Kapitola druhá Výběr Probrali se brzy ráno, celí prokřehlí, a Leim s boulí na hlavě. „To mi neuvěříš, co se mi v noci stalo.“ „Uvěřím. Soudě podle ohryzku, který vedle tebe leží, toho, že sis zatím nestěžoval na nedostatek potravin a podle boule na tvé hlavě, bych řekl, že ti na hlavu v noci spadlo jablko,“ vyprskl smíchy Halem. Leim se zapřemýšlel, proč mu šlo použití metody dedukční tak rychle. Nechal to plavat, teď bylo důležitější najít někde zdroj tepla. Zamířili do kuchyně. Kuchyní byla otevřená stavba se základem nízké věže, jejíž pilíře tvořilo šest silných dubů. Prostor mezi nimi byl vystavěn z cihel omítnutých na bílo. K budově byla přistavena nízká stavba s pecemi a ohništěm a velký přístřešek, pod nímž sedělo jen půl tuctu šeroplášťů. Taulun totiž nebyl hlavní základnou Šerých plášťů, tou byla pevnost Teras vzdálená od Taulunu několik dní cesty na sever, takže tu mnoho šeroplášťů nebylo. Když se přiblížili k budově, vyběhl jim naproti jeden z kuchařů. Přejel po nich pohledem a zeptal se: „Kandidáti? Jistěže ano, my sem nikoho jiného ve vašem věku nepouštíme,“ odpověděl si kuchař sám. „Chcete něco k jídlu? Jistěže ano, jinak by jste sem nechodili, posaďte se támhle.“ Po skončení jednostranné konverzace ukázal kuchař na jeden ze stolů pod přístřeškem a zmizel do nepořádku kuchyně. Leim přemýšlel, jestli je k té konverzaci vůbec potřeboval. Očividně by si vystačil i sám. Asi za čtvrt hodiny jim jeden z pomocníků donesl klobásy a chleba. Halem se správně domníval, že teplou snídani dostali jako odměnu po zkouškách, přesněji za to, že je přežili. Poté, co se najedli, rozhodli se, že se rozhlédnou po okolí. Včera na to neměli čas. Procházeli mezi budovami Šerých plášťů umístěných v jednom postranním údolíčku města. Mezi vysokými budovami vedly úzké cestičky ohraničené keři a menšími stromy. Hlásit se měli už v osm hodin u hlavní budovy. Byly to velice zvláštní budovy. Tedy, zvláštní i na samotný Taulun. Hlavně byly velmi, ale velmi staré. Taulun byl postaven převážně z bílého kamene. Stejně tomu tak bylo v tomto postranním údolí šeroplášťů. Ale kámen byl již zašedlý a často nahrazovaný i jinými materiály. Všechno to na Leima působilo tak... staře a vznešeně, vznešenost, jejíž síla byla zlomena, ale ona trvá dál. Šeré pláště ji představovaly. Představovaly něco, co bylo kdysi a Leim nemohl přijít na to, co to vlastně je! Z přemýšlení jej probralo až odbíjení osmé hodiny na nedaleké zvonici. Mladíci se na sebe podívali a dali se do běhu spletí stařičkých budov a mladých parků. Po několika zahnutích doprava i
doleva se nejdelší možnou cestou dostali k nádvoří před hlavní budovou. Na nádvoří postávalo pár jiných chlapců a děvčat v jejich věku. Leim napočítal jen tři děvčata. Po pár minutách začal Leim nervózně přešlapovat. Kde mohou být? Jak dopadly zkoušky? Proč nás nechávají čekat? Leim zavrtěl hlavou a kopl do nedalekého kamene. Ten odletěl o velký kus dál. V tu chvíli se však otevřely dveře z hlavní budovy a vystoupil tucet Šerých plášťů. Kámen těžce dopadl k nohám (zjevně) velitelky, která šla vepředu. Měla dlouhé bílé vlasy a oblečena byla podobně jako ostatní šeroplášti, avšak místo modrých či šedých plášťů, jaké Leim s Halemem doteď vídali, měla velitelka na sobě plášť čistě bílý. A pod pláštěm se leskla stříbrná zbroj. Na hochy působila velmi staře, ale tak na ně asi působil každý, kdo měl nad třicet let. Velitelka se podívala na Leima. Kámen se dokutálel jen pár metrů od ní. Leim provinile sklopil oči. Šeroplášťka si prohlédna nádvoří, krátce kývla a její hlas (příjemný, ale důrazný zároveň) se začal nést nádvořím. „Utvořte řadu, uchazeči! Rychle!“ „Ten, co jsi ho zkoušel, nám páchá atentát na milou Aenu,“ řekl s úsměvem hnědovlasý šeroplášť. „O naši milou Aenu mít strach nemusíš, ta vydrží víc než úder dlažební kostkou,“ odpověděl mu už zase posmutněle žlutovlasý šeroplášť. Hnědovlasý jen obrátil oči v sloup nad tím tónem. Mladí adepti na učně Šerých plášťů spěšně vykonávali rozkaz. S notnou dávkou nervozity. Leim si stoupnul trochu stranou od příchozí šeroplášťky, za níž stáli ostatní mistři tohoto tajemného řádu. Leimovy oči si prohlížely šeropláště a narazily na ty dva, kteří jej a Halema včera zkoušeli z historie. Jeden vypadal zklamaně a druhý posmutněle... zřejmě je ohromně těšila představa učňů. „Tak, já jsem Aena Laedwen, lord kapitán Šerých plášťů*,“ pokračovala šeroplášťka. „Podle zkoušek, které jste včera vykonali, budete buď přijmuti nebo budete ponecháni svému předchozímu osudu,“ kývla na postaršího šeropláště, který vedle ní stál. Ten vytáhl list papíru a začal číst... „Vypadají hoši nějak nervózně.“ „No máš tam i tři dívky, ty by tě neměly rády, kdyby se dozvěděly, že jsi na ně zapomněl.“ „Ty jim to snad půjdeš vyslepičit, že je starý Minreth přehlédl?“ zeptal se s kamennou tváří žlutovlasý šeroplášť. *
Šerým plášťům, stejně jako terenijské královské armádě, velí lord kapitán. Lord se nikdy nepřechyluje na lady, je to prostě tradice.
„Tak určitě, že ne,“ odpověděl překvapeně hnědovlasý. Zdálo se, že jeho kolega konečně opouští vody depresivních nálad... „Dva kroky dopředu nechť udělají ti, které přečtu. Ren a Sven Inionovi, Halem Darenionský, Jana Ithanenská, Pavel Zelenobranský, Leim Sokol a Tanida Jiskrná.“ Leim s Halemem se na sebe podívali. Šeroplášť přečetl sotva pětinu uchazečů, kteří tu stáli. Hlasatel poté vytáhl několik listů papíru a otočil se k ostatním šeroplášťům. Ti si je postupně rozebrali, někdo měl dva, někdo jenom jeden. Šeroplášti si postupně došli pro jednotlivé uchazeče. Ti dva, co je včera zkoušeli, zamířili k nim. Hnědovlasý loupl očima po žlutovlasém a pousmál se. „Buďte rádi, že jste chlapci, váš mistr úplně zapomněl, že se sem hlásily i dívky,“ řekl hnědovlasý Leimovi a Halemovi. Žlutovlasý se podíval na hnědovlasého, významně si odkašlal, pozvedl důležitě prst a pronesl: „Mě už těch pět stačilo.“ „Manželek?“ uklouzlo Leimovi. Žlutovlasý těkal pohledem mezi Leimem a hnědovlasým kolegou. „Manželek? Učednic. Byly to učednice! Určitě! Teda... ano, určitě byly! Vy jste se na mne určitě domluvili, takové spiknutí mistrů a učedníků... za to je, Kandraeli, budeš učit se mnou!“ „To bych nedoporučoval, víš jak to dopadlo s tou tvojí první učednicí...“ „Aha, moc malá poste –“ začal Halem, ale Leim ho včas zarazil. Oba šeroplášti čekali, co z mladého učně vyleze. „Chtěl jsem říct post... postroj. Ano, postroj!“ „Myslel jsi výstroj?“ napověděl mu dobrotivě hnědovlasý. „Jo!“ „Dobře, to vyřešíme později,“ řekl žlutovlasý, kterému se pozvolna vracela dobrá nálada. „Ale teď k organizačním záležitostem. Mé jméno je Minreth Moonleaf a toto je můj bratranec Kandrael Moonleaf,“ ukázal Minreth na hnědovlasého – Kandraela. „Učit se budete blízko pevnosti Teras, která leží severně od Taulunu a je hlavním sídlem Šerých plášťů. Jistojistě víte, jaká je to velká čest stát se učedníkem Šerých plášťů, ochráncem království, tím, kdo stojí za pozadím dění v zemi,“ kývl na ně mistr Minreth a po chvíli ticha pokračoval: „Co se týče výstroje, to je váš první úkol. Domluvte se se správcem skladu.“ Leimovi se zdálo, že je v tom skryta velká výzva. To se mu potvrdilo, když Kandrael dodal: „Nedáváš jim toho na začátek trochu moc?“ Minreth však jen zavrtěl hlavou. „To mají za ty manželky... a tu postel... a já si jdu pro něco na zub, bude to divadlo.“ Minreth se otočil k odchodu a jen mladým učedníkům ukázal na postranní budovu.
* Leim s Halemem vstoupili do budovy skladu se značnou nervozitou. Proč by mělo být tak těžké domluvit se se správcem skladu? Záhy však Leim zjistil, jak to jejich nový mistr Minreth myslel. Správce byl trpaslík. První k pultu, za kterým trpaslík stál, přistoupil Halem. „Zdravím, my si sem máme jít pro nějakou tu výstroj, pane správce.“ Trpaslík se na něj podíval a s nadzvednutým obočím se pomalu rozeřval: „Cože to chtějó? Takové mladé, eště tomu po bradě mlíko teče a vono by to chcelo setsakramentsky dobró šeroplášťskó výstroj? Co to má, u všech staréch chlupatéch Raglokovéch ponožek znamenat? To de tenhlencten onen jak se tó – jó! Spolek tak do háje? No tu bych se tomu podival na zób!“ „Zob? Jaký zob?“ zeptal se zmateně Halem. „Zob! Také nómání, to ani neviš, co je to zob? Sákra! A todlencto chcó brát k šeroplášťům. Tak to sme v řiti,“ pokračoval dál trpaslík a uváděl Halema čím dál do větších rozpaků. Naštěstí mu pomohl Leim, který byl z Kary, města na jihu království. Tam se trpaslíci vyskytovali vcelku běžně. „Pan správce jistojistě myslel zub, Haleme.“ „Jo ták! Estli zob nebo zub, to je přecá jedno, de vo to pochopit ten... voumysel!“ „Úmysl,“ přeložil Leim rovnou Halemovi. „Neodběhli jsme trochu od tématu, pane správce?“ zeptal se váhavě Halem. „Jó, tak to je dost dobře možný. A cože ste to tu vlastně vy dva, co vám eště vod mamy teče po bradě mlíko, chceli?“ „Výzbroj bych prosil,“ ujal se vedení rozhovoru Leim a bouchl rázně do pultu. „Ale to se mi líbí, pořádný chlapisko! Prostě jasně a tvrďácky řeknó, co vlastně chcó! Tak moment, hnedlenc to přinesu,“ odvětil spokojený trpaslík a vzdálil se do sousední místnosti. Halem si ji teprve teď zdeptaně prohlížel. Byla plná nejrůznějších věcí. V rohu byla kopí, poté spatřil pár plášťů, boty, měchy, opasky... všechno možné. Trpaslík se po chvíli vrátil a nesl jednu hromádku věcí. Položil ji před Leima a ten si ji pořádně prohlédl. Nahoře se nacházely pořádné vysoké boty (na sobě měl jen sandály, neboť studenti Magické univerzity nemají potřeby lozit po skalách a létat po lesích), brašna a spona na plášť. Pod tím byl jeden šedý plášť s kápí, dvě tuniky s dlouhým rukávem a dvě vesty pod kolena, u rozkroku rozřízlé. Taktéž v různých odstínech šedé. Leim poděkoval a podíval se na Halema. „Ten si vo nic pořádně neřek! Až si řekne, tak dostane,“ objasňoval situaci trpaslík. Leim do Halema trochu strčil. Ten zaraženě civěl na trpaslíka. „Mohl by jste mi prosím taky dát moji výstroj?“ optal se nesměle.
„Takhle to říká chlap? Sakra! Deš k Šerém plášťům a to musí být chlapi z voceli, né nějaká chciplotina! Tak to řekni jako chlapisko, jasňačka?“ „Žádám o svoji výstroj, správce skladu,“ řekl Halem trochu pevněji. „Prostě si vo ni řekni a pořádně!“ „Bouchni přitom do stolu, to zabírá,“ poradil mu usmívající se Leim. „Dej mi moji výstroj,“ zařval na správce Halem a bouchl do stolu. Pak se podíval na Leima a ještě dodal: „Sakra!“ Leim se radši otočil jinam, aby Halem neviděl, jak se směje. „No, to vuž je jiná, vydám ti ju, samozřémě.“ řekl trpaslík, odcupital vedle a poté donesl Halemovi stejnou hromádku. „Snad ti ty boty budó...“ Halem se je nepokoušel zkoušet a vyrazil rychle pryč ze skladu. Leim ho následoval. Venku na ně už čekali oba Moonleafové. Minreth ujídal kus sýra, ale nyní na sýr zapomněl a jen se s Kandraelem nevěřícně dívali, že učedníci vycházejí ze skladu bez rozbitých úst a dokonce s výstrojí! „Jdu se tam podívat, jestli se nám správce skladu neválí v potocích krve...“ řekl po chvíli Kandrael. Prošel okolo učedníků, vstoupil, poté vylezl zase ven a nevěřícně kroutil hlavou. „Správce ještě máme.“ Oba dva teď na učedníky hleděli plni úžasu. Domluvit se s trpaslíkem vyžadovalo veškerý dostupný talent, zvláště co se kreativity v oboru nadávek týkalo. „Asi jsou to větší sprosťáci, než jsme si mysleli...“ šeptl Kandrael Minrethovi. Ten se na něj vážně podíval. Po chvíli se oba dva usmáli. „Takže... přežili jste, to je potěšující zpráva. Běžte si zabalit, zítra ráno v sedm hodin na vás počkáme před hlavním vchodem Univerzity, jasné? A berte s sebou jen věci, které vážně potřebujete.“ podal jim ještě instrukce Minreth. Poté se Moonleafové otočili a odešli. „Asi nevěděli, že má matka pochází z Kary, kde je půlka obyvatel původem z Trpasličího království,“ řekl Leim, když byli oba šeroplášti dostatečně daleko. „Radši půjdeme. Ten trpaslík leze ven ze skladu!“ zvolal Halem s hraným zoufalstvím a Leim si ještě přisadil: „Běž! Nesmíme se dostat mezi něj a korbel piva!“ * Kandrael se podíval na Minretha. „Tady s Belethorem jsme ti říkali, že potřebuješ rozptýlení.“ „Ale proč zrovna v podobě učňů?“ povzdychl si Minreth. „No... už to na tebe párkrát fungovalo,“ pousmál se mistr Belethor Sulfurius (ten v červeném).
Minreth se na ty dva podíval a raději obrátil oči v sloup. Odpovědí mu byly jen úsměvy zbylých dvou přítomných. „Uznávám,“ povzdychl si Minreth a po chvíli dodal: „Měli jste pravdu.“
