DIVADELNÍ DĚČÍN ZPRAVODAJ CELOSTÁTNÍ PŘEHLÍDKY AMATÉRSKÉHO ČINOHERNÍHO A HUDEBNÍHO DIVADLA
4 8. KVĚTNA 2011
závidím těm na jevišti, že hrají Rozhovor s nováčkem mezi porotci Petrem Haškem Jedním z nových členů lektorského sboru letošního Divadelního Děčína je Petr Hašek, umělecký vedoucí, režisér, herec a zakladatel souboru Geisslers Hofcomedianten. Inscenace tohoto souboru v posledních letech patřily k zásadním událostem nejen neprofesionálních sezón. Petr je absolventem režie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze. Kromě divadelní režie se také věnuje práci televizního editora, scenáristy a režiséra. Poprosil jsem ho o chvilku, abych se dozvěděl něco málo o tom co si musel objevit a obětovat pro to aby mohl rozšířit své CV o další dobytou kótu. Petře, jak se vyrovnáváš s působením na tak zodpovědném postu? Docela těžko. Není to rozhodně snadné. Vždycky jsem si říkal, že si to nedokážu představit. Že bych to nikdy nechtěl dělat. A najednou jsem to zkusil. A ona je to opravdu dobrá škola. Člověk si musí věci v hlavě tříbit, musí o věcech přemýšlet, ať chce nebo ne. Mám radost, že to přiznáváš, protože si myslím že to není jednoduchá záležitost. Pro nikoho. „A kdo říká že ne, tak to dělá dodnes.“ Co je pro tebe nejtěžší? Jasné pojmenování. Jasně a výstižně to říct a přitom neublížit. Takže je složitější formulace ven nebo dovnitř? Pro mě osobně ta prezentace. Myslím si, že většinou ty věci nějak cítím, ale mnohokrát mi dělá problém je verbalizovat. A zodpovědnost? Cítíš ji, nebo se dokážeš uvolnit a začít mluvit tak, jak ti to přichází na mysl? To hrozně záleží na konkrétní situaci. Pokud cítím, že se vede dialog, vnímám partnerství, že někdo naslouchá a stojí o to, pak se cítím uvolněně a je to snažší. Jsi hodně senzitivní na energii, kterou vysílá soubor, se kterým sedíte nad inscenací? Velmi. Podle toho se taky rozhoduji, jestli budu mluvit sáhodlouze, jestli to má dál cenu. Ovlivňovala tě během prvních dní i přítomnost Jana Císaře? Konkrétně, v ten okamžik, ne. Ale vždy, když jsem si před začátkem rozboru uvědomil, že tam bude, tak jsem se trošku bál. On je pro mě autorita. Velmi si cením jeho
názoru a pokaždé jsem se zájmem vnímal jeho hodnocení, vidění našich prací. Byl pro mě vždycky velmi inspirativní. Co na tvé lektorování říkali kolegové ze souboru? Byli pro. Prý jen ať do toho jdu, že to je fajn. Jsi připraven na to, že někdy budeš sedět zase na druhé straně? Doufám, že to tak bude. Musím říct, že mi to je příjemnější. Kolikrát se mi tady stává, že trošku závidím těm na jevišti, že hrají. Chtěl bych být v jejich kůži. -rek-
Amatérský divadelní spolek RIYO Praha / režie Josef Šedivý
Mark Ravenhill: Polaroidy
TOPOLÁNEK SE VYJADŘUJE HŮŘ Rozhovor s režisérem Polaroidů Josefem Šedivým Během celého vašeho představení jsem přemýšlel, zda je vaše představení absurdním dramatem nebo jen odrazem současné skutečnosti… Myslím si, že podobným způsobem přemýšlíme i tehdy, když jen čteme noviny. Zda se jedná o realitu dnešní doby či absurdní divadlo. Mě to přijde jako odraz toho, co se děje v současné době, odraz toho, co vidíme venku. Je dobře, že se takhle ptáte. Konečně někdo přemýšlel při sledování našeho divadla. To je dobré. Také jsem se přistihl, že mi vulgarismy, které ve hře používáte, už vůbec nešokují… My jsme do inscenace žádné vulgarismy nepřidali. Ale žádné jsme ani neubírali. Na začátku jsme o tom hodně přemýšleli. Autor mě svým textem oslovil již před lety a já to chápu tak, že neslušné výrazy jsou pouze prostředkem nějaké zkratky. Ušetří práci hercům, kteří nemusejí tolik hrát. Stačí, když řeknou sprostě, aby šel člověk někam, a všichni hned chápou, co si myslí. Mně se Polaroidy líbí, protože stejné situace zažívám každý den. Vezměte si například, jaké zasílal Topolánek smsky novinářům. Vždyť
on mluví ještě hůř, než my na jevišti. S jakými reakcemi diváků se po představeních setkáváte? Zaznamenáváme dvě reakce. Někoho to nebaví, hra i scéna mu připadají strašně jednoduché. Druhá reakce je od těch, kteří pochopili, že jsme se snažili jednoduchou scénou tlačit diváka k tomu, aby se soustředil na text. Právě ten nám přijde neobyčejně kvalitní. Lidé se nad ním zamýšlejí a občas najdou něco, co jsme ani netušili. Žije to pak svým vlastním životem v jejich myslích. Soubor hraje výhradně představení tohoto stylu nebo střídá žánry? Tohle je první hra, kterou jsem v divadle RIYO režíroval. Přišel jsem jen na hostování, ale samozřejmě jsem vybíral hru, která bude sedět v konceptu celého divadla. Jako většina amatérských divadel pochopitelně nemáme svého
dramaturga. Polaroidy tedy patří do celkového pojetí a myslím, že i lidem to sedlo moc dobře. Budete pokračovat ve spolupráci s divadelním spolkem RIYO? Mám ještě svůj vlastní soubor, který dělá autorské divadlo. Lehčí žánr. Ale jo, určitě spolu zase něco uděláme. V současné době zkouší s někým jiným a já zatím vybírám hru, kterou bychom mohli dělat. Zatím nic ještě nemám. Většinou hru vybírám až tak týden před první zkouškou. Scénáře ani moc nečtu. Stačí, když mě zaujme něco, co o té hře slyším a aniž bych si přečetl scénář, tak ji prostě začneme dělat. -saj-
RECENZE Z KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
zpráva o dně lidské společnosti Vrcholem letošní přehlídky (Popad Praha – pozn. redakce) se stala inscenace hry Polaroidy anglického dramatika Marka Ravenhilla. Soubor RIYO v režii Josefa Šedivého předvedl syrový příběh několika postav, pohybujících se na okraji společnosti, v sevřeném, strohém tvaru, kde je všechno soustředěno k oné zprávě o dně lidského společenství, v němž přes mnohá silná gesta se její hrdinové pokoušejí, seč mohou a seč jim síly stačí, nalézt svou cestu životem, nalézt lásku, přátelství, vyrovnat se starými vinami. Klíčem k inscenování je antiiluze divadla, všichni herci jsou neustále přítomni na scéně, oděni do jakýchsi bílých overalů, jež zdůrazňují možnou vnější uniformitu. Když však vstoupí do hry, stávají se díky přesvědčivým, civilním hereckým výkonům lidmi z masa a kostí, jejichž snažení, rezignace i vzdor vnímáme jako jevištní pravdu přesahující daleko přes forbínu. Divadelním zázrakem jsme nakonec vtaženi do jejich úsilí a
přes zdůrazňovanou antiiluzivnost je s nimi spoluprožíváme. Inscenátoři ještě ne zcela dořešili některé situace (např. vstupy Simona, který je v prozatímním scénografickém řešení nezdůvodněně vně příběhu – hraje se v jakési zamřížované kleci, z níž lze uniknout jen smrtí). Řešení je v silách RIYO. Dramaturgie se tu totiž vzácně potkala se záměrem režiséra a cekého tvůrčího kolektivu, nic tu není navíc, nic tu nechybí. Zásah pro připravené je přesný. A přitom milosrdný, jeviště na diváka neútočí, aby ho urazilo, šokovalo ho ošklivostí, vysmálo se jejich nevědomosti. Ne, prostě předává zprávu o určitém způsobu života určité komunity. Nic víc, nic méně. Můžete se odvrátit a tvářit se, že nejde o váš příběh, ale už jistý Hemingway se ptal, „komu zvoní hrana...“ Polaroidy jsou inscenací, která neosloví každého diváka. Ostatně, které divadlo to dokáže. Jde o vyhraněnou dramatiku a osobitou inscenaci pro „tady a teď“. František Zborník
CHATROOM Nedramatická fotografie deště bez blesků a deště. Vašek Polda
Na velkém, mělkém talíři plném potravin chráněných éčkem jsem dokonce začal hledat svoji parketu. To byla blbost – v mléčném baru… Miki
Když představení začíná trojitým zvoláním “Do prdele!”, očekávám nekompromisněji než jindy, že budou tvůrci moc dobře vědět, proč to říkají a proč jednají jak jednají. K tomu nestačí, že je inscenace v duchu tématu antikoncepční. Petra Jirásková
Zajímavé použití výrazových prostředků prezentující téma, které bohužel bylo pro mě ale z úplně jiného kina. Vítek Štěpán
Dobrý úmysl, velmi sporadicky, divadelními prostředky, hledal cestu k výpovědi člověka, který byl v existenciálním maléru. Radvan Pácl
inscenace postoupila z přehlídky: POPAD, Praha porota: Jaroslav Kodeš, Miroslav Pokorný, Ota Smrček, František Zborník
RECENZE Z DIVADELNÍHO DĚČÍNA
„Poetické“ POLAROIDY aneb Reportáž psaná velmi krátce Je slunečný den ráno 7. května 2011... do Děčína doráží divadelní spolek RIYO s inscenací na základě textu Marka Ravenhilla POLAROIDY. Texty Marka Ravenhilla jsou osobní výpovědí o tomto světě, o vnímání a popisu fungování společnosti a jedince v ní. Jak odkazuje název hry, je svého druhu fotografií, přirozeným a nelíčeným portrétem, záznamem reality bez retuše. Takto se ostatně vymezuje obecně dramatika, které je Ravenhill výrazným představitelem. Inscenace, která je uchopena výrazně výtvarně, určuje tímto svým uchopením do značné míry styl, ve kterém je budována, a zároveň také odehrána. Toto řešení v sobě nese jisté významy, které uvnitř inscenace pracují s různou mírou efektu. Bílé uniformy, vymezení prostoru plotem, na kterém jsou rozvěšeny artefakty (předměty či znaky) se vztahem k dané komunitě hrajících dramatických postav. Většinou zůstávají nepoužity „viset“ v prostoru bez jasného výkladu či vztahu k té či oné figuře. Potenciální prostředky tak zůstávají mnohdy nevyužity. Záměrná uniformita a nekonkrétnost jednotlivých aktérů příběhu se neproměňuje a zůstává v obecnější rovině. To samozřejmě oslabuje možnost spoluprožívání příběhu diváka s konkrétními osudy jednotlivců. Projekce promítaná na záda aktérů příběhu je zprvu funkční, ale protože se dále divadelně ani tematicky nerozvíjí, dochází postupně k její funkční retardaci a následně se smysl jejího používání v závěru vytrácí docela. Na druhou stranu nejpřesvědčivěji, z nabízené palety témat, funguje téma osamělosti, ať už ve vztahu ke svým nejbližším, tak ve fungování jedince v rámci
dané společnosti. Vztahy jednotlivých postav jsou čitelné nikoliv však hyperbolizované, jak to nabízí předloha. Cudné uchopení textu klade otázku, zda výběr právě tohoto dramatického textu umožňuje nejniternější zprávu o osamělosti. Jistě existují texty, které zpracovávají výše zmíněné téma efektivněji a tak, aby bylo sdělováno souborem skrze poetiku, která je mu vlastní, nebo alespoň bližší. Máme možnost sledovat soubor herecky poučený a inspirativní především ve výkonu Davida Surmaje v postavě Viktora. Režijní práce se věnuje především organizaci herců na jevišti a hledání smyslu v dialozích. Náhle však překvapuje v situacích „nemocnice“, kdy umírající Tim je upoután k lůžku (plotu) a v momentě, kdy skutečně odchází z tohoto světa, se ocitá za plotem. Což může poukazovat na metaforický výklad, že smrt ho vykázala mimo vytýčený prostor (ocitá se na druhé straně). Tento přístup tak nabídl jednu z možností, jak tento text velmi silně, i v režimu zvolené poetiky, divadelně převést na jeviště. Kdyby byl použit jako inscenační princip a důsledně budovaný systém ve vztahu k tématům Ravenhillova textu, mohl být výsledný efekt mnohem větší, údernější a přesvědčivější. Nicméně setkání s výše zmíněným textem v podání souboru RIYO rozhodně nemůžeme považovat z hlediska programu za něco zbytného, ale jednoznačně jako obohacení, které umožňovalo zamýšlet se nejen nad zvoleným druhem dramatiky a jejího fungování, ale i nad tématy, které tyto texty rozhodně přináší a nabízí. ...je 8. května 2011, 1 hodina 21 minut a nemohu spát. Jaromír Hruška
SemTamFór Slavičín / režie Milan Cimerák, Jana Žáčková
J. Havlíček, O. Šubrtová, M. Glaser: Muž sedmi sester
osahávání dívek jsme vypustili Rozhovor s režisérkou Janou Žáčkovou Opakovaný vtip není vtipem. I když… Takže vám jen předkládám přepis resuscitovaného rozhovoru s Janou Žáčkovou, která společně s Milanem Cimerákem režírovala Muže sedmi sester. A protože jsme to spolu během pár minut museli dělat podruhé, šli jsme zcela v řádu shlédnuté inscenace, jak říkají golfisté, rovnou po jámě. Byla spokojenost? Ráda říkám že ano. Z jakého důvodu? Děcka dneska byla výborná. Všichni skvěle drželi své herecké party. A taky se naštěstí neopakovaly technické problémy z minula kdy nevyšel efekt s odpadnutím nápisu v závěru představení. Jak došlo k penetraci vašeho souboru textem Muž sedmi sester? Minulou sezonu text přinesl do divadla Honza Julínek, který je šéfem SemTamFóru, a pak se udělala premiéra, která ve Slavičíně nevyzněla u diváků moc dobře. Tak nás napadlo s kolegou spolurežisérem Milanem Cimerákem celou inscenaci překopat. Co bylo příčinou prvotního odmítnutí slavičínským publikem? První nastudování vzbudilo rozpaky, snad působilo příliš perverzně.
Jak inscenační podání tak text, který nebyl tehdy upraven. Má původně tak 50 - 60 stran. To byla první inscenace v řešení situací „nahatější“? Ani ne tak nahatější jako doslovnější, popisnější, bylo tam některé osahávání dívek a podobně. Takové věci jsme s Milanem vypustili. Záměr úpravy bylo zbavit herce pocitu že hrají v něčem perverzním ... A měl soubor sám takový problém při scénování? Při inscenování, no... nechtěla bych mluvit za ně, ale vím že ten problém tam možná byl, že se to některým lidem nechtělo moc zkoušet. Ale 15 bylo všem! V jakém rozsahu se soubor podílet na koncepci a zpracování tématu, které - odhaduji - by jim mohlo být blízké? Náš princip zkoušení byl takový, že jsme se v „děckách“ snažili rozmanitými způsoby rozvíjet hravost, dělali jsme různá cvičení Stanislavského, společně objevovali základní principy herectví a z toho jsme pak přecházeli k budování postav. Jsem přesvědčená, že SemTamFór má obrovské štěstí na velmi talentované
lidi pro jeviště. Vychází to z nich. Jak proběhl výběr hlavního samce? Výběr byl jasný. Navíc Honza hrál Škvora už v prvním provedení – zaskakoval za herce, který to měl hrát původně a zlomil si nohu, takže to Honza za tři dny přezkoušel. Myslím, že větší macho v souboru není, než Honza… Co vás vedlo k použití písní z repertoáru Karla Gotta a Helenky Vondráčkové? Důležitý pro nás byl text písní. Kdy Karel Gott mluví o tom že zůstane svůj a Helenka zpívá o tom, že ten muž, který ji právě opustil, byl fakt hajzlík. -saj-
RECENZE Z KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
CHATROOM
“pouhá“ dobrá zábava Muž sedmi sester SemTamFóru Slavičín vychází z předlohy současných autorů Martina Glasera a Olgy Šubrtové, která na amatérských prknech poměrně zdomácněla – hra s osmi ženskými postavami představuje pochopitelně pro (nejen) amatérské soubory pravé požehnání a její příběh o tom, kterak sebevědomý macho svede během jediného týdne sedm sester, má řadu parametrů kvalitní soudobé komedie. Ani inscenace slavičínských nepřekonala ovšem její problémy (rozlomení na takřka estrádní sérii skečů a tragickou moralitu, nepřekvapivost principu, který se postupně vyčerpá, i občasnou nenápaditost jednotlivých „svádění“ atd.). Navzdory deklarovaným ambicím pojmenovat skrze tento text vyprázdněnost dneška a jeho motto
„ubavit se k smrti“ vznikla - paradoxně - „pouhá“ dobrá, místy očekávatelná, ale nikoli podbízivá zábava. Inscenace pracuje suverénně s minimální výpravou tak, že nemáme dojem „z nouze ctnosti“, má svižný temporytmus a správné načasování gagů. Vévodí jí suverénní výkon Jana Julínka v hlavní roli Emila Škvora, kterému zdařile sekundují Jára Durďák a Mik Múdrý jako Macho a Doktor. Výkony dámské části souboru jsou pravda rozkolísanější, je jim však zdárně režijně pomoženo výraznou groteskní stylizací. Suma sumárum – Slavičín opět prokázal své kvality na poli humoru a zábavy a přes jisté koncepční problémy (plynoucí vesměs ze samotné předlohy) vytvořil velmi dobrou komediální inscenaci. Jan Šotkovský
Vrátil jsem se do puberty a byl jsem tomu rád. Jen mě mrzí že dospívání, ač na něj připravován, jsem proskočil takřka bez povšimnutí. Vašek Polda
Olomouc, teď Slavičín… Když jim porotci ještě trošku pomohou s kořeníčkem, tak nemám strach, že zemřeme hladem po divadle. Miki
Šikovně a velmi divadelně vystavěná hříčka mě v první polovině velmi bavila, druhá polovina ovšem kvality první nedosáhla. Přemýšlela jsem, zda to bylo prostým “spadnutím řetězu”, nebo zda mělo dojít ke zvážnění... Moc se mi líbila závěrečná akce se světelnou tabulí - silné, jednoznačné, nápadité. Nasazení souboru (možná již tradičně?) skvělé. Petra Jirásková
Velmi hezká a podnětná výprava křižníku SemTamFór, kterému se konečně podařilo prolomit ledy děčínského hlediště, s nímž mívají problémy i mnoha bitvami zocelení ledoborci značky V.A.D… Vítek Štěpán
Přílišná rychlost dění inscenace vytvořila linii, která svou setrvačností jako by přehlédla, že může být konec inscenace i morálním apelem. Radvan Pácl
inscenace postoupila z přehlídky: Valašské Křoví, Slavičín porota: Jan Šotkovský, Petr Michálek, Milan Schejbal
RECENZE Z DIVADELNÍHO DĚČÍNA
Sem tam morálka, sem tam fór Slavičínské divadlo SemTamFór přijelo na Divadelní Děčín s inscenací Muž sedmi sester. Dramatický text této divadelní anekdoty s existenciálním přesahem napsali Olga Šubertová a Martin Glaser na námět ze stejnojmenné novely Jaroslava Havlíčka. Se slavičínskou inscenací se v autorské rovině pojí ještě jména Milana Cimeráka a Jany Žáčkové. Jsou podepsaní pod režií, dramaturgií, scénou i kostýmy k inscenaci. Pořídili rovněž pro soubor vlastní inscenační úpravu hry. Text, ze kterého inscenace vychází, má podtitul erotická groteska. Nemám potřebu s ním polemizovat, nicméně viděnou inscenaci bych označil přesněji jako divadelní moralitu ze současnosti. Moralitu, která je vtipná, chytrá a zábavná. Moralitu, která trefně odkrývá etickou úroveň většinového životního stylu, jak mu propadáme tady a teď. Jde o příběh tří mladých mužů, kteří se chtějí za každou cenu dobře bavit. A baví se drsně. Hlavní je, nikdy se ani na okamžik nenudit. Kdo tvrdě usne v autě, probudí se nahý a bez prostředků v Itálii na pláži. Co na tom?! Kanada! Macho přichází na scénu s nohou v sádře. Pochopíme, že ji nosí už dlouho. Je to fór, když se od Doktora dozví, že jeho noha ve skutečnosti nebyla vůbec zlomená. Humor. Surový, ale humor. Mladíci si krátí dlouhou chvíli. Většinou jsou oběťmi vtípků oni sami. Až do okamžiku, kdy jim přijdou do cesty členky rodinného pěveckého sboru... Další nápad na sebe nenechá dlouho čekat: Škvor svede postupně všech sedm sester a Macho s Doktorem mu k tomu budou připravovat příhodné situace. To by je mohlo všechny tři na pár dní docela slušně zabavit… Hlavně se nenudit! Taková je tedy výchozí dramatická situace groteskní divadelní morality. Exkurz do života člověka, který se v současné společnosti nechce, nemusí nebo nedokáže zabývat ničím jiným, než svou vlastní zábavou, může začít. Škvor udělá přesně to, co si předsevzal. Není to nic těžkého, neboť zručně zneužívá nejrůznější životní názory, postoje a styly - nebo, a to spíše, pózy jednotlivých sester. Trochu jinak je tomu u poslední svedené sestry, která uvěří tomu, že je Škvor smrtelně nemocný a vzdá se mu z lítosti. Tou dobou nastává v příběhu zlom. Doktor v sobě objeví morální zábrany a odmítne se na akci dále podílet. Do té doby jednotná pánská trojice se rozlomí, což vede ke zrodu dalšího fenomenálního krutého žertu. Terčem se stává sám Škvor, kterému přijde sedm lékařsky potvrzených zpráv o sedmi početích ruku v ruce se sedmi žalobami… Macho a Doktor rozehráli důmyslnou dvojí hru.Když to Škvor prohlédne, má už jedinou možnost, jak zůstat králem fóru a jak na své protihráče vyzrát. Namísto zamýšlené fingované sebevraždy se skutečně oběsí. Přípustná mez humoru je nenávratně překročena a moralita završena. Inscenátoři se zcela správně odchýlili od realismu v hereckých vyjadřovacích prostředcích. Herci tvoří své postavy pomocí značné stylizace, dramatické situace jsou budovány pomocí přesně časovaných gagů. Expozice
připomíná sled podařených etud z oblasti tvořivé dramatiky. Celá první polovina hry je dobře uchopenou komedií, založenou na vtipných režijních nápadech. Ve druhé polovině hry, po přestávce, temporytmus upadá. I nápadů ve scénickém řešení dramatických situací je méně. Z diskusního fóra vyplynulo, že to byl režijní záměr. Šlo o snahu připravit diváky na žánrový přelom, na to, že se komedie již brzy zvrhne v něco docela jiného. Osobně se domnívám, že předčasná rezignace na komediální podstatu dramatického textu není namístě. Připravovat diváky na zlom předem se neukázalo být funkčním. Každopádně, i přes dílčí výhrady, inscenace Muže sedmi sester prokázala svou divadelní kvalitu. Troufám si říci, že příjemně předčila (ne až tak vysokou) kvalitu dramatického textu. Luděk Horký
V.A.D. Kladno / režie V.A.D. Kladno V.A.D. Kladno / režie V.A.D. Kladno Kazimír Lupinec: Fe-érie o Kladně
Kazimír Lupinec: Fe-érie o Kladně
PŮVODNĚ TO MĚLO BÝT LOUTKOVÉ DIVADLO
Rozhovor s režisérem a hercem Kazimírem Lupincem
Proč vlastně vznikl exkurs do historie Kladna? Vždycky mi přišlo, že kladenské oficiální divadlo nevyužívá potenciál, který Kladno jako město v sobě má. Zpočátku jsem si myslel, že by mohla vzniknout na toto téma loutková hra pro děti. Napůl edukativní. Tak dlouho jsme přemýšleli, až jsme zjistili, že nic z toho loutkového divadla nedokážeme dát dohromady a nejjistější jsme si v té podobě, ve které jsme hráli doposud. Tím, že se zamítla loutková varianta, se hodně z připravované hry ztratilo, ale naopak činoherní varianta možná dost současným pojetím získala. Nepřemýšleli jste o tom, že byste s Fe-érií objížděli základní školy a hráli inscenaci jako vzdělávací pořad? To bychom určitě rádi, ale trochu to naráží na naše pracovní možnosti. Někteří z nás mají takové zaměstnání, že se z něho velice špatně dopoledne uvolňují. Co se na vašem představení změnilo od rakovnické přehlídky? Mělo by být teoreticky lepší,
ale vyšlo hůř. Možná je to tím, že jsme před představením neměli úplně plnohodnotnou zkoušku, trošku blbnul zvuk a celé představení bylo roztahané. Vzniklo pár prodlev, které podle mě představení hodně uškodily. A nepočítám běžné přeřeky, nesmysly a podobně. Trochu to prostě nevyšlo. Když jsme se naposledy bavili v Rakovníku, mluvil jsi o tom, že možná přijde sponzor z Poldovky. Stalo se to? Hele, nestalo – na druhou stranu nedostatek peněz není věc, která by nás nějak trápila. Na cesťák a nějaký provoz si vyděláme, větší finanční prostředky nás zajímají vždycky v momentě, kdy zkoušíme něco nového a potřebujeme udělat scénu. V takovém případě bychom asi byli aktivnější. Velmi mne zaujalo hudební číslo, ve kterém
se zázrakem naučí paní Poldi na klavír… Už se nás dokonce ptali, jestli herci skutečně hrají nebo jestli se jedná o playback. Herci skutečně hrají. Nebyl to problém nazkoušet, protože Vilém Říha i Milan pánek jsou výborní klavíristi a není pro ně problém tímto způsobem zahrát. Co chystá V.A.D. do budoucna? Rýsuje se nějaká nová inscenace? Nějaké představy jsou, ale nerad bych něco prozrazoval o něčem, co třeba posléze vůbec nebude. -saj-
RECENZE Z KRAJSKÉ PŘEHLÍDKY
CHATROOM
kladno, to je to město V.A.D. Kladno opět nezklamalo, ba naopak. Jejich Fe-érie o Kladně musela potěšit snad každého diváka čtvrtečního večerního představení. A to především proto, že jsme byli svědky nadmíru zdařilé jevištní koláže, mapující současnost i historii „domovského“ města souboru. Inteligentní humor (ve slovní i situační rovině), nadsázka a téměř dokonalý „timing“ patří bezesporu k velkým divadelním přednostem kladenské inscenace. Co však považuji za zcela zásadní, je v těchto souvislostech základní úhel pohledu, který není destruktivně parodický, a tudíž zjednodušující (což by se jistě nabízelo), ale laskavý a chápající. Rovněž situování celého příběhu do konkrétního prostředí dělnické šatny v nejtypičtějším kladenském podniku
se mi jeví jako velmi šťastné. Z tohoto prostředí pak vyrůstá samotné jevištní scénování, které nese veškeré ryzí znaky divadla tzv. autorského. Autorství se promítá do všech složek, autentické herectví nevyjímaje. Před našima očima se odvíjí plejáda vynalézavých, režijně i herecky zvládnutých situací (např. Vznik názvu Poldi, dětství Antonína Zápotockého, „pohnutý“ osud havíře Evžena atd.). Pokud bychom chtěli najít vady na kráse, připomněli bychom sekvenci o rozporu slov a činů socialistické éry, která je sice vypovídající, ale divadelně nejméně nápaditá. Není sporu, že kladenský soubor V.A.D. Vytvořil inscenaci, která snese ty nejpřísnější parametry. A děkuji, že na závěr nezazněla píseň Kladno, to je to město... Milan Schejbal
Divadelní zážitek s vlastností scéničnosti. Scénování individuálních osudů s osdem jeho okolí. Kladno je milé. A V.A.D. to ví. Radvan Pácl
Kladenští nám připravili chutnou „uhlířovinu“ (kdo bude hodný, tomu recept prozradí). Byla připravena s radostí a nejen proto dopadla výborně. A tu jednu okuji lisu jsem stačil vyplivnout. Děkuji za dobrou chuť. Miki
Namlsaná z Wintrova Rakovníka jsem se na představení velmi těšila, čímž jsem položila spolehlivý základní kámen následnému rozladění. Kéž by ovšem každé české povedené představení bylo tak dobré, jako to vaše nevyvedené. Petra Jirásková
Velmi ušlechtilá ocel, kalená, chlazená v olejové lázni a následně popouštěná. Chirurgická ocel má třídu tuším 19… Vašek Polda
Moje velmi oblíbená posádka lodi V.A.D. se opět nechala rozhodit těžko prorazitelným ledovým pásem nebezpečných vod děčínského jevištního oceánu, kterým propluje jen Sem Tam /promiňte mi ten/ Fór někdo... Vítek Štěpán
inscenace postoupila z přehlídky: Wintrův Rakovník, Rakovník porota: Milan Schejbal, Kateřina Fixová, Milan Strotzer, Pavel Purkrábek
RECENZE Z DIVADELNÍHO DĚČÍNA
Paní Poldi s V.A.D.em v srdci Pásmo lokálních příběhů o slavném jméně, svérázném městě a (takřka) bezejmenných dělnících spjatých s prostředím i prací. Tak by se dala stručně pojmenovat a shrnout inscenace Fe-érie o Kladně kladenského souboru V.A.D. Skrze dramatický princip prolínání dvou vyprávěcích rovin (který soubor ostatně využil už u své dřívější inscenace Tajemný V.A.D. v Karpatech) se před divákem rozvíjí příběh dělníků kladenské továrny a také samotný “životní” a historický příběh slovutné Poldovky a (dělnického) města Kladna. Za zmínku v tomto ohledu stojí i fakt, že v tuzemském prostředí se v posledních letech objevilo několik divadelních ztvárnění podobné tématiky – a to jak o samotném Kladně (Jágr Kladeňák či Wittgensteinové na Kladně), tak například o podobně svérazném prostředí jiného hutnického centra naší vlasti, o Ostravě... Inscenace V.A.D.u nabízí na jedné straně půvabně edukativní linii, v níž se (především v první polovině) skrze postavu nově příchozího dělnického parťáka, který “má rád Kladno”, divák má šanci dozvídat “zajímavosti” o Kladně, dějinách Poldovky a spřízněných okolnostech jejího historického fungování. Nápaditost scénického provedení některých jednotlivých výstupů pak velmi vhodně doplňuje schopnost herců pracovat s rytmem a vytvářet precizní hereckou souhru. Ta sice není dokonalá, v některých případech však určité herecké výkony nabízejí výtečný zážitek – a to i v případě, že se jedná o roli s velmi omezeným jazykovým projevem, jakým je jeřábnice Lída Jasanky Kajmanové. Fe-érie o Kladně je inscenace, které bije srdce za Kladno. Ve druhé části, kdy se formálně a tematicky inscenace odklání od odlehčených historizujících kontrapunktických reminiscencí směrem k až satirickému tónu, v němž pojmenovává současné (či velmi nedávno minulé) situace kladenského života, se inscenace možná mírně vzdaluje nastolenému řádu (možná i mírně ztrácí na tempu, preciznosti a nápaditosti některých scénických řešení), nezbavuje se však poctivého vyprávění marginálních osudů na pozadí osudového příběhu města a prostředí industriálního podniku. Kladno, to není jenom Jágr. Kladno není jenom Poldi. Na Kladně žijí také lidé. A někteří z nich hrají o Kladně divadlo. A to je dobrá zpráva i pro nás, “nekladeňáky”. Petr Christov
OTAZNÍK
PRÁZDNÝ KLÍN DĚČÍNSKÉHO DIVADLA Jedním z hlavních znaků letošního Divadelního Děčína se bohužel stane naprostý nedostatek diváků v hledišti. Je s podivem, že až na drobné výjimky sedí v publiku pouze kolegové těch, co se na jevišti snaží rozdat sebe sama. Při tom tristním pohledu mě prakticky neustále napadají otázky: Kde jste obyvatelé Děčína? Kdo vám zakázal chodit do divadla? Víte o tom, že ve vašem městě probíhá divadelní přehlídka národní úrovně? Není pochyb o tom, že Děčín se na dva po sobě jdoucí víkendy stává středobodem amatérského divadla České republiky. Tomu by měla odpovídat i divácká účast. Neodpovídá. Kde je možné hledat příčiny tohoto stavu? Dovolím si navrhnout několik možných důvodů. Důvod číslo jedna: Je hezké počasí, které potenciální diváky odvádí od divadla do přírody, na chaty a chalupy, cyklovýlety a návštěvy zoologických zahrad. Důvod číslo dvě: Hraje se hokejové mistrovství světa a místní lidé nejsou schopni vstřebávat sport i kulturu v tak krátkém časovém rámci. Důvod číslo tři: Místní obyvatelé o přehlídce nevědí. Společným jmenovatelem však zřejmě bude nezájem obyvatel města o amatérské divadlo. Lze se jen dohadovat, proč tomu tak je. Je možné, že místní nevěří v ochotnická divadla, protože se již dříve spálili o jeho nekvalitu? Je možné, že děčínské ochotnické menu nebylo nabídnuto absentujícím divákům v odpovídající lákavé a chutné podobě? Rozhodl jsem se odpověď na tyto otázky získat přímo v děčínských ulicích. „Šéfiku, budu upřímný, už je to nějakých dvacet pět let zpátky, co jsem byl v divadle. Teď už do divadla nechodím. Bohužel ne. Většinou jsem furt v práci nebo po melouchách, takže nemám čas. Byl jsem jednou v divadle, když tam byl Karel Zich. Osobně jsem s ním hovořil a do dneška ho poslouchám, řekl muž v montérkách před hernou. Slečna, která hernu obsluhovala, tiše kouřila a
s úsměvem odpověděla podobně: „Jsem celé dny tady v herně, takže do divadla nechodím.“ Opálený pán ve světlém obleku a tmavých brýlích vysvětloval, že občas také nějaké představení Divadelního Děčína navštíví. Letos ale neví, kdy to je. Vzápětí vysvětlil svůj vztah ke kultuře svérázným způsobem: „Já chodím na kulturu na Box, no!“ Manželská dvojice jdoucí proti mně si užívala sobotního sluníčka a po krátkém zamyšlení muž rozpačitě vyhrkl: „Jéžiši, my jsme už v divadle nebyli opravdu dlouho. Ani nevím proč, nějak to nevychází.“ Adolescent s čerstvým řidičákem u auta, které obsahovalo více decibelů než koní, odpověděl dle očekávání: „Ne, ne. Já nechodím do divadla! Nějak mě to nezajímá ani nebaví.“ Pak jsem narazil na paní, která vlekla dvě nákupní tašky a vysvětlila mi, že není zdejší. Silnější muž s horším chrupem mířil do hospody, ale přesto ochotně a rád odpověděl: „Vím, o co se jedná, ale nevím vůbec, kdy to je. Ani nevím, kdo a co se tam hraje. Divadlo běžně navštěvuji, ale k přehlídce jsem se zatím nedostal.“ Naděje na odpověď, kterou jsem chtěl slyšet, se rozzářila jako odpolední slunce hned po prvních slovech dalšího respondenta: „Zatím jsem viděl všechna, která byla a další předpokládám, uvidím také.“ Zhasla však vzápětí: „Ale vy máte asi pech. Já nejsem z Děčína - jsem účastník divadelní přehlídky.“ Poslední dotazovanou osobou byla velmi sympatická blondýna tlačící bicykl do jednoho z mnoha děčínských kopců. „Asi žádné představení Divadelního Děčína nenavštívím. Nějak nestíhám. Do divadla chodím, vím, že je to teď o víkendu, ale nestíhám.“ A já už vím, že i další představení letošní národní přehlídky zůstanou naplněna pouze symbolicky a na pořadatele čeká velké množství dlouhodobé inseminační práce, aby osiřelé hlediště otěhotnělo nezbytnou diváckou návštěvou. Jan Švácha
Mají děčínští dostatek informací o přehlídce? Hledali jsme ve městě plakáty. Zde jeden na ploše u nádraží:
Ve vývěsce Městského divadla nedaleko nádraží byste ale program přehlídky hledali marně.
zakázané uvolnění pro všechny, kdo mají v divadle hokej Náš tým se úspěšně probíjí základní skupinou a blíží se polovině turnaje. I v té se budou trenéři bohužel muset obejít bez skvělého útočníka Michálka, který se mistrovství nemohl zúčastnit kvůli angažmá v HC Hamé Zlín. Vedení motivační porady se místo ujal nováček Trnka, který v noci v šatně spoluhráčům dlouze vysvětloval, jak se správně bruslí. Našemu týmu každopádně stoupá sebevědomí, což potvrdil i sobotní zápas. První třetina začala překvapivou chybou, když trenér vyslal na jeviště sedm hráčů, tedy o jednoho více, než určují pravidla. Rozhodčí si toho naštěstí nevšimli. Kromě vhodně zvoleného úplatku pomohly zřejmě i bílé dresy, které je na ledové ploše učinily téměř neviditelnými. Také druhou třetinu jsme zahájili s příliš mnoha hráči na ledě. V ofenzivě se nám ale dařilo. Obětavý bek Škvor překonal obranu soupeře hned sedmkrát za
sebou. Asistenci si připsali Doktor a Macho. Herci létali po ledě rychlostí blesku a jejich chytré kombinace na diváky platily. V závěru se deklasovaný soupeř pokusil o power play, ale jediným výsledkem byl drastický faul, po kterém musel zraněný Škvor předčasně odejít do kabin. Třetí třetinu zcela opanovala kladenská pětka v čele s útočným triem Venca, Standa, Tonda, které soustředěným výkonem zezadu jistil brankář Lída. Kladenští odchovanci na dlouhé minuty zamkli soupeře v obranném pásmu a neúnavně útočili na jeho bránici. V druhé půli třetiny herci jako by ztratili tempo a po sérii individuálních chyb už to s nimi vypadal všelijak. V kritické situaci se ale projevil týmový duch a fungující kladenský stroj, který na šampionátu šlape naplno, opět nezaváhal! Boss a K
záludný test pozorného diváka 1. V zahraničí hrající český hokejista Jaromír Jágr je hrdina: a) kladný b) nákladný c) z Kladna 2. Slovo “sin“, které zůstalo svítit v Muži sedmi sester, znamená: a) anglicky hřích b) španělsky bez c) česky potomka mužského rodu s pravopisnou chybou 3. Nová hra M. Ravenhilla odehrávající se v posilovně se bude jmenovat: a) Polaroidy b) Perseidy c) Steroidy
Zpravodaj XX. celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín 2011. Redakce: Jan Švácha, René Vápeník, David Slížek. Vydává Městské divadlo Děčín. Náklad 100 výtisků.
dnešní program NEDĚLE 8. 5. 2011
10.00 Bílé divadlo Ostrava / režie Jan Číhal, Vladimír Machek a Bílé divadlo Jan Číhal, Vladimír Machek a Bílé divadlo: Zde – na ostrém rozhraní života (POSTELE) 13.00 Divadlo bez střechy Vyškov / režie Rado Mesarč Mihai Ignat: Krize aneb Ještě jedna pohádka o lásce
PŘíští týden Čtvrtek 12. května
19.30 DOPADLO Valašské Meziříčí / režie Milan Kuchynka Robert Geisler: Propadlo
Pátek 13. května
10.00 DS Nová generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň / režie Filip Müller Pavel Fiala: Dandé 14.30 Rádobydivadlo Klapý / režie Ladislav Valeš M. McDonagh: Kráska z Leenane 19.30 DS Ty-já-tr Načerno Praha / režie Jakub Baran Terry Pratchett, Stephen Briggs: Stráže! Stráže!
Sobota 14. května
10.00 Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hr. Králové / režie J. Dvořák Jerome Klapka Jerome: Muži ve člunu (o ženách mluvě!!!) 15.30 HOCHY Hýsly / režie T. Skálka Tibor Skalka: Pražáci na vinařských steskách 20.00 Krvik Totr Praha / Petr Jediný Novotný, Tomáš Kout Petr Jediný Novotný, Tomáš Kout: Svázaná (studie aplikovaného feminismu)
