Dopis pohádkové postavě Adam Homolka Církevní ZŠ, Velké náměstí 49, 767 01 Kroměříž oceněná práce III. kategorie Milý chrabrý princi, tento dopis vám píši, abych vám dal pár užitečných rad jak přemoci sedmihlavého draka a loupeživého prince. Na začátku pohádky vám v sousedním království oznámí, že jejich princeznu, kterou jste si chtěl vzít za ženu, unesl strašlivý drak. Nepropadejte panice a vydejte se k šedivým horám, kde naleznete sedmihlavého draka, kterého musíte zabít. Přibližte se k drakovi zprava a usekněte mu hlavu, kterou má hned na kraji. To rozezlí hlavy ostatní, hlavy, které se na vás vrhnou. Musíte jejich útoky odrazit a pomalu odcouvat ke svému koni, u kterého si vezmete kuš a budete střílet po další hlavě, dokud vaší palbě nepodlehne. Nyní bude snazší draka zabít díky sníženému počtu jeho hlav, a tak se pomalu přibližte k jeho mohutnému tělu a zasaďte mu smrtelnou ránu přímo do srdce. Gratuluji! A nyní odveďte princeznu do svého hradu. Ale ještě nemáte vyhráno, protože vás po cestě přepadne loupeživý princ za účelem únosu princezny kvůli výkupnému. Vytaste svůj meč a dejte se do boje! Na začátek zaútočte zleva, naznačte výpad na nohy a nakonec loupeživého prince jednoduchým trikem odzbrojte a on zbaběle uteče. Výborně, nyní si princeznu vezměte za ženu a žijte šťastně, až do smrti. S pozdravem Adam
Dveře Martin Lochman G, Chodovická 2250, 193 00 Praha - Horní Počernice oceněná práce III. Kategorie První zvláštnosti si Richard všiml jednoho květnového dne, když se vracel z práce. Pracoval jako soukromý podnikatel, vlastnil malou firmu, a proto byl poměrně vytížený. Ačkoliv byl toho večera unavený, dost se vyděsil, když zjistil, že dveře jeho bytu jsou otevřené dokořán. Tiše odložil svůj kufr, sundal si boty a v ponožkách vkročil dovnitř. V obývacím pokoji, kuchyni ani ložnici nikdo nebyl a nic nenasvědčovalo tomu, že jeho byt navštívili zloději. Jen v koupelně se svítilo. Richard se připravil na případnou obranu a prudce dveře otevřel. Nikdo. Richard si zhluboka oddechl a odběhl rychle zamknout. Tu noc nemohl usnout. Seděl v křesle u televizoru a sledoval večerní seriály a zábavné pořady. Kolem první hodiny ranní, když už usínal, zaslechl zvuky odemykajícího se zámku a tiché zavrzání. Okamžitě se probral, vyskočil a sáhnul po svém kapesním noži. Tiše se proplížil kolem telefonu a vyhlédl ke vchodu. Dveře byly stejně jako večer dokořán a přesto nikde nebylo nikoho vidět. Rozsvítil světlo na chodbě a pozorně si ji prohlédl. " Tady snad straší," řekl si sám pro sebe nahlas a vzal za kliku. Dveře se ani nehnuly. Richard do nich vší silou zatlačil, ale nemělo to žádný účinek. "Co to má ksakru znamenat?!" zaklel a vší silou dveře nakopnul. Zazvonil na souseda. Otevřel mu statný muž s naštvaným výrazem v obličeji. "Co se děje, pane Lisáku?" zahučel hlubokým hlasem. "Víte, nějak mi nejdou zavřít dveře," vysvětloval Richard a jako důkaz do nich jemně strčil. S tichým zaskřípěním se přivřely. Richard udiveně stáhnul obličej. "Poslyšte," zívnul soused, "nechte si ty vtipy. To bych do vás teda nikdy neřek'. Radši jděte spát, nebo si budu stěžovat na rušení nočního klidu. Vždyť je taky půl druhé ráno." Richard na chodbě osaměl. Nedokázal pochopit, co se vlastně děje. Vždyt' dneska nic nevypil. Asi jsem unavený, pomyslel si a zhasnul. Ještě než stačil překročit práh, zaslechl slaboučké ťukání, jako by někdo v dřevácích chodil po chodbě. Richard se otočil a pořádně zaposlouchal. Ťukání se ozvalo znovu, tentokrát z větší vzdálenosti. Muž šel pomalu za zdrojem onoho podivného zvuku. Možná mám sluchové halucinace, řekl si v duchu, ale pokračoval dál. Náhle vkročil do prázdna. Zoufale vykřikl, ale to byl poslední výkřik v jeho životě. O pár vteřin později se ozval dutý dopad lidského těla padajícího z dvacetimetrové výšky. A výtahové dveře se s tichým svistem zavřely.
Prázdninový rychlokurz zvířecí řeči Lucie Poláková ZŠ, Karla Čapka 27, 417 42 Krupka oceněná práce III. kategorie Mám psa. Trávím s ním všechny volné chvíle, dělím se s ním o pokojík (lépe řečeno – on považuje můj pokoj za svoji psí boudu a mě tam nějak toleruje …) – znáte to. Ale prázdniny jsou dlouhé. Všechny kamarádky odjely a já jsem zůstala s tím psiskem na sídlišti sama. Přišla nuda. A nápad! Zapíšu se do jezdeckého oddílu! Vyšlo to! Dostala jsem svoji skříňku, čištění, koně a pak to začalo: Jízda kolečkem na vyvážení hnoje, vidle, uzdy, třmeny, udidla, sedla, helmy, bičíky, krmivo, čištění kopyt, hřebelcování…. A jak jsem se s tím koněm domluvila? No, přece normálně, po koňsku: Já (přívětivě): „Tak budeš dnes hodný koníček?“ On (potutelně): „Frak. To si ještě rozmyslím!“ Já (prosebně): „Dej sem tu nohu, musím ti vyčistit kopyto!“ On (drze): Frk, túdle.“ Já (důrazněji): „Zvedni tu nohu!“ On (smířlivě): „Tak jo. Frk. Ale dělej.“ Já (káravě): „Nevrť se pořád.“ On (vyčítavě): „Frak. Tak si zkus stát sama na třech nohách, ty chytrá. Frrrrrk..“ Já (výhružně): „Potom tě vyhřebelcuju.“ On (jedovatě): „Frk. Tak schválně.“ (Věděl, potvora, že je o metr vyšší než já a že mi to jen tak lehce nepůjde.) A tak jsme se dohadovali až do večera. A zkuste hádat, kdopak na mě čekal doma? Správně, můj psí miláček On (káravě): Huf, buf! Kdes byla tak dlouho?!!!“ Já (kajícně): „No ahoj, ty můj čumáčku, u koní jsem byla!“ On (vyčítavě): „NA já jsem tu byl sááám, opuštěnýýý! Huf, buf!“ Já (omluvně): „Tak už se na mě nezlob ty moje chlupatý štěstí! Pojď, jdeme ven!“ On (nadšeně): „Huráá! Vrrr, ňaf haf! A davaj piškot!“ Okamžitě mě vzal na vodítko a únava-neúnava, musela jsem s ním ven! A v sobotu přišly moje první závody. Samozřejmě, že jsem nejela jako žokej, ale jezdila jsem koně, kteří právě nezávodili. Důsledek? Neuvěřitelně jsem zapáchala na velkou vzdálenost jako skunk (cestou domů autobusem jsem tím budila veřejné pohoršení). Špinavá jsem byla tak, že rodiče měli problémy s mou identifikací. Byla jsem hladová jako šakal. Byla jsem utahaná jako …. No, jako kůň. K smrti. Příšerně mě bolel musculus gluteus maximus (sval sedací, zkrátka česky zadek)! Podtrženo a sečteno – Byla jsem prostě nejšťastnější holka na světě! A co říci závěrem? Přesvědčila jsem se na vlastní kůži, že platí slova klasikova: Nejvíce vás u srdce zahřeje studený psí čumák a nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu! Frk! (upřímně).
Sobotní ráno Markéta Procházková ZŠ, Nová 730, 331 41 Kralovice oceněná práce III. kategorie Když se řekne sobota, první co nekončící ráno, první co mě napadne, je úžasně dlouhé, přímo nekončící ráno. Ten den vstávám až okolo dvanácté hodiny. Jakmile se probudím, začnu přemýšlet, do jakého dne jsem se asi tak probudila. Vzápětí slyším nějaké hlasy, které hned nerozeznám, neboť jsem ještě ospalá a nic moc nevnímám, ale zanedlouho poznám, že je to naše televize a rádio znějící z kuchyně. Najednou ucítím krásnou vůni linoucí se do mého pokoje a řeknu si: "hmm, to bude zase nějaká bašta." To, jakou nohou vstanu, ovlivní průběh celého dne a také mé nálady, která se velice často mění, ale v sobotu jsem vždy šťastná a vůbec neznám slovo "stres." Poté přijde maminka do mého pokojíčku, roztáhne žaluzie a já z té krásné, až skoro nepříjemné a nesnesitelné září, začnu přivírat ospalá očka. Venku se na mě směje sluníčko a natahuje svoji teploučkou ruč ku a říká mi, abych rychle vstávala a nezmeškala už ani minutku. Vždyť venku je tak úžasné letní počasí! Z otevřeného balkónu vpluje do mého prosluněného pokojíčku čerstvý vzduch, který si musím vychutnat, a tak zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Mám pocit blaženosti. Říkám si, že ten den si nenechám nikým a ničím zkazit. S příchodem tak krásného letního slunečného dne se začne probouzet i moje fenka Sisinka, která mi svým růžovoučkým jazýčkem popřeje krásné dobré ráno. Neustále se směji a mám chuť být jen se svými kamarády a rozdávat jim svoji radost. Vím, že mě dnes nečeká učení, a tak zapomenu na školu a na různá trápení a také na všechny otravné povinnosti. Nejlepší je ten klid. Nikdo mě neruší, poslouchám zpěv ptáku a mám pocit, že se tohoto okamžiku dostatečně nenabažím, a že mi to bude chybět v tom ošklivém podzimním a zimním období. Zkrátka, cítím se jako v nějaké pohádce, či dokonce v tom nejkrásnějším snu. Je to ráj na zemi. Jsem šťastná jako blecha. Všechno dobré si užívám dosytosti a to, co je špatné, házím okamžitě za hlavu. Tento den si neustále chválím a připadám si úplně bezstarostná. Kéž by toto ráno nikdy neskončilo! Když se sobota chýlí k úplnému konci, jsem zklamaná, ale zároveň šťastná neboť vím, že bude ještě další sobota, která by mohla být ještě krásnější.
Básně Pavla Šimůnková G, Ústavní 400, 181 00 Praha 8 oceněná práce III. kategorie Červená růže v černém bytě kvetla. Copak mohla vidět kousek světla? A tak tam roste a volá: Pomozte! Tajemství Barevné listy podzimu Často si v nich ráda čtu, hrají si v noci v očích mých. Spoustu tajemství skrývají, mé trpělivosti plýtvají a já nestíhám vzkazy múz číst. Odkud jen ty listy přivlály? Celý svět oběhnou, ale mně nic neprozradí...tajnůstkáři! Myšlenka "Ukaž mi prstem tvar myšlenky",řekla jsem a malé dítě namaluje tvar kolečka. Jeho prsty namáhavě jely po tvaru elipsy a myšlenky se míhaly, vždyť mělo přece pravdu... Obraz Na starém matném obrázku, je obraz,zobrazující procházku, procházku dvou medvědů. Ona drží slunečník a on se tváří spokojeně. Jen ať jim to vydrží. Co se dělo jednou v zimě Roztrhla se sněhová peřina a ty a já jsme každý na jiné vločce. Dej mi ruku,poletíme spolu, tam do pole,dolů… Zrcadlo Zrcadlo, zrcadlo,
copak tě to napadlo? Opičit se po lidech? Zatajím pak chvíli dech. Zrcadlo, jseš tvrdohlavé! Srovnej si to někdy v hlavě…
Nejhezčí cesta, po které jsem kdy šla Petra Šmejkalová Masarykova ZŠ, Školní 197, 330 08 Zruč - Senec oceněná práce III. kategorie Je mnoho cest. Jsou dálnice i cesty kamenité, jsou asfaltky i travnaté pěšinky. Ale o těchto Vám povídat nebudu. Cesta, po které jdu, je plná dřiny, odříkání, čekání. Ale možná nese i jedno vítězství. Začala před pár lety a pokračovala jedním sobotním ránem. Někomu by připadalo obyčejné. Jen já jsem věděla, že je to ráno, které je pro mě důležitější než kterékoliv jiné. Jedu totiž na mistrovství republiky ve sportovní střelbě. Dávám si věci do auta, sportovní tašku a pušku. Hlavou se mi honí všechno možné. Stále si kladu otázku – Není tahle cesta úplně zbytečná? Utrhnu u auta kopretinu a rozpočítávám: Povede se mi, nepovede se mi… …Povede se mi to?? Nasedám do auta. A konečně jsme na místě. Někteří závodníci už střílí. Ti se mají. Také už bych chtěla ležet na svém místě a střílet. Jenže bohužel si musím ještě počkat. Škoda, že nemůžu přetočit čas. Už bych to měla všechno za sebou. A je to tady!!! Oblékám si kabát. Beru si rukavici. Jdu na palební čáru. V ruce držím svoji zbraň. Jak já jí závidím. Ona nemůže být tak nervózní jako já. Rozhlížím se po celé hale. Za chvíli se už budu dívat jen na malinkaté černé kolečko uprostřed terče. Závod je zahájen. Lehám si na podložku. Opakuji si stále dokola: Musím to dokázat! Musím to dokázat! Střílím jednu ránu za druhou. Na každou se pečlivě připravuji, abych neudělala jedinou chybu. Půlku závodu mám za sebou. Čeká mě ještě patnáct ran. Zatím se mi daří. Všechny rány byly desítky. Zatím! Střílím další rány. Stále se mi daří. Od konce závodu už mě dělí jen jedna rána…Musím dát desítku…Musím to dokázat……MUSÍM!!! Devítka… Doba do vyhlášení trvá celou věčnost. Možná to tak připadá jen mně. Konečně!!! Všichni závodníci se svými trenéry se shromažďují před stupínky pro vítěze. Zajímá mě, jestli na tomto stupínku bude jedno místo i pro mě. Pořadatel zahajuje slavnostní ceremoniál vyhlášení vítězů. Nejmladší kategorie. Vítězům se tleská, rozdávají úsměvy na všechny strany. Další kategorie….. Nejstarší…..konečně…..a já slyším – a mistryní republiky pro rok 2004 se stává….Petra Šmejkalová s nástřelem 299 bodů. Jdu ke stupínku jako ve snu. Mé místo je na tom úplně nejvyšším. Přijímám potlesk a gratulaci. Na krku mi už visí medaile. A ten potlesk patří jen mně.Krásný pocit!!! Jsem moc ráda, že jsem to dokázala. Byl to totiž můj poslední závod vleže. Na tenhle den stejně nikdy nezapomenu. Medaile mi visí na zdi v pokoji vedle zarámovaného diplomu. Tyto dvě věci mi budou tuhle krásnou cestu navždy připomínat.
Jaro Milada Blažejová G a SOŠ, Horská 309, 543 71 Hostinné oceněná práce III. kategorie Když chlad a zima odešla, když přešel sníh a mráz, tak první kytka rozkvetla a přišel jarní čas. Příroda se probudila ze zimního spánku, pravou nohou vykročila do teplého vánku. Všechno se jen zelená, všechno jenom kvete, lesem zní píseň líbezná, ale ráno ještě zebe. Z trávy první rostliny, vystrkují tváře, na stromech jsou pupeny, slunéčko jim káže. Aby pěkně vykvetly, ozdobily větve, pak aby se proměnily, třeba v plody jedlé. Stará kachna z rybníka, vyvedla své mladé, drzá liška z lesíka, po nich hořce plane. Může si jen nechat, o nich sladce zdát, kačer a ni kachna, jí je nehodlají dát. Na stromech se zelenají, první pravé lístečky, a za lesem na stráni odkvétají kočičky.
Jaro se nám loučí zlehka s ptáčky, květy, mláďaty, teplé léto odjakživa, už nám šlape na paty.
