DOBA TEMNA o bitvě na Bílé hoře a poráţce českých evangelíkŧ ve třicetileté válce nastalo to nejtemnější období českých dějin. Dramatický úbytek počtu obyvatel v Čechách aţ téměř o polovinu; válkou poničená země a zchudlý lid byl násilně rekatolizován. Josef Pekař toto období černé totality velice výstiţně nazval jako: „katolicko románský náboţenský fašismus.“ 299) Rekatolizace byla nerozlučně spjata s činností jezuitŧ, kteří zabavovali a spalovali všechny zakázané evangelické knihy.
P
Nejznámější jezuita Antonín Koniáš (1691-1760) měl při svých kázáních kolem krku řetěz a strašil evangelíky peklem tak hrŧzným zpŧsobem, ţe se pokaţdé tři aţ čtyři osoby zbláznily. Koniáš však naštěstí často při svých fanatických kázáních upadl do bezvědomí a musel být odnesen pryč. Nelze pak nevzpomenout i jeho úchylné sklony; kdyţ jednou nalezl hnijící zdechlinu psa jiţ prolezlou červy, lehl si k ní na zem a tak dlouho se kochal vdechováním ukrutného zápachu ze shnilé mršiny, dokud se ho nenabaţil. Katolická církev znásilnila svědomí většiny Čechŧ a nutila je pod hrozbou vězení, aby se téměř kaţdý čtvrtý den povinně účastnili římské propagandy v kostele. Evangelíci, kteří se odmítli zříct své víry, museli vše prodat a vystěhovat se do ciziny. Do domovŧ nepoddajných evangelíkŧ byli také násilně nastěhováni vojáci, které museli ţivit do doby, neţ se zřekli své víry. Tento nástin krutostí, jeţ se kaţdodenně děly při rekatolizaci zmiňujeme, neboť někteří historikové se dnes pokoušejí přepsat dějiny a za pomocí výmyslŧ a polopravd tvrdí, ţe ona doba nebyla aţ tak temná. Katolická církev se v rámci násilné rekatolizace také pokoušela znovu v Čechách zavést desátky. Někteří katoličtí kněţí přitom vynikali tím, jak bezohledně je vymáhali. Například o sv. Janu Sarkanderovi je psáno: „Matrika holešovické fary je v letech 1616 - 1618 zaplněna zprávami o vymáhání farních desátků. Snaha o hmotné zabezpečení je typickým rysem Sarkanderova jednání na všech jeho působištích.“ 300) a dále je napsáno: „Sarkanderova neústupnost a hrabivost způsobila mnoho nepříjemností, ale přinesla mu finanční prospěch.“ 301) Právě stálé spory o desátky s farníky v celé nahotě odhalily ziskuchtivé nitro Sarkandera. Někteří katoličtí kněţí se však spokojili s desátkem, který od evangelíkŧ dostávali a ţádnou další změnu v jejich ţivotech nehledali. Například David Schneider (1693-1755) napsal: „Faráři byli spokojeni se svými desátky a svým platem a nechali vše běţet, jak běţelo, zvláště předchůdce nynějšího. Kdyţ přicházel do domu a dostal dosyta jíst a pít a nic podezřelého neviděl, tak si ničeho nevšímal.“ 302) Fiskální systém katolické církve v Čechách byl v pohusitské době značně otřesen: „Desátky se udrţovaly většinou jen na farách katolických. V nekatolických kruzích stáli na tom, aby farář neoplýval bohatstvím jako v dobách předhusitských a místo desátků dával se jim pevný příjem.“ 303) Přesto se někteří kazatelé pokoušeli desátky získat, někdy i dosti kuriózními zpŧsoby:
„Kdyţ podací pán ustavičně odmítal výplatu desátků, uchýlil se farář i k morálnímu nátlaku na dluţníka. Svérázně si počínal kněz na panství vladyky Jana Ţleby ze Stříţkova. Kdyţ se nemohl dočkat desátku, vystoupil na kazatelnu a prozradil, co vlastně nesměl, s čím se mu pan Jan svěřil při zpovědi.“ 304) Desátky se také staly mocnou zbraní v rukou lidu. Vţdyť stačilo jen nedávat je a nechtěný farář si musel sbalit své věci a odejít pryč. Tak například: „charvátští farníci uţ r. 1605 zadrţovali svému faráři desátky, zabrali některé farní pozemky a ani kardinál s nimi příliš nesvedl, takţe farář musel odejít.“ 305) A z: „r. 1531 máme svědectví Jakuba Veniase z Černikova, ţe jiţ třicet let sousedé desátky neodvádějí, ačkoliv se na faře vystřídalo jiţ několik kněţí.“ 306) Také: „v Nezamyslicích neodváděli knězi r. 1572 desátek, ţe nechtěl jim podávati pod jednou, ani nedovoloval zvoniti proti mračnům. V Třemešné r. 1572 odepřeli desátky, kdyţ kněz Jan Svatokříţský nechtěl poslouchati preláta v Horšově Týně ani arciděkana v Plzni, ale pana Švamberka na Přimdě, a nekonal boţítělové procesí po katolicku. Musil odtud odejít.“ 307)
Oboustranně popsaná násada naběračky z Rhodosu. V 7. - 6. století před Kr. ji vinař Mandrippos věnoval jako desátek pro Athénu. Museum Rhodos. Kresba: DOK.
Nezřídka se stávalo, ţe desátky zadrţovala světská vrchnost. Například paní Kateřina Šternberková z Lokšan bránila: „poddaným dávati desátek faráři v Kvasňově.“ 308) A také: „Jan Chrt ze Rtína vytýkal r. 1565 příkře knězi, ţe konal katolická procesí. Nadal prý mu lotrů a zpolíčkoval ho a pak zkracoval na desátku, aţ kněz odešel.“ 309) 310) Do podobných sporŧ musel zasáhnout i král, který v roce 1556 poţadoval: „Tolikéţ aby také stavové podle předešlých od JMKské vyšlých mandátův nařídili, aby kněţím a farářóm jejich důchody a desátky spravedlivě, náleţitě vydávány a placeny byly, a které by fara neb podací kněze neměla, ty a takové z té fary důchody a desátky aby vrchnost světská k ruce své nebrala, nébrţ tomu podacímu úřadu a té faře k dobrému a uţitečnému shromáţděny a vynaloţeny byly aby se potomně faráři a kněţí na to tím dostatečně vychovati a nač ţivi býti měli.“ 311) Ani králi se ale nepodařilo zjednat nápravu, protoţe ještě r. 1572 si mu konsistoř stěţuje: „Mnozí kolátoři zmocňují se statků farních beneficií a neodvádějí kněţím plné desátky.“ 312) Část katolických majetkŧ s desátky přitom stále zŧstávala v rukou světské vrchnosti, proto došlo r. 1630 k dohodě mezi císařem a církví o zřízení tzv. solní pokladny. Z ní mělo být náhradou za ztracené statky a desátky církvi vypláceno z kaţdé bečky soli dovezené do Čech 15 krejcarŧ. Ze strany církve to byl vydařený tah, neboť obchod se solí patřil v té době k výnosným
řemeslŧm. Stát však na oplátku, za císaře Ferdinanda III., odejmul konsistořím právo soudit spory o kolatury a desátky a dal tuto pravomoc světským soudŧm. Povinnost odvádět desátky se také v době temna nevztahovala jen na křesťany. Tuto skutečnost máme doloţenu v osoblaţském urbáři z roku 1644, kde je evidována povinnost osoblaţských ţidŧ platit tzv. „mladý“ nebo „krvavý“ desátek, který spočíval v odevzdání kaţdé desáté husy nebo slepice.
Kříţový kámen (397/1030) u cesty do Urbanova připomíná sváţení desátkŧ v roce 1648. Při tomto odvádění desátkŧ došlo k tragické události, kdy z fŧry obilí spadl člověk a zabil se. Foto: JB.
V Uherském Brodě vzplál v roce 1645 těţký spor o desátky. Nový katolický farář František Wencký si záhy po svém příchodu na faru stěţoval konzistoři, ţe je od měšťanŧ i od vrchnosti utiskován a na příjmu ztenčován. Vrchnost prý brání farníkŧm, aby mu dávali desátek, a hanobí jej. Dále si stěţoval, ţe farníci v neděli i o svátcích pracují a katolické pŧsty nedodrţují. Konzistoř pak 22. června 1647 rozhodla, ţe desátky faráři Wenckému patří a zadrţované desátky za celá tři léta musí být zpětně odvedeny k farním stodolám. Městská vrchnost pak jiţ v září toho roku hledala zastání u královského úřadu, který posléze konzistoři vzkázal, ţe v Brodu se faráři dával v minulosti jen třicátek a nikoliv desátek z úrody. Úřad konzistoř téţ upozornil, ţe jí nepřísluší tento zvyk měnit. Kdyţ konzistoř zjistila, ţe měšťané nehodlají desátky faráři dávat, začala jim 1. prosince 1649 hrozit tím, ţe uvalí na celou farnost církevní klatbu. Kdyţ výhruţky nepřinesly ţádný efekt, potom r. 1650 skutečně nad městem vynesla církevní klatbu. Farní zvony zmlkly na plných sedm let. V
Uherském Brodě nesměli konat církevní svatby, křty, pohřby ani ţádné obřady. Kostel byl zamknut a křesťané konali křty a svatby potají po domech. Farář Wencký byl mezitím odvolán do Telče. Drţitel panství se r. 1653 pokoušel prosadit, aby byl novým farářem ustaven magister Medek, který se měšťanŧm více zamlouval. Také církevní vrchnost upozornil, ţe nezruší-li klatbu nad městem, bude si na ní stěţovat královskému úřadu. Konsistoř však ze svých přehnaných fiskálních poţadavkŧ nemínila ustoupit. Klatba a spory tak pokračovaly aţ do roku 1657, kdy byla z rozkazu krále Leopolda církevní klatba zrušena a farářem byl ustaven Jan Václav Polontius. Také z jeho písemných zpráv je známo, ţe i po zrušení klatby měšťané desátky nadále nedávali. Fiskální nenasytnost katolické konsistoře tak na celých sedm let poškodila a umrtvila křesťanský ţivot v Uherském Brodě. V Mikulově na zámku je k vidění největší desátkový vinný sud na území České republiky a osmý největší vinný sud v Evropě. Je více neţ šest metrŧ dlouhý a vešlo by se do něj 101 400 litrŧ vína. V roce 1643 byl na objednávku pána mikulovského panství Maxmiliána z Dietrichsteina zhotoven brněnským bednářem Christofem Spechtem a tesařem Bartolmejem Schützem za 250 dní přímo ve sklepě. Jen třicet let (některé prameny hovoří o padesáti letech) jej lidé plnili desátkovým vínem, pak však přišla velká neúroda a sud zŧstal prázdný. Kdyţ ho po čase chtěli znovu naplnit, zjistili, ţe je nenávratně poškozen a nelze ho opravit. Proto byl vyztuţen kovovou konstrukcí a ponechán jako kuriozita.
Desátkový sud z roku 1643 v Mikulově. Foto: J. Doleţel.
Katolická církev po několik století vybírala desátky na kříţové výpravy a tato její činnost byla většinou hodnocena jako poţehnaná a bohulibá. Kdyţ ale v roce 1693 navrhl pro změnu císařský dvŧr pouţít papeţské desátky k financování války s Turky, setkal se s tuhým odporem arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (1644-1694), který s tímto návrhem nesouhlasil. Spor o desátky, ke kterému došlo mezi světskou a církevní vrchností, utichl aţ poté, kdy byl arcibiskup zbaven hlasovacího práva na zemském sněmu a nemohl tak do projednávání tohoto návrhu zasahovat. Albrecht z Valdštejna (1583-1634) se pokoušel ve Vsetíně obrátit evangelíky zpět na katolickou víru. Osvobodil je dokonce od placení desátkŧ a dovolil jim brát si dřevo z panských lesŧ; očekával, ţe jim tím dodá chuti k návratu do lŧna římské církve. Rekatolizace se však na Vsetínsku přesto nedařila; výmluvně o tom svědčí skutečnost, ţe jeden z misionářŧ - páter Grissus byl fiaskem misie tak zdrcen, ţe se pomátl a musel být internován na vsetínském zámku. Drtivá většina českých bratří setrvala i přes útlak a pronásledování ve své víře aţ do vydání tolerančního patentu.
„Odvádění desátkŧ“. Německý malíř Arie Johannes Lamme (1812-1900).
