DIPLOMOVÁ PRÁCE. Adhezní řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE Adhezní řízení Lucie Machová 2007/2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Adhezní řízení zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Jaroslavu Fenykovi, Ph.D., vedoucímu této diplomové práce, za jeho odbornou pomoc a rady.

-2-

Obsah 1 Úvod...................................................................................................5 2 Poškozený v historii trestních řádů platných na našem území....7 3 Pojem poškozeného........................................................................12 Ublížení na zdraví a škoda způsobená trestným činem.............................14

4 Postavení poškozeného...................................................................17 4.1Právo na informace...............................................................................18 4.2Právo na aktivní účast v řízení..............................................................21 4.3Právo na zmocněnce a právní pomoc....................................................29 4.4Právo na náhradu škody........................................................................32 4.5Právo na ochranu a bezpečí...................................................................36

5 Oběť a její odškodnění...................................................................39 6 Rozhodování soudu v adhezním řízení.........................................42 7 Poškozený ve slovenském trestním řádu .....................................48 Pojem poškozeného....................................................................................48 Dokazování................................................................................................49 Ochrana osobnosti poškozeného................................................................49 Informační povinnost.................................................................................50 Bezplatná právní pomoc.............................................................................50 Zajištění nároku poškozeného....................................................................50 Souhlas poškozeného s trestním stíháním..................................................51 Rozhodnutí soudu o náhradě škody...........................................................51 Náhrada nákladů poškozeného...................................................................52 Srovnání.....................................................................................................52

8 Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie (2001/220/SVV) ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení .......54 Rámcové rozhodnutí před ESD..................................................................56

9 De lege ferenda k právní úpravě postavení poškozeného...........59 9.1 Právo na informace.............................................................................59 9.2 Právo na aktivní účast v trestním řízení..............................................60 9.3 Právo na zmocněnce a právní pomoc..................................................61 9.4 Právo na náhradu škody......................................................................62 -3-

9.5 Právo na ochranu a bezpečí.................................................................62

10 Závěr..............................................................................................65 11 Resümee.........................................................................................68 12 Použitá literatura..........................................................................71 Knižní literatura.........................................................................................71 Literatura publikovaná v odborných časopisech........................................71 Internetové zdroje......................................................................................73

13 Použitá soudní rozhodnutí ..........................................................74

-4-

1 Úvod Adhezní řízení je součástí řízení trestního a jeho cílem je rozhodnutí o náhradě škody způsobené trestným činem poškozené osobě. Trestní řízení jako takové je však mnohem širší a plní ve společnosti řadu úkolů, k jejichž plnění může napomáhat i sám poškozený, ovšem za předpokladu, že k tomu dostane v rámci postupu orgánů činných v trestním řízení dostatečný prostor. V prvé řadě trestní řízení usiluje o realizaci účelu trestního práva, jak jej vymezuje ustanovení § 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrZ“), tedy o ochranu zájmů společnosti, ústavního zřízení České republiky, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Právě poškozený může být onou fyzickou či právnickou osobou, jejíž práva a oprávněné zájmy mají být chráněny, a je třeba stanovit mu dostatečná oprávnění k tomu, aby se na ochraně svých zájmů mohl aktivně podílet, zejména spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, kterým může zpravidla poskytnout informace cenné pro náležité zjištění trestných činů. Navíc právě poškozenému vznikla trestným činem škoda a jak uvádí Císařová: „Ve skutečnosti ,náležité zjištění trestného činuʻ znamená i nutnost zjistit, jaká škoda a komu vznikla.“ 1 Dalším úkolem trestního řízení je výchova občanů k dodržování zákonů a pravidel občanského soužití. Výchovné působení se může projevovat, pokud je správně uplatňována zásada veřejnosti. Ačkoli výchovné působení trestního řízení směřuje spíše na pachatele trestných činů, může ovlivnit i chování potenciálních poškozených a současně tak vést i k předcházení trestné činnosti. Toto předcházení trestné činnosti je spolu s jejím zamezováním rovněž úkolem trestního řízení, jak je stanoveno v § 1 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“ nebo „TrŘ“). Posledním úkolem trestního řízení je upevňování zákonnosti nejen ze strany občanů, ale také ze strany státních orgánů. Poškozený může ovlivnit chování orgánů činných v trestním řízení, pokud má možnost reagovat relevantním 1 Císařová, D., Čížková, J. Poškozený v československém trestním řízení. Praha: Univerzita Karlova, Iuridica Monographia, 1982, č. XXXVII, s. 12.

-5-

způsobem na jejich nezákonné nebo jiné nevhodné kroky, zejména využitím stížností proti těmto postupům. Míra spolupůsobení poškozeného na trestní řízení závisí obecně na tom, jaké možnosti mu dá zákonodárce a jak orgány činné v trestním řízení budou úmysl zákonodárce naplňovat, ale také na individuálních vlastnostech každého poškozeného a jeho vůli orgánům činným v trestním řízení napomáhat. „Aktivnější jednání poškozeného může uspíšit zjištění objektivní pravdy, napomoci k rychlejšímu odhalení podmínek a příčin, které vedly ke spáchání trestného činu. To je zásadně důležité jak pro vlastní trestní řízení, tak pro prevenci kriminality i pro zvýšení výchovného efektu trestního řízení a upevnění právního vědomí občanů.“2 Tato práce by měla vést k vytvoření přehledu toho, jak se vyvíjelo a vyvíjí postavení poškozeného v českém trestním řízení, zejména s přihlédnutím ke koncepci dvou kategorií poškozených. V tomto směru je cílem této práce zohlednit také úpravu postavení poškozeného v evropském kontextu, tedy zda česká právní úprava respektuje rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie (2001/220/SVV) ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení, a součástí práce bude také srovnání české úpravy s úpravou slovenskou, neboť obě vycházejí ze společného základu a odchylky ukazují na vývoj této oblasti v posledních patnácti letech.

2 Císařová, D., Čížková, J. Poškozený v československém trestním řízení. Praha: Univerzita Karlova, Iuridica Monographia, 1982, č. XXXVII, s. 12.

-6-

2 Poškozený v historii trestních řádů platných na našem území Na území dnešní České republiky platilo v historii několik trestních řádů. Od roku 1918 to byly trestní řády přejaté z rakouského právního řádu, a to trestní řád z roku 1873 a dále vojenský trestní řád z roku 1912. V padesátých letech 20. století došlo v souvislosti s budováním socialistického zřízení ke změnám v oblasti trestního procesu, a sice trestními řády 87/1950 Sb., 64/1956 Sb. a 141/1961 Sb., který je s mnohými změnami platný a účinný dodnes. Trestní řád z roku 1873 (119/1873 ř. z.) upravoval postavení poškozeného dvojím způsobem: vystupoval zde buď jako soukromý účastník nebo jako soukromý žalobce, v závislosti na tom, kdo byl oprávněn podat obžalobu. Soukromým účastníkem byl ten, komu bylo veřejnožalobním trestným činem ublíženo na jeho právech a zároveň se připojil se svými soukromoprávními nároky k trestnímu řízení. Takový poškozený byl stranou trestního procesu a jeho úkolem bylo pomáhat veřejné obžalobě (státnímu zástupci) k usvědčení obviněného a tím k prokázání svého soukromoprávního nároku. Soukromému účastníku příslušelo právo napomáhat státnímu zástupci a vyšetřujícímu soudci vším, co se hodí k usvědčení obviněného a k odůvodnění nároku na náhradu škody, právo nahlížet do spisů, právo být slyšen jako svědek, právo být obeslán k hlavnímu přelíčení, právo klást otázky, činit poznámky a pronést závěrečný návrh při hlavním přelíčení, právo na podpůrnou (subsidiární) obžalobu. Podpůrná obžaloba přicházela v úvahu tehdy, když státní zástupce upustil od trestního stíhání. Podmínky pro vznesení podpůrné žaloby, tedy lhůty a způsob rozhodnutí o připuštění, závisely na stadiu, v němž se trestní řízení nacházelo, jak vyplývá z § 48 trestního řádu z roku 1873: Pokud státní zástupce zamítl udání poškozeného nebo odmítl soudní stíhání nejpozději po přípravných vyhledáváních, musel o tom poškozeného vyrozumět a ten pak mohl navrhnout zahájení přípravného vyšetřování u radní komory. Pokud státní zástupce ustoupil od trestního stíhání dříve, než byla podána obžaloba, musel o tom rovněž vyrozumět poškozeného, který mohl ve lhůtě tří dnů prohlásit u vyšetřujícího soudce, že na stíhání trvá. Nebyl-li poškozený -7-

úředně vyrozuměn, mohl své prohlášení učinit do tří měsíců po zastavení řízení. O přípustnosti pokračování trestního stíhání rozhodoval sborový soud druhé stolice, který mohl nařídit zahájení či obnovení přípravného vyšetřování nebo přímo vydat obviněného v obžalobu. Jestliže došlo k upuštění od trestního stíhání poté, co byla právoplatně podána obžaloba, muselo být toto sděleno soukromému účastníku, tedy poškozenému, který se již dříve připojil k trestnímu řízení se svým soukromoprávním nárokem, s poučením, že je oprávněn trvat na obžalobě, o čemž musí do tří dnů učinit prohlášení u sborového soudu první stolice. V některých zákonem stanovených případech ovšem poškozený, resp. soukromý účastník subsidiární obžalobu podat nemohl, a sice jestliže státní zástupce upustil od trestního stíhání podle §§ 34a až 34c trestního řádu z roku 1873. Tato ustanovení upravovala možnost upustit od trestných činů, jestliže trest, k němuž stíhání mohlo vést, neměl význam vedle trestu, jenž obviněnému byl pro jiný čin již právoplatně uložen nebo který ho měl podle očekávání pro jiný čin postihnout (§ 34a), dále jestliže se jednalo o trestné činy spadající do příslušnosti okresního soudu, pachatelova vina byla nepatrná a následky činu bezvýznamné (§ 34b) nebo v případě, že obviněný byl vydán nebo vypovězen, anebo měl-li být repatriován nebo odsunut z území Československé republiky (§ 34c). Pokud soukromý účastník podal podpůrnou obžalobu, stal se subjektem veřejné žaloby, ovšem rozsah jeho práv byl oproti státnímu zástupci omezen a byl také omezen v porovnání s žalobcem soukromým, jak vyplývalo z ustanovení § 49 trestního řádu z roku 1873:3 soukromý účastník nemohl podat podpůrnou obžalobu bez předchozího vyšetřování, nemohl podávat opravné prostředky proti usnesení radní komory s výjimkou stížnosti proti zastavení vyšetřování, nemohl podat stížnost pro zmatečnost proti rozsudku vynesenému při hlavním líčení ani podat návrh na obnovu řízení.4 Státní zástupce měl možnost průběh trestního řízení dále sledovat a disponoval též právem kdykoli znovu převzít soudní stíhání. Soukromý žalobce byl oprávněn „žádat o trestní stíhání“ u trestných činů, které bylo podle trestních zákonů (tyto delikty byly vymezeny jednak v trestním 3 Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 72. 4 Gřivna, T. Soukromá obžaloba v trestním řízení. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005, s. 21.

-8-

zákoně z roku 1852 a jednak ve zvláštních předpisech vydaných po roce 1873, mezi něž patřil například zákon autorský, zákon o nekalé soutěži a další) možné stíhat jen na žádost toho, komu bylo ublíženo v jeho právech. Soukromý žalobce měl právo napomáhat soudu ve všem, co mohlo podepřít jeho obžalobu, nahlížet do spisů a podniknout u soudu k uplatnění své obžaloby vše, k čemu byl jinak oprávněn státní zástupce. Práva soukromého žalobce však byla ve srovnání s právy státního zástupce jakožto žalobce veřejného poněkud omezena, neboť nemohl být přítomen při poradách soudu, přímo vyžadovat pomoc úřadů, udílet pokyny policejním orgánům, podávat opravné prostředky ve prospěch obžalovaného a navíc mohl být odsouzen k náhradě nákladů řízení. Zůstalo mu však podobně jako soukromému účastníkovi právo vystupovat v tomtéž trestím řízení jako svědek.5 Trestní řád z roku 1873 konstruoval v § 46 nevyvratitelnou domněnku odstoupení soukromého žalobce od trestního stíhání, když nepodal v zákonné lhůtě obžalovací spis či neučinil návrhy potřebné k udržení žaloby, nepřišel k hlavnímu přelíčení nebo neučinil při hlavním přelíčení závěrečný návrh.6 Státní zástupce mohl na přání soukromého žalobce převzít jeho zastoupení, ovšem rozsah práv státního zástupce byl v tomto případě omezen rozsahem práv soukromého žalobce. Osobní působnost vojenského trestního řádu z roku 1912 (131/1912 ř. z.) byla omezena na vojáky a příslušníky Sboru národní bezpečnosti, válečná rukojmí a válečné zajatce. Vojenský trestní řád upravoval pouze trestní řízení na podkladě veřejné žaloby zastoupené vojenským prokurátorem. Ke stíhání soukromožalobních trestných činů však vojenský prokurátor potřeboval žádost osoby k tomu oprávněné. Postavení poškozeného a soukromého žalobce bylo upraveno v § 104 a následujících. Poškozeným byl „ten, jehož právo bylo přímo poškozeno nebo ohroženo trestným činem jiné osoby.“ Soukromým žalobcem byl „ten, kdo při trestných činech, které podle trestního práva smějí být stíhány jen na žádost účastníka, jest oprávněn k této žádosti a ji podal.“ Dispozice soukromého žalobce s trestním řízením se zde omezovala pouze na podání žádosti, resp. na odstoupení 5 Jelínek, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998, s. 15. 6 Gřivna, T. Soukromá obžaloba v trestním řízení. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005, s. 19.

-9-

od této žádosti, soukromý žalobce nemohl nastoupit do práv vojenského prokurátora. Pokud bylo trestní stíhání odepřeno, mohl proti tomu soukromý žalobce nebo poškozený pouze podat stížnost, o níž rozhodoval nejvyšší vojenský soud, resp. vrchní vojenský soud (ve věcech přikázaných samosoudci krajského vojenského soudu, kdy veřejný žalobce neshledal dostatek důvodů k trestnímu stíhání). Tento soud mohl rozhodnout o zavedení trestního soudního řízení nebo stěžovatele vyrozumět, že žádost shledal neodůvodněnou. Postavení poškozeného podle vojenského trestního řádu tedy bylo podstatně slabší než v trestním řádu z roku 1873. Trestní řád č. 87/1950 Sb. nahradil trestní řád z roku 1873 i vojenský trestní řád z roku 1912. Poškozený zde byl vymezen jako osoba poškozená trestným činem, který byl předmětem trestního řízení, a mohl vznášet nároky vyplývající z trestného činu. Tento trestní řád upravoval možnost poškozeného uplatnit své nároky v adhezním řízení, ale také tuto možnost omezoval tam, kde by byla na újmu postupu soudu ve zjišťování trestného činu a potrestání pachatele. Poškozený mohl uplatnit jen nárok, který by bylo možno uplatnit před občanskoprávním soudem, a soud rozhodoval o nárocích poškozeného pouze k jeho žádosti, nemohl postupovat z moci úřední. Trestní řád 87/1950 Sb. vycházel ze zásady veřejné žaloby, takže poškozený nemohl podávat obžalobu ani převzít trestní stíhání, mohl pouze oznámit podnět k trestnímu řízení. Z ustanovení § 48 vyplývalo poškozenému právo uplatňovat v trestním řízení nároky vzešlé z trestného činu a právo činit návrhy v hlavním i odvolacím líčení. K jejich uplatňování pak byla stanovena další procesní práva, a to právo nahlížet do spisů, právo být vyrozuměn o hlavním líčení a o odvolacím líčení, právo učinit v hlavním líčení návrh k uplatnění svého nároku, právo podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku pro nesprávnost výroku o jeho nárocích a proto, že soud o jeho včas uplatněném nároku nerozhodl (nárok mohl být vznesen do doby než se soud odebral k závěrečné poradě), přičemž o právu na odvolání musel být poučen v rozsudku, právo na zastoupení zmocněncem. Prokurátorovi a v řízení před soudem předsedovi senátu byla stanovena povinnost poučit poškozeného o jeho právech. Zemřel-li poškozený, přecházela práva, která měl v trestním řízení, na jeho právního nástupce.

- 10 -

Trestní řád 87/1950 Sb. zakotvil také možnost zajistit nárok poškozeného (§ 49), existovala-li důvodná obava, že uspokojení nároků vzešlých z trestného činu bude mařeno. Prokurátor v přípravném řízení a soud v řízení před soudem pak mohl zajistit movité věci obviněného, případně jeho pohledávky, a to až do pravděpodobné výše škody. Práva poškozeného se však nevztahovala na řízení před státním a vojenským prokurátorem, státním a vojenským soudem a na řízení stanné. Trestní řád č. 64/1956 Sb. obsahoval definici poškozeného mezi výkladovými ustanoveními v § 7 odst. 10. Podle této definice byl poškozeným ten, komu byla trestným činem způsobena škoda, pokud by nárok na její náhradu bylo možno uplatňovat před soudem v řízení ve věcech občanskoprávních, nebylli v řízení spoluobviněným. Poškozený byl rovněž výslovně zahrnut mezi procesní strany, a to v ustanovení § 7 odst. 5. Poškozený mohl žádat, aby v trestním řízení bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, a činit návrhy. Soud nerozhodoval o nároku poškozeného z úřední povinnosti, žádost mohl poškozený podat nejpozději do zahájení hlavního líčení. Judikatura dovodila, že ze žádosti musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši nárok uplatňuje. Významnou roli mělo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, v němž se vyjádřil hned k několika problematickým institutům trestního řádu, z nichž jedním byl i požadavek na obsah žádosti: „Nestačí, že poškozený uplatňuje nárok na přiznání bolestného tak, že sdělí, že žádá bolestné, ale že dosud neví kolik.“7 K uplatnění nároku na náhradu škody disponoval poškozený řadou oprávnění, jejichž rozsah však nebyl takový jako v zákoně č. 141/1961 Sb., kterému jsou věnovány následující kapitoly.

7 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Pls 3/58.

- 11 -

3 Pojem poškozeného Trestní řád č. 141/1961 Sb. vymezuje pojem poškozeného v ustanovení § 43 odst 1. Poškozeným je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Ačkoli byl tento zákon přijat již v r. 1961, definice poškozeného se dodnes v podstatě nezměnila. Jednalo se o zákon, který rozšířil chápání pojmu poškozený, neboť jak říká již důvodová zpráva, „možnost zúčastnit se aktivně trestního řízení v postavení strany a napomáhat svými návrhy a zásahy k zjištění objektivní pravdy a k správnému rozhodnutí věci dává osnova nejen tomu, kdo byl trestným činem poškozen na majetku, nýbrž i tomu, komu bylo ublíženo na zdraví nebo způsobena morální nebo jiná škoda.“8 Trestní řády z let 1950 a 1956 pojem škoda na zdraví, morální nebo jiná škody vůbec neznaly. Jak vyplývá z výše citované důvodové zprávy, poškozený byl už v původním znění trestního řádu a dodnes je též procesní stranou, přičemž toto jeho postavení je zakotveno ve výkladovém ustanovení § 12 odst. 6 TrŘ. Jako procesní straně přísluší poškozenému právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, vyjadřovat se k věci a v případech, kde podal návrh na náhradu škody, právo podat opravný prostředek do výroku o náhradě škody, nikoliv však do výroku o vině nebo trestu. Postavení poškozeného jako strany trestního řízení je nezávislé na ostatních stranách trestního řízení, zejména na státním zástupci, ačkoli jinak stojí poškozený na straně obžaloby. Nevystupuje však v trestním řízení nestranně a může orgánům činným v trestním řízení předkládat materiály, které svědčí jen v neprospěch obviněného resp. obžalovaného nebo naopak jen v jeho prospěch (např. půjde-li o osobu blízkou). Kromě poškozeného jako strany trestního řízení existuje ještě poškozený jakožto subjekt řízení adhezního. Tento pojem je poněkud užší, poněvadž zahrnuje jen ty poškozené, kterým byla trestným činem způsobena majetková škoda a kteří uplatnili nárok na její náhradu podle ustanovení § 43 odst. 3 TrŘ (v původním znění § 43 odst. 2 TrŘ).

8 http://www.psp.cz

- 12 -

Na základě tohoto ustanovení pak rozlišujeme dvě kategorie poškozených: poškozeného s nárokem na náhradu škody, který má právo tento svůj nárok uplatnit přímo v trestním řízení a stát se tak subjektem adhezního řízení, a poškozeného, který takový nárok nemá. Obě kategorie poškozených shodně disponují právy vyplývajícími z ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ. Poškozenému s nárokem na náhradu škody zůstávají tato práva zachována, i když svůj nárok v trestním řízení neuplatní. Může je tedy využít i za situace, kdy se svého nároku domáhá v civilním procesu nebo kdy už byla poškozenému škoda způsobená trestným činem uhrazena. Pokud ale poškozený, který má nárok na náhradu škody, tento nárok v trestním řízení uplatní, jsou mu poskytnuta další oprávnění k dosažení jeho uspokojení. Poškozeným může být osoba fyzická, osoba právnická a tedy i Česká republika, jestliže je to z povahy trestného činu možné (např. trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 TrZ, trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 TrZ, přičemž ovšem dlužná daň není majetkovou škodou, kterou by bylo možné uplatnit v trestním řízení podle § 43 odst. 3 TrŘ.) Je-li poškozený zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává jeho práva v trestním řízení jeho zákonný zástupce, případně mu může být ustanoven opatrovník za podmínek stanovených v § 45 TrŘ. Zároveň práva související s uplatněním nároku na náhradu škody přecházejí na právního nástupce poškozeného. Novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. byl do ustanovení § 43 TrŘ vložen nový odstavec druhý (a posunul tak dosavadní ustanovení o poškozeném s nárokem na náhradu škody do odstavce třetího), který doplnil definici poškozeného o negativní vymezení tak, že za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Toto ustanovení vysvětluje důvodová zpráva k zákonu č. 265/2001 Sb. tím, že „dosavadní zákonné vymezení pojmu poškozeného se v některých případech ukazuje jako příliš široké (zejména kde trestný čin byl spáchán ke škodě státu nebo blíže neurčeného počtu osob). Proto se navrhuje jeho zpřesnění v tom směru,

- 13 -

aby

nezahrnoval

osoby,

které

jsou

jednáním

pachatele

postiženy

až

zprostředkovaně, nebo se za ně jen označují.“9 Další úprava ustanovení § 43 TrŘ novelou č. 265/2001 Sb. spočívala v zařazení nového odstavce čtvrtého, kterým se poškozenému dává možnost vzdát se výslovným prohlášením svých procesních práv. Tento institut bude využitelný zejména tam, kde vyrozumívání o procesních úkonech a doručování písemností představuje pro poškozeného tzv. sekundární viktimizaci10, tedy opětovné zraňování poškozeného v souvislosti s trestným činem. Poškozený však ani v tomto případě není zbaven povinnosti podat v trestním řízení svědeckou výpověď.

Ublížení na zdraví a škoda způsobená trestným činem Definice poškozeného v ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ vychází z pojmů ublížení na zdraví a škoda. Ublížením na zdraví se rozumí takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky.11 Trestní řád nevyžaduje pro vznik postavení poškozeného, aby trestný čin, kterým bylo ublížení na zdraví způsobeno, byl stíhán jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 TrZ. Postačí stíhání za jiný trestný čin, při němž došlo k zásahu do tělesné integrity, a to i v případě, že tímto zásahem nevznikne majetková újma a nepůjde o poškozeného ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 TrŘ. Trestní řád rozlišuje škodu majetkovou, morální a jinou. Majetková škoda byla vymezena záhy po vydání trestního řádu v judikatuře Nejvyššího soudu ČSSR, a to následovně: „Majetkovou škodou je jen ta škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Není to ovšem vždy jen škoda vzniklá tím, že byl trestným činem ztenčen majetek poškozeného, ale i další materiální škoda, pokud její náhradu příslušné předpisy o odškodňování přiznávají (např. újma vzniklá poškozením nebo tím, co poškozenému ušlo, apod., náklady léčení, dávky

9 http://www.psp.cz 10 Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, s. 12. 11 Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 297.

- 14 -

nemocenského pojištění a dávky důchodového zabezpečení), kterou lze odčinit nebo zmírnit buď uvedením v původní stav nebo peněžitou náhradou.“12 Majetková škoda je zde tedy chápána dosti široce, neboť nezahrnuje jen škody způsobené na majetku poškozeného, ale rovněž takové újmy, u nichž je připuštěno jejich zmírnění peněžitou náhradou. Morální a jiná škoda Jak judikoval Nejvyšší soud ČSSR, „škodou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. se nerozumí jen škoda majetková nebo na zdraví, ale i škoda morální nebo jiná, tedy škoda v širším slova smyslu, tj. škodlivý zásah do práv a zájmů dotyčného subjektu, které jsou chráněny zákonem, i když zásah nemá za následek vznik nároku na náhradu škody. Morální škoda bude způsobena např. trestnými činy proti lidské důstojnosti, trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných, trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Jinou škodou je třeba rozumět zejména škodu způsobenou na právech, např. trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., nebo omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák., nebo škodu na dobrém jménu či pověsti, např. trestným činem poškození spotřebitele podle § 121 tr. zák.“13 Morální a jinou škodu lze odčinit zejména podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, o ochraně osobnosti, a to přiměřeným zadostiučiněním nebo náhradou nemajetkové újmy v penězích. Ať je postavení poškozeného založeno na kterékoli výše uvedené kategorii škody, nezbytným předpokladem tohoto postavení zůstává příčinná souvislost mezi vznikem škody a trestným činem, tedy skutkem, který je uveden v usnesení o sdělení obvinění a posléze v obžalobě. Příčinná souvislost je dána tam, kde škoda je zároveň trestněprávním následkem (účinkem) trestného činu, případně tam, kde se sice způsobení škody neobjeví v právní kvalifikaci trestného činu, ovšem kde je spáchání tohoto trestného činu alespoň jednou z příčin, bez níž by ke škodě nedošlo. Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR Pls 1/62 se zmiňuje o příslušných předpisech, které přiznávají náhradu škody. Těmito předpisy bude zejména občanský zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění 12 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Pls 1/62. 13 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/67.

- 15 -

pozdějších předpisů a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy poškozený uplatní v adhezním řízení nárok na náhradu majetkové škody, ztěžuje práci trestním soudcům v tom smyslu, že musí kromě trestněprávních

předpisů

použít

při

svém

rozhodování

také

předpisy

soukromoprávní. To může vést k průtahům v řízení, jimž trestní soudy mnohdy předcházejí odkázáním poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do civilněprávního řízení.

- 16 -

4 Postavení poškozeného Jak již bylo v předchozích kapitolách zmíněno, trestní řád přiznává poškozenému postavení procesní strany, čímž mu umožňuje v řízení aktivně vystupovat. Právo aktivně se účastnit trestního řízení přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může uplatnit nárok na náhradu škody či nikoli. Postavení poškozeného v trestním řízení je nezávislé na ostatních stranách trestního řízení a zároveň by měl být poškozený těmto stranám, tedy státnímu zástupci a obviněnému (obžalovanému), v trestním řízení roven, jak vyplývá ze zásady rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Pachateli trestného činu však byla v postupném vývoji trestního řízení přiznána mnohá práva, která nebyla na straně poškozeného nijak vyvážena. Tato okolnost je předmětem zájmu mnohých autorů a organizací na pomoc poškozeným, kteří se snaží dosáhnout faktického zrovnoprávnění těchto procesních stran. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo poškozeného aktivně se zúčastnit trestního řízení, nelze tuto aktivní účast na poškozeném vynucovat. Jiná situace ovšem nastává v případě, kdy je poškozený povolán k účasti na trestním řízení jako svědek, neboť trestní řád stanoví v ustanovení § 97 povinnost svědčit. Je-li tedy poškozený předvolán jako svědek, je povinen se dostavit a vypovídat o tom, co je mu známo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Při výslechu poškozeného jako svědka je ovšem nutné přihlížet k jeho jednostrannému zájmu na výsledku trestního řízení. Jako strana trestního procesu disponuje poškozený poměrně širokým katalogem práv, která mohou být rozčleněna do několika samostatných skupin: 1. právo na informace; 2. právo na aktivní účast v trestním řízení; 3. právo na zmocněnce a právní pomoc; 4. právo na náhradu škody; 5. právo na ochranu a bezpečí.14 14 Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007, s. 156.

- 17 -

4.1

Právo na informace Tato skupina zahrnuje práva, která jsou nutným předpokladem pro povědomí

poškozeného o možnostech jeho postupu v trestním řízení a pro zajištění pomoci poškozeného k dosažení účelu trestního řízení, jak je vymezeno v ustanovení § 1 odst. 2 TrŘ. Jedná se zejména o právo být poučen o svých právech, právo na informace o (nebezpečném) obviněném či odsouzeném, právo nahlížet do spisů. 4.1.1

Právo být poučen o svých právech

Aby poškozený mohl účinně uplatňovat svá práva, je nezbytné jej o těchto právech informovat. Ustanovení § 46 TrŘ proto stanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozeného o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poučit každého poškozeného a nezužovat okruh osob, jimž náleží toto právo, pouze na subjekty adhezního řízení. V přípravném řízení tuto povinnost plní policejní orgán a státní zástupce, v řízení před soudem předseda senátu, případně samosoudce. Poučovací povinnost se vztahuje pouze na procesní práva, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zejména zda jde o poučení poškozeného s nárokem na náhradu škody nebo poškozeného bez tohoto nároku. Práva hmotněprávní povahy jsou z poučovací povinnosti vyloučena, což je důležité pro zachování zásady rovnosti účastníků. Pokud by totiž orgán činný v trestním řízení poučil poškozeného např. o možnosti uplatnit vyšší nárok na náhradu škody, bylo by toto poučení na újmu obviněného. Kromě trestního řádu upravuje poučovací povinnost také zákon č. 209/1997, o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů, o němž je blíže pojednáno v kapitole 5, a sice v ustanovení § 14: V řízení o trestném činu, v jehož důsledku vznikla škoda na zdraví nebo smrt, jsou orgány činné v trestním řízení povinny poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichž lze o poskytnutí pomoci žádat.

- 18 -

4.1.2

Právo žádat informace o obviněném (odsouzeném)

Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb. bylo do tohoto předpisu vloženo nové ustanovení § 44a, které upravuje povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozeného nebo svědka o možnosti žádat informace o tom, že obviněný byl propuštěn z vazby nebo z ní uprchl, nebo že odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo z něj uprchl. Tato povinnost vzniká orgánu činnému v trestním řízení, jestliže shledá, že poškozenému nebo svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě. Existenci takového nebezpečí je nutné posoudit na základě konkrétních okolností případu, např. zda už dříve došlo k ohrožení poškozeného nebo svědka obviněným, zda obviněný vyhrožoval poškozenému (svědkovi), a to i když nebyl poškozený (svědek) tomuto vyhrožování přítomen. Orgánem příslušným k podání informace je orgán, který vede řízení v době, kdy nastala rozhodná okolnost (propuštění, uprchnutí). Ustanovení § 321 odst. 5 TrŘ stanoví povinnost věznice písemně vyrozumět poškozeného bezodkladně, nejpozději v den následující po propuštění nebo útěku, což však může být již bezpředmětné. Podnětem pro začlenění tohoto ustanovení do trestního řádu bylo zjištění, že pachatelé trestných činů (zejména násilných) často znovu vyhledají svou oběť, aby jí opětovně ublížili. Poskytnutí informací o pobytu pachatele na svobodě je základním předpokladem pro to, aby poškozený mohl provést potřebná opatření ke své ochraně, bylo by tedy vhodné vyrozumět jej co nejrychlejším způsobem. Žádost o informace může poškozený nebo svědek podat u soudu (ohledně odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody u soudu, který rozhodoval v prvním stupni) a v přípravném řízení u státního zástupce. 4.1.3

Právo nahlížet do spisu

Toto právo je uvedeno v ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ vymezujícím pojem a základní práva poškozeného, a to zároveň s odkazem na § 65 TrŘ . Zde je pak specifikován rozsah tohoto práva v celé šíři, neboť obsahem tohoto práva není jen právo nahlížet do spisů (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka s utajenou totožností) jako takové, ale též právo činit si ze spisů výpisky a poznámky a právo pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Význam tohoto práva spočívá v tom, že poškozený je informován o skutkovém

- 19 -

a právním stavu věci, o provedených úkonech a přijatých opatřeních, což mu umožňuje zvolit vhodný postup v dalším řízení. Systematické zařazení práva nahlížet do spisů do hlavy třetí trestního řádu „Obecná ustanovení o úkonech trestního řízení“ znamená možnost jeho využití ve všech stadiích trestního stíhání. Právo nahlížet do spisu má poškozený již v přípravném řízení, kdy však může být odepřeno státním zástupcem nebo policejním orgánem, a to ze závažných důvodů. Ve vztahu k poškozenému se podle judikatury za závažný důvod považuje okolnost, že poškozený má být vyslechnut jako svědek a že by nahlédnutím do spisu mohla být snížena hodnota tohoto důkazu.15 Pokud o odepření rozhodne policejní orgán, je státní zástupce povinen na žádost osoby, jíž se odepření týká, toto rozhodnutí urychleně přezkoumat. V řízení před soudem toto právo odepřít nelze. 4.1.4

Právo na informace o provedených úkonech

Aby poškozený mohl reagovat na postup orgánů činných v trestním řízení, jsou tyto orgány ze zákona povinny oznamovat poškozenému svá rozhodnutí. Státní zástupce a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. Oznamování usnesení je upraveno v § 137 TrŘ a provádí se buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Na doručování opisu usnesení se pak vztahují ustanovení §§ 62 až 64a TrŘ. Pro postavení poškozeného je významným ustanovením § 64 odst. 1 písm. b) TrŘ, kde je stanoveno, že osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek, doručuje se jim opis tohoto rozhodnutí do vlastních rukou. Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost, čili tam, kde trestní řád umožňuje poškozenému podat proti usnesení stížnost, musí mu být opis tohoto usnesení doručen do vlastních rukou. Takovými případy jsou: •

usnesení o odložení věci, pokud je poškozený znám (§ 159a odst. 5, 6 TrŘ);

•

usnesení o postoupení věci jinému orgánu (§ 171 odst. 2 TrŘ);

•

usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 172 odst. 3 TrŘ);

•

usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g odst. 4 TrŘ);

15 Rozhodnutí prezidia Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Prz 20/67.

- 20 -

•

usnesení o tom, že se podezřelý osvědčil (§ 179h odst. 4 TrŘ);

•

usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 5 TrŘ);

•

usnesení o tom, že se obviněný osvědčil (§ 308 odst. 4 TrŘ);

•

usnesení o schválení narovnání (§ 309 odst. 2 TrŘ).

V některých případech sice poškozený nemá možnost podat opravný prostředek proti postupu nebo rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, ale přesto je pro zachování jeho práv nezbytné, aby se o tomto postupu dozvěděl. Jde o situace, kdy trestní řád stanoví, že se poškozený vyrozumí o některých úkonech orgánů činných v trestním řízení a že mu budou doručeny některé dokumenty s těmito úkony související. Půjde o právo na •

vyrozumění o usnesení o přerušení trestního stíhání (§ 173 odst. 3 TrŘ);

•

vyrozumění o podání obžaloby, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé (§ 176 odst. 1 TrŘ);

•

vyrozumění o odložení nebo odevzdání věci ve zkráceném přípravném řízení (§ 179c odst. 4 TrŘ);

•

doručení opisu obžaloby, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé (§ 196 odst. 1 TrŘ).

4.2

Právo na aktivní účast v řízení České právo neumožňuje poškozenému přímo bránit své zájmy podáním

obžaloby v trestním řízení, ale poskytuje mu množství procesních práv, která mají zájmům poškozeného zajistit dostatečnou ochranu a umožnit mu aktivní účastí na trestním řízení dosáhnout zadostiučinění při potrestání pachatele. Mezi práva zajišťující tyto cíle patří: •

právo, aby při provádění úkonů trestního řízení bylo s poškozeným jednáno tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení a aby byla vždy šetřena jeho osobnost a ústavou zaručená práva (§ 52 TrŘ);

•

právo používat před orgány činnými v trestním řízení svůj mateřský jazyk (§ 2 odst. 14 TrŘ);

•

právo podat trestní oznámení (§ 158 TrŘ);

•

právo žádat o přezkum postupu policejního orgánu a státního zástupce (§ 157a TrŘ);

•

dispoziční oprávnění poškozeného (§ 163 TrŘ); - 21 -

•

právo činit návrhy na doplnění dokazování (§ 196, § 215 TrŘ);

•

právo účastnit se hlavního líčení a právo být vyrozuměn o době a místě konání hlavního líčení se zachováním zpravidla aspoň třídenní lhůty k přípravě (§ 197 TrŘ);

•

právo klást se souhlasem předsedy senátu vyslýchaným osobám otázky (§ 215 TrŘ);

•

právo před skončením řízení se vyjádřit k věci (§ 216 TrŘ);

•

právo podávat opravné prostředky.

Tato oprávnění jsou poskytnuta všem poškozeným bez ohledu na to, zda mají proti obviněnému nárok na náhradu škody či nikoli. Právo uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení sice s právem účasti poškozeného na trestním řízení souvisí, je však velmi specifické a byla mu proto vyčleněna samostatná podkapitola 4.4. Některé odchylky mezi oběma kategoriemi poškozených se vyskytují také v možnosti podat opravný prostředek – poškozený s nárokem na náhradu škody disponuje v této oblasti širšími oprávněními, což je dále rozvedeno v kapitole 6. 4.2.1

Souhlas poškozeného s trestním stíháním (dispoziční oprávnění)

Institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného byl do trestního řádu vložen novelou č. 178/1990 Sb., je upraven v §§ 163 a 163a TrŘ a představuje zásah do zásady legality a oficiality, neboť v případě trestných činů uvedených v § 163 TrŘ nejsou orgány činné v trestním řízení povinny stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděly, ale pouze ty, k jejichž stíhání dal poškozený souhlas. Cílem tohoto institutu je zabezpečit poškozenému možnost vyjádřit svůj zájem na trestním řízení a ochránit jej před nepříznivými důsledky případného trestního stíhání pachatele. Je zřejmé, že trestní stíhání a odsouzení pachatele může mít dopad také na osoby trestným činem poškozené, zejména jestliže jsou na pachatele citově nebo materiálně vázány. Trestní řád v § 163 odst. 1 výslovně stanoví, že trestní stíhání pro taxativně vymezené trestné činy proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (podle § 100 odst. 2 TrŘ – tedy příbuzný poškozeného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo

- 22 -

obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Dispoziční oprávnění poškozeného bylo v původním znění omezeno a souhlas s trestním stíháním se nevyžadoval pouze v situaci, kdy byla trestným činem způsobena smrt. Už v roce 1993 byl součástí vládního návrhu novely trestního řádu podnět k rozšíření tohoto omezení na trestný čin, kterým byla poškozena výlučně osoba mladší 15 let, nebyl však přijat. Teprve novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. doplnila příslušné ustanovení (§ 163a odst. 1 TrŘ) tak, že nadále není vyžadován souhlas poškozeného k trestnímu stíhání, pokud •

byla trestným činem způsobena smrt;

•

poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena;

•

poškozeným je osoba mladší 15 let;

•

z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.

Ve věcném záměru nového trestního řádu je tento výčet rozšířen o další situaci, kdy poškozeným bude stát nebo územně samosprávný celek, ovšem zřejmě nedopatřením vypadl případ, kdy poškozeným je osoba mladší 15 let (na nedopatření usuzuji z toho, že v odůvodnění se autor k vyloučení tohoto případu nijak nevyjadřuje, a předpokládám, že v rámci připomínek odborné veřejnosti na toto bude upozorněno).16 Ve svém vývoji zaznamenal tento institut několik aplikačních problémů, o nichž se zmiňuje např. Jelínek.17 Několik problémů vyvolal požadavek existence rodinného či obdobného poměru mezi obviněným a poškozeným podle § 100 odst. 2 TrŘ. Jedním z nich bylo časové určení existence tohoto vztahu, tedy zda takový vztah má existovat v době spáchání trestného činu nebo v době, kdy se vede trestní stíhání. S výjimkou trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ bylo v praxi dovozeno, že pro možnost využití dispozičního práva musí rodinný či obdobný poměr existovat v době trestního stíhání. Z toho vyplývá, že pokud 16 http://portal.justice.cz 17 Jelínek, J. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného – bilance a perspektivy. Kriminalistika, 1996, č. 4, s. 297.

- 23 -

takový poměr vznikne po zahájení trestního stíhání, musí být toto stíhání zastaveno, jestliže poškozený souhlas odepře nebo jestliže není o udělení souhlasu požádán. V případě trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 TrZ je nutné vyžádat si souhlas poškozeného, existoval-li rodinný nebo obdobný poměr v době spáchání činu a také v případě, že vznikl později a existuje v době trestního stíhání. Dalším problémem s tímto souvisejícím byl výklad pojmu „poměr obdobný rodinnému.“ K tomuto se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích: „ ... např. poměr druha a družky, poměr sešvagřených osob, poměr jednoho z rodičů k nevlastnímu dítěti, pokud žije s tímto dítětem ve společné domácnosti, poměr občana k dítěti, které mu bylo svěřeno do výchovy, poměr budoucího osvojitele k dítěti, které má v prozatímní péči, poměr opatrovníka k dítěti opatrovanci, poměr pěstouna k dítěti, které je v pěstounské péči apod. Současně tento vzájemný poměr mezi takovými osobami musí být ve skutečnosti natolik pevný, hluboký a intenzivní, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.“18 Sporným se ukázalo také to, kdo je oprávněn dávat souhlas k trestnímu stíhání za poškozeného, který nemá plnou způsobilost k právním úkonům. Na konkrétním případě toto bylo vyřešeno Městským soudem v Praze: „Je-li poškozenou trestným činem nezletilá dcera pachatelky, je třeba k vyjádření souhlasu (či nesouhlasu) s trestním stíháním podle § 163a odst. 1 tr. ř. ustanovit nezletilé podle § 45 odst. 2 tr. ř. opatrovníka. Uvedené vyjádření nelze vyžadovat jen od otce nezletilé, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o rodině. Úkon opatrovníka musí být schválen soudem podle § 176 odst. 1 občanského soudního řádu.“19 Nedostatek způsobilosti k právním úkonům je již dnes řešen přímo trestním řádem v ustanovení § 163a odst. 1 písm. b) a c) TrŘ tak, že ve zde uvedených případech souhlasu s trestním stíháním není třeba, ovšem ustanovení opatrovníka se nadále může použít ve vztahu k nezletilé osobě starší 15 let, přičemž rozhodný je věk v době, kdy se vede, resp. má vést trestní stíhání. U téhož soudu byla řešena otázka vztahu mezi ustanovením § 44 odst. 1 TrŘ, podle něhož oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním 18 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 to 935/94. 19 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1991, sp. zn. 6 To 57/91.

- 24 -

řízení stíhám jako spoluobviněný, a ustanovením § 163a TrŘ (v původním znění): „Dopustí-li se sourozenci vzájemným fyzickým napadením trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je možno trestní stíhání každého z nich konat jen tehdy, souhlasí-li s tím druhý ze sourozenců (§ 163a odst. 1 tr. ř.). Na souhlas je třeba se jich před zahájením trestního stíhání výslovně dotázat.“20 Trestní řád v § 163 odst. 1 uvádí, že je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. V souvislosti s tímto ustanovením vzniká hned několik otázek: Jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat, jestliže jsou jedním skutkem poškozeny jednak osoby, které mají dispoziční oprávnění, a jednak osoby, které toto oprávnění nemají? Obviněný je stíhán pro část skutku poškozující pouze ty osoby, které nedisponují oprávněním udělit souhlas k trestnímu stíhání, případně ty, které souhlas udělily. Zbývající část skutku se vypustí a v odůvodnění obžaloby či rozsudku musí být uvedeno, proč k tomu došlo. Jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat, jestliže jeden skutek naplňuje znaky více trestných činů (jednočinný souběh trestných činů), přičemž osoba oprávněná udělit souhlas s trestním stíháním je poškozena jen jedním z těchto trestných činů? Pokud tato osoba neudělí souhlas s trestním stíháním pro trestný čin, kterým byla poškozena, pak pro tento trestný čin nelze konat trestní stíhání a je tedy možné vést trestní stíhání pouze pro takové trestné činy, k jejichž stíhání se souhlas poškozené osoby nevyžaduje nebo byl udělen. V případě pokračování v trestném činu, pokud je jedním z dílčích útoků poškozena osoba s dispozičním oprávněním a nedá souhlas k trestnímu stíhání, je možné zastavit trestní stíhání pro tento dílčí útok. Toto řešení je použitelné poté, co bylo novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. stanoveno, že skutkem se podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Trestní řád uvádí dvě možné formy udělení souhlasu, a to písemné nebo ústní, jehož obsah se zaznamená do protokolu. Poškozený se vyjádří buď na výzvu orgánu činného v trestním řízení nebo mu tento orgán poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po uplynutí této lhůty již nelze souhlas s trestním stíháním dát, tedy nastupuje domněnka

20 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1991, sp. zn. 4 To 61/91.

- 25 -

neudělení souhlasu a trestní stíhání je navždy vyloučeno. O tomto důsledku musí být poškozený písemně poučen. Jestliže není souhlas s trestním stíháním udělen, je trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. i) TrŘ a orgán činný v trestním řízení musí takovou věc odložit podle § 159a odst. 2 TrŘ, pokud ještě nebylo trestní stíhání zahájeno, nebo zastaví trestní stíhání podle § 172 odst. 1 písm. d) TrŘ. I když poškozený udělí souhlas s trestním stíháním, má možnost vzít jej kdykoli zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený nebo zpět vzatý souhlas nelze znovu udělit a v takovém případě je trestní stíhání zastaveno podle ustanovení příslušných pro konkrétní stadium řízení. Institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného však není jediným, který zohledňuje zájem poškozeného na trestním stíhání. Někteří autoři upřednostňují institut návrhových deliktů, kdy iniciativa k trestnímu stíhání vychází přímo od poškozeného. Vantuch poukazuje na to, že u deliktů, které lze stíhat se svolením poškozeného, je vlastní názor poškozeného jen jedním z více zvažovaných faktorů, což odůvodňuje tím, že poškozený je orgánem činným v přípravném řízení dotazován, zda souhlasí s trestním stíháním podezřelého z trestného činu či nikoliv, a že již takto položená otázka může být důvodem k udělení souhlasu.21 Za vhodné přiblížení stávající úpravy návrhovým deliktům považuje zakotvení povinnosti udělit souhlas k trestnímu stíhání v písemném vyjádření, které by mohl podat po té, co zváží všechny důsledky svého rozhodnutí. Námitky jsou teorií vznášeny také k výčtu trestných činů v § 163 odst. 1 TrŘ. Jedná se o trestné činy zahrnuté do několika hlav trestního zákona. Největší skupinu tvoří trestné činy proti majetku s rozmezím trestu odnětí svobody od šesti měsíců do dvanácti let. Již z tohoto rozmezí je zřejmé, že výčet trestných činů, s jejichž stíháním musí poškozený vyslovit souhlas, je poněkud v rozporu s veřejným zájmem státu na potrestání pachatele trestných činů. Pokud někdo spáchá trestný čin natolik společensky nebezpečný, že je za něj možno uložit trest odnětí svobody až dvanáct let, neměl by podle mého názoru tomuto trestu uniknout jen proto, že se tohoto trestného činu dopustil na blízké osobě. 21 Vantuch, P. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného, nebo na jeho návrh? Právní praxe, 1994, č. 3, s. 154.

- 26 -

S tím také souvisí problém podmínky rodinného nebo obdobného poměru mezi poškozeným a obviněným při využití dispozičního práva poškozeného. Teorií je tato podmínka kritizována, poněvadž zájem na nestíhání pachatele nemusí mít jen osoba vymezená v § 100 odst. 2 TrŘ, což vždy záleží na konkrétních okolnostech trestného činu. Z věcného záměru nového trestního řádu vyplývá, že některé z výše uvedených

připomínek

byly

již

akceptovány

subjekty

disponujícími

zákonodárnou iniciativou. Podle tohoto dokumentu má dojít k přezkoumání výčtu trestných činů stíhaných se souhlasem poškozeného a zároveň má být nově upraveno i trestní stíhání na návrh poškozeného, a to pro taxativně vymezené trestné činy, pro které je charakteristické, že jsou důsledkem konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, a u nichž není na trestním stíhání veřejný zájem, přičemž vzniklý následek není zvlášť závažný.22

22 http://portal.justice.cz

- 27 -

4.2.2

Vyloučení a omezení účasti poškozeného

Případy, kdy je vyloučena nebo omezena účast poškozeného na trestním řízení jsou upraveny zejména v § 44 TrŘ. První z nich se týká neslučitelnosti postavení poškozeného s postavením spoluobviněného (§ 44 odst. 1 TrŘ). Spoluobviněným je ten, kdo je stíhán ve společném řízení s dalším obviněným, resp. obžalovaným, který způsobil tomuto spoluobviněnému trestným činem škodu. Poškozený však působí v trestním řízení proti obviněnému. Z povahy věci plyne, že jedna osoba nemůže stát vedle obviněného a zároveň proti němu. Toto ustanovení se neužije, bylo-li trestní řízení proti spoluobviněnému vyloučeno ze společného řízení, a dále při udělení či odepření souhlasu s trestním stíháním v případě, kdy poškozený (spoluobviněný) je osobou oprávněnou udělit souhlas k trestnímu stíhání podle § 163 TrŘ. Z příslušných ustanovení trestního řádu je zřejmé, že i některé další osoby se nemohou účastnit trestního řízení jako poškození vzhledem ke svému postavení v trestním procesu. Pro poměr k věci je vyloučen znalec, tlumočník, poněvadž by tím byla ohrožena nestrannost znaleckého posudku a tlumočení, a vzhledem k protichůdným zájmům zúčastněná osoba a také obhájce. Ustanovením § 44 odst. 2 TrŘ je řešen případ, kdy je počet osob poškozených trestným činem mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. umožnila předsedovi senátu a v přípravném řízení na návrh státního v takové situaci rozhodnout, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Celkový počet zmocněnců nesmí být větší než šest – pokud se poškození mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec pak vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Jelínek upozorňuje na úskalí tohoto ustanovení, jimiž jsou nebezpečí účelového vyloučení poškozeného z trestního řízení, neboť pochybuje o možnosti

- 28 -

domluvy mezi poškozenými, zejména jsou-li z různých částí republiky, a dále neurčitost pojmu „mimořádně vysoký počet poškozených.“23 Komentář k tomuto pojmu uvádí, že „tento počet bude třeba určit vždy v konkrétní věci s přihlédnutím nejen k vlastnímu počtu, ale i k výši uplatňovaných náhrad škod a ostatním okolnostem případu (mělo by se však řádově jednat o stovky a tisíce poškozených, spíše než desítky...).“24 Výklad tohoto ustanovení tak závisí na judikatuře, při jejímž vytváření by měl být zohledněn zejména účel trestního řízení a také smysl řízení adhezního. Před zmíněnou novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. však mělo ustanovení § 44 odst. 2 TrŘ jiné znění: V řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu, rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. K tomuto ustanovení se vyjádřil Ústavní soud tak, že „rozdílnost postavení poškozeného v řízení před krajským a okresním soudem nepovažuje Ústavní soud za odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.,“25 a zrušil jej jako protiústavní.

4.3

Právo na zmocněnce a právní pomoc Trestní řád zakotvuje v § 50 právo každého poškozeného dát se zastupovat

zmocněncem. Zároveň stanoví, že zmocněncem může být jen osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena, a při hlavním líčení a veřejném zasedání jen ten, kdo není předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. Trestní řád tedy nepředpokládá, že by zmocněncem poškozeného musela být osoba s právním vzděláním.

23 Jelínek, J. Postavení poškozeného v trestním řízení – možnosti zdokonalení právní úpravy nejsou vyčerpány. Kriminalistika, 2003, č. 2, s. 115. 24 Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 315. 25 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000.

- 29 -

Zmocněnec může činit za poškozeného návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky a je oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit poškozený. 4.3.1

Bezplatná právní pomoc

Zákonem č. 265/2001 Sb. bylo do trestního řádu vloženo nové ustanovení § 51a umožňující poškozenému získat bezplatnou právní pomoc nebo právní pomoc za sníženou odměnu (dále jen „bezplatná právní pomoc“). Již dříve se v odborných kruzích objevovaly názory, že poškozený by měl mít zákonem zajištěnu pomoc srovnatelnou s právem na bezplatnou obhajobu obviněného,26 ovšem ani tato novela nenaplnila zcela požadavky odborníků, neboť nepřispěla k odstranění „ničím neodůvodněných rozdílů mezi poškozeným, který je subjektem adhezního řízení a který může na odsouzeném požadovat náklady vzniklé přibráním zmocněnce, a poškozeným, který není subjektem adhezního řízení, a proto nemůže požadovat na odsouzeném náklady vzniklé přibráním zmocněnce,“27 dokonce tyto rozdíly ještě prohloubila, protože rovněž právo na bezplatnou právní pomoc přísluší pouze poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Důvodová zpráva k zákonu 265/2001 Sb. se k tomuto vyjadřuje tak, že pokud poškozený hodlá uplatňovat pouze svá další procesní práva, může tak zpravidla činit osobně.28 „Účelem § 51a je posílení práv poškozeného v těch případech, kdy vzhledem k povaze náhrady škody a její výši by poškozený bez náležité právní pomoci mohl jen obtížně uplatnit nárok na náhradu škody, neboť zpravidla má nedostatečnou znalost právní úpravy, ale i povahy adhezního řízení v rámci trestního řízení a jeho vztahu k řešení otázky viny a trestu.“29 Kromě vznesení nároku na náhradu škody v adhezním řízení musí poškozený osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce (zejména předložením potřebných dokladů – potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, daňové přiznání, výpis z bankovního účtu, 26 Jelínek, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998, s. 59. 27 Jelínek, J. K postavení poškozeného v trestním řízení – návrhy de lege ferenda. Kriminalistika, 1997, č. 1, s. 31. 28 http://www.psp.cz 29 Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 345.

- 30 -

výpis z katastru nemovitosti apod.). Zároveň nesmí být zastoupení zmocněncem vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši zřejmě nadbytečné. O nadbytečné zastoupení by šlo v jednoduchých případech nevyžadujících bližšího právního posouzení ani pomoc z hlediska dokazování nároku na náhradu škody nebo v situaci, kdy škoda způsobená poškozenému trestným činem je bezvýznamná. Pokud jsou tyto podmínky splněny, rozhodne na návrh poškozeného předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, že má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. V přípravném řízení podává poškozený tento návrh spolu s přílohami prokazujícími jeho důvodnost prostřednictvím státního zástupce, který k němu připojuje své vyjádření. Pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky, ustanoví předseda senátu a v přípravném řízení soudce zmocněncem poškozeného advokáta. Náklady vzniklé s přibráním takového zmocněnce hradí stát. Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůže-li z důležitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného. Proti usnesení o nároku na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, proti usnesení o ustanovení zmocněnce a proti usnesení o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného je přípustná stížnost s odkladným účinkem. 4.3.2

Náhrada nákladů řízení

Trestní řád v § 154 stanoví, že poškozenému, jemuž byl alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podle povahy věci a okolností případu může soud na návrh poškozeného rozhodnout o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká (§ 155 odst. 2 TrŘ). - 31 -

V případě, že bylo poškozenému přiznáno právo na bezplatnou právní pomoc, rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu o povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému a o jejich výši. S touto problematikou souvisí také právo poškozeného, který má nárok na ustanovení zmocněnce, žádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, že stát ponese náklady na znalecký posudek, který si poškozený vyžádá. Žádosti nelze vyhovět, jestliže takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení. (§ 151a odst. 1 TrŘ)

4.4

Právo na náhradu škody Ustanovení § 43 odst. 3 TrŘ umožňuje, aby poškozený, který má podle zákona

proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem, navrhl, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost tuto škodu nahradit. Právo na náhradu škody obecně vyplývá zejména z civilněprávních předpisů. Obecná odpovědnost za škodu je upravena občanským zákoníkem v § 420 odst. 1: Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Toto ustanovení je dále rozváděno následujícími ustanoveními občanského zákoníku, ale také ustanoveními zákoníku obchodního a zákoníku práce. Odpovědnost za škodu představuje vznik povinnosti škůdce tuto škodu nahradit. Hradí se skutečná škoda a ušlý zisk, přičemž přednostní postavení má náhrada škody v penězích, pouze požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (§ 442 ObčZ). Aby poškozený získal náhradu škody v trestním řízení, musí učinit návrh, aby soud uložil obžalovanému povinnost škodu nahradit. Bez takového návrhu soud o náhradě škody nerozhodne. Trestní řád nestanoví formální náležitosti takového návrhu, nicméně uvádí, že z něj musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Důvodem uvedeným v návrhu může být to, že skutkem uvedeným v žalobním návrhu byla poškozenému způsobena škoda. Výše musí být uvedena alespoň v určitém minimálním rozsahu, ale nesmí být neurčitá, v průběhu řízení

- 32 -

pak může být upřesněna i s ohledem na průběh dokazování, a to až do chvíle než se soud odebere k závěrečné poradě. Návrh musí být učiněn vůči konkrétnímu obviněnému, zejména je-li v řízení více spoluobviněných, je nutné vymezit, vůči kterým uplatňuje poškozený svůj nárok. Povinnost k náhradě škody totiž nelze uložit tomu obviněnému, proti kterému poškozený neuplatnil nárok podle § 43 odst. 3 TrŘ, i když se jako spoluobviněný na vzniku škody podílel. Trestní řád stanoví, že návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Zároveň stanoví povinnost předsedy senátu dotázat se poškozeného po přednesení obžaloby, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu (§ 206 odst. 2 TrŘ). V této chvíli má tedy poškozený poslední možnost svůj nárok uplatnit v trestním řízení, pokud tak dosud neučinil. Jestliže se poškozený nedostavil k trestnímu řízení a jestliže nepodal návrh již dříve, ztrácí možnost získat náhradu škody v trestním řízení. Látal dovozuje, že dobou, kdy nejdříve může poškozený řádně uplatnit svůj nárok na náhradu škody, aby mohl být podkladem pro rozhodnutí soudu, je zahájení trestního řízení, tedy že nárok na náhradu škody může být vznesen již v trestním oznámení.30 4.4.1

Zajištění nároku poškozeného na náhradu škody

Institut zajištění nároku poškozeného upravuje trestní řád v §§ 47 až 49. Zajištění se vztahuje na majetek obviněného a použije se v situaci, kdy existuje důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno. O takové maření nebo ztěžování půjde v případě, kdy obviněný svůj majetek ukrývá, prodává nebo jinak převádí na jiné osoby. Nárok lze zajistit až do pravděpodobné výše škody, tedy do výše, která byla poškozeným v rámci adhezního řízení uplatněna. Majetkem obviněného je souhrn movitých i nemovitých věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot, které náležejí obviněnému, ovšem nepatří do něj věci získané trestným činem, neboť tyto věci jsou věcmi důležitými pro trestní řízení a obviněný, případně osoba, na kterou je převedl, je musí vydat 30 Látal, J. Náležitosti řádného uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení. Právní rozhledy, 1994, č. 10, s. 347.

- 33 -

orgánu činnému v trestním řízení. Pokud už těchto věcí není k dalšímu řízení třeba, budou vydány tomu, o jehož právu na věc není pochyb, tedy např. osobě, jíž byly odcizeny. Zajištění je možné učinit i na majetku, jehož je obviněný podílovým spoluvlastníkem nebo který náleží do společného jmění manželů, jestliže byl trestný čin zakládající nárok poškozeného na náhradu škody spáchán jedním z manželů za trvání manželství. Nárok však nelze zajistit na věcech, které nelze postihnout výkonem soudního rozhodnutí podle občanskoprávních předpisů. Mezi takové věci náleží zejména běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten, zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky 1.000,- Kč, jak vyplývá z § 322 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. V § 47 odst. 5 TrŘ jsou vymezeny dávky nepodléhající zajištění do výše stanovené tímto ustanovením. O zajištění rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení státní zástupce na návrh poškozeného. Pokud ale poškozený takový návrh nepodá, může státní zástupce rozhodnout i z úřední povinnosti, vyžaduje-li to ochrana zájmů poškozeného, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení. V návrhu musí být uvedeny konkrétní okolnosti, které vedou k důvodné obavě, že uspokojení nároku poškozeného bude mařeno nebo ztěžováno. Půjde zejména o jednání obviněného směřující ke zcizení majetku nebo ke zpochybnění nároku poškozeného: „Skutečností odůvodňující obavu, že uspokojení nároku poškozeného bude mařeno nebo ztěžováno, jak má na mysli ustanovení § 47 odst. 1 TrŘ, může být též zjištění, že v jiných (tj. občanskoprávních) řízeních se obžalovaná podílela na uvádění nepravdivých informací či předkládání padělaných listin, předně zpochybňujících oprávněnost nároku poškozené...“31 Je-li poškozenému známo, že obviněný je vlastníkem nemovitosti nebo má některou movitou věc umístěnu mimo místo jeho trvalého nebo jiného pobytu, uvede podle možností již v návrhu na zajištění svého nároku, kde taková věc je. O návrhu je rozhodováno usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. V tomto usnesení zakáže soud a v přípravném řízení státní zástupce obviněnému, aby nakládal s věcmi, které jsou uvedeny v usnesení o zajištění, nebo které při výkonu takového rozhodnutí budou sepsány. Soud zde tedy musí přesně vymezit, 31 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/2006.

- 34 -

na které části majetku se zajištění vztahuje. Dále obviněnému zakáže, aby po oznámení usnesení majetek převedl na někoho jiného nebo ho zatížil, a uloží mu, aby soudu do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, zda a kdo má k majetku předkupní nebo jiné právo, s poučením, že jinak obviněný odpovídá za škodu tím způsobenou. Dalším důsledkem vydání tohoto usnesení je skutečnost uvedená v § 47 odst. 6 TrŘ: Pokud trvá zajištění, jsou neúčinné veškeré právní úkony obviněného, které se týkají zajištěného majetku. Výjimkou jsou pouze úkony směřující k odvracení

bezprostředně

hrozící

škody,

poněvadž

nezakročení

proti

bezprostředně hrozící škodě by mohlo mít za následek zmaření účelu zajištění nároku poškozeného, neboť vzniklá škoda by mohla zcela znehodnotit část majetku, která měla sloužit k zajištění. Jestliže je zajištěním dotčeno právo třetí osoby k zajištěnému majetku, může jej uplatnit podle občanského soudního řádu např. žalobou na vydání věci. Poškozený musí být o zajištění jeho nároku vždy vyrozuměn s upozorněním na důvody, pro něž se zajištění podle § 48 odst. 1 ruší: •

pomine-li důvod, pro který bylo nařízeno,

•

bylo-li

trestní

stíhání

pravomocně

zastaveno

nebo

skončilo-li

pravomocným zprošťujícím rozsudkem, nebo •

uplynuly-li dva měsíce ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným, nebo ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.

O zrušení zajištění rozhoduje státní zástupce a po podání obžaloby soud prvního stupně usnesením, proti němuž je přípustná stížnost, a to s odkladným účinkem. Pokud je zajištěn nárok poškozeného na náhradu škody na majetku obviněného, měl by tuto skutečnost soud zohlednit při rozhodování o uložení trestu propadnutí majetku nebo propadnutí věci, aby mohl být nárok poškozeného uspokojen. Zelenka k institutu zajištění z vlastní rozhodovací činnosti dodává: „... v praxi významně zpochybňuje smysl tohoto zajišťovacího institutu ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) TrŘ o jeho obligatorním zrušení i v případě, že uplynuly dva měsíce od nabytí

právní

moci

rozsudku,

jímž

byl(a)

obžalovaný(á)

uznán(a)

vinným(vinnou). Tak krátká propadná lhůta, kterou ve skutečnosti nadto zkracuje - 35 -

další období, než jsou doručeny stranám opisy meritorních rozhodnutí vyžadované v občanskoprávním řízení, totiž často znemožňuje, aby poškozený (často právní laik) zabránil dalším majetkovým převodům původně zajištěného majetku.“32 Novela trestního řádu provedená zákonem č. 279/2003 Sb. umožnila namísto zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného, aby byl tento nárok zajištěn peněžitou jistotou (§ 47a TrŘ). Složením finanční částky ve výši odpovídající pravděpodobnému nároku poškozeného na účet soudu se obviněný osvobozuje od zákazu dispozice se svým majetkem, jinak uloženým v rámci zajištění. Peněžitou jistotu může složit obviněný nebo s jeho souhlasem jiná osoba. O zrušení a omezení peněžité jistoty nebo o jejím doplnění zajištěním majetku rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce. Pokud byl pravomocným odsuzujícím rozsudkem přiznán poškozenému nárok na náhradu škody, uhradí ji soud z peněžité jistoty.

4.5

Právo na ochranu a bezpečí Problematika ochrany poškozeného souvisí především s jeho postavením

svědka v trestním řízení. Svědek se totiž zejména ve stadiu řízení před soudem dostává do situace, kdy má přímo před obžalovaným vypovědět, jak byl spáchán trestný čin. Už jen přítomnost obžalovaného však může ve svědkovi vyvolat pocit, že pokud jeho výpověď bude jedním z důkazů, na jehož základě bude vynesen odsuzující rozsudek, obžalovaný se mu pomstí. Také v přípravném řízení může být pro svědka svazující fakt, že si obviněný může kdykoli přečíst jeho výpověď v trestním spisu a následně jej vyhledat. Orgány činné v trestním řízení by měly učinit taková opatření, aby byl svědek dostatečně chráněn před možným nátlakem ze strany obviněného (obžalovaného). Jedním z prostředků ochrany svědků je utajení jejich skutečné totožnosti podle § 55 odst. 2 TrŘ. Trestní řád tak umožňuje utajení totožnosti svědka a osoby jemu blízké, jestliže jim zřejmě hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, což musí být prokázáno konkrétními skutečnostmi, a jestliže ochranu nelze zajistit jiným způsobem. Opatření k utajení totožnosti i podoby svědka spočívají v tom, že se jeho jméno, příjmení a další osobní údaje nezapisují do protokolu, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné 32 Zelenka, P. Judikatura. Trestněprávní revue, 2007, č. 4, s. 113.

- 36 -

v trestním řízení. Svědek musí být poučen o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Toto poučení by mělo být doplněno také o podmínky utajení. Trestní řád také v § 209 odst. 1 upravuje postup soudu při provádění důkazu výslechem svědka v hlavním líčení, a to včetně situace, kdy existuje obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, nebo jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újmy na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Další způsoby ochrany svědka stanoví zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Jak vyplývá již z názvu, poskytuje tento zákon ochranu širšímu okruhu osob. Tyto osoby (osoby ohrožené) jsou vymezeny v § 2 odst. 1 tohoto zákona: Za ohroženou osobu se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která a) podala nebo má podat vysvětlení, svědeckou výpověď nebo vypovídala či má vypovídat jako obviněný anebo jinak pomáhala nebo má pomoci podle ustanovení trestního řádu k dosažení účelu trestního řízení, nebo b) je znalcem nebo tlumočníkem anebo obhájcem, pokud obviněný, kterého jako obhájce zastupuje, vypovídal nebo má vypovídat, aby pomohl k dosažení účelu trestního řízení, anebo c) je osobou blízkou osobě uvedené v písmenu a) nebo b). Ohrožená osoba, které je poskytována zvláštní ochrana a pomoc, je nazývána chráněnou osobou. Ochrana podle tohoto zákona se však uplatňuje pouze tehdy, nelze-li bezpečnost ohrožené osoby zajistit jiným způsobem. Opatření k ochraně podle tohoto jsou vymezena v jeho § 3 odst. 1 a rozumí se jimi: •

osobní ochrana,

•

přestěhování chráněné osoby včetně příslušníků její domácnosti a pomoc chráněné osobě za účelem jejího sociálního začlenění v novém prostředí,

•

zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby,

•

prověřování dodržování podmínek poskytování zvláštní ochrany a pomoci.

- 37 -

Tato opatření vykonává Policie České republiky a Vězeňská služba České republiky, přičemž jsou povinny vzájemně spolupracovat. K zastírání skutečné totožnosti chráněné osoby lze vytvořit legendu o jiné osobní existenci a zavést osobní údaje vyplývající z této legendy do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů. Zákon č. 137/2001 Sb. dále stanoví bližší podmínky pro zajištění ochrany chráněných osob. V současné době vláda přijala návrh novely trestního řádu, jehož cílem je větší ochrana obětí trestných činů v podobě omezení medializace informací o poškozených. Jedná se o zákaz zveřejnění údajů o nezletilých obětech a v případě některých trestných činů také o obětech dospělých, pokud k tomu tyto oběti (resp. zákonní zástupci) nedají souhlas.33

33 http://portal.justice.cz

- 38 -

5 Oběť a její odškodnění Pojem oběti se v českém právním řádu objevil teprve vydáním zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. Tento zákon za oběť považuje dvě skupiny osob, které jsou vymezeny v ustanovení § 2, a sice 1. fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví (oběť přímá), 2. osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu (oběť nepřímá). Pojem oběti je zde definován poměrně úzce, neboť je spojen pouze se škodou na zdraví, což vychází z předpokladu, že právě škoda na zdraví představuje pro osobu postiženou trestným činem překážku toho, aby si udržela životní úroveň, které dosahovala před vznikem této škody. Pomoc proto spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Zákon stanoví podmínky, kdy je možné pomoc poskytnout, a také důvody neposkytnutí pomoci. Podmínkou poskytnutí je jednak fakt, že škoda na zdraví nebo v důsledku smrti způsobená trestným činem nebyla plně uhrazena, a dále rozsudek odsuzující pachatele trestného činu, případně jej pro nepříčetnost zprošťující obžaloby. Pokud takovýto pravomocný rozsudek neexistuje, bude pomoc poskytnuta, nejsou-li na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin, v důsledku kterého byla oběti způsobena škoda na zdraví. Podmínky vylučující poskytnutí pomoci se vztahují jednak k oběti, jednak k určité minimální výši škody. Pomoc se neposkytne, je-li oběť stíhána jako spolupachatel, jestliže nedala souhlas k trestnímu stíhání nebo jej vzala zpět v případech, kdy je udělení tohoto souhlasu podmínkou zahájení trestního stíhání nebo jeho pokračování, pokud oběť neposkytla součinnost orgánům činným v trestním řízení (zejména nepodala trestní oznámení či odepřela svědeckou výpověď). Minimální výše škody, která je posuzována při poskytnutí pomoci podle tohoto zákona, se odvozuje z výše bodového hodnocení za bolest a musí - 39 -

činit alespoň 100 bodů, což by podle důvodové zprávy k zákonu č. 209/1997 Sb. zpravidla měla být spodní hranice případů považovaných trestním zákonem za těžkou újmu. Pomoc je poskytována na žádost oběti, která se podává u Ministerstva spravedlnosti nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy se oběť dozvěděla o škodě způsobené trestným činem (prekluzivní lhůta). Náležitosti žádosti stanoví zákon. Oběti přímé přísluší paušální částka 25.000,- nebo částka ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 150 000 Kč. Oběti nepřímé je poskytnuta paušální částka 150 000 Kč; pomoc více nepřímým obětem téhož trestného činu nesmí ve svém součtu přesáhnout částku 450 000 Kč, a je-li počet obětí více než tři osoby, poskytovaná částka se u každé oběti přiměřeně krátí. Pro stanovení pomoci je závazná výše způsobené škody, o níž bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem, ať už občanskoprávním či trestněprávním. Pomoc může být snížena nebo se nepřizná s přihlédnutím k sociální situaci oběti a k tomu, do jaké míry oběť spoluzavinila vznik škody a zda oběť využila všech zákonných prostředků, aby uplatnila nárok na náhradu škody na pachateli nebo na jiné osobě, která je povinna škodu uhradit. Zákon stanoví oběti, které byla poskytnuta pomoc, povinnost do pěti let ode dne, kdy jí byla poskytnuta pomoc, odvést na účet Ministerstva spravedlnosti částky, které obdržela jako náhradu škody až do výše poskytnuté pomoci, neboť pomoc má vést ke stabilizaci určité životní úrovně tehdy, když se oběť nemůže zabezpečit jinak, a v případě existence náhrady škody ze strany pachatele nutnost zlepšení sociální situace odpadá a je na místě, aby oběť „záchranné“ plnění vrátila. Právo státu na vrácení poskytnuté pomoci zaniká, neuplatní-li jej do dvou let po uplynutí pěti let ode dne poskytnutí pomoci. V této době se Ministerstvo spravedlnosti též může práva na vrácení poskytnuté pomoci vzdát, jestliže takový postup odůvodňuje sociální situace oběti, celková výše škody, která jí byla způsobena, a výše náhrady, kterou oběť obdržela. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v řízení o trestném činu, kterým byla způsobena škoda na zdraví, poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichž lze žádat poskytnutí peněžité pomoci.

- 40 -

Novelou č. 204/2006 Sb. byla do zákona zapracována i směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů, která zejména zohlednila tzv. přeshraniční případy, kdy o poskytnutí pomoci oběti trestného činu rozhoduje příslušný orgán členského státu Evropské unie, na jehož území byl trestný čin spáchán, v případech, kdy obětí byla osoba, která má místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdržuje na území jiného členského státu Evropské unie. Česká republika je vázána také Evropskou úmluvou o odškodňování obětí násilných trestných činů z roku 1983 (dále jen úmluva), která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. 1. 2001. Ve většině smluvních států této úmluvy byla v době jejího uzavření již přijata vnitrostátní právní úprava, takže tato úmluva byla jakýmsi zobecněním problematiky odškodňování obětí na evropské úrovni. Úmluva zakotvuje subsidiární povinnost státu (pokud nelze zajistit odškodnění z jiných zdrojů) přispět na odškodnění těch, kteří utrpěli těžké ublížení na těle a na zdraví následkem úmyslného trestného činu, a těch, kteří byli v péči osoby zemřelé následkem tohoto trestného činu (čl. 2), přičemž tímto odškodněním má být v závislosti na konkrétním případě pokryt alespoň ušlý výdělek, výlohy léčby a hospitalizace, výlohy spojené s pohřbem a pokud jde o vyživované osoby, i ušlé výživné (čl. 4). Z úmluvy rovněž vyplývá závazek smluvních států přijmout opatření k tomu, aby případní žadatelé měli k dispozici informace o systému odškodňování (čl. 11). Úmluva předpokládá vydání vnitrostátních předpisů a zmocňuje jednotlivé členské státy, aby případně samy upravily horní a dolní hranici pro vyplácení odškodnění, případně stanovily lhůty, v nichž lze nárok na odškodnění uplatnit. Nárok na odškodnění se posuzuje vždy v konkrétním případě a lze jej snížit či zrušit podle finanční situace žadatele (čl. 7), podle chování poškozeného nebo žadatele během trestného činu nebo po něm, případně v závislosti na způsobené újmě. Dalšími důvody pro snížení či zrušení nároku na odškodnění podle úmluvy jsou účast poškozeného (žadatele) na organizovaném zločinu nebo případ, kdy částečné nebo celkové odškodnění by nebylo spravedlivé nebo by bylo v rozporu s veřejným pořádkem.

- 41 -

6 Rozhodování soudu v adhezním řízení Adhezní řízení představuje součást řízení trestního, kde soud rozhoduje o nároku poškozeného na náhradu škody. Základním předpokladem pro to, aby adhezní řízení proběhlo, je řádné a včasné uplatnění nároku na náhradu škody způsobené trestným činem v trestním řízení. Poškozený tedy musí orgánu činnému v trestním řízení podat návrh, z nějž vyplývá, že požaduje náhradu škody, z jakého důvodu, v jaké výši a vůči komu ji požaduje, a to nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Bez takového návrhu nemůže soud o náhradě škody rozhodnout. Podle § 44 odst. 3 TrŘ však nelze návrh podat, byloli o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení, tedy vznikla-li překážka věci rozsouzené. Uplatnění nároku na náhradu škody způsobené trestným činem v adhezním řízení znamená pro poškozeného možnost dosáhnout odškodnění za materiální újmy zároveň s potrestáním obžalovaného. Na rozdíl od řízení občanskoprávního nezatěžuje adhezní řízení poškozeného důkazním břemenem a povinností uhradit soudní poplatky ani mu nehrozí uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení protistrany v případě neúspěchu. Rovněž časově by adhezní řízení mělo být pro poškozeného

výhodnější,

neboť

i v případě

uplatnění

nároku

v řízení

občanskoprávním by civilní soud musel vyčkat pravomocného skončení trestní věci. Aby soud rozhodl o náhradě škody, musí být kromě řádného a včasného uplatnění nároku na náhradu škody splněny následující podmínky: •

soud po zahájení hlavního líčení nerozhodl podle § 206 odst. 3, 4 TrŘ o tom, že určitou osobu jako poškozeného k trestnímu řízení nepřipouští nebo že poškozený svůj nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat (byloli již o něm rozhodnuto v jiném řízení);

•

nebylo rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci, o postoupení věci, o zastavení trestního stíhání, o jeho přerušení ani o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání podle §§ 221 až 224 TrŘ;

•

poškozený svůj návrh na náhradu škody nevzal zpět;

•

poškozený se nevzdal svých procesních práv podle § 43 odst. 4 TrŘ.

Soud rozhoduje o náhradě škody v hlavním líčení postupem podle §§ 228 a 229 TrŘ, tedy i když jde o nároky založené na civilních hmotněprávních - 42 -

normách, procesní postup se vždy řídí trestním řádem. Formou využitelnou při rozhodování o náhradě škody je rozsudek, případně trestní příkaz podle § 314f odst. 1 písm. e) TrŘ. Jestliže byly splněny podmínky pro rozhodování o náhradě škody, musí rozsudek vždy obsahovat samostatný výrok, v němž je rozhodnuto některým z následujících způsobů: •

soud přizná (zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody, jestliže je nárok včetně jeho výše odůvodněn výsledky hlavního líčení;

•

soud odkáže poškozeného s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, jestliže -

není podle výsledků dokazování podklad pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody bylo třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo,

•

soud obžalovaného zprostí obžaloby.

soud odkáže poškozeného se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

Soud tedy nemůže v žádném případě zamítnout návrh poškozeného na náhradu škody a pokud jej nelze přiznat, musí vždy odkázat poškozeného na příslušné řízení. Zároveň může náhradu škody přiznat pouze v případě, že vynese odsuzující rozsudek, tj. rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným, a to bez ohledu na to, jaký trest a v jaké výši mu byl uložen, případně že mu trest uložen nebyl. Musí však být splněna podmínka, že škoda byla způsobena tím trestným činem, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Obligatorně uloží soud obžalovanému povinnost k náhradě škody, jestliže výše škody je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena, nebrání-li tomu zákonná překážka (např. prohlášení konkurzu na majetek obžalovaného, promlčení práva na náhradu škody). Při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vázán návrhem poškozeného ohledně rozsahu náhrady škody – nemůže tedy poškozenému přiznat více, než žádal, což se v praxi týká zejména úroků z prodlení, které mohou být - 43 -

v trestním řízení přiznány, ale pouze tehdy, jestliže je poškozený zahrne do svého návrhu. Soud musí také přihlédnout k tomu, že obžalovaný již část škody uhradil, případně že byla škoda způsobena spoluzaviněním poškozeného, a přiměřeně nárok na náhradu škody snížit. Výrok o přiznání náhrady škody v odsuzujícím rozsudku je rozhodnutím, na něž se vztahují ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí podle § 274 písm. a) občanského soudního řádu, a v případě nesplnění povinnosti k náhradě škody dobrovolně se může stát exekučním titulem. Jako takové musí splňovat náležitosti umožňující jeho exekuci stanovené zejména v § 228 odst. 2 TrŘ. Výrok o přiznání náhrady škody musí obsahovat přesné označení osoby oprávněné (poškozeného), přesné označení nároku, který byl poškozenému přiznán, a pokud je ve věci více odsouzených, musí být z výroku patrno, komu z nich byla povinnost k náhradě uložena a zda se jedná o odpovědnost společnou a nerozdílnou nebo podle účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž podmínky a splatnost zároveň určí. Výrok rozsudku o plnění v penězích může být na návrh poškozeného vyjádřen v cizí měně, neodporuje-li to okolnostem případu a a) škoda byla způsobena na peněžních prostředcích v cizí měně nebo na věcech zakoupených za takové prostředky, nebo b) obžalovaný nebo poškozený je cizozemcem. Právo navrhnout plnění v cizí měně přísluší pouze poškozenému. Lhůta ke splnění uložené povinnosti k náhradě škody není v rozsudku uváděna, neboť výrok o přiznání náhrady škody je vykonatelný jakmile nabude právní moci. Výjimkou je výše uvedené stanovení splatnosti v případě plnění ve splátkách. Výrok o přiznání náhrady škody musí být také náležitě odůvodněn, jak je stanoveno v § 125 TrŘ. V odůvodnění musí být zejména vyloženo, zda byl nárok na náhradu škody uplatněn včas a řádně, zda jej vznesla osoba k tomu oprávněná, proti kterému z obžalovaných a v jaké výši, jakými důkazy byl nárok na náhradu škody prokázán a v jakém rozsahu prokázán nebyl, na základě kterého hmotněprávního předpisu byl nárok na náhradu škody uplatněn, proč byla případně stanovena dělená odpovědnost, přiznání úroků z prodlení, jejich výše, kdy nastalo prodlení, určení plnění ve splátkách nebo v cizí měně a další úvahy, z nichž soud vycházel. - 44 -

Slunský poukazuje na to, že postup soudu podle § 229 odst. 2 TrŘ může vést ke komplikaci v následném občanskoprávním řízení: „V tomto občanskoprávním řízení musí soud nutně dokazováním oddělit … část nároku, o němž již bylo rozhodnuto, od onoho, o nějž poběží nyní. …separaci obou složek by bylo zřejmě možno nejlépe vysledovat z odůvodnění trestního rozhodnutí. To však nelze použít v žádné formě jako důkazu.“34 Nesporné je, že pro poškozeného nejvýhodnější variantou je přiznání celého nároku na náhradu škody již v trestním řízení. Proti rozsudku může poškozený, který řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody, podat odvolání, ovšem pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, z důvodu, že takový výrok učiněn nebyl, nebo pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo chybí. Nemůže tedy podat odvolání proti výroku o vině a trestu, což vyplývá z koncepce trestního řízení v České republice, která dává monopolní právo stíhat trestné činy pouze státu a právo odvolat se proti výroku o vině nebo o trestu pouze státnímu zástupci a obžalovanému jako osobě výrokem přímo dotčené. Neexistuje totiž ústavně zaručené právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána.35 Proti tomuto vystupují někteří autoři, kteří namítají, že zjištění viny je výchozím kriteriem pro určení nároku poškozeného a zároveň že vztah mezi uloženým druhem trestu a povinností odsouzeného nahradit poškozenému škodu se dotýká zájmů poškozeného, a navrhují, aby měl poškozený možnost podat odvolání i do výroků o vině a trestu.36 Pokud poškozený chce využít své právo podat odvolání, musí tak učinit do osmi dnů od doručení opisu rozsudku u soudu, proti jehož rozsudku směřuje. Odvolání musí splňovat náležitosti podání podle § 59 TrŘ a musí být odůvodněno tak, aby bylo zřejmé, že je napadán výrok o náhradě škody a jaké vady jsou rozsudku nebo předcházejícímu řízení vytýkány. Soud prvního stupně provede kontrolu náležitostí obsahu odvolání a jakmile uplynou lhůty pro podání odvolání (nebo k odstranění vad odvolání) u všech oprávněných osob, předloží spisy odvolacímu soudu. 34 Slunský, P. Vazba adhezního řízení na občanské právo a civilní proces. Bulletin advokacie, 2001, č. 3, s. 76. 35 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 249/2000. 36 Jelínek, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998, s. 68 an.

- 45 -

Rozhodování odvolacího soudu je upraveno v § 253 a následujících TrŘ. Odvolací soud odvolání zamítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, který se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Pokud odvolání nesplňuje obsahové náležitosti, odvolací soud jej odmítne. Jestliže není odvolání zamítnuto ani odmítnuto podle § 253 TrŘ, přezkoumá odvolací soud zákonnost a odůvodněnost výroku o náhradě škody i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Zákonností se zde rozumí soulad napadeného výroku s právními předpisy, a to hmotněprávními i procesními. Odůvodněnost je chápána jako soulad výroku a soudem učiněných závěrů se zjištěnými skutečnostmi, přičemž jsou prověřovány důkazy, zejména zda dostatečně objasňují skutkový stav a zda byly získány postupy podle trestního řádu. Ve vztahu k poškozenému je při rozhodování odvolacího soudu nejdůležitější jeho oprávnění zrušit napadený výrok o náhradě škody, je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné (podle § 258 odst. 1 písm. f) TrŘ). Důsledky zrušení výroku o náhradě škody pak stanoví § 265 TrŘ: odvolací soud pak může sám rozhodnout ve věci, což bude využíváno zpravidla tehdy, byl-li soudem prvního stupně sice správně zjištěn skutkový stav, ale učiněno chybné rozhodnutí o nároku poškozeného, nebo odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Odvolací soud může také rozhodnout bez zrušení napadeného rozsudku o chybějícím nebo neúplném výroku o nároku poškozeného. Jak bylo zmíněno výše, povinnost nahradit škodu může být obviněnému uložena také trestním příkazem podle § 314f odst. 1 písm. e) TrŘ. Trestní příkaz je zvláštní formou rozhodnutí spočívající na tom, že pokud je opatřenými důkazy spolehlivě prokázán skutkový stav, může samosoudce rozhodnout bez projednání věci v hlavním líčení. Výrok o náhradě škody obsahuje trestní příkaz tehdy, když se poškozený se svým nárokem na náhradu škody řádně a včas připojil. Soud pak postupuje podle ustanovení §§ 228 a 229 TrŘ. V takovém případě je poškozenému trestní příkaz doručován.

- 46 -

Jelínek upozorňuje na to, že zákonodárce neuložil soudu povinnost rozhodnout v trestním příkazu vždy o náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku trestního příkazu, jímž se obžalovaný uznává vinným, ačkoli základní podmínkou pro vydání trestního příkazu je, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán opatřenými důkazy.37 Ve vztahu k poškozenému je dále nedostatkem institutu trestního příkazu fakt, že poškozený není osobou oprávněnou podat proti trestnímu příkazu opravný prostředek, tedy odpor. Účinkem odporu je zrušení trestního příkazu ze zákona a samosoudce rozhoduje, jako by trestní příkaz nebyl vydán. V této situaci je spatřována nerovnost mezi poškozeným, o jehož nároku bylo rozhodnuto

rozsudkem,

poněvadž

proti

němu

může

podat

odvolání,

a poškozeným, o jehož nároku bylo rozhodnuto trestním příkazem. Nemůže se tak bránit nejen proti chybnému rozhodnutí samosoudce o náhradě škody, ale ani proti trestnímu příkazu, v němž o náhradě škody rozhodnuto nebylo, ačkoli byl nárok řádně a včas uplatněn. Pokud by bylo poškozenému umožněno podat odpor proti výroku o náhradě škody, trestní příkaz by se v tomto výroku zrušil a samosoudce by mohl ve věci sám rozhodnout (zejména pokud by se jednalo o chybějící výrok, který však měl být vzhledem ke zjištěným skutečnostem součástí trestního příkazu) nebo by odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem.

37 Jelínek, J. Postavení poškozeného v trestním řízení – možnosti zdokonalení právní úpravy nejsou vyčerpány. Kriminalistika, 2003, č. 2, s. 115.

- 47 -

7 Poškozený ve slovenském trestním řádu Po rozdělení Československé republiky v roce 1993 převzaly oba nástupnické státy její právní řád, tedy i trestněprávní předpisy. Následný vývoj vedl k postupné novelizaci těchto předpisů a na Slovensku posléze i k jejich rekodifikaci. Od 1. ledna 2006 tak nabyly účinnosti nový trestní zákon č. 300/2005 Z. z. a nový trestní řád č. 301/2005 Z. z. (dále „slovenský trestní řád“ nebo „TrP“). V České republice tento krok doposud učiněn nebyl a veškeré změny v našem trestním právu byly provedeny početnými novelizacemi. Vzhledem ke společné minulosti, a tedy i podobné mentalitě obyvatelstva, může být pro Českou republiku přínosné sledovat, k jakým výsledkům povedou reformy provedené na Slovensku. Jak uvádí důvodová zpráva ke slovenskému trestním řádu, cílem trestního řádu je vytvoření legislativních předpokladů pro operativnější, pružnější proces objasňování a odhalování kriminality a jejích pachatelů, spravedlivý a včasný soudní proces, jehož výsledkem je spravedlivé potrestání pachatelů a jeho rozsáhlý výchovný účinek. Rovněž je podle této důvodové zprávy nevyhnutelné poskytnout zvýšenou ochranu svědkovi a poškozenému, přičemž rekodifikace má zakotvit posílení procesního postavení poškozeného v trestním řízení nejen z hlediska jeho aktivity při provádění důkazů, ale také v rozšíření jeho možnosti disponovat s trestním stíháním v zákonem vymezených případech.38

Pojem poškozeného Pojem poškozeného je zakotven v § 46 odst. 1 TrP a vychází z původního vymezení v zákoně č. 141/1961 Sb. Poškozený je osoba, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda nebo byla porušena či ohrožena její jiná zákonem chráněná práva nebo svobody. Zároveň je zde vymezen rozsah jeho základních práv: právo se vyjádřit, zda souhlasí s trestním stíháním, právo uplatnit nárok na náhradu škody, činit návrhy na provedení důkazů nebo na jejich doplnění, předkládat důkazy, nahlížet do spisů a prostudovat je, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o dohodě o přiznání viny a přijetí trestu, vyjádřit se

38 http://www.justice.gov.sk

- 48 -

k provedeným důkazům, má právo závěrečné řeči a právo podávat opravné prostředky v rozsahu vymezeném tímto zákonem. Slovenský trestní řád také rozlišuje dvě kategorie poškozených: poškozeného, který má podle zákona vůči obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem (§ 46 odst. 3 TrP), a poškozeného bez takového nároku, jak je vymezeno výše. Poškozený s nárokem na náhradu škody je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh musí poškozený uplatnit nejpozději před skončením vyšetřování nebo zkráceného vyšetřování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Takový návrh však nelze učinit, jestliže o nároku bylo již rozhodnuto v občanském soudním řízení nebo v jiném příslušném řízení.

Dokazování Podle § 10 odst. 10 TrP je poškozený stranou v řízení před soudem a jako takový má právo opatřovat důkazy, tyto důkazy zajistit a zpravidla provést výslech obžalovaného, svědků, poškozeného a znalců, přičemž nejprve provádí výslech ta strana, která důkaz navrhla či opatřila. Tato práva jsou zakotvena v ustanovení § 2 TrP o základních zásadách trestního řízení (odst. 10, 11, 18). Jestliže chce poškozený uplatnit důkazy, které jsou mu známy, musí návrh na jejich provedení předložit v přípravném řízení prokurátorovi nebo policejnímu orgánu a před soudem prvního stupně soudu nejpozději v průběhu dokazování při hlavním líčení. Bližší podmínky výslechu svědka jsou stanoveny v § 261 a násl. TrP. V tomto ustanovení je také stanoveno, že pokud obžalovaný uznal základ i výši poškozeným včas a řádně uplatněného nároku na náhradu škody, provede se další dokazování o výši škody pouze výjimečně, což může znamenat značné procesní zrychlení.

Ochrana osobnosti poškozeného Ochranu osobnosti poškozeného ve slovenském trestním řízení zajišťuje § 6 odst. 2 TrP, který stanoví, že orgány činné v trestním řízení a soud jsou povinny při poskytování informací dbát mimo jiné na zájmy poškozených, jejichž osobní údaje se nezveřejňují. Toto ustanovení má zabránit nežádoucí publicitě. - 49 -

Informační povinnost S ochranou poškozeného a jeho zájmů souvisí také informační povinnost orgánů činných v trestním řízení a soudu. Ta je stanovena v § 49 TrP: „Orgán činný v trestním řízení je povinen při prvním kontaktu s poškozeným poskytnout mu v písemné formě informace o jeho právech v trestním řízení a o organizacích na pomoc poškozeným včetně jimi poskytovaných služeb.“ Kromě informování jsou orgány činné v trestním řízení a soud povinny poskytnout poškozenému plnou možnost uplatnění jeho práv. Pokud orgán činný v trestním řízení nebo soud zjistí, že poškozenému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, musí poškozeného informovat o tom, že obviněný byl propuštěn z vazby nebo z ní uprchl, případně že odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody nebo z něj uprchl. Poškozený však může o takové informace požádat, i když neví, zda mu takové nebezpečí hrozí. (§ 46 odst. 8, 9 TrP)

Bezplatná právní pomoc Poškozenému, který uplatňuje nárok na náhradu škody a nemá dostatečné prostředky, aby uhradil náklady s tím spojené, může v přípravném řízení po sdělení obvinění na návrh prokurátora soudce pro přípravné řízení a v řízení před soudem i bez návrhu předseda senátu ustanovit zástupce z řad advokátů, považuje-li to za nutné na ochranu zájmů poškozeného. Nedostatek prostředků musí poškozený prokázat. Pokud se v průběhu řízení zjistí, že poškozený má dostatek prostředků, zruší ustanoveného zástupce orgán, který jej ustanovil.

Zajištění nároku poškozeného Nárok poškozeného na náhradu škody lze zajistit až do pravděpodobné výše škody, jestliže existuje důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno. Slovenský trestní řád pak v ustanovení § 50 odst. 1 vypočítává, na jakých hodnotách obviněného lze nárok poškozeného zajistit. Kromě jeho majetku jde zejména o jeho majetková práva související s účastí (majetkovou nebo osobní) v právnické osobě, pokud je z okolností zřejmé, že trestný čin byl spáchán jménem nebo ve prospěch této právnické osoby. Části majetku určené k zajištění - 50 -

nároku se v usnesení o zajištění sepíší a obviněnému a právnické osobě (s účastí obviněného) se zakáže s nimi nakládat. Movité věci se uloží do úschovy u orgánu, který o jejich zajištění rozhodl. Nemůže-li jejich úschovu sám zajistit, pověří jejich úschovou právnickou nebo fyzickou osobu, která vykonává podnikatelskou činnost v tomto oboru. Jde-li o nemovitost, může písemně pověřit takovou osobu správou nemovitosti a usnesení o zajištění nemovitosti doručí příslušnému orgánu státní správy na úseku katastru nemovitostí. Není možné zajistit nárok, který nelze v trestním řízení uplatnit. K zajištění nároku nemůže být použito věcí, které nelze podle občanskoprávních předpisů postihnout výkonem soudního rozhodnutí, ani pohledávky obviněného na výplatu odměny z pracovního nebo obdobného poměru, pohledávky na výplatu výživného a na výplatu dávek z nemocenského pojištění a dávek sociálního zabezpečení. Podmínky pro zrušení zajištění jsou stejné jako v našem trestním řádu.

Souhlas poškozeného s trestním stíháním Slovenský trestní řád přejal řešení problematiky souhlasu poškozeného z trestního řádu 141/1961 Sb., přičemž ovšem (ve srovnání s naší současnou úpravou) zúžil okruh trestných činů, při jejichž spáchání je tento institut využitelný. Zachoval však podmínku blízkého vztahu mezi poškozeným a obviněným. Omezen byl také výčet případů, kdy se souhlas s trestním stíháním nevyžaduje: byla-li trestným činem způsobena smrt nebo poškozeným je stát, obec, vyšší územně správní celek, právnická osoba s majetkovou účastí státu nebo právnická osoba, která hospodaří s veřejnými financemi. Situaci, kdy je z okolností nesporné, že souhlas nebyl dán nebo znovu udělen pouze proto, že poškozený je v tísni, je mu vyhrožováno, je pod nátlakem, v závislosti nebo podřízenosti, řeší slovenský trestní řád nevyvratitelnou domněnkou, že souhlas byl udělen.

Rozhodnutí soudu o náhradě škody Ustanovení §§ 287 a 288 TrP odpovídají ustanovením §§ 228 a 229 TrŘ s výjimkou toho, že slovenský trestní řád umožňuje, aby soud uložil náhradu morální škody způsobené úmyslným násilným trestným činem podle zvláštního zákona, kterým se rozumí zákon č. 215/2006 Z.z., o odškodňování osob

- 51 -

poškozených násilnými trestnými činy. Rozsudek může poškozený napadnout odvoláním pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Soud může o náhradě škody rozhodnout také trestním příkazem podle § 354 TrP. Proti výroku o náhradě škody, kterým byla přiznána náhrada škody, může poškozený podat odpor a v takovém případě se trestní příkaz ruší ve výroku o náhradě škody. Samosoudce odkáže usnesením poškozeného na občanské soudní řízení, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Náhrada nákladů poškozeného Náhradu nákladů upravuje § 557 TrP, a to stejným způsobem jako § 154 TrŘ, tedy jen ve vztahu k poškozenému s nárokem na náhradu škody. Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Soud může podle okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, že odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti.

Srovnání Jak vyplývá z výše nastíněného přehledu práv poškozeného ve slovenském trestním řízení, nastaly zde oproti úpravě české některé změny. Za nejvýznamnější považuji možnost uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu morální škody, i když je omezena pouze na některé trestné činy, a dále povinnost orgánů činných v trestním řízení a soudu poučit poškozeného nejen o jeho procesních právech, ale také o organizacích na pomoc poškozeným, protože jim tyto informace mohou usnadnit orientaci nutnou pro získání potřebné pomoci. Důležitou změnu spatřuji také v povinnosti nezveřejňovat osobní údaje poškozených. V současné době byl obdobný krok učiněn i v České republice, jak je zmíněno v kapitole 4.5. Považuji takovou úpravu za nezbytnou pro ochranu poškozených před další psychickou zátěží, zejména ze strany médií.

- 52 -

Za přínosné považuji zakotvení možnosti zajištění nároku poškozeného nejen na majetku obviněného, ale také na majetku právnické osoby, v níž má obviněný účast a jejímž jménem nebo v jejíž prospěch byl trestný čin spáchán, protože takové zajištění může zvýšit pravděpodobnost uspokojení poškozeného. Pokud se týká institutu souhlasu poškozeného s trestním stíháním, jak je již výše uvedeno, vychází slovenský trestní řád v podstatě z obdobné úpravy jako trestní řád český, ovšem vymezuje méně trestných činů, u nichž je tento institut použitelný, aniž by dle mého názoru přestal tento výčet vzbuzovat dojem nahodilosti, jak je to vytýkáno okruhu trestných činů v českém trestním řádu.39 Podmínkou využití tohoto institutu je i zde blízký vztah mezi poškozeným a obviněným, rovněž v českém právním prostředí kritizovaný.40 Provádění výslechů v řízení před soudem stranami, tedy kladení důrazu na zásadu kontradiktornosti, je dle mého názoru třeba hodnotit individuálně, neboť stranou je i poškozený, který nemá nárok na náhradu škody a na bezplatnou právní pomoc, a pokud takový poškozený navrhne výslech svědka a nemá právního zástupce, může být použití této zásady spíše na újmu všech zúčastněných a předpokládám, že v takovém případě využije soud dikce „zpravidla ponechává stranám“ a provede výslech sám. Přesto je toto oprávnění nepochybně přínosné, zejména pokud má poškozený právního zástupce, který dokáže svědka správně kladenými otázkami přimět k přesvědčivé výpovědi ve prospěch poškozeného. Ze srovnání české a slovenské právní úpravy institutů bezplatné právní pomoci a náhrady nákladů řízení je zjevný jejich společný původ, hlavní rozdíl souvisí s tím, že na Slovensku může náhradu škody požadovat i ten, kdo je poškozen „pouze“ morálně, a o tyto poškozené se tedy rozšiřuje i okruh osob s právy na bezplatnou právní pomoc a náhradu nákladů řízení za splnění zákonných podmínek.

39 Vantuch, P. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného, nebo na jeho návrh? Právní praxe, 1994, č. 3, s. 153. 40 Jelínek, J. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného – bilance a perspektivy. Kriminalistika, 1996, č. 4, s. 297.

- 53 -

8 Rámcové

rozhodnutí

Rady

Evropské

unie

(2001/220/SVV) ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení Rámcová rozhodnutí obecně představují nástroj pro sblížení předpisů členských států Evropské unie v oblasti třetího pilíře, tedy policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, a jsou pro členské státy závazná co do výsledku, kterého má být dosaženo. Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie (2001/220/SVV) ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (dále jen „rámcové rozhodnutí“) má za úkol vytvořit minimální normy pro ochranu obětí trestné činnosti, zejména pro přístup obětí ke spravedlnosti a pro jejich právo na náhradu škody, včetně náhrady soudních nákladů. Obětí se podle rámcového rozhodnutí rozumí fyzická osoba, která utrpěla škodu včetně fyzického či psychického poškození, citovou újmu či hmotnou ztrátu přímo způsobenou jednáním či opomenutím, jež porušuje trestněprávní předpisy členského státu. Cílem rámcového rozhodnutí je nalezení komplexního řešení přihlížejícího k potřebám obětí, do nějž budou zapojeny také nevládní organizace pro pomoc obětem, a to už před trestním řízením, v jeho průběhu a dále i po jeho skončení. Každý stát má proto zaručit obětem zacházení náležitě respektující jejich osobní důstojnost. Zvláště ohroženým obětem pak musí zajistit zvláštní způsob zacházení, který co nejlépe odpovídá jejich situaci. Každý stát musí zajistit, aby oběti mohly být vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy a tím vyjádřit své názory, přičemž musí být přijata taková opatření, aby oběti byly vyslýchány jen v míře nezbytné pro účely trestního řízení. Rámcové rozhodnutí vymezuje poměrně široce minimální standard informací, které mají být obětem poskytnuty: služby nebo subjekty, na něž se mohou obrátit se žádostí o pomoc; druh pomoci, kterou mohou získat; kde a jak mohou podat trestní oznámení; etapy řízení následující po trestním oznámení a úloha oběti v těchto etapách; jak a za jakých podmínek může oběť získat ochranu; v jakém rozsahu a za jakých podmínek má oběť přístup k právnímu poradenství nebo k právní pomoci (pokud na ně má právo) nebo k jakémukoli jinému druhu

- 54 -

poradenství; požadavky, které upravují nárok oběti na odškodnění; má-li oběť bydliště v jiném státě, jaké jsou zvláštní prostředky, které jsou jí k dispozici pro zajištění ochrany jejích zájmů. Oběti by měly mít možnost získávat takové informace všemi možnými prostředky a v obecně srozumitelných jazycích. Obětem mají být, pokud o ně projeví zájem, poskytovány i další informace: o výsledku jejich trestního oznámení; o podstatných skutečnostech, jež jim v případě trestního stíhání umožní sledovat průběh trestního řízení s osobou stíhanou za čin, jenž se obětí dotýká; o rozhodnutí soudu. Oběti mají získat informace také o propuštění osoby stíhané či odsouzené za trestný čin, a to alespoň v případech, kdy pro ně v této souvislosti existuje nějaké nebezpečí. Členské státy musí rovněž přijmout opatření pro zmírnění komunikačních obtíží oběti v postavení svědka nebo strany řízení a vyrovnat v tomto směru postavení oběti s postavením obviněného. V odůvodněných případech má být oběti zabezpečen bezplatný přístup k poradenství a případně též k právní pomoci, pokud by mohla mít postavení strany v trestním řízení. Bezplatné poradenství může být poskytováno také ze strany nevládních organizací na pomoc obětem, a proto rámcové rozhodnutí stanoví povinnost států tyto organizace podporovat, buď poskytováním speciálně vyškolených osob nebo uznáním a financováním nevládních organizací. Současně státy mají zajistit, aby i ze strany státních orgánů přicházeli do styku s oběťmi jen osoby vyškolené se zaměřením na potřeby nejvíce ohrožených skupin. Tyto orgány musí také vytvářet obětem vhodné podmínky, které jsou nezbytné pro předcházení druhotného poškození obětí a pro zamezení vzniku zbytečných tlaků. Obětem a případně také jejich rodinám (a osobám se stejným postavením jako rodinní příslušníci) je zaručeno také právo na ochranu jejich bezpečí a soukromí, zejména domnívají-li se orgány činné v trestním řízení, že existuje vážné nebezpečí odplaty, nebo pokud existují zjevné důkazy o vážném úmyslu narušit jejich soukromí. Má být zamezeno kontaktům mezi obětí a pachatelem v budově soudu a poskytnuta ochrana obětí před následky jejich výpovědí při veřejném soudním jednání.

- 55 -

Oběť má právo na vydání rozhodnutí, kterým se pachateli ukládá povinnost oběť odškodnit, v rámci trestního řízení a v přiměřené době. V této souvislosti mají státy rovněž přijmout nezbytná opatření podporující pachatele, aby poskytl oběti přiměřené odškodnění. Oběti je neprodleně vrácen také její majetek zajištěný v trestním řízení, pokud není pro toto řízení naléhavě vyžadován. Členské státy mají podporovat mediaci v trestních věcech, tedy hledání řešení ujednaného mezi obětí a pachatelem trestného činu a zprostředkovávaného příslušnou osobou před trestním řízením nebo v jeho průběhu, a to alespoň pro ty trestné činy, které stát považuje za vhodné pro tento druh opatření. Rámcové rozhodnutí dále řeší problematiku bydliště oběti v jiném státu, než ve kterém došlo k trestnému činu, kdy mají být přijata vhodná opatření ke zmírnění obtíží s tímto souvisejícím.

Rámcové rozhodnutí před ESD Výkladem některých článků rámcového rozhodnutí se zabýval Evropský soudní dvůr v případu C-105/03 Maria Pupino,41 kdy byla italským soudcem pověřeným předběžným vyšetřováním trestného činu ublížení na zdraví spáchaného učitelkou v mateřské školce Marií Pupino na jejích žácích, dětech mladších pěti let, vznesena předběžná otázka týkající se výkladu čl. 2, 3 a 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí. Italské právo požaduje, aby důkazní materiály shromážděné státním zástupcem ve fázi předběžného vyšetřování, byly předloženy v kontradiktorně vedeném jednání organizovaném při vlastním procesu za účelem toho, aby získaly plnou důkazní hodnotu. Z tohoto pravidla existují některé výjimky umožňující na základě rozhodnutí soudce pověřeného předběžným vyšetřováním provést předběžné provedení důkazu za respektování zásady kontradiktornosti v průběhu fáze předběžného vyšetřování prostřednictvím řízení mimo hlavní líčení k předběžnému provedení důkazu, a to z důvodu nemožnosti vyslechnutí svědka v hlavním líčení kvůli nemoci nebo závažné překážce, z důvodu možného vystavení svědka násilí, vyhrožování nebo korupci nebo u některých taxativně vymezených trestných činů (sexuálních deliktů nebo deliktů se sexuálním podtextem), pokud se jedná o důkaz výslechem osob mladších šestnácti let.

41 Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. C-105/03

- 56 -

V případě Marie Pupino požádal státní zástupce o předběžné provedení důkazů – výslechu osmi dětí. Vzhledem k jejich velmi nízkému věku žádal provedení dokazování za zvláštních podmínek, které chrání důstojnost, soukromí a duševní vyrovnanost dotčených nezletilých. Maria Pupino podala proti tomuto návrhu námitky s tím, že nespadá pod žádný ze zákonem vymezených případů, kdy je možné provést důkaz mimo hlavní líčení. Soudce pověřený předběžným vyšetřováním měl za to, že musí vykládat vnitrostátní právo konformně s právem Evropských společenství, a nebyl si jist slučitelností příslušných ustanovení italského trestního řádu s články 2, 3 a 8 rámcového rozhodnutí v rozsahu, v němž tato ustanovení omezují možnost, aby se soudce pověřený předběžným vyšetřováním uchýlil k předběžnému provedení důkazů a ke zvláštním podmínkám shromažďování a určení důkazů, pouze na sexuální delikty a delikty se sexuálním podtextem. Požádal proto Evropský soudní dvůr, aby rozhodl o dosahu článků 2, 3 a 8 rámcového rozhodnutí. Evropský soudní dvůr nejprve kladně zodpověděl otázku, zda má pravomoc k výkladu rámcových rozhodnutí, a posléze se zabýval samotnou předběžnou otázkou, tedy zda články 2, 3 a článek 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí mít možnost umožnit dětem nízkého věku, které byly oběťmi špatného zacházení, učinit výpověď za podmínek umožňujících jim zaručit přiměřenou úroveň ochrany, mimo veřejné soudní jednání a před jeho konáním. V souladu s článkem 3 rámcového rozhodnutí každý členský stát zaručí, aby oběti mohly být v průběhu řízení vyslechnuty a mohly poskytovat důkazy, a přijme vhodná opatření, aby jeho orgány vyslýchaly oběti pouze v míře nezbytné pro účely trestního řízení. Článek 2 a čl. 8 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí ukládají každému členskému státu povinnost usilovat o to, aby obětem v průběhu řízení zaručily zacházení náležitě respektující jejich osobní důstojnost, dbát na to, aby s oběťmi, jež jsou zvláště ohrožené, bylo zacházeno zvláštním způsobem, který co nejlépe odpovídá jejich situaci, a zaručit, je-li nezbytné chránit oběti, zejména ty nejohroženější, před následky jejich výpovědí při veřejném soudním jednání, aby mohly na základě soudního rozhodnutí svědčit za podmínek umožňujících dosažení tohoto cíle, a to všemi vhodnými prostředky slučitelnými s jejich základními právními zásadami. - 57 -

Rámcové rozhodnutí však podle Evropského soudního dvora musí být zároveň vykládáno tak, aby byla dodržena základní práva, zvláště právo na spravedlivý proces, zaručené Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950. Proto pokud by italský soud dospěl k závěru, že předběžné provedení důkazů a výslech za zvláštních podmínek jsou s ohledem na povinnost konformního výkladu vnitrozemského práva možné, musel také posoudit, zda tato opatření neučiní trestní řízení vedené proti Marii Pupino nespravedlivým. Evropský soudní dvůr pak rozhodl následovně: Články 2, 3 a čl. 8 odst. 4 rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí mít možnost umožnit dětem nízkého věku, které, jako je tomu ve věci v původním řízení, tvrdí, že byly oběťmi špatného zacházení, učinit výpověď za podmínek umožňujících zaručit těmto dětem přiměřenou úroveň ochrany, například mimo veřejné soudní jednání a před jeho konáním. Vnitrostátní soud je povinen vzít v úvahu všechna pravidla vnitrostátního práva a vykládat je v co největším možném rozsahu ve světle znění, jakož i účelu uvedeného rámcového rozhodnutí. Podle mého názoru povinnost vykládat vnitrostátní právo konformně s rámcovým rozhodnutím může vést k určité nejistotě obviněného (resp. obžalovaného), neboť nebylo-li rámcové rozhodnutí zákonodárci správně implementováno, může soudce na základě konformního výkladu dospět k závěrům, které byly pro obviněného nepředvídatelné, což může narušit jeho právo na spravedlivý proces. Nicméně z pohledu poškozeného se jedná o rozhodnutí příznivé, neboť umožňuje rozšířit použití zvláštních podmínek na jeho ochranu i na případy, které zákonodárce výslovně neupravil, ale které splňují určité znaky v rámcovém rozhodnutí stanovené, přičemž jsou ovšem na soudce kladeny vysoké nároky při rozhodování o tom, zda postup podle konformního výkladu rámcového rozhodnutí překračující zákonnou úpravu nebude na újmu práva obviněného na spravedlivý proces.

- 58 -

9 De

lege

ferenda

k

právní

úpravě

postavení

poškozeného Úvahy de lege ferenda jsou odbornou veřejností formulovány již od počátku existence trestního řádu č. 141/1961 Sb. Postupně vedly k vytvoření poměrně rozsáhlého okruhu práv poškozeného v trestním řízení a ke zrovnoprávnění jeho postavení ve vztahu k obviněnému, přesto však „možnosti zdokonalení právní úpravy nejsou vyčerpány.“42 V kapitole o postavení poškozeného jsem vymezila pět okruhů práv poškozeného. Z tohoto rozdělení vyjdu i v této části, kde se k jednotlivým okruhům pokusím navrhnout změny právní úpravy postavení poškozeného do budoucna, a to zejména na základě informací získaných ze zdrojů nevládních organizací na pomoc obětem trestné činnosti.43

9.1

Právo na informace

V oblasti informování poškozeného bych zejména doporučila zakotvit povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat poškozeného nejen o jeho procesních právech, ale také o subjektech poskytujících poškozeným právní pomoc a další služby. Závazek České republiky zakotvit tuto povinnost v právním řádu dle mého názoru vyplývá z čl. 4 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie (2001/220/SVV) o postavení obětí v trestním řízení. Domnívám se také, že by měla být stanovena povinnost poučit poškozeného všeobecně o možnostech získání náhrady škody. Nelze samozřejmě informovat poškozeného podrobně např. o výši nároků, jakou může uplatnit, a o dalších hmotněprávních aspektech, neboť by to bylo porušením zásady rovnosti stran. Pokud ale poškozený utrpěl morální nebo jinou škodu, jejíž náhradu nemůže požadovat v rámci adhezního řízení, měl by získat informaci, že ji může uplatnit v řízení občanskoprávním, protože i poškozený, kterému není nárok na náhradu škody přiznán v rámci adhezního řízení, je na občanskoprávní řízení odkázán.

42 Jelínek, J. Postavení poškozeného v trestním řízení – možnosti zdokonalení právní úpravy nejsou vyčerpány. Kriminalistika, 2003, č. 2, s. 112. 43 http://bkb.cz/index.php http://www.llp.cz Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007.

- 59 -

Pokud jde o informování poškozeného o pobytu obviněného nebo odsouzeného na svobodě, povinnost vyrozumět jej písemně nejpozději den po propuštění nebo útěku, která má být předpokladem pro ochranu poškozeného, je formulována dosti nešťastně, neboť pro poškozeného je taková informace relevantní, dozví-li se o uvedených skutečnostech včas. Propuštění z vazby nebo z výkonu trestu zpravidla předchází rozhodnutí soudu, takže poškozený může být informován už v okamžiku, kdy se rozhodnutí stane vykonatelným. V případě útěku je pak třeba zajistit vyrozumění poškozeného co nejrychlejšími prostředky, zejména telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu. S touto problematikou souvisí i podmínka, že poškozenému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě. Domnívám se, že každý poškozený by měl mít možnost sám se rozhodnout, zda podá žádost o poskytnutí výše uvedených informací bez ohledu na projevy obviněného či odsouzeného (a možného prokazování nebezpečí), a že existence nebezpečí by mohla být podmínkou pro informování poškozeného z úřední povinnosti v případech, kdy takové nebezpečí shledá orgán činný v trestním řízení, aniž by o něm musel vědět poškozený. Tak je tomu v současnosti i ve slovenském trestním řádu. Pokud se týká informací o procesních úkonech, domnívám se, že by měl být poškozený vyrozuměn také o zahájení trestního stíhání. Pro zrovnoprávnění s obviněným by se měl poškozený také dozvědět o skončení vyšetřování a možnosti prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, což souvisí také s jeho právem nahlížet do spisů.

9.2

Právo na aktivní účast v trestním řízení

Již v kapitole 4.2.1 jsem zmínila problémy, které v praxi vyvstaly při uplatňování dispozičního oprávnění poškozeného, a také námitky odborné veřejnosti proti jeho formulaci. De lege ferenda doporučuji znovu přehodnotit okruh trestných činů, u nichž je tento institut využitelný, přičemž je třeba zaměřit pozornost zejména na kvalifikované skutkové podstaty, jejichž znakem je způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku, případně škody velkého rozsahu, a dále na úmyslné násilné trestné činy. Rovněž podmínka rodinného či obdobného poměru mezi pachatelem a obviněným by podle mého názoru měla být vypuštěna, neboť na nestíhání - 60 -

pachatele může mít zájem nejen osoba v takovém poměru k pachateli a důležitější než rodinný poměr je posouzení konkrétních okolností případu samotným poškozeným. Věcný záměr nového trestního řádu předpokládá, že bude upraveno také trestní stíhání na návrh poškozeného, a to pro taxativně vypočtené trestné činy, pro něž je charakteristické, že jsou důsledkem konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, a u nichž není na trestním stíhání veřejný zájem, přičemž vzniklý následek není zvlášť závažný.44 Rozdíl mezi návrhovými trestnými činy a činy stíhanými se souhlasem spočívá podle Vantucha45 především v nutnosti vyvíjet aktivitu ze strany poškozeného, přičemž tento autor upřednostňuje návrhové delikty, kdy je pro trestní stíhání nezbytné, aby poškozený jednal z vlastní iniciativy a nikoli na základě dotazu orgánu činného v trestním řízení. Záleží na zákonodárci, jakou hranici mezi těmito skupinami trestných činů určí. Osobně bych se přiklonila k trestnímu stíhání na návrh poškozeného např. u trestného činu pomluvy podle § 206 TrZ či poškozování cizích práv podle § 209 TrZ, kdy dochází k narušení individuálních zájmů, které v těchto případech zcela převažují zájmy veřejné. Právo na aktivní účast zahrnuje také podávání opravných prostředků. Prvním opravným prostředkem, který by měl být dle mého názoru doplněn, je stížnost proti rozhodnutí o přerušení trestního stíhání podle § 173 TrŘ, neboť poškozený může podat stížnost v případě postoupení věci jinému orgánu podle § 171 TrŘ nebo zastavení trestního stíhání podle § 172 TrŘ, takže zakotvení možnosti podat stížnost i proti rozhodnutí o přerušení trestního stíhání se mi jeví jako logické. Dalším opravným prostředkem, který v současné právní úpravě chybí, je odpor proti trestnímu příkazu, jak je zmíněno v kapitole 6.

9.3

Právo na zmocněnce a právní pomoc

V odborných kruzích je poukazováno na nedostatečnost úpravy bezplatné právní pomoci, kterou může získat pouze poškozený s nárokem na náhradu škody, a zároveň je navrhováno, aby v některých případech byla bezplatná právní pomoc poskytována bez ohledu na finanční situaci poškozeného.

44 http://portal.justice.cz 45 Vantuch, P. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného, nebo na jeho návrh? Právní praxe, 1994, č. 3, s. 156.

- 61 -

Pokud se týká první námitky, domnívám se, že souvisí s otázkou škody, jejíž náhradu je možné požadovat v rámci adhezního řízení. Jestliže bude opuštěna idea náhrady pouze majetkové škody a bude možné uplatnit také nárok na přiměřené zadostiučinění, rozšíří se také okruh poškozených, kteří budou moci požadovat bezplatnou právní pomoc. Nemyslím si, že je nezbytně nutné poskytovat v některých případech bezplatnou právní pomoc bez ohledu na finanční situaci poškozeného. Pokud totiž poškozený má dostatek prostředků na právní zastoupení, může potom požadovat náhradu nákladů na toto zastoupení vynaložených po odsouzeném.

9.4

Právo na náhradu škody

V otázkách náhrady škody spatřuji problém především v tom, čeho se může poškozený v adhezním řízení domáhat. Je totiž zřejmé, že morální újma je spjata v podstatě se všemi trestnými činy a v některých případech je hlavním následkem trestného činu, zejména u trestných činů proti životu a zdraví nebo u trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti. Domnívám se, že když bylo možné pomocí bodového ohodnocení materializovat bolestné a stížení společenského uplatnění, lze také stanovit určité ohodnocení morální újmy. Přestože je poukazováno na nedostatečnost úpravy bolestného a stížení společenského uplatnění, dalo by se stanovením hodnoty morální újmy alespoň v minimální výši dosáhnout částečného odškodnění poškozeného v rámci adhezního řízení, a to přinejmenším u trestných činů uvedených v předchozím odstavci, a pokud by poškozený požadoval více, mohl by částku převyšující v adhezním řízení přiznanou náhradu uplatňovat v občanskoprávním řízení. Tím by bylo vyřešeno několik problémů souvisejících s tím, že jsou některá práva zaručena pouze poškozenému, který uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody, a poškozený, jemuž byla způsobena trestným činem „pouze“ morální škoda, by dosáhl stejné úrovně práv jako materiálně poškozený.

9.5

Právo na ochranu a bezpečí

Ochrana poškozeného by měla spočívat zejména v ochraně jeho bezpečí a jeho soukromí. V současné době schválila vláda novelu trestního řádu upravující zveřejňování

informací

o poškozených, - 62 -

která

má

zabránit

vystavování

poškozených dalšímu stresu v souvislosti s trestným činem. S ochranou počítá i věcný záměr nového trestního řádu. Kromě zveřejňování údajů o poškozených má omezit také duplicitu procesních úkonů (ve vztahu mezi přípravným řízením a řízením před soudem) a tím zabránit např. opakování výslechů. Věcný záměr počítá také se zavedením předběžných opatření s cílem prozatímně upravit poměry nebo vztahy obviněného s obětí nebo jiným poškozeným, aby bylo zabráněno obviněnému v pokračování v trestné činnosti nebo aby byla odstraněna její příčina nebo podmínka.46 Mezi taková opatření jsou zařazeny zákaz styku s poškozeným nebo jeho vyhledávání; vykázání ze společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředního okolí; zákaz styku s konkrétně vymezenými osobami a jejich vyhledávání; zákaz návštěv konkrétně vymezených míst, akcí, zařízení nebo jiných prostředí; příkaz zdržovat se v místě svého pobytu; zákaz vycestovat za hranice České republiky. V praxi je v tuto chvíli využíván institut vykázání ze společného obydlí podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a předběžné opatření podle § 76b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to pro řešení případů domácího násilí. Státní orgány i neziskové organizace zabývající se ochranou poškozených vnímají tento institut jako funkční a účinný.47 Vzhledem k tomu předpokládám, že zakotvení předběžných opatření v trestním řádu může být přínosné pro ochranu poškozených zejména před opakováním trestné činnosti. Věcný záměr stanoví několik podmínek pro uložení předběžných opatření. První z nich zahrnuje dvě alternativy – buď postačí dostatečně odůvodněné podezření ze spáchání úmyslného trestného činu nebo bude vyžadováno dostatečně odůvodněné podezření ze spáchání trestného činu úmyslného trestného činu s horní hranicí sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Další podmínkou je zásadní a okamžitá potřeba ochrany poškozeného nebo společnosti z hlediska nebezpečí pokračování nebo opakování trestné činnosti. Předběžná opatření bude moci nařídit jen soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, pokud je u obviněného jinak dán některý z důvodů vazby. Bude však nutné najít

46 http://portal.justice.cz 47 http://bkb.cz/index.php

- 63 -

kritéria pro rozlišení situací, v nichž bude využita vazba, a situací, kdy bude nařízeno předběžné opatření. V předchozích odstavcích uvedené úvahy de lege ferenda zcela jistě nedokázaly obsáhnout veškerá zlepšení v postavení poškozeného, kterých je možné dosáhnout, ale snažily se o vymezení nejvíce žádoucích změn v jednotlivých oblastech práv, jak byly výše formulovány.

- 64 -

10 Závěr Cílem této práce je rozbor právní úpravy postavení poškozeného z hlediska uplatňování jeho práv v rámci trestního řízení a v rámci řízení adhezního. Výchozím bodem je historický vývoj postavení poškozeného na území dnešní České republiky. Základ pro veškeré další výklady představuje definice pojmu poškozeného, a to jednak podle § 43 odst. 1 TrŘ a jednak podle § 43 odst. 3 TrŘ, tedy poškozeného bez nároku na náhradu škody a poškozeného s tímto nárokem, spolu s vymezením jednotlivých druhů škod. Nosnou částí práce je přehled jednotlivých práv, která jsou poškozenému v českém trestním procesu garantována, a to s přihlédnutím k oprávněním obou výše zmíněných kategorií poškozených. Předpokladem pro existenci mnohých práv poškozeného je existence nárok na náhradu škody a právu na náhradu škody byla proto věnována samostatná podkapitola 4.4. Z řad odborné veřejnosti je často slyšet nesouhlas s takovým rozlišováním, nicméně zákonodárce i nadále považuje za nutné oddělit kategorii poškozeného s nárokem na náhradu škody od kategorie poškozeného bez tohoto nároku a zachovává toto členění i ve věcném záměru nového trestního řádu. Jedním z oprávnění, kterými disponují obě skupiny poškozených, je právo vyjádřit souhlas s trestním stíháním v zákonem vymezených případech. Umožňuje zohlednit postoj a potřeby poškozeného tam, kde by stíhání pachatele mělo pro poškozeného horší následky než jeho nestíhání. Součástí práce je i pojem oběti, který trestní řád nezná, nicméně se objevuje v mezinárodních dokumentech a na základě Evropské úmluvy o odškodňování obětí násilných trestných činů také v zákoně č. 209/1997 Sb. a rovněž v dokumentech

a

na

webových

stránkách

organizací

zabývajících

se

poskytováním pomoci obětem trestných činů (poškozeným). Pro srovnání se zahraničím jsem zvolila slovenskou právní úpravu, poněvadž vychází ze stejného základu jako úprava česká a rozdíly mezi nimi ukazují na vývoj trestního procesu v posledních patnácti letech. Vzhledem ke stále intenzivnější integraci mezi evropskými zeměmi bylo nutné do práce zahrnout také „evropskou“ úpravu postavení poškozeného, tedy Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení - 65 -

obětí v trestním řízení. Jak je zmíněno již v podkapitole 9.1, mám za to, že právní řád České republiky nestanoví dostatečně některé povinnosti z tohoto rámcového rozhodnutí vyplývající, především informační povinnost orgánů činných v trestním řízení, která by se měla vztahovat také na poskytnutí informací o možnostech získání pomoci v různých oblastech (právní, psychologická, sociální) a od různých subjektů. Výjimkou je povinnost orgánů činných v trestním řízení zakotvená v § 14 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, podle nějž musí poučit oběť o podmínkách, za nichž lze o poskytnutí pomoci žádat. V souladu s členěním práv poškozeného, jak jsem jej provedla v kapitole 4, jsem se v kapitole 9 pokusila k jednotlivým okruhům těchto práv navrhnout možnosti jejich budoucí změny. Jak z práce vyplývá, došlo zejména po roce 1989 k podstatnému rozšíření práv poškozeného. Zatímco v předchozím období se zákonodárce zaměřoval především na zakotvení práv obviněného, do jehož práv je postupem orgánů činných v trestním řízení podstatně zasahováno, poškozený byl chápán jako někdo, komu sice bylo ublíženo trestným činem, ale kdo se na jeho vyšetřování a potrestání nemusel podílet, poněvadž tuto roli zastával v dostatečné míře stát. Postupně se však začalo poukazovat i na poškozeného, a to jak ze strany právních teoretiků, tak ze strany organizací usilujících o ochranu obětí trestných činů. Tyto organizace pomáhají poškozeným nejen zorientovat se v právní úpravě, ale pohlížejí na ně jako na osoby, kterým je třeba poskytnout také psychologickou a sociální pomoc. Problematika mimoprávních disciplín zabývajících se pomocí poškozeným však přesahuje rozsah této práce, neboť jejím tématem je adhezní řízení a postavení poškozeného v něm, tedy ryze právní otázky vycházející zejména z úpravy obsažené v trestním řádu. Přesto poznatky viktimologie, tedy nauky o obětech, mohou být vodítkem pro zákonodárce a značným přínosem i pro právní úpravu postavení poškozeného. Rozsah práv poškozeného se pomalu přibližuje na úroveň srovnatelnou s rozsahem práv obviněného. Přesto však hlavním protivníkem obviněného v trestním řízení zůstává stát prostřednictvím státního zástupce. Je otázkou, nakolik se vyvine institut soukromožalobních deliktů, který je obsažen ve věcném záměru nového trestního řádu a který by umožnil přímé prosazování zájmů poškozeného nezávisle na státním zastupitelství. Dnes se v trestním řízení - 66 -

výrazněji prosazují spíše poškození, kteří uplatňují nárok na náhradu škody v rámci adhezního řízení. Na závěr bych chtěla ještě jednou zdůraznit roli nevládních organizací pomáhajících obětem trestné činnosti, resp. poškozeným. Role poškozeného v trestním řízení se sice stále posiluje, což ovšem neznamená, že každý poškozený dokáže bez pomoci využít svých oprávnění, a proto je důležité neustále zjišťovat, kde ještě může být poškozenému podána pomocná ruka, o což tyto organizace usilují. Je nad lidské síly vymýtit zcela kriminalitu ze společenského života a o to více je třeba chránit její oběti, pomáhat jim vyrovnat se s nepříjemnými zkušenostmi a uplatňovat jejich práva mimo jiné také v trestním řízení.

- 67 -

11 Resümee Diese Diplomarbeit analysiert die Stellung des Geschädigten im Strafprozess und besonders im Adhäsionsverfahren. Das

erste

Kapitel

steckt

den

Zweck

des

Strafverfahrens

unter

Berücksichtigung der Rolle des Geschädigten darin ab. Das zweite Kapitel beschreibt die Entwicklung der Stellung des Geschädigten im tschechischen Strafrecht seit Jahre 1918. Nach ihrer Entstehung übernahm die Tschechoslowakische Republik die österreichisch-ungarische Gesetzgebung und darunter auch die Strafprozessordnung aus dem Jahre 1873 und die Militärstrafgerichtsordnung aus dem Jahre 1912. Im Jahre 1950 wurde eine neue Regelung angenommen, die gesellschaftliche Änderungen und die Entfaltung des Sozialismus berücksichtigte. Ähnlich war es mit der Strafprozessordnung aus dem Jahre 1956. Die Strafverfolgung unterlag nur der Staatsgewalt. Der Geschädigte konnte zwar seine Ansprüche im Strafprozess durchsetzen, aber seine Stellung war in dieser Zeit nicht sehr stark und es sollte sich erst entwickeln. Seit 1961 ist die Strafprozessordnung Nr. 141/1961 Slg. gültig und der Begriff des Geschädigten nach dieser Regelung wird im dritten Kapitel erklärt. Nach § 43 Abs. 1 StPO ist der Geschädigte derjenige, wer an der Gesundheit geschädigt war oder wer einen Vermögens-, Moral- oder anderen Schaden erlitten hat. Die Strafprozessordnung unterscheidet noch eine Kategorie des Geschädigten und zwar den Geschädigten, dem materieller Schaden enstand und der den Schadenersatz im Adhäsionsverfahren – das so genannte Subjekt des Adhäsionsverfahrens – beanspruchen kann. Ich habe auch Begriffe wie „Gesundheitsschädigung,“ „Vermögensschaden,“ „Moralschaden“ und „der andere Schäden“ beschrieben. Das vierte Kapitel ist der Stellung des Geschädigten im Strafverfahren und seinen Prozessrechten gewidmet. In der Vergangenheit wurden zuerst die Rechte des Beschuldigten (Angeklagten) erweitert, aber seit den neunziger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts bemühten sich die Rechtskundigen, auf die Stellung des Geschädigten aufmerksam zu machen. Die Gesetzgeber nahmen allmählich einige Novellen an, die zur Gleichberechtigung des Geschädigten mit dem Beschuldigten (Angeklagten) führten.

- 68 -

Der Geschädigte stellt eine Prozesspartei dar und daraus folgt ihm eine Reihe der Prozessrechten. Ich habe diese Rechte in fünf Bereiche gegliedert: 1. Recht auf Informationen; 2. Recht auf aktive Teilnahme am Strafprozess (besonders bedeutend ist das

Recht

der

Geschädigten,

seine

Zustimmung

mit

der

Strafverfolgung auszudrücken); 3. Recht auf den Bevollmächtigten und Rechtshilfe (besonders das Recht auf eine unentgeltliche Rechtshilfe); 4. Recht auf den Schadenersatz; 5. Recht auf den Schutz und Sicherheit. In einzelnen Bereichen habe ich die wichtigsten Rechte beschreiben. Im fünften Kapitel beschäftige ich mich mit dem Begriff „Opfer der Straftat,“ der im Opferentschädigungsgesetz Nr. 209/1997 Slg. und auch in internationalen Dokumenten erschien. Das

sechste

Kapitel

beschreibt

die

gerichtliche

Entscheidung

im

Adhäsionsverfahren. In dieses Verfahren entscheidet das Gericht über die Schadenersatzansprüche des Geschädigten, wenn er einen Antrag stellt, damit das Gericht im verurteilenden Urteil dem Angeklagten die Pflicht zum Ersatz des Schadens aufträgt, der durch die strafbare Handlung verursacht wurde. Ich habe auch die tschechische Strafprozessordnung mit der slowakischen Strafprozessordnung verglichen, weil diese zwei Regelungen nach meiner Meinung sehr nahe zueinander sind und die Unterschiede zwischen ihnen die Entwicklung des Strafrechts in den letzten fünfzehn Jahren zeigen. Während die slowakischen Gesetzgeber im Jahre 2005 eine neue Strafprozessordnung angenommen haben, bereiten die tschechischen Gesetzgeber diesen Schritt erst vor und sie können sich inspirieren lassen. Diese Problematik ist im Kapitel 7 beschrieben. Das achte Kapitel ist dem Rahmenbeschluss 2001/220/JI des Rates vom 15. März 2001 über die Stellung des Opfers im Strafverfahren gewidmet. Dieser Rahmenbeschluss stellt den europäischen Minimalstandard der Rechte des Opfers im Strafverfahren dar, der in die Rechtsordnungen aller Mitgliedstaaten der Europäischen Union eingegliedert werden sollte. Hier ist auch das Urteil des Gerichtshofes der Europäischen Gemeinschaften in der Sache C-105/03 Maria Pupino erwähnt, das über der Interpretation dieses Rahmenbeschlusses behandelt. - 69 -

Das neunte Kapitel ist auf eine mögliche künftige Entwicklung der Strafprozessstellung des Geschädigten vom Gesichtspunkte seiner Prozessrechte konzentriert. Ich bemühte mich um einige Vorschläge in einzelnen Bereichen, wie ich sie im Kapitel 4 abgesteckt habe. Diese Diplomarbeit soll einen Überblick über die Stellung des Geschädigten im Strafverfahren geben, der zum Nachdenken führen soll, ob dieser Stellung eine gehörige Bedeutung gewidmet ist. Nach meiner Meinung wurden die Rechte des Geschädigten in den letzten achtzehn Jahren sehr erweitert, aber es gibt immerwährend einige Möglichkeiten, wie die Stellung des Geschädigten verbessert werden kann.

- 70 -

12 Použitá literatura Knižní literatura Císařová, D., Čížková, J. Poškozený v československém trestním řízení. Praha: Univerzita Karlova, Iuridica Monographia, 1982, č. XXXVII. Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997. Gřivna, T. Soukromá žaloba v trestním řízení. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005. Jelínek, J. Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Díl II. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005.

Literatura publikovaná v odborných časopisech Grus, Z. Rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Trestněprávní revue, 2004, č. 7, s. 203 an. Jelínek, J. K postavení poškozeného v trestním řízení – návrhy de lege ferenda. Kriminalistika, 1997, č. 1, s. 26 an. Jelínek, J. Nad jedním rozhodnutím o náhradě škody v trestním řízení. Právní rozhledy, 1994, č. 2, s. 56 an. Jelínek, J. Postavení poškozeného v trestním řízení – možnosti zdokonalení právní úpravy nejsou vyčerpány. Kriminalistika, 2003, č. 2, s. 112 an. Jelínek, J. Poškozený a náhrada škody po novele trestního řádu 1993. Kriminalistika, 1994, č. 1, s. 46 an.

- 71 -

Jelínek, J. Poškozený a náhrada škody po novele trestního řádu 2001. Bulletin advokacie, 2001, č. 11-12, s. 61 an. Jelínek, J. Poškozený a náhrada škody po novele trestního řádu 2001. Kriminalistika, 2002, č. 1, s. 29 an. Jelínek, J. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného – bilance a perspektivy. Kriminalistika, 1996, č. 4, s. 294 an. Kučera, A. Adhezní řízení a jeho vztah k civilnímu procesu. Trestněprávní revue, 2006, č. 9, s. 259 an. Látal, J. Náležitosti řádného uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení. Právní rozhledy, 1994, č. 10, s. 345 an. Látal, J. Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení po novele trestního řádu účinné od 1. ledna 2002. Justiční praxe, 2002, č. 4, s. 207 an. Látal, J. Účast poškozeného v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu jednajícího v prvním stupni (§ 17 tr. ř.). Právní praxe, 1994, č. 6, s. 329 an. Musil, J. Má být omezeno dispoziční právo poškozeného udílet souhlas s trestním stíháním podle § 163 tr.ř.? Trestní právo, 2003, č. 12, s. 9 an. Petříček, L. K postavení poškozeného v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2002, č. 6-7, s. 62 an. Púry, F. Poznámky k adheznímu řízení po novele trestního řádu. Trestněprávní revue, 2002, č. 6, s. 161 an. Růžička, M. Výkladová stanoviska (VII). Trestněprávní revue, 2006, č. 4, s. 122 an. Slunský, P. Vazba adhezního řízení na občanské právo a civilní proces. Bulletin advokacie, 2001, č. 3, s. 72 an. Vantuch, P. K informování poškozených a svědků trestného činu o odsouzeném (obviněném). Trestněprávní revue, 2005, č. 1, s. 14 an.

- 72 -

Vantuch, P. K oprávnění poškozeného nahlížet do spisů ve stadiu postupu před zahájením trestního stíhání. Trestněprávní revue, 2005, č. 6, s. 144 an. Vantuch, P. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného, nebo na jeho návrh? Právní praxe, 1994, č. 3, s. 151 an. Zelenka, P. Judikatura. Trestněprávní revue, 2007, č. 4, s. 113.

Internetové zdroje http://bkb.cz/index.php http://eur-lex.europa.eu http://nalus.usoud.cz http://portal.justice.cz http://www.justice.gov.sk http://www.llp.cz/cz http://www.ok.cz/iksp http://www.psp.cz

- 73 -

13 Použitá soudní rozhodnutí Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Pls 3/58.48 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Pls 1/62.49 Směrnice pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/67.50 Rozhodnutí prezidia Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Prz 20/67.51 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1991, sp. zn. 4 To 61/1991.52 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1991, sp. zn. 6 To 57/1991.53 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 935/9454. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 249/2000. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 6 To 57/200655. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. C-105/03.

48 Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 114. 49 Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 115. 50 Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 117. 51 Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 159. 52 Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 410. 53 Fenyk, J., Fenyková, P., Havlík, T., Růžička, M. Rozhodnutí a stanoviska k trestnímu řádu 1918 – 1996. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 411. 54 Jelínek, J. Trestní stíhání se souhlasem poškozeného – bilance a perspektivy. Kriminalistika, 1996, č. 4, s. 299. 55 Zelenka, P. Judikatura. Trestněprávní revue, 2007, č. 4, s. 113.

- 74 -