Vršťulka Co všechno žije ve vodách rybníků? Žijí tam ryby, žáby, někde, kde je čistá voda, i raci a ještě mnoho dalších živočichů. Žijí tam také vodníci? To je otázka, pane! Kde by se tam dneska vzali vodníci. Byly doby, kdy byl u nás ve vodě i bobr a kde je dneska? Vidíte, a vodníka byste tam chtěli mít. Byly však doby, kdy u nás na Třeboňsku i bobr žil a dařilo se mu dobře, tak proč by tam nemohl být i vodník? Muselo to ovšem být dávno, moc dávno, nebo snad nedávno? Lidé tenkrát věřili, že v tůních, v hlubinách vod tito zelení mužíčkové čekají na nezbedné děti, které neposlechly a šly se koupat do hlubokých vod, do vodní říše, kde jsou vodníci pány. Lidé totiž věděli, že vodníci jsou od toho, aby ti, kteří neumějí plavat, nechodili na hlubokou vodu. Vodníci byla taková výstražná strašidla. Užitečná strašidla. Podobu měli napůl lidskou, napůl žabí. Až z nich šel strach. Strach z nich ovšem jít musel, jinak by děti na ně nedaly a lezly by někam do bahna, které člověka sevře a nepustí. Takové výstražné strašidlo byl v Třeboni pan Piškot. To ovšem nebyl vodník. Běhal po střechách a v případě požáru shazoval hořící Vršťulka 1
došky a prejzy. Když právě nehořelo, dbal, aby nikdo nelezl na střechu, protože spadnout odtud dolů muselo být o život. V tu dobu byla u nás ještě strašidla lesní, sklepní, zvláštní strašidla byla na půdách domů, v komínech houkala Meluzína, pak byla strašidla časová, jako Polednice, Klekánice - ta strašila, když se večer stmívalo. Nejvíc jich strašilo o půlnoci, kdy spravedliví lidé spí. Proč nosila babka Prachařka, když šla do lesa, na krku hlavičku česneku? Ví to někdo? Protože česnek nejlépe chrání proti čarodějnicím, ježibabám a jezinkám. Přitom byla Prachařka od rány a jen tak se někoho nebála. Na rozdíl od městského pana Piškota, který sedával na okapu a kymácel nohama nad náměstím, sedávali vodníci na hrázi pod sehnutou vrbou, nebo na výpusti rybníka a svým žabím hlasem strašili pocestné. Někdy se prý zabývali různými pracemi, jako třeba šitím. Kdekdo zná říkanku: Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije nit. Tu si vodník říkal, když neměl čím si na práci posvítit a měl jenom měsíční zář. U nás na Třeboňsku je rybníků, že by je člověk ani nespočítal. Je jich jako stromů v lese. No, jako v malém lese určitě. Je to kraj, kde je samá voda, proto se tu vodníky muselo jen hemžit. Za vesnicí, která se jmenuje Stará Hlína, směrem na východní stranu, bylo v čase, o kterém je řeč, několik větších i menších rybníků. Všechny byly ve stínu obra mezi rybníky, rybníka Rožmberka. Ale malé rybníčky jsou také užitečné, to ví každý rybníkář i rybníkářský učedník. Stranou od cesty, poblíž řeky, které tady rybáři prokopali cestu lukami, byl rybníček, spíš louže. Byl obklopený hustým ráko2
sím a všelijakým křovím, ve kterém byla hnízda tisíců ptáků, které bychom mohli pojmenovat, kdybychom se chtěli zdržovat. Snad ten rybníček ani jméno neměl, ale možná že měl, jenom jsem ho už zapomněl. Sosny, olše a sem tam i doubek se v něm zhlíželi, vítr na jeho vodě kouzlil své malůvky, létaly tam vážky, toulaly se vodoměrky a do tmavé vody tiše padalo listí. Kolem šla sice pěšina, po které však chodili jenom ti, kteří si chtěli zkrátit cestu mezi Hlínou a Roubenicemi, a kteří volili cestu kratší a nepohodlnou, před delší a pohodlnou po rovné silnici. Tady v tom rybníčku, o kterém je řeč, žil vodník Vršťulka. Přišel sem před věky s velkou vodou, která tenkrát zle potrápila Třeboňáky, a zůstal tu, jak říkal, na penzi. Bylo to v dobách, kdy ještě strašil poctivě a přičinlivě, kdekdo v okolí ho znal a raději se rybníčku vyhnul. V poslední době však už svoji práci zanedbával a jenom občas pouštěl hrůzu na kluky, kteří se v létě odpoledne vypravili do lesa na houby a pak, cestou domů, si chladili kůži rozpálenou sluníčkem a komářími píchanci v jeho rybníčku. Poctivě kluky tahal za nohy, šimral je na chodidlech, pouštěl bubliny a někdy vydával i skřeky, které měly klukům nahánět hrůzu. Ti se mu však smáli, skákali do vody a plašili žáby. Tu se Vršťulka rozzlobil, nechal strašení a sedl si v kuchyni za stůl a láteřil na lidskou čeládku, která nemá z ničeho strach. Kam to s tím lidstvem může
Vršťulka 3
jenom dojít, když už nemá z ničeho strach, když se nebojí ani poctivého strašidla? „No řekni,“ obracel se v tom případě na svého kamaráda, na starého sumce, který už taky pamatoval lepší časy. „Nic si z toho nedělej,“ odpovídal mu sumec, „ono na ně taky dojde. Však pořád platí, že všeho je do času.“ „Co tím myslíš, že na ně taky dojde?“ ptal se obvykle Vršťulka. Jenže tentokrát dostal nezvyklou odpověď: „Já ti povím, co jsem slyšel od vážek, jak si nedávno povídaly. Kluci, kteří nemají před nikým a ničím strach a žádnou úctu, dopadnou stejně jako ti, o kterých si vážky povídaly.“ Tak sumec vypravoval co slyšel, když schovaný pod listem kapradí, na kraji rybníka, tam, kde je hebká a mazlivá voda, poslouchal vážky třepetalky. „V Třeboni mají radnici a ta radnice má věž, ze které je vidět daleko do kraje.“ „To není tak docela pravda. Z té věže je vidět jenom na město a malý kousek dál. Ale že by bylo vidět do kraje? Pleteš se, sumče.“ „Byl jsi tam, tam na té věži?“ odpověděl sumec nakvašeně. Ještě ani nezačal a už mu Vršťulka skáče do řeči. „Nebyl, ale vím, že když věž není z dálky vidět, tak z ní nemůže být vidět do dálky. Z dálky je vidět jenom věž kostela a o té přece nebyla řeč.“ „Není vůbec důležité, kam je odkud vidět. Z radniční věže je vidět dost daleko a to přece stačí. Jestli z ní není vidět dál, je to úplně jedno. Hlavní je, že je vidět na náměstí a na domy kolem. Na té věži bydlí 4
člověk, který pozoruje, jestli někde nehoří a jestli se ve městě neděje nějaká neplecha. Prý to tak je,“ říkal sumec rychle. „No a ten strážný, co na věži bydlí, má syna a ten zase kamaráda. Nějakého Vincka, nebo jak mu říkají. No a ten Vincek sebral jednou tatínkovi doma nějakou tlustou knihu a přinesl ji na věž.“ Sumec sotva věděl, co to asi je kniha, ale jak slyšel, tak dával dál. „Do té knížky si jeho tatínek zapisoval, co mu byl kdo dlužen. Půjčoval totiž lidem peníze na dluh. Proto to byla knížka důležitá jak pro něj, tak pro ty, kteří mu peníze dlužili. Jenže to Vincek nevěděl a když ji doma ukradl, myslel jenom na to, jak si na věži užijí, když budou z knížky trhat listy, z nich dělat vlaštovky a ty pak házet dolů na náměstí. Vlaštovka, i když je z papíru, létá prý z takové věže jako živá.“ Ani sumci, ani Vršťulkovi se nezdálo, že by papírová vlaštovka, létající nad střechami třeboňského náměstí, mohla skýtat velkou zábavu, ale kluci jsou kluci, už s nimi měli nějakou tu zkušenost, proto brali věci tak, jak byly. Kluci házeli na náměstí papírové vlaštovky. „Věžný asi spal a nedbal, jestli někde náhodou nehoří, proto si nevšiml, co kluci dělají. Všiml si toho ale pan Piškot. Jedna vlaštovka mu proletěla kolem nosu a proto se rozhlédl po střechách a vidí, všude se to hemží bílými papíry. Samozřejmě, že hned věděl, o co jde. Rozkřikl se na kluky a honem k nim chvátal. Bral to kolem komínů až šindele lítaly a hrozil klukům děsnými tresty, které je neminou, jen co je chytí za ruku. Jenže v tom rozčilení se zapomněl udělat viditelným. Kluci koukali, hned jim však došlo, že když slyší křik a nikoho není vidět, že to bude pan Piškot, obávané horní strašidlo.“
Vršťulka 5
„No jo, o panu Piškotovi jsem slyšel. To je městský strašidlo. Jako já jsem vodní, je pan Piškot horní. Žije na střechách a ve vršcích stromů a bdí. Kouká, jestli věžný kouká a takovou a podobnou dělá práci. Lidem a ptákům prospěšnou. Nedivím se, že na kluky hartusil, když dělali na náměstí nepořádek.“ Sumec pokračoval: „Vincek se polekal, protože mu hned došlo, že to pan Piškot s trestem myslí vážně, zahodil knížku a hajdy pryč. Knížka mávala křídly, jak do ní foukal vítr nabrala výšku, ale dlouho lítat nemůže, protože opravdovská křídla nemá. Tak spadla, jenže místo na zem, kde by ji někdo sebral, někomu do komína. Vážky říkaly, že nějaké Ance plátenici. Bum, byla v komíně, ale nějak se tam vzpříčila a zůstala tam. Do pece nespadla.“ „To je všechno?“ zeptal se Vršťulka otráveně. Co mu bylo, vodníkovi usedlému na roubenické louži, do nějaké knížky se jmény dlužníků nějakého třeboňského vydřiducha, nebo koho. Neznal ho a bylo mu to jedno. „Všechno. Pokud jde o tu knížku, tak zase ne úplně. Tím, že visí v komíně Anky plátenice, vznikla někomu velká škoda a někdo se prý moc raduje. Nejsou totiž doklady, že si od Vinckova tatínka půjčili peníze a tak nemusejí platit. Chápeš to?“ „Nechápu,“ zavrtěl hlavou Vršťulka. „Proč by neměli platit jenom proto, že se ztratila knížka, ve které byl jejich dluh zapsaný? Když si jednou půjčili, tak snad zaplatí.“ „To si myslíš ty, protože jsi jenom zabedněný vodník. U lidí je to jinak. Když není doklad, že si půjčili, tak platit nemusí. To říkaly vážky a asi budou mít pravdu.“
6
„Ty tvoje vážky toho taky vědí. Lidé jsou ovšem divní. Půjčí si peníze a když se ztratí papír, na kterém je o tom všechno napsáno, tak jako by si nepůjčili? To nepochopím. Jak to dopadlo s těmi kluky?“ „O tom vážky už nic neříkaly. Knížka se ztratila a Vincek se sotva přiznal, že ji zahodil. Sem tam se po Třeboni povaloval zmačkaný papír a na něm byly nějaké zápisy, kdo však z lidí tomu rozumí? Možná, že pár papírů bude ještě na střechách, třeba uvízly ve slámě, kterou Třeboňáci kryjí střechy. Já nevím.“ „Já taky nevím, proč mi to tady vypravuješ. Mám snad honit kluky, kteří doma tátům kradou papíry? Nebo to mám jít říct purkmistrovi, že je ta ztracená knížka v komíně Anky plátenice? Až se mi tu někdy ten Vincek objeví a vleze do vody, tak ho pěkně potrápím, kluka zlobivého. Na to mám vyučení. Každý by měl dělat jenom to, co umí.“ Vršťulkovi se sumcovo vypravování moc nezamlouvalo, protože mu něco scházelo. Jak kluci na svou neposlušnost doplatili. Ukradnou knížku, ztratí ji, udělají škodu a nic. To bylo všechno. Každý takový zlý čin přece musí dojít odplaty, říkal si Vršťulka a vrtěl nechápavě hlavou. „Já jsem ti nechtěl radit, abys dělal něco jiného než děláš. Jenom jsem vypravoval pro zkrácení dlouhé chvíle,“ povídal sumec. „Dlouhá chvíle, dlouhá chvíle. Tu má jenom ten, kdo nemá co dělat. Takhle dostat do ruky Pepíka Frantáků z Roubenic. To bych ho párkrát potopil, čerchmanta jednoho. Jenže on se někde naučil plavat a mně se může smát.“ „Musíš někoho stáhnout pod vodu,“ radil sumec. „Vrátí se ti to správný vodnický sebevědomí. Jen se podívej po kuchyni. Hrnečky? Vršťulka 7
Všechny prázdný. Dušičky nikde. Co jsi to za vodníka, když pod pokličkou nemáš ani jednu dušičku?“ „Heleď, sumče, koukej abys viděl a mně neraď. Do řemesla mi nemluv. a ostatně: kdo ti to napovídal o třeboňské věži a o těch vlaštovkách z papíru? Vážky?“ „Vážky. Seděly na lupenu a já jsem pod nimi z dlouhé chvíle poslouchal.“ „Tak, poslouchal z dlouhé chvíle. K tomu ti musím něco říct. Poslouchat, co si jiní povídají, se nesluší. a přitom to všechno byl nesmysl. Copak byly vážky třepetalky někdy dál než na kraji našeho rybníka? Když jim vítr náhodou foukne do sukní a odnese je kousek do rákosí, už křičí a naříkají, jako by se jim kdoví co stalo. Nikdy neviděly žádnou věž. Ani nevědí, co to je. Jak to mohly vypravovat?“ „Asi to od někoho slyšely,“ nedal se sumec. „Všude kolem na našich vodách je mnoho racků, kteří táhnou z kraje do kraje, viděli velká města a ještě širší a hlubší vody, než je náš Rožmberk. Ti to mohli vypravovat.“ „Určitě to vypravovali vážkám! Racek udělá chramst a je po vážce. Ten by se s ní tak asi bavil.“ „Víš co? Když se ti to nelíbí, tak si jdi chytat lelky na hráz a mne nech spát,“ urazil se sumec. „Tak prosím. Já mám jít chytat lelky,“ bručel Vršťulka nespokojeně a lezl z vody. Byla hluboká noc. Ticho se do daleka rozpínalo, vítr už přestal škádlit trávu i listí olší, byla zkrátka noc, jaká v tom kraji a u toho rybníka bývala doma. Měsíce valem ubývalo, na východní obloze stálo velké C.
8
„Couváš, měsíčku, couváš,“ řekl si Vršťulka a prohlížel si tu ubývající nebeskou lucernu. Komáři mu bzučeli kolem hlavy, sem tam se mihl netopýr. Hladina jeho rybníka byla klidná, jenom občas zašustilo něco v rákosí. Vršťulka se škrábal na hlavě a uvažoval, zda má ještě to své království obejít, dát vodoměrkám dobrou noc a pak jít taky spát. Tu se z dálky ozvaly nějaké zvuky. Vršťulka vylezl na vrbu, aby nebyl na ráně, protože to vypadalo na člověka. a na člověka náramně rozkuráženého. „Hou, hou, krávy jdou, pod vodou…“ zpíval něčí hlas. „No jo, Křeslička. Ten jednou špatně skončí,“ uplivl si Vršťulka do vody a tucet žab, které ten hluk probudil, mu dosvědčilo, že Křeslička špatně skončí. „Nesou mlíka půl žejdlíka, sotva jdou…“
Vršťulka 9
„Stejně jako ty, ty nestydo. Ty taky sotva jdeš. Hráz je ti úzká,“ křikl Vršťulka na řezníka, který si to pod ním rozjařeně šinul. Jenže to neměl Vršťulka dělat. Křeslička se lekl toho skřehotavého hlasu, zamotal se ze strany na stranu, pravou nohou zakopl o svoji levou nohu a žbluňkl po hlavě do vody. „Co to děláš, Křesličko, nešťastníku!“ stačil Vršťulka vykřiknout. Jenže to už byl řezník pod vodou, už jí měl plné boty, kapsy, měl ji za košilí a všude, bezmocně kopal nohama, vypouštěl bubliny a divil se, co se to s ním tak najednou stalo. Vršťulka nelenil a skočil za ním, tahal ho za kabát, za ruce, a snažil se ho vytáhnout na hráz, ale marně. Nešlo to. Řezník s vodou v botách, s břichem jako sud, který se teď napouštěl bahenní vodou, byl nad síly zeleného mužíčka. Nezbylo mu než řezníka zatáhnout do kuchyně. „A hele, přišla návštěva,“ křikl pod lavicí sumec. „To jsi zas jednou ulovil dušičku, Vršťulko? Však bylo na čase. a jakou velikou. To je radost. Jen jestli tu máme tak velikej hrneček.“ „I mlč, sumče. Koukej se na něj, jak vypadá.“ Bylo na co koukat. Křeslička byl celý zkroušený z toho, co se mu stalo. Už viděl svoji ubohou, opuštěnou ženu, své nezaopatřené děti, sirotky, slyšel je, jak pláčí nad jeho smutným koncem a nad svým truchlivým osudem a dal se také do pláče. „Nebreč mi tady, řezníku,“ obořil se na něj Vršťulka přísně. „Sám sis to zavinil. Kdybys tolik nepil, nepletly by se ti nohy a nepadal bys do vody. To se stane člověku snadno, když pije. Když piješ, musíš za to platit.“ „Ach běda, běda, já ubohý. a co moje dětičky opuštěný. Co s nimi bude? Kdo se o ně teď bude
10
starat?“ bědoval řezník a slzy se mu koulely po břiše a padaly na nezametenou podlahu. „Neřvi nám tady, opilče!“ napodobil sumec Vršťulku. „Starýho Tůmu znáš?“ „Kterýho Tůmu?“ zeptal se řezník a utřel si nos. „Kterýho, kterýho. Od vás z Roubenic.“ Křeslička přemýšlel. Byl z toho všeho tak tumpachový, že by uvažoval, i kdyby se ho ptali, jestli zná nějakého Křesličku. „To myslíš pytláka Tůmu?“ „Právě toho, právě toho,“ hnul sebou sumec radostně. „Tak to máme, řezníku, společný známý. Tenhle Tůma tu na mne líčí, už ani nevím jak dlouho, a pořád marně,“ řekl sumec spokojeně a díval se na řezníka, jako by mu ta společná známost dělala dobře. „Pytláka Tůmu mi sem netahej, stačí, že tu máme tenhle sud plný piva,“ řekl Vršťulka přísně. Řezník zase začal naříkat a prosit: „Pane hastrmane Vršťulko…“ „Neříkej mi hastrmane, já nejsem žádný hastrman!“ vykřikl Vršťulka dotčeně. „Hastrmani jsou pocestní, kteří nemají žádné stálé místo. Táhnou proudnou vodou z kraje do kraje a je jim jedno, co tam po nich zůstane. Já jsem zdejší, usedlý vodník. Pamatuj si to.“ „Já vím. Vždyť já nepamatuju, že by se tu za mýho života někdo utopil. Proč to musím být zrovna já?“ „Však jsem se tě něco nahlídal, dával na tebe pozor. Ale ty dneska najednou hup do vody. Po hlavě. Když mi slíbíš, že nebudeš pít, pomůžu ti z vody.“ Řezník vyskočil a radostně pobíhal po kuchyni, objímal Vršťulku a chtěl do náruče chytit i sumce, jenže ten se znechuceně stáhl pod lavici ke zdi.
Vršťulka 11
„Já skutečně nejsem utopenej? Jak je to možný?“ divil se při té radosti Křeslička. „Seď na místě. Dej pokoj, víříš nám tady bahno, no, dej už pokoj, vzpamatuj se,“ napomínal řezníka Vršťulka. „Čím já bych se ti odměnil, ty náš vodníčku zlatej? Nechceš něco? Jen si řekni, já ti to dám, když to budu mít.“ To řekl, jako by tušil, že u sebe nic kloudného mít nemůže, protože nic neměl ani když právě nelezl do vody, protože peníze všechny propil a tak měl jenom dobrou vůli udělat Vršťulkovi radost. „Co takhle fajfku, nechceš?“ To bylo všechno, co měl v kapse. „Když budeš kouřit sušenej orobinec, smíchat ho musíš s nějakým polním lupením, to si poradíš, tak to nebude nezdravý. Já nevím, jaký vy, vodní bytosti, máte plíce. Nesmíš to do nich tahat. Pak budeš jako my, lidi. Budeš sedět na hrázi a budeš bafat z fajfky. Pak na tebe pudou jenom vznešený myšlenky. Ten dejm táhni do huby a koutkem ho pouštěj ven. Koukej, takhle se to musí,“ ukázal Vršťulkovi, jak se kouří a pouští přitom z huby kouř. „No,“ řekl Vršťulka neurčitě, když vzal fajfku do ruky. „Viděls někdy vodníka s fajfkou v hubě?“ zeptal se sumce. „I viděl. Krajánci kouřili, naučili je to mlynáři. Pomáhali jim nahánět vodu na mlýnská kola a pak s nimi po práci sedávali v šalandách.“ „Tak si ve zdraví zakuř a v dobrém na mne vzpomínej. Já už musím jít, stejně domů přijdu pozdě a moje žena už má jistě starost.“ „Tak jdeme, Křesličko, jdeme.“ Vršťulka vzal řezníka za ruku a vedl ho po dně rybníka podél hráze, kde jim bahno temně vířilo kolem nohou a žáby utíkaly do stran, až přišli ke schůdkům, 12
které strmě sestupovaly do vody a po nich Křeslička pohodlně vylezl na hráz. „Slibuješ, řezníku, že už nebudeš tak nehorázně pít? Že budeš žít pořádně a budeš už jenom střízlivý?“ zeptal se Vršťulka a řezník to svatosvatě a taky věrolomně slíbil. Jenom si v duchu umínil, že z hospody nepůjde nikdy kolem nějakého rybníka. V tu chvíli mu však nedošlo, že by se musel vznášet, protože to tu kolem bylo samá voda. „Tak si tady lehni hlavou dolů, ať z tebe vyteče voda,“ poradil věrolomnému řezníkovi vodník. Ještě ho vzal za nohy, nadzvedl ho, aby ta voda mohla lépe ven. „Člověče, tys mi tady ten můj rybník skoro vypil,“ řekl Vršťulka, když viděl tu spoustu vody a řezník byl rád, že je rád.
Vršťulka 13
Sumec a fajfka Jak jsme si řekli, Vršťulka dostal od vděčného řezníka Křesličky fajfku. Podle řezníkovy rady nasbíral listí vonných bylinek, všelijak ho máčel a pak na mělčině v rákosí sušil, přidal něco jitrocele a další pochutiny, vymyslel několik kombinací a pak bafal. Seděl na vrbě a vypouštěl malebné obláčky kouře, šedivé a někdy do modra zbarvené a divil se, jak to těm lidem může chutnat. Jakou v tom sezení a vypouštění kouře mohou nacházet zálibu. Aby se však neřeklo, aby Křesličku neurazil svým nevděkem, sedal na hrázi a pokuřoval. Jednou nechal zapálenou fajfku na stole a vyšel něco zařídit. Venku se totiž praly bělice a vodník, jako vodní hospodář, musel rozruchu udělat přítrž. Když se vrátil, viděl, jak sumec s fajfkou v široké hubě majestátně proplouvá místností. Fajfka za ním vlaje, ze strany na stranu se kýve a sumec, plný blaženosti, se tváří jako král všeho rybničního tvorstva. „Tys tomu dal, kamaráde,“ řekl Vršťulka. „Ryba s fajfkou v hubě. To tu u nás ještě nebylo. Hned to vyplivni. Vždyť budeš smrdět, že se ti žáby budou vyhýbat.“ Sumec jen tak jedním koutkem úst, aby mu fajfka nevypadla, prohodil, že není tak zle, že mu tu fajfku vrátí, že jí neubude, že ji trochu protáhne, že Vršťulka je kuřák, že z něj mají čolci legraci, když 14
ho vidí kouřit, že se mohou smíchy potrhat, zkrátka, sumec byl k nepoznání. Vršťulka ho znepokojeně pozoroval. Viděl někdy někdo rybu kouřit? Co když se jí to vrazí do ploutví, co když se stane kdo ví co jiného, co jí udělá rybí život nepříjemným? I on, vodník na leccos zvyklý, lidem podobný, měl co dělat, aby ten kouř vyfukoval a dělal přitom, že se nic neděje, jako že to dělá odjakživa a nemá s tím žádné potíže. Pak si ale řekl, když chceš, tak si užij. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Však poznáš, kdo měl pravdu. Toho Křesličku nám tady byl čert dlužen. Tak zůstala fajfka sumcovi. Vršťulka mu ji s nechutí nacpával. To jen ze starého přátelství, i když věděl, že nedělá dobře. Je jednou jasné, že ryby nemají ruce a proto nacpat fajfku se nikdy nenaučí. Musel mu ji taky zapalovat a sumec už jenom vyfukoval kouř. Kdyby jenom vyfukoval! On dýmal jako ta příšera, co od nedávna jezdila kolem Rožmberka, dělala hluk a plašila kachny. Vozila lidi odněkud někam a všichni kolem, kterým si vodník Sekula, usedlý na Rožmberku, stěžoval, říkali, že to je pokrok. Jenže Rožmberk byl daleko a tady v okolí dýmala podobně jenom chalupa starého Moučky ze Staré Hlíny. Ten byl známý tím, že topil v peci celý rok, v zimě v létě, protože byl strašně zimomřivý. Tak byla Vršťulkova kuchyň pořád plná kouře, že na druhou stranu nebylo vidět, Vršťulka tam nemohl vydržet, pořád musel někudy rajzovat, posedávat na hrázi a mít vztek, že s tou fajfkou tak prohloupil. Jenže to nebylo všechno. K tomu dýmání a vyfukování kouře začal sumec ještě nutit rybniční havěť, aby mu do kuchyně nosila všelijaké Vršťulka 15
to vodní a lesní lupení, rozkřikoval se na žabáky, vyhrožoval jim, že jestli ho neposlechnou a budou mu nosit listí umazané od bahna, že na ně Vršťulka zanevře a oni že uvidí. Zkrátka - sumec se změnil a to k horšímu. „Ach jo, kamaráde, kamaráde. Ty to vedeš, nic neděláš, jenom vykuřuješ, bafáš a dýmáš, až jsi z toho celý modrý. Skutečně, ty měníš barvu! Viděl kdy někdo modrého sumce? To máš z toho kouře.“ Jenže to nebylo všechno. Sumec někde chytil průvan a začal kašlat. Vždycky po noci, když se mu podařilo správně a brzy usnout, tak se ráno probudil a kašlal a kašlal, že se nahoře dělala na vodě kola a vodní vír tam kličkoval mezi lupeny spadlými z vrby. Bába Prachařka, která tudy chodila po ránu na houby, ten vír viděla a pak ve vsi prohlašovala, že v rybníce co nevidět praskne hráz, protože voda pod ní určitě někde uniká a to že není dobře. Voda má být tam, kde jednou je, a nic moc se s ní nemá dít. Jinak není něco v pořádku. Vršťulka to sumcovo kašlání poslouchal s obavami. Sumec kašle, kašle, zapálí se mu měchy, jeho rybí plíce, a co bude? Budeš tady, Vršťulko, sám. Kamarád, nekamarád, když na něj přijde nemoc, je dobrá rada drahá. Nedá se nic dělat, musí tam i sumec a bude to. Zahrabeme tě někde v bahně, aby na tebe nikdo nemohl a budeme na tě s lítostí vzpomínat. Takové chmurné myšlenky na Vršťulku chodily, když v noci poslouchal to sumcovo kašlání. Jenže sumec kašlal i ve dne a Vršťulka, když viděl, že to se sumcovou chorobou je stále horší a horší, raději odcházel z domova a někde v rákosí poslouchal, jestli sumec ještě kašle. Jednou v noci, když sumec kašlal tak, že tloukl hlavou o stoličku a říkal, Vršťulko, zapal mi fajfku, třeba mě ten kašel přejde, řekl Vršťulka rozhodně:
16
„Takhle ne, kamaráde. Už toho bylo dost. Tady se musí něco stát. Já jsem na světě dost dlouho, abych věděl, že lidé mají své doktory. To jsou takoví, ehm, takoví, kteří umějí ty ostatní lidi spravit, když se jim v těle něco porouchá, třeba mají kašel, že si s ním nevědí rady. Pak jdou k tomu doktorovi a on jim pomůže. Porouchané opraví. Možná, že se tihle doktoři taky vyznají ve zvířatech. Jednou je jasný, že to takhle dál nejde, a já jdu pro toho doktora.“ Nedal si říct, nedal si to vymluvit, nedal se ničím odradit, ani řečí, že on taky není člověk, že je vodník, a jak to tomu doktorovi vysvětlí, že hledá pomoc pro sumce. Kdyby ho, sumce, vzal do náruče takový Křeslička, a donesl ho ukázat doktorovi, třeba by doktor pomohl. Ale Vršťulka? Jak to zařídí Vršťulka? „Proč bych to nemohl zařídit? Vždyť mne tady lidé znají, a když mne neznají, tak o mně slyšeli. Já jsem přece zdejší, i když nechodím na pouť, která je vždycky na svatou Annu. Zná mne Křeslička a plno kluků, teď je z leckterého už chlap, možná, že už dědek. Tak mne pozná i doktor.“ A šel. Náhodou si na cestu nemohl stěžovat, protože svítil měsíc a voněly lípy, ten rok nádherně rozkvetly a včelaři si libovali, protože byl vlahý červen a včely zlatý pyl z lipového květu nosily a nosily, až se námahou prohýbaly. Vršťulka tu sladkou vůni nasával do nosu a ta mu dodávala odvahu jít do Roubenic a zaklepat na okno doktora Šístka. Jenže jak pozná, kde bydlí doktor Šístek? Dům jako dům, některý větší, jiný menší, ale jinak každý stejný. Všude tma, nikde v žádném okně světlo, měsíc prodlužuje stíny a psi poštěkávají, protože nemají vodníky v lásce.
Vršťulka 17
Co dělat? Vršťulka zaklepal na jedno okno, které se mu zdálo být přátelské. Byly za ním muškáty, měly veselé barvy a on si řekl, že kdo má za oknem takové kytky, nemůže být zlý člověk. Měl štěstí. Za tím oknem spala bába Prachařka. Znal ji od vidění, ale ona zatím neměla čest se s ním osobně seznámit, a Vršťulka uznal, že by to snad právě teď nebylo nezbytně třeba. Že tam bydlí Prachařka poznal podle křiku, který se ozval, když zaklepal na okno. „Co je, co se děje? Je tam někdo? Co se stalo, že mne musíte budit v tuhle nekřesťanskou hodinu?“ Vršťulka si stoupl dál od okna, aby ho bába, až vystrčí z okna hlavu, neviděla a skuhravým hlasem zvolal: „Milá paní, stalo se neštěstí, já jdu pro doktora, jenže nejsem zdejší a nevím, kde doktora hledat. Ukažte mi, prosím vás, cestu.“ A bába hned že jo, že v neštěstí se lidem musí pomáhat, a aby počkal, že na sebe něco hodí a k doktorovi ho zavede. To ovšem nemohl Vršťulka potřebovat, proto hned zvolal, aby se nezdržovala a vrátila se do vyhřáté postele, protože venku není akorát takový počasí, aby do něj mohla rozespalá bez újmy na zdraví jen tak vyběhnout, jemu stačí, když řekne, který dům to je a on že si ho najde. Tak bába vystrčila z okna ruku a ukázala na chalupu, která byla jako ostatní chalupy, jenom byla o něco větší, protože doktor byl ve vsi velký pán a musel mít proto větší stavení. Vršťulka nečekal, poděkoval a rychle, než si to snad bába rozmyslí, a třeba se za ním vypraví, aby zjistila komu se co stalo a kdy se už bude chystat na onen svět, doběhl k doktorovu oknu a rázně na ně zabušil. Bušil dlouho a netrpělivě, než se někde v domě rozsvítilo světlo a než 18
doktor v dlouhé noční košili a s lucernou v ruce vešel do místnosti, na jejíž okno Vršťulka klepal. Takhle tedy vypadá pan doktor, řekl si Vršťulka a měl co dělat, aby neutekl do tmy. Tak vypadá člověk, který rozumí tomu, co mají lidé v sobě a ví, proč to tak je. Ví, jak spravit porouchané tělo a co udělat, aby lidé byli zdraví a měli radost ze života. Jenže doktor naléhal na Vršťulku, aby konečně řekl kdo je a o co mu jde. „No tak se konečně vymáčkni a řekni co se kde děje, člověče nešťastná,“ zaburácel, když se marně snažil z třesoucího se Vršťulky vymámit, proč ho budí ze spaní. „Pane doktore, můj kamarád strašně kašle. Já se bojím, že umře,“ vykoktal Vršťulka. „Kvůli tomu, že tvůj kamarrrád kašle, mne budíš ze spaní? Já tě prrraštím přes hlavu, ty jeden kujóne. Kterrrej ty jsi? Řekni. Já tě asi neznám. Odkud jsi?“ Zvedl lucernu nad hlavu a viděl roztřesenou Vršťulkovu postavu. Nezdálo se mu to. Viděl střízlíka, ten by si z něj dělat legraci nedovolil. Proto se zeptal, jestli mu to nechce jít povědět dovnitř, ať nestojí pod oknem, že se doktor mezitím obleče. „To radši ne, pane doktor. Já bych vám tam namokřil. Já jsem celej mokrej,“ řekl Vršťulka. A pak dodal nesměle, aby to nebylo daleko slyšet, a protože se nedalo nic dělat, nic se nedalo zamlčet: „Já jsem totiž vodník.“
Vršťulka 19
Jak to řekl, ruka s lucernou se vystrčila z okna a doktor koukal a koukal dokud se nevynadíval a pak řekl: „Skutečně, oprrravdovskej vodník. To jsem janek. Já myslel, že to jsou babský tlachy. O ono zatím takhle. Inu, lidský poznání je bez hrrranic. Já teď poznal skutečnýho a jak se zdá i prrravýho vodníka. Tak co je tomu tvýmu kamarrrádovi?“ Dozvěděl se, že kamarád kašle a kašle. „To je málo. Já musím vědět, prrroč kašle. Jakou má nemoc. Jenže to ty asi vědět nebudeš. Tak alespoň pověz, jak vy, vodníci, dejcháte. Máte plíce nebo žábrrry?“ Pak dodal, že se ve škole o vodnících neučili, aby mu proto prominul takovou neznalost. „To je tak, pane doktor. Já nevím, co máte na mysli. Já dejchám pořád stejně a nic mi nedělá starosti, jenom to kašlání starýho kamaráda. Jenže on to není vodník, jako jsem já, ale sumec. Ryba jako poleno.“ Tím myslel, že je taková veliká a těžká. Doktor se chytil za hlavu. „No jo, už jo. Taky jsem mohl vědět, že vodníci mohou mít kamarrrády mezi rrrybama. Kašlat rrrybu jsem neviděl ani neslyšel. To je tedy rrrarrrita. A když už kašle, nevíš náhodou, prrroč kašle?“ „Proč kašle opravdu nevím. Já vím jenom, že je to s ním čím dál horší. Už ani kouřit nemůže…“ „Cože? Cos to řekl, člověče nešťastná?“ Doktor vykřikl a zapomněl, že vodníci nejsou lidé, že se lidem jenom podobají, a že by se vodníka mohlo to oslovení dotknout. „Od té doby,“ vysvětloval Vršťulka horlivě dál, „co nám dal řezník Křeslička tu fajfku, sumec kouří a kouří.“
20
V místnosti bylo ticho. Už si Vršťulka myslel, že doktor odešel, ale pořád viděl jeho mohutnou postavu v bílé noční košili, viděl jeho tvář osvětlenou svitem lampy, viděl to, co měl pod nosem a čemu lidé říkají kníry. Ty visely doktorovi podél širokých úst pod oběma tvářemi. Konečně se z místnosti ozvalo: „Víš co? Dám ti radu, ale nikde se jí nechlub. Najdi tady někde kámen a vyraž Křesličkovi okno. To bude ta nejlepší odměna, kterou si zaslouží. Prrromiň. To já jenom tak. Samozřejmě, žádné okno kamenem vyrrrážet nebudeš. Ale nebudeš taky kouřit. Když sumcovi seberrreš fajfku, bude zdrrravej. Udělej to hned a už upaluj, prrrotože začínáš bejt podezřelej. Jo, ještě jedno. Někdy se zastav, já si tě zevrrrubně prrrohlídnu. To v zájmu vědy, rrrozumíš? Vědy. Věda nesmí přijít zkrrrátka. Koukej, támhle jde bába Prrrachařka.“ Vršťulka se ohlédl, rychle poděkoval, slíbil, že se zastaví a pelášil k rybníku. Udělal, jak mu doktor poradil a zase bylo v kuchyni dobře a sumec byl zdráv jako předtím.
Vršťulka 21
Žbrk V rákosí na mělké straně rybníka, tam, kde si stará olše namáčí listí ve vodě, žili tři komáři. Žilo jich tam samozřejmě plno, celá mračna, ale nás zajímají právě tihle tři: Prokotálek, Mašlička a Ucho. Byli to kamarádi, kteří měli celý svět rádi. Snad s výjimkou žab, netopýrů a ještě několika desítek podobných, kteří jim nepřáli. Stejně tak jako lidé, kteří jim byli protivní, když to máme říct ohleduplně. Říkali o nich, že jim pijí krev a že je třeba je pádnou rukou vyplatit. Komáři však byli chasníci hbití, uhýbaví a všem ranám se vždy obratně vyhnuli. A ještě se pak rozčileným oháněčům písklavě posmívali: „Vidíš, vidíš, jak jsi silný a na mne, maličkého komára, nestačíš,“ vyzpěvoval Prokotálek. Dostal jméno od toho, že pořád jen povídal a nedal se zastavit. Všude bylo plno jeho písklavého řečnění. To Mašlička byl jiný brach. Sedal po ránu na kraji listu, to když se na něm ještě choulila kapka ranní rosy, a v ní se fintivě prohlížel. Náramně rád se na sebe díval a sám sobě se líbil. Proto mu také říkali Mašlička, právě pro jeho zdobivost, pentlivost a nafintěnost. Třetí, Ucho, byl alkoholik. Lidé tak takovým říkají. Našel zalíbení v řezníkovi Křesličkovi a netrpělivě na něj vždycky čekal, až půjde v noci z hospody domů. Pak mu stačilo jen se tak mírně přitulit k řezníkovu uchu, ve kterém bublaly různé ty alkoholy, a svět se najednou zdál být Uchovi milý, veselý a přátelský. Jenže jednou se na Křesličkově uchu trochu zapomněl a řezník si dal takovou ránu 22
přes hlavu, že s vlastní hlavou trefil i ubohého komára. Dlouho ho kamarádi dávali dohromady a když se konečně ze všech zranění vylízal, zůstala mu přezdívka Ucho. Člověk by řekl, že po této zkušenosti se bude Ucho řezníkovi vyhýbat. Ale chyba lávky. Čekal na něj trpělivě a když řezník nešel, létal mu naproti. Bylo poledne, větřík zalezl někam pod lupení u hráze, horko se jen lepilo a na Vršťulku šlo spaní, stejně jako na všechnu okolní přírodu, když někdo začal klepat na stavidlo. Buď to byl nějaký nezbeda, který zapomněl jít domů na oběd, nebo to byl starý Lešetinský. Vršťulka vyhlédl a viděl, že měl pravdu. Byl to Lešetinský z Novosed. „Proč si nedáš pokoj, tahat tělo takovým horkem. Ani zdraví to neslouží. Ale když už jsi tady, tak pojď do chládku.“ Sedli si do stínu. Lešetinský si strčil nohy do vody, odháněl komáry a Vršťulka čekal, co mu staroch přinesl. Lešetinský byl kdysi sedlák, který řízením osudu o všechno přišel, měl za sebou moc krušných let života a stačil se naučit rozumět přírodě a jejím tajemstvím. Věděl, že když žije spravedlivě, že se nemusí bát toho, před čím jiní utíkají. Proto se přátelil s Vršťulkou a občas za ním přišel na kus řeči. Seděli, klátili nohama, koukali, jak se nad vodou honí vážky a jak se od vodoměrek dělají na hladině kola. Spíš kolečka, protože vodoměrka je tak lehoučká, že se ani pod hladinu nedostane, jen tak na ní chlubivě maluje. „Nejdu jenom tak, že nemám dneska kam jít,“ řekl konečně Lešetinský. „Jdu se vzkazem.“ A zase mlčel. Vršťulka byl po těchto slovech celý napnutý, ale slušnost velela, aby nechal hosta se rozhodnout, kdy s novinou, kterou přinesl, sám vyjde. Vršťulka 23
„Sedím na Nežárce, tam nad splavem, kde je klidná voda a čekám na rybu. Však to znáš,“ podíval se na Vršťulku, který se zamračil, věděl, že Lešetinský chytá ryby, ale nemohl proti tomu nic dělat. Z něčeho žít musel, sedláci mu dávali jenom tolik, aby neumřel hlady. Chodit střídou, jak bylo tenkrát u chudáků zvykem, nebylo pro Lešetinského, který neměl nic, jenom chuť do života, žádný med. „Proti mně najednou panský hajný. Křičí přes řeku, jestli mám povolení. Koukám, co je hajnému do toho, tak dál sedím, nic neříkám. Nejdřív se ptal, jestli nejsem němej. Já zase nic, jenom koukám, jestli ryba bere. Nebrala. Hajný taky koukal a nic. Chvíli se drbal za uchem a pak se sebral a šel pryč. Proti proudu je tam lávka. Kus cesty, tak půl hodiny. Počkal jsem chvíli, sebral nářadí, vyhrnul nohavice, možná, že to tam znáš, přebrodil jsem se na druhou stranu.“ „Tos musel jít od tý vykotlaný vrby šikmo nahoru proti proudu, jsou tam na dně kameny,“ řekl Vršťulka zasvěceně. „Taky jo. Když je voda tak akorát, tak kdo to zná, ten to přejde a ani se nenamočí. Ale málem jsem se tam namočil. A proto jsem tady. Byl tam kolega,“ ukázal na Vršťulku. „Nějakej Žbrk. Vykouk z vody a měl takový nešťastný oči, že jsem hned věděl, tady je vodník a je v nouzi. Když jsem se z toho leknutí vzpamatoval, přidal jsem do kroku a honem na břeh. Nemohl jsem vědět, jestli si to nerozmyslí a nebude mne tahat pod vodu.“ „Žbrk, Žbrk? To jméno jsem někde slyšel.“ „Slyšel, neslyšel. Jak se ukázalo, když jsme spolu na břehu mluvili, byl to kdysi velkej pán mezi vodníkama. Vodohospodář. Inspektor. To mi všechno vysvětlil, když ten hajný odešel.“ 24
„Takže se hajný vrátil a nachytal tě, jak nám chytáš ryby,“ řekl Vršťulka s uspokojením. „Vrátil, jenže na druhou stranu. Stál, křičel a vyhrožoval. Nejvíc mu vadila ta zbytečná cesta. Otravoval mne tak, že jsem vzal ryby a šel pryč. Jako. Kus dál jsem si sedl na břeh a Žbrk vystrčil hlavu z vody a povídali jsme si. Proto jsem tady.“ „Něco mi vzkázal. Mám pravdu? Taky tě nemusel otravovat a mohl přijít sám.“ „Mohl, nemohl. On je to totiž vodník životem moc zklamanej. Už nemá ani odvahu sem zajít, aby se nedočkal dalšího, prej už posledního zklamání. Dokud byl inspektor, byl velkej pán. Dokud kontroloval, jestli mají vodníci všechno v pořádku, jestli nemají jít na přezkoušení, jestli dovedou strašit, jestli ve vodě není moc nějakého toho svinstva, které tam nepatří a které tam lidi bezohledně vypouštějí, jestli se vodníci zkrátka starají, aby všechno bylo tak, jak je třeba. Byl to moc přísnej pán a teď je najednou v penzi a všichni se k němu otočili zády. Nemá se kam vrtnout. Všechny rybníky jsou obsazený a vodník v proudné řece, zvlášť, když už je starej, to není ono. To je tak hastrman do dětskejch říkanek. Ptal se, jestli nevím o nějaké klidné vodě. Tak jsem si vzpomněl na tebe.“ „No tohle! To všechno po tolika letech? Tos říkal, že jsme kamarádi?“ Vršťulka vyskočil a rozčileně běhal po hrázi. „Tomu se říká vděk. Přivede mi sem nějakého Žbrka, o kterém jsem nikdy neslyšel. Pro mne samého je tahle louže malá. Dva vodníci se sem ani nevejdou. Že tě husa nekopne. Už sem podruhé ani nechoď, nebo tě stáhnu do vody, abych tomu inspektorovi ukázal, že jsem pořád ještě vodník.“ Vršťulka 25
Nebyl k uklidnění. Lešetinský se ho snažil chytit za šos, ale Vršťulka se mu vytrhl a chystal se skočit do vody. „Je vidět, že jste jenom vodní havěť, Vršťulko. Ani ti to nemůžu mít za zlý,“ zakýval Lešetinský smutně hlavou. „Není mezi vámi to, jak se říká, když lidi drží při sobě? Solidarita? My lidi držíme při sobě. Koukni na mne. Já bych dávno umřel hlady nebejt toho, že mi moji rodáci dají najíst. Taky by nemuseli, ale dají. To vy, vodníci, asi neznáte.“ Vršťulka si zase sedl na hráz a přemýšlel. „Co jako chce ten Žbrk,“ řekl konečně. „Chce se s někým poradit. Odevšad ho vyhnali, že na vodu nemá právo, že všude je někdo s právem vysezeným. Tak se chce poradit. Sloužil někde v cizině, na Berounce, nebo kde, ale je tady odněkud, sám ani neví přesně odkud, ale táhlo ho to zpátky.“ „Co mu můžu poradit?“ uvažoval Vršťulka, ale nakonec se přece jen nenechal Lešetinským zahanbit, že on, Vršťulka, vodník usedlý v louži u Roubenic, nemá pochopení pro vodníka penzistu. „Tak ať přijde, já před ním dveře nezavřu.“ Vodník Žbrk, důchodce, přišel, jako by čekal za bukem. Nutno říct, že v okolí žádné buky nerostly, to je takové úsloví, které použijeme tehdy, když se někdo objeví rázem jak na zavolanou. Ani pro něj nemusel Lešetinský chodit. Co si spolu Lešetinský s Vršťulkou říkali, všechno Žbrk slyšel a kdyby se vodníci červenali, byl by Vršťulka studem červený jako rak. Na svoji omluvu si říkal, že je v téhle louži doma a může si proto říkat, co mu huba velí, ale nebyl si jistý, že je to tak dobře. „Nějak se srovnáme, pane bratře,“ zakuňkal, když si podali ruce a když Žbrk vysvětlil 26
svoji situaci vodníka odevšad vyháněného, který není nikde doma. „Jo, to je ten rub světský slávy. Nejdřív pane Žbrk sem, pane Žbrk tam, není libo parádní pošušňáníčko z pravejch třeboňskejch řas, co sklízejí u hráze Opatovického rybníka? Berou si a přidají si, pro vás je vždycky talíř připravenej. Jenže když už nemůžu dát pokutu, když už nepíšu hlášení, tak je přede mnou zavřená voda. Jako bych byl najednou někdo úplně jinej, všem neznámej a všem protivnej. Konec. Konec vodníků ouředníků v Čechách.“ Pak pronesl plamennou řeč, kterou vyzýval všechny vodníky, kteří byli v doslechu, což byl jenom Vršťulka, aby se nedali zlákat ouřední mocí, výsadami, které jsou dočasné a většinou pomyslné, a jenom vodníka odvádějí od jeho rodný hráze, na kterou se pak nesmí vrátit. On, Žbrk, je rodem od Kolenců, Vršťulka to tam zná, je jich tam rybníků pět, ten spodní, taky u lesa, je ten jeho, jenže je obsazenej a vodník, co tam sedí, ho hnal až na silnici. A to se chtěl Žbrk jenom porozhlédnout po svém rodišti. Ochutnat trochu vody a přivonět k rákosí, potěšit se s vodní havětí. Nic víc nechtěl. A takový to vzalo konec. „Nějak se tu srovnáme,“ řekl Vršťulka, když viděl, jak je Žbrk nešťastný, jak těžce nese nevděk světa. Ve vodě pod hrází to nesouhlasně šplouchlo, to sumec na znamení nesouhlasu plácl ploutví, až voda vystříkla, ale Vršťulka nedbal. Byl tu pánem a sumec má pod lavicí místa dost. Pár dní to šlo. Žbrk měl buď boty z toulavého telete, nebo zvyk pořád někde chodit, na místě se nedržet. Přes den spal na lavici, pod kterou vypouštěl sumec vztekle bubliny, v noci pak vyrážel a vracel se ráno. Vršťulka 27
„Je mi divný, kde se pořád toulá,“ brblal sumec. „Buď rád, pořád jsi měl proti němu něco, teď spí a máš od něj pokoj,“ říkal na to Vršťulka, když spolu projížděli vodu rybníka a nutili žáby trochu rejdit a hlasitěji kuňkat. „Pokud tě zajímá, co dělá, tak se zeptej. Jaképak tajnosti. Jenom ho nesmíš urazit nějakou rybí obhroublostí. Však já vím, co říkám,“ dodal ještě, aby předešel nesouhlasnou odpověď sumcovu. „Včera jsem byl v Třeboni a dneska tam jdu zas,“ odpověděl Žbrk, když se probral ze spánku a když s Vršťulkou zavedli řeč, protože sumec měl sice řečí plno, ale když měl mluvit, mlčel jako ryba. „Tos musel jít přes Rožmberk, co?“ Sumec netrpělivě nadskočil, až se bahno zvedlo. Teď se však dal do řeči: „Já tam byl kdysi usedlej, na Rožmberku. Tam je vodník úplnej kníže mezi vodníky. Sekula mu říkají. Ten se s námi rybami vůbec nebavil, to byl panečku pán,“ řekl uznale. „Kníže. Jakejpak kníže,“ zasmál se Žbrk pohrdavě. „Voda je tam mizerná, přehnojená, lidem škodlivá. Ten bude něco povídat. Nemá důvod se vytahovat. To jsi odešel kvůli vodě?“ „Ale ne,“ odpověděl sumec. „Kvůli pytlákovi Tůmovi. Toho bys měl poznat. Co si zamane, všechno chytí. I mne, starýho usedlýho sumce, vytáhl z vody. Jenže se přepočítal. Když já někoho plácnu, má co dělat, aby vstal. A tak jsem se potůčkama doplácal až sem k Vršťulkovi. Je to riziko, bejt v takovej vodě, kde pytláci vědí, na co číhat.“ „Cos dělal v Třeboni?“ zeptal se Vršťulka jenom tak, aby řeč nestála. Doufal, že to jeho podnájemník nevezme jako zvědavost.
28
„Jenom tak cestuju. Když je člověk v penzi a nemá svoje místo, kde by mohl sedět a spřádat úvahy, když je někomu na obtíž, tak je lepší koukat na nový kraje. Koukat, jak se ty starý kraje mění a tak. Doufám, že se vás to nedotklo, ale já jsem rád, že jste mne tu nechali alespoň dočasně, než si něco najdu, ale přitom jsem radši, když mne necítíte v chalupě.“ To byla řeč, že Vršťulka jenom koukal. Nenapadlo ho, že by mohl Žbrk takhle uvažovat. Koukal na sumce, sumec na něj a nevěděli, co říct. Když je někdo v nouzi, má hledat pomoc u svých. Vodník má své zase jenom mezi vodníky, tak proč ty řeči? „Nic se nesmí přehánět, Žbrku. Ještě nám pověz, cos v té Třeboni objevil nového. Sumec z dálky koukal na třeboňskou věž, já tam nebyl, ani nepamatuji.“ Žbrk vykulil své buličí oči a chvíli jimi nerozhodně koulel. Když už to vypadalo, že se bude muset Vršťulka zeptat na něco jiného, řekl, že se tam dějí věci. „Třeboňáci zamkli brány na všechny zámky a koukají vyplašeně přes hradby. Čekají nepřítele.“ Nepřítele. To bylo Vršťulkovi k smíchu. Také on měl své nepřátele, ale z těch nešel strach. Stačilo udělat bu-bu-bu a měl od nich pokoj. Oni na něj ovšem mohli vyzrát. Mohli vypustit rybník. Na to zatím ale nepřišli a proto si z nich nic nedělal. „Nepřítel sem, nepřítel tam. Nějak bylo, nějak bude. Z toho se nestřílí,“ pronesl zasvěceně. „Jenom aby ses nepletl,“ zvolal rozhořčeně Žbrk. „Tohle není nějaká vydra, která ti Vršťulka 29
žere ryby. To je nepřítel zabalený do plechu, dělá rány, že se hradby sypou. Kamení lítá a střechy praskají, komín někomu spadne na hlavu a ten má ouvej. Žádná legrace.“ „Co ty tam chceš, v téhle slotě chceš pomoct hasit, až bude hořet?“ posměšně se zeptal Vršťulka. „Právě,“ odsekl Žbrk nakvašeně a vypadalo to, že už má řečí dost. Vršťulka a sumec se na sebe dívali, jeden vrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo, že tu někomu přeskočilo, druhý posměšně zadními ploutvemi kalil vodu. „Do Třeboně je od nás pro vodníka pěknej flák světa. Jak to, prosím tě, stačíš ujít?“ zeptal se konečně Vršťulka, aby dal Žbrkovi možnost zapomenout na předešlou chvilku. „Já měl vždycky služební spřežení. Na rychlou jízdu štiky, nejlépe dvě, na menší, kratší třeba kapra, když byl ovšem nějaký macek po ruce.“ „To bylo za času, kdy jsi byl pán. Ale co teď? Máš taky spřežení, které by tě dotáhlo do Třeboně?“ „Jsou ještě ryby, které to pro mne rády udělají,“ pronesl Žbrk a koukal skrz žabinec nahoru, kde vážky ťukaly do vodní hladiny, která se na rybníce natahovala jako plástev medu. „Kdekdo je mi zavázanej z minulejch časů.“ Tak tedy zavázanej, kýval Vršťulka svou vodnickou palicí a uvažoval, čím je on komu zavázanej. Doktorovi, že vyléčil sumce. Řezník je zavázanej jemu. Tak to na tom světě chodí. Jeden něco dluží druhému, druhý jednomu.
30
„Co ty na to?“ obrátil se Vršťulka na sumce, „že bychom se do Třeboně vypravili s ním? Utáhl bys nás oba, nebo ne?“ Sumec se posměšně zašklebil. „To je přece jasný, že bych vás utáhl. Takový dva slabihoudky. To bychom jeli na výlet, nebo pro něco?“
Vršťulka 31
Cesta do Třeboně Snadno se řekne, že jdeme do Třeboně. Nebo spíš: plaveme do Třeboně, protože dá rozum, že vodníci nepůjdou pěšky po silnici. Žbrk dělal složité přípravy, které odchod zdržovaly. Tvrdil totiž, že musí s sebou vzít pár schopných a hledavých čolků a žab, a taky nějakou drobnější rybu, spíš menší, ale zdatnou, snad candátka, štiku ne, možná, že okoun by taky vyhovoval. Vršťulka se jenom divil. K čemu je potřebuje, jak je chce nést, vždyť mu cestou utečou, nebo se ztratí. Taková dálka a té vody, kterou budou muset minout. Také museli udělat řádné, pevné a pohodlné šněrování pro sumce, na kterého se hodlali pověsit, aby se jim rychle a pohodlně plavalo. Nakonec je nasadili sumcovi na hlavu, upevnili na čelo, protože sumec nemá ramena, na nichž by takové kšíry držely. „To by bylo. Teď se ale musíme dohodnout, kudy pojedeme. Cestou máme Nový Ženich, tam sedí vodník Vejlupek, pak Starý Ženich, tam je usedlý Mázřivka. Vyšehrad bychom mohli minout, ale Buška se to doví, že jsme byli vedle a nebude se mnou sto let mluvit. Počítej s tím, že se všude zdržíme. Všude dostaneme něco k jídlu, co budeme muset sníst. To je tady taková slušnost, že s domácími musíš pojíst. Všude budou mít totéž, protože u nás vodníci nevečeří nic jiného, než nakládaný orobinec s troškou pampeliškového zelí. V téhle době to roste všude. O tom je třeba přemýšlet.“
32
Žbrk se drbal za uchem. Tahle strava venkovských vodníků mu byla protivná, ale nedalo se nic dělat. „Tak se jim musíme vyhnout a to tak, že to vezmeme po řece. Je tu hned vedle a do Rožmberka je po ní pěkná procházka. Voda je v ní tuhle dobu líná, sumec se neunaví. Já to tam znám.“ Vršťulka našel v bahně tři čilejší čolky, kteří byli ochotni dočasně změnit místo a když slíbil i žabákům skokanům slušné zacházení a výlet do cizích krajů, slíbili i oni, že se s nimi dají na cestu. Jen s okouny byla potíž. Kdo ví co, a jak, a proč, proč zrovna okouni, okoun si lokne vzduchu a hned je otrávený, budou tam lidi a od lidí raději dál, a vůbec, potřebujeme právě my něco takového? Podobné řeči vedli okouni pořád dokola a tak si musel Vršťulka dupnout, až bahno lítalo, až nebylo na krok vidět, potom si dali říct, ale vymínili si, že je ponese v kapsáři, protože by je jistě v Rožmberku sežrala štika. „Počkáme do zítřka a hned, jak večer vyjde měsíc, se dáme na cestu,“ řekl Žbrk, který se viděl být velitelem výpravy. „Jenže já nejdu nikam,“ řekl rezolutně Vršťulka, tak, že Žbrkovi ztvrdly žábry, kterými vodník pod vodou dýchá. „Nejdu nikam, dokud se nedovím, kam jdu a proč tam jdu. Jenom tak si hrnout vodu se mi nezdá. Musím vědět proč ji hrnu.“ „Tak si sedni a dozvíš se to.“ Sedli si a čekali na Žbrkovo slovo. Čekal sumec, čekali žabáci i čolci, jenom okouni u stropu rejdili a dělali, že je jim to jedno. Stručně řečeno šlo o tohle: Město Třeboň oblehli Pasovští. Bylo to vojsko z daleka, které plenilo celý kraj. Cizí vojáci loupili, ničili co se dalo a co nemohli ukrást, to alespoň spálili, lidem na potkání Vršťulka 33
ubližovali. Do Roubenic nepřišli, protože tam nebylo co ukrást. Třeboň byla ubohá. Třeboňský kníže se zavázal, že jim dá svůj knížecí poklad, když město ušetří. Taky to udělal, jenže Pasovští zjistili, že v pokladu chybí vzácný prsten, který byl slavný a oni knížete podezírali, že si ho lišácky nechal pro sebe. Vyhlásili, že když jim ten prsten nedá, nebudou město šetřit a vypálí ho tak, jak to dělali jinde. „My máme ten prsten najít?“ zeptal se zděšeně Vršťulka. „To je přece nesmysl. My jsme vodní bytosti a prsten bude v nějaké truhle. Sumče, sundej kšíry, nikam se nejede.“ Sumec měl na sobě popruhy proto, aby si na ně zvykl a aby ho, až pojedou, netlačily. „Počkej, neukvapuj se,“ mírnil Vršťulku Žbrk. „Nevíš všechno a už se zbrkle rozhoduješ. Ten prsten totiž spadl do studně.“ „A my ho máme vytáhnout?“ řekl pochybovačně Vršťulka. „Studna bude hluboká a jistě bude na dně bahno.“ Čolci a žabáci se po sobě zaraženě dívali. Okouni se v koutě plácali smíchy ploutvemi. Všichni před sebou viděli dobrodružství, o které není co stát. Ke studni přece chodí lidé klábosit, ale hlavně z ní berou vodu. Ve dne i v noci. Kde by se taky ve městě vzala voda jinde, než ve studni? „To není všechno. Kdybych vám měl říct, jak se ty věci udály, musel bych začít od knížepána a jeho komorníka. Komorník je ten, kdo uklízí knížepánovi komoru. Tenhle komorník má ženu a ta dceru. Nebo ji mají spolu dohromady, to je u lidí běžné. Komorníkova žena je komorná, která zase uklízí pokoje paní kněžně. K tomu uklízení a zametání si s sebou brala dceru-zlobilku. To je takovej lidskej pulec. 34
Všude vleze, nic nenechá na pokoji, když se jí řekne, aby nic nebrala do ruky, tak neposlechne. A je to tu. Neštěstí hotový. Kdo má rozum v hlavě, už ví, o co jde.“ Všichni, kdo byli kolem a Žbrka poslouchali, moc rozumu nepobrali, proto se dožadovali dalších podrobností. Čolci chtěli vědět, jak se ta zlobilka jmenovala a dozvěděli se, že Majdalenka, protože byla i s maminkou z Majdaleny, což je vesnice někde u Třeboně, o kus dál než jsou jejich Roubenice, ale zase ne moc daleko. Žabáci chtěli vědět, proč mají prsten hledat ve studni, když by stačilo dát Majdalence pohlavek a on by jí vypadl odněkud ze zástěry. Dozvěděli se, že si Majdalenka prsten tajně půjčila, že si s ním hrála, že se jím chlubila kamarádkám, se kterými se scházela u studně, prohlížela ho ze všech stran a dělala s ním takové ty blesky-plesky, no a prsten hup, byl ve studni, voda se zavřela, prstýnek sevřela a bylo po radosti. Vršťulka se zeptal, jestli tam prsten ještě je. Jestli se Majdalenka přiznala, že jí upadl do vody, mohl ho už někdo vytáhnout a oni budou hledat marně. To byla správná otázka. Všechno se musí řádně prověřit a ověřit. Pak se ještě Vršťulka zeptal, od koho má Žbrk tyhle zprávy. Od Majdalenky určitě ne, ta, kdyby ho viděla, ztratila by leknutím řeč. „Ono vám to nebude znít jako pravda, ale v Třeboni už dlouho sedí městskej vodník, nějakej Paroubek. Má na starosti městskou vodu, studně, kašny, sleduje jejich průtok a vůbec, co víte o tom, že kde se vaří pivo, tam musí být dobrá voda a kdo jiný se o ni může postarat než našinec? On je dokonce v tajném spojení s knížepánem, radí mu co má dělat, samozřejmě jenom když se to týká vody. Jak jsem slyšel, tak to dávám dál. Na podrobnosti jsem se neptal, ale vím jistě, že Paroubek za tím prstenem nechce jít, čistit studně, vybírat bahno je pod jeho úroveň. To ať si dělají lidé sami, a do nějakého Vršťulka 35
žabce lidského mu už vůbec nic není. A Pasovští mu prý mohou být taky ukradení. On se stará o vodu a ne o nějaké lidské škorpení.“ „To je mi skutečně pěkný vodník, ten Paroubek. Už ztratil vodnickou čest, být příslušný k místu, k hrázi, k rybníku a nedat dopustit na jeho vodu. To taky něco je. Lidi přece k tý vodě taky patří, stejně jako ryby a ostatní havěť. Nemám pravdu? Mohli by být bez vody?“ obrátil se Vršťulka na Žbrka. „Pravdu máš, jenže mu to vypravuj, když je to takovej divous. Před knížepánem sundavá čepici a kouká, aby mu voda ze šosu nekapala na koberec, ale že knížepánovi a všem okolo hrozí, že jim chalupy shoří na popel, to je mu jedno. O tom nechce slyšet, to už není jeho věc. A vodu na hašení nedá, že se přitom zbůhdarma rozlejvá.“ „Takovýmu hastrmanovi je lepší se vyhnout. To ani není vodník,“ uplivl si Vršťulka. Když ale padla noc, vyjeli. O žáby, čolky a ryby se vodníci rozdělili, sumcovi zabalili hubu do mokrého lupení, aby se jim, než ho donesou k řece, nezalkl dusnem, a pak ho položili na vodu. Nabral ji do žáber a spokojeně vydechl: „To byla doba, courali jste se, sotva jsem to vydržel,“ stěžoval si. „Kdo se má tahat s takovou kládou? Jak jsi mohl takhle vyrůst, to dělá ten blahobytnej život ve vodnický domácnosti,“ bručel Žbrk. „Trochu víc pohybu by ti rozhodně neškodilo.“ Mezitím se chystali, každý na jednom sumcově boku lehnout si na vodu, a pak sumec zabral a jeli. Krásně hrnuli vodu, ta se jim přelévala přes hlavu, dělala víry a bubliny a oni jenom koukali na okolní břehy, nahoru, kde se mezi větvemi stromů leskly hvězdy, viděli tam všelijaká souhvězdí, která se zdála být mrňavá jako 36
dírky v černém kabátě noci. Řeka se tam chvíli klikatila mezi stromy, ale pak vypluli do volné krajiny, kde byla kolem jenom pole a tam neviděli skoro nic, ale zato slyšeli, že pole a louky žijí i v noci. Kolem to šplouchalo a vrzalo, kuňkalo a mňoukalo, že kdyby vodník nebyl vodník, mohl by z toho nočního klevetění dostat třeba i strach. Jenže vodník se bojí jenom zlého člověka a ten nebyl na dohled, ten spal doma v peřinách. Za chvíli vjeli na volnou vodu a tady přišlo sumcovi všechno líto. Je prej zasejc doma, utrousil stranou, protože se mu voda hrnula do huby. Plavili se po majestátní hladině Rožmberka. Když jste na ní v noci, nic nevidíte, jenom nebe a tmu. To musíte být zdejší, abyste poznali, že se mýlíte. Slyšíte, jak ryba plácla ocasem, jak ze spaní vykřikl pták, který si ustlal na vodní hladině. Cítíte vůni vody. Nevěříte, že voda voní? V dálce šumí rákosí, ale to jenom tušíte, protože víte, že tam je. Tady pustili ryby z kapsářů, aby se taky proskočily, ale moc stranou jim odbíhat neradili. Zdejšího vodníka navštíví, až pojedou zpátky. Seděl obvykle na stavidle na severní straně, oni si to šinuli podél jižní strany až k silnici, která vedla mezi Rožmberkem a Káňovem. Tam tekla Zlatá stoka, která měla jít až do města. Sumec to tady znal, byl to jeho rodný rybník a proto raději zavíral oči, aby náhodou neuviděl někoho známého, se kterým by musel utrousit pár slov a tím všechno zdržet. Zlatá stoka byla mělká voda, ve které se takové kládě, jakou byl sumec, špatně dařilo. Hudroval, že si odře břicho, že je to tady samý kůl a hrnec, že ti Třeboňáci špatně hospodaří, když do vody zahazují Vršťulka 37
všechno možné v takové hloupé důvěře, že když to není ze břehu vidět, že je to schované. Oba vodníci s ním souhlasili a chvílemi šli raději pěšky, když bylo vody opravdu tolik, že jenom rozhrnovali bahno. Konečně byli na místě. Všude byla tma, jenom ohně u hradeb hořely a kolem nich chodili vojáci. Byli asi na stráži a koukali, aby nikdo z města neutekl, třeba někam pro posily, aby neodnesl něco, co by se jim potom, až město dobudou, hodilo. Žbrk řekl sumcovi a rybám, aby zůstali pod můstkem, který vedl ke kamenné bráně, teď zavřené, na kterou měli cizinci zřejmě zvlášť spadeno. Tady měl sumec počkat, nevylézat, aby ho nikdo neviděl. Jen okem ho omrknout, hrůza pomyslet, jaké by to bylo mezi vojskem pozdvižení! Když vodníci nepřijdou až začne svítat, mají se ryby vrátit do Rožmberka, na kraj k silnici. Tam že se sejdou. Žbrk ve městě už byl a věděl proto, jak se tam dostat, i když před hradbami hlídali pasovští a za hradbami domácí. Cestu mu nabídla skuĺina, kterou vytékala voda do stoky. Nebyla to cesta, kterou by třeba procházel knížepán, ani nějak libě nevoněla, protáhnout se bylo umění i pro kouzelníka, ale vodníci si poradili. Byly to přece pohádkové bytosti.
38
Ve městě Na druhé straně třeboňských hradeb bylo ticho a klid. Ohně hořely podél zdi a kolem nich seděli obránci. Tihle chasníci měli vyburcovat měšťany, a vůbec všechny Třeboňáky, kdyby se stalo a nepřítel vyrazil do útoku. Nebylo to sice pravděpodobné, protože se pořád ještě jednalo o tom stříbrném pokladu, ale co kdo ví. Nepřítel se zatím k útočení neměl, protože si byl jistý, že sezením nic nepoškodí. Jen se bojte, Třeboňáci, zakopávejte penízky, my vám je stejně najdeme a sebereme! Ale to až přijde čas a ten zatím nepřišel. Zatím čekáme na knížecí poklad. Tak se zatím za zavřenými okenicemi, zavrtáni v duchnách, bílých i pruhovaných, neklidně obraceli třeboňští měšťané, řemeslníci, písaři, kupci i krčmáři, panští úředníci, všichni, kdo něco měli i ti, kteří neměli nic. Když vám do domu vpadne cizí člověk, když mává holí kolem nosu a slibuje, že vám do něj dá, není to nikomu milé a zvlášť to není příjemné proto, že se mu za to nic nestane. Alespoň v tu chvíli. To už je ten nejhorší způsob, jak přijít na návštěvu. A právě v téhle situaci byli Třeboňáci, když se oba vodníci narovnali za nejbližším rohem. „Kde toho zdejšího Paroubka máme hledat?“ špitl Vršťulka rozechvěle, když se rozhlédli kolem sebe. „V kašně na náměstí. To je jeho sídlo. Tady žádný rákosí nenajdeš.“ Vršťulka 39
„To mu skutečně není co závidět. Vodník a bydlí v kašně. Kdekdo na něj kouká a háže mu tam odpadky. Na to musí mít někdo náturu. Je to vůbec ještě vodník, takovej městskej vodník?“ „Tiše, někdo jde,“ špitl Žbrk. Skutečně někdo šel. Nebylo ho slyšet jít, bylo ho slyšet zpívat. „Tenhle hlas já znám. Co ten tady dělá?“ Jeho údiv neznal mezí. Temnou městskou ulicí se nesl chrčivý hlas, jako když vrže nenamazané kolo od vozu, které někdo hojně zaléval bublavým nápojem: „Když jsem šel do Roubenic potkal jsem hejno slepic. Každému sláva, kdo vejde dává. Křičely na mne – těpic!“ „Chlap jeden nestydatej. Ono mu nestačí, že pokřikuje u nás na hrázi, musí dělat ostudu ještě ve městě. Že se nestydíš, řezníku Křesličko! Celá vesnice se za tebe stydí. Kdyby jen vesnice, i můj rybník tě má za nestydu, opilče jeden. Proč nejsi doma v kanafasu? Zapomněl jsi, cos mi sliboval?“ Vidět nebylo, slyšet bylo. Řezník se zastavil a zřejmě se komíhal ze strany na stranu. „To je, to je, snad ne náš vodníček Vršťulíček? Ty kluku jeden mokrej. Pojď, až tě obejmu, krajane!“ Žbrk rychle Vršťulku varoval, aby si s ním nic nezačínal, že je na suchu, tady že je jeho síla malá a řezník že je jako hrom v polici. „Já jsem se tady zapomněl a teď nemůžu domů, Vršťulko. Pomoz mi nějak. Nechtějí mne pustit z města. Přivezl jsem jim maso a oni 40
ho platí jenom pivem. Představ si to. Já jsem oběť válečných poměrů.“ Při té plačtivé řeči se snažil Vršťulky zachytit, ale nepovedlo se mu to. Pivo dělalo své. „Možná, že ti pomůžeme, možná, že ne. Nepij tolik.“ „Vždyť jsem už propil jedno tele. Jenom kopyta z něj zbyla. Řekni doma, že jsem tady přišel o všechny peníze. Obležený město. Všichni chtějí jíst, ale s placením je ouvej.“ „Teď mi řekni, Žbrku, kde je pravda. Je to našinec, mám mu věřit? Asi bych měl. Doma mu ta jeho Majolenka stejně zahraje skočnou,“ vysvětloval Vršťulka, když nechali řezníka jeho osudu a blížili se k náměstí. Tady taky bylo ticho, jenom odněkud z otevřeného okna se rozléhalo chrápání. „Slyšíš? Vytrubuje, jako by se nechumelilo.“ Spáč náhle vykvikl a asi se obrátil na bok, protože se udělalo ticho. Kašna byla uprostřed náměstí. Byla široká, celá kamenná, v ní černá voda. Vedle kašny stál dutý pařez. „Paroubku, vstávej, přišla návštěva,“ řekl Žbrk a rozhrnul vodu. Trvalo to chvíli, než vystrčil Paroubek hlavu. „To jste vy? Nemohli jste přijít jindy? Přijdou v noci na návštěvu a ani měsíc nesvítí.“ Zalezl v tu chvíli za mrak. „Pojďte dál, když už jste tady. Já myslel, že si zasejc někdo přišel pro vodu. Nabírat v noci vodu zásadně nepovoluju. Na to platí městský nařízení, který jsem vymohl.“ Řečnil a řečnil. Naši dva vodníci zdvořile vlezli do kašny, především proto, aby se jejich rybniční havěť trochu promrskla ve vodě.
Vršťulka 41
„Co jste mi to sem přinesli za potvory? Alou z vody! Nesnáším žáby a už vůbec ne skokany,“ vykřikoval, když vodníci vyprázdnili kapsáře. „Snad se zase tak moc nestalo, sousede,“ uklidňoval ho Vršťulka. „My jsme je s sebou vzali proto, aby se žabičky trochu rozhlédly po světě. Z výchovných důvodů. Z té naší louže se nikam nepodívají, do města už vůbec ne. Představ si, že celý život prožijí v naší louži a ani netuší, že je nějaké takové město a něm vodník Paroubek.“ Snažil se skrýt čolky a ryby držel za sebou pod koleny. „Já jsem městský vodník, skoro radní. Mám důležitý úřad a takováhle chamraď, která neví, co se sluší, která se všude rozleze a všechno zaneřádí, u mne nemá co dělat. Já nejsem vodník z nějaké louže, já jsem městský vodník, skoro radní. Se mnou se radí i pan městský písař. Paroubku, přijde takhle ráno, studna u našeho pekaře ztrácí vodu. Čím to asi je? Já tam zajdu a hned jim řeknu, co a jak.“ Paroubek se nafukoval a zle se přitom mračil. „Takže si potrpíš na pořádek, to je dobře. Ale řekni nám, proč máš tady hned vedle kašny pařez. Ještě k tomu na náměstí, kde žádné stromy nerostou?“ Žbrk se těšil, jak skororadního Paroubka doběhl. „To není pařez. Do toho zaklel pan Piškot, to je horní strašidlo, jednoho kluka. Dělal tady na náměstí nepořádek. Tak. Bude tam tak dlouho, dokud do něj nějaká dobrá duše nezahodí ohryzek. Místo na zem nebo do kašny, jak je tady zvykem. A to si kluk jeden ušatej počká. Jak znám naše Třeboňáky, to si skutečně počká,“ volal Paroubek hlasitě, a vůbec neskrýval škodolibou radost.
42
Ryby se při té řeči krčily za Vršťulkovými hubenými koleny a dělaly, že vůbec nejsou, rychle hledaly cestu do Vršťulkových kapes. Žáby honem vyplavaly na hladinu a sedly si na obrubeň kašny, a tam Paroubka pomlouvaly. „Viděl jsi někdy kousek světa, Vršťulko? Vyšel jsi vůbec někdy z té své louže alespoň na hráz? Mlčíš. Viděl jsi starou belu. Jenom koukáš, jak tam rostou duby a kolem létá chmýří pampelišky. To je všechno, co znáš ze světa. Tadyhle Žbrk, to je vodník velkýho světa. Všechny vody navštívil, před ním čepici dolů. Jenže taky neviděl všechno.“ Vršťulka věděl, že od tohoto skororadního Paroubka chtějí úsluhu, že ho přišli požádat, aby jim pomohl najít prsten, který měl městu vrátit svobodu, proto se s ním nepřel, i když se v něm všechno vařilo. „Nikdo neviděl všechno, pane radní,“ řekl Žbrk úlisně. „Taky by to bylo nad jeho síly, aby byl všude.“ „Ale já jsem viděl všechno, úplně všechno, co jsem vidět stačil. Až na předměstí jsem zašel a všechny vody prošmejdil. Celou Zlatou stoku mám na jazyku. Jenom toho rožmberskýho nesnáším. Málem jsme si vjeli do vlasů. Posíláš mi sem městské, řekl, městské svinstvo! Jako by z našeho města mohlo jít nějaké svinstvo. Všechno, co je z města, je dobré, užitečné, chválihodné. S tím se nějaký venkovský vodník, chtěl jsem říct balík, musí smířit. Město zkrátka kraluje nad těmi usmolenými vesnickými strejci, co si vidí sotva na špičku nosu a čekají na stavidle, až vyskočí bělice a slušně je pozdraví.“ Tou řečí Vršťulku náramně rozčílil. Copak proto, že je z vesnice, proto, že má rodnou hrázku a kouká, jak tam kolem rostou stromy, je nějak méněcenný? Dělá tam svoji službu. Brání klukům, kteří neVršťulka 43
umějí plavat, aby lezli do vody. Kouká, aby se nerozmnožil orobinec a aby bylo mezi havětí všechno tak, jak je třeba. Když se přemnoží jeden, nemůže se uživit druhý. Co tenhle městský havran, který už zapomněl, jak to venku vypadá, může vědět? A proč mi tady káže, jako bych byl nějaký hlupák? „O tom všem si, pane radní, ještě popovídáme, až na to bude čas. Teď bychom se měli dát do toho, kvůli čemu jsme přišli,“ řekl Žbrk. „Co tak zhurta, pane inspektore? Jenom klid, na všechno dojde. Našinec nikam nespěchá, čas není jeho pánem.“ To byla pravda, jenže návštěvníci věděli, že pro lidi to tak docela neplatí. Pohádkové bytosti žijí pořád, lidé jenom do času. Proto se snažili Paroubka přesvědčit, že by měl sebou trochu pohnout a pomoci svým spoluradním dostat se ze šlamastiky, do které je dostali Pasovští. „Vy jste jako pominutí. To dělá ta široká voda, ve které se zdržujete, že jste takoví netrpěliví? Ta by vás snad měla uklidňovat, vždyť se tam nic neděje, vlnky šplouchají a vy si lebedíte. Aby vás husa kopla. Co máte pořád? Jste nějak příliš lidmi nakažení. Ti se taky pořád za něčím ženou, neposedí, pořád je něco někam žene. Jejich starosti jsou jejich věc. Když se mezi sebou perou, nebudu se jim do toho plést.“ Takhle uvažoval městský hastrman! Žil tu s lidmi a nezáleželo mu na nich. Vršťulka nechtěl věřit svým uším. „Je tohle vůbec možné?“ zabědoval a rozhrnul vodu, ve které plavalo plno smetí a kde se mu u hlavy honil ohryzek z jablka s lodičkou z borové kůry. „Ptáš se správně. Je možné nechat si líbit, aby mi sem kluci kdeco házeli a služky si to pak nosily na vaření ve džberech domů? Aby se mi kluci pošklebovali a nazývali mne různými hanlivými jmény? Ani opakovat je nechci. Ať si tedy užijí. Já jsem jim nic zlého nezpůso44
bil, sami sobě škodili. Já klidně počkám, až přijde nějaké osvícenější století.“ Paroubek zmlkl. Za jeho řeči se Vršťulkova rybniční havěť přestěhovala zpátky do šosů obou vodníků, protože správně tušila, že návštěva skončila. Jenže nedobrovolný hostitel ještě nebyl se svou řečí hotov. „Když jste takoví mudrci, když jste všechno viděli a všechno znáte, ukážu vám něco, co jste ještě neviděli.“ „Studnu, do které Madlenka upustila knížepánův prsten?“ zeptal se Žbrk. „Kde je ta studna?“ „Na Kozím plácku. Půjdeme okolo.“ Paroubek vylezl z vody. Žáby naskákaly Vršťulkovi zpátky do kapsáře.
Vršťulka 45
V podzemí Studna na Kozím plácku měla dřevěné roubení a rumpál, na něm namotaný provaz a na jeho konci dřevěné vědro. Vědro teď leželo na roubení a jak si Vršťulka všiml, bylo suché, vodu tu nikdo od večera nenabral. „Sem prsten spadl. Není tam moc hluboko. Pošli tu svoji havěť, ať nemusíme lézt do bláta. Už dlouho dno nikdo nečistil.“ Paroubek ohrnul nos nad lidmi, kteří bydleli kolem v dřevěných a sem tam i zděných domech, a málo dbali o vodu, ač je k tomu vyzýval. Bohatí měšťané měli své studně na dvorech, zde nabírali vodu ti, kdo neměli nikoho, kdo by studnu vyčistil, bláto vynesl a uvolnil cestu proudu vody. Žáby a čolci pátrali v černé vodě a tři vodníci stáli a čekali. Jeden čolek za druhým hlásil, že v bahně nic nenašel. Žabáci je opravili. Na dně je ledacos, ale prsten ne. Proč je ve studni harampádí, když je voda zdrojem života? „To jim, Žbrku, vypravuj. Pro mnohého člověka je zdrojem života kus vepřové nohy. Nad vodou ohrnují nos,“ křičel vztekle místní vodník. „Ti lidé nemají rozum, Paroubku. Špatně na vodu dohlížíš. Když je ve studni bahno a plno neřádu, je tam taky nemoc, která může na lidi skočit. Vždyť víš, jak málo lidé vydrží.“ Žbrk se rozčiloval a Paroubek si takovou řeč nechtěl nechat líbit. 46
„Nemám povinnost studně čistit. Já mám jenom říct, jak to s vodou vypadá. Ostatní je jejich starost,“ rozkřikoval se hněvivě. „Že je tam bláto vidí každý. Jenže třeba neví, jaké nebezpečí na něj v tom bahně číhá. Ty to víš, tak máš lidem pomoct vodu vyčistit. Od čeho jsi tady jako městský vodník?“ „Ty bys mne skutečně rozčílil. Už nejsi žádný inspektor a dohlížitel, tak mne nepoučuj. Já tady s vámi vůbec nemusím být. Já se můžu vrátit do své kašny a hledejte si prsten sami. Co je mi do nějakého prstenu?“ Paroubek měl vztek, a když má vodník vztek, mění barvu. Chvíli byl zelený jako rosnička, pak zase bílý jako racek. Dívat se na bílého vodníka, no, jedna hrůza. Teď se chystal zčervenat a to by byl jako čapí nohy. Vršťulka viděl, že se věci ubírají křivými cestami a raději honem zakročil. Říkal, že každý z nich má nějakou povinnost. On například brání lidem, aby lezli do vody, když je moc hluboká nebo zase studená. Studenou vodu na sluncem rozpálené tělo nemůže nikomu doporučit. To může špatně dopadnout. Něco se v tom lidském těle zdrcne a už pije vodu a pak už ani to ne. Voda je základ života a ten základ života může být i jeho neštěstím. Ale jenom někdy a lidé jsou takoví tvorové, že o svůj život mohou ve vodě snadno přijít. To oni, vodníci, dobře vědí a proto si hledí svého řemesla. Vodník Paroubek dělá záslužnou práci, že radí zdejším radním. Oni však jsou lidé zaslepení, mají své studně a do chudáků, kteří bydlí v nějakých přístřešcích u hradeb, jim nic není. Ani do těch, kteří táhnou krajem a zastaví se u studně, protože je únava a žízeň zmohou. Jenže příroda má dlaň otevřenou pro všechny, a k tomu, aby to připomněli, jsou tady vodníci.
Vršťulka 47
Vršťulka mluvil a mluvil, vyšel měsíc a Žbrk netrpělivě přešlapoval. Paroubek se mezitím uklidnil a řekl, že je dobře, že to tak nemyslel, že se podívá, co by s tou studní šlo udělat. „Ale teď půjdeme do spodní chodby. To je něco, co se jen tak hned nevidí.“ Naši braši ovšem nevěděli, proč mají chodit do nějaké spodní chodby, to by snad bylo vhodné pro krtky, vodník se v podzemí nemůže cítit dobře, ale šli za Paroubkem jenom proto, aby ho nepopudili. Asi jim chce ukázat nějakou třeboňskou pamětihodnost. Za jedním domkem v sousední uličce Paroubek odvalil kámen a vlezl do díry, která byla pod ním. Lezli za ním. Kam nás to vede, mázdřivka holokrká? šeptal si Vršťulka. Jaká překvapení pro nás chystá? „Třeboňáci jsou chytráci,“ šeptal Paroubek, hrdý na to, že je vlastně taky Třeboňák. „Tady je ještě jedno město. Horní je vidět, spodní ne. Jenže o tomhle spodním ani všichni nevědí. Dlouhá léta kopali, vynášeli zem, hlínu a kamení, sypali za hradby, až si vykopali, co chtěli vykopat.“ Co chtěli vykopat se ukázalo za chvíli. Chodby se tu křižovaly tak, jako ulice nad nimi a odbíhaly svými postranními rameny do sklepů jednotlivých domů. „Tady vede cesta ze zámku až za rybník. Kdyby knížepán chtěl, může se ztratit jako pára a hledejte si mne! Jenže knížepán nemůže utéct jako pekař Šimša. Když uteče pekař Šimša, peče pekař Lískovec. Myslím Matouše Lískovce. Lískovců je tady plno. Ale knížepán je knížepán. Ten musí se svými poddanými nést všechna příkoří, která jim ti neznabozi z Pasova připravili. Ale teď koukejte. Já o vrbě a ona na hrbě.“ Bylo tam vpředu světlo. Olejový kahánek ho moc nevydával, ale přece., Tam se ve výklenku někdo hrbil a na jednom místě zahrnoval 48
zem. Pak všechno pečlivě ušlapával, aby nebylo vidět, co tam před chvílí dělal. „To je zrovínka pekař Šimša. Místo aby spal, tak tady něco kutí. Schovává něco pro horší časy. On peče, ale taky půjčuje na lichvu.“ Prohlíželi si z dálky pekaře Šimšu. Hekal a funěl, ale vypadal spokojeně. „Co to je půjčovat na lichvu?“ zeptal se Vršťulka. „Ty jsi holt z té roubenické louže. To ti takový lichvář půjčí jeden peníz a ty mu ho vrátíš, ale přidáš ještě jeden. Takže třeba za jeden půjčený dva vrácené.“ „Tady ve městě se zlodějně říká lichva?“ „Máš pravdu, pane kmotře. Lidé to dělají, že jeden druhého přičinlivě okrádá. Hlavně takové, kteří jsou v nouzi a nemohou se proto dost dobře bránit. No a podobní chytráci, jako je pekař Šimša, jejich nouze využívají.“ Lichvář ještě jednou přehlédl místo, kde před chvílí kopal, vzal teď spokojeně rýč a zmizel v kovaných dveřích, které za ním zapadly. „Viděli jste místního lichváře. Ptáte se, co z toho? Z toho nic, jenom trochu poučení. Jsme tu z jiné příčiny. Páni mysleli na všechno. Studna, kterou jsme prohlíželi, má totiž odpad. Moc vody v ní nebylo proto, že je na její hladině otvor, kterým voda odtéká. Štěrbinou, škvírou mezi vrstvami země se voda tlačí stranou. Proudí pod zemí, tu má místa víc, tady míň, ale teče a teče. Tady se zeptáme, jestli si ten prsten někdo neodnesl.“ Vodníci byli samozřejmě zvědaví, ale byli odhodláni se nechat překvapit. Když jim dal Paroubek znamení, že jsou na místě, uviděli Vršťulka 49
studánku, malou prohlubeň, odkud lidé asi nabírali vodu. Tam seděl na kameni žabák jako hrom. Nafukoval se a koulel očima. Když na něj Paroubek promluvil, skočil do vody a jaký byl. „Smůla, nemluví se mnou. Já jsem ho jednou vyhnal ze studně a on si to pamatuje.“ Neřekl to nadšeně, ale také ne nějak moc zkormouceně. Že tím může ohrozit výsledek jejich pátrání po prstenu, mu bylo jedno. Vršťulka pochopil, že teď došlo na jeho skokany. Vyndal je z kapsáře a ukázal na vodu. Žáby rozuměly a zmizely v tůňce. „Voda je tam studená, doufám, že nenastydnou. Byla by to škoda,“ řekl Žbrk. Šli kousek stranou, nechtěli rušit jednání žabáků s veležabákem. Čekali dost dlouho než se jeden ze skokanů objevil. Přišel podat hlášení. Prsten tudy skutečně prošel, přinesla ho žába fintivého plemene. K čemu jí byl, žabák nechápal. Nesla si ho v hubě a za nic ho nechtěla pustit. Tahali se s ní o něj, ona raději prchla skulinou, kterou odtékala voda. Proto se dva skokani teď šli podívat dál, kam ta voda vlastně teče. Jeden se za drahnou chvíli vrátil. Voda prý odtéká za hradbami do strouhy, která vede kolem rybníka Svět, kterému ještě nedávno lidé říkali Nevděk. Kdo ví proč. Mají tam přijít a tam dostanou další zprávy. „Kdo sedí na tom horním rybníku?“ zeptal se Žbrk. „Ten nic neví. Přišel, když rybník zakládali, ale o nic se nestará. Lidi se tam topí sami, zvláště v zimě, když si zkracují cestu přes vodu. Zbytečně byste mařili čas.“ Vypadalo to, že má Paroubek pravdu. Proč by žába s prstenem chodila proti proudu? 50
Vršťulka se Žbrkem se chystali k odchodu. Nejdřív ale museli z toho podzemního bludiště. „No, schválně, jestli byste trefili zpátky,“ smál se jim Paroubek. Jak by měli trefit, když tu byli poprvé? Chodby se tu pletly, vyznat se v tom mohl jenom místní. Dívali se na skororadního, který kýval hlavou a už už by řekl něco nepřípadného, kdyby ho včas nenapadlo, že se k hostům musí chovat zdvořile. „Co vám to kape ze šosů, páni vodníci?“ zasmál se. „Tak půjdete tudy, kde budete vidět na zemi vodu. Kapka sem, kapka tam, na tu přece máte čich, i když už zasychá a není třeba vidět. Tak jdeme.“ Oba vodníci se trochu styděli, že je nenapadlo něco tak samozřejmého, jako jsou jejich kapající šosy. Ale vodník je jenom vodník, taky nemůže hned na všechno přijít, nebo na všechno myslet. To snad jenom lidé jsou takoví, že na všechno mají rozum a radu pro všechny případy. Vodník je prostá pohádková bytost obdařená omezenými možnostmi. „Já jenom lituju,“ řekl Vršťulka, když vylezli nahoru na ulici, „že jsme nevystrašili toho lichváře. Tak se v té chodbě proměnit v koně a zařehtat, pekař by do rána neusnul a strachy by propotil peřinu.“ Vešli do ubývající tmy, ráno bylo na spadnutí, měli do dělat, aby se ještě za ranního šera dostali na větší vodu.
Vršťulka 51
Prsten Vodníci se vrátili zpátky na svou hráz. Ani se cestou nestavěli u rožmberského souseda. Jejich výprava neměla úspěch, chudáci Třeboňáci. Ani nevědí, kde prsten hledat. Až dojde Pasovským trpělivost, jaká jsi byla, Třeboni! Určitě lehneš popelem a lidé budou škody napravovat kolik let. Seděli na hrázce a rozjímali. U nohou jim šplouchal sumec, který se celkem právem počítal za důležitého člena výpravy a byl smutný z jejího neúspěchu. Dívali se, jak sluníčko za jejich zády vychází z lesa, jak z jejich vody vytahuje páru a dělá z ní čmouhy na protějším břehu. Pak rozsvěcuje borovice a krade z břehu stíny, které se tam přes noc usadily. Právě pohled na rozsvěcující se les Vršťulkovi připomněl možný osud nešťastného města. Zeptal se sumce: „Pamatuješ ještě jak hořelo?“ „Kde mělo hořet?“ odpověděl sumec otázkou. „V Roubenicích přece.“ „To hořela jenom stodola.“ „Ale vidět záři bylo až sem.“ „To přece nic nebylo. Když naposled hořelo v Třeboni, to bylo něco jiného. To až v Rožmberku jsi mi mohl počítat šupiny. To byl oheň! V Roubenicích? Cha, cha!“ „Počkej. Kdy to v Třeboni hořelo?“ 52
„V Třeboni dřív hořelo pořád,“ přidal svoji zkušenost Žbrk. „V celé zemi se pak o tom povídalo. Bylo to jako oslava, jenže nevím čeho. To stačilo, aby Marjánka šla pro něco do sklepa a nechala tam, svíčku…“ „Která Marjánka?“ zeptal se Vršťulka. „No, nějaká Marjánka, to je jedno, která. Nějaká Marjánka. Šla pro něco, třeba pro pivo do sklepa, na almárce zapomněla svíčku, svíčka spadla do něčeho hořlavého a už to šlo. Ráz, dva a stavení bylo v jednom ohni. Lidé křičí, padají jeden přes druhého, vynášejí peřiny, almary, kojence a dědečky a vítr fouká zleva, na pravé straně chytne sousední dům, pak se vítr otočí, to asi dělá schválně, a chytne stavení na levé straně a za chvíli je celé město v plamenech a lidé utíkají branami pryč, protože by se na náměstí upekli. Jo, to my neznáme. To mají lidé z toho, že si staví domy ze dřeva a že jsou neopatrní.“ Vršťulka zahnal komára, který mu bzíkal u ucha. „To jim nepřeju. Kdybychom našli prsten, měli by Třeboňáci pokoj.“ „Jenže jsme ho nenašli,“ řekl na to Žbrk a po chvilce uvážlivého uvažování řekl: „kde ho chceš hledat? To bys musel prošmejdit celý kraj, zvednout každý lupen. Co je tady louží, potůčků, bahnisek, močálů, kde se může všude žába schovávat? A co je tady čápů, kteří po nich pasou. Jenže s čápem se nedomluvíš. To je děsně přelétavý kmotr. Udělá hop, žabičku si nadhodí, otevře zobák a žába je v něm schovaná i s prstenem.“ „Takže prsten třeba někde poletuje nad lukama a mi ho hledáme v louži,“ řekl smutně sumec, protože se viděl, jak i on pomáhá vysvobodit město, které se zasloužilo o jeho rodiště.
Vršťulka 53
„Kdyby tihle komáři byli k něčemu a jenom neotravovali lesní zvěř, pomohli by nám prsten najít,“ řekl Žbrk a zahnal Prkotálka do bezpečné vzdálenosti od své hlavy. „Komáři se bojí žab, Žbrku, proto se jim raději vyhnou.“ Vršťulka udělal ve vodě u svých nohou kolo a chystal se do něj ponořit. „Počkej, Vršťulko, já něco vím,“ zapištěl Prokotálek a přiměl tak Vršťulku, aby se vrátil na hrázku. „Tys něco víš, komáre?“ „Já nevím, ale Ucho ví. Něco viděl, co může být to, o čem jste tady mluvili,“ zapištěl komár nebojácně, protože viděl, že teď má hlavní slovo, na které všichni čekají. A vodník v rybníce byl nějaký pán. Všechny žáby ho poslouchaly. „Co může Ucho vědět? zeptal se nedůvěřivě vodník. „Něco viděl. Já ho seženu, ať vám to poví,“ zapištěl Prokotálek a vydal se hledat druha. Jenže hledej v lese komára. Asi někde číhal pod lupenem až děti půjdou hledat houby, aby se trochu poměl. Nebo někde lelkoval, nebo spal zabalený do listu lopuchu. Prkotálek hledal, hledal, našel Mašličku, ale Ucha ne. Hledali teď spolu, hledali marně. „Kdo ví jestli ho něco nesežralo,“ pískl Prkotálek plačtivě. „On byl takový neopatrný. Zvykl si na hospodské strejce, sotva na jednoho sedl, už se motal jako motovidlo. Vyzpěvoval a pořád mu bylo do smíchu. Někdo ho mohl plácnout a kde ho máme hledat?“ Vodníci seděli zadumaně a loučili se s myšlenkou, že pomohou knížepánovi a městu od nepřítele. Spřádali všelijaké myšlenky, vymýšleli nápady, všechny byly k ničemu. Nápad se nedá vymyslet, 54
ten musí přiletět odněkud, odkud byste ho nečekali. Hledejte jednu žábu, která má prsten z knížecího pokladu, když jsou kolem milióny žab. Sice bez prstenu, ale jak poznáte, že si ta jedna prsten někam neschovala? Třeba ho má někde pod drnem, který se nahýbá nad potůček, a chodí se na něj dívat? Přitom se musí najít rychle, než dojde Pasovským trpělivost. Slunce už stálo vysoko na nebi, když se komáři s křikem a výskotem přihnali. „Už ho máme! Vyspával pod lupenem, opilec jeden, nestyda nemravný!“ křičeli Prkotálek s Mašličkou a táhli s sebou Ucha. Tvářil se nechápavě, co se to děje, proč najednou tolik rozruchu nad tím, že si přispal. Nevídáno, lesu se proto nic nestalo. „Tak spusť,“ řekl přísně Vršťulka, když si komáři sedli na borovici, která stála vedle hráze. „Co mám spustit?“ zeptal se Ucho, protože pořád nevěděl, co se děje. „Tys prý něco viděl,“ upřesnil vodník svoji výzvu. „Já v lese pořád něco vidím,“ hlesl Ucho a koukal, kudy by bylo nejlépe zmizet, kdyby bylo třeba. „Prsten jsi viděl!“ křikl Žbrk, kterému se nezdálo, jak Vršťulka komára vyslýchá. „Prsten? Co je to?“ divil se komár. „Jen klidně,“ zadržel Žbrk Vršťulku, který už chtěl vyskočit a Uchovi domluvit. „Slyšeli jsme, že jsi viděl něco, co by nás mohlo přivést k prstenu, který ztratila v Třeboni, to je jedno, kdo ho ztratil, ale sebrala ho žába a utekla s ním. Teď jsme u toho. Prsten je takový lesklý kroužek. Lidé ho nosí na prstě, proto mu říkají prsten, žába, která ho sebrala ho mohla mít nejspíš v hubě, nebo snad na krku, Vršťulka 55
to kdyby ho přetáhla přes hlavu.“ Žbrk zmlkl a koukal, co jeho řeč udělá. „Jo, tohle hledáte?“ protáhl Ucho s úlevou. „Něco takového jsem skutečně viděl. Když jsem si dával u Křesličky do nosu. Chci říct, že jsem si trochu, jak to mám říct, no, že mne Křeslička pohostil. Pak to té žábě sebral.“ „Jak se ten chlap špatná dostal z obleženého města?“ zeptal se Vršťulka. Nikdo mu neodpověděl, protože to asi nebyla důležitá otázka. „Nic nám tady, komáre, nevypravuj. My víme, že lidem pijete krev. Proto vás taky nemají rádi a nejen lidé. Taky ostatním tvorům a lesní zvěři ubližujete. Kdo ví, proč to tak je. Asi proto, aby zvěř měla víc pohybu, jak se po vás ohání a proto, aby lidé nám ten les úplně neroznesli. Ale jinak si musíte naši chválu zasloužit. Proto nám řekni, jak to bylo s tím prstenem.“ Žbrk byl přísný jako za mlada, když ještě proháněl usedlé vodníky. „Jak se tak řezník Křeslička nakláněl, myslel jsem, že si chce lehnout do trávy, to on dělal často a když usnul, tak jsme měli hody. Jenže on něco viděl ve vodě. Koukám taky, viděl jsem žábu. Žába mě nezajímala. Ale Křesličku zajímala, protože měla něco, co ve vodě svítilo.“ „Co svítilo?“ zeptal se sumec, ale vodníci ho vyzvali, aby komárovi neskákal do řeči, protože konečně mluví souvisle a k věci. „Měsíc sice moc nesvítil, ale ta troška světla stačila, aby bylo vidět, jak se ve vodě něco leskne. Co by se tady mohlo lesknout? Právě to Křesličku zajímalo. Pořád totiž myslel na zlaťáky a podobný peníze, za který se dalo koupit všechno co potřeboval. Tak tam hmátl a žába hup, bodejť bude čekat. Tak si Křeslička lehl na břicho a čekal. Já jsem
56
nečekal a dal jsem se do díla. Nechal mne na pokoji. Když jsem měl dost, už jsem se o řezníka nestaral.“ „To je všechno?“ řekl zklamaně Vršťulka. „Ani nevíš, jestli té žábě prsten vzal?“ „Já jsem si pak sedl na jeho límec kabátu a nechal jsem se odnést. Jenže jsem usnul a on mne donesl až do vsi. Vím jenom, že si cestou prozpěvoval, jako by měl radost. On si prozpěvoval vždycky, když šel z hospody. To stačilo na něj počkat a když zpíval, bylo dobře.“ „To je všechno, co nám řekneš?“ „Probudil jsem se včas a viděl jsem, jak sází něco za domem, asi stromek.“ „V noci, když přišel domů, sázel řezník stromek?“ divil se Žbrk. „Vypadalo to tak, jako by kypřil zem. Tak se to přece dělá, když se sází stromek. Na pasece jsem to často viděl. Tam jsme se moc nepomněli, dělaly tam ženské moc netrpělivé.“ Zdálo se, že Ucho skončil. Když si to všechno vodníci probrali, zopakovali, uvedli všechny dohady, všechny možnosti, vypadalo to, že Křeslička buď prsten má, nebo nemá. Jiná možnost tady nebyla. Jestli ho měl, možná, že ho strčil do truhlíku ke kytkám, které má jeho žena za oknem. Proč by se řezník, který se vrací v noci z městského zajetí, zabýval pelargoniemi? Že by zkoumal, zda je žena dost zalila? V tom muselo něco být, na to přišel i vodník, který nemá s kytkama za oknem žádnou zkušenost. Co teď? Jít se zeptat Křesličky? Když se má jednat s lidmi, je vodník vždycky trochu nesvůj. Lidé žijí na suchu a tam není vodník doma. Jít se podívat na kytky, které má Křesličkova žena za oknem? Který dům v Roubenicích patří Křesličkovi? Co se stane, když je někdo chytí, jak se dloubají v truhlíku s kytkama. To by byl konec
Vršťulka 57
a je tu otázka, jestli jim za to ty lidské trampoty stojí. Co si lidé sami navařili, ať si taky snědí. Tak to bychom tedy měli. Město si bude muset pomoci jak umí. Je to jeho záležitost, vodníci a jim podobné bytosti se nemohou plést do světských věcí. „Víš, Žbrku, ono je to pravda. Lidi jsou lidi a mají sami za sebe odpovědnost. Jenže bez lidí ani my nemáme smysl. Kvůli lidem tady straším v tomhle rybníku. Když lidé nebudou, kdo se mne bude bát? Nikdo. Přece jen bychom měli něco udělat.“ „Tak rychle vymysli co. Času moc nemáme,“ řekl Žbrk. Tak mysleli, mysleli, až to vymysleli. Vlastně to vymyslel sumec. Vzpomněl si na doktora, který ho vyléčil a zbavil kašle. „To je nápad! Doktor může kytky klidně prohlédnout. Jemu nemůže Křesličková vynadat. Jestli to udělá, nebude si z toho doktor nic dělat.“ Dohodnuto, uděláno. Museli ovšem počkat na noc. „Ty buď připravený. Jestli přineseme prsten, hned se dáme na cestu,“ řekli vodníci sumci a když padla tma, šli. Žbrk zůstal na kraji vesnice, dva vodníci by mohli být i na doktora moc. Vršťulka zabušil na okno, doktor ještě nespal. Když uviděl vodníka, zachmuřil se. „On si nedal říct a zase kouří?“ Vršťulka musel dvakrát opakovat, co se stalo, co na něm chce. Doktor byl z toho janek. Zachránit Třeboň od Pasovských? „I když tam nakrásně prsten bude, přes bránu se nedostanu. Na doktora Pasovští nedají. Řeknou, dobře jim tak, potvorám třeboňským, poklad nemají, už ho rozkradli, dostanou, co jim patří,“ bručel doktor. Vršťulka ho ujistil, že prsten se svými druhy spolehlivě doručí, jsou to přece vodníci, kteří jsou ve vodě doma a cestu do města znají. 58
Tak šli. Doktor vešel ke Křesličkovi do domu a tam se řezníka vyptával, jak je ve městě, kolik je tam nemocných a vůbec zdržoval, protože v tu dobu se Vršťulka hrabal v kytkách. Zbyla po něm pěkná spoušť, rozhrabaná hlína a kytky taky dostaly, co si nezasloužily. Vršťulka ani nečekal na doktora a netrpělivě utíkal ze vsi. „Máme ho,“ křičel a pak oba vodníci utíkali pro sumce. Na to následovala cesta, kterou jsme už jednou zažili. Tentokrát bez čolků a žab uháněli, co měl sumec sílu. Naštěstí jí měl dost. Zase vystoupili pod mostem a proklouzli úzkou mezírkou, kudy tekly splašky do stoky. „Vstávej, pane radní!“ zapleskal Žbrk na hladinu kašny. „Neseme prsten.“ „Cože? máte?“ divil se skororadní Paroubek a ani nehuboval, jak by udělal jindy. „Teď je to už na tobě, pane bratře. Musíš jít vzbudit knížepána a říct mu, že co chybělo do stříbrného pokladu, je na světě. A můžeš říct, že tvou zásluhou.“ Když si skororadní Paroubek uvědomil, že je teď osud města v jeho rukách, důležitě se napřímil a šel. Tentokrát poprvé nedbal, že mu ze šosů kape voda. Nechal vzbudit knížepána a hned druhý den si město ulehčeně oddechlo.
KONEC
Vršťulka 59
