DĚJINY SVĚTA GLOBÁ LNÍ DĚJIN Y OD POČ ÁTKŮ DO 21. STOLETÍ ZÁKLADY GLOBÁLNÍHO SVĚTA OD POČÁTKU DO ROKU 1200 PŘ. KR. A L BR ECH T JO CK EN HÖV EL

DĚJ I NY SVĚTA

1

DĚJ I NY SVĚTA

GL OB Á L N Í DĚJ I N Y OD P O Č ÁT KŮ D O 21. ST OL E T Í

1 Z ÁKL ADY GLOBÁLNÍHO S VĚTA OD POČÁTKU DO ROKU 1200 PŘ. KR.

EDITOR

A L BR E C H T JO C K E N HÖV E L VY Š E H R A D

Motiv na obálce: Tzv. Sluneční vůz z Trundholmu, Dánsko, cca 1650 př. Kr. Nationalmuseum Kopenhagen Foto: The Art Archive, London

Revizi českého překladu provedli: Mgr. Martin Novák, Ph.D. prof. PhDr. Ladislav Bareš, CSc. Mgr. Kateřina Šašková, Th.D. prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc. doc. PhDr. Svetislav Kostić Mgr. Věra Klontza-Jaklová PhDr. Vladimír Liščák, CSc. Mgr. Zuzana Kostićová, Ph.D.

Copyright © Original edition „WBG Weltgeschichte“, 2009–2010 by WBG (Wissenschaftliche Buchgesellschaft), Darmstadt Translation © Jiří Pondělíček a Jan Hlavička, 2012 ISBN 978-80-7429-241-5

OBSAH

K Dějinám světa (Úvodní slovo Joschky Fischera) . . . . . . . . . . . . . . . 13 Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Dynamika dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Nové prostory a meziprostory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Etapy vedoucí k vytvoření nového obrazu prehistorie . . . . . . . . . . . Archeologie – omezený potenciál mladé vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . Archeologie a objevování času . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Archeologická periodizace a terminologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

21 22 25 26 27

R ANÉ DĚJINY LIDST VA Vývoj člověka do konce starého paleolitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejstarší kamenné artefakty z doby před více než 2 miliony let . . . . Období před 2 až 1,5 milionu let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Acheuléen a vyvinutý oldovan před 1,5 až 1 milionem let . . . . . . . . Doba před 1 až 0,5 milionu let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První „glaciální lovci“ před 500 000 až 400 000 lety . . . . . . . . . . . . . Pozdní starý paleolit před 400 000 až 300 000 lety . . . . . . . . . . . . . . .

33 33 34 38 42 48 60 61

Od vzniku neandertálce po konec ledových dob . . . . . . . . . . . . . . Neandertálci a jejich doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Africké kořeny moderního člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Světoběžníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poslední lovci a sběrači a jejich dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

71 71 80 84 93

Vznik a konsolidace jazyků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Všeobecný úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Indoevropská jazyková rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

NEOLITIZ ACE A R ANÉ MĚSTSKÉ STRUKTURY Neolitizace a rané sociální struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik neolitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hypotézy o vzniku neolitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozšíření neolitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přechod od přisvojovacího způsobu hospodaření k produktivnímu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rolníci v době lineární keramiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lidé doby lineární keramiky objevují Dolnorýnskou nížinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dnešní představy o pojetí řádu světa v období lineární keramiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střední neolit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přechod od starého ke střednímu neolitu . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální poměry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dnešní představy o středně neolitickém pojetí řádu světa . . . . .

107 107 107 111

Od prvních vesnic k raně městským strukturám . . . . . . . . . . . . . . Klimatická změna na konci doby ledové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Posvátná místa a bájné slavnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velká sídliště a raná města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

137 137 141 150

115 116 117 119 120 125 129 130 130 133 134 135

R ANÉ V YSPĚLÉ KULTURY Starověký Egypt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Časová tabulka faraonského Egypta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krajina, lid a stát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pojetí a výklad dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Královské dogma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Procházka egyptskými dějinami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Archaická doba a Stará říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První přechodná doba a Střední říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nová říše a pozdní doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

155 155 156 162 164 168 169 170 173 178

Mezopotámie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rané státy ve 3. tisíciletí př. Kr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pozdní urucká doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Raně dynastická doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teritoriální státy ve 2. polovině 3. tisíciletí př. Kr. . . . . . . . . . . . . . . Akkadská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Říše 3. dynastie z Uru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Horní Mezopotámie, Babylónie a Asýrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Starobabylónské období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzestup Aššuru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První babylónská dynastie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Říše Mitanni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Středobabylónská říše Kassitů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá isinská dynastie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Středoasyrská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velké říše v 1. tisíciletí př. Kr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Asýrie na cestě k velmocenskému postavení . . . . . . . . . . . . . . . Novoasyrská říše za vlády Tiglatpilesara III. . . . . . . . . . . . . . . Novoasyrská říše za vlády Sargonovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Novobabylónská říše Chaldejců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

189 189 190 190 190 193 193 196 199 199 200 201 204 205 207 207 209 209 211 212 215

Arabský poloostrov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Přírodní a prostorové předpoklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Regiony a sousedi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Harappská kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Objevy a perspektivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osady, města, řemeslo a náboženské představy . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářství, obchod, písmo a jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

228 228 230 233

Chetitská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protochetitské období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Starochetitská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střední chetitská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chetitská velkoříše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

237 239 241 247 254

Kréta, Mykény a Kypr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krétská mínójská kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mykénská kultura pevninského Řecka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kypr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

271 271 279 285

MĚĎ A BRONZ – NOVÉ TECHNOLOGIE Měď, megality a nové technologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nový materiál měď . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Raná metalurgie mědi na Předním východě . . . . . . . . . . . . . . . Společenský vývoj a metalurgie v jihovýchodní Evropě . . . . . . Eneolitické společnosti střední Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chalkolitický vývoj ve Středomoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neolitické monumenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik monumentálních staveb na Západě . . . . . . . . . . . . . . . . . Britské ostrovy: specifický vývoj a interakce . . . . . . . . . . . . . . . Megalitické hroby a příkopová ohrazení kultury nálevkovitých pohárů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kolo a vůz – neolitická inovace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Momentka z roku 3000 př. Kr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přelom věků – o chovatelích dobytka a válečnících . . . . . . . . . . . . .

293 293 293 296 301 303 305 306 309

Doba bronzová – epocha mezi prehistorií a civilizací . . . . . . . . . . Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prostor a čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Současníci v době bronzové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Civilizace doby bronzové a jejich předliterární partneři . . . . . . Epocha kořenů historické Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Životní prostředí doby bronzové jako historické dědictví . . . . . Přehled technického vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Společnost doby bronzové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Generativní struktura a skladba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osídlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zemědělství a řemesla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozvrstvení společnosti doby bronzové . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mezi interakcí a regionální identitou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jihovýchodní Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střední Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Severní Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Západní Evropa a Pyrenejský poloostrov . . . . . . . . . . . . . . . . . Itálie a Středozemní moře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Východ střední Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Eurasie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jednota v členěných prostorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odkaz epochy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

321 321 321 324 324 326 326 327 330 330 331 336 336 338 338 340 344 347 349 350 351 352 352

314 317 318 319

VZDÁLENÉ OBL ASTI Afrika – stojatá voda dějin? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mylný obraz afrických dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky lidstva a jeho kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kořeny druhu Homo sapiens a jeho kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Africká cesta k usedlému rolníkovi a ke komplexní společnosti . . . . Stojatá voda dějin? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

357 357 360 364 368 372

Prehistorická a raně dynastická Čína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prehistorické období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čou-kchou-tien a jiné paleolitické lokality . . . . . . . . . . . . . . . . Neolit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Er-li-tchou (asi 1900 až 1350 př. Kr.) aneb Je dynastie Sia (asi 2000 až 1500 př. Kr.) historická? . . . . . Dynastie Šang (asi 1600 až asi 1045 př. Kr.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šangský stát a společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šangské hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šangské náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šangské vojenství a válečnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

374 374 374 375

Kultury staré Ameriky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osídlení světadílu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Archaické období a domestikace rostlin . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mezoamerická období . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Klasické období na severu Mezoameriky . . . . . . . . . . . . . . . . . Postklasické období na severu Mezoameriky . . . . . . . . . . . . . . Mayové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předincké kultury v Andách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Inkové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

395 395 397 401 404 407 411 418 421

379 380 382 390 391 393 394

Na okraji oikumeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Dějiny severoamerické Arktidy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427 Průzkum Arktidy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 433 Závěrečné rozhlédnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439 Kruh se uzavírá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 446 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chronologický přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Místní rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

450 460 466 470

K Dějinám světa

13

K DĚJINÁM SVĚTA Úvodní slovo Joschky Fischera

Globalizace – pojem, který se stal programem; programem bohatých průmyslových zemí, tzv. přistupujících zemí i chudých zemí tohoto světa. Pojem, který stále intenzivněji proniká do myslí lidí a určuje soudobou každodennost. Pojem, který jedněm přibližuje na dosah novou šanci a pro druhé jako by představoval hrozbu. S tímto vědomím a touto myšlenkou žijí lidé 21. století. Globalizace však není pouze fenomén naší doby – je to historický proces, který započal přibližně před čtyřmi miliony let, kdy první lidé opustili Afriku a začali osídlovat Zemi. Svět se tehdy možná zdál být nekonečný; lidé v dnešní době ale pozorují, že se neustále zmenšuje, ba srůstá v jeden celek. Na tento vývoj lze – podle vlastního postavení ve světě – nahlížet zcela rozdílnýma očima: vytváří šanci vymanit se z (falešného?) obrazu méně vyvinutých států a přiblížit se životnímu standardu Západu. V tomto vývoji má kořeny kritika, která patrně pramení především z obavy ze ztráty vůdčího ekonomického a sociálního postavení ve světě, z posunu, respektive nového rozdělení globální moci. A ta v sobě skrývá nebezpečí, že se ještě zvětší propast mezi chudými a bohatými. Jedno by si však měli uvědomit všichni lidé: globalizací se všechny státy světa k sobě posouvají, přibližují a nacházejí se v procesu neustálé výměny. Urovnávání mezinárodních konfliktů a zvyšování blahobytu na jedné, ale také nebezpečí terorismu a ztenčování zdrojů na druhé straně se stávají globálními výzvami, jež lze řešit pouze společně, vzájemnou spoluprací. Globalizace je historický proces, který započal před mnoha miliony let. Pro současnou společnost je to nepředstavitelné, globalizace je vnímána jako vývoj probíhající v 21. století. Předkládané Dějiny světa reagují na globalizaci v naší době tak, že popisují dějiny lidstva. V těchto Dějinách světa se poprvé nahlíží na koexistenci a vzájemné působení kultur v různých epochách z globální, nikoli eurocentristické nebo severoatlantické perspektivy. Šestisvazkové dílo se vyznačuje spíše multiperspektivitou, což ozřejmuje také jeho výstavba. Svazky věnované jednotlivým epochám se vůči sobě ostře nevymezují, nýbrž jeden plynule přechází v druhý a jednotlivá tematická pole do sebe logicky zapadají. Takto postupovat umožnilo grémium editorů, složené z renomovaných odborníků na různé epochy a oblasti. Společně prodiskutovali celkovou koncepci, členění a rozdělení jednotlivých témat ještě předtím, než editoři přikročili ke konkrétní práci na jednotlivých svazcích. Tento přístup zaručuje, že perspektivy

14

K Dějinám světa

se vzájemně přesahují a různé kultury a události se ve všech šesti svazcích kříží – od prehistorie a raných dějin až po současné 21. století. Doufám, že toto dílo přispěje k fundované diskusi o globalizaci, její historii a přítomnosti, jež přesáhne rámec každodenní politiky. Berlín, srpen 2009

Joschka Fischer

Předmluva

15

PŘEDMLU VA Helwig Schmidt-Glintzer

Člověk jako biologická bytost, ujišťující se o svém původu a plánovitě organizující podmínky svého přežití, se odnepaměti vyznačoval potřebou popsat nějak prehistorii svého druhu na planetě Zemi. Šlo mu přitom o ohlédnutí za minulostí a výhled do budoucnosti, a při vší úctě k minulosti mohl stále znovu spatřovat v přítomnosti naplnění a výsledek pokroku v různých směrech. Obrazy světa a představy o něm se během staletí a tisíciletí proměňovaly a často se také v různých oblastech od sebe v mnohém lišily. Vzdor určité výměně se tak rozvinuly kultury se zcela různým pojetím světa, jež určovalo jednání společností i jednotlivců. Tyto vývojové trendy jsou základem rozmanitosti lidských kultur a pochopení jejich vlastního smyslu přináleží k obsáhlému obrazu světových dějin. Již to, jak se měnily názvy obcí, měst a regionů, jak se posouvaly významy označení či jak se vyvíjely nové koncepce organizace vlády, patří k této rozmanitosti stejně jako rozličné výrazové formy v jazyce, hudbě a všech zvycích, jako je stravování či oblékání. Při vší rozdílnosti představ o dějinách světa nebyl pohled zaměřen nikdy pouze na vlastní národ a jeho nejbližší okolí, nýbrž měl vždy obsáhnout celek. Východiskem byla vždy jednota světa, hovořilo se nanejvýš ještě tak o podsvětích a nebeských sférách. Velmi rozdílné však bylo, jak byla konkrétně tato souvislost představována. Dějepisectví a tradované a vyprávěné dějiny minulých národů a kultur, ale také jednotlivců a skupin skýtají spolu s materiálním svědectvím stále nové pohledy na dějiny Země a lidstva. A přece se každá doba snaží z počtu letokruhů a z posbíraných dokumentů a vzpomínek rozeznat události a perspektivy, jež jsou pro ni důležité, aby se podle nich v neposlední řadě orientovala ve svých vlastních úsudcích a ve svém jednání. Tomuto nároku chtějí dostát také Dějiny světa sepsané počátkem 21. století našeho letopočtu. Zatímco v 19. a 20. století byla dosud snaha chápat dějiny převážně z perspektivy historie vlastního národa, navazují tyto Dějiny světa na mnohem starší tradici univerzálního dějepisectví a pokračují v ní ve světle nových poznatků. Měnící se klima a četné nové archeologické nálezy, stejně jako nové možnosti analýzy DNA a dalších metod daly vznik zcela novému obrazu světových dějin.

Rozmanitost lidských kultur

Jednota světa

Nový obraz dějin světa

16

Globální souvislost

Vhled do širších souvislostí

Předmluva

Třebaže se odnepaměti národy a kultury setkávaly, ba dokonce lidstvo samo má možná jeden společný původ někdy v době před 400 000 lety, vyskytly se čas od času specifické linie vývoje a větší či menší odchylky. Z toho plynoucí rozmanitost způsobů života dodnes obohacuje lidstvo, třebaže je často podceňována a kvůli konfliktnímu potenciálu z toho vyplývajícímu také často obávána. Jak se s touto růzností v minulosti zacházelo při sledování životních zájmů zajišťujících blahobyt, je v podstatě námětem předkládaných analýz a výkladů. Zdá se, že zatímco po dlouhá období byly kontakty mezi obyvateli Země na delší vzdálenosti jen sporadické, od 15. století př. Kr. došlo k zásadnímu obratu. Intenzivní vzájemná výměna však probíhala už dávno předtím v regionech s jednotným systémem vlády, což urychlovalo vývoj a samozřejmě rovněž podněcovalo konflikty. K těmto regionům patří bezpochyby Egypt a Mezopotámie, stejně jako kultury na území dnešní Číny, ale také mnoho raných civilizací, o nichž máme díky novějším nálezům z vykopávek alespoň rámcovou představu. Světová doprava, jejíž rychlost od dob pádu mongolské říše ve 14. století narůstá, a následná expanze evropských mocností vedly k rané formě globalizace, která počínajíc dekolonizací v polovině 20. století vstoupila do nové fáze. Od té doby se také změnil rámec dějepisectví. Vědomí globální souvislosti se zostřilo díky dopravní a komunikační technice zpřístupňující celý svět, ale i vinou nových forem války a násilí. Přispívají k tomu i s tím spojené hrozivé aktuální zprávy. Vedle zdánlivě nevyhnutelných vývojových procesů se objevily nové možnosti, na nichž se podílí stále větší část světového obyvatelstva, a to jak volbami, tak občansko-společenskou angažovaností, poskytováním a přijímáním pomoci. A přece se porozumění světu nevyčerpává v obstarávání přítomnosti. Návrhy do budoucna a možnosti jednání, jakož i traumata a vzpomínky poukazují na alternativy a vedou k novým řešením, ale rovněž k novým konfliktům. Stále lepší pochopení dějin nám, jak alespoň doufáme, umožňují naše rozšiřující se poznávací a diagnostické schopnosti. Geologické výzkumy stejně jako zkoumání jednotlivých vrstev zemského pláště způsobily revoluci v našem poznání dějin Země a analytické metody genetického výzkumu, zvláště pak rozšifrování lidského genomu, umožňují nahlédnout do dějin migrace a vztahů živých tvorů, především lidí, což překračuje všechny dosavadní horizonty historiografie. Teprve vhled do těchto širších souvislostí, k nimž patří rovněž klimatické změny způsobené střídáním dob ledových a meziledových, umožňuje pochopit regionální a národní historii. Proto jsou ve všech zemích a oblastech vlastní dějiny uváděny do souvislostí se světovou historií. Podle novějších náhledů na povahu změn ve světě způsobovaných lidmi se zdá, že ona velkolepá proměna životních poměrů v důsledku inženýrského umu a pokroku ve vědeckém poznání, poprvé tušená v době kolem roku 1800 – v časech Goethových –

Předmluva

17

a popsaná ve Faustovi, je takřka nepředstavitelně překonaná. Dnešní svět bude v polovině 21. století stěží k poznání. Přinejmenším stejně dalekosáhlé jsou proměny naší planety a jejího okolí. Třebaže mnoho změn probíhá jen velmi pomalu, dávají současné poznatky o pohybu zemských desek tušit příští vývoj, jako je tomu třeba v případě Afarského příkopu na jižním břehu Rudého moře, kde se rýsuje oddělení východní Afriky od zbytku kontinentu. Moderní člověk chce znát všechny tyto souvislosti dějin Země a světa a potřebuje toto vědění k vlastní orientaci. Když tyto nové Dějiny světa nahlížejí do hlubin minulosti a ujímají se tématu historie lidstva také v souvislosti s dějinami životního prostředí, činí tak v kontextu zostřeného vědomí závislosti na ekologických faktorech, současně ale také na bázi poznání rámcových podmínek zkoumaných kognitivními vědami. Proto je třeba pochopit dějiny nejen na základě dokumentů a pramenů, dochovaných písemných svědectví a celkových výsledků lidské činnosti, ale také s pomocí dalších určujících faktorů, k nimž patří sociálně-psychologické poznatky stejně jako dějiny nemocí a jejich léčby. Minulost je nám přitom blíže, než jsme kdy tušili. Perspektivy a rozmanitost výkladů dějin lidstva berou v potaz aspekty Bohatství kulturních a náboženských dějin i vývoj institucí. Zahrnují oblast vojen- forem ství, diplomacie a celou škálu forem dějin lidstva. Ve svých základních dějin lidstva rysech jsou zde představovány stále znovu se formující vladařské a mocenské poměry, spojené s proměnami zemědělství, obchodu a hospodářství všeho druhu, stejně jako dějiny náboženských hnutí.

Dynamika dějin Zde předložený výklad světových dějin, založený na nejnovějších poznatcích, podrobuje zásadní revizi dosavadní představy o minulosti lidstva a ve světle historie vysvobozuje současné vědomí z pout, jež mu nasadily tlaky přítomnosti. Vývoj člověka, jeho předchůdců i raných uchopitelných podob jeho kultury byl již odnepaměti globální událostí týkající se Globální rozsáhlých částí Země, po níž následovala diferenciace a vznik prvních událost vyspělých kultur. Popsány jsou nejen řeč a počátky písma, nýbrž také nejranější formy uměleckého vyjádření, stejně jako vznik zemědělských technik a výroby nástrojů. Na vzájemném vymezování a na procesech globální komunikace v minulosti lze rozpoznat struktury, které se dnes opět jasněji rýsují. O tom, co a jak vystoupí do popředí, se v případě chronologicky členěných Dějin světa rozhoduje na základě výrazných zlomových momentů. Jde o analogické vývojové posuny, které se ve více kulturách vyznačují určitými charakteristickými znaky. Ty však obvykle neprobíhají zcela současně, nýbrž s jistou časovou prodlevou. Jeden takový zlomový moment nastal v polovině prvního tisíciletí př. Kr., kdy vyvstala nová forma reflexivních

18

Rozšíření písemnictví

Strukturální posuny

Vytvoření nových vědeckých koncepcí

Nástup moderny

Předmluva

civilizací, jež vedla ke vzniku nových říší. V dalších staletích se prosazuje monoteistický obrat a s ním spojené zakládání nových státních celků v Evropě a Malé Asii; stejně výrazně určuje kultury Dálného východu šíření buddhismu. V polovině prvního tisíciletí po Kr. zahajuje vítězné tažení islám, rozhodující je ale od té doby šíření písemných dokumentů a byrokracie v různých kulturních sférách. Začíná se přitom uvolňovat vazba výkladů světa na náboženské rituály a vznikají vlastní formy výkladu a komentáře. Stejně jako jinde jsou tyto kroky vpřed současně spojené se ztrátami, novou diferenciací, vymezováním a prožitky jinakosti a v důsledku toho s problémovými situacemi a konfliktním potenciálem. Tak vznikají ve východní Asii v Číně, Koreji a Japonsku, v jihovýchodní Asii, kromě Indie a Blízkého východu, v Evropě a ve Střední Americe vlastní kultury se zcela specifickým sebeporozuměním. Při zpětném pohledu se také ozřejmí strukturální posuny, různá rychlost vývoje a stupeň urbanizace. Zde jako by ve 20. století došlo k výměně rolí: velké metropole dnes již nelze najít v Evropě nebo Severní Americe, nýbrž v Asii, kde se již před čtrnácti sty lety nacházelo tehdy největší město na světě Xi’an (Čchang-an), jež mělo posléze posloužit za vzor mnoha dálněvýchodním metropolím. Dalším zlomovým momentem je překročení hranic těchto kultur, podnícené klimatickými změnami a vpády Mongolů ve 13. a 14. století, jež otřásly celou Evropou a Asií. K jeho následkům patří nejen politické zvraty, nýbrž také nové směry ve výkladu světa vedoucí k vytvoření zcela nových vědeckých koncepcí. Vedle specifické evropské renesance je přitom třeba postavit nové zpřítomnění vlastního starověku v čínské kultuře. Navzdory rozdílnému formování světů, v nichž jednotlivé kultury žijí, je však v nám dostupných dějinách přítomno mnoho společných prvků. O to nápadnější jsou pak odlišnosti. Od počátku 15. století se bezesporu zdá neodvratný vítězný postup evropských kultur. Tím se ovšem poněkud ztrácí ze zřetele dynamika jiných kultur minulosti. A právě tento posun ve vnímání se předkládané Dějiny světa snaží také korigovat. Zatímco období renesance v Evropě a paralelní procesy vývoje v ostatních částech světa jsou považovány ještě za prehistorii moderny, začíná „nástup moderny“ dalším globalizačním posunem na počátku 16. století, který se v Evropě směrem dovnitř vyznačuje uspořádáním konfesií a státnosti a navenek expanzí, jež ustane až ve 20. století. Toto 20. století zahájí fáze koncentrace obyvatelstva a urychlené výměny zboží a informací, jejíž důsledky se jeví stejně hrozivé jako mnohoslibné a v jednotlivostech je nelze ještě vůbec dohlédnout. Mezitím vstoupila do nové fáze také sebelokalizace světa ve vesmíru. Lidstvo se začalo chápat jako druh a možná bude optimalizovat některé podmínky svého přežití kontrolovaným využitím sluneční energie.

Předmluva

19

Nové prostory a meziprostory Svět je dnes propojen informačními systémy tak hustě, až se zdá, že se pohybuje ve stejném taktu a prakticky synchronně. Přednostní zájem tudíž nevyžadují dějiny jako sled událostí v určitém definovaném teritoriu, nýbrž dějiny dynamiky, přechodových zón, obchodních cest, migračních proudů a přepravy zboží a surovin. Mnohé zóny ve světě, jež byly delší dobu opomíjeny, se opět dostávají do ohniska pozornosti. Po zhroucení Sovětského svazu se ocitla v zorném poli více severní Asie. Tuto přechodovou zónu mezi Evropou a Asií, kterou lze částečně spojovat s dějinami Hedvábné stezky, můžeme stejně jako mnoho jiných končin na zeměkouli označit za „region budoucnosti“; s tím není nijak v rozporu, že jde současně také o oblast konfliktů. Podobně to platí o Africe a Jižní Americe, jejichž dějiny jsou stále ještě poznamenány časy koloniálního panství, zároveň už ale lze jejich historii psát z nových hledisek. Minulost se ukazuje v novém světle díky novým nálezům a poznávacím metodám, ale také díky novým výzvám lidstvu. Mnoho zemí navíc spojují společné dějiny. Od té doby, co se asi před dvěma sty let razil pojem „světových dějin“ v emfatickém smyslu zápasu o společnou modernu, docházelo stále znovu k pokusům napsat souvislé dějiny lidstva. Společné prvky mezitím díky rychlým dopravním spojením a datovým přenosovým sítím dosáhly takového stupně, že do vzájemného vztahu mohou vstupovat nejrůznější prostory a „světy“ na této planetě. Proto se pozornost zaměřuje nejen na vlastní dějiny, ale také na dějiny mnoha jiných regionů a dílčích kultur lidstva. Ten, kdo se dnes zajímá o dějiny své země a svého národa, nalezne je vždy již ukotveny v širších světodějinných souvislostech. Tyto Dějiny světa poprvé představují historii člověka na planetě Zemi na pozadí všech dob a kultur. Vedle základních charakteristik pokrývajících dobu od příchodu člověka až po současnost neopomíjí ve svém výkladu ani politické a institucionální aspekty, stejně jako proměny a rozmanitost na poli náboženství, filozofie a umění. Východiskem se stávají regionální mýty a několika staletími historiografie formované představy, stejně jako novější poznatky získané biometrickými a jinými metodami. Máme zde před sebou dlouhé dějiny lidstva vylíčené v souvislosti s dějinami Země, klimatickými změnami a postupným kulturním vývojem, stejně jako nám bližší dobu počínající ranými vyspělými kulturami. V době rapidně přibývajících informací o dějinách Země a kosmu a zvláště pak o dějinách lidstva je možné jednotlivé poznatky začlenit teprve na podkladě stručného, avšak komplexního představení dějin světa a lidstva. Předkládané Dějiny světa jsou proto nepostradatelné pro každého, kdo se dnes podílí na běhu dějin.

Informační systémy

Nové nálezy a poznávací metody

Úvod

21

Ú VOD Albrecht Jockenhövel

Přítomná doba je v mnoha rysech utvářena neustále srůstajícím světem diferencovaných společností, jež mají za sebou dlouhou historii. Aktuální mnohovrstevné procesy se shrnují heslem „globalizace“. Dnešní lidé se všude na světě různou rychlostí sbližují, hospodářství a kultura jsou vzájemně provázané, komunikace probíhá s vteřinovou prodlevou. Prostřednictvím příslušných médií může každý vidět a slyšet každého. Internet spojuje všechny a všechno. Toto stále těsnější propojení v současné době způsobují dostředivé síly. Lidé si stále více uvědomují svou jednotu právě v časech, kdy je pozemské životní prostředí čím dál křehčí. Přitom však hrozí nebezpečí, že zmizí historicky utvářené osobité rysy celých kontinentů s jejich jednotlivými společenstvími. Mnozí lidé si tyto procesy spojují s možnostmi a nadějemi, ale také s riziky a obavami. Zdá se přitom, jako by globalizace byla v aktuální debatě výlučně moderním fenoménem. Z historické perspektivy to však vypadá jinak a stojí za to podívat se na genezi dnešního světa. Z příspěvků shromážděných v této knize také vyplývá, že zvláště na úsvitu lidských dějin probíhala dlouhotrvající globalizace, ba dokonce je utvářela po stamiliony let. Z jednotného lidského pokolení, které se postupně rozšířilo po celé zeměkouli, se v různých ekosystémech vyvinula stále více se diferencující společenství, která se od dob převratného rozvoje produktivního způsobu hospodaření od sebe postupně vzdalovala, až začala žít vlastním izolovaným životem. Na tyto skutečnosti nesmíme v aktuální diskusi zapomínat a v jakémsi historickém podélném řezu pochopíme, že globalizace a regionalizace Globalizace se vzájemně nevylučují, naopak se vzájemně podmiňují. Tímto mottem se řídí právě první svazek Dějin světa, neboť v nejdelším úseku dějin lidstva – jde přibližně o 2,5 milionu let! – se v jakémsi kyvadlovém pohybu mezi jednotou a rozmanitostí ukazuje společné kulturní dědictví. Ve stěží měřitelném, takřka nepředstavitelně dlouhém období se člověk jako biologický tvor vydělil z živočišné říše a jako jediná duchem obdařená bytost vytvořil svou kulturu – byť byla zatím tak jednoduchá jako nejstarší nástroje. Avšak až do doby, kdy se usadil, zůstával nerozlučně spjat se svým přirozeným životním prostředím. V tomto úseku ovšem úmyslně nehovoříme o „přírodních dějinách“ člověka. Se zavedením zemědělství a chovu dobytka patrně ve více ohniscích Starého (Asie, Evropa, Afrika) a Nového světa (Amerika) zasahoval člověk stále šíře a hloub do svého

22

Úvod

životního prostředí a utvářel je stále větší měrou podle svých potřeb, jež nebyly pouze hospodářské, nýbrž také sociální a náboženské. Takto až do konce doby bronzové a železné – zahrnující rané vyspělé kultury – utvářel v končinách Starého světa vhodných k osídlení téměř všude strukturované kulturní krajiny, vyhovující jeho nárokům. Na hranicích těchto oblastí i mimo ně existovaly alternativní životní koncepce, jako například nomádská, které často byly v konfliktním vztahu k takzvaným civilizacím. Konec S koncem ledových dob se přibližně od roku 12 000 do roku 10 000 ledových dob př. Kr. začal člověk usazovat v několika ekologicky příhodných centrech a došlo k hospodářskému oddělení neusazených lovců, rybářů a sběračů na jedné straně a usedlých rolníků a chovatelů dobytka na straně druhé. Produktivní způsob hospodaření vystřídal způsob přisvojovací. Divocí lovci a sběrači byli ve stále větší míře vytlačováni ze svého původního životního prostoru na okraje oikumeny. Tento proces ostatně trvá dodnes. Je však třeba důrazně varovat před tím, aby byl s těmito etniky spojován životní styl nebo duchovní postoj, zakořeněný hluboko v minulosti. Důkaz, že na naší zeměkouli neexistoval žádný region, který by nebyl přímo nebo nepřímo v kontaktu s ostatními, je právě významným výsledkem archeologického, etnologického a historického bádání. Tento kontakt se mohl přirozeně někdy přerušit; docházelo tak k samostatnému regionálnímu vývoji a občas i k setrvalé izolaci. Dnes víme, že právě tento zdánlivě „primitivní“ – tedy současně starší dobu kamennou připomínající – vývojový stupeň australských aboriginců, srílanských Veddů, Pygmejů ve středoafrickém deštném pralese nebo Patagonců v ledové Ohňové zemi, kteří byli v 19. a raném 20. století mnohdy počítáni ke „kultuře nekulturních“ (Karl Weule), je výsledkem tělesné a kulturní adaptace na jejich přirozené životní prostředí. Z jednotlivých příspěvků předkládaného svazku jasně vyplývá, že člověk po většinu své existence působil globálně. Natrvalo osídlené krajiny vznikly pouze tam, kde k tomu byly mimořádné ekologické předpoklady. Půda, vegetace a nabídka flóry a fauny však působily jako faktory příznivé pro domestikaci zvířat a kultivaci určitých rostlin jen v několika málo oblastech.

Etapy vedoucí k vytvoření nového obrazu prehistorie Jestliže se v následujícím textu používá pojem prehistorie („pradějiny“ ve smyslu Johanna Gottfrieda Herdera nebo prehistorická archeologie), pak ve smyslu Hermanna Müllera-Karpeho jakožto „první úsek“ dějin lidstva, nikoli ve významu nějakého bezdějinného období předcházejícího dějinám doloženým písemnými prameny. Novodobé hledání původu lidstva a především pak polidštění začalo poté, co se evropský svět v době

Úvod

23

objevitelských cest, která vyvrcholila evropskou kolonizací světa, v mnoha částech dosud neznámého světa setkal s domněle civilizací nedotčenými národy s odlišnými kulturními zvyklostmi. Hluboko do 19. století však platily představy kořenící v antické a židovsko-křesťanské chronologii, předpokládající malé stáří lidského pokolení. Jeho zrod se až do 18. století kladl jen zhruba do doby 4000 let př. Kr. Teprve v letech 1850 –1860 došlo v mnoha oborech k revolučnímu zvratu, který vyvolal radikální změnu názorů. V zimě 1853/1854 poklesla hladina jezera v oblasti Švýcarské plošiny Rané a objevily se pozůstatky kdysi trvalých osídlení, jež byla známa jako archeologic dřevěné „kolové stavby“. Jelikož se tyto stavby dochovaly v mnoha čás- ké nálezy tech světa a například v jihovýchodní Asii se staví i obývají dodnes, byly považovány za prastarou globální formu bydlení. Z vlhké půdy byly vyzvednuty především nálezy z doby kamenné a bronzové, jako keramika, kamenné a kovové předměty, ale také zbytky organických materiálů – textilií, dřeva a kostí. Mimořádný význam však měly pro kulturní a hospodářskou prehistorii rané doklady o existenci domácích zvířat a kulturních rostlin z doby kamenné, jež sir John Lubbock (1834 –1913) označil za „neolitické“; technologicky a časově tak zařadil rozbité kamenné nástroje, které od roku 1832 v údolí řeky Sommy u severofrancouzského Amiensu nacházel celní inspektor Jacques Boucher de Crèvecoeur de Perthes (1788 –1868), a nazval je „paleolitickými“. Jejich vysoké „předpotopní“ stáří bylo uznáno až kolem roku 1860. Objev „kolových staveb“ (dnes zvaných slatinné osady) byl současně hodinou zrodu dnes vzkvétající archeozoologie a archeobotaniky jako integrálních součástí moderní archeologie zabývajících se historickým výzkumem ekosystémů. Dlouhodobý účinek, třebaže byl sporný ještě celá desetiletí, mělo v roce 1856 v Neandertalu u Düsseldorfu vyzdvižení pravěce vyhlížejících lidských kostí Johannem Carlem Fuhlrottem (1803 –1877), jež přizvaný bonnský antropolog Hermann Schaafhausen (1816 –1893) určil jako ranou formu člověka. Spor o možný fosilní charakter kosterních částí, který se vzápětí rozhořel, současně přišel vhod evoluční teorii, založené v roce 1859 Charlesem Robertem Darwinem (1809 –1882) v jeho epochálním díle O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život, jakožto novému revolučnímu paradigmatu. Toto paradigma vystřídalo představu nadpřirozené tvůrčí síly, byť ta dodnes – a opět v plné síle – přežívá, popřípadě dostává nový podnět v podobě náboženskými fundamentalisty prosazovaného neokreacionismu či koncepce intelligent design (inteligentní plán). Pokud byla Darwinova teorie o původu rostlin a zvířat správná, musel člověk jako živý tvor podléhat stejným zákonům. Až do Darwinovy doby platné dogma zformulované Georgesem Cuvierem (1769 –1832), podle nějž žádní fosilní lidé neexistovali, bylo nadále neudržitelné, neboť od 60. let 18. století se množilo stále více nálezů lidských ostatků, pocházejících jednoznačně z doby ledové, a to v bezpečném

24

Úvod

a rcheologickém kontextu, takže nebylo možné vysoké stáří lidstva již déle seriózně vědecky popírat. Předběžným svorníkem byl objev umění starší doby kamenné, poté co byly v letech 1860 až 1870 na fosilních kostech několikrát identifikovány rytiny zvířete, které v Evropě vyhynulo koncem doby ledové, a když osmiletá dcera Dona Marcelina Sanze de Sautuoly Marie objevila v jeskyni Altamira (španělská provincie Santander) nádherné naturalistické nástěnné malby. Ty byly uznány za pravé až v roce 1902! Ústupové boje odpůrců evoluční a descendenční teorie se sice vlekly až do konce 19. století, ale další úspěchy prehistorické archeologie ve výzkumu nejranějších dějin lidstva, mimo jiné další a další nálezy raných Fosilní nálezy fosilních lidských druhů, jako byl Homo ergaster, Homo erectus, Homo neanraných lidí derthalensis a Homo sapiens z doby ledové, dokázaly vysoké stáří lidstva, jež se tehdy ovšem podařilo odhadnout pouze na cca 600 000 až 500 000 let. Tento stav bádání platil asi do roku 1960. Dveře vedoucí ještě hloub do historie lidstva se posléze otevřely na africkém kontinentu, v jižní a východní Africe, když se v australopitécích, s doloženým stářím od cca 4 milionů let, podařilo odhalit první trvale vzpřímeně chodící živé tvory podobné lidem – proslavila se Lucy, zástupkyně druhu Australopithecus afarensis, stará přibližně 3,8 až 2,9 mil. let – a ve východní Africe pak byly v druhu Homo rudolfensis a Homo habilis navzdory přetrvávajícím diskusím jednoznačně identifikovány druhy předcházející do té doby známé formy člověka, k nimž bylo možné přiřadit dokonce i pebble tools, pravěké nástroje zhotovené z kamenů. Z lokality Makaamital v Hadaru (Etiopie) z doby před 2,3 mil. let pocházejí nejstarší společně nalezené lidské pozůstatky a prosté valounové nástroje, jež se počítají k technokomplexu oldovan (stáří referenční vrstvy z východoafrického Rift Valley, rokle Olduvai, bylo datováno na cca 1,7 mil. let). Mezitím se podařilo pomocí nálezu lidské spodní čelisti u jezera Malawi (Homo rudofensis, starý cca 2,5 až 1,9 mil. let), jakož i nejstarších nástrojů cíleně zhotovených lidmi (Homo habilis?) z Gony (údolí řeky Awash, Etiopie) stanovit počátek vývoje člověka přibližně na 2,6 až 2,3 mil. let. Takto se podařilo během pouhého půlstoletí prodloužit stáří člověka téměř o dva miliony let! Konec tohoto vývoje nelze dohlédnout, neboť právě v končícím terciéru a začínajícím kvartéru jsou obrovské mezery v nálezech dochovaných fosilních kostí, jejichž vyplněním by bylo možno časově doložit vydělení člověka z čeledi Hominidae, nebo populárněji řečeno jeho oddělení od lidoopů. Podle různých představ je třeba toto datovat do doby asi před osmi miliony let.

Úvod

25

Archeologie – omezený potenciál mladé vědy Jelikož z prostorových důvodů bylo nutné zkrátit argumenty týkající se raného lidstva, jež se kromě paleoantropologického výzkumu do velké míry zakládají na výsledcích výzkumu archeologického, předešleme zde několik slov, abychom poukázali na omezený potenciál této ještě mladé vědy. Z archeologie samé se mezitím stala globální věda, neboť všude na světě pracuje se stejnou metodikou, co se týká techniky vykopávek, vyzdvihování nálezů a způsobů datace. K rozdílům v metodice dochází pouze v interpretaci látky, jež je sama o sobě „němá“. Tyto rozdíly jsou podmíněné subjektivním pohledem každého jednotlivého vědce. Nelze zamlčovat, že ani archeologie nebyla a není imunní vůči tomu, aby ji využívaly (a zneužívaly) nejrůznější duchovní a politické proudy, z nichž nacionalismus je ještě ta neškodnější podoba, a v mnoha končinách světa archeologie z náboženských důvodů dosud živoří. Mnoha dekolonizovaným národům a státům slouží archeologie k založení vlastní identity navázáním na kdysi slavnou minulost z doby před evropskou nadvládou. Připomeňme si jen monumentální královskou stavbu v jihoafrickém Zimbabwe, která jako domnělé hlavní město Monotapovy říše dala jméno bývalé britské kolonii Jižní Rhodesii, nebo současný západoafrický stát Mali, jehož název byl převzat od kdysi slavné královské říše ležící v zákrutu Nigeru. Až do doby, kdy se objevila písemná svědectví (cca 4000 př. Kr.), je archeologie odkázána výlučně na památky a nálezy v zemi. Jejich dochování navíc závisí na místních podmínkách, které mohou být velmi rozdílné. V rozlehlých oblastech přečkaly pouze trvanlivé materiály, jako kámen, vypálená hlína nebo kovy – většinou také pouze ve fragmentech. Organické materiály, především měkké části živočichů, textilie, dřevo, kosti, rohovina, zbytky rostlin atd., se mohly zachovat jen za příznivých přírodních podmínek, jako je trvalý mráz, vlhkost (rašelina, voda), extrémní sucho nebo cílená mumifikace. Archeologie tak může postihnout vždy jen nepatrnou část kdysi úplného kulturního aparátu. Navíc nálezy, jež se často dostaly do země víceméně záměrně jako odpad, podléhají dále neustálému rozkladnému procesu. Že stav nálezů je neporušený, si můžeme být jisti pouze u hrobů, které se poprvé objevují od neandertálské doby. Na druhé straně jsou ovšem většinou porušené nálezy v případě monumentálních areálů, jako jsou například megalitické hroby, jež zůstaly přístupné dodnes. Dělení na předdějinnou, tedy prehistorickou archeologii a archeologii pozdějších epoch, stavějící především na písemných pramenech, které bylo běžné ještě před několika málo lety, v současné době prakticky ne existuje, neboť i pro mnoho oblastí starých vyspělých kultur máme zoufalý nedostatek písemných pramenů, takže celkový historický a kulturní obraz je možné doplnit pouze pomocí komplexní archeologické metodiky. Připomeňme si vysoce vyspělou kulturu v údolí řeky Indu (harappská

Zachovalost archeo logických nálezů

26

Úvod

kultura), která sice měla písmo, to ovšem dodnes odolává jakýmkoli pokusům o rozluštění. K inovacím moderní archeologie coby dílčí historické disciplíny patří používání přírodovědných metod, a to nejen k dataci, nýbrž také k osvětlení tehdejšího životního prostředí (klimatický výzkum, pedologie, archeobotanika, archeozoologie, archeometrie, archeometalurgie atd.) a tělesné stavby člověka (antropologie). K tomu přistupuje v nejnovější době propojení s genetickým výzkumem, který předkládá stále nové rodokmeny lidského příbuzenství, a paleolingvistikou.

Archeologie a objevování času Datační Jaké metody ale máme k dispozici, abychom mohli spolehlivě datovat tyto metody dlouhé časové úseky v dějinách lidstva? Také na tomto poli vděčí dějepi-

sectví za průnik do hlubin času interdisciplinárně propojené archeologii, neboť jen ona je schopna prodloužit ještě hlouběji do pravěku historickou chronologii, která sahá pouze do doby kolem 3000 př. Kr. Nyní již existuje celá paleta archeometrických metod měření času, z nichž zde uvedeme jen ty nejdůležitější. Středobod archeologických disciplín dodnes tvoří stratigrafická metoda, která stejně jako jí v tomto ohledu příbuzná geologie vychází z toho, že spodní vrstvy jsou starší než ty, které leží nad nimi. Zvláště úspěšná je tato metoda při časovém členění jeskynních obydlí nebo pořadí tellových sídlišť. Nejsou-li takové vrstvy k dispozici, používá se doplňkově metoda typologická, jejíž vývojové řady forem a typů byly velmi silně ovlivněny Darwinovým evolucionismem. Absolutní datace je získávána ze zprvu ještě nepřesných odhadů trvání různých ledových dob (glaciálů), na rok přesné údaje pak z výpočtu varv (páskové jíly) a letokruhů (dendrochronologie). Pomocí posledně jmenované metody lze archeologický nález přesně datovat až do doby přibližně před 14 000 lety. Tento postup se kříží s různými jaderně fyzikálními (radiometrickými) metodami, při nichž se měří radioaktivita rozpadu jednotlivých izotopů, tedy poločas jejich rozpadu. Průkopnická byla metoda založená na poločasu rozpadu radioativního izotopu uhlíku 14C (tzv. radiokarbonová metoda), kterou v letech 1948 –1951 vyvinul Willard F. Libby a jíž lze zjistit stáří asi do doby před 40 000 až 50 000 lety – tedy až ke konci éry evropských neandrtálců a k prvním moderním lidem v Evropě. Data týkající se ještě dávnějších dob se získávají kalium-argonovou metodou, která se používá především při dataci sopečných hornin. Touto metodou byly datovány téměř všechny nálezy raných hominidů v Africe, přičemž také u ní je třeba – stejně jako u metody 14C – počítat s odchylkami. K tomu přistupuje uran-thoriová metoda, která je schopná určit stáří pro prvek thorium 230 do doby asi před 350 000 lety a pro prvek palladium 231 do doby před několika miliony let. Elektrospinová rezonanční metoda je založena na měření rozpadu elektronů a používá se hlavně při dataci

Úvod

27

skloviny fosilních lidí a zvířat v rozsahu do cca 3 mil. let. Užitečná je dále termoluminiscenční metoda, založená na vyzařování světla jako uvolněné energie, jež je obsažena v podobě elektronů uložených v krystalových mřížkách archeologických nálezů, jako jsou keramické předměty nebo vypálené kamenné nástroje. Ve vrtných jádrech arktického ledu vytažených z hlubokého moře se mezitím podařilo zjistit více než sto větších klimatických změn, které proběhly za celý kvartér a umožňují zjistit přesný časový sled pomocí poměru kolísání izotopů kyslíku. Čím starší však jsou časové údaje, tím větší může být časový rozptyl dané datace. To je zdrojem často kontroverzních diskusí o místě a čase, zvláště pak ohledně nejstaršího výskytu člověka. K tomu přistupují různá metodická pojetí v paleoantropologické taxonomii, jež se musejí opírat často pouze o jednotlivé fosilní kosti. Na mnohem pevnější půdu vstupujeme u historické chronologie, i když Historická také zde dochází k propastným rozdílům v na rok přesné dataci historic- chronologie kých událostí. Chronologie starověkého Předního východu je založena v první řadě na asyrském eponymním kánonu vztahujícímu se k zatmění Slunce v roce 763 př. Kr., z nějž lze pomocí královských seznamů odvodit údaje o panování jednotlivých vládců. Na ni lze navázat mladší babylónskou chronologií, zatímco starší je možné zpřesnit astronomickými daty. Je i nadále sporné, zda se přichýlit k „dlouhé“, „střední“, nebo „krátké“ chronologii. Podobně se tomu má s poměry ve starém Egyptě, kde lze do jisté míry spolehlivě vystopovat letopočty pomocí astronomických pozorování, královských seznamů a soudobých písemných pramenů. Prostřednictvím importovaných nálezů lze synchronizovat mínojsko-mykénskou chronologii Egeidy, což má opět význam pro chronologii doby bronzové v sousední Evropě nemající písemnictví, neboť její absolutní chronologie závisí vedle radiokarbonové metody a dendrochronologie na importovaných nálezech a typologických srovnáních historických kalendářů.

Archeologická periodizace a terminologie O smysluplném členění dějin lidstva se přemýšlelo již ve starověku. K raným předvědeckým pokusům patří sled čtyř světových věků, pojmenovaných po kovech, jež v nich převládaly (zlatý, stříbrný, měděný a železný), které byly současně spojené s eticko-morálními vzorci chování bohů a lidí. Většinou jsou poznamenané pesimistickým pojetím kultury. Jako jejich údajní nejznámější zastánci jsou uváděni Hésiodos a Ovidius. Podle sledu starověk – středověk – novověk, ustanoveném v 16. století, byla kolem roku 1836 prehistorie rozčleněna na dobu kamennou, bronzovou a želez- Periodizace nou. Tento „systém tří období“ je běžně platný pro značné části Starého světa dodnes, přestože je každému badateli jasné, že tyto epochy nepředstavují časově vymezené jednotky a neexistují mezi nimi žádné mezníky.

28

Úvod

ezitím vzniklo na základě propracovanější relativní a absolutní chronoM logie nemálo globálních a regionálních periodizačních systémů. V nich se často zrcadlí třístupňový cyklus vzestupu, rozkvětu a úpadku kultur. Interdisciplinárně propojená archeologie se snaží nalezený materiál vynesený na denní světlo roztřídit v čase a prostoru, aby určila příslušný zeměpisný a časový rozměr archeologických kultur. Obvykle se tím rozumí souhrn časoprostorově spojených typických materiálních (podobné nálezy) a nemateriálních (pohřební obyčeje) znaků, které mohou charakterizovat identitu lidských skupin. Klást rovnítko mezi archeologickou kulturu a etnikum, kmen a národ, jakož i rasu a jazyk je však dnes metodicky neobhajitelné. Zvláštní význam získává v nejnovější době při zkoumání dávných kultur molekulární biologie, zejména pak genetika, která poskytuje senzační výsledky ohledně mobility a příbuznosti lidí, které jsou zčásti v rozporu s pojetím prehistorické archeologie. Závažný protiklad ke kulturám doloženým písemnými prameny spočívá v tom, že v prehistorických dobách nejsou známi žádní aktéři a lze stěží doložit dynamicko-historické procesy, jako například politické akce. Pro zničení sídlišť přicházejí v úvahu klidně také pohromy jako požáry. Potud může prehistorická archeologie poskytovat odpovědi spíše na dlouhodobé procesy (ve smyslu klasického pojetí longue durée), tedy na kulturně antropologicky zaměřené strukturální dějiny než na dějiny událostí. I doby bez písemných záznamů se dnes již staly integrální součástí dějin člověka, třebaže se jedná o zdánlivě statické úseky, jako je období paleolitických lovců a sběračů, jež zabírá asi 98 % naší vlastní historie. Stav bádání se neustále mění díky novým vykopávkám a prehistorická archeologie se může na jeho základě, vzdor nedostatku pramenů, snažit obezřetně přibližovat světu dávno pohrouženému v hlubinách času. Archeologie je tudíž schopna odpovědět v nejlepším případě na otázku: „Jak to asi mohlo být?“, nemůže ale říci: „Tak to bylo!“ Terminologie Terminologie, pokrývající dnes již bezpočet archeologických kultur a časových úseků, je pro nezasvěcence značně matoucí, neboť se nezakládá na žádném systematickém řádu. Tyto kultury a úseky bývají velmi často nazvány podle míst nálezu – v paleolitu hlavně podle francouzských místních jmen –, na nichž byly prvně nebo reprezentativně zjištěny, podle regionů a území, hlavních forem keramiky, ozdobných vzorů a ornamentálních technik, tvarů hrobů a pohřebních obyčejů nebo podle forem osídlení. Základem prvního svazku Dějin světa je tak především periodizace prehistorie. Začíná starší dobou kamennou (paleolit), která je dále rozčleněná na starý, střední a mladý paleolit. Byla to doba lovců a sběračů, reprezentovaná ranými formami člověka, které se postupně střídaly. Nakonec zbude jako moderní člověk pouze Homo sapiens. V době poledové se dějiny rozvětvily do dvou linií, jedna byla pokračováním přisvojovacího způsobu hospodaření v mezolitu (divocí lovci a sběrači), druhá znamenala začátek produktivního způsobu hospodaření (rolníci).

Úvod

29

Ta přejde po raném stadiu (neolit) do období raných kovů – do chalkolitu. V té se v některých částech Starého světa vyvinou vyspělé literární kultury: Přední východ, Egypt, východní Středomoří, Arabský poloostrov, povodí Indu a Čína. Jí nedotčené prehistorické skupiny náležejí do předliterární doby bronzové a do rané doby železné. Současně s tím pokračuje jazyková diferenciace. Spodní časovou hranici prvního svazku Dějin světa – kolem roku 1200 př. Kr. – lze navzdory všem obtížím v rámci této smysluplné periodizace udržet – výjimku, obhajitelnou zde v rámci celkové koncepce, tvoří jen vývoj v Africe a Americe, jakož i kontinuita arktického divokého lovectví před touto časovou hranicí a po ní. Letopočty jsou v předloženém svazku většinou uváděny konvenčně podle křesťanského způsobu: př. Kr. (= před Kristem) a po Kr. (= po Kristu).

R ANÉ DĚJINY LIDST VA

Vývoj člověka do konce starého paleolitu

33

V Ý VOJ ČLOVĚK A DO KONCE STARÉHO PALEOLITU Gerhard Bosinski

Vznik člověka Člověk vznikl z čeledi lidoopů (Hominidae). Našimi nejbližšími žijícími příbuznými jsou šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) a šimpanzi bonobo (Pan paniscus). Náš genom se s nimi shoduje asi z 95 %. Společný předek člověka a šimpanze žil před 10 až 6 mil. let v Africe. Šimpanzi se od té doby rovněž dále vyvíjeli, a tak ve vzhledu a chování dnešních forem nemůžeme rozeznat obraz našeho společného předka. Hominidé prožili koncem miocénu a v pliocénu velký rozvoj. Z doby před 10 až 2 mil. let sice známe asi dvacet fosilií, ale zatím se nám nedaří přesněji vykreslit cestu vedoucí k člověku. Důležitý je příchod australopitéků asi před 6 mil. let. Byli to vzpřímeně chodící hominidé, jak je dnes známe nejen z klasických nalezišť ve východní a jižní Africe, ale také z Čadu. Jejich chůze se napřimovala postupně a došlo k tomu patrně v lesnaté krajině. Současně s tím se zplošťoval obličej, ustupovala partie úst a nosu a zvětšoval se objem mozku. Australopitékové se vyskytovali v různých formách. O každém novém nálezu se diskutuje, zda patří k linii vedoucí k člověku, nebo vede mimo ni. Většinou jde o ojedinělé kosti nebo je jich příliš málo a často je nelze ani bezprostředně vzájemně porovnat, neboť pocházejí z různých částí těla. Jediná vcelku úplná, a tudíž velmi důležitá kostra pochází z etiopské lokality Hadar a je stará 3,9 až 3,2 mil. let. Kosti patřily asi pětadvacetileté ženě vysoké pouhých 105 cm. Nález se proslavil pod jménem Lucy (podle písně Beatles). Poloha týlního důlku, tvar pánve a morfologie stehenní kosti dokládají, že tento Australopithecus afarensis chodil vzpřímeně, avšak jako jiní australopitékové ze staršího pliocénu často šplhal. Do doby A. afarensis spadají rovněž šlépěje v Laetoli (Tanzanie), jež se tam dochovaly spolu se stopami zvířat v sopečném popelu, který vyvrhl vulkán Sadiman před 3,6 mil. let. Tyto šlépěje pocházejí od dvou zcela vzpřímeně chodících jedinců. Lucy patřila k subtilní formě australopitéků, která v mnoha znacích odpovídá A. africanus známému z jižní Afriky. Především tyto formy náležejí k linii vedoucí k rodu Homo. Významná přitom byla změna klimatu a životního prostředí, k níž došlo ve východní a jižní Africe před 3 mil. let, kdy zavládlo větší sucho a rozšířila se savana. Domovina předchůdce člověka se nacházela v této tropické travnaté krajině, v níž rostly

Lidoopi (Hominidae)

Příchod australo pitéků

34

Adaptace na životní podmínky

Vývoj Homo habilis

Rané dějiny lidstva

pouze ojedinělé stromy (akáty) a hustší vegetace se vyskytovala pouze na březích řek a jezer. Savana byla velice bohatá na divokou zvěř. Dnešní Serengeti je pouhý odlesk tehdejších poměrů. Vegetace v tomto suchém podnebí však sestávala především ze stepních travin. Australopitékové se museli těmto životním podmínkám přizpůsobit. Vznikl typ robustního australopitéka s mocným žvýkacím aparátem, jehož svaly lebeční klenby byly mnohdy upnuté k jakémusi kostnímu hřebenu. Tyto formy rozšířené ve východní Africe (A. robustus) a v Kapské provincii (paranthropus) byly vegetariány a živily se stepní vegetací. Jejich adaptace proběhla vskutku úspěšně a umožnila přežít robustním australopitékům 1,5 milionu let (tj. 2,5 až 1 mil.), hluboko do doby, kdy již existovali raní lidé. K povstání člověka však vedla jiná adaptace na změněné poměry. Je to výroba kamenných artefaktů, doložená asi od 2,5 mil. let. Jde především o ostrohranné úštěpy, které se odbíjely kamenným otloukačem. Podle štěpitelnosti horniny se tak dělo v ruce (unipolárně), nebo – hlavně u obtížně štěpitelného křemene – na kamenné kovadlině, která odrážela impuls úderu (bipolárně). Tyto úštěpy sloužily jako nože, kterými bylo možno vyřezávat kusy masa ze zvířecích těl. Maso velkých zvířat se tak stalo důležitou součástí potravy. Tato chvíle byla rozhodující a podle našeho názoru nastala na samém počátku dějin lidstva. Díky vlastnictví kamenných artefaktů se vyvinul Homo habilis, první člověk (zručný). Australopitéka a člověka zručného známe dosud pouze z Afriky. Také v Eurasii jižně od velehor byla sice v té době otevřená travnatá krajina, ale tyto stepi byly jiné než africké akáciové savany a podle dosavadních nálezů nepatřily k oblastem, kde se rozšířili australopitékové a první lidé. Proto by se africké savany a eurasijské stepi na jih od Alp, Kavkazu a Himálají neměly zahrnovat do jedné vegetační zóny. Momentálně nic nenasvědčuje, že by takový velký „savanastán“ byl obydlen australopitéky a náležel k domovině člověka.

Nejstarší kamenné artefakty z doby před více než 2 miliony let V první epoše našich dějin, od 2,5 do 1,5 mil. let, sestávaly kamenné artefakty především z ostrých úštěpů sloužících jako nože, jader vzniklých při jejich výrobě, jakož i křemencových valounů s jednostranně či oboustranně přitesanou hranou, které se používaly na hrubší práce. Tato nejstarší kamenná industrie se označuje termínem oldovan (resp. olduvan či oldowan) podle rokle Olduvai v Tanzánii, prozkoumané hlavně manželi Louisem a Mary Leakeyovými. Nejstarší kamenné artefakty známe z lokality Gona v údolí etiopské řeky Awash. V této pahorkatině se špatnou půdou je několik nalezišť, narušených erozí řeky a jejích přítoků. Důležitá místa jsou zde EG (East


35

Gona) 10 a 12. Nálezové vrstvy leží mezi vulkanickými tufy. Tuf nad nálezy (AST-2,75) je starý 2,517 mil. let, kamenné artefakty pod ním jsou ještě o něco starší. Na nalezišti EG 10 vykázala projekce v profilu ve vzdálenosti 40 cm dvě od sebe oddělené nálezové vrstvy; místo bylo zkoumáno opakovaně. Artefakty byly vyrobeny z vulkanických hornin vyskytujících se jako naplavené oblázky v bezprostřední blízkosti. Očividně přitom byly upřednostňovány lépe opracovatelné jemnozrnné trachyty (48 %) a ryolity (27 %). Valouny byly vybírány podle tvaru tak, aby měly pokud možno vhodnou úderovou plochu. Pomocí kamenného otloukače ve volné ruce byly odbíjeny (těženy) malé až středně velké úštěpy o délce 10 až 128 mm. Většina úštěpů má zbytek úderové plochy pokrytý valounovou kůrou, byly tedy odděleny od kamenů přímo. Toto se provádělo sériově, a tak horní plochy úštěpů (dorsální plochy) často nemají žádnou kůru, nýbrž vykazují negativy povrchu předchozích úštěpů. Jádra, tedy valouny s negativy povrchu, byla opracována pouze na jedné straně. Je však také několik jader zploštělých po obou stranách, u nichž negativy jedné plochy sloužily jako úderová plocha pro oddělení úštěpů na protilehlé ploše. Jádra mají tři až dvacet tři negativy úštěpů a naznačují, že úštěpy byly získávány sériově. Tyto nejstarší artefakty již poukazují na dobrou znalost štěpných vlastností a techniky zpracování hornin obsahujících kyselinu křemičitou (silicity). Cílem těžení kamene bylo získání úštěpů, jejichž ostré hrany byly bez dalšího opracování (retušování) používány k řezání a mnohdy vykazují známky opotřebení (výlomky). Na nalezištích EG 10 a EG 12 se nezachovaly žádné kosti. Naproti tomu na nedávno prozkoumaných nalezištích Ouanda Gona (OGS 6, OGS 7) se vyskytují kamenné artefakty a kosti. Na kostech z OGS 6 jsou jednoznačné stopy po řezání a drcení. Stejně jako nálezy na poloostrově Bouri (Etiopie) také zmíněné kosti dokládají, že nejstarší kamenné artefakty sloužily skutečně k porcování zvířecích těl. Nejasné však zůstává, kdo byli výrobci těchto artefaktů. Z údolí řeky Awash z doby před 2,7 mil. let pochází A. garhi náležející k drobnější linii australopitéků a od jezera Turkana (Keňa) robustní forma A. aethiopicus. Nejstarší doklady Homo habilis jsou naproti tomu až z doby přibližně před 2,3 mil. let (naleziště AL 666 ve formaci Hadar, Etiopie) a většina nálezů Homo habilis, jako fosilie z rokle Olduvai a naleziště Koobi Fora u jezera Turkana, jsou staré 1,9 až 1,5 mil. let. Znaky Homo habilis se pravděpodobně vyvinuly až časem a rozhodně je ovlivnilo používání kamenných nástrojů a s ním spojený způsob života a masitá strava, zatímco výrobci artefaktů z Gony patřili tělesně ještě k australopitékům. Homo habilis měl plošší obličej a větší objem lebky (550 až 680 cm3) než australopitékové. Tělesná výška činila 1,20 až 1,50 m, váha 30 až 40 kg. Na rozdíl od vegetariánského Australopitecus robustus, který žil ve stejné době na stejném území, byl Homo habilis podle zubů soudě všežravec. K jeho potravě patřilo také maso, které mohl vyřezávat ze zvířecích těl

Úštěpy z vulkanic kých hornin

Používání kamenných nástrojů

Maso jako potrava Homo habilis

36


1

2

3

4

5

Gona. Naleziště EG 10 (1– 4) a EG 12 (5): 1–3 úštěpy, 4 –5 valounové nástroje (podle S. Semawa)


37

pouze kamennými artefakty. Zdá se, jako by tyto kamenné artefakty a způsob života, který umožnily, byly výchozím bodem vývoje Homo habilis. Jeho kosti se nacházejí ve východní Africe, zvláště pak v rokli Olduvai (OH 7, 8, 13, 24) a Koobi Fora (KNM ER 1805, 1813) a v jeskynních výplních v jižní Africe (Sterkfontein, Swartkrans). Homo habilis pravděpodobně obýval také jiné části Afriky. Ověřené výskyty v Eurasii naopak nejsou známy. Naleziště Lokalalei 2C (Keňa) ilustruje způsob opracování kamene z doby před 2,3 mil. let. Technika opracování je podobná jako v Goně. Také zde se v bezprostředním okolí sbíraly vhodné valouny z jemnozrnných vulkanických hornin (především znělce, méně často čediče, trachytu a ryolitu) a rozbíjely kamennými otloukači ve volné ruce stejným způsobem jako v Goně. Jako kamenné otloukače sloužily valouny z tvrdšího hrubozrnnějšího trachytu. Zvláštností zde nalezených artefaktů je, že mnohé z nich se dají opět složit a mnohdy z nich vznikne téměř úplný valoun. Díky tomu lze v tomto případě zvláště dobře rozpoznat popsanou štípací techniku. Podobné artefakty pocházejí z naleziště AL 666 v oblasti Hadaru, které je staré rovněž asi 2,3 mil. let a na němž je také díky fragmentu lebky doložen druh Homo habilis. Na nalezišti Lokalalei 1 se naproti tomu používala jako surovina méně vhodná láva a technika opracování je horší. U mnoha jader se nepodařilo získat souměrné úštěpy. Osmdesát procent úštěpů končí schodovitým zalomením. Bylo navrženo, aby tyto nálezy byly nazvány facies Nachukui. Na nalezištích u řeky Omo severně od jezera Turkana byly jako surovina používány především malé křemenné valouny. Tento těžký a často nepravidelně se štěpící křemen se často opracovával na kamenné kovadlině, která odrážela impuls úderu. Tato bipolární technika, která je nejlepším postupem štěpení křemene, umožňovala zhotovovat menší úštěpy, u nichž jsou znaky opracování často obtížně rozeznatelné. Hrany těchto křemenných úštěpů jsou však velmi ostré a odolné a hodily se nejlépe k tomu, aby se používaly jako nože. Tyto nálezy vyznačující se hlavně použitím křemene jako suroviny byly označeny jako facies Shungura nebo Omo Industrial Complex. Jak facies Nachukui, tak facies Shungura se odlišují od oldovanu, jaký se vyskytuje například v Goně a Lokalalei 2C, použitou horninou, vyžadující jinou techniku opracování. K zařazení nálezů je takové třídění jistě potřebné, ale kulturní význam, z nějž by se případně dalo usuzovat na různé zhotovitele, rozhodně nemá. Cílem opracování byly na všech těchto místech úštěpy s ostrými hranami a lze nejvýš poukázat na to, že výrobci byli již před více než 2 mil. let schopni přizpůsobit techniku opracování hornině, kterou měli tehdy k dispozici. Pro tyto nejstarší nálezy z doby před více než 2 mil. let se často používá zvláštní označení, aby bylo možné je odlišit od pozdního oldovanu. Tento raný oldovan (early oldowan) je často myšlen čistě časově. Pre-oldovan, postulovaný Henrym de Lumley, se naproti tomu vyznačuje absencí retušovaných forem, jakož i sféroidů, jaké se vyskytují v pozdním oldovanu.

Technika opracování

Bipolární technika

Raný oldovan

38


Kamenné artefakty starší než 2 mil. let známe dosud pouze z východní Afriky. Tamní situace je ovšem nálezům zvláště příznivá díky vulkanickým usazeninám narušeným řekami. Artefakty překryté čedičem starým 2,4 mil. let, pocházející z náhorní plošiny Yiron (Palestina), ani ty, které byly nalezeny v hluboké erozní rýze v Riwatu (Pákistán), zatím nemohou na tomto obrazu nic změnit.

Období před 2 až 1,5 milionu let

Kamenné koule – nejstarší zbraně

V druhém období oldovanu je spektrum typů kamenných artefaktů o něco obsáhlejší. Jádra pro získávání úštěpů mají nyní často plochu upravenou jedním nebo několika údery. Podle toho nejsou zbytky úderových ploch u nadále dominujících malých až středních úštěpů pokryté valounovou kůrou, nýbrž je tvoří negativ či negativy úderové plochy. Hrany úštěpů nevykazují jen stopy opotřebení, nýbrž jsou mnohdy také retušovány. Chybějí ovšem standardizované formy a vzniká spíše dojem, že tyto stopy po retušování vznikly náhodou. Kromě zdaleka převládajících úštěpů existují valounové nástroje s pracovní hranou přitesanou na jedné nebo po obou stranách, jež se používaly například k odsekávání kloubních spojení nebo k drcení kostí. Důležité jsou sféroidy, přitesané a vytvarované kamenné koule, jaké známe z východoafrických nalezišť, například z Olduvaie (Bed 1), ale také ze severní Afriky. Nalézají se obzvláště v lokalitě Ain Haneš (Alžírsko), která podle fauny a paleomagnetických výzkumů spadá do doby asi před 1,7 mil. let. Zdá se, že u těchto do obla opracovaných kamenných koulí jde o vrhací střely, které se patrně házely ručně. V tom případě by to byly nejstarší dochované zbraně. Záměrné přitvarování sféroidů vyvolává domněnku, že opracovávány byly jistě také používané dřevěné hole a klacky a možná se již přitesávaly jako oštěpy. Vrhací koule mohly sloužit k zabíjení menších zvířat, účinnější však možná byly při střetu lidských tlup. To vyvolává otázku, zda Homo habilis již aktivně lovil. V souvrství Bed I v rokli Olduvai (naleziště FLK N) byla nalezena skoro celá kostra mladého slona (Elephas recki). Mezi kostmi ležely úštěpy a jeden „protopěstní klín“, jimiž byl slon rozporcován. Podobná situace je na nalezišti HAS v Koobi Fora. Tam byly nalezeny kosti hrocha (Hippopotamus) a kamenné artefakty, především úštěpy (97 %). U sloní kostry nalezené u Barogali v Džibuti leželo více než pět set kamenných artefaktů. Ke sloním ostatkům nalezeným v lokalitě Nadung’a IV na západním břehu jezera Turkana patří četné kamenné artefakty, kromě úštěpů také jádra. Tam se pazourky potřebné k oddělování kusů masa vyráběly přímo na místě. Jinak je nálezová situace podobná jako na nalezišti FLK N (Olduvai). Lze zřejmě s jistotou říci, že Homo habilis porcoval zvířecí těla; není však jisté, zda je také sám lovil. V případě hrocha z HAS (Koobi Fora)


39

existuje domněnka, že uvízl v jámě s bahnem a pošel. Nápadné ovšem je, že ve všech případech jde o velká zvířata (megaherbivory, tj. velké býložravce). Homo habilis měl stěží šanci ulovit zebru nebo gazelu, neboť tato stádní zvířata se při nebezpečí hned dávala na útěk a byla příliš rychlá. K velkým býložravcům, kteří nebyli tak plaší (slon, nosorožec, hroch), se ale patrně mohl přiblížit. Popsanou situaci nálezu lze pak interpretovat rovněž tak, že v případě slonů a hrochů jde o kořist Homo habilis. U slona z rokle Olduvai (FLK N) se jednalo o mladé zvíře a je spíše nepravděpodobné, že by zahynulo přirozenou smrtí. Rozdrcené dlouhé kosti dokládají, že lovci získávali nejen maso, ale také výživný morek. Před 1,6 mil. let se v Africe objevuje Homo ergaster, nová forma člověka, která se vyvinula patrně z Homo habilis. Nejvýznamnější nález pochází z Nariokotome severně od jezera Turkana. Nalezená téměř úplná kostra ležela bezprostředně na okotském tufu, sedimentu ze sopečného výbuchu, k němuž došlo asi před 1,6 mil. let. Kosti patří přibližně dvanácti- až třináctiletému chlapci, který měřil již 1,68 cm. Kdyby dospěl, dosáhl by výšky 1,85 m. Pokud se nejedná o výjimečný případ, byl Homo ergaster podstatně vyšší než Homo habilis. Také objem lebky 880 cm3 je u tohoto turkanského chlapce větší než u Homo habilis a v dospělosti by u něj činil 910 cm3. U této kostry nebyly nalezeny žádné kamenné artefakty. Jiná naleziště z této doby však přinesla kamenné artefakty z kultury oldovan. V té době také došlo k značnému rozšíření území, byla osídlena severní Afrika (Ain Haneš v Alžírsku) a jih Eurasie. Nejdůležitějším tamním nalezištěm je Dmanisi v Gruzii. Dmanisi leží na soutoku řek Mašavera a Pinezaouri v oblasti poznamenané vulkanickou činností. Přibližně před 1,8 mil. let protekl údolím Mašavery proud lávy z pohoří Džavacheti a zablokoval tok Pinezaouri tak, že se tam vytvořilo jezero, jehož vody posléze tekly po lávě. Naleziště leží na tomto odtoku. Ze zvířat zde žili mj. mamut jižní (Mammuthus meriodinalis), nosorožec etruský (Dicerorhinus etruscus etruscus), zebrovití koně (Equus stenonis, Equus altidens), některé druhy jelenů, gazely, jako africké prvky také žirafy (Paleotragus sp.) a obrovitý pštros (Struthio dmanisensis). Podle tohoto zvířecího společenství lze také dovodit, že zde převládala otevřená travnatá krajinu v mírném teplém klimatu. Kamenné artefakty se zhotovovaly z vulkanických hornin vyskytujících se jako říční valouny v Mašaveře a Pinezaouri. Očividně přitom byly upřednostňovány jemnozrnné homogenní horniny. Křemeny se vyskytují v tamních říčních štěrcích zřídka a také byly používány jen vzácně (asi 2 % artefaktů). Opracovávaly se kamennými otloukači a většinou volně v ruce. K výrobě úštěpů se na valounech nejprve jedním nebo více údery upravila úderná plocha, od níž byly odbíjeny série úštěpů. Zdaleka nejčastějšími kamennými artefakty jsou malé až střední úštěpy. Jejich hrany částečně nesou stopy opotřebení; opracované hrany úštěpů jsou vzácné. Dále existují valounové nástroje s jednostranně či oboustranně přitesanou pracovní

Megaherbi vorové

Dmanisi

Opracování kamennými otloukači

40

Variabilita tehdejších lidí

Člověk jako prvek stepního biotopu


hranou. Kamenné artefakty z Dmanisi náležejí do oldovanu. Jednoduchá technika opracování a spektrum typů odpovídají africkým nálezům. Jelikož chybí standardizované retušované formy a sféroidy, byly tyto nálezy klasifikovány jako pre-oldovan, ačkoli svým stářím cca 1,8 mil. let spadají spíše do druhé poloviny oldovanu. Dmanisi velmi brzy proslavily nálezy lidských ostatků. Zatím bylo nalezeno pět lebek, čtyři spodní čelisti, jakož i kosti postkraniálního skeletu. Spodní čelist objevená v roce 1991 (D 211) přitom patří k lebce osmnáctileté až dvacetileté ženy, nalezené v roce 1999 (D 2282), k sobě náleží rovněž lebka nalezená v roce 2001 (D 2700) a nedaleko objevená spodní čelist (D 2735). Kosti postkraniálního skeletu patří, jak se zdá, především k lebce nalezené v roce 2002 (D 3444). V Dmanisi byly tudíž dosud nalezeny: lebka pětadvaceti- až třicetiletého muže (D 2280) o objemu 770 cm3, lebka (D 2282) a spodní čelist (D 211) osmnácti- až dvacetileté ženy o objemu 625 cm3, lebka (D 2700) a spodní čelist (D 2735) třinácti- až čtrnáctileté dívky o objemu 600 cm3 a spodní čelist (D 2600) muže staršího čtyřiceti let. Dále jde o dvě lebky a jednu spodní čelist, jejichž zkoumání ještě nebylo uzavřeno. Morfologie lebek je vskutku rozdílná. Kdyby byly tyto lebky nalezeny na různých místech, jistě by antropologové určili jejich příslušnost k odlišným formám člověka. Jelikož však jsou ze stejného naleziště, spatřují Leo Gabunia a Marie-Antoinetta de Lumley v rozdílné morfologii nálezů širokou variabilitu tehdejších lidí včetně výrazného pohlavního dimorfismu a přisuzují nálezy lidských pozůstatků v Dmanisi celkově Homo georgicus. Ve srovnání s předcházejícím druhem Homo habilis jsou lebky z Dmanisi delší a větší a mají také větší objem (600 až 700 cm3). Lebky Homo georgicus jsou větší, ale plošší než u jinak podobného Homo rudolfensis. O něco pozdější Homo ergaster se zdá být progresivnější než nálezy v Dmanisi. Jeho lebka je delší a větší a má rovněž větší objem (804 až 880 cm3), než je tomu u Homo georgicus. Zdá se, že se Homo georgicus vyvinul stejně jako Homo ergaster z Homo habilis. V době Dmanisi byli lidé ještě integrální součástí přírody. Člověk byl prvkem stepního biotopu; když se někde nacházela zvířena se slony jižními, nosorožci etruskými, zebrovitými koňmi, jeleny (Cervus perrieri), gazelami, jakož i šavlozubými „tygry“ (Megantereon megantereon a Homotherium crenatidens), hyenami (Pachycrocuta perrieri), medvědy etruskými (Ursus etruscus) a vlky etruskými (Canis etruscus), lze předpokládat, že tam žil také člověk. Takový biotop se rozšířil na jihu Eurasie. Na lokalitě Tetoiu v údolí rumunské říčky Oltet se nachází v jezerních a říčních usazeninách rozsáhlá fauna z pliocénu a staršího pleistocénu. Z dolu Dealul Mijlociu pocházejí zvířata, mj. jižní sloni, jeleni (Eucladoceros sp.), etruští medvědi, šavlozubí tygři a hyeny, dalekosáhle se shodující s faunou z Dmanisi. Společně s kostmi byly nalezeny dva valounové nástroje. Dno dávného moře v jihošpanělské lokalitě Guadix-Baza je mimořádné v tom, že umožňuje rozlišit časové úseky od miocénu až po střední pleis-


41

tocén, a složení fauny ve Venta Micena u Orce je téměř věrnou kopií Dmanisi. Nenajdeme zde však žádné kamenné artefakty. Čtyři kousky kostí jsou již léta předmětem ostrých sporů. Polemizuje se obzvláště o kousku lebky o rozměrech 80 x 76 mm, který nepatří podle nejnovějších výzkumů ani člověku, ani koni, nýbrž byl součástí lebky nějakého přežvýkavce. V případě Venta Micena šlo pravděpodobně o doupě hyen a badatelé se dnes domnívají, že zvířata zabíjel nebezpečný šavlozubý tygr (Megantereon whitei) a hyeny je dále „zpracovávaly“. Na jihovýchodě Eurasie lze uvést nálezy z jeskyně Longgupo u Wu-šanu (jihočínská provincie S’-čchuan). Společně s rozsáhlou faunou tam byly nalezeny: úlomek lidské dolní čelisti, kamenný otloukač a větší úštěp. Z nových analýz kamenů vykopaných z jeskynní výplně vyplynulo, že je zde mnohem více kamenných artefaktů. Do doby Dmanisi by mohly také spadat nálezy z Jou-an-mou v oblasti Kchun-ming (jižní Čína). Kromě zvířecích kostí tam byly nalezeny dva lidské řezáky, jakož i úštěpy z křemene a křemence. Nakonec je třeba uvést nálezy z Jávy, kde výzkum začal již na sklonku 19. století, kdy Eugène Dubois objevil druh Pithecanthropus erectus. Jávu proslavily jeho nálezy raných lidí, které ale stěží nějak souvisí se zjištěnými kamennými artefakty. Nálezy jsou datovány stratigrafickou metodou pomocí četných sopečných usazenin. Podle toho spadají lebky Sangiran 31 a spodní čelist Sangiran 9 z dolní části formace Pucangang přibližně do stejné doby jako Dmanisi. Půlka spodní čelisti Sangiran 9 (Pithecanthropus dubius) se velmi podobá spodní čelisti D 211 z Dmanisi. Raní lidé nežili na Jávě v otevřené stepi, nýbrž v tropickém lužním lese. Ze Zadní Indie se dostali na Jávu po pevninském mostě ve studených dobách, kdy hladina moře poklesla. Vzestup mořské hladiny v teplejších obdobích jim odřízl zpáteční cestu a zůstali tedy v mangrovových lesích, které se tam v té době rozšířily. Člověk žil tedy nejdelší část svých dějin na jih od eurasijských velehor. Teprve mnohem později, a jak se zdá, až když ovládl oheň, byl schopen osídlit rovněž mírnější pásma na sever od Himálají, Kavkazu, Alp a Pyrenejí. Informace o způsobu života skýtají nálezy ve Dmanisi. Zvířata a lidé obývali opakovaně – nálezy pocházejí z více vrstev – břeh vodní plochy. Tato epizoda skončila, když Pinezaouri vyhloubila své koryto do čedičové lávy tak, že se při povodních již nevylévala z břehů a keřů a stromů ubývalo. Pobyt zvířat poblíž vody měl různé důvody. Býložravci – sloni, nosorožci, skot, koně, jeleni, gazely, žirafy – se k ní chodili napájet. Šelmy – šavlozubí tygři, hyeny, medvědi, vlci – přicházeli lovit býložravce. To také vysvětluje velké množství nalezených kostí býložravců. Ale proč jsme našli také nemálo kostí šelem? Přitom zdaleka nejde o staré slabé kusy a zdá se vyloučené, že pošly přirozeným způsobem. Spoustu dravčích kostí, jako kupříkladu vlčích, je třeba vysvětlit. Také člověk přicházel k vodě kvůli býložravcům. Zůstává otázkou, zda sám aktivně lovil, nebo se jen přiživoval na kořisti šelem. Od té doby, co byl člověk schopen porcovat kamennými artefakty zvířecí těla, stalo se maso důležitou součástí jeho

Nálezy na Jávě

Šelmy loví býložravce

42


potravy. Člověk tedy byl přítomen ze stejného důvodu jako šelmy. Stal se dravcem. To však nevysvětluje lebku a kosti, nalezené v Dmanisi, jež pocházejí z mladých silných jedinců. Nic nenasvědčuje tomu, že zemřeli přirozenou smrtí. Lze si představit, že šelmy a lidé mezi sebou o kořist bojovali. Malí vlci neznamenali vážné nebezpečí. Problém nepředstavovali zřejmě ani medvědi, navíc když nalezené zuby jsou silně opotřebené a pocházejí ze starých kusů. Zbývají šavlozubí tygři a hyeny. Pro tyto šelmy byli vítanou kořistí Člověk – rovněž lidé, kteří tak při porcování masa museli hájit holý život. Takový kořist šelem scénář by mohl vysvětlovat nálezovou situaci, s níž se setkáváme v Dmanisi. Vzhledem ke kostem šavlozubých tygrů a hyen, zvláště pak lebce mladého šavlozubého tygra v anatomické souvislosti s krčními a hrudními obratli, která byla nalezena ve stejné hromadě kostí jako lidská spodní čelist D 211, ne vždy vítězily šelmy. Lidské pozůstatky jsou ovšem také početné. Jak nebezpečný byl již v té době člověk? Nalezené kamenné artefakty nesloužily jako zbraně, nýbrž jako nástroje k rozřezávání zvířecích těl. Kamenné koule (sféroidy) jsme v Dmanisi na rozdíl od jiných míst kultury oldovan nenalezli. A šavlozubí tygři ani hyeny se tělesnou silou člověka jistě nedaly zastrašit. A tak zbývá domněnka, že lidé měli dřevěné zbraně, možná již oštěpy.

Acheuléen a vyvinutý oldovan před 1,5 až 1 milionem let Pěstní klíny Z valounových nástrojů oldovanu vznikly intenzivnějším obouplošným a sekáče opracováním pěstní klíny. Jde o obouplošně opracované podlouhlé

nástroje se zakulaceným hrotem. Spodní konec je zesílený a často má na sobě ještě kůru valounu, z nějž byl pěstní klín zhotoven. Tyto rané klíny se zřejmě mohly držet v ruce, takže přívlastek „pěstní“ je zde výstižný. Pěstní klíny se postupně vyvíjely. Již vedle sloní kostry z naleziště Olduvai FLK N, která svým stářím 1,75 mil. let spadá do oldovanu, ležel vedle převládajících úštěpů jeden „proto-pěstní klín“. Jiné rané pěstní klíny z doby před 1,65 mil. let pocházejí například z Kokiselei 4 v Keni. Rané pěstní klíny se nacházejí rovněž v jižní Africe, jako například ve vrstvě 5 ve Sterkfonteinu, a to spolu s kostmi Homo habilis. Pěstní klíny však byly běžné a rozšířené v rozlehlých částech Afriky až od 1,5 mil. let. Pěstní klíny jsou charakteristické pro acheuléen. Téměř vždy se vyskytují společně se sekáči. Jde přitom o nástroje s širokým retušovaným břitem a klínovitým podélným řezem, které jsou na hranách a spodním konci většinou přitesané a vytvarované. Zatímco pěstní klíny lze odvodit z valounových nástrojů, nemají oldovanské sekáče žádné předchozí formy. Pěstní klíny a sekáče sloužily jako nástroje na hrubé práce. Zatímco pěstními klíny se dalo v ruce patrně snadno manipulovat, použití sekáče si


43

lze stěží představit bez násady. Masivní ostří sekáče bylo přitom umístěno jako u sekery příčně k násadě. Úkony prováděné mocnými seky nesměly způsobit, aby se pěstní klíny a sekáče roztříštily. Proto jsou pěstní klíny většinou a sekáče téměř vždy z tužší nesklovité horniny (křemenec, čedič, vápenec). Kromě pěstních klínů a sekáčů se používaly rovněž úštěpy. Jádra pro jejich výrobu sestávají především z homogenních sklovitých silicitů a mají ostré hrany. Hrany úštěpů jsou občas retušované, avšak jen zřídkakdy takto vznikaly nástroje standardizovaných tvarů. Tato výroba do velké míry odpovídá oldovanu. Raný acheuléen se tudíž stejně jako oldovan vyznačuje pěstními klíny a sekáči, jakož i úštěpy atd. Podíl pěstních klínů a sekáčů je přitom na různých nalezištích rozdílný. Když chybějí úplně, klasifikuje se nalezený materiál jako vyvinutý oldovan (developped oldowan). Acheuléen v období před 1,5 až 1 mil. let je africký jev. Mimo Afriku je jen velmi málo nalezišť s pěstními klíny z této doby. Nejvýznamnější je Ubajdíja v údolí Jordánu (Palestina). Lokalita původně ležela na břehu Genezaretského jezera. Jednotlivé vrstvy se vlivem tektonických pohybů později přestavěly tak, že kamenné artefakty a zvířecí kosti jsou dnes uloženy téměř vertikálně. Pěstní klíny z Ubajdíje jsou zhotovené z čediče nebo vápence. Zvláštní formu představují tzv. triedry trojúhelníkového průřezu. Dále jde o spoustu většinou malých úštěpů z pazourku, jakož i jejich jádra opracovaná z valounů. Hrany úštěpů jsou často vyštípané nebo nepravidelně retušované. Zvířena se skládá z afrických a eurasijských druhů; Jordánský příkop (Levantský koridor) byl důležitou spojnicí mezi Afrikou a Eurasií. Zvláště často se vyskytují hroši (Hippopotamus behemoth) a jeleni. K rozmanité fauně Ubajdíje jinak patří sloni, nosorožci, koně, gazely, velbloudi, žirafy, divocí vepři, jakož i šavlozubí tygři (Megantereon cf. cultridens) a mnoho malých zvířat. Z hlediska biostratigrafie je Ubajdíja mladší než Dmanisi – tak třeba slon jižní se vyskytuje v mladší formě jako Mammuthus meriodinalis tamanensis – a spadá do doby zhruba před 1,4 mil. let. Nálezy se ve formaci Ubajdíja nacházejí v různých vrstvách; lidé a zvěř se tam zdržovali delší časovou dobu. Na břehu jezera byly opakovaně nalezeny ojedinělé kostry hrochů. Většinou přitom chybí lebka a z kostry zbývá jen zadní partie trupu. Kosti leží v anatomické souvislosti nebo jsou rozeseté na omezené ploše. U kostí se nacházely kamenné artefakty, rozprostřené po větší ploše, mnohdy byly ale také soustředěné kolem hroší kostry. Většinou jde o ostrohranné úštěpy z pazourku. Ve vrstvě I-26 b bylo na zkoumané ploše o rozloze 75 m2 nalezeno 392 artefaktů, mezi nimi 58 valounových nástrojů. U jiné hroší kostry (K 29 VB) leželo 305 artefaktů, mezi nimi jeden pěstní klín. Na jiném místě (K 30 VB) bylo objeveno spolu s hrošími kostmi 127 artefaktů, mezi nimi dvacet pěstních klínů. Řezné stopy na kostech jsou mimořádně vzácné. Kosti rovněž nebyly rozdrcené za účelem získání morku. Stopy po kousání a koprolity svědčí o tom, že se na stavu příslušných nálezů podílely i šelmy, zvláště pak hyeny.

Vyvinutý oldovan

Levantský koridor

44


Sterkfontein. Vrstva 5. 1: pěstní klín, 2: sekáč (podle K. Kumana)

Jeden z možných výkladů vychází z toho, že hrochy lovili lidé. Ojedinělé zvířecí skelety by tak mohly být svědectvím jednotlivých loveckých epizod Využití na břehu jezera. Zabitý kus byl kamennými artefakty na místě zbaven kořisti masa a částečně rozporcován; hroši byli příliš těžcí, než aby se dali odnést vcelku. Zbytků se posléze ujaly hyeny. Jelení kosti byly naproti tomu nalézány většinou izolovaně, bez anatomické souvislosti. Také tyto kosti vykazují jen málokdy stopy po řezání a nebyly drceny pro získání dřeně. I v tomto případě leží u zvířecích kostí kamenné nástroje. Jak se zdá, jeleni byli zabiti a posléze rozčtvrceni, přičemž odnášeny byly větší kusy masa s kostmi. Rozdílný stav nálezů hroších a jeleních ostatků se tudíž vysvětluje různou velikostí zvířat. Překvapující je, že dlouhé kosti zvířat v Ubajdíji nebyly rozbité, aby se z nich získala výživná dřeň. To neplatí


45

pouze pro hrochy a jeleny, nýbrž pro veškerý kostní materiál. Možná si to lze vysvětlit (neznámým) ročním obdobím, kdy se to stalo, neboť obsah morku v kostech se v průběhu roku mění. Velmi důležité jsou stopy po stahování kůže a oddělování šlach. Jedna medvědí kost nese na kloubu zářezy, jež mohly vzniknout při stahování kůže. Na prstním kloubu jednoho jelena se nacházejí stopy způsobené odřezáváním šlach. Také na jiných kostech byly pozorovány známky využití kůže, šlach a rohoviny a popsány jako získávání „sekundárních zvířecích zdrojů“. Kůži bylo třeba ještě vyčinit a pak se dala použít mj. Zvířecí na oblečení. Šlachy bylo možné vysušit a posléze využít jako univerzální zdroje spojovací materiál. Acheuléenské pěstní klíny byly v té době mimo Afriku a oděv velmi vzácné; přesto se dostaly do jihovýchodní Asie. Ve spraši u Kungwan-glingu v oblasti Lan-tchien byly nalezeny kamenné artefakty (především úštěpy), zvířecí kosti a jedna masivní lidská lebka o objemu pouhých 780 cm3. Tyto nálezy spadají podle stratigrafie spraše do stejné doby jako Ubajdíja. V třísetmetrové vzdálenosti od tohoto místa byl v téže stratigrafické úrovni objeven hrubě opracovaný, ale typický pěstní klín. V Africe existují z doby před 1,5 až 1 mil. let kromě acheuléenu také kultury bez pěstních klínů a sekáčů. Tyto nálezy sestávají z malých až středně velkých úštěpů, jader potřebných k jejich výrobě, jakož i valounových nástrojů s jedno- nebo obouplošně opracovanou pracovní hranou a odpovídají tak oldovanu. Jak se zdá, jsou hrany úštěpů retušované častěji než dříve. Tyto nálezy, které spadají do stejné doby jako raný acheuléen, jsou označovány jako vyvinutý oldovan. Hodnocení tohoto vyvinutého oldovanu se různí. Jelikož stejné formy – úštěpy, valounové nástroje – se vyskytují také v acheuléenu a tvoří v něm „přidruženou výrobu“ ke zhotovování pěstních klínů a sekáčů, bylo by možné uvažovat o funkční interpretaci; v místech vyvinutého oldovanu se neprováděly práce, k nimž se používaly pěstní klíny a sekáče. Skutečnost, že se acheuléen a vyvinutý oldovan mohou střídat v pořadí vrstev jednoho a téhož naleziště, by mohla svědčit ve prospěch tohoto výkladu. U malých inventářů by mohla být absence pěstních klínů a sekáčů také náhodná. V každém případě se zdá být stěží možné přiřazovat tyto jevy rozšířené v jedné a téže oblasti a době různým formám člověka. Tato otázka se komplikuje, pozorujeme-li poměry na jihu Eurasie. Obecně zůstává dříve určená oblast osídlení na jih od eurasijských velehor v oblasti, avšak zde známé nálezy z doby před 1,5 a 1 mil. let náležejí, až na Ubajdíju v Jordánském příkopu a Kung-wang-ling v Číně, k vyvinutému oldovanu. Tak byly v nejspodnějších vrstvách Hummalu v údolí syrské vsi El-Kóm (El-Kowm), časově a prostorově nepříliš vzdálené od Ubajdíje, nalezeny pouze úštěpy, jádra a valounové nástroje, jakož i kamenné koule, zde interpretované jako boly. Obzvláště bohaté jsou nálezy z vrstev 17 a 18, kde jsou vedle kamenných artefaktů převážně velbloudí a nosorožčí kosti. V Hummalu a na mnoha jiných nalezištích v pánvi El-Kóm se lidé

46


Lidé v polopoušti zdržovali u vodních nádrží. Vznikly tam stratigrafie s mnoha u vodních nálezovými vrstvami, které mají v Hummalu mocnost 13 m. Vyvinutý nádrží oldovan z doby před více než jedním milionem let je přitom doložen

vrstvami 16 až 25. Několik málo artefaktů – šest úštěpů, tři jádra – z krasových štěrbin v Pirro Nordu (Apulie, jižní Itálie) bylo nalezeno spolu s bohatou faunou z nejpozdějšího villafranchienu. K přiřazení tohoto malého souboru k oldovanu došlo jen proto, že z jižní Evropy nejsou v této době doposud známé žádné pěstní klíny. Četné artefakty naproti tomu pocházejí z Barranco Leon 5 a Fuente Nueva 3 v pánvi Guadix-Baza u Orce. Fauna obou těchto nalezišť se dalekosáhle shoduje a je mladší než ve Venta Micena a Dmanisi. Zastoupeni jsou mj. sloni, nosorožci (Stephanorhinus hundsheimensis), koně a hroši (Hippopotamus antiquus), z šelem pak vlk (Canis mosbachensis) a velká hyena (Pachycrocuta brevirostris). Jde o zvířenu otevřené travnaté krajiny mírného pásu. Fuente Nueva 3 ležela na břehu jezera, Barranco Leon 5 jeho na přítoku. U kamenných artefaktů jde především o malé až středně velké pazourkové úštěpy, jež byly odbíjeny kamennými otloukači. Použitý pazourek pochází z okolí Sierra de la Umbria. Úštěpů je celkem málo, asi dvacet. Větší artefakty pro hrubší práce jsou většinou z vápence a nedochovaly se v dobrém stavu. Mnohdy lze takové artefakty rozpoznat už jen podle světlého zbarvení. Jelikož v Ubediyi platí, že pěstní klíny se nevyráběly ze sklovitého pazourku, nýbrž například z vápence, mohlo by to vést k domněnce, že mezi rozbitými vápencovými artefakty byly také pěstní klíny. Ve Fuente Nueva 3 odděluje dvě vrstvy nálezů sterilní vápencová vrstva. Spodní horizont je zvláště bohatý na mnoho artefaktů a zvířecích kostí. V horní nálezové vrstvě ležela úplná kostra slona jižního. Mezi kostmi a kolem skeletu ležely kamenné artefakty. Takové situace – ojedinělé kostry megaherbivorů a kamenné artefakty – byly popsány již na afrických nalezištích, ale také v Ubajdíji. Místo nálezu je jistě rovněž místem usmrcení, neboť tato zvířata se dala jen obtížně transportovat. Pomocí kamenných artefaktů se oddělovaly především kusy masa. Přibližně do stejné doby před 1,2 až 1,3 mil. let spadají také nálezy ze Sima del Elefante, lokality v Sierra Atapuerca v severozápadním Španělsku. U artefaktů, které tam byly nalezeny, se jedná především o úštěpy a jejich jádra, jakož i o valounové nástroje, a tak je také tento soubor přisuzován oldovanu (vlastně vyvinutému oldovanu). Nedávno byla v Sima del Elefante nalezena přední část lidské spodní čelisti s několika zuby. První lidé Přirozeně vyvstává otázka, jak se první lidé dostali na Iberský poloostna Iberském rov. Zdá se, že u zvěře je to jasné: zvířecí společenství z Barranco Leonu 5 poloostrově a Fuente Nueva 3 odpovídají společenstvím z jiných částí Evropy a nepotřebovala přímé spojení se severní Afrikou. Člověk ale mohl ze severní Afriky přejít také přes Gibraltarský průliv. Za jasných dní lze přes tuto mořskou úžinu dohlédnout z jednoho břehu na druhý. Je tam však silný proud znemožňující plavbu z jedné strany na druhou. Přesto není možné


47

vyloučit, že první lidé se do Španělska dostali také ze severní Afriky, kde žili již v době přibližně před 1,7 mil. let. Naleziště z té doby se nacházejí rovněž na opačném konci Eurasie v Číně. Pohoří Čchin-ling-šan oddělující sever a jih Číny nesahá až k oceánu, a tak v cestě na sever nebrání žádné velehory. Naleziště Si-chou-tou staré asi 1,2 mil. let leží v severní Číně nedaleko Sienu. Spolu se zvířecími kostmi tam byly nalezeny úštěpy, částečně s retušovanými hranami, jakož i jádra a valounové nástroje, zatímco pěstní klíny chybějí. Ani v pozdější době neexistovaly v jihovýchodní Asii dlouho žádné pěstní klíny, a tak se v této oblasti předpokládal oddělený vývoj kultury valounových nástrojů, což bylo zpochybněno až před několika lety díky objevu pěstních klínů. Problém představuje pro dobu před 1,5 až 1 mil. let naleziště v Kung-wang-lingu. Tam byla na sprašovém podkladu nalezena masivní lidská spodní čelist spolu se zvířecími kostmi, jakož i úštěpy, jádry a valounovými nástroji, tedy inventář vyvinutého oldovanu. O tři sta metrů dál však ležel v téže stratigrafické poloze jeden pěstní klín, jak jsme se již zmínili v souvislosti s acheuléenem. Vždyť v té době byla osídlena rovněž Jáva. Z formace Pucangan, členěné několika vulkanickými tufy a uzavřené meteoritovým horizontem, je několik lidských spodních čelistí (Sangiran 1, 5, 6 a 22) a jedna lebka (Sangiran 4), k nimž ale nepatří žádné kamenné artefakty. Kdyby se mělo potvrdit, že na jihu Eurasie se v době před 1,5 až 1 mil. let nacházely pouze inventáře vyvinutého oldovanu a žádné pěstní klíny acheuléenu – důležitou výjimku tvoří již několikrát zmíněný pěstní klín z Kung-wang-lingu – existovala by pro to především dvě možná vysvětlení: zaprvé sloužily pěstní klíny a sekáče k pracím, které se nevykonávaly na příslušných místech. To by také opravňovalo k domněnce o souběžné existenci acheuléenu a vyvinutého oldovanu v Africe. Za druhé si lidé, kteří se dostali na jih Eurasie, podrželi svou techniku opracování kamene – oldovan – a acheuléen neznali ani s ním neměli žádný kontakt. Acheuléenské pěstní klíny dospěly z Afriky pouze do Ubajdíje na břehu Jordánu. Tuto úvahu ovšem narušuje pěstní klín z Kung-wang-lingu, jehož datace se zdá být spolehlivá. Také v následující době až do konce starého paleolitu bude v Eurasii přetrvávat tento protiklad inventářů bez pěstních klínů a acheuléenských nálezů. Bylo by tudíž velmi důležité jej patřičně vysvětlit. Antropologické nálezy v tom příliš nepomohou, navíc klasifikace nálezů lidských ostatků je dnes odlišná. V klasickém pojetí, jaké platilo ještě před několika lety, se v Africe z Homo habilis vyvinul Homo erectus, který pak osídlil rovněž Eurasii. Dnes převládá tendence členit nálezy lidských pozůstatků geograficky. Podle toho se v Africe z Homo habilis vyvinul Homo ergaster. Tato forma člověka, k níž patřil již popsaný chlapec od jezera Turkana, se vyznačuje objemem lebky v průměru 850 cm3, tělesnou výškou 1,55 až 1,70 m a váhou od 50 do 65 kg. K tomuto Homo ergaster jsou přiřazovány také nálezy lebek, které byly dosud považovány za pozůstatky klasických zástupců Homo

Členění nálezů lidských ostatků

48


erectus, jako lebka OH 9 z rokle Olduvai a nálezy v alžírském Ternifine. Homo ergaster by byl podle toho formou člověka z raného acheuléenu a vyvinutého oldovanu v Africe. Homo habilis se však rozšířil rovněž na jihu Eurasie. Výsledkem jsou zřejmě – vskutku různé – nálezy Homo georgicus v Dmanisi. Označení Homo erectus je vyhrazeno pro nálezy v jižní Asii, kde byla tato forma člověka také definována jako Pithecanthropus erectus Eugèna Duboise. Nejstarší nálezy na Jávě – lebka Sangiran 31 a spodní čelist Sangiran 9 – přitom spadají již do doby Dmanisi. Ostatní javánské nálezy a lebka z Kung-wang-lingu pocházejí z doby před 1,5 až 1 mil. let. Většina nálezů Homo erectus z jihovýchodní Asie je však mladší a patří na konec starého paleolitu. Takto geograficky definovaný Homo erectus existoval následně dlouhou dobu (1,8 až 0,3 mil. let) a měl, jak se zdá, vskutku různé znaky. Nálezy raných lidí v Evropě byly již před delší dobou vyřazeny z okruhu Homo erectus a označeny za Homo heidelbergensis, v pohoří Atapuerca pak za Homo antecessor. Nejstarším nálezem je úlomek spodní čelisti ze Sima del Elefante (Atapuerca), starý cca 1,2 mil. let. Ovšem také v Evropě náleží většina nálezů Homo heidelbergensis do pozdějšího úseku starého paleolitu a také zde jsou morfologické znaky vskutku rozmanité.

Doba před 1 až 0,5 milionu let Dějiny člověka začínají ve věku ledových dob (pleistocén). Dosud to nebylo důležité, neboť astronomicky podmíněné výkyvy klimatu ve věku ledových dob se projevovaly především ve vyšších zeměpisných šířkách. Kromě toho nebyly v dosud probíraném časovém úseku tyto výkyvy nijak Chladná velké. Chladná období (doby ledové) začala být intenzivnější až asi před a teplá jedním milionem let a vedla na severu Eurasie a ve velehorách k tvorbě období ledovců. Tyto ledovce vázaly hodně vody, a tak v chladnějších obdobích klesala mořská hladina o více než sto metrů. Vznikaly pevninské mosty mezi Anglií a evropským kontinentem, Zadní Indií a Jávou, Jižní Koreou a Japonskem nebo Sibiří a Aljaškou. Mezi chladnými obdobími docházelo ke krátkodobějšímu oteplení s dnešními klimatickými poměry, jež bylo obzvláště důležité pro nejstarší osídlení v mírných pásmech. Je rovněž vhodné poukázat zde na změnu zemského magnetického pole, která je důležitá pro členění času a dataci nálezů. Magnetické pole několikrát změnilo dnešní (= normální) polarizaci na opačnou (= reverzní) a obráceně. Žijeme v epoše Brunhes s normální orientací geomagnetického pole, která začala před 780 000 lety. Jí předcházelo od 2,6 mil. let období Matuyama s polarizací opačnou. V těchto dlouhých časových obdobích docházelo ke krátkodobějšímu přepólování směru geomagnetického pole, jako tomu bylo v reverzním období Matuyama v případě Olduvaie před 1,95 až 1,77 mil. let a Jaramillo před 1,07 až 0,99 mil. let s normální orientací geomagnetického pole.


49

V Africe zůstala situace v době před 1 až 0,5 mil. let stejná jako předtím. Existují důležitá a bohatá acheuléenská naleziště s pěstními klíny a sekáči, jako je lokalita Olorgesailie (Keňa). Na břehu dávného jezera se nachází koncentrace kostí slonů, hrochů, zeber, žiraf, paviánů a vyhynulého primáta Theropitheka, jakož i pěstní klíny a jiné kamenné artefakty. Hromady paviáních kostí tvoří pravděpodobně odpad vzniklý při bourání těchto zvířat. Tato oblast na břehu jezera byla před jedním milionem až sedmi sty padesáti tisíci let po dlouhou dobu stále znovu navštěvována. Do téže doby spadá palestinské naleziště u Jákobova mostu (Gesher Benot Ya’aqov) v údolí Jordánu. Toto dnes zničené naleziště leželo v říčních a mořských usazeninách, které umožnily zachování mnoha zbytků rostlin. Dochovaly se četné stopy, mimo jiné lidmi opracované „prkénko“. Kromě toho byly nalezeny ořechové skořápky a kameny se stopami impaktů, které sloužily jako louskáčky. Poukazuje to na využívání rostlinných zdrojů, které byly jistě důležitou součástí potravy, ale zachovaly se jen velmi vzácně. V tomto prostředí se dochovaly rovněž neobvyklé věci jako třeba plátky ze stvolů lilijic („židovské tolary“), které jsou uprostřed duté a dají se navléknout na šňůrku. Nosily se patrně jako ozdoba. Zvířecí kosti pocházejí mj. ze slonů, skotu, jelenů, kozorohů a gazel. Jedna sloní lebka nese očividné stopy po porážce. Kolem této lebky ležely kamenné artefakty a kousky dřeva, zjevně použité při porcování zvířete. Mezi kamennými artefakty lze kromě větších úštěpů nalézt také pěstní klíny a sekáče, často vyrobené z větších úštěpů čediče. Nálezy z Gesher Benot Ya’aqovu se očividně vztahují k Africe a podtrhují význam Levantského koridoru Levantský koridor pro cestu z Afriky do Evropy. V Evropě byla přítomnost lidí v období Jaramillo doložena v jeskyni du Vallonet u Nice. Pro stratigrafické zařazení a datování jsou důležitá především malá zvířata, na nichž lze díky rychlejšímu sledu generací pozorovat změny lépe než u velkých zvířat. V jeskyni du Vallonet se vyskytuje Allophaiomys pliocaenicus, malý živočich, charakteristický pro toto období. Velká fauna zahrnuje mj. slony jižní, nosorožce (Dicerorhinus etruscus), zebrovité koně a tury (Leptobos). Přítomnost člověka a jeho podíl na nálezové situaci dokládají kamenné artefakty. Především jsou to valounové nástroje a úštěpy valounů, jež bylo možné zčásti opět složit dohromady. Použité valouny pocházejí z okolí malé jeskyně. Navíc jsou tu dva pazourkové artefakty, z nichž jeden malý úštěp vykazuje podle mikroskopické analýzy stopy opotřebení. Biostratigraficky spadá komplex tamanské fauny, známý z několika nalezišť na Tamanském poloostrově mezi Azovským a Černým mořem, například podle výskytu Allophaiomys pliocaenicus, do stejného období jako nálezy z jeskyně du Vallonet. Charakteristická pro tuto tamanskou faunu je pozdní forma jižních slonů, velkých nosorožců (Elasmotherium caucasicum), koní (Equus cf. suessenbornensis), zubrů (Bison cf. schoetensacki), jakož i vlků (Canis tamanensis), šavlozubých tygrů a velkých hyen. Zdá se,

50


že spolu s tamanskou faunou nacházíme také důkazy přítomnosti lidí. Jsou popsány dvě opracované kosti z naleziště Kurgan Cimbal a náš archeologický tým z Il’skaji nalezl v Bogatyri na strmém pobřeží Azovského moře vedle kostí kamenné artefakty (úštěpy, jedno jádro). Kromě toho jsme před profilem s konglomerátem kostí našli kousky ohořelých, na okrajích zčernalých fosilizovaných kostí, jež poukazují na možné používání ohně. Ovládnutí Stěží lze docenit ovládnutí ohně jako rozhodující krok v našich dějiohně nách. Oheň účinně chránil člověka před šelmami, zvláště pak kočkovitými, které byly do té doby největšími nepřáteli našeho druhu. Vlastnictví ohně mělo také rozhodující sociální význam. Lidé seděli kolem ohně, ohniště se stala středem života tlupy. Jen člověk ovládal oheň, a když opodál zařval lev, bylo všem jasné, že nablízku je zvíře. Když člověk ovládl oheň, definitivně se oddělil od zvířat. Oheň hřál a umožňoval pobyt v chladných oblastech. Do toho dobře zapadá domněnka, že člověk se rozšířil do mírných pásem až v době, kdy si přisvojil oheň. Byly publikovány informace o stopách po ohni na afrických nalezištích asi před 1,4 mil. let. Tak lze najít v olduvajském Bed II (naleziště FxJj20) spálený jíl a v Koobi Fora na břehu jezera Turkana hlínu zarudlou od ohně a kameny se stopami žáru. V lokalitě Chesowanga na břehu jezera Baringo (Keňa) byly nalezeny rovněž ohněm zrudlé sedimenty a dřevěné uhlí. Z jeskynní ruiny na jihoafrické lokalitě Swartkrans pocházejí ohořelé kosti. Z příslušných výzkumů v Chesowanze a Swartkransi vyplývá, že oheň tam dosahoval žáru 400 až 600 °C. V žádném z těchto případů neexistují ohniště ani jiná svědectví o rozhodující úloze ohně; stejně tak je tomu v časovém rozmezí 1 až 0,5 mil. let, kterým se právě zabýváme. V Gesher Benot Ya’qovu byly nalezeny lesklé kousky dřevěného uhlí a kamenné artefakty se stopami žáru, z nichž bylo zrekonstruováno ohniště. O očouzených úlomcích kostí Evropa z Bogatyri na Tamanském poloostrově jsme se již zmínili. Stopy ohně jsou na některých kostech v jeskynní výplni v Šandalje (Chorvatsko), v níž bylo nalezeno mnoho zvířecích kostí a jeden valounový nástroj. V San Quirce v severozápadním Španělsku byly nalezeny shluky dřevěného uhlí, v jejichž případě jde možná o zbytky ohnišť. Z Miesenheimu u Andernachu v údolí říčky Nette pochází několik křemenných artefaktů pozměněných žárem. Ani z tohoto období ovšem neexistují jednoznačná ohniště a stěží se najdou stopy po plánovitém využití ohně. Interpretace osídlení mírného pásma na sever od Alp jako důsledku vlastnictví ohně zůstává dosud nálezy nedoložena. Nejstarší plánovitě založená ohniště známe z Vértesszölös (Maďarsko), ale toto travertinové naleziště v údolí potoka Átalér má velmi rozdílné datace. Bezpečnější je, jak se zdá, časové zařazení nálezů zvířat: jak u malých, tak velkých zvířat existují paralely mezi nalezišti v Maueru, Miesenheimu a Boxgrove, která jsou datována do konce zde diskutovaného časového úseku, do doby oteplení asi před 600 000 lety. Stejným směrem ukazuje rovněž výskyt šavlozubého tygra (Machairodontinae indet.) ve Vértesszölös, neboť tato kočkovitá


51

Pozdní starý paleolit První lovci doby ledové

Osídlení mírného pásu severně od eurasijských velehor

JAR

O L D U V A I

Klimatické výkyvy věku ledových dob, obraty geomagnetického pole (černá = normální, bílá = reverzní) a vývoj ve starém paleolitu. Levé výchylky křivky značí chladná období, pravé teplá období, jež jsou očíslovaná lichými čísly.

Rozšíření na jih Eurasie

R2 R1

X

První kamenné artefakty

52

Asie

Lov pstruhů

Kavkaz

Západní Asie


šelma podle rozšířeného názoru vyhynula asi před 500 000 lety. Z Vértesszölös známe tedy možná nejstarší ohniště, ale toto naleziště nespadá do počátků nejstaršího osídlení mírného pásma. Takovými nejstaršími stopami jsou spíše ojedinělé nálezy valounových nástrojů v porýnském Kärlichu a na Červeném kopci u Brna (Morava), které spadají do období Jaramillo před 1,07 až 0,99 mil. let. Jih Eurasie zůstával přirozeně v době před 1 až 0,5 mil. let osídlený. Do tohoto období náleží slavný Pithecanthropus erectus. V jižním Tádžikistánu na hranici s Afghánistánem jsou sprašové usazeniny o mocnosti více než sto metrů, kterými se prořezávají řeky tekoucí z Pamíru a odkrývají je. Vládne tam suché stepní klima, řeky však přinášejí hodně vody. V údolí Obi Mazaru byla objevena v různých sprašových patrech celá řada nalezišť. Naleziště Karatau patří podle stratigrafie spraše do období před 1 až 0,5 mil. let. Artefakty jsou vypracované z valounů z Obi-Mazaru. Úštěpy těchto valounů mají na okrajích valounovou kůru často tlustou jako plátek pomeranče a hodily se bez opracování skvěle jako nože. V Jižní Osetii na jižních svazích Velkého Kavkazu leží v údolí Džodžori jeskyně Kudaro I. V páté vrstvě tu byla objevena rozsáhlá fauna, mj. kosti nosorožce, jelena, zubra a kozoroha, které se dostaly do jeskyně jako zbytky úlovků. Kupodivu se tam kromě toho nachází mnoho kostí a páteří pstruha černomořského (Salmo trutta labrax). Jelikož bylo v jeskyni nalezeno velmi mnoho kostí jeskynního medvěda, vynořila se zprvu domněnka, že pstruhy lovili a požírali medvědi. Ze speciálních výzkumů však vyplynulo, že složení neodpovídá pozůstatkům pstruhů ulovených medvědy, nýbrž například neolitickým kuchyňským odpadkům. Zdá se tudíž, že lidé ve starém paleo litu zde chytali pstruhy ve větším množství. K výrobě kamenných artefaktů se používaly horniny vyskytující se v okolí jeskyně (kvarcit, vápenec, břidlice, pazourek). Pěstní klíny jsou většinou z kvarcitu a břidlice, malé nástroje a úštěpy naproti tomu z pazourku. Kavkazská oblast je severní cíp rozšíření pěstních klínů, které ve střední a východní Evropě té doby většinou chybí. Mezi kamennými artefakty je také jeden dvojhrot (limace) z obsidiánu. Toto sopečné sklo se vyskytuje až ve vzdálenosti několika set kilometrů – například v horském pásmu Džavacheti a navazující sopečné oblasti v Arménii. Jde tak o jeden ze vzácných příkladů transportu kamenného nástroje na větší vzdálenost ve starém paleolitu. Zatímco z Arménie nejsou ze starého paleolitu dosud známy žádné věrohodné nálezy ani slibné výzkumy v této vulkanické oblasti teprve začaly, víme o třech nalezištích z doby před 1 až 0,5 mil. let v sousední jihozápadní oblasti Turecka. Nejstarší jsou nálezy v Dursunlu u Konye v Anatolii. Artefakty zčásti zhotovené z křemene bipolární technikou spadají do doby mezi obdobím Jaramillo a přelomem Matuyama/Brunhes. Podařilo se nalézt úštěpy a jádra, nikoli pěstní klíny nebo odpady vzniklé při jejich výrobě. Také v jeskyni Yarimburgaz v evropské části Turecka západně od


53

Istanbulu se nacházejí spolu s rozsáhlou faunou především úštěpy a valounové nástroje, ale chybí nálezy pěstních klínů. Zato pěstní klíny a sekáče z acheuléenského období byly objeveny ve spodních vrstvách lokality Kaletepe Deresi. Tato jeskyně se nachází na středoanatolské náhorní plošině ve výši 1600 m nad mořem v oblasti poznamenané vulkanickou činností. Nejspodnější vrstvy s acheuléenskými nálezy starými 1,1 +/– 0,02 mil. let leží bezprostředně na sopečných usazeninách. K výrobě valounových nástrojů a velkých úštěpů se používaly hrubozrnnější horniny (ryolit, andezit, čedič). Na rozdíl od jiných případů jsou pěstní klíny a sekáče zhotovené ze sklovitého, dobře štěpitelného obsidiánu. Nabízí se otázka, zda se mohly tyto obsidiánové pěstní klíny používat také na stejně hrubé práce, jaké jsou dosud popsány v Africe a údolí Jordánu, kde byly vykonávány pěstními klíny vyráběnými z tvrdších hornin (vápenec, čedič, kvarcit). Kromě toho je třeba se znovu ptát, jak si lze vyložit rozpor mezi acheuléenskými nálezy s pěstními klíny a sekáči – kromě Kaletepe Deresi je důležité rovněž naleziště Latamné v sousední Sýrii na jihu – a nálezy vyvinutého oldovanu, jako z Dursunlu a Yarimburgazu. K vyvinutému oldovanu patří také artefakty z velké jeskyně Petralona na řeckém poloostrově Chalkidiki. V působivé řadě vrstev s mnoha pozůstatky velkých i malých zvířat byly téměř ve všech horizontech nalezeny úštěpy a úlomky křemene. Stejně jako v nepříliš vzdálené jeskyni Yarimburgaz mají malé úštěpy často retušovaná zaoblení nebo ozubené hrany, občas také průběžně retušovanou drasadlovou hranu. Slavná je skvěle zachovaná lidská Lidská lebka lebka nalezená v Petraloně, jejíž objev ve vápencových usazeninách nad v Petraloně jeskynními sedimenty je ovšem cosi jedinečného. V Itálii jsou z doby před 1 až 0,5 mil. let zvláště důležité nálezy v Isernia Itálie La Pileta v sopečné oblasti mezi Římem a Neapolí, jakož i naleziště u jihoitalské Venosy, také ve vulkanické pánvi. V Isernii ležely nálezy v mořských a říčních usazeninách. Odkryty byly působivé hromady zubřích, nosorožčích a sloních kostí. Kromě toho je zde doložena přítomnost medvěda, hrocha, divokého prasete, jelena a megalocera (jelena obrovského). Část kostí je rozlámaná, popřípadě byly rozdrceny pro získání morku. Z datace sopečných usazenin vyplynulo pro Isernii stáří asi 800 000 let, což časově odpovídá přelomu Matuyama/Brunhes. Malá fauna, především výskyt Arvicola cantiana, naproti tomu svědčí o stáří asi 600 000 let. Díky početným dobře dochovaným nálezům velkých a malých zvířat lze detailně rekonstruovat životní prostředí té doby a můžeme hovořit o lesostepi v mírném teplém pásmu. U artefaktů z Isernie se jedná převážně o malé úštěpy z místně dostupných silicitů. Tyto úštěpy jsou mnohdy na hranách obloukovitě nebo zoubkovaně retušované. Kromě toho jsou tu valounové nástroje zhotovené z vápence, které jistě nesloužily jako jádra pro odbíjení úštěpů. Tak zde zcela chybějí pěstní klíny nebo odpady vznikající při jejich výrobě. Na nalezišti Venosa-Loreto je řada vrstev o mocnosti 30 m s nálezovými horizonty ze starého a středního paleolitu. Spodní nálezová

54


vrstva, která nás zajímá, se zdá být podle vývojového stadia koní (Equus aff. suessenbornensis) a zubrů (Bison schoetensacki cf. voigtstedtensis) o něco starší než Isernia. Kromě toho byly nalezeny četné kosti jelenů, jakož i ostatky hrocha, slona, nosorožce a medvěda, které jsou často rozdrcené, aby se z nich získala kostní dřeň. Stejně jako v Isernii se i zde podařilo zrekonstruovat jako životní prostředí lesostep mírného teplého pásma. Rovněž kamenné artefakty jsou podobné jako v Isernii, což znamená, že sestávají většinou z malých úštěpů, které jsou zčásti obloukovitě nebo zoubkovaně retušovány, jakož i valounových nástrojů z vápence. Kromě toho zde byl nalezen pazourkový pěstní klín mandlového tvaru. Na sousedním nalezišti Venosa-Notarchirico je dvanáct nálezových vrstev. Spodní část usazenin spadá do období před 780 000 až 500 000 let. Fauna je podobná jako v Loretu a zahrnuje mj. kosti lesního slona (Elephas antiquus), daňka a velkého jelena, pratura a zubra. V některých vrstvách byly nalezeny valounové nástroje z vápence, pěstní klíny z kvarcitu a pazourku, jakož i spousta malých pazourkových úštěpů. V jiných vrstvách naproti tomu převládají malé úštěpy, zatímco valounové nástroje z vápence jsou spíše vzácné a pěstní klíny chybějí docela. Máme tu tedy na jednom a témže nalezišti střídající se vrstvy acheuléenu a vyvinutého oldovanu. Toto střídavé uložení jako by hovořilo pro to, že rozdíl mezi acheuléenem a vyvinutým oldovanem, který je založen výhradně na výskytu nebo absenci pěstních klínů, je podmíněn prováděnými pracemi, k nimž bylo nebo nebylo zapotřebí pěstních klínů. Důležitým nálezem z tohoto období je lidská lebka na lokalitě Ceprano v údolí řeky Sacco mezi Římem a Neapolí. Tato asi 700 000 let stará lebka má objem cca 1200 cm3 a byla klasifikována jako lebka Homo erectus. Iberský Na Iberském poloostrově se z doby před 1 až 0,5 mil. let nacházejí poloostrov kamenné artefakty v říčních terasách Guadalquiviru (jihozápadní Španělsko), a to v několika patrech. Zatímco nejstarší nálezy ze začátku epochy Brunhes neobsahují žádné pěstní klíny, o úroveň výš už několik pěstních klínů je. Přibližně do stejné doby spadají acheuléenské nálezy, tzn. s pěstními klíny, z Laguna de Medina u Cádizu. Na rozdíl od této lokality poskytlo naleziště Cullar-Baza (jihovýchodní Španělsko) bohatou faunu, mj. s ostatky stepního mamuta (Mammuthus trogontherii), etruského nosorožce, stratigraficky důležitou formu velkého jelena (Praemegaceros verticornis) a koně (Equus suessenbornensis), jakož i malých zvířat, ale pouze šest úštěpů a dva valounové nástroje. Naleziště San Quirce v severozápadním Španělsku je důležité, protože tam bylo nalezeno několik shluků artefaktů s valounovými nástroji, sekáči a částečně obloukovitě nebo zoubkovaně retušovanými úštěpy, jakož i hromádky dřevěného uhlí, u nichž by mohlo jít o zbytky ohnišť. Bohužel nejsou v San Quirce žádné kosti, které by dovolily zjistit něco více o místě a zvláště pak případných ohništích. Nejvýznamnější jsou však nálezy v jeskyních Atapuerca nedaleko Burgosu. Při stavbě železnice tam bylo narušeno několik jeskynních


55

výplní. Nejstarší nálezy pocházejí ze Sima del Elefante a již jsme si je popsali. V Gran Dolina jsou zvláště bohaté nálezy z doby krátce před přelomem Matuyama/Brunhes před 780 000 lety. Malá fauna zahrnuje mj. stratigraficky důležité formy Mimomys savini a Pliomys episcopalis. K velkým zvířatům patří mj. kůň, divoké prase, jelen, srnčí a pratur, dále medvěd a hyena. Tato zvěř, hlavně pak srnčí a divoká prasata, jako by odkazovala na více zalesněnou krajinu. Kamenné artefakty z Gran Doliny jsou zhotovené z křemene, pískovce a pazourku. Jde především o malé až středně velké úštěpy, jejichž hrany jsou mnohdy retušované. K tomu přistupuje několik valounových nástrojů, kdežto pěstní klíny a sekáče chybějí. Je to inventář vyvinutého oldovanu, který objevitelé také tak klasifikují – ovšem jako oldovan neboli mode I – zatímco označení oldovan pro není pro evropské nálezy běžné. V jeskyni Grand Dolina bylo kromě toho nalezeno více než třicet lidských kostí náležejících čtyřem jedincům. Výzkum těchto lidských ostatků přinesl stopy (zlámané kosti), které byly interpretovány jako známky kanibalismu. Nálezy z jeskyní Atapuerca se označují jako Homo antecessor, zatímco ostatní nálezy ze starého paleolitu v Evropě jsou přiřazovány k Homo heidelbergensis, kterému se občas říká také Homo tautavelensis podle důležitého naleziště Tautavel. Potud přehled o jihu Eurasie, která patřila k sídelním oblastem lidí asi od doby před 1,8 mil. let. Důležitým jevem v době před 1 až 0,5 mil. let je však rozšíření obydleného území do mírného pásma na sever od velehor. Již jsme hovořili o tom, že předpokladem k dobytí tohoto nového biotopu bylo možná vlastnictví ohně, i když data, která máme k dispozici, to zatím nepotvrzují. Zmínili jsme se již o ojedinělých nálezech valounových nástrojů v Kärlichu a na Červeném kopci, jež tam možná dokládají nejstarší pobyt lidí v období Jaramillo asi před jedním milionem let. Přítomnost lidí v této oblasti je však zjištěná teprve asi od 700 000 let. K nejstarším nalezištím patří Soleihac ve vulkanické oblasti Francouzského středohoří. Lidé se zdržovali na poloostrově nebo ostrově v kráterovém jezeře. Je popsán val složený z čedičových úlomků a velkých kostí, jehož funkce není jasná – možná měl sloužit pro vymezení a ochranu obydlí. Mezi úlovky byly nalezeny mj. zbytky lesního slona neboli „slona s rovnými kly“ (Palaeoloxodon antiquus). Vedle kostí tohoto největšího slona měřícího v kohoutku až čtyři metry byly nalezeny rovněž kosti nosorožce a hrocha, jakož i koně, jelena, zubra a medvěda. U kamenných artefaktů jde především o úštěpy homogenních silicitů. Hrany úštěpů jsou retušovány někdy obloukovitě nebo zoubkovaně nebo také jako drasadla. Kromě toho byly nalezeny valounové nástroje a jeden pěstní klín z čediče. Jiná naleziště známe z údolí severofrancouzské řeky Sommy. V Abbeville jsou dodnes významné lokality Stade a Champ de Mars. Tam bylo počátkem 20. století nalezeno ve štěrkovnách nacházejících se na třicetimetrové terase na břehu Sommy mnoho pěstních klínů, jejich množství bylo ovšem jistě podmíněno tím, že je přednostně vybírali dělníci, kteří za

Známky kanibalismu?

Expanze na sever od velehor

Pěstní klíny v údolí Sommy

56


tyto „hezké“ nálezy dostávali patřičné odměny. Zčásti oválné a podlouhle oválné pěstní klíny jsou z pazourku. Sommské štěrky sestávají z převážné části z pazourkových valounů, které řeka vypracovala z usazenin z období křídy v druhohorách. Lidé patrně vyhledávali výskyty těchto pazourkových štěrků především kvůli opracování kamene. Homogenní, dobře štěpitelný křídový pazourek se na výrobu nástrojů, s nimiž se měly vykonávat hrubé práce, hodí jen omezeně, neboť sklovitá hornina snadno puká. Proto je třeba se ptát, zda tyto pravidelné pečlivě opracované pazourkové pěstní klíny sloužily ke stejným účelům jako již popsané hrubé pěstní klíny z tvrdších hornin. Na druhé straně ale mnoho neolitických seker je z (obroušeného) pazourku. Ze stejné stratigrafické polohy pocházejí rovněž nálezy v St. Acheul, předměstí Amiensu, které Gabriel de Mortillet zvolil k označení acheuléen. Významné naleziště se nacházelo ve štěrkovně v Rue Marcelin Berthelot v St. Acheulu. Kromě pěstních klínů nejrůznějšího tvaru jsou tam také úštěpy, jejichž hrany jsou částečně a většinou nepravidelně retušované. Pozoruhodné je jádro pro výrobu úštěpů, u nějž byla připravena nejen úderová plocha k odbíjení úštěpů, jak to známe v zásadě z oldovanu a například z Dmanisi, nýbrž byla upravována rovněž těžební plocha, aby bylo možné dát odraženým úštěpům určitý zamýšlený tvar. Tato levalloiská technika charakteristická pro střední paleolit má tedy své předchůdkyně již ve starém paleolitu před více než 500 000 lety. Na strmém pobřeží na francouzské straně průlivu La Manche, který se ve studených obdobích měnil v pevninský most na britské ostrovy, bylo u Wimereux odhaleno naleziště, z nějž pochází mnoho úštěpů a valounů s negativy štěpení, které lze sbírat za odlivu na pláži. Podle stratigrafie strmého pobřeží jsou tyto nálezy staré nejméně 500 000 let; mohou být ale ještě značně starší a patří k nejstarším dokladům osídlení severně od Britské Alp. Na britských ostrovech, které byly v chladných obdobích spojené ostrovy s kontinentem, se dostáváme do oblasti, která byla v nejstudenějších fázích ledových dob z valné části pokryta vnitrozemským ledovcem. První velké zalednění (anglian, elster) proběhlo přibližně před 500 000 lety. Přitom byl zasypán říční systém Midland-River, a když led ustoupil, byl nahrazen dnešním systémem Temže. Naleziště u bývalé Midland-River a jejích přítoků tudíž náležejí do doby před více než 500 000 lety a jsou částečně překryta usazeninami z období zalednění anglian. Platí to pro mnoho pěstních klínů z Warren Hillu, které pocházejí z pazourkových štěrkových lomů a představují stejně jako spousta severofrancouzských nálezů pro svůj nápadný tvar elitu mezi kamennými artefakty; úštěpy, které se tam kdysi také nacházely, nebyly posbírány. Reprezentativnější je složení nálezů ve Waverley Wood, k nimž patří nejen pěstní klíny, ale také úštěpy. Problematické je naleziště High Lodge, neboť odtud pocházejí pazourkové artefakty, které jsou mnoha retušovanými drasadlovými a hrotitými tvary typické pro střední paleolit a nemají ve starém paleolitu obdoby. Zdá se, že naleziště High Lodge leželo jednoznačně u Midland-River a strati-


57

grafická poloha je umísťuje do doby před zaledněním anglian. Přesto jsou tyto nálezy na dobu před více než 500 000 lety v celosvětovém měřítku tak neobvyklé, že je na pováženou tak vysoké stáří jednoduše akceptovat. Jak historicky interpretovat ojedinělé naleziště, k němuž existují paralely z doby teprve před 300 000 let? Nejdůležitějším nalezištěm z doby před 1 až 0,5 mil. let je však Boxgrove na jižním pobřeží Anglie, území nezasaženém zaledněním anglian. Boxgrove leží na rozsáhlé plošině, pokryté písky a nezpevněnými sedimenty, silty (silts). Slindonské silty, v nichž je uložená většina nálezových vrstev, se vytvořily na břehu laguny v teplejším období. Především drobná fauna (mj. Pliomys episcopalis, Arvicola cantiana) umožňuje zařadit je do doby asi před 600 000 lety. Velká fauna, hlavně zřejmě zbytky úlovků, zahrnuje nosorožce, velkého jelena (Megaloceros cf. verticornis), vlka a medvěda (Ursus deningeri). Kromě toho byla nalezena lidská holenní kost. Četné artefakty jsou vypracovány z místního pazourku. Existuje několik nálezových koncentrací, které obsahují v první řadě pěstní klíny a odpad z jejich výroby. Je to poprvé, kdy bylo možné detailně zdokumentovat takové dílny určené k výrobě pěstních klínů. Pěstní klíny jsou oválné a velmi pečlivě vypracované. Lze si stěží představit, že by tyto kusy sloužily k podobné práci jako hrubé pěstní klíny z Afriky nebo údolí Jordánu. U pěstních klínů se pravděpodobně jedná o různé formy nástrojů, které lze díky opracování ploch na spodní a horní straně složit dohromady. V Boxgrove kromě toho existuje mnoho úštěpů, které zčásti odpadly při Boxgrove výrobě pěstních klínů, nebo šlo o záměrně odražené kusy. Některé úštěpy mají retušované drasadlové hrany nebo škrabadlové hlavice. Podle vývojového stadia malé a velké fauny patří spodní čelist Homo heidelbergensis nalezená v roce 1907 v písčinách Neckaru u Maueru do Mauer stejného období oteplení jako nálezy v Boxgrove. V rozsáhlé mauerské fauně se vyskytují stejná malá zvířata. Kosti nalezené v mauerských písčinách, mj. kosti lesního slona, nosorožce, hrocha, koně, jelena, srnčí zvěře, zubra a divokého vepře, jistě nejsou zbytky zvířat ulovených lidmi, nýbrž přirozeně uhynulých kusů, jejichž kosti byly splaveny do říčního meandru Neckaru. Tak se tam dostala také lidská spodní čelist; kamenné artefakty připisované tomuto Homo heidelbergensis jsou buď přírodní výtvory (heidelberská kultura), nebo nijak úzce nesouvisejí se spodní čelistí a zvířecími kostmi jako později nalezené chalcedonové kusy. Podle shodného složení fauny a stratigrafické polohy jsou nálezy v nejspodnější vrstvě lokality Achenheim u Štrasburku a především ve středorýnských lokalitách Kärlich G a Miesenheim srovnatelného stáří jako Boxgrove Miesenheim a spodní čelist Homo heidelbergensis. V malé fauně Kärlichu G se poprvé vyskytuje Arvicola cantiana, zatímco ve starších vrstvách tohoto důležitého profilu se nachází její předchůdkyně Mimomys savini. Kosti velkých zvířat nahromaděné v této vrstvě pocházejí mj. z nosorožce, koně a jelena, dále ze stratigraficky důležité formy velkého jelena Megaloceros verticornis, která

58


se vyskytuje rovněž v Boxgrove. Nalezené kamenné artefakty (úštěpy, jádra) z křemene a kvarcitu nemají přímou souvislost se zvířecími kostmi, neboť kosti a artefakty z Kärlichu G pocházejí z několika různých staletí. Naproti tomu v Miesenheimu bylo možné provést systematický výzkum. Místo se nacházelo původně v jednom starém rameni Rýna, jehož koryto leží v současné době o padesát metrů níž. Areál naleziště je prostoupen zlomy, které vznikly před 200 000 lety, když se tvořily sousední bahenní sopky – Plaidter Hummerich, Korretsberg, Wannengruppe. To značně změnilo původní terén. Pro stáří Miesenheimu je kromě biostratigrafie důležitá sopečná usazenina nad nálezovou vrstvou, která vyplňuje horní část potočního koryta a je stará 460 000 let. Nálezy leží v tmavé náslaťové vrstvě, jež vznikla jako usazenina bahnité vody, a nad ní. Do tohoto prostředí se hodí rozsáhlá fauna měkkýšů, a to druhů, které žijí v bažinách na břehu periodicky zaplavovaných niv nebo ve stojatých vodách bohatých na vegetaci (například Planorbis carinatus) a vyskytují se tam obzvlášť často. K tomu se přidávají další měkkýši, mezi nimi také zástupci holdující vlhkým a velmi vlhkým stanovištím, dále několik lesních forem měkkýšů, jakož i plži typičtí pro otevřené biotopy, jejichž ulity byly spláchnuty do vody a kteří jsou pro okolní vegetaci charakterističtí. Těžiště rozšíření různých druhů plžů nalezených v Miesenheimu leží v dnešní době v jihovýchodní střední Evropě. Z toho lze usuzovat, že klima na středním Rýně mělo tehdy kontinentálnější charakter než dnes. Také rozsáhlá škála malých zvířat zahrnuje mnoho vlhkomilných druhů. Patří k nim bobr a vyhynulý bobr velký (Trogontherium cuvieri), ale také hryzec (vodní krysa, Arvicola cantiana), který je důležitý pro biostratigrafické zařazení naleziště. Naproti tomu křečci žili v otevřené travnaté krajině, myšice křovinné (Apodemus silvaticus), plchové a plšíci lískoví (Elio mys quercinus, Muscardinus avellanarius) pak v lese. Ostatky těchto malých zvířat pocházejí alespoň zčásti z vývržků dravých ptáků. Proto se odkazy Životní na různé biotopy vysvětlují loveckými revíry dravých ptáků. Výborně se prostředí zachovaly kosti velkých zvířat. Nepoškozený povrch kostí odkazuje na skutečnost, že se dostaly okamžitě do vody, kde přetrvaly za nepřítomnosti vzduchu a byly nedostupné jak pro šelmy, tak pro hlodavce. Jde převážně o kosti, zuby a paroží srnčí a jelení zvěře. Srnec byl větší než zvířata žijící dnes ve středním Porýní, miesenheimští jeleni odpovídali dnešní vysoké zvěři. Slon je dosud zastoupen pouze jednou jedinou kostěnou lamelou stoličky, která pochází patrně z mamuta stepního (Mammuthus trogontherii). Poněkud lépe – nejméně dvěma jedinci – je doložen nosorožec etruský, který se vyskytuje rovněž v Maueru a Boxgrove. Z Maueru je také znám velký kůň středního pleistocénu (Equus mosbachensis). Především kosti těchto velkých zvířat doplňují obraz biotopu. Srnčí a možná i jelení zvěř a nosorožec etruský žili v lese. Naproti tomu stepní mamut a zvláště pak kůň obývali otevřenou travnatou krajinu. Můžeme se tudíž domnívat, že v okolí tůní se nacházely lesy a mýtiny – jak to dokládá již


59

malá fauna. Stejně jako na jiných nalezištích starého paleolitu je také v Miesenheimu často obtížné odhadnout podíl lidí na vzniku nálezové situace. Třebaže povrchy kostí jsou velmi dobře zachovalé, nebylo možné rozeznat jednoznačné řezné stopy, které mohly vzniknout při stahování kůže nebo oddělování masa zvířete. Ani z četných zlámaných kostí nelze většinou dovodit lidskou činnost. Zejména podélné a příčné lomy kostí vznikaly pravděpodobně v sedimentu. Našlo se ovšem několik dlouhých kostí jelena se zakulacenými hranami, které zřejmě způsobil člověk, když rozbíjel duté kosti. Dosud nejdůležitějším dokladem, že zvířata lovili lidé, je pozůstatek jeleního paroží na vylomené části lebky. Něco podobného se sice stává i tehdy, když jelena složí šelmy, jelikož je ale přítomnost člověka doložena kamennými artefakty, dokazuje tento kus paroží s jistou pravděpodobností, že zde lovili lidé. Protože jelen lesní má paroží od září do března, dokládá zmíněný nález tuto roční dobu. Srnčí je zastoupeno nejméně devíti zvířaty (tři mladé a šest dospělých kusů). Mladé kusy uhynuly mezi srpnem a zimou; možná jde celkově o ostatky jedinců z většího stáda, kteří byli uloveni a strženi zde v bažinaté pobřežní krajině. Koně zastupují nejméně čtyři jedinci. Na základě věkového složení zvířat není vyloučeno, že se jedná o rodinu. Je tudíž pravděpodobné, že zvířecí kosti nalezené v Miesenheimu pocházejí z různých období. Lze se domnívat, že zde bylo v různých ročních dobách uloveno jedno stádo srnčí, jedno stádo jelení zvěře a jedna rodina koní. Z uvedených zvířat – srnčí a jelení zvěř, koně – zbyly ve všech případech končetiny a kusy lebek včetně zubů. Kostra trupu naproti tomu chybí úplně. Docela jiný obraz máme před sebou v případě pozůstatků tura. U tohoto starého kusu se dochovaly skoro všechny části kostry a patrně jde o zvíře, které pošlo přirozenou smrtí. Kamenné artefakty jsou zhotovené převážně z křemene, vzácně pak z kvarcitu a radiolaritu (buližníku). Všechny použité horniny se vyskytují v blízkém okolí v říčních štěrcích. Nepříliš početné zde nalezené artefakty pocházejí z vlhkých sedimentů, patrně z tůně. Neleží tedy tam, kde se vyráběly nebo používaly. Lze se domnívat, že víc artefaktů se nachází v sousedním sídlišti na břehu. Dva artefakty vykazují stopy ohně. Křemen byl opracován v místě nálezu. Dochovalo se nemálo jader, úštěpů a mnoho malých odštěpků. Z valounového kvarcitu je několik málo úštěpů a z radiolaritu pouze jeden jediný. Dosud nejdůležitějším kamenným artefaktem je větší úštěp z jemnozrnného sladkovodního kvarcitu. Tento kus má na dorzální straně širokého zbytku úderové plochy retušovanou pracovní hranu. Je to jediný artefakt z této suroviny a možná byl přinesen odjinud už jako hotový nástroj. Zajímavá je dále oválná dlažba z říčních valounů. Tato oválná plocha o délce asi 5 m sestává z jedné vrstvy valounů v jinak nekamenitém sedimentu a z geologického hlediska ji lze stěží vysvětlit. Bylo by důležité pokračovat v započatých vykopávkách v Miesenheimu a lépe tak poznat způsob života Homo heidelbergensis.

Strategie lovu

Kamenná technologie

60


Mírné Ze všech nalezišť severně od Alp, popsaných pro dobu před 1 až 0,5 životní mil. let, lze usuzovat na mírné životní podmínky. Lidé žili v lesostepi; podmínky rozšíření hustého pralesa bránili také velcí býložravci. Klima odpovídalo

do značné míry současnému, tedy teplé fázi věku ledových dob. Dosud neexistuje nic, co by poukazovalo na to, že oblast severně od velehor byla obydlená také v chladných fázích tohoto období (doby ledové); tehdy se lidé pravděpodobně stahovali zpátky na jih.

První „glaciální lovci“ před 500 000 až 400 000 lety Z doby asi před 500 000 lety, právě v čase prvního velkého zalednění

Elsterský (elsterský glaciál), během nějž pokryly vnitrozemské ledovce rozlehlé části glaciál střední a východní Evropy, existují odkazy na osídlení studených stepí, jež

se v ledových dobách rozšířily na sever od eurasijských velehor. Sprašová step se prostírala v širokém pásu od Atlantiku až k Čínskému moři. Byla to travnatá krajina se suchým podnebím. Stromy a keře se kvůli suchu vyskytovaly pouze na březích řek. Sprašová step byla bohatá na divokou zvěř; žili na ní stepní sloni a nosorožci (Dicerorhinus hemitoechus), stáda koní, zubrů a sobů. Velký teplotní rozdíl mezi horkými léty a velmi studenými zimami nutil zvířata putovat podle ročních dob a podle toho se řídil také lov. Pro populaci lovců byl tento biotop příhodný, možná příhodnější než životní podmínky v dobách oteplení. Život ve stepích v dobách ledových však vyžadoval teplé oblečení a bezpečné příbytky. Vlastnictví ohně bylo bezpodmínečně nutné a také je pro tuto dobu nesporné. Kärlich Na základně vrstevního paketu Kärlich H byly objeveny ve spraši kamenné artefakty a zvířecí kosti. Bylo prozkoumáno naleziště, nacházející se na okraji potočního koryta, pokryté vulkanickými usazeninami starými asi 460 000 let a dalekosáhle poničené rubacími stroji. Zachovaly se kel a stehenní kost stepního slona, jakož i shluk asi šedesáti kamenných artefaktů z křemene a křemence. Jde o jádra a úštěpy, jež byly u křemene zhotovovány bipolární technikou. Několik úštěpů má retušované hrany a jeden křemenný artefakt opracovaný na svrchní a spodní straně připomíná pěstní klín. Výzkum tohoto nálezového horizontu vydal na různých místech artefakty vypracované převážně z křemene, ale neodkryl žádné kosti ani známky osídlení. Nejstarší nálezová vrstva v povrchovém dole Schöningen (13 I) u Helmstedtu náleží také, jak se zdá, do doby ledové. Poukazují na to přinejmenším jeden kel a další ostatky stepního slona. Jiné zbytky kořisti pocházejí z tura, koně a jelena. U pazourkových artefaktů z této vrstvy se jedná o malé úštěpy, zčásti s obloukovitě nebo zoubkovaně retušovanými hranami. Použití ohně je zde doloženo více než stem ohněm rozpukaných (krakelovaných) kusů pazourků, většinou přírodních úlomků. Další poukaz na pobyt lidí v glaciálním klimatu se nachází v Globe Pit u Little Thurrocku (Anglie). V temžském štěrku vytvořeném


61

během doby ledové tu byly nalezeny úštěpy a jádra, spadající možná do o něco pozdější doby ledové před 420 000 lety. Zdaleka nejdůležitější však jsou nálezy a poznatky z Caune de l’Arago Caune de u jihofrancouzského Tautavelu. Po celá desetiletí byly z této jeskyně získá- l’Arago vány detailní informace o stratigrafii a životním prostředí, způsobu lovu a života, a také o lidech samotných. Ti se v této původně více než 100 m dlouhé a 10 m široké jeskyni nad říčkou Verdouble zdržovali opakovaně po delší dobu. Zbytky intenzivního osídlení pocházejí z vrstvy G, která se vytvořila cca před 450 000 lety. V chladném suchém klimatu lidé ve stepní krajině lovili především ovce (Ovis ammon antiqua), zubry, pratury pižmové (Praeovibos primus) a koně, méně pak soby a jeleny. Povrch kostí nese často stopy čtvrcení a vykosťování zvířat. Kosti se kromě toho drtily a získávala se z nich dřeň. Kamenné artefakty jsou většinou z křemene, který se štípal na kamenné podložce bipolární technikou. Jde především o malé úštěpy a úlomky. Kromě toho zde byly nalezeny valounové nástroje, jakož i několik pěstních klínů z křemence a břidlice. Z této vrstvy pochází několik ostatků mužů, žen a dětí, klasifikovaných jako anteneandertálci neboli Homo heidelbergensis. Zatímco vrstva G dokládá dlouhodobější nebo opakovaný pobyt větších skupin lidí, ilustruje nálezový horizont L krátký pobyt tlupy lovců sobů. Kromě sobů zde bylo poraženo také několik ovcí. Kosti zvířat nejsou většinou rozdrceny kvůli morku; zvířata byla, jak se zdá, rozřezána a zbavena masa; maso a jistě i kůže si lovci patrně brali s sebou. Několik málo kamenných artefaktů v tomto nálezovém horizontu je z křemene, který se vyskytuje ve štěrcích říčky Verdouble, některé pak ze silicitů, jež lze nalézt ve větší vzdálenosti. Inventář sestává kromě úštěpů z několika málo valounových nástrojů. A konečně existují v mezihorizontu FG nálezy dokládající krátký pobyt malé skupiny lidí, kteří lovili tury pižmové, ovce a koně.

Pozdní starý paleolit před 400 000 až 300 000 lety Z posledních 100 000 let starého paleolitu pochází více nalezišť než z předchozí doby. Souvisí to nejen s tím, že je nám tato doba na časové ose blíže, ale také s nárůstem obyvatelstva. Podíváme-li se na rozšíření nalezišť, mohli bychom říci, že centrum osídlení se nacházelo v západní Eurasii – Itálii, Španělsku, Německu, Francii a jižní Anglii. To je však podmíněno jen tím, že v této oblasti probíhá intenzivnější výzkum. Jedna skupina nalezišť se vyznačuje velkým množstvím kostí a zubů Oteplení lesního slona. K převládajícím sloním ostatkům se přidávají též různým počtem zastoupené kosti jiných zvířat. Tato místa se nacházejí v bažinaté pobřežní oblasti vodních ploch a často se ve vlhkých sedimentech dochovaly četné zbytky rostlin, zprostředkující obraz okolní vegetace. Několik nalezišť v Itálii ve vulkanické oblasti severozápadně od Říma – Torre in

62


Pietra, Malagrotta, Castel di Guido, La Polledrara – náleží do Formazione Aurelia staré 320 000 let, tedy do pozdního starého paleolitu. V La Polledrara se kromě lesního slona často vyskytuje pratur (Bos primigenius). Na jiných místech se k zbytkům slonů přidávají kosti nosorožce, koně a jelena. Tato zvířata žila v lesostepích mírně teplého klimatu. V Torre in Pietra bylo nalezeno více než padesát pěstních klínů a rovněž v Castel di Guido a Malagrottě se nacházejí pěstní klíny vypracované z tvrdších hornin, v Malagrottě v jednom případě také kostěné. Navíc se zde vyskytují valounové nástroje na hrubší práci, jakož i mnoho malých pazourkových úštěpů s mnohdy zoubkovaně nebo obloukovitě retušovanými hranami. V La Polledrara byly nalezeny skoro jen takové malé úštěpy z homogenního pazourku, avšak žádné pěstní klíny; jsou zde ovšem hrubě opracované kostěné nástroje. Podobná nálezová situace je ve Fontana Ranuccio v centrální části Apeninského poloostrova jižně od Říma. K převládajícím lesním slonům tu přistupuje mnoho jiných zvířat, mj. hroch obojživelný, stepní nosorožec (Stephanorhinus hemitoechus), pratur, kůň a jelen. Pěstní klíny z Fontana Ranucco jsou nejednou vyrobeny z kostí. Těmito pěstními klíny byli pravděpodobně čtvrceni lesní sloni, k čemuž bylo očividně možné použít také kostěných pěstních klínů. Rovněž ve Fontana Ranuccio se kromě hrubých nástrojů (pěstní klíny, valounové nástroje) nachází mnoho malých úštěpů z homogenního ostrohranného pazourku. V horních vrstvách Venosa-Notarchirico v jižní Itálii byla objevena podobná nálezová situace. Zvláště poučná je na temeni ležící lebka mladého slona. Spodní čelist byla oddělena a rozdrcena. Kolem této lebky leželo deset pěstních klínů a dvacet valounových nástrojů, jakož i úštěpy. Na tomto místě byla sloní lebka rozbita za pomoci pěstních klínů a valounů. K této skupině nalezišť patří ve Španělsku Torralba a údolí řeky Ambrony v Mesetě 150 km severně od Madridu. Kromě velmi rozšířených lesních slonů se zde vyskytují také kosti jiných zvířat, v Torralbě mj. nosorožce, pratura, koně a jelena. K hrubším pracím sloužily pěstní klíny, sekáče a valounové nástroje. Nejčastější zde však jsou malé pazourkové úštěpy, mnohdy s retušovanými hranami. Technika štípání připomíná zčásti již střední paleolit a lze z toho vyvozovat, že také Torralba a Ambrona spadají do konce starého paleolitu. Markýz de Cerralbo nalezl v Torralbě při svých vykopávkách před první světovou válkou několik opracovaných dřev, mezi nimi snad také kusy dřevěných oštěpů, jež se dochovaly ve vlhkých sedimentech. V Německu patří k nalezištím s množstvím kostí slona lesního v bažiBřeh jezera natém břehu jezera Kärlich v Neuwiedské pánvi. Asi před 400 000 lety Kärlich došlo během oteplení v oblasti hliniště Kärlich k sopečnému výbuchu, při němž se vytvořil tufový prstenec (kärlišský úlomkový tuf). V souvislosti s touto erupcí vznikla v jihovýchodní části dnešního hliniště prohlubeň; možná jde o kráter zmíněného vulkánu. V této prohlubni se pak vytvořilo jezírko. Jezerní usazeniny, hlavně pak rašelinné vrstvy vzniklé při postup-


63

ném zanášení jezera umožňují rozeznat vývoj vegetace. Pylová analýza ukazuje, že jezírko vzniklo po sopečném výbuchu uprostřed oteplení. Oblast byla v té době porostlá listnatým lesem s vysokým podílem dubu. Následovalo období, v němž převládala líska a posléze perioda vyznačující se výskytem habru. Do této teplejší fáze spadá naleziště na břehu jezera. V příbřežní rašelině se zachovaly dřeviny, listy a plody. Lze sestavit dlouhý seznam vyskytujících se rostlin, který skýtá obvykle celistvý obraz tehdejších životních podmínek. K prokázaným rostlinám patří například jalovec, mochyně židovská, dřín obecný, maliník, ostružiník ježiník, pryskyřník prudký, orobinec a leknín. Kamenné artefakty jsou vypracovány z hornin – většinou z křemene a křemence –, které se vyskytují v rýnských štěrcích. Jistý problém tohoto naleziště spočívá v tom, že vulkán, který vytvořil prstenec kärlišského úlomkového tufu, prorazil nejen devonskou břidlici a terciérní jíly, ale také štěrky na hlavní terase. V úlomkovém tufu se nacházejí četné valouny rozbité erupcí vulkánu, mezi nimi také jádra a úštěpy. Vzhledem k jednoduché technice zpracování není možné v širokém přechodovém poli odlišit tyto pseudoartefakty (vulkanický materiál) z úlomkového tufu od artefaktů. Navzdory těmto potížím bylo v kärlišském jezerním břehu nalezeno asi dvě stě jednoznačných artefaktů. Jelikož „šedá zóna“ mezi tefrofakty a artefakty je velké, jsou nakonec vytříděné artefakty obzvláště jednoznačné a typické, a tak máme na rozdíl od jiných nalezišť starého paleolitu k dispozici nezvykle kvalitní sérii artefaktů. Byly nalezeny kamenné otloukače se stopami impaktů a jádra, dokládající opracování kamene na místě. Jedno jádro má vyklenutou preparovanou úderovou plochu, jiné má na úderové ploše velký negativ cílového úštěpu; obě tato jádra byla připravena a těžena již levalloiskou technikou. Jako na většině nalezišť starého paleolitu, také zde je vidět nápadný Velké versus protiklad mezi většími formami (valounové nástroje, pěstní klíny, sekáče) malé formy z hrubozrnnějších hornin, většinou kvarcitu, a velkým počtem malých forem, ponejvíce malých úštěpů z homogennějších jemnozrnnějších silicitů (křemen, radiolarit, sladkovodní kvarcit). Jeden pěstní klín je opracován pouze na jedné ploše. Spodek sestává převážně z valounové kůry. Nástroj je v souladu se zamýšleným tvarem zakomponován do surového kusu. Druhý pěstní klín vypracovaný z narudle hnědého kvarcitu je mu svými rozměry a způsobem opracování velmi podobný a mohl by pocházet od stejného kameníka. Sekáče jsou hrubé, jejich společným znakem jsou široký břit a klínovitý podélný řez. Dva sekáče různé velikosti jsou si tvarem a sledem úderů natolik podobné, že byly pravděpodobně vyrobeny jedním kameníkem. K tomu přistupují úštěpy, které mají na hranách retuše, ať už záměrné, nebo vzniklé používáním. Řady úštěpů padnoucích k sobě dokládají, že byly vyrobeny na místě. Tyto malé formy sloužily patrně v první řadě k opracování dřeva. V okolí naleziště rostla bujná vegetace. Rostlinná potrava pravděpodobně byla důležitou součástí obživy. V příbřežní rašelině i na nalezišti

64


samotném jsme našli skořápky lískových oříšků a bylo by prapodivné, kdyby lískové ořechy nesbírali a nejedli lidé. Ve stejné zóně jako artefakty Loviště ležely zvířecí kosti. Jde především o kosti a zuby lesního slona, který je tam lesních slonů doložen nejméně osmi jedinci. Byly zde kly, čtrnáct stoliček, spodní čelist, části lebek, jakož i jednotlivé obratle, žeberní oblouky a části dlouhých kostí. Jedná se o asi šestileté mladé kusy, dospělá zvířata mezi dvaceti a čtyřiceti lety a jedince starší čtyřiceti let. Povrchy kostí se zachovaly v různém stavu. Z toho byl vyvozen závěr, že se ukládaly delší dobu. Různý stupeň zachovalosti by však bylo možné vysvětlit také rozdílným uložením – ve vodě, v příbřežní zóně, na souši. Kromě dominujících sloních kostí (80 % zvířecího materiálu) byly nalezeny parohy, zuby a několik kostí jelena lesního (Cervus elaphus). Úlomek paroží pochází ze soba (Rangifer sp.) a v tomto biotopu teplé fáze působí nezvykle. Další kosti a zuby patří turům (Bos/Bison), divokým vepřům (Sus strofa) a lvům (Panthera leo ssp.) Lesní sloni byli na popsaných místech loveni, když se chodili napít k vodě. Domněnku, že by mohlo jít o přirozená úmrtí, vyvrací různé stáří slonů – nechybí ani mladé kusy. Nemůže jít ani o slony usmrcené dravou zvěří, jelikož kočkovité šelmy ani hyeny zdravé slony nenapadají. Dalším argumentem nasvědčujícím, že tu lovili lidé, je skutečnost, že takové shluky mnoha sloních ostatků a kostí několika jiných druhů zvířat nebyly běžné v bažinatých příbřežních partiích ani předtím, ani potom, nýbrž že jde o jev charakteristický pro pozdní starý paleolit. Vše tedy hovoří pro to, že zmíněná místa jsou loviště lesních slonů, přičemž se lovila také jiná zvěř, například v La Polledrara často pratuři. Maso ze skoleného lesního slona vystačilo na několik týdnů. Zabít najednou více slonů, jejichž maso by nebylo možné zužitkovat, by znamenalo plýtvání. Proto sloní kosti na těchto nalezištích jistě pocházejí z více lovů. Zjednodušeně by mohl počet zabitých slonů udávat minimální počet pobytů v tomto místě – na břehu kärlišského jezera. Navíc existují také místa, kde byli zabíjeni a čtvrceni pouze velcí býložravci. Dokazují to dva nálezy v Aridos u Madridu. V Aridos 1 se jedná o mladého lesního slona, jehož kosti již neležely v anatomické souvislosti. U kostí bylo nalezeno tři sta artefaktů z kvarcitu a pazourku. Skutečnosti, že se artefakty dají k sobě složit, nabízí domněnku, že zde bylo rozbito šestnáct jader. Pěstní klíny chybějí, nicméně existují odštěpy pocházející z jejich výroby. Původně zde tudíž byly rovněž pěstní klíny, které byly posléze odneseny. Toto pochopitelné jednání – výroba pěstního klínu byla koneckonců dosti pracná – slouží jako argument proti zařazování do acheuléenu, založenému pouze na výskytu nebo absenci pěstních klínů. Na nalezišti Aridos 2, vzdáleném asi dvě stě metrů, jde o skelet starého slona, jehož kosti ještě ležely v anatomické souvislosti. Spolu s ním byl nalezen jeden pěstní klín, jeden sekáč a několik malých úštěpů. Pěstní klíny, valounové nástroje a sekáče sloužily k porcování slonů. Je-li k tomu zapotřebí důkazu, budiž zde připomenuta nálezová situace u sloní lebky


65

ve Venosa-Notarchirico. Pěstní klíny a sekáče umožňují přiřadit tyto nálezy k acheuléenu. Jak nespolehlivá a neuspokojivá je taková klasifikace spočívající na několika málo vůdčích formách (pěstní klíny, sekáče), ukazují nálezy v La Polledrara, kde nejsou mezi jinak typickými nálezy z nějakých důvodů přítomny žádné pěstní klíny. Proto nelze výskyt nebo naopak absenci pěstních klínů přeceňovat. Tak je tomu v celém Starém světě. Naleziště s pěstními klíny a sekáči se táhnou až do Jižní Koreje. Jsou rovněž inventáře, v nichž se vyskytují především pěstní klíny. V Nadáwíje Ain Askar v oáze El-Kóm v Sýrii bylo ve stratigrafii o mocnosti 25 m nalezeno více než dvanáct tisíc pěstních klínů, z nichž některé jsou opracovány tak pravidelně, až se nabízí úvaha, zda tyto pěstní klíny byly pouze nástroji, nebo také vyjadřovaly jisté estetické cítění (nejstarší umělecká díla). Ve stejně velké oblasti jsou však také inventáře, v nichž pěstní klíny a sekáče chybí. Na jiných nalezištích pozdního starého paleolitu se úlovky nevyznačují tak výraznou převahou jednoho živočišného druhu jako popsaná místa s nálezy lesních slonů. Zpravidla i tam se však nachází tolik kostí, že je třeba předpokládat dlouhodobý pobyt, možná přesněji časté návraty na toto místo. Stručně si popíšeme nejdůležitější z těchto nalezišť. Naleziště Solana del Zamborino v pánvi Guadix-Baza (jihovýchodní Španělsko) poskytlo svědectví o bohaté fauně, z velkých zvířat jde mj. o lesního slona, hrocha obojživelného, pratura, koně a jelena. Četné artefakty vypracované z křemene a křemence se skládají především z úštěpů, jež mají mnohdy obloukovitě nebo zoubkovaně retušované nebo také drasadlové hrany. Bylo odkryto ohniště obložené křemencovými valouny a možná se zde najdou další sídlištní struktury; stálo by za to pokračovat ve vykopávkách. V Terra Amata na úpatí Mont Boronu, dnes již čtvrti Nice, byly objeveny rovněž zbytky ohnišť a možná i základy obydlí. Ačkoli místo leželo na středomořském pobřeží, lovila se tam stejná zvěř jako ve vnitrozemí: lesní slon, nosorožec, pratur, jelen. Mezi kamennými artefakty jsou početné valounové nástroje, jakož i pěstní klíny a sekáče. Zvláštní formou pěstních klínů jsou podlouhlé Terra-Amata-Pics, jejichž opracovaná špice má trojúhelníkový průřez. Tyto nástroje určené pro hrubší práce jsou zhotovené většinou z jemnozrnného pískovce. Spousta malých úštěpů a úštěpových nástrojů je naproti tomu hlavně z pazourku. Poloha nálezů v pobřežních usazeninách a prostorová distribuce složených artefaktů svědčí o tom, že lidé se na toto místo vraceli opakovaně. V Lunel-Vielu u Montpellieru jde o koryto podzemní řeky, u nějž se zbortil strop a zpřístupnil celý jeskynní systém. V jeskyni 1 jsou usazeniny o mocnosti až 10 m s patnácti nálezovými vrstvami. Jak se zdá, zdržovali se tu lidé u podzemního jezera, jehož zbytky existují dodnes. Na břehu tohoto jezera jsou popsány pozůstatky ohnišť obložených kameny a struktury vybudované ze skalních bloků. Žila tam široká škála malých i velkých zvířat, k níž patří mj. nosorožec, pratur, jelen a kůň. Nepříliš početné

Návraty na jedno místo

První využívání jeskyní

66


kamenné artefakty sestávají převážně z valounových nástrojů (70 %). Kromě toho existují dva úlomky pěstních klínů a úštěpy. Z nejspodnějších vrstev jeskynní ruiny Orgnac (Ardèche) pocházejí především malé až středně velké úštěpy, jejichž hrany jsou mnohdy obloukovitě nebo zoubkovaně retušované. K nim se přidává několik málo pěstních klínů a valounových nástrojů. Nejvýznamnější lovnou zvěří byli jeleni, tuři a stepní nosorožci. Tyto nálezy spadají zcela do konce starého paleolitu a technika opracování kamene poukazuje na přechod ke střednímu paleo litu, z nějž pocházejí horní vrstvy v jeskyni Orgnac. Poněkud neobvyklou nálezovou oblast známe na bretaňském pobřeží. Colombanien U Saint-Colombanu u Carnaku a Menez-Dreganu u Penmarc’h byly zkoumány vrstvy s valounovými nástroji a pěstními klíny, především ale se spoustou malých pazourkových úštěpů, mnohdy s retušovanými hranami. Zvířecí kosti se v tomto prostředí nedochovaly. Pro tyto nálezy bylo navrženo označení colombanien. Kamenné artefakty ale zcela zapadají do poměrů jinak známých ze starého paleolitu a zřejmě je lze přiřadit k acheuléenu, neboť jsou mezi nimi pěstní klíny. Z klasické nálezové oblasti v údolí Sommy lze v souvislosti s pozdním starým paleolitem uvést především naleziště Cagny-la-Garenne a Cagny l’Epinette. V Cagny-la-Garenne se lovili především koně a jeleni. Kromě toho byl zpracováván místní křídový pazourek. Podle množství úštěpů a jader se jedná o kamenickou dílnu, jaké se v následujícím středním paleolitu běžně nacházely na místech s výskytem vhodných hornin. V několika případech byla úderová plocha nejprve připravena tak, aby byl odbíjeným úštěpům dán určitý tvar, jak to známe ze středního paleolitu jako levalloiskou techniku. Zvláště působivé je jádro zhotovené z pěstního klínu; vypouklá plocha pěstního klínu byla využita jako již připravená úderová plocha jádra a levalloiskou technikou byl odražen úštěp. Nová technika těžby jádra, respektive odbíjení úštěpů možná vznikla takovými odpozorovanými postupy. V Cagny l’Epinette mělo větší význam porážení a čtvrcení zvířat – praturů, jelenů, koní. V odkryté ploše se nachází koncentrace kamenných artefaktů a hromady kostí, poukazující na plánovité členění osídlené plochy. Jižní Anglie Naleziště Hoxne na jihovýchodě Anglie je známo již od roku 1800, tedy ještě předtím, než se objevily práce Jacquese Bouchera de Perthes. John Frere popisuje pěstní klíny z Hoxne ve váženém časopise Archaeologia takto: „… používali je lidé, kteří neznali kovy… Situace, v níž byly tyto zbraně nalezeny, nás může svádět k tomu připisovat je vskutku velmi dávnému období: prostě hodně vzdálenému současnému světu.“ K tomu není co dodat – leda lze litovat, že tento popis je příliš věcný a nevyvolal zdaleka takový rozruch jako o padesát let později. Z Hoxne pocházejí četné pěstní klíny, mezi nimi také pečlivě upravené oválné kusy, u nichž si lze stěží představit, že se mohly používat k hrubému sekání a čtvrcení. Tamtéž nalezené zvířecí kosti pocházejí mj. z lesních slonů, nosorožců, koní a jelenů. Nálezové vrstvy leží v rašelinných sedimentech, v nichž se


67

zachovalo mnoho zbytků rostlin, z nichž lze usuzovat na lesostep mírného teplého pásu. Rovněž velmi známé a důležité je naleziště v přímořských lázních Clacton-on-Sea na východním pobřeží Anglie. Nálezy byly vyzvednuty při odlivu na pobřeží, ale také při výkopových pracích na golfovém hřišti. Rozsáhlý kostní materiál pochází z lesního slona, stepního nosorožce, pratura a jelena. Početné kamenné artefakty sestávají především z úštěpů a jader. Na základě těchto nálezů definoval Henri Breuil kulturu clactonien vyznačující se úštěpy, která se měla vyvinout souběžně s kulturou pěstních klínů acheuléenem. Již několikrát bylo poukázáno na to, že výskyt nebo absence pěstních klínů může mít různé důvody a tento aspekt by se neměl přeceňovat. Ve starém paleolitu nebyl žádný protipól ke kulturám pěstních klínů a úštěpů, tedy ani clactonien. Velmi důležité však je, že v roce 1911 byl v Clacton-on-Sea nalezen hrot oštěpu nebo kopí z tisového dřeva. Spolu s již zmíněnými kusy z Torralby jsou to nejstarší doklady dřevěných zbraní, jež patrně existovaly již dávno předtím a vytvářely předpoklady pro úspěšný lov velkých zvířat. Lze si představit, že takové oštěpy byly nepostradatelným atributem mužů a sloužily nejen jako zbraně, ale také jako opory při lezení a pomůcky při rozpravách. Nálezy z Schöningenu ukazují, že zpracování dřeva bylo perfektní a jistě se zakládalo na dlouhé tradici. Bohužel dřevo má malou životnost, a tak jsme nuceni se stále znovu opírat o tehdy relativně nedůležité kamenné artefakty. Dalším významným nalezištěm je Swanscombe v údolí Temže. V Lower Loam (spodní vrstva) tam byly nalezeny stejné kamenné artefakty jako v Clacton-on-Sea, zatímco z horních vrstev pocházejí četné pěstní klíny. V těchto horních vrstvách byla odkryta rovněž lidská lebka, která však není připisována jako ostatní nálezy lidí z evropského starého paleolitu Homo heidelbergensis, nýbrž archaické formě Homo sapiens. V Německu je nejdůležitějším nalezištěm pozdního starého paleolitu Bilzingsleben u Artern (Durynsko). Dlouholeté vykopávky na tomto travertinovém nalezišti poskytly velmi mnoho informací, které lze v tomto přehledu uvést pouze náznakem. Místo leželo na břehu jezírka, které zadržovala travertinová bariéra. Zbytky rostlin v travertinu umožňují usuzovat na okolní lesostep, v níž se vyskytovaly také rostliny dnes rozšířené dále na jihu. Údaje o životním prostředí doplňuje výskyt devadesáti druhů měkkýšů, mezi nimi třicet forem lesního šneka a nesčetné zbytky drobných zvířat. Mezi zbytky ulovené zvěře je zvláště častý stepní nosorožec (Dicerorhinus hemitoechus); vyskytují se ale také lesní sloni, zubři a pratuři, jelení a srnčí zvěř a také koně. Byly nalezeny pozůstatky malých kruhových nebo oválných chatrčí, v jejichž vstupních částech se nacházela ohniště. U mnoha pazourkových artefaktů jde především o malé úštěpy, jejichž hrany jsou často vyštípané nebo vykazují retušovaná zaoblení a ozubení. Kromě toho jsou zde valounové nástroje z kvarcitu a vápence. Navíc se tu vyskytuje několik hrubě opracovaných kostěných nástrojů, mezi nimi sekáč, drasadlo a klín. Na povrchu kostí se dochovaly stopy po řezu, jež

Nejstarší doklady dřevěných zbraní

Bilzingsleben

68

Čou‑kchou ‑tien

Schöningen

Vhled do způsobu lovu


jsou někdy uspořádány tak pravidelně, až se hovoří o záměrných zobrazeních. Nakonec bylo v Bilzingslebenu nalezeno několik úlomků lidské lebky, spodní čelist a zuby, náležející nejméně čtyřem jedincům. Stejně jako u jiných nálezů z této doby, především v čínském Čou-kchou-tien, je nápadné, že jde o části lebky, zatímco ostatní kosti chybějí. Nálezový materiál v Bilzingslebenu je v každém ohledu natolik obsáhlý, že se mohl nashromáždit pouze během dlouhodobého pobytu, respektive během častých návratů na toto místo. K jednomu pobytu náleží vždy jen několik málo artefaktů a kostí, přičemž maso jednoho zabitého nosorožce vystačilo na delší dobu. Dále je třeba se zmínit o nálezech z druhého konce Eaurasie, přesněji z jeskyně v Čou-kchou-tien u Pekingu, která sehrála velkou roli nejen v dějinách výzkumu. Početné kamenné artefakty sestávají převážně z křemene a byly vyrobeny bipolární technikou. Ta byla dříve vydávána za typickou především pro Sinanthropus pekinensis, dnes ale víme, že křemen byl touto technikou štípán všude na světě. Nejvýznamnější lovnou zvěří byli jeleni. Ve vrstvách 10 až 8 byly nalezeny kosti asi tisíce jelenů sika, z vrstvy 4 pocházejí kosti dvou tisíců jelenů velkých. Ani zde není zapotřebí žádného komentáře ke skutečnosti, že se tento kostní materiál mohl nahromadit během delší doby. Intenzivní používání ohně mělo za následek vytvoření nefalšovaných vrstev popela. Zmíněná jeskyně se však proslavila díky asi čtyřiceti lebkám Homo erectus, respektive Sinanthropus pekinensis. Zatímco v případě Dmanisi se uvažovalo, zda před 1,8 mil. let umírali lidé při střetech s dravou zvěří, jsou lebky v Čou-kchou-tien z doby před 400 000 až 300 000 lety jistě nějak spjaty s lidskou činností – ať už jde o lebky předků, nebo usmrcených nepřátel. Nakonec je třeba se zmínit o nalezišti Schöningen u Helmstedtu (Dolní Sasko), neboť tam byly díky dobrým podmínkám nalezeny jedinečné doklady, které lépe než jiné umožňují vhled do způsobu života, obzvláště lovu na konci starého paleolitu. Na základně schöningenského kvartérového profilu leží usazeniny z elsterského glaciálu z doby asi před 500 000 lety. Výše v profilu se nacházejí příslušné usazeniny z doby ledové saale (asi před 200 000 lety). Mezi těmito morénami obou velkých zalednění leží mořské usazeniny a následky vysoušení během trojího oteplení. Z těchto vrstev pochází několik nálezových horizontů. Nejstarší je nálezová vrstva 13 I, zmíněná již v souvislosti s nejstaršími „glaciálními lovci“. Nejdůležitější je tábořiště lovců divokých koní 13 II-4 z konce střední doby oteplení (oteplení Reinsdorf). Na břehu mělkého jezera bylo uloveno celé stádo koní, nejméně dvacet zvířat všech věkových kategorií. Smrtícími zbraněmi byly dřevěné oštěpy. Mezi kostmi koní bylo nalezeno osm takových oštěpů, které zde byly z neznámých důvodů zanechány. Až na jednu výjimku (oštěp IV z borového dřeva) jsou oštěpy zhotovené ze smrkového dřeva. Vybírány byly mladé stromky, přičemž výrobci dbali pečlivě na to, aby hrot byl z masivního dřeva u samotné dřeně. Kmínky byly zbaveny kůry,


69

odvětveny a velmi pečlivě opracovány. Těžiště těchto oštěpů dlouhých 1,8 až 2,5 m se nachází v horní třetině. Balistické vlastnosti těchto oštěpů jsou vynikající. Dnešní oštěpaři hodili s kopiemi schöningenských oštěpů až 77 m. Délka hodu ale byla jistě méně důležitá než přesnost zásahu, která je do vzdálenosti 15 m velmi dobrá a do vzdálenosti 25 m ještě obstojná. Tyto zbraně svědčí o perfektní znalosti opracování dřeva, založené na dlouholeté tradici. Stádo zabitých koní představovalo asi dvě tuny masa. K tomu je třeba připočíst výživnou kostní dřeň, získanou rozdrcením dlouhých kostí. Ovšem bez úpravy a konzervace by bylo takové množství masa nesmyslným plýtváním. Jenže v Schöningenu se na břehu jezera nacházelo v řadě několik ohnišť, která pravděpodobně sloužila ke zpracování masa. Lovci si očividně připravili a odnesli s sebou velké zásoby masa. U koňských kostí ležely pazourkové artefakty, použité při čtvrcení zvířat. Jde o úštěpy, které byly vyrobeny jinde, protože chybí jádra. Hrany některých těchto úštěpů byly pečlivě retušovány jako hroty nebo drasadla. To bylo ve starém paleolitu velmi neobvyklé a podtrhuje to skutečnost, že naleziště Schöningen 13 II-4 spadá do raného středního paleolitu. Tento jedinečný nález jasně osvětluje způsob života lidí a především pak lovu. Můžeme se zřejmě domnívat, že podobné poměry vládly také v ranějších úsecích starého paleolitu, možná již v době před jedním milionem let. Bohužel chybějí odpovídající nálezy, neboť většinou se dochovaly pouze zvířecí kosti a kamenné artefakty, nikoli ovšem zbraně či jiné předměty ze dřeva. Doba, která uplynula od prvních kamenných artefaktů před 2,5 mil. let až do konce starého paleolitu před 300 000 lety, zahrnuje časově 90 % našich dějin. Výrobce prvních kamenných artefaktů a nejspíše také Homo habilis bychom patrně dnes chovali v zoo u lidoopů. Lidé pozdního starého paleolitu by nám naopak byli předmětem etnologického studia a možná i kandidáty na rozvojovou pomoc. Pro tento vývoj jsou důležité především dvě inovace, které zcela v Darwinově smyslu přinesly rozhodující výhody v „boji o přežití“: výroba Kamenné kamenných artefaktů, jimiž bylo možné zpracovávat zvířecí těla a využívat artefakty maso velkých zvířat k obživě lidí, a ovládnutí ohně, kterým člověk získal a oheň svou jedinečnost. V následující době se cézury obdobného významu objevily pouze s příchodem zemědělství, chovu dobytka a industrializace. Tyto inovace byly výsledkem působení faktorů životního prostředí a došlo k nim v podstatě náhodou. Cílený vývoj směrem k člověku neexistoval. Přitom biologický vývoj od Homo habilis (objem mozkovny 700 cm3) k Homo erectus (1200 cm3) byl založen na vývoji kulturním a nebyl by myslitelný bez tehdejšího technického pokroku. Změny postupovaly v paleolitu velmi pomalu. Do značné míry to zapříčinila nízká hustota osídlení, která snižovala potenciál pro nové vynálezy a vedla také k tomu, že smysluplné inovace nebyly vždy předávány dál. Počet obyvatel je koneckonců měřítkem tempa vývoje. Nálezový

70


ateriál ze starého paleolitu je jednotvárný, skoro monotónní. V oldovanu m jsou to úštěpy, jádra potřebná k výrobě úštěpů a valounové nástroje. V acheuléenu přistupují k těmto artefaktům pěstní klíny a sekáče. Již několikrát jsme poukázali na to, že výskyt nebo absence pěstních klínů v inventářích časově odpovídajících acheuléenu (vyvinutý oldovan) neopravňuje k domněnce odděleného vývoje. K místním rozdílům dochází pouze použitím různých hornin, které občas vyžadovaly jinou techniku zpracování (například mělo smysl rozbíjet křemen bipolární technikou). U kamenných artefaktů starého paleolitu nelze rozlišit rozdílné tradice. Až v následujícím středním paleolitu vznikají v technice zpracování a u tvarů nástrojů různé časoprostorové entity (kultury), mezi nimiž se rozdíly navzdory nárůstu obyvatelstva a s ním spojeným komunikačním možnostem v další době prohlubovaly. Dřevo Nástroje a jiné předměty ze dřeva byly pravděpodobně mnohem důledůležitější žitější než kamenné artefakty. Malé úštěpy s obloukovitými nebo zoubkonež kámen? vanými hranami, které se nacházejí téměř všude, patrně sloužily k opracování dřeva. Jelikož se dřevěné předměty – až na několik málo výjimek (Schöningen) – nedochovaly, je naše znalost materiální kultury těchto lidí, natož jejich způsobu života, velmi omezená. Než budeme schopni říct něco bližšího k lovu, bylo by třeba vědět, od kdy existovaly oštěpy jako v Schöningenu. Místa se skelety ojedinělých obřích býložravců a kamennými artefakty existují od dob Homo habilis. Protože se většinou nejedná o staré kusy, které zde uhynuly, a šelmy nenapadají dospělé slony, nosorožce a hrochy, je zřejmě logické, že tato zvířata se stala loveckou kořistí lidí. Dokud však neznáme jejich výzbroj, stále existuje prostor pro hypotézu o mrchožroutství, objevující se především v anglo-americké literatuře. Na základě znalosti schöningenských oštěpů můžeme však vycházet z toho, že lidé ve starém paleolitu byli velmi úspěšnými lovci divoké zvěře.

Od vzniku neandertálce po konec ledových dob

71

OD VZNIKU NEANDERTÁLCE PO KONEC LEDOV ÝCH DOB Gerd-Christian Weniger

Neandertálci a jejich doba Populace pozdního Homo erectus osídlily asi před 300 000 lety rozlehlé části Afriky, Evropy a Asie. Před 1,8 mil. let postoupili lidé poprvé z tropických a subtropických klimatických pásem na sever až do klimatických oblastí se studenými zimami. Nejasné je, kolik stěhování následovalo po prvním opuštění Afriky. Čím vyšší byl počet těchto stěhování, tím mocnější byla výměna genů mezi různými populacemi. Tato otázka je rozhodující pro tvorbu modelu, protože o klasifikatorním významu různých morfologických forem Homo erectus na třech kontinentech se vášnivě diskutuje. V případě vyšší mezikontinentální výměny genů klesá pravděpodobnost, že lze různé formy Homo erectus na třech kontinentech interpretovat jako druhy v biologickém slova smyslu. Složité životní podmínky ve věku ledových dob s jeho obrovskými klimatickými změnami měly jistě obrovský vliv na demografické procesy uvnitř raných populací člověka. Nesmírně dramatické klimatické dění v pleistocénu, vyznačující se v severních šířkách chladem a v jižních suchem, hovoří ve prospěch pravidelně se opakujícího stěhování jak v rámci Afriky, tak z Afriky do Evropy a Asie. Naši perspektivu značně zkresluje velmi rozdílná historie a intenzita výzkumu na třech kontinentech. Afrika je v současné době pro svůj velmi přesvědčivý soubor dat z nejstarší fáze lidské evoluce uznávána jako kolébka lidstva (viz příspěvek Afrika – stojatá voda dějin). Posuzování mladší vývojové fáze lidstva v pleistocénu je ale poznamenáno eurocentrismem, neboť ani v Africe, ani v Asii není k dispozici soubor dat, který by bylo možné srovnat s evropským. Další problém působí obrovské rozdíly ve velikostech geografických prostorů. V rámci Afriky s její beztak malou datovou základnou je třeba brát ohled na kulturní rozdíly mezi severní Afrikou vykazující úzké vazby na Evropu a subsaharskou Afrikou. Z Asie jsou k dispozici pouze sporadická data. Je třeba kritického pohledu na prameny, abychom centrum nezaměňovali za periferii. Afrika byla v pleistocénu centrem lidského dění a Evropa a Asie byly jen okrajové oblasti lidské oikumeny. Při svých výpadech do Evropy a Asie se mohly populace Homo erectus opřít o rozsáhlé technické vědomosti. Část z nich jistě získaly až v době, kdy se musely vypořádat s novým životním prostorem. Rozhodující význam mělo využití ohně spolu s vynikající technologií výroby nástrojů,

Složité životní podmínky ve věku dob ledových

Technické vědomosti Homo erectus

72

Řeč

Výroba kamenných nástrojů


která umožňovala zpracovat všemožné organické látky. Vedle výroby složitých kamenných nástrojů muselo mít ústřední význam zpracování měkkých organických surovin, zvláště pak dřeva. Ty se však mohly v archeologickém kontextu dochovat pouze ve zcela mimořádných sedimentačních podmínkách. Proto nám dřevo chybí na více než 99 % zachovaných nalezišť z pozdního starého paleolitu a následného středního paleolitu. Zatím není nijak doloženo, že by se uchovaly měkké organické materiály jako kožešiny nebo kůže. Na základě klimatických podmínek v evropských a asijských pásmech s chladnými zimami ovšem musíme vycházet z toho, že jedince a skupinu chránily a obklopovaly oblečení a obydlí jako jakési umělé membrány. Tyto kulturní membrány byly sice ještě velmi propustné, byly však schopny znatelně oslabit vliv přírodního prostředí a umocnit hřejivou sílu ohně v prostorách, které uzavíraly. Bylo nemyslitelné, že by raní lidé mohli v severních šířkách přežít bez rozvinuté řeči (viz kapitolu Vznik a konsolidace jazyků). Okamžik, kdy si lidé osvojili řeč, lze stanovit jen nepřímo, jelikož po sobě nezanechává žádné přímé stopy na kostře ani v materiální kultuře. Důležité odkazy při tom poskytuje složitost nástrojů. Výroba jemně vypracovaného pěstního klínu z pozdního staršího nebo středního paleolitu vyžaduje až dvě stě cílených úderů. Bod dopadu, úhel a síla se musejí vždy přesně shodovat. Také zhotovení dřevěného oštěpu je kvůli různým pracovním úkonům a předchozím znalostem kvality a vlastností materiálu natolik složitý postup, že není možné naučit se mu pouhou nápodobou. Tradování těchto vědomostí mohl zajistit jen slovní výklad. Lov velkých divokých zvířat (slonů a zubrů) byl životu nebezpečný, neboť základní biologická výbava člověka nepočítala s tím, že bude jednou lovit. Lovit se lidé naučili v průběhu svého dějinného kulturního vývoje a tím překročili své biologické hranice. Aby mohli úspěšně používat tuto novou kulturní techniku, museli se lovci Homo erectus spojit do tlup a koordinovat svůj postup. Systematicky lovit velkou divokou zvěř nebylo možné bez domluvy, tedy bez schopnosti řeči. Výroba kamenných nástrojů vyžadovala obzvláštní pohyblivost a vedení ruky, která pracuje v úzké interakci s mozkem – vždyť ruka je také považována za lidský „vnější mozek“. Hmotnost mozku dnes činí asi 2 % hmotnosti celého našeho těla, ale spotřebuje 20 % naší tělesné energie. Za úspěch člověka odpovídá především tento nadmíru drahocenný orgán. Podle biologických měřítek rostl mozek velmi výrazně. Jeho objem se od australopitéků až po Homo erectus za pouhé dva miliony let více než zdvojnásobil. Již u Homo erectus dosáhl pozoruhodného poměru k objemu mozku dnešních lidí. Všechny uvedené nepřímé důkazy hovoří ve prospěch řečové schopnosti Homo erectus. Tímto směrem ukazují rovněž paleogenetická data, která dokládají raný vývoj řeči v evoluci lidstva. Zatímco v Evropě jsou naleziště populací Homo heidelbergensis prokázána severně od vysokých pohoří až k 51. rovnoběžce, jejich rozšíření


73

v Číně sahá maximálně k 40. stupni severní šířky. Lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že v těchto zeměpisných šířkách nešlo zprvu o trvalé lidské osídlení, neboť Evropa a severní Čína byly severní hraniční zóny lidského osídlení, nýbrž o rizikové životní prostory, jež bylo možné obydlet pouze v příznivých klimatických fázích. Mocné klimatické změny v Evropě pravidelně zatlačovaly hranici lidského osídlení do mediteránní oblasti a pravděpodobně zapříčiňovaly vymírání lidských populací. Tento mechanismus řízený klimatem lze v Evropě velmi dobře doložit pro populaci velkých savců. V rizikovém životním prostředí Evropy se z pozdních forem Homo heidelbergensis vyvinul asi před 300 000 lety Homo neanderthalensis. Nález v Neandertalu byl převratný jak z hlediska bádání, tak z hlediska dějin idejí. Rozhodujícím způsobem poznamenává náš pohled na celý lidský dávnověk dodnes. Objev člověka neandertálského značí počátek paleoantropologického výzkumu a konečného vstupu Evropy do věku vědy. Zbytky šestnácti kostí z Feldhofské jeskyně v Neandertalu podnítily člověka, aby se stal antropologem a začal zpětně ověřovat své vlastní stopy, aby pátral po svém prapůvodu. Poté, co Charles Darwin tři roky po objevu neandertálce představil veřejnosti svou evoluční teorii, bylo rázem jasné, že dějiny člověka sahají daleko za představy biblického mýtu o Stvoření. Čas byl vysvobozen z koloběhu „božského systému“ a stal se střelou, která pronikala stále hlouběji do minulosti a rozbíjela všechny známé chronologické představy. Neandertálec byl první fosilní důkaz hlubin času a proměnlivosti lidského bytí. Celosvětová proslulost ho proměnila v ikonu dávnověku. Historie její recepce jsou poznamenány mnoha omyly a světonázorovými předsudky a především koloniálními zkušenostmi Evropanů s národy na jiných kontinentech v 18. a 19. století. Tato setkání byla pro průměrného Zápaďana šokující a dodávala zcela novou dimenzi variabilitě lidského bytí, jež byla přijímána jen váhavě. Etnografické zkušenosti se mísily s prastarým západním mýtem o „divoších“, jenž je mnohem starší než vědecké myšlení. Obě zkušenosti umožnily na počátku paleoantropologického výzkumu pouze zkreslený náhled na fenomén zvaný „neandertálec“, který se vyjasňoval teprve postupně. Diskuse o postavení neandertálce jsou v humanitních vědách kontroverzní i nadále. Vždyť tu jde o mnohem víc než o pouhé porovnání vědeckých dat. Jde o to vysvětlit náš původ a definovat obraz, který si o sobě vytváříme. Anatomie neandertálců se odlišuje od naší a lze ji dnes zkoumat na více než třech stovkách fosilních individuí. Tento zdánlivě vysoký počet však může klamat, protože většina jedinců je prezentována pouze několika málo kosterními fragmenty – v nejnepříznivějším případě pouze jedním zubem. Relativně vysoká četnost nálezů činí z neandertálce vzdor vší neúplnosti nejlépe popsanou formu fosilního člověka. Hlavní rozdíly mezi neandertálci a anatomicky moderními lidmi jsou v lebeční partii.

Homo nean derthalensis

Paleoantro pologický výzkum

Hlavní rozdíly v lebeční partii

74

Protonean dertálci

Expanze neandertálců


eandertálec má navíc velmi robustní stavbu těla. Dlouhé kosti paží N a nohou jsou kratší než u anatomicky moderního člověka, hustota kostí je vyšší a úpony svalů silnější. Mezi existujícími nálezy, které se rozprostírají od západní Evropy až do západní Asie, se však ukazují znatelné rozdíly. Neandertálci nalezení v Izraeli a Iráku vykazují větší tělesnou výšku (od 1,6 do 1,8 m) a typické neandertálské znaky v lebeční partii jsou méně výrazné než u jejich západoevropských příbuzných, kteří dosahují výšky pouze od 1,55 do 1,65 m. Ta ale v dlouhodobém srovnání za posledních deset tisíc let zcela odpovídá statistickému průměru u moderních lidí. Neandertálské lebky mají špičatou obličejovou partii, jelikož postrádají lícní důlky. Nosní otvor je dosti velký a lze z něj usuzovat na velký dlouhý nos. Lebka je nejširší v úrovni uší, nikoli ve výši temenních kostí jako u anatomicky moderního člověka. Je poněkud plošší, má poměrně ploché čelo a vystouplou týlní kost, takže z profilu má lebka podlouhlý tvar. K typickým znakům patří také mezera za posledními stoličkami ve spodní čelisti a ubíhající nebo rovná brada. Vpřed vystouplá pozitivní brada jako u anatomicky moderních lidí nebyla zatím doložena. Typické znaky neandertálce dále tvoří mohutné nadočnicové oblouky, které probíhají nad kořenem nosu a všimne si jich ihned i laik. Na základě trochu jiných proporcí je lebka neandertálců větší a má ve srovnání s anatomicky moderním člověkem cca o 150 cm3 větší objem mozkovny. Příčiny této morfologie nejsou jasné ani po sto padesáti letech paleoantropologického výzkumu. Dlouhou dobu převládala domněnka, že stavba těla se přizpůsobila studenému klimatu. Morfologický vývoj neandertálců byl jistě dlouhodobý proces, nicméně dochované lidské fosilie neskýtají jasný obraz. Pozdní formy Homo erectus v Evropě v době asi před 300 000 lety se označují jako anteneandertálci, lidské fosilie z období před 200 000 až 100 000 lety se označují jako protoneandertálci (dnes označováni též jako Homo heidelbergensis). Existence klasických neandertálců je doložena teprve od poslední meziledové doby eem. Fosilie jak anteneandertálců, tak protoneandertálců jsou vzácné. Teprve od klasického neandertálce máme k dispozici větší databázi nálezů od západní Evropy až po západní Asii. Morfologický vývoj neandertálců může být také výsledkem náhody bez selektivních výhod, která se vyskytla na základě genového driftu a stále se opakujícího vymírání částí evropských populací. Neandertálec je bezpochyby osobitým evropským příspěvkem k evoluci lidstva. Jeho kmenová oblast zahrnovala rozlehlé části Evropy, přičemž oblast jeho rozšíření sahala na severu jen k 52. rovnoběžce. Na jihu probíhala hranice rozšíření podél středomořského pobřeží a odtud došlo k expanzi neandertálské populace do západní a jihozápadní Asie. Nejvýchodnější bod jejího rozšíření leží dnes v jihosibiřském pohoří Altaj, rovněž v úrovni 52. stupně severní šířky. Tato expanze neandertálců je ve své pozdní fázi jasnou známkou jejich úspěšné adaptace na životní podmínky na severním okraji oblasti rozšíření člověka.


75

Neandertálci žili stejně jako jejich předchůdci typu Homo heidelbergensis jako lovci a sběrači v různých habitatech (přírodním prostředí). Pohybovali se po svých teritoriích v malých tlupách. Několikrát ročně měnili tábořiště, aby mohli podle roční doby optimálně využít přírodní zdroje. Tento životní styl se ukázal být po dva miliony let nadmíru úspěšným a byl klíčový pro zdárné etablování člověka v ekosystému Země. Lov a sběr se během evoluce lidstva dále Homo neanderthalensis. vyvíjel intenzivnějším použíAsi před 40 000 až 70 000 lety váním nástrojů a přibývajícím věděním o ekologických souvislostech daného životního prostoru. Díky této kombinaci se neandertálci podařilo jako první formě člověka trvale usadit v klimatických pásmech se studenými zimami na okraji oikumeny. Známe stovky tábořišť neandertálců, jež umožňují nahlédnout do způsobu jejich života. Přitom je třeba vzít v úvahu, že jeskyně byla pouze jedním z mnoha potenciálních neandertálských příbytků. Běžný obraz jeskynního člověka je historická konstrukce. Jeskyně byly přirozenými refugii, vyhledávanými lidmi a zvířaty neustále a vlastně dodnes. Především jsou zde sedimenty, v nichž se stopy uplynulých epoch udržely mnohem lépe než ve volné krajině, kde byly nechráněné pozůstatky po táboření vystaveny působení eroze nebo pohřbeny sedimentačními pochody. Jeskyně mají další přednost: archeologové je mohou cíleně vytěžovat a často vykazují dlouhé stratigrafie. Na základě těchto zvláštností se jeskyně staly ústředním archivem archeologického výzkumu. Toto metodické zaměření přispělo rozhodujícím způsobem k vytvoření tradiční představy „pračlověka“ coby obyvatele jeskyní. Mezitím jsme objevili tolik nalezišť ve volném prostoru, že lze tábořiště v otevřené krajině považovat za běžná. Jako archeologické prameny je možné vedle základů obydlí a ohnišť využít zbytky úlovků a především kamenné nástroje. Chronologické členění paleolitu se provádí na základě inventářů kamenných nástrojů. Svět neandertálců je přiřazován ke střednímu paleolitu. Hranici mezi starým a středním paleolitem bádání nedefinuje jednoznačně, klade ji zpravidla do doby asi před 300 000 lety. Inventáře středně paleolitických nástrojů jsou doloženy z Evropy, západní Asie a severní Afriky. Typické je, že s počátkem středního paleolitu se poprvé objevují standardizované základní formy. Preparační technika jader, z nichž byly

Životní formy

Archeo logické prameny

76

Materiál k výrobě kamenných nástrojů

Složené nástroje


úhozy oddělovány základní tvary, byla vyvinutá natolik, že bylo možné na základě jasně definovaných a pravidelně se vyskytujících metod těžby jádra předem stanovit formu úštěpových produktů. Takto vznikla sada stanovených základních forem, kterým mohl být dalším opracováním dán konečný tvar. K sadě středně paleolitických nástrojů patřily různé typy drasadel, hrotů a nožů. Bylo vyvinuto několik pravidelně se vyskytujících těžebních technik, z nichž nejznámější je levalloiská. Tyto postupy přetrvaly až do konce středního paleolitu a projevují se střídavě v inventářích nalezených kamenných nástrojů. V pozdním středním paleolitu lze poprvé rozpoznat na inventářích kamenných nástrojů regionální technologické tradice, jež jsou přiřazovány k mousteriénu a micoquienu. Výchozím materiálem k výrobě kamenných nástrojů byly různé druhy silexu, které se vyskytovaly v přírodě. Pod souhrnným názvem silex se rozumějí štěpitelné kryptokrystalické horniny nejrůznějšího geologického původu. Silexová surovina se ve středním paleolitu získávala zpravidla z odkrývek, vzdálených méně než 50 km od daného tábořiště. Jsou ovšem doloženy i mnohem větší vzdálenosti, jež mohou ve zřídkavých případech činit víc než 100 km a lze na nich vysledovat značné rozšíření teritorií oproti starému paleolitu. Hned u odkrývek se musely shromáždit hlízy a otestovala se jejich upotřebitelnost. Ty, které byly shledány dobrými, byly odneseny do tábora a tam dále zpracovávány podle promyšleného preparačního schématu. Základní formy bylo možné použít buď bez dalšího zpracování, nebo po úpravě hran zasadit do dřevěných topůrek. Mohlo se s nimi však pracovat také v holé ruce. Jako surovina se vedle silexu jistě používalo také dřevo. Toto použití dokládá nález v dolnosaském Lehringenu z období posledního interglaciálu. Zpod kostry lesního slona se při břehu bývalého jezera podařilo vyhrabat kopí z tisového dřeva, jež bylo použito k lovu na zmíněného slona. Na kopí lze rozeznat vynikající znalost materiálů a obráběcí techniku neandertálců. Kopí je z jednoho kusu a nemá kamenný hrot. Skutečnost, že neandertálci vyráběli také složené nástroje, dokládají oštěpy s kamennými hroty, nalezené v syrském Umm el-Tlelu. V jednom z nich vězely zbytky levalloiské špice, vražené do krčního obratle uloveného divokého osla. Pojivové materiály, jimiž se lepily kamenné nástavce na dřevěné násady, jsou doloženy v durynském Königsaue, saskoanhaltském Gröbernu, jakož i v syrském Hummalu. Zbytky březové smoly z Königs aue jasně ukazují, že neandertálci byli schopni zvládnout technicky velmi náročné postupy, jako bylo získávání březové smoly, jež vyžaduje přesnou kontrolu teploty. Absence dřevěných součástí je zásadní problém při posuzování technologie výroby nástrojů ve středním paleolitu. Kamenné nástroje, jichž se dochovaly miliony, tvoří jen tvrdé jádro mnohem obsáhlejšího souboru nástrojů, který z valné části zmizel. Můžeme pouze tušit celkové množství nástrojů z organického materiálu. Vedle dřeva náležely k surovinám


77

pravděpodobně kůra, lýko, traviny, orobinec, šlachy, kůže, kožešiny a peří, z nichž bylo možné zhotovovat nádoby, koše, pytle, sítě, šňůry, oblečení, stanové krytiny a jiné předměty denní potřeby. Nástroje z tvrdých organických materiálů, jako jsou kosti a parohy, jež mají větší šanci se dochovat, se používaly ve středním paleolitu pouze v nepatrné míře. Příklady kostěných nástrojů máme ze Salzgitter-Lebenstedtu. Jako výchozí materiál zde sloužily především žeberní a lýtkové kosti mamuta. Tyto dlouhé kompaktní kosti byly broušením a štípáním upravovány tak, aby vznikla potřebná zakončení. Jednoduše opracované nástroje z kostí a paroží se nacházejí rovněž na četných španělských nalezištích. Přesná funkce těchto kostěných nástrojů není známa. K vzácnějším nálezům na tábořištích patří drobné ozdobné předměty jako provrtané vlčí nebo sobí zuby nebo také kosti s rytinami a provrtanými otvory. Dochovat se nemohly předměty zhotovené třeba ze snadno pomíjivého organického materiálu. Kousky černých a rudých minerálů dokládají dovednost v zacházení s barvami. Nálezy z francouzského Pech de l’Azé umožňují na základě stop opotřebení usuzovat na výrobu linkových vzorů, kreslených těmito barvivy na měkké podklady. Je nejasné, zda šlo v tomto případě o zvířecí nebo lidskou kůži. Pohřby v celé oblasti rozšíření ukazují, jak se neandertálci vyrovnali s fundamentálním hraničním prožitkem smrti. Děti, ženy a muže nacházíme uložené v hrobech. Obraz pohřbů je velmi různorodý. Jednotná není ani poloha pohřbené osoby, ani orientace, odlišné je i vybavení pohřebními dary. Hroby se vyskytují většinou izolovaně. Ve francouzské La Ferrassie a iráckém Šanidaru existují však prokazatelně skupinky hrobů s osmi, respektive devíti pohřbenými ostatky, jež poukazují na pravidelné využití těchto míst. Na několika nalezištích, mj. také ve Feldhofské jeskyni, jsou prokazatelné řezné stopy na zbytcích koster. Pod mikroskopem se ukazuje, že u mnohých skeletů byly kamennými nástroji očividně odřezány šlachy a maso. Průřez stop ve tvaru „V“ dokládá, že jde o opravdové řezy. Bylo by ukvapené usuzovat z těchto stop ihned na kanibalské praktiky. Z etnografických zpráv známe celosvětově rozšířený jev sekundárního pohřbívání. Pohřební postup byl v tomto případě dvoufázový. Nebožtík je po smrti dočasně uložen a vystaven hnilobnému procesu, aby se tělo zbavilo masa. Následně jsou pohřbeny kosti. V případě sekundárního pohřbu jde o velmi složitý rituál, který se může jevit z evropské perspektivy jako cizorodý prvek, často se však praktikoval v mimoevropských kulturách a přijali ho také neandertálci. Většinou byla pochovávána do pohřebních jam celá těla. Konkrétní dary nebyly v těchto hrobech dosud nalezeny. Dřívější hypotézy o kultu lebky u neandertálců postrádají bezpečnou základnu. To platí rovněž pro tzv. „květinové pohřby“ v Šanidaru. Na základě pylové analýzy lze usuzovat, že rostlinný pyl mohl do hrobu zanést v pozdější době perský pískomil, jehož kosti byly v hojném počtu objeveny ve výplňovém sedimentu hrobu.

Drobné ozdobné předměty

Nejstarší pohřbívání

78

Specializova ný lov velké divoké zvěře

Sběračství

Konec neandertálců


Středně paleolitická tábořiště dokládají intenzivní lov velkých divokých zvířat. Ke kořisti neandertálců patří jak lesní sloni, největší suchozemská zvířata v meziledových dobách, tak mamuti, jejich glaciální protějšek. Na mnoha nalezištích je doložen cílený lov pouze jednoho druhu zvířat, například zubra, pratura nebo soba. Toto složení zvířecích kostí nasvědčuje specializovanému lovu. Kočující stáda zvířat byla odchytávána v topograficky příhodných místech – což byl postup vyžadující strategické, časově náročné a pravidelné plánování. Loviště praturů jako ve francouzském La Borde, zubrů jako ve francouzském Mauranu, německém Wallertheimu a ruské Iljskaji nebo sobů jako v německém SalzgitterLebenstedtu svědčí o rozdílných postupech. V Mauranu si neandertálci zvolili topograficky příznivé místo tam, kde údolí řeky svírají kopce a skalní ostroh. Tento průchod bylo možné ještě zúžit kamennými nebo dřevěnými ploty, takže čekající lovci mohli štvanou zvěř bez nebezpečí složit. Analýzy kostních pozůstatků ukazují, že zvířata byla rozporcována na místě. Dlouhé kosti se rozdrtily, aby bylo možné dostat se k energeticky výživnému morku. Poněkud stranou od loviště se nacházelo vlastní tábořiště, kde lidé setrvali, dokud úplně nespotřebovali zásoby masa. Toto příhodné loviště a tábořiště v jednom bylo opakovaně vyhledáváno a využíváno na sklonku léta k lovu zubrů déle než jedno tisíciletí. Vedle velkých zvířat tu byla navíc drobná zvěř. V pobřežních oblastech, například v jižním Španělsku, byli využíváni jako zdroj potravy rovněž mořští živočichové včetně tuleňů, které bylo možné lovit na pláži. Jako doplněk k živočišným zdrojům potravy byly k dispozici také zdroje rostlinné. Na hojnou rostlinnou a živočišnou potravu bylo možné se spolehnout především v teplých klimatických fázích. Divoké ovoce, bobule, ořechy, bukvice, žaludy, houby, hlízy a zelené rostliny představovaly spolehlivý zdroj potravy. Izotopová analýza neandertálských koster z konce středního paleolitu však ukázala, že výživa sestávala převážně z živočišných bílkovin a maso mělo ve stravování ústřední význam. Toto zaměření na živočišnou stravu bylo jistě vyvoláno znatelným zhoršením klimatu v Evropě během poslední doby ledové před 100 000 lety. Tutéž specializaci lze doložit rovněž pro následující populace anatomicky moderního člověka. Jádra jak z geologických vrtů hlubokomořských sedimentů, tak z grónského ledovce svědčí o dramatických změnách klimatu v době před 100 000 až 10 000 lety, poznamenaném stále mocnějším ochlazováním a kratšími intervaly mezi jednotlivými klimatickými výkyvy. Listnaté lesy byly vystřídány jehličnatými a čím dál větší prostor zabíraly travnaté krajiny. Alpské a skandinávské ledovce postoupily a pokryly rozlehlé části severní a střední Evropy. Vznikla vegetace s prvky tundry a stepi, v níž nebyly zastoupeny skoro žádné stromy. Éra neandertálců skončila v Evropě před 40 000 lety. V tomto období lze v archeologickém materiálu rozpoznat mimořádnou kulturní dyna-


79

miku. Poprvé se objevují náznaky rozčlenění středně paleolitického technokomplexu do různých regionálních jednotek, z nichž žádná neměla dlouhého trvání. Patří k nim châtelperronien v jižní Francii a severním Španělsku, uluzzien v severní Itálii a bohunicien, szeletien a bachokirien ve střední a východní Evropě. Většina těchto technokomplexů vykazuje jasné znaky mladšího paleolitu, ale zachovává tradice paleolitu středního. Proto se také označují za přechodové industrie či kultury. Znakem těchto industrií je výroba čepelí (lamel), štíhlých podlouhlých úštěpů, které se staly v mladém paleolitu dominujícím produktem technologie výroby kamenných artefaktů. Existenci čepelí lze prokázat již záhy ve středním paleolitu, ale objevují se pravidelněji až s koncem středního paleolitu v přechodových industriích a jejich počet se neustále zvyšuje až od mladého paleolitu. Součástí této dynamiky na sklonku středního paleolitu bylo rovněž použití kostí jako suroviny při výrobě nástrojů. Oba znaky dokládají změnu v technologii výroby nástrojů, která započala v pozdním středním paleolitu a urychlila se v přechodových industriích. Hrstka známých lidských fosilií z přechodových industrií svědčí o tom, že uvedené nástroje vyrobili neandertálci. Po neandertálcích přišel do Evropy anatomicky moderní člověk. O přechodu mezi oběma formami člověka se vedou kontroverzní diskuse, Diskuse neboť jsou s ním spojeny biologické, kulturní a ekologické změny, jejichž o biologické význam má v dějinném vývoji různou váhu. Předložená data pocházejí hranici z bezpočtu oborů, notně přesahujících klasický archeologický a antropologický kánon. Formát těchto dat je dnes nepřehlednější než kdy předtím, neboť zúčastněné obory pracují s různými metodami, záběrem, pojmoslovím a obrazy světa. Rozhodujícím poznatkem je, že již nelze vytýčit jasnou hranici mezi technologií středního a mladšího paleolitu. Spíše musíme vycházet ze srovnatelného stavu technických vědomostí v obou fázích. Nadto začíná být jasné, že postulovaná biologická hranice mezi neandertálci a anatomicky moderními lidmi se nekryje s postulovanou kulturní hranicí mezi středním a mladším paleolitem. Diskuse se točí kolem pojmu „moderní lidské chování“. Bylo „moderní chování“ novou druhově specifickou vlastností vyvinutou anatomicky moderním člověkem, která mu získala výhodu oproti neandertálcům v Evropě a ostatním následníkům Homo erectus v Asii? Nebo se „moderní chování“ vyvinulo v průběhu dlouhotrvajícího vývoje uvnitř celého rodu Homo, který započal současně s jeho prvními zástupci? Jako hlavní znak „moderního chování“ bylo v diskusi uvedeno vytvoření „symbolického myšlení“. „Symbolické myšlení“ se v archeologii projevuje ozdobnými a uměleckými předměty. Chronologie jejich výskytu na nalezištích v Africe a Evropě má rozhodující význam při jejich hodnocení vzhledem k evoluci lidstva.

80


Africké kořeny moderního člověka

Techno logické a kulturní inovace

Anatomicky moderní lidé

„Moderní lidské chování“

Zatímco v Evropě vznikl neandertálec, v Africe se z pozdních forem Homo erectus vyvinul anatomicky moderní člověk, Homo sapiens. Technologicko ‑kulturním protějškem k evropskému střednímu paleolitu, který zasáhl jak do severní Afriky, tak do západní Asie, je v subsaharské Africe middle stone age („střední doba kamenná“). Definice této doby je ještě rozostřenější než definice středního paleolitu, neboť zahrnuje zčásti velmi heterogenní technologické komplexy. Časově se middle stone age klade rovněž do období před 300 000 až asi 40 000 lety. Pokud jde o kamenné nástroje, spočívají inovace middle stone age v tom, že se jak v keňském Kaphturinu, tak v zambijských Twin Rivers objevují jako základní formy čepele. Rovněž užívání barev je v middle stone age doloženo v těchto obou nalezištích velmi záhy. Kostěné nástroje se objevují v době asi před 90 000 lety v západoafrické Katandě a jihoafrické Blombos Cave. Několik okrových kousků z této jeskyně navíc vykazuje abstraktní rytiny a datují se do doby asi před 70 000 lety. Odkazy na použití ozdob z lastur se vyskytují v marockém Ifri n’Ammar, Blombos Cave, alžírském El-Wed (El-Oued) a izraelském Magháret es-Schúlu a patří k nejstarším svědectvím lasturových ozdob v dějinách lidstva. V Ifri n’Ammaru spadají až do doby před 95 000 lety. Tyto kulturní inovace jsou v Africe provázeny změnami v morfologii pozdního Homo erectus. V etiopských nalezištích Omo a Herto se objevují první lidské fosilie staré 195 000 let a lze je morfologicky považovat za nejstarší formy anatomicky moderního člověka. Anatomicky moderní člověk se očividně rozšířil z východní Afriky a v období před 100 000 až 70 000 lety pak dospěl do jižní Afriky, což je doloženo nálezy v ústí řeky Klasies, v Blombos Cave a Border Cave. Přibližně ve stejné době dospěl na Přední východ, což dokazují lidské fosilie v Oafze a Schúlu. Asi za 100 000 let pak dospěl z pravděpodobného místa svého původu ve Východoafrické vysočině na sever a jih kontinentu. Zda osídlil přes Africký roh Arabský poloostrov a odtamtud se rozšířil dále do jižní Asie, je v současné době stále ještě předmětem spekulací. Technologie výroby kamenných nástrojů moderního člověka byla v té době heterogenní. V jižní Africe odpovídala middle stone age, na Předním východě a severní Africe pak střednímu paleo litu. K další expanzi došlo z Předního východu do Evropy a Asie. Tento expanzní proces doložený lidskými fosiliemi potvrzují rovněž genetické analýzy. V Evropě jsou lidské fosilie anatomicky moderního člověka z doby před 37 000 lety poprvé prokazatelné v rumunské Peştera cu Oase. Platí-li hypotéza, že nositelem „moderního lidského chování“ byl výlučně anatomicky moderní člověk, mohly tehdejší mimoafrické populace převzít technologicky-kulturní inovace spojené s moderním lidským chováním pouze akulturací. Nejstarší doklady těchto inovací v neandertálských populacích nebo u jiných následníků pozdního Homo erectus v Asii se


81

v tomto případě možná vyskytly prvně ve chvíli, kdy se v daných životních prostorech objevil anatomicky moderní člověk. Proto má rozhodující význam chronologické srovnání kulturních inovací. Na první pohled je zřejmé, že rané inovace se nacházejí jak v Evropě, tak v Africe. Mnohé inovace v Africe jsou starší, vyskytovaly se však v Evropě prokazatelně již před příchodem anatomicky moderního člověka. Ten tudíž nemohl být zprostředkovatelem nových kulturních znaků. Už jen letmý pohled na technologie výroby kamenných nástrojů ukazuje, že žádnou z nich nelze výlučně přisoudit anatomicky modernímu člověku. Zvláštní pozornost si zaslouží situace na Předním východě, nejranějším místě, kde došlo ke kontaktu mezi Homo neandertalensis a Homo sapiens. Vyskytují se tam lidské fosilie jak raného Homo sapiens, tak neandertálce z období před 100 000 až 40 000 lety. Z rozdělení nalezišť lze soudit, že obě formy člověka pravděpodobně využívaly stejný životní prostor. Úžasné je, že kulturní dědictví obou lze přiřadit ke střednímu paleolitu a není možné rozeznat žádné rozdíly. Na tomto pozadí je zřejmé, že hypotéza exkluzivity „moderního chování“ u anatomicky moderního člověka nemá přesvědčivý základ. Forma člověka a forma života netvořily v pleistocénu jednotu. Spíše vzniká dojem, že různé životní prostory si vyžádaly různé formy života a kulturní adaptace, jež čerpaly ze společného základu vědění a poznání nezávisle na tehdejší formě člověka. Pozdní původ anatomicky moderního člověka v Africe, shrnutý v hypotéze RAO (recent african origin), je považován za ověřený a potvrzují jej jak morfologické znaky kosterních nálezů, tak genetické znaky aktuálního genového poolu. Scénáře multiregionálního vývoje, které postulují na sobě nezávislý vznik moderního člověka v Africe, Evropě a Asii, se dnes již nepřijímají. Přísný náhled hypotézy RAO vylučuje míšení mezi zástupci moderního člověka a indigenních populací v Evropě a Asii, a je proto sporný, neboť migrační pohyb a historie kontaktů mezi anatomicky moderním člověkem a indigenními lidskými populacemi žijícími v Evropě a Africe zůstávají do značné míry nevysvětlené. Jelikož se kulturní inovace a forma člověka vzájemně nepřekrývají, vzniká komplexní mozaikovitý obraz dění. Na základě dobré databáze v Evropě se vzájemné působení mezi populacemi v současné době zkoumá zástupně na vztahu mezi neandertálcem a anatomicky moderním člověkem. Nejdříve je důležité sledovat chronologii procesu rozšíření. Hlavní cesta vedla pravděpodobně přes Přední východ. Lze doložit, že moderní lidé se tam vyskytovali přibližně již před 100 000 lety. Je důvod se domnívat, že se následně rozšířili směrem na severovýchod a podařilo se jim projít hornatými předoasijskými územími na sever do náhorních rovin mezi Kaspickým mořem a Aralským jezerem. Časově nejbližším nalezištěm s fosiliemi anatomicky moderního člověka je zřejmě jeskyně Obi-Rachmat v Uzbekistánu. U západních svahů Ťan-šanu se nacházejí ostatky mladistvého jedince, který se možná vyznačuje směsí morfologických znaků

Přední východ jako místo nejranějšího kontaktu

Hypotéza RAO

Chronologie procesu rozšíření

82


Severní polární moře

Východosibiřské moře

Beaufortovo moře

Aljaška 30 000 ?

Sibiř

30 000

Beringova úžina

Evropa 40 000

Amerika 30 000 ?

Blízký východ 100 000

Šalamounovy ostrovy 30 000

Atlantský o c e á n Afrika 150 000

Indick ý oceán

Atlantský oceán

Tichý oceán

Austrálie 50 000

Hypotéza RAO (recent african origin) (Out of Africa 2)

neandertálce a anatomicky moderního člověka. Zvláštní morfologii lidských fosilií v této oblasti potvrzuje nový výzkum neandertálských ostatků v uzbeckém Tešik Taši. Dítě z Tešik Taše bylo jednoznačně přiřazeno ke skupině neandertálců, neboť se vyznačuje morfologickými zvláštnostmi. Lidské fosilie z Obi-Rachmatu se datují do doby přibližně před 74 000 lety. Současně se v dlouhé řadě nálezů v Obi-Rachmatu na kamenných industriích z doby asi před 80 000 lety ukazuje pozvolný přechod od středního paleolitu k tradicím mladšího paleolitu. Badatelé zkoumající toto naleziště proto hovoří o lokálním vývoji mladšího paleolitu ze středně paleolitických kořenů. Tyto úvahy se kryjí s výsledky starších výzkumů, které spatřují ve střední Asii oblast vzniku čepelové technologie v mladším paleolitu. Pokud se tyto úvahy dále potvrdí, pak technologické změny a sada nástrojů z mladšího paleolitu odsud zřejmě postupně pronikly do Evropy. Nejstarší doklad přítomnosti anatomicky moderního člověka pochází z jeskyně Peştera cu Oase v Rumunsku, ležící na západním okraji Karpat-


83

ského oblouku. Morfologie nálezu je mimořádná, neboť znaky anatomicky moderního člověka se pojí s archaickými znaky. Tato kombinace dokládá silnou dynamiku evolučního procesu při přechodu od neandertálců k anatomicky modernímu člověku v Evropě, který patrně nelze chápat jako prostou výměnu mezi dvěma populacemi. Bohužel jde u nálezu z Peştera cu Oase o izolovaný nález bez doprovodných industrií kamenných nástrojů, a tak není možné nic vypovědět o materiální kultuře. Asi o čtyři tisíce let mladší jsou následující lidské fosilie, jež lze přiřadit k anatomicky modernímu člověku v Evropě. Jde o nálezy z moravské jeskyně Mladeč. Zdá se, že v té době byl anatomicky moderní člověk již usídlen v celé Evropě. Zvláštní pozornost je ve výzkumu věnována regionu Iberského poloostrova, neboť zde se nacházejí odkazy na zvláště dlouhé přežívání neandertálců. To, jak proběhla výměna mezi neandertálci a anatomicky moderními lidmi, je zdrojem polemik mezi badateli. Analýzu ztěžuje skutečnost, že kosterní nálezy raných anatomicky moderních lidí z kritického časového okna před 40 000 až 30 000 lety jsou v Evropě velmi vzácné. Vedle archeologické nálezové situace jde také o biologickou definici druhu. Lze Homo neanderthalensis a Homo sapiens chápat jako biologicky oddělené druhy? Mísení obou forem by v tomto případě nebylo možné. Morfologické zvláštnosti u fosilií z Obi-Rachmatu, Tešik Taše (obojí Uzbekistán) nebo Peştera cu Oase ( „Jeskyně s kostmi“ u Aniny) by pak nebyly výsledkem hybridizačního procesu, nýbrž bylo by třeba je vysvětlit jinak. Biologicky orientovaná frakce v archeologii a paleoantropologii vychází z modelu dvou druhů. Podporují jí paleogenetické analýzy. Srovnání genetických dat mitochondriální DNA neandertálců a dnešních lidí nepodává žádný důkaz přínosu neandertálců k modernímu genovému poolu. Nicméně kvůli analytickým technikám nelze tento přínos v zásadě vyloučit. DNA neandertálců beztak za těchto okolností neumožňuje žádné výpovědi k otázce míšení, neboť původové linie neandertálců by se v moderním genovém poolu ztratily genovým driftem i tehdy, kdyby se mísili s moderními lidmi. Všechny statistické výpočty genetických poměrů stojí a padají s konkrétní demografickou historií pozdně pleistocenních populací v Evropě, Africe a západní Asii. Jelikož máme v Evropě a Asii co do činění s vysoce mobilními populacemi žijícími v rizikovém prostoru, v němž stále znovu vymíraly jednotlivé skupiny, jsou tyto dějiny extrémně složité. Fragmentární databázi chybí k vyřešení těchto otázek potřebná rozlišovací schopnost. Shoda je v tom, že rodokmen člověka se podobá spíše keři a různé formy člověka žily souběžně vedle sebe a dnes z nich zbyl již jen člověk moderní. Sporný je pouze stupeň biologického odstupu mezi různými formami. Proces tvorby druhu vyžaduje zpravidla dlouhé časové úseky několika set tisíc až milionů let a současně konstantní geografické oddělení populací. Otázka tvorby druhu má ústřední význam pro dějiny kontaktů

Dynamika evolučního procesu

Model dvou druhů

Stupeň biologického odstupu

84


moderního člověka s indigenními populacemi. Bylo mísení populací biologicky vůbec možné, nebo byl biologický odstup již příliš velký? Empirickou bázi lze vytvořit pouze srovnáním s poměry u jiných druhů savců. Anatomicky moderní člověk se začal vyčleňovat z mimoafrických populací maximálně před 1,7 mil. let. V tomto případě se za výchozí bod volí odchod Homo erectus z Afriky. Toto genetické rozdělení proběhlo minimálně před pouhými 200 000 lety a za počáteční okamžik se považuje doba, kdy se v Africe objevil anatomicky moderní člověk. Jako příklad je možné si pro srovnání uvést poměr mezi obyčejným šimpanzem a šimpanzem bonobo. Neexistují žádné důkazy, že by se oba druhy úspěšně spářily, ať již v zajetí, nebo ve volné přírodě. Výzkum rekonstruuje genetické oddělení obou druhů rozdílně, přičemž odhadované časové rozmezí činí podle nejnovějších domněnek asi 1,3 mil. let. Oblasti rozšíření obou druhů se nijak nepřekrývají. Moment oddělení neandertálce od linie Homo erectus, která vedla ke vzniku anatomicky moderního člověka, se odhaduje na dobu asi před 600 000 lety. Vlastní vyčlenění neandertálců z evropské populace Homo erectus (resp. heidelbergensis) se datuje dokonce do doby před pouhými 250 000 lety. Obě rekonstrukce předpokládají, že k tomu došlo dávno po rozdělení obou šimpanzích druhů, a tak je na tomto chronometrickém základě velmi málo pravděpodobné, že se lidské skupiny v Evropě a Africe rozštěpily na dva druhy. Navíc byly lidské populace v pleistocénu vysoce mobilní a pohybovaly se – na rozdíl od obou druhů šimpanzů – v rozmanitých habitatech. Druhově specifické rozdělení neandertálců a anatomicky moderních lidí je navíc velmi nepravděpodobné, Prokázání jelikož v genomu moderního člověka byly prokázány četné genetické sekarchaických vence, naznačující vmísení archaických genů. To, že stopy neandertálců genů v genomu moderního člověka nejsou prokazatelné, lze proto stěží svalovat na druhově specifické bariéry. Je třeba hledat jiná vysvětlení.

Světoběžníci Změna Historické bádání definovalo hranici mezi středním a mladším paleolizákladních tem na základě změny základních forem v kamenné industrii. V raném forem mladším paleolitu se čepele sice staly základním tvarem většiny nástrojů,

středně paleolitická technologie úštěpů ovšem přežívala dál. Současně se vzestupem užívání čepelí došlo k hojnějšímu a kvalitnějšímu využívání kostí, paroží a slonoviny jako surovin pro výrobu nástrojů. Po châtelperronienu následoval v Evropě aurignacien. V klasickém pojetí se chápe jako vlastní počátek mladšího paleolitu, neboť v aurignacienu se potkávají všechny kulturní inovace mladšího pleistocénu. Aurignacien ovšem netvoří homogenní kulturní celek. Prošel vnitřním vývojem a člení se dále na raný a rozvinutý aurignacien. V raném aurignacienu je podíl nástrojů z kostí a paroží, jakož i ozdobných předmětů ještě nízký;


85

umělecké objekty chybějí docela. Až v rozvinutém aurignacienu (asi před 34 000 lety) se pravidelně vyskytují hroty střel a jiné nástroje z kostí a paroží, jakož i ozdobné předměty z lastur a zvířecích zubů. Z několika nalezišť ve Švábské Albě (Vogelherd, Hohle Fels, Geissenklösterle) jsou doloženy z této doby nejstarší drobné umělecké předměty z mamutoviny. V podobě figurek jsou plasticky vypracována glaciální zvířata jako mamut, lev, jeskynní medvěd nebo kůň. K tomu náleží také schematická vyobrazení lidí. Z pozdější doby (před 33 000 lety), jsou doloženy první jeskynní malby z francouzského Chauvetu. K nálezům v Geissenklösterle patří také flétna z labutí kosti jako nejstarší doklad hudebního nástroje. Aurignacien se rozšířil od Španělska až po západní Asii a Přední východ. Chybí na jihu Iberského poloostrova a v severní Africe, kde ještě přežívaly tradice středního paleolitu. Nositeli vyspělého aurignacienu byli pravděpodobně anatomicky moderní lidé. Počet lidských fosilií v aurignackých nalezištích je však velmi nízký. Nejstarší nález anatomicky moderního člověka v Evropě z Peştera cu Oase je bohužel pouze ojedinělý, chybějí doprovodné nálezy, které by umožnily nahlédnout do materiální kultury. Doloženy jsou fosilie anatomicky moderního člověka až z konce aurignacienu, z doby před 32 000 až 29 000 lety, a to ve Francii nebo v České republice. Datací pomocí radiokarbonové metody lze v této době prokázat v Evropě také ještě poslední neandertálce. Datace radiokarbonovou metodou ovšem podléhá kvůli kolísání obsahu izotopu 14 C v atmosféře právě v době před 40 000 až 30 000 lety velkým odchylkám. Tyto značné metodické obtíže otevírají široké pole diskusi. Proti chronologickému překrývání aurignacienu s pozdním středním paleolitem, châtelperronienem nebo jinými přechodovými industriemi hovoří stratigrafický sled na jednotlivých nalezištích, neboť zatím ani v jednom z nich nebyla objevena žádná vrstva aurignacienu pod vrstvami ostatních uvedených nálezových komplexů. Chronologický sled forem člověka není pro mnohem užší databázi jednoznačný, a protože se stejně jednoznačně neshoduje kulturní vymezení s biomorfologickým, nelze dosud vyloučit, že se na vzniku aurignacienu podíleli rovněž neandertálci. Tuto možnost nelze vyloučit přinejmenším pro jedno velmi sporné naleziště, chorvatskou jeskyni Vindija. Páteř dnešního klimatického výzkumu tvoří dlouhé jemné stratigrafické sledy v mořských usazeninách a ledových vrtných jádrech, jež je možné vzájemně velmi dobře korelovat. Z jejich dat vyplývá, že období před 45 000 až 25 000 lety se vyznačovalo mimořádně intenzivními klimatickými změnami. Narůstání a odtávání ledových štítů na severní polokouli provázelo sérii výkyvů mezi teplými a studenými klimatickými obdobími, jejichž kvantitu a kvalitu nebylo dosud možné v terestrických dokladech rozpoznat. Zdokumentovaná délka výkyvů u krátkodobých klimatických změn je zčásti mimořádně krátká, v řádu staletí, a amplitudy jednotlivých oscilací jsou enormní. Asi před 45 000 lety nastalo poslední teplé období,

První umění

Páteř klimatického výzkumu

86

Neustálé střídání klimatu v Evropě

Aurignacien


kdy se podmínky blížily dnešním poměrům v Evropě. Poté následovala celá řada velmi krátkých studených období. Mnoho krátkých klimatických změn odpozorovaných z ledových vrtných jader – některé v rozsahu pouhých sto let – dokládá, že lovecké a sběračské populace v Evropě byly vystaveny neustálému střídání klimatu a hranice jejich osídlení pravidelně po několika generacích ustupovala na jih do Středomoří. Vznikl tak „jojo efekt“ s dramatickými následky pro lidské populace. Ve studených fázích opouštěly sídlištní areály, zvyšovala se jejich mobilita, snižovala hustota osídlení, vracely se do Středomoří a v případě nepříznivé situace některé vymíraly. V teplých fázích se mohly opět rozšířit na sever. Pravděpodobně největší vliv měly na lidské populace v Evropě a západní Asii mimořádné klimatické změny, jako například „Heinrich events“, nazvané po geologu Hartmutu Heinrichovi. Jejich nejdůležitějším znakem je vedle poklesu teploty extrémní sucho doprovázené tvorbou polopouští ve Středomoří. Heinrich event 4 spadá přesně do přechodové fáze mezi středním a mladším paleolitem přibližně před 40 000 lety. Znaky Heinrich events zavdávají důvod k domněnce, že v těchto fázích bylo přerušováno obvyklé migrační schéma evropských loveckých a sběračských populací během studených období. Extrémní sucho v ústupových zónách v severním Středomoří mohlo způsobit kompletní zkázu populací. Šance, že se neandertálci a moderní lidé mohli v Evropě potkat, je tudíž spíše nepatrná. Pokud snad k nějakým kontaktům došlo, pak s největší pravděpodobností ve východní oblasti rozšíření neandertálců. Tam jsou také morfologické rozdíly mezi oběma formami nejmenší. V důsledku této argumentace bylo vymření neandertálců z hlediska dějin klimatu nespektakulární. Šlo o jeden z četných přirozených procesů střídání populací v glaciální Evropě, a vzrušené diskuse o morfologických a molekulárně genetických rozdílech mezi formami člověka v poslední době ledové ztrácejí opodstatnění. Aurignacké skupiny, které se v Evropě najednou objevily po Heinrich event 4, patrně reprezentují přistěhovaleckou vlnu ze západní Asie do rozsáhle liduprázdné oblasti. Pro Heinrich events je typické, že po jejich skončení se klima velmi rychle zlepšilo, a to během několika málo desetiletí, takže nastala optimální ekologická situace, příznivá pro rozšíření obrovských stád kopytnatců. Ta byla jistě hlavním důvodem rychlého znovuosídlení Evropy lidmi. Aurignacien skončil přibližně před 30 000 lety a vystřídal ho gravettien. Zatímco o morfologii člověka v době aurignacienu nemáme pro nedostatek nálezů lidských fosilií téměř žádné informace, stav pramenů se v tomto případě výrazně lepší. S gravettienem se v Evropě objevili vysocí urostlí lidé, kteří jsou mimořádně dobře zdokumentováni z hrobových nálezů z lokalit v Česku a Ligurii. Mohlo přitom jít o novou přistěhovaleckou vlnu, která dospěla do Evropy z jihozápadní Asie, neboť v nalezištích se


87

stratigrafickými sledy aurignacienu a gravettienu není prokázána žádná interstratifikace obou zmíněných komplexů. Do konce aurignacienu spadá Heinrich event 3. Evropa zažila opět dramatickou klimatickou změnu stejně jako při Heinrich event 4. Pravděpodobně došlo znovu ke kolapsu lidských populací a Evropa byla po několik desetiletí liduprázdná. Pokud se snad podařilo rozptýleným populacím neandertálců přežít Heinrich event 4, jejich dějiny skončily nejpozději současně s Heinrich event 3. Po této velké klimatické události následovala přistěhovalecká vlna nositelů gravettienu. Mnohé nasvědčuje, že teprve tito anatomicky moderní lidé již v sobě nenosili žádné archaické znaky a morfologicky byli srovnatelní s námi. V gravettienu se dále zvýšila frekvence čepelí a stoupl také počet nástrojů zhotovených z kostí a paroží v nástrojových inventářích. Dále se vyvíjela produkce základních forem kamenných nástrojů. Vyráběly se rozsáhle přepracované hroty různých velikostí, jakož i rozličné typy hrotů s obloukovitě otupeným bokem (hrot typu La Gravette), sloužících jako vložky nožů. Nástroje se skládaly z několika dílů a zvyšovala se jejich standardizace. Gravettien se rozšířil po celé Evropě a do západní Asie. Na použitých surovinách lze rozpoznat značné prodloužení komunikačních cest. Mnohé materiály pocházejí z míst vzdálených více než 200 km. Na nalezištích se lze pravidelně setkat s ozdobnými perlami z mamutoviny, zvířecích zubů, jiných organických materiálů nebo lastur. Zčásti sloužily jako ozdoba oblečení nebo jako náhrdelníky a vyskytují se ve velkém počtu. Některé lastury pocházejí z míst vzdálených 500 až 1000 km. Zatímco z aurignacienu nejsou doloženy žádné pohřby, z gravettienu se dochovalo značné množství hrobů. Těžiště přitom tvoří ligurské pobřeží na hranici mezi Francií a Itálií s jeskyněmi Balzi Rossi a Česká republika s lokalitami ve volné přírodě v Brně, Dolních Věstonicích, Pavlově a Předmostí u Přerova. Pohřbení nebožtíci byli pravidelně pomalováváni okrem, měli na oblečení šperky a prokazatelné pohřební dary. V Ligurii to byly čepele dlouhé 20 cm ležící v dosahu ruky. Jsou ale doložené také ozdobné náhrdelníky či přívěsky nebo nástroje. Poprvé jsou doloženy také hromadné pohřby. Ve východoevropských nalezištích ve volné přírodě byli mrtví často přikrýváni mamutí lopatkou. V drobném umění se objevují plastické ženské sošky, které byly velmi rozšířené. Nejslavnější z nich je tzv. Willendorfská Venuše. V Dolních Věstonicích a Pavlově jsou doloženy zvířecí sošky vypálené z hlíny i antropomorfní plastika (Věstonická Venuše). Jde o nejstarší doklad keramiky. Na základě otisků v jílu se podařilo prokázat používání síťoviny z organického materiálu. Vedle početných drobných uměleckých předmětů a ozdobených nástrojů z kostí a paroží jsou v mnoha jeskyních doklady nástěnného umění. Koncem gravettienu se poprvé objevily kostěné jehly s oušky, jež zlepšovaly techniku šití, neboť umožňovaly pevnější sešití oděvů, a tím dále snížily propustnost „kulturních membrán“.

Opětovná dramatická klimatická změna

Gravettien

Willendorf ská Venuše

88


Vzniká dojem, že změnu technologie v gravettienu lze chápat jako poukaz na zvýšenou výkonnost. Další zhoršení klimatu zesílilo ekologický tlak na lidské populace a ty mu čelily optimalizací technologie výroby nástrojů a komunikačních sítí. Dobře je vidět tuto adaptaci pod tlakem na rozšíření teritorií a nárůstu dálkových kontaktů. Na konec gravettienu zprvu spadá Heinrich event 2, po níž následovalo o něco později poslední chladné maximum v době před 20 000 lety. Tato megaudálost provázená dlouhotrvajícím zaledněním však už nezpůsobila vyhynutí všech populací v Evropě. Bylo třeba jen opustit osídlenou oblast střední Evropy. Adaptace na velmi chladné klimatické podmínky v Evropě, která začala za prvního chladného maxima před 60 000 lety, dosáhla kvality, která umožnila raným Evropanům odolat nepříznivému klimatu. Zatímco se lidé stahovali ze střední Evropy, vyvinul se v jihozápadní Solutréen Evropě solutréen, jehož inventáře kamenných nástrojů se vyznačují rozsáhlým retušováním povrchů. Jsou doloženy různé typy hrotů, jež lze chápat jako řemeslný vrchol technologie výroby kamenných nástrojů v mladším paleolitu. Ze solutréenu pocházejí dále první důkazy existence vrhačů oštěpů. Tato technická inovace prodloužila paži vedoucí oštěp a značně zvýšila průraznost loveckých zbraní. Některé kamenné projektily z pozdního solutréenu ve Španělsku z doby přibližně před 17 000 lety jsou tak malé, že je lze interpretovat jako hroty šípů, a dokládají počátky luku a šípu. V solutréenu znatelně stoupl počet jeskyní s doklady nástěnného umění ve Španělsku a jižní Francii. Současně s tím se v údolí řeky Coa v severním Portugalsku a ve středním Španělsku objevují první četné příklady nástěnných kreseb na skalách ve volné přírodě. Dokládají, že glaciální nástěnné umění nežilo pouze vskrytu, ale také volně v krajině, všem na očích. Zatímco se v jihozápadní Evropě vyvinul solutréen, vznikl ve východní Evropě epigravettien, technologické pokračování gravettienu. Mezera v osídlení ve střední Evropě se opět zacelila po posledním Magdalénien chladném maximu. V západní Evropě byl solutréen vystřídán magdalé nienem, jehož nositelé se rychle rozšířili na východ a pronikli do východní části střední Evropy. S magdalénienem započala velká éra lovců divokých zvířat v Evropě. Z hlediska morfologie byli lidé v magdalénienu mnohem menší než ti z gravettienu. Snížení tělesné výšky lze pravděpodobně vykládat jako proces adaptace na studené klimatické podmínky vrcholného glaciálu. V magdalénienu explozivně přibylo jeskyní s nástěnným uměním. Do tohoto období je datováno mnoho slavných jeskynních obrazáren jako Lascaux, Cosquerova jeskyně, Le Trois Frères ve Francii nebo Altamira, La Garma a Tito Bustillo ve Španělsku. Vedle nástěnných maleb se rozvinulo také drobné umění. Často jsou doloženy břidlicové pláty s rytinami (Gönnersdorf v Německu, La Marche a Enlène ve Francii nebo Parpalló ve Španělsku), jakož i mnoho šperků a malých plastik. Prokazatelné jsou abstraktní ženské postavy jako rytiny nebo meloplastické


89

sošky. Nástroje z kostí a paroží jsou pravidelně bohatě zdobeny řezbami a rytinami. V magdalénienu se manifestuje rozkvět glaciálních lovců divoké zvěře, kteří se podle oblasti specializovali na lov jelenů, koní nebo sobů. Na sklonku magdalénienu lze poprvé prokázat přítomnost psa jako domácího zvířete. Dobře zachovalá tábořiště v jeskyních i ve volné krajině umožňují důkladně nahlédnout do organizace míst s různými obytnými jednotkami a zónami aktivity. Suroviny naznačují daleko sahající vazby po celé Evropě. Díky vysoké frekvenci regionálních i nadregionálních styků se pravděpodobně značně zvýšila také hustota osídlení. Tento rozkvět skončil s posledním studeným atakem v mladší tundrové době a s ním skončil rovněž věk ledových dob. Dlouhé úseky dějin osidlování Asie a Austrálie lidmi jsou ještě zcela neznámé. Proto nelze na bezpečné materiální bázi popsat přechod od pozdních forem Homo erectus k anatomicky modernímu člověku. Chronologickým milníkem může být přinejmenším odkaz na osidlování Austrálie. První osídlení umožnil pokles mořské hladiny způsobený rozrůstáním ledovců v chladných fázích. Austrálie nebyla během věku ledových dob nikdy spojená s asijským kontinentem. V chladných fázích se však spojovala s Novou Guineou a Tasmánií, jakož i několika okolními ostrovy v Torresově průlivu ve větší kontinent, který se nazývá Sahul. Na tento kontinent dorazili asi před 50 000 až 40 000 lety lidé, kteří po sobě zanechali stopy osídlení v severozápadní Austrálii. Obydlet pátý kontinent se podařilo až anatomicky moderním lidem. Museli přitom překonávat jen kratší vodní cesty mezi jihovýchodní Asií a Sahulem, a to „přeskakováním z ostrova na ostrov“. V úvahu přicházejí dvě možné trasy. Jedna vedla z dnešního ostrova Sulawesi na Novou Guineu, druhá přes Timor do severozápadní Austrálie. Od doby asi před 100 000 lety, kdy se anatomicky moderní člověk vystěhoval z Afriky, potřeboval pouhých 50 000 let k tomu, aby dorazil na Sahul. Ačkoli nálezy nejstarších koster v Austrálii patří velmi robustnímu typu člověka, nelze pochybovat o tom, že šlo o zástupce člověka moderního. Tento výklad potvrzují genetická data. První australští lovci a sběrači osídlili ve velmi krátké době celý kontinent. Jejich přítomnost měla dramatické účinky na faunu. Asi 90 % velké fauny vyhynulo záhy po příchodu prvních osadníků. Existuje domněnka, že velký podíl na vymírání druhů měl vedle klimatických změn především zásah člověka do přirozeného životního prostředí. Přesto byl lov a sběr jediným způsobem života lidí v Austrálii až do kolonizace Britským impériem. Okrajovou epizodou evoluce člověka jsou dějiny Homo floresiensis (člověk floreský) v jihovýchodní Asii. Objev této formy člověka malého vzrůstu vyvolal celou řadu spekulací. Homo floresiensis je na základě morfologie lebky považován za následníka Homo erectus. Datace nálezů z jeskyně na ostrově Flores (Indonésie) ukazují na velmi pozdní přežití (až asi

Osidlování Austrálie

Australští lovci a sběrači

Homo floresiensis

90

Výpady člověka do subarktické oblasti

Předkové indiánů


do doby před 13 000 lety). Sporné zůstává, zda je třeba Homo floresiensis vykládat jako patologickou formu zakrslosti, která se omezila na Flores, nebo se skutečně jednalo o svébytnou vývojovou formu člověka. V tom případě by šlo o ostrovní populaci, vzniklou z Homo erectus. Pokud by platila posledně uvedená hypotéza, pak by vedle sebe dlouho žili různí zástupci rodu Homo. Jinak se jeví situace v severovýchodní Asii. Zatímco ze středního paleolitu jsou doloženy pouze sporadické výpady člověka do subarktické oblasti, anatomicky moderní lidé osídlili severovýchodní Asii nad 52. rovnoběžkou asi před 40 000 lety. Vedle nástrojů z mladšího paleolitu jsou u těchto osadníků prokázány také plošně opracované nástroje v tradici středního paleolitu. Jejich technické vybavení zahrnovalo rovněž četné nástroje z kostí, paroží a slonoviny. Kulturní svědectví z doby před 30 000 až 10 000 lety jsou připisována technokomplexu Diuktai. V Maltě u dnešního Irkutska se podařilo prokázat zemljanky z kostí. Stavěly se z ostatků velkých zvířat. K souboru nálezů patří v Maltě sošky žen a jiné drobné umělecké předměty. Během chladného maxima se lidská populace pravděpodobně stáhla zpátky na jih. Po posledním chladném maximu asi před 20 000 lety se po celé severovýchodní Asii až po Aljašku rozšířila tradice mikročepelí. Beringia, pevninská šíje mezi Sibiří a Aljaškou, dnes leží pod hladinou moře. Za chladného maxima byla při snížené mořské hladině pevninským mostem mezi Asií a Severní Amerikou, širokým 1000 km. Ve východní oblasti Beringie se nacházejí stopy lidského osídlení z doby přibližně před 20 000 lety. Pro lidi doby ledové byla Beringia přirozeným pokračováním jejich životních a loveckých území, a tak dobytí amerického kontinentu nebylo vědomým zabráním země. Suchozemská cesta na jih však byla ještě přehrazena obrovským Laurentinským ledovým štítem, který sahal od Skalnatých hor až po Hudsonův záliv. Podle poukazů, které máme dnes k dispozici, přišli předkové indiánů po otevření ledového štítu do velkých prérií asi před 12 000 lety. Clovis je uváděn jako nejstarší obecně uznávaný paleoindiánský technokomplex s velkým rozšířením na jih od ledového štítu. Jeho vůdčí formou je cloviský hrot, kamenný projektil náležející do výzbroje oštěpů; oštěpy byly opatřené vrhači. Radiokarbonové datace dávných nalezišť v Jižní Americe jako Monte Verde v Chile pravidelně nastolují otázku, zda osídlení Ameriky proběhlo již před technokomplexem Clovis. Vedle osidlování po zemi se diskutuje o osidlování na člunech podél pacifického pobřeží. Tato forma zabrání země by byla mnohem rychlejší a podporovala by domněnku, že Jižní Amerika byla osídlena ještě předtím, než lidé technokomplexu Clovis obsadili Velké planiny. Naleziště, která jsou o několik tisíciletí starší než nejranější cloviská, se vyskytují velmi izolovaně, a to jak v Severní, tak v Jižní Americe. Jelikož nepodávají celistvý obraz, probíhá o jejich dataci kontroverzní diskuse.

91


Tichý oceán

poloostrov Huon Kosipe Nawamoyn a Malangangen Malakunanja a Manlabila

Ko r á l ov é m o ř e Early Man Shelter Walkunder Arch

Colles Creek

Miriwun

Indický oceán

SAHUL

Keniff Cave Talgai

Mt. Newman Puntutjarpa

Allen’s Cave

Noola

Roonka cca 16 000 př. Kr. Upper Swan Mammoth Cave

Kalgan Hall

Devil’s Lair

Bass Point Kings Table

Mossgiel

Koonalda Cave

Burrill Lake Clogg’s Cave Keilor

Seton Cave Wyrie Swamp

Cave Bay Cave

Beginners Luck Cave Fraser Cave

maximální rozloha pevniny cca 16 000 př. Kr.

pobřeží Sahulu cca 28 000 př. Kr.

Nejstarší osídlení Austrálie během poslední ledové doby

S počátkem holocénu postupně mizela kvůli klimatické změně v Severní Americe glaciální megafauna. Posledním jejím dokladem jsou obrovská stáda bizonů na Velkých planinách, která se lovila ještě v historické době. Po paleoindiánské periodě následovala v Severní Americe přibližně od doby před 8000 lety archaická doba. Lovecký životní styl byl v průběhu archaické doby doplňován zvýšenou konzumací rostlinné potravy, která je zdokumentována výskytem mlecích kamenů. Na sklonku archaika, asi před 3000 lety, se lovecké skupiny na jihu Severní Ameriky vzdaly kočovného způsobu života a začaly zakládat trvalé osady. Vyráběly Trvalé osady keramiku a obohatily svůj životní styl o intenzivní pěstování rostlin.

92


Severní polární moře Grónsko

Ber ingova úžina

kole m

40

Baffinův záliv

00 0

př

.K r.? Hudsonův záliv

Missouri

SEVERNÍ AMERIKA

? ssi

Mi

k u l t u r a C l o v i s

ssi

pp

i

pohoří Calico

Mexický záliv

Atlantský oceán

Karibské moře

a zonk

Ama

Tichý oceán

Pedra Furada

JIŽNÍ AMERIKA ?

Monte Verde

pevninský most směr osidlování

Osídlení Ameriky


93

V Jižní Americe bylo na tichomořském pobřeží využívání rostlin součástí obživy již na počátku holocénu. Tato dlouhá tradice konzumace rostlinné stravy způsobila, že zde velmi záhy zdomácněly různé druhy rostlin. Nejstarší doklad domestikované kukuřice pochází z Mexika a sahá do doby asi před 7000 lety. Z jihozápadu Severní Ameriky se táhne přes Střední Ameriku až do oblasti And geografický pás, v němž se prokazatelně nachází rozmanitá směsice různých forem získávání obživy. Jako základ výživy sloužil v různé míře lov a rybolov, sběr divokých rostlin a pěstování zdomácnělých druhů. Jinou adaptaci vyžadovalo nejstarší osídlení Arktidy. Začalo asi před Osidlování 10 000 lety na severní Aljašce. Na konci věku ledových dob se kulturní Arktidy adaptabilita loveckých a sběračských skupin rozvinula již natolik, že byly schopny obstát také v tomto extrémním životním prostoru. Byla to nejsilněji specializovaná forma loveckého způsobu života. Zakládala se hlavně na živočišné potravě, sestávající jak ze suchozemských, tak z mořských savců. Asi před 4000 lety pronikly tyto skupiny se svým způsobem života až do střední Arktidy.

Poslední lovci a sběrači a jejich dědictví Od počátku věku ledových dob až do jeho konce před 10 000 lety byl lov a sběr jediným způsobem hospodaření lidí na celém světě. Díky tomuto životnímu stylu se podařilo nejen konsolidovat rod Homo, zprvu čítající pouze několik málo jedinců, nýbrž také do konce věku ledových dob osídlit všechny kontinenty. Na sklonku posledního glaciálu již nic neohrožovalo projekt „vznik člověka“. Úspěch lovců a sběračů spočíval ve vysoké adaptabilitě na různé životní prostory. K tomu byly zapotřebí na jedné straně rozsáhlé znalosti ekologických souvislostí v různých biotopech a na druhé straně nástrojová technika zaměřená na dobové životní podmínky. Velké umění tohoto způsobu života spočívalo ve všech dobách v kreativním přístupu k přirozeným danostem, umožňujícím uspokojovat lidské potřeby. Nepostradatelnou součástí této strategie byla mobilita v průběhu dne, ročních dob a vlastního života. Doba obnovy zdrojů v lokálním užitném areálu byla příliš dlouhá na to, než aby bylo možné mít pouze jedno tábořiště. Mobilita byla navíc důležitým stavebním kamenem sociální struktury. Srazy a rozchody malých místních skupin v rytmu výkyvů v nabídce potravy, podmíněných ročními dobami, byly důležitými stavebními kameny systému. Vznikala tak dobře fungující komunikační síť, která teprve umožnila vytvoření střednědobých strategií získávání obživy. Hustota osídlení byla nepatrná a ekologický otisk, který lidé doby ledové po sobě zanechávali ve svých dočasných tábořištích, byl stěží rozeznatelný již po několika málo letech.

Nepostra datelná mobilita a komuni kační síť

94

Lov divoké zvěře jako stabilní systém

Mezolit


Třebaže kosterní pozůstatky z dob ledových vykazují vynikající výživově-fyziologický standard, nežili lovci a sběrači v rajské zahradě. Jak víme z etnohistorických příkladů a analýzy zubů glaciálních jedinců, byly fáze hladovění součástí lovecké formy života. Nouzi nedokázaly v kritických obdobích, k nimž mohlo docházet v důsledku nepředvídatelných krátkodobých klimatických událostí, zabránit ani sebepropracovanější roční plány. Lovci a sběrači měli v zásadě málo možností vytvářet si zásoby. Jediné možné reakce v krizových dobách spočívaly v ústupu do sousedních oblastí, rozdělení místní skupiny nebo hledání pomoci u jiných skupin. Lovci a sběrači v Evropě, Asii a Africe obsazovali v době ledové především centrální životní prostory s optimálními životními podmínkami, přičemž se jim dařilo spolu s rozšířením ekologického vědění a optimalizace technologie pronikat také do rizikových habitatů. Limitující faktor mobility namnoze vylučoval hospodářský růst a maximalizaci zisku. Společně s velmi nízkou porodností tak vznikla vyvážená společenství, představující rozsáhle stabilní systémy. Tato situace se změnila na konci věku ledových dob. S holocénem začal mezolit neboli střední doba kamenná, poslední fáze lovců a sběračů. Proměnu je možné názorně zaznamenat na technologii nástrojů. Pravidelně se vyskytují drobné štípané kamenné nástroje zvané mikrolity, které sloužily jako součástky do složených nástrojů. Kosti a parohy ztratily na významu a nahrazovalo je v čím dál větší míře dřevo, kterého byl k dispozici dostatek díky opětovnému velkoplošnému zalesnění Evropy. K lovu se používal luk. V nástrojových inventářích se poprvé objevují mlecí kameny, poukazující na zpracování rostlinných zdrojů. Lovecký způsob života se proměňoval. V lesnaté krajině již nebyla k dispozici velká putující stáda kopytnatců. K lovu se nabízela pouze místní divoká zvěř, žijící osamoceně nebo v nepočetných skupinkách. Proto bylo objeveno široké spektrum zdrojů potravy včetně rybolovu. Na evropských pobřežích vznikaly mezolitické mušlové hromady. Intenzivním sběrem mušlí rostly v sídlištích odpadkové hromady lastur, vysoké i několik metrů. Archeologická data působí dojmem, že mezolitické skupiny měly menší teritoria než lidé v mladším paleolitu. Tuto větší věrnost stanovišti potvrzují první pohřebiště. Do této fáze spadají rovněž první doklady násilných mezikulturních střetů. Skupiny pohřbených mužů, žen a dětí v jeskyni Grosse Ofnet a Hohlenstein-Stadel v jižním Německu vykazují těžká poškození lebky, způsobená motykami nebo sekerami. Tato svědectví těžkých násilných střetnutí mezi jednotlivými skupinami lze vykládat jako odkaz na větší teritorialitu lidí v končícím mezolitu. Technologický příklon k mikrolitizaci nástrojů má své nejstarší svědectví v kebarienu a natufienu, pozdním paleolitu na Předním východě. Natufien znal již asi před 13 000 lety intenzivní využití zahradního pěstování divokých obilovin jako součásti strategie získávání obživy. Mlecí kameny a pazourkové srpy svědčí o tom, že se divoké obilí sklízelo a zpracovávalo.


95

Současně s tímto procesem pokračovalo a sílilo usazování. Od toho okamžiku byl už jen krůček k domestikaci rostlin a zvířat. Kořeny domestikace zvířat spočívaly v intenzivním kulturním styku, který lovci a sběrači pěstovali po statisíce let v průběhu paleolitu. Vedle náboženské interakce shromažďovali především empirické vědomosti o biologii chování lovené zvěře. Úspěšný lov závisel vedle dobré výzbroje, lovcovy tělesné zdatnosti a dodržování religiózních norem hlavně na znalostech zvířecího chování. Nejdůležitější kořistí byla právě stádní zvířata, protože lidé je mohli honit a navádět a patrně také zahánět do ohrad. Tam pak byla spíše porážena než lovena. Toto vodění zvířecích stád a jejich přinejmenším krátkodobé zajetí před usmrcením poskytlo paleolitickým lovcům zvláštní moc nad zvířaty, která navíc uprostřed stáda ztrácela svou individualitu. Zbýval už jen maličký krůček k systematickému chovu a selekci zvířat podle pohlaví a věku; člověk domestikoval mladá zvířata už v paleolitu, jak to zřejmě platí o psu, prokazatelně nejstarším domácím zvířeti. Fascinující je otázka, jak se v neolitu podařilo vyměnit namnoze symetricky rozdělenou moc v loveckých a sběračských společenstvích věku ledových dob za hierarchický systém. Na příkladu skupin indiánů ze severozápadního pobřeží Ameriky lze ukázat, že také lovecká a sběračská společenství si mohou vytvářet silné sociální hierarchie a vyznačovat se velkou věrností stanovištím s trvalými sídlišti, jakož i vysokou hustotou osídlení. Vznik této odlišné sociální organizace umožnil losos jako zdroj potravy. Některé druhy lososů vplouvají od jara do podzimu do horních toků řek a představují tak bohatý a spolehlivý zdroj potravy. Tento velmi stabilní zdroj umožnil již od doby před 3000 lety na severozápadním pobřeží Ameriky vznik organizační formy loveckých a sběračských společenství, která přesahuje celosvětově známé schéma tohoto způsobu života. Vůdčí osobnosti indiánů na severozápadním pobřeží organizovaly centrální skladování potravin a jejich rozdělování v rámci společenství. Zčásti koordinovaly slavnosti, kde toto rozdělování probíhalo a na něž byly zvány také jiné skupiny. Společenský blahobyt byl přístupný všem, rozděloval se ve společenství, ale současně byl kontrolován elitou. Rituál slavnostního rozdílení napomáhal sociálnímu vyrovnání a umožňoval ukládat si zásoby na horší časy, které bylo možné jak rozdělit uvnitř skupiny, tak se o ně podělit se sousedními skupinami. Příklad ze severozápadního pobřeží Ameriky nabízí model toho, jak možná k nové sociální a hospodářské organizaci dospěli poslední lovci a sběrači také na Předním východě. Jednotlivec tento posun ve společenské rovnováze patrně ani nepostřehl. Političtí vůdci neolitických společenství na sebe jistě nestrhli moc naráz, ale získávali si ji pozvolna věrohodností a dovedností, podporováni společenskými úkony a rituály. S koncem věku ledových dob a začátkem neolitizace se životní prostor loveckých společenství celosvětově smršťoval. Současně klesal význam

Domestikace zvířat

Složité sociální systémy

Začátek neolitizace

96


této formy pro způsob života Homo sapiens. Máme sice ještě málo zkušeností ve styku s vlastními dějinami, ale pohled na časovou osu dějin vývoje lidstva přináší úžasný závěr. Zbytek našich dějin je v porovnání s loveckým a sběračským způsobem života strašlivě krátký. Můžeme tudíž předpokládat, že tato forma života poznamenává naše vnímání světa a pojetí společnosti až do dnešního dne. Zásady politického uspořádání v tzv. primitivních společnostech byly v Evropě znovuobjeveny až s příchodem osvícenství. Sociální rovnost, individualita a mobilita – trojzvuk politického systému lovců a sběračů – jsou dnes politickými požadavky všech demokraticky ustanovených společností a písemně stvrzeným základem lidských práv. Vzniká dojem, že se očividně uzavírá jedna smyčka dějin evoluce. Vrátili jsme se znovu na počátek, jak to požadují dějinné podmínky. Prastaré základy lidského soužití, které se vyvinuly ve věku ledových dob, jsou tak dnes aktuální jako nikdy předtím v oněch deseti tisících let. Rovnostářské politické představy mezitím přesahují vlastní společenství a přenášejí se na celý druh. Z lidí a jejich rozdílných společenství se alespoň ideově stalo lidstvo, které se chápe jako jeden druh a poprvé promýšlí závazné uspořádání své politické a sociální situace.

Vznik a konsolidace jazyků

97

VZNIK A KONSOLIDACE JA ZYKŮ Michael Janda

Všeobecný úvod Diferenciace jazyků a jazykových rodin je proces, který lze sledovat ze současnosti až daleko zpět do prehistorie. Jestliže v případě Homo erectus z doby před 1,9 až 0,4 mil. let splňuje předběžnou podmínku používání rudimentární řeči schopnost symbolické činnosti, u Homo neanderthalensis (před 400 000 až 30 000 lety) tvoří hlavní fyziologický předpoklad „jazylka“. Vývoj jednoduchých protojazyků, které doplňují neverbální komunikační strategie – mimiku, gestikulaci a postoje – o signály napodobující hlásky a interjekce, přes různé mezistupně ke komplexním jazykům, probíhá zcela v šeru dávnověku. Všechny známé řeči na světě – v současnosti asi 6400 živých jazyků, historicky doložených jazyků a jazyků objevených historicko-srovnávací rekonstrukcí – mají nehledě na různé archaismy komplexní strukturu. Předpokládá se, že tohoto vývojového stadia bylo dosaženo před více než 60 000 lety, jelikož charakterizuje rovněž jazyky Austrálie a Nové Guineje, kam lidé v té době dorazili. Tvorbou a osamostatněním dialektů a fúzními procesy v jazykovém kontaktu může v zásadě každý jazyk tvořit východiště jazykové rodiny. Jelikož se velké, samy o sobě značně diferencované jazykové rodiny na světě – jako uralská (mj. maďarština, finština, sámsko-laponské jazyky), altajská (turkické jazyky, mongolské a tunguzské jazyky), afroasijská (semitské, kušitské jazyky, berberské a čadské jazyky), sino-tibetská (čínština, tibetobarmština), austronéská (malajsko-polynéské a formosanské jazykové rodiny) a indoevropská jazyková rodina, nigersko-konžské jazyky, nilsko-saharské jazyky, americké jazykové rodiny a mnoho dalších – vyvinuly v prehistorické době, nelze bezprostředně pochytit idiomy, jež tehdy tvořily jejich základ, a jsou v různé míře předmětem lingvistické rekonstrukce. O počátcích a rozsahu jak jednotlivých jazykových rodin – například altajské –, tak přesahových makrorodin, jako eurasijské a nostratické, se vede kontroverzní diskuse. Některé současné jazykové rodiny zahrnují zčásti jen několik málo jazyků (eskymo-aleutská: 11), jiné více než tisíc (nigersko-konžská: 1436, austronéská: 1236), nemálo jazyků se považuje za izolované (baskičtina, ainština, japonština). Počet jazyků v jednotlivých oblastech Země značně kolísá (Evropa: 143, Papua-Nová Guinea: více než 850).

Fyziologický předpoklad

Genetická příbuznost jazyků

98


O počátcích vzniku jazykových rodin můžeme uvažovat, přijmeme-li domněnku o genetické příbuznosti jazyků. Příbuzné jazyky vykazují systémové společné prvky na všech úrovních jazykové stavby – na rovině hláskového systému, morfologie, lexika a syntaxe; jejich vznik nelze vysvětlit ani náhodou, ani výpůjčkami a je možné je odvodit ze společného lingvistického dědictví. Užší příbuznost jednotlivých jazykových větví v rámci jedné jazykové rodiny je naproti tomu vyjádřená společně provedenými inovacemi. Obraz stromu, modelově znázorňující diferenciaci jazyků vycházejících z kmenového jazyka přes jazykové větve až po jednotlivé jazyky, který převládal v jazykovědě 19. století, je doplněn připodobněním k vlně. Jazykové jevy se šíří vlnovitě z centra a překračují při tom hranice lingvisticko‑genetické příbuznosti. Lingvisticko-historické úvahy jsou v zásadě založeny na domněnce, že jazyková změna neprobíhá svévolně, chaoticky, nýbrž podle zjistitelných pravidel, ve vzájemné souhře hláskových zákonů a analogií, přičemž hláskové zákony nemají všeobecnou platnost, nýbrž jsou určovány místem a dobou svého působení.

Indoevropská jazyková rodina Indo Skupina indoevropských jazyků je jediná, která je dnes zastoupena na evropská všech kontinentech. Zaujímá první místo mezi jazykovými rodinami rovjazyková něž co do počtu mluvčích rozdělených do 418 jednotlivých jazyků. Patří rodina

Přímé prameny staré tři a půl tisíce let

k ní šest světových řečí (angličtina, francouzština, španělština, portugalština, ruština, němčina) a dva další jazyky s více než stem milionů mluvčích (hindština, bengálština). Na příkladu této velké lingvistické rodiny se jako nikde jinde ukazuje diferenciace nových jazyků – a naopak také vymírání stávajících –, vždyť její přímá dokumentace sahá až do doby před třemi a půl tisíciletími a má nesrovnatelně bohatou tradici díky velkým důkladně probádaným kulturním jazykům starověku, jako jsou starořečtina, latina a staroindičtina/sanskrt. Metoda historicko-srovnávací jazykovědy navíc postihuje ještě další dvě tisíciletí před nejstaršími dochovanými texty z 2. tisíciletí př. Kr., zasahuje tedy až do sklonku mladší doby kamenné, kdy ještě neexistovalo písemnictví, a rekonstruuje nedoložený praindoevropský jazyk. Žádná jiná jazyková rodina není srovnatelně přehledná, pokud jde o její historický vývoj. Označení „indogermánský“, běžné v německém jazykovém prostoru, se orientuje podle geografického rozšíření této jazykové rodiny v antice a středověku, a to od sinhálštiny na Srí Lance na nejzazším jihovýchodě až po germánský Island na severozápadě. Stejně jako výraz „indogermánský“ v sobě nese jistou terminologickou nejasnost také termín „indoevropský“, protože k této jazykové skupině nepatří některé současné evropské jazyky (baskičtina, maďarština, finština, estonština, sámština, jazyky migrantů aj.) ani jazyky zaniklé (iberština, tartéština, ligurština, případně také etruš-


99

tina, mínojština). Jak „Indoevropané“ nazývali sami sebe, není známo. Označení „Árijci“, zneužité německým národním socialismem, používala společenství indoíránských mluvčích: starohindské a staroperské arya- je obsaženo například ve slovním spojení āryānām kšetra neboli „říše Árjů“ a udrželo se ve výrazech Erán, Irán (šahr). Toto označení se patrně dostalo do Evropy ve 20. století, tedy nejspíš spolu se Sinty a Romy, pocházejícími z Indie. Výrazy jako „indogermánské národy“ jsou úderné a stručné, nelze je však klást naroveň ani etnikům, ani rasám. Časové a zeměpisné počátky praindoevropského jazyka nejsou spolehlivě stanoveny. Většina badatelů dnes odhaduje, že je lze datovat do 4. tisíciletí př. Kr., a vychází přitom ze stavu a vývoje nejstarších jednotlivých jazyků, popřípadě jazykových větví (anatolská, indoíránská, řecká). S Indoevropany byly identifikovány různé archeologicky uchopitelné kultury, shoda názorů v tomto bodě ovšem nepanuje. Za pravlast Indoevropanů se obecně považuje východ střední Evropy nebo jihoruské stepi. Bližší objasnění je však možné pouze za součinnosti archeologie a aktuální analýzy slovní zásoby vztahující se k životním podmínkám a přirozenému životnímu prostředí (fauna, flora, nástroje). V písemných záznamech se původní indoevropský jazyk nedochoval. Jeho rekonstrukce vychází z dědictví dvanácti velkých jazykových větví a jednotlivých jazyků: anatolské, indoárijské (staroindické), staroíránské, italické, keltské, germánské, tocharské, slovanské a baltské větve a řečtiny (s jejími dialekty), arménštiny a albánštiny. K tomu přistupuje nemálo jazyků, které se dochovaly většinou fragmentárně a jejichž jazykovou filiaci nelze bezpečně určit: frygijština, messapština, venétština, ilyrština, thrákština a dákština. Představu jazykové příbuznosti přibližují společné systémové prvky těchto jazyků na všech úrovních jazykové stavby, které byly pozorovány již od renesance, ale přesněji je popsali až na přelomu 18. a 19. století sir William Jones a Franz Bopp. Stejně podstatné je však zjištění, že jazykové rozdíly, s nimiž se lze setkat, jsou do velké míry systematické povahy a řídí se pevnými doložitelnými pravidly. Stejně významná jako podobnost novohornoněmeckého Fuss, angl. foot, lat. pes, pedis, řec. pús, podos a sanskrtského pād (obvyklý začátek kmene), například oproti tureckému ayak nebo hebrejskému regel, je skutečnost, že hláskový poměr anglicko-německého /f/ : latinsko-řecko-sanskrtského /p/ se systémově opakuje v četných analogických řadách (zčásti s rozdílnou grafikou /f/): Vater, father : patér, pater, pitā; Vieh, fee : pecu, staroindického (sti.) paśu(následná řecká podoba zanikla). Zde germánský hláskový posun způsobil další vývoj zděděného konsonantismu (p > f). Změna vokalizace ze sti. pad- („noha“) na lat. ped- a sti. paśu- („dobytek“) na lat. pecu je rovněž systémové povahy a lze ji bez výjimky zařadit do platného pravidla, že vokálům e a o nejvíce dochovaným v evropských jazycích odpovídá v sanskrtu v zásadě a: lat. est, řec. esti, novohornoněm. ist : sti. ásti; nebo lat. rēx („král“) : sti. rāj- (například v mahā-rāja, „velekrál“). Koexistence

Datace pra indoevrop ského jazyka

Dvanáct velkých jazykových větví

Germánský hláskový posun

100

Diferenciace jednotlivých jazyků

Nominální a verbální flexe


e a o v lat. ped- a řec. pod- ovšem nelze vyložit působením hláskových zákonitostí v jednotlivých jazycích; přiřazuje se jako jev morfologicky upravené střídy fonémů (ablaut) již k indoevropskému paradigmatu a počítá se zevšeobecněním kmenové alternace v jednotlivých jazycích: nominativ *pód-, genitiv *péd-. Hvězdička značí, že tyto tvary jsou rekonstruované a nevyskytují se v žádném textu; používá se jak u (pra)indoevropských rekonstruktů, tak všeobecně u nedoložených tvarů předcházejících historickým lexémům a morfémům. Je nasnadě, že rekonstrukce „indoevropštiny“ musí v první řadě vycházet z raných doložených jazyků co nejbližších základnímu jazyku, a proto je třeba zaměřit se na anatolské a indoíránské jazyky, jakož i na řečtinu. Doklad o rané existenci ovšem ještě automaticky nezaručuje starobylý stav jazyka. Archaický ráz vykazují v mnohém ohledu baltské jazyky, dochované z doby o 3000 let pozdější než anatolská větev. Když se začaly vydělovat z indoevropského prajazyka jednotlivé jazyky, působily v nich vždy specifické „balíčky“ hláskových zákonů a dodávaly jim charakteristickou podobu. Jak omezená je působnost hláskových zákonů v čase a prostoru, znázorňuje příchod nového sekundárního e v sanskrtu po dokončení střídy e > a: devá-. „Nebeský, bůh“ pochází ze staršího nedoloženého *daiva-, jehož praindoevropský tvar tvoří základ také lat. deus. „Druhý“ neboli „hornoněmecký“ hláskový posun působil s klesající intenzitou z hornoněmecké oblasti na sever (ich : ik; Fuss : foot). Převážná většina těch, kdo se zabývají indoevropskou lingvistikou, stanoví tento soubor fonémů: pět vokálů v distinktivní kvantitativní opozici (a, ā, e, ē, i, ī, o, ō, u, ū), z nichž i a u mají jak vokální, tak konsonantní platnost ( i, u) a vystupují jako likvidy a nasály (r : °r, � � , n : n° ); tři řady neznělých, znělých a zněle aspirovaných explol : °l , m : m ° � , g� , zív pro labiály (p, b, bh), dentály (t, d, dh), veláry (k, g, gh), palatály (k g� h) a labioveláry (k�u, g�u, g�uh), sibilanty s a tři „laryngály“, které nelze co do způsobu a místa artikulace zcela bezpečně určit (laryngála 1–3 : h1, h2, h3). „Teorie laryngál“ přinesla moderní indoeuropeistice vytříbené pochopení hláskových a morfologických procesů; počáteční *h2 stér- „Stern (hvězda)“, vysvětlující počáteční a u řec. astér, estron oproti něm. Stern, lat. stēlla (aj.) bylo potvrzeno objevem chetitského /hsterz/. Bohatě rozvinutou flexí podstatných jmen a sloves patří indoevropské jazyky – převážně – k jazykům synteticko-flektivního typu, čímž se liší od jazyků aglutinujících (turečtina), izolujících (čínština) a inkorporujících (grónština). Přechod od flektivního k izolujícímu typu představuje angličtina, jejíž historii je možné sledovat v jednotlivých dlouhých obdobích. „Introflektivní“ typ použitý jako subkategorie typu flektivního pro semitské jazyky hebrejštinu a arabštinu (arab. kitáb: plurál kutub) je v indoevropském jazyce zastoupen rovněž (* uódr° „voda“ : uédōr „vody“). Počet � � souvisí s posouzením nominálních a verbálních kategorií úzce jazykového postavení anatolské větve, které ještě není definitivně uzavřené: poměrně


101

jednoduchá struktura chetitštiny – a jiných anatolských jazyků – může jako celek nebo část odrážet v zásadě stav prajazyka, kdy se po oddělení chetitštiny vyvinul srovnatelně složitý typ indoíránštiny a řečtiny. Alternativně mohlo v prehistorii chetitštiny dojít ke zjednodušení složitě strukturovaného základního jazyka. Díky rekonstrukci indoevropských lexémů jsou viditelné přinejmenším výseky z jinak zasutého světa odcházející doby kamenné. Indoevropané , lat. decem, řec. disponovali vysoce rozlišeným číselným systémem (*dék �m ° � uos, lat. equus, řec. hippos, sti. áśva-), kolo deka, sti. dáśa), znali koně (*h1 ék (*k�uék�ulos), řec. kyklos, sti. cakrá-, �staroangl. hweohl >wheel) a kov (*h2 áiHes-, � lat. aes, sti. áyas). Uctívali nebeská božstva (*de iuó-, lat. deus, sti. devá-), �� otce“ (*D iē´us ph tē´r, mezi nimiž lze jmenovitě nalézt „nebeského 2 � �červánků lat. Iū-piter, řec. Zeus patér, sti. Dyaús pitá) a bohyni ranních (*H2 áusōs, lat. Aurōra, řec. Éós, sti. Us.ás-, litevsky aušrà, možná staroangl. �Eostre – Ostern), „dceru nebes“ (*Diuós dhugh2tēr, řec. Dios thygatér, sti. Divó duhitā´). Objevují se různé stopy� víry v další život na nebesích (*suolg�uh2 o- „cesta ke slunci“, řec. olbos, „štěstí, blaženost“, sti. svargá� „zářivý svět, nebe“). Polemizuje se o tom, jak se Indoevropané mohli již v prehistorické době rozšířit z – jak lze předpokládat – ohraničené pravlasti do rozlehlých částí Eurasie. Možné scénáře sahají od rozšíření jazykových jevů v rámci akulturace až po válečnou expanzi více či méně početných jazykových skupin, což se často klade do souvislosti se získáním a rozšířením kulturních vymožeností – koně, vozu a zemědělství. Humánní genetika odnedávna koreluje genetické „otisky prstů“ v současném obyvatelstvu s (před) dějinnými přesuny, přičemž se ovšem rozšíření etnik nutně nemusí krýt s rozšířením jazyků. Prvotní rozštěpení indoevropské jazykové jednotky ještě před rozdělením dialektů bylo dlouho spatřováno v dichotomii satem/kentum mezi jazyky, které se vedle splynutí velár a labiovelár vyznačují dalším vývojem palatál v afrikáty – vzorové slovo pochází ze staroíránské avestštiny: satəm „sto“ (< *k �m tóm) – a v hlásky, které spojují veláry a palatály a zachovávají ° je jako čisté veláry (lat. centum). Podle toho jsou indoíránské a baltskoslovanské jazyky zřejmě satemové a řečtina, latina a germánské a keltské jazyky kentumové. Dnes je tento fenomén považován vzhledem k jiným znakům za poměrně triviální a mohl se vyskytovat nezávisle v jednotlivých jazycích. Určit charakteristické soubory izoglos pro tzv. základní mezijazyky je složitý a často kontroverzně posuzovaný úkol; na rozdíl od gramatických morfémů mají lexémy sklon spíše k výpůjčce, a nejsou tudíž rozhodujícím indikátorem pro užší jazykovou příbuznost. Oproti větvím germánských, italických a anatolských jazyků, jasně se rýsujícím díky společným inovacím, je použití jak vyšších, tak nižších úrovní členění mnohdy sporné. Všeobecně akceptovaná je indoíránská jazyková jednotka, která se jakožto rozsáhle rekonstruovaná předchůdkyně indoárijských (= indic-

Dichotomie satem/ /kentum

Indoíránská jazyková jednotka

102

Kulturní jazyky Předního východu

Literatura v alfabetě od 8. století


kých) a íránských jazyků datuje do doby kolem 2000 př. Kr. S menším souhlasem se setkává baltsko-slovanský základní mezijazyk, italicko-keltská jazyková jednotka a balkánský svazek sestávající z řečtiny, arménštiny, tocharštiny a albánštiny. Vzhledem ke starobylosti indoíránštiny a řečtiny lze pochybovat o tom, že mnohými používaná „řecko-árijská“ jazyková jednotka by v testu vycházejícím z rekonstrukce obou jazyků (jazykových skupin) vedla k něčemu jinému než právě ke gramatice a lexiku starého indoevropského jazyka – s vyloučením anatolštiny. Jednotlivé indoevropské jazyky se od sebe značně liší jak doloženým stářím, tak velikostí slovní zásoby. Dochované stáří není nutně vázáno na písemný charakter nějaké kultury, neboť ta se mnohdy předávala dlouhou dobu ústně prostřednictvím básnických děl. Písmo se dostalo do indoevropské jazykové kultury většinou zvenčí: mezopotamské klínové písmo k Anatolcům a Peršanům, mínojské lineární písmo k mykénským Řekům, k těm později foinícká abeceda, předaná dále Etruskům a Italikům, iberská abeceda ke keltským Iberům atd. Lze se domnívat, že řada indoevropských jazyků vymřela, aniž po sobě zanechala stopu. Jako první vstoupila do světla dějin anatolská jazyková větev. Již v 19. století př. Kr. se objevují indoevropsko-anatolská vlastní jména v klínopisných listinách asyrských obchodních poboček v Malé Asii. Velká říše Chetitů zanechala ve svých archivech tisíce klínopisných tabulek, které náležejí k nejrůznějším literárním žánrům – jde o záznamy, modlitby, státní smlouvy a diplomatickou korespondenci, zákony, rituální texty, mytická vyprávění – a obsahují také texty sepsané v jiných kulturních jazycích Předního východu, mezi nimi v příbuzných řečech luvijštině a palajštině. Jestliže chetitština mizí v katastrofickém období kolem roku 2000 př. Kr., luvijština používaná pro nápisy na monumentech („hieroglyfická luvijština“) pokračuje až do prvního tisíciletí př. Kr., kdy se s lýkijštinou, lýdštinou, kárštinou a několika jinými jazyky objevují noví zástupci anatolštiny. Anatolská jazyková větev „uschla“ ještě v antice. Její průkazně raná existence občas svádí k tomu, že se pravlast těch, kdo hovořili indoevropskými jazyky, hledá v Anatolii. Zda řečtina přináleží k větší jazykové větvi, nelze přímo zjistit. V palácové kultuře doby bronzové se s tabulkami opatřenými lineárním písmem B objevují první doklady starověké řečtiny, mykénštiny. Většina tabulek v Knóssu, Pylu, Thébách, Mykénách a jiných nalezištích spadá do 13./14. století, nový nález v Olympii zřejmě již do 16. století př. Kr. Použité slabičné písmo neodráží přesně mluvenou formu jazyka, jelikož se používalo pro účetní záznamy palácové správy a dokládá pouze omezený segment slovní zásoby. Po temných staletích bez písemných záznamů vzniká v 8. století literatura psaná alfabetou, u jejíž kolébky stojí monumentální homérské eposy. Co do hojnosti témat a motivů, jež nemá obdoby, v použití archaického jazykového dědictví a ukotvení v bohatých vztahových


103

kontextech představují Ílias a Odyssea velké a jen přivřené dveře pravěků Evropy. Řečtina podléhá již od počátku členění na dialekty, přičemž jednotlivé literární žánry přináležejí vždy k určitým dialektům (jónský: epos, dórský: sborová lyrika). V novověku vytvořila novořečtina spolu s albánštinou, makedonštinou, bulharštinou a rumunštinou balkánský jazykový svaz. Nejstarší zástupci indických a íránských jazyků jsou si blízce příbuzní a obecně se odvozují od nedoloženého základního indoíránského jazyka (kolem roku 2000 př. Kr.?) Když se použijí převážně známá pravidla analogie, lze bezprostředně přesadit jednu jazykovou jednotku do druhé: sti. asura- „pán“, medhā „moudrost“ : íránsko-avestské jméno boha Ahura Mazda. Po cestě do nitra indického subkontinentu se na Předním východě vyčlenila skupina Indoárijců a ujala se vedoucí úlohy v říši Mitanni; jednotlivé výrazy a termíny z chovu koní se dochovaly přes chetitské prameny. Staroindičtina (indoárijština) se chronologicky člení na védštinu a sanskrt. Na počátku stojí Rgvéda se svými 1028 božími hymny, která se obvykle datuje do doby kolem roku 1200 př. Kr. a v podstatě nezměněna se traduje ústně až do dnešní doby. Literatura psaná sanskrtem je velmi obsáhlá; středoindický jazyk pálí se pak rozsáhle rozšířil jako posvátný jazyk buddhismu. Z více než dvou set novoindických jazyků přináležejících k indoárijské větvi má nejvíce mluvčích hindština. Stejně stará jako védský sanskrt je staroíránština v podobě staroavestštiny, v níž jsou sepsány gáthy (obětní písně) často připisované Zarathuštrovi. Staroavestský a mladoavestský, který je časově blízký staroperštině achajmenovských královských nápisů (6./5. století př. Kr.), to jsou jazyky svatých písem náboženství Parsů. Z jazyka skythských nomádů, kteří prošli Černomořím a jihoruskou stepí od Dunaje do střední Asie, se nedochovalo vůbec nic. K současným íránským jazykům se počítají mj. fársí (novoperština), osetština na Kavkaze a paštú v Afghánistánu. K italické jazykové větvi patří na jedné straně latina a faliština, na druhé straně pak sabelské (oskicko-umberské) jazyky. Společným znakem s etruštinou (neznámý původ) je prehistorický přízvuk na první slabice, ukazující na středoitalický jazykový svaz. Písemná tradice latiny začíná v 7. století př. Kr., literární díla vznikající pod řeckým vlivem se objevují ve 3. století př. Kr. Mluvená latina, jež je v literatuře nahrazována obvykle umělým ideálním stylem, tvoří základnu diferenciace románských jazyků, ale hluboce ovlivnila také albánštinu. Výchozí bod velkého rozšíření Keltů od Španělska (keltští Iberové) až po Malou Asii (Galatové) se spatřuje ve střední Evropě. Keltové byli vytlačeni expanzí Římanů a Germánů. Po keltsko-iberských, galských, lepontských a raně irských (ogamových) nápisech následují literární díla v irštině, velštině (cymraeg) a bretonštině. Odnožemi irštiny jsou skotská

Latina jako základ románských jazyků

104


gaelština a manx, řeč, kterou se mluvilo na ostrově Man a vymizela v roce 1974. Bretonština byla řečí utečenců, kteří opustili Cornwall, poté co jej dobyli Anglosasové, patří tedy ke skupině ostrovních keltských jazyků. Arménština je dochovaná od 4. století př. Kr. Její genealogie je často dávána do spojitosti s řečtinou a jen fragmentárně doloženou frýgijštinou. Četné lexikální výpůjčky svědčí o intenzivnímu kontaktu s Íránem v éře Arsakovců a Sásánovců. Germánština je známa nejprve díky (severogermánským) runovým nápisům od 2. století po Kr. První literární pomník si východogermánština (góthština) zbudovala Wulfilovým překladem Bible (4. století po Kr.). Ghiselin de Busbecq zdokumentoval pozůstatky gótštiny na Krymu ještě koncem 16. století. Severogermánština (staroislandšina aj.) a západogermánština (starohornoněmčina, staroangličtina se svými třemi hlavními dialekty, starofríština, starosasština, starodolnofranština/staronizozemština) Univerzální mají své počátky v 8. století. Je to právě univerzální platnost angličtiny, platnost která v sobě osamostatněním variant – britské, americké a kanadské angangličtiny ličtiny, černé angličtiny, asijské angličtiny, různých forem pidžinu – nese tendenci k diferenciaci. Tocharština je doložena ve dvou variantách (A a B neboli východní a západní tocharština) od 6. do 8. století po Kr. podél Hedvábné stezky v dnešní Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiangu a tvoří tak nejvýchodnější výběžek indoevropské jazykové skupiny. Texty, v podstatě překlady ze středoindické literatury, svědčí o kontaktu s turkickým jazykem ujgurštinou, během nějž tocharština vymřela. Z pozdního 9. století po Kr. jsou doložené počátky staroslověnštiny nebo starobulharštiny, nejstarší zástupkyně slovanské větve, která se dělí na východní (ruština, ukrajinština, běloruština), západní (polština, čeština, slovenština, kašubština, v Německu lužická srbština a vymřelá polabština) a jižní slovanské jazyky V jihoslovanských jazycích, k nimž patří také bulharština, slovinština a makedonština, si v důsledku politických událostí z nedávné minulosti vydobyly samostatné postavení jazyky bývalé Jugoslávie (chorvatština, bosenština, srbština). Albánština získala písemnou podobu v 15. století. Přináleží k balkánskému jazykovému svazu, jelikož však se jí hovořilo v bývalé římské provincii Ilýrii (Illyricum), je rovněž výrazně poznamenána kontaktem s latinou. Nejpozději, a to až v 16. století, se setkáváme s baltskými jazyky lotyštinou, litevštinou a vymřelou staropruštinou. Navzdory pozdnímu vzniku vykazují ve své stavbě četné archaismy. Možná bude uznána existence baltsko-slovanského jazykového společenství v prehistorické době.

NEOLITIZ ACE A R ANÉ MĚSTSKÉ STRUKTURY

Neolitizace a rané sociální struktury

107

NEOLITIZ ACE A R ANÉ SOCIÁLNÍ STRUKTURY Andreas Zimmermann

Vznik neolitu Neolit se v tomto příspěvku chápe ve smyslu definice Gordona Childa (1952) jako forma hospodaření vyznačující se obděláváním polí anebo chovem dobytka. Nezdá se, že by broušené kamenné sekery byly z evropské perspektivy dnes ještě vhodné jako přesné poznávací znamení neolitu, jak tomu bylo v době Johna Lubbocka (1865), neboť první exempláře se objevují ve střední Evropě očividně již v mezolitickém kontextu. Také keramiku lze jen stěží obhájit jako sekundární kritérium, a to i v bádání omezeném pouze na Evropu, neboť neexistuje jasná vazba mezi formou hospodaření a produkcí keramiky v archeologických kulturách nebo kulturních skupinách, jako jsou Ertebølle/Ellerbek a Swifterbant.

Hypotézy o vzniku neolitu Pro lepší pochopení vzniku neolitu na Blízkém východě bylo nabídnuto mnoho hypotéz. Značný počet těchto úvah má bezpochyby úzký vztah k tomu, jaký význam v dějinách lidstva se připisuje přechodu od přisvojovacího způsobu hospodářství k produktivnímu, od lovce k rolníkovi. Tyto teorie zde nejsou zpracovány, jak je jinak obvyklé, v pořadí podle roku publikace v rámci dějin bádání, protože to posiluje dojem, že si vzájemně konkurují a pouze jedna z nich je správná. Místo toho zde navrhujeme integrativní model, v němž se jednotlivé propracované hypotézy vzájemně doplňují a umožňují snáze porozumět po sobě jdoucím vývojovým procesům. Cíl předvést integrativní model vývojových procesů ovšem vyžaduje vytřídit z jednotlivých hypotéz části podstatné pro celkový vývoj a současně upustit od uvádění jiných částí teorií, které nemají ve zde předloženém přehledu jasnou funkci. V následujícím textu představíme a objasníme hypotézy předložené bádáním, aby byl tento proces výběru pro čtenáře jakžtakž transparentní. Do padesátých let minulého století bylo sporné, jak se konec poslední doby ledové projevil v klimatických poměrech na Blízkém východě. Až pylové analýzy objasnily, že také na Blízkém východě začalo být klima v holocénu nejen teplejší, ale i vlhčí. Dnes chápeme tyto souvislosti tak, že se odtáváním obrovských ledových mas na sklonku poslední doby

Proměna z lovců divoké zvěře v rolníky

108

Neolitizace a rané městské struktury

neoklimatická změna mořská hladina stoupá větší odpařování a vlhkost

konec doby ledové

lovci divoké zvěře

technická adaptace k využití

změna v pojetí světového řádu

více dětí na jednu rodinu

přirozených obilných ploch

přibývající usedlost tvorba zásob raná agrikultura sběračů

zvyšování počtu obyvatel

využívání sušších oblastí

domestikace zvířat

od kultivace k domestikaci obilnin

rolníci

nedostatečně pokrytá potřeba bílkovin nadměrným lovem gazel

Integrativní model hypotéz o vzniku neolitu rozvinutých pro Blízký východ

Vzestup ledové značně zvýšila hladina moří. Teprve takto zapříčiněným zvětšením mořské vodní plochy došlo oproti suchu v době ledové k většímu odpařování hladiny a tím se rovněž zvýšil objem srážek. O tomto vývojovém procesu, který

trval několik tisíc let a rozhodně neprobíhal plynule, nás dnes informují velmi podrobné klimatické archivy, jakými jsou grónská ledová jádra. Větší množství srážek na konci doby ledové a v raném holocénu způsobilo, že mohly v některých oblastech Blízkého východu vzniknout přírodní obilné plochy. V padesátých letech minulého století byla předmětem zájmu hlavně srážkově bohatá pahorkatina mezi pohořím Zagros a Úrodným půlměsícem. Na rozdíl od současného názoru se tehdy soudilo, že konec doby ledové se na klimatu Blízkého východu neodrazil. Proto se objevil názor, že by bylo možné zmapováním dnešního přirozeného výskytu důležitých kulturních plodin – a později zdomácnělých zvířat – identifikovat v jejich zóně přirozeného habitatu (Natural-Habitat-Zone) jádrovou zónu (Nuclear Zone) neolitizace. Přesahová zóna dnešního přirozeného výskytu mnoha kulturních rostlin navzdory klimatickým změnám, které proběhly od poslední doby ledové, vskutku přesně kopíruje oblast, v níž se předpokládají centra vzniku neolitu. V této oblasti rozšíření výnosných divoce rostoucích rostlin začínají lidé sklízet obilí k tomu nově vyvinutými srpy a připravovat je v moždířích k požívání ještě před chronostratigraficky definovaným koncem poslední doby ledové kolem roku 9600 př. Kr.


109

Přestože se období holocénu následujícímu po natufienu říká předkeramický neolit (Pre-Pottery Neolithic, PPN), nelze jej dnes chápat v celé jeho délce jako úplný neolit. Proto byl navržen termín Incipient Neolithic (raný neolit); lidé vyznačující se touto formou hospodaření byli označeni jako collectors (sběrači). Protože sklizeň divokých obilovin a luštěnin byla velmi efektivní, snížila se mobilita příslušných skupin a vznikla u nich jistá svázanost s přírodními obilnými plochami. Popud k usazení se nadále zvýšil tím, že bylo možné tyto rostliny snadno skladovat. Mobilní způsob života umožňuje vychovat pouze omezený počet dětí. Žena nemůže nést víc než jedno malé dítě a větší vést za ruku. To se však mění, když se sníží mobilita (hypotéza populačního tlaku). Zdá se, že ve všech etnologicky zkoumaných společenstvích se praktikovala kontrola porodnosti, aby se zachovala rovnováha mezi počtem obyvatel a množstvím potravy. Jelikož se díky možnosti sklízet divoké rostliny a dělat si zásoby zlepšuje zásobování potravinami a snižuje mobilita, zvyšuje se potravinová úživnost (carving capacity) a počet obyvatel může růst. Cyklický nárůst obyvatelstva v jádrové zóně, zapříčiněný novým životním stylem sběračů, obrací pozornost na marginální oblasti v sousedství. Šlo přitom o suché kraje. Bylo třeba tam dopravit a vypěstovat budoucí kulturní plodiny vyskytující se v jádrových zónách (hypotéza marginální zóny). Podle dosavadních poznatků k tomu došlo v 1. polovině 9. tisíciletí př. Kr. U takových údajů je ovšem třeba mít neustále na paměti, že podobné datace platí vždy jen tak dlouho, než novější výzkumy zjistí dřívější výskyt nebo začne být dosud akceptovaná raná datace nevěrohodná. Proces rozšíření zemědělství byl možný pouze v situaci, kdy v oblasti původu nevládl akutní nedostatek obilí – jinak by nemohli být zaopatřeni osivem ti, kdo byli ochotni opustit jádrovou zónu. Lze ovšem vyloučit, že bylo v jádrové oblasti dosaženo potravinové úživnosti. Proto byla ve zde předloženém integrativním modelu koncepce úživnosti rozšířena o aspekt „sociální úživnosti“. V tomto kontextu patrně stojí v popředí obava, že pokud by hustota osídlení nadále rostla, mohlo by být v budoucnu omezeno několik vlastních výsad při využívání zdrojů. Pokud jde o jádrovou zónu, zbývá odpovědět na otázku, jak může při předpokládaných praktikách kontroly porodnosti přibýt tolik obyvatel, že je třeba obávat se omezení. Příčinu lze spatřovat v nárůstu a úbytku obyvatel v cyklických obdobích, jdoucích po sobě. Předložený integrativní model spatřuje příčinu těchto konjunktur v rozdílných vlnovitých rytmech, v nichž se liší cykly produkce a nabídky potravy na jedné straně a rozmnožovací cykly člověka a s nimi spojená spotřeba potravy na straně druhé. Obilí se rozmnožuje v jednoletém cyklu ročních období s velkými rozdíly v produkční amplitudě, podmíněnými povětrnostními podmínkami. Cyklus lidské reprodukce, reagující mj. na nabídku potravy, je mnohem delší a těžkopádnější a není schopen přizpůsobit se rychlým změnám v nabídce potravy. Napětí, jež při tom vzniká, může být jedním

Pre-Pottery Neolithic (PPN)

Hypotéza populačního tlaku

110

Teorie oáz

Domestikace domácích zvířat „Balíček“ zemědělství a chovu dobytka

Religiózní potřeby


z důvodů konjunktur, které působí v původních oblastech jako faktor vyvolávající migraci. V první polovině 20. století se objevila představa, že klima bylo na Sahaře a Blízkém východě ve věku ledových dob chladné a vlhké (pluviální). Vznik neolitu by se pak dal chápat jako přizpůsobení se suchým podmínkám poledové doby. Třebaže se na tento vývoj dnes pohlíží jinak, učinil Gordon Childe středem svých úvah důležitý postřeh, že velké raně neolitické sídlištní aglomerace vznikly v oázách. Tak tomu bylo například v Tell Halafu (tell = obytný pahorek vytvořený v důsledku lidské činnosti) a Jerichu. V okolí takových oáz se poprvé produkovaly potraviny ve velkém. Lze to chápat jako zintenzivnění způsobu hospodaření využíváním suchých oblastí, poté co se vyčerpala sociální úživnost ve vlhčích zónách, například na úpatích pohoří Zagros a Taurus. Teorie oáz také umožňuje pochopit, proč v oblasti Úrodného půlměsíce tak úzce souvisel produktivní způsob hospodaření s obýváním velkých lidských aglomerací. Vazba mezi ekonomikou a sociálním chováním byla tak úzká, že se udržela během rozšíření neolitického způsobu hospodaření i v regionech, kde se zakládání polí nemuselo omezovat na ekologicky příznivou situaci, jako tomu bylo v oázách. To platí především pro Anatolskou vysočinu, ale stejně tak pro rané „telly“ (pahorky) v Řecku a Bulharsku. Účinnějším energetickým zásobováním prostřednictvím kultivovaných obilovin nyní značně vzrostla hustota osídlení. Zaopatření bílkovinami a tukem přimělo obyvatele zintenzivnit lov gazel, což vzhledem k omezeným zdrojům vyvolalo jejich nedostatek. Vznikl tím výpadek v zásobování, jejž se podařilo vyrovnat domestikací ovce a kozy. Pokud jde o Blízký východ, je dnes zřejmé, že domestikace zvířat proběhla později než kultivace rostlin. Podle dosavadních znalostí lze domestikaci prvních zvířat na Blízkém východě podle analýzy stavby kostí klást do poloviny 9. tisíciletí př. Kr. Do střední Evropy dorazil produktivní způsob hospodaření jako balíček zemědělství a chovu dobytka; zpravidla zde nelze vystopovat žádnou časovou posloupnost. V mnoha oblastech se současně s počátkem neolitu objevuje keramika. Na Blízkém východě se začíná vyrábět poměrně pozdě, asi kolem roku 7000 př. Kr. Naproti tomu v severní Africe se keramika používala ve světě lovců divoké zvěře již o tisíc let dříve – keramika Jomon v Japonsku je dokonce ještě starší. V současné době nic nenasvědčuje tomu, že se technika výroby keramiky rozšířila na Blízký východ ze severní Afriky. Souběžně s těmito hypotézami, jejichž tématem jsou především účinky klimatické změny na konci poslední doby ledové na hospodářství, hustotu osídlení a potřebu živin, je třeba se zabývat pojetím řádu světa, které se muselo během těchto převratných procesů zásadně změnit. Vycházíme-li z toho, že člověk obdrží pomoc nadpřirozených sil v situacích, v nichž ne vždy dojde k žádoucímu výsledku pouze vlastním přičiněním, rozpoznáme rozdílné religiózní potřeby lovců a rolníků, pokud jde o výživu. Jedním z klíčových rozhodnutí lovců divoké zvěře je volba


111

dalšího optimálního revíru v celoročně využívaném teritoriu. Pro taková rozhodnutí jsou sice k dispozici empirická data, závislá na dané roční době, nikdo ale nemůže vědět, zda by nebylo možné dosáhnout lepších výsledků v sousední oblasti. A lepší výsledek byl v případě nouze možná zárukou přežití. U rolníků má naopak zásadní význam volba optimálního okamžiku setby, což je rozhodnutí spočívající na mnoha neznámých. Potřeba stále přesněji určovat tento okamžik nakonec vedla k prvním astronomickým pozorováním a budování staveb sloužících speciálně tomuto účelu. K pojetí řádu světa patří tehdejší – často náboženstvím legitimizovaný – hodnotový a právní systém. Srovnáme-li lovce a rolníky z hlediska opatřování potravy, jsou u lovců práva k užívání území zřejmě stanovena mnohem velkoryseji než u druhých. Takové rozdíly v myšlení lovců a rolníků lze systematicky odvodit z tehdejších potřeb. Z tohoto hlediska se neolitické inovace jeví jako pokrok. Zúčastněným však musely být jasné nevýhody změněných způsobů chování: produktivním způsobem hospodaření lze sice vyrobit více potravin na menším prostoru, je to ovšem možné pouze s mnohem větším pracovním nasazením. Příště by bylo třeba srovnáními lépe objasnit, zda koncentrované osídlení tellů v Úrodném půlměsíci a Anatolii (až několik tisíc osob) a zamýšlený pozitivní efekt neolitického způsobu hospodaření – zajištěnější výživovou základnu – opět nezhatily nezáměrné vedlejší účinky, například problémy s hygienou. V každém případě se zdá, že očekávaná délka života skupin neolitických obyvatel východního Středomoří se po zavedení produktivního způsobu hospodaření nijak významně neprodloužila; tělesná výška se dokonce snížila, což by mohlo souviset se špatným zásobením prvních rolníků bílkovinami.

Vedlejší účinky neolitického způsobu hospodaření

Rozšíření neolitu Na otázku, proč došlo k rozšíření zemědělství a chovu dobytka, existuje řada odpovědí, jež se dotýkají mnohostranných styků mezi lidmi s produktivním a lidmi s přisvojovacím způsobem hospodaření. Rolnická společnost, která využívá své životní prostředí v plném rozsahu, je evolučně nadřazená loveckým společenstvím, protože rovněž loví a sbírá. Lov a sběr divokých rostlin hrají určitou roli dokonce i v naší moderní průmyslové společnosti. Při hranici oblasti rozšíření raných rolníků je sousední skupina lovců takto připravena o životní základnu. Zbývají jí pouze dvě možnosti: může se přizpůsobit, nebo odejít. V kontinentálním měřítku se proces šíření neolitu po Evropě jeví tak dynamický proto, že očividně nebylo možné jej zastavit. Rozšíření neolitu v kontinentálním měřítku dobře popisuje statisticko ‑matematický model wave-of-advance (rychle postupující vlna populace). Zdá se, že rozumným údajem ohledně rychlosti šíření jsou pro evropské

Nadřazenost zemědělské společnosti

Model wave ‑of-advance

112


rámcové podmínky v průměru dva kilometry ročně. Je však třeba kriticky prodiskutovat ještě několik aspektů, ačkoli uvedený matematický model dnes slouží jako typický základ pro simulaci šíření také v genetice a lingvistice. V dosavadní podobě vychází tento model jednostranně z konceptu migrace jako jediného myslitelného procesu šíření. Lze si ale docela dobře představit, že podobně lze simulovat procesy přenosu vědomostí. Také modelová domněnka, že nárůst obyvatelstva a počet vystěhovalců zůstává v rovnováze, má smysl pouze při velkoprostorovém zprůměrování. Při tehdy předpokládané nízké hustotě osídlení je třeba počítat s velkými nepravidelnostmi při migraci minimálně na úrovni sídlištních skupin, o dotčených domácnostech nemluvě. Málo se dosud diskutuje rovněž o stupňovitých odchylkách od kontinuálního modelu šíření, které lze pozorovat téměř ve všech oblastech Evropy; avšak právě tyto diskrepance jsou oproti kontinentálnímu a regionálnímu rozšiřování možná klíčem k lepšímu pochopení tohoto jevu. Jak se tedy šířil neolit? V maloprostorovém měřítku hrají podstatnou roli dva difuzní mechanismy, přičemž o rozšiřování se obvykle hovoří z perspektivy rolníků, o adaptačních procesech naproti tomu z pohledu lovců. Při procesu přizpůsobení (adaptace) předává jedna skupina lidí vědomosti o zemědělství a chovu dobytka druhé skupině. Tento myšlenkový tok tak proměňuje původní lovce v rolníky. Přenos znalostí o tom, jak zacházet s kultivovanými rostlinami a domestikovanými zvířaty, může probíhat pouze dlouhodobě, jestliže lovci opakovaně spoluprožívají každoroční cyklus setby a sklizně. Nejrychleji mohl tento adaptační proces proběhnout, pokud se lovci a rolníci spojovali do smíšených manželství. Na mikroúrovni domácnosti bychom to mohli chápat jako paralelní proces migrace rolnice nebo rolníka a adaptace lovce či sběračky. Druhým mechaMigrace nismem šíření produktivního způsobu hospodaření je zřejmě stěhování (migrace) rolníků do oblastí, které dosud využívali pouze lovci. Lidé s produktivním způsobem hospodaření se objevují v regionech, v nichž dosud žili pouze lovci, a protože jimi osídlené kraje se vyznačují nižší hustotou osídlení, využívali tyto regiony jen nedostatečně. To v cílových oblastech působí jako spouštěcí faktor a dochází k rozšiřování nových metod. Problém přitom nepředstavuje ani tak nutná vyšší míra reprodukce příchozí rolnické skupiny – tím podmíněná větší sexuální volnost je zde patrně považována za výhodu – jako spíše to, že vysílající společenství musí nejprve nahospodařit takový přebytek, aby pokrylo potřebu osiva a zásobování odchozích přibližně na jeden rok, od setby do sklizně: budou nuceni se věnovat lovu a sběru, a tak nebudou mít čas potřebný k vyklučení lesa, založení polí a postavení domů v místě osídlení. Navíc je třeba dát migranPředpoklady tům na cestu tolik domácích zvířat, aby zajistila přežití svého druhu. Při migrace kombinaci zemědělství a chovu dobytka se pak zmenší problém přepravy osiva, protože k ní lze použít například hovězí dobytek. Odchozí skupina nadto musí mít takovou velikost a strukturu co do věku a pohlaví, aby se


113

celá akce zdařila. Mnoho pokusů patrně zmařila již v zárodku neúroda v prvním roce. Kdo se domnívá, že migrace hraje významnou roli, měl by se v budoucnu nejen explicitně vyjádřit k původní a cílové oblasti migrantů, ale také zformulovat představu o velikosti zúčastněných skupin: Jde o jednotlivé osoby, velké rodiny, anebo máme uvažovat o celých kmenech či národech? Přímé migrace několikasetčlenných skupin přesunujících se na vzdálenost větší než 1000 kilometrů, jak to zaznamenáváme v období stěhování národů, kdy byly překonávány oblasti celých archeologických kultur, jsou v době, kdy v Evropě docházelo k proměně přisvojovacího způsobu hospodaření v produktivní, nemyslitelné. Oba mechanismy, přenos vědění a migrace, sotva kdy v konkrétním historickém případě působily v tak ryzí podobě. Na jedné straně si lze těžko představit, že by proběhl adaptační proces, aniž by došlo k rozmnožování a partnerským stykům v důsledku migrace jednotlivých osob. Na druhé straně by migrační proces stěží vedl k naprostému vyhlazení nebo vypuzení předchozích loveckých populací, aniž by vznikla smíšená partnerství. Argumenty ve prospěch adaptačních procesů se hledají v kulturních tradicích; jelikož se k archeologickému srovnání používá jedno a totéž subjektové pole, přicházejí v kontextu neolitizace střední Evropy v úvahu především pozorování týkající se výroby pazourkových artefaktů. V západní části rozšíření lineární keramiky lze například zjistit tradice, které sahají bezpochyby až do mezolitu. Za argument ve prospěch migračních procesů se považuje souběžný příchod nových kulturních prvků. Problém je, že se mohou objevit také jako výsledek záměrného procesu kulturní proměny bez účasti migrace, jak si dále popíšeme na příkladu přechodu lineární keramiky ke střednímu neolitu. Zdá se, že oba procesy nelze rozlišit, nevezmeme-li v potaz měnící se hustotu osídlení na regionální úrovni v původní a cílové oblasti v případě, že k žádné migraci nedochází. Již u hypotéz zabývajících se příčinami vzniku neolitu bylo možné ukázat, že u produktivního způsobu hospodaření je třeba počítat s pojetím řádu světa, jež se znatelně liší od společenství vyznačujících se přisvojovacím způsobem hospodaření. Zvláště pak nástup usedlého způsobu života má ve vztahu k tehdejšímu sociálnímu systému vedlejší účinky, jež dlouhodobě vedly k dramatickým změnám. K nim patří podstatné usnadnění akumulace majetku. Tím je položen základ vzniku sociální nerovnosti. Hroby z poloviny 5. tisíciletí ve Varně a únětické hroby z rané doby bronzové z počátku 2. tisíciletí př. Kr. jsou v evropském neolitu prvními ojedinělými a izolovanými nálezy vykazujícími tuto tendenci. Stejným směrem poukazuje aspekt tematizovaný v kontextu teorie oáz, podle níž byl koncentrovaný způsob osídlení v některých oblastech vzniku neolitu umožněn konkrétními přírodními a prostorovými podmínkami. Neboť čím vyšší je hustota osídlení, s tím jasnější vertikální diferenciací celé společnosti je třeba počítat.

Koexistence transferu a migrace

Vedlejší účinky usazování

114

Catal Höyük v Anatolii

Dunajská cesta

Středo mořská cesta


Z oblasti Úrodného půlměsíce se neolit šířil přerývaně, stupňovitě. V Anatolii lze tento proces považovat možná ještě za prostorově souvislý až do středoturecké nížiny se slavným nalezištěm Catal Höyük (Hüyük). Několik málo nalezišť v západní Anatolii však přemosťuje propast sahající až do Řecka jen sporadicky. V Řecku je asi od 7000 př. Kr. postulován tzv. iniciální neolit a asi od poloviny 7. tisíciletí začíná vrcholný neolit. Další stupeň rozšíření proti proudu Dunaje začíná kolem roku 6200 př. Kr.; kulturní skupiny tohoto prostoru jsou nazvány od západu k východu podle lokalit Starčevo a Cris (Körös). Na tomto procesu šíření lze snadno pochopit jeho stupňovitý charakter. Tento územní pás mezi Thesálií a Maďarskem, v té době nově objevený pro produktivní způsob hospodaření, má šířku přibližně 700 km, a přece se nedá rozeznat, že nejstarší starčevská sídliště v Maďarsku jsou mladší než například nejspodnější vrstvy slavného tellu v bulharském Karanovu. Zdá se, že se v krátké době rozšířila zprvu dosti volná síť průkopnických sídlišť v této oblasti, kde posléze asi za sedm set let proběhla vnitřní kolonizace, než lineární keramikou začala další vlna rozšíření do středoevropského vnitrozemí. Kolem roku 6800 př. Kr. však začíná na severovýchodním a jihozápadním pobřeží Jadranu jiný neolitizační proces u lidských skupin, které jsou zvyklé pohybovat se podél pobřeží v lodích schopných plout po moři. Kořeny tohoto postupu tkví možná spíše v západní Anatolii a Thesálii než v oblasti Starčeva. V západním Středomoří lze v polovině 6. tisíciletí pozorovat výskyt kultury s kardiovou keramikou, neolitický jev, při němž probíhala nezbytná vnitrokulturní komunikace podél pobřeží. Oba keramické okruhy mají společnou techniku, s jejíž pomocí obě skupiny vyrábějí charakteristické ozdobné vtisky. V příbřežních lokalitách se zhotovuje značná část ozdob pomocí mušle srdcovky (Cardium); na jadranském pobřeží se keramika podle charakteristického vtiskového zdobení nazývá impresso, respektive impressa. Tvary a ozdobné motivy obou skupin jsou však natolik různorodé, že jsou zde rozdílná pojmenování oprávněná. Spojitost obou jevů se vyvozuje z podobnosti kardiové keramiky a keramiky typu La Hoguette, která je dosud známá hlavně z nálezů společně s lineární keramikou. La Hoguette je momentálně předmětem kontroverzních diskusí. Ty se týkají na jedné straně datace počátku – je La Hoguette starší než lineární keramika, nebo snad začíná současně? Protože ale počátky kardiové keramiky zřejmě neleží před rokem 5500 př. Kr., lze si těžko představit, že by La Hoguette existovala dříve než nejstarší lineární keramika. Na druhé straně se diskutuje o způsobu hospodářství v době La Hoguette – jde o keramický mezolit, nebo o jiný druh neolitu? Ve Stuttgartu-Bad Cannstattu se vedle neolitických prvků, jako je chov ovcí a koz a využívání obilovin, nacházejí také doklady o sezonním sběru divokých rostlin. Způsob hospodaření kultury La Hoguette však bude možné správně posoudit, až budou nalezena základní tábořiště,


115

což se zatím nestalo. Jisté však je, že ve střední Evropě se lidé vlastnící lineární keramiku a lidé s nádobami typu La Hoguette setkávali – což přinejmenším u prvně uvedených nezůstalo bez následků. Ve Francii, Belgii a Nizozemsku se v každém případě na tomto základě vyvinuly následné keramické skupiny Limburg, jakož i Villeneuve Saint Germain, které se v Belgii říká skupina Blicquy.

Přechod od přisvojovacího způsobu hospodaření k produktivnímu Počátek neolitu nelze v současné době posuzovat pouze z hlediska archeo logických struktur, protože jak se zdá, existují archeobotanická pozorování, poukazující na existenci zemědělství dávno před vrcholným neolitem počínajícím lineární keramikou. Od sedmdesátých let minulého století se diskutuje o pylových zrnkách obilného typu v mezolitických obdobích Nálezy pylů v alpském prostoru. Přitom nejde o ojedinělé pozorování, nýbrž mezitím již o deset pylových analýz z prostoru přibližně mezi Innsbruckem a Curychem. Alpské pylové profily leží všechny v oblastech, v nichž byl archeologickými vykopávkami v sídlištích na březích jezer doložen vrcholný neolit až v 5. tisíciletí. Tyto důkazy obilných pylů pocházejí ze staršího atlantika, většinou asi od roku 6900 př. Kr. V Alpách je třeba brát zřetel na velmi komplikované povětrnostní poměry, za kterých jsou pylová zrna – ve všech dobách – rozváta do velmi velkých vzdáleností. Mezitím lze však vyloučit, že by tyto nálezy bylo možné svést na mimořádné termické poměry, neboť k podobnému nálezu došlo v severohesenském Wetterau. Změny lesa, které lze odůvodnit lesní pastvou, začínají kolem roku 5800 př. Kr. – tamní nejstarší lineární keramika však začíná podle současného stavu poznání až kolem roku 5500 př. Kr. Příslušné profily se mezitím uvádějí rovněž pro Francii; zdá se, že tamní pyly cereálního typu se vyskytují asi od roku 6600 př. Kr. O interpretaci těchto nálezů se vedou bouřlivé spory. Jde přitom Interpretace na jedné straně o spolehlivé určení sporných pylových nálezů; na druhé straně však podrobnější analýza obilných pylů poukázala na další fenomény, jež lze přičíst na vrub pouze antropogennímu „narušení“ přirozené vegetace. Takováto „narušení“ nacházíme v případě některých velmi vzácných dokladů užívání obilovin. Jsou mnohem častější než několik málo pylových nálezů, které se navíc vyskytují pouze v „homeopatických“ množstvích. Zmíněná „narušení“ ukazují, že obyvatelé mezolitu ovlivňovali životní prostředí v mnohem větší míře, než jsme se dosud domnívali. Zvláštní úlohu sehrává v tomto kontextu lněné semínko nalezené v jezerních usazeninách ve švýcarském Walisellen-Langachermoosu. Jde možná o doklad kulturní rostliny, nicméně se rovněž kriticky diskutuje o tom, zda jde skutečně o Linum usitatissimum neboli len setý.

116


Pro nezasvěcence je momentálně zcela otevřená odpověď na otázku, zda se ve střední Evropě pěstovaly kulturní rostliny ještě dříve, než se začala vyrábět lineární keramika. Pokud bychom na ni odpověděli kladně, dalo by se předpokládat, že „iniciální neolit“ byl také ve střední Evropě, jako je tomu v případě Řecka. Jak by pak ale bylo možné představit si takovou „diskontinuální“ pěstbu obilí z hlediska kulturních dějin? Jistě by pak bylo třeba nahlížet na přenos vědomostí jako na významný difuzní proces, který takové pěstební experimenty vyvolal. Z hlediska hospodářských dějin by se však stěží něco změnilo: až od dob lineární keramiky se obilí začalo pěstovat v takovém množství, aby mohlo mít význam jako základní potravina pro výživu tehdejších lidí.

Rolníci v době lineární keramiky

Archeo- logické kultury jako identity?

V předchozích odstavcích jsme se v nezbytné stručnosti zabývali vznikem a rozšířením neolitu, jakož i aspekty transformace lovců divoké zvěře v rolníky v kontinentálním měřítku. V následujících částech tohoto příspěvku pohovoříme o vývojích ve starém a středním neolitu ze středoevropského pohledu. Názvy neolitických kultur použité jako podřízené pojmy jsou odvozené z tvarových znaků (kultura nálevkovitých pohárů), vlastností ozdob (lineární keramika) nebo míst nálezů (rössenská kultura). Je nejvýš sporné, zda tyto názvy kultur, kromě toho, že mají chronologický význam, označují také konkrétní skupiny doby kamenné. Například Jens Lüning zastával v roce 1972 – na rozdíl od Childa v roce 1929 – názor, že názvy neolitických kultur lze vztáhnout pouze na časoprostorové členění nalezeného materiálu. My zaujímáme stanovisko, že je otázkou výzkumu každého jednotlivého kulturního jevu, zda se mají tyto názvy používat spíše ve smyslu časoprostorových orientačních pojmů, nebo zda ve vnitřní podobnosti materiální kultury existují důvody pro to, abychom v nich spatřovali slabší či silnější výraz chování konkrétní skupiny – jak je tomu podle všeho v případě lineární keramiky. Lineární keramika, nejstarší vrcholně neolitická středoevropská kultura, se očividně šířila rovněž diskontinuitně, stupňovitě. Nejstarší lineární keramika (5500 –5200 př. Kr.) zabírá rozlehlé území od Balatonu až po severní Harcké podhůří, od horní Visly po oblast Porýní a údolí Mohanu. Zdá se, že není možné znázornit časový sled pomocí typologie keramiky nebo dat radiokarbonové analýzy. Následující časový úsek v západním Německu je pojmenován podle naleziště Flomborn v Rýnsku-Hesensku (5300 –5150 př. Kr.) a jde zřejmě o svědectví dalšího rozšíření lineární keramiky. V době od 5300 do 5200 př. Kr. se nejstarší lineární keramika překrývá s kulturním typem flomborn.


117

Lidé doby lineární keramiky objevují Dolnorýnskou nížinu Proces rozšíření produktivního způsobu hospodaření v době lineární keramiky si nejsnáze přiblížíme, podíváme-li se na nejlépe prozkoumaný typický příklad. Vybereme si k tomu Dolnorýnskou nížinu. U té existují dva možné koridory, kterými do ní přišli osídlenci: jeden vedl od jihu z rýnsko-mohanské oblasti, druhý z východu přes Vestfálsko. Nejpravděpodobnějším se podle polohy nejstarších nálezů, detailů, pokud jde o jejich rozšíření, a podle surovinového spektra pazourkových artefaktů jeví příchod od jihu. Na tomto místě si promysleme, jak takové rozšiřovací procesy nejspíš proběhly. Jako zásadní alternativy se také zde objevují obě možnosti: přenos vědomostí, nebo přistěhování. Jak jsme již prve naznačili, ani v tomto případě nejde o to rozhodnout se mezi oběma těmito alternativami, nýbrž uvažovat o větším či menším podílu jedné nebo druhé komponenty. Technické a stylové podobnosti mezi pozdně mezolitickými a staršími neolitickými pazourkovými čepelemi a hroty střel dokládají, že se rolnickému způsobu života přizpůsobili rovněž lovci divoké zvěře. Vycházíme-li z toho, že výroba pazourkových artefaktů a zvláště pak loveckých nástrojů náležela do sféry mužských činností, mohla adaptace loveckého obyvatelstva spočívat nejen v tom, že do rolnických společenství byly ze skupin sběraček a lovců integrovány nejen ženy – tento krok k přizpůsobení musel být umožněn také mužům. Argumentem svědčícím pro to, že při tom měla svůj význam také migrace, je přece jen relativně velká jednotnost nejstarší lineární keramiky v rozlehlých oblastech areálu svého rozšíření. Na jedné straně si lidé zakládají na společné kultuře své původní oblasti, na druhé straně si upevňují v prostředí s extrémně nízkou hustotou osídlení svou identitu tím, že se drží svých společných kořenů. Ostrá kritika migrací jako spouštěcích mechanismů kulturní změny, formulovaná v sedmdesátých letech minulého století především hnutím New Archaeology, bojuje proti představám, v nichž byly „archeologické kultury“ nereflektovaně ztotožňovány s etnickými jednotkami, jako byli Langobardi, Gótové nebo Vandalové. U migrace, která je na mapách rozšíření znázorňovaná příznačně šipkou, se ve světě těchto představ předpokládá jednotný homogenní kmen o počtu nejméně několika set osob. U zde předloženého scénáře, v němž se někteří aktéři přizpůsobují a jiní kočují, však nemůže být řeč o homogenitě těch částí obyvatelstva, které přemístily své bydliště například z rýnsko-mohanské oblasti do Dolnorýnské nížiny. Lineární keramika vznikla podle současného stavu poznání asi kolem roku 5500 př. Kr., v každém případě však o 200 let dříve v oblasti jižně od Balatonu. Rolnické skupiny začaly osídlovat Dolnorýnskou nížinu přibližně kolem roku 5300 př. Kr. Jelikož díky čepelové

Migrace

Lineární keramika asi od roku 5500 př. Kr.

118

Úvahy o hustotě obyvatelstva

Kooperace mezi lovci a rolníky?


t echnice a tvarům šípových hrotů víme, že procesy adaptace lovců na rolníky proběhly zvláště na západní periferii lineární keramiky, musely zde tudíž vedle rodin, které hospodařily jako rolníci již několik staletí, existovat rovněž takové, z nichž někteří členové dokončili toto přizpůsobování možná až v poslední generaci. U tradiční společnosti je třeba dále počítat s tím, že v uvedených smíšených rodinách se ještě přesně rozlišovalo, zda byla do domácnosti integrována sběračka nebo lovec. Vzhledem k těmto rozdílům, pro tehdejší společnost jistě mimořádně důležitým, nám dnes její zdůrazňovaný vztah ke spojujícím prvkům materiální kultury prozrazuje, jaká zde panovala touha po vytvoření pospolitosti. Představu o kvantitativním poměru mezi přizpůsobenými lovci divoké zvěře a přistěhovalými rolníky ve výsledné populaci lze získat jen genetickými analýzami nebo úvahami o hustotě obyvatelstva obou populací. Jelikož soubor dat pro genetický výzkum mezolitických lidí z pozdější oblasti rozšíření lineární keramiky zůstane i v budoucnu zřejmě omezený a pro lineární keramiku jsou zatím k dispozici pouze první takové analýzy, budou zde pokusně porovnávány odhady hustoty osídlení v době lineární keramiky s výsledky prvních příslušných výpočetních experimentů pro raný mezolit – pro pozdní mezolit je databáze příliš skrovná. Nejnovější hodnota zjištěná pro období lineární keramiky obnáší 0,6 ± 0,1 obyvatele na čtvereční kilometr (o/km2). To není o mnoho více než průměrná hodnota 0,1 o/km2, kterou etnologové odhadli u raných lovců divoké zvěře žijících v lesním prostředí; v tom případě by přistěhovalectví v tomto číselném poměru nebylo o mnoho důležitější než adaptace. Vezmeme-li však v úvahu nepatrnou rozlohu oblastí, v nichž je v relativně dobře prozkoumaném Porýní archeologicky doloženo využívání půdy v mezolitu, dostaneme se na hodnotu pouhých 0,013 o/km2. To je podstatně méně než střední hodnota odvozená z etnografických pozorování. Pokud bereme tento odhad spočívající na archeologických údajích, jež jsou k dispozici pro tuto oblast, vážněji než hodnotu zjištěnou globálním srovnáním kultur, museli bychom – při všech nejasnostech – ve výsledném počtu obyvatelstva v době lineární keramiky předpokládat mnohem vyšší podíl přistěhovaných osob než přizpůsobených lovců. Kooperace mezi lovci a prvními rolníky je v zásadě možná, v praxi ale mohla fungovat bez konfliktů pouze na větší vzdálenosti, protože o lov a sběr se zajímají rovněž rolnické skupiny; tak třeba potřebu vitaminů nedostatečně krytou obilninami a domácími zvířaty bylo nutné doplňovat divokými plody. Nutně tedy nastává konkurenční boj o potenciál přírodní potravy v kraji. Podle prvního hrubého odhadu lze považovat za oblast hospodářského zájmu okolí minimálně do 30 km od rolnických osad. Naproti tomu již ve vzdálenosti 100 km je agrárně hospodařící obyvatelstvo stěží schopno důsledně prosazovat své zájmy proti konkurenčním lovcům divoké zvěře. Je velmi pravděpodobné, že se průměrné vzdálenosti od konkrétní rolnické osady k nejbližším lovcům postupem času zvětšily.


119

Tyto teoretické úvahy má doplnit scénář – inspirovaný názorným etnologickým příkladem –, který popisuje, jak mohly rolnicky hospodařící skupiny konkrétně objevit Dolnorýnskou nížinu. V zásadě lze počítat s tím, že ji někteří obyvatelé rýnsko-mohanské oblasti znali již dříve. V této situaci se zřejmě několik nepočetných skupinek domluvilo, že si najdou ve vzdálenosti asi 200 km od své domovské osady nové území, kde by obdělávaly pole a chovaly dobytek. Lze počítat asi se dvěma až čtyřmi rodinami, respektive jednotlivými osobami, mj. také se svobodnými staršími muži, jichž mohly být třeba až dva tucty. Aby tito lidé mohli založit sídlištní komplex, zprvu s dvěma až pěti osadami vždy asi po třech domácnostech, jako na Aldenhovenské plošině, musel s nimi kooperovat stejný počet velkých osad vždy s půltuctem nebo tuctem současně fungujících domácností. Při tomto pohledu je třeba počítat nikoli s celoplošným rozšířením, nýbrž s velkými mezerami mezi těmito svazy průkopnických osad, které se zacelily až v průběhu výstavby na daném území – a i pak pouze částečně. Lze se domnívat, že jedním z hlavních impulsů tohoto šíření bylo dosahování prestiže. Jestliže bylo obzvláště obtížné založit několik málo prvních průkopnických osad, jež byly však současně spojeny se vznikem zakladatelských mýtů, v nichž mohli zúčastnění být jmenovitě uvedeni, nalezení dalších příhodných území mohlo být zřejmě mnohem jednodušší. Jednotlivé skupiny musely plánovat v horizontu jednoho roku, neboť bylo třeba opatřit si část potravy na jeden rok a zejména dobytek a osivo. K tomu bylo jistě nezbytné zavázat se zámožným dárcům, patrně rodičům. Po konsolidaci takových svazků osad je opět třeba počítat s integrací jednotlivých sběraček a lovců. Tyto skupiny na tom musely mít dokonce hodně velký zájem, neboť při tak řídké populaci jako na začátku neolitu nemuseli vždy žít ve správném okamžiku v sousedství partneři vhodní pro mnohé z dorůstajících rolnic a rolníků. Společné nálezy různých typů keramiky – střepy nejstarší lineární keramiky a typu La Hoguette, pozdní lineární keramiky a La Hoguette a Limburgu, jakož i nejpozdější lineární keramiky a typu Hinkelsteinu – se vyskytují skutečně v obdobích, kdy byla hustota osídlení nízká. Známosti mezi rolníky a lovci byly zřejmě uzavírány v kontextu již zmíněných kooperačních vztahů zprvu pravidelně, postupně ovšem řídly.

Životní prostředí Všeobecně se předpokládá, že teplota v klimatickém období atlantiku byla o něco vyšší než dnes a také množství srážek bylo vyšší. Empiricky lze vypozorovat, že lineární keramika se vyhýbala oblastem, kde dnes spadne více než 800 mm srážek ročně; oblasti s více než 1200 mm srážek ročně byly využívány ve větší míře až v době železné. Současně s počátky zemědělství se ve střední Evropě stává významným faktorem životního prostředí půda. Od počátku neolitu lze pozorovat při výběru sídliště úzkou vazbu na půdní substrát: například v Porýní

Průkopnické osady

Dobytek a osivo

120

Vegetace závislá na klimatu a půdě.


se nachází více než 70 % osídlení s lineární keramikou v oblasti rozšíření spraše. Během pravěkých dějin se toto upřednostňování jednoho speciálního druhu půdy rozvolňuje, což lze jistě připsat pokrokům v zemědělské technice. Zajímavá je přitom otázka, jak souvisí vývoj půdy s jejím využitím. Vegetace je závislá na klimatu a půdě. Podle pylových analýz se v západní Evropě během atlantiku zvýšil v přednostně využívaných sprašových oblastech podíl lipového lesa, který se podobá dnešním bukovinám: mezi sloupovitými kmeny se nachází málo podrostu. Stromy mají listové koruny ve výši, kam na ně nemohli dosáhnout ani velcí býložravci jako domácí skot – pastviny pro dobytek se objevily v důsledku antropogenní přeměny životního prostředí až v „kovových“ dobách. Do této přirozené vegetace s obzvláště nízkou biodiverzitou v západoevropské oblasti lipového lesa ovšem zasahuje člověk se svými políčky pro kulturní rostliny tak málo, že až do eneolitu v 2. polovině 3. tisíciletí tyto zásahy zůstávají v podstatě nevýznamné. Teprve potom se změnou lesů značně zlepšuje jejich biodiverzita a tím i výživa dobytka. Odnedávna se sice diskutuje o tom, zda současně s příchodem prvních kulturních plodin a domácích zvířat počátkem poledové doby nepřibývá v atmosféře na Blízkém východě a v Číně podíl antropogenního oxidu uhličitého a metanu. Příspěvek střední Evropy k tomuto procesu byl v atlantiku patrně minimální. Nejdůležitějšími druhy přírodní zvířeny byl pro člověka skot a prasata, jakož i vysoká zvěř. Z domácích zvířat se do střední Evropy dostaly v důsledku neolitizačního procesu z Blízkého východu ovce a kozy; skot a prasata bylo teoreticky možno domestikovat v dané lokalitě, archeologické a genetické výzkumy však naznačují, že z jedné neolitizační etapy do druhé byla vždy přebírána a dál předávána určitá základní báze již domestikovaných zvířat.

Hospodářství Také v počátcích neolitu zůstává časově nejnáročnější a zdaleka nejdůležitější hospodářskou činností získávání potravy. Lze počítat s tím, že většinu potřeby energie u člověka pokrývala rostlinná strava – v tomto ohledu se poměry při produktivním způsobu hospodaření nijak neliší od přisvojovacího získávání potravy v předchozím mezolitu. Pokud jde o rostlinnou stravu, jsou ve většině neolitických období Rostlinná strava kulturní plodiny mnohem významnější než plodiny sbírané. S počátkem vrcholného neolitu v období lineární keramiky spočívá tato část produkce na šesti důležitých rostlinných druzích: pšenice dvouzrnka a jednozrnka, luštěniny hrách a čočka, jakož i len a mák. Určíme-li například v obzvláště dobře probádaném Porýní souhrn všech nalezených plodů a semen z doby lineární keramiky – bez ohledu na jediný nález zásob lnu – převažují v typických spektrech zuhelnatělých plodů a semen zdaleka obiloviny. Porovnáme-li na základě hmotnosti průtržníku obsah energie a živin

121


Severní polárn í moře

předoasijské obilné centrum

mezoamerické centrum

?

Atlantský oceán

? ? ?

?

Tichý oceán

Atlantský oceán

pěstování tropických rostlin

Indický oceán

Vybraná neolitizační centra. Amerika: kukuřice cca od 3500 př. Kr.; Přední východ: obiloviny od 9. tisíciletí př. Kr.; jihovýchodní Asie: rýže od 8. tisíciletí př. Kr.

v těchto rostlinách na jedné a lidskou spotřebu na druhé straně, vyplyne z historicky známých výnosů jako předběžná hrubá hodnota pěstební plochy obilovin asi 2,5 ha na jednu domácnost – průměrně 8,5 osob. U všech ostatních plodin jde celkově o jakési „zahrádky“ o ploše mnohem menší než 100 m2. Archeobotanikové ovšem nyní diskutují o různých kulturních a přírodních zdrojových filtrech, které zkreslují zachování těchto rostlin v archeologickém nálezovém materiálu. U jednozrnné a dvouzrnné pšenice jde například o špaldu, již je třeba před požitím zbavit klasových vřetének, plev a osin. V archeologické datové sadě se proto nacházejí jak obilná zrna samotná, tak odpadové produkty čisticích procesů. Tyto odpady u jiných uvedených rostlin nevznikají. Především olejniny len a mák, obsahující tuk, shoří beze zbytku snáze, než je tomu v případě obilovin. Na tomto základu lze uvažovat, jak velké jsou faktory zkreslující dochování rostlin. Panuje však shoda v tom, že obiloviny tvoří v období lineární keramiky základ výživy. Pokud jde o techniku pěstování, lze se domnívat, že pole se patrně nepřipravovala k setí pluhem, ačkoli prokazatelnost takové negativní výpovědi lze vždy těžko odůvodnit. Většina archeobotaniků datuje plošné využití této důležité inovace ve střední Evropě až doprostřed nebo do

Tichý oceán

122


druhé poloviny 4. tisíciletí. To také dobře koresponduje s historickými

Techniky a etnologickými pozorováními ohledně velikosti polí a technik obdělápěstování vání půdy. Počátek zemědělství v době lineární keramiky nelze spojovat

Oděvy z tkanin

Chov dobytka a lov

se žďářením. Takovou formu hospodaření lze sice ve středoevropském neolitu rozeznat, ale až asi kolem roku 4000 př. Kr. v oblasti Bodamského jezera. Archeobotanici se přou o to, zda byly oba druhy obilí v době lineární keramiky pěstovány jako jařiny nebo ozimy. My se zde budeme řídit botanicko-sociologickými argumenty ve prospěch pěstování ozimů. Pro domněnku, že každá domácnost obdělávala své vlastní pole, svědčí dva argumenty. Ze struktury osady lze rozpoznat, že každá jednotlivá domácnost považovala za důležité zdůrazňovat své potenciálně autarkní postavení. Až po hospodaření s odpady se domácnost jeví jako soběstačná spotřební jednotka. Proto by bylo třeba se domnívat, že tvořila také soběstačnou jednotku produkční. Druhý argument lze dovodit z interpretací pylových analýz. Ty stanoví slučování polní plochy až pro středoevropský pozdní neolit v 2. polovině 4. tisíciletí. Z toho vyplývá, že předtím lze předpokládat menší ohraničená pole. V podobě lnu byla poprvé k dispozici surovina získávaná z kulturní plodiny, která umožňovala zhotovovat oblečení nejen z kožešiny a kůže, odhlédneme-li od klobouků, plášťů nebo sandálů spletených z lýka a travin. S vlnou jako druhým důležitým materiálem k výrobě oblečení lze počítat až od poloviny 4. tisíciletí. Jaký význam měly pro výživu v období lineární keramiky sbírané rostliny, lze zjistit jen zprostředkovaně. Zásobování vitaminy patrně zajišťoval systematický sběr lesních plodů. Pravidelně doložené jsou lískové ořechy a jádrové ovoce. Do jaké míry se požívaly houby, kořenová a listová zelenina, lze stěží říct. Nicméně existují nepřímé důkazy o využití medvědího česneku. Již kvůli své sezonnosti a omezené trvanlivosti mohly sbírané plody – až na lískový ořech – v době lineární keramiky tvořit jen nepatrnou součást výživy. Mnohem větší problém naproti tomu představuje zjistit význam zemědělství a sběračství vzhledem k výnosům chovu dobytka a lovu. Spektrum chování lidí žijících v době poledové v mírných pásmech lze sice vymezit pomocí etnologických výzkumů, bez vztahu k archeologickým nálezům však takové analogie značně pokulhávají. Nicméně relativně dobře umožňují vyhodnotit tehdejší poměry izotopové analýzy lidských kostí. Mnohem snazší je odhadnout vzájemné poměry různých živočišných druhů v chovu dobytka a lovu. Dobře zachovalé kosti a velkoplošné vykopávky umožňují z váhy kostí jednotlivých druhů jednoduše vyvodit přibližnou hodnotu jejich relativního významu. Je to mnohem snazší než u kulturních a sbíraných rostlin; lze tak bezpečně odvodit dokonce i poměr mezi chovem dobytka a lovem. Abychom mohli alespoň zhruba zhodnotit celkový význam lovu a chovu dobytka, můžeme vycházet z rekonstrukcí životního prostředí. V severozápadní oblasti rozšíření lineární keramiky nebyly přirozené dobytčí pastviny. Proto se musely skot, ovce a kozy živit


123

lesní pastvou. Rovněž důležitá prasata mají jako všežravci poněkud jiný základ výživy. Lipový les je v severozápadní oblasti rozšíření lineární keramiky pro tento účel spíše nevhodný. V tomto ohledu jsou lépe vybaveny jen víceméně maloplošné údolní krajiny nebo části středohoří. Využití lesa ve starém neolitu lze skutečně nejnázorněji rozeznat na okusu jilmu a jasanu, jejichž listy dobytek žere obzvláště rád. V tomto kontextu lze vyloučit, že by zvířata byla v té době ustájená. Je však třeba říci, že v zimě byla krmena sušeným listím. To vyžaduje pracnou prořezávku vhodných stromů. Také to je dobrý argument pro to, aby se chovalo co nejméně domácích zvířat. Počítáme-li obecně na jednu domácnost 1,5 velkého zvířete (= skot), narazíme na zajímavý problém. Většina osadnických skupin o nejvýše jednom a půl tuctu domácností se i v časech největší hustoty osídlení zmohla na stáda o velikosti, jež byla na spodní hranici přežití populací. Když tyto souvislosti uvážíme například ve vztahu k počátkům lineární keramiky, kdy hustota domácností byla mnohem nižší, nebo když si představíme příbuzenské svazky vlastníků stád, přesahující jednotlivé osady, dojdeme k závěru, že chov dobytka nemohl být organizován na úrovni jednotlivých domácností, jako tomu podle našich zjištění bylo v případě zemědělství. Jednotlivé druhy zvířat jsou zastoupeny v různých oblastech rozšíření lineární keramiky mezi zbytky potravy v různé míře. Divoká zvěř tvoří ve většině regionů méně než 10 % stavu zvířat; mnohem větších hodnot je dosaženo pouze v jižním Německu a Pařížské pánvi. Několik málo nalezišť lineární keramiky odkazuje na intenzivní rybolov a nachází se podél velkých řek. K výživě mohly přispívat výhradně velké vodní plochy, protože jen díky jejich rozloze bylo možné dosahovat patřičných výnosů. Pokud jde o domácí zvířata, vyskytovalo se v jižním Německu relativně více prasat, ve středním Německu a Rakousku byly, jak se zdá, častější ovce a kozy. Ve většině ostatních oblastí činí více než 50 % stavu hovězí Způsob dobytek. Zatímco prasata se chovají pouze na maso, o tehdejším způsobu využití využití ostatních druhů lze diskutovat. Lze si stěží představit, že by hovězí zvířat dobytek nebyl v době lineární keramiky používán k nošení břemen a jako potah. Jak by jinak bylo možné za migračních procesů přepravovat osivo? Měli bychom se snad domnívat, že těžké kmeny na stavbu domů v době lineární keramiky tahali z lesa pouze lidé? Argumenty a postřehy pro tuto diskusi jsou však vzácné. Pro to, že lidé požívali mléko – nebo sýr –, hovoří v osteologickém materiálu na jedné straně poměr pohlaví – čím více krav, tím vyšší je pravděpodobnost, že mléko bylo jedním z cílových produktů – a na druhé straně věkové složení – čím vyšší podíl dospělých kusů, tím spíše šlo o spotřebu mléka. Množství mléka, které bylo možné v období lineární keramiky získat, bylo zpravidla jen velmi malé. Nejranější přesvědčivé důkazy v tomto směru pocházejí jak se zdá ze středního mezolitu. Ovce nebyly v této době patrně ještě vhodné k produkci většího množství vlny, protože šlo podle mínění archeozoologů o velmi

124

Druhá zemědělská revoluce?

Zárodek dělby práce

„Hierar chická společnost“


malá zvířata, a tudíž porostlá pouze srstí, nikoli hustým rounem. Byla vyslovena domněnka, že využití tažné síly zvířat pro pluh a vůz, jakož i produkce vlny a mléka dorazily jako druhý „balíček“ do střední Evropy naráz a vyvolaly zde druhou zemědělskou revoluci. Tato představa dnes už není tolik atraktivní, jelikož chov dobytka za účelem získávání mléka se provozoval ve střední Evropě již ve středním neolitu a pluh se využíval až od pozdního neolitu. Na archeologickém nálezovém materiálu lze dobře pozorovat některé nálezy z oblasti „řemesel“. Zdá se, že výroba keramiky byla v době lineární keramiky záležitostí jednotlivých domácností. Jinak by nebylo možné pochopit, proč lze pomocí několika ozdobných motivů spojit konkrétní domácnosti s individuálními hroby. To přirozeně nevylučuje, že nové nádoby vypalovalo více domácnosti společně. Těžba a rozšíření pazourků nebo vhodných materiálů je v regionech nacházejících se poblíž těchto surovinových zdrojů záležitostí potomků průkopnických rodin, neboť pazourkové artefakty zhotovené v prvních výrobních stadiích se nacházejí zpravidla v nejdříve založených sídlištích. Z těchto sídlišť se zmíněné materiály vyměňují do surovinově chudších regionů vzdálených až několik set kilometrů. Jiné rovněž vhodné pazourkové materiály se sice často vyskytují ve větší blízkosti, nicméně na takové vzdálenosti se předávají ve větším množství jen určité přednostně používané materiály. Mnohé hovoří pro to, že předávání těchto surovin bylo vedlejším produktem komunikačních vztahů z jiných důvodů. Ale také v krajích ležících poblíž přednostně používaných nalezišť pazourku zásobují potomci průkopnických rodin sousední rodiny, které se k nim později přistěhovaly. V tomto smyslu je ve společnosti na počátku středoevropského vrcholného neolitu již patrný zárodek dělby práce. Výrobci dozajista nezásobovali ostatní domácnosti pazourkovými materiály v době lineární keramiky za účelem maximalizace zisku. Nebylo by to ani možné vzhledem k tomu, že ve střední Evropě se nachází velmi mnoho vhodných křemenných materiálů. Anglický odborný termín pro mechanismy působící při směně v době lineární keramiky zní balanced reciprocity. Dárci a příjemci přitom dbají na to, aby své směnné partnery při směně neznevýhodnili. Oba partneři se cítí být sobě navzájem zavázáni. Zisk pro oba tak tkví právě v tom, že jejich vztahy se mohou v případě potřeby rozvinout v aliance nebo ženěním a vdáváním v příbuzenské svazky. Obratní aktéři tak mohli prostřednictvím sňatků a dálkových kontaktů zlepšit své postavení v tehdy vertikálně málo diferencované společnosti – odborný termín zní „hierarchická společnost“. V těchto rámcových podmínkách šlo pouze o nevelké rozdíly mezi osadami těžícími a zpracovávajícími pazourek a jejich odběrateli, které jsou však natolik zjevné, že se daly dobře rozlišit v archeologickém nálezovém materiálu. Takové struktury dělby práce, jaké existovaly při těžbě a zpracování křemenných materiálů, se tehdy netýkaly všech horninových materiálů a nástrojů z nich zhotovovaných. Mlecími kameny se všichni zásobovali v podstatě sami; materiál na výrobu tehdy


125

běžných kamenných seker, zvlášť oblíbený v dalekých oblastech, pochází z Jistebska v Jizerských horách. K archeologicky dobře známým řemeslným sektorům v období line- Sektory ární keramiky patří stavba obydlí. Část výzkumu předpokládá, že jedna řemesel tehdejší rodina si postavila jeden dům za generaci. V současné době se jako nejpravděpodobnější jeví, že stařešina předával vedení rodiny na konci reprodukční fáze svého života – tedy asi ve věku čtyřiceti let – a to v okamžiku, kdy jeho nejstarší děti vstoupily do vlastních partnerských svazků. Vypracovaný tvar domu se v době lineární keramiky měnil jen pozvolna, což vyžadovalo ustálené transmisní mechanismy příslušných architektonických a konstrukčních vědomostí. Zcela nedostatečně prezentovaným řemeslným sektorem v archeologickém nálezovém materiálu byla časově mimořádně náročná výroba oblečení. Z výbavy Ötziho mladšího o dva tisíce let lze usuzovat, že největší význam měly patrně kožešiny a kůže, přičemž ornamenty a sošky měly budit dojem bohatství. Používané lněné oděvy tvořily nejspíše jen malou část „šatníků“ tehdejších lidí, ale právě ty zásadně odlišují neolitické oblečení od oděvů v předchozím mezolitu. V systému hospodaření orientovaném na získávání obživy, jaký vládl v neolitu, zabírala tehdy značnou část času produkce potravin – včetně jejich přípravy před spotřebou, o níž zde nehovoříme – a výroba oděvu. Jelikož se to týká všech regionálních skupin z období lineární keramiky, lze u těchto hospodářských oborů obecně počítat s tím, že neexistoval rozsáhlý obchod mezi různými regiony. Zcela nepatrně času naproti tomu v době kamenné zabírají sektory dělby práce jako dobývání a zpracování pazourkových materiálů. Nejsou to ani v první řadě transporty na velké vzdálenosti, které od sebe odlišují například glaciální nebo státní formy hospodaření od těch, jimiž se vyznačovalo období lineární keramiky. Dokládají to lastury ostrovky (Spondylus), které pocházejí ze severního Egejského moře a vyskytují se ve středoevropských pohřbech v době lineární keramiky. Otevřená je i nadále otázka, zda si hutnické zpracování železa v době železné vyžádalo více času než dobývání a zpracování pazourku v období lineární keramiky.

Sociální poměry Je obzvláště obtížné říci něco k aspektu „individuální svobody“. Patrně však lze vycházet z toho, že poměry se v tomto ohledu velmi různily. V expanzivních fázích lineární keramiky byla institucionální kontrola Sociální silnými osobnostmi, které poháněly vpřed uvedené rozšiřovací procesy, kontrola patrně jen velmi chabá. Nepatrný počet sousedních domácností a velké vzdálenosti mezi nimi neumožňovaly intenzivní kontrolu. Na druhé straně odkazuje homogennost materiální kultury ve srovnání s jinými časovými úseky na výrazné povědomí nutnosti přizpůsobovat se sousedům,

126

Dělba práce mezi muži a ženami

Věkové kategorie


na jejichž pomoc byli tehdejší lidé odkázáni v případě krize (nemoc nebo napadení). Tyto poměry se převratně mění po dokončení vnitřní kolonizace. Hustota osídlení se poměrně výrazně zvýšila, a tak vymizela závislost na jednotlivých sousedech. V souladu s tím stoupá variabilita například keramické ornamentiky. Jednotlivé hrnčířky měly určitě možnost vyvíjet nové stylové prvky a dokonce podněcovat své sousedky k nápodobě. Na druhé straně je třeba počítat se silnými kontrolními instancemi na úrovni sídlišť a sídlištních komplexů. V 5. tisíciletí př. Kr. se v západním Německu z lineární keramiky, o níž v této kapitole ještě pojednáme, v diskontinuitním procesu vyvinuly následující středně neolitické kultury. Pnutí zapříčiněná přílišnou kontrolou zřejmě přispěly k náhlému konci lineární keramiky. Hlavním archeologickým pramenem, na jehož základech lze posoudit postavení individua, jsou hroby jednotlivých osob. Lze předpokládat jistou dělbu práce mezi oběma pohlavími. Je to v souladu s poznatkem, že jak sekera (s příčnou násadou) coby nástroj na zpracování dřeva a zbraň, tak hroty šípů coby prvky loveckých nástrojů nebo zbraní pocházejí většinou z mužských hrobů. Na základě etnologických paralel se dobývání a zpracování pazourků chápe jako obor mužské činnosti. Oblasti ženských úkolů jsou zpravidla odvozovány rovněž z častých výskytů v typických etnologických příkladech, přičemž někdy je třeba počítat se vcelku početnými výjimkami. V době před vynálezem pluhu se ženám přisuzuje větší díl odpovědnosti za zemědělství. Domníváme se též, že v době před komerční produkcí keramiky zhotovované na rychle rotujícím hrnčířském kruhu spočívala hrnčířská výroba v rukou žen. Také obor „přípravy potravy“ lze řadit do spektra ženských úkolů. Feministická archeologie právem poukazuje na fakt, že stav nálezů je v současné době neuspokojivý, pokud jde o vyhodnocování a argumentaci. Bylo by třeba zabývat se otázkou dělby práce mezi pohlavími intenzivněji a nezaujatě. Na základě současného poznání by měla panovat shoda v tom, že v době lineární keramiky lze v zásadě počítat s dělbou práce mezi muži a ženami. Z toho plyne otázka, zda měli muži a ženy v tehdejší společnosti rozdílné nebo stejné postavení. Příslušné odkazy v literatuře si odporují. Šíře názorů sahá od „rovnoprávného postavení“ až po „lepší postavení mužů“. Jako exkluzivní zboží přicházejí v úvahu jednoznačně jen velké lastury ostrovky (Spondylus), které známe jako pohřební dary v době středoevropské lineární keramiky. Tyto kusy nacházíme pouze u skupiny mužů a žen, tvořící několik málo procent obyvatelstva, a to v téměř stejném poměru. Na jedné straně to svědčí o značné vertikální sociální diferenciaci ve smyslu hierarchické společnosti, na druhé straně se ovšem zdá, že postavení pohlaví není v zásadě rozdílné. Je rovněž potřeba dalšího bádání, abychom lépe pochopili věkové kategorie. Existuje několik velmi dobře vybavených dětských hrobů, a proto se také zdá, že příslušné skupiny splňují spíše kritéria hierarchické společ-


127

nosti než rovnostářských struktur. Diskutovaným tématem naproti tomu je, zda o mimořádnou výbavu jde v případě několika starších zemřelých. V současné době se zdá nejpravděpodobnější, že v pohřebních zvycích v době lineární keramiky se věk nijak výrazně neprojevuje. Jelikož však pohřební obyčeje mohou sociální poměry idealizovat, nelze s jistotou vyloučit, že důležitá skupinová rozhodnutí činilo několik stařešinů, jak se to u takovýchto společenství zdá být časté v etnologicky pozorovaných případech. Úvahy o sociálních poměrech na úrovni domácnosti jsou ovšem pro všechna období pravěku a raných dějin ještě málo rozvinuté. Pro dobu lineární keramiky se však ukazuje několik překvapivě jasných strukturních znaků. Paralelní uspořádání domů z doby lineární keramiky (v západním Německu na ose severozápad-jihovýchod) v rozptýlených osadách neumožnilo, aby stálo několik domů blízko sebe. Proto se jednotlivá domácnost formálně chápe jako soběstačná jednotka. S ní související likvidace odpadu ji vyznačuje jako jednotku konzumní; v oblasti zemědělství již bylo navrženo chápat ji také jako jednotku výrobní. Z analýzy silexových artefaktů, keramiky a kamenů, jakož i z genetických a epigenetických výzkumů vyplývají odkazy na pravidla patrilokální rezidence – žena se při vstupu do partnerského svazku stěhuje k mužově rodině. Je možné si představit, že dům v době lineární keramiky obývá rozšířená, nikoli užší rodina. U rodičů žijí všichni dospělí synové se svými ženami a dětmi – asi sedm až deset osob na jeden dům. Přitom ale nemusejí být všichni členové takové domácnosti vzájemně geneticky příbuzní – když odhlédneme od manželských partnerů. Vysoká úmrtnost ve všech věkových kategoriích způsobovala, že z některé rodiny byly fragmentarizované, takže již nemohly vykonávat všechny činnosti spojené s chodem domácnosti. Průměrná délka života se zásadně prodlužuje až s průmyslovou revolucí. Typickým případem jsou rodiny bez žen, které byly tehdy vystaveny zvýšenému riziku úmrtí v důsledku nedostatečné výživy během těhotenství, porodu a kojení. Zbylý fragment rodiny také nebyl kvůli dělbě práce mezi pohlavími sám o sobě schopen přežít. Lze předpokládat, že v takových případech docházelo ke spojení s jinou rodinou. Mohly se přitom vytvářet příbuzenské vztahy přibližně ve smyslu adopcí. Stejně tak si ale lze představit, že pod jednou střechou žily osoby s různými právy a povinnostmi. Pokud se na pohřebištích z doby lineární keramiky občas vyskytují skupiny hrobů přibližně půltuctu mrtvých, mohlo by se jednat o užší spojení části jedné domácnosti s osobami, které se zaživa znaly. V případě několika velmi jasně rozeznatelných skupin hrobů asi s padesáti mrtvými lze spatřovat příslušníky jedné příbuzenské linie, kteří zemřeli během osmi nebo devíti generací. Hierarchii osídlení z doby lineární keramiky lze v současné době nejlépe rozpoznat díky velkoplošným vykopávkám na Aldenhovenské plošině v hnědouhelném revíru mezi Kolínem nad Rýnem a Cáchami.

Domác nost jako soběstačná jednotka

Fragmenty rodin

128

Hierarchie sídlišť v době lineární keramiky

Sídlištní komplexy


Za optimálních pozorovacích podmínek by se měla tato sídliště klasifikovat na jedné straně podle maximálního počtu současně existujících domácností a na druhé straně podle tehdejšího trvání osady. Nejdříve založená byla pravidelně největší sídliště maximálně s půltuctem až tuctem domů. V Porýní dosahuje kontinuita osídlení až tří set padesáti let. Žily tam většinou rodiny, které se angažovaly především v dobývání a zpracování křemenných materiálů. Jelikož takto ve smyslu balanced reciprocity vždy něco předávaly dále, lze zúčastněným osobám přisuzovat také zvláštní roli při udržování dálkových kontaktů. U některých, avšak ne u všech vsí a jednotlivých dvorců lze naproti tomu na archeologickém materiálu poznat, že se do směnných sítí zapojovaly v menší míře. Velká sídliště se od sebe liší v počtu nejbližších okolních menších osad. Na Aldenhovenské plošině o rozloze asi 150 km2 má jen jedno velké sídliště šest vedlejších osad, z nichž ovšem pouze čtyři vznikly současně; tři velká sídliště mají po jedné vedlejší osadě a u jednoho není známo žádné satelitní osídlení. Obyvatelé sídlišť a sídlištních komplexů jednali vědomě společně, což se dá archeologicky postihnout díky tzv. valovým areálům, což jsou stavby obehnané kolem dokola příkopem vykopaným do dnešní hloubky několika decimetrů až 2,5 m. Vykopaná zemina byla jistě zevnitř, zvenčí nebo po obou stranách navršená do valu; kvůli erozi počínající s neolitem se však tato část stavby u nálezů z doby lineární keramiky nikdy nedochovala. Vnitřní rozloha těchto staveb činí většinou přibližně mezi ½ až 2 ha; několik málo areálů má rozlohu 5 a dokonce o málo více než 6 ha. Je typické, že jejich vnitřní plocha je uzavřená několika branami. Interpretace těchto staveb je obtížná. Pokud uvnitř areálu stály domy, lze u mělčích příkopů hovořit o ohrazení osady, u hlubších lze uvažovat, že sloužily jako opevnění. Právě na Aldenhovenské plošině však lze často pozorovat, že se mimo areály ve vzdálenosti několika málo set metrů nacházejí domy postavené ve stejné době. Leccos nasvědčuje, že tvořily rituální a sociální centra sídlištních komplexů, což však nemusí nutně vylučovat fortifikační funkce. Při analýze map rozšíření lineární keramiky lze občas najít prázdná místa v oblastech jinak ekologicky vhodných k tehdejšímu zemědělství. Hranice mezi různými prostory lze rozpoznat také analýzou keramiky a kamenného materiálu. Jednotky na této úrovni je třeba zkusmo označit za sídlištní komplexy. Rozloha takových jednotek se odhaduje na několik málo set čtverečních kilometrů; je však třeba dále zkoumat, zda byly do takových menších jednotek systematicky rozčleňovány oblasti osídlení z doby lineární keramiky – tedy o stupeň vyšší plošná jednotka. Nadregionální jednotnost lineární keramiky lze jistě pochopit prostřednictvím kontaktů sahajících do vzdáleností několika málo set kilometrů. Jako o interpretačním vzorci se hovoří na jedné straně o příbuzenských vztazích pěstovaných sňatky. Homogennost keramických ozdob by bylo možné vykazovat ze systému patrilokální rezidence, kdy se jednotlivé ženy


129

stěhovaly ke svým partnerům občas i na větší vzdálenost. Jistou roli na druhé straně hrají partnerství založená na výměně, v nichž muži zajišťovali nepřetržitý přísun převážně používaných křemenných materiálů, příčných seker ze speciálních surovin a také lastur ostrovek (Spondylus). Základ těchto dalekosáhlých a úzkých komunikačních vztahů je spatřován v pří- Základ buzenských liniích, jež vzájemně propojovaly značně vzdálené regiony již komunikace během procesu šíření kultury. Je typické, že přitom mohly být dva regiony spolu spojeny několika příbuzenskými liniemi, které operovaly nezávisle na sobě nebo spolu dokonce soupeřily, takže při špatném fungování jedné linie kvůli vnitřnímu napětí mohla komunikace zintenzívnit v linii druhé, nebo dokonce vznikaly nové řetězce výměnných a sňatkových partnerství. Hustá sociální síť tohoto druhu nebyla vědomě ovlivňována jednotlivci ani skupinami, nýbrž se regulovala sama.

Dnešní představy o pojetí řádu světa v období lineární keramiky S neolitem se muselo podstatně změnit pojetí práv na užívání země. Právo na užívání polností skupinou, která obdělala půdu, bylo za všech okolností nezpochybnitelné, jinak by bylo společenství mohlo hospodařit pouze přisvojovacím způsobem. Pro pastviny pro dobytek a práva na užívání zdrojů nacházejících se na okraji areálu využívaného danou skupinou (home range) zřejmě platila volnější nástupnická pravidla. Přesto analýza pazourkových artefaktů vyvolává dojem, že byla upravována také přístupová práva k surovinovým zdrojům. Základní sociální jednotkou v době lineární keramiky byla, jak již bylo řečeno, jednotlivá domácnost. Její hospodářský potenciál závisel v první řadě na pracovní síle, kterou měla k dispozici. Do té míry jsou velké domy ve smyslu dříve načrtnutého modelu rodiny nejen známkou rodiny s více syny, nýbrž také ekonomické síly. Lze tedy chápat jako znak sociální diferenciace, když si několik velkých domů dopřálo osobitou a dobře rozlišitelnou konstrukci domovní fasády obehnané hradebním Sociálně příkopem. Zdá se, že vedle vlastní pracovní síly byla nutnou podmínkou diferencující sociálně‑ekonomického úspěchu domácnosti genealogie příbuzenské znak linie. V oblastech osídlení v blízkosti nalezišť pazourku zajišťovalo přímé příbuzenství se zakladatelskými rodinami v některých případech přístupová práva k příslušným silexovým nalezištím. Jelikož bylo díky vlastnímu nasazení při dobývání a zpracování pazourku možné vždy vytvářet jisté přebytky, mohly takové domácnosti zmobilizovat více pracovní síly buď přímo, nebo nepřímo, například úspěšným zprostředkováním sňatkových vztahů. U méně úspěšných domácností vedly možná tyto zvětšující se rozdíly k intenzivnějšímu využití vlastních možností. To zřejmě mělo ve společenstvích doby kamenné za následek hospodářský růst, dokud bylo možné intenzifikovat produkci. Alternativou je na jedné straně uvést za pomoci magie poměry opět do stavu, v němž jsou si domácnosti rovny; na

130

Vztahy k nadpři rozeným mocnostem

Pohřebiště


druhé straně lze veřejně zpochybnit legitimitu úspěchu lépe postavených domácností a pokusit se o změnu sociálně‑politických poměrů aliancemi zainteresovaných. V tradičních společnostech je prospěšné legitimizovat úspěchy také dobrými vztahy s nadpřirozenými silami. V kontextu starého a středního neolitu se tak patrně dělo ve vztahu k vlastním předkům. Vzácný výskyt hrobů se zde interpretuje jako odkaz k tomu, že rodina měla obvykle sklon ponechávat si své významné nebožtíky při sobě. U vysoce mobilních lovců byli zesnulí za tímto účelem pomocí vícefázových pohřebních ritů redukováni na pouhou hrstku kostí. Je zřejmé, že se v tomto ohledu příliš mnoho v zásadě nezměnilo ani v případě našich prvních rolníků v době rozšíření lineární keramiky. Proto je také pohřebiště Vedrovice z nejstaršího období lineární keramiky absolutní výjimkou. Na zvláště velké ploše bylo odkryto sídliště z nejstarší doby lineární keramiky ve franském Schwanfeldu. Nejstarším nálezem je zde podle radiokarbonové metody muž pohřbený poblíže domu. Nabízí se vidět v tomto pohřbu vědomou inscenaci nebožtíka coby zakladatele nové příbuzenské linie, která takto dává najevo svou vůli vlastnit toto území navždy. Několik málo flombornských pohřebišť se nachází buď v zóně, která byla osídlena již od nejstaršího období lineární keramiky, nebo na jejím okraji. Také zde vyjadřují záměr usadit se v místě a vlastnický nárok na půdu. Zdaleka největší počet více než padesáti ostatních známých pohřebišť z doby lineární keramiky vzniká až během následující vnitřní kolonizace a je třeba je chápat ve stejném smyslu. Počet mrtvých v dokonale prozkoumaných pohřebištích a doba jejich používání dokládají, že na nich byla pochovávána pouze menší část osob žijících v sousedních osadách. Skladba zemřelých podle věku a pohlaví nasvědčuje, že zde bylo pohřbíváno vždy jen několik málo rodových linií. Patrně šlo o potomky průkopnických rodin. Lze proto na jedné straně uvažovat, zda bylo výsadou smět být pochován na hřbitově. Na druhé straně žili příslušníci několika méně exponovaných rodin s vědomím, že při zvyšujícím se napětí mohou opustit osadu v doprovodu a pod ochranou svých předků.

Střední neolit Přechod od starého ke střednímu neolitu Konec lineární keramiky starého neolitu probíhal v různých oblastech různě. Ve středním Německu a na severu české kotliny lze pozorovat u ornamentální výzdoby nádob plynulou proměnu v středně neolitickou vypíchanou keramiku. Při takto postupné nepřetržité proměně existuje určitý prostor pro stanovení chronologické hranice. Jestliže ve středním Německu se hovoří o některých inventářích ještě jako o lineárně keramických, ačkoli v západním Německu jsou datací radiokarbonovou metodou


131

určeny jako středně neolitické, pak jde spíše o následek arbitrárního stanovení hranic archeology než o historický rozdíl mezi středním a západním Německem. V Dolním Bavorsku probíhá vývoj rovněž kontinuálně; jen tamní střední neolit není označován jako vypíchaná lineární keramika, nýbrž jako „jihovýchodobavorský střední neolit“ (JSN). V Dolním Bavorsku lze sledovat vývoj od starého k střednímu neolitu na dobře zpracovaném nalezišti Harting-Nord. V poslední generaci lineární keramiky se několik domů sice ještě buduje podle stavebního schématu lineární keramiky, jsou však nápadně dlouhé. Toho je dosahováno prodloužením severozápadní a střední části s obzvláště velkými odstupy mezi příčnými řadami. Mění se také způsob konstrukce kolové stěny, jednu řadu kůlů z období lineární keramiky střídá dvojitá středně neolitická. Loďové stavby, charakteristické pro starší střední neolit, se pak vyskytují v následujících fázích JSN. V pozdějším úseku středního neolitu se mění tvar půdorysu na lichoběžník. Krizový přechod mezi starým a středním neolitem, provázený v mezidobí úbytkem obyvatelstva, který lze pozorovat v některých oblastech západního Německa, se v té době ve středním Německu a Dolním Bavorsku, jak se zdá, nekonal; u Dunaje je možné něco takového pozorovat asi až o dvě stě let později. Západoněmecká inovativní centra na přechodu ze starého do středního neolitu se nacházejí v Rýnském Hesensku a možná v povodí Neckaru. Nový způsob zdobení keramiky se zde vyvinul v letech 5000 až 4600 př. Kr. ve třech po sobě následujících obdobích – jde o kulturní komplexy Hinkelstein, Grossgartach a Rössen. Bohužel terénní práce v jádrových zónách tohoto vývoje a výzkumy krajinné archeologie ještě nepokročily natolik, aby bylo možné opřít se při rekonstrukci tehdejšího dění o konkrétní nálezy. Proto je třeba si v tomto případě prozatím vypomoci následujícím scénářem: proměna starého neolitu ve střední zřejmě proběhla jako proces vědomě vyvolaný a řízený tehdejšími lidmi. Uvažuje se o generačním konfliktu, v němž se vybilo dlouho zadržované společenské napětí. V tomto scénáři je možné si představit, že nějaký mladý pár se při vstupu do partnerského svazku již neřídil překonanými pravidly patrilokální rezidence, nýbrž se společně s jinými mladými dvojicemi vydal o několik kilometrů dál a založil novou osadu. Pokud by k tomu takto došlo, nebylo by možné pozorovat z archeologického hlediska kontinuitu jednotlivých osad, nýbrž celého regionu. Scénář dále popisuje, jak se nová keramika rozšiřuje předáváním jednotlivých nádob a nápodobou. Pro vědomě provedenou změnu na konci starého neolitu hovoří rovněž způsob pohřbívání v rýnsko-mohanské oblasti. Současně s moderním zdobením nádob se mrtví již nepochovávají vsedě, nýbrž na zádech. Nejúplněji byl takový hřbitov odkryt v lokalitě Trebur. V Dolnorýnské nížině, kde je na základě velkoplošných terénních prací zvlášť dobře postižitelný proces přechodu od starého ke střednímu

Kontinuální proces

Inovativní centra

132


Diskonti neolitu, proběhla jakási proměna třetího druhu. Na počátku tohoto nuita procesu kolem roku 5050 př. Kr. činí počet vykopaných a v té době pou-

Konec lineární keramiky

Absence kontinuity vývoje kulturní krajiny

žívaných datovatelných obydlí zprvu necelých čtyřicet; po úbytku kolem roku 4950 nenalézáme vzdor velkoplošným vykopávkám již ani jediné. Zmizení lineární keramiky v Dolnorýnské nížině mohly způsobit dva procesy. První možností je, že řada mladých lidí schopných uzavřít manželský svazek zůstala bydlet u rodičů, ačkoli bylo jasné, že takto zřejmě nenajdou žádného partnera. Z toho plynoucí bezdětnost vedla sukcesivně k vymření příbuzenských linií. Druhá možnost spočívala ve změně bydliště při nedostatku partnerů. Oba procesy patrně společně zapříčinily konec lineární keramiky v Dolnorýnské nížině. Je však nápadné, že v Rýnském Hesensku se poněkud zvětšila oblast středně neolitického osídlení oproti osídlení s lineární keramikou, což zcela odpovídá trendu v západním Německu. Kromě toho v Elsloo v deltě Rýna a Maasy (Mázy) stoupá počet domácností právě v době, kdy klesá počet domácností v sousedních osadách v Dolnorýnské nížině. Proto je pravděpodobné, že tam nevymřeli v genetickém smyslu všichni lidé; zdá se, že i tam došlo k přestěhování. Klasickými archeologickými metodami ani pylovou analýzou nelze jednoznačně určit, zda v Dolnorýnské nížině ve druhé polovině 5. tisíciletí př. Kr. již skutečně neexistovala žádná staroneolitická nebo středně neolitická domácnost. Pokud nebyla skupina dostatečně početná, zřejmě nemohla zajistit síly potřebné k zemědělské činnosti a takové regiony byly nejspíše jistým způsobem atraktivní pro osoby stojící na pokraji společnosti. Teoreticky by bylo možné si ovšem také představit, že dotyčnou oblast opět využívali lovci žijící v severním sousedství; neexistují pro to ale žádné archeologické odkazy. Tyto úvahy ozřejmují, že pradějiny si nelze představovat jako dobu plynule se zvyšující hustoty osídlení. Zkoumáme-li volbu místa středně neolitických osad na Aldenhovenské plošině, zarazí nás jejich poloha zvolená co nejdál od opuštěných míst z období lineární keramiky. Tato osiřelá sídliště s lineární keramikou byla po sto až dvě stě letech již také zarostlá lesem a stěží rozpoznatelná. Jelikož nově založené osady nemají žádný vztah k sídlištím s lineární keramikou, je jasné, že noví osadníci nebyli v příbuzenském vztahu k obyvatelům opuštěných míst a nevznášeli tudíž žádné nároky na práva lidí, kteří tam žili před nimi. Středně neolitičtí lidé se zpustlým místům v lese spíše vyhýbali a báli se jich. Volba sídliště tak rovněž dokládá absenci kontinuálního vývoje od lineární keramiky ke střednímu neolitu. Občas postulovaná koncepce kontinuálního vývoje dnešní kulturní krajiny se tedy jeví na regionální úrovni jako vědecký konstrukt. Ponechme tudíž stranou, jak toto hodnotit při vědomé proměně pozdní lineární keramiky typu Hinkelstein v povodí Neckaru nebo Rýnské Falci, kde tato změna sice proběhla v témže regionu, byla však patrně spojená s vědomým procesem změny v rámci generačních konfliktů a přemisťování osad.


133

Hospodářství Nejdůležitější změnou ve středně neolitickém zemědělském systému je patrně postupně rostoucí význam dobytkářství. V Dolnorýnské nížině lze pozorovat větší prostorové oddělení zemědělské činnnosti a chovu dobytka. Je možné pozorovat reakci na okus dobytkem také v přilehlé rovině. Někteří pastevci drželi stádo v těchto méně intenzivně využívaných regionech po většinu roku. Vedlejší kulturně dějinný účinek tohoto přísnějšího oddělení zemědělství a chovu dobytka spočívá patrně v tom, že tento způsob chování učinil dobytkářství atraktivní pro členy lovecké kultury Swifterbant, žijící severně od oblasti rozšíření lineární keramiky. Nezbytný přenos vědomostí možná proběhl tak, že lovecké skupiny doprovázely středně neolitické pastevce. Že u tohoto procesu šíření nejde o migraci rolníků, je zřejmé již z toho, že se nepředává celý „neolitický balíček“ – rolnictví a chov dobytka, ačkoli Swifterbant zná keramiku, která se ovšem na rozdíl od keramiky vrcholně neolitických kultur vyznačuje špičatým dnem. V dolnobavorském nalezišti Künzing-Unterbergu nacházíme první známky počínajícího chovu dobytka za účelem získávání mléka. Při archeozoologické analýze zvířecích kostí vyšlo najevo, že ve stádech bylo mnohem víc krav než býků a byly poráženy až několik let poté, co dosáhly maximální jateční váhy. Význam tohoto vývoje pro výživu lidí lze stěží docenit, neboť mléko jako „sekundární produkt“ poprvé umožňuje získávat chovem dobytka bílkovinu a tuk, aniž je třeba zvíře porazit. Změna ve středně neolitickém zemědělství v Dolnorýnské nížině spočívá v rozšíření spektra užitkových rostlin o dva druhy nahých obilnin, pšenici setou a nahý ječmen víceřadý. Diskutuje se o tom, zda tím nebyly ozimy z období lineární keramiky doplněny o jeden druh jařin. Zarážející je, že ve spektru kulturních rostlin chybí len. Máme z toho vyvodit závěr, že o lněné oblečení již nebyl zájem? Nebo tento poznatek zpochybňuje odívání lnem v době lineární keramiky jako takové? U výroby nástrojů ze skalní horniny (příčné sekery) a pazourku nebo příbuzných materiálů existují odkazy na dělbu práce, která se oproti období lineární keramiky postupně zvyšovala. Vývoj této diferenciace však proběhl na úrovni regionů stejně rozdílně jako přechod od starého neolitu ke střednímu. V Dolnorýnské nížině lze v období minimální hustoty osídlení následujícím bezprostředně po vystěhování počítat zprvu s dobou, kdy se každá domácnost zaopatřovala zčásti sama, zčásti pak pomocí volné, málo strukturované výměnné sítě. Toto chování vedlo mj. k vysoké diverzitě surovin. Výraznější dělba práce než v období lineární keramiky se podle všeho rýsuje až po vnitřní kolonizaci v pozdním rössenu. V Dolním Bavorsku, kde byl přechod od starého neolitu ke střednímu plynulý, lze v souladu s tím pozorovat stále intenzivnější dobývání rohovce v Abensbergu-Arnhofenu.

Rostoucí význam chovu dobytka

První stopy mléčného hospodářství

134


Sociální poměry Hlavní rozdíl mezi obdobím lineární keramiky a středním neolitem tkví v nápadném zvětšení velkých domů – malá obydlí jsou v obou časových úsecích přibližně stejná. Takto se průměrná rozloha domu v období lineární keramiky (130 m2) zvyšuje na více než 170 m2 v západoněmeckém středním neolitu. Toto zvětšení rozlohy je jev spojující různé keramické kultury středoevropského středního neolitu. Něco takového není na jedné straně myslitelné bez komunikace mezi jednotlivými skupinami; na Společné druhé straně takový souběh předpokládá také společné sociální potřeby. sociální Bylo by možné si představit, že vysoká nestabilita domácnosti v období potřeby lineární keramiky, způsobená nízkou průměrnou délkou života a malým počtem rodinných příslušníků, zapříčinila modifikaci konceptu příbuzenství a dědického práva. Lze se domnívat, že stejně jako v době lineární keramiky, také ve středním neolitu žil ve větších domech větší počet lidí. Stejně jako z období lineární keramiky bylo v rýnském hnědouhelném revíru beze zbytku vykopáno také několik středně neolitických sídlišť, a tak je možné říci něco o jejich struktuře. U tří středně neolitických vesnic lze stanovit dobu trvání a počet domů stojících přibližně ve stejné době – v chronologicko-geografickém pořadí – takto: Hambach 260 a 471 a Inden 1. Zvětšují se nejen některé domácnosti, ale také osady jako takové. Tři až čtyři domácnosti zde přetrvávají vždy jen po tři čtyři generace, přičemž vzhledem k tomu, že středně neolitické domy jsou zčásti větší, je zastřešená plocha na osadu oproti době lineární keramiky dvojnásobná. Ve středním Merzbachtalu na Aldenhovenské plošině se však nachází aglomerace nalezišť, která pokrývá dobu života sedmi až osmi generací. Nálezová situace je tam však méně příznivá než u výše uvedených téměř úplně prozkoumaných osad. Než byl spuštěn velký projekt neolitického výzkumu na Aldenhovenské plošině, podařilo se prozkoumat jen několik málo nálezů základů – u této aglomerace tedy chybí užší souvislost mezi nálezy. Předběžná analýza pazourkových nálezů z Aldenhovenské plošiny přinesla navíc ještě jeden překvapivý poznatek: jen inventáře této aglomerace nalezišť svědčí o vysoce intenzivní produkci, kdežto ve výše uvedených, téměř beze zbytku probádaných lokalitách se podařilo nalézt především polotovary a nástroje. K této aglomeraci nalezišť patří rovněž jeden středně neolitický kruhový areál (rondel). Zdá se tedy, že za oběť těžbě hnědého uhlí padlo z velké části nepozorovaně vskutku rozsáhlé a raně založené průkopnické sídliště z doby středního neolitu. Toto velké sídliště pak zřejmě zásobovalo pazourkovými artefakty nejméně dvě současně existující vedlejší osady vždy s jeden a půl krát větším počtem obyvatel oproti velkému sídlišti v době lineární keramiky. Uvedené poznatky braly dosud ohled pouze na výsledky vykopávek a vyhodnocení nálezů z Dolnorýnské nížiny. Také v Dolním Bavorsku se však ukázalo, že osídlená oblast jednotlivých kruhových areálů se nejméně pětkrát zvětšila


135

oproti lokalitě z doby lineární keramiky na Aldenhovenské plošině, takže lze počítat s adekvátně početnějšími společně jednajícími skupinami. Souhrnně lze konstatovat, že se značně zvětšily sociální jednotky jak na Zvětšování úrovni domácností, tak patrně i na úrovni sídliště, což také mělo za násle- sociálních dek větší dělbu práce mezi osadami. Při zpětném pohledu se zdá, že oby- jednotek vatelstvo v době lineární keramiky spatřovalo v nestabilitě domácností a osady způsobené jejich nepatrnou velikostí, svou největší slabinu, jíž zřejmě čelilo vědomým zvětšováním sociálních jednotek. Bylo by dokonce možné zastávat názor, že pozdější velké rondely z doby kolem roku 4000 př. Kr. svědčí o tom, že se středoevropským středním neolitem ještě nebyl proces zvětšování sociálních jednotek ještě ukončen. Tento vývoj však neprobíhal všude přímočaře. V Porýní lze ve fázi kultury bischheim pozorovat „devoluci“ vracející se zpět k jednotlivým dvorcům; v jihozápadním Německu jde v několika případech o „evoluci“ vesnic, v nichž jsou domy poprvé seřazené po obou stranách cesty, jak je to později obvyklé rovněž v pobřežních osadách. Keramické kultury středoevropského středního neolitu spojuje trend stavět větší podlouhlé domy, jakož i kruhové areály, které se vyskytují v sousedních kulturách lengyel, vypíchané lineární keramiky a JSN, poukazují na to, že některé z těchto tak dobře odlišitelných skupin sdílely představy o vývoji sociálního systému a dokonce i o pojetí nadpřirozena. Nadregionální předávání rohovce abensberského typu z oblasti JSN do komplexu Grossgartach dokládá, že také v sektoru techniky měly jednotlivé kultury shodné názory na optimální materiály. Tyto poznatky by však neměly svádět k podhodnocování mediální funkce ornamentiky nádob.

Dnešní představy o středně neolitickém pojetí řádu světa Speciální pohřební obyčeje v treburské nekropoli v hesenském mokřadu (Hinkelstein/Grossgartach) ozřejmují povědomí lidí o tom, že se oproti starému neolitu zvýšil význam dobytkářství. Několik mrtvých je zde přikryto velkými těžkými odřezky žeber poražených zvířat. Mění se systém hodnot implicite přítomný v procesu předávání pazourkových artefaktů: šlo-li v době lineární keramiky obecně o vyrovnaný poměr mezi darováním a přijímáním, lze na případu Abensberg-Arnhofen ukázat, že možná existovaly již náznaky cíleného obchodování. Tyto transakce už neprobíhaly Příklady jako výměna mezi příbuznými, nýbrž mezi partnery, kteří v omezeném cíleného rámci společenství, jež neznalo akumulovatelné cenné předměty, velmi obchodování přísně dbali na to, aby nebyl znevýhodněn nikdo druhý. Pazourkové artefakty spadají do sféry spotřebního zboží. Zásadní změnu rámcových podmínek umožnilo až zpracování mědi na exkluzivní zboží. Ve střední Evropě k tomu došlo až v 2. polovině 5. tisíciletí př. Kr. Několik málo mimořádně dobře vybavených pohřbů na zmíněném treburském pohřebišti dokládá, že se již nacházíme dál na úrovni hierarchické

136


společnosti, v níž je elita uvnitř skupiny početně omezena. Tímto směrem ukazuje rovněž značně rozdílná velikost domů, která se interpretuje jako argument ve prospěch různě velkých rodin. Dalším důležitým faktorem sociálního postavení rodiny v osadě byla vedle genealogických poměrů zřejmě také pracovní síla, jakou byla jedna domácnost schopna zmobilizovat. V centrální oblasti rakousko-slovensko-česko-německého pomezí se valové areály z doby lineární keramiky, jež se používaly k rituálním účeRondely lům, v raném středním neolitu proměňují ve specifickou formu rondelů. Jejich vchody se obvykle interpretují jako průhledy ve směru určitých astronomických událostí, umožňující určit speciální okamžiky v průběhu roku. Dnes můžeme s jistotou říci, že různá středně neolitická společenství, která zakládala rondely (kruhové areály), neznala žádné nadregionální astronomické vztažné body. U nehierachicky centralizovaných světů víry to snad ani nelze očekávat. Funkce takového astronomického kalendáře je však u rolnického společenství evidentní. Volba optimálního okamžiku k setí je pro rolníky jedním z hlavních rozhodnutí. Potřeba určit tento okamžik stále přesněji vedla koneckonců k prvním astronomickým pozorováním a zřizování takových rondelů.

Od prvních vesnic k raně městským strukturám

137

OD PRV NÍCH VESNIC K R ANĚ MĚSTSKÝM STRUKTUR ÁM Klaus Schmidt

Klimatická změna na konci doby ledové Na důležitou otázku, proč se člověk, který po tisíciletí nacházel obživu jako lovec a sběrač, proměnil v rolníka produkujícího potravu, může archeologie dnes poskytnout mnohem promyšlenější odpovědi než ještě před několika desetiletími. Nebyly to, jak to formuloval jeden z předních archeologů 20. století Gordon Childe, tenčící se zdroje, které člověka přivedly k novému vztahu k přírodě a nakonec k usedlému způsobu života a produkci potravin, nebyl to nedostatek zapříčiněný přírodou, který se stal původcem nového. S koncem doby ledové přišla zásadní globální klimatická změna: v Severní Americe a Evropě zmizely rozsáhlé vnitrozemské ledovce, a vzhledem k tomu, že se hladina světových moří zvedla o více než 100 m, dostaly pobřežní linie zcela nový tvar. Pod vodu klesla například pevnina Beringia spojující Asii a Ameriku, a tak jsou oba kontinenty v současné době oddělené Beringovým mořem. Rozsáhlé pásy země zmizely také v Přední Asii. Například Perský záliv ve své dnešní podobě vznikl až zaplavením oblastí ležících západně od ostrova Hormuz, které byly ještě v pleistocénu suché. A přece náhlá klimatická změna na počátku holocénu nesnížila v Přední Asii nabídku potravy natolik, že by byla lidi donutila vyvinout nové strategie přežití. Jak dnes víme, bylo to obráceně. Po fázi výrazného sucha přišlo do Přední Asie mnohem vlhčí podnebí, podstatně příznivější pro zvíře i člověka. S účinky této změny na člověka se seznámíme v krátkém přehledu archeologického výzkumu. K přírodně ‑prostorovým a klimatickým faktorům přistoupily také například dlouhou dobu přehlížené linie sociálního vývoje, které nezůstaly bez následků pro kulturní vývoj. Předvedeme si tu fenomén velkých svátků a monumentálních svatyň: obojí mělo významný podíl na tom, že se člověk stal z lovce rolníkem. Je třeba ještě předem poukázat na dva body. Fenomén usedlého způsobu života, který byl dlouho neoddělitelně spojován se zemědělstvím, se dnes jeví jako forma, která se neomezuje na rolnické kultury a ani ty pro ni nejsou nutnou podmínkou. Tak třeba v oblasti velkých severoafrických vnitrozemských jezer bylo popsáno tzv. aqualithikum, které zná kultury usedlé na březích jezer a zčásti používající keramické nádoby, jež však

Tenčící se zdroje?

Nabídka potravy se nesnížila

138

Neolitizace v Přední Asii

Úrodný půlměsíc

Využití divokého obilí


byly i nadále ryze lovecké a nezměnily se v rolnické. A v Přední Asii byli mezitím důkladnému archeologickému průzkumu podrobeni usedlí lovci v raném holocénu. Druhý bod této předběžné poznámky tvoří zjištění, že na světě existovalo několik geograficky rozlehlých prostorů, z nichž každý si našel svou vlastní cestu k neolitizaci, k přechodu od přisvojovacího způsobu hospodaření k produkci potravy. Vedle Starého světa je možné najít druhý takový prostor ve východní Asii – s dvěma centry, jedním v Číně a druhým v Indonésii – a pak přirozeně regiony v jižní Africe a Střední a Jižní Americe, přičemž je třeba konstatovat, že rolnický způsob života se tam omezoval většinou pouze na jakési enklávy. Pozoruhodné je, že navzdory blízkosti Indonésie tuto cestu nenastoupil celý australský kontinent a až do příchodu Evropanů zcela přehlíží způsoby života založené na produkci potravin. Naše úvahy se soustředí na dění ve Starém světě. Počínaje 10. a 9. tisíciletím př. Kr. v celosvětovém měřítku poprvé vystupuje do popředí neolitizace v Přední Asii. V ostatních regionech proběhne většinou až o několik tisíciletí později. A pouze neolit předoasijského typu vedl k rychlému plošnému rozšíření rolnictví především ve střední Asii a Evropě. Jde o událost, která dlouhodobě ovlivnila historické dění v této části světa a položila základní kámen nejen ke vzniku vyspělých kultur starověkého Orientu, nýbrž také ke kulturnímu vývoji v celé Evropě. Jak došlo k této světově první neolitizaci? V rozsáhlých částech Eurasie se glaciální tundra, zabírající obrovské plochy, proměnila po konci poslední studené fáze trvale v lesní oblasti. V povodí Eufratu a Tigridu dodávalo slunce hojnost tepla a to spolu s bohatými zimními dešti umožnilo bujný růst vegetace. Do té doby aridní krajina rozkvetla, příroda poskytovala přemíru potravy všem. Vznikl tzv. Úrodný půlměsíc, jehož oblouk uzavírá ze severu pouště Arabského poloostrova a skýtá lidem a zvířatům takřka „rajské“ poměry. V údolích se rozšířily husté lužní lesy, v nichž se proháněli tuři, jeleni a divocí vepři. Na výšinách okrajové zóny pohoří Taurus a Zagros a v oblastech obrácených k arabské poušti vznikla kulturní savana s gazelami a divokými osly. Lovci, kteří tuto krajinu zalidnili, v ní měli bohatou kořist. Navíc bylo na příhodných stanovištích k dispozici mnoho rostlinné potravy jako mandlí, pistácií a ořechů, čočky, hrachu a cizrny, třebaže jejich divoké formy nebyly zdaleka tak výživné jako kulturní rostliny, které známe dnes. Bohaté zdroje horní Mezopotámie umožnily mnoha lovcům a sběračům ve spojení s optimalizovanými přisvojovacími strategiemi setrvat a usadit se na jednom místě. Stále žádanější byla nyní především tvrdá, ale kaloricky vydatná zrna divokého obilí, která byla k dispozici ve velkém množství. Odplevovala se, rozemílala paličkou v kamenných mísách a využívala se jako potravina. Stále intenzivnější využívání divokého obilí bylo zjevně v každém případě podstatnou součástí změn, jež v průběhu 10. a 9. tisíciletí př. Kr. zasáhly předoasijská zčásti trvale usazená lovecká společenství, neboť k usedlému


139

způsobu života se družil ještě jeden fenomén, klíčový pojem neolitizace, a tím je produkce potravin. Sběr divokých rostlin vystřídaly sklizně záměrně osetých polí. Na prvním místě stojí pšenice jednozrnka a ječmen. Selekcí se zvětšila zrna a tím se zvýšily také výnosy, jak lze dobře poznat porovnáním divoké jednozrnky a její domestikované formy. Krocení jednotlivých mladých kusů, které provozovali již lovci, se transformovalo ve strategii domácího chovu. Tento proces, který vzhledem k jeho rozsáhlým následkům Gordon Childe nazval „neolitickou revolucí“, nakonec činí z lovců rolníky provozující zemědělství. Ale proč k této proměně došlo? Podívejme se nyní na archeologické kultury v příslušné době a oblasti. Počátek neolitu v Přední Asii představuje období Pre-Pottery Neolithic, předkeramický neolit (PPN). Tento pojem je z hlediska dějinného bádání překonaný, neboť poprvé v 50. letech 20. století bylo při vykopávkách v Tell es-Sultánu, biblickém Jerichu, zaznamenáno, že zemědělské kultury existovaly i bez hliněných nádob určených pro vaření a uchovávání potravin. Do té doby bylo považováno za pravidlo, že usedlý způsob života, produkce potravin a keramické nádoby patří k běžnému vybavení rolnických kultur, že tvoří takříkajíc obsah vždy stejně složeného „neolitického balíčku“, který svým majitelům očividně pomáhal získat významnou výhodu oproti lidem s loveckým způsobem života. Jericho ležící u silného pramene přitahovalo lovce již v pozdním pleistocénu, neboť historie jeho osídlení začíná v natufienu, epipaleolitické kultuře, jež se rozšířila po celé Levantě. Stratigrafie Jericha tudíž začíná již v pleistocénu. V průběhu natufienu, který lze včetně pozdní fáze khiamienu datovat mezi lety 12 000 a 9600 př. Kr., lze pozorovat silné tendence k usazování a upřednostňování rostlinné stravy. Již v natufienu lze rozlišit nálezy, jež odkazují na události rituálního charakteru, jdoucí nad rámec každodenních potřeb. V předoasijském natufienu se také objevují první figurálně pojaté objekty a dosud se zde nepodařilo najít žádný pandán k umění v Evropě mladšího paleolitu. Po natufienu přichází v Jerichu po jisté přechodové fázi raně neolitický PPN, který byl dále rozčleněn na starší a mladší úsek PPNA a PPNB. Zanedlouho vešla ve známost četná další naleziště z té doby a vyšlo najevo, že lidé PPNA – přestože neolitičtí – ještě nebyli rolníci. Pořád to byli lovci divoké zvěře, nicméně se již chystali provést inovace rozhodující pro neolit, a to domestikaci rostlin a později v PPNB také domestikaci zvířat. To nám ovšem pořád ještě nedává odpověď na otázku, proč k tomuto procesu došlo. PPN překvapil nejen absencí keramických nádob, nýbrž také rozmanitostí rituálních nálezů, z nichž možná nejznámější je lebka dotvořená hlínou, nálezový soubor z PPNB, který byl poprvé objeven v Jerichu a mezitím je znám také z více sídlišť v regionu. Vedle toho existují až 1 m vysoké sošky ze sádry, známé z Jericha a Ain Ghazzálu, sídliště z dob PPNB u jordánského Ammánu. Rovněž Jerišská věž datovaná do PPNA, která byla spolu s podlouhlou zdí zprvu interpretována jako součást

Pre-Pottery Neolithic (PPN)

Rozmanitost rituálních nálezů

140


Ka s m pic oř ké e

Černé moře

j. Van

Cafer Höyük ¸ Hallan Cemi Musular Cayönü ¸ ¸ Höyük Asıklı Nevalı Cori ¸ j. Urmia ¸ Höyük Kösk ¸ Catal Höyük Göbekli Tepe Urfa Nemrik Šanidar Sabí Abjad Záwi Čemi Džerf el-Ahmar Karahan Qermez Dere Qaramel Maghzalíja Murejbit Kárim Šáhir Dibsi Faradž Džarmo Abú Hurejra Tell es-Sauwán Búqras Umm Dabaghíja

í

ěsí

Hajonim El-Wad Kebara Jericho

Mallaha

c

ře d m oz oř em e n

lm

is

St

pů

Tigr

Palmyra

Byblos

Ali Koš

Wádí Hamme Džawa

t

fra

Ain Ghazzál

Eu

Nachal Chemar

t fra Eu

Úr

od

ný

Suberde

Mrtvé moře

Ba’dža

Beidha Basta

Uruk

Kilwa

Ni

l

Perský záliv 0

Rotes Meer

100

200

300 km

Úrodný půlměsíc

pevnosti, se dnes vykládá – a je to pravděpodobnější rekonstrukce – jako zařízení určené pro rituální účely. Jižní Levanta, která byla dlouho v centru pozornosti, však ztratila v aktuálním výzkumu na významu, neboť k důležitým novým objevům dochází na horních tocích Eufratu a Tigridu. V syrském Džerf el-Ahmaru na břehu Eufratu byly vedle rozsáhlých architektonických pozůstatků objeveny pozoruhodné drobné nálezy, na nichž jsou vyryté symboly. V Nevali Çori, tureckém sídlišti na břehu Eufratu, byly uprostřed velké prostory čtvercového půdorysu s lavicemi Sloupy u stěn objeveny sloupy profilu T. Podle paží a rukou v plochém reliéfu je profilu T lze identifikovat jako antropomorfní. Ve „zvláštních stavbách“ v Cayönü na horním toku Tigridu se v kvádrových kamenných hrobkách našly nejen kosti čtyř set padesáti jedinců, ale také jakási oltářní kamenná deska s lidským obličejem na boku.


141

Mnohé z těchto rituálů, jež se zrcadlí v těchto nálezech, se možná odehrávaly jen v úzkém kroužku, víme však jistě, že byly pořádány také jiné akce, jež mobilizovaly značné části společností doby kamenné: velké svátky. Právě v nich – tolik budiž prozrazeno – najdeme rozhodující odkaz na odpověď na naši otázku proč.

Posvátná místa a bájné slavnosti Vesnice usedlých a rolnických společenství se nacházejí zpravidla v těsném sousedství. Ve všedním životě mezi nimi probíhala neustálá výměna. Existovala hustá komunikační síť, po níž se přepravovali lidé, zboží nebo informace, aniž musela většina tehdejších obyvatel významně překračovat hranice svého vesnického teritoria. Lovci a sběrači – k nimž patří, jak jsme se již dozvěděli, také částečně usedlá společenství PPNA, a to navzdory přívlastku neolitická – naproti tomu potřebují ke své obživě mnohem větší území. A proto vesnice lovců leží od sebe ve velkých odstupech, často jsou od sebe vzdálené padesát i více kilometrů a každodenní úzký kontakt je stěží možný. Je také pravděpodobné, že v horní Mezopotámii nebyly v 10. tisíciletí všechny skupiny trvale usedlé. Pro společnost, která je z nutných důvodů prostorově značně rozptýlená, jsou tudíž nepostradatelná pravidelně se opakující setkání. Tyto srazy se týkaly směny věcí, které malé skupiny nebyly schopné samy získat, popřípadě si je samy zhotovit. To ozřejmuje zásadní význam míst, která fungovala jako uzlové body a zaručovala loveckým společenstvím tento základní druh komunikace. Těmito uzly však nebyla města, ta ještě neexistovala. Byla to posvátná místa, jež pro lidi doby kamenné znamenala krystalizační bod jejich sociálních a ekonomických potřeb. Určitá místa lze vykládat podobným způsobem jako výroční místní setkávání již ve starší době kamenné. V určitých intervalech se na nich setkávali lovci jinak rozptýlení široko daleko, ať již ze sociálních nebo ekologických důvodů a jistě vždy v rámci rituálního dění. Prostřednictvím těchto srazů bylo možné udržovat mnohovrstevný systém komunikace. Na příkladu Göbekli Tepe, místa, o němž si dále řekneme víc, je vidět, čím vším mohou být taková místa vybavena. Navíc je zřejmé, že se – jak jsme již uvedli – tato setkání nekonala bez náboženských konotací a že sakrální charakter těchto míst stojí očividně v popředí. Než se budeme obšírněji zabývat svatyní v době kamenné, musíme si ještě přiblížit roli svátků v životě tehdejších společenství, neboť toto téma má nesmírný význam pro proces neolitizace Předního východu. Proto se zdá být logické, že načrtnutá setkání za účelem směny byla současně pořádána jako velké oslavy, ať již jakéhokoli charakteru. I pozdější rolnická společenství nejspíše milovala takové příležitosti, při nichž se na jednom místě shromáždili obyvatelé mnoha vesnic, nicméně jejich oslavy ztratily zásadní význam, jaký byl přikládán slavnostem v lovecké době. „Bájné

Výroční setkání

Role svátků

142

Drogy a pivo

První svatyně zřízené lidmi


slavnosti“ – tímto heslem lze popsat skutečnost, která jako jakási taktovka určovala životní rytmus především lovců. Radostná oslava vždy také zahrnuje kulinářskou nabídku – a rozdělování potravy a její společné přijímání je považováno rovněž za něco, co definuje fenomén „svátek“. Při ritualizovaném společném příjmu potravy však nešlo jen o ukojení hladu. Představa bohatého, možná až výstředního a marnotratného hodokvasu se docela jistě nemíjí s prehistorickou realitou. Svátky byly příležitostí pojíst hojně dobrého jídla, ba dokonce se určité chody pravděpodobně konzumovaly pouze při slavnostních příležitostech. Zde je třeba zmínit obzvláště maso turů, kteří se podle svědectví z mnoha osad PPNA očividně nelovili ani nejedli ve všední dny. Nutnost pohostit velké množství lidí ale znamená, že musí být k danému okamžiku zajištěny mimořádné zásoby zvláštních potravin, a proto je nasnadě závěr, že inovace domestikovaných druhů, ať už rostlin nebo zvířat, souvisí s fenoménem velkých svátků. Kulturní rostlina totiž zaručuje vypočitatelnou sklizeň. Domácí zvíře je jakási živoucí masová konzerva a může být poraženo a snědeno, když je to nutné. Fenomén neolitizace se tudíž z tohoto úhlu pohledu jeví jako logický krok a bezpochyby jsme na správné cestě, když hledáme jeho důvody. Je zřejmé, že domestikované druhy, a to jak zvířat, tak rostlin, původně nebyly určeny ke každodenní spotřebě, nýbrž měly význam jako mimořádná a velmi kvalitní strava v souvislosti s velkými svátky. Bylo totiž zásadní, aby k této příležitosti byly k dispozici hodnotné potraviny v dostatečném množství. O velkých svátcích se pravděpodobně nekonzumovaly pouze potraviny. Drogy jsou důvěrně známé všem kulturním národům a lze považovat za jisté, že byly k mání již v době kamenné. A tak leckdo vyslovil podezření, že zvláštní zájem o divoké obilí se nezaměřoval jen na chléb nebo müsli, nýbrž také na jeho zapařenou, zkvašenou formu, na „tekutý chléb“, čili pivo. Vlastně by to nemělo udivovat, neboť sběrači v době kamenné byli prokazatelně skvělí znalci mnoha plodů a bylin, jedlých kořenů a často halucinogenních hub, zkrátka a dobře všeho, co příroda mohla nabídnout. Tak se můžeme právem domnívat, že předoasijským lovcům divoké zvěře neunikl jev alkoholového kvašení vyskytující se v přírodě. Vzhledem k předestřeným perspektivám se svátky v době kamenné již nejeví zcela prosté barev a života. Nebudeme však tento aspekt hlouběji zkoumat, neboť slavnosti zajišťovaly – ať již s pivem, nebo bez něj – ještě něco jiného: jako nikdy jindy shromažďovaly pracovní sílu. V tomto kontextu se nejeví náhodné, že první svatyně nezřízené přírodou, nýbrž lidmi samotnými vznikají v době, kdy se „bájné slavnosti“ lovců blížily takříkajíc ke svému vyvrcholení a přinesly několik inovací s nadmíru závažnými důsledky. S Göbekli Tepe vstupuje do středu pozornosti místo, které v tomto dění možná fungovalo jako jakýsi „pavouk v síti“. Toto místo se nachází mezi horními toky Eufratu a Tigridu v srdci krajiny, kterou již Stefan Kozlowski a Olivier Aurenche označili jako Golden


143

Triangle neboli Zlatý trojúhelník. V něm se totiž nacházejí oblasti společného rozšíření druhů domestikovaných v důsledku neolitizace, v něm byly přírodní a prostorové podmínky zřejmě obzvláště ideální a příznivé pro vývoj, na jehož konci se kočující lovci proměnili v usedlé rolníky. Göbekli Tepe datované do 10. a 9. tisíciletí př. Kr. náleží přesně do doby, v níž se mezopotámští lovci a sběrači chystali provést rozhodující inovace, nezbytné pro nový způsob života. Uměli již zacházet s dřevem, kamenem a hlínou a budovat stavby. Domestikací rostlin a zvířat vytvořili základní předpoklady dostatečné potravinové základny. Nálezy v Göbekli Tepe přitom poukazují směrem, jehož význam předpověděl před necelými dvěma desetiletími archeolog Jacques Cauvin, když použil pro název jednoho svého díla vůdčí myšlenku „Zrod bohů, zrod zemědělství!“. Lokalita Göbekli Tepe byla tehdy ještě neznámá a byla objevena zcela nečekaně. Náboženský význam, který se manifestuje v monumentech Göbekli Tepe, přitom o hodně překračuje rámec považovaný Cauvinem za možný. Mezopotámští lovci a sběrači nejen netrpí nedostatkem; jejich přirozený svět dospívá v příznivém klimatu raného holocénu k bohatému a barvitému rozkvětu. Hromady zvířecích kostí lze vykládat jako zbytky potravy, pozůstatky velkolepých slavnostních hostin, při nichž se snědlo obrovské množství turů. Monumentální rondely se sloupy ve tvaru T, ozdobenými reliéfy stylizovaných lidských postav jsou bezpochyby posvátná místa a svědčí o světě náboženských představ, který přesahuje dosud známý rámec. Sakrální prostor přitom tvoří jeden neustále se opakující prvek: kamenné, pilíře ve tvaru T zhotovené vždy z vápence, které jsou v Göbekli Tepe uspořádané do kruhu. S těmito pilíři jsme se seznámili již v terasové stavbě Nevali Çori. Výraz „pilíř“ je přitom použit ve smyslu staroegyptských „posvátných sloupů“, skupiny, do níž patří obelisky, které se nikdy nepoužívaly jako podpěry či jako nosný architektonický prvek, nýbrž vždy jako volně stojící monument. A stejně jako egyptské obelisky se sloupy ve tvaru T jeví mohutné a monumentální. Vzhledem k zmíněnému významu slavností v době kamenné a daným personálním možnostem vysloveně megalitický charakter sloupů (T) v Göbekli Tepe již nijak neudivuje. Ke zhotovení a přepravě pilířů bylo zapotřebí mnoha rukou a můžeme odhadovat, že na transportu megalitických pilířů se podílelo asi pět set mužů, což byl u lovců enormní počet, který se jistě scházel pouze při zcela mimořádných příležitostech a vyžadoval vedení a řízení, což je postup, který nebyl myslitelný bez příslušné hierarchie v sociální struktuře. Pilíři ve tvaru T vytvořil člověk poprvé velké trojrozměrné kubické tvary. Mylný je však dojem, že sloupy tvoří dva oddělené bloky. Pilíře byly zhotoveny vždy z jednoho jediného kusu, jsou to opravdové monolity a váží v průměru 5 až 10 t. Základní je otázka týkající se významu tohoto tvaru, který není znám z žádné jiné kultury. Naštěstí na ni lze s jistotou odpovědět. Jak bylo možné poznat již v Nevali Çori, lze téčkový tvar

Göbekli Tepe

První troj rozměrné kubické formy

144


Göbekli Tepe, pilíř č. 43. Na tomto návrší se nacházejí nejstarší toho času známé chrámové areály z doby asi před 11 500 lety.


145

c hápat jako stylizované zobrazení lidské bytosti. Příčník představuje hlavu z profilu, dřík pilíře tělo. Vzhled pilířových staveb se v jednom podstatném bodě řídí pevnými pravidly. Uvnitř stojí vždy dva stejné pilíře, zvýrazněné svou velikostí a obzvláště pečlivě provedené. Jsou vztyčené samostatně. Na rozdíl od nich jsou sloupy rozestavěné do kruhu, směřují do středu a jsou spojeny zdí. Na tuto prstencovou zeď jsou zevnitř připojené kamenné lavice. Sedačky tvoří většinou velké vápencové desky spočívající na zděném soklu. Přesně tento základní vzor lze spatřit také u zvláštních čtvercových staveb v Cayönü a Nevali Çori, o nichž jsme již hovořili. Je zřejmé, že všechna tato místa spojuje nejen společná materiální kultura, a to PPN (předkeramická), ale že mají společný základ také na sakrální úrovni, tj. že jsou založené na stejných náboženských představách. Toto podtrhuje další nález. Obrazový repertoár prezentovaný v monumentalizovaném provedení v Göbekli Tepe se opakuje ve více hornomezopotamských lokalitách z té doby, tam ovšem většinou jen v podobě rytin na artefaktech velikosti mince nebo talíře. Často jde o napínáky luků, které se očividně nabíjely zvláštním magickým způsobem pomocí vyrytých znaků a byly schopny přenést na šípy neobyčejnou sílu. Vedle napínáků se ale vyskytují také kamenné destičky, které zjevně neměly jiný účel než nést na sobě tyto značky. Třebaže momentálně nedokážeme tyto značky rozluštit, můžeme s dobrým svědomím předpokládat, že pozorovatel v době kamenné byl s to tato vyobrazení číst. Existoval tedy znakový systém, s jehož pomocí bylo možné zaznamenávat a memorovat jistá poselství. Zdá se, že návštěva antropomorfních pilířových bytostí bez tváře nebyla prostá nebezpečí, neboť příchozí má dojem, že ho ohrožují zvířata zaujímající na sloupech agresivní pozici nebo chystající se vyskočit z prstencové zdi. U soch jde často o protomy s čepovitým zakončením, zhotoveným k ukotvení ve zdivu. Koho ztělesňují tyto pilíře, které jsou takto chráněné? Jsou to předkové, duchové, nebo démoni? Nebo snad bytosti na kamenných pilířích také zpodobňují bohy – lze v Göbekli Tepe spatřovat panteon doby kamenné? Ukrývá se v jádře symbolického tvaru „Teomorfní“ T snad myšlenka, že lidé ve své tělesné podobě jsou jen zkreslené obrazy pilíře ve skutečnosti „teomorfních“ pilířů? Potenciál pro dějiny náboženství, ve tvaru T který zde lze spatřovat, můžeme na tomto místě přirozeně stěží posoudit. Bezesporu se ale na Göbekli Tepe za téměř 12 000 let nashromáždily velmi pozoruhodné postavy z očividně dosti vzdálených sfér. Nedají se rozlišit jakékoli pohlavní znaky. To zpočátku udivuje, neboť vzhledem k dualitě ústředních pilířů přirozeně rychle dospíváme k výkladu, že jde o muže a ženu. Je možné, že pilířové bytosti mají ženskou, respektive mužskou identitu, na samotných sloupech však není nic, co by poukazovalo na pohlaví. Velká bohyně-matka, magna mater, jejíž přítomnost bychom mohli podle toho, co se píše v nejednom pojednání o náboženství v době kamenné, na Göbekli Tepe vlastně očekávat, tam zůstává v každém případě zcela neviditelná.

146

Kultovní společenství

„Neolitický balíček“

Keramické nádoby

Pottery Neolithic


Pilíře ve tvaru T jsou vedle Göbekli Tepe a Nevali Çori dosud známé ze tří dalších lokalit, archeologicky ovšem zatím neprobádaných. Všechna uvedená místa se nacházejí v okolí východotureckého města Šanli-Urfa. Nicméně rozšíření náboženských představ spojených s pilíři ve tvaru T bylo patrně mnohem větší. Podle brousků na šípy a časových tabulek lze zjistit, že mnoho sídlišť nacházejících se v okruhu asi 200 km od Urfy hovořilo stejnou rituální řečí, že tudíž přináležela k jednomu kultovnímu společenství. Je to stejný geografický prostor, který byl na druhé straně uznán za kolébku zemědělství. Tím můžeme vskutku fundovaně odpovědět na otázku, proč se z lovců stali rolníci. Základ k tomu položili trvale usedlí předoasijští lovci, kteří především v horní Mezopotámii, ve Zlatém trojúhelníku Úrodného půlměsíce, nacházeli ideální podmínky pro stále úspěšnější strategie získávání obživy (subsistenční strategie). Pro své sakrální potřeby budovali vedle sídlišť místa jako Göbekli Tepe, které bylo bezpochyby posvátné a fungovalo pro mezopotámskou společnost v době kamenné stejně jako svatyně řecké amfiktyonie coby hlavní orientační bod společnosti, „maják“ uprostřed dálav prostoru a času. Lovcům v 10. tisíciletí př. Kr. skýtal Göbekli Tepe ideální platformu ke směně jakéhokoli druhu, místo, jemuž přináležela funkce katalyzátoru při šíření důležitých inovací. A tak určitě není náhoda, že Göbekli Tepe leží uprostřed regionu, kde byl složen „neolitický balíček“, který dopomohl novému rolnickému způsobu života k rychlému vítěznému tažení Starým světem. Stále bohatší slavnosti lovců si vyžádaly zvýšený přísun potravin hraničící s manipulací přírodních podmínek. Začíná produkce potravin. Potenciál tkvící v nové strategii získávání obživy rozsáhle mění každodenní život. Již v 9. tisíciletí př. Kr. začíná v horní Mezopotámii osidlování krajiny raně zemědělskými vesnicemi, po němž následují změny v sociálním a sakrálním chování. Zařízení Göbekli Tepe vybudovaná loveckým společenstvím nyní rychle ztrácejí na významu, od konce 9. tisíciletí př. Kr. se přestávají používat a upadají do zapomnění. Šlo o to najít ve změněném světě nové ukotvení. Nicméně inovace, které kultovní společnost doby kamenné, jak ji lze rozpoznat na Göbekli Tepe, spojila do „neolitického balíčku“, nastupují vítězné tažení. Do tohoto „balíčku“ je záhy přidána další inovace: keramické nádoby. V celé Přední Asii navazuje na raně neolitickou PPN kolem roku 7000 př. Kr. keramický pozdní neolit. V Jerichu jsou vrstvy PPNB překryté dvěma neolitickými vrstvami s keramickými nádobami. Ty byly v Jerichu v návaznosti na použitou terminologii označeny jako Pottery neolithic (keramický neolit) A a B, zkráceně PNA a PNB. A také v mnoha jiných lokalitách nacházejí nyní archeologové opakovaně nový, všemu dominující druh nálezů: keramické nádoby – které však se vyskytují jen vzácně vcelku, většinou jsou rozbité na nesčetné střepy. Keramické nádoby se stávají vůdčí archeologicky doložitelnou formou, která díky mnoha svým variantám umožňuje jemné členění a spolehlivou archeologickou dataci


147

nalezišť. Stejně tak patří k základní výbavě většinou rovněž broušené kamenné nástroje, stálá obydlí a figury vypálené z hlíny. Dějiny tohoto období se více než předchozí perioda omezují na výtvory materiální kultury, neboť rituální svět PPN, tak bohatě zastoupený v archeologických nálezech, nemá v pozdním neolitu pokračování. Zatím neznáme národy ani jejich jazyky, nevíme nic o individuálních osudech ani jménech, neboť prameny se zásadně mění až s vynálezem písma koncem 4. tisíciletí př. Kr. Náležitě sporý je proto také příslušný výklad. Téměř všem archeologickým kulturám keramického neolitu je však společná zemědělská základna jejich života. K domácím zvířatům patří ovce a koza, skot a brav a navíc ještě pes, kterého domestikovali jako společníka při lovu již lovci divoké zvěře. Jako domestikované rostliny se vyskytují jednozrnná a dvouzrnná pšenice, čočka, hrách a cizrna a tvoří spolu s domácími zvířaty základ neolitu předoasijského ražení, jímž disponují téměř všechny kultury východního Středomoří a jsou tak očividně nadřazené svým mezolitickým loveckým sousedům v Eurasii nebo Africe. Pořadí vrstev v Jerichu s návazností vrstev PPN a PN však zprostředkuje dění pouze velmi mezerovitě. V pozdním neolitu jsou různé lokálně se členící varianty. K většímu sjednocení materiální kultury dochází opět až spolu s kulturou ghassulien, jež je datována do chalkolitu (doby měděné), v níž kamenné nástroje nahrazuje stále více nástrojů měděných. Zvláštností sídliště Telejlát al-Ghassúl, ležícího severovýchodně od Mrtvého moře a postaveného z hliněných chýší, jsou barevné nástěnné malby zčásti se silně abstrahujícími motivy, stylizovaně vyobrazenými osobami a velkým hvězdicovým motivem. Pod ghassulienovými lokalitami je několik jeskynních areálů se zvláštními nálezy. Z Nachal Mišmaru, jeskyně ve strmém západním pobřeží Mrtvého moře, pochází významný nálezový soubor s měděnými předměty ve tvaru koruny a žezla, dále hruškovitými hlavicemi kyjů a jinými nástroji. Z jeskyně Nachal Qanach v Izraeli pochází několik prstenů z masivního zlata. Je zřejmé, že tyto měděné a zlaté artefakty se nevyráběly pro denní potřebu, nýbrž pro prestižní účely nebo zvláštní rituály. Na jižním okraji Wádí Araba byla bezprostředně u Rudého moře prozkoumána dvě sídliště, Tell al-Magass a Hudžajrat al-Ghuzlán, která se datují do první poloviny 4. tisíciletí, do přechodové fáze od chalkolitu k rané době bronzové. Bohaté metalurgické nálezy v obou lokalitách svědčí o výrobě měděných nástrojů přesahující vlastní potřebu. Ruda pocházela z Timny ležící na západním okraji Wádí Araba ve vzdálenosti pouhých 30 km. K odběratelům patřil možná také předdynastický Egypt, jehož materiální kultura se v 1. polovině 4. tisíciletí nacházela ještě na poměrně skromné úrovni bez vlastní výroby mědi. Z pohledu tehdejší doby se nedalo ještě předvídat, jak úchvatnou rychlostí se – ne nepodstatnou měrou podnícena technologickým impulsem z východu – na Nilu během pouhých několika generací téměř z ničeho vyvine jedna z nejranějších vyspělých kultur.

Potravinová základna

Barevné nástěnné malby

Výroba měděných nástrojů

148

Počátky adminis trativních struktur

Catal Höyük


Tento vylíčený sled kultur od PPN ke ghassulienu existuje pouze v jižní Levantě, krajině, která ještě po fázi PPNB jako oblast Úrodného půlměsíce představovala do velké míry kulturní koiné, ale posléze je stále více izolována od vývoje na severu. V 7. tisíciletí př. Kr. se zde v nížině Antiochie, dnešní Antakye, objevuje neolitická keramická kultura, která je označována podle arabského názvu nížiny a s písmenným rozlišením jako kultura amuq-A, na niž o něco málo později navazuje stupeň B. Hlavní nálezy tvoří nádoby z monochronní tmavohnědé hlazené keramiky (darkfaced burnished ware). Dále na východě, v horní Mezopotámii, nás informují o pozdním neolitu především vykopávky v Tell Sabí Abjadu. Sídlištní pahorek leží na břehu syrské řeky Balích asi 30 km jižně od turecké hranice. Tamní rané vrstvy jsou datovány do období 6800 až 5300 př. Kr. Četné otisky pečetidel v hlíně pocházejí z uzávěrů nádob a dosvědčují počátky utváření administrativních struktur. Ve východní horní Mezopotámii se v první polovině 7. tisíciletí př. Kr. objevuje chassunská protokultura, z níž se pak od poloviny 7. tisíciletí vyvíjí kultura chassunská. V 7. tisíciletí se objevují v geografických okrajových oblastech také kulturní zvláštnosti, které nezapadají do celkového obrazu agrárních společností. Tell Umm Dabaghíja například leží v severním Iráku mimo humidní zónu. Jde také o specializované lovecké sídliště, jehož obyvatelé lovili divoké osly a gazely a navštěvovali toto místo zřejmě jen sezonně. Sem je třeba zařadit rovněž středoanatolskou lokalitu Catal Höyük, proslavenou hojností rituálních nálezů. Ve velké osadě stály domy zbudované z nepálených cihel nalepené na sebe a vstupovalo se do nich přes střechy. K jejich vybavení patřily zvířecí lebky zčásti dotvořené hlínou a barevné nástěnné malby. Poté co se v podstatných bodech rozšířil a modifikoval celkový obraz předoasijských neolitických kultur, podařilo se vymanit osadu z její – z vědeckého pohledu – dlouhotrvající izolace a značně se tak změnil rovněž úhel pohledu na Catal Höyük. „Město doby kamenné“, jak se osada často nazývala, není nijak průkopnické, pokud jde o inovace, ani nepředstavuje příklad rané urbanizace. Catal Höyük zjevně nijak neovlivňoval své okolí. Leží zcela osamoceně ve středoturecké nížině poblíž Konye, v sousedství neexistovaly žádné osady, ani vesnice, ani města, s nimiž by byli mohli obyvatelé Catal Höyüku komunikovat. A je třeba korigovat rovněž další bod dlouhou dobu považovaný za ověřený: Catal Höyük poskytl důležité argumenty ve prospěch zvláštní úlohy magna mater v náboženství doby kamenné. Nepotvrdila se ovšem domněnka, že velké reliéfy aplikované vícekrát na stěnách lze chápat jako zobrazení bohyně. Jelikož u všech dochovaných dokladů byly usekány ruce, nohy a hlava, doprovázely pravou identitu tohoto výjevu vždy pochybami. Na jednom pečetidle z pálené hlíny je nyní jasně vidět, že jde o vyobrazení medvěda. Catal Höyük je třeba dnes chápat jako marginální, retardující, spíše bizarní vývoj v odlehlém regionu Anatolie, v němž


149

v rudimentech přežil rituální svět PPN až do konce 7. tisíciletí. Stejně jako o dva tisíce let starší Göbekli Tepe nestojí Catal Höyük na začátku vývoje, nýbrž značí konec světa lovců. Dynamice kulturního vývoje Přední Asie nyní také dominuje Mezopotámie. V době pozdní chassunské kultury se objeví koncem 7. tisíciletí př. Kr. v jižní Mezopotámii kultura samarrská. Charakteristická je pro ni keramika s rafinovanými vzory namalovanými hnědou barvou na dobře vypálené nádoby. Nejdůležitějším nalezištěm je Tell es-Sauwán na břehu Tigridu. Budovy se stavěly z pravoúhlých a nápadně velkých nepálených cihel, dlouhých často 60 cm. Zdi zesilovaly v rozích zvenčí přistavěné opěrné pilíře. Tento stavební styl typický pro samarrskou kulturu se později stává charakteristickým pro mezopotamskou sakrální architekturu. Pod nejstaršími domy v Tell es-Sauwánu bylo objeveno více než sto hrobů, většinou dětských, s alabastrovými soškami a nádobami coby pohřebními dary. Vícebarevné nádoby využívající přirozené žilkování kamene, většinou talíře, mísy a čtyřnohé poháry, jsou bezpochyby dílem vysoce profesionálních specialistů. Zemědělství samarrské kultury disponuje repertoárem užitkových rostlin, typickým pro kulturu keramického neolitu. Obzvláštní velikost nalezených rostlinných semen dává tušit, že již bylo provozováno závlahové zemědělství, které znamenalo nápadně dobré podmínky k růstu a z toho plynoucí velikost rostlin a jejich semen. Tento poznatek se potvrdil v Čóga Mami, samarrské osadě na východním okraji Mezopotámské nížiny, neboť tam byly prokázány z této doby kanály, jež očividně sloužily k zavlažování půdy. Na severu navazuje na chassunskou kulturu kolem roku 6000 př. Kr. kultura halafská, pojmenovaná po severosyrském nalezišti Tell Halaf. Rozprostírá se přes horní Mezopotámii daleko na západ až k hranici s Kilikií a na východě zasahuje až do severosyrského prostoru. Zabírá přitom oblast, kde je možné díky dostatečným zimním dešťům provozovat zemědělskou činnost. Důležitými nalezišti jsou Tell Arpaččíja a Yarim Tepe. Přestože se i nadále používaly pravoúhlé stavby, jsou pro halafskou kulturu charakteristické kulaté domy s půdorysem klíčové dírky, často opatřené podlouhlou obdélníkovou přístavbou, označované řeckým výrazem tholoi. Vynikajícím znakem halafské kultury je zčásti polychromně zdobená jemnozrnná keramika, jež se vypalovala ve dvoukomorových pecích a představovala žádané obchodní zboží. V polovině 6. tisíciletí př. Kr. se halafská kultura na jihovýchodě svého rozšíření střetla s jihomezopotámskou kulturou obejdskou, která se po přechodové fázi záhy rozšíří po území halafské kultury a kolem roku 5300 př. Kr. ji vystřídá. Jméno této kultuře sice daly nálezy ukryté v Tell Obejdu, důležitým nalezištěm z té doby je ovšem Eridu. Lokalita ležící západně od dolního Eufratu, představující významné centrum kultu boha sladkých vod Enkiho, je v babylónském eposu označena za první město na Zemi. Tento přívlastek nebyl Eridu udělen tak docela neprávem, neboť se v něm nachází mocný sled čtyř stavebních vrstev, který sahá až

Konec světa lovců

Závlahové zemědělství

150


do 6. tisíciletí př. Kr. V nejmladší vrstvě obejdské kultury byla odkryta monumentální stavba, kterou je možné vzhledem k charakteristickému Chrám půdorysu nepochybně označit za chrámovou. Pod ní se nacházely tři předv Eridu chozí stavby. Nejstarší tvoří pouze jedna prostora, jež byla v následující stavební fázi opatřena ještě jednou nikou a dvěma plošinami. Sakrální funkci obou staveb nelze s jistotou určit, nicméně vzhledem k následující fázi lze tento výklad považovat za vcelku oprávněný, neboť ve třetí fázi dodávají niky a opěrné pilíře nyní značně zvětšenému stavebnímu dílu vzhled typického mezopotamského chrámu, který posléze získá svou monumentální podobu v nejmladší obejdské vrstvě.

Velká sídliště a raná města

Tellová sídliště v jižní Mezopotámii

Obchodní lodě v Perském zálivu

Při pohledu na rané dějiny jižní Mezopotámie musíme poukázat na jednu důležitou skutečnost: doopravdy probádané jsou až od doby obejdské kultury. Raná tellová sídliště v jižní Mezopotámii lze totiž chápat jako dosud viditelné vrcholky jinak zaniklé země. Usazeniny přinášené Eufratem a Tigridem neustále překrývaly povrch rostoucími vrstvami zeminy, jež během tisíciletí dosáhly mocnosti mnoha metrů. Vrstvy z doby kamenné s tellovými sídlišti tudíž dnes leží hluboko pod zemí a dá se očekávat, že mnoho těchto raných tellů nebude odkryto, protože nedorostly takové velikosti, aby jejich vrcholové partie vyčnívaly nad dnešní povrch. jsou-li odhalena tato místa, ukrytá takříkajíc v „suterénu“ Mezopotámie, lze za to vděčit pouze šťastné náhodě a velkým projektům spojeným s hlubinnými vrty. Tato skutečnost má přirozeně dalekosáhlé důsledky pro raně holocénní dějiny jižní Mezopotámie. Zjišťujeme, že jsme v podstatě konfrontováni s mapou plnou bílých míst a prostory a kultury zasypané pod nánosem sedimentových mas nám zůstanou skryté pravděpodobně navěky. Totéž platí rovněž pro oblasti v současné době ležící na dně Perského zálivu, jež byly v pleistocénu souší a zaplaveny byly při vzestupu mořské hladiny v holocénu. Nicméně je potěšitelné, že lze značně zkrátit dobu, v níž se mohly na bílých místech pradějinné mapy odehrát významné události. Dnešní tvar pobřeží musel vzniknout v období obejdské kultury, neboť již tehdy obeplouvaly záliv obchodní lodi, jak jednoznačně dosvědčují archeologické nálezy obejdské keramiky z Kataru a ostatních regionů na východním pobřeží Arabského poloostrova. Nejpozději od té doby neexistují v tomto prostoru žádné kultury kleslé na dno moře nebo zanesené jílem a pískem. Také pokud jde o starší období, můžeme si být jistí, že máme fenomén neolitizace vědecky podchycen, neboť z klimatických důvodů je velmi nepravděpodobné, že by jižní Mezopotámie nebo oblasti Perského zálivu patřily k zóně rozšíření později domestikovaných divokých rostlin a zvířat, tvořících „neolitický balíček“. Všechny tyto druhy se


151

vyskytují na mapě rozšíření najednou pouze v horní Mezopotámii, a proto této oblasti bezpochyby náleží priorita při neolitizaci Starého světa. Kolem roku 4300 př. Kr. navazuje na obejdskou kulturu nová kultura, pro niž je v archeologických nálezech typická šedá nebo narudle pálená keramika bez malovaných ozdob, vskutku nenáročná oproti malované keramice předchozích kultur. Jedná se o uruckou kulturu. Toto místo, o němž se Starý zákon zmiňuje jako o Erechu, stojí v centru vývoje, k němuž došlo v následujícím 4. tisíciletí př. Kr. a jenž vyvolal díky četným inovacím rozsáhlé společenské změny, respektive dovedl do kulminačního bodu proces započatý v době obejdské kultury. Vznikají nejen mimořádně velká, prostorově uzavřená sídliště, ale také první města Starého světa, neboť jsou splněna všechna kritéria, jež jsou považována za potřebná k označení za „město“. V těchto raných městech ovládaných náboženskou, politickou a vojenskou elitou, jako byla například Eridu nebo Uruk, žily různé společenské skupiny, které se podílely na produkci potravin už jen nepatrnou měrou. Existuje trvalá dělba práce, stavební diferenciace, jež odkazuje na rozrůzněné sociální skupiny, město plní funkci centra pro okolí a pěstuje i dálkové vztahy. Specializovaní řemeslníci vytvářeli výrobky, které si v rámci dobře organizovaného dálkového obchodu našly svou cestu. Všechny tyto inovace byly shrnuty v pojmu „urbánní revoluce“. V domácím oslu, který byl domestikován kolem roku 4000 př. Kr. v severní Africe a přes předdynastický Egypt si rychle našel cestu do Přední Asie, měly rané obchodní karavany poprvé k dispozici nákladní zvíře, neboť v rozlehlé náplavové Mezopotámské nížině chyběly téměř všechny potřebné suroviny: pazourek a obsidián pro výrobu nástrojů denní potřeby, měděná ruda pro metalurgii (od 5. tisíciletí př. Kr.) a cedrové dřevo pro velké stavební projekty mladých měst. Rychle se rozvíjela rozsáhlá síť dálkového obchodu, sloužící zásobování surovinami. Jelikož kupci své zboží jen málokdy osobně doprovázeli a nemohli tak často přímo komunikovat s obchodními partnery, museli vyřešit problém dohledu nad svými obchody. Neboť kde měli zaručeno, že vůdce karavany skutečně dodá veškeré směněné zboží a nenechá si z něj potají část pro sebe? Odpovědí byl vynález písma, neboť umožňuje s dodatečnou kontrolou v podobě zapečetěné korespondence nezmanipulované předávání zpráv bez přímého řečového kontaktu. Takto rané písmo neplní jen úlohu média sloužícího k zaznamenávání dějin, mýtů a eposů, ale také k sepisování seznamů zboží a vyúčtování. Urbanizace se neomezila jen na Mezopotámii, nicméně právě zde vlivem příznivých přírodních a prostorových podmínek stála u kolébky dlouhodobého vývoje, který započal v pozdním 4. tisíciletí př. Kr. vznikem vyspělé staroorientální kultury a vedl k setrvalé nadvládě Orientu nad sousedními zeměmi až do zániku Asýrie a Babylónu v 1. tisíciletí

První města ve Starém světě

Vynález písma

152


př. Kr. Sousední regiony, oblasti dnešního Íránu, údolí pohoří Taurus nebo levantské země, se na tomto vývoji sice podílely, ale jejich marginální postavení je koneckonců očividné. Zvláštní postavení zaujímá pouze Egypt. Vývoj na východě probíhá ve 4. tisíciletí př. Kr. skoro stejným tempem a participuje na dobových Pozdní technologických inovacích. Jelikož neolitizace Egypta proběhla později neolitizace a materiální kultura v neolitickém Egyptě zůstala po dlouhou dobu na Egypta velmi nízké úrovni, zdá se, jako by vyspělá faraonská kultura ve 2. polovině 4. tisíciletí povstala explozivně doslova z ničeho a Egypt se následně etabloval v oblasti východního Středomoří jako druhá velmoc hned po Mezopotámii, uvažujeme-li ji zde jako jednotný celek. Pozoruhodné je jen, že mezopotamské město nikdy nenalezlo v Egyptě svůj protějšek a městská výstavba ve starověkém Egyptě nikdy nehrála významnou roli.

R ANÉ V YSPĚLÉ KULTURY

Starověký Egypt

155

STAROVĚKÝ EGYPT Erhart Graefe

Úvod Na rozdíl od zkoumání tzv. klasické antiky není bádání o starém Egyptě rozděleno do podoborů, jako jsou dějiny starověku, klasická filologie a klasická archeologie, neboť egyptologie se nikdy nestala oborem určeným k dalšímu vzdělávání pedagogů. Jejímu rozštěpení však zabránily také vnitřní důvody, především všudypřítomnost písemných svědectví v Egyptě. Zatímco například klasické antické sochy nebyly zpravidla popsané, respektive od římských dob se dostávaly do obchodů s uměleckými předměty řecké sochy, které byly odděleny od soklů opatřených dedikačními nápisy, a tak je lze dnes posuzovat již jen podle kunsthistorických pravidel, jsou egyptské sochy popsány často přímo na těle tituly a jmény vyobrazených, a tím většinou také datovány. Ryze kunsthistorický pohled je subjektivní, poněvadž se koneckonců zaměřuje na dataci, a ustupuje v Egyptě do pozadí víc než jinde, protože popisky jsou jednoznačné. Egyptologové jsou tudíž historici, jejichž bádání dominuje jazyk. Na druhé straně má egyptská kultura přirozeně také období před vynálezem písma, která často zkoumají prehistorici nebo egyptologové, kteří se na ně specializovali. Chceme-li hovořit o staroegyptských dějinách, musíme předem říci, o kterých; dějinami se totiž stává již to, co se stalo včera. Dříve to byly většinou dějiny vlády v užším slova smyslu neboli jinými slovy dějiny významných událostí, tedy ponejvíce dějiny korunovaných hlav. Nezáleželo to jen na skutečnosti, že v době, kdy vědu financovali pouze panovníci, zajímali se v první řadě o své dávné stavovské druhy, ale také na tom, že pouze příslušníci vyšší vrstvy měli slušnou šanci ovlivnit mínění potomků prostřednictvím písemných svědectví všeho druhu, k jejichž sepsání dali popud. Lid všech dob a kultur zůstával němý a o jeho životě nebylo nic známo. To se změnilo až ve 20. století propracováním archeologické metodiky. Nyní jsme již schopni zjistit také něco o životě negramotných lidí a naučit se přesněji chápat ideologické fráze státotvorné vrstvy a jejich poměr k realitě. Svědectví vztahující se ke společenské elitě přesto převažují a nelze je nikdy ztrácet ze zřetele. Kromě toho nesmíme zapomínat, že lidské výrobky nejsou věčné. Co k nám proniklo z minulosti, zachovalo

Všudy přítomnost písemných svědectví

Propracování archeologic ké metodiky

156

Rané vyspělé kultury

se podle zákonů náhody. Rekonstrukce dějin není nikdy úplná a v delším období je vždy nevyvážená. Jiným druhem náhledu na dějiny je ten, pro který Jan Assmann razil ve Smysl a dějiny své knize z roku 1997 Egypt ve světle teorie kultury pojem „smysl a dějiny“. Má tím na mysli rekonstrukci hlavních linií, zvratů a zlomů v duchovním, popřípadě kulturním vývoji, kterou můžeme provést pouze z našeho historického odstupu. Následující text je tudíž směsicí různých segmentů z kontinua lidského, zvláště pak společenského a politického konání a života ve starověkém Egyptě. Těžiště spočívá v tom, co závisí převážně na náhodném dochování dokladů z tehdejších epoch. Jako všeobecné pravidlo přitom může platit, že víme tím méně, čím vzdálenější jsou nám epochy, o nichž pojednáváme. Stejně tak ale mohou být mnohem mladší periody, z nichž nelze mnoho vytěžit, například mezidobí velkých období Staré, Střední a Nové říše. Dříve než po tomto úvodu projdeme egyptskými dějinami, dovolte mi ještě několik předběžných poznámek o popisu jednotlivých epoch, zemi, lidu a státu, jakož i o pojetí obrazu a prezentaci dějin, „dějepisectví“ a královském dogmatu. Zabýváme-li se egyptskými dějinami, můžeme klopýtnout o používání různých názvů epoch – nehledě na formulace, jež se za jistých okolností liší od jiných vědeckých terminologií. V textu používám označení z následující tabulky; připojena jsou absolutní data podle standardní chronologie. Ta mohou být v detailech sporná a lišit se o celá desetiletí. Nemůžeme zde diskutovat o argumentech či dokonce teoriích, založených většinou na astronomii, jež se nacházejí mimo hlavní proud bádání.

Časová tabulka faraonského Egypta období

kultura/dynastie

vybraní králové (neúplný seznam)

datace cca 5500 –3050

prehistorie Badárí Bútó/Maádí Nakáda I Nakáda II Nakáda III/ 0. dynastie

„U-j“ Irej-Hor Ka/Sechen Škorpion

157

Starověký Egypt období

kultura/dynastie


datace

archaická doba 1. dynastie

cca 3032/2982 až 2853/2803 „Meni“: Narmer nebo Aha Džer Den Kaa

2. dynastie

cca 2853/2803 až 2707/2657 Hetepsechemuej Raneb Ninecer Peribsen Chasechemuej

3. dynastie

cca 2707/2657 až 2639/2589 Džoser Sechemchet Hunej

Stará říše 4. dynastie

cca 2639/2589 až 2504/2454 Snofru Chufu Džedefre Rachef Menkaure Šepseskaf

5. dynastie

cca 2504/2454 až 2347/2297 Veserkaf Sahure Niuserre Menkauhor

158 období

Rané vyspělé kultury kultura/dynastie


datace

Džedkare Isesi Venis 6. dynastie

cca 2347/2297 až 2216//2166 Teti Pepi I. Pepi II. Neitokret (řecky Nitókris)

1. přechodná doba 7. dynastie

není (2270–?)

8.dynastie

cca 2216/2166 až 2170/2120

9./10. dynastie Chetej (Hérakleopolis)

cca 2170/2120 až 2025/2020

11. dynastie (zprvu Théby, později celý Egypt)

2119 –1976

Střední říše

Antef I. Mentuhotep II Nebhepetre Mentuhotep III. 1976 –1794/1793

12. dynastie Amenemhet I. Senusret I. (řecky Sesóstris I) Amenemhet II. Senusret II. (řecky Sesóstris II) Senusret III. (řecky Sesóstris III.) Amenemhet III. Amenemhet IV. Sebeknofru

159


kultura/dynastie


datace

2. přechodná doba 13. dynastie

1794/1793 až 1648/1645

14. dynastie (delta)

?–1648/1645

15. dynastie (Hyksósové)

1648/1645 až 1539/1536 Chaian Apopi

16. dynastie

(současně s 15. dynastií)

17. dynastie (Théby)

1645–1550

18. dynastie

1550 –1292

Nová říše Ahmose (I.) Amenhotep I. Thutmose I. Hatšepsut Thutmose III. Amenhotep III. Amenhotep IV./ Achnaton Tutanchamon Aje Haremheb 19. dynastie

1292–1186/1185 Ramesse I. Setchi I. Ramesse II. Merenptah Amenmesse Setchi II. Setchi II. Siptah Tausret

160 období



datace 1186/1185 až 1070/1069

20. dynastie Setnacht Ramesse III. Ramesse IV. Ramesse V.–XI. 3. přechodná doba 21. dynastie

1070/1069 až 946/945 Nesbanebdžed (řecky Smendés) Amenemnesut Pasbachaenniut I. (řecky Psusennés) Osorkon (Amenemope) Siamon Pasbachaenniut II. (řecky Psusennés) 946/945 – cca 735

22. dynastie Šešonk I. Osorkon I. Šešonk II. Takelot I. Osorkon II. Takelot II. (atd.) 23. dynastie (delta)

cca 756 –714/712 Padibastet II. Osorkon IV. cca 740 –712

24. dynastie (Sais) Tefnacht Bakenrinef (řecky Bokchóris)

161


kultura/dynastie


25. dynastie (Kušité)

datace 746–664

Pije/Pianchi Šabaka Šabataka Taharka Tanutamon Pozdní doba 664 –525

26. dynastie (Sajové)

Psammetik I. Neko II. Psammetik II. Haibre (řecky Apriés) Ahmose II. (řecky Amasis) Psammetik III. 525 – 401

27. dynastie (Peršané) Kambýsés Dareios I. Xerxés I. Artaxerxés I. Xerxés II. Dareios II. Artaxerxés II. 28. dynastie

404/401–399 Amenardis 399 –380

29. dynastie Nefaarudž I. (řecky Neferités) Hakor (ř. Achoris) Nefaarudž II. (řecky Neferités)

380 –342

30. dynastie Nachtnebef [I.] (řecky Nektanebos)

162 období



datace

Džedhor (řecky Teós) Nachthareheb (řecky Nektanebos [II.]) 31. dynastie

342–332 Artaxerxés III. Dareios III. Chabbaš

Makedonská doba

332–305/304 Alexandr III. Filip Arrhidaios Alexandr IV.

Krajina, lid a stát

Egypťané jako obyvatelé říčních oáz

Evropané nahlížejí na Egypt jako na pouštní zem s řekou uprostřed, zemi o rozloze 1 milionu km2 písku při 35 000 km2 úrodné půdy – výsledek koloniálního vytyčení hranic. Okolní poušť existovala přirozeně také v egyptském starověku, avšak Egypťané nebyli obyvatelé pouště, nýbrž říčních oáz a pouště se báli stejně jako jejích obyvatel beduínů. Na druhé straně považovali za „egyptské“ sedm oáz v západní poušti: Síwu, Wádí Nátrún, Baharíju, Faráfru, El-Hajez, Chárgu a Dáchlu. Ty byly osídlené různou měrou zčásti již v raně dějinné době. Analýzy pylových vzorků získaných z vrtů ukázaly, že klima bylo až do doby Staré říše mnohem vlhčí než dnes (savanová vegetace) a k vysychání došlo teprve potom. To znamená, že do naší nejmladší doby vůbec neexistovaly domnělé společné nucené práce na zavodňovacích kanálech nebo hrázích, které podle teorie Karla Marxe měly vést ke vzniku „státu“ („hydraulická despocie“). Postupem času se objevily různé dobově podmíněné hypotézy ohledně etnického postavení, respektive původu Egypťanů. Ochotně se v nich přitom operovalo s přistěhovaleckými vlnami z jiných regionů. V tomto směru neexistují žádné záchytné body. Kosterní materiál z předdynastické doby se v několika rysech liší podle toho, zda pochází z Dolního nebo Horního Egypta, ale to je zřejmě způsobeno tím, že na sever se mohly snáze přistěhovat cizí skupiny. Historicky relevantní závěry z toho ovšem neplynou žádné. Ovšemže existovaly rozdíly v mentalitě mezi severem a jihem – ty existují dodnes – a jsou expressis verbis příležitostně zaznamenány dokonce

163

Starověký Egypt

Středozemní moře

Mrtvé moře

Tell el-Farájn

Alexandrie Sa el-Hadžár (Sais)

(Buto)

S

Tell el-Roba (Mendes) Sán el-Hadžar (Tanis) Tell ed-Daba

Tell Basta (Búbastis)

DOLNÍ EGYPT

Sinaj

Nil

Fajjúm

Oáza Síwa

J

Tell Hisn (Héliopolis) Káhira Mit Rahina (Memfis)

Gíza

Timna

Serábít el-Chadím

Mejdúm El-Híba

L

Oáza Baharíja

i b

Tuna el-Džebel

Bení Hasan Šejch Abade (Antinoopolis)

á s k y j

El-Ašmúnejn

(Hermopolis)

ť u š p o

Tell el-Amarna Asjút Qaw el-Kebir (Antaiopolis) Wannina Achmim

(Athribis)

HORNÍ EGYPT

Abýdos Abú Tartur

Oáza Dáchla

Dendera Qift (Koptos) Théby/Luxor

Údolí králů Dér el-Medína

západní Théby Džebelejn Esna

Oáza Chárga

El-Kab

Edfú

Rudé moře

Wádí Mia

Kóm Ombo Elefantina

Asuán 1. KATARAKT

n í p a d Z á

Dendur

p o u š ť Aniba

Amada

DOLNÍ NÚBIE

Abú Simbel Nabta Abahuda Akša (západní Serra) Faras Buhen 2. KATARAKT Mirgissa

západní Amara ostrovSai

s k á b i j N ú o u š ť p

ostrov Uronarti

Semna

Kumma (východní Semna)

Selima

3. KATARAKT

Džebel Doša Sedeinga Soleb HORNÍ Sesebi

NÚBIE

Tombos ostrov Argo

Kurgus

Kawa

4. KATARAKT

Nuri

Džebel Barkal

Nil

antická Dongola

5. KATARAKT

Sanam

Meroé 6. KATARAKT

Chartúm il Bílý N

Egypt

Nil

100 150 km

ný

50

Čer

0

Soba

obratník Raka

164


Afroasijská i v egyptských textech – jako například v Povídce o Sinuhetovi. Egyptština jazyková se dnes počítá k afroasijské jazykové rodině, přičemž nejzřetelnější je její rodina příbuznost se semitskými jazyky. Možné africké konstituenty lze těžko

demonstrovat, neboť jazyky – jako kušitština, berberština aj. – získaly psanou podobu až v novověku, a jazykové komparace sahající do doby před více než třemi tisíci let jsou metodicky a priori nedostatečné. Je spekulativní, odkdy přesně se můžeme odvážit hovořit o „Egypťanech“. „Egyptsky“ se spolu mohly patrně dorozumívat skupiny obývající v předdynastické době severní a jižní Egypt. Snahy o písemnou fixaci nastaly oči3200 př. Kr. vidně teprve kolem roku 3200 př. Kr., tedy poté, co bylo údolí Nilu osídlené vynález již mnohem déle než tisíc let. Následující dvě staletí se označují jako „doba písma sjednocování říše“ neboli „nultá dynastie“, protože na pomnících panovníků byly poprvé použity hieroglyfy v monumentální formě. To však ještě nebyly nejranější pokusy. Ty pocházejí z tzv. hrobky U-j v hornoegyptském Abydu – z hrobu vládce, jehož jméno neznáme. Jde o slonovinové destičky sloužící jako jakési etikety pohřebních darů, na nichž se kdosi snažil zaznamenat označení anebo původ. Importovaná keramika – například nádoby na víno – nalezená v hrobce dokazuje intenzivní dálkový obchod s Přední Asií ve 4. tisíciletí př. Kr. Hornoegyptští panovníci možná v rozporu s pozdější tradicí egyptského kněze Manéthónta z ptolemaiovské doby byli vládci celého Egypta, protože dělení na sever a jih je pouze přetrvávající schéma jednoty sestávající z dvojnosti. Takovýto duální způsob myšlení se táhne celými egyptskými duchovními dějinami. Egyptský stát nevznikl z nutnosti boje o zdroje ani kvůli tomu, aby se spojil k obraně před vnějším nepřítelem – na to byla země díky přízni přírody příliš bohatá a současně řídce osídlená a chráněná přirozenými hranicemi. Rozptýlené menší či větší osady byly vesnickými společenstvími mezi nepřátelskou pouští a Nilem, více či méně vzdálené od možných soupeřících sousedů. Zřejmě to bylo tak, že nadvláda nad ostatními vznikla úspěšnějším využíváním pomocných prostředků a akumulací zisku.

Pojetí a výklad dějin V nadsázce by se dalo říci, že Egypťan byl vlastně ahistorický člověk. Jenže to přirozeně platí pouze pro naše západní pojetí dějin a je předsudečné a arogantní Egypťany podle něj posuzovat. Pro příslušníky tzv. Západu je tvůrcem dějin svobodné individuum; Egypťané vidí úlohu člověka jinak. Člověk patří do řádu, který určuje „Maat“, spravedlnost uspořádávající svět. Naši jedinečnost nahrazuje pravidelnost. Karl Jaspers řekl: „pravidelná kauzalita… (je) ono nedějinné v dějinách“. Starověký egyptský mudrc, kdybychom se ho mohli dnes zeptat, by nám odpověděl: „Co může být důležitější pro zachování světa nežli stálost oproti individuálnímu sobectví?“ Člověk předřeckého starověku se ještě neemancipoval, spo-

Starověký Egypt

165

lečenství bylo důležitější než vlastní zájem. Tento princip byl přirozeně odnepaměti neustále narušován, pokusy to však byly neospravedlnitelné a čelilo se jim faktickým použitím násilí. V dochovaných svědectvích byly ignorovány, popřípadě byly zmiňovány jako překonaná nebezpečí až po návratu k normálu. Egypťané neuvažují o dějinných událostech v lineárním toku času, nýbrž v koloběhu cyklického opakování. Co se stalo, může se kdykoli stát znovu, a to, co se právě děje, se už kdysi stalo. Charakteristický je pro tuto představu výraz sep tepej, který volně překládáme jako „prastvoření“, třebaže doslova znamená „poprvé“ a označuje první zjevení slunečního světla v pratemnotě. Od té doby se „poprvé“ ustavičně opakuje. Protože všechno se v minulosti již odehrálo, odvolává se člověk v mnoha všedních a náboženských záležitostech na věci, které prováděli již jeho předkové. Pro opačnou představu hovoří na první pohled tvrzení, že jistý král vykonal to či ono, co nebylo ještě nikdy vykonáno nebo bylo vykonáno pouze v podobné formě, například vybudování většího, krásnějšího chrámu. Ale i toto je ve skutečnosti vtěleno do již zmíněného základního postoje, podle nějž je král v první řadě povinen rozšiřovat, co již existuje. Co je nově postaveno, je sice větší a krásnější, ale v zásadě nejde o nic nového. Realita ustupuje do pozadí ve prospěch fikce, a to jak ve státním, tak v soukromém sektoru. Mladší králové opisují od staré doby bez ohledu na skutečnost seznamy cizích národů a líčení polních tažení. To, čeho bylo v minulosti jednou dosaženo, v zásadě zůstává v platnosti. Porážky se nepřiznávají; kdyby byly fixovány, mohly by se stát skutečností. Soukromé osoby ve svých tzv. ideálních biografiích od Staré říše uvádějí, že vždy ctily pravidla – například dobročinnosti – a nedopustily se žádných zločinů. Sotva je možné, aby to byla vždy pravda, a Egypťané sami tomu jistě také nevěřili. Byly to však platné ideály, jimž se člověk cítil být zavázán, a odchylky od normy nepřiznával. V Nové říši se na náhrobních nápisech vyskytují biografie, v nichž se majitel pyšní individuálními skvělými činy. Kupříkladu kadešský kníže nechává při útoku tehdy třiatřicetiletého Thutmose III. (asi 1435 př. Kr.) vypustit do bitevní řady Egypťanů říjnou klisnu, aby zneklidnila zapřažené hřebce. Toto a jak klisnu zabil, vylíčil jistý egyptský důstojník zcela lakonicky a bez komentáře na svém náhrobním nápisu; nešlo mu o popis nepřátelské lsti ve smyslu reprodukce historické události, nýbrž o zachycení svého hrdinského činu. Všechny tyto biografie slouží koneckonců k tomu, aby zdůvodnily projevy královy obzvláštní milosti a velebily společenské poměry. Velikost se nakonec neprojeví v něčem atypickém, nýbrž v dodržování norem. Úzce příbuzné s tím, co bylo právě uvedeno, je heslo „obraz dějin“. V tomto případě jde o to zjistit, čím se vyznačovalo egyptské pojetí dějin. O precedenčním případu opakujícího se prastvoření jsme se již zmínili. Egypťané byli národem rolníků v zemi s poměrně stabilním klimatem. Deště, písečné bouře a nečas přicházely příliš zřídka, než aby nějak významně narušovaly dojem pravidelného průběhu přírodního roku.

„Pra- stvoření“ – „poprvé“

Ideální biografie

166

Nápodoba běhu slunce

Bohové jako vládci Egypta

Omezení na přítomnost


Životní rytmus určovaly požadavky zemědělských prací. Stejně cyklicky po sobě následovala období vlády králů. Co bylo z dějinných událostí uloženo do vědomí, tedy do písemné tradice, je to, co můžeme nalézt v análech, jako je Palermská deska. Sem patří události, jež pociťujeme jako ahistorické, jako zpodobování bohů nebo bárek. Pro lid to bylo pravděpodobně tak významné proto, že oprávněn stýkat se s bohy byl pouze král, a ten byl tudíž schopen nechat zhotovovat takříkajíc funkční zpodobení bohů – odhlédněme zcela od skutečnosti, že pouze on na to mohl poskytnout potřebné „výrobní prostředky“, tedy využít k tomu zemědělskou nadprodukci. Většina lidí byla po tisíciletí zásadně přesvědčená, že uctívání bohů je životně důležité, má-li být zachován svět. Král napodobuje svou pozemskou dráhou běh slunce. Nástup na trůn opakuje stvoření světa, jeho smrt návrat prvotního chaosu. Stejně tak lze vysvětlit denní pouť slunce po obloze: sluneční bůh odchází v noci do podsvětí, kde obnovuje sebe i mrtvé, kteří tam na něj čekají. Nevzniká tak povědomí vyvíjejících se hlavních historických linií, neboť když král zemře, vše na krátkou dobu takříkajíc ustrne až do chvíle, kdy na trůn usedne jeho nástupce. Hloubka času vzniká přidáváním cyklů, nikoli lineárním vývojem směřujícím k určitému cíli. Kontinuita je důležitější než evoluce, obraz dějin je statický, nikoli dynamický. Neexistuje žádný rozpor mezi představou někdejší vlády bohů na zemi a nynější vládou králů. Záznamy jmen králů na Palermské desce včetně významných událostí za jejich vlády zasahují také do minulosti: obsahují jména králů z doby před spojením říše, o nichž nebylo více známo, takže podle jiných pramenů a Manéthóntových údajů lze říci, že na počátku byli jako vládci Egypta jistě uváděni bohové. V zorném poli Egypťanů nestál historický vývoj přesahující období jednotlivých vlád; nevzniká tedy skutečné dějepisectví, Egypťané se drží analistiky, tedy řadí k sobě jednotlivé epizody. Přítomnost nachází své potvrzení v minulosti, v níž všechno již jednou bylo; minulost zůstává přítomná. To je jistě také důvod, proč v egyptském obrazu dějin není přítomna žádná teorie dekadence jako v klasické antice. Minulost je příkladná, ale dosažitelná; srovnejme dobu archaickou s dobou pozdní. Jak je možné snadno pochopit z dříve řečeného, prezentace dějin se omezuje na přítomnost, tedy na události z doby, kdy žil ten, kdo je nechal sepsat. Historické záležitosti z minulosti se objevují pouze v mytologických lidových příbězích v jakési směsici fikce a zlomků kolektivní paměti. Nehledě na výjimky v Druhé přechodné době a Nové říši, individuální dějepisectví vztahující se na přítomnost („autobiografie v hrobkách“) se zaměřuje na to, co je shodné se základním zákonem dějin, s chováním podle Maat, nikoli na to, co je atypické. Proto jeho pravidelnou složku tvoří fiktivní standardní události. Převrat a vzpouru lze vystopovat pouze na nápisech, jako například na tzv. thébské Tutanchamonově obnovovací stéle. Mladý král – asi devítiletý – k nám promlouvá, jako by sám učinil roz-

Starověký Egypt

167

hodnutí náležející do časů obnovy po amarnském období, týkající se zhotovení nových větších obrazů starých bohů a nových pokynů pro osazenstvo chrámů atd. Pro pojetí dějin Egypťanů je charakteristické, že stélu sice popravdě označujeme za Tutanchamonovu, pro Egypťany to však byla již po krátké době stéla Haremhebova, protože ten ji nadepsal svým jménem. Dějepisectví v přísném slova smyslu ve starověkém Egyptě neexistovalo. Účelem království, tedy státu, bylo „udržovat bohy v dobré náladě“, aby bylo možné zajistit trvání světa, tedy Egypta. Bohové byli sice všemohoucí, nicméně potřebovali činorodou pomoc, a tu jim z lidí mohl poskytnout pouze král. Tato pomoc spočívala v povinnosti provádět rituály a oběti, kterážto povinnost odpovídala Maat, bohy ustanovenému řádu světa. Přesně tyto povinnosti jsou také zmiňovány v análech na straně „dal“, nehledě na jeho zmocnění vydávat nařízení, například zvyšovat daně. Za rituál byla považována rovněž vítězství nad cizími národy. To ukazují například tzv. hanopisy z dob Staré říše. Ty se objevují i se jmény nepřátelských národů na sochách, které se rituálně rozbíjely. Skutečná válečná tažení měla podobu razií a v době staveb pyramid sloužila například k opatřování pracovních sil a kořistění dobytka. Vše, co se odehrávalo v reálném světě a vlastně se nesmělo podle pravidel Maat stávat – jako povstání, královraždy, porážky, epidemie a nemorální chování –, bylo zpravidla zamlčováno. Dochovalo se však občas v paměti lidu v podobě ústního podání a později bylo z ne zcela zjevných důvodů zčásti zaznamenáváno písemnou formou – například příběh o homosexuálním vztahu mezi králem a jeho generálem. Mnohá z těchto vyprávění nám často také zprostředkují až řečtí spisovatelé. Na rozdíl od oficiální dikce z nich králové vycházejí často špatně: Ahmose jako opilec, Chufu jako utiskovatel lidu, jistá královská dcera jako děvka. Lze v tom spatřovat stopy jakéhosi ventilu, který existuje ve všech autoritářských režimech – a tím Egypt bezpochyby byl –, i když připustíme, že tato forma vlády byla přijímána jako daná bohy. Egypťané jistě nebyli pouhými otroky, kteří pod knutou dozorců stavěli pyramidy, jak to líčil Karel Marx. Příběhy, které si lidé patrně vyprávěli ve faraonské době, se proměnily v anekdoty, které nyní egyptští průvodci říkají zahraničním turistům. Souvislé epické texty, jako třeba královské novely, existují s výjimkou zásvětních textů až od Střední říše. Od 17. dynastie jsou na královských stélách podrobně vypisovány také zprávy o vítězstvích. Přinejmenším v době vlády Thutmose III. v 15. století př. Kr. byly zavedeny jakési válečné deníky, které byly ve zkrácené podobě vytesány do kamene v tzv. análech karnackého chrámu. Určité historické povědomí se vyvinulo až v Nové říši. Častěji existují texty vypovídající o tom, jak se v análech hledaly precedenty pro srovnání s přítomnými událostmi. V období 19. dynastie se pořizovaly seznamy minulých králů jako předků, jimž je třeba obětovat; byl napsán Turínský královský papyrus; královský syn Chamuaset jako velekněz zrestauroval jména memfiských králů na starobylých památkách,

Dějepisectví

Opatřování pracovních sil

Epické texty

168


jako je Venisova pyramida z 5. dynastie. V době 26. dynastie bylo provedeno totéž včetně jakéhosi archeologického průzkumu vnitřku Džoserovy pyramidy. Mnoho zlomků egyptských dějin se nachází v literárních tendenčních spisech z hérakleopolské doby (9. dynastie) a obzvláště ze Střední říše (Naučení pro krále Merikarea, Naučení Amenemheta I. synovi, Povídka o Sinuhetovi). Tato literární díla byla dříve považována za pseudohistorické prameny, což znamenalo, že se používala k rekonstrukci událostí náhradou za ověřitelné zdroje, jež nebyly k dispozici. Zde je třeba nejvyšší obezřetnosti. Jedním z poznávacích znamení literatury je její fiktivní povaha. Nedokážeme v ní od sebe odlišit pravdu a lež, jak tvrdí sami Egypťané, a tak děláme často totéž co Manéthón: ten se rovněž opřel o pravou oficiální tradici z análů, již dodatečně dozdobil neoficiálním lidovým podáním. Mnohdy však lze takříkajíc číst mezi řádky i v litePovídka rárních dílech, jako například v již zmíněné Povídce o Sinuhetovi, jež má o Sinuhetovi několik výkladových rovin. Jednou z nejdůležitějších jistě je, že se jedná o prezentaci nadřazenosti Egypťanů nad životním stylem – asijských – cizinců, to znamená, jak člověk zvládá svůj život za nepříznivých okolností (nezaviněná „dezerce“) a jakou milost egyptský král nakonec projeví: král Senusret I. kdysi navštívil místo et-Tód a s ním sousedící chrám a posléze nechal napsat: „Lidé s ,vytrženými srdci‘ chystali proti němu (chrámu) cosi zlého, cosi strašlivého, zmocnili se této země, těšili se z povstání, tito šuau, jimž nepřináleží přístup k bohu, kteří založili oheň, zaútočili na chrám a zbořili jej – proti nim rozpoutalo Moje Veličenstvo krvavou řež.“ Hovoří se zde o povstání, v jehož průběhu byl zbořen provinční chrám. Pozoruhodný je výraz šua. Vyskytuje se rovněž v Povídce o Sinuhetovi, a to na konci, po Sinuhetově návratu z exilu. Dvorní úředník Sinuhet po zavraždění Amenemheta I. považoval za nutné uprchnout z Egypta. Jeho příběh je literární fikce, ale jím vylíčené události dávají smysl pouze tehdy, existovala-li opozice proti královu nástupci Senusretovi I. Poté co mu byla udělena milost, vyprávěč říká: „Nikde se něco takového žádnému šua nestalo.“ Použití termínu šua jak v prvním, tak v druhém případě proto mezi řádky prozrazuje víc, než se zprvu zdá.

Královské dogma Království jako instituce nebylo nikdy zpochybňováno. Nikdo si neuměl představit stát bez panovníka, a proto se do šatu egyptského krále Cizí mohli tak snadno obléknout cizí vládci. Peršané, Řekové a Římané byli vládcové v chrámech zpodobňováni jako egyptští králové; cizorodá jména bylo možné vyčíst jen z nápisů, ty však uměl rozluštit beztak málokdo a král musel připadat místním lidem po všechny časy jako nedostupná, vzdálená bytost, kterou jen hrstka zahlédla jednou v životě zblízka. Král byl jako jediný oprávněný a mohl disponovat vším. Toto právo však dokázal ve

Starověký Egypt

169

všech koutech země, třeba i přes odpor vysoce urozených rodin usilujících o následnictví, ve skutečnosti prosadit pouze silný král. Tento teoretický nárok se ovšem ukazuje například na tom, že u darů, jimiž soukromé osoby obdarovávaly chrám takříkajíc pro svou spásu a jejichž soupis byl vytesán na darovací stély, se v obrazovém poli jako ten, kdo obdarovává bohy, objevuje král. Šifrou je hieroglyf „pole“, i když jde třeba o půl litru mléka denně. Že ve skutečnosti předává dar soukromá osoba, vyplývá pouze z textu. Již jsme hovořili o tom, že v Egyptě vládli v pradávných dobách bohové; nyní vládne král. K výkladu tohoto přechodu se používá mýtus o Usirovi. Boha a krále Usira zavraždil jeho bratr Sutech, ale následnictví si vybojoval jeho syn Hor. Usir je nyní zemřelý pozemský král, Hor jeho nástupce, jinými slovy: zemřelý král se stává Usirem, a tudíž bohem. Nebrání to však tomu, aby král současně nebyl synem boha slunce Rea. Božství krále se tak nevztahuje na jeho lidskou osobu, nýbrž pouze na jeho úřad. Jako takový je král svou podstatou podobný bohům. Toto božství potvrzuje také text, s jehož zařazením egyptologové dlouho váhali: legenda, mýtus o zrození. Nakonec je to však patrně přece jen rituál. Potvrzuje se v něm, že vládnoucího krále zplodil bůh – v Nové říši Amon – s jeho pozemskou matkou. Mateřská role není nijak myticky nadnesená. Když na četných chrámových zobrazeních bohyně kojí faraona, je to chůva, nikoli matka. Pouze král může obcovat s bohy. Proto je na rozdíl od bohů zobrazován vždy jako jednající, nehledě na skutečnost, že běžně toto musel vykonávat kněz. Nemůžeme vědět, zda byl převlečený za krále; já si to nemyslím. Král je současně zachovatel a stvořitel. Když nastoupí na trůn, opakuje prastvoření a zároveň spojí obě části země. Když zemřel jeho předchůdce, byl Egypt opět uvržen do stavu před pra stvořením. Zavládl čas chaosu a temna. Ten ukončí nový následník trůnu. Předchůdce musí být pohřben a stává se Usirem, tedy bohem. Živý král se normálně nedočkal opravdového zbožštění. Kultovní uctívání chrámové královské sochy se nezaměřuje na osobu, nýbrž na králova ochranného ducha Ka: jde o jakési uctívání předků, které lze prezentovat v pojmu Ka.

Procházka egyptskými dějinami Zdá se, že dělení na dynastie, vládnoucí rody určitého lokálního původu, pochází z egyptské tradice, i když to nemusí platit do detailů v každém případě. V této tradici je Meni (řecky Ménés) zakladatelem dvojí říše, tedy prvním králem první dynastie z Ceneje (řecky This, poblíž Abydu). Možná se však ukrývá za písemně doloženým králem Narmerem; dalším kandidátem je také Aha. Stejně jako jejich předchůdci, kteří však možná také vládli celému Egyptu, byli i oni pochováni do poměrně skromných hrobek v Abydu. Jde o cihlové komory zapuštěné do pouštní půdy, s dřevěnými vestavbami a bez velkých nadzemních nástaveb, možná

Mýtus o Usirovi

Spojení obou částí země

170

Přemístění pohřebiště

Spor mezi dvěma mocenskými skupinami


završené malým pahorkem. Za vlády Meniho byla říše sjednocená natolik stabilně, že sem pozdější egyptská dějeprava umístila cézuru mezi králi 0. a 1. dynastie, přičemž nárok na vládu nad celým Egyptem vznášeli již králové 0. dynastie. Podle mnoha záchytných bodů – každopádně podle konvenčního názoru egyptologie – se zdá, že o tuto jednotu říše bylo třeba ještě dlouho nebo opakovaně bojovat. Používají se přitom tyto argumenty. Za prvé králové 2. dynastie přemístili své pohřebiště do Sakkáry u hlavního města Memfidy, ale přinejmenším dva králové – Peribsen a Chasechemuej – přenesli své hrobky zase zpátky do Abydu. Za druhé královské hrobky z konce 2. dynastie jak v Abydu, tak Sakkáře vykazují těžká poškození požárem, jako by byly zapáleny úmyslně. Za třetí předposlední král nápadně změnil své jméno a říkal si zprvu Hor Sechemib, což by mohlo znamenat „Ten, kdo má mocné srdce (Hor)“. To bylo tedy jeho jméno napsané spolu s Horem-sokolem na průčelí paláce. Toto jméno bylo změněno na to, u nějž sedí na průčelí paláce Sutech-zvíře. Vlastní jméno znělo nyní Sutech Peribsen, což znamená „Jejich srdce vystupuje“ (Sutech) nebo možná „Srdce obou bratří vystupuje“ (Peribsenui, Sutech). Mohla by to být narážka na oba znepřátelené bratry Hora a Sutecha, a tak kdosi z toho hned vyvodil občanskou válku. Jméno zakladatele dynastie ovšem znělo Hetepsechemuej a znamenalo patrně „Obě mocnosti jsou spokojené“. To by rovněž mohlo poukazovat na latentní spor mezi dvěma mocenskými skupinami X a Y, který byl zřejmě sváděn pod náboženským pláštíkem „zde Hor, tam Sutech“. Dokázat nelze nic; mohl to být také konflikt, který nevyústil v boj. Do hry se dostává ještě jméno posledního krále z 2. dynastie. To znělo zprvu v singulární formě Hor Chasechem, což znamená „Zjevila se moc“ (Hor), posléze se na průčelí objevily znaky Hora a Sutecha a byla použita duální forma, tedy „Obě moci se zjevily“ (Hor a Sutech). Bylo by možné to vyložit jako kompromis, který ukončil dlouho otevřeně nebo skrytě bublající konflikt. Možná ale šlo jen o ideologicko-religiózní spekulaci nebo vývoj. Zajímavé v každém případě je, že k upřednostnění boha Sutecha dochází ještě jednou o třináct set let později ve jménech králů 19. a 20. dynastie Setchiho a Setnachta. Svědčí o tom vypálené královské hrobky; jde o pochybnou indicii, neboť lze stěží předpokládat, že dřívější archeologové, kteří nález interpretovali, byli schopni správně stanovit dobu, kdy byl požár založen.

Archaická doba a Stará říše Král byl propříště považován za svatého a nedotknutelného, a na jeho

Lidské posmrtnou památku bylo zvykem vykonávat dokonce lidské oběti, prooběti tože královské hrobky z 1. dynastie byly obklopeny dalšími hroby. Na kos-

trách se sice nedá násilná smrt dokázat, ale je nepravděpodobné, že by větší počet osob – u krále Džera více než 580 – zemřel náhodou ve stejné

Starověký Egypt

171

době jako král. Četné nálezy z vykopávek provedených v abydoských a sakkárských hrobkách mají vysokou uměleckou a řemeslnou kvalitu, především pak kamenné nádoby a zbytky nábytku. Historicky významné jsou tzv. roční tabulky (kostěné), na nichž jsou roky vlády pojmenovány po zvláštních událostech, například polních taženích. Jestliže se budeme v následujícím textu zabývat Starou říší, tedy érou od 4. do 6. dynastie, jde o skoro pětisetleté období zhruba mezi lety 2600 a 2170 př. Kr. Když ji srovnáme s našimi dějinami, je to, jako bychom podávali přehled o době od renesance dodneška, tedy o době, v níž v duchovních dějinách, abychom uvedli pouze jeden aspekt, proběhly tak obrovské změny, že je vlastně ani nelze stručně postihnout. Co se tedy asi tak odehrálo v Egyptě v uvedených pěti stech letech? Hovoříme neustále o schopnosti starověkých Egypťanů konzervativně ustrnout. Jistě to lze vyjádřit také jinak: urychlení všech lidských aktivit, objevů a vynálezů souvisí s všeobecným vývojem člověka ke stále většímu individualismu a šířením znalostí a schopností mezi stále více národy, které se takříkajíc vzájemně povznášejí. Také relativně izolovaný Egypt dálkově obchodoval a provozoval směnu s jinými národy, ale na mnohem užší bázi. Jedinec téměř nic neznamenal, okolní společnost regulovala jeho chování do nejmenšího detailu. Chod všedního dne určovaly boží nebo také možná démonické mocnosti, alespoň tomu všichni věřili, a král byl jediný, kdo to mohl ovlivnit. Patřilo mu všechno; rolníci půdu nevlastnili. Nejdůležitějšími vládními úředníky byli v rané době jistě příslušníci panovnického rodu – bratři, strýcové, synovci, prasynovci. Kvůli zvyšujícímu se počtu obyvatel a nárůstu úkolů správy přestalo být toto omezení jednoho dne únosné. Bylo zapotřebí více personálu, a tak musel vzniknout úřednický stát. To lze velmi dobře pozorovat na vývoji úřednických titulů. Dám pouze jeden příklad: až do konce éry přetrvává titul, který se čte jako rechnesu a překládá jako „králův známý“ ve smyslu „ten, kdo zná krále“. To je však sekundární interpretace Egypťanů samotných. Jde o chybně napsaný výraz iri-chet-nesu, „strážce králových věcí“. Z toho lze usuzovat, že prehistorické okolí krále sestávalo ze sluhů, osobních strážců, komorníků atd., kteří byli také takto označováni. Postupně přebírali státní záležitosti, jejich skutečné funkce se vzdálily původním, ale jejich tituly se nezměnily a byly v případě potřeby po mnoha letech nově vykládány. Další argumenty, vysvětlující, proč toho víme tak málo o detailech dějinných procesů, jsou následující: písmo jakožto médium, tedy jeho možnosti a formy fixace událostí, se vyvíjí až postupem doby. Politické dějiny nestály za zaznamenání. K tomu je třeba samozřejmě vzít v úvahu faktor trvanlivosti prastarých lidských výrobků, zvláště pak papyru. Čím vzdálenější je doba, kdy vznikly, tím menší jsou šance, že se zachovaly v dobrém stavu. Suma summarum čerpáme své vědomosti o historických faktech Staré říše z náznaků: ze skládanky zahlazených královských jmen, jež poukazují

Stará říše

„Strážce králových věcí“

172

Archeo logická svědectví

Pyramidy


na střety uvnitř vládnoucího rodu, respektive vládnoucích rodů, z uvedení nebo neuvedení znaků příbuzenství nebo manželského stavu, z jednotlivých dekretů, které privilegují jisté lidi, a nakonec z pozdějších zpráv, jako je Manéthóntova, která říká, že krále Tetiho (6. dynastie) ubili jeho vlastní sluhové. Nesmíme očekávat, že toto nalezneme zaznamenané v nějakém svědectví té doby. V mnoha úřednických biografiích najdeme odkazy na aktivity králů, protože ty se odrážejí v úkolech uložených úředníkům a v jejich zprávách o úspěšném splnění. Slavné jsou životopisy Veniho a Sabniho. V prvním případě jde o jeden z tzv. autobiografických nápisů v kultovní kapli v Abydu z poloviny 6. dynastie. Je to nejdelší epigraf z doby Staré říše. Líčí Veniho kariéru ve třech obdobích vlády, a to Tetiho, Pepiho I. a Merenrea I. Hlavními tématy jsou kariéra v palácové správě, příprava pohřbu, umožněná faraonovou velkorysostí, vojenská činnost ve Foiníkii, výpravy do kamenolomu a prohloubení prvního kataraktu pro zvýšení splavnosti. Na okraji jsou zmínky o tom, o čem bychom se jinak nedozvěděli, třeba o Veniho jedinečné roli při odsouzení jedné královny, rozuměj při řešení harémového spiknutí. Precizní však toto líčení není, nedozvídáme se v tomto případě nic o událostech jako takových. Odpovídá to zcela duchu textu: autor se vychloubá a přitom prozradí, že se zapletl do něčeho, co mělo zůstat tajné. Protiklad k chabým pozůstatkům historicky významných nápisů tvoří archeologická svědectví (pyramidy), která jsou již jen svým počtem stejně významná jako texty náboženského obsahu, umísťované do menších pyramid od druhé poloviny Staré říše. Stará říše od 4. dynastie je pro nás téměř synonymem pro „dobu pyramid“, protože tehdy byla postavena většina velkých kamenných pyramid představujících monumentální hrobky králů. První z nich, stupňovitá Džoserova pyramida již z doby 3. dynastie, je zároveň první monumentální kamennou stavbou světa, „zkamenělou“ zásvětní rezidencí s četnými (jakoby) budovami, která jako „politická“ architektura napodobila navěky „scenérii“ pozemského paláce s jeho prostorami pro oficiální vladařova vystoupení. Zdá se, že další pyramidy s hladkým bočním obložením a bez monumentálního zásvětního paláce dokládají změnu představ o království: novým domovem zesnulého krále je hvězdné nebe. To také dosvědčují texty psané ve vnitřních prostorách pyramid od doby posledního krále 5. dynastie Venise. Stavba velkých pyramid s přilehlými vedlejšími stavbami, tedy údolním chrámem, vzestupnou cestou, zádušním chrámem a satelitními pyramidami v Médúmu, Dahšúru a Gíze v době 4. dynastie byla nesmírně nákladná. Jak je dokázal nějaký národ postavit, o tom se vedou spory od antiky až po dnešek – otrocká práce pod knutou je v žádném případě nevybudovala. Lze si velmi snadno spočítat, že počet pracovních sil – řecký spisovatel Hérodotos jich uvádí asi 100 000 – je bohapustý výmysl. Kolik hlav čítalo v té době veškeré obyvatelstvo – 1,5 milionu, 3,5 milionu? Jak velký byl asi podíl obyvatel, které bylo možné uvolnit pro stavbu pyramid? Pokud by byli všichni odvedeni

Starověký Egypt

173

Stupňovitá pyramida krále Džosera v Sakkáře. Kolem roku 2600 př. Kr.

na nucené práce, jak obrovský počet vojáků by je byl musel držet „pod knutou“? A konečně: pyramidová plošina v Gíze leží o 25 m výš než úrodná země. Jak problematické by bylo zásobovat vodou dělníky, kteří na slunci deset hodin denně přesunovali kameny? Za králů 5. dynastie objem prací na stavbě pyramid rapidně klesá, což se často uvádí do souvislosti s tím, že již Džedefre, následník stavitele největší pyramidy Chufua, svým novým titulem „Syn boha Slunce“ takříkajíc sestoupil o stupínek níže na žebříčku božskosti a králové 5. dynastie ve zjevném souladu s tím zřizovali v královské nekropoli sluneční svatyně. Ty zřejmě stály mnoho času, prostředků a materiálu.

První přechodná doba a Střední říše V době Staré říše se lidé naučili stále více oceňovat možnosti písemného vyjádření. V tzv. autobiografických nápisech z hrobek se poprvé setkáváme s narativními texty soukromých osob, obsahujícími jak fráze týkající se Narativní ideální představy o životě podle všech norem, tak zprávy o skutečných texty zážitcích ve službě králi. Jeho postavení bylo absolutní: byl neomezeným pánem a vlastníkem Egypta a všeho živého v něm, byl povinen skládat účty pouze bohům. Poté došlo v roce 2160 př. Kr. v době 6. dynastie k prvnímu (?) zhroucení ústřední panovnické moci v Memfidě. Příznačná je pro to dochovaná – přirozeně fiktivní – zpráva ptolemaiovského autora královského seznamu Manéthónta, podle níž v následující 7. dynastii vládlo

174


Starší sedmdesát králů, vždy po jednom dni. Ze starších královských seznamů královské (Turínský papyrus, kat. 1874 a Královský seznam z abydoského chrámu) seznamy lze dovodit existenci osmnácti králů (a jedné královny?) v 8. dynastii

Přeložení hlavního města

Hranice Egypta

během asi dvaceti let. Zdá se, že vzájemně soupeřící správci krajů vládli nad svým územím, třebaže patrně museli uznávat teoretickou podřízenost vládci v Memfidě. Náhrobní nápisy, jež po sobě zanechali na různých místech, působí dojmem, že sousedé mezi sebou válčili o potravinové zdroje – vyvolala to léta, kdy se Nil nedostatečně rozléval? Později se podařilo jedné rodině z Hérakleopole ve Středním Egyptě („dům královského lokte“), počítané k 9./10. dynastii, užívat královský titul a vytvořit nové mocenské centrum, které však soupeřilo s provinciemi – jimž tradičně říkáme „nomy“ – ležícími dále na jih. Tam na jihu, přesněji v Thébách/Luxoru se rovněž ve 22. století př. Kr. etablovala jiný rod, jehož členové se postupně jmenovali Antef (I.–III.) a Mentuhotep (I.–III.). Ti jsou označováni jako 11. dynastie. K rozhodujícímu boji mezi oběma rodinami, zdá se, došlo v polovině 21. století př. Kr.; pod velením Mentuhotepa II.– který je považován za druhého sjednotitele říše po Menim – zvítězili Thébští. Záhy nato se však dynastie vystřídaly. Z nám neznámých důvodů povýšil na krále Amenemhet – první toho jména –, který sloužil pod svým předchůdcem Mentuhotepem II. patrně jako vezír. Jím započatá 12. dynastie je považována za období nového rozkvětu Egypta. Poté co panovníci 11. dynastie opět upevňovali stát z Théb, přeložil Amenemhet I. hlavní město zpátky do starého centra Memfidy ve špici delty. To mělo za následek, že králové již nebyli pohřbíváni v Thébách, nýbrž na severu v Memfidě a okolí. Současně s tím spojili také návrat k formě pyramidové hrobky, která byla podstatně menší a ne tak nákladná. Jako politická rozhodnutí krále můžeme hodnotit skutečnost, že instituce krajového knížectví zůstala potenciálně každému z panovníků. Z dob Střední říše měla z krajových knížat obzvláštní význam ta z Hermopole a ostrova Elefantiny, což souviselo s hospodářskými zájmy. V hermopolské nomě se nacházely hatnúbské vápencové, respektive alabastrové lomy, které dodávaly tehdy obzvláště žádanou surovinu, a elefantinská knížata kontrolovala přístup k núbijské oblasti, o niž Egypt přišel v předchozí přechodné době. Amenemhet I. nyní opět značně překročil přirozené hranice Egypta. V Buhénu na 2. kataraktu zřídil například působivou pevnost. Na severu měla být zabezpečena poměrně otevřená východní hranice. Egypťané nazvali tento projekt „Zřízení panovnických zdí“. Nesmíme si ovšem představovat žádnou čínskou zeď, nýbrž spíše systém malých pevnůstek v blízkosti vodních zdrojů, jež měly dohlížet nad procházejícími beduíny s dobytkem. Syn Senusret I. vládl čtyřicet pět let a je to možná nejvýznamnější vládce 12. dynastie. Pokračoval v tom, co započal jeho otec, například ve znovudobývání Núbie. Stabilní vláda přinášela Egyptu ve všech oblastech dobu blahobytu. Výdaje krále za dary věnované bohům se zvýšily, třebaže

Starověký Egypt

175

chrámy byly ještě stále velmi malé ve srovnání s těmi, které byly postaveny v pozdější Nové říši. Senusret I. nicméně stavěl svatyně všem významným egyptským bohům, což u dřívějších vládců není doloženo. V tomto výkladu jde o dokreslení vývojových tendencí přesahujících období jednotlivých vlád, nakolik je můžeme vysledovat. V první řadě lze vypozorovat, že správa země byla stále více centralizována na úkor provincií. Větší pravomoci získával vezír a úředníci byli pověřováni úkoly přímo z centra. Počal se odstraňovat úřad krajového knížete, avšak jiným způsobem, než se dříve předpokládalo. Existovala domněnka, že krajová knížata začala krále ohrožovat, a proto tuto instituci víceméně násilně zlikvidoval. Tato domněnka je však lichá. Král nechal doběhnout stávající mocenské konstelace tak, že přestal dosazovat na trůn své syny. Během první poloviny 12. dynastie pozbyl úřad krajového knížete politického významu. Bohatství zde však ještě přetrvávalo, a proto existují krásné provinční hrobky v Bení Hasanu, El-Berše a jinde. Král jednoho dne věc uvážil a nejmenoval již další nositele titulů. To nastalo postupně, nikoli během mocenského boje. Zřejmě došlo k tomu, co bylo možné pozorovat již v První přechodné době. Nejvyšší krajští hodnostáři byli povoláváni do panovníkovy rezidence a tam byli také později pochováváni. K tomu, abychom to mohli dokázat, chybí rozsáhlejší vykopávky. Souběžně se zchudnutím provinčních hrobek došlo k sjednocení typů rakví. Nebyly tak rozmanité jako dříve; zdá se, že lidé již neměli ani volný přístup k Textům rakví. Existuje celá řada dalších příkladů svědčících o jistém přelomu. Všechny tyto změny poukazují na posílení královské moci; centrum rozhoduje, provincie upadají. Obměny pohřebních zvyků není třeba odvozovat z královských direktiv, nýbrž lze v nich spatřovat proměnu kultu mrtvých. Poslední velký vládce Střední říše Amenemhet III. dokončil to, co zřejmě započali již jeho předchůdci: tzv. vnitřní kolonizaci oázy Fajjúm stavbami hrází, kanálů a přilehlých osad. Patrně to bylo nutné, protože klima začalo být chudé na srážky. Jazyk, respektive literární produkce Střední říše jsou považovány za „klasické“. Vznikla literární díla, jako například Povídka o Sinuhetovi, nebo životní naučení, která Egypťané tradovali po staletí v původní jazykové podobě. Vedle nich byla však ve všech dobách sepisována také nová literární díla v aktuálním jazyce dané doby, například v pozdní až ptolemaiovsko‑římské době v démotštině. Proč se Střední říše posléze jednoho dne rozpadla, tušíme stejně mlhavě jako v případě Staré říše. Amenemhet IV., následník Amenemheta III., vládl relativně krátce, cca devět let, a patrně neměl žádného přeživšího syna. Po smrti Amenemheta IV. vládla skoro čtyři roky jeho sestra Sebeknofru. Následně založil jistý král Vegaf 13. dynastii, jejíž četné panovníky v dalších sto třiceti letech známe téměř jen z královských seznamů, a tak se, jak se zdá, opakovala situace, která nastala také po 6. dynastii. Možná není třeba tušit za úpadkem víc než vymření vládnoucí dynastie v důsledku

Centralizace správy země

Literární jazyk Střední říše

176


Vymření úmrtí vhodného dědice anebo rodinného sporu. Vzhledem k zásadně vládnoucí důležitému postavení legitimního krále v egyptské společnosti to možná dynastie postačí jako důvod k rozkladu moci. Jednota země v této dynastii přitom

Otroci

„Hyksósové: vládci cizích zemí“

ještě zůstala zachována; pouze se často střídali vládci, kteří stejně jako předtím sídlili v Lištu – doba jejich vlády trvala v průměru dva a půl roku – a byli zpravidla různého původu. Znamená to, že „dynastie“ se významově nerovná „rodu“. Naproti tomu se zdá, že úřad vezíra – vždy jednoho pro Horní a Dolní Egypt – byl u jistých rodů po delší dobu dědičný. Možná právě oni byli skutečnými mocipány. Egypt po jisté době přišel o núbijskou oblast vlivu, u asijské to probíhalo poněkud pomaleji. Vykopávky v Tell ed-Dabě (řecky Avaris) ukázaly, že do východní delty musel – pokojně – proniknout velký počet Semitů. Zakládali u svých osad vlastní chrámy a pohřebiště. Podle papyru uloženého v Brooklynském muzeu vlastnila jedna thébská rodina v době uprostřed 13. dynastie 95 nevolníků, přičemž poměr Asijců (muži, ženy, děti) k Egypťanům činil 4 ku 3. Jsou v něm uvedeny rovněž práce, jež jim byly ukládány, a plyne z toho, že Asijci měli lepší postavení než Egypťané, kteří byli obvykle přidělováni na nejtěžší práci, tedy polní. Vydavatel papyru William Christopher Hayes tvrdí, že asijští otroci, kteří byli buď válečnými zajatci, nebo byli do Egypta prodáni, zřejmě pocházeli ze sociálně vyšších vrstev než Egypťané, jež je třeba počítat ke společenské spodině, neboť to byli trestanci a velmi často nebyli například schopni uvést jméno svého otce a museli být identifikováni pouze pomocí jména matčina. Asijci měli tedy pravděpodobně lepší vzdělání a mohli být pověřováni důležitějšími úkoly. Pojmu „nevolník“ nebo „otrok“ bychom ostatně neměli přikládat tak ošklivou pachuť, jak to bezděčně děláme, když pomyslíme na římské nebo naše novověké poměry. Egyptští otroci sice byli nesvobodní, ale měli svá práva. Bylo na ně nahlíženo jako na členy domácnosti a někteří byli dokonce zobrazováni včetně jmen na náhrobních stélách svých pánů. Výše uvedený příklad ukazuje, že období 13. dynastie nemohlo být v žádném případě dobou rozkladu ve vlastním slova smyslu. O jednotu ovšem Egypt přišel posléze, když se v deltě osamostatnili drobní vladaři, které počítáme k 14. dynastii a kteří vládli souběžně s králi 13. dynastie, jejichž moc se omezovala na Horní Egypt (od Abydu po Asuán). Kolem roku 1650 př. Kr. se na egyptské krále povýšila knížata západosemitského původu v Avaridě ve východní deltě. Tato etnická skupina se přistěhovala do Egypta během delší doby ze Sýrie/ /Palestiny. Tito lidé si s sebou z Mezopotámie přinesli neegyptské pohřební zvyky, jako bylo třeba ukládání oslů (coby transportních zvířat) do hrobů svých předáků v Tell ed-Dabě. Egypťané jim později začali říkat „Hyksósové“, což znamená „vládcové cizích zemí“ a vlastně to byl starší titul z dob Střední říše pro náčelníky neegyptských národů, tedy beduínů v Sýrii/ /Palestině. Manéthón je jako „velké“ Hyksósy řadil k 15. dynastii. Odlišil je od „malých“ Hyksósů neboli vladařů 16. dynastie. Dnes je považujeme

Starověký Egypt

177

za souběžně vládnoucí panovníky, což znamená, že malí Hyksósové byli místní vladaři v jakémsi vazalském systému, k němuž zpočátku náleželi také thébští králové 17. dynastie. Šest velkých Hyksósů vládlo celkem přibližně 110 let, tedy asi do roku 1540 př. Kr. Předposlední vládce této dynastie Apopi II. vládl asi 40 let a byl uznán rovněž v Thébách: jistý písař tam zkopíroval matematický papyrus (Rhindův) a datoval ho – bez uvedení místního vládce 17. dynastie, který byl v jazykovém úzu Hyksósů pouze „náčelníkem jižního města“ – do třiatřicátého roku Apopiho vlády. Vládci jihu si svá jména vypůjčovali od králů částečně z 13., částečně 11. dynastie; za jistých okolností je tedy možné je zaměnit za panovníky z dřívějších časů. Oblast vlády Hyksósů se, jak se zdá, rozprostírala od východní delty podél pobřeží až do Sýrie/Palestiny. Nebyla to však tak mocná říše, jak se občas někdo domníval. Předoasijský prostor byl sférou vlivu nejrůznějších národních společenství s městskými státy v Kanaánu. Kromě toho tam patrně již byly kočovné kmeny, Šasuové, které měly sehrát významnou úlohu později v Nové říši. Na severu ležela říše Jamchad s centrem v Halabu. Městské státy na syrském pobřeží dále na severu v té době naopak zanikaly. Hyksósové se museli orientovat místo na Byblos na Kypr, aby pokryli svou potřebu mědi. Jamchad tvořil nárazníkový stát proti Churritům pronikajícím na jih ze severu. Tento národ nebyl ani semitský, ani indoevropský. Jamchad ale možná v pozdní hyksóské době dobyli Chetité, kteří sídlili v Malé Asii. Kolem roku 1530 př. Kr., tedy přibližně ve stejné době, v níž došlo ke zkáze Hyksósů v Egyptě, jim padl do rukou také Babylón. Chetitský král Muršili I. však byl zavražděn a Chetité se opět stáhli. Následně zavedli novou vládu v Babylóně Kassité pocházející z pohoří Zagros a Churrité zničili Jamchad. Ti sami byli v 16. století př. Kr. asimilováni indoevropskou národnostní složkou, která se etablovala jako nová vládnoucí vrstva. Ta byla v Kanaánu natolik výrazná, že Egypťané v Nové říši říkali této zemi „Charu“ – země Churritů. Nadřazenost Hyksósů se nezřídka zdůvodňuje tím, že používali bojové vozy, tedy technologickou převahou. To je sice možné, ale Egypt takto nedobyli, protože tato zbraň se mohla stěží uplatnit v deltě protkané rameny Nilu a kanály. Pravděpodobně se tato etnická skupina, poté co delší dobu pobývala ve východní deltě, prostě při vhodné příležitosti chopila moci. Kolem roku 1560 př. Kr. se thébský vazalský král Sekenenre Tao II. vzbouřil proti svému lennímu pánovi Apopimu sídlícímu v deltě. To bylo později literárně zpracováno ve vyprávění o střetu mezi Apopim a Sekenenrem. Sekenenre v tomto boji patrně přišel o život. V konfrontaci s Hyksósy pokračoval Kamose, jehož příbuzenský poměr k předchůdcům a následníkům není v žádném případě jasný vzdor tomu, co se lze leckde dočíst. Víme to poněkud přesněji na základě tří dokumentů: z fragmentů první Kamosovy stély v Karnaku, z textu tvořícího paralelní součást celého textu na dřevěné psací tabulce, tzv. Carnarvonově desce, a z druhé úplné stély. Události, jež jsou na nich popisovány, se doplňují, to znamená, že ty

Oblast vlády Hyksósů

Carnarvo nova deska

178


z druhého dokumentu se zdají být pokračováním událostí z dokumentu prvního. Na úlomku první stély stojí, že král dobyl Neferusi, pevnost ve Středním Egyptě (hermopolský kraj). Na druhé je znázorněna operace flotily proti Hyksósům v deltě na dohled od Avaridy, ale nehovoří se o jejím dobytí. Místo toho se líčí zpustošení oázy Baharíja Egypťany a polní tažení proti Núbii. Historik se nyní ocitá v poněkud obtížné situaci. Čím to, že Kamose může vyprávět o velkolepém vítězství spojeném s bohatou kořistí, ale nemůže se pochlubit žádným zásadním úspěchem? Důvody nejsou uvedeny. Až jeho nástupci Ahmosemu, který usedl na trůn již asi jako desetiletý, se podařilo kolem roku 1540 př. Kr. vyhnat Hyksósy, přičemž finále představovalo dobytí Avaridy. Následovaly válečné výboje do Asie (až k Eufratu) a Núbie. Zmíněným vládcem začíná 18. dynastie a Nová říše; Ahmose I. je dalším sjednotitelem říše.

Nová říše a pozdní doba

„Sestra“, synony mum pro „manželku“

Tři dynastie Nové říše, tedy 18. až 20. dynastie, vládly cca 250, 120 a ještě jednou 120 let. Králové 18. dynastie stvořili tzv. světovou říši Egypťanů a Thutmose III. je označován dokonce za egyptského Napoleona. Takováto srovnání obvykle pokulhávají – a toto obzvláště. Jedinou úzkou základnou pro srovnání je vojenský úspěch, neboť Thutmose III. byl ušetřen konečné porážky, již utrpěl historický Napoleon. Vládci ve svých nápisech bohužel jen málokdy uvádějí, kdo byl jejich pozemský otec, což patrně souvisí s dogmatem, že jejich otcem je bůh slunce. Rodinné poměry proto nelze s jistotou objasnit. Nepřímé odkazy poskytují tituly, kterými se honosí členové nejužší rodiny – dcera, syn, matka a sestra krále, popřípadě „velká královská manželka“ jako označení hlavní ženy nebo „žena a velká milostnice“ pro ženu vedlejší. Pokud víme, ke kterému králi určitá královna matka patří, můžeme se za jistých okolností domnívat, že je jeho biologickou matkou; mohlo se však zřejmě také jednat o dlouho přežívající ženu z předchozí generace. Přesná označení příbuzenského poměru neexistují. Postrádáme zejména výrazy pro strýce, tetu a nevlastní sourozence. Toto, jakož i polygamie a velká plodnost spojená s velkou dětskou úmrtností vedly k tomu, že můžeme jen stěží objasnit přesné příbuzenské poměry. Navíc když se výraz „sestra“ používá ve staroegyptské literatuře jako synonymum pro „manželku“. Neexistuje tedy jediný přímý důkaz pro manželství mezi přímými sourozenci v královském domě. Lze předpokládat, že u královských sourozeneckých sňatků šlo zpravidla o sňatky mezi sourozenci nevlastními, jak tomu bylo mezi Thutmosem II. a Hatšepsut. Ta byla jedinou ženou v dějinách faraonského Egypta, která vládla této zemi po dlouhou dobu dvaceti let. Všechny ostatní vládnoucí královny to dotáhly nejvýš na čtyři roky. Že se Hatšepsut mohla stát panovnicí, způsobila následující konstelace: z jejího manželství s Thutmosem II. vzešla pouze jedna dcera Neferure a jinak zde byl pouze nezletilý syn vedlejší

Starověký Egypt

179

Achnaton (Amenhotep IV.), Nefertiti a jejich děti. Asi 1350 př. Kr.

ženy Thutmose II. Toho by byla rodina mohla také nechat vládnout pod jménem Thutmose III., jak k tomu došlo odpovídajícím způsobem později v počátcích vlády Amenhotepa III. nebo Tutanchamona. To se však nestalo. Když bylo Thutmosovi III. mezi druhým a sedmým rokem, pravděpodobně ale sedm let, nechala se Hatšepsut korunovat. Fakt, že Thutmose III. později během své samovlády nechal vyhladit macešino jméno na všech jejích památnících a rozbít její sochy, je vydáván v některých vědeckých i populárních knihách za jakousi orgii nenávisti. Ve skutečnosti ale nevíme o jeho pohnutkách vůbec nic. Thutmose III. byl následně jedním z mála úspěšných egyptských vojevůdců. Hned na počátku své samovlády odvrátil úplnou ztrátu syrských a palestinských území. Během dalších šestnácti polních tažení stabilizoval situaci; při osmém tažení dospěl král k Eufratu. Na jihu v Núbii posunul hranici až ke 4. kataraktu. V žádném přehledu egyptských dějin se nelze nezmínit o amarnské Amarnská době. Tato epocha však současně patří k nejobtížněji objasnitelným, doba neboť za prvé trvala pouhých dvacet let a za druhé Egypťané sami později vymazali památku na krále, kteří v ní vládli. Přesto se o ní dochovala spousta dokladů, nicméně dnes známé dokumenty se nám jeví rozporuplné, navíc když důležité vykopávky prováděli nebo iniciovali diletanti.

180

Nový umělecký směr

Středo egyptská Amarna

Korespon dence se Šuppilu liumou


Amenhotepovi IV., synu Amenhotepa III., nebylo vlastně dáno do vínku stát se králem; byl druhorozený a těžil z toho, že jeho bratr Thutmose předčasně zemřel. Jak je obvyklé téměř u všech korunních princů, respektive královských dětí, dozvídáme se jen máloco o době předcházející jejich vstupu do historie. Amenhotep IV. usedl na trůn po otcově smrti v polovině 14. století př. Kr. Je možné, že mu tehdy bylo pouhých šestnáct nebo sedmnáct let. Po několika letech vlády si nový král jméno Amenhotep, které obdržel při narození, změnil na Achnaton, které znamená „Ten, kdo je užitečný Atonovi“. Jeho trůnní jméno zůstalo stejné, a sice „Zjevení Rea je dokončeno“ s častým přídomkem „Jediný Reův“ ve smyslu „Jediný, kdo může stát Reovi nablízku“. Kromě toho často používal přívlastek „Ten, kdo žije z pravdy“, což možná odkazuje na jeho neotřesitelnou doktrínu. Okamžitě se začal odvracet od kultu tradičních bohů a vytvořil kult nový, který postupem doby stále více zdůrazňoval pouze jednoho boha. Současně s tím byl zaveden nový umělecký směr v malbě, reliéfu, plastice a architektuře a také byl kladen velký důraz na postavení krále, respektive královské rodiny coby prostředníka mezi Atonem a lidmi, jakož i na bezpodmínečnou oddanost úředníků jejich pánovi. Achnaton zprvu budoval stavby svému novému bohu v Karnaku, v tzv. chrámovém okrsku – jako všichni jeho předchůdci. Na jeho popud vzniklo devět (neúplně dochovaných) kolosů, považovaných dnes za senzaci, které znázorňovaly krále Achnatona v podivném zkreslení a vyvolaly rozsáhlou diskusi – hlavně pak socha, která jako by představovala krále nahého, ale bez pohlavních orgánů. Tyto sochy musely být zhotoveny v pátém roce jeho vlády, neboť pak se král rozhodl vybudovat nové hlavní město v místě, které nikdy předtím obsazeno žádným božstvem, ve středoegyptské Amarně. Amarnský bůh, jehož teologie se rozvinula v prvních letech Achnatonovy vlády, což dokumentuje změna božského jména, nebyl nic než slunce, světlo jako fyzikální jev. Svět není bůh, nýbrž pouze příroda oživovaná světlem. Aton a král se nacházejí ve vztahu otce a syna ve smyslu věčně trvající spoluvlády. Bůh je nadčasově přítomný, prvotní ani konečný čas neexistuje. Bůh nehovoří, dokonce ani s králem. To vyplývá ze skutečnosti, že na chrámových reliéfech není nikdy zaznamenán rozhovor mezi bohem a králem. Na vyobrazeních je ovšem celkově velmi málo textů. O okolnostech Achnatonovy smrti nevíme nic, jeho bezprostřední následnictví skýtá prostor spekulacím. Tutanchamon, který nastoupil na trůn asi v deseti letech, se zprvu jmenoval Tutanchaton. Jméno mu bylo velmi brzy změněno a byla zahájena obnova starého řádu. Oženili ho s třetí Achnatonovou dcerou Anchesenamunou. Kdo z těch dvou měl právo na trůn? Nevíme to přesně, neboť není jisté, kdo byl Tutanchamonův otec. Byl synem Achnatona a vedlejší ženy, nebo dokonce hlavní manželky Nefertiti? Z korespondence s chetitským dvorem v Boğazköy víme, že někdy koncem 13. století obdržel král Šuppiluliuma od egyptské královské vdovy dopis, v němž mu psala, že jí zemřel manžel, ale nechce si

Starověký Egypt

181

vzít žádného služebníka, a prosí tudíž o vyslání prince, aby se stal králem Egypta. Bylo to tak neslýchané, že Chetita zavětřil léčku, nakonec ale vypravil vyslance, aby vše prozkoumal. Ten dal všemu „zelenou“, a tak byl vyslán syn Zannanza, který však měl tu smůlu, že zemřel krátce předtím, než dorazil k egyptské hranici. Pro Chetity to byl casus belli, jenže k tažení nedošlo, protože vypukl mor. Kdo byla ona královna, která si vyžádala prince? Její jméno není v textu uvedeno, stojí v něm pouze slovo Dachamunzu. Za ním se skrývá titul ta-hemet-nesu, „králova choť“. Nicméně uvedla alespoň jméno svého zesnulého manžela Nibchururia. To by byl na základě trůnního jména normálně Tutanchamon (nebu-cheperu-ra). Nalezením variant se však podařilo ukázat, že s Nibchururiou lze zaměnit zápis podobného trůnního jména Achnatona (nefer-cheperu-ra), které zpravidla zní Napchururia. Cizí písaři zjevně nijak nerozlišovali mezi „Nap“ a „Nib“. Tvrdí se, že Nefertiti to být nemohla, jelikož by jako panovnice nekrálovského původu nebyla mohla nikomu zprostředkovat nárok na trůn. Přesto mnohé z toho svědčí nikoli pro Tutanchamonovu vdovu, ale pro Meritaton, nejstarší Achnatonovu dceru a Smenchkarovu manželku, která zřejmě sama vládla něco přes rok po smrti Achnatona – svého otce, s nímž možná měla dítě. Existuje domněnka, že v této době také napsala zmíněný dopis. Jelikož zdůvodnění, že si nechce vzít žádného služebníka, chetitský vyslanec zjevně považoval za průkazné, vedlo by to pak k tomu, že Smenchkare, kterého si poté přece jen vzala, nepocházel z královské rodiny. Tato hypotéza proto vyvolala malý ohlas. Pokud naopak platí teze, že následnictví po Achnatonovi se na krátký čas ujala Nefertiti, bylo by přece jen možné, že uvedený dopis napsala ona. V tomto případě by totiž měla právo na trůn, protože byla předtím jmenována spoluvladařkou. Ve většině oslovení, která novému bohu přidělil Achnaton, se Aton nespojuje se „sluncem“, nýbrž se považuje za jméno boha a používá se umělá forma „Aton/Jati“. To bezpochyby není správné. Teologické jméno amarnského boha slunce je stejně jako dříve „Re“. Podoba, v níž se zjevuje lidem, je slunce, aton. Není vůbec žádný důvod hovořit o novém bohu jménem Aton nebo Jati („Atonův kult“); uctíván je, jak bylo řečeno, bůh slunce Re, až na to, že ho lidé rádi oslovují v podobě, v níž se jim ukazuje, prostě jako „ty, slunce“ nebo „veliké živé slunce“. Zavedení boha Jatiho, popřípadě Atona se vysvětluje jako abstrakce od vlastního významu „slunečního kotouče“ pro Atona tím, že není možné nahlížet na nebeské těleso jako na „otce“, avšak texty hovoří o Atonovi vždy jako o otci. To je ovšem příliš povrchní způsob náhledu, který vychází z představy božího zjevení coby slunečního kotouče. To, že Achnaton vymyslel pro vyobrazení své nové ideje životodárného světelného boha sluneční kotouč s paprsky zakončenýma rukama, neznamená, že slovo aton označuje stejně jako před amarnskou dobou slunce jako nebeské těleso. Jde pouze o snadno zapamatovatelný, i analfabetům srozumitelný symbol ideje „životodárného světla“. Vlastní inovací Achnatonovy teologie je, jak se zdá, netolerance, jež

Kdo byla ona královna?

Bůh slunce Re

182

Výlučné uctívání boha slunce

Redukce imaginativ ního světa


byla egyptskému náboženství do té doby naprosto cizí. Mnoha postavami zaplněný egyptský panteon byl zredukován na jediného boha, chrámům starých bohů „vyschly finanční zdroje“ a jména starých bohů byla nakonec seškrábaná na všech viditelných místech, zvláště pak na vyobrazeních ve zvířecí podobě; zcela důsledně se to však stalo pouze u Amona. Právě uzavření jeho chrámů, nikoli snad Achnatonovo učení, vyčítají egyptští potomci svému králi. Rozhodující je nové výlučné uctívání boha slunce. Oproti normálnímu vztahu ortodoxie a hereze se amarnské učení označuje za novou ortodoxii a z tohoto pohledu se stará polyteistická víra vydává za kacířství. Nové je uctívání slunečního světla. Bůh přichází jako světlo ze slunce, je přítomen ve světle a jen ve světle. Tento fundamentalismus tudíž potlačuje jakékoli zobrazení boha v lidské nebo jiné podobě. Obrazy v lidské podobě se vyskytují ještě v počátečních letech – s hlavou sokola. Jelikož tedy nelze zobrazit boha Rea, uctívá se jako symbol životodárného slunečního disku. Tento bůh nepotřebuje magickou sílu jako dřívější bohové. Je veleben pro svou věčnou dobročinnost, a to pouze králem; zastoupení kněžími neznáme. Re neodpovídá, je přítomný. Už neexistují žádné mýty, a proto vidíme v chrámových reliéfech obrazy všedního života, popřípadě přírody v nekonečné rozmanitosti. To je život, který Re umožňuje. Tato víra znamená značnou redukci imaginativního světa. Nenabízí se naděje na bytí v zásvětí. Smrt je prostě noc, tedy nepřítomnost světla. Neexistuje oddělení stvořitele a stvoření. Světlo je boží prozřetelnost, a tak Achnaton říká: „Vyzdvihlo jsi nebe, abys na něm mohlo vycházet a abys pozorovalo vše, co jsi jako samojediné stvořilo.“* Výsledkem je potěšení z naturalismu, potěšení z přírody. Blízkost žalmu 104 zastírá protiklady: nestojí tu žádný biblický Bůh řídící a obstarávající světlo – amarnský bůh je světlo. Lidé ho mají velebit, ale nikoli jako osobního partnera k rozpravě, nýbrž jako životodárnou energii. Osobní bůh existuje pouze pro svého syna, krále. Lidé se k němu nemodlí, nýbrž ho oslavují. To ústí do formulace Achnatonova Velkého hymnu: „nikdo tě nezná kromě tvého syna…“** Velmi důležitým znakem tradičního náboženství bylo vynášení bohů z jejich chrámů; to se nyní již nekoná. Místo toho se staly důležitými veřejnými událostmi průvody krále a jeho rodiny do chrámů. Po tzv. amarnské epizodě následovalo období obnovování starých pořádků. Dalších dvě stě let vládli počínaje Ramessem I. dosazeným Haremhebem, tzv. likvidátorem amarnské doby, jeho potomci z 19. dynastie, respektive králové z 20. dynastie, kteří se považovali za jeho následníky a většinou si také volili jméno Ramesse; proto také hovoříme o ramessovské době.

* Překl. B. Vachaly v knize N. Reeves, Achnaton, falešný egyptský prorok, přel. M. Verner, Praha 2003, str. 144. (Pozn. překl.) ** Překl. B. Vachaly tamtéž, str. 145. (Pozn. překl.)

Starověký Egypt

183

Nová říše skončila – lze říci, bez velkých fanfár – současně s Ramessem XI. přibližně v roce 1070 př. Kr. Zdá se, že hospodářské potíže byly nepřekonatelné. Pravděpodobně byly způsobeny ztrátou víry v královskou autoritu a úpadkem hodnot. Dalším důvodem mohlo být strukturálně vždy přítomné špatné řízení. Lze sice říci, že Egypt byl kolébkou byrokracie, ale chyběla promyšlená teorie a důsledná realizace. Kultovní chrám, palác a instituce králů – věnované například předkům nebo bohům – měly v zásadě existovat navěky. Stále nové instituce musely soupeřit se staršími – „placenými“ víceméně ze stejné půdní rozlohy. Některé nutně prohrávaly a významnou úlohu při tom bezpochyby hrála individuální schopnost hodnostářů se prosadit. Výdaje na dvůr a vojsko kolísaly jako hladina Nilu a s nimi také výnosy. Když dvůr potřeboval víc, dostávali se hodnostáři pod tlak a byli nuceni brát u slabších. V takovém systému se všichni pak již jen snaží stále usilovněji řešit stížnosti, ale zásadní reformy nepřicházejí. Králové se pokoušeli chránit preferované instituce před zvůlí úředníků dekrety, ale kompetence se celkově překrývaly a systém se ocital čím dál neodvratněji v koloběhu stížností a pokusů o nápravu. Příznačné je dočasné zhroucení potravinového zásobování dělníků budujících královské hrobky v Thébách na konci ramessovské doby. Tehdy došlo k prvním písemně zaznamenaným stávkám v dějinách světa. Budiž poznamenáno, že oprávněným, neboť stát se nacházel v dezolátním stavu. Jenže dělníci z Dér el-Medíny nebyli žádní chudáci, ani když volali: „Umíráme hladem!“; naopak byli vlastně privilegovaní. Proto nelze říci, zda jejich situace zrcadlila situaci v celé zemi, nebo šlo pouze o dočasnou krizi. Slavný Harrisův papyrus č. I z doby Ramesse IV. ukazuje, že třetinu úrodné půdy v Egyptě tehdy vlastnily chrámy, není však známo, do jaké míry král kontroloval zbylé dvě třetiny, popřípadě zda mohl na chrámy také uvalovat daně. V katastrálním Wilbourově papyru z doby Ramesse V. vlastní chrámy největší podíl úrodné půdy, avšak tento papyrus dokumentuje pouze malou část Egypta. Držiteli, nikoli vlastníky půdy podle něj byli – v pořadí podle počtu – písaři, zahraniční žoldnéři, pastýři, rolníci, kněží, ženy, vojáci a stájmistři (sbory bojových vozů). Pořadí podle velikosti plochy je toto: kněží, ženy, vojáci, stájmistři a pastýři – zbylé dvě skupiny mají zanedbatelný podíl. Srovnání ukazuje, že interpretace podle postavení je zřejmě ukvapená. Pastýři potřebovali pro skot nebo koně větší plochu než ostatní skupiny, a proto jich mohlo být méně. Pod „ženami“ jsou vedeny patrně manželky odvedenců k vojsku a za „vojáky“ mohli být označováni vysloužilci. Jiné hledisko je následující: na rozdíl od dřívějších výkladů úspěšně odraženého vojenského ohrožení Egypta Libyjci a tzv. mořskými národy během 19. a 20. dynastie je klidně možné, že dotyční ohrožovali kulturní zem neustále a Egypťané museli strpět více porážek, než se nám snaží namluvit jejich nápisy (vítězství Merenptaha a Ramesse III.). Také to možná přispělo rozhodující měrou ke špatné situaci státu. Jako následek

Kolébka byrokracie

První stávka v dějinách světa

Ohrožení Egypta mořskými národy

184


Úpadek popsaných poměrů nebo současně s nimi nastal již zmíněný úpadek hodnot hodnot a autority. Příznačné proto zřejmě je, že se starým titulem „král a autority Horního a Dolního Egypta“ není již ve Třetí přechodné době jako kdysi

spojen byť jen teoretický nárok na výhradní vládu nad celým Egyptem. Stejný titul si vzájemně uznávali drobní vládcové v deltě. Započalo to patrně ideou nesenou širokým lidovým proudem, že pravým králem Egypta je bůh Amon, tedy současně se založením thébského božího státu. Boží stát nevznikl pod tímto názvem, ten si vymyslel Eduard Meyer před sto lety, nicméně je výstižný. Boží stát vznikl ve zvláštní situaci, v níž se Horní Egypt ocitl v ramessovské době. Někdy v té době se musela objevit myšlenka, že vlastním panovníkem není král sídlící v Tanidě, jehož slabost vůči úřednickému aparátu na jihu byla očividná, nýbrž bůh Amon. Ten byl nejen označován za vládce Egypta, nýbrž navíc kladen naroveň kosmu, což neodpovídá základním představám o egyptských bozích. Nositelem této ideje se stala dokonce sama horní vrstva, neboť jeden z králů v Tanidě se jmenoval „Amon je král“ – toto jméno by bylo možné případně cynicky vykládat jako formální ústupek duchu doby, pak by to ale byla další známka slabosti království. Již dlouho předtím dospěli Amonovi velekněží v Thébách na jihu Egypta k přesvědčení, že mezi knězem a bohem je poměr sluha-pán. Na druhé straně kněžský úřad je teoreticky a tradičně schopen vykonávat pouze král. Považoval-li nyní sluha boží – tedy skutečně úřadující kněz, který vlastně krále v tomto úřadě pouze zastupoval – Amona za svého pána zcela bezprostředně, tedy nikoli oklikou přes krále v nilské deltě, mohl se sám také cítit jako král – pokud šlo o vnější prezentaci jeho úřadu. Docházelo k překrývání představ bůh ( = pán a otec) – kněz ( = sluha) – syn = (král = kněz). Jestliže je králem sám bůh a všichni ho pociťují jako jednajícího, je třeba učinit jeho rozhodnutí srozumitelnými. K tomu Orákulum sloužila orákula, která prožila mimořádný rozmach v době 21. dynastie. Toto věštění bylo ještě nedlouho předtím viděno převážně negativně a víceméně jasně označováno za podvod. Nyní se jeví mnohem příznivěji. Ani jeden ze staroegyptských výrazů, které by bylo možné přeložit jako „orákulum“, neodpovídá přesně tomu, co si řečtí autoři představovali pod svými orákuly a o čem se domnívali, že potkají v Egyptě. Egyptské texty neobsahují žádný specifický všeobecně platný termín pro „orákulum“, nýbrž formulace, z nichž plyne, že bůh se zjevuje – většinou uzavřený Procesí ve svatyňce (řecky zvané náos) nacházející se na procesní bárce, kterou s bárkou podpírají čtyři nosiči; poté může být osloven a určitým způsobem reaguje (pohyby nosičů). To – například postoupení vpřed nebo ustoupení – se vykládá jako odpověď. Očekává se hlavně trojí: za prvé získat si vůli, respektive souhlas božstva k něčemu, za druhé poprosit je o přímý zásah a za třetí zeptat se na jeho vyšší vědění – většinou ohledně minulosti, ale také přítomnosti nebo budoucnosti. To se děje formou protokolů, dekretů a dotazů, jež se nám dochovaly. Detailně je zde nelze uvádět.

Starověký Egypt

185

Z jejich vyhodnocení můžeme souhlasně vyvodit, že stěží může být řeč o „podvodu kněží“. Třebaže byla Egypťanům známa možnost zneužití orákula, řídili se jím jako rozhodovacím prostředkem. Očití svědkové věděli, že pohyby vykládané jako orákulum vykonával sbor nosičů bárky (18 –30 osob), nicméně chtěli v něm spatřovat boží účinek v nau. Z existující dokumentace – alespoň pokud jde o dobu 21. dynastie – nelze vyrozumět, jak velký byl asi vnější účinek orákulních rozhodnutí učiněných v chrámu. Podle obsahu se týkaly převážně všedních, tedy interních záležitostí, stěží věcí velké politiky. Bůh se nevyjadřuje suverénně, nezprostředkuje žádný výrok, nýbrž činí rozhodnutí „ano-ne“, když volí mezi předem formulovanou alternativou. Amonovi velekněží jako Hrihor používali vedle svého duchovního titulu titul „první velkogenerál“, v němž se patrně odrážel základ jejich moci. Vedle toho postupně nabývala stále více na významu instituce manželky a uctívačky boha Amona. Manželka boha Amona byla podle staršího z obou jejích titulů Amonova pozemská žena; její funkci, pokud ji lze rozpoznat, lépe vystihuje druhý titul „uctívačka boha Amona“. Jistým způsobem se podílela na kultu boha Amona, když ho uctívala v kruhu žen, přičemž tím je třeba rozumět, že ho velebila v první řadě hudbou. Tato instituce byla Amonovou doménou s vlastním správním aparátem. „První (velkogenerál)“, coby Amonův velekněz, je rovněž správcem jmění uctívačky boha Amona Kamaatre z 21. dynastie. Lze stěží předpokládat, že by mohl být ve specifické situaci Třetí přechodné doby považován za důvěrníka krále sídlícího v daleké deltě. Naopak, Hrihorovi následníci považovali za důležité pověřit kontrolou tohoto náboženského úřadu v Thébách, co do významu druhého v pořadí, vojáka. Je zajímavé, že k tomu dojde ještě jednou asi o tři sta let později opět v dobách politických zvratů v 26. dynastii za vlády Psammetika I. Současně s tím, jak kněží převzali správu, zvýšil se skokově rovněž počet vlastních pomníků písemně doložených úředníků. Jak se zdá, dochází v době 21. dynastie zároveň k dvěma dalším změnám ve struktuře instituce manželky boha Amona, které spolu s průnikem kněží na úřednické posty způsobily skutečný průlom: tehdejší manželka boha Amona přijala královskou titulaturu a kromě toho se podvolila celibátu. Od té doby zůstávaly všechny titulární manželky neprovdané a úřadovaly v Thébách – protože tam byly rovněž pohřbívány. Před Šepenupet I. známe pět manželek boha Amona. Jen některé pocházely z vládnoucí tanidské a později búbastidské dynastie a zdaleka ne všechny patřily k dědické linii svého královského rodu. O důvodech zavedení celibátu nevíme nic, ale protože průnik kněží do úřednického aparátu 21. dynastie tvoří jistou cézuru, doslova se nabízí spojovat tento zvrat přímo nebo nepřímo se změnou postavení manželky boha Amona. Z toho, že úřad nebyl vždy obsazován příslušnicí dolnoegyptského královského domu, a pokud ano, tak ne nutně královskou dcerou, lze patrně vyčíst, že důvod ke znovuoživení instituce je třeba hledat v náboženské, nikoli

Amonovi velekněží

Instituce manželky boha Amona

186


Vyhlášení politické sféře, a to zcela jistě v souvislosti s vyhlášením „Amonova božího „Amonova státu“. Po několika desetiletích se to však zpětně projevilo v politice: krábožího lové 22. dynastie se snažili ovládnout boží stát tím, že své syny dosazovali státu“

Malá dolno egyptská knížectví

Cizí vládci

na místa Amonových velekněží; jak víme, se střídavým úspěchem. Bylo vlastně jen otázkou času, kdy bude do tohoto politického kalkulu zahrnut rovněž úřad uctívačky boha Amona. Jak se zdá, Osorkon III. se domníval, že prosadí svůj vliv na jihu s menším odporem, když se mu podaří dovést do Théb místo syna jako velekněze dceru jako manželku boha Amona. Tak to také provedl se svou dcerou Šepenupet I. Od té doby až do zániku této instituce (nadvláda Peršanů, 27. dynastie) platilo pravidlo, že právě úřadující uctívačka boha Amona adoptovala dceru příslušného vládce Egypta, aby se stala její následnicí. Pokud jde o úřednický aparát, zůstala jeho kontinuita zajištěna. Nakolik to můžeme posoudit, nepronikali s každou novou královskou dcerou do služby „domu uctívačky boha Amona“ cizí hodnostáři. Během posledních sto padesáti let jeho trvání – až do roku 525 př. Kr., kdy Egypt dobyl Kambýsés – ovládali instituci manželky boha Amona, a tedy i bývalý Amonův boží stát 21. dynastie, tj. Horní Egypt, jako nejvyšší úředníci vrchní správci jmění manželky boha Amona. Touto poznámkou jsme však přesáhli chronologický chod egyptských dějin. Nacházíme se na konci Nové říše v Třetí přechodné době. Za vlády králů 21. a 22. dynastie, usídlených v deltě, zůstávala sice zachována formální jednota země, ta se ale rozpadla na malá dolnoegyptská knížectví (tzv. libyjská anarchie, 23.–24. dynastie) s překrývajícími se obdobími vlády panovníků. Tomu učinili přítrž cizí vládci z Núbie. Núbii (egyptsky Kuš) Egypťané vykořisťovali, „ovládali“ a poegyptšťovali s různou intenzitou již od dob Staré říše. V 9. století př. Kr. vzniklo v daleké Napatě u 4. kataraktu domorodé království, jehož třetí nám známý panovník Pije napochodoval ve dvacátém roce své vlády (728. př. Kr.) do Egypta a porazil středo- a dolnoegyptské vládce. Po svém vítězství se však stáhl zpátky. Egypt skutečně dobyl až jeho následník Šabaka asi o dvanáct let později. Egypt byl tedy kušitský a vládla mu 25. dynastie. Od roku 671 př. Kr. toto panování ovšem několikrát ohrozili, přerušili a ukončili Asyřané. Asarhaddon vyhnal z Memfidy krále Taharku, ten se však zanedlouho vrátil a byl poražen podruhé, tentokrát v letech 667/666 Aššurbanipalem. Třetí vpád přišel v letech 664/663 a smetl Taharkova následníka Tanutamona. Na rozdíl od jiných cizích vládců nezanechali po sobě Asyřané téměř žádné stopy a nepoužívali ani egyptskou královskou titulaturu. Knížata v deltě vládla jako vazalové Asyřanů, jak tomu bylo i předtím pod kušitskou nadvládou, mezi nimi Psammetik I. jako pán Saity, Memfidy a Athribidy. Ten si vydobyl uznání zprvu od delty až po Střední Egypt a v roce 656 př. Kr. nakonec také v Horním Egyptě, poté co byla jeho dcera Neitokret v Thébách uznána jako budoucí (přespříští) manželka boha Amona. Nacházíme se nyní v době 26. dynastie téměř v polovině posledního tisíciletí před Kristem. Těch několik staletí od sedmého do čtvrtého je z egypt-

Starověký Egypt

187

ského pohledu vyplněno téměř nepřetržitým bojem o udržení nezávislosti. Psammetikovi I. se ještě podařilo setřást ze sebe asyrské jho, ale umožnila mu to pouze asyrská občanská válka v letech 651 až 648, která zabránila intervenci do Egypta. S kušitskou říší Psammetik I. neválčil. Jeho armáda byla něco na způsob „cizinecké legie“: sloužili v ní iónští, kárští, núbijští a libyjští žoldnéři, později také foiníčtí a židovští. Mezi libyjskými a řeckými vojáky vznikala mocná pnutí, která později stála trůn a život krále Haibrea (řecky Apriés). Přidržme se však ponejprv chronologického sledu. Psammetik I. patřil ke králům, jimž bylo dopřáno dlouhé panování, a to celých padesát čtyři let v letech 664 až 610. On, který na začátku své vlády setřásl jho Asyřanů, musel nakonec zasáhnout v jejich prospěch v Přední Asii, aby udržel rovnováhu sil. Na asyrskou říši dotírali vzmáhající se Babyloňané a Médové. Asyřané však navzdory egyptské pomoci prohráli. Syn Psammetika I. Neko II. považoval za nutné vytáhnout do Asie již v roce 609. Judský král Jóšijáš byl poražen a foinícká pobřežní města se vrátila pod egyptskou nadvládu. Tím však bylo dosaženo maximum úspěchu; v roce 605 porazili Nekona II. Babyloňané v bitvě u Karchemiše; v roce 597 dobyl Nabukadnezar poprvé Jeruzalém. Neko II. nechal podle řeckých pramenů postavit flotilu řeckého typu a inicioval první obeplutí Afriky; začal stavět kanál mezi Wádí Tumílát a Rudým mořem, který však byl dokončen až za perské nadvlády. Jeho syn Psammetik II. (595 –589) patrně vytušil nebezpečí hrozící z jihu; vytáhl proti Kušitům a dospěl přitom až k 3. kataraktu. Jeho syn Haibre (Apriés) (589 –570) zase okamžitě podpořil odpadnutí judského krále Sidkijáše od Babylónu. To však skončilo v roce 587 pohromou v podobě druhého dobytí Jeruzaléma a babylónského zajetí Židů. Haibre padl za oběť střetu mezi Libyjci a Řeky. Vyslal do Libye pomocný kontingent, aby zasáhl po boku Libyjců proti kyrénským Řekům. Těm se však podařilo nad Libyjci a Egypťany zvítězit. Následovala vzpoura egyptského vojska, která vynesla na trůn generála Ahmose (řecky Amasise, 570 –526). Tomu se podařilo zajistit mír vyvažující politikou, vstřícnou vůči Řekům – i přes základní náladu v zemi, jež byla vůči cizincům nepřátelská. Naukratis v západní deltě se stala první řeckou obcí v Egyptě. Posléze se v Přední Asii objevila nová hrozba – Peršané. Rok po Ahmosově smrti se jim musel v roce 525 postavit jeho syn Psammetik III. a přišel v bitvě s Kambýsem u Pelúsia ve východní deltě o zem i o život. Z Egypta se stala perská satrapie. První perská nadvláda se počítá jako 27. dynastie (525 – 404). Na rozdíl od asyrských králů vystupují perští králové na egyptských památnících ustrojeni a titulováni jako farao nové. Úřední řečí se stala aramejština. Jelikož však v zemi bylo poměrně málo Peršanů, zanechala po sobě aramejština v písemném podání jen nepatrné stopy. Když byli Peršané koncem 5. století př. Kr. vázáni jinde, podařilo se Amenardisovi (řecky Amyrtaios), jedinému králi 28. dynastie, vyhnat perskou posádku ze země. Jeho nástupcům z 29. a 30. dynastie se podařilo udržet nezávislost přibližně padesát let, protože Egypt se pro

Boj o nezávislost

Vytlačení asyrské říše

Babylónské zajetí Židů

Perští králové jako faraoni

188


svou okrajovou polohu vůči centru perské říše nacházel hodně nízko na žebříčku priorit. Během této doby podnítili králové 30. dynastie ještě jednou mohutný rozmach stavby chrámových komplexů. Ty byly obehnány obrovskými valy, šlo ale spíše o symbolické nežli fortifikační prvky; možná jejich stavbu iniciovali kněží ve spojení s rituály, jež měly zajistit magickou ochranu proti Peršanům. Jenže v roce 343 udeřil Artaxerxés III. podruhé (poprvé 351) a úspěšně a poslední egyptský faraon Nachthareheb (II.) byl nucen uprchnout na jih; Egypt byl opět perský a nastala tzv. druhá perská nadvláda, kterou lze počítat jako 31. dynastii. Ta skončila o jedenáct let Alexandr později dobytím Egypta Alexandrem Velikým, který se nechal v oáze Síwa Veliký orákulem tamního libyjského Dia-Amona uznat Amonovým synem. Byla to božská postava vzešlá z hornoegyptského thébského Amona, která byla uctívána také v Řecku. Jak známo, institut božího syna byl v Egyptě prastarým konceptem. Tímto mistrným šachovým tahem získal Alexandr dodatečnou legitimitu jak ve své vlasti, tak v Egyptě. Kromě založení Alexandrie v roce 331 př. Kr. toho na práci již mnoho neměl; na jaře 331 vyrazil z Egypta k dalšímu výboji. Když v roce 323 předčasně zemřel v Babylónu, rozpadla se jeho říše zakrátko na dílčí říše jeho generálů (diadochie). Pánem Egypta se stal diadoch Ptolemaios, syn Lagův. Podle tohoto stařešiny rodu byla ptolemaiovská dynastie později nazývána také lagovská. Ptolemaios zastával v letech 323 až asi 306 za vlády bezprostředního Alexandrova následníka Filipa Arrhidaia (slabomyslného nevlastního bratra) a Alexandra IV. (pohrobka) úřad satrapy a od roku 305/304 vládl jako egyptský král Ptolemaios I.

Mezopotámie

189

MEZOPOTÁMIE Hans Neumann

Úvod Mezopotámie, území na březích Eufratu a Tigridu, je z hlediska světových dějin jednou z prvních oblastí, v níž lze zaznamenat nejranější formy státnosti a s ní spojených civilizačních výkonů. V období mezi 3. a 1. tisíciletím př. Kr. se tam zformovaly státy nejrůznější velikosti a vnitřní struktury, vytvořené různými etnickými skupinami, jež byly mezi sebou v rozsáhlém kulturním kontaktu. Společenské a výrobně technické předpoklady tohoto vývoje nastaly v hornatých územích a předhůřích oblasti tzv. Úrodného půlměsíce již v předchozích tisíciletích. Od počátku 3. tisíciletí př. Kr. byla Mezopotámie často centrem společenského a kulturního vývoje starověkého Orientu, který se rozšířil po celé Přední Asii, a dokonce i za její hranice. V této souvislosti však je třeba také vzít v úvahu, že Mezopotámie sama nepředstavuje přirozeně jednotný region. Zatímco jih Mezopotámie, Babylónie, je značně suchá oblast s nepatrným počtem srážek, patří severní Mezopotámie, Asýrie, k předoasijským regionům bohatším na deště. To se projevilo na povaze životně nezbytné zemědělské produkce: zatímco na jihu najdeme historicky výrazné zemědělství spjato se systémem zavlažování, na severu tvořilo hospodářskou základnu převážně zemědělství využívající dešťů. Obojí bylo předpokladem a současně nutnou podmínkou pro trvalé osídlení a s ním spojený kulturní vývoj. Naše znalost společenských poměrů, jakož i průběhu dějin ve starověké Mezopotámii v období od 3. do 1. tisíciletí př. Kr. spočívá na vyhodnocování různých pramenů. Za prvé jde o klínopisné texty, dochované Klínopisné především na hliněných tabulkách nebo kamenných monumentech. prameny Královské nápisy, hospodářské a právní dokumenty, zákony, výnosy, smlouvy a dopisy, jakož i literární, vědecké a náboženské písemnictví se, co se týká starověké Mezopotámie, dochovaly hlavně v sumerštině – izolovaném jazyce bez známých příbuzenských vztahů k jiným jazykům – a v akkadštině (babylónština/asyrština), která je jazykem semitským. Za druhé přispívají k vytváření našeho obrazu společensko ‑historického vývoje ve starověké Mezopotámii výsledky archeologického výzkumu – hlavně městských center, ale také zkoumání sídlištní archeologie. Neúplnost a také nahodilost dochovaných pramenů je na vině, že ne všechny p eriody mezopotamských dějin lze popsat stejně

190


ostatečně a chronologicky přesně. Zvláště absolutní data historického d vývoje v 3. a 2. tisíciletí př. Kr. jsou v závislosti na zvolené chronologii i nadále předmětem diskuse. V tomto případě se řídíme konvencí a používáme tzv. střední chronologii.

Rané státy ve 3. tisíciletí př. Kr. Pozdní urucká doba Rané státní struktury, vyznačující se existencí politické a hospodářské moci a hierarchizací společnosti, lze v jižní Mezopotámii prokázat v době na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. Kr. Monumentální chrámové stavby Uruk v Uruku ve spojení s dílnami a centrální hospodářskou správou za prvé svědčí o tom, že řečené město bylo ekonomickým a jistě také politickým centrem jižní Mezopotámie, a za druhé odkazují na dominantní postavení chrámu v městských sídlištích. Z Uruku rovněž pocházejí nejstarší popsané hliněné tabulky, jejichž obsah tvoří z 80 % hospodářské záznamy. Tyto tabulky představují doklady hospodářské správy podřízené centrální moci. Jmenné seznamy navíc podávají přehled o organizaci správy hierarchicky uspořádané společnosti. Hlavním nositelem rané městské kultury bylo zřejmě sumersky hovořící obyvatelstvo, přičemž semitské slovní výpůjčky a churritské výrazy by mohly poukazovat na určitou vícejazyčnost, popřípadě diferencované jazykové vlivy v jižní Mezopotámii na počátku 3. tisíciletí př. Kr. Lze se domnívat, že lokálními mocenskými centry byly rovněž jiné jihomezopotamské obce, přičemž zůstává nejasné, do jaké míry lze v Babylónii již počítat s většími státně politickými celky.

Raně dynastická doba Pro raně dynastickou dobu od 29. do 24. století př. Kr. je v Mezopotámii příznačná existence tzv. městských států, jež se začaly vytvářet v raném 3. tisíciletí př. Kr. Podstatně to souviselo s faktory spojenými se změnou životního prostředí. Bylo-li v pozdní urucké době ještě možné zavlažovat pole na jihu Mezopotámie značným počtem široce rozvětvených přirozených vodních cest, situace se v následujících staletích změnila natolik, že stále více vodních toků vysychalo a zbylo pouze několik větších vodních tepen. To vedlo ke zmenšení počtu vesnických osad, které se postupně uskupovaly kolem větších center. V důsledku úbytku vody a vysychání menších vodních toků bylo nyní třeba stavět kanály, tedy budovat umělé závlahové systémy, které v raně dynastické době prokazatelně existují. Z politicko-společenského hlediska se tím zvýšila úloha moci koordinující a organizující produkci, přičemž bylo možné se opřít o stávající organizační struktury.

Mezopotámie

191

Měnící se vodní poměry společně s koncentrací osad měly za následek, že se zvětšila jednotlivá městská centra a vzrostl jejich význam oproti vesnickému okolí. Tato městská centra se stala středisky městských států a sídly tzv. závlahových provincií s přináležejícími vesnickými osadami. Důležitými městy raně dynastické doby byly mj. Lagaš/Girsu, Ur, Uruk, Umma, Nippur, Adab, Šuruppak a Kiš. Zde také sídlila dále se osamostatňující politická moc v podobě monarchie a s ní spjatá kultovní místa. Zvláštní roli přitom hrál Nippur, který díky své svatyni boha Enlila povýšil na duchovně-náboženské centrum jihomezopotamských států. Za zmínku stojí rovněž osídlení na dolním toku Dijály s městy Ešnunna a Tutub, jakož i na středním Eufratu s městem Mari. V neposlední řadě také v souvislosti s dálkovým obchodem vznikla podobná centra na příhodných místech mimo Mezopotámii, jako například Ebla v severní Sýrii a Gubla/ /Byblos na středomořském pobřeží. Dalšími důležitými městskými centry byl Aššur na horním toku Tigridu a Súsy v jihozápadním Íránu. Ztenčování vodních zdrojů ve spojení s úbytkem zemědělské užitkové plochy, k němuž přispívalo také zvyšující se zasolování půdy, a souběžným přírůstkem obyvatelstva vedlo k tomu, že v jihomezopotamské závlahové oblasti vzrostl potenciál konfliktů. Při vojenských střetnutích však šlo také o získání politické nadvlády těsně spojené s mocenským nárokem tehdejších vládců. Dědičné království se etablovalo v Mezopotámii v polovině 3. tisíciletí př. Kr. a lze je prokázat jak archeologickými nálezy, tak dochovanými nápisy, přičemž jsou doloženy různé tituly sumerských panovníků s rozdílným tradičním zázemím: en – „pán“, lugal – „král“ a ensi – „městský kníže“. Ideologické ospravedlnění nalezlo království mj. v představě, že – jak to stojí v Sumerském královském seznamu – „království bylo sesláno z nebes“, je tedy božského původu. Zvláštní prestiži se při tom zřejmě těšilo království kišské, jak ukazuje v pojednání o první dynastii z Kiše v tzv. popotopní části Sumerského královského seznamu. Titul „kišského krále“ používali také panovníci, kteří ze severobabylónského Kiše nepocházeli, jako například Mesalim z Déru (kolem roku 2550 př. Kr.), Eannatum z Lagaše (kolem roku 2470 př. Kr.), Mesanepada z Uru (kolem roku 2470 př. Kr.) a Lugalkinišedudu z Uruku (kolem roku 2410 př. Kr.). S titulem byl patrně spojen – možná jako památka na bývalé výsostné postavení Kiše – nárok jeho nositele na vůdčí úlohu ve světě mezopotamských států. Dochovaný písemný materiál pochází převážně z oblasti tzv. chrámových hospodářství, jež disponovala většinou zemědělsky využívané půdy. Celkový objem těchto chrámových hospodářství ovšem nelze přeceňovat, navíc když nevíme téměř nic o významu zbylé půdy, nacházející se mimo velká hospodářství. Království si během raně dynastické doby začalo tuto chrámovou půdu stále více podřizovat, což se částečně dělo okupací. To přispělo k posílení jeho ekonomické základny. Kolem poloviny

Koncentrace osad

Sumerský královský seznam

192

Lagašský stát

Sociální napětí


3. tisíciletí př. Kr. určovaly politické dění v jihomezopotamské závlahové oblasti na jihozápadě především jihobabylónské státy Ur a Uruk, na severu Umma-Zabala a na východě Lagaš s hlavním městem Girsu. V severní Babylónii dominovala centra Kiš a Akšak. Zasolování půdy stále více omezující agrární prostor ve spojení s vyostřující se periodou sucha, jakož i obchodně-politickými požadavky vedlo k nárůstu vojenských střetů mezi mezopotamskými městskými státy, jak dokládá třeba v pramenech dobře zdokumentovaný konflikt mezi Lagašem a Ummou. Šlo přitom v první řadě o vlastnictví zemědělsky využitelné půdy, o vodu potřebnou k zavlažování a o pastviny. Nadto se zdá, že v jižní Mezopotámii došlo ve 24. století př. Kr. k vyhrocení vnitřních rozporů a napětí. Třebaže zde přirozeně musíme vzít v úvahu nedostatek pramenů, týkalo se to především lagašského státu, který díky své vysoké produktivitě v zemědělství a chovu dobytka patřil k ekonomicky a politicky nejvýznamnějším státním útvarům v jihomezopotamské závlahové oblasti. V průběhu vývoje se také tam začalo stále více prosazovat království proti chrámové aristokracii, což ještě víc vyhrotilo latentní rozpor obou stran. Kromě toho se značně vyostřily sociální protiklady mezi vládnoucí vrstvou a bezprostředními producenty. Nejdůležitějším svědectvím těchto vývojových tendencí jsou tzv. reformní texty Urukaginy (kolem roku 2355 př. Kr.), posledního samostatného vládce Lagaše v raně dynastické době, který nastoupil na trůn pravděpodobně nelegitimně. V této souvislosti mnohé naznačuje, že zmíněné sociální napětí příznivě ovlivnilo, ne-li dokonce přímo zapříčinilo nástup Urukaginy k moci. Zdá se, že Urukaginova opatření proklamovaná v reformních textech usilovala o zlepšení vztahů s kněžími, kteří k němu možná byli v opozici jako k nelegitimnímu dědici trůnu, nebo se jim cítil zavázán v souvislosti s převzetím moci. Texty navíc obsahují opatření, zaměřená na sociální vyrovnání, jakož i na všeobecné zahlazení dluhů v souvislosti s proklamovanou právní ochranou. To vše ozřejmuje, že Urukagina byl konfrontován s rostoucím sociálním napětím jak mezi výše postavenými, tak mezi různými jinými společenskými skupinami. V zájmu udržení státního pořádku byl proto nucen příslušnými opatřeními získat kněžstvo na svou stranu, odstranit očividné zneužívání úřadu a zmírnit sociální útlak. Bylo to potřeba tím spíš, že současně sílil zahraničněpolitický a vojenský tlak ummského vládce Lugalzagesiho (kolem roku 2350 př. Kr.), který se chystal dobýt rozlehlé části jižní a střední Babylónie. Vnitřní problémy a vnější hrozba tak představovaly skutečné ohrožení existence lagašského státu. Šlo přitom o krizi, která pronikla do všech hlavních sfér společenského života. Bylo na čase provést změnu. Kromě procesů, které se pojily s prosazením krále proti chrámové aristokracii, jakož i zostřujícími se sociálními protiklady, sem patřily rovněž nové požadavky, které vyplynuly z organizace zavlažování, nutnosti získávat další půdu, ale též z dále se rozšiřujícího

Mezopotámie

193

obchodu s územími mimo Mezopotámii a ze zvyšující se a stále potřebnější mobility pracovních sil. Všechny tyto faktory, které se vzájemně podmiňovaly, popřípadě na sebe působily ve spleti složitých společenských vztahů, nakonec vedly v Mezopotámii k vytvoření jednoho většího teritoriálního státu, což his- Vznik toricky předznamenalo již sloučení jižní a střední Babylónie pod vládou teritoriálního krále Lugalzagesiho. Expanzivní politice Lugalzagesiho, jemuž se poda- státu řilo porazit největšího rivala Lagaš a dobýt Uruk, Nippur, Ur, Larsu, Adab a Eridu, však nebyl dopřán trvalý úspěch. Vybudovat teritoriální stát, který měl přetrvat asi sto osmdesát let, se podařilo až králi Sargonu Akkadskému (2340 –2285 při. Kr.).

Teritoriální státy ve 2. polovině 3. tisíciletí př. Kr. Akkadská říše Sargon založil ve střední Mezopotámii město Akkad, které se dosud nepodařilo lokalizovat, a povýšil je na své sídlo. Z Akkadu Sargon zahájil svá vítězná tažení, jež ho zprvu zavedla na jih až k pobřeží Perského zálivu. Zajal svého rivala Lugalzagesiho a vystavil ho na odiv v Nippuru před svatyní boha Enlila s dřevěným chomoutem kolem krku. Během dalších tažení dobyl Sargon severní Mezopotámii a severní Sýrii, na východě narazil na pohoří Zagros a na jihovýchodě porazil Elam i severněji položenou oblast Parachšum. Sargon svými výboji vytvořil říši, která rozměry dalece přesahovala Sargon území, jež dokázal spojit pod svou vládou ummský Lugalzagesi. Sargonova tažení se přitom zaměřovala především na obchodní stezky, jejichž zajištění bylo důležitým cílem akkadského krále. Když Sargon pronikl až na pobřeží Perského zálivu a dobyl lagašský přístav Guabbu, získal vládu nad námořním obchodem v Zálivu. V Sargonových nápisech se tak praví, že král dosáhl toho, aby u nábřeží v Akkadu kotvily lodě z Meluchchy, tj. z povodí Indu, Maganu a Dilmunu, tedy z oblastí dnešního Ománu a Bahrajnu. Další textová svědectví poukazují na existenci obchodních vztahů s Malou Asií. Polní tažení sloužila v neposlední řadě k plenění cizích území, bohatých na cenné suroviny a luxusní zboží. Po vítězných výpravách byly do Mezopotámie jako válečná kořist nebo tribut přiváženy například kovy, kameny a vzácná dřeva. Aby se zajistila bezpečnost obchodních cest, budovaly se ve strategicky důležitých oblastech opevněné opěrné body, jako například pevnost Tell Brak v oblasti Chábúru, postavená později za vlády Náram-Sína. Centrální správa a zajištění rozsáhlého teritoria, jaké lze uvažovat pro akkadský stát již v dobách Sargona a hlavně později za Náram-Sína, si žádaly stále větší počet úřednictva

194

Akkadský stát

Mocenské boje v krá lovském domě


povinovaného králi, jakož i silné vojsko. Je sice známo, že úřad místního ensiho také pod Sargonem zčásti zastávali dřívější úředníci z dob městských států, nápisy však ukazují, že královský dům usiloval o to, aby dostal lokální správní aparát pod přímou kontrolu. Sargonova osobnost, jakož i doba jeho vlády a výboje se v pozdějším klínopisném podání dočkaly pozitivního legendárního přikrášlení, což svědčí o slavném posmrtném postavení tohoto krále v mezopotamských dějinách. Akkadský stát vybudovaný vojenskou expanzí však rozhodně nebyl stabilní. Již Sargonův – podle nejnovějších výzkumů ovšem chronologicky nejednoznačně zařaditelný – následník Rímuš (2284 –2275 př. Kr.) byl na počátku své vlády nucen čelit vzpouře jihomezopotamských částí říše. Rímuš povstání utopil v krvi, zbořil města a srovnal se zemí jejich hradby. Nápisy podávají zprávy o tisících padlých a zajatých. Navíc byly verbovány a v táborech shromažďovány pracovní síly pro veřejné stavby, možná v souvislosti s vojenskými podniky proti Elamu. U Rímuše jsou doloženy válečné střety s Elamem a Parachšumem, z nichž král vyšel vítězně. Pozdější omen sděluje, že Rímuš přišel o život po devítileté vládě při palácovém převratu. Stejný osud stihl také jeho bratra a následníka – rovněž chronologicky nejistého – Man-ištúšua (2274 –2260 př. Kr.), který během své patnáctileté vlády pronikl též na východ a jihovýchod do Elamu a Anšanu. Akkadský stát byl nadále labilní zřejmě v neposlední řadě právě kvůli Rímušově pacifikační politice, prováděné s nejvyšší tvrdostí v jižní části říše. K oslabení ústřední státní moci přispěly rovněž vnitřní mocenské boje v královském domě, jež vedly ke zmíněným palácovým vzpourám. Obzvláště prekérní byla, jak se zdá, situace za vlády čtvrtého akkadského panovníka Náram-Sína (2259 –2223 př. Kr.), který musel čelit mohutnému povstaleckému hnutí. Podle dochovaných pramenů trvalo Náram-Sínovi celý rok, než vzpouru nakonec v devíti bitvách rozdrtil a navrátil akkadské říši její bývalou velikost. Zdá se, že rozmístil v několika městech vojenskou posádku, jak je to doloženo například v babylónském Nippuru. Náram-Sín dobyl Magan na západním pobřeží Arabského polo ostrova. Na severovýchodě bojoval s horským národem Lullubů v oblasti dnešní Sulejmanie. V severní Sýrii rozbořil Armanum a Eblu a pronikl ke Středozemnímu moři. Náram-Sín byl kromě toho v kontaktu s Churrity, národem, který byl v akkadské době usazený v horní Mezopotámii a východně od Tigridu. S elamským králem uzavřel Náram-Sín paritní smlouvu dochovanou v elamštině a zajistil si vliv na toto území pravděpodobně sňatkem s příbuznou elamského panovníka. Výboje Náram-Sína téměř v ničem nezaostaly za výpady jeho slavného předchůdce Sargona. Osobnost Náram-Sína tak byla v pozdějším podání několikrát předmětem legendárního přikrášlení, na rozdíl od Sargona ovšem s negativní konotací „neblahého vládce“. Náram-Sín použil ve své titulatuře poprvé přídomek „král čtyř světových stran“, vyjadřující jak vládcův mocenský nárok, tak jeho společensko-politický význam.

Mezopotámie

195

Moc akkadské dynastie, kterou Náram-Sín získal zpátky a rozšířil, dala panovníkovi do ruky politické prostředky, které dále zvýšily ideologicko ‑náboženskou hodnotu království, dosaženou již jeho předchůdci. Náram ‑Sín se tak stal prvním mezopotamským vládcem, který se nechal zbožnit a byl označen za „akkadského boha“. Král byl považován za ochranného boha země, který se již nedal spojovat s jedním určitým městským kultovním centrem, nýbrž měl se starat o blaho celé říše. Na problém královského zbožnění je třeba nahlížet hlavně ze dvou aspektů. Moc soustředěná ve vlastních rukou panovníkovi za prvé umožňovala vybavit se božskými atributy. Za druhé mělo zbožnění ozřejmit mocenský nárok, který král vznášel vůči obyvatelům, kněžím i stále ještě existujícím gentilně demokratickým institucím svého rozlehlého teritoria. Úpadek akkadské dynastie ovšem započal záhy poté, co se ujal vlády Náram-Sínův následník, rovněž zbožněný král Šar-kali-šarri (2222–2198 př. Kr.). Po počátečních vojenských úspěších proti nomádům Martu (Amorejci) pronikajícím ze severu se musel stále úporněji vypořádávat s Gutejci usedlými na východě, jejichž útoky na severobabylónskou oblast neustále sílily. Stejně jako Rímuš a Man-ištúšu se také Šar-kali-šarri stal obětí jednoho z palácových převratů. Po jeho vládě následovalo tříleté období, v němž soupeřili o moc čtyři uchazeči o trůn. V této době zmatků spojených s bojem o trůn jsou sice prokázáni ještě další dva akkadští králové, ti ovšem již patrně nebyli příliš významní. Rozhodující silou v severní Babylónii se stali na delší dobu Gutejci. Celkově se akkadská říše vyznačovala dalekosáhlou politickou nestabilitou. Vícekrát jí otřásly vzpoury a nepokoje, jež se zpočátku dařilo potlačovat, ale nakonec přece jen přispěly k rozpadu prvního většího teritoriálního státu v dějinách Mezopotámie. Je přitom zřejmé, že nadále působil jednak partikularismus bývalých městských států, z nichž se staly říšské provincie, a jednak se v odbojnosti především jihomezopotamských měst projevoval starý svár mezi králem a chrámovou aristokracií. Ten navíc živila skutečnost, že akkadský královský rod zakládal vlastní domény, čímž vládci posilovali svou ekonomickou základnu stejně jako úřednictvo s nimi bezprostředně spojené, patrně v neposlední řadě ve střetu s tradičně silným chrámovým hospodářstvím starých městských států. Královské vlastnictví půdy se přitom rozšiřovalo na jedné straně nákupem rozlehlých pozemků a na druhé straně obsazením polností v důsledku válečných střetů. I místní správa, třebaže byla podřízena centrální moci a v mnohém ohledu vůči ní také měla povinnosti, si dokázala uchovat jistou samostatnost pomocí vlastní ekonomické základny, obdobných statků, jakými byly královské domény. Je zjevné, že stávající politické a hospodářské struktury se ve skutečnosti ještě neintegrovaly do nového systému vlády. Na druhé straně se tzv. staroakkadská doba, počínajíc vítězstvím zakladatele dynastie Sargona I. nad ummským Lugalzagesim ve 24. století př. Kr. a končíc postupným úpadkem ve 22. století př. Kr., výrazně

Zbožnění krále

Rozpad akkadské říše

196


a s dlouhodobým vlivem na následující dějinné úseky zapsala do politického a sociálně‑ekonomického vývoje Mezopotámie. K vytvoření a konsolidaci specifických politických vládních a správních struktur přitom došlo v rámci procesu, který charakterizují rozhodující společensko-politické a sociálně-ekonomické proměny. Tento proces položil základní kámen vývoji, který známe z počátku 2. tisíciletí př. Kr.: vytvoření a konsolidaci teritoriálního státu v Mezopotámii.

Říše 3. dynastie z Uru

Chrámové stavby

Třetí dynastie z Uru

V souvislosti se zánikem akkadské říše došlo na jihu Mezopotámie zprvu ještě jednou k rozkvětu starého systému městských států. Podle Sumerského královského seznamu usedla v Uruku na trůn nová dynastie, o ní ale není dále nic známo. Soudobé prameny naproti tomu dokládají vzestup tzv. 2. lagašské dynastie, která využila slabosti Akkadu a osamostatnila se. Nejasné zatím je, do jaké míry mohli ovlivňovat vývoj na jihu Mezopotámie Gutejci, mnohé však naznačuje, že jejich vliv se omezoval v podstatě na sever Babylónie. Lagašská knížata si ponechala starý sumerský panovnický titul ensi a rozšířila svou moc na jiná jihomezopotamská města. Dochované nápisy, jakož i velký chvalozpěv na stavbu chrámu vládce Gudey (2144 –2124 př. Kr.) podávají působivé svědectví o stavební činnosti a obchodních stycích lagašského státu. Dalekosáhlý obchodní ruch sloužil především stavbě a vybavování chrámů – v neposlední řadě v sídelním městě Girsu –, ale i k dovážení surovin pro výrobu stél a soch, z nichž některé se dochovaly. Lagaš ovládala námořní obchod s oblastí Perského zálivu, zvláště pak s již zmíněným Maganem, Meluchchou a Dilmunem. Gudea udržoval obchodní styky dále s Elamen a jeho sousedními oblastmi na východě a jihovýchodě. Obchodoval rovněž se severem a severozápadem až k pohoří Amanus, odkud nechal dovážet do Lagaše stavební dříví. Již záhy po Gudeově úmrtí přišel lagašský stát, jehož vnitřní chronologie a přesné časové zařazení na konci 3. tisíciletí př. Kr. jsou i nadále sporné, o svou dominantní úlohu na jihu Mezopotámie. Rozhodující impuls pro další politický vývoj přišel z Uruku, když se králi Utu-chegalovi (2116 –2110 př. Kr.) podařilo nakrátko ovládnout jižní Mezopotámii. V nápise nacházejícím se v jednom starobabylónském opisu, občas nazývaném Utu-chegalův epos, se uvádí, že urucký král připravil poslednímu gutejskému vládci drtivou porážku. Utu-chegal používal od té doby titul „král čtyř světových stran“ a chlubil se tím, že zachránil sumerskou zem. Již brzy však musel urucký král pomoci ensimu Lagaše nacházejícímu se pod svrchovanou vládou Uruku v konfliktu s Urem. Z tohoto města vyrazil vojenský guvernér a Utu-chegalův bratr Ur-Nammu (2111–2094 př. Kr.), aby ovládl a spojil jižní Mezopotámii. Stal se zakladatelem nové dynastie, tzv. 3. dynastie z Uru, jíž se podařilo vybudovat druhý větší teritoriální stát

Mezopotámie

197

v Mezopotámii a vládnout mu asi sto let. Letopočty a nápisy dokumentují rozšíření území ovládaného urským králem, který se od té doby nazýval „králem sumerským a akkadským“, zvláště pak o oblasti nacházející se v jižní a střední Mezopotámii včetně povodí Dijály. Když zvítězil nad lagašským vládcem Nammachanim (2113 –2109 př. Kr.), Ur opět kontroloval obchod s oblastí Perského zálivu, což mělo nedocenitelný význam pro zajištění ekonomických základů nového panovnického domu. Se zřízením nového teritoriálního státu v Mezopotámii byla současně spojená hospodářská a správní reorganizace území sloučených pod Ur-Nammuovu vládu. Král inicioval zprovoznění a rozšíření zavlažovacích systémů, standardizoval míry a váhy a nově stanovil hranice správních okrsků nebo závazně potvrdil staré. Především posledně uvedeným opatřením položil král základ říšské správě spočívající na rozdělení státu na provincie. Z právně-politického hlediska byla velmi významná jemu připisovaná nejstarší klínopisná sbírka zákonů v sumerštině. S tzv. Ur-Nammuovým zákoníkem byl dozajista spojen také záměr vytvořit jednotný právní systém. Ur-Nammu podnítil v celé zemi čilý stavební ruch, když nechal v různých městech vybudovat, popřípadě zrenovovat svatyně. Nejvýznamnějším králem 3. urské dynastie byl Šulgi (2093 –2046 Šulgi př. Kr.), Ur-Nammuův syn a následník, který byl u moci 48 let. Především druhá polovina Šulgiho vlády se vyznačuje značným počtem dochovaných textů, které dokládají stabilitu a hospodářskou prosperitu říše za panování druhého krále 3. urské dynastie. Základ hospodářského vzestupu tvořily mj. další konsolidace správního aparátu, výstavba a zajištění dopravních a obchodních cest, jakož i vojenské a politické zabezpečení teritoria. Za Šulgiho vlády se četné vojenské operace zaměřily hlavně na severní a severovýchodní pohraničí říše. Směr expanze a zóny vlivu však zasahovaly hluboko na sever Mezopotámie. Polní tažení sloužila především kontrole obchodních stezek. Současně se však zaměřovala na to, aby vojensky zajistila hranice a pokud možno udržela v závislosti okrajové části říše, nebo alespoň zachovala jejich loajalitu vůči 3. urské dynastii. Bylo to o to nezbytnější, že ze severu hrozilo nebezpečí churritského vpádu. Šulgimu se nicméně podařilo toto nebezpečí odvrátit během tří déletrvajících vojenských tažení. Na východě patřil k 3. urské dynastii Elam s městem Súsy. K nastolení míru v příhraničních oblastech však nesloužily jen vojenské expedice, ale také politické sňatky, kdy byly princezny z urského královského rodu provdávány za tamní vládce. V souvislosti s rozšířením a vojenským zabezpečením říše mohl Šulgi dosáhnout v zemi značné politické a hospodářské stability. Tomu sloužila řada hospodářsko-politických a obchodně-politických opatření, jako byla další výstavba sítě kanálů a pozemních komunikací. Vedení knih Účetnictví a účetnictví se za Šulgiho vlády dostalo na vysokou úroveň a stalo se nepostradatelným nástrojem státní správy. Výmluvné svědectví o tom podávají tisíce záznamů týkajících se palácového a chrámového hospodaření.

198

Královské hymny

Konec třetí urské dynastie


ulgimu se podařilo soustředit do svých rukou politickou a ekonomicŠ kou moc. Podléhal mu dobře vyškolený správní aparát, který měl za úkol organizovat a kontrolovat politické a hospodářské aktivity v říšských provinciích. Šulgi byl zjevně velmi nadaný a také vzdělaný král. Podle dochovaných pramenů uměl číst, psát a počítat a byl obeznámen se základy účetnictví. Vyznal se ve věšteckém umění a ovládal pravidla literární tvorby. Zvláštní zálibu měl v hudbě a sám uměl hrát na několik nástrojů. V dochovaných královských hymnech se také velebí jeho diplomatická obratnost a styk s vyslanci cizích národů. Prý rovněž hovořil několika jazyky. Mnohé z toho je zajisté literární nadsázka, zdá se však, že základní sdělení chvalozpěvů obsažených v královských hymnech naprosto odpovídá skutečnosti. Svědčí o tom také pozdější tradice. Král zůstal v povědomí následujících generací, což si lze nepochybně vysvětlit tak, že šlo o vskutku vynikající osobnost. S ohledem na tradici pozdní akkadské doby byla také Šulgimu vzdávána božská úcta. Zbožněním Šulgiho a jeho následníků byla nábožensky zajištěna králova absolutní moc. V kaplích králů fungujících jako ochranní bohové země se konaly příslušné oběti a vystavovaly se sochy panovníků. O Šulgiho následníkovi a synu Amar-Sínovi (2045 –2037 př. Kr.) se dochovalo jen málo historických zpráv, zatímco o jeho bratru a nástupci Šu-Sínovi (2036 –2028 př. Kr.) máme opět k dispozici bohatší historický pramenný materiál. Když se Šu-Sín ujal vlády, pokračoval v otcově politice s cílem udržet mír v pohraničí. Za jeho panování byla také dokončena „martuská zeď, jež zadrží (tidnumské) nomády“, která se začala stavět již za Šulgiho vlády. Toto stavební dílo sloužilo k ochraně jižní a střední Mezopotámie před vpády nomádů Martu (Amorejci), pronikajících do babylónského prostoru ze severu. Zeď měla údajně délku 280 km a táhla se od Eufratu na západě až k Tigridu poblíž Samarry a dále k Dijále na východě. Polokočovné skupiny přicházely do Babylónie již v počátcích vlády 3. urské dynastie, kde se částečně asimilovaly a splynuly s domorodým obyvatelstvem nebo jako nomádi chovali dobytek. Amorejci také prokazatelně působili jako kurýři nebo byli pověřováni vojenskými úkoly. Sílící tlak nomádských kmenů na Babylónii však představoval čím dál větší nebezpečí pro závlahové hospodářství, což nakonec způsobilo, že bylo nutné postavit ochrannou zeď. Nicméně ani toto opatření nemohlo natrvalo odvrátit zmíněné nebezpečí. Říše začala upadat již záhy poté, co se ujal vlády poslední král 3. urské dynastie Ibbi-Sín (2027–2003 př. Kr.). V poměrně krátké době postupně odpadlo od centrální vlády několik politicky důležitých a ekonomicky potentních provincií. Ústřední moc očividně již nebyla schopna udržet říši pohromadě vojenskou silou. Vedle ekonomických problémů zde také působily latentní partikulární snahy provincií zčásti dále existujících v hranicích starých městských států. Odtržení východních částí říše možná také ovlivnil zesílený příliv nomádů. Dezolátního stavu říše využil Ibbi-Sínův

Mezopotámie

199

generál Išbi-Erra. Střetl se s králem, který se v té době vojensky angažoval v Elamu a neměl možnost proti Išbi-Errovi účinně zakročit. Ten se odtrhl od Ibbi-Sína a založil v Isinu vlastní dynastii. Když se z mocenského vlivu krále vymanil Nippur, připravil ho také o nábožensko-ideovou základnu jeho vlády. Navíc se mu podařilo přetáhnout na svou stranu většinu místních městských potentátů. V Uru zavládl kvůli nedostatečnému zásobování obilím hladomor a došlo k nesmírnému zdražení potravin. Ibbi-Sín se sice dokázal v Uru ještě řadu let udržet, ale konec byl neodvratný. Ve čtyřiadvacátém roce královy vlády dobyli a vyplenili hlavní město Elamité a odvedli Ibbi-Sína v poutech do Anšanu. Išbi-Erra Elamity porazil a začlenil Ur do svého panství. Tím skončilo období 3. urské dynastie, které trvalo pouhých přibližně sto let, nicméně mělo obrovský význam pro hospodářský, politický a kulturní vývoj v Mezopotámii. Hospodářská správa, právo a literární tvorba v následujících staletích vděčí době 3. urské dynastie za mnohé podněty. Toto období lze považovat za jedno z duchovně a kulturně nejproduktivnějších v dějinách Mezopotámie.

Horní Mezopotámie, Babylónie a Asýrie Starobabylónské období Situace v jižní Mezopotámii v době bezprostředně po politickém a vojen- Soupeřící ském zhroucení novosumerské urské říše se vyznačovala opět dalekosáh- městské lým politickým štěpením a bojem mezi rivalizujícími městskými státy, státy v jejichž čele nyní často stáli amorejští vládci (20./19. století př. Kr.). Ti se rekrutovali z řad bývalých příslušníků vojenského a správního aparátu zaniklého státu 3. urské dynastie, popřípadě pocházeli z horní vrstvy amoritských (amorejských) nomádských kmenů. Amorejské dynastie se etablovaly v Isinu a Larse, později mj. také v Ešnunně, Babylónu, Uruku a Mari. Je příznačné, že se Amorejci rychle asimilovali a přijali babylónskou kulturu a jazyk. Sumerština jako mluvená řeč vymřela a sloužila záhy již pouze jako literární, kultovní a vědecký jazyk. Vzhledem k tomu se také dále tradovala ve vzdělávání písařů. V běžném životě se naproti tomu hovořilo a psalo akkadštinou, která se prosadila jako psaný jazyk ve velkých částech Přední Asie. Poté, co se Išbi-Erra již za vlády Ibbi-Sína koncem 21. století př. Kr. osamostatnil v Isinu, podařilo se mu v důsledku vítězství nad Elamem a dobytí Uru ovládnout část jižní Mezopotámie a založit dynastii, která přetrvala až do počátku 18. století př. Kr. Pokud jde o správu, jakož i sebeprezentaci, pokračoval Išbi-Erra v tradici 3. dynastie z Uru a jeho královského domu, což implikovalo mj. zbožnění krále a používání titulu „král čtyř světových stran“. Kulturně a politicky se vzorem doby 3. urské

200


dynastie řídil především třetí následník Išbi-Erry Išme-Dagan, což vyjadřují v neposlední řadě královské hymny vzniklé za jeho vlády. Ovládal mj. Nippur, Ur, Eridu, Ruku a Der ve východní části povodí Tigridu. Z doby vlády jeho následníka Lipit-Ištara (1934 –1924 př. Kr.) pochází zákoník psaný v sumerštině. Na konci 20. století př. Kr. je možné rozeznat ústup moci Isinu v jihomezopotamské závlahové oblasti. Hlavním protivníkem byla Larsa, jejíž král Gungunum (1932–1906 př. Kr.) dobyl Ur a pronikl do Íránu. Mezi Isinem a Larsou se posléze rozhořel dlouhotrvající boj o moc, při němž šlo mimo jiné také o přístup k vodě potřebné k zavlažování polí, ale i o zabezpečení dopravních a spojovacích cest. Střety mezi oběma státy a vzrůstající slabost Isinu v tomto procesu vedly v 19. století př. Kr. hlavně v severní a střední Babylónii ke vzniku dalších samostatných městAmorejští ských států převážně s amorejskými vládci. V oblasti Dijály to byly Tutub vládci a sousední Malgum, na jihu Uruk, ve střední Babylónii Kisurra a Marad a na severu Kiš a Sippar. Z mocenskopolitického hlediska byl v té době svým způsobem významný stát ešnunnský, dále elamský v jihozápadním Íránu s hlavním městem Súsami a Mari na středním Eufratu. V Babylóně se za vlády Sumu-abuma (1894 –1181 př. Kr.) zformovala rovněž samostatná amorejská dynastie, které se do konce 19. století př. Kr. dařilo rozšiřovat svou moc v severní Babylónii a postupně začlenit do svého panství města jako Dilbat, Kiš, Sippar a Kazallu. Dále na jihu po určité slabší fázi opět dominovala Larsa, která za vlády Rím-Sína I. (1822–1763 př. Kr.) zastavila expanzi Babylónu a nakonec v roce 1794 př. Kr. dobyla Isin.

Vzestup Aššuru V severní Mezopotámii nabyl ve 20. století př. Kr. opět na významu Aššur, který v době 3. urské dynastie fungoval jako závislé předpolí novosumerského státu v rámci zabezpečení pohraničních oblastí. Politický a hospodářský vzestup Aššuru počátkem 2. tisíciletí př. Kr. se pojí především s králem Ilu-šummou (kolem roku 1980 př. Kr.), jehož politika byla zaměřená na posílení města v rámci mezinárodního obchodu. Aššur k tomu skýtal Aššur jako nejlepší předpoklady, protože měl strategicky výhodnou polohu poblíž centrum brodu přes Tigris a křížilo se v něm několik karavanních cest. Proto se obchodu toto město ve 20. a 19. století př. Kr. stalo východištěm a střediskem kvetoucího obchodu, který sahal od Íránu přes Babylónii až do Malé Asie. Znalost o něm čerpáme z textů pocházejících z kárumu, obchodní čtvrti Káneše (Kültepe) v centrální Anatolii. Tyto tzv. staroasyrské zápisy a listy patří k archivům asyrských kupců, kteří se usadili uprostřed sítě středo anatolských obchodních opěrných bodů. Kupci vyváželi do Malé Asie cín potřebný pro výrobu bronzu a látky. Na oplátku dováželi z Anatolie do Aššuru především stříbro, ale také zlato. Cín, který přepravovaly aššurské kupecké karavany do Anatolie, pocházel patrně ze severozápadního

Mezopotámie

201

Íránu, kdežto textilie z Babylónie. Aššur byl překladištěm tohoto zboží. Základem obchodu asyrských kupců s Malou Asií byly smlouvy mezi Aššurem a anatolskými vládci, opírající se o detailně propracované úpravy jednotlivých postupů v rámci zbožního a platebního styku – včetně daní a cel –, jakož i organizace transportu. Doložené texty těchto smluv jasně ozřejmují vysokou obchodně-technickou a právní úroveň staroasyrské obchodní praxe. Obchod mezi městským státem Aššurem a Malou Asií zanikl v druhé polovině 19. století př. Kr. v důsledku vnitřních konfliktů ve střední Anatolii. Politické dění v severní Mezopotámii určovaly v této době Ešnunna a Ekallátum, nacházející se na břehu Tigridu severně od Aššuru. Aššur dobyl amorejský vládce Šamší-Adad (1830/1808 –1776 př. Kr.), ale pak z něj poměrně brzy učinil centrum teritoriálního státu. Mari bylo poraženo a Šamší-Adad dosadil jako místokrále dobyté západní části nové říše svého mladšího syna. Na východě sídlil ve městě Ekallátum jako místokrál další Šamší-Adadův syn. Vedle Aššuru sloužilo jako rezidence hlavně město Aššur jako Šubat-Enlil na řece Chábúr. Takto existoval počátkem 18. století př. Kr. centrum v severní Mezopotámii až po severní Sýrii mocný teritoriální stát, který navíc prosperoval i hospodářsky, k čemuž kromě polních tažení vynášejících kořist a tributy přispělo rovněž oživení obchodu s Anatolií – byť patrně ve skromnějším rozsahu.

První babylónská dynastie Lze konstatovat, že politicko-vojenská rovnováha v Mezopotámii byla počátkem 18. století př. Kr. labilní a záhy se zhroutila v důsledku mocenských bojů mezi soupeřícími státy. S úmrtím Šamší-Adada kolem roku 1776 př. Kr. se začala drolit rovněž oblast jeho moci. Jasmach-Adad (1795 –1776 př. Kr.) dosazený jako místokrál v Mari se dokázal udržet pouze do uvedeného roku. Zimrí-Lim (1776 –1762 př. Kr.) dobyl Mari s pomocí mocného a vlivného jamchadského vládce Jarím-Lima I. (1780 –1765 př. Kr.), na jehož dvoře v Halabu (Aleppo) se zdržoval, a učinil z města na Eufratu, které se již v 19. století př. Kr. za vlády Jachdun-Lima (1815 –1800 př. Kr.) stalo samostatnou politickou a ekonomickou veličinou, znovu důležitý mocenskopolitický faktor. Poslední rozhodující impulsy k dalšímu politickému a společenskému vývoji v Mezopotámii ovšem vzešly ze severobabylónského centra Babylónu za vlády krále Chammurapiho (1792–1750 př. Kr.). K dosažení svého Král cíle sjednotit Mezopotámii pod vládou první babylónské dynastie použil Chammurapi všemožné politické a vojenské prostředky. Vojenské operace byly podpořeny spojeneckými smlouvami a zpravodajskými aktivitami. Výměna vyslanců a dopisů v rámci rozsáhlého diplomatického styku zajistila mocenské a obchodně-politické možnosti, jakož i vzájemné ovlivňování a současně sloužila k získávání informací. První léta Chammurapiho vlády

202


se vyznačovala zpočátku patrně tím, že Babylón zacházel se svými severobabylónskými državami v závislosti na Šamší-Adadovi a s jeho podporou. To se mohlo týkat vítězného tažení babylónského krále proti Uruku v sedmém roce jeho vlády, jakož i proti Jamutbalu, království východně od Tigridu. Po smrti Šamší-Adada přestal severomezopotamský stát Chammurapiho podporovat a Aššur tak současně ztratil vliv na Babylón. Chammurapi si nejprve upevnil postavení v nové mezistátní mocenské struktuře a nakonec si vytvořil základy k pozdější výbojné politice. Chammurapi získal jako spojence Zimrí-Lima z Mari, který mu dal k dispozici pomocné sbory, popřípadě mu zprostředkoval tyto kontingenty z Jamchadu. Tím Zimrí-Lim pomohl babylónskému králi v boji proti Ešnunně, kterou zase podporoval Elam, i v rozhodujícím mocenskopolitickém střetu s Larsou na jihu Mezopotámie. Chammurapimu se v jednatřicátém roce vlády podařilo konečně dobýt Larsu, čímž značná území na jihu Mezopotámie přešla pod vládu 1. babylónské dynastie. Následovala vítězná tažení proti Ešnunně, Asýrii a Gutiu ležícímu východně od Tigridu. Po nových střetech v osmatřicátém roce Chammurapiho vlády byla pak Ešnunna definitivně zničena. Jak obratně, ale také bezohledně uměl babylónský král využívat politicko-vojenskou situaci, ukazuje způsob, jakým jednal s Mari. V třiatřicátém roce své vlády, tedy bezprostředně po svých úspěších na jihu a severovýchodě, napadl a porazil Mari, přestože je k sobě do té doby uvázal jako spojence. Dva roky nato babylónský král město zničil, čímž Mari definitivně zmizelo z jeviště dějin. Díky tomu a po následujících vojenských operacích v hornomezopotamsko ‑asyrské oblasti se Chammurapimu podařilo na sklonku své vlády dobýt téměř celou Mezopotámii a dopomohl tak regionu znovu získat politický význam na Předním východě. S vytvořením nového většího teritoriálního státu pod Chammurapiho vedením se pojil také vývoj v politicko-sociální struktuře Mezopotámie, který se začal rýsovat zčásti již v rané babylónské době. Ekonomickou Staro základnou Chammurapiho starobabylónského království byly vlastní krábabylónské lovy statky, efektivně spravované a strukturované v rámci diferencovaného království rozdělení příslušných služebních, popřípadě odvodových povinností. K tomu přistupoval tzv. palácový obchod, kdy palác odebíral produkty hospodářských aktivit, jako například rybářství a chovu ovcí, a nechal jednotlivé podnikatele, aby s nimi za naturální odvody, případně platby ve stříbře obchodovali. Dálkový obchod podléhal královské ochraně nebo byl provozován za spoluúčasti paláce. Napevno zapojené byly do příslušných hospodářských činností tehdejší ekonomické struktury babylónských chrámů. Příznačná pro starobabylónské království, jak se to projevovalo především za Chammurapiho vlády, byla koncentrace a centralizace politické a ekonomické moci v rukou krále a specifických struktur palácového hospodářství. Král nebyl zbožněn, protože království již patrně nemělo tohoto principu zapotřebí.

Mezopotámie

203

Moc zajišťovala a legitimizovala také králova právně-politická opatření, jež lze vyčíst mj. z takzvaného Chammurapiho zákoníku, známého především z autentického nápisu na asi 2,25 m vysoké dioritové stéle umístěné v pařížském Louvru, na níž je reprodukován téměř úplný právní text o 282 paragrafech. Obrovský literární a právně historický význam zákoníku sepsaného v akkadštině, který vznikl pravděpodobně v devětatřicátém roce Chammurapiho vlády a obsahuje jak veřejnoprávní část, tak ustanovení vztahující se na soukromý život, se projevuje v neposlední řadě v tom, že jeho – juristické i nejuristické – části byly během více než 1500 let vícekrát opsány, ať již ze studijních nebo literárněhistorických důvodů. Z dochování a rozšíření zákoníku lze vyvodit, že král měl dozajista zájem také na sjednocení právního systému. Podle nábožensko-politicko-společenského myšlení ve staré Mezopotámii příslušela králi výhradní role při vyhlašování, zachovávání a prosazování nařízení, a tedy i právně-politických opatření. Tak lze o několika starobabylónských vládcích doložit, že vydali tzv. spravedlivé výnosy. Obsah těchto nařízení, která měla vždy jen zpětnou platnost a byla vydávána v nepravidelných časových odstupech, ale téměř vždy na začátku vlády nějakého krále, tvořilo zpravidla osvobození od dluhu nebo daně, odpuštění nedoplatku daní a odvodů či zrušení dluhového nevolnictví. Úpadek státu 1. babylónské dynastie nastal již za vlády Chammurapiho následníka Samsu-iluny (1749 –1712 př. Kr.). Říší otřásaly vzpoury stejně jako vnější hrozby a teritorium se značně smrskávalo. V souvislosti se založením a udržením „dynastie Přímořské země“ došlo za Samsu‑ilunovy vlády k trvalé ztrátě velké části jižní Mezopotámie. Poprvé došlo také ke střetům s Kassity, kteří měli později v druhé polovině 2. tisíciletí př. Kr. určovat osudy Babylónie. Po Samsu-ilunovi následovali ještě čtyři králové 1. babylónské dynastie, než v roce 1595 př. Kr. dobyl hlavní město chetitský král Muršili I. (1620 –1590 př. Kr.), aniž je ovšem možné objasnit, co chetitského vládce pohnulo k polnímu tažení proti Babylónii. Chetité sice přichystali 1. babylónské dynastii záhubu; sami však neměli ambice v Babylónii zůstat a velmi brzy zase odtáhli a vzali si s sebou sochy božího páru Marduka a Sarpanítu. Sochy se podle babylónských pramenů vrátily až po 24 letech. Ve druhé polovině 2. tisíciletí př. Kr. byly osudy rozlehlých částí Přední Asie určovány vznikem států s imperiálními snahami, Mitanni a Asýrie na severu a Babylónie na jihu, přičemž spolu soupeřily především Babylónie a Asýrie. Politika mezopotamských mocností přitom byla často konfrontována s mocenskopolitickými zájmy a příslušnými vojenskými akcemi ostatních předoasijských velmocí té doby, jmenovitě Egypta a chetitské říše v Malé Asii. Vyrovnání sil mezi velmocemi, k němuž došlo krátce ve 13. století př. Kr., však bylo velmi záhy opět porušeno. Mezopotamské státy a Sýrie se dostávaly pod stále silnější tlak aramejských kmenů, které ohrožovaly a rozkolísávaly státní mocenskou strukturu ze

Chammura piho zákoník

Dobytí země Chetity

204


s yrsko‑arabských stepních oblastí, než zhroucení států především v Sýrii a Malé Asii přivodily tzv. mořské národy. Ve spleti meziregionálních vztahů ve druhé polovině 2. tisíciletí př. Kr. Mezinárodní vztahy lze prokázat čilý diplomatický ruch, který zahrnoval výměnu poslů, vyslanců a odborníků, jakož i listů a darů, stejně jako uzavírání mezistátních dohod. Velký význam pro naše poznání dějin Přední Asie té doby, odehrávajících se ve velkém prostoru, mají vedle mezopotamské chronografické a historicko-epické tradice především klínopisné archivy v egyptské Tell el-Amarně a syrském Ugaritu na středomořském pobřeží, severosyrském Alalachu a Chattuši (Boğazköy) v Anatolii. Navíc dokládají, že akkadština byla lingua franca té doby, což ozřejmují další textové a archivní nálezy v severní Sýrii a Palestině.

Říše Mitanni V 16. století př. Kr. byl vytvořen na horním toku Chábúru stát Mitanni, konkrétní podmínky jeho vzniku lze však na základě nedostatečných historických pramenů rekonstruovat jen stěží. Zatímco většinu obyvatelstva usazeného v Mezopotámii na březích Chábúru tvořili Churrité, lze při pohledu na jména králů a na základě příslušných jazykových prvků v dochovaných klínopisných pramenech té doby vytušit u panovnického domu v Mitanni indoárijské kořeny. Pro rozšíření státu Mitanni, které lze pozorovat po roce 1500 př. Kr., mělo význam především mocenské vakuum v horní Mezopotámii vzniklé po vítězství Chetitů nad Jamchadem, které vládcové Mitanni dokázali úspěšně využít pro svou expanzivní politiku. Neznámá je dosud poloha hlavního města říše Mitanni Vaššukanni. V první polovině 15. století př. Kr. se podařilo králi Parrattarnovi (kolem 1470 př. Kr.) rozšířit moc mitannského státu směrem na západ až ke Středozemnímu moři a do Kilikie, když přivedl pod svou svrchovanou vládu Alalach, kterému tehdy vládl král Idrimi, a Kizzuwatnu. Tuto vládu dokázal vykonávat také král Šauštatar (kolem roku 1430 př. Kr.), jenž navíc dobyl Aššur na horním Tigridu. Zdá se, že Šauštatar ovládl rovněž království Arrapcha s městem Nuzi ležícím poblíž dnešního Kirkúku. Mocenskopolitické angažmá mitannských králů v Sýrii způsobilo, Konflikt že se již v první polovině 15. století př. Kr. dostali do konfliktu s Egyptem. s Egyptem Faraonu Thutmosovi III. (1479 –1425 př., Kr.) se podařilo při kořistných výpravách do severní Sýrie dokonce proniknout až na východní břeh Eufratu, aniž to ovšem říši Mitanni nějak trvale oslabilo. V dalším průběhu 15. století př. Kr. upevnila své postavení v Sýrii a snažila se o vyrovnání s Egyptem. Po delších vyjednáváních spolu král Artatama I. (kolem 1400 př. Kr.) a faraon Thutmose IV. (1400 –1391 př. Kr.) uzavřeli mírovou smlouvu mezi Mitanni a Egyptem. V pozadí těchto aktivit stály mocensko ‑politické ambice Chetitů v severosyrském prostoru, jež jednoznačně přitěžovaly říši Mitanni a koneckonců ohrožovaly i zájmy Egypta v Levantě.

Mezopotámie

205

Bylo tudíž jen logické, že syn a následník Artatamy I. Šuttarna II. (kolem 1380 př. Kr.) v této politice pokračoval. Jeho syn a následník Artašumara byl zavražděn a o královskou hodnost se ucházel jeho mladší bratr Tušratta (1360 –1330 př. Kr.). Ten udržoval diplomatické styky s faraony Amenhotepem III. (1391–1353 př. Kr.) a IV. (Achnatonem, 1353 –1336 př. Kr.). Součástí propletence diplomatických vztahů mezi říší Mitanni a Egyptem bylo vysílání dcer mitannských králů k egyptskému vládci za účelem uzavření manželského svazku i výměna luxusního zboží. Nic z toho však nedokázalo zadržet zánik Mitanni, který začal nedlouho poté. Nejprve to byli znovu posilující Chetité pod vedením Šuppiluliumy I. (1350 –1324 př. Kr.), kteří úspěšně obsadili syrské území mitannského státu západně od Eufratu a tím jej značně oslabili. Úspěchu Chetitů Znovu příznivě napomohly vnitřní střety v Mitanni, které vedly k zavraždění posilující krále Tušratty a nakonec k regentství Artatamy II. (kolem 1330 př. Kr.) Chetité a následně Šuttarny III. (kolem 1310 př. Kr.), kteří byli podporováni Asýrií. Chetitský vládce naproti tomu spatřoval právoplatného následníka trůnu v Tušrattově synu Šattivazovi (kolem 1300 př. Kr.), který uprchl na jeho dvůr, a zasáhl vojensky. Šattivaza dosazený spíše jako vazalský král Chetitů vládl již jen teritoriálně zmenšenému zbytkovému státu. Říši Mitanni se sice ještě jednou podařilo na krátkou dobu zbavit chetitské nadvlády, již záhy ji však ve 13. století př. Kr. několikrát napadla znovu posílená Asýrie a postupně si ji podmanila.

Středobabylónská říše Kassitů Poté co se Chetité stáhli z Babylónu, ujali se moci v Babylónii v 16. století př. Kr. Kassité, jejichž původní území je třeba hledat na severozápad od Mezopotámie. Poprvé jsou zmiňováni v babylónských pramenech v 18. století př. Kr. a nedlouho poté začali politicky dominovat na středním Eufratu v království Hana. O rané době kassitského panování v Babylónii v 16. a také ještě v 15. století nemáme téměř žádné zprávy. Podle babylónských pramenů čítala kassitská dynastie třicet šest králů, kteří většinou nosili kassitská jména. Příznačná pro vládu Kassitů v tzv. středobabylónské době je jejich rychlá kulturní asimilace. Ve svém písemnictví používali akkadštinu a sumerštinu, a přestože měli vlastní bohy, připojili se k babylónské tradici také v nábožensko-kultovní sféře. Kassitští panovníci se přirozeně snažili ze všeho nejdřív upevnit vlastní moc a současně rozšiřovali území nacházející se pod jejich nadvládou. Počátkem 15. století př. Kr. podnikl kassitský král Ulam-Buriaš vítězné tažení proti „dynastii Přímořské země“ a Kassité měli možnost spojit pod svou nadvládou jižní a severní Babylónii. Za Karaindaše I. (kolem 1420 př. Kr.) udržovali diplomatické styky s Egyptem a Asýrií. Počátkem 14. století př. Kr. se ze středobabylónského kassitského státu stala jedna z velmocí Přední Asie. Kurigalzu I. (kolem 1400 př. Kr.) založil západně

206

Vzestup Asýrie

Střety s Asýrií


od dnešního Bagdádu nové hlavní město Dúr-Kurigalzu. Také on pěstoval přátelské diplomatické vztahy s Egyptem stejně jako jeho následníci Kadašman-Enlil I. (1374 –1360 př. Kr.) a Burna-Buriaš II. (1359 –1333 př. Kr.). Byly přitom uzavírány dynastické sňatky, spojené mj. s rozsáhlými dodávkami zlata z Egypta do Babylónie. Po smrti mitannského vládce Tušratty v roce 1330 př. Kr. se Asyřanům vedeným Aššur-uballitem I. (1353 –1318 př. Kr.) podařilo vymanit z mitannské nadvlády a uskutečnit vlastní velmocenské ambice, respektive artikulovat odpovídající nároky, jak je to doloženo například v diplomatické amarnské korespondenci. Babyloňanům za vlády Kassitů tak povstal rival a protivník, jejž bylo třeba brát vážně. Burna-Buriaš II. vyřešil rýsující se konflikt ještě diplomaticky, když pojal za manželku jednu z dcer asyrského krále. Spory o babylónský trůn, během nichž byl zavražděn Burna-Buriašův syn a následník, ovšem posléze poskytly Aššur-uballitovi I. záminku, aby v Babylónii vojensky zasáhl, sesadil uzurpátora a dopomohl synu Burna-Buriaše Kurigalzuovi II. (1332–1308 př. Kr.) opět ke královské hodnosti. Nový babylónský panovník byl tudíž vnukem asyrského krále Aššur-uballita I., což ovšem Kurigalzuovi nijak nebránilo v tom, aby úspěšně vytáhl do pole proti Asýrii. Dějiny Babylónie ve 13. století př. Kr. se vyznačují ustavičnými vojenskými střety s Asyřany. K nim se přidružil na jihovýchodě opětovný konflikt s Elamem, který získával stále větší vojensko-politicky význam a podařilo se mu vojensky proniknout až do Ešnunny v povodí Dijály. Dohody mezi králem Kadašman-Turguem (1281–1264 př. Kr.) a chetitským panovníkem Chattušilim III. (1266 –1240 př. Kr.) má na svědomí především asyrská hrozba. Oba vládci byli koneckonců ohroženi asyrskou rozpínavostí stejnou měrou. Vnější podmínky pro středobabylónskou říši se v následující době vyvíjely spíše nepříznivě. Asýrie nadále posilovala své postavení v horní Mezopotámii, zatímco chetitská moc se naopak drolila, až se nakonec zhroutila docela. Kolem roku 1225 př. Kr. došlo k novému vojenskému střetu mezi asyrským králem Tukultí-Ninurtou I. (1233 –1197 př. Kr.) a babylónským vládcem Kaštiliašem IV. (1232–1225 př. Kr.), který skončil tím, že babylónský král byl zajat, Babylón dobyt a vypleněn a socha boha Marduka odvezena do Asýrie. Asyřané Babylónii nakrátko ovládli a spravovali, až v roce 1218 př. Kr. usedl na babylónský královský trůn po vzpouře Adad-šuma-usur (1218 –1189 př. Kr.). Asyřané museli odtáhnout. Jejich moc navíc oslabily vnitřní sváry, což Babyloňanům na druhé straně zajistilo určité období klidu a stability. Totéž platí jak pro dobu vlády Adad-šuma-usura, tak jeho nástupců Melišipaka II. (1188 –1174 př. Kr.) a Marduk‑apla‑iddinu (1173 –1161 př. Kr.). Pak ovšem museli Babyloňané čelit vojenskému útoku Elamitů vedených králem Šutruk-Nachchuntem I. (kolem 1158 př. Kr.), kterému se podařilo Babylónii dobýt a obsadit hlavní město. Na obyvatelstvo byly uvaleny rozsáhlé daňové odvody. Mezopo-

Mezopotámie

207

tamské památníky, mezi nimi slavná stéla s Chammurapiho zákoníkem, byly odvlečeny jako kořist do Sús. Král Zababa-šuma-iddina (kolem 1160 př. Kr.) byl vyhnán a nahrazen elamským královským synem KutirNachchuntem, který zjevně fungoval v Babylónii jako vojenský guvernér. Babyloňané se sice po nějaké době ještě jednou vzmohli na odpor pod vedením kassitského krále Enlil-nádín-achchého (1159 –1157 př. Kr.), Elamité ho však po třech letech potlačili a Babylón podlehl zkáze. Enlilnádín-achché byl zajat a převezen do Elamu. Tím skončil středobabylónský stát Kassitů. Z celkového pohledu byla doba kassitské vlády v Babylónii periodou relativní politické stability a prosperity. Obchod vzkvétal, tamní ekonomika byla v podstatě stabilní, uskutečňovaly se rozsáhlé stavební programy a kulturní tradice obdržela nové impulsy, zvláště pokud šlo o literaturu. Z politické a ekonomické situace za vlády Kassitů těžila pře- Politická devším větší města. Mimořádná úloha připadla, jak se zdá, Nippuru coby stabilita kultovnímu místu boha Enlila, jež spravoval zvlášť ustanovený guvernér. a prosperita

Druhá isinská dynastie Středobabylónský stát kassitských králů sice zanikl, ale zdá se, že Kassité hráli politicky významnou roli v Babylónii i poté. Podrželi si důležité vládní úřady zřejmě až do 9. století př. Kr. Vlastními dědici kassitského státu však byli zástupci tzv. 2. isinské dynastie, která se dostala k moci kolem roku 1150 př. Kr. v důsledku povstání a určovala osudy Babylónie asi po dalších sto let. Po opakovaných střetech s Asýrií a Elamem usedl na Král Nabu babylónský trůn Nabukadnezar I. (1125 –1104 př. Kr.). Tomu se nakonec kadnezar I. podařilo Elamity porazit a vyhnat z Babylónie, a přivézt zpátky i odcizenou sochu boha Marduka. Babylónie prožila za vlády Nabukadnezara I. opět rozkvět, který se projeví mj. čilou stavební činností a literární tvorbou. Území státu sahalo na severu až ke střednímu toku Eufratu. Jen o málo později však znovu zesílily střety s Asyřany, což babylónský stát oslabilo. Babylón byl za vlády asyrského Tiglatpilesara I. (1114 –1076 př. Kr.) dokonce dobyt a Babylónie v důsledku toho v 11. století př. Kr. ztratila politicky na významu.

Středoasyrská říše Vzestup asyrského státu na severu Mezopotámie započatý Aššur-uballitem I. ve 14. století př. Kr. a jeho další vývoj probíhal v rámci měnící se velkoprostorové mocenské konstelace v Přední Asii. Po Aššur-uballitovi I. začalo za vlády krále Adad-nárárího I. (1295 –1263 př. Kr.) další období budování moci Asyřanů. Vojensky pronikli na západ až k Eufratu a začali dotírat na Chetity. Z Mitanni/Chanigalbatu v horní Mezopotámii učinil Adad-nárárí I. vazalský stát povinovaný odvádět daně. Poté, co zvítězil

208

Salma nassar I.

Tukultí ‑Ninurta

Opětovný úpadek Asýrie


nad kassitským králem Nazimaruttašem (1307–1282 př. Kr.), byl znovu upraven průběh hranice mezi Asýrií a Babylónií. V expanzivní politice Adad-nárárího I. zaměřené především na západ pokračoval úspěšně jeho následník Salmanassar I. (1263 –1233 př. Kr.). Dobyl říši Mitanni a začlenil ji do středoasyrské říše. V rámci této akce se kromě bohaté kořisti dostali do Asýrie také četní zajatci, kteří byli využíváni mj. na stavební práce. Salmanassar I. porazil urartejské kmeny usazené na severu v arménských horách. Na východním břehu horního Tigridu založil král pozdější asyrské sídelní město Kalchu/Nimrud. S Tukultí-Ninurtou I. (1233 –1197 př. Kr.), synem a následníkem Salmanassara I., se pojí první velký vrchol v dějinách středoasyrské říše. Tukultí-Ninurta podnikl na severu a severovýchodě vítězná tažení do horní Mezopotámie, země Nairi u jezera Van a do Zagrosu. Na západě pronikl stejně jako jeho předchůdci až k Eufratu a dostal se opět do konfliktu s Chetity. Na jihu porazil Tukultí-Ninurta I. Babylónii a dobyl a vyplenil město Babylón. Zajal kassitského krále Kaštiliaše IV. a převezl sochu boha Marduka do Asýrie, kde se pokusil ustanovit Mardukův kult. Do Asýrie byli deportováni četní Babyloňané. Literárně přikrášlena byla válka asyrského krále proti Babylónii v tzv. Tukultí-Ninurtově eposu, který byl tradován až do 1. tisíciletí př. Kr. Na východním břehu Tigridu nad Aššurem nechal král vybudovat svou novou rezidenci Kár-Tukultí-Ninurta. Také tam byli při stavebních pracích používáni četní deportovaní zajatci z poražených území. Poté co byli Asyřané po babylónské vzpouře donuceni odtáhnout, spojila se u asyrského dvora opozice, v jejímž čele stál králův syn Aššurnádin-apli (1196 –1193 př. Kr.), a výsledkem bylo zavraždění Tukultí ‑Ninurty. Důvodem povstání proti králi vedeného říšskými elitami bylo jistě v neposlední řadě upřednostňování a podpora babylónské kultury, tedy náboženství a jazyka. K tomu se patrně přidaly také přemrštěné požadavky na využití materiálních a finančních prostředků, jakož i odpor vůči zjevné pasivitě v králově zahraniční politice. Období po smrti Tukultí-Ninurty, v němž vládli relativně krátce po sobě tři králové, se vyznačuje v první řadě opětovným úpadkem Asýrie. Naproti tomu Babylónii se podařilo opět ve zvýšené míře ovlivňovat politiku svého severního rivala. Patrně s babylónskou pomocí usedl počátkem 12. století př. Kr. na asyrský královský trůn Ninurta-apil-Ekur (1181–1169 př. Kr.). Tomu se také podařilo opět konsolidovat poměry v Asýrii. S dobou vlády Ninurta-apil-Ekura lze spojovat kompilaci tzv. středoasyrských zákonů. Jde o sbírku právních norem, jež se – většinou fragmentárně – dochovaly na několika tabulkách v Aššuru a v nichž se zčásti zrcadlí patrně starší právo středoasyrské doby. Z nálezu fragmentárního duplikátu tzv. tabule A v Ninive přitom lze usuzovat na rozšíření středoasyrských zákonů i mimo Aššur. V politice Ninurta-apil-Ekura, očividně stabilizující společnost, pokračoval Aššur-dán I. (1168 –1133 př. Kr.).

Mezopotámie

209

Druhý vrchol v dějinách středoasyrské říše se pojí s Tiglatpilesarem I. Tiglat (1114 –1076 př. Kr.). U tohoto krále lze doložit rozsáhlou stavební čin- pilesar I. nost, například v Ninive a Aššuru, jakož i osobní zájem o exotickou flóru a faunu. Své vojenské aktivity zaměřoval na to, aby zabezpečil a rozšířil území středoasyrského státu. Na západě pronikl Tiglatpilesar I. až do Středomoří a syrská pobřežní města mu musela odvádět daně. Na severu porazil země Nairi, jakož i u Tigridu lid Muški, který tam přišel z Malé Asie. Na východě byl vojensky aktivní v pohoří Zagros, na jihu dobyl Babylónii a obsadil hlavní město. Dlouhodobější význam měly přibývající střety s achlamú-aramejskými kmeny, které představovaly pro Asyřany na západě a jihozápadě vážnou potenciální hrozbu. Podle dochovaných pramenů prý Tiglatpilesar vytáhl do pole proti aramejskému nebezpečí celkem osmadvacetkrát. Ukázalo se přitom, že Aramejci jsou těžko porazitelní a do šarvátek s aramejskými kmeny tak byli stále znovu zatahováni především Tiglatpilesarovi nástupci. Nakonec byl po Tiglatpilesarově smrti v 11. století př. Kr. následkem aramejských válek opět značně potlačen vliv mezitím územně velmi zredukované Asýrie. Jako hovorová řeč se během příštích staletí začala stále více prosazovat aramejština.

Velké říše v 1. tisíciletí př. Kr. Asýrie na cestě k velmocenskému postavení Po mocenském úpadku Asýrie na přelomu 1. a 2. tisíciletí př. Kr. se již za vlády krále Adad-nárárího II. (911–891 př. Kr.) a Tukultí-Ninurty II. (890 –884 př. Kr.) rýsuje na Předním východě vývoj, který měl posléze vést k absolutnímu prvenství asyrského státu. Přitom šlo zprvu jak o trvalé zabezpečení hranic, tak o opětovné rozšíření území. Adad-nárárí bojoval proti zemím Nairi mezi horním Tigridem a horním Eufratem i proti aramejským státům, aby oddálil zónu jejich vlivu. Nakonec si podmanil horní Mezopotámii a Chanigalbat se stal asyrskou provincií. Kolem roku 900 př. Kr. válčil král s Babylónií a tyto vojenské střety vedly k dohodám mezi Asýrií a Babylónií. Mírovou smlouvu, v níž úprava hranic jasně zvýhodňovala Asýrii, stvrdil politický sňatek. K prosperitě sílící říše přispěly odvody a kořist – zlato a stříbro, drahokamy, stáda dobytka, koně a bojové vozy – plynoucí z poražených území. Prozatímního vrcholu dosáhla expanzivní velmocenská politika Velmocen Asýrie za vlády Aššurnasirpala II. (883 –859 př. Kr.) a jeho následníka ská politika Salmanassara III. (858 –824 př. Kr.). Cílem Aššurnasirpalových polních Asýrie tažení, která byla vedena s nemalou tvrdostí a krutostí, byly opět aramejské státy mezi středním Eufratem a Chábúrem. Na západě pronikl král do pohoří Libanon a ke Středozemnímu moři. Levantská a syrská města

210


Černý obelisk Salmanassara III.: král Jehú se vrhá k Salmanassarovým nohám. 9. stol. př. Kr.

krále oslavovala a předávala mu dary, jež spolu s bohatou kořistí zvláštním způsobem uspokojovaly touhu asyrských elit po přepychu a současně rozšiřovaly hospodářskou základnu pro budování prestižních staveb v Asýrii. Aššurnasirpal vystavěl z Kalchu nové nádherné hlavní město a přenesl do něj královské sídlo. Také Salmanassar III. dospěl na svých polních taženích na západ do Libanonu a ke Středozemnímu moři, musel však čelit větším vojenským akcím, neboť zesílil odpor v severní Sýrii a foiníckých pobřežních městech. Po několikaletém válčení s Achunim, knížetem aramejského státu Bít ‑Adini, bylo jeho hlavní město Til Barsip na východním břehu Eufratu proměněno v asyrskou pevnost a území východně od Eufratu bylo začleněno do říše. Salmanassarovy vojenské aktivity trvaly po delší dobu a vyústily ve vícero tažení. Jako obzvláště zatvrzelý a dočasně neporazitelný se jevil aramejský stát Damašek. Salmanassar se angažoval také v Babylónii, kde podpořil v občanské válce vládnoucího krále Marduk-zákir-šumiho I. (854 –819 př. Kr.) a uzavřel s ním smlouvu. Takříkajíc na oplátku podpořil Marduk-zákir-šumi později Salmanassarova syna a následníka, asyrského krále Šamší-Adada V. (823 –811 př. Kr.) při vnitroasyrských střetnutích. Salmanassar bojoval také s chaldejskými kmeny na jihovýchodě Babylónie a na severu válčil s Urartu. Šamší-Adad V. se musel v počátcích své vlády zprvu potýkat s vnitřní a vnější krizí, jež započala ještě za Salmanassarova života. Později se

Mezopotámie

211

soustředil na střetnutí s Babylónií, kterou porazil a jejího krále zajal. Byla nově stanovena asyrsko-babylónská hranice. Když Šamší-Adad zemřel, stal se králem Asýrie jeho syn Adad-nárárí III. (810 –783 př. Kr.). Jelikož byl velmi mladý, ovlivňovala asyrskou politiku v nemalé míře jeho matka Královna Sammu-ramát. Jako královna Semiramis se později objevuje v dochova- Semiramis ných řeckých pramenech.

Novoasyrská říše za vlády Tiglatpilesara III. Ve druhé polovině panování Adad-nárárího započala éra stagnace a slabosti Asýrie, kterou se podařilo překonat až za Tiglatpilesara III. (744 –727 př. Kr.). Svou úspěšnou expanzivní politikou a správní reorganizací asyrského systému provincií král položil nové, stabilní základy říše. Tiglapilesarovo angažmá v Babylónii se zprvu vyznačovalo vojenskými střety s chaldejskými a aramejskými kmeny, než se na sklonku svého panování nechal sám prohlásit babylónským králem. Tiglatpilesar se tak pokusil dostát skutečnosti, že Babylón byl vysoce ceněn jako duchovně ‑náboženské a kulturní centrum Mezopotámie také v Asýrii a nezasloužil si statut vazalského státu nebo asyrské provincie. Kromě toho se král pokusil personální unií ukončit konflikt mezi Asýrií a Babylónií. Na východě vytáhl Tiglatpilesar proti Médům a Peršanům, na severu se obrátil proti Urartu, které se mezitím stalo důležitým mocenským faktorem ve světě předoasijských států. Tiglatpilesar zvítězil nad urartským králem Sardurim II. (755 –735 př. Kr.) a dorazil se svým vojskem k urartskému hlavnímu městu Tušpa, aniž je ovšem obsadil. Úspěšně bojoval rovněž na západě, kde dobyl značné části Sýrie a Palestiny. Asyrská polní tažení byla vedena neobyčejně tvrdě. Jakýkoli odpor byl krutě potlačován. K tomu sloužilo vojsko stavěné nezávisle na roční době, které Tiglatpilesar reformoval a modernizoval, pokud šlo o výzbroj a strategickou organizaci. Nespokojoval se ovšem s tím, že by vládce dobytých území – poté co mu poražení slíbili svou oddanost – ponechal na trůně. Vojensky podmaněné regiony či města zpravidla podroboval přímé asyrské kontrole tím, že dobytá území proměňoval v nové provincie, popřípadě již existující provincie přičleňoval k říši. Navíc existovaly vazalské státy s povinností odvádět daně s proasyrským vládcem v čele. Tato politika byla spojená s rozsáhlými deportacemi. Deportace částí obyvatelstva, doložená již ve středoasyrském období a příznačná především pro Asyřany v 1. tisíciletí př. Kr., se v praxi zaměřovala za prvé na nastolení míru v dobytých oblastech tím, že jim odnímala personální základnu protiasyrských nacionalistických snah, za druhé deportovaní významně doplňovali potenciál domácích pracovních sil v samotné Asýrii, kde byli používáni mj. při důležitých stavebních projektech nebo pracovali jako osídlenci v zemědělství. Za vlády Tiglatpilesara III. Asýrie povýšila definitivně na dominantní předoasijskou velmoc.

Tiglat pilesar III.

Válečná politika

212


Novoasyrská říše za vlády Sargonovců Sargon II. Sargon II. (721–705 př. Kr.) byl Tiglatpilesarův syn a ujal se moci po nena-

dálém úmrtí svého královského bratra Salmanassara V. (726 –722 př. Kr.). Okolnosti převzetí moci jsou i nadále nejasné, pravděpodobně však neproběhlo regulérním způsobem. Sargonem započalo období „Sargonovců“, kdy se Asýrii konečně podařilo rozšířit novoasyrskou říši po celé Přední Asii a dobýt zčásti dokonce Egypt. Již Sargonova politika byla zaměřena na dobytí dalších území a připojení nových provincií k říši. Na západě oblehl a dobyl palestinské Samařsko. Usídlil tam deportované a učinil z tohoto území asyrskou provincii. Již předtím Sargon rozdrtil syrské povstalecké hnutí, připojil Damašek a proměnil v novou provincii Chamát, dnešní Hamá. V souvislosti s dobytím Gazy porazil Sargon egyptské vojsko a zbořil pevnost Rafáh na egyptské hranici. Když v roce 717 př. Kr. dobyl Karchemiš, padl za oběť asyrské expanzivní politice poslední syrský stát. Jižní Palestina byla pacifikována v roce 712 př. Kr. a na několik let přestala klást odpor. V souvislosti se Sargonovými zájmy spojenými s vnější, vojenskou a bezpečnostní politikou zvláště na severu a severovýchodě asyrské říše, Velmoc ale také dál na severozápad soupeřil král se sousední velmocí Urartu Urartu v Arménské vysočině. Předběžným vyvrcholením stále znovu se opakujících střetů mezi Asýrií a Urartu bylo nakonec Sargonovo polní tažení v roce 714 př. Kr., během nějž asyrský král dosáhl vojenského vítězství nad Urartu a dobyl a vyplenil Musasir, město, které je třeba hledat v iráckém Kurdistánu. Navzdory tomuto vítězství nedokázali Asyřané nakonec existenci státu Urartu nijak vážně ohrozit, což ale asi ani nebylo válečným cílem asyrského krále. V Babylónii měl Sargon co do činění s chaldejským knížetem Marduk ‑apla-iddinou II. (biblický Merodach-Baladan) z kmene Bít-Jakín, který v letech 721 až 710 př. Kr. vládl jako král v Babylónii a dostal se k moci při vnitřních asyrských svárech na sklonku vlády Salmanassara V. Roku 710 př. Kr. vytáhlo asyrské vojsko proti Elamu a Sargon současně oblehl Babylón; Marduk-apla-iddina uprchl na jih a posléze do Elamu, a Sargon se v roce 709 př. Kr. prohlásil babylónským králem. Hlavní město bylo stejně jako předtím Kalchu, Sargon však nechal vybudovat asi 20 km severovýchodně od Ninive nové sídlo jménem Dúr-Šarrukín („Sargonův hrad“, dnešní Chorsábád). To bylo slavnostně otevřeno v roce 706 př. Kr. V rámci své expanzivní politiky se Sargon několikrát vojensky angažoval v jihovýchodní Anatolii a stejně tomu bylo také při tažení v roce 705 př. Kr., kdy v tomto regionu padl. Násilná králova smrt spojená se skutečností, že se jeho mrtvola nenalezla, a nemohla být tudíž pohřbena v Aššuru, byla v Asýrii pociťována jako katastrofa, jež přiměla jeho syna a následníka Sinacheriba (Sancherib), aby se od Sargona ideologicky

Mezopotámie

213

distancoval a vymazal jakoukoli památku na něj. Navíc povýšil na hlavní město a královské sídlo Ninive. Sinacherib (704 – 681 př. Kr.), který již jako korunní princ vyřizoval Sinacherib často v otcově nepřítomnosti vládní záležitosti, se ujal vlády nad asyrskou říší rozsáhlejší než kdy předtím. Nyní šlo o to ji zabezpečit a chránit proti vzpourám. V roce 703 př. Kr. musel král čelit povstání babylónsko-elamské koalice na jihu, které vedlo k tomu, že na babylónský trůn znovu usedl Marduk-apla-iddina II. Sinacherib provedl úspěšný protiúder a dosadil za krále sobě nakloněného Babylóňana, toho však nahradil v roce 700 př. Kr. vlastním synem Aššur-nádin-šumim. Když se však později opět vytvořila protiasyrská koalice Babylóňanů, Chaldejců, Aramejců a Elamitů, postavil se Sinacherib vojensky znovu jižní části Mezopotámie. Zarputile sváděné boje trvaly několik let. Sinacherib nakonec v roce 690 př. Kr. dovedl své sbory až do Babylónu. Po obléhání, jež trvalo rok a půl, bylo město v roce 689 př. Kr. dobyto a vypleněno. Asyrský král navíc nechal Babylón rozbořit, jeho ruiny zaplavit vodami Eufratu a odvézt sochu boha Marduka do Aššuru. Přeživší obyvatelé byli deportováni, popřípadě zotročeni. Již předtím v roce 701 př. Kr. vytáhl Sinacherib do Sýrie a Palestiny, kde došlo k povstání. Podařilo se mu obnovit v tomto regionu moc Asýrie, přičemž celá řada států a měst se podrobila velmi rychle a bez odporu. Ostatní Sinacherib vojensky rozdrtil a vydrancoval, obyvatelstvo deportoval. Neúspěšné bylo naproti tomu obléhání Jeruzaléma, i když jeho vládce Chizkijáš prý poté, co Asyřané odtáhli, poslal do Ninive velmi štědrou daň. V roce 681 př. Kr. padl Sinacherib za oběť spiknutí: zavraždil ho vlastní syn Arda-Mullissi. Ještě v témž roce porazil spiklence Asarhaddon Asarhaddon (680 – 669 př. Kr.), rovněž Sinacheribův syn. Nato se ujal vlády nad novoasyrskou říší, přičemž se jeho matka a vlivná Sinacheribova choť patrně zasadila o to, aby Asarhaddon získal následnictví trůnu na úkor svých starších bratrů. Nový král zrevidoval otcovu politiku vůči Babylónu. Město Babylón se svými chrámy bylo znovu postaveno jako duchovně ‑náboženské a kulturní centrum. Kultovní sochy byly přivezeny zpátky a nově vysvěceny, hospodářství bylo stimulováno a stabilizováno. To vše se dělo v neposlední řadě díky existenci probabylónských sil v Asýrii a s cílem stabilizovat politické poměry na jihu. Druhý cíl se však dal stěží uskutečnit, neboť ekonomicky soupeřící obce v Babylónii a protiasyrský postoj chaldejských kmenů přiměly Asyřany i za Asarhaddonovy vlády opakovaně aktivně vojensky zasáhnout na jihu. V rámci Asarhaddonovy expanzivní politiky dosáhl novoasyrský stát dosud nevídaných rozměrů. Významná je v této souvislosti válka s Egyptem, která skončila v roce 671 př. Kr. vítězstvím nad egyptským faraonem Taharkou a dobytím Memfidy. Egyptská správa byla nově uspořádána pod asyrským dohledem a do Ninive dorazila bohatá kořist. Mocenskopolitické

214


postavení Asýrie v Egyptě však nebylo pevné, a tak zde po odchodu asyrského vojska již záhy, v roce 669 př. Kr., došlo opět k nepokojům pod vedením Taharky a Asarhaddon zemřel, poté co v čele svých sborů vytáhl znovu do Egypta. Následnictví bylo upraveno již v roce 672 př. Kr. příslušnou smlouvou, v níž král nechal přísahou věrnosti vazalských vládců pojistit jmenování Aššurbanipala korunním princem a jeho bratra Šamaš-šuma ‑ukína (668 – 648 př. Kr.) budoucím babylónským králem. Poté co Aššurbanipal (668 – 627 př. Kr.) nastoupil na asyrský trůn, věnoval se v letech 667 až 664 př. Kr. znovu egyptským záležitostem, přičemž se mu podařilo proniknout až do Théb a město dobýt. Novoasyrská říše tak získala největší rozlohy ve svých dějinách. Asyrské panství v Egyptě přetrvalo asi až do roku 655 př. Kr. Poté je ovšem formálně ukončil faraon Psammetik I., kterému se již předtím podařilo potlačit vliv Asyřanů ve státě a jeho správě. Významnému mocenskopolitickému konfliktu musel asyrský král čelit Aššurbanipal na jihu říše v Babylónii. Aššurbanipalovi se podařilo v roce 653 př. Kr. zvítězit nad elamským králem Teummanem a dopomoci v Súsách k moci sobě nakloněnému elamskému princi. Aššurbanipal nabyl dojmu, že tak vyřadil ze hry důležitý článek jihobabylónského protiasyrského odporu, ale zanedlouho, v roce 652 př. Kr., došlo v Babylónu k velkému povstání, v jehož čele stál Aššurbanipalův bratr a babylónský král Šamaš-šuma-ukín. Toto povstání bylo vedeno a podporováno severo- a středobabylónskými městskými centry, aramejskými, chaldejskými a arabskými kmeny a Elamem. Výsledkem několikaletého válčení bylo, že v roce 648 př. Kr. Babylón po delším obléhání padl do rukou Asyřanů a Šamaš-šuma-ukín zahynul v plamenech zapáleného města. Aššurbanipal dosadil za babylónského krále jistého Kandalánua (647– 627 př. Kr.), který očividně byl v pozici vazala. Následoval rozhodující úder proti Elamu, při němž byly vypleněny a rozbořeny Súsy. Aššurbanipal byl poslední významný vládce Asýrie. Byl to nejen tvrdý, nepoddajný a strategicky myslící politik, který se skvěle vyznal ve válečném umění a používání zbraní, ale také vzdělaný panovník, který uměl psát, číst a počítat a ovládal věštecké umění. Aššurbanipal se snažil shromažďovat a uchovávat na hliněných tabulkách tradované vědění své doby. Tak třeba nechal v Babylónii pátrat po sérii lexikálních tabulek a po tabulkách se zaklínadly, aby je dal převézt do Ninive. V Ninive pak byla nakonec také nalezena tzv. Aššurbanipalova knihovna, sestávající z mnoha tisíc hliněných tabulek. Jde mj. o texty lexikálního a vědeckého obsahu, jakož i o opisy literárních děl různých žánrů a magicko-náboženské a mantické texty. Mocenský úpadek novoasyrské říše začal krátce po Aššurbanipalově smrti v roce 627 př. Kr. ve spojitosti s nastalými spory. Mocenského vakua, které nastalo po Kandalánuové úmrtí v roce 627 př. Kr., využil chaldejský vládce Nabopolassar (625 – 605 př. Kr.) k tomu, aby získal na jihu politickou a vojenskou pozici. V roce 625 př. Kr. usedl v Babylónu na královský

Mezopotámie

215

trůn. Vojenská iniciativa pak spočívala od roku 616 př. Kr. jednoznačně v Nabopolassarových rukou. V roce 614 př. Kr. dobyli a vyplenili město Zánik Asýrie Aššur Médové vedení Kyaxarem II. (624 –584 př. Kr.). Byli to rovněž Médové, kdo spolu s Babyloňany vedenými Nabopolassarem o dva roky později (612 př. Kr.) zaútočili na asyrské hlavní město Ninive. V horno mezopotamském Charránu byl korunován asyrským králem Aššur-uballit II. (611– 609 př. Kr.), avšak asyrský odpor byl velmi brzy zlomen. Asýrie jako politický útvar přestala existovat.

Novobabylónská říše Chaldejců Spolu se vzestupem chaldejské dynastie v Babylónii dosáhla Mezopotámie ve státotvorném smyslu naposledy dominantního postavení v Přední Asii. Nabopolassar byl přitom konfrontován v první řadě s mocenskopolitickými ambicemi Egypťanů, kteří si po pádu asyrské říše vybudovali vojenské postavení v Palestině a Sýrii. Střetnutí mezi Egypťany a Babyloňany v boji o nadvládu na syrských územích vyvrcholila v roce 605 př. Kr. bitvou u Karchemiše, v níž Babyloňané Egypťany porazili. Polnímu tažení Babyloňanů již velel Nabopolassarův syn, který nastoupil na babylónský trůn ještě v témž roce po králově smrti jako Nabukad nezar II. (604 –562 př. Kr.). Tomu se následně podařilo podrobit si také Sýrii a Palestinu. V roce 601 vytáhl Nabukadnezar proti Egyptu, avšak utrpěl hořkou porážku provázenou velkými ztrátami, jež nahrazoval dva roky. Povstání, které vypuklo v Judeji, ukončil Nabukadnezar zabráním Jeruzaléma v roce 597 př. Kr. Do Babylónie byly deportovány tisíce Židů Babylónské a na judejský trůn usedl jako král a vazal Babylónu Sidkijáš. Pod dojmem zajetí obnoveného egyptského angažmá v Levantě vypuklo o osm let později v Judeji další povstání, které vedlo k obléhání Jeruzaléma babylónskými vojsky, jež trvalo rok a půl. Město se vzdalo v roce 586 př. Kr. Jeruzalém byl vypleněn a rozbořen a obyvatelstvo bylo odvedeno do „babylónského zajetí“. Úspěšná Nabukadnezarova expanzivní politika na západě byla spojená s hospodářským vzestupem Babylónie, který se projevuje v neposlední řadě skvostným vybavením Babylónu. Odvody, daně, obchodní výnosy a možnost využít kvalifikované cizí pracovní síly vytvořily materiální základnu pro rozšíření města a vybudování monumentálních staveb a opevnění. Za Nabukadnezarovy vlády byly také úspěšně dokončeny rozsáhlé rekonstrukční práce na zikkuratu Etemenanki („chrám základů nebe a země“). Zikkurat byl součástí chrámového okrsku, v němž byl uctíván bůh Marduk se svou manželkou Sarpanítu, a patřil k němu rovněž chrám Esagila. V průběhu každoročních několikadenních oslav Nového roku byly sochy Marduka a ostatních bohů neseny v procesí po třídě s nádhernými vlysy lvů, vybudované pouze k tomuto účelu Nabukadnezarem, a poté Ištařinou bránou.

216


Posledním králem novobabylónské říše byl Nabonid (555 –539 př. Kr.), který usedl na trůn jako syn jistého Nabú-balássu-iqbiho – v nápisech označovaného za „guvernéra“ a „prince“ – a kněžky měsíčního boha Sína z Charránu. Nabonid zprvu úspěšně vojensky operoval v severosyrsko ‑jihoanatolském prostoru a posléze ve třetím a šestém roce své vlády odtáhl do Arábie. Další léta strávil Nabonid v arabské oáze Tajmá, než se mezi dvanáctým a šestnáctým rokem své vlády vrátil opět do Babylónu. Důvody královy dlouhé nepřítomnosti v Babylónii, kde ho administrativně zastupoval jeho syn Belšasar, jsou nejasné. Možná tkví v Nabonidově náboženské politice, která upřednostňovala měsíční kult Charránu. Tím stál král v opozici k Mardukovu kněžstvu v Babylónu, zatímco Tajmá byla centrem arabského kultu Měsíce. Králova nepřítomnost zřejmě ještě více popudila opozici, neboť byly zanedbávány novoroční oslavy spojené s říšským bohem Mardukem. Také když se Nabonid vrátil, rozezlil Mardukovo kněžstvo pokusem umenšit Mardukovo postavení coby vládce bohů. Rok 539 př. Kr. znamená konec novobabylónské říše a tím také vlastní babylónské státnosti. Perský král Kýros II. (559 –530 př. Kr.), zvaný rovněž Kýros Veliký Kýros Veliký, se rozhodl ujmout staroorientálního dědictví Mezopotámie. Porazil babylónské vojsko u města Opis (Akšak), aby posléze vtáhl bez boje do Babylónu. Mezopotámie se nyní stala součástí celé Přední Asie a perské říše Achaj menovců s centrem v Íránu, zahrnující rozlehlá území Střední Asie. Právě ve vztahu k Babylónii se přitom ukazuje úžasná společenská a kulturní kontinuita. Dochované babylónské klínopisné archivy z doby Achajmenovců dokládají životnost a působení starých chrámů a jejich struktur v jižní Mezopotámii. Tradiční způsoby obchodování a právní úpravy si ponechaly svou platnost, popřípadě byly zcela v souladu s tradicí předchozích staletí. Běžným jazykem dokumentů byla akkadština. Důležité oblasti společenského a kulturního života v Babylónii však Značná vykazují oproti předchozímu vývoji značnou kontinuitu také po dobytí kontinuita perské říše Alexandrem Makedonským (356 –323 př. Kr.), zejména v době Seleukovců (do 141 př. Kr.) a následném období vlády Arsakovců (141 př. Kr.–224 po Kr.). Společnost a kultura starých babylónských měst, jako třeba Uruku a Babylónu, v helénistické době sice setrvaly v překonaných formách, ale prokázaly díky tradici svou životaschopnost i ve změněných politických podmínkách, popřípadě v některých sférách dokonce dlouho dominovaly nad novými strukturami a představami, než pak na přelomu tisíciletí nastal s posledními dochovanými klínopisnými texty skutečný konec kulturního vývoje ve starém Orientě.

Arabský poloostrov

217

AR ABSKÝ POLOOSTROV Ricardo Eichmann

Naše znalost dějin Arabského poloostrova v předislámské době byla dlouhou dobu založena na dochovaných řeckých, latinských a klínopisných pramenech, Starém zákonu a arabských traktátech, jakož i na zprávách raných cestovatelů. Posledně jmenované začínají zápisky německého výzkumníka a cestovatele Carstena Niebuhra, který se v roce 1761 jako kartograf vydal do Arábie s dánskou expedicí. Zájem raných objevitelů a výzkumníků-cestovatelů byl živen mj. zprávami antických autorů o bájném bohatství uvedeného regionu, které se vytvořilo v 1. tisíciletí př. Kr. díky obchodu s kadidlem a kořením, jakož i semitské epigrafice, zdokumentované na různých památkách, většinou petroglyfech a popsaných kamenných blocích. Vědomosti zdokumentované v cestovních zprávách, do nichž si našly Rané zprávy přístup také mýty a legendy, málokdy vyhovují přísným vědeckým náro- z cest kům, na něž se klade důraz při dnešních vědeckých expedicích, přesto poskytly důležitou základnu modernímu výzkumu a jsou nadále zdrojem významných poukazů. Ve srovnání se Středomořím, Egyptem a Mezopotámií začal být Arabský poloostrov systematicky archeologicky prozkoumáván vskutku pozdě: jižní Arábie a oblast Perského zálivu od padesátých let, severní a severozápadní, jakož i střední Arábie od konce šedesátých let minulého století.

Přírodní a prostorové předpoklady Arabský poloostrov je vymezen na západě Akabským zálivem a Rudým mořem, na jihu Adenským zálivem a Indickým oceánem a na východě Perským zálivem. Má rozlohu cca 3,2 mil. km2 a je přibližně devětkrát větší než Německo. Na severu přechází bez přirozené hranice v irácké a jordánské pouště. Na západě tvoří pevninská masa náhorní plošinu strmě spadající k Rudému moři (Arabský štít), který směrem na východ pozvolna klesá (Arabský šelf). Na poloostrově vládne převážně subtropické aridní klima a tvoří jej pouště a polopouště. Ve vnitrozemí se táhne široký pás písečných pouští, který se rozprostírá od pouště Nefúd na severu až po dnes liduprázdnou Rub al-Chálí na jihu. Zemědělství využívající dešťových srážek lze provozovat pouze na několika málo místech v příbřežních

Euphra

218

t


Středozemní moře

Babylón ris Tig

Mrtvé moře Wádí Araba

Hudžajrat al-Ghuzlán

Euf

rat

Dúmat al-Džandal

Ni

l

Maádí

Ur

Poušť Nefúd Tajmá

LIHJÁN Marsá Gawásís

Dídán/Al-Ulá

Jathrib/Medína

l Ni

Rudé moře

PUNT (OFIR)

Ma’in Wádí Dahr

K U LT U R A O N A

Sirwah

Ma’rib

Timna Sabir Báb al-Mandab

Maleiba

219

Arabský poloostrov

Persepolis Fajlaka

Perský záliv DILMUN Qalat al-Bahrajn Saar oáza al-Hasá

Hormuzký průliv

Ománský záliv Al-Ain/Hili 8 Hafit

Umm an-Nár

MAGAN Rás al-Džinz

Po u š ť R u b a l - C h á l í

Zufá r

Šabwa

Indický oceán

0

100

200

300 km

Arabský poloostrov

220

První osídlení

Neolitická reforma hospodaření

Arabian Bifacial Tradition


hornatých oblastech na jihu a jihozápadě (Jemen, jihozápad Saúdské Arábie) a také na východě (Omán). V ostatních regionech je zemědělství závislé na zavlažování, jehož zdrojem jsou zásoby spodní vody a občasné záplavy. To nejpozději od začátku pozdního holocénu před cca 5000 lety umožnilo vznik celoročně využívaného oázového osídlení. Nálezy kamenných nástrojů dosvědčují, že Arabský poloostrov byl osídlen před více než jedním milionem let ze severu z Afriky přes Sinajský poloostrov a z jihu přes mořský průliv Báb al-Mandab. Člověk se dále rozšířil do Střední a Východní Asie podél jižního pobřeží Arabského poloostrova, které již tehdy plnilo funkci tranzitního regionu. Ačkoli o vývoji paleolitických společenství a jejich ekologických podmínek na poloostrově toho v mnoha ohledech zatím příliš nevíme, lze se domnívat, že se přírodní a prostorové předpoklady zřetelně lišily od dnešních. Během staršího pleistocénu a mladšího a středního holocénu (cca 9000 –3000 let př. Kr.) bylo klima na Arabském poloostrově analogicky k poměrům v severní Africe vlhčí než dnes. Svědčí o tom fosilní pozůstatky celoročně nevysychajících vodních ploch, třeba na severozápadě a východě polo ostrova (například poušť Nefúd, oáza Tajmá, oáza al-Hasá). Fosilní mořské půdy na jihu Rub al-Chálí mohou sloužit jako argument pro to, že letní monzunové deště zasahovaly mnohem výš na sever, než je tomu dnes. V raném holocénu se vyvíjí keramický neolit a v souvislosti s tím dochází k domestikaci rostlin a zvířat v oblasti středního Eufratu a jižní Levanty. Podle novějších výzkumů rozšířili kočovní pastevci zásady neolitického hospodářství do klimaticky vlhčích oblastí Arabského polo ostrova z Levanty. Toto rozšíření probíhalo dvěma cestami. Jedna vedla podél Rudého moře na jih, druhá diagonálně severní částí Arabského poloostrova na jihovýchod, kde se vyskytují nejranější doklady domácích zvířat, jako jsou ovce, koza a hovězí skot, a kamenných artefaktů typických pro Levantu (čepelová industrie) z doby přibližně 6800 až 6200 př. Kr. Naleziště jsou v dnešní severozápadní, severní a východní provincii Saúdské Arábie a v Kataru. Neolitické inovace získávání obživy, které zahrnují rovněž čerpání spodní a povrchové vody (studny, hráze), přispěly k tomu, že se lidé mohli zbavit závislosti na přírodních a prostorových danostech Arabského poloostrova. Po dramatickém období sucha na Arabském poloostrově v době mezi lety 6500 až 600 př. Kr. se však pastviny levantských kočovných pastevců přemístily zase do příznivějších oblastí (například u jezer), kde možná došlo k intenzivnějším kontaktům s místními lovci a sběrači, kteří se tam rovněž uchýlili. Posledně jmenovaní se takto mohli seznámit se způsobem domestikace zvířat. Přinejmenším od té doby se nositelé neolitického způsobu hospodaření na poloostrově již nevyznačují levantskými artefakty, nýbrž méně složitými úštěpovými industriemi a domácí Arabian Bifacial Tradition – oboustranně plošně retušovanými hroty šípů, hlazenými nebo ve formě lancet –, a rozšířili se po návratu příznivějších klimatických

Arabský poloostrov

221

poměrů, které přetrvaly v regionálních obměnách až do poloviny 4. tisíciletí př. Kr., téměř ve všech osídlených oblastech poloostrova. Arabský poloostrov byl v minulosti stejně jako dnes v důsledku přírodních a prostorových poměrů osídlen převážně na okrajích, přičemž tamní obyvatelé již v neolitu využívali okolní moře jako dopravní cesty a hledali kontakty s regiony ležícími na druhém břehu. Indiciemi jsou obdoby v archeologické pozůstalosti protilehlých oblastí. Tyto kontakty způsobovaly stále větší kulturní rozmanitost na Arabském poloostrově a adaptaci na technické a sociální inovace. Řidčeji osídlené vnitrozemí bylo objevováno pěšky, na oslech – nejpozději od 4. tisíciletí př. Kr. – nebo na velbloudech – nejpozději od pozdního 2. tisíciletí př. Kr. –, takže se kulturní statky, jako například hroty šípů Arabian Bifacial Tradition, rozšířily po celém Arabském poloostrově. Nejpozději ve 2. tisíciletí př. Kr. začaly v místech s dostatečnou zásobou vody vznikat celoročně obývané oázy. Zatímco v dříve objevených oblastech s dešťovými srážkami se vytvářely sídlištní systémy s osadami vzdálenými od sebe pouhých několik kilometrů, mohly být ve vnitrozemí Arabského poloostrova nejbližší oázy od sebe vzdálené sto i více kilometrů.

Regiony a sousedi Na severu a severozápadě Arabského poloostrova se vyskytují četná naleziště, v nichž byly objeveny neolitické kamenné nástroje, jako například hroty šípů Arabian Bifacial Tradition, které lze datovat zhruba do 5. až 3. tisíci letí př. Kr. Z téhož kontextu pocházejí pravděpodobně také srpové čepele na kosení travin, mikrovrtáky a karneolové korálky ve všech stadiích výroby. Výrobci těchto artefaktů se přinejmenším dočasně usazovali v místech bohatých na vodu. Na skalních obrazech tzv. stylu al-Džubba jsou možná zachyceni zástupci této kultury. Mají na sobě krátké sukýnky, jako zbraň používají luk a zdá se, že byli pastevci, neboť na obrazech nechybí skot. K nejlépe prozkoumaným sídlištím v severozápadní Arábii, v nichž byly takové kamenné nástroje nalezeny, patří Tajmá. Tam nejpozději v době bronzové v raném 2. tisíciletí př. Kr. vznikla u jezera vyschlého ve středním holocénu celoročně obývaná oáza s bohatými zdroji spodní vody, Oázy která podle archeologických nálezů udržovala kontakty s regiony ležícími na všech čtyřech světových stranách. Nálezy syrské sekery („okenní“) a žebrové dýky na pohřebišti mimo oázu svědčí o tom, že měla v raném 2. tisíciletí př. Kr. úzké styky s Levantou a Sýrií. V té době byla oáza obehnána zdí s jádrem vybudovaným z nepálených cihel, jež připomínají cihly z doby egyptské Střední říše. Obvod zdi, která obepínala oázový areál, činil cca 15 km a byla stržena v pozdním 2. tisíciletí př. Kr. Během rané doby železné (12.–9. století př. Kr.) se v oáze usazují lidské skupiny, které vyrábějí keramiku malovanou třemi barvami (černá, červená,

222

Karavanní obchod

Kontakt s Mezopo támií

Lokální keramická produkce


rémová) a dekorovanou geometrickými vzory a zvířecími a lidskými k motivy. Oblast rozšíření této keramiky se rozprostírá od oázy Tajmá přes oblast východně od Akabského zálivu až po Wádí Araba na jihu a patrně reprezentuje území Midjánců známých z Bible. Nálezy z hypotetické chrámové stavby zahrnují luxusní zboží levantského a egyptského původu; nálezy z 2. a raného 1. tisíciletí př. Kr. jsou indiciemi pro rekonstrukci karavanního obchodu s Levantou a Egyptem. Tajmá a sousední oázy Dúmat al-Džandal na severovýchodě a al-Ulá (Dídán) na jihozápadě jsou místa, kudy musely procházet karavany s kadidlem, přicházející z jižní Arábie, pokud mířily do Levanty nebo Mezopotámie. Klínopisně je doloženo, že v době asyrské vlády (9. století př. Kr.) byla jedna karavana „lidí z Tajmá a Sáby“ přepadena a okradena na středním Eufratu. Severní úsek karavanní stezky měli pod dohledem jak Asyřané, tak Babyloňané. V 6. století př. Kr. si poslední babylónský král Nabonid podmanil oázové osady ležící na severu a severozápadě – mj. také Jathrib, dnešní Medínu – a zřídil si v oáze Tajmá na deset let svou rezidenci. Když Babyloňané odešli, ovládli oázy politicky arabští mocipáni (Lihjánci). Od 2. poloviny 1. tisíciletí př. Kr. udržovali obchodní stanice v al-Ulá jihoarabští Minejci, z čehož lze usuzovat na kooperaci mezi vzdálenými oázami a podtrhuje to význam kadidlové stezky dlouhé cca 3000 km, vedoucí z jižního Jemenu až ke Středozemnímu moři. V 5. tisíciletí př. Kr. byly v úzkém kontaktu s Mezopotámií společnosti usazené na východních pobřežních pásech Arabského poloostrova od Kuvajtu až po Hormuzský průliv a živící se převážně rybolovem. Na četných místech byly nalezeny keramické střepy z dob expanzivní mezopotamské obejdské (ubajdské) kultury, která se šířila ze severu na jih v rámci přímé kulturní výměny nebo následkem difuze, založené na směnných vztazích mezi lokálními skupinami obyvatelstva. Jako dopravní prostředek sloužily lodě, na což odkazují jejich keramické modely. Dosud však chybějí tomu odpovídající nálezy obejdských střepů podél Indického oceánu nebo ve vnitrozemí Arabského poloostrova. Lokální keramická výroba je bezpečně prokázaná od pozdního 4. tisíciletí př. Kr. u ománského poloostrova Musandan, kde se v nejstarší oáze „Hili 8“ vyskytuje vedle střepů z doby Džamdat Nasr především lokální keramická produkce, z níž lze odvodit přenos technologií a v daném případě migraci výrobců keramiky z jihovýchodního Íránu nebo jihozápadního Pákistánu. V této souvislosti lze pozorovat rovněž vznik rané metalurgie na ománském poloostrově Musandan. Z klínopisných textů z 3. až 1. tisíciletí př. Kr. je známo, že Mezopotámie intenzivně obchodovala s regionem Perského zálivu. Explicitně jsou v písemných pramenech uváděny Dilmun (Bahrajn a východní Saúdská Arábie) a Magan (ománský poloostrov Musandan). Mezopotámie, chudá na suroviny, měla zájem především o měď na výrobu zbraní a nástrojů a diorit pro reprezentativní umění (obojí se nachází v ložiscích na omán-

Arabský poloostrov

223

ském Musandanu), jakož i o stavební dřevo, které se dováželo z indického subkontinentu. Důležitou obchodní mezistanicí byl Dilmun disponující legendárními sladkovodními zdroji. Oblast Perského zálivu (Hafit a kultura Umm-an-Nar) oplátkou získávala mj. obilí, textilie, vlnu, olej a bitumen. Blahobyt Dilmunu vybudovaný obchodem se v raném 2. tisíciletí př. Kr. odráží v architektuře, která se vyznačuje mj. mohutnými městskými hradbami a palácovým areálem (Qalat al-Bahrajn) nebo předem naplánovaným sídlištěm (Saar) s domy o více místnostech a chrámem. Politický zájem o oblast Perského záliv se projevil vojenskými výpravami v akkadské době a době 3. urské dynastie (pozdní 3. až rané 2. tisíciletí př. Kr.). Obdélníkové kadidlové hořáky se zbytky pryskyřic ve vrstvách z 3. tisíciletí př. Kr. v Rás al-Džinz (Omán) jsou důležité indicie dosvědčující, že produkce vonných látek kvetla v jižní Arábii (včetně Zufáru) již v 1. tisíciletí př. Kr. a možná se dostala do Mezopotámie již během doby bronzové. Podle klínopisných pramenů nastala v Mezopotámii velká potřeba nejrůznějších druhů vonných látek nejpozději na sklonku 3. tisíciletí př. Kr. Ze sousedních oblastí indického subkontinentu převzal východ Arabského poloostrova nejen technologii výroby keramiky, ale také odebíral během 3. tisíciletí př. Kr. luxusní zboží, jako například steatitové nádoby s vroubkovaným dekorem, slonovinové hřebeny, perly, mezi nimi leptané karneolové korálky, zbraně, bronzové nástroje, kamenná závaží a pečetidla. Na oplátku byla z Maganu dodávána do oblasti kultury povodí Indu zřejmě měď. Během 2. tisíciletí př. Kr. osídlovací a obchodní činnost na východě Arabského poloostrova ustává, což možná souvisí se zhoršením klimatických poměrů – velmi suché období od roku 2000 do 1200 př. Kr. – anebo se změnou sociálně-ekonomické základny. Během pozdní doby bronzové se obchod v severní oblasti Perského zálivu (ostrov Fajlaka a Bahrajn) nakonec dostal pod kontrolu jihomezopotamské kassitské dynastie, která je zastoupena nejen klínopisnými texty místní kassitské správy, nýbrž také mezopotamským keramickým repertoárem. Na ománském poloostrově Musandan byla sídliště z klimatických důvodů zakládána stále ve větší míře ve vnitrozemí na úpatích pohoří, což umožnilo efektivněji využívat zásoby pramenité a spodní vody, jakož i vyvinout inovativní zavlažovací systém. Tímto systémem se od 1. tisíciletí př. Kr. přiváděla spodní voda do příslušných míst tunely nebo otevřenými kanály utěsněnými voděvzdornou omítkou. Tyto inovace napomohly ke vzniku úrodných oáz, měly za následek razantní vývoj osídlování v době železné a přispěly k vytvoření malých lokálních států. Politicky se ale oblast Perského zálivu nacházela ve stínu velkých říší Asyřanů, Babyloňanů a Achajmenovců. Zatím ještě nelze do detailu zrekonstruovat rozšíření neolitu do jižní Arábie (Jemen, Zufár), nicméně kamenné artefakty Arabian Bifacial Tradition poukazují na to, že tento region byl v neolitu obydlen mobilními společenstvími. Mobilitu dokládají nálezy mořských plžů, které se vyskytují

Obchod kadidlem

Klimatická změna

224


Obchod ve vnitrozemí až do vzdálenosti 500 km. Silné podněty dopravě v jižní části obsidiánem Arabského poloostrova dodal obchod obsidiánem. Z ložisek nacházejících

Obchod po Rudém moři

Osady kultury Sabir

se v jihozápadní Arábii – a východní Africe – se obsidiánové artefakty dovážely až do 1500 km vzdáleného vnitrozemí Arabského poloostrova, ale také do regionu Perského zálivu (Musandan, Katar; 5. tisíciletí př. Kr.). Na podobné vzdálenosti se dopravovaly steatitové nádoby a perly buď z jihozápadní Arábie, nebo z Ománu do Zufáru. Nejasné zatím zůstává, zda se produkty rozšířily v rámci organizovaného obchodu, migrací, nebo následkem difuze. Na tomto pozadí a na modelech rozšíření neolitu lze usoudit, že autochtonní společnosti v jižní Arábii získávaly kulturní impulsy nejen ze severu a východu Arabského poloostrova, ale také ze severní Afriky. Jedním z mála možných dokladů kontaktů se severem během 4. tisíciletí př. Kr. jsou keramické nádoby z Wádí Dahr, jež připomínají srovnatelné nálezy v Maádí (Egypt) a Hudžajrat al-Ghuzlán (Akaba, Jordánsko) a mohou být hypoteticky vyhodnoceny jako indicie přítomnosti severo arabských nomádských kmenů na jihu. Během 3. a 2. tisíciletí př. Kr. probíhaly intenzivní kulturní styky se severovýchodoafrickým prostorem (Súdán, Džibuti), které se projevují v jednotlivých typech nádob a vznikly patrně v souvislosti s obchodními vztahy přetrvávajícími od neolitu a pojily se s přepravou zboží. V 2. tisíciletí př. Kr. se zboží s největší pravděpodobností částečně přepravovalo po Rudém moři. Odkazují na to nejen egyptské zprávy z doby Nové říše (15. století př. Kr.) o expedicích do země Punt – biblické země zlata Ofir –, o níž se domníváme, že ležela na jihu Rudého moře na africkém a zčásti také na protilehlém arabském břehu. K tomu přistupují nálezy lodí u Marsá Gawásís (Sawu), přístavu na severozápadě Rudého moře z 1. poloviny 2. tisíciletí př. Kr. (12./13. dynastie). Keramika tam nalezená pochází zčásti z jižní Levanty, Eritreje (kultura Ona) a jižního Jemenu (kultura Malayba; kultura Sabir), čímž je obchodní trasa v hrubých rysech popsaná. Ze všech střepů nádob importovaných z jihu lze rekonstruovat džbány a hrnce, které patrně sloužily jako zásobníky nebo „obaly“ pro přepravu kapalin nebo sypkých materiálů. K produktům, s kterými se na této trase obchodovalo, patří, jak plyne z egyptských obrazových a textových pramenů, aromata, jako například myrha, a jiné exotické výrobky. Osady kultury Sabir, které se možná na tomto obchodu podílely, provozovaly zemědělství založené na umělém zavlažování (kanály) nejpozději od 2. tisíciletí př. Kr. Ve vnitrozemí vznikly již ve 3. tisíciletí př. Kr. na aridním východním okraji jemenské vysočiny trvalé osady, jež provozovaly úrodné dlouhodobé oázové hospodaření založené na sezonních záplavách. Vodohospodářské inovace – hráze a kanály – předpokládají efektivní politickou organizaci a umožňovaly cíleně rozložit zásoby vody, vytvořené během povodní vyskytujících se jednou dvakrát do roka. Vztahy mezi těmito

Arabský poloostrov

225

oázami (například Marib, Timna, Šabva) a pobřežními kulturami zatím sice nejsou objasněné, jisté však je, že také vnitrozemská sídliště se podílela na dálkovém obchodu a nejpozději v 1. tisíciletí př. Kr., velmi pravděpodobně však již v předchozím druhém tisíciletí kontrolovala jižní úsek kadidlové stezky. Jelikož se kadidlovník vyskytuje pouze ve východní Africe a středomořské a mezopotamské kultury měly vysokou spotřebu aromat, vytvořily si jihoarabské oázy obchodní monopol na určité vonné látky. Dosáhly tak bájného bohatství, které se v řecko-římské době odrazilo v označení Arabia felix. Je nasnadě, že tato skutečnost podporovala nejen (obchodně) politické soupeření mezi jednotlivými oázami, nýbrž také puzení dosáhnout předního postavení. Legendární proslulost si v tomto směru získali Sabejci. Jejich slávu založily mj. zprávy o skutcích dvou jejich vládců z 8. a 7. století př. Kr. Yitha’amara Watara a Karib’ila Watara. V nápisech na dvou monumentech (cca 715 a 685 př. Kr.), jež byly postaveny v Sirwahu poblíže sabejského hlavního města Maribu ve svatyni zasvěcené měsíčnímu bohu Almaqahovi se píše o dvou vojenských vítězstvích a ustanovení politického teritoria zabírajícího značné časti dnešního Jemenu. Asyrské prameny dokládají, že Asyřané a Sabejci v té době udržovali Sabejci diplomatické styky a vyměňovali si vzájemně dary. Tak například asyrský král Sanherib obdržel od sabejského vládce Karib’il Watara drahocenné kameny a vonné esence, které pak použil k vybavení zakládacího depotu domu novoroční oslavy bit akiti v Aššuru. Kulturní kontakty s Mezopotámií se odrazily v sabejském reprezentativním umění, v němž se mj. vyskytují motivy stromu života a okřídleného býka, jakož i géniů, známé z asyrského umění. Sabejci udržovali přímé kontakty také s obyvateli Etiopské vysočiny, kde způsobili kulturní transfer vycházející z jihu Arabského poloostrova. Ten mj. zahrnuje kvádrovou architekturu s charakteristickou ornamentikou a signifikantními typy staveb (chrámy), jakož i figurálními plastikami a nápisy, jež jsou dílem sabejských kameníků. Nejasné je, v jakém objemu a jak dlouho trvala migrace založené na tomto kulturním transferu. V 6. století začaly Sabejcům nakonec vládnout karavanní říše Kataban (Timna) a Ma’in (Minejci), z nichž posledně jmenovaná udržovala ve 3. století př. Kr. obchodní kontakty s Levantou, Egyptem a Egeidou. Poznatek, že jižní Arábie byla v různých dobách v kontaktu s jižní Levantou a severním pobřežím Rudého moře, se opírá rovněž o epigrafické výzkumy. Starojihoarabské souhláskové písmo se objevuje bez lokálních Epigrafické předchůdců v raném 1. tisíciletí př. Kr. a rozšířilo se do jižní Arábie velmi výzkumy pravděpodobně spolu s obchodem nebo migracemi, ať již po zemi nebo po vodě, z palestinského prostoru. Ze shod určitých jazykových znaků sabejštiny a severních semitských jazyků lze usuzovat, že během 2. tisíciletí př. Kr. doputovali mluvčí protokanaánského idiomu na jih Arabského poloostrova, kde se setkali se starším semitsky hovořícím obyvatelstvem.

226


Chrám měsíčního boha Almaqa v jemenském Bar’anu, 1. tisíciletí př. Kr. až 1. polovinu 1. tisíciletí př. Kr.

Souhrnně lze konstatovat, že Arabský poloostrov byl dlouhou dobu doménou lovců a sběračů, jakož i kočovných pastevců. Podněty k domestikaci zvířat přišly z Levanty a umožnily raným společenstvím zabezpečenou existenci. Různé regiony Arabského poloostrova spolu udržovaly od té doby vzájemné kontakty, jež se vyznačovaly mj. směnou surovin. Trvalý způsob osídlení věrný jednomu místu byl praktikován od 4. tisíciletí př. Kr. v několika málo okrajových zemědělských zónách jižní Arábie s dešťovými srážkami a na ománském poloostrově Musandan. V převážně aridních oblastech vznikaly nejpozději od 3. tisíciletí př. Kr. oázové osady používající studnové, faladžové nebo zátopové zavodňování a byly zakládány podle regionu v různých dobách. V některých z nich se takto nepřetržitě hospodaří dodnes. Příspěvek Arabského poloostrova ke světovým dějinám tkví v kulKulturní vztahy turních vztazích se sousedními regiony, jež se vyznačují – pokud to lze se sousedy rozeznat – difuzí, migrací nebo obchodováním. Souvisí to mj. s potřebou sousedních kultur dovážet z Arabského poloostrova suroviny nezbytné k zachování a reprezentaci moci a ideologie – měď, kameny a vonné látky. Z toho vyplynuly na Arabském poloostrově důležité podněty k rozvoji vlastního hospodářství a ideologie, jež se projevily například v dovozu zemědělských produktů a adaptaci obrazových prvků předoasijského a egyptského reprezentativního umění. Společnosti žijící geostrategicky výhodně na pobřeží Rudého moře, Perského zálivu a v oázách podél

Arabský poloostrov

227

karavanních stezek využívaly tyto své výhody a síťové struktury nadregio nálního obchodu vyvinuté během několika tisíciletí ke zvýšení vlastního blahobytu. Arabský poloostrov bylo možné v minulosti pro nehostinné přírodní a prostorové podmínky stěží trvale politicky a vojensky kontrolovat zvenčí. V dějinách sice nechyběly pokusy ovládnout jednotlivé regiony, tyto různě motivované snahy – Asyřanů, Babyloňanů a – bez přímého dohledu – Římanů a křižáků – však neměly dlouhého trvání. Přírodní a prostorové podmínky ztěžovaly zásobování vojenských oddílů a účinně tak napomáhaly politické nezávislosti Arabského poloostrova až do začátku osmanské nadvlády.

228


HAR APPSK Á KULTUR A Ute Frankeová

Protoindická civilizace, známá rovněž jako harappská kultura neboli kultura poříčí Indu, je jednou z velkých vyspělých kultur Předního východu. Trvala zhruba od roku 2600 do 1900 př. Kr. a rozprostírala se v rozlehlých oblastech indického subkontinentu. Harappská kultura je městskou společností s hierarchickou sociální strukturou a komplexním hospodářským systémem, v mnoha ohledech srovnatelnou s říšemi v Mezopotámii a Íránu – a přece se liší. Její písmo zůstává nerozluštěno, královské hrobky, chrámy i paláce jsou známé stejně málo jako správní centra a archivy – tedy instituce tvořící srdce společnosti a umožňující vhled do politické a administrativní výstavby, vědomostí a myšlení lidí. Proto zůstává mnoho otázek dosud otevřených: Jak vznikla tato kultura, kdo jí vládl a proč zanikla?

Objevy a perspektivy Kultura poříčí Indu byla objevena počátkem 20. století, když vykopávky v Harappě a Mohendžodaru odhalily rozlehlé městské areály. Po publikaci prvních nálezů odborný svět velmi brzy rozpoznal jejich mimořádný První objev význam: pečetidla s identickými vyobrazeními zvířat a písemnými znaky byla nalezena rovněž ve staroorientálních centrech Súsách, Uru a Tellu a také tuto nově objevenou městskou civilizaci bylo třeba datovat do 3. tisíciletí př. Kr. Dějiny indického subkontinentu byly náhle o dva tisíce let starší a Starý svět byl obohacen o perspektivu směřující dále na východ. Začaly intenzivní výzkumy, které pokračovaly i po rozdělení Indie a Pákistánu v roce 1947. Dnes je kultura poříčí Indu s rozlohou více než 600 000 km2 jednou z největších starých civilizací, známo je cca 1100 nalezišť. Soustředí se v rozlehlé úrodné záplavové nížině Indu s přetokovými kanály a přítoky v Sindhu a Paňdžábu a podél dnes již vyschlé říční soustavy Ghaggar-Hákra. Roprostírá se od pohoří Balúčistánu na západě, Kárákúmu na severu a pouštní oblasti Čólistán až do severozápadní Indie. „Vnější základny“ byly objeveny na Makránském pobřeží, v Šórtughai (severozápadní Afghánistán) a na východním pobřeží Ománu. Tento rozlehlý a co do přírodních podmínek velmi členitý prostor vykazuje nutně značné kulturní rozdíly. Nicméně vzdor regionálním odlišnostem je možné naleziště většinou bez problémů přiřadit k harapp-

Harappská kultura

229

ské kultuře, a to na základě určitých stylových a technologických, ale také koncepčních charakteristik. Patří k nim pravidelně členěné městské areály s horním a dolním městem a monumentální architekturou, hustě zastavěné obytné zóny s komplexním zásobováním vodou, vlastní váhová soustava a písmo dochované na tisících pečetí, amuletů a tabulek. Velké rozšíření těchto znaků je pro kulturu poříčí Indu typické, a proto se také toto období nazývá integrační období. Jelikož písmo ještě není rozluštěno, jsou výpovědi o sociální a politické výstavbě harappské kultury založené i nadále na archeologických nálezech, a proto značně hypotetické. Přesto výzkum kultury poříčí Indu zaznamenal v posledních desetiletích na základě nových objevů a změněných perspektiv slušný pokrok. Vedle francouzských průzkumů v Kaččhi a Makránu zde lze uvést terénní výzkumy v centrálním Balúčistánu, Paňdžábu a Harappě – vše v Pákistánu –, ale i četné vykopávky v severozápadní Indii. Zvláštní touhou bylo rozřešit záhadu urbánního období harappské kultury dlouho považované za „monolitní“ nebo „uniformní“, která ovšem trvala přibližně pět set let. Teprve nové vykopávky (Harappa, Naušahro) odhalily spolehlivý relativně chronologický sled a tím přinesly záchytné body pro stylový vývoj během období integrace, a tak bylo možné rozpoznat a časově ukotvit fáze intra- a interurbánní expanze. Pokrok v bádání se odráží rovněž ve změněné nomenklatuře. Formulací rané, respektive protoharappské fáze sice došlo již v roce 1970 k odchýlení od názoru, že „idea městské vyspělé kultury“ přišla na východ z Mezopotámie, ale teprve vykopávky v Méhrgarhu odhalily lokální kořeny kultury poříčí Indu a tradici sahající až do 7. tisíciletí př. Kr. Tato doba byla rozdělena do fází vyznačujících se rozdílnými vývojovými stadii: fází rané produkce potravin, regionalizace, integrace a lokalizace. Ve spojení s rozčleněním osídleného prostoru od BalúFigurka ženy, pravděpodobně bohyně plodnosti, údolí Indu, 2500 –1900 př. Kr. čistánu až po západní Indii na

Charakte ristiky

Proto ‑harappská fáze

230


„kulturní provincie“ byl vytvořen koncepční rámec pro výzkum kultury poříčí Indu (kulturní domény: Sindh, Kullí, Sórath-Anárta, Paňdžáb, severovýchodní Indie). Navzdory tomuto značnému pokroku zůstává mnoho otázek otevřených, mnoho rozlehlých oblastí neprobádaných, mnoho výsledků vykopávek zastaralých nebo nepublikovaných; je proto snazší sestavovat generalizující modely než je dokládat spolehlivými fakty. Pořád ještě je málo známo o tom, jak a proč se kolem roku 2600/2500 př. Kr. vytvořila městská vyspělá kultura, neboť také předchozí staletí se vyznačovala velkou kulturní dynamikou a základní urbanizační trendy explicitně připisované kultuře poříčí Indu jsou mezitím již známy také ze starší doby. Přesto je se vznikem harappské kultury spojena výrazná změna. Nelze ji vyčíst z jednotlivých znaků, nýbrž spíše ze společného výskytu určitých fenoménů, a nepředstavuje ani tak zlom jako spíše pozvolný přechod k novým dimenzím. Sem patří urbanita se svými ekonomickými a sociálními implikacemi, rozsáhlé používání písmového a obrazového systému, zintenzivnění obchodu pro pokrytí zvýšené spotřeby, objev námořní cesty a počátky přímého dálkového obchodu s Ománem a Mezopotámií, jakož i integrace nového terénu v hospodářské a kulturní, možná i politické rovině, viditelná na obrovském rozšíření materiální kultury. Vznik kultury poříčí Indu tak charakterizují dva fenomény: tradice Tradice a trans a transformace. První lze rozpoznat spíše ve fenomenologické rovině a dru formace hý implikuje hluboké změny ekonomických, sociálních, politických a ideo logických struktur a společnost, která se poměrně stabilizuje. Příčiny a mechanismy této proměny a její nositelé zatím zůstávají v neznámu, výsledkem tohoto procesu je však vyspělá kultura s vlastním ideologickým a koncepčním ražením, s novými vizuálními a symbolickými koncepcemi, jež vtiskly materiální kultuře nezaměnitelnou pečeť.

Osady, města, řemeslo a náboženské představy Města Velkými městy harappské kultury s rozlohou více než 90 ha jsou Mohenda osady žodaro v Sindhu, Harappa v Paňdžábu, Rakhígarí v Harijáně a Dhólavíra

v Gudžarátu. Jejich městské plány – stejně jako plány menších osad – vykazují rozdělení na „horní“ a „dolní město“ a hustou zástavbu s několikapatrovými obytnými domy, jakož i lineární přístupové cesty. Jedinečný je úsporně sestavený městský plán Dhólavíry. Mnohá sídliště jsou obehnaná hradbami a vybudovaná na rozlehlých plošinách na ochranu před povodněmi – v Mohendžodaru trvala jejich výstavba 10 000 dělníkům zhruba 400 dní. Poprvé byly ve značném množství použity pálené cihly. Stavby jako velké lázně, sýpky, shromažďovací haly a přístavy působí svou monumentalitou, jejich funkce je však nejasná. Studny, vodní nádrže, kanalizace a sanitární zařízení implikují jistý luxus v zásobování vodou.

Harappská kultura

231

Města disponují rozsáhlým zázemím, které zřejmě zajišťovalo jejich zásobování potravinami; řeky vytvářejí široce rozvětvený dopravní systém, který usnadňoval vnitřní obchod a navazoval na námořní cesty. Antropologické výzkumy na jednom harappském pohřebišti ukazují, že lidé byli zdraví a dobře živení. Intenzifikace zemědělství, například vylepšením závlahových technik, a síťový systém zásobování byly pro městské společenství životně důležité. Mnoho městských znaků se objevilo již před rokem 2500 př. Kr. v rané harappské době. Starší vrstvy osídlení Mohendžodara jsou pohřbeny pod několikametrovými říčními usazeninami. Harappa měla již kolem roku 2800 př. Kr. rozlohu více než 25 ha, byla rozdělena do dvou sektorů a obehnaná městskou hradbou. Mnoho obcí má srovnatelné rozměry. Nicméně vzory osídlení se zásadně změnily kolem roku 2600 př. Kr., kdy se etablovala kultura poříčí Indu: dvě třetiny stávajících sídlišť byly opuštěny, jiné kompletně přebudovány (Kálíbangan, Dhólavíra) nebo vykazují stratigrafický hiát před vrstvami harappské kultury (Bálákót, Kót Dídží). V Čólistánu byla sídliště přemístěna k druhému rameni Ghaggar-Hákry, nově založeno bylo více než sedm set obcí. Zvětšení zastavěného prostoru vzhledem k celkově osídlené ploše a velikosti jednotlivých obcí je typickým znakem nové éry. Tento vývoj implikuje značný nárůst obyvatelstva. Chybí však záchytné body potvrzující masivní přistěhovalectví z jiných oblastí nebo velkoplošné usazení mobilních skupin. Kolem roku 2600 př. Kr. byly řemeslné technologie a specializace již na vysokém stupni vývoje. V kultuře poříčí Indu se tyto dovednosti dále rozvíjely a diferencovaly. Typickým znakem je získávání surovin – kamenů jakéhokoli druhu, polodrahokamů, mušlí, kovů – z různých zdrojů, upřednostňovány byly hodnotné materiály a značně se zvýšil jejich objem. V nížině chudé na suroviny jsou na stovky kilometrů přepravovány dokonce i mlýnské kameny. Technologie jsou čím dál propracovanější a zaměřují se na jedné straně na hromadnou výrobu a na druhé straně na používání složitých postupů. Nové vrtáky umožňují vyrábět korále delší než 10 cm, do rudě vypáleného karneolu se leptají rostlinnými pastami bílé vzory – perly tohoto druhu se stávají „vývěsním štítem“ harappské kultury a obchoduje se s nimi na velké vzdálenosti. Šperky z nejrůznějších materiálů a pečetidla se vyrábějí v malých specializovaných dílnách uprostřed obytných zón. Měď, cín, zlato a stříbro se zpracovávají na šperky a nástroje. Většina předmětů se nachází ve všech městech a vesnicích, ale některé „luxusní zboží“, mj. pracně zhotovované kameninové náramky a fajánsové objekty, pocházejí především z Harappy a Mohendžodara. Dalším nezaměnitelným poznávacím znamením kultury poříčí Indu je harappská keramika. Na otočném hrnčířském kruhu používaném již více než 1500 let se hromadně zhotovují malované i nemalované nádoby. Motivy nanesené na červených povlacích pokračují zčásti ve známé tradici, ale mění se způsob zobrazení a forma. Typickými nádobami nalezenými

Městské znaky

Řemeslo

Keramika

232


v obytných domech a hrobech od Indie po Omán jsou stojanové mísy, štíhlé esovité vázy, velké břichaté zásobníky a nádoby se sítem. Navzdory některým stylovým podobnostem se keramika odlišuje od předchozích typů, jako asambláž reprezentuje příchod nových ideálních typů a estetických představ. Hliněných figurek bylo na břehu Indu nalezeno na tisíce. Představují ženy ozdobené nádhernými šperky, při denní práci, muže, zvířata všech druhů a fantastické oboupohlavní bytosti. Skýtají pohled na Harappany a jejich každodenní život. Jelikož se vyskytují v Indské nížině tak často, je nápadné, že jsou v dnešní Indii tak vzácné, což je známka regionálních rozdílů existujících již v rané harappské době. Tyto objekty současně Drobná stejně jako hrstka kamenných plastik charakterizují miniaturizaci harappplastika ských uměleckých děl: přestože jsou ve všech žánrech tak rozmanitá, neexistuje žádné monumentální umění – „Král-velekněz“ měří na výšku pouhých 17,5 cm, „Bronzová tanečnice“ 13 cm. Náboženské představy a obyčeje, symboliku a ideologii lze pro jejich povahu stěží pochopit bez textů. Objekty jako sošky, drobné plastiky, pečetidla, ale stejně tak orientace a zařízení měst nebo jednotlivých staveb, jako například Velkých lázní nebo budov považovaných za „chrám“, jsou zajímavé, nicméně jejich význam v domácím kultu, magii, ritu, mýtech nebo „státním náboženství“ je nejasný. Důležitým zdrojem jsou rovněž pohřební zvyky: zprostředkují informace o kultu mrtvých, stravovacích zvycích, nemocech, demografickém vývoji a zrcadlí se v nich sociální a ekonomické rozdíly i odlišnosti podmíněné pohlavím a stářím, jakož Pohřebiště i příbuzenské vztahy. Pohřebiště kultury poříčí Indu v Harappě, Kálíbanganu, Lóthalu, Róparu a Surkótadě jsou známá již dlouho, další pohřební pole bylo odkryto nedávno ve Fermaně. Výjimkou je Mohendžodaro. Mrtví nalezení v areálu města nebyli pohřbeni do hrobů; názor, že se stali oběťmi invaze, však již dnes není aktuální. Na východě města se nachází zatím neprobádané pohřebiště, objevené v roce 1987. Vedle úplných pohřbů do země se vyskytují částečné pohřby nebo pohřby žehem. Nebožtíci jsou pochováni vleže v jámách, truhlách a rubáších a orientováni v ose sever-jih. Pohřební dary tvoří převážně keramika – dvě až čtyřicet nádob – vystavená v blízkosti hlavy. Jelikož nejsou známa žádná pohřebiště z rané harappské doby (2800 –2600 př. Kr.), jsou kořeny pohřebních zvyků v kultuře poříčí Indu i nadále nejasné. Pravděpodobně nejpůsobivější vhled do myšlenkového světa této kultury zprostředkují pečetidla a tabulky s narativními výjevy: rohatí lidé nebo oboupohlavní tvorové s janusovskou tváří, stojící ve stromě jako „páni zvířat“ – v póze známé z Mezopotámie – nebo zobrazovaní v boji, při procesích a obětních výjevech. Stále znovu srovnávány s pozdější tradicí ozřejmují tyto scény kultovní obsahy, ale nijak neprozrazují svůj význam. Rozmanitost kultovních zařízení na jedné a členění příslušných objektů na druhé straně by mohlo nasvědčovat, že náboženské představy

Harappská kultura

233

ve smyslu lidové víry a oficiální ideologie byly dvě různé, respektive vedle sebe existující sféry. Zůstává nejisté, zda lze těmto sférám přisuzovat nadregionálně integrující význam.

Hospodářství, obchod, písmo a jazyk Suroviny zpracovávané na šperky a umělecké a užitné předměty pocházejí z různých regionů tehdejšího světa: měď, cín, zlato a stříbro z pohoří Arávallí v Gudžarátu, Balúčistánu, Ománu a střední Asie, polodrahokamy (karneoly, chalcedony, acháty) z Indie a Íránu, mušle z Indického oceánu a Arabského moře. V Mohendžodaru a Harappě se zpracovávala měď z různých nalezišť a v různých slitinách. Otvírání nových zdrojů minimalizovalo závislost na klimatických nebo politických faktorech a usnadňovalo přímý přístup ke zdrojům. Pro zajištění přísunu byly zakládány „kolonie“, například poblíž ložisek kovových rud a lazuritových dolů. Texty se zmiňují o vzácné surovině dovážené až do Egypta. Centra této sítě se nacházela v rozlehlé nížině Indu. Odtud se dopravoval a řídil tok zboží od zdrojů k řemeslníkům a spotřebitelům. Doprava měla v tomto kolo- Doprava běhu rozhodující význam, a to jak ve vnitřním, tak ve vnějším obchodě. Do téměř všech regionů centrálního území bylo možné po mnoho měsíců v roce doplout loděmi; ty pojaly velký náklad a byly rychlejší než povozy tažené voly a nosná zvířata (osli, ovce, kozy, skot, buvoli), která se hodila spíše na krátké vzdálenosti a trasy vedoucí stranou vodních cest. Dálkový obchod zvýšil význam námořních cest. Lodě mířily k nalezištím v Ománu a – jak uvádí klínopisné texty – k nábřežím mezopotamského města Akkad. Na „velkých lodích veze Meluhha karneol, žádaný a drahocenný“, jakož i stříbro a zlato. Texty se zmiňují o četných dalších surovinách, jež tyto lodě přivážely jako odvody nebo obchodní zboží: různé druhy dřeva, lapis lazuli, zlatý prach, cín a slonovinu. Touto cestou se dostávali do Meziříčí také buvoli a zebu, možná dokonce i sloni. Platilo se především naturáliemi, například obilím, kůžemi, vlnou nebo Platidla olejem. Od jejich protihodnoty ve stříbře nebo ječmeni se v závislosti na nabídce a poptávce odvozovala směnná hodnota zboží. Tak třeba osm dilmunských hřiven odpovídalo třem urským (0,5 kg) a asi 2,5 ebleským hřivnám – o jejich poměru k váhovým jednotkám harappské kultury nevíme nic. Tato většinou hranatá závaží zhotovovaná z pazourku se řídila binární nebo decimální soustavou, rozdělenou na 1/16, 1/8, 1/6, 1/4, 1/2, 1 (= 13 g), 2, 4, 8, 16, až 800. Byla stejně jako pečetidla objevena před nedávnem v několika lokalitách s nálezy z rané harappské doby; rozšířila se teprve za kultury poříčí Indu a dostala až do Mezopotámie, Dilmunu (Bahrajn) a Maganu (ománský poloostrov Musandan). Karneolové korálky a pečeti nalezené v těchto regionech dosvědčují jejich kontakty s harappskou kulturou, bylo tu však nalezeno pouze něco málo „exotického zboží“.

234


Jestliže v Mezopotámii byly pečeti prostředkem kontroly zboží a jeho oběhu, jejich význam v kultuře poříčí Indu zůstává i nadále nejasný. Dnes nejsou pečetidla z Lóthalu, přístavního města v severozápadní Indii, již osamocená. Sice jsou stejně jako nalezené uzávěry džbánů, dveří a balíků nadále vzácné, nicméně také v údolí Indu hrály pečeti bezpochyby srovnatelnou roli v hospodářské správě, i když o organizaci obchodu toho víme Obchod jen velmi málo. Nahlédnout do této důležité sféry umožňují sumerské a akkadské klínopisné prameny, v popředí ovšem nestojí Meluhha, nýbrž země mědi Magan. Texty ukazují změny v organizaci a významu obchodu a úlohu kupců v Mezopotámii: od doby Ur-III po období Isínu a Larsy (2100 –1800 př. Kr.) slábne vliv státu a chrámu, kupci organizují obchod stále více na vlastní odpovědnost. Jako chrámoví zaměstnanci dostávali za úplatu dávky obilí a stříbra nebo požitky z polí, mohli však provozovat soukromé obchody a někteří se očividně domohli značného bohatství. Zámořský obchod obstarávali lodní kupci. Název tohoto povolání mizí po době Ur-III. V éře larské dynastie jsou obchodníci do značné míry nezávislí a sami nesou rizika obchodování. Na rozdíl od jinak běžných předpisů se investor podílel nejen na zisku, ale také na ztrátě – což je téma aktuální tehdy jako dnes. Do doby larské dynastie přináležel desátek chrámu, poté se ho ujal palác. Navzdory pokračující privatizaci si centrální instituce uchovala především v jižní Babylónii jistou svrchovanost; nevybírala však jen odvody, nýbrž zaručovala také normy měr a vah, poprvé zakotvených v kodexu Ur-Nammu. Vycházíme-li z toho, že přímý dálkový obchod mezi akkadskou říší, Dilmunem, Maganem a Meluhhou provozovali soukromníci anebo politické instituce, existoval bezpochyby také rozsáhlý soukromý hospodářský sektor založený na směně a maloobchodu, který distribuoval na velké vzdálenosti různé suroviny a hotové produkty. Písmo Jednou z charakteristik harappské městské kultury je používání písma. Dochovalo se cca 3500 nápisů, většina z nich na pečetidlech a hliněných tabulkách. Nejdelší nápis sestává z jednadvaceti znaků, obvyklá délka však činí pouhých pět znaků; psalo se zprava doleva nebo se používal bústrofédon, tedy způsob psaní střídavě zleva doprava a zprava doleva. To vzbuzuje domněnku, že byla zaznamenávána především osobní jména, případně s gramatickými nebo jinými doplňky. Za základní znaky je považováno 350 až 450 grafémů. Navzdory četným pokusům se harappské písmo dosud nepodařilo rozluštit – předložená teze, že vůbec nejde o písmo, má však jen velmi málo stoupenců. Jelikož chybějí archivy a delší texty a neznáme ani systém písma, ani jazyk, zdá se, že bude obtížné dosáhnout definitivního odhalení jeho tajemství. Nejstarší indoárijské texty Rgvédu však vykazují řadu „drávidismů“ nasvědčujících, že ve 2. tisíciletí př. Kr. možná žilo obyvatelstvo hovořící drávidsky. Ještě před nedávnem byl vývoj systému písma a pečetí považován za „paměťové médium“ obrazových a písemných informací coby inovaci

Harappská kultura

235

kultury poříčí Indu. Toto pojetí přispělo k názoru, že vznik městské nebo státní společnosti byl „dovezen“ z Mezopotámie v době, kdy kultura poříčí Indu k tomuto převzetí v určitém okamžiku svých dějin „dozrála“. Myšlenka importu písma jako jakéhosi nástroje do již vyspělé kultury není nepřitažlivá. Harappské písmo se však od klínopisu zásadně liší. Grafémy připomínají v nejlepším případě sumerské a protoelamské piktogramy, obrazový charakter znaků je však již natolik výrazný, že tato podobnost nijak nepřekvapuje. Mezitím byly v mnoha lokalitách z rané harappské doby nalezeny písmenné znaky odpovídající grafémům kultury poříčí Indu a bezpečně dosvědčující lokální vývoj. Také v této oblasti je však vznik zmíněné kultury spojen s velkým rozšířením a značně zvýšenou komplexitou. Tyto nálezy pečetí a závaží proto nejsou v rozporu s tezí, že kultura poříčí Indu dosáhla na systémové úrovni nového stupně, a to rozsáhlého využívání písma v rámci správních postupů. Na rozdíl od pravděpodobně všeobecně srozumitelných obrazových zpráv ovšem byla znalost písma – podobně jako v jiných velkých kulturách starého Orientu – vyhrazena pouze hrstce lidí. O to pozoruhodnější je častý výskyt pečetí: jejich vskutku rovnoměrné rozdělení v obytných oblastech ukazuje, že jejich nositelé nebyli prostorově izolovaní. Právě v citadele Mohendžodaro, tedy tam, kde by bylo možné v okolí monumentálních staveb nejspíše očekávat pečeti související s postupy státní správy, se vyskytují velmi vzácně. Je sporné, zda z toho lze usuzovat na organizaci obchodu odlišnou od Mezopotámie. Jistě lze pečeti a písmo spojovat s kontrolou ekonomických procesů, ale nebyl to zřejmě jediný jejich účel. O roli pečetních motivů a nápisů jako zprostředkovatelů informací o sociálních nebo politických afinitách se diskutuje již delší dobu – zatím však bez konkrétních výsledků. Vzdor některým změnám v provedení a technologii zůstaly pečeti, tabulky, písmo a obrazové formy v oběhu asi až do roku 2000/1900 př. Kr. Poté přestaly být tyto komunikační a symbolické systémy nehledě na ojediněle se vyskytující případy používány stejně náhle, jako se kolem roku 2500 př. Kr. objevily. Tento vývoj podtrhuje nejen význam těchto médií v sociálně-politickém kontextu harappské kultury, ale také jejich úzkou vazbu na ni. Od roku 1900 př. Kr. začíná podle všeho upadat městský charakter kultury poříčí Indu. Projevuje se především v postupném mizení znaků, které předtím byly pro harappskou kulturu typické. Oblast dosud integrovaná přinejmenším kulturně se rozpadá, lidé pozvolna opouštějí většinu měst, mj. Mohendžodaro, a sídla v Balúčistánu a Sindhu. Harappa zůstává osídlená, má však nyní spíše vesnický charakter, což je typické také pro sídliště na severu a severozápadě Indie. Mnohé kategorie objektů, písmo a závaží kultury poříčí Indu se přestávají vyskytovat, svět obrazů a tvarů se zásadně mění. Konec kultury poříčí Indu a integračního období se vyznačuje mizením znaků, jež charakterizovaly také její začátek.

Kulturní transfer?

Písmo a pečeti

Úpadek městské kultury

236


Ve spojení s přetrváváním vesnických kultur se tudíž nabízí samo od sebe hledat změny celkově spíše ve strukturální sféře, v „nadstavbě“ elit. Jen ty dokázaly kolem roku 2600 př. Kr. zorganizovat a prosadit hluboké změny na široké úrovni, proměnit své cíle v cíle široké masy. Mnoho úkolů mohla splnit pouze celá společnost: rychlá výstavba měst, plošiny, monumentální stavby a vodní soustavy, jakož i vybudování administrativní a logistické infrastruktury představují nesmírné logistické výkony vyžadující profesionální plánování a mobilizaci i koordinaci početných pracovních sil. Neexistují archeologicky uchopitelné známky vojenského násilí nebo „nucených prací“, například v podobě slumů. Jako prostředek identifikace různých etnických a sociálních skupin s celospolečenským úkolem a jako prostředek jejich integrace přicházejí v úvahu rozličné, hlavně hospodářské aspekty. Během období asi od roku 2500 do roku 1900 př. Kr. se zajisté měnily tehdejší konstelace a intenzita identifikace, nicméně se očividně dařilo vyrovnávat výkyvy, z čehož lze usuzovat na stabilní, současně ale flexibilní sociálně-dekonomické a politické struktury. Decen Tato decentralizace není v současné době již spojována jen s vpády tralizace Árijců či s klimatickými katastrofami, rozhodující pravděpodobně byla souhra různých faktorů: přesun říčních soustav s příslušnými hospodářskými následky pro města, vyčerpání přírodních zdrojů, přetěžování sociálně-politického a ekonomického systému. Trvalo více než tisíc let, než na indickém subkontinentu opět rozkvetla nová městská civilizace.

Chetitská říše

237

CHETITSK Á ŘÍŠE Andreas Müller-Karpe

Na rozdíl od raných civilizací Mezopotámie a Egypta upadla říše Chetitů v zapomnění již v období klasické antiky. Dokonce Hérodotos, jejž Cicero nazval „otcem dějepisectví“ a jehož domovem byla jihozápadní Anatolie, už v 5. století př. Kr. nevěděl nic o bývalé velkoříši, která 800 let před ním ovládala rozlehlé oblasti Anatolie a Sýrie. Hérodotos dokonce popisuje skalní reliéf, jenž dodnes existuje v Karabelském průsmyku dvacet kilometrů východně od Izmiru a o kterém nyní víme, že je chetitského původu. Monument s hieroglyfickým nápisem na něj jistě působil cize a starobyle a nedokázal si ho vysvětlit jinak, než že jej dal vytvořit egyptský král Sesóstris (Senusret). Tím se zcela přerušila kontinuita tradice, kterou by mohli předávat klasičtí autoři. Druhá linie tradice, jež spojuje předantické období s novověkem, Bible, uchovávala a tradovala aspoň jméno „Chetejci“. Chetejci jsou ve Starém zákoně zmiňováni celkem šedesátkrát. Nejznámějším Chetejcem je v něm Urijáš, kterého král David poslal na smrt, protože se mu zachtělo jeho ženy Bat-šeby. Odráží se tu situace 10. století př. Kr., dlouho po zániku chetitské velkoříše. Podle novoasyrských pramenů hovořících o „Chattu“ nebo „Chattaja“ jsou Chetity v této epoše, spadající už do doby železné, míněni příslušníci následnických států zaniklé velkoříše v jihoanatolsko-severosyrské oblasti. Ke znovuobjevení chetitské kultury však došlo až v 19. a 20. století. Objevení V roce 1812 dobrodruh a orientalista Johann Ludwig Burckhardt objevil chetitské na kamenných blocích v syrském městě Hamá první chetitské hieroglyfické kultury nápisy a seznámil s nimi Evropu. Trvalo pak ještě 150 let, než se těmto textům také porozumělo a byly přeloženy. Když se v roce 1822 jazykovědci Jeanu-Françoisi Champollionovi podařilo rozluštit egyptské hieroglyfy, pozornost v tehdy již četných nápisech vzbuzovaly zmínky o jakési zemi „Ht“ (Egypťané nepsali samohlásky), jež se dala snadno spojovat s oněmi biblickými „Chetejci“. Ukázalo se však, že tato země byla oproti dojmu, jaký vzbuzovaly biblické texty, velkoříší a dočasně i rovnocenným rivalem Egypta. Z egyptských pramenů rovněž vyplývalo, že tato říše existovala už ve 2. tisíciletí př. Kr. Kde však bylo její centrum, zůstávalo zatím zahaleno tajemstvím. Cestovatele 19. století, kteří v centrální Anatolii navštěvovali a dokumentovali různé rozvaliny, dlouhý čas ani nenapadlo pátrat po chetitských stopách. Charakter částečně již pečlivě proměřených a zakreslených staveb

238


a skalních reliéfů posuzovali nesprávně. Teprve s počátkem systematických vykopávek v Boğazköy 150 kilometrů východně od Ankary se Hugo Wincklerovi podařilo v roce 1906 dokázat, že zde stávalo hlavní město chetitské říše – Chattuša. Už první archeologická kampaň vynesla na denní světlo přes 2500 zlomků hliněných tabulek s klínopisnými texty. Většina těchto textů sice byla v jazyce Wincklerovi nesrozumitelném, nalezla se však také řada akkadských písemných památek, jež přeložil. Zjistil, že se jedná převážně o diplomatickou korespondenci, umožňující bezprostředně nahlédnout do politických vztahů a mezinárodních styků. Za rozluštění jazyka, kterým byla psána většina klínopisných tabulek nalezených v Boğazköy, pak vděčíme Bedřichu Hroznému, jenž roku 1915 zveřejnil své Rozluštění chetitského problému. Jazyk nazval „chetitštinou“. Teprve později se zjistilo, že tehdejší obyvatelé svému jazyku říkali nášili, případně néšummili, tedy nésitština. Jméno je odvozeno od města Káneš/ Néša, dnešního naleziště Kültepe u Kayseri. V rámci velké indoevropské jazykové rodiny je chetitština nejstarším zaChetitština znamenaným jazykem. To však neznamená, že lze od ní odvozovat ostatní jazyky nebo že se dokonce dá v Anatolii hledat „pravlast Indoevropanů“. Vzhledem k tomu, že v Anatolii jsou doloženy i jiné, neindoevropské jazyky – takzvaná chattijština, kaškejština a na jihovýchodě churritština –, je třeba počítat s přistěhováním skupin obyvatelstva, které přišly patrně ze severozápadu nebo severovýchodu a přinesly s sebou předchůdkyni chetitštiny. Jih lze jako oblast původu vyloučit, neboť tam převládaly – a dosud převládají – semitské jazyky. K tomuto obsazení země došlo zřejmě již ve 4. nebo 3. tisíciletí př. Kr. O vlastní etnogenezi Chetitů lze však hovořit až v Anatolii. Teprve zde jazyk získal podobu, s níž se setkáváme v klínopisných textech, neboť se paralelně vyvíjely ještě sesterské jazyky luvijština a palajština. Tyto tři jazyky stejně jako lýdština, doložená až v době železné, se odvozují od společného předchůdce, praanatolštiny, kterou je ještě třeba rekonstruovat. Nejstarší písemné informace o dějinách centrální Anatolie existují v podobě příběhů s bájnými rysy. Text Král bitvy líčí tažení Sargona Akkadského (asi 2340 –2285 př. Kr.). Přišel z mezopotamské nížiny a po obtížném zdolání Tauru pronikl až do Purušchandy. Toto místo se většinou ztotožňuje s rozlehlým pahorkem Acemhöyük u Aksaray jižně od slaného jezera Tuz. Údajně si jej přivolali na pomoc tamní mezopotamští kupci. Jestliže by tento fantasticky podaný, až o staletí později sepsaný a poté rovněž do chetitštiny přeložený text měl skutečně reflektovat nějakou historickou událost, hovořilo by to pro institucionalizované obchodní styky již v rané době bronzové. Výměna zboží mezi Anatolskou vysočinou a Mezopotámií je archeologicky veskrze prokázána. Zájem raných civilizací Mezopotámie o horské oblasti na severu vyvěral z nedostatku minerálních surovin a stavebního dřeva v aluviálních nížinách Eufratu a Tigridu. Dovážet se musely zejména kovy. Anatolie nabí-

Chetitská říše

239

zela, vedle Íránu, množství různých ložisek, zvláště zlata, stříbra a mědi. Proto už ve 3. tisíciletí docházelo ke snahám zajistit si tyto zdroje i vojenskými prostředky. Takové snahy však neměly trvalý úspěch. Významnější byly oproti tomu obchodní styky. Patrně už ve 4. a 3. tisíciletí se značná část potřeby barevných a ušlechtilých kovů pokrývala z Anatolie.

Protochetitské období Na počátku 2. tisíciletí př. Kr. začali asyrští obchodníci zakládat v sídlech jihovýchodní a centrální Anatolie stálé obchodní pobočky. Těmto zařízením se říkalo „kárum“ (doslova „přístav“), menším střediskům pak „wabartum“. Nejednalo se však o kolonie ve vlastním slova smyslu, jaké později zakládali například Foiníčané nebo Řekové. Asyrské obchodní pobočky posilovaly hospodářskou výměnu a zároveň měly trvalý vliv na kulturní vývoj ve vnitrozemí Anatolie. Jako první přinesly do tohoto regionu znalost písma. Jenom z kárumu Káneš u Kayseri pochází asi 20 000 tabulek. Vzniká městská společnost. Stále rostoucí sídelní útvary se vyvíjely v města podle mezopotamského vzoru, členěná jednak na obytné čtvrti s řemesly a dílnami, jednak na části s palácovými a sakrálními stavbami. Výroba zboží se racionalizovala, pro což je archeo logicky nejpádnějším svědectvím zavedení hrnčířského kruhu s vyšší rychlostí. Z klínopisných textů, psaných stále ještě staroasyrsky, se dozvídáme, že Anatolie v tomto období neznala žádnou ústřední politickou moc a že byla roztříštěna na vícero různě velkých knížectví. Podle všeho se jednalo o městské státy, jaké již předtím vznikly jižně od Tauru. Tyto politické útvary se nazývaly podle svého hlavního města, jako například Zalpa v Pontu, Chattuša – pozdější hlavní město chetitské říše u Boğazköy, Purušchanda západně od Aksaray, Varšuma (asi u Niğde) a Káneš. Pro politicko-teritoriální členění bylo určující příslušné městské centrum, nikoli třeba kmenové svazy nebo jiné etnické identity. Z osobních jmen lze soudit, že městské obyvatelstvo bylo etnicky smíšené. Ani u panovníků nelze odlišit jednoznačně chattijské a indoevropsko-chetitské dynastie. Tito panovníci, často se jedná o ženy, se označují jako „rubá’u“ (v ženském rodě „rubatum“), což se většinou překládá jako „kníže/kněžna“, občas též „král/královna“. Ne všichni si však mohli nárokovat stejné postavení. Pro Purušchandu je doložen titul „velkokníže“, což hovoří přinejmenším pro dočasné přednostní postavení tohoto městského státu. Obyčejní „ruba’um“ měli pod sebou vazaly. Velice poučným dokumentem, jenž ukazuje rivality a hierarchii vládců v Anatolii v raném 18. století př. Kr., je Anum-herwův dopis: „Takto hovoří Anum-herwa, kníže z Mamy, k Varšamovi, knížeti z Káneše: Napsals mi: ,Muž z Taišmy je můj otrok, já ho zklidním.‘ Zklidňuješ však muže ze Sibuhy, svého otroka? Jestliže muž

Asyrské obchodní pobočky

Městské centrum

240


z Taišmy je tvým psem, jak to, že jedná svévolně vůči jiným vladařům? Muž ze Sibuhy je mým psem; jedná snad svévolně vůči jiným vladařům? Má snad být kníže z Taišmy třetím knížetem mezi námi?’“ Mama ležela zřejmě ve východním Tauru u Elbistanu. Přesné místo však dosud neznáme, jako ostatně není lokalizována většina z 1600 klínopisně tradovaných místních jmen. Zatím se v Anatolii podařilo v terénu lokalizovat asi desítku jmenovitě známých měst 2. tisíciletí př. Kr. Jméno knížete Anum-herwy je churritského původu a pochází ze severosyrsko-hornomezopotamského prostoru. Asýrie podle všeho jako politický faktor v jemně vyvážené, přesto však nestabilní mocenské struktuře nehrála mezi anatolskými knížectvími žádnou roli. Asyrská přítomnost v Anatolii se nezakládala na nějaké vojensky zajištěné kolonizaci, byla ryze ekonomická. Místní vládcové si vždy udržovali kontrolu nad obchodem. Vybírali nejen daně, nýbrž měli i předkupní právo, mohli zakazovat vývoz a ledacos dalšího. Základem byly obchodní smlouvy uzavřené mezi Asyřany a příslušnými „knížaty“, které se při změně panovníka obnovovaly anebo uzavíraly znovu. Zde jako ústřední instance obchodních aktivit sloužilo kárum v Káneši. Zboží z Aššuru do Káneše se dopravovalo oslími karavanami, jež místy čítaly přes dvě stě kusů, odtud se s ním případně obchodovalo v dalších místech Anatolie. Na skoro tisícikilometrové trase nesl každý osel asi 65 kg. Z Aššuru se dovážel především textil a cín a vyvážela se do něj měď a stříbro. Cín byl nezbytný pro výrobu bronzu. Z analýzy kovu vyplývá, že bronzové předměty používané v Anatolii v první čtvrtině 2. tisíciletí př. Kr. obsahovaly v průměru šest procent cínu. Z množství importu cínu, na něž poukazují pouze texty, se mohlo vyrobit asi 1300 tun bronzu. Díky četným textům hospodářské povahy můžeme ekonomické poměry této epochy zrekonstruovat v rozsahu a podrobnostech, v jakých se to daří jen u nemnoha raných kultur, a to i kultur klasického antického období. Avšak o politicko-historických událostech toho víme spíše málo. Pouze pro mladší úsek protochetitského období existuje jeden historiografický text, který uvádí události, osobnosti a vývoje v souvislostech, čímž představuje první příklad skutečného dějepisectví v Anatolii. Je to takzvaný Anitta Anittův text, klínopisný záznam na hliněné tabulce, jenž existuje v mnoha opisech z pozdější doby: „Anitta, Pitchanův syn, král Kuššaru, … přijel dolů z města s velkým vojskem a v noci zaútočil na město Néša. Zmocnil se krále Néši, ale nikomu z obyvatel města neublížil, nýbrž učinil je matkami a otci. … A město Chattuša … jsem v noci vzal útokem.“ Působivými slovy se líčí vzestup jednoho panovnického rodu dosud nelokalizovaného města Kuššaru. Velká část vnitřní Anatolie byla podrobena vládě z Néši. Néša je však totožná s (Ká)neší, tudíž lze toto místo v Kappadokii považovat za první hlavní město chetitského království. Z domácích osobních jmen a výrazů převzatých z místní běžné řeči, které se vyskytují ve spisech asyrských obchodníků usedlých v Káneši, lze

Chetitská říše

241

soudit, že obyvatelé tohoto města hovořili částečně – pokud ne dokonce většinou – chetitsky. A vzhledem k tomu, že navíc hmotná kultura – keramika, výrobky z kovu, sochařství, architektura – ukazuje na plynulý přechod ke starochetitské říši, lze první třetinu 2. tisíciletí př. Kr. v centrální a severní Anatolii právem označit za protochetitské období. Tato epocha, často nazývaná „období staroasyrských obchodních kolonií“ nebo „střední doba bronzová“, končí kolem roku 1730 př. Kr. (střední chronologie), respektive 1670 př. Kr. (krátká chronologie) zničením nejvýznamnějších raně městských center. Požárové vrstvy vyznačují v Káneši, Chattuši, Alişaru, Kayalıpınaru a na jiných místech válečné střety, jejichž příčiny a průběh zatím nedokážeme z historických pramenů dovodit. O to jasnější je však výsledek: institucionalizovaný obchod s Aššurem se přerušil a s ním i spojená písemná kultura. Vedle velkých měst nebyla po zničení znovu osídlena ani řada menších obcí.

Starochetitská říše Ze zmatků po konci protochetitského období vychází jako dominující síla opět dynastie z Kuššaru, která si však nyní za nové centrum zvolí Chattušu. První historicky doložený vladař se jmenuje Chattušili, což znamená „ten z Chattuše“. Nosí titul „velkokrále“ spojený se jménem svého předchůdce Labarny (Tabarny), jenž se pak jako labarna nebo tabarna stane titulem všech následujících chetitských panovníků. Stejně tak jméno Labarnovy ženy Tavannana, se stává titulem všech pozdějších chattušských královen. O předcích Chattušila I. a Labarny máme jen neurčité indicie. Most Chattušili I. k protochetitskému období, zvláště k Anittově dynastii, se dosud nepodařilo zbudovat, neboť písemná tradice nastupuje opět až s Chattušilem I. Zde se příznačně nenavazuje na staroasyrskou tradici, nýbrž přejímá se středobabylónská varianta klínopisu, přizpůsobená pro chetitštinu. Vykopávky v Boğazköy odhalily rozsáhlé části státních archivů hlavního města. Nalezlo se celkem asi 30 000 hliněných tabulek, většinou fragmentů, z celého období až do zániku města a říše kolem roku 1200 př. Kr. Dokumenty týkající se starochetitského období existují takřka výlučně jako mladší opisy a nijak neumožňují úplnou rekonstrukci historických událostí. Jeden z nejvýznamnějších textů tohoto druhu pochází od posledního vládce starochetitské říše Telipina a ve velmi poučné historické retrospekci shrnuje průběh vlád dřívějších panovníků. O vládě Chattušila I. se v něm píše: „Kamkoli však vytáhl, tam také onu nepřátelskou zemi silnou paží dobyl … učinil ji hranicí moře. Když se z tažení navrátil, odešel každý z jeho synů do nějaké země. Do jeho rukou byla vložena veliká města.“ Z tohoto krátkého resumé vyplývá, že na počátku utváření říše byly

242


podrobeny podstatné části Anatolie od Černého moře na severu až po Středozemní moře na jihu. Naštěstí se dochovaly rovněž části letopisů Chattušila I., jež přinejmenším pro šest let jeho vlády podávají podrobnější informace. Podle nich byla preferovaným cílem vojenských tažení bohatá města v jihoanatolsko-severosyrském prostoru. Tak například kromě různých míst, která se doposud nepodařilo lokalizovat, je výslovně zmiňován Alalach, kde probíhaly dlouholeté vykopávky. Zničení města uváděné v letopisech zřejmě souvisí se stopami plenění a požáru ve vrstvě VII. Cílem těchto akcí byla podle všeho kromě úsilí o moc a vážnost i touha po kořisti. V jednom z textů se pateticky praví: „Jako lev překročil velkokrál řeku Puran, město Chaššu(va) zdolal jako lev svou tlapou. Prach na ně navršil a jeho jměním naplnil Chattušu. Stříbro a zlato nemělo začátku (ani) konce … potom táhl proti Chachchumu … a zničil (město) … jeho jmění přenesl do Chattuše, mého města.“ Chattušili I. při těchto loupežných taženích nesázel pouze na vojenskou sílu, ale s diplomatickou obratností si všemožně sháněl spojence. V akkadsky psaném dopise vládci dosud nelokalizovaného města Tikunani Punip-Tešupovi navrhuje chetitský král společně napadnout Punip-Tešupova souseda Chachchum a poté si rozdělit kořist. Mimo jiné se chtěl zmocnit tamního železa. Kořist přivezená do hlavního města z různých tažení patrně hospodářsky posilovala dosud mladou říši. Kořist Zatímco kořistí jihovýchodních tažení bývaly poklady ušlechtilých z válečných kovů a velkolepých uměleckých děl, o jednom tažení do západoanatolské tažení země Arzava se praví: „Dobytčata a ovce jsem (jim) vzal.“ Kulturní úroveň těchto oblastí západně od země Chatti se nedala nijak srovnávat s oblastmi severní Levanty, takže chetitský zájem o západní Anatolii v následující době podstatně ochabl. Chetité se nadále orientovali na jihovýchodní civilizace. Snažili se podílet nejen na jejich ekonomické prosperitě, ale nabízely se jim tu vzory i v politicko-ideologickém směru a v rozmanitých oblastech duchovní kultury. V Chattušilově letopise se praví: „Eufrat ještě nikdo nepřekročil. Já velkokrál, tabarna, jsem jej překročil pěšky a mé vojsko za mnou… Rovněž Sargon jej překročil.“ Poměřuje se s činy, které vykonal před více než 600 lety mezopotamský vládce, jenž jako první uvažoval o zřízení světové říše. Vzestup chetitské říše však neprobíhal přímočaře. Po počátečních úspěších musel Chattušili I. konstatovat: „Za mými zády však do mé země vnikl nepřítel ze země Chanigalbat a všechny země ode mne odpadly. Toliko město Chattuša jako jediné mi zbylo.“ Chanigalbatem je zde míněna churritská říše Mitanni v severní Sýrii, která rovněž vedla aktivní expanzivní politiku a stala se silným soupeřem chetitské říše. Chattušili I. se ve svých letopisech prezentuje nejen jako silný, vojensky úspěšný panovník. Po dobytí jednoho města „sňal ruce jeho otrokyň od mlýnských kamenů a sňal ruce jeho otroků od práce. Jejich bedra uvolnil. Do chrámu Bohyně slunce v Arinně jsem je převedl a pod nebesy je

243

Chetitská říše

Černé moře

PA L Á

TU

M

Zalpa A N N A Oymaagaç ˘ Nerik

KAŠKA

AZZ

Ortaköy Šapinuva

I

IŠ

UV

A

Sa n

gar

ios

-CH Maşat Höyük Í AJAŠ Tapikka Alaca Hüyük A R NĚ KAŠŠIJA Marmarsk é O PAC H C H U VA Kayalıpınar Bogazköy ˘ moře H EM Šamuha MAŠA CHULANA Chattušaš Z Ankara Kuşaklı Korucutepe Alişar C H AT T I Šarišša Ankuva A Š Š U VA Norşuntepe C H A PA L L A Gürün Trója Malatya ALŠE VILUŠA Kültepe KARKIŠA Elbistan jezero Gölü Kanis Acemhüyük jezero Lesbos

Chios

P I TA Š Š A

Gezbel

DOLNÍ Beycesultan jezero Eflatunpınar ZEMĚ A R Z AVA Eğirdir jezero Hatip Beyşehir

Karabel

TA R C H U N TA Š Š A

Ura

Tlos T(a)lava

K I Z VAT N A

Kilikijská brána

Tarsos

Adana Adanija Syrská brána ran Pu

Rhodos

Emar

Aleppo Halap

NUHASSI RU UR Katna

Kádeš Syrská poušť Byblos

přibližná oblast chetitského vlivu cca 1350 –1300 př. Kr. přibližná největší oblast chetitského vlivu

Vaššukkani

Alalach

AM

ALAŠIJA

M I TA N N I

Karchemiš Amanská brána

ntes

Ugarit

Středozemní moře

Eu

Oro

Efesos M I R A dros Apasa Maian A C Milétos Latmos H Milavanda CH IJA LUKKA VA

Tuwanuwa

t

fra

os

Akşehir

Pyr am

ŠECHA

AMKA ABINA 0

50

100 150 km

Chetitská říše

prohlásil za svobodné.“ To lze sotva chápat jen jako nějakou bohabojnou dobročinnost. Spíše je třeba tuto událost vidět v souvislosti se všeobecně praktikovanou deportací velkých částí obyvatelstva poražených zemí do centrální oblasti říše, kde mělo posílit chrámy, které mnohdy bývaly i významnými hospodářskými jednotkami. Války zde také vždy sloužily k tomu, aby dodatečnými pracovními silami z dobytých území zlepšovaly ekonomickou základnu země a zároveň trvale oslabily nepřítele vylidněním jeho území. Takové jednání lze pozorovat po celé chetitské období. Zmasakrování nepřítele tedy nebylo nutně primárním cílem. Na rozdíl například od asyrských nebo egyptských válečných líčení, jež se mnohdy chlubí ukrutnostmi na nepříteli, působí chetitská líčení zdrženlivěji. Když si Chattušili I. podrobil města Chachchu a Chaššu(va), největší pokoření, kterého se jejich vládcům dostalo, bylo zapřažení před vůz, kdy museli vzít na sebe jařmo tažných volů. V klasické antice i v dnešním jazykovém úzu se tak dochoval výraz „ujařmení“.

alse

244


Při vojenských výpadech, zejména při zdolávání Tauru směrem na jih, se chetitský velkokrál považoval pouze za vykonavatele vůle slunečního boha; za svůj úspěch vděčil pomoci býka, který vždy provázel boha bouře. Tím se mělo zdůraznit, že překročení této přírodní bariéry znamenalo takřka nadlidský výkon. Navíc je tu vyjádřena panovnická ideologie, podle níž byl velkokrál služebníkem, ba nástrojem božím. Po smrti vstupovali chetitští králové mezi bohy a v rámci institucionalizovaného kultu předků se jim dostávalo obětních darů. Chattušilovým následníkem byl Muršili I., nejspíš jeho vnuk. Po dlouMuršili I. hých bojích se mu podařilo zatlačit Churrity a nakonec dobytím Chalpy svrhnout mocné království Jamchad. Velkokrál Telipinu později shrnul období jeho vlády následovně: „Silnou paží držel pak nepřátelskou zemi poraženu … vyvrátil Chalpu a přivedl zajatce a zboží z Chalpy do Chattuše. Poté táhl do Babylónu a zničil Babylón. Porazil Churrity a přivedl zajatce a zboží z Babylónu do Chattuše.“ To, co je zde několika slovy zmíněno takřka mimochodem, představuje historický mezník ve vývoji starého Orientu. Muršili I. zcela nečekaně táhne s vojskem po proudu Eufratu do Babylónu, v pravém slova smyslu metropole, duchovně náboženského centra Mezopotámie a sídla kdysi nejmocnějšího království. Babylón je od Chattuše vzdálen asi 1300 km. Je zřejmé, jak nesmírnou logistickou obtíž toto dobyvačné tažení znamenalo. Proto si lze stěží představit, že by chetitské vojsko odkázané pouze na sebe – daleko od vlastní zásobovacích bodů – mohlo operovat ve zcela neznámém terénu a toto mocné, tehdy nejspíš největší město světa dobýt samo. Vzhledem k tomu, že Chetité v Babylónu zjevně neplánovali žádné trvalé převzetí moci, ale že po pádu Chammurapiho dynastie měli prospěch z dobytí Babylónu Kassité a strhli vládu na sebe, musíme předpokládat, že se zúčastnili válečného tažení i dobývání města. Podle takzvané střední chronologie spadá tato událost do roku 1595 př. Kr., podle „krátké“ chronologie do roku 1531 př. Kr. Muršili I. měl zájem především o kořist, která se mohla přepravit, například o cenné předměty a lidskou pracovní sílu. Šlo mu více o posílení vlastní mocenské základny v srdci Anatolie než o rozšiřování svého území. Ani dobyvačné války v severosyrsko-hornomezopotamském prostoru nevedly k nějaké chetitské „kolonizaci“. Vítězi stačilo, aby tam jmenoval povolné vazaly. Jakkoli byla Muršilova zahraniční politika úspěšná, ve vnitřní mu chyběla loajalita vlastního dvora. Nakonec se jeho švagr Chantili spojil se svým zetěm Zidantou, Muršila zavraždili a na trůn nastoupil Chantili. Měl to být počátek řady krvavých střetů v širším královském rodu vedoucích k dalším násilným změnám na trůnu. Za oběť vražedným komplotům padlo až do zániku říše minimálně pět chetitských králů a několik korunních princů. Chantili zpočátku vládl zcela v intencích svých předchůdců. Aby udržel Chantili I. chetitský vliv v regionu, vedla jej polní tažení do severní Sýrie. V pontské

Chetitská říše

245

horské oblasti však zároveň dosáhli významných územních zisků polokočovní Kaškové, dokonce zcela odřízli přístup k Černému moři. Proto se od této doby již o žádném chetitském králi nepraví, že hranice jeho území tvoří moře. Prioritu nyní mělo zajištění jádra říše. Král pln pýchy píše: „V zemi Chatti nikdo nebudoval opevněná města. Já, Chantili, jsem v celé zemi založil opevněná města a rovněž město Chattuša jsem postavil (tj. opevnil).“ Královský hrad Büyükkale v hlavním městě sice už bezpochyby měl silné opevnění, též byla již v protochetitském období zbudována hradba k ochraně sousedního severozápadního svahu a pravděpodobně též dolního města. Tento vnější kruh však patrně už dávno zchátral, a proto byly zapotřebí nové hradby. Nové opevnění v podobě takzvané poternové hradby, tedy hradby s výpadovými tunely, je archeologicky jasně prokázáno a jako její stavebník by v úvahu mohl velice dobře připadat Chantili I. V kontextu tohoto obrovského stavebního projektu – hradba měla délku 3,6 km – je třeba vidět i zbudování velké obilné sýpky bezprostředně při vnitřní linii hradby na severozápadním svahu Büyükkale. Stavba pojala 4000 až 6000 tun obilí. Takovým množstvím se dala pokrýt roční spotřeba až 37 000 osob. Zde se nejedná o nouzovou zásobu pro případ obléhání, spíše šlo o preventivní zásoby pro případ neúrody a sucha hrozících v centrální Anatolii neustále. K opevněným městům nově zřízeným v celé zemi lze počítat Šariššu ve východní Kappadokii, která podle dendrochronologické datace pochází z poslední třetiny 16. století př. Kr. Město o rozloze zhruba 18 hektarů bylo plánovitě založeno s 1,5 kilometru dlouhým opevněním, chrámovými stavbami a obytnými čtvrtěmi. K zakládací fázi města patřilo rovněž velké obilné silo, zásobníky vody (přehrady) a dohromady více než kilometr dlouhý vodovod z hliněných trubek, jež přiváděly pitnou vodu z venkovních pramenů. Telipinu k historickým událostem po Chantilově smrti později píše: „Zidanta vládl jako král. Tu požadovali bohové za Pišeniho smrt krev a učinili mu nepřítelem vlastního syna Ammunu a on zabil Zidantu, svého otce. Ammuna vládl jako král. Tu požadovali bohové za Zidantovu krev smrt a v jeho rukou se nedařilo obilí ani révě, dobytčatům ani ovcím.“ Země tudíž měla nejen nestabilní vládu, ale navíc strádala i vážnou zásobovací krizí a vojenskými neúspěchy: „Kamkoli však vojska vytáhla do boje, vracívala se bez úspěchu.“ Od Arzavy v západní Anatolii až po eufratskou oblast odpadla řada vazalů, rovněž Adanija a tím i Kilikie. Tam jako samostatný stát vznikla Kizvatna. Tím se Chetitům uzavřel přístup ke Středozemnímu moři a do Sýrie. Změnit neutěšenou situaci se zřejmě nepodařilo ani Ammunovu následníku Chuzzijovi I. V souvislosti s ním se pouze traduje vícero vražd na královském dvoře. Chuzzija I. i jeho rodina rovněž končí násilnou smrtí. Teprve když na trůn nastoupil Chuzzijův švagr Telipinu, dochází k reformě, jejímž výslovným cílem bylo zamezit krveprolévání v královském

246


Zcela první klanu. Nařízení krále Telipina upravovalo různé oblasti státní praxe. Vcelku ústava se jedná se o nesmírně pozoruhodný dokument, někdy považovaný za

vůbec první „ústavu“ nějakého státu. Není proto možná náhodou, že od téhož panovníka je doložena první státní smlouva. Uzavřena byla s králem Išputachšuem z Kizvatny. Přestože toto území ještě před dvěma generacemi patřilo k chetitské říši a bezpochyby se odtrhlo proti vůli tehdejšího velkokrále, Telipinu byl nyní ochoten uznat politickou realitu. Z textu se dochovalo bohužel jen několik zlomků. Podobné smlouvy pozdějších vladařů jasně svědčí o snaze řešit konflikty mezi státy nikoli pouze vojensky, nýbrž diplomaticky vypracovávat pravidla mírové koexistence a právně je petrifikovat. Vytvoření tohoto specifického instrumentáře bilaterálního vyvážení zájmů patří k nejvýznamnějším chetitským kulturním počinům. Rovněž ve vnitrostátním právním systému byla Anatolie ve srovnání s ostatními státy starověkého Orientu humánnější a z dnešního pohledu „modernější“. Jistou dobu se soudilo, že zákoník o takřka dvou stech paragrafech lze rovněž připisovat Telipinově iniciativě. Avšak některé exempláře rozmanitých, jen fragmentárně dochovaných opisů mají duktus písma nasvědčující ještě staršímu původu. Už počátek chetitského zákoníku je pozoruhodný, neboť není nikterak samozřejmý. Začíná ochranou života jednotlivce, ať svobodného, či nesvobodného. Následuje právo na tělesnou nedotknutelnost, poté zbavení osobní svobody. Všichni obyvatelé se při útoku na svou osobu nebo majetek těšili právní ochraně. Teprve poslední čtvrtina zákoníku se zabývá i ochranou královy autority. U deliktů stojí v popředí spíš spravedlivá kompenzace utrpěného bezpráví než trest. Trestní právo se tedy orientuje více na oběť než na pachatele. Trest smrti se omezuje pouze na velice málo případů a nepočítá se s ním ani u násilné smrti – rozlišuje se zde už mezi vraždou a zabitím, doslova „když ruka hřeší“. Tělesné tresty, zejména mrzačení, se na rozdíl například od „Chammurapiho zákoníku“ vyskytují výjimečně, a to pouze u nesvobodných. Neexistuje tu ani princip odplaty, „oko za oko, zub za zub“. Kdekoli je to možné, ukládají se peněžité tresty – platí se v šekelech stříbra. Stát si však na tyto peněžité tresty nevznáší žádný nárok, bez výjimky se vyplácejí poškozenému. Vůdčí myšlenkou je vždy náprava bezpráví. Vnitřní Telipinova opatření směřující k vnitřní konsolidaci říše se vztahovala konsolidace i na ekonomický sektor. Ve svém nařízení konstatuje, že jeho zemědělská politika byla úspěšná: „A opět jsem jim zmnožil obilí.“ Předchozí krize jasně ukázaly, že zásobování potravinami musí mít přednost. Právě ve fázi společenského vývoje, kdy vzrůstal podíl obyvatelstva měst, bylo zapotřebí státních opatření ke zvýšení zemědělské produkce a k zajištění dostatečného předzásobení. Poté co jeho předchůdci v úřadu učinili zkušenost s požárem předimenzované obilnice na severozápadním svahu královského hradu v Chattuši a zjistili, že taková katastrofa může zničit existenční základ desetitisíců lidí, přešlo se na strategii minimalizace

Chetitská říše

247

rizika. Sýpky byly menší a v případě potřeby se zřizovalo více samostatných sýpek vedle sebe. Navíc se státní sklady rozdělily po celé říši. Telipinu zmiňuje královské „zapečetěné domy“ v celých šedesáti městech. V nich se pod státním dohledem schraňovaly i jiné suroviny a zboží. Navíc je zvlášť jmenováno 34 míst se „zapečetěnými domy s krmnými směsmi“ – což svědčí o tom, že státní podpory se dostávalo i dobytkářství, jež bylo decentralizováno v různých částech země. Přibývající státní zásahy do hospodářství samozřejmě narážely i na odpor. A proto bylo třeba pohrůžky trestem smrti, aby venkovské obyvatelstvo nezatajovalo část sklizně určené k dodávce do státních skladů.

Střední chetitská říše O historických událostech po Telipinově období, tj. v 15. a na počátku 14. století př. Kr., jsme informováni pouze značně zlomkovitě. S konečnou jistotou nelze stále ještě udat ani přesný počet a posloupnost vladařů. Jsou doložena četná jména velkokrálů, jako Ammuna, Tachurvaili, Alluvamna a Chantili II., avšak konkrétní události nebo dlouhodobější vývoj známe jen v málo případech. Tak například v jedné historické retrospektivě 13. století př. Kr. se o této době praví, že kvůli výpadům Kašků bylo město Nerik, středisko kultu boha bouře, „ode dnů Chantilových“ pusté. O nic lépe na tom nejsme s informacemi o velkokráli Zidantovi II. Jeho jméno se nachází v jedné smlouvě s Kizvatnou, z níž vyplývá, že ustavičně docházelo k pohraničním sporům vedoucím dokonce k dobytí a vyvrácení mnoha sídel. Příčinou byly patrně sezonní migrace polokočovných chovatelů dobytka, kteří se v zimě zdržovali v níže položených údolích Adanské nížiny (Çukurova) a v létě využívali pastviny v Tauru a na náhorní plošině. Tato forma transhumance se částečně dochovala dodnes. Starší smlouva, uzavřená s králem Paddatišuem z Kizvatny, jako problém explicitně jmenuje tato mobilní společenství migrující „se svými ženami, svými zavazadly, svými dobytčaty, ovcemi a kozami“ bez ohledu na hranice zemí. V Chattuši nastupuje po Zidantovi II. Chuzzija II., o němž jsme krom toho, že vystavil vícero listin o darování půdy, zpraveni pouze o jeho smrti: Stal se obětí spiknutí a byl zavražděn Muvatallim I., který jej vystřídal na trůnu. Na tomto spiknutí se zřejmě podíleli četní dvořané. Je nápadné, Střídající se že někteří vysocí hodnostáři z nejbližšího okolí Chuzziji II., již jsou na velkokrálové jeho listinách jmenováni jako svědkové, si své postavení udrželi i za Muvatalliho I. Nový král jistě rovněž pocházel z kruhu vysokých dvorských úředníků, kteří se opět rekrutovali přinejmenším podstatnou měrou z užšího a širšího příbuzenstva předchozích panovníků. Všichni chetitští velkokrálové po nejméně čtyři století až do zániku říše mohli nakonec navzdory mnohdy násilným změnám na trůnu patřit do jedné a téže rozvětvené rodiny, ať už jako přímí pokrevní, nebo přiženění příbuzní.

248


Teprve když po Muvatallim II. nastoupí na trůn Tutchalija, jsou historické prameny opět bohatší. Bádání nějaký čas vycházelo z toho, že v chetitských dějinách existovali čtyři velkokrálové jménem Tutchalija. Většina textů pochází z druhé poloviny 13. století př. Kr. a vztahuje se k poslednímu vladaři tohoto jména, jenž je vždy označován jako Tutchalija IV. Mezitím se však prosadilo přesvědčení, že Tutchalija se jmenovali jen tři vládcové. Tím nastává nemilá situace, že první velkokrál Tutchalija (přelom 15. a 14. století př. Kr.) je označován jako Tutchalija I., prostřední pak jako Tutchalija II. a po něm následuje Tutchalija IV. S obdobím vlády Tutchaliji I. nastupuje vývoj, který měl vést k vzestupu chetitské říše v jednu z nejvýznamnějších velmocí starověkého Orientu. Zhruba po stovce let, během nichž se území chetitské moci omezovalo v podstatě pouze na centrální Anatolskou vysočinu, mohlo se nyní navázat na rané období staré chetitské říše sahající už hluboko do horní Mezopotámie a do Sýrie. Nejdříve však bylo třeba nově uspořádat poměry na západním okraji říše, kde se různí vazalové vzepřeli centrální moci. Mladý král zasáhl energicky a úspěšně, takže mohl z Arzavy a sousedních regionů – podle vlastních údajů – přivést do Chattuše jako zajatce 10 000 vojáků a několik set válečných vozů s posádkou. Nato některé země v severozápadní Anatolii zaujaly vůči chetitskému velkokráli nepřátelský postoj. Pod názvem „Aššuva“ (Asuva), z nějž se v 1. tisíciletí př. Kr. vyvinula „Asie“, se zde shrnuje více zemí regionu, mimo jiné Viluša a Tarniša, které se spojují se Trója jmény (V)Ilion a Trója. Chetitská vojska poprvé vytáhla tak daleko na západ, pravděpodobně až k Marmarskému moři a egejskému pobřeží. K jejich kořisti patřil i bronzový meč s votivním nápisem, jenž se původně uchovával v chrámu boha bouře v hlavním městě Chattuši. Svatyně byla patrně později vypleněna a meč se dostal mimo město na místo svého nálezu několik set metrů jižně od Lví brány. Třebaže se jedná bezpochyby o výrobek pocházející ze severozápadní Anatolie, přesto se značně podobá mykénským zbraním a dokládá kulturní styky tohoto prostoru s egejskou kulturní oblastí. Dlouholeté vykopávky v Hisarlıku/Tróji vykazují kromě převládajícího autochtonního charakteru rovněž silné egejsko-mykénské vlivy i import a lokální nápodoby. Na druhé straně však prakticky chybějí nálezy jednoznačně centrálně anatolsko-chetitského rázu a další doklady pro identifikaci této lokality se dvěma (!) jmény zemí Viluša a Tarniša. Historickou souvislost nelze nicméně vyloučit. Zatímco vojska Tutchaliji I. byla vázána v západní Anatolii, využili toho Kaškové na severní frontě a vpadli do země Chatti. Tato situace je velice názorně vylíčena v dopisech nalezených při vykopávkách v paláci v Maşat Höyüku. Na tomto místě, které leží asi 100 km severovýchodně od Chattuše na hranici sídelní oblasti Kašků a jehož chetitské jméno znělo Tapikka, bylo objeveno celkem 116 hliněných tabulek. Asi polovina dopisů pochází od velkokrále z hlavního města a obsahuje instrukce pro velitele této výspy. Ostatní dopisy jsou určeny velkokráli a líčí situaci, zvláště pak

Chetitská říše

249

Královská brána v Chattuši, 14./13. století př. Kr.

chování nepřítele. V jednom například stojí: „Nepřítel pochoduje v noci ve veliké síle, na jednom místě šest set nepřátel, na jiném místě čtyři sta nepřátel a sklízí úrodu.“ Anebo v jiném dopise: „Opět si odvedli dobytek a drželi (ovládali) silnice.“ Je zřejmé, že chetitské straně v těchto konfliktech nejde o politickou nadvládu v určitých regionech, nýbrž spíše o obranu před kořistnickými taženími. Prosvítá zde dokonce i jisté pochopení pro činy nepřítele, například když se píše: „V zemi Kašků (se)žraly kobylky úrodu.“ Současně na jihovýchodě se churritský stát Mitanni zjevně všemi pro- Mitanni středky snažil zabránit opětovnému vzestupu chetitské říše na regionální hegemonní mocnost. Mitanni už předtím za krále Sauštatara I. pro své expanzivní plány úspěšně využilo mocenské vakuum, jež se vytvořilo po konci egyptské expanze za Thutmose III. Dobyt byl dokonce i Aššur, potom se sféra vlivu rozšířila na západ až ke Středozemnímu moři. V Alalachu jako vazal vládl Nikmepa, syn Idrimiho. Jeho palác, který měl rovněž archiv asi se 250 hliněnými tabulkami, byl vykopán ve vrstvě Alalach IV. Do jeho území patřilo také Aleppo (Chalpa). Kizvatna už v této době spadala pod nadvládu mitannské říše a nyní byla rovněž silně churritsky ovlivněna. Říše Mitanni se tedy ve 20. letech 15. století př. Kr. dostala na vrchol své moci. S takovou situací byl konfrontován Tutchalija I. Aby mohl něco změnit ve svůj prospěch, musel nejdříve usilovat o Kizvatnu. Uzavřel tedy s tamním králem Šunaššurou smlouvu, jež se ve zlomcích

250


dochovala v jedné akkadské a jedné chetitské verzi. Jí se Tutchalijovi I. podařilo tuto zemi strategicky významnou pro přístup ke Středozemnímu moři a do Sýrie opět připoutat k chetitské říši. Na jedné straně to politicky obratně prezentoval tak, že se jedná o vysvobození Kizvatny od Mitanni a o obnovení její nezávislosti, na druhé straně se však jasně praví, že obyvatelé Kizvatny jsou „chetitská dobytčata a nalezli svou stáj“. Šunaššurovi také zpočátku zůstala jistá práva a hovořilo se o přátelství mezi smluvními partnery, nicméně jeho země byla v té době pevně začleněna do chetitské říše; další smlouvy ani pozdější jména králů Kizvatny se již nedochovaly. Když se chetitským vojskům opět uvolnil průchod Taurem do kilikijské roviny a odtud cesta do severní Sýrie, Tutchalija se znovu snažil prosadit své zájmy v oblasti vojensky. Nešlo však pouze o územní zisky a hmotné statky. Chetitský zájem platil veškeré duchovní kultuře, již lačně přijímali. Mýty, báje, hymny, modlitby, písně, rituály a další se právě ve středním chetitském období stále více přejímaly z hornomezopotamsko-syrské oblasti a integrovaly do vlastní anatolské kultury. Chetité hledali vazbu na svět starověkého Orientu a chtěli se stát jeho rovnocennou součástí. K tomu však chetitská říše potřebovala krytá záda na severní a západní hranici. Kvůli udržení klidu na západní frontě byl velkokrál ochoten k překvapivým kompromisům, jak názorně ukazují Zločiny Madduvattovy – obžalovací spis a nadmíru pozoruhodný dokument chetitské diplomacie. Chetitská Jak vyplývá z obšírného textu, dochovaného ve velkých částech, šlo v prvé diplomacie řadě o instalaci spolehlivých vazalů, aby Chetité nemuseli v oblasti stále znovu zasahovat sami. Text nejdříve líčí, že Attarissija, „muž z Achchije“, vyhnal knížete Madduvattu z jeho země. Madduvatta se uchýlil k chetitskému velkokráli. Ten jej dosadil jako vazala do jiné oblasti, která však rovněž patřila do západoanatolského pohraničí. Madduvatta sice složil velkokráli přísahu, přesto se však snažil přidělené území svévolně rozšiřovat. Dostal se tak opět do střetu s Attarissijem a zachránila jej pouze rychlá pomoc chetitského vojska. Přesto však o něco později zorganizuje spiknutí proti chetitskému velkokráli, jež nakonec vede k tomu, že se velké části jihozápadní Anatolie vymaní z chetitské nadvlády. Ve střetech hraje mimo jiné roli město Talava, které lze ztotožnit s antickým městem Tlos v Pisidii. Madduvatta hraje s taktickou obratností dvojí hru, krále ustavičně ubezpečuje o své loajalitě, ale ve skutečnosti sleduje vlastní mocenské zájmy na úkor země Chatti. Shovívavost, již mu opakovaně projevoval Tutchalija I., potom i jeho syn a následník Arnuvanda I. se dá pochopit jedině tím, že tento region nepatřil k prioritní zájmové oblasti Chetitů. Nakonec se Madduvatta paktuje i se svým bývalým úhlavním nepřítelem Attarissijem, aby si společně podrobili Alašiji/Kypr, a vstoupí do sňatkového spojenectví s dalším dlouholetým protivníkem, který byl především rovněž nepřítelem země Chatti, s Kupantou-Kuruntou z Arzavy: ožení se s jeho dcerou. Vyvstává tak nebezpečí mocenského bloku, jenž by mohl ohrozit chetitskou říši.

Chetitská říše

251

Jak velkokrál zareagoval, to se bohužel nedochovalo. Ale z pozdějších pramenů vyplývá, že se Chetitům žádné trvalé řešení konfliktu a stabilizace regionu podle jejich představ nepodařily. Kromě popisu vnitroanatolského politického vývoje přinášejí Zločiny Madduvattovy rovněž cenné informace o dvou dalších oblastech, Alašiji a Achchiji: „Země Alašija je země majestátu (doslova ,mého slunce‘, tj. chetitského velkokrále) a je mu poplatná, proč ji stále napadáš?“ Z toho jednoznačně vyplývá, že chetitská říše v té době vznášela nárok na ostrov Kypr, který jí dokonce platil tribut. Především se zřejmě jednalo o dodávky mědi, neboť Kypr tehdy patřil mezi její největší vývozce. Analýza kovu skutečně prokázala, že ve středním chetitském období kyperská surová měď dospěla do chetitského města Šarišši. Zcela jiného rázu pak byly vztahy se zemí Achchija, jež se v jiných pra- Achchijava – menech většinou uvádí jako Achchijava. Tato země se v chetitských spisech Acháia objevuje poprvé za časů Tutchaliji I. Ačkoli text o Madduvattovi vzbuzuje dojem, že se jednalo pouze o jedno z četných západoanatolských knížectví, jiné dokumenty ukazují, že hlavní území, ba samo centrum Achchijavy, se nacházelo za mořem. Archeologicky tudíž připadá v úvahu pouze mykénská kulturní oblast anebo její část. Tuto interpretaci podporují pozdější zmínky o Milavandě jako o městě patřícím k Achchijavě: jednalo se patrně o Mílétos, který podle nálezů z vykopávek vykazuje od 15. století př. Kr. silný mykénský kulturní vliv. Spojnici Achchijavy s homérskými Acháji – „mykénskými“ Řeky – lze vést i filologicky. Tutchalija I. vedl ve zralejším věku vojenská tažení společně se svým synem Arnuvandou, jenž po něm také nastoupil na trůn. Období jeho vlády se vyznačovalo prakticky stejnými problémy. Zvláště pak na severu jich přibylo. Arnuvanda I. se svou říši snažil zevně stabilizovat i na jiných frontách. Na východě byly potíže s knížetem Mitou z Pachchuvy. Ačkoli se jednalo o chetitského vazala, oženil se s dcerou jednoho velkokrálova nepřítele a intrikoval proti chetitské říši, dokonce napadl Kummachu na horním Eufratu, která byla součástí chetitského území. Nyní je zajímavá Arnuvandova reakce. Svolá zástupce Pachchuvy a sousedních států, vylíčí Mitovo počínání a položí městu Pachchuva ultimativní požadavek, aby vydalo Mitu s celou jeho rodinou a majetkem. Pokud nebude tento požadavek splněn a obyvatelé Pachchuvy projeví ještě další neloajalitu, jsou sousední státy povinny sáhnout k bezprostředním sankcím, dokud nedorazí chetitská armáda. Vojenský zásah tedy není prvním řešením. Nejdříve padá odpovědnost na sousedy a vyhrožuje se zákrokem. Z rozmanitých dokumentů vyplývá, že velkokrál si na periferii svého území vytvořil pásmo nárazníkových států, jež byly na něm více či méně závislé, respektive se je snažil udržet. Chetitská říše se tak jednak chtěla považovat za hegemonní mocnost, jednak jsou již od středního chetitského období patrné i tendence k teritoriální státnosti. Hranice se ve státních smlouvách definují jasněji a vytváří se jejich ochrana. Jistě není

252


náhodou, že právě z doby vlády Arnuvandy I. se dochovaly nejstarší exempláře obšírné sbírky instrukcí pro velitele pohraničních jednotek (bél madgalti, tj. pán věží). Vedle vojenské ochrany hranic měli za úkol též průzkum nepřátelského předpolí. V případě nutnosti měli zalarmovat města a připravit je na obranu. Ačkoli tito velitelé jsou povinni ustavičně podávat hlášení velkokráli, smějí samostatně provádět menší vojenské akce proti nepříteli. Musejí ustavičně kontrolovat a udržovat nejen pevnosti a zásoby, ale i civilní zařízení jako například zavlažování a chrámy. Bél madgalti odpovídá takřka za všechny veřejné záležitosti ve svém okrsku, rovněž za obsazování kněžských míst a přesné provádění kultovních úkonů a v předpisech se dokonce praví: „Nechť i ptačí rybníky v tvém okrsku jsou v dobrém stavu!“ Že by už zárodek ochranářských nařízení? Tito velitelé mají též soudcovskou funkci. Zde však zaznívá varování: „Nikdo nesmí brát úplatky. Toho, kdo je v právu, nenech prohrát. Tomu, kdo je v neprávu, nedovol zvítězit. Konej, co je správné! … Jestliže otrok … nebo vdova má soud, rozhodni jej za ně a uspokoj je.“ Po Arnuvandovi nastupuje na trůn jeden z jeho synů, opět Tutchalija, přebírá však těžké dědictví. Snahy o vnitřní upevnění státu a o vnější ochranu se projevily jako zcela nedostatečné. Chetitská říše prožívala za vlády Tutchaliji II. nejtěžší krizi svých dějin a stála nejspíš na pokraji Chattuša zániku. Jako ústřední problém se jevila poloha hlavního města na severu v úzkých říše poblíž území Kašků. Zprvu ohrožovaly jádro chetitské říše další výpady z pontských hor. V historickém ohlédnutí prezentuje Muršili II. situaci následovně: „Kaškové, kteří se za mého děda (Tutchaliji II.) násilím zmocnili hor Tarikarimu, stali se nebezpečím pro Chattušu. Přišli, přepadli Chattušu a dotírali naň velice.“ Velkokrál byl za této situaci nucen dočasně přeložit své sídlo. Jedním ze záložních sídel byla podle všeho Šapinuva (Ortaköy jižně od Çorumu). Vykopávky odkryly zatím asi 4000 hliněných tabulek či jejich zlomků, z nichž vyplývá, že tam dočasně sídlil dvůr. V této souvislosti je významná řada dopisů adresovaných králi, které tak potvrzují jeho přítomnost. Vyznívá z nich nejistota celkové situace, neboť mnohé obsahují situační zprávy z různých okolních měst: „Veličenstvo, svému pánu říkám! Tvůj služebník Ziti (sděluje) následující: ,Ohledně města Kammama je vše v pořádku. Uniklo nepříteli.‘“ O něco později, po odjezdu velkokrále, se však Šapinuva sama stala obětí nepřátelského útoku. Město bylo vypleněno a vypáleno. Ale právě díky požáru se hliněné tabulky uchovaly. Takové katastrofy však nepostihovaly pouze severní část chetitské říše. Asi o sto let později píše o této době Chattušili III.: „Země Chatti nepřátelé takřka zcela zničili. Z jedné strany přišel kaškejský nepřítel, postihl země Chatti a z Nenašši učinil hranici. Z druhé straně přišel nepřítel z Arzavy [jihozápadní Anatolie] a i ten postihl země Chatti a učinil z Tuvanuvy a Udy hranice … Dále přišel nepřítel z Azzi [severozápadní Anatolie], postihl celou Horní zemi a učinil ze Šamuchy hranici. Nepřítel z Išuvy

Chetitská říše

253

[na horním Eufratu] přišel a postihl zemi Tegaramu … (učinil) z města Kizvatny (hranici). Rovněž město Chattuša bylo vypáleno a … (toliko) chrám se zachoval.“ V tomto přehledu jsou ve značném zestručnění shrnuty události několika let či dokonce desetiletí, které však měly zhoubné následky. Tato takzvaná koncentrická invaze zanechala i archeologicky patrné stopy. Destrukce lze doložit nejen v Šapinuvě, ale i v Alacahöyüku, Kayalıpınaru a Kuşaklı-Šarišše, kde jsou silné požárové vrstvy z pozdějšího úseku středně chetitských dějin, jež lze spojovat s těmito historickými událostmi. Na základě nálezu hrotů šípů ve vstupní části velkého chrámu v Šarišše, chrámového inventáře a pozůstatků po požáru se dá velice konkrétně rekonstruovat dobytí objektu, jeho následné vyplenění a cílené vypálení. Podobný osud stihl Kayalıpınar, který byl stejně jako jiná města velice rychle obnoven. Jestliže se u trosek Kayalıpınaru skutečně jedná o Šamuchu, potom by se destrukční vrstva III mohla skutečně připisovat napadení z Azzi. Podle mladších textů ze státních archivů v Chattuši sloužila Šamucha poté více než jedno desetiletí jako sídelní město, v němž královská rodina nalezla útočiště a odkud se zahájilo zpětné dobývání obsazených území. Informaci o situaci v centrální Anatolii a jejích mezinárodních důsledcích podává také archiv ve středoegyptské Tell el-Amarně, kde si dal Amenhotep IV. (Achnaton) zřídit nové hlavní město. Z doby vlády jeho El-amarnské otce Amenhotepa III. (1390 –1353 př. Kr.) pochází korespondence s krá- dopisy lem Arzavy Tarchundaraduem. Dokládá, že toto království na jihozápadě Anatolie si vydobylo natolik silné postavení, aby dokonce i egyptský faraon považoval za vhodné zajistit si dynastickou svatbou dlouhodobě jeho přízeň. Nacházíme zde zmínku: „Země Chattuša je rozštěpena.“ Tak situaci hodnotili současníci. Ze Šamuchy Tutchalija zahájil systematické znovudobývání země Chatti a sousedních chetitských území. Záhy se mu po bok postavil jeho syn Šuppiluliuma, který se měl projevit jako nadmíru schopný vojevůdce. Nejdříve bylo nutné zakročit na severu proti Kaškům a na východě proti kmenům Azzi-Chajaši. Různé z kmenů, jež vpadly do země Chatti, se podařilo porazit, do Šamuchy byli odvedeni četní zajatci a patrně nasazeni jako pracovní síly v chetitském hospodářství silně oslabeném válkou. K obnovení chetitské říše jako takové však nestačily jen vyhrané bitvy. Zpustošené kraje bylo třeba znovu osídlit a města opevnit. Během tohoto programu obnovy zřejmě došlo i k přemístění města Šapinuvy z dosavadní, jen těžko hájitelné polohy na sousední pahorek Fiğlatepe. Tam vyrostlo nové, silně opevněné město, které bylo obehnáno komorovou hradbou dlouhou 1,6 kilometru a rozkládalo se na ploše 18,2 hektaru. Bezpochyby i město Chattuša potřebovalo silná stavební opatření, aby si získalo zpět postavení hlavního města. K velkému rozšíření města na jih, k založení Horního města, došlo už předtím. Plochou 180 hektarů byla Chattuša jednou z největších metropolí celého starověkého Orientu.

254


Chetitská velkoříše

Šuppiluliuma

Obnova chetitské nadvlády

Tutchalija II. opakovaně trpěl těžkými chorobami, a proto se důležitých úkolů museli předčasně ujmout jeho synové. Mezi nimi vynikl obzvláště Šuppiluliuma, jenž však nebyl korunním princem. Teprve když odstranil jednoho z bratrů, mohl po otcově smrti nastoupit na trůn. Ke znovuzískání území říše potřeboval celkem dvacet let, praví se ve Skutcích Šuppiluliumových, ústředním historickém textu vážícím se k to muto období. Podle tohoto textu musel nejdříve vojensky operovat v Anatolii. Pro trvalost úspěchu zde nebylo rozhodující pouze dobýt zpět ztracená území, nýbrž pronásledovat nepřítele hluboko do jeho domovské země, jedině tak jej mohl oslabit a zamezit možným budoucím útokům. Tuto taktiku však nešlo provádět všude stejnou měrou. Hustě zalesněná a členitá pontská horská krajina se pro nasazení chetitského vojska s jednotkami válečných vozů nijak nehodila. Kaškejští bojovníci, kteří operovali v menších oddílech a nepodléhali jednotnému vrchnímu velení, zůstali nakonec neporaženi. Opakovaně docházelo ke střetům; stav ohrožení na severu se nijak zásadně nezměnil. O něco příznivější byla situace vůči Azzi-Chajaše, kde existovaly jasnější vládní struktury. Sice i zde se zpočátku snažili vyhnout přímým střetům s chetitskými vojsky, přesto se však nakonec podařilo tyto země podmanit. O pevné začlenění do říše nebyl z chetitské strany zjevně zájem; vítězům stačilo instalovat vazalského knížete a smluvně jej vázat na chetitskou říši. Zároveň zde proti sobě obratně poštvávali sousedy. Šuppiluliuma například napomůže knížeti Chukkanovi z Azzi k vládě i nad Chajašou a potom s ním uzavře smlouvu. V ní stojí, že se má vůči velkokráli v Chattuši vždy chovat loajálně, potom bude i jeho potomstvu zaručena vláda nad Azzi-Chajašou. Pro upevnění vzájemných vztahů mu Šuppiluliuma dává za ženu svou sestru Chukkanu, avšak nikoli bez napomenutí: „Když k tobě přijde sestra tvé choti, dej jí najíst a napít. Jezte, pijte a buďte veselí. Na obcování s ní si však nech zajít chuť. To není dovoleno, za to je trest smrti!“ Jako varovný příklad se uvádí, kterak byl jeden dřívější smluvní partner z Azzi jménem Marija popraven, protože jeho chování neodpovídalo chetitskému morálnímu kodexu: „Co byl Marija, pro jaké provinění nalezl smrt? Nepřišla tam jedna palácová dáma a nepohlížel on na ni? Otec Veličenstva však právě hleděl z okna a přistihl jej při přečinu řka: ,Proč jsi na ni hleděl?!‘“ Obtížnější než na severovýchodě byla obnova chetitské svrchovanosti na jihozápadě. V Arzavě tam vznikl nebezpečný mocenský blok, jenž se rozšířil na východ až k hranici Kizvatny. Tím se dokonce uzavřela cesta Kilikijskou branou ke Středozemnímu moři. Arzavu, která „Dolní zemí“ obsadila nejen velké části jižního okraje chetitské říše, ale rovněž ovládala bezmála celou západoanatolsko-egejskou oblast, se podaří vytlačit jen s nesmírným úsilím. Věrnost Šuppiluliumovi zachová pouze král Kuk-

Chetitská říše

255

kunni z Viluše na severozápadě. Šuppiluliuma poskytne azyl uprchlému knížeti z Miry Mašchviluvovi a dá mu za ženu svou sestru Muvatti. Bezpochyby se za tím skrýval kalkul, že aspoň na jistý čas naruší hegemonii Arzavy a instaluje si věrného vazala. Mnohem větší výzvou však byla pacifikace churritské říše Mitanni. Išuva a Armatana na horním Eufratu se mezitím opět dostaly pod mitannskou svrchovanost a pronikly daleko na západ na úkor jiných chetitských území. Kizvatna byla dobyta a její severní soused Tegarama (u Gürünu) obsazen. Nejednalo se však pouze o vojenskou expanzi. Podle všeho bylo i churritské obyvatelstvo ve východních oblastech tradičního chetitského území stále častější, takže churritština hrála významnou úlohu v oficiálním kultu a ve státních archivech. Až na třetině tabulek z pozdního středně chetitského období nalezených v Kayalıpınaru a Ortaköy-Šapinuvě jsou churritské texty. Vzhledem k tomu, že státy starověkého Orientu se ve 2. tisíciletí nedefinovaly etnicky nebo jazykově, Šuppiluliumovi v žádném případě nešlo o to, aby potlačoval vše churritské. Bojoval s mitannskou říší a jejími vazaly jako s mocenským faktorem a hrozbou svého postavení. Navíc se mitannská říše sice zakládala na většinovém, churritsky hovořícím obyvatelstvu, panovnická dynastie však měla nápadně indoárijská osobní jména – Šuttarna, Artatama, Tušratta, Vasašatta atd. Rovněž přísežná božstva, jmenovaná ve státních smlouvách, jež byly později s těmito králi uzavřeny, částečně nesou jména v hinduismu dodnes běžná – Mithra, Varuna, Indra, Násatjové atd. Šuppiluliumovo první tažení proti Išuvě skončilo debaklem. Chetitské prameny o tom mlčí, avšak mitannský král Tušratta v jednom dopise svému spojenci, egyptskému faraonu Amenhotepovi III., sděluje: „Když nepřítel přišel do mé země, vydal jej bůh bouře Tešup do mé moci a já jej přemohl. Nikdo se nevrátil do své země. S tímto dopisem ti posílám jeden válečný vůz, dva koně, jednoho otroka a jednu otrokyni jako část kořisti ze země Chatti.“ Třebaže Tušratta možná přeháněl, přesto tato porážka byla Šuppiluliumovi varováním, aby nepřítele nepodceňoval a zabezpečil si další postup i diplomaticky. Nejdříve bylo třeba uzavřít spojenectví, aby se oslabila Tušrattova mocenská pozice. Zde se Šuppiluliuma snažil využít bojů o moc na mitannském dvoře. Artatama (II.) vznesl v konkurenci s Tušrattou vlastní nároky na trůn, stal se tedy partnerem, s nímž Šuppiluliuma uzavřel dohodu. Lichotivě nazývá Artatamu „velkokrálem“ a uznává jej za právoplatného následníka trůnu. Šuppiluliuma se snaží o přátelské vztahy i s Egyptem, a když Amenhotep IV. nastupuje na trůn, posílá mu vzácná rhyta v podobě zvířecích těl a jiné předměty ze stříbra. Avšak jak známo nový faraon měl jiné priority a dění v syrsko-hornomezopotamském prostoru jej příliš nezajímalo. Svého oficiálního spojence Tušrattu nepodpoří ani tehdy, když se Aššur, který je ještě pod mitannskou nadvládou, za krále Aššur-uballita I. opět osamostatní a začne expandovat. Tím je nyní ohrožen také východ

Tušrattův dopis Amen hotepovi III.

Amenhotep IV.

256


itannské říše. Šuppiluliuma za této pro něj příznivé politické konstelace m zasáhne vojensky přímo v Sýrii. Podaří se mu obsadit a vyplenit rozlehlé oblasti až k Libanonu, až nakonec dosáhne hlavního města mitannské říše Vaššukkani. Tušratta však provedl úhybný manévr a navzdory písemné výzvě se nepostavil k bitvě. Proto se Šuppiluliuma rozhodl táhnout na jihozápad přes Aleppo k ústí Orontu. V Alalachu se setkal s ugaritským králem Nikmaduem II., jenž uznal chetitskou svrchovanost a udržel si velmi privilegované postavení. Sousední státy se však takto podrobit nechtěly, a proto velkokrál táhl s vojsky proti proudu Orontu ještě dále na jih. O této situaci informují novější nálezy tabulek z paláce v Katně: vzhledem k hrozbě postupujícího chetitského vojska se nařizuje urychlená výroba velkého počtu bronzových zbraní. Nebylo to však nic platné. Katna je dobyta, systematicky vypleněna a palác vypálen. Nejnovější vykopávky velice jasně odhalují dílo zkázy. K naprosté porážce Mitanni a k novému uspořádání regionu podle svých představ potřeboval Šuppiluliuma ještě dalších šest let. Tušratta byl bez jeho přímého přičinění zavražděn, město Karchemiš se podařilo dobýt, velkokrál „vyplenil stříbrné, zlaté a bronzové náčiní a přivezl je do Chattuše. Jen zajatců, které do královského paláce přivedl, bylo 3330.“ Ale zatímco ještě obléhal město, stalo se něco zcela nečekaného. Jeho syn Muršili líčí situaci následovně: „Zatímco můj otec byl ještě v zemi Karchemiš, vyslal Lupakkiho a Tarchunta-Zalmu do země Amka. Ti Vztahy porazili Amku a mému otci přivedli zajatce, dobytčata a ovce. Když se s Egyptem však Egypťané doslechli o tomto útoku na zemi Amku, zmocnil se jich strach. A protože nadto zemřel jejich pán Tutanchamon, vyslala egyptská královna, jeho hlavní manželka, posla k mému otci a psala mu toto: ,Můj muž zemřel, syna však nemám. O Tobě se však všeobecně říká, že máš mnoho synů. Kdybys mi jednoho ze svých synů dal, mohl by se stát mým mužem. Mám si snad vzít někoho ze svých otroků, učinit jej svým manželem a potom si jej vážit?‘ Když to však můj otec slyšel, pozval chetitské hodnostáře na poradu: ,Taková věc se mi tedy, co jsem živ, ještě nepřihodila.‘* A tak se stalo, že otec vyslal do Egypta jako svého důvěrníka Chattuša-Zitiho s úkolem: ,Jdi a přines mi spolehlivé zprávy! Možná mě chtějí oklamat, možná přece jen tu je nějaký syn jejího chotě. Přines mi spolehlivé zprávy!‘“ Posel se na jaře vrátil spolu s egyptským a s dalším dopisem od faraonovy vdovy do Chattuše, kde velkokrál přezimoval. Poté se Šuppiluliuma rozhodl vyslat na egyptský dvůr svého syna Zannanzu. Jiného syna, Pijašila, už předtím dosadil jako krále v Karchemiši, a tak synu Telipinovi předal vládu nad Aleppem. Avšak Šuppiluliumovo váhání nad egyptskou nabídkou mělo fatální následky. Mocenského vakua mezitím využil důstojník a velekněz Aje * Částečně podle Vojtěcha Zamarovského, Za tajemstvím říše Chetitů, Mladá fronta, Praha 1964. (Pozn. překl.)

Chetitská říše

257

a nastoupil na faraonův trůn. Chetitský princ byl cestou zajat a zavražděn. Když zpráva o princově smrti dospěla do Chattuše, Šuppiluliuma neprodleně zahájil odvetné tažení. Chetitská vojska vpadla do „země Egypta“, porazila egyptské vojsko a vrátila se s četnými zajatci. Patrně porazil jen pohraniční jednotky v syrské oblasti, do Egypta v dnešním smyslu Šuppiluliuma jistě nikdy nepronikl. Zajatci však do chetitské říše zavlekli epidemii, jež zuřila přes dvacet let a vyžádala si četné oběti. Muršili II. tuto epidemii – většinou označovanou jako mor – později vykládá jako boží trest za otcova provinění: „Můj otec však vybuchl (hněvem) nad vraždou svého syna a vytáhl do země Egypt a přepadl zemi Egypt … chattijský bože bouře, můj pane, (a) vy, bohové, moji pánové, je tomu tak: ,Hřešíme. A také můj otec hřešil a překročil slovo chattijského boha bouře … je tomu tak: Otcovy hříchy přecházejí na syna.‘“ Tato dochovaná výpověď je nadmíru pozoruhodná. Psychologicky zcela pochopitelná útočná válka se zde považuje nejen za chybu, nýbrž za něco zavrženíhodného, za provinění i v náboženském smyslu. Za královu vinu má pykat i následující generace. Zahájit válku se nepovažovalo za přirozené právo silnějšího. K tomu bylo třeba porušení nějakého právního stavu, anebo musel někdo požádat o pomoc – i když se mohlo jednat jen o pouhý konstrukt. V žádném případě se však nesměl porušit existující právní vztah mezi dvěma státy, který byl odpřisáhnut před bohy. Porušení přísahy bylo pro Chetity jedním z nejhorších deliktů. Šuppiluliuma přese všechno zůstal i nadále vojensky a diplomaticky úspěšný. Zejména když bylo třeba po Tušrattově smrti nalézt řešení budoucnosti mitannského státu odpovídající chetitským zájmům. Artatama II. s chetitským přispěním převzal na nějaký čas vládu ve Vaššukkani. Za jeho vlády a za vlády jeho syna Šuttarny II. však narůstal vliv vzmáhající se středoasyrské říše Aššur-uballita I. Taková konstelace však mohla být hrozbou i pro Chetity. Když se Mitanni dostalo dočasně pod asyrskou nadvládu, uprchla velká část nobility s 200 válečnými vozy do Babylónie. Nebyla však přijata. Legitimní dědic trůnu Šattivaza poté hledal azyl u Šuppiluliumy: „U řeky Maraššanty (Halys/Kızılırmak) jsem padl k nohám Veličenstvu velkokráli Šuppiluliumovi, králi země Chatti… Vlastní rukou mi pomohl vstát a radoval se ze mne.“ Šattivazův otec Tušratta byl jedním z nejnebezpečnějších protivníků, kterého se Šuppiluliuma snažil v letitých bojích plných ztrát porazit. Chetitský král však nyní nechtěl propást historickou šanci, jež se mu nabízela. Překonal zášť a poskytl Šattivazovi nejen azyl, ale i vojenskou pomoc, aby tento uprchlík, prakticky bez prostředků, mohl i navzdory vojenskému odporu asyrského krále nastoupit na trůn ve Vaššukkani. Navíc mu dal za ženu jednu ze svých dcer, čímž si chtěl ze strany Mitanni dlouhodobě zajistit prochetitskou politiku. Bezpochyby z podobného kalkulu vstoupil i on sám ve zralejším věku v třetí sňatek s jednou babylónskou princeznou. Smlouva Vazba Mitanni na chetitskou říši byla navíc zpečetěna smlouvou. Podle ní s Mitanni

258


Mitanni už nebylo od té doby nezávislým státem, nýbrž mělo spíše status chetitského protektorátu. Z Karchemiše se de facto stále více kontroloval celý hornomezopotamsko-severosyrský prostor. V tomto strategicky příhodně položeném městě se vyvinulo chetitské místokrálovství, které mělo nakonec přežít i pád Chattuše a celé velkoříše. Ačkoli se Šuppiluliumovi díky politicky moudrému a prozíravému jednání, vojenské síle i vojevůdcovskému štěstí podařilo umístit chetitskou říši na světovou scénu jako významný mocenský faktor mezi egejským kulturním prostorem ovlivňovaným Mykénami, Aššurem, Babylónií a Egyptem, musel přece jen ke konci své vlády odrážet ustavičné výpady kaškejských horských kmenů na severu. Nakonec těžce nemocen skonal na epidemii, již do své země zavlekl s egyptskými válečnými zajatci. Po něm nastoupil na trůn jeho syn Arnuvanda II., který se už jako princ zúčastnil tažení proti Egyptu a získal si jimi vážnost. Avšak velice brzy se i on stal obětí pravděpodobně téže nemoci. Za situace, kdy v Chattuši oslabila centrální moc, všechny „okolní nepřátelské země“ opět zahájily Muršili II. boje. Na trůn rychle nastoupil jeden z Arnuvandových bratrů: Muršili II. Chyběly mu však jak vojevůdcovské, tak státnické zkušenosti. Díky jeho zevrubným análům i četným státním smlouvám s uvedením historických okolností lze události za jeho vlády rekonstruovat lépe než za vlády kteréhokoli jiného anatolského panovníka. Chetitská historiografie dosahuje svým způsobem vrcholu a jako literární žánr již předjímá mnohé z toho, co teprve za staletí mělo dosáhnout vrcholu u Řeků. Když Muršili II. nastupoval do úřadu velkokrále, byl zjevně ještě příliš mlád a nejdříve musel pracně prosazovat svou autoritu. Obyvatelé severoanatolské Išupitty (u Tokatu) se mu v jednom dopise dokonce vysmívali: „Jsi jen dítě a ničemu nerozumíš. Nevzbuzuješ ve mně úctu. Nyní je však tvoje země v troskách a máš málo vojska a válečných vozů.“ S pomocí bohyně slunce z Arinny se postupně daří porážet „okolní nepřátelské země“. Prvních deset let vlády musel Muršili II. vynaložit na to, aby opět získal teritoriální status chetitské říše vybojovaný za časů jeho otce. Vidíme zde jeden ustavičně se opakující proces, táhnoucí se celými chetitskými dějinami. S každou změnou panovníka bylo spojeno nebezpečí, že se latentní, stále existující odstředivé síly zejména na periferii říšského území zaktivují a že separatistické hnutí ohrozí existenci celého státu. Složité vazby s členskými, respektive klientskými státy a více či méně suverénními spojenci se i za krátkého období oslabení centrální moci mohly rychle rozpadnout. Jako spolehlivé se projevily pouze obě sekundogenitury v severní Sýrii a většina vazalů v jejich okolí. Ustavičným ohniskem neklidu však zůstávala severoanatolská pohraniční oblast. Velkokrál tam musel takřka každý rok vojensky zasahovat, aby ochránil vlastní obyvatelstvo před kořistnickými výpravami a vypalováním vesnic. Jedná-li se vůči Kaškům na severu pouze o obranné boje kvůli bezprostřednímu stavu ohrožení, projevuje se Muršili II. v politice vůči západo-

Chetitská říše

259

anatolským zemím spíše aktivně a svými zásahy sleduje dlouhodobější strategické cíle. Vzhledem k tomu, že chetitské politické sebevnímání a pojetí práva zjevně nepřipouštěly, aby válku zosnovali sami jako agresoři, musela se pro vojenský zásah najít aspoň záminka. V tomto případě to byla písemná výzva králi Arzavy Uchcha-zitovi, aby vydal chetitské uprchlíky. Požadavek byl promptně odmítnut, což Muršilovi II. dalo podle chetitského pojetí právo ke vstupu do země. Jeho zásah tím byl už jen reakcí na nepřátelský akt, byť více či méně vykonstruovaný. V tom se chetitský postup zcela liší od postupu jiných mocností. Asyřané a Egypťané prováděli otevřeně imperialistickou politiku, aniž podléhali jakémukoli ospravedlňovacímu tlaku; stačil paušální božský úkol. Chetité se oproti tomu přece jen nápadnou měrou snažili, aby protivné straně mohli prokázat porušení práva, takže pak jejich jednání, které sami vyprovokovali, nakonec sloužilo jen obnovení právního stavu. Přesto je právě také u Muršila II. zjevné, že se jeho konání – v němž předvídavě zakalkuloval dlouhodobější vývoj – orientovalo primárně na strategické cíle. Líčení třetího roku jeho vlády začíná takto: „Když však nastalo jaro, protože Uchcha-ziti přešel na stranu krále ze země Achchi- „Král java a zemi Milavanda (přiměl k přestupu) ke králi země Achchijava, tu z Achchijavy“ jsem já, Slunce (tj. velkokrál), nepřihlížel klidně a vyslal jsem … pěší vojsko a bojovníky na vozech.“ Jestliže už předtím byla Arzava sama o sobě vážným rivalem a vojenským protivníkem, hrozilo nyní nebezpečí vzniku ještě většího mocenského bloku v koalici (mykénské) Achchijavy a Arzavy. Zájem chetitského státu si vyžadoval takovému egejsko-západoanatolskému spolku zabránit, přestože konkrétní stav ohrožení podle všeho (zatím) nenastal. O „králi z Achchijavy“ se poprvé mluví v análech Muršila II., zatímco asi o sto let dříve je v takzvaných Zločinech Madduvattových tamní vladař označován pouze jako „muž z Achchijavy“. Chetitská strana zjevně začíná tento stát brát vážněji, vidí v něm regionální mocnost. Chetitská vojska proniknou až k egejskému pobřeží a vyvrátí Milavandu. S touto událostí se spojuje asi třiceticentimetrová požárová vrstva v Mílétu. Tím končí první mykénská sídelní fáze města. Muršili II. dobude rovněž hlavní město Arzavy Apasu. Zde by se mohlo jednat o pozdější Efesos. Na svahu pahorku Ayasoluk se dochovaly pozůstatky monumentálního opevnění z 2. tisíciletí př. Kr. Muršili II. však vítězství nad Arzavou nevyužije k tomu, aby z této oblasti vytvořil pevné chetitské teritorium. Území státu pouze rozdělí na již předtím existující země Miru, Chapallu a původní Arzavu, aby se mu nad menšími útvary snáze vládlo. Namísto dosazení chetitských guvernérů nebo vlastních rodinných příslušníků pověří tímto úkolem opět místní elity. V Miře předá vládu Mašulijuvovi, po němž brzy následuje Kupanta ‑Kurunta, po kterém se našel hieroglyfický skalní nápis v pohoří Latmos. V zemi Chapalla je dosazen Targašnalli, v zemích na řece Šecha Manapa ‑Tarchunta. S těmito lokálními králi se uzavřou dohody, z nichž dvě se

260


zachovaly. Vztahují se k ochraně jejich zemí a hranic země Chatti, poskytování vojsk, oznamování rebelů, klevet a pomluv týkajících se velkokrále a vydávání uprchlíků. Nápadný je navíc pasus, který stanoví loajalitu nejen velkokráli a jeho potomkům, nýbrž i sousedním, nově dosazeným panovníkům. Mělo se tak předejít rivalitě a možným násilným střetům. Tímto systémem chytře vyjednaných smluv se stanovením vzájemných závislostí a závazků se podařilo celou jihozápadoanatolskou oblast stabilizovat a pacifikovat podle chetitských představ. Severozápadní Anatolie beztak nebyla za vlády Muršila II. postižena konflikty. Kukunni z Viluše, po němž nastoupil Alaksandu, se během bojů a následného nového uspořádání Arzavy zachoval k velkokráli loajálně – anebo aspoň neutrálně. V syrsko-hornomezopotamských částech říše však opakovaně docházelo k nepokojům, rovněž zde byl silnější vojenský tlak ze strany Asýrie a Egypta, kde mezitím nastoupil na trůn Haremheb. Muršili II. však v této oblasti musel osobně zasáhnout až v devátém roce vlády. Díky silnějšímu uvázání Ugaritu se chetitská pozice jižně od Tauru mohla celkově ještě posílit. Když oba Muršilovi bratři, které jejich otec dosadil jako vládce v Karchemiši a Aleppu, zemřeli, odkázali vládu svým synům. Tím se zachovala kontinuita a stabilita. Napětí Muršili byl tudíž zahraničněpoliticky velmi úspěšný. Nikdy předtím u dvora nesahal chetitský vliv tak daleko – od egejského pobřeží až po Tigris. Na dvoře v Chattuši však nastaly problémy jiného druhu. Třetí manželka Muršilova otce Šuppiluliumy, babylónská princezna, byla podstatně mladší než její zesnulý choť. Hodnost královny s titulem tavannana si podržela po celý život a hrála tak v paláci za Muršilovy vlády ještě mnoho let ústřední roli. O napětí nebylo samozřejmě nouze. Muršili II. sice tvrdí: „Ani já neučinil tavannana nic zlého“, tato slova však ukazují, jak hluboké měl neshody s macechou. Následují obvinění o výdajích na kult mrtvých: „Bohové, což nevidíte, jak věnovala veškerý dům mého otce chrámu mrtvých a mauzoleu? A to, co nechala dopravit z Babylónie, rozdala v Chattuši obyvatelstvu a ničeho neponechala.“ Neshody se netýkaly jen majetkových otázek, spíše jí předhazuje: „Dnem i nocí stojí před bohy“, aby proklela Muršilovu ženu Gaššulaviji a zahubila ji černou magií. Konflikt vyvrcholí tím, že snacha zlé kouzlo nepřežije. Rovněž Muršili je očarován a ochrne mu jazyk. Hlava státu je tak ohrožena v akceschopnosti, ba v samé existenci, a tak Muršili sáhne k nejkrajnějšímu prostředku a zahájí s tavannana proces. Dotazuje se orákula a získá souhlas bohů s trestem smrti, nakonec však tavannana pouze sesadí z vysokého náboženského úřadu a vypoví z paláce. Macecha si nicméně ještě udrží jistý vliv. Muršili II. se ožení znovu, přičemž bezpochyby podstatně mladší manželka Tanuchepa přežije nejen svého chotě, ale ještě dva další následníky trůnu a bude jim ztrpčovat život. O konci Muršilovy vlády se nic nedochovalo. Předání moci jeho synu Muvatallovi proběhlo zjevně hladce. Přestože jako velkokrál vládl skoro

Chetitská říše

261

tak dlouho jako jeho otec – nejméně dvacet let –, písemné zprávy o něm jsou podstatně skromnější. Možná to souvisí s přesunem královského sídla z Chattuše do Tarchuntašše, patrně na jihu dnešní provincie Konya. Tam by se dal očekávat nález části dokumentů. Na pozadí ustavičného ohrožení Kašky na severu by byl přesun pochopitelný. Rovněž z Tarchuntašše byly snáze dostupné části říše jižně od Tauru, kde se schylovalo k vážnému konfliktu: v Egyptě nastoupil roku 1279 př. Kr. na trůn Ramesse II. a prováděl výbojnou politiku, která představovala pro chetitskou říši nebezpečí. Nejdříve přikročil k diplomatickým krokům. Nárazníkový stát Amurru, rozkládající se zhruba mezi dnešními syrskými městy Tartus a Hamá, přiměl k vypovězení spojenectví s chetitskou říší. Ve čtvrtém roce vlády pronikl s vojsky po levantském pobřeží na sever k Amurru. To Muvatalliho přinutilo zasáhnout silou. Musel přece zabránit tomu, aby přechod Amurru na egyptskou stranu nezpřetrhal pracně spředené pletivo spojenectví v celém regionu. Ozbrojenou akci připravovaly obě strany pravděpodobně drahný čas, protože se shromáždila početná vojska a zmobilizovaly se pomocné jednotky ze všech častí říše. Chetitská strana údajně povolala celkem 47 500 bojovníků, z toho 37 000 pěších a 3500 válečných vozů s osádkou. Dne 12. května 1275 př. Kr. obě „supervelmoci“ oné doby na sebe Bitva narazí u Kádeše. O průběhu bitvy nás zpravují takřka výlučně egyptské u Kádeše prameny, a to v plných třinácti verzích. Vedle textů na papyru jsou to kamenné nápisy, dále monumentální reliéfní ztvárnění na stěnách chrámů v Abydu, Luxoru, v Ramesseu ve Vesetu a v Abú Simbelu. Teprve tímto propagandistickým zveličením se bitva stala pro pozdější svět jednou z nejvýznamnějších historických událostí starověkého Orientu. V dochovaných chetitských písemnostech však o této válce není skoro ani zmínky. Muvatalli II. v jednom slibu jmenuje jako protivníka jen věrolomné Amurru, nikoli Egypt. I Tutchalija IV., když se ohlíží za událostmi, střízlivě líčí: „Ale když se Muvatalli, strýc mého Veličenstva, stal králem, lidé z Amurru se vůči němu provinili tím, že pravili: ,Byli jsme dobrovolně tvými poddanými; nyní již tvými poddanými nejsme‘, a přešli ke králi Egypta. A tu bojovali Muvatalli, strýc mého Veličenstva, a král Egypta o lid z Amurru. Muvatalli nad nimi zvítězil, zbraní zničil zemi Amurru a podrobil si ji.“ Detailní rekonstrukce událostí se tedy může opírat pouze Ramesse II. o podání egyptské strany. Podle něj svolal Ramesse II. válečnou radu, při níž ho někteří důstojníci od střetu zrazovali: „Nadmíru dobrý je mír, Veličenstvo! Smíření není hanbou!“ Poté však dorazili dva beduíni se zprávou, že nepřítel je ještě značně vzdálen. Nato Egypťané pokračovali bez dalšího jištění v postupu, přičemž jednotlivé části armády pochodovaly ve větších vzdálenostech od sebe. Zpráva o postavení nepřítele však byla lest. Ve skutečnosti se Muvatalli II. nacházel již za pevností Kádeš, přešel brod jižně od města a vpadl překvapenému Ramessovi do zad, zatímco Ramesse se ještě snažil soustředit své armády. Zdrcující porážce unikl jen o vlas. Ztráty však musely být tak obrovské, že se obklíčen chetitskou

262


armádou mohl se zbytkem svého vojska „navrátit v míru“ pouze po vyjednávání. Pevnost Kádeš zůstává chetitská, kníže Amurru Bentišina je zajat, deportován a nahrazen vládcem loajálním chetitskému velkokráli. Tím je opět nastolena chetitská svrchovanost – chetitská vojska dokonce pronikla hlouběji na jih na egyptské území. Vcelku tak není pochyb o tom, že Ramesse bitvu prohrál. Tehdy ještě mladý a nezkušený faraon přecenil své možnosti a dopustil se závažných taktických chyb. Ty se následně snažil kompenzovat dosud nepoznaným propagandistickým úsilím, jímž událost přeměnil ve skvělé vítězství. Jak narůstal časový odstup, Ramessovo líčení bitvy u Kádeše bylo stále bizarnější. Asi o dvacet let později dokonce tvrdí, že přivodil porážku Chetitů: „Zcela sám, aniž byli u mě vojáci a bojovníci na vozech.“ Jiné podání historických událostí jistě nebylo v zásadě ničím novým. Několikeré líčení oficiálního pohledu obrazem i písmem, vědomě také na vnějších stěnách chrámů, však ukazuje, jak se Ramesse II. snažil cíleně ovlivnit veřejné mínění ve svůj prospěch, a to navzdory tomu, že se do Egypta vrátily tisíce očitých svědků bitvy. Egyptská armáda se od té doby vyhýbala veškerým střetům s chetitskými vojsky. Ramessovo tažení do Sýrie o pět let později sloužilo pouze stabilizaci vlastních území. Po více než šedesát let své vlády po bitvě u Kádeše dodržoval mírové urovnání zájmů, jež nakonec vyústilo v přátelské vztahy. Muvatalli II. dosáhl dalších zahraničněpolitických úspěchů, zvláště v západní Anatolii, kde nyní mohl začlenit do stávajícího spojeneckého a klientského systému i severozápad. Ve státních archivech v Chattuši se nalezly hliněné tabulky se dvěma exempláři státní smlouvy s Alaksandem z Viluše. Tento dokument je významný především jménem smluvního partnera, protože se zřejmě jedná o klínopisnou verzi osobního jména Alexander běžného později v Řecku a mimo ně. Vědecké bádání již dlouho fascinuje, že jako vladař země, která by zároveň mohla poukazovat na homérský (V)Ilion, je jmenován právě Alaksandu. Vzhledem k tomu, že geografická poloha nejvýznamnějších západoanatolských zemí zmiňovaných v chetitských textech je dnes aspoň přibližně známa, zbývá pro lokalizaci země Viluša v podstatě jen pásmo severně od údolí řeky Gediz neboli Hermos (chetitsky „země na řece Šecha“). Tím by se Tróas dala počítat k Alaksandově území. Rovněž je však možné, že jako Viluša se v chetitské době označovaly jiné oblasti Mýsie nebo Bíthýnie. Vzhledem k tomu, že kromě Hisarlıku (Trója) není tato oblast archeologicky prozkoumána, nelze o osídlení ve 2. tisíciletí a tím ani o alternativních možnostech lokalizace ještě nic říci. Nástupcem Muvatalliho II. byl jeho syn Muršili III., kterého texty Muršili III. většinou zmiňují jeho druhým jménem Urchi-Tešup. Zpočátku sídlil v Tarchuntašši, proto dokumenty z této doby chybějí. Brzy však sídlo přestěhoval opět do Chattuše. Četná pečetění s jeho jménem nalezená v Chattuši dokazují, že zde nevládl krátce. S Egyptem i s Aššurem se

Chetitská říše

263

udržovaly mírové vztahy, jež se zakládaly na vzájemném respektu. Zato v královské rodině vládlo napětí. Protože Muršili III. byl údajně pouze synem jedné Muvatallovi vedlejší manželky jeho otce, zpochybňovala se jeho legitimita. Jeho babička Tanuchepa svévolně vykonávala úřad tavannana, především však došlo ke konfliktu se strýcem Chattušilem. Chattušilův starší bratr Muvatalli II. jej pověřil správou „Horní země“ – zhruba dnešní provincie Sivas. Tím mu připadl významný úkol bojovat s Kašky, v čemž dosáhl značných vojenských úspěchů. Chattušilovi se nakonec dokonce podařilo dobýt nazpět staroslavné kultovní město Nerik, které bylo drahný čas odříznuto od chetitské říše. Byl jmenován králem Chapkiše (poloha neznáma), jeho žena Puduchepa, dcera kněze z Kizvatny, se stala královnou. Po přeložení velkokrálova sídla do jižnější Tarchuntašše získal Chattušili pod správu i Chattušu. Na tomto pozadí nakonec došlo ke konfliktům se synovcem Muršila III. O mocenskou pozici, již si Chattušili vydobyl v severní Anatolii, jej Muršili III. zpětným přeložením hlavního města do Chattuše postupně připravoval. Vypukla občanská válka, kterou Chattušili rozhodl ve svůj prospěch. Synovce zajal v Šamuše a vypověděl jej do Sýrie. Odtud se Muršili III. pokusil odejít nejdříve do Babylónu, patrně aby si s tamní pomocí opět vydobyl trůn. Plán však ztroskotal, načež se přechodně zdržoval v západoanatolské Miře, posléze také na Kypru a v Egyptě, aniž se kdy mohl navrátit do Chattuše. Pozice Chattušila, jenž je dnes uváděn jako třetí velkokrál tohoto Chattušili III. jména, zůstala neotřesena. Své postavení konsolidoval moudrou politikou vnitropoliticky i zahraničněpoliticky. Vnitropoliticky se například zabezpečil tím, že svému dalšímu synovci a tím legitimnímu následníku trůnu Kuruntovi zřídil vlastní podřízené království v Tarchuntašši. Muvatalli II. město beztak zbudoval jako rezidenci a leželo daleko od Chattuše – což bylo pro velkokrále jistě rozhodujícím hlediskem. Smlouvou zavázal Kuruntu k loajalitě. V severní Sýrii se tento model – nechat spravovat významné části říše rodinnými příslušníky – osvědčil. Jiní příslušníci nobility byli na něj vázáni přísahou věrnosti, případně obdrželi speciální dary. V případě nutnosti však, jak se stalo u Arma-Tarchunty, byly i vlivné osobnosti zbaveny moci, jejich majetek zkonfiskován a celá rodina vypovězena. Rovněž v zahraniční politice prováděl nadmíru chytře dlouhodobou strategii stabilizace říše, a tím i své vlády. Ještě za svých vladařských časů v Chapkiši přijal u sebe Bentišinu, knížete nárazníkového státu Amurru na hranici s egyptským územím, kterého sesadil a zajal jeho bratr Muvatalli: „Dal jsem mu dům. Nic zlého neviděl, (neboť) jsem jej chránil.“ Zjevně se zrodí dobré osobní vztahy, jichž Chattušili III. nyní využívá jako velkokrál: „Bentišinu podruhé jsem dosadil nad zemí Amurru, zajistil mu dům jeho otce a kralování… Můj syn Nerikkalli si vzal Bentišinovu dceru ze země Amurru k sobě za manželku. Já dal královskou dceru Gaššulijaviji v zemi Amurru v královském paláci Bentišinovi za ženu.“

264


Tabulka s textem smlouvy uzavřené po bitvě u Kádeše, objevená v Boğazköy, Turecko. 13. stol. př. Kr. (Istanbul, Archeologické Museum)

Chetitská říše

265

Vzhledem k tomu, že Chattušili III. se v mládí osobně s kontingentem ze severní Anatolie podílel na tažení proti Bentišinovi, jež vyvrcholilo bitvou u Kádeše, je tento vztah nadmíru pozoruhodný. Nyní však Chattušili III. vědomě sází na smíření. Později své úsilí shrnuje: „Ti (králové), kteří v době mých otců a dědů byli nepřáteli, uzavřeli se mnou mír.“ Prioritu měla jistě smlouva s Egyptem. Podle líčení Ramesse II. vzešla iniciativa z chetitské strany: „Poté vyslal veliký vládce Chatti (poselství), jež jeho Veličenstvo (faraona) uklidňovala, velice je velebila, jeho vítězství vynášela tím, že říkal: ,Zanech nepřátelství. Zanech hněvu.‘“ Nyní se vyplatilo, že chetitský velkokrál faraona na závěr bitvy u Kádeše neponížil. Přesto však jednání postupovala jen obtížně, vzhledem k tomu, že sesazený Muršili III. byl přinejmenším dočasně v egyptském exilu. Bezpochyby si vyžadovalo značného diplomatického umu přesvědčit Ramesse II., aby s Chattušilem uzavřel paritní státní smlouvu, neboť klást se naroveň s králem jiné země neodpovídalo tradiční egyptské panovnické ideologii. Poslové museli mnohokrát urazit více než 1800 km dlouhou cestu mezi oběma hlavními městy Chattušou a Piramesse. Část korespondence mezi oběma panovníky se podařilo objevit v chetitských státních archivech, malý zlomek rovněž v egyptském hlavním městě. Dopisy byly psány v tehdy běžné řeči diplomatů, v babylónštině. Dlouhé úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Na podzim roku Smlouva 1259 př. Kr., šestnáct let po bitvě u Kádeše, mohla delegace z Chattuše s Rames- předat Ramessovi II. stříbrnou tabulku s textem smlouvy. Tento exemplář sem II. se sice nedochoval – anebo nebyl dosud objeven –, nalezly se však zlomky jeho verze na hliněné tabulce v Chattuši. Rovněž se dochoval egyptský hieroglyfický překlad vytesaný do kamene na jedné vnější stěně Amonova chrámu v hornoegyptském Karnaku, další fragmentární exemplář byl objeven v zádušním chrámu Ramesse II. Text, konstrukcí a formulací zcela v tradici chetitských státních smluv, v úvodu zdůrazňuje obnovené přátelství obou zemí, poté deklaruje vzájemný pakt o neútočení, slib pomoci proti vnějším a vnitřním nepřátelům a vydávání uprchlíků i jejich amnestování. Jednostranný je pouze závazek Ramesse II., že se bude starat o trůnní posloupnost chetitských korunních princů a v případě nutnosti dokonce vojensky zasáhne. Egyptská strana ohledně své trůnní posloupnosti zjevně nepovažovala podobnou záruku ze strany chetitského velkokrále za nutnou. Chattušili III. však měl velice dobré důvody, aby tento pasus ve smlouvě byl, neboť jako uzurpátor se musel obávat o trvání své dynastie. Dobré vztahy mezi zemí Chatti a Egyptem se v 34. roce vlády Ramesse II. ještě posílily jeho sňatkem s nejstarší dcerou Chattušila III. a královny Puduchepy. Nejméně na třech místech v Egyptě byly vztyčeny pamětní stély, jež veřejně hlásaly přátelský vztah obou zemí a svatbu s chetitskou princeznou: „Předvedli před Jeho Veličenstvo dceru velkoknížete z Chatti, která připutovala do Egypta, a za ní přinesli všechny četné dary… potom

266


Jeho Veličenstvo uzřelo, že tvář její je krásná jako tvář bohyně. A byla to veliká událost, nádherný, dosud nepoznaný div, o jakém se nikdy neslyšelo, jaký nic v písemnostech předků nepřipomínalo. Dcera velkoknížete ze země Chatti byla krásná před srdcem Jeho Veličenstva. Miloval ji více než cokoli jiného.“ Dokonce se plánovala schůzka obou vladařů a jejich chotí na nejvyšší úrovni, k ní však nakonec nedošlo, protože Ramessův návrh, aby se uskutečnila na egyptském území, se Chattušilovi III. zřejmě nezamlouval. Rozhodující podíl na mezinárodních vztazích měla velkokrálovna Puduchepa, jež vedla vlastní diplomatickou korespondenci. Jako vzdělaná kněžka Ištařina, jistě znalá i písma, sehrávala vedle svých úkolů při kultovních úkonech významnou úlohu ve vnitřní i zahraniční politice. Ze státoprávního hlediska byla – jako každá tavannana – postavena na roveň velkokráli. Vykonávala však svůj úřad aktivněji než většina jejích předchůdkyň nebo následnic. Po žádné jiné chetitské velkokrálovně se nezachovalo tolik dokumentů a pečetí. Pro chetitské písemnictví je zde nezvyklé i to, že se výslovně zmiňuje harmonický manželský vztah. Chattušili III. píše: „Drželi jsme při sobě a božstvo nám dalo lásku manžela (a) manželky. A dostali jsme syny a dcery.“ Potomstvo bylo důležité nejen pro samu trůnní posloupnost, ale i pro stabilizaci státního systému, jak naposled ukázal dynastický sňatek chetitské princezny s Ramessem. Sňatková politika při tom nebyla přednostně zaměřena na zvýšení moci nebo ekonomický prospěch, jednalo se o aktivní mírovou politiku. Tak se Chattušilovi rovněž podařilo udržovat dobré vztahy s babylónským králem Kadašman-Enlilem a oženit jednoho ze svých synů s babylónskou princeznou. Chetité sice neměli s Babylónií společné hranice, přesto však mocný spojenec v regionu byl velice důležitý, šlo přece o otupení asyrské expanzivity. Vše nasvědčuje tomu, že v egejské oblasti získala na moci Achchijava, protože tamní vládce je nyní v chetitských pramenech zmiňován dokonce jako velkokrál. V Milavandě (Mílétu?) se s jeho bratrem setká vysoce postavený zástupce chetitské vlády, aby hledal řešení problému s jakýmsi „buřičem“ jménem Pijamaradu, který už za Muvatalliho II. vyvolával v oblasti neklid. Pijamaradu jednal s podporou Achchijavy, jež mu kryla záda, a Chetitům unikl z Milavandy na lodi. I když Chattušili III. potom osobně zasáhne jako vojevůdce v jihozápadoanatolských zemích Lukka, přesto je celkově zřejmé, že při zvládání konfliktů sází stále více na diplomacii. Vzhledem k tomu, že se z doby jeho vlády sice dochovaly četné jednotlivé dokumenty, nikoli však královské letopisy, je mnohdy obtížné rekonstruovat pořadí různých historických událostí. Podobná je situace u jeho syna a následníka Tutchaliji označovaného Tutchalija IV. většinou jako Tutchalija IV., třebaže se jednalo o třetího velkokrále toho jména. Na základě těsného provázání s egyptskými a asyrskými dějinami zdokumentovaného nálezy dopisů, můžeme považovat za jisté, že v Chattuši proběhla změna na trůně mezi lety 1238 a 1235 př. Kr. Královna vdova

Chetitská říše

267

Puduchepa úřadovala jako tavannana ještě několik let a jistě svému synu usnadnila počáteční období vlády, protože mezi nobilitou říše neměl pouze příznivce. Vzrůstal význam země Tarchuntašša v jižní Anatolii, kde si už Muvatalli II. dočasně zřídil rezidenci. Jeden z jeho synů, Kurunta, tam měl vlastní království, které se postupně vyvíjelo v soupeře velkokrále v Chattuši. Tutchalija IV. se snažil situaci zklidnit a předejít dalším bratrancovým mocenským nárokům tím, že vztahy postavil v podobě státní Smlouva smlouvy na jasný právní základ. Jako jediná z četných, v průběhu chetit- s Kuruntou ských dějin uzavřených smluv se dochovala v originálu a kompletně. Jedná se o bronzovou tabulku o rozměrech 35 x 23,5 cm a o hmotnosti 5 kg, jež byla původně pocínovaná, takže se musela stříbrně lesknout, jak je popisována i smlouva mezi Chattušilem a Ramessem. Text obsahuje úplných 352 řádků s velice poučným historickým úvodem a podrobným popisem hranic, jež přinášejí zásadní poznatky k historické topografii Anatolie. Kuruntovo území je v ní přesně popsáno, aby nemohl uplatňovat žádné další nároky. Obzvláště jsou zdůrazněny dobré vztahy mezi smluvními partnery: „Avšak mne, Tutchaliju, velkokrále, než jsem vůbec vládl jako král, svedlo božstvo s Kuruntou již tehdy v přátelství a již tehdy jsme se měli rádi a ctili se. A byli jsme vzájemně (muži) přísahy, když jsme se ubezpečovali: ,Jeden nechť druhého ochraňuje!‘“ O pár řádků níže se přátelský tón mění v nepokrytou pohrůžku: „Jestliže nyní ty, Kurunto, slova tabulky nedodržíš a Moje Veličenstvo, poté však potomstvo Mého Veličenstva nebudeš ohledně vlády ochraňovat, anebo (dokonce) budeš usilovat o kralování zemi Chatti … potom nechť tě tito přísežní bozi i s tvým potomstvem zničí!“ A patrně právě k této situaci, jíž se Tutchalija IV. obával, nakonec skutečně došlo. V Chattuši se našly pečetě se jménem Kurunty, na kterých se označuje jako velkokrál, a na jižním okraji Konye u Hatipu byl objeven skalní reliéf, na němž se Kurunta zdaleka viditelně zvěčnil rovněž s tímto titulem. Kurunta se tak zjevně nespokojil s postavením podřízeného krále v provincii, byl ostatně legitimním následníkem trůnu celé chetitské říše. Klínopisné zdroje v Chattuši však o tom nezpravují. Zda existovalo nějaké Kuruntovo „interregnum“, není dosud jasné. Jinak nabýváme dojmu, jako by se na celkové politické situaci nic podstatného nezměnilo. Z následující doby jsou doloženy různé Tutchalijovy aktivity, zejména pak úsilí o omezení vlivu Aššuru, který se stále agresivněji dral na západ. A tak nová dohoda uzavřená s Amurru vyhlašuje embargo na obchod s Aššurem. Asyrští obchodníci mají zákaz průchodu, aby se tak vzmáhající se velmoci ztížil přístup ke Středozemnímu moři. Archeologicky se Tutchalijovi připisuje zejména zbudování skalní svatyně Yazılıkaya před branami Chattuše. Nějaký čas v něm spatřovali také zakladatele a stavebníka Horního města Chattuše; zde však vykopávky ukázaly, že k tomuto rozšíření města muselo dojít už podstatně dříve. Avšak jako žádný jiný chetitský velkokrál si zbudoval pomník v podobě veřejně přístupných kamenných reliéfů v různých částech říše. Většina dochovaných

268


hieroglyfických nápisů na kameni z 2. tisíciletí př. Kr. pochází od něj. Důvodem této formy prezentace vědomě zaměřené na vnější efekt bylo zřejmě jeho sporné postavení jako velkokrále, jež zpochybňoval především Kurunta. Navzdory veškerému soupeření ve velkokrálovské rodině se po TutchaPoslední lijově smrti ještě jeho dvěma synům podaří nastoupit na trůn v Chattuši panovníci jako posledním vládcům chetitské říše. Nejdříve je to Arnuvanda III., který však byl u moci jen několik málo let, poté zemřel, aniž zanechal korunního prince. Z období jeho vlády pochází jen velice skromný počet textových svědectví. Pouze obecně lze konstatovat tendenci ke stále samostatnějšímu jednání severosyrských území říše. To se týká zejména Ugaritu, ale i chetitského místokrálovství v Karchemiši. V centrálních anatolských oblastech existují náznaky nepokojů vyvolaných zřejmě jakousi zásobovací krizí. Nyní se příznivě projevovala chetitsko-egyptská mírová smlouva: Merenptah zpravuje o tom, že v pátém roce jeho vlády (1208 př. Kr.) dal dovézt do Chatti obilí, aby zemi „udržel při životě“. Neúrody a hladomory byly v Anatolské vysočině sice cyklickým jevem, a to vzhledem ke všeobecné změně klimatu, jež započala na sklonku 13. století a pokračovala ve 12. století, avšak právě tento ekologicky citlivý region byl patrně postižen zvlášť silně. V Šuppiluliumovi II., bratru Arnuvandy III., přejímá pak ještě jednou vládu osobnost, která zcela v tradici svých předchůdců vyráží na daleká tažení, uzavírá smlouvy a věnuje se stavebnímu budování. Z písemných nebo archeologických nálezů v hlavním městě ani v jiných anatolských městech nevyplývají jednoznačné známky nějakého úpadku a blížícího se konce. Indikátory krize nejsou každopádně nijak výraznější než v jiných úsecích chetitských dějin. Dokonce se poprvé hovoří o námořních bitvách, jež chetitský velkokrál vybojoval u Alašije. Ostrovní stát je smluvně vázán na chetitskou říši. Šuppiluliuma II. tím kromě zajištění dovozu mědi sledoval jistě i dalekosáhlé strategické záměry, neboť z Kypru se daly kon trolovat obchodní cesty z Levanty a Egypta do jihoanatolských přístavů (zejména do Ury u Silifke). Jak se krátce předtím ukázalo, měly egyptské dodávky obilí pro chetitskou říši zásadní význam. Velký hieroglyfický nápis z jižního hradu v Chattuši zpravuje o velkých taženích Šuppiluliumy II. především do zemí Lukka. V souvislosti s nimi je zmiňována také Tarchuntašša, kde Šuppiluliuma obětoval bohům. Zjevně se tato země vzbouřila a velkokrál si ji aspoň dočasně znovu podmanil. Pro Chattušu mělo ovládnutí Tarchuntašše zásadní význam, neboť tudy vedly zásobovací koridory od středomořského pobřeží do vysočiny. Pozdější skalní nápisy však dokládají, že Tarchuntašša opět získala nezávislost, expandovala a přežila zánik chetitské velkoříše. Tamní vladaři jako potomci Muršila II. dokonce pokračovali v legitimní panovnické linii chetitské říše a nazývali se velkokráli. Dosud však chybějí jakékoli klínopisné prameny, které by nám podaly bližší informace.

Chetitská říše

269

Rovněž chetitské království v Karchemiši, jež zřídil již Šuppiluliuma I. a jemuž se od té doby vládlo v přímé dědické posloupnosti, se stále více osamostatňovalo. I jeho vládci si nyní říkali velkokrálové. Šuppiluliuma II. se ještě snaží udržet vztahy s touto významnou metropolí na Eufratu uzavřením státní smlouvy s jejím vladařem Talmi-Tešupem. Z Karchemiše byla ovládána celá oblast až ke Středozemnímu moři, takže jádro chetitské říše v centrální Anatolii bylo v mnoha ohledech, zejména pak ekonomicky, odkázáno na dobré vztahy. V této severosyrsko-východněanatolské oblasti se pak ostatně také podařilo udržet chetitskou kulturu při životě nejdéle po zhroucení centrální moci – až do 8. století př. Kr. Za vlády Šuppiluliumy II. kolem roku 1200 př. Kr. anebo krátce poté v Chattuši stejně jako v jiných dosud známých chetitských městech vysočiny náhle a zcela končí klínopisná tradice. Nejmladší zachované texty nijak nenasvědčují bezprostřednímu stavu ohrožení, takže se už vyskytla i domněnka, že sídlo bylo pouze přeloženo do jiného města. Pro to však nejsou důkazy. Chetitské osídlení v Chattuši, stejně jako ve většině zatím archeologicky prozkoumaných míst v Anatolii té doby končí požárovou vrstvou. Zhoubným požárem byly postiženy především části městského opevnění, jakož i veřejné stavby – chrámy, palácové objekty, sklady atd., takže můžeme usuzovat na úmyslné vypálení staveb reprezentujících stát. Dílu zkázy vždy předcházelo systematické plenění. Archeologické zjištění tak přesně odpovídá tomu, co lze pozorovat u dřívějších destrukcí v chetitských dějinách a co se dá z písemných zdrojů dovodit o postupu při dobývání měst pro onu dobu typickém. Lze tudíž usuzovat, že osud hlavního města a velkoříše zpečetily válečné konflikty. Tyto konflikty jistě představovaly jen závěrečnou tečku v řadě příčin, které stát oslabily natolik, že se nedokázal dostatečně bránit. Roli zde možná sehrály neshody v panovnickém rodu a otázka legitimního následnictví, především pak problémy s dynastickou hlavní linií v Tarchuntašši. Je však vidno, že v době, kdy na západě končila mykénská palácová kultura a v celém východním Středomoří současně probíhaly zásadní změny, nedošlo k zániku chetitské říše náhodně. Takzvaný vpád mořských národů, jenž ostatně ohrožoval i Egypt, nebyl příčinou hluboké krize států pozdní doby bronzové, nýbrž reakcí na ni. Strukturálním základem všech těchto států byla specifická forma palácového hospodářství spojená s neustále stoupající ekonomickou náročností při výkonu kultu. Vysoce specializovaný a centralizovaný systém byl stále zranitelnější, protože za rozbujelou byrokracii platil ztrátou nutné flexibility, kterou by mohl například přiměřeně reagovat na zásobovací krize. Klimatické parametry, jež máme dnes k dispozici, naznačují, že sucha a neúrody byly stále častější. Výkyvy teplot a srážek se v Anatolské náhorní plošině projevovaly silněji než v mírných pobřežních rovinách, takže ekologickými změnami, které probíhaly i nadregionálně,

Konec velkoříše

Krize států pozdní doby bronzové

270


bylo obzvláště postiženo jádro chetitské říše. Vnitřní nepokoje pak mohly také otevřít cestu vnějším nepřátelům jako například Kaškům, jejichž ustavičnému náporu se chetitská říše už tak bránila jen s potížemi. Zánikem chetitské velkoříše nejpozději ve druhém desetiletí 12. století př. Kr. končí epocha, která v různých oblastech duchovní kultury, architektury, inženýrských staveb, metalurgie i jinak podala příkladné výkony a položila důležité základy pro další vývoj kultury.

Kréta, Mykény a Kypr

271

KRÉTA, MYKÉNY A KYPR Hartmut Matthäus

Krétská mínójská kultura Ostrov Kréta, ležící uprostřed východní části Středozemního moře, na průsečíku námořních cest vedoucích mezi Levantou, Malou Asií, Egyptem a Řeckem a dále do centrálního Středomoří, byl domovem nejstarší evropské civilizace doby bronzové. Egejské civilizace si sice vyvinuly vlastní písma, dochované dokumenty se však omezují na hospodářské texty a na několik málo textů náboženských. Chybějí jakákoli literární a historická svědectví, takže jak mínójská, tak mykénská kultura zůstávají pro moderního pozorovatele nakonec prehistorickými civilizacemi. Psát dějiny událostí tudíž nelze. Leda tak z archeologických nálezů vyvozovat opatrné historické závěry, které budou přirozeně vždy nejisté. Ostrov, jehož horské masivy – od západu na východ se táhnoucí Bílé hory (Lefka Ori), pohoří Ída, náhorní plošina Lasithi a východokrétská pohoří – se zařezávají do údolí, oplývajících ve starověku vodou, a tedy úrodných, a do nížin vhodných pro zemědělství a chov dobytka, byl osídlen již od mladší doby kamenné, tj. od 6. tisíciletí př. Kr. Archeologie člení egejské kultury doby bronzové do tří hlavních období, která se na Krétě označují jako raně, středně a pozdně mínójské období (zkráceně RM, SM a PM, angl. EM, MM a LM). Každé z těchto období se pak počátkem 20. století rozdělilo do tří fází (I až III), přičemž bylo jasné, že takové schematické dělení neodpovídá historickému vývoji. Proto tam, kde bylo třeba, došlo k dalšímu členění, a to velkými latinskými písmeny (A, B, C). Tak například PM I A časově spadá zhruba do druhé poloviny 16. století př. Kr. Toto rozdělení se zakládá pouze na sledu typů keramiky, tedy nálezech, jež mají pro archeologickou chronologii největší význam; relevantní historické mezníky a události odráží jen velice podmíněně. Příslušné členění bylo do poloviny 20. století vypracováno rovněž pro pevninské Řecko a člení se na raně helladské, středně helladské a pozdně helladské (= mykénské) období (zkráceně RH, SH, PH, angl. EH, MH, LH).

Opatrné historické závěry

Období egejské doby bronzové

272 data


mínójská Kréta

pevninské Řecko

3000

historické události počátek doby bronzové

RM I

RH I

II III

předpalácové období na Krétě

II III

destrukce na pevnině: migrace

2000 A

Kréta: období starších paláců

SM I B 1850 A SM II

SH B

1700 A

Kréta: zánik starších paláců

B

budování nových paláců

SM III 1600/1550 1500 1450 1400

PM I A

PH I

PM I B

PH II A

PM II

PH II B

počátek mykénské kultury výbuch sopky na Théře Kréta: zánik nových paláců (kromě Knóssu)

1

1

PM III A

PH III A

2

2

1300

PH III B 2

1100

1050/1000

zánik Knóssu

1 PM III B

1200

počátek mykénského palácového období

PM III C

PH III C

submínójské období

submykénské období

rozkvět mykénských paláců zánik mykénských paláců, konec palácové kultury dórské stěhování přechod k době železné


273

Kolem roku 3000 př. Kr. začíná doba bronzová, charakteristická znalostí prospekce, těžby a (hutního) zpracování prvních kovů. Artefakty z mědi, zlata a stříbra, později též z cínového bronzu naznačují nejen technologickou, nýbrž i hlubokou společenskou změnu. Doba bronzová je epochou sílící profesní specializace, neboť techniky zpracování kovů předpokládaly vysokou odbornost přesahující běžné domácí dovednosti. Současně je obdobím rozvíjejícího se námořního obchodu a počínající internacionalizace egejské kultury, neboť kovy jako měď, zlato a především cín, potřebný od konce 3. tisíciletí k výrobě bronzu, nebyly v Egeidě k dispozici nebo aspoň ne v dostatečné míře, a proto se musely dovážet. Mořeplavba předpokládá rovněž profesní specializaci v řemesle i v samotných plavebních technikách. Potřeba kovů na ostrově si vynutila vnitrozemskou výstavbu, tedy vytvoření sítě dopravních cest. Kovy současně umožňují hromadění hmotného bohatství. Nejsou tak sice jediným základem pro vytvoření společenských elit, ty jistě existovaly již předtím, podporují však velice jejich profilování v rámci nyní značně strukturované společnosti. Vytvořil se tak předpoklad pro koncentraci ekonomické a politické moci, která byla v 2. tisíciletí stále patrnější. 3. tisíciletí př. Kr., takzvané raně mínójské období (podle bájného krále Mínóa z Knóssu) anebo krétské předpalácové období, probíhá souběžně se vznikem jiných kulturních skupin v Egeidě. Jmenujme trójsko-maloasijský kulturní okruh na severozápadě Malé Asie a na okolních ostrovech, kykladskou kulturu a takzvanou raně helladskou kulturu pevninského Řecka. Rané mínójské období se v archeologických nálezech projevuje především v pohřebním ritu. Na centrální Krétě, ve velké Mesarské nížině na jihu a v pohoří Asterusia, dominují monumentální tholové (kupolové) hrobky, sloužící patrně jako společný hrob rodin nebo klanů. Na východní Krétě oproti tomu převládá hrobka ve tvaru domu. Na krétském severovýchodním pobřeží se vyskytují prostší malé komorové hroby mající své vzory na Kykladách. To vše svědčí o fluktuaci obyvatelstva a silné regio nalizaci. Sídel bylo zatím vykopáno jen málo. Nacházejí se částečně na výšinách, které svou nepřístupností nabízely přirozenou ochranu – před hrozbami z moře, ale jistě i před sousedy. Jednoduché stavby z hliněných cihel na kamenných podezdívkách, částečně zesílené jakýmsi dřevěným hrázděním, se ještě nesnaží o nějakou reprezentativnost. Nepravidelná obdélníková architektura, částečně komplexy o více místnostech, sestávající z obytných místností, zásobáren, dílen a domácích svatyní, dávají obraz dosud zcela skromných, na zemědělství a dobytkářství silně závislých skupin obyvatelstva. Zde můžeme uvést lokalitu Myrtos (Furnu Koryfi). Spojení malého sídla s tholem lze prokázat v Trypiti na jižním pobřeží i v Mesarské nížině. V rozdělení pohřebišť i k nim příslušejících sídel v malých sídelních komorách, jež přirozeně ohraničuje silně členitý povrchový reliéf ostrova, jako by se odrážel systém malých předstátních jednotek, které spolu pravděpodobně silně soupeřily.

Internacio nalizace egejské kultury

Pohřební kult a sídla

274


S

DIKTYNNAION

Krétské moře J

FALASARNA Kissamos-Kasteli POLYRRHÉNIA

KYDÓNIA (Chania) APTERA

Lefk LISSOS

AMNÍSOS HÉRAKLEION (Iraklio) Ajios Niru Chani TYLISOS ITANOS Nikolaos Armeni Eileithýiina jeskyně Sklavokambos DRÉROS Myrsini Malia KNÓSSOS a d Í 2456 m Petras Archanes Karfi Pseira ÍDSKÁ JESKYNĚ Vathypetro Galatas Kamares Paleokastro LATOS Diktejská jeskyně Mochlos Ajia Triada (Psychro) 2148 m Gurnia PRAISOS Kato GORTÝNA Vasiliki FAISTOS Zakros Kumasa Myrtos Platanos sara Ierapetra e M Inatos Kommos Furnu Koryfi LEBÉNA Trypiti (LENDAS)

Rethymno

a Ori 2452 m

La

Chora Sfakion

sit

hi

Středozemní moře mínójská lokalita antické místo nebo svatyně jeskynní svatyně

LATOS

antické místní jméno dnešní místo důležitá silnice

0

10

20

30 km

Kréta

Zlom v mínójském kulturním vývoji

V pozdějších centrech, jako především v Knóssu, mohly ovšem již v této době vzniknout větší sídlištní aglomerace ovládající rozsáhlá území. Avšak archeologická zjištění to nemohou zcela potvrdit, neboť se nezakládají na systematických vykopávkách, ale na více či méně spolehlivých povrchových průzkumech. Jiná místa jako pohřebiště v lokalitách Mochlos a Archanes, též mnohé tholové hroby v Mesarské nížině dokládají bohatstvím zlatých šperků, bronzů, kamenných nádob a pečetí vznik dalších lokálních center. Jistě není náhodou, že do popředí vystupují právě naleziště na pobřeží anebo s návazností na ně, tedy místa, která zřejmě těžila ze zámořského obchodu. Neboť raně mínójská Kréta byla ve stálém styku s Egyptem, Předním východem a přirozeně s kulturními skupinami v užším okruhu Egeidy, v neposlední řadě s Kykladskými ostrovy. Raně mínójská Kréta ještě neznala písmo. Pro obchodní styk v rámci ostrova se zboží označovalo pečetěmi – praxe převzatá patrně z Levanty, jež se udržela i v pozdějších obdobích mínójské civilizace. V letech kolem 2000 př. Kr. dochází v mínójském civilizačním vývoji k dramatické změně, ne-li přímo ke zlomu. Vznik palácových center ovládajících velká území, zavedení písma, technický pokrok v architektuře, ve zpracování kovů, hrnčířství a patřičně vysoce specializované a vysoce diferencované umění svědčí o vzestupu Kréty v civilizaci. Ve vázovém umění, kde je nyní zaveden hrnčířský kruh, se objevuje takzvaná kamarská keramika, bíle a červeně malovaná na temném podkladu a charakterizovaná kurvolineárním dekorem, která se vyráběla v dílnách v okruhu


275

paláců, zatímco figurální plastika se vyvíjela v jiném žánru, v glyptice. Období starších paláců pokrývající středně mínójský stupeň I a II trvalo asi od roku 2000 do 1650 př. Kr. Palácový systém se vytváří zřejmě podle předovýchodních a egyptských předloh, třebaže v architektonické koncepci Kréta kráčela vlastní cestou. Mínójské paláce se člení v insulae seskupující se kolem centrálního dvora orientovaného většinou severojižním směrem. Kvádrové zdivo, dřevěná pilířová a sloupová architektura, světlíky, kanalizace, obytný luxus všeho druhu nyní podávají obraz, jenž je v diametrálním rozporu se střízlivostí raně mínójských architektonických forem. Paláce jsou komplexní multifunkční objekty s obytnými místnostmi pro rodinu vladaře, se správními částmi, rozlehlými skladovými areály, dílnami a v neposlední řadě i s kultovními místnostmi. Jako centra vynikají Knóssos na severu ostrova, Malia o něco dále na východ a Faistos na jihu, které ovládaly značné, ač nikoli přesně definované území. Kolem palácových areálů se vyvíjelo městské osídlení. Hustota osídlení se pravděpodobně zvyšovala, jak naznačují městská a vesnická sídla i mimo paláce. Dalo by se docela dobře hovořit o jakési vnitřní kolonizaci. Zároveň vznikala nová infrastruktura s pevnými trasami cest a silnic a s kontrolními stanicemi. Domácí hospodářství i zahraniční obchod podléhaly státní kontrole – stejně jako v civilizacích na východě a na jihu. Paláce samy mají rozlehlé skladové areály, jež nesloužily jen zásobování obyvatel paláce, ale patrně aspoň částečně i ke shromažďování a rozdělování sklizně v okolí; jedná se zřejmě o redistribuční systém, který je v premonetárních obdobích leckde prokazatelný. Na mnoha místech mimo paláce byly zřejmě za stejným účelem zřízeny sklady ve velkém stylu, například na severu v Monastiraki v údolí Amari. K palácům patří též dílenské areály, pod nimiž je třeba chápat hrnčířské dílny, dílny vyrábějící kamenné nádoby a pečeti, jakož i kovozpracující provozy. Obchodní styky se zahraničím se rozrůstají, přičemž na prvním místě bylo patrně zásobování surovinami. Měď se dovážela z Kypru, zlato z říše faraonů, stříbro pravděpodobně z Kyklad a možná také již z Attiky, cín ze středoasijských zdrojů přes levantské přístavy Ugarit a Byblos; dále se jednalo o slonovinu, vzácná dřeva a jiné exotické luxusní zboží. Tyto obchodní styly byly možné jedině na pozadí souběžných diplomatických aktivit, o nichž svědčí jak importované egyptské předměty v palácích, tak krétská umělecká řemesla v Egyptě a na Blízkém východě, která již v této době byla vysoce ceněna pro svou kvalitu. Civilizace východního Středomoří byly od počátku 2. tisíciletí př. Kr. úzce provázány. Za zavedení písma vděčíme především administrativní a ekonomické nutnosti kontroly dovozu a vývozu zboží. Po počátečních písmech spíše obrázkového charakteru, takzvaných krétských hieroglyfech, doložených v regionálních variantách, následovalo ještě v době starých paláců písmo, používající lineárně abstrahující znaky, takzvané lineární písmo A. Patrně

Utváření palácového systému

Obchod

Vývoj písma

276

Pohřební zvyklosti

Vlna destrukcí

Mínójské umění


se vzhledem k malému počtu znaků jednalo o písma slabičná, jež doplňují ideogramy (znaky pro pojmy) a desítková číselná soustava. Hieroglyfické ani lineární písmo A se dosud nepodařilo rozluštit. Jazyk Mínójců tím zůstává neznámým. Můžeme se nanejvýš domnívat, že se jednalo o před indoevropský, středomořský jazyk. Médiem jsou převážně nepálené hliněné tabulky, nesoucí v podstatě jen administrativní poznámky. Pozdějšímu světu se dochovaly pouze tam, kde byly sekundárně vytvrzeny požárem. Literární, mytologické nebo historické texty, které se zřejmě psaly na nějaký pomíjivý materiál, jako je papyrus, se v krétském podnebí nedochovaly. V pohřebních zvycích lze sledovat konzervativní tendenci. Tholové hrobky a nadzemní hrobky ve tvaru domu o více místnostech se kontinuálně dál vyvíjejí. Oproti tomu se mění formy kultu. Namísto svatyní na vrcholech hor, kde se konaly bohoslužby a prováděly oběti pod širým nebem, nastupují typické palácové svatyně. Dále jsou tu kultovní areály v palácích a nakonec kultovní jeskyně, jež otevíraly přístup k Matce Zemi. V mínójském panteonu převládala ženská božstva spojená s plodností Země. Politický systém ostrova není zcela jasný. Vždy bylo nápadné, že paláce a města – pouze s několika z části pochybnými výjimkami – zůstávaly neopevněny. Vnitřní konkurence mezi mocenskými centry tedy nehrála vážnější roli. Pokud je toto pozorování správné, mohli bychom z něj vyvozovat, že jedno z center mělo přednostní postavení. Zda jím tehdy byl – jako v období nových paláců – už Knóssos, či snad Faistos, zůstává nejasné. Během 17. století př. Kr. nastává vlna destrukcí starých palácových objektů. Na vině byly jistě přirozené příčiny jako zemětřesení. Vývojová dynamika mínójské civilizace po nich ještě zesílila. Paláce byly každopádně velice rychle obnoveny, a to v ještě větší nádheře. Knóssos se vyvine v nejrozlehlejší a nejskvostněji vybavený palác, nyní již zdobený nástěnnými malbami, zatímco Faistos je obnoven v menší podobě a jiné paláce, jako Malia, Kato Zakros nebo nově objevený palác v Galatas, nyní ve velikosti a okázalosti výrazně zaostávají. Vidíme zde centralizaci, dominanci Knóssu, jež má paralelu v rozvoji nyní naturalističtějšího umění, které za mnohé vděčí výraznému knósskému inovačnímu úsilí. Vedle paláců vznikala města a vesnice, z nichž některé měly malá správní centra připomínající paláce, jako například Petras a Gurnia. Novinkou období nových paláců jsou izolovaně stojící vily nebo venkovské usedlosti, které v menších sídelních komorách nebo při často používaných cestách patrně vykonávaly kontrolní funkci. Mínójské umění se podstatně změnilo. Do vázového malířství, nyní zdobeného fermežovou technikou tmavou barvou na světlém podkladu, vstupují přírodní motivy, svět moře a rostlin. Propracované figurální výjevy v pečetním umění a v neposlední řadě bohaté figurální nástěnné malířství představují vrchol v dějinách mínójské kultury.


277

Výrazněji než v období starých paláců se projevuje politická nadvláda Kréty v Egeidě – jež se v řecké tradici uchovala ve vzpomínce na thalassokracii (vládu nad mořem) krále Mínóa. V Egeidě vedly námořní trasy přes Kyklady severozápadním směrem k pevninskému Řecku, rovněž jedna severovýchodní přes Kasoský průliv ve směru na Rhodos a západní pobřeží Malé Asie. Na vhodných místech se zakládaly stálé opěrné body jako mezipřístavy, překladiště a kontrolní stanoviště, například v Kastri na Kythéře, v Ialysu na Rhodu, v Iasu a Mílétu na maloasijském pobřeží. Mínójská přítomnost na jiných místech, jako v Akrotiri na Théře a ve Fylakopi na Mélu, se projevovala importem keramiky a uměleckých řemesel, vlivem na lokální architekturu a nástěnným malířstvím. Působení vyspělejší mínójské kultury se v této době masivně odráží na řecké, mykénské pevnině, kde vládnoucí elita pro svou reprezentaci přejímá mínójské zlaté, stříbrné a bronzové nádobí, mínójské zbraně a mínójskou formu šperků. Ekonomická stabilizace a kontakt s mínójskou civilizací vedou ke vzniku mykénské civilizace. Pevnina si následně začíná konkurovat s mínójskou Krétou. O politickém a vojenském ovládnutí Egeidy svědčí stále těsnější vztahy s východním Středomořím, kontakty s Kyprem, producentem mědi Starého světa vůbec, a s levantským pobřežím, především však s faraonským dvorem. Již na počátku období nových paláců dospěla do Knóssu jako diplomatický dar alabastrová poklička hyksóského faraona Chajana. V období Nové říše, a to patrně v první polovině 15. století př. Kr., tedy v době Thutmose III., vyzdobili mínójští malíři fresek stěny paláce v Hatueretu (řec. Avaris, dnešní Tell ed-Daba) v deltě Nilu; o něco později se za vlády královny Hatšepsut a králů Thutmose III. až Amenhotepa II. objevují v hrobech egyptských vezírů a jiných dvorních úředníků ve Vesetu ztvárnění mínójských, později snad též mykénských poselstev, kterak předávají drahocenné dary. Egypťané nazývali Krétu Keftiu. Diplomatické styky byly tak těsné, že egyptský dvůr měl velice přesné představy o geografii krétsko-mykénského prostoru: v zádušním chrámu Amenhotepa III. (Kóm el-Hajtán, západní Veset) jsou na podstavcích soch jmenovány země Keftiu a Tanaja, tj. Kréta a řecká pevnina, dále jakýsi itinerář významných míst, z nichž lze identifikovat například Knóssos, Amnísos (přístav Knóssu), Kydónii (dnešní Chania) a Mykény. Ještě uveďme na pravou míru jeden omyl. V populárněvědecké literatuře bývá Kréta mínójského období líčena jako oáza rajského míru, jako kultura, ve které matriarchální struktury zabraňovaly konfliktům a válkám. Důvodem tohoto tvrzení jsou neopevněné paláce a města, výtvarné umění, jež prakticky opomíjí válku a boje i vladařskou reprezentaci, a údajně přednostní postavení ženy. Takřka neexistující opevnění lze vysvětlit námořní ochranou a zmíněnou sítí opěrných bodů v Egeidě – tedy vnějším politicko-vojenským rozvíjením moci. Na ostrově jako takovém jistě došlo k trvalému vyrovnání zájmů mezi mocenskými centry. Výpovědi

Krétská vláda nad mořem

Propojení východního Středomoří

278

Náboženská determinace mínójského umění

Destrukce kolem roku 1450 př. Kr.


výtvarného umění se zakládají na ideologických zadáních, která se liší od zobrazování egyptských a orientálních panovníků, již se prezentují jako vítězní, bohy ochraňovaní hrdinové. Mínójské umění je silně determinováno nábožensky, ztvárňuje požehnání a moc božstev, která nejsou vždy ženská. Ženy zaujímají, ovšem především v kněžské roli, v náboženskokultovních obřadech rozhodně čestné místo. To však odpovídá úloze ženy, jak byla později v podstatě stejně definována v patriarchálních Athénách. Pravda je, že v mínójských hrobech – kterých z období nových paláců známe jen nepatrný počet – se nenašly zbraně, nebo jen velice málo. Meče, útočné zbraně par excellence, se však vyskytují jako votivní dary božstvům a známy jsou též z paláců. Kréta měla patrně i ve zbrojní technice vedoucí postavení. Představy o jakési pax minoica jsou tedy jen moderním ideálem, projekcí vytoužených šťastných poměrů na antiku. Lesk a sláva mínójského období nových paláců vcelku náhle skončily v letech kolem 1450 př. Kr. Paláce, sídla a venkovské usedlosti padly ve velice krátkém časovém období za oběť požárům. O příčinách se ve vědecké obci stále diskutuje. Uvažuje se jak o přírodních katastrofách nebo vnitřních nepokojích, tak o válečných konfliktech. Ve stejné době končí i krétská nadvláda v egejském světě. Tento katastrofický horizont přečká bez úhony pouze palác v Knóssu. Poté se charakter mínójského umění a kultury mění. V umění jsou patrné jak mykénské stylové fenomény, tak ikonografie. Patrně pod vlivy přicházejícími z pevniny se nyní na ostrově objevují hroby bojovníků, tedy hroby bohatě vybavené meči, oštěpy, nádobami z bronzu a ušlechtilého kovu, a to v Knóssu, Faistu, v Armeni u Rethymna, v Chanii, ale i na východě v okolí Sitie. Rovněž se mění typy hrobů. Začínají převládat skalní komorové hroby a šachtové hroby mykénského typu. Tím se nám pro předchozí katastrofu nabízí pouze jediné vysvětlení: invaze z mykénské pevniny vedoucí k systematickému zničení mínójských center. Palác v Knóssu dobyvatelé patrně ušetřili jako budoucí vládní a správní středisko. Oproti tomu výbuch sopky na ostrově Théře (Santorini), k němuž došlo kolem roku 1500 př. Kr. anebo krátce předtím, zde navzdory tomu, co se příležitostně dočítáme v populárněvědecké literatuře, nehrál žádnou roli. Tato katastrofa přivodila zkázu Akrotiri na jihu ostrova Théry, kterou zasypaly metrové vrstvy popela a pemzy. Lokalita zůstala ve stavu srovnatelném s Pompejemi! Zachovaly se budovy do výše dvou až tří pater, stejně tak velkoplošné nástěnné malby, k tomu část inventáře budov – jakási momentka antického života, jedinečná v Egeidě doby bronzové. Tato katastrofa byla však jen lokální událostí, jež na Krétě mohla vést nanejvýš k menším destrukcím způsobeným zemětřesením. Mínójská kultura období nových paláců existuje a nadále vzkvétá zhruba dalších padesát let. Velice pravděpodobně touto dobou – kolem 1450 př. Kr. – je lineární písmo A, které se v nových palácích dále používalo pro administrativní účely, vystřídáno novým slabičným písmem, takzvaným lineárním pís-


279

mem B. Lineární písmo B se podařilo rozluštit v 50. letech minulého století. Jazyk tabulek s tímto písmem je raná řečtina, blízká pozdějšímu arkado‑kyperskému dialektu. Texty se však bohužel omezují pouze na podrobnosti hospodářských transakcí a administrativní praxe. Spadají převážně do 14. století př. Kr., pouze jedna část se jeví o něco starší. Palác v Knóssu tudíž musel mít mykénské vládce. Palác v Knóssu existoval asi až do roku 1350 př. Kr., možná i o trochu déle. Datum jeho zániku bylo v minulosti předmětem živé diskuse. Neexistují však žádné pádné indicie, jež by zdůvodňovaly jeho delší existenci – například, jak se občas navrhuje, až do 1200 př. Kr. Palác vyhořel, přičemž příčina opět není jasná. Mohlo se jednat o přírodní katastrofu, válku, vnitřní nepokoje nebo konkurenční boje mezi Mykéňany. Kréta poté poklesla na sekundární postavení periferní země, která byla částečně mykenizována a částečně dál udržovala místní tradice. Knóssos i nadále zůstával hlavním sídlem, o čemž svědčí rozlehlé nekropole, zatímco další střediska vznikla například na západě ostrova v okolí Chanie. Stále nejistější poměry kolem roku 1200 př. Kr., vyvolané migracemi a destrukcemi v celém východním Středomoří, vedly na Krétě k částečnému přesunu obyvatelstva do nepřístupných útočišť zbudovaných na horských výšinách. Více než dvoutisíciletý vývoj doby bronzové pak skončil příchodem dórských přistěhovalců kolem roku 1100 př. Kr.

Mykénská kultura pevninského Řecka Pevninské Řecko prožívalo za raně helladského období ve 3. tisíciletí př. Kr. počátky rozkvětu svědčícího o ekonomické prosperitě a zrodu nových elit. Nejlepší představu dávají na rozdíl od Kréty nálezy rozlehlých sídlištních útvarů. V Lerně na severovýchodním Peloponnésu vzniklo v polovině 3. tisíciletí př. Kr. opevněné panské sídlo, obehnané kasematovou hradbou s vybíhajícími půlkruhovými baštami, v jehož centru se tyčí monumentální rezidence, obdélníková budova s místnostmi, které na sebe navazovaly a po jejichž stranách vedly chodby. Ve druhém stavebním období bylo toto sídlo podstatně rozšířeno. Nálezy zásobních nádob (pithos) a otisky pečetí na hliněných plombách svědčí o skladování zásob, oběhu zboží a administrativní činnosti. Jedná se o vladařské sídlo obklopené dolním městem a strukturálně se zcela podobá Tróji rané doby bronzové (Trója II). Podobnou monumentální architekturu v proto urbánním kontextu lze prokázat i na jiných místech, například v Thébách nebo v lokalitě Akovitika v jižní Messénii, zatímco na pozdějším hradním pahorku Tírynthu zřejmě plnila srovnatelnou funkci obrovská, kruhová stavba o průměru 18 metrů. Pokud jde o pravděpodobnou politickou strukturu, musíme podobně jako u rané Kréty počítat s menšími jednotkami ovládanými z podobných sídel.

Nové slabičné písmo

Palác v Knóssu

280


Pohřební Pohřební zvyklosti se liší kraj od kraje. Vedle poměrně skromných zvyklosti kamenných skříněk se na jiných místech vyskytují honosné mohyly,

Období neklidu a zvratů

Změna pohřebních zvyklostí

jež svou viditelnou architekturou i bohatým inventářem bronzových zbraní, šperků ze vzácných kovů a jiných cenností rovněž podávají obraz o zámožné horní vrstvě. Tento rozkvět raně helladské kultury končí v letech kolem 2300 př. Kr. katastrofickým horizontem, který lze sledovat na mnoha územích. Většina panských i ostatních známých sídel padla za oběť požáru. Doznívající raně helladské období se pak vyznačuje skromnějším, spíše vesnickým osídlením. Převládajícím architektonickým typem se stává megaron, obydlí o jedné či dvou místnostech s anty, výběžky bočních stěn vytvářejícími předsíň, a většinou s apsidiálním závěrem. Tento stavební typ převládá – vedle jiných forem nepravidelné obdélníkové architektury – i během následujícího středně helladského období. Zmíněný katastrofický horizont tvoří nejpatrnější a svými kulturními důsledky nejzávažnější mezník v dějinách pevninského Řecka. Představuje období neklidu a zvratů, jež lze vyčíst i ze soudobé keramiky. Ve středním Řecku – stejně jako na Kykladách – se objevují tvary nádob severozápadoanatolské provenience, na západním Peloponnésu, například v Olympii, pocházejí z chorvatského pobřeží. Jedná se tedy o období fluktuace obyvatelstva. Nabízí se tu stále ještě pravděpodobná hypotéza, že destrukce a zvraty jsou materiálním zrcadlem přistěhování indoevropských kmenů do řeckého kulturního prostoru. Neboť řečtina patří do indoevropské jazykové rodiny, která v Egeidě nebyla původně domovem. Můžeme usuzovat, že se těchto migrací účastnily četné skupiny, přestože archeologické nálezy neumožňují exaktní rekonstrukci. Poté asi od roku 2000 př. Kr. nastává ve středně helladském období kontinuální vývoj vesnických sídel skromnějšího rázu a bez jakékoli zvláštní okázalosti. Pouze ojedinělá sídla, jako například na pahorku Kolonna na Aigíně, jež bylo opevněno, nasvědčují pozvolnému opětovnému rozmachu. Mění se pohřební zvyklosti. Nyní se často začínají vyskytovat šachtovité hroby s pohřby uloženými přímo do země nebo do kamenných skříněk. V mnoha oblastech pokračuje tradice mohyl. Navzdory technickým inovacím, například zavedení rychle se otáčejícího hrnčířského kruhu ještě před rokem 2000 př. Kr., se nabízí obraz agrárně orientované společnosti dosud charakterizované kmenovými strukturami. Na konci středně helladského období lze konstatovat pozvolnou změnu. Bohaté, zbraněmi vybavené hrobky, velice časně opět v Aigíně, později v Thébách anebo též v Messénii, svědčí o nově se etablujících, aristokratických horních vrstvách, jež dávají na odiv a zdůrazňují válečnický étos. V hrobové výbavě této elity nacházíme vedle náčiní a šperků domácí provenience většinou importované zbraně vyrobené na Krétě. Zároveň nastupuje výstavba opevněných vladařských sídel na pahorcích, tudíž sídel, která již mají obrannou funkci. Tuto změnu dokládají Kiafa Thiti u Vari, Braurón (obé


281

v Attice) nebo Malthi (Messénie), kde obranné zdi a vnitřní zástavba, z níž se jako možná rezidence zvedá centrální komplex, představují už jádro vladařského sídla. Někteří z menších vladařů si zřejmě iniciativou a činorodostí, vedoucí v neposlední řadě k ovládnutí obchodních cest, nahromadili již v 16. století př. Kr. nesmírný majetek. Toho jsou nejlepším dokladem mykénské šachtové hroby (královské hrobky) ve dvou kruhových pohřebištích. Některé jsou vyznačeny stélami se zobrazeními mykénských šlechticů, kterak vítězně bojují na válečných vozech. Jsou to hroby mužů, kteří byli pohřbeni s velice bohatou výbavou zbraní – mečů a dýk, částečně s pozlacenými rukojetěmi a vykládanými zlatem, stříbrem v technice niello, hrotů oštěpů, mnohdy s vysloveným depotem zbraní –, zlatých masek, zlatých a stříbrných pohárů a hrubšího domácího nádobí z mědi a bronzu. Ženy zase do hrobu provázely zlaté diadémy, náprsní šperky, kotouče a mnoho dalšího. Srovnatelně bohaté hroby lze najít v Messénii na jihozápadním Peloponnésu. Rozkvět raně mykénské kultury vděčí za mnohé mínójské civilizaci. Jestliže je forma šachtového hrobu jevem pevninským, potom se v Messénii, o něco později i v Mykénách a jinde, používá pro bohaté pohřby monumentální tholový hrob patrně podle mínójských vzorů – přibyla pouze dlouhá přístupová chodba (tzv. dromos) a náročnější fasáda. I v hrobové výbavě vyniká ve tvaru zbraní a nádob mínójský vliv. Zlaté masky z mykénských šachtových hrobů, jež navěky zachovávají rysy zesnulých, patrně navazují na egyptské pohřební zvyklosti; stély jsou v místní tradici a vypovídají o stadiu experimentování s figurálním uměním, které ve středně helladském období na pevnině skoro ještě neexistovalo. Zbraně a kovové nádoby se oproti tomu dovážejí z Kréty, případně jsou na místě zhotovovány krétskými řemeslníky pro potřeby knížecího dvora. I mykénská jemná keramika malovaná fermeží a zdobená abstraktními motivy, jako spirálovými pruhy a florálními motivy, se vyvíjí z mínójské techniky a z mínójského tvarosloví. V Mykénách však bohužel nelze soudobé knížecí sídlo identifikovat. Podobně je tomu v Messénii. Tam však můžeme pozorovat značně pravidelný rozptyl tholových hrobů, jež jsou částečně spojeny s dodnes takřka neprozkoumanými sídlišti. To vypovídá o stále ještě maloplošné vládní struktuře, tedy o četných, vedle sebe existujících drobných knížectvích, z nichž každé ovládalo jen jednu sídelní komoru. Nálezy šperků z baltského jantaru a zlatých kruhových záušnic, tzv. lockenringů, které mají původ v balkánsko-středoevropském prostoru, zlatých kotoučů a kostěných prací se spirálovým dekorem svědčí o těsných stycích s Balkánem a střední Evropou. Mykénské bodné meče – importované nebo v místě napodobené – se jinak nacházejí až na území Rumunska, mykénská keramika až v dnešní Albánii. Hlavními impulsy takových kontaktů bylo pravděpodobně získání žádaných surovin: zlata ze Sedmihradska,

Mykénské šachtové hroby

Rozptyl tholových hrobů

282

Rozmach

Monu mentální architektura


částečně potvrzené analýzami kovu, jantaru z Pobaltí. Ve stejnou dobu navazují podnikaví mykénští mořeplavci první kontakty s centrálním Středomořím, jižní Itálií, Sicílií a Liparskými ostrovy. Doložit lze styky s civilizacemi východního Středomoří, v neposlední řadě s Egyptem, lze se domnívat, že většinu tohoto obchodu zpočátku kontrolovala ještě Kréta. Následující doba až do počátku 14. století se vyznačuje stabilizací vnitřních ekonomických a politických struktur. Rozmach, vedoucí následně ke vzniku státních systémů na větším území, nastal po mínójském období nových paláců. Jak již řečeno, už v polovině 15. století zřejmě převzali moc v Knóssu mykénští Řekové. A mykénští Řekové začali na egejských ostrovech brzy po 1400 př. Kr. – po krátkém mocenském vakuu – kráčet ve stopách Mínójců. Jejich území se následně rozšířilo až k západnímu pobřeží Malé Asie. Na sever do něj spadalo pevninské Řecko až k Voloskému zálivu. Na sklonku 15. století př. Kr. se poprvé objevují typy monumentální architektury, jak jsou později integrovány do mykénských palácových komplexů. Na pahorku Menelaion u Sparty odkryli britští archeologové megaron, stavbu obdélníkového půdorysu s hlavní místností a s otevřenou předsíní, kterou chodba odděluje od řady stejných skladů. Srovnatelné megaron v Eleusíně by mohlo spadat do téže doby. Ke koncentraci moci na menších územních jádrech a tím ke vzniku mykénských teritoriálních států, jimž se vládlo z hradů a paláců, však došlo až v průběhu 14. století př. Kr. Na rozdíl od mínójských byla mykénská královská sídla zcela opevněna, s jednou, dosud nedostatečně vysvětlenou výjimkou, kterou je Pylos (Nestorův palác). Hradní objekty obepínaly mohutné, tzv. kyklópské hradby s masivně opevněnými branami. Uvnitř se ještě mohly napojovat parkánové cesty. Obrannou architekturu doplňují kasematy v hradbách a menší výpadové brány. V centru, jako obvykle na nejvyšším bodě pahorku, trůní palác: monumentální megaron se sklady, případně také s druhým, menším megarem, které se dříve považovalo za ženské, ale dnes se obvykle interpretuje jako sídlo podřízených úředníků. Megaron může být přístupné sloupořadím s nádvořím. Vladařův trůn stojí z pohledu vstupujícího vždy na pravé straně stěny, zatímco střed místnosti zabírá velké ceremoniální ohniště. Megaron a jiné centrální objekty jsou bohatě zdobeny nástěnnými malbami. Uspořádání a počet místností se mohou v jednotlivostech lišit. K tomu všemu patří sklady, archivy a lázně. V mykénském hradu je s palácem spojena svatyně. K tomu náleží další zástavba v hradním areálu, v tíryntském podhradí oddělená příčnou zdí. Hrady a megara mají, jak už řečeno, své předchůdce v raně mykénské kultuře 16. až 15. století př. Kr. V Mykénách stejně jako v Tírynthu lze přitom sledovat sukcesivní výstavbu v několika stupních. V pozdním 13. století př. Kr. se hrady rozšiřují podzemními chodbami vedoucími ke zdrojům pitné vody. Je to patrně známka nastávající krizové situace. Zvláštností Mykén je začlenění starých šachtových hrobů kruhu A intra muros a jeho


283

začlenění do architektury formou kulatého náměstí – mykénské nekropole jinak leží vždy mimo sídelní areál. Tady se měla udržovat vzpomínka na dynastii zakladatelů. Podobné palácové komplexy jako v Tírynthu a Mykénách se najdou také na athénské Akropoli, v Thébách a v Mideji. Hrady zpravidla obklopovala podhradí a v širším okruhu nekropole. O politické struktuře mykénského světa nám dávají několik vodítek texty v lineárním písmu B z archivů paláce v Pylu. Pylský stát zaujímal oblast dnešního kraje Messénie, na východě jej zřejmě ohraničovalo pohoří Taygetos, severní hranici však přesně stanovit nelze. Stát se dělil na dvě hlavní provincie a jejich nejdůležitější místa, patrně něco jako střediska okresů, jsou vyjmenována na tabulkách. Lze je však pouze částečně spojovat s pozdějšími místními jmény. Stát byl řízen centrálně z paláce, který dohlížel i na hospodářství, na vnitřní oběh zboží, jako například na dodávky menšího množství kovu bronzolijcům v okolních obcích. Velice striktní organizace zcela odpovídá zvyklostem tehdejších orientálních států. Na vrcholku hierarchie byl panovník, doložený ještě u Homéra titulem wanax. Jemu po boku stáli další hodnostáři, jejichž funkci nelze vždy přesně určit, zatímco takzvaní basileis – pozdější výraz pro krále – představovali lokální správní úředníky. Athény zřejmě vládly nad větší částí Attiky, Théby a Orchomenos se pravděpodobně dělily o Boiótii. V Boiótii byl v dnešní lokalitě Gla u tehdejšího Kópaiského jezera zbudován jeden z největších hradních objektů, v kritických dobách patrně útočištné hradiště pro okolní obyvatelstvo. Méně jasné jsou poměry v Argolidě, kde vedle Mykén a Tírynthu vznikl velký hradní areál v Mideji. Zde muselo být osídleno podobně významné místo v Argu: Mykény byly asi centrem, jak dosvědčuje koncentrace královských kupolových hrobů, zatímco Tíryns považovalo mladší bádání za přístavní pevnost a dočasné vladařské sídlo. Funkce Mideje a Argu zůstávají nejasné. O vzájemných vztazích mykénských států mnoho nevíme. Pozdější řecký mýtus hovoří o nadvládě Mykén za krále Agamemnona. Na spolek států, zřejmě pod mykénskou svrchovaností, poukazují chetitské prameny. V textech chetitského královského dvora v Chattuši se zmiňuje jakési království Achchijava, jméno, které lze podle shodného mínění badatelů jazykově spojovat se jménem Acháia, označuje tedy Řecko. Lze je lokalizovat západně od chetitské velkoříše. Chetitští králové byli s touto zemí v diplomatickém styku, ale i ve válečných konfliktech. Je možné, že Achchijava neoznačuje mykénskou periferii, nýbrž celkově mykénskou kulturní oblast. Mykénské palácové období bylo zároveň obdobím největší expanze mykénské kultury, jež ve 14. a 13. století př. Kr. udržovala úzké styky s Kyprem, s městskými státy Levanty i s říší faraonů. Mykénská přítomnost v jižní Itálii se mohla přeměnit až na stálé mykénské osady. Na západě vyznačuje hranici mykénské zájmové sféry na kovy bohatá Sardinie, přestože se mykénská keramika vyskytuje až po jižní Španělsko. Na sever existovaly, jak již řečeno, kontakty s balkánským prostorem až se severem

Hierarchie

Expanze mykénské kultury

284

Katastrofa

Regiona lizace mykénské kultury

Přistěhování Dórů


Evropy. Mykénské nálezy v Británii, například fragment meče z Cornwallu, jsou zatím jen ojedinělé. Přítomnost italských forem zbraní a zbraní balkánské doby popelnicových polí v mykénském prostoru ve 13. století př. Kr. i přejímání ruční keramiky, která nasvědčuje patrně italskému a balkánskému původu, naznačuje, že s těmito méně vyvinutými kulturními oblastmi existovalo spojení, jež lze pravděpodobně dávat do spojitosti s pronikáním nových skupin obyvatelstva. Poslední dostavby mykénských hradů mohly být reakcí na toto ohrožení. Mykénské palácové období končí kolem roku 1200 př. Kr. celořeckým katastrofickým horizontem. Jak tomu často bývá, archeologie dokáže popsat dění, avšak ne vždy přesvědčivou historickou interpretaci. Jedná se zde o katastrofu, která nevedla pouze k dočasné destrukci, nýbrž k zániku soustavy mykénských států, ke konci redistribučního hospodářství řízeného z paláců a písemnictví spojeného s administrativou a ekonomikou. Lineární písmo B skončilo kolem roku 1200 př. Kr., potom Řecko na několik století upadlo do období bez písemné kultury. Pravděpodobná je souhra více faktorů. Za prvé jistě existuje souvislost s migracemi mořských národů, jež jsou pro východní Středomoří prokázány v egyptských a blízkovýchodních pramenech. Zda lze do toho zahrnout i výše zmíněné italské a balkánského skupiny, nelze dosud s naprostou jistotou říct. Kromě vnějšího ohrožení mohlo, jak tomu za podobných krizových situací často bývá, dojít k zásadním změnám v palácových státech. Obojí možná vedlo k odstěhování části obyvatelstva a mohlo vyvolat jak přeskupení v řeckém prostoru, tak migraci do vzdálenějších oblastí. Zda tu vedle toho hrála roli zemětřesení, neúrody a hladomory, jak se občas navrhuje, zůstává otevřeno. Po roce 1200 př. Kr. se v archeologických nálezech zcela v protikladu k mykénskému palácovému období projevuje silná regionalizace mykénské kultury, v neposlední řadě v keramických stylech. Je to známka rozpadu centrální vlády. Proti úbytku obyvatelstva v částech Argolidy, Messénie a středního Řecka stojí jistá kulturní renesance a koncentrace obyvatelstva na egejských ostrovech, na východním pobřeží Attiky, v Acháji a na Jónských ostrovech. V Tírynthu se dokonce rozroste dolní město, rovněž podhradí zůstává obydleno. Nelze vyloučit, že i oblast megara byla v menším měřítku obnovena jako sídlo. Zároveň je tato doba svědkem stěhování mykénských skupin na východ. Lokálně vyráběná mykénská keramika v jižní Anatolii, na Kypru a v Sýrii a Izraeli by mohla nasvědčovat mykénským osadám v již existujících společenstvích nebo mimo ně. Keramika Pelištejců, jednoho z mořských národů, v jižní Palestině silně připomíná bohatstvím forem a dekorem mykénské prototypy – to nasvědčuje egejské složce v obyvatelstvu. Éru neklidu patrně ukončilo přistěhování dórských Řeků kolem roku 1100 př. Kr. na Peloponnésos, Krétu, jižní Kyklady, Dódekanésos a na přilehlé maloasijské pobřeží. V této fázi tlak dórských přistěhovalců vedl


285

zřejmě také k rozdělení starších řeckých kmenů, jako Iónů, Aiolů a Arkaďanů, na území, kde je zaznamenáváme v 1. tisíciletí př. Kr. Kolem roku 1000 př. Kr. začíná dobou železnou nový úsek řeckých dějin. V kolektivní reminiscenci Řeků 1. tisíciletí př. Kr. zůstala mykénská Antická kultura v paměti jako svět heroických předků Agamemnona, Meneláa reminiscence nebo Odyssea, jako slavný věk mocných vladařů-válečníků, kteří mimo jiné vedli Acháje do války s Trójou. Trójská válka platila od Homéra za vynikající příklad aristokratických ctností. Pro Hérodota znamená už v 5. století př. Kr. počátek konfliktu mezi Řeky a Asiaty, mezi Západem a Východem. Otázku historického jádra tohoto mýtu lze jen těžko zodpovědět. Připomíná snad tato tradice jeden proud Řeků, možná v souvislosti s migrací kolem roku 1200 př. Kr. na severozápad Malé Asie? Anebo se jedná o zkreslení a mytické nadnesení blednoucí vzpomínky na stěhování aiolských Řeků do pobřežní oblasti v okolí Tróje krátce před rokem 1000 př. Kr., jak se s dobrými argumenty navrhovalo? Na to věda navzdory novějším vykopávkám v Tróji zatím nedokázala uspokojivě odpovědět.

Kypr Reliéf rozlehlého ostrova Kypru určuje na západě pohoří Troodos a při severním pobřeží horské pásmo Pentadaktylu. Mezi nimi se táhne úrodná pahorkovitá a rovinatá krajina, která byla vhodná pro zemědělství, a tím mohla sloužit jako potravinová základna většímu počtu obyvatel. Kypr leží v úhlu svíraném Levantou a jižním pobřeží Malé Asie, na průsečíku námořních tras, a byl zároveň první etapou na cestě dál na západ, do Egeidy. Kulturní vývoj ve 3. a 2. tisíciletí př. Kr. však mnohem silněji ovlivňovalo jeho nerostné bohatství. V okrajových pásmech Troodu se Nerostné nacházejí bohatá ložiska měděné rudy, suroviny, jež se ve Středomoří bohatství vyskytuje jen velice řídce, a tudíž je žádána. Kypr byl v pravém smyslu slova měděným ostrovem Starého světa; od řeckého jména ostrova Kypros se odvozuje latinské označení mědi cuprum. Na dlouhou historii osídlení, kterou lze sledovat od preneolitického období kolem roku 10 000 př. Kr. přes prekeramický i keramický neolit a dlouhou chalkolitickou (eneolitickou) periodu, navazuje starší doba bronzová (aneb raně kyperské období), jež ve srovnání s civilizacemi Blízkého východu, ale i ve srovnání s Egeidou nastává relativně pozdě, teprve po roce 2500 př. Kr. Zda se zde jedná o vnitřní změnu, nebo zda došlo k nějakému podnětu zvenčí, migracemi z jihoanatolského, případně levantského prostoru, o tom se zatím vede odborná diskuse. Tato fáze stejně jako střední doba bronzová (středně kyperské období), která se z ní kontinuálně vyvíjí, se archeologii odkrývá především nálezy nekropolí. Skalní komorové hroby jako kolektivní rodinná pohřebiště vydaly bohatou hrobní výbavu měděných a bronzových zbraní a náčiní, dále

286

Sídla

Kontakt s mínójskou Krétou


keramiku, terakotu a šperky. Rozlišování mezi starší a střední dobou bronzovou se zakládá na definování keramických stylů, tedy stylů nejpočetnějšího pramene. Jedná se o ruční, většinou červenou keramiku s leštěným povrchem z raného období a o keramiku s tmavou malbou na světlém podkladu z počátku 2. tisíciletí př. Kr. Sídla byla vykopána jen vzácně a pouze výřezově, takže otázky ohledně velikosti, systému ulic a opevnění zůstávají prakticky nezodpovězeny. Z Marki Alonie je od 2. poloviny 3. tisíciletí př. Kr. znám hustě zastavěný areál vesnického typu s klikatými cestami a nepravidelnou obdélníkovou architekturou, z Alambry pak větší sídliště ze střední doby bronzové s paralelně uspořádanými, dlouhými obdélníkovými i spíše čtvercovými budovami seskupenými kolem dvorů. Městské areály nelze zatím prokázat. Větším státním strukturám nic nenasvědčuje. Vyvstává před námi obraz sídelních jednotek na malém prostoru. Projevuje se tu silná lokální tradice lpění na starých vzorech, což vedlo k zaostávání ve vývoji oproti souběžným civilizacím východního Středomoří. Už v této fázi – nejpozději kolem přelomu 3. a 2. tisíciletí př. Kr. – je podle importu keramiky a zbraní poprvé patrný kontakt nejen se sousedními regiony na severu a na východě, ale i s mínójskou Krétou. Zájem Mínójců mohla vzbudit zdejší měď. Tato vazba se zesiluje ještě v pozdní době bronzové (pozdně kyperské období), která se opět definuje keramickými styly. Překvapivě se projevuje – oproti řemeslným tradicím východu i západu – nadále silná tradice monochromní i malované keramiky vyráběné ručně nebo na pomalu se otáčejících kruzích. Kolem roku 1500 př. Kr. je na Kypru adaptováno slabikové písmo, takzvané kypersko-mínójské, odvozené z krétského lineárního písma A, překvapivý úkaz v kulturním prostředí těsně sousedícím s Levantou, kde se v obchodním i diplomatickém styku běžně používá klínové písmo. To znamená, že styky se západem musely být velice úzké. Kypersko-mínójské písmo se používá až do konce doby bronzové, přičemž znaky se později stylem a duktem přibližují charakteru předoasijského klínopisu. Z něj se odvozuje běžné kyperské slabikové písmo 1. tisíciletí př. Kr. užívané až do helénského období, jímž se zapisovala řečtina, zatímco kypersko-mínójské písmo zůstává dodnes nerozluštěno, takže jazyk Kypřanů doby bronzové neznáme. Konec střední a počátek pozdní doby bronzové, tedy období kolem roku 1600 př. Kr., se vyznačovaly neklidem, vyvolaným ať už vnějším ohrožením, či vnitřními konkurenčními boji, neboť tou dobou vznikají opevněná sídla na pahorcích, která byla dílem obývána trvale, dílem měla charakter útočištných hradišť. V Dali-Kafkallii a Nitovikle byly ve velkých areálech zbudovány citadely čtvercového půdorysu s rohovými věžemi, jejichž plán nasvědčuje předstupňům v syrském prostoru (například v Tell el-Buráku). Jednu z kyperských zvláštností představují věžovité pevnostní stavby v rovině, v Dali-Nikolides nebo v Enkomi, kolem kterých se mohou seskupovat sídla.

287


S

Rizokarpaso

Středozemní moře J

Lapithos

po

Lapithos Ajia Irini Tumba tu Skuru Sloi

Myrtu Morfu

Skuriotissa

poho

ř í Tr oodo

Tamassos s

Alassa

Nea Pafos Palaipafos

Erimi Kurion

st

rp

ia as Nitovikla

Ajios Jakovos Kerýnia Gastria pohoří Ker ýnia Kythrea nížina Mesaoria Salamis Nikósie Sinda Enkomi Nikolidhes

Athienu

Idalion Marki Alambra Hala Sultan Tekke

Maa

loo

Ka rov

Kalavasos

Kalopsidha Pyla

Kition

Maroni

Středozemní moře

Amathus Limasol 0

10

20

30 km

Kypr doby bronzové

Vzestup Kypru směrem k městským sídelním formám, srovnatelným s městskými státy na syrském pobřeží, nastal pozdě, a to až ve 13. a 12. století př. Kr. V Enkomi, v lokalitě Kalavasos Ajios Dimitrios a o něco později v Hala Sultan Tekke u antického Kitia vznikly velké městské areály obehnané hradbami a s plánovitou pravoúhlou sítí ulic, tedy nová koncepce, naprostý převrat v sídelních formách. Ve městech jsou kromě obytné zástavby náměstí, svatyně a rovněž veřejné budovy, jež sloužily administrativním účelům. Nové je používání precizně otesaných ortostatů a kvádrů vedle tradičního zdiva z lámaného kamene, nový je fenomén šachtových hrobů. Pohřebiště jsou přístupna vnitřními dvory domů, které stále ještě představují běžné typy známé od střední doby bronzové. Konstrukce staveb i pohřební zvyklosti mají své předobrazy v syrském prostoru, v Ugaritu, Sidonu a jinde. Nálezy nasvědčují stejně jako v Sýrii systému městských států, jež se usidlují většinou na pobřeží, v omezené míře i ve vnitrozemí. Politický systém se v době kolem roku 1200 př. Kr. patrně dynamicky rozvíjel. Mnohé lokality, jako Kalavasos nebo Alassa, jsou zničeny již po několika desetiletích kolem roku 1200 př. Kr., jiné, jako Hala Sultan Tekke, zřízeny až po roce 1200 a poté koncem 12. století opuštěny. Velká centra jako Enkomi, Kition a Starý Pafos (Palaipafos, dnes Kuklia) však přetrvají asi až do roku 1100 př. Kr. V blízkovýchodních a egyptských pramenech ze 14. a 13. století př. Kr. se nacházejí zmínky o státním útvaru jménem Alašija, který byl často ztotožňován s Kyprem anebo také – velice svévolně – s městem Enkomi. Král

Vzestup k městským sídelním formám

288


Alašija Alašije posílá ve 14. století př. Kr. na faraonův dvůr zásilku mědi. Chetit-

Obchod s mědí

Specializace řemesel

ské prameny zpravují o dočasné chetitské nadvládě a za vlády Šuppilu liumy II., koncem 13. století, o námořních bitvách s alašijským loďstvem. Snad nejvýmluvnější oporu pro ztotožnění Alašije s Kyprem představují bilingvy z chrámu v kyperském Tamassu, v nichž je zmiňován Apollón Alasiótas, text však pochází až ze 4. století př. Kr. a geografické údaje v něm jsou bohužel natolik vágní, že identifikace Alašije musí nakonec zůstat otevřena. Alašija se mohla také nacházet na pevnině. Novější nálezy textů z Mari navíc zmiňují tento stát už v 18. století př. Kr., tedy v době, kdy osídlení Kypru ještě nemá náznak státní organizace. Rozmach kyperské kultury byl umožněn obchodem s mědí, který od 16. století př. Kr. soustavně sílil. Kypr vyvážel žádaný kov určitě do Levanty, Egypta, především však do mínójského a mykénského kulturního prostoru. Na západ se měď exportovala až na Sardinii, na sever až do jihozápadního Německa. O obchodu svědčí originální nálezy měděných prutů ve jmenovaných oblastech i nálezy lodních vraků z doby bronzové u Uluburunu a u Gelidonya Burnu (mys Vlaštovek) u jihozápadního pobřeží Malé Asie, jejichž náklad činil až deset tun mědi. Vrak z Uluburunu vezl dále tunu cínových ingotů, surové sklo, slonovinu a jiné zboží. Typické měděné ingoty té doby mají plochý, obdélníkově polštářovitý tvar s více či méně cípovitými úchyty. Sloužily k nošení a k provázání na lodi. Část ingotů – o hmotnosti většinou 25 až 30 kg – měla kypersko-mínójské znaky. V kyperských městech jako Enkomi a Kitiu byly objeveny kovolitecké dílny a jejich vybavení, jako tavicí nádoby a odlévací formy. Dílny v Kitiu spadaly pod hlavní chrám, což je dobře známá předovýchodní hospodářská forma. Vývoz mědi umožnil kyperským společenským elitám dovážet vzácné a luxusní předměty rozmanitého druhu, kamenné nádoby, šperky, nádoby z ušlechtilého kovu, práce ze slonoviny z Egypta, Orientu i z mínójsko-mykénského kulturního prostoru. V Enkomi a Kalavasu existují bohaté hrobky s exotickými vzácnostmi už ze 14. století př. Kr., tedy z doby ještě před vznikem městských struktur. Jak vypadala sídla, která k nim příslušela, není zatím známo. V Enkomi se na severním okraji pozdějšího města tyčila již zmíněná pevnost; kolem ní patrně vyrostlo sídliště. Vzrůstající ekonomická prosperita a souběžně probíhající společenská diferenciace – utváření bohatých horních vrstev – vedly poté za 13. století př. Kr. k urbanizaci a kulturním změnám. Urbanizace kráčela ruku v ruce se specializací řemesel. Od 13. století př. Kr. se vyvíjela svébytná kyperská tradice zpracování slonoviny; vznikaly dílny pro výrobu fajánsu, zlatnické dílny, bronzařské dílny, v nichž se vyráběly figurálně zdobené formy podstavců pod nádoby (trojnožky, čtverhranné stojany), těšící se záhy značné oblibě i v Levantě a v krétsko-mykénském kulturním prostoru. Je to řemeslo, jež se stejnou měrou orientovalo na elitní kruhy odběratelů doma i v cizině. Rovněž Kypr


289

zasáhly migrace a neklid desetiletí kolem roku 1200 př. Kr. Přesně v této době jsou četná kyperská sídla zničena, patrně vlivem stěhování mořských národů. Destrukční horizonty lze pozorovat ještě ve 12. století, přičemž městské struktury se zpočátku nijak zásadně nemění. Vývoz mědi jako ekonomický základ musel fungovat i na počátku krize. Po roce 1200 př. Kr. se materiální kultura kyperských měst mění. Nastupuje místní keramika mykénského typu. Archeologická literatura ji často považuje za známku prvních migrací z egejského prostoru. Konec kyperské městské kultury, opuštění i větších měst jako Enkomi nebo Kitia spadá do let kolem 1100 př. Kr. Přispělo k tomu zřejmě více příčin: jednak úpadek obchodních partnerů na východě i západě, který se nyní projevoval jistě výrazněji, tedy následky zhroucení systému států doby bronzové právě v oblasti Levanty, jednak ostrov pravděpodobně postihla další vlna migrace. Možná se kolem roku 1100 ještě jednou přistěhovaly řecké skupiny. Tomu by mohlo nasvědčovat převzetí mykénských forem hrobů, například mykénského skalního komorového hrobu, a částečně zjištěné řecké pohřební zvyklosti, například krátkodobý výskyt pohřbu žehem. Jak známo, kyperskou kulturu ovládal v 1. tisíciletí př. Kr. řecký jazykový prvek. Přechod z 2. do 1. tisíciletí př. Kr., zároveň přechod z doby bronzové do doby železné, nebyl vcelku nijak obdobím absolutního zchudnutí, nýbrž dobou nově se utvářejícího systému drobných politických jednotek, z nichž se teprve v průběhu 9. a 8. století př. Kr. opět vyvinuly větší městské státy.

Konec kyperské městské kultury

MĚĎ A BRONZ – NOVÉ TECHNOLOGIE

Měď, megality a nové technologie

293

MĚĎ, MEGALIT Y A NOVÉ TECHNOLOGIE Johannes Müller

Neolitické společnosti procházejí vlivem nových forem hospodaření a soužití v mnoha oblastech světa ustavičnými změnami vyvolávanými demografickým vývojem, vnitřními konflikty anebo také změněnými vnějšími životními podmínkami, jako například krátkodobými výkyvy klimatu. Památky těchto kultur starých tisíciletí mohou připadat pozorovateli z dnešní vzdálené doby sice statické, při přesnější analýze hospodářských a sociálních indicií se však ve spojení s rekonstrukcí ekologických podmínek oněch dob jeví diferencovaný a pestrý obraz změn. Zřejmé jsou dopady nových technologií, které se vyvíjejí v průběhu Dopady mladší doby kamenné, zejména tam, kde v četných oblastech života vyvo- nových lávají společenské změny a mají v sociální oblasti trvalé důsledky. Zjevné technologií je to u zavedení metalurgie, již lze v západních oblastech Eurasie doložit teprve se zpracováváním mědi. Můžeme zde však jmenovat i jiné změny, například vyvolané zavedením kola a vozu nebo novými stavebními technologiemi. Na následujících stranách hodláme sledovat takovouto proměnu neolitických společností zejména v době od 5. století př. Kr., kterou lze přinejmenším v Evropě považovat za období kvalitativních změn: na západě při Atlantiku se zřizují první megalitické hroby, na jihovýchodě pozorujeme u společností produkujících kovy značnou akumulaci bohatství.

Nový materiál měď Raná metalurgie mědi na Předním východě Počátek zpracování mědi nemá na sociální struktury neolitických společností zprvu žádný dopad. Nejranější práce s mědí je prokázána na Předním východě v oblasti „Úrodného půlměsíce“. Již v předkeramických společenstvích, například z lokality Cayönü, zaznamenáváme přírodní měď. Zpracovává se a ková malachit nebo jiné měděné minerály, měď se však dosud neodlévá. Výroba měděných perel je stejně jako výroba dalších předmětů z jiných materiálů součástí běžného života různých sídlišť, jež mají přístup k příslušným zdrojům.

294

Měď a bronz – nové technologie

zvoncovité poháry (2400)

Severní moře zvoncovité poháry

Baltské moře

kultura nálevkovitých pohárů – severní skupina

(2400)

(3500)

(3200)

Odra

Bresc-Kujawski ´´ (4300)

e

kultura nálevkovitých pohárů – západní skupina

(2400)

Lab

zvoncovité poháry

Baalberge

zvoncovité poháry

Jordanów

(3800)

(2400)

(4000)

Michelsberg IV–V

Atlantský oceán zvoncovité poháry (2600)

Rý

n

(3500) j una

Lo

ira

D

Saône-Rhône Artenacien

(2900)

(2900)

P

yr

ene

Balaton

Remedello

(4000)

(3300)

Nakovana

(3100)

(3000)

je Rinaldone

(3100)

(3300)

Gaudo (3300)

Tajo

extremadurský chalkolit

Alpy

Vérazien

ro

(3000)

(4300)

pozdní neolit

Eb

severní chalkolit

Lengyel

Pfyn-AltheimMondsee (3800)

La Terrina zvoncovité poháry

(3000)

(2500)

Los Millares

Středozemní moře

Monte Claro (3300)

(3100)

Lipari

(3600)

Šíření technologie mědi

Práce Různá neolitická společenství Předního východu dokáží na rozdíl od s vysokými ostatních oblastí světa už relativně záhy pracovat s vysokými teplotami. vypalovacími Děje se tak jednak v souvislosti s určitými technikami hašení vápna, které teplotami

se už brzy používají ke stavebním účelům, jednak s vysoce specializovaným hrnčířským řemeslem, jež zhruba od roku 6500 př. Kr. dosahuje vypalovacích teplot značně přesahujících 1000 °C. Takové teploty jsou kolem roku 5500 poprvé použity k tavení a zpracování měděné rudy.

Laterza (3300)

(3400)

295


a Volh

Da

a

Ok uga

va

Ur

al

Chvalynsk (4400 ?)

?

g Bu

n

Do

Dněpr

Srednij Stog

(4000)

str

Dně

Ka TiszapolgárBodrogkeresztúr

rp

Tripolje (4400)

Bug

Azovské moře

aj

Vinca ˘

Majkop (3600)

a t Cucuteni y (4400)

Kavk

az Ku

ra

(4300)

Dun

Kaspické moře

(4400)

Zlotniki

Černé moře

KodzardermenGumelnita, Karanovo VI

Kura Arax (3800)

(4500)

(4500)

Alaca Höyük (5000)

Tigris

Ilipinar (5000)

Cayönü ¸ (6700)

Rachmani (4500)

Hacilar (6000)

Catal Höyük ¸ (6000)

Ta

u ur

s

pozdní obejdská kultura (4300)

Eufr

at

kyperský chalkolit (3800)

Středozemní moře

0

100

200 300 km

Experimenty s kovem vedly ke skrovnému, leč stálému používání této nové metalurgie mědi. Tak se dělo na úrovni značně omezené produkce například v lokalitě Çatal Höyük (západní tell). Třebaže se tedy vyvíjejí speciální znalosti metalurgie mědi, zacházení s kovem se nijak zásadně neliší od pracovních procesů zakládajících se na dělbě práce, které jsou nutné i pro jiné dovednosti a produkty v příslušných společnostech: specializované hrnčířství, určité stavební

296


postupy a náležité skladové hospodářství si vyžadují zcela podobné procesy. Dokud metalurgická výroba nepřekročí v rámci zemědělských společenství určitou prahovou hodnotu, nejsou patrné žádné společenské změny. To odlišuje společnosti Předního východu od evropských oblastí. V Mezopotámii, ale i v Anatolii lze konstatovat růst organizační různorodosti a sociálních rozdílů v rámci společenství podněcovaných ostatně momenty, jež příčinně nesouvisejí s aspekty metalurgie. Jednou z příčin soustředění větších skupin obyvatelstva a preurbánních sídlišť je tak závlahové zemědělství, jež lze prokázat asi od roku 6000 př. Kr. a které vyžaduje vysoký stupeň organizace.

Společenský vývoj a metalurgie v jihovýchodní Evropě Jinak se jeví vývoj v různých částech Evropy, zejména pak v jihovýchodní Evropě. Zde se zdlouhavým procesem etabloval od 7. tisíciletí př. Kr. neolit: v úrodných demografických centrech jako například v Thesálii, Makedonii, rozlehlých oblastech východního Bulharska, v podunajských nížinách Rumunska a v centrální Panonské pánvi jsou kolem roku 6000 př. Kr. rozšířeny osady a skupinová sídla až do 150 obyvatel. Tento proces neolitizace lze zjevně vyvodit z vysoké mobility jednotlivých skupin, jež obsazují centrálnější území a zahajují první akulturační procesy též u místních lovců a sběračů. Následkem toho produkují tato společenství hmotné památky, které se nám jeví jako ještě relativně jednotná hmotná kultura mezi Egeidou a Karpatami. Jedná se o menší hliněné domy postavené na obdélníkovém půdorysu, keramiku, jež má podobné kulovitě oválné tvary nádob s plochým dnem, dekor reprodukující barvou nebo rytím, případně vmáčknutím srovnatelné vzory. Tyto společnosti ještě leccos odlišuje od pozdějších chalkolitických skupin: chybějí náznaky větší dělby práce, kultovní centra v sídlech nebo poblíž nich nejsou známa, pohřebiště mimo sídla takřka zcela chybějí, namísto toho je v sídlech individuálně pohřbíváno přinejmenším několik osob. Přirozeně lze konstatovat lokální a regionální svéráz jednotlivých skupin, archeologové ale přesto hovoří nadregionálně o jednotném kulturním komplexu Protosesklo-Starčevo ‑Körös-Criş, který se ještě vyznačuje specifiky anatolských vazeb. V průběhu asi 1000 let se tyto neolitické společnosti jihovýchodní Vývoj v regionální Evropy vyvinou v regionální skupiny s nejrůznější fluktuací obyvatelstva, skupiny aniž se zdá, že by se nějak zásadně měnila jejich základní charakteristika: v demografických centrech stoupá počet obyvatel, jenž je spojen se zesíleným vzájemným vymezováním a zároveň vlivem vyšší mobility spouští nové procesy kolonizace v rámci již neolitizovaných oblastí i na nových územích (například ve střední Evropě). Tím se vytvářejí regionální linie tradic a centra inovací, které jsou pro jednotlivé oblasti základnou pro následnou, významnou úlohu metalurgie mědi. Konkrétně lze uvést následující pozorování: Mezi Anatolií a Velkou dunajskou kotlinou narůstá


297

v sídlištích s centrální funkcí kontinuita místa. Během generací se z rovinných pozůstatků sídel stávají sídlištní pahorky, kde se staví dům na předchozím domě a dvorní areál na předchozím dvorním areálu. V mnohých nížinách dávají ráz krajině takzvané telly a současně vytvářejí tradiční vazby. Plánovité zakládání tellových sídlišť hovoří o silně se rozvíjející sociální struktuře, jež má mimo jiné původ v možnosti uvolnění nadproduktu. Vedle těchto sídlištních pahorků patrných z dálky i nadále známe rovinná sídliště vyznačující se kratším osídlením a změnou umístění domu. I když se hospodaření, jak bylo prokázáno, odehrávalo v podstatě samostatně na úrovni jednotlivého dvorce a každá domácnost v zásadě disponovala vším, co bylo nutné k samostatné produkci, začíná se v některých oblastech nedostávat osevných ploch. Místo původních klučenin v nížinách nebo v sídelních pánvích hornatějších areálů můžeme rekonstruovat otevřenou kulturní krajinu, ve které katastrální plochy sídel vzájemně hraničí a jsou zde již naprogramovány konflikty o půdu. S narůstajícím počtem obyvatelstva sílí kontakty nejen na lokální a regionální, ale i na nadregionální úrovni. Směnu zboží a výměnu myšlenek lze označit za stále silněji se vyvíjející aspekt společenství jihovýchodní Evropy pozdní doby kamenné. Dynamiku, jež se projevuje v příslušných pozdně neolitických společnostech jihovýchodní Evropy a která vede k dalším inovacím v první polovině 5. tisíciletí př. Kr., lze velice dobře doložit v uzavřených sídelních komorách. Přechod z regionálního k nadregionálnímu aspektu umožňuje ve zhuštěné podobě nahlédnout bosenský pozdní neolit, jenž na švu mezi inovačními oblastmi Jadranu a centrálního Podunají podává, navzdory svým specifikům, obraz celkového vývojového potenciálu. Centrální Bosna je zhruba od roku 6000 př. Kr. obsazena rozptýlenými raně neolitickými sídly do padesáti obyvatel. Oblast leží na trase Neretva-Bosna, která představuje jednu z mála spojovacích cest mezi Jadranem a Dunajem přes Dinárské hory táhnoucí se severozápadně-jihovýchodním směrem. Projevují se zde kulturní vlivy obou oblastí a vedou k vlastnímu rázu zdejších sídel. Asi od roku 5300 př. Kr. pozorujeme dynamiku, jejímž výsledkem je nadregionální keramický styl, svébytný sídelní vzorec a intenzifikace nadregionálních styků, patrná v importované keramice. Tyto archeologické důkazy procesů změn jsou spojeny se značným nárůstem obyvatelstva, jenž se projevuje v zakládání nových sídel a jednoho velkosídliště. Již kolem roku 4800 př. Kr. existovalo velkosídliště Okolište přinejmenším s 1000 obyvateli. Symetrické řady domů o velikosti 5 x 10 metrů se stejnou orientací štítů naznačují vysoký stupeň organizace. Celý areál je několikanásobně obehnán valy a příkopy, do kterých se během postupných zásypů deponoval nejen odpad sídliště, ale i lidské kostry. Na tomto centrálním místě se vyvíjí tell. Okolište se nachází při řece Bosně ve Visocké pánvi ve výši asi 470 metrů nad mořem, obklopené je až 1200 metrů vysokými horami, jež tuto pánev o rozloze asi 130 km2 oddělují od ostatních sídlištních komor

Tellová sídliště

Růst obyvatelstva

Okolište

298


a neosídlených horských oblastí. Kromě tohoto, na neolitické poměry mimořádně velkého sídliště se ve Visocké pánvi nacházejí další menší sídla, která však mají pouze do dvou hektarů plochy, a tím odpovídají běžným rozměrům jihoevropských sídlišť pozdního neolitu a chalkolitu. Tato místa nejsou ohrazena, mají však zcela identickou stavební strukturu. Podle počtu domů, jejich vzrůstajícího obsazení rodinami a podle stravovacích zvyklostí lze rekonstruovat nejen počet obyvatel, nýbrž ve spojení s hodnotami úrodnosti půdy též velikost osevných ploch. Tím se k realitě života v pozdním neolitu dostáváme tak blízko jako sotva kde jinde v jihovýchodní Evropě. Ve Visocké pánvi žilo nejméně 3500 obyvatel, což odpovídá hustotě asi 30 obyvatel na kilometr čtvereční. Na základě etnografických srovnání se jedná o horní hranici pro prosté rolníky, kteří stejně jako dříve obdělávají půdu brázdičem. Osevné plochy, zhruba 150 hektarů na jednu domácnost, zabírají celé údolí Bosny. Specializace na chov dobytka a vzrůstající velikost stád vyžaduje pastviny sahající daleko za Visockou pánev, takže lze usuzovat na formy odloučeného chovu dobytka. Kolem roku 4800 př. Kr. se tedy v jihovýchodní Evropě v některých oblastech nacházíme již v období přechodu k chalkolitickým společnostem. Jejich jádra nalézáme na jihozápadním Balkáně a v Panonské pánvi. Osídlení Visocké pánve nám však ilustruje, na jakém základě vstupují pozdně neolitické společnosti do procesů změn. V sídlišti Okolište stále znovu dochází k požárům domů, jež zřejmě naznačují nestabilitu struktur. Rovněž tolik důležité figurky – sošky používané k náboženským účelům – se nacházejí pouze v každém desátém domě. Těchto odlišností v historii vývoje Okolište přibývá. Nakonec narůstá počet vzácnějšího zboží právě v menších sídlištích vyznačujících se specializací. Nejpočetnějšímu sídlišti Okolište ubývají obyvatelé, zatímco sousední sídliště Dolni Mostre nabývá podstatně na významu. Ve Visocké pánvi se zjevně zostřují vnitřní konflikty, které vedou k přemístění demografického a tím i mocenského centra. To je spojeno s nárůstem významu směnného obchodu a přijímání nových myšlenek právě v dřívějších menších satelitních sídlištích. Za změněného sídelního systému, jenž už má k pozdně neolitickému uspořádání prostoru jen částečný vztah, zaznamenáváme od roku 4200 př. Kr. s tavicími tyglíky a prvními měděnými předměty v lokalitě Dolni Mostre inovace chalkolitu i v centrální Bosně. Příklad Visocké pánve názorně ukazuje, jak a proč nastupuje technologie mědi v jihovýchodní Evropě v maloregionálním měřítku: pozdně neolitické společnosti se pohybují na kapacitní hranici toho, co je v neolitických podmínkách hospodaření a získávání obživy možné; z toho vyplývající konflikty narušují funkci středisek; v rámci procesů přemisťování nastupují nové technologie a vytvářejí krystalizační bod pro nové Zavádění sociální hierarchie. Pozdně neolitické vývojové procesy a zavedení technologie mědi se technologie mědi v jiných regionech jihovýchodní Evropy odehrávaly srovnatelně, ale


299

místy mnohem dříve než ve Visocké pánvi, která nám zde posloužila za model pro svou dobrou ohraničitelnost. Tím však nesmíme přehlížet, že rozhodující inovační roli ve vývoji chalkolitických společností – z hlediska světových dějin – sehrály jihozápadní Balkán s oblastmi Bulharska a jižního Rumunska a střední Podunají se Srbskem a Sedmihradskem. Zásadní význam má vývoj v oblasti jihozápadního Pontu (Černomoří). Archeologicky jsou doložena hustě rozmístěná tellová sídliště, například v bulharské sídelní komoře Zagoře, jež vykazují zcela podobné počty obyvatel, jaké byly uvedeny v případě Bosny. Na rozdíl od Bosny, ležící spíše stranou od větších úrodných nížin, je v jihozápadním Pontu patrný zcela zvláštní vývoj. Tak například sídelní půdorysy četných tellů představují silně reglementované, pravoúhle vzájemně uspořádané uzavřené obytné areály se symetrickým systémem cest. Jsou spojeny na způsob kasemat, sídliště jsou obehnána mocnými valy a příkopy. Ke každému z těchto tellových sídlišť, která přesahují okolní terén až o 12 metrů, patří menší pohřebiště vzdálené od něj asi 300 metrů. Zatímco běžné, neolitické formy hospodaření pokračují, lze nyní zvýšenou měrou pozorovat jiné aspekty hospodářského života. V Ai Bunaru v jižním Bulharsku se pro těžbu žádané mědi razily až dvacetimetrové šachty a až stometrové komory. Tak specializovaná těžba předpokládá vodní hospodářství a výrobu dřevěného uhlí, dolování surové mědi si vyžaduje značný počet pracovních sil a především dřevo. Rovněž úprava a zpracování rudy a nakonec doprava surové mědi do sídelních center není možná bez uvolnění pracovních sil ze zemědělství. V rámci produkčních a distribučních podmínek chalkolitických společenství jihozápadního Pontu se mezi obyvatelstvem zvýšenou měrou vyvíjejí rozdíly v postavení. Archeologicky jsou patrné na pohřebištích. Jedno z nejvýznamnějších pohřebišť se nachází u Varny. Známe odtud 294 hrobů s velice rozdílným inventářem. Když pomineme hroby bez výbavy a kenotafy, lze je odstupňovat podle bohatství výbavy a kvality materiálu. V hrobech s nejbohatší výbavou nacházíme zlato, ostnovky a měď, přičemž zlatá výbava charakterizuje nejvýznamnější osoby, zatímco ostnovky druhou garnituru a hroby s měděnými artefakty zjevně pouze významnější část početného obyvatelstva. Třebaže hroby lze schematicky rozdělit do „sociálních“ skupin, jednotlivé hroby si zachovávají individualitu. Jedním z nejbohatších je hrob 43, v němž muž se zlatým žezlem a válečnou sekerou má kromě zlatých předmětů i měděné nářadí: jistě se jedná o náčelníka, který se zdobí insigniemi moci z domácí i cizí produkce. Vzhledem k počtu obyvatel, jenž vyplývá z povahy sídliště, je tu pohřbena jen malá část a výsada získat toto vyznamenání může charakterizovat jedině společensky výše postavenou část obyvatelstva. Jak výrazně se však tato vrstva obyvatelstva odlišuje od normálních životních poměrů rolníků, projevuje se i ve specializovaných způsobech výroby. Jmenujme zde jemnou keramiku připomínající kov, která zkrášlovala život jako keramika reprezentativní.

Těžba mědi

Specializova né způsoby výroby

300

Nížinná sídliště

Hromadná výroba figurek


Třebaže lze v této společnosti konstatovat příslušné sociální rozdíly, nelze verifikovat významové rozdíly mezi jednotlivými telly. Zřejmě se jedná o společnost sestávající z početných autonomních, volně spojených sídelních jednotek. Ostatně mezi těmito sídlišti podává lokalita Pietrele v rumunském Banátu podstatné důkazy toho, že sociální rozdíly mohou být prostorově patrné rovněž v sídlišti. Zcela nahoře se nacházejí prostory pro společné aktivity s vysokou sociální hodnotou, zatímco níže položené obytné jednotky terasového sídliště mají zcela zjevně i nižší sociální status. Archeologické památky v druhém velkém kulturním prostoru, jenž udával ráz chalkolitickému vývoji jihovýchodní Evropy, podávají kupodivu poněkud jiný obraz, než jaký známe ze západopontské oblasti. Vedle tellových sídlišť s vyvýšenou polohou v nížinách Dunaje a jeho přítoků jsou nyní známa rozsáhlá rovinná sídliště, která mohou zaujímat rozlohu až do 150 hektarů. Ostatní kulturní nálezy v thrácké oblasti podávají srovnatelný obraz: Rudna Glava jako důl kultury Vinča dokládá podobně komplexní techniku těžby a zpracování rudy; jednotlivá pohřebiště svědčí o sociální diferenciaci i v říši mrtvých. K výrobě mědi, jež je doložena vedle hospodářství zajišťujícího existenci, a ke změnám v osídlení se přidávají stále silnější změny v rituálním projevu. K ojedinělým náznakům staveb s figurami v životní velikosti považovaných za „chrámy“ – což je však sporné – se v centrálních oblastech kultur chalkolitu v jihovýchodní Evropě přidává vyzrálé a na varianty bohaté figurální umění. Z hromadné výroby figurek lze usuzovat na kultovní úkony i v profánních domech; podobně lze hodnotit obětní oltáříky. Chalkolitické společnosti jihovýchodní Evropy vytvářejí základnu pro šíření a vývoj nové metalurgie mědi v celé Evropě. Důkazy o tavení mědi se sice objevují později než na Blízkém východě, přesto jak archeologické nálezy těžkých kovových nástrojů, například sekeromlatů s příčnou tulejkou a s křížovým ostřím, tak rovněž výrazné změny v osídlení a v pohřebním ritu svědčí o podstatně silnějším vlivu nové hospodářské produkce na společnost, než měla metalurgie mědi na Blízkém východě: právě důsledky procesů dělby práce spojené s metalurgií mědi vedou v jihovýchodní Evropě ke společenským změnám, které byly na Blízkém východě vyvolány jinými aspekty, například umělým zavlažováním. K prahu civilizace, „státu“ ve vlastním slova smyslu, se jistě dospělo i v částech jihovýchodní Evropy, nebyl však překročen. Nešlo o stát chápaný jako oddělení byrokratické organizační formy, jež kontroluje jak vnější ochranu, tak dodržování vnitřních pravidel. Stát v tomto smyslu bývá spojen s písemnými záznamy, ty však v jihovýchodní Evropě chybějí. Avšak různé nálezy naznačují, že se v rituální oblasti používal znakový systém. Asi kolem 3800 př. Kr. je technologie mědi v centrálních oblastech jihovýchodní Evropy ochromena. Příčiny mohou být různé a mezi badateli se o nich dosud vede živá diskuse. Zatím se v Panonské pánvi asi od roku 4300 př. Kr. vyvíjely četné chalkolitické kultury. Lengyelská, tisza-


301

polgárská a bodrogkeresztúrská kultura se vyznačují velkými pohřebišti a kultura Balaton-Lasinja byla zprostředkovatelkou vědomostí středoevropským společnostem.

Eneolitické společnosti střední Evropy Stejně jako neolitizační proces, který nastal v jihovýchodní Evropě dříve, má svůj opožděný dopad na vývoj ve střední Evropě, také metalurgie mědi v jihovýchodní Evropě značně ovlivnila i střední Evropu. Zde musíme rozlišovat mezi fází, kdy se měděné předměty prostřednictvím existujících vzájemných vztahů a interakčních sítí dostávají do oblastí severně od Alp, anebo dokonce až do jižní Skandinávie, a fází, kdy nastupuje samostatná metalurgie mědi. V první fázi se měděné objekty integrují do domácího světa, jistě částečně zbaveny své původní funkce. V druhé fázi je třeba počítat se společenskými změnami a zde chceme krátce poukázat, do jaké míry jsou tyto změny skutečně dány metalurgií mědi. V četných částech jihu střední Evropy mají kultury následující po kultuře lineární keramiky vlastní ráz, který za silných procesů změn krok za krokem ustupuje novým kritériím soužití. Z Panonské pánve přinesou do střední Evropy znalosti o mědi severní skupiny pozdního lengyelu: je prokázána svébytná jordanovská výroba mědi založená na slovenských rudných ložiscích a nasvědčuje komunikačním trasám jak v jihoněmeckém prostoru, tak i v oblasti po proudu Labe, jimiž se tato inovace šíří dále. Tyto trasy sledují proudy směn již zmíněných jihoevropských těžkých nástrojů z mědi – měděné teslice s oboustranným ostřím se nacházejí až v Meklenbursku a jejich směna probíhá podél velkých říčních toků. Ve střední Evropě tellová sídliště neexistují, namísto nich patří od roku 4400 př. Kr. k nápadnému typu archeologických pramenů příkopová ohrazení obepínající areály o ploše většinou přes pět hektarů, ale také až do 140 hektarů. Taková ohrazení jsou charakteristická též pro komunity baalberské kultury, jež mezi Dolními Rakousy a Moravou na jihovýchodě a Meklenburskem na severozápadě určují kulturní ráz především v úrodných sprašových oblastech při Labi a Odře. Tato společenství dovážejí asi od roku 3800 př. Kr. měď především z jihovýchodních Alp, těží se v oblasti tamní skupiny Mondsee. Ve vlastním kulturním prostoru se tato surová měď vedle objektů importovaných z jihovýchodní Evropy zpracovává, vznikají vlastní typy nástrojů a šperků, například měděné perly. V jednotlivých pohřbech s obzvláště bohatou výbavou, vyskytujících se většinou pod mohylami poblíž baalberských příkopových ohrazení, zdobí nový materiál mrtvé, kteří jistě zaujímali zvláštní postavení ve společnosti. Zde se projevuje inovativnost metalurgie mědi. V té době přichází měď do střední Evropy ještě jako prestižní zboží, kterým se vyznačují nejvýznamnější příslušníci společnosti, o jejíž konkrétní diferencovanosti nám není nic známo.

Počátek metalurgie mědi

Příkopová ohrazení

302

Rozšíření zpracování mědi

Nákolní osady


Ještě je třeba zdůraznit, že jmenovaná baalberská pohřebiště jsou primárně rituálními místy, na nichž se deponováním a kultovním hloubením hrobů vytvářejí linie kontinuity, zatímco po sídlištích – rovněž na rozdíl do mohyl, menších skupin hrobů a pohřebišť s lichoběžníkovými hroby – nezbývá skoro ani stopy. Oproti jihovýchodoevropskému rázu zde můžeme pozorovat jiné tradice, které lze odvodit ze severu a západu a jež vytvářejí jakousi monumentální krajinu namísto jihovýchodoevropských sídelních krajin. Baalberská kultura je nicméně zprostředkovatelkou nových technologií na severozápad a sever. Asi od roku 3500 př. Kr. existují i v jižní Skandinávii důkazy vlastního zpracovávání mědi. Pro posouzení celoevropského vývoje je zásadní další vývoj v baalberské oblasti středního Labe a Sály. Zatímco v jiných oblastech střední Evropy nyní rozšířenější metalurgie mědi ustává kvůli nedostatku povrchově přístupných zdrojů, proces ve středním Německu pokračuje těžbou domácích zdrojů. V rámci četných změn, souvisejících s jinými vnějšími vlivy a svébytným vývojem – například s těžbou soli u Halle a vzrůstajícím významem směny jantaru –, přispívá metalurgie mědi k tomu, že z konzervativnějších, ale každopádně silněji stratifikovaných společenství vytváří společnosti komplexnější. V okolí Harcu nyní socioekonomickou strukturu organizují vždy v okruhu asi 30 kilometrů menší opevněná sídliště a udržují sítě nadregionálního obchodu. Jakkoli může bernburská společnost připadat středoevropským archeologům komplexní, jakkoli rozmanitě mohou působit její pohřební zvyklosti s kolektivními hroby, dolmenovými hrobkami, zděnými komorovými hroby, prostými jámovými hroby až po jednotlivé pohřby s navršenou mohylou, její kvalitativní úroveň se stejně jako dříve pohybuje v neolitickém rámci, to znamená, že dělba práce se nerozvíjí do podoby samostatných řemesel. Jestliže baalberskými a bernburskými společenstvími na východě střední Evropy chápeme již společnosti, jež se vyznačují samostatnou produkcí kovu, na jihu střední Evropy je tomu tak jen částečně. Zde jako archiv pro rekonstrukci života v eneolitu sehrávají archeologicky významnou roli pobřežní sídliště, takzvané nákolní osady. Od roku 3800 př. Kr. dokumentujeme v rámci takzvané skupiny jezera Mondsee intenzivní výrobu kovu a patrně také vývoz surové mědi ze severovýchodních Alp; od stejného období jsou rovněž patrné řadové vesnice s jednotně orientovanými domy a palisádovitým ohrazením (pfynská kultura). Přesto je však výroba mědi zejména v severoalpské oblasti stejně jako předtím na ryze vesnické úrovni, aniž dochází k větším společenským změnám. Můžeme sice rekonstruovat sídliště o dvaceti až padesáti domech a o počtu obyvatel od sta do dvou set padesáti, leč při rekonstrukci poměrů v oblastech mimo jezera a nížiny nálezy absentují. Zásadně i zde jsou od roku 3300 př. Kr. důkazy výroby mědi a měděné artefakty stále vzácnější, takže teprve o několik století později nastává přijetím nových vlivů úspěšný přechod k novým metalurgickým společnostem.


303

Třebaže ve středoevropském prostoru existují ještě jiné společnosti, které přejímají metalurgii mědi a samostatně ji dále rozvíjejí, lze vzít za měřítko základní pozorovanou tendenci: Inovační centra produkce mědi v neolitu se nacházejí v jihovýchodoevropských centrálních oblastech, jež částečně vycházejí z komplexních pozdně neolitických poměrů a částečně se vyvíjejí až na práh civilizace. Odtud se impuls šíří přes Panonskou pánev do střední Evropy a jižní Skandinávie, kde je dominantní význam metalurgie mědi pro společenský vývoj patrný jen ve výjimečných případech. Směna a další výměna měděných předmětů a později vlastní výroba mědi se využívá především pro svébytné společnosti, které částečně i silněji reagují také na jiné technologické inovace než na výrobu mědi.

Chalkolitický vývoj ve Středomoří Vedle šíření technologie zpracování mědi v 6. a 4. tisíciletí př. Kr. v kontinentální Evropě lze také ve středomořském prostoru pozorovat etablování chalkolitických společností. Procesy, jež zde hrají roli, jsou ještě relativně nejasné, což v podstatě souvisí se dvěma faktory. Šíření technologie zpracování mědi tu za prvé probíhá později než v jihovýchodní Evropě a lze je jen částečně spojovat s přímým směrem šíření těchto znalostí. Za druhé jsou chalkolitické společnosti ve Středomoří velice rozdílně strukturovány. Zejména megalitické prvky v těchto kulturách a specifická příkopová ohrazení je třeba pravděpodobně vyvozovat z domácích nebo západních tradic, a nikoli je chápat jako důsledek jejich šíření z východu. Chalkolitickým vývojem je relativně brzy zasažena oblast současného Řecka. Tamní společnosti lze nejpozději od roku 4500 př. Kr. považovat za chalkolitické. Jsou v těsné interakci s nejranějšími centry zpracování mědi. Zato v centrálním Středomoří nastupuje technologie mědi podstatně později. Nejdříve od roku 3400 př. Kr. zaznamenáváme na Apeninském poloostrově (například v pohřebištích) chalkolitické společnosti, které intenzivně prezentují nové technologie a především také dálkové styky. Gaudo, Remedello a Rinaldone jsou tři regionální skupiny, jež zejména vývojem technologie výroby dýk vytvoří nový design výzbroje. Nadto je z pohřebiště v severoitalském Remedellu známa stříbrná jehlice s kladívkovou hlavicí, jaké jinak známe pouze z pontské oblasti. Ve spojitosti s Remedellem je třeba vidět rovněž ledovcovou mumii z Ötztalských Alp s měděnou sekerou, tzv. Ötziho, která pochází asi z roku 3300 př. Kr.: opět známka vysoké mobility v této oblasti. Remedello a nástup technologie mědi v severoitalském prostoru recipuje způsoby ztvárnění, jež je třeba částečně zařadit do megalitické kultury. Známé jsou stély se zobrazením lidských postav, na nichž svou roli hrají měděné předměty. Dále na západ nacházíme v jižní Francii chalkolitické kultury budující ohrazení se stavbami podobnými baštám, něco, co se opět vyskytuje také v jižních Pyrenejích. Zatímco v jižní Francii lze chalkolitické fenomény

Chalkolitické společnosti ve Středo moří

Ledovcová mumie Ötzi

304


hlavní oblast rozšíření megalitických staveb

S

J

Severní moře

Baltské moře

Rýn

Atlantský oceán

Du

na

j

Rhôna

ira

Lo

Sáva

Pád

ro

Eb

Tajo

Středozemní moře

0

100 200 300 km

Oblast rozšíření megalitických staveb

pozorovat asi od roku 3200 př. Kr., synonymy pro chalkolitický Pyrenejský poloostrov jsou naleziště Los Millares, respektive Zambujal. Rovněž od roku 3400 př. Kr. se zde vyvíjí chalkolitická kultura, která se vyznačuje mohutnými obrannými stavbami ze suchého zdiva a s baštami. Takové stavby nasvědčují silnější sociální diferenciaci. Tholy s nepravou klenbou představují megalitickou architekturu, která se jistě vyvinula z místní


305

megalitické kultury. V jihoportugalském Zambujalu je v centru komplexu zdokumentována kovárna svědčící o významu metalurgie pro společenskou organizaci. Právě v Zambujalu je patrné, že tyto tradice chalkolitu přímo přecházejí do kulturní tradice rozvíjející se po celé západní a střední Evropě – do takzvané kultury zvoncovitých pohárů. Fenomén zvoncovitých pohárů se vyznačuje mimo jiné hroby specifických tvarů vybavených zvoncovitými poháry, často i měděnými dýkami. Znalost metalurgie šíří do Kultura mnohých oblastí západního Středomoří a atlantické Evropy právě nositelé zvoncovitých těchto skupin kultury zvoncovitých pohárů: tam, kde se ještě nevyvinuly pohárů svébytné, regionální chalkolitické společnosti, se nová technologie nyní rovněž postupně prosazuje. Archeologicky to zjišťujeme z několika zatím objevených dolů – například v Cabrières v jižní Francii nebo na Ross Islandu v jižním Irsku –, ale i ze společenských změn, jež se nyní projevují v nadregionálním měřítku. Chalkolit (eneolit) už zasáhl téměř celou Evropu a právě společnosti zvoncovitých pohárů přispějí ještě na konci 3. tisíciletí př. Kr. prvními slitinami cínu k šíření zdokonalené metalurgie: jedná se o cínové bronzy charakteristické pro epochu následující po neolitu. Vcelku je zřejmé, že koncem 4. tisíciletí př. Kr. se v centrálním a západním Středomoří etablují vlivné chalkolitické společnosti, které se rozhodující měrou spolupodílejí na dalším rozvoji sousedních severních oblastí. To se děje v rámci kultury zvoncovitých pohárů. Tím se oproti zmíněným jihovýchodoevropským směrům vlivu objevuje nová kvalita západních inovačních center. Vlivy z obou směrů na sebe ve Středomoří stále znovu narážejí. Tyto procesy se odehrávají především ve 3. tisíciletí př. Kr. Ale již v 5. tisíciletí př. Kr., synchronně s popsaným vývojem v raném eneolitu, lze archeologicky pozorovat významné inovativní vývojové trendy při Atlantiku. Signálem jsou megalitické monumenty, s nimiž se setkáváme v rozlehlých oblastech střední, jižní a západní Evropy.

Neolitické monumenty Dějiny Evropy jsou často určovány vnějšími vlivy vedoucími z domněle vyvinutějších oblastí Předního východu k převzetí inovací a nových společenských vývojů. To jsme popsali u technologie zpracování mědi, k jejímuž využití na východě došlo dříve, která však za specifických neolitických podmínek evropského kulturního vývoje doznala zvláštního rozkvětu v jihovýchodní Evropě – a se značným zpožděním vykazuje srovnatelný rozmach i v západním Středomoří. Zcela svébytný vývoj, jenž vycházel ze západu a ovlivnil spíše východ, Megalitické respektive sever, se archeologicky projevuje zvláštními formami neoli- hroby tických monumentů: megalitickými hroby, nemegalitickými dlouhými mohylami, menhiry, ale i příkopovým ohrazením evropského rázu, které dnes jako nadzemní monumenty spoluvytváří obraz krajiny.

306


Takové monumenty se budovaly a budují v různých oblastech světa za různých časů ze zcela různých důvodů a dodnes známe společnosti, ve kterých megalitické hroby sehrávají rituální roli. Megalitické stavební prvky nacházíme již velice brzy například také v Göbekli Tepe, kultovním místě z 9. tisíciletí př. Kr. přiřazovaném k severomezopotamskému předkeramickému neolitu A (Pre-Pottery Neolithic A; PPNA). Jednu formu megalitické architektury představují rovněž egejské tholové hroby z 2. tisíciletí př. Kr. Svébytný ráz evropských megalitických hrobů, jež se v 5. tisíciletí př. Kr. objevují poprvé v severozápadní Francii, a jejich struktura rozšíření prokazuje jedno inovační centrum, které přes dvě tisíciletí formovalo zejména západ Evropy a představuje monumentalitu, jakou celý neolit a chalkolit jihovýchodní Evropy nezná. Oblast rozšíření zahrnuje velké části západního Středomoří, Pyrenejský poloostrov, Francii a Britské ostrovy, sever střední Evropy, jižní Skandinávii a předalpské oblasti včetně částí Apeninského poloostrova.

Vznik monumentálních staveb na Západě Monumenty Monumenty rozumíme památníky, patrné i v předliterárních společnostech

po tři nebo čtyři generace a používané tak jako prostředek vytváření delší tradice. V tomto smyslu působí ve společnosti. Jako viditelné body upozorňují cizince na „zábor“ světů, krajin a hospodářsky významných oblastí. „Neolitická monumentalita“ je chápána jako koncept, jenž bere v potaz specifickou roli agrárních společností a stabilizuje jejich ideologickou orientaci. Nejranější stopy monumentálních pohřebních objektů se nacházejí v západní Evropě. Jedná se o nemegalitické dlouhé mohyly typu Passy, které se budují v Pařížské pánvi nejpozději od roku 4600 př. Kr., tedy prakticky souběžně s chalkolitickými společnostmi jihovýchodního Balkánu. Zhruba do stejné doby lze zařadit i rané dolmenové hrobky v Bretani, Normandii a Vendée. Nemegali Nemegalitické dlouhé mohyly typu Passy jsou až 200 metrů dlouhá tické dlouhé ohrazení a mohyly lichoběžníkového nebo dlouhého trojúhelníkového mohyly půdorysu a spojují se s obětními obřady a pohřby jednotlivců anebo kosterními pozůstatky různých osob, deponovanými většinou na širší straně. Tyto mohyly se často vyskytují ve skupinách, jež jsou uspořádány lehce radiálně a ukazují na jeden pevný bod v krajině. Výskyt těchto mohyl souvisí se skupinami následujícími po kultuře s lineární keramikou a někteří vědci je spojují s dlouhými domy kultury s lineární keramikou. Dlouhé domy, působící monumentálně už svými rozměry (délka až 40 metrů), byly podle nich transponovány do ideje rituálních pohřebních monumentů pro význačné osoby zemědělských společenství. Zřejmé je přinejmenším to, že nejranější z těchto dlouhých mohyl se vyskytují v západních okrajových oblastech kultury s lineární keramikou, tedy tam, kde různá společenství nově interpretují lineární ideologii. V souvislosti s prostorovou hraniční


307

situací vedle jiných skupin – anebo těžko vysvětlitelnými demografickými vývoji – se vyvinula nutnost zajištění vlastní vážnosti v podobě nadzemních monumentů. I dále na západě se v té době setkáváme s prvními monumentálními stavbami. V severozápadní Francii již zřejmě existovala dlouhá mohyla na ostrově Mont-Saint-Michel a různé rané chodbové hroby (například v Barnenezu a Bougonu). V případě Mont-Saint-Michel se jedná o obrovskou mohylu, na které stojí dnešní kostel a v jejímž jádru se nacházejí různé pohřby, mimo jiné v kamenných skříňkách. V jedné z těchto kamenných skříněk se našlo 28 honosných seker z jadeitu získaného směnou z Ligurských Alp. Regionální společenství zde tedy k reprezentativním účelům nepoužívala měděné a zlaté předměty známé z Varny, nýbrž o postavení zemřelého vypovídal alpský jadeit. Barnenez je monument, který v sobě laterálně uspořádanými chodbovými hroby v lichoběžníkové, původně terasové dlouhé mohyle ze suchého zdiva spájí dva prvky: prvek nemegalitické dlouhé mohyly postlineární kontinentální tradice a prvek otevřené hrobky, v níž se mohly v různých dobách provádět kolektivní, vícečetné pohřby. S principem kolektivního pohřbu, rušícího individualitu zesnulého, se setkáváme v Bougonu (Vendée), kde se kosti uchovaly podstatně lépe než v kyselé bretaňské půdě. V komoře jednoho chodbového hrobu zde leží pozůstatky asi deseti disartikulovaných lidských koster. Jsou zde všechny prvky, jež obvykle charakterizují typický megalitický hrob: za prvé stavba z megalitů (ohromných kamenů), za druhé otevřený přístup do těchto hrobek vchodem nebo chodbou, aby se do nich mrtví mohli ukládat po delší dobu nebo aby se kosti daly z rituál ních důvodů opět vynášet, a za třetí kolektivní charakter pohřebiště použí vaný po několik generací. Zatímco princip budování kamenných staveb je v celé střední a jihovýchodní Evropě neznámý, v jižní a západní Francii se rýsují jednotlivé styčné body, ze kterých lze usuzovat na to, že tato technika pochází pravděpodobně odtud. Jsou to například rané kamenné skříňky takzvané skupiny Cerny nebo hroby s kamenným obložením ojedinělých mezolitických pohřebišť. Tím mohlo setkání různých tradic – monumentální dlouhé mohyly z Pařížské pánve, kolektivní pohřby v místní tradici a kamenné stavby ve spojitosti s postkardiovými skupinami – vést v severozápadní Francii k inovaci monumentálních staveb. Působivý je další vývoj zejména v Bretani. V pobřežních areálech se vyvíjejí skupiny různých monumentálních typů, jež vstupují do vzájemného vztahu i rituálně. Například 35 metrů vysoký menhir u Table de Marchand s rytinami dobytka je rozlomen na tři kusy a dále použit ve třech různých megalitických hrobech. Tento proces je spojen s obětními úkony v jámách v předpolí dolmenové hrobky a na původním místě menhiru. Rozmanitost architektonického provedení hrobů během staletí podstatně narůstá – ať už se jedná o propojení dvou hrobních komor v jednu mohylu, o prvky suchého zdiva ve spojení s velkými kameny, o hroby

Kolektivní pohřeb

Původ kamenných staveb

Rozmanitost hrobové architektury

308


se zalomenou chodbou nebo o jiné kompozice celulárního uspořádání interiéru hrobky. Na konci typochronologického vývoje bretaňských megalitických hrobů nacházíme takzvané galeriové hroby, u kterých je zrušen princip chodby a namísto ní nabízí cestu do vlastní hrobní komory axiální předsíň. Tato forma megalitického hrobu je od roku 3500 př. Kr. rozšířena nejen v Bretani, nýbrž i v Pařížské pánvi a ve středoněmeckých krajích, například ve východním Vestfálsku a severním Hesensku. Obnovená orientace směrem na kontinent je snad také patrná v jiném distribučním vzorci bretaňských staveb. V centru aktivit nestojí už jen pobřežní areály, ale disperzní distribuci monumentů vykazuje nyní vnitrozemí. Bretonská megalitická krajina je nápadně spojena s četnými jadeitovými sekyrami, jak jsme se už zmínili u dlouhé mohyly na Mont-Saint-Michel. Hromadění těchto cenností v megalitických objektech a cílenou směnu honosných seker z ligurského jadeitu si lze vysvětlit jedině podstatnou kumulací statusu a blahobytu patrnou v evropském neolitu v této formě nanejvýš tak u chalkolitických kultur jihovýchodní Evropy. Bretaň je třeba chápat jako rituální a politické centrum, jež mělo silný vliv na jiné oblasti. Bohužel však z rané fáze bretaňských megalitických staveb patrně vlivem pobřežních ztrát v souvislosti se stoupáním mořské hladiny neznáme žádná sídliště, abychom k této monumentální krajině mohli přiřadit také profánní sídelní krajinu. Mnozí vědci poukazovali na to, že idea megalitického hrobu mohla být rovněž v Evropě v různých dobách a na různých místech „vynalezena“ nezávisle na sobě. Poněkud nejasná jsou zde stejně jako dříve data pro západopyrenejské megalitické hroby, které by mohly být podobného stáří jako hroby v severozápadní Francii. Rovněž dnes už známe z jižní Francie a Korsiky důkazy jednoduchých megalitických staveb, jež se zřejmě začínají objevovat už kolem roku 4300 př. Kr. Vedle megalitických staveb, které po jisté době „pokryjí“ jihozápadní, západní, severozápadní, střední Evropu a jižní Skandinávii, se nejpozději od roku 4400 př. Kr. stávají synonymem pro jen těžko vysvětlitelnou neolitickou architekturu v Evropě takzvaná příkopová ohrazení. Oplocení, ohrazení sídel, rovněž palisády, valy, příkopy a konstrukce ze suchého Příkopy dřeva obepínající neolitická sídliště, existují už od počátku neolitu. Připomeňme zde jen příkopy obehnané prekeramické sídliště Jericho, rané jihoitalské příkopy kolem dvorců a osad anebo příkopová ohrazení kultury s lineární keramikou ve střední Evropě. Zatímco však jmenovaná příkopová ohrazení souvisejí se sídlištěm a sloužila buď obranným, nebo rituálním účelům, případně obojímu, vyvíjí se v Pařížské pánvi asi v polovině 5. tisíciletí př. Kr. typ příkopového ohrazení, jenž představuje něco zvláštního: ohrazeny jsou velké, místy více než padesátihektarové nezastavěné plochy; ohrazení sestává z jednotlivých úseků valů a příkopů, ve kterých se prováděla rituální uložení; na různých místech, odporujících jakékoli obranné logice, existují průchody. Tyto objekty, nazývané


309

v anglickém jazykovém prostředí causewayed enclosures, na sebe do dálky upozorňují palisádami a valy a vytvářejí jádro monumentální tradice dominující v období mezi lety 4400 a 3100 př. Kr. velké části západní a střední kontinentální Evropy. Nápadné je opakované vykopávání příkopů s novými uloženími (recutting) prováděná ještě po staletích. I v tom spatřujeme monumentální charakter, jenž vytváří tradici ve společnostech neznajících písmo. Tuto formu příkopových ohrazení lze v severní Francii spojovat se dvěma archeologickými kulturami, které samy o sobě jsou „nemegalitické“ a jejichž keramika bývá jen relativně zřídka jmenována v souvislosti s megalitickými hroby – jsou to kultury Chassey a Michelsberg. Jedním z nejstarších příkopových ohrazení je ohrazení v Berry-au-Bac, jež vzniká současně se starším chasséenem. Kultury Chasséen a Michelsberg pak přispívají k šíření těchto příkopových ohrazení: první v západní, druhá ve střední Evropě. Zajímavé je, že výchozí bod obou vývojových řad se nachází v severní Francii a zde – v protikladu k megalitické kultuře – se vyvíjí další forma svébytných monumentálních staveb. Raným příkladem ze středního Porýní je lokalita Umritz u Koblence, která vyvolala značnou pozornost již počátkem 20. století. Podstatný impuls k šíření jak v kontinentálním prostoru, tak ve směru na sever dostala příkopová ohrazení asi do roku 3800 př. Kr. Do této generace objektů patří i zmíněná baalberská příkopová ohrazení. Zatímco rané pohřební monumenty nemají k megalitickým stavbám žádný vztah, dokonce se zdají být alternativou k organizaci krajinného a tím i sociálního prostoru, vše se mění se vzrůstajícím šířením causewayed enclosures. Rovněž středoněmecká baalberská příkopová ohrazení, například ohrazení v Dölauer Heide, souvisejí s nemegalitickou dlouhou mohylou, respektive s jinými objekty s domnělými lichoběžníkovými hroby. Dalším příkladem je příkopové ohrazení Kassel-Calden. Zbudováno bylo kolem 3800 př. Kr. Příkopy a přístupy byly vyraženy ve vápenci a průchodnost bran omezovaly vestavby o dvou místnostech. U tohoto ohrazení lze prokázat fáze užívání asi až do 2750 př. Kr. Po roce 3500 př. Kr. jsou v bezprostřední blízkosti lokality zřízeny dva galeriové hroby s pohřby až 250 osob. Lidské kosti jak v příkopovém ohrazení, tak v obou galeriových hrobech svědčí o tom, že zde pokračuje stejný rituální pohřební kult, který se pak opět provádí v příkopovém ohrazení. Jestliže již zde je zřejmé, že se ruší vztah mezi pohřebními monumenty a příkopovými ohrazeními, ještě mnohem zřejmější je to na Britských ostrovech a v jižní Skandinávii.

Britské ostrovy: specifický vývoj a interakce Britské ostrovy byly neolitizovány asi kolem roku 4000 př. Kr. Zvláště v okrajových oblastech Irského moře se nacházejí jak v Irsku, tak na anglické a velšské straně důkazy přechodu k zemědělství. Nejpozději v roce

Causewayed enclosures

Šíření příkopových ohrazení

310

Stavební fáze dlouhých mohyl

Orkneje


3800 př. Kr. se dá v jižní Anglii prokázat existence causewayed enclosures. Intenzivně zkoumaným příkladem je Windmill Hill v centru neolitického Wessexu. Lokalita na dobře viditelné výšině sestává ze tří příkopů a valů, které byly v různých dobách, ale v návaznosti na sebe, vykopány do vápenité půdy. Vedle rituálních činností, vyplývajících ze specifických technik zpracování kamene, jsou zde doloženy také lidské kosti, jež přinejmenším naznačují, že se s nimi nějak manipulovalo. Není bez zajímavosti, že v pouhé vzdálenosti 1,5 km se nachází megalitická dlouhá mohyla West Kenneth, která byla rovněž dlouhou dobu využívána a také stále znovu přestavována. Je dokázáno, že vznikla v období mezi druhým a třetím obehnáním Windmill Hillu valy, takže zde lze předpokládat přemístění a „návrat“ monumentálních aktivit. Causewayed enclosures můžeme v zásadě pozorovat v jižní Anglii od roku 3800 př. Kr., ve stejné době jako nemegalitické dlouhé mohyly a první megalitické hroby. V britském prostoru byly intenzivně zkoumány nemegalitické dlouhé mohyly, jež se primárně soustředí do oblastí, kde chybí stavební materiál v podobě větších kamenů, a které tudíž ležely i mimo původní zalednění Britských ostrovů. Ačkoli byly zbudovány o mnoho století později než francouzské dlouhé mohyly typu Passy, i zde pozorujeme dlouhé dějiny jednotlivých objektů vznikajících ve více fázích. Na počátku se většinou zakládají obětní jámy vyznačené dřevěnými konstrukcemi. Tyto dřevěné konstrukce, ať už velice silné kůly, anebo vyslovené „domy mrtvých“ vyznačují depozita různých částí koster. Po určité době jsou strženy a provázeny často lichoběžníkovým obehnáním mnohdy až 50 metrů dlouhých areálů. Na závěr se tyto areály překryjí podlouhlým násypem, jenž dává monumentu jeho dnešní podobu. Podobné hroby se nacházejí i na Jutském poloostrově a svědčí o rituálních vazbách mezi britským a jihoskandinávským neolitem. Když se neolit v prvních stoletích 4. tisíciletí př. Kr. rozšířil ve velkých částech Irska a Spojeného království, pozorujeme zvýšenou tendenci. Jako nejvýznamnější se zde jeví nejen izolovanost celkového vývoje, nýbrž především vytváření určitých rituálních center, která naznačují zhuštění neolitických aktivit, rituální a politické moci. Zmiňme zde irské oblasti u Sliga s jejich charakteristickými megalitickými hřbitovy a údolí Boyne severně od Dublinu, monumentální krajinu Wessexu anebo oblast Scapa Flow na Orknejích. Začneme-li Orknejemi, zmiňme se o obzvláště dobrém stavu bádání: Orknejské ostrovy jsou už desítky let experimentálním polem britské archeologie. V popředí odborného zájmu jsou zejména sídliště a hroby z období mezi lety 3750 a 2500 př. Kr. Pramenná základna je obzvláště dobrá, protože pro nedostatek dřeva na těchto odlehlých ostrovech byly prakticky všechny neolitické stavby zbudovány z rostlého, dobře zpracovatelného stromnesského pískovce a industriální zemědělství, ničící nemovité památky, nastoupilo až relativně pozdě. Od roku 3750 př. Kr.


311

se rozptýleně na všech Orknejských ostrovech budují menší megalitické, takzvané třídílné chodbové hroby. Současně se zde vyskytují dvorce. Do pohřebních monumentů se ukládají pohřby celého těla ve skrčené poloze. Asi o 500 let později se situace změnila. Nyní neolitická společenství zřizují větší monumenty s většími hrobkami sestávajícími z více komor. Počet pohřbených stoupá, zdá se však, že se již nejedná o celá těla, nýbrž jen o částečné pohřby v disartikulovaném stavu. Místo dvorců nastupují opravdové vesnice, například Skara Brae se šesti, dodnes zcela zachovalými domy s kamenným nábytkem. Mezi nimi je například i dům zpracovatele pazourku, kde vykonával své specializované řemeslo. Přestože zmíněné členěné megalitické hroby patří už k relativně velkým objektům, vývoj pokračuje. Od roku 2600 př. Kr. se už na Orknejských ostrovech nebudují žádné dolmenové hrobky, namísto toho však nacházíme tři kamenné kruhy na Mainlandu v oblasti Scapa Flow. Mimo jiné se jedná o Brodgarský kruh, monument typu „henge“ o průměru 138 metrů, který patří mezi největší kamenné kruhy Britských ostrovů. Zde je vynaloženo podstatně více úsilí než v předchozích dobách. V sousedním kruhu ve Stenness, v jehož středu se nacházelo ohniště, se ukazuje, že v ritu uživatelů kamenného kruhu sehrávaly jistou roli i lidské kosti. Můžeme zcela zjevně sledovat vznik rituálního centra, a to počínaje disperzním rozdělením menších megalitických hrobů přes stále ještě disperzní rozdělení menšího počtu větších dolmenových hrobek až po jednu, pouze ohraničenou oblast krajiny, která vynakládá úsilí na zřízení a soustředění monumentů do malého areálu. Není bez zajímavosti, že se na tomto ostrově nachází vedle zmíněných kamenných kruhů ještě megalitický hrob Maes Howe, jenž je rovněž obehnán valem s příkopem. Ačkoli na Orknejích lze sledovat velice izolovaný vývoj, přesto existuje relativně hodně poukazů na včlenění souostroví a tamních monumentů do nadregionálního, rituálního světa používajícího srovnatelné znakové systémy. Příkladem budiž Maes Howe. Obzvláště velký megalitický hrob je zbudován z pískovce a oproti všem ostatním dolmenovým hrobkám na Orknejích má nepravou klenbu, kterou se dala staticky zvládnout šířka komor přes pět metrů, zatímco s obvyklými krycími kameny je na základě pravděpodobnosti lomu místního pískovce možné rozpětí do dvou metrů. Vnitřek Maes Howe má rovněž křížový půdorys skládající se z hlavní komory se třemi navazujícími komorami, což je pro zbytek souostroví také nezvyklé. Do hlavní komory dopadá přesně o letním slunovratu sluneční světlo, z čehož vyplývá, že chodbový hrob byl situován astronomicky. Budeme-li pro tuto architekturu hledat paralely, dostaneme se přes Hebridy do irského údolí Boyne. Na Vnějších Hebridách se v Callanishi nacházejí kamenné řady ve tvaru kříže, v jejichž průsečíku je malý megalitický hrob s křížovým půdorysem. Nakonec přicházíme k údolí Boyne, irské centrální oblasti, kterou můžeme považovat za politické a rituální centrum. Nejlépe prozkoumaným monumentem v Boyne je dolmenová

Změna způsobu pohřbívání

Maes Howe

312

Usedlý způsob života v Irsku

Stonehenge


hrobka Newgrange – rovněž obehnaná kamenným kruhem. Vnitřní hrobní komora má křížový půdorys, jaký už známe z Maes Howe. Do komory navíc světlíkem nad vchodem dopadá přesně o zimním slunovratu sluneční světlo, jedná se tedy o analogickou situaci k Orknejím. Architektonické a astronomické vazby nasvědčují přímým stykům. Ty lze pozorovat také na specifické hrubé keramice, tzv. grooved ware, již stále znovu nacházíme v pozdně neolitických rituálních centrech Britských ostrovů a která se vyskytuje jak ve Scapa Flow, tak v údolí Boyne. Irská megalitická kultura a zejména monumentální hroby Newgrange a Knowth v údolí Boyne se vyznačují svébytným uměním: megality jsou často zdobeny různými rytými vzory, mezi nimiž převládají spirálovité motivy. Podobné spirálovité nebo kruhové motivy jsou známy též z Orknejí. Příkladem izolovaného vývoje i v Irsku jsou ostatně kruhová obydlí, jež se přiřazují pozdnímu neolitu a dávají se do souvislosti se spirálovými rytinami. Další centrum irské megalitické kultury, Carrowmoore a Carrowkeel, leží na západním pobřeží u města Sligo. Zde nacházíme celá megalitická pohřebiště. Různé typy dolmenových hrobek, dolmenů, chodbových hrobů s krátkým přístupem a normálně velkých chodbových hrobů vytvářejí celek, který by bylo možné datovat relativně časně, do přelomu 5. a 4. tisíciletí př. Kr. Četné nálezy obydlí v Irsku v posledním desetiletí svědčí o tom, že oproti dřívějším interpretacím existuje též ve zdejším neolitu výrazně usedlý způsob života. Oproti tomu jihoanglický neolit působí i nadále jako antropogenní krajina sestávající primárně z hrobových a monumentálních staveb. Zda je to výsledek různých strategií bádání anebo značných erozních procesů, musí při dnešním stavu bádání zůstat ještě otevřeno. O to působivěji lze rekonstruovat různá měřítka rituální krajiny ve Wessexu. Větší příkopová ohrazení nebo monumenty typu „henge“, tedy téměř přesné kruhové obehnání příkopem a valem, zřizované asi od roku 3000 př. Kr., vytvářejí rituální centra, do kterých bylo investováno značné úsilí. Kolem těchto objektů se seskupují různé megalitické hroby a nemegalitické dlouhé mohyly spojované s lokálními skupinami osídlení. Z toho vyplývají prostorové jednotky o průměru asi 30 kilometrů, považované za referenční centra jihoanglického neolitu. Ke stále ještě nejvýznamnějším lokalitám patří naleziště Avebury a Stonehenge. Na obou místech se nacházejí objekty typu „henge“, jež jsou na obou místech doplněny jedním, respektive více vnitřními kamennými kruhy. Krajinou se táhnou kamenné řady směřující k těmto objektům. Mezi oběma lokalitami se nachází další význačný památník, a to Silbury Hill, největší prehistorický monument Evropy o průměru 100 metrů a výšce 38 metrů. Jedná se o mohylu, avšak zřejmě bez hrobu. V chronologickém vývoji byl nejlépe prozkoumán a rekonstruován Stonehenge. Objekt začíná monumentem typu „henge“, jedním z mnoha na Britských ostrovech a srovnatelným i s tím, co známe z Brodgarského kruhu. Mezi lety 3000 a 2500 př. Kr. existuje nemegalitický Stonehenge. Přístup ke


313

Megalitický komplex Stonehenge nedaleko Amesbury, hrabství Wiltshire, jižní Anglie, 3000 př. Kr.

kruhovému monumentu (henge), vyznačuje východ slunce o letním slunovratu. Od roku 2500 př. Kr. se pak konečně v centru objektu zřizují různé kamenné kruhy a elipsy. Za stavební materiál slouží větší kamenné bloky z bližšího okolí, ale též z mnohem vzdálenějších oblastí. Patrně se vory přepravovaly přes řeku Avonu a na staveniště dopravovaly kamennou řadou, avenue. Bezprostřední okolí Stonehenge se vyznačuje množstvím jiných monumentů a hrobů. Jmenujme mimo jiné takzvaný Cursus, který ve stejné době představuje tři kilometry dlouhý dvojitý systém příkopů a připomíná „dostihovou dráhu“. Vedle toho existují početné řady a skupiny mohylových a megalitických hrobů sahající od raného neolitu až do doby bronzové. Ve všech případech je patrná větší koncentrace bohatých hrobů v bezprostředním okolí Stonehenge, což hovoří pro centrální význam tohoto objektu. Mimo jiné byl odkryt bohatý hrob kultury zvoncovitých pohárů s lučištníkem doprovázeným zlatou výbavou, jež spadá do doby stavby megalitického Stonehenge. Tím jsme se dotkli jedné zvláštnosti megalitického fenoménu na Britských ostrovech. Zatímco v kontinentální Evropě výstavba megalitických objektů ustává s ojedinělými výjimkami nejpozději kolem roku 2800 př. Kr., na druhém břehu Lamanšského průlivu a Irského moře tomu tak není: kamenné kruhy jsou fenoménem mimo jiné i druhé poloviny 3. tisíciletí př. Kr., rovněž tak irské hroby klínového tvaru, wedge tombs.

314


Megalitické hroby a příkopová ohrazení kultury nálevkovitých pohárů S neolitizací severozápadní Francie a Britských ostrovů a z ní vycházejícího vývoje svébytné architektury v rituální oblasti zaznamenáváme neolit vázaný na rozdíl od lineární keramiky na nesprašové oblasti. Neolitická společenství na pobřeží nebo v morénových krajinách zjevně nejen čelí zcela jiným přírodním předpokladům, nýbrž také musejí vyvinout zcela odlišnou ideologii, než tomu bylo v jádrových oblastech lineární keramiky. Něco podobného lze konstatovat pro sever střední Evropy a jižní Skandinávii, kde neolitizace postupuje zhruba současně s neolitizací na Britských ostrovech a přibližně od roku 4000 př. Kr. se vyvíjí samostatná kultura Kultura takzvaných nálevkovitých pohárů. Podobně jako na Britských ostrovech nálevkovi a rovněž v severozápadní Francii vévodí archeologickým pramenům nikoli tých pohárů sídlištní nálezy, nýbrž především nálezy hrobové. Na rozdíl od Britských ostrovů, kde je neolitizace velice rychle spojena s integrací památníků jako příkopových ohrazení nebo nadzemních pohřebních monumentů, uplyne v okruhu kultury nálevkovitých pohárů ještě dlouhá doba, než se tyto monumenty poprvé integrují do života. Zmíněné nemegalitické dlouhé mohyly se sice v jižní Skandinávii podaří doložit už od roku 3800 př. Kr., přesto však jak příkopová ohrazení, tak megalitické hroby známe nejdříve od roku 3600 př. Kr., tedy na počátku takzvaného raného neolitu. Ačkoli se raný neolit vyznačuje četnými regionálními rozdíly a jistě zde dále působí vazby na regionální skupiny předchozího mezolitu, přesto se veškerý severský svět nálevkovité keramiky od 3600 př. Kr. vyznačuje takřka nevysvětlitelným kulturním impulsem. Začínají se zřizovat četná příkopová ohrazení. Většina z 30 000 jihoskandinávských a severoněmeckých megalitických objektů pochází z období 3600 až 3200 př. Kr. Ze stejné doby pochází množství depotů, především též jantarových a měděných artefaktů. Vlastní stavební impuls má souvislost s rituálními úkony, které se konají i v jiných sférách společnosti. Jaké příčiny vedly k tomu, že se za necelých patnáct generací přetvořila krajina celých rozsáhlých regionů, není zatím jasné. Logickým vysvětlením by byla konsolidace jakési „neolitické ideologie“, jež vyvolala značnou konkurenci mezi lokálními a maloregionálními skupinami. Pokud jde o megalitické objekty, můžeme u společností kultury nálevkovitých pohárů definovat různé typy sahající od prostých malých dolmenů bez vyznačeného přístupu přes rozšířené dolmeny až po mnohdy velice propracované chodbové hroby. Pokud se dochovaly kosterní pozůstatky, mohl by se v souvislosti s malými dolmeny rýsovat vývoj od jednotlivých pohřbů ke kolektivnímu pohřbívání. Dolmenové hrobky zde často procházejí různými přestavbami a dostavbami, které se však archeologicky identifikují poměrně těžko. Chodbové hroby se zřejmě zřizovaly až od roku 3300 př. Kr., zatímco dolmeny jsou známy nejméně o dvě stě let dříve.


315

Jedním z prvních dolmenů odhalených moderními metodami je dolmen Lüdelsen 3 v západní Altmarce. Dějiny pohřebiště se táhnou po staletí a bylo možné je relativně přesně rekonstruovat. Činnost na nalezišti se nejdříve omezuje na jámu v oblasti pozdějšího vchodu do megalitického hrobu. Z této jámy pocházejí rané nálevkovité poháry, jež zde byly deponovány ve střepech. Relativně rychle po založení jámy a vyklučení staveniště, tedy kolem roku 3550 př. Kr., byl zřízen jednoduchý tříkomorový hrob se zkoseným axiálním přístupem. Hrob obklopovaly dva kamenné kruhy, jeden z nich vytvářel vnější okraj prvního násypu sahajícího až ke krycímu kameni. Vstupní oblast byla vytvořena jako malé nádvoří, vstup zde vyznačoval menhir. Do hrobu bylo uloženo jen málo pohřbů, a to s jednoduchými, nezdobenými nálevkovitými poháry. Pro hroby se kopal písek v bližším okolí a jámy byly opět rychle zasypány. Používaly se k tomu ostatně aluviální sedimenty pocházející z údolí nedalekého potoka. Po prvních pohřbech byla hrobní komora následně do poloviny naplněna. V okolí je rovněž záhy patrné opětné zalesnění. Lze rozpoznat různé úpravné aktivity kolem let 3300 a 3000 př. Kr.: K prvnímu datu dochází k manipulacím v oblasti kruhů ze suchého zdiva, přičemž byla objevena depozita keramiky v hrobové jámě a kamenných kruzích. K druhému datu jsou z hrobní komory známy hroty šípů a fragmenty keramiky, jejich přesnou funkci (jako výbava kostrových hrobů?) nebo uložení však nelze určit. Přibližně roku 3000 př. Kr. nacházíme aktivity společenstev kultury kulovitých amfor, a to jak na krycím kameni, tak na menhiru. Teprve kolem roku 2500 př. Kr. dochází u megalitického hrobu k novým klučením. Část obsahu hrobní komory je vyklizena, je uložen jeden pohřeb kultury jednotlivých pohřbů a navršen druhý násep překrývající kamenné kruhy. Dolmenová hrobka Lüdelsen 3 patří do větší skupiny megalitických hrobů a nachází se v oblasti, ve které kdysi existovalo přes 250 dolmenových hrobek. Oproti těmto bohatým informacím o hrobech se nacházejí jen velice skromné náznaky sídlišť. Většinou se jedná o rozptýlené nálezy keramiky s několika málo kůly a nálezy jam. Svět živých se jasně oddělil od světa mrtvých. Zatímco sídliště se nacházejí na okraji nížin, megalitické hroby zbývají na mírných návrších nebo v menších bočních roklích. Z jednoho místa nebylo vidět na druhé. Z analýzy pylu, sloužící ke zjištění tehdejší vegetace, vyplývá, že areály mezi hroby a sousedními skupinami dolmenových hrobek byly zalesněny. Odebereme-li se na severní okraj oblasti s kulturou nálevkovitých pohárů, existuje ze švédského Falbygdenu podrobná studie k rekonstrukci společností nálevkovitých pohárů. I zde se jeví různé prostorové areály: Sídliště a dolmeny, respektive chodbové hroby, nemají vizuální spojení. Řazení hrobů a sídlišť dává tušit systém cest, jak bylo částečně pozorováno také v Altmarce v souvislosti s uspořádáním megalitických objektů u Leetze. Třetí příklad prostorového distribučního vzorce památek kultury nálevkovitých pohárů nás vede do mikroregionu s jedním příkopovým

Dolmeny

egalitické M hroby na návrších

316


Chodbový hrob v dánském Tustrupu (Východní Jutsko), 3200 př. Kr.

Obětní úkony

Konec megalitic kých hrobů

ohrazením. Sarup v jižním Dánsku leží v sídelní komoře, jež sestává z jednoho příkopového ohrazení v Sarupu samém, četných megalitických hrobů a několika pozůstatků sídliště. Kvalitativně se tedy jedná o odlišnou situaci, než jakou známe z výše jmenovaných regionů bez doložených příkopových ohrazení. Příkopové ohrazení lokality Sarup bylo zřízeno asi kolem roku 3500 př. Kr. na ostrohu soutoku dvou menších vodních toků. Konstrukce příkopu, valu a palisád je krajně složitá. Setkáváme se zde s různými segmenty příkopů, které spolu s hustými dubovými palisádami vytvářejí komplexní kostru pro obětní úkony, při nichž se ukládalo do předsunutých podélných jam. Zatím toto první příkopové ohrazení bylo ještě relativně velké, o tři sta let později vznikne menší, dozadu posunuté příkopové ohrazení, fungující však podle veskrze podobných principů. V objektu opět postrádáme profánní sídlištní činnosti, namísto toho se i zde stále znovu vykopávají a zaplňují jámy, takže se zdá, že se rutinalizuje jakýsi cyklus různých rituálních úkonů. V období staršího Sarupu se v různých částech sídelní komory vyskytují dolmeny, v období mladšího Sarupu především chodbové hroby. Ledacos nasvědčuje tomu, že v celé oblasti nálevkovitých pohárů asi od roku 3200 př. Kr. přestaly být zřizovány megalitické hroby. Z archeologického hlediska sice přibývají vypracovanější tvary keramických nádob, avšak asi od roku 3000 př. Kr. lze i zde konstatovat úbytek objektů. Velká doba megalitických hrobů končí z dosud neznámých důvodů na počátku 3. tisíciletí př. Kr. Mezi archeologickými památkami opět začínají převládat namísto kolektivních pohřbů pohřby individuální.


317

Kolo a vůz – neolitická inovace Jistě není náhodou, že k velkým změnám na severu střední Evropy a v jižní Skandinávii dochází kolem roku 3500 př. Kr. – je to doba, kdy u neolitických společenství pozorujeme významné změny v přepravě. V Evropě lze poprvé archeologicky doložit kolo a vůz. Známe například vázu z polských Bronocic se zobrazením vozu se čtyřmi koly, stopy vozu z holštýnského Flintbeku, ztvárnění dvoukolových vozů tažených dobytkem v galeriovém hrobě v hesenském Züschenu. Rovněž v Předalpí existují různé známky výrazných změn. Zde jako vynikající archeologické archivy slouží nákolní sídliště při tamních jezerech. Jedna z nejdůležitějších výhod těchto sídlišť spočívá v tom, že stavební dřevo se za nepřístupu vzduchu většinou uchovalo a lze je téměř na rok přesně datovat pomocí dendrochronologie. Plány sídlišť se tak dají rekonstruovat podstatně lépe než u běžných sídlišť na minerálních půdách. O to snazší je pak plány osad srovnávat. A zde se jeví jasné rozdíly, které jistě souvisejí se změnami v přepravě a dopravě. Velice dobře byla odkryta osada Hornstaad-Hörnle, jejíž plán vykazuje pro období kolem 3900 př. Kr. neorganizované seskupení domů s různou orientací štítů. Rodiny se patrně nemusely podřizovat žádnému pevnému plánu ulic; palisády nebo podobné ohraničení obce nejsou prokázány. V zemědělství se používal jednoduchý orný hák, nic nenasvědčuje například rádlům taženým dobytkem, anebo dokonce použití kola a vozu. Opačný příklad nabízí nákolní sídliště Pestenacker v Bavorsku. Odsud známe z období kolem roku 3500 př. Kr. dobře organizované sídliště s domy s jednotnou orientací štítů v pevně ohrazeném obdélníkovém areálu. Do sídliště vede chodník z fošen, podél něhož jsou domy seřazeny. Změna dopravní techniky zde zcela zjevně vedla ke změně plánu vesnice. Změněné dopravní techniky úzce souvisejí s vynálezem kola. Původně se vycházelo z toho, že k této inovaci došlo v komplexních předoasijských společnostech. Z Mezopotámie jsou vskutku dochovány keramické modely dvoukolových vozů, které rovněž spadají do období od roku 3500 př. Kr. Z jihovýchodní Evropy známe hliněné modely kol vyskytující se například v Karpatské pánvi v souvislosti s takzvanou badenskou kulturou. Vzhledem k tomu, že badenské společnosti měly rozsáhlé obchodní styky nejen se západem střední Evropy, ale i s jihovýchodní Evropou, můžeme zde usuzovat na jakési prostřednické postavení mezi střední Evropou a Blízkým východem. Případně mohlo být kolo vynalezeno více či méně současně na různých místech. Nezávisle na této otázce se první polovina 4. tisíciletí př. Kr. vyznačuje dalšími zásadními změnami. U pěstování zemědělských plodin botanici pro jih střední Evropy konstatují, že plevel vyskytující se v nálezech obilí nepatří už k obdělávání půdy okopáváním, nýbrž že se zřejmě mnohem více používalo rádlo. Značný nárůst nálezů přeslenů svědčí o vzrůstajícím významu zpracování vlny. Zavedení chovu ovcí pro vlnu je archeologicky

Srovnání plánů vesnic

Rádlo a zpracování vlny

318


pravděpodobné a podle změn velikosti skeletů osteologicky prokazatelné nejméně od 3100 př. Kr. Další změnou je zavedení koně domácího, jež ve střední Evropě pozorujeme asi od roku 3100 př. Kr.

Momentka z roku 3000 př. Kr.

Hospodaření se zásobami

Výšinná sídliště

Metalurgie mědi, megalitické objekty, kolo a vůz – změny za mladší doby kamenné zasáhly různé evropské společnosti a krajiny různě. Rozmanitost kontinentu je patrná například na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. Kr., tedy řadu generací předtím, než celoevropské vývojové procesy ještě jednou zásadně změní společnosti mladší doby kamenné. Z jihu střední Evropy známe společnosti, které budovaly malá příkopová ohrazení (chamská kultura) a měly částečně přesně rozvržené plány vesnic s velkými stavbami orientovanými na cesty (horgenská kultura). Archeologicky prokazatelné jsou v některých případech obilné sýpky, jež patrně nepatřily jednotlivým domácnostem (řivnáčská kultura), a tudíž si vyžadovaly institucionální kontrolu hospodaření se zásobami. Příznačná pro prakticky všechny skupiny jihoněmeckého prostoru je ne existence archeologicky dokumentovaných pohřbů: na rozdíl od severní části střední Evropy chybějí megalitické hroby s výjimkou několika málo v Hornorýnském příkopu. Dále na sever nyní spojují komplexní společenské struktury v oblasti středního Labe a Sály všechny jmenované inovace: metalurgie mědi se zde vyvíjí na samostatném základě, rozmanitost společnosti se projevuje rozmanitostí pohřebních zvyklostí, a to jak u ojedinělých, tak kolektivních hrobů, bohatství se zakládá na optimálním zemědělském využití úrodných zdrojů a umožňuje vznik opevněných centrálních sídlišť. Na rozdíl od oblasti středního Labe a Sály vyvíjejí severoněmecké a jihoskandinávské společnosti nálevkovitých pohárů optimální podmínky pro „přizpůsobený“ neolit nikoli závislý na sprašových oblastech, nýbrž vázaný na severoevropské morénové regiony. Pohled do jihovýchodní Evropy nás pak nejdříve vede k archeologickým nálezům, které se kvalitativně nijak zvlášť neliší od toho, co jsme poznali ve střední Evropě. Měď už nehraje žádnou zvláštní roli, společenství zakládají výšinná sídliště a žijí spíše neolitickým způsobem života. Teprve v thrácké a řecké oblasti se setkáváme se společnostmi výrazně ovlivněnými vývojem v Anatolii: silnější sociální diferenciace se archeologicky projevuje v bohatých hrobech. Pohled na západ poukazuje na regionální vývojové linie na Britských ostrovech nebo v jihozápadní Evropě, o kterých jsme již psali výše. Rozhodující a kvalitativně jiné jsou oproti tomu chalkolitické společnosti na Apeninském a Pyrenejském poloostrově, z nichž se vyvinou zcela nové kultury. Prvními posly nové doby a nových vývojových procesů jsou velkoplošné archeologické kultury, které se poprvé projevují ve východní


319

Evropě. Jmenujme zde takzvanou kulturu kulovitých amfor, jejímž charakteristickým rysem jsou nádoby připomínající kalabasy a která se vyznačuje především jednotlivými skrčenými pohřby. Hrobový inventář nacházíme rovněž u dvojitých pohřbů dobytka v antipodické a skrčené poloze. Značný význam chovu skotu a extenzivní formy chovu nepochybně vedly Extenzivní k vysoké mobilitě a velké oblasti rozšíření těchto společenství mezi Čer- chov dobytka ným a Baltským mořem.

Přelom věků – o chovatelích dobytka a válečnících Evropě 3. tisíciletí př. Kr. dominují dva velkoplošné kulturní komplexy, jež podle keramiky pro ně typické nazýváme kulturou se šňůrovou keramikou a kulturou zvoncovitých pohárů. Podobně jako u kultury kulovitých amfor jsou v rozsáhlých oblastech Evropy rozšířeny především hroby. Kultura se šňůrovou keramikou (2800 –2200 př. Kr.) se vyznačuje pohlavně diferencovaným pohřbíváním: muži jsou pohřbívání ve skrčené poloze na pravém boku s hlavou na západ, zatímco ženy na levém boku s hlavou na východ. Charakteristickým rysem mužských pohřbů je výbava zbraněmi, respektive symboly statusu, válečnou sekerou, šípy a lukem. Šňůrová keramika se vyskytuje ve východní, severní a střední Evropě a vyvinula se zjevně z různých zdrojů, mimo jiné i ze společností kulovitých amfor. Kultura zvoncovitých pohárů se rovněž vyznačuje pohlavně diferencovanými pohřby ve skrčené poloze, tentokrát však na pravém boku leží ženy a muži na levém. Orientace hrobů je severojižní. V mužských hrobech nacházíme měděné dýky, rovněž často šíp a luk. Kulturu zvoncovitých pohárů pozorujeme zhruba od roku 2800 př. Kr. na Pyrenejském poloostrově a šíří se asi až do roku 2000 př. Kr. do rozlehlých oblastí západní, severní a střední Evropy, rovněž do západního a centrálního Středomoří. Popsaná charakteristika obou skupin je nejvýraznější tam, kde se setkávají – ve střední Evropě. Vztah, často popisovaný jako dialektický, je mezi oběma společnostmi patrný nejvýrazněji v případech výskytu na stejných územích, kde se vzájemně vymezují. Historická interpretace archeologických památek kultur se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů byla vždy velikou výzvou. Jak je možné, že se rozšířily do tak velkých oblastí s tak homogenní materiální kulturou a jak si vysvětlit pohlavně diferencované pohřbívání nebo důraz kladený na zbraně? V centrálních oblastech šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů však bohužel skoro neexistují sídelní nálezy, jež by nám pomohly v rekonstrukci všedního života. Zde však kupodivu došlo v posledních letech ke značnému pokroku. U kultury se šňůrovou keramiku zjišťujeme jako průběžný sídelní vzorec sílící princip dvorců nebo malých osad. Namísto z opevněných vesnic nebo příkopových ohrazení patrně přinejmenším celá střední Evropa sestávala z dvorců, u kterých lze jen

Pohlavně diferenco vané pohřbívání

320

Dvorce a malé osady

Vysoká mobilita

Ideál bojovníka


stěží očekávat silnou sociální diferenciaci společnosti. To by vysvětlovalo i nepřítomnost středisek. Nejlepším příkladem pro takové naleziště je Wattendorf-Motzenstein ve Franském Švýcarsku, kde se v okolí jedné cesty prokázalo asi pět současně existujících dvorců postavených na prahových trámech. Pěstovala se pšenice dvouzrnka a jednozrnka, choval se skot, významnou roli hrál i lov. Prokázán je domestikovaný kůň. Na jedno naleziště je třeba počítat zhruba s 25 až 50 obyvateli. Modely kol svědčí o významu vozu, hliněné sekery dokládají rituální význam válečné sekery. Depot mlecích kamenů na nedaleké skále potvrzuje i význam obilnářství. Trvání osídlení lze vymezit na dvě až čtyři generace, tedy velice krátce. Ale i jiná naleziště šňůrové keramiky svědčí o značně krátkém osídlení. Archeozoologická a archeo botanická zjištění ukazují, že ve 3. tisíciletí př. Kr. lze poprvé doložit zakládání zelených ploch pro chov dobytka a extenzivní dobytkářství. Můžeme tedy prohlásit, že hospodářství kultury se šňůrovou keramikou se vedle pevných jednotek vyznačovalo vysokou mobilitou odpovídající požadavkům chovu dobytka. Tím se kultura se šňůrovou keramikou vyvinula v protipól neolitických a chalkolitických společenství 4. tisíciletí př. Kr., u kterých velkou roli zjevně sehrávala regionální identita a jejichž společenský vývoj určovaly pevné sociální struktury s centrálními místy a centrálními instancemi. Nyní se zdá, že v organizaci malých jednotek dominují spíše rodinné nebo příbuzenské skupiny. Něco velmi podobného lze předpokládat i u společnosti kultury zvoncovitých pohárů. Podrobné dokumentace, například k jihoskandinávskému nalezišti Bejsebakken, ukazují, že sídelní obraz určovaly rovněž dvorce a osady. Třebaže archeologické důkazy jsou ještě skrovnější než u kultury se šňůrovou keramikou, lze v souvislosti se střední a severní Evropou předpokládat řídký sídelní obraz s dvorci. Již jsme poukázali na to, že například v případě Stonehenge na Britských ostrovech se kultura zvoncovitých pohárů extrémně silně podílí na vývoji a obsazování rituálních center. Právě mobilní společenství potřebují taková střediska. Najdeme je i ve střední Evropě, například rondel v Pömmelte v oblasti středního Labe a Sály, kde četné kůlové jamky nasvědčují existenci velkého dřevěného kruhu jako ve Woodhenge nebo v Durrington Walls a kde lze z uložení kostí a nádob usuzovat na komplexní úkony. Vidíme, že třetí tisíciletí před naším letopočtem je zásadně jiné než čtvrté, existuje tu však ještě jedna rozdílnost. I ve 4. tisíciletí už máme dokázánu specializaci na zbraně určené k zabíjení, avšak hroby kultur šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů reprezentují normovaný ideál bojovníka, ideál, který svou jednotností nasvědčuje válečnické společnosti. Tím se možná setkáváme s prvními formami válečnictví na ideologickém základě projevujícím se v následující době bronzové v podobě hrobů bojovníků.

Doba bronzová – epocha mezi prehistorií a civilizací

321

DOBA BRONZOVÁ – EPOCHA MEZI PREHISTORIÍ A CIVILIZ ACÍ Albrecht Jockenhövel

Úvod Prostor a čas Kultura doby bronzové jako taková – oproti předchozí době kamenné a chalkolitu, ale i následující době železné – existovala na Předním východě, v celé Evropě, v celé severní Africe, zvláště pak v Maghrebu, a ve velkých částech Asie – patří sem i kultura poříčí Indu – až po Čínu legendárních dynastií Sia a Šang, zatímco na okrajích těchto oblastí se setkávala s nekovovými kulturami žijícími ještě v prostředí doby kamenné, které pouze ojediněle přijímaly bronzové předměty, nebo jako ve střední a severní Skandinávii i v severní Eurasii dokonce s rybářskými a loveckými kulturami. Na základě četných společných rysů však můžeme označovat celé 2. tisíciletí př. Kr. tradičním pojmem doba bronzová. Starověk však slovo „bronz“ neznal. Pro měď, respektive slitiny mědi Slovo a cínu, se používalo slovo aes. Podle jednoho zdroje prý pochází z aes „bronz“ brundisinum, termínu, označujícího kov, na jehož výrobu se specializovaly dílny ve starověkém Brundisiu (Brindisi). V antickém pořadí věků, pojmenovaných podle hlavních kovů, byl bronzový věk již za dob řeckého rolnického básníka Hésioda, současníka Homérova, zaniklým, šťastným a osvíceným věkem bohů a hrdinů, který následoval po ideálním „zlatém“ a „stříbrném“ věku a předcházel zkaženému, nynějšímu „věku železnému“. V době bronzové mnohdy koření četné antické mýty tradované až doby železné – jako trójská válka, pověst o Argonautech a thébský okruh bájí –, jež mají dodnes svou uměleckou (i historickou) vypovídací hodnotu. Doba bronzová byla vědecky vyčleněna jako samostatná epocha až na počátku 19. století prehistorickým bádáním, které vzešlo z romantismu. Tehdy ve 20. letech 19. století zavedl Dán Christian Jürgensen Thomsen (1788 –1865) dodnes konvenčně používanou třídobou periodizaci pravěku na dobu kamennou, dobu bronzovou a dobu železnou. A tak dnes dobu bronzovou chápeme jako epochu mezi koncem 3. a počátkem 1. tisíciletí př. Kr., kdy se bronz jako standardizovaná slitina mědi a cínu stal převládajícím materiálem pro výrobu skoro všech kovových předmětů. Na jeho výrobu existovaly v Mezopotámii podrobné receptury už ve 3. tisíciletí př. Kr.

322

Egyptské nálezy

Rozluštění tabulek s lineárním písmem B

Periodizace doby bronzové


K ranému obrazu doby bronzové přispěly zásadní měrou spektakulární vykopávky meklenburského obchodníka Heinricha Schliemanna (1822–1890) na Hisarlıku, bájné Tróji s „Priamovým pokladem“, a v hradbami obehnaných Mykénách, kde v prvním kruhu šachtových hrobů nalezl mnoho zlatých masek, z nichž jednu považoval za Agamemnonovu. Krátce nato vykopal Angličan sir Arthur Evans (1951–1941) palác v Knóssu a v jednom honosném sále nalezl domnělý trůn krále Mínóa. Jestliže tyto objevy byly zprvu ještě značně ovlivněny ranými řeckými mýty, obzvláště pak Homérovými eposy, v následující době se stále více ukazovalo, že egejské nálezy mají protějšky v bronzových civilizacích starého Egypta a Přední Asie a jiných ve zbytku Evropy, a že tedy představují jakýsi most. Seznamy egyptských faraonů a mezopotamských i chetitských králů poskytují dodnes důležité historické a absolutně chronologické opěrné body i pro předliterární kultury staré Evropy. Už jen pravidelné staroegyptské námořní výpravy do pohádkově bohaté země Punt (kdesi v Africkém rohu?) jsou poučnými příklady toho, kterak probíhal obchod, případně směna s „domorodými“ okrajovými národy. Nedávno prozkoumaný vrak lodi z Uluburunu, která se mezi lety 1330 –1320 př. Kr. potopila u tureckého jižního pobřeží, měla na palubě mimořádně cenný náklad, zejména měděné a cínové ingoty zvláštního tvaru (tzv. ingoty ve tvaru volských kůží). Tyto ingoty, převážně z kyperské mědi, byly mezitím nalezeny v celém Středomoří, jejich fragmenty se objevily i v jihozápadním Německu. Přelom v bádání o době bronzové nastal, když roku 1953 Michael G. F. Ventris rozluštil tabulky s lineárním písmem B dokumentující nejstarší verze starořečtiny. Tímto písmem jsou sice zaznamenána především hospodářská data, přesto se stále více daří chápat obrysy organizace mykénských států v čele s králem wanaxem. Z chetitských pramenů se dozvídáme o zemi Achchijava, která se rozkládala na západě a v níž četní badatelé shledávají část mykénského Řecka. Proto dobu bronzovou v Egeidě můžeme právem považovat za plnohodnotné historické období vyznačující se četnými rysy rozvinuté civilizace, zvláště pak používáním písma. Vztah Egeidy ke zbytku Evropy se dnes již nenazírá pouze z pohledu nějakého kulturního rozdílu (ex oriente lux), nýbrž stále více se ukazují plodné vzájemné styky a svébytnost jednotlivých evropských krajin doby bronzové. Vztahy mezi všemi skupinami bezpochyby existovaly; už výskyt takzvaného baltského jantaru, který se nachází od východní Anglie až po dnešní Pobaltí, v mykénských hrobech svědčí o obchodování mezi předliterární Evropou a egejskými civilizacemi doby bronzové. Na rozdíl od možností historické periodizace lze němé nálezy evropské doby bronzové vzhledem k neexistenci písemné tradice členit pouze relativně archeologicky a absolutně chronologicky je lze datovat pomocí archeometrických metod, například chronologií letokruhů nebo radiokarbonovou metodou datování. Doba bronzová centrální střední Evropy se konvenčně člení na starší dobu bronzovou (konec 3./počátek 2. tisíciletí

323

Doba bronzová – epocha mezi prehistorií a civilizací 2500

2300

2100

1900

1700

1500

1300

1100

900

700

500 př. Kr.

šňůrová keramika a zvoncovité poháry

mohylová kultura střední doby bronzové

raná doba bronzová

A1

A2

šňůrová keramika a zvoncovité poháry

B

C

D

kultura popelnicových polí

Ha A

Ha B HaC HaD Lt A

kultura mohylová popelnicových polí kultura předlužická lužická kultura kultura

únětická kultura

I

II

III

zvoncovité poháry starší doba bronzová

kultura jednotlivých pohřbů

latén- západ ská střední kulEvropy tura

halštatská kultura

IV

billendorfská kultura

V

VI

kultura popelnicových polí

předřímská doba železná

mladší doba bronzová

I

II

III

IV

V

PAUL REINECKE

východ střední Evropy OSC AR MONTELIUS

sever střední Evropy

VI

OSC AR MONTELIUS

předřímská doba železná

Skandinávie

pozdní neolit kultura jednotlivých pohřbů

zvoncovité poháry

starší doba bronzová

mladší doba bronzová

typy pazourkových dýk

I 2500

2300

II

III 2100

IV 1900

V 1700

1500

1300

1100

900

700

500

Periodizace doby bronzové a železné ve střední a severní Evropě

až do 16. století př. Kr.), střední dobu bronzovou (od 16. po 13. století př. Kr.) a mladší dobu bronzovou (od 13. po 9./8. století př. Kr.). O tyto systémy se opírají systémy sousedních regionů, například v západní Evropě (atlantická doba bronzová), Itálii nebo v Pobaltí. Důležitými rozlišovacími znaky jsou vedle nálezů, členěných většinou typologickou metodou, rovněž pohřební zvyklosti a podoba hrobů: ve velkých částech střední Evropy starší dobu bronzovou charakterizují ploché hroby skrčenců, střední dobu bronzovou mohyly s kostrovými pohřby a mladší dobu bronzovou zase žárové pohřby v plochých hrobech s popelnicí – z toho také období popelnicových polí. Konec doby bronzové končí různě podle území a souvisí s přijetím železa jako nového materiálu. Evropa od východu na západ a od jihu na sever přecházela ve staletích mezi lety 1000 a 700/600 př. Kr. postupně k době železné, jejíž starší období se označuje jako doba halštatská a mladší jako doba laténská. V ní se na prahu svých dějin v mnoha základních rysech zformovala Evropa.

př. Kr.

324


Současníci v době bronzové Ačkoli doba bronzová předliterární staré Evropy se ještě neprojevila v antických historických pramenech, přesto byla ve své patnáctisetleté hisPartneři torii partnerem raných egejských civilizací. Náčelník ze středoněmeckého raných Leubingenu (kolem 1900 př. Kr.) byl téměř současníkem babylónského civilizací krále a zákonodárce Chammurapiho (1728 –1686 př. Kr.), bezejmenných vládců na alabastrovém trůnu mínójského Knóssu a na mykénském hradě. Jezdec z vozového hrobu z Poingu (Horní Bavorsko) žil v době Ramesse II. (1290 –1224 př. Kr.) a chetitského velkokrále Muvatalliho, leč příliš daleko, než aby k němu dolehla bitevní vřava u Kádeše. Jezdec z vozového hrobu z Hartu an der Alz (Horní Bavorsko) byl současníkem Ramesse III., který v deltě Nilu porazil hrozivé „mořské národy“. Těmto národům badatelé často přisuzovali vinu za pád mykénského palácového systému, Chetitů a syrsko-palestinských městských států. Již dlouho existuje názor, že východištěm tohoto „velkého stěhování“ na zemi a na moři byla dokonce střední Evropa. Homérova raně řecká šlechta v lecčems odráží rysy doby bronzové – v chování, myšlení a étosu hrdinů. Pověstmi opředená trójská válka se bojovala převážně bronzovými zbraněmi soubojovým způsobem doby bronzové. Současníci pozdní doby bronzové ve střední Evropě, jako ten, jenž byl pohřben v „královské mohyle“ v braniborském Seddinu, mohli ještě zažít vzestup Asýrie jako nového mocenského faktoru na Předním východě nebo na možných cestách Atlantikem potkávat foinícké obchodníky.

Civilizace doby bronzové a jejich předliterární partneři Největší rozdíly mezi evropskými a předoasijskými kulturami doby bronzové spočívají v oblasti písemné kultury a s ní spojenými strukturami. Lidé uměli psát pouze ve vyspělých kulturách doby bronzové – v Egyptě hieroglyfy, na Předním východě klínovým písmem a ve Středomoří lineárním písmem A a B. Z tamních archivů známe řadu detailů o státních, soukroArchivy mých a hospodářských událostech. Známe z nich jména uctívaných bohů písemností a s nimi spojených kultovních rituálů. Mýty se už nejen vyprávěly, nýbrž se i písemně zachycovaly a tradovaly. Paláce a chrámy představovaly centra moci, na kterých byl závislý zbytek obyvatelstva, i venkovského. Hradbami obehnaná města se navíc členila na funkční areály jako palác, chrám, řemeslnické čtvrti a obytné čtvrti pro poddané obyvatelstvo. Srovnatelné nebo podstatně jiné struktury se pro předliterární Evropu zjišťují pouze nepřímo, tedy z archeologických nálezů. Proto při veškerých společných rysech musíme mít neustále na zřeteli, že srovnáváme státní společenství s předstátními společnostmi. Základem doby bronzové Starého světa je ve srovnání s předchozím chalkolitem mnohem efektivnější metalurgie zakládající se na hornictví


325

pronikajícím stále hlouběji pod povrch, a na dokonalém kovolijectví a kovářském zpracování tvrdších předmětů zhotovovaných nyní ze slitin. Pro přístup k mědi a cínu potřebným pro výrobu bronzu, ale i ke zlatu, stříbru a jantaru, k jejich opatřování a kontrole – ve staré Evropě se adaptovaly rovněž váhové soustavy– sloužily místy rozsáhlé a komplexní systémy, jejichž příkladem budiž „multikulturní“ náklad ztroskotané lodi z Uluburunu. Podporovaly vzájemné styky skupin obyvatelstva doby bronzové a toto propojení přispělo zásadní měrou k vytváření spřízněných kulturních rysů. V jednotlivých historických prostorech Evropy se vyvíjejí vzájemně propojené společnosti se silnější hierarchizací oproti době měděné, které se vyznačují především mimořádně vybavenými hroby, předměty z drahých kovů, bohatými kovovými depoty v zemi, pod vodou nebo v močálech, specifickými uměleckými projevy, jako skalními rytinami (jižní Skandinávie, Val Camonica, Monte Bego), figurálními uměleckými díly a komplexní nadregionální symbolikou, v níž ústřední místo zaujímalo slunce, jako u takzvaným zlatých klobouků, u slunečního vozu z Trundholmu (Sjælland) a ptačího slunečního člunu. Terénní památky doby bronzové, jako velké mohyly – především v jižní Skandinávii a severním Německu – a hradiště na výšinách, dodnes dávají ráz evropské kulturní krajině. Do starší doby bronzové spadá poslední stavební fáze enigmatického Stonehenge a do mladší doby bronzové stejně tak záhadné sardinské nuraghy. K zásadním inovacím doby bronzové patří vedle technologie zpracování bronzu mimo jiné další vývoj válečnictví, jako nové bojové techniky (nástup meče), chov koní zpočátku k tahu (též válečných vozů), později k jízdě, stavba sídlišť silně opevněných hradbami z kamene, dřeva a země, v zemědělství vytváření pravidelných polních systémů a počátky kočovného pastevectví (transhumance), jakož i dobývání nových životních prostorů, například kontinuální osidlování horských oblastí. Přesto však přechody mezi končící dobou kamennou (i chalkolitem), bronzovou a po ní následující dobou železnou probíhaly v jednotlivých velkoregionech plynule a stejně jako v jiných oblastech kultury se pohybovaly mezi ochotným přijímáním a zásadním odmítáním. Tak sama bronzová slitina se ve velkoregionech Evropy stala postupem času běžnou až v průběhu starší doby bronzové a ochočený kůň cválal z končící pozdní doby kamenné do časné a starší doby bronzové, kde byl nejen zapřahán před válečný vůz, nýbrž získal i vysoký symbolický význam, jak je patrno ze slunečního vozu z Trundholmu (kolem 1400 př. Kr.). První drůbež Evropy, jejíž předkové přišli patrně z Přední Asie, odtřepetala z pozdní doby bronzové do doby železné. Podobnou situaci lze pozorovat i v zemědělství. Až v mladší době bronzové, například zejména ve střední Evropě, dochází ke změně v pěstování kulturních plodin, která formovala i pozdější doby. V kultu doby bronzové staré Evropy vystřídal koně vodní pták v kombinaci se sluncem (symbolika ptáka a slunce) a ke konci doby bronzové, respektive na přechodu k době železné, nastoupil jelen, aby nakonec ve

Efektivnější technologie zpracování kovu

Plynulé přechody

326


starší době železné uvolnil místo člověku. Markantními příklady jsou velké kamenné plastiky doby železné jako v Hirschlandenu (Bádensko-Württembersko) anebo v raně keltském Glaubergu (Hesensko).

Epocha kořenů historické Evropy Doba bronzová staré Evropy je poslední historická epocha, v níž jednali pro nás bezejmenní jednotlivci a bezejmenné skupiny lidí. Z následující doby železné jsou z antických pramenů – zvláště pak následkem řecké kolonizace od 8. století př. Kr. – a z nejstarších písemných svědectví již jmenovitě známy osoby, skupiny osob, kmeny, případně etnika. Jestliže správně čteme nejstarší tabule národů, například „otce dějepisu“ Hérodota (5. století př. Kr.), nelze ve staré Evropě pochybovat o existenci mnoha různých etnik. V Evropě předřímské doby železné se hovořilo například indoevropskými, semitskými a jinými jazyky, třeba etrusky – o tajemné baskičtině ani nemluvě. Pěkný příklad se dochoval z raně řecké kolonie Pithékúsai na ostrově Ischii (Neapolský záliv), která byla založena kolem roku 770 př. Kr. a vzkvétala asi až do roku 700 př. Kr. O vícejazyčnosti takové obchodní stanice svědčí nejen proslulý Nestorův pohár s řeckými verši, dovezený patrně ze Rhodu, ale i semitské nápisy na jedné řecké Jazyková zásobní nádobě na víno nebo olivový olej. Jak hluboko lze tuto evroprozmanitost skou jazykovou rozmanitost vysledovat zpět do doby bronzové, stále ještě nevíme, avšak ze středního a západního Středomoří existují již z 8. a 7. století př. Kr. příslušné jazykové památky v řečtině, etruštině a foiníčtině. Ve starším bádání často diskutovaná otázka, zda většina obyvatel Evropy doby bronzové ovládala některý z indoevropských jazyků doložených v době železné, už dnes není v popředí pozornosti. S přihlédnutím k častým kulturním změnám se vychází spíše z toho, že kořeny pozdějších doložených jednotlivých jazyků sahají přinejmenším do této doby, na základě toho však nelze provádět rekonstrukci etnik.

Životní prostředí doby bronzové jako historické dědictví Klima Doba bronzová v Evropě spadá do vegetačního pásma subboreálu. Toto

klimatické období se projevuje kolísáním chladných vlhkých, teplých vlhkých a suchých teplých fází. Jsou v podstatě podmíněny makroklimatickými změnami v interakci atlantického a kontinentálního klimatu i postupem a ústupem arktických a alpinských ledovců. Raná mladší doba bronzová snad dokonce poznala dlouhé období sucha. Jedno geostratigraficky prokazatelné období vlhka (dokonce se hovoří o „klimatickém zvratu“), spojené se zvýšením vodních hladin, vedlo na konci středoevropské doby bronzové k relativně rychlému konci severoalpských nákolních sídlišť, čímž tato sídelní forma pocházející z mladší doby kamenné definitivně zanikla.


327

Za sledem sekulárních klimatických výkyvů a archeologickou periodizací doby bronzové stojí ovšem jeden kauzální řetězec: příznivé klimatické podmínky vedly zpočátku díky zvýšené zemědělské produkci k potravinovému přebytku, jenž podmiňoval růst obyvatelstva, po kterém následovaly společenské změny, jako koncentrace osídlení a růst výroby, vedoucí opět ke vzniku sociálních rozdílů a ke konfliktům. Když hrozilo přelidnění a s ním nastupující úbytek potravin, systém narazil na meze svého růstu. V případě evropské doby bronzové se předpokládá rozšiřování zemědělského prostoru, silné výpady do anoikumeny, tedy neobydleného, neznámého prostředí, a hlubší zásahy do stávající kulturní krajiny. Orání pluhem s využitím tažné síly dobytka pomocí jařma nebo koňského spřežení, zakládání polí, přechod od neolitického jednopolního hospodářství k dvoupolnímu hospodářství doby kovové, střídání jaře a ozimu, členění krajiny na více oblastí využití – pole, lesy a louky, zavádění nových živočišných a rostlinných druhů, nástup salašnictví a vzdálené odloučené pastvy, to jsou hlavní body nového vývoje v zemědělství doby bronzové. Na jak Zemědělství velké ploše byla krajina utvářena, dokazují mnohdy dodnes patrné sídelní a polní systémy na Britských ostrovech. Vzhledem ke spojení člověka doby bronzové s přírodou se lze právem domnívat, že do religiózního obrazu světa doby bronzové vstoupily i přírodní katastrofy, jako se například ve starověkém Orientě doby bronzové písemně tradoval mýtus o potopě.

Přehled technického vývoje Všude, kde působily kultury doby bronzové, byly technické základy více či méně totožné; to platí i pro vyspělé kultury včetně Číny. Tehdejší horníci a metalurgové sice mohli stavět na základech, které sahaly až do počátku doby měděné, ale až v době bronzové své znalosti empiricky prohloubili natolik, že měly vliv na budoucnost. Nyní se především dařilo těžit vhodné rudy z větších hloubek, cíleně je zpracovávat v kov, slévat je s jinými kovy v nový materiál a dát mu litím a kováním požadovaný tvar. Ve kterých oblastech Starého světa byly bronzy poprvé cíleně vyrobeny, není ještě zcela jasné, protože u raných objektů nelze vždy rozlišit mezi přirozenou příměsí a slitinou. Série analýz bronzů dokazují, že se všude relativně brzy rozšířil „klasický“ cínový bronz – asi s desetiprocentním podílem cínu – a že odlišné podíly cínu se omezovaly na výrobu určitých předmětů, především šperků. Raná centra se bezpochyby nacházela na Blízkém východě a v Malé Asii, v Mezopotámii, Anatolii a Tróadě, ale i v Evropě samé, kde na Britských ostrovech a v Bretani, jakož i v Čechách a středním Německu existovala v bezprostřední blízkosti dosažitelná ložiska mědi a cínu. Zejména v západní Evropě se velice brzy vyvinula Měď a cín výrazná kultura charakterizovaná kvalitními slitinami mědi a cínu. Nyní už můžeme trvale rozlišovat mezi oblastmi suroviny vlastnícími a oblastmi na nich závislými, a to se všemi ekonomickými a sociálními implikacemi.

328

Báňská technika a výroba mědi

Lití bronzu


Šíření mechanických, fyzikálních a chemických znalostí probíhalo zjevně velice rychle, přičemž významným ohniskem inovací byly vyspělé civilizace. Odtud se inovace rychle projevily na celém subkontinentu Eurasie. V Mezopotámii se už ve 3. tisíciletí sepisovaly receptury různých slitin mědi a cínu. Těžba potřebných rud, především mědi, sice i nadále závisela na vhodných ložiscích, ale když se vyčerpaly snadno dosažitelné zásoby oxidových a uhličitanových rud jako malachitu, začaly se dostatečné zdroje hledat stále hlouběji. Ložiska jako Ross Island, Mount Gabriel (obě jihovýchodní Irsko), Great Orme (severní Wales) a Mitterberg (u Bischofhofenu v Salcbursku) vedou k evoluci v báňské technice a k nárůstu výroby mědi. Zvláště v Mitterbergu lze sledovat, jak byla vyrubána skoro desetikilometrová hlavní chodba s místy vydřeveným systémem štol a šachet, občas dlouhých přes 300 metrů a hlubokých až 190 metrů, a jak se na železo bohatý chalkopyrit dobýval v takřka průmyslových rozměrech ohněm a vylamováním. Na povrchu se ruda v bližším nebo širším okolí dolu rozmělňovala, na jílových plochách ohraničených kameny se z ní vypražovala síra, jemnozrnný rudný koncentrát se dále obohacoval a při teplotách asi 1200 –1300 °C se v šachtových pecích s kamennou vyzdívkou, které měly standardizované rozměry a vytápěly se dřevěným uhlím rozdmýchávaným měchem, tavil na měděný lech (kamínek). Lech se ještě dále rafinoval, až se v podobě plankonvexních slitků dostal do oběhu jako skoro ryzí surová měď, tedy měď s nízkým obsahem železa. Odhaduje se, že Mitterberg každý rok dodával rudu produkující na 10 tun surové mědi. Z analýz kovu vyplývá, že z tohoto a rovněž z alpských rudných rudotvorných ložisek pochází převážná část surové mědi v rozlehlých oblastech střední Evropy severně od Alp. Ke konci doby bronzové nastala zřejmě krize, protože asi od roku 1000 př. Kr. klesal podíl kvalitní surové mědi a do oběhu přicházela surová měď získaná z leštěnců, jež byly na slitiny méně kvalitní. Právě to mohla být příčina, proč se od této doby stále více přecházelo k využití železa, které až dosud platilo spíše za tajemný, vzácný a cenný kov, o němž se soudilo, že část jej spadla z nebe jako meteorické železo, a zpočátku se používalo pouze na honosné předměty nebo ozdoby. Když se pak slévala narudlá surová měď a šedá až načernalá cínová ruda, získal se podle poměru smíšení narudle žlutý, zlatožlutý nebo bělavě se třpytící bronz. Čím více cínu se přidávalo, tím se snižoval bod tání – až hluboko pod 1000 °C. Dalšími žádoucími efekty byly oproti dřívějším druhům mědi lepší licí vlastnosti a tvrdší materiál, který se dal kováním za studena ještě vytvrdit (asi na stupeň 200 až 230 tvrdosti podle Brinella oproti třiceti u mědi). Vzhledem k tomu, že cín byl vzácnější než měď, vytvořila se pro získávání a distribuci tohoto žádaného kovu opět nadregionální síť, k níž se družily podobné sítě pro jantar a sůl. V době bronzové se vyvinuly nejdůležitější licí techniky, tříbily se a tradovaly do následujících epoch. Četné mistrovské výkony řemeslného


329

umění doby bronzové spočívají na dokonalém zvládnutí lití bronzu, jež umožnilo výrobu jakéhokoli tvaru – u čepelí meče až do jednoho metru délky. Ačkoli hlavní role jistě připadala licím vlastnostem – zde se kov z chalkopyritů a cínu skvěle doplňovaly – význam měly též barva, tvrdost a zvuk vyráběného předmětu, při výběru slitiny se tedy brala v potaz i estetická a funkční hlediska. Ve slévačství doby bronzové se zpravidla používaly hliněné, kamenné a kovové licí formy, které se dochovaly ve velkém počtu ze sídlišť, už méně z depotů a ještě méně z hrobových nálezů. Už od samého počátku existovala těsná vazba mezi používanými technikami a zhotovovaným předmětem. Byly tu jednoduché i velice složité techniky sahající od archaického lití do otevřené a zavřené formy až po lití do vícedílné formy. Litím do zavřené formy se vyráběly jen relativně ploché a jednostranně profilované artefakty. Výhradně touto metodou se produkovaly tisíce srpů s hákovitou rukojetí, s trnem a s řapem. Při lití do ztracené formy se požadovaný předmět vymodeloval z vosku a obalil hlínou, jež se vypalovala. Vosk se z formy vypustil a na jeho místo přišla bronzovina. Po vychladnutí se forma musela rozbít. Tento postup se podobá pozdějšímu tradičnímu lití zvonů. Odlité předměty se cídily, dále přepracovávaly a – v případě nutnosti – zdobily, především dláty nebo razidly. Rytí nastoupilo až ke konci doby bronzové. Každý kus byl originál a série se vyráběly jen zřídka. Opakovaně zahřátý a prudce zchlazený bronz je kujný a lze jej – stejně jako barevně značně podobné zlato – vytepat ve velmi tenký plech. K plastickému tvarování se používala kladiva z kamene, kostí a kovu spolu s patřičnými kovadlinami. Vznikaly menší a větší práce, které se skvěle dochovaly zejména na velkých předmětech z bronzového a zlatého plechu. Rovněž nesmíme přehlédnout, že bronzy se daly opakovaně tavit. Doba bronzová je tudíž počátkem recyklačního hospodářství. Výpočty ohledně množství vynaložené práce na výrobu těchto bron- Množství zových a zlatých předmětů kolísají mezi několika hodinami a několika vynaložené týdny. Zejména u náročnějších činností vyvstává otázka organizace práce práce a stupně specializace, neboť jistě ne každý vesnický kovář dokázal zhotovit náročnější předměty. To však stejnou měrou platí i pro těžbu a zpracování kovu, neboť velký důl typu Mitterbergu se jistě musel opírat o příslušnou místní infrastrukturu a koordinaci prací. Slévatelný a kujný bronz si dokázal tradiční roli uhájit ještě v následující době železné, musel však v rozsáhlých velkých oblastech ustoupit nyní takřka všude těženému kujnému železu, které se podařilo slévat až v pozdním středověku. Protože železné rudy byly dostupné takřka u každého prahu, distribuční síť surovin doby bronzové se postupně rozpadala a nahradila ji síť regionální. Hovoříme tedy o „demokratickém“ kovu železe, jehož vlastnění a funkce nebyly tak očividně spojeny s vlastníkovým statusem. Technologie železa vyšla rovněž z Předního východu, a to kolem roku 1200 př. Kr., v souvislosti se zhroucením starého systému států,

330


a odtud se přes Středozemní moře šířila na západ a přes Balkán a Itálii do střední, severní a západní Evropy. Houbovité železo, získávané v malých šachtových pecích se zahloubenou nístějí a stále ještě značně znečištěné, se rozžhavilo a kovářsky čistilo na kovadlině. Měkké nízkouhlíkaté železo se pak vykovalo do požadovaného tvaru.

Společnost doby bronzové Společné rysy v hmotné i nehmotné oblasti kultur doby bronzové, patrné vzájemným působením a komunikacemi na velkém prostoru, vzbuzují otázku, zda existují shody i ve společenské oblasti. Bylo by troufalé předpokládat pro celou starou Evropu stejné sociální struktury, na to Dvě jsou prostorové a časové rozdíly až příliš veliké. V zásadě však můžeme vývojové rozlišovat dvě samostatné vývojové linie. Východní Středomoří ovládaly linie státy vyspělých civilizací s výraznými hierarchickými strukturami. Zbytek Evropy se vyznačoval předstátními společnostmi, ve kterých zřejmě probíhala jen nepatrná sociální evoluce; nepřekračovaly status společenství vedených náčelníky.

Generativní struktura a skladba Ačkoli se za evropské doby bronzové zlepšila potravinová základna, jak vyplývá z rozšiřujícího se spektra užitkových rostlin a domácího zvířectva, nemělo to zřejmě trvalý vliv na očekávanou délku života. Četné výzkumy z mnoha částí Evropy dokládají, že život skupin obyvatelstva doby bronzové se zřejmě vyznačoval značnou úmrtností kojenců a dětí (asi 30 –50 %). Jenže skoro na žádném pohřebišti doby bronzové nenacházíme hroby malých dětí v takovém rozsahu; v tomto směru bude třeba ještě značného bádání. Úmrtnost poté klesala u mladistvých a opět stoupala u mladých dospělých – především u postjuvenilních a subadultních žen v reprodukčním věku. Nevíme jistě, kdy ženy a muži doby bronzové pohlavně dospívali. Rovněž nelze s jistotou říct, kolik dětí se v průměru rodilo v jedné rodině. Obecně se vychází asi ze čtyř až šesti; takový počet zajišťoval přežití rodiny do další generace. Dospělí muži a ženy – skupina dospělých – se ve společenstvích doby bronzové v převážně většině nedožívali více než 30 až 40 let. S postupujícím věkem žen stále ubývalo, a tak ve věkové skupině adultních převažují muži i těch několik zbývajících Život v době starců. Tím se život v době bronzové zužoval pouze na několik desetiletí, bronzové během nichž se muži a ženy naučili svým rolím, zaujímali je a předávali. Podobné demografické poměry vládly v Evropě až hluboko do 19. století; často se s nimi dodnes setkáváme ve „třetím světě“. Obyvatelstvo trápily nemoci, tělesné vady, následky úrazů a podobně. Nejčastěji jsou prokázány zubní kazy, parodontóza, zlomeniny, osteoartróza, deformační


331

spondylóza, helmintóza a trichinelóza, křivice a jiné. Na dlouhých kostech lze často pozorovat Harrisovy linie, svědčící o chronicky špatné výživě v dětství. Při značně vyrovnaném poměru mužů a žen na pohřebištích doby bronzové se jako nejvýznamnější základní společenská jednotka rýsuje – když dodatečně shrneme příslušné nálezy jako časovou a prostorovou strukturu pohřebiště, faktory jako vícečetné pohřby a velikost sídlišť a domů – skupina osob čítající asi pět až deset jedinců, které můžeme právem nazvat nukleární rodinou. Tato nukleární rodina tvořila základní biologickou, sociální a hospodářskou jednotku. Výzkumy DNA u pohřbů doby bronzové dokládají genetickou příbuznost po více generací, tak například u pohřbů z mladší doby bronzové v jeskyni Lichtenstein u Osterode v pohoří Harz. Jestliže se na jednom místě vyskytovalo více rodin se společným předkem (descendenční skupiny), žily společně jako lokální skupina. Tyto rodiny či rody měly společné pohřebiště a se sousedními skupinami (lineages) vytvářely menší nebo větší společenství (clan), jež zase mohla s dalšími společenstvími v oblasti tvořit kmen (tribe). V rámci těchto patrně endogamních jednotek se odehrávaly hlavní společenské a hospodářské vztahy, k nimž příležitostně přistupovaly exogamní rysy, jako vyvdávání žen. Tyto příbuzenské svazky rodin měly v rané a střední době bronzové zřejmě větší význam než v mladší době bronzové, když se s nárůstem počtu obyvatelstva a s teritoriální koncentrací patrně vytvářela početnější společenství („kmeny“), která jsou v době železné jmenovitě uvedena v antických tabulích národů. Na dosud nejisté půdě se pohybují odhady hustoty osídlení. U otevřených sídlišť se od spodní hranice s pouhým jedním domem o pěti až deseti osobách setkáváme se všemi přechody až po horní hranici asi tří až čtyř set osob na sídliště. V průměru na jedno takové sídliště vychází padesát až sto osob. Jinak je tomu u opevněných sídlišť s jejich mnohdy značnou velikostí, z níž lze dovodit podstatně vyšší počet obyvatelstva. Více či méně realistické odhady sahají až po tisíc osob. Když vyhodnotíme dosavadní výsledky, zdá se, že větší sídelní svaz doby bronzové neměl více než pět set až dva tisíce osob. Spočítat hustotu osídlení celých krajin je zatím obtížné. Odhady pro lužickou a billendorfskou kulturu (východní Německo, Polsko) kolísají mezi dvěma až sedmi osobami na čtvereční kilometr.

Nukleární rodina

Hustota osídlení

Osídlení Vedle mínójsko-mykénské palácové struktury bylo v Evropě hlavním typem sídelní formy doby bronzové permanentní, více generací (asi tři až pět), tedy takových 30 až 150 let obydlené sídliště, buď v otevřené, nebo opevněné podobě. Vždy existovala neopevněná, takzvaná otevřená Otevřená sídliště smíšeně zemědělského rázu. Ležela v rovinách, ve svazích nebo sídliště na výšinách, zpravidla nepřesáhla hranici osídlení, tedy asi 400 metrů

332

Opevněná sídliště

Trvalá opevněná sídliště


nad mořem; pouze v alpských zemích existovala sídliště v horských nebo podhorských oblastech, což bylo spojeno s raným salašnictvím, těžbou mědi nebo dopravou zajišťovanou soumary. Jejich velikost se pohybovala od jednoho dvorce zhruba po dvacet až třicet současně existujících domů a závisela na sociální organizaci jednotlivých sídel, respektive sídelních svazů. V rovinách nikdy nedocházelo ke koncentraci většího počtu osob. Vedle otevřených sídlišť existovala v určitých časových úsecích a regio nech opevněná sídliště různé velikosti a funkce. Sahají od menších objektů rané starší doby bronzové až po větší z mladší doby bronzové. Otevřená sídliště s nimi většinou tvořila sídelní svazek. Ke konci starší doby bronzové a na počátku střední doby bronzové lze od středního Podunají, v jehož oblastech jsou běžná tellová sídliště, až do oblasti mladší únětické kultury a proti proudu Dunaje do Předalpí pozorovat koncentraci většinou menších, částečně opevněných sídlišť na výšinách. Ze střední doby bronzové je sídlišť známo jen málo. Jedná se většinou o otevřené, jen zřídka opevněné objekty. Předpokládáme-li, že se sídliště nacházela v bezprostřední blízkosti pohřebišť (například mohyl), potom lze ve střední době bronzové konstatovat vnitřně kolonizační rozšiřování sídelního prostoru: při zachování úrodných nížinných poloh, respektive osídlení úrodných sprašových půd, se nyní vyhledávala podstatně výše položená, dnes stále (ještě) lesy pokrytá území a horské polohy, které byly pro pěstování obilí rizikové, a tudíž nepříznivé. To lze možná vysvětlit ekonomickou diferenciací: udržováním tradičního smíšeného hospodářství v zemědělsky využitelných oblastech, převahou chovu dobytka ve vyšších horských polohách. Významnou úlohu však hrála i těžba měděných rud, jako ve východních Alpách. V pozdní době bronzové lze mnohde pozorovat návrat na úrodné půdy při současném silném osidlování oikumeny. Pouze z několika málo sídlišť se dochovaly rozlehlé struktury zástavby nasvědčující slabé kontinuitě místa. Jedná se o obdélníkové přízemní domy kůlové konstrukce s převážně jedno- a dvou-, někdy i trojlodním vnitřním prostorem, jejichž obvodové stěny tvořil proutěný výplet. Pouze v řídkých případech se nalezly domy postavené srubovou technikou, například v horských oblastech. Některá sídliště byla chráněna palisádami nebo ploty z větví keřů či obojím. Evropská doba bronzová se namnoze vyznačuje stavbami trvalých opevněných sídlišť. Vytvářely, třebaže už v době bronzové se vyznačovaly prostorovými a časovými diskontinuitami, předehru vývoje, který pokračoval v době železné a posléze dosáhl svého předběžného vrcholu v „knížecích sídlech“ pozdně halštatského období. V horských polohách se jedná o sídla obehnaná uzavřenými hradbami na plochých vrcholech hor, o více či méně uzavřené hradby na vrcholech, jež vybíhají do nížiny jako ostroh, a o hradby uzavírající ostrožny. V rovinách na východě střední Evropy se tato hradiště nacházela většinou na okraji mokřin. Jejich plocha se pohybovala mezi jedním až třiceti hektary. Hradby sestávaly z kamene,


333

z kombinace kamene a hlíny, dřeva a hlíny nebo dřeva, kamene a hlíny. Hierarchie jednotlivých čtvrtí uvnitř opevnění není zřetelná, i když specifické bohatství nálezů často nasvědčuje existenci elitní vrstvy a sídliště se mnohdy vyznačují bohatstvím kovu i dílnami na jeho zpracování. Opevněná sídliště sloužila k ochraně větších i menších sídelních regionů o rozloze ca 50 až 150 km2 a lze je považovat za jejich centra. Charakteristické jsou pro ně především dva urbánní rysy: silné a náročné opevnění a větší počet obyvatel, který lze doložit hustou vnitřní zástavbou. Chybí však členění na diferencované funkční oblasti ať už panského, náboženského nebo hospodářského druhu, jež by svědčily o společenské diferenciaci a hierarchizaci. Ty bývají prokazovány takřka výlučně nálezy. Existovaly však také oblasti bez opevněných sídlišť jako na celém území severské doby bronzové. Diskontinuita v zakládání takových protourbánních sídlišť svědčí o společenských, hospodářských a různých cyklicky probíhajících krizích. Z často pozorovaných stop požárů na opevněních lze usuzovat na válečné střety. Vedle toho však existují rovněž opevnění opuštěná bez jakéhokoli zjevného důvodu. Doložena je rovněž přeměna dříve neopevněných sídlišť v opevněná, což lze vyhodnotit jako doklad nějakých regionálních událostí – střetů mezi lokálními skupinami – a interních koncentračních procesů. Jistě není náhodou, že právě hradištní horizonty v centrální střední Evropě značně koincidují s klimaticky příznivými podmínkami, technickými inovacemi (na počátku cínový bronz, na konci nástup železa) a výraznější společenskou diferenciací. V době bronzové dosáhla svého vrcholu a současně kolem roku 850/800 př. Kr. náhlého konce jedna další markantní sídelní forma: alpská a před alpská nákolní sídliště. Jejich hustota závisí na sekulárním dlouhodobém kolísání hladin jezer. V západním Švýcarsku a na Bodamském jezeře se vytváří sídlištní typ vyznačující se systematickým založením, kruhového, oválného nebo obdélníkového půdorysu, vlnolamy, respektive palisádami jako ochranou a uvnitř jasnými stavebními strukturami, jako jsou souběžné řady domů, uličky a okružní cesta po obvodu. Domy byly postaveny na základových trámech jako domy kůlové konstrukce nebo jako sruby. I tato sídliště se často vyznačují četnými kovovými předměty a dílnami. V severoněmecké nížině včetně jejích pobřežních pásem a okrajových oblastí se v době bronzové a železné vyvinuly sídelní formy značně odlišné od horských regionů. Mají úžasnou kontinuitu a spojují tento prostor s jižní Skandinávií a Nizozemím. Jedná se především o dvě charakteristika: ke konci mladší doby bronzové je to nástup již standardizovaného, většinou trojlodního obytného stavení s chlévem (tzv. Wohnstallhaus) a průběžná absence opevněných sídlišť. Zpočátku se jednalo pouze o menší sídla o jednom dvorci nebo několika domech. Vesnice existovaly až v době železné. V trojprostorových nebo čtyřprostorových domech chlévního typu, jež se od starší doby bronzové vyskytují od dolního Porýní po Dánsko, žili lidé a domácí zvířectvo pod jednou střechou.

Nákolní sídliště

Sídelní formy v nížinách

334


Jarlshof

Migdale

Tanum

Traprain Law Drunkendult

Rathtinaun Moyarta

Fardal

Severní moře Scarborough

Barrybeg Dowris

Roos Carr

Mold

Ückeritz Peckatel Melz Seddin Bargeroosterveld Harpstedt Sögel Dohnsen Eberswalde Helmsdorf Dieskau La be Leubingen Gevelinghausen Bornhöved Wismar Stade

Moordorf

Mount Gabriel Wilburton Bush Barrow Gwithian

Stonehenge

Hove

Fritzdorf

Gehülz Knovíz Milavce Acholshausen Aulnay-aux Schifferstadt Ezelsdorf Fort Harrouard Planches Straubing Saint-BrieucHaguenau Dunaj Cannes-Ecluse des-Iffs Poing Bad Buchau Loira Lochham Hart a.d. Alz Rixheim Riegsee St. Germain Mitterberg Mörigen Avanton du Plain Coulon St. Moritz Larnaud Val Camonica Vénat y Rongères Fiavè Alp

Tréboul

St. Denis de Pile

Le Bourget-du-Lac Polada Peschiera La CôteFontanella Frattesina St.-André

Hio

Py

Nîmes

Monte Bego

Bismantova Pianello

re

ne

ro Eb

je Filitosa

Tajo

Solana de Cabañas

Tolfa Allumiere

Sant’Antine Barumini

Alamo

Huelva Fuente Alamo de Murcia El Argar

0

Schwarza

Adlerberg

Pougrescant

Huerta de Arriba

Rýn

Plainseau

Atlantský oceán

Pragança

Brudevælte Kivik Trundholm Viksø Egtved Simrishamn Voldtofte Skallerup Grevensvænge

100

200

Villena

Středozemní moře

300 km

Důležitá naleziště doby bronzové v Evropě

L o

h Su c


335

a Wolg

a Wo lga

Ok

Rēznes

Dü

na

Baltské moře Nortykiai Wierzchy Banie Granowo Bu

Leki ŁękiMali Małi

n

Do

g

Odra

Trzciniec

Dněpr

Mierzanowice Marszowice Únětice Blučina

Dn

Bu

g

ěst

Spišský Štvrtok Barca Věteřov

Ka

r

Sabatinovka

rp

Füzesabony at Hajdúsámson Čaka Hatvan y Gava Gemeinlebarn Nitriansky Otomani Tószeg Hrádok Uioara de Sus Vatya Nagyrév Wietenberg Keszthely Monteoru Tape Periam Persinari , ˘ Mokrin Poljan aj Dun Dunliaja ˇ Skocjan Donja Dolina Bujoru Klicevac ˇ Cîrna

Azovské moře

Borodino

Černé moře

Debelo Brdo

Tigris

Vojnik Pazhok Scoglio del Tonno

Pertosa

Maliq Eup

Orchomenos Leukas

Liparské ostrovy

Gla Mykény Pylos

Pantalica

Ta u r u s

Thapsos

Středozemní moře

Tíryns Vafio

Kea

Naxos Théra

Knóssos Malia Chania Faistos

Zakros

hrat

336


Zemědělství a řemesla

Poměr zeměděl ství a chovu dobytka

Specializo vaná řemesla

Zemědělství doby bronzové mělo i nadále primitivně extenzivní charakter, i když lze konstatovat další pokrok v zemědělské technice, jako je orba a sklizeň kovovým srpem. Rozšířila se potravinová základna jak lidí, tak domácích zvířat, a tím se minimalizovalo riziko nedostatku potravy. Zemědělství tak bylo udržováním zásob plodin a domácích zvířat stále více schopno nejen kompenzovat periodické neúrody, nýbrž i vytvářet nadprodukt, který se mohl směnit za suroviny nebo za práci specialistů. Navzdory četným spekulacím nevíme o poměru zemědělství a chovu dobytka během středoevropské doby bronzové nic spolehlivého. Zdá se, že šlo o geograficky a kulturně definovaný chov: v nížinách převládal chov skotu, zatímco směrem k vrchovinám přibývalo stád menšího zvířectva. V alpské oblasti se předpokládá transhumance, sezonní přesuny z dolin na horské pastviny. Kočovnictví v evropské době bronzové zjevně neexistovalo. Ani lov tehdy nehrál ve výživě lidí větší roli. Stěhování sídlišť a zavátí zemědělských ploch pískem svědčí o relativně labilním zemědělském a sídelním systému. Zpracování kovů se v době bronzové podstatně rozšířilo. Z bronzu se zhotovovaly skoro všechny funkční předměty. Páteří tohoto odvětví bylo rozvinuté slévačství a kovářství. Bronz se dostával až do posledního koutu Evropy, případně se přetavoval. Rovněž další životně důležitá surovina, sůl, se těžila a upravovala. Vedle ryze domácích řemesel, jako jsou hrnčířství, zpracování kostí nebo výroba textilu, vznikají řemesla specializovaná na určité skupiny předmětů, jedná se především o zhotovování vysoce hodnotných předmětů ze zlata a barevného kovu a o výrobu skla. Těžba a zpracování barevných kovů a kamenné soli si vyžadovala specialisty s patřičnými zkušenostmi, které zemědělskými produkty patrně občas zásobovaly jiné skupiny obyvatelstva. Jistě existovala sídliště orientovaná převážně zemědělsky a sídliště, v nichž se navíc nebo hlavně provozovala řemesla (production settlements).

Rozvrstvení společnosti doby bronzové Ve společnostech doby bronzové vznikla oproti neolitu a chalkolitu podstatně vyhraněnější hierarchická struktura s větším prostorem pro vertikální a horizontální mobilitu. Přes filtry principiálně nábožensky zdůvodněných pohřebních zvyklostí a zvyků hrobových výbav, jakož i vztahových struktur mezi pohlavími, stářím a konstitucí se rýsuje společenská vedoucí vrstva, pro niž bádání používalo různá označení jako „náčelníci“ (chiefs), „šlechtici“, „knížata“, big men anebo – zjevně neutrálnější – „elity“, jejichž společenská vzdálenost od ostatního obyvatelstva se odhaduje různě. Na sklonku starší doby bronzové se v oblasti nejvýznamnější kulturní skupiny tohoto období ve střední Evropě, v únětické kultuře, vytvořily


337

výrazné společenské rozdíly. Ve středním Německu a Polsku byly objeveny takzvané knížecí hroby místy s bohatou výbavou zlata, zbraní a nástrojů. Soudí se, že společenské pozadí tohoto bohatství se zakládalo na těžbě a kontrole ložisek mědi a soli ve spádové oblasti. Rovněž této vedoucí vrstvě, která se vyznačovala nošením honosných a ceremoniálních zbraní, jako například dýk s plnou litou rukojetí a hrotitých seker, se přičítají obzvláště bohaté kovové depoty. Tyto markantní rozdíly se stírají ve střední době bronzové (mohylová kultura) centrální střední Evropy a ve starší době bronzové nordického kulturního okruhu, kdy existovala široká vrstva zjevně zámožných mužů a žen, takže nižší stupeň se daří archeologicky zachytit jen stěží. Přitom je však sporné, zda tyto hroby pokrývají veškeré obyvatelstvo, anebo jen privilegovaný výřez společnosti. Teprve v mladší době bronzové došlo ve velkých částech střední Evropy opět k výraznější vertikální sociální diferenciaci, pro niž svědčí bohatě vybavené vozové hroby, hroby s meči a hroby s bronzovým nádobím. Tato vrstva stála na vrcholu společenské pyramidy; rozdíly oproti níže postaveným byly však relativně malé. Sociální realitu zamlžují pevně dané pohřební zvyklosti se značně podobnou výbavou, v níž kovové předměty hrají menší roli, a to nejen kvůli pohřebnímu ohni, který hodně předmětů strávil. Nejlépe se to projevuje v pohřební výbavě, kde pozorujeme všechny přechody od chudého k bohatému, respektive od bohatého k chudému. V mnoha částech lužické kultury východu střední Evropy a v mladší době bronzové severního Německa a jižní Skandinávie nejsou takové rozdíly tolik patrné, neboť kovové předměty obsahuje jen málo hrobů. Nejbohatší výbavu zde představují nože nebo břitvy. V mladší době bronzové nordického okruhu se jen velice málo hrobů výrazně odlišuje od ostatních. Ráz zjevně udávali muži, což však nevylučuje, že by ženy občas nezaujímaly vynikající úlohu. Muž doby bronzové se považoval především za bojovníka a vznikl samostatný bojovnický stav. Ve všech fázích doby bronzové padnou člověku v hrobových inventářích okamžitě do oka zbraně, ve starší době bronzové zejména dýky a ve střední a mladší době bronzové meče. Kolem nich se seskupují další zbraně, jako luky a šípy, kopí a oštěpy a různé druhy seker, a rovněž výstroj, jako přilby a štíty. Rozvíjela se různá zbrojířská řemesla, aby vyhověla požadavkům vrstvy náčelníků a bojovníků, kteří byli na značném území střední Evropy vyzbrojeni skoro stejně. Totéž platí pro kovové předměty sloužící kultovním úkonům. Nositelé mečů byli zpravidla muži, meč však mohli vlastnit i chlapci v dětském, respektive v juvenilním věku. To vrhá příznačné světlo na roli a funkci bronzových mečů, zvláště pak na meče s plnou rukojetí, u kterých se jistě nejednalo jen o obyčejné zbraně. Meče byly navíc symboly statusu a prestiže, a jak dokazují metalurgické výzkumy, mnohé se k boji vůbec nehodily, jiné zas byly kvůli zlatým a jantarovým ozdobám nebo exotickým materiálům pro boj příliš cenné. Meč však nenosil každý muž nebo

Společenské rozdíly

Role a funkce bronzových mečů

338


hlava rodiny. I v rámci větších společenství, jež se skládala z více rodin a používala jedno pohřebiště, se projevuje privilegované postavení nositele meče a jeho rodiny. Toto postavení se zřejmě občas dědilo, částečně s mečem. Meč jako nejvýznamnější indikátor sociálního postavení majitele stál nad zlatem a jinou cennou pohřební výbavou.

Mezi interakcí a regionální identitou Jihovýchodní Evropa Území na dolním Dunaji a v západním karpatském oblouku patřilo zejména na počátku evropské doby bronzové k nejdynamičtějším oblastem Evropy. Odtud vycházely pro navazující středoevropskou a severoevropskou oblast určující impulsy, které se podle regionů různě adaptovaly. Současně byly tyto oblasti vždy sousedy vyspělých kulturních procesů v Řecku a na Předním východě a rovněž na ně působily vlivy z eurasijských stepí. Bylo by však mylné považovat tento region pouze za adaptivní „zápolí“ vyspělých kultur, jež těmto kulturám různě sloužilo a jehož prostřednictvím se, třebaže je to nasnadě, dostávaly přinejmenším k žádaným surovinám, jako k sedmihradskému zlatu nebo k jinému zboží (soli?). Musíme však konstatovat, že mykénské, případně mykénskou kulturou ovlivněné předměty se dostaly až do karpatské oblasti jen v nepatrném počtu, mykénská keramika jako signál vyspělé kultury sahala pouze nepříliš daleko na sever od linie Makedonie-Albánie. Také ingoty ve tvaru volských kůží, běžná forma surové mědi egejsko-středomořsko-levantské doby bronzové, se zatím našly v západním Černomoří jen v několika exemplářích. V pravěku rozšířená spirálová ornamentika se sice s oblibou dává do souvislosti s mykénskou, ale leccos nasvědčuje i kořenům v Anatolii nebo v severním Černomoří. Jinak existoval těsný vztah mezi touto periferií prehistorického rázu a vyspělými kulturními centry v tom, že dočasně oslabené centrum posílilo periferii a ta různou měrou působila na centrum, jako v době zániku mykénského světa kolem roku 1200/1100 př. Kr. v době stěhování „mořských národů“, mezi kterými se patrně nacházely i části balkánského obyvatelstva. Jako v jiných částech Evropy nastupuje starší doba bronzová v dolním Podunají a v Sedmihradsku v podobě množství menších archeologických skupin, z nichž se každá vyznačuje vlastním uměleckým stylem dochovaným většinou na keramice. Jejich sídliště ležela převážně na výšinách, často byla opevněna jako hradiště a zastávala funkci středisek, například Barca Tellová nebo Spišský Štvrtok na východním Slovensku. V povodích řek vznikala sídliště takzvaná tellová sídliště, která byla svéráznou sídelní formou a neměla ve zbytku Evropy obdoby. Žilo se v nich více či méně kontinuálně na stejném místě, vrstva se stavěla na vrstvě. Jmenovat můžeme mimo jiné skupiny


339

Tei, Monteoru a Wietenberg v Sedmihradsku a skupiny Nagyrév a Periam ve Velké dunajské kotlině. Podle místně převažujícího pohřebního ritu, jenž u kostrových pohřbů s jejich přísně pohlavně specifickou orientací podle světových stran pokračuje v tradici konce neolitu, se rozlišují další významné skupiny, jako Košťany (východní Slovensko), Nitra (jihozápadní Slovensko) a Wieselburg (Dolní Rakousy, Burgenland). Jiné skupiny zase zesnulé spalují; u nich se vyskytují hřbitovy s popelnicovými hroby (skupina Nagyrév, Kisapostag, Vatya, Veszprém). Do tohoto a následujícího období kultury Otomani-Füzesabony spadá množství inovací, jako první meče, sekeromlaty s příčnou tulejkou, sekeromlaty s terčovitým týlem a hroty oštěpů, všechny s typickou bohatou spirálovou výzdobu. Podle dvou významných nálezů depotů se tento okruh zbraní, stylu a symbolů označuje jako Hajdúsámson-Apa. Z těchto kořenů vychází vývoj meče ve střední a severní Evropě. Tímto okruhem se prosadil klasický cínový bronz jako slitina, předtím se ještě zpracovávala především měď. Navíc je tu hojnost zlata v podobě honosných zbraní – dýk, seker a hrotitých sekerek –, ozdobných kotoučů a drobných šperků. Bohatě spirálově zdobená kostěná udidla z koňského postroje dokládají značně rozšířené používání koní jako tažných zvířat před dvoukolovými válečnými vozy, jak později vidíme na jedné nádobě ze slovenských Velkých Raškovců. Otomanská kultura zasahovala přes Karpaty do jižního Polska. Současníkem její pozdní fáze byl dynamický kulturní komplex na středním Dunaji, který se jako komplex Maďarovce-Věteřov-Böheimkirchen neprojevuje ani tolik pohřebišti jako spíš opevněnými sídlišti. Kromě zavedení cínového bronzu se vyznačuje mimo jiné i nejranějším dokladem chovu koní. Zprostředkovává četné inovace proti proudu Dunaje do jižního Německa, přes Moravu a Čechy do středního Německa (kde je označován jako mladší únětická skupina) a Polska i přes jihovýchodní Alpy do severní Itálie (kultura Polada). V tomto rozsáhlém regionu se v plynulém přechodu formovaly kultury doby bronzové. Celoevropský význam má skupina Dubovac-Cîrna s velkými žárovými pohřebišti rozšířená po obou březích dolního Dunaje. Mezi bohatě zdobenými keramickými výrobky vynikají hliněné sošky, jež zobrazují většinou ženy a podávají cenné informace o oděvu i o všedních a slavnostních ozdobách. Obzvláštní kulturní památku představuje tříkolový hliněný vozík ze srbské lokality Dupljaja s ptačími protamami a vozatajem, který se dodnes spojuje s apollónským mýtem a Apollónovým příjezdem z bájné země Hyperborejců. Z otomanské kultury se vyvinula v severovýchodním Maďarsku a sousedních oblastech piliňská kultura (podle lokality Piliny) s velkými popelnicovými hřbitovy. V jejích pohřbech se jako specifická symbolická výbava nacházejí miniaturizované předměty. V centrálním Balkánu byla rozšířena ještě skoro neprozkoumaná kultura Glasinac, zatímco kostrové pohřby kultury Tápé, vyskytující se ve středním Potisí, poukazují svými bronzy na již patrné vlivy středoevropské

Množství inovací

Skupina Dubovac- -Cîrna

340


mohylové kultury, jež s ní sousedí na západě. Do tohoto období spadají četná a velká bronzová depozita se značným bohatstvím kovu, jaké se v jiných soudobých pohřebištích a opevněných sídlištích jen málokdy dochovalo. Zda se těžilo z místních ložisek, jako ve Slovenském rudohoří nebo v Sedmihradsku, není ještě jasné. Vliv větších Mladší dobu bronzovou zpočátku charakterizují nyní už větší kulturní kulturních jednotky. Jsou to již kultury doby železné, jako kultura Noua sahající od jednotek východního Rumunska přes Moldavsko až do jižního Polska, západně od Karpat kultura gávská a kyjatická, které patří k středoevropskému okruhu popelnicových polí a vyvinuly se z piliňské kultury, a ještě západněji skupina Čaka vyznačující se mohylami. Vždy k nim patří otevřená a opevněná sídliště. Bylo nalezeno nesmírné množství celých nebo rozbitých kovových předmětů. V Evropě bezpříkladné jsou četné hromadné nálezy v Sedmihradsku s více než čtyřmi tunami bronzu. Tento kovový boom dozněl ke konci doby bronzové kolem roku 900 př. Kr. Občasné kostrové pohřby a takzvaný thrácko-kimmerský koňský postroj svědčí o vpádech jízdních kočovníků do této oblasti, jež lze považovat za předzvěst pozdější, pouze archeologicky doložené expanze Skythů, Agathyrsů nebo jiných indoíránských skupin na východě střední Evropy a které ve Velké dunajské kotlině kulturně působí na východohalštatský okruh starší doby železné. V tomto období patřilo západobalkánské pásmo Slovinska až po starou Thrákii k roztříštěnému kulturnímu prostoru, jehož společným rysem jsou však velké mohylové nekropole a mohyly s velice bohatou výbavou. Tento vývoj je zcela srovnatelný s vývojem v západohalštatském okruhu, zvláště když i v těchto oblastech lze sledovat hojné kontakty s řeckým kulturním prostorem a jeho jaderskými koloniemi – například „knížecí hroby“ z lokality Trebenište u Ochridského jezera. Mnohé z těchto severozápadních skupin se stanou součástí ilyrských kmenů a jihovýchodní skupiny kmenů thráckých.

Střední Evropa Starší doba Začátek svébytného vývoje trvajícího asi 1500 let představuje starší doba bronzová bronzová (asi 2200 –1700/1600 př. Kr.), která navzdory všem regionálním

specifikům od západní po střední Evropu vykazuje výrazné společné rysy, jimiž je především používání dýk a hrotitých seker jako reálných nebo symbolických zbraní, které, jestliže jsou doloženy z hrobů, stojí v kontextu bohatě vybavených, většinou mužských hrobů. Pro střední Evropu jsou charakteristické ploché kostrové hroby s inhumací ve skrčené poloze stále ještě orientované podle pohlaví – dědictví konce neolitu –, jež mohou vytvářet větší pohřebiště. K tomu se řadí votivní nálezy a nálezy depotů, často se specifickými tvary surového kovu v podobě kroužků, hřiven a žeber většinou východoalpské surové mědi. Oblast od středního Dunaje přes Čechy do Polska a středního Německa i dále proti proudu Dunaje do


341

jižního Německa obývala celá řada regionálních skupin starší doby bronzové, jež se liší specifickou orientací skrčených pohřbů a kombinací oděvu. Jedná se o rakouskou skupinu Wieselburg a Unterwölbling, bavorskou skupinu Straubing, jihozápadoněmeckou skupinu Singen, hornorýnskou skupinu Adlerberg a západoalpskou Rhône. Partnerem těchto regionálních skupin byl nejvýznamnější a na kovy nejbohatší komplex doby bronzové, několikafázová únětická kultura, která se rozkládala od středního Dunaje přes Moravu a Čechy až do Slezska a středního Německa a vynikala zvláště v technice zpracování kovů. Plochá pohřebiště většinou se skrčenci ležícími na pravém boku ve směru jih-sever mají jen málo hrobového inventáře. S tím kontrastují pracně zbudované hrobky v monumentálních mohylách, jež se konvenčně označují jako první „knížecí hroby“ doby bronzové. Jejich mimořádná výbava – zlato, honosné zbraně z bronzu a nástroje – a pohřby pod monumentálními mohylami (výška až 8 metrů) nadřazují tyto hroby vysoko nad ostatní (například Leubingen: datováno dendrochronologicky kolem 1940 př. Kr., Helmsdorf, Łęki Małe). Rovněž nálezy depotů ze stejné doby svědčí o množství kovu, který pochází možná z nějaké dosud neprokázané těžby místních ložisek mědi nebo z těžby soli (mj. u Halle v Sasku-Anhaltsku). Na konci této epochy náhle plochá pohřebiště skrčenců končí, budují se první opevnění doby bronzové a vrší se první mohyly. Do tohoto horizontu patří, pokud je ovšem jeho studium uzavřeno, také depot z Nebry (Sasko-Anhaltsko) se záhadným bronzovým kotoučem, na němž jsou zlaté inkrustace údajně Slunce, Měsíce, lodi, oblouků a bodů, a s krátkými meči plátovanými zlatým plechem. Počátek střední doby bronzové (cca 1700/1600 –1300 př. Kr.), kdy převládalo pohřbívání v mohylách (většinou kostrové pohřby), se zprvu vyznačoval silným vlivem z karpatsko-maďarské oblasti, jemuž také vděčíme za první meče. Teprve později vznikly četné regionální okruhy, které se rozlišují především specifiky v ženských špercích (jihobavorská, hornofalcká, jihočeská a západočeská skupina, alpská skupina ve Württembersku, hagenauská skupina v Alsasku, rýnsko-mohanská skupina, skupina Fulda-Werra ve východním Hesensku a lüneburská skupina na jižním okraji severské doby bronzové). Tyto okruhy šperků nasvědčují vlastním menším kmenových okrskům s interní, velice plochou hierarchií. Mužská výbava zbraněmi, jako bodnými meči, oštěpy a sekerami, je oproti tomu o něco rozšířenější. O osídlení toho víme zatím málo. V následující mladší době bronzové (cca 1300 –800 př. Kr.) došlo po přelomové době k větší kulturní unifikaci. Během několika generací se jako převládající způsob pohřbívání prosadil žárový pohřeb; spálené lidské pozůstatky se ukládaly do tzv. uren nebo popelnic. Starší bádání spatřovalo v regionálním, časově odstupňovaném přejímání této pohřební zvyklosti jakýsi historicko-dynamický proces, takzvaný pohyb nositelů kultur popelnicových polí anebo také „velké stěhování národů doby bronzové“. Dnes tento velkoplošný fenomén vidíme spíše na pozadí nových

Monumen tální mohyly

Střední doba bronzová

Mladší doba bronzová

342


Obřadní zlatý klobouk ze Schifferstadtu, kolem roku 1300 př. Kr. (Historické museum Falce ve Špýru)


343

sociálních struktur a náboženských představ, k čemuž také patří nová symbolika, například ptačí. Tomu odpovídá fakt, že mnohé z jejich kovových předmětů značně jednotného charakteru jsou rozšířeny na velkých vzdálenostech. Existují však také, zejména u šperků a keramiky, regionální skupiny. V centrální střední Evropě lze tak definovat významné kultury: velatickou (střední Dunaj, Morava), knovízskou (střední Čechy), milavečskou (jižní a západní Čechy), kultury severotyrolskou, jihobavorskou, fransko-hornofalckou, dolnomohansko-švábskou (až k Rýnu) a rýnskošvýcarsko-východofrancouzskou. Tyto kultury byly úzce provázány se svými sousedy ve středním Německu, alpské oblasti a severozápadním Německu. Bohaté provedení zbraní, ozdob jako jehlic, spon, opasků a náhrdelníků, i nástrojů jako seker, nožů, břitev a srpů svědčí spolu s mnohdy dochovanými zbytky dílen o velice produktivních řemeslech. Teprve nyní zjišťujeme v nálezech častější využívání koňského zápřahu. Přitom jsou koně a zejména vozy indikátory vyššího postavení jejich majitelů. Topografické vztahy bohatě vybavených vozových hrobů (jako z hornobavorského Poingu) a jejich obsah ukazují v podhůří Alp na distribuci alpské mědi do mimoalpské oblasti. Nejpozději do doby kultury LaugenMelaun se Alpy zcela a trvale otevřely jako sídelní a hospodářský prostor. K nejvýznamnějším kultovním památkám mladší doby bronzové patří „zlaté klobouky“ nebo zlaté kužele ze zlatého plechu tenounkého jako papír (Ezelsdorf u Norimberka a – ovšem ještě ze střední doby bronzové – Schifferstadt ve Falci, Avanton jižně od Toursu, „berlínský klobouk“ s místem nálezu neznámým). Navíc hraje roli ztvárnění slunce, ptáků a býků, což lze celkově interpretovat jako indicie náboženských představ v okruhu symboliky ptáka a slunce. Mnohé z těchto nyní již o něco větších skupin byly chráněny opevněnými, dlouhodoběji obývanými sídlišti s centrální funkcí, z jejichž hradeb z kamene, hlíny a dřeva, zbudovaných většinou na výšinách, se dodnes uchovaly zřícené valy. Jimi chráněná oblast, zahrnující otevřená rozptýlená sídliště menšího rozsahu, činila zpravidla 50 až 150 km2. Na přechodu k době železné tato opevnění ve velkých částech centrální střední Evropy asi na sto let zmizela. Příčiny zatím neznáme, je však možné, že na vině bylo dlouhodobé zhoršení podnebí na konci doby bronzové, nástup vlhké a chladné fáze, která vedla i k zániku severoalpských „nákolních staveb“. Dlouhodobější krize v postupně ustávajícím alpském hornictví, výrazné zhoršení podnebí kolem roku 800 př. Kr. i sílící používání nového materiálu železa vedly v jádrové oblasti střední Evropy k utváření nové kultury, jež se podle místa těžby soli Hallstattu (Solná komora, Horní Rakousko) nazývá kultura halštatská. Keramické styly ve spojení s tvary kovových Halštatská předmětů i zde umožnily rozlišovat mnoho regionálních uskupení, která kultura jsou nadregionálně a jednotně vybavenými hroby s meči a vozy provázána v jakémsi egalitářském sociálním prostředí; ženy lze archeologicky prokázat jen ojediněle. Teprve až v mladší době halštatské kulminoval sociální

344


vývoj v severozápadních Alpách bohatě vybavenými „knížecími hroby“ a k nim přináležejícími opevněnými sídlišti (Hohmichele u Heuneburgu, Vix u Mont Lassois). Bezpochyby se jedná o sféry politického vlivu. Tato „knížata“ schraňovala exotické předměty, především řeckou a etruskou keramiku a výrobky z kovu, mezi nimi největší dochovanou antickou kovovou nádobu, kratér z Vix, jenž se k Seině dostal z dolní Itálie a který pojal asi 1100 litrů vína nebo medoviny. V kamenných stélách vytvarovaných do podoby lidské postavy, jež stojí na vrcholu mohyl (Hirschlanden), se projevuje rovněž ideové spojení s antickým světem (Válečník z Capestrana, Itálie). Celkově se prosadila nová forma v sebeztvárnění jedince, který se obklopoval dováženým luxusním zbožím. Středoevropská tradice doby bronzové pokračovala domácí halštatskou toreutikou bronzu v podobě kotlů, věder, nádob na pití a cedníků. Tradiční ornamentika teček a vypuklin stále více ustupovala figurálním motivům, jež dosáhly vrcholu v tepaných pásech s reálnými nebo mytologickými motivy východoalpského situlového umění. Do tohoto kontextu patří – jako pandán slunečního vozu z Trundholmu z doby bronzové – kultovní vozík ze Strettwegu. Halštatský okruh se obvykle člení na východohalštatský a západohalštatský. Západohalštatský okruh byl kulturním a jistě i etnickým základem pro Keltové etnogenezi Keltů (Keltoi), kteří se v této době poprvé objevují v antických pramenech (Hekataios; Hérodotos zmiňuje Paréné jako „město“ na horním Dunaji, možná totožné s Heuneburgem) a po úspěšném vývoji a rozkvětu, k němuž patří raný keltský umělecký styl, se jali pronikat do antického světa a usazovat se v cizích končinách (období stěhování Keltů). Díky Keltům se prehistorická periferie dostala do zorného úhlu antických center.

Severní Evropa Jedním z nejvýraznějších projevů evropské doby bronzové je sever-

Nordický ská doba bronzová, respektive nordický okruh, který zaujímal severní okruh Německo a jižní Skandinávii. Jedno z jeho těžišť se nacházelo zejména

v západní oblasti Baltského moře. Z kultury jednotlivých pohřbů konce neolitu se v delší přechodové fázi asi od roku 2200 do roku 1700/1600 př. Kr. vyvinula kovová kultura, jež ještě v mnoha případech pokračovala v tradici doby kamenné. Tak je tomu zejména u tisíců pazourkových dýk (proto se také hovoří o „období dýk“), které však zase vycházejí ze vzorů kovových kultur sousedících na jihu, zvláště pak kultury únětické. Kovové nálezy, zejména plochých seker a seker s postranními lištami, byly zpočátku importy jak ze střední, tak ze západní Evropy (tzv. angloirské sekery), potom ale byly stále více převáděny do domácích forem. Tento okruh však byl po celou dobu bronzovou zjevně odkázán na přísun kovu ze střední Evropy. Cínový bronz se prosadil na počátku následující doby, když v kulturním okruhu Sögel-Wohlde, jenž se rozkládal zejména v severozápadním


345

Německu, zdomácněly na základě podnětů z jihovýchodní Evropy první meče. Tento okruh se vyznačuje především kostrovými pohřby v mohylách a je znám – oproti souběžné mohylové kultuře v centrální střední Evropě – takřka výlučně mužskými hroby. Bezpochyby stál na počátku následující vzkvétající kultury doby bronzové (cca 1450 –1100 př. Kr.), po které severně od Labe zůstaly skvostné nálezy vysoké technické a umělecké kvality ve velkých mohylách, jež dodnes dodávají ráz kulturní krajině a ve kterých se často zachovaly rakve vydlabané do kmene stromu. Ve všech svých stadiích přijímala formy a podněty ze středoevropské oblasti, zejména v počátcích to byly rané meče (typu Apa), první hroty oštěpů a spirálová ornamentika, která se pak v následující době transformovala ve vlastní umělecký styl. Z vlastních výtvorů se vyvíjely první spony k sepnutí oděvu a břitvy s plasticky zdobenou rukojetí stylizovanou do podoby koňské hlavy. Bronz se většinou odléval a jen zřídka překovával. Přesto vedle litých bronzových nádob existuje několik raných nádob vytepaných ze zlatého a bronzového plechu patrně místní výroby. Některé nálezové skupiny, jako zbraně podobající se srpovitým mečům, ozdoby ve tvaru dvojité sekery a dřevěné skládací židle, připomínají mykénské, předoasijské a egyptské předlohy, což si v těchto zemích lze vzhledem k nálezům baltského jantaru (královské hroby v Katně, vrak lodi z Uluburunu, mykénské šachtové hroby) jako možného protidaru – v potaz však přichází i jiné zboží, například kožešiny a sušené tresky – vysvětlit přímými kontakty po zemi nebo po moři, anebo zprostředkovanými vztahy. Mezi kulturněhistoricky cennými nálezy je třeba zmínit zejména kopce s nálezy zbytků oděvů a oděvních součástek (tzv. Trachthügel), jež nám díky příznivým depozičním podmínkám skýtají cenné informace o organických předmětech (jako dřevěných nádobách) a vlněném oděvu člověka doby bronzové v tomto regionu. V mohylách se zjevně pohřbívali příslušníci vždy jednoho rodinného společenství, jako ukazuje například sled generací v mohyle „Galgenberg“ u Itzehoe ve Šlesvicku-Holštýnsku. U mužů nelze přehlédnout zdůrazněný bojovnický status, takže se hovoří o náčelnících a bojovnících jako představitelích zámožného, zemědělsky strukturovaného společenství s nepříliš vysokým počtem členů. Nedaleko mohyly se nacházely teprve v posledních desetiletích prozkoumané dvorce v podobě prvních domů chlévního typu, sloužících především k ustájení dobytka. Tato podoba domu zjevně přizpůsobená přírodní oblasti přetrvá v regionu až do předmoderny. V období kolem roku 1250 až 1100 př. Kr. byla do této svébytné kulturní oblasti začleněna další území, zejména pak Meklenbursko-Pomořansko, což svědčí o dynamickému procesu. Do tohoto období spadají první importy bronzových nádob z centrální oblasti střední Evropy, které zase inspirují ke specifickým regionálním nápodobám. Zvláště výrazné jsou malé nádržkové vozíky z Peckatelu (Meklenbursko) a Skallerupu (Sjælland). Mají symboly – jako skallerupský vozík s ptačí symbolikou – nového

Kultura doby bronzové

Importy

346

Sluneční vůz z Trund holmu


náboženského proudu, jenž rychle ovládl střední Evropu. Patří k němu také přechod od kostrových pohřbů k pohřbům žárovým, které od této doby dominovaly i na severu a od roku 1100 př. Kr. se praktikovaly výlučně. K dalšímu rozšíření kulturního (a politického?) vlivu severské doby bronzové, dříve mylně spojovanému se šířením prvních Germánů, došlo pak v následujícím období, kdy se regionálně specifické bronzy severského typu (jako jednobřité, často loděmi zdobené břitvy, pinzety, diskové spony, lité závěsné nádoby) objevují v hrobových inventářích a depotech až po dolní Rýn a od východního Nizozemí přes celou Severoněmeckou nížinu až po Pomořansko. Z množství relativně skromně vybavených pohřbů vyniká několik málo honosných hrobů, jako takzvaný královský hrob v Seddinu (Braniborsko) nebo Lusehøj u Glamsbjergu (Fyn, Dánsko), představujících podobnou sociální hierarchii jako soudobé středoevropské hroby, například v Hostomicích a Saint-Romain-de-Jalonias (západní Alpy, Francie). Nadále se vyráběly velké bronzy ve vysoké kvalitě, jako například závěsné nádoby a zvláště pak regionálně specifické trubkové dechové nástroje lury, jež se používaly v párech a které mají dodnes vysokou symbolickou hodnotu (viz například bronzový pomník dvou hráčů na lury v oděvu z doby bronzové na kodaňském náměstí Rådhuspladsen). Ale také velké předměty z tepaného bronzového plechu, například kulaté štíty typu Herzsprung, z nichž nejméně šestnáct exemplářů bylo potopeno při břehu švédského jezera Vänern u Fröslundy jako votivní dary, nebo bronzové amfory typu Seddin, Herzsprung a Rørbæk, byly s vysokou pravděpodobností zhotoveny v několika málo produktivnějších dílnách regionu. Doznívání severské doby bronzové spadá do období, které sice provádělo popelnicové pohřby, vykazuje však jen málo bronzů, mezi nimiž nacházíme kromě domácích produktů také importy ze střední Evropy starší doby železné (halštatská kultura). Severská doba bronzová přechází do jastorfské kultury doby železné ústící do raných archeologických uskupení, jež lze už spojovat s Germány, o kterých se antické prameny zmiňují poprvé v 1. století př. Kr. Některé artefakty a skupiny pramenů ze severoevropské doby bronzové mají obzvláštní význam pro celou evropskou dobu bronzovou, například sluneční vůz z Trundholmu, symbolickými výjevy a obrazy bohatě zdobená hrobka v Kiviku (region Skåne, Švédsko) a tisíce příkladů skalního umění. Sluneční vůz z Trundholmu, nalezený v roce 1902 ve vysušené bažině, dodnes představuje největší a nejkrásnější, umělecky i řemeslně perfektně zhotovenou plastiku severoevropské doby bronzové. Dílo dlouhé asi 60 cm sestává z figury koně stojící na čtyřkolém podstavci a z jednoho kotouče (průměr 26,4 cm, hmotnost s hliněným jádrem asi 1,5 kg) na dvoukolém podstavci; obé je spojeno tyčí jako ojí. Bronzový kotouč s tepanou spirálou zdobí na jedné straně zlatá fólie; zadní strana ji nikdy neměla. Hlava koně a ozdoby se dají dobře srovnávat s jinými předměty 14. století př. Kr. Výklad kotouče jako Slunce vezeného na voze


347

po nebesích se považuje za jistý, přičemž zlatá strana kotouče symbolizuje den, bronzová noc nebo Měsíc. Vozík je dodnes považován za hlavní důkaz kultu Slunce, který se praktikoval jak v evropské době bronzové, tak ve vyspělých starověkých kulturách. Do období kolem roku 1300/1200 př. Kr. patří nejmohutnější skandinávská mohyla u Kiviku o průměru 75 metrů a původní výšce asi 10 metrů s bohužel značně poškozeným pohřbem v hrobce zdobené obrazovými výjevy. Na vnitřních stranách kamenných desek jsou zobrazeny lodě, procesí částečně zakuklených osob, trubači na lury, vozatajové válečných vozů, obřadní sekery a jakýsi kuželovitý předmět. V otázce, zda se všechny obrazy vztahují na jednu událost – nabízí se tu pohřeb – a zda se tato událost má interpretovat historicky jako výjev ze života mrtvých, nebo mytologicky, nepanuje shoda, ani v tom, do jaké míry existovaly vazby na egejský svět. Bezpochyby jsou tu četné motivy, jaké byly běžné v bohatém skalním umění severské doby bronzové. Svět desetitisíců skalních obrazů doby bronzové vytesaných a vyrytých do pobřežních skal podává informace jak o mýtech a náboženství, tak o všedním životě severské doby bronzové, přičemž obě oblasti jsou těsně spjaty. Tyto obrazy byly po dobu asi 1000 let stále znovu tesány do skal, představují tedy kumulovanou zásobu. Následující období tento umělecký projev již neznají, to znamená, že rytiny představují skutečné kulturní dědictví doby bronzové. Nejčastěji se vytvářely jednoduché, do skály vyražené okrouhlé prohlubně, takzvané číškovité jamky, představující zřejmě symbol podsvětí. Konkrétnější a předmětnější jsou už zobrazení lodí s posádkou a výjevy na lodích. Mezi ztvárněními lidí převažují ozbrojenci (bojovníci a lovci), následují lidské páry, oráči, trubači na lury a akrobaté, jak jsou známi i z drobných plastik. Lidi symbolizují otisky nohou nebo podrážek. Svět zvířat ztělesňují koně, dobytek a hadi, vzácněji ptáci. Časté jsou lidské postavy s dravčími hlavami. Příležitostně se vyskytují i vozy, a to dvoukolové válečné vozy. Za kánonem mnoha scénických sledů se skrývají mytologické příběhy, jejichž smysl je nám skryt. Také v regionálně specifických skalních obrazech lze nacházet společné panevropské rysy a vlivy, neboť svět motivů nelze nazírat staticky. Po starším kultu sekyr, který má své kořeny v předchozí mladší době kamenné, následuje sluneční kult s motivy středoevropské mladší doby bronzové a po něm zase obrazy jelenů a jezdců, jež ve střední Evropě charakterizují starší dobu železnou, dobu halštatskou.

Západní Evropa a Pyrenejský poloostrov Kultury doby bronzové rozšířené na Britských ostrovech, na francouzském atlantickém pobřeží a na západě Pyrenejského poloostrova, které kontinentální, respektive středoevropské a mediteránní vlivy přijímaly různě, představují vlastní okruh. Po období charakterizovaném pozdně

Mohyla v Kiviku

Skalní obrazy

348

Stonehenge

Ukládání předmětů

Foiníčané na Západě


egalitickými stavbami (např. kamennými kruhy, monumenty typu m henge) a kulturou zvoncovitých pohárů konce neolitu se na Britských ostrovech a v Irsku, podporována těžbou domácích měděných, cínových a zlatých ložisek, zejména pak v jižní Anglii a v Bretani bohaté na měď a cín, vytvářela krajina vyznačující se velkými mohylami s bohatě vybavenými kostrovými pohřby mužů a žen (wessexská kultura). Zlaté, stříbrné, jantarové a fajánsové předměty patří do okruhu dalších nalezených starožitností, jako dýk, hrotitých seker a kyjů. Jedná se o nadregionální znaky náčelnické vrstvy srovnatelné se středoněmeckými „knížecími hroby“ únětické kultury. Podařilo se jí dobudovat do poslední podoby svatyni Stonehenge (jižní Anglie), největší kamennou stavbu doby bronzové v Evropě mimo vyspělé civilizace. Hrotité sekery, nepříliš vhodné jako zbraně, jsou spíše znakem stavu a vyskytují se ve značném počtu na Pyrenejském poloostrově, zejména v hrobech ze starší doby bronzové kovy na jihovýchodě bohatém na kovy (kultura el-Argar). Jejich vysoká symbolická hodnota vyplývá i z jejich četných ztvárnění na skalních obrazech na hoře Bégo (též Monte Bego, francouzské Přímořské Alpy) anebo v severoafrickém Atlasu. Následnou střední a mladší dobu bronzovou charakterizují skupiny, jež se skoro nevyznačují pohřby, spíše ukládáním zejména seker, mečů nebo hrotů oštěpů, jakož i zlatých předmětů (zvláště v Irsku) do řek a močálů i do země. K nim patří také velké, z více plechových částí spojované bronzové nádoby, jako vědra a kotle vycházející z kontinentálních vzorů, které se spolu se skvostnými rožni a háky na maso používaly při slavnostních příležitostech. Jejich pozdější projevy se nacházejí v kulturním okruhu, jenž byl rozšířen po celém atlantickém pobřeží („atlantická doba bronzová“) a za kterým stály nadregionální kontakty. Těch bylo třeba, neboť britská těžba mědi ustala už asi kolem 1300/1200 př. Kr., takže se kov musel importovat ze střední Evropy, případně bylo nutné přistoupit k recyklačnímu hospodářství. Specifický atlantický typ meče zvaný „kapří jazyk“ se používal od jihovýchodu Anglie přes Bretaň a západní Francii až na jihozápad Pyrenejského poloostrova. Jeho rozšíření si lze vysvětlit jedině prostřednictvím lodní dopravy při atlantickém pobřeží. Tyto charakteristické meče se v několika exemplářích dostaly až na Sardinii a do střední Itálie. Jeden rožeň dokonce až na Kypr. V ohnisku těchto středomořských a atlantických interakcí stálo na ložiska bohaté území při řece Río Tinto, jež lze možná spojovat s legendárně bohatým Tartéssem. Za regionální specifikum můžeme považovat izolovaně vztyčené kamenné stély extremadurského typu, na kterých jsou zobrazeny doplňky panského života, jako zbraně a vozy, představující válečnický ideál doznívající doby bronzové. Do této sítě se včlenila foinícká kolonizace od 9./8. století př. Kr. Foiníčané zakládali první městsky organizované opěrné body na jihu Pyrenejského poloostrova a na protějším středomořském a severoafrickém atlantickém pobřeží a časem kulturně ovlivnili domácí obyvatelstvo podobně jako řecká kolonizace z Fókaie


349

zasahující na severovýchod poloostrova. Jihozápad Evropy tak definitivně získal vazbu na antický svět.

Itálie a Středozemní moře V souvislosti s geografickou polohou se uskupení doby bronzové na protáhlém Apeninském poloostrově utvářela rozdílně. Na severu patřila k alpskému prostoru, na jihu ke středomořskému. Severní a střední Itálie měla ve starší době bronzové sociálně specifickými honosnými zbraněmi jako dýkami s plnou rukojetí a hrotitými sekerami podíl na středoevropském kulturním vývoji, jenž pokračoval i ve střední době bronzové a kterým byla ovlivněna regionální kultura Polada. Zakládala se četná nákolní sídliště s intenzivním zpracováváním kovů, přičemž surovinovou základnu představovalo zejména v následující době vzkvétající hornictví v Trentu. Až do počátku mladší doby bronzové měla spádová oblast dolního povodí Pádu hustou koncentraci opevněných sídlišť (terramary), jež náhle zanikají kolem k roku 1200 př. Kr., možná následkem záplav a povodní. Pádská nížina byla pak jako sídelní prostor dlouho opomíjena. Dále na jih vznikla takzvaná apeninská kultura, která zahájila kulturní vyrovnávací proces až do jižní Itálie. Tam se dostala do styku s mykénským a egejským světem. Tento kontakt se projevuje importy až do střední Itálie a do horního Jadranu (sídliště Frattesina). Na tomto základě vznikla protovillanovská kultura pozdní doby bron- Villanovská zové s typickými popelnicovými hřbitovy a svébytnými bronzovými tvary, kultura jež přechází v kulturu villanovskou s již četnými železnými předměty vyznačující se vedle domácích forem především silnými vlivy předoasijského, egyptského a řeckého světa. V bohatých hrobech bojovníků z přelomu 9. a 8. století př. Kr. se nacházejí kulaté štíty a hřebenové přilby tepané v domácí i středoevropské technice z bronzového plechu jako výstroj a ztělesňují stejný válečnický ideál jako kamenné stély z Extremadury. Došlo ke zhuštění sídel a objevily se první městské prvky, rovněž v Římě, které tvořily kořeny vzkvétajících měst Etrusků, doložených archeologicky i vlastními písemnými památkami od 8. století. K jejich ontogenezi přispěli patrně přistěhovalci z Egeidy (Anatolie), viz pověst o původu Etrusků. Velké středomořské ostrovy Sicílie a Sardinie nezávisle na svých kon- Sardinie taktech s Apeninským poloostrovem a s Egeidou procházely zcela svébytným vývojem. Přitom situace na Sardinii je nápadná zvláště dvěma nálezovými skupinami. Osobité nuraghy – pevnosti připomínající věžové stavby s obrannými prvky a postavené bez pojiva, nasucho – se nacházejí pouze na tomto ostrově. Kdysi jich bylo asi 10 000 až 12 000 a stavěly se zhruba od roku 1300/1200 př. Kr. až do příchodu prvních Foiníčanů kolem roku 800/750 př. Kr. Avšak neexistovaly všechny současně. O jejich účelu se hodně spekuluje. V souvislosti s malými bronzovými figurami většinou bojovníků (bronzetti; inspirovaly moderního sochaře Alberta

350


iacomettiho), které v nich byly nalezeny, však nelze v této době přeG hlédnout válečnický aspekt. Zjevně se jedná o specifický izolovaný vývoj, s jakým se setkáváme i ve flóře a fauně ostrovů.

Východ střední Evropy Na východě střední Evropy po únětické kultuře a několika menších skupinách setrvávajících v prostředí konce neolitu se s počátkem střední doby bronzové vyvinul rozsáhlý kulturní komplex, jemuž se sice souborně říká lužická kultura, člení se však do četných menších skupin. Především nelze vymezit hranici na severovýchod k baltské době bronzové a na východ, kde až v Rusku a na Ukrajině dlouho sídlila trzciniecká kultura. Předlužická kultura, zvláště výrazná na východě středního Německa, ve Slezsku a Velkopolsku, byla přitom okrajovou skupinou středoevropské mohylové kultury, která však s počátkem mladší doby bronzové vyústila asi do devítisetleté svébytnosti. Velkým povodím Labe, Odry a Visly byla jako velkoregion chudý na suroviny vždy prostředníkem mezi jihem a severem, přijímala tudíž i mnoho podnětů. V pohřbívání a především v keramické Skupiny tradici a oděvních zvláštnostech se však skupiny lužické kultury v sevelužické rovýchodních Čechách, na severní Moravě, na severním Slovensku, ve kultury středním Německu i ve středním a jižním Polsku výrazně odlišovaly od svých sousedů. Nelze vyloučit, že za mnohými z těchto skupin stála silnější ideologická nebo politická struktura. Popelnicová pohřebiště, často s tisíci pohřbů, se kontinuálně používala po řadu generací. Hrobová výbava sestávala takřka výlučně z velkého množství keramických nádob, kov se vyskytoval v podobě jen mála drobných ozdob. Pohřby se zbraněmi a bohaté pohřby se šperky chybějí, sociální hierarchie těchto lidnatých skupin je tedy zahalena tajemstvím. Jinak se zřizovala – jako ve stejnou dobu ve střední Evropě – hustá síť opevněných sídlišť na výšinách a v rovinách, ale i v bažinách a na ostrovech, jež fungovala jako střediska. Soustředila se v nich zvláště řemesla zpracovávající kovy (například Biskupin severně od polského Hnězdna). Bronzolijci se zřejmě těšili veliké vážnosti, o čemž svědčí relativně četné lužické hroby s výbavou licích forem. Kovové předměty se schraňovaly jako zásoby anebo fungovaly jako votivní dary nebo obětiny, v tom případě šlo především o zbraně. V kombinaci se zhoršením klimatu, půdní erozí, indigenními a exogenními faktory, jako například výraznými kulturními vlivy z východohalštatského okruhu, a s nástupem technologie železa se lužická kultura se svými pozdními formami (skupiny Billendorf, Aurith, Göritz, kultura obličejových uren) chýlila kolem roku 500/400 př. Kr. ke konci, ke kterému patrně přispěli i jezdečtí nomádi Skythové, jejichž přítomnost je doložena až u Odry, například velkým zlatým pokladem z Witaszkowa (dříve Vettersfelde, Dolní Slezsko). Příznačné je opouštění opevněných sídlišť následkem požárů. Poté již nebyly četné oblasti po staletí osídleny, nebo jen řídce.


351

Eurasie Kultura doby bronzové Starého světa se rozpínala na východě v různých projevech přes severní Černomoří až po východní Asii. Na jedné straně byla zejména ve svých jižních oblastech, v úrodných lesostepích a stepích, ale i v pouštích s oázami, v interakci s jihovýchodní Evropou – s Kavkazem jako hradbou i mostem – a s Íránskou vysočinou. Na druhé straně četné asijské skupiny, jež se utvořily na svých pozdně neolitických základech, fungovaly jako prostředníci pro společenství žijící dále na sever a severovýchod, která v nehostinných arktických podmínkách – například permafrost v tajze a tundře – zůstávala lovecko-sběračská a teprve asi od 1. tisíciletí př. Kr. příležitostně přijímala kovové předměty. Hospodářství těchto ekologicky velice rozdílných krajin postupně přecházelo od komplexní lovecko-sběračské společnosti s nepatrným podílem chovu dobytka nebo obdělávání půdy přes diferencovanou situaci s vysokým podílem chovu dobytka i koní jako tažných zvířat a velbloudů jako soumarů až po nový jezdecký kočovný způsob života starší doby železné. Životní prostor severoasijských lovců a sběračů stále více ustupoval do arktických krajin. Z kultury jámových hrobů pozdní doby měděné vycházejí sociální základy vývoje starší doby bronzové (asi 2400 –1700 př. Kr.). Rané vlastnictví bronzu v podobě zbraní a metalurgické činnosti se překřížilo – jako v ostatní Evropě – s prvními honosnými hroby a opevněná sídliště s uspořádanou vnitřní strukturou (kultura katakombních hrobů, kultura Sintašta-Petrovka). Potřebu mědi této doby pokrývaly domácí doly, mezi nimiž měl až do pozdní doby bronzové nadregionální význam velkorevír Kargaly (jižní Ural). V rozsáhlých oblastech jižní Eurasie se tehdy objevil cínový bronz. Rovněž na cín existovaly ve 2. tisíciletí př. Kr. velké doly ve střední Asii (Karnab, Mušiston), odkud tento vzácný kov získávaly možná i staré vyspělé kultury Přední Asie. Mezi skupinami starší doby bronzové se vytvořil zvláště v okuněvské kultuře (střední Jenisej, Minusinská pánev) významný symbolický okruh s kamennými stélami zdobenými antropomorfními ztvárněními. V následující střední době bronzové nastal ve velkých částech jihu severní Asie až po jižní okraj tajgy s andronovskou kulturou (1700 –1500 př. Kr.) kulturní asimilační proces. Toto rozšíření umožnil nástup velbloudů jako nových domácích zvířat. V severopontských stepích byla rozšířena kultura srubových hrobů, v níž existovala též sídliště specializující se na zpracování kovů, například Mosolovka na Donu. Na počátku mladší doby bronzové pohyb vycházející ze severní Číny – souběžně se středně šangským obdobím – působil v podobě karasucké kultury až na západní Sibiř. Tu vystřídala kolem let 1000/900 př. Kr. již železná, vícefázová kultura tagarská, která byla poměrně bohatá na bronz (tzv. minusinské bronzy) a vykazovala raný zvěrný styl. Zatímco v severopontských stepích byla rozšířena pozdní srubová kultura i její následující

Přechod k jezdeckým kočovným kulturám

Andronovská kultura

352


fáze, daleko na západ sahající kultura Sabatinovka a po ní kultura Belozerka, vyvinula se na Kavkazu kultura kobanská, jež se vyznačuje množstvím kovovým nálezů a která trvala skoro až do poloviny 1. tisíciletí př. Kr. Zvěrný styl charakterizoval též rané památky indoíránských Skythů, o nichž se antické prameny zmiňují od roku 800 př. Kr. a kteří jako těžce ozbrojení jezdečtí nomádi (nástup kompozitních luků a válečnické výstroje) postupně obsadili celý jih severní Asie a severopontských území a odtud vedle válečných tažení do Anatolie, Urartu a Asýrie také stále znovu působili až do makedonského období na východ střední Evropy, jež už krátce předtím rovněž přijala jezdecké nomádské vlivy. V severním Černomoří po nich zůstaly honosné, přímo královské hroby (kurgany) a početné řecké importy svědčí o asimilaci skythské horní vrstvy s antickým světem, o které raný etnograf Hérodotos napsal mnohé, co lze dnes už archeologicky prokázat.

Jednota v členěných prostorech V evropské době bronzové lze na různých úrovních rozpoznat maloplošná i velkoplošná uskupení s plynulými vnitřními i vnějšími hranicemi. Maloplošně jsou rozšířeny keramické styly, šperky atd., velkoplošně pak náboženské a symbolické jevy, rovněž hospodářské prostory se stejnými „Evropa strukturami. Podávají obraz „Evropy malých regionů“ doby bronzové malých s „rozmanitě členěnými prostory“ (Fernand Braudel), z nichž každý má regionů“ svůj charakter. V dnešní Evropě národních států prosvítá rozmanitost identit sahající až do předhistorických dob, která je navzdory veškerým harmonizačním a globalizačním tendencím dodnes politicky a kulturně virulentní – a nadále bude. Tato uskupení propojovala kontinuální výměna osob, myšlenek a komunikace mezi „těmi, kteří se znali“ či s „cizinci“. Oni „cizinci“ měli patrně značné dorozumívací potíže. Možná existovali i tlumočníci, známí z jiného konce světa doby bronzové, ze země Meluchcha ležící snad v poříčí Indu. Zda si tito lidé skutečně rozuměli, můžeme se jen domnívat; víme však o těsném a trvalém provázání doby bronzové staré Evropy. Dává nám toto kontinuum naději v budoucnost stále se měnícího globálního světa?

Odkaz epochy

Nadregio nální hos podářské propojení

Třebaže se doba bronzová dnes leckomu příliš jednostranně omezuje na hlavní užívaný materiál a může se mu jevit starobylá, zahrnuje přesto jednu charakteristickou epochu s vrcholem ve 2. tisíciletí př. Kr., která se mnohými rysy liší od předchozí i následující a jejíž kultury byly mezi sebou silně propojeny. Prosazení nového materiálu bronzu se zprvu zakládalo na nadregionální hospodářské síti, která pozemními i námořními cestami


353

kontinuálně zajišťovala zásobování mědí a cínem. S tím byly spojeny technické inovace v hornictví (hlubinná těžba), v (hutním) zpracování rud, ve slévačství a v kovárenství. Díky výborné tvárnosti surového kovu se dosahovalo stále pestřejší palety výrobků na vysoké technické úrovni, jejímž základem byl také vývoj nových nástrojů. Vedle kovů sehrával ústřední roli v „otvírání vnitřního styku národů a … poznávání dalekých krajin“ (Alexander von Humboldt) rovněž jantar, který byl v době bronzové žádán v celé Evropě a v Přední Asii a pocházel převážně z Pobaltí. Jestliže se jantar dal ještě nosit ve váčcích, velké množství surového kovu se přepravovalo na soumarech, vozech a lodích. Infrastruktuře těchto kontaktů sloužily na zemi vozy nyní s rychlejšími paprskovými koly a budování komunikací, například haťových cest přes bažiny, rovněž lodě schopné plavby na širém moři. Kůň se zpočátku zapřahal před vůz (dopravní, válečný nebo obřadní vůz) a jako jízdní zvíře se používal až krátce před nástupem doby železné. Na velkých rozlohách vedly podobné produkty a mobilita zboží a osob během doby bronzové k husté komunikaci a k setrvalému rozšiřování geografického obrazu světa, na němž v rané době železné stavěli Foiníčané a Řekové. V době bronzové zesílil interaktivní vztah mezi člověkem a prostředím. Zvláště významné jsou další empirické zkušenosti v geologii (ložisková geologie, hornictví) a chemii (hutnění kovů), rovněž v dalším zpracování i později ještě velice významné mědi, cínu, zlata a železa. Rozvoj metalurgie vedl k trvalému rozšiřování těžby v regionech ležících až dosud mimo oikumenu. Těžila se menší ložiska, ale i velkorevíry (jako Mitterberg, Kargaly), které nabyly na širokých územích bezmála monopolního postavení. Hutnění rud provázely silnější zásahy do lesů jako zdrojů energie a spolu s tím vzrůstající znečištění vzduchu a půdy těžkými kovy. Toto dlouhodobé působení si člověk doby bronzové ovšem neuvědomoval ani je neznal. Navíc je tu také další zkrasování jihovýchodní Evropy extenzivním pastevectvím patrně podobným transhumanci. Zemědělský sektor se v době bronzové plošně rozšiřoval, například obhospodařováním vysokých alpských poloh anebo počínajícím hospodařením s travními porosty v údolních nivách. Neolitické jednopolní hospodářství se mění v dvoupolní hospodářství doby kovové se střídáním jaře a ozimu. Používáním nových sklízecích nástrojů jako bronzového srpu se mohly ušetřit pracovní síly nebo sklidit větší plochy. Do jaké míry byla krajina členěna, dodnes dokazují viditelné sídelní a polní systémy na Britských ostrovech, jež interními jednotlivými parcelami možná dokládají osobní vlastnictví půdy. Sídliště se zakládala v pravidelných vzdálenostech od sebe, lze tedy usuzovat na regionální organizaci, do které patřila střediska. Tato střediska si od doby bronzové již nelze z evropské kulturní krajiny odmyslet. Jako jiným kovům i bronzu se přiřazovaly specifické vlastnosti a hodnoty – informují o tom mezopotamské disputace – i symbolika, například

Infra struktura

Interaktivní vztah člověka a prostředí

354

Nositelé centrálních nábožen ských symbolů

Nové formování společnosti


mytologické pořadí věků, jež ještě v Goethově Pohádce o zeleném hadu a krásné Lilii (1795) personifikovali kovoví králové. Bronzy byly od samého počátku těsně propojeny s hospodářskou, sociální a náboženskou strukturou jednotlivých společností. Zvláště na počátku doby bronzové byla tato technická inovace spojena se zřizováním hrobů s velice bohatou výbavou, s přeměnou mnoha bronzových předmětů v honosné, rituální a symbolické objekty většinou bojovnicko-mužského rázu a se sekulárním zakládáním opevněných sídlišť. Bronzy se staly sociálními symboly a jako obětiny a votivní dary hrály v kultu doby bronzové ústřední roli. Bronz se zároveň schraňoval jako osobní nebo společné vlastnictví. Nakonec fungoval jako hodnota oproštěná od tvaru s rysem primitivního peněžního hospodářství: už nikdy se v následujících epochách nenávratně nepohřbívalo tolik kovových předmětů. Zlatě se lesknoucí bronz – zezelenal až při styku se zemí – se tím podobá cennějšímu zlatu. Oba kovy se tvarovaly v kultovní předměty a stávaly se nositeli centrálních náboženských symbolů, jako především ptačí symboliky, která přetrvala do mladší doby železné. Malé přívěsky ve tvaru paprskového kola a symbol anch pocházející z Egypta jsou od doby bronzové součástí kánonu symbolů Starého světa. Uctívání slunce mělo v době bronzové zjevně ústřední význam. Běžnými rituálními místy byly vyvýšeniny, jeskyně, jezera, řeky a bažiny. Chrámy bohů tehdy ještě neznali, polyteistické představy však jistě existovaly. Odhlédneme-li od regionálních konfliktů, jež nelze blíže dokumentovat a o kterých svědčí destrukční horizonty v opevněných sídlištích a svět diferencovaného arzenálu zbraní jako známka dobře vyzbrojených válečníků, byly společnosti doby bronzové po mnoho století stabilní. Ke změně došlo až ke konci doby bronzové. Příznačné byly exogenní vlivy (temné období v Řecku, vpád jezdeckých nomádů do východní Evropy) a technické inovace, jako vystřídání bronzu, zejména u zbraní, železem. Na počátku doby železné se navrací kostrové pohřbívání, jež opět silně zdůraznilo jednotlivce – oproti žárovým pohřbům zastírajícím sociální poměry. Také vymizení centrálních kultovních praktik, jako je zvyk ukládání depotů, vedlo k novému formování společnosti. „Náčelníky“ však i nadále chránily meče, přilby a pancíře, sociální znaky, které se zrodily v době bronzové a pokračovaly hluboko do novověku.

VZDÁLENÉ OBL ASTI

Afrika – stojatá voda dějin?

357

AFRIK A – STOJATÁ VODA DĚJIN? Peter Breunig

Mylný obraz afrických dějin Když Evropané začali při hledání námořní cesty do Indie vstupovat od 15. století na africkou půdu, setkávali se se společnostmi neznajícími písmo. Lidé těchto společností, jejich vzhled, chování, zvyky, celá jejich kultura jim připadali cizí a nezřídka v nich budili odpor. Posíleni v přesvědčení o jediné pravé víře a povzneseni schopností prozkoumávat svět, nijak nepochybovali o tom, že tyto cizí společnosti za nimi ve vývoji značně zaostávají. Misionáři, dobrodruhové, obchodníci s otroky, podnikatelé a od poloviny 19. století koloniální mocnosti, ti všichni tím v malém i velkém legitimizovali své počínání v Africe a přispívali k obrazu zaostalého kontinentu. Toto koloniální dědictví je v západním myšlení dodnes hluboce zakořeněné. S touto představou se manipulovalo a vynalezl se barbarský negr, který nemá žádné dějiny ani větší kulturu. Mimo jiné se tím mělo morálně ospravedlnit dobývání a vykořisťování Afriky. „Ušlechtilý divoch“ v Africe neexistoval – místo Vinnetoua tu byl v lepším případě politováníhodný strýček Tom a jeho chaloupka. K tomuto negativnímu vnímání Afriky přispívali i vědci v zajetí ducha doby. Ušetřen jej nebyl ani archeologický výzkum minulosti člověka v Africe. Minulost se posuzovala jako přítomnost, jednoduše na základě předpokladu, že domněle chudá přítomnost musí vyplývat z podobně chudé minulosti. Takřka nikoho nenapadlo, že Afrika mohla projít vlastním, významným vývojem. S přesvědčením, že prehistorie Evropy je prehistorií lidstva vůbec, přenášely se známé evropské vzorce na Afriku. Rozdíly se však projevovaly už u nejjednoduššího archeologického schématu, třídobé periodizace dějin pravěku. Třídobá periodizace vznikla v Evropě v 19. století a tvořila první chronologické schéma pro zatím značně neutříděnou dobu předliterární minulosti. Schéma bylo jednoduché. Rozlišovalo tři po sobě následující epochy pojmenované podle nejdůležitějšího materiálu jako doba kamenná, bronzová a železná. Jakkoli byla třídobá periodizace a její následující upřesnění v Evropě užitečná, to, co vědci a angažovaní laikové v Africe postupně objevovali, s ní neladilo. V Africe zjevně neexistovala žádná doba bronzová, nýbrž po době kamenné následovala rovnou doba železná. V některých oblastech se však ani železo nikdy kloudně neuchytilo. V jižní a východní Africe přežívali

Představa zaostalého kontinentu

Třídobá periodizace

358

Neexistence pokroku

Nálezy fosilních hominidů

Stagnující vývoj

Vzdálené oblasti

takřka do současnosti lovci a sběrači, podle archeologických epoch představitelé starší doby kamenné. Neolit byl kvůli regionálně se lišící kombinaci jeho znaků určených pro Přední Asii a Evropu – především domácích zvířat, kulturních rostlin, keramiky, usedlého způsobu života – těžko definovatelný a čím více se hledělo na jih, tím méně jej šlo vůbec oddělit od doby železné. Dnes z toho věda vyvozuje, že dějiny lidstva probíhaly v Africe zásadně jinak než v Evropě. Ale ještě před několika málo stoletími se jinakost považovala za projev minulosti s nepatrným vývojem a tím se zároveň vysvětlovala zaostalost Afriky. V první polovině 20. století vládla představa, že pokrok v kulturních dějinách lidstva se v první řadě zakládá na šíření velkých vynálezů a vývojových postupů. Velkých pokroků, tak se uvažovalo, nebylo nikdy dosaženo vícekrát a nezávisle na sobě, nýbrž toliko jednou. Pokud jde o úseky dějin lidstva po době ledové neboli v holocénu, považovala se za motor pokroku Přední Asie. Soudilo se, že vše dobré a užitečné z těchto pokrokových oblastí se jednou a nějak dostane migrací nebo difuzí až do posledního koutu světa. Bylo zřejmé, že Afrika nic nedokázala, a bralo se to za prokázané. Egypt, považovaný kdysi extrémními difuzionisty za kolébku lidské kultury vůbec, nemohl reputaci Afriky zachránit. Nebyl počítán k Africe, viděli v něm nárazníkovou zónu předoasijsko-evropského kulturního prostoru. Afrika tedy nejenže nepřispěla k světovému dění ničím, co by bylo hodno difuze, ba skoro se zdálo, jako by se tento kontinent navíc ještě zdráhal přijímat vše dobré a užitečné z Evropy a Přední Asie, čemuž nasvědčovaly mezery v třídobé periodizaci jižně od Sahary. A tím se Afrika dostala zcela na odstavnou kolej. Možná lze na základě této představy o vývoji lidské kultury, tak hluboce zakořeněné v evropském myšlení, pochopit, proč se negativní obraz rané minulosti Afriky mohl udržet až do poloviny 20. století. Výjimkou byly počátky člověka. Zde se role Afriky rýsovala stále jasněji. Přispěly k tomu významné nálezy fosilních hominidů, k nimž docházelo od 20. let 20. století v jihoafrických krasových jeskyních a po druhé světové válce i ve východní Africe. Učencům, míníme tím učence, kteří jako respektovaný britský archeolog Grahame Clark nahlíželi minulost v globální perspektivě, se však jevilo, že vývoj v Africe po slibných počátcích v raném období lidstva stagnoval. Grahame Clark napsal v knize World Prehistory: an Outline (1961; 2. vydání z roku 1969 česky jako Prehistorie světa, Orbis, Praha 1973), že Afrika upadla do provincionalismu už během pozdního pleistocénu, tedy s koncem poslední doby ledové. Tento soud nevzal jen tak ze vzduchu, byl výsledkem srovnávacího hodnocení globálních archeo logických poznatků o oněch dobách. Mladší prehistorii celého afrického světadílu pojednal Clark v citovaném díle na necelých sedmi stranách. Skoro dvakrát tolik však napsal jen o Egyptě. Jak podružné bylo dění v Africe, navíc ukazují zvolená témata. Byl to neolit s capsijskou industrií v severní Africe, dobytkářství ve východní Africe, kultury broušených


359

kamenných seker v rovníkových lesích, rozšíření výroby a zpracování železa a evropský průzkum a kolonizace – kapitola, jež končí památným konstatováním, že africké rodiny v jižní Africe dodnes žijí jako rodiny za rané předřímské doby železné ve Velké Británii. Troška neolitu na severu, zakrnělá pastevecká verze na východě a ještě chudší varianta v deštném lese, kde za zmínku stálo jen broušení kamene; k tomu železo, pocházející stejně jako neolitické vlivy z evropsko-středomořského kulturního prostoru. To bylo vše, co mohla minulost Afriky za posledních 10 000 let nabídnout. Nebylo zde nic původního, jednalo se jen o vlažné přesazení cizích kulturních prvků, které se těkavě a zpožděně šířily některými regiony Afriky. Kromě údolí Nilu a oblastí, do nichž proniklo železo, setrvávala Afrika, jak Clark ve jmenovaném díle z roku 1964 konstatoval, v době kamenné. Velké Zimbabwe, významné město předkoloniálního státu, degradovalo na kraal, a nepadlo jediné slovo o tehdy již dávno známých západoafrických královstvích jako Ife a Benin a jejich vyspělé bronzové industrii. Takřka se vnucuje dojem, že odborníci se zde ještě před půlstoletím snažili archeologicky ospravedlnit roli kolonialismu jako vykupitele ze jha tisícileté zaostalosti. Odborníkům budiž dnes omluvou, že tehdejší nedostatečné poznatky žádný diametrálně odlišný pohled nepřipouštěly. Afrika byla archeologicky skoro neznámá. Afričané neprováděli žádný vlastní výzkum minulosti. Neexistovaly psané dějiny, nýbrž jen osvědčené vědomosti v podobě orálních tradic. Ústní tradice však ve skutečnosti neproniká hluboko do minulosti. Především nedává archeologii srovnatelně obsáhlý systém vědomostí, který z hlediska teoretického nároku zahrnuje všechny oblasti lidské existence. Když si Grahame Clark dělal představu o africkém přínosu ke světovým dějinám, byl odkázán na výsledky bádání hrstky průkopníků. Do velkých částí Afriky vůbec nevkročili, natož aby je archeologicky probádali. Ale jak by také mohli? Jejich polem byla neprobádaná rozlehlost světadílu pokrývajícího třetinu obyvatelné pevniny Země a jejich bádání probíhalo v turbulencích osvobozeneckých válek, jimiž se rozhořívala celá Afrika. Systematické hledání stop raných lidských společenství, organizované v dlouhodobých programech společně s africkými archeo logy, započalo až v klidných postkoloniálních časech. Hledání sahá od kulturních počátků lidstva před 2,5 mil. let až po velké středověké říše a koloniální období, kdy ve většině Afriky písemné prameny poprvé zpravují o domácích společenstvích. Archeologové tak v Africe stojí před výzvou naplnit obsahem celosvětově nejdelší období nepsaných dějin. Komunita aktivního bádání, které tento úkol přísluší, je ve srovnání s evropským odborným světem stále ještě velice malá a většině afrických institucí chybějí prostředky, aby bádání vzaly náležitě do vlastních rukou. Přesto však všechny dohromady v posledních dvou až třech desetiletích výsledky svého bádání prokázaly, že dnes je třeba přínos Afriky k dějinám lidstva hodnotit jinak než v době Grahama Clarka a jeho současníků, již

Neexistence vlastního výzkumu minulosti

360

Vzdálené oblasti

dali tomuto světadílu nálepku stojaté vody (backwater). Odborný svět to už dávno vidí jinak. V západní veřejnosti se však dál tvrdošíjně drží představa zaostalosti Afriky. Na následujících stranách se budeme zabývat třemi tématy představujícími v globální perspektivě nejvýznamnější etapy raných dějin lidstva: počátky lidstva a jeho kultury, počátky kultury našeho druhu, tedy anatomicky moderního člověka, a vývojem k usedlým rolníkům a ke komplexní společnosti – procesem, který připravuje cestu do moderního světa. Z těchto tří témat je zřejmé, že představa světadílu na jakémsi okraji dějin Základy už sama patří dějinám. V zásadě lze celou tuto představu dokonce postavit v Africe na hlavu. Základy pro to, aby globalizovaný moderní svět vůbec mohl vzniknout, byly podle současného stavu bádání položeny v Africe. Zde se zrodilo lidstvo a rozšiřovalo se po Eurasii. Zde se zrodil anatomicky moderní člověk a na základě schopností a základních vzorců moderního kulturního chování, jež ostatně získal v Africe, kolonizoval na konci pleistocénu Zemi až do posledního koutku. Kratičký časový úsek, který následoval, přinesl už jen lokální varianty stále složitějších společenských forem a s tím souvisejícího, stále efektivnějšího obstarávání potravy. Nakonec se tak jednoho dne stalo skoro na celé Zemi. To, že k tomu v některých oblastech došlo dříve než v jiných nebo že tempo vývoje od vesnice k městu a ke státu se liší, je v dimenzi dějin lidstva spíše podružné. Ale ani v tom není Afrika nějakou popelkou, neboť podává příklady výjimečné dynamiky, s jakou v ní právě tyto procesy probíhají.

Počátky lidstva a jeho kultury Bez Afriky by nebylo lidstva! Touto prostou větou vystihl Desmond Clark, jeden z průkopníků bádání o africké prehistorii a současník již zmíněného Grahama Clarka, jak by náš svět vypadal bez přispění Afriky. Totéž tušil už o století dříve Charles Darwin, když pozoroval příbuznost mezi člověkem a africkými gorilami a šimpanzy. Darwin však nemohl předložit jediný nález fosilie, aby tuto domněnku, jež v jeho době beztak vypadala absurdně, potvrdil. Afrika tedy upadla v zapomnění. Kolébka lidstva se kolébala mezi Afrikou a Asií, kde byly nalezeny fosilní kosti lidí a jejich předchůdců. Afrika se opět dostala do hry až v roce 1924. Toho Africký roku byl na její půdě nalezen první fosilní předchůdce člověka, takzvané původ taungské dítě – jeden z velkých objevů 20. století, který udal pradávnému pátrání člověka po jeho původu směr dodnes považovaný za správný. Bylo ostatně třeba dalších nálezů z jihoafrických krasových jeskyní (Sterkfontein, Swartkrans, Kromdraai) a z východní Afriky (rokle Olduvai), než se kolem roku 1960 považoval africký původ člověka všeobecně za prokázaný. Otázka všech otázek, totiž odkud pocházíme, byla zodpovězena. Nikdo by ještě před několika desetiletími nepovažoval za možné, že by


361

právě domov černých Afričanů, o nichž se v koloniálním období soudilo, že nemají dějiny ani kulturu, měl být i domovem lidstva vůbec. Vedle nálezů fosilních hominidů a jejich kulturního dědictví přispěly k tomuto poznání zásadní měrou výsledky nových přírodovědných metod datování vyvinutých ve druhé polovině 20. století. Poprvé dávaly představu o netušené časové hlubině, ve které se vývoj lidstva odehrával. Rovněž umožnily chronologické srovnání jeho raných fází v Evropě, Asii a Africe, přičemž se vyjevilo vyšší stáří afrických počátků. Od té doby setrvalý proud nových objevů stále více potvrzuje teorii o vzniku lidstva v Africe. Její základ nadále tvoří nálezy fosilních hominidů a archeologických předmětů z kamene a kostí, jakož i fakt, že stejně jako dříve nedosahují nikde na Zemi většího stáří než v Africe. Nic není definitivní – stačil by jediný australopiték v Asii nebo Evropě nebo kamenné nástroje starší než 2,5 milionu let a zhotovené nepochybně lidskou rukou a vše by vypadalo jinak. Avšak dokud se tak nestane, nacházejí se biologické a kulturní počátky lidstva z hlediska vědy v Africe. Pro tuto hypotézu hovoří nesmírně přesvědčivá fakta. Od nálezu taungského dítěte se v africké zemi našly stovky fosilních pozůstatků hominidů – od fragmentu stoličky až po zcela zachovalou kostru z jihoafrického Sterkfonteinu zvanou Little Foot. V posledních letech přibyly nálezy, jež stářím přes 6 milionů let sahají až ke kořenům rodokmenu člověka. Zkoumání počátků lidstva se soustředí na příčinu a průběh jeho biologického vývoje, na formy soužití a kultury prvních lidských společenství, na to, kdy a jakou cestou opustil Afriku (tzv. teorie Out of Africa 1), a na začátek osidlování Evropy a Asie. V první řadě se jedná o témata paleoantropologie a prehistorické archeologie. Jejich šíře si ostatně vyžaduje interdisciplinární přístup, k němuž přispívají zejména geologie, paleontologie a řada speciálních disciplín zabývajících se výzkumem klimatu. Výzkum klimatu je zde důležitý, protože vznik lidstva pravděpodobně souvisí s klimatickými změnami během posledních epoch třetihor (miocénu a pliocénu). Globální změny klimatu vedly v některých oblastech Afriky k přechodu od deštného lesa k savaně. Této změně, tolik teorie, se primáti žijící předtím v lesích přizpůsobili vzpřímenou chůzí. Vzpřímená chůze se považuje za první anatomický znak hominidů. Od taungského dítěte nalezeného v jižní Africe až po více než 3 miliony let starou Lucy z Hadaru v etiopském Afarském trojúhelníku pocházely všechny fosilní pozůstatky hominidů z jednoho pásu, který se táhl z východu jižní Afriky až do východní Afriky. Z toho se logicky usuzovalo, že právě tam muselo vzniknout lidstvo. Soudilo se, že pohoří, jež se zformovala tektonickými procesy na okraji Východoafrické příkopové propadliny, zadržovala dešťové mraky přicházející ze západu, čímž na východě vznikaly savany. Sarkasticky řečeno by tak byl vznik lidstva průvodním jevem orogeneze ve východní Africe. O něco vlídněji se této teorii říká East Side Story. Představa o šíření fosilních hominidů však neodpovídala

Out of Africa 1

East Side Story

362

Čtyři skupiny hominidů

Oldovanská kamenná industrie

Vzdálené oblasti

realitě. Zakládala se spíše na přístupnosti příslušně starých vrstev v jihoafrických jeskyních a zejména ve Východoafrické příkopové propadlině, kde se sedimenty z posledních milionů let neskrývají hluboko pod zemí, nýbrž jsou obnaženy erozí. Před několika lety byly nalezeni velice staří hominidé v Čadské pánvi 2500 km západně od Východoafrické příkopové propadliny. Jestliže se rané vývojové stupně vyskytují tak daleko na západě, potom nemůže teorie East Side Story platit. Nové nálezy hovoří spíše pro to, že všechny okraje pásu deštného lesa probíhajícího tehdy napříč světadílem, a nejen východní Afrika, jsou potenciálními oblastmi, ve kterých zazněl startovní výstřel vzniku člověka. Paleoantropologie má dnes díky novým nálezům z posledních let přehled o celém období přicházejícím v úvahu po počátku biologického vývoje lidstva. Z doby po oddělení linií vedoucích ke gorilám a šimpanzům jsou známy čtyři skupiny anatomicky se lišících hominidů. Na počátku stojí archaičtí hominini (Sahelanthropus tchadensis, Orrorin tugenensis, Ardipithecus ramidus), kteří žili asi před 6 až 4 miliony let. Po nich následovaly četné druhy australopitéků (A. anamensis, A. bahrelghazali, A. afarensis, A. garhi, A. africanus), jejichž stáří činí 4 až 2 miliony let. Souběžně s australopitéky vznikl asi před 2,5 milionu let rod Paranthropus, který se dříve nazýval robustní australopitéci, s druhy P. aethiopicus, P. boisei a P. robustus a rod Homo s druhy Homo habilis, Homo rudolfensis, Homo ergaster a Homo erectus. Z druhu Homo erectus se vyvinul anatomicky moderní člověk Homo sapiens. Asi 4 miliony let rodokmenu hominidů neboli dvě třetiny jejich biologického vývoje se odehrávají výlučně v Africe, teprve pak započne mimoafrická kapitola lidstva. O stojaté vodě dějin lze hovořit proto jen tehdy, když pomíjíme tyto kořeny naší existence. To, co platí pro biologický vývoj, platí stejnou měrou pro lidskou kulturu: odpověď na zásadní otázky zrodu člověka se nachází jedině v Africe. Asi před 2,5 milionu let došlo k novinkám, jež archeologicky vyznačují počátek lidské kultury. Patří k nim jednoduché kamenné nástroje oldovanu, první, asi milion let trvající kultury nazvané podle rokle Olduvai v Tanzanii. Nejstarší známé kamenné nástroje pocházejí z Etiopie a jsou staré 3,5 až 2,6 mil. let. Další změnou je vysoká spotřeba masa. Biologové ji spojují se zvýšenými energetickými nároky velkého mozku, který se tehdy vyvinul. Značnou konzumaci masa archeologicky potvrzují zvířecí kosti pravidelně nacházené spolu s kamennými artefakty. Další známky počátku lidské kultury se týkají přímo nebo nepřímo doložených, částečně také spekulativních stop sociálního chování lišícího se od chování nehumánních primátů. Jedná se o dělbu práce mezi pohlavími, dělení se o potravu, párové soužití kvůli péči o nesamostatné děti, jež vedlo k menšímu rozdílu ve velikosti muže a ženy (pohlavní dimorfismus), o déle navštěvovaný základní tábor, možná komplexní komunikační systémy, anebo dokonce jazyk. Bádání se bez ohledu na dodnes nevysvětlenou příčinu tohoto vývoje snaží objevit nějaké stopy a jejich interpretací dospět k představě


363

o soužití a kultuře těchto prvních lidských společenství a nakonec k definici prapůvodní podoby lidství. Zatímco se nálezy do poloviny 20. století uspořádávaly především v prostoru a čase, v následující době se k nim vyvíjely více či méně obsáhlé modely. Žádný není všeobecně uznáván ani není v souladu se všemi archeo logickými a paleoantropologickými fakty. Ad acta je dnes zcela odložen jeden z prvních konceptů, který se zakládal na nálezech kostí takzvané osteodontokeratické kultury Raymonda Darta, mylně vysvětlovaných jako zbraně, a jenž se jako „hypotéza zabijáckých opic“ stal díky Robertu Ardreymu známým i mimo odborné kruhy. Vycházel z názoru, že už naši první prapředkové byli od přírody krvelačné, agresivní opice a že agresivita je základním rysem našeho chování, který se od samých počátků táhne jako červená nit celými dějinami lidstva až po dnešní svět s jeho válkami. Teprve o desetiletí později bylo přesvědčivě doloženo, že se u afrických nálezů raných hominidů nejednalo o agresivní lovce, nýbrž – aspoň v případě jihoafrických nálezů – o politováníhodné kořisti, o oběti šelem. To, co Dart považoval za zbraně a za jimi způsobená zranění, byly zbytky potravy a fraktury způsobené přírodními vlivy. Do stejné, ač méně agresivně míněné rubriky jako „zabijácké opice“ patří koncept „člověka lovce“ (Man the Hunter), jenž v raných lidech spatřuje především muže lovce a méně významné ženy sběračky. Zdokonalování zbraní pro zajištění větší kořisti bylo považováno za motor kulturního vývoje v dějinách lidstva. Tento koncept byl překonán, když intenzivní etnologické bádání u dnešních lovců a sběračů ukázalo, že lov je jen velice nepatrným a k tomu ještě nespolehlivým přínosem k zajištění výživy společenství. Solidní součást výživy představoval spíš ženský sběr, na čemž se zakládá „hypotéza ženy sběračky“. Podle ní přispívaly sběrem a nošením potravy i kojením, odstavováním a výchovou dorostu k přežívání společenství a k pokroku v lidské kultuře rozhodnou měrou ženy. Domněnka, že babičky po menopauze svým dcerám aktivně pomáhaly, se nazývá „hypotéza babiček“. Význam této role pravděpodobně vedl k druhé, dlouhé a neplodné části života. Jiné modely se snaží najít informace o soužití v rané době lidstva ze součástí archeologických nalezišť a jejich vzniku. Naleziště vydávají kamenné artefakty a rozbité nebo rozštípnuté zvířecí kosti, rozdělené jen zřídka na ploše větší než několik čtverečních metrů. Podle hypotézy o dělení se o potravu neboli teorie pevné základny (home base hypothesis) se zde jedná o pozůstatky delšího pobytu lidí na místě vědomě zvoleném podle určitých kritérií (stromy, stín, voda, potrava). Taková místa jsou známkou člověka, u nehumánních primátů neexistují. Gorily a šimpanzi se pohybují po svém teritoriu, aniž by se na nějakém místě déle zdržovali. Místa pobytu nebo základní tábory vznikaly tak, že se do nich nosila nasbíraná nebo ukořistěná potrava a dělila se. Dělení se o potravu jako projev kooperace členů skupiny bylo povýšeno na nejstarší rys lidského chování a altruismus, který se za ním skrývá, na nezbytný koncept přežití

Hypotézy o vzniku kultury

Teorie pevné základny

364

Vzdálené oblasti

a na základ kultury. Méně lichotivá je oproti tomu „hypotéza člověka mrchožrouta“. Podle ní lidé po většinu paleolitu, v zásadě až do nástupu prvních účinných střelných zbraní ve středním paleolitu, kryli potřebu masa převážně vyhledáváním zdechlin – hluboký to propad ve srovnání se sympatickým světem úspěšně lovící a o kořist se dělící společnosti! Zatímco nálezy většího množství kostí a kamene nejsou u „hypotézy člověka mrchožrouta“ ničím jiným než pozůstatky po zužitkování nalezených mrtvých zvířat, „model obrany zdroje“ (resource-defense model) je vykládá jako zásobárny potravy. Všechny jmenované i nejmenované modely hledají základní vzory v soužití a chování prvních lidských společenství. Liší se v tom, jak tyto základní vzory vypadaly a jakou úlohu sehrávaly, jsou však zajedno, že všechny vznikly v Africe a odtud se dostaly do Eurasie. Šíření Doba šíření člověka z Afriky – všeobecně označovaná jako Out člověka of Africa 1 – nesahala po objevu novějších nalezišť jako Dmanisi v Gruzii a po novém datování fosilních vrstev v jihovýchodní Asii už k milionu let, nýbrž skoro ke dvěma milionům. To znamená, že kulturní a biologický vývoj člověka probíhal výhradně v Africe mnohem kratší dobu, než jsme se dlouhý čas domnívali. Dokonce se už pochybuje, zda etapa Out of Africa 1 vůbec odpovídá realitě. Nezávisle na tom docházelo v Africe po dlouhá období nejstaršího paleolitu k novému vývoji. Započal asi před 600 000 roky. To je doba, kdy člověk druhu Homo erectus nebo jeho evropská varianta Homo heidelbergensis poprvé vstoupil do Evropy severně od velkých pohoří (Pyreneje, Alpy, Karpaty) –, hodně přes milion let po odchodu z Afriky. Tou dobou se v Africe vyvíjel z pozdních zástupců Homo erectus nový druh. Označuje se jako archaický Homo sapiens a uvádí řetězec změn, na jehož konci před 100 000 až 200 000 lety stojí anatomicky moderní člověk, náš druh. Jím a jeho kulturou dochází v Africe k cézuře, která má zásadní význam pro další chod dějin lidstva.

Kořeny druhu Homo sapiens a jeho kultury To, že náš druh, Homo sapiens neboli anatomicky moderní člověk, pochází z Afriky, je relativně nový poznatek z druhé poloviny 20. století. Prosazoval se mnohem nenápadněji než ve vědeckém sporu o místě kolébky lidstva, na němž se Afrika podílela od nálezu taungského dítěte v roce 1924. Když se rozhořela diskuse o původu moderního člověka, byli jsme z Afriky už na leccos zvyklí. Grahame Clark však ještě v roce 1964 zastával Homo názor, že Homo sapiens se bezpečně zrodil kdesi v Eurasii, pravděpodobně sapiens v západní Asii. O necelé dvě desítky let později byl tento názor smeten ze stolu. Nové analýzy středně a pozdně pleistocénních nálezů hominidů a zdokonalené datování ukázaly, že i moderní člověk musel vzniknout v Africe. Tato hypotéza se zpočátku nazývala „afroevropský model“ či

365

Afrika – stojatá voda dějin? geologické a klimatické epochy HOLOCÉN

typu hominidů

archeologické kultury (typy nástrojů)

8000 / 7000

NEOLIT (mladší doba kamenná)

neolitické kultury, keramika

10 000

MEZOLIT (střední doba kamenná)

lovci, rybáři a sběrači doby poledové

mladý paleolit

(doba poledová)

před

300 000

archaický Homo sapiens Steinheim, Swanscombe

Homo erectus

– Sinanthropus – Homo heidelbergensis 1 milion – Pithecanthropus – Homo antecessor – Homo ergaster

střední paleolit

(čepelové industrie)

PALEOLIT (starší doba kamenná)

Homo neanderthalensis 100 000 (neandertálec)

aurignacien

starý paleolit

u s t av i č n é s t ř í d á n í t e p l ý c h a c h l a d n ý c h o b d o b í

PLEISTOCÉN (doba ledová)

Homo sapiens (anatomicky 40 000 moderní člověk)

magdalénien solutréen gravettien

kulturní a technický vývoj

asi před 10 000 lety: – v Přední Asii přechod k zemědělství a chovu dobytka – harpuna, šíp a luk, vrhač oštěpů – začátek „umění doby ledové“ – šperky ze zvířecích zubů, mušlí a slonoviny

pohřby s výbavou kultovní praktiky (?) moustérien

(štípané industrie)

acheuléen

(industrie pěstních klínů)

oštěpy stany, příp. chaty systematický lov velké zvěře prokázané používání ohně

počátky lovu zvířat (?) 2 miliony

Homo habilis Homo rudolfensis

oldovan

(valounové industrie)

první kamenné nástroje ve východní a jižní Africe

Australopithecus

PLIOCÉN 4 miliony

– boisei – robustus – africanus – afarensis

vzpřímená chůze po dvou končetinách (bipedie), uvolnění rukou

Vývoj člověka a jeho rané technické a kulturní výdobytky

366

Out of Africa 2

Biologická a kulturní modernita

Vzdálené oblasti

„afrosapientní teorie“, později Out of Africa 2. Podle modelu Out of Africa 2 se anatomicky moderní člověk šířil z Afriky během poslední doby ledové po celé Zemi a vystřídal starší formy člověka, v Evropě tedy neandertálce. Jiný tábor se zase domnívá, že člověk se všude v jednotlivých oblastech, jež po svém prvním odchodu z Afriky osídlil, dále vyvíjel v Homo sapiens. Jeho genetická podobnost na celé zeměkouli se vysvětluje míšením populací a přenosem genů v celé oblasti rozšíření hominidů. Jedná se o multiregionální teorii původu člověka a jejím relativně málo početným stoupencům se říká multiregionalisté. Většina paleoantropologů se vyslovuje pro model Out of Africa 2. Tomuto modelu se také říká „teorie Noemovy archy“ a pojí se s ním slogany jako „Eva byla černá“ nebo „Všichni jsme Afričané“. Na čem se zakládá? Nálezy anatomicky moderního člověka jsou v Africe starší než kdekoli jinde na světě. Za prokázané se považuje stáří 150 000, možná až 200 000 let – tedy čtyřikrát vyšší než u srovnatelných nálezů v Evropě. Od konce 80. let 20. století se teorie Out of Africa 2 dostává podpory ze strany genetických výzkumů. Podle nich existují v genetickém příbuzenstvu člověka dvě skupiny: skupina Afričanů se starými genetickými kořeny v Africe a skupina těch, kteří se vystěhovali – geneticky odlišných Neafričanů. Nevíme, co si náš biologický předchůdce jako například Homo erectus myslel o svém světě a své existenci. Ani nevíme s jistotou, co si o tom mysleli první zástupci našeho druhu. To, co dnes považujeme za typicky lidské myšlení a za inteligenci, se však někdy vyvinout muselo. Kdy k tomu došlo a podle čeho to lze poznat, může odkrýt jedině prehistorická archeo logie, neboť její prameny vytvořilo lidské myšlení a chování. Pro některé archeology nastal rozvoj lidského myšlení, případně až po schopnost řeči, za evropského mladého paleolitu takzvanou „mladopaleolitickou revolucí“. Nelze pochybovat o tom, že mladopaleolitické umění je se svými jeskynními malbami, vyřezávanými drobnými uměleckými díly a hudebními nástroji tak blízké našemu dnešnímu myšlení jako sotva co jiného z kterékoli předchozí epochy pravěku. Poprvé máme hmatatelný důkaz, že myšlení vycházelo z jednoduchých požadavků každodenní existence. Možná si lidský duch také začal klást otázky a hledat přirozená vysvětlení přírodních dějů i smrti a přibližovat se tak k základům mytologie a náboženství. Několik let však už přibývají indicie, že takové základní vzorce našeho dnešního chování nejsou objevem posledních tisíciletí ani doby evropského mladého paleolitu, nýbrž koření v mnohem vzdálenějších úsecích raného výskytu druhu Homo sapiens, anebo ještě dál. V Africe tyto úseky spadají do epochy zvané střední doba kamenná (Middle Stone Age), subsaharského protějšku evropského a severoafrického středního paleolitu. Zdá se, že vznik biologicky moderního Homo sapiens provázel nástup série novinek označovaných jako kulturní modernita. Nejčastěji uváděnou novinkou jsou takzvané symbolické způsoby chování – kognitivní


367

schopnost vyjadřovat se a dorozumívat v symbolech. K tomu jako relativně pozdní varianta patří rovněž evropské mladopaleolitické umění. Novinky kulturní modernity se per definitionem týkají také jiných, archeologicky zjistitelných položek, jako určitých kamenných nástrojů a technik jejich výroby, používání kostí jako materiálu nebo získávání nových zdrojů potravy a životních prostorů. Bádání posledních desetiletí ukázalo, že většina novinek se v Africe objevila dlouho před evropským mladým paleolitem. Z tohoto hlediska konkuruje modelu „mladopaleolitické revoluce“ model mnohem starší evoluce nových způsobů chování, které se v Africe objevily spolu s Homo sapiens. K novým způsobům chování se počítá něco tak prostého jako výroba a používání barvy. Stáří okrových pigmentů v jeskyni Blombos se určuje asi na 75 000 let, je to řádová hodnota nedávno potvrzená v jiném jihoafrickém pobřežním nalezišti Pinnacle Point. Obě místa, nacházející se na jihoafrickém pobřeží, podala i důkazy o využívání mořské potravy v podobě korýšů a ryb, tedy další novinky z doby raného afrického Homo sapiens. Stejně jako barevné pigmenty jsou v jeskyni Blombos datovány geometrické rytiny na kamíncích, jež by bylo možno považovat za praformu uměleckého výrazu. Umění v podobě předmětných kreseb je v Africe známo zatím jen z mnohem mladší doby, a to z vrstev starých 25 500 až 27 500 let v jeskyni Apollo 11 na jihu Namibie. Kamenné destičky s malbami zvířat a napůl lidských, napůl zvířecích bytostí jsou staré asi jako evropské mladopaleolitické umění. V Evropě sahá badatelská tradice hluboko do minulosti. Velké oblasti Afriky jsou však ve srovnání s ní neprobádané. Možná nevaříme jen z vody, budeme-li tvrdit, že je jen otázkou času, než se uzavře mezera mezi počátky symbolického používání barev v jeskyni Blombos a drobným uměním z jeskyně Apollo 11. Z téhož důvodu lze očekávat, že se uzavře i jiná mezera – totiž mezi počátky výtvarného umění v jeskyni Apollo 11 a světově jedinečným bohatstvím skalních maleb a rytin, které se vyskytují v Africe od Sahary až po Kapsko. Jednotlivě je lze těžko datovat, a tam, kde se to podařilo, jsou data mnohem mladší než z jeskyně Apollo 11. Ale v zásadě je u umění a jeho významu jako symbolické výrazové formy myslitelná kontinuita od prvních stop před více než 70 000 lety až do historické doby. V posledních letech se v Africe hluboko do minulosti posunuly i důkazy nejranějšího výskytu ozdob, další důležité položky symbolického chování. Z jeskyně Blombos pocházejí provrtané ulity vršatky druhu Nassarius kraussianus používané jako šperky. Jejich stáří činí 75 000 let i více. Ulity jako ozdoby byly v poslední době nalezeny také ve středně paleolitických vrstvách marockého naleziště Ifri n’Ammar. Tím se ukazuje, že kulturně moderní způsoby chování před evropským mladším paleolitem jsou celoafrickým jevem. Jmenované příklady kulturních inovací, pojících se s nástupem Homo sapiens, ozřejmují, jaký na nich měla podíl Afrika. K tomu, že svět na konci

Výroba a používání barvy

Ozdoby

368

Vzdálené oblasti

pleistocénu asi před 10 000 lety vyhlížel tak, jak se jeví podle výsledků archeologického bádání, značně přispěla právě Afrika. Jestliže Grahame Clark mohl ještě v 60. letech minulého století tvrdit, že hlavní proud tvůrčích změn většinu Afriky od té doby míjel, měli bychom dnes tvrdit spíše opak. Afrika se stala kulisou, v níž vznikl moderní člověk. Rovněž tak kulisou, ve které moderní člověk rozvíjel základy chování, jež mu umožnilo proniknout z Afriky do všech obyvatelných světadílů.

Africká cesta k usedlému rolníkovi a ke komplexní společnosti

Rozmanitost potravino vých zdrojů

Výrobní hospodářství

Po době ledové, v holocénu, Afrika v žádném případě nestála na odstavné koleji. Jako ve všech osídlených oblastech Země i zde existovala lovecká a sběračská společenství přizpůsobená příslušnému prostředí. Mnohá z těchto společenství prováděla v období před 12 000 až 3000 lety „podobné věci“. K nim patřila reakce na globální změnu klimatu na konci doby ledové a na drastické změny v přírodě. V Africe byl jimi postižen především sever. Vysoce aridní, pozdně pleistocénní předchůdce dnešní pouště Sahary se během krátké doby změnil v zelenou savanu. Rozsah této změny ukazuje zvláště jasně Čadské jezero. V pozdním pleistocénu zcela vyschlo a v raném holocénu zabíralo plochu velikosti Německa. Tehdy bylo patrně největší vnitrozemskou vodní plochou na Zemi. Změny životního prostředí po době ledové přinesly člověku v mnoha končinách předtím nebývalou rozmanitost potravinových zdrojů. Jednou ze zmíněných „podobných věcí“ byla zvýšená ochota s touto rozmanitostí experimentovat. V některých oblastech Země to poprvé vedlo k něčemu, co je nám dnes důvěrně známo, totiž k pěstování rostlin a produkci potravin. Přispěl k tomu pokles mobility. U mnoha postpleistocénních společenství nebyla díky rozmanitosti potravy nutná daleká, sezonní stěhování, nezbytná v dobách a oblastech nedostatečných a jednostranných zdrojů. Způsob života, který byl více vázán na jedno místo a v mnoha případech i usedlý, stimuloval ochotu a nutnost lidí usadit se trvale jako rolníci a současně vytvořil sociální základ pro vesnická společenství jako důležitou organizační formu rodící se nové rolnické epochy. Způsob života vázaný více na místo pravděpodobně rovněž vedl k těsné vazbě psa na člověka, což mohlo ideově připravit domestikaci dalších zvířat. Na základě takových a pravděpodobně i dosud neznámých procesů se v Severní, Střední a Jižní Americe, ve východní a Přední Asii, na Nové Guineji a v severní, východní a západní Africe, v podstatě na všech světadílech s výjimkou Austrálie, vyvíjela z pozdně pleistocénních nebo postpleistocénních lovců a sběračů nezávisle na sobě první společenství s výrobním hospodářstvím. Tím započala v prehistorii nová epocha. Na světadílech se tak dělo v různých obdobích. Avšak vzhledem k 2,5 mil.


369

let, jež předcházely lidským dějinách, začíná nová epocha po celém světě překvapivě synchronně. O zaostalosti nějakého světadílu může být proto řeč jen tehdy, když klademe na misku vah chronologické rozdíly, které jsou z globální perspektivy a z perspektivy dějin člověka nepatrné. Tato nová epocha se v různých oblastech liší podle toho, kdy vývojové trendy, jež ji definují, nastaly, co vyvolaly, jak probíhaly a kam vedly, které rostliny se pěstovaly a která zvířata se chovala a jaké další, archeologicky prokázané průvodní jevy s tím souvisely. Nejprve a důkladně to bylo prozkoumáno v Přední Asii, kde se novinky objevily nejdříve, a v Evropě, kam se následně rozšířily. Bádání zde tyto inovace definovalo jako epochu neolitu a proces nástupu jejich známek jako neolitizaci. Těmito známkami jsou usedlý způsob života a keramické nádoby, především však kulturní rostliny, domácí zvířata a stále narůstající sociální společenství. Takzvaný „neolitický balíček“ se v globálním srovnání liší v tom, že se jeho součásti objevovaly v různé formě a v různých dobách. Dlouhý čas představovala Evropa a Přední Asie modelový případ a odchylky se hned považovaly za stojatou vodu. Tento eurocentrický pohled je překonán. Evropa dnes při srovnávání modelů neolitizace představuje spíše exotický zvláštní případ, kdy se „neolitický balíček“ se všemi svými známkami objevuje většinou najednou. V mnoha jiných případech se jednotlivé známky etablují postupně. Tak je tomu i v Africe. Neolitizace v Africe započala na Sahaře jednou spíše podružnou součástí „balíčku“, a to keramikou. Nejstarší keramické nádoby se vyskytují v jednom tehdy obyvatelném pásu od údolí Nilu na západ podél jižní Sahary. Datovány jsou až do 9. tisíciletí př. Kr., a počítají se tedy k nejstarší keramice na světě. Skutečnost, že keramika stojí na počátku procesu neolitizace, patří k výjimkám. Ve většině jiných případů, například i v předoasijském prvotním centru, stála keramika z chronologického hlediska spíše na konci. Těžké a křehké nádoby se špatně přepravovaly a ve velkém byly k užitku teprve po nástupu usedlého způsobu života, pro nějž zas vytvářely předpoklady. Po keramice následovalo pastevectví s domácím zvířectvem. V afrických savanách dodnes sehrává značnou socioekonomickou roli. Zatímco ovce a kozy přišly z Přední Asie, domestikace hovězího dobytka proběhla v Africe zřejmě samostatně. Je sporné, zda k ní došlo již v raném holocénu a tím současně s výskytem keramiky, jak se předpokládá na základě zvláštních nálezových souvislostí na východní Sahaře. Oproti tomu není pochyb o rozkvětu pastevectví v 7. tisíciletí př. Kr. O jeho existenci svědčí kromě nalezišť s kostmi domestikovaných zvířat početné skalní malby „období skotu“ v centrální Sahaře. Nejdříve keramika, pak domácí zvířectvo a v případech příznivých ekologických podmínek tu a tam usedlý způsob života – a poté se vývoj na Sahaře zadrhl. Nikoli proto, že Afrika má už od přírody sklony k za ostalosti, nýbrž proto, že nemilosrdně narůstající sucho připravilo pastevce

Neolitický balíček

Keramika

Pastevectví

370

Vzdálené oblasti

Katastrofální o obživu. Evropa nikdy nemusela čelit srovnatelnému katastrofálnímu susucha chu. V mnoha oblastech nastalo vysychání už v 5. tisíciletí př. Kr. Ve 2. ti-

síciletí př. Kr. vyhlížela Sahara prakticky stejně jako dnes. Osud jejích obyvatel patrně podstatnou měrou přispěl k dalšímu chodu dějin Afriky. Útočiště před okraji pouště pronikajícími na jih nabízelo na východě údolí Nilu. Je dost dobře možné, že tyto procesy měly vliv na vznik faraonského Egypta a že Afrika sehrála při zrodu jedné z nejstarších civilizací Země větší roli, než se dříve soudilo. Údolí Nilu představovalo pro společenství postižená desertifikací pouze lokální řešení omezené na východní Saharu. Zásadní řešení spočívalo v odchodu na jih, do oblasti savan jen řídce obydlené lovci a sběrači, která se rozkládá na tisících kilometrech od Mauritánie až do Súdánu. Oblast s nekonečnými pastvinami byla nyní pro kočovné chovatele dobytka poprvé přístupná. Předtím ji blokovalo pásmo much tse-tse, jež změna klimatu posunula na jih i s trypanozomy vyvolávajícími nebezpečné nemoci dobytka. Z celoafrického pohledu nastaly s pastevci pronikajícími na jih změny, které po etapách ovlivnily další dění v celé subsaharské Africe. Západní návštěvníci, již dnes do této oblasti zavítají, nic z toho nevnímají, nýbrž spíše propadají falešnému dojmu, že se tu čas na tisíciletí zastavil. Ve skutečnosti prošla právě tato oblast nezvykle dynamickým vývojem. Můžeme si to demonstrovat na příkladu Čadské pánve na severovýchodě Nigérie, která byla v tomto směru v posledních dvaceti letech důkladně prozkoumána. Pastevci Pastevci do ní přišli na počátku 2. tisíciletí př. Kr. Zcela nepochybně šlo o migraci, neboť tato krajina byla předtím neobydlena. Zalévalo ji Čadské jezero, tehdy místy až čtyřicet metrů hluboké, jež se teprve v té době stáhlo z původního stavu v raném a středním holocénu zhruba na dnešní úroveň. Stejně tak je mimo diskusi jihosaharský původ pastevců. Nejpádnější argument skýtá hovězí dobytek. Divoký nebo domestikovaný dobytek mohl přijít jedině ze severu, protože předtím nikde na jih od Sahary neexistoval. Archeologická naleziště kočovných chovatelů dobytka sestávají z malého rozptylu keramiky, několika kamenných artefaktů a kostí převážně dobytčích. Množství nálezů a velikost naleziště nasvědčuje – jak lze u kočovníků očekávat – krátkým pobytům. Pastevci se usadili asi o tři století později, kolem roku 1500 př. Kr. Svědčí o tom charakter nalezišť, která nyní sestávají ze sídlištních mohyl vysokých až čtyři metry. Pravděpodobně se jednalo o osady nebo menší vesnice společenství organizovaných na rodinném základu. Tuto změnu vyvolala zemědělská inovace, totiž pěstování kulturních plodin. Zatímco na Sahaře si pastevci po tisíciletí bez kulturních plodin zjevně vystačili, v savanách je kupodivu začali záhy pěstovat. První kulturní plodinou byl dochan klasnatý (Pennisetum glaucum). K tomuto významnému ekonomickému kroku poprvé došlo patrně někde mezi Nilem a Senegalem, v oblasti rozšíření plané formy dochanu klasnatého. Zde se nejednalo o import jako ve střední Evropě, nýbrž stalo se tak vlastní silou a z nutnosti.


371

Keramika existovala v Africe již 7000 let a domácí zvířectvo nejméně 4000 let, kulturní plodiny, usedlý způsob života a sociální změna pak zkompletovaly „neolitický balíček“ jižně od Sahary. Z celoafrického pohledu leží mezi počátky pastevectví a zemědělství celá tisíciletí. Proto základní formule afrického neolitu zní cattle before crops (nejdříve dobytek, poté plodiny). Hypotéza o rajské zahradě či o zahradě Eden vysvětluje tento fakt nepatrnou kombinovatelností zemědělského a pasteveckého způsobu hospodaření a především bohatstvím využitelných přirozených zdrojů výživy v afrických savanách. K čemu pracné zemědělství, když tu jako v rajské zahradě byl dostatek jedlých planých rostlin? Asi o 500 let později, na počátku 1. tisíciletí př. Kr., osady nebo vesnice prvních zemědělců v Čadské pánvi zmizely. Na místo sídlištních mohyl nastoupila malá rovinná sídliště s minimem nálezového materiálu. Jedná se o známky toho, že zemědělci zanechali usedlého způsobu života a vrátili se k mobilnějšímu životu. I nadále žili ze svých stád, z dochanu klasnatého a planých rostlin, avšak v jinak utvářených sídlištích a možná i v jiných sociálních uskupeních. Tato změna, interpretovaná jako krize, časově koreluje s nadále vzrůstajícím suchem. Sucho vedlo ostatně i k tomu, že některá společenství mohla nyní proniknout až do blízkosti Čadského jezera a usídlit se v dříve zaplavených končinách. Zanedlouho, kolem roku 500 př. Kr., nastávají další změny. Tentokrát je lze označit za fundamentální, protože se týkaly všech archeologicky postižitelných oblastí tehdejšího života. Zde jsou kořeny politicky a sociálně komplexních velkoříší, jež se objevují v západní Africe na konci 1. tisíciletí po Kr. Nejzřetelnější je změna velikosti sídlišť. Jestliže se předtím jednalo stěží o více než dva až tři hektary, od roku 500 př. Kr. zaujímala skoro deset a v ojedinělých případech až třicet hektarů. V jedné oblasti obklopovaly sídliště příkopy. Místy jsou dlouhé několik set metrů. Jejich hloubka a šířka činí několik metrů a jasně svědčí o velikosti a dobré organizaci společenství, které zvládlo takovou práci. Z opatrných extrapolací, vycházejících ze sídlištních nálezů, lze počet obyvatel odhadovat asi na dva tisíce. Za tímto číslem se skrývá sociální přerod od rodinného společenství k velkému společenství vesnickému, jenž proběhl během několika generací. Nikdy předtím nežilo v subsaharské Africe tolik lidí na jednom místě pohromadě. Velká sociální společenství vedou ke vzniku sociálních rozdílů, které v té době zřejmě dostaly významný podnět. Už jen ze zřizování příkopů lze usuzovat na existenci těch, kdo měli moc takovou práci nařídit a koordinovat, a těch, kteří ji museli vykonávat. Další důležitá novinka se týkala růstu hospodářské produktivity nutného pro výživu velkých společenství. Umožnila jej vigna čínská (Vigna unguiculata), jež se jako kulturní plodina přiřadila k dochanu klasnatému. O zvýšené produktivitě svědčí bezpočet zásobních jam nalezených ve velkých sídlištích. K ukládání zásob pravděpodobně sloužily také až metr vysoké keramické nádoby objevující se poprvé právě v této době. Změny

Hypotéza o rajské zahradě

Změny velikosti sídlišť

Hospodářská produktivita

372

Vzdálené oblasti

nebyla v polovině 1. tisíciletí ušetřena ani směna zboží. Obzvláště jasně se to projevuje u kamenných nástrojů. Už první pastevci, kteří pronikli do oblasti Čadského jezera, se museli obejít bez kamene. Kámen, potřebný pro mletí a pro sekery, se importoval z ložisek vzdálených až dvě stě kilometrů. Do roku 500 př. Kr. zajišťovala šíření různých surovin regionální uskupení. Roli zde hrála vzdálenost od ložisek a přírodní výhody. Nastoupil nový distribuční systém, jenž trh zásoboval všemi známými nerostnými surovinami. Organizované obstarávání zdrojů, v tomto případě vynucené nedostatkem, vytvořilo hypotetickou prvotní formu obchodu a podpořilo zrod obchodníků jako mocné sociální skupiny, která už o několik století později směňovala zboží napříč Saharou. Metalurgie Do období změny spadá jako velká technická inovace i metalurgie železa železa, jejíž původ není ještě vyjasněn. Metalurgizace měla pro Afriku stejně veliké důsledky jako neolitizace. Železné nástroje znamenaly značnou výhodu oproti kamenným, jejich výroba vedla ke zrodu specialistů a tím k sociální diferenciaci, ostatně už jen její rychlé šíření ukazuje, jak velice Afriku změnila. Zatímco neolitické kořeny Afriky uvízly na tisíciletí na Sahaře, železo po severoafrických a západoafrických počátcích kolem poloviny 1. tisíciletí př. Kr. dospělo o pouhých pár století později i do jižní Afriky. Ve srovnání s metalurgickými experimenty v Evropě, které trvaly několik tisíciletí, je to známka ochoty k inovaci jasně svědčící o tom, že Afrika i vzhledem k mladším úsekům prehistorie nese nálepku stojaté vody neprávem. Zatím ještě chybějí knížecí hroby z afrického prvního tisíciletí před naším letopočtem, ale pro některé vědce jsou jejich stopy již patrné. Stejně starý svět Keltů ve střední Evropě se proto nejeví podstatně rozdílný od světa, jaký jsme zde popsali. Evropa od prvního zemědělce až po knížata doby železné a počátky společenské komplexity potřebovala ostatně pět tisíciletí – západní Afrika necelou polovinu. Tak jakápak stojatá voda?

Stojatá voda dějin? Přínos Afriky k těmto světovým dějinám formulujeme jako otázku. Na otázku, zda Afrika je stojatou vodou dějin, odpovídá prehistorické bádání jednoznačným ne. Jednak proto, že tomu tak není, jednak proto, že dnešní bádání už pro minulost zásadně nevytváří stupnice, jejichž jednotkami jsou pokrok, stagnace nebo recese. Byť by stále ještě šlo o kategorie „nejranější“, „nejzávažnější“, „nejdynamičtější“, „nejtajemnější“ nebo o jiné, jimiž média stejně jako dříve vábí veřejnost k archeologii, Afrika by z toho – podle současného stavu bádání a jak se zde snažíme Trvalá síla ukázat – nevyšla nijak špatně. Síla afrických kultur je dodnes patrná. afrických Jedinečná mnohotvárnost tradic žije dál, zatímco na jiných světadílech při kultur kontaktu s Evropany většinou potichu a nenápadně zanikla. Nejde však


373

už o to, abychom svět prehistorické minulosti dělili na „lepší“ a „horší“. Spíše jde o rozmanitost a globální srovnání variant, jimiž lidská společenství po 2,5 milionu let zvládala život ve zcela rozdílných biotopech od pouště a deštného lesa přes mírné pásmo až po arktickou tundru. Víra ve všeobecné dobro plynoucí z pokroku už dávno nemá pevnou půdu pod nohama a s ní ani historické hodnocení těch, kteří jej přinášeli. Cožpak tato společenství, jež v posledních deseti tisících letech začala tak pokrokově v různých oblastech Země získávat potravu a v nichž se z vesnic stávala města a státy, nakonec nepřinesla dnešní problémy lidstva, jako je přelidnění, ničení životního prostředí, drancování zdrojů a globální oteplování?

374

Vzdálené oblasti

PREHISTORICK Á A R ANĚ DYNASTICK Á ČÍNA Reinhard Emmerich

Prehistorické období Čou-kchou-tien a jiné paleolitické lokality

Pekingský člověk

Paleolitické nálezy mimo Čou-kchou ‑tien

Historie člověka na území dnešní Číny začíná v Čou-kchou-tienu. V roce 1929 švédský geolog Johan Gunnar Andersson (1874 –1960) objevil v jeskyních a skalních rozsedlinách v okolí této vesnice nedaleko od Pekingu pozůstatky kulturní činnosti, k níž podle geologických průzkumů muselo docházet asi před půl milionem let, v paleolitu. Obyvatel těchto míst získal od té doby populární jméno pekingský člověk, přičemž se mu dostalo několika různých vědeckých názvů, což odráží problémy s jeho zařazením, mimo jiné Pithecanthropus pekinensis (pekingský opočlověk) a Homo erectus pekinensis (člověk vzpřímený pekingský). O pekingském člověku toho zatím příliš nevíme. Znal oheň a živil se sběrem, třeba ořechů, především však lovem – zejména jelenů, také leopardů, medvědů, tygrů a slonů. Asi šest tisíc kamenných nástrojů nalezených v Čou-kchou-tienu, zpravidla pěstních klínů, mu však nesloužilo pouze k zabíjení zvěře, ale i svých bližních. Lze tak soudit z četných rozbitých lidských lebek, které svědčí o násilném otvírání, zřejmě kvůli vyjmutí mozku, a jež vedly ke spekulacím o rituálním kanibalismu. Pekingský člověk vykazuje některé hominidní znaky, mimo jiné vzpřímenou chůzi, typicky lidsky tvarované okolí ucha, značný objem mozkovny 900 až 1100 cm3 i schopnost vyrábět a používat nástroje. Plochým čelem, silnými lebečními stěnami a ustupující bradou se však liší od Homo sapiens. Z koster, které se ostatně ztratily ve zmatcích poslední války, se vypočítala výška dospělého muže 156 cm a ženy 144 cm; nápadný je výrazný pohlavní dimorfismus – mužští jedinci byli mnohem statnější než ženští. Střední délka života byla nízká: 40 procent patrně zemřelo do věku 14 let, pouze tři procenta se dožila více než 50 let. Čou-kchou-tien není jediná čínská paleolitická lokalita. V severní, centrální, ale i v jižní Číně došlo k dalším geologicky hrubě datovaným nálezům. Případné, leč nepravděpodobné vztahy mezi těmito kulturami však nelze prokázat. Pro střední a mladý paleolit, o několik set tisíc let později, než se vyvinul Homo sapiens, jsou prokázána lidská sídliště zejména na plošině Ordos ve Vnitřním Mongolsku, kterou na východě,

Prehistorická a raně dynastická Čína

375

severu a západě ohraničuje Žlutá řeka. Vyznačují se pokročilejší technikou výroby kamenných nástrojů. Tisíciletí mezolitu, střední doby kamenné, následující po paleolitu nejsou v Číně archeologicky ještě dobře doložena. Něco přesnějšího lze říci až o neolitu, tedy mladší době kamenné.

Neolit Neolit představuje v Číně období asi mezi lety 6000 a 2000 př. Kr. Tehdy došlo k přechodu od sběračské a lovecké společnosti ke společnosti zemědělců a chovatelů dobytka, od nevýrobního (přisvojovacího) hospodářství a způsobu života k výrobnímu. Tento vývoj byl pro další chod lidských dějin natolik významný, že se hovoří o „neolitické revoluci“ (Gordon Childe), čímž se nikoli neúmyslně naráží na „průmyslovou revoluci“. Materiální předpoklad tohoto jevu je pregnantně vyjádřen pojmem „období hlazených kamenů“(John Lubbock), který tak v polovině 19. století poprvé postuloval a pojmenoval epochu mezi dobou kamennou a bronzovou. Z archeologického hlediska se neolit vyznačuje broušenými kamennými nástroji a většími sídelními společenstvími vesnického typu s příbytky obývanými více let. Proti pojmu neolitická revoluce se vznášela námitka, že ji nelze na rozdíl od průmyslové revoluce prostorově ani časově vymezit. Dále existuje nejistota v datování přechodu k pěstování kulturních rostlin a chovu domácích zvířat, mimo jiné proto, že rozmanité tropické kulturní rostliny lze archeologicky prokázat jen částečně. Ani v prehistorické Číně nelze (zatím) přesně určit přechod od lovu k zemědělství. Nicméně se zdá, že kolem roku 8000 př. Kr. došlo současně na jihu a severu dnešní Číny ke změně, již lze shrnout ve třech bodech: za prvé to byl nástup zemědělství, přičemž nejstarší kulturní plodinou bylo proso, za druhé objev ostření kamenů hlazením a tím mimo jiné objev výroby seker, které se používaly při mýcení atd., a za třetí vynález hrnčířství, čímž člověk začal být schopen vyrábět pomůcky pro zemědělství a vaření i nádoby k uchovávání sklizně, tedy k vytváření zásob. Právě v produktech hrnčířství zanechaly po sobě nejranější kultury předměty, díky nimž lze popsat regionální kulturní specifika. Pro období 7000 až 5000 př. Kr. jsou severně od Jang-c’-ťiangu prokázány čtyři izolované a různě velké clustery neolitických kultur, zatímco jižně od nich jsou doložitelné tři vzájemně odlehlé kultury pokrývající relativně malé oblasti. Severní clustery se v literatuře podle nejvýznamnějšího naleziště Pchej-li-kang v provincii Che-pej často označují a souborně popisují jako kultura pchejlikangská. Společná jim byla domestikace psů a prasat, rovněž pěstování prosa, jež bylo v Pchej-li-kangu prvně na světě doloženo jako kulturní rostlina, a výroba kamenných a hliněných pomůcek pro zemědělství, uchovávání zásob a přípravu potravy: například srpy,

„Období hlazených kamenů“

Období před rokem 5000 př. Kr.

376

Kultury kolem let 5000–3000 př. Kr.

Kultury jihu

Vzdálené oblasti

moždíře a paličky, duté nádoby s většinou hladkým povrchem a později ještě s velice často se vyskytující trojnožkou. Z nálezů četných kostí lze soudit, že doplňkem potravy byla vedle domestikovaných i divoká zvířata. Musíme tedy pchejlikangskou kulturu severní Číny považovat za kulturu zemědělskou, ve které však lov a sběr i nadále sehrávaly významnou roli. Obvyklými příbytky lidí této kultury byly polozemnice. Souběžné kultury jižně od Jang-c’-ťiangu se od kultur na severu v lecčems lišily. Tamní významnou kulturní plodinou nebylo proso, nýbrž rýže, jejíž první pěstování je doloženo už asi k roku 8000 př. Kr. v provincii Če-ťiang. Navíc existují velice časté důkazy lovu a rybolovu, z čehož lze usuzovat, že pěstování rýže a kořenových a hlízových plodin mělo vcelku podružný význam. Lidé na jihu na rozdíl od těch na severu využívali jako příbytky především vápencové jeskyně. Hlavní specifikum však spatřujeme v artefaktech. Zatímco hliněné nádoby zhotovené v Pchej-li-kangu a na jiných místech na severu mají především hladký povrch, nádoby z jihu se většinou přiřazují k takzvané šňůrové keramice, protože jejich charakteristická vnější strana se vyznačuje otisky kroucených šňůr. A proto se kultury jihu z období mezi 7000 a 5000 př. Kr. nenazývají podle určitého naleziště, nýbrž souhrnně je zveme jihočínskými kulturami se šňůrovou keramikou. Pro období kolem roku 5000 př. Kr. je prokázáno šest regionálních, většinou přírodně ohraničených, jasně rozeznatelných kultur. Z toho tři severně od Jang-c’-ťiangu a tři jižně od této významné přírodní hranice. Ačkoli takto definovaný sever byl tehdy bohatší na vegetaci, vlhčí a teplejší než nyní a klimatické rozdíly mezi severem a jihem byly méně výrazné, přesto zde existoval podstatný protiklad v tom, že na sever od Jang-c’ ‑ťiangu se nadále pěstovalo proso a na jihu rýže. Ve srovnání s obdobím před rokem 5000 př. Kr. se oblasti kultur postižitelných od roku 5000 př. Kr. rozšířily a je snazší je určit. Nejjižnější kultura se nazývá Ta-pchen-kcheng podle naleziště na Tchaj-wanu v okolí dnešního Tchaj-peje. Její oblast se rozkládala po obou stranách Tchajwanského průlivu a kromě východního Tchaj-wanu zahrnovala části provincií Če-ťiang, Fu-ťien, Kuang-tung a Kuang-si a Vietnamu. Za základ obživy sloužilo zemědělství, lov, rybolov a sběr rostlin, význačným charakteristikem kultury Ta-pchen-kcheng je však keramika. Jedná se o velké, kulovité nádoby zhotovené ze silného, křehkého, pískového až tmavohnědého střepu, jež mají občas krátké nožky a často zřetelně odsazený okraj a dále jsou též pravidelně zdobené šňůrovými ornamenty. Vcelku se jedná o kulturu, které byla přiznána značná komplexnost. Domovem druhé kultury jihu, Ta-si, byla úrodná pánev středního toku Jang-c’-ťiangu. Silně ohlazené kameny a perforované srpy, občas zdi kolem sídlišť a bohaté možnosti skladování, v neposlední řadě i důkazy pěstování rýže, se interpretují jako známky relativně pokročilého zemědělství. Charakteristickou keramikou této kultury jsou velké nádoby většinou z rudého, později černého a šedého střepu s krátkými nožkami a obvykle


377

hladkou vnější stěnou. Okraje nádob bývají často malované černě nebo tmavohnědě. Pro třetí kulturu jihu, Ma-ťia-pang a Che-mu-tu, jež se rozkládala při toku Jang-c’-ťiangu na východním pobřeží v Ťiang-su a severním Če-ťiangu, je rovněž prokázáno zemědělství, navíc využívání četných sladkovodních rostlin, rybolov a domestikace psů, prasat a buvolů. Příbytky, které se často nacházely u vodních toků, stály na kůlech a měly vyvýšenou obytnou část. Červenohnědá (Ma-ťia-pang) nebo černá (Che-mu-tu) keramika je dílem zdobená šňůrovými ornamenty, dílem rytými ptáčky nebo jinými motivy. V mnoha rytinách byly spatřovány šamanistické vlivy. Nejsevernější kultura, Sin-le, datovaná do období kolem 5000 př. Kr., sídlila při březích řeky Liao na krajním severovýchodě, v oblasti, která tehdy oplývala vegetací a zvěří a jež vyschla až v mnohem pozdější době. Asi stovkou nalezišť v Šan-tungu a na severu Ťiang-su je dobře doložena kultura Ta-wen-kchou. Zatím se našly četné hroby s relativně bohatou výbavou, dále proso, četné kostěné srpy, zuby nebo mušle; ze zvířectva jsou mimo jiné doložena domestikovaná prasata, dále jeleni, kuřata, želvy a ryby. Rovněž byly odhaleny značně rozličné základy polozemnic. Avšak zdaleka nejdůležitější z neolitických kultur doložených kolem Jangšaoská roku 500 př. Kr. je kultura jangšaoská, dobře zdokumentovaná více než kultura tisíci nalezišti na středním toku Žluté řeky. Zahrnovala části dnešních provincií Šen-si, Šan-si, Che-pej a Che-nan, sahala však až do východního Kan-su a východního Čching-chaje. Jinými slovy pokrývala oblast čtyř výše jmenovaných kulturních clusterů, které existovaly na severu o dva tisíce let dříve, avšak značně přesáhla jejich hranice. I tato kultura se nazývá podle jednoho naleziště, a to vesnice Jang-šao v provincii Che-nan. Tam Johan Gunnar Andersson, zmíněný už jako objevitel z Čou-kchou ‑tienu, objevil v letech 1920/21 sídliště, jehož obyvatelé žili z lovu, chovu dobytka a pěstování prosa. Nejlepší nálezy jangšaoské kultury byly však zatím odkryty ve vesnici Pan-pcho-cchun u Si-anu v údolí řeky Wej-che. Několik málo kusů keramiky mistrovsky pomalované zoomorfními, antropomorfními nebo geometrickými vzory si už našlo cestu do evropských muzeí, jiné lze spatřit přímo na místě, v muzeu neolitické vesnice. Obyvatelé Pan-pcho-cchunu, jichž bylo kolem šesti set, se živili zemědělstvím a chovem dobytka, lovem a rybolovem. V zemědělství se soustředili na proso, nejdůležitějšími ochočenými zvířaty byli psi a prasata. Soustředění všech šesti vypalovacích pecí pro výrobu keramiky na jednom místě navíc naznačuje jistou dělbu práce. Z nálezů jednoznačně vyplývají i další více či méně významné detaily: Vesnice nebyla stále obývaná, nýbrž příležitostně opouštěna; území mrtvých bylo odděleno od území živých; mrtví se pohřbívali podle věku a pohlaví. Jako hrubé pravidlo platí, že jangšaoská kultura se vyznačuje malovanou keramikou zhotovenou z husté narudlé hlíny a s nápadně dekorativní výzdobou. Dva spektakulární pohřební dary, tygr a drak složení z lastur zaděnkovitých platí za neklamná znamení, že v této kultuře působili šamani.

378

Vzdálené oblasti

Jangšaoská kultura dosáhla podle dnešních poznatků největšího významu mezi lety 5000 a 3000 př. Kr., kolem roku 3000 př. Kr. ji však Lungšanské překonala východnější kultura lungšanská, nazvaná podle svého prvního kultury naleziště, lokality Lung-šan, prozkoumávané od počátku 30. let minulého století. Existence raných styků mezi jangšaoskou a lungšanskou kulturou je sporná. Od té doby přibyla četná nová naleziště rozptýlená od jihu Šansi a Šan-tungu přes Ťiang-su až na sever Če-ťiangu. To mimo jiné vedlo ke zmatku, protože někteří autoři zdůrazňovali spíše to, co tato naleziště odlišuje, než co je spojuje, a význačné nálezy – zvláště ty specifikované jako kultura „Liang-ču“ – označovali za samostatnou kulturu, místo aby ji jako jiní interpreti nazvali lungšanoidní a hovořili v širším smyslu o lungšanských kulturách. Prvním a nejnápadnějším znakem lungšanské kultury (kultur) je černá, nemalovaná keramika s většinou tenkým, lesklým střepem; tím se dá snadno odlišit od červené jangšaoské keramiky. K dalším znakům lungšanské kultury patří ohrazení sídlišť, přičemž valy byly zbudovány z udusané země, vykazují tedy stavební techniku (chang‑tchu), jež se pak ještě dlouho používala. Dále byly nalezeny jelení lopatky, které se vkládaly do ohně, aby popraskaly, a jež poukazují na mladší, proslulé věštebné kosti šangského období. A ještě další nálezy odkazují na pozdější období, například stratifikace společnosti poprvé zjistitelná z hrobního inventáře. Neboť zatímco naprostá většina hrobů jednoho lungšanského hřbitova v jižním Šan-si čítajícího tisíce hrobů neměla žádnou materiální výbavu, vyskytují se na něm v řídkých případech bohatě vybavené hroby pravděpodobně výjimečných lidí. V mnoha hrobkách se dochovaly stopy maleb. Do hrobů mohly být vkládány také hliněné rituální nádoby, dřevěné hudební nástroje a bronzové předměty. Avšak vzhledem k tomu, že tak bohatá místa odpočinku jsou doložena pro různé clustery hrobů, je nasnadě interpretace, že lungšanská společnost byla uspořádána podle descendenčních skupin (lineage) a že postavení jednotlivce určovala descendeční vazba na společného předka. Jiná lungšanoidní pohřebiště, zvláště kultury Liang-ču (asi 3000 –2800 př. Kr. v pobřežní provincii Če-ťiang), vykazují ještě větší koncentraci materiální pohřební výbavy a současně soustředění na rituální předměty. Patří k nim nefritové kotouče a obdélníkové destičky a rituální popravčí sekery. Zatímco kotouče a destičky byly vykládány jako parafernálie šamanů a možná symbolizují nebesa a Zemi, popravčí sekery demonstrují vojenskou a politickou moc. Ale protože se žádné jiné hroby možných vedoucích osobností nenalezly, soudí se, že náboženští vůdcové (šamani) měli rovněž politickou i vojenskou moc. Už na keramikách panpchoské kultury, patřící k jangšaoské kultuře, jsou nápadné vrypy připomínající abstraktní znaky. Taková svědectví existují i v jiných souběžných (například Ta-wen-kchou) a mladších (Lung-šan) neolitických kulturách, pro období asi 5000 až 500 př. Kr. jsou doložena dokonce v několika desítkách nalezišť. Tyto lokality se sou-


379

středí na severu Číny, patří však mezi ně i lokality jižnější – v provinciích Ťiang-si, Šan-tung a Kuang-tung a na Tchaj-wanu. O významu těchto značek se mnoho a nakonec marně spekulovalo, přesto se tvrdošíjně drží názor, že se jedná o předchůdce čínského písma. Avšak kdyby tomu tak Předchůdci skutečně bylo, muselo by se čínské písmo, velice dobře doložené zhruba čínského od roku 1200 př. Kr., ubírat odlišným vývojem než jiná písma jinde ve písma světě, neboť nepostupovalo od piktografických znaků k abstraktním, nýbrž naopak; dále by se muselo najít vysvětlení, proč trvalo takřka čtyři tisíce let, než se idea psaní abstraktními znaky plně vyvinula v silně piktografické písmo věštebných kostí šangského období. Podle současného stavu poznání získává čínské písmo v zásadě výraznější podobu kolem roku 1200 př. Kr. Měla by se mu přiznat určitá doba vývoje, který nelze dále zdokumentovat. Značky na neolitické keramice však přesto nemusely vést přímo k vývoji písma.

Er-li-tchou (asi 1900 až 1350 př. Kr.) aneb Je dynastie Sia (asi 2000 až 1500 př. Kr.) historická? Čínská historiografická a filozofická literatura zná asi od roku 400 př. Kr. pojem „tří dynastií“ (san tchaj). Soudí se, že před Čínou císařské doby Tři dynastie existovala tři panovnická období, totiž dynastie Sia, Šang a Čou, pojmenované podle oblastí, v nichž jejich zakladatelé působili. Období Šang a Čou jsou nepochybně prokázána; toliko historická existence dynastie Sia, která by podle tradice měla spadat do období asi mezi lety 2000 a 1500 př. Kr., je a byla považována za spornou, hlavně na vrcholu textové kritiky ve 30. letech minulého století, když například historik Ku Ťie-kang a sinolog Henri Maspero považovali dynastii Sia pouze za pozdější mýtus. Vskutku pádným argumentem pro jejich pochyby bylo tvrzení, že kultura Sia není archeologicky prokazatelná a že paleografická svědectví následující dynastie Šang se o ní nezmiňují. Na druhé straně však i oni museli akceptovat některé úvahy ve prospěch její historické existence – například, že kultura Šang, archeologicky dobře doložená už ve 30. letech, byla natolik vyvinutá, že musela mít kulturní předchůdce, a rovněž četné zmínky o dynastii Sia v raných textech. Roku 1959 konečně započaly cílené vykopávky pátrající po pozůstatcích kultury Sia na místech, která vztah k ní naznačovala svými jmény. Kultura Sia: V Er-li-tchou u Luo-jangu v severozápadním Che-nanu tak bylo odhaleno vykopávky naleziště o rozloze asi 3 km2, podle nějž byla následně opět pojmenována jedna kultura, respektive kulturní fáze. Její svědectví pocházejí nejen z prominentního místa vykopávek, které jí dalo jméno, nýbrž i z jiných lokalit v Che-nanu a rovněž ze sousedních oblastí v Šen-si a Šan-si, v Che-peji a Chu-peji. V Er-li-tchou samém byly odkryty čtyři archeologické vrstvy, z nichž dvě nejbohatší lze datovat do poloviny 2. tisíciletí př. Kr., tedy podle textových pramenů do konečné fáze dynastie Sia. Spektakulární

380

Vzdálené oblasti

je nález čtvercové palácového objektu se stranou o délce 100 metrů. Největší částí komplexu obehnaného valy a přístupného branou z jihu byla obrovská terasa, která v severní části obepínala budovu o rozměrech 30 x 11 metrů. Při stavbě terasy se nejdříve odebrala země asi do hloubky dvou metrů, potom se opět velice pracným postupem po vrstvách nanášela a zhutňovala na extrémně tvrdé vrstvy o síle asi 4,5 cm, až přesahovala okolní terén o 80 cm. Tato technika, jež byla známa už dříve a které se po celou dobu bronzovou dávalo přednost před kameny a cihlami, se použila i při stavbě jediné budovy uvnitř ohrazeného terénu. Účel objektu nelze bohužel zcela jasně prokázat, soudí se však, že sloupořadí před samotnou budovou mohlo sloužit obětním a náboženským obřadům, jichž se účastnily možná tisíce lidí shromážděných na terase. Kromě paláce i jiné nálezy z Er-li-tchou nasvědčují stratifikované společnosti s dostatkem prostředků, aby aspoň dočasně mohla některé své příslušníky uvolnit z bezprostřední produkce potravin. Er-li-tchou Většina artefaktů a zemědělských nástrojů nalezených v Er-li-tchou je zhotovena z kamene, mušlí, kostí nebo keramiky; rovněž se našly lakované předměty s dřevěným jádrem a předměty z nefritu, i když zdaleka ne tak početné jako v Liang-ču, ostatně neolitické nefritové kultuře. Želví krunýře a lopatky prasat, hovězího dobytka a ovcí mohly být používány, dá-li se tak usuzovat z pozdějšího vývoje, k věštění. Dále jsou tu nepřehlédnutelné stopy lidských obětí, a zcela jistě se v kultuře Er-li-tchou obchodovalo, neboť nalezené materiály jako měď, cín, nefrit, želvovina a ulity kauri se na místě jejich nálezu přirozeně nevyskytují. Hlavní pozornost mezi nálezy v Er-li-tchou vzbudily přirozeně bronzové nástroje z hrobů, zvláště sečné a bodné zbraně a několik málo nádob. To, co je v tomto směru v Er-li ‑tchou poprvé doložitelné, bude v následujících stoletích působit dál: používání velice cenných a patrně potravinami naplněných bronzových nádob jako pohřebních darů, technika odlévání bronzu a zdobení bronzů během odlévání. Rovněž tvary nádob z Er-li-tchou byly v pozdějších stoletích směrodatné.

Dynastie Šang (asi 1600 až asi 1045 př. Kr.) Dynastie Šang trvala přibližně 500 let. Archeologicky ji členíme na období Čeng-čou a An-jang podle nejdůležitějších nalezišť v Che-nanu, z nichž Šangská jako mladší je lépe doloženo období An-jang. Přesné časové údaje nelze kultura určit, ale přinejmenším pro události během této epochy jako hrubé pravidlo platí, že šangská kultura se zrodila z lungšanské kultury v Che-nanu anebo jiných pozdně neolitických kultur na východě nebo severovýchodě. Původ jména Šang a jeho případný význam jsou nejisté, mohlo však vzejít z nějaké lokality, neboť i pozdější panovnické rody pojmenovávaly

jilin

381


ť u š p o

b i G o

L I AO - N I N G Ťien-pching CHE-PEJ Pching-ku

g-che Chuan ) řeka (Žlutá

Peking Po c hajský záliv

V N I T Ř N Í M O N G O L S KO Pao-te

Jü-men NING-SIA

Tchaj-si-cchun

ŠANG-SI Š’-lou Ling-š’

Suej-te Čching-ťien

Čchang-čching

Su-fu-tchun Čcheng-c’-jaj

Žluté moře

ŠAN-TUNG

Anyang

Jixian

Kukunor

Er-li-tchou ) Čeng-čou Luo-jang Ling-pao Si-an CHE-NAN

Tchung-čchuan

ČCHING-CHAJ

Čchun-chua Pao-ťi Čchi-šan ŠEN-SI

KAN-SU

(Žlutá

řeka

ŤIANG-SU

Chenggu

Suej-sien CHU-PEI Pchan-lung-čcheng

ťiang

-c’Jang

S ’ - Č C H UA N

(Čch

ang-ť

Fej-si AN-CHUEJ

Chuang-čou

)

San-sing-tuej Čcheng-tu

Žuej-čchang Čchung-jang

Sin-kan Čchang-ša ŤIANG-SI Siang-tchan CHU-NAN

Ning-siang

Che-mu-tu

ČE-ŤIANG

iang

Pcheng-sien

KUEJ-ČOU

Šanghaj

Fu-nan Luo-šan

Ostc hine Mee

FU-ŤIEN

Místa nálezů z doby bronzové v Číně

svéM dynastie podle místa svého (domnělého) původu jeden g u a na vskutku gdong eko guangxi ng pozdější text, Historikovy zápisy (Š’-ťi) S’-ma Čchiena (asi 145 –86 př. Kr.), tvrdí, že předek dynastie dostal do léna místo Šang. Rovněž se však soudí, yunnan že jméno dynastie je odvozeno od stejnojmenné řeky. Nejisté je rovněž pojetí dosvědčené poprvé ve 3. století po Kr., že se dynastie ve vztahu k poslednímu ze svých celkem sedmi hlavních měst, jež údajně během své vlády po řadě obývala a o kterých se soudí, že se všechna nacházela ve východním a severním Che-nanu, v západním Šan-tungu a severním An-chuej, nazývala také Jin. V literatuře se často vyskytující, avšak v dobových svědectvích nedoložené jméno Jin (k většímu zmatení se příležitostně hovoří také o Šang-jin) bylo pravděpodobně označení Šangů používané následujícím panovnickým rodem Čou. Šangská kultura se rozkládala na podstatně větším území než dosud známé čínské neolitické kultury. Podle svědectví více než pěti set archeo logických lokalit a jejich interpretace se rozkládala na obrovském teritoriu,

382

Vzdálené oblasti

jehož rohové body definují dnešní provincie S’-čchuan, Chu-nan, Če-ťiang, Liao-ning, Vnitřní Mongolsko a Šen-si. Přesto však navzdory kulturní spřízněnosti těchto tak od sebe vzdálených archeologických lokalit nelze vážně předpokládat, že takto vymezené teritorium bylo zároveň politickým výsostným územím šangských vládců. Spíše se zdá, že území ovládané šangskými vládci nebylo příliš veliké. Jádro představovala severní polovina Che-nanu a jižní polovina Che-peje, jihozápad Šan-tungu, severní Anchuej a jihozápad Ťiang-su. V mladším období se královský rod a vedlejší linie soustředily v kultovním centru Siao-tchunu u An-jangu a v jeho okolí na ploše asi jen 30 km2; další příslušníci elity obývali nedaleká sídliště. Šangská říše mohla ve střední fázi své existence pravděpodobně expandovat a rozšířit politický i kulturní vliv, později se opět musela spokojit se svým původním územím. Hranice byly jistě vždy propustné a pružné a počet obyvatel nelze odhadnout.

Prameny Jestliže se bádání může při odhalování neolitických kultur opírat pouze o archeologii a její pomocné vědy, pro období od dynastie Šang existuje už více svědectví. Ne všechna jsou stejně spolehlivá. Mezi texty s informacemi o dynastii Šang jasně vyniká kapitola Základní letopisy o Jin (Jin pen-ťi) v již Textové zmíněných Historikových zápisech z prvního století př. Kr. Bohatství detailů prameny v Historikových zápisech obecně a bohatství zmíněné kapitoly zvláště lze vytušit z následujících informací o raném období Šangů: Předek dynastie byl za své zásluhy při krocení velké povodně, která je častým tématem čínské mytologie, odměněn lénem Šang. Toto léno se postupně předávalo třinácti následníkům a ti osmkrát přeložili hlavní město. Třináctý následník však založil šangské království, jež pak mělo trvat více než třicet generací. Zvláště podrobně je líčeno počínání zakladatele dynastie, který postupoval podle nadčasového modelu koloniální politiky. Usoudil, že jednak současný pán dynastie Sia vládne tyransky a je mravně upadlý, jednak někteří páni menších domů nedostávají svým politicko-náboženským povinnostem, a tak nejdříve potrestal jednoho lenního pána za zanedbávání obětí předkům. Poté pozdější zakladatel dynastie dal najevo svou velkorysost a nezištnost a naklonil si tím srdce lidu, aby v dalším kroku ztrestal „odbojného“ vazala domu Sia a nakonec sám zakročil proti tomuto domu a jeho zbývajícím věrným, – přičemž všechny ubezpečoval o své nezištnosti a zaklínal se, že jedná jedině z pověření nebes (tchien), zároveň však hrozil těm, kdo odmítají poslušnost jemu, a tudíž i nebesům. Vzhledem k velikému časovému odstupu asi půldruha tisíce let mezi počátkem dynastie Šang a sepsáním Základních letopisů o Jin nelze udávaným událostem ani jejich politické propagandě jen tak věřit. Přesto si však S’-ma Čchien, velký autor Historikových zápisů, nemusí nechat líbit výtku, že se líčení dynastie Šang zakládá především nebo výhradně na


383

jeho fantazii. Neboť on sám jmenuje značně staré prameny, o něž se opíral a které považoval za dobrá svědectví. Byla mezi nimi Kniha písní (Š’-ťing), především však Kniha dokumentů (Šu-ťing), jejíž kapitolu Tchang š’ obšírně cituje jako locus classicus politické propagandy šangské vlády. Jestliže pozdější učená obec pramenům Historikových zápisů o dynastii Šang už nevěří a přistupuje k nim přinejmenším se značnou skepsí, nesmíme současně vyslovovat ortel nad historiografem S’-ma Čchienem samým, který k pramenům přistupoval vždy značně kriticky. Za vědomosti o raných kulturách na území dnešní Číny vděčíme takřka výlučně archeologii a jejím pomocným vědám. Tedy moderním vědám, zvláště pak těm, jimiž se Čína stala známou při setkávání se Západem, jež od 19. století nabývalo na intenzitě. Nesmíme však opomíjet starožitnický, ne-li protoarcheologický zájem, který je v Číně doložitelný už velice časně. Když například jeden raný dokument připisuje Konfuciovi identifikaci starého hrotu šípu anebo když jiný raný text popisuje šangské nádoby k jídlu a pití, lze z toho usuzovat na starožitnické zájmy. Když dále nejstarší čínský knižní katalog uvádí dílo jménem Nápisy Žlutého císaře (Chuang-ti ming), lze z toho usuzovat, že už 1. století po Kr. existovala sbírka nápisů (na bronzech?); když konečně další autor v 1. století po Kr. hovoří o tom, že jeho doba používá zbraně ze železa, ale že v dávných časech byly nástroje a zbraně z kamene, později z bronzu a že pokaždé se používaly jako hrobová výbava, předkládá tím výpověď, jež se přece musí zakládat na nějakých nálezech – možná na vylupování hrobů. Moderní čínskou archeologii s jejím důrazem na opatrné, dobře zdokumentované vykopávky, popisy in situ a další značně ovlivnili učenci, kteří nepřijeli do Číny pracovat na vykopávkách, jako již zmiňovaný švédský geolog Andersson. Čínská archeologie se ve 20. století mnohokrát dostala do soukolí politiky, nejvíc za kulturní revoluce, kdy bylo dočasně zastaveno i vydávání archeologických časopisů. Archeologie, a to zejména šangská, však rovněž povzbudila kulturní sebevědomí Číny měrou na Západě nepředstavitelnou, jak hodláme naznačit pouze letmým pohledem na dvě význačné etapy. Ve 20. letech minulého století byla silně otřesená důvěra v údaje nejstarší čínské historiografie, ba důvěra ve staré čínské texty vůbec, posílena úspěšnými vykopávkami na místě (An-jang), kam historiografie lokalizovala jedno šangské hlavní město. A později čínští archeologové stále více přispívali k přesvědčení posilujícímu národní sebevědomí, a to, že čínská kultura nebyla v podstatě ovlivňována zvenčí. Archeologicky nejstarší fáze šangské kultury se nazývá, jak jsme již řekli, po nalezišti v dnešním milionovém městě Čeng-čou v provincii Che-nan známém už od počátku 50. let 20. století; někdy se místo o fázi Čeng-čou hovoří také o fázi nebo kultuře Er-li-kang podle jedné lokality poblíž Čeng-čou. Vykopávky probíhaly za velice ztížených podmínek, protože takřka všechny šangské památky se nalézají pod moderním Čeng-čou. Nicméně je zajištěna monumentální městská hradba z dusané

Archeo logické prameny

Moderní čínská archeologie

Fáze Čeng ‑čou, 1500 až 1300 př. Kr.

384

Fáze An-jang, asi 1200 př. Kr.

Kostry lidských a zvířecích obětí

Vzdálené oblasti

hlíny o obvodu 7 km, uvnitř které lze prokázat více než dvacet základů značně velkých budov. Mimo hradby se nacházely dílny a hřbitovy, avšak jen s několika skromnými hroby, jež patrně nebyly vladařské. Nicméně již to málo nálezů z hrobů dává tušit kulturní bohatství této fáze. Jestliže z Er-li-tchou známe jen hrstku různých typů bronzových nádob nevelké umělecké kvality, potom z Čeng-čou je doloženo nejméně dvacet typů mnohem umělečtějšího provedení. A když se navíc ve stejně starých, od Čeng-čou značně vzdálených archeologických lokalitách, jako v Pchan ‑lung-čchengu (450 km jižně od Čeng-čou), nalezly bronzy identické s bronzy z Čeng-čou, které však musely být vyrobeny v místě, a když i další kulturní techniky mezi Pchan-lung-čchengem a Čeng-čou byly identické, přičemž nic nehovoří pro postupné pronikání šangské kultury, potom lze usuzovat na to, že pronikání kultury Čeng-čou reflektovalo náhlé politické pronikání dynastie Šang. A když na druhé straně nastupuje v době po fázi Čeng-čou namísto uniformity bronzů větší stylová rozmanitost a lokální rozdíly jsou patrnější i v jiných kulturních technikách – zvláště v hrobových inventářích, dalo by se z toho usuzovat na politické oslabení dynastie Šang a posílení lokálních mocností po fázi Čeng-čou. Dříve než tyto právě shrnuté poznatky o fázi Čeng-čou či Er-li-kang a o pravděpodobné regionální diferenciaci, jež po ní následovala, byla však známa fáze šangské kultury An-jang, které se budeme věnovat nyní. Neboť už na sklonku 20. let 20. století vedla historiografická data i pověsti o původu šangských věštebných kostí, jež se postaraly o značný rozruch, k cíleným vykopávkách „ruin Jin“ (Jin-sü) poblíž An-jangu (provincie Che‑nan), ležícího 150 km severně od Čeng-čou. Fáze An-jang dokládá šangskou kulturu zvláště pro období kolem 1200 př. Kr. – tedy pro období krále Wu‑tinga, po kterém mělo následovat ještě dalších osm šangských králů. Jejími efektními specifiky jsou zmíněné věštebné kosti, monumentální hrobky, početné pohřby obětí i „pohřby“ vozů. Archeologické nálezy u An-jangu pocházejí především ze dvou lokalit – Siao-tchunu a Si‑pej ‑kangu. V Siao-tchunu byly kromě základů velkých budov prokázána četná pohřebiště i obytné oblasti a dílny se zčásti zahloubenými domy, avšak žádné hradby. Základy v extrémním případě o rozměrech 14,5 x 18 metrů patrně nesly paláce nebo chrámy, každopádně lze tak usuzovat nejen z velikosti, ale i z koster velice četných, částečně v základech uložených lidských a zvířecích obětí (psů, koní, volů, ovcí), jakož i z depotů věštebných kostí v sousedství budovy. K největšímu nálezu však nedošlo v Siao-tchunu samém, nýbrž v jeho bezprostřední blízkosti. Jedná se o hrobku královny Fu-chao, jež byla odkryta v roce 1976 a o které bude ještě řeč. Je to jediná neporušená královská hrobka fáze An-jang. Druhá významná lokalita fáze An-jang, Si-pej-kang, svým přídomkem „královský hřbitov“ jasně odkazuje na nálezy na ploše 450 x 250 metrů. V Si-pej-kangu se totiž kromě asi 1400 obětních jam s kostrami osob, jež


385

Věštebná kost s nápisem z dynastie Šang

dobrovolně nebo z donucení provázely vysoce postavené osobnosti do smrti – v jednotlivých případech přes tři sta osob v jedné jámě –, odkrylo třináct obrovských hrobek, proti kterým se poslední příbytek královny Fu-chao jeví spíše skromný. Tyto bohužel mnohokrát vykradené hrobky byly patrně zbudovány pro členy královské rodiny, nejznámější z nich mohla patřit dokonce Wu-tingovi. Včetně ramp a komor měří 66 metrů od Hrobka severu k jihu a 44 metry od východu k západu; hrobová šachta, k níž vedou krále rampy, je hluboká 10,5 metru a měří 15,9 x 19,5 metru, v každé z devíti jam Wu-tinga na pohřební výbavu se nacházela kostra muže – zřejmě strážce – a psa, jakož i čepel ve tvaru dýky. Dřevěná hrobová komora měla stejně jako šachta sama tvar kříže a výšku 3 metry. Když se hrobka otevřela, po rakvi a pohřbeném nebylo ani stopy. Mimo hrobovou komoru, patrně naplněnou pohřební výbavou, byly na mnoha dalších místech objektu pohřbeny desítky lidských obětí a uloženy artefakty. Rovněž mimo hrobku se nacházejí jámy s oběťmi, mezi nimi sedm koní, z toho čtyři bohatě vyzdobení,

386

Otevřené otázky

Hrobka královny Fu-chao

Vzdálené oblasti

kteří zřejmě táhli vůz zesnulého. Celkem bylo v králově hrobce a jejím okolí pečlivě pohřbeno minimálně devadesát lidských obětí s neporušenými těly v rakvích a částečně s vlastní výbavou. Dále se našlo asi sedmdesát obětí, sťatých anebo jinak násilně připravených o život, pohřbených bez rakve a výbavy. První byli pravděpodobně blízcí pohřbeného, druzí nikoli. Bohužel nelze určit, kdy přesně k těmto přidruženým pohřbům došlo, rovněž si nedokážeme představit průběh královského pohřbu v šangském období. Už jen naplnění tak monumentální hrobky a udusávání navršené země po vrstvách si muselo vyžádat značný čas a vázat početné pracovní síly. Probíhal pohřeb jako veřejný akt? Konaly se rituály týdny, měsíce, možná i déle, obětovali se při nich stále další lidé? A kdo byli ti nedotčení, pohřbení občas s vlastní výbavou? Jednalo se (výlučně) o blízké pohřbeného, nebo byli rovněž v úzkém vztahu k jeho následovníku, jenž těmito oběťmi vyjadřoval posmrtnou loajalitu k zesnulému a zajišťoval si jeho přispění? Jestliže se z hrobky připisované králi Wu-tingovi a z jiných velkých královských hrobek v Si-pej-kangu můžeme pouze domnívat, jak před vyloupením vyhlížely, potom hrobka královny Fu-chao je zatím jediná nevykradená hrobka špičky šangské elity. Půdorysem 4 x 5,6 metru a hloubkou 7,5 metru je sice spíše skromná, rovněž má relativně málo přídavných pohřbů, přesto artefakty, které provázely do smrti Fu-chao, jednu z manželek krále Wu-tinga, jež zemřela ještě před ním, a které byly většinou uloženy ve vnitřní a vnější rakvi, vše ostatní zastiňují. V hrobce se našlo 16 metrických centů bronzu v podobě 195 nádob různých typů a velikostí, 271 zbraní, nástrojů a jiného náčiní. Dále obsahovala největší sbírku nefritu (755 předmětů), mezi tím četné neolitické předměty, jež musely být už v době uložení do hrobky staré tisíc let; skrývala 110 předmětů z mramoru, tyrkysu a jiných kamenů, 564 artefaktů z vyřezávaných kostí a mnoho dalšího. Hrobka superlativů, ze které můžeme jen tušit vybavení mnohem větších, vyloupených hrobek v Si-pej-kangu. Část hrobové výbavy, například stovky jehlic do vlasů, tři hřebeny z nefritu nebo kostí, lze snadno interpretovat jako ženské doplňky. Avšak čtyři bronzové sekery, s nimiž se patrně prováděly rituální popravy lidí a zvířat, více než devadesát dýkovitých zbraní, šest předmětů připomínajících luky a jeden nefritový prsten odpovídají informacím na věštebných kostech, podle nichž pohřbená Fu-chao osobně vedla polní tažení, zatímco další nápisy svědčí o tom, že pod jejím vedením probíhaly významné rituální obřady. Kolik předmětů bylo zhotoveno pouze jako hrobová výbava a kolik jich pohřbená používala za svého života, není jasné. Jestliže však četné bronzy nesou jméno zesnulé, svědčilo by to spíše pro to, že byly zhotoveny jako hrobová výbava. I přes velkolepé nálezy v An-jangu by domněnka, že se zde ve 12. století př. Kr. soustředila kultura, byla podle dnešního stavu archeologického


387

Vozy a koně jako hrobová výbava byly v šangském období časté

poznání neoprávněná. To nejlépe ukazují nálezy v San-sing-tuej u Kuang ‑chanu poblíž Čcheng-tu (provincie S’-čchuan), jež archeologové přiřazují ke kultuře Šu (13.–10. století př. Kr.). Nic čínské archeology od nálezu známé terakotové armády (1979) neupoutalo více než senzační objev z roku 1986, který sestával z bronzové figury muže v životní velikosti stojícího na sedmdesáticentimetrovém podstavci, tří velkých bronzových masek a 41 bronzových hlav, z nichž dvě jsou potaženy zlatou fólií. Nic Bronzové podobného se dosud v centrální oblasti kultury Šang nenalezlo, navíc si hlavy nelze pomoci žádnými, jakkoli pozdějšími textovými svědectvími, která kultury Šu by tyto nálezy pomohla interpretovat. Bronzové hlavy posazené na tělech z nepříliš trvanlivého materiálu snad představovaly mytické předky místního panovnického rodu nebo nějaká božstva; avšak pro impozantní stojící figuru existují více čí méně přijatelná vysvětlení: Jedná se o šamana, božstvo, legendárního krále? Každopádně je pozoruhodné, že bronzový muž byl již před uložením přelomen v pase a vystaven ohni. To nasvědčuje tomu, že jej (možná dobyvatelé) před pohřbením rituálně zbavili moci. Na základě nálezů v San-sing-tuej a na jiných místech budeme muset nejen přehodnotit politické a kulturní hranice Šangů, ale rovněž zvážit i možné kulturní vlivy na ně. Potom je však třeba mimo jiné také připomenout již zmíněnou výraznou zvláštnost zvyku doloženého v An-jangu pro dobu od 1200 př. Kr., a to pohřby vozů i s koni a vozataji nebo jezdci; ba dokonce je třeba vzít v úvahu, že pro předchozí období není v Číně nijak prokazatelné používání vozu ani tažných zvířat.

388

Vlivy na šangskou kulturu?

Věštebné nápisy

Vzdálené oblasti

Pokud se nespokojíme s tím, že budeme pohřby vozů s koňmi a doprovodem interpretovat pouze jako výraz prestiže a sociálního statusu, potom vedou tyto archeologické nálezy k zajímavým úvahám. Jestliže v některých případech byly s vozy pohřbeny i zbraně, v jiných však nikoli, musíme se tázat, zda se jednou jednalo o civilní a podruhé o válečný vůz; a když se spolu s vozem nalezly zbraně, je třeba se ptát, zda byly používány v boji z bojového vozu, či zda patřily k jakési standardní výzbroji vozataje. Avšak mnohem dalekosáhlejší jsou úvahy, které berou v potaz, že kůň nepochází z Číny a že se do An-jangu pravděpodobně dostal z Vnitřního Mongolska přes severní Čínu –, ve spojení se zjištěním, že se v An-jangu před používáním koní jako tažných zvířat zřejmě nepoužívali ani oslové, skot či jiné zvířectvo. Můžeme tedy usuzovat, že ochočení koně, zvláště pak jeho navyknutí na párové použití jako tažného zvířete a nasazení ve složitých manévrech ve válce a v lovu, je umění, jež přišlo ze severu. Nejtypičtějšími památkami šangské kultury jsou hojně dochované věštebné nápisy z její pozdní fáze, z doby posledních devíti z třiceti králů. Jedná se o nejvýznamnější svědky potřebné pro zodpovězení četných otázek, ke kterým patří i níže podrobněji rozvedené oblasti státu a společnosti, hospodářství, náboženství i vojenství a válečnictví. Věštebné nápisy jsou nápisy, které se vyrývaly převážně do želvích břišních krunýřů a hovězích lopatek a díky trvanlivosti tohoto materiálu přetrvaly věky. Věštění, podle nějž se nápisy jmenují a které bylo často ve spojení s obětí tomu či onomu královskému předku, si musíme představovat následovně. Divinačnímu rituálu předsedal věštec, jenž byl často totožný s králem, jindy zase patřil k jeho úzkému kruhu. Stanovil, o čem se bude věštit, a kost na místě, kde byla opatřena otvorem, rozpaloval tak dlouho, až pukla. Puklinu pak interpretoval jako odpověď orákula, které slibovalo v různých stupních buď „štěstí“, nebo „neštěstí“, a oznámil svůj výklad. Teprve po interpretaci puklin – jež by z dnešního hlediska byla pouhým šarlatánstvím a o níž není známo, na čem se zakládala – byly kosti opatřeny nápisy; je zajímavé, že některé nápisy jsou vytřeny rumělkou nebo černou tuší. Nápisy zaznamenávají více či méně detailů, ale je zbytečné spekulovat, oč se v jednotlivostech jednalo. V ideálním případě obsahují popsané věštebné kosti informace dělící se na čtyři části. Jakýsi úvod jmenuje den věštby, určený podle šedesátidenního cyklu, a jméno věštce, například: „V (den) kuej s’ vytvořil král pukliny (na kosti) a věštil.“ Druhou část představuje dotaz, například: „Nedojde v (následujících) deseti dnech k nějakému neštěstí?“ Následuje prognóza, tedy předpověď, kterou král vyvodil z puklin a jež zněla třeba takto: „Král zhodnotil pukliny a pravil: ,Šťastná předpověď.“ Závěr tvoří ověření orákula. Může být relativně rozsáhlé a nemusí bezpodmínečně prokázat správnost králova výkladu, jak ukazuje následující příklad, kdy dotaz zněl, zda se osoba zvaná „Hadí oči“ vyléčí z nemoci: „12. dne, ji (wej), Hadí oči vskutku


389

(se uzdravily); 17. dne, (wu) jin, Hadí oči opět onemocněly a v noci, když (den) ji wej přecházel do (dne) ping šen (Hadí oči) zesnuly.“ Co se dělo s popsanými kostmi, když posloužily jako orákulum, není zcela jasné. Pravděpodobně se – ze snadno představitelných politicko-legitimizačních a náboženských důvodů – nějaký čas uchovávaly a poté se uložily poblíž chrámového a palácového komplexu hlavního města An-jang do jam zřízených speciálně pro ně. Občas se jednotlivé kosti se zvláštními znaky a změtí puklin patrně vyjímaly a zpracovávaly na domněle účinnou medicínu, dokud koncem 19. a počátkem 20. století nevzbudily zájem učenců a nezačaly se cíleně vykopávat. Od té doby se nalezlo asi 150 000 popsaných fragmentů, převážně z hovězích lopatek a želvích břišních krunýřů, plastronů, a rozptýlily se po sbírkách na celém světě; řada z nich je přístupná bádání v podobě obtahů. Nicméně je třeba varovat před nějakou euforií. Již proto, že všechny dosud nalezené věštebné kosti pocházejí z doby posledních devíti šangských králů a že tuto dobu nedokládají rovnoměrně. Více než polovina svědectví pochází z Wu-tingova období (kolem 1200 př. Kr.) a představuje maximálně jednu generaci. To nabádá k opatrnosti před historickým zevše obecňováním i před spekulacemi o tom, proč se například v jistou dobu kladly dotazy na jisté věci, v jinou však nikoli. Beztak je přesné časové určení jednotlivých věšteb takřka nemožné, neboť na kostech je sice pečlivě zaznamenán den dotazu – podle zmíněného šedesátidenního cyklu –, chybějí však další údaje, například královo jméno nebo dokonce rok jeho vlády. Nadšení z věštebných nápisů rovněž tlumí jejich značné jazykové těžkosti. Stále ještě velice mnoho z více než čtyř tisíc identifikovaných znaků nebylo jednoznačně rozluštěno a jejich výklady se často značně rozcházejí. Třetí varování před vypovídací schopností nápisů podal Raimund Kolb zajímavým myšlenkovým experimentem, který má i přes svůj spekulativní základ jistý půvab: Kdyby se během šangského období denně použila k věštění jedna lopatka a jeden plastron, jednalo by se asi o 154 000 popsaných kostí – což by představovalo na čtyři miliony fragmentů o velikosti známých částí. Oněch známých, asi 150 000 popsaných fragmentů by tedy nepředstavovalo ani čtyři procenta očekávaného materiálu. K důležitým otázkám souvisejícím s věštebnými nápisy patří též otázka stáří čínského písma, nejstarších zápisů a nejstarších médií. Tyto tři otázky spolu úzce souvisejí. Jestliže již zmíněné vrypy na neolitických keramikách jako předchůdce čínského písma vyloučíme, musíme na základě dnešních znalostí konstatovat, že čínské písmo je prokázáno pro období kolem roku 1200 př. Kr. Budeme-li pak usuzovat z nejranějších písemných památek – málo sdělných nápisů na bronzech, především však nápisů na věštebných destičkách –, je nasnadě závěr, že pokud čínské písmo nebylo vynalezeno v politicko-nábožensko-obřadním kontextu, přesto právě v něm se poprvé používalo. Tím by se Čína ubírala jiným vývojem než kultury západní Asie

Ukládání věštebných kostí do jam

Obtížný výklad znaků

Kontext vynálezu písma

390

Vzdálené oblasti

a Středomoří. Avšak právě na tento závěr je třeba pohlížet skepticky, může se vztahovat toliko k věštebným nápisům, má však na své straně i archeo logické nálezy: Archeologicky lze doložit používání štětce na psaní, ale už ne tak jednoznačně popisování dřeva a bambusu; navíc se na mnoha kostech nachází znak později označující „bambusové destičky“, na něž se psalo, nebo „písemnosti“ (cche). Možná se tedy v období Šang psalo nejen na trvalé nosiče písma bronz a kosti, ale i na pomíjivé materiály, jako jsou bambusové destičky; možná se tento málo trvanlivý materiál používal pro záležitosti všednějšího rázu, než bylo dotazování orákula a komunikace s předky; možná by se dokonce se znalostí těchto pramenů dal načrtnout zcela jiný obraz šangské kultury, než nám umožňují věštebné nápisy, a navíc, to na závěr, je docela dobře myslitelné, že An-jang – kde se zatím nalezla jediná písemná památka šangského období – neměl na psaní monopol.

Šangský stát a společnost Království Šangské království nebylo teritoriálním státem, nýbrž královstvím sestáměstských vajícím z městských států, svazek měst obehnaných valy. Obyvatelé těchto států měst se skládali z jedné či více pokrevně spřízněných skupin (cu), které

sloužily jako vojenské jednotky a obětovaly společnému předkovi. Šangský král považoval tato města za své statky, jež se řídily jeho rozkazy a jejichž ekonomické zdroje, pocházející především z lovu, mu byly k dispozici. Králi zas musel být přiřčen jakýsi vyšší náboženský patronát nad těmito spojenci, jak lze soudit z dotazování orákula ohledně úrody. Avšak mezi městy poslušnými králi existovala sídla, v pramenech označovaná jako fang, která s ním byla zpravidla v konfliktu, ne-li v otevřené válce – například předdynastičtí Čouové. Cestující Z věštebných nápisů je doloženo, že šangský král byl velice často na král cestách a že svou moc demonstroval cestováním, lovem a inspekcemi. Na cestách obětoval místním božstvům, čímž rozšiřoval svou spirituální moc a rovněž posiloval a obnovoval náboženské a politické vazby se svými spojenci. Demonstrace královské moci musela být i jedním z cílů velice početných lovů, zmiňovaných v třetině všech známých nápisů, lovy však patrně sloužily i vojenskému výcviku, rozdělování kořisti družině, možná dokonce i získávání oděvu a potravy pro dvůr. Na druhé straně svědčí velice častá králova nepřítomnost kvůli válečným tažením nebo lovům – v jednom případě je pravděpodobná absence více než tří set dnů – o tom, že byl v hlavním městě postradatelný. Znamená to, že hlavní město představovalo spíše kultovní centrum a nekropoli, či snad centrum řemesel, než pevný administrativní bod? Na koho se šangští králové, kteří své postavení většinou a v konečné fázi dynastie dokonce vždy předávali svým synům, mohli za své nepřítomnosti v hlavním městě spolehnout? Jestliže zatím nejsou prokázány městské hradby v Siao


391

‑tchunu ani žádném jiném šangském sídlišti v jeho blízkosti, můžeme z toho nanejvýš usuzovat na relativní vojenské bezpečí, nikoli však na nepřítomnost vnitřního nebezpečí. Jádro dynastie tvořil „královský rod“ (wang cu) sestávající z krále a jeho synů. Synové mohli zakládat vedlejší linie, „rody princů“ (c’ cu), jež pak tvořily další hierarchickou úroveň v pořadí, případně další, méně privilegované příbuzenstvo. Princové a „rody princů“ byli králi nejblíže: král se na ně často dotazoval orákula a krále na válečných taženích často provázeli „četní princové“ (tuo c’) anebo „četné rody princů“ (tuo c’ cu). Další vlivnou skupinu zřejmě představovaly rody královského původu, v jejichž kultech hráli hlavní roli dávnější šangští králové, nikoli však nedávno zesnulí. Šangští králové tedy předsedali konfederaci patrilineárních rodů, které fungovaly jako sociální a politické jednotky; mnohé z nich založily známé další podrody; z pohřebišť lze usuzovat na příslušnost k jednomu rodu i po smrti. Zvláštní význam jistě měly královské manželky, aspoň některé z nich. Nejznámější jména královských žen poukazují na původ z jiných společenství než královských a lze se domnívat, že u manželských svazků vstupovaly do hry politické úvahy. Některé manželky se účastnily kultovních úkonů, některým, ze všech nejvíce Fu-chao, se i po smrti dostalo velké kultovní pozornosti, zatímco za jejich života byl častým podnětem k věštění průběh jejich těhotenství a nadcházejícího slehnutí. Král však nebyl při správě říše odkázán pouze na členy své rodiny, nýbrž mohl využívat i jakousi protobyrokracii. Zdá se, že úřady nebyly hierarchicky organizovány ani neměly formálně vymezené kompetence. Nelze však přehlédnout zárodky jistého byrokratického myšlení. Patří k nim příležitostné poznámky o původu plastronů a lopatek užívaných při věštění, jakož i velikost a datum dodávky anebo vypsání osob, jež se divinace účastnily. Rovněž převoz věštebných kostí použitých na cestách do kultovního centra Siao-tchunu by se dal hodnotit jako svědectví účetnického myšlení a stejně tak podrobné záznamy o počtu válečných zajatců, velikosti kořisti i počet zvířat složených na lovu – to vše svědčí o tom, že věštebné kosti nebyly jediným nosičem písma pozdních Šangů, nýbrž že si lidská paměť vypomáhala i jinými prostředky.

Šangské hospodářství Z různých indicií lze předpokládat, že domovina Šangů v severní Číně byla kolem roku 1200 př. Kr. asi o 2 °C teplejší a také bohatší na srážky než dnes a že měla i během nynějších jarních suchých měsíců výsevu a sadby dostatek srážek. K nejlepším svědkům této domněnky patří opět nápisy na věštebných kostech: hlásí déšť, nikoli sníh po celý rok, znají dlouhé, jakoby monzunové deště a dokládají dvě sklizně ročně. Jádrová oblast pozdní dynastie Šang patrně nabízela lepší podmínky rovněž pro lov jako další

Královský rod a princové

Královské manželky

392

Zemědělství

Domácí zvířectvo

Směna zboží

Vzdálené oblasti

zdroj potravy: byli zde sloni, vyhýbající se chladu, tygři, medvědi a vlci, kteří dávají přednost lesnaté krajině. Co se pěstovalo? Určitě především proso, navíc různé druhy rýže, rovněž pšenice, jež se používala hlavně v rituálech, částečně se však dovážela nebo kořistila; dále je doloženo pěstování zeleniny, ovocných stromů, kaštanovníků (Castanea mollissima) a morušovníků. Rolníci používali dřevěná rypátka a vidlice s nášlapnou hranou, rýče, motyky, kamenné sekery a kamenomlaty, rovněž srpovité a podlouhlé nože ke sklizni, avšak žádné bronzové nástroje, jak by se dalo usuzovat z vysoce vyvinuté technologie bronzu. Z domácího zvířectva znali psy, ovce, prasata a drůbež, jejichž kosti se občas nacházely v hrobech, kde sloužily jako obětní dary. Z věštebných kostí vyplývá, že zvířata se někdy obětovala po stovkách; není však jasné, zda také patřila na každodenní jídelníček. Nejasnosti panují i ohledně toho, v jaké míře se lov provozoval. Neboť i když víme o mnoha královských honech, přesto není jisté, zda lov byl považován za výsadu, anebo byl běžně rozšířen. Rybolov udicemi a sítěmi však zřejmě představoval významnou složku potravy širokých mas. Co měl král společného se zemědělstvím, ba vůbec s hospodářstvím obecně? Věštebné nápisy často dosvědčují královy dotazy ohledně úrody pro „velká sídla“, tedy místa obklopená poli, kde většina lidí žila stejně jako dříve v polozemnicích nebo zemnicích. Svědčí to o králově účasti na hospodářském blahu lidí a mohlo by to poukazovat na jeho proklamované ovlivňování úrody svou náboženskou mocí. Král dále vlastnil značný počet menších statků spravovaných částečně jmenovitě známými muži, kteří svým dílem přispívali k podpoře královské rodiny, nějaké privilegované elity, významného řemesla a mohutné armády; doložena je dále královská účast na polních pracích v podobě inspekcí a královské příkazy k zakládání nových pěstebních oblastí. Dále šangští králové zjevně kontrolovali velká stáda dobytka, a jestliže místy četná a velká obětní zvířata král a hodnostáři po dokonání rituálu snědli, potom se jistě přinejmenším elita šangské společnosti neživila bezmasou stravou. Konečně muselo být pod královskou správou částečně specializované řemeslo, neboť právě slévání bronzu vyžadovalo vyšší organizaci práce; dílny a příbytky zástupců různých výrobních odvětví se soustředily na území hlavního města. Součástí šangské ekonomiky byla nakonec určitá směna zboží. Různé „státy“ nebo „vůdcové“ příležitostně dodávali lidi, většinou trestance, kteří pak sloužili snad jako obětiny v kultu předků; jiní „vůdcové“ dávali šangskému králi k dispozici své vlastní pracovní síly. Doloženy jsou konečně také dary, jako koně nebo dobytek, ale nejvýznamnějšími „tributy“ byly zřejmě želví krunýře a hovězí lopatky používané k pyromantii. Nakonec jsou také doloženy i protidary šangských králů: ulity kauri, hovězí dobytek, ovce, zbraně. Ponechme stranou, zda lze z těchto darů a protidarů usuzovat na institucionalizovaný systém tributů a zda měly nějaký podstatnější ekonomický význam.


393

Šangské náboženství O některých aspektech šangského náboženství jsme se už zmínili. Je to enormní velikost královských hrobů, bohatá výbava rituálními nádobami a jinými předměty z různě cenného materiálu pro potřeby zesnulých, pohřby velkého počtu lidských obětí různého statusu a věštění. To vše vypovídá o kultuře, v níž byli mrtví v těsném vztahu s živými a živí vyvíjeli enormní hospodářské úsilí pro službu mrtvým. Níže v obrysech představíme náboženské představy Šangů, které lze, nikoli bez jisté spekulace, vyvodit především z nápisů na věštebných kostech pozdního šangského období. Na vrcholu panteonu pozdního šangského období stál nebeský bůh Ti („Pán“), příležitostně také zvaný Šang-ti, „Nejvyšší pán“ (též „Pán z Výšin“ nebo „Vznešený na výšinách“). Ti se vykládá různě, možná existuje etymologická příbuznost se slovem pro „pevně spojený“. Potom by toto jméno mohlo vyjadřovat nárok božstva Ti, analogicky s politickým působením šangských králů, „pevně spojovat“ více božstev. „Nejvyšší pán“ trůnil nad různými dalšími záhrobními mocnostmi, jeho vliv se také popisuje jako „sesílání“ (ťiang) štěstí nebo neštěstí; je to jediné božstvo, jež může ovládat vítr a „přikazovat“ (ling) dešti a hromu – stejně jako na zemi „přikazuje“ a „sesílá“ pokyny jedině král. Možná byl „Nejvyšší pán“ považován za předka panovnického rodu, možná však také zastával vyšší a jaksi neutrální pozici. Neboť se dochovaly protokoly o dotazování orákula, ve kterých se Ti přikládá jak schopnost, tak ochota sesílat nemoci a smrt, ba dokonce vyvolat nepřátelské útoky proti Šangům. Copak by něco takového dělal předek Šangů? Copak by se nevystavoval nebezpečí, že se případným zničením Šangů připraví o základ svého význačného postavení v panteonu? Pod „Nejvyšším pánem“ stály různé skupiny záhrobních mocností: přírodní mocnost Země (Tchu) a vodní mocnost (Che), různí bývalí pánové – snad zbožštělí mimořádní jedinci, kteří nepocházeli z královských rodin – jakož i předdynastičtí a dynastičtí předkové obého pohlaví. Kompetence a moc těchto skupin nelze jednotlivě jasně vymezit. Největší význam měl kult předků. Jím se král jako středobod svého klanu snažil získat přízeň předků jednotlivě nebo ve skupinách a demonstrovat svou legitimitu. Základem kultu předků bylo přesvědčení, že zesnulí předkové a žijící potomci představují jakési osudové společenství a že předkové mají stejně jako dříve lidské tužby. Jinými slovy úkolem živých bylo podporovat je kulty, aby si udrželi své postavení v hierarchii mrtvých a mohli tak uplatňovat svůj vliv ve prospěch živých. Šangové na své jednotlivé královské předky pravděpodobně pamatovali tabulkami předků, které je symbolizovaly a do nichž se předkové během jim určeného kultovního obřadu navraceli; tabulky se zřejmě uchovávaly v chrámech, kde se prováděly kultovní oběti a divinace. Jako obětní a kultovní dary předkům jsou doloženy prosné víno, dobytek, psi, ovce, obilí a lidé, zdá se, že některé oběti předkům byly pravidelné, jiné

Spojení mrtvých s živými

„Nejvyšší pán“

Kult předků

394

Vzdálené oblasti

epravidelné: při prosbách o déšť, dobrou úrodu, dobrý porod, odvrán cení neštěstí, ale také například při dotazech na královy činnosti nebo jeho zdravotní stav. Obětiny se patrně částečně spalovaly a nechybějí ani doklady toho, že od doby krále Wu-tinga se zvýšenou měrou obětoval alkohol. Některé oběti měly bezpochyby i společenský aspekt. Místy velice početné dary jistě nebyly všechny ponechány zkáze, nýbrž se po vykonání obřadu společně zkonzumovaly – stejně tak lze usuzovat z názvů rituálů. Jestliže se jeden z rituálů vykonávaných králem jmenuje pin čili „pozvat někoho jako hosta“, hovoří to samo za sebe. Jinak se zdá, že po Wu-tingově období se více moci a vlivu přisuzovalo předkům, zatímco „Nejvyšší pán“ ustupoval do pozadí a jeho možné jednání už skoro nebylo předmětem dotazování. Jak toto zjištění interpretovat, musíme zde ponechat stranou.

Šangské vojenství a válečnictví Jedním z podstatných zdrojů autority šangských králů byla – jak dokazují

Vojenská četné nápisy na věštebných kostech – vojenská moc. Vedení vojenských moc operací příslušelo samotnému králi nebo některému jím pověřenému pří-

buznému. Jako vojevůdci jsou doloženy i královské manželky, právě již několikrát zmiňovaná Fu-chao. Vojenská moc se tedy stejně jako autorita nad orákulem a komunikace s vlivnými královskými předky omezovala na krále a několik málo osob, které s ním byly spojeny pokrevně nebo sňatkem. To je další známka toho, že soudržnost šangského státu stála na příbuzenských svazcích. Zdá se, že i obehnaná a s králem spojená města měla vlastní vojenský potenciál podléhající předákům nějaké větve rodu. Věštebné kosti svědčí o ad hoc prováděných odvodech tří až pěti tisíc mužů, ale jsou zdokumentovány i odvody deseti tisíc mužů. Je možné, že vedle takto sestavených vojsk existovaly i pravidelné jednotky jak pod přímým královým velením, tak v jednotlivých městech. Pěchota Většinu šangské armády tvořila bezpochyby pěchota ozbrojená luky a oštěpy, halapartnami a krátkými bodnými zbraněmi, v ideálním případě vybavená přilbami a štíty. Není jasné, jak často se při vojenských operacích používal válečný vůz, který je znám z vykopávek a jehož výška náprav dosahovala asi 70 cm. Vůz se stanovištěm nad nápravou sloužil pravděpodobně jako mobilní velitelské stanoviště a pozorovatelna, možná jej také používali lučištníci. O cílech vojenských operací věštebné kosti podávají nemálo informací. Byly často ekonomického rázu. Šlo o dobytí zemědělské půdy, tedy žďářením získaného území, anebo o zemědělské produkty, například o nesklizenou úrodu. Dále o získání válečných zajatců, kteří se mohli zotročit nebo používat jako rituální oběti, případně o znovuzískání vlastního obyvatelstva, jehož se předtím zmocnil nepřítel a zotročil je. Nakonec se jednalo o získání nebo udržení přístupu k surovinám, například soli a mědi, která byla základem pro výrobu bronzu.

Kultury staré Ameriky

395

KULTURY STARÉ AMERIKY Nikolai Grube

Podání kulturních dějin obyvatel amerického kontinentu před evropskou invazí musí v rámci světových dějin globalizace nutně nabýt jiné podoby než ostatní kapitoly tohoto díla. Musí pojednat historický proces vývoje tohoto dvojitého světadílu od jeho osídlení až po příchod Evropanů – tedy období trvající nejméně 15 000 let. Tato kapitola zároveň pokrývá geografický prostor zahrnující všechna podnebná a vegetační pásma Země, od arktického ledu až po vlhké tropy Amazonské pánve, od pouští až po velehory. Severojižním směrem se americký kontinent táhne zhruba přes 16 000 km, vzdálenost z jeho nejvýchodnějšího bodu k nejzápadnějšímu činí asi 5000 km. V těchto extrémně rozmanitých životních prostorech vytvořili lidé, představující nejméně šedesát různých jazykových rodin a více než tisíc různých jazyků, množství heterogenních kultur. Psát kulturní dějiny staré Ameriky pokrývající rovnou měrou všechny oblasti amerického světadílu, je tudíž nemožné. Následující líčení proto klade důraz na dějiny osídlení Ameriky a na kulturní prostory Střední Ameriky a oblast And, k nimž se vztahuje většina pramenů.

Osídlení světadílu Se značnou jistotou lze tvrdit, že na americkém kontinentu nikdy nežili předchůdci Homo sapiens. Dodnes však není zcela jisté, kdy Homo sapiens poprvé vstoupil na americkou půdu. Dlouhý čas se považovalo za prokázané, že první lidé, pocházející z centrální a severovýchodní Asie, První lidé překročili kolem roku 11 500 před naším letopočtem Beringův průliv, jenž v té době tvořil pevninský most mezi Čukotkou a Aljaškou, neboť mořská hladina byla za poslední doby ledové až o 150 m níže než v současnosti. Tito první osadníci prý při pronásledování lovné zvěře bezledovým koridorem, který laurentský ledovec, pokrývající tehdy celou dnešní Kanadu, dělil od kordillerského ledovce, zakrátko dorazili na jih, až konečně jednoho dne v Ohňové zemi dosáhli jižní špičky světadílu. Nejdůležitější materiální památky těchto prvních osadníků spatřují zastánci této teorie v charakteristických hrotech cloviské kultury, jež se nacházejí na velkých částech Severní a Střední Ameriky a o nichž se soudí, že si je první přistěhovalci přinesli z Asie už jako hotovou technologii. Na tomto

396

Hroty cloviské kultury

Jazyky

Cloviská kultura

Vzdálené oblasti

názoru je však problematické to, že na asijské straně se srovnatelné hroty dosud nenalezly. Jiní zase soudí, že hroty cloviské kultury byly vyvinuty až v Americe, a to lidmi, kteří už dávno vstoupili na americkou půdu. Protože před rokem 11 500 př. Kr. byl koridor mezi velkými ledovci pokrývajícími Severní Ameriku zahrazen, vydali se první přistěhovalci cestou západně od ledu, patrně při tehdejší pobřežní linii Pacifiku, již dnes kvůli mnohem vyšší hladině moře nelze archeologicky prozkoumat. O více než pěti stovkách archeologických lokalit se tvrdí, že jsou starší než takzvaný cloviský horizont, avšak jen málo z nich skutečně obstojí při kritickém zkoumání. Přesné posouzení těch několika málo nalezišť, která snesou vědeckou kritiku, vykresluje obraz raných osadníků a forem jejich života radikálně se lišící od představy lovců velké zvěře doby ledové spojovaných s cloviskou kulturou. Podle vykopávek v Meadowcraft Rockshelter v Pensylvánii a Monte Verde v jižním Chile byly skupiny lidí v Americe přítomny už kolem roku 14 000 př. Kr. Spodní sídelní vrstvy v Monte Verde jsou zřejmě ještě starší, dosud však pro ně neexistují spolehlivá radiokarbonová data. Zatímco dříve panovala domněnka, že první osadníci byli výlučně pleistocénní lovci velké zvěře, nálezy z Monte Verde a jiných dřívějších nalezišť nasvědčují již značně diferencovanému hospodaření zahrnujícímu vedle lovu také sběr, dopravu a zpracování rostlinných produktů z vnitrozemí a také řas a mořské trávy z pobřeží Pacifiku. Přisvojovací hospodaření raných lovců a sběračů předpokládalo dokonalou znalost místní flóry a fauny. Je nepravděpodobné, že by skupina, jež se přizpůsobila určitému ekologickému pásmu, opustila známý areál, kdyby ji k tomu nenutila nouze. Tato úvaha hovoří i proti tomu, že by se celý americký kontinent dal osídlit za pouhých 1000 až 1500 let. Silné lingvistické roztříštění Ameriky – pro dobu prvního kontaktu s Evropany se usuzuje asi na 220 domorodých jazyků v Severní Americe, 273 ve Střední Americe a 448 v Jižní Americe – je považováno za doklad toho, že k osidlování kontinentu docházelo ve více migračních vlnách. Jazykovědci se pokusili toto množství zredukovat na dvě nebo tři velké skupiny, které snad odpovídají největším migračním vlnám a z nichž posledními byli kolem roku 4000 až 3000 př. Kr. předkové dnešních Inuitů (Eskymáků). O těchto skupinách však stále probíhá diskuse. Ale i kdyby šlo o různé migrační vlny, genetická data přesto nakonec ukazují u všech přistěhovalců na severoasijský původ. Dnes se považuje za prokázané, že cloviský komplex vznikl až v Americe. Cloviské hroty se v Severní Americe nacházejí jižně od prostoru, který byl pokryt velkými ledovci, a na jih až po Panamu. V severní části Jižní Ameriky se rovněž nalézají rané hroty, například na venezuelském nalezišti El Jobo. Rozdíly v provedení hrotů svědčí o specializaci na určitý druh lovu. Příslušníci cloviské kultury lovili především mamuty, zatímco jiné skupiny hlavně pravěkého koně, pravěkého tura, tapíry a velbloudovité


397

i různou drobnou zvěř. V rozlehlých oblastech Ameriky nebyl lov jistě jediným zdrojem výživy, zato velice významným. Ostatně zda je pravda, že za vyhynutí velkých savců doby ledové v Americe může „intenzivní lov“, o tom lze dnes silně pochybovat. Na jedné straně ukazují nálezy z Monte Verde a jiných paleoindiánských lokalit, že lidé využívali mnohem širší a diferencovanější potravinovou základnu a že maso bylo jen částí jejich stravy, na druhé straně vedl konec doby ledové a začátek holocénu s táním ledovců k vývoji zcela nové flóry. S tím spojená změna klimatu měla pravděpodobně vyhynutí velkých savců na svědomí stejně tolik jako člověk. Až na některé okrajové oblasti se velcí savci už nikdy nevrátili. Neexistence velkých živočichů měla pro kulturní vývoj všech regionů Ameriky dalekosáhlé důsledky: všude chyběla domestikovaná zvířata, až na psy, krocany a několik malých velbloudovitých druhů v Andách; neexistovala jízdní ani tažná zvířata, takže se navzdory znalosti kola nikdy nevyvinula „vozová kultura“, a pokud jde o potravinové strategie, museli se indiáni od archaického období přeorientovat ze živočišné stravy na stravu primárně rostlinnou.

Archaické období a domestikace rostlin Změny životních podmínek na konci pleistocénu vedly v celé Americe k adaptačním procesům, jejichž následkem bylo dobývání nových zdrojů a vývoj nových technik a nových životních forem. Toto období se v americké archeologii nazývá archaické. Zatímco jeho začátek lze vymezit přechodem z pleistocénu k holocénu kolem roku 8000 př. Kr., jeho konec se dá určit jen velice těžko – nejen proto, že o kritériích definice archaického období se stále diskutuje, nýbrž i proto, že vývojové procesy, které tuto epochu charakterizují, probíhaly v různých kulturních oblastech Ameriky různě rychle. Nejdůležitější inovací archaického období byla domestikace Domestikace rostlin. V ní se indiáni projevili jako opravdoví mistři a zejména v tro- rostlin pických oblastech světadílu se brzy naučili využívat mimořádně velkou biodiverzitu rostlin. K prvním domestikovaným a pěstovaným rostlinám Mezoameriky patřily tykve a papriky, fazole a kukuřice, v Andách se pěstovaly rovněž fazole a navíc hlíznaté plodiny, předchůdkyně brambor. V raném archaickém období žili lidé v malých mobilních skupinách, lovili zvěř a ryby a sbírali rostliny. Brzy zřejmě poznali výhody plánované setby oproti náhodnému sběru a tím položili základní kámen systematickému pěstování kulturních plodin. Zemědělství má však v rámci loveckého a sběračského hospodaření zpočátku jen nepatrný ekonomický význam. Nejstaršími domestikovanými rostlinami nebyly rostliny sloužící potravě, nýbrž kalabasy a bavlník; jejich pěstováním se nezmnožily zdroje potravy, a proto nebyly v žádné patrné souvislosti s demografickým růstem nebo počátkem trvale usedlého života. Postupně však narůstal podíl domestikovaných rostlin a s ním se snižovala mobilita populace. Sklízení rostlinných

398

Vzdálené oblasti

H UA S T É KOV É o

c Panu

Tampico

Panuco

Mexický záliv

El Tajín

TO LT É KOV É Tula Sta. Cecilia Tenayuca Tenochtitlán

TOTO N A KOV É Teotihuacán

Mexico

TA R A S KOV É Malinalco Xochicalco

Cempoala

Tlaxcala

Vera Cruz

Puebla

Cholula

Cerro de las Mesas Tres Zapotes

Ba

lsa

s

O L M É KOV É M I X T É KOV É Monte Albán

Yagul

Oaxaca

Mitla

Z A P OT É KOV É

Tichý oceán

Významná archeologická naleziště a kultury Mezoameriky

archeologická naleziště moderní města 0

50

100

150 km

La Venta

399


Dzibilchaltun

Mérida

Mayapán Uxmál

Kabah

Sayil Edzna

Us

ac

iut

a

Palenque

poloostrov Yu c a t á n Karibské moře

Piedras Negras

Uxul Nakbé El Mirador

M AYOV É

Bonampak

Uaxactún Tikal Caracol Tayasal Dos Pilas

ijal

va

Izapa

Zacualpa

Copán

Guatemala Kaminaljuyu

Cozumalhuapa

ca

Quirigua

Pat u

Gr

Tulum

Labna

Calakmul

um

Tonina

Chichén Itzá Coba

Tegucigalpa San Salvador P I P I L OV É

Č O ROT E G OV É de

Río

Managua N I K A R AOV É

an Gr

Nikaragujské jezero

poloostrov Nicoya

400

Usedlý způsob života

Zřizování pevných obydlí

Keramika

Vzdálené oblasti

produktů si vynutilo vývoj technologie k jejich uchovávání a zpracování. Proto se v tomto období nacházejí první mlecí kameny i koše a výrobky z kůže. Ke snížení mobility jistě přispěl také rozšiřující se materiální inventář. Významnou úlohu v procesu přechodu k usedlému způsobu života sehrály však i pobřežní oblasti. Zde existují jak v Mezoamerice, tak v Andách známky existence velice raných trvalých sídel, jejichž obyvatelé využívali mořské zdroje. Asi v polovině archaického období došlo k trvalému přechodu k usedlému způsobu života a ke zhuštění obyvatelstva především ve dvou oblastech amerického světadílu: v Mezoamerice a Andách. V obou oblastech bylo domestikováno množství užitkových rostlin. Mezoamerika je domestikační oblastí laskavce, papriky (Capsicum) a avokáda, z And a severní části Jižní Ameriky pocházejí podzemnice olejná, merlík chilský (Chenopodium), bavlník (Gossypium), maniok, kvajávy, koka a brambory. Původ dalších významných kulturních rostlin, jako kukuřice, fazolí, kakaa a tykve, je zatím sporný, svědectví jejich domestikace se nacházejí v obou kulturních oblastech skoro současně. V Mezoamerice se kukuřice objevuje v Tehuacánském údolí za fáze El Riego (6800 –5000 př. Kr.), v Oaxackém údolí v pozdní fázi Naquítz (8900 – 6700 př. Kr.) a v kultuře Las Vegas v Ekvádoru od roku 6600 př. Kr. Takřka současný výskyt těchto významných kulturních rostlin může nasvědčovat nezávislé domestikaci, ale může být také známkou velice rychlé difuze. Setrvávání na jednom místě je spojeno se zřizováním pevných obydlí. Jámy po kůlech domů archaického období se našly v severovýchodní Kalifornii (fáze Menlo; 4000 –3000 př. Kr.), v Mezoamerice a na peruánském pobřeží v údolí Chilca (od 3800 př. Kr.). Domy stávaly často pohromadě a vytvářely kruhová sídliště s centrálním prostranstvím. Ve středních Andách byla v uplynulých letech vykopána různá sídliště s budovami, které jsou výrazně větší a monumentálnější než všechny ostatní a sloužily zřejmě náboženským účelům. Některé z těchto nejstarších monumentálních staveb stály na kamenných základnách. Jedním z nejstarších městských komplexů v Peru je naleziště El Caral ležící v údolí řeky Supe asi 200 km severně od Limy. Osídlení Caralu začíná zhruba v roce 4600 př. Kr. a patří tak k andskému předkeramickému období IV–VI. Sídliště se vyznačuje šesti monumentálními pyramidami. Přibližně do stejné doby lze umístit sídelní a chrámové objekty v Salinas de Chao (3300 př. Kr.) a v La Galgadě (3000 př. Kr.). Na šedesátihektarovém nalezišti Chuquitana byly objeveny budovy o dvaceti pěti místnostech propojených dveřmi a chodbami vedoucími do velkého sálu. Taková forma architektury nasvědčuje výrazné sociální diferenciaci. Datování těchto urbánních lokalit do předkeramického období odporuje běžným vzorcům evoluce sociální komplexity, již Gordon Childe nazval „neolitickou revolucí“. Keramika se během krátké doby objevuje na různých místech amerického kontinentu. V Altomayu na pobřeží Ekvádoru existují hliněné


401

nádoby z období kolem roku 4000 př. Kr., na dvou nalezištích v Kolumbii (San Jacinto a Monsú) se keramika vyskytuje asi od roku 3700 př. Kr., v ústí Orinoka zhruba od roku 2200 př. Kr., v Severní Americe je nejranější keramika série Stallings od roku 2500 př. Kr. a přibližně ve stejné době se konečně objevuje keramika také v Mezoamerice, a to na pacifickém pobřeží mexického státu Guerrero. Zda má výroba keramiky jeden jediný původ – možná v Ekvádoru nebo v severní části Jižní Ameriky –, anebo zda se jednalo o nezávislé objevy, o tom se stále ještě vede diskuse. Rané hliněné nádoby mají společné to, že jsou zpravidla vytvarovány podle kalabas používaných předtím. Další významná technologie, která byla v archaickém období vyvinuta, je zpracování kovů. Poprvé se objevuje v Severní Americe – v oblasti, kde k jiným vývojovým procesům došlo mnohem později. U Velkých jezer se asi od roku 3500 př. Kr. zpracovávala měď na různé nástroje. Ke konci archaického období se americký kontinent stal heterogenní kulturní krajinou, kde vedle sebe existovalo množství různých společenství se značně diferencovanými hospodářskými formami. Vedle oblastí, v nichž se už velice brzy pěstovaly kulturní plodiny, existovaly takové, kde až do příchodu Evropanů byly jedinou formou obživy lov a sběr.

Mezoamerická období Přechod z archaického období do předklasického nelze v Mezoamerice přesně datovat. Jedná se o pozvolný proces, během kterého se usedlý způsob života stával normou a v celé mezoamerické oblasti vznikaly vesnice. Pro předklasické období jsou charakteristické četné kulturní techniky, jež provázejí pokračující domestikaci kulturních rostlin a život ve vesnických společenstvích, o čemž svědčí množství nástrojů k přípravě potravy, keramiky, příležitostně i hliněných figurek, košů, přikrývek a sítí. Optimalizace kulturních plodin, zvláště kukuřice, ustavičnou selekcí vedla nakonec k explozivnímu nárůstu obyvatelstva. Zejména v oblasti pacifického pobřeží a v Oaxackém a Mexickém údolí došlo ke zvýšení hustoty obyvatelstva, které žilo v komplexních vesnicích s centrálními obecními stavbami, sloužícími zřejmě ke shromažďování nebo kultu. Asi kolem roku 1500 př. Kr. se v tropické nížině na pobřeží Mexického zálivu setkáváme s prvními náznaky komplexní společnosti vykazující četné kulturní známky pozdějších mezoamerických kultur. Jazyk ani etnická identita nositelů této kultury, jimž se říká Olmékové, nejsou bez- Olmékové pečně známy, třebaže se dnes vychází z toho, že obyvatelé této oblasti byli předky dodnes žijících etnik Mixe a Zoque. Naše znalosti olmécké kultury se zakládají výhradně na skromných archeologických datech několika málo vykopávek ve třech velkých centrech olmécké kultury. Jsou to San Lorenzo Tenochtitlán, La Venta a Tres Zapotes. Tyto lokality byly

402

Vzdálené oblasti

Olmécká gigantická hlava z čediče, Mexiko, asi 2. tisíciletí př. Kr. (Antropologické museum, Xalapa)

obřadními středisky s chrámy ze dřeva a suchých palmových ratolestí, postavenými na pyramidovitých plošinách. Některé platformy, které se v tropickém klimatu zachovaly, nemusely patřit jen sakrálním stavbám, nýbrž i obytným budovám a sídlům úzké vrstvy elit, sestávají z panovníků, jejich dvora a specializovaných řemeslníků. Většina obyvatelstva však žila v malých osadách v okolí a věnovala se zemědělství v podobě žďáření a stří-


403

davého hospodaření. Hlavními produkty byly patrně – jako u všech pozdějších společností Mezoameriky až do kontaktu s Evropany – kukuřice, fazole a tykve, jež se pěstovaly společně na jednom poli. Fazole se pnuly po kukuřici a zároveň jí dávaly stabilitu. Dále obohacovaly půdu dusíkem, který kukuřice potřebuje k růstu. Tykve zas pokrývaly velkými listy půdu a chránily ji tak před vysycháním. Kombinace fazolí a kukuřice zůstala až do doby španělské conquisty jádrem mezoamerické výživy, neboť obě kulturní plodiny zásobovaly tělo aminokyselinami potřebnými k produkci bílkovin. Vzhledem k neexistenci domestikovaných zvířat a velké lovné zvěře to byla zásadní výhoda a umožňovala takřka výlučně vegetariánskou výživu. K obohacení palety potravin však Olmékové zcela jistě využívali řeky v pobřežní nížině Veracruzu a Tabaska i mořské zdroje na pobřeží Mexického zálivu. Podstatnou inovací olmécké kultury byla rozsáhlá umělecká produkce Umění projevující se především v monumentálních kamenných skulpturách. Známy jsou především gigantické čedičové hlavy v nadživotní velikosti objevené v jádrové oblasti olméckého osídlení (viz fotografii v úvodu kapitoly Vzdálené oblasti). Dnes se soudí, že se jedná o ztvárnění olméckých vládců. Dále existují také četné celoplastické figury, velké kamenné oltáře, stély a nástěnné reliéfy. Materiál pro tyto plastiky, jež váží tuny, se musel dopravovat na vzdálenost několika set kilometrů z pohoří Tuxtla. Patrně se plavil na vorech po řekách, které protkávají aluviální nížinu na pobřeží Mexického zálivu. K uměleckým výrobkům olmécké kultury patří rovněž řezby z jadeitu. Materiál pocházel z východu Guatemaly a je důkazem rozsáhlých obchodních styků v době raného a středního předklasického období. Nadregionální kontakty Olméků jsou patrné i ve vlivu jejich stylu na mnohé další předklasické kultury Mezoameriky. Méně je znám význam olméckých skulptur a reliéfů. Zdá se, že existoval panteon božstev, jejichž ikonografické znaky se kanonizovaly. Jedním z těchto božstev byl bůh kukuřice, s jehož charakteristickou, uměle protaženou hlavou se později setkáváme také v ikonografii Mayů. Stejně jako dříve je sporná otázka, Písmo zda lze Olméky považovat za vynálezce písma v Mezoamerice. Roku 2006 byl v lokalitě Cascajal objeven kamenný blok zhruba z roku 800 př. Kr. s dvaceti osmi znaky, o kterých se soudí, že se jedná o první příklad olméckého písma. Neexistence dalších příkladů tohoto písma souvisí možná s neexistencí systematických vykopávek, ale mohla by být způsobena i tím, že médiem byly v první řadě organické materiály jako papír nebo lýko, jež se v tropickém klimatu nemohly dochovat. Kolem roku 300 př. Kr. byla La Venta opuštěna a řada velkých skulptur zdevastována, je tedy třeba předpokládat násilný konec této lokality. Tím byla olmécká kultura prakticky zlikvidována, třebaže se ještě zrodila kultura epiolmécká vzkvétající především ve Tres Zapotes, v pohoří Tuxtla a na Tehuantepecké šíji. V okolí této epiolmécké tradice vzniklo písmo vykazující jisté vnější podobnosti s písmem mayským. Oproti mayskému písmu

404

Vzdálené oblasti

se toto takzvané úžinové či epiolmécké písmo až na zaznamenaná kalendářní data z prvních dvou století našeho letopočtu ještě nepodařilo rozluštit. K místům, která těžila ze zániku olmécké kultury a zároveň byla silně inspirována olméckým náboženstvím, kulturou a ideologií, patří velká Monte Albán archeologická lokalita Monte Albán v mexickém státu Oaxaca. Rozkládá se ve strategicky výhodné náhorní poloze v průsečíku tří údolí Etla, Tlacolula a Ocotlán s dlouhým sledem předklasických sídlišť. Centrum Monte Albánu tvoří umělá plošina, jejíž střed představuje hlavní náměstí o rozměrech 300 x 200 m. Jak severní, tak jižní konec náměstí ohraničovaly monumentální plošiny přístupné po schodištích. Na západní a východní straně je ohraničují palácové komplexy, jež obývala šlechta, a dvě hřiště pro míčové hry. Četné budovy na hlavním náměstí zdobí reliéfní desky, které jako připomínky vojenské expanze ve fázi Monte Albán I (600 –100 př. Kr.) a Monte Albán II (100 př. Kr.–200 po Kr.) zobrazují zajatce a nesou hieroglyfické texty zpravující o dobyvačných taženích. Obyvatelé Monte Albánu byli předky Zapotéků žijících ve státu Oaxaca dodnes. Silněji než Monte Albán navazovala na epiolméckou kulturní tradici lokalita Izapa na jihovýchodě mexického státu Chiapas. Byly tam objeveny působivé kamenné skulptury, dvacet stél, devatenáct oltářů a jiná díla. Izapský sochařský styl zpracoval řadu prvků olmécké skulptury a svým vlivem zasáhl Mexickou vysočinu a pacifické pobřeží Guatemaly. Rovněž další archeologické lokality v oblasti pacifického pobřeží Mexika a Guatemaly, jako Takalik Abaj, El Baúl a Chalchuapa, vykazují ve svém raném osídlení silný olmécký, resp. epiolmécký vliv, rozvíjejí však v pozdním předklasickém období (300 př. Kr.–250 po Kr.) výrazné regionální styly. Také Mexické údolí mělo již v raném předklasickém období značnou hustotu osídlení. Olmécký vliv se zde projevuje ve středním předklasickém období (600 –300 př. Kr.) v první řadě keramikou naleziště Tlatilco. Cuicuilco K velkým centrům, která v Mexickém údolí vznikla během pozdního předklasického období, patřilo Cuicuilco, jehož střed tvořila 27 metrů vysoká, kameny obložená kuželovitá pyramida. Cuicuilcu byl však dopřán jen krátký rozkvět, neboť erupce sopky Xitle je i s okolím pokryla metrovou vrstvou lávy a přinutila obyvatelstvo k odchodu.

Klasické období na severu Mezoameriky Rané klasické období Mezoameriky (250 –550 po Kr.) utvářela moc a vliv Teotihuacánu – největšího města staré Ameriky, které mělo na svém vrcholu 150 000 až 200 000 obyvatel, mezi nimi mnoho osob ze vzdálených oblastí Mezoameriky obývajících etnické čtvrti (barrios). Vzestup Teotihuacánu začal velice náhle v 1. století po Kr. Na jedné straně se dává do souvislosti s erupcí sopky Xitle, na druhé straně se však zdá, že také již brzy došlo k násilnému přesidlování na velké městské území Teotihua


405

cánu zabírající plochu přes 20 km2. Existuje sice několik málo známek osídlení v pozdním předklasickém období, přesto se zdá, že většina města byla koncipována v jediném velkém záběru. To lze jednoznačně poznat podle uspořádané městské koncepce. Centrem probíhá asi tříkilomentrová přímá ulice, takzvaná Třída nebo Cesta mrtvých. Tato třída vytváří centrální osu města. Z leteckých záběrů je patrné, že Třídu mrtvých přetínala třída vedoucí východozápadním směrem. Podél ní tekla řeka San Juan, která byla kanalizována. Centrum města se nacházelo přesně v průsečíku těchto ulic na velkém čtvercovém nádvoří, takzvané Citadele, o níž se mnoho badatelů soudí, že byla mocenským centrem Teotihuacánu. Třídu mrtvých lemovaly po obou stranách velké reprezentativní stavby, kterým se pro velikost, počet místností a náročné nástěnné malby říká paláce a jež obývala vládnoucí elita města. Tuto část města dělily od ostatních obydlí zdi. Obydlí se táhla přes celé území města a lidé v nich žili ve stísněném prostoru. Tato jednopatrová obydlí z nepálených cihel byla postavena podle stejného vzoru a uspořádána do čtvercové sítě, což jasně vypovídá o centrálním městském plánování. Každý obytný komplex byl obehnán vysokou zdí a měl málo vchodů. V centru se nacházela nádvoří, uprostřed nichž stály malé pyramidy nebo oltáře sloužící pravděpodobně uctívání předků. Kolem nádvoří se seskupovaly symetrické stavby, které stály na nízkých plošinách a měly zastřešenou terasu vedoucí na nádvoří. Stavby obklopující nádvoří sloužily jako obytné místnosti, obyvatelé takového obytného komplexu patrně patřili do jedné příbuzenské skupiny. Na severním konci Třídy mrtvých se nacházelo městské obřadní středisko se dvěma impozantními pyramidami, takzvanou pyramidou Slunce a pyramidou Měsíce. Obě pyramidy patří k nejstarším stavbám Teotihuacánu a neustále se přestavovaly a zvětšovaly. Pyramida Slunce byla zbudována nad jeskyní, jež měla zjevně veliký rituální význam. Plochou přes 50 000 m2 a výškou 65 m patří mezi největší architektonická díla staré Ameriky. Pyramida Měsíce je pouze nepatrně menší; zde archeologové našli velký počet bohatě vybavených hrobů, které lze vysvětlovat jako hroby vládců nebo jejich rodinných příslušníků. Celý teotihuacánský komplex svědčí o cíleném plánování a objem stavebních prací nasvědčuje existenci politických institucí, jež mohly takovou práci zorganizovat a dohlížet na ni. Přesto však nemůžeme o politické struktuře Teotihuacánu říct skoro nic. Neexistence písma nás odkazuje na interpretaci archeologických nálezů a bohaté ikonografie, přesto se dosud nenašly žádné jednoznačně identifikovatelné panovnické hroby. Ani tak častá ztvárnění nadpřirozených bytostí a skupin válečníků v Teotihuacánu nedovolují rozeznávat jednotlivé osoby, které by jasně vystupovaly z hierarchie a bylo by možno je považovat za skutečné vládce. Mayové, kteří byli s Teotihuacánem v úzkém styku, hovoří o „králi Místa rákosů“, jak nazývali Teotihuacán. Správa takové metropole musela být každopádně úkolem, který předpokládal diferencované státní struktury a politické

Území Teotihuacánu

Obřadní středisko

Cílené plánování

406

Vzdálené oblasti

instituce. Zda Teotihuacánu vládl jediný panovník, nebo v něm existovala jakási forma kolektivní vlády, je stále ještě nejasné. Vzhledem k tomu, že v okolí byly plochy pro zemědělství omezené, musely se potraviny k zásobení tak početného obyvatelstva dopravovat na velké vzdálenosti. Ekonomický základ Teotihuacánu proto spočíval spíše na řemeslné výrobě, jako například nástrojů z vulkanického skla Řemeslná (obsidiánu), kvalitní keramiky a kamenných skulptur. Na základě analogie výroba s mnohem pozdějšími Aztéky se rovněž soudí, že významnou úlohu sehrávaly dobyvačné války, jež měly za cíl přinutit cizí státy k odvádění tributů. Rozsáhlé rozšíření symboliky Teotihuacánu, ale i jeho architektonického slohu po celé Mezoamerice se považuje za známku daleko sahající hegemoniální moci teotihuacánského státu. Jeho politický a náboženský vliv vedl k tomu, že se v něm usidlovali příslušníci různých etnik, a dokonce měli vlastní čtvrtě. Význam Teotihuacánu začal upadat od roku 500 po Kr. V takzvané fázi Coyotlatelco (650 –850 po Kr.) měl sice ještě značný počet obyvatel, politickou hegemonii Teotihuacánu však vystřídal vzestup různých nových konkurenčních center nacházejících se dříve na jeho periferii. Mnohá z těchto center mají stejné stáří jako Teotihuacán, byla však za rozkvětu Cholula tohoto města pod jeho vlivem. To platí jak pro Cholulu, tak pro Xochicalco a Cacaxtlu, které začínaly jako náboženská místa, a když skončila politická nadvláda Teotihuacánu, převzaly nejen jeho obchodní sítě, ale rovněž se snažily překonat jeho význam jako kultovního střediska. Cholula prožívala první rozkvět zhruba ve stejné době jako Teotihuacán a vliv Teotihuacánu je jasně patrný na její architektuře. Po zániku teotihuacánské moci byla hlavní pyramida v Cholule přebudována v monumentální manifestaci politické a náboženské moci, takže svými rozměry o straně 360 metrů a výšce 65 metrů předčila dokonce i pyramidu Slunce. V jedné pozdější stavební fázi v 10. nebo 11. století po Kr. byla rozšířena ještě jednou a Cholula se stala náboženským centrem přitahujícím až do conquisty poutníky z celé Mezoameriky. Na strategickém hřebeni nad Cuernavackým údolím vzniklo po rozpadu teotihuacánské hegemonie město Xochicalco. Zatímco centrum města, takzvaná akropole, s velkými náměstími, třemi hřišti na míčové hry, veřejnými a sakrálními budovami bylo postaveno na velké umělé plošině, většina obytných budov vyrostla na svazích hřebene obehnaného hradbami. Město Cacaxtla v úrodném Tlaxcalském údolí vzniklo jako následek přesunů obyvatelstva v souvislosti se zhroucením nadvlády Teotihuacánu. Lokalita se stala známou především polychromními nástěnnými malbami v eklektickém stylu, jenž nasvědčuje intenzivním kontaktům mezi centrálním Mexikem, pobřežím Mexického zálivu a územím Mayů. Na pobřeží Mexického zálivu se po konci olmécké kultury předklasického období utvářely četné regionální kultury s charakteristickými


407

uměleckými slohy. Mezi největší střediska patřilo město El Tajín, které Charakteris bylo do roku 500 př. Kr. rovněž pod vlivem Teotihuacánu, potom se však tické umě stalo významným náboženským a politickým centrem s velikým vlivem. lecké slohy Za svého rozkvětu, trvajícího asi až do roku 1100, rozvinul El Tajín zcela svébytný architektonický sloh vyznačující se několikapatrovými paláci a halami se střechami na pilířích zhotovenými částečné z lité malty. Četné stavby El Tajínu, mezi nimi i pět hřišť, zdobí scénické reliéfy, z nichž některé patrně ilustrují události ze života vladaře jménem Osmnáct Králíků. Město Monte Albán v Oaxace, významné od předklasického období, bylo ve fázi Monte Albán III A (200 –500 po Kr.) vedle Teotihuacánu jedním z největších měst Mezoameriky, ovládalo takřka celou vysočinu Oaxaky a udržovalo – jako Teotihuacán – rozsáhlé obchodní styky. Ve fázi Monte Albán III B (500 –800 po Kr.), kterou v centrálním Mexiku charakterizoval rozpad hegemonie Teotihuacánu, pozbyl Monte Albán moci ve prospěch konkurujících knížectví v bočních údolích jako Lambityeco a Etla. Tím započal proces rozpadu, jenž ve fázi Monte Albán IV (900 –1000 po Kr.) vedl k opuštění města. Udrželo si však význam jako poutní místo a jako pohřebiště příslušníků regionálních šlechtických rodin, kteří už nebyli výlučně Zapotékové, ale pocházeli i z mixtéckých vladařských rodů, jež v 11. a 12. století po Kr. pronikly na území kolem Monte Albánu.

Postklasické období na severu Mezoameriky Postklasické období, které nastalo asi kolem roku 900 po Kr., se vyznačuje různými sociálními, politickými a ekonomickými transformačními procesy a vznikem společností, jež dominovaly i v době španělské invaze do Mezoameriky. Politickou ekonomii klasického období, spočívající Ekonomický většinou na tributech a směně luxusních předmětů, vystřídal ekonomický systém systém, ve kterém stále větší roli sehrávaly trhy a dálkový obchod a v němž se Mezoamerika stala politicky a ekonomicky úzce propojeným světovým systémem. Docházelo k výměně technologií, stylů a ideologických systémů, třebaže nějaké velkoplošné a stabilní integrace nebylo až do španělské conquisty nikdy dosaženo a patrně se o ni ani neusilovalo. Pro postklasické období existují vedle archeologických nálezů poprvé také historické prameny z koloniálního období zaznamenané latinkou v indiánských jazycích nebo španělsky. Počátek postklasického období v centrálním Mexiku se vyznačuje nástupem národa zvaného v domácích pramenech Toltéky. Podle pra- Toltékové menů z koloniálního období, v mnoha ohledech málo transparentních, přišli tito Toltékové ze stepních oblastí severního Mexika a byli to lovci a sběrači, kteří se však v kontaktu se skupinami obyvatelstva původně žijícími v centrálním Mexiku nejen naučili zemědělství, nýbrž stali se z nich

408

Vzdálené oblasti

i velcí umělci a učenci. Usadili se ve městě Tula, Tollan Xicocotitlán, kde vystavěli skvostné budovy z drahokamů a v palácích města prý mezi lety 856 a 1174 po Kr. vládlo deset generací králů. Nejvýznamnějším toltéckým vládcem byl Ce Acatl Topiltzin („Náš Pán Jedna Třtina“), jenž přijal jméno Quetzalcoatl („Opeřený had“). Po zpočátku vzorné vládě věnované uctívání bohů byl z Tuly vyhnán a dospěl až na pobřeží Mexického zálivu. Jiné prameny, především z okruhu Mayů, hovoří o vládci Kukulkánovi, jehož mayské jméno zní rovněž „Opeřený had“ a který v 10. století jako vůdce Itzů dobyl sever poloostrova Yucatánu a namísto Tuly učinil svým novým hlavním městem město Chichén Itzá. Historické prameny však zde – jako ve většině jiných případů – lze jen těžko sladit s archeologickými daty, takže o Quetzacoatlovi/Kukulkánovi se v mezoamerikanistice stále ještě vede diskuse. Dlouhý čas se soudilo, že Tollan Xicocotitlán z pramenů je totožný s archeologickou lokalitou Tula v mexickém státu Hidalgo severozápadně od Teotihuacánu. Třebaže pro tuto domněnku neexistují žádné přímé důkazy, Tula raně postklasického období (900 –1200 po Kr.) byla přesto nejmocnějším městem centrálního Mexika a hlavním městem rozlehlého státu. Její inovativní architektura – velké sloupové síně, jejichž ploché střechy nesly dřevěné sloupy, a velkoplošná výzdoba průčelí budov reliéfy zobrazujícími skupiny válečníků v dlouhých procesích – zřejmě reflektují významné společenské změny charakteristické pro toto období. Válečnické svazy hrály patrně – podobně jako u pozdějších Aztéků – v náboženském a politickém životě města významnou úlohu. Rozkvět Tuly neměl dlouhého trvání. Třebaže si jako náboženské střeRozkvět Tuly disko podržela svůj význam ještě do roku 1200 po Kr., poslední vykopávky přesto ukazují, že většina obytné oblasti byla zničena a opuštěna už kolem roku 1050 po Kr. Tím v Mezoamerice započala epocha, v níž neexistovala významná politická a náboženská střediska, která by jako Teotihuacán a později v menší míře i Tula ovládala celou oblast, nýbrž vzniklo množství vzájemně si konkurujících malých států a kultur, jež byly spolu v úzkých stycích a ekonomicky byly těsně provázány, takže lze hovořit o mezoamerické soustavě s více centry. Na území mexického státu Oaxaca existovalo od předklasického období město Monte Albán. Je považováno za sídlo zapotéckých králů. Po zániku tohoto města vznikly v okolních údolích Lambityeco, Mitla a Zaachila malé, vzájemně si konkurující státy existující až do conquisty. Se Zapotéky soupeřili o regionální nadvládu Mixtékové, národ, jehož dějiny jsou sepsány v řadě předhispánských kodexů, v pásech skládaných jako leporela. Kodexy obsahují genealogické a jiné historické zprávy o dynastiích, které vládly různým mexickým státečkům. Jednou z nejvýznamnějších mixtéckých královských dynastií byla dynastie Tilantongo. Z ní pocházel princ Osm Jelenů Jaguáří Dráp (1011–1063 po Kr.), jehož nevlastní bratr vládl městu. Osm Jelenů však dokázal dobýt Tututepec na pobřeží Oaxaky a stát se jeho vládcem. Z Tututepeku dal


409

svého nevlastního bratra v Tilantongu zavraždit a poté se vrátil do města jako král. Mixtékové byli proslulí uměleckou tvorbou. Mixtécký malířský styl byl ceněn v celé Mezoamerice a mixtéčtí umělci pracovali na aztéckém královském dvoře. Vojenská expanze mixtéckých států směřovala ve 14. a 15. století po Kr. proti zapotéckým státečkům na východě; oba národy se v polovině 15. století nicméně spojily, když bylo třeba odrazit stále sílící hrozbu Aztéků, kteří od svého čtvrtého vládce Itzcóatla (vládl 1427–1440) usilovali o dobytí Oaxaky. Ze všech kultur předhispánské Ameriky je nejlépe prozkoumána kultura Aztéků. Vděčíme za to v první řadě rozsáhlým pramenům, jež bezprostředně po conquistě psali jak pokřtění indiáni, tak španělští kněží a dobyvatelé. Navzdory tomu, že řada pramenů není příliš srozumitelná, že si odporují a řídí se specifickými a osobními zájmy, množství informací o Aztécích z doby předhispánské Ameriky je jedinečné. Původ Aztéků leží v temnotách. Máme-li však věřit písemným pramenům, přišli jejich předkové ze severu a na počátku 13. století sídlili v Mexickém údolí, jehož centrum představovalo velké bezodtoké jezero. Území kolem jezera bylo už před Aztéky hustě osídleno a ovládaly je tři vlivné skupiny, Tepanekové z Azcapotzalka, stát Texcoco a město Colhuacán na jihu. Když se Aztékové v údolí usadili, byli dočasně poddanými nebo vazaly jedné či druhé mocnosti, až podle různých pramenů objevili v roce 1325 bahnitý ostrůvek, na kterém spatřili orla sedícího na kaktusu, jak požírá hada. Podle jednoho proroctví mělo na takovém místě vzniknout jejich budoucí hlavní město. Aztékové za svých prvních panovníků Acamapichtliho (1371–1391) a Huitzilihuitla (1391–1415) podnikali jako vazalové Tepaneků různá tažení. Zasloužili se o to, že říše Tepaneků ovládala za vlády krále Tezozomoka na počátku 15. století skoro celé Mexické údolí. Vztahy stále mocnějších Aztéků s Tepaneky se však po Tezozomokově smrti zhoršovaly, až po řadě vzájemných provokací vypukla v roce 1428 válka, během níž Aztékové nejen dobyli hlavní město Azcapotzalco, nýbrž padla jim do rukou i četná území kontrolovaná Tepaneky. Aztékové se současně spojili s urozenými rodinami ostatních dvou městských států, které měly sídla v Texcoku a Tlacopánu, takže nyní v takzvaném aztéckém trojspolku disponovali širokou mocenskou základnou, jež jim měla poskytnout základnu pro vojenské dobytí celého Mexického údolí. Z dobytých států se staly poplatné provincie. Vítězové zpravidla ponechávali místní vládce v úřadě, pokud se ovšem zavázali k řádnému odvádění vysokých tributů, jinak museli počítat s krvavými trestnými výpravami. Princezny podrobených měst byly provdávány za vládce Tenochtitlánu, zatímco synové šlechticů odváděni jako rukojmí do aztéckého hlavního města, kde je ideologicky vychovávali aztéčtí učitelé a kněží. Vítězství nad Tepaneky bylo dílem Itzcóatla (1427–1440), syna prvního krále Acamapichtliho. Když zemřel, nastoupil na trůn jeho synovec Moctezuma I. (Moteuczoma Ilhuicamina; vládl 1440 –1469). Zejména za jeho

Malířský styl

Aztékové

Dobyvačná tažení

410

Vzdálené oblasti

Stát a úřady dlouhé vlády získala aztécká říše podobu trvající až do conquisty. Stát

Hlavní chrám v Tenoch titlánu

Konec suverenity

a jeho úřady řídily především válečnou expanzi a vybírání daní a tributů. Rolníci a osoby z lidu, již se vyznamenali ve válce, mohli povýšit mezi jakousi „zásluhovou šlechtu“. V náboženství se konsolidoval kult kmenového boha Huitzilopochtliho, který se stal bohem války a jemuž byl spolu s bohem vegetace Tlálokem zasvěcen velký hlavní chrám v centru města. Různé přírodní katastrofy a s nimi související hladomory byly zřejmě příčinou pronikání Aztéků do klimaticky příznivějších nížin na pobřeží Mexického zálivu a v Oaxace, kde se nejen dala celoročně pěstovat kukuřice, ale odkud pocházely i žádané luxusní produkty, jako kakao, tropické ovoce, ptačí peří a kožešiny. Za Moctezumova nástupce Axayacatla (vládl 1469 –1482), který se už v mládí projevil jako velký vojevůdce, napadli Aztékové město Tlatelolco ležící vedle Tenochtitlánu. Tlatelolco bylo významným tržištěm a jeho dobytím se Axayacatl jistě snažil posílit také vliv Aztéků v nadregionálním obchodu. Dalším Axayacatlovým vojenským cílem byl stát Tarasků v západním Mexiku s hlavním městě Tzintzuntzanem u jezera Pátzcuaro. Navzdory maximálnímu úsilí se nepodařilo Tarasky porazit. Stát Tarasků zůstal až do příchodu Španělů jedním z mála území Mexika, nad nimiž neměli Aztékové vliv. Za Axayacatlovy vlády došlo k nejvýznamnějšímu rozšíření hlavního chrámu v Tenochtitlánu. Ve stavbě chrámu pokračoval i jeho nástupce Tízoc (vládl 1481–1486), který panoval jen několik let. Chrám byl dokončen až s nástupem následujícího krále Ahuitzotla (1486 –1503). Zasvěcení velkého chrámu bylo inscenováno jako demonstrace moci a bylo při něm obětováno množství válečných zajatců. Ahuitzotl pokračoval v expanzích do Oaxaky, započatých za jeho předchůdců, a nakonec až na pacifické pobřeží dnešního Chiapasu. Tato odlehlá území se z hlavního města Tenochtitlánu nedala už účinně ovládat; tudíž jednou inovací Ahuitzotlovy doby bylo zakládání kolonií v některých vzdálenějších provinciích. Moctezuma II. zvaný Xocoyotzin („mladší“) převzal vládu v roce 1503 a panoval až do své smrti v roce 1520, k níž došlo za aztéckého povstání proti Španělům, kteří se už tehdy zdržovali v Tenochtitlánu. Za Moctezumy dosáhla rozloha aztéckého státu vrcholu. Ačkoli Aztékové ovládali většinu Mezoameriky, anebo ji pro sebe aspoň nárokovali, území jejich státu připomínalo spíše pestrý koberec pevně začleněných oblastí, volně přidružených poplatných provincií a enkláv, jež se dokázaly vymknout jejich nadvládě. Volná konstrukce aztéckého státu a forma nepřímé vlády představovaly dva z faktorů, které umožnily španělskou conquistu a přivodily konec státní suverenity domorodých národů Ameriky. Na troskách dříve kvetoucího města Tenochtitlánu si Španělé zbudovali nové hlavní město Mexiko.


411

Mayové Nejstarší stopy osídlení v mayské nížině pocházejí z raně předklasického období (před 800 př. Kr.). Z této epochy byly vykopány různé vesnice, v nichž už existovaly kultovní stavby. Z pohřebních ritů lze usuzovat na rostoucí sociální diferenciaci. Přibývání vesnic, stále se zlepšující zemědělská technika, šířící se komunikace a obchodní úspěchy vedly nakonec k tomu, že některé vesnice byly výrazně bohatší a úspěšnější než jiné. Vesnická společenství vedly hlavy rodin ahauové. Ahauův nárok na vedoucí postavení se zakládal na jeho přístupu k sakrálnímu světu. Funkce v sobě slučovala světskou moc s rolí šamana, který léčil nemoci, prováděl zemědělské rituály a vůbec vystupoval jako prostředník mezi světem lidí a světem bohů. A tak u Mayů již od počátku existovala nedílná jednota světské a náboženské moci. Tato sídla, v jejichž centru stál ahauův dům a možná svatyně s ostatky významných předků, ale i chrám, vyrostla v jádra menších měst, která rozšiřovala oblast svého vlivu. Čím více se město zvětšovalo, tím mocnější byl i jeho ahau. Kolem roku 600 př. Kr. vznikla v severní Guatemale a na jihu mexického státu Campeche první rozlehlá města jako El Mirador, Nakbé, Calakmul a Holmul. Během krátké doby zde vyrostly monumentální městské komplexy, jejichž rozměry měly zastínit veškerou stavební činnost pozdějších epoch. Velké pyramidy El Miradoru v nížině dnešního Peténu dosahují výšky 70 metrů. Kolem roku 300 př. Kr. byl El Mirador kvetoucí metropolí s obchodními kontakty v oblasti Olméků u Mexického zálivu a dokonce až v centrálním Mexiku. Paláce a pyramidy, na nichž stály budovy z nepříliš trvanlivého materiálu, zdobily štukové hlavy a figury v nadživotní velikosti představující nejdůležitější bohy mayského kosmu. Jejich úkolem bylo glorifikovat moc krále, nyní rovného bohu. Z obyčejných hlav rodin se nyní stali k’uhul ahauové, svatí vládcové, kteří svůj původ odvozovali z dlouhé řady zbožštělých předků, nakonec dokonce od bohů samých – především od boha kukuřice a bohyně Měsíce. Vyvinul se výrazný kult předků projevující se především v tom, že se snažili „žít s předky“. Božští králové dávali své předky pohřbívat v jejich palácích a nad nimi si pak postavili vlastní palác. Méně majetní pohřbívali ostatky rodinných příslušníků pod podlahu svého domu anebo stavěli malé chrámy nebo schrány, v nichž přinášeli předkům oběti. V prvních dvou stech letech našeho letopočtu došlo v nížině k velkým společenským a kulturním zvratům vedoucím k opuštění četných velkých měst. El Mirador, Nakbé a další raná města obyvatelé z dosud neznámých důvodů opustili. Jiná stará města v nížině sice přežila, ale počet obyvatel se povážlivě snížil. Na příčiny tohoto procesu není jednoznačný názor. Někteří archeologové je vidí ve změně klimatických podmínek a ročních srážek, jiní zase v interních, vnitrospolečenských změnách, které vyvolaly zhroucení některých, nikoli však všech předklasických sídlišť. Ať už se

Ahau

Výrazný kult předků

Velké zvraty v nížině

412

Tikal

Kontrola nad periferií a obchodní mi cestami

Vzdálené oblasti

však stalo cokoli, některá města, jako Tikal, Uaxactún, Yaxhá, Calakmul a Edzná, vyšla z těchto změn posílena a stala se metropolemi klasického období. Z měst, jež přežila velký transformační proces na konci předklasického období, se nejdříve pomalu vyvíjela malá, později však zvětšující se centra jednotlivých států. Ve 4. a 5. století po Kr. existovaly početné malé státy, které v podstatě sestávaly z jednoho hlavního místa, v němž se nacházel palác královy rodiny, nejvýznamnější sakrální budova a veřejné monumenty, a dále ze zemědělského okolí. Avšak už brzy se města určitě stala mocnějšími a vlivnějšími než jiná, takže se vytvářela hierarchie a závislost mezi státy. Mezi místy v jádrové oblasti nížiny se na vedoucí mocnost podařilo vzestoupit Tikalu. Králové Tikalu se odvolávají na zakladatele dynastie Yax Ehb’ Xooka, který žil a vládl pravděpodobně v druhé polovině 1. století po Kr. Jeho bezprostřední následníci nejsou známi a nezanechali po sobě žádné nápisy. Teprve vládce 4. století lze spojovat s konkrétními životopisnými daty a příbuzenskými údaji. Roku 359 po Kr. zemřel král Muwaan Jol, jehož syn Chak Tok Ich’aak I. nastoupil na trůn roku 360 a během své vlády zahájil různé významné stavební projekty, mezi nimi i stavbu velké centrální akropole. Tou dobou byl Tikal jedním z nejvýznamnějších měst v mayské nížině, ne-li vůbec nejvýznamnějším, což možná souviselo také s jeho tehdy již rozsáhlými obchodními styky. Roku 378 po Kr. se však Tikal stal dějištěm jedné z nejvýznamnějších historických událostí v dějinách Mayů. Pod vedením generála jménem Siyaj K’ak provedla skupina válečníků z Teotihuacánu v Tikalu státní převrat. Král Tikalu Chak Tok Ich’aak I. byl patrně zabit a na jeho místo dosazen Yax Nuun Aiin I., jeden ze synů krále Teotihuacánu. Siyaj K’ak nenahradil jen dynastii Tikalu, nýbrž také zasáhl do osudu jiných dynastií nížiny. Tak se též sousední město Tikalu Uaxactún dostalo pod nadvládu Teotihuacánu a jméno Siyaj K’ak se objevuje i na nápisech v místech jako Río Azul, Bejucal, El Perú a La Sufricaya. Zde všude lze doložit silný vliv Teotihuacánu na umění, keramickou výrobu a architekturu. Tikal se jako spojenec vzdálené metropole Teotihuacánu stal politickým centrem mayské nížiny. Zatímco sochařství a výroba keramiky za Yax Nuun Aiina byly výrazně ovlivněny Teotihuacánem, jeho syn Siyaj Chan K’awiil II. opět navázal na mayskou tradici dřívějších vládců. Protože byl přes matku spřízněn se zakladatelem dynastie Yax Ehb’ Xookem, vyhradil této linii předků ve skulpturách zvláštní místo. Za 45 let jeho vlády dokázal Tikal potvrdit svou dominantní roli nad velkým územím v nížině a vybudovat ji. Zdá se, že Tikal založil různé jiné královské rody ve vzdálenějších oblastech nížiny, jako jsou například Palenque, Copán, Quiriguá a Seibal, aby tak získal silnější kontrolu nad periferií a možná i nad důležitými obchodními cestami vedoucími do nížiny z centrálního Mexika, ze Střední Ameriky a Guatemalské vysočiny.


413

Siyaj Chan K’awiil II. zemřel roku 456. O jeho synu K’an Chitamovi K’an Ak, který po něm nastoupil na trůn, je navzdory jeho třicetileté vládě známo jen málo. Po jeho smrti a po nástupu jeho syna Chak Tok Ich’aaka II. začíná v Tikalu období dynastických krizí. Jeden z králů vzpurného mladého království Yaxchilánu porazil Tikal roku 508 po Kr. u řeky Usumacinty. Po této porážce tikalský král zemřel. Pro Tikal musela být králova smrt zcela nečekaná, protože neměl žádného vhodného mužského následníka trůnu. Roku 511 se proto následnicí trůnu stala pouze šestiletá dívka. Po její bok postavili mužského spoluvládce z jedné tikalské urozené rodiny. Princezna měla mladšího bratra Wak Chan K’awiila, jenž se narodil roku 508 po Kr., ale jako následník trůnu nepřipadal v úvahu. Za sestřiny vlády žil, možná v jakémsi exilu, ve městě Xultún, potom se roku 537 vrátil do Tikalu a v něm – snad i násilím – převzal moc. Jeho vláda však probíhala pod neblahým znamením. Roku 553 po Kr. Wak Chan K’awiil dosadil nového krále, který měl vládnout městu Caracol 60 kilometrů jihovýchodně v dnešním Belize. Caracol byl osídlen už od pozdního předklasického období a měl vlastní královskou dynastii, již lze vysledovat až do roku 331 po Kr., ačkoli nejranější monument spadá až do roku 400 po Kr. Rozkládá se na severním úbočí Mayského pohoří bohatého na nerosty, a proto měl pro tikalské krále nesmírný ekonomický a strategický význam. V tom, že Tikal potvrdil krále Caracolu v úřadu, se ukazuje, že se hodlal vměšovat do vnitřních záležitostí tohoto státu. Caracol se však zřejmě nedal degradovat na vazalský stát tak snadno, protože už o tři roky později došlo ke konfliktu, který skončil tím, že Tikal dal setnout jednoho caracolského šlechtice. Tato potupa patrně také vedla k tomu, že se Caracol nyní definitivně odtrhl od Tikalu a spojil se s jeho nejmocnějším nepřítelem, vládcem stále vlivnější dynastie Kaan. Roku 562 po Kr. konflikt vyvrcholil: spojená vojska dynastie Kaan a Caracolu porazila Tikal na hlavu a král Wak Chan K’awiil byl zabit. Trvalo pak 130 let, než jeden tikalský král dosáhl tolik moci a vážnosti, aby vztyčoval stély, budoval paláce a navázal na zlaté časy města. Porážka Tikalu vyznačuje počátek nové periody v nížině, kdy králové dynastie Kaan vytvářeli rozsáhlou síť závislých států. Tito králové pocházeli pravděpodobně z velkého předklasického města El Miradoru opuštěného ke konci předklasického období ve 2. století po Kr. Stopy dynastie Kaan se pak opět objevují až v 6. století po Kr. ve městě Dzibanché, jež se stalo novým sídlem této mocné dynastie. Její razantní vzestup na soupeře Tikalu lze poznat z četných zmínek o jeho vládcích v jiných lokalitách. Králové této dynastie dosazovali poddajné vazalské panovníky do čela států jako Naranjo, Caracol, Los Alacranes, Cancuén a El Perú. Státům, které se stavěly na odpor, hrozili válkou a krutými trestnými výpravami. Loajální království mohla naopak počítat s ochranou ze strany vládců dynastie Kaan a s diplomatickými vztahy v podobně vzájemných návštěv a sňatků mezi královskými rody. Interdynastickými sňatky se upevňovaly

Šestiletá následnice trůnu

Porážka Tikalu

414

Vzdálené oblasti

Chrám I v Tikalu, Guatemala

již stávající politické kontakty. Zpravidla se jednalo o vertikální sňatky, to znamená, že ženy pocházely z dynastie Kaan a vdávaly se do panovnických domů podřízených států. Obratná kombinace různých strategií umožnila dynastii Kaan rozšiřovat oblast vlivu po celé nížině a spřádat hustou síť závislých vazalských Válčení států. K těmto strategiím patřila i zvláštní forma válčení. Válka se nevedla proto, aby se druhý stát beze zbytku zlikvidoval a místní obyvatelstvo pobilo nebo zotročilo. Cílem války bylo zmocnit se cizího krále nebo vysoce postavených členů jeho rodiny jako rukojmí. Králové dynastie Kaan neměli zájem na to, aby podrobený stát, jemuž nyní chyběla politická špička, zcela zlikvidovali anebo jej tak oslabili, že by už nebyl produktivní. Na druhé straně však žádný stát, ani mocná dynastie Kaan, neměl takovou infrastrukturu, aby dobyté státy trvale integroval do svého státního útvaru. Namísto toho se vítězové snažili zachovat lokální mocenské struktury a poražené a ponížené vladaře přimět ke spolupráci. Po zajetí se mohli navrátit do svého města a opět v něm převzít vládu. Byli pak stejně jako dříve vládci, avšak současně vazaly, a museli počítat s tím, že závažnější politická rozhodování jim bude korigovat vítězná mocnost. Dynastie Kaan a tikalská dynastie rozšiřovaly vliv nejen válečnými taženími; často stačila už pouhá pohrůžka násilím, aby se z cizího


415

panovníka stal vazal. Četná marciální ztvárnění válek, zajímání a dřepících zajatců měla navenek manifestovat moc a dokazovat latentní připravenost k vojenskému zásahu. Existovala proto řada malých států, které konfrontaci radši ani nedopustily a rovnou se podrobily velké ochranné mocnosti. Kdo se jako vazal připojil k hegemoniálnímu systému Tikalu nebo dynastie Kaan, byl tím i do jisté míry chráněn před napadeními z jiné strany. Hegemoniální mocnosti dbaly na to, aby v jejich oblasti vlivu nedocházelo ke konfliktům, střety se měly omezovat pouze na války mezi mocnostmi a jejich vazaly. Moc dynastie Kaan dosáhla vrcholu za krále Yuknooma Velikého (636 – 686 po Kr.). Na počátku své padesátileté vlády přemístil sídlo království do starobylého Calakmulu, jenž patřil mezi místa osídlená už od středního předklasického období a měl pozoruhodnou architekturu z posledních století před naším letopočtem. Dodnes je záhadou, proč Dzibanché bylo opuštěno jako sídelní město a proč se Calakmul stal novým centrem dynastie. Možná právě významná minulost udělala z Calakmulu náboženské středisko a místo uctívání předků. Calakmul byl patrně už předtím hlavním městem nějakého významného státu, jehož královský rod nastupující dynastie Kaan buď svrhla, nebo integrovala. Yuknoom Veliký přetvořil Calakmul podle svých plánů; mnohé z velikých staveb v centru města, zvláště pak velké palácové komplexy, jsou pravděpodobně jeho dílem. Za jeho vlády se dynastii podařilo rozšířit své panství až do oblasti řeky Pasión. Tam, v Dos Pilas, se usadila jedna větev tikalské dynastie. Vlast zřejmě opustila kvůli přepadu dynastie Kaan v roce 562 po Kr., aby si dále na jihu založila „nový Tikal“. Yuknoom Veliký roku 650 po Kr. Dos Pilas přepadl, město a jeho obyvatele si podrobil, krále B’ajlaj Chan K’awiila však ponechal v úřadě. B’ajlaj Chan K’awiil se tak stal věrným vazalem dynastie Kaan. Tikalský král Nuun U Jol Chaak se roku 672 po Kr. pokusil opět dostat Dos Pilas pod svou svrchovanost a B’ajlaj Chan K’awiila sesadil jako zrádce. Roku 677 byl král Tikalu následkem různých vojenských akcí pod vlajkou Yuknooma Velikého vypuzen z Dos Pilas, takže se B’ajlaj Chan K’awiil mohl navrátit. Yuknoomu Velikému se pak dokonce podařilo rozšířit svůj vliv ještě dále na jih a podrobit si vládce Cancuénu. Cancuén měl jako obchodní stanice mezi Guatemalskou vysočinou a nížinou veliký ekonomický a strategický význam. Když Yuknoom Veliký roku 686 po Kr. ve vysokém věku zemřel, byl už určen jeho následník Yich’aak K’ak’. Zdědil největší hegemoniální impérium, jaké kdy v mayském světě existovalo. Pod vlivem dynastie Kaan se ocitly takřka všechny malé státy mayské nížiny. Tikal jako její protihráč však nebyl vyřazen ze hry. Jeho král Nuun U Jol Chaak přišel sice kolem roku 679 po Kr. o život, ale už roku 682 nastoupil na trůn jeho syn Jasaw Chan K’awiil. K jeho velkým činům patřilo vítězné přepadení Calakmulu v roce 695 po Kr. Tím skončila zlatá éra dynastie Kaan, obraz neporazitelných mocných panovníků se otřásl v základech. Přesto se dynastii ještě

Rozšiřování dynastie Kaan

Konec dynastie Kaan

416

Rozpad sakrálního království

Rolníci

Vzdálené oblasti

jednou podařilo vzchopit se z ponižující porážky. Jen několik let po této události převzal její nový vladař Yuknoom Took’ K’awiil moc nad Calakmulem. Byl natolik mocný, že v Calakmulu vztyčil přes dvacet stél a zahájil řadu velkých stavebních projektů. Tikalu se zjevně nepodařilo přepadením v roce 695 dynastii Kaan zlikvidovat. Po smrti tikalského krále Jasaw Chan K’awiila nastoupil jeho syn Yik’on Chan K’awiil a hned v prvním roce své vlády se opětovně pokusil definitivně podrobit dynastii Kaan a ovládnout celou nížinu. Roku 736 konečně padl do zajetí poslední významný král dynastie Kaan. Bezprostředně nato byly dva hlavní vazalské státy dynastie Kaan, El Perú a Naranjo, ve velkých taženích poraženy, což definitivně zlomilo moc dynastie. Tím sice dynastie Kaan jako velká hegemoniální mocnost skončila, Tikal však její roli nedokázal nahradit. Vzniklo mocenské vakuum, které vazalským státům umožnilo, aby se profilovaly a expandovaly na úkor svých sousedů. Po pádu dynastie Kaan lze tudíž pozorovat zakládání stále nových měst a státečků, jež se odtrhly od dřívějších států. Inflaci nových královských dvorů provází explozivní eskalace válečných střetů. Tam, kde se dříve vedly války jen proti státům druhé hegemoniální sféry, nyní už neexistovaly zábrany; každý soused mohl být napaden, jestliže stál v cestě expanzi zpupných malých vládců. Tento obraz „balkanizace“ nížiny nastávající s rozpadem sakrálního království jako centrální politické instituce podporují archeologické nálezy. Eskalace válek po celé nížině vedla ke zpustošení, pole byla zničena a spálena, dřevěné příbytky rolníků vypalovány, vládci a jejich rodiny vyháněni nebo zabíjeni a paláce pleněny. Jedno království za druhým ztrácelo své politické vedení. Konec sakrálního království lze vyčíst z posledních datovaných stél, jež byly ve městech vztyčeny: 799 je poslední datum ve městě Palenque, 810 bylo opuštěno město Piedras Negras napadené Yaxchilánem. Nakonec kolem roku 879 už neexistovalo v celém povodí Usumacinty jediné žijící město. Tento proces proběhl v celé nížině. Roku 910 poslední stéla města Itzimté v Campeche vyznačuje definitivní konec sakrálního království. Po odchodu královské rodiny a šlechty z velkých měst se část původního rolnického obyvatelstva na sto až dvě stě let udržela, to znamená, že města nebyla ještě zcela opuštěna a vylidněna. Archeologové v minulých letech prokázali, že se do opuštěných paláců nastěhovali rolníci, přebývali v honosných stavbách, neopravovali však zřícené části budov. Tato společenství zbavená politických vůdců však už nebyla životaschopná. Mimořádná hustota osídlení si vyžadovala stále více zdrojů k přežití, jenže se zánikem panských institucí chyběla politická moc, která by byla s to rozvíjet nové formy zemědělské výroby, rekrutovat dostatek pracovních sil k zakládání velkých vodních nádrží, terasových polí anebo zavlažovacích soustav a zajišťovat rozdělování životně důležitého zboží. Drastické zhoršení životních podmínek těch, kdo zůstali, dovršila změna klimatu, nedostatek srážek a degradace půdy. Tak se stalo, že města nakonec opustil


417

Chrám válečníků, Chichén Itzá, Yucatán, Mexico

i prostý lid. Mayské obyvatelstvo žilo dál už jen v okrajových oblastech nížiny a v Guatemalské vysočině. Na severu poloostrova Yucatán vzkvétalo v letech 850 –1150 po Kr. město Chichén Itzá. Jistě těžilo i z rozpadu států nížiny. Chichén Itzá Chichén Itzá vyznačuje přechod z období klasického do období postklasického. Z architektury a umění města je patrný odklon od soustředění se na osobu jediného sakrálního krále a přechod ke ztvárňování skupin a kolektivů. Domníváme se tudíž, že úspěch Chichén Itzá se zakládá na rozdělení moci mezi více osob, rovněž na ekonomickém systému spočívajícím více než dříve na dálkovém obchodu a vyhraněném trhovectví. Z obchodního přístavu Chichén Itzá, z Isla Cerritos na severním pobřeží Yucatánu, vyplouvaly obchodní čluny až do Střední Ameriky a přepravovaly ve velkém počtu kovové a jiné vzácné předměty. Podle pramenů z koloniálních dob porazila Chichén Itzá ve 12. století nová vzestupující mocnost, která sídlila v Mayapánu. Město Mayapán prý ještě krátce před příchodem Španělů ovládalo celý Yucatánský poloostrov. Umění středního a pozdního postklasického období se vskutku vyznačuje maximálně jednotným slohem, jehož střediskem byl Mayapán a později města na karibském pobřeží poloostrova. Když nadvláda Mayapánu skončila, vzniklo šestnáct malých, vzájemně soupeřících království existujících až do španělské

418

Vzdálené oblasti

invaze. Jedny yucatánské státy se Španěly spolupracovaly, jiné jim kladly urputný odpor. Španělům se až v roce 1697 podařilo po opakovaných pokusech dobýt i Tayasal, hlavní město posledního nezávislého mayského státu. Také v Guatemalské vysočině a v Chiapasu vznikla v postklasickém období významná království, jako království K’iche’, jehož dějiny jsou zaznamenány v posvátné knize Popol Vuh. K’iche’ však byli krátce před příchodem Španělů vytlačeni Kaqchíkely s hlavním městem Iximché. Roku 1524 dobyla Iximché španělská vojska a učinila z něj první hlavní město Guatemaly.

Předincké kultury v Andách

Chavínský styl

Paracaský styl

V Andách docházelo k vývoji městských center ještě před počátkem keramické výroby. Řada předkeramických kultovních center jako Huaca Prieta, La Galgada, Cerro Sechín, Huarmey a El Caral ležela v blízkosti pobřeží a měla už značný počet obyvatel. Raný horizont však začíná s nástupem keramiky v první polovině 3. tisíciletí př. Kr. Obyvatelé centrálních And tuto technologii převzali patrně z Ekvádoru a Kolumbie, kde lze první ranou keramiku prokázat už v období mezi lety 3600 a 3000 př. Kr. První nadregionální umělecký styl v Andách se nazývá chavínský podle lokality Chavín de Huántar v malém údolí ve východním pásmu And. Zde archeologové objevili přes dvě stě kamenných reliéfů se zobrazením kosmologických bytostí s antropomorfními prvky a částmi těl kočkovité šelmy, hadů a ptáků. Centrem chrámového okrsku v Chavínu de Huántar bylo zahloubené místo obklopené kamennými budovami s reliéfní výzdobou. Masivními stavbami vedou chodby, které zřejmě sloužily rituálním úkonům. V okolí kultovního centra se nacházely stopy sídel, jež nasvědčují tomu, že toto místo skutečně bylo ústředním bodem urbánního komplexu. Novější výzkumy na jiných archeologických lokalitách však ukazují, že chavínský styl nevzešel z města Chavínu, nýbrž se vyskytoval už mnohem dříve v lokalitách jako Kotosh, La Galgada, Huaca de los Reyes a Cerro Sechín. Projevuje se nejen v kamenných reliéfech, nýbrž i v mnoha jiných typech artefaktů, jako v keramických nádobách, drobných předmětech z kamene nebo kostí, a dokonce v ikonografii pomalovaných textilií, které se dochovaly v aridním klimatu příbřežních pouští. Také dávno po konci měst, jež kdysi vytvářela chavínský styl, měly styl i symbolika Chavínu vliv na četné jiné kultury. Jasně je patrný vliv chavínského stylu na paracaskou kulturu. Na Paracaském poloostrově na pobřeží jižního Peru byla objevena velká pohřebiště z pozdní fáze raného horizontu (500 –350 př. Kr.). Hroby svědčí o jasné sociální diferenciaci; mumie byly zabaleny v takzvaném stylu Necrópolis do umně a pestře vyšívaných bavlněných látek. Hlavním motivem výšivek je nadpřirozená bytost s velikýma očima,


419

provázená uťatými lidskými hlavami jako trofejemi. Silně připomíná figury chavínského stylu. Paracaský styl vyústil v raném meziobdobí v nový umělecký styl s centrem o něco jižněji v oblasti řeky Nazca a jejích přítoků. Zde se mezi rokem 350 př. Kr. a zhruba 600 po Kr. rozvinula kultura, jejíž nositelé nebydleli v městských centrech, nýbrž v dnes už těžko prokazatelných venkovských sídlech s domy ze dřeva a rákosu. Masivní architekturu z hliněných nepálených cihel charakterizují oproti tomu nepočetná sakrální centra, jako Cahuachi. V extrémně suché pouštní oblasti peruánského jižního pobřeží žili lidé v údolí řek, kde na polích zavlažovaných kanály pěstovali fazole, brambory, tykve, maniok, podzemnici olejnou a papriku. Na pobřeží se navíc věnovali rybolovu. K nejúchvatnějším dílům nazcaské kultury patří geoglyfy, obrovské obrazce, které byly na planině El Ingenio na ploše více než 500 km2 vyškrábány do horninového podkladu. Geoglyfy, částečně viditelné pouze ze vzduchu, zobrazují antropomorfní a zoomorfní postavy, ale i jednoduché geometrické obrazce a kilometry dlouhé linie. Význam těchto obrazců není znám; objev obětních depotů v okolí linií však nasvědčuje nějaké rituální funkci v souvislosti s bohy dávajícími vláhu. Nazcaská keramika s polychromními postavami bohů, například kočičího démona, je – přinejmenším v raném období – silně ovlivněna paracaskou kulturou. V Peru, v oblasti severní pouště, se dal vývoj jinou cestou. Zde obyvatelstva s počátkem raného meziobdobí přibývalo a v různých říčních údolích vznikaly rozmanité, místy opevněné městské komplexy, jež lze jistě považovat za centra malých panství. Lokální keramické slohy však postupně vytlačil styl pocházející z údolí řeky Moche. To nasvědčuje šíření oblasti vlivu mochické kultury na sever a na jih. V období mezi začátkem našeho letopočtu a rokem 600 bylo Moche náboženským a politickým centrem mochické kultury. Vévodí mu pyramida Huaca del Sol vysoká 40 metrů a postavená z cihel sušených na vzduchu. Kolem ní se seskupují další administrativní a náboženské stavby i obytné domy. Politická moc nad mochickým státem byla v rukou mocných panovníků, kteří si libovali v přepychu. V takzvaných portrétních nádobách, jež nezvykle realisticky zobrazují lidské obličeje, tušíme portréty mochických vládců. Objev nevyloupené vladařské hrobky v Sipánu u Lambayeque svědčí svou náročností a skvostností o rozsahu moci mochických vládců nad lidmi i zdroji. Jako umělci a řemeslníci se Mochicové (Močikové) vyznačovali především keramickou výrobou s pestrou paletou forem a dekorů. Vedle plasticky modelovaných nádob, které zobrazují mytologické výjevy i skupiny lidí při rituálních činnostech, kromě toho však vykazují rovněž fascinaci těly znetvořenými nemocemi a explicitními sexuálními výjevy, existuje bohaté narativní malířství na nádobách provedené černou barvou na krémovém podkladu, rovněž s bohatou paletou barev. Malby nám dnes umožňují

Nazcaská kultura

Expanze mochické kultury

420

Vzdálené oblasti

nahlédnout nejen do mytologie a náboženských představ Mochiců, nýbrž i do různých aspektů jejich všedního života a válečnictví. Mochicové byli však také skvělými zlatníky, mimo jiné vyvinuli metodu ztraceného vosku a uměli pájet kovy. I ve tkaní byli mistry různých technik. Na konci fáze Moche IV bylo hlavní město Moche opuštěno, možná pro sucho nebo pro zanesení zavlažovacích zařízení pískem v důsledku jevu El Niño. Jako nové mocenské centrum vznikla ve fázi Moche V v údolí řeky Lambayeque Pampa Grande. Architektura Pampa Grande se v mnohém ohledu liší od dřívější mochické architektury. Například pyramidy v centru města nebyly konstrukce výhradně z nepálených hliněných cihel, nýbrž úsporněji z cihlových komor vyplněných sutí (metoda chamber and fill). V architektuře a umění fáze Moche V se již projevují vlivy kultury Huari (Wari), jež v Andách za středního horizontu dominuje. Střední Následující kulturní fáze se nazývá střední horizont, protože se na horizont rozdíl od předchozí vyznačuje nadregionálním stylem zasahujícím takřka celé Andy. Tento styl se spojuje se dvěma centry: s městem Tiahuanaco (Tíwanaku) vzdáleném 20 km od jezera Titicaca a s lokalitou Huari u Ayacucha. Tiahuanaco, ležící na náhorní plošině Altiplano asi 4000 metrů nad mořem, prožívalo rozkvět přibližně mezi lety 450 a 1000 po Kr. Většina významných staveb, mezi nimi pyramida Akapana, plošina Kalasaya jako sakrální centrum města a Sluneční brána, však patrně vznikly v krátkém období mezi lety 475 a 500 po Kr. Charakteristická architektura Tiahuanaka s plošinami obloženými kameny a velkými nádvořími obehnanými kamennými zdmi se nachází i na četných jiných nalezištích centrálních a jižních And až po poušť Atacama. Nasvědčují vlivu Tiahuanaka jako významného náboženského střediska, nikoli však, jak se dlouho soudilo, rozlehlého tiahuanackého státu. Politické a administrativní centrum většího státního útvaru se za středního horizontu nacházelo pravděpodobně Huari ve velkém, archeologicky však ještě prakticky neodkrytém městě Huari. Jak architektura Huari, tak ikonografie keramiky se podobají Tiahuanaku, rovněž nelze vyloučit, že města měla společného stylistického předchůdce. Od roku 650 po Kr. se dá podle náhlé změny místních keramických tradic prokázat expanze Huariů na sever. Architekturu a keramiku huarijského stylu lze sledovat až do Chancaye na pobřeží a do Callejónu de Huaylas na vysočině. Dobyté oblasti jsou s hlavním městem spojeny sítí silnic a správní střediska, zakládaná podle podobného schématu, nasvědčují komplexnímu, hierarchicky členěnému a centrálně řízenému státu, který zřejmě v mnoha ohledech předjímá strukturu říše Inků. Asi kolem roku 850 po Kr. bylo Huari z dosud neznámých důvodů opuštěno, Tiahuanaco si však ještě další staletí udrželo význam náboženského centra. Konec huarijského státu provází politické rozštěpení a rozvoj regionálních kultur a tradic. Toto období se označuje jako pozdní meziobdobí. Nejvýznamnější kulturu této epochy představovala kultura chimuánská,


421

jejíž hlavní město Chan Chan na severním pobřeží Peru bylo skutečným Chan Chan městem s urbánním charakterem a velkým počtem obyvatel. Chan Chan založil podle pověsti král Tacaynamo, který připlul na voru z balzového dřeva. Měl devět následníků, kteří až do dobytí Inky v letech 1462 až 1470 vládli z Chan Chanu království rozkládajícímu se zhruba od dnešní Limy až k ekvádorské hranici. Město se vyznačuje velkými paláci z nepálených cihel obehnanými vysokými zdmi. Lze v něm prokázat deset takových paláců (ciudadelas) a soudí se, že každý chimuánský král si dal postavit vlastní, ve kterém byl pohřben, takže se ze ciudadel stala předimenzovaná mauzolea. Neurozené obyvatelstvo žilo mimo paláce a živilo se řemeslem a zemědělstvím. Husté osídlení na extrémně suchém úseku pobřeží si vynutilo konstrukci komplexních vodovodních soustav, jimiž se voda přiváděla až ze sousedních údolí. Architektura Chan Chanu se čtvrtěmi obehnanými hradbami navazuje bezprostředně na huarijskou architekturu; v keramické výrobě se však tato kultura řídila tvary nádob a dekorativními motivy dřívější kultury mochické. Zatímco chimuánské království ovládalo severní pobřeží Peru, existovaly v různých pobřežních údolích jižního Peru menší státní útvary, jejichž umění spojovalo lokální tradice a vlivy huarijské kultury středního horizontu.

Inkové Inkové vytvořili na americkém kontinentu nejvýznamnější státní útvar před příchodem Španělů. Od 14. století až do conquisty vládli říši, kterou nazývali Tahuantinsuyu („Země čtyř částí“) a jež se za svého největšího rozšíření rozkládala od Ekvádoru do Chile a Argentiny. Podle mytologie založili panovnickou dynastii Inků Manco Cápac a jeho sestra Mama Ocllo, jež seslal bůh slunce Inti a kteří vyšli na svět z jeskyně Paritambo. Inti je vybavil zlatou holí. Na místě, kde se ji podaří naráz zarazit do země, měli založit své město. Stalo se tak v Cuzku – a tak se Cuzco stalo centrem státu a sídlem královské dynastie. O raných inckých vládcích je známo jen málo. První historicky doložený panovník byl Pachacútec (1438 –1463), za kterého původně malé náčelnictví expandovalo v mocný dobyvačný stát. Pachacútec zreorganizoval veškerou ekonomickou a politickou strukturu Centralis oblasti svého vlivu a vytvořil striktně členěný, centralistický státní aparát. tický státní V centru Cuzka zbudoval chrám Slunce i kamenné paláce z kyklópského aparát zdiva s přesně lícujícími kameny. Pro inckou architekturu jsou typické dveře nebo výklenky ve tvaru lichoběžníku. Charakterizují rovněž chrámovou pevnost Sacsayhuamán nad Cuzkem, s jejíž stavbou se započalo za Pachacútecovy vlády. Další známky imperiální expanze Inků, jako zajištění dobytých území posádkami, administrativními pobočkami a především silničním spojením, vycházejí patrně ze vzorů huarijské kultury.

422

Vzdálené oblasti

Rovněž zaznamenávání informací uzlovým písmem má kořeny dávno před inckou vládou. O správě říše existuje množství zpráv ze španělského koloniálního období. Z nich víme nejen to, že každá ze čtyř provincií měla své hlavní město, nýbrž že ji také spravoval guvernér a úřednický aparát. Aby se počty obyvatelstva mezi provinciemi vyrovnaly a vytvořil se jakýsi homogenní státní národ, přesidlovaly se celé skupiny obyvatelstva. Kečuánština, kterou Inkové hovořili, se tak stala státním jazykem. Ke konsolidaci stále se zvětšujícího území přispívalo rovněž státní náboženství, v jehož ústředí byl sluneční kult. Ačkoli prameny z koloniálního období působí dojmem, že existovala harmonická dynastická posloupnost inckých vládců, přesto existují náznaky dynastických konfliktů. Jeden z nich vedl v roce 1493 k násilné smrti Túpaka Yupanquiho a moc Inků bezprostředně před conquistou v roce 1532 oslabil bratrský svár mezi Atahualpou a Huáscarem, syny vládce Huayna Capaka. Této situace Španělé využili k dobytí incké říše.

Na okraji oikumeny

423

NA OKR AJI OIKUMENY Clemens Pasda

V antice se slovem oikúmené chápal obývaný svět, na jehož okraji byly jen liduprázdné oblasti nebo pouště a hory obydlené bájnými bytostmi. Pojem se později rozšířil na lidmi obyvatelný zemský povrch, chápal se jím však primárně svět řecké, respektive mediteránní kultury. Teprve Alexandr Veliký ji spojil s imperiálním, geopolitickým požadavkem světové říše, který převzali Římané: oikúmené se nyní stala především historicko ‑politicky daným konceptem s centrálním, pomalu rostoucím, kulturně po generace utvářeným prostorem usedlé, zemědělské řecko-římské civilizace, jíž se připisovala vyšší kvalita než barbarským kočovníkům na periferii. Teprve ve středověku se odtud formuloval křesťanský požadavek vlády Evropy nad celým světem a na něm žijícími pohanskými národy. S evropskou expanzí do zámoří poté započalo filozofické vypořádávání se s novými, dosud neznámými lidskými životními formami, které zpochybňovaly stávající vysvětlení vzniku lidského světa. Posouzení, kdo žije na okraji oikumeny a kdo ne, tak nadále vycházelo z jednoho centra a tuto periferii více než předtím definovala nikoli zeměpisná vzdálenost, nýbrž kulturní rozdíl. V 18. století, když se s nástupem industrializace začali lidé Kulturní klasifikovat ekonomicky, podle způsobu obživy, vznikla proto v západní rozdíl Evropě kategorie „lovců a sběračů“. Tím byl formulován extrémní kulturní protiklad k tehdejšímu evropskému ideálu materiálně dominujícího vlastníka půdy, jenž mohl pro svou technickou a kulturní převahu uplatňovat imperiální mocenské nároky. Tato kategorie se v Evropě prosadila proti dřívějším pohledům a především od konce 60. let minulého století ovládala vědecký diskurs. Jiné společenské a politické klasifikace, jako například v Indii nebo Rusku, nebyly recipovány. Tato klasifikace, redukující člověka na jeho způsob obživy, však podle diskutovaného analytického konceptu zanedbává buď lokální a variabilní kulturu, sociální organizaci, nebo populaci, kterou lze popisovat ekonomickými a evolučními modely. Lidé se navíc posuzují zvnějšku, jen zřídka se zahrne jejich hlas. Ignoruje se enormní různorodost všech oblastí života lidí lovících a sbírajících. Tak například způsob obživy založený na lovu a sběru může vést k sociálním, politickým a ekonomickým strukturám rovnajícím se strukturám zemědělců. Kromě toho klasifikace podle způsobu obživy naráží na své meze, když se například v africkém deštném lese strava lidí až do 19. století zakládala jen ze 40 procent na zemědělských produktech. Sběrači a lovci

424

Vnímání cizích společenství

Obchodní síť

Vzdálené oblasti

rovněž vyrábějí keramiku a broušené kamenné artefakty. Přesto dnes existuje klasifikace „lovců-sběračů“ aspoň jako pracovní definice, obsahující svrchu líčené problémy. Touto klasifikací se lidem, při pohledu z centra evropské oikumeny, připisuje extrémně periferní, zcela odlišná lidská forma života, jaká může existovat pouze v okrajových zónách, v oblastech méně vhodných pro obživu lidí považovanou za normální. Takové vnímání cizích společenství neovlivňuje jen interpretaci lidské minulosti v centru oikumeny, nýbrž ještě dále odcizuje periferii. Když se Evropa před 500 lety objevnými a výzkumnými plavbami do zámoří seznámila se společnostmi, které nezpracovávaly kovy, sloužily tyto společnosti jako analogie pravěké Evropy. Dělo se tak zprvu ve vztahu k objektu, od 18. století pak na kulturní úrovni. Když v 19. století v Evropě, v centru naší oikumeny, poznali vysoké stáří pravěkých kamenných artefaktů a definovali relativně chronologické epochy, jež byly později chápány jako pravěké kultury, vedlo to naopak zase k tomu, že tehdy známé „primitivy“ (primitives) a „divochy“ (savages) na periferii viděli jako ztělesnění raného stadia kulturního vývoje člověka. Za vyostření tohoto chápání je třeba považovat knihu Ancient Hunters and Their Modern Representatives, kterou v roce 1911 napsal William Sollas a v níž Tasmánce označuje za genetické potomky nejstaršího paleolitu, australské domorodce za potomky moustérienu, Sany za relikty aurignacienu a Eskymáky za pozůstatky magdalénienu. Tím se vytvořila maximální kulturní vzdálenost mezi Západoevropany označujícími se za moderní a lidmi žijícími z jejich hlediska na periferii. Tito lidé podle nich setrvávali v nějakém stadiu kulturního vývoje, kterým moderní Západoevropané už dávno prošli. Pohled se změnil teprve na konci 20. století, když se do popředí dostaly souběžnost a koexistence různých lidských životních forem. Etnika se nyní nerozlišují podle způsobu získávání obživy, nýbrž jsou shrnuta ve velký sociální systém s vlastními politicko ‑ekonomickými závislostmi, kde jedna část se opírá spíše o lov a sběr. Tím už dnešní existence lovců a sběračů není anachronismem dějin posledních 10 000 let: skoro ve všech částech světa existovala a dodnes existují společenství, jejichž způsob obživy byl zdánlivě jiný, spočíval totiž zcela, anebo aspoň částečně na lovu a sběru, třebaže se od konce doby ledové šířilo zemědělství a chov dobytka, jehož sociální a politické důsledky se projevovaly na celém světě. Tak se v různých oblastech a v různých dobách zrodila například domestikace zvířat a rostlin, zemědělství založené na žďáření nebo na zavlažování, dělba práce s hospodařením orientovaným na trh, částečně průmyslová zbožní výroba, vlastnictví půdy i feudální nebo státní struktury. Už z toho vyplývá, že kontakt mezi lidmi, kteří spíše nebo výlučně loví a sbírají, a těmi, kdo tak činí málo nebo vůbec, může být velmi starý a odehrávat se na velké vzdálenosti. Tak se například zdůrazňuje obchodní síť táhnoucí se z Číny do Středomoří. Existovala od posledních století před naším letopočtem a nezprostředkovávala pouze

Na okraji oikumeny

425

kulturní a náboženské myšlenky, nýbrž zahrnovala i produkty, jež mohli dodávat jedině lovci a sběrači. Koneckonců lze do toho zahrnout i Afriku, která více než dva tisíce let dovážela do Evropy slonovinu. I v Indii jsou od roku 4500 př. Kr. doloženy rozsáhlé obchodní styky. Patrně se jich účastnili lidé různých životních strategií. Tak se například soudí, že městské kultury poříčí Indu měly kolem roku 2000 př. Kr. styky s lovci a sběrači. Dnešní takzvané lesní lidi (forest people) nebo horské kmeny (hill tribes) indického subkontinentu, respektive jihovýchodoasijské Negrity (negritos) dokládají historické prameny posledních 2000 let. Jsou integrováni do většího společenství částečně jako speciální kasta, vojáci nebo průvodci při lovu feudálů. Byli zapojeni do obchodu s třetími stranami, svou potřebu sacharidů kryli produkty od zemědělců. K tomu směňovali produkty, jež se vyskytovaly jenom v jejich životním prostoru, například maso, med, koření, nebo dokonce slony. Tato kulturní interakce lidských skupin vyznačujících se Interakce různým způsobem získávání obživy se v případě Indie nazývá také osci- lidských lující bikulturalismus. Vedl například částečně ke stejnému hodnocení skupin statusu, pohlaví a hierarchie. Obraz je však mnohem komplexnější, jak ukazuje příklad z jihozápadní Indie. Obchod s pepřem, kořením vyskytujícím se pouze v lesích, je zde poprvé písemně zmíněn v 1. až 4. století př. Kr. Zahrnutí obchodu s pepřem od roku 1400 do globální ekonomiky, s výrazným nárůstem v raně koloniálním období od 16. století, vedlo lidské skupiny ke změně životní formy. Tak například mnozí zanechali zemědělství a stali se z nich obchodující lesní lidé. Podobně se argumentuje v případě jihovýchodní Asie, kde přes pobřežní města probíhal obchod až do Číny a k Rudému moři, obchod, který zahrnoval produkty vnitrozemských lesů pocházející od lovců a sběračů. Zde je ostatně jen málo známo o prehistorii až do poloviny holocénu, protože stotřicetimetrový vzestup mořské hladiny od posledního studeného období znepřístupnil pro archeologický výzkum rozlehlé, lidmi pravděpodobně využívané plochy. Jihovýchodoasijský tropický deštný les se sice vyznačuje vysokou biodiverzitou, je však pro něj také typická nepatrná faunální biomasa a bodově soustředěné, respektive těžko předvídatelné zdroje. Pouze lovem a sběrem by člověk pokrýval potřebu sacharidů a škrobů jen stěží, mohla se však kompenzovat ságem a skladováním rostlin obsahujících škrob. Lovci a sběrači, zemědělci a obchodníci zde vznikli nikoli soutěží, nýbrž ze společného kulturního základu s komplementárními rolemi. Proto nepřekvapuje značná flexibilita historicky doložených a recentně dokumentovaných způsobů života s těžištěm přizpůsobeným určitým situacím. Tyto způsoby života zdůrazňují jednou více lov a sběr, jednou zahrnují zemědělství, jindy nikoli, a jsou doplňovány zapojením do obchodu i do přijímání námezdné práce. Tak například v předkoloniálních dobách existovala na pobřeží Filipín sídla náčelníků, jež za svůj význam vděčila intenzivnímu pěstování rýže a obchodu se zámořím až do Číny. V zázemí těchto lokalit žily různé skupiny, které lovily a sbíraly, anebo zde existovali pěstitelé

426

Totální krajina

Loveckosběračské společenství

Vzdálené oblasti

organizovaní v kmenech, případně hierarchické společnosti s intenzivním zemědělstvím. Obchod mezi nimi spočíval v dlouhodobých aliancích mezi jednotlivci a formalizovaně probíhal podle určitých obřadů spojených se směnou prestižního zboží. Lingvistické studie dokládají dlouhodobou interakci. Rozdíly v tělesné výšce, barvě pleti a účesu mezi lidmi různého způsobu života se zakládají spíše na kulturním vnímání fenotypických vlastností. Přes jihovýchodní Asii byly i Papua-Nová Guinea a severní Austrálie spojeny s jinými oblastmi. Matthew Flinders, když jako první Evropan obeplouval Austrálii, se roku 1803 setkal s indonéskými čluny proa. Jejich prostřednictvím se dostalo rajčí peří z Papuy-Nové Guiney do Číny, Persie a Turecka a dingo, podobající se psům z Timoru, kolem roku 500 př. Kr. pronikl do Austrálie. Jižní a jihovýchodní Asie vykazují dlouhé a úzké propojení lidí rozdílného způsobu života. Proto se na lov a sběr nepohlíží jako na činnosti prováděné bez vnějších vlivů a omezení. Lovci a sběrači žijí v reálném, materiálním světě, který lze opsat termínem totální krajina: ta je na jedné straně měněna faktory životního prostředí, jež jsou mimo lidské vlivy, současně však se pozměňuje i lidskou činností. Taková krajina je navíc krajinou sociální, ve které lidé rozdílně vnímají různé mocenské vztahy a rozdílně na ně reagují. Tato totální krajina je stavem doby poledové, nikoli koloniálním a postkoloniálním jevem. Mocenskými vztahy se nechápou pouze zvenčí přicházející, vnucené, restriktivní síly, nýbrž také inertní, sociální a politická moc, jež určuje schopnost skupiny definovat sebe samu, volně se pohybovat a přikládat význam svému konání. Už jen zřídka se postuluje nějaká skutečná izolace, například na jižním hrotu amerického kontinentu: Tam, v Ohňové zemi, přišli Šelknamové (Selknamové) nejpozději kolem roku 1580 do styku s Evropany. Od té doby se stále více stahovali do vnitrozemí hlavního ostrova. V 19. století byl však tlak zlatokopů a chovatelů ovcí už natolik silný, že jejich fyzickému vymření způsobenému násilím a nemocemi nezabránila ani změna mobility. V jižní Africe žijí Sanové všeobecně považovaní za typické lovce a sběrače. Jestliže toto lovecko-sběračské společenství chápeme jako relevantní jednotku, přesto se navzdory kontaktu s lidmi jiného způsobu obživy, který trval nejméně 1200 let, zdůrazňuje jeho kulturní kontinuita. Částečně je tento kontakt popisován také jako forma symbiózy: Sanové prý v 7. až 12. století směňovali v obchodních střediscích slonovinu, zlato a kožešiny za obilí, krávy, kovové nástroje a keramiku. V 16. století byli poplatnými nevolníky chovatelů dobytka a zemědělců tswanské říše, v 19. století těžili z globálního obchodu se slonovinou a z poptávky po pštrosích perech. Například ulity kauri a skleněné perly arabského a indického původu nalezené v poušti Kalahari svědčí o nadregionálním spojení s Indickým a Atlantským oceánem, respektive s centrální Afrikou. Tomuto výkladu odporují archeologické prameny k pravěkému období: pokud budeme brát v potaz jen archeologické nálezy, vyplývá pro takzvanou

Na okraji oikumeny

427

„pozdní dobu kamennou“ (Late Stone Age), odpovídající evropskému pozdnímu paleolitu, mezolitu a částečně i neolitu, silnější využívání mořských zdrojů, orientace na skladování a využívání centrálních stanic, respektive individuální vlastnické rozdíly. Tento výklad by neodpovídal mobilním, sociálně egalitářským a hmotně chudým Sanům využívajícím suchozemské zdroje, jak jsou popisováni v klasických etnografiích. Interpretace archeologických pramenů totiž pro pozdní holocén postuluje obraz integrujících se, ekonomicky flexibilních „lovců s ovcemi“, tedy lidí jednou výlučně nebo aspoň častěji lovících, jindy více chovajících dobytek. To by mohlo hovořit pro to, že dnešní situace umožňující rozlišení na rolníky, kočovné pastevce a lovce a sběrače je jev mladý a jde o produkt interakcí koloniálního období. Zda lze etnografické a etnohistorické informace jedné oblasti využít k vysvětlení způsobu života prehistorických lidí žijících předtím na jednom území, to je otázka. Například u jižní Afriky se kritizuje spojování prehistorického nástěnného umění s historickými, případně recentními Sany. Je zde proto třeba zdůraznit nutnost vypořádat se s dějinami různých, v 19. a 20. století poprvé etnograficky popsaných lovců a sběračů, kteří vykazují vlastní demografický, geografický, sociální a náboženský vývoj.

Dějiny severoamerické Arktidy Arktida byla odedávna součástí mytického Severu spojeného s emocemi, při pohledu z Evropy klasickou periferií, geograficky nejodlehlejší, marginální zónou lidské oikumeny. Tak tomu však není. Historické prameny ze severoamerické Arktidy pocházejí většinou z 19. století a zejména od anglicky hovořících osob, jež se považovaly za objevitele předtím neznámé země a jejích lidí, a tudíž zprostředkovávaly více viktoriánských hodnot než tamní obyvatelé. Ústně tradované dějiny obyvatel Arktidy samotných, předávané ve vyprávěních, písních, místních jménech a genealogiích, však tuto zemi ukazují jako centrum, nikoli jako okraj života lidí. Tak je tomu už po tisíciletí: Arktidu, zahrnující prostory severně od polárního kruhu, člověk navštívil nejpozději na konci doby ledové. Od té doby tvoří například oblast po obou stranách Beringova průlivu kulturní prostor ovlivněný Sibiří a Asií, z nějž osidlování severoamerické Arktidy dostávalo významné impulsy. S dějinami osidlování však začneme na příkladu Grónska. Největší ostrov světa je z Evropy dosažitelný jedině na lodích schopných plavby na širém moři. Pouze zcela na severu se nabízí poměrně jednoduchý přístup z Kanady. Stěží tedy nalezneme na této planetě jinou oblast, která by se nacházela více na periferii naší oikumeny. V polovině 3. tisíciletí př. Kr. je kanadská Arktida poprvé osídlena lidmi, takzvanými Paleoeskymáky. Tím je těmto lidem umožněn přes kanadský Ellesmerův ostrov také přístup do Grónska, jež je od něj vzdáleno pouhých 50 km. Tato brána do Grónska (Gateway to Greenland) není

Historické prameny

Paleo eskymáci

428

Vzdálené oblasti

SIBIŘ severovýchodní Grónsko

B e r in g

li v ův prů

Viktoriin ostrov Brooksovo pohoří

ALJAŠKA

Barrow

severní Grónsko

Thule Banksův ostrov

G R Ó N S KO

Cornwallisův ostrov Devonský ostrov

východní Grónsko západní Grónsko

Ellesmerův ostrov ostrov Krále Viléma Adelaidin poloostrov

Baffinův ostrov

Labradorské moře

Atlantský oceán

K A N A DA Churchill

Nuuk jižní Grónsko

Repulse Bay

Barren Grounds

Tichý oceán

Davisův průliv

Hudsonův záliv

Labrador

Newfoundland

Severoamerická Arktida

ostatně podmíněna ani tak malou geografickou vzdáleností jako spíše oblastí otevřené vody obklopené ledem, polynií (North Water Polynia). Jedná se o největší, teplými mořskými proudy vyvolané, celoročně otevřené místo v poli ledových ker severoamerické východní Arktidy. Tato polynie je mořská oáza obklopená ledovými krami a vyznačuje se vyšší biodiverzitou – vyskytují se v ní mořští savci a prostorově soustředění a sezonně se navracející ptáci. Proto je pro člověka vždy atraktivním životním prostorem. Asi kolem roku 2500 př. Kr. pak začíná osidlování Grónska, jehož prostorové a časové diskontinuity po dvě tisíciletí souvisejí s dějinami kanadské Arktidy. Pro každou osidlovací fázi je nápadné počáteční rychlé šíření po většině ostrova dlouhého 2700 km, poté následuje odchod, případně ústup osídlení na menší oblasti. Celá kanadská Arktida a severní část Grónska byla mezi lety 2500 a 1900 př. Kr. navštěvována stejnými lidmi, doloženými jednotnými nálezy, označovanými také jako kultura Independence I. Osídlení se ostatně soustředilo na určité areály a vždy jen Saqqaqská na krátkou dobu. V jižní polovině Grónska jsou oproti tomu zastoupeny kultura nálezy, které charakterizují takzvanou saqqaqskou kulturu. Kamenné polotovary z různých končin svědčí o tom, že se cestovalo, obchodovalo a směňovalo podél celého grónského západního pobřeží. Zatímco se u raných saqqaqských nalezišť jedná o spíše celoročně využívané lokality se širokým spektrem lovené zvěře, v průběhu staletí se toto mění. Z trvalých

Na okraji oikumeny

429

táborů se stávají už jen sezonně navštěvované stanice, kde převládá lov několika málo živočišných druhů. Typické nálezy artefaktů na absolutně datovaných nalezištích dokládají, že kanadská Arktida a severozápadní Grónsko byly po roce 1900 př. Kr. ojediněle navštěvovány jak z jihozápadu (z Kanady) lidmi takzvané předdorsetské kultury, tak z jihu (z Grónska) lidmi saqqaqské kultury. Kolem roku 1000/800 př. Kr. se saqqaqská kultura oproti tomu soustředí už jen na malou oblast v centrálním západním Grónsku. Asi ve stejnou dobu, kolem roku 900 až 800 př. Kr., dorážejí do Grónska z Kanady přes Gateway lidé takzvané dorsetské kultury. Rozšiřují se po celém ostrově jako „grónská dorsetská kultura“, na severu jsou však zastoupeni jen poměrně krátce jako takzvaná kultura Independence II. Vazba velkého ostrova na západ trvá až do konce lidského osídlení kolem počátku našeho letopočtu. Vikingové, kteří se krátce před koncem 10. století našeho letopočtu Vikingové usadí ve fjordech západního Grónska, sídlí tudíž v oblastech takřka 900 let neobývaných. Vikingy se Grónsko nyní poprvé spojuje s východem, severním Atlantikem a Evropou a je poprvé písemně zmíněno. V 11. století se ostrov spolu se Skandinávií stává součástí hambursko-brémské diecéze, od 13. století přicházejí do Grónska biskupové, ve 14. století Grónsko přispívá Římu a účastní se křížových výprav. Současně se do Grónska dovážejí evropští živočichové, železo a stavební dřevo. Vikingové už kolem roku 1000 po Kr. cestují dále na západ k severoamerickému kontinentu. Tam v takzvaném Vinlandu poprvé narážejí na lidi. Tito lidé jsou v ságách sice označováni jako „skrelingové“, tedy slabé, ostýchavé nebo zbabělé osoby, jejich agresivní odpor, rovněž popisovaný v ságách, nicméně vedl již po několika letech k tomu, že Vikingové upustili od snah Vinland osídlit. Vikingové však i nadále podnikali cesty z Grónska na západ. Roku 1347 například připluje na Island vikinská loď, již sem zahnala bouře při zpáteční cestě z Marklandu ležícího západně od Grónska. Pokus o osídlení Vinlandu, ke kterému došlo kolem 1000 po Kr., však zůstává významným časovým mezníkem: od té doby na sebe Evropané a Severoameričané stále znovu narážejí. Dokladem jsou vikinské artefakty, jež se dostaly až do Hudsonova zálivu a na pobřeží Nové Anglie. Malá část Grónska však byla navštívena také ze západu už asi kolem roku 700 po Kr. Byli to zástupci posledních Paleoeskymáků, kdo zanechali hmotné doklady takzvané pozdní dorsetské kultury rozšířené od Labradoru až po Arktidu. Tito lidé dosáhli rovněž polynie (North Water Polynia) a svůj pobyt v Grónsku asi až do 1300 po Kr. omezili na její okolí, na oblast kolem Thule. Popudem k osidlování severozápadního Grónska byl kromě výše zmíněné oázy v ledu rovněž výskyt kovu pocházejícího z jednoho z meteoritů, jež sem dopadly jen před několika stoletími. Před 800 lety přicházejí do oblasti polynie ještě jednou jiní lidé. Nejsou to Paleoeskymáci. Zanechali po sobě nálezy připisované dnes takzvané thulské kultuře. Patrně krátce po Thulská jedné jiné skupině thulské kultury přicházejí kolem roku 100 po Kr. přímo kultura

430

Vikingové a skrelingové

Nové oblasti rybolovu

Vzdálené oblasti

z Aljašky lidé s charakteristickým tvarem harpun a obydlí, kteří se shrnují jako fáze thulské kultury Ruin Island. Jak dokládá prostorové rozšíření artefaktů z meteorického železa vyskytujícího se pouze v severním Grónsku, byli jak poslední Paleoeskymáci, tak raná thulská kultura ve spojení se západnějšími oblastmi v kanadské centrální Arktidě a s jižní částí Hudsonova zálivu. Pro fázi Ruin Island se navíc jeví jasné spojení s Aljaškou, soudě například podle harpun. Svědčí o poměrně rychlé plavbě na člunech z Aljašky přes kanadskou Arktidu až do Grónska. Navíc měly obě skupiny, jež přibyly ze západu do severního Grónska kontakt s Vikingy grónského západního pobřeží, neboť se v pozdně dorsetských, především však v raně thulských lokalitách v okolí polynie našly zlomky sudů, dubových beden, vah, hoblíků, kroužkové zbroje, vlněných oděvů, lodních nýtů a zbytky hutnicky zpracovaného železa. Způsob kontaktu není jasný, zvláště když počet všech vikinských artefaktů obrovské východní Arktidy zahrnuje jen pár set předmětů, jaké se používaly až do 19. století. Známé jsou však lovecké výpravy Vikingů vedoucí v létě daleko na sever, při kterých se na počátku 12. století poprvé setkali se skrelingy i v Grónsku. Každopádně má kontakt mezi Vikingy a skrelingy vliv na celou východní Arktidu, neboť vikinské artefakty a ztvárnění Evropanů byly rozšířeny až do severovýchodního a východního Grónska, na západ až na Baffinův ostrov a do Hudsonova zálivu. Grónští Vikingové zase přiváželi ze severu a západu do Evropy kožešiny, mrožovinu, lední medvědy a sokoly. Tak například roku 1125 dostává norský král darem živého ledního medvěda, roku 1327 je do Evropy přivezeno několik stovek kilogramů mrožoviny. Kontakt grónských Vikingů s Evropou trvá po staletí. Jak ukazuje oděv z jihogrónského hřbitova ve Herjolfsnesu, vykazují pohřbení z první poloviny 15. století stopy vlivu tehdejšího anglického a francouzského šlechtického odívání. Zde by se mohly rýsovat silnější vazby na západní Evropu, zvláště když vztahy grónských Vikingů s římskou církví ve Skandinávii byly napjaté. Poslední Vikingové opustili Grónsko v polovině 15. století, v době, kdy v Norsku, na Islandu a v Anglii došlo vinou epidemií k poklesu populace provázenému stále chladnějším klimatem i sociálními a ekonomickými změnami. Na rozdíl od dřívějších výkladů se dnes proto vychází z toho, že Vikingové opustili Grónsko plánovitě a bez jakéhokoli nátlaku. Také je možné, že se včlenili do západoevropského průmyslu spjatého s lovem tresek, který začíná na počátku 15. století. To by znamenalo, že Grónsko nebylo ve středověku žádnou okrajovou zónou naší oikumeny, nýbrž že se Vikingové aktivně podíleli na sociální, kulturní a ekonomické přeměně. Od roku 1480 jsou doloženy plavby z anglického Bristolu, jejichž cílem bylo hledání nových oblastí rybolovu v severním Atlantiku. Newfoundland, respektive Labrador navštíví od roku 1497 řada výprav pod vedením Johna Cabota, Joãoa Fernandese, Gaspara Corte-Reala nebo Sebastiana Cabota. Od roku 1504 loví bretanští, normandští a baskičtí rybáři ryby

Na okraji oikumeny

431

a velryby u Newfoundlandu a jižního Labradoru. Dochází k intenzivním kontaktům s indiány a Inuity a výsledkem jsou dobré kartografické znalosti těchto končin. To se projevuje až po Grónsko, kde končiny opuštěné Vikingy osidlují ve 14. a 15. století lidé thulské kultury, kteří, jak jsme se již zmínili, žili na severu ostrova. Martin Frobisher, jenž roku 1578 Grónsko oficiálně znovuobjeví pro Evropu, najde v jednom prázdném stanu krabici s hřebíčky, které mohly pocházet jedině z Evropy. Frobisher se už dva roky předtím, při prvním zdokumentovaném setkání Angličanů a Inuitů, setkal na Baffinově ostrově s Inuity. Zdálo se, že Evropany dobře znají, nebáli se jich, přesto však došlo ke konfliktu. V letech 1585 až 1587 se John Davis setká poprvé s Gróňany a zmiňuje se o evropských velrybářských lodích dále na severu, jež připluly možná z Biskajského zálivu. Z této doby pochází pojmenování „Eskymáci“, „Eskimo“, označující v algonkinských jazycích obyvatele na sever od kanadské řeky Svatého Vavřince. Roku 1596 objeví Willem Barents Špicberky a Novou zemi a tím začíná pro Holanďany lov velryb v Barentsově moři, zatímco Labrador, Baffinův ostrov a západní pobřeží Grónska navštěvovali jen za obchodem, respektive směnou. Krátce po roce 1600 dosáhnou dánské lodě západogrónského pobřeží, od roku 1610 vstupuje do lovu velryb v severním Atlantiku také Anglie. V té době už Inuité vědí, jak nebezpečné jsou evropské palné zbraně. Teprve od druhé poloviny 17. století se evropský lov velryb pře- Lov velryb sunuje do Davisova průlivu mezi Grónskem a Kanadou. Zde euroameričtí velrybáři převzali od Inuitů harpunu s oddělitelným hrotem. Teprve díky ní mohli lidé mírného pásma konkurovat vyvinutějším velrybářským technikám obyvatel severoamerické Arktidy. Roku 1721 začíná v Grónsku oficiálně dánsko-norská misie, nejdříve v oblasti dnešního hlavního města Nuuku. O několik let později vzniknou četné dánské obchodní stanice při západním pobřeží. Na západogrónském pobřeží, navštěvovaném evropskými mořeplavci, obchodníky, velrybáři a misionáři nejpozději od 16. století, už lidé thulské kultury etablovali obchodní a směnný systém, který distribuoval v Grónsku prostorově různě se vyskytující zdroje kosticovitých kytovců, sobů, mastku, naplaveného dřeva a liščích kožešin. Kvůli nim pluly posádky člunů z východního Grónska kolem jižního hrotu ostrova až na sever západního Grónska. V období 1500 až 1700 dochází k přesunům obyvatelstva, například z východního do západního Grónska, což lze dokázat jak archeologicky, tak lingvisticky. Proto Východogróňané už dlouho před svým oficiálním znovuobjevením – roku 1884 Gustavem Holmem – věděli o přítomnosti Evropanů na západním pobřeží. Právě tento kontakt vedl v 19. století k přesídlení skoro veškerého obyvatelstva jihovýchodního a severovýchodního pobřeží do dánských misijních a obchodních stanic na západním pobřeží. Možná k tomu přispělo i vyhubení určitých živočišných druhů evropským průmyslovým lovem ve východogrónském pásu plovoucího ledu. Byli to také Východogróňané z jihu přicházející na západní pobřeží, kdo již předtím, v roce 1734 po

432

Polární Eskymáci

Historičtí Inuité

Vzdálené oblasti

epidemii neštovic zavlečené Evropany, znovu osídlili vyprázdněné území středního západního Grónska. Inughuitové neboli polární Eskymáci, obyvatelé oblasti Thule v polynii, přišli ze severní Kanady do této oblasti, neosídlené asi od roku 1600, pravděpodobně až v 18. století. Ale ani v jejich případě se nejednalo o izolovanou populaci, přestože byli v Evropě známi teprve díky expedici Johna Rosse v roce 1818. Už v té době totiž měli hroty harpun z hutnicky zpracovaného železa, jež muselo pocházet s obchodu s velrybáři nebo z vraků velrybářských lodí. Po roce 1818 připlulo k Inughuitům mnoho expedic a velrybářů, současně se k nim přistěhovala také skupina Inuitů z Kanady. Tito lidé vyrazili v 50. letech 19. století ze strachu z krevní msty z Baffinova ostrova a roku 1853 se u Devonského ostrova setkali s lodí Edwarda Inglefielda pátrající po nezvěstném Johnu Franklinovi. Jeden Západogróňan, který plul s Ingelfieldem, se zmínil o lidech žijících dále na severu, takže skupina plula dál a kolem roku 1863 dorazila k Inughuitům. Tito Evropany ovlivnění kanadští Inuité přinesli polárním Eskymákům – vedle přenosu genů – nové mýty a písně, jakož i nové techniky, například kajak, rybářský oštěp, luk a šíp, s nimiž zase bylo možné využít další zdroje, například soby polární (karibu), a vyvíjel se tak nový způsob sezonního získávání obživy a sídlení. Obyvatelé severoamerické východní Arktidy tudíž nežili v izolovaných, vlastních kulturních krajinách. Nepřekvapí proto organizování historicky zdokumentovaných cest svědčících o tom, že lokální přesuny obyvatelstva byly ovlivněny vzdálenými událostmi a ekonomickými změnami. Rýsuje se tedy souvislost mezi kulturní změnou a kontaktem. Již zmíněná thulská kultura je patrná poprvé od 1000 po Kr. na severní Aljašce a byla od 13. století rozšířena po celé severoamerické východní Arktidě. Z této kultury, která se jeví materiálně uniformní a jejíž materiální existence spočívala v lovu velryb, se vyvinuli takzvaní historičtí Inuité, se kterými se setkali první evropští cestovatelé a již se regionálně lišili způsobem obživy a sídlení. Vývoj thulské kultury směrem k historickým Inuitům lze zdůvodnit kombinací změn klimatu, zdrojů a sociálního kontextu od 15. století. Součástí tohoto vývoje byl však i vliv Evropanů a Euroameričanů. Přítomnost Evropanů a Euroameričanů vedla nejdříve k přinejmenším dočasnému rozšíření životního prostoru Inuitů jak na jih, tak na sever do kanadské Arktidy. Epidemie způsobené kontaktem s Evropany vyvolaly demografické a sociální změny. Když se v kanadské východní Arktidě poprvé objevilo západní zboží – přímým kontaktem nebo přes inuitské prostředníky –, vedlo to ke změně ság a mýtů a ke vzniku nových. Arktičtí Inuité zároveň ovlivňovali evropské cestovatele, kterým byla tato kulturní krajina zcela neznáma. Probádání východní Arktidy Evropany a Euroameričany bylo nemyslitelné bez topografických znalostí místního obyvatelstva, neboť Inuité v letech výzkumu severního pólu, považovaných Evropany za tolik heroická, například kreslili mapy nebo vedli expedice.

Na okraji oikumeny

433

Průzkum Arktidy Jako první příklad této skutečnosti lze uvést dějiny kanadské centrální Arktidy v polovině 19. století. Osud expedice britského královského námořnictva pod vedením Johna Franklina je pro Evropany dosud fascinující kapitolou polárního výzkumu. Expedice, jež vyplula z Anglie roku 1845, byla již zanedlouho považovaná za nezvěstnou. Pátrací expedice v 50. letech 19. století nalezly jen pár poznámek zanechaných důstojníky a ještě četné materiální pozůstatky – hroby, artefakty a lidské kosti. Interpretovaly se však velice různě, od smrti hladem, kanibalismu, zmasakrování Inuity až po otravu olovem. Nový pohled přinesly až zprávy očitých inuitských svědků, když se 150 let po těchto událostech začala uznávat jejich kompetentnost vyplývající z života v těchto oblastech i jejich způsob vyprávět reálné události v příbězích. Jejich význam může posluchač pochopit jen tehdy, pochopí-li situaci, za které je příběh vyprávěn. Ústní tradice jsou přitom součástí sociální aktivity, jež má živým pomoci, aby se neupínali k nějakému danému významu, nýbrž jej poznávali v praxi. Ústní tradice se používá k organizování, uchovávání a sdělování osobních náhledů a vědomostí a zůstává součástí sociálního života a individuální kreativity. Pomáhá při zvládání komplexních procesů ve vlastním životě. Tím je snad pochopitelné, že smrt britské expedice nebyla pro Inuity katastrofou, nýbrž ji viděli prakticky. Bělochy totiž považovali za bohaté v materiálních statcích, ale za méně kompetentní co do svého chování. Roku 1845 dosáhla Franklinova expedice, která v témže roce vyrazila z Anglie na lodích Erebus a Terror, kanadské Arktidy, obeplula Cornwallisův ostrov a zimu 1845/46 strávila na Devonském ostrově. Svědčí o tom hroby, zbytky příbytků a artefakty. Roku 1846 pluli na jih. Nejasné zůstává, zda v témže roce už také dopluli k východní straně ostrova Krále Viléma. Inuité zpravují o evropském zboží a vraku člunu v blízkosti mělčiny, což mohlo být výsledkem snahy o snížení hmotnosti britských lodí, jež najely na dno; s touto situací se v roce 1903 setkala také Amundsenova Gjøa při prvním úspěšném proplutí Severozápadní cesty. Písemný záznam pak dokládá dosažení severního hrotu ostrova Krále Viléma 12. září 1846, kde lodě uvěznil led. Zprávy Inuitů hovoří o zřízení tábora na pevnině už v létě 1847, kdy je také uskutečněna písemně zmíněná cesta podél západního pobřeží ostrova a kdy John Franklin 11. června umírá. Protože Erebus a Terror byly až do dubna 1848 uvězněny v ledu, výprava se uchýlila k osvědčené strategii britského polárního výzkumu 19. století: opustit lodě a pokračovat po zemi na jih, přestože měla dostatek potravin ještě na další rok. Pochod účastníci expedice, z nichž část už měla arktické zkušenosti, dlouhodobě plánovali. Svědčí o tom snižování hmotnosti člunů a saní a velké množství a rozmanitost výzbroje a výstroje v depotech cíleně zřízených na pevnině. Zbylých 105 britských námořníků vyrazilo 22. dubna 1848 a o tři dny později dosáhlo o něco jižněji lokality, kde

Expedice Johna Franklina

Erebus a Terror uvězněny v ledu

434

Asijské vlivy

Obchodní a směnný systém

Vzdálené oblasti

zůstane písemná poznámka o dosavadním průběhu expedice. V ní uvedený cíl, a to dosažení Great Fish River na jihu, však později vzdají a zimu 1848/49 stráví opět na lodích, neboť roku 1849 zde, na západním pobřeží ostrova Krále Viléma, dojde k prvnímu setkání s Inuity. Skupinka většinou přátelských Inuitů zpravuje o společném lovu sobů s Brity. V přítomnosti Inuitů se jedna z lodí potopí, patrně Erebus. Čluny a výstroj se dopraví na pevninu a čtyřicet Britů je se třemi čluny na sanicích vysláno pro pomoc do Repulse Bay, kde se zdržují velrybáři. Při této cestě se na jihozápadním pobřeží ostrova Krále Viléma znovu setkají s Inuity. Mezitím se však druhá loď, zřejmě Terror, vymaní z ledového sevření a pluje na jih, kde znovu zamrzne v moři západně od Adelaidina poloostrova. Posádka ji proto opustí a táhne dál na jih. Inuité s rodinnými příslušníky, asi deset osob, se vrátí, aby navštívili již známé bělochy, případně hledali evropské zboží. Popisují výstroj, jednotlivé kostry, čerstvé hroby, též stany s mrtvými, jejichž stav si vysvětlují kanibalismem. Objeví druhou loď, využijí z ní, co se dá, loď se však brzy potopí. V následující dekádě do oblasti, ve které se britská expedice pohybovala skoro čtyři roky, již skoro nezavítají, protože posádka lodi, čítající původně přes sto osob, vyhubila tamní lovnou zvěř. Inuity přivádí zpět na ostrov Krále Viléma až přítomnost expedic pátrajících po Franklinovi, které začaly roku 1859, a zůstávají tam, dokud nejsou v 70. letech 19. století zásoby Evropanů spotřebovány. Jak jsme psali už v úvodu, dějiny severoamerické Arktidy jsou ovlivněny ještě z jiného světadílu, z Asie. Asijské vlivy lze na obou stranách Beringova průlivu dokumentovat v pravěkých dobách keramikou, používáním železa, uměleckými styly, pohřebními rity, avšak jiné materiální a ekonomické kulturní jevy, například bronzové nože nebo chov sobů, nebyly na Aljašce převzaty. Dají se zde prokázat válečná tažení přes hranice světadílů, spojená se zotročením poražených skupin, ale i obchod a směna. Evropský vliv přicházel z Ruska: Rusové navštěvovali v 9. a 10. století Ob, od 13. století Novou zemi a potom Špicberky za účelem lovu ryb a mořských savců a počátkem 17. století dospěli na pobřeží Pacifiku. Když Vitus Bering dosáhl roku 1741 amerického kontinentu, začalo postupné ruské osidlování Aljašky, jež pak patřila ruskému impériu až do roku 1867. Na jihozápadním pobřeží se zřizovaly ruské obchodní stanice. Rusové se však nedostali jen na Point Barrow na severní Aljašce a do jejího vnitrozemí, nýbrž až do Kalifornie. Na obchodní a směnný systém, sahající od Kolymy přes Beringův průliv až ke střednímu Yukonu, neměly vliv pouze ruské pevnosti: prostředníky v obchodu s evropským zbožím na Aljašku a s vývozem kožešin severoamerických živočichů do Evropy byli Čukčové žijící na nejvýchodnějším konci Asie. Z východu, od Kanady, se projevoval vliv londýnské Společnosti Hudsonova zálivu, která například v roce 1847 zbudovala Fort Yukon jako svou nejzápadnější obchodní stanici. V polovině 19. století pak obchod a směna vycházely především od amerických velrybářských lodí plujících z Pacifiku na severní Aljašku, jejichž posádka

Na okraji oikumeny

435

se částečně rekrutovala z domorodého obyvatelstva. Kučinové z Yukonského teritoria byli prostředníky mezi Tlingity severozápadního pobřeží a Inuity u Severního ledového oceánu. Od Pacifiku se dopravovaly do vnitrozemí sušené ryby, olej, mlži a nádoby z kůry, toto zboží se směňovalo za oděvy z kožešin a kůže, za kůže losů a sobů a měď, od Severního ledového oceánu se obchodovalo s produkty z velryb a sobů a s mrožovinou. Znalost více jazyků byla tedy běžná, stejně tak sňatky mezi obchodujícími rodinami zdánlivě kulturně rozdílných etnik. Hory a ledovce nepředstavovaly překážku. Doložena jsou putování celých skupin nejen ledovcovou oblastí pohoří Svatého Eliáše na Aljašce, již Evropané nazývali „nejdivočejší divočinou Ameriky“, ale i plavby v člunech po řekách dosažených z ledovců. Zboží se tak v létě i v zimě dopravovalo na vzdálenosti stovek kilometrů. Projevovalo se to až hluboko do kanadské Arktidy: na Viktoriině ostrově, u takzvaných Měděných Eskymáků, se hutnicky zpracované železo objevuje poprvé v 18. století. V polovině 19. století měli úzké kontakty s inuitskými sousedy na západě a směňovali s nimi mastkové nádoby a lampy, které byly mezi Inuity tolik žádané. To trvalo tak dlouho, dokud se na Aljašce nerozšířily kovové nádoby, potom se obchodní a směnné vztahy musely přesunout na jih. Ve stejné době však Mědění Eskymáci táhli také na sever na předtím skoro nenavštěvovaný Banksův ostrov, protože tam britské královské námořnictvo zanechalo roku 1853 loď Investigator, jež pátrala po ztracené Franklinově výpravě. Tato loď představovala jedinečný zdroj dřeva, kovu a podobně a byla vypleněna kolem roku 1890, když se již nedostávalo lovné zvěře. Severněji založené zásobovací sklady z této doby přestály naopak nedotčeny až dodneška. To svědčí o začlenění obyvatel Viktoriina ostrova do mnohem širšího rámce dlouho před příchodem prvních cestovatelů počátkem 20. století a před zakládáním euroamerických obchodních základen vznikajících od 20. let 20. století. V letech 1922–1923 se Knud Rasmussen a Kaj Birket-Smith zdržovali během 5. thulské výpravy u obyvatel Barren Grounds, vnitrozemské tundry západně od Hudsonova zálivu. Nazvali je „Sobími Eskymáky“ žijícími po celý rok daleko od moře. Pro oba byli důkazem, že osidlování Arktidy muselo probíhat z vnitrozemí, že se tedy nejdříve využívaly pozemní zdroje a že specializace na obživu z moře se vyvinula až později. Sobí Eskymáci jako potomci těchto kontinentálních „Protoeskymáků“ žili podle jejich názoru po tisíce let stejným způsobem života. Tato hypotéza znamená v bádání vrchol pohledu popsaného v úvodu této kapitoly, a to považovat Eskymáky severoamerické Arktidy za nejlepší paralelu k mladému paleolitu pevninské Evropy. Tomu však odporuje fakt, že vnitrozemskou tundru západně od Hudsonova zálivu asi od roku 500 př. Kr. až do historických dob navštěvovali výlučně předkové dnešních Athabasků, kteří tam lovili soby. Teprve ve 13. století po Kr. se na západním pobřeží objevuje thulská kultura založená na lovu velryb. Artefakty vyrobené ze severogrónského meteorického železa svědčí o jejích nadregionálních

„Mědění Eskymáci“

5. thulská výprava

436

Vzdálené oblasti

kontaktech. Ve vnitrozemí je doloženo pouze málo lokalit specializovaných na lov sobů. Později dochází přinejmenším k úbytku, eventuálně dokonce k naprostému odchodu tohoto obyvatelstva, neboť Munkova (1619/20), Foxeova (1631) ani Kelseyho (1689) výprava nenarazily na západním pobřeží Hudsonova zálivu na žádné lidi. V roce 1717 zakládá Společnost Hudsonova zálivu obchodní stanici u Churchillu. Navštěvují ji především Čipevajové a ti se stanou prostředníky obchodu s lidmi žijícími dále na severozápadě. Ani v této době nežijí ve vnitrozemí žádní Inuité, vždyť Samuela Hearnea vedli v letech 1770 –1772 při hledání přírodního výskytu mědi celou tundrou Čipevajové a na Inuity narazil teprve u Severního ledového oceánu. Úlohu Čipevajů přebírají Inuité až po epidemii, jež postihla Čipevaje v letech 1781–1782. Od roku 1790 přicházejí do Churchillu obchodovat především Inuité a vnitrozemí pouze nenavštěvují, nýbrž zůstávají v něm také celoročně; první zmínka o tomto „Sobí faktu pochází z roku 1858. Jinými slovy, nám známí „Sobí Eskymáci“ se Eskymáci“ objevují teprve ve druhé polovině 19. století. Z té doby pochází i většina archeologických nalezišť v Barren Grounds. Je třeba však přihlédnout k tomu, že tuto přítomnost Inuitů ve vnitrozemí zesílily aspekty, které částečně souvisejí s Evropany: za prvé lze vnitrozemské zdroje, především bohaté stavy pižmoňů severních, lépe využívat díky puškám, jež se objevují právě v této době, za druhé zimní kožešina lišek polárních, které se ve vnitrozemí hojně vyskytují, představuje žádaný směnný produkt Evropanů, za třetí Společnost Hudsonova zálivu ztrácí v roce 1860 monopol, čímž rovněž ve vnitrozemí vznikají četné menší obchodní stanice atraktivní pro Inuity. Nyní nastupující používání iglú a psích spřežení zvyšuje zimní mobilitu. V letech 1910 až 1920 se tito „Sobí Eskymáci“ stávají prostředníky v obchodu a směně mezi Evropany a Měděnými Eskymáky žijícími 400 až 1200 km dále na sever. Jedna rodina těchto Eskymáků se usadí dokonce zcela na jihu, na hranici stromů. Kontakty s Čipevaji pokračují. To nasvědčuje komplexním sociálním vztahům, jež se odrážejí také v archeologických nalezištích z této doby. Již po několika málo desetiletích však „Sobí Eskymáci“ neexistují, protože v polovině 10. let 20. století jsou vzácní nejen sobi (patrně kvůli přirozenému kolísání jejich populace), ale i pižmoni, kteří byli takřka vyhubeni intenzivním lovem, takže jejich lov je v roce 1917 zakázán. Pokles lovné zvěře vede v letech 1917 až 1926 k hladomorům, čímž počet obyvatelstva, jenž předtím silně vzrostl, klesne na polovinu. Protože v západní světě vzrůstá poptávka po liščích kožešinách, přeživší se nyní intenzivně věnují kladení pastí a směňují v obchodních stanicích zřízených většinou před několika lety. V letech 1922–1923 se pak 5. thulská výprava setkává s obyvatelstvem, které už nedokáže využít všechny pevninské zdroje, je sociálně jednoduše strukturované, vysoce mobilní, ovlivněné obchodem s kožešinami a decimované hladomory. Další pokles stavů sobů polárních vede opět k hladomorům, kvůli nimž kanadská vláda provádí přestěhovávání – s příslušnými důsledky.

Na okraji oikumeny

437

Podobný příklad lze uvést ze severní Aljašky. Inupiaqové, kteří žijí na jejím pobřeží a specializují se na lov mořských savců, zavítali v historických dobách za lovem sobů i do vnitrozemí. Souběžnost lovu mořských a suchozemských živočichů existovala ovšem již v prehistorické době. Proto se už brzy poukazovalo na sociální a ekonomické vztahy mezi lidmi obývajícími převážně pobřeží nebo vnitrozemí, jež z toho vyplývaly. Toho jsou dobrým příkladem takzvaní Nunamiutové z Brooksova pohoří ve vnitrozemí severní Aljašky. „Nunamiutové“ se v literatuře objevují poprvé v roce 1951 jako pojmenování lovících, moderních obyvatel v oblasti průsmyku Anaktuvuk. Toto území však po mnoho století obývali Kučinové. V 19. století je vypudili jejich severní sousedé Inupiaqové. Když kolem roku 1880 dramaticky poklesla populace sobů v pobřežních oblastech na západě Aljašky, postupovali tamní Inupiaqové za jejich lovem stále častěji do hor, brzy v nich trávili zimu, ale i nadále cestovali za obchodem na pobřeží. A protože měli dobré pušky, došlo nyní k nadměrnému lovu sobů v hornatém vnitrozemí, což mělo za následek šíření lidí dále na východ. A protože brzy nato došlo k přirozenému snížení i východní populace soba polárního na Aljašce, lovily se místní horské ovce a byly více či méně vyhubeny. Na počátku 20. století žili proto už jen málokteří Inupiaqové ve vnitrozemí, zato však značně rozptýleni až ke kanadské hranici nebo jižně od Brooksova pohoří. A protože stavy sobů a horských ovcí se už nevzpamatovaly, museli tito Inupiaqové přesídlit na sever a severovýchod k euroamerickým velrybářským stanicím na pobřeží, kde krátce předtím místní obyvatelstvo zdecimovaly epidemie. Ve vnitrozemí zůstalo jen málo Inupiaqů a živili se především rybolovem, avšak kolem roku 1920 Brooksovo pohoří opustili. Teprve ve 30. letech se k průsmyku Anaktuvuk vraceli opět první Inupiaqové, kteří pak o dvacet let později dostali jméno Nunamiutové. Uvedené příklady svědčí o tom, že lidé s jiným, nám cizím způsobem života jsou pro nás výzvou. Když žijí tam, kde my žít nemůžeme, jsou výzvou pro náš způsob myšlení, náš způsob pohledu na svět, spočívající na klasifikaci a kvalifikaci, typologii, hierarchizaci a zdůrazňování ekonomiky. Oba posledně uvedené příklady nám ukazují, že pojmy Nunamiutové a Sobí Eskymáci byly vytvořeny k označení lidi žijících na okraji oikumeny, k níž se pojmenovávající cestovatel nebo badatel cítí příslušen. Těmito označeními se písemně fixoval stereotyp, jenž se tak etabloval jako status quo. Když změníme úhel pohledu a pokusíme se dějiny těchto lidí pochopit, představují oni takzvaní Nunamiutové a Sobí Eskymáci krátkodobě se vyskytující produkt jednoho způsobu života, který vědomě, ale i pružně, a tudíž těžko předvídatelně reaguje na určité, většinou historické události. Ústřední součástí tohoto způsobu života je interakce lidí. Proto neexistuje žádná hranicemi definovaná periferie nějaké geograficky, kulturně nebo ekonomicky dané oikumeny, nýbrž mnohost center lidské existence střídajících se v čase a prostoru. Tam, kde se tato centra dočasně překrývala, byly – vědomě či nevědomě – vytyčeny hranice, aby bylo cizince možno

Lov sobů polárních

Interakce lidí

438

Jedinečná technika lovu mořských savců

Vyšší mobilita

Vzdálené oblasti

nějak zařadit. Z evropského pohledu byli nejdříve barbary, poté pohany, skrelingy, nebo nakonec a dodnes lovci a sběrači. Poslední pojem se zrodil se změnou světa našeho života v 18. a 19. století, kdy Evropa postavila ekonomii do ústředí lidské sebereflexe. Tímto stereotypem se definovala nejextrémnější odchylka od našeho žitého světa. Nyní bylo možno od doby kamenné postulovat lidi kulturně konzervativní nebo zaostalé, možná dokonce izolované. Jinak by se vůbec nedala vysvětlit dnešní existence takových lovců a sběračů. V případě Indie, jihovýchodní Asie a jižní Afriky lze však dějiny lidstva sledovat po více než dvě tisíciletí. Dokládají propojení různých forem lidského života, které jsou flexibilní a v interakci mezi symbiózou a změnou. Lov a sběr tudíž nepředstavují nějakou jednoduchou reakci na změny životního prostředí, přizpůsobení se v biologickém smyslu slova, strategii přežití. Rostliny a živočichové lesů tvoří součást většího žitého světa, na němž se podílejí všichni lidé, i nadregionálně. A proto neexistují žádné okrajové zóny. I zamrzlé moře daleko na severu nabízí přístup k bohatým mořským zdrojům, například v oblasti polynií. Zde se vyvinula světově jedinečná technika lovu mořských savců až po velké kytovce. Hledíme-li na tento svět jako na součást vlastní oikumeny, byl v něm život vždy možný. To ukazuje příklad Vikingů v Grónsku, kteří ostrov po osídlení trvajícím mnoho set let opět jistě cíleně opustili. Oproti tomu většina jiných cizinců, například většina polárních badatelů 19. století, se podle názoru obyvatel těchto oblastí chovala jako děti – a ztroskotala, pro nás částečně spektakulárně. Díky mobilitě a cílenému cestování jednotlivců, rodin a skupin, a rovněž díky obchodu a směně lidé zde však byli a jsou propojeni a vzájemně se ovlivňují. Pole ledových ker, mořské zálivy, řeky, ledovce a hory tu nutně nepředstavují nepřekonatelné překážky. Zdolávání značných vzdáleností nebylo sezonními podmínkami omezováno, nýbrž bylo jejich znalostí umožněno. Vedle archeologicky doložitelného, materiálního zboží byla tak možná nejen výměna genů, nýbrž i nemateriálních součástí sociálního světa mezi lidmi žijícími prostorově daleko od sebe. O tom svědčí příklad Inuitů z kanadské centrální Arktidy, kteří ve druhé polovině 19. století dospěli k severogrónským Inughuitům. Zde se odráží způsob života, jenž vědomě čelí podmínkám vysokých zeměpisných šířek. Čtyři a půl tisíciletí dějin Grónska, částečně i historické příklady v Barren Grounds a Brooksově pohoří ukazují, že na počátku dochází k poměrně rychlému prostorovému rozšíření lidí s usedlým způsobem života. Teprve poté nastupuje vyšší mobilita, přemísťování anebo dokonce opouštění centra. Tyto příklady ukazují jak nové pohledy, tak jiné možnosti uvažování. Připustíme-li, že lidé nám cizího způsobu života provokují naše myšlení, promění se vztah mezi bádajícím subjektem a zkoumaným objektem. Předmět bádání neleží na periferii našeho zorného pole, které musíme proto rozšířit, nýbrž je aktivní součástí centra, jež je ve vzájemném vztahu s badatelem. Když toto akceptujeme, mělo by být jasné, že lidé vždy byli součástí jediného, lidského světa.

Závěrečné rozhlédnutí

439

Z ÁVĚREČNÉ ROZHLÉDNUTÍ Albrecht Jockenhövel

Pohled z kosmické lodi Apollo 8 na „modrou“ planetu Zemi ukázal v prosinci 1968 zcela zvláštním způsobem její jedinečnost ve sluneční soustavě a fotografie vycházející Země, již pořídil William Anders, se stala v globálním ekologickém hnutí metaforou naší Země, kterou lze zachovat jen setrvalou ochranou. Snímek ukazuje jasně její zranitelnost a oslovuje každého. Dodnes je jednou velkou výzvou k ochraně životního prostředí, i když to nijak neznamená, že by rozumem nadaná bytost člověk byla s to bezpodmínečně vždy přispívat k jeho zachování a udržení. Naráží zde na sebe až příliš mnoho individuálních zájmů, jež se vzájemně ruší. U mnoha lidí po optimistické důvěře v domněle stále zářivější budoucnost mezitím nastoupil mlhavý pocit, že žijí v kritickém přelomovém období s mnoha náznaky toho, že vše je konečné. Vedle výzkumu kosmu je tu výzkum mikrokosmu lidského života, kterému se již podařilo rozluštit lidský genom. A tak si i dnešní člověk klade nejvlastnější otázku ohledně své budoucnosti, současně však i minulosti – ptá se na své dějiny. Hledání biologických, historických a kulturních kořenů je vysoce aktuální a nikoli náhodou má OSN za úkol uchovávat světové kulturní dědictví. Na seznamu UNESCO jsou jak historické, tak prehistorické památky, mezi nimi i hodně nalezišť fosilních lidí, jako jsou například v Etiopii dolní tok řeky Omo, v Číně jeskyně pekingského člověka v Čou-kchou-tienu nebo v Indonésii naleziště Sangiran. Na následujících stranách se budeme ještě jednou zabývat základní myšlenkou tohoto díla – univerzálními dějinami člověka v jejich globálním a regionálním propojení – v nejstarší a současně nejdelší epoše, přičemž se dotkneme i některých oblastí světa, jimiž jsme se v předchozích kapitolách nemohli zabývat. Nové světlo na dějiny lidstva vrhly zejména dva obory, a to v interdisciplinárním spojení. Paleoantropologie objasňovala vývoj člověka stále novými nálezy fosilií a archeologie zase určila první kulturní stopy raného člověka, přičemž oba obory pronikaly do stále větších časových dimenzí. Přestože v pramenech a nálezech existuje ještě mnoho mezer i s nimi spojených kontroverzních hypotéz (bádání se může opírat zhruba jen o dva tucty fosilních nálezů), zdá se, že existuje jistý časový, prostorový a ekologický rámec, v němž se první lidé vyvíjeli výlučně v Africe. Pouze na tomto světadílu se nacházejí stále starší nálezy svědčící o vývoji člověka. Světadíly, které se dostávají do popředí později, Evropa a Asie, byly dlouhý čas

Paleo antropologie a archeologie

Afrika – kolébka lidstva

440

Vzdálené oblasti

pouze okrajovými oblastmi, o Austrálii a Americe už vůbec nemluvě. Čím se však vyznačuje člověk? Pro paleoantropologii byly po dlouhý čas trvale vzpřímená chůze, bipedie a zvětšený objem mozku, pro prehistorickou archeologii zase uvědomělá výroba nářadí a nástrojů známkami, jež vedly už Benjamina Franklina (1706 –1790) ke slavnému výroku o člověku jako živočichu vyrábějícímu nástroje (tool-making animal). Když se však od druhé poloviny 20. století objevovali v rozvětveném rodu australopitéků trvale vzpřímeně chodící lidoopi, začala tato definice vyvolávat rozpaky. Vývoj k člověku začal podle současného stavu bádání oddělením od lidoopů během pozdního miocénu, asi před 15 až 16 miliony let, avšak pro tento významný evoluční krok existuje jen málo fosilních nálezů. V Africe se za příznivých rámcových ekologických podmínek šířila v jedné suché fázi na okrajích ubývajících deštných lesů savana s vegetací houstnoucí směrem k řekám a jezerům. Tato savana se v období před 3 až 2 miliony let stala jedinou vlastí australopitéků, kteří vytvořili četné geografické formy, a prvních lidí. Oba druhy žily nějaký čas současně a vedle sebe. Poslední australopitékové (s pozdějšími býložravými parantropy) vymřeli asi před 1,5 mil. let, byli však ještě současníky dosud nejstarších určených forem člověka: Homo rudolfensis, Homo habilis a Homo ergaster (erectus). Momentálně nejstarším člověkem je Homo rudolfensis, starý asi 2,6 až 1,8 mil. let. O něco mladší Homo habilis (asi 2–1,8 mil. let) byl možná ještě jeho současníkem. Objem mozku těchto raných lidí činil asi 700 cm3 a byl oproti australopitékům asi dvojnásobný. S tím spojené duševní schopnosti i fyzická mnohostrannost umožnily kulturní vývoj. Raní lidé vyráběli první nástroje s ostrým hranami. Jedná se o jednoduchou úštěpovou techKamenné niku. Tyto štípané valounové nástroje (pebble tools) patří od svého prvního nástroje výskytu asi před 2,5 mil. let k pevnému inventáři paleolitických nálezových komplexů, vyskytují se však po celém světě ještě v době poledové. Už tyto jednoduché nástroje jsou základem techniky, jež člověku umožňuje, aby svými artefakty stále více zvyšoval nezávislost na rámcových přírodních podmínkách. Používání kamenných nástrojů je rovněž důkazem konzumace masa zvířat, která člověk už od počátku aktivně lovil (kamennými vrhacími nástroji?). Je-li tomu tak, nelze vyloučit konflikty mezi nejranějšími skupinami lidí. Zrodil se člověk zároveň jako Homo bellicosus? Nálezy Homo rudolfensis a Homo habilis pocházejí dosud výhradně z východní Afriky a bezprostředních okrajových oblastí. Zda byla obývána další území Afriky, je třeba ještě vyjasnit, ale mělo by být jisté, že zbytek Země tito první lidé neobývali. To se změnilo asi až před 1,8 mil. let, když do světla dějin vstoupila s druhem Homo erectus, jenž se patrně vyvinul z nejstarších forem člověka, nová lidská forma. Vlastí Homo erectus byla rovněž východní Afrika, kde se jeho útlejší podoba od roku 1975 nazývá Homo ergaster (tj. „dělník“, resp. „řemeslník“). Tito vzpřímení lidé byli již relativně vysocí (asi 1,6 –1,7 m). Objem mozku už měli stejný jako všechny pozdější formy člověka a je zcela nepopiratelné, že nástroje vyráběli uvě-

441


Severní ledový oceá n Bilzingsleben 300 000

Mauer

600 000

Dmanisi

Čou-kchou-tien

1,8 mil.

500 000

Lung-ku-pcho 1,9 mil. ?

Nariokotome 1,6 mil.

Tichý oceán

Koobi Fora 1,8 mil.

Olduvai

Sangiran 1,6 mil.

Indický oceán

Atlantský oceán

Mojokerto 1,8 mil. ?

původní území hominidů osídlené oblasti před 300 000 lety významná naleziště fosilií

Out of Africa 1

doměle. Homo erectus periodicky opouštěl africký kontinent (tato první Out migrace se označuje také jako Out of Africa 1), patrně sledoval migraci své of Africa 1 oblíbené lovné zvěře. Relativně rychle, za necelých 200 000 let, rozšířil oblast svého života na Evropu, na velké části Eurasie a východní Asie a pronikl přes pevninské mosty glaciálu až do Indonésie. Počet lidí druhu Homo erectus žijících současně v jedné době se odhaduje na pouhých několik tisíc osob. Malé skupiny jistě žily v rozlehlosti své oikumeny relativně izolovaně, což mělo vliv i na jejich somatická a kulturní specifika. Homo erectus se v průběhu dalšího biologického, kulturního a sociálního vývoje skvěle přizpůsobil rytmu střídajících se chladných a teplých období, přičemž se mu podařilo využívat, udržovat a rozdělávat oheň, čímž započal „prométheovský vzestup“ člověka (André Leroi‑Gourhan). Ve skupinách lovil oštěpy velkou zvěř; budoval první příbytky a před chladem se zřejmě chránil oděvem. Jestliže jsou artefakty z ostrova Flores staré skutečně zhruba 800 000 let, mohly malé skupiny Homo erectus překonat nejméně 19 km široký Lombocký průliv (mezi ostrovy Bali a Lombok) jedině na jednoduchých plavidlech, například vorech. To by platilo i pro přeplutí Gibraltarského průlivu. Asi před milionem let Homo erectus pronikal v Evropě stále více na

442

Vzdálené oblasti

sever a během tamních ledových dob se dostal na prostorové hranice svých

Pěstní klíny životních možností. Na všech nalezištích Homo erectus se nyní vedle úštěpo-

vých nástrojů nacházely pěstní klíny používané jako univerzální nástroje. Výrobní technika a tvar jsou už standardizovány a základem jejich skoro milion let dlouhého používání je patrně tradice zprostředkovaná jakousi podobou jazyka. V rozlehlých územích východní Asie jsou pěstní klíny dosud skoro neznámé; je možné, že v tomto období nejstaršího paleolitu došlo k první kulturní a prostorové diverzifikaci. Před 300 000 až 200 000 lety zmizel Homo erectus s počátkem středního paleolitu z dějin. O tom, zda nedávno objevená skupina Homo floresiensis na indonéském ostrově Flores, vyznačující se malým vzrůstem a velice malým objemem mozku, pouhých 300 až 400 cm3, je izolovaným potomkem druhu Homo erectus, nebo patologickým jevem, se vede živá diskuse, jež nedospěla k jednoznačnému výsledku. Podle malého počtu nálezu fosilií se v Evropě a Asii z Homo heidelbergensis (erectus) přes dosud nejasný mezistupeň (anteneandertálec, Homo sapiens praesapiens, archaický Homo Neandertálci sapiens) vyvinul Homo neanderthalensis. Neandertálec se stal „nejpopulárnějším“ pračlověkem a v dějinách bádání lze na něm příkladně sledovat evoluci od hrubého, kyjem mávajícího „opočlověka“ ke zcela lidsky myslícímu a jednajícímu člověku, přičemž debata dnes opět nabývá na intenzitě kvůli výsledkům genetiky, které jeho genetický odkaz v moderním člověku popírají a v jeho pozdní „klasické“ formě spatřují slepou uličku evoluce. Za zhruba 200 000 let života se neandertálec musel přizpůsobit nejméně dvěma velkým ledovým dobám a jedné době meziledové. To provázela somatická změna, přičemž početně nejčastěji je tradována jeho mladší forma, takzvaný „klasický“ neandertálec s markantními nadočnicovými oblouky. Byl skvěle přizpůsoben chladu. Ze zhruba sedmdesáti nalezišť existují pozůstatky více než tří set osob, částečně s kompletní kostrou. Nacházejí se na území od jihovýchodní Evropy až po oblast východně od Kaspického moře (až do Uzbekistánu) a od Předního východu (až do Iráku) až po jižní okraj arktického ledovcového pásma. Neandertálec obýval v počtu několika tisíců současně žijících jedinců evropský kontinent s jeho okrajovými územími a odráží tak vlastní přínos tohoto subkontinentu k evoluci člověka. Pěstní klíny se používaly už jen zřídka a objevovaly se menší nástroje, jež mohly – jako například klínovité nože typu Prądnik v pásmu severně od Alp od východní Francie po Polsko – představovat určitou regionální tradici, případně komunikační území. Dále je technicky významné vsazování kamene do dřevěných nebo kostěných rukojetí, tedy zhotovování vícedílných nástrojů usnadňujících lov a čtvrcení kořisti. Hrudky červeného minerálního barviva nasvědčují jakémusi malování (těla?), o čemž Hroby svědčí drobné ozdoby. Neandertálci byli první, kdo pohřbívali své mrtvé. Zakládali hroby i pro féty a malé děti. Hroby svědčí o rituálním přístupu ke smrti, který od této doby neodlučně patří k lidskému životu a myšlení.


443

Hodně badatelů soudí, že mrtví dostávali do hrobu výbavu, což nasvědčuje představě nějakého záhrobí – v širším smyslu tedy jakémusi ranému náboženství. Neandertálec pečoval o své staré a nemocné, což hovoří o silné empatii. Nejpozději od nálezu jazylky nezbytné pro řeč už nikdo řečovou schopnost neandertálců nezpochybňuje. V polovině poslední doby ledové neandertálci vymřeli; jejich poslední zástupci žili na jihozápadě Evropy asi až do období 30 000 –27 000 př. Kr. Vzhledem k tomu, že nejstarší moderní člověk, Homo sapiens, tou dobou osídlil už skoro celou Evropu, nelze pochybovat o tom, že obě formy člověka koexistovaly, ať už jakkoli, ledaže by se datování muselo revidovat. Scénáře sahají od vyhlazení neandertálců moderními lidmi, pro což ne existují řádné archeologické a patologické nálezy, až po postupné vymření v izolovaných skupinách. Anatomicky moderní člověk (Homo sapiens) se podle současného stavu paleoantropologického bádání a podle genetických analýz vyvinul z pozdního Homo erectus výlučně v Africe asi před 200 000 až 150 000 lety – opět jsou zde příslušné rané doklady z východní Afriky. Multiregionální vznik moderního člověka berou v úvahu už jen ojedinělí antropologové, a tak nabývá na platnosti model Out of Africa 2. Kdy a v kolika migračních vlnách i jakým směrem člověk Afriku opouštěl, není dosud jasné. Jeden směr vedl až do jižní Afriky, kde naleziště nasvědčují době asi před 100 000 až 70 000 lety, mezi nimi jeskyně Blombos (Jihoafrická republika), z níž pocházejí v současnosti nejstarší umělecké projevy moderního člověka. V té době Migrační jedna migrace zřejmě vedla do levantského koridoru, kde před 100 000 vlny a směry až 50 000/40 000 lety žil moderní člověk v bezprostředním sousedství s neandertálci a používal nástroje moustérienské industrie. V Levantě se jeho cesta větvila do Evropy a do Asie. Oba světadíly byly od doby asi před 30 000 lety obývány pouze moderními lidmi a po vymizení neandertálců byli jediní, kdo vzali osud světa do svých rukou. Jejich technický aparát se stále více vyvíjel. Rozmanitost forem nástrojů a loveckých zbraní narůstala; poprvé se objevuje luk. Před 30 000 př. Kr. se vytvářela umělecká díla nejen jako jeskynní malby a rytiny, ale i jako celoplastické figurky lidí a zvířat, rovněž umělecká díla vysoké abstraktnosti a jako výraz symbolického myšlení. Objevují se nejstarší hudební nástroje v podobě jednoduchých fléten. Ke konci doby ledové bylo ochočeno první zvíře, vlk. Pes je tak nejstarším domácím zvířetem. Anatomicky modernímu člověku se už během poslední doby ledové podařil skok na dva světadíly, na které do té doby člověk nevkročil: do Austrálie asi 60 000 let př. Kr. a do Ameriky asi 30 000 let př. Kr. Zatímco moderní člověk se mohl do Austrálie dostat jedině po moři, tedy na vorech, monoxylech nebo člunech jakýmsi „přeskakováním z ostrova na ostrov“, suchozemská cesta z východní Asie do Ameriky vedla v důsledku vázání vody v polárním ledu ve vrcholných fázích arktického zalednění pouze přes tehdejší Beringii, asi 1000 km široký pevninský most doby ledové.

444

Vzdálené oblasti

Austrálie Jak Austrálie, tak celý americký kontinent byly osídleny relativně a Amerika rychle. Lidé neputovali jen při pobřeží, ale pronikali i hluboko do vnitro-

zemí a nakonec prošli celou pevninu. Tyto migrace se patrně odehrávaly vícekrát a nezávisle na sobě. A tak se soudí, že v Americe existovalo starší osídlení asi před 12 000 roky a mladší, paleoindiánské, asi v letech 10 000 až 9000 př. Kr. (cloviská facie), jež dalo základ později tak vzkvétajícímu indiánskému světu. Vedle osidlování po zemi se diskutuje o pohybu čluny při tichomořském pobřeží, kterým se relativně brzy dosáhlo tichomořské Jižní Ameriky (Monte Verde, Chile). Naopak existují i ojedinělé názory zvažující dokonce transatlantické pohyby jak na severu (ze severozápadní Evropy?) po jižním okraji arktického ledového pásma, tak na jihu (z Afriky?). Ke konci doby ledové před 12 000 lety se moderní člověk vyskytoval už na všech obyvatelných pevninách a při nich ležících ostrovech a různým životním prostorům se všude – nehledě ke geoklimatickým rozdílům ve flóře a fauně – ve více či méně somatické a kulturní jednotě skvěle přizpůsobil jako lovec a sběrač. Nejpozději v tomto období, v mladším paleolitu, se různé fenotypy lidstva od sebe oddělily a dále se utvářely, lidstvo v rané době poledové se odhaduje už asi na pět až deset milionů osob. S koncem doby ledové se rychlým oteplováním rámcové podmínky pro člověka podstatně změnily. Část fauny doby ledové s velkými migrujícími stády mamutů, sobů a tarpanů (divokých koní) rychle vymírala a převládala stálá zvěř doby poledové, jako například jeleni. Flóra doby ledové ustupovala ve dříve chladných oblastech stále hustějšímu lesu a vyvinul se tak bohatý vegetační kryt; v jiných oblastech Země byla stále zelená krajina. Tající ledy vedly v rané době poledové k zaplavení níže položených pobřežních oblastí, které patrně skrývají ještě mnoho neobjevených lokalit z této doby. Člověk reagoval na takto změněné životní prostředí dvěma strategiemi, jež budou mít vliv na jeho další dějiny. První strategie spočívala v pokračování v tradičním lovu a sběru za stálého přizpůsobování se přírodním zdrojům, druhá v usedlém životě zemědělců a chovatelů dobytka. Tyto strategie se zcela nevylučovaly, ale zdá se, že v následující době se jen málokterý zemědělec stal lovcem a sběračem, přičemž lovci a sběrači dokonce setrvávali na jednom místě. Neolitická „Neolitická revoluce“ proběhla během dvou až tří tisíc let, nejdříve asi revoluce v Úrodném půlměsíci Přední Asie. Jednalo se o revoluční proces, jehož konečný výsledek – domestikace divoké zvěře a kultivace planých rostlin – zahájil novou etapu lidských dějin trvající dodnes. Naše výživa se stále ještě zakládá na neolitických kořenech. Americký geograf a evoluční biolog Jared Diamond publikoval roku 1997 tezi, že v oné době nastal na nejdůležitějších světadílech – Asii, Evropě a Americe – kulturně nestejný vývoj. Zvýhodněny a „bohatší“ byly ty končiny, kde pestrá nabídka užitkových zvířat a rostlin napomáhala zavedení usedlého způsobu života, znevýhodněny a „chudší“ byly ty, které měly k dispozici jen nepatrný


445

potenciál. Ačkoli účinné síly vedoucí k neolitizaci mají různé kořeny, v případě jednoho z center, v němž docházelo k nejvíce inovacím, Přední Asii, vyplývá na základě dnešních spektakulárních nálezů v Göbekli Tepe zcela evidentně jeho lovecko-sběračský původ. Zemědělství a chov dobytka se razantní rychlostí rozšířily po celé Přední Asii a odtud jednak do Egypta, Mezopotámie, Íránské vysočiny, jednak po celém Středomoří a Evropě. Asi do roku 5000 – 4000 př. Kr. byl tento vrstevnatý proces, zakládající se na migraci, kolonizaci a akulturaci, prakticky uzavřen. Další raně neolitizační centra s vlastními kulturními plodinami a domácími zvířaty se nacházela v Africe, východní a jihovýchodní Asii. Stále se vede diskuse, do jaké míry docházelo ke vzájemně nezávislým nebo konvergentním vývojovým trendům. Znalosti potřebné k domestikaci zvířat a rostlin mohly být ovšem zprostředkovány také pronikáním podnětů – příslušného know-how. Teprve podstatně později došlo kolem roku 3500 př. Kr. ve Střední a Jižní Americe ke kultivaci prvních planých rostlin, a to především dnešní hlavní potraviny lidí a zvířat – kukuřice. Neolitický způsob života přinesl člověku zásadní změny: trvale se usazoval na jednom místě, jeho životní základy byly stabilnější a hustota osídlení rychle narůstala. A tak zanedlouho vznikala první velká sídliště, ze kterých se od roku 4000 př. Kr. vyvíjela města vyspělých kultur s hospodářskými, sociálními a náboženskými rozdíly. V nejvýznamnějších oblastech rané neolitizace, v Mezopotámii, Egyptě, jižní Asii, Číně a Střední Americe, vznikaly vyspělé kultury se státními systémy vyznačujícími se písmem. Písmo umožnilo zachycovat události, ať už obchod, či genealogii panovníků, vedlo tedy i k vývoji historického vědomí a představuje počátek náboženské, mytologické, právní a historické tradice. Usedlé skupiny byly mnohem více než mobilní lovci a sběrači odkázány na směnu surovin a zboží. Tyto kontakty vytvořily rozsáhlou suchozemskou i námořní síť, na jejímž pozadí se zprostředkovávaly také technické inovace nebo náboženské proudy. Příkladem budiž používání zvířat k tahu vozů a orbě, šířící se v období 5000 až 4000 př. Kr., i megalitická kultura západní a severní Evropy. Metalurgii přináleží v tomto kontextu zvláštní, částečně globální význam, neboť hornictví a hutnické zpracování rud, distribuce surových kovů a další zpracování sléváním a kováním se v kultuře poříčí Indu a západní Evropě v podstatě nelišily. Sledujeme-li vývoj v době bronzové, pokračovalo toto úzké technické a hospodářské propojení center a periferií i mezi vyspělými kulturami a okrajovými kulturami Starého světa neznajícími písmo. Inovace doby bronzové – všude zavedený chov koní nejdříve jako tažných, potom jako jízdních zvířat, používání mobilnějších vozů s paprskovými koly, rovněž jako vozů válečných, další vývoj lodní techniky, nadregionální produkce cínu a jantaru – svědčí o zvýšené mobilitě, o evoluci rychlosti a o sbližování společností, které se uvnitř nadále lišily dělbou práce, přičemž mnohdy byly dlouhodobě stanoveny i role obou pohlaví. Jak úzce byl osud jednotlivých říší

Velká sídliště a rané vyspělé kultury

Inovace doby bronzové

446

Vzdálené oblasti

vyspělých kultur Přední Asie a východního Středomoří propojen, ukazují dramatické události takzvaného stěhování mořských národů, jež celý tento vyvážený systém – až na Egypt – prakticky zničily. Ještě se krátce zmiňme o zemi, která má dnes globální význam. Během Japonsko starších fází dějin leželo Japonsko na okraji oikumeny. První lidé přišli na souostroví před 50 000 až 40 000 lety po pevninském mostě ze severovýchodní Asie. Na ostrovech, dnech dosažitelných pouze po moři z jihu (Tchaj-wan, východní Polynésie), ze západu (Korea, Čína) a severovýchodu (Sibiř), započal vlastní kulturní vývoj s regionálními specifiky asi před 14 000 lety. Tento vývoj se vyznačuje po tisíce let trvající formou života relativně usedlých lovců a sběračů ve vnitrozemí a uživatelů mořských zdrojů na pobřeží. Lovci a sběrači si už zřizovali stabilní obydlí a vypalovali keramické nádoby, jež jsou nejstarší na světě (období Džómon). Obraz se rázem změnil, když kolem roku 500 až 300 př. Kr. bylo převzato z Koreje umělé zavlažování a z Číny pěstování vodní rýže a když obyvatelé Japonska přešli v období Jajoi najednou k zemědělství a chovu dobytka. Vznikala první větší sídla a s tím bezprostředně nastoupila bronzová a železná technologie. Bronz se používal především k výrobě honosných a rituálních předmětů, jako zvonů. Sociální a politická diferenciace ve více než stovce „království“ nakonec vyústila v sjednocovací proces, o kterém zpravuje čínská Historie království Wej (kolem 300 po Kr.) a jenž pokračoval v období Kofun. Pro ně specifické velké mohyly, ve kterých se podle tradice pohřbívali mytičtí císařové Japonska, překonávaly velikostí půdorysu mnohé egyptské pyramidy. Raně historické období Japonska, jemuž dočasně patřilo území i v protější Koreji, skončilo kolem roku 600 po Kr. přijetím buddhismu a jeho infrastruktury (kláštery, chrámy, písmo, umění, symbolika), čímž se velice rychle změnil ráz země.

Kruh se uzavírá Amerika Když Viking Leif, syn Erika Rudého, vyplul z Grónska a kolem roku 1000

po Kr. založil ve Vinlandu na americkém severozápadním pobřeží osady, které přečkaly asi dvě generace, bez následků pro tamní pobřežní indiány, přišli do Ameriky poprvé jiní lidé než indiáni. Trvalo ještě další staletí, než na americkou půdu vkročili Evropané znovu, tentokrát z jiných důvodů. Po „objevení“ Ameriky 12. října 1492 Kryštofem Kolumbem, jež křesťanské Evropě zásadně proměnilo její dosavadní obraz světa, následovalo ve víru průzkumu, evangelizace, dobývání, ctižádostivosti, touhy po slávě a zlatě a zakládání nové existence relativně rychle krvavé podrobení indiánských civilizací Střední a Jižní Ameriky Španěly a jejich společníky. Poté Evropané vytlačili na americkém kontinentu indiánské obyvatelstvo, které se teprve dnes – v době globálně uznávaných lidských práv – opět zvýšenou měrou navrací ke svým kořenům a dožaduje se svých práv.


447

Austrálie měla přes svou odloučenost především na severozápadě spojení přes Torresův průliv s jihovýchodní Asií a před přistáním prvních Evropanů určitě existovaly jisté kontakty; prakticky však zůstávala oddělena od zbytku světa. Evropané se setkali s Austrálci jako s domnělými živými relikty obyvatelstva „doby kamenné“, jejich počet se odhadoval na 300 000 až 500 000 osob. Přesto však se toto obyvatelstvo za dobu své přítomnosti na kontinentu, trvající nějakých 50 000 let, rozdělilo asi na pět set kmenů, přičemž každý měl svůj jazyk. Jejich jednoduchý život a komplexní „čas snů“ slouží dodnes pravěké archeologii jako analogie, k nimž se i z jiných kontinentů druží další „lidé doby kamenné“, kteří údajně teprve nedávno vstoupili do styku s moderním světem. V předhistorických dobách se lidé pohybovali pouze při pobřeží. Dělo se tak ve Středozemním moři, Rudém moři, v Perském zálivu a Indickém oceánu i při evropském a západoafrickém pobřeží Atlantiku. Teprve s vyvíjející se mořeplavbou a navigační technikou se podařilo proniknout do končin vzdálenějších od pevniny. Stejně jako se v době bronzové Starého světa vytvářely rozsáhlé kontakty díky pobřežní plavbě, dalo se v jiných částech světa pozorovat něco podobného. Do této doby spadá v četných oblastech jihovýchodní Asie a Oceánie dynamický proces s velikým významem pro budoucnost. Archeologicky je od roku 1952 doložen jako lapitská kultura podle lokality Lapita na poloostrově Foué u obce Koné na západním pobřeží ostrova Nová Kaledonie (Grande Terre). Tento proces má nesmírný kulturněhistorický význam, protože nositelé lapitské kultury osídlili asi od roku 2000 př. Kr. velkou část jižního Pacifiku. Sběračství a lovectví poprvé vystřídaly společnosti věnující se zemědělství, třebaže zde i nadále mají velký význam mořské zdroje. Ručně vyráběná keramika typická pro lapitskou kulturu – zdobila se otisky mušlí – se našla od Nové Guineje, Nové Kaledonie přes Melanésii až po Polynésii, zejména na ostrovech Samoa a Tonga. Toto obrovské rozšíření probíhalo jakýmsi „přeskakováním z ostrova na ostrov“ od západu na východ na lodích schopných plavby na širém moři, patrně na člunech s vahadly. Osídlení Nového Zélandu kolem roku 1000 po Kr. představovalo závěr námořních migrací, při nichž se jednou možná dosáhlo i Jižní Ameriky, odkud se do Polynésie dostaly batáty, které doplnily domácí jídelníček sestávající ze šlechtěných jamů a taru (kolokázie jedlá), psů a kurů domácích i krys ostrovních (potkan maorský). K základním zdrojům výživy patřily rovněž banány a především univerzální chlebovník. O původu nositelů austronéské lapitské kultury, jež věda považuje za předky historických Polynésanů, existují dodnes různé teorie. Není jasné, zda pocházejí z jihoasijské pevniny nebo z hlavních ostrovů západního Tichomoří (například Indonésie, Filipín, Tchaj-wanu, Nové Guiney). Obsidián, který se nachází pouze na Bismarckově souostroví, se zpracovával na ceněné kamenné nástroje a jeho značné rozšíření svědčí o rozsáhlých stycích na širém Pacifiku. Následně se na ostrovech prosazovaly indigenní vývojové trendy, někdy též endemické,

Austrálie

Polynéská lapitská kultura

448

Vzdálené oblasti

jak ukazují například obrovské kamenné sochy na Velikonočním ostrově, jež objevil Holanďan Jacob Roggeveen o Velikonoční neděli roku 1722. Sochy jsou dodnes záhadou a jako analogie megalitických monumentů hrají velikou roli v prehistorické archeologii. Polynéské ostrovní společnosti byly mezi sebou spojeny kruhovou výměnou prestižního zboží, která je jako „kula“ v etnologii a prehistorickém bádání dodnes považována za důležitou analogii interkulturní výměny a jejích motivů. I když je moderní člověk jedinou lidskou formou, jež zbyla z hlubin evoluce a dějin a která osídlila celou Zemi a vstupuje i do vesmíru, klade se na pozadí jeho biologického vývoje otázka, kam jej jeho dějiny povedou. Zůstane Homo sapiens jediným druhem člověka? Nemůže evoluce pokračovat k jiné formě člověka, zvláště pak v razantně se měnícím světě? Jaký vliv má tento svět na kognitivní schopnosti, na vědomí, na odpovědnost za vše, co dnes přenášíme na budoucí generace? Řada existenciálních otázek se klade teprve v kontextu vědomí toho, že se můžeme ohlížet zpět za dlouhými dějinami. Starověký člověk si svou dějinnost začal silněji a trvale uvědomovat až v polovině 1. tisíciletí př. Kr. Toto uvědomění provázelo rozšíření jeho Geografický geografického obrazu světa. Nejlepší představy měl o západě Starého obraz světa světa, od Přední Asie až po západní Evropu, zato střední a východní Asie zůstávaly na antické mapě dlouho bílými místy. V jihoevropském prostoru měly silný kulturní vliv objevné, výzkumné a kolonizační plavby Foiníčanů a Řeků zahrnující takřka celé Středomoří. Jejich setkávání s lidmi až dosud „cizími“ vedlo k trvalým kontaktům se starověkými okrajovými národy, jako Skythy, Thráky nebo Kelty. Keltové pronikli z periferie Starého světa až do jeho kulturních center, byla to událost, která se s jinými nositeli (Germány, Huny) periodicky opakovala až do konce antiky. Daleké objevné plavby, jako například plavba Pýthea z Massalie (dnešní Marseille) až do Severního moře anebo hledání baltského jantaru a pramenů Nilu za posledního julsko-klaudijského císaře Nerona, vymezovaly hranice tehdy Řekům a Římanům známého světa. Římská říše v době svého největšího rozšíření za císaře Traiana spojovala skoro všechny dřívější „světové říše“ Přední Asie a Středomoří. Zahrnovala stará foinícká a řecká území a rozšířila se o starou keltskou zemi v Galii, Anglii a jižním Německu i o ilyrské a thrácko-dácké oblasti v jihovýchodní Evropě. Své hranice jistila vojenskými objekty, na některých úsecích pak dlouhými zdmi. Na východě zaujímala území makedonsko ‑perské velkoříše Alexandra Velikého i s jeho následnickými říšemi. Latina (a na východě řečtina) se stala obecným dorozumívacím jazykem mezi Eufratem a Irským mořem, mezi Rýnem, Dunajem a severním okrajem Sahary. Římané se plavili přes Rudé moře až do jižní Asie, kde s indickými partnery provozovali lukrativní obchod (hedvábí, koření, slonovina). Na indickém subkontinentu existovala v době intenzivních styků se Západem celá řada menších následnických států mocné maurjovské říše,


449

jejíž mocný vládce Ašóka intenzivně podporoval Buddhovo učení, takže se buddhismus stal vedle tradičního hinduismu hlavním náboženstvím nejdříve jižní Asie, poté díky misijní činnosti celé východní Asie. Podobné vyrovnávací procesy se odehrávaly ve staré Evropě, kde antické řecké a římské náboženství vystřídalo v pozdní antice křesťanství. V Číně vytvořili císařové dynastie Čchin a Chan „říší středu“ velký jednotný stát s příslušnou vojenskou a civilní strukturou. Nejpozději od této doby existuje čínská identita, kterou obzvláště formovalo Konfuciovo učení a v níž mnozí Číňané spatřují možnost i do budoucna kráčet vlastní cestou. Kolem počátku našeho letopočtu započal s nástupem buddhismu zrozeného v severní Indii další náboženský vyrovnávací proces v celé jižní, střední a východní Asii včetně Koreje a Japonska; všichni vládcové podporovali buddhismus a všude bylo možno vykonávat stejné, všem známé obřady. Ke zcela nezávislému, avšak srovnatelnému vývoji docházelo v částech amerického kontinentu, kde se zvláště v Mezoamerice vytvářely komplexnější společnosti na základě výkonného zemědělství, jako například kultura Olméků, která je svými pyramidami, chrámy a velkými plastikami stále znovu srovnávána se Starým světem. Bezpochyby dala impuls vývoji k následujícím, písma znalým indiánským civilizacím Mayů, Toltéků a Aztéků, k nimž lze v Jižní Americe jako poslední postavit po bok inckou „Zemi čtyř částí“, jejíž další vývoj násilně ukončili evropští conquistadoři. Tyto civilizace ve svých základních rysech (božstvech, vládní struktuře, písmu, kalendáři, systému měst atd.) si nijak nezadají s kulturami Starého světa. Připomeňme si, jakými slovy ocenil staromexická díla evropský umělec té doby, Albrecht Dürer, v Bruselu koncem srpna roku 1520: „A neviděl jsem za celý svůj život ničeho, co by mé srdce tolik potěšilo jako tato věc … a podivoval jsem se subtilním ingeniím lidí těch cizích krajů.“ Ve slovech vzdávajících poctu neznámému indiánskému umělci cítíme Dürerův hluboký humanistický životní postoj, který v době různých reformací bral v potaz i to „cizí“ a zdánlivě zaostalé. Byl to zrod nového, globálního pohledu, jenž je navzdory všem minulým a současným omylům a zmatkům jedině možný.

450

Seznam literatury

SEZNAM LITER ATURY

Vývoj člověka do konce starého paleolitu Bosinski, Gerhard: Urgeschichte am Rhein, Tübingen 2008. Carbonell, Eudald/Bermúdez de Castro, José M. aj.: Los primeros pobladores de Europa, Ultimos descubrimientos y debat actuel. The First Europeans: Recent Discoveries and Current Debate, Burgos 1998. Foley, Robert: Menschen vor Homo sapiens. Wie und warum unsere Art sich durchsetzte, Stuttgart 2000. Isaac, Glynn L. (ed.): Koobi Fora Research Project, Vol. 5: Plio-Pleistocene Archaeology, Oxford 1997. Johanson, Donald/Edey, Maitland: Lucy – Die Anfänge der Menschheit, München 1982. Leakey, Mary Douglas: Olduvai Gorge, Vol. 3: Excavations in Beds I and II 1960 –1963, Cambridge 1971. Leakey, Richard/Lewin, Roger: Der Ursprung des Menschen. Auf der Suche nach den Spuren des Humanen, Frankfurt am Main 1992. Lumley, Henry De/Nioradze, Media aj.: Les industries lithiques préoldowayennes du debut du Pleistocène inferieur du site de Dmanisi en Géorgie, in: L’Anthropologie 109 (2005), str. 1–122. Molines, Nathalie/Moncel, Marie-Hélène aj.: Les premiers peuplements en Europe, Oxford 2003. Roberts, Mark B./Parfitt, Simon A. (ed.): Boxgrove. A Middle Pleistocene Hominid Site at Eartham Quarry, Boxgrove, West Sussex, London 1999. Roebroeks, Wil/Kolfschoten, Thys van (ed.): The Earliest Occupation of Europe, Leiden 1995. Schrenk, Friedemann: Die Frühzeit des Menschen. Der Weg zum Homo sapiens, München 1996. Tobias, Phillip V. (ed.): Hominid Evolution: Past, Present, and Future, New York 1985. Turner, Elaine: Miesenheim I. Excavations at a Lower Palaeolithic Site in the Central Rhineland of Germany, Mainz 2000. Vlcek, Emanuel/Mania, Dietrich aj.: Der fossile Mensch von Bilzingsleben. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas. Langenweißbach 2002. Walker, Alan/Leakey, Richard: The Nariokotome Homo Erectus Skeleton, Cambridge 1993. Walker, Alan/Shipman, Pat: The Wisdom of Bones. In Search of Humans Origins. London 1996.

Od vzniku neandertálce po konce ledových dob Athreya, Sheela/Glantz, Michelle/Ritzman, Terrence: Is Central Asia the Eastern Outpost of the Neandertal Range? A Reassessment of the Teshik-Tash Child, in: American Journal of Physical Anthropology 138 (2009), str. 45 – 61. Bartov, Yuval et al.: Catastrophic Arid Episodes in the Eastern Mediterranean Linked with the North Atlantic Heinrich Events, in: Geology 31/5 (2003), str. 439 – 442.

Seznam literatury

451

Bolus, Michael: Der Übergang vom Mittel- zum Jungpaläolithikum in Europa. Eine Bestandsaufnahme unter besonderer Berücksichtigung Mitteleuropas, in: Germania 82 (2004), str. 1–54. Czarnetzki, Alfred: Artifizielle Veränderungen an den Skelettresten aus dem Neandertal, in: Festschrift 75 Jahre Anthropologische Staatssammlung München (ed. Peter Schröter), München 1977, str. 215 –219. Derevianko, Anatoly P.: The Middle to Upper Paleolithic Transition in the Altai (Mongolia and Siberia), in: Archaeology, Ethnology & Anthropology of Eurasia 3/7 (2001), str. 70 –103. D‘Errico, Francesco: The Invisible Frontier. A Multiple-Species Model for the Origin of Behavioral Modernity, in: Evolutionary Anthropology 12 (2003), str. 188 –202. Farizy, Catherine/David, Francine/Jaubert, Jacques: Hommes et Bisons du paléolithique moyen à Mauran (Haute-Garonne), XXXe Suppl. Gallia Préhistoire, Paris 1994. Gaudzinski, Sabine: Wisentjäger in Wallertheim, Zur Taphonomie einer mittelpaläolithischen Freilandfundstelle in Rheinhessen, in: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 39 (1992), str. 245 – 423. Gaudzinski, Sabine: Vorbericht über die taphonomischen Arbeiten zu Knochengeräten und zum faunistischen Material der mittelpaläolithischen Freilandfundstelle Salzgitter-Lebenstedt, in: Archäologisches Korrespondenzblatt 28 (1998), str. 323 –337. Gherase, Mircea aj.: An Early Modern Human from the Pestera cu Oase, Romania, in: Journal of Human Evolution 45 (2003), str. 245 –253. Heinrich, Hartmut: Origin and Consequences of Cyclic Ice Rafting in the Northeast Atlantic Ocean During the Past 130,000 Years, in: Quaternary Research 29 (1988), str. 143 –152. Koenigswald, Wighart von: Lebendige Eiszeit – Klima und Tierwelt im Wandel, Darmstadt 2002. Rougier, Helène aj.: Pestera cu Oase 2 and the Cranial Morphology of Early Modern European, in: Proceedings of the National Academy of Sciences 104/4 (2007), str. 1165 –1170. Summer, Jeffrey D.: The Shanidar IV Flower Burial: a Re-evaluation of Neanderthal Burial Ritual, in: Cambridge Archaeological Journal 9,1 (1999), str. 127–129. Weniger, Gerd C. Neanderthals and Early Humans – Human Contacts on the Borderline of Archaeological Visibility, in: When Neanderthals and Modern Humans Met (ed. Nicholas Conard), Tübingen 2006, str. 21–32.

Vznik a konsolidace jazyků Bammesberger, Alfred (ed.): Languages in Prehistoric Europe, Heidelberg 2003. Cavalli-Sforza, Luigi L.: Gene, Völker, Sprachen. Die biologischen Grundlagen unserer Zivilisation, Darmstadt 1999. Cowgill, Warren/Mayrhofer, Manfred: Indogermanische Grammatik, Band I, Heidelberg 1986. Greenberg, Joseph Harold: Indo-European and Its Closest Relatives. The Eurasiatic Language Family, Stanford 2002. Haarmann, Harald: Weltgeschichte der Sprachen. Von der Frühzeit des Menschen bis zur Gegenwart, München 2006. Janda, Michael: Eleusis. Das indogermanische Erbe der Mysterien, Innsbruck 2000. Janda, Michael: Die Musik nach dem Chaos. Der Schöpfungsmythos der europäischen Vorzeit, Innsbruck 2010. Mallory, James P./Adams, Douglas Q. (ed.): Encyclopedia of Indo-European Culture, London/Chicago 1997. Meier-Brügger, Michael: Indogermanische Sprachwissenschaft, Berlin 2002. Schmitt, Rüdiger: Dichtung und Dichtersprache in indogermanischer Zeit, Wiesbaden 1967. Wiese, Harald: Eine Zeitreise zu den Ursprüngen unserer Sprache. Wie die Indogermanistik unsere Wörter erklärt, Berlin 2007.

452

Seznam literatury

Neolitizace a rané sociální struktury Ammerman, Albert J./Cavalli-Sforza, Luigi L.: A Population Model for the Diffusion of Early Farming in Europe, in: The Explanation of Culture Change. Models in Prehistory (ed. Colin Renfrew), London 1973, str. 343 –358. Binford, Lewis R: Post-Pleistocene Adaptations, in: New Perspectives in Archaeology (ed. Sally R. Binford a Lewis R. Binford), Chicago 1968, str. 313 –341. Boserup, Ester: The Conditions of Agricultural Growth. The Economies of Agrarian Change under Population Pressure, London 1965. Braidwood, Robert J.: The Near East and the Foundations for Civilization, Oregon 1962. Breasted, James H.: Survey of the Old World, Boston aj. 1919. Cauvin, Jacques: Naissance des divinités, Naissance de l’agriculture. La révolution des symboles au Néolithique, Paris 1994. Eisenhauer, Ursula: Untersuchungen zur Siedlungs- und Kulturgeschichte des Mittelneolithikums in der Wetterau, Bonn 2002. Herskovits, Melville J.: Economic Anthropology. A Study in Comparative Economics, New York 1960. Childe, Vere Gordon: Man Makes Himself, London 1936. Childe, Vere Gordon: The Danube in Prehistory, Oxford 1929. Lubbock, John: Die Entstehung der Zivilisation und der Urzustand des Menschengeschlechtes, erläutert durch das innere und äußere Leben der Wilden, Jena 1870. Lüning, Jens (ed.): Die Bandkeramiker. Erste Steinzeitbauern in Deutschland, Rahden/ Westfalen 2005. Lüning, Jens: Erneute Gedanken zur Benennung der neolithischen Perioden, in: Germania 74 (1996), str. 233 –237. Lüning, Jens: Zum Kulturbegriff im Neolithikum, in: Praehistorische Zeitschrift 47 (1972), str. 145 –173. Redman, Charles: The Rise of Civilization, San Francisco 1978. Renfrew, Colin: Archaeology and Language, New York 1988. Ruddiman, William F.: The Anthropogenic Greenhouse Era Began Thousands of Years Ago, in: Climatic Change 61 (2003), str. 261–293. Uerpmann, Hans-Peter: Probleme der Neolithisierung des Mittelmeerraums. Wiesbaden 1979. Zimmermann, Andreas/Meurers-Balke, Jutta/Kalis, Arie J.: Das Neolithikum im Rheinland, in: Bonner Jahrbücher 205 (2005), str. 1– 63.

Od prvních vesnic k raně městským strukturám ArchaeNova e. V. (ed.): Erste Tempel – Frühe Siedlungen. 12000 Jahre Kunst und Kultur. Ausgrabungen und Forschungen zwischen Donau und Euphrat, Oldenburg, 2009. Badisches Landesmuseum (ed.): Vor 12.000 Jahren in Anatolien. Die ältesten Monumente der Menschheit, Stuttgart, 2007. Bonte, Pierre et al. (ed.): Domestications animales: dimensions sociales et symboliques, Actes du VIIe Colloque international de l’association „L’Homme et l’Animal. Société de Recherche interdisciplinaire“. Hommage à Jacques Cauvin, Paris 2004. Cauvin, Jacques: Naissance des divinités. Naissance de l’agriculture, La revolution des symboles au néolithique, nouvelle edition, Paris 1997. Dietler, Michael/Hayden, Brian (ed.): Feasts. Archaeological and Ethnographical Perspectives on Food, Politics, and Power, Washington 2001. Falk, Harry (ed.): Wege zur Stadt. Entwicklung und Formen urbanen Lebens in der alten Welt, Hempen/Bremen, 2005. Hodder, Ian: The Leopard’s Tale. Revealing the Mysteries of Çatalhöyük, London 2006. Hrouda, Barthel: Der Alte Orient. Geschichte und Kultur des alten Vorderasien. Gütersloh 1991.

Seznam literatury

453

Kuijt, Ian (ed.): Life in Neolithic Farming Communities. Social Organization Identity and Differentiation, New York aj. 2000. Mithen, Steven: After the Ice. A Global Human History 20,000 –5000 BC, London 2003. Nissen, Hans J./Heine, Peter: Von Mesopotamien zum Irak. Kleine Geschichte eines alten Landes, Berlin 2003. Roaf, Michael: Mesopotamien. Kunst, Geschichte und Lebensformen. Bildatlas der Weltkulturen, Augsburg 1998. Scarre, Chris (ed.): The Human Past. World Prehistory and the Development of Human Societies, London 2005. Schmidt, Klaus: Sie bauten die ersten Tempel. Das rätselhafte Heiligtum der Steinzeitjäger. Die archäologische Entdeckung am Göbekli Tepe, München 2007.

Starověký Egypt Assmann, Jan: Ägypten. Eine Sinngeschichte, München 1996. Bayer, Christian: Echnaton. Sonnenhymnen, Ägyptisch/Deutsch, Stuttgart 2007. Bietak, Manfred: Tell el-Dab’a V. Untersuchungen der Zweigstelle Kairo des Österreichischen Archäologischen Instituts 8, Wien 1991. Dreyer, Günter: Umm El.Qaab I, Das prädynastische Grab U-j und seine frühen Schriftzeugnisse, Mainz 1998. Fecht, Gerhard: Der Vorwurf an Gott in den Mahnworten des Ipuwer, in: Zeitschrift für ägyptische Sprache und Altertumskunde 85 (1960), str. 83 –91. Gestermann, Louise: Monumentaldemotisch, in: Per aspera ad astra, Festschrift für Wolfgang Schenkel zum neunundfünfzigsten Geburtstag, Kassel 1995, str. 31–50. Haussig, Hans W. (ed.): Herodot. Historien, Stuttgart 41971. Hayes, William C.: A Papyrus of the Late Middle Kingdom in the Brooklyn Museum [Papyrus Brooklyn 35.1446], Brooklyn 1955, repr. 1972, str. 87 nn. Helck, Wolfgang: Politische Gegensätze im alten Ägypten, Hildesheim 1986. Kemp, Barry J.: Ancient Egypt. Anatomy of a Civilization, New York 2006. Krauss, Rolf: Das Ende der Amarnazeit, Hildesheim 1978. Müller-Römer, Frank: Die Technik des Pyramidenbaus im Alten Ägypten, Hannover 2008. Pfeiffer, Stefan (ed.): Ägypten unter fremden Herrschern zwischen persischer Satrapie und römischer Provinz, Frankfurt 2007. Römer, Malte: Gottes- und Priesterherrschaft in Ägypten am Ende des Neuen Reiches, Wiesbaden 1994. Schenkel, Wolfgang: Die Bewässerungsrevolution im Alten Ägypten, Mainz 1978. Trigger, Bruce G. aj.: Ancient Egypt. A Social History, Cambridge aj. 1983.

Mezopotámie Brinkman, John A.: Prelude to Empire. Babylonian Society and Politics, 747– 626 B.C., Philadelpia 1984. Cancik-Kirschbaum, Eva: Die Assyrer. Geschichte, Gesellschaft, Kultur, München 2003. Fales, F. Mario: L’impero assiro: storia e amministrazione (IX-VII secolo a. c.), Roma/Bari 2001. Frame, Grant: Babylonia 689 – 627 B.C. A Political History, Leiden 1992. Frayne, Douglas R.: Presargonic Period (2700 –2350 B.C.), Toronto/Buffalo/London 2008. Goddeeris, Anne: Economy and Society in Northern Babylonia in the Early Old Babylonian Period (ca. 2000 –1800 B.C.), Leuven/Paris/Sterling 2002. Helck, Wolfgang: Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 3. und 2. Jahrtausend v. Chr., Wiesbaden 1971. Hrouda, Barthel: Der Alte Orient. Geschichte und Kultur des alten Vorderasien, Gütersloh 1991. Charvát, Petr: Mesopotamia Before History, London/New York 2002.

454

Seznam literatury

Jursa, Michael: Die Babylonier. Geschichte, Gesellschaft, Kultur, München 2004. Klengel, Horst: Handel und Händler im alten Orient, Leipzig 1979. Klengel, Horst: Syria 3000 to 300 B.C. A Handbook of Political History, Berlin 1992. Kuhrt, Amelie: The Ancient Near East ca. 3000 –330 B.C., 2 sv., London/New York 1995. Leick, Gwendolyn (ed.): The Babylonian World (The Routledge Worlds), New York/ London 2007. Lipinski, Edward: The Aramaeans. Their Ancient History, Culture, Religion, Leuven/Paris/ Sterling 2000. Liverani, Mario (ed.): Akkad. The First World Empire. Structure, Ideology, Traditions, Padua 1993. Onasch, Hans-Ulrich: Die assyrischen Eroberungen Ägyptens, 2 sv., Wiesbaden 1994. Postgate, J. Nicholas: Early Mesopotamia. Society and Economy at the Dawn of History, London/New York 1992. Renger, Johannes (ed.): Babylon. Focus mesopotamischer Geschichte, Wiege früher Gelehrsamkeit, Mythos in der Moderne, Saarbrücken 1999 Salvini, Mirjo: Geschichte und Kultur der Urartäer, Darmstadt 1995. Selz, Gebhard J.: Sumerer und Akkader. Geschichte – Gesellschaft – Kultur, München 2005.

Arabský poloostrov Alsharekh, Abdullah M. S.: The Archaeology of Central Saudi Arabia. Investigations of Lithic Artefacts and Stone Structures in Northeast Riyadh, Riyadh 2006. Bard, Kathryn A./Fattovich, Rodolfo (ed.): Harbor of the Pharaos to the Land of Punt. Archaeological Investigations at Mersa/Wadi Gawasis, Egypt 2001–2005, Napoli 2007. Buffa, Vittoria: Ma’layba et l’âge du bronze du Yémen. Archäologische Berichte aus dem Yemen, Wiesbaden 2007. Dostal, Walter (ed.): Tribale Gesellschaften der südwestlichen Regionen des Königreichs Saudi Arabien, Wien 2006. Drechsler, Philipp: The Neolithic Dispersal into Arabia, in: Proceedings of the Seminar for Arabian Studies 37 (2007), str. 93 –109. Eichmann, Ricardo/Parzinger, Hermann (ed.): Migration und Kulturtransfer. Der Wandel vorder- und zentralasiatischer Kulturen im Umbruch vom 2. zum 1. vorchristlichen Jahrtausend, Bonn 2001. Méry, Sophie: Les céramiques d’Oman et l’Asie moyenne. Une archéologie des échanges à l’Âge du Bronze, Paris 2000. Retsö, Jan: The Arabs in Antiquity. Their History from the Assyrians to the Umayyads, London/New York 2003. Potts, Daniel T.: The Arabian Gulf in Antiquity, 2 sv., Oxford 1990. Potts, Daniel T.: Arabian Peninsula, in: Encyclopedia of Archaeology (ed. Deborah M. Pearsall), sv. 1, Amsterdam 2008, str. 827–834. Potts, Daniel T./Naboodah, Hasan/Hellyer, Peter (ed.): Archaeology of the United Arab Emirates. Proceedings of the First International Conference on the Archaeology of the U.A.E., London 2003. Schulz, Erhard/Whitney, John W.: Upper Pleistocene and Holocene Lakes in the An Nafud, Saudi Arabia, in: Hydrobiologia 143 (1986), str. 175 –190. Staubwasser, Michaell/Weiss, Harvey: Holocene Climate and Cultural Evolution in Late Prehistoric-Early Historic West Asia, in: Quaternary Research 66 (2006), str. 372–387. Uerpmann, Hans-Peter/Uerpmann, Margarethe: Stone Age Sites and their Natural Environment. The Capital Area of Northern Oman, Part III, Wiesbaden 2003. Weeks, Lloyd R.: Early Metallurgy of the Persian Gulf. Technology Trade, and the Bronze Age World, Boston/Leiden 2003. Yule, Paul: Die Gräberfelder in Samad al Shan (Sultanat Oman). Materialien zu einer Kulturgeschichte, Rahden/Westfalen 2001.

Seznam literatury

455

Harappská kultura Farmer, Steve/Sproat, Richard/Witzel, Michael: The Collapse of the Indusscript Thesis. The Myth of a Literate Harappan Civilization, in: Electronic Journal of Vedic Studies 11,2 (2004), str. 19 –57. Francfort, Henri-Paul: Fouilles de Shortugai. Recherches sur l’Asie central protohistorique, Paris 1989. Franke-Vogt, Ute: Der Golfhandel im späten 3. und frühen 2. Jahrtausend v. Chr., in: Vom Euphrat zum Indus. Aktuelle Forschungsprobleme in der Vorderasiatischen Archäologie (ed. Karin Bartl aj.), Hildesheim 1995, str. 114 –133. Franke-Vogt, Ute: Die Glyptik aus Mohenjo-Daro. Uniformität und Variabilität in der Induskultur. Untersuchungen zur Typologie, Ikonographie und räumlichen Verteilung, 2 sv., Mainz 1991. Chakrabarti, Dilip K. (ed.): Indus Civilization in India. New Discoveries, Mumbai 2004. Jansen, Michael: Die Induszivilisation, Köln 1986. Jansen, Michael: Mohenjo-daro. Stadt der Brunnen und Kanäle. Wasserluxus vor 4500 Jahren, Gladbach 1993. Jarrige, Catherine et al. (ed.): Mehrgarh. Field Reports 1974 –1985. From Neolithic Times to the Indus Civilization, Karachi 1995. Kenoyer Jonathan M.: Ancient Cities of the Indus Valley Civilization, Oxford 1998. Kenoyer, Jonathan M./Miller, Heather M.-L.: Metal Technologies of the Indus Valley Tradition in Pakistan and Western India, in: The Archaeometallurgy of the Asian Old World (ed. Vincent Pigott), Philadelphia 1996, str. 107–151. Kenoyer, Jonathan M.: The Indus Civilization, in: Art of the First Cities (ed. Joan Aruz), New Haven/London 2003, str. 377– 413. Meadow, Richard H. (ed.): Harappa Excavations 1986 –1990. A Multidisciplinary Approach to Third Millennium Urbanism, Madison 1991. Mieroop, Mare van de: Society and Enterprise in Old Babylonian Ur, Berlin 1992. Neumann, Hans: Handel und Händler in der Zeit der III. Dynastie von Ur, in: Altorientalische Forschungen 6 (1979), str. 15 – 67. Parpola, Asko: Deciphering the Indus Script, Cambridge 1994. Possehl, Gregory L.: The Indus Civilization. A Contemporary Perspective, Walnut Creek 2002. Possehl, Gregory L: Indus Age. The Writing System, New Delhi/Calcutta 1996. Vidale, Massimo: The Archaeology of Indus Crafts, Roma 2000.

Chetitská říše Alp, Sedat: Hethitische Briefe aus Maşat-Höyük, Ankara 1991. Beal, Richard H.: The Organization of the Hittite Military, Heidelberg 1992. Beckman, Gary: Hittite Diplomatie Texts, Atlanta 1996. Bryce, Trevor: The Kingdom of the Hittites, Oxford 1998. Bryce, Trevor: Life and Society in the Hittite World, Oxford 2002. Edel, Elmar: Die ägyptisch-hethitische Korrespondenz aus Boghazköy in babylonischer und hethitischer Sprache, 2 sv., Opladen 1994. Joukowsky, Martha Sharp/Ward, William A. (ed.): The Crisis Years. The 12th Century B.C., From Beyond the Danube to the Tigris, Dubuque 1992. Klengel, Horst: Geschichte des hethitischen Reiches, Leiden 1998. Klengel, Horst: Hattusili und Ramses. Hethiter und Ägypter – ihr langer Weg zum Frieden, Mainz 2002. Klinger, Jörg. Die Hethiter, München 2007. Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland (ed.): Die Hethiter und ihr Reich. Das Volk der 1000 Götter, Bonn/Stuttgart 2002.

456

Seznam literatury

Neve, Peter: Hattuša. Stadt der Götter und Tempel. Neue Ausgrabungen in der Hauptstadt der Hethiter, Mainz 1993. Otten, Heinrich: Die Bronzetafel aus Boğazköy, Wiesbaden 1988. Schuler, Einar von: Die Kaškäer. Ein Beitrag zur Ethnographie des Alten Kleinasien, Berlin 1965. Siegelová, Jana: Hethitische Verwaltungspraxis im Lichte der Wirtschafts- und Inventardokumente, 3 sv., Praha 1986. Yener, Aslıhan/Hoffner, Harry A. Jr. (ed.): Recent Developments in Hittite Archaeology and History. Papers in Memory of Hans G. Güterbock, Wilona Lake 2002.

Kréta, Mykény a Kypr Badisches Landesmuseum Karlsruhe (ed.): Zeit der Helden. Die dunklen Jahrhunderte Griechenlands 1200 –700 v. Chr., Darmstadt 2008. Barber, Robin L. N.: The Cyclades in the Bronze Age, London 1987. Broodbank, Cyprian: An Island Archaeology of the Early Cyclades, Cambridge 2000. Deger- Jalkotzy, Sigrid/Lemos, Irene str. (ed.): Ancient Greece. From the Mycenaean Palaces to the Age of Homer, Edinburgh 2006. Chadwick, John: Die mykenische Welt, Stuttgart 1979. Chaniotes, Angelos: Das antike Kreta, München 2004. Karageorghis, Vassos: Early Cyprus. Crossroads of the Mediterranean, Los Angeles 2002. Karantzali, Efi: Le Bronze Ancien dans les Cyclades et en Crète, Heraklion 1996. Knapp, Arthur B.: Prehistoric and Protohistoric Cyprus, Oxford 2008. Schäfer, Jörg: Die Archäologie der altägäischen Hochkulturen, Heidelberg 1998. Schachermeyr, Fritz: Die minoische Kultur des alten Kreta, Stuttgart 1979. Schallin, Ann-Louise: Islands under Influence. The Cyclades in the Late Bronze Age, Jonsered 1993. Schofield, Louise: The Mycenaeans, London 2007 (něm. vyd.: Mykene. Geschichte und Kultur, Darmstadt 2009). Steel, Louise: Cyprus before History. From the Earliest Settlers to the End of the Bronze Age, London 2004. Taylour, William: The Mycenaeans, London 1983. Thomatos, Marina: The Final Revival of the Aegean Bronze Age, Edinburgh 2006. Voutsaki, Sophia (ed.): Economy and Politics in the Mycenaean Palace States, Cambridge 2001. Whittaker, Hélène (ed.): The Aegean Bronze Age in Relation to the Wider European Context, Oxford 2008.

Měď, megality a nové technologie Bakker, Jan A./Kruk, Janijsz/Lanting, Albert E.: The Earliest Evidence of Wheeled Vehicles in Europe and the Near East, in: Antiquity 73 (1999), str. 778 –790. Bock, Hartmut/Fritsch, Barbara/Mittag, Lothar (ed.): Die Großsteingräber der Altmark, Halle 2006. Briard, Jacques: Les mégalithes de l’Europe atlantique: architecture et art funéraire 5000 –2000 ans avant J.C, Paris 1995. Dörfler, Walter/Müller, Johannes (ed.): Umwelt – Wirtschaft – Siedlungen im dritten vorchristlichen Jahrtausend Mitteleuropas und Südskandinaviens, Kiel 2008. Hansen, Svend: Bilder vom Menschen der Steinzeit, Mainz 2007. Heyd, Volker: Die Spätkupferzeit in Süddeutschland, Bonn 2000. Hofmann, Robert aj.: Prospektionen und Ausgrabungen in Okolište (Bosnien- Herzegowina, Siedlungsarchäologische Studien zum zentralbosnischen Spätneolithikum (5300 – 4500 v. Chr.), str. 44 –212. Klassen, Lutz: Frühes Kupfer im Norden, Moesgaard 2001.

Seznam literatury

457

Lichter, Clemens: Untersuchungen zu den Bauten des südosteuropäischen Neolithikums und Chalkolithikums, Erlbach 1993. Lichter, Clemens: Untersuchungen zu den Bestattungssitten des südosteuropäischen Neolithikums und Chalkolithikums, Mainz 2001. Midgley, Magdalena S.: The Monumental Cemeteries of Prehistoric Europe, Gloucestershire 2005. Nicolis, Franco (ed.): Bell Beakers Today, Pottery, People, Culture, Symbols in prehistoric Europe. Proceedings of the International Colloquium Riva del Garda, Trento 2001. Preuss, Joachim: Das Neolithikum in Mitteleuropa, Kulturen – Wirtschaft – Umwelt vom 6. bis 3. Jahrtausend v. u. Z., Weissbach 1998/1999. Sjögren, Karl-Goran (ed.): Ecology and Economy in Stone Age and Bronze Age Scania, Lund 2006. Strahm, Christian: Die Anfänge der Metallurgie in Mitteleuropa, in: Helvetia Archaeologica 25 (1994), str. 2–39. Whittle, Aalasdair: Europe in the Neolithic. The creation of new worlds, Cambridge 1996.

Doba bronzová – epocha mezi prehistorií a civilizací Cunliffe, Barry W.: Facing the Ocean. The Atlantic and Its Peoples 8000 B.C.–A.D. 1500, Oxford 2001. Ferrarese Ceruti, Maria Luisa: Archeologia della Sardegna preistorica e protostorica, Nuoro/ Poliedro 1997. Hänsel, Bernhard (ed.): Mensch und Umwelt in der Bronzezeit Europas, Beiträge und Ergebnisse (Abschlusstagung der Kampagne des Europarates Die Bronzezeit: Das Erste Goldene Zeitalter Europas an der Freien Universität Berlin, 17.–19. 3. 1997), Kiel 1998. Harding, Anthony F.: European Societies in the Bronze Age, Cambridge 2000. Harrison, Richard J.: Symbols and Warriors. Images of the European Bronze Age, Bristol 2004. Jockenhövel, Albrecht/Kubach, Wolf (ed.): Bronzezeit in Deutschland, Stuttgart 1994. Jockenhövel, Albrecht: Zur Archäologie der Gewalt. Bemerkungen zu Aggression und Krieg in der Bronzezeit Alteuropas, in: Proceedings of the International Symposium „Arms and Armour Through the Ages. From the Bronze Age to the Late Antiquity”, Modrá Harmónia 19.–21. 11. 2005, Trnava 2006, str. 101–132. Kristiansen, Kristian: Europe Before History, Cambridge 1998. Kristiansen, Kristian/Larsson, Thomas B.: The Rise of Bronze Age Society. Travels, Transmissions and Transformations, Cambridge 2005. Leighton, Robert: Sicily Before History. An Archaeological Survey from the Palaeolithic to the Iron Age, London 1999. Müller-Karpe, Hermann: Handbuch der Vorgeschichte 3, Kupferzeit, 4. Bronzezeit, München 1980. Parzinger, Hermann: Die frühen Völker Eurasiens. Vom Neolithikum bis zum Mittelalter, München 2006. Peroni, Renato: Protostoria dell’Italia continentale. La penisola italiana nelle età del Bronzo e del Ferro, Roma 1989.

Afrika – stojatá voda dějin? Ardrey, Robert: Adam kam aus Afrika. Auf der Suche nach unseren Vorfahren, München 1961. Binford, Lewis R: Bones, Ancient Men and Modern Myths. Studies in Archaeology, New York/London 1981. Bogucki, Peter: The Origins of Human Society, Malden 1999. Brain, Charles K.: The Hunters or the Hunted? An Introduction to African Cave Taphonomy, Chicago/London 1981.

458

Seznam literatury

Clark, Grahame: Frühgeschichte der Menschheit, Stuttgart 1964, (čes. vyd.: Prehistorie světa, Praha 1973). Darwin, Charles R: The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, London 1871. Ehret, Christopher: The civilizations of Africa. A history to 1800, Charlottesville 2002. Leakey, Louis S. B./Evernden, Jack F./Curtis, Garniss H.: Age of Bed I, Olduvai Gorge, Tanganyika, in: Nature 191 (1961), str. 478 – 479. Lee, Richard B./Vore, Irvan De (ed.): Man the Hunter, New York 1968. Linseele, Veerle: Archaeofaunal Remains from the Past 4000 years in Sahelian West Africa. Domestic Livestock, Subsistence Strategies and Environmental Changes, Oxford 2007. Rupp, Nicole: Land ohne Steine. Die Rohmaterialversorgung in Nordost-Nigeria von der Steinzeit bis zur Eisenzeit, Frankfurt am Main 2003. Smith, Andrew B.: African Herders. Emergence of Pastoral Traditions, Walnut Creek 2005. Striedter, Karl Heinz: Felsbilder der Sahara, München 1984.

Prehistorická a raně dynastická Čína Bagley, Robert: Shang Archaeology, in: The Cambridge History of Ancient China (ed. Michael Loewe a Edward Shaughnessy), Cambridge 1999, str. 124 –231. Goepper, Roger: Das Alte China, Menschen und Götter im Reich der Mitte. 5000 v. Chr. – 220 n. Chr., München 1996. Chang Kwang-chih: China on the Eve of the Historical Period. in: The Cambridge History of Ancient China (ed. Michael Loewe a Edward Shaughnessy, Cambridge 1999, str. 37–73. Chang Kwang-chih: The Archaeology of Ancient China, New Haven/London 1986. Chang, Kwang-chih: Shang Civilization, New Haven/London 1980. Keightley, David N.: The Ancestral Landscape, Time, Space, and Community in Late Shang China (ca. 1200 –1045 B.C.), Berkeley 2000. Keightley, David N.: The Shang. China’s First Historical Dynasty, in: The Cambridge History of Ancient China (ed. Michael Loewe a Edward Shaughnessy), Cambridge 1999, str. 232–291. Kolb, Raimund: Die Infanterie im alten China. Ein Beitrag zur Militärgeschichte der VorZhan-Guo-Zeit, Mainz 1991. Kuhn, Dieter: Status und Ritus. Das China der Aristokraten von den Anfängen bis zum 10. Jahrhundert nach Christus, Heidelberg 1991.

Kultury staré Ameriky Burger, Richard L.: Chavin and the Origins of Andean Civilization, London 1992. Carrasco, David (ed.): The Oxford Encyclopedia of Mesoamerican Cultures, the Civilizations of Mexico and Central America, 3 sv., Oxford 2001. Clark, John E./Pye, Mary E. (ed.): Olmec Art and Archaeology in Mesoamerica, New Haven 2000. Dillehay, Thomas. The Settlement of the Americas. A New Prehistory, New York 2000. Grube, Nikolai (ed.): Die Maya. Gottkönige im Regenwald, Köln 2000. Grube, Nikolai/Gaida, Marie: Die Maya. Schrift und Kunst, Köln 2006. Haberland, Wolfgang: Amerikanische Archäologie. Geschichte, Theorie, Kulturent wicklung, Darmstadt 1991. Julien, Catherine: Die Inka, München 1998. León Canales, Elmo: Origenes Humanos en los Andes del Perú, Lima 2007. Moseley, Michael E.: The Inca and their Predecessors, London 1992. Moseley, Michael E./Day, Kent C. (ed.): Chan Chan: Andean Desert City, Albuquerque 1982. Murra, John V.: La organización económica del estado Inca, Mexico 1978. Pool, Christopher A.: Olmec Archaeology and Early Mesoamerica, Cambridge 2007. Prem, Hanns J.: Die Azteken. Geschichte, Kultur, Religion, München 2006. Prem, Hanns J.: Geschichte Altamerikas, München 2008.

Seznam literatury

459

Prem, Hanns J./Dyckerhoff, U. (ed.): Das alte Mexiko, München 1986. Riese, Berthold: Die Maya. Geschichte, Kultur, Religion, München 1995. Schele, Linda/Freidel, David: A Forest of Kings. The Untold Story of the Ancient Maya, New York 1990. Sharer, Robert/Traxler, Loa: The Ancient Maya, Stanford 2006. Smith, Michael E.: The Aztecs (The Peoples of America), Oxford 1996. Smith, Michael E./Berdan, Frances F. (ed.): The Postclassic Mesoamerican World, Salt Lake City 2003.

Na okraji oikumeny Anderson, David G./Nuttall, Mark (ed.): Cultivating arctic landscapes, New York/Oxford 2004. Appelt, Martin/Gulløv, Hans C. (ed.): Late Dorset in High Arctic Greenland, København 1999. Bitterli, Urs: Die Wilden und die Zivilisierten. Die europäisch-überseeische Begegnung, München 1976. Cruikshank, Julie: Do Glaciers Listen? Local Knowledge, Colonial Encounters, and Social Imagination, Vancouver/Toronto 2005. Csonka, Yvon: Les Ahiarmiut, À l’écart des Inuit Caribous, Neuchâtel l995. Csonka, Yvon: A Stereotype Further Dispelled, Inuit-Dene Relations West of Hudson Bay, 1920 –1956, in: Études Inuit Studies 23 (1999), str. 117–144. Doubleday, Nancy C. Arctic Worlds and the Geography of Imagination, in: Nature and Identity in Cross-Cultural Perspective ed. Anne Buttimer a Luke Wallin, Dordrecht 1999, str. 189 –198. Gurvich, Ilia S.: Ethnic connections across Bering Strait, in: Crossroads of Continents (ed. William W. Fitzhugh a Aron Crowell, Washington/London 1988, str. 17–21. Mary-Rousselière, Guy: Qillarsuaq. Bericht über eine arktische Völkerwanderung, Nuuk 2002. Oswalt, Wendell H.: Eskimos and Explorers, Lincoln/London 1999. Sutherland, Patricia D.: Strands of Culture Contact. Dorset-Norse Interactions in the Canadian Eastern Arctic, in: Identities and Cultural Contact in the Arctic (ed. Martin Appelt, Joel Berglund a Hans C. Gulløv, København 2000, str. 159 –169.

Závěrečné rozhlédnutí Dürer, Albrecht: Schriftlicher Nachlaß. Eine Auswahl, herausgegeben, mit einem Vorwort und mit Anmerkungen versehen von Hubert Faensen, Berlin 1962. Esen-Baur, Heide-Margaret: 1500 Jahre Kultur der Osterinsel – Schätze aus dem Land des Hotu Matua. Ausstellung veranstaltet von der Deutsch-Ibero-Amerikanischen Gesellschaft Frankfurt am Main, 5. April bis 3. September 1989, Mainz 1989. Howe, Kerry R.: The Quest for Origins. Who First Discovered and settled the Pacific Islands?, Honolulu 2003.

460

Chronologický přehled

CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED

období

Afrika

asi před 4–3 mil. let

Australopithecus afarensis, přechodná forma mezi lidoopem a člověkem

asi před 3,6 milionu let

nález stop dvou vzpřímených jedinců v Laetoli (Tanzanie)

asi před 3,5 mil. let

Lucy, zatím nejúplnější zachovaný raný hominid Australopithecus afarensis (Hadar, Etiopie)

asi před 3–2 mil. let

Australopithecus africanus

asi před 3–1 milionem let

Australopithecus robustus


přechod ke vzpřímenému člověku; Homo rudolfensis; Homo habilis; oldovanská kultura: výroba prvních jednoduchých kamenných nástrojů (Kada Gona) – valounové nástroje (pebble tools)

asi před 1,8 mil. – asi před 400 000 lety

skupina Homo erectus s podskupinami: Homo ergaster v Africe; Homo erectus opouští Afriku (Out of Africa 1)


používání ohně v Keni a jižní Africe

asi před 1,5 mil. – před 150 000 lety

acheulská kultura: výroba pěstních klínů a standardizovaných nástrojů (počátky artikulované řeči)

asi před 1 mil. let

před 700 000–600 000 lety před 500 000–300 000 lety

asi před 130 000–30 000 lety

asi před 135 000–100 000 lety

vyvíjejí se pozdní formy Homo erectus; Homo sapiens v Africe; raná čepelová technika; Homo sapiens opouští Afriku (hypotéza afrického původu – Recent African Origin)

Blízký východ / Egypt

rozšíření Homo ergaster/georgicus/ /erectus přes Levantu do Gruzie (Dmanisi) a až do východní / jihovýchodní Asie (Jáva)

461


Asie

Evropa

oldovanská kultura: výroba prvních jednoduchých kamenných nástrojů

první naleziště Homo erectus v Asii

Homo antecessor (Homo erectus) jako nejstarší člověk v evropském Středomoří (Atapuerca) první nálezy severně od Alp (Kärlich)

jeskynní komplex Čou-kchou-tien jižně od Pekingu (Homo erectus/ Sinanthropus pekinensis) s ohništi

Homo erectus: Schöningen (dřevěné oštěpy; tábořiště v Bilzingslebenu, Heidelberg; organizovaný skupinový lov velké zvěře

rozšíření Homo neanderthalensis z Evropy do západní a jihovýchodní Asie

vývoj Homo neanderthalensis z pozdního Homo erectus jako vlastní příspěvek Evropy k evoluci člověka; nejstarší pohřby; klasický neandertálec a možné kontakty s Homo sapiens

Amerika

462


období

Afrika

Blízký východ / Egypt

asi před 100 000–12 000 lety

nejranější umělecká díla na jihu Afriky (jeskyně Blombos, jeskyně Apollo 11)

ostrov Flores (Indonésie): Homo floresiensis jako pozdní forma Homo erectus (?)

kolem 11 500 př. Kr.

kolem 10 000 př. Kr.

konec poslední doby ledové; počátek holocénu; rychlé oteplování s trvalou stvím a chovem dobytka i pokračování lovecko-sběračského způsobu života

kolem 9000–8000 př. Kr.

neolitizace tehdy „zelené“ Sahary; raná keramika až v západní Africe

pozdní lovci a sběrači s monumentálními stavbami (Göbekli Tepe); počátek neolitizace v tzv. Úrodném půlměsíci se zemědělstvím a chovem dobytka; větší pevná sídla (například Jericho)

kolem 8000–4000 př. Kr.

Sahara/pásmo savan: extenzivní pastevectví; „období skotu“; skalní malby

vývoj raně městských struktur; umělé zavlažovací soustavy; raný neolit na Arabském poloostrově

asi 5500–4000 př. Kr.

počátek postupující desertifikace Sahary; postupný odchod lidí na jih do pásu savan

počátek metalurgie; od 2700/2500: dominance technologie cínového bronzu kolem 3300–2500: první texty v Uruku

kolem 3032–2589: archaické období Egypta (1.–3. dynastie); kolem 2700: stavba Džoserovy pyramidy

4.–3. tisíciletí př. Kr.

29.–24. stol.: raně dynastické období v Mezopotámii; Nippur jako náboženské centrum kolem 2639–2166: egyptská Stará říše (4.–6. dynastie) kolem 2340–2285: Sargon Akkadský kolem 2216–2020: egyptské 1. mezidobí ([7.]–10. dynastie

2. tis. př. Kr.

kolem 2119–1793: egyptská Střední říše (11.–12. dynastie)

463

Chronologický přehled Asie

Evropa

Amerika

Homo sapiens v Levantě (jeskyně na hoře Karmel); první pohřby; anatomický důkaz artikulované řeči; expanze do východní a jihovýchodní Asie, až do Austrálie

nejstarší umělecká díla (plastiky v jihozápadním Německu), později jeskynní malby a drobné přenosné umění až do konce doby ledové; pes jako nejstarší domácí zvíře

kolem 14 000–12 000 př. Kr.: Homo sapiens přes pevninský most ze Sibiře na Aljašku (Beringie) rychle osidluje celý světadíl (Monte Verde v Chile) cloviská kultura v Severní Americe vyznačující se hroty šípů a oštěpů z pazourku

změnou flóry a fauny; různé kulturní adaptační procesy; od této doby oddělení usedlého způsobu života se zemědělpočátek paleoindiánského archaického období; lovecké populace

neolitizace střední a východní Asie: pěstování prosa a vodní rýže, chov domácích zvířat (zvláště prasat, buvolů)

neolitizace Evropy přes Středozemní moře a Dunaj až do střední (kultura s lineární keramikou), severní a západní Evropy

kultura Jang-šao v Číně, po ní kultura Lung-šan

počátek metalurgie (hornictví, hutnické zpracování kovů); první velká sociální diferenciace (Varna)

rané pěstování kulturních rostlin jako kukuřice; raná výroba keramiky; zakládání větších sídlišť, rané monumentální stavby (pyramidy v Caralu); kolem 3500 první zpracování kovu

4.–poč. 2. tis.: megalitická kultura v západní a severní Evropě; mj. vytváření kamenných kruhů (například Stonehenge); kulturní vyrovnávací procesy prostřednictvím kultury se šňůrovou keramikou a kultury zvoncovitých pohárů

kolem: 3000–2000: raně mínójské období na Krétě; krétské předpalácové období; raně helladské období na řecké pevnině; stěhování 3. tis.: kykladská kultura v Egeidě

asi 2600–1900: harappská kultura/ kultura poříčí Indu: městské společnosti s hierarchickou sociální strukturou, komplexním hospodářským systémem a městskými centry jako například Mohendžodaro; písmo (dosud nerozluštěno); obchodní styky s Arabským poloostrovem a Mezopotámií

přechod k předklasickému období: komplexní vesnice, zvyšující se hustota osídlení

464 období

Chronologický přehled Afrika

Blízký východ / Egypt kolem 2050–1950: 3. urská dynastie; Šulgi jako nejvýznamnější král

1. pol. 2. tis.: doložena chetitština jako nejstarší indoevropský jazyk kolem 1794–1550: egyptské 2. mezidobí (13.–17. dynastie); kolem 1650 vpád Hyksósů 2. tis. př. Kr.

1792–1750: babylónský král Chammurapi; „Chammurapiho zákoník“

přechod pastevců k usedlému způsobu života; pěstování kulturních plodin (dochan klasnatý); první vesnice

konec 3./2. tis.: oázová města na Arabském poloostrově, karavanní obchod (výroba aromatických látek); plavba v Rudém moři (až do Súdánu) a v Perském zálivu až k harappské kultuře; Bahrajn (Dilmun) jako překladiště, Omán jako dodavatel mědi

válečný vůz (dvoukolový, paprsková kola, koňský zápřah) na skalních malbách doby bronzové (raní Garamantové?); vznik transsaharských tras (obchod mezi Středozemním mořem a Nigerem)

asi 16.–12. stol.: kassitské období v Mezopotámii

kolem 1550–1069: egyptská Nová říše (18.–20. dynastie);Thutmose III., Achnaton,Tutanchamon, Ramesse II.

kolem 14.–11. stol.: zničení mitannské říše; nezávislost Asýrie 13.–12. stol.: vrchol chetitské velkoříše; 1275 bitva u Kádeše „mořské národy“ a konec chetitské říše a levantských městských států, úspěšná obrana Ramesse III.; počátek doby železné počátek 1. tis. př. Kr.

regionální návrat ke kočovnému chovu dobytka; v západní Africe zakládání velkosídlišť; pěstování vigny čínské; počátek domácí železné industrie; základ pozdějších velkoříší

foinícké expanze až do Španělska/ severovýchodní Afriky; vzestup Asýrie; vznik izraelského království

465

Chronologický přehled Asie

Evropa

Amerika

kolem 2000–1600: středně mínójské období na Krétě; období starých paláců; zničení starých paláců, budování nových paláců; středně helladské období v pevninském Řecku

1. pol. 2. tis.: legendární dynastie Sia; v Indii: konec harappské kultury; příchod Árjů; védské období (asi až do 600 př. Kr.)

2. tis.: vývoj domácích písem (krétské „hieroglyfické písmo“; lineární písmo A a B (raná řečtina) 2200–800: evropská doba bronzová s regionálními specifiky; komplexní náboženství („sluneční vůz z Trundholmu“; „ptačí sluneční člun“); skalní obrazy; základ starší doby železné

asi 1600–1045: dynastie Šang: věštebné kosti s nejstarším písmem; „pohřebiště králů“ v An-jangu, vysoce rozvinuté lití bronzu

kolem 1600–1100: pozdně mínójské období na Krétě; kolem 1350: zničení Knóssu; mykénská nadvláda; pozdně helladské období v pevninském Řecku

od 2. tis.: šíření lapitské kultury do Polynésie (do 1000 po Kr.)

1550: počátek mykénské kultury; šachtové hroby v Mykénách; pozdní kupolové a komorové hroby; kolem 1400–1200: rozkvět mykénských paláců; kontakty Mykén až do Itálie a k východnímu Středomoří, též do Anatolie a Egypta; loď z Uluburunu asi 1500–400: olmécká kultura: obřadní centra s chrámy, monumentální plastika (například gigantické hlavy z čediče; první písmo

v Eurasii a střední Asii: počátek jízdního kočovnictví

konec mykénské kultury; „mořské národy“ v Egeidě a Levantě; temné období; dórské stěhování a počátek doby železné

v jihovýchodní Asii (Vietnam, Indonésie): dongsonská kultura s vysoce rozvinutým litím bronzu

1000–400: konec doby bronzové a počátek doby železné v Evropě; vývoj k halštatskému a laténskému období (Etruskové, raný Řím, Keltové, Ilyrové, Thrákové, Iberové)

466

Jmenný rejstřík

JMENNÝ REJSTŘÍK

Acamapichtli 409 Adad-nárárí I. 207, 208 Adad-nárárí II. 209 Adad-nárárí III. 211 Adad-šuma-usur 206 Agamemnón 283, 285, 322 Aha, viz též Meni 169 Ahmose I. 167, 178 Ahmose II. 187 Ahuitzotl 410 Achnaton, viz Amenhotep IV. Achuni 210 Aje 256n Alaksandu z Viluše 260, 262 Alexandr III. (Veliký) 188, 216, 423, 448 Alexandr IV. 188 Alluvamna 247 Almaqah 225, 226 Amar-Sín 198 Amenardis (Amyrtaios) 187 Amenemhet I. 158, 168, 174 Amenemhet II. 158 Amenemhet III. 175 Amenemhet IV. 175 Amenhotep I. 159 Amenhotep II. 159, 277 Amenhotep III. 159, 179n, 205, 253, 255, 277 Amenhotep IV. (Achnaton) 159, 179n, 253, 255, 464 Ammuna 245, 247 Amon 169, 182, 184, 185, 186, 188, 265 Amundsen, Roald 433 Anders, William 439 Andersson, Johan Gunnar 374, 377, 383 Anitta 240n Antef 174 Anum-herwa 239n Apopi 159 Apopi II. 177 Arnuvanda I. 250n Arnuvanda II. 258 Arnuvanda III. 268

Artatama I. 204n Artatama II. 205, 255, 257 Artaxerxés III. 187 Asarhaddon 186, 213n Assmann, Jan 156 Ašóka 449 Aššurbanipal 186, 214 Aššur-dán I. 208 Aššurnasirpal II. 209n Aššur-uballit I. 206n, 255, 257 Aššur-uballit II. 215 Atahualpa 422 Aton/Jati 180n Attarissij 250 Aurenche, Olivier 142 Axayacatl 410 B’ajlaj Chan K’awiil 415 Barents, Willem 431 Bat-šeba 237 Bentišina z Amurru 262n, 265 Bering, Vitus 434 Birket-Smith, Kaj 435 Bopp, Franz 99 Boucher de Crèvecoeur de Perthes, Jacques 23 Buddha 18, 103, 446, 449 Burckhardt, Johann Ludwig 237 Burna-Buriaš II. 206 Busbecq, Ghiselin de 104 Cabot, John 430 Cabot, Sebastian 430 Cauvin, Jacques 143 Ce Acatl Topiltzin (Quetzalcoatl) 408 Clark, Desmond 360 Clark, Grahame 358n, 364, 368 Corte-Real, Gaspar 430 Cuvier, Georges 23 Darwin, Charles Robert 23, 26, 69, 73, 360 David 237

Jmenný rejstřík Davis, John 431 Dürer, Albrecht 449 Džedefre 157, 173 Džoser 157, 168, 172n, 462 Eannatum z Lagaše 191 Enlil 191, 193, 207 Enlil-nádín-achché 207 Erik Rudý 446 Fernandes, Joao 430 Filip Arhidaios 188 Flinders, Matthew 426 Franklin, John 432 –435, 440 Frobisher, Martin 431 Fuhlrott, Johann Carl 23 Fu-chao 384 –386, 391, 394 Gabunia, Leo 40 Gaššulijavija 263 Gudea 196 Gungunum 200 Haibre (Apriés) 161, 187 Haremheb 159, 167, 182, 260 Hatšepsut 159, 178n, 277 Hayes, William Christopher 176 Hearne, Samuel 436 Heinrich, Hartmut 86 Hérodotos 172, 237, 285, 326, 244, 352 Hésiodos 27, 321 Hetepsechemuej 157, 170 Holm, Gustav 431 Homér 102, 251, 283, 285, 321n, 32 Hor 169n Hrihor 185 Hrozný, Bedřich 238 Huáscar 422 Huayn Capac 422 Huitzilihuitl 409 Huitzilopochtli 410 Chak Tok Ich’aak I. 412 Chak Tok Ich’aak II. 413 Chammurapi 201–203, 207, 244, 246, 324, 464 Champollion, Jean-François 237 Chamuaset 167 Chantili I. 244n Chantili II. 245 Chasechemuej 157, 170 Chattušili I. 241–244, Chattušili III. 206, 252, 263, 265 –267

467

Childe, Gordon 107, 110, 116, 137, 139, 375, 400 Chizkijáš 213 Chufu (Cheops) 157, 167, 173 Chuzzija I. 245 Chuzzija II. 247 Ibbi-Sín 198n Idrimi 204 Ilu-šumma 200 Inglefield, Edward 432 Inti 421 Išbi-Erra 199n Išputachšu 246 Itzcóatl 409 Jachdun-Lim 201 Jarím-Lim I. 201 Jasaw Chan K’awiil 415n Jasmach-Adad 201 Jaspers, Karl 164 Jones, William 99 Jóšijáš 187 K’an Chitam K’an Ak 413 Kadašman-Enlil I. 206 Kadašman-Enlil II. 266 Kadašman-Turgu 206 Kamaatre 185 Kambýsés 161, 186n Kamose 177n Kandalánu 214 Karaindaš I. 205 Karib’il Watar 225 Kaštiliaš IV. 206, 208 Kolumbus, Kryštof 446 Konfucius 383, 449 Kozlowski, Stefan 142 Kukulkán 408 Kukunni z Viluše 260 Kupanta-Kurunta 250, 259 Kurigalzu I. 205 Kurigalzu II. 206 Kutir-Nachchunt 207 Kyaxarés II. 215 Kýros II. Veliký 216 Labarna (Tabarna) 241 Leakeyovi, Louis a Mary 34 Leif Erikson 446 Libby, Willard F. 26 Lipit-Ištar 200 Lubbock, John 23, 107, 375 Lucy 24, 33, 361, 460

468

Jmenný rejstřík

Lugalkinišedudu z Uruku 191 Lugalzagesi 192n, 195 Lumley, Henry de 37 Lumley, Marie Antoinetta de 40 Lüning, Jens 116

Neko II. 161, 187 Nibchururi 181 Niebuhr, Carsten 217 Ninurta-apil-Ekur 208 Nuun U Jol Chaak 415

Madduvatta 250n, 259 Mama Ocllo 421 Manco Cápac 421 Manéthó 164, 166, 168, 172n, 176 Man-ištúšu 194 Marduk 203, 206n, 208, 213, 215n Marduk-apla-iddina I. 206 Marduk-apla-iddina II. 212n Marduk-zákir-šumi I. 210 Marx, Karl 162, 167 Mašchviluva z Miry 255 Melišipak II. 206 Meni, viz též Aha a Narmer 157, 169n, 174 Mentuhotep I. 174 Mentuhotep II. 158, 174 Mentuhotep III. 158, 174 Merenptah 159, 183, 268 Merenre I. 172 Meritaton 181 Merodach-Baladan viz Marduk-apla-iddina Mesalim z Déru 191 Mesanepada z Uru 191 Meyer, Eduard 184 Mita z Pachchuvy 251 Moctezuma I. (Moteuczoma Ilhuicamina) 409n Moctezuma II. zvaný Xocoyotzin 410 Muršili I. 177, 203, 244 Muršili II. 252, 256 –260 Muršili III. 262n, 265 Muvatalli I. 247 Muvatalli II. 248, 261–263, 266n, 324 Muvatti 255 Muwaan Jol 412

Osm Jelenů Jaguáří Dráp 408 Osorkon III. 160, 185 Ovidius 27

Nabonid 216, 222 Nabopolassar 214n Nabukadnezar I. 187, 207 Nabukadnezar II. 215 Nachthareheb 188 Nammachani 197 Náram-Sín 193 –195 Narmer, viz též Meni 157, 169 Nazimaruttaš 208 Nefertiti 179 –181 Neferure 178 Neitokret 186

Pachacútec 421 Parratarna 204 Pepi I. 158, 172 Peribsen 157, 170 Pijamaradu 266 Pije 161, 186 Psammetik I. 161, 185 –187, 214 Psammetik II. 161, 187 Psammetik III. 161, 187 Ptolemaios I. 188 Puduchepa 263, 265 –267 Punip-Tešup 242 Quetzalcoatl viz Ce Acatl Topiltzin Ramesse I. 159, 182 Ramesse II. 159, 261n, 265 –267, 324, 464 Ramesse III. 160, 183, 324, 464 Ramesse IV. 160, 183 Ramesse V. 160, 183 Ramesse XI. 160, 183 Rasmussen, Knud 435 Re 169, 180 –182 Rím-Sín I. 200 Rímuš 194n Roggeveen, Jacob 448 Ross, John 432 S’-ma Čchien 381–383 Sabni 172 Salmanassar I. 208 Salmanassar III. 209n Salmanassar V. 212 Sammu-ramát viz Semiramis Samsu-iluna 203 Sarduri II. 211 Sargon Akkadský 193 –195, 462, 238, 242, 462 Sargon II. 212 Sarpanítu 203 Sekenenre Tao II. 177 Semiramis (Sammu-ramát) 211 Senusret I. 158, 168, 174n Senusret II. 158

Jmenný rejstřík Senusret III. 158 Sesóstris, viz Senusret Setnacht 160, 170 Setchi I. 159, 170 Setchi II. 159, 170 Schaafhausen, Hermann 23 Schliemann, Heinrich 322 Sidkijáš 187, 215 Sín 216 Sinacherib 212n Sinuhet 164, 168, 175 Siyaj Chan K’awiil II. 412n Siyaj K’ak 412 Smenchkare 181 Solas, William 424 Sumu-abum 200 Sutech 169n Šabaka 161, 186 Šamaš-šuma-ukín 214 Šamší-Adad I. 201 Šamší-Adad V. 210n Šar-kali-šarri 195 Šattivaza 205, 257 Šauštatar 204 Šepenupet I. 185n Šulgi 197n, 464 Šunaššura 249 Šuppiluliuma I. 180, 205, 253 –258, 260, 269 Šuppiluliuma II. 268n, 288 Šu-Sín 198 Šutruk-Nachchunt I. 206 Šuttarna II. 205, 257 Šuttarna III. 205 Taharka 161, 186, 213n Tachurvaili 247 Tanutamon 161, 186 Tarchundaradu 253 Tavannana 241 Telipinu 241, 244 –247, 256 Teti 158, 172 Teumman 214 Tezozomoc 409 Thutmose I. 159

469

Thutmose II. 178n Thutmose III. 159, 165, 167, 178 –180, 204, 249, 277, 464 Thutmose IV. 204 Tiglatpilesar I. 207, 209 Tiglatpilesar III. 211n Tízoc 410 Tláloc 410 Tukultí-Ninurta I. 206, 208 Tukultí-Ninurta II. 209 Túpac Yupanqui 422 Tušratta 205, 206, 255 Tutanchamon 159, 166n, 179 –181, 256, 464 Tutchalija I. 248 –251 Tutchalija II. 248, 252 –254 Tutchalija IV. 261, 266 –268 Uchcha-zit 259 Ulam-Buriaš 205 Ur-Nammu 196n, 234 Urukagina 192 Usire 169 Utu-chegal 196 Veni 172 Venis 158, 168, 172 Ventris, Michael G. F. 322 Wak Chan K’awiil 413 Winckler, Hugo 238 Wulfila 104 Wu-ting 385n, 389, 394 Yax Ehb’ Xook 412 Yax Nuun Aiin I. 412 Yich’aak K’ak’ 415 Yik’on Chan K’awiil 416 Yitha’amar Watar 225 Yuknoom Took’ K’awiil 416 Yuknoom Veliký 415 Zababa-šuma-iddina 207 Zannanza 181 Zidanta I. 244n Zidanta II. 247 Zimrí-Lim 201n

470

Místní rejstřík

MÍSTNÍ REJSTŘÍK

Abú Simbel 163, 261 Abýdos 163n, 169 –172, 174, 176, 261 Afghánistán 52, 103, 228 Africký roh 80, 322 Achchijá/Achchijava 250n, 259, 266, 283, 322 Aigína 280 Ain Ghazzál 139 Ain Haneš 38n Akaba 217, 222, 224 Akkad 193 –197, 233n Akrotiri 277n Alalach 204, 242n, 249, 256 Alašija, viz Kypr Albánie 281, 338 Aldenhovenská plošina 119, 127n, 132, 134n Aleppo 201, 243, 249, 256, 260 Aljaška 48, 82, 90, 93, 395, 428, 430, 432, 434n, 437, 463 Alpy 34, 41, 50, 56, 60, 115, 301–303, 307, 328, 332, 339, 343n, 346, 348, 364, 442 Altamira 24, 88 Altmark 315 Amurru 261–263, 267 Anatólie 52, 102, 110n, 114, 148, 200n, 204, 212, 237 –242, 244 –246, 248, 250, 252 –254, 260, 262n, 265, 267 –269, 284, 296, 318, 327, 338, 349, 352 Andy 93, 395, 397, 400, 418, 420 Anglie 48, 57, 60n, 66n, 310, 313, 322, 348, 430n, 433, 448 An-jang 380, 382 –384, 386 –390, 465 Apeninský poloostrov 62, 303, 306, 318, 349 Arabský poloostrov 29, 80, 138, 150, 194, 217 –227 Arago (jeskyně) 61 Aralské jezero 81 Arktida 93, 427 –435, 438 Arménie 52 Arzava 242n, 245, 248, 250, 252 –255

Asýrie 151, 189, 199, 202n, 205 –215, 240, 260, 324, 352, 464 Aššur 191, 200 –202, 204, 208n, 212n., 215, 225, 240n, 249, 255, 258, 262, 267 Atapuerca 46, 48, 54n, 461 Athény 278, 283 Atlantik/Atlantský oceán 60, 121, 293, 305, 324, 426, 429 –431, 441, 447 Attika 275, 283n Avaris 176, 178, 277 Awash 24, 34n Azcapotzalco 409 Azovské moře 49n, 295 Azzi 252 –254 Babylón 151, 177, 187n, 199 –202, 205 –208, 211–216, 218, 244, 263 Babylónie 189n, 192n, 195n, 198n, 200n, 203, 205 –216, 234, 244, 257n, 260, 266 Baffinův ostrov 428, 430 –432 Bahrajn 193, 222n, 233, 464 Balkán 281, 298n, 306, 330, 339 Baltské moře 319, 344 Balúčistán 228n, 233, 235 Barranco Léon 46 Bavorsko 131, 133n, 317, 324 Belgie 115 Beringie 90, 137, 443, 463 Beringovo moře 137 Beringův průliv 82, 395, 427, 434, 463 Bilzingsleben 67n, 441, 461 Blombos (jeskyně) 80, 367, 443, 462 Boğazköy, viz též Chattušaš 180, 204, 238n, 241, 243, 264 Boiótie 283 Bosna 297 –299 Boxgrove 50, 57n Boyne 310 –312 Bretaň 306 –308, 327, 348 Británie 284, 359 Britské ostrovy 56, 306, 309 –314, 318, 320, 327, 347n, 353 Brodgarský kruh 311n

Místní rejstřík Bulharsko 110, 114, 296, 299 Byblos 140, 177, 191, 243, 275 Calakmul 399, 411n, 415n Cancuén 413, 415 Caracol 399, 413 Çatal Höyük 114, 140, 148n, 295 Cayönü 140, 145, 293, 295 Clacton-on-Sea 67 Cornwall 104, 284 Cuzco 421 Čad 33 Čadská pánev 362, 370n Čadské jezero 368, 370 –372 Čechy 327, 339n, 341, 343, 350 Čeng-čou 380n, 383n Černé moře 242, 245 Červený kopec 52, 55 Česká republika 85 –87 Če-ťiang 376 –378, 381n Čchang-an 18 Čína 16, 18, 29, 41, 45, 47, 73, 120, 138, 321, 327, 374 –376, 383, 387 –389, 391, 424 –426, 439, 445n, 449, 463 Čóga Mami 149 Čólistán 228, 231 Čou-kchou-tien 68, 374, 439, 441, 461 Damašek 210, 212 Devonský ostrov 428, 432n Dhólavíra 230n Dilmun 193, 196, 219, 222n, 234, 464 Dmanisi 39 –43, 46, 48, 56, 68, 364, 441, 460 Dolnorýnská nížina 117, 119, 131–134 Dolni Mostre 298 Dos Pilas 399, 415 Dunaj 103, 114, 131, 297, 300, 332, 338 –344, 348, 463 Džibuti 38, 224 Egeis 27, 225, 273n, 277n, 280, 285, 296, 322, 349, 463, 465 Egypt 16, 27, 29, 147, 151n, 155n, 162 –171, 173n, 176 –178, 181, 183 –188, 203 –206, 212 –215, 217, 222, 224n, 233, 237, 255 –263, 265, 268n, 271, 274n, 282, 288, 322, 324, 354, 358, 370, 445n, 462, 465 Ekvádor 400n, 418, 421 El-Kóm (El-Kowm) 65 El Mirador 399, 411, 413 El Perú 412n, 416

471

El Tajín 398, 407 Elam 193n, 196n, 199, 202, 206n, 212, 214 Ellesmerův ostrov 427n Enkomi 286 –289 Eridu 149 –151, 193, 200 Er-li-tchou 379 –381, 384 Ešnunna 191, 199, 201n, 206 Etiopie 24, 35, 362, 439, 460 Etla 404, 407 Eufrat 138, 140, 142, 149n, 178n, 189, 191, 198, 200n, 204n, 207 –210, 213, 220, 222, 238, 242 –244, 251, 253, 255, 269, 448 Faistos 274 –276, 278, 335 Fermana 232 Filipíny 425, 447 Flomborn 116, 130 Flores 89n, 441n, 462 Foiníkie 172 Francie 61, 79, 85, 87n, 115, 303, 305 –309, 314, 346, 348, 442 Fuente Nueva 46 Gešer Benot Jaaqov 49n Ghaggar-Hákra 228, 231 Gibraltarský průliv 46, 441 Gíza 163, 172n Göbekli Tepe 140 –146, 149, 306, 445, 462 Gona 34n, 460 Gran Dolina 55 Grónsko 78, 108, 427 –432, 438, 446 Gruzie 39, 364, 460 Guadix-Baza 40, 46, 65 Guatemala 399, 403n, 411, 414, 418 Gudžarát 230, 233 Hadar 24, 33, 35, 37, 361, 460 Hala Sultan Tekke 287 Hallstatt 343 Hamá 212, 237, 261 Harappa 228 –235 Harz 331 Hesensko 116, 131n, 135, 308, 317, 326, 341 Hisarlık, viz Trója Hoxne 66 Huari 420n Hudsonův záliv 90, 428 –430, 435n Hudžajrat al-Ghuzlán 218 Hummal 45n, 76 Chábúr 193, 201, 204, 209 Chan Chan 421 Charrán 215n

472

Místní rejstřík

Chatti 242n, 245, 248, 250, 252n., 255, 257, 260, 265 –268 Chattuša 204, 238, 240n, 242 –249, 252 –254, 256 –263, 265 –269, 283 Che-nan 377, 379 –383 Che-pej 375, 377, 379, 381n Chiapas 404, 410, 418 Chichén Itzá 399, 408, 417 Chile 90, 396, 421, 444, 463 Ifri n’Ammar 80, 367 Indický oceán 217, 222, 233, 426, 447 Indie 18, 41, 99, 228 –230, 232 –235, 357, 423, 425, 438, 449, 465 Indonésie 89, 138, 439, 441, 447, 462, 465 Indus 25, 29, 193, 223, 228 –235, 321, 352, 425, 445 Irák 74, 148, 442 Írán 99, 104, 152, 191, 200n, 204, 216, 222, 228, 233, 239, 351, 445 Irsko 305, 309 –313, 328, 348 Isernia La Pileta 53n Isin 199n, 207, 234 Island 98, 305, 429n Išuva 252, 255 Itálie 46, 53, 61n, 79, 87, 282n, 323, 330, 339, 344, 348n, 437, 465 Izrael 74, 147, 284 Jadran 114, 297, 349 Jamchad 177, 201n, 204, 244 Jang-c’-ťiang 375n Jang-šao 377, 463 Japonsko 18, 48, 110, 446, 449 Jáva 41, 47n, 460 Jemen 220, 222 –225 Jericho 110, 139n, 146n, 308 Jeruzalém 187, 213, 215 Jižní Rhodesie viz Zimbabwe Jordán 43, 47, 49, 53, 57 Jordánsko 139, 224 Judea 187, 215 Jutský poloostrov 310 Kada Gona viz Gona Kádeš 261n, 265, 324, 464 Kalavasos 287n Kalchu 208, 210, 212 Kálíbangan 231n Kanaán 177 Kanada 395, 427 –438 Káneš (Kültepe) 200, 238 –241 Kappadokie 240, 245

Karchemiš 187, 212, 215, 256, 258, 260, 268n Kärlich 52, 55, 57n, 60, 62, 461 Karnak 177, 180, 265 Karpaty 82n, 296, 317, 338n, 340n, 364 Kaspické moře 81, 442 Katar 50, 220, 224 Katna 256, 345 Kavkaz 34, 41, 52, 103, 351n Kayalıpınar 241, 253, 255 Keftiu, viz Kréta 277 Keňa 35, 37, 42, 49n, 80 Kilikie 149, 204, 245, 250, 254 Kiš 191n, 200 Kition 287 –289 Kizvatna 245 –247, 249n, 253 –255, 263 Knóssos 102, 272 –279, 282, 322, 324, 465 Kolumbie 401, 418 Königsaue 76 Konya 52, 148, 261, 267 Koobi Fora 35, 37n, 50 Korea 18, 48, 65, 446, 449 Kót Dídží 231 Kréta 271–281, 286, 288, 463, 465 Kuang-tung 376, 379 Kültepe, viz Káneš Kung-wang-ling 45, 47n Kuššar 240n Kyklady 273 –275, 277, 280, 284 Kypr 177, 250n, 263, 268, 275, 277, 283 –288, 348 La Galgada 400, 418 La Polledrara 62, 64n La Venta 401, 403 Labe 301n, 318, 320, 345, 350 Labrador 429 –431 Lagaš 191–193, 196n Larsa 193, 199n, 202, 234 Leubingen 324, 341 Levanta 43, 49, 139n, 148, 152, 204, 209, 215, 220 –222, 224 –226, 242, 268, 271, 274n, 277, 283, 285n, 288n, 443, 460, 463, 465 Libanon 209n, 256 Lima 400, 421 Lokalalei 37 Lóthal 232, 234 Lüdelsen 315 Lunel-Viel 65 Luxor, viz Veset Lung-šan 378, 463 Luo-jang 379

Místní rejstřík Maďarsko 50, 114, 339, 341 Maes Howe 311n Magan 193n, 196, 222n, 233n Makedonie 296, 338 Makrán 228n Malá Asie 18, 102n, 177, 193, 200n, 203n, 209, 271, 273, 277, 282, 285, 288, 327 Mali 25 Malia 275n Mari 191, 199 –202, 288 Marib 225 Maroko 80, 367 Mašavera 39 Mauer 50, 57n Mauran 78 Mayapán 417 Meklenbursko 301, 345 Meluchcha 193, 196, 352 Mennefer (Memfis) 170, 173n, 186, 213 Mesarská nížina 273n Messénie 279 –281, 283n, Mexický záliv 401, 403, 406, 408, 410n Mexiko 93, 401, 404, 406 –408, 410n, 449 Mezopotámie 16, 102, 138, 141, 143, 145n, 148 –152, 176, 189 –216, 222n, 225, 228 –230, 232 –235, 237 –240, 244, 248, 250, 255, 258, 160, 296, 306, 317, 321n, 327n, 445, 462n Midea 283 Midland River 56 Miesenheim 50, 57 –59 Mílétos/Milavanda 251, 259, 266, 277, Mitanni 103, 203 –206, 208, 242, 249n, 255 –258, 464 Mitterberg 328n, 353 Mohan 116, 117, 119, 131, Mohendžodaro 228, 230m, 233, 235, 463 Moche 419n Mongolsko 16, 374, 382, 388 Mont Boron 65 Monte Albán 404, 407n Monte Bego 325, 348 Monte Verde 90, 396n, 344, 463 Montpellier 65 Morava 52, 83, 301, 339, 341, 343, 350, Mykény 102, 251, 258n, 269, 271n, 277 –285, 288n, 322, 324, 338, 345, 349, 465 Nakbé 411 Nariokotome 39 Nadáwíja Ain Askar 65 Neandertal 23, 73 Neckar 57, 131n

473

Nefúd 217, 220 Německo 88, 94, 104, 116, 123, 126n, 130 –136, 217, 288, 301n, 308n, 314, 318, 322, 324n, 327, 331, 333, 337, 339 –341, 343 –346, 350, 368, 448, 463 Nerik 247, 263 Néša, viz Káneš Nevalı Çori 140, 143, 145n Newfoundland 430n Niger 25 Nigérie 370 Nil 147, 164, 174, 177, 183n, 277, 324, 359, 369n, 448 Ninive 208n, 212 –215 Nippur 191, 193n, 199n, 207, 462 Nizozemí 115, 333, 346 Normandie 306 Nová Guinea 89, 97, 368, 426, 447 Nová Kaledonie 447 Nová země 431, 434 Nový Zéland 447 Núbie 174, 176, 178n, 186 Oaxaca 400n, 404, 407 –410 Obejd, viz Tell el-Obejd Obi-Rachmat 81–83 Odra 301, 350 Ohňová země 22, 395, 426 Okolište 297n Olduvai 24, 34n, 37 –39, 42, 48, 50, 360, 362 Omán 193, 220, 222 –224, 226, 228, 230, 232n Omo 37, 80, 439 Orkneje 310 –312 Orontés 256 ostrov Krále Viléma 433n Pacifik, viz Tichý oceán Pachchuva 251 Pákistán 38, 222, 228n Palenque 412, 416 Palestina 38, 43, 49, 176n, 179, 204, 211–213, 215, 225, 284, 324 Paňdžáb 228 –230 Pan-pcho-cchun 377 Papua-Nová Guinea, viz Nová Guinea Pařížská pánev 123, 306 –308 Peking 68, 374, 461 Peloponnésos 279 –281, 284, Perský záliv 137, 150, 193, 196n, 217, 222 –224, 447, 464 Peru 400, 418n, 421 Peștera cu Oase 80, 82n, 85

474

Místní rejstřík

Petralona 53 Pchej-li-kang 375n Pinezaouri 39, 41 Pobaltí 282, 322n, 353 Poing 324, 343 Polsko 331, 337, 339n, 350, 442 Polynésie 446 –448, 465 Punt/Ofir 224, 322 Purušchanda 238n Pylos 102, 282n Pyreneje 41, 303, 364 Pyrenejský poloostrov 304, 306, 318n, 347n Qalat al-Bahrajn 223 Rakousko 123, 136, 341, 343 Rhodos 277, 326 Rópar 232 Ross Island 305, 328 Rudé moře 17, 147, 187, 217, 220, 224 –226, 448 Rumunsko 40, 80, 82, 281, 296, 299n, 340 Rusko 78, 99, 350, 423, 434 Rýn, Porýní 52, 57n, 63, 67, 116 –120, 128, 131–135, 309, 318, 333, 341, 343, 346, 448 Řecko 53, 110, 114, 116, 188, 262, 271– 273, 277, 279n, 282 –284, 303, 318, 322, 326, 338, 340, 349, 354, 423, 448, 464n Řím 53n, 61n, 349, 429, 448 Saint Colomban 66 S’-čchuan 41, 382, 387 Sahara 110, 358, 367n, 369 –372, 448, 462 Sahul 89 Sakkára 170 Sangiran 41, 47n, 439 Sardinie 283, 288, 348n Saúdská Arábie 220, 222 Scapa Flow 310 –312 Sedmihradsko 281, 299, 338 –340 Senegal 370 Severní ledový oceán 435 Schifferstadt 343 Schöningen 60, 67 –70, 461 Siao-tchun 382, 384, 391 Sibiř 48, 74, 90, 351, 427, 446, 463 Sima del Elefante 46, 48, 55 Sindh 228, 230, 235 Si-pej-kang 384, 386 Sjælland 325, 345 Skallerup 345

Skalnaté hory 90 Skandinávie 301–303, 306, 308n, 314, 317, 321, 323, 325, 333, 337, 344, 429n Slezsko 341, 350 Slovensko 338 –340, 350 Solana del Zamborino 65 Somma 23, 55n, 66 Srbsko 299, 339 Starčevo 114, 296 Stenness 311 Sterkfontein 37, 42, 360n Stonehenge 312n, 320, 325, 348 Středozemní moře, Středomoří 29, 65, 74, 86, 111, 114, 147, 152, 191, 194, 204, 209n, 217, 222, 242, 245, 249n, 254, 257, 268n, 271, 275 –277, 279, 282, 284 –286, 303, 305n, 319, 322, 324, 326, 330, 348 –350, 359, 390, 424, 445 –448, 461, 463 Súdán 224, 370, 464 Surkótada 232 Súsy 191, 197, 200, 207, 214, 228 Swartkrans 37, 50, 360 Sýrie 53, 65, 76, 149, 176n, 179, 191, 193n, 201, 203n, 210n, 213, 215, 221, 237, 242, 245, 248, 250, 256 –258, 262n, 269, 284, 286 Šabwa 225 Šamucha 252n Šanli-Urfa 146 Šan-si 377 –379 Šan-tung 377 –379, 381n Šapinuva 252n, 255 Šarišša 245, 251, 253 Šen-si 377, 379, 382 Španělsko 24, 46n, 50, 54, 61n, 65, 78n, 85, 88, 103, 283 Špicberky 431, 434 Srí Lanka 22, 98 Štrasburk 57 Šuruppak 191 Švédsko 315, 346 Tanzánie 33, 34, 362 Tarchuntašša 261–263, 267 –269 Tarniša 248 Taung 360n, 364, Taurus 110, 138, 152, 238 –240, 244, 247, 250, 260n Tautavel 55, 61 Tajmá 216, 220 –222 Tell Brak 193 Tell el-Burák 286

Místní rejstřík Tell el-Amarna 204, 253 Tell Arpaččíja 149 Tell ed-Daba 176 Tell el-Obejd 149 Tell es-Sauwán 149 Tell es-Sultán 139 Tell Halaf 110 Tell Sabí Abjad 148 Tell Umm Dabaghíja 148 Tello 228 Temže 56, 60, 67 Tenochtitlán 401, 409n Teotihuacán 404 –408, 412 Tešik Taš 82n Théby/Luxor (Egypt) 158n, 166, 174, 176n, 183 –186, 188, 214 Théby (Řecko) 102, 279n, 283 Théra 272, 277n Thesálie 114, 296 Thule 429 –432, 435n Tchaj-wan 376, 379, 446n Tiahuanaco 420 Ťiang-si 379 Ťiang-su 377n, 382 Tigris 138, 140, 142, 149n, 189, 191, 194, 198, 200 –202, 204, 208n, 238, 260 Tichý oceán, Tichomoří 90, 396, 401, 434n, 444, 447 Tikal 412 –416 Timna 147, 226 Tírynth 279, 282 –283 Torralba 62, 67 Torresův průliv 89, 447 Trebur 131, 135 Tres Zapotes 401, 403 Trója 248, 262, 273, 279, 285, 322 Troodos 285 Trundholm 325, 344, 346, 465 Tula 408 Turecko 52, 322, 426 Turkana (jezero) 35, 37 –39, 47, 50

475

Uaxactún 412 Ubajdíja 43 –47 Ugarit 204, 256, 260, 268, 275, 287 Ukrajina 350 Uluburun 288, 322, 325, 345, 465 Umm-an-Nar 223 Umm el-Tlel 76 Umma 191–193, 195 Umritz 309 Ur 191–193, 196 –200, 228, 234 Urartu 210 –212 Urfa viz Šanli Urfa Uruk/Erech 151, 190 –193, 196, 199n, 202, 216 Uzbekistán 81, 83, 442 Wádí Araba 147, 222 Wádí Dahr 224 Wádí Nátrún 162 Varna 113, 299, 307 Velká Británie 359, 284 Vendée 306n Venosa 53n, 62, 65 Venta Micena 41, 46 Vértesszölös 50, 52 Veset 261, 277 Viktoriin ostrov 435 Viluša 248, 255, 260, 262 Visla 116, 350 Visocká pánev 297 –299 Wallertheim 78 Wessex 310, 312, 348 Yarim Tepe 149 Yucatán 408, 417n Zagros 108, 110, 138, 177, 193, 208n Zambujal 304n Zimbabwe (Jižní Rhodesie) 25

DĚJ I NY SVĚTA

1

Z ÁKL ADY GLOBÁLNÍHO S VĚTA OD POČÁTKŮ DO ROKU 1200 PŘ. KR. EDITOR A L BR EC H T JO C K EN HÖV EL Z německého originálu WBG Weltgeschichte, vydaného nakladatelstvím Wissenschaftliche Buchgesellschaft (WBG) Darmstadt v letech 2009 –2010, přeložili Jiří Pondělíček (str. 1–236) a Jan Hlavička (str. 237 –465) Revizi českého překladu provedli Martin Novák (str. 1–152), Ladislav Bareš (str. 155 –188), Kateřina Šašková (str. 189 –216, 237 –270), Luboš Kropáček (str. 217 –227, 357 –373), Svetislav Kostić (str. 228 –236), Věra Klontza-Jaklová (str. 293 –354), Vladimír Liščák (str. 374 –394), Zuzana Kostićová (str. 395 –438) Rejstříkem opatřil Filip Outrata Grafickou úpravu s použitím obálky od studia Finken & Bumiller, Stuttgart, navrhl Vladimír Verner Odpovědný redaktor Martin Žemla Vydalo v roce 2012 nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., jako svou 1077. publikaci. Vydání první. AA 33,45. Stran 480 Vytiskla tiskárna PBtisk, s. r. o. Doporučená cena 598 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-241-5

DÁLE DOPORUČUJEME

DĚJINY EVROPY v deseti svazcích

Svazek 1

Roger Collins

Evropa raného středověku 300 –1000

Fundovaná práce R. Collinse přístupně a zajímavě seznamuje čtenáře s klíčovými okamžiky raného středověku, jimiž jsou příkladně pád Říše římské, rozšíření a upevnění křesťanství v Evropě a současně i rozmach islámu a mnohé další. Všechny tyto otázky dodnes nepřestávají fascinovat odbornou i laickou veřejnost, neboť v nich tkví kořeny dnešní doby, intelektuálního i politického dědictví moderní Evropy.

Christopher Brooke

Svazek 2

Evropa středověku v letech 962 –1154

Autor se neomezuje pouze na chronologické líčení doby, ale osvětluje i ekonomické, sociální a kulturní souvislosti. V centru pozornosti je především římskoněmecká říše, konflikt mezi říší a papežstvím, dále Francie a Anglie, svět normanských dobyvatelů. Nejsou opomenuty ani křížové výpravy, vztah Západu a Východu – Byzance, či děje na západním okraji křesťanského světa – na Pyrenejském poloostrově.

John H. Mundy

Svazek 3

Evropa vrcholného středověku 1150 –1300

Vrcholný středověk, období od poloviny 12. do konce 13. století, znamená v dějinách Evropy éru vzestupu a rozkvětu, který v mnoha ohledech „nastartoval“ úspěch evropské civilizace a její cestu ke globální dominanci. Původem britský historik John H. Mundy, který řadu desetiletí působil na americké Columbia University, představuje na základě bohatství dobových pramenných dokladů období upevňování moci evropských monarchií, křížových válek, ekonomického vzestupu a rozvoje měst, zakládání univerzit i budování katedrál.

Denys Hay

Svazek 4

Evropa pozdního středověku 1300 –1500

Další ze svazků edice Dějiny Evropy zachycuje dvě staletí, během nichž se dosavadní jednota křesťanské Evropy začala drolit. Denys Hay (1915 –1994), dlouholetý profesor na univerzitě v Edinburghu a specialista na dějiny italské renesance, přibližuje bouřlivé období evropských dějin poznamenané válkami, náboženskými nepokoji, ale i významnými objevy a cestami, které zásadním způsobem rozšířily obzor Evropanů. Zvláštní pozornost věnuje renesanci a renesanční kultuře, vzniku a rozvoji literatury v národních jazycích, ale i dějinám hospodářským – mezinárodnímu obchodu a bankovnictví, či dějinám církevním – vztahu mezi papežstvím a konciliárním hnutím.

Richard Mackenney

Svazek 5

Evropa šestnáctého století

16. století je dobou, která zrodila renesanci a reformaci, ale zaznamenává i nástup protireformace, a je ovšem i stoletím zámořských objevů. Autor doplňuje knihu množstvím citátů ze soudobých literárních děl a dospívá k udivujícímu paradoxnímu závěru: Evropané dosáhli pozoruhodné jednoty ve svých vztazích k okolnímu světu právě v období, kdy na evropském území vrcholily náboženské i politické rozpory.

Thomas Munck

Svazek 6

Evropa sedmnáctého století

Tato podnětná, přitom přístupně napsaná a tematicky uspořádaná kniha uvádí do klíčových problémů 17. století, tohoto kontroverzního období evropské historie. Ačkoli je mnoho kapitol strukturováno tematicky, největší důraz je kladen na politický kontext celého období. Dílo začíná podrobným rozborem třicetileté války, na niž autor nepohlíží pouze jako na složitý mocenský boj, nýbrž jako na klíčovou událost k pochopení společenského a politického vývoje raně moderního období. Podrobně se rovněž soustřeďí na „všeobecnou krizi“, absolutismus a vzrůstající roli státu včetně dopadu na obyvatele měst, rolnictvo i chudinu. Rovněž se zabývá změnami v ekonomické orientaci v rámci celé Evropy. Nemalou pozornost věnuje i Skandinávii a zemím střední a východní Evropy.

Jeremy Black

Svazek 7

Evropa osmnáctého století

18. století je předznamenáním průmyslového věku, hospodářského rozmachu příštích staletí. Je ovšem i obdobím významných historických událostí – Francouzské revoluce a s ní spojeného teroru ve Francii, následné

bídy a vystěhovalectví, počátků pozdější velké migrace národů, roztržky Británie s koloniemi v Severní Americe a vzniku Spojených států, dlouhých válek, z nichž některé trvaly celou generaci, počátků krizí, které v následujícím století přerostly v urputné střety, avšak zároveň ve svém důsledku znamenaly vznik velkých demokracií moderní doby.

Michael Rapport

Svazek 8

Evropa devatenáctého století

Autor, specialista na moderní evropské dějiny, se v první části věnuje revoluční Evropě, Francouzské revoluci a Napoleonským válkám a jejich dopadu na zbývající země Evropy. Další část pojednává o ustavení a krizích konzervativní Evropy v letech 1815 –1850. Autor dále sleduje zrod „nové éry“ po polovině století, sjednocující procesy v Německu a Itálii a pokusy o reformy stávajícího řádu, ukazuje, jak Evropané vstupovali do dějin jako jejich tvůrci v období zrodu masových hnutí – socialistického a revolučního, feministického, nacionalistického. Závěr je věnovaný imperialismu a kořenům 1. světové války. Evropské 19. století je v knize představeno jako paradoxní období cesty k demokracii i nejhorším totalitním režimům, jaké kdy Evropa zažila.

Robert Wegs, Robert Ladrech Svazek 9

Evropa po roce 1945

Práce seznamuje s podstatnými historickými událostmi po 2. světové válce a přináší nezkreslený pohled na posledních 50 let 20. století. Zejména pro českého čtenáře, kterému bylo mnoho informací zamlčováno nebo podáváno zkresleně z „ideologických důvodů“, je tato kniha nesmírně zajímavá. Autoři se zabývají i ekonomickým vývojem a značnou pozornost věnují bývalému tzv. východnímu bloku. Zvláštní kapitolu tvoří rovněž sjednocení Německa a vznik Evropské unie. Svazek 10

Richard Vinen

Evropa 20. století

Další v řadě svazků mapujících dějiny Evropy poutavým způsobem přibližuje příběh století poznamenaného dvěma nejničivějšími válečnými konflikty v historii lidstva, dosud nebývalou sociální mobilitou i převratným vývojem vědy a techniky. Práce anglického historika Richarda Vinena, který vyučuje moderní dějiny na londýnské King’s College, obsáhla období od secese až k počátkům jednadvacátého století. Zaobírá se klíčovými událostmi Evropy nedávno skončeného věku, které zařazuje do širších světových souvislostí. V centru pozornosti se ocitají sociální dějiny jako podloží „velkých“ událostí dějin politických: válečné konflikty, studená válka, pád komunismu tak doprovází výklad o proměnách rodiny, sexuální revoluci či vývoji měst i kultury.

DĚJINY SVĚTA GLOBÁ LNÍ DĚJIN Y OD POČ ÁTKŮ DO 21. STOLETÍ ZÁKLADY GLOBÁLNÍHO SVĚTA OD POČÁTKU DO ROKU 1200 PŘ. KR. A L BR ECH T JO CK EN HÖV EL

Recommend Documents