knihovnické zákony měly za úkol zajistit právní a faktické fungování knihoven a sjednocení podmínek jejich činnosti, protože už
první československé vlády si uvědomovaly důležitost vzdělávacích a osvětových funkcí knihoven ve společnosti. Jako všechny zákony, tak i knihovnický se ovšem stával vždy poplatný době a ideologiím, za kterých byl přijímán. Ale když si odmyslíme obvyklou ideologickou „omáčku“, vždycky jeho hlavní funkcí bylo právně ukotvit postavení a činnost knihoven, zajistit jejich financování ze strany zřizovatelů, ať už to byla města a obce, nebo v některých velkých městech stát. Že knihovny už nemohou fungovat izolovaně, ale musí se stát vzájemně provázaným systémem, na to přišli knihovníci vcelku brzy. Vznikl systém poradenské a metodické pomoci, který usnadňoval knihovnám v menších městech a obcích práci a řešil provozní i odborné problémy. Co s knihovnami po roce 1989? Po roce 1989 se tento systém v řadě regionů republiky rozpadl a na čas nastalo vakuum, na které doplatily některé obce i rušením knihoven. Ne tak na Pardubicku. Ovšem nedostatek prostředků na nákup knih do knihoven, které teď měly v celém rozsahu financovat malé obce, zapříčinil i odliv čtenářů a zastarávání fondů. Kdo by si
půjčoval donekonečna stále stejné knihy, navíc takové, které bylynakoupenévsedmdesátých a osmdesátých letech, kdy až na výjimky nebyla knižní produkce zvlášť přitažlivá? A tak na podporu zachování knihovnických a informačních služeb menších knihoven vznikl, po přijetí nového knihovnického zákona v roce 2001, státní program, který měl za úkol podpořit finančně, organizačně a odborně fungování menších knihoven na venkově právě prostřednictvím velkých, v té době většinou okresních a krajských knihoven. Prostředky, které stát na tuto pomoc vyčlenil nebyly malé, a tak se mohl v krátké době utvořit systém tzv. pověřených knihoven, které nakupují knihy do výměnných fondů a několikrát ročně je dovážejí do malých venkovských knihoven. Čtenář v těchto obcích nemusí za novou knihou jezdit do velkých měst, má možnost zís-
kat informace z různých oborů i veřejného života v místě svého bydliště připojením k internetu i využitím moderních informačních zdrojů, k nimž mají nyní knihovny možnost přístupu. Povinností těchto pověřených knihoven je také dohled nad správným fungováním knihoven po stránce právní a organizační, na správné hospodaření s vlastním fondem, který je sice majetkem obce, ale ne vždy má obec čas a možnost neustále sledovat měnící se legislativní předpisy a vyhlášky. A v tom má pomocníka, který jí nejen připomene, ale také poradí, nabídne a pomůže všechny nové přicházející podněty a možnosti využít. Pověřené knihovny se tak staly garantem zákonem stanovené povinnosti evidování knihoven v databázi Ministerstva kultury ČR na počátku nového tisíciletí, pomocníkem v internetizaci v posled-
ních letech, zprostředkovatelem odborné pomoci, vzdělávacích aktivit pro knihovníky i dodavatelem nových knih, které v řadě míst opět přilákaly občany malých obcí k využívání knihoven. Některou obec to dokonce přimělo i k znovuotevření své (třeba dlouhá léta uzavřené) knihovny. Někde nově zařídili nebo dokonce nově postavili knihovnu. O jedné, na Pardubicku zcela nejnovější, se dočtete i na stránkách tohoto čísla. Tak už víte, co má na starosti oddělení, které jsme chtěli představit? Co všechno děláme? V prvé řadě musíme efektivně a uvážlivě hospodařit s prostředky, které dostáváme na podporu malých knihoven v kraji a jednotlivých regionech, nyní od roku 2005 již prostřednictvím Pardubického kraje z jeho rozpočtu. Zcela prakticky nakupujeme knihy do výměnných fondů, po zpracování a označení identifikačními prvky v oddělení akvizice a katalogizace je dále opatříme rozlišovacími samolepkami podle druhu knihy a knižním lístkem, obalíme a třikrát (někdy i čtyřikrát) za rok expedujeme do knihoven při tzv. rozvozech. Tam ovšem knihy nezůstávají nastálo. Ty, které čtenáři již přečetli, se zase vrátí do tohoto oddělení. Pracovnice je musí odepsat z evidence v původní knihovně,
Kapka I 3
případně přebalit, slepit či omýt a zase je odvezou po zaevidování v databázi oddělení do další knihovny. Nejsem ještě tak velký pamětník, ale docela přesně se pamatuji na dobu před rokem 2002, kdy se na venkov rozvážely knihy třeba ze 70. let a těch nových bylo jen málo, takže byl problém podělit v rozvozech nějak spravedlivě malé knihovny, aby si čtenáři mohli půjčit alespoň nějakou z nově vycházejících knih. Vždyť už po roce 1990 začal náš knižní trh přidávat na tempu a pracovnice, které chodily nakupovat, obracely každý titul několikrát, než usoudily, že ten mohou opravdu vzít do výměn-
ného fondu. Dnes je situace v nákupu fondu výrazně lepší. Čtenáři malých knihoven dostanou nejen nové knihy, vycházející bestsellery, ale také kvalitní naučnou literaturu, kterou by si možná domů ani nekoupili. Důležitou funkcí tohoto oddě-
4 I Kapka
lení je poradenství a konzultační činnost v odborných problémech knihoven. Pomáháme také při zpracovávání žádostí do grantových programů, při nákupu automatizovaného knihovnického systému, zařizování rekonstruovaných knihoven a při jejich vybavování správným knihovnickým nábytkem. To, jak knihovna vypadá, první dojem, který si uživatel vytváří po vstupu, cítí-li se v ní příjemně a pohodlně, je totiž stejně důležité, jako vstřícný a usměvavý knihovník u výpůjčního pultu. Pracovnice oddělení také pomáhají malým knihovnám s revizemi jejich vlastních knihovních fondů. Revize musí
podle zákona provádět zřizovatel každé knihovny s fondem do 100 000 knih každých pět let, ale pro dobrovolné knihovníky a knihovníky malých profesionálních knihoven by to byl nesnadný úkol a vyžádal by si mnoho času, po který by byla knihovna
zcela uzavřená. Čtenáři by jejích služeb nemohli mnohdy využívat celé týdny. Pracovnice oddělení proto poradí, dohlédnou a většinou i fyzicky pomohou přímo v knihovnách, aby byl fond správně zrevidován. V řadě případů je také potřeba fond tzv. vyčistit. Odborně se tomu říká aktualizace fondu. To když je na regále takových knihoven řada knih, které jsou ve špatném stavu, potrhané, špinavé, někdy zcela zbytečně v několika exemplářích, nebo knihy, které z hlediska čtenářského už nejsou atraktivní či aktuální a spoustu let je nikdo neměl chuť číst. I takové nečtené knihy se tedy
při aktualizaci vyřadí a pracovnice oddělení pak dohlédnou, aby s nimi bylo naloženo podle zákona. Zdaleka totiž nejde jen knihu vytáhnout z regálu a vyhodit do sběru. Je třeba mít na paměti, že se jedná o veřejný, v tomto případě obecní maje-
tek, a ten musí být spravován podle zákonných ustanovení a předpisů. A tak po takovém odpisu musí být vykonána ještě řada administrativních a organizačních kroků, aby byla dodržena litera zákona. Je tedy zřejmé, že pracovnice oddělení cestují. V regionu, který spravují, musí navštívit alespoň jednou ročně každou z knihoven. Podívat se na uspořádání fondu, zda vyhovuje knihovnickým zásadám a je přehledně seřazen. V každé knihovně by to totiž mělo být skoro stejné, aby čtenář, který se přestěhuje ze své obce či města jinam, netápal nad uspořádáním knihovny v novém bydlišti. Měl by rychle a spolehlivě najít vše, co potřebuje. Pracovnice také kontrolují tzv. čtenářský protokol, což je evidence čtenářů a způsob zacházení s jejich osobními daty, provázaný s evidencí výpůjček. Každý knihovník musí mít dokonalý přehled o tom, kdo má a jak dlouho zapůjčený ten který knihovnický dokument. Nejen půjčování knih O skutečné práci knihovníka v dnešní knihovně však vypovídá“to ostatní“. Půjčovat knihy totiž už dnes zdaleka není vše, co by měl knihovník dělat. Musí být schopen zodpovědět čtenáři (a teď trochu rýmu) s trochou nadsázky skoro všechny otázky. V tom tkví podstata práce informačního pracovníka. Když sám neví, musí vědět, kde takovou informaci najde a zda prameny, z nichž čerpá, jsou důvěryhodné. K tomu slouží nejen internet
v knihovnách a knihovní fond vlastní knihovny, ale také zmiňované propojení všech knihoven v systému. A zase další a další databáze a katalogy. A to je tedy podstata knihovnického vzdělávání. Znát dostupné prameny, databáze a encyklopedie, historii, přírodní bohatství regionu a jeho významné osobnosti. A pak taky musí vědět, jak nakládat s knihovním fondem po jeho zakoupení, aby jeho evidence a ochrana splňovala všechny knihovnické standardy. Ať už se na knihy a časopisy půjčené v knihovně díváme jakkoliv, je to majetek obce, která knihovnu zřídila a provozuje. Je zakoupený z peněz nás všech. Proto s ním musí knihovna nakládat hospodárně a starat se o jeho správné evidování, skladování, údržbu a ochranu před zcizením. I to je občas tématem vzdělávacích akcí a porad pro naše knihovníky. V knihovně se vzděláváme, relaxujeme, hrajeme si... Kromě toho všeho je ale knihovníkova práce korunována tím nejlepším, co tvoří renomé knihovny, a to jsou kulturní a vzdělávací akce pro čtenáře nebo také nejširší uživatelskou veřejnost. Tam je totiž schovaný klíč k opravdovému zájmu občanů o knihovnu a její další služby. Ta knihovna, která si vybuduje dobrou pověst organizováním zajímavých a přitažlivých akcí, má vyhráno. O její existenci se dozví i lidé, kteří by jinak nikdy nic v knihovně nehledali, protože mají doma internet a číst si v knížkách považují za ztrátu
času. O prospěšnosti a účincích takové strategie se mohou přesvědčit občané na Býšťsku. Obecní knihovna v Býšti byla právě za tuto činnost předloni odměněna v Národní knihovně titulem Knihovna roku 2006. Shodou okolností zde dvakrát týdně pracuje právě jedna z knihovnic oddělení regionálních funkcí, Vendulka Valečková. O akcích této knihovny i o předávání titulu jste se mohli dočíst v jednom z předchozích čísel KAPKY. Určitě důležité je dát o knihovně vědět dětem. K tomu slouží leckde bibliografické lekce, které mají sice složitý název, ale jinak je lze nazvat návštěvou školky a školy v knihovně. Prostřednictvím školy se tedy děti seznámí s knihovnou a pokud knihovnice připraví opravdu dobrou a zajímavou lekci, získá určitě některé děti jako čtenáře knihovny. A že to zrovna v posledních letech není lehké, to všichni víme. O to důležitější jsou pak výměny zkušeností a vzdělávací akce, které již po několik let pro knihovníky připravuje naše oddělení s odborníky z Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové k rozvoji dětského čtenářství a také k novým trendům vycházející dětské literatury. Tak už víte, proč se krajská knihovna jmenuje krajská? A co se děje v oddělení, do kterého čtenář nepřijde, ale které znají knihovníci na venkově?
Blanka Bastlová
Kapka I 5
2
Ohlédnutí za rájem knih ve Frankfurtu a knihovnami v zemi větrných mlýnů
Z KNIHOVEN V EVROPĚ
Několika fotografiemi chce-
- veřejné knihovny v Amster-
ských a několika odborných
me připomenout studijní ces-
damu a univerzitní knihovny
knihoven, uspořádalo Sdruže-
tu na knižní veletrh do Frank-
v Utrechtu.
ní knihoven České republiky
furtu nad Mohanem a do
Tuto zahraniční cestu, kterou
ve dnech 9. – 13. října 2007.
dvou holandských knihoven
podnikli knihovníci z kraj-
Budova univerzitní knihovny v Utrechtu
Typický červeno-černý interiér knihovny v Utrechtu
První zastávka v Německu, v krásném historickém městě Bamberg
Areál výstaviště ve Frankfurtu nad Mohanem
Rázovité amsterdamské domy
Hlavní vchod do osmipatrové Amsterdamské veřejné knihovny, otevřené 7. 7. 2007 za účasti nizozemské princezny
Interiér Amsterdamské veřejné knihovny
Typická ulička ve starobylém univerzitním městě Utrechtu
6 I Kapka
Po budově amsterdamské knihovny je rozmístěno celkem 700 počítačů pro veřejnost.
Pohled z galerie utrechtské knihovny do otevřené studovny.
Libuše Adamová Markéta Bošinová Kapka I 7
3
Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE
Konečně máme novou knihovnu...!
Takto mohli v sobotu 15. 12. 2007 jásat občané ve Starých Čívicích, kde se téměř po třech letech otevírala zbrusu nová knihovna. Ta „stará“ dosloužila v roce 2004, kdy majitelé nemovitosti požadovali její okamžité vystěhování. V té době úřad neměl jiné prostory, takže se knížky ocitly na dlouhou dobu v bednách a přestalo se půjčovat. Až díky stavbě nové mateřské školky se začaly plánovat i prostory pro novou knihovnu, která tak získala důstojné a stálé umístění. Knihovna byla vybavena novým nábytkem a zároveň do-
šlo i na počítačovou techniku, internet i knihovnický program. Za přítomnosti zástupců úřadu městského obvodu č. 6, Krajské knihovny v Pardubicích a obětavé knihovnice paní Hany Birtové byla po desáté hodině v tento den slavnostně přestřižena páska a Den otevřených dveří mohl začít... Čtenáři (a nejen oni) si již svou cestičku do nové a krásné knihovny určitě brzy najdou. Co popřát knihovnici? Myslím, že především elán, hodně nápadů a milých návštěvníků. Jarmila Krajícová
Živé loutky Zastavte se na chvíli a vnořte se do světa pohádek, do světa, kde dobro vždy zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno. Vraťte se zpět do říše pohádek a snů tak, jak se to podařilo už stovkám návštěvníků výstavy Živé loutky Míly Hájkové. Paní Míla Hájková je dvorní výtvarnicí divadla VeTři. Výrobou loutek se zabývá už několik let a její „děti“ dělají radost mnoha lidem u nás i ve světě. Šňůra výstav začala loni na podzim v Postoloprtech a přes Kadaň doputovala do knihovny v Býšti, odkud jsou otištěné fotografie. Výstavu jste zde
8 I Kapka
mohli shlédnout do 18. února 2008, komu termín nevyhovoval, může se na naše kamarády přijet podívat do Žatce (1. 3. – 31. 3.), do Mostu (5. 4. -5. 5.) nebo do Ploskovic (15. 5. – 30. 6.). Tam výstava končí, výtěžek z dražby loutek bude věnován na projekt Divadla VeTři „Oči na dlani“, který má za cíl rozjasnit život zrakově postiženým dětem. První vlaštovkou, která vylétla z tohoto hnízda, je CD s dramatizací pohádky O princezně Máně. Neváhejte a pokud Vám čas dovolí, určitě se na živé loutky Míly Hájkové dojděte podívat,
ony totiž mají duši a rozdávají radost a lásku, protože jako každá správná matka jim paní Míla dala na cestu do života kousek sebe.
PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ NEZNÁMÝ
4
Podlažické nekrologium z počátku 13. století v Kodex gigas V uplynulém kalendářním roce zažila naše veřejnost kulturní událost, týkající se starší středověké literatury, která vyvolala neobvyklý zájem. Do Prahy byl po předchozím delším jednání zapůjčen k výstavním účelům středověký literární a výtvarný skvost, tzv. Kodex gigas, označovaný též názvem podle jedné ilustrace Ďáblova bible. Ocitl se v královské knihovně ve Stockholmu jako válečná kořist v čase třicetileté války, která svým průběhem a důsledky je srovnatelná se světovými válkami 20. století. Středověký latinský kodex z 13. století, vzniklý v prostředí středověkého benediktinského kláštera na Chrudimsku, měl v Národní knihovně v Praze
velkou návštěvnost a velkou publicitu, úspěch si vynutil dokonce prodloužení výstavy. Bylo asi jenom málo knihovníků, kteří si nechali tuto jedinečnou příležitost ujít. I v této oblasti platí, že lépe jednou vidět, než desetkrát číst a slyšet. U čtenářů v Pardubickém kraji musí pochopitelně vyvolávat tato rukopisná kniha, pokládaná za nejcennější na světě, bližší zájem, protože vznikla před staletími na území našeho kraje v Podlažicích u Chrudimi. O rozměrově největší knize světa, jakési encyklopedii středověké učenosti, už vznikla značná odborná literatura, velké množství článků a řada knih našich i zahraničních badatelů a publicistů.
Spisy tohoto kodexu studoval koncem 18. století za své studijní cesty ve Švédsku zakladatel naší literární vědy a jazykovědy Josef Dobrovský. Po něm přišli další badatelé, např. Antonín Friedl, Jaroslav Kolár, nejnověji Zdeněk Uhlíř a jiní. Nejnovější poznatky, shrnuté do několika publikací, má pro své čtenáře k dispozici i Krajská knihovna v Pardubicích. Dychtiví čtenáři si mohou také prohlédnout rukopis v digitalizované podobě na webových stránkách švédské královské knihovny, kde existuje i verze s českým popisem. Z hlediska našeho kraje je nejznámější část označovaná jako Podlažické nekrologium, které obsahuje asi 750 českých osobních jmen z 13. století. Z jazykového i historického hlediska jde o cenný seznam jmen mrtvých, za které vedla klášterní komunita modlitby. V Podlažicích u Chrasti není dnes po klášteru, kde pozoruhodné písařské, kaligrafické a iluminační dílo vzniklo, ani památky. Nynější barokní kostel sv. Markéty vznikl na místě bývalého kláštera až v 18. století. V Městském muzeu v Chrasti je expozice, která může být zájemcům o bližší poznání tajemné knihy také velmi prospěšná. Jsou zde shrnuty výsledky archeologických
Kapka I 9
výzkumů v místech dávného benediktinského kláštera v Podlažicích. Je zde také muzejní maketa knihy, jejíž originál, sestávající z 312 pergamenových fólií z oslí kůže velkého formátu ve velké vazbě, je v péči švédských knihovníků. Po návštěvě této expozice budou zájemci ještě více podníceni si přečíst nejnovější publikace o tomto divu světa. Z odstupu několika staletí se dnešní lidé mohou zamýšlet nad jiným světem a obzorem středověkých lidí, kteří sice neznali elektronické komunikační vymoženosti, televizi,
5
internet, mobily, ale vynikali úžasnou trpělivostí a pracovitostí, řídili se jednoduchým příkazem (modli se a pracuj) a byli schopni vytvořit díla, která udivují i v čase elektronických zázraků svou jinou tajemnou jedinečností. Koluje rčení, že každý člověk, zvláště muž, má za svůj život zplodit syna, postavit dům, zasadit strom a sestavit knihu, nebo alespoň něco z toho. Není nutné a není ani možné, aby toto splnil každý beze zbytku. Stačí, když se budou lidé držet smyslu benediktinského hesla, jinými slovy, když budou pod-
le svého nejlepšího vědomí a možností pracovat a chovat se v souladu se svým svědomím. I to je dobré životní dílo a svým způsobem odkaz středověkého veledíla Kodex gigas. Pavel Studnička
Použitá a doporučená literatura: S. Bártl – J. Kostelecký: Ďáblova bible, Paseka , Praha – Litomyšl, 1993 Kolektiv: Kodex gigas – Ďáblova bible (Tajemství největší knihy světa), Národní knihovna, Praha, 2007 Fotografie: archiv autora
NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU VÝROČÍ
Henrik PONTOPPIDAN
Letos v srpnu uplyne již šedesát pět let ode dne, kdy v Kodani skonal Henrik Pontoppidan, dánský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1917. Dnes v knihovnách nalezneme z jeho díla většinou pouze jeden až dva svazky. Nejčastěji se jedná o rozsáhlý román Šťastný Per ( v překladu Františka Fröhlicha, vydání z roku 1980) a delší povídku Starosta Hoeck a jeho žena, jež bývá doplněna kratičkou novelou Idyla. Henrik Pontoppidan byl jednou z hlavních postav tzv.
10 I Kapka
moderního průlomu, období zahrnující v severských literaturách léta 1870 – 1890, tedy nástup realismu a naturalismu. Tvůrcem termínu – moderní průlom – byl Dán Georg Brandes, který v roce 1871 v sérii přednášek na Kodaňské univerzitě podrobil ostré kritice nejen dánskou společnost, ale i literaturu. Podle Brandesovy teorie má literatura usilovat o objektivitu, ukazovat společnost nejenom z dobrých, ale i špatných stránek. Pravda má pro autora znamenat více než krása. Období 70. až 90. let je v Dán-
sku spojeno s vydáváním velkého množství románů. Časopisy řadu z nich uveřejňují na pokračování, rozvíjí se i původní dánské drama. Po celé zemi vznikají veřejné knihovny. Henrik Pontoppidan se ve svých dílech zabývá osudy prostých venkovských lidí i snahou jedince z takzvané vyšší společenské vrstvy nalézt v životě sám sebe a uskutečnit své ideály. V jeho díle nechybí ani ironická polemika s tvorbou Hanse Christiana Andersena. Pontoppidanovi hrdinové často troskotají. Autor soucítí především s nej-
nižšími vrstvami společnosti – venkovskou chudinou, jejíž život v souladu s moderním průlomem zobrazuje bez sebemenší stopy sentimentu. Narodil se roku 1857, tedy ve stejném roce jako Karl Gjellerup, se kterým roku 1917 obdržel Nobelovu cenu. Nejedná se však o autorskou dvojici. Sice oba spisovatelé pocházeli z rodiny pastora, svá díla tvořili ve stejné době, historie však prokázala větší hodnotu i životnost Pontoppidanových knih. Henrik Pontoppidan odešel jako šestnáctiletý do Kodaně, aby studoval – ne teologii, jak si přál otec, ale techniku, kde jej zaujaly především přírod-
ní vědy a matematika. Před závěrečnými zkouškami však školu opouští, cestuje pěšky po Dánsku, Německu a Švýcarsku, věnuje se žurnalistické tvorbě a literatuře. Do ní vstupuje povídkou Přistřižená křídla (1881), následuje sbírka Vesnické obrázky (1883). V povídkách Z chatrčí (1887) líčí bez příkras podmínky života na dánském venkově. Orlí let z roku 1894 je polemikou s Andersenovou pohádkou o ošklivém káčátku. Pontoppidan věří spolu s naturalisty v předurčenost člověka prostředím, ze kterého pochází. Za nejvýznamnější Pontoppidanovo dílo bývají považovány tři romány: Země zaslíbená,
Šťastný Per a Říše mrtvých. U prvních dvou se jedná o název ironický. Pastor Emanuel Hansted, hrdina Země zaslíbené, se vrací na venkov, jenž pro něj má být zaslíbenou zemí, návrat však nesplňuje jeho očekávání, pouze urychluje osobní katastrofu tohoto životního ztroskotance. Šťastný Per obsahuje z Pontoppidanových románů nejvíce autobiografických prvků. Per Sidenius stejně jako autor uniká prostředí studiem techniky. Touží po velkých změnách – industrializaci své země – Dánska. Seznamuje se se setrou svého přítele – Jakubkou Salomonovou z bohaté židovské rodiny. Dívka sice není krásná, ale je velice vzdělaná a hloubavá. Per by patrně získal dostatečnou podporu pro svůj projekt, vlivné přátele i finanční pomoc, ale uvědomuje si, že nemá dostatek energie za něj bojovat. Ruší i zasnoubení s Jakubkou, o které neví, že čeká jeho dítě. To umírá krátce po porodu. Per se již dříve seznámil s Inger, dcerou faráře. Sám o otázkách víry neustále přemýšlí a pochybuje, ostatně jako o všem, s čím se v životě setkává, včetně sebe sama. Nakonec se rozchází i s Inger, opouští ji i své tři děti a odchází do nehostinného kraje na severu země. Zde se stává cestmistrem. To již je vážně nemocen (rakovina). Snaží se nalézt sám sebe, vede dlouhé rozhovory s místním učitelem. Umírá. Veškerý svůj majetek odkazuje Jakubce Salomonové, která založila celodenní vzdělávací ústav pro
Kapka I 11
SPISOVATELÉ PARDUBICKÉHO KRAJE Marie CHUDÁ chudé děti. Když za Jakubkou přijíždí Perův bratr (má zájem získat podíl z dědictví), Jakubka mu řekne: „ V tom se opět hluboce mýlíte, pane sekční šéfe! Ničeho nelituji a nic bych si nepřála změnit. Pociťuji naopak jako veliké štěstí, že jsem Pera poznala. Jak radostí, tak i bolestí, jež mi způsobil, nabyl můj život teprve skutečného obsahu. Dílo, které vidíte kolem sebe, je v podstatě právě tak jeho jako moje. A za to mu budu navždy neskonale vděčná.“ (str. 631) Jakubka Salamonová je nejlépe vykreslenou ženskou postavou z celého Pontoppidanova díla. Říše mrtvých je nejpesimističtějším autorovým románem. V něm vidí dánskou společnost jako svět bez hodnot, kde sobecké cíle jednotlivců zcela vylučují lásku k bližnímu. Děj povídky Starosta Hoeck a jeho žena se odehrává během pouhých dvou dnů, kdy umírá na ledvinovou chorobu a celkové vyčerpání Anna Marie, manželka starosty. Její se-
12 I Kapka
stra, která za umírající přijíždí z Pruska, je však přesvědčena, že Annu Marii svým chladným, přezíravým chováním a nesmyslnou žárlivostí zabil manžel. Příběh je posuzován dvěma naprosto odlišnými protagonisty – Annou Mariií, kdysi velice veselou mladou ženou, která se ráda bavila, přesto nesmírně milovala svého manžela, a starostou, který každý úsměv své ženy považoval za nemístné a odsouzeníhodné flirtování. Dokonce Anně Marii zazlíval i erotické vzplanutí ke své osobě. Donutil ji, aby dcerku, dvanáctiletou Ingrid, poslala do internátní školy. Chtěl tak zabránit matčinu vlivu na dítě. Ingrid ani nesmí odjet včas z internátu, aby se ještě s matkou naposledy rozloučila. Vydání z roku 1939 (překlad Arnošta Krause) je doplněno kratičkou novelou Idyla. Název je podobně jako u Šťastného Pera a Země zaslíbené myšlen ironicky a nesmí nás zmást ani první věty – lyrický popis podzimní přírody a pří-
prava sedláků na nadcházející zimu. Veškerá „idyla“ končí ve chvíli, kdy si autor začíná všímat domkářů – jejich dřiny, nedostačujícího oblečení, lidí předčasně zestárlých prací a zcela vyčerpaných, i jejich neduživých, křivicí poznamenaných dětí. Nejotřesněji snad působí vylíčení svatomichalského posvícení, kdy sedláci usmiřují své svědomí hostinou pro chudé. Jedná se vlastně o jediný den v roce, kdy se tito ubožáci mohou skutečně dosyta najíst. Přestože dílo Henrika Pontoppidana nevyznívá nikterak optimisticky, podává zajímavý a velice realistický pohled na celou dánskou společnost přelomu 19. a 20. století. V otázkách hledání vlastní identity, postoje k životu, ostatním lidem, ve věčném pochybování sám o sobě může mnoho říct i dnešnímu čtenáři.
KaJ
V loňském roce nás navždy
opustila v požehnaném věku 95 let nadšená pardubická patriotka, skromná a pracovitá žena, čestná občanka města Pardubic, paní Marie Chudá. Narodila se 12. dubna roku 1912 v Humpolci, o dva roky později se s rodiči přestěhovala do Pardubic, do Gebauerovy ulice. Tam prožila paní Chudá celý život. Město Pardubice si od počátku zamilovala. Měla to štěstí být žačkou dvou významných vlasteneckých učitelů: Františka Karla Rosůlka a Františka Karla Potěšila, kteří v ní navíc probudili zájem o regionální dějiny. Vystudovala obchodní školu a pracovala jako úřednice – nejprve u okresního soudu v Pardubicích, kde byl předtím dlouhá léta zaměstnán její otec. V roce 1934 byla přijata ke Krajskému soudu do Chrudimi, později se opět vrátila do Pardubic. Pracovala až do svých 77 let. Historie tedy nebyla její pro-
fesí, nebyla ani spisovatelkou z povolání, přesto však je na všech jejích dílech znát pečlivost a preciznost. Poznatky z historie a vlastivědy Pardubic sbírala dlouhá léta, budovala si také rozsáhlou sbírku fotografií, kterou později zúročila při svých fundovaných a zajímavých přednáškách. Ty vlastně začala dělat až jako penzistka, v roce 1980. Psala celý život, ale publikovat začala až jako členka Klubu přátel Pardubicka, kterou se stala v 65 letech. Její seriál Obrázky ze starých Pardubic doprovázel kresbami Josef Daněk, po jeho smrti nabídla paní Chudé spolupráci paní Helena Mandysová. Krásné ilustrace Josefa Daňka a PhDr. Heleny Mandysové doprovázejí všechny autorčiny knihy. První byly Pardubické věžičky vydané roku 1995. Tato útlá knížečka ve verších seznamuje čtenáře s pardubickými věžemi a věžičkami. Druhá knížka, Pardubické vzpomínky, vyšla v roce 1997 v pardubickém nakladatelství Silueta. Je psána velmi poutavě a zajímavá je nejen pro pamětníky, ale i pro mladší zájemce o historii Pardubic a vůbec pro všechny, kteří mají toto město rádi. Třetí knihu, Sbírka básní, vydalo nakladatelství Wide Art roku 2001. Básně psala paní Chudá vlastně celý život, inspirací jí byly dobové události
6
i osobní zážitky, ale také třeba první jarní kvítek. Je velká škoda, že sbírka vyšla ve velmi malém nákladu a nepodařilo se ji získat ani pardubické knihovně. Paní Chudá až do pozdního věku překvapovala své okolí neobyčejnou činorodostí a vitalitou, kterou by jí mohli závidět mnozí mladší. Věřila v kouzelnou moc úsměvu a sama uměla úsměvy rozdávat. Na závěr slova paní Chudé: „Málo lidí zná cestu, která vede ke štěstí. Štěstí nespočívá v hromadění peněz ani v důležitosti člověka. Štěstí si každý vyrábí sám. Jakmile zaujme nepříznivý vztah ke komukoli z lidí, vzdaluje se svému štěstí. Kdo cítí v srdci nenávist, nemůže být šťasten.“
Martina Zlatohlávková Kapka I 13
7
VYCHÁZÍ V KRAJI VYSOČINA
Marta Urbanová: Panská láska
Do dnešního čísla KAPKY jsme pro Vás, vážení čtenáři, vybrali ukázku z knížky, která nevyšla v Pardubickém kraji, ale některé pověsti od nás jsou, právě Panská láska je jednou z nich... Marta Urbanová PANSKÁ LÁSKA Svobodný pán z Lipky a ze Zubří se rozhodl založit rodinu až v pozdním věku. K ženitbě ho nutil majetek Kustošů. Potřeboval dědice. Pán se rozhodl postavit na Lipce zámek. Zdi zámku rostly stejně rychle, jako šlo od úst k ústům, že pán z Lipky se hodlá usadit. Některá ústa to našeptala Bětce a té se hned rozsvítilo. Vkradla se do světničky a z boční přihrádky truhly vyndala hedvábný šátek. Rozbalila ho a oslepil ji jas. Prsten si nenavlékla, jen si ho prohlížela a tenounce zašeptala: „Terezko, sestřičko moje drahá, není moje myšlenka příliš odvážná? Zdalipak činím dobře?“ Sestra, jak se Bětce zdálo, přikývla. To ona jí svěřila prstýnek po porodu, když cítila, že je s ní konec. „Podle něj pozná své dítě,“ zašeptala, než vydechla naposled. Bětka neměla tušení, kdo sestru přivedl do neštěstí, ale dovedla si spočítat: stalo se to v době honů. Zámek byl plný hostů a panská láska po zajících skáče. Děvčátku dala jméno po matce
14 I Kapka
a vychovávala je jako svoje. Ale v skrytu duše měla na paměti, že Terezka je po otci panského rodu. Při volbě partnera se může odvážit vysoko. Pán ze Zubří hledá nevěstu. Co na tom, že mu řídnou vlasy, roste panděro a chytá kdejakou sukni. Jeho ženu to nemusí trápit. Porodí mu dědice a do konce života si bude hovět v hedbáví obletována služkami. Bětka zabalila prsten, vrátila ho na své místo a zaklapla víko truhly. Prozatím nebude Terezku znepokojovat. Až přijde čas, doví se, co bude třeba. O dožínkové neděli vpletla Bětka Terezce do vlasů pentle. Terezka se točila po světnici v nové sukni a sametovém živůtku. Bětka si ji zálibně prohlížela. „Dej si záležet, pán ocení nejen dožínkový věnec, ale i ctnost.“ Terezka předala pánovi dožínkový věnec z obilných klasů a při tanci s pánem jí nachověla líčka, když po ní zednický tovaryš Martin hodil očkem. Pán si to vysvětlil po svém a přikázal jí: „Terezko, přijď za mnou na slovíčko. A nenech na sebe dlouho čekat. Doneslo se mi k sluchu, že hoříš tajnou láskou.“ Terezka se rozzářila. Samou vděčností pánovi políbila ruku. Mohl by se za ni a za Martina u matky přimluvit. Kdo ví, jak dlouho by se takhle vídali. Zámek je pod střechou, pán se hodlá do zimy
nastěhovat a jak Martin přišel, tak odejde. Při nejbližší příležitosti Martinovi pošeptala: „Pán nám chce pomoci. Štěstí je při nás.“ „Milostpán na tebe čeká,“ uklonil se před ní sluha a vedl Terezku po širokém schodišti. Na stěnách visely zbraně a paroží. Sluha otevřel další dveře a Terezka předstoupila před pána. Od krbu se zvedl pes. Pán si přehodil nohu přes nohu: „Řekli mi, že ses zamilovala a že by ses ráda vdala.“ Terezka sklopila oči. „Zdejší chlapci se ti nelíbí?“ Zavrtěla hlavou. „Jsou pro tebe špinaví a hloupí?“ Podívala se zděšeně na pána. „Princezna z Nemanic si myslí, že by mohla bydlet na zámku?“ Terezka zbledla. Nemohla pochopit, o čem pán mluví. „Ona si dokonce troufá porodit mi syna, dědice.“ Vzal do ruky bičík. „Ona si troufá příliš!“ uhodil jím do hracího stolku a přeměřil pokoj ráznými kroky. Zastavil se v těsné její blízkosti a zvedl jí bradu. „Chceš to tedy zkusit?“ Zalapala po dechu. Ničemu nerozuměla. „Taková troufalost! Vysmívat se veřejně urozenému pánovi, svému chlebodárci. To ti neprojde. Tohle ne!“ Tereza se nemohla hnout z místa.
„Chce bydlet na zámku. A komnatu jen pro sebe. Má ji mít!“ Trhnul zvonkem. Sotva sluha vstoupil, pán namířil bičík na Terezu: „Zazděte ji do západního pilíře!“ Bětka se celou noc zmítala v horečce. Nevěděla, na čem je. „Pán si jistě Terezku oblíbil, a zlé jazyky závidí. Nepřejí. Vymýšlejí si. A před chvílí jeden dokonce něco pletl, že urozený pán dal zazdít nějakou dívku. Ale její milý prý zazdil namísto ní do pilíře vzduch. Tlučhuba! Vypil pár tupláků piva a plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Probůh, aby tak mluvil o Terezce. To by tak scházelo, aby utekla s nějakým takovým... fujtajflem.“ Nejradši by se sebrala a běžela za urozeným pánem, ale jakpak teď v noci. Ráno moudřejší večera. Nechala se u pána ohlásit a čekala hodinu, snad dvě, než ji pán přijal. „Mluv stručně, nemám čas!“ vykřikl na ni. „Milostpane, já nejsem Terezčina matka, jen teta. Řekli mi, že utekla se zednickým tovaryšem Martinem. Ale já tomu nevěřím. Kdyby Terezka byla obyčejné děvče, netroufla bych si za vámi. Její původ je v tomhle šátku. Bývalo u vás hodné hostí, snad byste mohl poznat, kdo je jejím otcem.“ Běta rozbalila šátek a vystřela obsah k pánovi. Pána prsten uhranul. Přesto ho vzal do ruky, prohlédl ze všech
stran a pustil jej zpět do šátku. „Co je s ní?“ zahučel do země. „Zemřela, jemnostpane. Při Terezčině porodu.“ „Nemohlas přijít dřív?“ „Mohla... mohla... ale... Nerušila jsem, že je váš,“ rozplakala se. „Seber si ho a vypadni,“ položil šátek s prstenem na stolek. Bětka si utřela slzy a k odchodu se
je?“ Nikdo pánovi nedovedl odpovědět. Báli se mu prozradit, jak to ve skutečným zazděním Terezky bylo, jak mu vypálili komínek. Pán by si to s nimi vyřídil ještě krutěji než s Terezkou. Když stál pilíř znovu, slýchával pán Terezčiny výčitky a pláč. Nemohl spát, přestaly ho lákat hony,
neměla. „Kde je Terezka?“ osmělila se. „Ať už tě tu víckrát nevidím!“ rozlítil se pán a vyhodil za ní šátek i s prstenem. Pán dal ihned vybourat západní pilíř, ale Terezka v něm nebyla. „Takhle plníte mé rozkazy? Kde
veškeré radovánky a o ženitbě nechtěl ani slyšet. Kudy chodil, ptal se služebnictva, jestli slyší také její nářek. Každý pánovi přikývl, i když sám neslyšel zhola nic.
Kapka I 15
8
KAPKA JUNIORŮM
Jak se rodí bráškové aneb Ze života předškoláka
Jaroslava Paštiková 64 stran, vázané, barevné, vychází v listopadu v nakladatelství Rubico
obdivuhodně vystihuje. Také ony dva životní mezníky – narození a odchod ze života jsou tu zachyceny decentně a tak, jak je asi předškolní dítě vnímá. Zvlášť tomu druhému se autoři zpravidla vyhýbají. Odpovídá to přesně tomu, co víme z té naší dětské psychologie. Však v tomto smyslu také vždycky píšu, že děti mají s těmi „svými lidmi“ chodit na pohřeb.
Kniha, která každému dospělému pomůže nahlédnout do dětské duše, přináší pohled na svět očima předškoláka. Prof. PhDr. Zdeněk Matějček CSc. o rukopisu: „Zkrátka, pokud mohu posoudit, je to moc pěkné a moc dobře to vystihuje svět a mentalitu dítěte v předškolním věku. Spíš bych řekl
Knížka byla přihlášena do soutěže Magnesia Litera.
TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC DĚTSKÁ HRA LOGIKO PRIMO Máte doma zvídavého potomka, který si rád hraje, a vy už jste vyzkoušeli všechny možnosti, jak ho zabavit? Pomůžeme vám. Interaktivní hra Logiko PRIMO v dětech rozvíjí logické myšlení, prostorové i zrakové vnímání a jemnou motoriku. Jedná se o tabulku z umělé hmoty, do které je zasunuta papírová hrací karta. Podle návodných obrázků se děti učí poznávat barvy, tvary, předměty denní potřeby. Jednoduchým způsobem posunují barevné knoflíky na správné místo. Kontrolu provedete pouhým otočením karty. Hra je určena pro děti od 16 I Kapka
tří let. Pokud jste ještě nenavštívili oddělení pro nejmenší čtenáře, přijďte se podívat, co všechno nabízíme. IVONA BŘEZINOVÁ: O PUCLÍKOVI, KNIŽNÍ KLUB, PRAHA Knížka pro nejmenší čtenáře. Krátké příběhy doplnila půvabnými ilustracemi Marie Tichá. Puclík bydlí v krabici s ostatními puclíky. Rád se vydává s dětmi za dobrodružstvím do pohádkových knížek, encyklopedií, ale také do kuchyně, na zahradu i daleko do světa. Ideální knížka pro podvečerní čtení a rozhovor s vaším dítětem.
JAROMÍR FRANTIŠEK PALME, TADEÁŠ A HRADNÍ TAJEM STVÍ, ALBATROS, PRAHA Léto, prázdniny, dobrodružství a legrace. Tak bychom mohli stručně charakterizovat příběh, odehrávající se pod střechou zapomenutého hradu Klamštejna. Setkáte se s mluvícím psem, jedním neužitečným rytířem a rodinou, vyznávající zvláštní zálibu ve hře na historické hudební nástroje. Nechte se hýčkat představou blížících se prázdnin. Po útlé knížce s ilustracemi samotného autora sáhne celá rodina.
Markéta Prášková, Klobouky z Agarveny - rodinné tajemství, Fragment, Havlíčkův Brod Také vaše děti tráví většinu času u počítače? Že se vám to nelíbí? A co takhle poslat
je na prázdniny k babičce a dědovi do malebné vesničky uprostřed lesů? Jo, větší nudu si dnešní děti neumí představit. Ale věřte mi, na tyhle prázdniny jen tak nezapomenou! Knížka je vtáhne do děje,
přišpendlí k posteli, dokud ji nepřečtou. Je plná napětí a tajemna. Při čtení si na počítač a televizi ani nevzpomenou. Určeno pro děti od desíti let.
a seznámila nás s plány na rok 2008. K těm nejzajímavějším patřilo uspořádání semináře Práce s médii se zkušenou lektorkou Radkou Páleníkovou v Náchodě, pozvání do Oldřetic na roubenku paní Kamily Skopové, či vánoční dílna v chrudimské knihovně. Samozřejmě, že se knihovnice pochlubily svými plány na Týden knihoven, který se koná vždy první týden v říjnu. Ročník 2007 měl podtitul „kni-
hovnická Bašta.“ (Kulinářské recepty a rafinované servírování knižního menu si vyzkoušeli čtenáři ve svých knihovnách). Dalším významným bodem bylo vyhlášení nového tématu pro celorepublikovou soutěž čtenářů dětských knihoven Kde končí svět. V období od ledna do června 2008 budou malí čtenáři tvořit v sekci literární a výtvarné na téma cesty a cestování. Ve své činnosti, ale s nový-
KLUBKO Vůně kávy a čerstvě napečených koláčků vykouzlí úsměv, zahřeje i povzbudí. A právě takové bylo setkání dam, které nevládnou pouze vařečkou, ale znalostí knih a dětské duše. Tímto úvodem jsem naznačila, že knihovnice jsou ženy vzdělané a dobře vědí , kudy vedou cestičky lásky. Snaží se zpříjemnit život svým čtenářům, a tak se scházejí a vymýšlejí, co všechno by se dalo v knihovně provozovat, aby náš dětský čtenář přicházel nejen za novými knihami, ale i za dobrými nápady. Jedno takové setkání proběhlo v Nové Pace, kam nás pozvala ředitelka místní knihovny Stáňa Benešová a knihovnice Lenka Macháčková. Sešly se zde pracovnice dětských oddělení Pardubického a Královehradeckého KLUBKA (Klub dětských knihoven). Přivítala nás Iveta Novotná (předsedkyně Klubka), která shrnula aktivity dětských knihoven
Kapka I 17
KAPKA JUNIORŮM
mi doplněnými pravidly, bude pokračovat „Kamarádka knihovna“. V tomto klání dětských knihoven se nehodnotí pouze technické parametry knihovny (např. volný přístup na internet, kvalita webových stránek a další služby pro dětské čtenáře), ale čtenáři píší své knihovně dokonce vysvědčení. Musím poznamenat úspěch novopacké knihovnice Lenky Macháčkové, která v loňském hodnocení dostala od dětí jedničku s hvězdičkou a knihovna získala 10. místo v celostátním hodnocení. Gratulujeme! To je příklad hodný následování. Další významná akce, vlastně svátek všech pohádkových
bytostí, se rozběhne druhý týden v září 2008 na pohádkovém Jičíně. S programem nás seznámila Alenka Pospíšilová (knihovnice a jedna z organizátorek). Město Jičín se promění v místo, kde vládnou děti spolu s pohádkovými bytostmi, vychází pohádkové noviny, vysílá dětské rádio Domino, zpívá se a hraje venku na instalovaných pódiích. Jestli jste ještě Jičín nenavštívili, určitě si udělejte čas. Už teď se připravuje program a zajímavé soutěže. Ze zákulisí mohu prozradit, že se na vás chystají pekelně chytří, mazaní a protřelí čertovští chlapíci, kteří budou maskoty festivalu. Vše důležité bylo řečeno, káva
dopita, ale to stále není konec. Paní ředitelka zařídila exkurzi do muzea drahých kamenů, a tak jsme se přemístily do druhé části této budovy, kde jsou uloženy jeho expozice. Příjemně naladěny - na své si přišel zvídavý duch i mlsný jazýček - jsme se rozjížděly do svých domovů. Za vše patří novopackým kolegyním dík. Naše dětské oddělení se také zapojilo do projektu Kde končí svět. Připravily jsme pro děti výtvarnou soutěž. Pokud máte chuť, zašlete nám své příspěvky do konce dubna. Pravidla soutěže najdete na přiloženém letáčku.
VENDELÍNOVA VÝTVARNÁ SOUTĚŽ TÉMA: MŮJ ZÁŽITEK Z CEST ( jarní prázdniny, zimní dovolená, víkendové cestování, školní výlet) Cesta k babičce a dědovi Cestování s rodiči na dovolenou Cesta v mých představách ( cestování ve snu, cestování do kosmu...)
Z prací vybereme 5 nejlepších k postupu do dalšího kola, ve kterém budou soutěžit s příspěvky dětí z knihoven Pardubického a Hradeckého kraje. Vítězné práce budou vyhodnoceny během měsíce června. Slavnostní zakončení soutěže a výstava proběhne ve společenském domě ve Slatiňanech. Nejúspěšnější účastníky odměníme zajímavými cenami.
Uzávěrka soutěže: 30. dubna 2008 Výtvarné práce doručte na dětské oddělení Krajské knihovny v Pardubicích Adresa: KK Pardubice, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice.
Vyřizuje: Naďa Křivková, Blanka Skalická tel.: 466 531 245, e-mail:
[email protected]
Kategorie: předškoláci a I. stupeň ZŠ Tvořit můžete libovolnou technikou. Příspěvky označte: jménem autora, věkem, adresou bydliště, školou a ročníkem. Pokud tvoříte ve škole, uveďte jméno pedagoga. 18 I Kapka
Kapka I 19
9
NÁŠ ROZHOVOR
Marta Urbanová
Paní Marta Urbanová se narodila v Malči u Chotěboře v roce 1939. Po studiích v Chrudimi žila a pracovala deset let v Praze, odkud se vrátila do rodného kraje na Vysočinu. Přesněji do Chotěboře, kde od poloviny sedmdesátých let píše a publikuje. Tomuto městu věnovala i několik svých veršů: Chotěboř - Větrné návrší pro horké hlavy Doušek čerstvého vzduchu pro dobré zdraví Údolí Doubravky, paleta pro malíře Inspirace pro básníky v dobré víře Je autorkou řady knih poezie i prózy. Uveďme alespoň některé: Souhvězdí lásek, Příslib, Okamžik štěstí, Vizitka nepokoje, Pod křídly snu, Poezie měst, Pověsti Železných hor... Pravidelně přispívá do Kruhu ( bulletinu Východočeského střediska Obce spisovatelů).
Otázky rozhovoru připravila Karla Jará: 20 I Kapka
Jako první knížku jsem od Vás četla Vysoký kámen na Pepereku. Začínala jste svou literární dráhu pověstmi? Moje odpověď je, pokud se týká knižního vydání, jednoznačná. Začínala. I když jsem to neměla v úmyslu. Někdy v životě, zvláště v literatuře se myšlenka ubírá svou cestou. Co Vás na pověstech tolik zaujalo? Nebyly to ani tak nadpřirozené osoby, vodníci a čerti jako lidé, kteří se v pověstech chlácholili tím, že tyto nadpozemské mocnosti za ně vykonají spravedlnost nebo potrestají panstvo, na jehož odplatu sami nestačili. V současné době vyšlo rozšířené vydání Vašich pověstí. Můžete nám o něm říci pár slov?
Ke své knížce mohu snad říct jen tolik, že jsou v ní sebrány pověsti od Lichnice se známou zříceninou hradu přes Golčův Jeníkov, Ostružno, Maleč, Libici nad Doubravou, přes Chotěboř, Ransko, Krucemburk, Žákovu horu až k Pepereku. Pověsti vklíněné podél celého hřbetu Železných hor. Střípky pověstí, které zaznamenávali učitelé v místních kronikách, byly povětšinou studnicí mých námětů. Čerpala jsem i z vyprávění lidí, kteří tu žili dávno před námi a kteří je ústně předávali z generace na generaci, předávali je staří mladým, dědové svým vnukům. Tuto knížku vydala Literární čajovna Suzanne Renauld v Havlíčkově Brodě. Byl o ni nebývalý zájem a její náklad byl během tří týdnů zcela rozebrán. Nemalou měrou k tomu přispěla i zdařilá grafická úprava Jiřího Trachtulce. Křest této knihy se konal v Brně při zahájení letošního ročníku mezinárodního veletrhu cestovního ruchu RegionTour 2008 na stánku kraje Vysočina, kde bylo představeno město Chotěboř, které vydání mé knížky finančně podpořilo. Za to patří městu a ře-
ditelce knihovny paní Elišce Pavlíkové můj nevýslovný dík. Knížku křtil starosta města Chotěboře Ing. Tomáš Škaryd a hejtman kraje Vysočina RNDr. Miloš Vystrčil. Děj Vašich prozaických příběhů se odehrává většinou na Vysočině. Můžete nám říct, která místa v této oblasti jste si nejvíce oblíbila, kam se také nejraději vracíte? Nezajímají mne tolik místa jako lidi. Lidé jsou se svými obyčejnými radostmi i starostmi jádrem mých povídek. Postavičky laskavé, něčím vybočující z řady. Lidé z našeho města se v nich často poznávají a to mě těší. A když mám po pravdě jmenovat své oblíbené místo, je to Praha, kde jsem žila deset let. Nostalgické vzpomínky na ni jsem literárně ztvárnila v knížce poezie Studny měst – Pražské motivy, která dosud nevyšla. U nás v knihovně máme tři půvabné knížky Vaší poezie. Píšete raději prózu nebo poezii? Prózu je možné psát, když máte sestavený syžet, pro poezii je lépe mít inspiraci. Jako spisovatelka se hlásíte k Obci spisovatelů, jejíž po-
bočka má sídlo v Pardubicích. Mohla byste nám alespoň trošku přiblížit činnost této organizace? Za sebe mohu jen říci, že si nesmírně vážím toho, že tato pobočka v Pardubicích vznikla, že mě přijali mezi sebe, že mně pomohli a že ve vedení pobočky máme naši neocenitelnou Mgr. Marcellu Marboe. Za jejího vedení se pobočka rozšířila, zviditelnila a dostala se do podvědomí města a všech příznivců literatury. Pobočka pravidelně vydává bulletin Kruh pod vedením pánů Duška a Faltuse. V loňském roce pobočka vydala sborník povídek Dvanáct východočeských prozaiků. Pro letošní rok připravuje sborník poezie. Činnosti pobočky je příznivě nakloněn pardubický primátor pan Jaroslav Deml. A naše poslední otázka: můžete nám prozradit, na čem pracujete nyní a jaké jsou Vaše plány do budoucna? Nyní pracuji na tom, abych napsané vydala. Mám připravenou k vydání prózu Vteřinová noc, knížku chotěbořských povídek, po případě útlou sbírečku poezie Pražské motivy.
Moje plány závisí hlavně na zdraví. Když bude zdraví, budou i hříchy, praví lidová moudrost. A tak se na oboje těším, a právě proto, že nejsem nejmladší, mám nárok toto rčení zlehčit. Děkuji za rozhovor, přeji Vám, aby všechny plány s vydáním knížek Vám vyšly tak, jak si plánujete, a také spoustu síly a nápadů do další tvůrčí práce. Na závěr připojujme ještě jednu báseň ze sbírky Pod křídly snu. Sestry Není většího bohatství, než být podpírán ze všech stran těmi, kdož mají totéž srdce, totéž myšlení jako vy. Není větší síly, než když člověk kráčí sám, a napospas je dán svému životu. Není většího smutku, než být opuštěn milovanou bytostí, v prázdnotě zanechán, nevědět kudy kam. Kapka I 21
10
Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ
SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE
Tomáš Moravec: Sonet o pozdních růžích Tomáš MORAVEC Několik slov o autorovi: narodil se 18. dubna 1977 v Pardubicích, žije ve Chvaleticích. Od dětství se zajímá o hudbu, kterou také aktivně provozuje. Působil v několika pardubických kapelách – Pouta, Freegrass, Modrá kref. Básně píše asi sedm let, vycházejí například ve Chvaletickém zpravodajství. K největším koníčkům Tomáše Moravce patří horolezectví.
Sonet o pozdních růžích Na sklonku dní kdy růže zamykají trnovou korunu pod hvězdnou pelerínu uléhám na noc a sním v jejich stínu o divukrásném jinotaji O větrech které slunce učí číst z papil země nová sdělení kam padá mlha a kam kamení kdy prvně zastyděl se javorový list Večera tich chlácholí loučí po stráních rdí se vinobraní Měsíc má půvab bílé paní a jen jí poctivě slouží Hvězdný prach rozbřesku laskavou dlaní pohladí růži svou a mé procitání
22 I Kapka
Pro březnové číslo KAPKY jsme vybrali ze 4. ročníku soutěže O pardubický pramínek (téma: Báječný svět plný knížek...) příspěvek Markéty VAGENKNECHTOVÉ (v roce 1997 žákyně 3. ročníku pardubického gymnázia): Kam kráčí kouzlo dospívající generace? Budoucnost dívčích románů, něžné romantiky a lásky v literatuře. Kam směřuje kritika? Po čem touží společnost? V čem je kýč? V čem je vzdělanost? V čem je pravda? Co je naivním pohledem? Čtenář versus kritika. Již od nepaměti je určité věkové období dívek spjato s jejich nejrozporuplnějšími pocity. Protékají jím hektolitry slz, obnažují se těla,
objevuje se romantická duše, burácí hudba, nastavují se rty ( a nejen rty ). Jak sami vidíte, témat je více než dost, však se jim také v literatuře vyhradil celý žánr. Říká se mu dívčí romány. Vývoj tohoto žánru je složitý. Jak se mění společnost, mění se i její normy, morálka, smýšlení, názory, ideály. Ač styl dívčích románů přecházel přes večery pod lampou, osudové lásky, chudá děvčata a bohaté ženichy, přes emancipované studentky a rozpustilé krásky, až po kouřící frajírky a slečny džínové generace, v jádru zůstal alespoň částečně stejný. Vždy vypráví o mladých lidech, o slečnách nebo holkách, které si pomocí osobního kouzla hledají své místo na slunci. Nezbytným znakem dívčích románů jsou konflikty a trápení
11
– malého či většího ražení, ale vždy smrtelně důležité. I když nás možná témata rozpačitých lásek na první pohled lákají, v očích vysoce vzdělané veřejnosti nejsou zrovna moc oblíbená. Snad žádný dívčí román ještě nikdy nebyl veřejně uznán za kvalitní dílo. U dívčích románů se nehodnotí mistrná charakteristika postav ani veselá zápletka, spolu se slovy „to jsou blbosti pro pubertální holky“ bývá jakékoliv dílo tohoto žánru ještě před začátkem všeho okamžitě smeteno ze stolu. Tak je tomu v očích dospělé inteligence. U mladých děvčat, o kterých tato díla vyprávějí, bývají zpravidla oblíbená. Vyprávějí o problémech, které jsou jim blízké, o lidech, kteří jsou jim svými názory podobní, o láskách, o kterých přemýšlejí. Počtou si, prožijí nějaký příběh, relaxují nad knížkou, která není složitá, ale přesto jí nechybí děj. Po nudné školní četbě konečně objeví postavu, jejímuž smýšlení naprosto rozumí. Potom možná půjdou a koupí si spodní kalhotky s nohavičkou, přesně takové, jaké nosila jejich oblíbená postava. Proč ne? Dospívání je věk neobyčejných nápadů, legračního smýšlení, naivních trápení, naivních radostí. Za svou naivitu je věk dospívání často odsuzován. Zvláštní je, že ač je i dětství věkem naivních
Kapka I 23
KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM
radostí, dětství odsuzováno nebývá. Lidé rádi vzpomínají na dětství, s nadšením přijímají žvatlavým hlasem obhajované pravdy svých dětí. Rádi si vyprávějí o tom, jak jste si nabili nos na tříkolce, nebo jak vám uletěla botička na řetízkovém kolotoči. Básničku patnáctileté holky o milování v pampeliškách a opětované lásce černookého kluka však společnost přijímá značně v rozpacích, stejně tak jako její názor, že smysl svého života vidí v hudbě. Společnost neuzná váš referát o současné poezii jen proto, že patříte do věku naivních lásek, splašených hormonů a trochu jinak natočeného pohledu na svět. Na rozdíl od malých dětí vy už totiž právo být naivní nemáte. Ony ano, vy ne. Všechna díla o obyčejné lásce mladých lidí, ať jsou jakákoliv, bývají házena do jednoho pytle jenom proto, že vyprávějí příběh na pozadí prvních neumělých vztahů, krajkových podprsenek, hledání budoucnosti a okurkových masek na obličej. První láska se stává kýčem zrovna tak, jako se jím stali sádroví trpaslíci, rozevláté vlasy, kantilénové zpívání nebo západy slunce. Současná kritika je neúprosná, odsuzuje bez milosti a nebere ohledy. Spousty dobrých knížek 24 I Kapka
neuzná pro jejich téma. Pro to, jakému čtenáři jsou určeny, a ceny dostávají ta díla, kterým rozumí úzký okruh mimořádně vzdělaných lidí. To, co se líbí obecně, získává jen tajné pochvaly. Naivita a obyčejnost dnes nejsou v módě, dnešní společnost rozumí všemu a veřejně touží po drsné pravdě. Názory dospívajících jsou brány za lži. Nikdo jim nevěří, jejich touze po dobrém konci a sladkém rozuzlení. Uvědomme si, že čtenář není homogenní masa, že se ta veliká skupina lidí, kteří čtou, dělí na věkové kategorie a zájmově odlišné skupiny. S tím, co jeden odsuzuje, se může druhý téměř spokojeně ztotožnit, záleží na úhlu pohledu, zkušenostech, názoru a věku. A dívčí romány jsou určené dospívajícím dívkám, které jim rozumí a pro které jsou zajímavé. Bohužel pod tíhou všeznalé kritiky dnes ubývá těch, kteří chtějí svou oblíbenou četbu prosazovat. Je to zřejmě takový věčný koloběh, mladí budou za své názory kritizováni, a až dospějí oni, budou kritizovat také. Otázkou je, kam až to povede?! Pak možná zmizí kouzlo věku dospívajících. Příběhy o lásce se definitivně stanou přeslazeným kýčem, zrovna tak jako romantika, vymizí typické –náctileté
Vážení čtenáři, ráda bych Vás seznámila se třemi knihami, které se pohybují na hranici mezi beletrií a odbornou literaturou.
hrdinky. Knihy a filmy budou přeplněny dramatickými psychoporuchami, bude nás zajímat zánik, absolutno a krev. Tak tomu bude v kultuře kritikou uznávané. Pod pultem pak budou k dostání celkem slušné knížky o obyčejné lásce, které vzdělaná společnost zavrhla jen proto, že hrdinkou je šestnáctiletá zamilovaná zrzka. A bude po nich hlad, to mi věřte. Po náročných dnech a náročných problémech se bude málokomu chtít probírat otázky lidské existence s nádechem dramatické erotiky dvou životem protřelých lidí. Proto vás prosím, nechte žít knížky, kde bývá nejčastějším slovem „trapas“, největším zážitkem diskotéka a nejoblíbenějším místem seník. To, že se nelíbí vám, ještě neznamená, že jsou nejhorší ze všech.
Publikaci Žena, která spolkla zubní kartáček, napsal Rob Myres. Autor je lékařem, kardiologem v Torontu. K jeho koníčkům patří shromažďování bizarních případů z lékařské praxe, popsaných v různých lékařských časopisech. A právě z těchto příběhů vybral nejzajímavější do jmenované knížky. Většinou se jedná o případy naprosto neuvěřitelné... V knížce Modelkou v padesáti nahlédneme do psychologické poradny PhDr. Jana Svobody. Autor vypravuje třicet šest zajímavých příběhů z různých oblastí života a ukazuje nám, jakým způsobem pomáhá svým klientům řešit životní situaci. Knihu Mumie u jídelního stolu sestavil Jeffrey Kottler a Jan Carlson. Autoři, psychologové, oslovili třicet nejslavnějších a nejuznávanějších psychoterapeutů z celého světa, aby popsali nejzajímavější případ ze své praxe. Poutavou formou se tedy seznámíme s různými přístupy terapeutů, jimiž navracejí své klienty do běžného života. Po přečtení této trojice knih zjistíme, že jsme vlastně všichni docela „normální“...
Ráda bych Vás také seznámila s knížkou Polévka z granátových jablek. Autorka Marsha Mehranová se narodila v Iránu, v době iránské revoluce její rodina emigrovala do Argentiny. Nyní žije s manželem v západním Irsku. Knížka Polévka z granátových jablek je autorčinou prvotinou. Určitě v ní objevíme hodně motivů z vlastního života. Hlavními hrdinkami jsou tři iránské sestry, které se přistěhovaly do irského městečka Balinocroagh, aby si zde otevřely exotickou restauraci. Nejstarší, Mardžan, je znamenitá kuchařka a svými asijskými pochoutkami láká usedlé obyvatele k návštěvě restaurace. Prostřední Bahar stále pronásledují myšlenky na iránskou revoluci a surového manžela, před nímž vlastně stále uniká. Nejmladší a nejkrásnější Lejla prožívá svou první lásku. Autorka barvitě líčí osudy sester a seznamuje nás i s ostatními obyvateli městečka. Sympatický otec Mahony, katolický kněz, jako první odhalí kvality jídla v Babylon Café. I jeho životní cesta, jež vyústila v poslání faráře, je zajímavá a originální. Majitel konkurenční hospody má zálusk na prostory restaurace a chce tu zařídit diskotéku. Místní drbny, prodavač i Lejliny spolužačky dotvářejí
12
atmosféru života v poklidném irském městečku. Celý román je provoněn kořením a bylinkami. A provázejí jej recepty na exotická a zajisté výtečná jídla. Po přečtení tohoto půvabného příběhu doufám, že autorka brzy napíše nový, neméně úspěšný román. Lydie Nečasová
Kapka I 25
13
RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI
Opět se v KAPCE vracíme k počasí (první článek byl uveřejněn v červnovém čísle loňského roku). Naši předkové – většinou zemědělci – byli zcela odkázáni na rozmary matičky Přírody. A co my – lidé 21. století? Pořád nedovedeme „poručit větru dešti“ – a je to skutečně dobře, že toto zprofanované heslo se nestalo (a doufejme, že nikdy nestane) skutečností! Dovedete si představit, co konfliktů by z takové možnosti vyplynulo? A tak jediné, co dokážeme (někdy si ale jenom namlouváme, že dokážeme), je počasí předpovídat. Samozřejmě na přísně vědeckých základech. S rosničkou ve sklenici od okurek by skutečně již dnes nikdo nevystačil. Naši předkové neměli družice, přesné měřící přístroje, předpovědní mapy, a tak vše nahrazovala zkušenost generací shrnutá v pranostikách a dalších moudrých ponaučeních. Pro zajímavost si uveďme alespoň několik z nich: ÚNOR Na Hromnice (2. 2.) chumelenice, netrvá zima dlouho více. Na Hromnice pošmourno, sedláku je milo. Svítí-li slunce na Hromnice, bude velká zima. Svatý Matěj (24. 2.) tluče led, když ho nemá, dělá hned. Je-li na svatého Matěje větrno, bude toho roku hojně ovoce. 26 I Kapka
BŘEZEN Hřmí-li v březnu, prší v květnu. Prší-li v březnu, prší v červnu. Březen suchý, duben mokrý. Suchý březen, mokrý máj, bude humno jako ráj. Mrzne-li v den Čtyřiceti mučedníků (11. 3.), bude ještě čtyřicet mrazů. Na svatého Řehoře (12. 3.) čáp letí od moře, ledy plují do moře, lenoch sedlák, který neoře. Prší-li 11. března, bude pršet ještě čtyřicet dní. Je-li na Josefa jasno (19. 3.), bude úrodný rok. Jasný a slunečný den na Zvěstování Panny Marie (25. 3.), bude úrodný rok. Jaké je počasí na Ruprechta (27. 3.), takové bude v červenci. DUBEN Mokrý duben – dobrá sklizeň. Co do svatého Jiří vyroste (24. 4), to po něm zmrzne. KUNĚTICKÁ HORA BAROMETREM Kolem Chrasti prý předpovídali počasí podle Kunětické hory. Byl-li vzduch jasný a Kunětická hora se zdála příliš blízko, takže bylo možné rozeznat jednotlivé části hradu, říkali lidé: „Do tří dnů bude pršet.“ Když byla Kunětická hora zahalena lehkou mlhou jako závojem, kterým ale její tvar prosvítal, spoléhali lidé, že bude hezky. Ale když nebyla vidět vůbec, když měli co na polích, rychle sklízeli, protože přišel déšť.
ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ
A NĚKOLIK RAD PRO ZDRAVÍ, KRÁSU I ŠTĚSTÍ Aby nebolelo v krku, je dobré spolknout několik „kočiček“, které byly posvěceny na Květnou neděli. Chce-li se dívka vdát, měla by na Zelený čtvrtek přede všemi umýt kazatelnu. Aby celý rok slušely šaty, je dobré jíst na Zelený čtvrtek hrách. Chce-li být žena hezká, měla by při vyzvánění zvonů na Bílou sobotu pospíšit k potoku a umýt se v něm.
1. Babička. Jistě jste přesvědčeni, že budete vědět všechno, ať se Vás zeptáme na cokoliv. No tak zkusíme otázku, kterou autorku testu (a celou třídu) šokovala profesorka literatury na střední škole: Co babička nejedla a proč?
A NA ZÁVĚR DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ PRO ZAHRÁDKÁŘE Na Květnou neděli se nemají péct buchty, zapekl by se květ ovocných stromů. Na Velký pátek se nemá hýbat zemí!
3. A teď se vydáme do 15. století, jak jinak než s panem Broučkem. Vzpomenete si, jak se jmenoval předmět, který Domšík nabízel panu Broučkovi k úpravě vlasů?
Z publikací: Krajem Pernštýnův (rok 1921, 1922, 1923 a 1924), Pardubicko, Holicko a Přeloučsko (1. část druhého dílu) a Karel Adámek: Lid na Hlinecku (1900) vybrala Karla Jará.
2. Malý Bobeš. Také ho zná každý, kdo začal chodit do školy před rokem 1989. Ale jak se chlapec jmenoval doopravdy? Stačí nám křestní jméno.
4. Vzpomenete si na Robinsonku? Určitě ano. Vybaví se Vám, jaké bylo povolání jejího otce?
5. Když se řekne Lovci mamutů, jistě Vám „naskočí“ jména Kopčem a Veverčák. Co myslíte, jmenoval se jeden z lovců také Nohahnát? 6. Co odpověděl Švejk soudním lékařům na otázku, kolik je 12897 krát 13863? 7. Jak se jmenuje kozlík v příbězích kocoura Vavřince? 8. Jaké číslo neuměla napsat na tabuli Hanýžka?
14
Správné odpovědi: 1. nejedla jahody a třešně. Podle místní pověry totiž matka, které zemřelo dítě, nesměla jíst třešně a jahody, protože v den svatého Jana Křtitele Panna Maria rozdávala zmíněné ovoce dětem v nebi I 2. Josef I 3. Chvoštiště I 4. Taxikář I 5. Ano I 6. 729 I 7. Spytihněv I 8. číslo 12 I 9. Klíma I 10. oves
Připravila Martina Zlatohlávková
9. Pokuste se vrátit do nejútlejšího čtenářského věku, rovnou k pejskovi a kočičce. Jak se jmenoval zlý obr, který sídlil v jeskyni Šéfárně a uložil panu Čapkovi napsat vánoční povídání pro děti? 10. A nakonec zbloudilé kuřátko, co hledalo cestu do vsi: které obilí oslovilo jako první?
Kapka I 27
15
ZAJÍMAVÉ AKCE
ZAJÍMAVÉ AKCE ODDĚLENÍ KULTURNÍCH SLUŽEB BŘEZEN ČERVEN 2008 POZOR! POZOR! Nové internetové stránky vás budou od března plně informovat
Umělecké neprofesionální aktivity Vyhlášena otevřená fotografická soutěž Sport ve fotografii, uzávěrka v září, vernisáž, výstavy v listopadu 5. - 6. 4.
Pardubická arabeska, 4. ročník mezinárodní soutěže v klasickém tanci (baletu) Vyhlášena literární soutěž O pardubický pramínek,
www. kulturni-sluzby.cz
21. 6.
Krajské postupové přehlídky, národní přehlídky
Vzdělávání, semináře, přednášky, výstavy
18. 3. 29. a 30. 3. 10. 4. 11. 4. 17., 18., 21., 22. 4. 25. - 27. 4. 10. 5. 30. 5. - 1. 6.
28 I Kapka
uzávěrka v březnu, vyhodnocení v květnu Festival chrámových a komorních sborů, 5. ročník Choltice
Krajské kolo soutěže v uměleckém přednesu mládeže, Divadlo 29 Pardubice,
Cesta k filmu – filmový kurz pro začátečníky, 9 seminářů,
postup na Wolkrův Prostějov
sobota 1x měsíčně, Pardubice
Krajská postupová přehlídka loutkářských souborů Chrudim,
Literární klub Hezky česky – úterý 1x měsíčně 10 přednášek, Pardubice
postup na Loutkářskou Chrudim
Barevné rozmluvy na populární téma
Krajská postupová přehlídka školních dětských pěveckých sborů Holice,
– středa 1x měsíčně, 10 rozhovorů, Pardubice
postup na Národní přehlídku školních dětských pěveckých sborů Pardubice
Výtvarná dílna – každý čtvrtek 17,00 – 19,00 hodin
Krajská postupová přehlídka dětského divadla Holice,
Východočeský literárně – dramatický maratón
postup na Dětskou scénu Trutnov
Fotografické semináře – digitální fotografie, počítačová grafika ( únor- květen )
Krajská postupová přehlídka dětských recitátorů, Dům hudby Pardubice,
Semináře pro začínající literáty
postup na Dětskou scénu Trutnov
Semináře pro recitátory a pedagogy – příprava na recitační.soutěže
„Sněhový Brněnec“, krajská přehlídka venkovského divadla,
Kurz pro sbormistry, hudebníky a učitele hudby
postup na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou
– semináře a následné koncerty, festivaly....
Krajská soutěž amatérských videoprogramů, Divadlo 29 Pardubice,
Spolupráce s Východočeským střediskem Obce spisovatelů,
postup na Celostátní soutěž amatérských videoprogramů Český lvíček v Ústí n/Orlicí
s literární a výtvarnou sekcí
Národní přehlídka školních dětských pěveckých sborů Pardubice
Kapka I 29
