שבוע טוב Číslo 102/5769
15.října 2008
Dny chol hamoed Sukot Chol hamoed- prostřední dny svátků jsou „polosváteční“. Některé práce jsou dovoleny, jiné zakázány. Dovoleny jsou zejména činnosti spojené s jídlem a pak ty, jež se dělají, „aby se zabránilo ztrátě“(pokud tyto práce nebylo možno vykonat před svátkem). Prát lze v soukromí. Modlitby jsou jako pro všední den, s některými svátečními specifiky- např. v amidě vsuvka Jaale vejavo. 1 den chol hamoed je letos čtvrtek 16.10. V synagoze se čte z Tóry Nu 29: 17-25 (oběti, přinášené v Chrámu druhý, třetí a čtvrtý den svátku). 2. den chol hamoed (pátek 17.10.) se čte z Tóry Nu 29: 20-28 (oběti, přinášené třetí, čtvrtý a pátý den svátku). Každý den svátku se říká celý Halel s potřásáním lulavem a etrogem. Musaf se říká sváteční. Každý den se říkají hošanot. Vyjme jeden svitek a při otevřeném aron kodeš se jednou obejde bíma, s potřásáním lulavem a etrogem.
Šabat chol hamoed- letos 18.10. Z Tóry se čte Ex 33:12- 34: 26 (Moše hovoří s Hospodinem, spatří B-ží slávu. Obnova smlouvy, druhé desky), maftir Nu 29: 23- 31 (oběti svátku, přinášené čtvrtý, pátý a šestý den). Haftara Ez 38: 1839:16. Také tato haftara mluví- stejně jako haftara 1. dne Sukot- o válkách Goga z Magogu. V první haftaře je zmíněno zemětřesení v erec jisrael, dnešní haftara je líčí podrobněji. Midraš Tanchuma přirovnává sedm ran, uvedených ve verši 22 k ranám, jež B-h seslal na Egypt a srovnává i záměry faraonovy s úmysly Goga. V počátcích národa se faraon snažil národ ochromit, na konci dějin se Gog snaží ze všech sil národ zničit. B-h však na obojí snahy odpovídá rozpoutáním přírodních sil proti nim a potvrzuje tak, že veškerá moc patří Jemu. Halel se říká bez lulavu a etrogu, není ani obcházení. Čte se jeden z pěti svátečních svitků, kniha Kohelet (Kazatel). Svátek Sukot je také nazýván zman simchatenu- čas naší radosti. V Erec jisrael skončila sklizeň; všichni máme za sebou tšuvu, Jom kipur, vyjadřujeme B-hu svou vděčnost za jeho požehnání,
ochranu a hojnost. Ale veselí a radost neodkryjí vždy ty nejlepší stránky člověka, někdo možná by mohl zapomenout na odpovědnost. A právě proto- aby se naše radost udržela v mezích- byl přijat zvyk číst o Sukot knihu Kohelet, která je velmi střízlivá, až skeptická. Autorství je podle tradice připisováno králi Šalomounovi, nejmoudřejšímu z lidí, a podle jednoho názoru Šlomo také určil svitek židovskému národu k čtení o Sukot- jako lék proti lehkovážnosti. Ramban uvádí tři hlavní témata knihy: 1/ člověk nemá usilovat o rozkoše tohoto světa, neboť jsou pomíjivé a bezcenné, 2/ duchovní podstata člověka je věčná a má aktivní úlohu v B-žím plánu, 3/ lidská inteligence nedokáže pochopit B-ží cesty ani souvislosti, na nichž je založena Bží spravedlnost. Teprve když mesiáš dovede svět k dokonalosti, pochopíme, proč spravedliví trpěli a zlovolníci zdánlivě vzkvétali. Kohelet nekalí radostnou slavnostní náladu svátku, ale pomáhá nám udržet stále ve vědomí to, co má být naším cílem v životě. A jasné vědomí cíle je- jak se říkápolovina práce. To říká závěr knihy: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí“, tj. nedej se zdeptat ani ošálit tím, co vidíš na povrchu a jak ti to připadá- ty se drž cíle, to dělá člověka člověkem. 4.den chol hamoed- neděle 19. 10.- V synagoze se čte z Tóry Nu 29: 26- 34 (oběti v pátý, šestý a sedmý den svátku). Sváteční musaf, celý Halel s potřásáním lulavem a etrogem, obcházení. 5. den chol ha moed- sedmý den svátku je Hošana raba, letos pondělí 20. 10. Je zvykem zůstat celou noc předtím vzhůru a věnovat se studiu Tóry, podle Tikun lejl hošana raba. Talmud říká, že ničivé sucho je důsledek našich hříchů. Podle tradice je o svátku Sukot vynesen nebeský soud nad deštěm- nad přídělem srážek pro celý příští rok. Erec jisrael je závislá na dešťových srážkách. A ježto sedmý den Sukot je poslední den svátku a je pro nás životně důležité, jak dopadne konečné rozhodnutí o dešti, snažíme se dodat si zásluh, aby bylo rozhodnutí příznivé. Čtení z Tóry: Nu 29: 26- 34 Jiné dny chol hamoed otevře se aron kodeš a obejde se bíma jen jedenkrát, o hošana raba se obchází sedmkrát, podle pořadí modliteb v machzoru. Toho dne si bereme s sebou ještě další vrbové větvičky (obvykle asi pět proutků, svázaných dohromady), vedle té, která je v lulavu. V hošanot, před Taane emunim odloží se
1
lulav s etrogem a uchopí se vrbové větvičky, protože se modlíme za vodu. Po hošanot potřeseme vrbou a pak s ní (asi) pětkrát uhodíme o zem či lavici. V dobách Chrámu se v Chrámu konaly veselé slavnosti simchat bejt hašoeval, spojené s čerpáním vody a poléváním oltáře: voda symbolizuje Tóru i život. (Sedmeré obcházení bímy s lulavem je připomínkou dobytí Jericha, jehož hradby padly po sedmi dnech.)
Šemini aceret Letos úterý 21.10. Osmý den svátku- „osmý den slavnostního shromáždění“ je považován za svátek sám o sobě, proto večer při kiduši říkáme i požehnání Šehechejanu. Večer bychom neměli začít před setměním. Večer i celý den Šemini aceret jíme v suce, neříkáme však požehnání Lešev be suka; před odchodem ze suky odříkáme Jehi racon- Ať je Tvou vůlí. Na sklonku dne, při soumraku, již smíme odnést nábytek ze suky do domu. Nábytek by se neměl odnášet za dne, tím bychom o jednom svátku chystali věci pro druhý svátek Mimo Erec jisrael jsou Šemini aceret a Simchat tora dva samostatné dny, v Izraeli se obojí slaví osmý den svátku; fakticky také obojí náleží témuž dni- o Šemini aceret oslavujeme výjimečný vztah B-ha a židovského národa, a Simchat tora je oslava „důkazu“, symbolu tohoto vztahu- ukončení jednoho ročního cyklu čtení z Tóry a zahájení dalšího. Ale stejně důležité je oslavit vztah k B-hu: když při hakafot se svitky obcházíme s tančením kolem bímy, jsme B-hu blízko. Je to vlastně jakoby svatební tanec. Poté, co jsme se očistili dny pokání a byli jsme připraveni sjednotit se s B-hem pod střechou z listí, jako nevěsta s ženichem pod chupou, tančíme nyní v radosti a veselí. Z Tóry se o Šemini aceret čte:
Dt 14:22-16: 17 (desátky, promíjení dluhu v roce šmity, tři poutní svátky), maftir Nu 29: 35- 30: 1 (oběti osmého dne). Haftara 1 Kr 8: 54- 9:1. Haftara líčí Šlomovo zasvěcení Chrámu. Oslavy probíhaly i během svátku Sukot. V dnešní haftaře dává Šlomo požehnání národu a pak, osmý den svátku, o Šemini aceret prohlašuje, že lidé mohou volně odejít. V dlouhé modlitbě prosí Šlomo B-ha, aby ponechal Svou přítomnost v Chrámu a přijal modlitby a oběti všech, kdo tam přijdou. Narazíme tu na dva pojmy: tfila- modlitba a tchina-prosba. Tfila má svou ustálenou formu: začínáme chválami B-ha, poté vyslovíme své žádosti a pak B-hu poděkujeme. Prosba je úpěnlivé volání o dar či milost, na niž nemáme žádný nárok, nemůžeme ji podepřít svými zásluhami či dobrými skutky. Šlomo se modlí, aby B-h přijal jeho prosby za židovský národ a splnil je kvůli národu, ne kvůli osobním zásluhám Šloma. Šlomo pozvedá ruce na znamení, že jako jeho ruce jsou prázdné, tak ani oni nevzali nic z materiálu ani peněz, určených na stavbu Chrámu. V této radostné chvíli Šlomo veřejně proklamuje, že nečestnost nelze ospravedlnit; lidé, kteří pracují na B-žím díle, musí vydat počet ze všeho, co jim projde rukama. (Vzpomeňme si, že také Moše po dokončení svatyně udělal úplné vyúčtování všeho, co bylo pod jeho dohledem shromážděno z darů a sbírek národa na vybudování svatyně.) V synagoze se říká mazkir- vzpomínkové modlitby za mrtvé (mazkir se říká také poslední den Pesachu, druhý den Šavuot a –jak máme v živé paměti- o Jom kipur). Vzpomínkou na mrtvé se pokoří naše srdce; a ti, kdo jsou naživu, mohou zmírnit soud nad mrtvými- tak jako se David modlil za syna Abšaloma. A spravedliví mrtví také jistě prosí za své potomky. Před musafem je oznámeno, že se v Amidě opět začíná říkat vsuvka Mašiv haruach umorid hagešem- Jenž dává vanout větru a padat dešti. Vsuvka je do Šmone esre vkládána až do musafu 1. dne Pesachu, kdy při tiché Šmone esre se ji modlíme, ale v hlasitém chazanově opakování amidy se již vynechává.
Simchat tora 9. den svátku, letos středa 22.10. (jen v diaspoře). Večer se při kiduši říká Šehechejanu. Co vlastně oslavujeme o Simchat tora, to výstižně shrnuje hodean, který se říká při dokončení studia „řádu“ Mišny nebo talmudického traktátu: „Jsme ti vděční, Hospodine, B-že náš a našich předků, že jsi nám dal podíl mezi těmi, kdo sedí v bejt hamidraš, a ne mezi těmi, kdo sedí venku. Neboť my i oni vstáváme brzy, my kvůli slovům Tóry, oni kvůli planým věcem. My vstáváme brzy a získáme odměnu, oni vstávají brzy a nejsou odměněni. My běžíme do budoucího světa, oni…“, tj. mít jasné vědomí o tom, co lze získat prostřednictvím Tóry a co je v sázce bez Tóry.
Tento den je ukončen cyklus ročního čtení Tóry; čte se poslední paraša- závěr knihy Dt, Ve zot habracha (Dt 33:134: 12) a začíná nový cyklus (Gn 1:1- 2:3). Je to symbol: čtení Tóry nemá být nikdy přerušeno. Maftir stejný jako předchozího dne. Vyjmou se všechny svitky z aron kodeš a obchází se s nimi sedmkrát, pak se vrátí zpět a venku se nechají jen tři. Podle vžitého zvyku mají být k poslední paraši vyvoláni pokud možno všichni přítomní, proto se verše opakují tolikrát, kolikrát je třeba. Nakonec je vyvolán úctyhodný muž a spolu s ním všichni chlapci mladší 13 let a předčítá se verš Gn 48:16 „Hamelech hagoel –Král vykupitel…ať požehná těm chlapcům, ať se v nich hlásá mé jméno…“. Pak je vyvolán chatan tora („ženich Tóry“),
2
který čte poslední verše, počínaje od Meona elohej kedem. Z druhého svitku čte se od začátku Tóry až k verši Ašer bara elohim laasot (Gn 2:3). Ten, kdo je vyvolán k prvním veršům, je chatan Berešit (ženich začátku). Jako chatan tora a chatan berešit bývají vyvoláni význační mužové obce, je to pocta; smí být vyvoláni i
ti, kdo již byli předtím vyvoláni k čtení Ve zot habracha. Chatan tora i chatan berešit obvykle rozdají milodary a sezvou přátele k veselé hostině; to vychází z verše 1 Kr 3:15: „A přišel do Jeruzaléma a postavil se před truhlu smlouvy Hospodinovy…a vystrojil hody pro všechny své služebníky“.
Výklad sidry Ve zot habracha (Deuteronomium 33,1-34,12) Obvykle začínáme s čtením paraši pro příští týden už o předchozím šabatu odpoledne; pak máme celý týden, abychom splnili micvu- přečíst dvakrát parašu, targum Onkelos a Rašiho komentář- dřív, než se paraša čte o šabatu v synagoze. Tak to lze dělat celý rok, ale u poslední a první paraši je jediný týden na obě. Jedna z talmudických diskusí se zabývá otázkou, zda Moše rabenu psal sám posledních osm řádků Tóry, popisujících jeho vlastní smrt: „Moše, služebník Hospodinův, zemřel v zemi Moab, jak řekl Hospodin a sám ho pohřbil v údolí mobském, naproti Bejt Peor. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob“. Podle rb.Jehudy v Talmudu dopsal Tóru za Mošeho Jehošua bin Nun, na to však namítá rb.Šimon: „Copak je možné, aby Moše největší prorok, jaký kdy žil a jenž vykonal nepředstavitelné, když získal Tóru od samého Bha, nenapsal každé slovo Tóry? Na druhé straně ovšem“říká rb. Šimon- „dává to smysl, aby Moše zapsal vlastní smrt? Ano, „se slzou v oku“. Talmud neříká, který z obou názorů je více platný a i pozdější komentátoři o této otázce diskutují. Na straně názoru rb.Jehudy je Chacham Cvi, rb.Eybeschütz, kdežto Ritva, Maharša, Mizrachi a Maharal jsou na straně rb.Šimona. Také Ari zel jakoby naznačuje, že Moše psal slova sám. Gaon z Vilna říká, že oba názory mohou být správné. Podle Gra Moše dostal od B-ha celou Tóru od začátku do konce a celou ji zaznamenal na hoře Sinaj. Ale věděl v době, kdy získal Tóru vše, co se stane v budoucnu a prostě jen dělal, jakoby nevěděl? Ano i ne, říká Gra. Moše věděl o všem, co se stane předtím, než se to stalo, ale nevěděl, co to znamená, dokud mu to B-h neřekl. Moše totiž obdržel celou Tóru najednou, jako proud písmen, která se v patřičný čas na B-ží příkaz rozdělila do příslušných slov a odstavců- poté, kdy se událost stala. A co slova rb.Šimona, že Moše psal posledních osm řádek Tóry „se slzou v oku- b´dima“? „Dima“ může také znamenat to, že když je Moše zapisoval, byly ještě ve „spleteném“ stavu. Tato diskuse ovlivnila halachu, která říká: „Posledních osm řádek Tóry by se nemělo dělit, má je číst jedna osoba“ (ŠA, Orech chajim 428:7), a Mišna brura uvádí (428:7:21): „ I podle toho, kdo říká, že je Moše psal „se slzou v oku“, je v nich něco výjimečného a proto je nerozdělujeme“. Je zvláštní, že nás matou poslední řádky Tóry, jež nám byla dána proto, abychom měli jasno. Ale možná je
v tom hlubší poselství: Tóra začala s Mošem, ale nekončí s ním. Moše obdržel celou Tóru se všemi jejími principy a v úplnosti nám ji předal. K tomuto celku nesmíme nic přidat, ani z něj nic ubrat. Rb.Simlaj vysvětluje: Tóra začíná (skutkem) chesed a končí (skutkem) chesed, neboťna začátku je psáno „B-h udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je“ (Gn 3:21) a na konci „(B-h) pohřbil jej (Mošeho) v údolí moábském“ (Dt 34:6). Chesed je jednou z určujících židovských vlastností. Jako Avraham, proslulý svou laskavostí, byl základním článkem židovského národa, tak je chesed základním rysem národa. Byly to Avrahamovy skutky laskavosti, jež mu získaly přízeň Hospodinovu a prokázaly právo světa na další trvání. To jakoby naznačuje midraš: „B-h řekl: Budiž světlo!... A světlo- to je Avraham“. Chesed je ústředním principem Tóry. Stvoření světla bylo prvním aktem, jejž B-h označil za „dobrý“. To naznačuje, že B-h stvořil světlo k nějakému účelu. Jestliže Avrahamův život dal oprávnění existenci světa a jestliže Avrahamovou dominující vlastností byla chesed, je evidentní, že chesed je vlastnost milá B-hu, jak dokresluje i výrok „Avraham kolemjdoucí a ty, kdo byli s ním, vzýval ve jménu B-žím. Jak? Když pojedli, napili se a povstali, aby mu poděkovali před odchodem, řekl jim: Copak to, co jste jedli, bylo mé? Bylo to z B-žího světa. Děkujte, chvalte a žehnejte Tomu, jenž svým slovem stvořil svět“ (Sota 10b) Proč je právě chesed spojována s duchovní dokonalostí a proč jí Tóra přikládá takový význam? Jak Avraham pochopil, chesed je jednotícím prvkem světa, váže lidi k sobě navzájem i k B-hu, neboť mít chesed znamená mít mnoho dalších vlastností, nezbytných k vybudování opravdového vztahu- např. nesobeckost, zájem o druhého, úctu k životu atd. Avraham při pohledu na krásu a velkolepost světa pochopil, že svět byl stvořen pro takové vztahy, tedy pro chesed a s chesed. To je důvod, proč Tóra pokládá konání chesed za tak důležité. Dalším důvodem je to, že když člověk klade chesed na čelné místo ve svém životě, napodobuje B-ha, připodobňuje se mu, a to je základní cíl lidské bytosti: podobat se B-hu je tak důležité- učí rabíni- že napodobovat B-ha svými skutky je hlubší duchovní zkušenost než mluvit s B-hem. To dokládají verše Gn 18:3, kde Avraham říká B-hu: „Pane, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka“, když prosí B-ha, aby chvíli posečkal, než se postará o své hosty. Raši vysvětluje, že to bylo 3. den (nejvíce bolestivý) po obřízce, kterou Avraham vykonal, jak mu B-h přikázal.
3
V midraši se říká, že to byl nejteplejší den roku a B-h zadržel všechny pocestné, aby nechodili kolem Avrahamových stanů, dokud Avraham nebude plně vyhojen po obřízce. Avšak Avrahamův zármutek nad tím, že nemůže posloužit hostům, převážil nad jeho tělesnými útrapami, takže se posadil ke vchodu do stanu, na plném slunci a vyhlížel pocestné, jež by mohl u sebe přivítat. Proto B-h k němu posílá tři anděly, kteří se zjevili v podobě poutníků- a tehdy Avraham prosí B-ha o chvilku strpení, než se postará o příchozí. Jak velmi důležitá je micva pohostinnosti, poznáváme i z toho, že když Avraham nechal B-ha čekat, nevzbudil B-ží nelibost, B-h počkal na Avrahama a ten pochopil, že pohostinností plní vůli B-ží a má využít okamžité příležitosti. Souvztažnost mezi Avrahamem a světlem prvního dne Stvoření odkrývá i význam chesed pro svět. Světlo prvního dne bylo výjimečné, zcela odlišné od světla Slunce, Měsíce a hvězd (stvořených čtvrtého dne Stvoření), ztělesňovalo pravý smysl Stvoření. Vše spojené s tímto světlem je také výjimečné a vyjadřuje důvod B-žího stvoření světa. Jestliže Avraham je výjimečný svou příkladnou laskavostí a je přirovnáván k nadpřirozenému světlu Stvoření, pak i ten, kdo koná skutky chesed, září tímto světlem a naplňuje cíl Stvoření. Platí to i naopak- jestliže někdo září světlem prvního dne- jako Moše- je to proto, že je orientován na chesed. Jak víme, že Moše zářil tímto světlem? V Talmudu se říká o Mošeho narození: „Když se Moše narodil, naplnil dům světlem. Je řečeno „a ona (Jocheved, matka Mošeho) viděla, že je dobrý“ (Ex 2:2). To je stejná formulace, jako v Gn 1:3 „B-h viděl světlo, že je dobré“. I když Moše – na rozdíl od Avrahama- nebyl výslovně spojován s chesed, tato vlastnost vysvítala z jeho celého působení jako zachránce a učitele židovského národa. To, jak Moše splnil každý svůj úkol, bylo možné jen s nadlidskou chesed. Avšak ze všech jeho skutků laskavosti pouze jeden je nazván „chesed šel emet- ryzí laskavost“ a za ten se mu dostalo pocty, že po smrti Mošeho jej B-h sám pohřbil. Který skutek to byl? Když byl židovský národ na odchodu z Egypta a všichni byli zaměstnáni sbíráním kořisti od Egypťanů, Moše zatím plnil micvu- ostatní se zabývali svými potřebami, Moše se staral o potřeby druhého. Tóra totiž říká, že když Josef umíral, zavázal své bratry slibem, aby – až nastane čas odchodu z Egypta- vzali jeho pozůstatky s sebou a pohřbili je v Kenaanu. Nyní, po 143 letech ta chvíle nastala a Moše chtěl splnit slib. Avšak nebylo to snadné. Egypťané skryli Josefovo tělo v Nilu a naživu již nebyl nikdo z generace, která to místo znala- až na Serach, dceru Ašerovu. Ta jediná přežila a s její pomocí Moše našel rakev, vyzvedl ji z vody a Josefovy pozůstatky pak putovaly s národem celých 40 let pouští, než byly pohřbeny v Šchemu. Proč je splnění posledního Josefova přání nazýváno ryzí laskavostí? Protože to byl skutek vykonaný pro mrtvého. Ten se Mošemu již nemohl nijak odvděčit za prokázání laskavosti, je tedy zřejmé, že skutek byl
vykonán opravdu jen z lidskosti a nesobeckého zájmu o druhého. „Toto je požehnání, kterým Moše, muž B-ží, žehnal před svou smrtí bnej jisrael“, říká verš. Podobně žehnal Avraham Jicchakovi a Jicchak Jakovovi, a i Jakov žehnal svým synům „každému zvláštním požehnáním“. Také Mošeho požehnání bylo z těch,.jež proudí na zem z nebes; skrze proroka proudilo k národu nadpřirozené světlo Stvoření. Proto také bylo vysloveno na konci jeho života, ve chvíli, kdy už je člověk povznesen nad svou tělesnost a v jistém smyslu se již nachází mezi tímto světem a světem budoucím a je tedy spojnicí mezi nebem a zemí. Označení „muž B-ží“ Tóra nepoužívá často. Moše měl jistě mnoho důvodů vidět židovský národ v nepříznivém světle, ale i ve chvíli smrti je velkodušný a žehná národu s láskou otce a učitele. Pesikta uvádí, že Moše chtěl celý život žehnat národu, ale anděl smrti mu to nedovolil; až těsně před smrtí „donutil“ Moše anděla, aby ho nechal požehnat- žehnal tedy v jeho přítomnosti, doslova „před svou smrtí“. Mošeho požehnání je prostoupeno láskou k židovskému národu- celá dnešní paraša je tak jakoby milostnou písní Mošeho k národu. Celá kniha Devarim je dokladem „tvrdé lásky“, naopak Ve zot habracha je plná citu. Právě proto je tato paraša nejvhodnějším čtením pro Simchat tora, protože Mošeho láska k Izraeli násobí lásku Izraele k Tóře. Vlastně by tato paraša měla být tou nejsmutnější ze všech paršijot, neboť líčí Mošeho smrt. Ale židovský národ se raduje, protože Moše obstál ve zkoušce času: celý svět studuje jeho slova a řídí se systémem hodnot, kterému on učil židovský národ. A jeho povzbuzující slova k národu jsou dnes stejně působivá, životná a povzbudivá jako ve chvíli, kdy je Moše pronášel. „Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Moše, s nímž Hospodin mluvil tváří v tvář“, konstatuje Tóra. Kdo byl Moše rabenu? Tóra říká, že jméno mu dala jeho adoptivní matka, faraonova dcera Batja. Kabalisté mají své vysvětlení Mošeho jména. Podle Ari zel je v tomto jméně skryto celé putování jeho duše. Moše byl (podle Ari zel) novým vtělením Hevela- Abela, jenž byl kdysi dávno zabit svým bratrem Kainem. Vysvětlení je složitější, než se z předchozí věty zdá. Duše člověka je složena z mnoha prvků. Když Hebel předčasně zemřel, jeho duše se rozdělila na jednotlivé prvky, a to si lze představit rozdělením jeho jména: He+ bel (bet, lamed). Část bet- lamed představovala horší stránku Hevelovy duše a vtělila se nejdříve do Jakovova tchána Lavana (Lavan= lamed, bet, nun). Jméno Lavan sice znamená „bílý“, ale Lavanova osobnost byla velmi daleko od duchovní čistoty, Lavan pouze chtěl „vypadat“ jako dobrý- byl to prostě„lakýrník“. Z Lavana (říká Ari zel) pak část duše lamed- bet přešla do Bil´ama, nežidovského proroka, jenž se pokoušel proklít židovský národ (viz Nu 22:2). Bet-lamed je
4
obsažena i ve jméně Balak (král, který Bil´ama najal ke kletbám) a Bavel (babylonská věž). To však nebyl konec putování této části duše, procházela procesem očišťování po tisíciletí. Naopak lepší část Hebelovy duše- „he“ vešla do těla Šeta, třetího syna Adama a Evy: „B-h mi vložil do klína (šet) jiného potomka, namísto Hevela..“, říká se v Gn 4:25. Když Šet přispěl svým životem k očištění této části Hevelovy duše a zemřel, přešla do těla Noacha a pak do Šema, prapředka Avrahamova. Odtud získal tuto část duše i židovský národ. Tato část Hevelovy duše došla očištění mnohem dříve než druhá část bet-lamed, a proto se dostala do těla Mošeho, kde dosáhla plné dokonalosti. Jak první přímý příkaz Tóry daný jednotlivci, tak její poslední příkaz jsou si podobné. Posledním B-žím příkazem milovanému služebníku Mošemu je postavit se na vrchol hory a přehlédnout odtud celou Erec jisrael: Bh mu ukazuje kopce, údolí, úrodné roviny- a pak mu řekne „nevstoupíš tam“. Scéna ze začátku Tóry je velmi podobná: B_h ukazuje Adamovi gan eden, všechny stromy a jejich plody, vyzývá, ať ze všech ochutná a těší se z nich- a pak ho varuje: jeden strom uprostřed je zakázaný. Má tato paralelnost nějaký význam? Možná nám Tóra říká: ne vše, co byste rádi měli, dostanete na požádání a ne všechno, co uvidí vaše oči, můžete mít. Tady na zemi vždy bude existovat něco, co chceme, ale nebudeme to mít, nemůžeme a nesmíme.
B-ží“. Moše byl zcela oddán konání vůle B-ží, to dalo jeho životu nesmrtelnost. A sloužit B-hu je i náš úkol- je dobré uvědomit si to na začátku nového roku. Haftara o Simchat tora je z knihy Joz. Pokračuje v líčení osudů židovského národa. Líčí průzkum země. Tato haftara byla vybrána pro svátek Simchat tora proto, že Jehošua byl Mošeho nástupcem, jemuž Moše předal vůdcovství národa- motiv předání moci odpovídá charakteru svátku. Třikrát tu B-h opakuje slova „buď rozhodný a udatnýchazak veemac“ a jednou je opakují kmeny Reuven, Gad a Menaše. Stejnými slovy povzbuzoval Jehošuu i Moše (Dt 3:28, 31:7, 31:23). Souvislost mezi Dt a Joz je však hlubší než jen opakování týchž slov. Ari zel si všímá, že numerická hodnota slova chazak= 115, to je třetina hodnoty jména Moše= 345. B-ží třikrát opakovaný příkaz vyzývá Jehošuu, aby mobilizoval všechny své duchovní síly a byl národu takovým vůdcem i prorokem, jako byl Moše. Midraš Bemidbar raba cituje verš Př „Kdo střeží fíkovník, bude jíst jeho plody“ (27:18) jako důvod, proč B-h vybral za nástupce Mošeho právě Jehošuu: prokázal takovou oddanost Tóře, že žádná služba nebyla pod jeho důstojnost. Člověk je při studiu Tóry omezován limity lidské chápavosti. Jehošua studoval pilně a s takovou oddaností, že přesáhl limity lidského intelektu, ježto horoucí duše nezná omezení. ---
B-h pronesl za Mošeho oslavnou řeč. Ocenil jeho pokoru, oddanost, sílu plynoucí z jeho vnímavosti a vyrovnanosti: „A zemřel Moše, služebník B-ží“. Jen tato dvě slova shrnují život největšího proroka, který kdy žil. Ale ten život jim dává hlubokou obsažnost. Lidé hledají často pocty, touží po vyznamenáních a důstojenstvích jako po „důkazech“ jejich dosažené moudrosti, bohatství, úspěšnosti, aby ztělesňovala jejich významnost. O Mošem řekl B-h jen dvě slova „služebník
Den následující po Simchat tora je isru chag- to je den, který následuje po déle trvajícím svátku; je to již sice den zcela všední, ale protože v nás dosud doznívá sváteční rozpoložení a radost, je dobré odlišit tento den od běžných všedních dní aspoň o něco vybranějším jídlem. Tento den se nepostíme (o isru chag po Šavuot je dokonce zakázáno postit se)
Šabat tento týden začíná v pátek v 17´38, a končí v sobotu v 18´43. Délka dne je 10 hod 51 min; délka skutečné hodiny činí 54 minut, východ jitřenky 6´16; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´16 hod; východ slunce v 7´10; polovina dne 12´38; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´15, (mincha ktana 15´45, plag mincha 16´53) západ slunce (škia) 18´01; východ hvězd v 18´33 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
5
