Divadlo Skleněných bublin
Zatmění II.
Antikvář ..... A Doktor ..... D Sestra ..... S Pacient ..... E Pacientka ..... V
Hlas I. Obraz I. - Antikvariát S: Dobrý den. A: Dobrý den, přejete si? S: Děkuju, já se mrknu. A: (usměje se a kývne - po chvíli) Nechcete přece jenom poradit? Od toho jsem tady. S: Scháním takovou ... takovou knihu. A: Opravdu? Neříkejte. A budete ji číst nebo chcete efektivní obálku? S: Já moc nečtu, to je pro maminku knarozeninám. Byla jsem vknihkupectví na náměstí, ale tam se mi to zdálo moc drahý. Tady to prý máte levnější. A: Jak se to vezme. Vzhledem ktomu, že tu mám i knihy, které jinde neseženete, tak vprůměru je tady možná i dráž než vknihkupectví na náměstí, ale máme tu i knihy po koruně či po dvou. S: No tak nějakou po koruně či po dvou. A: Aha, vidím, že máte maminku skutečně ráda, takže knihy za korunu kupříkladu jsou Rozrušená Země, Jak se kalila ocel, O co jim jde, Veliká tavba... S: Kolik stojí tamta velká modrá kniha? A: Sedm korun. S: Tak tu si vezmu. A: Myslíte, že tím mamince uděláte radost? To je rukověť opravářů ledniček. S: Jé, tak to ne. A ta červená kniha? A: To jsou Okna vesmíru dokořán. S: To je ono, to máme u nás vrodině všichni rádi. A o čem to prosím vás je? A: Tak jak víte, že to máte rádi, když nevíte o čem to je? S: No zdá se, že by to mohlo být dobré. Mně se líbí to dokořán, to je takové povzbuzující. A: Nechcete radši nějakou kuchařku? S: A máte nějakou pro mikrovlný trouby? A: Tak pro takové trouby, bohužel. S: No tak to dokořán, o čem to je? A: Tam se dočtete všechno možné. Jak vznikl vesmír, co jsou hvězdy, jak vznikají a zanikají, o erupcích a skvrnách na slunci, o měsíci, kdy bude příští zatmění ..... (zarazí se a počítá) S: Co je? Co je sváma pane? A: (konečně se dopočítá) Ježíš Marjá, paní, víte vůbec, že ..... a ven! S: Počkejte, já tu knihu chci. Kolik stojí? A: Paní zavíráme, na kupování knih už není čas. S: Ale já ji potřebuju, vždyť pro maminku nic nemám. A: (dá jí knihu) Tak si to vemte a ven! S: Vy jste divnej, fakt divnej, zvás by měl náš pan doktor radost. (odejde) A: Zatmění ... zatmění ... takže to není omyl. Co budu dělat? Neměl bych ... ale ne před tím se nedá utéct. Že bych ... (otevře láhev) Fuj, to zas bude noc. D: (vejde) Dobrý den. A: Kdo to sem zas leze? Pane, máme zavříno. Nemáme náladu, nemáme čas, nemáme nic. D: Hlavně, že máte žízeň, třeba bych vám mohl pomoct. A: Do toho se nepleťte, co chcete? S: Scháním Dějiny šílenství od Faucaulta, A: Promiňte, ale proč to scháníte? D: Zčistě profesního hlediska - jsem totiž psychoterapeut. A: Tak to byste mi mohl opravdu pomoci, víte ... D: Moment, máte toho Faucaulta nebo ne? A: No máme, ale bohužel tedy, jen vAlžírském překladu. D: Ukažte. No jo, když ono se vté alžírštině přece jenom dost špatně čte.
A: Můžu vám ktomu dát alžírsko-českej slovník. Jako bonus. D: Jako bonus, to je skvělé. A: Ano, ale budete ho muset samozřejmě zaplatit. D: Á divný bonus ..... Hrajete šachy, že? A: Občas, ale mám špatný servis královským pěšcem. D: Také jsem hrával, závodně. Zastavte se někdy na partičku, pinkneme si. (chystá se odejít) A: Sedmdesát tři korun. D: Tak mi to aspoň zabalte. A: Zabalit, no jo. (zabalí do hadru na podlahu) D: Děkuju, a stavte se vsobotu, pinkneme si. A: A nemoh bych přijít dneska odpoledne? S: Tak moc si chcete zahrát? A: Tak moc potřebuju pomoci. D: A jo vlastně, říkal jste. No dobře, přijďte. Mám sice nějaká sezení, ale udělám si na vás čas. A: Děkuju, moc děkuju. Nashledanou. Obraz II. - Ordinace D: (vejde) Dobré ráno sestři! S: (ze zákulisí) Hned to bude. D: Sestři, nemůžete tady trošku uklidit. Binec je ... Na stole ... Pod stolem ... pořád vám opakuju, že sem nemáte pouštět pacienty... Že mi hrabou vzáznamech, sedaj na moji židli, nohy si dávaj na můj stůl, nosej můj plášť, pijou můj rum... S: Dobré ráno, doktore, dáte si čajíček? D: Že se ptáte. Tolik let se mě ráno co ráno ptáte, jestli si dám čaj. S: A jak jste se vyspal, doktůrku? D: Zase. Jak jsem se vyspal. Jako vždycky, ne, jako vždycky. Blbě. Od půl pátý čumákuju do tmy. Vy dobře víte, že nemůžu ráno spát a ptáte se mě proto, aby jste mě ještě víc naštvala. S: Vy jste naštvanej, doktore? D: No jak bych nebyl naštvanej, když se nevyspím a příjdu sem a binec a teď ty vaše otázky. Chápete? S: Ne. D: Že já se vůbec snažím. Znám vás přece tak dlouho a přesto ráno co ráno... S: No jasně, doktore. Hele, tady muselo bejt zase vnoci veselo. Pan Veselej měl prej koncert, panu Kotáskovi se ztoho udělalo špatně, hádali se mezi sebou, ostatní začli řvát, že nemůžou spát, pan Enkršperg potřeboval 15 kg medu, pan Novák naříkal, že ztratil lístek, abysme prej zastavili, že se musí najít, pan Sís prosil, aby jsme mu vrátili potápěčský brejle, že se mu špatně dejchá, panu Krátkému zase přestalo údajně růst levý křídlo a prosil abysme mu ho líp zalejvali, jo a pan Zachariáš plakal, že už se prej nemůžeme dočkat až ho zabijeme a že stejně zněj nebudou dobrý jitrnice a ... D: Dost, dost, proboha, co je to zase za období, že ty lidi tak strašně blbnou. S: To byste měl vědět vy, vy jste študovanej. D: Víte co, jděte připravit seance, nejdřív pana Enkršperga, pak paní Vodákovou a ostatní přeložte na zejtra. Čekám návštěvu, budeme sportovat. S: Spolehněte se, hele, doktore. (odejde) D: Člověk má co dělat, aby si zachoval zdravej rozum. Někdy mám pocit, že si budeme muset nasadit sluneční BREJLE. Tu sílu bychom totiž nemuseli unést volnýma očima. Co je to vlastně skutečnost? To, co vidíte, slyšíte, cítíte, vnímáte? Ach, ubozí blázínkové, jak málo toho víte o životě. S: Hele doktore, jak se budete dlouho vykecávat? Pan Enkršperg tady čeká. D: Dobře, dobře, tak ho přiveďte.
S: Tak pojďte, pane Enkršperg, pojďte, hezky se posaďte, pan doktor si vás poslechne, hezky si popovídáte a uleví se vám. Doktore, co si dáte na svačinu? D: Doneste mi, sestři, dvacet deka šunkovýho salámu a 3 rohlíky. S: No, no, doktore, a co váš cholesterol? D: No tak marmeládu. S: A co vaše cukrovka? D: Tak patnáct deka vlašáku. S: A co váš žlučník! D: Aha, tak co jste si pro mě na dnešek vymyslela? S: Chléb, ovšem černý, natřeme perlou a dvě rajčata. D: Hm, tak to přineste. S: Už letím. D: Nikam, mě už ten hlad přešel. S: Jak chcete, kdyby něco, budu vedle. D: Tak, pane Enkršperg, co dneska. Už víte, proč jste tady? E: Dobré ráno, pane doktore, já bych vás ale nerad zdržoval, máte jistě svejch starostí dost. D: Ale to víte, jako asi každej. E: Copak, něco vás trápí? D: Představte si, včera přijdu domů a koukám, manželka koupila nový závěsy do oken. To jste neviděl. E: Nějakej divokej vzorek? D: To ani ne, ale představte si, my máme pokoj do hněda, chápete, do hněda, a ty závěsy jsou modrý. E: No to vás lituju. Ale já se vrátím ktomu, co jsem vám chtěl dneska říct. D: Deset let nám trvalo, než jsme ztoho pokoje udělali to, co jsme chtěli, než jsme všechno poscháněli ... E: Tak proč jsem tady... D: A teď když je celej do hněda, tak máme místo bílejch závěsů modrý. E: Já se ztoho nějak potřebuju dostat. D: Říkám jí - modrá a hnědá se ksobě nehodí, to jsou barvy, který se tlučou a ona na to, tak postavíme celej ten pokoj domodra. No, co byste na to řek? E: (mlčí) D: Aha, promiňte (uklidní se) Mám dojem, že bych taky někdy potřeboval psychoterapeuta. Tak už víte, pane Enkršperg, proč jste tady? E: Já jsem tady, pane doktore, proto, abych se toho zbavil. Vony ty hrušky, ročník 75, nebo třešně, ročník 67 ... to byl silnej ročník ... Co toho tetička měla. Já měl jednou sen, jak se na mě sesypaly všechny ty broskve a jablka zregálů a já kousal a žral, abych se ztoho nějak dostal ven. Zkazil jsem si žaludek. Ale zase je to lepší, než se topit vmedu. D: Vmedu? Říkal jste vmedu? E: Jo, ještě, že máme dva sklepy... Vmedu se nedá plavat. To je strašně hustý. D: Máte tolik medu? E: Chovám včeličky. Ale tetička spotřebovala všechny skleničky na broskvičky, třešničky, hruštičky,... D: A jablíčka? E: Ale kdepak. To se nerýmuje. No a na medíček mi už skleničky nezbyly. Tak ho leju přímo do sklepa. Už je způlky plnej. Nejlepčí med je od komína. Tetička ho měla ráda. Víte, když ono se vmedu nedá plavat. D: Počkejte, co se stalo svaší tetičkou? E: Nabírala med a natahovala se a natahovala... D: No a? E: Vmedu se nedá plavat, to je strašně hustý. Včervnu jí byla vidět ještě ručička. (pauza). Teď jak
začala ta zima, ty večery jsou dlouhý. Asi začnu chodit bruslit. D: A umíte to? E: Moc ne. Ale to nevadí, ne? D: Mně by to celkem vadilo. E: Nebo na kole bych moh začít jezdit. Je to úsporný, bez námahy a dneska už dost nebezpečný. D: To byste měl mít radši přilbu, že? E: Nejhorší jsou ty klipsy. Jak nesundáte nohy, tak vás ten rám do sebe zaplete. D: Jo, jo. E: Nebo řetěz, když vám spadne. Nasadíte ho a pak na co sáhnete, to tak strašně zasviníte a zmastíte ... D: Tak to by pro dnešek stačilo. Sestři? Odvést. E: Zaprasíte a zničíte... S: Tak pojďte, pane Enkršperg... E: Zalemtáte a zalepíte... S: Klid, jen klid (odvede E) teda doktore, vy jste ho zase rozrušil. Teď si sedne obkročmo na židli a bude řvát, aby mu někdo vyndal rám zklipsen. D: Lepší, než kdyby plaval vmedu. S: Není vám špatně? D: Proč? S: Že tak blábolíte. D: Ale toho si nevšímejte. S: No jo, doktore, to zas bude den, co? D: Sestři, nebuďte tak dotěrná. S: Když já bych vás chtěla nějak pobavit. D: Ale starejte se o sebe a hleďte si pacientů. S: Hele, doktore, nebuďte na mě zlej, já za vaše mindráky nemůžu. To je vaše vina. Jste takovej bledej. Musíte chodit na sluníčko. D: Vždyť víte, že jsem hned spálenej. S: Vtom případě je třeba používat sluneční paprsky cezené krz listy stromů - tak zvané slunce light. D: Heleďte, sestři, přiveďte dalšího. S: Ale pozor, paní Vodákovou už zase honí nějaký rytíři nebo co. D: Jděte už, sakra. V: (vběhne) Dobrý muži, zachraň mě, schovej mě. D: Posaďte se paní Vodáková. V: Prosím, ukryj mě před vojáky, pane. Chtějí mne lapit a na hranici upálit. D: Upálit? A jak jste na to přišla? V: Jsem Rózina, kořenářka zČertova vrchu. Nařčená zkacířství, obcování sďáblem, vyslýchaná právem útrpným. Utekla jsem katům. D: Jsi-li vinna, spravedlnosti se stejně nevyhneš. V: Ach spravedlnost, ta ženština pověrná. Tady všichni poslouchají pana Hynka zPirkštejna. Že prý jsem sďáblem obcovala. On sám má ďábla vsobě, někde uvnitř, kam sám nemůže, přesto o něm vím, že tam je. D: To jsou depresivní stavy se sklonem klehčí paranoi. V: Máš jistě pravdu, dobrotivý pane, ale vůbec ti nerozumím. Tys cizák? D: Toho si nevšímejte, paní Vodáková. Klidně povídejte, já jsem tady od toho, abych vás poslouchal. V: Jsi divný pane. Nemáš horkou nemoc? D: No není mi dvakrát dobře. Bolí mě trochu vkrku. V: To by chtělo odvar zheřmánku a vyplachovat krk. D: Taky mě brní hlava a potím se jak pes. V: Možná by pomohl lipový květ.
D: Taky žaludek mám jako na vodě. V: A nepřebral jsi včera medoviny, pane? D: Co jestli jsem? V: FJe potřeba znát svou míru, pane. Ne Pirkštejně U Bárty taký bývalo veselo. Kvas tekl proudem, réva červená jako krev a trubadůři ... ach trubadůři, čeládka povětrná... D: Myslím, že by bylo zajímavé si stebou někdy promluvit podrobněji. V: Myslím, že na to už nebude čas, pane. Slyšíš? To jsou rytíři a vojáci. Už si pro mě jdou. D: Uklidněte se, paní Vodáková. To se nějak vyřeší. V: Nějak? Pruty mě poženou až na náměstí, tam mi vypálí cejch a upálí. Zachraň mne (vrhne se na doktora) S: Jděte mi od něj, ženská. FJá vám dám. Doktor je váženej občan našeho města. Ten se nebude snějakou takovou vůbec zahazovat. Pravda, někdy dělá ostudu celému ústavu ... D: No sestři. S: Ale to sem teď nepatří. Tak pojďte (odvádí V) Teda doktore, vy jste ji zase rozparádil. D: Jo, ta práce, to je hrozný. S: Hele doktore, čeká na vás takovej divnej chlapík, já ho náhodou trochu znám, prodává vantikvariátu a je takovej divnej. Navíc tvrdí, že jste ho pozval. D: Tak to je náhodou pravda. Ráno jsem něco scháněl vantikvariátě a pozval jsem ho na šachy. S: To není možný, já taky byla ráno vantikvariátě. Hele, schválně, co jste tam scháněl? D: Co je vám do toho pořád? Tomu byste stejně nerozuměla. S: To nikdy nevíte. Jestli jste totiž scháněl to ... no... okna dokořán, tak to jsem si tam vybrala já. A ten chlap to ani nechtěl zaplatit. D: Po mně chtěl 73 korun. To je zajímavý. Pošlete ho sem. S: Ono je fakt, že já jsem o něco hezčí než vy. D: Pošlete ho sem. A: Tak jsem tady. Dobrý den. D: Á dobrý, posaďte se. Sestři, přineste nám šachy. S: A chcete na dvojhru nebo na čtyřhru? D: Bílé. A: Mně taky, prosím vás. S: (přinese šachy) Tak jednou bílé a podruhé bílé. A: Jo tak, já myslel ale 2 dlc bílého. S: Hele doktore, já byla vsobotu na zabíjačce a to prase mělo tak tlustý střeva, to jsem neviděla. To mělo tenký střevo tlustý jako prase. D: Děkuji sestři, až vás budeme potřebovat, tak vás zavoláme. A: A nepřijde vám blbý, že vy máte 11 figur a já jenom 5? D: To je start Gundersluovou metodou. Handicapy, ne? A: No dobrá, kdo má podání? D: Střihněme si, to je spravedlivé. Papír. A: Nůžky! Vyhrál jsem, podávám. D: Out! Dvojchyba, zavadil jste o síťku. A: Měli jsme se rozpinkat. Ten servis mám slabej. Posledně jsem dostal ve třetím setu po rošádě kvůli tomu špatnými servisu mat. A ještě bude to zatmění. D: Máte nějaké problémy se zatměním? A: To si řekneme až vpřestávce mezi gongy. Teď hraju. D: No, neblázněte, takový rány. Na to já nejsem při šachách zvyklej. A: Po 15 - hra. D: Úff. A: To byl dobrej return, musím si ten forhand pořádně rozmyslet. Tak, D: Ale to nebylo fér. Takovejhle kraťas, to budu mít co dělat abych to doběh. A: Vy máte koukám ještě rychlý nohy. Tak takhle.
D: To už nemám sakra. A: 30:15. Hra D: Second servis. A: Out. D: tak to pomalu, to byla lajna. A: To byl out, vždyť se na to dívám. D: Ne ten byl dobrej. A: Tak to máte nějak blbě nalajnovaný. D: Prosím vás, to jsou elektromagnetický lajny, víte, co mě stály? A: Ať stály, co stály, tohle byl out. D: Kdyby to byl out, tak to zapípá. A: Vyzkoušíme to! (ozve se zapípání). No jo sakra. Tak dobře, nový míč. D: Ne, ne. Po třiceti. Rozhodčí má vždycky pravdu. A: Ale my žádného rozhodčího nemáme. D: Když není rozhodčí, má pravdu starší. A: No dobře, tak mně podejte figurky. D: A když není sběrač, figurky sbírá vždycky mladší. A: Jste nějakej chytrej, hra. D: Jo, to byl prohoz, co? A: 30:40. Musím si na vás dát pozor. Hra! D: Foot faul. Chyba nohou. Vedu jedna nula. Pauza. Sestři! S: (přijde a otírá D ručníkem) D: No příteli, co jste říkal o tom zatmění? A: Pst! D: Já nic neprozrazuju. To se dočtete vkaždejch novinách. A: Já myslel, že radši až budeme sami dva. Je to chvílema takový dost pikantní. D: Sestři, jděte si po svejch. S: Je to cvok, že jo doktore? D: No tak sestři, jděte. S: (odejde) D: Tak už můžete. A: Ona je to taková zvláštní historka. Nevím, jestli se mi ale nebudete smát. D: Ale prosím vás, já už se tady naposlouchal hovadin. Jen se vypovídejte, třeba vám to pomůže. A: Víte, vždycky, když je zatmění, tak o sobě nevím. D: Ale na tom není nic choulostivého, to se občas stává. Dokonce i já když .... no, nechme toho. A: Abyste mi rozuměl. Já nic nepiju. A přesto o sobě nevím. Vždycky ten čas, co trvá to zatmění. Pak se vzpamatuju a strašně se divím, třeba kde jsem, nevím, jak jsem se tam dostal, bojím se někoho zeptat a největší strach mám ztoho, že jsem někoho obtěžoval a tak. Pak mě totiž zdraví lidi, který jsem nikdy neviděl a smějou se na mě, jako bych byl jejich nejlepší přítel. D: Počkejte a co to má dělat stím zatměním? A: To já právě nevím. D: Víte co, pojďte hrát, mně pohyb pomáhá vpřemýšlení. Mám podání. Hra. A: Moment, musím si zavázat tkaničku. Tak. Ready. D: Takže vás zdraví cizí lidé. A: Přesně tak. D: Vy jste je nikdy neviděl. A: Ne. D: A taky se různě přemísťujete a nevíte o tom. A: Ano. D: Takže, když to shrnu - znají vás lidé, které jste nikdy neviděl a ještě se přemísťujete. A: Fantastické, doktore. Takovou schopnost bych taky chtěl mít. Víte, hned všechno pochopit, to je
kumšt. D: No jo, ale co to má co dělat stím zatměním. A: A to se právě odehrává při tom zatmění, snažte se mě trošku vnímat, sakra, doktore. Šach. D: A do backhandu, sakra. S: Máte telefon, doktore! D: (odejde) S: Vy se sdoktorem znáte nebo jste taky blázen? A: Cože? Vás jsem už někde viděl? S: Nic, nic stačí říct jednou. D: (vrací se) Ale sestři, ten telefon byl zavěšenej. S: Jé, já vám ho zavěsila. To jsem ale káča, že jo? Já jsem řekla, že tu nejste. D: Ale já tu musím být. Já mám službu. Sestři, vy jste knezaplacení. S: Víte, co vymyslel pan Mareček zpavilonu A? Já jsem si to schválně napsala: (čte) Zákon odrazu pro kulečník: Úhel odrazu se rovná úhlu odrazu, zatímco úhel dopadu se rovná úhlu dopadu. D: Děkuji sestři. S: Hezký, že jo? Potřebujete ještě něco? D: Ne sestři. Od vás už nic nepotřebuju. S: Budu vedle (odejde) D: Vraťme se ktomu zatmění. Ty výpadky paměti vás potkávají při zatmění slunce nebo při zatmění měsíce? A: To je jedno, vpodstatě při jakémkoliv zatmění. D: A musí to zatmění být pozorovatelné ... abych tak řekl ... znašeho teritória? A: Právě, že vůbec ne. Kdykoliv je ze zeměkoule, zkteréhokoliv místa viditelné zatmění slunce nebo měsíce ... a může být úplné nebo částečné, tak mám tady ty stavy. D: Znají vás lidi, které jste nikdy neviděl a ještě se přemísťujete. A: Ale no jistě, opakujete se, doktore. D: Neopakuji se, ale opakuji to vám. Vím, že je to pro vás nepříjemné, mluvit o tom, poslouchat ty věci a budu vám to opakovat do té doby, až si na to zvyknete. A: Takže jsem se stal pacientem, že? D: Stím se nedá nic dělat. Potřebujete přece pomoc? Provedeme si takovou malou terapii, ano? A: A musí to být? D: Myslím, že bez toho se neobejdeme. A: Tak dobře, šach. D: Nechte těch šachů, sakra. A: Vy nerad hrajete? D: Hraju rád. A: Co ještě děláte rád? D: Mám rád svou práci, svou rodinu. Kolem nás je spousta věcí, pro které stojí za to žít. A: Teď mi připadáte jako úředník cestovní kanceláře. D: Ten nemluví o tom, proč je třeba žít, ale co je třeba vidět. A: A co je třeba vidět? D: Vpodstatě všechno, co je kolem nás. A: Vidíte takových věcí hodně? D: Někdy moc a někdy žádnou. A: Ale. A podle čeho to rozlišujete? D: Víte, já mám někdy strašný dny. To nevidím nic. A jindy mám dny a to vám toho vidim. A: A to je zajímavý názor. A na čem to konkrétně závisí? D: Ale tak co vám budu povídat. Někdy prostě člověk vstane tou špatnou nohou. A: Jo a svět je kněmu odvrácenou stranou. D: No právě, na co sáhnete, to zkazíte, nic se vám zkrátka nedaří, nejlepší je se do ničeho nepouštět, aby jste náhodou někomu neublížil, takovej den blbec.
A: A co s tím pak děláte? D: Snažím se. Ale někdy to nestačí. A: To vždycky, když máte den blbec, způsobíte nějakou katastrofu? D: Tak katastrofu snad ne, ale nějakou kravinu. A: Jakou třeba? D: Hm, když já o tom tak nerad mluvím. A: Vím, že je to nepříjemné, ale jinak se toho nezbavíte. Musíte o tom mluvit tak dlouho, až si na to zvyknete a nebude vám to způsobovat deprese. D: Tak třeba jsme jeli sprofesorem Černým výtahem a já, jelikož on je už vdůchodu, jsem ho pustil sednout. A: Aha. D: No ne. My jsme samozřejmě oba stáli a já mu povídám: Prosím, posaďte se, pane Černý, na moje místo, moment, ještě vám dám svoji místenku. A: Vy jste myslel, že jste ve vlaku. D: No samozřejmě. Profesor na mě kouká a pak říká: Jen klid, pane kolego, to se někdy stává. Každej jsme svým způsobem obětí své profese. A tak se na mě podíval, jako bych byl nějakej blbec. A: Stále se tak cítíte? D: Ne, děkuju vám, trošku jsem se ztoho vykecal. Tak já už budu muset. Nashledanou. (zarazí se) Co to dělám? Tohle je moje ordinace. A vy jste pacient. Člověče, vy jste mě úplně zblbnul. S: (přichází) Volal jste mě, doktore? D: Ne, vlastně jo. Odebereme krev. S: (přinese kbelík) D: Tak moc ne. Do zkumavky. S: To je pro vás, doktore. Abych to zas nemusela vytírat. D: Co? S: No vaše nervy, vám tečou. Lepší je mít nervy vkýblu než na podlaze. D: A ven! Viděl jste to, mně že tečou nervy, mně. Holka drzá, nervi mi nervy. A: Tak si to tak neberte. D: To se vám řekne. S: (v komickém převleku) Jsem nafukovací muž, muž, muž. Huš, huš, huš. Spasím vaši duš, dus, duš,i, i, i, ... duši (odběhne) D: Co to bylo? To se asi, člověče, zhmotnila nějaká vaše představa. A: To nebyla moje představa, to byla vaše sestra. S: (vrátí se bez převleku) Hele, doktore, líbilo se vám to? D: Trošku jste mě rozptýlila. S: Viďte. Ještě vám něco řeknu, doktore. Jenom vyvoleným je dovoleno vybláznit se zevnitř ven. Ostatní se vblázní pouze dovnitř. (zatahá doktora za ucho a odběhne) D: A to ještě nic není, nejhorší jsou ty noční služby. A: Doktore, na rovinu, jsem blázen? D: Ne, vžádném případě ne. Ale upřímně řečeno, příteli, úplně normální taky nejste. Měli bychom to ještě rozebrat. Chodíte na ryby? A: No někdy zajdu. D: A kdy že má být to zatmění? A: Zítra ráno. Úplné zatmění měsíce. D: Že bysme zašli na ryby a až to na vás příjde, tak budu u vás, dám na vás pozor a trochu se budu snažit přijít na kloub tomu, co vám je. Takže zítra ve čtyři ráno, ano? A: No dobře. D: Tak neslyšel jste, zítra ve čtyři. A: Slyšel. D: No tak vypadněte. Terapie je u konce. Sestři, ukažte mu dveře. S: (odvede A)
D: (k publiku) víte, základním předpokladem úspěšné terapeutické práce je navázání příznivého vztahu mezi pacientem a terapeutem. Podstatné je vzbudit vpacientovi důvěru, terapeut musí přesvědčit pacienta, že on jeho problém chápe. Vcítit se do pacientova problému, tedy schopnost empatie - to vyžaduje od terapeuta mnohdy značné úsilí. Terapeut musí přijmout břemeno od pacienta a prohlásit je za své! Takzvaná fáze sání! A pak se musí břemena někde zbavit! - fáze splachování. Někde se vyřvat, víte? Nutno ovšem přiznat, že tato metoda většinou pacienta neléčí. Hlas: Myšlenky, ty velké myšlenky - existují nezávisle na nás. My je nevymýšlíme, nevytváříme. To by bylo moc jednoduché a nezajímavé. Myšlenky jsou všude kolem nás, jen se před námi ukrývají. Stačí jen na správném místě sfouknout vrstvu prachu - pffff tak a myšlenka se objeví a zazáří svou ryzí ostrostí. Obraz III. - Před oponou D: No tak, kde vězíte? A: Já našel vantikvariátě takovou mapu. Na ní jsou jenom samý rybníky, takže je vlastně celá modrá. A já si na ní dělám takový křížky, kolečka, čtverečky, válečky, nudličky a trojúhelníčky, abych věděl, kdy a kde ty ryby berou. Ale nesmím to dělat modrou tužkou. To by se mi vté modré ztratilo. D: No jo, a já pořád proč já na svejch mapách ty svoje značky nevidím. Já je pořád dělal modrou do modrý. A vy máte nějakou jinou barvu? A: Mám červenou. D: Přece nechcete dělat červenou značky pro ryby. A: No jestli jste proti, tak pak už mám jenom modrou. D: Takže to vypadá, že když dneska uděláme značky, zítra už je těžko přečteme. A: Ale to tolik nevadí, důležité je právě to mapování. D: A už tam máte nějaký značky, abychom věděli, kam máme jít? A: Jenom samý modrý. Takže žádný. A je to... tím pádem na nás, abychom je dneska udělali. D: Na tom něco je. Patnáct let chodím na ryby a nic ztoho a vy jste teď dal mému rybaření smysl. A: Zkusme to třeba tady. (oba nahazují) A: Neviděl jste, kam mi to spadlo? D: Já se o vaše hůlky nestarám. A: Kde to sakra je? (po chvíli) Á teď to dopadlo. D: Člověče, vy máte vrhy. A: To je co? Jen se příště dívejte, ať se taky něco přiučíte, protože jak koukám, to ještě moc neovládáte. D: Nemáte vy přehradní olovo? A: No jasně, já mám totiž kamaráda a on je uměleckej kovář. Ulil si formu a teď vám mě zásobuje, já mám plnou komoru přehradních olov. Kdybych moc rychle otevřel dveře do komory dokořán, ty olova by mě zavalily a už by mě nikdo nikdy nenašel. D: No to byla hezká historka, ale když budete takhle kecat, tak nic nechytíme. A: Tak jdem jinam? D: No když neberou. A: Takže křížek ..... nebude. (na druhé straně jeviště) A: Kde to jsme ... No jo nafta. D: To jsme teda došli hodně daleko. A: A teď se schválně dívejte. D: No to jsem zvědavej. A: (nahodí)
D: Pane jo. A: Ještě nedopadla ... A už nedopadne. D: Člověče, jdeme na ryby a ne na veverky. A: Jste vybral blbý místo u stromu. D: Kdepak, to není místem, to je rukama. A: Vaše smůla, už vás nic učit nebudu (nahodí) D: Hlídáte si hodinky? Kdy to zatmění má začít? A: Asi za 15 minut. Kdepak zatmění, to je moje šílená paranoia. Moje posedlost. D: To má co dělat ... to má co dělat ... stím ... teď nevím. A: Já vám rozumím. D: To má co dělat ... A: A tak to nechte, ať to dělá. D: Ale já si nemůžu vzpomenout. A: Tak se na to vykašlete. D: No ale já jak si nevzpomenu, tak budu chodit jako pitomej. A: No to nebude žádná změna. D: Hele, hlídejte si ten prut ... a nedupejte, všechno to vyplašíte. A: Je mi zima, no. D: Tak si pořiďte takový boty jako mám já. A: To jsou vojenský, doktore? D: Součást protichemického obleku A: A víte, že jsou obě levý? Nemůžete zatáčet doprava. D: Lepší nohy než ruce. A: Vy máte obě nohy levý? Jéžiš marja a nemoh byste se zout a ukázat mi jak to vypadá? D: To určitě, já se tu budu zouvat. A: A nechtěl byste ktomu ještě tu plynovou masku? D: Na ryby smaskou? A: Já bych vás pak podle toho chobotu hned poznal. D: Srandičky, srandičky, to by vám šlo. Jele, ťukla, udělejte křížek. A: Ale malej, protože ťukla jenom vám. Ťuk. Tak. Půl křížek neboli čárka. (na druhé straně jeviště) (oba nahodí) D: Řekněte, proč vlastně prodáváte vantikvariátu? A: Já chtěl od dětství prodávat vantikvariátu. Sedět tam nasáklý tím zvláštním pachem starých knih a věcí ukrytý před lidmi a číst a číst. A když má člověk jasně vytyčený cíl, dostatek sebevědomí, tvrdohlavosti i nutnou dávku důvtipu, tak nakonec prodává vantikvariátu. D: To jste se musel asi dobře učit. A: Dobře jsem se učil, neměl jsem žádné potíže, byl jsem ostatním dáván za vzor, říkali, ten to někam dotáhne a vidíte, uplynulo pár let a já prodávám vantikvariátu. D: To je kariéra panečku. A: Mně bere, doktore, mně bere. D: Tak zasekněte. A: Ale nechytáme, mapujeme. D: Vy si mapujte, ale já chytám. Jó to je kus. A: Křížek, brala. D: Sestři, udělejte nám ji, já už mám hlad. Tady je hezký plácek, uděláme ohniště, dřevo tu je ... nemáte kus papíru na podpal? (zabaví mapu) A: Ale tam je spousta křížků, příště bychom šli na jisto. D: Když je hlad, musí jít výzkum stranou. A stejně jste to dělal modrou tužkou, ne? Sám jste to říkal. A nefoukejte mi do toho. A: To se tak dělá, aby to chytlo, ne? D: Jenom jestli.
S: (přinese kotlík socasem) D: Sestři, a kde je zbytek? S: Já ho vyhodila. Ta ryba byla tak velká, že se celá nevešla do kotlíku. D: Ocas zryby se nedá jíst. Sestři, vy jste knezaplacení. S: To jsem ale káča, že jo. Já vám aspoň uvařím polívku. A: Lidi, co ke mně choděj nakupovat, by taky chtěli, abych jim uvařil knihu podle jejich přání. Vezměte děj, asi tak pětilitrovej děj, nelejete do něj prostředí, reálie a časové souvislosti a uvedete do varu. Pak přidáte hrdiny - libový frajery, dobráky od kosti a vůbec pěkně prokreslený charaktery, stáhnete oheň a opatrně vložíte konflikt, opatrně, aby vám to neuteklo někam jinam a nevymklo se vám to zrukou. A nakonec trochu sentimentu, marnosti, legrace i tragedie a hlavně ať to má happy end. Musí to zkrátka končit svatbou, to se dneska moc cení. Taky název je důležitej a obálka. A i myšlenka může být. Může, ale nemusí. D: A ty šišky, sestři, do polívky dáváte proč? S: (převrhne kotlík) Au! Je po polívce. Hehe. A: A kde jste se tu vlastně vzala? D: Šla za náma. Já se bál, až začnete bláznit, abych vás sám zvládnul. S: A já byla zvědavá, jestli zas nechytíte... A: Co? S: No jak jste jednou chytal a zabrala vám ... a rybáři se seběhli a křičeli: To bude sumec nebo štika. Takovej byl záběr. A vy jste pak místo ryby vytáh ten igeliťák. A když se vás pak manželka zeptala, co jste chytil, tak jste jí moh' sklidným svědomím prohlásit... D: Ale no tak, sestři,... S: Hovno. D: Tak to snad nebylo nutný. S: Ba jé, bylo. Já to vyprávěla pacientům a všichni jsme se moc nasmáli. A tak jsem je vzala s sebou a slíbila jsem jim, že jim něco povyprávíte. E+V (vejdou vkazajkách) E: Ano, vyprávějte. V: Nějak příhodu zpřehrady. D: Co jste to udělala, sestro, jak to, že jste je pustila zústavu. S: Já je nepustila, já je vyvedla na procházku, aby viděli zatmění. D: Zatmění? Tak vy koukám při zatmění taky nevíte, co děláte. E: Vyprávějte, doktore, nenechte se prosit. V: Víme, že je dnes zatmění. Jenom dneska to můžeme vnímat. E: Jenom dneska jsme normální. D: Tak i vy. (roztává) Tak dobře (historka spařezem) A: Doktore, zatmění začíná, přestávám se kontrolovat. D: A dejte pokoj se zatměním. nebo jiná historka (historka sparníkem) (efekt zatmění) (D+S+A - začínají bláznit, E+V nerušeně sedí a konverzují) A: Zase to začíná, konečně přišla chvíle kvypuštění Barretta. Konečně můžeme nechat vyvětrat svý druhý já. D: Cítím to, ta zvláštní síla je plná energie. S: Kdo jiskří, umí hořet. A: Kdo chce zapalovat musí sám hořet. D: Kdo nehoří, může doutnat. S: Kdo nedoutná je hasič. A: Hoří, hoří. D: Kdo jiskří, musí hořet. S: Jak veliký jsou ty bramboráčky. A: A co ku ku ku kuku ... kurva já to neřeknu.
D: Kukuřice. S: Zlatavé jsou západy slunce. A: A ohnivé jeho východy. D: A temná jsou jejich zatmění. S: Temná a plamenná. (odběhnou, hudba přechází ve valčík) E: Toho si nevšímejte, drahá, blázni. V: Romantický večer, že? E: Opravdu krásný, večer jako stvořený pro noční schůzku. V: Ovšem, drahý, nalijte mi šampaňské, chci být opilá tou zalykající tmou. E: Myslím, že musíme být vděční přírodě, alespoň za těch pár něžných chvil při každém zatmění. V: Blázni nejsou duševně nemocní. Máme každý jen svůj vlastní svět a žárlivě si ho hlídáme. E: A každé zatmění nám ty světy na chvíli krade. V: Aspoň máme pár minut pro sebe. E: Zatančíme si. V+E (tančí valčík) (zatmění končí) V: Myslím, že ten jejich normální svět je velice chudý a fádní. E: Máte pravdu, není nad sklep plný medu. (S+D+A vtančí roztrhaní, špinaví a rozcuchaní a padají na zem, postupně jak končí zatmění E+V se stávají opět blázny.) S: (zvedne se a upravuje) Co setady válíte, doktore. Rychle do ordinace. A kdo sem pustil ty pacienty? A: Koukám, zatmění skončilo. Jak jsem se choval, doktore, kde jsem byl? S: Doktore, proč jste sem přivedl ty pacienty a vlastně i mě? D: To víte, sestři, že ne jenom tak. Všechno má svůj smysl. A vy jste svoje poslání už splnili. Můžete je zase odvést. S: Tak já jdu. A vy se upravte, oba. Co jste tady, sakra, dělali? A: Co se tu dělo, doktore? D: Myslím, že proběhlo zatmění. A: A jak dopadlo moje vyšetření? D: Nijak. A: Jak to, nijak? D: Já vás nevyšetřil. A: A proč? D: Já nevím. A: A co jsem dělal při tom zatmění, nebyl jsem agresivní? D: Já nevím. Poslední co si pamatuju je, že jsme chytili rybu. A: Že by to zatmění... D: Už jo. Na mě to působí taky. A musím říct, že je to velice inspirativní. Připadám si nabit energií. A: Ale kdo mi pomůže? D: Opravdu vám to tolik vadí? Zatmění se přece neopakuje tak často. A za sebe musím říct, že bych se těch stavů asi nerad zbavoval. A: Něco na tom je. D: Tak vidíte, vraťte se klidně do svýho obchůdku a kdyby jste někdy měl nějaké potíže, sdůvěrou se obraťte. A: Děkuju za pomoc, doktore (odejde) D: Jo ta práce, to je hrozný. (k publiku) A vy taky. Dejte na sebe pozor. Zatmění se neopakuje zase tak často. Všichni jste potencionální pacienti. Nashledanou. KONEC
