DOPADOVÁ STUDIE č.15
Nerovnoměrně rozvržená pracovní doba v zemědělství
Studie č. 15
Nerovnoměrně rozvržená pracovní doba v zemědělství
Zpracoval: Institut vzdělávání v zemědělství o.p.s. Ing. Naděžda Pikierská, CSc. 1
Obsah:
1. Právní úprava pracovní doby v ČR 2. Rozvržení pracovní doby 3. Formy rozvržení pracovní doby 3.1.
Rovnoměrné rozvržení pracovní doby
3.2.
Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby
4. Formy nerovnoměrného rozvržení pracovní doby 5. Specifika nerovnoměrného rozvržení pracovní doby 6. Zkušenosti ze zahraničí 7. Závěr
2
1. Právní úprava pracovní doby v ČR
Množství práce, která je ve společnosti vykonávána, a kterou realizují její práceschopní členové (zaměstnanci), závisí na intenzitě, s jakou je výkon práce uskutečňován, a na délce časového úseku, v jehož průběhu pracovní proces probíhá, tj. na délce pracovní doby.
Pracovní doba představuje na straně jedné důležitou ekonomickou kategorii, která představuje časový úsek, který je k dispozici, aby v něm mohl být naplánován výkon práce pro určitého zaměstnavatele. Na straně druhé představuje pracovní doba jednu z podstatných pracovních podmínek týkajících se zaměstnance, protože v práci stráví prakticky nejdelší část svého produktivního života, a podstatnou míru jeho právní jistoty určující například kdy dochází k překročení míry pracovní povinnosti, kterou na sebe vzal, a tím i k výkonu práce přesčas.
Pracovní doba v nejobecnějším vymezení představuje základní povinnost zaměstnance
v průběhu
vymezeného
časového
úseku
vykonávat
pro
zaměstnavatele podle jeho pokynů pracovní úkoly, ke kterým se smluvně zavázal. Ze strany zaměstnavatele, jako druhého účastníka pracovněprávního vztahu, je to časový úsek, v jehož průběhu je povinen zaměstnanci přidělovat práci.
Základní českou právní normou upravující pracovní dobu je zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Předchozí zákoník práce – zákon č. 65/1965 Sb., ve znění platném do 31.12.2000 – stanovil maximální pracovní dobu v délce 43 hodiny týdně. Upravoval také otázky rozvržení pracovní doby, začátek a konec pracovní doby, nepřetržitý odpočinek zaměstnance mezi dvěma směnami a v týdnu, dny 3
pracovního klidu, práci přesčas a noční práci. Na zákoník práce navazovala řada podzákonných norem. Do zákonné úpravy pracovní doby výrazně zasáhla novela zákoníku práce s účinností od 1.1.2001. Aktualizace právní úpravy pracovní doby byla vyvolána potřebou uvést do souladu naši právní úpravu se směrnicemi Evropské unie o pracovní době na straně jedné a potřebami praxe na straně druhé. K zásadním změnám, které tato novela přinesla, patří zejména: nově koncipované základní pojmy používané v oblasti pracovní doby; nezapočítávání přestávky v práci na jídlo a oddech do pracovní doby; novou koncepci vymezení nerovnoměrného rozvržení pracovní doby; povinnost zaměstnavatele vést evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce; změna v úpravě práce přesčas a v právní úpravě práce v noci. K důležitým změnám je třeba přiřadit zejména délku stanovené týdenní pracovní doby, která nyní činí nejvýše 40 hodin týdně a pak její následnou diferenciaci podle pracovních podmínek a věku zaměstnanců.
Nový zákoník práce, tj. zákon č. 262/2006 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007, základní definice týkající se pracovní doby převzal a některé upřesnil a upravil: - Pracovní doba je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci. Doba odpočinku je doba, která není pracovní dobou. Směna je část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. (Dále jsou definovány pracovní režimy, tj. dvousměnný, třísměnný a nepřetržitý.) - Pracovní pohotovost je doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby provedena nad rámec jeho rozvrhu pracovních 4
