D I V Ů S V Ě TA
HROBKA STÍNŮ
Peter Lerangis www.egmont.cz
KAPITOLA PRVNÍ
ÚDOLÍ KRÁLŮ
Original title: Seven Wonders Book 3. The Tomb of Shadows Copyright © 2014 by HarperCollins Publishers Published by arrangement with HarperCollins Children’s Books, a division of Harper Collins Publishers Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00 Praha 10, v Praze roku MMXV jako svou 4334. publikaci Z anglického originálu přeložila Šárka Dvořáková Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk EUROPRINT a.s. TS 14. První vydání ISBN 978-80-252-3217-0
NA TO, ŽE byla mrtvá, vypadala moje máma úžasně. Přibylo jí pár šedin a vrásek, což se asi po šesti letech stává. Ale oči a úsměv měla pořád stejné. I na fotce v mobilním telefonu si těchhle věcí člověk všimne nejdřív. „Jacku?“ oslovila mě Aly Blacková. Seděla vedle mě na zadním sedadle pronajatého auta. „Není ti nic?“ „Je mi fajn,“ odvětil jsem. Což byla upřímně řečeno největší lež mého života. „Jak asi může být někomu, kdo právě zjistil, že jeho máma předstírala před šesti lety svou vlastní smrt?“ Cass Williams, který seděl na druhé straně, si posunul dolů brýle se silnými skly a vrhl na mě soucitný po3
SEDM DIVŮ SVĚTA
HROBKA ST Í NŮ
hled. Stejně jako my ostatní byl v přestrojení. „Třeba ji nepředstírala,“ pronesl. „Možná přežila. A až doteď trpěla ztrátou paměti.“ „Přežila pád do trhliny na Antarktidě?“ otázal jsem se. Zaklapl jsem telefon. Díval jsem se na její fotku nepřetržitě od chvíle, kdy jsme utekli z ústředí Massy poblíž pyramid v Gíze. Ukázal jsem ji všem v celém Karai institutu včetně profesora Bhegada, ale nemohl jsem tam zůstat. Ne, když ona byla tady. Takže jsme se teď vraceli do Egypta s cílem ji najít. V autě uhánějícím po dálnici z Káhiry do Alexandrie panovalo naprosté ticho. Chtěl jsem mít radost, že je máma naživu. Nechtěl jsem se trápit tím, že je teď členkou nějaké sekty. Jenže místo radosti jsem cítil jen smutek. Když mi bylo sedm, změnil se mi život na Předtím a Potom. Předtím bylo skvělé. Potom trávil táta všechen čas na služebních cestách a mě doma hlídala jedna neschopná holka za druhou a spolužáci si o mně za zády špitali. Spočítal bych na jednom prstě, kolikrát se mnou šel na rodičovskou schůzku rodič. Takže jsem nijak nejásal nad skutečností, že máma celou tu dobu pobývala v pyramidě s králi všeho zla. S lidmi, kteří přetáhli našeho kamaráda Marca na svou stranu a vymyli mu mozek. S lidmi, kteří zničili celou civilizaci. S mizery, jejichž jména nestojí za zmínku, ale stejně je uvedu. S Massou.
Zadíval jsem se z okénka na míhající se rozpálené šedohnědé stavby v Gíze. „Už tam budeme,“ zabručel Torquin. Když sjížděl z okruhu, pravé pneumatiky se ocitly ve vzduchu a levé zahvízdaly. Aly s Cassem sklouzli na mou stranu a já málem upustil telefon. „Ááááá…,“ zasténal Cass. „Hele, Torquine?“ zvolala Aly. „Ten pedál nalevo, to je brzda!“ Torquin přikývl. Manévr ho očividně potěšil. „Velice hladká jízda. Velice drahé auto.“ „Velice bledý pasažér,“ zamumlal Cass. Torquin byl jediný řidič, se kterým jízda limuzínou připomínala výlet Flintstoneových. A taky neznám nikoho jiného, kdo by měřil přes dva metry a nenosil boty. „Je ti dobře, Cassi?“ zeptala se ho Aly. „Nechce se ti zvracet?“ „Vůbec o tom nemluv,“ opáčil Cass. „Stačí, když slyším slovo zvracet a už se mi zvedá žaludek.“ „Ale právě jsi to slovo řekl,“ poznamenala Aly. „Bléé,“ vyšlo z Casse. Stáhl jsem okénko. „Je mi fajn,“ hlesl Cass a zhluboka dýchal. „Je mi… d-d-dobře.“ Torquin zpomalil. Cítil jsem, jak se Aly dotkla mé ruky. „Jsi nervózní. Jen klid. Jsem ráda, že jsme sem jeli.
4
5
SEDM DIVŮ SVĚTA
HROBKA ST Í NŮ
Udělal jsi správně, když jsi přemluvil profesora Bhegada, aby nás sem pustil, Jacku.“ Promlouvala ke mně tichým, laskavým hlasem. Měla na sobě vzdušné oranžové šaty s kapucí a kontaktní čočky, které její modré oči přebarvily nahnědo. Tyhle naše převleky se mi vůbec nelíbily, hlavně ten můj, sestávající z příšerné kšiltovky s přišitým culíkem. Jenže od chvíle, kdy jsme utekli Masse a způsobili rozruch ve městě, uplynulo jen pár dní a my jsme nechtěli riskovat, že by nás někdo poznal. „Nejsem Jack McKinley,“ prohlásil jsem. „Jsem Faisal.“ Aly se usmála. „To zvládnem, Faisale. Už jsme zažili horší věci.“ Horší? Možná měla na mysli, že nás odvezli z našich domovů na ostrov uprostřed ničeho. Nebo zjištění, že jsme zdědili gen, díky kterému máme nadpřirozené schopnosti, ale kvůli kterému ve čtrnácti zemřeme. Nebo skutečnost, že jediný způsob, jak se zachránit, je najít sedm kouzelných atlantských koulí ukrytých v sedmi divech starověkého světa – z nichž šest už neexistuje. Nebo boj se starověkým gryfem, zradu našeho kamaráda Marca či sledování zániku paralelního světa. Nevím, jestli něco z toho bylo horší než to, co jsme se chystali udělat. Cass zhluboka dýchal. Na hlavě měl naražený bílý klobouk a brýle mu zkreslovaly tvar očí. V jejich čočkách jsem viděl odraz vlastního přestrojení, kšiltovku s culíkem
a na levé tváři falešné mateřské znaménko velikosti malého švába. Torquin byl donucen obarvit si vlasy načerno. Měl tak hustý culík, že to vypadalo, jako by mu za krkem seděla vačice. Nikdo ho nedonutil, aby si obul boty, a tak mu na příkaz profesora Bhegada někdo namaloval na nohy falešné sandály. Divili byste se, ale vypadaly jako pravé. „Myslíš, že by tvoje mamka mohla mít něco na nevolnost?“ otázal se Cass. „Nejdřív ze všeho se ujistíme, že je skutečná,“ pravil jsem. „A pak se postaráme o to další.“ „Je skutečná,“ vložila se do toho Aly. „Tu fotku zkoumalo v Karai institutu pět odborníků na grafiku, čtyři na kódy a já. Nenašli jsme žádný roztřepený okraje, žádný nesrovnalosti v použití blesku nebo rozlišení displeje. Ta fotka nebyla nijak upravená.“ Zmateně jsem zavrtěl hlavou. „Takže nám podstrčí mobil, který nás dovede ke dvěma ukradeným Schránkám. Dá nám k dispozici kód, který odtajňuje její totožnost a pomůže nám utéct. Proč?“ „Třeba je špionka?“ nadhodil Cass. Aly si povzdychla a zakroutila hlavou. „Kdyby pracovala pro Karai institut, věděli by o tom. Ale nevědí. Že ne, Torquine?“ Torquin rovněž zavrtěl hlavou a rozpohyboval svůj culík připomínající vačici. Auto vybočilo doleva a hned zase doprava. Někdo za námi zatroubil.
6
7
SEDM DIVŮ SVĚTA
HROBKA ST Í NŮ
Aly mu nakoukla přes rameno. „Torquine, ty píšeš při řízení esemesky?“ „Jackova matka není špionka,“ odvětil a odložil telefon. „Mohl jsi nás zabít!“ zvolala Aly. „Počkat,“ řekl jsem. „Máš palec velký jako bochník chleba. Jak dokážeš mačkat písmenka?“ „Dělám chyby,“ zabručel Torquin. „Ale tohle bylo naléhavý. Ještě mi poděkujete.“ Strhl volant prudce doprava, aby se dostal do odbočovacího pruhu. „Ne,“ namítl Cass. „Já ne.“ *** Nad Údolím králů, které se rozprostíralo asi půl kilometru před námi, právě zapadalo slunce. I na tuhle vzdálenost jsme viděli davy turistů hrnoucí se k autobusům. Pyramidy vrhaly dlouhé stíny směrem ke Sfinze, která tam seděla s upřeným pohledem a tvářila se znuděně. Kéž bych i já dokázal zachovat takový klid. Asi sto metrů před námi se nacházela odbočka na polní cestu vedoucí k ústředí Massy. Torquin na ni prudce zabočil. Byla plná výmolů, takže jsem si rukama chránil hlavu před nárazy do střechy. Torquin dupl na brzdu a jakmile jsme zastavili, obklopil nás oblak pouštního prachu. Když jsme vystoupili, objevily se na horizontu tři džípy a řítily se naším směrem. Torquinovi začal zvonit mobil.
„Počkat – tak za tohle ti máme poděkovat?“ otázala se Aly. „Ty jsi zavolal posily?“ „Myslel jsem si, že chceme Massu překvapit,“ poznamenal Cass. „Dimitrios je chytrý a silný,“ ucedil Torquin a otevřel kufr auta. „Takže my musíme být chytřejší a silnější.“ Aly se naklonila nad kufr a každému podala batůžek s výbavou – baterkami, světlicemi a několika uspávacími šipkami. Rychle jsem si hodil batůžek na záda. Před námi stála malá kovová bouda s ošklivě promáčknutou stěnou. Vchod do ústředí Massy vypadal jako sklad, ale vedl dolů do podzemní pyramidy nedotčené archeology. Hluboko pod vyprahlým povrchem se skrývala nekonečná síť moderních zasedacích místností, laboratoří, obytných prostor, kanceláří a obrovského kontrolního centra. Všechno bylo navzájem propojené. Některé z chodeb a místností byly vystavěny už ve starověku jako pocta duši mrtvého faraona, která se nazývala ka. Aby se cítila jako ve vatičce, když navštíví svět živých. Jediné živé duše, které tam teď přebývaly, byli ti zloduši z Massy. „Jdeme,“ zavelela Aly a vzala za kliku. Dveře se otevřely. „Co to –“ hlesl Cass. „Bylo odemčeno?“ otázal jsem se a upíral zrak do tmy za dveřmi. „Divný.“
8
9
SEDM DIVŮ SVĚTA
HROBKA ST Í NŮ
Nakoukli jsme s Aly dovnitř na betonové schody. Uvnitř bylo vedro, ale já si pamatoval, že předtím tu byla zima. Dole visela na kabelu jediná žárovka. „Je tam úplný ticho,“ poznamenal Cass. „Co teď?“ chtěla vědět Aly. Vtom jsme zespoda zaslechli tiché tklivé pištění. Ze tmy k nám klikatě mířil pár očí. „K zemi!“ zvolal jsem. Dopadli jsme na prašnou cestu a nad hlavami nám přeletěl pískající netopýr. Torquin vymrštil paži a za letu toho chlupatého tvora chytil do své obří pracky. Uvězněné zvíře pištělo a snažilo se mu vykroutit. „Sice to není kachýnka,“ pravil Torquin, „ale byl by dobrý obalený ve strouhance a usmažený, se salsou z manga jako přílohou.“ Aly samým zděšením úplně zbledla. „To je tak ne uvěřitelně nechutný.“ Torquin se zakabonil a neochotně toho nebohého tvora pustil. „Vlastně je to spíš… velice chutný.“ Džípy zastavily. Vylezli z nich muži i ženy v normálním oblečení a rozptýlili se po okolí. Nesli kufříky, těžká zavazadla i dlouhá pouzdra. Nenápadně nám pokynuli na pozdrav a upírali oči na Torquina v očekávání rozkazů. „Ti všichni jsou z Karai institutu?“ zeptala se Aly. „Nový tým,“ odpověděl Torquin. „Byli sem převeleni, když jste utekli.“ „Jsou ozbrojení!“ vykřikl Cass. „Není jich moc?“
Torquin přikývl a svraštil obočí. „Ale ne na Massu.“ Na tom něco bylo. Přikrčil jsem se, přešel jsem ke vchodu a lehl si na břicho. Pomalu jsem zvedl hlavu a pohlédl na schodiště. Zespoda zavanul podivně nasládlý pach: plíseň a trouchnivějící dřevo… a ještě něco jiného. Něco připomínající hořící plasty. Vytáhl jsem z batohu baterku a posvítil dolů. Na schodech se povalovaly střepy, dráty, prázdné plechovky a cáry papírů. „Něco se tam stalo,“ řekl jsem. „Potřebuješ krýt záda?“ Torquin zvedl prsty ke rtům a chystal se zapískat. „Ne,“ odvětil jsem. „Massa má všude kamery. Určitě ty džípy vidí. Když vejdeme dovnitř s lidmi z Karai institutu, mohlo by dojít k boji. A to by nemuselo dopadnout dobře.“ „Takže… ty myslíš, že bychom tam dolů měli jít jen my?“ zeptal se Cass. „Půjdu tam klidně sám, když bude třeba,“ odpověděl jsem. „Musím se přesvědčit, že máma opravdu žije. Jestli je tam dole, nedopustí, aby se mi něco stalo.“ Cass se na chvilku zamyslel a pak přikývl. „Onándeju,“ pronesl potichu. „Půjdu s tebou, Faisale.“ „Já taky,“ přidala se Aly. „Mm,“ zabručel Torquin na znamení souhlasu. „Ty ne, Torquine,“ namítl jsem. V žádném případě jsme Massu nesměli vystrašit. „Neber si to osobně. Po-
10
11
SEDM DIVŮ SVĚTA
HROBKA ST Í NŮ
třebujeme tě tady. Jako… velitele tohohle týmu z Karai institutu.“ Vydal jsem se dolů po schodech. Svítil jsem si na cestu baterkou a snažil se rozpomenout na vnitřní uspořádání. Za sebou jsem slyšel Alyiny i Cassovy kroky. „Velitele týmu?“ zašeptala Aly. „Musel jsem mu trochu zalichotit,“ vysvětlil jsem jí. „Hep… čík!“ kýchl Cass. „Pst!“ sykla na něj vzápětí Aly. Dole se nacházela chodba, která se svažovala a vedla do různých místností. Našlapovali jsme po špičkách a já svítil střídavě doleva a doprava. Podlaha byla pokrytá sutí. Nefungovala stropní ani bezpečnostní světla. Nakoukl jsem do prvních dveří a zjistil jsem, že jde o sklad. Kovové šuplíky byly vytažené a některé z nich se povalovaly na zemi. Mezi nimi ležely kulaté starobylé nástěnné hodiny ukazující čas 3:11. Vršily se tu haldy obalů, novin a papírů. „Co to –?“ vyhrkla Aly. Cass vešel do místnosti na protější straně chodby. Sehnul se a zvedl šňůrku s korálky. Přehodil si je v ruce tak, že klouzaly z jednoho konce na druhý. „Myslím, že těmhle korálkům se říká komboloi,“ prohlásil a strčil si je do kapsy. Posvítil jsem do místnosti baterkou. Všechny čtyři stěny byly lemovány stoly a jeden stál i uprostřed míst-
nosti. Kabely se tu povalovaly jako mrtví úhoři, židle byly převrácené a podlaha pokrytá odpadky. Nikde žádné počítače, složky, nic. „Zdá se, že měli dost naspěch,“ prohodil jsem. „To není možný,“ pravila Aly a kroutila přitom nevěřícně hlavou. „Žily tu stovky lidí. Připomínalo to město.“ Její hlas se tlumeně odrážel ve ztichlé chodbě. Massa byla pryč.
12
