Dobrodružství s tajemným rytířem také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Mary Pope Osbornová Dobrodružství s tajemným rytířem – e-kniha Copyright © Fragment, 2015 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Obsah Tajemný les Vzhůru za dobrodružstvím Vodní příkop Nezvaní hosté V pasti Kouzelná hůlka Tajná chodba Záhadný rytíř V bezpečí Objasnění jedné záhady
Tajemný les Kuba se probudil k ránu. Nasadil si brýle a podíval se na budík. Ukazoval 5.30. To je na vstávání ještě brzy. A navíc – včera se seběhlo tolik podivných věcí! Teď o nich může alespoň v klidu přemýšlet. Rozsvítil si lampičku, sáhl po svém bloku a pročetl si seznam, který sepsal večer, než šel spát.
Kuba si posunul brýle a zamyslel se. Kdo něčemu takovému uvěří? Maminka ne, ani tatínek. Určitě by tomu nevěřila ani paní učitelka. Věří tomu jen jeho sedmiletá sestra Anička, protože se do doby dinosaurů přenesla s ním. „Nemůžeš spát?“ Anička stála ve dveřích. Kuba se překvapeně přiznal: „Ne.“ „Já taky ne,“ řekla Anička, „co děláš?“
Přišla k němu, nakoukla do bloku a začala si číst seznam. Po chvilce se zeptala: „O té zlaté medaili tam nenapíšeš?“ „Ty myslíš ten zlatý medailonek?“ upřesnil Kuba. Vzal tužku a připsal:
Anička se podivila: „Nenapíšeš na tu medaili písmeno M?“ „To je medailonek,“ opravil ji Kuba, „ne medaile!“ Připsal do kolečka M.
„O kouzelníkovi psát nebudeš?“ vyptávala se Anička dál. „Nevíme jistě, jestli nějaký existuje,“ odpověděl Kuba. „Ale někdo přece ten domeček na stromě musel postavit. Někdo do něj nanosil ty knihy. A někdo ztratil u dinosaurů zlatou medaili.“ „Medailonek!“ opravil ji Kuba potřetí. „A vůbec. Já zapisuju jenom fakta. Čili věci, které víme jistě.“ Vtom Anička navrhla: „Pojď, půjdeme teď do domečku! Zjistíme, jestli je ten kouzelník fakt.“ Kuba se zděsil: „Zbláznila ses? Ještě ani nezačalo svítat.“ „Pojď,“ naléhala Anička. „Možná ho tam najdeme, jak spí.“ „Myslím, že bychom tam neměli chodit,“ váhal Kuba. Měl obavy. Co když je ten „kouzelník“ zlý? Co když nechce, aby o domečku na stromě věděly nějaké děti? „No tak já jdu sama,“ prohlásila Anička. Kuba se podíval z okna na tmavošedé nebe. Rozední se každou chvilku. Vzdychl: „Tak dobře. Jdi se obléct. Sejdeme se dole. Hlavně buď potichu!“ „Jo,“ špitla Anička a odešla po špičkách jako myška.
Kuba si oblékl džíny, teplou mikinu a tenisky. Blok s tužkou hodil do batohu. Potichu se plížil dolů. Anička čekala u dveří do zahrady. Posvítila Kubovi do obličeje dlouhou baterkou. „Čáry máry! Kouzelná hůlka!“
„Pssst,“ zašeptal Kuba, „ať nevzbudíme naše. A zhasni tu baterku. Nechceme, aby nás někdo viděl.“ Anička přikývla a baterku zhasla. Pak si ji připnula na opasek.
Vyklouzli do zahrady, do ranního chladu. V trávě se ozývali cvrčci, u sousedů zaštěkal pes. „Tiše, Punťo!“ sykla na něj Anička. Punťa zmlkl, protože Aničku vždycky všechna zvířata poslechla. Kuba zavelel: „Poběž, Aničko!“
Přeběhli tmavý vlhký trávník a zastavili se až na okraji lesa. „Teď tu baterku rozsviť,“ řekl Kuba. Anička si ji odepnula z opasku. Pomalu postupovali lesem. Kuba ani nedýchal. Les vypadal dost strašidelně. „Mám tě!“ křikla Anička a posvítila mu baterkou do obličeje. Kuba uskočil a nevrle houkl: „Nech toho!“
„Postrašila jsem tě!“ radovala se Anička. Kuba se zamračil. „Přestaň dělat hlouposti!“ zašeptal důrazně. „Tohle je vážná věc.“ „No dobře, dobře.“ Anička namířila baterku do korun stromů. „Co to děláš?“ ptal se Kuba. „Hledám ten domeček!“ Světlo se zastavilo. Tady je. Náš kouzelný domeček. V koruně nejvyššího stromu v celém lese.
Anička na něj posvítila baterkou a pak přejela kuželem světla po dlouhém provazovém žebříku. Sahal až k zemi. „Lezu nahoru,“ prohlásila. Pevně sevřela baterku a začala hbitě šplhat vzhůru. „Počkej!“ volal Kuba. „Co když někdo v domečku je? Aničko! Vrať se!“ Ale Anička už byla tatam. Světlo zmizelo a Kuba ve tmě osaměl.
Vzhůru za dobrodružstvím „Nikdo tu není!“ křikla Anička shora. Kuba chtěl jít hned domů. Pak ale pomyslel na všechny ty krásné knihy v domečku. Vykročil na žebřík. Když byl skoro nahoře, uviděl, jak už se nebe na obzoru jasní. Začínalo svítat. Protáhl se otvorem v podlaze a sundal si batoh. V domečku byla ještě tma. Anička svítila baterkou na knihy poházené všude kolem. „Ještě tu jsou,“ jásala. Zastavila se u knihy o dinosaurech, ta je zavedla do světa dinosaurů, a zeptala se: „Vzpomínáš na tyranosaura?“ Kubovi přeběhl mráz po zádech. Samozřejmě si to pamatoval! Jak by mohl zapomenout na živého tyranosaura rexe? Světlo dopadlo i na knihu o jejich kraji. Čouhala z ní červená záložka. „Vzpomínáš na obrázek Žabí Zátoky?“ „Jasně,“ kývl Kuba. Právě ten obrázek jim pomohl, aby se mohli vrátit domů. „Tahle se mi líbí,“ ukázala Anička. Svítila baterkou na knihu o rytířích a hradech. Byla v ní záložka z modré kůže. Anička knihu otevřela na založené stránce. Byl na ní obrázek rytíře na černém koni. Ujížděl směrem ke hradu. Kuba se polekal: „Aničko, zavři tu knížku! Vím, na co myslíš.“ Anička položila prst na rytíře. „Nedělej to, Aničko!“ Ale Anička řekla důrazně: „Ať toho rytíře vidíme doopravdy.“ „Ne, ne!“ vykřikl Kuba. Uslyšeli podivný zvuk. „Íííí – haha!“ Jakoby koňské zaržání. Oba se vrhli k okénku. Anička posvítila baterkou dolů. Kuba zašeptal: „No ne!“ „Rytíř!“ vykřikla Anička. Opravdu!
Rytíř v nablýskaném brnění. Na černém koni! V lese u Žabí Zátoky! Zvedl se vítr. Listí zašumělo. Cítili to znovu. „Odlétáme!“ vykřikla Anička. „Skrč se!“ Vítr ještě zesílil. Listí se třepetalo. A domeček se začal otáčet. Točil se rychleji a rychleji! Kuba pevně zavřel oči. Pak se všechno zastavilo. Nastalo úplné ticho. Kuba otevřel oči a zachvěl se. Bylo chladno a vlhko. Zezdola se opět ozvalo koňské ržání. „Íííí – haha!“ Anička se zaradovala: „Asi jsme na místě!“
Pořád držela tu knihu o hradech. Kuba se opatrně podíval z okénka. Z mlhy se nořily obrysy velkého hradu. Rozhlédl se. Domeček stál na jiném dubu než předtím. Dole kolem něj právě projížděl tajemný rytíř na černém koni. „Nemůžeme tu zůstat,“ děsil se. „Musíme se vrátit domů a udělat si nějaký plán!“ Vzal knihu s Žabí Zátokou. Otevřel ji na stránce založené červenou hedvábnou záložkou. Položil prst na fotografii lesa v Žabí Zátoce a spustil: „Ať…“ „Ne!“ vykřikla Anička. Vytrhla mu knihu z ruky. „Zůstaneme tady! Chci si prohlédnout ten hrad!“ „Ty ses zbláznila. Nejdříve musíme prozkoumat situaci z domu!“
„Prozkoumáme ji tady!“ přesvědčovala ho Anička. „No tak,“ natáhl ruku. „Podej mi tu knihu.“ Anička mu ji podala. „Tak dobře. Vrať se domů. Já tady zůstávám,“ řekla rozhodně a zase si připnula baterku k opasku. „Aničko, nejanči!“ „Chci se tam podívat. Jenom na chvilku. Na chvilililinku,“ řekla a začala slézat dolů po žebříku. Kuba utrápeně vzdychl. Dobrá, vyhrála. Nemůže se vrátit domů bez ní. A navíc měl taky trochu chuť prohlédnout si hrad zblízka. Odložil knihu s Žabí Zátokou. Knihu o hradech vhodil do batohu a vydal se po žebříku dolů. Sestupoval do krajiny, nad kterou ležela chladná mlha.
