Dříve bylo hodně zvyků, dnes jich tolik není, například by ometačky ometly nám ČTENÍ

Čtení pro lidi Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC, CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA, PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích

leden - únor 2015

Cena 15,- Kč

 Dříve bylo hodně zvyků, dnes jich tolik není, například by ometačky ometly nám ČTENÍ.  Zapomenuté vánoční a povánoční zvyky Klempera – dvacátého prosince chodila Domažlicích a jejich okolí maškara (Klempera), která měla přes obličej nataženou kuklu, jíž se říkalo larva. Přes ní visel bílý závoj. Klempera s sebou nosil necky pobité hřeby a kladivo. Když vešel do místnosti, položil necky na zem a tloukl kladivem do hřebů v neckách. Zlobivým dětem hrozil, že jim oková nohy a zatluče do nich cvočky. Nic nenaděloval, jenom strašil. Dětem se hrozilo, že když nebudou hodné, zavolají na ně Klemperu. Toma – na Chodsku chodil 21. prosince Toma čili Tomáš. Byla to bíle oděná postava, která měla v košíčku pečivo, tzv. čepeníčka a hnětánky. Čepeníčka, to byly zatočené preclíčky z bílé mouky, hnětánky ze zbytků chlebového těsta a černé mouky. V druhé ruce svíral vařečku. Vyzvídal, zda jsou děti mlsné. Mlsounům dal jen černé hnětánky a vařečkou je plácl přes pusu, nevybíravým dětem dal bílá čepeníčka. Přitom říkal: „Povídá ti Tomáš, doma jez co máš a u lidí, co ti dávají.“ Baby – v okolí Benešova chodily na Štědrý večer nebo i před Novým rokem dvě baby, celé přes hlavu zahalené. V jedné ruce měly křídlo, v druhé hrneček s kolomazí. Příchod oznamovaly zazvoněním zvonku a spustily: „Modlete se“ nebo „Dejte holky nebo vdolky“. Dávalo se jim jídlo, mazané vdolky, hrách, vejce nebo drobné mince. Pokud se navštívení zdráhali něco kolednicím dát, pomazaly je kolomazí. Jejich koledování se říkalo „Babí večer“. Kališi - na Štědrý den, ještě před svítáním, procházeli Novým Městem pražským i jinde Kališi (Kalousi, Vomětáči) ještě kolem roku 1850. Byli oděni do modrého kabátu, červených kalhot, bílých punčoch a střevíců. Na hlavě nosili čepici podobnou cukrové homoli s dlouhým pérem. Jejich podoba však nebyla ustálená. Někdy měli na hlavě pozlacené papírové korunky nebo kožešinové čepice. Vešli do světnice, pozdravili a začali zpívat a hrát koledu o mnoha slokách. Kališi často navštěvovali pekařské krámy, kde symbolicky ometali husím křídlem (kosinkou) police, pulty, ošatky, koše, ale i pekaře a pekařku. Byli symbolem čistoty, obdobně jako jihočeské ometačky, které měly svůj den 31. prosince. Dříve byl Silvestr dnem, kdy se vyrovnávaly dluhy, prováděl se generální úklid obydlí a vše nepotřebné se vyhodilo nebo spálilo. Důsledná péče nevěnovala i očistě těla. Dbalo se na to, aby se smyla všechna špína, aby nový rok každý přivítal obdařen duševní i zevní čistotou. Chodilo se i na odpolední mše. Ometačky – na den svatého Silvestra proto obcházely jihočeská stavení ometačky. Byly to staré ženy v černém oděvu, na hlavě měly bílý šátek a v ruce metličku, kterou ometaly několikrát kamna, aby dobře hřála a komín měl správný tah. Pak popřály rodině štěstí, zdraví a šťastný nový rok. Odcházely s koledou nebo několika drobnými mincemi v kapsáři. Jako připomínka starých časů a ometaček nám dnes zbyl pouze lidový výrok „Co se tady ometáš“. Světový vánoční zvyk Pálení vánočního polena je evropský vánoční zvyk předkřesťanského původu. Poprvé zmiňuje předmět identifikovatelný jako vánoční poleno Martin Dumiense, biskup z Bragy v 6. století ve spise De correctione rusticorum. Píše že lidé v jeho diecézi vylévají na špalek v ohništi víno a pokládají na něj ovoce. Byl praktikován v jižní, západní a severní Evropě a během 19. a 20. století na většině míst zanikl, v některých částech Španělska a Portugalska však existuje dodnes. Původně se nejspíše jednalo o rituál spojený se zrozením nového slunce o zimním slunovratu a magicky měl zajistit plodnost a ochranu. Ve 20. století se ve Francii vánoční poleno transformovalo ve vánoční moučník bûche de Noël. Před položením do ohniště a zapálením prochází poleno rituály jako je obsypávání zrním, líbání, okuřování, ovazovaní nebo kropení svěcenou vodou a vínem. Při obřadech je chápáno jako živá, naslouchající bytost a obětují se mu pokrmy a nápoje. Po spálení jsou uhlíky a popel uchovávány a věří se že mají magickou moc, především co se týče ochrany a plodnosti 

 Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Akce Banát, Včelí produkty, Cesta Jižní Amerikou, Vánoční atmosféra v MŠ, Logopedie do školek, Zakletá slepice, Daleká cesta, Zápis do ZŠ, Zápis do MŠ, Česko zpívá koledy, Vánoční besídka v MŠ, Česká mše vánoční, Beseda se Zdeňkem Troškou, Vánoční koncertování SHŠ, Čestický brambor, Dějiny rodů  Listování v občasníčku: 2.11. Památka zesnulých 5.11. ČSŽ Čestice - výbor v salonku restaurace 8.11. Další ročník zakončení motocrossové sezony v Česticích 13.11. Výbor členů SDH Čestice. 20. ročník Čestického bramboru v sále restaurace Čestice 14.11. Divadelní představení v sále restaurace Čestice – Habaďůra 15.11. První hon MS Háj Čestice 21.11. Beseda s režisérem Zdeňkem Troškou v sále restaurace Čestice 29.11. Pohádkový zvonkový průvod obcí. Další hon MS Háj Čestice 3.12. 5.12. 6.12. 9.12. 10.12. 12.12. 14.12. 23.12. 27.12. 31.12.

Školení starostů v sále restaurace Čestice Setkání důchodců v sále restaurace Čestice. Nadílka Mikuláše, andělů a čertů v obci. Vánoční koncert SHŠ Radšov. Valná hromada členů SDH Čestice Posezení malých hasičů v salonku restaurace jako odměna za činnost Česko zpívá koledy na zámeckém nádvoří v Česticích. Vánoční posezení učitelů ZŠ a MŠ Čestice Adventní odpoledne na zámeckém nádvoří Prodej vánočních kaprů před restaurací Čestice a prodejny COOP v Česticích Vánoční posezení členů motocrossu Čestice v salonku Čestice Silvestr

Občasníček před sto lety: 6.11. Začala druhá, neúspěšná ofenzíva rakousko-uherské armády proti Srbsku. 12.11. Za Orient Expres (jezdil od roku 1883 na trati Paříž – Cařihrad) byl zaveden nový expres spojující denně Vídeň – Budapešť – Bukurešť – Cařihrad. 18.11. U mysu Saryc jihozápadně od Sevastopolu se odehrála jediná námořní bitva celé války v Černém moři; německé křižníky Goeben a Breslau nakonec unikly útočícím ruským lodím. 23.11. Rakouská vláda se snažila násilím zlomit rusofilské nálady v Českých zemích; první obětí byl S. Kratochvíl, jenž byl 23.11. popraven v Moravské Ostravě za rozšiřování protirakouských letáků. 27.11. Pruský a bavorský ministr války zakázali publikování válečných ztrát v novinách. 3.12. Belgie se ocitla pod německou vojenskou správou. 6.12. Německá vojska dobyla Lodž a útočila na Varšavu. 8.12. Britové zničili u Falklandských ostrovů eskadru viceadmirála von Spee. 9.12. Pro „velezradu a rušení veřejného pořádku“ byl v Moravské Ostravě zastřelen krejčí E. Matějka (23.12. pak redaktor J. Kotek). 10.12. Továrnu společnosti Edison v New Yorku zničil požár. Podařilo se však zachránit vynálezcovu laboratoř s přístroji, jež měly obrovskou cenu. Ztráta, způsobená požárem, byla vyčíslena na 5 milionů dolarů. 17.12. Narodil se Alfréd Radok, český divadelní a filmový režisér. Ruské velení povolilo, aby do České družiny mohli dobrovolně vstupovat čeští a slovenští váleční zajatci. 18.12. T. G. Masaryk odjel do Itálie. Při zpáteční cestě byl informován o možném zatčení po návratu do Prahy, proto zůstal v emigraci ve Švýcarsku. 29.12. Na protest proti německé cenzuře bylo zastaveno vydávání novin. Bruselský biskup Désiré Mercier vyzval belgické obyvatelstvo k pasivnímu odporu.

 Jaro už si cestu klestí. Kdo čte ČTENÍ, ten má štěstí  Vážení spoluobčané, dovolte mě, abych vám všem popřál do nastupujícího roku 2015 hodně zdraví, štěstí, klidu a spokojenosti. Doufejme, že bude tento rok šťastnější a úspěšnější než ten minulý, který právě skončil. V minulém příspěvku jsem Vás informoval o čtvrtletních výsledcích soutěže „Jihočeši třídí odpady“, kde jsme byli na průběžném druhém místě. V konečném hodnocení za čtyři započítávaná čtvrtletí jsme nakonec obsadili první místo z cca 150 Jihočeských obcí a to v kategorii 500 - 2000 obyvatel. V této soutěži se hodnotí množství vytříděných odpadů v přepočtu na jednoho obyvatele obce. Započítávány jsou plastové obaly, papír, skleněné obaly, kompozitní obaly a oddělený sběr železa. Rád bych všem, kteří napomohli k tomuto výsledku, poděkoval, a to nejen jednotlivcům, ale i dětem ze Základní školy a Mateřské školy v Česticích, které vydatně přispěly svým zapojením do sběru papíru. Svůj podíl na tom má i nově otevřený sběrný dvůr, kde se všechny tyto komodity dotřiďují. Přestože všichni mají možnost odložit odpad na místě k tomu určeném, stále dochází k tomu, že někteří odkládají odpad do volné přírody a zakládají tak černé skládky, které nakonec musíme my zlikvidovat. V loňském roce tomu tak bylo dvakrát. V polovině prosince 2014 naši zákonodárci schválili novelu zákona o odpadech, která nám mimo jiné ukládá povinnost zajistit třídění biologicky rozložitelného odpadu (listí, tráva apod.) Bohužel zatím jsem nestihl nastudovat jeho celé znění, ale nezbyde nám nic jiného než se s tím vypořádat a zajistit naplnění litery zákona. Dále bych rád shrnul nejdůležitější akce, které se nám podařilo realizovat v roce 2014. - Dokončení sběrného dvora za podpory SFŽP - Oprava kaple v Doubravici za podpory MMR - Oprava části hřbitovní zdi v Česticích za podpory MMR - Oprava části chodníků v Česticích za podpory POV - JČK - Rekonstrukce ovocné aleje z Čestic na Kobylku za podpory SFŽP - Oprava havarijního stavu elektroinstalace v sále Lidového domu v Česticích - Oprava kanalizace od návsi ke Kalvárii v Česticích za podpory MMR Na letošní rok 2015 máme zatím připraveny dvě větší akce, na které máme přislíbenou podporu. Jednou z nich je „Snížení energetické náročnosti budovy mateřské školy“, spočívající v zateplení pláště budovy a výměny oken a dveří. Podporu jsme získali ze Státního fondu životního prostředí ČR. Druhou akcí je „Oprava návsi v Krušlově“, zde bude zajištěno doplnění kanalizace, odvádějící dešťové vody, a zpevnění povrchů návsi. Podpora byla získána z Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Další akce jsou v různém stadiu přípravy a jejich realizace závisí na zajištění financování. Na závěr mě dovolte, abych poděkoval všem zájmovým společenským organizacím a občanským sdružením za jejich práci při reprezentaci obce, za realizaci kulturních, sportovních a společenských akcích a popřál jim jen samé úspěchy v dalším roce. Za městys Čestice Milan Žejdl, starosta Pohádkový zvonkový průvod Také letos jsme společně se členy SDH Čestice uspořádali pro děti a rodiče pohádkový zvonkový průvod obcí. Andílků se sešlo zhruba devadesát, což je opravdu hodně. Společně jsme rozsvítili vánoční strom na vsi s krásnou hvězdou. Postupně, jak průvod procházel obcí, se rozsvěcovala vánoční výzdoba u jednotlivých domů. Na nádvoří dostaly všechny děti svítící náramek, ozdobily si vánoční stromeček, poprosily o rozsvícení dalšího vánočního stromu a samozřejmě nechyběl teplý čaj a občerstvení od členek ČSŽ. Jsme rádi, že se tato akce vydařila a všem, kdo se na ní podílel, patří velký dík. Tak andílci - zase za rok, co říkáte? Za ČSŽ Čestice Jana Kubešová



Hospoda U Pěčků krásné je stavení a jeho fotku teď vidíte ve ČTENÍ 

Akce Banát (3) František Havlíček Po úspěšné pondělní výpravě Dana, Honzy a Ládi do Rovenska a úternímu výletu do jeskyně Turecká díra, chystali jsme se ve středu na jednu z nejhezčích banátských tras, která vede kaňonem řeky Nery. Banát je těžká lokalita, hned první den, v sobotu, jsme měli drobný problém s ubytováním. Mohla za to paní Pěčková, majitelka prosperujícího hostince na návsi. Některým z nás se nepovedlo projít okolo bez úhony. Byli jsme lapeni, zdrženi a seznámili se spoustou zajímavých lidí, se starým trampem, který už jezdí do Banátu desítky let, teď o holi na pronajatou chalupu, s místními hospodáři, turisty a místním Pražákem, který si tady chalupu rovnou koupil. Stačili jsme za odpoledne, které pro nás končilo až po půlnoci, i několikrát vystřízlivět. Náš dopravce Pepa Nedvěd s námi chvilku poseděl, vzal nás na prohlídku vsi, ze které jsme si nic naštěstí nezapamatovali. Jenom ráno jsme našli na svých tělech pár škrábanců a odřenin z cesty nějakým smetištěm a křovím. Nikdy nepochopím, jak je možné, že Láďa, který to absolvoval bos, má ještě nohy. Později, až doma v Čechách jsem našel náhodou v mobilu několik zajímavých fotek z této dobrodružné vycházky. Výpravu jsme začali bohatou snídaní u paní Marijánky Boudové. Paní Boudová je ženou ředitele gernické školy a jediným kvalifikovaným zdravotníkem široko daleko, diplomovaná sestra, která vystudovala před nedávnem zdravotní školu v Temešváru. Při nedělní večeři jsme ji viděli dokonce v akci. Opilí diváci nedělního fotbalového zápasu v Gerniku měli potřebu jet domů autem a povedlo se jim někde udělat kotrmelec přes čumák. Nějakým zázrakem to přežili jen mírně zhmoždění. Potvrdili tím účinnost křížků, svatých obrázků a růženců, které zdejší řidiče při podobných dobrodružstvích ochraňují. Odřeného mládence kamarádi přivedli k paní Marijánce, která nám zrovna servírovala pod pergolou na dvorku večeři. Ta jako správná profesionálka přinesla brašnu, otočila se k nám zády, odřeného pacienta posadila na schody od kuchyně. Ostatně náš stůl stál hned vedle nich, a tak jsme mohli pozorovat, jak si navlékla sterilní rukavice a během chvilky byl mladík podroben desinfekci, obvázání a zalepení. Navíc dostal radu, ať tátu pošle na kontrolu k lékaři ve městě, když se nechtěl objevit Marijánce na očích. Asi by dostal svůj díl. Byla to pro nás tak neuvěřitelná situace, že jsem si ani netroufl udělat fotku na památku. Před snídaní, hádám tak hodinu po půlnoci, jsme v hospodě u Pěčků utužili naše přátelství s Pražákem. Měl trochu mezery v místopisu Prahy, nevěděl, kde je Orlická ulice, sídlo Láďovy firmy. Láďa mu tedy mezeru ve vědomostech zacelil a sdělil mu, že je „hovno a ne Pražák“. Asi to přeslechl, bylo mu to nutno třikrát opakovat. Potom porozuměl, ztratil vládu nad svým chováním, začal jevit známky agresivity a zvýšeným hlasem nám vyjmenoval svůj staletý pražský rodokmen. Jeden z jeho předků měl už někdy v šestnáctém či sedmnáctém století v Praze obchod se dřívím. Naším laskavým vystupováním jsme jej uklidnili a po vzájemné výměně informací a štamprlat bylo naše přátelství zase o něco pevnější. Dostal jsem befelem držet se značených turistických tras, banátské bloudění je zrádné a mnozí to potom svádějí na mě (viz deník mé manželky – každá stránka). Budiž jim to přáno, ale stejně nakonec musí jít za mnou. 

 Při výletě k řece Neře počasí nám nepřálo. Jak jsme zmokli, šli i spali do ČTENÍ se dostalo.  Na trasu k řece Neře jsme odbočili z hlavní gernické silnice u policejní stanice, trefili na odbočku u hřbitova a vesele pokračovali, bezpečně vedeni turistickými značkami. Na křižovatce polních cest pod vesnicí Cirda se vyskytl první problém, značek tam najednou bylo nějak moc a to do všech čtyř směrů. Befel je befel, držet se značek bylo mojí hlavní prioritou. Veden pocitem zodpovědnosti, vybral jsem značku s vybledlým nápisem Sopotu Nou. Pro ten den to byl cíl naší cesty. Pokračovali jsme po hezké, travnaté polní cestě, které byla stále travnatější, až ji tráva pohltila úplně, stejně jako nám schovala turistické značky. Vracejí se jen srabi, my zkušení cestovatelé jsme vyrazili rovnou na horizont, po poli tak strmém, že jsme nechápali, jak ho může někdo obdělávat traktorem a nepřevrátit ho. Po zorientování se v cestách vedoucích po hřebeni jsme vyrazili, jak jinak, než druhou stranou kopce lesem dolů. Na pasece nám místní traktorista poradil cestu, opět lesem z kopce, k Sopotu Nou. Tu už nám ale zpestřila bouřka s pořádným deštěm, hromy a blesky. Prošli jsme hospodářstvím, kterým cesta vedla. Zastavila nás ohrada přes cestu se smečkou nepříjemných hafanů. Psiska, rozdrážděná naším drzým příchodem, přivolala hospodáře, hospodář nás ujistil o správném směru našeho putování a šli jsme dál kopcem dolů. Pokračovali jsme po jedné z buldozerem udržovaných vozových cest do údolí a poměrně rychle jsme se našli i na mapě. Dokonce jsme si to i trochu zkrátili. Ale zase jsem nemohl kamarádů ukázat místní raritu, „školu na mýtince“ řečeno slovy legendárního Járy Cimrmana. Údolí se jmenuje Valea Roši, tedy červené údolí, snad podle podzimní barvy okolních bučin. Hospodářství jsou roztroušená v údolích a po stráních na kilometry okolo. Tak školu postavili někde uprostřed doliny, do školy ve vedlejším Sopotu by to bylo dalších šest nebo sedm kilometrů, zvlášť pro malé školáky je to určitě úleva. Vesnice Sopotu nám ukázala svoji příjemnější tvář. Lilo sice stále jako z konve, ale od naší návštěvy před nějakými čtyřmi roky stačili vyčerpat dotaci na rekonstrukci zdejší školy a místo vstupní schodiště přistavili ke vchodu školy velké kryté pódium. Byla doba prázdnin, škola dětmi opuštěná, ideální azyl pro zmáčené poutníky. Rozložili jsme na pódiu svoje mokré věci. Nakoupili jsme v protějším obchodu chleba, uvařili si v suchu jídlo a přichystali nocleh. Dokonalý luxus. Přestalo pršet, vyrazili jsme s Danem na prohlídku okolí. Dan jako správný stavař – statik zkritizoval za neustálého kroucení hlavou místní stavební um. A místní obyvatelé si nás na oplátku přišli nenápadně prohlédnout nenápadnou procházkou okolo školy. Místní psi zase uctili naší přítomnost celonočním vytím a štěkotem pod pódiem. Někdy okolo třetí ráno to Dan nevydržel a trochu je prohnal s turistickou hůlkou v ruce. Ale bylo jen dočasné vítězství jak je přestal prohánět, spustili zase svůj chorál. Ráno, po snídani méně bohaté než od paní Boudové, jsme vyrazili na cestu údolím. S krátkou zastávkou na doplnění energie a iontů v hospůdko-krámku na druhé straně potoka. Franta Havlíček

 Ve ČTENÍ dnes dozvíme se o mateří kašičce. Kterak vzniká a co léčí, když ji máte na lžičce.  Včelí produkty V minulém čísle jsme se věnovali léčivým účinkům propolisu, ale krom medu, pylu a propolisu jsou tu ještě dva produkty, o kterých na stránkách ČTENÍ nepadlo slovo. Nuže pojďme tento dluh trochu umazat. V tomto čísle se dozvíte snad pro vás neznámé a zajímavé věci o tzv. mateří kašičce. Jak už název napovídá, tento produkt je pro včelstvo nesmírně důležitý. Víte, jak vzniká? K čemu je vlastně dobrá? Pojeďme si otázky zodpovědět. V posledních desetiletích se stala mateří kašička středem pozornosti četných pracovníků ve výzkumu i v praxi téměř na celém světě. Použili ji na léčení v různých odvětvích medicíny a vyzkoušeli její různé aplikační formy. Dosavadní zkušenosti potvrzují její celkový stimulační vliv na lidský organismus. Je známo, že všechny včelí larvy, ať dělničí, nebo mateří, jsou v prvních třech dnech živeny mateří kašičkou. Pak tuto stravu dostávají jen larvy, ze kterých se vylíhne pohlavně dospělá samička – včelí matka. Ta je po celý život obsluhována mladuškami, které jí podávají v krátkých intervalech mateří kašičku. Tuto produkují hltanové žlázy včel dělnic umístěné v jejich hlavě. Schopnost ji tvořit pak mají zejména včely v 6. -12. dni jejich života. Podle dnešních názorů a výzkumů je obrovský projev vitality u matky podmíněn jedině touto výživou v larválním stadiu a pak v dalším období jejího života. Krmení mateří kašičkou je příčinou zvýšeného výkonu v její pohlavní dospělosti spočívající v tom, že v jediném dnu naklade vajíčka, jejichž váha převyšuje váhu jejího těla. Vyjádřeno číselně 1500-2000 vajíček za den. Žije-li včelí dělnice 6 týdnů v době snůšky a 6 měsíců v době zimní, žije matka 4-6 let. Není divu, že o této látce – mateří kašičce, kolovaly fantastické zprávy, zejména o jejím účinku na člověka. Byla nazývána elixírem života a vlivem nezřízené reklamy hledaným všelékem. Seriózními výzkumy se ubralo na zázračnosti této látky, neubralo se však na její hodnotě seriózním vyzkoušením v praxi. První patentovaný postup výroby preparátu pod názvem Apiserum, má Francouz Paul de Belvefere z roku 1952. Svým preparátem se stal známým po celém světě a dožil se brzy četných vyznamenání ve vědeckých kruzích i u vedoucích činitelů četných států. Je tedy k tvorbě mateří kašičky třeba dostatek mladušek, dostatek pylu a přínos nektaru. Ve složce tukové mateří kašičky velkou část tvoří kyselina 10hydroxydelta2decenová, které se připisují antibiotické a antimykotické účinky. Další důležitou látkou v mateří kašičce je biopterin, kterému je připisován účinek na dlouhověkost včelí matky. Mateří kašičku můžeme konzumovat přímo v nativní formě. V tomto případě se kaše uchovává v injekčních stříkačkách v lednici a denní doporučená dávka je 200 až 500 mg (asi 0,2 – 0,5 ml). Dále se užívá lyofilizovaná mateří kašička, která projde procesem lyofilizace, kdy se hluboce zmrazí a následně suší. Takto vznikne bílý až nažloutlý prášek, který se stává součástí ampulí, pilulek, dražé a dalších přípravků s mateří kašičkou. Mateří kašičku lze také mísit s medem, současně můžeme přidat i propolis nebo pyl. Účinky mateří kašičky: antibiotické, protizánětlivé, antivirové, antimykotické, stimulující, celkově regenerační. I když jsou včelí produkty z lékařského hlediska obtížně uznatelné kvůli jejich rozdílnosti (žádné včelstvo neudělá 2x stejný med, propolis atd.) je mateří kašička uznána jako lék v těchto případech. Působí velmi dobře proti kornatění tepen, ovlivňuje krvetvorbu, anemii (chudokrevnost), reguluje krevní tlak, užívá se u stavů po infarktu a u angíny pectoris. Lze ji podávat při žaludečních a dvanáctníkových vředech, střevních potížích, při onemocnění jater, vředovém zánětu dutiny ústní, nechutenství a zácpě. Regeneruje pokožku, má vliv na kožní jizvy, kožní vředy, lze ji použít při léčbě trudovitosti obličeje, ekzémů, akné i lupénky (kombinace s propolisem). Působí proti senescenci (stárnutí). Léčba psychoneuróz, paranoie, nervového vypětí, stavů po mozkových příhodách, nedokrevnosti mozku, degenerativních onemocněních mozkové tkáně, epilepsie, deprese a duševní otřesy, obrny, sklerosa multiplex. Působí na nadledvinky. Dále lze mateří kašičku užívat při nespavosti, rekonvalescenci, snížení cholesterolu v krvi, poruchách laktace, snížené imunitě. Výčet je opravdu široký, takže věřím, že alespoň některým z vás jsem navrhl možné řešení či vylepšení zdravotních problémů dalším ze včelích produktů. Petr Vlažný ml.  



Moje cesta Amerikou už se blíží k cíli. Na reportáž do ČTENÍ teď koncentruji síly.  Cesta Jižní Amerikou (5)

Ráno vyjíždíme na brazilskou stranu vodopádů Iguazů a tím oficiálně vstupujeme na území Brazílie. Nepočítám kratičký vstup po vodě včera motorovým člunem. Podstatnou část vodopádů Iguazů vlastní Argentina. Přejezd na území Brazílie byl rychlý, nekomplikovaný. Zase podobný úchvatný scénář řítícího se neuvěřitelné množství vody. Řeka, která sbírá vody všech vodopádů, ústí do největší přehrady na světě. Její délka je téměř tři sta kilometrů, hráz měří deset kilometrů. Bohužel, čas nám nedovoluje přehradu navštívit. A tak poslední vychutnání si nekonečného koncertu valící se vody, jako most vodopády překlenuje obrovská klenutá duha. Odpoledne odlétáme do Ria De Janeira. To nás vítá teplem, deštěm, a vysokou vlhkostí. Jsme opět v centru Ria, což je příjemné a výhodné. Brazílie má zelenožlutou vlajku. Zelená znamená Amazonii, žlutá s modrým emblémem je drahokam. Kolem Ria se tyčí spousty kamenných homolí, nejenom ty nejznámější Kristova a Cukrová. Brazílie je pátou největší zemí světa, 200 miliónů obyvatel, samotné Rio asi 8 miliónů. Jdeme pěšky do jachetního přístavu Maria, pak do centra. V Riu se snoubí výškové budovy s historií. Navštěvujeme obrovskou katedrálu, která pojme až pět tisíc lidí. Je pod mrakem, 25°C, stále velká vlhkost. Jdeme na dřevěnou historickou tramvaj, která jezdí okružně. Jízdné je symbolické, 0,60 real (5,- Kč). Lidé různě vystupují, nastupují, visí jako hrozny na stupačkách, nikomu to nevadí. Na stupátku visí i policajt, který následně přeskakuje na protijedoucí tramvaj. Mezi lidmi prodírající se průvodčí, vybírající vstupné. Zakončujeme pěší okruh. V podvečer jdu na pláž Flamenco, vzdálenou pět minut od našeho hotelu. Vlny jsou obrovské, nedá se téměř plavat. Prší teplý déšť, Atlantik je lehce chladivý a příjemný. Pláž leží přímo pod Cukrovou homolí, dál, na Homoli svítí světoznámý Kristus. Krásný pohled. Hlavním městem Brazílie je San Paolo. Je zde největší spotřeba alkoholu na světě, nejvyšší horou je Pico de Neptina – 3014 m n.m. (s nostalgií vzpomínám na naše čtyřtisícovky). V Brazílii je roční branná vojenská povinnost, je největším vývozcem kávy na světě. 50 % Brazilců je mladší 25 let. Ráno jedem linkovým autobusem pod Cukrovou homoli, osvěžující koupel na Červené pláži, otepluje se. Pak již lanovkou, která je třetí nejstarší na světě na Cukrovou homoli. Lanovka byla uvedena do provozu v roce 1912 Švýcary a přepravila již přes 9 miliónů lidí. Z cukrové homole je nádherný pohled na spousty dalších podobných útvarů, nad Atlantikem mlžný opar. Odpoledne navštěvujeme tu nejslavnější homoli s monumentem Krista. Socha byla vytvořena v roce 1911 a měří 38 m. Zubačkou, která je podobná té, co jezdí na Štrbské pleso, jedem nahoru. V průběhu cesty se nakupilo velké množství mlhy, jen chvílemi lze zahlédnout Rio pod námi a samotného Krista nahoře. Ne často, ale někdy se to stává, mlha je podobná té na šumavských slatích či z filmu Král Šumavy. Asi tak to mělo být, i přesto, že se Kristus ukázal jen občas a na chvilku, byl to velký zážitek. Poslední zubačkou jedem dolů, večer jedem dolů. Večer a přes noc má být Kristus sám. Pod Kristem je malá kaple, kterou navštívili významné osobnosti jako papež Jan Pavel II., princezna Diana a jiní. Večer ve vyhlášeném baru ochutnáváme originální brazilský drink. Silný alkoholický nápoj z cukrové třtiny s limetkou a ledem. Ostré! Z Ria ještě něco zajímavého z jižní polokoule. Měsíc teď zrovna dorůstá do úplňku, ale před pár dny, kdy ho byla jen „půlka“, nebo něco přes, byl obrácený na opačnou stranu, spíše „ležel“, u nás je „postavený“. Z opačné strany polokoule je to tedy trochu jinak. Ráno jedeme šest stanic metrem na slavnou pláž Copacabana. Místo jízdenky se za 2,8 real koupí plastový žeton, takže případná jízda načerno je vyloučena. Na Copacabana je 30°C, slunce pálí. Na elektronických poutačích, kterých je zde spousta, svítí kolik je zde stupňů, jak vysoké vlny, jaký faktor opalovacího krému se má použít – pro bělochy, černochy a mulaty zvlášť.

 Staré moudré hlavy praví: ČTENÍ sílí vaše zdraví  Vlny Atlantiku, opět obrovské. Jsem na Copacabana až do pozdnějšího večera, užívám si atmosféru. Pak se vracím uličkami na metro, je sice druhá polovina listopadu, ale v obchodech je již vánoční atmosféra, všude plno zářících vánočních stromků, náhodně jsem objevil obchod s textilem pojmenovaný po majiteli – Zacharias. Poslední den v Riu a v Jižní Americe vůbec. Dnes je státní svátek, Den zrušení otroctví a uznání obyvatel černé pleti. Spousty lidí jsou na plážích, v parcích, hodně sportují, hrají fotbal, běhají. Každou neděli i ve svátek je zastaven provoz a to i na čtyřproudových silnicích, jezdi lze pouze na kolech. Vedro je již od rána, užívám si Atlantik a pláž Flamenco. V prosinci, lednu a únoru jsou horka ještě větší, je tropické léto. Večer z letiště odlétáme do Madridu a přeji si, aby teplo a slunce zůstalo ve mně alespoň do Vánoc. V noci přelétáváme Brazílii, Salvador, Atlantik, Portugalsko a dopoledne přistáváme v Madridu. Po šesti hodinách letíme do Prahy. Ze sluncem žhavého Ria jsme v podzimní chladné, deštivé Praze. Tím končí téměř měsíční jihoamerická cesta. Miroslav Zachariáš  Vánoční atmosféra v MŠ Předvánoční a vánoční čas je pro nás všechny a zejména pro děti vždycky něčím zvláštním a krásným. Na vánoce se těší každý z nás. Naše třída se s dětmi zapojila do vánoční soutěže „Když vločka zebe“ a to výrobou sněhové vločky z netradičního materiálu. Byla vystavena v Infocentru ve Strakonicích. Každý rok také zdobíme vánoční stromeček pro výstavu ve strakonickém hradě. Samozřejmě vyrábíme ozdoby, přáníčka, chodíme koledovat po obci. Protože byly děti hodné, navštívil nás také Mikuláš, anděl a čert, kteří dětem rozdávali cukrovinky jako odměnu za hezkou básničku. Děti kreslily také na obálku časopisu „Čtení pro lidi", který si mohou rodiče zakoupit v MŠ. A samozřejmě nechyběla tradiční vánoční besídka. Tentokrát jsme společně s velkými dětmi nacvičily živý Betlém. Také nás navštívil Ježíšek a donesl dětem stavebnice, puzzle, domeček a další hračky. Moc děkujeme. Také děkujeme paní R. Jáchymové za výtvarný materiál pro naši třídu a paní M. Peleškové, která koupila pro děti z naší třídy jako vánoční dárek Kinetický písek. Za MŠ Jana Kubešová   Logopedie do školek V loňském školním roce nám vyšel grant na Podporu logopedické prevence v mateřských školách. Je známo, že stále více dětí v předškolním věku má špatnou výslovnost. A protože je předškolní věk pro děti nejlepší pro rozvíjení mluvních dovedností, zúčastnily se dvě pedagogické pracovnice kurzu „ Logopedická prevence“ ve Strakonicích. Pod vedením p. Mgr. Vavřincové, která je naše supervizorka, jsme absolvovaly tříměsíční teoretické vzdělávání. Následovaly náslechy při nápravě řeči, poté praktické ukázky přímo v mateřské škole s dětmi, to vše pod vedením p. Mgr. Vavřincové. Kurz byl zakončen závěrečnou zkoušku, která se skládala z obhajoby písemné práce. V letošním školním roce jsme dokoupili potřebné pomůcky na podporu logopedické prevence. Dvě naše pedagogické pracovnice se pravidelně věnují dětem se špatnou výslovností a věřím, že tuto službu oceňují i rodiče dětí, kteří by jinak museli jezdit do Strakonic, či jinam k logopedovi. Za MŠ Čestice Švehlová M.

 Zdraví štěstí a tak dále přeje ČTENÍ na Tři krále  Zakletá slepice Josef Křešnička Se zakletou slepicí Rozárou, ze které teď byla princezna Rozálie, vydal se Michal za svým přítelem, králem Vachoutem Třetím do království za devaterými horami. Znal ovšem zkratku přes jednero hor a to byla výhoda. Nemuseli se plahočit celé odpoledne. Trpaslík Venda jít nechtěl. Rovnou řekl: „Kdyby se dalo letět, bylo by to jiné, ale takhle? Jen se podívej na moje krátké nožičky! Hlavně nezapomeň požádat o královskou odměnu!“ Tak se vydal Michal s Rozálií na cestu bez trpaslíka – a dost ho to mrzelo. Cesta by přece jen ubíhala příjemněji. S princeznou Rozálií se šlo špatně. „Ach, já ubohá!“ vzdychala ta dáma, „škoda, že nejsem slepicí jako dřív! Neměla bych ty protivné vysoké podpatky. Proč jenom my, zakleté slepice, musíme tolik trpět? Jestlipak on mě někdo vysvobodí?“ „Buď ráda, že jsi zakletá,“ těšil ji Michal. „Budeš si pěkně bydlet na královském zámku a přijede za tebou krásný princ. A jak si budeš žít, panečku! Královskému kuchaři jsem prozradil recepty na bramboračku a na houbovou omáčku.“ „Fi!“ udělala Rozálie, „bramboračka! Já mám raději pšenici. A borůvky také nejsou špatné!“ A ďob, ďob, prsty složenými do podoby slepičího zobáčku ďobala borůvky u cesty. Přešli jednero hor a byli tam, kde chtěli být. Stráže u brány uvítaly Michala jako starého známého, ale na princeznu houkly: „Stát! Vaše doklady!“ Rozálie z toho byla celá pryč, ale Michal ji postrčil, jen aby šla dál. Strážím řekl: „To je v pořádku, objednal si ji sám pan král.“ „Ale ta je krásná!“ zvolal král Vachout. Když mu Michal přivedl Rozálii, „no, podívej, Michale, jenom na ty botičky s vysokými podpatky! Něco takového se hned tak nevidí! Posaď se u nás, děvenko, teď jsi moje dcera.“ Rozálie se posadila. V duchu chtěla být pořád ještě slepicí, ale nebylo jí to nic platné. Jednou byla zakletá a basta. „Tedy Michale,“ jásal Vachout Třetí, „přišel jsi jako na zavolanou! Mám totiž v hladomorně zavřené tři cizí prince. Sháněli se po nějaké princezně, když jsi byl doma a já jsem je nechal prozatím šoupnout do hladomorny, aby mi neutekli. Spoléhal jsem na tvoje slovo – a nezklamal jsem se. Teď je naše království zachráněno. Princezna si vybere prince, vezme si ho za muže a já nebudu Vachout Poslední. Po mně přijde Vachout Čtvrtý a po něm zase Pátý a tak dál…“ „A to znamená,“ řekl Michal, „že i pohádky jsou zachráněny, takové ty s královstvím za devaterými horami.“ „No právě,“ řekl král Vachout, „království za devaterými horami je důležité, když někde je.“ „Jenže Rozálie to bude mít těžké, když si má vybírat ze třech princů. Jak pozná toho nejlepšího?“ řekl Michal. „Na tom není nic těžkého. Prostě si vybere nejbohatšího,“ odpověděl král. „Háček je v tom,“ ozvala se Rozálie, „že já jiného prince nechci, než který se mi bude líbit – ať je třeba chudý.“ „Ale uklidni se, holčičko, tak bude po tvém. Stejně bych ale rád věděl, který z těch tří je nejbohatší,“ řekl král. „To je jednoduché,“ měl nápad Michal. „Prostě je necháte přivést a nařídíte jim, aby všechny svoje peníze vysypali na zem. Který je zahodí jakoby nic, ten bude nejbohatší, který nerad a pomaloučku, ten asi moc bohatý nebude.“ Blahopřejeme všem, kteří se v měsících lednu a únoru dožívají významného životního jubilea. Do dalších let přejeme hodně zdraví, štěstí a osobní spokojenosti. pan František Peleška z Nahořan 65 let paní Marie Pešková z Čestic 75 let pan Josef Čekal z Čestic 86 let paní Marie Zedníková z Čestic 75 let paní Božena Staňková z Čestic 82 let paní Růžena Ratajová z Dřešínka 75 let pan Miroslav Němec z Dřešína 65 let paní Věra Rodová z Čestic 65 let pan Václav Němec z Krušlova 80 let pan Josef Smola z Dřešína 65 let paní Božena Staňková ze Střídky 75 let paní Danuše Pelešková z Nahořan 65 let paní Hana Trojanová z Čestic 7 50 let pan Josef Ouředník z Radešova 50 let paní Hana Trojanová z Čestic 102 50 let p. Josefa Menšíková z Chvalšovic 75 let pan Vlastimil Zedník z Čestic 81 let paní Věra Plášilová ze Dřešínka 60 let pan Alois Bečvář z Krušlova 75 let pan František Vávra z Čestic 70 let pan Zdeněk Barvíř z Němčic 50 let pan Václav Boška z Němčic 70 let

 V Reichu byla práce těžká vzpomínám na to i dneska. Jediné zalíbení našel jsem si ve ČTENÍ  Daleká cesta (část 1) Ještě dnes si na ten den pamatuju jako by to bylo včera. Přišel listonoš v peleríně a přinesl doporučený dopis na mé jméno. V té době jsem denně dojížděl na kole do města, kde jsem byl zaměstnán jako obchodní příručí v drogerii, ale toho dne jsem byl náhodou doma. Asi šlo o změnu provozní doby, ale na to už se nepamatuju. Roztrhnu obálku s hlavičkou pracovního úřadu a čtu: dostavte se toho a toho dne v tolik a tolik hodin na pracovní úřad vašeho okresního města. Bližší vám bude sděleno na úřadě. Podpis nečitelný a razítko pracáku. Jak bylo tehdy zvykem, text byl psán nejprve německy a pak česky. To už mě bylo jasné, oč tu běží. Totální nasazení. A bylo to jasné i oběma mým rodičům, ačkoliv o totálním nasazení nebylo ve vyrozumění ani zmínka. Z jejich ustaraného výrazu jsem poznal, že jim ta věc působí starosti. Předvolání na pracáku bylo krátké a potvrdilo naše obavy. Za týden odpoledne se mám dostavit na nádraží a spolu s dalšími odjedu na práci do Německa. Dostal jsem režijní jízdenku a další písemné prohlášení a poučení. S sebou vzít jen nejdůležitější věci. Jeden oblek navíc, pracovní oděv, pár rezervních košil, ponožky, rezervní boty a láhev nějakého pití. Jídla netřeba, ve vlaku prý nějaké vyfasujeme. Nastal den rozloučení. Byl jsem jedináček a tak dnes dovedu pochopit starosti rodičů o můj osud a jejich dobře míněné rady, jak v Německu přežít. Já jsem celou tu věc chápal spíše jako dobrodružnou cestu do neznáma. Poslední objetí, polibky, slzy a pak už jen zamávání rodičům v okně než zmizím za ohybem cesty, po níž jsem se vydal s lehkým kufříkem na železniční zastávku. Bylo mi právě dvacet let. Na nádraží už postával početný zástup určený na práci do Německa. Čekalo se na příjezd zvláštního vlaku. V zástupu jsem zahlédl Lojzu Staňka z vedlejší vesnice. Ihned jsme se dali dohromady, protože jak známo, ve dvou se to lépe táhne. Nad zástupem čekajících dohlíželi pořadatelé s páskami na rukou. Konečně přijel vlak a začalo se nastupovat. Ve dveřích stál vagonfýra a každý musel ukázat své papíry. Pak teprve mohl nastoupit. Než jsme se usadili, dostali jsme malý balíček s potravinami. Bylo to šest buřtů a několik krajíců černého protektorátního chleba. Bylo krátce po páté odpoledne, středa 14. dubna 1943, když se vlak rozjel. To datum si pamatuju dodnes. S Lojzou jsme se usadili u okna a pozorovali ubíhající krajinu. Jelo se nepochybně na západ. V Plzni se chvíli čekalo. Pak už byl Eger čili Cheb a to už jsme byli v Německu. Nádraží a města se střídalo jedno za druhým, ale nikde jsme nestavěli. Poslední velké město než se setmělo, byl Erfurt. Nastala noc. Do usínání znějí monotónní údery kol, rachot výhybek a brzy upadáme do tupého spánku. „Končená, vystupovat,“ probouzí nás křik vagonfýry. Protíráme si oči a zpitomněle koukáme oknem do bílého dne. První, na co narazí náš zrak, je velké nádraží s neméně velkou cedulí: Kassel. Ještě rozespalí a rozlámaní po nepříliš pohodlném spánku vystupujeme z vlaku a formujeme se do houfu. Tak tohle má být naše příští působiště. Hned na nádraží si nás přebírají vojáci v uniformách wehrmachtu a podle seznamu vyvolávají naše jména. Na rozdíl od většiny vrstevníků jsme ve výhodě: německy se slušně dorozumím. Pochodujeme městem. Je velké, moderní, s množstvím průmyslových závodů, širokými bulváry a živým pouličním ruchem. 

 O totálním nasazení dozvíme se v dnešním ČTENÍ.  Konečně jsme na místě. Je to ohrada s dřevěnými baráky jen několik desítek metrů od hlavní ulice. S Lojzou se nám podařilo získat společnou ubikaci a dokonce společnou patrovou palandu. Lojza dole, já nahoře. Přichází lágrfýrer a uděluje první dispozice. Já překládám z němčiny. Dnes odpoledne je volno, pak oběd a odpoledne se půjde opravovat železniční trať. A ještě jednu věc musíme podstoupit. Desinfekční proceduru pro případ, kdyby někdo z nás měl vši. Pak každý vyfasujeme veledůležitý předmět denní potřeby: lžíci a kovový kotlík na jídlo. A že kotlík bude nejvhodnějším kusem nádobí, se přesvědčujeme hned v poledne. Ve frontě u kuchyně nám kuchař každému kydne do kotlíku porci eintopfu. Plavou v něm brambory, nějaká zelenina s převahou zelí a jeden nebo dva kousky masa. Hned po obědě jdeme na opravu trati vzdálenou asi dva kilometry od ubikací. Práci řídí němečtí ajznboňáci. Vyměňujeme pražce a učíme se pracovat s heverem na zvedání kolejnic. Pracuje se v ostrém tempu a bez přestávky. Večer se vracíme jako přeražení v kříži. Po večeři nedočkavě lezeme na palandy a upadáme do vytouženého spánku. Následující dny děláme totéž s tím rozdílem, že šichta je celodenní s krátkou přestávkou na oběd. Zase eintopf a tak už to asi půjde napořád. Pár desítek metrů od nás pracují ruští zajatci a Poláci s nášivkami Ost na mundúrech. Jejich pracovní podmínky a postavení jsou prý mnohem horší než naše. Pošta tady funguje zatím normálně, dokonce se mohou dostávat i balíky. Dopisy ovšem podléhají cenzuře. Píšu domů, e se nám vede vcelku dobře a prosím poslat nějaký balíček s potravinami, nejlépe trvanlivý salám nebo nějakou konzervu. Ten věčný eintopf, který čím dál víc připomíná šlichtu, už leze každému krkem. Za čtrnáct dní dostávám balík s proviantem a dopis. Rodiče jsou, zaplať pánbůh, zdrávi. Opravu trati dokončujeme za dva měsíce. Pak nastává radikální obrat. Napříště budeme dělat u firmy Kraftwagen Deutsche Fabrik, kde se vyrábějí vojenská auta KDF. Zaškolujeme se na montáži karburátorů, které dáváme dohromady z jednotlivých dílů. Není to práce těžká, ale jednotvárná a zodpovědná. Každý výrobek prochází kontrolou a každá chyba může být posuzována jako sabotáž. U téhle práce asi zůstaneme nadlouho. Jak ubíhal čas, máme povoleny i vycházky. Můžeme si i něco ve městě přikoupit. Legálně na přídělové lístky, ale i zde v hitlerovském Německu, kvete černý obchod. Slyšel jsem dokonce, že kdo má hodně peněz, může se různými cestičkami za úplatek vykoupit z totalaizatzu a být repatriován domů. Chce to ovšem navázat správný kontakt s tou správnou osobou, což v sobě nese velké riziko prozrazení. A strach z gestapa je i tady na denním pořádku, jak u vedoucích, tak u zaměstnanců. Německo je teď téměř bez mužů. Většina z nich je na frontách, hlavně na té východní. A tak mnohé ženy a dívky jsou na nás, auslendry, značně chytlavé. Na vycházkách si je můžeme tajně namlouvat, ale oficiálně je to zakázané kvůli prznění germánské krve. U nás, občanů Protektorátu, se ještě mohou přimhouřit oči, ale u Poláků a Rusů by takový prozrazený poměr měl za následek v nejlepším případě koncentrák. Moje známost se jmenovala Elza. Bylo jí dvacet let, ještě před válkou s Ruskem se zasnoubila a pracovala jako zdravotní sestra. Její snoubenec narukoval na východní frontu a už před půl rokem byl prohlášen za nezvěstného. Seznámili jsme se v jedné tančírně a pak už se setkávali jen v jejím bytě. Milovali jsme se opravdově, ale lásku na věčné časy jsme si nepřísahali. Čas letěl jako voda a než jsme se nadáli, byl tu Vánoce. První v totálním nasazení. O Štědrém večeru jsme zpívali české koledy a vzpomínali na domov. A k večeři žádný smažený kapr a žádné cukroví. 

 I když ČTENÍ ví, že mrzne, na Hromnice skřivan vrzne 

Zápis žáka k povinné školní docházce do prvního ročníku Základní školy a Mateřské školy Čestice se koná v pátek 23. ledna 2015 od 12.00 do 18.00 hodin v budově základní školy Aby bylo dítě zapsáno, musí být splněna následující kritéria: I. Připravenost na školní docházku. Přiměřenou duševní vyspělost a celkovou tělesnou zralost posoudí zapisující učitelé na základě údajů získaných od rodičů (zákonných zástupců) a vlastního pozorování dítěte během zápisu. II. Datum narození Nástup v řádném termínu. Povinná školní docházka začíná počátkem školní roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne šestého roku věku. Pro školní rok 20015/16 musí být datum narození dítěte od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2009. Nástup po odkladu. K zápisu se musí dostavit všechny děti, kterým byl povolen v loňském roce odklad povinné školní docházky. Začátek školní docházky je možno odložit nejdéle do zahájení školního roku, ve kterém dítě dovrší osmý rok věku. Předčasný nástup. Dítě, které dosáhne šestého roku věku v době od září do konce června příslušného školního roku, může být přijato k plnění povinné školní docházky již v tomto školním roce, je-li přiměřeně tělesně i duševně vyspělé a požádá-li o to jeho zákonný zástupce. Podmínkou přijetí dítěte narozeného v období od září do konce prosince k plnění povinné školní docházky je doporučující vyjádření školského poradenského zařízení, podmínkou přijetí dítěte narozeného od ledna do konce června doporučující vyjádření školského poradenského zařízení a odborného lékaře, která k žádosti přiloží zákonný zástupce. Rozhodnutí o přijetí žáka do prvního ročníku základní školy bude vydáno ihned při zápisu. Pokud rodiče (zákonní zástupci) žádají o odklad povinné školní docházky, musí žádost doložit doporučením odborného lékaře nebo klinického psychologa a školského poradenského zařízení. O povolení odkladu rozhoduje ředitelka školy. U zápisu jsou rodiče (zákonní zástupci) povinni předložit občanský průkaz a rodný list dítěte. V Česticích dne 19. 12. 2014 Mgr. Martina Kalová ředitelka školy  

 Ti, co na nádvoří byli, zapěli si z plných plic. ČTENÍ spolu s vámi doufá, že nás příště bude víc.  Česko zpívá koledy Letos poprvé se Čestice zapojily do akce, kterou spolupořádá Strakonický deník – Česko zpívá koledy. Nevěděli jsme, co nás čeká. Věděli jsme jen, jaké koledy se budou zpívat. Ale jak celá akce probíhá – to byla jedna velká neznámá. Koledy byly namnoženy a připraveny k rozdávání zájemcům. Byl připraven i čaj. A ve středu 10.12. v podvečer se už jen čekalo, kolik lidí se sejde. Děti i dospělí se začali scházet po půl šesté večer. Mezitím jsme stačili zjistit, na které rozhlasové stanici se koledy budou vysílat a přes reproduktory jsme je pustili na nádvoří. Samotné koledy byly odzpívány asi za 25 minut, ale pak návštěvníci ještě zůstali a zazpívali si s dětmi ze Soukromé hudební školy Radešov, které se naučily na flétny tři koledy a předvedly je všem přítomným. Nakonec jsme zjistili, že se na nádvoří čestického zámku sešlo kolem stovky lidí. Na první ročník to bylo úžasné a už přemýšlíme, jak zorganizovat druhý ročník zpívání, aby byl pro účastníky ještě atraktivnější. Jana Vlažná 

Základní škola a Mateřská škola Čestice vyhlašuje podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), § 34 odst. 2 Podání žádosti o přijetí dětí k předškolnímu vzdělávání (pro školní rok 20015/2016), které se koná v pátek 23. ledna 2015 v mateřské škole od 8.00 – 16.00 hodin Rodiče předloží: - rodný list dítěte - občanský průkaz - vyplněný tiskopis žádosti Prosíme, přiveďte své děti s sebou. Bližší informace mohou rodiče získat přímo v mateřské škole u vedoucí učitelky paní Bc. Miloslavy Švehlové. Tiskopis žádosti lze vyzvednout v mateřské škole. Čestice, 19. prosince 2014 

Mgr. Martina Kalová ředitelka školy

 Ve školce byla vánoční besídka účastnila se jí prý všechna dítka. Jak sehráli Ježíškovo narození o tom si přečtěte dneska v ČTENÍ.  Vánoční besídka v Mateřské škole Čestice aneb Příběh o narození Ježíška. V letošním předvánočním čase jsme se rozhodly pro netradiční vánoční besídku. Využily jsme prostoru altánku na naší zahradě k sehrání Vánočního příběhu o narození Ježíška a spojily jsme pro tento účel děti z obou tříd. Moc jsme se na tuto novinku těšily a věřím, že také rodičům se líbila. Doufaly jsme, že i počasí vyjde a také vyšlo. Příprava Asi měsíc před plánovaným vystoupením byly děti postupně seznamovány se vším, co se vlastně stalo před narozením Ježíška. Co se dělo na zelené louce a jak to bylo dál. Všechny děti se zapojily do improvizované divadelní scénky. Každá scéna byla podbarvena určitou koledou, takže se děti naučily mnoho krásných českých koled. Postupně byly rozděleny role k sehrání scének. Nejprve se vše trénovalo ve třídách. Potom teprve nastal úkol pro nás učitelky, vhodně propojit děti z obou tříd, aby příběh dával smysl, aby vše šlo po sobě tak, jak má. První zkouška už musela být venku před altánkem. Pak ještě dvakrát, to proto, aby vše bylo podle našich představ. Některé děti hrály andělíčky, jiné pastýře, pocestné, muzikanty, tři krále a Josefa s Marií. Úkolu vypravěčky se vzorně ujala Lucka, která prováděla přítomné celým příběhem. Ještě dotvořit atmosféru Betléma rekvizitami, donést jesličky, zavěsit hvězdnou oblohu, betlémskou hvězdu, vyrobit ovečky pro pastýře, zajistit osvětlení a ozdobit elektrickými svíčkami altánek. Vše bylo připraveno. Den besídky Sraz rodičů byl na školní zahradě v 16.00 hodin. Ze školky se vydal průvod andělíčků, pastýřů, pocestných, muzikantů, tří králů a Josef s Marií. Za zvuků cinkání zvonků přišel průvod dětí na zahradu, kde už stáli rodiče v očekávání toho, co se vlastně bude dít. Moc jsme totiž neprozrazovaly, aby měli rodiče překvapení. Prošli jsme mezi rodiči až k altánku a po uvítání rodičů dětmi se mohlo začít. Koledou „Veselé vánoční hody“ byla besídka zahájena. Pastýři byli na zelené louce a pozorovaly hvězdy. A jak to bylo dál? Josef s Marií se vydali na cestu do Betléma, kde hledali nocleh. Našli ho až ve chlévě, kde se narodil Ježíšek. Po zazpívání ukolébavky pro Ježíška „Halí, belí, kvete jmelí, je čarovná noc“, se postupně na scéně střídaly pastýři, pocestní, andělíčci, kteří se rozletěli do světa zvěstovat novinu o narození Ježíška, muzikanti a tři králové. Položili dary a poklonili se Ježíškovi. Scéna se postupně zaplňovala všemi herci a na závěr už byl altánek plný dětí v dobovém přestrojení. Ke každé scéně hrála koleda a děti zpívaly. Atmosféra u altánku nás přenesla o několik tisíc let zpátky a přesto je stále tak aktuální i dnes. Je přece čas Vánoc. Koledou „Štědrý večer nastal“, kterou si s námi zazpívaly i rodiče, naše besídka končila. Věřím, že jsme tímto vystoupením přispěli k předvánoční pohodě. 

 Hodně lidí vzpomíná na Sbor svatého Martina. V kostele Mše vánoční zněla já o tom článek ve ČTENÍ měla.  Poděkování Děkuji všem, kteří se na této akci podíleli. Dětem za pěkné vystoupení, paní učitelkám za secvičení celého programu besídky, výrobu rekvizit a dozdobení interiéru altánu, rodičům za zajištění vhodného, dobového oblečení pro děti, panu starostovi za zapůjčení jesliček, panu školníkovi a zaměstnankyním obce za výzdobu, panu Pilnému z firmy Alva za darování a zapůjčení světelné výzdoby, panu Peškovi za zapůjčení osvětlení a našim provozním zaměstnankyním, které také přiložily ruku k dílu. Děkuji též rodině Boudových za mikulášské balíčky a andělíčky, které děti dostaly jako odměnu hned po besídce. Rodičům za cukroví na naše vánoční posezení s dětmi, kdy jsme čekali na příchod Ježíška. Děkuji městysu Čestice za finanční jištění na nákup hraček pro děti na Ježíška, rodině Vanišových a Peleškových též za dárky pro děti. Za kolektiv mateřské školy Čestice přeji všem dětem a rodičům radostné prožití vánočních svátků a hodně zdraví a štěstí v novém roce 2015. Švehlová M.   Česká mše vánoční v čestickém kostele Sobotu 27.12. zpříjemnil slavnostní vánoční čas sbor Sv. Martina z Radomyšle. Na pozvání Kulturního spolku přijel zazpívat a zahrát Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby do kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Česticích. Lidé si ve zcela zaplněném kostele poslechli všech devět částí České mše vánoční. Sbor sv. Martina už čestičtí znají z adventních koncertů. Perfektní, téměř profesionální výkon nadchl všechny posluchače a byl odměněn dlouhotrvajícím potleskem. Na závěr zpěváci a hudebníci přidali písničku „Narodil se Kristus Pán“, kterou zpíval celý kostel se sborem. Dle reakce odcházejících diváků lze usoudit, že koncert se všem velice líbil a lidé odcházeli spokojeni. Ještě jednou bych chtěla tímto způsobem poděkovat Sboru sv. Martina a jeho vedoucímu panu Semiginovskému za nádherný kulturní zážitek. Jana Vlažná  Beseda s režisérem Zdeňkem Troškou Po šesti letech uspořádaly členky ČSŽ Čestice v sále restaurace besedu s režisérem Zdeňkem Troškou. Kdo přišel, určitě se dobře pobavil. Pan Troška více jak dvě hodiny bavil všechny v sále svými historkami z natáčení, zážitky ze své práce. Odpovídal na dotazy, podepisoval pohledy z pohádkové kanceláře. Strávili jsme s ním velice pěkný večer. Přejeme mu ještě hodně nápadů, sil a samozřejmě, jak on sám podotkl, hodně peněz na natáčení dalších filmů a pohádek. Jana Kubešová

 Žáci často vystupují v sále, venku, v kapličce. Lidé koncert rádi mají, ČTENÍ o tom napíše.  Vánoční koncertování naší SHŠ Radešov Vážení čtenáři, dovolte mi, abych se stručně ohlédl za našimi vánočními výstupy. Tady je stručný přehled: neděle 30.11. 2014 - kaple sv. Antonína Papuánského v Nihošovicích pátek 5.12. 2014 - vystoupení pro seniory v LD Čestice sobota 6.12. 2014 - tradiční vánoční koncert naší SHŠ Radešov středa 10.12. 2014 - celá ČR zpívá koledy – zámecké nádvoří Čestice pátek 12.12. 2014 - vystoupení pro děti v MŠ Čestice sobota 13.12.2014 - vystoupení pro seniory – obec Dřešín neděle 14.12. 2014 – adventní odpoledne – zámecké nádvoří Čestice Tak co říkáte? Rozhodně jsme nezaháleli. 30.11. - v kapli sv. Antonína v Nihošovicích jsme hráli již po druhé. Kdo jste již někdy toto místo navštívili, jistě mi dáte za pravdu, že přístup ke kostelíku není zrovna pohodlný. Při obou našich koncertech byla kaple zaplněna do posledního místečka a to nejen rodiči našich žáků. Je zde velmi dobrá akustika. Stejně tak jako v loňském roce i letos obohatil náš program pěvecký sbor ZŠ Čestice, který vede paní učitelka Irena Hartlová. Po našem koncertu se většina posluchačů odebrala na zahájení adventu – rozsvícení vánočního stromu před autobusovou zastávkou, kde bylo za zpěvu koled podáváno občerstvení. V Nihošovicích jsem trávil dětství, proto mám ke kapli sv. Antonína osobní vztah. 5.12. - pro seniory vystupujeme pravidelně a rádi. 6.12. - tradiční vánoční koncert naší SHŠ, kde někteří naši žáci vystoupili před tak početným publikem poprvé. Tyto „ velké“ koncerty v sále LD v Česticích pořádáme dva. Jeden vánoční v prosinci a druhý ke konci školního roku, zpravidla v červnu. Pravdou je, že ten vánoční bývá navštěvován víc. Letošní koncert patřil k rekordním z hlediska počtu posluchačů. 10.12. - na zámeckém nádvoří čestického zámku se sešli zpěvu milovní občané naší obce, aby zapěli vánoční koledy. Byli mezi nimi i naši žáci. 12.12. – vystoupení v naší mateřince. Musím říct, že chodíme mezi naše malé kamarády pravidelně a velmi rádi. Určitě je to tím, že nemáme takovou trému jako před posluchači dospělými. Malí kamarádi jsou velice ukáznění, pozorní a rádi s námi zpívají. A věřte, že to není při těchto výchovných koncertech samozřejmost. 13.12. - paní učitelka Irena Hartlová s částí pěveckého sboru ZŠ Čestice – hlavně děti z Dřešína a okolí – připravila pěkné pásmo pro seniory, které jsme obohatili výstupy malých muzikantů naší SHŠ – akordeon, zobcové flétny. Senioři se sešli v nově opravené budově bývalé školy ve Dřešínku. Moc pěkné prostředí, jako dělané pro tyto akce. 14.12. - naše vánoční koncertování jsme zakončili na nádvoří čestického zámku, kde se konalo adventní odpoledne. Toto setkání je závislé na počasí. Ovlivní jak samotné množství návštěvníků, tak výkony účinkujících – když mrzne, nástroje neladí. Letos počasí přálo! Bylo nad nulou. Při pohledu z podia se mi zdálo, že se příliš návštěvníků nesešlo. Ani počet účinkujících nebyl nijak velký. Účinkovali žáci ZŠ – divadelní představení, pěvecký sbor ZŠ Čestice a naše SHŠ Radešov. Závěrem mého příspěvku chci poděkovat rodičům žáků, kteří nám vozí děti na akce naší SHŠ. Neskromně si troufám tvrdit, že naše SHŠ se stala součástí kulturního dění našeho regionu. Chci poděkovat příznivcům naší SHŠ v Radešově, kteří naše akce navštěvujete. Velice si toho vážíme. Přeji Vám hodně štěstí a zdraví v roce 2015. Jan Hartl 

 Ve ČTENÍ píše se o technice. Jen jeden telefon měla vesnice. Ptáte se, jestli se s tím dalo žít? Odpověď – ANO – a možná i líp.  Lidstvo, věda a technika – práce ze soutěže O čestický brambor Telefon Nedávno mě napadla myšlenka, jak se asi žilo mojí prababičce bez mobilního telefonu. V dnešní době je pro většinu z nás mobil úplnou samozřejmostí, je to vlastně jako naše „třetí ruka“, bez které si nedokážeme život představit. Trochu jsem se poptávala a docela mě překvapilo, co všechno jsem se dozvěděla. V době, kdy byla moje prababička dospělá, tak měla jeden telefon sousedka a ten byl pro celou vesnici. Za jednu minutu volání platili jednu korunu. Když tedy potřebovala něco důležitého, musela k sousedům a volat od nich. Nebo se posílaly telegramy z pošty na poštu a pak byly pošťákem doručeny. Psaly se v nich krátké důležité vzkazy o narození, úmrtí nebo svatbě a podobně. Když byli moji rodiče staří jako já, už mohla být v každé domácnosti pevná telefonní linka. Nebo se volalo z telefonních budek na ulici. Do budek se házely kovové mince. Za jednu korunu jste prý mohli volat neurčitou dobu. Což je v dnešní době opravdu směšná částka. Ti, kteří by si pro korunu nechali i koleno vrtat, vymysleli způsob, jak i tuto jedinou minci ušetřit. Prý ji provrtali, navlékli na ni provázek a po chvíli telefonování ji vytáhli nebo do budky udeřili a hovor byl opět zadarmo. Asi tak před dvaceti lety se i u nás začaly používat mobilní telefony. Telefon bez kabelu s námi mohl být vždy a všude − ve dne v noci. K jeho kladům patří neustálé spojení mezi lidmi (když je mobil nabitý a má plný kredit), focení všeho kolem nás, hraní her při dlouhých chvílích nebo připojení k internetu. A zápory? Podle mě jich moc není. Akorát ten věčný strach, kde ho mám a jestli mi vystačí kredit. Ale dospělí to určitě vidí jinak. Podle nich je to požírač času, my děti jsme na něm neustále „připojení“, nevěnujeme se tomu, čemu máme, ale esemeskujeme si s přáteli. Dospěláci by jistě ještě na něco přišli, ale já to tak černě nevidím. Dokázali bychom žít jako moje prababička, která si vystačila s plnicím perem a dopisním papírem? Já tedy určitě ne! Diana Žahourová, Gymnázium Strakonice, sekunda (7. ročník) Dopis Petře, nevím, jestli už jsi o tom slyšel, ale radši Ti to napíšu. Už před půl rokem naši vesnici napadlo genetickými úpravami přeměnit růži na nějakou divnou kytku, která vypadá jako tulipán a z druhé strany jako bledule. Má takovou tygrovanou barvu a v prostředku je bílá. Co je na ní zajímavé je to, že se dá ovládat, jak zrovna bude růst, takže když někdo chce, tak je to poupě a když někdo zase chce, aby krásně kvetla, tak ona se rozroste a je tak krásná, že její krása se ani nedá popsat. Jenomže jednou v noci do laboratoře vylezl oknem nějaký zloděj a něco tam zničil, takže když druhý den nastavili, aby krásně kvetla, ona se místo toho rozrostla a zarostla celý zámek. A rostla dál a dál. Když už se konečně se podařila zastavit, tak nějaký člověk viděl poslední list na stonku až dole u rybníka. Díky tomu jsme byli zapsáni do České knihy rekordů. Nakonec všichni museli pomáhat náš zámek i naši vesnici z té kytky vysekat. Naštěstí se to povedlo. Celá vesnice byla ráda, že jsme zapsáni v knize rekordů, ale k pokusům už jsme se nevrátili. Martin Martin Krtek, ZŠ a MŠ Čestice, 6. třída 

 Rytíř Menčík na Dobrši příhody kol sebe vrší. Všichni v ČTENÍ ocení, že jezdíval v brnění.  Rytíř Josef Menčík z Dobrše Až do současné doby kolují v širokém okolí Dobrše podivuhodné příběhy rytíře z Dobrše, Josefa Menčíka. Rod Menšíků v Dobrši po desetiletí zastával funkci rychtáře a po roce 1848 i funkci starosty. Jeden z Menčíků se nachází roku 1654 v berní rule Prácheňského kraje a byli s Racochovými spřízněni. V roce 1883 si bral Jan Racocha z Dřešínska dceru Kateřiny rozené Menčíkové z Dobrše, Marii. Z tohoto manželství se 14.3.1870 narodil nejstarší syn Josef. Následovala děvčata Aloisie a Marie a nejmladší Jan, narozený 25.12.1875. Přes zimní období děti chodívaly k Racochům, kde starý Racocha vyprávěl pověsti a historky z okolí Dobrše. Hlavně Josef a Jan pozorně naslouchali pověstem z okolí Dobrše, povídání o minulosti dobršského hradu a zámku. Původní Menčíků chalupě se od starodávna říkalo „U Rytířů“, neboť stávala v areálu zámku. Josef Menčík se v cizině vyučil zlatnickému a řezbářskému řemeslu, prošel i vězením v Plzni Na Borech od roku 1886, kam se dostal nevinně z nařčení pro žhářství. Později pracoval v cihelnách v severním Německu. Procházel světem a roku 1897 se oženil s Kateřinou z Nespic. Z manželství měli tři děti, z nichž dvě vzala první světová válka. František Menčík padl na frontě a dcera Marie tragicky zemřela těsně po válce. Rok 1911 se pro Josefa Menčíka stal rozhodujícím. Toho roku vyhořela část tvrze se školou. Spáleniště Josef Menšík vykoupil od majitele Schwarzenberka. Od této doby po třicet let Menčík uskutečňuje svoji touhu vrátit rytířský život znovu do Dobrše. Jeho postava v rytířském brnění se stala známou v širokém okolí. V prostorách tvrze měl bohatou sbírku starožitností. Vzpomínku na Menčíka zaznamenal volyňský rodák Alois Hůlka. Napsal, jak v hradním příkopu našly děti při školním výletě dřevěného krokodýla, který připomněl pověst, jak kdysi Kryštof Koc z Dobrše přivezl v jedné daleké výpravy živého krokodýla. Než se děti rozešly, Josef Menčík je požádal o chvíli strpení. Z hradního nádvoří vyjel skutečný rytíř. Byl na bílém koni v rytířské brnění a přilbu na hlavě. Obličej zakrýval dlouhý plnovous a chochol pštrosích per na přilbě vlál nad hlavou. Rytíř se zastavil, tasil meč a po rytířsku pozdravil.To byl Josef Menčík. Jeho mohutný vous je zvěčněn na fotografii místního zastupitelstva, jehož byl členem. Josef Menčík přežil i druhou světovou válku, ale dlouho se již ze života neradoval. Zemřel 19.11.1945 a měl jediného syna Josefa, který byl myslivcem na panství blatenských Hildprandtů v Buzičkách na blatensku.

Obecní zastupitelstvo v Dobrši v horní řadě druhý zleva Josef Menčík

 Kvůli zvonu se otrávil dobršský Jindřich Koc, ČTENÍ ví, že nechal dělat falešných peněz moc.  Pověst o zvonu Podle vyprávění starého Jana Racochy sepsal Jan Menšík: zkrácené vypravování: Na dobrškém zámku zůstával bohatý rytíř Krištof, který měl syna Jindřicha. Když mu bylo asi 14 let, otec ho odvezl do Prahy na studie. Za pět roků se vrátil domů. Z Prahy si přivedl muže a s ním se hodně zdržoval v podzemních sklepech zámku. Vyráběli tam falešné peníze, které potají roznášeli po Čechách. Jednou se rytíř Krištof vypravil do Prahy v přestrojení za žebráka, kde falešné peníze na patřičná místa dával. Při cestování Prahou se dostal až na Nové město, kde byla dílna na výrobu zvonů. Byla to dílna vyhlášeného zvonaře Brikcího z Cimperka. Prohlížel si hotové zvony před dílnou. Přišel k němu sám Brikcí, který „žebráka“ pozoroval. Po rozmluvě Krištof chtěl právě tak velký zvon koupit, který byl již hotový a připraven na odvoz. K hovoru se dostavil také syn Brikcího. Jejich rozmluva s Krištofem byla pro ně zábavou, neboť nevěřili, že „žebrák“ sežene tolik peněz. Ovšem Krištof stále trval na svém a tak zvonaři nezbývalo nic jiného, že jej ujistil výrobou stejně velikého zvonu. Krištof ovšem vše chtěl mít písemně a tak zvonař mu vyhověl. Řekl mu, aby za zvon přinesl věrtel trojníků a zvon bude jeho. Po tomto dojednání se Krištof v Praze již nezdržel. Chvátal domů, aby pověděl, co se mu v Praze přihodilo. Celé dva týdny, ve dne v noci se pracovalo v zámeckých sklepích až byl věrtel trojníků hotov. Peníze naložili na vůz a jeli do Prahy. Krištof byl zase přistrojen za žebráka a syn Jindřich jel jako rytíř. Když přijeli do Prahy, vzal Krištof věrtel trojníků na rameno a odnesl je zvonařovi, který nechtěl věřil, že žebrák slib splnil. Zvonař nemohl nic jiného dělat a musel ujistit žebráka, že mu zvon co nejdříve zhotoví a chtěl vědět jaký nápis bude chtít na zvonu. Žebrák se odvolal na syna, který druhý den vše vysvětlí a odešel. Druhého dne ráno přišel do zvonařovy dílny mladý rytíř s návrhem na ozdobení zvonu, jak si jeho otec přál. Za měsíc byl zvon hotový a k převozu do Dobrše zvonař zapůjčil jeho vůz. Na vršku v Dobrši postavili zvonici. Ta nebyla hned hotová a zvon nebyl vysvěcen. Až za tři měsíce se na něj prvně zvonilo. Zvonila se hrana mladému dobršskému pánu. V té době se po Čechách rozšířilo velké množství falešných peněz a zemské úřady pátraly a odměnu slibovaly za zprávu, kde se peníze dělají. Jednou poslal dobršský rytíř svého psa s dopisem v obojku do Prachatic. Byl chycen hajným z vimperského panství. V dopisu bylo psáno, aby si prachatický rytíř přišel pro peníze do Dobrše. Vimperští páni byli nepřátelé pánů dobršských. Vimperský pán hned nechal osedlat dva koně a odjel do Prahy, kde udal dobršského pána Jindřicha Koce, že vyrábí falešné peníze v Dobrši na zámku. Za několik dní přijel do Dobrše černý kočár s dvěma pány od zemského soudu a žádali, aby byl vydán Jindřich. Přečetli starému dobršskému pánu žalobu na jeho syna. Rytíř Krištof žádal pány, aby šli do zámku. Mezi tím se již mladý Jindřich loučil s manželkou a se svými malými dětmi. Pak odešel se svojí manželkou do jedné z hradních věží a tam se otrávil. Páni odjeli a v Dobrši se prvně zvonilo na nový zvon. Nejdříve prý zvon visel na velkých sloupech, zakrytých střechou. Francouzští vojáci táhli přes Dobrš a zvon chtěli rozbít. Nešlo to. Aby se alespoň pomstili, upiloval jeden z nich na zvonu Ukřižovanému Kristu ruce. Od té doby prý zvon ztratil hlas.  

Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Příspěvky můžete posílat na adresu: [email protected] Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce leden – únor 2015 Cena 15,- Kč Tisk: Městské muzeum a kulturní centrum ve Volyni Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846