Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy
Diplomová práce
Židé v Hluboké nad Vltavou a jejich stavebně-historické památky
Vedoucí práce: doc. PaedDr. Radko Chodura, CSc.
Autor práce: Michal Tůma Studijní obor: VV-OV/ZŠ
2012
Prohlášení Diplomová práce v nezkrácené podobě.
Prohlašuji, že svoji diplomovou práci jsem vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.
Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů.
V Českých Budějovicích dne 26. dubna 2012
…………………………………….
Děkuji panu doc. PaedDr. Radko Chodurovi za cenné rady, trpělivost a lidský a věcný přístup nejen po dobu tvorby mé diplomové práce. Poděkování patří i mé rodině, která mě po dobu celého studia podporovala.
Anotace Židé v Hluboké nad Vltavou a jejich stavebně-historické památky Diplomová práce je věnována historii židovské komunity v Hluboké nad Vltavou a stavebně-historickým památkám touto komunitou vytvořených (synagogy, hřbitova). Úvod práce se zabývá vývojem židovské komunity ve městě od doby jejího příchodu až do zániku Židovské náboženské obce během druhé světové války v důsledku genocidy jejích členů prostřednictvím nacistických vyhlazovacích táborů. Nejobsáhlejší část práce popisuje okolnosti vzniku, existence a zániku židovského hřbitova a synagogy a zároveň hodnotí stavebně-historický vývoj těchto památek. K dokonalejšímu propojení historie, architektury a náboženských principů v rámci mého zkoumání jsou do práce, kromě rozboru výtvarných prvků a fotografické dokumentace, zařazeny nejzdařilejší epitafy a jejich překlady včetně několika hebrejských přepisů zařazených do příloh.
Annotation The Jews in Hluboka nad Vltavou and their architectural and historical monuments This thesis is focused on the history of the Jewish community in Hluboka nad Vltavou and architectural and historical sights created by this community (synagogue, cemetery). The introduction deals in development of the Jewish community in this town starting from the period of its arrival till the perishing of the Jewish municipality in the course of the Wolrd War II., as a result of genocide of its members by means of Nazist´s death camps. The main part of the thesis describes the establishment factors, existence, and downfall of the Jewish cemetery and synagogue and also considers the architectural and historical development of these monuments. For the better connection of the history, architecture and religious rules, except the fine art´s elements and photographic documentation, I also inccluded the most successful epitaphs and their translations with some Hebrew transriptions, which are put in the supplements. 5
OBSAH: ÚVOD………………………………………………………………………
8
1. Z HISTORIE HLUBOKÉ NAD VLTAVOU………………………….
9
2. HISTORIE ŽIDOVSKÉ KOMUNITY V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU………………………………………………………………
11
2.1 HISTORICKÉ A NÁBOŽENSKÉ POZADÍ VZNIKU ŽIDOVSKÉ NÁBOŽENSKÉ OBCE A JEJÍ VÝVOJ…………………………
12
2.2 ZÁNIK ŽIDOVSKÉ NÁBOŽENSKÉ OBCE…………………….
15
3. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ŽIDOVSKÉ STAVEBNĚ-HISTORICKÉ PAMÁTKY JIŽNÍCH ČECH .............................................................
18
4. ŽIDOVSKÉ STAVEBNĚ-HISTORICKÉ PAMÁTKY V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU……………………………………....
21
4.1 ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ………………………………………………
22
4.2 SYNAGOGA……………………………………..………………...
24
4.3 MIKVE……………………………………………………………..
28
4.4 ŽIDOVSKÝ HŘBITOV…………………………………………...
29
4.4.1 ŽIDOVSKÉ POJETÍ NÁHROBKU………………………
32
4.4.2 VYTVOŘENÍ SCHÉMATU HŘBITOVA……………......
36
4.4.3 SYMBOLIKA NÁHROBKŮ………………………………
39
4.4.4 ROZŠÍŘENÍ HŘBITOVA………………………………….
56
4.4.5 NÁHROBKY VÝZNAMNÝCH ŽIDOVSKÝCH MECENÁŠŮ V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU A JEJICH EPITAFY……………………………………………………
57
4.4.5.1
RODINA STEINŮ………………………………….
58
4.4.5.2
ZŘIZOVATELÉ NADACÍ…………………………
62
5. ZÁVĚR………………………………………………………………….
67
6. SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY…………………….………… 6
68
PŘÍLOHY
SEZNAM KAMENICKÝCH ZNAČEK…………………………………
70
SCHÉMA HŘBITOVA…………………………………………………….
72
HEBREJSKÉ PŘEPISY EPITAFŮ………………………………………
73
7
Úvod Téma diplomové práce s názvem „Židé v Hluboké nad Vltavou a jejich stavebně-historické památky“ jsem zvolil z několika důvodů, odborných i osobních. Mezi odbornými důvody řadím na první místo nízkou míru dosavadního zpracování tohoto tématu, a to zejména umělecko-historické stránky nejvýznamnější kulturní památky po zaniklé Židovské náboženské obci v Hluboké nad Vltavou, židovského hřbitova. Vzniklý dokument by tedy měl být nejobsáhlejším a nejúplnějším pojednáním nejen o minulosti a současnosti této památky, která přečkala doby pro židovskou kulturu nepříznivé, zejména díky tomu, že ani jednomu z totalitních režimů ve dvacátém století neposkytovala žádné materiální ani duchovní bohatství. Měl by být zároveň i lidským nahlédnutím do historie židovské komunity v Hluboké nad Vltavou pomocí opět něčeho velmi lidského, totiž prostřednictvím epitafů tesaných do kamene jednotlivých stél. Tyto epitafy spolu s mnohdy bohatou kamenickou výzdobou tvoří ucelený artefakt, který vypovídá nejen o jménu pohřbeného a datu úmrtí, ale zároveň je výpovědí o ctnostech člověka pod kamenem pochovaného, o jeho původu, skutcích i postavení v rámci židovské komunity a celé společnosti. Druhým z důvodů, proč by tato práce měla spatřit světlo světa, je záměr města Hluboká nad Vltavou vybudovat v prostorách bývalé židovské modlitebny muzeum či interaktivní památník židovské kultury. Již od dob sametové revoluce se město Hluboká nad Vltavou pyšně hlásí k tomu, že na jeho území měla sídlo jedna z nejvýznamnějších židovských náboženských obcí regionu Českobudějovicko a shledává-li někde nerozvinutý turistický potenciál, pak je to právě v oblasti památek vytvořených Židovskou náboženskou obcí. Povahou informací, která tato práce předkládá, by se mohla stát jedním ze zdrojů poznatků nejen o historii náboženského spolku, ale zejména kvalitním, spolehlivým a cenným dokumentem k židovskému hřbitovu.
Mezi osobní důvody výběru tématu patří zejména spjatost s městem, ve kterém žiji od narození a o němž si myslím, že v důsledku zániku židovské náboženské obce ztratilo nebo spíše pozměnilo část svého genia loci. Další osobní pohnutkou, která mě k výběru tématu vedla, je můj obdiv k judaismu a k příslušníkům biblického národa, kteří byli v průběhu lidských dějin nesčetněkrát pronásledováni a souzeni, mnohdy za pomoci neodůvodněných předsudků. 8
1. Z HISTORIE HLUBOKÉ NAD VLTAVOU Město Hluboká nad Vltavou (něm. Frauenberg) sehrálo nezanedbatelnou roli v historii jižních Čech. Jeho historie (pomineme-li osídlení ve starší době bronzové, o němž se můžeme domnívat na základě archeologických nálezů) se počala psát ve 2. polovině 13. století zásluhou úsilí panovníka Přemysla Otakara II. upevnit svůj vliv na jihu Čech proti zdejším bohatým šlechticům, zejména Vítkovcům. V krátkém časovém období, mezi lety 1262 – 1265, založil v rámci „kolonizace“ jižních Čech cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně, hlubocký hrad a nechal vystavět královské město České Budějovice. Po smrti krále v bitvě na Moravském poli (1278) vliv Přemyslovců na jihu Čech opět značně zeslábl a zmíněné tři pilíře královského vlivu se staly oběťmi nájezdů družiny Záviše z Falkenštejna, který se hlubockého hradu nejprve zmocnil a později jej postoupil svému bratrovi, Vítkovi z Krumlova (jenž se tímto začal psát „Vítek z Hluboké“). V tomto období vznikla první písemná zmínka o hradě, jehož jméno bylo v té době uvedeno jako „Wroburch“1. Toto jméno je předchůdcem pozdějšího názvu pro celé město používaného německy mluvícím obyvatelstvem ještě na počátků 20. století, názvu Frauenberg. Za Jana Lucemburského byla Hluboká zastavena Vilémovi z Landštejna, od něhož ji vyplatil Karel IV. Ten sem rád zavítal na hon a zřejmě z toho důvodu si na panství vybudoval lovecký hrádek „Karlhaus“2. Za husitských dob byla Hluboká v držení rodu Lobkowitzů (do r. 1453), poté Jiřího z Poděbrad a jeho vdovy, královny Johanky, po ní jeho bratra Lva z Rožmitálu. Ondřej Ungnad ze Suneku, jenž Hlubokou získal sňatkem s Bohunkou z Pernštejna (Pernštejnové byli dalšími dobyvateli hradu), provedl na zámku nákladné stavby a opevnění, zakládal dvory a rybníky, obory a pouštěl se i do podnikání hornického. V roce 1562 byla Hluboká dědičně připsána nejvyššímu kancléři Království českého, panu Jáchymovi z Hradce. Jeho syn, Adam z Hradce, ji nechal přestavět na renesanční sídlo. Pro dluhy, do nichž padli pro svou nadměrnou podnikavost, však museli zámek roku 1598 prodat rodu Malovců. Za stavovského povstání Jetřich Malovec prchá a Hlubokou i s přilehlými osadami dostává roku 1622 španělský dobrodruh a vojevůdce Baltazar de Salant y Marradas nejprve v zástavu a roku 1628 dědičně. Právě panování této vrchnosti bylo pro hlubocké židy 1 2
Srov. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká, s. 9-12. Dnes znám jako zřícenina Karlův Hrádek, cca 7 km od Hluboké severním směrem na levém břehu Vltavy
9
obdobím rozkvětu a vrchnostenské přízně, o čemž pojednám dále v textu. Baltazarův synovec Francesco Marradas prodává roku 1661 panství Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu za 385 000 rýnských zlatých. Kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu dal údajně z popudu své choti Eleonory v letech 1840-1871 zámek přestavět v novogotickém slohu do nynější podoby. Ve stejném slohu byl v Podhradí vystavěn farní kostel sv. Jana Nepomuckého a úřední dům, dnes nazývaný „starý“3. Hlubocké panství patřilo do majetku Schwarzenbergů až do vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918, samotný zámek do roku 1940, kdy byl zabrán gestapem. Po skončení 2. světové války přešel do vlastnictví ČSR (1945) a majetkem státu je dodnes. Správu zámku v současnosti vykonává Národní památkový ústav České Budějovice.4
Znak města Hluboká nad Vltavou (zdroj: www.hluboka.cz) Pro úplné pochopení zdejšího místopisného názvosloví je nutné dodat, že pojem „obec Hluboká“ do roku 1906 označoval čtyři volně sdružené obytné lokality, z nichž každá, od zavedení povinného číslování domů v roce 1770, měla číslování vlastní. Tyto lokality se nazývaly (a vyjma první jmenované dodnes nazývají): Podhradí, Podskalí, Hamr a Zámostí. Až teprve ve zmíněném roce 1906 došlo k oficiálnímu sloučení zmíněných částí a jednotnému označení „Hluboká“.5 V této podobě vydržel název pouhých šest let, v roce 1912 byl kvůli odlišení od ostatních obcí stejného jména pozměněn na název „Hluboká nad Vltavou“.6
3
Srov. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká, s. 12-34. Srov. POUROVÁ, R. Hrady, zámky a tvrze, které přežily rok 2000. Jihočeský kraj, s. 133. 5 Srov. Paměti města Hluboké. MAŘÍK, J. (ed.), s. 9. 6 Srov. Tamtéž, s. 165. 4
10
2. HISTORIE ŽIDOVSKÉ KOMUNITY V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU Lze se logicky domnívat, že první židé se zde natrvalo usídlili v souvislosti s častějším udělováním povolení k trvalému pobytu rodin v nedalekém královském městě Českých Budějovicích. „Roku 1341 král Jan Lucemburský udělil souhlas, aby se v královském městě Českých Budějovicích usadili dva židé s rodinami a císař Karel IV. zvýšil v roce 1364 jejich stav na tři. Počet židovských rodin se postupně zvyšoval a v polovině 15. století již představoval pětinásobek. Českobudějovičtí židé tak tvořili nejpočetnější obec souvěrců v jižních Čechách, neboť v královských městech Písku, Vodňanech, stejně jako v Jindřichově Hradci a v některých dalších poddanských městech žilo jen po několika málo rodinách.“7
Jak z citovaného textu vyplývá, narůstající počet izraelitů v regionu se týkal pouze měst s vyšším počtem obyvatel. Hluboká byla zejména městem poddaných s povinností roboty a několika málo řemeslníků. Než zde vzrostla potřeba výrazněji oživit obchodní styky, uběhly téměř dvě stovky let. Po zlepšení situace židů v českých zemích za vlády Ferdinanda II. se vytvořily vhodné podmínky pro rozšíření židovské populace i na venkov mimo královská města. Důsledkem toho je fakt, že v roce 1627 získaly první židovské rodiny povolení trvale se v Podhradí usadit. Vrchností jim k tomu byl určen dnes již neexistující dům, zvaný Tomášovský, za jehož obývání byli povinni platit nájemné. To, že židé nebyli na Hluboké pouze trpěni, ale naopak byli ve městě žádoucí, dokládají i činy tehdejších držitelů hlubockého panství. V následujících letech jim byly vystavěny domky, za které sice také platili vrchnosti nájem, navíc španělští vlastníci hlubockého panství, Marradasové (1622-1661), prokázali přízeň židům z Hluboké a přilehlého okolí velkorysým skutkem. Vystavěli a darovali jim synagogu. Vstřícné gesto tehdejší vrchnosti bylo impulsem pro příliv nových obyvatel židovského vyznání do městyse,
7
PLETZER, K. Hospodářské aktivity českobudějovických židů na přelomu 15. a 16. století. In Naše dny se naplnily: Z historie Židů v jižních Čechách. PODLEŠÁK, J. (ed.), České Budějovice: Klub přátel Izraele v Českých Budějovicích, 2002, s. 7.
11
jenž v té době zažíval rozvoj dosud nevídaný. Bylo jim dovoleno učit se řemeslům, provozovat obchod a též lichvu, ovšem nesměli si brát více, než 6 % navíc.8
2.1 HISTORICKÉ A NÁBOŽENSKÉ POZADÍ VZNIKU ŽNO A JEJÍ VÝVOJ Důležitým rokem v dějinách židů z Hluboké a okolí byl letopočet 1752. Dostupné prameny se shodují na tom, že zde byla v tomto roce ustanovena židovská náboženská obec. Tato událost odpovídala trendu v českých zemích, o němž pojednává ve svém díle Pěkný: „(…) mezi lety 1754 – 1850 se počet židů v Čechách zvýšil z 29 091 na 75 459 s tím, že tento trend díky přirozenému nárůstu obyvatelstva a přistěhovalectví pokračoval v Čechách až do roku 1890, kdy tu žilo 94 529 Židů.“9 I přes vzrůstající počet příslušníků izraelitského vyznání postihlo tuto komunitu v roce 1744 vypovězení z Čech, nařízené Marií Terezií. Aplikace tohoto nařízení nebyla na venkově tolik důsledná, jako například v pražském židovském městě a venkovští židé se často nikam stěhovat nemuseli. Velmi zlomovou událostí v životě židů se v roce 1848 stalo zrušení ghett a takzvaného familiantského zákona10, který dosud reguloval počet židovských rodin, které se mohly v daném místě usadit. S ohledem na demografické složení Hluboké, její statut městyse úzce ekonomicky provázaného se službami spojenými s potřebami zámku a doplněnými navíc maximálně o ve zdejším regionu primární podnikatelské aktivity (dřevozpracující průmysl, rybníkářství, obchod zemědělskými produkty) a také právě porovnáním příjmení a datací pohřbů na zdejším židovském hřbitově v poměru k časům před rokem 1848, lze konstatovat, že hlubockou židovskou obec nepostihl osud celé řady ostatních 8
Srov. Paměti města Hluboké. MAŘÍK, J. (ed.), s. 21-23. PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. s. 647 10 V roce 1797 nařízením císaře Františka II. vstoupil v platnost tzv. „familiantský zákon“, jenž omezoval počet židovských rodin v Čechách na 8 600. V důsledku tohoto opatření byly sňatky povolovány pouze nejstarším synům familiantů (držitelů oprávnění pobytu na území Čech se svou rodinou). Pokud se měl v úmyslu oženit druhorozený syn, dostal povolení pouze po uvolnění místa jinou rodinou v rámci dané kvóty. V důsledku uvolnění společenských poměrů a narůstající emancipace židů se od tohoto způsobu evidence židů roku 1848 upustilo. Srov. OLEJNÍK, J. Židovská problematika ve světle archivních pramenů 16. - 18. století. In Naše dny se naplnily: Z historie Židů v jižních Čechách. PODLEŠÁK, J. (ed.), České Budějovice: Klub přátel Izraele v Českých )Budějovicích, 2002, s. 68.: 9
12
venkovských náboženských obcí, tj. razantní úbytek židovské populace a jejich postupné vysídlování buď do větších měst, anebo za oceán. Všechny dobové písemné záznamy mapující aktivity hlubockých židů jsou úředního charakteru – záznamy o odvodu daní, soupisy obyvatel, popřípadě záznamy o trestech. K nahlédnutí za oponu oficiálních záznamů na život a smrt konkrétních jedinců výborně poslouží rozbor epigrafiky vytesané do kamene jednotlivých náhrobků, jíž se současně se zhodnocením výtvarných prvků těchto artefaktů věnuji v jiné části mé diplomové práce. Pro účely nastínění vývoje židovské komunity proto postačí knižní prameny, nejlépe však ty, které byly sepsány a vydány před druhou světovou válkou, tedy ještě v dobách, kdy byla přítomnost organizovaných židovských komunit ve městech běžným jevem a na jejich existenci nebylo pohlíženo sice oprávněnou, ale často patetickou optikou zatíženou zly holocaustu. Přítomnost místní židovské komunity, která se ve 2. polovině 18. století seskupila v náboženskou obec s vlastními stanovami, se nesmazatelně zapsala do historie města. O přirozeném propojení židovského a majoritního živlu na Hluboké v období narůstající emancipace v druhé polovině 19. století svědčí mimo jiné nárůst počtu obyvatel židovského vyznání žijících mimo hranice ghetta a dokonce nalézáme důvěryhodné informace o tom, že některé domy byly střídavě obývány židovskými i nežidovskými vlastníky a jejich rodinami (např. v Hamru č. p. 173, 177, 185 a další). 11 I když letopočtem založení ŽNO v městysi Podhradí je rok 1752, H. Gold uvádí, že první stanovy obce pocházejí až z roku 1785.12 Do té doby se činnost židovské komunity, patrně bez stanov, ale věrna tradici, volně řídila podle zákonů a doporučení vycházejících z Bible a Talmudu.
K nim patří mj. požadavek specifické rituální přípravy a oddělenosti ve všech oblastech života, duchovního i tělesného. Bezděčným dokladem této skutečnosti je poměrně obecně známý fakt, že židé, kromě toho že v sobotu nepracují, také nejedí 11 12
Srov. Paměti města Hluboké. MAŘÍK, J. (ed.), s. 150, 151. Srov. Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart : ein Sammelwerk. 1. sv. GOLD, H. (ed.), s. 143.
13
vepřové. Tento požadavek však není zdaleka jediný a rozhodně není diktován nějakými speciálními dietetickými předpisy. Dokonce ani tím, že vepřové se v podmínkách kočujícího lidu starého Izraele snáze kazilo, jak se často zcela mylně uvádí. Vyplývá spolu, s mnoha dalšími požadavky na život židovské komunity, z biblického pokynu: „Budete mi lidem odděleným a národem svatým...“ 13
V textu Starého zákona pak na mnoha místech nacházíme další doplňkové pokyny a také hojné zmínky o tzv. „rituální nečistotě“. Jsou dány židovskou představou, že život je nesmírně cenný, že je vlastně tím nejspolehlivějším důkazem a projevem Boha a je nám, všem lidským bytostem, svěřen k tomu, aby mohli rozvíjet svoji kreativitu. „Buďte plodní a dejte rozkvést svým darům a schopnostem…“14, zatímco smrt je stav, kdy kreativita a tím pádem i „oslava boha“ definitivně zanikají. Lidská pomíjivost, smrt a nebytí – to jsou skutečnosti, které každého jedince „rituálně diskvalifikují“ a kontakt s nimi tedy taktéž diskvalifikuje. Ani cholerestol, anebo chemické složení vepřového, ale symbol „kontaktu se smrtí“ je důvodem vyřazení nejen vepřového, ale celé řady dalších živočišných druhů z židovského jídelníčku. (Vepř není čistě býložravý, je vlastně všežravec, a tak se do jeho potravního řetězce dostává „smrt“. Proto ho Bible považuje za „nečistého“). Nejde však pouze o jídelníček. Stejný respekt a odmítání symbolické nezbytnosti smrti, jaký je v židovské kuchyni kladen na šelmy a mrchožrouty, je kladen na krev jako takovou. Krví je ovšem život symbolizován a reprezentován v mnoha kulturách (nejen u židů). V tomto smyslu pak již snáze pochopíme i další pro mnohé méně srozumitelný biblický pokyn: Varujte se krve, protože krev je duší všeho živého („A však masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti“).15 A také: Kdokoli by prolil krev člověka, rukou člověka bude prolita ta jeho („Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho; nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka“).16 Odtud se potom speciální předpisy o krvi přenášejí i do života. Tedy do praxe např. lékařů (každá krev kontaminuje, vyžaduje přinejmenším umytí rukou), do způsobu porážky (krev je nutno vycedit a zasypat prstí) a také do běžného života žen v souboru 13
Ex 19:7 Gn 1:2 15 Gn 9:4 16 Gn 9:6 14
14
předpisů o šestinedělí a menstruačním cyklu (zde už nestačí pouhé rituální umytí rukou, ale je vyžadováno ponoření celého těla – podotýkám rituální, tedy ve chvíli kdy je tělo dokonale čisté, bez ozdob, snubních prstenů, paruk apod.). Rituálně se může diskvalifikovat dokonce i muž. Kontaktem s mrtvým, nemocí, výtokem apod. Pro „civilní“ a komfortní život židovské komunity v souladu s požadavkem rituální čistoty je tedy zapotřebí rituální lázeň – mikve.17 Právě požadavek respektu vůči životu (rituální čistoty) stojí pak také u tradiční praxe každé židovské komunity, aniž by se objevoval ve stanovách příslušné náboženské obce anebo židovských charitativních spolků. Neobjevuje se jednoduše proto, že představuje samotné jádro židovské religiozity. Jedinec je jedinečný, je však členem celku a posláním jedince i celku je žít důstojný a pokud možno nejen mravný, ale také svobodný a navýsost humánní život. Jak paradoxně v této souvislosti potom působí skutečnost, které bylo lidstvo a především židé vystavení v dobách před sedmdesáti lety!
2.2 ZÁNIK ŽIDOVSKÉ NÁBOŽENSKÉ OBCE HLUBOKÁ NAD VLTAVOU Tragický osud židovské komunity se naplnil v roce 1942. Židé na Němci okupovaných územích byli postupně zbaveni majetku a následně i základních lidských práv. Dne 18. dubna 1942 bylo jedním z prvních transportů (Akb) odvezeno z vlakového nádraží Hluboká nad Vltavou přes České Budějovice do Terezína 34 židovských obyvatel Hluboké a nedalekých Bavorovic, z nichž všichni našli smrt ve vyhlazovacích táborech Treblinka, Lublin, Osvětim, Varšava. Pouze MVDr. Robert Kalenský, místní veterinář, byl transportován o rok později, jelikož byl židem ze smíšeného manželství. Krutý osud se bohužel nevyhnul ani jemu a nacisty byl též zavražděn. Kladným momentem bylo ponechání tří synů dr. Kalenského na Hluboké, jelikož byli kategorizováni jako míšenci. Jeden ze synů, pan Otta Kalenský, podal o svých zážitcích z té doby mrazivé svědectví, jehož část je uvedena níže. Nacistické
17
Srov. NEWMAN, J.; SIVAN, G. Judaismus od A do Z. s. 116.
15
řádění přežili ještě další dva členové ŽNO narození na Hluboké. Byli jimi Arnošt Jiří Stein (nar. 1929) a Edita Steinová (nar. 1911). Paní Steinová opustila se souhlasem tehdejší vlády Československo v roce 1967 a odstěhovala se do Izraele a Arnošt Jiří Stein Československo opustil v roce 1969 a usadil se v USA, kde v roce 2003 zemřel. Oba dotyčné od deportace zachránil fakt, že měli v té době jiné bydliště.18 V Hluboké nad Vltavou v Horní ulici naproti tzv. „vile Talířových“ se nachází pomník se jmény válečných obětí. Autorem pomníku je táborský sochař Jan Vítězslav Dušek. Poprvé odhalen byl v roce 1923, znovu zřízen v roce 1946, kdy jména obětí první světové války z řad místních občanů doplnila jména obětí druhé světové války. Jména deportovaných židů bychom tam ale tehdy hledali marně. Trvalo dalších 47 let, než byla učiněna náprava a pomník byl roku 1993 odhalen potřetí, tentokrát již se jmény čtyřiatřiceti židovských obyvatel města, kteří zahynuli v důsledku brutální nacistické ideologie.19
V dobách nacistické okupace a následně i za komunismu, kdy péče o památky, které po místní židovské komunitě zůstalo, byla buď nulová, anebo velmi nedostatečná, se hojnost zeleného hřbitovního porostu negativně projevila jak na technickém stavu samotných hrobů, tak i na pevnosti hřbitovních zdí, které by měly místa posledního odpočinku chránit. Zásahy přírody ovšem nejsou to nejhorší, co židovské památky všeho druhu potkalo. Nejhůře se na nich podepsaly cílené lidské zásahy v dobách, které nebyly židovské tradici nakloněny. Jedno takové svědectví písemně zaznamenal pan Otta Kalenský, jehož otec, hlubocký veterinář MVDr. Robert Kalenský zahynul v roce 1943 ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. 20 „Jsem postaven před těžký úkol. Evokovat atmosféru, která proběhla před více než půl stoletím a která tak tragicky zatížila svědomí lidstva. Mám jako jedinec vydat svědectví o době, jež těžce dolehla i na naši rodinu, svědectví o době dětství. Konkrétního mohu uvést málo, o tom mohou svědčit doklady, které jsou výmluvným důkazem o tragédii mého otce dr. Roberta Kalenského, jenž zahynul v roce 1943 ve 18
Srov. Amerika, země zaslíbená…?. Hlubocký zpravodaj, 2005, 36. roč., č. 6, s. 10. Srov. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká, s. 96. 20 Srov. TRNKOVÁ, B. Památce MVDr. Roberta Kohna – Kalenského. In Rodopisná revue 4, b. m., 2002. s. 8-9. 19
16
vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau, o tragédii, která je tak podobná osudům tisíců jiných. Nesmazatelně se mi vryl do paměti březen 1939, kdy po příchodu Němců začali vybíjet svůj antisemitismus někteří lidé z mého okolí. Stržená deska se jménem mého otce, veterináře na Hluboké nad Vltavou. Znovu stržena, otlučena. Večer přibíhá sousedka, árijka, a zoufale líčí, jak zhanobili židovský hřbitov, porazili pomníky a na hrobech hráli fotbal. Pod okny při výkopu pracovala skupina židů, vesměs vážených občanů, internovaných v provizorních lágrech na kraji města. První transport, se kterým jela řada mých příbuzných. Zoufalství otce, který čekal na hlubockém nádraží, přes které transport projížděl. Lidé namačkaní v dobytčích vagonech...nikdo nevěřil, že z této cesty bude ještě návrat zpět. Zatčení otce, domovní prohlídka…Solidarita známých i neznámých lidí, nečekaná pomoc, dojemná ve své prostotě: kytička fialek, bochník chleba vtisknutý v průjezdě do mých rukou… Tady už se mísí autentické dojmy s pozdějším pochopením a oceněním statečnosti těch lidí z malého městečka, kde se dospělí navzájem znali v dobrém i ve zlém. Holič, který se dal k Němcům, přišel o syna na frontě, dcera spáchala sebevraždu. Po válce se při procesu ukázalo, že on udal mého otce za to, že přes zákaz provozoval dál praxi. Jak asi bylo mému otci, když opouštěl tři malé děti. Jak asi bylo otci – nacistovi, který o své děti přišel. Tyto úvahy, které započaly už v raném mládí, jdou se mnou celým životem. Proč píši tato malicherná svědectví o velkých utrpeních. Chci připomenout velikost těch, kteří uměli pomoci, a tragédie tisíců umučených i pozůstalých. To nebyly bezejmenné osudy, to byly děti, kterým do jejich her šlehla věta: S tím židovským klukem si nebudeš hrát! To byl pohled na zoufalou matku jezdící v noci na kole po vesnicích za proviantem. To bylo dětství, kterému se odhalovalo nejotřesnější poznání o krutosti života, to bylo dětství, které půjde se mnou do posledních chvil vědomí“ (…) Psáno roku 1995.21
O pustošení synagogy a hřbitova se okrajově zmiňuje i městská kronika, do které byly některé události z období okupace doplněny až s odstupem měsíců a roků. 21
KALENSKÝ, O. Svědectví mrazivého času. In Naše dny se naplnily: Z historie Židů v jižních Čechách. PODLEŠÁK, J. (ed.), České Budějovice: Klub přátel Izraele v Českých Budějovicích, 2002, s. 245.
17
„...Synagoga záměrně zpustošena Němci,
byla adaptována svépomocí
příslušníků církve československé nákladem 25.000,- Kč. Němci se nezastavili ve svém pustošení ani před židovským hřbitovem kde pokáceli a rozbili mnoho pomníků...“22
3. NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ŽIDOVSKÉ STAVEBNĚ-HISTORICKÉ PAMÁTKY JIŽNÍCH ČECH Vzhledem k historickému vývoji židovského živlu v českých zemích lze konstatovat, že židé jsou zhruba od 13. století přítomní v podstatě na celém území Čech a Moravy. Nejprve jako příchozí obchodníci, sledující nejvýznamnější trhy ve velkých městech, posléze již jako usedlí zprostředkovatelé obchodu zemědělskými a zbožními produkty. Zcela výjimečně jako „majetek“ nebo chceme-li speciální sorta poddanstva klášterů, vrchnosti a koruny. Expulze – násilné vyhánění židů z královských měst často diktované politickými (za Marie Terezie) anebo ideologickými (po husitských válkách za Jana Capistrana) mělo pak za následek vytváření celých prstenců židovských obcí v bezprostřední blízkosti těchto měst.23 A nejinak tomu bylo i v jižních Čechách a v budějovicko-hlubockém regionu. Stavební památky, které zde v Čechách po židech zůstaly, nemohou být jiné než ty, o kterých hovořím v části popisující praktický i náboženský život židů na str. 20 této práce. Tedy židovské ghetto, mikve, synagoga a hřbitov. Ghetta vznikala vždy jako víceméně chudinské nebo částečně handicapované části měst a obcí, a tak postupně padají za oběť stárnutí, vylidňování. Po roce 1848 se již židovský živel běžně zakupuje uprostřed občanské společnosti, takže od tohoto data lze sledovat spíš slavné židovské stavby industriálního charakteru, obchodní domy, kavárny a vily. Zatímco do vyprázdněných chudinských ghett se stěhuje sociálně slabší vrstva nejen židovské ale i majoritní společnosti. S fyzickým zánikem ghett zmizely pochopitelně i mikve. V celé republice je jich podle Fiedlera jen několik. (Kynžvart, Praha, Boskovice, Mikulov, pravděpodobně i Třebíč a Holešov). 22 23
Kronika města Hluboká nad Vltavou, rok 1945 Srov. FUKALA, R. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku
1740. s. 131.
18
Mikve v Mikulově (zdroj: www.mikulov.cz) Synagogy utrpěly obrovské a nenahraditelné škody v letech 1939 – 1979. Ne všechno bylo poničeno během války. Nesmíme zapomínat, že všechny pohraniční oblasti tzv. Sudet patřily od roku 1938 formálně Říši, a tudíž nebyl z pozice nacionálních socialistů vyvíjen takový tlak na vypalování a likvidaci „říšského majetku“, ani v Sudetech (s výjimkou excesů Páté kolony zejména na Karlovarsku a také na Severní Moravě) ani později po březnu 1939 v samotném Protektorátu. Židé však byli odtransportováni, interiér synagog zkonfiskován, poničen a zlikvidován. Bezprostředně po válce a často již během ní se budovy dostávají do nejrůznějších rukou. Z velké části do rukou Církve československé husitské, ale také do rukou soukromých a později družstevních – jako sklady, hospodářské budovy, archivy apod.
Po razantním obratu Sovětského svazu v jeho zahraniční politice vůči Izraeli pak ani česká „vedoucí síla“ neměla na památkové péči o „židovské památky“ žádný valný zájem. A tak navzdory tomu, že se dodnes celá řada synagog zachovala, mnoho z nich slouží jako obchod, kino, soukromý dům anebo křesťanská modlitebna – tedy původní architektonické a interiérové prvky jsou nenávratně ztraceny. A tak opět nejpodrobnějším dokladem existence židovské populace v Čechách zůstávají pouze dochované židovské hřbitovy. Za skutečně výjimečné židovské památky v nejbližším regionálním okolí Hluboké lze považovat nově opravovanou vzácně barokní synagogu ve Čkyni, kde najdeme také historicky cenný a poměrně rozměrný hřbitov. Stejně tak jako v nedaleké Volyni, kde je částečně zachována synagoga empírová (dnes kino). Jako architektonicky naprosto výjimečnou stavební památku lze vnímat také synagogu v Milevsku (dnes modlitebna církve CČSH). Strakoničtí židé, kteří stáli u zrodu tamního Fezka, však mají dnes už jen jednu jedinou svoji stavebně-sakrální památku. Hřbitov s typologicky širokou škálou 19
náhrobků. Od klasických – až po romantizující a navýsost výstavné pomníky z 19. století. 24
Náhrobky na židovském hřbitově ve Strakonicích (zdroj: archiv autora)
Směrem na jih potom zejména synagogu v Bechyni (dnes Muzeum hasičů). Bechyně má také svůj historicky cenný hřbitov z pozdního středověku, dochovalo se však jen jeho žalostné torzo – ani ne tak kvůli vandalům, ale jednoduše proto, že žádný náhrobní kámen nepřetrvá déle než 400 let. Nejbližší České Budějovice jakožto královské město přijaly židy již zhruba ve 14. století a prameny25 dokládají existenci mohutné židovské obce ve století patnáctém. Roku 1505 byli budějovičtí židé osočeni z rituální vraždy a exemplárně potrestání upálením a utopením. Jejich děti jim byly odebrány a násilně pokřtěny, židé samotní z Budějovic vyhnáni. Jejich gotická synagoga násilně přeměněna v katolickou kapli, žel zbořenou v roce 1908. Došlo i ke zhanobení dvou tehdy existujících hřbitovů, které pak židé (věrni své tradici) před vyhnáním sami tzv. „pohřbili“. Tj. uložili náhrobky lícem dolů do zhruba 60-ti centimetrové hloubky a hřbitovní pole zavezli hlínou. Staré historické hřbitovy se později již nepodařilo dohledat. Od počátku 16. století až do poslední třetiny století devatenáctého pak židé do Budějovic nesměli. Velice historicky cenný je také židovský hřbitov v Jindřichově Hradci, kde se zachoval celý komplex obřadních i obslužných budov včetně pohřebního kočáru. Byl uložen ve vozovně márnice ještě na začátku tohoto století okolo roku 2002. Poté se jeho stopy ztrácejí. I zde v Hradci sídlili židé od 13. století. Písemné prameny hovoří o 24 25
Srov. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 43, 88, 116-117. Srov. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 55.
20
pogromu na židy již k roku 1338. Zdá se však, že malá hrstka židovských rodin zůstává na vrchnostenském zboží v Jindřichově Hradci vlastně po celou další dobu až do století devatenáctého. I zde muselo existovat více hřbitovů. Jejich lokace však není známa. Současný byl založen někdy počátkem 18. století. 26 Poslední a duchovně, příbuzensky i ekonomicky s hlubockou obcí asi nejvíce sblíženou židovskou obcí jsou nedaleké Koloděje nad Lužnicí, mimochodem rodiště Alfreda Radoka. Avšak i zde se židovský živel usazuje teprve v samém závěru 17. století. V letech 1695-97 si zde také budují svoji synagogu, kterou ovšem komunistická vrchnost nechala strhnout již v roce 1948. Hřbitov je svým kamenickým rukopisem velice podobný nejstarší části hřbitova hlubockého.27
4. ŽIDOVSKÉ STAVEBNĚ-HISTORICKÉ PAMÁTKY V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU Pro zajištění onoho klíčového požadavku kladeného „nebesy“ na „syny člověka“, tedy požadavku být kreativní součástí společného celku a respektovat život ve všech jeho formách, protože právě život je vlastně bůh (ostatně v soupisu známých šesti set třinácti židovských přikázání je pokyn „buďte kreativní“ de facto prvním biblickým přikázáním), musí každá židovská obec vytvořit náležité předpoklady: 1) Prostor pro život komunity – synagogu 2) Prostor pro rituální očistu živých – mikve 3) Prostor pro rituální oddělení živých a mrtvých – hřbitov
Vše výše uvedené, tj. téměř současné založení hřbitova, náboženské obce, existenci mikve (ještě ve dvacátých letech dvacátého století) a původní status „modlitebního shromáždění“ potvrzuje zápis signovaný autorem J. P. R. a uvedený v nástinu historie českých a moravských židů vydaném ve třicátých letech minulého století péčí Hugo Golda. Toto dílo je vzhledem k následujícím historickým okolnostem dodnes vlastně jediným encyklopedičtějším pramenem k historii židů. Vznikalo díky 26 27
Srov. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 88 – 89. Srov. Tamtéž, s. 41.
21
příspěvkům místních historiků, učitelů a rabínů. Díky tomuto kolektivu autorů jsou jednotlivá hesla různě obšírná a ne vždy všechny uváděné informace jsou zcela spolehlivé. Ohledně Hluboké se však na historicitu zdrojů spolehnout můžeme. „Hluboká
(něm.
Frauenberg)
je
velmi
stará
osada
židovská
v českobudějovickém okrese. Před rokem 1752 scházeli se židé z Hluboké a okolí do modlitebny, sdružili se volně v chevra kadiša, měli smlouvu s panstvím ohledně hřbitova. Teprve roku 1752 sestoupili se tamní židé v náboženskou obec, jejíž první stanovy jsou z roku 1785. Hluboká je jednou z nejdůležitějších židovských náboženských obcí v jižních Čechách, která (jak prof. Kurrein ve svém pamětním spise sděluje) měla čilé obchodní styky s obcemi v Horních Rakousích a se Solnohradem. Četná jména česká židů v Linci (Mostný, Pentlička aj.) nasvědčují přílivu židů do Lince a Solnohradu právě z jižních Čech. (…) Roku 1893 bylo v Hluboké 80 židů (nyní počet ten klesl na 25 duší).“ 28
4.1 ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ Židovská čtvrť v Hluboké se rozkládala při břehu Podhradského rybníka, též zvaného Židovský na konci dnešní Tyršovy (dříve Budějovické) ulice. Některé fotografie, ač je jich poskrovnu, dokazují, že až do třicátých let minulého století půdorysně a dokonce ani vzhledově žádné podstatné dispoziční změny nezaznamenala.
Židovská čtvrť podle mapy z r. 1827. Šrafované objekty jsou ze dřeva, ostatní zděné (zakreslil M. Tůma) 28
Srov. Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart : ein Sammelwerk. 1. sv. GOLD, H. (ed.), s. 143.
22
Z patrně patnácti zděných domů v židovském ghettu29 se dodnes zachovalo osm domů, během několika posledních desítek let více či méně stavebně upravených (č. p. 7, 8, 9, 10, 13, 14, 15, 16). V minulosti tvořily jakési do sebe uzavřené seskupení budov, jež pravděpodobně obklopovalo synagogu, ovšem tu původní. Nová byla vystavěna až v roce 1907.30
Pohled na město přes hladinu Židovského rybníka. V popředí židovská čtvrť. Fotografie pochází z roku 1940, tedy ještě z doby existence ŽNO Hluboká n. Vlt. (Zdroj: Když století městem proletí) V židovské čtvrti byl v roce 1901 vystavěn bytový dům. Tento dům se svými proporcemi a architektonickým neoslohovým pojetím typickým pro podobné stavby z tohoto období zcela odlišuje od typické zástavby ghetta. Pro tuto odlišnost stavby existuje vysvětlení podložené historickým záznamem. Dům byl postaven na místě zbořeného domu žida Kaudera a jeho vlastníkem byl Jan Schwarzenberg.31 Postupné prolínání životního prostoru obou náboženských komunit – na jedné straně většinové křesťanské, zastoupené v tomto případě dokonce členem zdejšího šlechtického rodu, na straně druhé komunity židovské, je jedním z důkazů o vzrůstající vzájemné důvěře a 29
Tato domněnka vychází ze skutečnosti, že v době dostavby nové synagogy došlo k novému očíslování domů v Hluboké. Číslování počínalo právě v židovské čtvrti a nová modlitebna, coby stavba nejnovější, obdržela číslo 15. Zbylé (starší) domky v ghettu měly velmi pravděpodobně číslování 1-14. 30 Srov. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká, s. 155. 31 Srov. Paměti města Hluboké. MAŘÍK, J. (ed.), s. 187.
23
toleranci a nakonec i o celkovém uvolnění vztahů těchto dvou elementů v důsledku posílení práv židů v Čechách.
Ulička v bývalé židovské čtvrti (zdroj: archiv autora)
4.2 SYNAGOGA Původní synagoga se nacházela taktéž na území ghetta, ovšem ne na stejné stavební parcele, což můžeme s jistotou tvrdit na základě písemných komentářů J. Maříka, striktně vycházejících z archivních záznamů města, který uvádí: „Roku 1907 vystavěli si Izraelité (…) novou modlitebnu, od kteréž doby se staré modlitebny (nedaleko nové modlitebny vystavěné) více neužívá.“32 Fiedlerovu domněnku, že se původní modlitebna nacházela v patře zadního, tedy západního traktu domu č. p. 8, nelze vzhledem k již provedeným stavebním přestavbám s jistotou potvrdit.33
Budova nové synagogy (č. p. 15) dnes již není zcela obklopena okolními domy, jak tomu zřejmě bylo u synagogy předchozí. Rozkládá se na pozemku o čtvercové výměře 10×10 metrů. Její průčelí je orientováno východním směrem, a nachází se před ním volné prostranství přecházející pozvolna v Tyršovu ulici. Na první pohled je 32 33
Srov. Paměti města Hluboké. MAŘÍK, J. (ed.), s. 22. Srov. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 68.
24
zřejmé, že velký důraz byl kladen na reprezentativní funkci tohoto průčelí, které je z architektonického hlediska nejpropracovanější. Plášť budovy nedoznal od dob vystavění synagogy do první čtvrtiny roku 2012 výraznějších změn34 a je proveden ve formě typické pro stavby synagogálního typu z přelomu 19. a 20. století. Je totiž tvořen prvky neoslohu, v tomto případě slohu novorománského. Nároží jsou opatřena kvádrováním, v místě přechodu do štítu ukončeném dvoustupňovou římsou a „zatížena“ fiálami vrcholícími stanovou střechou, které navozují archaizující dojem. Průčelí doplňuje štítová římsa zřejmě evokující kladení trámů v rámci krovu, jelikož jsou zde evidentně naznačeny vaznice krovu. Typ střechy je sedlový.
Průčelí budovy bývalé synagogy v Hluboké nad Vltavou (zdroj:archiv Jitky Erbenové) Okna jsou zakončena plným obloukem a lemována šambránami. Skleněná výplň oken je zasazena do dřevěných okenic s napodobeným jednoduchým dříkem uprostřed okna. Na budově je možné napočítat pět oken, z toho tři jsou umístěna vedle sebe v průčelí, tedy východním směrem, jedno slepé okno zdobí severní stranu budovy a další okno je orientováno na jih. Právě na jižní straně budovy, kde se do synagogy vstupovalo, se nachází ozdobný portál se dvěma samostatně stojícími pilíři
34
V době vzniku této práce započala přestavba interiéru bývalé synagogy na multifunkční kulturní objekt, čímž došlo ke změně dispozic budovy. Jelikož není dopředu možné úplně hodnotit budoucí podobu objektu, popisuju jej ve své práci tak, jak vypadal po celých 105 let od jeho vystavění. První z probíhajících úprav byl přesun vchodových dveří do průčelí namísto středového okna, tedy do Tyršovy ulice, jelikož původní vchod byl v posledním desetiletí přístupný pouze ze soukromého pozemku.
25
obdélníkového průřezu s náznakem hlavic nesoucími předsunutý štít portálu. Tento štít je trojúhelníkového tvaru a zdobí jej mohutná odstupňovaná římsa. Samotný vstup do svatostánku byl osazen dveřmi, v horní části zakončenými opět plným obloukem a vícebarevnou skleněnou výplní. Zřejmě i z důvodu lepší tepelné izolace v zimních měsících se za nimi nacházejí ještě interiérové dveře se skleněnou výplní, s největší pravděpodobností se jedná o dveře původní, což usuzuji z výzdoby skel broušeným květinovým dekorem secesního typu.
Boční portál bývalé synagogy
Slepé okno - severní strana budovy
(zdroj: archiv Jitky Erbenové)
(zdroj: archiv autora)
Interiér modlitebny je oproti původním dispozicím zcela pozměněn. Od padesátých let minulého století zde totiž působila Církev československá husitská, která interiér upravila podle svých potřeb. Jediným zcela původním architektonickým prvkem je možné shledat pouze fabion s odsazením, žádné další zajímavé architektonické prvky či členění prostoru se zde nenachází.
26
Detail fabionu v interiéru bývalé synagogy (zdroj: archiv autora)
Bohoslužby probíhaly s největší pravděpodobností velice podobně jako v křesťanských kostelích, tedy na ose protažené od původního vchodu do budovy. Prostor byl vybaven lavicemi a dalším potřebným mobiliářem (stojany na modlitební knihy, prostor pro tichou modlitbu, lavice, stojany na modlitební šály apod.), který se ovšem fyzicky nedochoval ani na snímcích, ať už proto, že ho zničili nacisté, anebo byl těsně po válce označen za bezcenný a zlikvidován.
Novou tvář vtiskla bývalé synagoze přestavba na jaře roku 2012 (Zdroj: archiv autora)
27
Bohoslužebná praxe si vyžaduje, aby pergamenové svitky tóry byly ukládány do zvláštní k tomu účelu upravené schránky tzv. „aron ha-kodeš“. Ta bývá ve většině českých a moravských synagog umisťována na čelní stěnu modlitebny - připomíná tak hlavní oltář v kostele.35 Jen v několika málo synagogách existovala tzv. „bima“, vyvýšený prostor pro čtení tóry a vedení bohoslužeb. 36 Dodnes je „bima“ zachována v podstatě jen ve Staronové synagoze v Praze, v Mikulově a v Holešově. V pozdějších letech se již přistoupilo na umístění „aron ha-kodeš“ způsobem, jaký jsem zmínil. Tím se také osvětluje funkce zaslepeného okna (na ose proti dnes již přemístěným vchodovým dveřím, tedy z pravé, severní strany budovy) z pohledu od ulice, která prochází bývalou židovskou čtvrtí.
Aron ha-kodeš37
4.3 MIKVE Jedinou zmínku o existenci rituální lázně – mikve zde na Hluboké (navíc velice kusou) nacházíme v Goldovi. Všichni ostatní místní historikové, kteří jinak uvádějí i poměrně podrobné detaily však této skutečnosti pozornost nevěnují. Ovšem vzhledem k tomu, jak známe život evropského židovstva, bylo pro rituální potřeby možno zřídit mikve v kterémkoli soukromém stavení. Jediným požadavkem bylo, aby měla tradicí stanovené předepsané rozměry, tedy minimální objem 762 litry a dostatek místa pro ponoření dospělého člověka, a byla zásobována nikoli průsakovou anebo studniční 35
Srov. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 98. Srov. NEWMAN, J.; SIVAN, G. Judaismus od A do Z, s. 23. 37 Zdroj obr.: FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 98. 36
28
vodou, ale tzv. “žijící vodou“, tedy vodou z naprosto přirozeného zdroje (potoka, řeky apod.). Kromě rituálních koupelí vyznavačů židovské víry zároveň sloužila k ponoření konvertitů na judaismus a k rituálnímu očištění koupeného nádobí, pokud nepocházelo od židů.38
4.4 ŽIDOVSKÝ HŘBITOV Židovský hřbitov je tak dnes (díky pravidlu o nenarušitelnosti ostatků) vlastně jedinou hmatatelně dochovanou památkou umožňující alespoň částečně studovat poměrně vysokou duchovní úroveň zdejší židovské komunity, ale také výtvarný vývoj a detaily symboliky židovského užitého umění – bohužel shodou okolností výhradně funerálního – od počátků existence řádné plnohodnotné obce z druhé poloviny 18. století až k posledním rokům před nástupem holokaustu. Stoupající náročnost hlubockých židů na zpracování náhrobků je dokladem i ekonomické vyspělosti místní komunity. V židovské náboženské tradici hraje důležitou roli úcta k tělesným ostatkům a místu, na kterém jsou pohřbeny. Hřbitov nesmí sloužit k jiným účelům, než právě ke klidnému spočinutí zesnulých. Opět zde narážíme na respekt k biblickému pokynu „prach jsi a v prach se navrátíš“, jak se nám zachoval hned v úvodních pasážích knihy Genesis. Místo posledního odpočinku by mělo být zachováno navěky. Z tohoto důvodu a opět v návaznosti na tradici, kdy již praotec Abraham kupuje od Efrona Hetejského do svého dědičného držení pozemek v Machpela s jeskyní (nebo chceme-li - skalním hrobem) vhodnou k pohřbívání, se při zakládání hřbitova usilovalo o to, aby pozemek, na kterém se zřizuje, získala židovská obec či židovský spolek do trvalého vlastnictví. 39 A je to také jeden z rozhodujících důvodů, proč jsou české a moravské židovské hřbitovy (včetně těch v našem regionu) situovány často na lokacích hůře zemědělsky obhospodařovatelných. Často ve svahu anebo v blízkosti mokřadu apod. – jakési ani pole, ani les.
38 39
Srov. NEWMAN, J.; SIVAN, G. Judaismus od A do Z, s. 116. Srov. Gen 23:9; Gen 23:11; Gen 23:19
29
Podotýkám, že tato skutečnost ve většině případů není nijak ovlivněna snahou nežidovského okolí nějak eliminovat anebo diskriminovat židovský prvek. Důvody jsou daleko prozaičtější. Jak jsem již stačil uvést, synagoga, mikve a hřbitov jsou základní požadavky pro konstituování samostatné židovské obce. Takovou obec však často zakládá jen malá židovská komunita složená z několika usedlých rodin, natolik mohovitých, aby si nezbytné investice a také náklady na plat rabína mohla dovolit. Připustíme-li tedy, že finančních prostředků nebývalo nikdy příliš mnoho a připočtemeli k tomu i obecnou nevůli křesťanského okolí prodávat židům půdu (zejména v časech od raného středověku až zhruba do poloviny 18. století), pochopíme, že zakladatelé obce často ani lepší pozemek pro jeho příliš vysokou cenu získat nemohli. Na druhou stranu je zapotřebí přihlédnout opět také k praktickým otázkám života. V lokalitách, kde samotnému židovskému živlu (ať už z náboženských, politických anebo skutečně diskriminačních důvodů) jak vrchnost, tak i nežidovské okolí obecně anebo řemeslné cechy víceméně nepřály, neměli židé možnost se zde v klidu usadit a jejich pobyt v takových místech byl diktován ryze ekonomickými ohledy (Výkup zemědělských produktů, správa vrchnostenských statků, vinopalnictví anebo podomní obchod).40 Usazují se zde buď přechodně, v menších skupinách anebo sem pouze docházejí za obchodem. V takovýchto místech pak židovské obce vznikají buď teprve v druhé polovině 19. století, anebo nevznikly vůbec.
Výše uvedené platí pro založení hřbitova na Hluboké (jehož vlastnictví a správu po rozpadu hlubocké ŽNO převzala Židovská obec v Praze), jen z poloviny. Bylo by nepochopitelné, kdyby Marradasovská vrchnost na jedné straně židovský živel na Hluboké podporovala výstavbou židovských domků a možná i synagogy a na druhou stranu diskriminovala při zakládání hřbitova. Nicméně jeho situování do blízkosti rybníka – tedy do míst pro založení hřbitova obecně ne příliš vhodných - napovídá, že se patrně i zde hledal nezbytný kompromis.
40
PLETZER, K. Hospodářské aktivity českobudějovických židů na přelomu 15. a 16. století. In Naše dny se naplnily: Z historie Židů v jižních Čechách. PODLEŠÁK, J. (ed.), s. 8.
30
Areál židovského hřbitova v Hluboké nad Vltavou (zdroj: archiv autora) Židovský hřbitov v Hluboké nad Vltavou41 je vcelku nenápadně situován v prostoru mezi hrází Munického rybníka a silnicí č. 105 (České Budějovice – Týn nad Vltavou), poblíž benzinové čerpací stanice. Jeho kamenné, omítnuté zdi o šířce zhruba jednoho metru vymezují prostor o výměře 1300 metrů čtverečních ve tvaru víceméně pravidelného obdélníka. Okolí hřbitova se vyznačuje typickým porostem rybniční hráze, tedy zejména vzrostlými duby i mladšími vrbami. Přesto ještě i dnes po téměř sedmi dekádách od okamžiku, kdy hlubočtí židé násilně opustili své domovy i hřbitov, je patrná snaha některé stromy zachovat přinejmenším takovým způsobem, aby rámovaly obvod hřbitova. Včetně dvou stromů ponechaných u vchodu situovaného na jižní straně. Zda šlo o původní záměr uživatelů hřbitova, nebo zda k pokácení volně rostoucích dubů došlo až v poválečných letech – to listinné prameny nepotvrzují ani nevyvracejí. Pro zjištění stáří stromů – a tedy i pro definitivní rozhodnutí, kdo je na ploše hřbitova zachoval, by pomohl jedině dendrologický posudek. Hřbitov je volně přístupný, návštěvník si však musí být vědom toho, že vstupuje na místo posledního odpočinku lidí a území kulturní památky a tomu by měl přizpůsobit své jednání.
V areálu v současné době nalezneme bezmála 200 náhrobků, jejichž datace počíná okolo roku 1750 a končí téměř o dvě stě let později – poslední pohřeb byl zde
41
Souřadnice GPS: 49° 3'0.00"S; 14°25'44.80"V
31
vykonán v roce 194142, pak přišly pro židy v celé střední Evropě nepříznivé časy a již žádný z tehdy žijících hlubockých židů na tomto hřbitově místo věčného spočinutí nenašel.
Nacházejí se zde, až na výstavné romantizující rodinné hrobky a na tzv. tumbové náhrobky, všechny typy náhrobních kamenů - tzv. macev. Termín „maceva“ neuvádím ze snobismu a tedy samoúčelně.
Nejčastější typy náhrobků vyskytujících se na židovském hřbitově v Hluboké nad Vltavou43
4.4.1 ŽIDOVSKÉ POJETÍ NÁHROBKU (MACEVA) Židovská kultura zejména ve starších dobách nevnímala označení hrobu pomníkem jako klasický „náhrobní kámen“, ale jako vyzdvižení a vztyčení památky a naplnění tradičního pokynu: „I vstavil (hebrejsky jacav, macav) Jaakov znamení nad hlavu její...“.44 Ostatně původní způsob pohřbívání v ranném Izraeli (až do prvních století našeho občanského letopočtu, jak dokazují vykopávky) vypadal tak, že se nebožtík uložil do jeskyně, kde se ostatky ponechaly v jakémsi žlabu či kamenné vaně po dobu zhruba jednoho roku rozložit a pak se do menších schránek (ossarií) ukládaly pouze kosti. Proto ta péče praotce Abrahama, aby dědičně získal jeskyni Machpela: „A poroučeje jim, řekl … pochovejte mne s otci mými v jeskyni té, kteráž jest na poli Machpela … tam pochovali Abrahama a Sáru, tam pochovali Izáka a Rivku, tak
42
Srov. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě, s. 68. Zdroj obr.: FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě. 44 Gn 35:20 43
32
jsem také pochoval Liu.“45 Proto onen biblický obrat „kost kostí mých“, proto starost praotce Jaakova o osud jeho kostí a stejně tak i poručení Josefovo o tom, aby židovský národ vynesl jeho kosti, až konečně ve slávě vyjdou z Egypta. Mimochodem u praotce Jaakova a jeho poručení se můžeme na okamžik zastavit. Zdá se tedy, že ve starověku byl náhrobní kámen (maceva) vlastně řešením nouzovým. V již zmíněném verši o vstavení památky nad hlavu zesnulého se totiž uvádí: „… umřelať Ráchel a pochována jest na cestě k Efrata, jenž jest Bejt-lechem. A postavil Jaakov znamení pamětné nad hrobem jejím…“46 Další důkaz o tom, že „normální“ byl pohřeb do jeskyně, a hrob „jen tak“ byl vlastně výjimečný. Samostatná židovská pohřebiště se začínají objevovat teprve v diaspoře. Pochopitelně v polovině 18. století již židé běžně pohřbívají do země a místo označují macevou, pokud na to jejich finanční prostředky stačily. Je ale historicky potvrzeno, že méně majetní si označovali místo pouze dřevěnými deskami (některé se dochovaly ve sbírkách Židovského muzea v Praze) s řezbářsky vyvedeným, anebo také jen psaným nápisem. Že takovou praxi mohli dodržovat i hlubočtí židé, zejména v počátečních dobách existence hřbitova, nelze vyloučit. O tom, že se však později na přelomu devatenáctého a dvacátého století s dalším vývojem kamenické techniky a také s rozvojem určitého dobového vkusu osvědčily i jiné způsoby dekorování pomníků (kámen bez kameníkem provedeného epitafu byl pouze doplněn o skleněnou či porcelánovou desku osazenou buď několika jednoduchými šrouby anebo mírně zahloubenou do masy původního kamene), naznačuje nález dřevené desky s poškozenou polovinou jednoduchého úmrtního sdělení bez epitafu, která podle torza nápisu patřila patrně někomu z rodiny Waldsteinů.
45 46
Gn 49:29-31 Gn 35:19
33
Fragment dřevěné destičky z roku 1867 nalezené na hlubockém židovském hřbitově s vrstvou kameniny obsahující údaje u zemřelém (zdroj: archiv autora)
Byla to právě diaspora, která si kulturu náhrobního kamene, symboliky a epigrafiky v židovském pohřebnictví vynutila. Ne každý vztyčený kámen byl totiž označením hrobu nebo jinak rituálně nezpůsobilého místa. Různé stély si vztyčovaly i jiné kultury. Zdržovat se u kultických kamenů, božišť a sloupů však znamenalo porušení pravidel, která židé v rámci oddělení k životu (tedy čistoty nejen rituální, ale i kultické) respektují. „Židovský“, tedy „kulticky nezávadný“ kámen bylo zapotřebí označit. Jak jinak než hebrejskými znaky. Původně zřejmě stačilo jen několik znaků, později se začíná objevovat první náznak epitafu (obsahující údaje o jménu a rodině zesnulého, datum úmrtí nebo pohřbu). A epitaf se posléze rozvíjí, bohatne až barokním způsobem a dosahuje někdy skutečně výkvětům liturgické poezie. Spolu s ním se také vyvíjí i dekorativnost macevy, která byla původně libovolným, pouze do jisté míry nápadným, nepřirozeným způsobem vztyčeným kamenem, tedy jakýmsi „menhirem“ anebo „smírčím křížem“. Epitaf pak na vrcholu svého vývoje dosahuje skutečně pozoruhodných kvalit, jak můžeme posoudit z jednoho z mnoha hlubockých epitafů. Zde je nutno podotknout, že předpokladem propojení umělecké stránky a epigrafiky náhrobků v rámci mé práce je existence překladů hebrejských náhrobních nápisů do českého jazyka. Díky péči provozovatelů webového serveru www.chewra.com nejen o 34
formální, ale zejména obsahovou stránku těchto artefaktů, jsou tyto překlady, spolu s hebrejskými přepisy k dispozici zájemcům zdarma na Internetu.
č. 45 - Lea Kaufman (1801) Sem uložili Leu, choť pana Meira K*p která odešla do svého světa šestého švat 5561 =o= Polež si tu přes noc, pospi tu pod jabloní Ty, čeno ctnostná ty, dobře známá v Branách lidu Bývalas čelenkou ozdoby svého chotě a nádherou každého ducha Za jabléčka tvá a tvé skutky z výhonku upřímnosti smí se tvá duše osvobodit bez strachu těch, co sestupují do nicoty a zapuzení. Tví potomci, výstřelkové tvoji, hořce oplakávají tě v skrytu duše A kvůli tvému odchodu bezmála ztrácejí ducha, neboť všechna srdce, která v tebe tolik doufala, usvadla ... Nyní však již pouze odpočívej, až do okamžiku jitřního rozbřesku, kdy se postavíš ke svému údělu ===== transkripce heb. pijutu ====== Lini po ha-lajla, šichvi tachat tapuach at ešet chajil, at nidaat ba-šearim hajita iteret bajalech we-jikarat kol ruach tachat dudajich u-maasajich matej ješarim nafšech targija mi-vli baej šoa u-meduach ceecajich elajich be-mar tivake nafšam be-mistarim be-zot jašuvu rucham, ki nafla libam bach batuach ha-boker or u-la-goralech az taamod tanuach ==========================oo
35
Nádherný, kultivovaný epitaf, se sofistikovanými narážkami na jméno zesnulé a její biblickou jmenovkyni. Na příběh, kdy biblická Lea mění se sestrou Rachel za jabléčka (svého syna Reubena) právo strávit noc milostnou s manželem Jicchakem, zároveň však jsou těmito jabléčky dobré skutky zesnulé.47 Zajímavá je i narážka na to, že zesnulá paní Lea se nemusí (pro své skutky a zásluhy) obávat velké prázdnoty a zapuzení (tyto aluze trestu se v epitafech běžně příliš neobjevují). Zajímavě
komponovaný je i
závěrečný verš eulogie - patrně kvůli kryptogramu - je komponován do podoby : Lea – tanceva.48
4.4.2 VYTVOŘENÍ SCHÉMATU HŘBITOVA
Podkapitola vychází z poznatků získaných prací v terénu, nezbytných pro další laborování s popisem konkrétních náhrobků. Tato část pro mě byla obzvláště zajímavá a přínosná. Průzkum této památky probíhal na jaře roku 2012. Schéma hřbitova je součástí příloh této práce.
Před samotnou dokumentací hřbitova jako stavebně-historické památky jsem si vytkl několik fází průzkumu:
1) Zjištění současného stavu památky 2) Měření v terénu a zhotovení schématu 3) Fotografická dokumentace náhrobků
ad 1) Zjištění současného stavu památky
Kromě obvodové zdi, která se nachází v dobrém stavu, oddělují hřbitov od okolního světa původní kovová vrata.
47 48
Gn 30:14-16 Tento a každý další uvedený epitaf a jeho jazykový rozbor pochází a je dostupný z: http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=6
36
Lícem k zemi leží pouze dva poemancipační (haskalové) náhrobky (č. 140, 152 – viz schéma v příloze), všechny ostatní jsou znovu vztyčeny. Leží zde také dva fragmenty náhrobků ze starší části hřbitova, u nichž ovšem nelze určit původní umístění. Lze se také domnívat, že při některé z rekonstrukcí došlo k umístění kamenných náhrobků na místo, kde se původně nenacházely. Areál hřbitova není příliš navštěvován. Po násilném zániku židovské komunity už zde není potomků, kteří by přišli uctít památku svých předků. Většině kolemjdoucích stačí nahlédnout přes nevysokou zídku. Pro zdejší umělecky hodnotné náhrobky je proto v současnosti největším nepřítelem břečťanový porost, ve zvýšené vlhkosti se následkem toho daří mechům. Na první pohled je patrné, že tu přibližně před šesti měsíci proběhla údržba zeleně. I z toho důvodu považuji stav památky za velmi dobrý. Naposledy byl hřbitov rekonstruován v roce 1993 zásluhou Nadace pro rozkvět kulturního dědictví. 49
ad 2) Měření v terénu a zhotovení schématu
Důležitým předpokladem další práci je vytvoření schématu hřbitova. Pro dokumentaci jednotlivých náhrobků bylo nezbytné vytvořit plánek areálu a všechny stély do něj zanést.
Zvolil jsem postup práce s měřícím pásmem. Nejprve bylo nutné vytyčit hranice pozemku hřbitova. Severní zeď, ve které se nachází vstup do areálu, je rovnoběžná se zdí jižní, což mi značně ulehčilo vyměřování. Kolmo od vstupu směrem k severní zdi prochází cesta. Pomocí kolmic, kladených v průběhu cesty, jsem následně vyměřil průběh bočních zdí hřbitova. Po této fázi měření bylo nutné zanést do mapy areálu základní orientační body. Velkou pomocí mi byla pěšina, která tvoří osu celého areálu a zároveň je kolmá na severní a jižní zeď. Jako orientační body mi posloužily místní vzrostlé duby, kterých se na místě nachází šestnáct. 49
Srov. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká. s. 156.
37
Tyto stromy jsem do plánu zanesl nejdříve, později mi pomohly ke snadnější orientaci mezi nepravidelně kladenými řadami náhrobků ve starší, původní části hřbitova, kde bylo nutné nejprve vytyčit směr kladení jednotlivých řad. Pochopitelně, vzhledem ke stáří památky nejsou tyto řady uspořádány pravidelně. Liší se od sebe délkou řady, počtem v ní stojících stél a úhlem, který svírají s cestou, tedy osou areálu. Proto bylo nezbytné každou řadu ve starší části hřbitova vyměřit zvlášť, aby ve schématu vyniklo jedinečné kladení náhrobků a plánek tak co nejvíce zobrazoval skutečnou situaci v místě průzkumu. Po zakreslení pomocných řad, kterých jsem pro svou práci určil šestnáct, přišla řada na přesnou lokalizaci jednotlivých náhrobků. Pro zvolené měřítko mapy 1 : 200 je dostačující přesností pro zanesení náhrobku do plánku a následnou snadnou orientaci v něm ± 0,25 m. V novější části hřbitova, která je stavebně organizována již v duchu židovského osvícenského hnutí, haskaly, jsou řady náhrobků vedeny vždy v přímce mezi cestou a východní zdí, a to kolmo k cestě, která odděluje starší část hřbitova od zmíněné novější. Proto zde bylo zakreslování hrobových míst mnohem jednodušší.
Další fáze tvorby schématu spočívala v očíslování náhrobků v nově vznikajícím plánu. Na první pohled je zřejmé, že se nejstarší náhrobky na tomto hřbitově nacházejí v levé části hřbitova poblíž vstupu do areálu. Číslování jsem tedy započal zde a provedl jsem ho formou arabských číslic. Číslem jsem opatřil každý stojící náhrobek a dva náhrobky ležící, jelikož bylo evidentní, odkud pocházejí. Tímto jsem dospěl k číslu 183. Čísly jsem neopatřil pouze dva kamenné podstavce bez náhrobků, dva fragmenty stél opřené o strom a evidentní hrobová místa bez jakéhokoli označení, jelikož tyto objekty nejsou předmětem mého výzkumu. Pro přehlednost a jednoznačnost zaznamenaných údajů jsem takto vzniklý plánek opatřil údaji o měřítku mapy a orientaci vůči světovým stranám a doplnil vysvětlivky ke značkám, které jsem na mapě použil.
ad 3) Fotografická dokumentace náhrobků
Ve chvíli, kdy jsem měl k dispozici přesný plán areálu hřbitova, mohl jsem přistoupit k fotografické dokumentaci jednotlivých náhrobků. Postupoval jsem podle čísel od nejnižšího, tedy chronologicky. Během fotografování jsem se více zaměřil na 38
umělecky propracovanější objekty, u kterých jsem navíc detailně snímal jejich jednotlivé prvky kamenické výzdoby – zejména náznaky architektonických prvků – sloupů, volut, dále pak tradiční židovskou funerální symboliku a v neposlední řadě i hebrejské nápisy, jejichž český překlad jsem z důvodu snahy vytvořit ucelenější výpověď o této historické památce, zařadil do mé diplomové práce.
4.4.3 SYMBOLIKA NÁHROBKŮ Symboliku židovských náhrobků lze obecně rozdělit do čtyř skupin:
a)
symboly znázorňující funkci zesnulého v rámci komunity, tedy jeho postavení a úkoly, které zastával v liturgickém životě židovského spolku.. Koheni – Symbolizují je vztažené žehnající dlaně během modlitby či spíše požehnání, tzv. duchanu, při němž citovali biblický verš: „Požehnejž tobě Hospodin a ostříhejž tebe. osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď ti milostiv. Obratiž Hospodin tvář svou k tobě a dejž ti pokoj.“50 Najdeme je většinou spojeny s civilními jmény Kohn, Kahn, Kohner anebo Katz (onomatopoie hebrejské zkratky K*c – kohen cedek), což ale nemusí být pravidlem. Na druhou stranu zdaleka ne všichni Kohnové se věnovali pouze kariéře duchovního.51 Dokladem toho je například náhrobek pana Josefa Kohna – lékaře a chirurga v Budějovicích. Kohenské ruce na hlubockém hřbitově patří panu Ignazi Neyerovi.
č. 159 – Ignaz Neyer (1912) Vysoká stéla z černé leštěné žuly, nahoře zakončená do špičky. Kamenické zpracování vyniká secesními prvky rostlinného a ornamentálního typu zvýrazňující 50 51
Nu 6:23-26 Srov. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; činnosti spojené s fungováním židovských obcí v diaspoře. Maskil, 2009, č. 4, s. 4-5.
39
jméno zesnulého. Vhodně zvolené písmo secesního charakteru výborně koresponduje s ornamenty i tvarem náhrobku a tvoří velmi zdařilý celek. Navíc je ornamentem ozvláštněna část textu v hebrejštině. Jedná se o jediný zobrazený motiv kohenských rukou na hřbitově, velmi zdařile zpracovaný. V dolní části stély ponechán prostor pro další epitaf, zůstal již nevyužit.
Detail náhrobku č. 159 (zdroj: archiv autora) Č. 89 – Josef (Chajim) Kohn – chirurg (1863)
Výtvarně nijak výjimečný náhrobník, v podstatě jen klasická oblouková maceva, doplněná i dvěma řádky v latince.
Bez výtvarných symbolů, písmo textu je
zatesáváné dovnitř do masy kamene – s největší pravděpodobností byl použit polychrom. Lékař, kohen a navíc původem z Kardašovy Řečice; to vše (spolu s dikcí epitafu – „pomáhal ochotně, bez jediné vrásky nelibosti na čele..“) naznačuje, že pan Josef Kohn byl konkrétně pro hlubockou obec váženým členem i člověkem. Protože jinak bývalo zvykem pohřbívat v místě původu spolu s ostatními příslušníky rodiny. Náhrobek také dokazuje, že k roku 1863 ještě židé do Budějovic nesměli. (Tamní hřbitov založen teprve 1866, synagoga 1888)
Kryptogram - Chajim, kultivovaný
epitaf.
Nemocným a zraněným, kteří se u něj natlačili pomáhal bez jediné vrásky na čele. Proto je jeho odměna na nebesích mnohonásobná 40
a zde si odpočine pouze úctyhodná tělesná schránka zručného a zkušeného lékaře rav Chajima, syna rav Davida Kohn z Kardašovy Řečice
Náhrobek č. 89 (zdroj: archiv autora) Levité – stručně řečeno byli chrámovými pomocníky kohenů – asistovali v chrámu kněžím a starali se o všechny náležitosti týkající se provozu Svatyně. Jednou z povinností levitů bylo asistovat kohenům při rituální očistě rukou. Takto se do symboliky židovských náhrobků dostávají nejrůznější podoby tzv. levitské soupravy – tj. džbánu na vodu a nádoby do které stékala očistná voda. Na Hluboké se setkáváme s tímto symbolem ve dvou případech. Zaměříme-li se na překlad do češtiny, zjistíme, že epitaf zesnulého v těchto případech vykazuje velice slavnostní a obdivný tón.52
č. 32 – Lewi (Segal) (1772) Bohatý a výpravný náhrobek s mohutným symbolem levitské soupravy zakončený obloukem. Nápis ohraničují dva sloupy, tvořené rozkvétajícími květinami (bylinami), pozvolna přecházející do koruny náhrobku, kde ornament pokračuje (zřejmě narážka na vzkříšení). Stejný motiv rostliny vidíme i v samotném levitském džbánu. 52
Srov. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; činnosti spojené s fungováním židovských obcí v diaspoře. Maskil, 2009, č. 4, s. 5.
41
Náhrobek č. 32 (zdroj: archiv autora) č. 36 – neznámé jméno (1772) Náhrobek je částečně poznamenán erozí, přesto je výtvarně velmi cenný. Nápis z obou stran lemují tordované sloupy nesoucí štít. V něm je zobrazena levitská nádoba, štít je po stranách zakončen dovnitř vinutými nestlačenými volutami. Pod štítovou římsou je možno tušit náznak parochetu53. Náhrobek je opatřen vysoce reliéfním písmem.
Detail naivní (nepochopené) voluty na náhrobku č. 36 (zdroj: archiv autora)
53
Parochet – bohatě vyšívaný závěs zdobící svatostánek v synagoze
PAVLINCOVÁ, H. a kol. Slovník Judaismus, křesťanství, islám. s. 81.
42
Obřezavač byl dalším z vážených a důležitých členů společenství. Motivy obřízkového nože se na hebrejských náhrobcích v Čechách a na Moravě jen velice vzácně, na Hluboké se s ním nesetkáme.54 Nicméně dva epitafy rovněž poměrně výstavných náhrobků tuto skutečnost pyšně zmiňují. Jedním z nich je č. 55, jehož symbolice a výtvarnému zpracování se věnuji v této práci jinde. V této chvíli se jen podívejme na epitaf – jako na doklad toho, že jak dekor a symbol, tak i samotný text je dekorativním symbolem, který v náznacích eulogizuje zásluhy jedince pro celou komunitu. Jedná se navíc o jednoho z členů rodiny Kauders – o které činí historickou zmínku dokonce i Hugo Gold.
č. 55 - Jicchak Kauder (1810) Jiskru života vydechl druhého dne po sobotě, dne 3. ijar 5570 (1810), téhož dne byl pohřben a zde tedy leží ten skromný mezi vznešenými , jenž kráčíval cestami Laskavosti, uváděl do lůna Smlouvy a obřezával miláčky Panovníka, a pilně se zabýval, aby konal a naplňoval tóru, dražší mu nad všechny perly. Znával také jak uvítat a uctít Vznešeného písněmi modliteb, a svůj majetek bohatě rozdával na potřeby charity a milosrdenství (gmilut chasadim). Ve svém milosrdenství (cidkato) vytrval až do chvíle, kdy byl povolán na Výsosti.... =o= Epitaf vytváří v obkročných řádcích (plných řádcích) kryptogram Jišajahu a z jeho textu chápeme, že máme tu čest s hlubockým obřezavačem, chazanem a učitelem Nauky. Rodina Kauder je jednou z několika původních, na Hluboké po generace 54
Srov. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; činnosti spojené s fungováním židovských obcí v diaspoře. Maskil, 2009, č. 5, s.4.
43
usazených rodin (Kauder, Ziegler, Sachs);
Další synagogální funkce spojené s judaismem mají také své symboly a znaky, jak uvádí dr. Steinová ve své studii zpracované pro časopis Maskil. Opisovači neboli sofer, mívají na svých náhrobcích víceznačné symboly, zpravidla svitky Zákona, někdy také knihy anebo knižní police (ty také mohou znamenat pouze studovaného, učeného člověka), dále také pero, perořízek, svícen. 55 Žádný z těchto úzce profesních symbolů se v souboru hlubockých macev nevyskytuje. Tzv. košerák jednak předpisově porážel dobytek pro židovskou kuchyni a zpravidla se ujímal i funkce dohlížitele nad „košerovostí“ židovského života. Jeho symbolem je dlouhý „košerácký“ nůž. Také tento symbol je v Čechách a na Moravě velice vzácný. O charitu a podporu sociálně slabších se v židovské komunitě starala celá řada organizací. K nejznámějším patřila např. tzv. Chevra kadiša. Její existenci potvrzují jak některé hlubocké epitafy, tak i Hugo Gold. Úkolem těchto organizací je shromažďovat potřebné zdroje a prostředky, hospodařit s nimi a vytvářet zdroje nové. Do jejich pokladny však přispívají všichni členové obce. Být pověřen funkcí správce charitativní pokladny znamenalo nejspíše tak neuvěřitelnou poctu, že není divu, že se symbol kasičky objevuje i na náhrobcích.56 Na Hluboké se setkáváme pouze s několikerou zmínkou o správcích pokladny.
b) symboly s hlubší biblickou symbolikou (stromy, svíce, sloupy, rostlinné motivy, koruny Strom v judaismu je především symbolem tóry a moudrosti v ní obsažené. Neboť stojí psáno: „Stromem života jest těm, kteříž jí dosahují.“57 Zároveň může být i symbolem spravedlivého života, neboť v Zákoně stojí: „Spravedliví jako ratolest vzkvetnou a ovoce spravedlivého jest strom života…“
58
;Spravedlivý jako palma
55
Srov. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; činnosti spojené s fungováním židovských obcí v diaspoře. Maskil, 2009, č. 5, s. 4-5.
56
Srov. Tamtéž, s. 5.
57
Př 3:18 Př 11:28-30
58
44
pokvete59; Jako strom štípený při tekutých vodách jest ten, kdo chodí po stezkách Hospodinových a v Zákoně Jeho jest libost jeho.“60
Rostlinné motivy rovněž nejsou pouze dekorativní, ale mají i duchovní rozměr. Květ, výhonek, ratolest, tedy jakýkoliv rostlinný motiv – to vše vyjadřuje naději na vzkříšení a zároveň pomíjivost lidského bytí. Teprve později, v poemancipační době, se pevná vazba na funerální symboliku vytrácí a rostlinný motiv přebírá víceméně dekorační funkci. 61 Na Hluboké je zastoupen v mnoha varietách a na velkém počtu náhrobků. č. 95 - ? Lederer (1870) Náhrobek středních proporcí s dekorativním písmem zahloubeným do kamene. Rostlinný motiv nacházíme v horní části, tedy koruně náhrobku, okolo tradiční uvozovací zkratky P. N. Cenným náhrobkem z něj činí zejména do dnešní doby zachovaná polychromie nápisu, a to v barvě černé a červené. Tato technika zvýraznění a výtvarného ozvláštnění vytesaných nápisů významně napomáhala čitelnosti vytesaných sdělení a v minulosti byla hojně používána. Po uplynutí mnoha desítek let je však dochovaná polychromie opravdu raritou.
Náhrobek č. 95 s polychromovaným nápisem (zdroj: archiv autora)
59
Žalm 92:3 Žalm 1:2-3 61 STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; motivy zármutku a skonu. Maskil, 2009, č. 11, s.4. 60
45
č. 96 – Karoline ? (aus Budweis) Mohutný náhrobek zakončený lomeným obloukem, do něhož je vložen další prvek navozující dojem gotiky, trojlist. Celá stéla je ohraničena obrubou vystupující z jednoduše členěné plochy. Ve vrchní části trojlistu je umístěn motiv květiny typický pro náhrobky určené ženám. Na stéle nalézáme nápisy jak v němčině, tak v hebrejštině, z důvodu jemného kamenického rukopisu jsou jednotlivé znaky po tak dlouhé době velmi špatně čitelné.
Detail gotizujícího náhrobku č. 96 se symbolem květiny (zdroj: archiv autora) č. 98 - ? Jung Náhrobek téměř obdélníkového tvaru se zakončením do velmi mírného oblouku. Z oblasti přechodu do oblouku vycházejí směrem k centru koruny dva lineární rostlinné motivy doplněné na každé straně kruhovým symbolem znázorňujícím rozkrojené granátové jablko.
Detail náhrobku č. 98 (zdroj: archiv autora) 46
č.156 – Philipp Stein, Regina Stein (1910) Mohutná stéla z leštěné žuly zhotovená v roce 1910 je typickým příkladem ryze secesního ztvárnění náhrobku. Kámen, který byl nejspíše poškozen při devastaci hřbitova za druhé světové války či během let následujících, vrcholí obráceným obloukem a připomíná tvar některých secesních šambrán. Písmo je velice dekorativní, u každého písmene lze spatřit slabé i silné „tahy“. Bezesporu se jedná o jeden z honosných náhrobků poemancipační doby. V horní části lemuje boky náhrobku ornamentální secesní motiv.
Poškozený náhrobek č.156 (zdroj: archiv autora) č.161 – Jakob Huller (1912) Běžná stéla středních proporcí z leštěné žuly je příkladem jednoduchého typu haskalového náhrobku, bohatost její kamenické výzdoby však předčí i některé macevy větších rozměrů. Oproti macevě č. 156 je provedení písma, hlavně hebrejského epitafu velmi uvolněné, střídají se typy i velikost písma, a to i v rámci jednoho řádku. Kámen proto působí méně patetickým dojmem, než je tomu u většiny náhrobků ze stejného období (důvodem by mohl být fakt, že zemřelému bylo devadesát let, dožil se tedy věku, kdy odchod člověka není něčím nečekaným a proto kámen nepůsobí příliš pateticky, ale spíše jako dobrá vzpomínka na člověka, kterému bylo dopřáno pobýt na tomto světě rovných devět dekád). Jméno zesnulého je „orámováno“ lineárními a florálními prvky na první pohled připomínající tvar domovního štítu, dokonce s naznačením volut. Tento způsob 47
zpracování secesních prvků není zcela běžný a lze se jen dohadovat, zda tato reminiscence architektury je autorovým záměrem, či „pouze“ fantazií diváka.
Detail kamenické výzdoby náhrobku č. 161 (zdroj: archiv autora) č.163 – Agnes Schwarzkopf (1914) Po stylové stránce nejpropracovanější náhrobek na hlubockém hřbitově. Stéla sestává ze dvou částí nasazených na sebe, spodní konické a horní, předsazené, v podobě plného oblouku, jehož paty se pozvolna sbíhají. Výzdobu horní části tvoří bohatě rozkvetlá „květina života“ s velkým množstvím detailů. V místě zaoblení nacházíme, pro tuto dobu netypické, voluty, vinuté směrem dovnitř, pod nimi pro funerální tématiku neobvyklé „mořské vlny“.
Detail náhrobku č. 163 (zdroj: archiv autora)
48
Další „podskupinou“ rostlinných symbolů jsou jednotlivé plody (piniová šištice, hrozen, granátové jablko v řezu apod.). Vinný hrozen je vlastně cosi jako „erbovní symbol“ judaismu. U „vinného štěpu“ se budou radovat všichni, až nastane čas mesiáše.
Vinný hrozen je na Hluboké zastoupen několikrát a jako by jen potvrzoval výše uvedené. Setkáváme se s ním zde na nejvýstavnějších macevách velikých učenců a významných synů hlubocké obce židovské. Většinou je zobrazen jako centrální a vrcholový dekorativní prvek v koruně již beztak velice výstavných náhrobků – většinou opatřených náznakem sloupů, volutami, třásněmi a bohatým epitafem. č. 55 – Kauder (Pores) (1810) Jeden z náhrobků tesaných do podoby aron ha-kodeš, tedy synagogální schrány na tóru, navíc se symbolem hroznu značícím Zemi zaslíbenou, tedy Izrael, se nachází ve starší části hlubockého hřbitova. Hluboce religiozní a řemeslnicky výtečně provedená maceva je vzhledem ke svému stáří velmi zachovalá, což je podmíněno kvalitou použitého materiálu. Vysoce reliéfně provedené architektonické prvky tordovaných dříků s náznakem patek i plintů, hlavic i abaků, nesoucí štít s vně točenými volutami ve kterém se nachází již zmíněný hrozen. Nechybí ani detailní provedení řásnění závěsu, neboli parochetu.
Náhrobek č. 55 (zdroj: archiv autora) Granátové jablko - Tento symbol potkáváme na zdejších náhrobcích také – jednak jako ozdobný prvek některých sloupů na výše zmíněných portálových macevách, 49
a také ve zjednodušené formě jakoby v řezu na macevách tzv. „jihočeského typu“. (pozn.: toto označení není, jen tím chci naznačit, že se totožný typ kamenické práce neboli kamenický rukopis vyskytuje v regionu od Čkyně a Volyně, přes Jindřichův Hradec, pochopitelně i Koloděje a Hlubokou až do Strakonic a Milevska velice hojně.)
Detail rozkrojeného granátového jablka na macevě „jihočeského“ typu (zdroj: archiv autora) Svíce (svícen) je dalším symbolem, který je věřícímu židu naprosto srozumitelný, jelikož stojí psáno: „Svíce nohám mým jest slovo tvé…“62 a také: „Duše člověka je svíce Hospodinova.“63 Tedy opět symbolika lidského života a symbolika Zákonů života tj. tóry. Koruna – symbolika koruny – jako vrcholu moudra a ambic člověka, kdy „koruna moudrosti“ korunuje veškeré snahy všech, kdo touží po oněch nižších korunách, anebo dokonce i pro ty, kdo nedosáhli ani jedné ze tří (koruny kněžství, koruny moudrosti anebo koruny světské moci – duchovna, duševna a kariéry) je tu stále „koruna dobrého jména“, kterou lze získat tím, že jedinec bude podle své míry a intelektu studovat požadavky tóry a tím humanizovat sebe i své okolí.
62 63
Žalm 119/105 Př 20:27
50
c) Dále jejich další transformace a výtvarný vývoj, často již se ztrátou původní biblické výpovědi (dekorativní P.N., mušle, voluty apod.) Sem patří i tzv. erbovní symbolika jednotlivých rodin (Beer, Fuks, Adler a spol.) Právě na naivních orlech, medvědech a lištičkách všech Baerů, Fuksů a Adlerů můžeme doložit ono postupné míšené doby moderní se starší tradicí. Na hřbitově v Hluboké nad Vltavou však bohužel rodinnou symboliku nenalézáme. Nejblíže je k vidění tato symbolika na slovutnějším hřbitově v Kolodějích nad Lužnicí.
Detail dekorativního P.N. (tradiční uvození) charakteristický pro náhrobky na hlubockém hřbitově (zdroj: archiv autora)
Stejně tak se dopracováváme k naivním květináčům (zpravidla na ženských hrobech) anebo vyloženě dekorativním růžicím, volutám, mušlovým tvarům, rostlinným dekorům apod.
č. 41
Detail symbolu mušle (zdroj: archiv autora)
51
Příklady nestlačených volut zdroj u náhrobků č. 45 a 46 (zdroj: archiv autora)
c)
Symboly novodobé. Dobově spadají do druhé polovině 19. století a zcela
zřetelně dosvědčují, jak se judaismus opustivší ghetto velice rychle učí od svého (přinejmenším formálně) rovnocenného prostředí. Sem lze zařadit většinu manýristicky zpracovaných náhrobků, pseudo-gotiku, náhrobky s více či méně zdařilými architektonickými novotvary. S nástupem secese se její vliv dostává i na leštěný mramor a žulu židovských náhrobků a to nejen do „kamenického rukopisu“ nebo chcete-li do hebrejské „typografie“ ale i do ikonografie (levitské soupravy apod.) a do samotného dekoru. Kuriozní je v tomto smyslu například náhrobek, jehož boky zdobí stylizovaná secesní svastika. Druhým charakteristickým rysem haskalového období je rezignace na zákaz „zobrazování“. Žijeme ve světě technické revoluce, přišla mezi nás fotografie a tak se většina haskalových obelisků pyšní (anebo pyšnila, protože porcelán je v mrazu velice křehoučký) také porcelánovými fotografiemi zesnulých. Na druhou stranu se osvícenecká doba (*haskala) navzdory své „projasněnosti“ nedokázala docela spolehlivě vyrovnat i s určitou provinčností, a tak se na náhrobcích můžeme setkat s velkým množstvím „zlomenin“. Zlomené růže, zlomené svíce, zlomené stromy ale také např. zlomené makovice. S novu probuzeným zájmem o antiku (respektive o romantismus) najdeme také antikizující popelnice se smutečním flórem.
52
Jeden ze dvou případů zobrazení nepříliš používaného motivu svastiky – symbolu slunce na náhrobku č. 111 (zdroj: archiv autora) Dvacáté století přineslo to, co s sebou přineslo. Dnešní židé řeší poněkud jiné problémy, než tradici funerální symboliky, a tak na těch několika mála „živých“ židovských hřbitovech začínáme postupně objevovat i urny a urnová oddělení, znovu se objevují i architektonické ambice anebo jen „vyhraněnému rodinnému vkusu“ patřičně odpovídající formy a tvary. Hlubocký hřbitov je osazen ve své starší části klasickými obloukovými výjimečně i trojúhelníkovými deskami, pozoruhodný je v tomto ohledu náhrobek č. 013 (viz příloha), který je jako dvojkřídlý oltář (desky zákona) koncipován záměrně – tedy se zřetelným výtvarným záměrem a jasnou narážkou na patřičný symbol, protože nápis na něm je dedikován pouze jedinému zesnulému nikoli dvěma osobám, jak bychom předpokládali a jak se také často stává u tzv. dvojhrou - jediné desky obsahující však údaje o dvou zesnulých. Tyto typy náhrobků nacházíme zejména v nejstarší levé části hřbitova bezprostředně za vstupní branou. S ekonomickým rozvojem obce a také rozvojem kamenického řemesla a dobového vkusu na sklonku osmnáctého a v průběhu celého devatenáctého století vyvíjí i dekor a zpracování hlubockých macev.
Náhrobek č. 13 ve tvaru Mojžíšova desatera (zdroj: archiv autora) 53
Z nich přinejmenším zhruba dvacet v této části představuje skutečně unikátní projevy kamenické práce, ale i hebrejské epigrafiky. Ve všech případech se jedná o zasloužilé syny židovské obce hlubocké, velké učence, rabíny anebo předsedy židovské náboženské obce a také donátory anebo zakladatele charitativních fondů. Na většině z nich se setkáváme s výtvarnými aluzemi (odkazy s hlubším podtextem) na Jeruzalémský chrám a jeho Svatyni svatých – tj. motivy sloupů, zároveň ale také stromu neboli „dřeva“ života dekorované po celé své délce rostlinnými motivy a zakončené stylizovanými granátovými jablky. V koruně macevy nechybí některý další centrální symbol, buď vinný hrozen jako obecný znak lidu Izraele anebo přímo znamení naznačující synagogální funkci zesnulého – v našem případě se jedná o dvojí výskyt levitské soupravy; koruny macev - často dekorované ještě dalším florálním motivem anebo volutami, na své spodní části – v místech, kde se otevírá vlastní prostor pro epilog a eulogie zesnulého oddělené náznaky třásní a třepení – symbol chrámové opony. Shodou okolností takto dekorované macevy zároveň upomínají na artefakt, který židé znali ze své každodenní anebo přinejmenším šabatové praxe – totiž slavnostně dekorovaný svitek tóry vynášený během bohoslužeb z aron ha-kodeš, aby byly rozvinuty a aby se z nich – jako neodmyslitelná součást židovské liturgie – četlo před celým shromážděním. Naplnění pokynu, aby tóra zůstávala stále živá a nikdy neopouštěla ústa ani srdce lidu. Pergamenový svitek tóry je také navinut na dvou dřevěných „sloupech“, chráněn pláštíkem z často bohatě vyšívaného sametu a celý svitek je pak dekorován stříbrnými doplňky – rimonim (stylizovanými granátovými jablky) a ozdobnou korunou.
Vedle jistě dekorativního a votivního účelu (dobrovolné dary obci a rituálním účelům spojené často s osobními prosbami za uzdravení, štastné studium synů, zdařilé zásnuby dětí atp.) se i v tomto smyslu setkává s trvalým prolínáním biblické symboliky. Rimonim – jak je můžeme najít ve sbírkách synagogálního stříbra v Pražském židovském muzeu jsou téměř vždy opatřeny zvonečky. Při vynášení a ukládání tóry tedy pocinkávají a dodávají rituálu další zdvojený význam. Stejný předpis – opatřit lem roucha velekněze „granátovými jablky a také zvonečky“ čteme přímo v ustanoveních tóry jako závazný předpis pro nejvyšší liturgii, kdy v Den smíření (Jom kippurim) vcházel velekněz za Chrámovou oponu, aby tam smířil sebe i veškerý vesmír za vše, co se v uplynulém roce ve vztahu nebesa - člověk pokazilo. Důvodem bylo, aby lid 54
shromážděný venku a tedy vně chrámové opony, stále mohl slyšet, že velekněz koná patřičné služby a že se „nebesa nehněvají“ a zástupce židovské komunity neusmrtila.
Písmo a kryptogram se stávají dekorativním prvkem samy o sobě. Opět se není čemu divit. Biblický zákaz zobrazování, který vychází z pokynu: „Neučiníš sobě modly ani rytiny, ani jakékoli zobrazení, aby ses jim klaněl“64, který mimo jiné zasáhl i křesťanský svět známým obdobím ikonoklasmu – byl v židovství důsledně respektován. Což pak vedlo k tomu, že dekorativní výzdoba synagog se opírala o kaligrafii. Jejich stěny bývaly vyzdobeny texty ze žalmů a také důležitými pasážemi liturgie. Kamenická „typografie“ na hlubockém hřbitově věrně odpovídá době, kdy byly náhrobky tesány. Zůstává tak věrna nejen tradici (mnoho slov netřeba, důležité jsou skutky), tak zejména vývoji samotné kamenické techniky. Čím hlouběji do minulosti, tím jednodušší a také větší znaky, čím blíže k současnosti, tím dekorativnější způsob zpracování nejen celého náhrobku, ale i písma.
Kryptogram neboli akrostich zvýrazňuje hebrejské synagogální jméno zesnulého přímo v textu epitafu. Pod pojmem synagogální jméno rozumějme jméno, kterým byl dotyčný volán v synagoze k tóře anebo se podepisoval na listiny a právní dokumenty závazné a platné mimo rámec civilního vrchnostenského práva přímo uvnitř v židovské komunitě.
Jméno se skrývá zpravidla do počátečních znaků epitafu, výjimečně také do různých narážek, u vysoce prokomponovaných epitafů v období baroka pak dokonce první slova (například biblických veršů) v jednotlivém řádku předávají zároveň informace o zesnulém, jeho titulech a celé rodině.
Požadavek koncipovat epitaf pro potřeby akronymu klade také vyšší nároky na jeho skladbu a tak se pak celý náhrobek – textově i výtvarně stává zvláštním kaligraficko-myšlenkovým artefaktem. Některé epitafy s kryptogramem uvádím v příloze.
64
Ex 20:4
55
4.4.4 ROZŠÍŘENÍ HŘBITOVA
Ze starého pražského hřbitova, kde k této praxi skutečně doložitelně docházelo, se traduje jaká neprávem rozšířená představa, že židé v dobách náboženského a ekonomického útlaku nedostávali povolení rozšiřovat svá pohřebiště a z toho důvodu byli nuceni pohřbívat ve vrstvách. Díky ní se pak tvrdí o každém hřbitově, kde i běžný návštěvník pouhým okem odhadne, že macevy jsou typologicky různorodé a že vedle evidentně barokního náhrobku je moderní z posledních dvou dekád devatenáctého století, že i tamní židé byli vystaveni stejnému útlaku a uchýlili se ke stejné praxi.
Kdyby to byla pravda, mohli bychom totéž tvrdit i o hřbitově hlubockém. Protože v již zmíněné nejstarší části vlevo blíže k bráně, takové náhrobky nalezneme. Jsou to všechny okrajové náhrobky v jednotlivých řadách (viz schéma). Nesmíme však zapomínat také na skutečnost, že židovská pohřební tradice umožňuje připohřbívat do „rodinných“ hrobů (ob jednu nejlépe ob dvě generace). Zde platí pravidlo, kdo by si nemohl lehnout k příbuznému za živa, aby to nevyvolalo pohoršení, nemohl být uložen ani po smrti – tedy ne vnučka k dědečkovi, ale vnuk ano. Děti k rodičům a kdokoli k praprarodičům, protože židé se jako společenství – ovšem cudné a oddělené – vnímají nejen během života, ale i po smrti.
Na druhou stranu výskyt modernějších hrobů z doby pozdější většinou výhradně v okrajových partiích celé levé části hřbitova naznačuje, že zhruba okolo roku 1870 mohl být původní – na šířku poloviční pohřebiště – již víceméně zaplněno a že se ještě před rozšířením hřbitova začalo využívat i volné hrobové prsti v nejstarší části. Spoehlivé písemné prameny včetně katastrálních map žel chybí, a tak dnes nejsme schopni spolehlivě doložit, zda k rozšíření hřbitova na sklonku devatenáctého století skutečně došlo.
Je to sice velice pravděpodobné, ať už k všeobecně panující změně k židovskému živlu v myšlení Evropy i Rakousko-Uherska, a také z toho, že k témuž datu (posledním dekádám devaténáctého století) se datují také pohřby významných osob obce – Steinů, Sachsů a Hullerů – jejichž epitafy naznačují, že šlo o duchovní i 56
ekonomické pilíře obce – ale v podstatě „čestná řada“ mohla být vytvořena a rezervována v pozdějších letech tak jako tak. Daleko důraznějším důkazem pro předpoklad, že k rozšíření hřbitova došlo je skutečnost, že se jakoby mění orientace náhrobků. Zatímco všechny starší vlastně až do čísla 100 jsou směřovány nápisem k severu, modernější pravá část hřbitova již důsledně otáčí text náhrobků směrem k jihu – tedy v ústrety příchozímu. Podle datací se však zasnulí stále ukládají v chronologickém pořadí od zdi směrem k centrální uličce – stejně jako v části levé. Jakoby tedy kontinuální řada mrtvých tvořila u severní zdi jakou úvrať. Třetím dokladem pro pravděpodobné rozšíření hřbitova je také skutečnost, že jeho poslední část – napravo vepředu u brány – zůstala díky genocidě evropského židovstva již neosazena. Kdyby židé na sklonku osmnáctého století již tehdy disponovali s celou dnešního plochou hřbitova, určitě by své mrtvé ukládali v kontinuálních řadách - tj. ode zdi ke zdi, tak tomu, jak dokládá i schéma hřbitova, nebylo.
4.4.5 NÁHROBKY VÝZNAMNÝCH ŽIDOVSKÝCH MECENÁŠŮ V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU A JEJICH EPITAFY Součástí většiny židovských hřbitovů je tzv. čestná řada náhrobků. Pokud při jejím procházení nalezneme vícekrát opakující příjmení, pak si můžeme být jisti, že členové této rodiny byli váženými členy komunity, a to například pro svou mecenášskou šlechetnost či úspěchy na poli obchodním, které šířily slávu nejen dotyčné rodiny, ale i celé židovské obce do širokého okolí. Také na Hluboké se s častěji opakujícími jmény v čestné řadě můžeme setkat. Od takového zjištění už je blízko k touze dozvědět se příčiny cti, které se jim dostalo i po smrti.
57
4.4.5.1 RODINA STEINŮ V historii nejčastěji zmiňovanou židovskou rodinou byla rodina Steinů. Psal se rok 1870, když v Hluboké, v části zvané Podskalí, byla Philippem Steinem zřízena továrna na sudy. Tato se záhy přestěhovala do městské části dnes zvané Sudárna, kterou bychom nalezli u vlakového nádraží ve směru do Plzně (druhé hlubocké vlakové nádraží stojí v městské části Zámostí, směrem na Prahu). Po zakladateli zdědili prosperující podnik jeho čtyři synové Wolfgang, David, Viktor a Josef. Jednalo se o jednu z nejstarších továren na sudy v českých zemích, která podle hlubocké kroniky zaměstnávala až 200 lidí, kteří se v místě těšili mezi řemeslníky velkému uznání. Mezi sortimentem podniku jsme mohli nalézt sudy na pivo, kádě pro průmysl koželužský, hutní, lihovarnický či papírenský. Továrna na sudy byla počátkem okupace jakožto židovský majetek zabavena, po osvobození vyvlastněna a zestátněna. Výroba však neustala, zejména obří (až 100 hektolitrů) kádě nacházely uplatnění v koželužním průmyslu v Číně, Mongolsku či na Srí Lance. Jako vedlejší tovar podnik produkoval dřevěné dlažební kostky, později i dřevěné parkety, které se zejména v 70. letech staly hojně používanou podlahovou krytinou v rodinných domech, stavěných v té době v Hluboké a v širokém okolí v rámci stavebního boomu, který trvá v podstatě dodnes.65
Rodina Steinů byla nejen zámožná, ale v rámci komunity patřila k důležitým členům židovské obce jak ve veřejných funkcích, tak i v rámci charity. Náhrobky manželů Wolfa a Susette Steinových nacházíme v tzv. čestné řadě hřbitova, která je na Hluboké rozpoznatelná již pouhým okem díky výstavnosti svých náhrobků a obšírnosti a literární sofistikovanosti svých epitafů. Tyto „čestné řady“ anebo výjimečná oddělení mívá až na výjimky každý židovský hřbitov. Bývá vyhrazena právě mecenášům, osobnostem, které obci prospěly anebo ji proslavily. Je i na Hluboké dobře rozpoznatelná protože viditelná a nápadná již při vstupu na hřbitov – její náhrobky a stojí na severní straně u zdi.
65
Srov. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká, s. 190-191.
58
č. 103 - Wolf Lazar Stein (Benjamin Zev) - 1869 Náhrobek je tesán do nákladnějšího druhu kamene – slivenecký vápenec, je poměrně mohutný (viz foto) s náznaky maurského stylu. Jeho dekor odpovídá dobovému kontextu, kdy zejména v druhé polovině 19. století panuje určitá stylová nomenklatura. Všechny veřejné budovy bývají stavěny ve stylu novorenesance, divadla ve stylu vídeňského neoklasicismu, nádraží opět podle určitého architektonického úzu a také tou dobou vznikající synagogy vlastně výhradně jen v tzv. “maurském stylu“. Epitaf je koncován tak, že kryptogram tvoří jak jeho počáteční tak ale také i koncové znaky. Dohromady tvoří jméno Benjamin Zev Stein. Tomu také zákonitě odpovídá i dikce epitafu - jako u každého učence tóry a váženého člena obce je na výsost poetický téměř až k patosu.
Hier ruht Wolf Lazar Stein gest. am 16. Feber 1869 – 5629 Friede Seiner Asche =o= Tento rov i kámen na něm, kámen úhelný - klenák svědectví, jsou svědectvím o předním naší židovské obce, člověku ryzího ducha, laskavého srdce, člověku milovaném svou rodinou a vážaném všemi, kdo ho znali anebo jen poznali, člověka korunovaného korunou Nauky a korunou Dobrého jména, totiž našeho učitele a rebbe Benjamin Zeva Steina =o= Na soumraku jeho pozemských let přišlo i jeho skončení a jeho životní jiskra se povznesla k nebeskému Světlu. Ti, kdo ho znali a měli možnost poznat, ho hořce oplákavají, Zavládl trpký žal, jakoby vypukl požár během svátečního veselí... Vždyť skonal ten miláček, věrný a milující pokojný klid. Šlechtic mezi ušlechtilými, rádce nuzných a ubohých. Památka na jeho milosrdné skutky nemá konce. Člověk vybraných skutků respektující Nejvyššího, 59
jenž mu z Pahorků myrhy*, pravdivých a přinášejících porozumění, úctyhodný počet let popřával, aby mohl vyučovat Jeho dítka Nauce i Pokynům a tím osvětlit jejich srdce i duše veškerým možným blahem
Honosné náhrobky W. a S. Steinových s odstupňovaným oslím hřbetem a kýlovým obloukem (zdroj: archiv autora) č. 102 - Susette (Hejcl) Stein - 1882
Hier ruht Susette Stein geborene Dub gest. im 78. Lebensjahre am 6. November 1882 Friede ihrer Asche ooo===ooo
Nacházíme se ve druhé (modernější, poemancipační) polovině hřbitova. Epitafy druhé 60
poloviny 19. století jsou mnohem květnatější, ale nezřídka je jejich text diktován spíše dobovým zvykem (módou), než skutečným vděkem příslušníků komunity. (Bylo možno si zaplatit již leccos.) I tento jev není zde na Hluboké žádnou výjimkou ve srovnání s ostatními hřbitovy a vývojem židovské komunity v Čechách a na Moravě. Faktem zůstává, že na křesťanských pohřebištích tak bohaté epitafy nenacházíme, takže láska k textu a tradici, byť modifikovaná o modernější dikce - je stále charakteristickým znakem židovského pohřebnictví. Náhrobek je tesán stejným způsobem jako maceva jejího chotě. Opět s orientalizujícími prvky. Hojné textové informace v koruně macevy a rytmizovaná eulogie v její hlavní části. Písmo je drobnější, což umožňoval jak samotný materiál sliveneckého vápence, tak i dobovému kontextu odpovídající kamenická technika.
epitaf : Vzácná a spořádaná žena, hospodyně a paní domu, všechny její skutky se vyznačovaly věrností Nebesům. Vysloužila si dobré Jméno tím, že po všechny své dny prozíravě budovala svoji domácnost a podpírala její sloupy... =ooo= /8/ Byla ozdobou a okrasou domu, /9/ b*habojná a milosrdná vůči nuzným /10/ její altruismus byl dobře znám a byl jí ke cti, /11/ dnem i nocí neúnavně usilovala o blaho svých blízkých i domácnosti. /12/ Pokoj a zase pokoj všem blízkým i vzdáleným /13/ laskavá a její rety nesly vždy jen ovoce znalosti Nauky a pravidel (nepomlouvat). /14/ Upřímnost a prozíravost všech jejích kroků miloval kdekdo. /15/ Její manžel ji může právem velebit a její dítky své matce blahořečit. /16/ Proto také byla pohřbena s velikými poctami a usedavém hořkém pláči (tanceva)
================oo Epitaf Tvoří kryptogram Hejcl Stein ...
61
4.4.5.2 ZŘIZOVATELÉ NADACÍ Jak jsem zmiňoval již v obecné části věnované židovské symbolice – prvek společné odpovědnosti za sociálně slabší je v judaismu diktován přímo biblí a dost možná stál mj. také u toho, proč byli židé v moderním věku trnem v oku majoritní společnosti pro svoje ekonomické úspěchy a lepší postavení v buržoazní společnosti – známý předsudek, že židi byli vždycky na peníze. Je však nutno si uvědomit, že základní principy finančnictví‚ například diverzifikace rizik, vytváření pojistných fondů apod. aplikuje židovská komunita zhruba o 400 let dříve než majoritní společnost. Paradoxně byl však tento předčasný přechod k finanční gramotnosti židům ve středověku „vnucen“. Zatímco společnost stavěla na lenním vlastnictví půdy a později na rozvoji cechů a řemesel, žid půdu jako výrobní prostředek vlastnit nesměl a řemeslné cechy ho mezi sebe nepřijaly. Nezbývalo mu vlastně nic jiného než vinopalnictví, obchod a lichva. Ne náhodou byla velká většina feudálních bankéřů židovského původu a vrchnost často tolerovala i to, že jsou židé i konfesně – proto se také již v raném středověku objevuje institut „servi camerae“ (tj. volně přeloženo služebníci koruny) apod.
Ovšem vedle vytvoření finančního systému, kdy se získané finanční zdroje např. z lichvy anebo obchodu jednak automaticky půjčovaly potřebnějším a ekonomicky ne tak stabilním obcím, aby tak bylo možno šířit tóru a zakládat i v nich nová náboženská učiliště, a zároveň časem, po stále častějších zkušenostech s pogromy do jiných spřátelených obcí dokonce i deponovaly – tedy vedle tohoto okolnostmi vlastně vynuceného systému diverzifikace rizik, je tu již odedávna přirozený talmudem a biblí diktovaný princip tzv. „cedakot“. Cedaka znamená doslova spravedlnost, později pak v přeneseném smyslu i dobročinnost. Komunita nese odpovědnost i za sociálně slabší, což často naznačují biblické pokyny o péči o sirotky a vdovy, a i toto biblické pravidlo bylo postupem času rozpracováno v široký filantropický systém. V tomto smyslu také hlouběji pochopíme, proč se v eulogiích zmiňuje pro nás v podstatě automatické „byl živ z výtěžku svých dlaní“ – protože toto konstatování znamená vedle běžné poctivosti především fakt, že dotyčný nebyl odkázán na pomoc komunity, nebyl svému společenství na obtíž, protože v sociální síti neuvízl. Stejně tak i narážky na „rozdávání 62
cedakot“, na podporu chudých apod.
Pozoruhodným dokladem tohoto faktu na
Hluboké je náhrobek č.13 (již výtvarně zmiňované „desky zákona“), který již k datu 1753 hovoří právě v tomto duchu: Epitaf č. 13 – Jicchak ben David (1753)
Zde je uložen ... I vyšel Jicchak v zadumání do polí aby rozdal milodary chudým. Ušlechtilý člověk , jenž chodíval vždy bezúhonně a jeho skutky byly příkladně věrné Nebesům. Jídával z výtěžku svých dlaní po všechny své dny, rav Ajzik z Hosína
Ještě daleko pozoruhodnější je v tomto ohledu náhrobek paní Ley. A to opět nejen pro jeho výtvarné zpracování, ale právě pro obsahovou stránku epitafu, který výslovně zmiňuje, že paní Malka sama z „výtěžku svých dlaní“ necahala své děti vystudovat na ješiv - náboženském učilišti. Emancipace žen před rokem 1823 (kdy paní Malka umírá) ještě nebyla natolik pokročilá. Zesnulá tedy patrně ovdověla a vychovala dál své děti jako vdova. Pravda, rodina Sachsů je spolu se Steiny, Hullery a Kaudery jednou z významných a zámožných hlubockých židovských rodin (o čemž svědčí i nákladný náhrobek), takže to pro paní Malku bylo mnohem jednodušší nezůstat sama jako přítěž komunitě – nicméně přesto – vdova vpravdě statečná: Epitaf č. 60 - Malka Sachs (1823) Jiskra jejího žití vyšla v čistotě v Výšinám čtvrtého dne v týdnu, dne 20. elul 5583 - kdo však vychválí veškerou její královskou nádheru? Všechnu laskavost skutků, které stihla vykonat? Ani za tažené zlato ji nevyměníš! Stříbrem její cenu nevyvážíš! Všecka vážená a v nitru vznešená jako dcery královské - tak si o ní mezi sebou vykládali. Sama kráčela cestou Upřímných, rozdávat milosrdenství a almužny se nikdy nezdráhala. Mluvili tak o ní také proto, že sama z výtěžku svých dlaní přičinlivě vedla své děti do učeben, kde se studuje ryzí obsah Nauky. Ta žena plná jasu (ešet lapidot) - rozkošná a skromná 63
jí podobnou bych sotva pohledal.....
Detail vinného hroznu a květinových symbolů na náhrobku Malky Sachs (zdroj: archiv autora)
Zcela specifický byl také systém dobročinných nadací, zřizovaných nezřídka již během života donátorů, daleko častěji jako součást jejich závěti. Na hlubockých epitafech se dočítáme také o místních donátorech. V jejich epitafech se objevují formulace „založil trvalou nadaci pro záchranu své duše…“ Zde je nutno upozornit, že hebrejské myšlení formuluje jinou představu, než na jakou jsme zvyklí v helénisticko-křesťanském filosofickém modelu. Duše – tedy jiskra života a životní princip, který člověk dodnes v laboratorních podmínkách nevytvořil a neumí ho dost dobře definovat ani pojmenovat, je „nesmrtelná“ i v judaismu. Zachránit ji však lze pouze a jenom během života. Po smrti už nelze ani modlitbami za mrtvé, odpustky anebo zádušní liturgií pro zesnulého nic udělat. Přesto, pokud se někdo díky jím vloženým prostředkům – a to klidně i několik generací po fyzickém odchodu donátora – naučí základy tóry, morálky anebo je mu pomoženo v sociální tísni, tyto pozitivní „zásluhy“ se na osobní účet zásluh a prohřešků dotyčného přeci jen zapíší. Nejde tedy o žádnou formu „výkupného za duši“, ale opět o v judaismu tak silně zdůrazňovaný princip sounáležitosti a odpovědnosti za trvalou kontinuitu společenství. Přičemž pod pojmem zásluha je dobré rozumět především míře poznání a morálky. Takto bychom mohli pojmenovat i objevy vědy a ducha v nežidovském prostředí, ať už to byl penicilin sira Flemminga anebo Mozartova symfonie. Pokud skutky dotyčného obohacují lidstvo i v potomních generacích, jsou stále v dobrém vzpomínány i nebožtíkovi – a to nejen v učebnách a přednáškových sálech, ale i „na 64
nebesích“.
Jednoho z místních altruistů a zakladatelů nadace zmiňuje dokonce i již citovaná zmínka v Hugo Goldovi: „Obec spravuje nadaci Kaudersovu pro dva studenty po 180 Kč, jichž důchod je určen především pro příslušníky rodiny Kaudersovy.“66 Nebyl však jediným. Ačkoli žádná z macev není dekorována „almuženskou pokladnou“, epitafy o donátorech hovoří. A patřily mezi ně i žena, jako například paní Lea, manželka Šemuele Kromeig (Krumlov?) Náhrobek č.: 43 Lea manželka Šemuele Kromeig (1811)
Skonala v dobrém jménu pátého dne v týdnu, dne 22. sivan a pohřbili ji v předvečer šabatu 5579 a zde pak leží bytost vážené paní Lei, dcery učeného pana Šmuele z Krumeig.. Ctnostná žena, jejíž vzácné jméno bylo dobře známo. Chudým a potřebným prokazovala milosrdenství. Jedna z těch, kdo na šábes obstarává v předvečer šabatu pokojné pokrmy (dosl. vše potřebné), tak se jí přezdívalo. Navíc po sobě pozůstavila trvalý finanční zdroj, jako výkupné za svoji duši. Zkrátka ženu jí podobnou otva nalezneš. ====oo===
Náhrobek již svým dekorem a zpracováním prozrazuje výjimečnou osobnost anebo příslušníka výjimečné rodiny. Je poměrně staršího data (z napoleonských válek), žel částečně poškozený - ačkoli byl nedávno díky společnosti Matana a.s. úspěšně zrestaurován. Epitaf: stejně výpravný jako samotná macejva. pozn.: *obstarat potřebné pokrmy na šábes - může být míněno doslovně, nicméně zároveň také obstarat vše potřebné - pak by se jednalo o volnou narážku na tradiční 66
Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart : ein Sammelwerk. 1. sv. GOLD, H. (ed.), s. 143.
65
halachické pravidlo: Kdo se nestará již v předvečer šabatu, zůstává o šábesu hlady. Náhrobku číslo 32 se věnuji již výše z pohledu kamenického zpracování, symboliky a dekoru. Ale i jeho epitaf je opětovným dokladem židovského altruismu – tzv. cedakot. Krom toho se v jeho textu setkáváme s eufemismem „ryzí milosrdenství“, což je naprosto spolehlivá narážka na existenci dalšího velice důležitého charitativního spolku – tzv. Chevra kadiša (Svatého bratrstva). Bývaly zakládány ve většině židovských obcí, často měly i své vlastní stanovy, do jejich řad směli být voleni na omezené funkční období pouze lidé bezúhonní a především finančně zajištění, protože Chevra kadiša vedle péče o nemocné a potřebné zodpovídala také za důstojné pohřbení všech (i sociálně slabých) příslušníků komunity. 67 Navíc existenci tohoto spolku na Hluboké potvrzuje také Hugo Gold, když zmiňuje židovské činitele a vedoucí osobnosti komunity: „Starostou chevra kadiša je Hynek Huller, předs. synagogy Wolfgang Stein, šéf firmy Filip Stein, továrna na sudy a obchodním dřívím v Hluboké.“68 Navíc před datum 1772, kdy pan Josel Lewi umírá. Epitaf č. 32 – Josl Lewi ben Seligman (1772) Ryzí mezi ušlechtilými, jenž po všechny své dny kráčíval cestami Dobra a jeho životaběh byl vždy věrný Nebesům ... Jeho dům byl dokořán pro chudé i bohaté, blízké i daleké. S obrovskou citlivostí a nadhledem (doslova „z výšky hory“) sytíval ze svého krajíce všechny hladové a s usměvavou tváří po mnoho let hojně obdarovával potřebné a nuzné. Jeho skončení dalece převážilo jeho počátek a krátce před smrtí přikázal převést majetek ve prospěch studujících tóru, aby studovali také i ve prospěch jeho památky (dosl.: duše) Rovněž konával ryzí milosrdenství zesnulým a cele se přidržel Panovníka, Živého ...
67 68
Srov. NEWMAN, J.; SIVAN, G. Judaismus od A do Z. s. 57. Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart : ein Sammelwerk. 1. sv. GOLD, H. (ed.), s. 143.
66
5. ZÁVĚR Židovský spolek v Hluboké nad Vltavou z pochopitelných důvodů nikdy obnoven nebyl. Známky této kultury jsou dnes patrné pouze všímavějším návštěvníkům města. Ani většina jeho obyvatel nemá širší povědomí o historii židovské komunity, která po dobu více než čtyř století spolupůsobila na vývoj místních poměrů občanských, obchodních i kulturních. Tento fakt se podílel na nedostatečné péči o židovské památky ve městě zejména v období těsně poválečném i během následného vládnutí jedné strany v dobách následujících. Zdá se, že ani současná míra sekularizace společnosti zřejmě už nikdy nenechá lidem dostatek prostoru k tomu, aby zde nějaká tradiční duchovní komunita vzkvétala. Přesto jako budoucí učitel výtvarné výchovy a výchovy k občanství zůstávám optimistou a věřím, že se společnost dokáže ze svých pochybení náležitě poučit.
67
6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Amerika, země zaslíbená…?. Hlubocký zpravodaj, 2005, 36. roč., č. 6, s. 10. Bible kralická: Písmo svaté Starého a Nového zákona : podle posledního vydání z roku 1613., 4. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2010. 256 s. ISBN 80-872-8727-4. BINDER, M. Když století městem proletí aneb Hluboká nad Vltavou ve 100 porovnáních. České Budějovice: Tiskárna Karmášek, 2007. 105 s. ISBN 978-903636-49. Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart : ein Sammelwerk. 1. sv. GOLD, H. (ed.), Brünn-Prag: Jüdischer Buch- und Kunstverlag, 1934. 735 s. ISBN neuvedeno. EHL, P.; PAŘÍK, A.; FIEDLER, J. Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy. Praha: Paseka, 1991. 173 s. ISBN 80-85192-10-1. FIEDLER, J. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8. FUKALA, R. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. HAIDLER, J. A. Projekt Keshet [online]. [cit. 2012-04-10]. http://www.chewra.com/keshetnew/kweb/kategorie.aspx?kid=6
Dostupné
z
HEROUT, J. Slabikář návštěvníků památek. Praha: Středisko státní památkové péče, 1978. 275 s. ISBN neuvedeno. CHRASTILOVÁ, J.; PROKOP, I. Devět židovských cest. Procházky po památkách Čech, Moravy a Slezska. Praha, Litomyšl: Paseka, 2008. 400 s. ISBN 978-80-7185-9055. CHODURA, R.; KLIMEŠOVÁ, V.; KŘIŠŤAN, A. Slovník pojmů sakrálního výtvarného umění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 60 s. ISBN 807192-530-6. KOVÁŘ, D.; KOBLASA P. Město jménem Hluboká. Edice Drobnosti českého jihu 7. sv. České Budějovice: Jelmo, 1997. 176 s. ISBN 80-238-1619-5. 68
Kronika města Hluboká nad Vltavou. Městský úřad Hluboká nad Vltavou. LANGER, J. Devět bran; chasidů tajemství. 4. vyd. Praha: Sefer, 1996. 343 s. ISBN 8085924-11-0. Naše dny se naplnily: Z historie Židů v jižních Čechách. PODLEŠÁK, J. (ed.), České Budějovice: Klub přátel Izraele v Českých Budějovicích, 2002. 304 s. ISBN 80-2389881-7. NEWMAN, J.; SIVAN, G. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80900895-3-4. Paměti města Hluboké. MAŘÍK, J. (ed.), Město Hluboká, 1923. 191 s. ISBN neuvedeno. PAVLINCOVÁ, H. a kol. Slovník Judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta, 1994. 472 s. ISBN 80-204-0440-6. PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. přeprac. vyd. Praha: Sefer, 2001. 370 s. ISBN 80-85924-33-1. POUROVÁ, R. Hrady, zámky a tvrze, které přežily rok 2000. Jihočeský kraj. České Budějovice: Herbia, 2006. 470 s. ISBN 80-239-7724-5. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; činnosti spojené s fungováním židovských obcí v diaspoře. Maskil, 2009, č. 4, s. 4-5. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; činnosti spojené s fungováním židovských obcí v diaspoře. Maskil, 2009, č. 5, s. 4-5. STEINOVÁ, I. Židovské náhrobky – umění symbolů; motivy zármutku a skonu. Maskil, 2009, č. 11, s. 4. SYROVÝ, B. a kol. Architektura – svědectví dob. Praha: SNTL, 1974. 448 s. ISBN neuvedeno. TRNKOVÁ, B. Památce MVDr. Roberta Kohna – Kalenského. In Rodopisná revue 4, b. m. , 2002. s. 8-9.
69
PŘÍLOHY Seznam kamenických značek uvedených na náhrobcích židovského hřbitova v Hluboké nad Vltavou (Řazeno vzestupně dle čísla náhrobku) Číslo náhrobku
Přesné znění značky69
76
J. Künzl Budweis
107
W. Haara, Budweis
108
Js. Weil, Tabor
112
Künzl Budweis
114
Vankat
121
Vankat
124
Pischelt
126
J. Strnad Budweis
127
Künzl in Budweis
129
Pischelt
130
Pischelt Budweis
137
Vankat
142
J. Křivánek, Budweis
144
Pupp a Škarka Žižkov
145
W. Hára Budweis
146
W. Haara Budweis
149
J. Cingroš, Pilsen
150
W. Haara Budweis
151
V. Bláha Březnice
152
W. Haara Budějovice
153
F. Toušek Písek
69
Při přepisu kamenických značek do tohoto dokumentu je použita interpunkce mezi jménem kameníka a městem, ve kterém byl náhrobek zhotoven pouze v případě, vyskytuje-li se v originálním znění. Z důvodu čitelnější grafické úpravy seznamu jsou tyto údaje psány kombinací velkých a malých písmen, nikoliv pouze verzálkami, jak tomu ve značné většině případů skutečně je.
70
154
W. Haara Budweis
155
W. Haara
159
J. Slabý, Tábor
160
W. Haara
161
Slabý, Tábor
163
W. Haara Budweis
167
Steinindustrie Jos. Seiche Teplitz-Schönau
168
V. Hára
171
J. Křivánek, Č. Budějovice
174
V. Hára Č. Budějovice
177
J. Stein Batelov
178
V. Hára Budějovice
179
V. Hára Budějovice
182
J. Stein
71
72
HEBREJSKÉ EPITAFY: č. 36
= uk qsi *vul hgvnh h lylb lny l blqt yns rda n =[myc= p mybydnb rsyh sya vasm *bvu jrdb jlh rsa oymls hnvmab *yh vntmv oyynil hxvrl xvtp **yh vtyb oyqvxrlv oybvrql *rysilv vmxlm iybsh hrveh tgysb [tn rzp oynp tqxvsb oybir vpvcv oybr oynmz oynvybal vttm odvq vtlyxt li xykvm ydmvll vnmm qtil hvem yh vmtsn [ygb dvmll hrvt oi *as dcx hsiv oyrviys oyyx yhlab vmei qbdv oytmh [mgyliz [b lzvy rrh [yeqh *hh hbent *c Vydechl duši směrem k Výsostem v noci z pátého dne v týdnu, při rozbřesku předvečera šabatu dne 29. we-adar 5532 (3. duben 1772) =o= == 73
Ryzí mezi ušlechtilými, jenž po všechny své dny kráčíval cestami Dobra a jeho životaběh byl vždy věrný Nebesům ... Jeho dům byl dokořán pro chudé i bohaté, blízké i daleké. S obrovskou citlivostí a nadhledem (doslova z výšky hory) sytíval ze svého krajíce všechny hladové a s usměvavou tváří (sochakat panim) po mnoho let hojně obdarovával potřebné a nuzné. Jeho skončení dalece převážilo jeho počátek a krátce před smrtí přikázal převést majetek ve prospěch studujících tóru, aby studovali také i ve prospěch jeho památky (dosl.: nišmato) Rovněž konával ryzí milosrdenství (chesed šel emet) zesnulým a cele se přidržel Panovníka, Živého ...
č. 45 - Lea Kaufman – včetně kryptogramu Lea – tanceva (=zkratka modlitby: Kéž je její duše vevázána do svazku života…) - tvoří jej písmena odlišená velikostí písma
up *pq ryam *r tsa
hal
hmlvil hklhs = [myc= l acqt ubs vyv xvpt txt ybks hlylh hp yny*l oyrisb tidvn ta lyx tsa t*a xvr lk trqyv jlib trui tyy*h *yrsy yium jysimv jymyadvd tx*t xvdmv avs yab ylbm iygrt jsp*n 74
hkbt rmb jyla jyaea*e oyrtcmb ospn *** hlpn yk oxvr vbvsy taz*b xvub jb obl *** za jlrvglv rva rqvb*h xvntv dvmit Sem uložili Leu, choť pana Meira K*p která odešla do svého světa šestého švat 5561 =o= Polež si tu přes noc, pospi tu pod jabloní Ty, ženo ctnostná , ty, dobře známá v Branách lidu Bývalas čelenkou ozdoby svého chotě a nádherou každého ducha Za jabléčka tvá a tvé skutky z výhonku upřímnosti smí se tvá duše osvobodit bez strachu těch, co sestupují do nicoty a zapuzení. Tví potomci, výstřelkové tvoji, hořce oplakávají tě v skrytu duše A kvůli tvému odchodu bezmála ztrácejí ducha, neboť srdce, které v tebe tolik doufala, uvadla ... Nyní však již pouze odpočívej, až do okamžiku jitřního rozbřesku, kdy se postavíš ke svému údělu
75
č. 87 - Jicchak Richter (1855) – včetně kryptogramu – tvoří jej písmena odlišená velikostí písma (pozn. poslední řádek je hluboko pod úrovní zeminy, kamenitý terén neumožnil nápis zachytit a rekonstruovat celý)
l vurt s*a d*vy lni np ynrvth xb*kh lz
riukyr qxey
rrh
=o= hlpth tybl ovy lkb xvsl a*ey hlmk hlm rms vytrvtv yy yqv*x hxmsb oda lk ovlsb od*q hxlanv xlan lk li vdmxmv vymx*r vyllimb qzxv wma tvpr oyd*y vyllvk vmyqh lpvnv jrdb lsv*k vydy lal tvyhb fdr dcxv bv*u vydcxb *ymt lydgh hrvt ynb l*i <<<<<<*r Dennodenně vycházel v usebrání do Domu přímluv. Zákony a naučení Vznešeného ostříhal do posledního písmene. Každého člověka vítal u pokoji a s radostí. Jeho slitování a láska se rozlévaly na všechny pohrdané. Jeho ušlechtilost ho nutila pomáhat všem unaveným a zemdlévajícím. 76
Jeho dokonalost zase všem, kdo klopýtli anebo padli na cestě Života. Následoval stále laskavosti a milosrdenství, aby jeho ruce uctily Boha a dítkám tóry ustavičně mohutně prokazoval svoji laskavost (jeden řádek chybí )
č. 122 - Jaakov Glas (1882) - opět kryptogram, navíc pozoruhodný tím, že v koruně náhrobku je uvedeno jméno Kopl (zdrobnělina, která se vyvinula jazykově cestou: Jaakov – Jaakov – Jakovele – Kovele – Kopele - zhruba to samé, jako české Kuba od původního Jakub) a v kryptogramu – navíc „obkročném“ čteme plné synagogální jméno. Jaakov Moše Glas
ubs vu a ovyb lni qpl bmrt tns np bvsxh rbxh lz
calg lpaq
rrh
=o= vkrdl jlh
bqiy
oyyxh jrdh rxbv *** oyhla la ovrml hli
hsm
oyms ymsl *** oyynil tvbvu tvlymg lm*g oynvybav *** hir vhirl hsi a*l 77
hnvmab [tnv asnv*** jlhth oyhlah t*a oymymt vysim lkv *** oymyh lk dcxv bvu hsviv irm r*c vtlht lk lykhl lvky alv iemt veq vtmsn hrvre oyyxh rvreb yht tazl Hier ruht der edle Jakob Glas gest. am 5. Feber 1882 im 84. Lebensjahre ==oo== Jaakov se vydal na cestu *** a zvolil cestu Života a také Moše se vydal vzhůru na horu za živým Bohem *** na nebeských výsostech. Konával altruistické skutky a milosrdenství vůči chudým *** a všem lidem v nouzi Nikdy nepoškodil nikoho ze svých bližních *** a živil se poctivě a věrně zákonům Nebes Po všechny dny chodíval upřímně s Hospodinem *** takže všechny jeho činy byly bez poskvrny Uhýbal zlému a raději konal dobro a soucit po celý svůj život, až nadešla i jeho chvíle. Jeho věhlas sotvakdo dokáže vypočítat. A právě proto bude jeho životní jiskra vevázána do svazku Života...
78
79
80