Dokonce i předvolební kampaň má v Libanonu nádech veselice. Bejrútem projíždějí průvody aut vyzdobené portréty politiků a libanonskými vlajkami. 2
KOKTEJL 1/2010
TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK
Bav se dokud
můžeš
Libanonci mají za sebou občanskou válku i poválečné snahy o obnovu, které čas od času přeruší nějaký ten náhlý zvrat událostí. Obyvatelé dřívějšího Švýcarska východu si zkrátka zvykli na to, že si s nimi život tak trochu zahrává. A začali mu oplácet stejnou mincí, hrají si se životem.
Tripoliská mýdla mají neskutečné tvary včetně květů, reliéfních obrazů nebo dokonce náhrdelníků.
A
tmosféra Libanonu v sobě má těžko postižitelné kouzlo. Vyznačuje se jakousi půvabnou nelogičností. První, co nás Středoevropany určitě zarazí, je nenucenost, s jakou tu vedle sebe žijí lidé z různých náboženských skupin. Podle oficiálních údajů jich v Libanonu existuje sedmnáct a místní ústava má plné ruce práce s tím, jak patřičně ochránit práva každé z nich. Tradiční islámské módy se drží hlavně ženy z šíitských rodin. V davu občas prosvitne dlouhá krémová komže křesťanského duchovního a při troše štěstí můžete potkat i drúza v typickém klobouku bez krempy
a volných kalhotách jakoby tureckého střihu. Drúzové jsou zvláštní skupinou muslimů, pocházejících původně z Egypta, kteří věří v reinkarnaci. Další detaily své věrouky si však před ostatními pečlivě střeží. Brzy si však uvědomíte, že většina konfliktů, které zemi během posledního století sužovaly, pramenila právě z různého náboženského vyznání. Světských potěšení se Libanonci rozhodně nezříkají. Bary či noční kluby rostou v Bejrútu jako houby po dešti a místní lékaři provedou ročně na deset milionů plastických chirurgických zákroků. Na zemi se čtyřmi miliony obyvatel je to poměrně slušný výkon. Středozemní moře
LIBANON
Tripolis
Bejrút
Tajemství úspěšného soužití Libanonců se asi skrývá v tom, že se naučili oddělovat politické přesvědčení od běžného života – tedy alespoň dokud to nebouchne. Dokonalou ukázkou takového způsobu myšlení bylo vysvětlení situace v podání jednoho z bejrútských taxikářů. Po mávnutí nám u Modré mešity zastavil velký mercedes vyvedený v kůži a z jeho útrob vyhlédl usměvavý, asi padesátiletý muž. „Welcome to Lebanon. Kam to bude?,“ otázal se. Jako většina Bejrúťanů mluvil třemi jazyky, občas všemi najednou, jeho mateřštinou však byla evidentně arabština. Když jsme projížděli kolem sochy bývalého egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira, který se proslavil svými útoky na Izrael, ukázal z okénka. „Podívej, Násir. Pro mě je hrdina. Pro vás je zločinec. Pro mě je zase zločinec Bush. A pro vás je hrdina. Takhle to tu bereme. Já sice nejsem členem Hizballáhu jako můj brácha, ale jsem taky pro islámský odpor. A co ty? Líbí se ti v Libanonu?“
SÝRIE
VŮNĚ MÝDLA A BAKLAVY IZRAEL
4
KOKTEJL 1/2010
Snad nikde není arabský životní styl tak patrný, jako ve starém centru Tri-
Politici platí před volbami chudším obyvatelům Tripolisu za to, že si pověsí jejich podobizny na svůj dům. Vznikají tak kuriózní „města duchů“.
polisu. Druhé největší libanonské město leží na severu země a přesně v duchu svého jména, které v překladu znamená „trojměstí“, se dělí na tři části s odlišným charakterem – moderní Tripolis, přístavní Tripolis a staré město. Ve zdejších částečně zastřešených trzích, zabírajících úzké uličky, kterým místní říkají „souks“, by se snad ztratil i vypravěč z Tisíce a jedné noci. Prodavači tu vysedávají před svými malými krámky nebo přímo u stánků či stolů mezi lidmi a nabízejí pestrou směsici nejrůznějších věcí, kterými jsou místní trhy vyhlášené. Lákají procházející na sladkou baklavu prosáklou medem, pečivo přímo z tálu nad ohněm či nakládané olivy. Krejčí se tu ohánějí nůžkami či jehlou přímo na ulici a trhovci nabízejí zdejší proslavené mosazné podnosy, šperky či vyřezávané dřevěné skříňky. A samozřejmě záplavu nejrůznějšího oblečení od tradičních arabských šátků až po moderní minisukně. V centru tržiště stojí starý karavanseráj Khan Al-Saboun, který už za svou několikasetletou historii sloužil nerůznějším účelům. Poloha v centru města
Cedr (Cedrus) je jehličnatý strom z čeledi borovicovitých (Pinaceae). Je příbuzný s jedlí, což se projevuje například ve stavbě ní šišky. Jeho prapůvodní até domovinou jsou hornaté oblasti Středomoří a dokonce i Himaláj. V povědomí spousty ty lidí zřejmě bude spojení cedru se státem Libanon.... Cedr libanonský (Cedrus libani), strom známý již z Bible a později z dobrodružných knih Karla Maye a našeho Aloise Musila. Ten strom měl smůlu, že se lidem zalíbilo jeho dřevo. Řecké „kedros“ je výraz pro pryskyřičnaté dřevo. Cedry poskytovaly kvalitní vonné dřevo, odolné vůči hnilobě. Podle Plinia z cedru staří Egypťané a Asyřané stavěli lodě. Cedr posloužil i při stavbě Šalamounova chrámu v Jeruzalémě nebo
stře střechy Artemidina ch chrámu v Efesu. Do Evropy c cedry dorazily ve druhé polovině d druhého tisíciletí. Pr cedr byl prý První do dovezen do Anglie, a tto pravděpodobně v roce 1638. U nás l se s libanonským cedre mohli cedrem přírod přírodovědci poprvé setkat v roce 1812. Botanická Botanic zahrada na zámku Hluboš byla kolem roku 1880 nejstarší botanickou zahradou na území Čech a jednou z nejstarších ve střední Evropě – přes hlubošský park se dostaly některé stromy z exotických dálek do naší vlasti úplně poprvé. Jedním z nich byl i cedr libanonský. Vznešený a nezničitelný cedr je symbolem Libanonu a zdobí jeho státní vlajku. Dříve byl těmito stromy posetý, dnes zbývá v celém Libanonu posledních 370 stromů, důsledně chráněných. Největší a nejstarší cedr stojí uprostřed vesnice Les Cedres a jeho stáří je 3000 let.
VZNEŠENÉ DŘEVO
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
Libanonské ženy připravují pro celou víkendovou sešlost tradiční salát z petržele a citronu. Libanonci často místo hlavního jídla připraví více předkrmů, které pak ujídají dohromady.
KOKTEJL 1/2010
5
MÝDLOVÉ FENOMÉNY
Znalost výroby mýdla přinesli do Evropyy Arabové. Od nich převzali zkušenosti Španělé, kteří začali vyrábět mýdlo z olivového oleje a popela z mořských rostlin. Ve středověku se okolo Středozemního moře začalo rozvíjet mýdlářství, protože okolo byl dostatek rostlin bohatých na olej. Centrem výroby mýdla se stala Sevilla, která v 16. století předala žezlo Marseille. Zde vznikla proslulá „Sa „Savon de Marseille“, olivová m mýdla ve tvaru kostky. Mýdlem se může stát M i pivo! Jeho regenerační úúčinky byly známé už nnašim předkům. Dnes si mů můžete pivní kosmetiku i zako zakoupit a vychutnat si jedinečno jedinečnou chuť českého piva l podobě. Rodinný v originální pivovar v Chodové Plané dokonce nabízí první pivní lázně na světě. Ve dvacátém století se až do 1. světové tále mýdla, i války používala stále yrobená. Mezi ta podomácku vyrobená. válkami se rozšířilo dnes již legendární mýdlo s jelenem. Jeho první výrobce Georg Schicht získal povolení k výrobě mýdla 6. července 1848. Proč byl zvolen právě symbol jelena ve skoku nevíme. Se značkou je ještě spojován slogan „Zaručeně čisté nepadělatelné jádrové mýdlo.“
z něj například udělala ideální kasárny pro osmanské vojáky, kteří mohli během turecké nadvlády potlačit každé povstání místních obyvatel přímo v jeho ohnisku. Jako každý správný muslimský zájezdní hostinec je to rozlehlá budova, honosící se nádvořím s fontánou, kde se mohla ubytovat celá karavana včetně velbloudů. Typická vůně mýdla, která se line z místností pod dvoupatrovým podloubím však napovídá, že se v poslední době stal střediskem snad nejslavnějšího řemesla tripoliských Arabů. Výroba vonných mýdel tu má mnohasetletou tradici a podle některých pramenů zde lidé dokonce začali vyrábět vůbec první mýdla na světě. Před průmyslovou revolucí dodávali místní mydláři své zboží na evropské i arabské trhy. Strojová výroba mýdla z chemicky upravených surovin zdejší dílny málem potopila, poptávka po ručně lisovaném mýdle 6
KOKTEJL 1/2010
Na libanonských silnicích musí člověk čekat všechno. Ani stádo ovcí s beduínskými pastevci není výjimkou.
z čistě přírodních surovin však naštěstí nevymizela. „Základem mýdla je olivový olej ze stromů, které si nad městem pěstuje každá z mydlářských rodin osobně,“ vysvětluje naše průvodkyně Nadine. „Také ostatní vonné látky nebo barviva pocházejí z přírody. K výrobě libanonských mýdel se používá až dvě stě různých bylin a dalších ingrediencí. Červená barva třeba pochází z jedné rostliny, kterou zdejší lékaři tradičně používali při léčení ran. Žluté a oranžové odstíny propůjčuje mýdlu šafrán.“ Volba barvy mýdel také není náhodná. Každá z kombinací něco znázorňuje. „Směs modré, bílé a černé barvy je vyjádřením zimního období, zatímco zelené, žluté a růžové tóny znamenají přicházející jaro.“ Kromě běžných mýdel vyrábějí místní řemeslníci i mýdla pro zvláštní příležitosti. Při tradiční tripoliské
svatbě dostává nevěsta svatební mýdlo – symbol čistoty. Mydlářský řezbář nám názorně předvádí, jak vzniká mistrně tvarované mýdlo dekorační. Do mýdlového bloku právě pečlivě vyrývá arabský nápis, hlásající že Alláh je veliký. Snad největší vědou však byla výroba léčivých mýdel. Vyráběla se podle předpisů lékaře a na jejich vzniku spolupracovali dva moudří mužové – parfémář, zvaný attar, dodal vonné látky, zatímco bylinkář ashab přispěl vlastnoručně určenými léčivými rostlinami. Taková mýdla se používala k léčbě všemožných kožních nemocí od akné po lepru. „Výroba mýdla jako taková je přitom zdlouhavá a těžká dřina,“ pokračuje Nadine. „Olivový olej se musí šest hodin vařit a míchat, pak se přidají ostatní přísady a směs se krátce zahřeje. Do vzniklé pasty mydlář přisype vonné látky a barviva. Nakonec
nechá budoucí mýdlo přes noc ztuhnout a rozřeže ho na bloky. Mýdlové kostky pak měsíc schnou, než je mistr řezbář konečně vyleští nebo vytvaruje do podoby květů a reliéfů.“
Mydlářský řezbář vyrývá nožem do ručně vyrobeného kusu mýdla arabský nápis. Zdejší zdobení mýdel je skutečným uměním.
SILNĚJŠÍ PES JEDE Přesně tímto krátkým a výstižným přirovnáním popsal podnikatel Tomáš Blahut, který v Libanonu více než rok žil, zdejší dopravní situaci. Pouze v posledním slově obrátil předposlední písmeno bříškem vpravo. Základní pravidlo života ve smečce do jisté míry vysvětluje i to, proč po bejrútských silnicích jezdí tolik velkých terénních aut. Kromě klasické lidské potřeby dát najevo svou movitost při jejich výběru jistě hraje důležitou roli i hledisko neotřesitelné bezpečnosti. Vyztužená karoserie a trubkový rám před chladičem se v libanonských dopravních zácpách určitě hodí. KOKTEJL 1/2010
7
Na trzích v Tripolisu panuje čilý život v arabském stylu. Řemeslníci tu své umění předvádějí přímo na chodníku.
Pouliční prodej je v Libanonu běžnou věcí. Postarší pekař prodává pečivo poblíž jižních předměstí Bejrútu. 8
KOKTEJL 1/2010
„Vůbec nezáleží na tom, kolik pruhů je na silnici vyznačených,“ pokračuje Tomáš. „Jestliže se na tříproudou dálnici vedle sebe vejde šest aut, tak jich tam pojede aspoň osm,“ dodává s úsměvem. Libanonští řidiči mají k prostoru na silnici svébytný vztah. Jakmile uvidí místo, kam se svým vozem dokážou vmáčknout, považují ho za své. Nijak přitom neřeší, jestli zrovna jedou po správné straně vozovky nebo ne. „Jízda v protisměru je tu něco jako národní sport,“ potvrzuje Tomáš. „Lidé takto řídí odstavnými pruhy, jednosměrkami i normálně po dálnicích, když se zrovna vejdou. Libanonskou specialitou je i zdolávání kruhových objezdů. Když potřebujete vyjet nejvzdálenějším výjezdem, prostě zatočíte vlevo. Z nejvzdále-
Některé muslimské dívky dokážou vkusně skloubit tradiční styl oblékání s moderním vkusem.
nějšího exitu je rázem ten nejbližší.“ Ačkoli se to při pohledu na ten zmatek zdá neuvěřitelné, od poválečných dob se tu ledacos zlepšilo. Na většině křižovatek stojí dopravní značky, občas narazíte na ukazatele směru a sem tam zasvítí i nějaký ten semafor. „Dopravní signalizace však plní spíše dekorativní funkci. Na červenou se tu moc nestaví. Pro průměrného libanonského řidiče znamená rozsvícené červené světlo jen o něco větší pravděpodobnost, že ho při vjezdu do křižovatky někdo nabourá zprava,“ vysvětluje Tomáš. Pohled přes přední sklo našeho auta mu jen dává za pravdu.
„Nám Evropanům se to zdá neuvěřitelné, ale zastavit na červenou může být velkou chybou. Takovou ukázněnost tu čeká jen málokdo, takže si koledujete o pořádnou ránu do kufru. Reakce místních šoférů po jedné či dvou lahvích alkoholu také nebývají zrovna bleskové.“ Stejně jako řízení je otázkou štěstí i přecházení ulic. Nejrozšířenější strategií je vyhlédnout si slibnou mezeru v proudu vozů a rozběhnout se. Libanonci musejí svůj postřeh i rychlost trénovat od dětství, protože se jim většinou podaří dostat se na druhou stranu. A tak je to v Libanonu se vším. Když chcete něco dělat, musíte se do toho vrhnout. Většinou to nějak dopadne – když bůh dá.
INZERCE
KOKTEJL 1/2010
9
