08. Knihovnické aktuality Pardubického kraje. 7. číslo v yjde v prosinci 2008

Kapka Kapka Časopis pro čtenářskou veřejnost

září/08

Knihovnické aktuality Pardubického kraje

6.

7. číslo v yjde v prosinci 2008.

��

��

��

��

��

��

��

Obsah

Knihovnické aktuality Pardubického kraje

1. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE Hudební oddělení 2. Z KNIHOVEN VE SVĚTĚ Labyrint světa a ráj srdce na kanadský způsob 3. Z KNIHOVEN V PARDUBICKÉM KRAJI Městská knihovna ve Svitavách ve „Fabrice“ 4. PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ – NEZNÁMÝ Kde končí Pardubický kraj 5. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU Eugene O’Neil 6. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKÉHO KRAJE Jak dva architekti, otec a syn, měnili podobu Pardubic i světa (1. část) 7. VYCHÁZÍ S FOTOGRAFIEMI PARDUBAČKY VĚRY MOHYLOVÉ 8. NÁŠ ROZHOVOR s paní Gabrielou Chalupskou 9. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ Michaela Ulrychová: Dýchej, Mokré kocouří srdce 10. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Tereza Smrčková: Být tak blízko 11. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM Lydie Nečasová o knize Renaty Eremiášové Knihy Viktora Fischla 12. RŮZNÉ ZAJÍMAVOSTI Josef Koukal, válečný hrdina letecké bitvy o Británii 13. ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ Zahrajme si na básníky 14. KAPKA JUNIORŮM

Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište: [email protected], [email protected], [email protected] ISSN 1802 - 5455

Kapka I 2

1

KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH SE VÁM PŘEDSTAVUJE

Hudební oddělení

Řekneme-li „KNIHOVNA“, každému z nás se vybaví kniha. Ano, původním posláním knihoven skutečně bylo pouze zpřístupnit veřejnosti literaturu. V současné době ale existuje mnoho nových zdrojů a nosičů informací. Proto v knihovnách vznikají různá speciální oddělení, která zpřístupňují veřejnosti právě tato nová media. Mezi ně dnes patří i oddělení HUDEBNÍ. Ne že by dříve v knihovnách tato oddělení neexistovala, ale jejich fond se skládal pouze z hudební literatury a notových materiálů. Ze zvukových nosičů to byly gramofonové desky, jejichž půjčování bylo – díky lehké možnosti poškození – značně problematické. V Krajské knihovně v Pardubicích existuje hudební oddělení od roku 1991. Vzniklo v době, kdy se zaváděla počítačová

technika, a bylo prvním oddělením, v němž se začalo s plnou automatizací. Po první velké 3 I Kapka

rekonstrukci knihovny v letech 1998 – 2000 se hudební oddělení přestěhovalo do nových prostor a bylo vybaveno špičkovou audiovizuální technikou. Co všechno nalezneme ve fondech dnešního hudebního oddělení? Samozřejmě knihy o hudbě. Odbornou literaturu věnující se dějinám hudby i hudební teorii, ale i beletrii týkající se hudebního dění. Kdo již hraje na hudební nástroj nebo se teprve učí hrát, může si vybrat z bohatého fondu not. Je v něm zastoupena hudba klasická i populární, jsou zde školy hry na jednotlivé nástroje i zpěvníky. Knihy i zpěvníky se půjčují na třicet dní. Čtenářům nabízíme také hudební periodika – dvacet titulů časopisů se širokým záběrem napříč všemi žánry. Od časopisu Hudební rozhledy (pro milovníky vážné hudby) přes Folk & Country, Rock & Pop až po Bravo a Popcorn určené teenagerům. Nalezneme zde i časopisy odborné jako Hudební věda, či periodika věnující se technice přenosu Stereo Video i časopisy pro aktivní hudebníky – Muzikus.

A nyní o zvukových nosičích. Na poměrně krátké historii našeho hudebního oddělení lze doložit jejich nesmírně rychlý technický vývoj. V roce 1991, kdy hudební oddělení vzniklo, ještě běžně vycházely gramofonové desky. Ty u nás skutečně máme a navíc byly doplněny z fondu sedmdesátých a osmdesátých let. Těchto, dnes již zastaralých nosičů, se nezbavujeme, protože jsou na nich mnohdy unikátní záznamy, které dosud nebyly nově vydány. Je jich přes pět set a půjčují se pochopitelně pouze prezenčně. Šest set magnetofonových kazet také není zanedbatelnou částí fondu hudebního oddělení. I jejich éra již skončila a další se tudíž nenakupují. Je na nich převážně populární hudba a také mluvené slovo. Půjčují se na sedm dní za manipulační poplatek patnáct korun. A jsme u kompaktních disků. Jejich bohatý fond čítá 2.600 titulů a neustále se doplňuje. Jádro tvoří hudba klasická, ale jsou zde zastoupeny i všechny ostatní hudební žánry, aby si každý mohl vybrat hudbu, kterou má nejraději. Snažíme se nakupovat takové nahrávky, u kterých existuje předpoklad trvalé hodnoty. Chvilkově módním a komerčním titulům se vyhýbáme. Protože se CD mohou ze zákona půjčovat v knihovnách až devět měsíců od jejich vydání, není

tedy možnost si úplné novinky vypůjčit. Ostatní kompaktní disky se půjčují na sedm dní za manipulační poplatek třicet korun. Dále se v hudebním oddělení nalézají i dokumenty audiovizuální – videokazety a DVD – ovšem pouze s hudební tematikou. Jsou zde záznamy oper, baletů a koncertů v provedení světoznámých umělců; profily hudebních skupin, zpěváků a hudebníků všech žánrů populární hudby, nechybějí ani muzikály. Půjčují se ale pouze prezenčně. V oddělení máme dvě místa pro video a DVD produkci a dvě místa pro poslech ostatních dokumentů (CD, gramodesek i magnetofonových kazet). Tato služba je bezplatná. Služby hudebního oddělení jsou k dispozici každému vlastníkovi průkazky Krajské knihovny v Pardubicích i majitelům

průkazky společné (naší a univerzitní). Zpřístupnění a půjčování hudebních dokumentů není jediným posláním toho oddělení. Pracovnice oddělení se též věnuje vzdělávacím akcím. Oddělení sousedí s víceúčelovým sálem knihovny, který je vybaven (mimo jiné) kvalitní reprodukční technikou a velkoplošnou obrazovkou. Sál pojme šedesát návštěvníků. To jsou ideální podmínky k pořádání různých besed a přednášek. Hudební oddělení nabízí audiovizuální komponované pořady pro školy. Po dohodě s pedagogem je možno vybrat z bohaté nabídky hudebního fondu vhodné ukázky a uskutečnit hodinu hudební výchovy v příjemném prostředí pardubické krajské knihovny. Nabídku již hotových pořadů dostává každá škola k dispozici.

Hudební oddělení pořádá také akce pro veřejnost. Každý měsíc se koná již tradiční, hojně navštěvované hudební odpoledne pro seniory. Dále je zde pravidelná spolupráce s Denním stacionářem pro mentálně postižené a byl navázán kontakt také s Tyflocentrem (Centrum pro slabozraké a nevidomé). Nabídka hudebního oddělení je skutečně pestrá, má své stále návštěvníky (místní – pardubické, ale i z celého Pardubicka, protože v menších knihovnách taková oddělení nenaleznete). Nemalé procento návštěvníků tvoří studenti Konzervatoře Pardubice. Ale mnozí čtenáři, kteří chodí pravidelně do naší knihovny, v hudebním oddělení ještě nikdy nebyli. Srdečně je zveme, nebo snad již neplatí, že co Čech, to muzikant?

Zuzana Grohová

Kapka I 4

2

Z KNIHOVEN VE SVĚTĚ

Labyrint světa a ráj srdce na kanadský způsob Mám to štěstí, že mohu téměř pravidelně jezdit za příbuznými do Kanady. Pochopitelně jsem v té krásné zemi procestovala kus přírody a viděla nejen nádheru řek a hor, rozlehlost prérijních plání a barevnost polární záře, ale i nekompromisní plánovitou podnikatelskou rozpínavost několika velkých i menších měst. Jako humanitně vzdělaný filozof, kulturolog a estét jsem si kromě krás přírodních nemohla nechat ujít některé pozoruhodnosti, které stvořil cílevědomý a pokrokový Kanaďan pro vzdělání a rozhled svých potomků. Moderní muzea prošpikovaná audiovizuální technikou, univerzity prodchnuté svobodou a volnomyšlenkářstvím mladých i starých. Galerie s úctou

5 I Kapka

a badatelským fortelem osahávající tvůrčího ducha mnoha pokolení domorodých i kanadských a světových umělců. Nevynechala jsem ani několik knihoven. Tak tady jsou mé střípky postřehů z nich. V hlavním městě provincie Manitoba Winnipegu jsem navštívila University of Manitoba, obří a stále do větší rozlohy se rozrůstající areál v jednom z meandrů řeky Red River na okraji města. Vydatnou finanční podporu tamní rozsáhlé výstavbě poskytuje nejen stát, ale hlavně velké množství cizokrajných a tedy platících studentů (zejména těch z Asie). V kampusu UM - manitobské univerzity, kde stále přirůstají nové pavilony a každý z nich

nese charakteristické znaky doby, ve které vznikal, mně bylo dopřáno nahlédnout do poslucháren či auly Marshalla McLuhana s impozantním kongresovým zázemím, obchody, kavárnami a menzou. V doprovodu své kanadské přítelkyně jsem prozkoumala nejen obří univerzitní knihovnu humanitních věd, ale i v jejích útrobách se skrývající zázemí moderního manitobského archivu. Několikapatrová hlavní hala knihovny prošpikovaná kovovými můstky, visutými ochozy a regály od nevidím do nevidím, by musela udělat dojem na každého. Nevládl v ní však žádný zatuchlý akademický poklid. U psacích stolů diskutovaly hloučky studentů, někteří pracovali na všudypřítomných počíta-

čích, jiní polehávali mezi regály na křeslech a pohovkách s knížkou v ruce a mnozí tam tvrdě ...!?! spali. Na rozlehlém schodišti studenti umísťovali hrůzostrašně vypadající plakáty s jakýmsi varováním před ekologickou apokalypsou a jiní vleže a na kolenou kreslili v mezipatře další části projektu, takže se téměř nedalo projít. Myslím, že účelem bylo počmárat grafitti co nejvíce papíru a umožnit co největšímu počtu lidí po malůvkách se projít. Zanechala jsem tedy i já svoji stopu na knihovním happeningu a se zelenou barvou na botách jsem dobloudila mezi regály do badatelny. Cestou jsem si maně vzpomněla na útlou vtipnou knížku Zákony profesora Parkinsona, když jsem procházela spletitými chodbami, točitými schodišti, stovkami metrů knižních regálů a nouzových průchodů. „Čím důležitější pracoviště, tím podivnějšími oklikami k němu dojdeme. Většinou sídlí v podkroví nebo nějaké plechové boudě na dvoře. Jde-li o tvořivou práci, zpravidla ji tam provozuje nenápadný človíček v manšestrovém saku s rozcuchanými vlasy. Zato velikost pseudovedoucího, který nerozumí ničemu a o ničem ve skutečnosti nerozhoduje, měříme pak počtem sličných sekretářek a výškou koberce v centimetrech.“ Ředitelka archivu UM zavalená stohem knih a kupou písemností v malém skleněném kamrlíku uprostřed plecho-

vých registratur, speciálních kopírek, otočných posuvných regálů a klimatizovaných super trezorů, mne přivítala s neskrývaným zájmem a zavedla mne klidně do útrob toho nejstřeženějšího trezoru. Jen naivka by si mohl myslet, co asi tak mladá země jako Kanada skrývá za historické spisy. Od doby, co byly vynalezeny peníze, kapitalista dobře věděl, že se vyplatí investovat je do nákupu pamětihodností. Ty nejzajímavější exponáty přivezl do Winnipegu majitel zdejšího pivovaru. Zatímco my je v Čechách prostě máme, ale necháme si je zatopit povodní a shnít ve sklepech, Kanaďané objíždějí aukce a bádají v evropských antikvariátech. A tak ve Winnipegu uchovávají pergameny, rukopisy s ručně malovanými iniciálami ze třináctého století, skvosty evropské vzdělanosti, jeden ze vzácných opisů bible, nejrůznější originály vědeckých spisů, ba i zdánlivou hloupůstku, jakou je ručně malovaný první doktorský diplom, udělený na manitobské půdě. Skromná a stále dětsky vypadající téměř padesátnice, Shelley Sweeney, head of archive, studuje slovanské jazyky a díky svým předkům z Čech se zajímá nejen o Evropu, ale zejména o naši zemi. UM je prostě UM a kdo umí, ten umí. Shelley mne provedla nejen svým hájemstvím - archivem, ale prošla se mnou i knihovnu, aby mi umožnila podívat se do sbírkových fondů v mém oboru. Ke svému překvapení jsem tam našla

nejen originály knih, o kterých jsme se u nás jen učili, ale i jejich překlady do několika světových jazyků. Vše přehledně uspořádáno a s možností ihned se v tom „porochnit“ na vínovém long chaire opodál. Zápůjční služba ovšem funguje jako u nás, ba s úzkostlivou opatrností a elektronickým systémem podobným rámům v obchodním centru. Díky němu nikdo nepronese z knihovny nic, co by nebylo řádně zaevidováno v počítači. Nečlen nemůže také nic odnést, a tak i já jsem si musela své vymodlené knížky půjčit se zárukou Shelley. Desetinné třídění mají v Kanadě jako jinde, čile zde funguje meziknihovní výpůjční služba, ovšem pro našince je dosti drahá. Snad s lepším kurzem koruny nyní...? Knihovna pořádá besedy s vědci a umělci, autogramiády spisovatelů, nejrůznější tematické happeningy a literární soutěže, doškolovací kurzy a výstavy a dokonce vydává studentský časopis Manitoban. Knihovna prostě žije. Chcete - li však nerušeně bádat, můžete se „zašít“ do zvukotěsných skleněných kukaní, kam k vám nepronikne okolní babylon ani náhodou. A teď odbočka do jiných knihoven: při Galerii umění ve Winnipegu funguje, jak jsem zjistila, menší knihovna s kunsthistorickou literaturou a příbuznými obory. I tam jsem strávila nějaký ten den. Komorní prostředí a ochotná knihovnice. Na chodbě však několik volně přístupných kopírek s papírem co hrdlo ráčí Kapka I 6

a možností okopírovat si třeba celou encyklopedii, když na to budete mít čas. Platba žádná. To na univerzitě by si tohle nemohli dovolit, a tak si tam studenti potřebné stránky fotili fotoaparátem nebo scanovali a ukládali do laptopů. Na druhém konci Kanady ve Vancouveru jsem se zase díky indiánskému uhranutí v antropologickém muzeu vetřela do knihovny v pavilonu antropologie Univerzity of

7 I Kapka

British Columbia. Celkem bez povšimnutí jsem tam strávila nad šálkem kávy z automatu příjemné odpoledne studiem indiánských kultur západního pobřeží Kanady. A přivezla si odtamtud kopie kreseb a primitivního písma indiánů, výtvarně tak úžasných, že jsem nemohla z Kanady odjet bez nich. Taktéž zdarma. A v barvě. Rozhodně jsem nedošla k závěru, který je tak oblíbený u současných skeptiků, že totiž díky počítačům obli-

ba knih klesá. V technicky tak vyspělé společnosti, jakou mi Kanada ukázala, jsou knihovny rušnými centry vzdělanosti i zábavy, kde - jak jsem se přesvědčila -někteří mladí nejen protřásají své mozkové závity, ale i sukně kamarádek. A myslím, že ačkoli sem tam se někde v koutku line slabá vůně marihuany, o vzdělanost budoucích generací tam nikdo nemusí mít strach. PhDr. Helena Mandysová

Z KNIHOVEN V NAŠEM KRAJI

3

Městská knihovna ve Svitavách ve „Fabrice“ V květnu tohoto roku se svitavská knihovna přestěhovala do Multifunkčního vzdělávacího, komunitního a kulturního centra FABRIKA. Starý průmyslový objekt bývalé barvírny textilního podniku Vigona byl za finanční podpory EU, MMR a Města Svitavy zrekonstruován. Rekonstrukce probíhala tři roky (2005-2008) a zahrnovala tři navzájem související projekty: Rozvoj informačních a komunikačních technologií – vybudování IKT centra Multifunkční vzdělávací, komunitní a kulturní centrum Fabrika Centrum pro rozvoj lidských zdrojů a sociální integraci v mikroregionu Svitavsko Upraveno bylo i okolí Fabriky, přilehlé komunikace, vzniklo nové parkoviště se 150 parkovacími místy. Původní rozpočet na 149 mil. Kč byl v důsledku více prací překročen (cca 200 mil. Kč). Podíl dotace EU na tyto projekty představoval 99 mil. Kč, finanční prostředky MMR 15 mil. Kč a zbývající částka byla hrazena z rozpočtu Města Svitavy. Jednalo se o náročný projekt, jehož cílem bylo vybudování kulturního centra, ve kterém by si každý podle svého věku a zájmů našel příležitost kulturního a společenské-

ho vyžití a možnosti celoživotně se vzdělávat. Kromě městské knihovny, Střediska kulturních služeb, sociálních služeb SALVIA, mateřského centra Krůček, Klubu seniorů a Univerzity třetího věku jsou v budově i prostory pro antikvariát, místní kabelovou televizi, internetovou kavárnu, restauraci, Krajskou hospodářskou komoru, jazykové učebny, místnosti pro spolkovou činnost a velký kongresový a divadelní sál s kapacitou 417 míst. Srdcem Fabriky je knihov-

Do volného výběru bylo možné narovnat všechny dětské knihy včetně těch, které byly dříve ve skladu mimo budovu. Je tu dvanáct studijních míst, šest počítačů s připojením na internet a pro nejmenší nízká „hrabadla“ na leporela a obrázkové knížky. Oddělení je vybaveno novou audiovizuální technikou. Pohodlně se zde usadí celá třída při besedách a vzdělávacích akcích. Vzniklo nové oddělení pro dospívající mládež, hudební oddělení s osmi poslechovými místy, velký pro-

na. Všechny její veřejně přístupné prostory se nacházejí ve 2. nadzemním podlaží, přímo ke vchodu do knihovny vede uličkou z náměstí pasáž s výstavními panely a místy k odpočinku. V levé části je umístěno dětské oddělení.

stor pro volný výběr knih a časopisů a studovna s moderním technickým vybavením. Oddělení pro dospívající mládež je určeno „teenagerům“, kteří již nechtějí navštěvovat dětské oddělení. Vedle dívčích románů, dob-

Kapka I 8

rodružné literatury a doporučené školní četby zde mladí najdou i komiksy a sci-fi. V hudebním oddělení je více než 900 hudebních nosičů různých žánrů, zrakově postižení mohou využít nabídky nahrávek literárních děl na MC, CD a MP3. V samostatné studovně se sedmnácti studijními místy je umístěna příruční knihovna a fond regionální literatury. K vyhledávání informací v externích elektronických zdrojích (předplacených databázích ASPI, CODEXIS, Anopress, ČTK) a přístupu na internet mají uživatelé k dispozici šest stanic. Studenti, kteří nemají doma počítač, zde mohou psát a tisknout své práce. Slabozrací a nevidomí mohou pracovat na počítači se

9 I Kapka

speciálními programy, které pomocí scanneru zvětší písmo, vyhledávané informace na internetu převedou do zvukové podoby apod. Administrativní zázemí knihovny je ve 4. podlaží. Zde je umístěn i výměnný fond pro obsluhované knihovny svitavského regionu. Konečně byly vyře-

šeny problémy s nedostatkem místa, prostor pro knihovnu je v nové budově proti minulému téměř dvojnásobný. V budově je několik učeben a přednáškových sálů. Ty může knihovna využít pro své vzdělávací a kulturní akce. Výhodou jsou i dostatečné skladové prostory v objektu. Handicapovaní spoluobčané jistě ocení bezbariérový přístup nejen do všech částí knihovny, ale pohybovat se mohou bez problémů po celé budově i díky dvěma výtahům se zvukovou signalizací. Výpůjční doba knihovny byla rozšířena o jedenáct hodin týdně. Milada Vacková

PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ – NEZNÁMÝ Kde končí Pardubický kraj Regiony byly v České republice nově rozděleny k 1. lednu roku 2000. Pro nás je potěšitelné, že se po řadě desetiletí setkáváme opět s Pardubickým krajem, který je ovšem poněkud jinak teritoriálně vymezený než ten původní. Při pohledu na mapu od západu zjistíme, že náš kraj sousedí se Středočeským, Královéhradeckým, Olomouckým, Jihomoravským a krajem Vysočinou. A právě tato poslední hranice nás dnes bude zajímat. Mezi obcemi Lipka a Modletín u nově opravené „okresky“ nalezneme směrem od Pardubic, Chrudimě, Nasavrk a Horního Bradla bílou tabuli s typicky modro – zeleným logem a nápisem: Kraj Vysočina. Vítejte u nás. V opačném směru, tedy od Chotěboře, pak známý čtvrcený erb našeho kraje. Podívejme se nejprve do Horního Bradla. Většině Pardubáků ani obyvatel města Chrudimi nemusíme toto rekreační středisko představovat. Obec se rozkládá po obou stranách silnice, nechybějí dva – tři obchůdky, škola (1. – 5. stupeň) spojená se školou mateřskou, pošta... Na Vršově potom nově upravené koupaliště. A samozřejmě lesy – dokonce zde jsou i zbytky původního pralesa. Přibližně 1,5 km od Horního Bradla se nalézá přírodní

rezervace Polom, částí Velký Polom prochází zeleně značená turistická stezka. Další cesty nás dovedou například až pod Veselý Kopec, či ke zříceninám hradu Lichnice (21,5 km). Méně známá je továrnička vyrábějící tolik žádanou křehkou krásu – vánoční ozdoby. V letních měsících jsou expedovány zásilky do zahraničí, mezi odběrateli nalezneme i zámořské státy. Výroba zde vlastně navazuje na tradici bradelské sklárny, jež zahájila svou činnost již roku 1867 a původně vyráběla pouze surové sklo. V provozech se setkáme s tradičním ručním zdobením a tvorbou volných tvarů i výrobou částečně automatizovanou. Z Horního Bradla můžeme pokračovat přímo na Seč, tedy do další rekreační oblasti, či se vydat do kopců Železných hor, zde budou našimi zastávkami obce Lipka a Modletín. O Lipce jste již v naší KAPCE četli pověst vztahující se k jednomu z majitelů panství.

4

Možná nás udiví bohatá historie této vesničky, která začíná již počátkem 14. století (první zmínka pochází z roku 1303 a je spojována se jménem vladyky Prošíka). Majitelé vsi hráli v našich dějinách poměrně významnou roli, vzpomeňme alespoň na Bleha z Lipky, který ve druhé polovině 15. století pomáhal „husitskému králi“ Jiřímu z Poděbrad. Lipka připadla roku 1557 Kustošům, staročeské patricijské rodině. O významnosti rodu svědčí, že Ferdinand Adam Kustoš od císaře Karla VI. zís-

kal hraběcí titul. Dnes v obci nalezneme zbytky tvrze přestavěné Janem Kustošem již v 16. století a jihozápadně od sídla rodinnou hrobku. Mezi ní a tvrzí se nachází jedna z nejstarších lip na Chrudimsku, věk je odhadován na 600 let.

Kapka I 10

Nyní se vydáme po silnici stoupající velkým obloukem. Za vrcholem kopce nalezneme tabuli s označením názvu obce – Modletín. Přestože stoupání není nikterak dramatické, nejvyšší vrchol blízkého okolí (a zároveň druhé nejvyšší místo Železných hor) Spálava měří pouhých 663m, cyklisté, kteří si nepříliš frekventovanou „asfaltku“ nesmírně oblíbili, vám o záludnosti táhlých kop-

ců mohou říct své. Modletín je místo, kde zima začínala v říjnu a poslední zbytky sněhu za zvlášť chladných let mizely na severních stráních koncem května. I v loňském, poměrně teplém roce, se první sněhová nadílka přihlásila již v říjnu. Dnes již v obci není ani obchod, barokní zámeček (postavený před rokem 1757 na místě bývalé tvrze) byl pro zchátralost zbořen již na přelomu let 1934 – 1935. Škola, pěkná výstavná budova z třicátých let minulého století, chátrá necelý kilometr od Modletína směrem na Rušinov. Nechce se věřit, že kdysi v maličké vesničce býva11 I Kapka

ly tři hospody... Zůstává kostel zasvěcený svaté Anně, vybudovaný kolem roku 1728 na místě bývalé poutní kaple. Na mohutnou barokní stavbu nosili materiál prý dva velbloudi. Dnes se projevuje snaha obnovit tradici slavných anenských poutí. Ta letošní se konala první neděli po svátku svaté Anny – tedy 27. srpna. Téměř každou sobotu se v kostele slouží mše, za pěného počasí se hlas zvonu nese pod Spálavu i na blízkou samotu Vratkov. Naproti kostelu, stačí přejít úzkou silnici, se pod mohutnými lipami krčí dřevěná zvonice. Nápis na modré oválné tabuli hlásá: země česká, kraj Pardubice, okres Chotěboř, obec Rušinov, osada Modletín. Dnes jsou ovšem údaje o kraji a okrese minulostí. U kostela nalezneme také rozcestník. Jedna ze šipek ukazuje směrem na Horní Bradlo – krátká trasa vedoucí lesem směřuje ke Chrudimce, která zde vůbec nepřipomíná onen líný tok známý z krajského města. Druhý směr nás zavede pod Spálavu, k Libici a končí po sedmnácti kilometrech v Bílku. Poslední cesta směřuje na Kločov, Hoješín a Podhradí. Nedaleko kostela, téměř uprostřed obce, nalezneme studnu, prý je vzdálena necelých deset metrů od původní studánky se zázračnou vodou. Voda ze studny již nenese označení – pitná, ale kdysi byly ceněny její údajně léčivé účinky, dokonce zde byly zbudovány i lázně (zanikly na přelomu

18. a 19. století). Říká se, že vodu ze studánky pil s oblibou František Palacký a nechával si ji v lahvích posílat do Prahy. Jeho zeť, František Ladislav Rieger, vlastnil statek v nedaleké Malči. Během posledních desetiletí „vyrostla“ na stráni svažující se k Chrudimce celá řádka chat. Na plochém ostrově tvořeném naplaveninami řeky nalezneme téměř každé prázdniny skautský tábor. V Chrudimce je možné se s trochou skromnosti i vykoupat, pokud vám nevadí studená voda a to, že více než pár temp plavat nelze. Místní lesy jsou převážně jehličnaté, značně hluboké. Doporučení držet se značených turistických cest není radno brát na lehkou váhu, bloudění trvající mnoho hodin a kilometry navíc v lesnatém terénu nejsou rozhodně nic příjemného. Procházky však slibují množství příjemných zážitků – lesní jezírko, potůček s průzračnou vodou, možné setkání se srnkami, veverkami, králíkem... Nenechme se vylekat hlasem připomínajícím bolestný výkřik – to jenom káně se chystá k lovu. Horší by bylo setkání s černou zvěří, jež se v posledních letech i zde značně rozmnožila... A na závěr ještě jedna informace – okolní lesy jsou přímo rájem houbařů a sběračů borůvek – ovšem ta nejlepší místa si starousedlíci nechávají jako tajemství samozřejmě jen sami pro sebe. Karla Jará

NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU Eugene O’Neill

Již je tomu padesát pět let, co zemřel nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1936, čtyřnásobný laureát Pulitzerovy ceny, první americký dramatik, který se svým dílem proslavil i mimo území USA, autor, kterého řadíme mezi zakladatele moderního světového divadla, Eugene Gaston O’Neill. Životní osudy tohoto spisovatele by mohly posloužit jako podklad pro nejeden napínavý, bohužel však tragický román. Narodil se 16. října roku 1888 v hotelu. Jeho otec, poměrně nadaný herec irského původu, neustále cestoval s kočovnou společností, ve které se proslavil vlastně jedinou rolí – hraběm Monte Christo. Eugen Gaston tak již v dětství poznal téměř celé Spojené státy. Pokusil se studovat práva na univerzitě Princetonu, odkud byl brzy vyloučen. Potom vystřídal řadu povolání: hledal zlato v Hon-

durasu, sloužil jako námořník na lodích plavících se do Jižní Ameriky, Afriky i Anglie, byl hercem i žurnalistou. V roce 1912 u něho propukla lehčí forma tuberkulózy. Léčil se několik měsíců v sanatoriu, kde si vlastně poprvé uvědomil, jakým směrem se bude ubírat jeho další život. Po návratu absolvuje seminář dramaturgie a dramatické techniky na Harvardově univerzitě, začíná psát divadelní hry, nejprve pro herce z avantgardního divadelního souboru Provincetownští herci z New Yorku. První O’Neillova hra, kterou uvedli na scéně, je jednoaktovka z námořnického prostředí – Východním směrem do Cardiffu. V letech 1916 – 1922 uvedl tento soubor dalších patnáct autorových dramat – většinou jednoaktovek, z nichž patrně umělecky nejhodnotnější jsou V ponorkovém pásmu a Dlouhá cesta domů. Okamžiky před odchodem do sanatoria, matku propadlou drogám, staršího bratra – herce, ale spíše povaleče, i otce, který svým skrblictvím zavinil mnoho zlého, zachycuje v dramatu Dlouhá cesta dnem do noci. Divadelní hra měla být dle přání autora uvedena teprve dvacet pět let po jeho smrti. Vdova však přání zesnulého manžela nerespektovala, a tak Dlouhá

5

cesta... se objevila na jevišti již roku 1956. Jedná se skutečně o autobiografické drama – mladší bratr – EDMUND TYRONE - je autor sám. První O’Neillovy hry se často zabývají sociální problematikou, nelehkým životem člověka ve světě po první světové válce, později se však autor více zajímá o zápas mezi podvědomím a vědomím, pod vlivem psychoanalytika Z.Freudaanalyzujepsychologické problémy americké rodiny. Ve svých hrách uvádí na scénu námořníky, prostitutky, lidi propadlé alkoholu i drogám, rasovou problematiku, nevyhýbá se ani nenormálním vztahům v rodině – nenávisti, nevěře, Oidipovskému komplexu... Jeho nejznámější a také umělecky nejzávažnější drama Smutek sluší Elektře - vychází z Aischylovy hry Orestea. Je zde dcera přehnaně milující otce, syn vraždící milence své matky, žena, která otrávila muže vracejícího se z války. Antický chór suplují vedlejší postavy dramatu – lidé z maloměsta v Nové Anglii. Celý příběh rodiny Mannonů je rozdělen do tří na sebe navazujících dramat: Návrat, Štvanice a Přízraky. Děj je zasazen do let 1865 – 1866, po skončení války Severu proti Jihu, ale je zřejmé, že zhroucení hodnot, jistot i morálky, které

Kapka I 12

přináší válka, je nadčasové. Děj by se mohl stejně tak dobře odehrávat v letech 1918 a 1919. Autor pracoval na konečné podobě svého díla tři roky a verze, kterou uznal jako konečnou, je pátá v pořadí. Postavy, tak jako osoby antické tragédie, bojují s osudem – fátem, které ve hře symbolizuje dům Mannonů, ponurá stavba, vytvořená díky zlobě a nenávisti. Lavínie, která se díky ročnímu pobytu na Ostrovech vymaňuje z puritánství Mannonů, přejímá vlastnosti své matky Kristíny, nemůže ale žít, vina její a celého rodu musí být potrestána, a tak se nakonec vlastně pohřbívá zaživa v nenáviděném domě: „...nezbývá už vůbec nikdo, kdo by mě potrestal. Já jsem poslední z rodu Mannonů. Já se potrestám sama. A bydlet v domě bez nikoho, jenom s mrtvými – to je horší trest než smrt a vězení. Nikdy odtamtud nevyjdu a nikdo nepřijde za mnou. Dám zatlouci okenice, aby dovnitř neproniklo slunce. Zůstanu sama s mrtvými a nebudu se jim bránit, ať si mě štvou

13 I Kapka

a štvou, dokud nezlomím kletbu a poslední z Mannonů nebude smět umřít. Určitě se postarají, abych vydržela dlouho. Na to musí být člověk z rodu Mannonů, aby se sám trestal za

básník, Popelář přichází i Měsíc pro smolaře. Eugene O’Neill zemřel 27. listopadu 1953 v hotelovém pokoji v Bostnu. Ani osud jeho dětí nebyl nikterak šťastný, výjim-

to, že se narodil.“ Kromě titulů Smutek sluší Elektře a Dlouhé cesty dnem do noci bývají nejčastěji jmenována následující O’Neiilova dramata: Za obzor, Anna Christie, Farma pod jilmy, Miliónový Marko a z posledního autorova tvůrčího období Tak trochu

kou je patrně pouze Oona, se kterou se otec rozešel, když se proti jeho vůli stala v roce 1943 v pořadí čtvrtou manželkou snad největšího komika všech dob Ch. S. Chaplina. Karla Jará

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PARDUBICKÉHO KRAJE Jak dva architekti, otec a syn, měnili podobu Pardubic i světa 1. část – Řepa otec Slovo „architekt“ má nejen v češtině, ale i v celé řadě evropských jazyků základ v latinském architectus; jeho etymologie vychází z řeckého arkhi vedoucí + tekton stavitel. V širším kontextu společenského významu této profese vnímáme architekta jako tvůrčí osobnost, která transformuje požadavky a potřeby budoucího uživatele do projektu a vytváří dokumentaci pro realizátora stavebního díla. Předpokladem pro tuto činnost je potřebná odborná vzdělanost a schopnost koordinovat záměry stavebníka s logickým uspořádáním návrhu. Dobrý architekt musí umět perfektně pochopit životní filozofii a tužby uživatele, prokázat svoji intuici, jak účelně tak i ekologicky včlenit stavbu do vybrané lokality. V Pardubicích můžeme o Architektech (skutečně s velkým A) mluvit o rodinné dvojici: otci, panu arch. Karlu Řepovi a jeho synovi, dědicovi tradice, ak. arch. Ing. Miroslavu Řepovi. „Starej Řepa“ – otec a zakladatel tradice Senior, architekt Karel Řepa, spatřil světlo světa v roce 1895. Jeho kolébka se nalézala v rodině pekaře v Novém Plese u Josefova. Byl nejstarším ze čtyř synů a od mládí pro-

jevoval kreslířské nadání. Otec mu brzy zemřel a sociální problémy rodiny nedovolovaly splnit životní sen studovat na pražské Malířské akademii. Po ukončení základního vzdělání nalezl uplatnění v Pardubicích, kde se vyučil „poctivému zednickému řemeslu“. Jeho láska ke grafické tvorbě došla uznání nejen u „učebního pána“, ale i použitím grafiky v publikaci o východních Čechách. Touha po vzdělání Karla Řepu jako mladého tovaryše vedla místo k tanečním zábavám či do hospody ke studiu na

průmyslové škole stavební. Jeho životní dráhu však zkomplikovala první světová válka. A tak studia mohl dokončit až po návratu z vojenské služby v roce 1919. Následovala úspěšná přijímací zkouška do

6

Státní uměleckoprůmyslové školy architektury v Praze. Tentokrát bylo štěstí na jeho straně. Jeho profesorem se stal významný architekt slovinského původu Josip Plečnik. Pan profesor v Řepovi nalezl nadějného žáka a vzal jej po absolutoriu s sebou do Lublaně a zaměstnal ve svém ateliéru. Ovšem Pardubice přirostly mladému architektovi k srdci a v cizině na ně nezapomněl. Vrací se do „města perníku“, aby zde uplatnil nejen získané zkušenosti, ale také se zde žení. Nastupuje dráhu samostatného architekta a zakládá svoji „dynastii“ (dcera Ema a následovně syn Miroslav). Třicátá léta dvacátého století jsou doprovázena konjunkturou stavebního rozvoje. Pro architekta se otevírá cesta k individuálním návrhům rodinných domů i náročnějších obydlí - vil pro pardubickou společenskou smetánku. Ve svém tvůrčím růstu se odpoutává od plečnikovského historismu a projevuje se civilnějším výrazem v začínajícím slohovém purismu i funkcionalismu. V jeho tvorbě se odrážejí poznatky ze studijní cesty do zahraničí i podprahové vnímáni plečnikovské školy a styl architekta Gočára v blízkém Hradci Králové. Ve třicátých letech minulého

Kapka I 14

století se Pardubice „zviditelnily“ celostátní „Výstavou tělesné výchovy a sportu“. V soutěžním klání architektů na podobu výstaviště zvítězilo řešení tandemu Pavel Janák – Karel Řepa. Prostor výstavy byl situován do lokality pod zámkem a vlastní podoba celého souboru výstavních pavilonů byla svěřena domácí dvojici Ferdinand Potůček – Karel Řepa, zahradní úpravy V. Vetešníkovi. Nápaditě zpracované návrhy výstavních objektů dočasného charakteru, kterými v době výstavy prošlo milion návštěvníků, měly jen jepičí život. Ovšem některé stavby, ač provedeny v jednoduché konstrukční strategii, přežily desetiletí. Restaurace „U jezírka“ či rondel „Autopavilonu“ sloužily dlouhá léta jako společenská střediska generaci dnešních seniorů. Velkolepý projekt „Průmyslového musea“ je dodnes ozdobou náměstí Republiky. Tato budova změnila v roce 1945 své původního poslání a nalezla uplatnění jako sídlo Střední průmyslové školy potravinářské. Nedílnou součástí návrhu výstavy se stal i Všesportovní stadion, vybavený betonovou tribunou, bránou borců i unikátní oválnou klopenou cyklistickou dráhou s důmyslně umístěným, komerčně využitelným prostorem pro garáže. Dnes už jsou všechny tyto stavby převážně

15 I Kapka

minulostí. V Pardubicích se dožil jisté nerozvážnosti představitelů města, když začátkem třicátých let zamítli projekt moderních městských lázní, čímž na mnoho let oddálili tuto progresivní myšlenku. Uplatnění však došel u osvícenějšího soukromého investora zdařilý návrh restaurace „U kapitána“ z roku 1928, který je dodnes pokládán za architektonickou perličku Zborovského náměstí. Projektový ateliér Karla Řepy rozvinul svoji činnost i v okolních obcích, jmenujme alespoň projekce škol v Barchově, Cholticích, Kostelci n.Orlicí i ve Chvaleticích. V Pardubicích, které se staly jeho trvalým domovem, nalezneme řadu nájemních i rodinných domů, které jsou ukázkou, jak střízlivá a promyšlená architektura, nepodléhajících přechodným výstřelkům, dokáže být dodnes relativně moderní. V průběhu válečných let, aby unikl nasazení do Německa, věnoval svoji pozornost průmyslové architektuře v pardubické továrně Telegrafia, ale cílevědomě nezanedbával ani veřejný sektor svými návrhy na činžovní domy a sídlo nemocenské pojišťovny, které organicky dotvořují prostor u Husova sboru. Působí i na Vysočině, zaujmou nás projekty atraktivního hotelu Mánes a ředitelské vily ve Svratce.

Politický vývoj po roce 1948 byl soumrakem profese svobodné architektonické tvorby. Karel Řepa je donucen zavřít svou kancelář a musí se zapojit do kolektivní projekce v pardubickém Stavoprojektu. Nelze přehlédnout, že díky své vysoké odbornosti a širokému profesionálnímu rozhledu, byl v roce 1954 jmenován do funkce hlavního architekta. Rutinní projekce výstavby panelových uniformních sídlišť se příčila jeho tvůrčímu naturelu. S nevšedním elánem přijal výzvu k soutěžnímu projektu nového pardubického nádraží. Jeho zkušenosti, styl i ukázněný projev ve funkčním i hmotovém řešení návrhu přinesly zasloužené ovoce. Tento projekt zůstává do dnešních dnů vizitkou nejen města, spojeného se významnou postavou stavitele železnic Jana Pernera, ale i s domácí, dlouho přežívající, často historizující, tak řečenou drážní architekturou. Ve spolupráci s arch. Kalvodou a specialistou na železniční stavby arch. Dandou se podařilo dílo, které je jednou z nejlepších reprezentací českého poválečného funkcionalismu. Je škoda, že velkorysé pojetí propojení autobusového a železničního terminálu, či tunelové napojení na sídliště Dukla nenašlo z finančních i mocenských důvodů komplexní provozuschopný výsledek.

Soubor budov zůstává včetně působivého interiéru nádražní haly vrcholem tvůrčího ducha jeho osobnosti a důstojným pomníkem jeho životního díla a je památkově chráněn. Odchod architekta Karla Řepy v roce 1963 oplakávala nejen jeho rodina, ale i všichni, kdo znali jeho práci, jeho podíl na zvýraznění krásy našich měst. Zapsal se trvale do povědomí lidské společnosti pro společenský šarm a ušlechtilou povahu. Byl také vychovatelem mladé generaci architektů, kterým předával své zkušenosti i moudrost. Mistr odešel, jeho dílo však přetrvává. Druhou část článku (věnovanou ak. arch. Ing. Miroslavu Řepovi) uvedeme v následujícím čísle KAPKY.

Z různých pramenů i vlastních vzpomínek Zdeněk Křemen

Kapka I 16

7

VYCHÁZÍ S FOTOGRAFIEMI PARDUBAČKY VĚRY MOHYLOVÉ

Divadlo žije a i když slaví své sté „narozeniny“, nikdy nezestárne. To si uvědomila i pardubická fotografka Věra Mohylová při práci na dvoudílné knize vydané ke stému výročí Divadla na Vinohradech (Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007, 1. díl Vinohradský příběh; 2. díl Vinohradský ansámbl). Vyhledávání dobových materiálů (fotografií, článků, historických listin, karikatur, rukopisů, výtvarných návrhů kostýmů a scén...) i následné grafická úprava trvala od doby zadání jeden a půl roku. „Divadlo začalo být i moje, mohla jsem se v něm důvěrně pohybovat, ožívali v něm již dlouho nežijící umělci, jejich herecké úspěchy, potlesk i zákulisní intriky byly v tichu dopoledního divadla hmatatelné i slyšitelné. Z nevětraných prostor knihoven, muzeí, archivů a jejich sáhodlouhých mnohapatrových polic dýchala nejen historie divadla,“ říká Věra Mohylová, která tam nalezla i lidskou vazbu na širší kontext českého divadla a kultury zprostředkovanou dramaturgyní Divadla na Vinohradech Alenou Kožíkovou, dcerou spisovatele Františka Kožíka (autora knihy Největší z pierotů), se kterou téměř denně spolupracovala. Historických i současných fotografií nashromáždily nepřeberné spousty, přesto některé detaily týkající se budovy diva-

17 I Kapka

dla bylo třeba doplnit, proto se podílela pardubická autorka na projektu i fotograficky. Fotografování pro divadlo pro ni nebylo novinkou, ale milou a nepostradatelnou součástí její práce i jejího života. Fotografii „podlehla“ již v mládí a byla za to po zásluze „potrestána“ přízní, která stále trvá. Pro Východočeské divadlo v Pardubicích vzešlo z jejího ateliéru na třicet velkoformátových divadelních plakátů. Jeden z nich – Shakespearovy Veselé paničky Windsorské – uspěl na X. mezinárodním bienále plakátu v polském Rzesowě (2005), kde porota hodnotila 716 prací od 263 autorů ze 34 zemí světa a „Paničky“ byly vybrány do výstavní kolekce. S profesorem Janem Císařem a profesorem Františkem Laurinem spolupracovala na knize Historie divadelní Pardubic a okolí. Je to reprezentativní, populárně naučná publikace zabývající se zrodem a historií fenoménu divadla v Pardubicích, Chrudimi, Heřmanově Městci, Přelouči, Holicích a Bohdanči a působením Východočeského divadla od roku 1909 do současnosti. Právě tato kniha podnítila zájem Divadla na Vinohradech, aby Věra Mohylová zpracovala výtvarně jejich publikaci ke slavnému výročí. Ve volné tvorbě se fotografka věnuje tónované a kolorované

fotografii, fotokolážím a fotografice. Řízením náhody se dostala k fotografování Pratur International Marathón. Přes nesouhlasné ujišťování, že není sportovní, nýbrž divadelní fotograf, byla vyzvána ke spolupráci slovy: „Maratonský běh je veliké divadlo.“ Portréty keňských běžců zařadila do kolekce výstavy „Osoby a obsazení“, která opět svým zaměřením směřovala k divadlu a zároveň připomínala, že každý má v životě svou roli, svůj příběh, do kterého byl obsazen a který musí dohrát až do konce. Své fotoobrazy prezentovala na třiceti autorských výstavách v České republice i v zahraničí (Pardubice, Brno, Most, Liberec, Příbor, Opava, Olomouc, Praha, Hradec Králové, Sien, Linz...) a přijala účast na čtyřiceti výstavách kolektivních. Věra Mohylová neustále hledá člověka. Řečeno slovy Paula Eluarda: „Ve svém pokoji shromažďuje všechny krajiny,“ a sama dodává: „a krajiny lidských duší proložené krajinami divadelních představení.“

PhDr. Ctirad Kamenský

Kapka I 18

8

NÁŠ ROZHOVOR

V Krajské knihovně v Pardubicích je od loňského roku zaměstnáná paní Gabriela Chalupská, knihovnice a překladatelka z románských jazyků (francouzštiny a italštiny). V KAPCE přinášíme rozhovor s paní Chalupskou o práci v knihovně a hlavně o překladatelství. 1. Gábino, co tě přivedlo k práci v knihovně? Byl to především zájem o knihy. Už doma jsme měli hodně knížek, rodiče učili na ZUŠ a hlavně tatínek shromažďoval knihy s hudební tematikou, ale i beletrii, zvláště z Klubu čtenářů nakladatelství Odeon. 2. Kde jsi studovala a které jazyky? Nejprve to bylo gymnázium a potom obor Vědecké informace a knihovnictví na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Na gymnáziu jsem se učila angličtinu, na základní škole a později na „knihovnictví“ němčinu. Z nouze bych se asi domluvila, ale jinak už jsem bohužel hodně zapomněla. V době, kdy jsem chodila do 19 I Kapka

školy, byla na všech stupních škol povinná ruština, ta se mi teď hodí při katalogizaci starších děl ruských autorů, která máme v knihovně. Po knihovnictví jsem zkusila ještě francouzštinu (překladatelství a tlumočnictví) a italštinu (filologii) na Filozofické fakultě UK, vyšlo to. 3. A latina? Jenom základy na VŠ, nebyl čas se jí víc věnovat. 4. Jak ses dostala k překladům? Co jsi překládala? Původně jsem chtěla jazykové znalosti využít spíš v oblasti cestovního ruchu, několik let jsem také provázela na Karlštejně. K překládání jsem se dostala během studií, byly to nejdřív jen drobnosti. První „větší“ překlad byl jeden díl encyklopedie Ilustrované dějiny světa francouzského nakladatelství Larousse, nazvaný Současný svět. Byla to dost náročná práce, v knize je hodně reálií, které je vždy potřeba

ověřit. Další knihou byly Paměti bretonského venkovana – údajným autorem je skutečný člověk žijící v Bretani na přelomu 19. a 20. století, který se během svého života dostal i na americký kontinent, po návratu domů se snažil přinést do života něco nového, ale setkával se jen s nepochopením, dokonce trpěl pocitem pronásledování. Kniha je zajímavým svědectvím o životě obyčejných lidí koncem předminulého století. S kolegyní jsme přeložily publikaci Řekové a rozkvět antiky, kde je mnoho prostoru věnováno popisům antických památek. Potom to byl román Q, jako autor je podepsán Luther Blisset (ve skutečnosti jsou autoři patrně čtyři a ke knize se přihlásili až dodatečně). Jedná se o historický román, hlavní postava prochází téměř celou Evropou v době německé reformace. Ale také je to román o svobodě lidského konání. Dále jsem se podílela na překladu Ecových Dějin krásy a Dějin ošklivosti nebo třeba knihy Egyptský člověk a jeho svět. 5. Co považuješ na překladech za nejtěžší? Nejtěžší je asi napsat to tak, aby při čtení pokud možno nikdo nepoznal, že se jedná o překlad (tady bych možná měla dodat, že byly doby, kdy se požadoval opak, tedy aby

bylo poznat, že jde o překlad, i překladatelství se totiž vyvíjí). Každý jazyk má své specifikum a je tu přirozená tendence přenášet tyto zvláštnosti do češtiny. Není možné držet se doslovně originálu, protože čeština řeší určitá vyjádření jinak, na druhou stranu by ale překladatel měl rozeznat stylistické zvláštnosti typické pro konkrétního autora a zachovat je. Autorovi se nesmí ublížit. Nepříjemné ovšem je, když samotný originál není úplně kvalitní, protože chyba se pak většinou hledá na straně překladatele. 6. Znáš se s některým autorem, kterého jsi překládala, osobně? Někteří překladatelé mají to štěstí, že se jim to podaří, ale já osobně jsem se s nikým nesetkala. Určitě je to zajímavá zkušenost a zároveň vynikající pomoc třeba u autorů, kteří píší například nářečím, protože ne všechno lze nalézt ve slovnících, a pak je dobré se poradit. Nebo třeba při překladu filozofických děl. 7. A jak je to s nespisovnými (popřípadě vulgárními) výrazy? Nespisovné výrazy a zvlášť vulgarismy nelze převádět doslova, je nutné nalézt odpovídající český ekvivalent. Zeptat se: „Co by řekl Čech v takové situaci?“ Přeložit nespisovné vyjadřování tak, aby v češtině potom

nepůsobilo nepřirozeně, je dost obtížné. Pak jsou tu i další věci. V Itálii je například v různých oblastech rozdílná slovní zásoba, důsledek poměrně pozdního sjednocení země. Přestože rozdíly se postupně stírají, jisté odlišnosti mezi regiony zůstávají. I to by měl překladatel nějak zohlednit.

Nebo jsou tu historické rozdíly. Složité jsou překlady ze starší francouzštiny, vzhledem k vývoji, kterým tento jazyk prošel. Některá slova vyjadřovala v různých dobách odlišné věci, proto existují i slovníky francouzštiny po staletích. 8. Máš nějaký svůj překladatelský sen? Žádnou konkrétní vysněnou knihu nemám, ale kdyby třeba existoval nějaký „italský“ Terry Pratchett s Úžasnou zeměplochou, pak bych si překládání

jeho knížek určitě užila. 9. Náš rozhovor je pro časopis určený knihovníkům a čtenářské veřejnosti. Kterou knihu (knihy) bys doporučila čtenářům? Mám ráda první dva Ecovy romány. Nedávno vyšla také jeho kniha Poznámky na krabičkách od sirek, kde vybral z tisku své sloupky, podčárníky... Jsou to takové vtipné komentáře a úvahy o současném světě a taky o jazyce. Eco si vůbec hodně rád hraje s jazykem. Také se mi hodně líbila knížka Časoskokan od Stefana Benniho, takový úsměvný a trochu fantastický pohled na poválečnou Itálii očima dospívajícího chlapce. 10. Poslední otázka. Na čem pracuješ nyní? Jsem teprve na počátku knížky Už tisíc let jsem pořád tady (zatím se jedná o pracovní název), autorkou je Mariolina Venezia, popisuje život několika generací žen v jižní Itálii. Jedná se o částečně autobiografickou výpověď, spisovatelka se vrací v příbězích své rodiny do minulosti. Děkujeme za rozhovor. Přejeme hromadu nových zajímavých knížek v italštině a francouzštině a také spoustu času, abys je mohla přeložit.

Redakce KAPKY 20 Kapka I 19

9

Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ

Dnes Vám, vážení čtenáři, přinášíme ukázku z literární tvorby Michaely ULRYCHOVÉ , studentky Gymnázia v Poličce, vítězky Vendelínovy literární soutěže. Dýchej Nadechni se. Vnímej, jak ti buší srdce, uvědom si, jak je krásné být člověkem, buď si toho vědom, a každým vdechem zaplňuj láskyplně své plíce doušky života a dýchej neomylně, dýchej zhluboka, protože to, co vdechuješ, je život.

21 I Kapka

Míša píše také prózu, pro náš časopis jsme vybrali skutečně kratičkou povídku. Mokré kocouří srdce Venku je tma. Pouliční lampy už nemají pro koho svítit. Z roury okapu odkapává špinavá voda do louže. Tam pomalu tepe malé kocouří srdéčko. Přemáhá se, jiskřička skomírá. Jiskra, kterou před lety vykřesaly dětské ruce. Z ní vzplál plamen nevděčného srdce pro toulání a kočičí rvačky.

Kocourek sípe. Pláče po teplých dlaních. Brečí jako novorozeně. Stokrát pil z bledě modré mísy. Stokrát se nechával hladit dětskýma rukama. Stokrát předl na rohožce před domem. A teď? Kocourek se snaží příst. Z hrdla se mu vydere jen další bolestný vzlyk. Nebo už to zapomněl? Srdéčko slábne. Do špinavé louže odkapává voda z okapu. Odkapává jako slzy, které chtěly svého kocourka zpět. Ten teď leží, sípe a pokašlává ve špinavé vodě na ulici. Už nemá sílu se zvednout a odkulhat domů. Nemá sílu se zvednout za přicházejícími kroky. Kam se poděl ten kočičí hrdina? „Kocourku?“ lidský hlas prolomil ticho. „Copak? Pojď, ty náš mizero, půjdeme domů.“ Jiskra zhasla. Tu už žádné ruce nerozkřešou.

SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Dnes Vám, vážení čtenáři, přinášíme další povídku z letošního ročníku literární soutěže začínajících spisovatelů O pardubický pramínek. Autorkou je Tereza SMRČKOVÁ, vítězka páté kategorie (určené vyšším ročníkům středních škol). BÝT TAK BLÍZKO Dašaratha věděl, že ten den bude výjimečný, už když procital na rohoži ve svém mizejícím snu. Jako obvykle vstával časně. Ty chvíle, kdy se v jeho očích ještě třpytily mžitky mizejícího snu a zároveň se odněkud z dálky do jeho mysli slavnostním krokem ranních manter vkrádala skutečnost, měl nejraději z celého dne. Vyhlédl z okna a vnímal, jak jeho srdce tepe rytmem Města života. Po vlnkách řeky se rozlétly první sluneční paprsky, z ulic sem doléhalo tlumené bučení krav a ve vzduchu vířili nedočkaví krkavci svými křídly všudypřítomný prach věčnosti. Cítil se blízko, tak blízko, jak jen člověk může být. Byl vděčný Městu i bohům za hlubokou radost, kterou mu dali pocítit, za vědomí, že jeho život má smysl. Rozechvěle přes sebe přehodil svou jedinou kurtu, vzal dva jasmínové věnce a po špičkách, aby snad nevzbudil hosty, pomalu sestupoval po schodech dolů k recepci. Na polici tak blízko nebi, jak jen malá místnůstka dovolovala, tam stáli ti, kterým vděčil za své každodenní

10

štěstí. Přitáhl si stoličku, vratkým krokem na ni vystoupil a pohlédl jim do očí. Byli krásní. Jako všichni, kteří prohlédli se už zas cítil jako zahradník, který z pramene jejich vznešenosti zalévá skromný záhon vlastního srdce. Netušil zatím, co z něj vyklíčí, ale věděl, že ten čas se blíží. Nebál se ani netěšil; odevzdal se jim s tichou důvěrou a němým gestem sepjatých rukou. Když zdobil jejich šíje jasmínovými věnci, uslyšel klapot blížících se kroků. Ta vzácná chvíle, kdy byl jen on, bohové a Město, pominula. Dveře chrámu jeho duše se potichu uzavřely a zůstal jen otrhaný Dašaratha zmítaný dalším

oči pod střapatou černou kšticí se dobrosrdečně usmívaly. Byl ještě příliš mladý, aby chápal Dašarathu, přesto jeho zbožnost v skrytu duše obdivoval a cítil, že to on by měl být podřízený. Když ustal záchvat Dašarathova kašle, přešel raději k věci: „Dnes ráno mají přijet další turisté. Jsou to bílí, takže jim nebude stačit jen běžná místnost se skobami pro houpací síť; chtějí postele, klimatizaci, průvodce, nosiče a všechno ostatní. Máme sice plno, ale sám víš, že bílí nejlíp platí. Nechám jim vyklidit ten pokoj vedle tvého kumbálu. Snaž se v noci tolik nekašlat, ať je neděsíš. Máme je vyzvednout

z četných záchvatů kašle. „Proč se nevyspíš, když můžeš, Dašaratho? Bohové přeci přijímají oběti v jakoukoli denní dobu. Mohl sis ublížit. Pojď, chyť se mě, ať se ti nezatočí hlava,“ nabízel mu Čháta svoji mozolnatou ruku. Tvářil se přísně, ale

na letišti, takže tě budu potřebovat jako řidiče. Dostaneš padesát rupií.“ Dašaratha jen mlčky kývnul. „Čekej tu na mě, až skončí ranní modlitba,“ dodal ještě Čháta, který stejně jako jeho podřízený nevlastnil hodinky, a odešel. Kapka I 22

Cesta do Váránasí byla ve všech ohledech vyvrcholením našeho pobytu v Indii. Už když jsem viděla různé dokumenty a četla průvodce, bylo mi jasné, že Indie bez Váránasí je jako Izrael bez Jeruzaléma; že právě tohle město skrývá ve svých uličkách pravého ducha hinduismu. Dalo mi dost práce přesvědčit Toma, aby do toho šel, nakonec si ale dal říct, a dokonce se mu podařilo předem zajistit hotel. Šéf umí prý obstojně anglicky a slíbil nám, že nás vyzvedne v devět před letištěm. Nevím, proč ty Indy beru pořád tak vážně. Dorazili kolem půl desáté a ani se neomluvili. Po chvíli dohadování vyšlo najevo, že letiště je od města vzdálené 30 km, takže nás nasáčkovali do čehosi, čemu naivně přezdívali minibus, a vyrazili jsme. Pěkně to házelo, protože řidič dostal každou chvíli hrozitánský záchvat kašle, takže neměl moc času koukat na cestu a vymetl každou díru, kterých je ve Váránasí opravdu požehnaně. Před očima se nám míhala chaotická směs rikš, aut, vozíků, lidí, krav, ovcí, prasat, velbloudů, dokonce i slonů a město samotné působilo, jako by právě přestálo několikátý kobercový nálet. Aby nebylo dojmů málo, nepřestával náš průvodce žvatlat svou legrační angličtinou něco o městě světel, Ganze, pohřebních obřadech a příplatku za zavazadla. Skrz řidičovy záchvaty kašle ho skoro nebylo slyšet, popravdě ale pochybuji, že by věděl byť jen to, co stojí v mém průvodci; Indové se zpravidla o své okolí nezajímají. Když se po upocené půlhodin23 I Kapka

ce jízdy otevřely dveře auta a já se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu, praštil mě přes nos zápach podobný snad jen sto let neuklízené latríně a pak ještě něco nasládle štiplavého, co se později ukázalo být pachem páleného lidského masa. Abychom se dostali k hotelu, museli jsme projít nekonečným labyrintem úzkých uliček táhnoucích se daleko po obou březích Gangy. Každičká z nich byl plná bahna, výkalů, špíny, děsivých přízraků na kost vyzáblých krav a zuřivých smeček hladovějících psů. Podobné peklo si Evropan nedokáže ani představit. Horší než to všechno bylo ale pomyšlení, že takhle vypadá denní realita pro více něž 1,5 milionu ubožáků odsouzených strávit svůj život mezi odpadky a blátivými kalužemi tohoto páchnoucího města smrti. Když jsme po prvním šoku vyndali foťáky a chtěli ty děsivé podmínky pokradmu zaznamenat, nebránili se, naopak. Mávali nám a spokojeně se usmívali, jakoby neviděli bídu a nepořádek kolem sebe. Připadali mi jako bohem zapomenuté děti, které snad doopravdy nemají žádné starosti ani necítí stud nad vlastní ubohostí, neusilují o žádný smysl života a nejspíš ani v nic nedoufají. Seděli na ulicích polonazí, s prázdnýma rukama a nepřestávali se usmívat... Hned po příchodu na hotel jsem si dala sprchu. Trochu mě děsila představa, odkud asi hotel na břehu Gangy situovaný sto metrů od pohřebního ghátu bere vodu, ale jsem očkovaná proti všem žloutenkám, tyfu, tetanu i choleře, tak to snad dobře do-

padne. Tom se mezitím stihl pohádat s ředitelem o klimatizaci. Bylo mu řečeno, že pokud v pokoji klimatizace je, nemá si nač stěžovat, to, že nefunguje, je věc vedlejší. Podle hotelového řádu všechny podobné přístroje pracují, jen když jde elektřina, což je v tomhle paradoxním městě světel zřejmě jen výjimečná záležitost. Co taky chtít od Indů... Dašaratha provázel ty dva turisty se světlými vlasy celý den. Vyžádali si ho jako ochránce při svých toulkách městem. Nechápali, že jim tady žádné nebezpečí nehrozí, nedokázali postřehnout dobrotu v duších obyvatel Města života. Nerozuměl sice, co říkají, ale z jejich chování a štítivých pohybů snadno vyčetl, že jediné, co cítí, je odpor; odpor k jeho Městu i k němu samotnému, což dávali najevo okázalým odvracením, kdykoli zakašlal. Za jediný den navštívili ti dva téměř všechny důležité památky, viděli mnoho a věděli mnoho, a přece neviděli a nevěděli nic. Nebylo místa, kde by v bázni postáli a naslouchali šepotu Města. Chodili pyšně po břehu Gangy a tvářili se, jakoby rozuměli svaté řeči jejích vln, kterých by se přesto nedotkli ani malíčkem. Nezlobil se na ně, jen je litoval. V jeho očích byli jako děti hrající si před bohy tvrdošíjně na slepou bábu. Nenašli zatím v životě pravý smysl a nedokázali ještě ukáznit svou duši. Nejspíš budou muset projít ještě mnoha životy, než se to naučí...

Když jsme se vzpamatovali, vyrazili jsme na prohlídku města. Začali jsme procházkou po nábřeží, což by mohlo znít lázeňsky půvabně, kdyby ho nelemovaly davy špinavých, upocených poutníků, nemytých žebráků s plesnivým vousem a ze vzduchu by se nesnášely kusy popela z pohřebních hranic. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko smrti. Indové se před ní neuzavírají do sterilního ticha krematorií; pálí své mrtvé na ulici, zpívají a radují se, protože věří, že popel, který jednou odnese posvátná bohyně Ganga, zmizí definitivně z tohoto světa, a nebožtík tím bude vysvobozen z řetězce trpkých reinkarnací. Osvobozující pohřeb žehem není ale přístupný všem; těla těhotných žen, dětí, sebevrahů, lidí s neštovicemi a svatých mužů („jejichž láska ke světu je tak velká, že se rozhodli zůstat“) jsou do řeky vhazována celá. To všechno bych ještě skousla, když jsme se ale s Tomem přesvědčili, že mimo to si v téže řece lidé skutečně perou prádlo, myjí vlasy i nádobí, čistí zuby a někteří tu vodu dokonce pijí, bylo nám všelijak... Zbytek dne jsme naštěstí strávili dál od řeky; navštívili jsme mnoho chrámů (včetně jednoho, v němž jsou vyobrazeny výjevy z Kámasútry – katolíci by koukali), byli jsme v továrně na zpracování hedvábí a prošli jsme si také květinový trh. Tam si ten muž, který nás ráno vezl a teď nás doprovázel, koupil dva voňavé věnce z jasmínových květů po dvaceti rupiích. Dokonce se mi zdálo, že když je měl kolem krku, kašlal o něco méně.

Po návratu do hotelu jsme nějakou chvíli čekali v recepci (Tom chtěl dohodnout zítřejší projížďku na loďce po Ganze) a já si přitom všimla dvou legračních věcí na polici až skoro u stropu. Byly to jakési neforemné hroudy betonu, protože ale každá měla kolem krku květinový věnec, došlo mi, že jsou to bůžci, kterým nejspíš chodívá obětovat náš kašlavý řidič. Chápu ty Indy čím dál míň. Cožpak se opravdový člověk může klanět před takovými kreaturami? Když konečně přišel večer, vrátil se Dašaratha do svého kumbálu, sňal jasmínové věnce, které se chystal nazítří ráno obětovat, a šeredně se rozkašlal. Kašel jím lomcoval dlouhou chvíli, a když ustal, uslyšel přicházet neznámou hudbu. Věděl, že tak

k němu promlouvají bohové; poprvé ve svém životě se ocitl ještě mnohem blíž. Hudba sílila. S úsměvem těch, kteří vědí a stále milují, ulehl Dašaratha na svou rohož a v dlani sevřel květy jasmínu. Jeho tělo už víckrát nevstalo. Indové prostě nedokážou dělat cokoli systematicky. Na večeři v hotelu jsme čekali skoro tři hodiny, takže není divu, že jsem neměla právě dobrou náladu. Když jsme se vrátili na pokoj a zjistili, že zrovna vedle nás bydlí ten chrchloun, měla jsem toho už vážně dost. Naštěstí Tom ví, jak na mě; pustil z discmanu nahlas nějakou muziku, aby ten kašel přehlušil, přisedl a objal mě. Dotýkal se mě nějak jinak, něžněji, jakoby skrze mě uctíval samého boha. V teple jeho náruče se můj hněv a zvláštní strach pomalu přetavil na silný, neurčitý pocit vděčnosti a štěstí. Ten večer jsme se ocitli blízko něčeho nevýslovně krásného. Ve městě smrti je i láska jiná... Když o tom teď přemýšlím, nedivím se, že jsem další den byla tak roztržitá. Ten pocit z předešlé noci ve mně zůstal, připadala jsem si prostoupená něčím novým, vyšším (dokonce jsem ve zvláštní náladě zašla na květinový trh a obětovala těm dvěma betonovým trpaslíkům). Dnes už vím, že ta nálada byla jen prvním příznakem mateřství. Jedna zapomenutá pilulka změnila můj život a udělala pro mě z Váránasí město života. Má to být kluk. Tom říká, že bychom mu měli dát nějaké indické jméno. Zatím se nám nejvíce líbí Dašaratha, ale uvidíme... Kapka I 24

11

KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM

Nedávno se mi dostala do rukou nenápadná brožovaná knížka, na které mě zaujalo, že doslov napsal Zdeněk Vojtíšek, přední český odborník na sekty. Knihu jsem si půjčila a jedním dechem přečetla. Autorka Renata Eremiášová v publikaci Viky, Viktor a Bůh rozvíjí příběh mladé zdravotní sestřičky Viky. Ta společně s maminkou navštěvuje blíže nespecifiko-

vané křesťanské společenství s charismatickými prvky. Zde je vmanipulována do vztahu s Kamilem, téměř fanatickým členem sboru. Pro Kamila je na prvním místě služba Bohu, na nic dalšího mu nezbývá čas, manželství je podivné a nešťastné. Ve stejné době se Viky potkává s Viktorem, sympaťákem „ze světa“. Stále se jí plete do cesty a do myšlenek...

Autorka mistrně popisuje náboženskou skupinu a její působení na své členy, kteří ztrácejí vlastní názory a podléhají vůdčím osobnostem společenství. Viky se statečně vzepře osudu určenému charismatickým sborem a nám se nabízí myšlenka: Kéž by nástrahám sekt odolávali i ostatní lidé!“

Knihy Viktora Fischla Patrně každý z nás již zažil situaci, kdy nám nabylo právě nejlépe, kdy jsme měli pocit, že tradiční lidské hodnoty jako slušnost, tolerance, ohleduplnost, přátelství a snad i láska se vytrácejí z našeho života a mizí někde v nenávratnu. V takovém případě si Vám dovoluji nabídnout knihy Viktora Fischla. Autor nepíše

o věcech veselých, ale každé z jeho děl je prostoupeno láskou k člověku, pohlazením po duši, ujištěním, že svět není tak špatný, jak se nám někdy – ve chvílích naší slabosti – jeví, že i přes všechno zlé a nepříjemné je kolem nás plno krásy, tisíce drobných zázraků i lidí, kteří jsou ochotni nám podat pomocnou ruku.

Stačí jenom mít oči otevřené a vnímat celým svým srdcem. Z knih, ze kterých nejvíce promlouvá pochopení pro vše lidské, připomínám alespoň: Hovory s jabloní, Hrací hodiny, Kuropění, Rodný dům, Velocipéd pana Kulhánka nebo Zátiší s houpacím koněm.

25 I Kapka

Lydie Nečasová

Karla Jará

RŮZNÉ – ZAJÍMAVOSTI (ŽILI V NAŠEM KRAJI)

12

Josef Koukal (1912 – 1980) - válečný hrdina letecké bitvy o Británii Literatura o letadlech, létání, letcích, zvláště válečných, patří k literatuře oblíbené, ať už v podobě dokumentární a memoárové, nebo v podobě beletrizované. V Pardubicích je ze známých důvodů dost zájemců např. o knižní tituly Františka Fajtla, Filipa Jánského,Viléma Bufky, Františka Louckého a jiných. Ve všeobecné známosti jsou i filmy Nebeští jezdci a Tmavomodrý svět, inspirované úsilím našich letců za druhé světové války. Velké množství titulů různé úrovně vzniklo zvláště po roce 1989, protože osudy těchto bojovníků byly dlouhou dobu přehlížené. Došlo na vydání mnoha knih, pokoušejících se o co nejpřesnější zmapování historie našich letců, jedním z nich byl i účastník bitvy o Británii hned v její první fázi a úspěšný stíhač Josef Koukal. Narodil se 6. 5. 1912 v početné rodině v Jenišovicích u Vysokého Mýta. V dětství a mládí byl nadšeným cvičencem Sokola, který v něm bezesporu podnítil vlastenecké cítění. V šestnácti letech se přihlásil jako vyučený automechanik do Masarykovy letecké školy v Prostějově, kam byl z mnoha uchazečů přijat a s dobrými výsledky ji ukončil. Absolvoval i tzv. pokračovací pilotní školu v Chebu, kde ho připravoval

letecký mistr František Novák, nazývaný „král vzduchu“. V přípravě dosáhl vynikajících výsledků a stal se z něho polní pilot – letec v hodnosti četaře v československé armádě, později od roku 1935 zkušební zalétávací pilot v továrně na letadla v Chocni (firma Beneš a Mráz). Vzhledem k tomu, že se nehodlal smířit s okupací země a chtěl jako dobře připravený pilot přispět k porážce nacismu, opustil v roce 1939 okupovanou zemi, třebaže byl jako čerstvý novomanžel ve složité osobní situaci.

Koukalova cesta přes Polsko, Rusko, Rumunsko, Sýrii, Francii a Španělsko do Anglie měla až neuvěřitelně dobrodružný ráz, několikrát mu šlo doslova o život. Vrcholná doba jeho bojového nasazení přišla

v první fázi letecké bitvy o Británii v roce 1940. Jako voják československé jednotky v zahraničí byl u 310. stíhací perutě RAF. Počínal si velmi aktivně a úspěšně jako stíhač až do 7. září 1940, kdy byl nad Anglií sestřelen v letadle Hurricane (omylem vlastním protileteckým dělostřelectvem). Zázrakem se zachránil a byl vyléčen z velmi těžkého poranění způsobeného popáleninami. Po složitém a dlouhém léčení, při kterém postoupil 22 plastických operací, se seržant J. Koukal dobrovolně, s trvalým zdravotním poškozením, ještě stačil vrátit k bojové činnosti, znovu se zúčastnil vzdušných bojů jako stíhač. Prožil další havárii v letadle Spitfirre v roce 1944. Za statečnost a odvahu dostal J. Koukal několik vysokých československých a spojeneckých vyznamenání a stal se důstojníkem. V oficiálním historickém hodnocení bitvy o Británii je uváděn mezi deseti nejúspěšnějšími československými stíhači. Domů se vrátil v srpnu 1945. V 50. letech byl major v záloze J. Koukal, nositel britského leteckého kříže D.F.C., vystaven ponižujícímu postavení a prožíval obtížný život válečného invalidy s velmi nízkým důchodem. Byl dokonce vystaven provokacím ze strany Státní

Kapka I 26

bezpečnosti, která hledala důvod k jeho zatčení a uvěznění. Do Anglie byl každý rok zván na vzpomínkové akce, ale k návštěvě mohlo dojít až v roce 1964 (v době jistého politického uvolnění) a v roce 1972. Při těchto návštěvách zažil chvíle obecného ocenění, byl členem Guinea Pig Clubu (klub popálených letců, kteří mají ve znaku okřídlené morče) a Caterpillar Clubu (let-

ců, kteří se zachránili padákem a po uzdravení pokračovali v boji). I tyto dovolené návštěvy však měly ostudné a nedůstojné dohry v podobě výslechů u Státní bezpečnosti a vedly ke Koukalovu rozhodnutí, že za daných poměrů už o další návštěvy Anglie usilovat nebude. K pozvání na vzpomínkové akce v roce 1980 k 40. výročí bitvy o Británii už nemohlo ani dojít, protože 23. 2. 1980 v Luži Josef Koukal ve věku nedožitých 68 let náhle zemřel a byl pohřben na lužském hřbitově. Velkého ocenění se mu dostalo až posmrtně po roce 1989. Byl především in memoriam 27 I Kapka

povýšen na plukovníka. V Luži mu byla v roce 2002 odhalena pamětní deska na domě č. p. 6 na náměstí, které se nyní pyšní jeho jménem. Péčí jeho synů Josefa a Petra byla v jeho domě zřízena pamětní dokumentární síň, kterou doporučuji navštívit. V rodných Jenišovicích mu byl roku 2006 odhalen památník poblíž pomníku obětí první světové války nedaleko jeho rodného stavení. Dramatický životní osud Josefa Koukala byl námětem několika publicistických zpracování. Brzy po válce byl jeho příběh vyprávěn Václavem R. Bozděchem v časopise Vpřed pod názvem Souboj s osudem (vyšlo jako románová příloha III. ročníku časopisu Vpřed v roce 1947). O letecké válce je pro zájemce poučná v širších souvislostech kniha britského autora L. Deightona Stíhač; Bitva o Británii- jak to skutečně bylo, vydaná v českém překladu v nakladatelství Práce v roce 1993. Příběh J. Koukala je stručně připomenut v knize Ladislava Zadrobílka z Hrochova Týnce Moje cesta k R.A.F. (nakladatelství Návrat Brno 1993), dále v knize Jiřího Rajlicha 310. stíhací peruť (nakladatelství Mustang Plzeň 1994), také v knize Milady Vávrové Rytíři Vysočiny II (Jihlava 1999), podrobněji v knize Vítka Formánka Tři z mnohých (Pardubice 2000) a v další knize téhož autora Kůže žhavá jako slunce (Pardubice bez uvedení roku vydání). Osud J. Koukala byl naposledy připomenut v knize Josefa Ně-

mečka Luže a okolí (vydal OÚ Luže v roce 2006). V roce 1967 natočil o Josefu Koukalovi pro Českou televizi režisér Tibor Podhorec černobílý dokument Jen slunko je věčné, který byl v době politického uvolnění v roce 1968 několikrát odvysílán (20 min.). Tento dokument se stal v 90. letech východiskem pro dva dokumentární barevné filmy režiséra T. Podhorce Přežil jsem smrt (15 min.) a Takový byl (15 min.) v VII. díle patnáctidílného seriálu Z historie našeho letectví z roku 1997. Statečný, čestný a ryzí vlastenec Josef Koukal může být vzorem mladé generaci, a to přesto, že on sám se svého společenského ocenění osobně nedočkal. Pro národ je štěstím, když vůbec nějaké hrdiny má, trochu je pro něj zahanbující, že je musí mít, a ještě více je pro národ zahanbující, když se ke svým hrdinům obrací zády. Pavel Studnička

ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ V zářijovém čísle jsme pro vás do rubriky „ Čtenářům k zamyšlení“ připravili trochu netradiční „úkol“, který nevyžaduje znalosti ani dobrou paměť. Popusťe uzdu své fantazie, zahrajte si na básníka a pokuste se svými slovy dopsat následující úryvky z básní.

13

Jaroslav Seifert: Vinobraní (ze sbírky Chlapec a hvězdy):

Jiří Žáček: Blues o toulavým kotěti

Podzim zprudka zaklepal To je náhle spěchu! Kdo, vás, hrozny, vytepal

Ztracený malý zatoulaný kotě vybralo si tě za tátu prolezlo k tobě tajnou dírou v plotě

.......................................................?

....................................................... .

Modrý hrozen jako skvost ....................................................... U branky už stojí host přišel na návštěvu.

Strakatý kotě rozježený mrazem Kurážně šplhá do výšek A přitom taky občas žuchne na zem ....................................................... .

Jan Skácel: Večer

Připravila Martina Zlatohlávková

Pěšiny vedou do polí a končí ....................................................... a jabloně jsou plané A měsíc bílý srpek dne vyžírá ticho z kamene .......................................................

Kapka I 28

14

KAPKA JUNIORŮM

TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC PŘÍBĚHY ČESKÝCH KNÍŽAT A KRÁLŮ, ALENA JEŽKOVÁ, ALBATROS, 2007 Neumím si představit lepší doporučení pro knihu, než je prvenství v anketě SUK (vyhlašuje Státní pedagogická knihovna J.A. Komenského v Praze). Ocenění, které udělují děti v knihovnách v celé České republice. První místo v hodnocení o nejlepší knihu pro mládež, vydanou v roce 2007, získaly Příběhy českých knížat a králů. Spisovatelka (1966) se věnuje tvorbě pro děti i dospělé. Její nová kniha tematicky navazuje na Staré pověsti české a moravské (2005), které získaly nakladatelskou cenu Albatros, dvojí ocenění v soutěži Sukova cena a prestižní mezinárodní ocenění Bílá vrána. Knihy jsou krásně ilustrovány Renátou Fučíkovou. Pojďme se zaposlouchat do české historie v moderním kabátě se soudobými tvůrci. BOŘIVOJ ZÁRUBA,JAK SE LOVÍ DINOSAUŘI ANEB CO NEVÍTE O HISTORII ZEMĚ, EUROMEDIA GROUP - KNIŽNÍ KLUB, 2007 Dnešní doba přináší mnoho znepokojujících otázek. Jak málo stačí ke světové katastrofě? Kdy bylo na severu teplo a na jihu zima? Jak rychle mizí pevniny?... Nedá se říct, že na všechny dostaneme uspokojivou odpověď. Je mnoho způsobů, jak hledat informace. Ne všechny však vedou k cíli. Kniha, která mluví stručně, jasně a pravdivě, napsaná erudovaným paleontologem, by mohla být řešením. Pokud se zajímáš o historii, zajímavosti a záhady planety Země, dá se číst jako detektivka. Příjemným způsobem nám rozšíří znalosti a pochopíme zákonité souvislosti. Nechme se zavést do minulosti z pohledu moderní vědy. ISOBELLE CARMODY, LEGENDA O KOŽEŠINCE, KNIŽNÍ KLUB, 2008 Poutavý pohádkově laděný příběh vypráví o životě Kožešinky, napůl elfky a napůl trollky. Mladá dívka v sobě nachází léčitelské schopnosti a pomáhá všem živým tvorům. Příběh o soucitu se zvířecími bytostmi i velké odvaze, konání dobra a lásky. Oddaný přítel, na kterého se můžeš stoprocentně spolehnout, je obrovský dar, který nám pomáhá přežít všechna nebezpečí.Na druhé straně nás nejvíce zklame a životní síly podlomí zrada. Australská autorka(1958) získala řadu ocenění za svou spisovatelskou činnost. Vystudovala dějiny umění a žurnalistiku, nyní žije v letovisku Great Ocean Road, podstatnou část roku však tráví cestováním po světě. Mezi její četná ocenění patří i Mírová cena za dětskou literaturu. Legenda o Kožešince je třídílná (Výprava do neznáma, Lišák Žal, Vlčí tajemství) a své kouzlo má pro malé i starší čtenáře. Jitka Kyclová

29 I Kapka

Vyhodnocení literární a výtvarné Vendelínovy soutěže Po celý loňský školní rok probíhala v knihovně na dětském oddělení Vendelínova literární a výtvarná soutěž. Vendelín – maskot naší knihovny – je moc šikovný a prima kluk. Dohlížel nad regulérnosti soutěže a spolu s knihovnicemi a porotci vyhodnotil soutěž takto: LITERÁRNÍ SOUTĚŽ I.kategorie 9-11let 1. místo – Dominik Meduna , ZŠ Závodu Míru 2. místo – Petra Gvozdiaková, ZŠ Závodu Míru 3. místo – Jan Bryčka, ZŠ Závodu Míru II. kategorie 12 -15 let místo – Michaela Ulrichová, Gymnázium Polička místo – Jan Buchta, ZŠ Polabiny I místo – Kristýna Laláková, ZŠ Polabany I ČU –

Tereza Tománková, ZŠ Bratranců Veverkových

VÝTVARNÁ SOUTĚŽ I. kategorie předškoláci a I. třída 1. místo – Eliška Vorlická, ZŠ Studánka – Vojta Koblížek, MŠ Odborářů 2. místo – Johanka Vopálecká, MŠ Odborářů 3. místo – Adam Kovář, ZŠ Studánka ČU –

Jan Švarc, ZŠ Studánka

II. kategorie 2. třída 1. místo – Veronika Kiacová, ZŠ Závodu Míru – Jakub Makarov, ZŠ Závodu Míru – Kateřina Chabadová, ZŠ Závodu Míru

2. místo – Michal Urban, ZŠ Závodu Míru Tereza Jandová, ZŠ Závodu Míru 3. místo – Andrea Roubalová, ZŠ Závodu Míru – Barbora Kmentová, ZŠ Závodu Míru ČU – Nikole Nevřalová,ZŠ Závodu Míru Aneta Nezvedová Michaela Zmítková Adéla Staňková Jan Baďura Karolína Horáková Kristýna Kusinová Magdalena Křížová III. kategorie 3. -5. třída místo – místo – místo –

Eva Malečková, ZŠ Závodu Míru Radek Hoffmann, ZŠ Spořilov Václav Sychra, ZŠ Spořilov

ČU – –

Lucie Preclíková, ZŠ Spořilov Sabina Roztočilová, ZŠ Závodu Míru

Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili. Chtěli bychom pochválit čtenáře a čtenářky, kteří měli tu odvahu a zaslali nám příspěvky samostatně, zareagovali na naši výzvu. Také moc děkujeme V. Gwozdiakové, P. Belejové, D. Vosykové (ZŠ Závodu Míru), R.Pasovské (ZŠ Spořilov), M.Odvárkové (ZŠ Polabiny I), M. Vosykové (ZŠ Studánka), D.Fiedlerové(MŠ Mladých), učitelkám ZŠ a MŠ, které aktivně spolupracují s knihovnou a pomáhají motivovat děti k samostatné tvorbě. Pro příští rok připravujeme další soutěže a už se moc těšíme na Vaše příspěvky. To, že si jich vážíme, mohou vidět návštěvníci naší krajské knihovny, protože zdobí dětské oddělení i reprezentační sál. Za dětské oddělení Jitka Kynclová

Kapka I 30

��

��

��

��

��

��

��

08. Knihovnické aktuality Pardubického kraje. 7. číslo v yjde v prosinci 2008

Recommend Documents