bouk se širokým okrajem. V upracované dlani svíral vidle s ledabylou samozřejmostí. Když se vynadíval, oči mu ještě o kapánek ztvrdly. „Co jste zač?� „Prosím, nelekejte se našeho vzhledu. Máme za sebou strašnou cestu,� začal Martis a vyloudil na tváři výraz dokonalé neškodnosti. „Cestujeme z Kirdenu do Parletu. Šli jsme dnes celý den a sháníme místo, kde bychom mohli přespat.� „Stačila by nám i stodola, jakákoliv střecha nad hlavou, nebudeme na obtíž,� usmála se na něj Elanor sladce. Mužův pohled trochu změkl, ale tak snadno se uprosit nedal. „Jste od vojska?� „To nejsme,� ujistil jsem jej. „Takže civilové. . . hmm. A tvrdíte, že jste prošli lesem, hm?� „Taky to nebylo bez problémů,� potáhl Martis za svoji košili. „Přepadla nás dnes v noci nějaká banda, ale podařilo se nám uprchnout. Nechali jsme tam ale tři naše přátele, čerti vědí, kde jim je konec,� povzdechl si zasmušile. Muž nás ještě naposledy přejel pohledem a zastavil se u sluníčkové Elanorky. Přehodil si vidle do druhé ruky a otočil se k nám zády. „Tak pojďte. Zavedu vás za šéfem, ať si s váma promluví on.� Vděčně jsme se vydali za ním. Prošli jsme branou a muž ji za námi zavřel. „Ale varuju vás,� otočil se ještě jednou, když jsme docházeli k obytné části stavení, „šéf pozná, když mu někdo věsí na nos bulíky.� S tím nás nechal čekat přede dveřmi a vešel dovnitř.
Rady pana Antla Stáli jsme na dvorku. Po pravé straně se rýsovala obrovská stodola s dřevěnými vraty otevřenými dokořán. Nad stodolou byla nalepená kůlna se střechou pokrytou drny a březovou kůrou. Po naší levé ruce se slunce posledními paprsky opíralo do bílého kamení obytné budovy. Byla postavena po tradičním způsobu statků na jihu Tarie – přízemní, se šindelovou střechou a zahnutá do tvaru písmene ,L‘. 261
Doširoka otevřené okenice byly zaháknuté ke zdi; okna rozjasňovaly květináče plné pomněnek a kakostů. Práh domu byl tak pečlivě umetený, že by se na něm bez nadsázky dalo obědvat. Nade dveřmi se obloukem šplhaly žluté popínavé růže. Po chvíli se z chalupy vrátil ten člověk, Jaroš. „Pan Antl si s váma promluví; dovedu vás k němu.� Následovali jsme ho do úzké, tmavé chodby. Hned za dveřmi stál botník přeplněný střevíci, škrpály a holinkami, některé obalené solidní vrstvou hlíny. Jaroš nám přidělil jakési staré bačkory, které vypadaly, že si na nich už trochu pochutnaly myši. Minuli jsme zavřené dveře po levé straně. Na konci chodby nám Jaroš otevřel, zahalekal dovnitř něco v tom smyslu, že už jsme tu, a vycouval. Vstoupili jsme. Místnost byla ještě větší než Jokeditova laboratoř, na šířku mohla mít kolem deseti sáhů. Bylo to ovšem nezbytné – téměř tolik měřil i masivní jídelní stůl naproti dveřím; pohodlně by se kolem něj mohlo rozesadit dvacet lidí. Levé stěně dominoval krb, nad kterým na silných řetězech visel měděný kotel. Pak ještě několik truhlic a skříní, stěnu po pravé straně zdobilo pár kožešin a menších trofejí. Na první pohled jsem nikoho neviděl. „Vítejte,� ozval se náhle starý, sípavý hlas. Zpoza hlubokého křesla, které jsem prve jen nevšímavě přejel pohledem, se zvedla menší postava a s jistou námahou se otočila směrem k nám. Stála proti oknu, takže jsem nedokázal rozeznat detaily. Pán domu se k nám vydal plouhavým krokem. Na chvíli mi tím někoho děsivě připomněl. Potom však vyšel z obdélníku šikmého světla a my jsme zjistili, že hledíme do ostře řezané tváře staršího elfa. Nebyl vlastně ani tak malý, jako spíše shrbený. Jeho pohled byl však přímý a autoritativní. „Tak vy jste ti tři, co o sobě tvrdí že se sem protloukli až z, ech, z Kirdenu,� mávl rukou kamsi k vycpané srnčí hlavě. „Chmm. . . no, pojďte mi to povykládat ke stolu.� S tím se pan Antl začal belhat k lavici u stěny. Teprve teď jsem si všiml, že jednu nohu má od kolene dolů nahrazenou dřevěnou podpěrou. Ztěžka se posadil a znova na nás upřel přísný pohled. „Takže co jste teda zač? A jak se vlastně jmenujete, nebo jak si aspoň teďka říkáte?� 262
Představili jsme se a řekli mu v podstatě totéž, co před branou Jarošovi. Elf potřásal hlavou. „Ohó, tak zůstat na noc? No to je odvaha. A s čímže to vlastně obchodujete?� „S ničím,� pípla Elanor trochu nesměle. „Byli jsme jenom doručit nějakou zásilku. Já studuji v Parletu léčitelství.� „Ale? To se tam taky vede?� vrtěl hlavou elf. „Holka, jinde než tady na jihu v Subě se nic pořádnýho nenaučíš. . . � Musel jsem se pousmát. „A co ty seš zač?� vybafl na mě znenadání a svraštil šedivé obočí jako doktor Brouček, když v laboratoři pouští hrůzu na prváky. „Já jsem — ehm, tiskař,� zakoktal jsem zmateně. Elf nevěřícně zavrtěl hlavou. „Tiskaři nám tady pobíhají lesem! Strašná doba. . . a ty?� otočil se k Martisovi. „Já jsem také tiskař,� řekl onen uhlazeně a tvářil se jako nevinnost sama. „Měšťáci v lese! A to mi chcete tvrdit že jste to přežili tak, jak vás tu vidím?� „Bohužel jsme měli problémy, a to nejen dnes v noci. Původně nás bylo pět, ale přepadla nás nějaké banda a my jsme se rozdělili. Kde jsou dva naši společníci a jestli ještě žijí, to nemáme tušení,� pokýval Martis smutně hlavou. „Je ale možné, že se tu někdy také objeví. . . � S tím panu Antlovi popsal zbytek družiny. Elf rozvážně zamručel. „To máte ještě štěstí, že jste vyvázli aspoň vy. Do těchhle lesů je lepší jen tak nelézt, zvlášť když jste z města. Hmm, a chtěli byste tu zůstat na noc? A za práci vzít umíte?� „Rádi vám tu s něčím vypomůžem,� slíbil jsem panu Antlovi s lehkým srdcem. „A vidle už jste někdy v ruce drželi?� „Bydlíme sice v Parletu, ale tady Stefan i já jsme z vesnice,� vložila se do toho Elanor a zarputile na pana Antla pohlédla. Asi ji pořád ještě žrala ta poznámka o úrovni parletské medicíny. Elf překvapeně zvedl obočí, ale pak se pousmál.
263
„No vida, to už nezní tak strašně. Dobře, nechám vás přespat ve vedlejší chalupě, a zítra si vás vezme do péče Jaroš a přidělí vám nějakou tu zábavu. Takže teď, když už vím odkud jdete, nebo aspoň odkud tvrdíte že jdete, tak byste mi mohli povykládat ještě něco zajímavého. Jak to vypadá dole na pobřeží?� „Kolem Suby se fronta moc nehýbe,� začal jsem opatrně, ale elf mě stejně přerušil. „Bodejť taky. . . ech. Aradin je blázen že se do toho tak hnal, a teď to tady má. . . konečně, ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. . . ale vůbec se tomu nedivím. A jak se to má s Faledhelem?� „Faledhel už padl,� řekl jsem tiše. „Tak Faledhel je pryč. . . � povzdechl si pan Antl. „Pořád dokolečka, jako za starejch časů. Ale co už mně je po tom. Spíš by mě zajímalo – proč vy vlastně jedete takovou oklikou? Co to byly ty vaše potíže, které nastaly někde nad Kirdenem?� Popsali jsme mu, jak cestu zahradil Hvozd a jak se totéž stalo u Faledhelu. Tahle zpráva panu Antlovi vehnala trochu krve do bledých tváří. Rozmáchlým gestem obsáhl místnost. „Vůbec se Hvozdu nedivím, že se mu to ani trochu neštymuje! Moc dobře si ještě pamatuje na Calen-Dor a na starý bohy, než sem přišli ti Woodagovci s tím svým, ech. . . čajíčkováním a vykuřováním a písničkama. Copak takhle se prokazuje úcta? Vidíte tamhle toho medvěda?� bodl elf ukazovákem ke zdi, kde visel těžký hnědý kožich. „Toho mi nadehnal sám Utor. Kdepak, takhle vypadají opravdoví bohové.� Zatímco sípavě nabíral dech, Martis se nepatrně naklonil a koutkem úst špitl: „Takhle vypadají bohové? Placatí a chlupatí?� Lehce mi to zaškubalo tváří, ale pan Antl by si stejně ničeho nevšiml. Jeho oči hleděly do dálky a do vzpomínek. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že není vlastně ani tak starý, ale spíš předčasně sešlý a unavený. . . čím? To jsem mohl jenom hádat. Mávl nad námi rukou. „Ale co vy o tom můžete vědět. No nic, půjdu říct Jindře, že na večeři budeme mít hosty. Jestli se chcete mé ženě zavděčit, zkuste se dát trochu do pořádku. Jaroš vás nasměruje k vodě a tak. A ještě 264
něco,� elf se nesnažil tlumit hlas, ale z jeho tónu bylo zřejmé, že to, co se nám chystá říct nyní pokládá, na rozdíl od předchozího tlachání, za opravdu důležité. „Tady vám žádné nebezpečí nehrozí, nikdo vás tu neudá. Měli byste si ale rozmyslet, co chcete tvrdit vojákům, a taky si uvědomit, jak vypadáte. Mně je celkem jedno, odkud doopravdy jdete a co jste tam prováděli, ale oni můžou být zatraceně nepříjemní i pro maličkost. A zrovna vás by sebrali bez ptaní, na to vemte jed.� „Co tím ksakru myslel, že by nás sebrali?� rozčiloval se Martis, když jsme se drhli pod proudem vody. Jaroš nám dokonce vyhrabal i břitvy. „No, já myslím,� řekla uvážlivě Elanor, „že nám moc nevěřil. Pokládá nás prostě za dezertéry. A armáda si je tu asi pěkně odchytává.� „Nebo je dostává od elfů, pěkně na špagátku,� ušklíbl jsem se. „Docela by mě zajímalo, co dělal předtím než se tady usadil,� nedala se vyrušit z úvah Elanor. „Nevypadalo to, že by přeháněl nebo na nás něco hrál. Možná máme štěstí, že jsme narazili zrovna na něj jako na prvního.� U večeře jsme měli tu čest s třetí a poslední obyvatelkou statku, paní Jindrou. Působila daleko mladším dojmem než pan Antl, ale skutečný rozdíl zřejmě nebyl tak veliký. Dlouhé černé vlasy, spletené do volného copu, jí rámovaly bledý obličej s hrdými a vyrovnanými rysy. Pohybovala se s nesmírnou grácií a šarmem, její krok se místy podobal spíše tanci než obyčejné chůzi. Nesmírně laskavě přehlédla náš stále ještě nepříliš vábný vzhled a přivítala nás, jako bychom byli očekávaní hosté, a ne otrhaní přivandrovalci. Jídlo se mezi stolovníky křížem krážem posunovalo po stole, který se k tomu účelu znamenitě hodil. Hovor se točil hlavně okolo farmy. Postupně jsem si poskládal z různých střípků dohromady, že před lety bývala daleko využívanější a hodně se vyváželo; teď však fungují už spíš jen sami pro sebe a vystačí si docela dobře. Hlavní pracovní silou tu byl Jaroš; uměl jsem si představit, jak se asi musí ohánět. Zdálo se mi však, že je s tímto statkem úzce spjatý a za jinou práci by neměnil. My jsme se o svém domově a zázemí příliš nešířili – vycítili jsme, že 265
oni považují za nejlepší se na naši minulost vůbec nevyptávat; to, co jsme jim řekli na začátku očividně považovali za neumělý výmysl. Trochu mě mrzelo, že o nás smýšlejí takhle, protože to po dlouhé době byli první lidé, kteří nás nechtěli nějak využít a nezištně nám pomohli v nouzi. Po večeři nám Jaroš ukázal kde budeme spát; nad chalupou, kde bydlel pan Antl, Jindra a on byl postaven ještě jeden o trochu menší dům – ten jsme teď dostali celý k dispozici. Mohla by se tam vyspat celá kumpanie, ale my jsme zakotvili v jediném pokoji v prvním patře, vrhli se na postele a okamžitě usnuli. Probudil mě zuřivý štěkot. Zmateně jsem se posadil. Byla stále ještě hluboká noc, a otevřeným oknem na podlahu proudilo bílé měsíční světlo. Odněkud zezdola, snad od pastvin, snad od brány, zněly dva psí hlasy. Z jejich intenzity jsem okamžitě poznal, že to není samo sebou, a rychle probudil Martise a Elanor. Bez okolků jsme popadli meče a vydali se dolů – jestli se ty potvory za námi odvážily až sem, bylo naší povinností je buď odrazit, nebo odlákat za sebou. Na dvorku jsem se srazil s Jarošem; v jedné ruce držel lucernu, ve druhé třímal vidle. „Co se děje?� vybafl jsem na něj dřív, než se stačil vyptávat. „Nevím. . . asi nějaké velké zvíře, občas se tady zatoulá medvěd. Půjdu se podívat za Ralfem. . . � „Raději bych šel s tebou,� prolhásil jsem rozhodně. Jaroš na mě zmateně a překvapeně pohlédl, ale potom neurčitě pokrčil rameny. „No, jestli chceš. . . � Vyrazili jsme směrem k cestě, odkud zazníval bližší z hlasů. Druhý, vzdálenější jsem určil někde na pastvině, a zachytil jsem i hluboké bučení vyplašených krav. Jaroš několikrát hlasitě zavolal: „Ralfe! Ralfe!� ale zvíře buď neslyšelo, nebo neposlouchalo. Prošli jsme branou a v tu chvíli štěkot ustal. Pak se ozval ještě hlasitěji, ale zněl v něm podtón strachu. Vzápětí zvíře dlouze, bolestivě zakvílelo a utichlo. Zrychlili jsme do klusu. Jaroš poklekl nad zhroucenou hromádkou a vysoko nad hlavou držel lucernu. Pes slabě kňučel a pokoušel se mu olíznout ruku. Na boku měl širokou tržnou ránu, ze které se proudem valila krev. 266
„Pusť mě k němu, zkusím ho ošetřit,� vmáčkla se mezi nás udýchaná Elanor. Jaroš nejdříve chtěl něco namítnout, ale když viděl, jak obratně si počíná, nechal ji pracovat. Já jsem mezitím poodešel kus do tmy a naslouchal. Kromě zvuků, které vydával Ralf, jsem však nezachytil nic. To ticho mě znervózňovalo. „Jaroši, buď radši ve střehu. Kdyby na nás někdo zaútočil, rozumíš, myslím lidské postavy, na nic se neptej a utíkej zpátky.� „Co to mluvíš? Proč by nám někdo —� „Podívej, ti co nás přepadli to neudělali poprvé, byli jsme před nimi na útěku už nějakou dobu a mysleli jsme, že jsme je setřásli ale asi ne, jdou nám po stopě, rozumíš. A navíc – ne, nech mě domluvit – navíc to nejsou normální lidé, ale nemrtví.� Jaroš na mě oněměle zíral, moje vychrlené sdělení mu vzalo na nějakou tu chvíli řeč. Bezmocně vrtěl hlavou a sledoval, jak Elanor rychle obvazuje zašitou ránu. Nakonec si sbalila nádobíčko, vstala a oprášila se kolena. „No páni,� kývl uznale hlavou a opatrně psa zvedl. Nechali jsme jej jít prvního, vedle něj Elanor s rozžatou lucernou. Bez nehody jsme se dostali na dvůr a on složil Ralfa na zápraží. Štěkot od pastviny se už neozýval a také krávy se utišily. Jaroš se napřímil a pohlédl nám do očí. Tvářil se zmateně a rozčileně zároveň. „Díky moc za Ralfa, tohle máš u mě,� usmál se kratičce na hobitku. „Ale, lidi, pro všechny svatý! Dávejte si přece pozor co říkáte! Já to nikomu pro tentokrát neřeknu, ale panu Antlovi by se takový řeči nelíbily, to zatraceně ne! Zdálo se mi, že je vám to už jasný, tak proč si to komplikujete? Dobrou noc.� S tím nám pokynul a zavřel za sebou dveře. Courali jsme se zpátky přes dvůr; napětí z nás pomalu opadávalo. „Asi mně to fakt dochází až teď,� postěžoval si dutě Martis, když v pokoji znechuceně hodil meč na podlahu. „Pravdivou historku nám tu opravdu nikdo nesežere, a některé řeči tady jsou evidentně tabu. No já se z toho zblázním! Vymejšlet si není problém, ale když jednou v životě říkám čistou opravdu, je to na kriminál!�
267
Elanor si za svůj pohotový zákrok ráno vysloužila pochvalu od Jindřišky a dokonce i od pana Antla. Po zbytek dne se jí dostalo příjemné práce v kuchyni. Martisovi Jaroš přidělil vidle a poslal ho kydat hnůj, já jsem obdržel sekeru a hromadu polen. Pravda, hned napoprvé jsem si málem usekl nohu, ale to bylo tím, že na mě ten dobrák hleděl a strašně mě znervózňoval. Potom už to šlo docela dobře. Dokonce jsme si našli čas přeprat Martis ke Stefanovi: si oblečení; Martis měl kravince až Protekce! Elanorka je pěkně s krásnou paní za uchem a svěřil se mi, že po něve voňavé kuchyni a kolika profesionálních hodech se jak nemá co a jak pokazit. To já bych paní tááák dlouhý tak široký rozplácl do hnoje, pomáhal! za Jarošovy přítomnosti ovšem. Od srdce jsme se tomu zasmáli – zřejmě nám nebylo souzeno podpořit pravdivost našeho vyprávění ani v nejmenším. Noc uběhla klidně a ráno jsme vyrazili na cestu. Po snídani nám pan Antl promluvil do duše naposled; nabádal nás, ať se nikomu nesnažíme povídat to, co jemu, a ať radši tvrdíme, že jsme nádeníci. Na něj se můžeme odvolat s klidnou myslí – milerád každému potvrdí, že jsme tu opravdu pracovali. Mnohokrát jsme mu poděkovali za jeho nesmírnou laskavost, paní Jindřišce za pohostinství a vyrazili vstříc polím a nížinám. Kolem poledne jsme se přiblížili na dohled vojenského ležení v Podlesí. Cesta se v těch místech napojovala na velkou kupeckou stezku z Ontry, která nás dovede až do Parletu. Před tímto táborem jsme už byli varováni – funguje jako síto pro zachycování podezřelých existencí a uprchlíků. Po krátké debatě jsme dospěli k nepříjemnému, ale nutnému závěru – že zde totiž budeme muset zanechat naše zbraně. Hlavní ležení bylo mimo naši cestu; obejít tábor hlídky, strážící únikovou cestu z lesa jsme však nechtěli. Okolí měli určitě dobře jištěné a pokud by nás chytili, nepomohl by nám ani sám Utor, natož pan Antl. A naopak, pokud se hodláme vydávat za nádeníky, zbraně by znamenaly soud za dezerci. Zanesli jsme tedy meče do nedalekého lesíka a nechali je tam ležet. Neměl jsem z toho dobrý pocit, určitě nám budou chybět. 268
Když jsme vstoupili mezi stany, byli jsme zastaveni a tázáni, co jsme zač a kam jdeme. Bylo by to možná dopadlo i dobře, kdyby se Martis nerozhodl být tak zběsile rustikální. Vychrlil na vojáky jakousi strašnou litanii, která začínal celkem normálně a končila příšernou sentencí o dělných včeličkách, které nemohou hrdinně bránit vlast, leč je jich z nějakého důvodu velmi zapotřebí. Ani jsem se nedivil, že to vojáci vzali jako provokaci a důkladně nás prohledali. Nenašli, a ani naštěstí nemohli najít, nic podezřelého∗ a tak nás s vrčením propustili. Vzali jsme nohy na ramena a šli až do soumraku.
Slíva Podlesí konečně zůstalo za námi. Byli jsme za frontou, vlastně skoro doma, leč to ještě neznamenalo důvod k radosti. I když unikneme nástrahám cesty, nechytí nás vojáci a vypořádáme se s těmi zombiemi, tak v Parletu na nás čeká Manuci, kterému budeme muset vysvětlit, kde jsme nechali Phoenixe. Ocitli jsme se ve zvlněné krajině pastvin a polí protkaných četnými remízky; abychom si vychutnali pohled na kvapem se blížící večer, posedali jsme na zem a zhodnotili situaci. To bylo dost snadné, protože banda zombií za zadkem naši inteligenci dokázala vyšroubovat přinejmenším zpátky tam, kam ji předtím srazila únava a všeobecný rozklad morálky.† Snažit se přečkat noc v otevřené krajině znamenalo čelit dalšímu útoku. Rozhodli jsme se jít, dokud nenarazíme na vesnici nebo statek, kde by nás nechali přespat. Nejbližší osada, o které jsme věděli najisto, byl asi čtyřicet mil vzdálený Vokounov. Šero již přecházelo v noční tmu, když jsme si všimli nezřetelné postavy, scházející k nám jedním z bočních údolíček. Zastavili jsme, neboť se zdálo, že se nás snaží dohnat. Zanedlouho se ze tmy vynořila opálená tvář, náležející mladíkovi asi patnáctiletému, s otrhaným batohem na zádech a se sympaticky přidrzlým úsměvem. A se zelenými vlasy. ∗ Až
na nějakých dvacet Hadích slz v Stefanově kapse ovšem. například ztrátou Phoenixe.
† Způsobený
269
Představil se nám jako Slíva; celé léto se prý potuluje krajem a nechává se najímat na příležitostné práce, nejčastěji ve mlýnech na Lantu. Na náš úmysl jít celou noc se netvářil zrovna přesvědčeně; navrhl, že bychom místo toho mohli společně zkusit štěstí v jednom mlýně nedaleko odsud; místní ho tam znají. Rádi jsme jeho společnost – a nabídku – přijali. Až po hezké chvíli to někdo z nás nevydržel a zeptal se Slívy na ty vlasy. Zašklebil se a začal vykládat: „Měl jsem takový nápad. . . a tak jsem to zkusil. Ověšel jsem se řasama a zaplaval si v žabincu, a se zutejma botama sem si sedl na starou vrbu naproti mlejnu. Tehdy mě šéf málem přizabil, že mu plaším zákazníky, ale ono to zabralo úplně naopak. Lidi se k němu pak hrnuli, jenom aby se podívali na toho hastrmana. Mezi mistrama se rozběhla šeptanda a od té doby už mě zvou sami, když si chtějí trochu vylepšit reputaci.� Slíva byl opravdu neobyčejný člověk. Povzbuzen naším zájmem se rozpovídal o tom, jak, když jednou pracoval u dřevařů, vyráběl pro změnu lesní bludičky, na které se chodily koukat zvědavé holky, které se potom samozřejmě v lese ztratily∗ a mohly být hrdinně zachráněny a. . . Naslouchali jsme s obrovským zájmem, jen Elanor se mračila jako kakabus. Bohužel nás ale už nějaký ten pátek zná – sama zapředla se Slívou velmi, řekněme, přátelskou konverzaci. Zejména Martisovi tak pěkně šlápla na kuří oko, což samozřejmě znamenalo, že ani on jí nezůstával nic dlužen. Aktivně jsem jej podporoval, protože to byla jednak strašná legrace a druhak protože Elanor umí být pěkná zmijka, když chce. Vzduchem svištěly jedovaté poElanor k PJ: známky a nejapné žerty, až se Slíva V rámci zachování Elanorce divil, jak s náma může Slívova života bych se s ním měla přestat vydržet. bavit. Najednou jsme stáli před mlýnem.
∗ „Ty
chytřejší se musely teda dost snažit. . . �
270
Slíva nám skutečně vyjednal nocleh, výměnou za nějakou tu drobnou výpomoc ovšem. Noc proběhla klidně, jen ráno Martis utrousil pár štiplavých poznámek na hobitčinu adresu, shodou okolností těsně sousedící se Slívovou. Sotva mu to lze zazlívat. Sousedství to bylo opravdu těsné. Na další veselosti a slovní přestřelky ale nebyl čas, mlynář dodržel svůj slib a hezky zčerstva nás vyhnal k nějaké práci – měli jsme mu cosi odnosit kamsi, protože kdosi rozbil něco, co to obvykle nosilo. Na začátku to vypadalo dost hrůzostrašně, ale naštěstí jsme na to byli tři∗ a práce nám rychle uběhla. Vyrazili jsme, ještě než na loukách stihla oschnout rosa; Slíva zůstal ve mlýně. Rodil se další nádherný den, jako stvořený pro umírání. Pokud to dobře půjde, mohli bychom v poledne dorazit do Vokounova a další noc strávit v Konvalinkově. Cesta byla velmi klidná, vlastně byla úplně pustá. Tedy – ne tak zcela. V jedné chvíli jsem se ohlédl a v dálce za námi postřehl pohybující se černou tečku, která snad mohla být vozem, snad skupinou lidí. Po chvíli jsem usoudil, že to budou spíše lidé. Kolik, to jsem nedokázal odhadnout. Přesto jsem na to upozornil své přátele. Pokračovali jsme dál a pokaždé, když jsme vyšplhali na hřbítek nebo plochý kopec, jsem se ohlížel. Podle všeho se vzdálenost mezi námi a skupinou příliš neměnila. V jedné chvíli jsem nabyl dojmu, že skupinka bude dosti početná, rozhodně ne méně než šest či sedm osob. První mráčky podezření a obav, na čas rozehnané sluncem a krásným dnem, se začaly znova stahovat nad našimi hlavami.
Vokounov Do poledního ještě zbývala slušná doba, když se za travnatým hřbítkem vynořila první černá špička. S každým krokem trochu popolezla, až vzrostla na velikost psí boudy. Krok – a vedle ní vyskočily dvě, tři podobné. Krok – a pod námi ležel Vokounov. ∗ Aby
bylo jasno: Slíva, Martis a já.
271
Naposledy jsem se ohlédl; za námi však ani živáčka. Sotva jsme oblezli poslední remízek, zakrývající plný výhled na krajinu za Vokounovem, obavy z podezřelých postav v naplesnivělých uniformách nás rychle přešly. Za posledními domky bylo podezřele temno. Ano, ano – stál tam les, stál tam jako hradba, vzrostlý, silný a prastarý, natahující své větve a kořeny až k samotným břehům Lantu. Udělali jsme, čistě ze setrvačnosti, ještě několik kroků. Zdálo se mi, že Martis lehce poklesl v kolenou. Kurva, řekl. Nepřítomně jsem přikývl. Jo, kurva. Takhle nějak by se to taky dalo vyjádřit. Jako ve snách jsme se domotali mezi první domy. V tu chvíli vzduchem šlehl výkřik. „Stůjte!� Učinili jsme tak. Od jedné z chalup nám vyšel vstříc mladý, nebezpečně, jak už to u lidí ozbrojených dlouhým kopím bývá, vypadající člověk. K armádě nepatřil; oblečením připomínal spíš lovce nebo někoho z podobné sorty – zřejmě jsme tedy narazili na místní domobranu. Můj těkající zrak na okamžik ulpěl na jeho tváři. Jeho suverenita byla pouze hraná, a to dost špatně. A hned prý co tu děláme a ať okamžitě odložíme zbraně. To druhé jsme teď dost dobře udělat nemohli; a to první nebylo o moc lehčí. On jako umanutý pořád dokola opakoval, že nás sem přece vojáci v Podlesí pustit nemohli, protože minimálně už týden vědí, že je to tu neprostupné, sami sem nejezdí a civilisty sem neposílají už vůbec. . . načež my jsme jako umanutí tvrdili, že tomu tak přece jen bylo a jestli se mu to nezdá, tak nás to mrzí, ale nic víc s tím dělat nemůžeme. Nejdřív nechtěl takové vysvětlení ani slyšet, ale po chvíli i jemu začalo být divné, že bychom sem jinak lezli. To, a taky naše zjevná neškodnost jej nakonec zviklalo; trval ale na tom, že nás musí předvést předákovi, aby rozhodl, co s náma. Takhle přesně to řekl, a být v Parletu, asi bych už měl na jazyku nějakou hodně peprnou odpověď. Teď jsem si ale satisfakci v podobě posledního slova nechal radši ujít, protože by se mi lehce mohlo stát, že by to opravdu byla moje poslední, a nechal se společně s přáteli poslušně odeskortovat. Budova, ke které nás odvedl, byla obvykle hostincem a nyní hlavním velitelstvím. Vešli jsme do prostorného sálu, ve kterém nedávné 272
lepší časy připomínal jenom opuštěný výčepní pult. Židle byly nakupeny do vratkých hromad u protější stěny. Sražené stoly uprostřed mi nečekaně silně připomněly Romanelliho operační sál. Tím ale podobnost naštěstí končila – člověk, který se nám zvedl v ústrety, byl vysoký, urostlý a relativně mladý; už na první pohled ale působil autoritativně a rozhodně. Neuniklo mi nicméně, že tmavé vlasy má slepené potem, zřejmě již pár dní nečesané, a zarudlé oči že neklamně prozrazují nevyspání. Oblečen byl podobně jako náš průvodce, a nadto ozbrojen mečem. Předák nás rychle přejel pohledem a potom se dal do řeči s mladíkem. Poodešli stranou – starší z mužů lehce napadal na nohu – a na chvíli nás nechali nehlídané. Zjevně neměli obavy, že bychom mohli dělat nějaké hlouposti. Jejich hovor se rychle dobral konce. Mladík se sebral a bez jediného pohledu na nás odešel. Druhý muž se ztěžka vrátil ke stolu, posadil se na něj a složil ruce na prsou. Chvíli si nás mlčky prohlížel. „Tak odkud jste se to sem dostali,� řekl konečně, když se ticho začínalo protahovat. Řekl jsem to, co už jsem dnes říkal několikrát. Při slově „Podlesí� povytáhl obočí. „Skutečně?� Pokrčil jsem rameny. On se zamračil. „A to vás nevarovali, že to tudy nejde? Neřekli vám? Neupozornili vás? Ne?� Lehce jsem potřásl hlavou. Muž mlčel a zamyšleně si přejížděl zarostlou bradu. „Ale to měli!� zvýšil hlas tak náhle, až jsme sebou škubli. „Jak si to představujou! Už týden tady obracím vozy, kupce, posly, uprchlíky a pocestné! Máme co dělat, aby se nám tu ti všichni za humny neutábořili! A vojáci —!� udeřil pěstí do desky stolu, až se zatřásla, „— a vy!� Dál se mu nedostávalo slov. Zhluboka se nadechl. Potom už celkem klidným hlasem dodal: „Je mi líto, ale budete to muset otočit zpátky.� „Co se tu vlastně stalo?� zeptala se opatrně Elanor. Muž rozhodil rukama. 273
„To kdybych věděl! Jestli se ptáte po důvodu, tak ten vám nepovím. Více by vám o tom řekl náš lovec, ale jinak. . . prostě nemáme cestu. Zmizela v lese,� mávl bezmocně směrem, kterým jsme tušili Parlet. „To není možné!� užasla Elanor. „To tam ty stromy jako vyrostly přes noc? Já, pane, já. . . � zakoktala se, když ji zpražil pohledem, „ já si to vůbec neumím představit, totiž. . . � „To jste, slečno, šťastná hobitka. Nejdřív to vypadalo, že se blíží nějaké zemětřesení nebo sesuv. Bylo nad ránem, tma, zmatek, země se třásla, nic jsme pořádně neviděli. Za svítání se chvění uklidnilo, a když se rozednilo úplně, zjistili jsme, že za poslední chalupou máme stoletý hvozd, který tam ještě včera nestál.� Vyměnili jsme si nevěřícné pohledy. Začínáme být zatraceně dobří. „A není tu vůbec žádná možnost, jak projít?� nadhodil jsem. „Do Parletu opravdu potřebujeme a vracet se není kam. Jak je to s řekou, zkoušeli jste se dostat po Lantu?� „To je další problém. Lant je podle všeho splavný. Vojáky to samozřejmě napadlo taky, a poté, co jim ve Hvozdu beze stopy zmizely dva, tři oddíly, byli jsme za nimi přijiti s báječným návrhem pronajmout jim všechna dostupná plavidla. Zůstaly tu akorát nějaké ty necky. A i ty si vojáci sebrali, protože už nemají v čem prát uniformy, jak jsou z toho lesa podělaní. Domluva s nimi je těžká – ne že by to nešlo, ale rozhodně by to nebylo ani rychle, ani zadarmo, sehnat místo na některé z větších lodí se teď snaží skoro každý. A zrovna vy —� vůdce domobrany se zarazil a odkašlal si. „No, co bych vám vykládal,� mávl rukou. „Taková je prostě situace.� „Ale já mám v Konvalinkově babičku,� naléhala Elanor, jako by neslyšela, a ulpívala na něm prosebným pohledem. „Vůbec nevím, jak na tom je, musím ji navštívit a postarat se o ni! Přece tam nemůže zůstat sama, bez pomoci!� Muž beze slova přešel k oknu a vyhlédl do ulice. „Já vám nemůžu pomoct. Je mi to líto.� Trochu se naklonil, jako by venku zpozoroval něco zajímavého. „Jestli chcete mermomocí riskovat, nebudu vám bránit. Běžte na konec vesnice, poslední chalupa vlevo od cesty patří našemu lovci, 274
Holubinkovi. Jako jediný se do lesa odváží, třeba ho zastihnete doma. Třeba bude ochoten vás provést. Ale jestli vás odmítne, nechci, abyste tu zůstávali byť jedinou hodinu. To je doufám jasné.� Ještě když jsme vycházeli ven, stál ten člověk nepohnutě u okna a sledoval obrysy korun nedalekých stromů.
Holubinka Holubinkův domek jsme i podle těch strohých pokynů našli snadno. Stál kus od ostatních a něčím těžko popsatelným se podobal Fandarelově hájence. Ještě jednou jsem vrhl pohled zpět po cestě, byla však pustá. Martis vztáhl ruku a zabušil na těžké, nízké dveře roubenky. Člověk, který nám otevřel, byl zřejmě silná povaha, neboť při pohledu na tři nanejvýše podezřelé existence na svém prahu nehnul ani brvou. Rychle nás přejel pohledem a zeptal se nás na jména a úmysly. Zatímco Martis mluvil, nenápadně jsem si jej prohlížel. Holubinkovi mohlo být přes padesát let, působil však dojmem houževnatého člověka. Byl o něco nižší než já a navíc se trochu hrbil; pohyboval se však bez námahy. Prošedivělé vlasy měl nakrátko zastřižené, jako by měly udělat postupující pleši ještě více místa. Bradu mu pokrývalo několikadenní strniště, které mu společně s tmavýma, hluboko zapadlýma očima dodávalo poněkud výhružného vzhledu. Oblečen byl v zašedlé košili, kalhotech, jejichž původní barvu a materiál šlo těžko odhadnout, a kožené kazajce s nápadně mnoha kapsami. S neutrálním výrazem ve tváři Martise vyslechl. Potom nás pobídl dovnitř. Vešli jsme do zřejmě jediné větší místnosti srubu. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně kovu. Holubinka nás vyzval, abychom si udělali pohodlí kolem bytelného stolu, z něhož ještě spěšně odklidil několik předmětů. Mimo jiné i jednoruční meč. Což už člověka vede k úvaze, že pokud jde podobnost s Fandarelem dál než jen po vzhled roubenky, pak ani Holubinkova suverenita nebude tak zcela neopodstatněná.∗ ∗ Tento
odstavec byl ponechán beze změny čistě z pedagogických důvodů.
275
Otevřenými okny dovnitř proudilo denní světlo, takže jsme si dobře viděli do tváří. Holubinka na naši původní prosbu zatím neřekl ani , a‘, ani ,b‘, a místo toho se nás začal vyptávat na některé podrobnosti. Chtěl vědět, kde a jak pracujeme, na co jsme zvyklí, a jaký máme vztah ke stromům a Hvozdu vůbec. Řekli jsme mu zhruba totéž co předákovi – totiž že se přes léto necháváme najímat na zdejších farmách, teď po žních se však vracíme do Parletu, abychom si našli práci v městských dílnách. Během řeči jsem zmínil i to, že asi hodinu cesty za námi jsme viděli početnou skupinku lidí. Holubinka viditelně zpozorněl a natočil se na židli tak, aby během rozhovoru mohl sledovat dění venku. Nepřerušil nás však, jen si nás měřil pronikavým pohledem, jak se snažil odhadnout možná rizika. Bylo mi ho líto, protože neměl sebemenší šanci. Po chvíli už další otázky nepokládal; mlčeli jsme a lovec se zamyšleně pohupoval na židli, ruce složené na břiše. „S penězi na tom ale nijak slavně nejsme,� dodal ještě Martis, snad aby to ticho nějak vyplnil. Holubinka znova utkvěl pohledem na okně a řekl: „Nechci po vás peníze. A i kdyby, ještě jsem vám nic neslíbil. Ovšem,� natočil se zpět k nám, jako by jej dění na ulici přestalo náhle zajímat, „ jestliže pracujete na farmách, s půdou a zvířaty, možná by to nebylo tak beznadějné. Kdybyste byli vojáci, nebo něco podobného,� zdůraznil, „vlézt teď do lesa by se rovnalo sebevraždě. Můžete mi to s klidnou myslí věřit, jenom tady jsem už viděl zmizet tři průzkumné oddíly, které na to měly jiný názor. Ale nebýt vojákem ani zdaleka není postačující, stát se může cokoliv; z důvodů, které nedokáže předpovídat a vysvětlit snad nikdo. Doufám, že aspoň tohle je vám všem jasné.� Mlčky jsme přikývli. Neušlo mi, že Martis mírně zezelenal. Moc jsem se mu nedivil, koneckonců právě on byl z nás tří nejvíce vzdálen tomu, za co jsme se vydávali. „O to více mě zaráží vaše povídání o té skupince za vámi, snad dokonce vojenské jednotce,� dodal znepokojeně a zadumaně si promnul zarostlou bradu. Znělo to, jako by si ji přejížděl drátěným kartáčem. „Doufám, že tu nehodlají provádět nějaké hlouposti, to je to po276
slední, co bychom teď potřebovali. Hmm. . . no, je pravda, že už jsem přes les převedl dva lidi, nějaké posly; a pokud vám na tom opravdu hodně záleží, jsem ochoten to zkusit i s vámi. Zadarmo to ale nebude. Ne – vím!� zarazil nás, než jsme stačili něco namítnout. „Jak jsem říkal, nechci peníze. Ale může se stát, že v nedaleké budoucnosti budu muset já, nebo některý z mých přátel strávit krátký čas v Parletu nebo jeho okolí. Můžete slíbit, že byste v takovém případě mně, nebo někomu jinému, poskytli po několik dní střechu nad hlavou?� Takový požadavek jsem věru nečekal. „No – ano, samozřejmě,� vypadlo ze mě dřív, než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet, nebo vůbec nějak zamyslet. Ale měli jsme snad na vybranou? Holubinka spokojeně přikývl, pak ale opět zvážněl. „Až na to dojde, snažte se tomu člověku pobyt ve městě co nejvíc usnadnit, ano? Tím především myslím, že se o něm nebo o ní nebudete nikde šířit, nebudete se vyptávat na víc, než vám řekne, a vůbec se k němu budete chovat čestně a slušně. Můžete mi slíbit i tohle?� Z toho, jaký kladl důraz na každé slovo, šlo vytušit ledacos. Z pocitu déjà vu mě trochu zamrazilo – jak je to dávno, co jsem se k něčemu podobnému už jednou zavázal? Jenomže vzhledem k tomu, jak moc Holubinka riskuje, se mi moje vlastní riziko zdálo víc než přiměřené. „Udělám pro něj, co bude v mých silách.� V podobném duchu se přidal i Martis a Elanor; stvrdili jsme slib podáním ruky, Holubinka poskládal cár papíru s našimi adresami do malého čtverečku a zastrčil jej do jedné z mnoha kapes na své vestě. Lovec tímto považoval věc za uzavřenou a domluvil se s námi na potřebném vybavení. Varoval nás, že dost možná budeme v lese muset strávit noc, a nabídl nám nějaké houně ze svých zásob. Sám si nechal na přípravu asi čtvrt hodiny; my jsme se odebrali doplnit vodu do hostince, kde se pro nás pak měl stavit. Holubinka se objevil snad po půl hodině. Vypadal znepokojeně. Proč, to jsme se dozvěděli vzápětí – ta skupina, kterou jsme dnes viděli v dálce, byla skutečně vojenskou jednotkou, v této chvíli jednotkou tábořící kousek před Vokounovem. Samozřejmě že se vydal 277
zjistit, jestli hodlají provádět něco mimořádného, zatímco budeme procházet Hvozdem. Byl však zastaven a velice nevybíravě odbyt velitelem toho oddílu. „Byl to hobit, nerudnej jak starej jezevec a bledej jak smrt, vypadal dost napjatě. Vsadil bych boty, že tu budou provádět něco šílenýho. K ležení mě nepustil, a hned na mě řval, že se nemám plíst do jejich záležitostí. Vůbec ho nezajímalo, že jestli začnou s tím lesem něco provádět ve chvíli, kdy budeme uvnitř, mohli bysme to taky škaredě odskákat. Skřet jeden ignorantská!� zavrčel Holubinka. Naštěstí byl příliš rozčilený, než aby si povšiml, jak nám během jeho řeči ztuhly rysy. „A – ehm – ti vojáci? Jak vypadali?� nadhodil jsem opatrně. „Co já vím! Říkal jsem, ani mě k nim pořádně nepustil. . . no, bylo jich tak. . . mezi deseti a patnácti, asi. Menší oddíl.� Možná bych to věděl úplně přesně, zacinkal tichý hlásek v mém nitru, a možná by bylo docela fér Holubinku nějak varovat, a. . . „Tak to abychom raději vyrazili, ne?� slyšel jsem sám sebe.
Lišky dávají dobrou noc V otevřené krajině ve mně myšlenka na Hvozd vyvolávala tíseň; když nás ale spolklo zelené příšeří, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Nyní jsme byli lesu vydáni na milost a nemilost, a jediné, co jsme mohli udělat, bylo se k němu chovat zdvořile. Což znamenalo pozorovat, co dělá Elanor, a na slovo poslouchat Holubinku. Fragment debaty o tom, Lovec nás vedl zprvu trochu voljak se chovat v lese: nějším prostorem, snad dokonce po Stefan: Zrovna stopě zmizelé cesty. Po chvíli ale respekt je to poslední, co nám chybí. zmizely i poslední holiny a my Martis: Já nejsem jsme se prodírali hlubokým podrosdrnohryz! tem. Ze vzrostlých stromů převažoMartis ke Stefanovi: Teď asi není vhodná valy habry, buky a modříny, které chvíle přiznat, že v pozdně letním dni vydechovaly vlastně vůbec NEMÁM RÁD příjemnou, omamnou vůni. Pod noSTROMY. 278
hama nám šustily vrstvy spadaného listí. Postupovali jsme jen pomalu, neboť veškeré překážky jsme se snažili překonávat tak, abychom nikoho nenaštvali, což je těžší a namáhavější, než to zní. Mimoto jsem si po nějaké době všiml, že Martis není zrovna ve své kůži. Snažil jsem se jej trochu povzbudit a přesvědčit jej, že stačí, když se bude chovat s úctou, což jsem ilustroval na naší příhodě se sýkorkami. Asi jsem neměl říkat, že mě i přes veškerou snahu nakonec stejně poklovaly, protože když jsem skončil, nabyl dost nezdravého odstínu, takže docela dobře splýval s pozadím. Když jsem se jej zeptal, jestli je v pořádku, jenom tiše mumlal: „zdravit sýkorky, zdravit sýkorky.� Ach jo, myslel jsem to dobře. Náhle mi zalehlo v uších. Potřásl jsem hlavou, ale bylo to, jako bych měl uši plné vody. Že by se utišil vítr? Zvedl jsem zrak do korun nad hlavou, ale listy se proti modrému nebi třepotaly stejně jako dosud. Poznenáhlu jsme všichni zastavili a když jsem viděl, jak se i ostatní zmateně rozhlížejí kolem, došlo mi, že se mi to nezdá. Les prostě potichl, jako bychom vstoupili do nějaké neviditelné bubliny. Elanor udělala pár kroků stranou, těsně před jedním ze stromů se zastavila a sklonila hlavu. Holubinka střelil ostrým pohledem k ní, pak na nás dva, pak zase k ní a spěšně následoval jejího příkladu. Cítil jsem, jak kolem mě vzrůstá napětí. Ticho bylo skoro hmatatelné a tlačilo se na nás ze všech stran. „Les má z něčeho strach,� zašeptal do toho ticha Holubinka po chvíli. Stále ještě měl zavřené oči a v jeho tváři se zračilo soustředění. „Setkal. . . stalo se. . . s něčím co nezná, něco cizího, a. . . a hrozného. Ti vojáci!� vyrazil ze sebe náhle a otevřel oči. „Ať mě čert vezme, jestli to není kvůli nim. . . ale to se museli zbláznit! Teď je Hvozd zmražený hrůzou, ale až se vzpamatuje, bez milosti je smete. Pojďte! Musíme zmizet z téhle oblasti, okamžitě!� Vyrazili jsme ostrým tempem, a skutečně! Jako bychom překročili nějakou hranici, Hvozd se opět rozšuměl, z dálky k nám doléhal ptačí zpěv, bzučely mouchy. Ty zvuky mi nyní připadaly nesmírně milé, známé, domácí. . . nebyl jsem sice s touto formou života spjat tak těsně jako Holubinka a Elanor, ale přesto jsem instinktivně vycítil to, co oni dokázali vyjádřit slovy – totiž že to, co se nyní plížilo někde 279
kolem nás, představovalo nebezpečí větší, než které mohlo vycházet z hloubi Hvozdu. Bylo nám dáno pokračovat snad jen půl hodiny, když ono ticho padlo podruhé. To už Holubinka znatelně znervózněl, věřil přece, že nás odvedl dost daleko od bývalé cesty. „Tohle už přestává být legrace,� sykl. „Pojďte za mnou, nedaleko tu znám místo, kde by nás nikdo neměl objevit.� Polochůzí, poloběhem jsme jej následovali a za chvíli jsme opět vybředli z té divné oblasti. Uhnuli jsme nyní do jednoho z mnoha údolíček a stoupali jím, dokud nás lovec nezastavil. Ve svahu po naší pravici se černal nenápadný otvor. Protáhli jsme se jím do jeskyně, velké sotva tak, abychom se tam všichni vešli. Holubinka nás bez okolků nahnal dovnitř a nějakou dobu sám cosi kutil u vchodu. Zdálo se mi, že jej jaksi maskuje, a moje napjaté smysly zachytily i stopy magie. Elanor mi věnovala naléhavý pohled. Co mu máme říct? Obrátil jsem oči v sloup – uděláš to ty, nebo mám já? Hobitka se tichoučce přesunula ke mně. „Myslíš, že to jsou ti naši?� zašeptala. Řekl jsem, že jsem o tom přesvědčen. Martis se k tomu nijak nevyjádřil, nervózně pozoroval Holubinku a ohryzával si nehty. Lovec, jak se zdálo, svá opatření už dokončoval. „Tak,� hlesl spokojeně a přešel k nám, utíraje si ruce do kalhot. „Teď bysme měli být docela dobře schovaní.� Povzbudivě se na nás usmál a posadil se vedle Martise. „Pane?� ozvala se Elanor. „Hmm?� „Já — my — bychom vám asi měli něco říct. Totiž. . . ještě před pár dny nás pronásledovala skupina asi dvanácti, ehm. . . � „He? O čem to mluvíte?� přerušil ji Holubinka. „O dvanácti zombiích,�∗ dokončila nekompromisně Elanor. „Nemrtvých,� dodala ještě, aby to bylo úplně jasné. Jasné bylo vzápětí i to, že Holubinka zatraceně dobře ví, co jsou to ty zombie zač. V jediném okamžení přešel z uvolněného sedu do na∗ Viz
též „O třech malých prasátkách�, „O sedmeru krkavců� apod.
280
pjatého stoje, a přísahal bych, že jeho nohy na chvíli opustily zem. „Vy jste se snad zbláznili!� zašeptal chraplavě. „A co jste teda k sakru zač?� „Jsme skutečně z Parletu,� snažil jsem se ho uklidnit, „a naše jména a adresy jsou správné. Je ale pravda, že jsme vám, ehm, zamlčeli dost přitěžujících okolností.� „To mám ohromnou radost!� vztekal se Holubinka. „Kde jste ty zombíky nabrali, a proč po vás jdou?! Mluvte, nebo si mě nepřejte!� „Ale my nevíme, jestli ta skupina jsou opravdu oni,� bránil jsem se. „Ti naši nás po cestě dvakrát přepadli, ale posledních pár dní jsme od nich měli klid. . . doufali jsme, že jsme je snad někde setřásli. A navíc mezi nima žádný hobit nebyl.� „Hmh!� odfrkl si Holubinka. „Tak to si ho pro vás asi schovávali jako překvapení na konec, dáreček pro maminku v Parletu, že?� „No,� ozvala se Elanor rozvážně, „když už jste s tím začal, tak tohle bychom taky mohli upřesnit. Z Parletu pochází akorát tuhle Martis, já a Stefan jsme z Plotovísek.� Něco mě napadlo. „Možná budete znát tamního lesníka, Fandarela?� zkusil jsem to. Podle toho, jak Holubinkovi při vyslovení tohoto jména vylezly oči z důlků jsem usoudil, že ano. Trhnutím tasil meč a zaujal střeh. „Fandarel! Co jste s ním provedli?! Mluvte!� Nebyl jsem sám, v kom se zvedla vlna pobouření. „A tak to zase prr!� zavrčel divoce Martis. „Fandarelovi jsme čistě náhodou před pár týdny pomohli ze šerednýho maléru!� „A kdybyste mě to nechal doříct,� neodpustila si Elanor, „tak bych vám řekla, že tamní porodní bába, ta stará hobitka, co bydlí u hřbitova, je moje vlastní babička.� „A mimochodem,� usmál jsem se na zkoprnělého Holubinku, „ je to celkem nedávno, co jsem něco podobného jako vám slíbil i panu Dřišťálovi.� To jej dorazilo už docela. Jako ve snách zatasil meč, přistoupil přímo ke mně a hleděl mi do očí tak zblízka, že jsme se div nedotýkali nosy. „Proč jste mi to neřekli dřív?� zavrčel temně. 281
„Pche!� odsekla Elanor netrpělivě. „Copak jsme věděli, co všechno vám můžeme vykládat? Jenom zmínka o těch zombiích by nám vynesla místo v nejbližším vojenském blázinci, hodného pana doktora a v lepším případě postel, ve které by nám ustlali rýčem.� „Budete mít štěstí, jestli se z tohohle dostanete živí a zdraví,� zabručel Holubinka. „Ale ještě větší štěstí byste museli mít, jestli vaše protislužba, až si ji vyberu, nebude naprosto dokonalá. A že si ji vyberu, na to vemte jed.� Počkali jsme v jeskyni ještě nějaký čas, než Holubinka prohlásil, že pokud nás neztratili doteď, tak nás neztratí už nikdy, a vyvedl nás ven. Tou dobou se odpoledne již nachýlilo a bylo skoro jasné, že chtě nechtě strávíme ve Hvozdu i část noci, tím spíš, pokud budeme muset neustále takhle kličkovat. Byli jsme již hluboko v lesích a Holubinka byl rozhodnut tento stav až do konce neměnit; nyní nám obrovská síla Hvozdu mohla spíše pomoci. Tápali jsme mezi podrostem, zakopávali o vzduté kořeny podobné hadím krkům a neustále naslouchali šelestění větví v chladnoucím větru. Dlouho se zdálo všechno v pořádku. Ale to by bylo až příliš snadné. Rdousivé ticho nás dostihlo potřetí. „Zas!� vyhrkl zdušeně Holubinka. „Tohle už není žádná doprdele náhoda! Oni po nás jdou úplně cíleně!� V jeho hlase se poprvé objevila stopa opravdového strachu. Podezřívavě se rozhlížel kolem. Soustředil jsem se jenom chvíli, a potom jsem mu poklepal na rameno. Prudce se otočil. „Jsou tamtím směrem,� ukázal jsem palcem doleva od nás. Zabodl do mě pohled očí jako dva nebozezy. „Jak to víš?� „Cítím je,� pokrčil jsem rameny. „Cítím magii, která na nich lpí,� dodal jsem na lovcův nechápavý výraz. „Ty seš snad, kurva, nějakej zasranej nekromant, co?!� vypěnil zas. „Ne, to teda nejsem!� odsekl jsem vztekle. „Ale, ano, vím něco málo o magii, a z této pozice říkám, otočme to opačným směrem, jestli se nechceme, kurva, s nějakým tím zasraným nekromantem setkat osobně.� 282
Věnoval mi poslední zuřivý pohled a dal se do běhu naznačeným směrem.∗ Holubinka nás vedl hloub a hloub a neulevil nám, dokud nehrozilo, že za sebou necháme přinejmenším Elanor. Stáli jsme nebo seděli a těžce oddechovali. Vzduch mezi kmeny stromů zhoustl šerem. Holubinka se točil kolem dokola a nejistě potřásal hlavou. „Odvážil by se někdo z vás odhadnut směr k Lantu?� Naše výrazy byly víc než výmluvné. „Hm. Tak to mi budete muset věřit. Pojďte, tady nemůžeme zůstat!� „No, takže předpokládejme, že ten oddíl jsou opravdu ty vaše zombie,� řekl lovec za chůze. „Jaké máte s vašimi přáteli zkušenosti, co se týká ukrývání?� „Špatné,� zahučel Martis. „Já před nimi prve vylezla na strom, a tam za mnou nešli,� oponovala Elanor. „Vážně? To by možná šlo. . . nakonec, noc někde strávit musíme.� Takový nápad se mi moc nepozdával. „Na stromech budeme jako v pasti. Pokud jsou to oni, nezastaví se ani v noci, a ani se neunaví. Jestli nás tak zastihnou, budou mít spoustu času vymyslet, jak nás dostat dolů. A my nemáme žádné zbraně.� Bezvýchodnost takové situace mohl někdo těžko popřít; rozhodli jsme se tedy nesetrvávat na místě a jít celou noc. Potáceli jsme se nočním lesem jak jen to nejlépe šlo. Celkem brzo ale začalo být jasné, že takhle se co nevidět navzájem poztrácíme, a nadto jsme postupovali zoufale pomalu. Holubinka to samozřejmě rychle poznal a zastavil. „Jak jste na tom?� zeptal se, když jsme jej dohnali. „No nemůžu se smíchy udržet na nohou,� zahučel Martis ze tmy. Moc z něj toho vidět nebylo, jenom oči, ruce a kus čela, zapatlaný hlínou a s vlasy polepenými bledými pavučinami. „Dokázal by jsi udělat takové světlo, aby nám sloužilo po cestě?� ozvalo se Elanorčiným hlasem někde ve výši mého pasu. ∗ Tedy
opačným, ale to je snad jasné.
283
„Ne.� Holubinka se hlasitě vysmrkal. „Použití luceren bych silně nedoporučoval.� Nad naše hlavy se sneslo mrtvé ticho. Martis těžce oddechoval a nervózně si broukal jakousi melodii. „No dobře, se světlem počítat nemůžeme. Ale dokázal byste nás vést po břehu Lantu?� adresoval jsem směrem, kde jsem tušil Holubinku. „Nó. . . � zaváhal. „Teď už víme, že nás pronásledují, a že nějak dovedou poznat, kde jsme. Jestli máme nějaký náskok, měli bychom si jej zkusit udržet. Kolem řeky by mohlo být vidět docela slušně.� „Když to říkáte takhle. . . no, na první pohled to zní rozumně. Dobře. Zavedu vás k řece, a uvidíme, jak vám to půjde.� Měli jsme štěstí. Noc byla jasná a přestože měsíc se neukázal, i tak jsme byli schopni jít rozumně rychle. Od Lantu se táhl protivný chlad, zalézající pod nehty a srážející nám dech do obláčků bílé páry, ale zároveň zahánějící ospalost a únavu. Veskrze se mně to jevilo jako nadějná strategie. Nějakou dobu jsme postupovali velice slušně. Vpředu se ozvalo tlumené heknutí a Holubinkův hlas: „Jseš v pořádku, Elanor?� Hobitka, pracně se sbírající ze země, přikývla. Netrvalo dlouho a zapraštění větví se ozvalo znova, tentokrát za mnou. Teď škobrtl Martis, a nijak čile se ke vstávání neměl. Zepředu přispěchal Holubinka a zavrtěl hlavou. „Takhle to dál nepůjde. Musí si aspoň na pár hodin odpočinout, nebo si tu za chvíli někdo vyhodí kotník. Udělali jsme, co se dalo. Máme přece jen nějaký náskok. Pojď,� poklepal Martise po rameni. „Uhnem tady pár kroků do lesa a počkáme do rozednění.� Tak jsme se utábořili v jednom mělkém ďolíku, střeženém korunou mohutné olše. Martis s Elanor usnuli skoro ještě za chůze; přehodili jsme přes ně všechny houně, aby ve spaní nepromrzli – zem byla sice suchá, ale od Lantu táhl lezavý chlad. Já jsem si našel příjemný kutloch ve spadaném listí a odpočíval jsem s hlavou opřenou o jeden 284
z hlavních kořenů. Spát mi to nedalo; vzpomínka na nedávné útoky byla ještě příliš živá a obával jsem se nějaké záludnosti ze strany toho hobita. Čas od času jsem aspoň zavřel oči a když jsem je znova otevřel, viděl jsem Holubinku, jak popochází kolem nebo jak sedí, podoben starému hřibu, jen pohybující se oči blýskají do tmy. Čas plynul. Byl jsem zrovna v jedné z bdělých fází, když se z lesa ozvaly lehoučké kroky a šustění listí. Holubinka se ke mně obrátil, ve tváři široký úsměv. „No konečně někdo známý.� Ze tmy se vynořil malý, hbitý stín nějakého zvířete a přehopkal k němu. Byla to liška. Vedle lovce si sedla na zadní jako pes, podívala se na něj, pak na nás, pak zase na něj, a řekla: „No nazdar. Co to s sebou táhneš?� Řekla to takovým tónem, že jsem se div nerozesmál. Špičatý čeníšek se obrátil ke mně. V tu chvíli mi bylo už úplně jasné, co bude následovat. A taky že jo. „Dobrou noc.� „Dobré ráno,� řekl jsem, „na spaní už je skoro pozdě.� „Á, jak pro koho,� zívla široce šelmička. Tím, jak zřejmě uznala, splnila své lidověslovesné povinnosti a dál se bavila už jen s Holubinkou. Chvíli si sdělovali nějaké novinky o dění v lese, které mi příliš neříkaly. Co bylo ale hodně důležité, tak podle lišky kolem nás široko daleko nebylo kromě samotného lesa živé duše. O tělech ani nemluvě. Přesto ji Holubinka požádal, jestli by mohla být tak hodná a vydala se podívat kus zpátky směrem na Vokounov, zda se tam nepohybuje někdo cizí. Lištička souhlasila a po chvíli odběhla. Vrátila se až za prvního šera. „Kde až jsem byla, nikde nikdo,� sdělila hned Holubinkovi, „tak teda šťastnou cestu. A dobrou noc.� Huňatá oháňka na okamžik zmizela v tmě, jen aby se za chvíli znova objevila. „Tě pic,� dodala ke mně. Nezmohl jsem se na odpověď. Chvíli nato jsme probudili Martise a Elanor a vydali se na další, snad již krátkou, cestu lesem. Zatím všechno nasvědčovalo tomu, 285
že jsme nechali pronásledovatele daleko za sebou, jak tvrdila liška. Přišlo svítání, a les byl stále klidný, tak klidný, že jsem to poznal i já. Slunce se vyšplhalo přes poslední kopeček kdesi v dálce a zalilo nás teplou, zlatavou září. V tutéž chvíli nás Hvozd vyplivl ze svého nitra, a to tak náhle, jako nás prve pohltil. Sluneční paprsky mě oslnily a zmateně jsem zamrkal slzícíma očima. Na rameno mi dopadla těžká ruka a strhla mě zpátky. „Pšššt. . . � zasyčel Holubinka. Držel si prst na ústech a hlavou tiše pohnul k otevřené krajině. Teprve nyní jsem si všiml, že jsme z lesa vypadli jen pár set metrů od kupecké stezky, vedle níž byl na svěží louce rozložen provizorní tábor. Pořádně to se mnou cuklo, ale už druhý pohled mě ujistil, že alespoň některé obavy si můžu nechat na později. Tato jednotka mohla mít tak dvacet mužů, postávalo tam dokonce několik koní, a hlavně, hlavně k nám vítr donášel zvuky hovoru, občasné výkřiky a cinkání plechového nádobí. Holubinka nám pokynul zpátky do lesa a tak jsme po jeho okraji jednotku obešli. Ven do otevřené krajiny jsme se odvážili až daleko v polích. Když jsme se v konvalinkovské hospodě loučili, tvářil se už docela přívětivě. Poznámku, že nemáme zapomínat na náš závazek, si ovšem neodpustil.
Parlet Pokračovali jsme dále sami. I přes obrovskou únavu jsem cítil, že bych do Parletu teď už doskákal třeba jen po jedné noze. No, do zítřka určitě. Nebo přinejhorším do pozítří. K večeru se před námi vynořil Parlet. Parlet, krásný Parlet, Parlet se soudním procesem na krku, Parlet, ve kterém na nás čekal napružený Manuci, Parlet se známou šibenicí na Rynku. . . inu, čí srdce by při té myšlence nepookřálo! 286
Ale co to? Kolem hradeb byl nyní rozložen souvislý pás vojenských ležení a čilý pohyb mnoha malých postaviček a koníčků a stanečků a ostatních náležitostí – především tedy smradu, který se, jak známo, pohybuje zásadně po větru, což aktuálně znamenalo směrem k nám – bylo lze rozeznat i na dálku. Město obsadila armáda! Ale nic, natož taková malichernost, nám však nemohlo zkazit radost z toho, že jsme zase doma. Když jsme – už v noci – procházeli jižní branou, nejraději bych si zpíval, a kdybych náhodou po cestě někde potkal nějakého Sluncáka, zmaloval bych mu ciferník čistě z radosti. Bohužel jsem neudělal ani jedno. Martis je předvídavý. . . Za to první by mě mohli gardisté Jdu shánět kytku, a jiní svědci vyhostit zpátky za šátek, nějaké sladkosti... hradby, a Sluncáci byli zrovna klasická žehlička. někde zalezlí. Asi se báli už předem. Na ulicích bylo i v tuto pozdní hodinu živo; nejčastěji jsme potkávali aradinovské vojáky, kteří se ve skupinkách trousili z nebo do hospod. Dost často se však mezi státními uniformami objevovaly i ty náležející městské gardě. Civilisté se mezi vojáky proplétali se zjevnou nechutí, mnohý z nich však přátelsky pokývl na gardisty. Na křižovatce Meluzínky a Výplatní jsme se rozloučili.
287
