Č AL A MÁ DA
ČALAMÁDA S m ě s
z a j í m a v é h o
č t e n í
v e
v y s m á t é m
Vyšlo ve Středisku volného času Bájo Česká Skalice v lednu 2009
MILÍ ČTENÁŘI, nové číslo našeho dětského časopisu Čalamáda, které se vám právě dostává do rukou, je zaměřeno na knihu. S knihami přicházíme do kontaktu často. Čteme pohádky, příběhy, učíme se z nich. Doprovází nás, ať jsme malí nebo velcí. Dnes je samozřejmé, že je písmo v knize vytištěno na pěkně svázaných listech papíru. Dříve tomu tak nebylo. Psalo se na zdi jeskyní, papyrus, pergamen, a to ručně. Práce písařů byla ceněná. Opsání jedné trvalo i celé roky. Kniha potom stála velké jmění. Za jeden výtisk jste ve středověku museli zaplatit třeba hodnotou celého statku. Číst tehdy také mnoho lidí neumělo. Nejvíce vzdělaných bylo mezi mnichy v klášterech. Knihy si objednávali jen ti nejbohatší. Velký obrat nastal po objevení knihtisku Johannem Gutenbergem v 15. století. Knihy se tehdy už tiskly na papír, který (jak se dočtete v Žárovce) vymysleli v Číně. Tiskař sázel písmenka na knihu třeba celý rok, ale poté se mohlo vytisknout hned několik desítek výtisků. Tím se kniha velmi zlevnila a dostala se tak do rukou více čtenářů. Oblíbené byly tištěné bible a knihy o svatých. Tiskli se i cestopisy či knihy vědecké. Novou knihu jste možná našli i vy pod vánočním stromkem. Pokud ne, nezoufejte a jděte si nějakou vypůjčit do českoskalické knihovny. Paní knihovnice vám ráda pomůže vybrat tu pravou. Ještě před tím si ovšem určitě přečtěte rozhovor, který nám paní Jitka Sedláčková nejen o knihovnické práci poskytla. Nebo snad čtete raději časopisy či noviny? V naší anketě se dozvíte, jakému čtení dávají přednost ženy a muži. A nejen to, najdete zde i spoustu dalšího zajímavého čtení. Martina
|
Číslo 7
NEJKRÁSNĚJŠÍ JE PRÁCE S NOVÝMI KNIHAMI Víte, kde se v knihovně berou knihy? Kolik jich v České Skalici mají? Kolik jich tady ročně vypůjčí? A co se v knihovně dělá, když je zavřeno? Na to vše a ještě více jsme se zeptali vedoucí Městské knihovny paní Jitky Sedláčkové.
Paní Sedláčková nám přiznala, že v dětství ráda četla všechny knihy, které vycházely, nejraději možná mayovky a verneovky.
Kolik je v knihovně knih a čtenářů Kolik je v knihovně knih? Přesná čísla si nepamatuji, ale v celé knihovně, tedy v dětském i dospělém oddělení, je momentálně přes třicet tisíc kusů knih. Jaká je nejstarší či nejvzácnější kniha? Nejstarší knihy z konce devatenáctého století (přibližně z roku 1890) jsou v oddělení pro dospělé, vzácné ale nijak nejsou.
Ilustrace: Magdalena D. Horká
n á l e v u
Kolik knih průměrně půjčíte denně v dětském oddělení? To je různé, v listopadu loňského roku bylo půjčeno přes pět set knih, ale to chodily děti spíše málo. Za rok 2008 bylo výpůjček přes osm tisíc. Říká se, že děti méně čtou, můžete to potvrdit? Jsou děti, které čtou, a ty čtou stále, potom jsou děti, které nečtou, mají jiné zájmy. Je pravda, že dnes mají děti více lákadel, mají počítače, různé kroužky. V loňském roce jsme měli přihlášeno 304 registrovaných čtenářů.
2
Jitka Sedláčková studovala střední knihovnickou školu v Brně a po maturitě se stala knihovnicí. Nejprve pracovala v Náchodě, potom na Hořičkách a od roku 1977 působí v České Skalici, tedy už bez mála dvaatřicet let.
Nová knihovna Líbí se Vám více zde v budově bývalého městského úřadu nebo v budově ,,staré radnice''? Více se mi líbí tady a myslím, že čtenářům také, přestože musí šlapat po schodech do prvního pos c ho d í. (Poz n ámka redakce: členové redakce Čalamády souhlasí) Připadá Vám velikost dětského a dospělého oddělení dostačujcí? No, kdyby to šlo, přivítali bychom více místa, takto musíme postupně některé starší knihy vyřazovat. Co byste ještě změnila? Přidělila bych si více finančních prostředků na nové knihy a možná také na některé nové vybavení. Je ale pravdou, že v letošním roce nám přibyly nové počítače s připojením na internet do dětského i dospělého oddělení. Kde se nové knihy shání? Nové knihy kupujeme v prodejnách knih, třeba u paní Středové v České Skalici nebo přímo od prodejců, kteří nám je nabízejí. Nejvíce knih máme z v e lk o ob c h o d u s k n i ham i OPA, jehož dodavatel jezdí s knihami přímo k nám a poskytuje nám i slevy. Nové knihy kupujeme jednou, někdy i vícekrát měsíčně.
Č AL A MÁ DA Jaké časopisy by podle vašeho názoru měly knihovny odebírat a jaké naopak neodebírat? Musíme odebírat časopisy, o které je zájem. Odborné časopisy by neměly tolik čtenářů. Oblíbený je například Čtyřlístek, který čtou nejen malí čtenáři, kteří se čtením začínají, ale možná i jejich rodiče. Rádi bychom rozšířili nabídku o časopisy cizojazyčné - například v angličtině či němčině. Co děláte, když je knihovna pro veřejnost zavřená? Práce je tu zde stále dost. Ob je d ná v áme n o vé k n ihy , zpracováváme je do počítačové databáze, píšeme anotace (stručné charakteristiky knih), označujeme je, balíme... Poškozené kn ihy opravujeme, vrácené knihy uklízíme zpět na místa, staré a nepotřebné o d e p i s u j e m e . K r o m toho př ipravuj eme programy pro školy i dospělé apod. Například? Každoročně pořádáme knihovnická minima, což jsou lekce knihovnictví pro první až devátý ročník základní školy. Chodí sem i předškoláci z mateřkých škol. V programech se d ě t i s ez nam u j í s k n i h o u i knihovnou. Tyto programy probíhaly zrovna v prosinci.
Jaké je být knihovnicí Jak jste se stala knihovnicí? Ke knihovnictví jsem se dostala díky tomu, že jsem ve škole neměla ráda matiku, fyziku ani chemii, ale spíše češtinu. Baví vás tato práce? Ano. Vybrala znovu? Určitě.
byste
si
toto
povolání
Jaký žánr čtete nejraději nyní? Dnes si u knihy ráda odpočinu, proto čtu detektivní příběhy, romány (ale ne červenou knihovnu), cestopisy. A jaká je Vaše oblíbená kniha? Dodnes mám ráda Saturnina. K této knížce se vracím vždy, když je mi smutno.
Děkujeme za rozhovor. Otázky připravili: Nicol Jará, Kateřina Čápová, Jiří Bekr a Miroslav Vlček Foto: Martina Horká
KRÁTCE Z HISTORIE ČESKOSKALICKÉ KNIHOVNY První knihovnu založil při škole v roce 1845 pan učitel Josef Arnošt Kolisko. Čítala na tři sta svazků a byla určena dětem i široké veřejnosti. Knihy byly většinou darované, některé z nich zaslala i začínající spisovatelka Božena Němcová. Na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století se knihovna stěhovala z místa na místo. Umístěna byla například na Žižkově ulici u pana Postupy, v bývalé spořitelně, bývalé záložně či ve staré radnici. Střídali se i knihovníci - učitelé, úředníci. V roce 1927 jím byl pan Jaroslav Baše. Zápisné tehdy stálo dvě koruny a půjčovné deset haléřů. Profesionálové pracovali v knihovně od roku 1965. Od roku 2004 sídlí českoskalicka knihovna v č. p. 20 na Husově náměstí. Více na: http://www.knihovna.ceskaskalice.cz/knihovna.html?url=uvod.html
Č AL A MÁ DA
3
FOTOREPORTÁŽ: JAK SE VÁŽOU KNIHY Ve čtvrtek 13. listopadu 2008 jsme se s dětmi z výtvarných kroužků vydali podívat do knihařství na to, jak se vážou knihy. Naši předkové knihaře nazývali „kněhvazači“, „knihovazači“, „vazači“ nebo „knihovazatelé“. Nás provedl svojí knihařskou dílnou knihař pan Petr Smutný.
Aby vznikla kniha, musí se jednotlivé listy k sobě svázat. V knihařství si zákazníci objednávají nejen svázání nových či rozbitých knih, ale i například celých ročníků novin pro Národní knihovnu. Listy se sešívají už od 11. století stejně. Do svazku papírů se vyřežou pilkou drážky. Potom se jednotlivé listy ručně sešívají do knižních bloků. Sešité bloky se ještě zalepí lepidlem a ze všech tří
volných stran oříznou na elektrické řezačce, takže jsou strany dokonale hladké. Mezitím se musí připravit obal neboli obálka. Dříve se obálky vyráběly ze dřeva a kůže. Bývaly bohatě zdobeny vyřezáváním, drahými kovy a kameny, smaltem, později též slepotiskem či ozdobnými tiskátky. Dnes se nejvíce vyrábí obaly z levnější lepenky a různě barevných knihařských pláten. Tvrdá lepenka se dle potřeby ořízne pákovými nůžkami (takzvaným papšérem) a obalí plátnem. Poté se na desky natiskne text. Text
se složí (vysází) z mosazných písmenek do řádků. Písmena jsou uložena v rámu (tiskařské kase) a vyrábějí je písmolijci. Připravený text se vloží do zlatícího lisu (zlatičky), kde se za teploty 120°C do desek vytiskne. Desky jsou hotovy. Zbývá je slepit k připravenému knižnímu bloku a vložit do hydraulického nebo ručního lisu, kde se nechají ztvrdnout. Kniha pak může putovat k zákazníkovi.
Foto: Lucie Řeháková a Martina Horká
Č AL A MÁ DA
4
PÍSMENKOVÁNÍ Kateřina
Paní Popová pilně píše psaní paní Pompézové.
Martina
ANEB KRÁTKÉ PŘÍBĚHY SE SLOVY ZAČÍNAJÍCÍ NA JEDNO PÍSMENKO
Miroslav
Pan Petr Pavel přišel pozdě. Přišel pozdě, protože pil pivo. Paní Petra Pavlová přišla pozdě pro papíry, protože pálila připálené párky.
„Pověz, přišlo psaní paní Pompézové psané psacím perem?“ „Protože pršelo, psaní promoklo. Přišla pouze psaní psaná propiskou.“ pravila popravdě plavovlasá Pavlína.
Myš míchala míchačkou myšce Míše maličké mrkvičky. Moc mrkviček! „Moje milá mámo myško! Mňam!“
Nicol
Petr
Aby Anna analyzovala asociaci, Alena Annu automatizovala. Abstinujcí Alan Annu adresoval aerobusem akátu.
"Na nůžky, Nelo, nesahej nebo nic nedostaneš." "Náhodou nic nepotřebuji."
Jiří
STAN Standa se Simonou stavěli stan. Stan spadnul, svalil Simonu, Simona svalila Standu. Standa se Simonou se stále smáli.
PŮLNOČNÍ
PŘÍBĚH
Před půlnocí prodejnou prochází pán. Prohlíží programy, počítače... Plní pytel. Prohlíží příruční pokladnu, pustí poplach. Policisté přijeli pozdě, pachatel pláchnul.
MOJE
KNÍŽKA POHÁDKOVÁ
Moje knížka pohádková, ta je skoro jako nová!
Bydlejí v ní princezny,
co maj hlásek líbezný. Ty nám však sežerou draci nebo je princ zachrání?
Tohle už je pro legraci,
drak před princem uhání. Moje knížka pohádková má konce jen dobré,
vzal bych nohy na ramena já být Tebou, obre!
Matyáš Horký, 10 let
POHÁDKA O NICOVI Byl jednou jeden NIC. Žil dlouho a potom umřel. Nezůstalo po něm NIC. A když ten NIC dospěl, řekl si, že si půjde hrát s písečkem. „Pojď do zabalovačky!“ křičel na něj jeho stařičký syn Punťa. NIC k němu radostně přiklusal, Punťa ho zabalil do zabalovačky, dal mu obojek a šli na vycházku. A na té procházce viděli, jak se k nim batolí NIC. Když se NICové uviděli navzájem, sedli si k sobě, povídali si a jedli dvoutunového indiánka. Ale protože to bylo málo, šli do „toy-shop“ a koupili nanuk značky
NIC. Když vyšli z obchodu, zjistili, že NIC nenesou a že Punťa je pryč. Nezaslechli o něm vůbec NIC. A protože NIC nezaslechli, nemohli dělat NIC. Proto už nikdy NIC nedělali. Jiří Bekr, 11 let
O VÁNOCÍCH
Tyto Vánoce jsme začali slavit tradičním způsobem. Jako vždy mamka lítala po domě a sháněla všechno možné. Ráno táta odešel pryč, ale okolo polednu se vrátil, Týna si hrála a já jsem uklízel. Odpoledne, když mamka s tátou něco probírali v kuchyni, jsem se rozhodl, že udělám překvapení a připravím stromeček. Přinesl jsem ho zvenku a rozbalil ho. Měl jsem štěstí, ani toho jehličí moc na koberec nepopadalo. Pak jsem ale zjistil, že na stromek nepasuje stojan. Musím ještě pro pilku do garáže. Ořezávám, ale pilka není moc ostrá. Strom se klepe jako ratlík a stále do stojanu nepasuje. Bojím se, že tam udělám špičku jako tužku a že to celé zlomím a bude průšvih. Tak si říkám:" Kašlu na to". A zavolám tátu. Taťka vzal pilku a zachránil i stromek i moje nervy. Miroslav Vlček, 10 let
NEŠŤASTNÁ PŘÍHODA Už několik dní před Vánocemi jsem se těšil na dárečky. Protože sněžilo, mohl jsem čas trávit venku. Jezdil jsem na saních a kouloval jsem se s kamarády. Pak už se konečně se přiblížil Štědrý den. Večer po večeři jdeme do pokojíčku a čekáme na zazvonění zvonku. "Jupí, už zvoní!" Jdeme si pro dárky. "Jé, dostal jsem mnoho krásných dárků." A to ještě druhý den pojedu k taťkovi. U něho si také rozbaluji dárky. A jeden z nich, tank na dálkové ovládání, se mi moc libíl. Hned jsem do něho dal baterky a šel jsem si s ním hrát. Tank jezdil do všech světových stran. Jezdil jsem po celém dětském pokoji. Jezdil jsem i druhý den. Se svou sestrou jsme si postavili domečky z lega, které jsme tankem přejížděli. Do hry se nakonec zapojil i můj starší šestnáctiletý brácha. Ale moc moc klidu na hru s námi neměl. Sestra ho stále provokovala. Sbírala jeho kostičky a volala: "Vem si ji, vem si ji", ale když Michal po kostičce sáhl, Iveta rukou ucukla. Michal se po Ivetě ohnal, ta se lekla, smekla se a spadla. Spadla na můj nový tank. Hrůza! Byl z toho bez sebe. Jak jsem se probral, běžel jsem rozbitý tank uklidit do skříně, aby ho taťka neviděl. Běžím zpátky a dělám, že si hraju. Až to taťka zjistí, řekne: „To Ti ten tank dlouho nevydržel!“
Ilustrace: Miroslav Vlček
Magdalena Kynčlová, 12 let
Ilustrace: Jiří Bekr
PÍŠEME: BÁSNIČKY A PŘÍBĚHY
Č AL A MÁ DA
5
POHÁDKA: O ČERVENÉ KARKULCE Každý známe tuto pohádku o nemocné babičce, kterou navštíví její vnučka Karkulka. Umíte si ale dobře představit, jak se babička cítila, když se ocitla ve vlkově břiše nebo co si myslel myslivec, když uslyšel z chaloupky chrápání? Přečtěte si pečlivě tuto pohádku ještě jednou, jistě se dozvíte nové skutečnosti.
VLK (píše Miroslav) Šel jsem do lesa hledat potravu a najednou narazím na malou holčičku, která měla červený čepeček. Ptám se jí: „Kampak jdeš?“ A ona, že jde k babičce, protože má narozeniny, a nese jí dárky. Mám hlad a hned mě napadlo, že ji sežeru i s tou její babičkou. Zajímám se proto, kde bydlí. Hned jak odejde, běžím napřed do chaloupky. V domku klepu na dveře a říkám: "Babičko, to jsem já, tvoje vnučka a nesu ti dárky!" Zevnitř se ozve: "Pojď dál!" Vstoupím do dveří, babička se lekne a já jí sežeru! Potom si lehnu do postele, nasadím si její čepeček a brýle a pak už jen čekám, až přijde ta holka. Po chvilce někdo klepe na dveře. To bude ona. „Pojď dál, Karkulko." Karkulka se přede mě postavila a udiveně se ptá, proč mám tak velké uši a oči. Vymýšlím si: „Abych lépe slyšela a viděla“. Ale když se zeptá, proč mám tak velké zuby, na nic nečekám. „To abych tě mohl lépe sníst! Ham, ňam, ňam!“ Potom spokojeně usínám. Po probuzení mi připadá, jako bych měl v břiše kameny, a také mám moc velkou žízeň. Sotva se doplazím ke studni. Napiju se a pod tou váhou žuchnu do vody. Hrůza! Už to vypadalo, že se utopím, ale po dlouhém a namáhavém úsilí jsem se odplazil pryč. K chaloupce už nikdy více nepůjdu.
BABIČKA (píše Jiří) ,,Ach jo, jsem nemocná, nikdo nepřijde, ani Červená Karkulka, které jsem ušila obleč…" nestačím doříct, když někdo zaklepe na dveře. Ale přece přišla, hned ji zvu dál. Místo ní se do světničky přižene vlk, otevře svou velikou tlamu a ... ,,No bezva! Jsem spolknutá vlkem. A nevidím si ani na špičku nosu". Za chvíli slyším nějaké hlasy a už v tom nejsem sama, přibyla Karkulka. ,,Ahoj babi," a začala vyprávět, co se přihodilo. Po chvíli zjišťujeme, že vlk spí. Slyšíme i chrápání. Mám pocit, že už nikdy v životě neuvidíme světlo světa. V tom světlo! Někdo prořízl vlkovo břicho. Byl to myslivec. To jsme měly radost! Jsme celé zmožené, pozorujeme, jak myslivec hází do vlkova břicha kamení a břicho zašije. Schované pozorujeme, jak se šel vlk napít a spadl do studny. Více se o něj nestaráme. Radujeme se.
MYSLIVEC (píše Nicol) Ty jo ... co to slyší moje myslivecké uši. To zase ta babička v chaloupce měla narozeninový mejdan, že tak chrápe. To abych se tam zašel podívat a posbíral ty, co spěj na zahrádce. Ach jo ... taky by jí někdo mohl vysvětlit, že je na mejdany už moc stará. Hle, dostal jsem se na dohled a nikde nikdo. To je mi divné. Že by přece jen dostala rozum a má jen rýmu? Vcházím na zahrádku, ťukám na okno, překračuji práh ... a sakra ... hrom aby do toho uhodil. To se zbláznila? Co jí to napadá, válet se v kožichu vlka v posteli? Jeden by si jí spletl s opravdovým vlkem, střelil by a už by byla tuhá. Rozhlédnu se po světnici, kde jsou pohozené lahve od alkoholického mulťáku, a nikde nic. Opravdu mi tu něco nesedělo. Přistoupil jsem k posteli a pořádně vlka prohlížím. Je to opravdu vlk. Až ho zabiju, tak půjdu najít toho zmetka, který mi tady v lese vysadil takovou lidožravou havěť. Ale nejprve bylo na programu zachránit babičku z roztoku vlkových žaludečních šťáv. Rozhlédl jsem se po světnici, kde najdu něco ostrého na rozpárání jeho břicha. Nabroušená a vyleštěná mačeta - to je jasná volba. Sek, sek, sek a vlk je málem na dvě poloviny. Z jeho břicha, zcela podle mého očekávání, vylezla babička a jako bonus ještě Karkulka. Mně to přišlo zbytečné, když už byl mrtev a rozkuchán, ale přání žen se musí plnit, i když jim je osmdesát. Zašil jsem ho i s šutrama. Pak jsme jen čekali, až se probudí. A on se fakt probudil a ještě se ten trouba šel napít. No, alespoň že babička udělala zase mejdan, ty ona umí moc dobře.
Ilustrace: Anna Horká
KARKULKA (píše Kateřina) Jednoho krásného dne mi maminka řekla: „Karkulko, půjdeš k babičce“. „A proč?“ ptám se. „Protože má narozeniny.“ „Tak jo.“ Maminka mi dala košíček a v něm víno, bábovku a ještě jsem měla natrhat po cestě kytičku. Jdu, jdu a už jsem na rozcestí. Do lesa nebo po louce? Po louce to je delší, půjdu do lesa. Jdu a v tom potkám vlka. „Kampak jdeš?“ říká mi. „Jdu k babičce.“ „Aha!“ A zase se ptá, kde babička bydlí a pořád a pořád mě zdržuje. Já se ale nedám a řeknu mu: „Vlku, nech mně jít, musím babičce ještě natrhat kytičku“. Jdu za ní. Dojdu před dům a slyším nějaký hluk. Vevnitř ale najednou všechno utichne. „Ahoj babi.“ Babička mi odpoví podivně chraptivým hlasem: „Ahoj Karkulko.“ V tom vidím dlouhé uši, velké oči a velký nos. Ptám se: „Proč máš tak velký uši a oči?“ „To abych tě dobře slyšela a viděla.“ „A proč máš tak velké zuby?“ „To abych tě mohl lépe sníst.“ Chramst! A už mě má v žaludku. Naštěstí šel za chvíli kolem myslivec, který uslyšel chrápání. Rozpáral vlkovi břicho, abychom mohly s babičkou vyskočit. Hrozně mu děkujeme a zveme ho na oslavu. Slavíme až do noci!
Č AL A MÁ DA
ŽÁROVKA,
ANEB POSVÍTILI JSME SI NA
Z HISTORIE PÍSMA Aby se kniha mohla napsat, muselo nejprve vzniknout písmo. Pojmem předmětové písmo označujeme předměty, kterými se lidé dorozumívali. Jedná se například o systémy uzlů nebo zářezy do dřeva. Uzlové písmo (kipu) tvoří uzly na provázcích různých barev, majících také svůj smysl, uvázaných na základní šňůru. Počet uzlů odpovídá číslům. Takové písmo sloužilo k účetnictví nebo jako kalendář.
... KNIHU
Klínové písmo se používalo převážně v Mezopotámii. Pojem klínové písmo neoznačuje sadu znaků (jako např. latika či alfabeta), ale jedná se o způsob zápisu.
Klínové písmo se otiskovalo rákosovým pisátkem do hlíny a následně bylo vypáleno. Klínové písmo vychází z původních piktogramů, které byly otočeny o 90° a následně zjednodušeny, aby se daly znázornit ustálenými tahy rydla. Klínové písmo dešifroval Bedřich Hrozný. Kombinací písma klínového i egyptských hieroglyfů vzniklo první hláskové písmo, písmo fénické. Ve 13. až 12. století př. n. l. jej féničtí mořeplavci a obchodníci roznesli po celém světě. Toto písmo, kterým se psalo z prava doleva, se stalo základem pro 80% všech dnes známých abeced. Fénická abeceda obsahovala dvacet dva písmen a neměla souhlásky.
K nejstarším písmům patří písmo obrázkové. To nejstarší a nejpropracovanější můžeme nalézt v jeskyních jako památku po pravěkém člověku z období 20 000 - 25 000 př. n. l. Obrázky se nejprve psaly se všemi detaily. Teprve později se začaly zjednodušovat,
až vznik ly piktogramy a ideogramy, ty se používají dodnes.
Řekové přijali fénické písmo asi v 10. stol. př. n. l. Spolu s písmem však nemohli přijmout metodu použití, proto některé znaky přetvořili
Zjednodušené kresby zvířat a jiných obrázku jsou i hieroglyfy, které se používaly ve starověkém Egyptě. Toto písmo se psalo na takzvaný "papyrus", někdy take nazývaný papyr, který se vyrábí z rostliny Cyperus papyrus. Písaři psaly ve sloupcích shora dolů rákosovými pisátky a pigmentovými barvami. V letech 1807-1822 se snažil Francouz Jean-Francois Champollion hieroglyfy rozluštit, a povedlo se. Champollion toto písmo rozluštil díky ROSETTSKÉ DESCE, na které je hieroglyfické písmo, démotické písmo a řečtina (kterou výborně ovládal).
Z HISTORIE PAPÍRU
a jiné zcela vypustili. Řecké písmo se psalo nejprve levosměrně (tzn. z prava doleva), pak se psalo obousměrně a nakonec se začalo psát pravosměrně. Řecké písmo se rozdělilo na písma východní a západní. Z východních se stal základ pro písma slovanská (například hlaholici). Západořecká písma se pak stala základem pro latinku. Spolu se zánikem římské říše nazaniklo její písmo. To se postupně dál rozvíjelo,
až v Itálii vznikla latinka. Ta původně měla šestnáct souhlásek a čtyři samohlásky, a to A B C D E F H I K L M N O P Q R S T V X. Dnes má latinka dvacet jedna souhlásek a šest samohlásek a je nejpoužívanějším písmem světa. připravili: Nicol a Jiří
Ukázky historického písma zhotovily děti z výtvarných kroužků Bája.
6
Knihy se nejprve psaly na pergamen (vydělanou kůži), papír se u nás začal vyrábět až ve středověku. Návod na výrobu ručního papíru
První papír vznikl v Číně na začátku našeho tisíciletí. U nás byla první papírna založena v roce 1499 na Zbraslavi za vlády Vladislava II. Nejstarší, stále po staru fungující papírna, je ve V e l k ý c h Losinách. První papíry tam byly v yr áb ěny ze starých hadrů v roce 1596. Dnes se používá bavlněné a vlněné vlákno. To se drtí na kaši v holandrech (stroje s noži vymysleli v Holandsku), které jsou poháněny elektromotory. Dříve se však využíval vodní náhon. Kaše neboli papírovina se ručně nabírá do čerpacích rámů a vyklápí na savé podložky plstěnce. Nakonec se hromada papírů mezi plstěnci vylisuje v lisu a suší na půdě papírny. Dnes se papír vyrábí průmyslově ze dřeva nebo se recykluje ze starých papírů.
Pomůcky: papírové ubrousky (toaletní papír), rychlovarná konvice, kvedlačka, miska nebo káď, čerpací rám, podložka, plsťovina (nebo jiný savý materiál), váleček (například naplněná pet lahev), žehlička
připravili: Miroslav a Jiří
připravily: Nicol a Kateřina
Postup: • na malé kousky roztrhané papírové utěrky zalijeme horkou vodou a rozmícháme, • tuto hmotu zamícháme a ponoříme do ní čerpací rám, hmotu rukou rovnoměrně rozprostřeme, • sejmeme rám a papír vyklopíme na nějakou plsťěnou podložku, • překryjeme plsťovinou (nebo jiným savým materiálem) a uhladíme, • dále vylisujeme, tzn. papír v plsťovině převálíme válečkem, tím vytlačíme z papíru přebytečnou vodu, • papír necháme doschnout a potom přežehlíme.
Ukázky ručního papíru vyrobily děti z výtvarných kroužků Bája.
Foto: Martina Horká
Historie papíru
Č AL A MÁ DA
7
REPORTÁŽ: NA VÝSTAVĚ V GVUN V pátek 24. října 2008 navštívily děti z Čalamády a kroužků výtvarných a fotografického Galerii výtvarného umění v Náchodě, aby se seznámily s fotografickou tvorbou Josefa Théra. O jejich cestě vyprávějí Kateřina a Jiří.
k autobusu. Tak tak jsme to stihli.“ Jiří: „ Nastoupili jsme do autobusu a těšili se domů.“
ANKETA:
CO ČTETE RADĚJI
- KNIHY, ČASOPISY, NEBO NOVINY?
V pondělí 24. listopadu 2008 jsme na náměstí v České Skalici zjišťovali, co čtou naši dospělí spoluobčané. Jsou oblíbenější knihy, časopisy, nebo noviny? Dále nás zajímalo, zda bude nějaký rozdíl mezi odpověďmi mužů a žen. (42,5%), následují noviny (30%) knihy a časopisy (27,5%). Co ale čtou raději muži a co raději ženy? knihy Předpokládali jsme, že muži časopisy časopisy muži budou číst více noviny, ženy zase noviny ženy časopisy. Na druhém obrázku je patrné, že náš odhad byl správný. noviny Muži dávají přednost novinám. 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Jako své nejoblíbenější čtení je Obr. č. 1 Tabulka Co čtou raději dospělí uvedlo 45% dota zov aných, Na obrázku č. 1 je znát, že následují knihy (40%) a časopisy Obr. č. 2 Tabulka Kdo čte raději knihy, noviny a časpisy nejoblíběnějším čtivem dospělých (15%). Ženy čtou nejraději knihy. jako své nejoblíbenější čtení. Časopisům dává českoskalických občanů jsou knihy 45% dotazovaných žen je uvedlo přednost 40% dotazovaných žen a novinám jen 15%.
Foto: Lucie Řeháková, Eliška Fischerová, Martina Horká
Kateřina: „Jednoho pochmurného počasí jsem šla na kroužek Čalamáda. Tam nám Martina řekla: "Nechtěli byste jet do galerie v Náchodě?" "Proč by ne" řekla jsem si, vzala přihlášku a šla domů. V pátek jsme se sešli u kašny na náměstí ...“ Jiří: „U kašny jsme se sešli před druhou odpoledne, uviděl jsem dokonce spolužáka Romana Pípka, který čekal na autobus opodál. Nasedli jsme do autobusu, ale nuda tam nebyla, bylo o čem povídat. Když jsme přijeli k zastávce, byla to konečná i pro řidiče. Ale zpět k výletu.“ Kateřina: „Vyšlapujeme nekonečné schody až do nebe“. Jiří: „Dlouhou cestu.“ Kateřina: „Konečně jsme tam.“ Jiří: „Před Galerií výtvarného umění v Náchodě. Před vchodem vidíme dvě tabule s nápisem Josef Thér - Proměny.“ Kateřina: „Vcházíme a první, čeho se nám se nám dostane, je milé přivítání. Dalším bodem je seznámení s fotografiemi a také s historií fotografie. Sedíme na polštářích, pozorně posloucháme a odpovídáme na otázky. Potom prohlížíme fotografie v přízemí. Jsou to velmi zajímavé obrazy. Ve druhém patře si povídáme o jednotlivých obrazech. Co nám říkají a připomínají.“ Jiří: „Mě nejvíce zaujal obrázek, na kterém bylo divné schodiště a dům, v druhém patře obrázky s pozměněnými barvami.“ Kateřina: „Pomalu dojdeme až dozadu. Tam nám paní průvodkyně řekla, ať si vezmeme tužky a podložky.“ Jiří: „... a podklad (protože tam neměli stůl)“ Kateřina: „Rozdala nám také papír“. Jiří: „Kopírák a papír.“ Kateřina: “Naším úkolem bylo kreslit nebo spíše čmárat a přitom silně tlačit na tužku a nakonec papír rozbalit a říct, co nám to říká.“ Jiří: „Tak jsme ho rozevřeli a spatřili čmáranici čtyřikrát, pokaždé nějak převrácenou. Když jsme z galerie odcházeli, holky z fotografického kroužku nás vyfotily před budovou GVUN.“ Kateřina: „Potom jsme rychlým úprkem běželi
Č AL A MÁ DA
8
TESTÍK: ZNÁŠ AUTORY TĚCHTO KNIH? 1. Harry Potter 2. Andělé a démoni 3. Opuštěná 4. Pohádek jako kvítí 5. Malý princ 6. Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky 7. Zlatovláska 8. Letopisy Narnie 9. Hoši od Bobří řeky 10. Bubáci a hastrmani
a. b. c. d. e. f. g. h. i. j.
Antoine de Saint – Exupery Jaroslav Foglar Karel Jaromír Erben Dan Brown Josef Štefan Kubín Angela Dorsey C. S. Lewis Václav Čtvrtek Josef Lada J. K. Rowlingová
Správné odpovědi: 1j, 2d, 3f, 4e, 5a, 6h, 7c, 8g, 9b, 10i
ČER(VE)NÁ KRONIKA ANEB RYBIČKY V TOMATU
Dne 13. listopadu 2008 nás v raných odpoledních hodinách opustil jeden z mála nejnovějších výtisků Babičky od Boženy Němcové. Tato kniha patřila nejmenované paní Aleně Mamánkové. Paní Alena chtěla pokračovat v četbě, ale Babička jí vyklouzla z ruky a následkem dopadu na hřbet se oddělil její obsah od desek. Paní Alena chtěla dát svou oblíbenou knihu opravit, ale šla do nesprávného obchodu v nesprávnou chvíli. Takže byla Babička ztracena navždy. S láskou vzpomíná celá knihovna. Píše: Nicol
O
Uhádneš, co je na fotografii?
1. lžíce s nájezdem do úst 2. detail počítačové myši 3. letecký pohled na automobil se slunečním pohonem
K N IZ E
Kněz praví na mši svým věřícím: "Příští neděli budu kázat o lži a chci, abyste si všichni přečetli sedmnáctou kapitolu Marka." O týden později se před kázáním ptá z kazatelny, kdo všechno četl sedmnáctou kapitolu. Zvednou se ruce všech přítomných. Kněz s úsměvem povídá: "Marek má jen šestnáct kapitol. Takže teď začnu kázat o hříchu lži." Farář čte kázání. Zezadu se k němu přimotá kostelník a šeptá mu: "Otče, na chóru hrají poker." A kněz mu šeptem odpoví: "Díky, ale nejdřív musím dokončit to kázání."
VÝZVA PÍŠEŠ BÁSNIČKY , POVÍDKY, KRESLÍŠ, FOTÍŠ? CHCEŠ SE STÁT ČLENEM REDAKCE NEBO JEJÍM SPOLUPRACOVNÍKEM?
OZVI SE! KONTAKT:
Foto: Lucie Řeháková
[email protected] nebo osobně v Báju
Správná odpověď: 2
VTÍPKY
FOTOHÁDANKA
ČALAMÁDA — směs zajímavého čtení ve vysmátém nálevu. Vydavatel: Středisko volného času Bájo Česká Skalice. Vedoucí redaktor: Mgr. Martina Horká. Redakce: Nicol Jará, Kateřina Čápová, Miroslav Vlček, Jiří Bekr. Externí spolupracovníci: Magdalena Kynčlová, Matyáš Horký, Petr Vlček. Fotografie: Eliška Fischerová, Lucie Řeháková a archív. Ilustrace: Jiří Bekr, Miroslav Vlček, Anna Horká, Magdalena D. Horká a archív. Jazyková úprava: Mgr. Marcela Horká Adresa: Husovo náměstí 3, 552 03 Česká Skalice, e-mail:
[email protected], telefon: 491 452 708, http://www.ddmbajo.cz. Tisk: Grafické studio Grafital s. r. o. Ročník 3, číslo 7. Vychází nepravidelně. Uzávěrka příštího čísla: březen 2009 Příspěvky (texty, obrázky, fotografie apod.) posílejte na výše uvedený e-mail nebo odevzdávejte přímo v redakci ČALAMÁDY v Báju.