Doc. Dr. Rudolf SMAHEL DOMOV PROŽÍT DOMOV VYTVÁŘET

Doc. Dr. Rudolf SMAHEL

DOMOV PROŽÍT DOMOV VYTVÁŘET

Domov prožít - domov vytváøet

2

Domov prožít - domov vytváøet

3

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

ÚVOD Již název této knihy ukazuje, že jde o dílo urèené pøedevším rodièùm a vychovatelùm. Velmi konkrétním zpùsobem objasòuje pedagogické a psychologické principy, aby dìti i rodièe mohli prožít a spoleènì vytváøet skuteèný domov. Je psáno biodromálním zpùsobem (bios-život, dromosbìh), hovoøí totiž o jednotlivých vývojových fázích života dítìte. V mnoha kapitolách ukazuje, co dítì potøebuje a jak mají být praktické problémy øešeny. Rodièovství je nejen poslání, ale i umìní, ke kterému musí být talent a dobré znalosti. Už Komenský mluvil o „pìstování“ zdravých a harmonických lidí. Øíkal: „Nebo strom neštìpenej štìpného ovoce nésti nemùže“. Zdùrazòoval láskyplné vedení spojené s kázní a pochopením. Komenský upozoròuje na dùležitost mateøské péèe, která je pro dìti do šesti let nezbytná k jejich optimálnímu vývoji, jak také tuto skuteènost potvrzují nejnovìjší studie a objevy poslední doby. Komenský radí: „Pøed šestým rokem dìti z mateøského klína vypouštìti a preceptorùm k cvièení oddávati neradím...Pøíliš dìtinský vìk více pìstování a šetøení potøebuje, nežli aby preceptor, celý zástup jich na péèi a práci maje, staèiti k nim mohl“. Hovoøí také o prioritách výchovy: „duše tedy a mysl ponìvadž pøední jest èlovìka èást, pøední o ni péèe býti má, aby zdárnì a ušlechtile vedena byla“. V tomto smyslu je psána i tato praktická pomùcka pro rodièe s pøáním autora, aby rodièùm alespoò v nìkterých situacích pomohla a byla pøínosem, aby dìti mohly prožívat opravdový a šastný domov. Jistì je mnoho výchovných situací a problémù, o kterých tato kniha z technických dùvodù nehovoøí, ale autor je pøesvìdèen, že praktická láska otce i matky, vcítìní se do prožívání dìtí a také zdravý selský rozum jim napoví, co a jak mají øešit.

4

I. OBDOBÍ PØED NAROZENÍM DÍTÌTE

5

Domov prožít - domov vytváøet

ZAÈÁTEK LIDSKÉHO DUŠEVNÍHO ŽIVOTA Kdy vlastnì zaèíná lidský duševní život? Je to v okamžiku oplodnìní vajíèka, kdy se odstartuje onen fantastický dìj množení bunìk podle urèitého pøedurèeného øádu? Je to v dobì, kdy se u lidského plodu objevují první samovolné pohyby? Anebo v dobì, kdy jeho centrální nervový systém nepochybnì zaèíná reagovat na podnìty z okolí a objevují se charakteristické znaky èinnosti, kterou mùžeme oznaèit jako „uvìdomìlou“? Anebo v nìkterém jiném úseku nitrodìložního života? Všechny úvahy, jak vidíme, se vztahují k dobì pøed narozením. Dnešní vìda totiž nepochybuje už o tom, že život zaèíná mnohem døíve než v okamžiku narození a že nᚠmatrikový zpùsob poèítání lidského vìku je sice velice praktický a dlouhými vìky utvrzený, nicménì ne tak jednoznaènì zdùvodnìný, jak by se nezasvìcenému pozorovateli zdálo. Druhým zajímavým faktem je, že si otázku o poèátku lidského života mnohdy vùbec neklademe. Nové výzkumy prenatální psychologie a regresivní psychoterapie nám jasnì ukazují rozhodující význam pøijetí dítìte svou matkou a také dùležitost pozitivního kontaktu s dítìtem již pøed jeho narozením. Tímto se zabývá tzv. bonding, v jehož rámci jsou budoucí matky vedeny k tomu, aby pøimìøeným zpùsobem, dotykem i øeèí, s dítìtem již pøed jeho narozením komunikovaly. Existuje totiž obrovský svìt nonverbální komunikace, jehož zákonitosti je tøeba brát vážnì. Dítì už pøed narozením má svùj duševní život, své reakce, své slasti i strachy. Nevhodné chování i jednání ze strany matky a pøedevším její vnitøní nepøijetí dítìte je vážnou pøíèinou jeho pozdìjších duševních poruch i negativních postojù. Již od prvních dnù, kdy se zárodek zvaný blastocysta doslova zahnízdí ve sliznici dìlohy a sroste s tìlem matky, je pøímo napojen na její látkovou výmìnu. Takto je vyživován a od tohoto okamžiku už se vyvíjí mezi matkou a dítìtem první vztahy, které jsou velmi dùležité pro další zdravý vývoj dítìte. Embryo se zaèíná podílet na všem, co ovlivòuje jeho matku, a odráží se na nìm všechno, co ona zažívá: radost, vzrušení, strach a starosti atd. To vše se odráží v rytmu srdeèního pulzu, odtud se to pøenáší do krevního obìhu a do látek, které pak proudí celým tìlem, vèetnì malého embrya. Dnes víme, že všechny duševní zážitky se odrážejí i v tìlesných reakcích. Když se lekneme, bije srdce rychleji, když máme strach, polije nás pot. Tyto reakce jsou vyvolány hormony, které tìlo v okamžicích intenzivního prožívání produkuje a pouští do krve. Z matèina tìla tak malièké tìlíèko automaticky zachycuje signály pocitù a zážitkù. 6

Domov prožít - domov vytváøet

Vidíme, jak do sebe v prenatálním rùstu všechny procesy pozoruhodnì zapadají. Jeden umožòuje vznik druhého a všechny vznikající orgány se ve svém vývoji vzájemnì podporují. Na zaèátku se rychle vyvíjejí pøedevším srdce a mozek. Tvoøí tzv. první tìlesnì-duševní jednotku. Pozdìji jsou rùstové procesy stále rozmanitìjší a také jejich vzájemné ovlivòování je složitìjší. Všechno, co vznikne, je okamžitì používáno, i když ve stadiu ještì nedokonèeného vývoje. To také znamená, že všechny naše schopnosti se rozvíjejí už dlouho pøed porodem. Když èlovíèek dokonèí svùj embryonální vývoj, tedy asi po osmi týdnech, je jeho tìlo vlastnì vytvoøeno. Je tu už vše: ruce, nohy, vnitøní orgány, pohlavní orgány, oèní víèka, prsní bradavky. Plod je velký asi 3 cm. Doteky okolo úst už zaèíná cítit. Zaèínají se vyvíjet i jeho èichové a chuové smysly. Má už co chutnat - je tu nasládlá plodová voda, ve které plave. Zaèíná fungovat jeho smysl pro rovnováhu a rozvíjí se i sluch, takže o nìkolik týdnù pozdìji mùže slyšet hlasy svých rodièù. Dá se také øíci, že plod je se všemi smysly a schopnostmi, vèetnì schopnosti reagovat pohybem, sociální bytostí. Už také asi cítí, i když svým zpùsobem, který se s naším zpùsobem cítìní ještì srovnat nedá, zda si ho rodièe pøejí a zda ho milují. Každopádnì je jisté, že tyto rané zážitky mají velké dùsledky pro jeho pozdìjší život. PRVN̈́"ŽIVOTNÍ ZKUŠENOSTI“ Pøedevším od druhé tøetiny dozrávání, tedy asi od 10. týdne, kdy je plod asi 6 cm velký, má na rozvoj schopností dítìte stále vìtší vliv okolí a zkušenosti. Je to pochopitelné, nebo se stále více uplatòuje jeho smyslové vnímání. Obzvl᚝ rychle se vyvíjí hmat; na konci tøetího mìsíce je už znaèná èást tìla citlivá na dotek. Tyto doteky cítí dítì pøi svých vlastních pohybech a otáèení, podobnì jako cítí pohyby matky nebo dotýká-li se matka svého vlastního tìla. Pokaždé, když kùže plodu zachytí takový dotekový signál, pøedá ho do mozku. Ten signál zpracovává a posílá dále. Každý dotekový signál pomáhá rozvíjet mozek a jeho vyšší schopnosti a je socializaèním prvkem. Kromì toho potøebuje plod zažívat doteky pro harmonický rozvoj nervového systému a jeho rovnováhu. O tu se stará jak orgán ve vnitøním uchu, tak i tzv. labyrint, jehož pomocí se dítì orientuje podle zemské pøitažlivosti. Zprávy z labyrintu pak zpracovávají pøíslušná mozková centra. Podobnì jako hmat má dùležitý význam i smysl pro rovnováhu. Proto mùže matka dítìti pøi tomto vývoji pomoci vlastním pohybem, vycházkami 7

Domov prožít - domov vytváøet

a prací, protože touto èinností podporuje rozvoj dítìte. Hmat a rovnováha jsou podnìcovány signály a informacemi, které plod zachycuje svaly a klouby. Všechny tyto smysly umožòují dítìti, aby se ve svém malém svìtì pohybovalo a cvièilo se svým tìlem. Když se plodu jeho poloha v lùnì „pøestane líbit“, mùže ji svými pohyby zmìnit. Mùže si tzv. „udìlat pohodlíèko“. V dìloze je ve druhé tøetinì tìhotenství ještì dost místa na to, aby si dítì našlo tu nejlepší polohu, a tím dále rozvíjelo mozek. Vidíme tedy, že již pøed 12. týdnem, kdy mìøí ve skrèené poloze 6-8 centimetrù, si dokáže plod sám pomoci. Ve 4. mìsíci pøeèerpá srdce plodu už 30 litrù krve za den. Nejvìtší novinkou je to, že si dítì vyvinulo vlastní regulaci. Jeho tìlo už dokáže zvládnout a vyrovnat se s problémy látkové výmìny, kterým je vystaveno napø. tím, že je matka nemocná nebo pøíliš unavená. Se vším se ale dítì vyrovnat nedokáže. Je bezmocné proti nedostatku kyslíku, což se mùže stát tehdy, když je matka vystavena silným psychickým zátìžím, ale pøedevším když kouøí. Bezmocné je také proti zárodkùm nemocí, napø. když je matka nakažena toxoplazmózou nebo zardìnkami. Je bezbranné také proti vrozené vlastnosti, která brání jeho vývoji, nebo proti úèinkùm škodlivých látek v embryonálním stadiu, které zpùsobily poruchu rùstu. Takovým rizikùm by mìla tìhotná žena pøedcházet tím, že nebude kouøit, bude se rozumnì stravovat, nosit volnìjší šaty, nebude pít alkohol a nebude brát žádné léky, kromì situací, kdy je její život ohrožen. Úlohou partnera je postarat se o to, aby se budoucí matka vyvarovala duševních otøesù. DÍTÌ PØEM݊LÍ V této vývojové fázi živìjší èinnosti mozku zaèíná dítì své aktivity urèitým zpùsobem porovnávat a utøiïovat. Urèité èinnosti a zkušenosti se opakují zcela samostatnì, urèitá dráždìní jako napø. cumlání palce vyhledává dítì tehdy, když chce zažít nìco pøíjemného, jiných vìcí se naopak snaží vyvarovat. Malý plod se stále více pøipravuje na život mimo matèino tìlo. Jeho váha se zvìtšila o podkožní tuk a v 6. mìsíci dítì váží kolem 800 gramù. Také vyrostlo. Vzpøímené mìøí asi 32 cm. Jeho plíce se vyvinuly natolik, že už mùže dýchat. Prozatím se jeho dýchací ústrojí plní plodovou vodou. 8

Domov prožít - domov vytváøet

OBRANNÉ A ŠKODLIVÉ LÁTKY V posledních mìsících pøed porodem dostává dítì z krve matky skrze placentu dùležité obranné látky, napø. gamaglobulin a ostatní obranné krvinky, které si matka vybudovala bìhem tìhotenství proti nemocem jako jsou spalnièky, spála, èerný kašel, neštovice nebo dìtská obrna. Ale nejen obranné látky èiní dítì schopným života. Rovnìž tak dùležité jsou pocity, které matka pøedává svému ještì nenarozenému dítìti. Na nich závisí nejen jeho pocity v dìloze, ale také jeho pozdìjší duševní a tìlesné zdraví. Pokud prožívá matka bìhem tìhotenství mnoho úzkostí, zneklidní tím i dítì. Víme, jak silnì novorozenci reagují na matèin puls. Zrychlený tep dítì dráždí. To se dá velmi dobøe pozorovat pøi vyšetøení ultrazvukem. Když lékaø pøi tomto vyšetøení matce sdìlí, že se její dítì vùbec nehýbe, zaène dítì jako na povel mávat nohama a rukama. Úlek matky nad lékaøovým konstatováním vyvolá zvýšenou èinnost hormonù, a tím zrychlený pulz, který alarmuje dítì. To pak reaguje okamžitì. Velmi pozitivní je, když dítì pravidelnì slyší hlas svého otce. Po narození bude moci být právì jeho hlas mocným utišujícím prostøedkem. Stejnì pùsobí i muzikoterapeutická jemná hudba, kterou dítì èastìji slyšelo ještì pøed narozením (Malásek, Händel, duchovní hudba nebo zpìv). NELÁSKA UBLIŽUJE Horší než obèasná úzkost nebo strach je matèino odmítání dítìte. Svùj negativní postoj mu mùže dát znaènì pocítit tím, že zanedbává své zdraví, a tak vìdomì èi nevìdomì uvádí dítì do nebezpeèí. Mùže také vyvolat havarijní situace pøehnaným sportováním, zanedbáváním preventivního vyšetøení, nošením pøíliš tìsného obleèení nebo škodit dítìti alkoholem, nikotinem èi jinou drogou. Èasto si svého jednání není ani plnì vìdoma. Dítì však tyto projevy nelásky zaznamenává a jeho vývoj je tím zpomalován nebo dokonce ohrožen. Následky takového negativního postoje se èasto objeví pøi porodu nebo v pozdìjším chování dítìte. Mnohé prùzkumy naznaèují, že matky, které své dìti oèekávají s radostí, mají vìtšinou bezproblémový porod. Jejich dìti se i pozdìji jeví jako duševnì vyrovnanìjší. Naopak ženy, které tìhotenství prožívaly s rozpornými pocity nebo dítì nechtìly, rodí èastìji s komplikacemi a jejich dìti bývají více nervózní a roztìkané. Pøirozenì vždy tomu tak nemusí být. Jen se tím osvìtluje, jak dùležitý je vztah rodièù k ještì nenarozenému dítìti. 9

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

II. POSLEDNÍ PØÍPRAVY NA POROD

10

11

Domov prožít - domov vytváøet

Devátý mìsíc dítìti poøádnì pøidá na váze. Váží nyní 3 až 3,5 kg a vzpøímené mìøí 50 - 52 cm. Získává ještì jednu dùležitou schopnost. Na konci svého prenatálního života reaguje na velmi jasné svìtlo vržené na dìlohu. Už vidí! Funguje tedy i jeho poslední smysl. Nyní je již dítì dobøe pøipraveno na okamžik porodu. Urèí si jej vlastnì samo dovršením zrání. Tím, že pøedá hormony placentì, dá matèinu organismu signál. Nìkteøí odborníci míní, že placenta vyvolává porod sama. U vìtšiny dìtí se to dìje kolem 266. dne od poèetí. POROD POUZE PØECHODNÝM STADIEM Porod, konfrontace s vnìjším svìtem, to byl cíl vývoje plodu v ochranì mateøského lùna. Dosavadní vývoj dítìte byl jen pøípravou na boj o pøežití. To však také záleží na souhøe všech schopností, které dìátko dostalo do vínku. Vztah souhry mezi matkou a dítìtem má dùležitou úlohu. Všichni vìdci a lékaøi, kteøí se zabývají vývojem dítìte, jsou zajedno, že bez pocitu, že je milováno, nemùže dobøe prospívat. Trpí duševní osamìlostí a nedokáže se plnì rozvinout ani v mateøském lùnì, ani pozdìji po narození. Psycholog G. Benedetti cituje jeden pøípad z literatury: Dva a pùl roku stará holèièka trpìla neutišitelným hladem a trvalým strachem, že nedostane dost najíst. Pøi první návštìvì jí dìtský psychiatr nabídl zabalený èokoládový bonbon. Dítì dostalo záchvat zlosti, protože nemohlo papírek dosti rychle rozbalit, a bonbonem mu pomazalo psací stùl. Matka udávala, že dítì má doma jídla dost a dost. Nakonec vyšla najevo okolnost podle mínìní psychiatra rozhodující. Matka dítì nechtìla, ale pak se s tìhotenstvím smíøila. V posledních týdnech tìhotenství, když ji otec dítìte opustil, cítila k dítìti takový odpor, že zahájila hladovku a hodnì ubyla na váze. Po porodu se u ní dostavilo opìt mateøské cítìní. G. Benedetti uvádí tuto kazuistiku jako pøíklad argumentace, která se v prenatální psychologii èasto objevuje. Hledá se totiž spojitost mezi podobou urèitého pøíznaku v chování dítìte, povìtšinì patologickém, a podobou urèitého chování matky v tìhotenství. V našem pøípadì vìdomé hladovìní matky a nenasytný hlad dítìte dávají jakýsi zrcadlový obraz. I když tedy celková tendence prenatálních psychologù je psychologicky dobøe pøijatelná a spoleèensky nejvýš chvályhodná, tj. jde jim o to, aby se co nejvíce zabránilo negativním emocím a prožitkùm, je zdùvodòování této tendence zatím problematické a ne vždy zcela vìcné. Máme zato, že není tøeba utíkat se k odvážným hypotézám a fantastickým pøedstavám, 12

Domov prožít - domov vytváøet

abychom mohli zdùvodnit blahodárné pùsobení pozitivní komunikace a interakce mezi matkou a dítìtem. Ostatnì sami ukazujeme, že tato interakce je pøipravována dávno pøed narozením dítìte v postojích jeho budoucích rodièù a že období tìhotenství je její významnou koneènou fází. Pak už nastoupí interakce sama - a té se budeme dále vìnovat velmi podrobnì. Matka a plod mají každý svùj vlastní mozek, svùj nervový systém a svùj krevní obìh. Neurohormonální spojení je jednou z mála cest, po nichž matka a její nenarozené dítì vedou svùj citový dialog. Tento dialog zpravidla zaèíná matka, øíká psycholog T. Verny. Její mozek zachytí nìjaký vnìjší podnìt a okamžitì jej zpracuje na emoci. Mozková kùra dá zprávu hypothalamu, který je ústøednou pro zpracování citu. Citové stavy jako úzkost, deprese èi vzrušení zaèínají v hypothalamu. Odtud pak bìží pokyn endokrinnímu systému a autonomnímu nervovému systému. Jestliže se tìhotná žena nìèeho lekne, zvýší se ihned frekvence srdeèních tepù, rozšíøí se zornièky, potí se ruce, zvýší se krevní tlak a endokrinní systém spustí neurohormonální produkci. Dochází ke zmìnám v chemismu matèina tìla, a koneènì i v chemismu jejího plodu. Jestliže se toto dìje èasto a dlouho, mùže to nepøíznivì ovlivnit biologický vývoj dítìte. Tím se vytváøí, jak vìøí T. Verny, emoèní predispozice pro pozdìjší úzkosti. Pøedpokládá se, že hypothalamus v dobì vývoje plodu je zvláštì citlivý a zranitelný tìmito nepøíznivými nápory. Tento pøedpoklad podporuje mnoho studií. Zajímavá je finská studie, v níž pøedmìtem zkoumání byly dìti, které se narodily jako pohrobci. Stres z manželova úmrtí byl matkou zprostøedkován nenarozenému dítìti. Další životní historie tìchto dìtí vykazovaly významnì více poruch v psychiatrickém smyslu, než by se dalo za normálních okolností oèekávat. Velmi silný stres, který postihne plod ve tøetím nebo ètvrtém mìsíci prenatálního vývoje, mùže poškodit jeho další nervový vývoj. Až do šestého mìsíce, soudí psycholog Verny, je tento vliv pøevážnì fyzický, nebo mozek plodu není ještì tak vyspìlý, aby pøevádìl informace z matèina tìla na emoce. To vyžaduje urèitou intelektovou aktivitu na úrovni mozkové kùry, a tu lze prokázat teprve od šestého mìsíce. Teprve pak si plod uvìdomuje sám sebe skuteènì jako „sebe“, je schopen pøevádìt poèitky na emoce a zaèíná být formován èím dál více èistì citovým obsahem matèiných informací èi „poselství“. Z našeho hlediska je možno se opìt ptát, zdali Verny a s ním další prenatální psychologové nepøisuzují plodu vìdomí sebe sama až pøíliš pøedèasnì, zvláštì když ze sledování vývoje dìtí po narození vyplývá, že pojetí sebe jakožto samostatné, svébytné osobnosti se vytváøí postupnì, relativnì dlouhým procesem bìhem celého prvního roku života. Zdá se, že teprve 13

Domov prožít - domov vytváøet

interakce dítìte s osobami v jeho prostøedí otvírá k tomuto vývojovému procesu cestu. Pøesvìdèení, že existuje urèitý vzájemný vztah sympatie (nejèastìji), èi antipatie (v patologických pøípadech) mezi matkou a plodem, a to ještì na jiné, vyšší úrovni, než je úroveò fyziologické komunikace, charakterizuje uèení dnešních prenatálních psychologù, aspoò pokud lze soudit podle jejich publikací a pøíspìvkù na mezinárodních kongresech. Jde ovšem o pøesvìdèení zatím sotva dokazatelné. T. Verny sám tomu øíká „sympatická komunikace“ a soudí, že každá emoce tìhotné ženy má svùj sympatický rozmìr. I takové city, jež mají svùj jasný biologický základ, jako je strach a úzkost, ovlivòují plod zpùsobem, který pøekraèuje všechno to, co víme o fyziologii. To samozøejmì dvojnásobnì platí o emocích, které nemají tak pøímé biologické zakotvení, jako je tøeba láska nebo pozitivní pøijímání nìkoho. Nic z toho, co víme o fyziologii, øíká Verny, nemùže vysvìtlit, proè tyto city mají vliv na nenarozené dítì. Ale jedna studie za druhou dokládají, že šastné, spokojené ženy mají daleko spíše bystré a schopné dìti. Naproti tomu ambivalentní postoj k plodu jistì nemá bezprostøední fyziologický korelát, a pøesto na plod nepøíznivì pùsobí. Emoce jsou nìkdy natolik umlèeny, že si jich žena sama ani není vìdoma. Logickým vysvìtlením je tedy „sympatická komunikace“. „Emoèní radar plodu,“ øíká T. Verny, „je tak citlivý, že zachycuje i nejjemnìjší záchvìvy mateøských citù.“ MUSÍ BÝT POROD PRO DÍTÌ VŽDY TRAUMATICKÝ ? Tématikou porodu se velmi podrobnì zabýval francouzský psycholog Frederick Leboyer. Jeho kniha - Pour une naissance sans violence - pøináší nové, velmi cenné podnìty pro lékaøe a zdravotní personál na porodnicích. Dítì má pøicházet na svìt v pøítmí, pøi tichém hovoru a soustøedìnosti všech pøítomných. Matka má být již dlouhou dobu pøed porodem na celou záležitost pøipravována tak, aby se nedìsila, ale naopak, aby žila v radostném oèekávání a nadìji. Jak Frederick Leboyer popisuje takový porod? Nejdøíve vychází hlavièka, potom ramínka, kterým pomáháme dostat se ven tak, že vsuneme prst do podpaží a pomáháme mu ven. Nikdy mu nesaháme na hlavièku. A ihned položíme dítì matce na bøicho. Teplo matèina tìla, jeho plnost a mìkkost, jak se zvedá a klesá v rytmu dýchání, to je to pravé místo spoèinutí pro narozené dítì. A co je zvláštì dùležité, nemusí se zatím nic dìlat s pupeèní šòùrou. Vstoupit do tohoto svìta znamená vstoupit do svìta protikladù. Dítì dosud sotva mohlo rozlišovat mezi sebou a svìtem okolo. Nic nebylo 14

Domov prožít - domov vytváøet

studené, protože chlad má smysl jenom v kontrastu s teplem. Teplota matèina tìla a jeho tìla byly shodné. Prvním vdechnutím pøekraèuje dítì práh tohoto svìta protikladù. Vdechnutí nutnì pøináší s sebou i vydechnutí. Vzduch, který proniká poprvé do plic, musí pálit jako oheò. Zaèíná proces okyslièování krve v plicích a srdce žene osvìženou krev k žíznivým tkáním celého organismu. Starou, vyèerpanou krev pøivádí znovu ke zøídlu obnovy, tj. do plic. Krev, která dosud proudila pupeèní šòùrou a byla okyslièována plícemi matky, opouští nyní staré zabìhané cesty skrze matèino tìlo. Dítì se vydává na cestu autonomie, nezávislosti, svobody. Ale to je jen první krok, protože ve všem ostatním kromì vzduchu je dítì dosud závislé na matce. A teï záleží na tom, zdali se tento pøechod bude dít pomalu a ohleduplnì, nebo tvrdì a pod nátlakem. Pøíroda je pøísná matka, míní Leboyer, ale milující. Narození je náhlý skok - a všechno je zaøízeno tak, aby skok i pøistání byly pokud možno snadné. Vždycky se za nejvìtší nebezpeèí porodu pokládal nedostatek kyslíku, na který je nervový systém tak malého dítìte mimoøádné citlivý. Nemá-li mozek dost kyslíku, odumírají jeho buòky a nejsou už nikdy nahraditelné. Pøíroda to ví, a proto v pøechodném nebezpeèném období zásobuje dítì nejen z jednoho, ale hned ze dvou zdrojù - z pupeèní šòùry a z plic. Starý zdroj, pupeèní šòùra, plní svou funkci, dokud ji nepøevzaly plnì plíce. Proto pupeèní šòùra tepe ještì ètyøi, pìt nebo i více minut potom, co dítì zaèalo samo dýchat. Je proto dobøe, aby se pupeèní šòùra odstøihovala, až když pøestala tepat a dokonèila svou funkci. Není tøeba upadat do paniky, není tøeba dítì hned plácat, atd. Když tedy dítì pøichází na svìt, musí køièet? Ano, odpovídá Leboyer, je to fyziologická nutnost pøi prvním vdechu. Ale nemusí naøíkat! Narození má být jako klidné probuzení ze šastného snu. Pak dítì rychle zapomene na svìt, který právì opustilo. Dítì pokládáme na matku samozøejmì bøíškem dolù. Nikdy ne na záda. To by zbyteènì napínalo páteø, která dosud byla stále ohnutá. Dìti se v tomto ohledu po narození chovají velmi rozdílnì. Nìkteré se hned samy mocnì napøímí, jiné jsou nejprve stoèeny do klubíèka, a teprve postupnì se „rozvíjejí“. Je zajímavé pozorovat dítì v tìchto prvních chvílích, když už plnì dýchá. Obvykle se nejprve zaène uvolòovat jedna paže, která zatím byla schována pod hrudníèkem, pak druhá paže a obì se dotýkají matèina tìla. Pak pøijdou na øadu nožky. Zaènou se tøást a kopat a dítì jako by bylo zmateno tím, že nenaráží na odpor, na jaký bylo dosud zvyklé. Jemným dotýkáním mateøské ruky se opìt uklidní, a pak už pracuje celé jeho tìlíèko a dostává se do pohybu. V té dobì je dobøe položit je pomalu na bok, protože tato poloha nejlépe vyhovuje jeho páteøi. Pak teprve je mùžeme položit na zádíèka, a pak je koneènì zvedneme i do vzpøímené polohy. 15

Domov prožít - domov vytváøet

Dotyky lidských rukou jsou pro narozené dítì tím prvním, s èím se v neznámém svìtì setkává. Jak to udìlat, aby se nedìsilo a neupadlo do paniky? Pamatujme, že všechno, co je pro nì srozumitelné a známé, je uklidòuje. Musíme tedy i svými dotyky mluvit k nìmu øeèí, které se nauèilo rozumìt za pobytu v dìloze - v dìloze, která je láskyplnì objímala. To, co nastává nyní, je jakási pomalá, jemná masáž. Jedna ruka se dotýká krku a pokraèuje na zádíèka, hned za ní nastupuje druhá ruka a jedna za druhou se pohybují v pomalém, osobitém rytmu. Kladou se na dítì, objímají je, hladí je. Mnohé matky nevìdí, jak hladit své dítì, nebo lépe øeèeno, bojí se ho dotknout. Ale tím, že se ho dotýká, øíká Leboyer, matka koneènì objevuje sebe. Zažívá splynutí toho, co bylo uvnitø a co je nyní vnì, ale nikoliv mimo ni. A nyní je dítì od matky znovu odlouèeno. Udìlejme to co nejšetrnìji, doporuèuje Leboyer. Nepokládejme je na studené kovové váhy, ani na plenky nebo osušky, které musí dítì cítit jako hrubé ve srovnání s mateøským teplem a mìkkostí. Ponoøíme je do vody, jejíž teplota odpovídá pøibližnì teplotì tìla. Dìláme to opìt velice pomalu a nìžnì. První odlouèení od matky nesmí být naplnìno úzkostí, ale radostí. Ruce, které kladou dítì do vanièky, brzy cítí, jak se jeho tìlíèko uvolòuje, jak ožívá. A tu dochází vìtšinou k nezapomenutelnému zážitku. Oèi dítìte se doširoka otvírají, jako by se dítì ptalo: Kde to jsem? Co se to se mnou stalo? Mnoho lidí, kteøí byli poprvé svìdky tohoto ošetøovacího postupu, se neubránilo pøekvapenému sdìlení: „Vždyt’ to dítì se dívá! Ono vidí!“ A co následuje, není o nic ménì pøekvapivé. Ruèièky dítìte se pohybují, pìstièky se otvírají a zavírají, nožièky vstupují do hry - skuteènì, všechno vypadá, jako by si dítì hrálo. A to je sotva deset minut na svìtì. Oblièej se oživuje, ústa se otvírají a zavírají a stane se, že se ruka dostane až k oblièeji, a tu ji ústa zachytí a dítì saje svùj paleèek. Jak dlouho necháme dítì v té blahodárné teplé lázni? Tak dlouho, jak nám to dítì napoví. Dokud necítíme, že celé jeho tìlíèko je uvolnìné, že ztratilo všechnu ztuhlost, že neklade pražádný odpor. Je-li tomu tak, je èas, aby vstoupilo do dalšího porodního stadia. Když opouští vodní lázeò, setkává se s novou, dosud neznámou silou tohoto svìta - s pøitažlivostí zemskou. Jeho tìlo má váhu. Má-li bez otøesù pøijmout tuto novou skuteènost, musíme je na to pøipravit. Zvedáme je proto z vody tak pomalu, jak jsme je tam pøedtím ponoøovali. Když dítì objeví svou váhu, zaène nìkdy køièet. Ponoøíme je tedy do vody znovu a váha opìt zmizí. Znovu je zvedneme. A teï už to pro dítì není novinka, ale hra, ze které mùže mít potìšení. Pak je položíme na zahøátou plenu a osušíme je. Pak je zabalíme, ale hlavu a ruce necháme volné. Položíme 16

Domov prožít - domov vytváøet

je na bok, abychom nezatìžovali jeho páteø. A tím je pøipraveno další stadium porodního dìje, které by mohlo být pro dítì opìt dìsivé, kdyby peèovatelé nedokázali jeho potøebám dokonale porozumìt. Až dosud bylo dítì ve svìtì, který byl v neustálém pohybu. Dítì prožívalo s matkou každé její hnutí, a i když matka klidnì ležela a spala, byl tu stále rytmus jejího dýchání a pohyb bránice. Nyní však nastala radikální zmìna - svìt se mu zastavil a zùstává v klidu. Zamrzl do ledu nehybnosti, øíká básnicky Leboyer. Jestliže tedy nìkdo dítì pochová, pohoupá, dopøeje mu tím „vzpomínku“ na døívìjší svìt a uklidní je - jestliže je pouze zvedne, položí zpìt a nechá o samotì, pøipravuje mu dìsivý zážitek samoty a opuštìnosti. Dìti, které pøicházejí na svìt, mají být provázeny jemným a trpìlivým zacházením. Když klesá teplota v prostøedí, novorozenec se více „schoulí“ a zmenšuje tak plochu tìla i ztrátu tepla. Když teplota klesne dále, vyvolá to aktivitu dítìte, neklid a nakonec køik. To zvyšuje teplotu tìla a pravdìpodobnì pøivolá pomoc ze strany dospìlých peèovatelù. Když teplota v prostøedí stoupá, aktivita novorozence klesá a jeho držení tìla je uvolnìnìjší. Tím se zvìtšuje povrch tìla a zvyšuje výdej tepla. Chování tedy spolu s cirkulaèními a metabolickými reakcemi na tepelné zmìny prostøedí dává novorozenci schopnost udržovat tepelnou rovnováhu.

17

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

III. PRVNÍ ROK ŽIVOTA DÍTÌTE

18

19

Domov prožít - domov vytváøet

JAKÝ JE ZRAK NOVOROZENÉHO DÍTÌTE ? Na tuto otázku mùžeme dnes odpovìdìt už s jistotou, že toho vidí více a vidí to lépe, než jsme tušili. Podívejme se aspoò v kratièkém pøehledu, co k této vìci uvádí D. B. Chamberlain, jeden z pøedních badatelù v novorozenecké psychologii. U dìtí, které se narodily jako nezralé, reaguje již zornice zøetelnì na svìtlo. Pøi ostøejším svìtle se u novorozených dìtí objevuje mrkavý reflex, a nìkdy i typický záklon hlavièky. Zatím není zcela jasné, do jaké míry je oko malého dítìte schopno tzv. akomodace èili zaostøení na urèitou vzdálenost. Zatím je dobøe prokázáno, že vnímání je nejlepší asi na tøicet centimetrù (lépe 22 - 25 cm). To je také vzdálenost, do jaké se pøi interakci s dítìtem instinktivnì stavìjí matky (ale i ostatní lidé - a dìti už od devíti let výše) . Ale vnímání není omezeno jen na tuto dálku. Aspoò u nìkterých novorozencù se podaøilo prokázat tzv. fixaèní reflex, což je schopnost umístit obraz nìjakého pøedmìtu na nejcitlivìjším místì oèní sítnice, a tam jej aspoò po krátkou dobu udržet. Nìkteré dìti už v prvních dnech života dokáží sledovat pohybující se pøedmìt pohybem oèí a nìkdy i malým pohybem hlavy. Dobøe bylo prokázáno vnímání barev - dokonce se zdá, že na nìkteré vlnové délky barevného spektra jsou malé dìti citlivìjší než dospìlí. Prokázáno je i vnímání tvarù. Dìti brzy po narození se chovají prakticky stejnì jako dìti o nìco starší. Dvakrát èastìji dávají pøednost obrazcùm pøed pouhými nevýraznì nabarvenými plochami, zakøiveným liniím pøed pøímkami, trojrozmìrným pøedmìtùm pøed dvojrozmìrnými plochami, a co je zvláštì zajímavé, lidským oblièejùm pøed jinými obrazci. Pøekvapivé výsledky pøinesly pokusy s vnímáním hloubky u dìtí starých ne více než dva týdny. Velká kostka se pohybovala z urèité vzdálenosti pøímo k oèím dítìte. Dìti reagovaly shodnì tím, že široce otevøely oèi, zaklánìly hlavièku a nìkdy provádìly i obranné pohyby rukama. Když se týž pøedmìt pohyboval nikoliv k dítìti, ale stranou od nìho, reakce dítìte se nedostavila, což znamenalo, že je schopno „odhadnout“ smìr pohybu. Experimentátoøi potom zkusili rafinovanìjší postup. Promítali dìtem na plátno ve vzdálenosti asi jednoho metru rychle se zvìtšující pøedmìty. Reakce dìtí byly zachytitelné, ale ve slabší míøe než v pøedchozím pøípadì, kdy se reálné pøedmìty k dítìti skuteènì pøibližovaly. Že jde o vnímání vzdálenosti a nejen velikosti, to potvrdil koneènì další pokus, ve kterém se pøímo k dítìti pøibližovaly støídavé dvì kostky z molitanu, jedna malá a jedna velká. Pøibližovaly se však do takové vzdálenosti, aby jejich obraz, který vrhají na sítnici, byl stejný. To znamená, že malá kostka se musela 20

Domov prožít - domov vytváøet

pøiblížit více, velká kostka se zastavila v patøiènì vìtší vzdálenosti od dítìte. Dìti reagovaly jen na blízké pøiblížení malé kostky a na velkou kostku nereagovaly vùbec - èili vnímaly zmìnu ve vzdálenosti. Tak jako je malé dítì více „cítící“ a „chutnající“, než jsme si døíve pøedstavovali, je zøejmì i více „vidomé“, a tím i více pøipraveno k vnímání svìta a k souèinnosti s ním. CO SLYŠÍ NOVOROZENÉ DÍTÌ ? Nakonec jsme si nechali sluch. Co nám o nìm øíká dnešní vìda? Pøední badatelé i vìdecká sympozia shodnì konstatují, že cesta k záhadám lidské komunikace je nesmírnì složitá. Jedna z novì objevených cest vede právì k poèátkùm sluchového vnímání. Co vlastnì dítì slyší? A kdy slyší? A co z toho má? Dosavadní poznatky z této oblasti mùžeme shrnout asi takto: Od dávných dob matky a babièky dìtem zpívaly a dìti pøi tom blaženì usínaly. Dospìlí mají vùèi dìtem svùj komunikaèní repertoár. Houkají na nì, broukají, žvatlají, „mluví“ k nim zvláštní bezeslovnou øeèí i zjednodušenou øeèí skuteènou, opakují slova s výraznou intonací. Ukazuje se, že už dìti v prvním mìsíci života, ba už novorozenci rozlišují tyto zvuky lidské øeèi od zvukù ostatních. A tady zaèínají dùmyslné výzkumy, jimiž se dobývá první svìtlo ve tmách lidského vnímání. Zkoumají se reakce dítìte na zvukové podnìty v prvních dnech a týdnech života. Peèlivì se sleduje chování dítìte a pomocí elektroencefalografu jsou zachycovány tzv. evokované elektrické potenciály mozku. Zvukovými podnìty jsou v tomto pøípadì tzv. technické signály, tj. umìle utvoøené zvuky, které se dají mìnit co do výšky tónu a intenzity zvuku. O tìch se dá pøedpokládat, že mají pro dítì pomìrnì malou „biologickou“ hodnotu - že mu zkrátka øíkají moc málo. Druhou kategorií zvukových podnìtù jsou sestavy zvukù, jaké se vyskytují v lidské øeèi. A tu se ukazuje, že tak malé dìti stejnì jako dospìlí reagují napø. na nízké tóny uklidnìním a na vysoké spíše úzkostným vzrušením. Nízké tóny vyvolávají u novorozence tìlesnou aktivitu, vysoké tóny aktivitu tlumí, jako by dítì spíše strnulo v oèekávání. Na nízké frekvence dítì reaguje nejlépe pøi usínání nebo pøi lehkém spánku, na vysoké tóny naopak ve stavu bdìlém. Následkem toho možno tedy pøedpokládat, že vyladìní na rùzné tónové výšky je vlastnì vìcí intrauterinního vývoje a že v dobì narození jsou nervové mechanismy už schopny své základní sociální funkce. Dovedou rozlišit tónové frekvence lidské øeèi od jiných, „nelidských“ frekvencí. 21

Domov prožít - domov vytváøet

Pøitom èisté, stálé a izolované signály nevyvolávají u dítìte nìjaké charakteristické reakce. Necvièený pozorovatel je sotva zachytí. Na tyto podnìty také dítì prakticky nikdy neodpovídá hlasovì - nebrouká, nehouká. Nejspíše ze všeho se vyvolá tzv. pátrací reakce, kterou dítì jako by se ptalo: Co to je? Reakce na složené a strukturované zvuky napodobující lidskou øeè jsou naproti tomu velice urèité a charakteristické. I necvièený pozorovatel mùže poznat zmìny v chování dítìte. Dítì je vzrušenìjší, dá se tøeba i do pláèe, nebo naopak plakat pøestane. Mìní se srdeèní tep a jsou patrny zmìny na EEG. A co je podstatného, objevují se hlasové projevy. Dosavadní poznatky shrnuje jedna z pøedních badatelek v tomto oboru, Rita B. Eisenbergová takto: Lidé, jakožto nejsložitìjší ze všech pøírodních bytostí a jediní schopní komunikovat øeèí, mají øadu mechanismù nižšího øádu spoleèných s ostatními živoèichy, ale kromì toho mají i urèité, zcela jedineèné, specializované mechanismy vyššího øádu, které zpracovávají jen zvuky øeèi. Rita Eisenbergová pøedkládá hierarchický model zpracování zvukových podnìtù o ètyøech úrovních: 1. První stupeò v podstatì filtruje ve sluchových informacích nízké frekvence od vysokých. Vysoké frekvence se vedou do mozkového kmene ke zpracování nebo k uložení. Nízké frekvence se pøedávají ke speciálnímu kódování do vyššího patra nervového systému. Tento okruh je pøítomný pøi narození jako zbytek fylogenetického mechanismu, který spouští u živoèichù „pøiblížení“ nebo „strach a útìk“. Je tedy zabudován do afektivního systému, tj. do základního citového prožívání. - Tento nejnižší stupeò patrnì zahrnuje vývojovì staré èi dávné partie mozku, zvláštì tzv. limbický systém. 2. Na druhém stupni jsou pøicházející sluchové podnìty oèišovány a vybírány pro další, vyšší zpracování nebo uložení. Operace na této úrovni mají už vztah k øeèi. Tøídí se tu hlasitost podnìtù a provádí se analýza zvukových frekvencí. Tyto mechanismy reagují tedy na intenzitu zvuku a umožòují dítìti orientovat se na významné øeèové výšky tónù. Výbìrové naladìní na kritické frekvence øeèi mùže pak vést nejen k pøednostní orientaci na mluvenou øeè, ale také podnìcuje vlastní øeèový aparát dítìte a pøipravuje ho na pozdìjší artikulaèní produkci. Další dva stupnì jsou víceménì spekulativní, protože novorozenci reagují jenom na nìkolik málo strukturovaných podnìtù, takže není mnoho informací, o které by se bádání mohlo spolehlivì opøít. Víceménì z toho, co je zjištìno, možno soudit, že funkèní asymetrie existuje už v tomto èasném vìku. 22

Domov prožít - domov vytváøet

3. Tøetí stupeò zpracovává tedy podnìty, které mají muzikální a intonaèní charakteristiky, avšak ne specifické charakteristiky øeèi. Tyto neøeèové zvukové podnìty se vedou zpravidla do pravé mozkové hemisféry, která je u velké vìtšiny lidí pro øeè nedominantní. Tam jsou také zpracovávány nebo ukládány. 4. Ètvrtý, nejvyšší stupeò zahrnuje pøíjem a zpracování øeèových informací, které probíhají u velké vìtšiny lidí v dominantní, levé hemisféøe. DÙLEŽITOST PRVNÍHO ROKU ŽIVOTA DÍTÌTE Specialisté v oboru prenatální a natální psychologie, manželé Grossmannovi, komentují sami své nálezy v tom smyslu (a my se k jejich názoru mùžeme jen souhlasnì pøipojit), že jakýkoliv kontakt matky s dítìtem co nejdøíve po porodu silnì usnadòuje vytvoøení zcela zvláštního vztahu intimity jako základny pro další vývoj citové vazby. Nedostatek èasného kontaktu nezabraòuje vytvoøení onoho specificky tìsného vztahu intimity, i když snad pro nìj pøipravuje delší cestu. Nelze také øíci, že by èasný kontakt pøekonal pøedchozí postoje, pokud byly vùèi dítìti nepøíznivé. Je-li dítì radostnì oèekáváno, pak matka využívá plnì èasného kontaktu, a to i po nepøíjemném tìhotenství a po porodu tøeba velmi tìžkém a bolestivém. Od èasného kontaktu matky s dítìtem hned po porodu je jen malý logický krùèek k jinému opatøení, které se v zájmu dìtí, matek i celého rodinného života do porodnic znovu zavádí a nahrazuje dosavadní zpùsob pøísného oddìlení matky a novorozence. Øíká se mu podivným cizím slovem „rooming-in“. Tento název se, bohužel, už hodnì rozšíøil a bojovat proti nìmu je asi marné - ale natolik se nám nelíbí, že aspoò v této knížce budeme mluvit o „pokojích, jednotkách èi oddìleních matek s dìtmi“. Myslí se tím systém, podle kterého dítì zùstává s matkou od porodu po celou dobu jejího pobytu v porodnici. Matka má jeho postýlku u svého lùžka, tak aby na nì mohla dobøe vidìt, aby k nìmu mohla snadno dosáhnout a pohodlnì je sama opatrovat. A mùžeme s radostí konstatovat, že matky tìchto možností bohatì využívají. Úmyslnì jsme øekli, že to je zaøízení, které se znovu zavádí. Ano, jde o jakousi renesanci starých praktik, ovšem na nových základech a s novými poznatky, které pøinesla moderní medicína. Dnes už je dalekosáhle zvládnuta novorozenecká úmrtnost a nemocnost, umìlá výživa je natolik vypracována a hygienická opatøení jsou natolik úèinná, že je možno pomýšlet na duševní a sociální blaho našich dìtí v daleko vìtší míøe než kdy døíve. 23

Domov prožít - domov vytváøet

Na jakých argumentech stojí tato staronová praxe? První argument: Není dobré odluèovat matku od dítìte, jak se v posledních nìkolika desítiletích praktikovalo! (Za døívìjších dob pøi porodech doma nic takového samozøejmì nebylo, ba neznaly to ani døívìjší porodnice. Nenajdeme nic takového u pøírodních národù. Je to tedy nìco „nepøirozeného“.) Odlouèení znamená frustraci pøirozených duševních potøeb a po delší dobì i psychickou deprivaci. Zasahovat do tìchto jemných mechanismù v tak citlivém životním období, jakým je porod a šestinedìlí, je pøinejmenším nebezpeèné a nezodpovìdné. Další argumentace poukazuje na pøíjemnìjší prožitky matek, na klidnìjší chování dìtí a na jejich rychlejší intelektové vyspívání, na rychlejší a pevnìjší utváøení citových vztahù, na delší dobu kojení a na øadu dalších pøíznivých okolností. Tyto pozitivní vlivy nutno ovšem dokázat, èímž se otvírá další nové pole pro psychologický výzkum. Ovšem ani zde nejsou ještì pomìry natolik ustáleny, aby se daly odvodit jednoznaèné závìry. Nìkde se totiž praktikuje systém matek s dìtmi jen jaksi napolovic, a to tak, že matky mají dìti u sebe jen pøes den, kdežto na noc pøebírají péèi o nì sestry na spoleèném novorozeneckém oddìlení. Dùvodem je vìtšinou ohled k matkám, aby si odpoèinuly a mohly se lépe vyspat. Na druhé stranì se tím však podstatnì mìní situace dítìte, a to pøedevším z hlediska vypracování individuální periodicity pøijímání potravy a rytmu spánku a bdìní.

NÌKOLIK SLOV O KOJENÍ Kojení prospívá nejen dítìti, ale i matce. Je spolehlivì prokázáno, že napomáhá k rychlejšímu a dokonalejšímu stažení dìložního svalstva a snad i k úpravì postavy do žádoucích tvarù. Kojení je jeden z nejvýznamnìjších prostøedkù pøedcházení arteriosklerózy v pozdìjším vìku. A že má kojení velký význam pro rozvinutí mateøských postojù ženy a pro celou její psychiku, je dnes již neménì dobøe potvrzeno. Pøitom z psychologického hlediska je kojení klasickou situací interakce mezi matkou a dítìtem, kde jedna i druhá strana dává a pøijímá, jedna druhou stimuluje, jedna i druhá prožívá intimitu tìsného vztahu tìlesného a citového. (Pøipomínáme v této spojitosti poznatek z výzkumu dìtí narozených z nechtìného tìhotenství. Tyto matky kojily dìti významnì kratší dobu než matky dìtí pozitivnì pøijímaných. Mezi „nechtìnými“ dìtmi bylo také významnì více tìch, které nebyly kojeny vùbec.) 24

Domov prožít - domov vytváøet

„Je tu pøíležitost povýšit,“ øíká M. Damborská, „ošetøovatelskou techniku a racionální krmení na láskyplný, emocionálnì akcentovaný obøad, který mùže ovlivòovat pøístup k dítìti, pøedevším však vnímavost matky k signálùm dítìte.“ Kojit je tedy dnes moderní a má i veškerou vìdeckou oporu! Rozhodnutí matky nekojit je nemoderní a patøí minulosti! Pøi pozorování spontánního chování matky za porodu doma se zjistito, že matka má tendenci velmi brzy, zpravidla již bìhem prvních pìti minut, pøikládat novorozené dítì k prsu. Totéž lze pozorovat pøi porodech provádéných Leboyerovou metodou. Dítì prsní bradavku matky olizuje, bere do úst, pokouší se sát - a tím silnì povzbuzuje mléènou sekreci. Profesor J. Švejcar pøipomíná, že olizování bradavky dítìtem má ještì další význam. Dítì totiž slíže z bradavky infekèní choroboplodné èinitele, kteøí se vyskytují v životním prostøedí matky a vùèi nimž má matka vytvoøeny specifické protilátky. Ty se pak pøenášejí mateøským mlékem na dítì, takže je dalekosáhle chránìno proti možnému onemocnìní. Tím se vysvìtluje také skuteènost, že novorozenci umístìní na jednom pokoji s matkou neonemocní, ani když do této místnosti volnì pøichází otec, druhé dìti a ostatní rodinní pøíslušníci, jak je to dnes již v mnoha porodnických zaøízeních rùzných zemí svìta zavedeno. Nejnovìjší výzkumy tvorby mateøského mléka objasòují složitou souhru mechanismù biologických a psychických v tomto dìji, ale jeho tajemství do všech podrobností zdaleka ještì prozkoumáno nebylo. Je však jisté, že dotyk rtù dítìte s prsní bradavkou je tu èinitelem základního významu a že je dobøe zvláštì zpoèátku, je-li opravdu èastý. K provokaci produkce mléka tedy nestaèí jen pouhé mechanické odstøíkávání a vyprazdòování prsu. Z toho pak také vyplývá pøedpoklad, ostatnì dnes již mnahonásobnì potvrzený èetnými studiemi, že se tvorba mléka zvýší a prodlouží na delší dobu, jestliže se matce umožní pøiložit dítì k prsu, kdykoliv se dožaduje pití. Patnáct procent matek není schopno kojit, uvádí M. Damborská. Tyto matky je tøeba vést k takovému zacházení s dítìtem, které by láskyplným zpùsobem napodobilo situaci pøi kojení tak, aby z toho vznikl onen „emocionálnì akceptovaný obøad“. U matek, které jsou schopny kojit, je možno dosáhnout úspìchu správnou psychologickou pøípravou v tìhotenství, i dostatkem informací o „hubených fázích“ laktace (konec šestinedìlí, první poporodní menstruace). Kojení musí mít ovšem svùj øád. Jedná se o dávky hlavní a doplòující. Doplòující dávka, pøijatá mezi dvìma dávkami hlavními prakticky základní rytmus pøijímání potravy neovlivòuje. Jako by ji organismus dítìte prostì nevzal na vìdomí. 25

Domov prožít - domov vytváøet

Podobnì je tomu s noèní pauzou. Malí kojenci, kteøí jsou krmeni podle svých vnitøních hodin, a nikoliv podle organizaèního øádu novorozeneckých oddìlení, si zpravidla sami od sebe zaøadí svou noèní pauzu, a to tak, že jednu noèní dávku prostì „zaspí“. Dìje se tak náhle a nikoliv snad postupným prodlužováním dosavadních pøestávek mezi jednotlivým kojením nebo krmením. Dochází k tomu nejdøíve koncem prvního mìsíce a nejpozdìji bìhem tøetího mìsíce. Odvykání dítìte noènímu krmení je tedy nejen zbyteèné, ale dokonce nevhodné, protože pøirozený biologický rytmus dítìte narušuje. Z toho všeho jasnì vyplývá, že poznat tuto individuální rytmicitu jednotlivých funkcí dítìte je možné jen tehdy, jestliže matka s dítìtem skuteènì ètyøiadvacet hodin dennì žije. Neznamená to, že by je musela mít stále na oèích, ale musí je mít aspoò v dosahu a v dohledu, kdykoliv k tomu pocítí potøebu a kdykoliv dítì dá najevo, že nìco potøebuje. Z tohoto hlediska je tedy výhodný vlastnì jen úplný systém matek s dìtmi, jak jej doporuèuje prof. Švejcar. Polovièní øešení, kdy matky mají dìti na svém pokoji pøes den a v noci jsou dìti na oddìlení novorozencù, zùstává nejen na polovièní cestì, ale ztrácí to podstatné: neumožòuje matce poznat právì celodenní rytmus dítìte a pøizpùsobit se mu. KONTAKT MATKY S DÍTÌTEM Pøibližme si nyní, jak to v praxi èasto bývá. Matka zvedne nemluvnì na ruce do šikmé polohy - dítì v této poloze zvýší svou úroveò bdìlosti a pozornosti a otevøe více oèi - matka se pøiblíží svým oblièejem k tváøi dítìte a usmìje se na nì - výraz dítìte se nápadnì oživí - matka na dítì mazlivì promluví - dítì zaène vzrušenì pohybovat rukama a nohama - matka s potìšením sleduje tyto projevy radosti dítìte, kývá hlavou a výraznou mimikou (se zvednutým oboèím a pootevøenými ústy) se dále pokouší udržet a zvýšit zájem dítìte - pozornost malého nemluvnìte se však brzy vyèerpá, dítì odvrací svùj pohled a ztrácí zájem - matka je pokládá do polohy vleže. Celý tento øetìz aktivit (v našem pøípadì devíti) probìhl bìhem nìkolika málo sekund. U nejmenších dìtí s krátkodobou pozorností netrvá obvykle déle než pìt až deset sekund. Jednotlivé èlánky tohoto øetìzu tedy trvají zpravidla zlomek sekundy. Dùležité je však to, jak na sebe plynule navazují a jak jsou dohromady „sladìny“. Tou mìrou, jak vzrùstá radostné vzrušení dítìte, roste i radostná emoce matky. Únavu dítìte zachytí pozorná a citlivá matka a reaguje na ni tak, že ponechá dítì v klidu. Pùsobení bìhem nìkolika sekund je tu však velmi intenzivní a dítì se pøitom uèí velmi dùležité 26

Domov prožít - domov vytváøet

lekci: poznává, že mùže svým chováním navodit urèité aktivity u svého dospìlého partnera a že mùže za urèitých okolností oèekávat jeho známé projevy. Zaèíná tedy rozumìt sledu pøíèin a následkù v sociální vzájemnosti. Jeho pocit „vlivu“ èi „pùsobivosti“ tím rychle narùstá. Uèí se, že mùže mnoho z dìní svého okolí ovládat, a tak narùstá jeho sociální „moc“. Uvìdomíme-li si, že podobný øetìz rychle za sebou jdoucích èinností se bìhem dne opakuje nesèíslnìkrát, pak snadno nalezneme jeho význam pro vývoj dítìte a pochopíme, proè mají podobné vzájemnì spojené aktivity rodièù a dítìte vìtší význam než dobøe mínìné, pøedem naplánované a zámìrnì øízené „vychovávání“. K významnému, intenzivnímu prùbìhu vzájemné souèinnosti dochází ovšem nejvíce za plnì bdìlého stavu, ale do jisté míry je pozorován i bìhem nìkterých fází spánku dítìte a matky. Je ovšem docela dobøe možné, že dítì svým pohledem nebo hlasovým projevem dá najevo pøání zahájit takovou øadu, avšak nedostane se mu potøebné, nebo pøímo již oèekávané odpovìdi. Jestliže se podobná situace opakuje èasto, ztrácí dítì zájem o sociální kontakt a pøestane se vzájemnému sdìlování pocitù dále na èas uèit. Bylo to prokázáno i experimentálnì v laboratoøi. Matka se v zorném poli dítìte objeví, na chvíli mu zmizí a znovu se ukáže. Dítì ji uvítá zprvu radostným výrazem. Jestliže se však podobná situace odchodu matky opakuje èastìji a nepøedvídatelnì, ztrácí už dítì zájem o kontakt s ní, když se mu opìt pøedstaví. Jindy mùže nepodaøený sled vzájemných smìn aktivit vypadat jinak: dítì s krátkým rozsahem pozornosti se od matky odklání, ale matka je bez ohledu na to dále bombarduje svými podnìty, aby pokraèování kontaktu vynutila. Dùsledek je prohloubení odklonu dítìte od styku s lidmi nebo jeho mrzuté fòukání. „Pøedprogramování“ dítìte si tedy vysvìtlujeme tak, že novorozenec pøichází na svìt vybaven schopností reagovat právì na podnìty pøicházející od lidí a že pro druhé lidi pøedstavuje svým zvláštním chováním mimoøádnì silnou pohnutku k jejich èinnostem zamìøeným na pomoc i na pouhou spoleènou aktivitu. Každé genetické pøedprogramování se ustavuje pøirozeným vývojem druhu pouze tehdy, když dovoluje úèinné pøizpùsobení tìm vlastnostem prostøedí, které zùstávají stálé po dlouhý sled generací. Tak tedy je kojenec pøedprogramován na dýchání, když se poprvé setká s novým mimodìložním prostøedím, na pøíjem potravy, jakmile pøestane dostávat výživu z krevního obìhu matky. Stejnì tak mùžeme tedy právem pøedpokládat, že je pøedprogramován na podnìty, které pøicházejí od dospìlých, na jejichž péèi je jeho pøežití zcela závislé. Reakce dítìte mají zajistit jejich zájem a motivovat je k èinnostem nezbytným pro jejich rùst a vývoj. Už pøed více než dvaceti lety ukázaly pokusy provádìné americkým psychologem R. L. Fantzem, že se novorozenci dívají déle na oblièeje než 27

Domov prožít - domov vytváøet

na ostatní podnìty. Novìji byl tento fakt upøesnìn. Nejde tu o to, že by novorozenci dávali pøímo pøednost urèitému podnìtu (napø. konfiguraci oblièeje), ale zøejmì vyhledávají takovou podnìtovou situaci, která zajišuje optimální dodávku vzruchu. Podnìt je pro nì zajímavìjší, když má pøimìøenou složitost, když hranice temného a jasného je dost ostrá, když obraz dopadá na žlutou skvrnu oèního pozadí a když je objekt v pohybu. A to je právì nejèastìji tehdy, když se tváø dospìlého pøiblíží k dítìti na vzdálenost asi dvaceti až pìtadvaceti centimetrù a zlehka se pohybuje. Potvrzuje se také starší pozorování, které jsme již døíve pøipomnìli, že novorozenci reagují živìjšími pohyby na ženský hlas než na hlubší hlasy nebo jiné zvuky - a dají se jimi také rychleji utišit. Už druhý den po narození dávají zøetelnì pøednost lidskému hlasu pøed tóny hudebních nástrojù. Novorozenci dovedou zøejmì rozlišovat jemné rozdíly v èasových vztazích hlásek obsažených ve všech lidských jazycích - na rozdíl od dospìlých, kteøí si tuto rozlišovací schopnost uchovávají zpravidla jen pro jazyk mateøský. Tato vysoká schopnost rozlišování jim umožòuje, aby se i v tomto smìru rychle uèili. Condon a Sander ukazovali skuteènì, že už kojenci ve vìku dvou týdnù projevovali zneklidnìní, když na nì nìkdo promluvil jinou øeèí, než kterou dosud slýchali. Ve tøetím týdnu života vyvíjejí více námahy, aby se dostali do polohy, odkud mohou slyšet hlas své matky. Vložíme-li novorozenci do dlanì pøedmìt vhodných rozmìrù, stiskne jej reflexním pohybem - ale tento vrozený („nepodmínìný“) úchopový reflex je silnìjší, je-li mu do dlanì vložen prst, než jde-li tøeba o hùlku stejných rozmìrù: nepochybnì proto, že prst je pøimìøenì mìkký, teplý a mírnì se v dlani pohybuje. Podobnì èistì reflexní plazivé pohyby novorozence ležícího na bøíšku jsou silnìjší, je-li dítì položeno na nahé tìlo dospìlého (pokožku na pokožku), než když leží na rovné, nepohyblivé a tvrdé ploše postýlky. Kožní kontakt je pro další vývoj dítìte zøejmì vùbec nejdùležitìjší a nejzákladnìjší a je ovšem nejpøirozenìjším zpùsobem uspokojován pøi kojení. Je však také patrný ve zpùsobu, jakým matka dítì k sobì tiskne, drží je pøi koupání a ošetøování i pøi pouhém mazlivém hraní. Mnozí badatelé ukazují, jak matka intuitivnì vystihuje optimální polohu dítìte, která pøispívá k jeho zvýšené bdìlosti, a tedy i k pohotovosti ke kontaktu, a jak je dovednì drží, i když je to tøeba její prvé dítì a nikdy se tomu neuèila. Za pøíznivých okolností matka tak podporuje i onen pøíznivý vliv pøímého kožního kontaktu, ale vnímá citlivì i pohyby dítìte, cítí teplo a vùni jeho kùže. Využívá tedy všech smyslových modalit dítìte i svých vlastních - komunikuje s ním za pomoci zraku, sluchu, hmatu, èichu, chuti, vjemù polohy a pohybu. 28

Domov prožít - domov vytváøet

Psycholog H.N.Massie filmoval v r. 1978 chování matek na ostrovì Bali v Indonésii. Z filmù je zøejmo, že matky tam nepomìrnì více dítì drží - my je více ukládáme do postýlek a kolébek. Matky tam dítì utišují mnohem více tím, že je chovají a že mu nabízejí prs - u nás se mnohem více matky na dítì dívají a mnohem více si s dítìtem „povídají“. V jisté porodnici bylo provedeno pozorování mladých matek prvorodièek. Mladá maminka své spící dítì soustøedìnì pozorovala. Pøitom se ho jemnì dotýkala, ve své mimice „zrcadlila“ mimiku dítìte a svou øeèí komentovala každé jeho hnutí. Velmi nápadný byl i její zájem o tìlesný zjev dítìte. Svoje èasto nesmìlé dotyky provázela projevy údivu, citového vzrušení a rùznými výroky o dítìti. Dost èasto vyslovovala žádost, aby dítì otevøelo oèi, pøípadnì mu jemnì vyèítala, že se na ni nedívá. Teprve po této láskyplné „pøedehøe“, když se dítì pod jejími jemnými dotyky probudilo, zaèala kojit. Tolik pozorování E. Schmidtové, k nìmuž jen znovu pøipomínáme, že šlo o matky s prvním dítìtem, tedy mladé a dosud nezkušené, které se tu chovají nikoli v souhlase s nauèenými pracovními postupy, ale v souhlase s pøirozeným mateøským instinktem. Abychom použili slov E. Schmidtové: „Matka využívá bohatou škálu øeèových i ne-øeèových prostøedkù, které ovládá jako pøíslušnice lidského rodu, a celkem intuitivnì a tvoøivì je pøizpùsobuje momentálnímu stavu dítìte, ale i zónì nejbližšího vývoje“ - totiž tomu, èeho chce s dítìtem dosáhnout, kam je chce dovést. Mateøské chování vùèi dìtem v prvních dnech života se obecnì pokládalo za èistì ženskou záležitost. Ale novìjší studie vždy znovu ukazují, že tomu tak zdaleka není. Tak napø. Klaus a Kennell citují výzkumné práce Parkeovy, ve kterých bylo pozorováno speciálnì chování matek a otcù vùèi dìtem na matèinì pokoji v porodnici a potom k dìtem dva až ètyøi mìsíce starým. Nejpøekvapivìjším zjištìním bylo, že když byli otcové s dìtmi sami, jejich chování se nijak nelišilo od chování matek. Když byli všichni tøi pohromadì, projevovali se otcové dokonce aktivnìji než matky. Èastìji brali dítì do rukou, více na nì mluvili - jen se na nì ménì usmívali. Otcové se dovedli chovat „mateøsky“, když byli s dítìtem sami, a v pøítomnosti matek dokonce byli aktivnìjší a iniciativnìjší. Autoøi pokládají tato zjištìní za doklad toho, že otcové mají o malé dìti vìtší zájem, než se má obecnì zato. Byli by patrnì i lepšími vychovateli a peèovateli, jen kdyby se jim k tomu dostalo dost pøíležitosti. K pøekvapení výzkumných pracovníkù se však ukázalo, že jistota dítìte ve vztahu s otcem lépe pøedpovídala chování dítìte v nároèné situaci s neznámým dospìlým než jistota ve vztahu k matce. Možno se domnívat, že jistota ve vztahu k matce je jakýmsi obecným základem, který sám o sobì ještì o sociabilitì dítìte nerozhoduje. Pøistoupí-li však k tomu navíc jistota 29

Domov prožít - domov vytváøet

vztahu s otcem, dostává vývoj sociability mohutný impulz, který se v chování dítìte vùèi cizím lidem už musí znatelnì projevit. Takøka úplný pøehled o výzkumných studiích zabývajících se rolí otce v péèi o malé dítì pøináší kniha tøí nìmeckých psychologù, z nichž hlavním autorem je W. E. Fthenakis. Kniha zdánlivì s naším tématem nesouvisí - je totiž zamìøena právnicky a pojednává o rozvodech a jejich dùsledcích pro dìti a rozvádìjící se rodièe. Více než jedna tøetina je však vìnována právì otcovské osobì. Autoøi výstižnì ukazují, jaké pøekážky pro zamìøený výzkum vztahu otec-dítì vytvoøila psychoanalýza svým jednostranným zdùraznìním vztahu matky a dítìte jakožto modelu všech dalších vztahù, které si kdy dítì v životì vytvoøí. Teprve hnutí za fyziologiètìjší a psychologiètìjší vedení porodu a poèáteèní péèe o dítì, vyznaèené jmény G. Dick Reada, R. A. Bradleye, F. Lamaze a F. Leboyera, umožnilo opìt otcùm pøítomnost pøi porodu, úèast v kurzech poøádaných pro tìhotné ženy a vùbec podstatnì vìtší angažovanost v péèi o dítì. A tu se ve výzkumu i v praxi èím dál více a zøetelnìji ukazuje, že v chování matek a otcù vùèi dìtem v kojeneckém a batolecím vìku je více podobností než rozdílù a že otcové jsou dnes velkou vìtšinou schopni se o dítì dobøe „mateøsky“ postarat, poskytne-li se jim k tomu dost pøíležitosti. Možno z toho vyvodit nakonec i závìry pro praxi rozvodových soudù a právní poradenské služby, jako to také èiní autoøi citované knihy. PLÁÈ NOVOROZENCÙ Dá se øíci, že se nepotvrdilo starší tvrzení, opisované z uèebnice do uèebnice, že køik novorozencù je „nediferencovaný“ - že se v nìm neodlišuje jeho okamžitý stav. Wasz-Hóckert a kolektiv pøesnou spektrografickou analýzou prokázali, že už od narození lze odlišit nìkolik typù køiku - rozdíl je mezi bezprostøedním køikem pøi prvním vdechu po porodu, mezi køikem z hladu a mezi køikem z bolesti èi nepohodlí. Patrnì lze už také pozorovat výskot z pocitu blaha. Dítì ovšem v tomto nejèasnìjším vìku nekøièí ještì, aby pøivolalo matku. Protože však ta na jeho køik reaguje jistì svým pøíchodem, brzy se u dítìte vytvoøí spojení mezi obojím a dítì potom skuteènì køièí, aby si zajistilo pozornost a kontakt. VYTVÁØENÍ RODIÈOVSKÝCH POSTOJÙ Psychologie èasného dìtství vèetnì psychologie prenatální (Matìjèek, Langmeier, 1986) pøináší dosti dokladù o tom, že dítì vstupuje v tvoøivou 30

Domov prožít - domov vytváøet

souèinnost se svým sociálním prostøedím již v posledních mìsících svého nitrodìložního života a samozøejmì pak od prvních okamžikù po narození. U jeho prvotních vychovatelù, tj. pøedevším matek, ale ve velké míøe i otcù, jsou uvádìny v pohotovost nebo spouštìny mnohé instinktivní mechanismy, které se v èasné interakci s dítìtem významnì uplatòují a jež jsou podkladem chování dalšího, rozvinutìjšího, více uvìdomìlého, plánovaného, promyšleného a kulturnì podmínìného. Aby tyto mechanismy mohly být spuštìny, musí být ovšem pøedem pøipraveny. A to, jak se zatím zdá, zdaleka není jen vìcí rodièovského èi mateøského instinktu, který by se neomylnì dostavil vlivem hormonální èinnosti a dalších biologických dìjù probíhajících bìhem tìhotenství, porodu, laktace apod. Podstatnou mìrou se tu uplatòují tzv. rodièovské postoje. Manželé Grossmannovi (1980) se ve svém výzkumu zabývali systémem matek s dìtmi v porodnicích (tzv. rooming-in), jehož velice pozitivní vliv na èasnou i pozdìjší interakci matky s dítìtem je dnes již nepochybný. Zjistili, že po uplatnìní tohoto systému nejvíce získaly ženy, které tìhotenství plánovaly a na dítì se tìšily. Naopak nejmenší, vlastnì prakticky žádný zisk z nìj nemìly ženy, jejichž tìhotenství bylo neplánované a nechtìné. Znamená to tedy, že ani takové osvìdèené technicko-organizaèní opatøení samo o sobì nevytvoøí èi nevyvolá to, co nebylo pøipraveno v postojích matky již dávno pøedtím. Z dosavadních výzkumù je dále možné celkem spolehlivì odvodit, že vytváøení rodièovských postojù je proces probíhající od èasného dìtství až do dospìlosti. Jeho poèátky lze spatøovat v pocitech jistoty a dùvìry dítìte k primárním vychovatelùm, v tzv. specifickém citovém vztahu, který se zpravidla v plné síle objevuje již v 7. mìsíci života. Dalším dùležitým obdobím je vìk batolete, kdy se dítì aktivnì zapojuje do pøediva rodinných vztahù a získává tzv. rodinnou identitu. Vývoj pokraèuje v pøedškolním vìku postupným zapojováním dítìte do dìtské skupiny, a zvláštì pak ve støedním školním vìku, kdy dochází k diferencovanému pojetí spoleèenské role podle pøíslušnosti k urèitému pohlaví, tedy pøijetí identity mužské nebo ženské. Období zamilování, partnerského nebo manželského soužití èi samotné prožívání tìhotenství jsou pak už jen koneènými fázemi tohoto procesu. Jsou nutnì podmínìny vším, co se dìlo ve fázích pøedchozích. Chtìl bych znovu zdùraznit, že první rok života dítìte je nejdùležitìjším rokem pro celý další život. Dítì tvoøí s matkou symbiotický vztah a má získat základní dùvìru ve svìt i základní pøedpoklady pro pozdìjší schopnost žít v plnohodnotných mezilidských vztazích. Nedá-li matka svému dítìti v tomto roce dostatek péèe, nìhy i celkové blízkosti, vytvoøí u nìj základní nedùvìru v sebe, nedùvìru ke druhým lidem i celému svìtu. Mùže také 31

Domov prožít - domov vytváøet

zpùsobit celkové vykoøenìní klíèící osobnosti svého dítìte. Mnoho pozdìjších konfliktù i kriminálních èinù má svou prapøíèinu v nevhodném chování i postojích matky. Dítì má nárok na obrovské kvantum lásky, aby mohlo prožívat svùj oikos - domov. Pojem ekologie (z øeckého oikologia) je vlastnì v pùvodním významu slova nauka o domovì. Domov prožít, domov mít a umìt ho vytváøet. Dnešní destruktivní postoje lidí k pøírodì, k sobì samým i k celému svìtu mají jistì mnoho pøíèin. Ale jsem pøesvìdèen o tom, že právì zážitky z raného dìtství zde hrají velkou roli. Psychologové a ostatní pracovníci v oboru duševního zdraví tráví hodiny a hodiny motivováním lidí ke zdraví, ale mnohdy marnì. Podvìdomí narušených lidí totiž snahy o ozdravìní èasto podrývá. Není snadné odèinit terapií všechny vlivy a traumata jejich vývoje a pomoci jim ke zmìnì postoje k sobì samým, k prohloubení vlastní identity a k pozitivnímu myšlení. Specialisté v oboru hypnoanalýzy komunikují s tzv. vnitøním dítìtem. Toto „vnitøní dítì“ je èást nevìdomí, která zùstala zafixována v urèité traumatické etapì dìtství. Klienti regresují, vracejí se zpìt a znovuprožívají traumatické situace. Tím, že se jim objasní pøíèiny jejich potíží, mohou se tyto v rámci pokraèující psychoterapie snadnìji odstranit. Ale kolik procent takto trpících lidí psychoterapeuta vyhledá? „Vnitøní dìti“ sedí v hlubinách podvìdomí a cítí se vìtšinou zranìné, odmítnuté, nechtìné a nemilované. Zbavené zdravého pocitu vlastní ceny a sebedùvìry se cítí ménìcenné, neschopné a nehodné lásky. Nìkteré jsou depresivní, jiné mají stálé pocity viny, nenávidí se nebo jsou agresivní. Je tvrdou skuteèností, že mnoho dìtí odmítnutých v pøedporodním stadiu a po porodu nemilovaných si pøineslo do života poruchy jako alkoholismus, emocionální problémy nebo závislost na drogách. Je tøeba si znovu uvìdomit nezastupitelnou úlohu rodièù. Každé dítì potøebuje ke zdravému vývoji stimulaci, pozornost, pocit bezpeèí, stálou péèi a nìhu a obohacené prostøedí krásou v rùzných formách. Babièka mùže plnit jen funkci dalšího podpùrného prostøedí, ale nemùže nahradit matku. Velmi smutné dìtství prožívají dìti v ovzduší hádek, konfliktù a rùzných nezralostí svých rodièù. Takové dìti jsou pak úzkostlivé, nemohou navázat bližší vztahy se svými vrstevníky, prožívají zmatek nebo vnitøní zlobu a dostávají se èasto do stavu apatie nebo deprese. A toto všechno vytváøí destruktivní podhoubí pro budoucí konflikty, agresi a trestné èiny. Dnes žijí mezi námi mladí lidé, kteøí touží ve svém podvìdomí zmìnit svou minulost, žijí mimo realitu ve zvláštních snech. Mají zranìná srdce a plouží se životem. Nejsou schopni hlubších vztahù a jsou mnohdy fascinováni zlem. Jsou to vlastnì obìti nelásky, nepøijetí a hrubých výchovných chyb rodièù a vychovatelù. Každé dítì pøi narození je jako otevøená èistá kniha. Mohlo by se stát krásným èlovìkem, kdyby mìlo možnost harmonicky rozvinout své fyzic32

Domov prožít - domov vytváøet

ké, mentální a duševní pøedpoklady, kdyby mohlo uplatnit své pøirozené vlohy. Ale vybaveno nìkdy vadnou genetikou, obklopeno ochuzeným okolím a pod špatnými vlivy ztrácí èasem všechny své pøirozené pozitivní vlastnosti jako sebedùvìru, jistotu, touhu po poznání a tvoøivost. Stane se ustrašeným, zakomplexovaným, krutým, manipulativním a potmìšilým tvorem, který lže, je zbabìlý, má kriminální tendence, a pøedevším je agresivnì sobecký. ZÁKLADNÍ DÙVÌRA VE SVÌT, V SEBE I V DRUHÉ Již z nìkolika jmenovaných pøíkladù výzkumu vyúsuje základní øada nových pohledù postnatální vývojové psychologie od 60. let ve vztah matka - dítì. Bruno Bettelheim jej krátce formuloval: Láskyplná péèe a starostlivost, srdeèná náklonnost a pøíchylnost, zprostøedkování bezpeèí, které dostateènì dobrá matka dává svému dítìti. Pøitom je tøeba si uvìdomit, že chování zamìøené výluènì na dávání mùže dokonce pøekážet individuálnímu vývoji, protože hrozí nebezpeèí, že panující mateøskost „velké matky“ s pøevahou zadusí pod sebou všechny vlastní aktivity kojence. Musí se dojít k tomu, což se zdá být rozhodující, pøijmout aktivitu a agresivitu, jakož i individualitu dítìte, aby vztah matka - dítì ve svém interakèním mezilidském charakteru nevycházel jednostrannì z pøíliš aktivní matky. Vlastní malá osobnost, která získává v mnoha aktivních zpùsobech chování svùj výraz, se musí pøijmout, i když neodpovídá obrazu, který si udìlala matka o svém kojenci. Nebo „kojenec mùže rozvíjet schopnost a nadìji na možnost ovládnutí vlastního svìta jen tehdy, když dùvìøuje své aktivitì a mobilitì, když aktivnì vytváøí pomìr k matce, je za to odmìòován, a tím vykonává vliv na matku a pùsobí zmìny v chování matky.“ Erik H. Erikson poukázal již døíve (1950) na to, že „dùvìra“ jako základní životní pocit, o jejíž prožití v kojeneckém vìku jde, vyjadøuje „vzájemnost“. Dùvìra jako všeobecný stav nevypovídá jen o tom, že se èlovìk nauèil spoléhat na opatrovníky z okolí, na jejich solidnost a stálost, ale také o tom, že se èlovìk mùže spolehnout sám na sebe a na schopnost vlastních orgánù vypoøádat se s pudovými impulzy, že se èlovìk mùže považovat za dostateènì dùvìryhodného...“ Tento základní pocit je dialogický a mùže se rozvíjet jen na základní zkušenosti partnersko-dialogického dìní. Aby se toto mohlo stát v prvním roce života skuteèností, o to se musí optimálnì starat blízké osoby. To se nestane, když dítì pøespøíliš zahrnou svou láskou, ale tehdy, když pøistoupí na jeho „autonomní“ požadavky lásky, výživy a uèení a odpovídají na nì. Tyto správné odpovìdi zahrnují v sobì také ra33

Domov prožít - domov vytváøet

né potøeby takzvané negace. Tím rozumí Jochen Stork potøebu kojence odvrátit se a stáhnout se zpìt. V souladu s René Spitzem vyvozuje, „že v negaci mùžeme vidìt poèátek lidské komunikace“. Možná tomuto prvotnímu lidskému fenoménu porozumíme snáze, když si ještì jednou uvìdomíme, že žádný vztah není možný bez zdravého odstupu; každá øeè bez mlèení se stává prázdným žvanìním (S.Kierkegaard) a èlovìk je „autonomní a interdependentní“, já-osoba a ty-osoba, individuální vlastní bytí a osoba vztažená ke druhým. Již z tohoto dùvodu je významné, abychom vzali na vìdomí novìjší postnatální výzkumy vývojové psychologie také pedagogicky. Tyto nám doporuèují, abychom rozšíøili nᚠúzký zorný úhel, dosud zamìøený pouze a jedinì na vazbu kojence symbioticky závislého na matce, na možnosti vzájemného vztahu matka-dítì, které existují již v prvním roce života. Neexistuje žádný pedagogický katalog pravidel, jak opatrnì odstranit pocit závislosti a bezmoci kojence a vytvoøit diferencovaný proces komunikace na tìlesné a psychické rovinì. Pøi vší pospolitosti lidské povahy každé dítì je nezmìnitelnì vlastní tvor, který si ve svých potøebách a otázkách, zda je tento svìt, do nìhož pøichází, hodný dùvìry, vytváøí svùj vlastní výraz. Odpovìdìt na nì tak, aby byly první tápající pokusy o vztah opìtovány sice láskyplnì, ale nebyly pøedbìhnuty pøílišnou péèí, to je individuální tvùrèí úloha matky, která mùže probudit právì tak dùvìru ve svìt, který reprezentuje, jako dùvìru svého dítìte v sebe sama. Dùvìrné a dùvìøující matèino Ty mu mùže dát pocit, že svìt je dostateènì pøístupný a stálý, aby bylo možno žít ve vztahu k nìmu jistì a bezpeènì. Jen na pùdì základny upevnìné v kojeneckém vìku mùže dítì správnì zvládnout následující životní fáze a úèinnì vynaložit svou energii a pozornost na nové úkoly. Deprivaèní situace (situace osamìlosti, odepírání a nedostatku) v kojeneckém období mohou trvale narušit další vývoj osobnosti, nebo všechna energie mùže být i nadále stále znovu vynakládána na to, aby se pøece ještì dosáhlo uniklého uspokojení, jistoty a bezpeèí. Frustrace tohoto druhu mohou pøipravit cestu pro tendence v pozdìjším vìku k regresivní snaze po závislosti, k touze po mateøském nadmìrném bezpeèí a osobní starostlivosti ze strany druhých, nebo k životu naplnìnému beznadìjí a ztrátì jeho smyslu. Elementární dùvìra v sebe sama, trvalý, stálý pocit dùvìry, který se v pozdìjším životì stane podstatným znakem osobnosti, se zakládá na dùvìøe ve druhé, na dùvìøe ve svìt. Naopak nedostatek podnìtù a citovì slabé prostøedí vyvolává duševní „podvýživu“ a duševní strádání. Na podkladì údajù z literatury a nálezù z vlastních studií dìtí vyrùstajících v dìtských kolektivních zaøízeních, v nemocnicích, mimo rodinu nebo 34

Domov prožít - domov vytváøet

i v rodinách, které však své funkce hrubì neplní, je možno dojít k této definici: Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána pøíležitost uspokojovat nìkteré základní psychické potøeby v dostaèující míøe a po dosti dlouhou dobu. Psychickým stavem se zde míní trvalejší, nikoli však nemìnná charakteristika èlovìka, kterému nebyla dána možnost, aby své základní psychické potøeby rozvinul a ve svém životním prostøedí uplatnil. Takovýto stav vzniká nedostateèným pøívodem urèitých žádoucích podnìtù. Souèasnì však je i psychickou motivaèní základnou pro specifické formy chování. Chování deprivovaného dítìte a pozdìji i dospìlého dává urèitý obraz, jehož rozborem se zpìtnì mùžeme dobrat správné diagnózy. Tak jako existují základní potøeby biologické, které musí být plnì uspokojeny, aby malé dítì vùbec mohlo pøežít (teplo, potrava, ochrana pøed nebezpeèím, atd.), jsou i základní potøeby psychické, které musí být od poèátku v náležité míøe uspokojovány, má-li se dítì vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. Pedagogové Langmeier a Matìjèek hovoøí o pìti vitálních potøebách: 1. Potøeba urèitého množství, promìnlivosti a kvality vnìjších podnìtù. Uspokojení této potøeby umožòuje naladit organismus na žádoucí úroveò aktivity. 2. Potøeba urèité stálosti, øádu a smyslu v podnìtech, tj. smysluplného svìta. Uspokojení této potøeby umožòuje, aby se z podnìtù, které by jinak byly chaotické a tìžko zpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv uèení. 3. Potøeba prvotních emocionálních a sociálních vztahù, tj. vztahù k osobì matky a k osobám dalších primárních vychovatelù. Náležité uspokojování této potøeby pøináší dítìti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitøní integraci jeho osobnosti. 4. Potøeba spoleèenského uplatnìní a spoleèenské hodnoty, z nichž vychází zdravé uvìdomìní si vlastního já, vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užiteèných spoleèenských rolí a hodnotných cílù životního snažení. 5. Potøeba otevøené budoucnosti nebo životní perspektivy. Její uspokojení dává lidskému životu èasové rozpìtí a podnìcuje a udržuje v èlovìku jeho životní aktivitu. Jde o dimenzi nadìje - beznadìjnost. Základní potøeby mùžeme ovšem hodnotit jen ve vztahu k individualitì dítìte a ke spoleènosti, v níž vyrùstá. I když uvedené základní potøeby jsou zøejmì platné pro všechny lidské kultury, jsou nìkteré z nich v jednìch 35

Domov prožít - domov vytváøet

kulturách více než v druhých pociovány jako naléhavé a na jejich uspokojení je kladen vìtší dùraz. Tak napø. nìkde je pokládáno za žádoucí vést dítì ke zdrženlivosti a pasivitì, jinde se naopak preferuje aktivita a podnikavost. V nìkterých kulturách je vítáno, aby dìti byly co nejdéle závislé na rodièích, v jiných se musí co nejdøíve osamostatnit. Z toho pak plyne, že pøívod podnìtù bude už od samého poèátku jinak odmìøován a zamìøován. V tomto smyslu se tedy i psychická deprivace projeví tím, že jedinec v dùsledku dlouhého neuspokojování svých psychických potøeb (které jsou žádoucí pro vytvoøení zdravé a v dané spoleènosti dobøe integrované osobnosti) nebude schopen pøizpùsobit se situacím, jež jsou v této spoleènosti bìžné. Bude se chovat zvláštnì, svým zpùsobem asociálnì a deprivovanì. Když sledujeme rùzné informace psychoterapeutù a psychologù, zjistíme, že základy pro strukturu osobnosti, která je charakterizována uzavøeností vùèi svìtu v jeho rozmanitých vztazích, chybìjící životní odvahou nebo anonymním strachem ze života, mohou být položeny pravdìpodobnì již v prvních mìsících života. S jistotou se dá samozøejmì ještì øíci málo o tom, jak se projeví deprivace, pøedevším emocionálnì sociální deprivace, na pozdìjší osobnosti. A pøece se již zcela zøetelnì krystalizuje to, že pozdìjší èasto teprve v dospívání nebo v dospìlosti vystupující neschopnost prožívat city, také porucha pocitu sebehodnoty, selhání ve vztazích já-ty, chorobná snaha po moci a velikosti, nenasytné pøání po pøitakávání a obdivu a koneènì i stále znovu se opakující pocit porážky, deprese a vnitøní duševní prázdnoty mají svùj základ právì v raném dìtství. V psychoterapii se proto hovoøí o symptomech narcistické poruchy osobnosti, protože normální, vìku pøimìøené narcistické potøeby kojence a malého dítìte jako potøeby pocitù tepla, jistoty a bezpeèí, tak také ale potøeby distance a vlastní aktivity byly opakovanì porušovány. „Èlovìk je pøirozenì založen tak, že je schopný snést jistou míru nedobrého stavu bez poškození; pokud se ale k nevyhnutným frustracím pøidruží ještì mnoho tìch, kterým by se dalo vyhnout, a pokud je tím postiženo velmi citlivé dítì, pak se tím vytvoøí základ ke vzniku narcistické poruchy osobnosti, jejíž symptomy se postupnì stávají zjevné.“ Úkolem výchovy tedy je prezentovat dítìti svìt, jemuž by mohlo dùvìøovat, jako pøedpoklad pro to, aby mohlo získat sebedùvìru. Dítì musí zakusit, že je v tomto svìtì vítáno a pøijímáno, že si ho rodièe pøejí a má doma své pevné místo. Protože èlovìk není žádná bezbøehá „monáda“, ale je svìtu otevøená, tisíckrát se svìtem spojená bytost, jsou jeho dùvìra ve svìt i jeho sebedùvìra vztaženy jedna k druhé a èlovìk nemùže mít jednu bez druhé. Z toho poznáváme, jak velikou roli hraje založená dùvìra ve svìt, prezentovaná a reprezentovaná v první øadì matkou a jinými blízkými osobami, pro sebedùvìru, sebenalezení, sebeurèení a vývoj identity. 36

Domov prožít - domov vytváøet

Poskytnutí dùvìry jako pøedpoklad ke schopnosti dùvìry jistì není výchovným úkolem, který by byl omezen pouze na kojenecké období, ale musí být nadále vnímán ve spojení s dalšími úkoly v následujících vývojových fázích. Pro kojeneckou fázi je to ale nejdùležitìjší, a proto první úkol, který s výhledem na víru, jejíž primární složkou je schopnost dùvìry, nesmí být v náboženské výchovì podcenìn. Podcenìno nesmí být pøedevším nebezpeèí, že dìti, které se v prvním roce života nemohly nauèit dùvìøovat, se nauèily základní nedùvìøe ve svìt, v lidi a v sebe sama. S takovou základní nedùvìrou mùže èlovìk pozdìji jen tìžko uvìøit ve smysl života, doufat v lidský svìt a s láskou se pro takový svìt nasazovat. S narozením následuje tedy první vnitøní diferenciace mezi lidským individuem a jeho svìtem. A když se dítì narodí do kultury vztahù pro nìj pøíznivé, která zaruèuje po odtržení z jednoty dítìte se svìtem v mateøském lùnì (symbiotická jednota) vnitøní zùstávající spojenost dítìte se svìtem (symbiotická spojenost), pak mohou postnatální mìsíce života být pro dítì zrozením dùvìøující víry v život - prefigurativní „nacvièení“ pozdìji uzrávající køesanské víry, která vychází z hloubi duše. Nebo zùstávající spojenost se svìtem jako celostí, pøíp. s nìèím jiným, co bezpodmíneènì pøijímá a co pøisvìdèuje vlastní existenci, mohla již zanechat své stopy v nejranìjší životní zkušenosti, tedy v nejhlubší historii duše. První nadìje se prokázala a mùže se dál rozvíjet s pozdìjším výkladem svìta a života. Naproti tomu nedùvìra založená v kojeneckém vìku, v níž se krystalizuje raná zkušenost být opuštìn lidmi i svìtem, je deficientní nebo zcela destruktivní živná pùda pro pozdìji dozrávající bytostní nadìji, i když to nevyluèuje, že èlovìk pøece jen pøes všechny rané negativní zkušenosti se svìtem k této nadìji dojde. Mateøská blízká osoba, která povzbuzuje k dùvìøe v život, totiž dává zapomenout na rajsky symbiotickou jednotu se svìtem a „léèí“ trauma porodu. Vnitøní vztah mezi matkou a dítìtem pøedstavuje pro dítì „všechno ve všem“. Zakouší tento vztah spíše zvnitøku než zvenèí. To, co se nám tedy jeví jako vztahové dìní mezi dvìma osobami, zakouší dítì jako patøící zcela k nìmu samému. Psychoanalýza zde ráda hovoøí o „prvním narcismu“ a také o „pocitu omnipotence“. Síla vztahu mezi dítìtem a matkou, kterou dítì zakouší jako pravlastní a která prostupuje veškerý jeho život, by mohla být i základem zkušenosti moci žít v bytostní a vždy znovu obnovované nadìji. Specifický citový vztah, který se u vìtšiny dìtí v plné síle objevuje na konci prvního roku života, je v pøevážné vìtšinì navázán k matce. Všechny výzkumy však potvrzují, že souèasnì (nebo skoro souèasnì) se u vìtšiny dìtí tvoøí tento vztah i k jiným osobám, které jsou v jeho blízkosti, a to na prvním místì k otci. Jestliže tedy matka mùže pøipustit, že se otec na péèi 37

Domov prožít - domov vytváøet

o dítì v útlém vìku podílel a mìl o nì zájem, lze pokládat za vysoce pravdìpodobné, že se tu ze strany dítìte citový vztah k otci vytvoøil. Je potom vùèi dítìti nešetrné a bezohledné takový vztah rušit. I kdyby tomu tak nebylo, už pouhá skuteènost, že otec nìjaký èas v blízkosti dítìte byl, stýkal se s ním a rodina žila spoleèným životem, vede nutnì k vytvoøení nìjakého vztahu dítìte k otci. Kromì pøípadù duševního onemocnìní a vážných anomálií ve vývoji osobnosti otce (poèítáme k nim i alkoholismus), kdy rozvod je osvobozením dítìte z patologické atmosféry domova a ochranou pøed opakovanými traumatickými zážitky, mùže ztráta otce znamenat pro dítì ztrátu významného zdroje socializaèních podnìtù a následné ochuzování jeho sociálního vývoje. Psychologické výzkumy rovnìž ukazují, že základy vìdomí vlastní identity (vlastního já) se tvoøí v prvních dvou až tøech letech života. Vytváøejí se mnohem rychleji a lépe, jsou-li s dítìtem v rodinì oba rodièe se svými specifickými rolemi (mužskou-ženskou, mateøskou-otcovskou), než je-li dítì jen s jedním z nich. Výhradní dvoupólový vztah já-ty vývoj identity a sociálních vztahù spíše omezuje, zatímco vztah já-ty-on-my sociální vývoj uvolòuje a podporuje. Otec je za normálních okolností pro dítì také pøirozeným modelem mužské životní role a samozøejmou identifikaèní osobou, a to nepochybnì již od sklonku kojeneckého vìku. Vývoj této identifikace pak pokraèuje pøes vìk školní až do doby adolescence. Ztráta otce je tedy dítìtem nepøíznivì pociována v kterékoli dobì jeho socializaèního vývoje.

38

Domov prožít - domov vytváøet

IV. ZLATÝ VÌK BATOLETE

39

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

ODPOUTÁNÍ A INDIVIDUACE Paradoxní životní úkol èlovìka zaèíná již v pozvolném vystøídání typického kojeneckého charakteru typickým charakterem malého dítìte, totiž snahou kojence, která stále sílí od ètvrtého až pátého mìsíce života, odpoutat se z pùvodní dvojjednoty s matkou, a která podle Margarety S. Mahler dosahuje svého cíle ve tøetím roce života „konzolidací individuality“. I když nadále mùžeme mluvit o celém prvním roce života jako o kojeneckém období (jako již Rousseau) nebo o „orální fázi“ (jako Freud), pøece pøitom nesmíme pøehlédnout, že bìhem prvního roku se již objevují typické charakterové znaky batolete. Nebylo by tedy pøimìøené dìtskému vývoji, kdybychom jej chtìli pochopit pomocí „stupòového“ modelu, který by od sebe pøísnì oddìloval jednotlivá vìková údobí, a øadili je po sobì po stupních. Pøechody jsou spíše plynulé. Tak se „posouvají“ již první typické zpùsoby chování batolete do prvního roku života „kojence“. A když se podíváme z opaèného úhlu, pak mùžeme bez obtíží zjistit, že pøes všechny snahy o odpoutání malého dítìte ještì nebylo úplnì upuštìno od dvojjednoty s matkou až do druhého roku života. To se projevuje mezi jiným v protichùdné ambitendenci - na jedné stranì zùstat u matky a na druhé stranì chtít od ní utéci. Nakonec ale bude mít pøi zdravém vývoji dítì bìhem svého tøetího roku života pocit, že je autonomní èlovìk s vlastními potøebami a vlastní vùlí, který mùže vnímat a prožít linii mezi já a ty. Heslovitý pøehled subfází fáze odpoutání a individuace ve vìku malého dítìte podle Margarety S. Mahlerové ulehèuje první orientaci. 5. mìsíc

subfáze I:

Diferenciace - postupné uvolòování symbiózy - první pocit oddìlenosti

10. mìsíc

subfáze II:

Cvièení - dobývání „svìta“ - narcisistický vrcholný pocit - magické mistrovství - oblíbení „svìta“ - používání „jᓠa „ne“

ODPOUTÁNÍ A INDIVIDUACE

18. mìsíc

40

subfáze III: Opìtovné pøiblížení - uspokojení u matky - strach z odlouèenosti

- ambitendence: zùstat u matky a zároveò chtít se od ní odpoutat - první prožitky identity 24. mìsíc

subfáze IV: Konzolidace individuality - pocit být èlovìkem s „vlastním právem“ - já - hranice - vlastní potøeby

Toto schéma podtrhuje vývoj, který je rozeznatelný i pro pozorovatele zvenèí, jak je vyjádøen v odpovídajících fenoménech chování, totiž v rostoucí tendenci odpoutání a individuace. OHROŽENÍ INTERAKCE MEZI MATKOU A DÍTÌTEM Podle mnoha specialistù mùže nemoc dítìte ohrozit interakci mezi ním a matkou. Je celkem samozøejmé, že akutní onemocnìní malého dítìte se nutnì projeví v jeho chování. Zmìny èi nápadnosti v chování jsou ostatnì prvními zjevnými pøíznaky nemoci a diagnostickým vodítkem i pro lékaøe. Chování nemocného dítìte vyboèuje z bìžné normy a blíží se k jedné nebo druhé krajnosti - dítì je buï zvýšenì dráždivé, køièí, pláèe, není k utišení, nemùže spát, anebo naopak je apatické, spavé, nedá se vyprovokovat k odezvì. V jednom i druhém pøípadì signály, jež vysílá do svého sociálního okolí, jsou zvláštní, neobvyklé, ménì srozumitelné. Navíc je matka a ostatní domácí vychovatelé zpravidla ve stavu napìtí a úzkosti, takže se nechovají s náležitým rozmyslem. Vzájemná smìna podnìtù je tedy snáze narušitelná. Jedna i druhá strana je vyvedena ze svého klidu a rytmu a pro vychovatele je obtížné dosáhnout nové synchronizace svých projevù s projevy dítìte. Jestliže takový atypický vzorec projevù dítìte v dùsledku nemoci pøetrvává dlouho, je celkem pochopitelné, že se i na stranì vychovatelù snáze vytvoøí nìkteré atypické vzorce chování, jako je napø. pøíliš ochranitelský pøístup k dítìti, rozmazlování, protekèní výchova, nebo naopak skryté nebo i zjevné zavrhování. Významným èinitelem na stranì dítìte je nepochybnì jeho vrozená vitalita èili chu k životu, životní elán. Nejvýraznìjším vnìjším projevem této vitality je chu k jídlu. Dítì, které se dobøe živí a energicky a dravì se domáhá jídla, vzbuzuje ve vychovatelích pocit uspokojení a dává jim možnost vstupovat s ním v klidnou, vyrovnanou, radostnou souèinnost. Naopak dítì, které se špatné živí, které je apatické a jídla se nedomáhá, vzbuzuje ve 41

Domov prožít - domov vytváøet

vychovatelích nejistotu, napìtí, úzkost, pocit viny a rodièovské neúspìšnosti. Vnitøní vyrovnávání s tímto nepøíjemným pocitem probíhá potom na škále mezi dvìma krajnostmi. Na jedné stranì je to zvýšená snaha dítì krmit, stùj co stùj „nìco do nìho dostat“, zlomit jeho odpor k jídlu. Na druhé stranì je to zklamání vychovatele, ztráta zájmu o dítì, apatie vùèi jeho projevùm. Onen první zpùsob v našich kulturních pomìrech vysoce pøevládá. Velká vìtšina pøípadù tzv. dìtského nechutenství má svùj pùvod v „nucení“ dítìte do jídla, pøièemž toto nucení je vlastnì obrannou reakcí vychovatelù proti úzkosti vzbuzované zdánlivì nedostateènou vitalitou dítìte. Druhý zpùsob vyrovnávání se sníženým pøíjmem potravy dítìte je zaznamenáván pomìrnì èasto ve studiích pøírodních národù žijících v chudých a nehostinných pøírodních podmínkách - u Eskymákù, u australských domorodcù apod. Pøíèiny a následky se tu èasto toèí v jakémsi bludném kruhu. Výživa dítìte pùsobí jeho apatii, ta vede k sníženému zájmu matky o dítì, to má za následek omezený pøívod podnìtù k dítìti a prohloubení jeho apatie atd. Známý mexický psycholog J. Cravioto ( 1966) na podkladì svých studií o vlivu podvýživy na matku a dítì to vyjadøuje takto: „Tak apatie mùže vyvolat apatii, a tím pøispívat k narùstajícímu zpùsobu omezené interakce dospìlého a dítìte.“ Od let sedmdesátých se množí studie z rùzných èástí svìta, které jsou zamìøeny na výživu a zdravotní stav dítìte jako èinitele jeho interakce se sociálním okolím. Zdravé, dobøe živené dítì je iniciativnìjší a svým zpùsobem vùèi matce „nároènìjší“. Provokuje ji „správným zpùsobem“. Více toho vyžaduje a silnìji se toho dožaduje. A hlavnì, provokuje ji „správným“ zpùsobem, takže vzbudí spíše její ochotnou, radostnou odezvu. Také ostatní èlenové rodiny jsou vtahováni do této vzájemné intenzivnìjší souèinnosti. Otec napø. si rád hraje a dovádí se statným, hezkým, èilým dítìtem. Kulturnì antropologické studie kmene Dang v západní Indii ukázaly, že se tu vývoj dìtí opožïuje nejen proti evropským normám, ale i proti normám platným pro tuto èást Indie. Bližší pozorování objasnilo, proè je tomu tak. Matky jsou zde vùèi dìtem pasivní. Dìti samy jsou podvyživené, a proto apatické - nedávají matkám dost podnìtù. Životní situace tohoto kmene je totiž taková, že se pohybuje na hranici hladu. Všechno se toèí kolem èasovì nároèného vyhledávání potravy. I kojení dítìte pokládají matky za zdržování a ztrátu èasu. Kolobìh podvýživy, apatie, nedostatku podnìtù a vývojového opožïování se tak rozbíhá a prakticky nikdy nekonèí - vytváøí nakonec osobitou mentalitu takového národa, k dìtem víceménì lhostejnou nebo i nepøátelskou, která se nezasvìcenému vnìjšímu pozorovateli mùže zdát nepochopitelná. 42

Domov prožít - domov vytváøet

NEPROSPÍVAJÍCÍ DÍTÌ Dìtským lékaøùm je dobøe znám syndrom „neprospívajícího dítìte“. Dítì nepøibývá na váze, nedaøí se mu dobøe, neprospívá, jak by mìlo pøitom není nemocné a jeho organismus funguje normálnì. Pøinejmenším se nedá nalézt organická pøíèina. Už od let šedesátých se traduje podezøení, že tu nejde ani tolik o dítì jako o matku. Dìje se tak totiž tam, kde se matka zdá být pøíliš zamìstnána jinými vìcmi a na dítì nemá èas. V úvahu se bere i funkce otce. Poukazuje se na to, že otec matce v takových rodinách dostateènì nepomáhá, a naopak mnohdy celý proces výchovy ještì ztìžuje. NOVÝ ŽIVOTNÍ STYL RODIÈÙ V poèátcích rodièovství zpozorujete jisté zmìny ve svém životì. Život plný nezávazného a lehkého egocentrismu bude najednou pøipoután k vnitønímu budíèku dítìte, k potøebì jeho krmení, pøebalování a opatrování v kteroukoli denní i noèní hodinu. Nastane témìø úplný pøevrat ve vašem životním stylu a zpoèátku se s tím budete asi tìžko smiøovat. Nìkteøí rodièe se s tím nesmíøí nikdy a nedovolí, aby jejich životu dominovalo dítì. Snaží se žít i nadále lehce a volnì, tahajíce s sebou kabelu s dítìtem. Jiní rodièe dìlají pravý opak a ve jménu dítìte se zøeknou všeho. Dítì se stane støedem jejich života a všechnu energii vìnují pouze péèi o nì. Ani jeden z tìchto extrémù není správný. Nepochybnì nejlepší je šastný støed, v nìmž jsou sladìny všechny potøeby a emoce dítìte i jeho rodièù. Dìti potøebují od svých rodièù bezpeèí a lásku; potøebují, aby je seznamovali s novými zkušenostmi, a také potøebují, aby je pøijímali a milovali jako individuality. Jestliže rodiè splòuje tyto potøeby, zejména ty, které se týkají lásky a náklonnosti, protože to je nejdùležitìjší, co lze dítìti dát, dítì se vyvíjí normálnì a vytváøí si model pro formování všech budoucích vztahù. Druhou nejdùležitìjší vìcí, kterou svému dítìti kromì lásky mùžeme dát, je stimulace. Malé dítì nasává jako houba prakticky každou novou myšlenku a zkušenost, s níž pøijde do styku. Vaše novorozené dítì má velké pøedpoklady pro rozvoj a uèení a dychtivì èeká na každou pøíležitost. Chcete-li být dobrými rodièi, zaènìte své dítì seznamovat s okolním svìtem a se všemi jeho zázraènými a vzrušujícími vìcmi nejdøíve prostøednictvím vás a nejbližší rodiny, a potom pomocí rozšíøeného okruhu rodiny. Dìti také potøebují vìdìt, že dospìlí - jejich rodièe, které mají nejradìji, je uznávají. Toto uznání byste mìli projevovat pochvalami. Je mnohoná43

Domov prožít - domov vytváøet

sobnì prokázáno, že dìti reagují lépe na pochvalu než na pohanu a pozitivní vzdìlávací a výchovný pøístup je mnohem efektivnìjší než negativní. Milované dítì má sebedùvìru. Nemilované ji nemá a jeho odpovìdí na situaci, v níž se nalézá, je nezvladatelnost a všeobecná asociálnost. Pøestože dìti mají své potøeby, rodièe je mají také. Vaše potøeby se nevytratí jen proto, že se z vás stali rodièe. Euforie z pøíchodu dítìte se rychle rozplyne, máte-li pocit, že vaše potøeby jsou plnì zatlaèovány do pozadí. Všichni rodièe pøinášejí obìti, ale není nutné ze sebe dìlat muèedníka. Jestliže nebudou dobøe vyváženy vaše potøeby a potøeby dítìte, zmocní se vás nechu a odpor a šance vytvoøit šastnou a láskyplnou domácí atmosféru bude minimální. Mluvíme-li o potøebách rodièù, máme na mysli oba partnery. V tìchto dnech a v této epoše jsou oba rodièe rovnocenní a rodièovství a péèi o dítì musí oba nést stejnou mírou. Mìlo by se to brát skuteènì jako smlouva. Jste stejnì zodpovìdní za poèetí svého dítìte, a proto byste mìli mít i stejnou zodpovìdnost za jeho opatrování a výchovu. Pøinejmenším se musíte se svým partnerem vzájemnì dohodnout, jaké úkoly kdo z vás pøevezme. Není správné oèekávat od ženy, že pøevezme roli vychovatelky, pøipoutané k domácnosti s jejím omezeným obzorem a s malou možností seberealizace, zatímco otec bude odcházet z domova brzy ráno a vracet se až tehdy, když dítì bude již spát. Jestliže se žena proti tomu vzpírá, situace se stává neúnosnou. Ideální je, doplòují-li se potøeby rodièù a dítìte vzájemnì. Jinými slovy, potøebì rodièe milovat své malé dítì a peèovat o nì vychází dítì vstøíc svou závislostí a potøebou být opatrováno. Jedním ze zdrojù konfliktù v rodinì je to, že do sebe nezapadají dvì soustavy potøeb - zejména jsou-li požadavky dítìte vìtší, než mohou rodièe ve svém stadiu zralosti zvládnout. Dále to mùže být úzkostnost rodièù. Úzkostní lidé vidí svìt jako nebezpeèný a tuší nebezpeèí i tam, kde není. Úzkostní rodièe vidí více nebezpeèí, která by mohla ohrozit jejich dítì. A protože i oni sami jsou pro dítì „okolním svìtem“, cítí nebezpeèí sami v sobì. Jsou v zacházení s dítìtem ménì jistí, ménì spontánní, ménì uvolnìní, ménì radostní. Mají tendenci jeho trochu výraznìjší projevy pokládat za nemoc, defekt, nebo aspoò zvláštnost, která zasluhuje lékaøské pozornosti. A jak jsme již vícekráte pøipomnìli v pøedchozích statích, úzkost není dobrým duševním klimatem ani pro kojení, ani pro ostatní formy prvotní interakce s dítìtem. Dítì se usmívá døíve a vydatnìji, jestliže se jeho vychovatel na nì smìje, a ne když se k nìmu blíží s výrazem zkoumavého napìtí a s úzkostnou nejistotou v hlase. 44

Domov prožít - domov vytváøet

Zvýšený pocit nebezpeèí vede úzkostné rodièe zpravidla k tomu, že omezují pøirozenou aktivitu dítìte, „aby si neublížilo“. Chrání je pøepjatì pøed nachlazením, oblékají je pøíliš teple atd. Na druhé stranì mají tendenci opatøovat si uspokojení a ujištìní o své vychovatelské úspìšnosti tím, že se všemožnì snaží, aby dítì dobøe prospívalo. Nutí je tedy do jídla, do spánku - do zdraví. Rodinný øád bývá pak naplnìn nejrùznìjšími hygienickými a zdravotními pravidly, která už pøestávají mít funkci zdravotní péèe a stávají se zátìží. Pøedstavují vìtšinou také omezení spontánních projevù dítìte, a tím tedy ochuzení souèinnosti o její podstatnou složku. Smìna podnìtù mezi rodièi a dítìtem je pak typicky nerovnomìrná, nebo iniciativa vychází pøevážnì od dospìlých, a to i v dobì, kdy za normálních okolností pøebírá iniciativu samo dítì, tj. od pùl roku výše. Omezování aktivity a spontaneity dítìte se pak mùže projevit v jeho chování a postojích nìkolikerým zpùsobem. Nìkteré dìti se pod tímto tlakem stávají pasivními, apatickými a své aktivity se vzdají. Neprojevují se a pozdìji ani nepracují na úrovni, které by byly jinak schopné. Jiné dìti se aktivnì brání - èastìji se zlobí, vztekají, køièí, pláèí. Tím ovšem jen posilují nejistotu rodièù a pøispívají svým dílem k zvýšenému napìtí v rodinném prostøedí. A opìt jiné dìti se snaží opatøit si uspokojení náhradními cestami - zamìøují se na sebe, nìkdy mají tendenci se pøejídat, nìkdy vyvolávají nìjaké tìlesné dráždìní, nìkdy se utíkají do stálého hraní, nìkdy do drobných, a pak tøeba i vìtších podvodù a úskokù. MODERNÍ OTEC Moderní otec je otec, který na sebe pøebírá odpovìdnost za všeobecné zabezpeèení svého dítìte. Dnes je stále ménì otcù, kteøí by se odcizovali svým dìtem a odpírali si všechny pìkné rodinné okamžiky, a co je nejdùležitìjší, ochudili by se o radost z toho, jak dìti rostou. Moderní otec je spíše aktivní než pasivní. Den si organizuje tak, aby se brzy vrátil z práce a vidìl své dìti. Tráví s nimi èas pøi høe, ukazuje jim nové vìci, pomáhá jim v jejich zálibách, bere je s sebou tam, kde se i on sám cítí dobøe. Od prvního dne se podílí na péèi o novorozence, pøebaluje ho, vstává uprostøed noci, aby ho nakrmil, pomáhá pøi koupání, pozdìji mu ète pohádky, hraje si s ním a zpívá mu pøed spaním. Moderní otec není cizincem, jenž se sem tam ukáže. Je rodièem na plný úvazek a každý èlen rodiny pøitom získává. Otec, jenž je starostlivý bìhem tìhotenství, je obvykle starostlivý i po narození dítìte. Zájem se projevuje v tom, jak èasto bere dítì na ruce v prvních šesti týdnech života, a také v tom, zda k nìmu jde, když pláèe. 45

Domov prožít - domov vytváøet

Nepøekvapí nás, že jeho vztah pøíznivì ovlivòuje matèino pozitivní pøijímání tìhotenství a mateøství. Èím šastnìjší je bìhem gravidity partnerky a èím více se tìší na své otcovství, o to radostnìji prožívá ony první týdny svého dítìte, a pøirozenì o to lepší je start dítìte do života. Podle toho, jak se otec ujme své úlohy, bude vypadat i jeho postavení v rodinì. RODIÈE MAJÍ VÝZNAMNOU ROLI Jako rodièe sehrajete mnohé role v životì svého dítìte. Budete jeho prvním, a snad i nejlepším celoživotním pøítelem. Kdysi se lidé domnívali, že dítì si uvìdomuje okolní svìt poté, kdy zaène na nìj zøetelnì reagovat. Známý je výrok svatého Tomáše Akvinského: „Svìøte mi chlapce do jeho sedmi let, potom si jej vezmìte.“ Mìl tím na mysli, že bìhem prvních sedmi let lze zformovat osobnost èlovìka. Dnes víme, že tohle formující období je mnohem kratší. Dítì zaèíná vstøebávat informace ze svého okolí v okamžiku narození. Skuteènost, že nemùže zaostøit svùj pohled na vzdálený objekt asi šest týdnù života, neznamená, že nevidí. Novorozenec umí perfektnì zaostøit na vzdálenost 20-25 cm, a proto by se v této vzdálenosti mìly nacházet vaše ruce a tváø, chcete-li, aby vás dítì vidìlo a poznalo. Novorozenci reagují na zrakové podnìty, zvuky, pachy, dotyky, konverzaci a atmosféru od svého pøíchodu na svìt. Jestliže si rodièe uvìdomí tuto skuteènost a mají ji stále na mysli, ocitají se ve vysoce zodpovìdné situaci. Znamená to, že oni - a nikoli uèitelé, jsou plnì zodpovìdni za to, co se jejich dítì nauèí jako první. Nebudete pouze uèitelem, ale také partnerem pøi høe, rádcem, vychovatelem a udržovatelem káznì. Vᚠvliv bude klíèový. Dítì se od rodièù uèí pøátelství i nepøátelství, štìstí a smutku, spokojenosti a nespokojenosti, základùm láskyplného vztahu, zpùsobu konverzace (novorozenec skuteènì konverzuje velmi brzy už po dvou týdnech, nauèíte-li se rozumìt zvukùm, které vydává). Všechny prvotní zruènosti, chùze, øeè, socializace, rozvoj intelektu jsou plnì v rukou rodièù a nikdo jiný nenese vinu za to, že se nevyvíjejí správným smìrem. To znamená, že dnešní rodièe musí být aktivní lidé, plní zájmu, kteøí berou své role uèitelù s vážností a zanícením od chvíle narození dítìte. Každé dítì potøebuje v poèátcích svého života silnou a stálou emocionální vazbu. Jestliže tato vazba neexistuje, protože rodièe jsou nestálí v projevech své lásky, sympatií a poskytování jistoty svému dítìti, nebo proto, že matku nahradila nìjaká nevhodná osoba, vèasná potøeba bezpeèného vztahu se u dítìte nenaplní. 46

Domov prožít - domov vytváøet

Souèástí vaší role bude nauèit dítì respektovat práva druhých lidí a jejich majetek, a to si dítì osvojí kázní. Aby byla kázeò efektivní, musí být pevná, vždy však plná náklonnosti, porozumìní a ohleduplnosti. Velmi èasto se delikventní èin dítìte zamìøí na bezohledného rodièe, s nímž se nedá komunikovat. Rodiè, který si se svým dítìtem nepovídá, má velmi malou šanci ovlivnit je, kdežto matka nebo otec, kteøí sledovali a respektovali každý krok v jeho vývinu a pøijímali jeho osobní zvláštnosti i selhání, budou témìø vždy v situaci, v níž si s ním mohou pohovoøit o pøípadných problémech. Výzkum ukázal, že dìti ve skuteènosti nemají rády nedostatek káznì a ani se dobøe nerozvíjejí, jsou-li nedisciplinované. Nejlépe se jim daøí tehdy, jestliže jim jasnì vymezíme hranice. Je na vás, abyste stanovili pravidla chování a konání pøimìøené vìku dítìte a vytvoøili rámec, ve kterém se mùže pohybovat bez zbyteèné kontroly. Výzkumy, zabývající se rozvojem dítìte ukázaly, že tak jako pøílišné omezování, tak také nedùslednost pùsobí na dìti nepøíznivì. Ideální rodièe jsou lidé øádu a pøitom laskaví, chápající a podporující nezávislé chování. Jeden z nejdùležitìjších aspektù rodièovství je, že se stáváme pro vyvíjející se dítì modelem. Chlapec pozoruje svého otce a brzy si uvìdomí, co bude okolí od nìj oèekávat, až vyroste. Modeluje sám sebe podle otcova vzoru, kopíruje jeho èinnost, pøejímá jeho zvyky. Také dcera se uèí od své matky, co se od ní oèekává a jaké je být ženou. Zdrojem, z kterého dìti èerpají první poznatky o sociálním chování a sociálních rolích, je právì atmosféra a chování u nich doma. V procesu rozvoje si vytvoøí vlastní morální hodnoty a kritéria, odvozené od tìch, které pozorovaly u svých rodièù. Dítì se mùže pochopitelnì uèit jenom od jednoho rodièe, je však samozøejmì lepší, má-li na porovnání modely dva. Dìti potøebují zájem, pomoc, podporu, pouèení, radu a lásku svých otcù. V záležitostech disciplíny jsou samozøejmì potøební oba rodièe, protože rodina má uskuteèòovat dùležitá rozhodnutí jako celek a dìti by mìly poznat, že rodièe se zajímají o dùležité životní momenty a rozhodují o nich spoleènì. DÙLEŽITOST DOTYKU Svou první zkušenost s láskou získává novorozenec dotykem matèiných rukou. Druhou je zvuk jejího hlasu. Vìøím, že miminka se upnou k tìmto dvìma vìcem . Øeèeno jinak, rozeznají matèin dotyk, její vùni a zvuk jejího hlasu jako nìco, co patøí bytosti, která se o nì stará a zajímá se o nì, odstraòuje pøíèiny nepohodlí a celý jejich život dìlá lepším a pøíjemnìjším. 47

Domov prožít - domov vytváøet

K nejdùležitìjším vìcem v tomto laskavém vztahu patøí dotyk, a proto první dotyky mají být jemné, nìžné, vítající a chlácholivé. Nejsme jedinými tvory, pro které je dotyk dùležitý. Má svùj význam pro celou živoèišnou øíši, jak to dokazují nìkteré pìkné a dojemné experimenty se zvíøaty. K prvním patøily pokusy se šimpanzími mláïaty. Pokus ukázal, že mláïata byla ochotná radìji zùstat bez potravy, aby se mohla tulit k „mìkké matce“ , tak velká byla potøeba mìkkosti, pohodlí a dotyku. Toto je respektováno i v oddìleních intenzivní péèe, kde jsou umístìny nedonošené dìti. Miminka jsou pokládána na vlnìné deky, protože to v nich vyvolává pocit dotyku. Je pøekvapující, že se jim daøí lépe a rychleji pøibývají na hmotnosti než ty, které leží na hladkých lnìných nebo bavlnìných prostìradlech. Pro rodièe vyplývá z tìchto informací velmi dùležitý závìr. Chcete-li, aby vaše dítì bylo šastné, aby prospívalo a pøibývalo na hmotnosti, pak jednou z nejdùležitìjších vìcí, kterou mùžete pro nì udìlat, je tulit je k sobì a mazlit se s ním. Po celý den využívejte pøíležitosti k pohlazení, poplácání, dotyku a láskyplnému gestu. Spojíte-li dotyky s nìžným a milujícím hlasem a širokým úsmìvem na tváøi vzdálené 20-25 cm od vašeho miminka, dáte mu skvìlý základ do života. SCHOPNOST DÍTÌTE ROZVÍJET VÍCE VZTAHÙ Donedávna panoval názor, že pouto spojující matku s dítìtem je výhradní. Pøedpokládalo se, že silné a zdravé pouto mezi nimi je základem duševního zdraví dítìte a za ještì dùležitìjší se považovalo to, aby všechnu péèi pøevzala na sebe matka. Pøevažoval názor, že dítì není schopno utvoøit vztah s nìkolika osobami kromì jediné - a tou je samozøejmì matka. To na ni kladlo nesmírnou psychickou zátìž a stala se objektem velkého nátlaku pro každého, kdo ji chtìl ovlivòovat, a to byl partner nebo rodina. Výzkum ukázal, že je to s nejvìtší pravdìpodobností jinak. Novorozenci se neomezují na jediné pouto. Dosáhne-li vaše dítì stadia, ve kterém si zaène vytváøet k nìkomu vztah, je pravdìpodobnì schopno udržovat v téže dobì více vztahù. Jak se dítì rozvíjí, vytváøí si souèasnì nìkolik specifických vztahù - pìt nebo i více. Ve vìku 18 mìsícù má témìø tøetina dìtí vytvoøen vztah k sousedùm, k babièce a dìdeèkovi, a pøedevším k otci. Výzkum také poukázal na skuteènost, že má-li dítì vztah k více osobám souèasnì, neznamená to, že by jednotlivé vztahy byly povrchní. Vztahová kapacita dítìte není jako koláè, který se krájí. Láska v dìtech nezná hranic. Vycházíme-li z této schopnosti dítìte utváøet si náklonnost k nìkolika lidem, není dùvod, proè by se péèe o nì nemohla mezi nì rozdìlit. Dokonce 48

Domov prožít - domov vytváøet

matka nemusí být ani biologickou matkou. Neexistuje žádný dùkaz pro to, že by napø. nevznikl vztah náklonnosti mezi dìtmi a dospìlými, kteøí s nimi nejsou v pokrevním pøíbuzenství a stali se jejich pìstouny nebo adoptivními rodièi. Pøesvìdèení, že matka, jednoduše zásluhou toho, že je biologickou matkou, má výhradní schopnost starat se o své dítì, nemá žádné opodstatnìní. Neexistují lékaøské, fyziologické ani biologické dùvody, aby o dìti peèovaly pouze ženy. Argument mluvící ve prospìch rozdìlení rodièovské péèe mezi oba rodièe je nezvratný. Dítì si mùže vytvoøit mnohonásobné vztahy a výzkum ukázal, že tyto vztahy závisejí ve vìtší míøe na kvalitì vzájemného pùsobení než na délce trvání. Je žádoucí, aby dotyèná osoba s ním byla aspoò urèitou dobu, není možné však pøesnì øíci, jak dlouho. Nejdùležitìjší jsou osobní kvality, které dospìlý do vzájemného vztahu pøináší. ZVUKY A JEJICH VLIV Novorozenci nemají rádi pøílišný hluk. Pokud se dítì seznamuje s vaším hlasem, povídejte a zpívejte mu tiše, jemnì a uklidòujícím zpùsobem. Oxfordský výzkum ukázal, že novorozenci lépe reagují na vysoké tóny ženského hlasu než na hluboký hlas muže. Na miminko pùsobí matèin hlas jako terapie. Mìla byste k nìmu promlouvat nebo zpívat, kdykoliv jste v jeho blízkosti. Je pøekvapující , jak se i ty nejmenší dìti dovedou tìšit z øíkanek a jednoduchých písnièek, zvláštì mají-li výrazný rytmus a souzvuk rýmù. Nìkteré výzkumy ukázaly, že u dìtí, kterým rodièe nebo vychovatelé v útlém vìku zpívají, se rychle vyvine cit pro slova a schopnost s nimi pracovat. Obvykle zaèínají mluvit a èíst o nìco døíve než jiné dìti. LASKÁNÍ A BEZPEÈÍ Batole nevyžaduje již tolik chování a nošení jako malé miminko, avšak pøijdou chvíle, kdy vám dá najevo, že si pøeje, abyste je nosili jako døíve. Bývá to, když je unaveno po dlouhé procházce, proøezává-li se mu zub, necítí-li se dobøe, bojí-li se nìèeho nebo jestliže jste byli dlouho mimo domov. Neváhejte je tìlesnì podpoøit a projevit mu své city. Jakmile získá opìt jistotu a uklidní se, dá vám to najevo, sklouzne dolù a odbìhne. I harmonický dospìlý èlovìk má potøebu fyzického projevu citù. Uznávejme ji také u svých dìtí. Nikdy se jim proto nevysmívejte a dopøejte jim tyto projevy. Nìkdy se dítìti „nelíbí celý svìt“. Také vìtší dìti si mohou nìkdy pøát sednout si vám na 49

Domov prožít - domov vytváøet

klín. V mimoøádných situacích si mohou dokonce pøát sednout si vám na klín u jídla, napø. jsou-li v domì cizí lidé a dìti mají pocit, že je pozorují. Nevysmívejte se jim proto. Je-li to vhodné, posaïte si dítì na klín. Vᚠi krátkodobì trvající dotyk dodá dítìti jistotu, aby se se situací vyrovnalo po svém. Dítì by nemìlo jít nikdy do postele bez polaskání a vyjádøení vaší blízkosti. Polaskání mu dodává pocit bezpeèí a ujištìní, že vám na nìm skuteènì záleží. Jestliže se vaše dítì uhodí, je usoužené, zmatené nebo ustrašené, vezmìte je vždy na ruku, objímejte je a uklidòujte slovy plnými porozumìní. Povzbuzujte však dítì tímto zpùsobem jen tehdy, jestliže si to samo pøeje. Nezahrnujte je fyzickými projevy lásky, dá-li vám jasnì najevo, že si to nepøeje. Jsou samozøejmì dìti, které nemají pøíliš rády mazlení a laskání. Obvykle to dávají najevo strnutím tìla a pláèem ve chvílích, kdy je držíte. Pro rodièe bývá tìžké se s tím smíøit, protože to vypadá jako odmítání. Z takových miminek obvykle vyrostou dìti, které se vyhýbají tìlesnému kontaktu a obvykle odvrátí hlavu, pokud je chcete políbit. Samy se k rodièùm nepøibližují a bývá velmi tìžké projevit jim city a ukázat lásku tím, že se k nim pøiblížíte vy. Je možné, že se nikdy nenauèí, jak pøijímat tìlesné projevy citù, a tyto projevy jim nebudou nikdy pøíjemné. Máte-li takové dítì, musíte s ním zacházet taktnì a nebudete mu ztìžovat situaci tím, že byste je pøíliš zahrnovali tìlesnými projevy lásky. Respektujte rezervovanost svého dítìte. Vyèkejte, dokud za vámi samo nepøijde, a své city vyjádøete jen tehdy, dá-li vám samo svým chováním najevo, že o to stojí. ROSTOUCÍ NEZÁVISLOST DÌTÍ Jak dìti rostou, stávají se stále více nezávislé a možná si myslíte, že potøebují ménì dotykù, hlazení, mazlení a laskání. Do jisté míry je to pravda, ale bylo by chybou se domnívat, že tìlesné projevy lásky nepotøebují vùbec - zejména chlapci, od nichž se èasto oèekává mužné chování mnohem døíve, než jsou toho vùbec schopni. Každý den by mìli rodièe vhodným zpùsobem svým dìtem naznaèit, že je mají rádi. Mùžete jim dovolit sednout si vám pøi snídani na klín, nebo je pohladit ve chvíli, kdy si povídáte, co vám pøinesl uplynulý den, nebo je laskavì uložit do postele. S pøibývajícím vìkem se však dìti zaèínají do jisté míry stydìt, když jim projevíte své city. Zvolte si tedy na tyto projevy chvilky v soukromí, kdy dìti nebudou mít pocit, že jsou hýèkané, když vychutnávají vaši péèi, pozornost a lásku. Máte-li více dìtí, mùže být pro vás tìžké spravedlivì vaši pozornost rozdìlit. Je-li to možné, vìnujte jim stejnou pozornost, ale potøebuje-li jedno dítì více péèe než druhé, zamìøte se na nì. 50

Domov prožít - domov vytváøet

STRACH ZE SVLÉKÁNÍ A Z VODY Mnohá miminka se extrémnì zneklidní, jsou-li svleèena. Nesnášejí dotyk vzduchu na svém tìle a dávají pøednost pocitu bezpeèí, který jim dává úplné obleèení nebo pevné zabalení. Je-li vaše dítì ještì velmi malé, mùžete je pouze omývat houbièkou nebo se pouze omezit na nezbytnou hygienu. Nìkteré dìti nemají vodu rády a koupání je pro nì i pro rodièe velmi nepøíjemnou záležitostí. Pravdìpodobnì nejsnadnìjší cestou k pøekonání tohoto strachu je udìlat z koupání pøíjemnou relaxaci a zaèlenit do ní také mnoho èasu na hraní. Pokuste se zjistit, èeho se vaše dítì bojí. Je to velikost vany nebo množství vody v ní? Nevztahuje se strach k nìjakému zážitku napø. že dítì uklouzlo a náhle se octlo pod vodou? Jestliže zpùsobuje problém velikost vany, využijte jiné možnosti, napø. kuchyòský døez nebo velké umyvadlo. Dítì bude pravdìpodobnì zcela spokojenì sedìt na odkládací ploše, hrát si a máèet si nohy ve vodì. To by mìlo pomoci také v pøípadech, že se bojí množství vody, právì tak jako hra s ruèní sprchou nebo se zahradní hadicí (pokud je proud vody mírný). Paradoxem je, že právì plavání se dá využít k pøekonání strachu z vody, ale je tøeba s ním zaèít šetrnì. Jestliže jste vyzkoušeli výše uvedené metody a dítì zaèalo projevovat známky pokroku, mùžete pomýšlet na plavání. Máte-li možnost, mìli byste je pøihlásit na hodiny plavání, kterých se také úèastníte a sami uskuteèníte podstatnou èást výcviku (s pomocí instruktora). To, že vaše dítì bude umìt plavat, mu mùže zachránit život. Proto, je-li to možné, dbejte na to, aby si tuto schopnost osvojilo již pøed nástupem do základní školy. JÍDLO DÍTÌTE Setká-li se matka s menší pøekážkou, napø. že její dítì odmítne jídlo, má se snažit zachovat klid. Nervozita mùže totiž vést k horším potížím, které matku ještì více vyvedou z rovnováhy a mohou jí dokonce znemožnit kojení. Psychický stav ovlivòuje také tvorbu mléka. Pokud jde o zdraví dítìte, i nìkolik dní, bìhem kterých mùže dostávat mlezivo a mléko, je lepší než nic a dává mu to dobrý start do života. Matky by se nemìly nikdy trápit tím, že jejich dítì dostateènì nejedlo, mohlo by je to totiž vést k tomu, že se pøedèasnì uchýlí ke krmení z láhve. Není dobré nechat se malými problémy dohnat k unáhleným rozhodnutím. V prvním týdnu po porodu mívají rodièky èasto plaètivou náladu a snadno se dají vyvést z míry. Bylo by nesprávné vzdát se kojení v tomto nevyrovnaném období. Matka si má uvìdomit, že nemùže vnucovat dítìti svou vùli. V koneèném dùsledku by se mohla dostat do slepé 51

Domov prožít - domov vytváøet

ulièky, protože neexistuje zpùsob, kterým je možno dítì pøinutit, aby se najedlo. I když si dìlá starosti, že dítì dost nejí, není to tak. Když nechce jíst, je jeho potøeba pøíjmu energie doèasnì menší. Dítì se nají vždy, když má hlad, potøebuje ukojit své potøeby. Po období, v kterém jedlo málo, bude pravdìpodobnì následovat období, ve kterém bude jíst hodnì. Je tøeba pøemýšlet v širším èasovém rámci. Dítì nemusí mít pøi každém jídle všechny výživové složky. Jeden den mùže pøijímat více bílkovin a druhý den více sacharidù. Je-li stanovená pøíliš pevná doba krmení, mùže se u tvrdohlavého dítìte zmìnit na dobu nelítostného boje. Dítì má být pøirozenì usmìròováno, aby jedlo pravidelnì, prochází-li však tìžkým obdobím negace, moudrá matka ustoupí a dá dítìti pozdìji nìco málo na dojedení. Když dítì vstává nebo se pokouší vylézt z vysoké židlièky, vyzvedne je z ní a krmení pustí momentálnì z hlavy. Bude-li mít hlad, vrátí se k jídlu nebo si o nì øekne. Jestliže se matka s dítìtem hádá, znervózní ona a dítì také a krmení se stane nepøíjemným. Dítì si zaène dobu krmení spojovat s pocitem neštìstí a povede to k dalším potížím. Také èistotnost u jídla není tak dùležitá jako to, aby dítì bylo šastné a jedlo zpùsobem, který se mu líbí. CHUTÌ DÍTÌTE Mezi prvním a druhým rokem zaène dítì výraznì dávat pøednost urèitým jídlùm. Takové chutì jsou u dìtí velmi bìžné, èasto chtìjí jíst jen jedno jídlo a odmítají cokoliv jiného. Batole napø. odmítá maso a chce jíst jen jogurt a ovoce. Za týden nato si znelíbí jogurt a bude si pøát sýr a ovoce. Být dobrým rodièem znamená nedìlat z takových vìcí vìdu. Na žádném jídle není nic magického a vždy existuje výživová alternativa k potravì, kterou dítì odmítá. Matka nemá ztrácet èas vaøením jídla, které dítì momentálnì nechce. Výzkum ukázal, že pokud mu nabízí široký výbìr jídel, strava, kterou si vybere, bude vyvážená. Jde-li rodièùm o to, aby jejich dítì bylo šastné a prospívalo, brzy si uvìdomí, že je lepší, sní-li nìco, co má rádo, než když nejí vùbec. NEOBLÍBENÁ JÍDLA Není nejlepším øešením maskování neoblíbeného jídla nebo jeho míchání s oblíbeným, popø.“podplácení“ dítìte, aby si vzalo aspoò lžièku neoblíbeného jídla spoleènì s lžièkou jídla oblíbeného. Nemá-li dítì rádo nìjaké jídlo, má se zvolit alternativa, která má stejnou výživnou hodnotu a o které rodièe vìdí, že 52

Domov prožít - domov vytváøet

ji dítì pøijme. Má-li hlubokou nechu k nìjakému jídlu, pokusy oklamat je nebo podplatit, aby je snìdlo, mohou vést k tomu, že bude odmítat také ostatní pokrmy. Dítì má být seznamováno s novým jídlem, když má hlad. V té dobì je pravdìpodobnìjší, že je pøijme. Jediné, naè si matka má dát pozor je, aby dítì neodmítalo všechna jídla z jedné skupiny. Kdyby se to stalo, bude strava nevyvážená. Jinak není nic zlého na tom, má-li dítì zvláštní chutì. Èím více se matka bude pro nì trápit, tím více se u dítìte rozvinou, protože dítì velmi rychle pochopí, že tímto zpùsobem s matkou mùže manipulovat. PROBLÉMY S HMOTNOSTÍ Je-li dítì správnì živené, nemùže mít podváhu ani nadváhu. Bude si regulovat pøíjem potravy a sní právì tolik, kolik toho v dané dobì jeho organismus potøebuje. To, že má jinak zdravé dítì podváhu nebo nadváhu, je tedy vina rodièù, kteøí mu nabízejí nesprávný druh jídla nebo vytváøejí pro dítì stresové situace. Nadmìrná hmotnost u batolete je témìø vždy dùsledkem konzumování pøíliš tuèného masa, rafinovaných sacharidù (koláèe, sušenky, džem a sladká jídla) a pití pøíliš sladkých nápojù. Pøíèinou mùže být i to, že rodièe brzdí aktivitu svého batolete tím, že je drží v koèárku nebo ohrádce a nedovolují mu vybít jeho energii pøi lezení nebo chození. Vždy je tøeba podnìcovat aktivitu dítìte a to tak, že si s ním rodièe sami hrají - èím živìji, tím lépe. Narùstá-li nadváha stále, je nutné obrátit se na dìtského lékaøe. PODVÁHA Pokud batolata nejsou úmyslnì ochuzována o jídlo, jen velmi málo z jejich poètu má skuteènou podváhu. Mohou vážit ménì než jiné dìti téhož vìku a pohlaví, zøídka však váží málo vzhledem ke svým tìlesným znakùm a konstrukci. Mnoho rodièù se zbyteènì trapí tím, že mají malé a hubené batole. Nìkteré zdravé dìti jsou od pøírody malé a hubené, jako jsou malí a hubení nìkteøí dospìlí. Dostává-li dítì vyváženou stravu a je šastné, spokojené a normálnì se vyvíjí, nemusí si rodièe dìlat starosti. STRAVOVÁNÍ DÍTÌTE S rùstem dítìte bude vzrùstat také jeho denní potøeba energie a v prùbìhu tøetího roku bude potøebovat zhruba 50 kalorií (209 J) na každých 0,5 53

Domov prožít - domov vytváøet

kg své hmotnosti. Jeho požadavky na výživu zùstanou stejné a bude potøebovat široký výbìr dobøe pøipravovaných jídel. V prùbìhu tøetího roku mùže dítì pokraèovat ve svých chutích a možná, že bude pøi jídle požadovat také urèité rituály. Rituál je nìco, co se má podle dítìte stále opakovat. Napøíklad se pro nì mohou stát rituálem šikmo nakrájené krajíèky veky; odmítne každý chlebíèek, který je nakrájený jinak. Nìkteré dìti si pøejí mít talíø upravený urèitým zpùsobem a dostanou záchvat zlosti, když je to jinak. Nejlepší pøístup k obìma rituálùm je trpìlivost. Konec koncù také dospìlí mají u jídla své rituály. Sedíme u stolu v urèité poloze a mùžeme dávat pøednost stolu upravenému urèitým zpùsobem. Pokud je to rozumné, mìli byste snášet rituál svého dítìte. Avšak na druhé stranì, narušuje-li to vážnì pøíjem potravy nebo obtìžuje-li to rodinu, pokuste se to svému dítìti rozumnì vysvìtlit a øeknìte mu, že takové chování není pìkné vùèi ostatním. Buïte nesmlouvaví a pøipraveni na to, že nežádoucí rituál možná zdoláte až po mnohých pokusech. SPOLEÈNÉ STOLOVÁNÍ Dítì by se mìlo seznamovat se spoleèenskou stránkou stravování. Nemùžeme však od nìj oèekávat pøíliš mnoho. Je pro nì tìžké soustøedit se na jídlo se lžièkou, na to, aby nerozlilo nápoj, aby nenadìlalo nepoøádek a pøitom ještì bylo tiché, dokud nedojí. Pokusí se poslouchat, co všechno druzí øíkají, a bude se chtít zapojovat do konverzace. Bude se snažit osvojit si množství nových zruèností a mùže být pøitom trochu výbušné, protože tím chce pøekonat své napìtí. Nezbytnì musí dojít také k menším malérùm. I v tìchto pøípadech mají být rodièe chápaví a pøizpùsobiví. Je lepší dávat dítìti malé porce, umožní se mu tím, aby si mohlo žádat pøídavek. Vrchovatì naložený talíø dítì odstrašuje. Jídla není vhodné pøíliš kombinovat. Dìti si totiž pøejí vidìt, co jedí. Nemají rády smíšené pokrmy. Pøesto má být nabídnut pestrý výbìr jídel, aby byla zabezpeèena vyvážená strava. I vizuální stránka jídla pro vaše dítì má být brána vážnì. Na jeho pøípravu mají být použity - pokud možno - výraznì zabarvené potraviny. Do jídelního lístku má být také zaøazena potrava do ruky. Je krásné, když jsou rodièe pøístupní fantazii dítìte a pøíležitostnì mu naservírují jídlo na talíøku také pro panenky a medvídka.

54

Domov prožít - domov vytváøet

ZAÈÁTKY OVLÁDÁNÍ STØEV A MOÈOVÉHO MÌCHÝØE Dle názoru specialistù existuje jen jeden rozumný pøístup k otázce ovládání støev a moèového mìchýøe: pøijímat signály svého dítìte a pomáhat mu. Není dobré ho tvrdì trénovat nebo dokonce provádìt jakousi drezuru. Zaèátky tohoto ovládání se zøídka objeví u dítìte døíve než v 15.-18. mìsíci, nìkdy ještì mnohem pozdìji. Dìti vìtšinou již po dokonèení tøetího mìsíce vyprazdòují støeva bìhem krmení nebo bezprostøednì po nìm. Nìkteøí rodièe to považují za èasnou známku pøipravenosti pro nácvik chození na noèník. Ale není tomu tak. Jednoduše zde zapracuje zažívací reflex, který podnìcuje pohyb potravy trávicím traktem do støev po požití pokrmu. Dítì bude pøipraveno na pomoc rodièù, jestliže bude schopné pochopit souvislost mezi vnitøními pocity a fyzickou realitou vyluèování moèi a stolice. To, že si uvìdomuje tyto skuteènosti, se pozná, když napø. pøestane dìlat to, co dìlalo, a ukazuje na plenku, nebo se jinak snaží pøitáhnout pozornost pláèem, køikem nebo zvláštním tlaèícím zvukem. To, že má plný koneèník nebo moèový mìchýø, si dítì zaène uvìdomovat pøibližnì ve stejnou dobu, ale jeho schopnost poradit si s tìmito dvìma skuteènostmi bude rozdílná. Je mnohem snazší zadržet plný koneèník než plný mìchýø, a proto vaše dítì pravdìpodobnì získá kontrolu nad støevy døíve. Proto je rozumné nejdøíve navykat dítì na noèník pøi vyprazdòování stolice. Je to lepší i z hlediska, že pohyb støev lze pøedpovídat spíše než moèení, takže se mùžete na nì pøipravit již pøedem. Když dítì zaène dìlat pro nìj charakteristické pohyby nebo vydávat pøíslušné zvuky, navrhne mu rodiè, aby použilo noèník. Ulehèí mu to tak, že je úmyslnì nechá bez jakéhokoliv odìvu a plenek, takže mu nic nebude bránit v tom, aby se na noèník dostalo vèas. Dítì nemá být nikdy nuceno, aby sedìlo na noèníku. Mìlo by to opaèný úèinek. Kdyby mu to rodièe pøíštì znovu pøikázali, setkali by se s kategorickým odmítnutím nebo dokonce s výbuchem zlosti. Místo konfrontace je pak lépe na noèník na nìkolik dní zapomenout a potom využít vhodné pøíležitosti dítì pozitivnì stimulovat. Jak je to s ovládáním moèového mìchýøe? Tento proces je také postupný. Jednou z prvních známek této zralosti je, že plenka dítìte zùstane suchá i po uplynutí urèité delší doby (napø. po odpoledním spánku). Jestliže dítì zùstává bìhem tohoto spánku pravidelnì suché, mùže ho matka na tuto dobu nechávat bez plenky. Pøedtím, než dostane opìt plenku, je vhodné ho povzbudit, aby si vyprázdnilo mìchýø do noèníku. Provede-li to, zaslouží pochvalu. Neprovede-li to, nikdo nehubuje, ale je tøeba to zkusit znovu na druhý den. Když už to umí s úspìchem udìlat a umí dát najevo, že chce jít na noèník, mùže je matka nechávat bez plenek bìhem 55

Domov prožít - domov vytváøet

celého dne. S celou záležitostí se nemá zaèínat døíve, než je dítì schopno vydržet bez problémù nìkolik minut, dokud je matka nesvlékne. Maléry se pøihodí, a proto se na nì rodièe mají pøipravit a mít vždy pochopení. Nikdy batole nehubujeme, není to jeho vina. Zpoèátku pravdìpodobnì nebude schopno dát jasné znamení, a když si opatrovník rychle neuvìdomí, co chce, nebude mít jinou možnost, než vypustit moè, aniž by se dostalo na noèník. Spíše než hubovat, je potøebné dítì utìšit a znovu pozitivnì stimulovat. Každé dítì a se vyvíjí svým vlastním tempem. Neexistuje totiž zpùsob, kterým by mohli rodièe tento proces urychlit. Mají být dítìti nablízku a pomáhat mu. Moudøí rodièe ponechají na rozhodnutí dítìte, zda má nebo nemá sedìt na noèníku. Mohou navrhnout, že by mìlo, nikdy však nenaléhat. Ke stolici dítìte se má pøistupovat rozumnì a nikdy nedávat najevo známky znechucení nebo hnusu. Je pøirozenou souèástí dítìte a zpoèátku bude na ni velmi pyšné. Velmi vhodné je pochválit dítì a pøistupovat k jeho sebeovládání jako k úspìchu. NÁCVIK POUŽÍVÁNÍ NOÈNÍKU Nácvik používání noèníku je velmi problematický. Specialisté øíkají, že postupy tohoto nácviku a pøístupy, které obhajují „trénink“ støevních pohybù a funkce moèového mìchýøe, by se mìly vykoøenit z výchovy dítìte. Dùvody jsou tyto: je nemožné nacvièovat u dítìte cokoliv, pokud tìlo nedospìlo do stadia, ve kterém je anatomicky a fyziologicky schopno splnit požadavky. Jestliže to aplikujeme na funkci støev a moèového mìchýøe, znamená to, že je pro dítì nemožné, aby je ovládalo, pokud svaly v nich nejsou dost silné na to, aby zadržely moè a stolici, a pokud nervy vedoucí z mozku ke støevùm a moèovému mìchýøi nejsou dost zralé na to, aby poslechly pokyn, který jim dá mozek. Dokud dítì nedosáhne tohoto vývojového stadia, není schopné uskuteènit tento výcvikový program. Z toho vidíme, do jaké strašné pozice se mnohdy drezurované dítì dostává. Okamžitì si uvìdomuje, co od nìj rodiè chce, avšak jeho tìlo není schopno splnit požadavek. Vùle dítìte udìlat rodièùm radost pøevyšuje témìø všechna jeho pøání a v tomto pøípadì je potom frustrováno. Bude nešastné z toho, že nemohlo vyhovìt, a bude se cítit neschopné, zahanbené, bude mít pocit viny a v koneèném dùsledku bude podráždìné. Trvá-li matka na nácviku na noèník, když dítì ještì na nìj není pøipraveno, mùže to skonèit jen smutnì. Vztah mezi rodièi a dítìtem se naruší. Rodièe se pak stanou zdrojem 56

Domov prožít - domov vytváøet

neštìstí a pohyby støev a nácvik na noèník se zmìní v boj, ve kterém bude zápasit vùle dítìte s nervy rodièù ve dne i v noci a ve kterém to rodièe na dlouhou dobu prohrají. Dítì i rodièe budou trpìt pokaždé, stane-li se nezbytná nehoda. Jestliže již dítì nabylo kontroly, bude se bìhem tøetího roku stále zlepšovat. Zjistilo se, že ve vìku dva a pùl roku pøibližnì 90 % dìvèat a 75 % chlapcù je schopno plnì ovládat svá støeva a dokonce chodí sami i na záchod. Tentýž výzkum ukázal, že se více než polovina dìtí v tomto vìku ještì v noci pomoèuje, i když se pøes den obejdou bez plenky. KONEC NOÈNÍHO POMOÈOVÁNÍ Schopnost ovládat moèový mìchýø v noci získává dítì až nakonec. Dítì ve vìku dva a pùl roku vìtšinou nemùže zadržet moè na delší dobu než na pìt hodin a v mnoha pøípadech ani na tak dlouho. Signálem, že se mùže pøestat na noc dávat plenka, je to, že se pravidelnì budí se suchou plenkou. Když se tak stane, necháme je bez ní, zavedeme je však k noèníku a povzbuzujeme je, aby si vyprázdnilo mìchýø, než pùjde spát. Doporuèuje se nechat noèník u postele a navrhnout dítìti, aby jej použilo v noci, bude-li to potøebovat. Necháme rozsvícenou slabou noèní lampu, aby vidìlo, co dìlá, a budeme pøipraveni mu pomoci, když to bude potøebné. Pro dítì je to významný krok, protože se pøestává spoléhat na rodièe a bere na sebe zodpovìdnost za použití noèníku. Povzbuzujeme dítì, jakmile projeví známky toho, že bere na sebe tuto zodpovìdnost. Je velmi dùležité pomoci mu získat sebedùvìru. Maléry jistì pøijdou, ale moudøí rodièe se však nikdy nenechají vyvést z míry. VÝVOJOVÉ ZPOŽDÌNÍ Nìkteré dìti se nauèí ovládat støeva a moèový mìchýø mnohem pozdìji než ostatní. Pro rodièe to mùže pøedstavovat problémy. Témìø ve všech pøípadech je chybou to dítìti vyèítat. Èasto se v rodinì vyskytuje zpoždìní v ovládání moèového mìchýøe. Jestliže se dítì pomoèuje ve dne i v noci, vìtšina lékaøù je toho názoru, že není nutné se problémem zabývat, dokud nedosáhne tøí let. Pomoèuje-li se jen v noci, lékaøi se tím zaènou zabývat vážnì až po dosažení pìti let. Kdykoliv navštívíte lékaøe s problémem týkajícím se moèení, vezmìte s sebou vzorek moèe, aby mohl být laboratornì prozkoumán. 57

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

POMOÈOVÁNÍ V POSTELI Nìkteré dìti, èastìji chlapci, se obèas pomoèí v posteli, a to i mnohem pozdìji než ve ètyøech letech. Je to zcela normální jev. Je pravdìpodobné, že se to zhorší pøi zmìnì prostøedí nebo zvyklostí, pøi narození dalšího dítìte, pøi nemoci, nebo je-li dítì nešastné, napø. pøi nástupu do školy. Když má dítì takové problémy, navrhneme mu, aby uvažovalo o tom, že po celou noc zùstane suché. Takové pozitivní myšlení mùže pomoci. Nedìláme však z toho vìdu. Dítì by si pak dìlalo starosti a neposloužilo by to zamýšlenému úèelu. Vždy je ujistíme, že to nakonec pøestane, protože tomu tak skuteènì je. Dítì z toho vyroste, a proto mají rodièe zùstat vždy klidní a chápaví. REGRESE Pøestane-li dítì náhle ovládat svùj moèový mìchýø a støeva a upadne do nižšího vývojového stadia, pøíèinou mùže být nemoc nebo emocionální otøes. Nìkdy mùže být pøíèina zcela zøejmá. Do domu pøibude nové dítì a to starší se cítí shozeno z trùnu a odmítnuté. Potom je zcela normální, že zkouší všechny druhy chování, které by mohly odpoutat pozornost rodièù od nového miminka, vèetnì pomoèování se a zneèišování odìvu. Totéž chování mùže vyvolat vstup do mateøské školky, pøestìhování se do nového domu nebo delší nepøítomnost matky. Jestliže se nestalo nic z výše uvedeného, je nutné obrátit se na lékaøe, aby vyšetøil dítì, zda nemá infekci nebo drobnou anomálii moèových cest.

58

V. SPÁNEK BATOLAT

59

Domov prožít - domov vytváøet

PRAVIDELNÉ SPACÍ NÁVYKY Novorozenec tráví vìtšinu èasu spánkem, avšak jak roste, zaène si vytváøet pravidelné spací návyky. Tøímìsíèní dítì má bìhem dne jedno hlavní období bdìní, obvykle ve stejnou dobu, a èasto to bývá pozdì odpoledne nebo v podveèer. Dvanáctimìsíèní dítì obvykle spí dvakrát dennì, jednou dopoledne a jednou odpoledne. I když se v prùbìhu druhého a tøetího roku spací návyky dítìte zaènou postupnì podobat návykùm dospìlých, ještì stále bude potøebovat se krátce prospat bìhem dne, protože spotøebuje velké množství energie na hry a na svùj rùst. VŠEOBECNÌ O SPÁNKU Pokud nemá novorozenì hlad, není mu zima a nepociuje žádné jiné nepohodlí, vìtšinu èasu mezi krmením tráví spánkem. Množství èasu, které prospí, závisí na jeho individuálních fyzických schopnostech, avšak v prùmìru se pohybuje kolem 60 % èasu celého dne. Není nutné si dìlat starosti, jestliže právì tolik nespí. Nìkteré dìti již od zaèátku vydrží být vzhùru déle než ostatní. I když se dítì bude chovat podle svých vlastních spacích zvyklostí, je dùležité, aby se nauèilo rozlišovat den a noc. Existuje nìkolik zpùsobù, jak tomu pomoci. Napø. ukládáme-li dítì veèer, dbáme, aby místnost byla zatemnìna a dùkladnì se pøesvìdèíme, zda má všechno pohodlí a je spokojené. Jestliže dítì v noci vzbudí hlad, dá mu matka najíst, ale nehraje si s ním, ani je jinak nerozptyluje. Když už trochu povyroste a bude si lépe uvìdomovat, co se dìje, vytvoøí pro nì rodièe veèerní rituál, který se skládá z veèerního krmení, koupání, pohádky, hry nebo zpìvu, ještì pøedtím, než si dítì pùjde šastné lehnout do postele. Nìkdy se dítì po veèerním jídle zaène projevovat spoleèensky, místo aby bylo ospalé. Rodièe z toho mohou mít radost, ale zároveò se snaží vypìstovat u dítìte návyk, aby po veèerním jídle usnulo. Má-li dítì ve zvyku být vzhùru po každém jídle, nenaléhají moudøí rodièe, aby zùstalo v postýlce. Rozrušilo by se a bylo by pak velmi nesnadné je utišit. Jestliže tráví matka velkou èást dne mimo domov, její dítì si bude pøirozenì pøát prožít jistý èas v její pøítomnosti. Ovšem i v tomto pøípadì není dobré rušit rituály pøed spaním. 60

Domov prožít - domov vytváøet

KDE BY MÌLO DÍTÌ SPÁT Pokud je dítì v teple a pohodlí, bude schopné spát témìø všude. Vìtšina rodièù dává dítì zpoèátku do koše nebo do pøenosné postýlky, protože tímto zpùsobem se dá snadno pøenášet a mohou je mít ve dne i v noci u sebe. Až dítì vyroste, budou muset rodièe obstarat postýlku, u které se dá regulovat výška matrace, aby mìli k nìmu dobrý pøístup. A už dítì spí v kterékoliv místnosti, musí tam být teplo. Malé miminko ještì neumí plnì ovládat svou tìlesnou teplotu. Snadno ji ztratí, není však schopné znovu jí nabýt pohybem nebo natøásáním. Z tohoto dùvodu musí být v místnosti udržována stálá teplota. Kdykoliv spí dítì venku, dbáme na to, aby nebylo na pøímém slunci. Dáme koèárek do stínu stromu, fouká-li vítr. Zvedneme støíšku a otoèíme koèárek proti vìtru, aby støíška tvoøila úèinný vìtrolam. Dbáme i na to, aby na koèárku byla síka proti hmyzu. Nikdy neposuzujeme teplotu dítìte podle rukou. Jeho konèetiny jsou èasto chladnìjší než ostatní tìlo a dost èasto zbarvené do modra. Není to nic, s èím by si mìli rodièe dìlat starosti. UKLÁDÁNÍ DÍTÌTE KE SPÁNKU Ukládáme-li dítì ke spánku na záda, existuje riziko, že pøi zvracení by mohlo vdechnout èást zvratkù. Nedávné výzkumy také ukázaly, že dìti pokládané na bøíško jsou více ohroženy z hlediska syndromu náhlého dìtského úmrtí. Proto by bylo nejvhodnìjší, aby dítì zpoèátku nebylo pokládáno ani na záda ani na bøíško, ale na bok. Až se bude umìt pøevracet, samo zaujme polohu, která pro nì bude nejpohodlnìjší, bez ohledu na to, do jaké polohy jste je uložili. Uložme dítì tak, aby se jeho hlavièka dotýkala, nebo byla v blízkosti jednoho okraje koše nebo postýlky. To mu dodává pocit velkého bezpeèí, stejnì jako pevné zavinutí. Aby nehrozilo nebezpeèí, že se dítì uhodí do hlavièky, dejte na zadní èást postele èalounìný protinárazový chrániè. Když dítì usne, nemìníme jeho polohu, protože by se urèitì probudilo. Stejnì tak nevcházíme neustále do místnosti, abychom zkontrolovali, je-li dítì v poøádku. Není však nic zlého na tom, když rodiè nosí spící dítì u sebe v nosièi. Konec koncù spávalo ve vzpøímené poloze dlouhý èas v lùnì matky a bude jistì spokojené v její tìsné blízkosti. Není vùbec nutné být po uložení dítìte v domácnosti potichu. Naopak je dobré je zvykat, aby spalo, zatímco kolem probíhá obvyklý ruch. Monotónní zvuky, jako napø. hlas televizního pøijímaèe, huèení vysavaèe, automatické praèky nebo bubnové sušièky dítì uklidòují a brzy je uspí. Pouze 61

Domov prožít - domov vytváøet

náhlé výkyvy intenzity zvuku je ruší. V následujících mìsících se vaše dítì stane souèástí rodiny, a proto si musí zvykat na lidi kolem sebe a na zvuky, které k nim patøí. ABY DÍTÌ SPALO I malé miminko urèitì usne vždy, když je unavené, a témìø v každé situaci, ale je nutno udìlat nìkolik opatøení, která to zaruèí. Pøedtím než dítì uložíme, máme je aspoò bìhem prvního mìsíce pevnì zavinout. Jestliže je nìèím pevnì ovinuto, cítí se mnohem bezpeènìji a je spokojenìjší. V noci místnost zatemníme. V zimì dáme do postýlky pùl hodiny pøed uložením dítìte ohøívadlo. Dbáme na to, aby v místnosti bylo vždy dost teplo. Položíme svou ruku dítìti na zádíèka anebo na jednu z konèetin, aby se uklidnilo, a zlehka je pohupujeme. Mùžeme použít i pohyblivou hraèku, která vydává tóny . ABY USNULO JEDNOROÈNÍ DÍTÌ Když bude dítì asi devítimìsíèní, vydrží v bdìlém stavu i tehdy, bude-li dost ospalé. V dùsledku toho se mùže pøíliš unavit a bude tak rozrušené, že nebude moci usnout. Hlavním dùvodem, proè to dìlá, je jeho vztah k blízké osobì, která pro nì pøedstavuje lásku, bezpeèí a vzrušení, jež nechce ztratit ani na okamžik. Druhý dùvod, který také souvisí s pocitem bezpeèí, je, že dítì nemá rádo, když se mìní vžitý bìh vìcí. Budeme-li napø. na prázdninách nebo budeme muset dítì pøestìhovat do druhého pokoje, pak je tyto zmìny vyruší. A už bude pøíèina jakákoliv, toto období závislosti a jistoty bude krátké. K dítìti pøistupujeme klidnì a s rozvahou a pamatujeme si, že není jediné na svìtì, které odmítá momentálnì spát. Doba pøed spaním má být šastná a pøíjemná, jak to jen jde. Mùžeme dát dítìti pøed uložením do postele pro pocit pohody možnost cucat z prsu nebo z láhve. Vytvoøíme si svoje rituály a trváme na nich. Neukládáme dítì pøímo do postele, ale vytvoøíme si spoleènou rutinnou hru. Potom popøejeme dítìti dobrou noc. Neodcházíme však hned z pokoje. Potichu odejdeme, až když usne, aby prožívalo, že mùže usnout, aniž by nás „ztratilo“. Dovolme dítìti, aby si vytvoøilo vlastní zvyky na uklidnìní. Pohupujme dìtskou postýlkou, jestliže to dítì uklidòuje a je to technicky možné. Použijme pohyblivou melodickou hraèku. Mnohé dìti fascinují její pohyby a uklidòuje je její zvuk. Dítì nemáme brát s sebou veèer ven, protože má 62

Domov prožít - domov vytváøet

již své zabìhané zvyklosti a svùj klid a vyleká je, když se octne nìkde jinde. Jestliže pláèe, vždy jdìte k nìmu, ale nezvedejte je okamžitì. Nejdøíve se podívejte, co se dìje. Možná jen potøebuje zmìnit polohu, pøikrýt nebo odkrýt. OBJEKTY DODÁVAJÍCÍ POCIT BEZPEÈÍ Okolo devátého týdne mùže dítì zaèít projevovat známky toho, že lpí na nìjakém objektu, který je uklidòuje. Mùže to být deka, lehká plenka, kapesník, panenka nebo jeho vlastní prst. Mùže se tahat za vlasy, za ucho nebo se rytmicky a soustavnì vrtìt. Na nièem z toho není nic špatného, i když se na to donedávna dívali odborníci s nechutí. Neexistuje vìk, ve kterém by se tyto objekty mìly nebo nemìly používat. Dítì z toho vyroste stejnì jako z pomoèování. Jestliže tedy dítì k nìjakému objektu, který je uspokojuje, pøilne, nepokoušíme se mu v tom bránit. Jsou-li skuteènì v této otázce pochybnosti, díváme se na to takto: používáním uklidòujícího objektu zaèíná být dítì sobìstaèné, nachází zpùsob, jak si poradit bez vás. Je tøeba se ovšem zamyslet v pøípadì, používá-li dítì uklidòující pøedmìt po celou dobu i ve vaší pøítomnosti. Jestliže to dìlá pøíležitostnì, když je nemocné nebo velmi unavené, je to pochopitelné. Dìlá-li to však vytrvale, je velmi pravdìpodobné, že pro nìj nepøedstavujete takovou lásku a bezpeèí, jakou byste mìli, a vaše dítì si za vás hledá náhradu. KRATŠÍ SPÁNEK Pøestože dítì celou noc spí, potøebuje se i bìhem dne jednou nebo dvakrát na kratší dobu prospat, aby si obnovilo energii. Doba tohoto spánku je u rùzných dìtí rùzná. Nìkteré spí po snídani, jiné pøed obìdem, jiné po obìdì nebo kolem 16. hodiny. Kromì toho se zpoèátku tato doba mùže mìnit také ze dne na den a z týdne na týden. Koncem prvního roku se pravdìpodobnì ustálí. Kromì zvláštních pøíležitostí (když napø. má být dítì v urèitém èase vzhùru) by si délku spánku mìl urèovat organismus dítìte sám. Nìkteré dìti spí dvacet minut dennì, jiné potøebují ètyøi hodiny. Když však chce dítì prospat odpoledne a veèer zùstává dlouho vzhùru, mìli by je rodièe budit døíve, aby šlo spát v pøijatelnou dobu. Dítìti to neublíží a rodina bude mít snadnìjší život, jestliže se zavedené zvyky dospìlých a dítìte sjednotí. 63

Domov prožít - domov vytváøet

"RANNÍ PTÁÈATA“ Od samého zaèátku se mají rodièe snažit, aby jejich dítì bylo šastné v postýlce i o samotì, když se probudí. Nad postýlkou mají být poutavé pohyblivé hraèky, které se mohou pohybovat a vytváøet pro nì zajímavé výjevy. Na jednu stranu postýlky dáme kulaté zrcátko, aby se dítì mohlo dívat na svùj vlastní oblièej a necítilo se samo. Když už dítì umí natáhnout ruku, zavìsíme mu na dosah rùzné pøedmìty upevnìné na provázku nebo na gumièce, aby jimi mohlo pohybovat a hrát si s nimi. Nemusí být drahé, ale vždy pestré. Dùležité je, aby alespoò nìkteré vydávaly zvuky. Rozhodnì má být v postýlce nìco, co upoutá pozornost dítìte. Dbáme i na to, aby ráno nebyla v pokoji pøílišná tma, aby dítì vidìlo, s èím si hraje. Je-li místnost pøíliš tmavá, necháme u postýlky noèní lampièku. Dítì mùžeme k takové samostatnosti vycvièit tím, že nejdøíve vycvièíme sebe. Ozve-li se dítì, matka nemusí hned z postele, aby se na nì podívala. Nechá dítì, aby si samo pro sebe povídalo tak dlouho, jak je to jen možné, a vstane, až zaène být neklidné. Takto se dítì uèí samostatnosti a nezávislosti už v útlém vìku. Když však zaène být mrzuté, matka neotálí, jde hned k nìmu a poskytne mu všechno pohodlí a lásku, kterou potøebuje. DÌTI BUDÍCÍ SE V NOCI V druhé polovinì prvního roku by dítì mìlo spát po celou noc. Ale nastanou chvíle, kdy se z jakéhokoliv dùvodu vzbudí. Pro tyto pøípady jsou zde následující rady: Pøesvìdète se, zda dítìti není pøíliš teplo. Jestliže ano, svléknìte mu èást obleèení nebo mu odeberte deku. Pøesvìdète se, zda mu není naopak pøílíš chladno, zda si neodkopalo pøikrývku. Mùžete je dát do spacího pytle, pøidat mu pøikrývku nebo nechat v pokoji ohøívaè, který udrží stálou teplotu vzduchu. Zkontrolujte, zda nemá vyrážku z plenek. Jestliže ano, nepøíjemné pocity, které ji provázejí, mohly dítì vzbudit. Ihned podniknìte pøíslušná zdravotní opatøení. Nevcházejte stále do dìtského pokoje, abyste kontrolovala, zda dítì dobøe spí. Vaše nervozita je mùže budit. Jestliže je vyrušil noèní dìs, utište je a zùstaòte u nìj, dokud opìt neusne. Stane-li se to bìhem noci nìkolikrát, hledejte nìjakou vnìjší pøíèinu. Nekøièíte na nì pøíliš? Nemá novou opatrovatelku? Není znepokojeno vaší nepøítomností bìhem dne? 64

Domov prožít - domov vytváøet

BDÌLÁ BATOLATA Nìkterá batolata prostì nepotøebují tolik spánku jako ostatní a vyžadují více rodièovského èasu a energie. Tyto dìti by nikdy nemìly zùstat samy v postýlce bez zábavy. Mìly by mít nad sebou povìšeny pohybující se hraèky nebo vedle sebe upevnìné aktivaèní panely. Matka mùže napø. mít dítì u sebe v nosièi (tzv. klokance) i bìhem práce doma. Nebo dá dítì do hopsadla, upevnìného ve dveøích místnosti, ve které pracuje, popø. je nìkde ve své blízkosti položí a podepøe polštáøi tak, aby na ni dítì vidìlo. Rodièe se nemusí trápit tím, že jejich dítì spí ménì, než se od nìj oèekává. Když je vzhùru, po celou dobu se uèí a nezbytnou odmìnou je pak rodièùm bystré dítì. SPÁNEK BATOLAT Vìtšina batolat spí v noci prùmìrnì jedenáct hodin a potøebuje ještì další kratší spánek bìhem dne. Potøebuje-li dítì v prvním roce více spánku, bude v tom pravdìpodobnì pokraèovat i ve druhém roce. Jestliže však potøebovalo ménì spánku, tento trend bude pokraèovat i nadále. I když spí celou noc, potøebuje se prospat ještì dvakrát bìhem dne. Délka spánku záleží na potøebách dítìte. V tomto roce se však mùže zmìnit doba, ve které dítì pøes den usíná. V tom by se mìli rodièe nechat vést dítìtem. Nemá smysl, aby je nutili spát na rozkaz, spíše se mají pøizpùsobit jeho novým požadavkùm. Ve vìku kolem patnácti mìsícù se dítì dostane do stadia, kdy pro nìj budou dvì zdøímnutí dennì hodnì a jedno pøíliš málo. V dobì, ve které pøedtím usínalo poprvé, si bude vesele hrát. Jako ve všem, co se týká dítìte, musí být rodièe i v tomto pøizpùsobiví. Dítì si brzy vytvoøí své vlastní spací návyky. Koncem druhého roku bude pravdìpodobnì spát jen jednou - buï pøed obìdem, nebo po nìm. Pokud se neustálí jeho spací návyky, dbáme na to, aby si bìhem dne pøimìøenì odpoèinulo. I když nevypadá vùbec unavené, pobíhá kolem, chce se nauèit nové hry a hrát si se zajímavými hraèkami, snadno se mùže pøíliš vyèerpat. Když zaène být rozladìné a mrzuté, nebo projevuje náhlý nedostatek koordinace, je to signál, aby si odpoèinulo nebo si hrálo klidnìjší hry. Jestliže batole déle spí, probouzí ho matka velmi jemnì. Bude potøebovat, aby je asi ètvrt hodiny tulila k sobì a potichu k nìmu promlouvala, døíve než bude schopné další aktivity. Vždy je tøeba ponechat dostatek èasu na opìtné nabytí dobré nálady. 65

Domov prožít - domov vytváøet

ZVYKY PØED SPANÍM Zvyky dítìte pøed spaním se v druhém roce zmìní, bude totiž požadovat více zábavných her a více pozornosti. Moudøí rodièe mu dají oboje. Chci zdùraznit, že doba ukládání dítìte do postele má být dobou her a radosti, a i když jsou rodièe unaveni, mají se snažit být klidní a uvolnìní. V opaèném pøípadì se dítì nakazí nervozitou a bude mrzuté. Možná potom potrvá dvakrát tak dlouho jeho uložení do postele, a to jen proto, že rodièe neobìtovali pár minut své pozornosti, která by patøila jen jemu, a nepøistupovali k dítìti klidným a utišujícím zpùsobem. Bìhem druhého roku mùže dítì zaèít vylézat ze své postýlky, aby se dostalo k rodièùm. Je tøeba dobøe zajistit jeho bezpeènost. SPÁNEK BATOLETE BÌHEM DNE Pro dítì je velkou radostí, když mu rodiè dovolí pospat si v jeho posteli, na gauèi nebo nìkde jinde blízko sebe. Nechce-li dítì spát, dbáme na to, aby mìlo odpoèinkovou dobu, ve které bude klidné a tiché. Mùžeme mu pustit dlouhohrající magnetofonovou kazetu s jemnou relaxaèní hudbou s vysvìtlením, že doba odpoèinku bude trvat tak dlouho, dokud nepøestane hrát hudba. USÍNÁNÍ VEÈER Dítì neukládáme do postele ihned po vzrušující nebo divoké høe - velmi tìžce by se uklidòovalo, což by na matku mohlo pùsobit frustraènì. Staèí patnáct minut na to, aby se utišilo. Mùže si tøeba prohlížet knížku. I malé dìti si rády prohlížejí v posteli knížky. Když se to dítìti líbí, necháme je s jeho oblíbenou knížkou, která však nesmí vzbuzovat hrùzu. Nebo dítìti navrhneme, aby zhluboka dýchalo. Hluboké dýchání je totiž relaxaèní a uklidòující. Pomùže dítìti usnout. Také krátké a tiché vyprávìní je velmi vhodné. NOÈNÍ PROBOUZENÍ Zjistilo se, že asi 15 % dvouletých dìtí se v noci pravidelnì probouzí , což mùže být velkým problémem pro rodièe, kteøí se také potøebují vyspat. Pøes všechnu únavu by rodièe nemìli nikdy nechat dítì plakat. Okamžitá 66

Domov prožít - domov vytváøet

snaha o utišení má být spojena se snahou zjistit, v èem je problém a proè dítì pláèe. Nìkdy ho lze snadno odstranit. Mùže mu být zima nebo naopak horko. Mùže mít žízeò. Mohou se mu proøezávat zuby. Možná, že dítì neprobudila žádná z tìchto pøíèin a je vystrašené zlým snem. Potíž je v tom, že neumí vysvìtlit pøíèinu a nedokáže raciolnálnì pøijmout zprávu, že se nemá èeho bát. Co v této situaci musíme udìlat, je poskytnout mu lásku a porozumìní. Nemusíme se bát, že tím dítì rozmazlíme. DÍTÌ, KTERÉ NECHCE SPÁT Je tìžká situace rodièù dìtí, které nemohou v noci spát a èasto se budí. Takové dìti mají dostat maximum nìhy a pochopení. Je tøeba, aby se rodièe støídali „ve službì“ každou druhou noc, aby se ten druhý mohl bez vyrušování vyspat, jestliže ovšem nenastala mimoøádná situace. Rodiè „ve službì“ má spát blízko postýlky, aby se mohl dítìte uklidòujícím zpùsobem dotýkat rukou a pohladit je, když zaène plakat. Nepomùže-li ani tichý uklidòující hovor, je zaruèenì úspìšné vzít dítì do své postele. Má-li dítì v noci žízeò, je vhodné dát mu jen vodu s ovocnou šávou, nikdy nedávat mléko, aby si nezvyklo na noèní krmení. KDYŽ DÍTÌ NECHCE JÍT DO POSTELE V poslední dobì je více „problémových“ dìtí, než si vìtšina lidí uvìdomuje. Tyto dìti pøedstavují pro rodièe velké starosti. Dítì, které nechce jít veèer spát a zlobí, se jinak chová jako ostatní dìti, je tìlesnì velmi aktivní, se zájmem o všechno, co se kolem dìje, a je upøímnì milující. Bìhem dne s tìmito dìtmi nejsou problémy, jsou za vše vdìèné. V noci však je to složitìjší. Rodièe problémového dítìte se mají na noc pøipravit a u dítìte se støídat. Pak se budou cítit ménì frustrovaní a ménì neschopní. Rozhodnì musí dbát i na sebe. Nikdo nemùže delší dobu bez úhony vydržet nedostatek spánku. Rodièe také nejsou výjimkou. Chybou nìkterých knih pro rodièe je, že se stydí dát radu, která by zdánlivì dávala pøednost rodièùm pøed dítìtem. V pøípadì problémového dítìte, které nechce spát, musí rodièe myslet i na sebe. Spánek je pøíliš dùležitý, než abychom mohli být bez nìho. Rodièe mají právo udìlat všechno potøebné proto, aby se vyspali. Pro rodièe problémových dìtí uvádím nìkolik pragmatických rad, které ovšem klasickým radám odporují. Na ložnicích totiž není nic magického. Dítì mùže spát tam, kde se cítí nejlépe; na zemi, u vašich nohou, na gauèi, 67

Domov prožít - domov vytváøet

nebo na vašem klínì. Buïte pružní, co se týká ukládání do postele. Když to necháme na dìtech, vìtšina se jich odebere spát kolem sedmé èi osmé hodiny veèer, a je uložíme nebo ne. Proè by mìly být nešastné samy v pokoji, když mohou být šastné ve vaší spoleènosti? Dítì veèer vèas vykoupejte. Koupání pùsobí relaxaènì a dítì zaène být ospalé. Je-li tìžké dostat dítì do postele, obleète mu noèní odìv døív, než je vezmete k sobì do obývacího pokoje. Když usne, nemusíte je budit a mùžete je odnést pøímo do postele. SPÁNEK DVOULETÉHO DÍTÌTE Když jsou dítìti dva roky, potøebuje obvykle dvanáct hodin spánku v noci a asi jednu až dvì hodiny pøes den. Skuteèná délka spánku závisí, jak jsme již øekli, na dítìti samotném. Obecnì lze øíct, že doba odpoèinku pøes den se v prùbìhu tøetího roku zkracuje, ale délka noèního spánku zùstává obvykle stejná. Doba, kterou dítì prospí v noci, se zaène snižovat kolem šestého roku a zredukuje se pøibližnì o pùl hodiny za rok. Kolem tøetího roku mnoho dìtí pøestává pøes den spát, i když vìtšina si ještì asi do šesti let potøebuje po obìdì odpoèinout. SPACÍ NÁVYKY DVOU - AŽ TØÍLETÉHO DÍTÌTE Dìti ve vìku kolem 2-3 let nìkdy zaènou s oddalovací taktikou, když mají jít do postele. Mùže to být pøání jít na záchod nebo napít se a je tu pøirozenì také možnost, že se dítì prostì bez výmluv objeví u rodièù èilé a roztomilé. Myslím si, že za tìchto okolností by mìli rodièe rozhodnout, co budou dìlat, s pøihlédnutím na pøedešlé zvyklosti. Jestliže pøedtím dobu ukládání ke spánku pružnì mìnili a nikdy nenaléhali, aby dítì šlo spát do svého pokoje, postýlky nebo postele, nemohou náhle zmìnit pøístup, když už jsou dítìti 2-3 roky. Dítì by prostì pøijalo tuto nedùslednost a zcela správnì by maøilo nový režim. Myslím si, že za tìchto okolností je praktiètìjší dovolit dítìti, a si hraje v místnosti, dokud se neunaví a neusne, a potom je mohou rodièe odnést do postele. Avšak na druhé stranì, jestliže rodièe peèlivì dodržovali spací návyky a toto nové chování je odklonem od nich, dítìti mùže jenom prospìt, budou-li trvat na svém a znovu nastolí vžité zvyklosti. Není pochyb o tom, že dítì bude trochu fòukat a pøemlouvat své rodièe, avšak vzájemné vztahy jsou pevné, a dítì zakouší, že je rodièi milováno a že kdyby je potøebovalo, jsou pøipraveni vždy pomoci. Proto 68

Domov prožít - domov vytváøet

tedy rodièe mohou trvat na svém . Mohou se opírat o jeho dùvìru k nim. Dítì si rychle vezme k srdci ponauèení a pøestane s nevhodným chováním. Jestliže však rodièe ustoupí, dítì si to urèitì osvojí jako nový návyk. Zpùsob, jak se rodièe chovají v tìchto situacích, závisí pøedevším na tom, jak jsou unaveni a jak jsou pøipraveni na narušování veèerního programu. Jestliže matka strávila s dítìtem celý den, pravdìpodobnì cítí s jistým zadostiuèinìním, že veèer a noc patøí jí a manželovi. Je tøeba vést dìti, aby tuto realitu respektovaly. ŠASTNÉ OVZDUŠÍ PØI UKLÁDÁNÍ KE SPÁNKU Je dùležité, aby dítì bylo ukládáno ke spánku ve šastné atmosféøe. Moudøí rodièe udìlají všechno proto, aby dìti nešly spát nešastné. Odpustí jim i urèité pøestupky, aby nešly spát s tím, že by jim v uších znìl rozzlobený hlas. Snaží se vyhnout tomu, aby se dìti rozrušily nebo plakaly z rozèilení. Pøed spaním je potøeba udržovat radostnou a pøátelskou atmosféru. Dobu mezi veèeøí a ukládáním do postele má prožít rodina pospolu. Pøítomnost rodièù v místnosti pùsobí na dítì velmi uklidòujícím zpùsobem, takže si svoje šastné pocity odnese z obývacího pokoje do ložnice. RITUÁLY PØED SPÁNKEM Vìtšina dìtí má tyto rituály ráda. Má se jich aktivnì zúèastòovat také otec, pokud je to možné. Písnièka, øíkanka a potom krátká pohádka nebo nìco jiného, ale vždy stejnì atraktivního - to mùže být náplní tìchto rituálù. Je to doba vìnovaná rodinì. Celá rodina si povídá o tom, co se událo pøes den. Tyto rituály splòují svùj úèel a všichni cítí, že se vyplatí na nì obìtovat èas. Dále mohou rodièe rozsvítit v pøedsíni malé svìtlo, aby dìti v noci trefily do koupelny nebo do jejich pokoje, kdyby to potøebovaly. Pøikládám ještì nìkolik osvìdèených rad. Pro malé dìti postavte dìtské hodiny z hraèkáøství vedle skuteèných a nastavte na nich ruèièky tak, aby ukazovaly èas, kdy je nutné jít spát. Až budou na obou hodinách ruèièky ve stejné poloze, je èas jít spát. Podle možnosti se snažte, aby dítì šlo spát ve stejnou dobu každý den, èímž mu pomùžete vytvoøit si pravidelné spací návyky. V dobì, kdy mají jít dìti spát, nejsou èasto dost ospalé. Snaží se oddálit èas spánku tím, že si v posteli prohlížejí novou hraèku, ètou knížku nebo spolu povídají. Je dobré, když dìti, pøibližnì ve stejném vìku, spí spoleènì v pokoji až do doby, kdy budou potøebovat soukromí. Když už 69

Domov prožít - domov vytváøet

jsou vaše dìti ve svých postelích, trochu se s nimi polaskejte, døíve než odejdete z pokoje. Mají to velmi rády. Zahøejte jim postel a v pamìti jim zùstane vaše blízkost. I na vás to pùsobí velmi relaxaènì. ODDALOVACÍ TAKTIKY Dítì se možná pokusí zastavit rodièe tak, že øekne, že prostì nechce, aby odešli. Mají opìt na vybranou, co udìlat. Mohou zùstat u dítìte, pokud se nerozptýlí jeho pøípadný strach a dokud se necítí dost klidné, aby usnulo buï s nimi nebo bez nich. Mohou také dítìti øíci, a si nevymýšlí, a odejít. Myslím si, že to druhé je nebezpeèné, protože u dítìte se mùže vyvinout takový strach, že se stane hysterické. To je zlé jak z krátkodobého hlediska, dítì totiž v tu noc usne jen s velkými potížemi, tak z dlouhodobého - v dítìti se mùže vypìstovat strach z odchodu do postele na nìkolik dalších let. Takový pøístup není dobrý. STRACH ZE TMY Když dítì oddaluje odchod do postele ze strachu ze samoty nebo ze tmy, potom jsou to právì rodièe, kteøí mohou zmírnit jeho obavy. Bojí-li se dítì být samo ve tmì, sedne si k nìmu rodiè a odpoutává je od takových myšlenek ètením pohádky, hrou nebo zpìvem. Dbáme na to, aby dítì bylo klidné, jsme u nìj a hladíme je, dokud pøitom neusne. Strach ze tmy je zcela normální a u malých dìtí pochopitelný, a proto netrváme na tom, aby byla v místnosti tma. Noèní lampa mu dodá pocit jistoty a rodièùm pomùže orientovat se v noci v dìtském pokoji. ZLÉ SNY A CHOZENÍ VE SPÁNKU

Domov prožít - domov vytváøet

a odstraníme ji. Pøíèinou mùže být napø. pøíliš pøísný pøístup k dítìti, nové dítì v rodinì nebo nástup do mateøské školky. Pak možná pomùže, když se o problému rodièe poradí se svým lékaøem, který mùže doporuèit dìtského psychoterapeuta. Bìhem noèního dìsu mùže mít dítì otevøené oèi, ve skuteènosti však nevidí. Mùže rodièùm hlasitì nadávat divným, zkomoleným jazykem a být velmi hrubé a zlostné. Dítì se pøitom neovládá a bìhem noèního dìsu je velmi vylekané. Velmi èasto nemohou momentálnì rodièe udìlat nic pro to, aby zmírnili jeho strach. Nemá smysl s ním mluvit o tom, co se dìje. Ve vìtšinì pøípadù ani nerozumí, co je mu právì øeèeno. Bìhem noèního dìsu nepøikazují rodièe dítìti, aby cokoliv dìlalo. Tím by na nìj vytváøeli další tlaky, èímž se zvyšuje jeho úzkost. Jediný zpùsob, jak mu pomoci, je zùstat u nìj, chovat se co nejvíce chápavì a promlouvat k nìmu tiše a starostlivì. Rodièe nikdy nenechávají dítì s noèním dìsem samotné. Zùstávají u nìj, dokud dìs neodezní. Jejich blízkost a pochopení je všechno, jak mu mohou pomoci. Mluví chlácholivì a tiše o èemkoliv. Nenaléhají na nì, aby se vzpamatovalo. Nikdy nezvyšují hlas a nikdy dítì nehubují, protože by mohlo propadnout hysterii. ZAMÈENÉ DVEØE Jedna z vìcí , kterou by rodièe nikdy nemìli dìlat, je, že zamknou dítìti dveøe, aby je oddìlili od sebe. Tím mu vlastnì jen pøiznávají svoji neschopnost si s ním poradit, a je to vùèi dítìti dost kruté. Zamèené dveøe a bariéry by se z rodièovského hlediska nemìly používat. Dítì je tøeba nauèit, a to i dvouleté dítì, že je potøebné respektovat soukromí druhých lidí. Tøíleté dítì již pochopí rozumné zdùvodnìní. Rodièe by mìli vhodným zpùsobem dítìti vysvìtlit, že prostì nemùže vylézt z postele, kdy si usmyslí, a že je dají zpìt bez ohledu na to, kolikrát to udìlá. Jestliže rozumnì trvají na svém, chování dítìte se upraví.

Dítì pravdìpodobnì nebude trápit noèní dìs, dokud nedosáhne tøí let, pøestože se obèas budí s výkøikem a s vystrašeným pohledem, který naznaèuje, že mìlo zlý sen. Mnohé dìti mívají noèní mùry a je to normální, i když to mùže rodièe dost vystrašit, jestliže se dítì hned neprobere. Noèní dìs není nièím nenormálním, pokud se nevyskytuje èasto nebo není provázen pravidelným chozením ve spánku. Toto chování naznaèuje, že se dítì musí ve velké míøe ovládat, aby potlaèilo své úzkosti v bdìlém stavu, a ztrácí nad sebou kontrolu jen tehdy, když spí. Snažíme se pak najít pøíèinu napìtí 70

71

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

VI. KDYŽ BATOLE PLÁÈE

72

73

Domov prožít - domov vytváøet

Roèní až dvouleté dìti vìtšinou pláèou z emoèního rozrušení, ze strachu, úzkosti, odlouèení nebo proto, že jim chybí matka a dostatek mateøské lásky. NEJISTOTA Mezi prvním až tøetím rokem tráví dìti stále ménì èasu v tìlesné blízkosti svých matek a zmenšuje se množství vzájemných dotekù mezi matkou a dítìtem. V protikladu této zjevné nezávislosti budou chvíle, kdy bude vaše batole velmi vystrašené a plné úzkosti. Stává se to obvykle v období kolem jednoho roku. Možná zpozorujete, že je tišší a ménì neposlušné než obvykle. Bývá také velmi plaché pøed cizími lidmi v nových situacích a zoufale se tulí k vašim nohám.Mùže dokonce odmítat jídlo. Jsou to obecné pøíznaky úzkosti, na které byste mìli ihned reagovat. Nejlepší zpùsob, jak si poradit s tìmito úzkostmi, je, že své batole zahrnete projevy náklonnosti a pøitom je budete osmìlovat, aby bylo zvìdavé a dobrodružné. Je také nutné podnìcovat rùst jeho sebevìdomí. Chvalte je a odmìòujte každý jeho krok, každý dosažený výsledek. Batole potøebuje vaše ocenìní a bude dìlat témeø všechno, aby je získalo, vèetnì projevù nové nezávislosti. Proto není tak tìžké je povzbudit. Dítì, které má bezpeèný vztah k rodièùm, jej využívá jako základnu, ze které se vydává na svoje objevitelské výpravy a pokraèuje v nich s rostoucí sebedùvìrou. Mnohé výzkumy ukázaly, že pøítomnost osoby, ke které má dítì vytvoøen bezpeèný citový vztah, mu dává schopnost vypoøádat se s novými, možná i hrozivými zkušenostmi a s úzkostí, která je provází. STRACH Z ODLOUÈENÍ Batole je natolik pøipoutáno ke svému rodièi, že se odlouèení od nìj stává jednou z nejvìtších pøíèin potíží a strach z odlouèení je jednou z nejsilnìjších pøíèin úzkosti. Znepokojí-li dítì strach, nejistota a úzkost z odlouèení, následuje pláè. Stupeò úzkosti je rùzný podle vìku dítìte a závisí také na zpùsobu, jakým od nìho odcházíte. Také záleží na tom, jak je obeznámeno se situací, ve které se nachází. Pøirozenì závisí také na pøedešlých zkušenostech dítìte. Jestliže byly zprvu nepøíjemné, pravdìpodobnì mu budou podruhé pøipadat ještì nepøíjemnìjší. Dìti opravdu nemají rády, když od nich odcházíme. Je to tak: èím jste lepší rodièe, tím více bude pravdìpodobnì dítì plakat pøi odlouèení. Co je tøeba dìlat? Nikdy nehubujte dítì, které má strach. Vždy se snažte o pochopení a podporu. Ubezpeète své dítì, více skutky než 74

Domov prožít - domov vytváøet

slovy, že vám mùže vìøit a spoléhat se na vás. Když øeknete, že se vrátíte za pùl hodiny, udìlejte to. Øeknete-li, že jdete jen do vedlejší místnosti, nechoïte dále. Øeknete-li, že se vrátíte za pìt minut a budete pokraèovat ve høe, vrate se, jak jste slíbili. Jedním z nejvìtších zdrojù jistoty pro vaše dítì je to, že vám mùže vìøit, protože dodržíte slovo. Ve vašem úsilí o pochopení a spolehlivost dbejte na to, abyste se nechovali pøíliš ochranáøsky. To jenom zbrzdí ve vašem dítìti dobrodružného ducha a zabrání mu vytvoøit si sebevìdomí. FRUSTRACE Koncem druhého roku dobrodružný duch vašeho dítìte témìø urèitì pøevýší jeho koordinaci a stupeò pohyblivosti. Bude se pokoušet o vìci, na které nestaèí jeho zruènost, smysl pro rovnováhu a tìlesnou sílu. To mu zpùsobí velkou frustraci. Je samozøejmé, že zdrojem frustrace budete i vy, protože musíte svému batoleti pro jeho vlastní bezpeènost bránit v urèitých èinnostech. Snažte se tedy být trpìliví. Nejlepší podpora, kterou mùžete svému dítìti poskytnout, je vaše pomoc. Pomáhejte mu pøi malování, pøi stavbì vìže z kostek nebo pøi lezení. Pomáhejte mu stavìt pískové hrady nebo seøadit vojáèky èi domácí zvíøátka. Jestliže mu frustrace z vlastní neschopnosti nažene do oèí slzy, mùžete rychle odvrátit jeho pozornost na jinou oblíbenou hru. Když se cítí frustrováno pøi pokusu hrát hru se staršími dìtmi nebo dìlat nìco, co starší dítì bez problémù zvládne, navrhnìte mu, že si spoleènì zahrajete hru, o které víte, že na ni svými schopnostmi staèí. I když je velmi dùležité, aby vaše dítì zkoušelo nové vìci a pokoušelo se vždy znovu. Jestliže však nemá ihned úspìch, pøíliš mnoho porážek mùže zpùsobit jeho stagnaci. Nedejte se zatáhnout do soubojù se svým dítìtem, a už jde o to, aby šlo na noèník, nebo od nìj chcete, aby snìdlo urèitý pokrm. Bude chtít prosadit nezávislost svého myšlení, a je-li to možné, mìli byste to respektovat a nevynucovat si vše jen podle vašeho názoru. Uète dítì, aby se rozhodovalo v malých vìcech samo. Vychovávat bez poutání je tøeba už od malièka, ale má být vždy spojeno s výchovou k øádu. ZÁCHVATY ZLOSTI Záchvaty zlosti slouží k vyvolání pozornosti. Záchvat bude pokraèovat do té doby, dokud budete vìnovat svému dítìti pozornost. Odvrátíte-li ji od nìj, náhle pøestane. Nejlepší zpùsob je odejít z místnosti. Vašemu dítìti to nijak neublíží. Zadržování dechu skonèí samo sebou, protože dítì se 75

Domov prožít - domov vytváøet

nadechne, jakmile mu zaène chybìt kyslík. Jestliže sebou hází, jednoduše odstraòte z jeho blízkosti pøedmìty, kterými by si mohlo ublížit a nechte je, a sebou hází a vøíská. Nepokoušejte se je pøemlouvat a nedejte se vyvést z rovnováhy. Nevyhrožujte trestem a tìlesnì netrestejte. Nic z toho ani v nejmenším nepomùže utišit záchvat nebo odvrátit záchvat následující. Jediný zpùsob, jak se má moudrý rodiè chovat, je nechat dítì o samotì. NOÈNÍ PLÁÈ Nìkteré dìti pláèou, když jdou veèer spát. V mnoha pøípadech tomu mùžete zabránit tím, že zavedete rituál pøed spaním. To neznamená, že budete neoblomní, ale spíše dáte svým veèerùm rytmus, na který si vy i dítì zvyknete. Koupání a odchod do postele by mìly být v ideálním pøípadì naplnìny štìstím. Od svých šesti mìsícù by se mìlo dítì koupat s požitkem, a jestliže ke koupání pøistupujete jako k dobì her, jste na dobré cestì. Po koupání by se dítì mìlo cítit relaxované a mírnì ospalé. Když je i veèeøe nenucená, neformální a šastná, s nápojem a s pohádkou, s hrou nebo písnièkou, podle toho, co má dítì rádo, a po ní je uložíte do postýlky s pevným a pøitom láskyplným „dobrou noc“, mìlo by staèit, když prostì jenom tiše odejdete. S pøibývajícím vìkem zaènou dìti dávat pøednost písním a dokonce budou chtít, abyste je zpívali v urèitém poøadí. Budou mít oblíbené pohádky, oblíbené písnièky nebo budou rády usínat pøi poslechu hudby. Možná jim postaèí, když u nich budete tiše sedìt a èíst jim nebo prozpìvovat. Zjistìte, který zpùsob ukládání do postele vyhovuje nejlépe vašemu dítìti a dodržujte jej každý veèer. Pocit, že dítì ví, co se bude dít, mu dodává jistotu, když jde spát. DELŠÍ ODLOUÈENÍ Dùsledek delšího odlouèení se vìtšinou liší podle vìku dítìte. Pøed šestým mìsícem se u nìj vìtšinou neprojeví vážnìjší znepokojení, je-li na nìjakou dobu odlouèené od rodièù. Avšak od šesti mìsícù až asi do pìti let jsou dìti odlouèením velice zneklidnìné a je pravdìpodobné, že chlapci tím trpí více než dìvèata. Jestliže první zkušenost malých dìtí byla nešastná, je pravdìpodobné, že budou daleko více znepokojené pøi svém druhém odlouèení nebo pøijetí do nemocnice. Èím déle toto odlouèení trvá, tím více známek rozrušení dítì projevuje, zejména jde-li o odlouèení od matky, otce nebo sourozencù. Proto má pøedevším matka být s dítìtem i v nemocnici, pokud je to jen možné. 76

Domov prožít - domov vytváøet

Dùsledky se mohou zmírnit, stará-li se o dítì jiná osoba, napø. nevlastní rodiè nebo láskyplná peèovatelka, zejména když se v péèi o nì dodržují jeho nauèené denní zvyky a zpùsoby. Je potøebné seznamovací období, v nìmž se dítì pozná s osobou, která se má o nìj starat, ještì pøed odlouèením od rodièù. Vzpomínky na minulost by mìl peèovatel v mysli dítìte obnovovat tak, že o nich bude vyprávìt. S pøibývajícím vìkem dítìte bývají pøíèiny pláèe složitìjší. Jeho myšlení je stále dokonalejší a má mnohem širší vìdomosti o svìtì a rozumí jemnìjším odstínùm, kterými vyjadøujete svùj souhlas nebo nesouhlas. Zaèíná si uvìdomovat své postavení v rodinì, mezi dìtmi a ve svìtì jako takovém. Trpí však také novými nejistotami a úzkostmi. Strach již nebývá jednoduchý, jako napø. strach z odlouèení od rodièù. Mohou je zpùsobit rùzné nové a neobvyklé vìci, které se stanou v prùbìhu dne. Protože lépe chápe, co se kolem nìho dìje, vzrùstá možnost, že ho budou zneklidòovat rùzné události. Jeho sebevìdomí vzrùstá, ale stává se také citlivìjší, èastìji pociuje hanbu, lítost, frustraci, hnìv, žárlivost nebo odpor. To všechno je mùže rozrušit a rozplakat. Protože také více ví o svìtì, uvìdomuje si existující hrozby i to, jak by ho mohly zasáhnout. S vìtšinou tìchto vìcí si musí poradit samo. Není to lehké pro nikoho, tím ménì pro malé dítì, proto nás nepøekvapí, že se pomìrnì èasto uchýlí k slzám. STRACH ZE SKUTEÈNOSTI A Z PØEDSTAV Dìti mezi druhým a tøetím rokem trpí strachem z klasických pøíèin. To, že takovým strachem trpí také vaše dítì, není známkou abnormality. Dvì z tìchto pøíèin jsou popsány dále. Je to pøedevším strach ze tmy. Je velmi rozšíøený a není na nìm nic nenormálního. Pomozte svému dítìti tak, že v pokoji necháte noèní svìtlo. Nemusíte dìlat žádné zvláštní vydání. Standardní žárovku v lampì nahradíte barevnou nízkowattovou žárovkou a to je všechno, co je nutné udìlat. Mùžete mu pomoci také tím, že je s tmou lépe seznámíte. Choïte s ním veèer na procházku a ukažte mu všechny zajímavé vìci, které pøes den nejsou vidìt, jako hvìzdy nebo mìsíc nebo nìjaká noèní zvíøata (dobrý nápad je seznámit se s nimi v zoologické zahradì nebo v obrázkové knížce). V létì vezmìte dítì do zahrady, prostøete na trávì deku a lehnìte si na ni. Dále je to strach z bouøky. Mnoho dìtí se bojí hromu a bleskù. Nejlepší je dítì nìjak zaujmout, dokud bouøka nepøejde. Mùžete mu vyprávìt oblíbenou pohádku, pustit silnìji televizi nebo hudbu, nebo vytáhnout hru, kterou jste si koupili na dobu, „kdy bude hodnì pršet“. 77

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

JAK PØISTUPOVAT KE STRACHU Nìkolik dobrých rad pro rodièe. Má-li vaše dítì èasto strach, povzbuzujte je, aby o svém strachu mluvilo, jakmile je toho schopné. Pozornì poslouchejte a ukažte dítìti svùj zájem a sympatie. Poslouchejte je, i když umí své pocity jen špatnì vyjádøit slovy. Pomozte mu tak, že budete uvádìt pøíklady, a ukažte mu, že se s takovými strachy identifikujete. Nikdy se dítìti za jeho pocity nevysmívejte a nezahanbujte je. To by vedlo jen k tomu, že by je skrývalo a odcizilo by se vám. Mìli byste být vždy chápavým a soucitným pøítelem, který umí dítìti pomoci a utìšit je v situaci, když se bojí. Musíte svému dítìti ukázat, jak si poradit se strachem. Zde je nìkolik zpùsobù, jak to udìlat. Jeden z nejlepších zpùsobù, jak dodat dítìti jistotu, je, že mu ukážete, že jste stejní. Všechny dìti rády poslouchají povídání o tom, jak to bylo, když vy jste byli malí. Vyprávìjte svému dítìti o nìjakém strachu, kterým jste trpìli vy, a vysvìtlete mu, jak vám rodièe pomohli, abyste jej mohli pøekonat. Když se zaène vaše dítì bát nìjaké vìci v domácnosti, napø. automatické praèky, pomozte mu pøekonat strach tím, že mu vysvìtlíte, že strojù se nemusí bát. A dokažte to, podržte je na ruce, když budete praèku zapínat, a pøesné komentujte, co právì dìláte. Ukažte mu, jak do ní sypete prášek a zapnìte ji. Položte mu na ni ruku, aby cítilo vibrace, a potom zvolna a jemnì položte na jeho ruku svoji, aby cítilo, že se nebojíte a že se s vaší podporou nemusí bát. Nikdy nepøistupujte ke strachu tak, jako by to nebylo nic vážného. Pro vaše dítì je to vážné a je nutné se tím vážnì zabývat. Bojí-li se napø. vaše dítì nepøíjemného stínu, který na stìnu vrhá lampa v jeho pokoji, pøesuòte postel do polohy, ze které neuvidí žádné stíny. Jak máme pøistupovat k iracionálnímu strachu ? Jedním z nejlepších zpùsobù, jak si poradit s iracionálním strachem, je rozehnat ho nìjakým druhem tìlesné aktivity. Jestliže se vaše dítì bojí pøíšer nebo duchù, øeknìte mu, že jste rodiè, který mùže dìlat magické vìci. Øeknìte, že je mùžete odfouknout, a ze všech sil fouknìte. Slibte mu, že je odstraníte vysavaèem, a zapnìte ho. Nìkteøí lidé tvrdí, že když se pøed svým dítìtem tváøíte, jako byste vìøili na pøíšery a duchy, posilujete v nìm pøesvìdèení, že existují. Proto je snad lepší øíci, že duchové nejsou. Jediný problém je, že vám dítì neuvìøí. Nemùže vám uvìøit, protože jeho strach není racionální.

78

VII. PØEDŠKOLNÍ VÌK DÍTÌTE

79

Domov prožít - domov vytváøet

PØIROZENÁ INICIATIVA Pøi ideálnì probíhajícím vývoji se dítì po tøech letech dokáže nejen volnìji a ráznìji pohybovat v prostoru kolem sebe a získává širší pole èinnosti ( zdá se mu, že je neomezené) a jeho zdokonalená schopnost øeèi rozšiøuje spolu s jeho volností pohybu i jeho svìt pøedstav. Pro Erika H. Eriksona je to pøedpoklad pro to, pøicházet „s pocitem nezlomené iniciativy... ke všemu, co se mu zdá být žádoucí (i když mu to pøipadá trochu nebezpeèné), s nezmenšenou a cílevìdomou energií“. To všechno se ale nevyvíjí jen (biologicky) „pøirozenì“ a jako by samo sebou, ale potøebuje opìt své podpùrné blíženské prostøedí, které adekvátnì odpovídá na nové vývojové fenomény. Souèasná kultura vztahù (nebo nekultura) má i zde svùj rozhodující podíl stejnì jako už v pøedchozích stadiích. NESPRÁVNÉ VEDENÍ DÍTÌTI ŠKODÍ Jestliže je dítì vychováváno rodièi, kteøí žijí bez nadìje, štìstí nebo ideálù, trpí nedostatkem motivace a vnitøní prázdnotou a právì jen tak tak se drží nad vodou. Jestliže je rozmazlováno z pøehnané starostlivosti nebo zbožšováno z nedostatku jiné životní náplnì, jestliže se s ním jedná špatnì, pøísnì, je šikanováno, ponižováno, bito, místo aby mu byl umožnìn šastný vztah, v nìmž mùže autonomnì, cílevìdomì, produktivnì, kreativnì, svým citùm pøimìøenì diferencovanì vstoupit do nového životního úseku, prožívá porušení své malé osobnosti ve svém „podpùrném“ prostøedí. Toto prostøedí dokáže z èlovìka s vysokým potenciálem dìtské kvantity pudù, kvality citù a intelektuální možnosti rozvoje udìlat takového èlovìka, který dìlá spolu všechno, co se dìlá s ním, a který se nauèil vzdát se dalekosáhle vlastních citù, vùle a jednání. RODINNÉ POMÌRY DÙLEŽITÝM FAKTOREM Na první pohled se zde jedná o formy narušení dìtské osobnosti, které jsou zapøíèinìny jednotlivými osobami, a to pøedevším rodièi. Tyto formy narušení mohou mít opìt své koøeny v jejich dìtských zkušenostech, v málo vyvinutém pocitu sebehodnoty, malých sociálních kompetencích, v upevnìném a okamžitì nesplnitelném oèekávání ze strany dítìte. Na druhé stranì ale souvisejí tyto formy narušení ze strany rodièù také i s rodinnými pomìry, tøeba s finanèními starostmi, stísnìným obytným prosto80

Domov prožít - domov vytváøet

rem, nejistým pracovním místem, pracovním pøetížením, smìnami nebo úkoly, øetìzem zátìží, nedostatkù a stresových faktorù bez možnosti ventilace, bez možnosti ústupu, izolovanì od uvolòující sociální sítì a podpùrných systémù. Podmínky vzniku psychosociálního stresu leží opìt ve spoleèenských pomìrech, které jsou pohánìny výkonem, konkurencí a konzumem. Tøetí pohled za kulisy každodenního poškozování dítìte ukazuje tedy strukturu závislosti mezi individuálními, osobnost poškozujícími formami jednání a spoleèenskými pomìry, na nìž jsou napojeny. K tomu se pøidávají poškození, která zpùsobují pøi rozvoji dìtské osobnosti bezprostøednì spoleèenské pomìry ve formì hluku letadel, dopravy, chybìjícího prostoru pro hraní, chybìjících dìtských høiš a poulièního provozu málo vhodného pro dìti. V neposlední øadì televize a video dennì vyplòují èas a „násilnì“ tìm malým ukazují, jak to chodí ve svìtì velkých, takže pøíliš brzy dospìlé, a proto ve svých možnostech rozvoje stagnující a brzy stárnoucí dìti jsou zastrašeny. Všechny tyto faktory, které jsou „nepøátelské“ zdravému duševnímu vývoji dnešních dìtí, urèují jejich sociální prostøedí v rodinì a spoleènosti právì tak jako „dìtem nepøátelské faktory“ moderních prùmyslových spoleèností. Srovnáno s historickými formami dìtství nebo sociální realitou dìtí tøetího a ètvrtého svìta zde mùžeme mluvit o takøka závidìníhodné pozici. Dìtství je zde právem a zákonem zvláštì chránìná vìková fáze, dalekosáhle osvobozená od základní nouze a existenci ohrožujících životních podmínek, zasazená do relativnì velkého materiálního blahobytu. Stalo se nejen možným, ale bìžným - nabízet dìtem zajištìný, zdravý, od vykoøisování osvobozený a pøed zvùlí a násilím chránìný život, vychovávat je permisivnì, podporujícím zpùsobem a povzbudivì, kompenzovat nedostatky v uèení, opoždìní ve vývoji, sociální rozdíly a dekretovat jejich emancipaci a autonomii. To jsou pokroky, které nesmíme pøehlížet. Tento celý seznam faktorù, a nejen nìjaký redukovaný, charakterizuje každodenní kulturu a nekulturu vztahù, v níž dnes vyrùstá dìtská osobnost, ve všech vrstvách obyvatelstva a ve všech svìtonázorovì-nábožensky rùznì orientovaných rodinách. Pøitom jsou rozdílnì rozloženy jen souèasné podíly pøívìtivosti a nepøátelství vùèi dìtem. Jsme si vìdomi jen pøibližnì toho, do jaké míry souèasná spoleèensky podmínìná rodinná kultura a nekultura vztahù spoluvychovává schopnost a neschopnost vztahù vyrùstající malé osobnosti.

81

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

VIII. VÝCHOVA DÍTÌTE ŠKOLNÍHO VÌKU

82

83

Domov prožít - domov vytváøet

DÌTI V MLADŠÍM A STØEDNÍM ŠKOLNÍM VÌKU Když dítì vstupuje do školy, má už podstatnou èást svého tìlesného a duševního vývoje za sebou. Zvládlo základní pohybové dovednosti, osvojilo si návyky, které z nìho èiní kulturního tvora, nauèilo se dobøe mluvit, dovede pøijímat úkoly a dovede i spolupracovat na spoleèném díle. Ovládá velmi bohatou škálu citových projevù, od soucitu až po sebevìdomí. K dospìlému životu by to ovšem zdaleka ještì nestaèilo. Musí na tìchto základech dál stavìt a mnoho dovedností musí ještì procvièit, rozvinout a vytøíbit. Mnohé funkce musí teprve dozrát - a to potøebuje èas. Je celá spousta vìcí, kterým se musí novì nauèit. Proto se stává školákem a na svém školním pracovišti se v procesu soustavného vzdìlávání pøipravuje na pozdìjší pracovní a spoleèenské zaøazení. Proti pìti letùm pøedškolním je školní vìk znatelnì delší. Sotva bychom kromì školy našli spoleèného jmenovatele pro všechny zmìny a vývojové pokroky, které charakterizují celé toto období. Dìlíme je proto na dvì nebo ještì lépe na tøi èásti. Starší školní vìk zabírá už dobu puberty a té vyhradíme samostatné místo ve sledu vývojových fází. Zamyslíme se zatím nad obdobím „mladšího a „støedního“ školního vìku. Mladší školní vìk mezi šesti a osmi léty má mnohé znaky období pøechodného. V nìèem ještì doznívá doba pøedškolní a v nìèem jsou již pøedznamenány fáze pøíští. Dìti nyní rychleji rostou a matky si èasto stìžují lékaøùm, že dìti jsou hubené, že jim svítí žebra a že pro samé hraní nemají ani èas poøádnì se najíst. Je to však zcela pøirozený jev, který nás nemusí nijak dìsit. Ne nadarmo se øíká tomuto stadiu první puberta. Dítìti rostou více tzv. dlouhé kosti a ztrácí roztomilou dìtskou baculatost, která je typická pro pøedškolní léta. S tím ovšem souvisí i pøechodné oslabení nervové soustavy, které se navenek projeví zvýšenou únavností, neklidem a zvýšenou potøebou pohybového uvolnìní. Problémem prvních tøíd proto není ani tak dìti nìèemu nauèit jako udržet je v klidu. I v oblasti duševního a spoleèenského vývoje jsme tu na pøechodu. Dìtem na zaèátku školní docházky ještì velmi èasto splývají hranice mezi skuteèností a vlastní fantazií. Pohádky jsou dosud ve velké oblibì, nebo fantazie pomùže dítìti pøenést se do jiných svìtù a pøekonat všechny logické nesrovnalosti. Také sugestibilita je dosud velmi silná. Hlásí-li se v první tøídì jedno dítì, protože zná správnou odpovìï, je pravdìpodobné, že se pøihlásí ješté nìkolik dalších, které odpovìï neznají. A chce-li jedno dítì na výletì pít, je lépe všeho nechat a napojit celou skupinu. V první tøídì se také mohou chlapeèek a holèièka ještì vodit za ruku, když jdou do školy. Jsou to ještì dìti. O rok pozdìji to však bude už chlapec a dìvèe a nìjaké 84

Domov prožít - domov vytváøet

naivní dùvìrnosti jednoho k druhému by znamenaly ponížení novì se tvoøící mužské a ženské dùstojnosti. Na rozdíl od tohoto pøechodného období je støední školní vìk pøibližnì mezi osmi a dvanácti léty pomìrnì výraznou, ostøeji ohranièenou vývojovou fází. Po pøedchozí disharmonizaci tìlesného vývoje mùžeme nyní pozorovat opìt jisté vyrovnání. Chlapci a dívky jsou v této dobì zpravidla ve velmi dobré tìlesné a zdravotní kondici. Dosahují také velké výkonnosti. Je až pøekvapivé, co tyto dìti dokáží a co vydrží. Utahají své rodièe na lyžích, jsou rychlejší v bìhu a obratnìjší v pohybových hrách, ve vodì jsou ve svém živlu. Je to ovšem i doba, kdy mají sklon k pøehánìní, a proto dáváme pozor, abychom v jejich výkonnosti udržovali zdravou míru. Vývoj rozumových schopností dále pokroèil. Dítì je schopno lépe uvažovat a usuzovat. Od myšlení konkrétního postupuje k abstraktnímu. Dobøe to vidíme na jeho schopnosti øešit složitìjší matematické úlohy a zacházet nakonec i s obecnými èísly. Pamì logická nabývá pøevahy nad mechanickou a ve vývoji vnímání schopnost sluchové analýzy a syntézy dozrála natolik, že díté dokáže zvládnout i takové záludnosti našeho pravopisu jako je rozlišení tvrdých a mìkkých slabik. Psychologové èasto øíkají, že støední školní vìk je dobou maximální „extraverze“. Znamená to, že dítì se ještì neobírá svými vlastními prožitky a citovými problémy, jak je to typické pro dobu puberty, ale že žije v neproblematickém svìtì vìcí a dìjù. Pøíroda, technika, sport mají nyní velkou pøitažlivost a mnohé dìti dovedou pøedmìtùm svého zájmu vìnovat tolik píle a pozornosti, že se v daném oboru stanou docela solidními odborníky. Je pravda, že tento „odborný“ zájem není vždy ve shodì se školními požadavky a osnovami, ale rozhodnì to nijak neubírá na cenì cílevìdomému úsilí a snaze, kterou dovede dítì v tomto vìku už vyvinout. Typické je i sbírání všech možných zajímavostí, poèínaje tøeba poštovními známkami pøes brouky až po zápisy do památníku. TÌLESNÝ VÝVOJ DÍTÌTE Tìlesný vývoj je v prvním období charakterizován pøestavbou tìla s pøechodnou disharmonizací tìlesných proporcí ( tzv. první období vytáhlosti) a pøechodným uvolnìním pohybové soustavy. Druhé období naproti tomu pøináší novou konsolidaci a harmonizaci tìlesného vývoje, jež má za následek pohybovou vyrovnanost a nìkdy až pøekvapivì velkou tìlesnou výkonnost. Ve starším školním vìku, kdy dochází k nové, tentokráte již pubertální pøestavbì tìla /tzv. druhé období vytáhlosti/, se pohybová soustava opìt pøechodnì uvolòuje, zvyšuje se unavitelnost a snižuje ponìkud výkonnost. 85

Domov prožít - domov vytváøet

Tento vývoj pak má pøirozenì odraz v hodnocení tìlesné zdatnosti samotnými dìtmi v jednotlivých obdobích. Nejde však o jev izolovaný - subjektivní hodnotu motoriky a tìlesné zdatnosti ovlivòují ještì další èinitelé. Vstupem dítìte do školy dochází k velkému rozšíøení jeho spoleèenského okruhu. Vstupuje do pracovního kolektivu, kde se mu dostává zcela nových povinností, zátìží a nárokù, s nimiž se musí vyrovnat. Uvolòování závislosti na rodinì, které poèalo již v pøedškolním vìku, nyní dále pokraèuje a sama rodina se v mnohém pøizpùsobuje nárokùm nového spoleèenského postavení dítìte - školáka. Tvoøí se vìdomí skupinové solidarity i hlubší pøátelské vztahy mezi jednotlivci. Po celý školní vìk pøevládají hry pohybové, které pøi rozmanitìjších a intenzivnìjších sociálních vztazích dítìte nabývají èím dál více formy soutìživých her kolektivních, zvláštì u chlapcù. Dìti, které pohybovì druhým nestaèí, jsou víceménì vyluèovány z úèasti na životì dìtského kolektivu a na hodnotách, které dìtská spoleènost svým èlenùm pøináší. Pocit ménìcennosti, nebylo-li výchovné vedení dost taktické, se nyní ohlašuje èasto již s plnou silou a pøináší nebezpeèí neúèelných, nevhodných kompenzací. Mùže to být pøedvádìní, snaha upoutat k sobì pozornost za každou cenu, „koupit“ si pøízeò ostatních, provokace, zlomyslné kousky apod. Pro mnohé chlapce subjektivní hodnota motoriky dosahuje vrcholu právì ve støedním školním vìku. Mají sklon k pøehánìní a pøepínání tìlesných výkonù. Jsou totiž v tomto období maximálnì extravertovaní a žijí svou radostnou pøítomností. Ve starším školním vìku mají pak sportovní výkony, tìlesná zdatnost a obratnost už i jistou funkci „upozoròovací“, umožòují rùzné pøedvádìní, efektní výkony a slouží k navázání kontaktu mezi chlapci a dívkami. U dívek školního vìku není spoleèenské uplatnìní v kolektivu tak závislé na motorické vyspìlosti, jak je tomu u chlapcù. U dívek je to spíše otázka tìlesného zjevu, která pak obvykle souvisí úzce se subjektivním hodnocením tìlesné zdatnosti a výkonnosti. VÝCHOVNÉ POSTOJE RODIÈÙ Každé dítì klade nìkdy zvýšené nároky na èas i energii svých rodièù. Pøitom toto zatížení nezùstává omezeno jenom na úzký kruh rodiny. Rodièe a ostatní vychovatelé jsou souèasnì èleny dalších spoleèenských skupin, takže se jejich vyrovnaný nebo nevyrovnaný duševní stav promítá dále do jejich vztahu k širší spoleènosti, do okruhu pøátel a známých, pøenáší se na jejich pracovištì atd. Odtamtud se dostává pak rodinì nových podnìtù a požadavkù, hodnocení a kritiky, povzbuzení i pøedsudkù, což všechno 86

Domov prožít - domov vytváøet

má nutnì vliv na vytváøení a pøetváøení postojù rodiny k tomu, kdo je vlastnì pùvodcem všech tìchto komplikací, tj. k dítìti samotnému. Na stranì rodièù se nìkdy objeví tendence k nevhodným výchovným postojùm, které pak správnému vývoji dítìte spíše pøekážejí, než by jej usnadòovaly. Upozoròujeme na nì pøedevším proto, že ve vztahu k dítìti mohou být výchovnì velmi nebezpeèné. VÝCHOVA PØÍLIŠ ÚZKOSTNÁ Rodièe na dítìti až nezdravì lpí, a to ze strachu, aby si neublížilo. Pøíliš je ochraòují, brání mu v èinnostech, které se jim zdají být „nebezpeèné“, omezují dítì v jeho iniciativì a konec koncù i v jeho sociálním vyspívání. S tímto postojem se setkáváme zvláštì èasto u vychovatelù dìtí, jejichž onemocnìní nebo defekt se navenek projevuje dramatickými pøíznaky (epileptické záchvaty, astmatické záchvaty, náhlé stavy slabosti, ztráty vìdomí apod.). Podle toho, jakého je temperamentu, vidíme pak u takového dítìte buï aktivní protest a „vzpouru“ proti pøílišnému omezování, anebo pasivní podøizování, útlum, ztrátu iniciativy, apatii. VÝCHOVA ROZMAZLUJÍCÍ Rodièe rovnìž na dítìti až nezdravì citovì lpí, zbožòují je, oceòují každý jeho pøirozený projev a každý vývojový pokrok. Nìkdy jsou pøímo vedeni snahou „vynahradit“ dítìti pøemírou své lásky to, oè bylo podle jejich pøedstavy v životì ochuzeno. Ze strachu, aby se mu neublížilo, snaží se udržet si je pro sebe, aby zùstalo malým, citovì na nich závislým. Brání mu ve spoleèenském osamostatnìní. Podøizují se jeho pøáním a náladám, posluhují mu. Je pøirozené, že brzy ztrácejí u dítìte autoritu, nedodají mu dost jistoty a sebedùvìry, kterou by pak mohlo uplatnit v práci na nápravì svého defektu. VÝCHOVA S PØEPJATOU SNAHOU PO DOKONALOSTI (PERFEKCIONISTICKÁ) Rodièe se snaží, aby dítì bylo ve všem první, aby mìlo úspìch, bez ohledu na jeho reálné možnosti. V pøípadì postiženého dítìte neúmìrnì pøepínají své nároky, netrpìlivì èekají na výsledky své nápravné snahy; 87

Domov prožít - domov vytváøet

ženou dítì do nepøimìøených výkonù i do nepøimìøené soutìže s ostatními. Soustavným pøetìžováním je dítì neurotizováno a dohánìno k rùzným obranným postojùm, které jsou pak velmi vážnou pøekážkou pro zdravé utváøení jeho osobnosti. VÝCHOVA PROTEKÈNÍ Rodièe se snaží, aby dítì dosáhlo tìch hodnot, které jsou pokládány za zvl᚝ „významné“ a „výhodné“ pro další život. Pøitom jim však jde jen o tyto hodnoty bez ohledu na zpùsob, kterým by se jich mìlo dosáhnout. Dítìti ve všem pomáhají, pracují za nì, všechno mu sami zaøizují a vyøizují, pøipravují mu cesty a cestièky, jak se dostat kupøedu a vyhnout se nepøíjemnostem. Pro své dítì vyžadují až pøepjatì ohledy a úlevy. Jeho obtíže a nedostatky podle potøeby buï zvelièují nebo zastírají, jen aby dosáhli svého cíle. Nedovolují tak dítìti povahovì vyspìt a osamostatnit se. Navíc je uvádìjí do nepøíjemných spoleèenských situací a vzbuzují proti nìmu v okolí spíše nedùvìru a odpor. VÝCHOVA ZAVRHUJÍCÍ Setkáváme se s ní spíše v rùzných skrytých než zjevných formách. Dochází k ní nejspíše tam, kde dítì vzbuzuje neustále ve svých vychovatelích pøedstavu neúspìchu, prohry nebo neštìstí. Bylo možno pozorovat, jak napø. otec zaujal nevraživý postoj ke svému „neobratnému“ chlapci postiženému lehkou mozkovou obrnou, nebo jak intelektuálská rodina v pravém slova smyslu pronásledovala své dítì, jehož snížená intelektová výkonnost byla zpùsobena poškozením mozku pøi porodu atd. V takových pøípadech je pak dítì èasto vìdomì nebo nevìdomì trestáno, omezováno, utlaèováno, jako by bylo svými obtížemi samo vinno. Jindy vidíme naopak pøepjatou snahu „dítìti pomoci“ tím, že se rodièe pro nì domáhají nových a nových vyšetøení, nemocnièního léèení nebo trvalého umístìní v ústavu, i když pro to nejsou ani léèebné, ani sociální dùvody. Je pochopitelné, že takovýmto postojem je dítì opìt zahánìno buï do pasivity a rezignace, anebo naopak do vzdorù a protestních projevù. Ve všech uvedených pøípadech mùže na podkladì nesprávné výchovy dojít k takovým krajnostem ve vývoji osobnosti dítìte, že není pak dobøe možné vytvoøit u nìho pracovní návyky a vyvolat patøièné odhodlání ke spolupráci. Dítì je totiž více zamìstnáno obranou proti nepøimìøenému 88

Domov prožít - domov vytváøet

tlaku okolí než snahou po školním nebo pracovním uplatnìní. Nedostatek výchovné autority pùsobí navíc nejistotu dítìte, pøièemž jeho neuspokojenost v domácím prostøedí podnìcuje snahu hledat si uspokojení jinde, ve vlastním fantazijním svìtì, v prostøedí dìtské skupiny a pozdìji party, v nekontrolovaných èinnostech, jimž se dostává schválení mimo rodinu, v pøedèasných sexuálních praktikách atd. Je tedy velmi dùležitým požadavkem, aby se vychovatelé tìchto nevhodných postojù dovedli vyvarovat. Nestaèí však jen dítìti neškodit. Je tøeba aktivnì mu pomáhat rozvíjet jeho schopnosti a vyrovnávat jeho nedostatky. PSYCHICKÝ VÝVOJ ŠKOLNÍHO DÍTÌTE Tìžištì pozornosti dìtí se postupnì pøesouvá na stranu životní reality, ovšem stále ještì poznamenané fantazií - tentokrát však nikoliv bájivou, ale hrdinskou. Napínavý dìj, cizí kraje, dobrodružství, hrdinský boj dobra se zlem, to jsou hlavní èinitelé oblíbené èetby chlapecké a vìtšinou i dívèí. U dívek se však navíc uplatòují už více zájmy o vztahy mezi lidmi a intimnìjší stránky lidského soužití. Všímají si vztahù mezi lidmi, velice je zajímá, co se dìje u sousedù, kdo s kým chodí, kdo má èi nemá dìti, kdo se rozvedl, oženil, pøistìhoval atd. Jejich pozorovacím schopnostem neujdou ani nejbližší vychovatelé ani uèitelé a lidé z okruhu známých a pøátel. Zatím dovedou všechno dìní v sociálním okolí se zájmem sledovat a zkoumat - v dobì puberty, tj. v následující vývojové fázi, budou je už kriticky hodnotit a soudit. Zatím tedy rodièovská autorita není ještì ohrožena, ale za dva za tøi roky bude procházet tìžkou provìrkou. Pøíznaèné také je, že na sklonku støedního školního vìku, tak kolem jedenácti let, adoptované dìti, kterým byl pravý stav vìci zatajen, právì v dùsledku svého zkoumavého sociálního zájmu zpravidla objeví, že nìco s nimi „není v poøádku“, a prožívají krizi svých vztahù k rodièùm - krizi, která mùže tyto vztahy až tragicky vážnì narušit. A stejnì tak je pøíznaèné, že ve všem dosavadním sledování dìtí z rozvádìjících se nebo už rozvedených rodin bylo nejvíce nepøíznivých reakcí zachyceno u dìtí ve vìku deseti - jedenácti let. Je to tedy vìk mimoøádnì citlivý na rodinné konflikty a otøesy. Dìvèata si v tomto období dovedou ještì vydatnì hrát s panenkami, ale dovedou také velmi dobøe opatøit mladší sourozence. Radìji ovšem vozí malé dìti u sousedù nebo pøátel a dovedou pøitom projevit pozoruhodnou vyspìlost „mateøského chování“. Je jistì výchovnì velmi žádoucí, aby 89

Domov prožít - domov vytváøet

jim to rodièe neodpírali, ale naopak pøipravovali pøíležitost k takovým projevùm, které jsou vskutku vydatným cvièením pro život. Je milou skuteèností, že i chlapci na sklonku støedního školního vìku se dovedou o malé dìti dobøe postarat. V psychologických výzkumech se totiž ukázalo, že není podstatného rozdílu mezi ženským a mužským chováním vùèi lidskému „mládìti“ a že toto chování se v plné síle objevuje právì v našem sledovaném období, tj. u dìtí ještì pøed pubertou. S tím patrnì souvisí ještì jeden rys v chování a zájmech dìtí této vývojové fáze, totiž zájem o zvíøata. Mnohé dìti mají rády domácí zvíøata od pøedškolního vìku, nyní však je touha po nìjakém zvíøecím spoleèníkovi takøka živelná. A ponìvadž zájem o živého tvora souèasnì postoupil z fáze pouhého „hraní“ do fáze „soužití“, jsou v oblíbenosti na prvním místì pøirozenì pejsci. Ti jsou pøece jen nejvydatnìjšími spoleèníky. Pak následují koèky, perští køeèci a v sestupné øadì papoušci, želvy a rybièky. Pro dítì je takové soužití svým zpùsobem psychologickou vývojovou potøebou a životní pøípravou. Proto také se spíše pøimlouváme za to, aby rodièe tuto dìtskou touhu uspokojili - avšak pozor, jen za pøedpokladu, že jsou pro to v domácnosti podmínky, že zdravotnì zvíøe nikoho z èlenù domácnosti neohrožuje, a hlavnì že rodièe sami mají rádi zvíøata. Musí totiž nutnì poèítat s tím, že odpovìdnost za pravidelné ošetøování zvíøete a za všechnu péèi o nì mohou jen z malé èásti pøevést na dítì a že hlavní váha starostí bude ještì dlouho spoèívat na nich. Až do doby adolescence bude dítì v tomto ohledu „nevyspìlou osobností“ a nebylo by rozumné èekat od nìho víc. OBLAST CITOVÁ A SPOLEÈENSKÁ Pozoruhodný vývoj se odehrává v oblasti citové a spoleèenské. Støední školní vìk je totiž vrcholným obdobím kolektivního života. Dìtský kolektiv, který vstupuje jako významný èinitel na vývojovou scénu pøibližnì od ètvrtého roku dítìte, stává se nyní div ne èinitelem rozhodujícím. Normy dìtské skupiny, do níž dítì patøí, konkurují normám rodiny a není dobøe, když se rodina s nimi neprozøetelnì a bez pøípravy pustí do zápasu - mùže totiž i prohrát. Dítì nyní více než kdy døíve dbá na to, aby si pøed druhými nezadalo, aby bylo druhými respektováno a ne aby je nìkdo ještì pokládal za „maminèina miláèka“. A pøedstava, že by se mu druhé dìti pro nìco smály, má v rozhodování dítìte nesmírnou moc. 90

Domov prožít - domov vytváøet

DÌTSKÁ SKUPINA Dìtská skupina má v životì dítìte velký pozitivní smysl. Je místem, kde se tvoøí, rozvíjejí a kultivují city kamarádství a pøátelství, vìdomí solidarity, povinnosti k druhým, obìtavosti aj. Zde se také dále rozvíjí spolupráce. Už není cílem pìknì si spolu hrát, jako tomu bylo ještì na zaèátku školní docházky, ale nìco spoleènì podniknout, nìco dokázat - pøipravit nìjakou dobrodružnou výpravu, vyhrát fotbalový zápas, dát dohromady rádio, sestrojit model letadla tak, aby skuteènì létalo, udìlat táborák s náležitým zábavným programem atd. Chlapecké a dívèí skupiny jsou si v této dobì nejvíce vzdáleny. Navenek by se dokonce zdálo, že tu panuje jakési nepøátelství - jak mohou, nìco si vzájemnì provedou. Ale mùžeme v tom spatøovat spíše nutné vývojové stadium pøed vzájemným sbližováním, které pak bude vyznaèovat další vývojové fáze a vyústí ve vztahy zamilování a pozdìji ve vztahy manželské. Výzkumy ukázaly, že støední školní vìk je mimoøádnì dùležitý právì pro vytváøení tzv. mužské a ženské identity - tj. vìdomí pøíslušnosti k jednomu nebo druhému pohlaví a pøijetí pøíslušné role. Øekli jsme již na zaèátku, že støední školní vìk je zpravidla obdobím vyrovnanosti a harmonie. Problémù a obtíží je za normálních okolností pomìrnì málo, takže i ve vzpomínkách vnímáme tuto dobu jako zlatý vìk dìtství. Ovšem bez úskalí a nebezpeèí ani toto období není a je tøeba zamìøit se na nì vèas, máme-li jako vychovatelé tento zlatý vìk dìtem udržet nezkalený. V oblasti školní „dozrávají“ v tomto období problémy, které vyplývají z nezralosti nebo z nerovnomìrného vývoje jednotlivých mentálních funkcí. Nyní se obvykle projeví v plné míøe, nestaèí-li dítì pro své menší nadání školním požadavkùm. Rovnìž vývojové poruchy ètení a pravopisu (dyslexie a dysortografie) se nyní stanou nápadnými. Také dìtem s lehkými mozkovými dysfunkcemi je velmi tìžko mezi druhými dìtmi, a to pøedevším pod tlakem školních nárokù na pozornost, klid a systematickou práci. Proto jsou od druhé tøídy zøizovány pro tyto dìti specializované tøídy, kde uèí zvl᚝ pøipravení uèitelé podle speciálních výukových a výchovných metod. Koneènì tøetí okruh nebezpeèí se týká života dítìte mezi dìtmi a jeho identifikace s mužskou nebo ženskou rolí, jak jsme se o tom už zmínili. Život mezi dìtmi je totiž významnou školou života a není dobré, je-li dítì o ni ochuzeno v pøehnané obavì, že by se tam mohlo „zkazit“ nebo že jen škola a rodinné povinnosti jsou to, co slouží k jeho výchovì. Pamatujme, že se z dítìte jednou musí stát dospìlý èlovìk, pracovník a spolupracovník, že jednou pøevezme roli manželskou a rodièovskou a že tedy musí být pro nároky života dobøe pøipraveno. 91

Domov prožít - domov vytváøet

UÈENÍ A POZORNOST Øekli jsme, že v prvních tøídách není takovým problémem dìti nìèemu nauèit, jako je udržet v klidu. Ptejme se psychologù a øeknou nám, že zdaleka není tolik stížností na menší nadání dìtí, jako na jejich nesoustøedìnost a roztìkanost. „Jistì by mìl lepší známky, jen kdyby dával aspoò trochu pozor!“ slyší rodièe na rodièovském sdružení. Od dìtského lékaøe pak žádají „nìco pro uklidnìní“ (nikoliv sobì, jak by to bylo úèelnìjší, ale dítìti) - nìjaké prášky, injekce, léèení té nešastné nepozornosti; jenomže prášky a injekce nám tady zpravidla nepomohou. Celá vìc je trochu složitìjší a náprava stojí rodièe urèité výchovnì zamìøené úsilí. Ale kdo by nechtìl svým dìtem pomoci? Pøednì musíme dobøe rozlišit dvì kategorie takovýchto nesoustøedìných a roztìkaných dìtí. Do té první patøí dìti, které se roztìkanými v urèitém období teprve staly. Nebyly takovými, až najednou nebo postupnì to na nì pøišlo jako nìjaká nemoc. Zaèalo to a nyní to trvá. Je to nápadné a pùsobí to dítìti obtíže. Pøíèin mùže být mnoho. Mùže to být opravdu nìjaká nemoc - ovšem jen výjimeènì onemocnìní nervového systému, zato však pomìrnì velmi èasto nìkterá z obyèejných dìtských nebo i nedìtských nemocí se zvýšenou teplotou, horší tìlesnou kondicí, horším životním pocitem a s doèasným oslabením nervového systému. Jestliže je to nemoc probíhající dlouhodobì nebo chronicky, vyèerpává nervový systém tím spíše. Totéž dovede udìlat nepoznaná a nenapravená smyslová vada, tøeba mírná. A tak neudìlají rodièe chybu, když se v pøípadì takovéto náhle vzniklé nepozornosti poradí nejprve se svým dìtským lékaøem. Ale pøíèiny mohou být docela dobøe i v oblasti psychické a spoleèenské. Víme dobøe, že když se dìti tìší na výlet, na besídku nebo na prázdniny, je jejich pracovní soustøedìní slabší. Stejnì tak se nemùže na uèení soustøedit dítì, které má strach z uèitele, z rodièù, z pìtky nebo z toho, že je budou druhé dìti pronásledovat, jen jak skonèí vyuèování. A vžijme se na chvíli do dítìte ménì nadaného, které školní látku zvládá s nejvìtším úsilím a ještì nedokonale. Uvažuje: Budu mít štìstí ? - Nebudu mít štìstí? - Budu vyvolán? - Co budu øíkat? - a pro samé napjaté èekání na štìstí nebo pohromu nemùže dávat pozor na to, co se dìje, co se vykládá, co se zkouší. A jistì bychom každý z vlastní zkušenosti našli takovýchto pøíkladù rozptylujícího napìtí dost a dost. Málo potìšitelné však je, že rodinné konflikty a napìtí pøed rozvodem a kolem rozvodu bývají dnes jedním z nejèastìjších rozptylujících èinitelù u našich školních dìtí. Pomoc vyplývá vlastnì již z povahy vìci. Nalézt pøíèiny a odstranit je! Pøi troše dobré vùle a snahy se to velkou vìtšinou opravdu podaøí. 92

Domov prožít - domov vytváøet

Svízelnìjší je to s druhou kategorií roztìkaných dìtí. To jsou ty, u nichž nevidíme nìjaký zaèátek - jsou prostì takové odmalièka. Nevydrží dlouho u jedné hry, na všechno se musí podívat, všechno je vyruší a zaujme ale všechno jen na chvilku. Nìkdy vydrží lítat venku nebo hrát si po svém i velmi dlouho, takže to vypadá, jako by mìly kdovíjakou zásobu energie. Ale když je koneènì dostaneme k uèení, zaènou zívat, hrát si s ubrusem, koukají, kde co letí, a k nièemu to není. V tìchto pøípadech je zpravidla pøíèina v organismu dítìte, v urèité slabosti nervového systému. Rodièe slýchají v této spojitosti oznaèení lehká dìtská encefalopatie nebo lehká mozková dysfunkce, což v podstatì neøíká nic jiného, než že jde o lehkou vrozenou nerovnomìrnost ve vývoji a výkonnosti jednotlivých duševních funkcí. A pozornost je právì jednou z tìch, které bývají nejèastìji postiženy. Ne že by dítì mìlo pøíliš energie, má jí naopak málo, takže musí èastìji zapínat jedny skupiny svalové a jedna centra mozková, aby si ta druhá mohla odpoèinout v procesu útlumu. Èasté zmìny èinnosti jsou vlastnì ochranným mechanismem. A pokud jde o nepozornost, všechno se nám bude jevit v jiném svìtle, když ji nahradíme termínem „vázanost na podnìty“. Ono totiž takové dítì musí opravdu dávat pozor na všechno, naè narazí. Je jaksi bezbrannì vydáno napospas podnìtùm, které na nì útoèí ze všech stran. Ve školní tøídì napøíklad musí dávat pozor na všechno, co dìlají spolužáci, co dìlá uèitelka, a pøitom cítí, že je lavice tvrdá, že má trochu hlad a spoustu jiných vìcí. Pro samou pozornost k tìmto podnìtùm je nepozorné k tomu, co uèitelka vykládá, ale jak je už zøejmo, samo za to nemùže a samo si také nepomùže. JAK POMOCI ROZTÌKANÝM DÌTEM? Jak pomáhat nepozorným a roztìkaným dìtem? Není to jistì lehký oøíšek, ale není to také beznadìjné. Naopak, velkou vìtšinou se všechno obrátí k dobrému, nebo jak nervový systém vyspívá a vyzrává, obtíží ubývá. Na vyšším stupni základní školy jich bývá už obvykle znatelnì ménì než na nižším stupni. Z toho tedy plyne první nápravný požadavek: mít trpìlivost! Nedìlat z vìci tragédii a umìt trochu poèkat. Øekli jsme, že za touto zvláštní nesoustøedìností je v pozadí urèitá „slabost“ nervového systému. A toto zjištìní nám napovídá druhou nápravnou zásadu: dítì nepøetìžovat! Takové dítì potøebuje více odpoèinku než jeho vrstevníci - a odpoèinkem pro nì je volný pohyb na zdravém vzduchu a hra po svém. Obojího by mìlo mít do sytosti, aby mohlo pracovat naplno pøi uèení ve škole i doma. Další doporuèení zní: málo a èastìji ! Uèit se doma 93

Domov prožít - domov vytváøet

s takovým dítìtem celé hodiny nemá žádný smysl. Rozdìlíme-li však uèení na dva tøi desetiminutové úseky dennì, mùžeme s ním udìlat pozoruhodný kus práce. Co za dobrého soustøedìní dítì pøijme, to si nadále dobøe pamatuje a dovede to použít. Jinak všechna naše námaha a rozèilování je jen ztrátou èasu a energie. Mluvili jsme o vázanosti na podnìty. Z toho plyne požadavek, abychom pøi každém uèení, a ve škole nebo doma, takovým dìtem pøívod vedlejších rušivých podnìtù prostì omezili na minimum. Neuèíme se proto s dítìtem v kuchyni, která je pracovištìm svého druhu, ale upravíme mu v pokoji pracovištì zcela cílevìdomì. Stolek umístíme tak, aby vidìlo nejvýš na stìnu nebo nìjaký jednoduchý závìs, sedneme si vedle nìho, abychom mu byli nikoliv dozorci, ale oporou, zajistíme ticho a klid a onìch deset až patnáct minut vìnujeme jen jemu. A to v klidu a pohodì. Zábavnì a pøitažlivì. Jsme tu proto, abychom dodávali dítìti jistotu, že všechno dobøe zvládne a že mu pomùžeme, kdyby uvázlo - a ne abychom je chytali za každou chybièku a budili hrùzu a napìtí jako nìjaká ztìlesnìná trestající spravedlnost. A nakonec jednu povzbudivou poznámku. Ony lehké dìtské encefalopatie i lehké mozkové dysfunkce se v podstatì nedotýkají inteligence. Znamená to, že rozumové schopnosti jsou u tìchto dìtí rozloženy stejnì jako u tìch ostatních. Jsou mezi nimi dìti podprùmìrné, prùmìrné i nadprùmìrné. Jenom nemohou tìchto schopností plnì využít v dobì, kdy je to od nich požadováno, a zpùsobem, jakým pracuje tradiènì škola a jiné vzdìlávací instituce. Naštìstí je tu ještì škola života, svìt ušlechtilých zálib, oblast spoleèenských vztahù, pøíroda a mnoho jiného, v èem právì tyto nepozorné, encefalopatické dìti mohou vyniknout. A to je dobrý pøíslib pro jejich další vývoj. Dlouholetá zkušenost potvrzuje, že jejich budoucnost je zpravidla mnohem, mnohem lepší, než se na zaèátku jejich školní dráhy utrápení uèitelé a rodièe odvažují doufat. DÌTI MÉNÌ NADANÉ Nemáme na mysli žádnou tìžkou vývojovou poruchu, ba ani ne dìti, které pøicházejí do zvláštních škol. Chceme se zamyslet nad tìmi, které zùstávají v normálních školách a normálních tøídách, ale které pøece jen bìžnému pracovnímu tempu a školním nárokùm nemohou dobøe staèit. Za posledních dvacet let školní nároky totiž velice stouply. Zatímco døíve dìti s inteligencí v pásmu podprùmìru nemìly s uèením mnoho problémù, dnes mohou ve škole staèit jen s obtížemi. Vyjádøeno ve známkách, nejsou na vysvìdèení dvojky a trojky, ale spíše ètyøky a obèas tøeba ještì nìco 94

Domov prožít - domov vytváøet

horšího. A to docela spravedlivì ze strany uèitele a pøi veškeré dobré vùli a snaze dítìte. Je to celkem logické. Rozumové schopnosti nejsou v dìtské populaci rozloženy rovnomìrnì. Nejvíce je tìch, jejichž výkonnost je prùmìrná, ménì je tìch, kteøí jsou nadprùmìrnì nebo podprùmìrnì nadaní, a malý zbytek pøipadá na ty, kdo mají nadání vysoce nadprùmìrné nebo naopak hluboce podprùmìrné èi defektní. Zastoupení tìchto jednotlivých kategorií je celkem stálé, takže musíme pøijmout jako nutnou, i když nemilou skuteènost, že ne všechny dìti se mohou všemu stejnì rychle a stejnì dobøe nauèit. To se však snadno øíká - ale velmi tìžce prožívá. Na dobrém školním prospìchu záleží dnes rodièùm mnohem více než kdykoliv døíve a záleží na nìm i dítìti samému. Znamená to zpravidla, že vzdìlávací nátlak školy a rodiny se tu spojuje a stupòuje tak, že pro dítì ménì nadané se stává sotva únosným. Ze samé dobré snahy, aby se dítì uèilo více a lépe, dosáhneme pak toho, že nepracuje ani na úrovni svých schopností a proti nepøimìøenému nátlaku vynalézá všechny možné obranné taktiky a praktiky. Ze zkušeností z poradenské praxe mùžeme øíci, že díté ménì nadané je dnes pøedevším ohroženo opakovanými prožitky „nezaslouženého“ neúspìchu, pocity nedostateènosti a ménìcennosti. Výsledkem je, že nemáme pøed sebou jenom dítì s lehce sníženou inteligencí, ale také dítì s odporem ke škole, k uèitelce, k uèení, k domácím úkolùm. Co však mùžeme pro tyto dìti udìlat? Jak je chránit? A jak jim dopomáhat k vyšší výkonnosti a pøitom jim zajistit šastné dìtství, které je základním pøedpokladem zdravého vývoje osobnosti a na které mají nepochybnì stejné právo jako jejich nadanìjší spolužáci? Pøednì je tøeba zjistit, jak to doopravdy s nadáním dítìte vypadá. Sí dìtských pedagogicko-psychologických poraden je u nás již tak hustá, že je opravdu možné, aby každé ohrožené dítì bylo psychologicky vyšetøeno. V poradnách se rodièùm a uèitelùm dostane i pokynù a podnìtù pro další postup. Pøedevším je ovšem tøeba, aby všichni úèastníci vzali na vìdomí úroveò nadání dítìte a úèelnì s ní hospodaøili. Pøitom je tøeba pamatovat na jeden charakteristický rys školní výkonnosti tìchto dìtí. Podprùmìrnì nadané dìti nepodávají totiž výkon vždy a ve všem podprùmìrný, ale nìkdy také prùmìrný nebo dokonce i nadprùmìrný. Zájem totiž vede pozornost a ta rozhoduje o tom, co a jak budeme vnímat a co a jak si budeme pamatovat. A zájem máme o to, s èím máme dobrou zkušenost, co odpovídá našim sklonùm a možnostem, co nám pøináší uspokojení, v èem máme úspìch. A tak i dìti ménì nadané se nauèí nìèemu kupodivu rychle - pak ale zase na nìèem pøekvapivì ztroskotají. Bý95

Domov prožít - domov vytváøet

vá to obvykle látka abstraktnìjší, nároènìjší na samostatné usuzování, na kombinaèní schopnosti. Z toho tedy plyne požadavek, vyslovený vlastnì J.A. Komenským, udìlat všechno uèení ve škole i doma pro takové dítì co nejzajímavìjším a nejzábavnìjším. Hlavním výchovným úkolem rodièù tu tedy není vymýšlet tresty a donucovací prostøedky, ale pøipravovat mu životní a pracovní podmínky tak, aby bylo více zábavy, více úspìchù a více radosti. A výbìr takových èinností není tak docela malý. Je to napø. sport, tìlocvik a veškerá tìlesná èinnost, v níž mùže dítì vynikat a získávat vnitøní uspokojení. Do tohoto okruhu patøí i turistika. Pak je tu celá oblast pøírody. Zapojení dìtí do nejrùznìjších zájmových organizací (rybaøení, myslivost, modelování atd.) pøináší velmi dobré výsledky. Nejlépe ovšem je, když má o pøírodu zájem nìkdo z rodièù. Dále jsou tu rukodìlné práce a svìt technických vymožeností. Tátova domácí dílna je vynikající uèebnou, stejnì jako mámina kuchyò nebo koutek s tzv. ženskými ruèními pracemi. Pak tu máme hudbu, která mnohdy zaujme právì dìti školsky málo úspìšné. A škoda, že se ve školách i jinde zapomíná na hraní divadla, ve kterém se mohou uplatnit i dìti, jež v uèení nevynikají. Mohou tu mnohdy uplatnit svùj humoristický talent a mohou také „vyhrát“ èi „odehrát“ svá napìtí a své tísnì, které na nì doléhají. A našli bychom jisté další a další takové èinnosti. Vynalézavosti rodièù a uèitelù se tu meze nekladou. Pøitom tato vynalézavost má mimoøádnou hodnotu v tom, že vychází z hlubokého zájmu o dobro právì tohoto dítìte a ze znalosti jeho individuality. Pak je nejlépe zajištìno, že i ménì nadané dìti budou šastnými dìtmi, že jejich osobnost se bude vyvíjet rovnì a zdravì a koneckoncù že se budou i lépe uèit. DÌTI A PENÍZE „Jestli má nìjaké peníze jen pro sebe? Ne. Nemá! Proè taky? Jen by ji to kazilo. Na tramvaj vždycky dostane, a co potøebuje, to jí vždycky koupíme. A když chce nìco navíc, tak taky - jen když si øekne. Rozhodnì nemá nejmenšího dùvodu, aby doma peníze kradla!“ Tak mluví maminka desetiletého dìvèete, které je jinak ve všem všudy „normální“ - jen s tìmi penìzi je tak trochu na štíru. A to rodièe samozøejmì velice trápí. Bohužel, není všechno tak jednoduché, jak si tato maminka pøedstavuje. Peníze v dìtských rukou, to je psychologicky dosti složitá a závažná otázka. Výchovným cílem totiž je nauèit dítì s penìzi øádnì hospodaøit. Nakládat s nimi jako s hodnotou, za níž je práce jejich rodièù, práce spoleènosti, práce všech lidí. A ne je pøed penìzi chránit jako pøed nìèím neèistým 96

Domov prožít - domov vytváøet

a nebezpeèným a pøedpokládat, že se jednou, pozdìji, až bude mít ze všeho tzv. rozum, samo od sebe stane šetrným a hospodárným. Dospìlí mají své potøeby dospìlých a dìti mají své potøeby dìtské. A ne vždy dovedeme docela dobøe odhadnout, co dítì potøebuje, po èem touží, co je jeho dìtským ideálem. Nìkdy nám to totiž ani nedovede øíci a nìkdy ani nechce. A tak sotva mùžeme s dobrým svìdomím øíci, že dítì „má doma opravdu všechno, co potøebuje“. Ale vìc je ještì trochu složitìjší. Nìkterá pøání dítìte jsou vyslovenì nerozumná nebo i nebezpeèná, takže jim rozhodnì nemùžeme povolit. Nìkterá jiná však jsou jen „dìtsky“ nerozumná a docela dobøe pøijatelná. A koneènì nìkterá jsou docela pøirozená a mùžeme jim vyhovìt bez rozpakù. Musíme tedy rozlišovat. Když dítìti pøíliš mnoho vìcí zakazujeme, provokujeme a posilujeme v nìm touhu, touhu nerozlišenou, po onìch vìcech rozumných i nerozumných. Tím je neuèíme ani ovládat se, ani hospodaøit. Jestliže mu naopak budeme všechno povolovat, zase je nièemu nenauèíme. A tak jen tím, že sami rozlišujeme a to dobré a žádoucí posilujeme, uèíme dítì rozlišovat, co je dobré, co je pøípustné a co už není. Ale kde je ona správná hranice, po kterou mají být pøání dítìte uspokojována? To nedokážeme øíci nìjak obecnì. Ta je pro každé dítì ponìkud jiná, individuální a rodièe ji musí individuálnì nalézt. To je jejich nezadatelný úkol vychovatele. Po osmém roce vìku vstupuje dítì do vývojového období tzv. støedního školního vìku. V tomto vìku se u mnohých dìtí dostává do popøedí potøeba urèité samostatnosti. Tak jako jezdí samostatnì tramvají, pøipadá jim samozøejmé, že by si své bonbóny, banány, zmrzlinu mohly koupit také samy. A proè by si dítì nemohlo koupit autíèko nebo panenku, když si na ni ušetøí? Jestliže dítìti splòujeme všechny jeho potøeby jen my sami, všechno mu jen my sami kupujeme, vodíme je jen my sami do cukrárny atd., splòujeme tøeba dokonale jeho touhu po hraèkách a po sladkostech, ale nikoliv jeho touhu po samostatnosti. Také bychom je tímto zpùsobem asi nenauèili odepøít si uspokojení okamžité potøeby ve prospìch potøeby vzdálenìjší, ale významnìjší - a to je právì princip šetøení a hospodaøení. Proè dítì nìkdy své nerozumné touhy nepøemùže a opatøí si peníze nedovoleným zpùsobem? Vìtšinou proto, že bylo nìkde nìco pøetaženo a že se mu nedostalo dost vedení k samostatnosti a dost rodièovské dùvìry. Uèí se pak „samostatnosti“ po svém, bez kontroly rodièù, riskantnì a nebezpeènì. Ví tøeba, že by na sladkosti nebo na další autíèko peníze dostalo, kdyby si o nì øeklo - ale byly by kolem toho øeèi a výklady a kázání a ono by stálo se svým nerozumným požadavkem v roli zahanbeného prosebníka. Strach z takového ponížení vede k tomu, že se rodièùm nesvìøí a vydá se na cestu špatné „samostatnosti“. Proto ne nadarmo nás psychologové nabá97

Domov prožít - domov vytváøet

dají, abychom za domácími krádežemi dìtí více než nìjakou jejich morální špatnost hledali nìjakou citovou neuspokojenost, nejistotu a nedùvìru dítìte jako dùsledek nìèeho pøehnaného a pøepjatého ve výchovných postojích rodièù. A proto také se v tìchto pøípadech velmi dobøe osvìdèuje, když zavedeme jakési trojfázové hospodaøení s penìzi. V poradenské praxi se radí rodièùm, aby dítìti prostì dali nìjaký malý obnos na každý týden nebo 14 dní. Jakési kapesné, se kterým si ale mùže absolutnì dìlat, co chce. Mùže je utratit, rozdat, ztratit - ale mùže je také ušetøit. To však nekontrolujeme a neptáme se na to. (Je ovšem samozøejmé, že je pochválíme, když zjistíme, že nìco ušetøilo.) Za druhé, zavedeme jakýsi pohyblivý fond, do kterého ukládáme my dítìti peníze a ono své peníze, které tøeba dostane od babièky nebo za nìjakou práci a podobnì. S tìmi také mùže hospodaøit a koupit si za nì, co bude potøebovat, ale o to si musí øíci. Tento fond totiž spravují spoleènì rodièe a dítì, tam oba ukládají a oba se musí dohodnout, co a kdy za to koupit. Rozhodující slovo „ve sporných pøípadech“ mají ovšem rodièe. A koneènì je tu tøetí fond, vìtší a závažnìjší, na který se prùbìžnì nesahá. Ten je urèen na nìco vìtšího, vzdálenìjšího. Také se do nìho déle ukládá - pùl roku, rok. A pak spoleènì a slavnostnì jdeme koupit to, naè jsme šetøili. To proto, abychom ukázali, že úspory pøinášejí velké hodnoty, a také proto, že odložené splnìní nìjaké touhy je dobrým duševním tréninkem a že nejvìtší radost z nìjaké vìci mají dìti a koneènì i dospìlí, když se na ni mohli náležitì tìšit. A že mùžeme peníze pøevádìt po vzájemné dohodì z nižšího fondu do vyššího, to je celkem logické a je to také dobrá škola hospodaøení. A tak tedy jen znovu pøipomínáme, že je tøeba dìti uèit penìzùm rozumìt, a ne je pøed penìzi chránit. Nebudeme dìti zahrnovat tím, co ve své sebevìdomé pøedstavì pokládáme za jedinì správné a potøebné, ale vìnujeme jim kus dùvìry, že si své potøeby dokáží uspokojovat samy a že to budou dìlat dobøe. V tom je ovšem nenecháme „naletìt“, ale budeme je samostatnosti a odpovìdnosti uèit. Taktnì, s láskou a s pochopením. AGRESIVNÍ DÌTI Že dìti zlobí, to patøí jaksi k vìci. Nad tím by se asi nikdo moc nepozastavoval. „Zlobení“ je stálý pøívlastek dìtství. Dìti teprve vrùstají do spoleèenských norem, pøizpùsobují se jim, hledají si v jejich mezích své místo, svùj životní a pracovní prostor - a to se neobejde bez výkyvù nahoru a dolù, bez nepøíjemností, srážek a konfliktù. Avšak kromì tohoto bìžného, neškodné98

Domov prožít - domov vytváøet

ho zlobení setkáváme se nìkdy u dìtí se zlobením trochu zvláštním, nepìkným, které není neškodné, ale naopak nìkoho poškozuje, nìkomu ubližuje, nìkoho trápí. Slýcháme stížnosti na dìtskou agresivitu, na ubližování jednìch dìtí druhým dìtem, mnoha dìtí jednomu dítìti nebo i jednoho dítìte mnoha dìtem. A jako by tìch stížností pøibývalo. Stìžují si rodièe, stìžují si uèitelé základních škol, stìžují si staøí lidé v parku, když pozorují dìti. Co je pøíèinou? Kde se to v tìch dìtech bere? Jak to, že napø. dìti v první tøídì poznají, že jeden z nich je velice slabý, nedovede se bránit, a soustavnì ho nìèím trápí? A že ve ètvrté tøídì dovedou na takové obìtní beránky poøádat organizované hony? Døíve než se pokusíme odpovìdìt, uvìdomme si jednu závažnou skuteènost. Psychologickým problémem nemusí být v takovém pøípadì ani tak ona agresivní parta jako právì onen obìtní beránek - dítì, které si nechá všechno líbit a svým chováním agresivitu tìch druhých provokuje a pøivolává. I problém agresivity má tedy dvì stránky. A z psychologického a psychiatrického hlediska je pøípad tìch „otloukaných“ dìtí zpravidla závažnìjší a obtížnìjší k øešení než problém tìch útoèníkù. Ale vrame se ke zlým, agresivním dìtem. Napøed k pojmu agresivita. Má širší rozsah a nesmíme v ní vidìt vždy jen akt fyzického násilí. Znamená urèité útoèné zamìøení naší energie vùèi nìèemu. A tím „nìèím“ mùže být jakákoliv pøekážka, jakýkoliv úkol èi problém. Pøekážku chceme zdolat, problém zvládnout - dùraz se tu klade na ono silné soustøedìné zamìøení energie. Øekli bychom, že to je ta dobrá, socializovaná, úèelnì zpracovaná forma agresivity. Bez ní by asi nebylo pokroku. Agresivity mají obecnì více muži než ženy, a tedy i více chlapci než dìvèata. Je to nepochybnì dáno biologicky a kulturnì, výchovnou tradicí se to dále posiluje a zvýrazòuje. Pøedstavuje to také jeden ze základních rozdílù mezi pohlavími, pøièemž v tìchto rozdílech je založena i pøitažlivost jednìch pro druhé. Proto jsou stížnostmi na agresivitu stíháni pøedevším chlapci. Od pøedškolního vìku je jejich pøístup k svìtu agresivnìjší, bojovnìjší, útoènìjší - a jejich typické hry ve školním vìku jsou bojové, soutìživé, zápasivé. Ostatnì všechny sportovní soutìže, zápasy, utkání jsou jakousi civilizovanou, do urèitého øádu a do urèitých pravidel sublimovanou formou agresivního chování. U nìkterého sportu je to naprosto zøetelnì patrno (jako napø. u boxu), u jiného je to sotva znatelné (napø. krasobruslení), ale v každém pøípadì jde o to zvítìzit a ty druhé porazit. A nyní jsme již u odpovìdi na naši základní otázku: co je to ono „zlé“, agresivní zlobení, kterým se nìkomu ubližuje? Nejèastìji je to právì ona 99

Domov prožít - domov vytváøet

zásoba energie v dìtském organismu, která se uvolòuje ještì „necivilizovanì“ a „nesocializovanì“, jaksi na divoko, k prosazení okamžitých osobních cílù. Nìco, co nás láká na protivníkovi získat. Nìco vymoci a vytáhnout se tím, že nìkoho pøemùžeme nebo pokoøíme. Dítì mùže nabýt sebeuspokojení tím, že se nìkomu pomstí. Je to jakýsi pøímoèarý projev nevyspìlé dìtské osobnosti. Agresivní chování u dìtí vzniká jen proto, že nemají dost možností svou energii patøièným zpùsobem odreagovat. Platí to zvl᚝ o školních dìtech. Zhruba se dá øíci, že nemá-li chlapec možnost kopat do mièudy, bude kopat do druhých dìtí. Tak napø. se stále setkáváme s pøípady (psycholog to musí oznaèit za otøesné), kdy ve škole o pøestávce dìti zùstávají ve tøídì, mají sedìt v lavicích a veškerá psychohygiena spoèívá v tom, že se otevøou okna, aby byl èerstvý vzduch. A poznámky, že se „honil o pøestávce,“ nejsou u dìtí, které vyšetøujeme, žádnou vzácností. Co tedy dìlat? Odpovìï je jednoduchá: dát dìtem více pøíležitostí uvolnit úèelnì a vìku pøimìøenì onu nahromadìnou energii. Umožnit jim, aby si více hrály po svém, aby si odpoèinuly v pøirozeném zdravém pohybu. Není možné si ovšem myslet, že k takovému „uvolnìní“ staèí, když mají dìti tolik pohybu, že se unaví. Dùraz musíme klást na to, aby si mohly pohyb øídit podle svých potøeb. Nepomùžeme tedy jen tím, že dítì zaøadíme tøeba do sportovního oddílu, kde bude mít zase urèitý režim a øád, kde zátìž a odpoèinek jsou zase øízeny nìkým jiným, kde jsou mu podnìty zase svým zpùsobem vnucovány. Pomoc je v tom, aby dítì mìlo dost možností samo si po svém zátìž a odpoèinek dirigovat - aby byla uspokojena nejen jeho potøeba pohybu, ale i jeho zájmy. Zkrátka, aby si mohlo hrát. ÚZKOST A NEJISTOTA DÍTÌTE Druhý zdroj dìtské agresivity je sice ménì èastý než ten pøedchozí, ale z psychologického hlediska je závažnìjší a nepøíjemnìjší. Je jím úzkost dítìte, napìtí, stres, nejistota. Nìkdy se to vyjadøuje tak, že úzkost a agrese jsou dvì strany jedné mince nebo dvì vìtvièky na jednom stromeèku. Agrese je v tomto pøípadì jakási necivilizovaná, nesocializovaná obrana proti úzkosti. Jsou napø. dìti, které se bojí psa - a dráždí ho. Utíkají pøed silnìjšími a bijí slabší. Jejich obranou je útok. Dodávají si jistotu tím, že druhým nadávají. Kdekoliv cítí, že by je nìkdo mohl ohrozit, vrhají se do útoku - a pak v zuøivosti tøeba bijí hlava nehlava. Jejich vnitøní nejistota pùsobí, že druhé dìti se k nim chovají s odstupem. Nedovedou dobøe navázat pøátelské vztahy - a domáhají se pozornosti, uznání, pøátelství tìch druhých násilnými kousky na odiv, vnucují se, napadají druhé, perou se. 100

Domov prožít - domov vytváøet

Agrese z vnitøní nejistoty èi úzkostí není vždy vnìjšímu pozorovateli dost srozumitelná. Je tøeba, aby ji posoudila psychologická poradenská služba. Nezøídka se odhalí skrytý konflikt v rodinì, který budí úzkost a napìtí v dìtech - anebo pøetížení školními nároky nebo jinými povinnostmi èi jen ambicemi rodièù - anebo skryté pocity viny za nìco, èeho se dítì dopustilo a s èím se nemùže svìøit. A našli bychom ještì celou øadu podobných mechanismù. Pomoc je v tom, že se pøíèiny odhalí, že se najdou zdroje nejistot a úzkostí a nastolí se nová životní jistota. Koneènì je tu ještì tøetí zdroj agresivních projevù u dìtí. Je ještì skrytìjší a psychologicky a spoleèensky závažnìjší než oba pøedchozí. Je to citové neuspokojení dítìte, citová deprivace, která vyvolává tendenci k náhradnímu uspokojení, a to zpravidla na vývojovì nižší úrovni. Dìti, které strádají neuspokojením citových potøeb, najdou nìkdy uspokojení v tom, že se pøejídají, nìkdy v tom, že se zamìøují jen na sebe a své prožitky, a nìkdy i v tom, že bez výbìru a rozlišení pùsobí nìkomu bolest - trápí zvíøata, týrají druhé dìti, žalují, dovedou ublížit slovem i èinem s pocitem vnitøního uspokojení. Jako by se tím domáhaly svého práva na lásku nebo se mstily za nezasloužené ochuzení o lásku. Vnìjšímu pozorovateli je tento zdroj agresivity zpravidla skryt za celkovì psychopatickým chováním takto postiženého jedince a odborné posouzení pøípadu, odborná pomoc jsou tu nutné. Ani pak není øešení zpravidla nijak snadné. Pøípady tohoto druhu agresivity jsou samozøejmì pomìrnì øídké. Avšak jejich spoleèenská závažnost je v tom, že takovýto psychopatický jedinec je nezøídka iniciátorem vìtších agresivních akcí, k nimž strhne dìti z onìch pøedchozích dvou kategorií. Stává se vùdcem party, v níž platí otrokáøské zákony - ostatním imponuje a ti ho poslouchají. Jestliže se dnes dìtská agresivita stává obecnì nápadnìjší, jestliže jí snad pøibývá, je to dùvod k zamyšlení, pøedevším nad preventivními možnostmi. Co dìlat, aby tomu tak nebylo? To podstatné bylo už naznaèeno a je to vìcí jednotlivých vychovatelù, tj. rodièù a uèitelù, ale i celé spoleènosti. Dát dìtem více pøíležitostí k pøirozenému, vývojovì úèelnému uvolnìní energie. Udìlat všechno, co je v našich silách, abychom dìti zbavovali zbyteèných dlouhodobých stresù, napìtí a nejistot. A koneènì to nejdùležitìjší a ovšem i nejnároènìjší: udìlat všechno ve svém životì tak, aby dìti vyrùstaly s vìdomím, že jsou milovány, že k nìkomu patøí, že na jejich blízké lidi je spolehnutí. Zkrátka, že ti, kdo mají rádi je, mají se rádi navzájem.

101

Domov prožít - domov vytváøet

ŠKOLNÍ ZRALOST Školní zralost se zpravidla definuje jako schopnost nebo pøipravenost dítìte dostát nárokùm školního vzdìlávacího procesu, a to nárokùm kladeným na jeho organismus (pøedevším na jeho nervový systém), nárokùm intelektovým, citovým i spoleèenským. Termín „zralost“ naznaèuje urèitou podmínìnost biologickou a zakládá se na vývojové teorii maturaèní. Jde na jedné stranì o zralost nervového systému, jenž podmiòuje schopnost soustøedìní, pracovní vytrvalost, kontrolu impulzivity, míru pohyblivosti, vyspìlost jemné motoriky atd., na druhé stranì ovšem vliv životních podmínek, spoleèenského prostøedí a výchovného vedení dítìte na vývoj této bio-psycho-sociální zralosti je nesporný a mimoøádnì významný. Vìtšina dìtí pøed nástupem do základní školy prochází dnes u nás screeningovými zkouškami. Toto šetøení pøedstavuje podstatnou èást pracovní náplnì pedagogicko-psychologických poraden. Avšak i v poradenské zdravotnické službì se otázka školní zralosti stala významnou složkou øešené problematiky. Je tedy nutné èím dál peèlivìji a komplexnìji vážit situaci každého jednotlivého dítìte pøed nástupem do školy. Potenciálnì ohroženy jsou totiž nejen dìti s lehce podprùmìrnou inteligencí, ale i dìti se zcela prùmìrným nadáním, jestliže je pravdìpodobné, že pro jiné mimointelektové èinitele nebudou moci ve škole toto nadání plnì využít. Za druhé je nutné poèítat s tím, že se budeme stále èastìji setkávat s úzkostnými rodièi, kterým na dítìti velice záleží a kteøí navíc školu i s jejími pøimìøenými nároky pøedjímají jako situaci ohrožení své vlastní rodièovské identity. Testy školní zralosti provádìjí pracovníci poraden vìtšinou pøímo v mateøských školách nebo zdravotniètí pracovníci v rámci pøedškolních pediatrických prohlídek dìtí. Používá se bìžnì Jiráskova úprava Kernova testu (1970), založeného na zákonitosti percepènì motorického vyspívání dítìte. Nesplní-li dítì požadované limity, je nutné celkové individuální vyšetøení, jehož podstatnou složkou jsou testy inteligence a jejich jednotlivých složek. Je-li indikován spíše odklad školní docházky, podáváme rodièùm realistický výklad a vedeme je k tomu, aby uvážili situaci dítìte ve školní zátìži. Zkušenost totiž ukazuje, že projevuje-li dítì neklid, nesoustøedìnost, impulzivitu a ostatní známky slabosti nervového systému ještì na sklonku mateøské školy, je nutné s nimi na zaèátku základní školy poèítat v míøe podstatnì zvýšené. Dítì s intelektovými schopnostmi pøi spodní hranici prùmìru nebo pod prùmìrem bude školním nárokùm staèit patrnì jen 102

Domov prožít - domov vytváøet

„s vypìtím všech sil“ a za velmi vydatného a taktního pøispìní jeho domácích vychovatelù. Dùležitým argumentem je v indikovaných pøípadech i poukaz na hodnotu „prodlouženého dìtství“ jako základny dalšího vývoje osobnosti dítìte. Dùraz ovšem klademe na to, aby onen rok odkladu školní docházky byl využit k vývojové stimulaci a k pøedškolní pøípravì dítìte v mateøské škole i v rodinì. Je to vhodná doba k intenzivní nápravì dìtské patlavosti èi jiných poruch øeèi, pokud pøetrvávají. Vychovatelùm dìtí-levákù dùtklivì doporuèujeme nácvik správného zacházení s psacím náèiním. Dáváme jim podrobné instrukce a nácvik s dítìtem názornì pøedvádíme. Pouhý odkaz na literaturu nestaèí. Prakticky nikdy by nemìl být doporuèen pouze odklad školní docházky bez dalších konkrétních stimulaèních výchovných a vzdìlávacích pokynù. Nìkteøí rodièe jsou ovšem toho názoru, že odklad školní docházky jejich dítì nepotøebuje. Návrh pracovníkù poradny pojímají jako „obvinìní“ dítìte z nenormálnosti, jsou dotèeni ve své rodièovské prestiži a mobilizují obranné mechanismy. Argumentace v tomto pøípadì bude „tvrdší“, s poukazem na rodièovskou odpovìdnost. Není správné vystavovat dítì nebezpeèí selhání, pak by si to rodièe mohli vyèítat. Argument rodièù, že dítì se už do školy hroznì tìší, že už má od vánoc aktovku apod., není samozøejmì vìcným argumentem. Neodmítáme jej však stroze. Dítì má právo se tìšit, není to však potvrzením jeho školní zralosti, naopak èasto spíše svìdectvím typické pøedškolní naivity. V pøípadì odkladu školní docházky nebudou ovšem rodièe pøed dítìtem vystupovat jako viníci. Dítì pak s nimi nespojí své zklamání. Rodièe však nesmìjí ani dítì obviòovat, že „neudìlalo zkoušku“, že pøed psychologem neukázalo všechno, co umí, atd. Mohou se krýt autoritou odborného pracovníka - nejlépe autoritou lékaøe, o jehož moci a úloze v ochranì zdraví má dítì z pøedchozích zkušeností zpravidla dosti jasnou pøedstavu. Nìkdy navrhují rodièe jakýsi kompromis: zaøadit dítì do školy na zkoušku a „ono se uvidí“. Pokus bychom v tomto pøípadì ovšem pøijímat nemìli. Vracet dítì po neúspìšném nástupu zpìt do mateøské školy v listopadu nebo prosinci je spojeno zpravidla s daleko vážnìjšími komplikacemi než samotný odklad, s nímž se dìti samy obvykle vyrovnají mnohem lépe, než si rodièe pøedstavují. V této souvislosti pamatujme ovšem na možnosti, které dnes nabízejí vyrovnávací tøídy a specializované tøídy pro dyslektiky nebo mnohé soukromé školy integrující postižené dìti do spoleènosti nepostižených. Pouhou vìkovou manipulací se tedy na samém zaèátku školní docházky mùže dítì i pøi zcela prùmìrné inteligenci dostat do tzv. pásma ohrožení 103

Domov prožít - domov vytváøet

èi stresu, tj. do pásma výkonnostního podprùmìru. Nastoupí-li do školy až za rok, bude mezi nejstaršími ve tøídì. Má nadìji dostat se na horní hranici výkonnostního prùmìru nebo do nadprùmìru. Výzkum spolehlivì prokázal, že nejvyšší skóre maladaptace (nepøizpùsobenosti) mají dìti s inteligencí v pásmu podprùmìru; jsou-li to chlapci a ve velkomìstské škole, pak dokonce v pásmu slabšího prùmìru. Pøistoupí-li jiné, mimointelektové èinitele, výkonnost dítìte se snižuje o dalších nìkolik procent a ohrožení se zvyšuje. Takovými faktory mohou být: celkovì slabší nervový systém, chronicky probíhající onemocnìní, lehké smyslové vady, emoèní labilita, úzkostnost a obtíže v pøijímání úkolových situací, psychická deprivace, emoèní zátìž pøi rozvodu rodièù atd. Zmínili jsme se však i o dìtech intelektovì nadprùmìrnì vyspìlých, pro nìž rodièe žádají odklad školní docházky. Èiní tak z obavy, aby dítì neselhalo nebo netrpìlo, aby nebylo „okradeno o své dìtství“ (èili obrátí argument „prodlouženého dìtství“ proti poradcùm). V takovém pøípadì je vhodné použít argumentù, které mohou navodit klidnìjší a realistiètìjší postoj rodièù vùèi škole. Výkladové schéma pak vypadá pøibližnì takto: Dítì, které je dnes na intelektové úrovni osmého èi devátého roku, by po odkladu bylo za další rok na úrovni desátého roku a do první tøídy by už nezapadalo. Ve škole by „nebylo uèeno“ a nebylo by tedy pøimìøenì, tj. zdravì, fyziologicky zatìžováno. Není ovšem pravdou, že by se nudilo. K vysoké inteligenci patøí urèitá invence, takže takové dìti se ve škole dovedou obvykle samy zamìstnat a nenudí se. Zjistíme-li známky slabosti nervového systému, tj. neklid, málo vytrvalé soustøedìní apod., nepokládáme to u nadprùmìrnì nadaných dìtí ještì za indikaci odkladu školní docházky. Dítì s takovýmto konstituèním vybavením bude pøi své nadprùmìrné inteligenci i v nepøíznivém pøípadì s nejvìtší pravdìpodobností pracovat na úrovni nadprùmìru nebo na horní hranici prùmìru, což je pro uèitele i pro nì samotné ještì dobøe pøijatelné. Navíc zrání nervového systému postupuje svým tempem a èekat jenom na nì by v takovém pøípadì znamenalo neúmìrnou ztrátu èasu pro vzdìlávání i pro sociální vyspívání dítìte i pro zdravé utváøení jeho identity. DÍTÌ A JEHO TÌLO Dítì už od malièka sleduje své tìlo a seznamuje se s ním. Moudøí rodièe pùsobí na dítì tak, aby pøijalo sebe i se svým tìlem, s jeho pøednostmi i nedostatky. Naše tìlo je veliký dar, který nám byl dán, abychom ho užívali, objevovali a tìšili se z nìho. Je jako poèítaè s mnoha funkcemi, o nichž ani nevíme nebo je neumíme používat. Dìti se musejí nauèit dívat se na své 104

Domov prožít - domov vytváøet

tìlo s obdivem. Mají za nì postupnì pøevzít odpovìdnost a nauèit se, jak o nì peèovat. Pocit hrdosti na sebe se má stát pøirozeným a má vzrùstat s pøibývajícím vìkem. Je tøeba od poèátku nauèit dìti oceòovat všechny funkce, uvìdomovat si fyzické pocity a zpùsob, jakým se tìlo hýbe, jak reaguje. „Údržba“ tìla je nutná právì tak, jako je nutná údržba auta nebo jiného stroje. Když se dìti správnì o své tìlo starají, rodièe je chválí, povzbuzují a oceòují. Dítì se musí nauèit, že to vše dìlá ne proto, že z toho rodièe mají radost a vyžadují to, ale pro svùj prospìch a rùst. Dìtem je tøeba vysvìtlit jejich závislost na tìle. Tomu se uèí také ze zkušenosti. I malá nemoc je mùže upoutat na lùžko a zkazit jim spousty radostí, které by mohly jako zdravé užívat. Tìlo trpící nìjakou nemocí bolí, sotva se hýbe a èlovìk se cítí bídnì. Být nemocný není žádná legrace. Naopak zdravé tìlo dìtem umožní bìhat, skákat do dálky, do výšky, šplhat, plavat, tanèit. „Jᓠse cítí ve zdravém tìle šastné a silné. ÚCTA DÍTÌTE K SOBÌ SAMÉMU Jakmile dítì zaène chápat, zaèneme je uèit úctì k sobì. To znamená vážit si svého „já“, které rozhoduje o „sobì“. Vysvìtlíme mu, jak je dùležité, aby toto „jᓠbylo objektivní a bez negativních citù. Ukážeme mu na pøíkladech, že jestliže toto „jᓠje laskavé, milující, odpouštìjící a s láskou pøijímající sebe a druhé, tak „sobì“, tedy své osobì, pøichystá šastný a zdravý život. „Mám se rád, chci pro sebe i pro druhé to nejlepší, zasloužím si to nejlepší“, to jsou myšlenky a pocity, které jsou zárukou zdravého života každé osoby. Být pøející k sobì i ke druhým a osvojovat si zásady zdravého altruismu. A protože „já“je rozumový faktor, musíme pozornì sledovat myšlenky dítìte. Od poèátku života je uèíme rozlišovat mezi negativním a pozitivním, optimistickým a pesimistickým myšlením. Dítì má být hrdé na to, že je dobré, chytré, šikovné. Ovšem ne proto, aby se zavdìèilo rodièùm, ale proto, aby žilo v harmonii a stalo se jednou zralou osobností. Na tom není nic sobeckého, jak se nìkteøí lidé mylnì domnívají. Ale co dìlat se slabostmi dítìte a se vším, co dìlá špatnì? To vše je nutné pøijímat a poèítat s tím. Dìti se nerodí ani vytrénované, ani po všech stránkách vyvinuté. Musejí se uèit nejen akademickým znalostem, spoleèenským pravidlùm, ale i kladným rysùm osobnosti. Rodièe by mìli být opatrní, aby pøi výchovì nezamìòovali „jᓠs osobností. Mùj bìh je pomalý, ale to neznamená, že „jᓠjsem pomalá. Nikdy neoznaèujte dítì a neøíkejte: Ty jsi hlupák;jsi špatná; není v tobì nic dobrého; jsi hodná; dobrá atd. 105

Domov prožít - domov vytváøet

Rodièe si mají uvìdomit, že jejich oznaèení je pouze subjektivní, závislé na spoleènosti a èase, ve kterém žijí. Mùže se od kritérií jiných lidí znaènì lišit. Dìti se nesmí identifikovat se svými úspìchy a neúspìchy. Mají vyvinout sebevìdomý pocit svého „Já“, které se mùže všemu nauèit, a tak se stát zodpovìdným za pozitivní a negativní výsledky svého chování. Tyto výsledky opìt poslouží pouze k tomu, aby se nauèilo, jak se co dìlá a jak èeho na tomto svìtì dosáhnout. Nemají se nikdy odrážet v sebepojetí. Nechte dìti uvìdomit si, co je pozitivní a co negativní. Podle možností primìøených jejich vìku s nimi o tom mluvte, nechte je o tom pøemýšlet a co nejvíce poznat z vlastní zkušenosti. Zeptejte se: „ Myslíš, že je správné, že jsi uhodil bratra? Je dobré šlápnout na kvìtinu?“ Nauète dítì užívat pøedstavivost a vciování. Uète je, aby pøemýšlelo a dìlalo si vlastní úsudek. Podporujte vývoj jeho sebeúcty, která pomùže integrovat jeho duševno s osobností. Tím bude u nìho rùst jednota tìla, ducha i mysli. Dítì citlivì vnímá a pøijímá do sebe výroky o sobì. Dìlá si podle toho obrázek o tom, jaké je, a pak k sobì zaujme urèitý postoj. Považuje se za chytré nebo za hlupáka, za hezké nebo za ošklivce, jemuž se ostatní posmívají. Nezáleží jen na tom, co kdo øekne, ale i na neverbální komunikaci, která je dùležitìjší než slova. To znamená, že záleží na hlase, na postoji, popøípadì doteku, který slova doprovází. Sebeúcta závisí na sebeobraze, které si dítì vytváøí podle reakcí druhých . Už kolem pìti let má dost informací o své cenì. Nemusí se stále cítit výbornì, ale jestliže se cítí milováno a oceòováno, je šastné, že je samo sebou, a má zdravou sebeúctu. SEBEDÙVÌRA DÍTÌTE Rodièe mají pomáhat dìtem objevovat jejich fyzické a duševní schopnosti a vyvinout silnou víru v to, že mohou témìø všechno, když chtìjí a vìnují tomu úsilí. Sebedùvìra musí být vštìpována dìtem od prvního dne podle stupnì jejich vývoje. Ukazujeme dìtem, jak se co dìlá, a odmìòujeme je za každou snahu a úspìch, a už je to úsmìv, první snaha komunikovat, první krùèky, samostatné jídlo a pozdìji kreslení, stavìní, ètení, èi jízda na tøíkolce nebo na kole. Vyuèovací metoda je tatáž. Nikdy dítì neshazovat, neponižovat, nezesmìšòovat (i když se v dobrém smìjeme nìjaké roztomilé nešikovnosti), nikdy nedávat negativní informace. Musíme být trpìliví a stále ukazovat, jak se co dìlá. Dítì je nutno brát vážnì, vcítit se do nìho a do jeho svìta. Musíme také pøihlédnout k tomu, že nìkdy si najde svùj zpùsob jednání. Jestliže vede k dobrým výsledkùm, neznásilòujte je pøísným lpìním na svém. Buïte rádi, že je tvoøivé a pøichází na správná 106

Domov prožít - domov vytváøet

nová øešení a zpùsoby, jak èeho dosáhnout. Nepøirovnávejte dítì ani k sobì, ani k druhým dìtem. Buïte tolerantní a chápaví. Každý má jiný zpùsob i rychlost, jak urèité vìci dìlá a øeší. Každý je unikátním jedincem a jako takového je nutno si ho vážit a respektovat ho. Pøíliš mnoho lidí trpí negativním programem, který jim byl naprogramován rodièi: „Nikdy neudìlᚠnic správnì!“ Rodièe, kteøí nejsou nikdy spokojení, nikdy nic svým dìtem neschválí, dìti se jim nikdy v nièem nezavdìèí, a dìlají co dìlají, takoví rodièe jsou pùvodci vážných psychických poruch. Ty pak zpùsobují, že lidé mají nesèetné životní problémy, a už v soukromém životì anebo v zamìstnání. Ponižující výroky, které jim nabouraly sebedùvìru, jdou s nimi životem jako kletba. Lidé, kterým rodièe ubili sebevìdomí a nechali je vytvoøit si o sobì obraz ménìcenné bytosti, celý život podvìdomì usilují o schválení všeho, co dìlají, druhými a snaží se neustále nìkomu zavdìèit. Ti, s nimiž se setkávají, pak symbolicky zastupují vìènì nespokojené otce a matky. Symboly ovšem nikdy nemohou zaplnit vnitøní prázdnotu ani potøebu uznání, a tak život jde dál, stále jako v zaèarovaném kruhu. Jistì zde mùže pomoci dobøe a láskyplnì vedená psychoterapie spojená s dlouhodobým duchovním vedením. Bìhem dìtství si dìti mají osvojit, že k tomu, aby byly sebejisté, nemusí být perfektní. Jejich sebedùvìra nesmí být otøesena v pøípadì, že neuspìjí. Rodièe je mají nauèit, že potøebují do toho, co dìlají, dát více úsilí, èasu, vytrvalosti a tvoøivosti. Mají je také stále povzbuzovat a moudøe stimulovat. DÌTI A TELEVIZE Sledujeme-li pøíèiny destrukce morálních hodnot mladého èlovìka, mùžeme vidìt, že pùsobení televize, videoprogramù a nevhodných filmù zde hraje velmi negativní roli. Velké množství drastických a morálnì zhoubných situací oslabuje nervovou soustavu dìtí a vede k deformacím v mnoha smìrech. Násilí i prezentace negativních hrdinù je stálou souèástí tìchto programù. Dìtští psychiatøi, studující vlivy televizního i filmového násilí na dìti i na adolescenty, shledali, že mladí diváci mohou: 1. Imitovat násilí, které vidí na obrazovce. 2. Ztotožòovat se s nìkterými charaktery, obìmi nebo násilníky. 3. Stát se imunní a necitliví k hrùzám násilí. 4. Postupnì pøijmout násilí jako zpùsob øešení problémù. Extenzivní dívání se na televizní násilí zpùsobuje u dìtí zvýšenou agresivitu. Dìti, které se dívají na programy, kde jsou pøedvádìny násilnosti vel107

Domov prožít - domov vytváøet

mi realisticky, násilnosti se èasto opakují a agrese není potrestána, pak opakují ve zvýšené míøe to, co vidìly. Vliv násilnictví v televizních a video programech se mùže projevit na chování dìtí okamžitì nebo až po letech. Mladí lidé mohou být ovlivnìni, i když celková rodinná atmosféra neprokazuje tendence k násilí. Jak mohou rodièe chránit své dìti? Chci uvést alespoò nìkolik zpùsobù: 1. Pozornì dohlížet, na jaké programy se dìti dívají. 2. Omezit èas, který u televize stráví. 3. Nenechat je dívat se na násilnické programy. 4. Nepropadnout zlozvyku pøepínat z jednoho programu na druhý bez pøedchozího výbìru. 5. Vysvìtlit dítìti, že pøestože herec nebyl zranìn nebo zabit, ve skuteèném životì taková agrese znamená bolest nebo smrt. 6. Vyslovit pøed dìtmi nesouhlas s násilnostmi a vysvìtlit jim, že tak se nemohou øešit problémy. 7. Spojit se s dalšími rodièi kamarádù dìtí a spoleènì se domluvit na programech, na které se budou dìti moci dívat. 8. Motivovat dìti ke tvùrèí èinnosti, která je odvádí od konzumního stylu života. 9. Sednout si s dìtmi a hovoøit èastìji o jejich prožitcích, radostech i bolestech. Sledování násilnických programù v dìtech stimuluje animalistické instinkty. Ztotožnìní se se silnými vede k pøekonání vlastní bezmocnosti a slabosti. Bolest, muèení a strach obìtí dodává narušeným typùm dìtí i mladých lidí pocit síly a jistý pocit rozkoše. Je jisté, že bez pøísného programu morální výchovy, bez aktivní kultivace sebekontroly a pøijetí pravidel spoleènosti vyhrávají u dìtí špatné sklony a tendence. Dìti potøebují autoritu. Autoritu milující, zdravì pøísnou i dùslednou. PSYCHOLOGICKÁ SMRT DÍTÌTE Psychologická smrt nastává, když se dítì rozhodne vzdát se svého „já“, aby si uchovalo lásku rodièù. Stane se, èím oni rozhodnou, vdá se nebo se ožení s tím, koho rodièe schválí. Žije tak, jak si to rodièe pøejí. Pozdìji se o nì stará, i když to nìkdy znamená, že obìtuje svùj osobní a rodinný život. Je stvoøeno pro rodièe, nemá svùj život ani svou identitu. 108

Domov prožít - domov vytváøet

Moudøí rodièe by mìli obèas pøezkoumat svá oèekávání a položit si následující otázky: Co od dítìte oèekávám? (Zcela konkrétnì.) Jaký je mùj osobní motiv? Èí potøeby jsou uspokojovány? Moje nebo mého dítìte? Jakému úèelu mé oèekávání slouží? Jsou má oèekávání pøimìøená vìku a osobitosti dítìte? Odpovídají jeho temperamentu, povaze, zálibám, schopnostem, psychologickým a fyzickým dispozicím? Rodièe se mají snažit zodpovìdìt poctivì tyto otázky a pøiznat si pravdu, i když je nepøíjemná. Jde pøece o sebevìdomí a osobnost jejich dítìte. Mají být silní a moudøí natolik, aby byli schopni pøijmout jeho jedineènost, ve které je smysl života vtisknut hluboko v jeho podvìdomí. Každý èlovìk cítí své pravé „jᓠa intuice ho táhne k tomu pravému povolání a zpùsobu života. Jaké jsou hlavní úkoly rodièù: 1. Pomáhat dítìti vypìstovat si svou vlastní identitu. Respektovat pøitom jeho jedineènost a citlivì ho vést k probuzení všeho dobrého, co v nìm je. Uèit ho kontrole všech negativních vlastností, které v sobì každý jedinec má. 2. Pomáhat dítìti nauèit se mít rádo sebe, protože tím bude schopno milovat druhé lidi. 3. Pomáhat dítìti získat pocit, že jeho cena je obsažena již v samotné jeho existenci. Bez tohoto vìdomí se lidé stávají závislí na druhých, kteøí jimi manipulují a ponižují je. 4. Pìstovat v dítìti sebeúctu. Ta je založena na vìdomí, že je milováníhodné a hodnotné. Vysoké sebevìdomí neznamená nafoukanost, ale sebejistotu. 5. Vzbudit v dítìti pocit, že je schopné ovládat se a zvládat své okolí. 6. Pomáhat dítìti vytváøet si o sobì pozitivní pøedstavu. Ta se vytváøí slovy, neverbální komunikací, postoji a jednáním druhých lidí. Proto si rodièe mají dávat pozor, jak se k dítìti chovají. Rodièe mají mít na pamìti, že: Dítì se posuzuje podle vlastních pozorování založených na porovnávání se s druhými a jejich reakcemi na nì. Sebeúcta pochází z pozitivních životních zkušeností. 109

Domov prožít - domov vytváøet

Jestliže se dítì cítí neschopné, oèekává prohru a podle toho jedná. Osobní jistota dává dítìti odvahu a energii dosahovat vytèených cílù. Pøináší mu oèekávané výhry, podle kterých se pak chová. Když si dítì vìøí, je schopné jednat s druhými otevøenì a beze strachu. Je také úspìšnìjší v mezilidských vztazích. Neurotické chování je obranou proti pocitu vlastní bezcennosti a nehodnosti být milován. Zdraví lidé mìní neustále pohled na sebe podle pøibývajících znalostí o sobì samých.Nìkdy,vlivem silných negativních vlivù, si lidé v dìtství vytvoøí negativní pøedstavy, které uvíznou v podvìdomí. Ve snaze zùstat v souladu s tìmito pøedstavami, odmítají pak jakékoliv ujišování o svých pozitivních kvalitách. Negativní pøedstavy o sobì mohou být v dítìti zmìnìny poskytnutím láskyplného prostøedí a prožitkem úspìchu. Jestliže dítì cítí, že, a dìlá co dìlá, nesplòuje oèekávání rodièù, ztrácí sebedùvìru a sebeúctu. Co mají rodièe dìlat: 1. Napište si všechno, co od dítìte oèekáváte. 2. Diskutujte o tìchto oèekáváních s dìtmi v rodinì. Uvìdomte si, že k vlastním dìtem nejste èasto objektivní, neuvìdomujete si jejich citovou vyspìlost a snadno je pøeceníte nebo podceníte. 3. Pracujte na sobì, protože èím víc jste sami sebou, tím ménì nerealistických oèekávání kladete na dítì. Jaký vztah máte k sobì, takový vztah budete mít ke svým dìtem. Budete-li dobøe vycházet sami se sebou, budete-li k sobì shovívaví, budete lépe vycházet i se svými dìtmi a tolerovat jejich zvláštnosti. Rodièe mají brát vážnì, že: Každé dítì potøebuje výluènou pozornost, aby se cítilo milováno. Láska se nevyjadøuje pøílišnou starostlivostí, dárky, anebo tím, že se vzdáte svých potøeb. Dítì pociuje lásku, když si najdete èas být výhradnì s ním a s empatií se mu vìnujete. Empatie (vcítìní) je mocným dùkazem lásky. Zabraòuje pocitu odcizení. Každý den si uvìdomte, kolik èasu jste vlastnì opravdu - duší i tìlem strávili s dítìtem! 110

Domov prožít - domov vytváøet

Dùvìra je jednou z nejdùležitìjších souèástí psychologicky bezpeèného prostøedí. Slova musí souhlasit s øeèí tìla, tedy neverbální komunikací. Dítì musí mít pocit, že se na vás mùže spolehnout. ZÁSADY ZDRAVÉHO VÝVOJE DÍTÌTE Lidský vývoj se øídí urèitým logickým plánem. Jestliže dítì s vaší pomocí úspìšnì projde všemi etapami, nezùstane fixováno na nìkterém ze stupòù vývoje a vyvine se ve zdravého èlovìka. Ustrnutí v nìkterém z vývojových období vede k následným neurózám a poruchám osobnosti. Znalost zásad zdravého vývoje rodièùm umožní osvobodit se od zbyteèných starostí, být shovívavìjší a spolupracovat s dítìtem na úspìšném završování jeho vývojových etap. 1. Prvních šest let poznává dítì svou identitu, pracuje na své autonomii, osvojuje si iniciativu a pøekonává egocentrismus. Uèí se používat tìlo, komunikovat a uspokojovat své potøeby. Poznává pravidla svého okolí a stává se tak èlenem rodiny lidí. V pøedškolním vìku musí splnit množství úkolù, a proto potøebuje èas a trpìlivé vedení. 2. Tvoøení svého „jᓠu dìtí školního vìku: A: Dìti ve školním vìku si potøebují zvyšovat autonomii a osvojovat dovednosti, které porovnávají s dìtmi stejného vìku. B: Egocentrismus ustupuje postupnì zájmu o druhé. C: Osmi až desetileté dìti napodobují rodièe stejného pohlaví, proto potøebují, aby tyto vzory byly zdravé. Problém mùže nastat, když vzor je špatný nebo v rodinì chybí. D: Od 11-13 let vyhledávají vzory stejného pohlaví mimo rodinu. Pozor na špatné hrdiny a pøátele! E: Sebejistota se zvýší zaèlenìním do skupin dìtí stejného vìku, které nabízejí zdokonalení v oblíbených èinnostech dítìte. To zvýší jeho sebeúctu a samostatnost.

111

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

IX. OBDOBÍ PUBERTY

112

113

Domov prožít - domov vytváøet

ZÁKLADNÍ ZNAKY PUBERTY Puberta je období mezi 13.- 16. rokem života mladého èlovìka. Je to doba uzavøenosti a odmítavého chování vùèi rodièùm. Pro útìchu matkám i otcùm je nutno øíci, že k nutnosti vývoje dítìte patøí také to, že se distancuje od osob svého dìtství. Èím intenzivnìjší a lepší byla vazba a vztah po dlouhá léta k osobám, ke kterým mìlo dítì nejhlubší vztah, tím potøebnìjší je dosažení jistého stupnì osamostatnìní. V souvislosti s tìlesnými zmìnami, nejpozdìji však v období dosažení pohlavní zralosti, zaèíná se v dítìti projevovat sklon k uzavøenosti. Uzavøenost není ani negativní jev, ani nemá co dìlat se zlomyslností dítìte vùèi rodièùm. Je to spíše tak, že se èlovìk pøipravuje na vývoj samostatné osobnosti. Tento vývoj však nemùže jít kupøedu, pokud nedojde ke komunikaci dovolující projevit odlišné názory a prosazení sebe. Puberta je bolestný proces rozdìlení - pro dítì stejnì jako pro rodièe. Pùlkou své bytosti touží dítì v dìtství zùstat. Dìti v tomto vìku žijí v tísnivé rozpolcenosti, která je tím hlubší, èím více matka zdùrazòuje svému odmítajícímu synu, že je nevdìèný, a dceøi, že odmlouvá. Pokud rodièe ve své nevìdomosti na této pozici stále setrvávají a apelují neustále na nevdìènost svých dìtí, mùže dokonce dojít k tomu, že se dítì samo bude aktivnì snažit svùj proces dozrávání zablokovat. Mladí lidé tohoto typu se budou stále více vyhýbat styku se svými vrstevníky, pøimknou se k otci nebo k matce jako k jediné dominantní osobì. Ale to za velmi vysokou cenu; duševní, mnohdy také duchovní vývoj stagnuje, mladý èlovìk zùstává nesamostatný, dokonce èasto svým zevnìjškem dìtinský, opožïuje se v nejvlastnìjším slova smyslu - tj. brzy je i neúspìšný ve vzdìlávání, pozdìji v zamìstnání i pøi hledání partnera. V souvislosti s tím má trvalý pocit neštìstí z toho, že mu byla odepøena možnost vývoje. SYMPTOM UZAVØENOSTI A KRITIÈNOST Symptom uzavøenosti jako druh bolesti je pro všechny zúèastnìné stejnì nepøíjemný, jako nutný - a naštìstí doèasný. Dá to hodnì námahy jej pøekonat a mladému èlovìku pomoci tento stav pøekroèit, a tím pubertou projít.Uzavøenost však není jediným pøíznakem puberty. Ještì horší je pro rodièe velká kritiènost jejich dìtí. I když je to nepøíjemné, je nutno si uvìdomit, že i tento fenomén k procesu osamostatnìní patøí. Mnohým rodièùm se daøí v této pozici obstát, zvláštì vzpomenou-li si na své vlastní mládí. Puberta znamená u èlovìka podstatnì více než pouhé pohlavní dozrávání. Vede èlovìka (na rozdíl od všech ostatních organismù této zemì) k pozná114

Domov prožít - domov vytváøet

vání, k sebepoznávání, které mu dává možnost, aby sebe jako osobu v prostoru a èase orientoval, pøevzal za sebe zodpovìdnost a ptal se po širších souvislostech. Zatímco dospívající vystupuje v rodinném životì s pøehnanou, urážlivou sebejistotou a rodièe zneklidní tím, že poukazuje na jejich nedostatky netaktnì a tvrdì, vypadá jeho vlastní naladìní mnohem ménì smìle, než jak se zdá. Dítì pochybuje samo o sobì. Kdo vlastnì jsem? Jsem totéž co táta a máma? Ne, jsem nìkdo jiný. Ale jsem lepší? Kriticky hodnotí svùj zevnìjšek, mìnící se tìlo; buï si pøipadá pøíliš vyvinutý, nebo málo vyvinutý. Zkrátka spíše „nenormální“. Je typické, že tyto své vlastní pochybnosti zøídkakdy svìøí rodièùm nebo sourozencùm. Vùèi nim hraje dospívající roli suverénního svìtáka. Své problémy øeší spíše s cizími osobami, ke kterým má dùvìru, zejména s tìmi, kteøí již pubertu pøekonali, s vedoucími mládeže, kteøí naslouchají mnohem spíše otázkám hledání vlastní identity apod. Ke známkám tohoto vìku patøí nejen zdánlivá sebejistota stavìná na odiv, nýbrž také sen o velké budoucnosti. Nemìli bychom se mladému èlovìku vysmívat, když o tom vypráví. SKUPINA VRSTEVNÍKÙ Èlovìk v dospívání se zvláštì intenzivnì pøizpùsobuje svým vrstevníkùm a utíká do party, protože jeho „jᓠje slabé, aby se ve skuteènosti snažilo o dosažení vysokých cílù, natožpak aby uhájilo pravou mírnost, trpìlivost a klid. Totéž platí o obleèení a úpravì vlasù. Ve skupinì získá dospívající ochranu, kterou ještì nemùže postrádat, ale jen pod podmínkou, která je bez výjimky: pøijetí jejich norem a jejího ducha. Rodièe, kteøí chápou problémy svých patnáctiletých, je nebudou každé ráno pøemlouvat, aby se oblékli podle jejich vkusu. Když všichni mladí muži ve škole nosí delší vlasy, byl by požadavek na syna, aby mìl vojenský sestøih, nemístný. Syn by byl bezpochyby odsunut na okraj spoleènosti vrstevníkù. Také v pohledu dìvèat by velmi klesl, a to si mladistvý se svým ještì slabým sebevìdomím prostì nemùže dovolit. Pøehnané a pøíliš dlouhé setrvávání ve skupinì mùže však také znamenat stagnaci duševního vývoje, nebo parta není koneèným cílem osobního rozvoje. Také identifikace s partou musí zùstat ve vývojovém procesu jen jedním stadiem a k úloze moudrých rodièù patøí pomoci dìtem k tomu, aby poznaly, že funkce party hraje na cestì osobního rozvoje jen èásteènou roli. Pokud je to jen možné, mìl by mít dospívající svùj vlastní pokoj. Nemá smysl se rozèilovat, když mladý èlovìk využije svùj prostor k tomu, aby jej vyplnil hlukem svého magnetofonu, i když to rodièùm velmi vadí. Rodièe 115

Domov prožít - domov vytváøet

mají v klidu poukázat na ohleduplnost k ostatním èlenùm rodiny. Mladí lidé dnes èasto øíkají, že se jim s takovou hudbou lépe vypracovávají školní úlohy. Tato subjektivní pøedstava sice neodpovídá objektivním výsledkùm výzkumu, avšak, jak se zdá, je oprávnìná. Intelektualizace našeho života a školního vzdìlání témìø vùbec nepodporuje citový život, je totiž jednostrannì pøeceòována rozumová výchova. Tato vnitøní nevyrovnanost mezi myšlením a city vytváøí vnitøní psychické napìtí, které prostøednictvím dráždìní emocionality pomocí hlasitých rytmù dosahuje ulehèení a uvolnìní. PROCES OSAMOSTATNÌNÍ K pøedpokladùm zdravého osamostatnìní a odlouèení se od rodiny patøí uzamykatelné zásuvky nebo skøíòky. Vždy respektujeme tajemství. K povinnostem rodièù patøí též zachování listovního tajemství svých dospívajících dìtí a neposlouchat jejich telefonické hovory. Neohranièené jednoty a dùvìry mezi dítìtem a matkou se musí milující matka na zaèátku puberty umìt ponìkud vzdát. Mnohá tajemství mladých se rodièe bìhem èasu dovìdí. To se podaøí tím snadnìji, èím ménì se mladí budou obávat, že otcové a matky se míchají do jejich záležitostí, že vìci svých dìtí považují za své vlastní a berou je mladým z rukou. Pomoc k osamostatnìní není ohrožena jen hrubým vmìšováním se do záležitostí dospívajících, ale také tím, že se rodièe a vychovatelé bojí pøenést na dospívající více odpovìdnosti. V tomto smìru mùže být pomocí, že se stanoví nová pravidla všedního dne, která zdùrazní význam pomoci dospívajících celé rodinì. Otec a matka je berou vážnì jako dospìlé lidi a oèekávají od nich také odpovìdnost za sebe samotné. Tato odpovìdnost za sebe sama znamená pøedevším uvážit, kolik spánku je potøeba, aby byl èlovìk pøíští den èilý a mohl se uèit, a z toho vyvodit, kdy jít spát. Ètrnácté narozeniny nebo den biømování se velmi hodí k tomu, aby taková jasná pravidla byla dána. Dìti se musí dovìdìt, že nyní - jako již lidé za sebe odpovìdní - patøí do spoleènosti dospìlých v domì. Domácí hospodaøení dospìlých vyžaduje nejen respektování svobody jednotlivcù, nýbrž také pohotovost k dohodì v pravidlech všedních dnù, vzájemnou pomoc a ohleduplnost i milou vlídnost ve vzájemných vztazích. V zamìstnání, v rodinì, pøi trávení volného èasu - vždy je respektování zodpovìdnosti za sebe a vzájemné ohleduplné chování základní podmínkou pro úspìšný a šastný život. Mnozí rodièe i dospívající prožívají tìžkosti vìtší, které pøesahují problémy pouze pubertální, nebo nepøedstavují pouze pøechodné období, ale projevují se zde i slabé stránky psychické struktury, které mají základ již 116

Domov prožít - domov vytváøet

v døívìjší dobì a jejichž koøeny tkví v raném dìtství. Tyto bohužel vybuchují v plné síle v pubertì jako psychické bolesti, utrpení a traumata. Èasto prvním objektem zamilovanosti dospívajícího je nìjaká vzdálená osoba, populární zpìvák, fotbalista nebo nìkdo z okolí. Dìti by se mìly od svých chápajících rodièù dozvìdìt, že je to nìco jako infekèní nemoc, která pøejde, a že tato první vzplanutí znamenají, že jednou pøijde do jejich života zralá láska a pravá schopnost lásky. To dìtem pomùže v tom, aby samy vìdìly, že jejich city a „zamilovanosti“ v této dobì jsou provizorní a prchavé. Dojdou za pomoci této informace k tomu, aby samy sobì porozumìly. Neupadnou potom tak snadno do zklamání a pochybností, když se ukáže, že sny a iluze nemají šanci stát se skuteèností. PØÁTELSTVÍ DOSPÍVAJÍCÍCH Zrychlování vývoje mládeže a tolerance „lásek“ mezi obìma pohlavími snížila možnost výskytu pøátelství dívek mezi sebou i chlapcù mezi sebou. Avšak pøátelství osob stejného pohlaví v dospívání má velkou cenu v procesu duševního i duchovního vývoje. Pøátelství tohoto druhu mùže proces dozrávání a osamostatòování od rodièù ulehèit, ba mùže jej uèinit doslova nenamáhavým. Dospívající má pøítele, který mu rozumí a kterého si sám plnì vyvolil. Nalézá ve svém pøíteli dùvìrné ovzduší, které nutnì potøebuje, aby se mohl vyvinout v samostatnou osobnost, ale v tomto stadiu ještì netouží po sexuálním spojení, které je v dobì puberty zcela nevhodné. Dospívající si mùže se svým pøítelem kriticky a pøemýšlivì vymìòovat otázky i názory, má úèastníka a rádce pøi øešení životních problémù. Pøátelé mohou spoleènì nìco podnikat a trávit volný èas. Takto je dospívajícímu dávána možnost k zamyšlení, k rozhovorùm i k intenzivnìjšímu prožívání života. Je dùležité, aby rodièe vìdìli, že pøátelství tohoto druhu patøí ke zdravým a normálním projevùm vývoje mladého èlovìka. Musíme vìdìt, že patnáctiletý, pro nìjž je typická kritiènost a nesdílnost vùèi rodièùm, snaha vyrovnat se vrstevníkùm a pevné pøátelství s jednou osobou stejného pohlaví, prožívá normální vìkovì oprávnìnou etapu chování èlovìka ve stadiu osamostatòování se od rodièù. NEUROTICKÁ DEPRESE Pøedpoklady pro samostatný život získává mladý èlovìk v našich kulturních podmínkách zpravidla po dlouhé dobì vzdìlávání, která drží mladis117

Domov prožít - domov vytváøet

tvého až do dospìlosti v domì rodièù, pøípadnì i ve finanèní závislosti na rodièích. Tato závislost mùže zpùsobit to nebezpeèí, že mladý èlovìk, který je pohlavnì zralý již ve 12 - 13 letech a brzy si uvìdomuje své právo na samostatnost, je závislý na rodièích zejména pod tlakem nutnosti vzdìlání, a mùže tím trpìt. Proto by se rodièe mìli snažit jednat se svými dìtmi partnersky - jako se sobì rovnými. Nejèastìjším duševním onemocnìním mládeže byvá tzv. neurotická deprese. Nevyznaèuje se však nìjakým zøetelným smutkem, ale mnohem spíše ochromeností, pasivitou, únavou atd. Mladí se neuèí, neètou, ale nehrají ani fotbal, ani nechodí plavat. Neumìjí hospodaøit s penìzi, nemají radost z èistoty a poøádku. Depresivní struktura charakteru je dùsledkem nepøimìøeného zacházení v raném dìtství. Vzniká jistým zanedbáním ze strany rodièù a je vážným dùsledkem nepøirozených a nezdravých výchovných podmínek potlaèujících pøirozenost dìtí, vychovávaných v umìle vytvoøené atmosféøe. Ještì vìtší duševní poruchou je, když mladý èlovìk není schopen navazovat stabilnìjší vztahy, když uzavírá jen povrchní, ploché kontakty, nebo dokonce neuzavírá žádné. Pro rodièe je dùležité, aby vìdìli, že jde o nemoc, a aby s dospívajícím také jako s nemocným zacházeli. Tato nemoc má tøi hlavní pøíèiny: nedostatek pøirozených duševních podnìtù v dobì kojenecké, nedostatek pozornosti v dìtství a zážitky pøílišného rozmazlování v duševnì chudém životì. Souhrnnì se dá øíci, že nesprávné chování a mluva dospívajících je vyvolána velmi èasto smutnými zážitky z dìtství, èasto ale také chybnými postoji rodièù. Z toho plyne pouèení, že dìti nic nemohou dokázat a nechtìjí se uèit pracovat, když nemohou v dostaèující míøe stavìt na kladných zážitcích, na radosti, høe, pohybu a úèasti dospìlých. Ukažme našim dìtem, že je milujeme. Moderní dospívající jsou již velmi rozumní, když se jim rozumnì vyjde vstøíc. Lze s nimi vést vážné rozhovory o všem možném. Berme své dospívající jako své nejmilejší spoleèníky, ne jako øadové vojáky, které je tøeba øádnì vycvièit. V takovém pøípadì se úspìch urèitì dostaví. Je dùležité ještì pøed tím, než vypuknou první pøíznaky popsaných stresù, nejlépe ještì pøed pubertou, brát vážnì a vyvodit závìry z toho, že postižené dítì potøebuje více a èastìji podporu a úèast svých rodièù. NÁSLEDKY NEUVÌDOMÌLÉHO STRACHU Dobou krize je puberta také pro ty pøípady, kdy mladí lidé v dìtství zažili silný, neuvìdomìlý strach. To se projevuje ostýchavostí, strachem z navázání kontaktu a silným pocitem ménìcennosti. Dospívající reaguje 118

Domov prožít - domov vytváøet

totálním odvratem od svìta svých vrstevníkù èi rodiny. Prosby ani požadavky nepomáhají, dùležitìjší je hledat možnosti kontaktu. Dùležité je o problému mluvit a dát nadìji k pøekonání strachu. Mladí by se mìli také dovìdìt, že strach v pubertì není neobvyklý, že není nutné vždy ve spoleènosti vrstevníkù mluvit, že totiž i mlèenlivý úèastník je cenným èlenem skupiny. Dospívající, trpící životními strachy, které jemu samotnému nejsou jasné, musí vìdìt, že sebepodceòování je škodlivé. Od svého vychovatele, plného porozumìní, se má dovìdìt, že èlovìk je cenný zvláštì tím, že nemalomyslní nad svými slabostmi, ale stateènì je pøijímá a nese. PUBERTÁLNÍ HUBNUTÍ U DÍVEK Absolutní odvrat od vnìjšího svìta zpùsobuje nejen stagnaci vývoje, ale mùže také vyvolat destruktivní pøedstavy, které dospívajícímu bez pomoci v žádném pøípadì neprospìjí. U dìvèat se tato nemoc projevuje jako „pubertální hubnutí“. Nebaví je život, nechutná jim jíst, zato mají radost z toho, že hubnou, což mùže vést dokonce až k smrti hladem. Tato dívèí snaha zhubnout se zakládá na tøech faktorech: 1. varianta neurotické deprese 2. dùsledek neatraktivní mateøské role (dìvèe sice má rádo svou matku, ale nechtìlo by ani tak žít, ani vypadat jako její matka) 3. dospívající má pøíliš pøísný ideál sebe sama (své okolí chápe jako nelaskavé a odpovídá mu verbální agresivitou) SEXUALITA MLADÉ GENERACE Mùžeme konstatovat, že v posledním desetiletí došlo k naprosté zmìnì v sexuálním chování dospívajících. Pøedmanželské intimní styky jsou u mladých dospìlých bìžné. Pod stálým vlivem komunikaèních prostøedkù, školní sexuální výchovy, ale také pod vlivem rezignace rodièù a omlouvání pøedèasného sexu mají dospívající, sotvaže se cítí trochu zamilovaní, pøedstavu, že spolu musí spát. Tìmto mladým lidem má být srozumitelnì objasnìno, co to známost je a jak veliká je jejich odpovìdnost. Vhodným zpùsobem má být vysvìtlováno, že intimní život patøí až do manželství a ignorace tohoto stanoviska se vždy vymstí. Znejistìlí rodièe musí vìdìt, že dìti zaèínající brzy svùj pohlavní život si svou budoucnost (a také pøítomnost) mohou ztížit, a mají své dìti vhodnì varovat. Pøedèasný sexuální ži119

Domov prožít - domov vytváøet

vot jako zvyklost má za následek používání antikoncepèních prostøedkù a pøedpokládá potrat. Má se využít všech dostupných pedagogických i didaktických pomùcek. Dìvèata mají být informována o zdravotních poškozeních v organismu po použití pilulek. Riziko hormonálních zmìn pro mladé dívky je vysoké. Nitrodìložní tìlísko mùže zpùsobit zánìty a vést k neplodnosti. Nìkterá dìvèata jsou ve svých intimních vztazích lehkomyslná, nechtìné tìhotenství øeší potratem. To nìkdy mívá za následek sterilitu. Okamžité uspokojení pohlavního pudu je velmi pochybnou metodou k dosažení životního štìstí. Vede k povrchnosti, zvyšuje nenasytitelný hlad po sexualitì, neprohlubuje duševní vztahy, protože nedopøává èas k rùstu vztahu a upevòování osobnosti. Okamžité sexuální uspokojení potlaèuje všeobecnì schopnost k disciplínì a zmenšuje snahu po duševním rùstu. Zneužívá sílu a èas, kterou pak již nelze využít k výkonùm pøi studiu a práci. Lehkomyslné svolení k sexuálnímu životu u mladých dívek mùže zvl᚝ duševnì škodit, a to: a) když jsou zklamány a opuštìny prvním milencem, propadají èasté nebo ménì èasté promiskuitì b) vzniká pocit neklidu, ubohosti a sebepohrdání i odùvodnìný strach pøed otìhotnìním; to vše vede k rezignaci na lásku NEZASTUPITELNOST VÝCHOVNÉ ROLE RODIÈÙ Výchovný úspìch není tedy v tom, že rodièe a vychovatelé vnutí mladým lidem své postoje a své postupy, ale že jim umožní, aby sami získali urèité zkušenosti. Rodièe by nemìli oslabovat moc svého výchovného pùsobení v pùtkách o dlouhé vlasy. Jsou tu životní zkušenosti, které mladí lidé tìžko mohou získat nìkde jinde než právì v soužití s rodièi. Jsou urèité záležitosti, v nichž jsou rodièe opravdovým modelem. To však je ménì obsaženo ve výchovném kázání a naopak více ve všedním, každodenním chování. Jak rodièe mluví o druhých lidech, èeho si na nich váží, jak mají rádi své povolání, jak prožívají úspìch nebo neúspìch. Velmi dùležité je, jak se rodièe chovají ke svým starým rodièùm, jak se chovají k neznámým lidem, kteøí potøebují pomoci, a jak se dokážou vyrovnat se životními ztrátami a køíži. V tìchto vìcech jsou rodièe nezastupitelní. Mladí si ovšem tento rodièovský pøínos èi vklad do jejich osudu bìhem svého rùstu a zrání neuvìdomují, ani si jej uvìdomit nemohou. Spíše si jej uvìdomí, až sami budou mít dìti a až dospìjí do vìku, kdy se nebudou dívat jen dopøedu, ale kdy se budou ohlížet i trochu zpìt. A neuvìdomí-li si to nikdy, ani pak to nezna120

Domov prožít - domov vytváøet

mená, že se výchovné rodièovské pùsobení z jejich života ztratilo. Spíše naopak, je v nìm pevnì zabudováno jako nìco životnì samozøejmého. A tak tedy to podstatné není inteligence mladých lidí a její uplatnìní v kdovíjaké „kariéøe“, ale uplatnìní v životì. Ten se nyní našim mladistvým novì otevírá - a rodièe dostávají novou vychovatelskou funkci. KRIZE RODIÈOVSKÉ AUTORITY ? Vidìli jsme, jak schopnost sledovat vlastní citové prožitky vede u dospívající mládeže k zájmu o citový život druhých lidí - rodièe, uèitelé a ostatní tzv. autoritativní osoby v to samozøejmì poèítaje. Dítì se nyní nezajímá jen o to, co lidé dìlají, ale i proè to dìlají. Øekli jsme také, že spojení této schopnosti s rozvinutými schopnostmi intelektovými pomùže nyní mladistvým odhalit, jak spolu souvisejí slova a èiny dospìlých, co je mínìno doopravdy a co jenom na oko, co je rovné a co køivé v charakteru literárních èi filmových hrdinù stejnì jako v charakteru lidí nejbližších. Rodièe, uèitelé a všichni ostatní vychovatelé bývají nìkdy touto zaostøenou kritickou schopností svých dìtí nebo svých žákù zaskoèeni. Nìkdy si myslí, že se dítì zmìnilo, „zkazilo“, že je nìkdo navádí, že si to pøineslo od kamarádù atd. Ale velkou vìtšinou to není nic jiného než jen pøirozený projev zákonitého vývojového pokroku. Jakési vyšší stadium vztahu k okolnímu sociálnímu svìtu. Souèasnì je to ovšem i provìrka hodnot, na kterých byl vztah dítìte a vychovatele budován. Jestliže byly tyto základy slabé, dochází nutnì k otøesùm. Jestliže jsou pevné, obstojí. Ale ani v tìch pøípadech, kdy k otøesùm dochází, není ještì nic ztraceno. Je pouze tøeba, abychom jako vychovatelé z kritických projevù a postojù svých dospívajících dìtí sami vyvodili ponauèení a upøímnì hledali cestu nápravy, a to pøedevším u sebe. UPØÍMNOST RODIÈÙ K pojmu - upøímnost- se budeme nyní èastìji vracet. Zkušenost z poradenské praxe nás totiž uèí, že dospívající dìti si u svých rodièù a ostatních vychovatelù snad ze všeho nejvýše cení právì upøímnosti. Myslíme tím urèitý vnitøní soulad mezi cítìním, myšlením a jednáním. Druhou takovou vlastností, která se nyní dostává na pøední místo v hodnotovém žebøíèku mladistvých, je „stateènost“. Ta však neznamená jen podnikavou odvahu èi neohroženost v osobním nebezpeèí, ale i schopnost vzdorovat nepøízni 121

Domov prožít - domov vytváøet

osudu, nìco vydržet, odolat lákadlùm a být vìrný sobì samému, svému pøesvìdèení, svým ideálùm. Mladiství dovedou odpustit dospìlým mnohé nedokonalosti a neznalosti, ba i nižší úroveò rozumovou a kulturní - ale neodpouštìjí, když se nìkdo nad nì „vytahuje“, když pøedstírá nìco, co neví nebo neumí, když zastírá svou slabost siláckými gesty, když nemá tzv. páteø a jedná a mluví jednou tak a podruhé jinak. Teï mùžeme lépe rozumìt i tomu, že totiž právì v tomto období adoptované dìti nejtíživìji nesou „prozrazení“ pravého stavu vìcí a že to znamená dosti èasto hluboký otøes rodinných vztahù. V pøedškolním vìku pøijímá dítì taková sdìlení jako zajímavé informace z rodinného života, zaøadí je do své soustavy vìdomostí a vztahù a žije s nimi dále jako s neproblematickou samozøejmostí. V mladším a støedním školním vìku pøijímá taková sdìlení už obtížnìji, nebot’ to od nìho žádá zabudovat nový poznatek do soustavy už bohatì èlenìných vìdomostí o sobì a o svìtì. V dobì dospívání to však znamená ještì navíc kritiku a morální soud nad rodièi, že nebyli dosti upøímní, že dítìti nevìøili, že podvádìli atd. Je to kritika samozøejmì nespravedlivá a bolestná, nicménì je tu a nelze ji dítìti zakázat ani vymluvit. „Ve mnì se všechno zhroutilo, když jsem na to pøišel, oni pøede mnou hráli divadlo,“ øíká chlapec. „Já jsem je podezíral, že se chtìjí rozvést nebo že provedli nìco neèestného a já že jsem do toho zapletený. Mìli tajemství. Co utrpení mi mohli uspoøit, kdyby mìli už dávno odvahu øíci mi pravdu,“ øíká jiný takový chlapec. Uvedli jsme pro ilustraci krajní pøípad krize rodièovské autority. Avšak urèitou krizí prochází autorita i tìch nejlepších vychovatelù i v nejlepších rodinách. Na to samo o sobì se mùžeme dívat spíše jako na pøírodní jev než jako na nìjaké vychovatelské selhání. Dùležité je pouze to, jak tomuto jevu porozumíme a jakým pøínosem jej uèiníme pro život dítìte a naše soužití s ním. Naznaèili jsme, že tu jde o kritiku a provìrku. Oddìluje se to, co je pravé, hodnotné a trvalé, od toho, co je zdánlivé, povrchní a prchavé. Však také v bìžných rodinných podmínkách nejde zpravidla o „ztrátu“ autority, ale o její promìnu a vývojový posun. NÌKOLIK SLOV O AUTORITÌ Co je to vlastnì autorita? Definuje se nìkdy jako prožívaný vztah pøevahy jedné osobnosti nad druhou a prožívaný vztah závislosti a opory jedné osoby v druhé. O autoritì mùžeme mluvit v nejrùznìjších spojitostech, zde máme však na mysli pøedevším autoritu vychovatelskou. A ta má nìkte122

Domov prožít - domov vytváøet

ré specifické rysy. Pøevaha toho nadøazeného je dána jeho vyspìlostí, nikoli násilím a potlaèením osobnosti podøízeného. Jestliže se nìkdo jen bojí nìkoho silnìjšího a nic víc, hledá pøirozenì cestu úniku, a nikoliv cestu napodobení èi identifikace s takovýmto životním „vzorem“. Mít autoritu neznamená uvést nìkoho v pouhou podøízenost, ale pøitahovat ho mocí své osobnosti. Poskytnout mu vedení a pomoc tam, kde je tøeba. Je to výzva k následování. Pøedpokládá tedy i urèitou míru svobodného rozhodování na stranì toho, kdo nìjakou autoritu pøijímá. Pøijmout takové vedení znamená pak nejen podøídit se, ale také s dùvìrou spoléhat, zbavit se nejistoty a získat pocit bezpeèí. A ponìvadž už z poèáteèních kapitol této knížky víme, že pocit životní jistoty je jednou ze základních psychických potøeb dítìte (ostatnì i dospìlého èlovìka), je nám i jasné, že život zcela bez opory v nìkom druhém by zdaleka nebyl „svobodný“, ale naopak zatížený a spoutaný mnoha nejistotami a úzkostmi. Vždycky bychom se museli rozhodovat jen sami, nikdo by nám nebyl vzorem, od nikoho bychom nemohli pøevzít pracovní postupy ani modely na øešení rùzných životních situací, sami bychom museli èelit všem nebezpeèím a nebylo by kam se uchýlit v èase tísnì. Pro malé dítì je pøirozenou autoritou každý dospìlý, protože je nesmírnì silný, mocný a dovedný. Ale i toto dítì dovede obvykle rozlišit autoritu založenou jenom na fyzické pøevaze od autority, za níž stojí i citový vztah. Pro školní dítì už není autorita dospìlých tak univerzální, ale rozdìluje se podle toho, co kdo umí. Dítì v páté tøídì už nebude pøedpokládat, že jeho rodièe umìjí všechno nejlépe - v nìèem je nepopíratelným odborníkem paní uèitelka, na nìco je nejlepší strejda, atd. Autoritou jsou už i spolužáci, kteøí nìco zajímavého vìdí nebo dovedou. Proto také v tomto vìku se v plné míøe objevují pocity ménìcennosti u dìtí, které v nìèem nemohou ostatním staèit. Rodièe tedy ztrácejí nìco z odbornické složky své autority. Proti døívìjším dobám jsou dnes navíc v nevýhodì pøedevším proto, že dìti nemají tolik pøíležitostí vidìt je v práci a ovìøit si, co ve svém povolání dovedou a jak si jich ostatní pracovníci pro to váží. V dobì dospívání tento proces diferenciace autorit pokroèí ještì o stupeò dál. Nikdo už není autoritou na všechno, ba ani ten ideál z obrazovky, kterému se v denním snìní pøipisuje kdovíjaká životní moudrost. Proto vychovatelé, kteøí by si chtìli u dítìte zachovat postavení univerzální autority ve všem a na všechno, se nutnì, a to spíše døíve než pozdìji, dostanou do trapné situace, kdy budou muset nìjaké vìdomosti a dovednosti jen pøedstírat. Tím ovšem ze své autority prohrají daleko víc, než kdyby zdrženlivì zachovali jen to, v èem se cítí spolehlivì na výši. I rodièe jsou tedy v nebezpeèí, že si zbyteèným zdùrazòováním své autority ve vìcech tech123

Domov prožít - domov vytváøet

nických a pracovních, nìkdy i zdravotních a kulturních mohou podkopat u dítìte autoritu v tom, v èem je sotva kdo jiný mùže plnì nahradit - aby totiž poskytovali dítìti vedení a oporu ve vìcech životnì dùležitých. Oni pøednì dítì dobøe znají, nebo s ním prožili podstatnou èást svého dosavadního života. Mají k nìmu nejužší citový vztah, sami zažili úspìchy i neštìstí, tìžké ztráty i radostná pøekvapení, lásku i ponížení, nebezpeèí i pomoc. Dospívající dítì zpravidla ocení a pøijme jejich životní zkušenosti. Podmínkou ovšem je, že mu tyto zkušenosti dnes a dennì nevnucujeme a že sami sebe nedáváme pøi každé pøíležitosti za pøíklad. Aby vùbec mohlo naslouchat tomu, co mu chceme pøíležitostnì øíci o dùležitých vìcech života, nesmíme je ohlušit neustálým kázáním o mravní zkáze svìta, a tím uvádìt v èinnost jeho obranné mechanismy. Jedno anglické pøísloví k tomu øíká: Chcete-li, aby nìkdo jedl z vašeho talíøe, nestrkejte mu to do krku pohrabáèem. Rodièovskou autoritu dále podkopává, jestliže se až pøíliš angažujeme tam, kde pøirozenou autoritou nejsme už my, ale pøátelé, kamarádi, skupina vrstevníkù, èi jinak øeèeno, vlastní generace našeho dítìte. Týká se to naštìstí jen vìcí v pravém slova smyslu povrchních a životnì nepodstatných, jako je móda v oblékání, krátké nebo dlouhé vlasy, umìt kouøit nebo umìt hrát na kytaru, dát se ohlušovat moderní hudbou nebo mít dokonalé zaøízení k jejímu natáèení. Souhlas nebo odsudek skupiny má teï pro dítì vìtší význam než kdykoli bìhem pøedchozího vývoje. Pøitom však zkušenost øíká, že tam, kde autorita rodièù nebo ostatních dospìlých èlenù rodiny stojí na pøedpokladech, které jsme vpøedu uvedli, nepøeroste autorita skupiny obvykle tyto „povrchní“ znaky generaèní pøíslušnosti. Tam však, kde se rodièovské autority nedostává, nebo tam, kde byla rozmìlnìna a utracena v pùtkách o módní povrchnosti, autorita vrstevnické skupiny nutnì stoupá. Dítì pak hledá více opory u svých kamarádù a je více vázáno na jejich mínìní než na mínìní rodiny. Nesmíme také zapomenout ani na to, že pøirozenou známkou dospívání je rozvoj vztahù erotických. Naše nedávno ještì dítì se chce líbit, chce imponovat, chce získat pozornost a náklonnost urèitého chlapce nebo urèité dívky. I tito pøátelé druhého pohlaví se postupnì stávají autoritami, a to nejèastìji právì v otázkách podbarvených probouzeným sexuálním zájmem nebo potøebou pøátelské intimity. I to je celkem zákonitý vývoj, nad nímž by se rodièe nemìli pohoršovat, ale který by mìli pøijímat s pochopením. Vždyt’ i v nìm možno vidìt významný krok našeho dítìte na vývojové cestì vpøed. Jako jsou jeho mladiství pøátelé, at’ už na jakémkoliv stupni intimních vztahù, autoritou jemu, je i ono pravdìpodobnì autoritou jim. Ostatnì není daleko doba, kdy se má stát svými znalostmi a dovednostmi 124

Domov prožít - domov vytváøet

autoritou svým spolupracovníkùm, svými osobními kvalitami autoritou svému životnímu partnerovi a svým dìtem a kdy pøevezme funkci samostatného, zralého dospìlého èlovìka. VZTAHY MEZI VRSTEVNÍKY Je celkem pøirozené, že postupem vìku se dítì osamostatòuje vnitønì i spoleèensky. Po ukonèení školní docházky dostává tento proces obvykle rychlejší spád. Mnohé dìti jdou do uèebních oborù, nìkteré pokraèují dál ve studiu, ale v obou pøípadech získávají novou spoleèenskou „hodnost“ jsou nìèím víc než jen žáky základní školy. Nová hodnost pøináší ovšem i nové nároky a nové závazky. Je tøeba samostatnìjšího rozhodování, je tøeba hospodaøit s volným i pracovním èasem a nìkdy už i s vydìlanými penìzi a je tøeba pøevzít více odpovìdnosti za vlastní budoucnost. Teï už není všechno v rukou rodièù. Je dokonce velkou chybou, když rodièe ulpívají na své pøedchozí funkci a snaží se pøirozenému osamostatòování dítìte zabránit, když si chtìjí udržet dítì malé a závislé, poslušné a naivní, jako by žárlili na jeho nové životní rozhledy. Ve støedním školním vìku je èlovìk zpravidla životním realistou. Vzpomeòme si jen, co všechno sbírá a co všechno ho zajímá - známky, nálepky, kameny, brouci, fotografie, podpisy, zápisy do památníku atd. V pubertì pak vìtšinou zaènou tyto sbírky zahálet a pøekážet. A rodièe, kteøí si dìlali iluze, že jejich dítì bude jistì pøírodovìdcem, si stìžují, jak mnoho èasu toto dítì „prosní“, „produmᓠa více èi ménì promarní. Ovšem z hlediska psychologie to není ztráta èasu, ale nutný vývojový krok. Dítìti se otvírá nový, netušený svìt vlastních citù a citù vùbec. Patøí k urèité vnitøní rozpornosti tohoto období, že v dobì, kdy je dítì schopno chápat zákon logiky, je souèasnì schopno se nechat unášet na vlnách vlastní pøedstavivosti. Rodièe to nìkdy rozèiluje a vidí v tom apatii, vzdor nebo lenivost. Dítì se snaží uniknout kontrole dospìlých a chce být více mezi svými. Z dìtských skupin se pak stávají uzavøenìjší party, které chtìjí být nezávislé na svém sociálním okolí. Pøitom dochází ke sbližování chlapcù a dívek. Skupiny jen chlapecké nebo jen dívèí, jaké byly v dobì støedního školního vìku pravidlem, jsou nyní v dobì po pubertì spíše výjimkou. Pøátelství se zakládá teï na jiných hodnotách než døíve. Záleží více na tom, zda mají jeden druhému co øíci, zda si rozumìjí, zda v tom druhém najdou odezvu na své radosti a smutky. To ovšem pøedpokládá schopnost urèité otevøenosti, aby jeden i druhý mohl dávat i pøijímat. Dìti, které vyrostly „bez lásky“ nebo v konfliktním rodinném prostøedí, velmi tìžko 125

Domov prožít - domov vytváøet

k této otevøenosti dospívají a v dobì, kdy by mìly získávat trvalejší pøátelství, nápadnì selhávají pro svou neschopnost citové odezvy. Pøátelské sdílení je také živnou pùdou, ve které se kultivují vyšší spoleèenské city. Ty mají pak velký význam pro zaøazení mladého èlovìka v širší spoleènosti. Urèují totiž, jakým pøínosem je pro ostatní lidi, co jim dává, jakou odpovìdnost je schopen pøevzít, jak je schopen se angažovat, kde a jak pøiložit ruku k dílu, jakou oporou být druhým. V intimitì pøátelských vztahù se vzdìlávají takové city jako soucit, smysl pro spravedlnost, solidarita, ale i humor, který je nepochybnì solí života, radost z radosti druhých, hrdost na úspìch pøátel a jiné. Pøátelství, která se navazují v mladším èi støedním školním vìku, obvykle dlouho školu nepøetrvají. Pøátelství, která se navazují v dobì dospívání, už mají tendenci potrvat celý život. Platí to o støedních a uèòovských školách stejnì jako o sportovních, zájmových èi umìleckých kroužcích, o dílnách, pracovních kolektivech a o všech ostatních institucích, které svádìjí mladé lidi dohromady a umožòují jim spoleèné prostøedí a spoleèný cíl snažení. Je zajímavé z tohoto hlediska sledovat, jak dospìlí lidé, kteøí se scházejí tøeba ve výroèní den své maturity po tøiceti, ètyøiceti èi padesáti letech, oceòují význam pøátelských vztahù utvoøených kdysi ve školní tøídì pøed dávnými lety a jak pocit solidarity se z takového spoleèenství nìkdy vùbec neztratí. Ukazuje to jen znovu na hloubku a sílu citového prožívání, kterého jsou mladiství v dobì svého dospívání schopni. SEBEVÌDOMÍ DOSPÍVAJÍCÍ MLÁDEŽE Rodièe i nezaujatí pozorovatelé bývají v tomto bodì na rozpacích. Nìkterým se zdá toho sebevìdomí pøíliš mnoho, jiným zase pøíliš málo. Nejhorší na tom však je, že pravdu mají obì strany, a to mnohdy u jednoho a téhož chlapce nebo dìvèete. Jednou dìti planou nadšením a sebedùvìrou, podruhé upadají do deprese a pocitù ménìcennosti. První úspìch v nich vzbuzuje pøedstavu, že už to všechno dovedou a všechna další práce že je zbyteènost - a první neúspìch je dovede srazit do beznadìje, kdy žádná práce a žádná snaha prostì „nemá cenu“. Co k tomu øíká psychologie? Ano, pro vìk dospívání je takováto rozkolísanost vlastního sebevìdomí pøíznaèná. Je to totiž období, kdy se vìdomí vlastní spoleèenské hodnoty a vlastního „jᓠteprve dotváøí a formuje. Postoj k sobì i k druhým prochází jakousi zvláštní provìrkou, pøièemž základy, na nichž se novì buduje, jsou samy také v mnoha smìrech „nové“, nehotové, neprovìøené. 126

Domov prožít - domov vytváøet

Jestliže se za jeden z charakteristických znakù zralé osobnosti považuje schopnost dívat se sám na sebe z jistého nadhledu, vystavit se kritice a sám nad sebou se upøímnì zasmát nebo aspoò usmát, pak dobøe vidíme, jak dìti v dobì dospívání jsou od této mety ještì vzdáleny. Místo shovívavosti se vyznaèují spíše nedùtklivostí, místo vyrovnanosti najdeme u nich spíše pøecitlivìlost. Ze všeho nejménì snášejí poznámky dotýkající se jejich nové lidské dùstojnosti. Vidí ponižování a podceòování i tam, kde dospìlí z výše své zralé vyrovnanosti nìco takového ve svých projevech vùbec nezamýšlejí a ani nepostøehnou. Mladí lidé se vnitønì bouøí i proti všemu, co vypadá jako vtírání do jejich intimity, a zvl᚝ podráždìnì reagují na starostlivì je sledující pohledy, poznámky èi gesta svých úzkostnìjších rodièù, které trápí pøedstava, že dítì moc vyrostlo a nepoøádnì jí, že málo spí a moc ète, že nechodí na èerstvý vzduch, anebo naopak, že se moc ulítá a nastydne, že jeho noví pøátelé nevypadají právì moc dùvìryhodnì atd. Stejnì je tomu nìkdy i s pouhým nevinným konstatováním skuteènosti, pokud je dospìlými stále opakováno, jako napø.: „Ty jsi ale vyrostla - kam to porosteš, prosím tì!“. A patnáctiletá vytáhlá krasavice se zatváøí tak výhružnì a kysele, že nastane trapné ticho a všichni si pomyslí, co za divného morouse to z té dívky vyroste. To všechno se totiž dotýká nevyrovnaného sebevìdomí a dùstojnosti mladých lidí v míøe, kterou si dospìlí ani dobøe neuvìdomují. Že k této nové „dùstojnosti“ patøí i tìlesný zjev, kterému mladí lidé pøikládají zcela zvláštní spoleèenskou dùležitost, netøeba jistì ani zvl᚝ rozvádìt. Nedùtklivost, podráždìnost, pøecitlivìlost mladých lidí znamená, že je v jejich životì více napìtí a více úzkosti než døíve a že zatím nebyly vybudovány úèelné a vyspìlé obranné zpùsoby. Nauèit se dívat se na sebe s lehkým ironickým odstupem, snášet klidnì vtipy na svùj úèet a takové vtipy sám dìlat, sám se zasmát nad vlastní nehodou nebo nad komickou situací, do níž jsme se dostali, to pøedpokládá už urèitou životní jistotu, vyrovnanost a úspìšné ovládnutí vlastních úzkostí. Tomu se zajisté nelze nauèit z uèebnic. Ale nelze se tomu nauèit ani pouhým napodobením chování dospìlých. To je v pravém slova smyslu teprve výsledek školy života. V tomto smìru mají tedy dospìlí nepochybnì urèitou pøednost a pøevahu a je jen dobøe, dovedou-li ji se zralou shovívavostí a taktem vùèi tìm mladým uplatòovat. Mladí dovedou jít na cokoliv s elánem, dovedou velmi prudce investovat svou energii, jsou schopni nadšení. Pøitom však je nebezpeèí, že toto nadšení nemá kontrolu. Mnoho energie tak mùže pøijít nazmar. A kdo všechno a naráz investuje, mùže také všechno a naráz prohrát. Dospìlý do svého podnikání daleko spíše zapoèítá možné riziko a zajišuje se. Ví, že život jeho neúspìchem ani úspìchem nekonèí. Dospívající se teprve musí nauèit prohrávat. Proto tolik depresí a zklamání. Ale nemusíme být pesimisty. 127

Domov prožít - domov vytváøet

Mladý èlovìk si vytváøí k takovémuto „prohrávání“ zpravidla hodnì pøíležitostí, a proto se uèí vydatnì a rychle. A po dvacítce se jeho sebevìdomí zpravidla ustálí a vyrovná a nabude své dospìlé, zralé podoby. Jde jen o to, jak tomuto zdravému procesu napomáhat a jak odstraòovat z cesty vývoje pøíliš nebezpeèná úskalí. Je to z velké èásti úkol výchovného prostøedí, v nìmž mladý èlovìk vyrùstá. Pøednì mùžeme poradit, aby vychovatelé nebrali výkyvy v náladách a sebevìdomí našeho mladistvého pøíliš tragicky. Pøi neúspìchu nepomáhají a nepovzbuzují výèitky, ani odsuzující èi posmìšné poznámky, bolestínské scény nebo vnucované pøíklady úspìšných kamarádù èi pøíbuzných. Tady pomáhá nejvíce trpìlivost a èas. Je tøeba ukázat sympatie a porozumìní. Když první hoøkost pominula, je vhodný èas, abychom s postiženým chlapcem nebo dìvèetem probrali situaci a ukázali, proè k selhání došlo. A hned k tomu mùžeme ukázat na „strategii“, která by patrnì byla úèinnìjší nebo lépe vedla k cíli. A koneènì dodáme povzbuzení k zápasu s vlastní slabostí. A protože nejde o souboj, ale vlastnì o pøípravný trénink jako v každém sportovním odvìtví, mladí lidé tomu obvykle docela dobøe porozumìjí. Dospìlí mívají nìkdy tendenci každý pøepjatý nápad mladistvého hned prohlásit za hloupost a vysmát se mu. To je ovšem taktika, která vyvolává pocit ponížení - a z toho se rodí pocit nepøátelství. Lepší strategií v takovém pøípadì je, když nápad pøijmeme a s dítìtem v klidu probereme napøed jeho klady a pak jeho zápory. Upozorníme na to, co je tøeba zvl᚝ dobøe zajistit a hlídat. Uèíme je, aby mìlo dobrou výchozí základnu. Aby nehazardovalo neuváženì ani svým nadšením, ani svou energií. Je tøeba mladého èlovìka stimulovat a zamìøit na užiteèné cíle. GENERAÈNÍ KONFLIKTY A SPOLUPRÁCE Vypadá to nìkdy, že je daleko více konfliktù, ale chtìl bych ukázat, že tomu zdaleka tak nemusí být a že ke spolupráci máme mnohdy blíž než tušíme. Je tøeba si nejdøíve uvìdomit nìkteré zákonitosti psychologie a pedagogiky, abychom pochopili postavení rodièù i postavení dorùstajících dìtí. Vìk mladistvý bývá v psychologických uèebnicích popisován nìkdy více, nìkdy ménì lichotivì. Nìkteøí badatelé kladou dùraz na to, co je nadìjné - nìkteøí spíše vidí úskalí a nebezpeèí. Myslím však, že vždy mùžeme rozlišit asi tøi vrstvy toho, co charakterizuje mládež v dané dobì. Pøednì jsou to urèité znaky, které souvisejí bytostnì s tímto vývojovým obdobím. Èas dospívání pøináší zrání tìlesné a psychosexuální, vrcholící 128

Domov prožít - domov vytváøet

vývoj inteligence, schopnost introspekce a krizi vnìjších autorit. - Za druhé jsou tu charakteristiky dobové, které vyznaèují mladou generaci v urèitém dìjinném období èi v urèité spoleèensko-hospodáøské situaci. Tak mùžeme mluvit o generaci let devadesátých, o generaci pøedváleèné, o mládeži let padesátých a šedesátých atd. Každá má ponìkud jiné životní podmínky, jiné problémy, jiné tìžkosti a jiné nadìje. - Koneènì za tøetí jsou tu urèité charakteristiky, které jsou jen krátkodobé a víceménì „módní“. Jsou to velkou vìtšinou jen vnìjší, dekorativní znaky, které podléhají rychlým zmìnám. Uvažujeme-li kriticky, musíme pøiznat, že právì tyto vnìjší znaky nám toho øeknou vlastnì moc málo jak o tìch døívìjších generacích mládeže, tak o té dnešní. Jenomže zkušenost øíká, že nejvíc konfliktù mládeže s rodièi a se støední generací vùbec se toèí právì kolem tìch nejpovrchnìjších vìcí. Jedna i druhá strana jim pøikládá pøíliš mnoho váhy. Starší lidé mají sklon pokládat své normy za objektivní danost a mají pøirozenì odpor ke všem náhlým zvratùm módy a životního stylu. A ti mladí zase naopak pokládají své názory, své postoje, své záliby za jedinì správné, pravdivé a nutné. Potom slovo generace dostává tak pøízvuk konfliktu. Pojem generace má ve skuteènosti hlubší obsah. Vìdomí generaèní pøíslušnosti patøí nepochybnì k trvalým pøívlastkùm mladistvého vìku. Pøichází pøirozenì a nutnì s vývojem vztahù k druhým dìtem, s nimiž našeho mladistvého nyní spojuje nejen vìk a spoleèné zatížení školními povinnostmi, ale i spoleèné zájmy a postoje, spoleèné zkušenosti, spoleèná potøeba odlišit se a „osvobodit“ se od svých rodièù a ostatních vychovatelù, dále pak spoleèná potøeba samostatnosti a otevøených životních perspektiv. Stále platí, že jedna lidská generace pøipravuje generaci svých dìtí životní podmínky, ve kterých sama nevyrostla. V posledním století, kdy se civilizaèní proces mimoøádnì urychlil, platí toto pravidlo se zvláštní naléhavostí. To ovšem znamená, že funkce rodièù jako uèitelù svých dospívajících dìtí nebo jako následováníhodných modelù v nejrùznìjších otázkách kultury, techniky, hygieny, a podobnì je dnes více omezena než kdykoliv pøedtím. Rodièe mají nìkdy tendenci pøedávat své zkušenosti dìtem bez ohledu na jejich situaci a bez odstupu. Nìkdy dojdou vìci tak daleko, že mladý èlovìk otrávený vìènými pøíklady ze života rodièù už nevnímá ani to dobré, co mu ten starší nabízí a dává. Èím více jsou zkušenosti dospìlých vázány na jejich osobní situaci a na dobové podmínky v èase jejich mládí, tím ménì jsou pro jejich dnešní dìti pouèné a pøijatelné. Èím jsou zkušenosti rodièù lidsky obecnìjší, tím lépe se sdìlují i pøijímají. Pak vidíme spíše jen jinak rozložené dùrazy než nìjaké zásadní rozdíly v postojích a hodnotách. Tak napøíklad dospìlí vìdí, jakou hodnotu má vzdìlání. Ale i dospívající dìti to vìdí - a vìdí také, že je tøeba 129

Domov prožít - domov vytváøet

se uèit, mají-li nìjakého cíle dosáhnout. Zatímco však mnozí otcové a matky kladou uèení pro školu na výhradní a daleko nejpøednìjší místo, jejich mladistvé dìti nepokládají svùj život jenom za pøípravu na vzdálenou budoucnost, ale chtìjí prožívat plnì už tuto souèasnost. V jejich životní situaci je nìkdy høištì nebo taneèní hodiny a prestiž nebo dotek lásky, který tam mohou zažít, hodnotnìjší než známky na vysvìdèení. Mùžeme øíci, že míra konfliktù mezi generacemi je dána tím, jak dalece generace rodièù dává generaci svých dorùstajících dìtí možnost ne pouze uchovávat a opatrovat to, co bylo vytvoøeno, ale hledat nové, angažovat se pro nové a tvoøit nové. Mladí lidé také dobøe nemohou cítit vdìènost za to, co udìlala generace jejich rodièù. Jednak proto, že nepoznali podmínky, z nichž ona pøedchozí generace vycházela, jednak proto, že každé zdùrazòování zásluh a vymáhání vdìènosti je jim „podezøelé“ a budí odpor. Vdìènost k vlastním rodièùm a pøípadnì i vdìènost k celé rodièovské generaci se zpravidla dostaví až o hodnì pozdìji. Nìkdy až po ètyøicítce v plné míøe dozraje a vydá úrodu to, co bylo zaseto kdysi dávno v dìtství a pìstováno rodinným životem po celou dobu vývoje až na práh dospìlosti. V tom je vlastnì služba jedné generace druhé. Tak jako dospívající dìti zákonitì spìjí k dospìlosti a samostatnosti, jejich dospìlí rodièe životem s nimi zrají k životní moudrosti, která je nejvyšší hodnotou pozdního vìku dospìlého až po životní fázi poslední. LÁSKA BEZ PODMÍNEK Solidní základ dobrého vztahu mezi rodièem a dítìtem tvoøí láska bez podmínek. Jedinì taková láska mùže pøedejít potížím, jako je vzdor, vina, strach nebo nejistota, zda rodièe dítì vùbec chtìjí. Takováto láska funguje jako maják. Ukazuje rodièùm, kde se svým dítìtem jsou a kudy dál. Chybí-li bezpodmíneèná láska, je rodièovství matoucí a velmi tìžké bøemeno. Co je vlastnì bezpodmíneèná láska? Bezpodmíneèná láska znamená milovat dospívající dítì bez ohledu na to: - jak vypadá - jaké jsou jeho pøednosti, sklony a slabosti - jak se chová To neznamená, že se rodièùm jeho chování vždycky líbí. Láska bez podmínek znamená milovat své dítì i tehdy, když je jeho chování problematické. Láska bez podmínek je ideál. Žádného èlovìka nemùžeme milovat poøád stoprocentnì. Ale èím víc se k tomuto cíli rodièe pøibližují, tím jsou spokojenìjší oni i jejich dìti. 130

Domov prožít - domov vytváøet

Rodièe si mají èasto pøipomínat, že: - Dospívající mladí jsou v mnohém ještì dìti. - Dospívající mládež bude mít vždycky sklony chovat se jako dospívající mládež. - Mnoho zpùsobù jednání dospívajících je nepøíjemných. - Splní-li rodièe svou úlohu bez ohledu na nepøíjemné chování svých dospívajících dìtí, budou schopny vyzrát a nedospìlé zpùsoby opustit. - Mají-li rodièe rádi své dìti jen tehdy, když jim dìlají radost (láska podmíneèná), nebudou jejich dìti cítit jejich lásku jako ryzí a nefalšovanou. To zpùsobí, že budou prožívat nejistotu, což znièí jejich sebedùvìru a bude jim bránit v jejich vývoji a dozrávání. Nesou za vývoj jejich chování velkou zodpovìdnost. - Budou-li rodièe milovat své dìti bez podmínek, budou se dìti cítit dobøe a budou spokojené. Budou schopné ovládat své úzkosti a pak následnì i své chování v dobì, kdy vyrostou do dospìlosti. - Pokud je budou milovat jen tehdy, když vyhoví jejich žádostem a oèekávání, budou se cítit nejisté a neschopné. Uvìøí tomu, že nemá cenu se snažit, protože rodièe stejnì nebudou nikdy spokojeni. Nejistota, obavy a komplex ménìcennosti je nakonec znièí. Bude to stále brzdit jejich citový rùst i vývoj jejich osobnosti. POTØEBY CITU U DOSPÍVAJÍCÍHO Velmi dùležité je mít na pamìti, že mladý èlovìk má v sobì jakousi pomyslnou citovou nádrž. Má své urèité citové potøeby. A to, jak jsou tyto potøeby naplnìny, spolu s dalšími faktory urèuje, jak se cítí. Je-li spokojený, radostný, hnìvivý nebo deprimovaný. Èím je plnìjší zásobník citu, tím lepší pocity a lepší chování mohou rodièe oèekávat. Rodièe i vychovatelé si mají uvìdomit, že jen tehdy, je-li zásoba citu plná, mohou od dospívajícího dítìte oèekávat, že ze sebe vydá to nejlepší. Dìti a dospívající mládež mùžeme pøirovnat k zrcadlu. Spíše lásku odrážejí, než aby ji sami produkovali. Dostanou-li lásku, pak ji vracejí. Nedostanou-li ji, nemají co vrátit. Láska bez podmínek se bez podmínek vrací. A láska podmíneèná si pøi vracení také klade podmínky. To je typický výsledek lásky, která si klade podmínky. Dávání lásky se postupnì úplnì zastaví, dokud ten druhý nìco neudìlá. Obì strany jsou pak stále více zklamané a zmatené. Nakonec se objeví deprese, hnìv a rozdìlení. 131

Domov prožít - domov vytváøet

Dospívající dítì bude o svou nezávislost usilovat typicky „puberácky“ - bude si vìci øešit sám, bude chodit ven bez rodièù, bude zkoušet pøekroèit rodièi urèené hranice. Ale nakonec mu dojde citové palivo a vrátí se k nim „natankovat“. A rodièe mají vytvoøit podmínky, aby k nim jejich dítì mohlo pøijít, kdykoli potøebuje doplnìní citu a „opravu“ èi „údržbu“. Toto doplòování citu je dùležité z nìkolika dùvodù: 1. Dospívající dítì potøebuje velké množství citové výživy, má-li ze sebe vydat to nejlepší a vyrùst podle svých možností do zralosti. 2. Velmi nutnì potøebuje mít dostateèné zásoby citu, aby se mohlo cítit v bezpeèí, aby mìlo dostatek sebedùvìry, kterou potøebuje ve styku se spoleèností svých vrstevníkù, a aby obstálo pod náporem požadavkù jejich spoleènosti. Bez této sebedùvìry a jistoty snadno podléhá vlivu kamarádù a prožívá tìžkosti ve vytváøení zdravých etických hodnot. 3. Doplòování citových zásob je nesmírnì dùležité, protože pokud právì probíhá, je možné navázat rozhovor mezi dítìtem a rodièi. Je-li zásoba citu vyèerpaná a dítì hledá lásku rodièù, je navázání komunikace ještì snadnìjší. Je-li spojení mezi rodièem a dítìtem pøerušeno, mùže se dítì zaèít se svými potøebami obracet ke kamarádùm. Je to nebezpeèné a mnohdy katastrofální. Mladý èlovìk pak snadno podléhá tlaku svých vrstevníkù, bývá pod vlivem rùzných kultù a sekt a podléhá lidem bez zábran, kteøí ho zneužívají. Dospívající nìkdy doslova trápí své rodièe nepøíjemným chováním, kterým bojuje o svou nezávislost. Rodièe se mají vyvarovat citovì nepøimìøené reakce. To neznamená, že jeho nemožné chování pøejdou mlèením. Mají svùj názor vyjádøit otevøenì a èestnì, ale vždy pøimìøenì. To znamená bez pøílišného hnìvu, nadávání, slovního napadání a jiných projevù ztráty sebevlády. Jinak klesá rapidnì úcta dospívajícího k rodièùm. Èím víc rodiè v pøítomnosti dítìte ztrácí sebevládu, tím ménì si ho dítì bude vážit. Je tøeba udržovat „sjízdnost cest“, po kterých se dítì bude vracet, až bude potøebovat doplnit zásoby citu. Je to životné dùležité proto, aby do dospìlosti mohlo vstoupit jako hotový èlovìk. BÝT POZORNÝ K DOSPÍVAJÍCÍMU Soustøedìná pozornost není nìco, co mùžete svému dítìti vìnovat jen tak mimochodem, když vám to vyjde. Je to nìco, co vaše dítì velmi potøebu132

Domov prožít - domov vytváøet

je. A na tom, jak je tato potøeba uspokojena, závisí jeho pohled na sebe sama a také to, jak je pøijímáno okolním svìtem. Když dospívající soustøedìný zájem nedostává, prožívá rostoucí nepokoj, protože to chápe tak, že všechno ostatní je dùležitìjší než on sám. Proto pak jeho pocit bezpeèí klesá, èímž se zhoršují jeho vztahy. Jeho citový a psychický rùst je brzdìn. Takového dospívajícího poznáme velice snadno. Celkovì je ménì zralý nebo ménì jistý než ten, jemuž rodièe vìnovali svùj èas a poskytli soustøedìný zájem. Takový nešastný mladý èlovìk se èasto uzavírá do sebe a má problémy se svými vrstevníky. Se vším se vyrovnává hùø než ostatní a v konfliktu jeho reakce nebývají zrovna nejlepší. Je nepøimìøenì závislý na okolí (vèetnì kamarádù) a více se poddává vlivu prostøedí. Pøesto nìkteøí, zvl᚝ dívky, které trpí nedostatkem soustøedìné pozornosti svých otcù, navenek reagují právì opaènì. Jsou upovídané, dramatické, manipulují s druhými a jsou èasto svùdné. Nìkdy pùsobí jako pøedèasnì zralé a spoleèenské. Ale s pøibývajícími roky se toto chování horší a horší. Když dorostou do pozdní adolescence, jsou protivné jak svým vrstevníkùm, tak dospìlým. Pøesto i v této pokroèilé situaci mùže soustøedìný zájem, zvláštì ze strany jejich otcù, tento obranný postoj zredukovat, uklidnit jejich nepokoj a uvolnit je k tomu, aby jejich zrání mohlo opìt pokraèovat. JAK VÌNOVAT DOSPÍVAJÍCÍMU SVÙJ ZÁJEM ? Nejlepší zpùsob, jak svému dítìti poskytnout soustøedìný zájem, je vyhradit si èas, který strávíme jen spolu. Je nesnadné najít si èas - být jen spolu, naprosto nerušeni nièím jiným. Je to nejobtížnìjší aspekt dobrého vztahu s dítìtem. V naší souèasné superaktivní spoleènosti je to tìžké, zvl᚝ když dospívající mají své zájmy, se kterými rodièe musí soutìžit. Ale to ještì víc ukazuje na skuteènost, že soustøedìný zájem je životnì dùležitý. Dnešní dìti jsou mimo rodinu ovlivòovány nesrovnatelnì víc než kdykoli døíve v historii. Najít si v nabitém rozvrhu èas stojí obrovské úsilí. Ale když to rodiè udìlá, odmìna mùže být veliká, protože je nesmírnì krásné vidìt své dospívající dítì šastné, bezpeèné, oblíbené mezi vrstevníky i dospìlými, jak se snaží uèit a chovat se co nejlépe. Ale tato spokojenost nepøichází automaticky. Jako rodièe za to musíte zaplatit. Musíte si najít èas, kdy se budete vìnovat jen svému dítìti. Jedinì tehdy, když je rodiè s dítìtem sám, aniž by je nìjak tlaèil èas, mùže vzniknout to pevné pouto, které dítì velmi potøebuje, aby se mohlo tváøí v tváø postavit skuteènostem života. Dítì si pak tyto chvíle uchovává jako poklad. Vzpomíná na nì zvl᚝ tehdy, kdy je mu tìžko - což jsou ob133

Domov prožít - domov vytváøet

zvl᚝ léta dospívání. Chvíle soustøedìného zájmu dávají rodièùm pøíležitost navázat kontakt oèima nebo dotekem. Právì tehdy má dotek a pohled do oèí silnìjší vliv na život dítìte. MANIPULACE SKRZE POCIT PROVINÌNÍ Mezi mládeží dnes tento jev pøedstavuje velký problém. Èím je dospívající èlovìk citlivìjší, tím snadnìji se stává koøistí manipulace skrze pocit provinìní. A obrácenì, èím ménì je mladý èlovìk citlivý, tím vìtší má sklony zneužívat druhých tím, že jimi bude manipulovat pomocí pocitu viny. Je to v podstatì velmi jednoduché. Manipulující ovládne druhého èlovìka tím, že v nìm vzbudí pocit viny, když nedìlá to, co si manipulující pøeje. Klasický pøíklad - a jeden z nejnièivìjších - nastává, když chce chlapec pøimìt dívku k sexuálnímu styku poznámkami typu: „Kdybys mne opravdu milovala, nebránila by ses.“ Rodiè citlivého mladého èlovìka má výbornou pøíležitost pouèit své dítì o tomto nezdravém zpùsobu jednání. Dospívající musí pochopit tøi vìci: - jak vùbec manipulaci skrze pocit viny poznat - že toto jednání je nezdravé a není etické - že je špatné - že pøirozenou a odùvodnitelnou reakcí na tuto manipulaci je hnìv Rodièe si musí dát pozor, aby svými dospívajícími dìtmi nemanipulovali pomocí pocitu provinìní. Do této pasti mohou rodièe upadnout velice èasto, zvl᚝ mají-li hodnì citlivé dítì. A takové dítì, kterým manipulovali už jeho rodièe, budou snadno ovládat i druzí lidé. Jak nejlépe tomuto nebezpeèí pøedcházet? V prostøedí bezpodmíneèné lásky svým soustøedìným zájmem mohou rodièe svým dìtem pomoci nebezpeèí manipulace poznat a vyhnout se mu. POTLAÈENÁ AGRESE U DOSPÍVAJÍCÍHO Zaènìme tím, co je vùbec nejhorším zpùsobem, jak projevit hnìv. Je to potlaèená agrese. Potlaèená agrese je opakem otevøeného, èestného a pøímého vyjádøení slovy. Potlaèená agrese je takové vyjádøení hnìvu, které se na èlovìka vrhne ze zálohy. Patøí sem okolkování, tvrdohlavost, zámìrnì špatný pracovní výkon a „zapomnìtlivost“. Podvìdomým cílem potlaèené agrese je vyprovokovat a rozzlobit rodièe. 134

Domov prožít - domov vytváøet

Techniky potlaèené agrese jsou nepøímé, vychytralé, sebeznièující a destruktivní. Naneštìstí je motivována podvìdomì, což znamená, že dítì si vùbec neuvìdomuje, že se snaží svým vzdorovitým a nevstøícným chováním ventilovat svùj hnìv a rozzlobit své rodièe. Jeden z nejranìjších zpùsobù, jak dítì mùže projevit své sklony k potlaèené agresi je, že se poèurává a pokakává do kalhotek, i když už umí chodit na noèník nebo na záchod. V mnoha takových pøípadech rodièe dìtem zakazovali projevit hnìv, obzvl᚝ slovy. Takže jestliže se rodièe zlobí nebo dokonce trestají dítì vždycky, když otevøenì vyjádøí hnìv, co má dítì dìlat, když hnìv vzniká naprosto normálnì a zákonitì? U takového dítìte se mùže zaèít projevovat potlaèená agrese. Aby to rodièùm vrátilo, rozèílí je, když se tøeba poèurá, což je velice efektivní, ale nezdravý zpùsob, jak vyjádøit hnìv. Protože rodièe zabránili dítìti otevøenì projevit hnìv, donutili ho najít si nepøímou, škodlivou cestu. A sami sebe tak zahnali do kouta. Èím víc budou dítì trestat, tím víc si dítì bude „dìlat“ do kalhot. Proè? Protože podvìdomým cílem potlaèené agrese je rodièe vyprovokovat. Je to veliké dilema. Hodnì starších dìtí, které svùj hnìv vyjadøují potlaèenou agresí, se ve škole velmi špatnì uèí. Èím víc se rodièe zlobí - a kvùli tomu to dítì podvìdomì dìlá - tím je situace horší. Je dùležité uvìdomit si, že dítì se takto nechová vìdomì ani zámìrnì. Je to vše souèást podvìdomébo procesu, do kterého jej vmanévrovali rodièe. Potlaèená agrese u malých dìtí je dost zlá, ale u dospívajících mùže být naprosto katastrofální. Je celá øada negativního chování zpùsobeného nezdravým zacházením s hnìvem - od špatného prospìchu ve škole pøes drogy, pøedèasné tìhotenství, zloèinnost až po sebevraždu. Samozøejmì se takto mladý èlovìk mùže chovat i z jiných dùvodù. Ale potlaèené agresivní tendence pøedstavují nejzávažnìjší dùvod a jsou mezi dospívajícími stále èastìjší. Potlaèená agrese je velmi rozšíøená. Proè? Protože vìtšina lidí hnìvu nerozumí nebo neví, co s ním. Mají pocit, že hnìv je nìjak špatný nebo høíšný a mìl by se z dítìte „vytloukat“. To je vážné nepochopení, protože pocit hnìvu je pøirozený a prožívá ho každý èlovìk. Dítì ho prostì potlaèí do podvìdomí, kde zùstane nevyøešený a kde bude vyèkávat, jak by se mohl projevit nìjakým nepatøièným chováním nebo potlaèenou agresí. Další chyba, které se rodièe dopouštìjí, je vtipkování a humor, který není na místì. Kdykoli vznikne napjatá situace, zvl᚝ když se nìkdo rozzlobí, mnoho rodièù si myslí, že napìtí povolí, zaènou-li vtipkovat. Humor je samozøejmì v každé rodinì nesmírnì dùležitý. Ale tam, kde se místo správného zacházení s hnìvem stále vtipkuje, se mladí lidé jednoduše nemohou nauèit, jak se s ním vyrovnat. 135

Domov prožít - domov vytváøet

Potlaèená agrese se mùže èlovìku velice snadno dostat do krve. Zdomácní tak, že se pak mùže projevovat celý život. Zvykne-li si dítì vyhýbat se otevøenému zacházení s hnìvem správným zpùsobem, pak mùže tuto potlaèenou agresi pøenést do všech vztahù. To pozdìji ovlivní jeho vztah s partnerem, dìtmi, spolupracovníky a pøáteli. Je to pak nesmírná tragédie. A vìtšina tìchto nešastných lidí si svého sebeznièujícího zpùsobu chování vùbec není vìdoma. Nemají tušení, že vlastnì neumìjí zacházet s hnìvem. Potlaèená agrese je ten nejhorší zpùsob, jak vyjádøit svùj hnìv. A to z nìkolika dùvodù: - Velice snadno se stává zakoøenìným podtextem všeho chování, což se mùže projevovat po celý život. - Mùže naprosto pokøivit lidskou osobnost a zpùsobit, že èlovìk je pak velice nepøíjemný. - Mùže deformovat všechny pozdìjší vztahy dospívajícího. - Je to jedna z nejt잚ích poruch chování, která se velmi obtížnì napravuje a léèí. PØIMÌØENOST A DÙVÌRA Rodièe dospívajícího dítìte by mìli mít stále na zøeteli dvì vìci. Za prvé dovolit výhody založené na vztahu dùvìry. Za druhé, než své dítì nìkam pustí, snaží se vždy ujistit se, že bude skuteènì schopné v té které situaci obstát. Pøestože jsou tyto dvì vìci zdánlivì v protikladu, ve skuteènosti tomu tak není. Mnoho rodièù v této vìci nemá jasno. Tøeba mají k dítìti dùvìru a podle toho se rozhodují. Zapomínají však na to, že si musí zjistit, je-li daná spoleèenská pøíležitost pro jejich dítì vhodná. Zjistit si, oè se vlastnì jedná, to není nedùvìra k dítìti. I když je možné se na nìj spolehnout a i když se snaží chovat se co nejlépe, pøesto jsou situace, ve kterých nemùže obstát, protože k tomu ještì nedozrálo. A právì v tìchto pøípadech musí rodièe své dítì chránit. POHLED DO BUDOUCNOSTI Je ještì další strategie, která je pøi jednání s dospívajícím èlovìkem nesmírnì cenná. Dospívající touží po vìtší svobodì a nezávislosti. Postoj rodièù vùèi rùstu jejich dìtí k zodpovìdné nezávislosti silnì ovlivní reakci dìtí na vedení a autoritu. 136

Domov prožít - domov vytváøet

Pøistupují-li rodièe - možná ze strachu - k dítìti s tím, aby na nich zùstávalo závislé, a snaží-li se co nejvíce brzdit jeho rùst k nezávislosti, nebude reagovat právì nejlépe. Má-li sklony k tomu být závislý, silnì to pozastaví jeho vyzrávání k zodpovìdné dospìlosti a stane se pasivním a závislým èlovìkem. Bude-li tomuto pøíliš ochrannému postoji vzdorovat, pak zcela samozøejmì vzájemný vztah dostane hluboké rány a jako výsledek se dostaví mnoho problémù. Nejlepší a zdravý postoj je ten, že se rodièe ruku v ruce se svým dítìtem blíží k tomu, aby z nìj byl zodpovìdný a nezávislý èlovìk zhruba v dobì, kdy dosáhne plnoletosti. Když se chovají rodièe tak, aby bylo mladému èlovìku jasné, že skuteènì chtìjí, aby do urèité doby byl nezávislý, a že k tomu cíli spoleènì smìøují, pak cítí, že jsou opravdu na jeho stranì a ne proti nìmu. Mladému èlovìku je tøeba èas od èasu jeho partnerství s rodièi pøipomínat, zvl᚝ tehdy, chce-li podniknout nìco, co je pro nìj nebezpeèné. Cesta spoleèného hledání a dialogu rodièù s dospívajícím mùže pøinést oboustrannou spokojenost. STANOVENÍ MEZÍ Èastou otázkou ze strany rodièù dospívající mládeže je, jak daleko jít v zákazech jako formì trestu za špatné chování. Dospívající, stejnì jako všechny dìti mají pøesný odhad toho, co je spravedlivé. Poznají, když jim rodièe pøíliš mnoho dovolí a když jsou zas naopak pøíliš tvrdí a nerozumní. Nìkteøí rodièe mají potíže s dùsledností a dìti jimi pak snadno manipulují. Jiní rodièe jsou zase naopak až pøíliš tvrdí. Rodièe by mìli mít na pamìti, že by velikost trestu mìla odpovídat závažnosti prohøešku. Je dobré zapojit rozum a logiku. Menší prohøešek, tøeba když pøijde ze schùzky o patnáct minut pozdìji, by nemìl mít za následek vìtší trest. Je lepší situaci spoleènì rozebrat. NEBEZPEÈÍ DEPRESE V DOSPÍVÁNÍ Deprese v dospívání je složitý, zrádný a nebezpeèný úkaz. Složitý proto, že vzniká z mnoha komplikovaných pøíèin, a zrádný proto, že si jí nikdo, ani adolescent sám, nevšimne až do doby, kdy vyústí v tragédii. A nebezpeèný proto, že mùže vést až k tìm nejhorším koncùm - od selhání ve škole až po sebevraždu. 137

Domov prožít - domov vytváøet

Je mnoho dospívajících, kteøí se pokusili nìjak si ublížit nebo se zabít. Jejich rodièe a pøátelé jsou èasto šokováni tím, co se stalo. Nemohou tomu uvìøit. Tito nyní zoufalí lidé byli pøesvìdèeni, že s jejich dìtmi je všechno v naprostém poøádku, a nemìli ani tušení, že jsou tak nešastné. Depresi v dospívání je tìžké identifikovat, protože její pøíznaky se liší od klasických pøíznakù deprese dospìlého. Napøíklad: Mladý èlovìk v lehké depresi mluví a jedná normálnì. Žádné znaky deprese na nìm patrné nejsou. Takováto lehká deprese se projevuje zvýšenou fantazií, snìním za bílého dne nebo sny ve spánku. Je možné ji vysledovat jen tehdy, známe-li zpùsob myšlení dítìte. Depresi v tomto stadiu umí odhalit jen nìkolik málo odborníkù. I v ponìkud silnìjší, tedy støední fázi deprese dítì jedná a mluví normálnì. Nicménì obsah toho, o èem mladý èlovìk mluví, je depresí ovlivnìn. Soustøeïuje se pak na chmurná témata jako napøíklad smrt, morbidní situace, krize. A protože dnešní dospìlí jsou èasto tak pesimistiètí a nevšímaví, zùstává obvykle i tato fáze deprese bez povšimnutí. Støední deprese u dospìlého mùže být ochromující. Zpùsobuje poruchy spánku, nechutenství, neschopnost zastávat rùzné funkce - od rodièovství až k povolání. Mùže vést k vážným komplikacím, dokonce až k sebevraždì. Støední deprese u dospívajících je stejnì hluboká a závažná jako u dospìlých. Po biochemické a neurologické stránce jsou v podstatì totožné. Ale jak se liší v projevech? Takto deprimovaný dospìlý èlovìk se cítí mizernì a jeho schopnost vykonávat urèité vìci je silnì ochromena. U dospívajícího je však v drtivé vìtšinì patrná jen deprese tìžká. Rodièe a vychovatelé mají mladého èlovìka povzbudit a vytvoøit klima otevøenosti, aby se mohl vyjádøit, co ho trápí. Je tøeba vyhledat pomoc odborníka. Depresi adolescentù tìžko identifikujeme, protože ji mistrnì „maskují“. To znamená, že ji dovedou skrýt a vypadají jakoby nic, i když se cítí naprosto hroznì. Èasto tomu øíkáme „deprese s úsmìvem“. To je maska, kterou na sebe dospívající bere podvìdomì. Dochází k tomu hlavnì v pøítomnosti druhých lidí. Když se pak takový mladý èlovìk ocitne o samotì, uvolní se a masku odkládá. A právì toto mùže rodièùm pomoci. Mají-li možnost vidìt své dítì ve chvílích, kdy si myslí, že se nikdo nedívá, mají šanci depresi objevit. Zmìna ve výrazu oblièeje je neuvìøitelná. Když budou sami, budou vypadat velmi smutní a utrápení. Jakmile si budou myslet, že se nìkdo dívá, maska úsmìvu se okamžitì zase objeví a hned vypadají, jako by bylo všechno v poøádku. Je to jeden - pøestože ne ten nejlepší - ze zpùsobù, jak depresi identifikovat.

138

Domov prožít - domov vytváøet

JAK IDENTIFIKOVAT DEPRESI ? Jak tedy objevit depresi u dìtí døív, než dojde k tragédii? Je dùležité pøijít na ni brzy, protože deprese by dìti mohla poznamenat nìkolika rùznými zpùsoby. Deprimované dítì lehko podléhá nezdravým vlivùm kamarádù, je snadnou obìtí drog, alkoholu, kriminality, nepøimìøených sexuálních zkušeností a dalších zpùsobù protispoleèenského chování, vèetnì pokusù o sebevraždu. Nejlepším zpùsobem poznání deprese je pochopit její rùzné pøíznaky a vìdìt, jak se vyvíjejí. Nade všechno dùležité je pochopit do podrobností vzájemné vazby, protože jeden èi dva pøíznaky ještì nemusejí znamenat, že skuteènì jde o depresi. Opravdová deprese je biochemický a neurohormonální proces, který se u dospívajících vyvíjí pomalu a trvá týdny, nìkdy i mìsíce. Než se zaèneme podrobnì zabývat studiem deprese v dospívání, mìli bychom si uvìdomit, že tato deprese s sebou mùže nést i jeden èi více klasických pøíznakù deprese dospìlých, vèetnì pocitù bezmocnosti, beznadìje, melancholie a zoufalství, potíže se spaním, problémy s jídlem (jedí pøíliš mnoho, nebo zas málo a hubnou), únava, sebepodceòování, potíže se zvládáním hnìvu a podobnì.

139

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

X. OBDOBÍ ADOLESCENCE

140

141

Domov prožít - domov vytváøet

NÌKTERÉ PROJEVY DEPRESE ADOLESCENTÙ 1. Zhoršení soustøedìní. U lehké deprese je prvním ze symptomù, kterých si mùžeme všimnout, porucha soustøedìní. Mladý èlovìk není schopen udržet pozornost u jednoho pøedmìtu tak dlouho, jak tomu bývalo døíve. Mysl mu stále uniká od toho, èemu se chce vìnovat, a je to stále patrnìjší. Dospívající zaèíná ve dne víc a víc snít. Toto zhoršené soustøedìní je patrné zvláštì tehdy, když si dìlá domácí úlohy. Soustøedit se na práci je pro nìj stále t잚í. Pøipadá mu, že èím víc se snaží, tím je to horší. To samozøejmì vede k frustraci a dítì se obviòuje, že je „hloupé“ a „zabednìné“. Dochází k závìru, že není schopno intelektuálnì pracovat. Jeho sebehodnocení je nízké. 2. Snìní ve dne. Porucha soustøedìní se projeví v práci ve tøídì. Zpoèátku je dítì schopno dávat pozor skoro celou hodinu a snít jen nìkolik minut. Jak se deprese prohlubuje a pozornost zhoršuje, dítì dává pozor stále ménì, a tím více sní. V tomto bodì má uèitel vìtší šanci depresi identifikovat. Naneštìstí je takovéto snìní za bílého dne posuzováno jako lenost a nedostateèná snaha dítìte. Pøesto jen jeden nebo dva symptomy, jako jsou porucha soustøedìní a snìní, ještì nikoho neopravòují k urèení diagnózy. Je nutné vidìt postupný vývoj vzájemných vazeb rùzných pøíznakù. 3. Špatný prospìch. Když se dítì ve škole stále ménì soustøedí na práci a propadá snìní, je logickým dùsledkem zhoršený prospìch. Naneštìstí je tento pokles výsledkù natolik pozvolný, že je tìžké si ho vùbec všimnout. Proto je tak zøídka spojován s depresí. Ve skuteènosti jak dítì samo, tak i rodièe a uèitelé obvykle mají za to, že dìti jsou pøetížené nebo že se zajímají více o jiné vìci. Asi by tedy z tohoto hlediska bylo lepší, kdyby zhoršení bylo prudké, aby se hledaly skuteèné pøíèiny. Skuteèností potom je, že si deprese vìtšinou nikdo nevšimne. 4. Nuda. Jak mladý èlovìk víc a víc propadá snìní, pomalu ale jistì se ho zmocòuje nuda. Nuda je v dospívání, obzvl᚝ v rané adolescenci, normální, ale jen na relativnì krátké období. Taková „normální nuda“ trvá jen jednu nebo dvì hodiny, nìkdy tøeba celý veèer nebo dokonce celý den, výjimeènì dva dny. Ale trvá-li déle, pak už to normální není a mìlo by to pro rodièe být varováním, že nìco není v poøádku. Nuda se navenek vìtšinou projevuje tak, že dítì chce být samo ve svém pokojíèku déle než døív. A tento èas tráví tím, že jen tak leží na posteli, sní a poslouchá hudbu. Mladý èlovìk, který propadl nudì, ztrácí zájem o vìci, které mu døíve dìlaly radost, napøíklad o sport, oblékání, auta, koníèky, mládežnické kluby, život v církvi a spoleèenské akce, dokonce i schùzky s dìvèetem èi chlapcem. 142

Domov prožít - domov vytváøet

5. Somatická deprese. Jak nuda pokraèuje a prohlubuje se, dospívající postupnì vklouzne do støední deprese. V tomto bodì zaèíná trpìt tím, èemu øíkáme somatická deprese. Používám tohoto termínu, protože fyziologická je sice každá deprese, nebo má biochemicko-neurohormonální základ, ale v tomto bodì zaèínají její pøíznaky na dítì dopadat èistì fyzicky. Napøíklad ve støední depresi zaèíná pociovat fyzickou bolest. Mùže ho rozbolet cokoli, ale nejèastìji ho bolí oblast kolem spodní èásti hrudníku nebo hlava. Tímto trpí mnoho dospívajících. 6. Uzavøení se do sebe. V tomto zuboženém stavu se dospívající dítì mùže zaèít stranit svých kamarádù. A aby to bylo ještì horší, nejen že se jim vyhýbá, ale mùže se s nimi rozejít s takovou prudkostí, bojovností a nepøátelstvím, že se jim nadobro odcizí. Konèí to tím, že je velmi osamìlé. A protože se tak naprosto rozešlo s dobrými pøáteli, zaèíná se stýkat s velmi nežádoucí spoleèností, kde se užívají drogy nebo která se èasto dostává do rùzných konfliktù. Situace je pak stále hrozivìjší. LÉÈENÍ LEHKÉ DEPRESE Jak je možné pomoci našim dospívajícím, když trpí depresí? Za prvé je nutné vèas na ni pøijít, abychom mohli zabránit tragédii. Proto je nutné být obeznámen s pøíznaky deprese v adolescenci. Tyto informace nejvíc potøebují rodièe a ti, kteøí pracují s dospívající mládeží: uèitelé, pracovníci v pedagogických poradnách. Když se na depresi pøijde brzy, to znamená, když je ještì lehká, je relativnì snadné ji zastavit nebo zmírnit. Pøestože deprese v adolescenci je z hlediska svých pøíèin záležitost spletitá, bývá zde specifický faktor nebo událost, která nakonec dítì pøemùže a „uvede do pohybu“ celou øadu pøíznakù. Napøíklad smrt nebo nemoc èi odlouèení od èlovìka, který je pro dospívajícího dùležitý, nìjaké tìžké zklamání jako rozvod nebo tìžký konflikt mezi rodièi, nebo když se pøestìhuje nìkam, kam nechce. V tìchto chvílích se dítì cítí osamìlé, zavržené a nemilované. V takových situacích je nutné ze všeho nejdøív mu ukázat, že se o nìj staráme a máme ho rádi. Toho dosáhneme tak, že s ním budeme dostateènì dlouho, aby mohly padnout jeho vnitøní zábrany a obranné postoje, takže s ním budeme moci doopravdy hovoøit. Pak pro nìj naše projevy lásky, resp. kontakt oèima, doteky a soustøedìný zájem zaènou nìco znamenat. Spoèívá-li problém v rodinném konfliktu, napøíklad jedná-li se o rozvod, dítì potøebuje pomoc, aby se vùbec nìjak mohlo vyrovnat s vlastními pocity. Hlavnì musí poznat, že ten rozvod není jeho vina - že nebylo v jeho silách mu zabránit. 143

Domov prožít - domov vytváøet

Dospívající jsou až pøecitlivìlí na problémy, které mají rodièe mezi sebou. Naneštìstí si vìtšina lidí myslí, že když dítì vychodilo støední školu a již nebydlí doma, už na nìj nedopadá to, co se mezi rodièi dìje. Tento názor neodpovídá skuteènosti. INTELEKTUÁLNÍ UJIŠTÌNÍ Aby se dospívající mladý èlovìk nauèil správnì myslet, potøebuje dostávat intelektuální ujištìní èi potvrzení. Aby èlovìk mohl myslet tvoøivì, musí si sám sebe vážit nejen citovì a psychicky, ale také intelektuálnì. Musí pociovat, že ostatní berou vážnì jeho schopnost myslet. To znamená povzbuzovat jeho rozvíjející se sebeúctu ve vztahu k vlastní schopnosti uvažovat a øešit problémy. Vìtšina mladých lidí není schopna toto ujištìní a ocenìní pociovat, pokud je nejdøív nedostali od rodièù nebo od tìch, kdo rodièe zastupují. Mnoho rodièù se dopouští té chyby, že své dìti jen upozoròují na nedostatky a chtìjí je napravovat. Ale dítì se bude cítit „schopné“ jen tehdy, když se mu dostane souhlasu, ocenìní a pochvaly, samozøejmì spolu s napomenutím. Rodièe se mají vìnovat svým dìtem. To znamená být po ruce a být ochoten prodiskutovat s nimi jakékoli téma, o kterém chtìjí hovoøit. Znamená to být ochoten vyslechnout - a to pozornì - jejich názory bez ohledu na svùj názor nebo vnitøní reakci. A pak, místo aby okamžitì poukázali na chyby nebo se s dìtmi hádali, mohou s nimi probrat závìry, ke kterým došly, a se vší vážností s nimi znovu projít jejich pohled na vìc a v klidu vyjádøit názor svùj. Takový rozhovor se bude podobat rozpravì pøátel. A rodièe tím vùbec neztratí na své rodièovské autoritì. Je tøeba projevit úctu k myšlení svých dìtí. Dát jim najevo, že jejich myšlení a názory mají svou hodnotu. Budou-li dospívající dìti cítit, že jsou pøijímány a respektovány, postupnì budou nìkteré názory a hodnoty svých rodièù pøejímat i pøes kritiku, která je jim vlastní. Naneštìstí pøíliš mnoho rodièù odmítá se svými dìtmi mluvit na úrovni dávání a pøijímání. Místo toho se svými dospívajícími syny a dcerami mluví tak, jako by to byly malé dìti. A ti pak mají pocit, že jejich názor nemá cenu. Nejsou intelektuálnì podpíráni a upevòováni. Necítí, že je rodièe milují tou pravou a ryzí láskou. Neprožívají úctu, a tak jsou zranìní a hnìviví. A k tomu pøistupuje skuteènost, že se nenauèili poznávat, je-li jejich myšlení správné èi nesprávné, logické èi iracionální. Nemají u svých rodièù zpìtnou vazbu a nepoznají, má-li jejich myšlení smysl. 144

Domov prožít - domov vytváøet

Vìtšina mladých lidí neví, zda mají pravdu nebo ne, když o urèitých vìcech pøemýšlejí. To je tlaèí k tomu, aby pøejímali názory od druhých, kterým tøeba jejich blaho vùbec neleží na srdci. Když se od rodiny odcizí natolik, že nepøijímají názory a hodnoty rodièù a dalších autorit nad sebou, zaènou naslouchat lidem, kteøí jim mohou ublížit mentálnì, emocionálnì, fyzicky nebo duchovnì. Jen tehdy, když dítì uvidí, že jsou rodièe ochotni s ním komunikovat jako s rozumnou bytostí, která má svùj vlastní názor, bude cítit vyváženou dùvìru ve svou schopnost nauèit se jasnì myslet a vyrùst do intelektuální zralosti. Je s podivem, že nìkteøí rodièe utratí závratné sumy penìz a vìnují spoustu energie na rùzné protekce, aby svým dìtem zajistili dobré vzdìlání, a pøitom v tom nejdùležitìjším - v životì, v duchovních bojích a v hledání skuteèného smyslu života, je ponechávají sobì samým a jako snadnou koøist rùzných destruktivních smìrù a sekt. DUCHOVNÍ ZRÁNÍ DOSPÍVAJÍCÍHO Jak mohou rodièe své dítì pøipravit duchovnì? Dobøe organizované duchovní vzdìlávání a rùzné aktivity zamìøené tímto smìrem jsou nesmírnì dùležité. A pøece nic dítì neovlivní tak jako domov a to, co tam vidí. Rodièe se musí na duchovním rùstu dítìte aktivnì podílet. Nemohou si dovolit pøenechat to ostatním, dokonce ani tìm nejlepším pracovníkùm s mládeží. 1. Rodièe musí u dìtí vzbudit zájem o duchovní vìci. Nestaèí jen pouhé seznámení s duchovními skuteènostmi, je také nutné je vždy zaøadit do každodenního života a do praxe. A to není snadné. Není problém sdìlit mladým lidem základní biblické skuteènosti, ale složitìjší je, aby pochopili, jaký význam mají rùzné biblické postavy a principy pro nì osobnì. Toto se rodièùm podaøí jen tehdy, budou-li ochotni i nìco obìtovat a sami se v této problematice vyznají. 2. Rodièe musí o svých duchovních zkušenostech vyprávìt. Znalost biblických skuteèností získaná v církvi, ve spoleèenství i doma je pro duchovní rùst mladého èlovìka jen surovinou. Musí se nauèit tyto vìdomosti efektivnì a pøesnì využívat, aby z nìj mohl vyrùst èlovìk duchovnì zralý. Aby to umìl, potøebuje zkušenost každodenního chození s Bohem a uèit se spoléhat pøímo na nìj. 145

Domov prožít - domov vytváøet

Nejlepší zpùsob, jak dospívajícímu v této oblasti pomoci, je dìlit se s ním o vlastní zkušenosti. Když dítì dozrává, mají se s ním rodièe postupnì víc a víc dìlit o to, jak mají Boha rádi, jak prožívají jeho pøítomnost, jak hledají jeho vedení a pomoc, dìkují mu za lásku, péèi, dary a odpovìdi na modlitby. Je tøeba sdílet vzájemnì zkušenosti. Je mnoho pravdy ve starém rèení, že „zkušenost je ten nejlepší uèitel“. Dospívající dítì se má nauèit, jak Bùh naplòuje všechny lidské potøeby, i ty, které se týkají rodiny, vèetnì záležitostí finanèních. Musí vìdìt, zaè se jeho rodièe modlí. Má také vìdìt, kdy se modlí za potøeby druhých. Pokud je to vhodné, mìl by znát problémy, ve kterých prosí rodièe Boha o pomoc. 3. Rodièe by mìli být pøíkladem v odpouštìní. Mladý èlovìk se musí na pøíkladu nauèit, jak odpouštìt a jak hledat odpuštìní, a to u Boha i u lidí. Toho rodièe dosáhnou pøedevším tím, že budou odpouštìt sami. Když sami udìlají chybu, která jejich dítì bolí, pøiznají ji, omluví se a poprosí o odpuštìní. Mnoho lidí má dnes problémy s vinou. Nejsou schopni odpustit a nejsou schopni odpuštìní pøijmout. Èlovìk, který mìl to štìstí, že se nauèil odpouštìt tìm, kdo mu ubližují, a také o odpuštìní dokáže poprosit, demonstruje mentální zdraví. ZAMÌØENÍ NA CÍL Jednou z nejdùležitìjších stránek osobnosti mladého èlovìka je jeho zamìøení na cíl. Nikdo, a zvl᚝ ne dospívající, není v této oblasti orientace na cíl dokonale vyvážený. Nìkteøí lidé jsou až pøíliš zamìøeni na svùj cíl a všechny svoje síly vynakládají na to, aby dosáhli toho, co chtìjí. Pøitom úplnì vylouèí ostatní stejnì dùležité vìci jako je kultura, odpoèinek a osobní vztahy. Èlovìk, který je pøíliš zamìøený na svùj cíl, má sklony k tomu chtít dosáhnout dokonalosti, snadno soudí druhé, ve svých úvahách je strohý a umínìný, je napjatý a ustaraný. Všechny vìci také bere pøíliš vážnì a osobnì. Je dobré mít cíl a být svìdomitý. Ale lidé, kteøí to pøeženou, mají sklon dívat se na život jako na nìco tìžkého, v èem se skrývá jen málo radosti. Také budou mít s pøibývajícím vìkem sklony k depresím, zvl᚝ ve støedním vìku. Udìlali si totiž z dosažení svého cíle smysl života. Takže když cíle dosáhnou, kladou si otázku, jaký smysl má život teï. A pokud svého cíle nedosáhnou, ani tehdy žádný smysl nevidí. Podobná tendence se mùže 146

Domov prožít - domov vytváøet

projevit i u adolescenta. Je mu pak možno pomoci tím, že ho rodièe stimulují najít význam dalších smysluplných èinností a jiných prostøedkù relaxace a nauèí ho oceòovat nesmírný význam pøátel a osobních vztahù. Pro nedospìlého èlovìka je totiž relativnì lehké se zmìnit. Èím je èlovìk starší, tím je t잚í se zmìnit. Èím je dospìlý èlovìk vìtším perfekcionistou a èím více je zamìøený na svùj cíl, tím pravdìpodobnìji bude ve stáøí nudný, strohý, protivný a bude trpìt depresemi. Èím víc mladý èlovìk vidí význam a cenu lidských vztahù, tím více se rozvine v pøíjemného, sympatického èlovìka, který umí zvládnout životní problémy bez ochromující deprese. Klíèem je zde vyváženost. Mladý èlovìk má získat základní stupeò schopnosti zamìøit se na cíl, aby mohl v životì dosáhnout uspokojivých výsledkù. Ale je nanejvýš žádoucí, aby se také umìl soustøedit na lidi, aby byl schopen vytváøet skuteènì kvalitní vztahy jako partner, rodiè i kamarád. PØÍPRAVA NA SKUTEÈNÝ ŽIVOT Jedním z nejobtížnìjších dilemat, se kterými se rodièe musí vyrovnávat, je pøíprava dìtí na život ve svìtì plném nesouladu, chaosu, lhostejnosti a sobectví. Myslím si, že je krutý a hrubý omyl naprosto izolovat své dìti a dospívající mládež od svìta, jaký skuteènì je. Nakonec stejnì musí své syny a dcery nechat odejít. A jestliže se dìti nenauèí vyrovnávat se s tìmito tìžkostmi a tlaky, ještì když jsou doma, jak se s nimi asi vypoøádají pozdìji, když už stojí jen na vlastních nohou? Když dítì žije doma v pøístavu bezpeèí a pod vedením rodièù, potøebuje nahlédnout i do problémových oblastí, ale vždy pøimìøeným zpùsobem. Rodièe mu mají dovolit jít si to zkusit, aby mìl vlastní zkušenost. Mám na mysli „trénink“, kdy se dítì uèí vyrovnávat se s rùznými životními situacemi a jsou mu poskytována privilegia založená na dùvìøe, na jeho chování a na vhodnosti té které spoleèenské pøíležitosti. Tato privilegia bychom mìli øídit tak, abychom dítìti pomohli zvládat rùzné situace tak, jak budou pøicházet. Musí se dobøe pøipravit na to, aby se umìl vyrovnat s vìtšinou životních situací. To samozøejmì neznamená, že se zapojí do „nezdravých“ podnikù. Mìl by se nauèit, jak se chovat jako zralý èlovìk, a rozhodnout se zùstat èistý a nedotknutý nezdravými aspekty dnešní spoleènosti. Dosáhnout takovéto zralosti u dítìte vyžaduje èas, pøípravu, pøesvìdèení a sebeovládání ze strany rodièù. 147

Domov prožít - domov vytváøet

Jednou z nejzávažnìjších chyb, kterých se rodièe mohou dopustit, je myslet si, že tuto oblast vývoje dítìte bude za nì øešit škola, církev nebo nìjaká jiná organizace. Rodiè má na dítì nejvìtší vliv, zvl᚝ v otázkách hodnot a životního stylu. Škola a církev mùže pomoci, ale bez základního vlivu rodièù vìtšinou dítì neprospívá dobøe. Kdo pošle dítì studovat, aniž by ho pøedem pøipravil na život, neplní svou rodièovskou zodpovìdnost. Rodièe mají tedy spolupracovat s dítìtem na jeho cestì k nezávislosti a vnitøní svobodì. Pøitom mají postupovat tak, že svému dítìti budou dùvìøovat a zároveò mu dají možnost poznávat dùsledky jeho jednání. Už v dobì pøed odchodem dítìte z domova, mu mají rodièe umožnit takovou volnost, jakou bude mít tam, kam odejde. Je tøeba ho pøipravovat tak, aby se s problémy umìlo vyrovnat pomocí sebeovládání a zodpovìdnosti i tam, kde je malý nebo žádný dozor. PROŽITEK SOUNÁLEŽITOSTI Pøestože mladí už jsou skoro dospìlí, jejich citové potøeby se oproti dìtství moc nezmìnily. I v tomto vìku potøebují jistotu, že je máme rádi, že jsme jim k dispozici a že jim všemožnì pomùžeme tak, aby to bylo k jejich dobru. Pokud cítí, že o nì doopravdy stojíme, mùžeme na nì mít pozitivní a konstruktivní vliv bìhem jejich cesty k nezávislosti. Mnoha rodièùm zde pùsobí potíže jeden starý nepøítel, a to je pocit svr-chovanosti, který vyúsuje nìkdy až ke snaze poutat již dospìlé dítì. Toto bývá spojeno s výèitkami a hnìvem. Rodièe nesmí zapomínat, že toto ko-neèné oddìlení je pro jejich dìti obtížné a pøitom nezbytné. Je to dlouhý odvykací proces, v jehož prùbìhu mají zùstat k dispozici, vždy ochotni na-bídnout podporu a pomoc. Vìdomí této rodièovské pomoci je pro dospìlé dítì velkou životní jistotou a povzbuzením.

148

Domov prožít - domov vytváøet

ZÁVÌR V této knize urèené rodièùm a vychovatelùm je sledován rùst a vývoj dítìte v ovzduší domova a jsou zdùraznìny dùležité pedagogicko-psychologické faktory i možná úskalí pøi výchovì. Ti z vás, kteøí si pøeèetli tuto knihu s otevøeným srdcem i myslí, pochopili, že kvalita lidí, a tím i spoleènosti, je z velké èásti v rukou rodièù. V minulých desetiletích se hodnì mluvilo, ale velmi málo konalo pro dobrou výchovu nové generace. Proto v nìkterých rodinách a dìtských zaøízeních šlo spíše o „chov“ dìtí, kde bylo velmi dobøe postaráno o jejich tìlesný rùst, ale duševní život a vývoj v nich stagnoval. Možná budou mít nìkteøí rodièe po pøeètení této knížky pocit viny, když si uvìdomí, co zanedbali ve své rodièovské funkci. Mnoho vìcí se všeobecnì nevìdìlo nebo byly raženy úplnì jiné teorie. Naštìstí lidé mají schopnost pøizpùsobit se svému okolí a vnitøní sílu, která jim pomùže pøekonat rušivé vlivy a zachovat si rovnováhu a zdraví i v tom nejhorším psychologickém prostøedí. Vinit sebe, své partnery nebo rodièe za to, že nás nepouèili nebo nevychovali tak, jak bychom si to pøedstavovali, nemá cenu. Je tøeba se z chyb pouèit a to nejlepší z našich zkušeností pøedat další generaci. Mìli bychom si všichni uvìdomit, že nikdy není pozdì pustit se pravdivì a s odvahou do vlastního vylepšování a oprošování od vlastních nedostatkù. Právì dìti jsou v tomto smìru velmi citlivé a poznají, že jejich máma nebo táta se opravdu snaží zlepšit se v jisté vìci a dovedou tuto snahu skuteènì ocenit. Jen nesmíme nikdy lámat hùl nad sebou nebo nad svými blízkými. Jsme lidé a máme schopnost se mìnit. Mladí lidé mají pochopit, že práce na sobì je souèasnì prací na vlastních dìtech. Jakými rodièi se jednou stanou, takové dìti budou vychovávat. Je nám jistì jasné, že nikdo z nás nedosáhne na tomto svìtì dokonalosti. Jde ale o to, abychom se dennì snažili být otevøení pro nové poznatky, abychom druhým pøedávali skuteènou nadìji a žili v lásce k Bohu i k lidem.

149

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet

OBSAH Úvod ............................................................................................................... 4 I. OBDOBÍ PØED NAROZENÍM DÍTÌTE Zaèátek lidského duševního života ......................................................... 6 První „životní zkušenosti“ ........................................................................ 7 Dítì pøemýšlí ............................................................................................ 8 Obranné a škodlivé látky ......................................................................... 9 Neláska ubližuje ....................................................................................... 9 II. POSLEDNÍ PØÍPRAVY NA POROD Porod pouze pøechodným stadiem ...................................................... 12 Musí být porod pro dítì vždy traumatický ? ........................................ 14 III. PRVNÍ ROK ŽIVOTA DÍTÌTE Jaký je zrak novorozeného dítìte ? ....................................................... 20 Co slyší novorozené dítì ? ..................................................................... 21 Dùležitost prvního roku života dítìte ................................................... 23 Nìkolik slov o kojení ............................................................................. 24 Kontakt matky s dítìtem ....................................................................... 26 Pláè novorozencù ................................................................................... 30 Vytváøení rodièovských postojù ........................................................... 30 Základní dùvìra ve svìt, v sebe i v druhé ............................................ 33 IV. ZLATÝ VÌK BATOLETE Odpoutání a individuace ........................................................................ 40 Ohrožení interakce mezi matkou a dítìtem ....................................... 41 Neprospívající dítì ................................................................................. 43 Nový životní styl rodièù ......................................................................... 43 Moderní otec .......................................................................................... 45 Rodièe mají významnou roli .................................................................. 46 Dùležitost dotyku ................................................................................... 47 Schopnost dítìte rozvíjet více vztahù ................................................... 48 Zvuky a jejich vliv ................................................................................... 49 Laskání a bezpeèí ................................................................................... 49 Rostoucí nezávislost dìtí ....................................................................... 50 Strach ze svlékání a z vody .................................................................... 51 Jídlo dítìte ............................................................................................... 51 Chutì dítìte ............................................................................................ 52 Neoblíbená jídla ...................................................................................... 52 Problémy s hmotností ............................................................................ 53 150

151

Domov prožít - domov vytváøet

Podváha ................................................................................................... 53 Stravování dítìte ..................................................................................... 53 Spoleèné stolování .................................................................................. 54 Zaèátky ovládání støev a moèového mìchýøe ...................................... 55 Nácvik používání noèníku ..................................................................... 56 Konec noèního pomoèování .................................................................. 57 Vývojové zpoždìní .................................................................................. 57 Pomoèování v posteli ............................................................................. 58 Regrese ................................................................................................... 58 V. SPÁNEK BATOLAT Pravidelné spací návyky ........................................................................ 60 Všeobecnì o spánku .............................................................................. 60 Kde by mìlo dítì spát ............................................................................ 61 Ukládání dítìte ke spánku ..................................................................... 61 Aby dítì spalo ......................................................................................... 62 Aby usnulo jednoroèní dítì ................................................................... 62 Objekty dodávající pocit bezpeèí .......................................................... 63 Kratší spánek .......................................................................................... 63 "Ranní ptáèata“ ....................................................................................... 64 Dìti budící se v noci ............................................................................... 64 Bdìlá batolata ......................................................................................... 65 Spánek batolat ........................................................................................ 65 Zvyky pøed spaním ................................................................................. 66 Spánek batolete bìhem dne .................................................................. 66 Usínání veèer .......................................................................................... 66 Noèní probouzení ................................................................................... 66 Dítì, které nechce spát .......................................................................... 67 Když dítì nechce jít do postele ............................................................. 67 Spánek dvouletého dítìte ...................................................................... 68 Spací návyky dvou - až tøíletého dítìte ................................................. 68 Šastné ovzduší pøi ukládání ke spánku ............................................... 69 Rituály pøed spánkem ............................................................................ 69 Oddalovací taktiky .................................................................................. 70 Strach ze tmy .......................................................................................... 70 Zlé sny a chození ve spánku .................................................................. 70 Zamèené dveøe ....................................................................................... 71 VI. KDYŽ BATOLE PLÁÈE Nejistota .................................................................................................. 74 Strach z odlouèení .................................................................................. 74 152

Domov prožít - domov vytváøet

Frustrace ................................................................................................. 75 Záchvaty zlosti ........................................................................................ 75 Noèní pláè ............................................................................................... 76 Delší odlouèení ....................................................................................... 76 Strach ze skuteènosti a z pøedstav ........................................................ 77 Jak pøistupovat ke strachu ..................................................................... 78 VII. PØEDŠKOLNÍ VÌK DÍTÌTE Pøirozená iniciativa ................................................................................. 80 Nesprávné vedení dítìti škodí .............................................................. 80 Rodinné pomìry dùležitým faktorem .................................................. 80 VIII. VÝCHOVA DÍTÌTE ŠKOLNÍHO VÌKU Dìti v mladším a støedním školním vìku ............................................ 84 Tìlesný vývoj dítìte ............................................................................... 85 Výchovné postoje rodièù ....................................................................... 86 Výchova pøíliš úzkostná ......................................................................... 87 Výchova rozmazlující ............................................................................. 87 Výchova s pøepjatou snahou po dokonalosti (perfekcionistická) ..... 87 Výchova protekèní ................................................................................. 88 Výchova zavrhující ................................................................................. 88 Psychický vývoj školního dítìte ............................................................ 89 Oblast citová a spoleèenská .................................................................. 90 Dìtská skupina ....................................................................................... 91 Uèení a pozornost ................................................................................... 92 Jak pomoci roztìkaným dìtem? ........................................................... 93 Dìti ménì nadané .................................................................................. 94 Dìti a peníze ........................................................................................... 96 Agresivní dìti .......................................................................................... 98 Úzkost a nejistota dítìte ...................................................................... 100 Školní zralost ........................................................................................ 102 Dítì a jeho tìlo ..................................................................................... 104 Úcta dítìte k sobì samému ................................................................. 105 Sebedùvìra dítìte ................................................................................. 106 Dìti a televize ....................................................................................... 107 Psychologická smrt dítìte ................................................................... 108 Zásady zdravého vývoje dítìte ............................................................ 111 IX. OBDOBÍ PUBERTY Základní znaky puberty ....................................................................... 114 Symptom uzavøenosti a kritiènost ...................................................... 114 Skupina vrstevníkù ............................................................................... 115 153

Domov prožít - domov vytváøet

Proces osamostatnìní .......................................................................... 116 Pøátelství dospívajících ........................................................................ 117 Neurotická deprese .............................................................................. 117 Následky neuvìdomìlého strachu ..................................................... 118 Pubertální hubnutí u dívek .................................................................. 119 Sexualita mladé generace .................................................................... 119 Nezastupitelnost výchovné role rodièù .............................................. 120 Krize rodièovské autority ? .................................................................. 121 Upøímnost rodièù ................................................................................. 121 Nìkolik slov o autoritì ......................................................................... 122 Vztahy mezi vrstevníky ........................................................................ 125 Sebevìdomí dospívající mládeže ........................................................ 126 Generaèní konflikty a spolupráce ....................................................... 128 Láska bez podmínek ............................................................................ 130 Potøeby citu u dospívajícího ................................................................ 131 Být pozorný k dospívajícímu ............................................................... 132 Jak vìnovat dospívajícímu svùj zájem ? .............................................. 133 Manipulace skrze pocit provinìní ...................................................... 134 Potlaèená agrese u dospívajícího ........................................................ 134 Pøimìøenost a dùvìra ........................................................................... 136 Pohled do budoucnosti ........................................................................ 136 Stanovení mezí ...................................................................................... 137 Nebezpeèí deprese v dospívání ........................................................... 137 Jak identifikovat depresi ? ................................................................... 139 X. OBDOBÍ ADOLESCENCE Nìkteré projevy deprese adolescentù ............................................... 142 Léèení lehké deprese ........................................................................... 143 Intelektuální ujištìní ............................................................................ 144 Duchovní zrání dospívajícího .............................................................. 145 Zamìøení na cíl ..................................................................................... 146 Pøíprava na skuteèný život .................................................................. 147 Prožitek sounáležitosti ......................................................................... 148 Závìr ...................................................................................................... 149

154

Domov prožít - domov vytváøet

Domov prožít - domov vytváøet Doc. Dr. Rudolf Smahel

Vydala a vytiskla Matice cyrilometodìjská s.r.o. jako svou 252. publikaci Sazba Martina Špirková, ForSoft Brno Návrh obálky Mgr. Jana Smahelová Olomouc 1995 Vydání první

155

Domov prožít - domov vytváøet

156