P ŘÍŽ 'O7 Během pomáhání na Eugographicsu jsem poznala úžasnýho človíčka - jmenuje se Honza a ani vlastně nevím jak dál, přestože asi 2x jsem to během našeho pomáhání četla v rozpise.. prostě ta paměť >:) Potkala jsem tam teda ještě spoustu dalších super lidí, ale ty s mým příběhem nesouvisí, takže se tu o nich zmiňovat nebudu. Každý večer se tam konala nějaká akce, na kterou byli pozváni i volunteeři (tedy my co se tam celý dny flákali a dělali že děsně pomáháme). No a takhle na jedný večerní akci, pěkně u pivečka, jsme se s Honzou shodli že příští týden nemáme co na práci a ještě bysme celkem něco podnikli, než skončí prázdniny.. Honza plácnul že bysme mohli vyrazit někam stopem, třeba do Dolomit. Já na to, že by to šlo, nebo že kamkoli jinam, rozmyslíme to a vypadnem;) Další den už byl dnem posledním, letěla jsem ještě vlakem domů s nadějí, že tam najdu něco, co bych si sebou mohla zabalit. Nenašla jsem vůbec nic (takže výlet to byl celkem zbytečný, ale ve vlaku jsem napsala parádní kus článku, takže vlastně nebyl;) Večer jsem se vrátila ještě na závěrečnou rozlučku s volunteerama v jedné pražské kavárničce, kde jsem potkala i Honzu. Za celou dobu jsme se pořádně nemohli domluvit jak a co, takže to nakonec dopadlo tak, že jsme všechno domlouvali v posledních 5min před odjezdem mého vlaku do Plzně :) No prostě normál. Po cestě mě napadlo, že lepší bude vypadnout do Paříže, protože Dolomity má u mě slíbený Jirka a nic jinýho už mě tolik neláká jako ta Paříž.. Honza vypadal že jemu je to ukradený úplně a do Paříže pojede celkem i rád, tak jsme se tak nějak dohodli na vypadnutí v neděli ráno směr Paříž. Sraz byl v Plzni takže nebylo divu, že já jako zástupce domácích dorazila pozdě:) Honza na druhou stranu neměl vůbec žádný jídlo, což vypadalo že mu ani nevadí, zvláštní. Řekl mi to teda až ve chvíli, kdy jsme stáli na výpadovce z Plzně směr Rozvadov, kdy už kolem toho nebylo moc co dělat;) Stáli jsme tam asi půl hodiny, a brzo začali pochybovat o zdaru naší cesty. Už jsem si představovala, jak se vracíme oba k nám na byt, s tím že stopování je v poslední době naprd a kam ta mládež spěje a tak, když tu nám zastavil nějakej chlápek. A k našemu velkému překvapení řekl, že nás vezme skoro až k francouzským hranicím!! Takže někdy ve 2 nebo v kolik už jsme byli na druhém konci Německa, ani jsme tomu pořádně nemohli věřit. Jeden chlápek nás popovezl ještě o kousek blíž k hranicím, vlastně úplně těsně před ně, a tam nás čekalo další brutální překvapení - po chvíli ptaní se na benzínce jsme narazili na 4 němky, který jeli přímo do Paříže na nějaký veletrh.. A měli asi 8 míst v autě (teda takovým mikrobuse), takže souhlasily že nás vezmou;) Takže někdy asi v 8 hodin večer jsme stáli na chodníku uprostřed Paříže a přemýšleli jak se dostanem do metra... To našel Honza (super extra znalec Paříže) po krátké chvíli, po o malinko delší koupil 20 lístků na metro (ty dva bločky po desíti, o něco se to vyplatí) a o ještě delší chvíli nás bezpečně (pořádně bez zaváhání, čímž mi fakt imponoval, protože tady prý byl před 2 lety) dopravil do hotelu Formule 1 (aneb hotelu kde spí každej kdo na něco dražšího nemá;). Hotel nás hned nemile překvapil, protože místo původních 30eur to stálo nějakých 43, no ale co naděláme, na chodníku bysme zmrzli a ještě by nás okradli:)))
Zato byl hotel nádherně čistej, pokojíček útulnej a sprcha krásně teplá a silná, takže parádně masírovala záda.. no prostě lahůdka. Člověk by si skoro lehl, ale já jsem ještě Honzu vytlačila na večerní procházku po Paříži, kde jsme sice jen obkroužili okolních pár ulic a pohladili jednu úžasně tlustou a chlupatou kočku, ale stejně to za to stálo. Jinak téma našich hovorů se pořád stáčelo na téma "Cože teď už jsme fakt v Paříži", takže to bylo poměrně monotónní:) Taky jsme zjistili, že zdejší homeleši se nemají až tak špatně, protože tu foukají teplé větry zdola. Takže jsme skákali na každý mříže v ulici a zkoumali jestli to nejsou náhodou ty foukací:) Další den ráno jsme se nechali odvézt metrem až k Notre-Damu a vypravili se prozkoumat tuto legendární katedrálu, která mě ničím nezklamala (teda kromě toho, že vevnitř vypadá tak nějak podobně jako ty ostatní katedrály:) Honza mi vyprávěl o svý minulý přítelkyni, která byla silně věřící a pořád ho tahala po poutních místech, kostelích a tak podobně, a já přemýšlela jaký by to bylo být takhle silně věřící. Moje víra je sice pevná, ale moje víra v ty co tu mojí víru předávají moc pevná není, takže si to ostatní asi moc neužijou:) Ale tak zase prudim jinejma vymoženostma. Jinak celou prohlídku kostela jsem přemejšlela jak se dostat nahoru k těm krásnejm varhanům a k tomu zvonu, na kterým zvoník tak ohluchnul (a nejlíp způsobit ohluchnutí mě a dalších 30 turistů), ale všechno vypadalo dost zavřeně. Když už jsme ale opouštěli kostelík a přemýšleli kam dál, koukáme co to je vpravo za zajímavost že tam stojí fronta dlouhá půl ulice.. a ono ejhle, vstup nahoru na věže :) Tak jsme si to samozřejmě taky vystáli a nahoře bylo kráááásně (aneb stálo to za to). Výhled suprovej a věžičky taky takový jako jsem si představovala z knížky a zdálky že jsou (protože na dálku člověk vidí prd). Akorát na varhany se dostat nedalo, což mě naštvalo. Taky stezky měli jednosměrný, a když jsme šli tou druhou věží dolů, jeden jakobyturista najednou odbočil a odemknul si dveře vpravo někam do bytu (asi). Jestli to tam musí takhle obcházet pokaždý když jde domů, tak to je teda chudák (nejlíp ještě aby musel stát i tu frontu:) Pak jsme se vypravili podél vody do areálu se zologickou a muzeama, Honza chtěl na šutry a na dinosaury, a mě to bylo tak nějak jedno. Prošli jsme zajímavou botanickou zahradou, kde se daly najít i věci jako rajčata, slunečnice a jiný zajímavý poživatiny, a protože jsme sebou neměli žádný jídlo, tak se nám celkem sbíhaly sliny:) Ale nedali jsme si, takže naše čest neutrpěla ani škrábnutí. I když teda čest Čecha? No, pak jsme díkybohu opustili zahrady a vyšplhali se na takovej kopec (labyrint, takže jsem si vzpomněla na labyrinty Louceni, hruza) od kterýho jsem si slibovala vyhlídku a kde nic teda vidět nebylo, takže to byla teda atrakce za všechny prachy, ale aspoň tam nelákalo žádný žrádlo. Pak jsme se konečně dostali do muzea šutrů, který splnilo očekávání (ano, byly tam samý šutry). Každopádně kamínky tam byly i trochu větších rozměrů než jsem si představovala, takže muzeum
potěšilo i mě disšutřistu (aneb člověka, kterej nepozná zlato od betonu). Po muzeu šutrů chtěl honza na dinosaury, jenže tam jsem nechtěla protože už tam byl, tak chtěl do zoo, jenže tam se mi nechtělo protože bylo jaro a protože mě to vždycky děsně zničí a vůbec tam stejně není vidět nic jinýho než doma, takže jsme se vypravili na metro že po cestě koupíme vínko a půjdem rovnou na Sacre-Coeur, protože se tam chci kouknout dovnitř a pak by bylo beztak zavřeno. Když jsme se dodrápali do Sacre-Coeur, ukázalo se že zevnitř je to taky celkem normální kostelík, ale zvenku zezadu byl lepší než zepředu (rozhodně vypadal teda větší). Vůbec okolí bylo pěkný, původně jsme se tam chtěli stavit ještě na čaj nebo tak něco ale pak jsme to vzdali, protože tolik pěknejch malejch venkovních kavárniček tam nebylo.. Ale pod Sacre-Coeur krásně hráli na schodišti, my se rozvalili o kousek níž na trávu, a při nádherném výhledu na Paříž popíjeli vínko, požírali nějakej honzův oblíbenej sýr a povídali si a povídali si... A házeli po sobě trávu a povídali si.. No a pak na nás zezadu někdo volá, otočíme se a oni to ty němky:))) Náhoda je fakt blbec, tohle mě fakt pobavilo a potěšilo, i když jim prd rozumim (sakra musim se fakt někdy naučit německy). Po prohlídnutí si noční Paříže jsme se rozhodli sejít dolů a užít si bordelový třídy ve správném světle.. Stálo to za to:) I když Moulin Rouge byl takovej normálnější než jsem myslela (a to jsem ho viděla už jednou z autobusu:) Na každým rohu taky byly veřejný záchodky, strašně se mi chtělo tak jsem taky jeden vyzkoušela, ale jak jsem si přečetla nápis "max doba používání 15min" nebo tak něco, tak to prostě nešlo. Co kdybych to nestihla a začalo by mě to tam třeba vraždit:)) Ale doma jsme byli celkem za chvilku, nakonec jsme vlastně skoro celou cestu ušli pěšky, takže poměrně dobrá tůra. Doma jsme dali 3 smutný bengy, kde to má na nějaký naše série 20 ve vlaku:)) Další den jsme se vypravili směr Louvre. Po vystoupení z metra jsem táhla Honzu (jestli se tomu tak dá říkat když nás vedl on) směr Centre-Pompidou, aneb zajímavá moderní věc tyčící se uprostřed téměř normálních baráčků, která ale byla ještě zavřená a zvenka teda nic moc (zevnitř prej ale taky:). Tak jsme šli do toho Louvru a ztratili se nejspíš jen jednou. Bohužel ale Louvre byl zavřenej, úterý je asi den kdy muzea nemuzeujou, takže docela čára přes rozpočet... Chvíli jsme se procházeli bez cíle parkem u Louvru a pak se mi povedlo honzu přesvědčit jít pěšky na Arc de Triomphe, což nakonec nebylo tak daleko jak tvrdil a cestu šťastně přežil (s pomocí pouze jedné palačinky:). Hrob neznámého vojína pod Arc de Triomphe byl bohužel dost slušně oplocenej a hlídanej, takže z mýho původního plánu vařit na něm večer těstoviny tak nějak sešlo:) Ještě než jsme pokračovali metrem směr la Défense, vydali jsme se hledat v okolí poštu, aby mohl honza poslat pohled babičce. Když už jsme dvakrát obešli blok, kde ta poště měla být, tak jsem se odvážila zeptat nějakýho číšníka co stál na ulici na cigárku. Ukázal o 50m dál... a už asi vím, co jsme udělali za chybu, protože jsme asi nějak podvědomně hledali cedule podobné naším, a zatím tam měli takovou malou cedulku s bílou vlaštovkou :) Na la Défense stojí nevětší oblouk ze 3 co jsou v jedné linii, Honza tvrdil že je to pojišťovna, zjistili jsme že je to něco úplně jinýho, ale už zase nevím co, takže to asi v našich myslích zůstane navěky jako pojišťovna:) Chtěli jsme původně nahoru, ale lístek stál asi 9 euro, za který nám to nestálo (možná mělo?). Tak jsme se prošli o kousek dál, byl tam takovej most co vypadal jako nějaký molo, tyčil se v asi 15m výšce nad obrovským
hřbitovem.. na jeho konci jsme se chvíli váleli a libovali si, pak se zanořili do množství mrakodrapů v okolí, kde ty baráky byly normálně tak velký, že místa mezi nima (třeba i průchod pod barákem) byly značený jako ulice, a když byl barák do O tak to uprostřed bylo náměstí:) Pak už jsme jeli směr centrum, řekli jsme si že nakonec zkusíme tu Invalidovnu, kam jsme sice měli jít zítra, ale když dneska padnul ten Louvre.. Akorát bude asi stejně zavřená. Po cestě nás vtáhnul v Petit Palais nějakej chlápek dovnitř do muzea se slovy že je to zadarmo, tak jsme teda šli. Po chvíli přemýšlení, proč mají namíchaný všechny věci v místnostech vedle sebe (sochy, obrazy, .. ) se Honza v letáčku dočetl, že to je proto, aby vyvolaly nějaký dialog (sakra, on bude vědět a já to zapomněla:). Pak už jsme směřovali do Invalidovny a moc nespěchali, fakt jsme věřili tomu že bude zavřená (teda aspoň já) nebyla. Zavírala asi za hodinku po tom co jsme přišli, takže nám dalo pořádně zabrat si to stihnout prohlídnout. Ale obrovská napoleonova hrobka stála za to >:) Večer už jsme byli úplně zničení, takže jsme koupili už snad tradiční bagetu, vínko a sýr a směřovali k rozplácnutí se po Eiffelovkou. Samozřejmě zase bez vývrtky. Ale tentokrát to nešlo vyřešit zamáčknutím špuntu prstem jako minule, protože vzduchu bylo vevnitř sakra málo.. po chvíli paniky se honza obětoval a začal shánět vývrtku, kterou skutečně sehnal a to docela zajímavým stylem: přišel ke skupince asi tří kluků a ptal se jich, jestli nemají vývrtku, ani jeden neměl, pak šla okolo holka a vytáhla jí nenuceně z kapsy - všichni koukali jak můj křeček tím nezalepenym okem (takže fakt vykuleně:). Každopádně vínko jsme si mohli dát, což jsme udělali, pak ještě pozorovali blikající eiffelovku, která mě teda nijak extra neimponovala, ale honza se v tom vyloženě vyžíval, takže ještě před odchodem jsme chvíli čekali až zase začne blikat aby se mohl pořádně pokochat (doma očividně nic blikajícího nemá:). Pak jsme pod ní prošli a šli dozadu na metro a domůůůůůůů.... Další den jsme zhola celý strávili v Louvru, nejdřív to bylo super - prohlídka základů hradu co pod tím našli, pěkně vykopali a nahoře zastřešili, takže se člověk prochází kolem hradních zdí a nad sebou má v asi 6m strop. Potom prohlídka egyptské části, mezopotámie atp, to bylo taky super, ale když jsme vylezli až nahoru k obrazům, byli jsme tak ušlapaný, hladoví, žízniví, psychicky zničení a jánevímco ještě, že jsme byli rádi že jsme se dostali k Mona Líze. Tam došlo k závratnému odhalení ze strany Honzy, že jde o kopii, protože originál byl předtím za tak tmavým sklem někde v rohu, že obraz vůbec nebylo vidět, a teď tu viselo něco uprostřed místnosti, prudce osvětlený a turisti fotili s bleskem a nikdo je nezastavoval.. To mi celou zkušenost patřičně zhnusilo, takže jsem zčásti otráveně odcházela v dál, přestože bych obraz samozřejmě od originálu nepoznala;) Ještě jsme se vypravili dolů na nějaký sbírky z Afriky, tam už jsme moc nevnímali, teda aspoň já ne, a po cestě jsem teda popravdě usla v nějakým tom multimediálním centru:) Ani nevím na jak dlouho.. Tady jsme se taky usadili u obrazovky a já si tam klikala a prohlížela pěkně v sedě exponáty i s popiskama, zatímco honza spal. Jeho spánek byl přerušen tím, že se mi povedlo to shodit, a pak i vedle, takže jsme tak nějak tiše vyklidili prostor.. btw, přišli tam nějaký lidi, sedli si před to a čekali co se bude dít - po asi minutě dvou se zase zvedli a šli dál, chudáci:)
Domů jsme dorazili úplně zničení, bylo dost zima, takže tentokrát jsme zvolili variantu vínko doma, a u bengu vínkovali až do zničení:) Ráno mě exhumoval honza někdy o něco dýl než asi vstávat chtěl, ale ještě jsme zvládli celkem rozumně stát na výpadovce z Paříže v asi půl osmý. Pěkně sbalený a natěšený na to být co nejdřív pryč. To se nám moc nepovedlo, takže v asi půl jedenáctý jsem začla zkoumat mapu jak to vyřešit, původně jsme tu chtěli u silnice někoho stopnout aby nás dovezl k benzínce asi 25km od nás, ale teď jsem našla nějakou benzínku co by měla být tak 15km max, tak jsme se rozhodli k ní prostě dojít pěšky. Podle mapy s rozlišením parádním (jen hlavní cesty a dálnice:) jsme tak bloumali pařížským předměstím, když tu najednou benzínka (od našeho cíle nás dělí ještě tak 5km). Tak proč to nezkusit, začla jsem se ptát lidí jestli by nás tam nevzali. Jeden chlápek nás odmítnul, odcházím a honza se ptá co říkal, tak si to tak přehraju v hlavě a ono to bylo "Je n'ai pas d'argent", což znamená nemám peníze. To mě fakt pobavilo:))) No každopádně takovej divnej děda nás pak vzal, už jsme se radovali,ale před tou benzínkou začal něco blábolit to máte lepší tam a tam, a najednou nás dovezl od benzínky přes dálniční most na druhou stranu řeky a postavil k nájezdu na tu dálnici. Takový lidi zabít!!! Stáli bysme tam ještě asi dlouho, kdyby Honza nevzal jednu naší cedulku (měli jsme napsanejch víc měst a postupně to střídali:) a nezačal jí na křižovatce strkat lidem do auta, jak byl bez báglů tak sbalil nějakýho chlápka co letěl do práce. Ten když uviděl naše bágly tak se vyděsil, ale než jsme se vzpamatovali, už jsme byli i s báglama vysazený na naší slavný benzínce a chlápek mizel v dáli. Takže úspěch:) Na tý benzínce jsme sehnali chlápka co jel do DisneyLandu, který se nacházel kousek vedle tý benzýnky kam jsme celou dobu chtěli, tak slíbil že nás tam vezme. Po cestě byla zácpa a začal se z toho vykrucovat, že tam asi pojede jinudy, ale pak to naštěstí polevilo tak nás tam odvezl (jinak by to byla další cesta pěšky, ale asi ne daleko:) Takže někdy v půl třetí odpoledne jsme slavně seděli na naší první benzínce, ze který jsme měli vyrážet. To jsme slavnostně zajedli melounem. Teď už to snad půjde... Taky že šlo. Po chvíli jsme narazili na dva sympatický chlápky (francouze), co jeli služebně někam do Německa. A ty nás vzali až za francouzský hranice!! No prostě bájo. Navíc na pohodlnější sedačce jsem ještě neseděla. Škoda že celou dobu nejsem ve svý komunikační kůži, protože s tím jedním z nich (který uměl jako jediný anglicky) by bývala byla zaručeně zábava:) Na benzínce u Saarbrucken, Honzově milovaném městě (kde studoval a je na to očividně patřičně pyšnej:), jsme vystoupili, přesvědčovali nás sice, ať s nima jedeme až do Frankfurtu, že odtamtud se nám bude do Čech stopovat líp, ale radši jsme nejeli, báli jsme se toho obchvatu, kterej by nás pak dělil od správný dálnice. Na benzínce se Honza chvíli poptával, ale všichni jeli směr Frankfurt. Až jednoho amíka co tam jel taky přemluvil, ať nás vezme aspoň o jednu benzínku dál. Po cestě se ukázalo, že vlastně jede až do Norimberka, jenže přes Frankfurt. Nenechal si vymluvit, že existuje kratší cesta, protože tuhle mu našel plánovač, ale řekl že nás sveze klidně až tam. Tak jsme jeli.. jel jako drak, což by mi ani tak nevadilo, kdyby u předjíždění nekoukal do mapy, nevolal atp. Protože jsem stejně byla zničená a kluky vepředu pořádně neslyšela o čem mluví, nechtělo se mi křičet když jsem chtěla něco říct a tak vůbec, tak jsem se rozhodla pro řešení všecko zaspat a chudáka Honzu nechat zase na holičkách. Ten člobrda nakonec nejel úplně tam kam bysme potřebovali, ale Honza ho ukecal ať nás sveze na jednu benzínku, kvůli který si zajel o nějakejch 50km. Jenže nakonec nás vysadil ještě o benzínku 20km před, která byla někde v lese, a šťastnej jak nám pomohl odjel. My zapadli do lesa, honza postavil stan, já uvařila těstoviny (nejhůř jak to šlo) a šli jsme spát... kosa mi byla naštěstí menší než jsem čekala na začátku, když honza povídal jak má sebou kulicha a rukavice atp:) Ráno jsme se vypravili na benzínku, abysme zjistili, že odtamtud jen tak neodjedeme, takže jsme podle tý naší mapy 1:něčemu hroznýmu hledali cestu k tý správný benzínce.. Po chvíli zmatkování zvolili správnej směr a dorazili do vsi, kde se honza zeptal na cestu. Paní začla lomit ruce a říkat že je to daleko, ale nakonec nás
obdařila starou podrobnější mapou se slovy že si stejně musí koupit novou (a byla to i pravda:). Tak s tou jsme se šťastně vypravili lukami a lesy, bylo tam fakt nádherně, takže jsem toho nakonec vůbec nelitovala. Ke konci tam jelo občas i nějaký to auto, tak jsme zkoušeli stopovat, honza vyzkoušel technologii s navázáním očního kontaktu, která mu kupodivu pokaždý vyšla - poprvý nás svezl chlápek s náklaďákem do dlouhýho kopce, to jsme fakt ocenili, a podruhý nás jedna maminka co jela pro dítě do školky svezla až k benzínce.. no prostě krása. Možná na němce změním názor (aspoň na některý:). Na benzínce jsme potkali francouze co jeli do prahy, ti by nás i vzali, ale šli se nejdřív vyspat (takže bysme čekali fakt dlouho), pak někoho kdo jel taky za hodinu, a pak Čecha, kterej vypadal nejdřív že s náma nechce nic mít, ale pak řekl že nás vezme, když jsme dneska překonali takový útrapy. Pak jsem začla pochybovat já jestli s ním chci jet, ale jeli jsme a po cestě se ukázalo že je úplně v pohodě. No a takže přestože to tak nevypadalo, v půl druhý jsem seděla v Plzni v tramvaji a směřovala směr byteček... A konec prázdnin. Tematicky tenhle svůj poslední prázdninový výstřelek sepisuju v první školní den, takže pá deníčku a volnosti, letí se do školy:)
