Děkuji také Světlance Ličkové, která mě provází p rocesem uchopení svého pozemského života

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ

Věnování: S láskou píšu tuto zpověď svým třem dětem Matějovi, Adamovi a Michalce, které jsou mými velkými učiteli, tchánovi a tchýni (dědovi a babi), kteří byli a jsou pro svá vnoučata přístavem bezpodmínečné lásky. Děkuji také Světlance Ličkové, která mě provází p rocesem uchopení svého pozemského života. Děkuji Simonce Střebovské, která mě pomocí meditací, kranio terapií a prací s linií HARA přivedla na cestu poznání sebe sama a naučila mně s odvahou čelit svým démonům a programům z podvědomí.

INKA JAKIMOVÁ

1


ÚVOD Jsem matka s malým m. Můj syn Adam je feťák, hulič, perníkář. Kolik výčitek a sebeobviňování už za tu dobu prošlo mojí myslí. Kolik pocitů viny, bezmoci a zoufalství prošlo mým tělem… Ano, stydím se za to, tak, jako dívky a ženy se stydí za znásilnění. Taky, jako ony, jsem přesvědčena o své spoluvině. Obě témata jsou si velmi podobné – stud, pocity viny, selhání, neschopnost být silná a ubránit se, naivit a, že všechno dobře dopadne , a potlačení toho všeho do nejhlubšího podvědomí , abychom zapomněly. My ženy jsme v tomhle stejné. Jenže v našem podvědomí si to všechno dál žije svým životem. Spouštíme si tak nevědomky sebedestrukční proces obviňování sebe sama, program sebenenávisti, že jsme to vůbec dopustily, a nenávisti k životu, že nám uštědřil takové lekce a rány. Vše chno je to špatně. Přes všechnu tu hrůzu, co život s dítětem na drogách přináší, jsem pochopila mnoho věcí a našla jsem v sobě hodnotu sebe sama. Když řeknu, že jsem za to všechno vděčná, vyzní to jako pitomost. Spíše bych to nazvala pokorou, než vděčností . Ano, s pokorou děkuji za všechny ty lekce, které mi to dalo a za všechno poznání a vědění, o které jsem bohatší. Velmi děkuji za dary soucitu, lásky a úcty, které jsem v sobě přijala a které ze mě udělaly lepšího člověka a naučily mne dívat se na svůj ži vot jinak. Dnes, po pěti letech drogového bláznění mého syna jsem konečně našla v sobě klid a harmonii. Je to za námi. Byl to ale bolavý proces. M ně pomohl, otevřel duši a láskyplné srdce. V této knize vám jej celý popíšu, v celé své INKA JAKIMOVÁ

2

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ surovosti, s emocemi pravdivými až do morku kosti. Jedině v pravdě lze najít poznání, porozumění, harmonii, klid.

Vy, zoufalé matky, které jste dnes ve stejné situaci, jako jsem byla tenkrát já, tento proces celý pochopíte a věřím, že mně neodsoudíte. Vy, šťastné matky, které jste měly to štěstí, že jste si tímto peklem neprošly, mnou můžete pohrdat a odsuzovat mě za to, že jsem to nechala dojít tak daleko, že jsem neměla sílu postavit se osudu, či za cokoliv jiného. Ať tak či onak – budiž vám všem matkám (a otcům) můj příběh inspirací a světýlkem naděje pro ty, kteří stále bloudí ve tmě a hledají.

INKA JAKIMOVÁ

3


Generace indigových dětí Než začnu psát svůj příběh, chtěla bych s vámi sdílet jednu důležitou věc, která mě velmi znepokojovala, a to – proč jsou dnešní děti tak jiné, než jsme bývaly my. Vím, že moji synové nejsou jediní, kteří měli v dětství tyto charakteristické problémy, jako je hyperaktivita, problém s autoritami, citlivost vůči nespravedlnostem, uznávání svých „vyšších“ hodnot a principů, které my rodiče nechápeme, na to se nabalující agrese a nezvladatelnost a neschopnost výchovy tzv. pevnou rukou…Dneska, když už vím všechno to, co vím, bych k výchově přistupovala úplně jinak, ale na začátku devadesátých let jsme jako společnost ještě neměli povědomí o tom, co za b ytosti se nám právě rodí a co nás rodiče, tyto rodící se indigové děti přišly naučit. Je mi úplně jasné, že tak, jak to měli moji synové nastaveno doma, to ani jinak než útěkem do drog nemohlo dopadnout. Já jsem velmi intuitivní matka, co se moc nenechá spoutat jakýmkoliv nesmyslným přísným režimem a miluju svobodu a volnost a mám tendence v těch druhých spíše rozvíjet jejich způsob bytí, než jej potlačovat. Naproti tomu otec mých synů je velmi striktní, autoritativní, bez empatie a snahy pochopit i tu druh ou stranu, velmi neústupný a nepřístupný jakýmkoliv „alternativním“ způsobům bytí. Tyto naše dva světy působily ve výchově velmi chaoticky a negativně, byl to věčný boj o to, kdo z koho. Čí názor a přístup „vyhraje“. Bylo to neslučitelné s harmonickým rodi nným životem. Byli jsme oba na úplně opačném konci, s diametrálně odlišným způsobem výchovy a formování našich synů. Ano, každý extremismus je INKA JAKIMOVÁ

4

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ nedokonalý. A protože se naši synové nemohli ztotožnit s tímto naším způsobem bytí, vzali to do svých rukou a začali „žít“ po svém. Již od rané puberty, samozřejmě. A bylo zaděláno na průšvih. Do toho všeho navíc probíhal náš nechutný rozvod. Nebylo cesty dál, nebylo cesty zpět. Ale vraťme se zpátky k indigovým dětem obecně, zde je pár charakteristik, podle kterých j e poznáte:  Velmi brzy jsou schopny abstraktního myšlení a vnímání. Dokáží přirozeně vnímat i věci běžným lidem neviditelné, jako jsou energie, aury, jiné duchovní bytosti apod.  Ve svém nitru si uvědomují životní pravdu a velice citlivě reagují na nepravdu.  Mají vyhraněný smysl pro spravedlnost a jsou sami čestné, upřímné.  Mají výborný cit pro to, co je správné, nepotřebují žádnou disciplínu. Naopak potřebují jasné hranice, které ale musí mít své opodstatnění.  Bývají často hyperaktivní. Pozornost je těkavá, dokáží dělat několik věcí najednou. Některé jsou ale naopak velmi klidné a uzavřené do sebe.  Pokud rodiče a učitelé nedovolí těmto dětem jednat podle jejich přesvědčení, vyvolají u nich prudkou negativní reakci. Mají potíže s disciplínou a autoritami. Na n eopodstatněný výchovný nátlak nebo fyzické tresty reagují agresí. K podřízenosti je nedonutí žádný, ani sociální nátlak. Nelze je donutit udělat něco, čemu nevěří. Neakceptují vedení od lidí, kteří nemají stejné etické názory jako ony INKA JAKIMOVÁ

5




  

   



 

samotné. Nesnáší, když se s nimi jedná jako s dítětem. Často si připadají jiné, nepochopené, nedostatečné. To jim může už v útlém věku vyvolávat pocity deprese a beznaděje. Mohou mít problémy se sebedůvěrou. Odmítají se řídit pravidly a příkazy, nenechají se omezovat překonaný mi ideály a poučkami. Nepřijímají koncepci viny a trestu, dají se jen těžko potrestat. Jsou velice zvídavé a nechtějí a nemohou přijmout žádné rychlé a jednoduché odpovědí jen proto, že to jsou tradiční odpovědi minulosti. Vyžadují dobrá zdůvodnění, odpově di musí být pravdivé. Často se utíkají do "svého světa", o kterém nedokáží s druhými mluvit. Komunikují velmi lehce se zvířaty, rostlinami, jinými dětmi a s přírodou. Může se stát, že mluví s "neviditelnými" přáteli, nebo se bojí duchů, které vidí. Často se tělesně necítí dobře. Jejich smysly jsou velmi jemné, proto je možné je snadno předráždit nebo přetížit. Jsou přecitlivělé na potravu. Sami nejlépe vědí, co právě jejich tělo potřebuje a co ne a jasně si o to řeknou. Trpívají atopickými ekzémy a alergiem i. Potřebují velmi málo spánku, právě tolik, aby zregenerovaly své fyzické tělo. Jsou neobyčejně citlivé a snadno náchylné k pláči. INKA JAKIMOVÁ

6

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ  V některých obdobích mohou projevovat silnou závislost na některém z rodičů.  Mívají silnou schopnost empatie, ale někdy naop ak vůbec žádnou.  Věří, že hmota a fyzický život jsou jen iluzí a že svět je něco více, než jen to, co vidíme. Vědí, že život spočívá na energii a na živém vědomí.  Vědí také, že máme žít v rovnováze s námi samotnými i s naším okolím.  Často v sobě spojují "m užské" a "ženské" kvality.  Svoje postoje dokáží ztěžka vyjádřit slovy; řeč je pro ně mnohdy příliš omezující.  Často vidí lepší řešení jak ve věcech školních, tak doma.  Jen těžko se ztotožňují s běžnými tématy, která se probírají ve školách anebo k čemu je nutí doma. Většinou nevidí žádnou spojitost mezi těmito tématy a spirituálním životem, který je pro ně mírou všech věcí.  Mají tendenci být samotáři, protože je ostatní děti a jejich okolí jen zřídkakdy chápe a akceptuje. A to i v případě, že se setkají se sobě podobnými.  Protože cítí život ve všech věcech, je pro ně často těžké se s nimi rozloučit. Nepřeceňují materiální stránku věcí, váží si ale jejich "duše".  Mají silnou intuici.  Trpí při čekání ve frontách a bývají netrpělivé.  Ony samy nevidí žádné hranice mezi hrou, výchovou, vztahy a prací. Všechny tyto aspekty života se pro ně spojují v jednu celistvou zkušenost. INKA JAKIMOVÁ

7

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ  Potřebují podporu, aby mohly objevit samy sebe. Musí se naučit žít podle nejvyšších principů tak, jak jim rozumějí ony; pokud to nezvlád nou, budou depresivní, bojá cné a budou samy sobě ubližovat.  Rovnováha a spokojenost všech členů rodiny se sebou samými má velký vliv na chování i zdravotní stav těchto dětí.  Jsou tu, aby změnily svět a pomohly nám všem k větší harmonii a míru!

Léto 2009 První smutná zkušenost s drogami mého syna přišla jedno léto, kdy mi začaly z bytu mizet věci. Dodnes nevím, jestli je odnášel do zastavárny on, nebo o tom nevěděl, nebo jen tak přihlížel, jak si je odnáší některý z jeho kamarádíčků. To mu bylo sotva patnáct . A mě by v tu dobu ani ve snu nenapadlo, že už jede nějaký čas v drogách, tedy přesněji, v perníku. Byly prázdniny, takže to, že třeba dva dny nebyl doma a někde byl s kámošema, a pak spal tři dny v kuse, mi nepřišlo nijak divné. Nevěděla jsem, že se to t akto projevuje. Až pak tedy začaly mizet ty věci a začal hubnout, mi to docházelo. Nicméně, přiznat si to – to ještě moc nešlo. A taky, měla jsem v té době dost starostí sama se sebou, začaly se projevovat první zdravotní problémy po psychicky náročném roz vodu, a taky mě to tak udeptalo, že i moje schopnost vydělávat peníze rapidně klesala . Došlo to až tak daleko, že jsem musela prodat auto … Pro mě začínalo období krize, jak finanční, tak zdravotní, tělesné,

INKA JAKIMOVÁ

8

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ vztahové … na všech frontách byl buď boj, anebo těsně po boji, nutno podotknout, že po boji prohraném. Oba synové měli už v té době soudní dozor kvůli marihuaně. Staršímu bylo 17 a Adamovi táhlo na 16 let. A tak to léto nakonec dopadlo tak, že Adam na své 16 narozeniny, 6. září, putoval rovnou do pasťáku, tedy výchovného diagnostického ústavu. Když jsem ho tam vezla, bylo mi hrozně. Já jsem tak nějak věděla, že to není žádné řešení, že to k ničemu není, že tím se nic nespraví, jen se to všechno ještě zhorší. Jenže jsem nevěděla, co jiného mám dělat. Už jsem nebyla schopná nést dále jako rodič zodpovědnost za svého syna, který odmítal žít „normálním“ životem. Doma mi mizely věci, měla jsem strach vůbec odcházet do práce, protože když nebyl nikdo doma, chodili k nám ostatní kamarádi – feťáci. Nebyl ještě dospělý, takže vyhodit na ulici jsem ho nemohla a ani nechtěla, samozřejmě. Celé to bylo takové divné období. Asi jsem potřebovala chvíli odstup od toho všeho, abych si mohla promyslet, co dělat dál. K otci jít nechtěl, toho v té době nenáviděl. Nevěděla jse m, co mám dělat. No jo, jenže hned po týdnu z pasťáku utekl. To se dalo čekat , že tam nebude. Upřímně, nevím, co jsem čekala. Byl podzim, venku už celkem zima. A já jsem poprvé v životě zažila tu bezmoc, že nevím, kde to moje dítě je, kde spí, co s ním je. Domů se vrátit nemohl, nebo spíše – nechtěl. Bylo mi hrozně. Strašně jsem si všechno vyčítala a probrečela jsem hodně nocí. Pak jednoho dne přišel domů, vypadal hrozně. Pomačkaný, vyhublý, špinavý, smradlavý. Tohle je moje dítě??? Můj INKA JAKIMOVÁ

9

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ milovaný syn? Na je dnu stranu jsem cítila úlevu, že žije, že se mu nic zlého nestalo, ale na druhé straně mě hrozně bolel pohled na něj, v jakém je zuboženém stavu. Přišel mi jen říct, že je v pořádku a že o něho nemám mít strach. Já jsem jen tak stála, slzy mi tekly, on mě tak nějak neohrabaně objal (naposledy se mi vrhal do náruče, když mu bylo asi pět ) a prostě zase odešel. A já jsem tam stála, a nechápala. To už ve mně narůstaly pocity hněvu a zoufalství. Tak já tady kvůli ně ho brečím, nespím, unavená, a on si klidně přijde, jako že na pohodu, a zase odejde. To jsem byla na něho poprvé tak naštvaná, že ve mně uzrálo rozhodnutí, že si nebudu kvůli němu rvát žíly. Je to jeho volba, on to tak chtěl, asi mu to tak vyhovovalo. Ale pralo se to ve mně, pocity zlosti střídaly pocity smutku a zoufalství nad tím, jak se moje milované dítě ničí. Kéž by mu bylo zase pět. Kéž by mi zase přiběhl do náruče požalovat, co mu zase provedl jeho bráška. Kéž bych mohla být zase ta velká hodná m ilující máma, která umí pofoukat a vyřešit všechny jeho bebínka na světě. Ten pocit bezmoci, že už je velký a má svůj svět, do kterého už já nepatřím, ochromil mě na pár chvil. Bylo to první velké uvědomění si, že tady jsem skončila. Ale pak přišla zima, u ž zbývalo pár dnů do Vánoc, a mi zase začínalo být hrozně. Jak jsem pekla cukroví, vzpomněla jsem si na to, jak byl Adam malý a jak jsme spolu dělali rohlíčky. A jak se mu nedařilo udělat ten tvar rohlíčků, tak z těch žížalek, co ve svých ručičkách užmoula l, dělal takové zamotané šnečky, to mu šlo. A tak jsme od té doby dělali rohlíčky i šnečky. Snad nikdy jsem u pečení cukroví tolik INKA JAKIMOVÁ

10

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ nebrečela, jako tenkrát. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že je definitivně pryč, že mi zmizel ze života, a já nevím, kde je. Jak přežiju tyhle Vánoce, Bože, jak!? Vánoce jsou svátky pro rodinu, kdy se všichni sejdou u jednoho stolu. Jak tohle zvládnu, koukat na to prázdné místo u stolu?? Ach jo. Adam přece jen vyměkl, asi na něj také dolehly Vánoce. Šel nejdříve k dědovi a babi (to jsou rodiče bývalého muže, já už jsem svoje rodiče neměla). Takže nakonec byly Vánoce celkem VESELÉ.

INKA JAKIMOVÁ

11


Lži, iluze, hledání - 2010-2013 Po Vánocích a Novém roce začalo období léčení – detox, nemocnice, psychiatrie a tak furt dokola, trvalo to tři roky. Byla to doba vzestupů a pádů. Tento proces detoxu, léčby a návratu k perníku proběhl asi třikrát. Bohužel, celé to období bylo také poznamenáno tím, že se mnou Adam bydlet nemohl. Já jsem byla v té době na dně. Psychicky i finančně. Bydlela jsem u přítele , který o spolubydlení s mým synem nechtěl ani slyšet. Což je pochopitelné. Neměla jsem kam jít, za co žít a celé tohle zoufalé období roku 2010 bylo zakončeno v psychiatrické léčebně v Opavě. Prostě už mi ruply nervy a sesypalo se mi tělo. To bylo takhle jedno srpnové úterý. Bylo horko. A moje srdce se splašilo . Prostě tlouklo tak strašně rychle a já jsem měla takový knedlík v krku, žaludek jak z kamene, nevěděla jsem, co se děje. Tedy, bylo mi jasné, že je to z nervů, ale nevěděla jsem, co si s tím stavem mám počít, jak to srdce zastavit, měla jsem strach, že mi pukne, že se najednou samo zastaví, že se mi roztrhne tělo a já skončím. Měla jsem v sobě ještě tolik sil, že jsem se dopravila k doktorce a řekla jí, co se se mnou děje. A ona se tak na mně kouká, a stačila jedna věta, která spustila ten obrovský pláč, zeptala se mně, co se děje, co mně trápí, že je mi tak zle. A pak už to jelo. Rozplakala jsem se. Ale to nebyl normální pláč, to bylo cosi, co se nedalo zastavit, slzy valily z očí, tělo se mi třáslo a já jsem nebyla schopná ze sebe vydat ani slovo, prostě nic. Tělo jen plakalo a plakalo a plakalo. Doktorka se na mně tak dívá a říká – v tomhle stavu vás ale nemůžu pustit domů, to je na hospitalizaci… Já jsem nebyla schopná ani reagovat, tělo stále pla kalo, slzy se pořád INKA JAKIMOVÁ

12

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ valily … Něco do mě napíchali a zavolali sanitku. Tělo pořád plakalo. Beze slova, hlavu v dlaních, všechno se ve mně chvělo. Dojeli jsme na fakultku, ale tělo stále plakalo a plakalo, nikdo ze mě nedostal ani slovo, jen zoufalý pohled, roztřesené tělo a neschopnost reagovat na nic. Nereagovala jsem ani na to, že na oddělení bohužel nemají místo, a že mně odvezou přímo do léčebny. Bylo mi to jedno, byla jsem na jedné straně omámená a otupená všemi těmi sedativy, co do mě napíchali, a na d ruhé straně už jsem z toho několikahodinového pláče byla tak vyčerpaná, že jsem ani nevěděla, jak se jmenuju. A tělo pořád plakalo, a já jsem nechápala, kde se v těle bere tolik slz. Cestu si nepamatuju, ani ty první chvíle, jen si vybavuju, že se mně kdos i při příjmu na oddělení měl tendenci ptát, co je jako dneska za den a tak. Ale já byla fakt mimo. Úplně. Až za dva dny, kdy jsem se znovu začala vracet do reality, mi postupně docházelo, co se se mnou stalo. Nikdo nevěděl, kde jsem, no, museli doma prožít perné chvilky, než mě našli. Za to se jim omlouvám. Nakonec jsem tam zůstala měsíc. Hodně věcí jsem si srovnala. Bylo to tam velmi zajímavé, zkušenost k nezaplacení. Ale to by bylo na samostatnou knihu, tak snad někdy příště. Život znovu nabíral normální běh, začala jsem chodit do práce, Adam do školy. Vypadalo to, že to nejhorší máme za sebou. Na chvíli. Zase do toho spadl. Zamiloval se do vařičky. A tak jsme zase měli zajímavé Vánoce. Den před Štědrým dnem se přišel rozloučit, že jedou na Vánoce k jejím INKA JAKIMOVÁ

13

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ rodičům někam za Prahu. Jo, bylo mi to líto. Ale už jsem nějak otupěla, protože s ním to bylo vždycky o hubu a já nikdy nevěděla, odkud a co zase na mně díky němu přiletí. Jen mi chybělo to posezení se všemi mými dětmi u jednoho stolu. Bylo mi smutno. Moc. Pak se vrátili v lednu, pár týdnů spolu ještě byli, ale pak se rozešli. A on byl zase jako troska. Pokolikáté už. Ach jo. Nějakou dobu byl zase u dědy a babi, kde byl pod stálým dozorem. Dokonce zase začal normálně chodit do školy, tedy, na učňák. Chvíli to vypadalo, že už bude dobře. Ale pak v létě zase udělal na dědu a babi podraz, a to mně mrzelo, a bolelo. Moc. Protože oni dva jsou ti poslední, kteří by si něco takového zasloužili. Byla jsem na něj moc naštvaná, protože tohle už byli jediní dva lidé, kteří byli schopni a ochotni mu pomoci a nechat ho bydlet u sebe.

Léto 2012 Léto tedy strávil někde u řeky, ve stanu, ani nevím s kým, ani nevím kde, a ani nevím za co žil a co jedl. Nechtěla jsem s ním ani mluvit. Po tom všem už jsem rezignovala. Ale pak přišlo září, a já jsem věděla, že jestli tu školu nedodělá teď, tak už nikdy. Pronajala jsem si byt, abychom spolu mohli bydlet. Bylo mi jedno, co na to můj přítel, jednu chvíli to vypadalo na rozchod. V té době už bylo Adamovi devatenáct . Doufala jsem, že už by mohl mít rozum, že to třeba nějak půjde. Ten byt mě stál všechny peníze. Z mého platu mi odešly srážky na insolvenci, zbytek jsem dala za byt. Dodnes nechápu, jak jsem do tak šíleného rozhodnutí mohla jít. Měla jsem sice něco málo bokem, ale INKA JAKIMOVÁ

14

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ bylo to fakt o hubu. Jenže já jsem věděla, že není jiná možnost, než se pokusit zachránit, co se ještě dá. A celkem to šlo. On si asi za tu dobu, co žil venku, uvědomil, že mít domov a teplou postel není zas tak marné. Dokonce ani žádní kamarádi k nám nechodili, to byla teda podmínka, jinak bych to celé zrušila a dělej si už, co chceš. Ale fakt fungoval, chodil do školy, sem tam i na brigádu, občas i uklidil. Úplně bez problému jsme fungovali a bylo to moc krásné období. Zase to bylo takové to teplo domova, jako dřív. A docela jsme se spolu i nasmáli , protože je vnímavý pozorovatel a umí vtipně glosovat dané situace. Třeba – jednou jsme večeřeli – on si to odnesl do svého pokoje – a já zůstala v pokoji, svíčky na stole, vonělo to, a hrála hudba – Buena Vista Social Club – to je taková kubánská slowsfing pohodovka. A jak tam tak sama sedím, tak mi to přišlo takové smutné – tak jsem ho zavolala, ať jde večeřet se mnou, a on, že jo. A tak mlčky sedíme, jíme, svíčky hoří, a do toho ta hudba, to bylo jak na rande po pade sáti letech, a tak nám hlavou asi proběhly stejné myšlenky, a jak jsme se tak na sebe koukli, my jsme oba dostali takový záchvat smíchu … že bylo po večeři.

Vánoce 2012 A přišly Vánoce. A byly nádherné. A vskutku originální v mnoha směrech. Třeba taková ba nalita, jakou je vánoční stromek. Darem dostala stromek od kamaráda, který má les. Ale to jste neviděli. Když mi to přivezl, vypada lo to jako třímetrová větev na plocho. Museli jsme to uvázat kolem sloupu, aby to vůbec stálo. Ten byt byl podkrovní a INKA JAKIMOVÁ

15

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ celkem atypický, ateliérový typ, tak to tam bylo jako pěst na oko, taková haluz. Ale v pohodě, aspoň byla legrace. Štědrý večer jsme udělali den předem, 23. prosince, aby s námi mohly být všechny naše děti (moj i dva synové a dcera a od přítele synové). Opravdu to byly jedny z nejhezčích Vánoc, obrovský stůl, my všichni pohromadě, radost a pohoda. Jako by se nikdy ni zlého a bolavého nestalo. Byla to nádhera, kterou jsem si už dlouho přála zažít. Od Adama jsem dostala darem malého keramického andílka, který uvnitř svítil. Když mi ho dával, pronesl cosi, jako že mámy jsou něco jako pozemští andělé. Dodnes ho mám (a ještě další dva) na svém pracovním stole. Pak dny utíkaly jako voda. A Adam konečně ukončil své středoškolské vzdělání. Díky Bohu za to. Sice, byly to nervy, dodělával to až v srpnu, to už mu bylo skoro dvacet, ale dodělal. Papír Elektrikář – silnoproud měl v kapse.

Podzim 2013 A já jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou, že jsme přeprali démona a je to za námi. Jo, kdybych jen tušila, co mě čeká. Přestěhovali jsme se do menšího bytu zpátky do Poruby, protože já už jsem to finančně nezvládala. A protože to byl jen podnájem, neměla jsem nárok na příspěvek na bydlení. K tomu se vyskytly ještě další okolnosti, které mě donutily změnit bydlení (v zimě tam byla zima, topení na plyn, v létě tam bylo i o půlnoci 30 stupňů, a ve dvoře měla jakási baba takového debilního psa, který pořád štěkal , to se fakt už nedalo) tak jsem to potřebovala nějak vyřešit. Počítala jsem taky s tím, že už INKA JAKIMOVÁ

16

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ začne Adam vydělávat, že počkám ještě tak půl roku, než se postaví na vlastní nohy, byt RPG nechám přepsat na něj a bude klid. Jenže všechno dopadlo úplně jinak . Ten dům, do kterého jsme se přestěhovali, tak to bylo snad nejhorší feťácké doupě v dané lokalitě. Zpočátku mi to t ak ani nepřišlo, ale po pár týdnech bydlení jsem začala litovat, že jsme se vůbec přestěhovali. Prostě hnus. A tam do toho všeho zase spadl. Z našeho bytu se stal opět průchoďák. Zase vycházel ven po půlnoci, zase noční tahy, chvilku ven, pak zase zpět, a tak furt pendloval, až do tří, do čtyř do rána. A přes den samozřejmě spal. Nepomohlo domlouvání, vyhrožování, že ho vyhodím na ulici, nic na něho neplatilo, žádná naše dohoda neplatila, všechno porušoval, nic nefungovalo. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, že se zase děje ta hrůza a bezmoc. Vážně jsem si myslela, že už máme vyhráno, že má zase domov, že si můžeme věřit. A teď tohle. Bože, proč zase??? A ještě navíc jsem byla v té době zase bez peněz, všechno se to zase cyklilo a vracelo. Byla jsem na nemocenské, píchala jsem si biologickou léčbu a fakt mi bylo blbě. Měla jsem revma a nemohla jsem se skoro ani pohnout, aniž by mně něco nebolelo. Tři měsíce doma. S minimem peněz. A milostpána ani nenapadlo mi s tím nějak pomoct. Sice sliboval, dušoval se, že už do té práce půjde, a že se to nějak vyřeší, jo, manipulátor a lhář, to byl výtečný. Přitom ani nebyl schopen docházet na blbý svářečský kurz, který dostal od svého otce darem. No, nakonec ho taky udělal, ale ty nervy kolem toho. Vůbec jsem to nechápala, te n jeho zásek. INKA JAKIMOVÁ

17


Vánoce 2013 A přišel prosinec. Příspěvek na bydlení mi nedali. Prý mám velký příjem. A tak že mám přijít až v lednu, že se to dělá čtvrtletně a ještě ke všemu zpětně. No, ale co mám dělat v prosinci, to mi nikdo neporadil. Blížily se Vánoce. Zase ty Vánoce. To je tak kurevsky citlivé období. Já byla úplně bez peněz. Paní účetní z práce totiž pozapomněla poslat podklady na sociálku, takže když jsem tam 20. prosince volala, kdy mi jako přijde nemocenská, že jsem na nule, tak mi paní sdělila, že tam ani žádné podklady nemá, tak že to nemá z čeho vypočítat, takže až v lednu, za oba měsíce zpětně. No. Nejsem nelida, jsem taky člověk, stane se, nikdo nejsme dokonalý, ale , proč zrovna zase já a zrovna o Vánocích. No, tak to byla šupa. Vánoce na krku, já byla bolavá a úplně bezradná. S přítelem jsme byli opět v rozchodovém stavu, protože ten už na to neměl nervy, furt bez peněz a zase problémy s Adamem , štvalo ho to, a mně taky. Jenže to je prostě slabina všec h vztahů s nevlastními dětmi. Mně nebude žádný cizí chlap, byť je to můj přítel, kterého miluju, říkat, že moje dítě je hovado a zmetek, i kdyby to byla stokrát pravd a!! Nikdo se nebude stavět mezi mne a moje dítě, i kdyby mi moje dítě sralo na hlavu, je to moje věc, takže buď to akceptuj, nebo jdi od toho. A tak šel od toho. No jo, ale já zůstala úplně bez koruny. OK, říkám si, nevadí, letos Vánoce ruším, ignoruju… prostě nebudou. A hotovo. Nač si dělat zbytečné nervy. No, na dárky sice nebylo, ale říkala jsem si, že nemí t na Štědrý den ani kapra a salát, tak to je fakt úchylárna. No, kdybych věděla, co mě čeká, asi bych to fakt oželela. INKA JAKIMOVÁ

18


Štědrý den 2013 Všechno to bylo divné, celý Štědrý den. V divném bytě s hnusnou energií. Divný stromek na divném místě. Divná kuchyň, divný kapr, salát se mi nepove dl. Bylo mi úzko, smutno, teskno a bylo mi jasné, že ať udělám, co udělám, nebude to ono, je to prázdné, smutné, zdrcující a bezvýchodné. Všechno ve mně uvnitř řvalo! Ale držela jsem to. Nastal čas večeře. Seděli jsme ve třech. Já, Adam, a Vašek. I když jsme byli v takovém neláskyplném stavu, přišlo mi to hloupé, abychom byli na Štědrý večer každý sám. Sedím v čele stolu, Vašek nalevo, Adam napravo. Ti dva sedí naproti sobě a já cítím, že Vašek by tu nejraděj nebyl, že sedět naproti tomu parchantovi zatrace nému, který tak ničí svoji matku, je mu silně proti vůli. Je mi hrozně. Odněkud z rádia zní píseň, která mě hodila do doby, kdy byli kluci ještě malí, kdy Vánoce byly opravdu svátky klidu a pohody v rodinném kruhu, kdy stačilo málo, a v jejich dětských očí ch bylo vidět tisíc jiskřiček štěstí a dětské blaženosti. Nevinnost. A teď tu sedím, a mezi námi je cítit smutek, zmar, prázdno a odcizení. Adam si všiml, co se ve mně odehrává a šel to rádio vypnout. Jenže to bylo ještě horší, protože se u stolu rozhostil o strašné mrtvolné ticho. Slzy mi valily do talíře, knedlík v krku narůstal, a nešlo nic dělat, jen plakat a plakat, a nechat zase odtéct všechny ty slzy smutku a zoufalství. Došlo mi, že všechno je nenávratně pryč, už to NIKDY nebude jako dřív, už jsem definitivně propásla svoji šanci, už jsou velcí, je to pryč. Jsou pryč. Jsem sama. Bylo mi tak hrozně, že jsem musela od stolu odejít PRYČ. Přítel odešel k sobě domů. Adam šel nevím kam. A já jsem brečela a brečela a bylo mi to INKA JAKIMOVÁ

19

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ všechno strašně moc líto . Vzpomínala jsem na loňské Vánoce, jak to bylo všechno fajn , a jak je to všechno pomíjivé. Štěstí, co je to štěstí… muška jenom zlatá.

Z hlubin ven Nový rok začal tím, že mi spadl mobil do záchodové mísy těsně pár minut před půlnocí, takže se mi s novoročním přáním nikdo nedovolal a ani já jsem neměla jak volat. Zajímavý začátek v izolaci. Jinak se nic nezměnilo, Adam nadále ignoroval to, co se dělo, už v tom zase jel a v tom stavu to nevidí, neslyší , je to prostě někdo úplně jiný . Ale už se muselo něco stát, už to bylo vyhrocené na ostří, už jsme byli oba na tenkém ledě, stačilo blbě šlápnout a jsem pod ledem. Cítila jsem, že se něco stane. A stalo. Přišla jsem domů, a doma binec, co binec, bordel jak v tanku. Doma nikdo. Umíte si představit byt feťáka? Humus, který měl u sebe v pokoji, kam jsem už pak nechodila, protože mi z toho bince bylo na blití, se začal rozšiřovat i do dalších částí bytu. Už jsem to přestala zvládat všechno uklízet, on byl rychlejší. Tím, jak byl furt doma, a já už zase v práci, měl větší náskok. Najednou mi v tu chvíli došlo, že já už tam dávno nejsem doma, že tohle už je byt feťáka, tohle není normální život, už mě to začalo zase stahovat dolů… jako tenkrát. Přišla jsem do kuchyně a chtěla jsem si udělat aspoň kafe. Jak jsem tu hrůzu a spoušť viděla, vjel do mě takový vztek , nepamatuji se, kdy jsem něco podobného zažila a asi jsem to do té doby viděla jen ve filmu. Popadla jsem první věc, co byla po ruce a mrskla s ní o zeď. Pak další a další. Všechno lítalo INKA JAKIMOVÁ

20

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ vzduchem, skleničky, hrnky, vš echno, co bylo na lince, na stole, nebylo jediné volné místečko, brala jsem jednu věc po druhé a házela je proti zdi. Střepy lítaly všude kolem. Stála jsem tam uprostřed té spouště a křičela jsem jak hysterka, co je to za život zkurvený, zasraný, parchant zajebaný, všechno na hovno… No, hrozné věci ze mě šly. Pak jsem chtěla jít do svého pokoje se uklidnit, ale jak jsem šla kolem jeho pokoje, slyšela jsem, že mu tam hučí počítač. No, tak to bylo něco pro mě, furt dokola jsem mu říkala, ať to všechno vypíná, že kdo to bude platit, tu elektřinu a všechno, a ono to furt jede. Tak jsem tam vlítla, ale jak jsem viděla ten jeho hnus v pokoji, tak jsem dostala ještě větší vztek, chytla jsem ten počítač, vyrvala to ze stolu, a celé jsem to hodila na zem do kuchyně, ke všem těm střepům. Rozletělo se to na kusy. Bylo mi to jedno. A bylo dobře, že Adam nebyl doma, ani nechci domyslet, co by se stalo, kdyby byl, protože věřím, že bych v té situaci byla schopná všeho a patrně by došlo na i fyzické násilí. Práskla jsem za sebou dveřmi do pokoje a pomalu zase přicházela k sobě. Všechno to proběhlo během několika vteřin, to byl fofr. No. Byla jsem celkem v šoku. Jo, jsem sice beran, a občas mi prdnou nervy, ale tohle, tohle už bylo tak na ústav . Vyděsila jsem se, čeho všeho j sem schopná. Docela se divím, že nikdo nezavolal policajty, protože jsem fakt dělala docela velký kravál a ječela jsem, jako bych měla doma sto parchantů. Do toho Adam přišel. Samozřejmě nechápal nic a první co bylo, začal řvát, že má rozbitý počítač. Ten binec doma, to s ním ani nehnulo. Střetli jsme se u dveří do pokoje, zase do mě vjelo tisíc čertů, jak jsem viděla ten jeho nepřítomný pohled, tu cizí INKA JAKIMOVÁ

21

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ entitu v jeho očích, to strašné odcizení, to odpojení, oddělení … Ze zoufalství nad tím vším se ze mě z ačaly sypat strašná slova … ať mi zmizí ze života, ať se zahrabe někam sto metrů pod zem, ať jde skočit pod vlak nebo ať se vystřelí někam na Měsíc, že je hajzl zasraný, co si ničeho neváží, a že s ním končím. Už ho nechci nikdy vidět. Jo. Takové strašné a hnusné věci ze mě šly. Trvalo to zase jen pár vteřin. A já jsem cítila, že ta bytost, co stojí naproti mně, už ani není můj syn, že to je jakási cizí entita, démon, co nic nechápe… Už je ve spárech těch sil, konec, marnost. Fatal eror. On se otočil, a ode šel. Vím, jak obrovskou moc a sílu má myšlenka a slovo. Dostala jsem strach, že fakt pod ten vlak skočí. Muselo to být pro něho strašné, slyšet tyhle slova od své matky. Ale pro mě to bylo taky strašné, to uvědomění, že mi něco takového vůbec vyšlo z huby. Jak může matka synovi vůbec něco takového říct ?!! Pár okamžiků, a co se všechno může stát. Zmocnilo se mně zoufalství nad tím, jakou moc má jediný okamžik, jak lze během několika vteřin všechno zničit, zbourat, zabít, zlikvidovat. Bylo mi hrozně. Brečela jsem snad dvě hodiny, koukala na tu spoušť kolem sebe, ani nebylo kam šlápnout, všude střepy. Všude kolem mne byla tíživá a nesnesitelná energie zmaru, skonu, smrti, rozkladu a zoufalství. Umřelo to ve mně. Všechno. Ta láska, ta bezbřehá všeobjímající lásk y byla pryč. Láska k synovi. To poslední, co mi z lásky zbylo. Už nebylo najednou komu ji dát, bylo to pryč. Všechno ve mně umřelo.

INKA JAKIMOVÁ

22

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ A nedalo se to vzít zpátky. Tak děj se vůle Boží, snad se nic zlého nestane. Půl dne jsem pak uklízela tu spoušť. V tichosti samoty. Přemýšlela jsem o všem, co se právě stalo. A věděla jsem, že je to poslední boj – kdo z koho. Ne, já fakt definitivně končím. Nebo mě to položí. Tady už nic nezmůžu, je mu dvacet. Je to jeho cesta, jeho život, a nikdo na světě to nezmění, jen on s ám. Já už nemůžu, nemůžu. Ačkoliv jsem se snažila to všechno rozumově pochopit a zpracovat, nešlo to. A aby toho nebylo málo, odněkud ze sousedního bytu zněla píseň Pre moju Mamu od Rytmuse, tuhle písničku mi kluci „dali“ k Valentýnu v roce 1997 a padl na mě smutek a slzy se mi vylily do očí. (Píseň na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=rSxcSVkpy6w )

Jou ... pre moju mamu,aj pre tvoju ... Mama moja, prepač že som k tebe zly, ďakujem ti za všetko co pre mňa v životě robiš, musiš sa nekedy za moje činy hambit, počuvat na mna reči vymysli a polopravdy, ďakujem za všetko že sa o nas staras, oceňujem tvoju velku lasku keru mi davaš, prepač mi ze nekedy nezaplatim najomne, viš jak to chodi,potrebujem love, slubujem že keď zarobim tak ti šecko kupim, jedina žena na svete keru ja najvac lubim, si moja hviezda kera v mojom srdci bude žiarit, ja som tvoj syn kery ta lubi a bude ta chranit. V mojom živote si stale človek čislo jedna, aj keď som dlho preč tak dobre viš o čo sa jedna, aj keď sa neozyvam viem že sa ti mami dari, si silna žena keru v živote nič nezastavi. Ďakujem za všetko že si ma vychovala, ďakujem za ty ťažke chvile mami keď si pri mne stala, je toho strašně veľa čo si pre mna urobila, ďakujem mojej mame zato že ma porodila.

INKA JAKIMOVÁ

23

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ Šáni Sási: Sane soma sik no dzavoro, mamo tu vas mange sakereas tu man savoro si kadal, bo tu dim baroirolo.. Mamoo,mamoo me tud bares kahamaf,mamo... Mamoo,mamoo me tud bares kahamaf,mamo... Rytmus: Mama neplač,tvoj problemovy syn ťa ľubi, veš ze sa polepšim ja velmi ti to chcem slubit, prepač mi zato že som nekedy až priliš chladny, vypočuj si moje slova tak si vklude sadni. Viem čo si prežila a že si mala ťažky život, o nas všeckych si sa starala tak uctivo, vždy bolo navarene z toho mála čo sme mali, vždy si ma podržala keď mi šeci nadavali, na svoje děti nedaš dopustit a to si važim, si ta najlepšia mama na svete-moj anjel stražny. Aj keď sa malo bavime tak ja som stale s tebou, ja ťa nosievam deň čo deň v mojom srdci mama so sebou, ďakujem ti za všetko za tvoju opateru, za pochopenie,materisnku lasku a podporu. Prepač mi že niekedy som na teba zvyšil hlas, tato skladba je len pre teba tak tu ma maš. Je toho strašne vela čo si pre mňa urobila, ďakujem mamička za to že si ma porodila. Jea...ďakujem mojej mame za to že ma porodila..

Bylo mi to všechno strašně moc líto, celý ten jeho zpack aný život, se kterým jsem mu neuměla pomoct. Ono se to řekne – odstřihnout, zapomenout . Ale jak? Nejsem fena, která už si za rok neví, že měla nějaké štěňata . A už jsem přišla o dětství své dcery. Bože, co jsem to za matku. Proč se to tak všechno posralo, nevím, nevím, kde jsem udělala chybu ??. Snad jsem vůbec neměla mít děti. A neb ylo by tolik smutku a utrpení. Prostě jsem to nezvládla. Ostuda. Nenávidím se. Nenávidím celý svůj posraný zkurvený život!

INKA JAKIMOVÁ

24


Bože, pomoz mi! Protože už jsem si nevěděla rady, jak mám pochopit a uchopit všechno to, co se mi stalo, zkusila jsem i jiné, alternativní metody. Hlavně ať se mi uleví, ať to tak nebolí. Prášky jsem brát nechtěla, ze zkušenosti vím, že antidepresiva ze mě udělají jen plyšového medvídka bez emocí, bez života a nic se tím nevyřeší. Jen posune a oddálí. Strašně mi Adam chyběl. Strašně. Nejvíc mi vzal, ale nejvíc dal. On je prostě srdíčkový, je to moje krvinka, se srdcem na dlani. Hodný, milý a vnímavý člověk, jednou z něho bude skvělý chlap do nepohody a milují cí táta od rodiny, kterou si nenechá nikým rozbít… Věřím tomu. Stále tomu věřím. Vždycky jsem věřila a obhajovala ho, proti všem. A já ho pošlu pod vlak. Ale byla jsem zoufalá, strašně moc zoufalá. Proč to muselo dojít tak daleko? Bože, modlím se, ať se st ane něco, co mi pomůže. Je mi jedno, jak se to stane, ale prosím Tě, pomoz mi a ukaž mi cestu, já už nevím jak dál…

Cesta do hlubin Jsem na skupinové meditaci, nebo spíše, energetické práci s určitým tématem – odpojení energetické placenty. Ležím a je mi příjemně. Simča nás vede a já se dostávám zpátky v čase. Znovu prožívám porod všech svých dětí, prožívám své emoce po něm. Je to silné, hodně silné, pláču štěstím a dojetím zároveň. Vnímám pocity svých dětí, vnímám jejich příchod a vím, proč si pro svůj vý voj vybraly za své rodiče právě nás. Najednou mělo všechno svůj smysl, INKA JAKIMOVÁ

25

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ neexistovala vina, nic nebylo špatně, všude kolem byla energie lásky a porozumění. Tahle zkušenost mi úplně změnila můj postoj k celé věci kolem syna, vlastně kolem všech mých dětí. Možná to bude znít blbě, pro toho, kdo nikdy nic podobného nezažil a ezoteriky pohrdá a ko uká na ně jako na blázny. Ale mně se opravdu hodně ulevilo. Najednou mi přišlo úplně legrační, na co my si to tady hrajeme, na nějakou výchovu, a co je špatně, a co je d obře, a jak to má být, a jak jsou pomíjivé společenské konvence, je to jen taková hra. My tady na Zemi vstupujeme s jistým záměrem, a dokonce si sami vybíráme to, do jakých podmínek se narodíme, abychom si jako duše ODŽILY, POCHOPILY a poznaly to, proč jsm e sem přišly. Ano, zní to jako fantasmagorie, ale nikdo na světě tuto teorii nemůže popřít, protože ji nemůže nijak ověřit. A co nelze ověřit, nelze ani popřít. Jisté je jedno, že mnoho lidí na celém světě má podobné zkušenosti, ať už s posmrtným životem či s komunikací se svojí duší, a to popřít nelze, protože se to prostě děje. Ano, tahle zkušenost z meditace mi přinesla poznání a porozumění, proč se některé věci v životě dějí tak, jak se dějí. Už vím, jak osvobozující je přijímat život a osud s pokorou. Umím si představit tu sílu člověka, který je díky tomuto poznání schopen přežít i tu největší nepřízeň osudu. Tohle byla moje první velká zkušenost s komunikací se světem tam – za bílým světlem. Pár dnů po této meditaci jsem byla nabitá energií. Měla jsem strach, že to za pár dnů zmizí, a já se budu zase trápit v mukách výčitek, sebeobviňování a smutku. Ale nestalo se. Tohle hluboké intenzivní poznání a prozření ve mně zůstalo dodnes.

INKA JAKIMOVÁ

26

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ Máloco mě doposud tak zásadně ovlivnilo ve vnímání sebe sama, svého života a bytí člověka vůbec. Protože to mělo své pozitivní výsledky, za měsíc jsem šla na další meditaci. Tedy – ono se to jmenovalo meditace, ale já mám představu meditace jako pokojné harmonizující procedury – tohle byla spíše energetická práce. Ano. Práce. A většinou to byla šichta, teda. Protože já se u toho vždycky fest zpotila a vybrečela a prožila snad celou šk álu emocí, které vůbec člověk mů že mít. Ale tentokráte to bylo krásné. Pamatuji si to dodnes, to se nedá zapomenout. Jsem nic. Jsem čisté bytí. Věč né. Vznášející se v nicotě. Klid. Mír. Láska. Prostě jsem. Cítím jen, že jsem. Pak se mě zmocnil jakýsi neklid a já vím, že nastal čas, cítím silnou naléhavost čehosi, a tak „jdu“ , a cosi se ke mně začne blížit, nebo já se začínám blížit k tomu něčemu, nev ím. A je to bílé, krásné, hřejivé, objímající a láskyplné a zvětšuje se to, až mě to zcela pohltí. Fičím rychle. Jo. Je to bílý tunel. Je to asi stejný „dopravní“ kanál, jakým se odchází na onen svět. Početí. Ano. Tak, jsem tam. Jsem jako kulička, cítím, jak se ve mně něco vzdouvá, nakypuje a zase splaskává. Cítím všude kolem sebe elektrizující výboje, takové jemné, ale srší to kolem mě všude. Nevím, co se přesně děje, ale je to jakoby přelévala nějaká plazmatická hmota, měnila tvary a všude kolem stále ty výboje. Pak něco jako velký třesk, ale to je t aková síla, že mě to úplně prohnul o v zádech a zastavil se mi dech. To byl první úder mého malinkého srdíčka. Ještě vůbec nevím , co jsem, kdo jsem, kde jsem. Byly to moc zajímavé pocity a stavy, co se pak dělo, ale co mi nejvíc utkvělo v paměti, bylo to, že všude INKA JAKIMOVÁ

27

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ kolem to bylo růžové a pořád jsem před sebou viděla takový rudý koláč či co … hm, že by placenta? Nevím. Ale už chápu, proč my lidi tak civíme na západ nebo východ slunce v červáncích, ono nám to připom íná tu krásnou dobu, kdy jsme byli v bříšku. A možná i proto se říká, že se díváme na svět skrz růžové brýle, když ho vidíme jako krásný. Proč se neříká třeba – přes světle modré, nebo béžové, to jsou taky hezké barvy. No, myslím, že my si to někde hluboko v podvědomí pamatujeme, i naše početí si pamatujeme. Nebo spíše – naše buňky si to pamatují, naše vědomí, naše duše … co já vím… Já jen vím, že to funguje. Zase se mi prohloubil stav poznání sebe sama a otevřely se mi další dveře k porozumění svého života . Další měsíc – další „meditace“. Tentokrát na téma smrt. Prožila jsem si dvě ze s vých smrtí. Nevím, ve které době to přesně bylo, ale to je jedno. Při jedné smrti jsem cítila krásné pocity, obrovské smíření, velmi silnou lásku k čemusi, nevím k čemu, ale bylo to krásné. Krásné COSI mě obklopilo, je to opravdu takový pocit, jako na nějakém obláčku, měkkém, lehoučkém, všechno je daleko, a přitom mám všechno na dosah. A le pak přišla moje druhá smrt – sebevražda. Pamatuji si, že jsem prožívala strašnou trýzeň, strašnou bolest, týrání a násilí. Už to nešlo vydržet, prosila jsem o pomoc, ale nic nepomáhalo. Odejít z tohoto světa mi přišlo jako to nejlepší možné řešení, už to nešlo snášet dál. Prosila jsem o odpuštění a skočila. (kamsi do propasti, proto mám asi tak panickou hrůzu z výšek). Pocity během smrti byly zajímavé. Nejdřív to byla obrovská úleva, protože už mně nic nebolelo. Chvíli mi trvalo, než jsem se INKA JAKIMOVÁ

28

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ zorientovala, kde vlastně jsem a co se se mnou děje. Pak jsem si uvědomila, co jsem provedla a v tu chvíli mi to přišlo jako něco nemožného, že bych něco takového mohla udělat, vůbec jsem to nechápala, jakoby se mi změnil způsob vnímání a posuzování celé situace tam na Zemi. Dostala jsem strach, co se bude dít. To všechno ale proběhlo velmi rychle, dvě, tři vteřiny, asi, ale mi to přišlo jako celý den. Pak ke mně začalo promlouvat cosi, co mně jakoby utěšovalo, cítila jsem obrovský příliv lásky, podpory, pochopení, soucitu a účasti s tím, co se mi stalo. To mně velmi uklidnilo, protože takovou dávku lásky a účasti jsem doposud ještě nikdy nezažila. Bylo to opravdu ohromující. Pak mi bylo jaksi vysvětleno, co se na Zemi dělo a co bylo mým úkolem, který jsem měla dotáhnout do konce. Najednou mi to by lo všechno tak jasné a srozumitelné. Uvědomila jsem si, ve stavu duše, že neexistuje žádné „zbytečné“ utrpení, že to všechno je jen iluze, jen jakási „hra“, jakýsi trenažér životních situací, na základě kterého docházíme k poznání. Ten pocit pochopení a porozumění toho všeho ve mně zůstal i po „procitnutí“ z meditace. A to byla další velká pecka, která naprosto změnila vnímání života. Sice tady a teď, jak jsem na Zemi, nechápu význam všech těch válek, utrpení, smrtí, vražd, koncentráků a dalších šíleností, páchané člověkem na člověku. Já jen vím, že kdybych byla v té situaci znova, po své smrti bych to všechno pochopila, proč mě např. někdo zabil, nebo proč jsem musela prožít nějaké jiné hrozné věci. A to mně velmi uklidnilo. Protože jsem pochopila hluboký smysl toho všeho, že to všechno se včas dozvím, že je celkem „jedno“ čím procházím tady na Zemi. Těžko se INKA JAKIMOVÁ

29

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ to vysvětluje slovy, protože je to velmi silná pocitová záležitost.

Nové vnímání života Musím uznat, že když jsem se začala dívat na svět a svůj život optikou nového poznání, v šechno se změnilo. To poznání mi otevřelo oči. Přestala jsem se litovat, obviňovat a nenávidět. Začala jsem na všechny , ale hlavně na sebe pohlížet jako na láskyplnou bytost. Tím přestal být můj život plný utrpení vězně, odsouzené ho na doživotí, ve svém vlastním sebehodnocení a omezení. Vzala jsem život do svých rukou a učinila mnoho změn, uzdravila jsem se, začala jsem tančit street dance a hip hop , změnila jsem způsob práce a vydělávání peněz , uzdravilo se moje láskyplné srdce. Prostě všechno v mém životě začalo vzkvétat. Už jsem nebyla „ta matka, co se jí nepovedl syn“, už jsem to byla jen JÁ. JÁ bez ohledu na děti, partnery, role v životě, role v práci, role ve společnosti. Prostě jsem uvnitř cítila své silné JÁ, které se neztot ožňuje s ničím a s nikým, prostě je samo sebou. Ne, to není sobecké. To není o tom, že by mi nezáleželo na nikom a ničem. Je to o tom nenechat nic a nikoho parazitovat na svém JÁ, vidět podstatu sebe sama s láskou, bez hodnocení, bez odsouzení. Milovat sebe sama, neodsuzovat se, ale HLAVNĚ – zmizely pocity viny. Vina neexistuje. Vina, strach a sebeobviňování jsou ty nejdestruktivnější energie, kterými sami sebe zabíjíme. Pomalu, ale jistě. Neexistují v životě chyby, existuje jen život sám a výsledky veškeré ho našeho konání jsou buď kreativní a tvořící, nebo destruktivní a INKA JAKIMOVÁ

30

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ ničící. Ale obojí je přirozenou součástí života, nic není špatně! Výsledkem veškerého našeho bytí tady na Zemi je poznání. Když se přestanu ztotožňovat s tím vším, co se se mnou a v mém životě děje, dokážu sebe sama vnímat jako velké JÁ a to všechno kolem jsou jen kulisy mého bytí. Divadlo, hra …

Bod zlomu S tímto novým poznáním jsem uchopila život do svých rukou. Odstěhovala jsem se zpátky k příteli a ponechala Adama svému osudu, protože u ž jsem mu nemohla pomoct, jakákoliv moje další pomoc by bylo pouze „páchání“ dobra, což by bylo v této situaci velmi kontraproduktivní. Bylo mi sice smutno, ale věděla jsem, že to musím takto udělat, že jedině takto mu můžu p omoct. Trvalo to ještě pár měsí ců, než to všechno „doběhlo“ do bodu zlomu. Během těch několika měsíců stihl udělat z bytu totální feťácké doupě. Já už jsem si sice své věci vzala před tím, ale i tak mě to docela sebralo …

6. září 2014 Dnes má Adam opět narozeniny. Je mu 21 let. Magické číslo. Číslo 21 zaručuje konečné vítězství nad veškerou nepřízní osudu a všemi protivníky. Po dlouhém boji, po mnoha zkouškách a prověřování odhodlanosti přichází karmická odměna. Je to velice šťastná vibrace. Ale ten den moc šťastný nebyl. Vyklízeli jsme byt, který on dokázal během půl roku změnit v doupě. Něco tak strašného jsem viděla snad jen ve filmu. Byla to poslední čistka. Všechny INKA JAKIMOVÁ

31

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ věci bez milosti putovaly do sběrného dvora, protože je nebylo kam odstěhovat a byly v dezolátním stavu. Zůstalo mu jen pár kusů oblečení a drobnosti. Všechno se to vešlo do jednoho pytle. Myslím, že ani Adam sám nebyl připraven na moji odhodlanost tohle udělat. I když jsem chvílemi měla i já slzy na krajíčku (to když Adam stál u okna a došlo mu, že už je to opravdu definitivně všechno pryč a po tváři mu tekly slzy) snažila jsem se být pevná a bez emocí. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy mu bylo 16 a já ho vezla do diagnostického ústavu. No, nepamatuju se, kdy jsme spolu oslavily jeho narozeniny tak nějak v klidu… Tak, všechno jsme vystěhovali, uklidili … zamykám ten prokletý byt. JSEM ÚPLNĚ VYČERPANÁ.

9. září 2014 Pohřbívám v sobě syna, který mi zmizel z mého života, … asi navždy … nevím … Pět let to trvalo. Ten boj. Dlouhý proces, bez šťastného konce, kdo ví, s hlubokou pokorou ke všem lekcím, které mi to dalo, snad se znovu zrodíme jako Fénix z popela … pokolikáté už?? Nejhorší věc, která se může matce stát, když pohřbí uvnitř své dítě. Prostě – ve mně umřel. A myslím, že do jeho fyzické sebedestrukce už chy bí jen málo a já jsem se musela připravit na nejhorší. Už nemůžu zpovzdálí sledovat tento proces. Nechci. Už na to nemám sílu. Vůbec nevím kde je. V podstatě je z něj bezdomovec. I tu svoji poslední šanci propásl a propadl peklu. Zvládne to? Nebo to vzdá, zabalí to tady. Odejde z tohoto světa a zkusí to znovu INKA JAKIMOVÁ

32

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ v dalším životě? I na tuhle možnost se musím připravit. Ano. A nejtěžší na tom všem je si připustit, že všechno je jak má být. A s pokorou přijmout všechny tyto lekce. Už nemám ani slzy a z tak hlubokého zoufalství už nejde ani plakat… ale, říkám si, že smrt má mnoho podob, stejně jako láska… Dneska jsem na terapii u Světlanky pochopila díky vhledům do našich minulých životů , co se mezi námi stalo, co jeden druhému splácíme a vracíme, jaké nepochopení a odsouzení muselo být rozpuštěno a odpuštěno. Vím, že v situaci, jaké Adam je, se všemi těmi „démony“ které živí, bude pro něj jednodušší varianta odejít z tohoto světa. Ale možná že ne, možná že ho to konečně nakopne a jeho duše si vzpomene, kým byl… a porve se s tím vším. Ale … nevím, energeticky už je moc zadlužený, už rozložil a stáhl celou rodinu a nikdo s ním už nechce nic mít …. všechny blízké kolem podvedl, zklamal, obel hal …. a než splatí vše … bude ho to stát hodně sil tady na Zemi.

Bože, modlím se za svého syna Adama, a jako ještě NIKDY předtím, prosím, ukaž mu cestu, vyveď ho ze spárů démona, pomoz mu, aby našel cestu světla a Tvé lásky. Celou situaci s pokorou, důvěrou a láskou vkládám do Tvých rukou Bože, nechť se stane, co se má stát, v lásce a harmonii ku prospěchu všem. Děj se vůle Tvá! Amen.

INKA JAKIMOVÁ

33


12. září 2014 Celý tento týden byl plný procesů – smrt a nové zrození… Byt RPG je odevzdán a spolu s klíči jsem navždy odevzdala celé to zoufalství, beznaděj a bolest. Už je to minulost. Ve mně celý tento proces rezonoval v tom smyslu, že jsem si konečně uvědomila, který program se mi díky Adamovi opakovaně spouštěl na pozadí - program marnosti a frustrace… že cokoliv ud ělám, vytvořím, vydělám, bude stejně k ničemu, protože nakonec to dojde ke zmaru. Až dneska, s tím, jak přišlo nesmírné uvolnění po tom všem, kdy jsem si dovolila pustit celou situaci ze svého sepjetí, jsem pocítila nesmírný příval energie a osvobození jít svou cestou. Naučilo mě to říkat NE všemu, co je destruktivní a co mi ubližuje. Pochopila jsem, že mám plné právo a hlavně povinnost žít svůj život, svůj příběh. Ano, tohle všechno už teoreticky vím dlouho, ale až dneska se m i to podařilo vydolovat z nevědomí a uvědomit si své „chybné“ nastavení. Naučit se říkat NE tomu, co mi nevyhovuje je moje velké téma, t o vím. A postupem vývoje a práce na sobě se mi podařilo udělat z hodné blbky, která kývne na cokoliv, jen aby nezažila odmítnutí a nepřijetí, sebe vědomého člověka, bytost, která ví kdo je a zná svou cenu. Už NEMUSÍM dělat bolavé kompromisy, jenom proto, aby …

INKA JAKIMOVÁ

34

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ Ale říci definitivně NE svému vlastnímu dítěti a vyhodit ho na mráz z náruče bezpodmínečné mateřské lásky je ta nejtvrdší lekce, kterou jsem snad v tomto životě zažila.

Adamova cesta 13. říjen 2014 Dnes mi od Adama přišla SMS – Ahoj, chci jen abys vedela, ze i kdyz se ti neozyvam, tak te mam rad, uvidime se za pul roku, jak jsi chtela, do te doby, at se dari. Adam. A já jsem mu odpověděla – Ado, myslim na tebe ka zdy den a prosim nebesa, abys to zvladl. Pa a drz se. Neviděli jsme se více než měsíc, ani jsem neměla přehled o tom, kde je. V den jeho narozenin jsem mu dala jasně najevo, že už ho nechci ani vidět, ať za mnou nechodí žebrat o jídlo a ať se mi ani neukazuje v tom zbědovaném stavu, špinavý, hubený, na dně. Řekla jsem mu – přijď ke mně, až budeš čistý a změníš se. Cítila jsem, že tohle je poslední možnost , která by ho mohla přivést zpátky k životu a k sobě. Už ztratil všechno. I sám sebe. Když mi tuhle sms psal, byl už na detoxu na fakultce. Že by to zabralo? Je to jeho rozhodnutí, léčit se? Anebo je to jen z nouze, že je venku zima a nemá kam jít? Nevím. Uvidíme. Po detoxu má prý nastoupit do léčebny v Opavě. INKA JAKIMOVÁ

35


16. listopad 2014 Jela jsem za Adamem na návštěvu do léčebny. Těšila jsem se. Cítila jsem, že tentokrát to opravdu myslí vážně. Neviděli jsme se od září a já jsem byla zvědavá, jak se to všechno vyvíjí. První dojem z našeho setkání byl příjemný, trochu přibral, takže už to nebylo takové vychrtlé a klátící se individuum, ale celkem kus chlapa. Hlavně jsem mohla vnímat tu změnu energie v něm a kolem něj. Už nebyl temný, šedivý. Cosi v něm zářilo, sice malinko, ale už to bylo světlo, které se pomalu dere na povrch. Byl rád, že mně vidí, stále se usmíval a měl dobrou náladu. Povídali jsme si a já jsem se fakt nasmála, když mi vyprávěl střípky z pobytu tam. Smysl pro humor ho neopouští, a to je dobře. Jeho glosování některých situací mě zase pobavilo, jako třeba ta, kdy jeli celá „banda“ na výlet do Hradce na zámek, a obrovský úspěch bylo to, že nikd o nic neukrad, nikdo se nezfetoval ani neopil a nikdo nejel na černo. Člověk by si řekl, taková blbost, vždyť je to samozřejmé …, ale ne tak docela pro skupinu drogově závislých na výletě. Všechno je relativní. Jo, bylo to moc hezké odpoledne.

Prosinec 2014 Během prosince už mohl Adam na pár hodin opustit are ál léčebny sám, bez dozoru personálu. A tak se za mnou stavil do práce, a povídali jsme si. Byl to zajímavý rozhovor o tom, co se uvnitř něj děje. Přece jen v hájemství léčebny, kde jsou na tom všichni stejně, se cítil bezpečněji. Když se vydal zase do té džungle plné nástrah, cítil tíseň a nejistotu. Ne, že by měl strach, že ho zase někdo zláká a on INKA JAKIMOVÁ

36

DENÍK BEZCENNÝCH ILU ZÍ si zase dá… to ne, spíše to byl strach ze svých reakcí, že zase něco nezvládne, nebo že zas něco posere. Taky mi řekl, že už je tři měsíce čistý, že už je to c elkem dobrý, ale že to stále ještě není ono, že se cítí úplně rozbitý na mraky, že si myslel, že mu bude mnohem líp. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že to, co prováděl svému tělu šest let, nejde napravit za tři měsíce, že musí být trpělivý. Že je to dlouhodobý proces, bolavý a náročný, protože bude muset přeprat všechny svoje démony a strachy, pochopit a hlavně uchopit svoji podstatu a identitu tady, na Zemi. Najít tady smysl svého bytí. Taky jsem ho připravila na to, že s tímto svým stínem pokušení bude muset bojovat celý život, a je třeba s tím počítat a připravit se na to. Ale třeba taky ne, třeba si během léčby sáhne na všechny tyto démony a strachy, které přepere navždy. O tom to totiž je, nebát se ponořit do hloubky svého já, svého nevědomí, a být připraven na to, že se mohou vynořit pěkné sračky. A naučit se postavit se k nim čelem, uvědomit si je a rozpustit tu energii hrůzy. Jak píše Anthonny de Mello ve své knize Bdělost - To, čeho jste si vědomi, můžete mít pod kontrolou. To, čeho si nejste vědo mi, má pod kontrolou vás . Tak to je.

INKA JAKIMOVÁ

37


Vánoce 2014 Když si vzpomenu na loňské Vánoce, mám husí kůži. Když se ponořím do toho pocitu zoufalství a beznaděje, sevře se mi hrdlo a chce se mi brečet. Ano, byly to nejhorší Vánoce v mém životě. Včera byl Štědrý den. Byl rozhodně hezčí, než ten loňský . Adam pokračuje v léčbě. V lednu nastoupí do komunity v Bílé Vodě. Na Vánoce dostal tři dny volno a přijede dneska za mnou . Už se na něj moc těším. Teď je u otce, který jej na svátky vzal k sobě. Byla bych m oc ráda, kdyby to i pro ně byl nový začátek cesty k sobě. Mám pocit, že všechno je, jak má být. Jsem neskutečně šťastná, že to tak je. Děkuji Bohu, že vyslyšel moje prosby.

Pochovala jsem „starého“ syna, ale narodil se v mém srdci nový.

INKA JAKIMOVÁ

38


Poselství Někdy musí jít člověk až na samou hranici přijatelného. Riskovat všechno. Jedině pokud pustíme celou situaci ze svého sevření a necháme působit vesmírné síly – stane se zázrak. Zázrak je to, co se stane za naším zrakem, proto jej nevidíme hned. Je třeba b ýt trpělivý, neztrácet naději, a s láskou a vírou prosit Boha (nebesa, Přírodu, Vesmír, Anděly, je jedno, jak to kdo máte). A pak už to nechat na nich. Oni vědí…

INKA JAKIMOVÁ

39


Poděkování Děkuji všem průvodcům mého pozemského bytí, kteří trpělivě a s láskou vedou moje kroky, když si nevím rady. Ještě nikdy mě nezklamali. I když jsem té situaci neporozuměla hned, vždycky bylo lepší vydržet a následovat svoji intuici, i když mnohdy rozum říkal NE.

INKA JAKIMOVÁ

40


Doslov Léto 2015 Od Adama jsem tenkrát na Vánoce dostala dalšího an děla, z keramické dílny v léčebně. Je krásný. Adam je již půl roku v Bílé Vodě. Je to tam tvrdé. Má to synek místo vojny. Řád, disciplína, tvrdá dřina, žádné úlevy , jen makat na sobě. Práce v komunitě ho natolik inspirovala, že by chtěl jednou být terapeutem pro drogově závislé. Ale to by musel být minimálně osm let po léčbě čistý a musel by si doplnit vzdělání. Je to na něm. Zase je to můj Áďa, rošťák a kluk se srdcem na dlani. Jestli tohle všechno utrpení zde bylo proto, aby se z Adama stal jednou výborný terapeut, který bude pro ostatní průvodcem na cestě z pekla – jo, beru to za tuhle cenu. Možná je právě tohle jeho cesta, na které měly drogy „pouze“ zástupnou roli v tom, aby se našel. A můžete se také těšit na další knihu, tentokrát to bude deník Adama. Zcela otevřeně zde najdete popsány jeho stavy, kterými procházel, průběh léčby a celý ten proces, který jsem zde popsala já, ale jak jej viděl svýma očima. S láskou v srdci děkuji vám všem, kteří jste dočetli až sem. Inka

INKA JAKIMOVÁ

41


Křest ohněm

Adame, tuto mandalu jsem vytvořila pro tebe , abys v sobě našel sílu poprat se se svými démony a strachy. Pomůže ti překonat křest ohněm, jsou v ní ukrytí šamanové, kteří ti pomůžou překonat proces zasvěcení. Neměj strach a s důvěrou a vírou bojuj! Jako princ, který bojuje se sedmihlavým drakem, jsi i ty pod magickou ochranou. Ty zvítězíš a osvobodíš princeznu – osvobodíš svoji duši ze zakletí. Zvládneš to!

S láskou tvoje máma 

INKA JAKIMOVÁ

42

Děkuji také Světlance Ličkové, která mě provází p rocesem uchopení svého pozemského života

Recommend Documents