divisalen_t_0003 Alén Diviš: Vzpomínky na pařížské vězení Santé Když byla roce 1939 ve Francii vypovězena válka, byl Daladier předsedou vlády. Mnoho členů této vlády utvořilo později vládu ve Vichy s Pétainem v čele. Pro Lavala a jeho společníky nebyl nepřítelem Hitler, ale největší nepřítel Francie byl uvnitř země: komunistická strana. Proto policie a četnictvo pracovaly ve dne v noci, aby všichni tito "nepřátelé" Francie byli schytáni a uvězněni. Později, když byla Francie kupována Hitlerem, ukázalo se, že to byli komunisté, kteří organizovali podzemní odboj, že měli bezvadnou disciplinu a přinesli největší oběti, neboť jich v partyzánských bojích padlo nejvíce. V době Hitlerovy okupace poznala Francie své pravé přátele. Dne 18. září večer byl jsem v Paříži na Montparnassu zatčen a odveden na policejní ředitelství. Výslechy, které trvaly asi týden, mi připadaly jako hra na schovávanou. Vyšetřující inspektor jmenoval někoho z komunistické strany nebo nějaké místo schůzek, nějakou událost. Byly to léčky a nástrahy, mnoho otázek obratně položených, že jsem nemohl rozeznat, co skutečně ví o mé činnosti a jaké má důkazy. Sliboval mi stále svobodu, odpovím-li na některé otázky, které se netýkaly mne, ale jiných lidí ze strany: "Propustím vás okamžitě a dám vám příležitost opustiti Francii nebo jíti do československé armády ve Francii, do které jste se sám již dobrovolně přihlásil. Nedáte-li uspokojivé odpovědi, čeká vás vojenský tribunál, a mám dosti důkazů proti vám. Budete jistě odsouzen. Vaše situace je tím horší, protože jste cizinec a máte spojení s komunisty cizích států." Pokud se týkalo Čechoslováků, jednalo se mu o komunistické poslance, kteří v té době žili v Paříži, hlavně o dr. V. Clementise, Švermu a Širokýho. Na každý výslech měl připraveny nové a nové otázky a předvolával civilní agenty, kteří dosvědčili, že mne poznávají, neboť mne sledovali již dávno před zatčením. Konečně jsem byl předán vojenskému tribunálu pro "činnost proti vnitřní bezpečnosti státu, vyzvědačství a spojení s cizí nepřátelskou mocností" a předán vězení "Santé" do vyšetřovací vazby. Podal jsem důkazy, že jsem malíř, člen uměleckých spolků, že jsem po dobu asi devíti let vystavoval v pařížských galeriích, všechny důkazy nebyly nic platné - policie rozhodla, že jsem tajný sovětský agent. Byl jsem odveden do vyšetřovací vazby vězení "Santé". Věznice je svět sám pro sebe. Jako kamenný hrad, šedá a přísná, stojí uprostřed velkoměsta svobodně žijících lidí. Věznice má svůj vlastní život, oddělený vysokými zdmi od ostatního světa. Má svou atmosféru, své zvyky a předpisy, drsné jako velká vězeňská košile, která dře tělo a studí. Několik tisíc zamřížovaných okének, hledících do dvora, několik tisíc čísel, kterými jsou označeny cely. Bludiště chodeb, nekonečné řady zamčených dveří, zábradlí a schodiště, mříže a signály. Ve dne je v chodbách hluk a shon, výkřiky, klení, bouchají dveře, skřípají zámky, zní úsečné vojenské rozkazy, tříštící se o kamenné zdi. Středem věznice, kde se všechny chodby paprskovitě sbíhají, je strážnice. V zaskleném pavilónu se rojí hlídači jako včely v úle. U stolu sedí šéf, před sebou má knihu, nad hlavou hodiny a zvon. Jeden úder zvonu je signál k vstávání v 6 hodin ráno a ke spaní v 8 hodin večer. Dva údery příchod vězně do věznice. Tři údery odchod do justičního paláce. Rána zvonu je jako stříbrný, chvějící se had, který proletí bleskem temnými chodbami, rozvine se do všech cel a rozechvěje kamennou pevnost od střechy až do základů. V osm hodin večer vězeň uléhá na svůj slamník. Světlo žárovky padá na jeho hlavu po celou noc, neboť musí ležet tak, aby jeho obličej byl obrácen proti okrouhlému otvoru ve dveřích, otvoru velikosti peníze, kterým hlídač nahlíží do cely. Vězeň musí ležet obličejem proti dveřím, nesmí ani sedět, ani opustit lože. Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnější kouskem omítky, kaménkem, vylomeným ze zdi, vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formy lidí, zvířat a krajin. Každý den jsem něco změnil, přikreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto skvrnách, zvolna, stále jsem opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a děrami spadlé omítky, které v mé fantasii něco představovaly. Přitom jsem musel stále dávati pozor, abych nebyl hlídačem přistižen. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dověděl jsem z nich příhody mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou.
1
Bébert - gorila - "Já jsem nůž!" (Bébert, vrah z Montmartru, který vraždil nožem.) Blondinet - zanechal doma těhotnou ženu - očekává dvojčata. Kdo má právo zavraždit vraha? Soudcové a kat, ty osle! Neplač, drahoušku, až budu hnít, modlil jsem se před smrtí za tebe. Nucené práce - to je radost! To není Guillotina! Když jsem byl malý, měl jsem bílého koníka, který mluvil. (Ten si z nás utahuje.) Přátelé drazí, Joe vám toto praví: Smrdutý hnůj je lidská spravedlnost a čím bohatší je člověk, tím větší je lotr. Jsem Guy z Bagnolet: rozčtvrtil jsem svoji děvku a hodil v ranci do Seiny... kdybys ji byl zakopal, blboune, mohls žít ještě dnes na svobodě. Dobré jitro, pane hrobníku, čekáte? Já chodím po žhavém uhlí. Ficell de l´Etoile vyryl do zdi na rozloučenou: Jsem odsouzen k smrti. Zabil jsem - budu zabit. Patřím tobě, vdovo (Guillotino). Sbohem, Montmartre, navždy, hrál jsem a hra je prohraná - již nikdy víc - již jsem dotančil - odpusť matko. Ficell de l´Etoile. V lidských příbytcích, i v těch nejchudších, je vždy nějaký nábytek, mnoho věcí, drobných předmětů, spojených nerozlučně s člověkem, předměty nepostradatelné, které jsou částí lidského života. Vězeňská cela je prázdná. Je tam jenom deska stolu zapuštěná do zdi, židle přikovaná řetězem, slamník a záchod. Ve dne vězeň nesmí ležet, je mu dovoleno sedět na židli nebo se procházet. Cela je malá, z kouta do protějšího kouta asi pět kroků. Proto často chodí vězeň dokola, dlouhé hodiny, stále dokola, stejný počet kroků kolem dveří, stolu, záchodu - dokola - tytéž stěny, ustavičně, do závrati, chodí kilometry v malém kruhu, který je vyšlapaný v podlaze. V cele má člověk pocit propastné prázdnoty a mdloby, zvláštního ticha, ticha žalářního, které myšlenky pitvoří - ticho proklaté, prázdné, do kterého padne cvaknutí zámku, do kterého se zavrtá rachot klíče. Ticho, ze kterého se rázem vyhrne dunění kroků na chodbě. Čas ve vězení je tíha bolestná, jako hory z olova, každý den je jako provaz úzkosti, beznadějný, napjatý z noci do noci. Roje stále stejných myšlenek se vracejí, točí se v kruhu, mučí vytrvale, hlodají, trýzní, myšlenky stále tytéž, neodbytné. V otvoru ve dveřích objeví se chvílemi oko hlídače, které nahlíží do cely a vězeň cítí pohled stojícího za dveřmi, ví, že je střežen dnem i nocí, ne proto, že by se pokusil o útěk, neboť z kamenné pevnosti lze vyjít jen dlouhými chodbami v průvodu hlídačů. Je hlídán, aby si snad náhodou nalezeným střepem nepodřezal žíly, aby nevynašel nějaký způsob sebevraždy, aby nezemřel dříve, než bude souzen. Počítat hodiny, dny, měsíce se stále utkvělou myšlenkou: vězeň stále počítá, proto je na zdech cely tolik čárek - značky času. Zdi podobají se krajinám, které jsou posety lesy - lesy čárek a hřbitovy s řadami křížů. Čas, který dávno uletěl, zůstal zaznamenán na zdech. Největší utrpení je pro vězně je, když neví, na jak dlouhou dobu bude odsouzen. Jistota, i když je velmi bolestná, je snesitelnější, než čekání bez konce. Každý vězeň, který je ve vyšetřovací vazbě, čeká nedočkavě a s napětím na odsouzení, neboť nejistota je horší než trest. Nejhroznější jsou bezesné noci, když roje vzpomínek a představ bez počátku, bez konce, se splétají a matou, trhají, zanikají, nové se vynořují, minulost jako ohromné skladiště tisíců vzpomínek v pohybu zmatku, chaosu, některé dávno zapomenuté, jako vybledlé stíny sotva znatelné, jako dávno na cestě odhozené a do tmy zapadlé nepotřebné předměty. Tváře, události, postavy a slova, výkřiky a písně, zlomky hudby, krajiny a vůně, sny ve snech, v závrati, v barevných temnotách. Zdálo se mi někdy, že jsem ve vězení již strašně dlouho a že zůstanu v cele ještě řadu let, že vydrápu do zdi ještě nové řady čárek, které pokračují bez konce. Možná, že jsem vězení snášel lépe, když jsem si uvědomil, že na svobodě jsem prožil také období bídy a strašného hladu, když jsem neměl ani tolik jídla, jako mám ve vězení.
2
Smířil jsem se s myšlenkou, že budu odsouzen, najde-li policie proti mně dosti důkazů, a lámal jsem si hlavu do nemožnosti, jaký trest mi asi bude vyměřen. Podrobil jsem se vězeňským předpisům, abych nezpůsobil nepříjemnosti sobě a hlídačům a snažil jsem se býti dobrým vězněm. Předpisy jsou pro vězně a hlavně pro hlídače utkvělou myšlenkou. Žijí ve stálých obavách, aby byly přesně dodržovány. Podle předpisů vězeň nesmí ve dne ležet. Když je veden po chodbě, jde hlídač za ním, nikoliv vedle něho. Vězeň čekající na chodbě, musí státi obličejem obráceným ke zdi; ohlédne-li se, vystavuje se trestu - ohlížeti se je proti předpisům. V cele musí být naprosté ticho. Vystupovati na židli, která je přikována řetězem ke zdi, je zakázáno. Osloviti nebo pozdraviti hlídače je proti předpisům. V cele jsou jenom dvě věci: plechová miska na mytí a dřevěná lžíce. Obě tyto věci musí vězeň před ulehnutím, když se dveře otevřou, postaviti na chodbu. Ráno jsou mu opět vráceny. Uvnitř věznice, v chodbách, musí chodit s hlavou nepokrytou. Přestoupí-li práh věznice a nechá čepici na hlavě, srazí mu ji hlídač s hlavy. Hlídači jsou zvláštní druh lidí, kteří žijí ve vězeňských chodbách jako krtci v podzemí. Nemají asi rádi slunce a čerstvý vzduch, neboť si zvolili podivné zaměstnání - v pološeru - v zápachu hnijících odpadků, záchodů, chlorového vápna a krys. Odmykají a zamykají cely, střeží vězně a vodí je chodbami. Celý život nosí v rukou klíče. Klíče jako by srostly s hlídačem. Klíče - symbol vězení. Plíží se v bačkorách, lidé ponuří, kteří se asi nikdy nesmějí, zdánlivě lhostejní, ale plní neklidu. Vězeňská atmosféra, nuda - beznadějná prázdnota, vtiskla jim svou pečeť. Jsou omšelí a šedí jako kameny vězeňských zdí. Nesčíslněkrát během dne a noc nahlížejí okrouhlými otvory do cel a když se vlekou bludištěm chodeb, slyší na dálku, v které cele je hluk, kde se něco stalo. Mají jemný, cvičený hmat, najdou při prohlídkách i sebe menší předmět. Jednou nahmatal hlídač pod mojí podšívkou sirku, která tam roztrženou kapsou zapadla. Přece se však stalo, že hlídači byli bezmocní, když do sousedního oddělení přišel velký počet politických vězňů, kteří byli uvězněni ve skupinách. Každé ráno, když zazněl signál k vstávání, začli moji sousedé zpívat. Po několika dnech se shodli ve zpěvu a vězňové z mnoha cel utvořili jeden sbor. V chodbách se každý zvuk rozléhá s ozvěnami, neboť chodby jsou úzké a vysoké od země až ke střeše a po stranách jsou cely ve třech patrech. Při úderu zvonu ráno v šest hodin jako na povel zaburácel řev z mnoha cel najednou: Debout les damnés de la terre...(Vzhůru psanci této země...) Zůstal jsem vždy jako elektrizován a spadl mi kámen ze srdce, neboť jsem si uvědomil, že nejsem sám. Moji sousedé, kteří nebyli v samovazbě, byli na některé z lehčích divizí. Lehké jsou divize, které mají sudá čísla. Nejtěžší jsou divize: trojka, šestka je těžší, devítka nejtěžší. Pro vězně na deváté divizi nejsou dovoleny žádné návštěvy mimo návštěv advokáta, není mu dovoleno koupiti si jídlo, nesmí kouřit. Stěžoval jsem si, že z rozbitého záchodu vylézají v noci hejna krys. Ředitel věznice mi řekl, jako by odříkával předpis: "Vězeňská krysa není zlá, spícího člověka se bojí, jde jenom na mrtvolu." Přesvědčil jsem se, že měl pravdu, neboť krysy nelezou na kavalec, pobíhají v noci po cele, drápou se dosti vysoko po zdi a ráno, když se rozednívá, vracejí se do záchodu. Záchod zůstal rozbitý, neboť na deváté divizí se záchody a rozbitá okna nespravují. Zůstal jsem přes celu zimu v cele, kde se netopilo, v letním prádle a v lehkých šatech, ve kterých jsem byl zatčen. U dveří cely je jakési ústřední topení, do kterého, když byly velké mrazy, bylo vpuštěno každý den na hodinu trochu páry, což mělo za následek, že cela zvlhla a se stěn a stropu stékaly potůčky vody, které o hodinu později, když se přestalo topit, zmrzly, neboť okno mé cely bylo rozbité. Zpočátku jsem záviděl vězňům, kteří měli dovoleny návštěvy. Stalo se však jednou, když jsem šel z cely, kde se mluví s advokátem, nevím jakým omylem, vedl mě hlídač jinou chodbou než obvykle. Byla to široká chodba, kde se odbývaly právě návštěvy. Zahlédl jsem, že návštěvník i vězeň sedí v jakési kleci, vzdáleni od sebe, mezi nimi mříž a za zády vězně stojí hlídač. Od toho okamžiku jsem již nelitoval, že nesmím přijímati návštěv. Byl jsem již vězení zvyklý, ale představoval jsem si, že pro někoho, kdo by mne přišel navštívit a vlezl do této zamřížované klece poprvé, by to asi byla těžká čtvrthodina. Před odchodem do Justičního paláce seřazují se vězňové na chodbách a jeden za druhým odcházejí na dvůr do vozů. V těchto průvodech seřazených a očíslovaných jsou dva druhy vězňů. Ti, kteří jsou ve vyšetřovací vazbě, nosí své civilní šaty a jsou umístěni v celách v přízemi. Ti, kteří jsou odsouzeni a odpykávají si svůj trest, nosí vězeňské šaty ze světlého plátna, chodí v bačkorách a jejich cely jsou v patrech. Všiml jsem si, jak tito ve vězeňských šatech zvědavě a se závistí hledí na vězně, kteří ještě nosí šaty civilní.
3
Hlídači ve své hantýrce nazývají vězně v civilu amatéry a vězně již odsouzené - profesionály. Když jsou nakládání na dvoře do vozů, těm, kteří jsou z těžkých divizí, dávají četníci na ruce řetízky. Ve voze sedí vězeň v zamčené cele, která je velmi těsná, s okénkem nahoře, velikosti dlaně, z matného skla. Po celou jízdu snažil jsem se uhodnout, kudy asi jedeme. Nejdříve náraz, práh vězeňské dvora, pak se auto rozjíždělo, kudy - kterými ulicemi? Dychtivě jsem naslouchal ruchu ulice, zvuky ulice byly pro mne zvěstí ze svobodného světa a měl jsem podivný dojem, že jsem stále ve vězení stlačený v malém oddělení vozu, zamčený, s řetízky na rukou - a přece jenom na ulici. Na ulici, ze které ke mně doléhá troubení aut, klení šoféra, hlasy svobodných lidí, od kterých mne odděluje jen stěna vozu. Podle toho, kde se auto zastavilo, hádal jsem, na které jsme křižovatce. Hrbolatá dlažba, to je jistě dvůr Invalidovny - dva nárazy - projíždíme vraty Justičního paláce. Auto stanulo na dvoře. Vězňové jsou odváděni do malých, temných sklepních cel, kde je cementová lavice a záchod. Ve dveřích těchto cel jsou zamřížované otvory na chodbu. Stával jsem u této mříže celé hodiny, čekaje na výslech. Zápach zacpaného záchodu byl nesnesitelný! Ačkoliv jsem během různých výslechů vystřídal mnoho těchto sklepních cel, záchody byly zacpány a přetékaly ve všech celách. Když po několika hodinách čekání jsem byl zavolán, vedl mne četník dlouhými sklepními chodbami po schodech do čekárny vyšetřujícího soudce. Před vstupem na chodbu byly to vždy tytéž nadávky: "Jdi přede mnou a nezkoušej to, mám rozkaz střelit. Vzácná zvěři pro šibenici, zralá pro Deiblera! Buď dojdeš živ, nebo donesou k soudci nahoru z tebe kompot, vyber si!" Jízdní četníci, vybraní fašisté, jsou zcela odlišní od pouličních strážníků nebo vězeňských hlídačů. Surovost a sprostota je pro ně pravidlem. Po výslechu u vyšetřujícího soudce jsem byl opět doveden do sklepní cely, kde jsem čekal několik hodin na transport zpět do věznice. Později když jsem byl již zvyklý na výslechy v Justičním paláci, objevil jsem v čekárně na podlaze špačky z cigaret a doutníků. Upozornil jsem četníka a ukázal na špačka. Obyčejně nic neřekl, což znamenalo, že souhlasí, abych špačka zvedl. Věděl jsem dobře, že budu-li tento manévr opakovat podruhé, četník se rozzlobí. Hledal jsem proto dva i tři špačky blízko sebe, abych je mohl sebrat najednou. V cele jsem pak rozdělil tuto špetku tabáku na několik dílů a na jeden den jsem měl oddělený jeden dílek ke žvýkání. Dlouhé čekání a napětí při výsleších způsobuje úplnou nervovou vyčerpanost. Polomrtvý jsem se těšil na návrat zpět do věznice, do své cely, kde na mne čekaly krysy a kavalec. Po návratu z Justičního paláce jsem nikdy nespal. Vzpomínal jsem na každý pohyb, každé slovo vyšetřujícího soudce. Vážil a opět vážil všechny své výpovědi, až za tmy časně ráno zazněl umíráček signál k vstávání. Po několika měsících vyšetřovací vazby jsem tušil, že pro nedostatek důkazů nemohu být souzen. Vyšetřující soudce zjistil, že jsem byl členem komunistické strany, která v této době už byla rozpuštěna. Nedělal však rozdílu mezi dobou, kdy strana byla legální, a dobou, kdy byla rozpuštěna a stala se ilegální. Vyšetřoval věci tak, jako by tato politická strana byla prostě ilegální odjakživa a vždy. Měl svědectví detektivů, že jsem byl ve spojení s některými předáky této strany, že jsem sedával v kavárně s Gabrielem Peri. Měl také nějaké důkazy o mém spojení s Ruskem a zjistil, že se jednalo o záležitosti kulturní. Při výslechu jsem se držel známého pravidla: Mluvit málo, nejmenovat nikoho, naučil jsem se kličkovat, dělat věc nesrozumitelnou, aniž by soudce poznal, že uvádím například vymyšlená jména a uvádím ho na nepravou stopu. Byl jsem opatrný na každé slovo, na každé gesto, snažil jsem se být naprosto klidný a neutrální. Zvykl jsem si v každé i bezvýznamné otázce vidět léčku. Současně se mnou byli také zatčení lidé nepolitičtí, kteří mne znali. Někteří z těchto lidí, když jim byla slíbená svoboda, řekli nejen to, o čem věděli, že jsem byl činný v komunistické straně, ale v naději, že budou sami propuštěni, za slib svobody, přisvědčovali a ochotně potvrzovali každé domnělé obvinění, které policie měla proti mně. Vyšetřující soudce, capitain de Moissac, byl starý kapitán z mírové školy, který vyšetřoval celou věc s obvyklou rutinou - úředním šimlem a používal obvyklých způsobů: otázek naráz položených a nečekaných, protismyslných. Po několika výsleších jsem měl jistotu, že soudruzi ze strany, kteří byli také zatčeni, neřekli nic, co by mohlo moji situaci zhoršiti. Vzdor tomu, při každém výslechu jsem se obával, zdali se starý kapitán přece jen něco
4
nového nedověděl. Nařídil již po druhé policejní prohlídku mého ateliéru, která byla negativní. Vše, čím bych mohl být podezřelý, bylo z mého ateliéru včas odneseno, jakmile vypukla válka. Poslední měsíce ve vězení jsem upadl do letargie, ve dne v noci jsem žil v polosnu. Ve dne v 6noci jsem žil v polosnu. Ve dne jsem seděl na židli, neboť jsem chodil je s námahou, maje nohy příliš oteklé. Myslel jsem ustavičně na touž věc, budu-li skutečně osvobozen. Představoval jsem si, jak zarachotí klíč v zámku, ve dveřích se objeví hlídač a jak bývá zvykem, vykřikne, aby to celá divize slyšela: „Liberté!" („Svoboda!") Kdy mě asi propustí? Bude to ráno? Kdo to asi bude? Ten tlustý, který vypadá jako krtek bez hlavy? Nebo lesní muž, vysoký, starý, jako by byl celý porostlý plísní nebo mechem? Nebo onen malý skřítek, který mne jednou přistihl, když jsem vystoupil na židli, chtěje se podívat oknem do dvora? Možná, že to bude černoch, toho jsem měl nejraději, házel mi někdy do cely zbytky chleba. Možná, že ten hubený, vyzáblý, který mne udal, že ležím v noci na kavalci proti předpisu, nohama k oknu a hlavou ke dveřím, takže otvorem ve dveřích neviděl mé hlavy. Nechtěl jsem mít hlavu pod rozbitým oknem. Bylo to v zimě a ve vězení se netopí. Ředitel mne za to odsoudil na 24 hodin do temnice. Kdy mě asi probudí? Bude to ráno? Odpoledne? Chtěl bych, aby to bylo večer, až se venku setmí. Zdi v cele zůstanou pokryté mými kresbami a cela jistě nezůstane dlouho prázdná. Co řekne asi vězeň, který přijde po mně do cely a uvidí na zdech hlavy, postavy, krajiny; kdo to asi bude? Až budu propuštěn, půjdu naposledy dlouhými chodbami, kolem nekonečných řad zamčených dveří, dolů do hlavní kanceláře. Potom projdu dole branou a ven, ven na ulici, tam se asi na chvilku zastavím. První pocit svobody je asi vědomí, že jsem venku z cely a že mě nikdo nehlídá. Pak půjdu podél vězeňské zdi, je dlouhá, táhne se přes celý blok ulice. Snad by bylo lépe zahnout na boulevard Arago? Myslím, že půjdu spíše postranními ulicemi k belfordskému lvu, přes náměstí kolem stanice metra k parku, bude-li to večer, nikdo mne neuvidí. Pak kolem montparnasského hřbitova, jen pomalu, lhostejně, jako ti druzí, co chodí po ulici, nikoho si nevšímat, volně kráčet jako na procházce. Pak přejdu avenue du Main a do rue de Vanves. Jen aby mne nikdo nepotkal v ulci Vanves, kde mě mnoho lidí zná. Půjdu raději po levé straně a potom přejdu přímo k domu, kde bydlím, na rohu rue du Chateau. A teď přijde asi to nejtěžší - proletět jako šíp kolem okna domovnice - kdyby mě uviděla a zavolala, bude dělat, že jsem neslyšel, nahoru po schodech, moje dveře, první u schodů - jen abych ty schody vyběhl, musím sebrat všechnu sílu, každý sebemenší pohyb mne unaví. Až odemknu a vejdu domů, co udělám nejdříve? Nejdříve rozřezat břitvou boty, nohy mám příliš oteklé a nezul jsem boty již několik týdnů. Několikrát se umýt, oholit a vymýt důkladně vlasy, neboť mám hlavu plnou vředů. Hlavně oholit, oholit, převléknout, šaty a prádlo, které svléknu, zabalím a vyhodím, smrdí to všechno příšerným puchem věznice. Domovnice ze dvora uvidí v mém okně světlo, snad bych měl jít nejdříve k ní a říci jí, že jsem byl - ale kde? Sedm měsíců není nikdo na výletě, když neplatí nájem a policie přichází prohlížet jeho byt. Kde, kde jen jsem mohl být tak dlouho? Prsty na ruce, které mi četníci přerazili, se již dávno zahojily, toho si nikdo nevšimne. Převléknu-li se, domovnice nepozná, že přicházím z vězení. Závratě v poslední době přicházejí stále častěji, proto musím jít podél zdi, vždy blízko domu, abych se mohl o něco opříti, dostanu-li závrať. Přejít ulici bude asi obtížné. Musím jít velmi pomalu a velmi opatrně. Až se vrátím, počkám několik dní, až si trochu zvyknu, pak teprve půjdu navštívit přátele. Jen abych nepotkal někoho tentýž den, kdy mě propustí, mluvil bych jistě nějaké hlouposti. Nesmím jíst mnoho, spíše jenom lehkou, tekutou stravu. Prohlédnu nejdříve všechny rozdělané obrazy, které zatím důkladně uschly. Začnu ihned malovat, týž den, jak se vrátím, tím se dostanu nejlépe do normálního stavu. Jak asi policajti zřídili ateliér, když dělali domovní prohlídky? - Domovnice měla jistě velké potíže s majitelem domu a s policií. - Nájem není zaplacený. - Mám nějaké peníze dole v kanceláři, které mi přátelé posílali a které byly věznicí zabaveny. - Snad mi je při odchodu vrátí. Co jen řeknu domovnici? - V tomto domě, kde jsou jen ateliéry, se vystřídaly celé generace malířů a sochařů a naší domovnici, která je na ledacos zvyklá, hned tak něco nepřekvapí, ale říct ji, že jsem byl v „Santé", to by bylo přece jen trochu silné. - - Stokrát jsem s představoval odchod z vězení, stokrát jsem v myšlenkách prošel známými ulicemi od vězení až k svému bytu. Dopadlo to zcela jinak, než jsem si představoval. Do svého ateliéru v ulici Vanves jsem se již nikdy nevrátil. Jednoho dne mi advokát oznámil, že žaloba byla zrušena - pro nedostatek důkazů - ale pro policii zůstávám i nadále podezřelý, a proto po propuštění z vyšetřovací vazby budu opět převzat policejní prefekturou a jakoby mimochodem zmínil se o koncentračním táboře. Pochopil jsem, že z vězení nepůjdu, jak jsem se domníval, ven, ven na ulici a kolem montparnasského hřbitova domů. - - -
5
Druhý den přišel hlídač, kterému jsem říkal lesní muž, a oznámil mi, že jsem propuštěn. Za celou dobu mého pobytu ve věznici po prvé na mne promluvil a přál mi mnoho štěstí. Neboť jakmile vyslovil kouzelné slovo „liberté" - přestávám být pro něho vězněm, smí již se mnou mluviti. Na chodbě stálo několik jiných vězňů, kteří byli také propuštěni, a celý průvod se odebral dolů do hlavní kanceláře. Po odbytí formalit nás naložili do policejního auta přikrytého plachtami. Když auto vyjelo ze dvora věznice, opět jsem ucítil pařížskou ulici. Auto projíždělo boulevardem, plachta se rozvírala a skulinou zahlédl jsem několikrát - jako ve snu - davy lidí na boulevardu, osvětlené kavárny, boulevard Saint Michel, potom most a dvůr policejní prefektury. Všichni, kteří byli z vězení propuštěni a předáni policii, když se octli ve velké místnosti na policejní prefektuře, byli úplně pomatení. Každý mluvil, vypravoval, nadával, hádal se a nestaral se o to, že ho nikdy neposlouchá. Každý mluvil sám pro sebe. Jeden hrozí do stropu a proklíná, jiný vykládá něco velmi důležitého vyšetřujícímu soudci a mluví k židli, na které nikdo nesedí. Dva se objímají a nerozumějí si, neboť jeden je Polák a druhý Španěl. V koutě tančí vyzáblý člověk, zsinalý v extázi, tančí step a bije podrážkami vytrvale do podlahy. Když ho přinutili, aby si sedl, vypravuje, že má prádlo na těle úplně zhnilé - že je doktor filosofie, že má rozedmu plic a že jeho proces ještě není skončený, ale teprve začne. Někdo v sebevražedném úmyslu skáče z okna, několik lidí ho drží a zápasí s ním. Konečně ho pustili, přišlo se na to, že vyskočiti nemůže, neboť okno je zamřížované. Měl jsem podivný pocit jakéhosi víření, jako bych letěl dokola na okraji temné propasti, která mě pohltí. Zdálo se mi, že padám naznak dolů do prázdna. - - Když jsem se probral z mdloby a závrať minula, byl v místnosti řev a jásot: provolávali číšníkovi slávu, který oznamoval, že je dovoleno objednati si jídlo a pití, které přinesou z restaurantů. Vrhli se na něho jako zběsilí a objednávky byly nemožné a fantastické. Číšník však organizoval večeři po svém a za vybrané peníze přinesl každému něco k jídlu, neboť než se vrátil, dávno všichni zapomněli, co si objednali. Někteří z těchto lidí tuto první noc, když se octli ve společnosti jiných lidí - přechodně - snad na několik hodin, skutečně zešíleli. Návrat mezi lidi, vědomí, že opustili celu, náhlé přerušení nucené, dlouhé samoty, když konečně strach spadne jako břemeno, když tato můra, která ho neopustila dnem i nocí řadu měsíců, když uvěří, že je skutečně propuštěn z vězení, tato změna jako by způsobila trhlinu nebo výbuch mozku člověka. Někteří snesli samovazbu velmi dlouho a teprve když byli propuštěni, nervově se zhroutili. Někteří se ve vězení chovali zcela klidně a teprve po propuštění dostávají záchvaty zuřivosti a šíleného vzteku. Žádají nové výslechy, ačkoliv jejich proces je skončen. Chtějí ještě něco říci vyšetřujícímu soudci. Nadávají řediteli věznice, mají ještě jeden důkaz své neviny, na který zapomněli. Podezřívají přítele, kterého dobře znají, když se jich zeptal na nějakou bezvýznamnou věc, že je to detektiv, který vyzvídá. Buší pěstí na dveře a když strážník mající službu otevře, chtějí běžet zpět do věznice a zardousiti jistého hlídače, který je týral. Strážníci vědí dobře a jsou zvyklí na to, že mají před sebou lidi pološílené, a když bylo v místnosti příliš mnoho hluku, ozval se ode dveří hlas strážníka, který zjednává klid a s úsměvem vyhrožuje: "Vím, že jste měli dlouho zámky na držkách, ale řvát tady nesmíte. Dám vás všechny do želez, nepřestanete-li bláznit!" Několik dní jsme byli zavřeni pohromadě na policejním ředitelství. Potom většina z nás byla předána do koncentráku Rolland Garros u Paříže. Potom do tábora v Damigny u Aleconu. A když byl tento tábor po několika měsících evakuován, do koncentračního tábora v Bassens u Bordeaux. Odtud podařilo se mi uprchnouti na rybářské lodi do Casablanky, kde jsem byl opět zavřen do koncentráku Ajnšok a později do koncetráku Sidi el Ajaši u Azemmůru. Odtud na ostrov Martinique do koncentráku zvaného Lazaret a z Martinique konečně jsem se dostal do New Yorku. Člověk ve vězení přemýšlí často o tom, že žití na svobodě je něco zvláštního, něco nebývalého, výjimečného, jakýsi přepych, který mu byl odepřen. V odloučení od ostatního světa stále si uvědomuje, že je něco zcela jiného než ti ostatní tam venku na svobodě. Toto vědomí, že je někým jiným než ostatní lidé, zůstává někdy i potom, když byl z vězení propuštěn. Také některé představy a zvyky zůstanou. Dlouho po odchodu z vězení se mi zdálo, že jsem někdy zahlédl mříže v oknech, které tam ve skutečnosti nebyly. Přistihl jsem se několikrát, že v pokoji chodím dokola - jako v cele. Každý člověk, který stráví nějakou dobu ve vězení, prodělává velké psychické změny, aniž si toho uvědomuje. Tyto změny zanechávají v něm často stopy na dlouhou dobu, zvláště trvá-li vězení dlouho dobu a dějí-li se tyto změny pozvolna, zůstanou vryty do jeho charakteru. Spousty myšlenek způsobují neklid, z neklidu přicházejí úzkosti, z úzkostí rodí se utkvělé myšlenky a posedlosti. Je to stálý zápas proti prostředí, proti okolnostem, proti sobě samému. Vše, co až dosud prožil, všechny vzpomínky znovu zkoumá, váží,
6
třídí, poznává jejich pravou cenu. Jeho dosavadní vnější i vnitřní život, vše je postaveno do jiného světla, jeví se jinak, pod jiným zorným úhlem, vše to dostává nový význam. Člověk přivedený do vězení je vždy ve stavu velkého neklidu, rozvrácen strachem a úzkostmi; celá jeho individualita byla uvedena do pohybu, nepořádku, zmatku. Později, dlouhou samotou, nastává krystalizace. Člověk se vyvíjí, dozrává, učí, upevňuje, formuje se znovu, sám ze sebe, ze svých vlastních zdrojů. Mnozí vidí ve vězení nebo v koncentráku jakýsi druh očistce, ve kterém prý se lidé následkem utrpení stali prostě - lepšími. Takové případy jsou velmi vzácné, a velmi často jsou ty, kdy vězení a koncentrák demoralizují a vyvíjejí v člověku ty nejnižší stránky jeho charakteru. Mnoho je těch, kteří po dlouhém pobytu ve vězení nebo v koncentráku nemají již dosti schopností, aby se vpravili do normálního života, aby se prostě uzdravili, a zůstávají dlouho, nebo snad celý život patologičtí. Každý člověk má jistou hranici odolnosti,která je u každého jiná. Většina lidí má jen to štěstí, že nikdy nebyli podrobeni zkoušce, jak mnoho snesou, aniž se zhroutí. Původně otištěno v časopisu My 47, 1947, č.30, 26.7., s. 7; č.31, 2.8., s. 7; č.32, 9.8., s. 7; č.33, 16.8., s. 7; č.34, 23.8., s. 7; č.35, 30.8., s. 7
7
