Dřevěné stavby průzkum, dokumentace ochrana, využití

11.-13.září 2002 Rožnov pod Radhoštěm

Sborník ze semináře

Dřevěné stavby průzkum, dokumentace ochrana, využití Státní ústav památkové péče Praha Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R. Státní památkový ústav v Ostravě Okresní úřad Vsetín

Sborník referátů - Rožnov pod Radhoštěm - 11.-13.září 2002

Z výzkumu roubené architektury jižního Valašska. PhDr. Miroslav Válka, Ph.D., ÚEE FF MU Brno

rozápadní část regionu zabírají Vizovické vrchy a od severu přiléhají Javorníky, obojí náležející rovněž k pohořím karpatského oblouku. Při osídlování jižního Valašska sehrál důležitou roli Brumov, kde byl postaven na ostrohu nad údolím říčky Klobučky zeměpanský hrad, jehož posláním bylo chránit zemskou hranici a obchodní cestu Vlárským průsmykem do Uher. K brumovskému panství náležela řada sídel regionu, včetně Klobouk, které byly znovu vysazeny jako sídlo městského typu ve 14. století (první zpráva 1341). Valašské Klobouky se staly kulturním a hospodářským centrem celého jižního Valašska. Valašská kolonizace, jež se od konce 15.století podílela na hospodářském a kulturním obrazu východní Moravy a přilehlé části těšínského Slezska, na jižní Valašsko zasáhla jen v omezené míře. Proto J.Štika, který se valašskou kolonizací zabýval detailně, řadí jižní Valašsko z hlediska prvků salašnické kultury do oblasti tzv. polního salašnictví, jež sloužilo především potřebám zemědělského hospodaření. Domnívá se, že salašnický chov dobytka sem nepronikal ze severu, ze Vsatska, ale ze slovenského Trenčínska pro společné rysy obou subregionů. Jižní Valašsko nepoznamenala v takové míře ani tzv. pasekářská kolonizace, která dotvořila sídelní obraz východomoravských obcí na Rožnovsku, Vsetínsku a v horské části těšínského Slezska, vzhledem k tomu, že zdejší sídelní situace byla zkonsolidována už během kolonizace středověké.

Valašské Klobouky. Dřevěnice čp.11 zrekonstruovaná pro kulturní aktivity ochránců přírody. Foto M.Válka 2002. Roubený dům patřil vedle hliněného domu k základním typům tradičního domu v českých zemích. Výrazné zastoupení roubeného stavitelství bylo dokumentováno na východní Moravě v její karpatské části, kryjící se s etnografickým regionem Valašska. V našem příspěvku se zaměříme na jižní část Valašska, které mělo určité specifické rysy dané historickým vývojem a kulturními vazbami. Oblast jižního Valašska lze vymezit různě. Na Komenského mapě Moravy (1624) je území od Slavičína a Brumova k Horní Lidči označeno jako Zálesí a název Zálesí a Zálesáci používá ještě Hanke (1786), ale pro daleko širší území, zasahující k severu až do okolí Vsetína na jih po Velkou nad Veličkou. Jinak se etnografická hranice vymezovala v 19. a ve 20.století na základě dialektu, jevů tradiční kultury (kroj) nebo povědomí obyvatel. Široce jižní Valašsko chápal historik J.Válek, který sem zahrnuje oblast kolem Vsetína, Vizovic, Zlína, Valašských Klobouk a Brumova. Naproti tomu J.Štika jižní Valašsko zvlášť nevyděluje, ale rozlišuje vlastní jádro Valašska od oblastí okrajových (Slavičínsko) a přechodných. V současných propagačních materiálech tvoří jižní hranici tohoto mikroregionu Vlárský průsmyk a město Bylnice-Brumov, východně sahá ke Slavičínu a Vlachovicím a na sever za Horní Lideč. Východní hranici tvoří státní hranice se Slovenskem. Z hlediska přírodního do regionu zasahují z jihu Bílé Karpaty, prohlášené pro své přírodní bohatství za chráněnou krajinnou oblast a biosferickou rezervaci UNESCO. Seve-

2

K výrazným dokladům tradiční kultury jižního Valašska náležel lidový dům. I když na Národopisné výstavě československé 1895 Valašsko reprezentovala osada ze Vsatska, instalovaná D.Jurkovičem, který v té době byl zaměstnán u vsetínského stavitele Urbánka, dům jižního Valašska prozkoumal záhy K.Chotek, přední československý etnograf, a zpracoval ve studii o starých typech valašského domu. Po druhé světové válce některé objekty z jižního Valašska dokumentoval se svými žáky architekt A.Kurial, vývoj interiéru na klobouckém Závrší zpracovala H.Johnová a jihovalašský domový materiál byl včleněn také do souborných prací věnovaných tradičnímu domu na Moravě či v bývalém Československu (V.Mencl, V.Frolec, J.Langer). V poslední době se regionem zabývala V.Kovářů, pracovnice památkové péče. V 60-tých letech 20.stol. probíhaly na Valašskokloboucku terénní výzkumy studentů etnografie brněnské univerzity. Znovu se na jižní Valašsko vrátili od roku 1999 jejich mladší kolegové, studenti Ústavu evropské etnologie, díky spolupráci navázané se Základní organizací Českého svazu ochránců přírody KOSENKA ve Valašských Kloboukách. Oba výzkumy se lišily svou orientací, nicméně společné oběma byla dokumentace tradičních stavebních projevů. V r.1962 byl průzkum proveden ve Francově Lhotě, Návojné, Nedašově Lhotě a Pulčíně. Studenti podchytili zachované roubené stavby, jejich půdorysy a některé výtvarné prvky jako výzdoba štítů. Cena výzkumných zpráv je vysoká vzhledem k tomu, že většina objektů již neexistuje. Rozsáhlý kolektivní výzkum, provedený společně brněnskými a pražskými studenty etnografie, proběhl v r.1965. Byl realizován ve Francově Lhotě, Poteči, Pulčíně, Střelné, Študlově, Valašské Senici, Vlachově Lhotě, Vlachovicích, Návojné, Nedašově a Nedašově Lhotě. Ze 70-tých a 80-tých let 20.stol. byly ve sledovaném regionu prováděny výzkumy už jen v menší míře a jednotlivými studenty. Současný terénní výzkum se zaměřil přímo na Valašské Klobouky, z vesnických sídel na Poteč a Nedašovu Lhotu. Ve Valašských Kloboukách byly středem pozornosti dřevěnice čp.10 a 11 v Brumovské ul. a řemeslnicko rolnická Pechancova usedlost čp.62 v Komenského ulici, která svou dispo-

Dřevěné stavby

Průzkum, dokumentace, ochrana, využití

zicí i vnitřním vybavením přináší cenné poznatky k vývoji lidového domu i bydlení ve městě. Těsně před asanací byl zdokumentován tzv. Fučkův mlýn čp.273, druhý z klobouckým vodních mlýnů. Průvodní zpráva seznamuje s postupnou devastací objektu, který byl zbaven své původní funkce a tak odsouzen k zániku, když všechny snahy o jeho revitalizaci vyšly na prázdno. Na základě dvouletého průzkumu v Poteči vznikla studentská práce, která zhodnotila nejen technický stav všech dochovaných roubených staveb v obci, ale zamýšlí se i nad možnostmi jejich záchrany různě modifikovanou revitalizací (muzejně expoziční, společenskou, ubytovací). Převážně z historického pohledu byla zpracována práce o zemědělské usedlosti čp.1 “u Tomečků” v Nedašově Lhotě na klobouckém Závrší. Během terénního výzkumu v roce 2003 byly v Poteči detailně zdokumentovány dva technické objekty, Krahulíkův mlýn na pohanku (původně obilný) a Hořákova sušárna ovoce. Roubený dům jižního Valašska náleží podle domové typologie ke karpatskému typu. Podle Chotkových popisů a pozdější literatury zde přetrvaly dvoudílné půdorysné formy, které V.Pražák pokládá za typické pro zdejší region a za důsledek valašské kolonizace. Dvoudílná domová dispozice měla jizbu a síň, s variantou rozdělené síně na síň a komoru v její zadní části. Topeniště s polodýmným provozem bylo situováno v jizbě a tvořila ho chlebová pec a otevřené ohniště, odkud dým unikal omazaným dřevěným nebo proutěným dymníkem do podstřeší. Nové bádání uvedené formy vysvětluje sociálními důvody a pauperizací obyvatelstva. Tyto reliktní formy postupně zanikaly v druhé polovině 19.století. Během našeho terénního výzkumu jsme se setkávali s trojdílným domem chlévního nebo komorového typu. Vytvořila se forma s malou kuchyní, situovanou v zadní části síně (Poteč čp.91, 95, Val. Klobouky čp.7) nebo vybudovanou na ploše jizby (Val. Klobouky čp.62). Podstatnou změnu doznalo topeniště. Mizí polodýmný provoz přístavbou zděných sporáků, buď jen omítnutých a olíčených vápnem, nebo kachlových přistavených do jizby nebo tak, že v kuchyni je umístěna litinová plotna a v jizbě kachlová kopka. Roubené stavitelství nebylo v regionu jen vesnickým jevem, ale ve svém architektonickém fondu ho mají zastoupeny také Valašské Klobouky, hospodářské a kulturní středisko jižního Valašska. V literatuře se často uvádí, že podstatná část jeho dřevěného bytového fondu padla za oběť až požáru, který v r.1896 zničil téměř celé město. Pohledem na indikační skicu stabilního katastru z r.1828 však zjistíme, že město je zde zakresleno v převážné míře jako zděné, a to nejen v případě měšťanských domů na náměstí, ale také pokud se jedná o místní části Staré Město, Sychrov, Madačov, Hodňov, Sbo-

Valašské Klobouky. Roubené domy čp.10 a 11 v Broumovské ulici. Foto M.Válka 2002.

řisko, Žaboskřeky či Záhumí, obývané drobnými řemeslníky a rolníky, kde se roubené stavby dochovaly až do současnosti. Vysvětlení bude patrně souviset k protipožárním zabezpečením domů a s tím, že domy měly zděná topeniště s řádným komínem a na střeše šindelovou krytinu, pokud nebyly ještě v kožichu, tj. omazány hlínou. Proto indikační skica stabilního katastru Val. Klobouk není z hlediska stavebního materiálu směrodatná, jako např. v případě sousední Poteče. Až do současnosti se uchovala ve městě porůznu řada roubených staveb v různém stupni zachování, z nichž některé jsou včleněny do městské památkové zóny. Několik roubených objektů stojí v Brumovské ulici. Dřevěnici čp.11 vlastní ZO ČSOP Kosenka a po rekonstrukci v r.1989 slouží ke společenským a kulturním účelům. Původně řemeslnický dům, jehož poslední majitel se zabýval textilní výrobou, má trojdílnou dispozici jizba - síň (v zadní části byla průchozí kuchyně) - komora. Dům je orientován okapově ke komunikaci a místní svažitý terén vyrovnává podsklepení pod jizbou a síní. Restituce objektu se zaměřila na lokální zpevnění srubu, vybudování nové střešní konstrukce a její pokrytí šindelem. Zásahy do dispozičního řešení stavby se neprováděly. Vzhledem k předpokládanému společenskému využití objektu zde byly položeny inženýrské sítě (elektřina, voda, odpady), situované do zadní komorové části domu vytvářející provozní zázemí nutné při širších kulturních akcích. Ponecháním trámových stropů se záklopem, svlakových dveří s kováním a zámky si stavba uchovala patinu stáří a vysokou míru autenticity. Při rekonstrukci topeniště se jeho tvůrci vrátili ke staršímu typu otopného zařízení. Na základě konzultace s F.Papežem z městského muzea a s pracovníky Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R. byl zvolen tzv. študlovský vzor. Tvoří ho chlebová pec, zděný sporák a tzv. kútek, otevřené ohniště nadkryté komínem. Komín byl vybudován znovu v místech, kde stál původně, než byl přesunut do kuchyně v zadní části síně. O jeho původním umístění hovořil vyříznutý otvor ve stropním záklopu. K areálu náleží další hospodářské objekty, jako stodola a bývalá dílna s obytnými prostory v patře, kde jsou dnes pracovny Kosenky. Nedaleko od dřevěnice čp.11 se nachází roubený dům čp.7 na ulici Záhumení. Byl zakoupen nadací Jana Pivečky ze Slavičína, jehož předci jsou zde písemně doloženi už v 16.století. V nedávné době byl objekt rekonstruován za přispění státní památkové péče a předpokládá se jeho kulturně společenské využití v souvislosti s papučářskou tradicí Valašských Klobouk. Slavnostní otevření se konalo u příležitosti mikulášského jarmeku v roce 2003. Obnovena byla výměnou trámů zadní komorová část domu, dům získal novou střešní konstrukci, u předního štítu bylo obnoveno charakteristické ozdobné schodovité laťování, zadní štít zůstal hladký, zhlaví nových stropních trámů bylo vyprofilováno stejně jako u původních trámů nad jizbou. Stavba byla pokryta šindelem a rekonstrukce pokračovala opravou interiérů, kde byly obnoveny podlahy a vyzděno nové topeniště s kachlovými kamny. Nábytek byl vyroben podle starších předloh ze zlínského muzea. Přímo v městské centru, vedle majestátní historické budovy gymnázia se nachází hodnotná Pechancova dřevěnice čp.62 . Na indikační skice stabilního katastru (1828) je dům označen jako zděný. Majetkové poměry zde byly poněkud složitější, a to ve vztahu k sousednímu číslu 61, proto budou vyžadovat dalšího šetření. Netypicky okapově orientovaná stavba s klasickou třídílnou dispozicí po nedávné smrti Johany Pechancové (1911-2002), poslední obyvatelky, je opuštěna. Jak bylo výzkumem zjištěno, dům byl obydlím rodiny soukeníka, který řemeslo provozoval ještě v meziválečné době. J. Pechancová uvedla, kde stála v jizbě otcova stativa, tkalcovský stav, a zbytky soukenického náčiní odpočívají dosud na půdě. Vzhledem k tomu, že zde dožívala jako ne-

3


kterém stavba stojí. Proto šanci na zachování mají památkově chráněné stavby a dřevěnice poučených vlastníků, kteří je využívají většinou k rekreačním účelům. Pro návrat dřeva jako stavebního materiálu v regionu zatím nedozrál čas.

Valašské Klobouky. Okapově orientovaná dřevěnice čp.62 v Komenského ulici. Foto M.Válka 2002. provdaná dcera, nebyly v domě prováděny stavební úpravy a objekt ukazuje podobu tradičního bydlení 19.století. Oproti běžně rozšířené dispozici, potřeba zachovat komunikační funkci síně vedla k tomu, že kuchyně byla vestavěna do prostoru jizby, jak se s tím setkáváme i v jiných regionech (Rymice u Holešova, slovácký Vlčnov). Kuchyně má zachovánu kamennou podlahu a topeniště je tvořeno malým zděným sporákem (šporhert) a kotlem na ohřev vody. Vše je pod širokým komínem. Vedle v jizbě stojí kachlová kamna s troubou, pec byl zbourána v r.1929 (?), kdy matka po otcově smrti dělala v domě poslední stavební úpravy: zvětšila okna a nechala omítnou trámový strop. Jak vzpomínala J.Pechancová, letopočet na stropě žádný nenašli. V jizbě se zachovala až do dnešních dnů stará diagonální dispozici rozmístění nábytku se stolem v rohu proti topeništi. Zásuvkový prádelník (kostn) z výbavy matky - pocházela z rolnické rodiny z Lipiny - slouží k umístění devocionálií a rodinných památek. Stěny jizby zdobí rodinné fotografie (soukeník Jan Pechanec), barvotisky a náboženskými motivy, nejmladší součástí vybavení jsou skříně na šatstvo a moderní otopná tělesa. V síni s dusanou hliněnou podlahou se dochovala datovaná truhla z r.1795, ozdobená jednoduchou malbou, a dřevěná skříňka, almárka, na potraviny. Původní skladovací komora, přístupná ze síně, byla upravena k obytným účelům, jako obydlí pro provdanou dceru. V podstřeší (húra), rozděleném deskovými stěnami, jsou patrné stopy po dýmném provozu (udilo se zde maso) a prostor sloužil ke skladovacím účelům, jak ukazuje množství truhel na obilí a mouku (žigla) a dnes odložené zemědělské nářadí (dřevěné vidle, cepy, míchadla na povidla). Hospodářské budovy, chlév, kůlna a sklep, jsou postaveny ve dvoře kolmo k obytnému stavení. Ve dvoře byl situován ještě roubený výměnek a v zahradě stodola, ale obě stavby byly již dříve asanovány. Dům je v současné době neobýván a vyvstávají otázky o jeho zachování a využití. Roubené stavby, které na jižním Valašsku převažovaly ještě na počátku 20.století, postupně ustoupily zděným, takže v současnosti představují již jen reliktní stavební formu. Zachovalé objekty jsou obývány nejstarší generací nebo slouží už jen ke skladovacím účelům. Jejich historická hodnota není majiteli zohledňována, cenu má jen stavební místo, na

4

Literatura a prameny F.V.Peřinka: Val.-Klobucký okres. Vlastivěda moravská. Brno 1905. J.Balhar: Popis okresního hejtmanství Uhersko-Brodského. Uherský Brod 1908. K.Chotek: Staré typy valašského domu. Národopisný věstník čsl. 11, 1916, s. 133-145. H.Johnová: Vývoj interiéru na Valašském Závrší. Národopisný věstník čsl. 32, 1951, s. 128-157. V.Pražák: K problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu. Československá etnografie 6, 1958, s. 219-236, 331-360. J.Štika: Rozšíření karpatské salašnické kultury na Moravě. Český lid 48, 1961, s. 97-105. J.Štika: Moravské Valašsko. Jeho vznik a vývoj. Ostrava 1973. A.Kurial: Katalog lidové architektury I. Okres Gottvaldov. Brno 1978. V.Kovářů: Valašské Klobouky a jejich stavební vývoj (se zřetelem k místní řemeslné výrobě). In: Venkovské město 2. Uherské Hradiště 1987, s. 93-104. Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno 1995, s. 623-628. P.Odehnal: Jan Pivko Švec a klobucká dřevěnice čp.7. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 1, 2000, s.4547. J.Langer: Lidová architektura v Karpatech. Veronica. Časopis ochránců přírody. 15 zvl. číslo Karpaty – Krajina a lidé, 2002, s.17-21. M.Kadlecová - P.Klemšová: Průzkum lidových staveb ve Valašských Kloboukách. Dřevěnice čp. 11 v Brumovské ulici. Val. Klobouky - Brno 2001, rkp. v archivu Ústavu evropské etnologie (ÚEE) FF MU Brno. R Bortel: Dokumentace a posuzování možné akvizice stavebního objektu č. p. 10 v katastru Valašské Klobouky. Brno 2001, rkp. v archivu UEE FF MU Brno. P.Chaloupková - A.Marešová: Fučkův mlýn č. p. 273, Valašské Klobouky. Brno 2002, rkp. v archivu UEE FF MU Brno. M. Janotková a H. Špičáková: Tradiční roubená architektura v Poteči. Brno 2002, rkp. v archivu ÚEE FF MU Brno. P.Havránek: Obec Nedašova Lhota na klobouckém Závrší. Brno 2002, rkp. v archivu ÚEE FF MU Brno. M.Kadlecová - P.Klemšová: Průzkum lidových staveb ve Valašských Kloboukách. Dřevěnice čp.62 na Komenského ulici. Val. Klobouky - Brno 2002, rkp. v archivu ÚEE FF MU Brno. R.Bečvová – G.Zmeškalová: Zpráva z terénního výzkumu v obci Poteč. Brno 2003, rkp. v archivu ÚEE FF MU Brno.

Dřevěné stavby


Valašské Klobouky. Nároží srubu u dřevěnice čp.11. Foto M.Válka 2002.

Valašské Klobouky. Zhlaví původního a nového stropního trámu u rekonstruované dřevěnice čp.7 na Záhumí. Foto M. Válka 2002.

5


Vlkolínec, súčasť svetového kultúrneho dedičstva, dôvody vyhlásenia a problémy ochrany PhDr. Zuzana Liptayová, Krajský pamiatkový úrad Žilina, pracovisko Ružomberok, Š.N. Hýroša 1, 034 01 Ružomberok Vlkolínec je pozoruhodne intaktne zachovaný sídelný celok, patriaci k typu stredoeurópskych sídiel s drevenou zrubovou architektúrou, rozšírených v horských a podhorských oblastiach. Urbanisticky prešiel iba nepatrnými zmenami a jeho historická a architektonická podoba je zachovaná. Predstavuje najzachovalejší a najucelenejší urbanistický celok pôvodných ľudových stavieb v širokom kontexte okolitých krajín. Vďaka periférnej polohe a čiastočnej izolovanosti zostal zachovaný nielen historický ráz sídla a okolitej prírody, ale aj vonkajší vzhľad objektov ľudovej architektúry, ako aj vnútorné usporiadanie väčšiny domov. Z hľadiska homogénnosti nie je porovnateľný súbor domov v rámci stredoeurópskeho územia. Pre tieto svoje špecifiká bol v decembri 1993 zapísaný do Zoznamu svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO. Pamiatková rezervácia ľudovej architektúry Vlkolínec (ďalej PRĽA) je mestskou časťou mesta Ružomberok. Leží v národnom parku Veľká Fatra, vo vnútorných Západných Karpatoch. Za PRĽA bol vyhlásený na základe uznesenia vlády SSR č.21 z 26.1.1977. Dominantou územia je prírodná scenéria s najvyšším končiarom - vrchom Sidorovo (Hýrová, Žiar) s nadmorskou výškou 1 099 m. Vlkolínec sa nachádza na jeho úpätí vo výške 718m.n.m. Sídelnou osou hornej časti osady je potok tečúci zo severu na juh v drevených žľaboch, okolo vedie po oboch stranách miestna komunikácia. Na pomerne strmom svahu sú po oboch stranách miestnej komunikácie v pravidelnej uličnej zástavbe postavené roľnícke dvory. Radová zástavba v hornej, severnej časti obce bola počas vojny zničená požiarom. Približne v strede obce sa ulicovka rozvetvuje na dve navzájom kolmé komunikácie, pozdĺž ktorých zástavba pokračuje. Z hľadiska charakteru zástavby je Vlkolínec hromadnou obcou typu dvojradovej ulicovky s hlbokými dvormi s náznakom voľnej, nepravidelnej zástavby. Základným typom hospodárskeho dvora je roľnícky dvor, charakteristický pre úzke údolné a svahové osídlenie horských častí stredného Slovenska. Domy sú orientované štítom do ulice. Dlhé úzke dvory sú spoločné pre niekoľko obytných domov, postavených do hĺbky za sebou alebo oproti sebe. V pokračovaní pozdĺžnej osi domu sú radené hospodárske stavby. Stodoly sú orientované buď súbežne s osou domov, alebo kolmo na ne - stavané na celú šírku pozemku. Pri krátkych a širokých pozemkoch sú hospodárske stavby oproti domu. Dvory sú väčšinou otvorené, len niektoré sú uzavreté doštenými bránami s charakteristickou šindľovou strieškou. Situovanie obydlí v obci umožňovalo vzájomnú komunikáciu obyvateľstva, vzájomnú symbiózu roľníckej a domáckej remeselnej práce. V strede obce na rázcestí ulíc sa nachádza zrubová rumpálová studňa, ktorá je významným miestom spoločenského kontaktu. Medzi významné objekty ľudovej architektúry a sídelné dominanty patrí drevená zvonica v strede obce. Bola postavená v roku 1770 a jej funkciou bolo oznamovať čas modlitieb. Zvonením sa ohlasovali aj požiare a iné nebezpečie. V roku 1875 bol na východnom okraji obce postavený kostol Navštívenia Panny Márie, pôvodne ako kaplnka. Je to jednoloďová barokovo-klasicistická stavba s presbytériom a do priečelia vstavanou vežou. Dodnes patrí k najvýznamnejším miestam spoločenských kontaktov obyvateľov aj návštevníkov Vlkolínca. Po pravej strane cesty k cintorínu a kostolu sa nachádza murovaná budova bývalej školy, z konca 19.storočia, citlivo osadená do prostredia. Mimo intravilánu obce sa nachádzajú hospodárske stavby - senníky „štále“. Sú to jednopriestorové zrubové stavby so sedlovými strechami pokrytými šindľom. Senníky sú roztrú-

6

sené v krajine, na terasovitých políčkach a okolitých lúkach a dotvárajú tak typickú scenériu. Predmetom pamiatkovej ochrany z urbanistického hľadiska je zachovaná pôdorysná osnova sídelnej formy, parcelácia, ktorá je podriadená zákonitostiam tejto sídelnej formy, situovanie objektov v rámci parciel, dochovaný komunikačný systém Cieľom záchrany a obnovy Vlkolínca je v prvom rade zachrániť a obnoviť všetky schátralé a havarijné stavby, dostavať pôvodne zastavané parcely a začať s krokmi, ktoré budú viesť k zastaveniu trendu poklesu obyvateľstva, ba naopak, k jeho vzrastaniu. Dnes je tu len okolo 30 miestnych obyvateľov, väčšinou prestárlych. Vo Vlkolínci je zapísaných v Ústrednom zozname pamiatkového fondu 73 objektov ľudovej architektúry pod 36 evidenčnými číslami (118 pamiatkových objektov). Zapísané objekty – kultúrne pamiatky predstavujú: domy, dvojdomy, hospodárske stavby – stodoly,maštale, chlievy, sýpky, senníky, jeden plot a zrubovú zvonicu. Okrem kultúrnych pamiatok sú súčasťou PRĽA aj objekty dotvárajúce prostredie. Základným stavebným materiálom obytných domov aj hospodárskych stavieb je drevo. Výber materiálu bol podmienený okolitým prostredím lesov a hôr. Nový stavebný materiál - tehla - bol použitý len pri stavbe dvoch domov, postavených v druhej polovici 20.storočia. Steny domov sú zrubené z čiastočne alebo úplne kresaných drevených trámov vodorovne kladených na seba a spojených preplátovaním. Vyrovnanie zvažitého terénu je riešené vysokou kamennou podmurovkou. Pivnice pod objektami sa vyskytujú len ojedinele i napriek vyrovnávaniu terénnej nerovnosti pomerne vysokou podmurovkou. Funkciu pivnice tu prevzala zemiaková jama, obyčajne umiestnená v izbe. Špáry medzi trámami sú prekryté latkami trojúholníkového tvaru alebo machom a zamazané hlinou. Nerovnosti stien upravovali vytieraním hlinou, ktorá sa potom bielila a líčila. Zrub sa natieral dvakrát do roka (jar, jeseň). Typická farebnosť vlkolínskych zrubov je biela, modrá, žltá a svetlá okrová. Sokel je farebne odlíšený. Je murovaný z plochých kameňov spájaných blatom. Aj vnútorné steny zrubu sa vyrovnávali hlinou na hladko a po zaschnutí sa líčili . Kameň ako základný stavebný materiál sa používal len na stavbu komôr a sýpok. Strechy domov so šindľovou krytinou sú sedlové, ukončené štítmi s podlomenicou na šírku asi 5-tich radov šindľov. Hore sú štíty ukončené polkružím a kolíkom, spodné odoštenie polkružia je niekde ornamentálne zdobené maľbou a označené napr. letopočtom, menom staviteľa, monogramom, krížom a pod. Doskový štít má malé výzorníky, slúžiace na presvetlenie podstrešného priestoru, predtým na odvod dymu voľne sa rozplývajúceho v podstreší. Na tento účel slúžili aj otvory v streche umiestnené nad vstupom, približne v miestach, kde bolo vykurovacie teleso. Tieto otvory obdĺžnikového tvaru prekryté šindľovou strieškou sa lokálne nazývajú dýmniky. Konštrukcia krovu je hambálková, krokvy sú zapustené do odkvapových väzníc, ktoré ležia na stropných trámoch. Pôvodnou krytinou striech je štiepaný drevený šindeľ. Odkvapové žľaby na odvádzanie dažďovej vody sú dlabané z dreva. Vstup do domu u všetkých objektov je z dvorovej časti domu, je krytý širším podstreším, predĺženým o jeden alebo dva rady šindľov. Domy s vysokou podmurovkou na vstupnej strane majú priestor pred vchodom vyvýšený. Vstupné dvere tvorí rámová konštrukcia s doskovou výplňou. Okná sú umiestnené približne v polovici výšky zrubovej

Dřevěné stavby


steny. Okenné rámy sú drevené, zasadené do pevných rámov drevených ostení, niekde zvýraznené pastelovými farbami. Vo Vlkolínci sa zachovalo niekoľko typov obytných domov. Viac ako polovicu tvoria trojpriestorové domy s radením priestorov za sebou. Vstupnou miestnosťou je pitvor umiestnený v strede domu. Zadná časť pitvora slúži ako kuchyňa. Z pitvora sa na jednej strane vstupuje do izby, na druhej do komory. Ďaľším typom domu na Vlkolínci je dvojpriestorový, pozostávajúci zo vstupného priestoru - pitvora a z izby. Pripojením murovanej komory k takémuto typu domu vznikol potom dom so sýpkou. Prízemná časť využívaná ako komora, podstrešná ako sýpka. Možno o ňom hovoriť aj ako o trojpriestorovom, ktorého súčasťou je sýpka. Dom pozostáva z izby s drevenými zrubovými stenami, z pitvora a komory (so sýpkou v podstreší), ktoré majú steny s klenbou. Jednoduché typy troj a dvojpriestorových domov boli zrkadlovo symetricky spájané dohromady, čím vznikali dvojdomy. Zachovali sa aj dvojpriestorové domy (posledný postavený v roku 1924), domy s bočnou komorou a dvojdomy so spoločným pitvorom. Najväčším priestorom v dome bola izba, kde sa odohrával celý rodinný život. Pôvodne jediným vykurovaným priestorom bola izba, v ktorej bola umiestnená pec s ohniskom. Neskôr sa preniesla do zadnej časti pitvora. Pri priečke medzi izbou a pitvorom bývalo umiestnené otvorené ohnisko, na ktorom sa varilo. Dym unikal otvorom v povale - „dýmnikom“ do podkrovia. V časti nad pitvorom bol priestor na údenie mäsa a šindľov, ktoré sa údili v tzv.klietkach. Z ohniska sa vykurovala aj chlebová pec, ktorá bola umiestnená v izbe. Začiatkom 20.stor. pôvodné vykurovanie nahrádzajú sporáky a murované pece, kde sa dym začína odvádzať komínom nad strechu. Objavuje sa komín. Hospodárske stavby sú sústredené za obytnými domami. Hospodársky dvor uzatvárajú na záhumní postavené rozmerné stodoly. Plnili funkciu pracovného priestoru, ale aj zásobárne. V tesnej blízkosti domu je dreváreň a maštaľ. Drevárne (kôlne) sú pristavené k domu napojením pultovej striešky na strechu zadného štítu domu. Maštale stoja samostatne, alebo sú konštrukčne spojené do jedného celku so stodolou. K stodole, ale najčastejšie k maštali, prislúchajú aj chlievy. Ovce sa ustajňovali v ovčínoch., samostatných zrubových stavbách, zvaných „záčin“. Pri stavbe hospodárskych objektov sa používalo niekoľko stavebných techník - konštrukcia zrubová (najmä maštale), rámová a stĺpiková, ako doplnok zrubovej (stodoly). Ťarchu veľkej strechy stodôl (humna) nesú väčšinou kamenné alebo drevené stĺpy. Výplň stien tvoria vodorovne kladené trámy zrubu, alebo dosky zasunuté v žliabku vyhĺbenom v stĺpiku. Neopracované ložné plochy driev umožňovali vytvorenie potrebných špár na vetranie. Pri postupnej revitalizácii obce rastie množstvo prípadov nerešpektovania jestvujúcej platnej legislatívy a svojvoľného uplatňovania vlastných záujmov pri bežnej údržbe alebo obnove objektov v PRĽA. Rozmohla sa nevhodná a zároveň nelegálna stavebná činnosť zasahujúca negatívne do pamiatkovej podstaty objektov ĽA, hlavne v interiéroch. Najväčšou hrozbou pri obnove pamiatok sa ukázali byť ich vlastníci, ktorí vedome ignorujú jestvujúce právne predpisy a svoje povinnosti. Druhou najväčšou hrozbou pre kultúrne pamiatky a prostredie PRĽA bol donedávna nečinný orgán štátnej pamiatkovej starostlivosti, teda Okresný úrad, odbor regionálneho rozvoja v Ružomberku. Technická infraštruktúra sa vo Vlkolínci začala budovať s cieľom zabezpečenia zodpovedajúcej kvality bývania

a štandardu v existujúcich domoch pre súčasných stálych obyvateľov a s perspektívou dostavieb nových domov, oživením lokality, prinavrátením života do nej. Zámer postaviť nový dom na mieste pôvodných zastavaných častí vyjadrilo niekoľko vlastníkov, traja z nich začali v roku 2000, po spracovaní projektu a vydaní stavebného povolenia, so samotnou realizáciou výstavby (parcela č. 15560, 15694/1 a 15694/4). Vybudovaný je vodovod, upravený je centrálny priestor pamiatkovej rezervácie s vedením vody v drevených žľaboch, namontované sú výtokové stojany na pitnú vodu. Rozšírenie elektrickej siete a jej kabelizácia, ktorá sa realizovala od roku 1996, bola ukončená v novembri 1997. Kabelizácia elektrickej siete a jej rozšírenie bolo navrhnuté a realizované s cieľom postupného zavedenia elektrického vykurovania do domov a následného odstránenia komínových telies. Výsledný efekt, i napriek tomu, že si viacerí vlastníci objektov zaviedli elektrické vykurovanie (konektory), sa dosiaľ nedostavil. Stĺpy elektrického vedenia boli upravené na stĺpy verejného osvetlenia, nástrešníky sa odstraňujú postupne pri obnove strešnej krytiny. Po realizácii technickej infraštruktúry , financovanej zo Štátneho fondu životného prostredia (vodovod, kanalizácia, ČOV, elektrizačná sieť) sa začalo v roku 1999 s realizáciou prístupových komunikácií v Trlenskej doline, ktoré boli už dokončené a s realizáciou komunikácií v obci. Realizáciu komunikácií financuje v plnej výške mesto Ružomberok. Mesto Ružomberok vyčleňuje každoročne, podľa svojich možností, zo svojho rozpočtu cca 1,5 mil Sk (cca 15,8 mil. Sk za posledných 10 rokov) a venuje Vlkolíncu primeranú starostlivosť, ktorá však nie je dostatočná pre komplexné riešenie problematiky celej lokality. Z rozpočtu štátu bola za posledných 10 rokov vyčlenená suma vo výške 2,370 mil Sk, pričom žiadosti na obnovu objektov boli zhruba 10-násobné. Sú to zdroje len na obnovu objektov zapísaných v Ústrednom zozname pamiatkového fondu. Pre reálnu postupnú záchranu samotných zhruba 30-40 objektov (z toho asi 25 hospodárskych budov) by bolo potrebné v priebehu najbližších 3-4 rokov vyčleniť z prostriedkov štátu každoročne cca 2 mil Sk tak, aby sa zabezpečila aspoň základná údržba. Doposiaľ poskytované združené finančné príspevky – mestské, krajské, z Fondu Pro Slovakia sa použili predovšetkým na výmenu strešnej krytiny, výmenu častí zrubovej konštrukcie, výmenu drevených podláh a ďalších stavebných úprav. V minulom roku sa podarilo mestu získať grant z prostriedkov PHARE ako 73% podiel nákladov na projekt “Vlkolínec – SKD UNESCO – Humanizácia dopravného systému v kontexte rozvoja cestovného ruchu”. V poslednom období je citeľná zvýšená aktivita a spolupráca miestnych občanov prezentovaných Výborom miestnej časti (vznikol v roku 1999), ktorý by mal zodpovedať za problematiku bežnej údržby a obnovy Vlkolínca s okolím, spolu s otázkami občiansko-právneho charakteru. V roku 2001 sa vytvorilo Občianske združenie Vlkolínec, ktorého aktivity by sa mali zasa prejaviť najmä v kultúrno-propagačnej oblasti a pri získavaní finančných prostriedkov a grantov z našich a zahraničných zdrojov. V obci je zriadená expozícia ľudového bývania a života vo Vlkolínci a na Liptove v tzv. Roľníckom dome (obj. č. 9016-9017), ktorého správcom je Liptovské múzeum v Ružomberku. V objekte za zvonicou v strede obce je Informačné stredisko patriace mestu, ktoré poskytuje základné informácie o lokalite, predávajú sa tu rôzne propagačné materiály, publikácie, ľudovoumelecké výrobky a pod.. Mesto Ružomberok zriadilo v roku 1989 funkciu správcu Vlkolínca, ktorý zabezpečuje prípravu a realizáciu obnovy objektov, stavebný dozor, materiálno-technické zabezpečenie obnovy, ale aj neustály styk s miestnymi obyvateľmi.

7


Každoročne sa v mesiaci august uskutočňuje spoločenské podujatie – Nedeľa na Vlkolínci, ktoré z finančnou pomocou Štátneho fondu kultúry organizuje už tradične mesto Ružomberok. Na záver je potrebné opätovne pripomenúť, že najzachovalejší a najucelenejší súbor ľudových stavieb na Slovensku sa stal výraznou časťou svetového kultúrneho dedičstva. Pre

8

nás je to viac ako zaväzujúce. Toľkokrát opakované želanie, zachovať vo Vlkolínci “génius loci” - zachrániť ľudovú architektúru a prinavrátiť do obce život - by malo zjednotiť všetky dobré snahy , zosúladiť všetky aktivity a nájsť spôsob ako zachrániť a využívať túto výnimočnú lokalitu pri uchovaní jej doterajších kvalít.

Dřevěné stavby


Dřevěné venkovské stavby v kraji pod Zelenou horou Roman Tykal, MěÚ Měčín

Větší zemědělské usedlosti se v této oblasti skládaly ze štítově orientovaného roubeného přízemního komorového domu se zděným jádrem černé kuchyně a s připojenými roubenými chlévy v řadě. Roubeného špýcharu s roubenou valenou klenbou a menších chlívků na protější straně dvora, roubené stodoly s připojenou kolnou, situovanou většinou kolmo k těmto objektům na jeho zadní straně. Krytina všech těchto objektů bývala výhradně došková. Ke komunikaci pak celou usedlost uzavírala kamenná ohradní zeď, doplněná u větších usedlostí od přelomu 18. a 19.století zděnou půlkruhově zaklenutou vjezdovou bránou.

Želvice čp.12 „U Vaníků“, o.Plzeň-jih, Foto:J.Hnízdil, 1924 Kraj pod Zelenou Horou tvoří kopcovitá krajina v podhůří Šumavy po obou stranách hranice nynějších okresů Klatovy a Plzeň-jih. Zelená Hora je výrazný vrch se zámkem a bývalým poutním kostelem Panny Marie nad městem Nepomukem, s bohatou historií počínající v raném středověku ve spojení s pobytem sv. Vojtěcha a působením významného cisterciáckého kláštera, který byl pod tímto vrchem založen v první polovině 12.století a zanikl na počátku husitských válek. Z hlediska typologie lidového domu se jedná o oblast patřící k domu jihozápadních Čech, tvořenou styčným pásmem domu podhůří Šumavy s domem v okolí Plzně. Původní venkovská zástavba zde byla, jak je patrné z indikačních skic i map Stabilního katastru, do poloviny 19.století převážně dřevěná. Zděné stavby se na tomto území vyskytovaly v poměrně malém množství a ve většině případů se jednalo o stavby vrchnostenské nebo o nově vystavěné objekty vznikající od konce 18.století již dle tehdejších nových protipožárních nařízení. O převaze dřeva jako stavebního materiálů svědčí zmínka z r.1761 o faře v Měčíně (KT) ve zprávě nepomuckého vikáře pražské konsistoři, ve které se uvádí: „…že to jen srub dřevěný, podobný leckteré sedlské chalupě, než-li obydlí farářskému.“1) Nová zděná barokní fara zde byla vystavěna až roku 1774. Jiným příkladem může být stavba roubené patrové lázeňské budovy z doby kolem roku 1750 v tehdy vznikajících malých lázních Letinech (PJ), která zanikla na konci 19. století. Také zápisy v pozemkových knihách z konce 18.století vypovídají mnohé o podobě zemědělských usedlostí v této oblasti. Například v zápisu na celolání rustikální dvůr čp. 15 ve vsi Chlum (PJ) se uvádí: „K přítomnýmu dvoru selskýmu přináleží: Stavení. Jedna sednice, jedna kuchyň, dvě komory, jedna marštal, jeden chlív, jedna kolna, všecko od dřeva stavěný, doškama krytý v dobrém stavu. Dva malý chlívky ze dřeva v dobrém stavu. Jeden srub na obilí ze dřeva doškama krytý v dobrém stavu. Jeden novej chlív vedle srubu v prostředním stavu, jedna zděná kolna doškama krytá v dobrém stavu, jedna ze dřeva stavěná stodola ve špatným stavu.“2)

1) Památky dějepisné statku a města Měčína. Rukopis P. Romana Voříška, kaplana v Žinkovech z roku 1862. - Archiv Národního muzea v Praze, Sbírka F - Měčín. 2) Státní oblastní archiv Klatovy, Fond velkostatku Žinkovy.

Menší usedlosti tvořil obytný dům se stodůlkou připojenou v řadě nebo do úhlu, orientovaný jak štítově tak i v některých případech podélně ke komunikaci. Většinou také s roubeným špýcharem odpovídajícím svými rozměry velikosti hospodářství a s roubenými chlívky. Srubové stěny obytného domu a chlévů byly stavěny z hraněných nebo také nehraněných trámů „kuláčů“. V některých případech dávány „do kožichu“ (tj. omazány silnou vrstvou hlíny smíchané s plevami a drobně nařezanou slámou), jindy pouze bíleny vápnem. Východně od Nepomuku se v některých vesnicích vyskytovaly ještě v 1. třetině 20.století stavby, které měly bíleny pouze spáry mezi roubením vyplněné hliněnou mazanicí. Z nich je do současnosti zachována chalupa čp.36 „U Stržáků“ v Mohelnici (PJ). Roubené chlévy se u zdejších usedlostí začaly již od poloviny 19.století nahrazovat zděnými a dnes je již téměř nikde nena-

Vodokrty, špýchar u čp.45, o.Plzeň-jih. Foto:R.Tykal, 2002

9


Na indikačních skicách Stabilního katastru z roku 1837 jsou v několika vesnicích v blízkém okolí Nepomuku zachyceny objekty stodol vícebokého půdorysu.3) Jejich původní podoba se však dnes již nedá přesněji doložit, protože tyto stavby zanikly bez jakékoliv dokumentace již před koncem 19.století. Pouze u dvou z nich se zachovala fotografická dokumetace - Soběsuky (PJ) čp.18 „U Roudů“ z roku 1924 a Vojovice (PJ) čp.9 „U Velíšků“ z roku 1960. Z té je však patrné, že to tehdy již byly stavby obdélného půdorysu s vysokými doškovými střechami. Dá se ovšem také předpokládat, že jejich polygonální ukončení mohlo být v průběhu 19.století odstraněno. Podobná roubená stodola tohoto Čmelíny čp.9 „U Chalupských“, o.Plzeň-jih. Foto: J.Hnízdil, 1924 typu je dosud zachována v Radochově (PJ) u čp.17 a její dnešní stav je výsledkem jdeme. Na fotografické dokumentaci chalupy čp.15 „U Kubátů“ v Bílukách (KT) existovaly ještě v roce 1924 a brzy na etapového vývoje. Konstrukci krovu tvoří plné vazby, které to již byly nahrazeny zděnými jak dokládá fotografie z roku jsou uprostřed rozpětí podpírány sloupy, vrcholová vaznice 1960. Poslední v této oblasti byly zbořeny roku 1993 ve stat- je zdvojená a zavětrování je provedeno šikmými pásky. Dle ku čp.14 „U Pešků“ v Měčíně. Na jejich výstavbu zde bylo výsledků inventarizace památek lidové architektury provádědruhotně použito dřevo značného stáří, pocházející nejspíše né v této oblasti SÚRPMO Praha v roce 1987 lze tuto stavbu z přední obytné části této usedlosti, která byla při přestavbě na základě archaické konstrukce jejího jádra klást ještě do 17.století. Další podobná stodola je zachována v Novotnínahrazena opět roubenou konstrukcí. kách (PJ) u čp.18. Roubené stodoly novějšího typu s vyššími Roubené špýchary s roubenou valenou klenbou byly ve stěnami jsou zachovány ve Kbele (PJ) u čp.24, Kbelnici (PJ) starším období z důvodu své funkce uskladnění zásob pro u čp.5 a v Krasavcích (PJ) u čp.18. celé hospodářství opatřovány silnou vrstvou hliněné omaObraz zdejších vesnických sídel doplňovaly drobné dřezávky, která je měla chránit především před požárem. Tato hliněná omazávka u nich nebývala původně opatřována věné sakrální stavby. Od konce 18. století to byly především vápenným nátěrem, jak je patrné ještě na starší fotografické sloupové zvoničky, umisťované na návsích, které byly pozdokumentaci z konce 19. a počátku 20.století. Střecha u nich ději od poloviny 19.století postupně nahrazovány zděnými byla vždy jednoduché konstrukce zvané „na vláče“(k hře- kapličkami a dřevěné kříže, umisťované jak uvnitř sídel benové vaznici byly připevněny jednotlivé krokve tak, aby v sousedství zvoniček, tak i v okolní krajině. se v případě požáru dala celá došky krytá střecha snadno Do současné doby se z původní venkovské dřevěné zástrhnout a tím zachránit celý špýchar před shořením. Od stavby zdejších vesnic dochovaly vlivem několika stavebních konce 19.století ztrácely tyto stavby na své důležitosti a jejich vln, které probíhaly od konce 19.století do poloviny 20.století vnější hliněná omazávka přestávala být udržována . Z tohoto jen malé zbytky. Velký podíl na zániku těchto staveb měly důvodu je dnes většina z nich již bez této omazávky nebo jen také jejich časté požáry, zejména ve 20. a 30. letech 20.století, s jejími zbytky.V první třetině 20.století bývaly tyto špýchary které bývaly majiteli často úmyslně zakládány, aby tak výpři přestavbách jednotlivých usedlostí upravovány tak, aby se hodným pojištěním získali peníze na stavbu nových objektů. jejich vnější vzhled podobal co nejvíce zděné stavbě. Toho Přesto se zde zachovaly některé stavby značného stáří, zejmébylo docíleno pobitím jejich stěn zvenčí rákosem a nahoze- na roubené špýchary. Příkladem může být roubená komora ním vápennou omítkou, mnohdy i s fasádou členěnou jedno- u bývalého statku čp.9 v Měčíně (KT), nyní přemístěná do duchým dělením, které bylo obdobou fasády nově vystavěné nově vznikající Expozice lidové architektury Okresního muobytné části. Mnohé z nich tak dodnes působí na první pohled zea Klatovy v Chanovicích u Horažďovic (KT). Dle dendrodojmem zděné stavby. chronologického výzkumu bylo dřevo pro její vstupní dveře Stodoly byly v této oblasti do konce 19.století výhradně a jejich zárubně káceno v roce 1560 a dřevo na roubené stěny dřevěné, situované u větších zemědělských usedlostí pokud v letech 1616-1619. Z regionální literatury je také známa damožno odděleně od ostatních objektů usedlosti. Bývaly větši- tace 1611, která se nacházela na trámu obytné části usedlosti v Měčíně až do jejího zboření v 30. letech nou průjezdné, dvoupernové. Ve starší stavební fázi s nízkými čp.6 „U Králů“ 4) Značného stáří je také výše zmíněná stodola u 20.století. srubovými stěnami a vysokým krovem, opatřené většinou sedlovou a v některých případech valbovou doškovou střechou. čp.17 v Radochovech (PJ) a některé části usedlosti čp. 14 v Měčíně (KT). 3) Indikační skicy Stabilního katastru - Nová Ves u Nepomuku (PJ), Soběsuky (PJ), Vojovice (PJ), Neurazy (PJ). Státní ústřední archiv v Praze, IS Klatovsko. 4) Farní věstník vikariátu Nepomuckého, ročník IV, 1933, č.5, s.6.

10

Dřevěné stavby


Polánka u Nepomuku čp.8 „U Kutáků“, o.Plzeň-jih. Foto: J.Hnízdil, 1924

Bzí, stodola u čp.5, o.Plzeň-jih. Foto:R.Tykal, 1981

Vlčí, špýchar u čp.10, o.Plzeň-jih. Foto:R.Tykal, 1975

Kbel, stodola u čp.24, o.Plzeň-jih. Foto:R.Tykal

Mohelnice čp.36 „U Stržáků“, o.Plzeň-jih.FotoR.Tykal, 1984

11


Bíluky čp.2, o.Klatovy. Foto: R.Tykal 1983

Nedanice čp.31 se špýcharem, o.Klatovy. Foto: R.Tykal 2002

Hráz čp.7, o.Klatovy. Foto: R.Tykal 1994

12

Lovčice čp.26, o.Klatovy. Foto: R.Tykal 1981

Dřevěné stavby


VPZ v Jakubovicích a dokumentace její roubené architektury Mgr. Veronika Hrbáčková, SPÚ Olomouc

Chtěla bych Vás seznámit s dokumentací havarijního stavu roubené architektury ve VPZ Jakubovice na okrese Šumperk. Od Šumperka jsou Jakubovice vzdáleny asi 20 km, leží uprostřed kopců v poměrně značné nadmořské výšce 495 m, jsou typickou horskou vsí v té části Štítecka, která patří k Branenské vrchovině. Přestože se nachází v poměrně odlehlém a málo úrodném kraji, přes nepříznivé poměry patřily Jakubovice velikostí ke středně velkým vsím, které tvořily v 19. a 20.století českou výspu severní části Zábřežska i Šumperska. Obyvatelé se kromě nevýnosného zemědělství živili podomáckou výrobou a prodejem kartáčů, metlí, košů a nitěných knoflíků. V roce 1900 zde bylo 107 domů a 628 obyvatel vesměs české národnosti. K radikálnímu poklesu došlo až po druhé světové válce, kdy řada rodin hledala příhodnější zdroj obživy jinde. Od této doby vesnice jako celek upadala až na úroveň malé osady. V r.1991 zde žilo jen 174 obyvatel ve 49 domech. Oboustranná rozptýlená zástavba podél zvlněné stoupající komunikace a jejích přilehlých svahů se v tomto kraji vyznačuje především typickými přízemními celoroubenými nebo částečně roubenými a částečně zděnými usedlostmi. Jejich společnými znaky je chlévní, případně komorochlévní půdorys, kvelbené kamenné sklepy pod světnicí přístupné většinou z venku, výjimečně ze síně, a dále dřevěná pavláčka s jednoduše profilovanými či hladkými sloupky. V chalupách, kde pavláčka chybí je alespoň kryté zápraží. Pavláčka jako mizející prvek lidové architektury v tomto kraji byla pro průzkum zajímavá především svou variabilností. Její umístění u domu záleží na tom, jak je objekt v terénu postaven, zda v relativní rovině či ve svahu. Pavláčka bývá posazena na nízkém podezdění přímo na zemi nebo se nachází ve značné výšce - jakoby v patře, což je způsobeno vysokou kamennou podezdívkou dorovnávající svah, někdy “nasedá” přímo na kamennou podezdívku, jindy její bednění zasahuje až k zemi, čímž je pod pavláčkou tvořeno jakési další kryté zápraží sloužící např. k uskladnění dřeva. Pavláčka je u objektů většinou při okapové podélné stěně světnice, někdy při štítové stěně světnice a výjimečně zaujímá obě tyto strany. Je přístupná zvenku ze zápraží při hlavním vstupu do síně, nebo pokud je vyvýšená jakoby v patře, pak z interiéru domu opět ze síně. Pavláčka měla především komunikační funkci a druhotně sloužila také jiným účelům, např. k sušení zemědělských plodin. Roubenek s pavláčkou bylo v Jakubovicích v r.1997 devět, tři z nich však byly nepůvodní. Pro srovnání: v ostatních vybraných lokalitách Severozápadní Moravy, které byly také do průzkumu zahrnuty právě pro výskyt roubeného domu s pavláčkou - byly ve vedlejším Janoušově zaznamenány 2 takové objekty, v nedalekém Svébohově 7, v Crhově 4, v Písařově 3, v Jedlí 2, v Hrabenově 2, v Horních Studénkách, Bušíně, Bohdíkově, Březné, Drozdově, Hosticích, Štědrákově Lhotě, Rovensku a Kosově pouze po jednom. Mnohé z nich jsou ovšem již nepůvodní. V některých obcích jako např. v Drozdově a ve Svébohově byly zjištěny domky s pavláčkou již zaniklé. Obec Jakubovice byla pro VPZ (výzkum) vybrána proto, že šlo o jednu z nejzachovalejších vesnic v oblasti lidové architektury na okr. Šumperk, které se téměř nedotkla asanace původních roubených objektů a zároveň nová nevhodná výstavba. Archaičnost této obce spočívá v tom, že se zde dochovalo nebývalé množství roubených domků, které jako soubor nemají na okrese obdoby. Kromě barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie se schodištěm a ohradní zdí zde byla jedinou kulturní památkou zastupující lidovou architekturu roubená usedlost čp.100, která jako jediná v obci měla ve vrcholu štítu kuželový kabřinec s půlkruhovou malovanou záklopou a datací (“1822”) pod ní. Aby mohly být vypracovány eventuelní další návrhy k zapsání objektů za kulturní památky a mohly tak čerpat finance na rekonstrukci ze státního rozpočtu, přistoupilo se v roce 1997 v rámci VVÚ k plošnému průzkumu a dokumentaci dřevěných staveb. Byly zde zazna-

menány dohromady dvě desítky roubených staveb. Všechny byly fotograficky zdokumentovány, avšak k podrobnějšímu průzkumu, který měl zahrnovat zaměření, archivní informace a dataci jednotlivých staveb pomocí dendrochronologie, bylo vybráno 8 usedlostí. Většina těchto staveb, které se dochovaly v původním stavu, je již řadu let neobývaná, s výjimkou dvou, z nichž jedna slouží k rekreaci a ve druhé bydlí stará paní. Téměř všechny objekty byly již v době návrhu VPZ v silně havarijním stavu: to co nenahlodal zub času, dokončili příležitostně zde přespávající bezdomovci. Kromě fotodokumentace původní zástavby včetně interiérů, měly být, jak už bylo výše uvedeno, ty nejohroženější stavby zaměřeny. Jelikož na PÚ t.č. prováděl zaměření jediný pracovník z útvaru stavebně - historických průzkumů, byl pro pracovní vytížení na svém oddělení, doslova “zapůjčen” pro náš účel jen na jedinou služební cestu, při niž provedl zaměření dvou objektů. (KP čp.100 byla zaměřena již v minulosti při průzkumech ze strany SÚRPMA.) Nešlo jen o časový pres tohoto jediného dne, ale i o ten fakt, že zaměření některých zbývajících roubenek, by znamenalo v první řadě pojistit se na život. U ostatních vybraných usedlostí byly proto provedeny jen schematické náčrtky a popis. Dostat se do výše uvedených chalup nebyl problém, a to nikoli proto, že by byli majitelé tak ochotni (i když většina byla), ale hlavně z toho důvodu, že jako sbory v dezolátním stavu nebyly většinou nijak zabezpečeny. Na tomto místě je třeba smutně konstatovat, že vztah vlastníků k rodným domkům svých předků, je na jedné straně podivně nostalgický (vzpomínají například, jak zde ještě donedávna žila jejich stařenka)a na druhé straně sobecky majetnický (nehodlají dům opravovat, neboť ho nehodlají užívat, ale nechtějí jej ani prodat potencionálním chalupářům, protože “je to jejich” a “ať to spadne samo” nebo “držíme to kvůli parcele na stavění”). VVÚ byl též zaměřen na využití dendrochronologické metody v širším měřítku, což mělo přispět k snadnější dataci dřevěných lidových staveb a jejích prvků na okrese Šumperk. Odběr vzorků, jak známo, je možné v terénu provést třemi metodami: vývrtem, získáním kmenových kotoučů nebo přímým měřením šířek letokruhů pomocí lupy. Bohužel po shlédnutí všech 8 vytypovaných “roubenek”, specialista na dendrochronologii Ing.Kyncl konstatoval, že pro špatný stav dřeva nemůže být u většiny z nich momentálně použita žádná ze jmenovaných metod. Nejvhodnější pro tento účel by byla metoda odřezáním kmenových profilů roubení - v našem případě by bylo možné ji využít jen v případě rekonstrukce nebo případné demolice. Pro tento výzkum byly nakonec vybrány tři objekty v Jakubovicích: čp.33, 34, 66. Použity byly všechny tři metody. Šlo o vzorky ze stropnic nebo z trámů v nároží, kterých bylo dohromady 11. Přesto, že šlo o poměrně malé množství vzorků, byly všechny spolehlivě odatovány: čp.33 bylo zbudováno těsně po roce 1864, čp.34 v rozmezí let 1875 - 1877, čp.66 v l.1868 - 1870. Dendrochronologické zpracování těchto odebraných vzorků bylo možné také díky tomu, že o rok dříve v r.1996 probíhal průzkum v Bludově, obci ležící v blízkosti Šumperka. Zde jsme měli k dispozici velké množství vzorků, a to ze sýpky zdejšího zámku, z domku správce zámku, ze statku čp. 126 a především ze zemědělské usedlosti čp.125. Zároveň s průzkumem v Jakubovicích, probíhal průzkum ve Svébohově, týkající se datování čp.2 a k němu příslušející roubené polygonální stodoly - bohužel t.č. již torza. Účelem dendrochronologického rozboru bylo rovněž získání materiálu pro sestavení místní absolutně odatované standardní chronologie Šumperska v co největším časovém rozpětí, což by oproti dosavadnímu stavu značně zlepšilo možnosti datování kulturněhistorických i národopisně důležitých objektů a jejich prvků. Dendrochronologická analýza všech zkoumaných objektů tak skutečně položila základ tvorby místní standardní chronologie.

13


Před necelými desíti lety, kdy se zde zpracovával návrh na VPZ, se snad doufalo, že záchrana roubených usedlostí v Jakubovicích je možná. Postupem času se však ukázalo, že tato vize je utopií. Po skončení průzkumu a dokumentace (jsme rádi, že jsme aspoň toto stihli), spadly dvě chalupy (čp.54 a čp.72) a nakonec se sesunula i kulturní památka čp.100. V současné době je vypracován návrh na kulturní památku čp.66, právě ten objekt, který slouží k rekreaci.

14

Dřevěné stavby


Vodslivy čp.12 – nejstarší roubený objekt na Benešovsku? PhDr. Libuše Váňová, Muzeum okresu Benešov - Vlašim Území benešovského okresu patří k těm oblastem středních Čech, kde je dosud v poměrně hojné míře doložena právě roubená architektura. Ať už se jedná o objekt s drážkovou konstrukcí zachycený v roce 1985 archeologickým výzkumem a datovaný do 14.–15.století1), plaveckou hospodu v Živohošti z roku 16172), obytné stavení čp.4 v Přibyšicích z roku 1717 3), ale i hospodářské stavby – zejména polygonální stodoly např. ve Veletíně při čp.8 z 1.poloviny 19.století 4), v Martinicích u Votic při čp.6 nebo v Podolí u Vojkova při čp.2 z přelomu 18. -19.století. Zajímavé jsou i roubené špýchary – jeden z nejstarších se zachoval při usedlosti čp.2 v Karasově Lhotě; datum v nadpraží nese letopočet 1688 5), rokem 1789 pak je datován špýchar při čp.2 v Minarticích. Zdálo by se tedy, že je velmi obtížné, nalézt na přelomu druhého a třetího tisíciletí hodnotný a zajímavý objekt lidového stavitelství přímo v terénu.V rámci společných terénních výzkumů realizovaných od roku 1990 společně Středočeským muzeem v Roztokách u Prahy a Muzeem okresu Benešov se tak stalo. Jednou z navštívených lokalit byla i obec Vodslivy. Zde se podařilo objevit dosud neznámé stavení čp.12. Jedná se o trojdílný dům komorového typu s roubenou světnicí. K ní byla patrně v další stavební etapě přistavěna zděná světnička přístupná z velké světnice. Světnice je z venkovní i vnitřní strany omítnutá a dochoval se v ní trámový strop s prkenným záklopem. V zadní oddělené části síně se nachází černá kuchyně. Ze síně je rovněž přístupná komora (v poslední době využívaná jako kuchyně). Prostory síně a světnice jsou zděné. V jedné ose s obytnými prostory se nachází kamenný chlév s přístupem ze zápraží. Objekt je opatřen polovalbovou střechou původně s doškovou, dnes eternitovou krytinou. Jednoduchá lomenice je složená z vertikálně kladených prken. U oken do světnice se dochovalo profilované dřevěné ostění do určité míry obdobné objektům v Přibyšicích čp.4, Brdečném čp.5 a Struhařově čp.10, případně Čechticích čp.80. Pec ve vybavení světnice byla zlikvidována a nahrazena sporákem; zachoval se zde pouze krbeček 6). Obec Vodslivy (o. Benešov) se nachází přibližně 17 km severovýchodně od Benešova a v minulosti náležela k panství Komorní Hrádek; někdy bývá také uváděna jako Vezlivy 7). A. Pinkas uvádí 8), že v roce 1600 bylo v Oclivech 7 rolnických a 2 chalupnické usedlosti – a sice čp.9, 8, 17, 15, 2, 20, 3, 12 a z osadníků jmenuje Šlechtu, Bártu, Morávka, Biňu, Randu (Rendu – BR), Baštu, Zedníka, Havlíka, Čubu, Procházku, Bareše, Kosinku (Košinku – BR), Paveruku, Křivého (Křivu – BR), Šestarců. V berní rule pro kraj kouřimský jsou pak z výše uvedených osob s většími či menšími obměnami ve jménech zmíněni Matěj Procházka, Václav Havlík, Anna Binka (Biňa), Jakub Morávak,

Jan Bašta, Jan Křiva (Křivý), Jakub Renda (Randa) a Matěj Košinka (Kosinka) 9). Zároveň ze zápisů plyne, že některé usedlosti vyhořely roku 1655 druhou neděli po sv. Martinu. Rovněž nelze vyloučit poškození již v předchozím období třicetileté války. Zmíněná chalupa čp.12 je připomínána v roce 1622, kdy ji držel Zikmund Paveruka a po něm Václav Paveruka 10); posléze od roku 1641 Matěj Procházka, který je připomínán jako majitel ještě po polovině 17 století 11). Další zprávy se dochovaly až z počátku 18.století, kdy je jako majitel zmiňován Jan Daňků, který podle zápisu ze dne 13.2. 1716 pobořenou a spálenou chalupu znovu vystavěl nákladem 10 kop míšeňských 12) . Když se pak v roce 1718 Jan Daněk stal šafářem oborského dvora 13), přešla usedlost na jeho syna Jakuba. Záznamy nehovoří o použitém stavebním materiálu, lze se však právem domnívat, že ve zdejší lesnaté krajině bylo dřevo obvyklým stavebním materiálem, z něhož se budovaly především vesnické stavby. Naopak dispozici zjištěnou výzkumem potvrzují záznamy A. Pinkase, v nichž se hovoří o tom, že ve stavení čp.12 se v roce 1783 nalézala světnice, síň, komora a jedna plíveň, což bylo odhadnuto na 70 zlatých rýnských, stodola na 15 zlatých a celé hospodářství na 91 zlatý 78 krejcarů 14). Na základě poznatků zjištěných jak vlastním terénním výzkumem, tak i z písemných pramenů a literatury lze konstatovat, že objekt vznikl na počátku 18.století nejspíše před rokem 1716. Dosud však nebyl proveden stavebněhistorický průzkum objektu a rovněž nebylo využito možností dendrochronologického datování. Vzhledem k dané situaci by však jistě bylo vhodné uvažovat do budoucna o památkové ochraně objektu. A to i z toho důvodu, že, objekt vykazuje minimum stavebních stavebních zásahů. Nezanedbatelným důvodem je i skutečnost, že v poslední době podobné objekty rychle mizí – za všechny lze připomenout chalupu čp. 80 v Čechticích (o. Benešov), která byla rovněž podchycena výše zmíněným výzkumem a před třemi lety zbourána.

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13)

Hejna 1985; Váňová, 1992, s. 12 Škabrada, 1977, s. 175n Procházka – Váňa, Berková, 1993, s.48,49 Procházka, 1993, s. 191 Procházka – Váňa, 1999, s. 175 Berní rula, 1952, s. 232 Pinkas, Rychta Oclivská, nedat, nestr. Berní rula, 1952, s. 232 Vodislavy čp.12, o.Benešov - detail roubení a okenního ostění. Foto: Pinkas, Rychta Oclivská, nedat., nestr. P.Kříž1996 Berní rula, 1952, s. 232 Pinkas, Rychta Oclivská, nedat., nestr. Oborský dvůr byl v té době nejspíše součástí říčanského panství. Alespoň tak lze interpretovat zmínku A. Sedláčka o tvrzích v okolí Říčan.”… u nynějšího dvoru Obory býval jakýsi opevněný dvůr. Ještě v 16.století spatřovala se tu zeď vysoká a v ní místo okrouhlé nemalé. Uvnitř byla r. 1568 louka a na ní třešňové stromoví. Lidé povídali, že tu stával dvůr. Obora patřila odedávna klášteru ostrovskému a z popisů zbytků dvora seznati lze, jak důkladně se klášterní dvory stavěly”. Sedláček, 1927, s. 217. 14) Pinkas, Rychta Oclivská, nedat., nestr.

15


Literatura: Berková, J.: Polygonální stodoly na Sedlecku a Voticku. In: Památky středních Čech 7/3, 1993 Haasová-Jelínková, M.: Berní rula. Kraj kouřimský, Praha 1952 Hejna, A.: Zpráva a předstihovém průzkumu v areálu staveniště kulturního zařízení MěstNV v Benešově. AÚ ČSAV č.j.3848/85 Pinkas, A.: Rychta oclivská, rkp., nestr. Muzeum okresu Benešov Procházka, L.: Stanislav Kofroň a dokumentace lidové architektury Sedlčanska. In: SVPP 33/1993, s. 187 – 191 Sedláček, A.: Hrady, zámky, tvrze království českého, sv. 15, Praha 1927 Škabrada, J.: Význam domu čp. 22 ze Živohoště pro poznání vývoje obytné místnosti pozdního středověku. In: SVPP 18/1977, s. 175 – 203 Váňová, L.: Středověký dům z Benešova u Prahy. In: Vesnický dům v 16. – 17.století, Praha, ČVUT 1992, s. 12 – 14 Váňová, L. – Váňa, R. – Procházka, L.: Nález jednoho z nejstarších datovaných domu v okrese Benešov. In: Český lid 86/1999, 2, s. 173 – 176

Vodslivy (o. Benešov) čp.12 – černá kuchyně zděného domu s roubenou

Vodslivy (o. Benešov) čp.12 – pec v roubené světnici. Foto: P.Kříž, 1996

Vodslivy čp.12, o.Benešov - zděný dům s roubenou světnicí; jádro zřejmě starší než 1716. Foto:P.Kříž 1996

16

Dřevěné stavby


Historický průzkum roubeného domu čp.7 ve Valašských Kloboukách Mgr. Petr Odehnal, Městské muzeum Valašské Klobouky Valašskokloboucký roubený dům čp.7 figuroval na mapě Městské památkové zóny z roku 1996 jako objekt navrhovaný k památkové ochraně. Jde o jeden z posledních roubených domů dokumentujících jednak valašskoklobouckou předměstskou architekturu, jednak tzv. předpožárovou architekturu.1 Zápletka byla tradiční: nenajde-li se někdo, kdo o dům bude pečovat, bude stržen – stejně jako již stodola na konci 70-tých let a chlév s přístřeškem počátkem 90-tých let 20.století. Už delší dobu se zabývám historií Valašských Klobouk a jihovalašského regionu vůbec, velkou pozornost jsem věnoval a věnuji především analýze klobouckých městských knih.2 Právě při studiu těchto pramenů jsem se nejednou setkával se jmény Pivko, Pivečko či později Pivečka. Když se pak ukázalo, že s tímto jménem je po dlouhá staletí spojen právě dům čp.7, začala se rýsovat osoba či instituce, která by záchranu a případné další využití objektu mohla zaštítit: Jan Pivečka, respektive Nadace Jana Pivečky. Po několika setkáních s Janem Pivečkou jsem jako motivaci zpracoval jednak zjednodušenou formu rodokmenu Pivečků pro 16. až 18.století a tento navázal na již existující přehled rodiny od století 19-tého do současnosti, jednak - historický průzkum domu čp.7.3 Následně vznikal záměr, aby objekt sloužil k prezentaci lidového bydlení s důrazem na 19. a počátek 20. století, k prezentaci obuvnických tradic Pivečků i jihovalašského regionu a především k uchování a dalšímu rozvíjení těchto tradic. S touto vizí Nadace Jana Pivečky počátkem roku 2001 dům zakoupila, již v únoru 2001 byl objekt zapsán na seznam památek, na 7.prosinec 2002 se připravuje slavnostní prezentace komplexně rekonstruovaného domu. Předkládaný příspěvek vychází z původního (již publikovaného) historického průzkumu, nicméně tato práce je významně doplněna, zejména o pasáž týkající se datování stávajícího objektu. Myslím, že historický průzkum jako hlavní impuls k tak rozsáhlému zájmu o zchátralý objekt lidové architektury je věcí mírně řečeno neobvyklou. Tuto práci lze vnímat i jako mikrohistorickou sondu, která poměrně dobře reflektuje osudy brumovského panství od konce století 16-tého do století 19-tého, zejména hospodářské krize a vzmachy kraje. Prvním známým hospodářem na usedlosti, která dostala roku 1771 čp.7, byl Toman Švec. V roce 1593 koupil za 44 zl. klobouckou předměstskou sirotčí usedlost po nebožtíku Tomanu Ševci jistý Jan Švec, zvaný Pivko (podoba “Pifko” je v pramenném zápisu přeškrtnuta), který se zároveň oženil s vdovou Johanou. Vzhledem k tomu, že při kupu nebyl položen žádný závdavek a smlouva o prodeji této čtvrtlánové usedlosti stanovila roční splátku na 2 zl., měl před sebou Jan Pivko teoretických 22 let splácení své usedlosti. Pokládané peníze náležely třem sirotám po zmiňovaném Tomanu Ševci: Kateřině, Mikulášovi a Janovi. O hospodářských potížích Pivka svědčí skutečnost, že poprvé položil splátku až v roce 1599, ač 13 zl., poté až v roce 1603 – byť 5 a půl zlatého. K roku 1611 se pak dozvídáme, že díl sirotka Mikuláše (v zápise je jmenován Mikuláš Střeček) byl spokojen zahradou. Ostatní siroty zemřely. Zápis konstatuje, že usedlost byla doplacena – přes všechny problémy (způsobené mimo jiné

jistě i tatarským a bočkajovským vpádem) tedy byla splacena dříve, než jak teoreticky nabízela smlouva. – V roce 1611 také stanul Jan Pivko před klobouckým soudem: stala se totiž “nevole” mezi Janem Pivkem a Daniele Knotkem: Knotek Pivkovi “na poctivosti velice ublížil a zlodějů mu nadal”, což ovšem neprokázal. Před právem a jinými poctivými lidmi ho tedy odprosil, že, co mluvil, “v hrdlo lhal”, za “kterýžto vejstupek od purkmistra a úřadu hodně ztrestán jest”. Kdyby byl spor znovu vyzvedáván – a vyzvednutí prokázáno, narušitel klidu měl být trestán pokutou 10 kop grošů (polovina pokuty by náležela Jeho Milosti Pánu, polovina poctivé obci kloboucké). Johana přežila i svého druhého muže-ševce. Jan Pivko zemřel roku 1628, sirotčí usedlost byla zápisem z 16.června prodána jeho synu Matějovi za 50 zl. (vidíme, že Jan Pivko mírně navýšil hospodářskou hodnotu své usedlosti). Závdavku byly stanoveny 3 zl. (měl je dát o příštím svatém Janu), stejné výše byla i stanovená roční splátka. Ideální doba splatnosti tedy byla téměř 12 let (při poražení hospodářova podílu). Peníze náležely rovným dílem čtyřem nápadníkům: vdově Johaně a sirotám Matějovi (tedy novému hospodáři), Zuzaně a Kateřině. Malou Kateřinu nečekal dlouhý život. Tři zlaté byly zpětně roku 1633 zaplaceny “od hojení Kateřiny sirotka”, roku 1638 byly vydány další tři zlaté “na vyživení Kateřiny, kdy v nemoci ležela” a roku 1639 přišla splátka na Kateřinin pohřeb. (Poslední ze sirot po Janu Pivkovi, Zuzana, se v roce 1644 vdala.) Ani hospodaření Matěje Pivka nebylo nejúspěšnější: splátky usedlosti se opožďovaly. Za rok 1632 položil peníze až roku následujícího (i s penězi za rok 1633), od roku 1635 splácí za rok uplynulý, v roce 1638 již za rok předminulý a v roce 1641 se splátka opožďuje už o tři roky. Zápis z 18.února 1642 ovšem konstatuje, že podsedek je doplacen. Při dělení brumovského panství mezi pět dcer hraběnky Ester Forgáčové roku 1662 připadla usedlost Matěje Pivečka (!) k dílu Evy Erdödy, čteme také, že se živil jako švec.4 - Hospodaření Jana Pivka a jeho syna Matěje lze - na základě rozsáhlých sond do hospodaření Klobouk a čtyř vesnic brumovského panství5 - považovat za modelové pro soudobé předměstské usedlosti a pro polovinu usedlostí vesnických.

1) V červenci 1896 srovnal velký požár se zemí téměř polovinu města. 2) Například Odehnal, P.: Měšťané a předměšťané klobučtí. Příspěvek k poznání hospodářských poměrů poddaných na brumovském panství ve druhé polovině 16. století na základě rozboru pozemkových knih. ČMM 119, 2000, s. 45-64. – Týž: Samospráva poddanského města Klobouky ve druhé polovině 16. století. VVM 53, 2001, č. 2, s. 128-145. – Týž: Valašskokloboucké městské soudnictví v 16.-18. století. In: Zlínsko od minulosti k současnosti 18, 2001, s. 81–96. 3) Odehnal, P.: Jan Pivko Švec a klobucká dřevěnice čp. 7. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, I, 1/2000, s. 45–47. Zde i přehled majitelů této usedlosti od roku 1593. Základními prameny jsou zmiňované gruntovní knihy: SokA Zlín, Archiv města Valašské Klobouky, i. č. 35 (f. 153); i. č. 36 (ff. 156 a-b); i. č. 37 (ff. 347–352 b, 394 a-b, 416, 744–746 b); i. č. 38 (ff. 681, 686, 765, 1517). 4) MZA Brno, A 3, Stavovské rukopisy, i. č. 295 Trhový kvatern hradišťského kraje č. 1, 1643, f. 132b. 5) Analýza hospodaření Valašských Klobouk a čtyř vesnic rychty lipinské (Lipina, Mirošov, Smolina a Tichov) v 16. a 17.století je součástí mé připravované disertační práce.

17


Roku 1665 dostal podsedek nového majitele. Vdova po Matěji Pivkovi, Anna Pivčička (!), se vdala za Daniele Šargoníka, který se stal novým hospodářem: podsedek ujal v 50 zl., pozůstalé siroty přijal za vlastní. Nejprve měla být vyplacena sirota Kateřina, pravděpodobně k zajištění jejího věna. (V této době se v zápisech kloboucké gruntovnice zmínky o závdavku vyskytují jen zřídka, zdá se však, že tentokrát byl závdavek roven podílu Kateřiny na usedlosti, jeho výši ovšem neznáme.) Rok 1663 přinesl nejen brumovskému panství kruté turecké řádění: řada usedlostí byla spálena, mnoho lidí bylo pobito, mnoho jich bylo pohany odvlečeno. - Roční splátka byla Šargoníkovi stanovena na pouhé dva zlaté, “ s vůlí vrchnosti, poněvadž léta těžká jsů”. K roku 1676 je Daniel Šargoňů psán jako nebožtík a Anna Pivečkova “podsedek Matěje Pivky” smlouvou postupuje svému synovi Štěpánovi, v 50 zl., hospodářem však musel být Štěpán už roku 1670, kdy je jako hospodář uveden v lánovém rejstříku (Daniele Šargoňů naopak rejstřík mezi klobouckými hospodáři neuvádí, zemřel tedy ještě před rokem 1670?).6 - Matka přenechala synovi i svůj starý podíl na podsedku. Závdavek položen nebyl, výši roční splátky smluvili na dva zlaté. Ze zápisu se také dozvídáme, že Anna Pivečkova chalůpku “v témž gruntě postavenů má”: její užívání a volnou dispozici s ní si doživotně vymínila. Štěpán Pivečko se oženil s Rozinou, která (již jako vdova) roku 1681 dodatečně prokázala, že její muž odkoupil od nápadníků 12 zl. Rozina toho roku prodala podsedek svému švagru, Matěji Pivečkovi, za 50 zl. (závdavku položil 9 zl., roční splátka byla stanovena na 2 zl.). Zápis uvádí mimo jiné Zuzanu, dceru Matěje Pivka a sestru Matěje Pivečka, nového hospodáře, v roce 1700 je zmíněna jako Zuzana Mlynaříčkova. K roku 1693 je Matěj Pivečko již mrtev: hospodaření na usedlosti se po něm ujala vdova Dorota, právě roku 1693 skoupila za 3 zlaté 6 zlatých nápadu. V roce 1715 se pak našlo, že Dorota Pivečkova svůj podsedek zaplatila a očistila. V již zmiňovaném roce 1715 koupil sobě a manželce tento podsedek od své matky Doroty František Pivečka, a to za 25 zl., bez závdavku. Protože prve stál podsedek 50 zl., Dorota nechala do smlouvy zapsat dodatek, aby tato hodnota podsedku nadále zůstávala, sobě si vymínila doživotní bydlení. Zápis z roku 1728 konstatuje, že Franz (!) dal matce 15 zl., 10 zl. se mu poráží, neboť matka od roku 1715 až dosud “ještě rolí jest užívala”: zbývající peníze má matce pokládat ročně po 2 zl. (k tomu je ještě poznamenáno, že v případě matčina úmrtí mají být peníze vynaloženy na pohřeb, dovětek pak zní, že na pohřeb bylo vynaloženo 6 zl.). Zdá se, že Dorota Pivečkova byla energická žena: z různých, nám většinou neznámých důvodů, byla dosud nejúspěšnějším hospodářem na podsedku. A nebylo to proto, že by doba byla klidná. Dorotino hospodaření se z velké části kryje s dobou kuruckých nájezdů, během nichž se dokonce svou statečností vyznamenala tak, že její čin zaznamenala tzv. Kráčalíkova kronika, která s odstupem tuto dobu popisuje.7 Když kuruci u Klobouk jednou v noci přepadli, donaha vysvlékli a do krve zbili brumovského faráře, jeho zoufalé volání slyšela ve své chalupě vdova Dorota (většina obyvatel města – i s farářem - se v té době skrývala v lesích!), s nějakou žebračkou ze špitálu donesla kněze do města, kde mu jeden františkán z Pruského “velebnů svátost podál”.

Dalším hospodářem na usedlosti byl Matěj Pivečka, kterému byla zapsána roku 1751 (to už byl rok ženatý) po smrti otce, Františka Pivečky, a to ve 20 zlatých rýnských (z nich musel za 10 zl. vyplatit zastavenou roli). Jedním z rukojmích je Matějův bratranec Jan Pivečka, syn Jiřího “Lavdatíka”, který od roku 1744 hospodařil spolu se svým bratrem Františkem na nedaleké předměstské usedlosti, jež později dostala číslo popisné 16, od roku 1745 zde již František hospodaří sám: Jan pak seděl na usedlosti čp.211. - Smlouva zmiňuje i vdovu po Františku Pivečkovi, Annu, jíž bylo vymíněno doživotní bydlení, a jejich dcery Barboru, Kateřinu a Annu. – Roku 1760 byl podsedek očištěn. Rok 1781 byl počátkem hospodaření Martina Pivečky, zatím stále svobodného syna předešlého hospodáře. Podsedek mu byl připsán ve 100 zl., z nichž 20 zl. náleželo jeho sestře Tereze (v roce 1789 bylo zapsáno, že Tereza byla náležitě vyplacena). Datování stavby domu mělo tři fáze. Prvotní bylo vágní typologické zařazení objektu k polovině 19.století (půdorysná dispozice domu, komín nadstavovaný na mohutné těleso dymníku apod.). Záhy se datace zpřesnila mezi léta 1828 a 1878, z nichž se dochoval mapový obraz města. Půdorys domu z roku 1828 ukazuje objekt jako čtvercový o stranách cca 7 m, přičemž k severozápadní stěně, k jejímu pravému rohu, přiléhal přístavek o velikosti asi 3,5 x 2,5 m (k severozápadu se od domu táhla malá zahrádka): celkem měl dům asi 58 m2. Hlavní vstup byl orientován k cestě, k severovýchodu. Z jihovýchodní strany se k domu čp.7 přimykalo drobné čp.6. S odstupem asi 1,5 m stála za domem hospodářská budova, snad stodola, o půdorysu cca 8 x 3 m, se vstupem z jihovýchodní strany. Rohem se objekt dotýkal menší hospodářské stavby, asi také stodoly, stojící na parcele u sousedního čp.6, přičemž vstup byl orientován stejně, takže se k oběma stodolám jezdilo přes pozemek patřící k čp.6. - Ve svém okolí patřil dům čp. 7 k největším, nicméně červená barva, kterou je vybarven na indikační skice, ukazuje zřejmě jen na vyzděný komín, jehož vnější stěna byla součástí obvodového zdiva, stejně jako u sousedního čp. 6.8 – O využití domu nás částečně informuje matrika výnosu pozemkového z roku 1820, podle které byly obývány světnice i komora.9 Obývanou komorou se pravděpodobně myslí zmiňovaný přístavek.10 Jako majitelka je v matrice zapsána Terezie Pi-

6) Daniel Šargoň je uveden jako hospodář i na přiznávacím listu z roku 1667: vrchnost správně přiznala jeho usedlost jako čtvrtlánovou (MZA Brno, D 1, Lánový rejstřík, i. č. 312, ff. 41-51; D 2, Rektifikační akta, i. č. 312, f. 36). 7) Městské muzeum Valašské Klobouky, archiv, opis tzv. Kráčalíkovy kroniky, bez evidence uložení. 8) MZA Brno, D 9, Stabilní katastr – indikační skici, i. č. 2798 (1828, 1878). 9) MZA Brno, D 7, Matrika výnosu pozemkového, M 25/H. 10) Bylo již řečeno, že když tuto usedlost v roce 1676 postupovala vdova Anna Pivečkova svému synu Štěpánovi, vymiňovala si k doživotnímu užívání a volné dispozici “chalůpku”, kterou “v témž gruntě postavenů má”. Je možné, že půdorys domu, jak jej známe z roku 1828, přetrvával již z druhé poloviny 17. století.

18

Dřevěné stavby


večková,11 o osm let později jsou jako majitelé psáni Martin a Ondřej Pivečkovi.12 Mapa z roku 1878 zachycuje čp. 7 ve zcela jiné podobě a takto je známe i dnes. Obdélníková dispozice o rozměrech 11,94 (resp. 11,7 - jihovýchodní strana) x 5,38 m (resp. 5,56 – zadní štít, obytná část se tedy oproti dřívějšímu stavu zvětšila o více než 6 m2) byla posunuta štítem o více než 5 m blíže k cestě, přičemž na dům zezadu navazovalo hospodářské stavení, mezi nímž a obytnou částí byl zastřešený průchod (vstup do domu byl ze severozápadní strany). Staveniště svažující se k severovýchodu bylo vyrovnáno kamennou podezdívkou, v jejíž hmotě byl zbudován drobný, valeně klenutý sklípek, přístupný z úrovně terénu od severovýchodu.13 Na této podezdívce se nachází přízemní roubený dům obdélného půdorysu se sedlovou střechou a jednoduchou dispozicí (v centrální části je síň s oddělenou černou kuchyní, nalevo obytná světnice, napravo komora). - Hospodářský objekt široký asi 10 m pak – i s průchodem - prodloužil půdorys domu až na 23 m. S více než metrovým odstupem je pak na indikační skice zakreslen objekt o velikosti 8 x 3 m, který sloužil asi jako stodola, v dalších letech byl ovšem nahrazen přímo na chlévy navazující stodolou, která dvůr ze zadní strany uzavřela.14 – Blíže k cestě se ale neposunulo jen čp.7, ale také zvětšené čp.6, které nadále přiléhalo k čp.7. Čp.6 je ovšem na indikační skice vyznačeno žlutě, kdežto u čp.7 zůstává červená barva, což je potřeba opět nejspíše interpretovat jako vyzděný komín. - Vidíme tedy, že mezi lety 1828 a 1878 se proměnil výrazně nejen dům čp. 7, ale i sousední čp.6. Příčinou této proměny mohl být buď zchátralý stav, nebo požár. Zásadním příspěvkem k datování stávajícího objektu byla dendrochronologická analýza Jitky Vrbové.15 Během stavebněrekonstrukčních prací bylo v září 2001 z konstrukcí domu (ze srubu a z krovů) odebráno pět vzorků: ukázalo se, že jedle na stavbu roubení domu byly pokáceny na podzim roku 1874, jedle na krov byla pokácena na podzim roku 1876. Tímto byl zároveň určen i stavebník: byl jím Jan Pivečka, synovec Martina Pivečky držícího hospodářství od roku 1835, kterému byla usedlost připsána v roce 1874. Vnuk Martina Pivečky, Josef Pivečka, mistr cechu koželužského, opustil v roce 1860 Klobouky a usadil se ve Slavičíně v domě čp.96.16 Třetí generace Pivečků ve Slavičíně spojila strojovou výrobu kůží s obuvnickým průmyslem a firma Japis (Jan Pivečka - Slavičín) se stala jedním z nejvýznamnějších hospodářských podniků na jižním Valašsku. Důstojným reprezentantem čtvrté slavičínské generace je mezinárodně uznávaný obuvnický odborník - Jan Pivečka.

11) Na jiném místě je Terezie Pivečková označena jako vdova (je možné, že právě ona obývala zmiňovaný přístavek), jde zřejmě o vdovu po Martinu Pivečkovi, který se usedlosti ujal roku 1781. 12) Martin a Ondřej byli zjevně bratry. Roku 1835 pak byla usedlost připsána Martinu Pivečkovi. 13) Sklípek je dlouhý 4,75 m. Protože promrzal, byl před vstup před rokem 1940 postaven malý přístavek. 13) Sklípek je dlouhý 4,75 m. Protože promrzal, byl před vstup před rokem 1940 postaven malý přístavek. 14) Stodola ustoupila před rokem 1980 přípravě nové výstavby (čp. 888), počátkem 90. let 20. století byla majitelem stržena i hospodářská budova (býval zde chlév pro krávy a prase). Půdorysy obou staveb jsou dosud v terénu dobře patrné, stavby jsou zachyceny i fotografiemi (například Městské muzeum Valašské Klobouky, fotoarchiv, i. č. 5082). 15) Institucionálně byla zhotovitelem práce Dendrochronologická laboratoř Ústavu nauky o dřevě, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita Brno, zprávu vypracovala Mgr. Jitka Vrbová, PhD. Kompletní zpráva je připojena k tomuto textu jako příloha. - Provedená analýza byla u lidového objektu na okrese Zlín užita vůbec poprvé. 16) 80 let v koželužské zástěře. Slavičín 1940.

19


Valašské Klobouky čp.7 - severozápadní pohled. Kresba R.Urla.

20

Dřevěné stavby


Valašské Klobouky, čp.7 - na indikační skice, 1828

Valašské Klobouky čp.7 - na katastrální mapě, 1878

21


Roubený výměnek u broumovského statku. Mgr. Antonín Rubáček, SPÚ v Pardubicích

Vznik dvorcového čtyřstranného broumovského, klasicistního statku lze datovat do průběhu celého 19.století. Dvůr, který se půdorysem blíží čtverci a pokud byl statek dokončen obklopují ho čtyři objekty. Hlavní je budova se štítem obráceným vždy k ose lánové vsi s předním obytným traktem, střední předsíní s komorou a zadní hospodářskou částí s chlévem a maštalí. Objekt při zadní straně dvorce tvořívá stodola, na straně naproti hlavnímu objektu bývá buď stodola nebo výměnek s hospodářským zázemím se štítem do vsi. Tento výměnek může být i v přední straně statku. Přední objekt statku bývá tvořena též sýpkou nebo stodolou. Objekty ve všech čtyřech stranách stavby jsou ukončeny vysokou sedlovou střechou. Vstup do dvora je tvořen samostatnou půlkruhovou bránou nebo bránou s průjezdem skrz přední objekt. Brána je opatřena pískovcovým ostěním s lichoběžným klenákem s monogramem majitelů a datací. U čp.4 a 58 ve Velké Vsi je brána završena výzdobou pískovcovými sochami. Hlavní budova má obdélníkový půdorys často s mělce nebo výrazně vystupujícím rizalitem položeným na dvou toskánských sloupech se sedlovou příčně situovanou střechou. Architektonickou skladbu fasády tvoří drobné pilastry ve štítové zdi a v rizalitech. Okna původně šestitabulková, obdélníková, výškově situovaná /v rozích trojúhelníku sedla střechy často půlkruhová/, bývají lemována jednoduchými nebo profilovanými šambránami. V nástavcích nad okny jsou vloženy drobné rozetky nebo růžice a v parapetu pod okny bývají vloženy desky se štukem znázorňujícím rostlinný dekor a někdy jsou použity stvoly růží i k dekoraci portálků nebo stěn, které portálky lemují. Přízemí a sedlo střechy bývá odděleno jednoduše profilovanou římsou, která v okapové části přechází v římsu střešní. Portály vstupů tvoří pískovcová ostění, hladká nebo jednoduše profilovaná. Vrchní část bývá rovná nebo mírně zaoblená s klenákem, ve kterém je uveden letopočet, číslo popisné anebo drobný ornament. Též v klenáku vstupní brány zaklenuté většinou segmentem bývá charakteristické sdělení o době výstavby, popisném čísle či monogramech majitelů. V obytné části směrem do dvora bývá vytesána do pískovce psí bouda, která bývá zmenšeným obrazem domu a zasazena do pískovcového soklu stavby. Později při doznívání tohoto typu staveb docházelo k náznaku členění v lizénových pasech. Členění interiéru je komorochlévní ve třech příčných traktech. Přední obytný trakt tvoří velká obytná místnost, která

bývala v raném údobí klenutá ( Velká Ves čp.4) v pozdějším období bývala zastropena záklopovým stropem (čp.23, 53 Heřmánkovice), v druhé polovině 19.století trámovým stropem s omítkou na rákos. Střední trakt tvoří prostorná předsíň zaklenutá obvykle stlačeným segmentem valené klenby nebo plackou a ukončená schodišťovou arkádou, pro kterou je charakteristický toskánský sloup. Naproti obytné části je vždy klenutá přední komora a menší zadní komora, na přední komoru navazuje maštal. Uprostřed je podélné přístupová chodba s dveřmi do obou stran. Chodba končí vstupem do zadního chléva s čtyřmi či šesti poli křížových kleneb na střední toskánské sloupy či pilíře, u menších statků bývá valená klenba s lunetami. Po r.1880 jsou stropy tvořeny segmenty do traverz. Obdobně v menším rozsahu bývá členěn výměnek. Stodoly jsou zděné či pilířové s dřevěnou výplní. U některých větších staveb bývají v přední straně sýpky. (Božanov čp.1, Heřmánkovice čp.86. Hejtmánkovice 115/114) Dominantní je i situování statků. Které ční zdobnými průčelními fasádami jako hrady na vrchní hraně svahu nad potokem protékajícím vesnicí. Přestože u velké většiny statků se zachovaly výměnky zděné, jsou výjimky a u několika statků jsou výměnky roubené. Proč tomu tak je, nemohu s určitostí říci, ale vyslovil bych několik domněnek. Stavba výměnku je starší a sloužila jako zázemí pro budování statku a byla posléze zachována, protože už nezbylo financí na výstavbu zděného výměnku. Nebo byla z úsporných důvodů vybudována jako levnější. Důvodem mohlo být i dostatek dřeva majitele statků. Roubené výměnky se zachovaly v těchto případech: v Heřmánkovicích čp.42/43 je u předního objektu roubená obytná část, která je dnes pokrytá svislým bedněním, mohla být starší a pravděpodobně v době výstavby statku byla rozšířena o zděnou přístavbu zadní komory a hospodářské části. Ve Vernéřovicích čp.17/18, 71/72, jsou celoroubené výměnky situované souběžně s hlavní budovou statku se štítem do vesnice. Protože mají obdobnou hmotu a tvar jako hlavní budova lze se domnívat, že byly budovány současně se statkem. Výměnky na vyšší podezdívce mají v hlavním průčelí tři osy oken, lomenici se svislým deštěním v dolní části, v horní, mírně předložené třetině klasovitě poskládaným. Interiér má přední světnici a za chodbou zadní komoru a menší chlívek. V Hejtmánkovicích u čp.88/89 tvoří výměnek přední stavba a svým nízkým sedlem na zvýšeném polopatře připomíná broumovský dům z přelomu 19/20.st. Dalším výměnkem se složitějším vývojem je objekt u statku čp.71. Výměnek je v dolní části částečně vyskládaný s kamene a roubení. Nad parter je umístěna roubený špejchar, který je završen sedlovou střechou. Štít je opatřen zčásti vertikálně a klasovitě vyskládaným deštěním, do dvora je v patře pavlač. Stavbu lze datovat na přelom 18/19. století. Za zmínku stojí i poloroubený výměnek u Dostálova statku čp.30 v Bělým před Stěnami

Heřmánkovice 143, 145

22

Dřevěné stavby


Božanov čp.1.

Božanov 223, 224

23


Hejtmánkovice čp.71

Hejtmánkovice čp.88, 89

Heřmánkovice čp 42,43

24

Dřevěné stavby


Heřmánkovice čp.49


25



Heřmánkovice čp.91,92

Otovice čp.3

26

Dřevěné stavby


Velká Ves čp.4

27


Velká Ves čp.3

Vernéřovice 143, 145

28

Dřevěné stavby


Vernéřovice čp.17

Vernéřovice čp.16, 17

Vernéřovice čp. 17

Vernéřovice čp.72

29


Roubené stavby s výrobními dílnami na okrese Beroun

PhDr. Helena Mevaldová, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze Při dokumentaci roubených staveb na Berounsku a Hořovicku v 70. a 80.letech 20.století se autorka příspěvku setkala také s objekty, v nichž podle svědectví jejich majitelů bývaly řemeslnické dílny. Samotný vzhled budov nevzbuzoval zvláštní pozornost, zajímavější a nápadnější bylo uspořádání půdorysu, které však jednoznačně nevypovídalo o účelu takto označených prostor. Těchto objektů bylo pět; jeden byl zděný s roubenými hospodářskými prostorami, čtyři se roubené nebo z části roubené. Všechny tyto lokality se nacházejí v širší oblasti Hořovicka, tj. v západní části okresu Beroun, na Podbrdsku a v Křivoklátské vrchovině: Terénní výzkum BĚŠTÍN čp.55 - roubený dům se zděnou dílnou výslovně označovanou jako cvočkařskou („verkštat“) ve vstupní místnosti. JIVINA čp.17 - samostatný roubený objekt v zahradě (v době výzkumu seník) označený jako cvočkařská dílna OLEŠNÁ čp.23 - rozlehlý, víceprostorový roubený dům s malou místností označenou jako “veřtat”. OLEŠNÁ čp.22 - zděný dům s dílnou umístěnou za černou kuchyní. KUBLOV čp.21 - částečně roubený dům s dílnou umístěnou v jeho střední zděné části. Uvedené příklady představovaly jistě jen jedny z mnoha řemeslnických dílen v daném regionu. Jako pracovní prostory se pro řadu řemeslníků pracujících doma používala také světnice, komory a řada dalších prostor v usedlostech. Výše uvedené dílny mě zaujaly ze dvou důvodů. Jednak proto, že se alespoň jako součást stavby dochovaly do současnosti, zejména mě však upoutal odůvodněný předpoklad, že tyto místnosti bývaly mimo jiné cvočkařskými dílnami. První dva objekty (Běštín 55 a Jivina 17) tak byly výslovně majiteli označeny, ve třetí lokalitě (Olešná 23) byla místnost označována názvem “veřtat” - na Hořovicku a Rožmitálsku typickým pro cvočkařskou dílnu. V Kublově 21 nám ukazovali, kde byla v místnosti umístěna výheň a měchy a ve zděném domě v Olešné 22 tomuto účelu nasvědčovalo umístění a úprava komína (zděná lavice o rozměrech asi 80 x 80 cm u komína). V žádné z těchto dílen se nezachovalo vnitřní vybavení, které by jejich účel potvrzovalo nebo vyvracelo a proto jsem se pokusila využívání těchto prostor a jejich účel osvětlit pomocí archivních dokladů. Cvočkařství Vzhledem k tomu, že u všech objektů zmiňuji dílny, ve kterých se provozovalo cvočkařství, považuji za nutné, nastínit alespoň stručně základní informace o tomto řemesle a později domácké výrobě. Cvočkařství byla ruční výroba hřebíků, skob, cvočků do bot a podobných drobných výkovků a na Podbrdsku (i v jiných regionech) bylo úzce spojeno s tamní železářskou výrobou. Podbrdsko a Křivoklátsko bylo hlavní oblastí těžby železných rud, hutnictví železa a jeho zpracování v Českém království od 13.století do 60.let 19.století. Cvočkařům dodávaly základní surovinu hamry, které zpracovávaly železo vyrobené v hutích a cvočkaři naopak svou produkcí umožňovali odbyt materiálu vyrobeného v železářských podnicích.

Od poloviny 18.století se cvočkařství stalo řemeslem typickým pro rozsáhlou oblast Podbrdska a část Křivoklátska, cvočkařstvím se v době jeho rozkvětu živilo asi 900 osob. Na severu sahala oblast jeho rozšíření až po Kublov (okr. Beroun) v okolí města Žebráku, na východních svazích Brd tvořila její přibližnou hranici linie Pičín – Dobrá Voda u Březnice (obě lokality okr. Příbram, na jihu dosahovala až ke Spálenému Poříčí (okr. Plzeň-jih), na západě sahala až po Holoubkov (okr. Rokycany) a přes Zbirožsko se vracela zpět ke Kublovu. Hlavními centry výroby těchto výkovků v tomto období byla okolí měst Hořovic, Hostomic, Komárova, Rožmitálu, Zbirohu, Příbrami a Žebráku. a v tomto Rozkvět cvočkařství - nejprve řemesla a teprve později domácké výroby - trval do 40. let 19.století. Od 60. let 19.století mu konkurovala tovární výroba hřebíků, výdělky cvočkařů, jejich tovaryšů a pomocníků stále klesaly a z domácké výroby, která byla hlavním zdrojem obživy se stávala sezónní práce provozovaná v zimě. Postupně byly cvočkařské dílny rušeny. Řemeslo přežívalo zejména díky výrobě ručně kovaných cvočků pro potřeby armády (do vojenských bot). Zvýšený zájem o tyto výrobky ve válečných dobách včetně obou světových válek udržel cvočkařství při 1) životě na Podbrdsku až do poloviny 20.století. Charakteristika výrobních objektů Cvočkaři nevytvořili speciální typ domu (ani když vezmeme v úvahu manufakturu založenou a zachovanou v Hořovicích) a jak - dokládají poznatky z terénu i písemná svědectví potřebu získání dílny řešili pružně různými způsoby. ”Veřtat” stával samostatně v blízkosti domů, zvláště na dvorku. Tento způsob umístění dílny se častěji objevoval na Rožmitálsku a Hořovicku. Pracovní prostor býval také umístěn ve sklepních prostorách -zejména u domků postavených na příkrém svahu, které měly zvýšené přízemí (toto řešení bylo běžné ve městě Hořovicích, kde byla domkářská zástavba soustředěná na prudkém svahu). Dílny bývaly i součástí obytného stavení (místo komory), někdy mohla mít tato místnost samostatný vchod. Dílna tak mohla být zřízena v bývalém chlévě, v komoře na nářadí nebo dokonce v chlívku, který se pak přesunul do dřevěné kůlny na dvůr. V nejhorším případě byla i v obytné světnici, což znamenalo další omezení a znehodnocení daného prostoru pro ostatní členy rodiny. Řešením byl také pronájem 2) dílny. Některé z těchto způsobů získání pracovního prostoru dokládají i příklady dílen představené v tomto článku. Použité archivní prameny Ačkoliv cvočkařství bylo jedním z nejrozšířenějších řemesel na Podbrdsku, samotné výrobní objekty spojené s obydlími, byly pro státní správu nevýznamné a nejsou jednotlivě snadno doložitelné metodami, které by bylo možné použít pro rozsáhlejší podniky. Mezi prameny, které jsem použila patřily proto především matriky z konce 18. a z 19.století. Uvádějí totiž povolání rodičů, popřípadě i prarodičů u narození dítěte a sňatku, někdy i v matrice úmrtí. Duplikát stabilního katastru z roku 1839 je textovým doprovodem k mapovým podkladům a byl podkladem pro Sommerovu Topografii; zabývá se převážně rozsahem a charakterem polností a výší jejich ročního finančního přínosu, řemesla uvádí jen ve formě souhrnů pro danou obec, nikoli samostatně u jednotlivých domovních čísel, proto se z něj nelze dovědět, jaké řemeslo provozovali

1) Gustav Hofmann, Staré železářství na Podbrdsku, Vlastivědný sborník Podbrdska 19, 1981, s.9 a 110; Gustav Hofmann, Dvě kapitoly z dějin cvočkařství na Hořovicku, Český lid 53, 1966, s.134-144; V.Scheufler, Etnografický atlas 2,ÚEF ČSAV, Praha 1991; Králová Jindřiška, Cvočkařství na Rožmitálsku. Podbrdsko, sborník SOA v Příbrami, roč.3, 1996, s.73-78, roč.4, 1997, s.114-124, roč.5, 1998, s.134-137; H. Mevaldová, Cvočkařství na Podbrdsku, in Domácká výroba v Čechách,na Moravě a ve Slezsku. Sborník referátů ze semináře konaného ve dnech 9.-10.června 1999 v Měčíně (o.Klatovy), s. 70 –84, Měčín 1999. Monografie Hořovicka a Berounska, díl IV, Praha, 1930, s. 9 –10, s. 21 - 22, s.36. 2) Jindřiška Králová, Cvočkařství na Rožmitálsku, Podbrdsko, sborník SOA v Příbrami roč. 3/1996, s.75, roč.5/1998, s.134; Hofmann Gustav, 1966, Dvě kapitoly z dějin cvočkařství na Hořovicku, Český lid 53, 1966, s. 134 - 144;

30

Dřevěné stavby


obyvatelé jednotlivých domů. Jako pramen jsem použila také mapy Stabilního katastru příslušných obcí. Živnostenské rejstříky dochované v Okresním archivu v Berouně byly sice založeny roku 1863, avšak záznamy v nich jsou až do konce 19. století příliš stručné. Uvádějí pouze obchodníky s cvočky, nikoli jejich výrobce. Dochované sčítací operáty z pocházejí také až z roku 1880 a 1910. Jejich výhodou je, že zde jsou zaznamenáni nejen přítomní, ale také právě nepřítomní obyvatelé domu. V případě objektu z obce Běštín jsem použila i Pozemkovou knihu (a sbírku listin náležející k příslušným zápisům). Ta bohužel začíná až poměrně pozdními záznamy z roku 1880, obsahuje však odkazy na starší doklady.3) Žádný z těchto pramenů není výhradním zdrojem poznatků, každý z nich poskytuje pouze malou část časově omezených údajů a výsledný obraz vzniká pouze kombinací, sestavením mozaiky torzovitých informací. Po zkušenosti z podrobného zpracování podkladů pro dům v Běštíně čp. 55, kdy ostatní druhy pramenů pouze potvrzují nebo doplňují matriční záznamy, jsem pro získání informací o ostatních objektech použila především údaje z matrik. Profesi obyvatel domu považuji při daném stavu pramenů za téměř přímý důkaz určení funkce dílny. Ti, kteří zde rodili děti, slavili sňatky a vypravovali z domu pohřby museli mít dům - pokud jim patřil - přizpůsoben způsobu své obživy. Jinak by činnost, která představovala hlavní zdroj jejich obživy nemohli provozovat. Ačkoliv jsem při studiu matrik věnovala všem uvedeným objektům (kromě Kublova) stejnou pozornost, výsledky archivního průzkumu přinášejí k jednotlivým objektům různou míru dokladů, k některým přinášejí více, i jiným méně informací. BĚŠTÍN 55 Ves Běštín (starší úřední název Běchčín) leží na severním úpatí Brd. Patřila nejen k nejvýznamnějším střediskům cvočkařství na Hořovicku, ale i k těm lokalitám v oblasti Podbrdska, kde se tato domácká výroba udržela nejdéle. Podle Duplikátu stavebního katastru (1839) se cvočkařstvím se zabývala větší část mužských obyvatel obce. Pracovalo zde 62 ”cvočkařů” (tj. cvočkařských mistrů), kteří zaměstnávali 200 dělníků a u 62 výhní ročně zhotovili 10 milionů cvočků. Význam cvočkařského řemesla pro tuto obec dokládají i údaje z pozdější doby. Na přelomu 19. a 20.století zde cvočkaři žili téměř v každém domě. V roce 1880 v Běštíně ve 126 domech pracovalo 106 cvočkařů včetně mistrů, tovaryšů a učedníků. V roce 1910 ve 143 domech (počet obytných stran 190) jich bylo 159. Pro 114 osob bylo toto řemeslo hlavním povoláním, vedle kterého ovšem všichni měli malé hospodářství. Ostatní provozovali cvočkařství v zimě jako sezónní zaměstnání. Ještě v roce 1914 zde pracovalo ještě přibližně 170 cvočkařů; okolo roku 1930 to bylo již jen 60 pouze

sezónně pracujících cvočkařů.

4)

Není tedy divu, že označení dílny za cvočkařskou je v tomto případě vysoce pravděpodobné. Především si však majitelé domku (výzkum 1989), stejně jako ostatní obyvatelé obce, ještě pamatovali posledního cvočkaře, který zde toto řemeslo provozoval až do poloviny 20. století. Stejnou in5) formaci přináší i regionální literatura. Tomuto objektu jsem při archivním průzkumu věnovala největší pozornost; článek se získanými poznatky a podrobnou dokumentací je v tisku, proto pouze shrnu dosažené výsledky. Roubený dům v Běštíně čp.55, který na trámu přední světnice nese vročení 1797, patřil v minulosti mezi památ6) kově chráněné objekty. Půdorysné upořádání domu, který pochází z doby největšího rozkvětu cvočkařského řemesla, se zdá být přizpůsobeno právě potřebě vybudování cvočkařské dílny. Prostora dílny je totiž rozsáhlejší než běžná síň s černou kuchyní v její zadní části. Dílna byla umístěna ve vstupní zděné prostoře roubeného domu. Dům je trojprostorový, obytné a hospodářské prostory má uspořádány do jedné stavební osy. Je roubený, pouze stěny dílny a černé kuchyně jsou zděné. Hlavními dveřmi se - místo do síně - vcházelo přímo do bývalé cvočkařské dílny o maximálních rozměrech 608 cm x 367 cm. V důsledku celkové dispozice však byla pracovní prostor menší. Kromě komunikačních průchodů byla z její plochy při stěně světnice vydělena miniaturní černá kuchyně s bočním vstupem. Vlastní pracovní prostor ve tvaru čtverce s jedním skoseným rohem (delší strany dlouhé 241a 240, cm) byl situován do pravého rohu dílny a 30 cm zahlouben pod úroveň místnosti. Původně přiléhal ke komínu s výhní (nedochovala se). Výsledky archivního průzkumu potvrzují údaje z terénu a dokládají, že zde skutečně žily rodiny cvočkařů. Stavebník a první majitel domu v Běštíně čp.55 (vročení 1797) však není znám. To, že se dům čp.55 objevuje v matrikách až osm let po svém postavení, je trochu překvapující pro dobu, kdy domy byly přeplněné někdy i několika rodinami (i v případě, že v roce 1797 byl teprve vyzdvižen a stavba byla plně obyvatelná později). 7) Poprvé se tento dům objevuje v matričních záznamech 14.6. 1805, kdy zde ve věku 1 roku zemřela Františka, dcera Matěje Vorla, kováře. Termínem kovář se kromě vlastního kováře označoval také “cvokař” tj. cvočkař, který zhotovoval těžší a silnější druhy hřebíků a jiných výkovků. Tato rodina zde zřejmě žila krátce, nanejvýš tři roky. 8) V tomtéž roce - tj. 1808 (12.10.) se zde dalšímu členu rozvětveného rodu Vorlů - Václavu Vorlovi, kováři - narodila dcera Anna. Proto je pravděpodobné, že se zde obě rodiny v bydlení vystřídaly. Matěj a Václav Vorlové byli bratranci

3) SOA Praha, Matrika narozených 1734 - 1865; matrika oddaných ze let 1784 –1859; matrika zemřelých 1784-1819 - farní úřad Bezdědice, okr. Hořovice, dnes okres Beroun, obec Běštín. SOA Praha, Matrika narozených 1773 – 1857, matrika oddaných 1800 – 1857 – farní úřad Mrtník, okr. Hořovice (dnes Beroun) Sommer J.G., 1849, Das Königreich Böhmen, 16. Band, Berauner Kreis, Prag 1849. –Duplikát stabilního katastru Duplicat Grund Parzellen Protocol der Gemeinde Biechschin, böhmisch Bechczin, 1839, SÚA Praha, sign.: SK dupl. 7378; Gewerbe Register 1863-1888 (1894), SOA Beroun; inv. č. 53a; Sčítací operáty 1880 a 1910 obec Běštín, SOA Beroun, inv.č. 930. Pozemková kniha Běštín a sbírku listin k ní náležející - sbírka listin r.1880, č.11263; sbírka listin r. 1883 č.906; sbírka listin r. 1886 č.15015; Katastrální úřad, okres Beroun; (starší exemplář pozemkové knihy se mi nepodařilo zjistit, údajně neexistuje). 4) Duplikát stabilního katastru Duplicat Grund Parzellen Protocol der Gemeinde Biechschin, böhmisch Bechczin, 1839, SÚA Praha, sign.: SK dupl. 7378; SOA Beroun, Sčítací operáty z r. 1880 a 1910, obec Běštín. Monografie Hořovicka a Berounska, díl IV, Praha, 1930, s. 21 - 22, s.36. Jan Čáka, Obrázky z Podbrdska, Beroun 1997, str. 95-96. 5) Jan Čáka, Obrázky z Podbrdska, Beroun 1997, str. 100. 6) Ještě v roce 1977 byl dům zapsán v Seznamu nemovitých kulturních památek v okrese Beroun (pramen: cyklostylovaný seznam pro potřeby Okresního úřadu, Beroun květen 1977, str. 2, poř.č. 18, pořadové číslo státního seznamu 2985). Zde je určen jako “roubená chalupa (samota nad obcí), lidová architektura z r. 1761 – příklad dobře zachované podhorské chalupy.” Uvedené datování je podstatně starší než vročení nalezené na trámu ve světnici. Vročení 1797, které dům čp. 55 nese, jsem nejen sama viděla a zaznamenala, ale je věrohodnější; údaj odkazující na vybudování stavby v roce 1761 se jeví jako mylný (záměna čísla 6 za 9 ?). Čp.55 se v matričních záznamech poprvé vyskytuje až v roce 1805; je nepravděpodobné, že od roku 1771, kdy bylo v matrikách zaznamenáváno číslování domů, by se zde po dobu 30ti let (až do roku 1805) nikdo nenarodil ani nezemřel. Kromě toho v 70.letech měly domy v obci podstatně nižší číslování. 7) Záznamy v matrikách, které se týkají určitého domu, lze po roce 1770 sledovat poměrně snadno. Objevují se v rozmezí několika let - tato skutečnost odráží demografické poměry. V 19. století byly rodiny početné, děti se rodily v rychlém sledu za sebou, úmrtnost byla vysoká, dospívající děti dospěly ženili se a vdávali. 8) Františka se totiž narodila roku 1804 v čp.14 (ve kterém Vorlové žili nejméně od roku 1771) a její mladší bratr František, se 17.7. 1808 narodil již v jiném domě - v čp. 29.

31


a žili zde pouze krátce, snad u příbuzných. Z údajů v matrikách lze odvodit, že byli v situaci nejstarších synů, kteří museli se svou rozrůstající se rodinou odejít z rodičovského domu. Jejich mladší bratři se ženili nebo rodiče měli ještě několik nezletilých dětí a rodiny se již do původních domů (čp.4 a 14) nevešly. Po roce 1809 záznamy o obou bratrancích - Matěji a Václavu Vorlovi - v Běštíně mizí, patrně se odstěhovali do jiné obce Rodina kovářského mistra Jakuba Knopa (psáno také Knoppa) zde žila v letech 1809 – 1831, tedy 22 let. Lze tedy předpokládat, že jí dům čp.55 patřil, jisté to však není, protože příslušné listinné doklady neexistují.9) Stejně jako u jiných řemesel kovářský mistr obvykle vlastnil dílnu a zaměstnával tovaryše a učedníky. Jestliže tedy dům obývali kovářští mistři, lze důvodně předpokládat, že dílnu měli přímo v domě a nedocházeli za prací do dílny jiného mistra. S rodinou Knopových s desíti dětmi, z nichž nejméně čtyři brzy zemřely, žili v Běštíně čp.55 až do své smrti (1809 a 1819) rodiče jeho ženy Anny, Václav a Anna Hejnalovi. Tito obyvatelé domu čp. 55 v Běštíně byli prokazatelně příbuzení s oběma předchozími Vorly. Manželka Václava Hejnala, který byl celý život kovářem, Anna (1745 – 1819, sňatek 1775) byla totiž rozená Vorlová a otcové Matěje i Václava Vorla byli jejími bratry. Její dcera, žena Jakuba Knopa Anna, rozená Hejnalová (* 1787) byla sestřenicí Matěje a Václava Vorla. 10) Manželé Hejnalovi střídali bydliště a zpět do Běštína se vrátili poté, co se jejich nejmladší dcera Anna (* 1787) do této vsi provdala – patrně v roce 1806 - za Jakuba Knopa.11) V roce 1807 v čp.55 rodina ještě nežila (dvěma dcerám manželů Hejnalových se v Běštíně narodily děti ale v jiném čísle popisném). Po roce 1831 asi došlo ke změně majitele domu, protože záznamy o rodině Knopových mizí a objevují se sporadické údaje o rodině Václava Zárybnického. Podle poznámky v Duplikátu stabilního katastru dům v roce 1839 vlastnil právě Václav Zárybnický. Podle matričních záznamů víme, že byl kovářem; k domku patřila malá výměra polí, byl tedy také rolníkem (či spíše kovorolníkem v moderní terminologii). K tomuto prvnímu doloženému majiteli se ve srovnání s předchozími obyvateli domu podařil shromáždit jen zlomek údajů, jméno se v matrice vyskytuje jen ojediněle. V žádném případě nebylo možné rekonstruovat jeho příbuzenské vztahy ve vsi. Kovář Václav Zárybnický se patrně do vsi přistěhoval se třemi dospívajícími dětmi. Roku 1834 se vdávala jeho starší dcera (ve 22 letech již byla vdovou) za kováře Josefa Kušnara z Neumětel (také vdovce), kterému se následujícího roku – to již je uváděn jako mistr kovářský - v Běštíně čp.55 narodil a brzy zemřel syn. V roce 1835 se také ženil syn hospodáře Václav Zárybnický (nar. asi 1814), tovaryš ko-

vářský a domkář z Běštína čp.55. (Nejmladší dcera Václava Zárybnického se již vdávala z jiného domu). Kromě nich zde v roce 1832 krátce - pravděpodobně v nájmu - žil kovář Václav Pokorný se ženou a dítětem. Od 7.prosince roku 1839 do roku 1880 dům a dílnu vlastnil nový majitel, cvočkařský mistr Josef Svašek (* asi 1806 -+1880). Byl synem chalupníka v nedaleké Libomyšli (okr. Beroun), v Běštíně se mu v roce 1840 narodila dcera. Hledání dalších údajů o obyvatelích domu v tomto období se stalo téměř detektivním pátráním protože od roku 1840 do roku 1886 dům čp.55 z matrik mizí; při hledání informací bylo nutné užít jiných pramenů. Roku 1868 přikoupil Josef Svašek pole 12) , což bylo určitě potřebné, protože cvočkařství procházelo v 50. a 60. letech 19.století krizí vyvolanou konkurencí tovární výroby hřebíků. Jejím důsledkem byly bouřlivé protesty 13) cvočkařů, mohutné právě v Běštíně roku 1866. Ve stáří Josef Svašek změnil profesi, v 80.letech 19.století obchodoval se železným zbožím v jižních Čechách. Potvrzují to i dluhy zaknihované v pozemkové knize „za zboží“ ve Voticích, Sedlčanech a v Táboře. Obchodování se cvočky i s železným zbožím bylo obvyklé nejen v Běštíně, ale na Podbrdsku vůbec. Buď šlo o výrobky místních kovářů, nebo produkci litinového nádobí či jiných odlitků (kříže) některé z podbrdských sléváren. Dílnu patrně pronajímal cvočkařům, což bylo běžná praxe, bydlení v domě mohl pronajmout někomu jinému. Sčítací operáty z roku 1880 uvádějí, že v domě bydlí krejčovský mistr František Sörn a jeho žena (nepocházeli z Běštína). Josefa Svaška “Sčítání obyvatel” nezaznamenalo (i když byli zapisováni i nepřítomní obyvatelé), protože zemřel 10 dní před provedeným sčítáním 20.12.1880 v Sedlčanech ve věku 74 let. 14) V roce 1880 dům zdědil Matěj Svášek z Malého Chlumce – vsi s množstvím cvočkařů v těsném sousedství Běštína. Josef Svašek měl totiž zaknihován dluh vůči němu a jeho ženě. Profesi Matěje Sváška a jeho případný příbuzenský vztah k Josefu Svaškovi neznáme. Ten dům v roce 1883 prodal cvočkaři Antonínu Skopovému a jeho ženě Josefě, kteří byli z “Běchčína” . Lze předpokládat, že tento cvočkař dům kupoval právě proto, že obsahoval cvočkařskou dílnu. Od nich jej o tři roky později - v r.1886 - koupil, Jan Kratochvíl, vdovec, kovář v Běříně (okr. Příbram) a jeho nastávající žena Anna Petráková. Kratochvílovům se v letech 1887 až 1907 narodilo 6 dětí. Jejich jedinný syn Václav (* 1890) se stal posledním cvočkařem v tomto domě. Sčítací operáty roku 1910 potvrzují, že Jan Kratochvíl i jeho syn Václav jsou cvokařskými dělníky a pracují pro závod “Fabrikace kovových hřebíků”. Kontinuitu cvočkařské domácké výroby pak potvrzuje recentní materiál včetně terénního výzkumu a regionální literatury. 15)

9) Katastrální úřad, okres Beroun; Pozemková kniha Běštín (bohužel začíná až poměrně pozdními záznamy z roku 1880, obsahuje však odkazy na starší doklady) a sbírka listin k ní náležející - r.1880, č.11263; sbírka listin r. 1883 č.906; sbírka listin r. 1886 č.15015; Starší exemplář pozemkové knihy se mi nepodařilo zjistit, podle informace Katastrálního úřadu neexistuje. 10) Jejich společnými předky byli Petr Vorel, kovář, jeho žena Anna. Ti se oba narodili asi roku 1708. Anna Hejnalová, rozená Vorlová byla nejmladší ze sedmi dětí, které se jim v Běštíně narodily v letech 1733 (?) až 1751 (v rodné vsi z nich zůstaly jen čtyři). Petr Vorel a jeho žena zemřeli ve stejném roce (1771) v Běštíně čp.14. 11) Narodil se 1784 v Běštíně jako šesté z devíti dětí kováře Karla /Caroluse/ Knopa). Podle data narození nejstaršího syna Václava, lze soudit, že se Anna provdala za Jakuba Knopa v roce 1806, když jí bylo 19 let. Zápis o narození patrně prvního dítěte Jakuba a Anny Knopových je špatně čitelný; nápadné jsou zejména nevyplněné kolonky v důležitých rubrikách (otec, náboženství, z lože manželského, pohlaví). Bylo to snad mrtvě či předčasně narozené dítě tohoto páru ? V matrice zemřelých však není uvedeno; pokud bylo dítě nemanželské bylo v rubrice výslovně napsáno otec neznámý, což se zde nestalo. 12) Od roku 1868 vlastnil polovici polí na třech parcelách (druhou patrně vlastnila manželka), které snad získal od Osovského velkostatku. (Katastrální úřad Beroun, pozemková kniha Běštín čp. 55. 13) Hofmann Gustav, Dvě kapitoly z dějin cvočkařství na Hořovicku, Český lid 53, 1966, s.134-144. 14) To, že se stal obchodníkem se železným nádobím víme díky odkazu na úmrtní matriku zapsanému v pozemkové knize. O jeho úmrtí v Sedlčanech se dozvídáme z dědického řízení v roce 1880. Tehdy byla velikost zahrady stanovena „pod 300 sáhů“, pole měla rozlohu „pod 570 sáhů“. (Katastrální úřad Beroun, pozemková kniha Běštín, Sbírka listin z r. 1880, str. 53-54, č.11263). Úmrtní matrika uvádí, že zemřel v Sedlčanech čp. 267, kde i předtím pobýval a že pocházel z Hostomic (město v sousedství Běštína). (Úmrtní matrika Sedlčany 1877 - 1896, Stát. obl.archiv Praha, č.inv. 40). 15) Pozemková kniha Běštín, sbírka listin r.1880, , č.11263 a r. 1883 č.906. Pozemková kniha Běštín, sbírka listin r. 1886 č.15015. V textu smlouvy způsob obživy Antonína Skopového uveden není, jeho řemeslo je zaznamenáno teprve v osvědčení o jeho vlastním podpisu. SOA Beroun, Sčítací operáty, Běštín, 1910.

32

Dřevěné stavby


Není známo, kdo byl stavebníkem domu čp.55 (vročení 1797) a kdo jej zpočátku obýval. Archivní doklady povrzují, že v letech 1805 až 1839 zde žily výhradně rodiny kovářů nebo kovářských mistrů, (tj. cvočkařů zhotovujících těžší výkovky), kteří navíc pocházeli také z kovářských rodiny a pouze s kovářskými rodinami byly spřízněny. Cvočkaři dům obývali nejméně do 60. let 18.století, kdy se jeho majitel, cvočkařský mistr, stal obchodníkem se železným zbožím a dům i dílnu patrně pronajímal (doložena rodina krejčovského mistra). Dílna patrně zůstala zachována, protože od roku 1883 jsou obyvateli a majiteli domu až do poloviny 20.století opět cvočkaři, kteří zde také provozují cvočkařství. JIVINA 17 Ves Jivina (okr. Beroun, bývalé panství Zbiroh), jedno z velkých středisek cvočkařství na Podbrdsku, se rozkládá v pohoří Brdy, na severovýchodním svahu stejnojmenné hory (618 m n.m.). Leží 1,5 km od Komárova, který byl od středověku do 2.poloviny 19.století významným centrem těžby a zpracování železa. Duplikát Stabilního katastru v roce 1839 k Jivině (jako k jednomu z mála středisek cvočkařství) uvádí bližší údaje o charakteru zdejší výroby:“Třináct cvočkařů zhotovuje 12 milionů hřebíků různých velikostí pro obchodníky. Obstarávají od nich k tomu 640 centnýřů železa a 180 centnýřů uhlí z Radnic. Zaměstnávají u 13-ti výhní 40 dělníků.”16) Statek, jehož byla dílna součástí, leží na svažité návsi, na jejím dolním (tj. sev.) okraji. Zmiňovaný Duplikát stabilního katastru zaznamenává u usedlosti s nemalé polnosti, samozřejmě rozsáhlejší než u původně domkářského stavení v Běštíně čp.55. Statek leží na dlouhé úzké parcele situované po vrstevnic, dnes má trojstranný pevný dvůr, otočený štítem obytného domu do návsi, dvůr vzadu uzavírá stodola; budovy jsou zděné. Dílna byla umístěna v samostatném objektu uprostřed zahrady resp. u jejího západního okraje. Do jednoduché přízemní, roubené stavby o rozměrech přibližně 4 x 4 m, vedly jedny jednokřídlové dveře umístěné mimo střed jižní stěny. Stavba měla sedlovou střechu a v době dokumentace byla používána jako seník. Majitel však upozorňoval na to, že tato budova sloužila jako cvočkařská dílna a byla původně umístěna u východního okraje pozemku, který ohraničuje cesta. Na objekt samotném již jeho původní účel nebyl rozpoznatelný (snad kromě jednoho dole ohořelého rohu budovy). Roubený objekt v místě označeném majitelem u ohradní zdi zahrady dokládá jak Indikační skiza z r. 1840, tak spáry ve zdivu upozorňující na pozdější dozdění kamenné ohradní zdi. Jestliže si rodina uchovala informaci o původním umístění stavby, snad lze považovat za věrohodné také označení původního účelu objektu. Z indikační skici je zřejmé, že v roce 1940 byl celý statek ze spalného materiálu, tedy roubený a to byl významný důvod pro to, aby dílna byla umístěna mimo ostatní objekty. Dvůr byl paralelní, v zadní části ho jen částečně, spíše opticky, uzavíraly drobné stavby mezi nimiž byl možný průjezd do zahrady, kde ve vzdálena od domu stála vedle cesty příčně položená stodola. Ve vzdálenosti dalších nejméně 20 m od stodoly stál u ohradní zdi (na východní hranici pozemku) čtvercový roubený objekt. Matriční záznamy dokládají, že na konci 18.století žil ve statku čp.17 v Jivině sedlák a konšel Václav Hrabák (starší - označujme ho tak pro rozlišení od jeho syna). Jeho rodinu jsem zde sledovala od r. 1784, měl celkem 8 dětí. Cvočkařství zde provozovali právě jeho potomci v letech 1801 – 1822 (resp nejspíše ještě v roce 1923).

Jeho syn Václav (jeho 3.dítě, *1780) byl “kovářem” v letech 1801 až 1805. V roce 1805 patrně převzal statek (asi 1805 – 6 zemřel Václav Hrabák starší), od tohoto roku je označován jako sedlák v čp.17; další děti V. Hrabáka staršího museli hledat obživu jinde, protože statek se nemohl dělit. Statek přitom nepřevzal nejstarší syn František (* asi 1773, sedlák), možná proto, že se ženil jako 39 letý až v roce 1812. Syn Vojtěch (4.dítě, *1784) a přiženěný zeť Antonín Waynar (manžel dcery Benigny *1790, jméno po světici z kláštera v blízké Sv. Dobrotivé) zde byli “kováři” od roku 1811 resp. 1807 až do roku 1822. Vojtěch byl patrně kovářem do konce svého života, je uváděn jako cvočkař ještě v letech 1846, 1853 a 1857 (při narození vnuků), i když již nebydlel v otcovském statku v čp.17 ale v čp.43. Nejmladší děti Václava Hrabáka staršího se zřejmě snažily osamostatnit co nejdříve, protože se do zřejmě do domu zaplněného rozrůstajícími se rodinami dvou starších bratrů a (na určitou dobu i sestry) nemohli vejít. Na přelidněnost usedlosti ukazuje skutečnost, že zde v letech 1773 až 1857 stále žilo průměrně 12 osob, v průběhu let 1807 – 1823 dokonce 27 osob. Páté dítě Václava Hrabáka staršího, syn Martin (*1787) se stal havířem (v okolí Komárova byla tehdy řada dolů), cvočkařem byl také Thomas, jeho 7.dítě (*1792), nebydlel však již v čp.17. Osud nejmladšího syna Augustina (*1795) není známý.17) Archivní průzkum tedy dokládá, že v zemědělském statku bylo přinejmenším v letech 1801 až 1822, možná i později, provozováno cvočkařské řemeslo. Byl to způsob obživy pro potomky, které nemohl uživit statek přecházející jen na jednoho syna a - patrně z finančních důvodů - nemohli odejít z domu. Bylo zde tedy provozováno členy rodiny po omezenou, i když dlouhou dobu (také 20 let). Dílna mohla sloužit členům mladší generace rodu i po odchodu z rodičovského domu (matriky dokládají, že synové byli i později cvočkaři nebo kováři). Mohla být také pronajímána jak členům rodiny, tak cizím mistrům či dělníkům; Archivní průzkum tedy nevyloučil, že dochovaný samostatně stojící roubený objekt mohl skutečně sloužit jako cvočkařská dílna a po zániku cvočkařství změnit svoji funkci. OLEŠNÁ Ves Olešná leží také na Komárovsku, asi 2 km jihozápadně od Jiviny. Rozkládá se v mělké kotlině ve vrchovině Brd. Také zde žilo a pracovalo mnoho cvočkařů, i když obec měla především zemědělský ráz. Oba dva domy, k nimž jsem dohledávala archivní údaje, leží v zástavbě lemující potok, v jihozápadní části lokality. (Obec byla prohlášena za vesnickou památkovou zónu.) Pro tuto část Podbrdska je u dochovaných lidových staveb charakteristický trojdílný dům s rozvinutým půdorysem, jehož půdorys je bohatě členěný. Vnější vzhled domu často charakterizovala tzv. “besídka” nebo “palanda” – tj. kryté zápraží resp. přízemní pavlač, probíhající nejen podél nádvorní stěny domu, ale podél jeho štítové stěny. Štít je proto před tuto stěnu silně předsazen. Bývá buď jednoduše svisle bedněný, častěji je bedněný ve střední části svisle a po stranách šikmo. OLEŠNÁ 23 Roubený dům má obytné i hospodářské budovy uspořádány do jedné osy (pod jednou střechou); je orientován podél hlavní komunikace (a potoka), štít je však orientován kolmo k boční komunikaci, která umožňuje vstup do dvora. Je příkladem typu domu s rozvinutým půdorysem. Z přední světnice je podél její zadní stěny vydělena místnost zvaná “vejstupek”. Ve střední části domu za sebou následují síň (se schody do sklepa) a poměrně velká kuchyň (4,5 x 5 m,

16) Duplikáty stabilního katastru, Státní ústřední archiv Praha, SK dupl., signatura 7508. 17) SÚA Praha, Indikační skiza obce Jivina. SOA Praha, Matrika narozených 1773 – 1857, matrika oddaných 1800 – 1857 – obec Jivina, farní úřad Mrtník, okr. Hořovice (dnes Beroun).

33


s velkými komíny - původně patrně černá kuchyň průchozí do zadní místnůstky – zde i v okolí běžný typ). Zajímavostí půdorysu jsou dvě místnosti řazené vedle sebe (nikoli za sebou v podélné ose domu). Zadní zvaná “veřtat”(3,5 x 3,5 m) je přístupná z komory (3,7 x 2,7 m), která je podélnou stěnou oddělena od malé komůrky (4 x 2,6 m) se schody na půdu. Do komůrky se vstupuje samostatným vchodem ze zápraží. V ose domu navazují zděný mlátek a chlév. V obytné části domu jsou zděné dva komíny v kuchyni, zeď mezi kuchyní a vejstupkem a poměrně nově postavená přepážka mezi světnicí a vejstupkem, která zmenšila prostor světnice. Bylo kvůli ní zazděno původní střední okno ve štítě. 18) Předmětem mého zájmu byla střední část domu, zejména “veřtat”. Slovo odvozené z němčiny, může označovat jakoukoliv dílnu a ačkoliv se zde přednostně takto označovala dílna cvočkařská, bylo by její umístění mezi roubenými stěnami ve středu roubeného domu vzhledem k možnosti požáru velmi neobvyklé. Při archivním průzkumu jsem se zaměřila na matriky od konce 18.století až do poloviny 19.století. 19) Předpokládala jsem, že dům již v té době stál. Na konci 18.století v domě čp.23 žil pekař Jan Cipra (narozen okolo 1760 – zemřel 1814?).; Měl celkem čtyři děti, dva syny a dvě dcery; které se narodily v čp.23 v letech 1784 – 1788 (nejmladší byla dvojčata). Cvočkařstvím se živil nejstarší z jeho synů František Cipra (starší - nar. asi 1780) patrně po celý život – výslovně je doložen jako kovář v Olešné čp. 23 v letech 1801 – 1822 a v letech 1830 – 1849. První období se vztahuje k narození 9 z jeho 10 dětí (pouze r. 1813 u narození jednoho potomka je jeho povolání uváděno jako “handlíř”, což může znamenat i obchodování se cvočky). V druhém období je jako kovář označován v době narození svých vnuků. Profese cvočkař je s jeho jménem výslovně spojována v letech 1822 a 1838 až 1846. Cvočkaři se stali oba synové pekaře Jana Cipry. Tímto řemeslem se živil - alespoň pokud byl v otcovském domě - také mladší syn Jana Cipry Josef (*1788). Když se v r.1812 z čp.23 ženil, byl kovářem. Další cvočkaři však již v tomto domě nežili. Františku Ciprovi staršímu několik dětí zemřelo. Trvale zde žil a dům patrně převzal jeho nejstarší žijící syn také František (mladší, nar. 1808, páté dítě Františka Cipra staršího). V letech 1830 – 1838, (při narození prvních tří dětí) byl v čp.23 pekařem, při narození dalších čtyř dětí v letech 1840 – 1849 je uváděn jako horník. Archivní průzkum dokládá překrývání obou profesí pekaře a cvočkaře v Olešné čp. 23 zejména v letech 1801 – 1814 (?) a 1830 – 1838. Pekařem byl v období 1801-1814 ? Jan Cipra, kovářem jeho syn František (starší). V Období 1830-1838 byl pekařem naopak vnuk Jana Cipra František (mladší) a kovářem zůstal František Cipra (starší). Lze proto předpokládat, že cvočkařská dílna – pokud se nacházela v domě a cvočkaři nedocházeli do jiné dílny, což je méně pravděpodobné – byla spíše ve zděných hospodářských prostorách. Dílna uvnitř domu sloužila spíše jako skladovací prostora k pekařská dílně umístěné nejspíše v kuchyni. OLEŠNÁ 22 Malá zemědělská usedlost v těsném sousedství potoka. Dvůr je dvojstranný, úhlový, budovy nejsou pevně spojeny. Zděné obytné stavení (14 x 8,2 m) orientované souběžně s potokem, kolmo ke komunikaci, má rozvinutý půdorys, i když

pouze v základní formě. (Stav dokumentován v r. 1986). Majitelka uváděla, že dům byl původně roubený, s “besídkou” tj. přízemní pavláčkou podél čelní a boční stěny. Z plochy světnice, podél její zadní stěny je vydělena menší místnost, zde zvaná “pokojík”. Ve střední části domu za síní, ze které vedou schody na půdu je průchozí černá kuchyně přes kterou se vstupuje do poměrně velké zadní místnosti (2,7 x 6,4 m) se dvěma okny. Tato místnost zvaná “vejminek” sousedí s malým chlévem, který následuje v ose vedle síně. Dojem, že vejminek mohl mít také jinou fukci, např. že mohl být dílnou, navozuje zejména krátká kamenná lavice vedle komína (majitelka prostoru za dílnu neoznačila). Roubená stodola je postavena kolmo k obytnému stavení, je však podélně průjezdná, což není obvyklé. Byla postavena nad malou roubenou sýpkou, která je celá i se střechou skryta uvnitř hmoty stavby. Podél její delší stěny je mlat, kudy je stodola průjezdná. V tomto objektu tak mizí obvyklý půdorys členící stodolu na mlat a perny. Do zvýšeného “přízemí” sýpky s udusanou hliněnou podlahou se vystupuje po čtyřech schodech, vedle kterých jsou schody do sklepa kryté šikmo položenými dveřmi. Ve stěnách sýpky jsou kromě dřevěného ostění dveří ve vstupní části zachovány dva malé okenní průřezy v boční a zadní stěně. Z přízemí lze po žebříku lze vystoupit na patýrko (do podstřeší) sýpky). Tuto roubenou sýpku a roubený dům dokládá situace na indikační skize (1840). V případě domu čp.22 v Olešné byly prameny podstatně skoupější než u předchozích objektů. Obyvatelé tohoto domu se často střídali, a většinou je tvořili příslušníci nejchudší společenské vrstvy. Z této charakteristiky se vymyká rodina, která zde bydlela v letech 1790 – 1792. Tehdy se zde narodily děti “král. cís. fořta z Wollešný na panství Zbirowskim Václava Fridla”, jehož manželka Josefa byla dcerou “urozenýho pana Jana Jiřího Sikory (?), Oberfořta z Brtow…” (nečitelné). Fořt byl na vsi velmi váženou osobou a měl respekt, protože byl ve službách vrchnosti. Jeho postavení přímo protiřečí sociálnímu statutu, který měli následující obyvatelé. V letech 1803 – 1807 zde žila širší rodina Jana Wajnara, který se ženil v předchozím roce (1802) ve věku 40 let. Jan Wajnar byl syn sedláka Václava Wajnara z Jiviny. Jeho pozdní sňatek objasňuje skutečnost, že byl vysloužilým vojákem, invalidou; živil se jako mistr krejčovský. Poté zde r. 1809 žila rodina Matěje Hlada (profese neuvedena) a V letech 1805 – 1820 zde bydlela rodina Jana Jíchy, horníka popř. nádeníka. Zároveň je v čp. 22 v letech 1808 až 1818 doložena rodina Josefa Baleje, podruha. Pouze v roce 1818 v domě žil Josef Hollub, kovář z Olešné, jehož manželce Kateřině se zde narodila dcera Magdalena. K roku 1828 je zde znám také Mathias Holub s rodinou, o němž víme pouze, že byl synem kováře Paula Holuba z Wolešné Nr.18. Archivní průzkum nepotvrdil, že prostora výměnku v domě čp.22 byla na konci 18.století a v 1. třetině 19.století dílnou. Pro rok 1818 zde cvočkař doložen je, to však není dostatečný důkaz pro potvrzení vznesené hypotézy. Složení obyvatel domu spíše vzbuzuje domněnku, že objekt mohl původně patřit vrchnosti (a ta tam usídlila fořta), později však usedlost mohla být obecní pastouškou, že bydleli ti nejchudší, kteří neměli kde jinde složit hlavu. O to zajímavější by bylo ověřit majitele v pozemkových knihách – pro potřeby této studie to však již nebylo podstatné.

18) Půdorys i foto objektu byly publikovány (Helena Mevaldová, Příklady obytných stveb lidové roubené architektury na okrese Beroun in CD “Vesnice – krajina – lidé” Sborník příspěvků z celostátního semináře pořádaného SÚPP v Praze, PÚ v Ústí n.L. a Muzeem lidové architektury v Zubrnicích ve dnech 14. – 16. září 1998, Praha 1999, s. 107. 19) SÚA Praha, Indikační skiza obce Olešná. SOA Praha, Matrika narozených 1773 –1857, matrika oddaných 1800 – 1857 – obec Olešná, farní úřad Mrtník, okr. Hořovice (dnes Beroun).

34

Dřevěné stavby


KUBLOV 21 Ves Kublov leží v Křivoklátské vrchovině, na okraji rozlehlých Křivoklátských lesů a tvoří severní hranici rozšíření cvočkařství v rozlehlé oblasti Podrdska. Rozkládá se na svahu vrchu Velíz. Nejbližší cvočkařská střediska má ve svém bezprostředním jižním sousedství v okolí města Žebráku, od něhož je vzdálen asi 6 km. Ani zdroje suroviny nemá daleko – asi 6 km severovýchodně ležely významné železárny a slévárny v Novém Jáchymově, které patřily Fürstenberkům. Usedlost čp.21 tvoří trojstranný dvůr, kdy dům je v úhlu spojen s drobným hospodářských objektem (záchod, chlívky pro drůbež, kozu, prase apod), třetí stranu dvora tvoří volně stojící stodola. Obytný dům má okapovou orientaci a od komunikace ho odděluje dvorek s ohradní zdí a vraty (podél zdi je moderní přístavba). Stodola je kamenná, s ozdobnou skládanou lomenicí. Prarodičům majitele (dokumentace 1988) prý sloužila k přechodnému bydlení bydlení. Chlívky byly z bedněného dřeva, ve spodní části (asi do výše 1 m) zděné.

Výsledky archivního průzkumu nejsou jednoznačné. Lze shrnout empirickou zkušenost, že čím lépe jsou zachovány údaje z terénu, tím prokazatelnější a výmluvnější jsou i archivní doklady. Ty prokazatelně dokládají cvočkařskou dílnu v Běštíně domě čp.55 a domnívám se, že tento druh domácké výroby lze považovat za doložený i ve zkoumaném objektu v Jivině čp.17. Cvočkaři žili i v Olešné v domě čp.23; vzhledem k souběžné existenci pekaře a cvočkaře v témže objektu, předpokládám existenci cvočkařské dílny v jiné části domu (zděné hospodářské prostory), než v prostoře označované jako dílna. V Olešné čp.22 naopak dílna spíše sloužila jiným účelům (obytná místnost spojená s krejčovskou dílnou), cvočkař je zde doložen pouze v krátkém časovém období. Pro dílnu Kublově čp.21, která je i terénním výzkumem doložena pouze omezenými doklady, byla však výslovně za cvočkařskou dílnu označena, jsem archivní průzkum nestačila provést.

K tomuto domu v Kublově čp.21 jsem bohužel v terénu získala nejméně údajů nejen v době výzkumu v roce 1988, lépe jsem neuspěla ani později. Majitel nám umožnil prohlédnout si objekt, zakreslit si půdorys, ale nepřál si měření v objektu. Dům měl rozvinutý půdorys a byl částečně roubený - zejména světnice (“cimra”) s vyděleným “vejstupkem”. U síně a “výměnku” na druhé straně síně se nepodařilo při této dokumentaci ověřit, zda jsou roubené (spíše byly zděné). Černá kuchyň průchozí ze síně do dílny byla zděná, stejně jako dílna. Dílnu označil majitel za cvočkařskou a ukazoval nám, že v rohu za dveřmi byla výheň s měchy (viz náčrt dispozice domu). Bohužel se mi z časových důvodů nepodařilo uskutečnit ani archivní průzkum tohoto objektu. Pokud by i zde platilo, že archivní průzkum potvrdil vyjádření majitelů zaznamenané v terénu, byl by tento dům příkladem rozvinutého půdorysu v severní části okresu Beroun.

Bývalá cvočkařská dílna v Jivině čp.17, o,Beroun

35


Olešná čp.22, roubená stodola, která byla vystavěna nad roubenou sýpkou. Stav z r.1986

Kublov čp.21, o.Beroun, stav z r.1988

36

Dřevěné stavby


Olešná čp.22, o.Beroun 1) průřez sýpkou, která je obestavěna roubenou stodolou 2) půdorys sýpky obestavěné roubenou stodolou

37


Stodoly zemědělských usedlostí na severním Plzeňsku Příspěvek k poznání stavebních dějin venkova českého západu

Mgr.Karel Foud, SPÚ v Plzni Hospodářské stavby jsou nedílnou součástí selských dvorů, nalézáme je však i u chalupníků a domkářů. Tvoří stavební výbavu venkovských sídlišť a svojí architekturou často napomáhají k utváření charakteristického obrazu české kulturní krajiny. K nejvýraznějším z nich, snad právě díky své hmotě, patří stodoly. Situování stodol v areálu usedlostí vycházelo nejen z tradice a provozních důvodů, ale i z hlediska požární bezpečnosti. Stodoly byly, jak to dokládají především mapy stabilních katastrů, původně stavěné stranou od ostatních objektů. Se zahušťováním zástavby dvorů a používáním nových nespalných materiálů včetně krytin, začal se postupně vytvářet ze tří stran uzavřený a tolik charakteristický půdorys zemědělské usedlosti, se kterým se můžeme setkat po celém zkoumaném regionu. Stodoly se posunuly směrem do dvora, kde často zaujaly celou jeho šířku. Běžné je i sekundární rozšíření stodol, kdy byly ke starším objektům přistavovány kolny nebo další perny ( např. Jarov čp.2 nebo usedlost čp.3 tamtéž ). Plošný průzkum území severního Plzeňska poukázal na skutečnost, že zde dosud existuje početná skupina roubených stodol nebo objektů se srubovými konstrukcemi kombinovanými především s kamenným zdivem. Jen na území památkové zóny lidové architektury Jarov byly roubené stodoly lokalizovány ve dvorech čp.3, 9, 10, 13, 14, 19, 30/31, 36 a 42. Stodoly mají tradiční obdélný půdorys, dispozičně členěný na tři části s pernami po stranách a průjezdným mlatem. Katastrální mapy z první poloviny 19.století a dobová fotografická dokumentace upozorňují na existenci polygonálních stodol, jejichž původ je nutné hledat již ve středověku. Zcela mimořádně se jeden z těchto objektů dochoval v malé vsi Borek u Kozojed. Stavba, dnes jediný exemplář svého druhu na území celého českého západu, patří ke dvoru č.4. Je celoroubená a byla založena na půdoryse šestiúhelníka. Stodola má ve střední části mlat přístupný pouze ze strany od silnice, po stranách jsou perny, spojené se střední částí širokým otvorem v roubených dělících stěnách, vymezeným dvojicí začepovaných sloupků. Krov valbové střechy tvoří stojatá stolice hambalkové soustavy. Střechu kryje dřevěný šindel, kterému předcházel ještě v 70-tých letech 20.století slaměný došek. Na trámku v interiéru stavby se dochoval letopočet 18.., samotná stavba je však nepochybně starší, nejpozději pak ze 2. poloviny 18.století. Ve stejné obci stála další roubená polygonální stodola v usedlosti čp.6. Byla postavena rovněž na půdoryse šestiúhelníka s průjezdem posunutým z příčné osy. Krovová konstrukce měla tři plné vazby, na nichž spočívala valbová, doškem krytá střecha. Krov byl hambalkový, podpíraný uprostřed tesařskou stolicí s vaznicí, kterou byl svázán s trojdílnou základní nosnou konstrukcí. Podle některých indicií mohl objekt pocházet ještě ze 17.století, jeho nejpozdější založení ve století následujícím je pak jistě nezpochybnitelné. Mapa stabilního katastru však zaznamenala v Borku k r.1838 polygonální stodoly také na východním a severním okraji vsi. Cenný soubor roubených objektů v Borku u Kozojed doplňuje i stodola patřící k usedlosti čp.5, která si i přes velmi špatný technický stav dosud zčásti podržela původní krytinu ze slaměných došků. Stavba byla sroubena na obdélném půdoryse, s pernami po stranách, oddělenými roubeným pažením. Polygonální stodola stávala také v usedlosti čp.1 v Dolanech u Plzně. Byla to roubená stavba s relativně nízkými stěnami, založená na půdorysu nepravidelného šestiúhelníka. Prostor interiéru byl rozdělen na dva obdélné a jeden šestiúhelný díl. Oba postranní díly oddělovaly od středního dílu roubené poprsně. Krov jednostranně valbové střechy byl věšadlové soustavy s vrcholovou vaznicí, vyztužený sníženou vaznicí mezi podpěrnými sloupy. Stavba si až do svého zániku v poslední čtvrti 20.století podržela původní doškovou krytinu. Vystavě-

38

na byla bezesporu již v 18.století, nebyla – li ovšem staršího původu. Obdobně řešená polygonální stodola v minulosti stála patrně i v Jarově. Indikační skica stabilního katastru zde k r.1839 zachytila v zadní části statku čp.21 objekt s polygonální půdorysnou stopou, nejspíše stodolu, stojící na rozhraní mezi stavbami tradičního obdélného nebo polygonálního půdorysu. Další, v tomto případě tradičně řešená šestiboká polygonální stodola tehdy stála na východní straně Jarova v usedlosti čp.2. Jak to dokládají situace známé z map stabilních katastrů, stály polygonální stodoly na řadě jiných míst současného severního Plzeňska, např. v Kočíně, Nynicích, Žebnici, Bukovině, Bílově, Babiné, Černíkovicích, Čestětíně nebo Číhané. V Kozojedech stála jedna z polygonálních stodol netradičně ve dvoře hned za obytným domem. Polygonální stodoly vystavěné ve srubových konstrukcích zachycuje také dobová fotodokumentace, uložená ve sbírkovém fondu Muzea a galerie severního Plzeňska. V obci Horní Hradiště stála ještě v r.1956 ve statku čp.10 jedna z těchto pozoruhodných staveb, opatřená tradiční doškovou krytinou. Objekt byl založen na půdoryse osmiúhelníka, s jedním mlatem a dvojicí trojboce uzavřených peren. Tradiční formu roubené stodoly obdélného půdorysu s jedním mlatem a pernami po stranách představuje např. objekt ze statku čp.3 v Radějově. Stavba je celodřevěná, průjezdná. K r.1839 stodola, dosud udivující existencí slaměné střešní krytiny, již existovala a dnes spolu s ostatními budovami ve statku představuje zcela mimořádný památkový a urbanistický soubor budov stavěných pomocí srubových konstrukcí. Ve spodní části obce Buček stojí tzv. Dolní Rabasův mlýn, kde se kromě roubené mlýnice s přilehlou obytnou částí dochovala také roubená průjezdná stodola opatřená sedlovou střechou s polovalbou. Štíty jsou bedněné prkny. Objekt byl srouben již před rokem 1839. Roubená stodola je i ve statku čp.3 v Jarově. Ve stejné obci nalézáme ve dvoře čp.14 rozlehlou dřevěnou stodolu krytou sedlovou střechou. Aby bylo možné do stavby vjíždět s plně naloženými vozy, byla nad vraty vytažena nízká pultová střecha. Naskýtá se otázka, nakolik je možné tuto úpravu stavby považovat za původní či až pozdější. Právě tento typ vjezdů a střechy je znám z celé řady jiných, převážně velmi starých příkladů, bezpochyby realizovaných současně s výstavbou vlastní budovy. V oblastech s dostatkem stavebního kamene byly budované rozlehlé stodoly, jak to můžeme pozorovat např. v obcích patřících do r.1848 ke královskému městu Plzni. V Dýšiné stála v zadní části dvora čp.23 velká stodola zděná z lomového kamene. Objekt tradičního řešení byl pozoruhodný sekundárně vloženými kamenickými články, např. kamenem s vtesaným nápisem “WA :1822 : Čechura.”, další kámen vložený do nároží pak byl zdoben reliéfem zvířecí hlavy. Stodola, vystavěná po polovině 19.století, v poslední čtvrti 20.století s celým dvorem zanikla. V poslední třetině 19.století a především pak v prvních desetiletích 20.století ve stavbách stodol převládly konstrukce budované z pálených cihel. Časté jsou i stodoly pilířové, s trámkovou nebo prkennou výplní stěn, jako například budova ze statku čp.4 v Jarově, která podle výpovědi hospodáře byla vystavěná ve velice krátké době v průběhu stavební sezóny ještě před zahájením sklizně. Stodoly jsou také stavbami, které vedle obytných domů nebo sýpek byly, obvykle druhotně, určené k zakládání sklepů. Potřeba výstavby suterénních prostor v hospodářství stoupala především se zvyšující se produkcí brambor. U starších, převážně zděných budov byly sklepy zastropené obvykle valenou nebo segmentovou klenbou. U “moderních”, z cihel zděných stodol se setkáváme se sklepy stavěnými již zároveň se založením vlastního objektu. Stropy sklepních komor jsou zde v segmentových klenbičkách zapřených do válcovaných

Dřevěné stavby


profilů nebo je tvoří betonové desky vkládané do traverz. Ve stěnách schodišť do suterénu byly zakládané drobné niky pro umístění světelných zdrojů, ve stropech nebo stěnách, umožnila – li to terénní situace, byla založena šachtice pro usnadnění skladovaných brambor. Otvory zároveň sloužily jako ventilační průduchy. Stodoly patří dnes k nejohroženějším stavbám v rámci řady selských dvorů. Celá staletí trvající vývoj těchto budov byl přerušen kolektivizací zemědělství. Stodola selského dvora již neplní tradiční úlohu, jalo tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Tak, jako obdivujeme jejich stavitele, musíme konstatovat, že často nejsme ani schopni těmto objektům zajistit alespoň průběžnou údržbu. Ty pak slouží často již jen jako zdroj stavebního materiálu. Následkem jsou uvolněné parcely, které narušují často idylicky vyhlížející frontu objektů chránících jako mohutná hradba vesnici po jejím vnějším obvodu ( Dýšina č.24, Kyšice č.34, Hlince č.22. atd. ). O to více je pak nutné ocenit snahy řady majitelů tyto němé svědky hospodářské prosperity venkova zachránit a rozumným způsobem využívat.

39


Polygonální stodoly na území okr. Ústí nad Orlicí Radim Urbánek, OM ve Vysokém Mýtě

Úvod Hospodářským stavbám obecně je věnována jen malá pozornost badatelů zabývajících se lidovým stavitelstvím. Ovšem i mezi těmito objekty najdeme výjimky, které si na nezájem stěžovat nemohou – polygonální stodoly. Bez povšimnutí je neponechali např. ani autoři různých vlastivědných prací z 1. poloviny 20. století1 či v následujícím období architekti a etnografové2, což lze vysvětlit mimořádným a archaicky působícím vzhledem těchto objektů. Avšak na druhé straně je nutné poznamenat, že naše poznatky o rozšíření těchto objektů nejsou úplné, neboť ještě v 90. letech minulého století se podařilo ve středních Čechách Mgr. Janě Berkové nalézt několik do té doby neznámých polygonálních stodol3. Tento příspěvek navazuje na zprávu z průzkumu, přednesenou pod názvem Roubené stodoly na území okr. Ústí nad Orlicí na semináři v Zubrnicích ve dnech 14.-16.9.19984. Polygonální stodoly v okr. Ústí nad Orlicí Největší rozšíření polygonálních stodol na území ČR je známo právě ve východních Čechách. Mezi nejvýznamnější východočeské oblastí patří okolí Lanškrouna, Ústí nad Orlicí a Vysokého Mýta. Bohužel musíme konstatovat, že se do dnešní doby na daném území mnohoboké stodoly nedochovaly – poslední na tomto území zanikly v 70-tých letech našeho století, v Dolních Libchavách, v Kerharticích (u čp. 11) a v Čenkovicích – takže existující můžeme nejblíže najít až v sousedních okresech5. Systematicky se polygonálními stodolami na daném území nikdo nezabýval. Zmínku si ovšem v této souvislosti zaslouží průzkumy uskutečněné v 60-tých letech 20.století PhDr. Ludvíkem Skružným, který se v době, kdy prováděl na Vysokomýtsku a Choceňsku archeologické výzkumy a sběry, věnoval také fotografické a popisné dokumentaci lidových staveb. Seznámil se s velkou částí vesnic v uvedeném území, ale v tomto období již žádnou polygonální stodolu nezjistil6. Druhým případem jsou pak průzkumy provedené v letech 1953 až 1962 pro Národopisnou společnost Arch. Ladislavem Štěpánkem7. Na území stávajícího okr. Ústí nad Orlicí uvádí pět polygonálních stodol – jednu u čp.109 v Dolní Dobrouči, jednu (již zmíněnou na začátku tohoto příspěvku) u čp.11 v Kerharticích, jednu v Horních Libchavách (u tzv. Červené hospody; L. Štěpánek ji uvádí s poznámkou, že byla zbourána asi před deseti lety, tj. v 1.polovině 50-tých let 20.století) a po jedné u čp.14 a 15 v Sudislavi nad Orlicí. Zároveň se jedná o jediný případ v odborné literatuře, kdy k polygonálním stodolám v okr. Ústí nad Orlicí jsou uvedeny podrobnosti, např. o jejich tesařské konstrukci, druhotných stavebních úpravách či počtu stěn8, či dokonce je připojena půdorysná skica jedné z nich9.

Přestože je tomu už víc než 30 let, co na daném území zanikla poslední z nich, podařilo se sestavit poměrně obsáhlý soupis doložených polygonálních stodol. O několika mnohobokých stodolách v nynějším okr. Ústí n. Orl. je možné se dočíst v etnografické a vlastivědné literatuře10. Fotograficky jsou dokumentovány polygonální stodoly v Bučině, Hrušové, Jehnědí, Kerharticích, Plchůvkách, Skořenicích, Srubech, Tisové, Vysokém Mýtě a Žichlínku11. Dalším prostředkem k poznání polygonálních stodol je plánová stavební a mapová dokumentace. K polygonálním stodolám na daném území se sice dosud nepodařilo stavební plány nalézt, ale existence plánů zachycující stodoly v jiných územích svědčí o tom, že nelze možnosti tohoto druhu pramene podceňovat – je třeba poznamenat, že se většinou jedná o zachycení stávajícího stavu12. Nejdůležitějším pramenem jsou ovšem mapy stabilního katastru. Přesnost jejich zpracování je zpravidla velmi vysoká, ale přesto se můžeme setkat s případy, kdy polygonální stodoly jsou zaznamenány pouze jako stodoly obdélné11. Prozkoumány byly mapy stabilního katastru téměř 170 vsí13. Následující tabulka představuje výčet veškerých polygonálních stodol v okr. Ústí nad Orlicí včetně způsobu jejich doložení.

Hrušová, polygonální stodola. Kamenná zídka není stěnou přístodůlku, ale ohraní zdí. Stodola byla jistě roubená, což lze rozeznat při maximálním zvětšení této fotografie. Foto: Vratislav Votrubec, 29.6.1892, fotografická sbírka Okresního muzea ve Vysoké Mýtě.

Legenda k tabulce: Baláž - uvádí Emanuel Baláš v článku Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru, in: ČL, 1964 J- jinak (např. současné katastrální mapy, staré kresby) Mencl - zmiňuje V.Mencl v díle Lidová architektura v Československu, str. 318 MSK -mapy stabilního katastru Podhajský- zachycena na fotografii pořízené asi v roce 1910 Jaroslavem Podhajským (sbírka fotografií Okresního muzea ve Vysokém Mýtě) Štěpánek 66 - uvádí L. Štěpánek v článku Vývoj stodol širší oblasti Královéhradecka a Orlických hor, in: Vědecké práce zemědělského muzea 5, 1966 Štěpánek 70 - uvádí L. Štěpánek v článku Příspěvek ke zjištění a problematice polygonálních stodol na severní Moravě a ve Slezsku, in: ČL 57, 1970 Votrubec - zachycena na fotografiích pořízených v letech 90. letech 19. století Vratislavem Votrubcem (sbírka fotografií Okresního muzea ve Vysokém Mýtě) Vysokomýtsko - fotografie v publikaci Vysokomýtsko. Stodola z Bučiny zachycena na str. 35 a stodola ze Skořenice na str. 90.

40

Dřevěné stavby

Lokalita

Polygonální

///////////////////////////

jednostr.

Albrechtice

2

Běstovice


oboustran. 6

Způsob doložení

Poznámka

///////////////////////////

///////////////////////////

MSK

1 pětiboká

MSK

1 značena nespalná = zděná?

Brandýs nad Orlicí

1

MSK

Bučina

1

Vysokomýtsko

na mapě SK není

MSK

pětiboká (pravd.)

Čenkovice

1

Česká Třebová

1

Červená Voda

1?

České Heřmanice

1

Dlouhá Třebová Dobříkov

J MSK MSK

4

MSK

1

MSK

9

MSK, Mencl, Štěpánek 66

Dolní Dobrouč

2

Dolní Libchavy

1

MSK

Hrušová

1

Votrubec

Horní Dobrouč

5

2

MSK

Horní Libchavy

počet?

počet?

Mencl

Javorník

3

10

MSK

Kerhartice

1

1

Mencl, Štěpánek 66, J

Lanškroun

1+1pravd. 1

MSK

Lhůta

pravd. v rámci čtyřb. usedl.

Luková

v rámci čtyřbokých usedl.

Němčice

1 6

7

Ostrov Rybník Slatina Sloupnice a Dolní)

MSK MSK MSK MSK

1

Baláž, Votrubec

1

MSK

1

1

MSK, Vysokomýtsko

1

3

MSK

(Horní 3

3

MSK, J

4

MSK, Podhajský?, J

Sruby Sudislav n. Orl.

2

Sudslava

1

Svatý Jiří

1

MSK, Mencl, Štěpánek 66, J 1

Tisová

1

Třebovice

MSK Štěpánek 70

na mapě SK není

Baláž, Votrubec

na mapě SK není

Mencl

Ústí nad Orlicí

2

MSK

Vanice

1

MSK

2

MSK

1

Voděrady Vraclav Vysoké Mýto Žichlínek

+1 v rámci usedl.

MSK

Tatenice

Vlčkov

+1 v rámci usedl.

Mencl

Plchůvky Skořenice

na mapě SK není

MSK, Štěpánek 70

Lubník Nekoř

pětiboká

3 1

MSK MSK

2

MSK Mencl, Baláž

106 polygonálních stodol doloženo konkrétně, nejméně 9 doloženo pravděpodobně

41


Závěr Kromě skutečností, že žádná polygonální stodola v okrese Ústí nad Orlicí již neexistuje, zbývá ještě konstatovat, že dochovaná fotografická dokumentace bohužel zaznamenává tyto stavby pouze z vnějšku, což umožňuje poznat, že měly roubené stěny, typické bylo zvýšení střechy nad vjezdem, která tak v této části získala menší sklon a kryly je slaměné došky, ve hřebeni zpevněné z obou stran dvěma řadami dřevěných šindelů. Prostorové uspořádání je sice zřejmé podle umístění vjezdových vrat a roubených stěn přístodůlků, ale nic se nedozvíme o konstrukci těchto objektů a souvisících stavebních zvyklostech, např. o způsobu provedení oplotní, způsobu úpravy mlatu či případného zastropení patra.

Naopak příznivější situace Plchůvky čp. 4, polygonální stodola. Ani zvětšení neumožňuje u této stodoly zjistit víc, než je v případě zjištění jejich po- tvar její “polygonální” střechy. Foto: Vratislav Votrubec, 31.8.1894, fotografická sbírka čtu, neboť s relativní přesností Okresního muzea ve Vysoké Mýtě. lze pro tento účel použít mapy stabilního katastru a doplněním informacemi zjištěnými z dalZajímavá, ovšem ne ojedinělá, je také skutečnost, že na ších zdrojů tak dohromady lze na území stávajícího okr. Ústí daném území byly polygonální stodoly zjištěny nejen ve nad Orlicí ve 42 vsích doložit více než 104 polygonální sto- vesnickém prostředí, ale také ve městech14. Konkrétně jedna doly, přičemž k největšímu rozšíření došlo v okolí Vysokého v Brandýse nad Orlicí, jedna v České Třebové, jedna v LanMýta, Chocně a Brandýsa nad Orlicí. škrouně, dvě v Ústí nad Orlicí a dvě ve Vysokém Mýtě.

Poznámky: 1. Ze sledovaného území např. kolektiv: Vysokomýtsko, Vysoké Mýto 1931 2. Např. Baláš 1961, Baláš 1964, Kramařík 1963, Mencl 1980, Štěpánek 1966, Štěpánek 1970 3. Berková 1993 4. Urbánek 1998 5. Ve svitavském okrese např. polygonální stodoly u čp. 97 v Čisté u Litomyšle, u čp. 134 v Mladějově, u čp. 35 v Pusté Rybné, u čp. 4 v Širokém Dole nebo u čp. 10 v Telecím. V chrudimském okrese se nachází přenesená polygonální stodola ze Sádku u Poličky v Souboru lidových staveb Vysočina na Veselém Kopci, jako součást expozice. 6. Informace poskytl autorovi PhDr. Ludvík Skružný v červenci 2002. 7. Štěpánek 1966, s. 119. 8. Štěpánek 1966, s. 120. Skica č. 17 na obr. 3 zachycuje půdorys polygonální stodoly, která stávala u usedlosti čp. 14 v Sudislavi nad Orlicí. 9. Jako příklad etnografické literatury můžeme uvést: Baláš 1964, Mencl 1980, Štěpán 1987, Štěpánek 1966. Z vlastivědné literatury lze jmenovat: Kučera – Teplý 1997, Vysokomýtsko 1931 10. Vedle snímků z fotoarchivu Státního památkového ústavu v Pardubicích je zajímavých několik fotografií pořízených na Vysokomýtsku v 90. letech 19. století středoškolským učitelem Vratislavem Votrubcem, v souvislosti s přípravou Národopisné výstavy českoslovanské. Tyto snímky jsou součástí sbírky fotografií Okresního muzea ve Vysokém Mýtě. Úplný výčet Votrubcových snímků (negativů) je uveden v článku Sbírka fotografií Vratislava Votrubce v Okresním muzeu ve Vysokém Mýtě, in: sborník Historická fotografie, roč. 2, 2002/1. Ve sbírce fotografií Okresního muzea ve Vysokém Mýtě jsou i další dva snímky polygonálních stodol. Jedna je uvedena jako stodola v Husově ulici ve Vysokém Mýtě a druhá jako stodola ve Srubech (autor J. Podhajský). Při bližším porovnání detailů na obou fotografiích je však zcela zřejmé, že na fotografiích je stejný objekt – viz stejné předměty navěšené na roubených stěnách jeho přístodůlků. 11. Štěpán 1995, str. 74, 75 a 86. 12. Kromě příkladů uvedených na semináři v Zubrnicích ve dnech 14.-16.9.1998 (Urbánek 1998, poznámka 5) zmiňme po jedné polygonální stodole v Bučině a Hrušové. V prvním případě je její fotografie zveřejněna v drobné vlastivědné publikaci (Kučera – Teplý 1997), ve druhém pak stodolu na snímku z 29.6.1892 zachytil Vratislav Votrubec (sbírka fotografií Okresního muzea ve Vysokém Mýtě). 13. Vedle map stabilního katastru k lokalitám uvedeným v tabulce byly s negativním zjištěním zkoumány také mapy těchto vsí: Anenská Studánka, Bezpráví, Bohousová, Borová, Bošín, Bořitov, Bredůvka, Brteč, Březenice, Bystřec, Cotkytle, Černovír, Česká Rybná, Česká Třebová, České Petrovice, Červená Voda, Česká Rybná, České Libchavy, Čihák, Člupek, Damníkov, Darebnice, Dlouhoňovice, Dobrá Voda, Dolní Heřmanice, Dolní Houžovec, Dolní Třešňovec, Domoradice, Dvořisko, Džbánov (u Litomyšle), Džbánov (u Vysokého Mýta), Hejnice, Helvíkovice, Hlavná, Hluboká, Hnátnice, Horní Hedeč, Horní Heřmanice, Horní Houžovec, Horní Třešňovec, Houkov, Hrádek, Hradiště, Hrušová, Choceň, Chotěšiny, Jablonné nad Orlicí, Jakubovice, Jamné nad Orlicí, Janovičky, Javorníček, Jehnědí, Kaliště, Klášterec nad Orlicí, Knapovec, Knířov, Koldín, Končiny I. a II. díl (u Sloupnice), Kosořín, Krasíkov, Kunvald, Libecina, Litice nad Orlicí, Luh, Lukavice, Malá Skrovnice, Mezilesí, Mladkov, Mostek, Netřeby, Němčí, Nořín, Nová Ves (u Zámrsku), Olešná, Orličky, Orlík, Orlov, Oucmanice, Pastviny, Petrovice, Písečná, Podrážek, Podšvábí, Postolov, Prochody, Přívrat, Rudoltice, Rviště, Řetová, Sázava, Seč, Sedlec, Semanín, Sítiny, Skuhrov, Sopotnice, Stanovník, Sudličkova Lhota, Sudslava, Svatý Mikuláš, Šedivec, Těchonín, Trpík, Turov, Údolí, Václavov, Valteřice, Velká Skrovnice, Verměřovice, Voštice, Vračovice, Vysoká (u Javorníku), Záchlumí, Zálší, Zámrsk, Zářecká Lhota a Žampach. 14. Např. Emanuel Baláš zmiňuje polygonální stodoly v městském prostředí v Poličce (dokonce 22 stodol tohoto typu!), Voticích, Mladé Vožici (Baláš 1964) či Jiří Slavík zjistil dvě polygonální stodoly v Jaroměři (Slavík 1998).

42

Dřevěné stavby


Literatura: Berková, J.: Polygonální stodoly na Sedlecku a Voticku, in: Památky středních Čech 7/3, 1993 Baláš, E.: Mnohoboké stodoly v indikačních skicách stabilního katastru, in: Český lid, 1964 Baláš, E.: Vznik a vývoj polygonálních stodol, in: Československá etnografie 9, 1961 Frolec, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku, Brno 1974 Frolec, V. - Vařeka, J.: Lidová architektura, Praha, 1983 Kramařík, J.: Krovy s hřebenovou vaznicí na českých venkovských stavbách, in: Český lid, 1963 Kučera, M. - Teplý, J.: Bučina - domy a lidé, ObÚ Bučina 1997 Mencl, V.: Lidová architektura v Československu, Praha 1980 Slavík, J.: Mnohoboké stodoly na Jaroměřsku, in: Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři, r. III, 1998 Štěpán, L.: Chalupy, zemědělské a technické stavby lidu na Chrudimsku, KSSPPOP Pardubice 1987 Štěpán, L.: Klíč od domova, Hradec Králové 1991 Štěpán, L.: Lidové stavitelství ve stavebních plánech a mapách východočeských archívů II. (Sídla, domy a zemědělské stavby), Zámrsk 1995 Štěpán, L.: Výskyt mnohookých (polygonálních) stodol na Chrudimsku, in: Chrudimský vlastivědný sborník, roč. I, 1996 Štěpánek, L.: Vývoj stodol širší oblasti Královéhradecka a Orlických hor, in: Vědecké práce zemědělského muzea 5, 1966 Štěpánek, L.: Příspěvek ke zjištění a problematice polygonálních stodol na severní Moravě a ve Slezsku, in: Český lid 57, 1970 Urbánek, R.: Roubené stodoly na území okr. Ústí nad Orlicí, in: Sborník příspěvků ze semináře SÚPP v Zubrnicích ve dnech 14.-16.9.1998

Tisová čp. 23, polygonální stodola. Usedlost čp. 23 dokumentoval V. Votrubec pěti fotografiemi. Z tří snímků, na kterých je polygonální stodola viditelná, ji tento zobrazuje nejlépe. Foto: Vratislav Votrubec, 29.7.1892, fotografická sbírka Okresního muzea ve Vysoké Mýtě.

43


Vysoké Mýto, Husova ulice, polygonální stodola. Lokalizace nemusí být správná – viz poznámka 8. a obr. č. 7. Foto: autor neznámý, okolo 1910?, fotografická sbírka Okresního muzea ve Vysoké Mýtě.

Sruby, polygonální stodola. O správnosti lokalizace lze pochybovat, protože zachycuje stejný objekt jako snímek polygonální stodoly v Husově ulici ve Vysokém Mýtě – viz poznámka 8. Pozornost si vak zaslouží fakt, že střecha je s největší pravděpodobností pokryta rákosovými došky, jak lze usuzovat podle značné tloušťky jednotlivých stébel. Foto: pravděpodobně Jaroslav Podhajský, okolo 1910?, fotografická sbírka Okresního muzea ve Vysoké Mýtě.

44

Dřevěné stavby


Vysokomýtsko, polygonální stodola. Nepochybně nejmladší snímek, neboť do této stodoly je již zaveden elektrický proud. Hřeben střechy kryté doškovou rytin nezpevňuje obvyklý dřevěný šindel, ale pálená krytina – francouzské tašky četně hřebenáčů. Foto: autor neznámý, nedatováno, archiv autora.

Svatý Jiří, mapa stabilního katastru – císařský otisk, 1839. Jednostranně polygonální stodola severně od kostela v rámci usedlosti na stav. parc. č. 3. Z této katastrální mapy je zřejmé, že možné bylo i jiné umístění (polygonální) stodoly, než v zadní části usedlosti či dokonce až mimo usedlost směrem k polím.

45


Sudislav nad Orlicí, mapa stabilního katastru – císařský otisk, 1839. Vpravo dole dobře rozlišitelná jednostranně polygonální stodola na (své vlastí) stav. parc. č. 3 situována v obvyklé poloze za uzavřenou usedlosti. Vpravo uprostřed je pak rozeznatelná druhá polygonální stodola uzavírající na západní straně usedlost na stav. parc. č. 30.

Javorník, mapa stabilního katastru – císařský otisk, 1839. Jen na tomto výřezu katastrální mapy, který zachycuje pouze asi pětinu celkové plochy intravilánu vsi, lze napočítat 7 polygonálních stodol. Celkem jich je touto katastrální mapou v Javorníku zaznamenáno 13.

46

Dřevěné stavby


JBrandýs nad Orlicí, mapa stabilního katastru – císařský otisk, 1839. Polygonální stodol stávaly i v městském prostředí, což dokazuje tato katastrální mapa. Severně od křižovatky cest do Oucmanic, Mostku a Podlesí je situována polygonální stodola v místě, kde dnes stojí budova léčebny pohybových ústrojí.

47


48

Dřevěné stavby


Zapumenuté špejchárky pod Blaníkem Ing. Lubomíra Racková, samostatný projektant

Malebné zemědělsky obhospodařované krajině pod Blaníky od středověku poměrně hustě osédlené nechybí dominanty kostelíků na návrších a útulné návsi s kapličkami. Z letmého pohledu, dokonce i z pohledu Vás odborníků, kteří se setkáváte na jiných místech v Čechách a na Moravě s výjimečnými lokalitami, je však po stránce hodnotné lidové architektury chudá. Podle mě a snad i podle nemnoha lokálních patriotů, ale tato krajina skrývá pod svou nenápadností body, ve kterých se stýká historie se současností. Proto chci upozornit na několik špejchárků ve vsích okolo Blaníků.

zbytek kamenné zídky a vjezdová vrata do dvora krytá stříškou, na které od jihu navazuje tradiční roubený špejchárek se zápražím na vyšší kamenné podezdívce (v ní sklípek). Kryté zápraží (kdysi pavláčka) je chráněno od cesty pilířem vjezdu do dvora. Podobně jako většina starých samot v krajině pod Blaníkem měla i tato nezaměnitelný půvab osamělého zemědělského sídla. V současné době se přes zamítavé stanovisko správy CHKO usedlost přestavuje v současném mezinárodním rádoby venkovském stylu. Špejchárek ještě neopraven stojí, ale zachytit ho na snímek se mi nepodařilo.

Prvé dva jsem nalezla v Hrajovicích na jihozápadě CHKO. Je to ves, která půdorysně zachovává téměř beze změn stav z mapy stabilního katastru (cca 1840-50). Jde o typ středočeské vsi s obdélnou svažitou návsí, s volně situovanými staveními obrácenými štíty do návsi a se stodolami, zahradami, pastvinami na obvodě. Při usedlosti čp.2 uprostřed jihozápadní fronty návsi má roubený špejchárek obvyklou polohu u vjezdu do dvora proti obytnému stavení. V sousedství nad ním (čp.3) se zachoval obdobně osazený špejchárek. Oba drobné objekty zvýrazňují dosud velmi tradiční charakter historické vsi a oba také doposud slouží jako sklady nářadí. mají charakteristické zápraží kryté do boku předsazenou sedlovou střechou. Dvouprostorový špejchárek při čp.2 zůstal doposud obílený, jedno nadpraží dveří má jemně zdviženo segmentem vydlabaným v trámu. Ve dvoře na špejchárek navazují další (již zděné) hospodářsko objekty. Je škoda, že před ním poněkud bouřlivě vzrostly thuje (přirozeně působí ovocné stromy). Pečlivě opravený menší špejchárek těsně za vraty čp.3 není zakryt přerostlou zelení a svítí do návsi bílým spárováním tmavě mořeného dřeva. Zajímavé je, že oba se zcela dobře “snáší” se zděnou chalupou (ale o tom na závěr).

Po protilehlým jižním svahem Křížovské hůrky leží Křížov, urbanisticky zajímavá vesnice výrazem odlišná od ostatních obcí pod Blaníky. Svým roztroušeným půdorysem, který se téměř nezměnil od poloviny 19.století, připomíná vsi na Vysočině. Při vzniku stabilního katastru bylo ještě zaznamenáno několik polygonálních stodol uprostřed vsi. Z mapy není čitelné soustředění usedlostí okolo návsi, ale volnější rozložení usedlostí podél potoka. Vesnice nemá vlastní dominantu, její kouzlo je skryto v mozaice dílčích úseků krajiny pod korunami stromů. Mezi nimi poblíž kapličky se zachoval na rohu obecního pozemku č.k.59/2 roubený špejchárek připomínající seník. Býval donedávna obklopen vzrostlými listnáči v sadu za kamennou zídkou. Dnes je tu průhled na vrchol Blaníku.

Další špejchárky (v r.1992 ještě tři) stojí nedaleko od Hrajovic v malé historické osadě Rejkovice. Je to půdorysně i ve hmotách doposud téměř neporušená skupina usedlostí, pomineme-li zchátralost některých stavení. Ústředním bodem, ke kterému se vztahují statky, je kamenná sloupková zvonice nad drobným rybníčkem. Poloha uprostřed harmonického krajinného prostoru pod pramennou loukou u Býkovic dává bývalé vísce snivé kouzlo nenávratně ztracených klidných časů. V roce 1992 byla usedlost čp.4 s klenutou vstupní branou pustá, neobývaná. Kromě zděné chalupy se segmentovými okny zde stál zbytek roubeného špýchárku a stodola (dnes jsou to ruiny, ale obytné stavení se citlivě opravuje). Vedle poněkud zmodernizované chalupy čp.5 doposud dva roubené špejchárky stojí, jeden z nich sice půvabně obrůstá břečťan, o druhý se ale opírají desky a jiný stavební materiál. Na severním svahu “hůr” před Velkým Blaníkem (Krasovická, Křížovská) jsou další dva špejchárky v Krasovicích u návsi, kde ve svažitém terénu stojí kaplička ukončená zvonicí. Jde o pěknou ukázku vesnice vzniklé na nejméně úrodném místě mezi obhospodařovanou půdou. Oba roubené špýchárky jsou udržované pro dnešní dobu charakteristickým způsobem kombinace tmavě mořeného dřeva a bílených spár. Ve skladbě usedlostí, ke kterým patří, mají klasickou polohu při vjezdu do dvora a tvoří se svým okolím velice pěknou skupinu. Jen nadbytek thují u kaple plaší husí idylu. Severně od Krasovic v údolí Částrovického potoka leží samota “U Korfeřtů”. Stavení byla tradičně rozložena okolo hospodářského dvora. Z ohrazení na východě se zachoval

K názvu tohoto příspěvku mě inspirovaly špejchárky v Křížovské Lhotě těsně pod lesy na východním svahu Velkého Blaníku. Původní podobu dnes připomínají pouze tři statky položené na hraně nivy potoka Brodce při staré polní cestě k lesu. Čtvrtý statek zmizel pod necitlivými přestavbami. Tradiční formu i s pěknými architektonickými prvky na fasádách si udržely usedlosti čp.20 a čp.21. Součástí souboru staveb obou bývalých hospodářství (dnes rekreační objekty) jsou zmíněné roubené špejchárky při čp.20 je to pečlivě upravený malý objekt sloužící možná v některém období jako výminek. V usedlosti čp.21 stojí nad kamenným sklípkem obdélná dvouprostorová stavba, na kterou navazuje otevřený přístřešek-kolna. Pod vyloženým krytým zápražím jsou vidět zbytky vstupu do sklípku a uřezané trámy bývalé pavláčky. Bednění štítu již chybí, dveřní křídla ani okénka do sadu nejsou původní, ale celek působí autenticky. ¨Na severozápadní hranici CHKO ve Veliši, vsi která je dispozičně téměř neporušena, ale hmoty mnohých stavení má bohužel již změněny novodobými přestavbami, zůstal také jeden z posledních špejchárků. Vesnice se zahradami na obvodě a s dominantou skromné cibulky kostelíka neztratila naštěstí zcela tradiční ráz. Usedlost čp.3 pod kostelem a starou školou budí iluzi zastaveného času se svým nakloněným jednoprostorovým roubeným špejchárkem vedle vrat a se zubatým stínem taškami kryté římsy ve štítě. Ještě chci zmínit několik špejchárků u Vlašimi, odkud je Velký Blaník na dohled. Nad údolím Blanice v Hradišti při ohrazeném kostelíku se hřbitovem ze 13.století stál roubený špejchárek u čp.9 ještě v roce 1992. Dnes jsem si jeho existenci nestačila potvrdit. V Nešporské Lhotě ležící nad Poláneckým potokem stojí dodnes tři téměř klasické roubené špejchárky v okolí usedlosti čp.3. Pěkně se uplatňují na okraji vsi a dokonce jsou doposud obílené, jak to bývalo ve středních Čechách zvykem.

49


50

Dřevěné stavby


Hrajovice

51


Hrajovice čp.3

Křížovská Lhota

52

Dřevěné stavby


Křížovská Lhota čp.21

Rejkovice čp.5

53


Křížovská Lhota čp.21

Jeden ze špýchárků v Krasovicích je ještě vidět, druhý se schoval mezi stromy

54

Dřevěné stavby


Špejchárek a vzorově upravené stavení ve Veliši je pěkné i ve 21.století

Hradiště čp.9

55


Krasovice

56

Dřevěné stavby


Nesperská Lhota

57


Zdobený drevený portál v ľudovej zrubovej architektúre Kysúc Ing. Miloš Dudáš, CSc., Krajský pamiatkový úrad Žilina, Slovenská republika Portál ľudového zrubového domu má v celom regióne severozápadného Slovenska jedinečné postavenie vyplývajúce z dôležitosti, ktorú človek v minulosti vstupu do svojho obydlia pripisoval. Spolu s bohato zdobeným štítom patrí medzi dominantné výrazové znaky tradičnej drevenej architektúry a vzácnym detailom, kde sa výrazným spôsobom uplatňovala umelecko-remeselná tvorivosť a zručnosť našich predkov a zároveň odrážala bohatá a neopakovateľná symbolika zvykového a obradného charakteru. Hoci sa do súčasnosti zachovalo veľmi málo objektov drevenej architektúry s pôvodným zdobeným portálom pravouhlého alebo segmentového zakončenia (tzv. portál s archivoltou), jeho výskyt nebol na pomerne veľkom území severozápadných Karpát v minulosti vôbec ojedinelý. Nachádzal sa na obytných domoch takmer všetkých sociálnych vrstiev obyvateľstva a zároveň hospodárskych stavbách, z ktorých prevažovali samostatne stojace zrubové sýpky v južnej časti Oravy (obce Párnica, Veličná, Istebné), v Rajeckej doline (Rajecká Lesná, Fačkov) a v Turci (Blatnica, Valča, Folkušová). Počtom a svojou estetickou kvalitou dominujú portály na Orave, najmä v oblasti rozptýleného osídlenia jej severnej časti (Oravská Lesná, Oravské Veselé, Novoť, Mútne atď.) a na blízkych Kysuciach, v údolí Bystrickej doliny, okolí Rakovej, Turzovky, Oščadnice a mnohých osadách Klokočova. Medzi najstaršie známe zdobené portály na Kysuciach patrili ešte donedávna archivoltové portály domov č.49 s datovaním 1778 (Kiripolský 1994) a č.1456 s datovaním 1784 (NÚ SAV 1951) z Turzovky a domu č.740 s datovaním 1784 z osady Hrubý Buk v Klokočove.

stĺpov a zátvorového trámu vložil krátky horizontálny trám. Segmentové ukončenie portálu alebo tzv. archivoltu vytvorili tesári pomocou dvoch krátkych rohových vzpier (segmentov alebo štvrťoblúkov), ktoré sa z oboch strán zaklinovali a začapovali do vertikálnych stĺpov a horizontálneho trámu. Tvar tesárskych spojov (čapov) bol rôzny, od klinovitého uchytenia cez tvar rybieho chvosta až po pomerne jednoduché oblé čapy. Takto vytvorený portál bol obvykle široký 90 až 110 cm a vysoký 140 až 180 cm. Z vnútornej strany vertikálneho stĺpa bola vytvorená drážka na dverné krídlo, ktoré sa vždy otváralo do vnútorného priestoru domu.

Z konštrukčného hľadiska tvoria portál dva vertikálne drevené stĺpy (“slupky”) hrubé okolo 30 cm, ktoré boli zhotovené zo smrekového alebo jedľového dreva a osadené (začapované) priamo do prahového trámu už pri samom začiatku stavby zrubu. Do žliabkov stĺpov sa následne osadzovali kratšie prerušované trámy (“sumy”) obvodových stien domu. Pravouhlé nadpražie tvoril horizontálny, tzv. zátvorový trám zrubu, ktorý zároveň uzatváral okenné otvory, no portál v pravom slova zmysle vznikol až vtedy, keď sa do vertikálnych

Ešte pred osadením portálu do tzv. základového alebo prahového venca zrubu si tesársky majster dôkladne premyslel jeho výzdobu. Na zemi zložil portál do požadovaného tvaru, rozvrhol celkovú kompozíciu dekoru a najčastejšie rezbou realizoval svoje predstavy. Nosnou plochou zdobenia portálu bolo jeho nadpražie a horná polovica vertikálnych stĺpov, kde sa sústreďoval takmer celý výtvarný prejav nielen staviteľa, ale aj samotného vlastníka domu. Ten sa stal v mnohých prípadoch autorom jeho dodatočnej výzdoby. Drevené portály na Kysuciach sú charakteristické pásovým rastlinným motívom v rôznej forme geometrických tvarov. Ornament vznikal rezbou a to technikou rytej linky, vrúbkorezom, zrezávaním hrán a dopĺňal sa polychrómiou (najčastejšie farba biela, modrá a červená). Ľudový tvorca nevytváral dekor len vo forme rôznych rastlinných motívov (ratolesť, vetvičky, úponky, kvety, lístky), ale aj pomocou symbolu solárnej, resp. kružbovej ružice (vyrezávaný kruh a v ňom obvykle 3 až 6 vyhĺbenín, niekedy s ďalšími po jeho obvode) a podoby latinského kríža situovaného zvyčajne v strede nadpražia. Zrezaním sa upravovali vnútorné hrany stĺpov a spodná časť nadpražia portálu, kde mohol vzniknúť jednoduchý tzv. diamantový profil alebo dekor vo forme kosoštvorcov Rožnov.docs naväzujúcimi malými vyrezávanými krížmi (Horný Vadičov, portál domu č.87). V dolnej tretine stĺpov sa nachádzal plasticý reliéf v podobe tzv. pätky, ktorý bol vytvorený odstupňovaným zrezávaním plochy stĺpa, vrúbkorezom a rôzne štylizovanou rytou linkou (Nová Bystrica - osada Korčekovia, portál domu č.412, Radôstka – osada Fuskovia, portál domu č.13). V okolí

Raková, okr.Čadca, portál domu čp.131

Raková, okr.Čadca, portál domu čp.192

58

Dřevěné stavby


Oščadnice, v severnej časti Kysúc, nadpražie portálu dopĺňala kolíková výzdoba vytvorená pomocou drevených hranolov alebo ihlanov, ktoré boli do nadpražia uchytené pomocou drevených a neskôr železných klincov (Oščadnica, portál domu č.388 – tu veniec drevených ihlančekov so zrezaným vrcholom prebieha v oblúku celej archivolty). Celá kompozícia výzdoby portálu bola niekde doplnená datovaním, ktoré bolo zväčša symetricky rozdelené na dve polovice stredovou ružicou alebo latinským krížom (Stará Bystrica – Bisahov dvor, portál domu č.428 s datovaním 1837, Klubina – osada Škorvagy, portál domu č.74 s datovaním 1828). Pomerne bohaté výtvarné riešenie portálov s dlhými a vlnovite sa rozširujúcimi vetvičkami alebo rastlinnými úponkami smerom do stredu nadpražia, vrúbkorezom na vnútornom okraji portálu a jednou alebo niekoľkými solárnymi ružicami, resp. latinským krížom je veľmi typické pre oblasť celej Bystrickej doliny (Stará Bystrica, Nová Bystrica, Klubina, Radôstka). Takmer identická forma výzdoby týchto portálov z obdobia druhej polovice 19. storočia vedie k záveru, že tu pravdepodobne pôsobil vynikajúci a na okolí známy tesársky majster. Možno to bol “Matej H, tesársky majster” ako je vyryté na portáli domu v Starej Bystrici, osade U Šimáškov s doplneným datovaním “Ano 1865”. Škoda len, že nepoznáme jeho celé meno. Pravouhlé portály boli často zdobené len jednoduchým zrezaním spodnej hrany nadpražia a solárnou ružicou alebo latinským krížom (Radôstka – osada Fuskovia, portál domu č.12). Vzácnejšie aj s datovaním, a to buď s celým dátumom (deň, mesiac, rok) alebo len rokom, a niekedy len posledným dvojčíslom daného roku (Horný Vadičov, portál domu č.87 s datovaním “Dna 12 Juni 1838”, Horný Vadičov – osada Kubašlíkovci, portál domu č.372 s datovaním 1885, Nová Bystrica – osada Korčekovia, portál domu č.412 s jednoduchým dvojčíslom 83). Pomerne často sa môžeme stretnúť s portálmi, ktoré majú v nadpraží datovanie doplnené krátkym heslom vo forme blahorečenia alebo jednoduchými slovami, resp. latinskými skratkami “Anno, Ano, Anno Domini (roku, roku pána), IHS” a pod. s rôznym tvarom a štylizáciou písmen (Oščadnica, teraz dom ako súčasť expozície Múzea kysuckej dediny v Novej Bystrici – Vychylovke, portál s nápisom “A 1806 die 30 h maja Ježiš Maria Jozef opatrujte stavane”, Raková, portál domu č.192 s nápisom “ANO 1827” a domu č.131 s nápisom “dNa 25 JUNI ANO 1855”). Používanie týchto výtvarných a symbolických prvkov vo výzdobe portálov vychádzalo z dlhoročných tradícií a na Kysuciach vrcholilo v 19. storočí. V niektorých prípadoch dosiahlo zdobenie portálov s archivoltou nesmiernej bohatosti a fantázie (Zákopčie – osada U Gacov, portál domu č.125, portál domu z Harvelky, teraz súčasť expozície Múzea kysuckej dediny v Novej Bystrici – Vychylovke). Svojím výtvarným riešením, celkovou kompozíciou a použitými dekoračnými prvkami sa tieto portály navzájom veľmi podobajú a je viac ako pravdepodobné, že ich zhotovil jeden a ten istý tesársky majster, hoci lokality, kde sa jednotlivé domy nachádzajú, sú pomerne vzdialené. Tesárski majstri, ktorí realizovali stavbu domu a častokrát zdobili portály na objednávku stavebníkov, boli na prácu najímaní a pochádzali z rôznych častí regiónu. Známi sú tesári z Novej Bystrice, ale aj blízkej Oravy (Zuberec). Niektorých poznáme menovite, ako napríklad tesára Jakuba Sebelu, ktorý v roku 1833 postavil dom č.305 v osade Vrchpredmier v Klokočove (Zborník - Kysucké múzeum Čadca, s.162), no väčšinou ich mená dávno pohltil čas. Práve tieto portály sú dôležitým zdrojom poznania zručnosti a výtvarného citu miestnych majstrov. Na portáloch zanechávali svoj konštrukčný um a fortieľ a zároveň jedinečný osobný rukopis. Ich mená spolu s menom alebo iniciálkami majiteľov domov môžeme ešte v súčasnosti nájsť na portáli domu č.13 v Radôstke s nápisom “Fekula Johan ... roku 1885 Kubala Jozef, Baník Štefan”, asanovaného domu z Novej Bystrice – Harvelky s nápisom “Jano Štefan Novák, M. Štefan 1886”, alebo na portáli domu

č.49 z Turzovky s nápisom “Guro Sulava Ondrej Smerscyk Mihaľ Holevnik 1778 dye guny 23 Tomas byelcyk voyvoda” (Kiripolský 1994). Vstupný portál bol v ľudovej kultúre Kysúc dôležitý aj ako miesto, ku ktorému sa vzťahoval celý rad povier a obyčajov. Bielenie zrubu drevených objektov a ich dodatočné zdobenie okolo otvorov súviselo s mnohými obradmi sezónneho charakteru. Pravdepodobne malo za cieľ chrániť dom proti vstupu zlých duchov, bytostí a démonov. Vstup do domu (prepojenie exteriéru s interiérom) hral podstatnú úlohu aj v rodinných a náboženských obradných prejavoch (pri svadbách, pohreboch a pod.). Bez zveličovania možno povedať, že zdobený portál patrí na Kysuciach k najzaujímavejšim a z umelecko-remeselného hľadiska aj najhodnotnejším prvkom objektov ľudového zrubového staviteľstva. Neopakovateľné výtvarné riešenie jeho výzdoby je dôkazom bohatej duchovnej kultúry prostého dedinského človeka. Práve on bol schopný citlivo a ľudsky vyjadriť svoje predstavy o kráse a harmónii, a to aj napriek ťažkým životným podmienkam, aké v tejto časti Slovenska jestvovali. Je len prirodzené, že námety a vzory, ktoré využíval vo výzdobe portálov, nachádzal okolo seba, v okolitej krajine a prírode. Ich častým dopĺňaním neodmysliteľnými kresťanskými symbolmi tu len podčiarkoval svoju hlbokú religiozitu a nesmiernu úctu k Bohu. Preto snaha chrániť a v budúcnosti prezentovať tieto artefakty ľudského umu, citu a zručnosti by nemala zostať len v rovine úvah a platonického či romantického snaženia sa, ale naopak mala by prerásť do vážneho úsilia o ich podrobné zmapovanie a zdokumentovanie. Len poznanie a pochopenie súvislostí v kontexte ľudovej kultúry celého regiónu umožní realizovať adekvátny spôsob ochrany in situ. V prípadoch, kde to nie je z objektívnych dôvodov možné, pokúsiť sa podľa možností o čiastkovú záchranu všetkých vzácnych architektonických prvkov a detailov prostredníctvom akéhosi lapidária, ktoré bude tvoriť neoddeliteľnú súčasť každej expozície múzea v prírode. LITERATÚRA A PRAMENE: Architektonicko-etnografická dokumentácia vybraných objektov regiónu Kysúc. Fakulta architektúry SVŠT Bratislava 1985. Archívny dokumentačný materiál NÚ SAV Bratislava z roku 1951 (teraz Ústav etnografie Bratislava). BEDNÁRIK, R. : Ľudové staviteľstvo na Kysuciach. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1967. DUDÁŠ, M. : Okenný a dverný otvor v ľudovej zrubovej architektúre Kysúc. In: Vlastivedný zborník Považia XVIII, Považské múzeum Žilina 1996. DUDÁŠ, M. : Dekoratívny drevený portál na Kysuciach. In: Zborník 2. medzinárodného sympózia “Rekonštrukcia a konzervácia historického dreva ‘99”, Slovenská technická univerzita Zvolen, 1999. KIRIPOLSKÝ, M. : Detail v objekte. In: Pamiatky a múzeá – revue pre kultúrne dedičstvo č.3, Bratislava 1994. Kol. autorov : Ľudová architektúra a urbanizmus vidieckych sídiel na Slovensku. Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky, Národné pamiatkové a krajinné centrum, Academic Electronic Press, Bratislava 1998. LANGER, J. : Zdobené portály na oravských ľudových domoch. In: Slovenský národopis č.3, Bratislava 1968. Správy a informácie Kysuckého múzea č.4 / 1980. Kysucké múzeum Čadca 1980.

59


Horný Vadičov, okr. Čadca, portál domu čp.87

Oščadnica, okr.Čadca, portál domu čp.388

Radóstka. okr..Čadca, portál domu čp.12

Nová Bystrica-osada Korčekovia, okr.Čadca, portál domu čp.412

60

Dřevěné stavby


Zákopčie, okr. Čadca, portál domu čp.125

61


Kolářský mistr z Hlohovce a jeho vrata PhDr. Jitka Matuzsková, SPÚ v Brně

Hlohovec, okr. Břeclav, čp. 33 v Dědině Obec čítající 1347 (srov. www.czso.cz - výsledky sčítání lidu ke dni 1.3.2001) obyvatel1 leží jihozápadně od Lednice (okr. Břeclav) v nm. v 195 m na břehu Hlohoveckého rybníka. Vznikla v 13. století jako kolonie pasovského biskupství. Koncem 15. století byla za českouherských válek zpustošena a kolem roku 1570 byla osazena charvátským obyvatelstvem. Dodnes je v místních lidech zakořeněno silné povědomí o charvátském původu. Etnograficky řadíme Hlohovec k Podluží, což je sice oblast poměrně uspokojivě zpracovaná, Hlohovci však zatím nebyla věnována dostatečná pozornost, kterou by si zasloužil pro některé osobité kulturní rysy, z nichž k těm nejnápadnějším patří např. jazykové zvláštnosti. (Zejména starší lidé důsledně vyslovují -r- i tam, kde je v češtině -ř-.) Hlohovec až do roku 1920 patřil k Dolnímu Rakousku. Je součástí KPZ Lednicko-valtický areál, která byla v roce 1996 zapsána do seznamu Světového dědictví (World Heritage) UNESCO. Jedinečný vzhled, jinde na Podluží nezaznamenaný, dodávají obci asi desatery vrata z padesátých a šedesátých let 20. století, tedy z doby, než místní řemeslnou výrobu převálcovala záplava typizovaných produktů. Vrata upoutají především svým výtvarným a barevným řešením. Všechna jsou pravoúhlá, dvoukřídlá a každé křídlo je tvořeno rámem, do něhož je svisle seskládána výplň, někdy i nestejné šířky. Zhruba ve 2/3 je plocha rozčleněna vodorovnou lištou a někdy je ještě spodní část vrat rozdělena svisle na dvě asymetrické plochy. Horní část vrat je zdobena plastickými arkaturami, případně čabrakovitým motivem a přizdobena soustruženými křídlatými zvonečky nebo vyřezávanými kříži. Až na výjimky jsou vrata natřena dvoubarevně. Autorem vrat byl místní kolář, či jak říkají v Hlohovci “kolár“ František Vaškovič, přezdívaný Korínek (22.11.1929 - 18.3.1972). Měl velmi dobře zařízenou dílnu - a jak vzpomínají pamětníci, dokázal vyrobit vše, co se na vesnici potřebovalo. Zemřel svobodný a bezdětný, dědicové jeho dům prodali a stroje i veškeré zařízení dílny rozprodali. Noví majitelé starý kolářův dům zbořili, nahradili jej novostavbou a jako jedinou památku na někdejšího majitele si podrželi jedno loukoťové kolo.

62

František Vaškovič-Korínek pocházel z kolářské rodiny, neboť i jeho otec stejného jména se tomuto řemeslu věnoval. Rodině se podle toho přezdívalo “Kolároví“. Tento starší František Vaškovič se narodil 2.10.1905, kdy však zemřel, není v matričních záznamech na obecním úřadě uvedeno. Podle pamětníků to bylo někdy kolem roku 1955 - 6. Vyráběl dřevěná kola na žebřiňáky, dále samotné žebřiňáky, různé dřevěné zemědělské nářadí jako např. válce a kultivátory a také “hrkavice“, které používají děti při velikonočním hrkání. Měl dceru a dva syny, z nichž jeden byl právě onen Korínek, výrobce vrat. Z rodiny žije již jenom dcera Marie, která však každý pokus o setkání odmítla. Snaha dovědět se něco bližšího o kolářské výrobě rodu Vaškovičů vyšla tedy naprázdno. To urputné mlčení, s nímž jsem se ostatně setkala i u jiných informátorů, jindy řečných a sdělných, když jsem se vyptávala na výrobce oněch zdobných vrat, je snad zaviněno tím, že František Vaškovič-Korínek skončil nešťastně, navíc byl svobodný, což je ve zdejším venkovském prostředí pociťováno jako něco neodpovídající řádu života. Povědomí o koláři Františku Vaškovičovi-Korínkovi se udržuje pouze ve vzpomínkách starších Hlohovčanů, jeho vrstevníků, ti mladší již o něm nevědí. Zůstavají však po něm vrata, stále pečlivě udržovaná a natíraná i na domech, které jsou jinak modernizovány. A tato vrata, dodávající Hlohovci osobitý vzhled, odlišný od okolních vesnic, svědčí o vlivu tvůrčího a tvořivého jedince na lokální kulturu. Informátoři: Marie Sítková, referentka obecního úřadu chlapi scházející se v hospodě Morava v Chalúpkách

Dřevěné stavby


Hlohovec, okr. Břeclav, čp. 171 v Chalúpkách – detail výzdoby vrat

Hlohovec, okr. Břeclav, čp. 40 v Dědině – detail vrat

63


Ven otevíravá okna - Historie oken

Ing.arch. Blanka Roubíková, SPÚ v Olomouci V nejstarších lidových stavbách je okno jen malý výřez v sousedních dvou trámech s minimální osvětlovací funkcí. Pokud se používala okenní výplň, byla potažena papírem, měchuřinou či jiným průsvitným materiálem, často však byla okna bez výplně a zavírala se na noc okenicí. Příklady staveb z tohoto období se téměř nedochovaly a proto se s uvedenými technologiemi při obnově památek jen těžko setkáme. Použití větších okenních výplní na lidových stavbách bylo umožněno teprve rozvojem výroby tabulového skla ve druhé polovině 18.století. Nejstarší okna na lidových stavbách nebyla otevíravá, křídla byla osazena napevno nebo se celá odnímala, případně se posunovala v dřevěných lištách. Vyspělejší konstrukce pak začala používat panty. Starší závěs byl tvořen stočeným plechem navazujícím na rohový úhelník, teprve od druhé poloviny 19.století je běžný uzavřený kuželový závěs. Zvyšující se nároky na komfort bydlení si vyžádaly zlepšení tepelných vlastností stavby přidáním druhého okna do líce průčelí. Toto okno bylo ven otevíravé a někdy se přidávalo pouze na zimní období. V městském prostředí se objevuje v poslední čtvrtině 18.století. Dvojitá ven a dovnitř otevíravá okna byla používána celé 19.století a na venkově ještě i v první třetině století 20. Vzhledem k tomu, že do tohoto období spadá vznik téměř všech domů reprezentujících lidovou architekturu, mělo by být použití ven otevíravých oken na historických venkovských stavbách samozřejmostí.

Tento typ lze čistit hůře než dříve používané okna, je osazen většinou na stavbách starších a při jeho náhradě je vhodnější použít výplň vývojově starší konstrukce. Památková praxe ve vztahu k okenním výplním V památkové praxi vždy preferujeme opravu stávajících konstrukcí před výměnou za nové. Musíme-li přistoupit k výměně oken na historické budově je potřeba zvážit více okolností , které ovlivní rozhodnutí, zda se osadí věrná kopie, nápodoba s moderní konstrukcí nebo zcela jiný typ oken. Například u barokního paláce není nutné trvat na osazování nových ven otevíravých oken, neboť je velice pravděpodobné, že při vzniku stavby byla osazena pouze vnitřní křídla a architektura počítala s výtvarným působením okenních špalet. Naopak pro klasicistní stavby je efekt otevřených oken součástí dobového vzhledu. Památkově chráněná rychta v Hlubočkách byla postavena koncem 18.století. Na snímku z roku 1979 jsou původní klasicistní okna - čtyřkřídlá bez klapaček, na snímku z roku 1995 je tentýž objekt po výměně oken. Okna jsou pouze dvoukřídlá, osazená do špalety a navíc opatřena tmavým nátěrem, takže se zcela přestala podílet na výsledném architektonickém výrazu. (obr.1) Podobná oprava proběhla také na faře v Nové Hradečné z let 1764-1768. Na první pohled zdařilejší vzhledem ke světlé barvě oken, která se na fasádě neztrácejí. Jistě by byl

Okna ven otevíravá jsou používána v kombinaci s vnitřními dovnitř otevíravými okny a to buď do společné fošnové zárubně (novější způsob) nebo do dvou zárubní samostatných spojených jen kovovým páskem pod omítkou nebo deštěním. Nejjednodušší používaný typ byla okna se dvěmi křídly uzavíranými na středový sloupek pomocí obrtlíků jednoduchých připevněných na křídlech nebo dvojitých venkovních osazených na sloupku a ovládaných vnitřní kličkou. Z vnějšího pohledu stejně vypadají také okna dvoukřídlá bez středového sloupku zavíraná na dvě zástrčky později rozvory na jednom křídle a dva obrtlíky na křídle druhém. Spoj křídel bez vnější klapačky překrývá pouze falc na křídle s obrtlíkem. Křídlo s rozvorami muselo být opatřeno vnitřní klapačkou, která umožňuje umístění zasouvacích tyčí. Ve druhé polovině 19. století došlo k vylepšení konstrukce okna přidáním klapačky z vnější strany okna. U poutcem rozdělených oken se nejdříve přidávala klapačka pouze u dolních křídel. Později se objevila i u křídel větracích. Plocha klapačky dala možnost uplatnění zdobného dekoru, který se vyskytuje v mnoha různých motivech. Ven otevíraná okna byla většinou osazována do líce zdi. U pozdějších typů s klapačkou je naopak běžné osazení hlouběji do špalety. Jen někdy byly rámy a křídla doplněny okapními lištami. Dalším vývojem kastlových oken se začaly prosazovat dovnitř otevíravé křídla. V městském prostředí se s nimi setkáváme od poloviny 19.století. Lidová architektura však tento technický princip dlouho ignorovala a ven otvíravé větrací křídla používala ještě dlouho do 20.století. V přízemních lidových stavbách je snadná údržba i zvenku a křídla lépe chrání před deštěm a větrem. Ve dvacátém století se také setkáme s členěním okna do T, kdy jsou horní větrací křídla nahrazena jedním výklopným - díky nůžkovému kování je vnější okno výklopné směrem ven.

64

Obrázek č.1

Dřevěné stavby


Obrázek č.3 - ven otevíravá okna Nová ven otevíravá okna se od původních liší pouze použitým kováním. Doplnění dvojcestné rozvory jako jediného uzavíracího mechanizmu na ven otevíravé okno je vynález již z počátku 20. století a zatím nebyl překonán. Vynutil si osazení druhé klapačky na stejné křídlo, takže při otevřeném okně vypadá jedno křídlo subtilnější. Tato disproporce se v menší míře objevila už mnohem dříve při používání klapačky pouze na jednom křídle, jak je vidět na příkladu z Choliny 46 . Dvojité okno z Luhačovic je osazeno do společné fošnové zárubně - řešení které se u nás vyskytuje málo. Křídlo, které se zavírá mezi dvě klapačky nemá střední profil speciálně upraven. Nová okna v klášteře v Broumově mají tento profil zaoblený, což umožní zmenšení vzdálenosti mezi klapačkami na protikusu. Okna jsou zavírána dvoucestnou rozvorou, vrchní kování oliva. Půloliva na snímku je určena k otvírání samostatného větracího křídla, které zaujímá místo jedné tabulky. Obrázek č.2 vhodný světlý nátěr také na oknech v přízemí. Přízemní okna i tak budou díky mříži působit tmavěji. Na ukázce můžeme opět srovnat změnu vzhledu způsobenou osazením oken hlouběji do špalety a zejména rozdílnost osazení mříží - původně mezi okny nyní před okny. Změna konstrukce oken je v tomto případě možná, protože se jedná o barokní objekt, na který byla vnější okna osazena až později. (obr.č.2) V městském prostředí se v poslední době z bezpečnostních důvodů preferují jako náhrada ven otevíravých oken okna dovnitř otevíravá osazená do líce zdiva. Na venkově však nemá toto konstrukční řešení opodstatnění.

Profily větracího křídla jsou subtilní, takže je při pohledu zvenčí téměř nevnímáme. Další častou změnou při výrobě replik je větší šířka příčle. Příčle bývají 3-4 cm široké, zatímco dříve bylo používáno jen asi 2,2 - 2,5 cm, což postačovalo pro osazení 2mm silného skla, které se dnes již nepoužívá. V klášteře v Broumově se podařilo zeštíhlit příčle, takže okno napodobuje původní opravdu věrně. Křídla dvojitého okna jsou osazena ve dvou samostatných rámech spojených pod omítkou kovovými pásky. Toto řešení je u starších budov nejčastější. Vrchní kování a okenní závěsy jsou nejtrvanlivější součástí oken, pokud je to možné je vhodné je znovu použít než vybírat z omezeného sortimentu adekvátní náhradu.

Jako nespornou výhodu ven otevíravých oken lze uvést jejich větší světelnost. Rámy těchto oken je možno zapustit do špalety. Zatímco kastlová dvojitá okna pouze dovnitř otevíravá mají světelnost zhruba 65 %, dvojitá ven a dovnitř otevíravá mají tuto hodnotu kolem 80 % oproti otevřenému oknu. Po obnově nezřízeného tržního hospodářství jsme jistě všichni očekávali renesanci řemesel. Po více než deseti letech jsme spíše zklamáni. Přesto se objevují výjimky, které potěší. Patří mezi ně i návrat ven otevíravých oken do sortimentu truhlářských dílen. Původní okna byla většinou jednoduše profilovaná a výroba replik není složitá. Pouze tam kde okna byla zdobena vyřezáváním je nutné při výrobě replik přizvat ke spolupráci řezbáře. Každá kopie už však nemá hodnotu originálu a je proto vhodné původní profily uschovávat.

65


Pro výrobu eurooken se používají lepené hranoly několika základních profilů - tloušťka je dána potřebou vytvořit výše zmíněné drážky, šířka vychází ze sortimentu nabízeného jako polotovary. Při osazení těchto oken na památky nám vadí především mohutnost profilů. Určitého optického zúžení se dá dosáhnout bohatší profilací prvků, bohužel se s ní málokterý truhlář obtěžuje - jistě i na přání investora, aby cena za okno byla co nejjnižší.

obrázek 5 - Použití euro oken náhradou za jednoduše zasklená ven otevíravá okna Uvedené příklady řeší nevýhody původních oken při zavírání křídel náhradou za jiný mechanizmus. Jsou však další aspekty, které vedou k tlaku na výměnu za okna zcela jiné konstrukce. Jsou to zřejmě otázky finanční, tedy za prvé pořizovací cena a za druhé úspora při vytápění. Srovnáme-li tepelně izolační vlastnosti, zjistíme, že nejvýhodnější jsou okna s trojsklem a okna s dvojsklem s pokovenou vrstvou, následují kombinace jednoduše zasklených křídel s křídlem osazeným dvojsklem, pak klasická kastlová okna a zdvojená okna a až na samém konci tabulky leží. jedno křídlo zasklené dvojsklem, které se při nové výstavbě v současnosti nejčastěji používá. Z tohoto je zřejmé, že při pořizování nových oken jsou tepelné parametry až na druhém místě a při výběru okna hraje roli především pořizovací cena - výroba oken kastlových nebo osazení trojskel či skel s pokovenou vrstvou je nákladnější. Tabulka uvádí prostup tepla konstrukcí, nezanedbatelným je však i tepelný únik spárami. Předpokladem skutečné úspory energie na vytápění je jeho minimalizace. Tento požadavek vedl ke vzniku europrofilů. Profily jsou lepené ze tří hranolů, což zaručuje tvarovou stálost a nedochází vlivem kroucení ke vzniku mezer. Dalším typickým znakem europrofilů je vyfrézovaná drážka na osazení pryžového těsnění - tedy další zábrany proti velké provzdušnosti. Způsob zavírání je řešen celoobvodovým kováním a proto musí být vyfrézována také drážka pro jeho umístění a další drážka slouží proti zatékání.

obrázek 6 - tepelné a zvukové izolační vlastnosti dřevěných oken

66

Otázka možnosti zmenšení europrofilu při zachování všech jeho předností a jeho použití také na ven otevíravé okna mne natolik zajímala, že jsem oslovila s žádostí o zpracování prototypu takového okna truhláře - bratry Karla a Miroslava Šubrty z Velkého Újezda. Firma reprezentuje běžně vybavenou truhlářskou dílnu, jejíž možnosti jsou srovnatelné s firmami, které obvykle stavebně truhlářské práce provádějí. Tradice rodu, jehož jméno se leckterému projektantovi spojí s dříve rozšířenými rýsovacími stoly Krbeček, a kterou nyní reprezentují vnuci pana Krbečka bratři Šubrti, je pro mne zárukou seriózního výsledku. Problematikou se zabýváme přibližně dva roky a podoba oken, jak jsme je prezentovali před rokem v listopadu na kolokviu, které pořádal Mestský ústav ochrany pamiatok v Bratislave, skutečně nebyla definitivní. V první fázi jsme se snažili zejména snížit masivnost profilů, při zachování všech výše zmíněných vlastností. Při změně profilací drážek jsme nejprve dosáhli snížení šířky profilů na 60 mm, což je o 15 mm více než u historických, ale zároveň o 20 mm méně než u běžně vyráběných eurooken. Tloušťka profilu byla snížena z 68 na 64 mm. Okna zasklená jednoduchým sklem se vyrábějí v tloušťce 40 mm. Podrobnější popis konstrukce by měl být k dispozici ve sborníku ze zmíněného kolokvia. V průběhu letošního roku jsme se zaměřili na způsob zavírání. Nakonec bylo vybráno trojcestné kování ovládané jednou olivou. Vzhledem k tomu, že tlak větru přitlačuje křídla k budově, je vlastně celoobvodové kování suplováno přírodním živlem. Kování je tedy umístěno pouze ve středním profilu jednoho křídla, což nám umožnilo snížit šířku profilu na 45 mm. Zároveň s tím však bylo znemožněno zasklení pomocí příložných lišt. Je použit zasklívací profil o šířce 35 mm, který ve finální podobě nahradí třetí lamelu lepeného profilu. Stabilita konstrukce bude jen nepatrně menší - profil místo sklížení bude přišroubován. Celková tlušťka profilu křídla je tedy stejná jako u Eurookna - 68 mm. Díky novému typu kování není nutné zavírat křídla současně jako je tomu u dnes používaného řešení se dvěmi klapačkami. Konstrukce je provedena bez vnější klapačky - tedy

Dřevěné stavby


podle vývojově staršího typu. Vnější klapačku je možné přidat a tím zcela eliminovat rozdíl v tloušťce křídel při otevřeném okně. Plochu vnější klapačky je opět možno využít pro řezbářskou práci. Způsob zabezpečení proti zatékání je stejný jako u okna představeného v Bratislavě. Plochu dřeva při pohledu na fasádu zvyšuje i mohutnost vnějších rámů. Zvláště při používání tenkovrstvých omítek ve špaletě je tato plocha mnohem větší než jsme zvyklí z historických objektů. Při konstruování vystaveného okna bylo pamatováno na možnost čistého ukončení omítky v malé vzdálenosti od křídel. Do vyfrézované drážky se na připevněnou síť, díky které omítka po dokončení nepraská, natáhne tenká vrstva omítky. Nová okna používají širší profily než okna historická.a to i v případě oken z masivu jednoduše zasklených. Při požadavku použití dvojskel je větší šířka nutností. Příčle rozdělující sklo je lépe nahradit použitím lišt lepených na sklo. Při tomto detailu je třeba dbát na to, aby bylo použito také profilů rozdělujících plochu mezi skly a byl vytvořen efekt průchodu profilu sklem. Po vzoru historických oken je příčle stejné tloušťky jako rám křídla a jejího subtilního působení je dosaženo dostatečnou profilací. Moderní okna působí těžkopádně právě díky nedostatečné modelaci.

Při výrobě jsme také probírali možnost ukončení profilace v rohu křídel. Dnes běžným frézováním drážky do ztracena vzniká dojem masivního zaobleného rohu. Vyřešit tento problém by znamenalo nákup další sady frázovacích kotoučů v ceně mnoha desítek tisíc korun, a vzhledem k tomu, že laická veřejnost jiné řešení nepožaduje, je tato investice nelukrativní. Jinou možností je využití šikmého spoje s použitím tzv. Hoffmannových spojek. To umožňuje vyfrézování profilu po celé délce před sesazením rámu. Jedná se o konstrukčně čisté řešení používané v minulosti při lepení spárovek či výrobě rámů na obrazy. Bohužel šikmá spára, která se může časem objevit i u oken s nátěrem, připomíná spoj plastových profilů. Na historických oknech procházel svislý profil celou výškou křídla a styčná spára byla svislá. Čelní strana profilů však umožňovala větší sání vody a právě v tomto místě docházelo často k uhnívání. Naproti tomu šikmý spoj má po celém obvodu dřevo řezané po vláknu a jeho používání se jeví jako výhodnější. Při tomto konstrukčním řešení rámu ani není možné jiné napojení profilace než dotažení do vnitřního rohu. Všechny problémy, zejména s osazováním kování, jak jsem o nich mluvila v Bratislavě, se nám tedy podařilo snad úspěšně vyřešit. Po výrobě třech prototypů je již připravováno osazení definitivního okna přímo na budovu a doufám, že za rok budu moci na našem setkání říci, že se během první zimy osvědčilo.

obrázek 7

67


Obrtlík - zástrčka

Bez klepačky

68

Dřevěné stavby


Venkovní oliva

69


Lipy čp.9

Loučany 716

Rozvadovice

Příkazy 49

70

Dřevěné stavby

Světelnost


Truhláři

71


Interiér

Rohový spoj

72

Dřevěné stavby


Exteriér

73


Fotografie lidové roubené architektury z fondu “Národopisný sběr” uložený v dokumentační sbírce Etnologického ústavu AV ČR v Praze PhDr.Lubomír Procházka, CSc., Etnologický ústav AV ČR v Praze V dokumentační sbírce Etnologického ústavu AV ČR v Praze je uloženo větší množství velmi hodnotné fotografické dokumentace k lidovému stavitelství českých zemí, která dosud není evidována, ale nebyla rovněž podrobena odbornému zpracování. Její zpřístupnění badatelské veřejnosti se předpokládá v několika příštích letech. V současné době probíhá na půdě Etnologického ústavu AV ČR v Praze základní evidence a odborné zpracování fondu – “Lidová architektura. Národopisný sběr 80.léta 19.století – 40.léta 20.století”. Do poloviny roku 2002 bylo z tohoto fondu zatím zpracováno zhruba na 700 fotografií (na komplexní hodnocení celého souboru fotografií výše uvedeného fondu je ještě poměrně brzy). Fond obsahuje několik souborů, které lze využít, jednak ke studiu regionálních forem roubené lidové architektury, jednak ke studiu význačných architektonických prvků a výzdobných motivů nejen roubených, ale i zděných staveb. Pokud jde o soubory lidové roubené architektury pocházejí především z oblastí s dominant- Častkovice ním výskytem roubeného lidového domu a z oblastí, kde Zajímavé pro bádání o prolínání zděné a roubené archise roubené objekty dochovaly až do druhé poloviny 20.století (Křivoklátsko – okolí Zbečna, okr.Beroun a Rakovník, na tektury jsou konvoluty fotografií například z okolí Telče, okr. fotografiích z 20-tých let 20.století, dále Nosálov a okolí, Jihlava (snímky z období po l. světové válce), dále k nim okr.Mělník, fotografie pocházejí z doby kolem roku 1914, patří i cenné pozitivy zhotovené ze skleněných desek poříNová Kdyně, okr. Domažlice, objekty z nehraněných trámů zených Rudolfem Kříženeckým v roce 1894 v obcích v okolí Velkého Meziříčí (nyní vesnice na okresech Třebíč a Žďár byly zdokumentovány na přelomu 19. a 20. století). nad Sázavou). Soubor fotografií roubené vesnické architektury z regionu Vysocka a Jilemnicka (lokality okresů Semily, Jablonec nad Nisou a Jičín) vznikl mezi lety 1910 – 1925 a zřejmě byl pořízen pro Československý ústav pro fotografování, měření a odlévání památek v Praze. Na tento soubor snímků navazují ze stejného regionu fotografie J.Špidlena z roku 1941. Je třeba zdůraznit, že tento soubor podobně jako další konvoluty fotografií jsou opatřeny minimálními popisnými údaji, ztížené jsou též možnosti zjistit autora fotografií. U větších souborů se jeví možnost porovnat tyto fotografie s podobně zaměřenými snímky sbírkových fondů daných regionálních muzeí. V této souvislosti uvádím například fotografie Vratislava Votrubce z let 1892 – 1894 (zhruba 40 pozitivů zhotovených ze skleněných desek), které jsou uloženy ve fondech Okresního muzea ve Vysokém Mýtě) a mapují lidové stavby a jejich interiéry v obcích okresů Chrudim, Svitavy a Ústí nad Orlicí. Z počátku 20.století, respektive z období kolem roku 1910 pocházejí rovněž snímky z fotografické dílny Brunera-Dvořáka. K hodnotným snímkům tohoto autora patří například fotografie roubené polygonální stodoly z obce Sudoměřice u Tábora, dále snímky roubených objektů krkonošského roubeného domu z obcí Křižlice, Vítkovice a z dalších blíže neurčených lokalit v Krkonoších. Při celkovém hodnocení zatím zpracovaného souboru fotografií fondu národopisného sběru lze konstatovat, že největší část snímků dokládajících vývoj lidové architektury, byla pořízena z území současného Středočeského a Libereckého kraje. Je rovněž zajímavé zjištění, že nejstarší část snímků zpracovávané fotodokumentace byla pořízena již v přípravném období k Národopisné výstavě českoslovanské a můžeme se také domnívat, že v některých případech jde i obdobnou dokumentaci realizovanou v tomto období krajinskými odbory NVČ. V současné době je tento fond fotografické sbírky nepřístupný badatelům.

Chalupa v Telči nad vantrokami

74

Dřevěné stavby

Olší


Volevčice

Sumrakov

Sumrakov

Volevčicev

75


Vývoj dřevěné architektury v Českých zemích PhDr. Josef Vařeka, DrSc., EÚ AV ČR Praha

Vývoj venkovského stavitelství probíhal na území Čech, Moravy a Slezska vpodstatě jednotně až zhruba do poloviny 18.století. Krajové rozdíly se nejprve projevovaly hlavně v užití stavebního materiálu, především dřeva. Ale byly i výjimky. Tak například v bezlesé kulturní krajině na severozápad od Prahy se pro kritický nedostatek dřeva stavělo hlavně z kamene již od pozdního středověku. V úrodných oblastech země kámen vlivem protipožárních nařízení postupně vytlačoval dřevěnou stěnu od 17., hlavně však až od druhé poloviny 18.století a pálená cihla zobecňovala na české vesnici teprve koncem 19. a ve 20.století. Nedostatek dřeva vyvolaný kromě jiného důlní činností a rozvojem sklářství vedl v severozápadních a částečně i v severních Čechách k uplatňování hrázděné konstrukce i mimo města od raného novověku. Na střední a jižní Moravě se v té době stále více využívalo ke stavbě vedle dřeva také hlíny, která v Čechách byla spíše doplňkovým stavebním materiálem nebo ji využívaly ke stavbě domu (z nepálených cihel) chudší vrstvy obyvatelstva. Také ve středověkých městech byl podíl dřevěné zástavby vysoký. Stopy po této zástavbě dodnes nacházíme u měšťanských světnic pod nánosem omítky nebo v polodřevěných městečkách či v jejich okrajových částech v severovýchodních Čechách, méně na severovýchodní Moravě. Dřevěná zástavba je známa i z historické Prahy. Zatímco arabskožidovský cestovatel Ibráhím ibn Jakúb píše o Praze z konce druhé třetiny 10.století jako o kamenném městě, anglický cestovatel Fynes Moryson, který navštívil Prahu roku 1591, poznamenal, že některá stavení jsou z cihel, povětšině však ze dřeva a hlíny. Podle Morysona jsou postavena s malým půvabem a umem, stěny jsou sroubeny z celých stromů tak, jak je svezli z lesa, přičemž zbytky kůry lze leckde spatřit z obou stran (Moryson 1977, 30). Není zapotřebí ani připomínat, že v husté městské a často i vesnické dřevěné zástavbě často docházelo k zhoubným požárům, jejichž příčinou byl otevřený oheň na ohništi, nebo při svícení, absence komína nebo samotný dřevěný komín. Protipožární nařízení, zakazující kromě jiného stavět ze dřeva, vyvrcholila vydáním tzv. požárních řádů za panování Marie Terezie a Josefa II. V praxi se uplatňovaly jen pozvolna, často s neochotou nebo se různým způsobem obcházely. Jedna z možností, jak zamezit požáru, bylo dávání stavby “do kožichu”. A právě pod silnější vrstvou hlíny je dodnes skryta řada zajímavých dřevěných staveb. Jeden z takových roubených domů, který je nejstarší známou dochovanou vesnickou obytnou stavbou, prohlášenou za chráněnou kulturní památku, byl nalezen při inventarizaci lidové architektury roku 1982 v jihozápadních Čechách v okrese Klatovy (Lučice, zemědělská usedlost č.2). Tehdy při opravě domu se po odstranění hliněné omazávky objevilo roubení z mohutných kuláčů a především čtvercový orámovaný otvor v průčelní štítové stěně uprostřed nad okny, který sloužil k odvádění kouře ještě z dýmné jizby patrně pozdně středověkého původu. A skutečně dendrochronologická zkouška prokázala, že dřevo na stavbu tohoto domu bylo skáceno roku 1556 (Škabrada 1987, 203 – 213). Řada roubených staveb, pocházejících ze 16. a 17.století, byla v poslední době objevena také v severních a severovýchodních Čechách (Edel 1990, 57 – 68). Stáří těchto domů kromě přímého vročení rozpoznáme podle určitých konstrukčních znaků, k nimž vedle již uvedených náleží výška stropu v přední světnici (250 – 350 cm), zbytky po polenicích (kuláče vedené napříč jizbou obvykle v páru asi 50 cm pod stropem; jejich název je doložen ze druhé poloviny 14. století), sedlové portálky, patrové nebo podstřešní komory a případně roubená valená klenba v přední světnici.Tento typ klenby se zachoval už jen u roubených špýcharů zvláště v jihozápadních Čechách a ve Slezsku v okolí Hlučína, ale setkáme se s ní i v sousedních zemích (Polsko, východní Slovensko, Rakousko). V Čechách se roubená valená klenba uplatnila asi jen v omezené míře také

76

ve středověké jizbě vesnického domu, avšak poslední dům s takovou klenbou, ačkoliv památkově chráněn, majitel zbořil v jihozápadních Čechách v okrese Prachatice před několika lety (Vitějovice č.15). V lidové architektuře Českých zemí měl tedy roubený dům od konce středověku do poloviny 19. století dominantní postavení. Po zrušení nevolnictví roku 1781 se tento dům – podobně jako dům polohrázděný nebo zděný – poměrně rychle krajově diferencoval zvláště výzdobou lomenice; současně také začal rychleji ustupovat zdivu. Ve výzdobě průčelí šlo o mohutnou a dynamickou vlnu, v níž se odrážel proces selské emancipace. Dřevěné lomenice roubeného domu se od poslední třetiny 18. století až do poloviny století následujícího zdobily polychromií (rostlinný a geometrický ornament na bílém podkladě v horní části lomenice a na okřídlí) a zdobným skládáním prken a lišt, doplněném vyřezávanými římsami. Vyzdobená lomenice odrážela sociální postavení majitele, neboť vedle honosných lomenic existovaly skromnější nebo jen prosté bedněné štíty nezámožných obyvatel. Výzdobu domu zvýrazňovala také okna s barokním či klasicistním ostěním, malované okenice a bohatě skládané dveře s kamennými portály nebo dřevěnými překlady s vročením, iniciálami a podobně. K tomu je nutno připočíst další prvky, jako podstávku (nejstarší doklady z 15./16.století), u patrových domů v severních a severozápadních Čechách členěnou pavlač, kabřinec ve vrcholu šítu (s makovicí), místy také zdobné obkládání stěn šindelem, prkny, břidlicí. Roubené domy se tedy krajově diferencovaly podle přírodních podmínek a v neposlední řadě se v nich odráží i rukopis tesařských mistrů. I přes tuto velkou novodobou variabilitu nacházíme v roubené architektuře Českých zemí jednotící prvek, a to v půdorysném schématu (trojdílný dům: jizba/světnice, síň + černá kuchyně, komora/špýchar; vertikální členění a) ve starším vývojovém stadiu: podstřešní nebo patrové komory nad zadní polovinou domu, b) v novodobém vývojovém stadiu (zhruba od 17. a 18.století) a jen v některých oblastech: vznik patra nad celým domem). Dalším výrazným znakem a zároveň dělítkem roubené lidové architektury v Českých zemích je dům s podlomením (úzká šindelová stříška na spodní hraně štítu chránící stěnu před zatékáním: Morava, Slezsko, východní a zčásti i severovýchodní Čechy zhruba k hornímu toku Labe po Pardubice) a dům bez podlomení, u něhož je štít více či méně předsazen před průčelní stěnu, místy dokonce tak výrazně, že je podepřen sloupky (podsíňový dům, známý hlavně z náměstí dřevěných městeček, ale místy i z vesnic (Plessingerová – Vařeka 1988, 52 – 66). Zmínku si ještě zaslouží roubený/poloroubený dům s podstávkou, rozšířený od konce středověku v oblasti styku roubené a hrázděné konstrukce, kde vytvořil bez ohledu na zemské, jazykové či etnické hranice jednotnou domovou oblast. Jádro této oblasti leží v severních Čechách, Horní Lužici a Dolním Slezsku. Stopy po tomto domě nalezneme na poměrně velkém území čtyř etnik od soutoku Vltavy s Labem až do Dolní Lužice, v horizontální ose zhruba od středního toku Nisy až po horní tok Sály. Mluvíme-li zde o dřevěném stavitelství, je třeba zdůraznit, že patrový dům s podstávkou má častěji patro hrázděné, případně v kombinaci obou konstrukcí. Avšak celoroubený patrový dům s podstávkou je doložen pouze z Čech (Vařeka – Scheybal 1992). Až dosud jsme převážně hovořili o obytném domě, v němž si hlavní světnice podržela roubenou konstrukci nejdéle. Avšak nejen obydlí, ale celé zemědělské usedlosti byly postaveny ze dřeva, tedy chlévy (vyzdívaly se obvykle jako první), špýchary, stodoly, kolny. Totéž platí o provozních a technic-

Dřevěné stavby


kých stavbách, jako sušárně, hospodě, faře, škole, márnici, vodním a větrném mlýně, valše atd. Zvlášť významné postavení v památkové ochraně dřevěné architektury mají dřevěné kostely, které jako vzácné kameny jsou zasazeny do moravské, slezské a české krajiny. Z původního velkého počtu těchto objektů se jich zachovalo kolem pěti desítek, které představují jedinečné a nenahraditelné kulturní dědictví. Dřevěné kostely v Čechách jsou v celém středoevropském prostoru vysazeny nejdále na západ. Do severních a severovýchodních Čech pronikají z východní Moravy a Slezska, ale dále je už nenalezneme, a to ani v alpských zemích (s výjimkou hrázděných kostelů a kaplí v Německu). Jádra výskytu dřevěných kostelů leží v Karpatech a přilehlých oblastech, dále pak ve východní Evropě a ve Skandinávii. Českou republikou tedy probíhá významná kulturněhistorická hranice rozšíření dřevěných kostelů. Rozšíření dřevěných a polodřevěných staveb na našem území názorně ukazuje přiložená mapa, sestavená podle údajů ve stabilním katastru (1824 – 43). Z této mapy lze vyčíst i další údaje týkající se prostorového vymezení hrázděné konstrukce, patrového domu aj. Z mapy je patrný ústup dřevěného domu, i když v horských oblastech a v podhůřích ještě vytvářel ucelené regiony. Vedle srubu se v omezené míře dochovala spíše doplňková konstrukce drážková. Chudší vrstvy budovaly v horním Pojizeří a na Náchodsku v 19.století tzv. krčkové stavby. Archeologové doplňují tento výčet o konstrukci pletenou. Literatura Edel, T. 1990: Dům zemědělské usedlosti 16. a 17. století v severovýchodních Čechách. In: Archaeologia historica 15, 57 – 68.

Mayer, V. 1986: Holzkirchen. Neuentdeckte Baukultur in Böhmen, Mähren, Schlesien und der Slowakei. Herold Verlag, Wien. Moryson, F. 1977: Cesta do Čech (A Journey to Bohemia). Přeložil Alois Bejblík (Translation Alois Bejblík). Praha, 30. Plessingerová, A. – Vařeka, J. 1988: Otázka existence podlomení a kabřince ve štítu lidového domu. In: Časopis Národního muzea – řada historická 157, 52 – 66. Smetánka, Z. 1985: K ikonografii české vesnice (On the Iconography of Medieval Village). In: Archeologické rozhledy 37, 319 – 333. Škabrada, J. 1987: Poznámky k pokračujícím průzkumu domu čp. 2 v Lučici. In: Archaeologia historica 12, 203 – 213. Škabrada, J. – Sýkorová, Z. 1989: Dům čp. 171 v Čisté u Litomyšle. In: Archaeologia historica 14, 325 – 336. Štěpán, D. – Vařeka, J. 1991: Klíč od domova (Key to the home). Hradec Králové, 36 – 39. Štika, J. – Langer, J. 1989: Československá muzea v přírodě. Martin – Ostrava 1989. Vařeka, J. – Scheybal, J. 1992: Podstávkový dům v Čechách. Vyd. DONUM, Jablonec n. Nisou. Vařeka, P. 1994: Konstrukce středověkého vesnického domu v Čechách a na Moravě (10. – 15. století) (Constructions of Medieval Village Houses in Bohemia and Moravia in Archaeological Date (10th – 15th Centuries). In: Český lid 81, 185 – 200.

Typická chalupa z Lomnicka n. Pop. z počátku 19.století, kreslil Josef Scheybal, 1995

77


78

Dřevěné stavby


Venkovská zástavba jižního a západního Valašska.Výsledky studia a péče o dřevěné stavby. PhDr.Věra Kovářů, SPÚ v Brně

V sobotu dne 7.září 2002 vysílala stanice Vltava některé části pořadu nazvaného Den Španělska”. V životě Basků, jeji h kultura a jazyk byly vzpomínány, hrál v lidové tradici nejvýraznější roli strom – dub, u něhož se scházeli představitelé rodů, aby rokovali o všech otázkách života a smrti. Dub sloužil nejen k obřadním úkonům, ale jeho dřevo, užité při stavbě domu, znamenalo solidnost a trvanlivost překonávající věky. I v naší zemi stejně jako v jiných evropských státech panovala tradiční úcta ke stromu, projevující se ve hmotné i duchovní kultuře lidu. Krása a mnohotvárnost dřeva, jeho vynikající vlastnosti a rozšíření lesních porostů umožňovaly používání dřeva ke stavbám již od pravěku. K územím, kde dřevo patřilo, patří a snad i nadále bude patřit k základním stavebním materiálům, náleží Karpaty, zvláště pak Moravské Valašsko. Soustavné studium dřevěných staveb na Valašsku se rozvíjelo již od 19.století. O zájmu badatelů a výsledcích tohoto studia svědčí artefakty prezentované na Národopisné výstavě Českoslovanské v Praze 1895. Valašská chalupa a zájem o vše, co souviselo s její existencí, postavením, vybavením a kulturní náplní vzbudilo mimořádnou pozornost. Orientace historiků, umělců a národopisců Františka Bartoše, Matouše Václavka, Dušana Jurkoviče a dalších autorů se víceméně soustředila na Vse- Slušovice, roubená sýpka čp.67, okr. Zlín. Foto: V.Kovářů tínsko a Rožnovsko stejně, jako tomu kovým uspořádáním usedlostí, inklinujících v posledních bylo ve studiu kroje. desítkách let k pravidelnější zástavbě silnicového typu, který Stavební a bytovou kulturou jižního Valašska, některými je historicky daný pro vesnice kolem Vizovic, (Slopné, Zádbadateli nazývaného “uherskou” částí Valašska, která je před- veřice, Pozděchov, Jasenná). Po celém území jižního a západmětem našeho zájmu a referátu, se teprve počátkem 20.století ního Valašska až ke Zlínu a v samotném okolí tohoto města zabývá Karel Chotek, následně Vilém Pražák, Helena Johnová se však rovněž setkáváme s poměrně mladým pasekářským a posléze další autoři, mezi nimi Jiří Langer. Ke studiu a for- osídlením. mulování závěrů jim především sloužil roubený dům, v době Se změnou sídelního obrazu souvisí rovněž charakter jejich bádání nejrozšířenejší typ vesnické zástavby. Vizovsko, uspořádání usedlostí, forma dvora, materiál, z něhož se staPodřevnicko, Zlínsko a přechodné území Luhačovského Zá- vělo a konstrukce. Dřevěné, převážně roubené stavby během lesí bylo v podstatě stranou zájmu až do doby vydávání časo- konce 19. a ve 20.století ustupují. Dřevo jako stavební matepisu Podřevnicko a Valašsko-kloboucké čítanky s drobnými riál, zůstává zachováno převážně na hospodářských budovách studiemi o lidových stavbách. Podstatný průlom znamenala dvora, jehož příznačným rysem je volné, nepravidelné uspomonografie Antonína Václavíka “Luhačovské Zálesí”, “Kata- řádání horských rolnických usedlostí. Kromě hromadného log lidových staveb okres Gottwaldov” od Antonína Kuriala dvora vsí kolem Brumova a Valašských Klobouk se v sídlech a v posledních létech přispěly k poznání tohoto regionu také s pevnějším a pravidelnějším řádem zástavby častěji vyskytupráce Jiřího Langera a dalších badatelů. K interiéru vsí na je jednotný dům (Valašské Klobouky čp.62, čp.7), nebo dvůr Klobouckém Závrší a jeho vybavení především dřevěným dvoustranný (Valašské Klobouky čp.10) i značně rozšířený nábytkem a předměty denní potřeby se vyslovila Helena úhlový půdorys zejména tam, kde jde o mladší výstavbu. Johnová. Souhrn badatelských výsledků je publikován ve Stejně jako jinde i v jižní část Valašska okapová orientace Vlastivědě okresu Zlín z konce minulého století. obytného domu postupně vytlačila jeho původní, převážně V roce 2001 jsme na semináři památkové péče hovořili štítové postavení. Výrazným dokladem těchto proměn nao stavební kultuře v Bílých Karpatech. Jižní Valašsko a jeho stolených v konci 19. a posléze ve 20.století jsou především dřevěné stavby jsou významnou součástí tohoto území, proto města Valašské Klobouky, Vizovice a z venkovské zástavby se pokusíme o prohloubení našich předcházejících studijních uvádíme jako příklad obce Nedašov, Jasennou, Sehradice. výsledků. Materiál a konstrukce vychází z tradice děděné po staletí Typ sídel v území byl ovlivněn karpatskou kolonizací. a generace. Na jižním a západním Valašsku se snoubí, jak je Charakteristickými znaky sídelního obrazu okolí Valašských zřejmé z katastrálních map, postupně obě základní technoloKlobouk, Brumova, Vizovic, které jsou přirozenými centry gie, stavby ze dřeva i hlíny. Rozmanitost porostů v Bílých jižního a jihozápadního Valašska, jsou řetězové vsi se shlu- Karpatech a Vizovských vrších umožnila využít k výstavbě

79


nologické postupy, tesařské nářadí a terminologie. Ve tvaru střechy převládala sedlová forma s krytinou provedenou dřevěným šindelem, ale také slaměnými došky nebo kombinacemi obou materiálů a pokryvačských technik. Svědčí o tom staré snímky a vyobrazení domů z Valašských Klobouk a jejich okolí, domů na Zlínsku a severního Luhačovska. Již počátkem 20.století se však začaly prosazovat průmyslově vyráběné krytiny, pálená i betonová taška, posléze eternit a v lepším případě asfaltová lepenka překrývající původní dřevěnou šindelovou střechu.

Nedašova Lhota, roubený dům čp.22. Foto: V.Kovářů. srubu dřevo z listnatých stromů, trvanlivé, avšak obtížně opracovatelné (stodůlka v Šanově, mlýn v Dolní Lhotě, komory a sušírny ve Vizovských vrších). Jako stavební materiál převládá však dřevo měkké, povětšině smrkové, zpracované s vytříbeným řemeslným umem valašských tesařů a tesařských skupin -“part”, pocházejících tradičně ze vsí podél toku Návojenky a Senice, z obcí Nedašov, Nedašova Lhota, Návojná, Lidečko. I když užívané konstrukční principy nevyžadovaly při stavbě účast profesionálních řemeslníků, přece byla přednost dávána těm partám tesařů, jejichž fortel byl známý. Výsledky na stavbě domu byly zřetelné a rychle jich přibývalo, zvláště když se výstavby v rámci sousedské výpomoci zúčastnila celá rodina i sousedé. Najímání tesařských part, které cestovaly až do Rakouska a uherských nížin, bylo upřednostňováno také pro stavby v samotném městě, ve Valašských Kloboukách, v Brumově i v okolních vsích. S ohledem na nákladnost dřeva i obtíže s jeho získáním při různých zákazech a opatřeních i pro jiné příčiny, vznikají na jižním a západním Valašsku četné stavby kombinující dřevo a kámen Kamenné podezdívky vyrovnávající sklon terénu přispěly velkou měrou k zachování trvanlivosti spodních trámů - podešví. Kromě roubené konstrukce se nezřídka na tomto území setkáváme s jinými technologiemi opracování dřeva a následné výstavby z této přírodní a dostupné suroviny. Jsou to jednak pilířové konstrukce užívané na stodolách méně často i na jiných typech hospodářských staveb. Pilířová nebo rámová konstrukce je vyplněna roubenou nebo bedněnou výplní. K výstavbě pilířů sloužil většinou kámen nebo nepálené cihly (Valašské Klobouky čp.11). Na území jihozápadního Valašska se uchovaly četné doklady zmiňovaných konstrukčních technik a principů včetně názvů užívaných venkovskými řemeslníky. Svědčí o tom postupy dokumentované ve videofilmu “Obnova roubeného domu”. Filmovou technikou jsou zaznamenány tradiční tech-

80

Úprava vnější tváře domu, architektonické detaily, jsou stejně, jako v jiných částech Valašska nevýrazné, soustředěné na bedněnou štítovou stěnu. Její řešení snoubí účelnost s estetickými zřeteli, to je především krytí - lištování spar v bednění štítu, ornamentálním skládáním lišt. Okapové stříšky, kabřince, jejichž bedněné dno bylo opatřeno citací žalmů, jménem či iniciálami stavebníka, jak na Vizovsku, zvláště v Jasenné a Lutonině. Později toto průčelí kryla pouze vápenná lička. Štítová výzdoba jednoduchými rostlinnými motivy na okraji okřídlí a na bednění vrcholové jaké známe z Jasenné, byla rozšířena na celém západním cípu Valašska až ke Zlínu. Můžeme si klást, ale zatím stěží zodpovědět, otázku o době vzniku a rozšíření této techniky. Památková péče a její působení v tomto kraji se rozvíjí za velmi složitých podmínek a potýká se s následujícími problémy. Území jihozápadního Valašska je vzácnou symbiózou chráněných území přírody a díla lidských rukou. Nás v tuto chvíli zajímají především stavby ze dřeva, roubené nebo vybudované jinou technikou. V Ústředním seznamu kulturních památek je jich veden poměrně značný počet. Jiná však je skutečnost, projevující se při sledování stavu chráněných nemovitostí. Předmětem ochrany jsou nejen celé usedlosti a obytné domy, ale samostatně také hospodářské budovy, stodoly, roubené komory, sušírny, mlýny. Jižní a západní část Valašska, kterou sledujeme, patří do okresu Zlín (Zlínského kraje). V rozporu s početností, historickou i typologickou kvalitou památek se nepodařilo v této oblasti docílit plošnou ochranu prohlášení vesnické památkové zóny. Pouze představitelé měst-Zlína, Valašských Klobouk, Brumova, Vizovic a Luhačovice se příznivě vyjádřili k návrhům památkové ochrany formou městské zóny. Valašské Klobouky chápeme jako střed území s relikty dřevěné, zvláště pak roubené architektury i město s výraznými aktivitami, směřujícími k ochraně a využití památkového fondu. Význam sídla vzrůstá mimo jiné položením v Chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat, které je svými lesy a loukami objímají. O Rožnovu se kdysi zpívalo “Rožnove, Rožnove, dřevěné městečko”, což již dávno není pravda, zatímco ve Valašských Kloboukách, stále ještě setrvává značný počet dřevěných staveb, které unikly velkému požáru v roce 1896 i nekoordinované vlně přestaveb a ničení historických hodnot v druhé polovině 20.století. Město samo je přirozeným historickým, správním a ekonomickým centrem. Na náměstí i v přilehlých ulicích jsou

Dřevěné stavby


zachovány dřevěné nebo alespoň zčásti dřevěné měšťanské domy z l8. a 19.století. Některé z nich byly původně domy zámožných klobouckých soukeníků s rozsáhlými hospodářskými budovami, stájemi sklady a stodolami. Tyto nemovitosti, památkově citlivě obnovené, slouží i v 21.století k obchodním a kulturním účelům. Nejhodnotnější stavbou je budova dřevěné radnice, sídlo dnešního Městského muzea, ošetřená s velkým úsilím a finančními náklady památkovou péčí a městem. Specifikem domů klobouckých soukeníků byly horní komory vybudované v podstřeší, o nichž se pojednává Karel Chotek. Na horní komoře se ukládalo sukno před jeho vývozem na trhy v okolí, ale také do Vídně, nebo do “Uher”, kde bylo o ně mimořádný zájem. Nejvýrazněji zachovaná původní datovaná dřevěná zástavba zůstala však na ulicích Brumovská, Soukenická, na Hodnově, i rozptýlena ve středu města v okolí náměstí. Pro jejich záchranu byly zpracovány návrhy jako součást urbanistické studie města a Městské památkové zóny autorů Zuzany a Jiřího Syrových. Návrh obsahoval nejen základní údaje o nemovitosti, ale zároveň náměty na její obnovu využití. Žel, zatím pouze menší část navržených domů byla prohlášena za památku; mezi nimi to byl dům čp.62 v sousedství gymnasia, dům čp.11 na Brumovské sloužící jako středisko dobrovolných ochránců přírody Kosénka a dům čp.7 na nároží ulice Brumovské. Obě tyto zmíněné památky jsou v současné době a spolu s nimi usedlost s roubeným domem a pilířovou stodolou čp.10, předmětem mimořádného zájmu památkové péče. Prováděné obnovné práce přispívají k jejich dalšímu životu. Nejožehavějším problémem je uchování, případně rekonstrukce tradičního dispozičního řešení včetně topeniště. To

se jeví nejtvrdším oříškem. Setkáváme se s umístěním černé kuchyňky v druhé polovině síně, či v malé, uzavřené místnosti, kuchyňce, vyčleněné z části jizby. V obou případech jde topeniště v datovaných interiérech z 18. a 19.století. Existují doklady také o jiných, ne však již tak jednoznačných, řešeních. Protože jde o úvahy víceméně hypotetické, přikláníme se v rozhodnutích památkové péče ke srovnávacímu materiálu z blízkých vesnic a opíráme se o literaturu. Při této práci jsou nám mimořádně nápomocné sbírky Městského Muzea ve Valašských Kloboukách i odborná spolupráce s jeho ředitelem Mgr.Petrem Odehnalem. Zvláštní pozornost se od roku 2000 obrací k domu čp.7 na nároží ulic Brumovská a Záhumní. Toto roubené obytné stavení je ve vlastnictví Nadace Jana Pivečky. Záměrem vlastníka i památkové péče je nejen obnova památky mimochodem spojená s velkým množstvím finančních nákladů, ale také její využití. Dům má sloužit pro naučnou dílnu ševcovského a papučářského řemesla, kterým Valašské Klobouky dříve žily. Možnost realizace pracovních a edukativních programů a připojená malá expozice je společným cílem, přinášejícím nový život do dřevěného domu, určeného původně k destrukci a spálení, je nejen pro pracovníky památkové péče, ale pro všechny, jimž není lhostejná kultura národa neobyčejně povzbuzující. Kéž takto osvícení investoři jako je Nadace Jana Pivečky i samotný pan Jan Pivečka a nezastupitelní, poučení spolupracovníci z Ústavu evropské etnologie Masarykovy univerzity, kolegové z muzeí a členové dobrovolných organizací, k nimž patří především Kosénka provázejí naše další cesty za záchranou dědictví roubené architektury.

Valašské Klobouky, dům čp.10 před obnovou, Bruntálská ul. Foto: V..Kovářů

81


Valašské Klobouky, Brumovská ul. čp.11 - pečení oplatků v rekonstruované peci. Vánoce 2001.

Valašské Klobouky, Brumovská ul. čp.10 - umísťování trámu v roubeném domě.

Valašské Klobouky, Brumovská ul. čp.7 - obnova památky

Valašské Klobouky - pokrývání střechy šindelem.

Valašské Klobouky, Brumovská ul. čp.11 - obnovené památky jsou využívány při společenských setkáních. Foto: V.Kovářů

82

Dřevěné stavby


Územní plánování a ochrana památek

Ing. arch Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno Jsem pracovnicí Ústavu územního rozvoje, jehož zřizovatelem je odbor územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj. Z toho je patrné hlavní zaměření našeho ústavu a rovněž mého příspěvku, jehož předmětem je ochrana památek lidového stavitelství z hlediska stavebního zákona. Přesněji řečeno ochrana vycházející z možností územně plánovací dokumentace. V loňském roce jsme v našem ústavu začali pracovat na úkolu Analýza územně plánovací dokumentace památkových rezervací a zón. První část úkolu byla zaměřena převážně na dokumentaci městských památkových území. Impulsem pro založení úkolu byla neradostná skutečnost, kterou jsem zjistila při provádění monitoringu památek UNESCO. Z tehdy 10-ti měst s lokalitou UNESCO disponovala regulačním, to jest podrobným územním plánem pouze dvě města, Olomouc a Kutná Hora. Z materiálů, vydávaných Mezinárodní radou pro památkovou péči ICOMOS vyplývá, že existence podrobného územního plánu - na úrovni regulačního plánu dle naší legislativy - je ve významných památkových lokalitách považována za samozřejmost. ICOMOS rovněž stanoví požadavky na obsah takového územního plánu. Vzhledem k tomu, že lokality UNESCO by měly sloužit jako vzor pro všechny památkové lokality, bylo by vhodné, aby podobně zpracovaným a dobře použitelným územním plánem disponovaly všechny památkově cenné obce a města. Pro provádění analýzy jsme vybrali 5 městských památkových rezervací (z toho Kutnou Horu a Olomouc jako města UNESCO), 2 městské památkové zóny a pro srovnání vesnickou památkovou rezervaci, rovněž UNESCO - Holašovice. Při posuzování ÚPD jsme se nezajímali pouze o to, jak a dle jakých podkladů je dokumentace zpracovaná a jak jednoznačně jsou formulovány regulativy jako závazné podmínky. Ve všech obcích jsme navštěvovali příslušné pracovníky státní správy popřípadě samosprávy a zjišťovali jsme, jak lze v souladu s dokumentací postupovat pří územním a stavebním řízení, zdali dochází ke sporům a k přestupkům při realizaci záměrů stavebníků v památkových územích. V této činnosti jsme pokračovali i letos se zaměřením na vesnické památkové rezervace. Při výběru jsme postupovali tak, aby vybrané obce reprezentovaly různé části ČR, různé krajinné oblasti, kriteriem byla rovněž lokalizace rezervace vzhledem k jádrovému území obce. Z hlediska územně plánovací dokumentace byly vybrány obce s aktuální dokumentací, to jest dokumentací schválenou po roce 1995, kdy příslušné vesnice získaly statut rezervace, dále pak obce s výrazně zastaralou dokumentací - před rokem 1990 nebo pro srovnání obce úplně bez dokumentace. Ukázalo se, že ze 60-ti vesnických památkových rezervací pouze 18 disponuje dokumentací schválenou po roce 1990. Z toho však 5 obcí má dokumentaci schválenou před rokem 1995. 13 obcí územní plán pořizuje, 16 obcí nemá vůbec žádnou dokumentaci, v 5-ti obcích se uvádí dokumentace z let 1975 - 1978, 8 obcí má pouze urbanistickou studii. Při návštěvách 10-ti vybraných vesnic bylo zajímavým zjištěním, že dvě vesnice. prakticky bez jakékoliv dokumentace, kterou by mohly příslušné úřady používat jako podklad pro stavební řízení, vypadaly již na první pohled zanedbaněji než ostatní. Další zajímavou souvislostí bylo, že z 10-ti dotázaných pouze jeden starosta byl bez výhrad spokojený s bezkonfliktním postupem všech akcí ve své obci. V této obci byl územní plán zpracovaný v zcela mimořádné kvalitě.

Výsledky analýzy lze stručně shrnout takto: Z požadavků, stanovených ICOMOS vyplývá, že územně plánovací dokumentace historických obcí a měst by měla obsahovat velice přesně stanovené regulativy, jednoznačně vymezující možnosti architektonických, urbanistických a funkčních zásahů do území. Regulativy by měly být stanoveny na základě odborně zpracovaných podkladů, dle naší praxe by těmito podklady měly být plány zásad ochrany památkových hodnot historického území. Tato představa je, a několik dalších let bude, z důvodů nám všem známých, naprostou utopií. Proto by bylo žádoucí suplovat existenci plánů zásad ochrany věcnými, přesně formulovanými, podrobnými podklady zpracovanými odborníky z oblasti památkové péče a garantovanými státními orgány památkové péče. Zpracovatelé územně plánovací dokumentace by se pak měli těmito podklady řídit při tvorbě územních plánů, zejména při formulování regulativů, a to jak regulativů funkčního využití , tak prostorového uspořádání ploch a staveb. Při řešení územních plánů je zapotřebí stanovit regulativy s tak přiměřenou přesnosti, aby pracovníci odborné památkové péče i projektanti mohli dále upřesňovat a do všech detailů formulovat své požadavky dle podmínek vhodných pro jednotlivé objekty. Takto stanovené a všemi účastníky schválené regulativy musí být závazné nejen pro stavebníky, projektanty a stavební úřady, ale zpětně i pro pracovníky státní památkové péče. Všichni účastníci procesu územního a stavebního řízení v památkových lokalitách by měli při veškerých úpravách, rekonstrukcích, popřípadě novostavbách dbát, aby veškeré akce byly realizovány v mezích, stanovených regulativy územního plánu. Tam, kde taková provázanost existuje, probíhá veškerá stavební činnost snadněji a rychleji, bez komplikujících sporů, odvolání a přestupků. Nelze předpokládat, že by vesnice pořizovaly územní plány obcí, zpodrobněné pak pro příslušné památkové lokality regulačním plánem.V nově připravovaném stavebním zákoně se již připouští, že by malé obce mohly pořizovat sloučený územní plán a regulační plán. Ale i dle současné legislativy lze tento problém řešit a v územním plánu malé obce stanovit pro jednotlivé plochy, dle jejich památkového významu, podrobnou funkční a prostorovou regulaci. Takto je zpracován územní plán obce, o jejímž spokojeném starostovi jsem se již zmiňovala. V současné právní úpravě téměř neexistuje provázanost stavebního zákona a zákona o památkové péči. Stavební zákon upravuje vztah územního plánování a ochrany památek všeobecným prohlášením o vytváření předpokladů k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území jako jednoho z cílů územního plánování. Památkový zákon se o územním plánování nezmiňuje vůbec. Dobře zpracovaný územní plán se stává propojujícím článkem mezi stavebním zákonem a zákonem o památkové péči a jen tak může účinně napomáhat ochraně památek.

83


Výskum a ochrana ľudového staviteľstva v oblasti ukrajinského etnika na východnom Slovensku PhDr. Miroslav Sopoliga, DrSc., SNM - Múzeum ukrajinsko-rusínskej kultúry vo Svidníku Pre štúdium ľudového staviteľstva a bývania v oblasti severovýchodného Slovenska sú ešte stále pomerne priaznivé podmienky, najmä pre množstvo zachovaných pamiatok v pôvodnom prostredí a v múzeách. V tomto regióne sa nám až do posledného obdobia zachovali najhlavnejšie typy pôdorysného plánovania slovanského obydlia, jednotlivé archaické stupne vývoja ohnísk, najrozmanitejšie druhy stavebných techník a pod. Starodávne drevené chrámy (cerkvi) patria medzi skvosty ľudovej kultúry svetového významu, nehovoriac už o ich interiérovej výzdobe. Nie je teda náhodou, že táto oblasť už skôr lákala rôznych výskumníkov, vedcov, spisovateľov, umelcov a iných záujemcov o ľudovú kultúru. Záujem odborníkov v minulosti sa sústreďoval najmä na sakrálne pamiatky, folklór a rôzne prejavy duchovnej kultúry. Výskum ľudového obydlia, hospodárskych a iných svetských stavieb bol však dlho zanedbávaný. O problematike karpatského ľudového staviteľstva jestvuje množstvo literatúry, ktorú z objektívnych dôvodov nie je možné v tomto stručnom prehľade obsiahnuť, ba nie je to ani žiaduce. Nás predovšetkým bude zaujímať literatúra, ktorá sa bezprostredne dotýka ľudového staviteľstva Ukrajincov žijúcich na východnom Slovensku, respektíve v priľahlých ukrajinských etnických oblastiach, hlavne na severnej strane Karpát. Prvé nepatrné správy o materiálnej kultúre východoslovenských ukrajinských oblastí sa vyskytujú v rôznych vlastivedných, cestopisných, štatistických a zemepisných prácach už z konca 18. a začiatkom 19.storočia, z ktorých väčšina sa vzťahuje aj na susedné územia (Zakarpatsko, Halič, Slovensko a pod.).1 Špeciálne národopisné výskumy o tejto oblasti sa objavujú až v prvých desaťročiach 19.storočia. Azda najviac materiálov o uhorských Rusínoch v tomto období zozbieral I.Fogarassi-Berežanin (1786-1834). Žiaľ z jeho práce Istoričesko-topografičeskoje Karpato - ili Uhro-Rosii opisanije zachoval sa iba nepatrný výťah urobený samotným autorom.2 I.Fogarassi veľmi úzko spolupracoval so zakladateľom slovenskej etnografie J.Čaplovičom, ktorému dodal podstatnú časť materiálov pre napísanie state o Rusínoch v práci Etnografické pozorovanie v Uhorsku 3 a zostavenie práce Etnographia Ruthenorum (1825).4 Žiaľ, tieto materiály sú získané na základe povrchných výskumov, a preto v mnohých prípadoch sú značne skreslené a neobjektívne. O ľudovom staviteľstve

a bývaní východoslovenských Ukrajincov nenachádzame v nich takmer žiadny významnejší materiál. V 40.-50.rokoch 19.storočia o problematiku Uhorskej Rusi začínajú prejavovať záujem aj mnohí ruskí bádatelia.5 Tento záujem bol podmienený rôznymi politickými, ale aj vedeckými motívmi (rozšírením sféry vplyvu, teóriami o karpatskej pravlasti Slovanov a pod.).6 Výsledky ich práce sú publikované najmä v časopisoch Ruskej geografickej spoločnosti, v rámci ktorej veľmi intenzívne pracovalo samostatné oddelenie etnografie. Štúdie tohto druhu sa objavili aj na stránkach časopisov Kijevľanin, Živaja starina a v rôznych iných periodických vydaniach, ako aj v samostatných publikáciach.7 Sú zamerané najmä na všeobecnú historicko-etnografickú charakteristiku jednotlivých etnických skupín ukrajinského karpatského obyvateľstva a na ich duchovné bohatstvo. Zvlášť sú bohaté na záznamy ľudových piesní. Z materiálnej kultúry záujem spomenutých bádateľov sa sústreďuje najmä na ľudový odev a niektoré druhy zamestnaní. Podobný charakter majú aj diela členov literárneho krúžku Ruska trijcia I.Vahylevyča a J.Holovackého.8 Aj keď I.Vahylevyč čiastočne opisuje jednotlivé obce, charakterizuje obydlie, interiér a hospodárske stavby haličských Lemkov a Bojkov, jeho práce v oblasti materiálnej kultúry sú značne povrchné, najmä v porovnaní s prácami v sfére duchovnej kultúry. Etnografické výskumy J.Holovackého sú zamerané predovšetkým na sakrálne pamiatky, ľudový odev a duchovné bohatstvo Lemkov. Zvlášť sú cenné ilustrácie k jeho publikovaným prácam znázorňujúce ľudový odev a aj ľudové obydlie, prevažná väčšina ktorých sa vzťahuje na územie severnej Lemkovščiny. Z činnosťou Ruskej trijci veľmi úzko súvisí aj záujem už spomenutých ruských a taktiež niektorých českých bádateľov o kultúru ukrajinského obyvateľstva v Karpatoch.9 Približne v tom istom období s veľkým entuziazmom začali zbierať doklady o histórii a ľudovej tvorivosti svojho ľudu aj významní kultúrni dejatelia a národní buditelia uhorských Rusínov A.Duchnovič a A.Pavlovič.10 Ich zberateľská činnosť bola zameraná v prvom rade na ľudové piesne, ktoré sa im stali hlavným prameňom pre básnickú tvorbu. V ich prácach, ako aj v celej literárnej tvorbe, sa zdôrazňujú najmä sociálne determinanty pri tvorbe životného prostredia, a teda aj spôsobu bývania. O ľudovom staviteľstve a bývaní

1) Korabinský, M.: Geographisch - Historisches und Produkton Lexikon von Ungaren. Bratislava 1786; Schwartner, M.: Statistic des Königreichs Ungeren. Pešt 1798; Szirmay, A.: Notitia topographica, politica inclyti comitatus Zempleniesis. Buda 1805; Sydow, A. V.: Bemerkungen auf einer Reise im Jahre 1827 durch die Beskiden über Krakau und Vieliczka nach den Central Karpaten, als Beitrag zur charakteristik dieser Gebirgsgengend und Bewohner. Berlin 1830. (Podrobnejšie o uvedených a ďalších prácach pozri Urbancová, V.: Počiatky slovenskej etnografie. Bratislava 1970); Putešestvije ot Trijesta do Sankt-Peterburga v 1810 godu, opisannoje oficerom 40-oj kolony morskich imperatorskich vojsk - VI. Bronevskim. Peterburg 1828 a iné. 2) Vedecký zborník Múzea ukrajinsko-rusínskej kultúry vo Svidníku (ďalej VZ MURK), I. Svidník 1965, s. 186. 3) Čaplovič, J.: Etnographische Miscellen von Ungaren. - Hesperus 1820, zv. 27, č. 20, 23; zv. 28, č. 2; 1821, zv. 30, č.18. 4) Markov, J.: K dejinám národopisu Zakarpatskej Ukrajiny - Československá etnografie, X, 1962, 1, s. 66-70; Urbancová, V.: c. d., s. 132, 343-358. 5) Sreznevskij, I. I.: Rus Ugorskaja, In: Vestnik Russkogo Geografičeskogo Obščestva. Peterburg 1852, kn. IV., č. II.; Popov, M. A.: Russkoje naselenije po vostočnomu sklonu Karpat (huculy, lemky, bojky). Moskva 1867. 6) VZ MURK, I. Svidník 1965, s. 189. 7) Napr. De - Vollan, H. A.: Ugorskije narodnyje pesni. In: Zapiski Imperatorskogo Russkogo Geografičeskogo Obščestva po otdeleniju etnografii, t. XIII., vyd. I. Peterburg 1885; Deško, A. P.: O Karpatskoj Rusi. - Kijevľanin, kn. 3. Moskva 1850, str. 19-31. Sreznevskij, I. I.: Putevyje pisma iz slavjanskich zemeľ (1841-42). - Živaja starina, 1892-1893, vyd. IV., s. 462 (Listy v r. 1895 vyšli v samostatnej publikácii). 8) Vahylevyč, J.: Lemky, meškanci zachidnich Karpat, 1841 (práca publikovaná v čas. Narodna tvorčisť ta etnografia. Kijev 1965, 4 - do tlače pripravil I. Krasovśkyj); Holovaćkyj, J.: Ob issledovanii pamjatnikov russkoj stariny, sochranivšichsja v Galičine i Bukovine. In: Trudy I. archeologičeskogo sjezda v Moskve, 1859. Moskva 1860, zv. I., s. 219-242; Geografičesko-statističeskije i istoričesko-etnografičeskije očerki Galičiny, severo-vostočnoj Ugrii i Bukoviny. In.: Narodnyje pesni Galickoj i Ugorskoj Rusi, t. I-III. Moskva 1878, s. 557-747 (Pozri taktiež kapitolu “Objasnenija i izobraženijam”, s. 1-24); Mandrivka po Halyćkij ta Uhorśkij Rusi. – Žovteň, 1976, č. 6, s. 49-94. 9) Napr. Šafářik, P. J.: O zemi menované Bojky. - Časopis českého Museum. Praha 1837, zv. 1, s. 23-36. 10) Duchnovič, A.: O narodach Krajňanskich, ili Karpatorossach ugorskich, pod Beskidom v Zemplinskoj, Ungskoj i Šarišskoj stolici živuščich. Prešov 1848; Pavlovič, A.: Opisanije Makovicy. - Svet. Užhorod 1861, č. 1; Makovica. - Svet. Užhorod 1870, č. 2.

84

Dřevěné stavby


neprinášajú žiadny materiál, ktorý by mal pre nás podstatnejší význam.

Cenným v jeho prácach je aj to, že sa snaží o porovnanie svojich materiálov s materiálmi ukrajinských rovinných oblastí.

A.Pavlovič mal dobré kontakty s významným nemeckým historikom H.Biedermannom, ktorému pomáhal pri zbere materiálov o histórií a kultúre uhorských Rusínov pre jeho publikáciu Die ungarishen Ruthenen.11 Prvá časť tohto diela okrem štatistických a zemepisných údajov prináša aj bohaté etnografické materiály, najmä o zvykoch a obyčajach, tradičnom poľnohospodárstve, baníctve, remeslách, obchode a transporte. Čo sa týka ľudového staviteľstva a spôsobu bývania, autor sa obmedzuje iba na veľmi stručné všeobecné konštatácie viac-menej sociálneho charakteru.12

Rôzne stránky materiálnej kultúry Ukrajincov na severnej strane Karpát skúmali aj ďalší poľskí národopisci, z ktorých je potrebné spomenúť najmä M.Chylinského, S.Udzielu, I.Kopernického a O.Kolberga.19 Prácu I.Kopernického O góralach ruskich v Galicii I.Franko považoval za “prvý systematický konspekt výskumu Ukrajincov Karpát”.

V roku 1862 v Krakove vyšla práca E.Janotu Bardiow. Historyczno-topografyczny opis miasta i okolicy. Dnes je už známe, že kapitolu Kilka szczeogólow etnograficznych pre túto publikáciu napísal A. Pavlovič. V nej sa podáva aj krátky obraz spôsobu života Rusínov. Sú tu aj iné národopisné a folklórne údaje.13 Podobný charakter má aj práca A.Kralyćkého Rusyny Laborskije v Uhorščine a taktiež práce mnohých ďalších zberateľov ľudových piesní, ktorí vo svojich zborníkoch podávajú obyčajne aj krátky historicko-etnografický náčrt určitého regiónu alebo iné záznamy o spôsobe života ľudu.14 V druhej polovici 19.storočia folklórne a národopisné materiály sa sporadicky objavujú aj na stránkach rôznych zakarpatských časopisov (Svet, Lystok, Blahovistnyk, Misjaceslov).15 Cenné materiály priniesli aj niektoré české a slovenské periodiká - Český lid, Slovenské pohľady a ďalšie.16 Avšak všeobecný záujem v tomto období, ako sme to už konštatovali, bol sústredený predovšetkým na folklór a niektoré duchovné prejavy ľudu. Materiálnej kultúry sa týkajú najčastejšie ilustrácie a ich krátke popisy. Určitým prínosom k poznaniu materiálnej a duchovnej kultúry severných Lemkov 19.storočia bola práca O.Toronského Rusyny-Lemky.17 V nej sa autor venuje predovšetkým charakteristike poľnohospodárstva, chovu dobytka a ľudového odevu. V druhej polovici 19.storočia o ľudovú kultúru Lemkov začínajú prejavovať záujem aj mnohí poľskí národopisci. Jedným z prvých to bol W. Pol (1807-1872). Autor na bohatom faktickom materiáli pomerne objektívne vysvetľuje materiálnu a duchovnú kultúru Lemkov žijúcich na severnom svahu Karpát. Cenná je najmä jeho štúdia Górale Czuchoňkovie,18 kde ho zaujíma veľmi široký okruh otázok o živote a zamestnaní tohto ľudu, o typoch osídlení, spôsoboch stavby obydlia, ľudovom odeve, zvykoch, obradoch a pod. Lemkov nazýva “Čuchoňkami” (od slova “čuha” - vrchný súkenný odev). 11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19)

20) 21) 22) 23) 24) 25)

Výskumy poľských autorov v druhej polovici minulého storočia sú nesporne cenné. Ale väčšina z nich sa zameriavala len na vybraté aspekty ľudovej kultúry, na ojedinelé obce, resp. oblasti severnej časti Lemkovščiny. Niektoré tvrdenia týchto autorov sú povrchné a subjektívne. Nedostatkom ich prác bola taktiež tendencia vysvetľovať históriu a kultúru Lemkov a Bojkov izolovane od histórie a kultúry ukrajinského národa a zveličovať vplyv Západu na ich kultúru. Nedostatkom je aj to, že si nevšímajú Ukrajincov na južnej strane Karpát. Vcelku však mali pozitívny význam pre poznanie materiálnej kultúry západoukrajinských etnických oblastí. Z konca 19. a začiatkom 20.storočia sú známe snahy o poznanie života uhorských Rusínov aj zo strany niektorých maďarských bádateľov. Ľudovou architektúrou západných Ukrajincov sa zaoberajú práce M. Nemesa, H.Sztripszkeho a I. Bilaka.20 Typy osídlení Rusínov analyzuje L.Pasztor.21 No všetky tieto práce sa týkajú predovšetkým terajšej Zakarpatskej oblasti Ukrajiny. Cenným prameňom pre poznanie kultúrnej histórie východoslovenských Ukrajincov je taktiež štúdia S. Tótha.22 Mnohí maďarskí bádatelia sa zaujímali o drevené chrámy bývalej Uhorskej Rusi.23 S veľkou zodpovednosťou k štúdiu západoukrajinskej problematiky pristupuje etnografická komisia pri Naukovomu tovarystvi (Vedeckej spoločnosti) T. H. Ševčenka, ktorá bola založená v r.1898 vo Ľvove z iniciatívy I.Franka.24 I.Franko sa všestranne zaujímal o život na Lemkovščine. V tomto smere veľmi úzko spolupracoval aj s poľskými a českými bádateľmi a spolu s I. Kopernickým bol iniciátorom veľkej chystanej národopisnej expedície po celej Lemkovščine, včítane jej južnej strany. Táto sa však na veľkú škodu pre nedostatok financií neuskutočnila.25 V roku 1906 bol zorganizovaný etnografický výskum v severnej Lemkovščine pod vedením F.Vovka, počas ktorého bola zozbieraná kolekcia (okolo 400) pamiatok ľudovej kultúry. Vo výskumnej správe sa konštatuje, že tieto pamiatky sú presvedčivým dôkazom spolupatričnosti Lemkov k ukrajinskému národu. Vovkov pokus podať etnografickú charakteristiku Lemkov a Bojkov vzhľadom na iné etnické skupiny

Biedermann, H.: Die ungarischen Ruthenen ihr Vohngebiet, ihr Erweber und ihre Geschichte, Ersten Theil, I., II. Insbruk 1862, 1967. Tamže, d. I., s. 84-86, 94. Šlepeckij, A. S.: Istoričeskoje prošloje Makovicy i A. I. Pavlovič. In: VZ MURK, I. Svidník 1965, s. 81. Kralyćkyj, A.: Rusyny Laborskije v Ugorščine. In: Naukovyj sbornik Galicko-ruskoj Maticy, 1865, t. II., s. 104-111; De - Vollan, N. A.: c. d., kapitola Očerki byta ugorskich; Hnaťuk, V.: Etnografični materialy z Uhorśkoji Rusi. In: Etnografičnyj zbirnyk, t. III-IV. Ľvov 1897; Vrabeľ, M.: Uhorśki narodni spivanky. Budapešt 1901. Napr. Holyčko, O.: Nečto o nas samych. - Mesjaceslov na god 1865 dľa russkich ugorskija krajiny; Holyčko, O.: Russkij narod v Ugorščine (Kritičeskoj izvlečenije iz sočinenij Biedermanna.- Svet. Užhorod 1867, č. 18, 21, 22, 23, 24, 26; Pozri tiež čas. Lystok (cyklus anonymných článkov). Užhorod 1889. Pozri poznámky 30 a 31. Pozri taktiež VZ MURK, I. Svidník 1965, s. 210. Torons´kij, O.: Rusyny-lemky. - Zorja halyćka jako aľbom. Ľvov 1860. Pol, W.: Prace z etnografii pólnocznych stoków Karpat. Wroclaw 1966. Chyliňski, M.: Siędziby rusinów vzdlóž Karpat. Zarys etnograficzny. Dwutygodnik naukowy, 1878, 24; Udziela, S.: Ziemia Lemkowska przed pólwieczem. Zapiski i wzpomnienia z lat 1888-1893. Lwów 1934; Rozsiedlenie sie Lemków. In: Wisla, t. III. 1889; Kopernicki, J.: O góralach ruskich w Galicii. Zarys etnograficzny. Kraków 1889; Kolberg, O.: Sanockie - Krosnienskie. In. Dziela wszystkie, t. 49. Wroclaw-Poznaň 1974. Podrobnejšie pozri Boltarevyč. Z. Je.: Ukrajina v doslidžeňňach poľskych etnohrafiv XIX st. Kyjiv 1976. Nemes, M.: A rutén építkerés. Népr. Ěrt., X. 1909; Sztripszky,H. - Bilak, J.: Dolha és vidékének néprajza. Népr. Ěrt., XVI. 1915, 132-138; XVII, 1916. Pasztor, L.: Könyvét. A rutének települési viszonyai és építkerézük kultúrgeográviai szempontlól. Ungvár 1913. Tóth, S.: Saros vármegye monografiája, zv. I.-III. Budapešť (zv. I. - 1910, zv. II. - 1910, zv. III. - 1912). Dezsö, M.: Magyar Nép Müvészete, I.: Budapešt 1907-1912; Vajdowský, J.: Szepesvármegye müvészeti emléki, d. I. Ěpitészeti emlékek. Budapešt 1905; Magyar Ipar Müvészet, 1910, 1911 a pod. Kyrčiv, R. F.: Etnohrafične doslidženňa Bojkivščyny. Kyjiv 1978, s. 57-80. Boltarovyč, Z. Je.: Ukrajina v doslidžeňňach..., s. 110-111.

85


Ukrajincov pre nedostatok dokladových materiálov je nedostačujúcim. Ľudovej architektúre Lemkov v jeho prácach je venovaná iba nepatrná pozornosť.26 Neoceniteľný význam pre ďalšie štúdium ľudovej kultúry Slovanov vôbec má práca veľkého českého učenca L.Niederlého Život starých Slovanov.27 V 20-tých rokoch vychádza ďalšia podobná práca od poľského autora K. Moszyňského,28 ktorá je tiež venovaná syntetizujúcej charakteristike ľudovej kultúry Slovanov. V obidvoch týchto prácach nachádzame cenné údaje aj o sídelných formách a ľudových stavbách západných Ukrajincov. Takmer priekopnícku prácu v oblasti štúdia ľudového staviteľstva západoukrajinských etnických oblastí, včítane východoslovenských, vykonal v 20-tých a 30-tých rokoch minulého storočia V.Sičynśkyj. Zaujímali ho predovšetkým drevené cerkvi, o ktorých zozbieral obrovský dokumentačný materiál. Pre nás v tomto prípade je najcennejšia jeho práca Dřevěné stavby v karpatské oblasti,29 kde sa pokúsil o charakteristiku profánneho ľudového staviteľstva vzhľadom na jednotlivé etnické skupiny ukrajinského národa. Používa k tomu čiastočne aj materiály z východného Slovenska, najmä v kapitole venovanej ľudovému staviteľstvu Lemkov (s. 7379). V. Sičinśkyj sa zaslúžil aj o rozpracovanie otázok teórie architektúry a metodiky výskumu dreveného staviteľstva.30 Hodnotný materiál o materiálnej kultúre bývalej Podkarpatskej Rusi zozbierala A.Kožminová,31 ktorá čiastočne opisuje aj ľudovú architektúru a spôsob bývania v obciach Uličsko-Ublianskej doliny na východnom Slovensku. Z tohto obdobia sú známe taktiež mnohé cestopisné a vlastivedné monografie od rôznych ďalších českých autorov, v ktorých sa nachádzajú určité, aj keď v mnohých prípadoch nie celkom spoľahlivé, národopisné údaje o Ukrajincoch Podkarpatskej Rusi a východného Slovenska.32 Na začiatku 30-tých rokov sa veľmi aktivizuje národopisná práca na Zakarpatsku, v dôsledku čoho v r.1934 vzniká Národopisná spoločnosť Podkarpatskej Rusi. Pozitívnu rolu v tomto smere zohral najmä vlastivedný časopis Podkarpatská Rus, ktorý vychádza od r.1923, spočiatku v Prahe a neskôr v Užhorode. V ňom sa publikujú rôzne výzvy k inteligencii na záchranu historicko-vlastivedných a národopisných materiálov, rôzne metodické rady pre zberateľov, dotazníky a taktiež správy z realizovaných výskumov. Z problematiky

26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34)

35)

36) 37) 38) 39)

86

ľudového staviteľstva sa v ňom objavujú najmä cenné materiály o drevených cerkvách.33 Materiály podobného charakteru sa v tomto období publikujú aj na stránkach časopisov Český lid, Staviteľské listy, Československá republika a v zborníku Carpatica.34 V medzivojnovom období skúmajú na východnom Slovensku aj mnohí českí bádatelia: V.Pražák, K.Chotek, D.Stránska, J.Vydra, J.Strnadel, po nich aj slovenskí národopisci: R.Bednárik, J.Mjartan a iní,35 ktorí tu zbierali doklady o tradičnej ľudovej kultúre, hľadali jej slovanský pôvod a odkrývali vzájomné interetnické vzťahy. V ich dielach nájdeme taktiež veľmi hodnotné, aj keď pomerne kusé doklady o ľudovom staviteľstve a bývaní východoslovenských Ukrajincov. Na začiatku 30-tych rokov 19.storočia sa začína zaujímať o ľudovú kultúru Lemkov a Bojkov významný poľský karpatológ R. Reinfuss. Spočiatku skúma ovčiarstvo a spôsob spracúvania vlny a v polovici 30-tych rokov sa začína zaoberať aj problematikou ľudového staviteľstva, v čom pokračoval až do 90-tych rokov 20.storočia.36 Práce R. Rienfussa ešte pred druhou svetovou vojnou boli veľmi pozitívne hodnotené v národopisných odborných kruhoch. Jeho výskumy v oblasti ľudového staviteľstva nesporne zohrali pozitívnu úlohu v smere poznávania ľudovej kultúry poľských Ukrajincov. Pre nás sú o to cennejšie, že R.Reinfuss sa snaží chápať etnickú skupinu Lemkov vcelku, to znamená, že sa snaží konfrontovať svoje poznatky o ľudovej kultúre poľských Lemkov s ľudovou kultúrou Lemkov žijúcich na slovenskej strane Karpát. K tomu však mal nedostatok materiálov o slovenských Ukrajincoch, aj keď východné Slovensko osobne navštívil v r.1956 a 1962.37 Nedostatkom jeho prác je aj to, že Lemkov a Bojkov považoval za poľské etnické skupiny, ktoré sa sformovali v 15.-18.storočí z valašských pastierov. Odtrhujúc ich od ukrajinského národa R.Reinfuss zveličoval vplyv poľský na formovanie predmetnej kultúry.38 Svoje názory čiastočne poopravil v najnovších prácach.39 Z medzivojnového obdobia sú známe aj ďalšie dve poľské práce v autorstve J.Falkowského a A Fishera, v ktorých čiastočne sú popísané aj pamiatky ľudového staviteľstva severných Lemkov a Bojkov.40

Vovk (Volkov), F.: Etnografični osoblyvosti ukrajins´koho narodu. In: Studiji z ukrajins´koji etnohrafiji ta antropolohiji. Praha 1927, s. 34-214. Niederle, L.: Život starých Slovanu, d. I., zv. 1 a 2. Praha 1911-1913. Moszyňski, K.: Kultura ludowa Slovian, d. I. Kultúra materialna, Kraków 1929 (vyd. 2 - Warszawa 1967). Sičynśkyj, V.: Dřevěne stavby v karpatské oblasti. Praha 1940. V tejto publikácii je uvedená aj bibliografia prác o kultových stavbách (s. 117-127). Sičyns´kyj. V.: Ukrajins´ke derevľane budivnyctvo i metody jeho doslidžeňňa. In: Sborník I. sjezdu slovanských geografu a etnografu v Praze 1924. Praha 1926. Kožminová, A.: Podkarpatská Rus. Praha 1922. Král. J.: Podkarpatská Rus. Praha 1924. V knihe sú uvedení aj ďalší autori podobných publikácií. Podrobnejšie pozri Kyrčiv, R. F.: c. d., s. 116-121. Napr. Zapletal, F.: Dřevěna “cerkev” v Tročanech na východním Slovensku. - Český lid. Praha 1924, roč. XXIV. s. 168-173; Zíbrt, Č.: Dřevěne kostolíky v zemích československých a Podkarpatské Rusi. - Český lid, roč. XXIV. S.327-338; XXV. S. 277-281; Stránsky, A.: Dřevěná cirkevní architektúra na Karpatech. - Stavitelské listy. Praha 1923, roč. XIX, č. 9-12; Zapletal, F.: Lemkovský typ rusínského chrámu. - Československá republika. Praha 1924. Č. 95. V zborníku Carpatica, ktorý vychádzal nákladom Slovanského ústavu v Prahe, bola publikovaná aj vyššie uvedená práca V. Sičynśkého Dřevěne stavby v karpatské oblasti. Pražák, V.: K problematice vzniku jizby a síne v čs. obydlí a jejich vztahu k staroslovanskému obydlí. - Český lid, 52, 1965, s. 267-275; K problematice základních pudorysných typu lidových staveb v Československu. - Československá etnografie, 5, 1958, s. 219-236, 331-360; Vývojové epochy stupně topenišť v českém a slovenském obydlí. - Český lid, 53, 1966, 6; Stránska, D.: O studium Tater. Lidové stavby na Spišské Maguře, In.: Carpatica, I. a, 1936, s. 401-448. Vydra, J.: Lidové stavitelství na Slovensku. Praha 1925; Ľudová architektúra na Slovensku. Bratislava 1958; Strnadel, J.: Lidové stavby v Osturni. In: Carpatica, I, a, 1936, s. 49-461; Bednárik, R.: Hmotná kultúra slovenského ľudu. In: Slovenská vlastiveda, II. Bratislava 1943, s. 125-256; Mjartan, J.: K otázke priestorového vývinu východoslovenského domu. Referát. Sympózium ICOMOS. ČSSR - 1971; Staviteľstvo. In: Slovensko. Ľud - II. Bratislava 1975, s. 897-947. Reinfuss, R.: Budownictwo ludowe na Zachodniej Lemkowszczyźnie. - Lud. Warszava 1935, XXXIII, s. 83-112; Lemkowie. Kraków 1936; Ze studiów nad kultúra Lemkowszczyźny po obou stranach Karpat. - Polska sztuka ludowa, 1, 1966; Narodnaja architektura lemkov. In. Karpatskij sbornik. Moskva 1972, s. 46-57. Šurkala, N.: Formy opaleňňa v pivnično-schidnij častyni Snynščyny. In: VZ MURK, 4/1. Svidník 1969, s. 426. Reinfuss, R.: Problem Karpat w badaniach kultury ludowej. - Polska sztuka ludowa, 1959, 1-2. Pozri Karpatskij sbornik, Moskva 1972, s. 46-56.

Dřevěné stavby


Z ďalších poľských bádateľov ľudovým staviteľstvom a bývaním severných Lemkov a Bojkov sa zaoberali J.Czajkowski, L.Smoczkiewicz, S. Fryś-Pietraszkova, L.Kepa, A.Kisielewska, H.Olszaňski, P.Stefanivśkyj a ďalší.41 Ovšem všetky tieto práce sa obmedzujú len na poľské oblasti. Aj keď sa vyskytujú určité konfrontačné snahy s južnými oblasťami, tak len vo veľmi minimálnej miere. Podobný charakter majú aj Materialy Múzeum Budownictva Ludowego w Sanoku,42 kde sa sústreďujú všetky hlavné výskumy materiálnej kultúry severných Lemkov a Bojkov v súvislosti so zastúpením pamiatok ľudovej kultúry týchto etnických skupín v spomenutom múzeu. Tieto výskumy sú veľmi cenným prínosom pre poznanie kultúry západných Ukrajincov a poskytujú nám vynikajúci metodický a najmä porovnávací materiál. Po pripojení západoukrajinských zemí k USSR vzrastá záujem o históriu a kultúru najzápadnejších ukrajinských obyvateľov aj vo vedeckých kruhoch na Ukrajine. Táto práca sa v podstate sústreďuje v Ústave umenia, folklóru a etnografie Akadémie vied Ukrajiny a v Múzeu etnografie a umeleckého priemyslu Akadémie vied Ukrajiny vo Ľvove. Problematiku ľudového staviteľstva, ako aj niektorých ďalších otázok materiálnej kultúry západoukrajinských etnických skupín, je pomerne slušne rozpracovaná v prácach I.Krasovského. Rezultáty svojich výskumov v oblasti materiálnej kultúry zhrnul v príslušnej časti monografie Lemkivščyna (1988).43 V uvedenej publikácii sú uverejnené aj kapitoly o materiálnej a duchovnej kultúre východoslovenských Ukrajincov z pera M.Mušinku, avšak problematika ľudového staviteľstva a bývania je v nich spracovaná iba veľmi stručne (s.224-236). O komplexné vedecké spracovanie problematiky ľudovej kultúry Lemkov sa v posledných rokoch podujal Národopisný ústav Národnej akadémie vied Ukrajiny vo Ľvove, na čom spolupracovali aj odborníci z Múzea ukrajinsko-rusínskej kultúry, včítane autora tejto práce.44 K problematike osídlenia a ľudového staviteľstva už skôr vyšli taktiež cenné práce z pera J.Hoška.45 Z ruských bádateľov, ktorí sa zaoberali karpatským ľudovým staviteľstvo, pravda v širšom merítku, treba spomenúť J.Blomkvistovú, N.Gracianskú.46

V posledných desaťročiach dokumentačný materiál o ľudovej kultúre Ukrajincov na východnom Slovensku v rámci svojej činnosti zhromažďovali aj niektoré popredné slovenské vedecké inštitúcie, pamiatkové ústavy a múzea. Predovšetkým sú to Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav v Martine; Etnologický ústav SAV v Bratislave; Kabinet etnológie pri FFUK v Bratislave; Slovenský ústav pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave; Východoslovenské múzeum v Košiciach; Šarišské múzeum v Bardejove; Krajské múzeum v Prešove a samozrejme Múzeum ukrajinsko-rusínskej kultúry vo Svidníku. V Českej republike sa touto problematikou čiastočne zaoberali Etnografický ústav ČSAV v Prahe a Katedra histórie a etnografie strednej, východnej a juhovýchodnej Európy FF UJEP v Brne. Pravda, všetky horemenované české a slovenské inštitúcie, okrem Múzea ukrajinsko-rusínskej kultúry, zaoberajú sa týmito otázkami v rámci sledovania vývoja ľudovej kultúry v pomerne širších koreláciách. Z popredných českých a slovenských etnografov, v prácach ktorých nájdeme aj určité doklady o ľudovom staviteľstve východoslovenských Ukrajincov, vymenujeme aspoň niektorých. Predovšetkým sú to A.Pitterová, V.Frolec, J.Kramářik, Š.Mruškovič, S.Kovačevičová a J.Podolák,47 ktorí analyzovali najmä interetnické vzťahy na území bývalého Československa, respektíve v oblasti Karpát, ako aj problematiku typológie ľudovej kultúry a niektoré ďalšie teoretické otázky. V prácach J.Podoláka nájdeme taktiež cenné materiály o sezónnych obydliach a hospodárskych stavbách Ukrajincov. Má taktiež veľké zásluhy na organizovaní teamových etnografických výskumov ľudovej kultúry Ukrajincov na východnom Slovensku.48 Rozsiahly etnografický výskum ľudovej kultúry v oblasti Východných Karpát a Polonín uskutočnilo v roku 1970 Slovenské národné múzeum – Etnografický ústav v Martine v spolupráci s Múzeom ukrajinskej kultúry vo Svidníku pod vedením Š.Mruškoviča.49 Z ďalších bádateľov, práce ktorých sa priamo alebo nepriamo dotýkajú aj našej oblasti, treba spomenúť taktiež J.Komu, I.Puškára, S.Švecovú, V.Valentovú, N.Šurkalovú, J.Olejníka, J.Vařeku, J.Langera, M.Chlebana a autora tejto

40) Falkowski, J.: Etnografia górali sródkowych a wschodnich Karpat Polskich. Warszawa 1939; Fischer, A.: Rusini. Zarys etnografii Rusi. Lwów 1929. 41) Czajkowski, J.: Wiejskie budownictvo mieszkalne w Beskidzie Niskimi na przyleglym Pogórzu. In: Rocznik Muzeów Wojewodztwa Rzeszowskiego, t. II. Rzeszów 1969; Smoczkiewicz, L.: Budownictvo Lemków zachodnich (analiza konstrukcji wybranych objektów). - Materialy Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku, 1968, 7; Frys´- Pietraszkowa, E.: Urzadzenie i zdobnictwo vnetrza In: Nad rzeka Ropa. Kraków 1965; Kepa, E.: Urzadzenie wnetrza mieszkalnego na Lemkowszczyźnie w XIX i XX wieku. MMBLwS., 1911, 13; Kisielewska, A.: Przyrzadzanie farb i technika malowania zrebow na vschodniej Lemkowszczyźnie. MMBLwS, 1971, 14; Olszanski, H.: Stan i problematika badaň nad historija ludovego budownictwa przemyslowego poludniowej Rzeszowszczyźny. MMBLwS, 1970, 11; Stefanivśkyj, P.: Chaty na Lemkivščyni. In: VZ MURK, 6/1. Svidník 1971, s. 189-200. 42) Materiály Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku (MMBLwS). Zeszyty 1-24, 1964-1978. 43) Krasovśkyj. I.: Lemkivščyna. Zemľa - ľudy - istorija - kuľtura. New York - Paris - Sydney - Toronto. 1988, (časť o ľudovom staviteľstve - s. 58-82). 44) Lemkivščyna. Materiaľna kuľtura, t. 1. Ľviv 1999, s. 360. 45) Hoško, J.: Naselenňa ukrajinśkych Karpat XV-XVIII st. Kyjiv 1976; Hoško, J.: Narodnoje zodčestvo v ukrajinskich Karpatach. In: Karpatskij sbornik. Moskva 1972, s. 39-46. 46) Blomkvist, Je. E.: Kresťjanskije postrojki russkich, ukrajincev i belorusov. In: Vostočnoslavjanskij etnografičeskij sbornik. Moskva 1956, s. 1-458; Gracijanskaja, N. N.: Tipy kresťjanskogo žilišča v karpatskej oblasti. Bratislava 1974, s. 135-159. 47) Pitterová, A.: Vývoj základních pudorysných typu tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických pramenu. - Český lid, 52, 1965, s. 275295; Frolec, V.: Směry a metody v evropském bádaní o lidovém stavitelství. - Národopisný věstník československý, 5-6, 1970-1971, č. 2, s. 141-173; Kulturní vztahy v lidovém stavitelství v Karpatech. - Slovenský národopis, 16, 1968, s. 169-200; K problematice karpatsko-balkánskych vztahu v lidovém stavitelství. In: Ľudová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, s. 153-160; Kulturní spoločenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají. - Rozpravy ČSAV, řada spoločenských véd, roč. 80, seš. 3. Praha 1970; Kramařík, J.: K otázce etnicity domových typu. - Československá ethnografie, 9, 1961, s. 310-313. Mruškovič, Š.: Výskum ľudového staviteľstva a bývania v československej časti Karpát. In: Ľudová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, s. 265-275; Kovačevičová, S.: Historickosť a typickosť ľudovej architektúry na Slovensku. - Slovenský národopis, 15, 1967, s. 417-453; Typy domov, národnosť, náboženstvo a zamestnanie v posledných dvoch storočiach na Slovensku. - Český lid, 1963, s. 99-105; Podolák, J.: Etnografické oblasti na území Slovenska ako podklad k monografiám v ľudovom staviteľstve. - Slovenský národopis, 5, 1957, s. 529-537; Niektoré problémy porovnávacieho štúdia ľudových kultúr karpatskej oblasti. In: Ľudová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, s. 31-62. 48) Pod vedením J. Podoláka sa uskutočnili rozsiahle národopisné výskumy v ukrajinských lokalitách na Zamagurí (pozri národopisnú monografiu Zamagurie, zostavil a redigoval J. Podolák. Košice 1972, s. 316) a v oblasti Starej Ľubovne. Materiály sú uložené v archívoch Katedry etnológie Filozofickej fakulty UK v Bratislave a Okresného vlastivedného múzea v Levoči. J. Podolák bol taktiež hlavným organizátorom záchranného výskumu ľudovej kultúry v zátopovej oblasti “Starina” v Sninskom okrese, výsledkom ktorého je aj monografia Horná Cirocha. Košice 1985, s. 624. 49) Materiály sú uložené v archívoch uvedených inštitúcií. Podstatná časť z nich bola spracovaná a vypublikovaná v Zborníku Slovenského národného múzea – Etnografia, VZ MURK a iných publikáciách. Cenné materiály z uvedenej oblasti sú uverejnené v knihe Mruškovič, Š.: Obilné zásobnice. Martin 1974.

87


práce.50 Niekoľko cenných výskumov v niektorých ukrajinských lokalitách uskutočnili aj pracovníci Ústredia ľudovej a umeleckej výroby v Bratislave.51 Nová etapa výskumu karpatského ľudového staviteľstva sa začína v 60-tych rokoch na báze medzinárodnej vedeckej spolupráce v rámci Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatách a priľahlých balkánskych oblastiach, ktorá bola založená v r.1959. V tomto smere bola veľmi agilná práve Československá sekcia MKKKB - subkomisia pre výskum ľudového staviteľstva, v rámci ktorej sa venovala patričná pozornosť aj Ukrajincom východného Slovenska.52 Na tejto úlohe aktívne participovalo Múzeum ukrajinskej kultúry vo Svidníku, ktoré v rámci svojej vedecko-výskumnej činnosti v posledných troch desaťročiach detailne zdokumentovalo pamiatky ľudového staviteľstva a bývania v regióne slovensko-poľsko-ukrajinského pohraničia. Táto dokumentácia bola využitá nielen pri spracúvaní už citovaných a iných vedeckých štúdií a monografických prác, ale najmä pri koncipovaní a výstavbe národopisnej expozície v prírode (skanzenu) vo Svidníku. Je potešujúce, že aj mnohé ďalšie výskumy ľudového staviteľstva a bývania v rámci iných profesionálnych inštitúcií sa realizovali práve v súvislosti so záchranou týchto výrazných prejavov ľudovej kultúry pre budúce generácie. Problematika ochrany a starostlivosti o pamiatky ľudovej architektúry v sledovanom regióne má už svoju bohatú históriu, o ktorej sa iba stručne zmienime. Ako je všeobecne známe, už v II. polovici 19.storočia aj v rámci Rakúsko-Uhorskej monarchie sa postupne zvyšuje záujme verejnosti o národopisnú problematiku slovanských národov, respektíve etnických skupín. Prispela k tomu celkom priaznivá vtedajšia spoločensko-politická atmosféra v krajine, ktorá podnietila celý rad národopisných výstav, ako napríklad Všeobecná zemská výstava – tzv. jubilejná (Praha, 1891), Československá národopisná výstava (Praha, 1895) a iné, ktoré v širokom merítku zoznamujú verejnosť s materiálnou a duchovnou kultúrou slovanských národov a národností, včítane Ukrajincov (Rusínov) žijúcich v rámci Rakúsko-Uhorska.53 Žiaľ, štátna starostlivosť o túto kultúru prakticky nezanechala po sebe žiadne väčšie stopy. Podobne to bolo aj v období Československej buržoáznej republiky. Aj keď sa vyskytoval určitý záujem o drevené sakrálne stavby v ukrajinských obciach vtedajšej Podkarpatskej Rusi a východného Slovenska, tento bol veľmi sporadický a sledoval skôr ciele zatraktívnenia nového prostredia, ako ich záchrany. Práve to bolo prvoradou príčinou premiestňovania cerkví z pôvodného prostredia do rôznych miest republiky (napr. z Kožuchoviec do Košíc v r.1927, z Medveďoviec do Prahy v r.1929, z Malej Poľany do Hradca Králove v r.1935, z Mikulášovej do Bardejovských kúpeľov v r. 1936 a pod.).54

S cieľavedomým systematickým výskumom, dokumentáciou a ochranou pamiatok ľudovej kultúry Ukrajincov žijúcich v Československu sa započalo až v 50.-60. rokoch minulého storočia, kedy starostlivosť o kultúrne dedičstvo preberá do svojich rúk štát. Zákon č. 22/1958 Zb. a zákon SNR č.7/1958 o kultúrnych pamiatkach spolu s ďalšími predpismi a vyhláškami vytvorili pevné základy, na ktorých bolo možné rozvinúť ich systematickú ochranu. Problematika výskumu, dokumentácie a ochrany pamiatok ľudovej architektúry a bývania bola ošetrená taktiež zákonom SNR č.109/1961 Zb. o múzeách a galériách. V zmysle uvedených zákonov a predpisov v štátnych zoznamoch nehnuteľných kultúrnych pamiatok sú podchytené aj mnohé objekty ľudovej architektúry z ukrajinských obcí. Súbor 27 chrámov (cerkví + 1 kostolík) sú zákonne chránené in situ ako národné kultúrne pamiatky. V tejto oblasti sa uskutočnili mnohé výskumy s cieľom pamiatkovej ochrany. Cenné zbierky súvisiace s touto problematikou sa vybudovali v Slovenskom národnom múzeu – Etnografickom múzeu v Martine a v regionálnych východoslovenských múzeách. Veľká pozornosť pamiatkam z ukrajinských obcí východného Slovenska bola venovaná v súvislosti s realizáciou prvého slovenského skanzenu – expozície ľudovej architektúry v Bardejovských kúpeľoch a najmä Múzea slovenskej dediny v Martine. Bardejovské múzeum okrem pamiatok ľudovej architektúry zo slovenských dedín bývalej Šarišskej župy zakomponovalo vo svojej expozícii aj ukážky ľudového staviteľstva z ukrajinských lokalít (zrubové domy z Petrovej, Fričky, Hrabovej Roztoky, valchu z Livova, cerkev zo Zboja, zvoničku z Nižného Orlíka a iné).55 Podobne aj v koncepcii celoslovenskej dediny v Martine sa počíta s premiestnením typických reprezentantov ľudovej architektúry z ukrajinských oblastí, ktoré by mali tvoriť súčasť východoslovenských regiónov v tomto múzeu (Spiš, Šariš-Poloniny a horný Zemplín).56 Žiaľ, ekonomická situácia komplikuje ich realizáciu. V roku 1985 Okresné vlastivedné múzeum v Starej Ľubovni (terajšie Ľubovnianske múzeum) sprístupnilo expozíciu ľudovej architektúry v lokalite pod hradom. V expozícii sa nachádza 25 objektov, ktoré pochádzajú prevažne z ukrajinsko-rusínskeho prostredia (domy z Veľkého Lipníka, Litmanovej, Údola, Jarabiny, Jakuban, Kremnej, Kamienky; hospodárske stavby – chlievy, stodoly, sýpky z Údola, Legnavy a Kremnej; sezónne obydlia z Litmanovej; mlyn zo Sulína a drevený gréckokatolícky chrám z Matysovej postavený v roku 1833).57 V rokoch 1974-1982 bola vybudovaná expozícia ľudovej architektúry a bývania pri Vihorlatskom múzeu v Humennom. Na pomerne malej ploche dvoch hektárov sú sústredené najtypickejšie ľudové stavby z regiónu horného Zemplína, kde prevažne žije ukrajinsko-rusínske obyvateľstvo. Je to predovšetkým drevená cerkev z Novej Sedlice, zrubový dom z Klenovej, Kalnej Roztoky, Olšinkova, Nechvaľovej Polianky, mlyn z Vyšnej Jablonky a niektoré ďalšie pamiatky.58

50) Koma, J.: Stav ľudovej architektúry na dedinách Šariša. In: Nové obzory, 6. Prešov, 1964; Kovačovičová-Puškárová B. - Puškár I.: Drevené kostoly východného rítu na Slovensku. In: VZ MURK, č. 5. Svidník 1971; Švecová, S.: Ľudové obydlie a rodinné formy na Slovensku. Národopisný věstník československý II (XXXV), 1967. s. 107-127. Valentová, V.: Prvé výsledky výskumu ľudového nábytku na Spiši. In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti. Bratislava 1974, s. 217-247; Šurkala, N.: Formy opalenňa v pivnično-schidnij častyni Sninščyny. In: VZ MURK, č. 4/1. Svidník 1969, s. 413-428; Olejník, J.: Príspevok k poznaniu ľudového staviteľstva v oblasti Spišskej Magury. In: Zb.SNM, 6. Martin 1965, s.61-87; Vařeka, J.: Kulturní vztahy v lidovém stavitelství slovenských Karpát se zřetelem k bývale německé diaspoře. In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti. Bratislava 1974, s. 55-77; Langer, J. - Bočková, H.: Dum v Karpatech a přilehlých oblastech balkanských. Rožnov pod Radhoštěm 1999, s. 143; Chlebana, M.: Príspevok k štúdiu letného chovu hovädzieho dobytka v oblasti Spišského Zamaguria. In: Zb. SNM, 13, Martin 1972, s. 173-197; Sopoliga, M.: Narodna architektura ukrajinciv schidnoji Slovaččyny. Svidník 1976 a c. d. 51) Pozri Věci a lidé, časopis Výskumného ústavu výtvarnej hodnoty, ekonómie a technológie miestnej výroby, roč. V, č. 3-4, 5-6. Praha 1953. 52) Frolec, V.: Syntéza o lidovém stavitelství v karpatsko-balkánskej oblasti. Návrh projektu. - Slovenský národopis, 2, 1978. 53) Horák, J.: Národopis českosolovanský, přehledný nástin. Československá vlastivěda, řada 2, 1933, str. 399; Beneš, J.: Národopisná múzea v přírodě jako nálehavý problém naši společnosti. Olomouc 1967, s. 13-14. 54) Puškár, I.: Osnovnyje problemy rozvitija ochrany narodnoj architektury v ČSSR. Monumentorom tutela – ochrana pamiatok, 9. Bratislava 1976, s. 52. 55) Múzeum ľudovej architektúry, Bardejovské kúpele. Bardejov 1967. 56) Mruškovič, Š.: Ideové a vedecko-muzeologické koncepcie národopisných múzeí v prírode na Slovensku. Zborník slovenského národného múzea. Etnografia, roč. LXVIII-1974, str. 220; Dudášová, M.: Múzeá ľudovej architektúry na Slovensku. Príroda a spoločnosť, 1977, č. 26, s. 52-55. 57) Zuskinová, I. – Sopoliga, M.: Slovenské múzeá v prírode. Sprievodca. Liptovská Sielnica 2001, s. 53-55;

88

Dřevěné stavby


Ako sme už spomínali, ochrana pamiatok ľudovej architektúry sa stala jednou z hlavných úloh Múzea ukrajinskej kultúry (od roku 1991 – Múzea ukrajinsko-rusínskej kultúry) vo Svidníku, ktoré bolo založené v roku 1956. Medzi prioritné úlohy tohto špecializovaného múzea v roku 1967 bol zaradený výskum ľudového staviteľstva a bývania v súvislosti s plánovanou výstavbou národopisnej expozície v prírode vo Svidníku. Realizáciou výskumnej úlohy bol poverený autor tohto príspevku, ktorý na základe rozsiahlej etnografickej, technickej a fotografickej dokumentácie pamiatok ľudového staviteľstva v 226 lokalitách skúmaného regiónu v roku 1974 vypracoval Ideový projekt komplexnej národopisnej expozície v prírode pri Múzeu ukrajinskej kultúry vo Svidníku. Projekt múzea v prírode bol predložený na posúdenie renomovaným etnológom - prof.PhDr.Jánovi Podolákovi,DrSc., doc.PhDr.Štefanovi Mruškovičovi,CSc. a PhDr.Jánovi Mjartanovi,DrSc. Títo, ako aj ďalší odborníci veľmi pozitívne hodnotili predložený zámer, a to bolo podnetom k tomu, aby v úzkej súčinnosti so Slovenským ústavom pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody (Ing.arch. Ján Lichner,CSc., Ing.arch. Imrich Puškár,CSc., František Markuš) a Stavebnou fakultou Slovenskej vysokej školy technickej v Bratislave boli vypracované architektonicko-urbanistické štúdie múzea vo Svidníku, ktoré boli východiskom pre ďalšie technicko-projekčné a realizačné práce. A tak už na jeseň roku 1975 múzeum započalo s premiestňovaním prvej pamiatky – zrubového domu z obce Kečkovce, okr. Svidník. Je to typický lemkovský variant karpatského typu domu datovaný rokom 1905 na hrade povaly v obytnom priestore. Obytná časť je dispozične členená na vstup – “šini” (pitvor), hlavný obytný priestor - “chyža” a ukladaciu miestnosť -“komora”. Pod spoločnou slamenou strechou domu sú aj hospodárske priestory - “stajňa” (chliev), “bojisko” (humno) a “šopa”. Pri dome sa nachádza studňa so žeriavom na vyťahovanie vody. Celá usadlosť je ohradená zaujímavým kamenným murivom z pieskovcového kameňa. V expozícii sú umiestnené také ukážky ľudového staviteľstva, ktoré zhodne s historickým princípom riešenia danej problematiky najpravdivejšie odrážajú sociálnu diferenciáciu niekdajšej dediny, ako aj evolúciu obydlia a spôsobu života obce. Azda najjednoduchšou je hospodárska usadlosť roľníka s dymnou izbou – tzv. “dymňanka” z druhej polovice 18.storočia z obce Uličské Krivé, okr. Snina. Je to v podstate dvojdielny zrubový dom pozostávajúci z obytnej miestnosti a pitvora. Bojkovskú časť rusínsko-ukrajinského etnika reprezentuje usadlosť chudobného roľníka z obce Topoľa, okr. Snina z druhej polovice 19.storočia. Približuje nám dobu a prostredie života slávneho rodáka tejto obce – národného buditeľa zakarpatských Ukrajincov Alexandra Duchnoviča (1803-1865). Je to typické trojpriestorové obydlie (“chyža”, “siny”, “komora”). Pod spoločnou slamenou strechou sa nachádzajú aj hospodárske priestory - “pelevňa” (humno) a “chliv” (chliev). Charakteristickou zvláštnosťou bojkovskej ľudovej architektúry sú tzv. “oborohy” – senníky s posuvnou stanovou slamenou strieškou, ktoré sa nachádzajú pri usadlostiach z Topole a Uličského Krivého. Dva navzájom sa odlišujúce typy hospodárskych usadlostí z okolia Bardejova sú z obcí Snakov a Rešov. Ich súčasťou sú zaujímavé a pre túto oblasť charakteristické zrubové sýpky s klenutým stropom. Sýpka zo Snakova je poschodová a predstavuje vynikajúci súlad jednotlivých konštrukčných prvkov stavby.

Osobitnú skupinu pamiatok vo svidníckom múzeu ľudovej architektúry tvoria pamiatky zo západnej časti prezentovaného regiónu, kde aj v minulosti bol dostatok kvalitného stavebného materiálu (jedľa, smrek). Preto zruby sú zväčša holé a všetky stavby sú pod šindľovou krytinou. Jedná sa o usadlosti z Jakuban, Nižných Repáš, Sulína a najzápadnejšie položenej rusínsko-ukrajinskej obce Osturňa. Svojrázny súbor ľudových stavieb a zároveň najrozvinutejšiu formu zástavby tradičného dvora predstavuje usadlosť z Osturne. Je uzatvorená jednotlivými zrubovými stavbami a vysokými drevenými ohradami skoncentrovanými okolo malého štvorcového dvora, čo nám pripomína miniatúrne opevnenie. Podobné átriové dvory sú známe aj u iných národov (napríklad u Nemcov), avšak vo východoslovenskej oblasti boli udržiavané predovšetkým tradíciami huculského staviteľstva – tzv. hražd. Pri výbere objektov pre expozície sa prihliadalo aj na prezentáciu vývoja pôdorysného členenia ľudového obydlia, jednotlivých druhov stavebných materiálov (dreva, prútia, hliny, kameňa), konštrukčných zvláštností, vývoja vykurovacích zariadení a pod. Vnútorné priestory jednotlivých domov sú vyinštalované typickým dobovým nábytkom a rôznymi predmetmi každodennej potreby. V niektorých z nich sú znázornené pre túto oblasť charakteristické tradičné remeslá (tkáčstvo, stolárstvo, kováčstvo, košikárstvo atď.). Okrem hlavných typov obydlí sú v expozícii zastúpené aj všetky druhy tradičných hospodárskych budov: stodoly, chlievy, sýpky, senníky, pivnice, studne a ďalšie menšie stavby. Tieto objekty sú využité pre inštaláciu tradičného poľnohospodárskeho náradia(rôznych typov vozov, pluhov, brán, súsekov, košov na obilie a iného rozmanitého náčinia). Technicko-priemyselné objekty reprezentujú vodný mlyn z obce Bogliarka (okres Bardejov), vodná pila a stupy z obce Livov a ďalšie menšie objekty. Tieto sa umiestňujú pozdĺž potoka, kde sú všetky nevyhnutné podmienky pre demonštrovanie ich činnosti. Návštevníkov múzea určite zaujme kováčska vyhňa “kuzňa” z už neexistujúcej obce Starina, na mieste ktorej bola vybudovaná vodná nádrž. Z ďalších pamiatok sú to požiarna zbrojnica z obce Nižné Repáše z prvej polovice 20.storočia, drevená zrubová škola z obce Kurov (okr. Bardejov) pochádzajúca z roku 1928, sezónne obydlia apod. Atraktívne prostredie s možnosťou občerstvenia poskytuje tradičná zájazdová (furmanská) krčma s vozárňou zo začiatku 19.storočia. Vrcholom ľudového staviteľstva Rusínov-Ukrajincov sú drevené chrámy – cerkvi. Teda aj dominantou múzea v prírode vo Svidníku je drevená cerkev z obce Nová Polianka (Mergeška) z r.1766. Výtvarným a funkčným jadrom tohto chrámu je ikonostas z pol. 18.storočia, ktorý pochádza z obce Pravrovce. Oddeľuje loď od svätyne. Cerkev po vysviacke v r.1993 je funkčná, konajú sa v nej pravoslávne bohoslužby. V múzeu v prírode vo Svidníku na ploche cca 10 ha sa nachádza už takmer 50 tradičných stavieb. Napriek tomu, že táto expozícia sa ešte stále dobudováva, už v súčasnosti nám pripomína charakteristickú pre tento karpatský región starobylú dedinu. V snahe predstaviť ľudovú kultúru čo najkomplexnejšie, v expozícii sú prezentované aj najzákladnejšie spôsoby získavania obživy – poľnohospodárstvo a pastierstvo. Areál expozície nadväzuje na moderný amfiteáter, kde

58) Tamtiež, s. 73-75; Puškár, I.: Regionálne národopisné múzeá v prírode vo Východoslovenskom kraji. – Zborník Slovenského národopisného múzea – Etnografia, roč. LXIII – 1974, s. 271-282; Mruškovič, Š.: Vznik a koncepcie múzeí ľudovej architektúry v Martine, Bardejove a v Brestovej na Orave. – Muzejní a vlastivedná práce, roč. VII (77), 1969, č. 1-2, s. 1-12; Mruškovič, Š.: Ideové a vedecko-muzeologické koncepcie národopisných múzeí v prírode na Slovensku. – Zborník Slovenského národného múzea – Etnografia, roč. LXIII, 1974, s. 219-237. 59) Sopoliga, M.: Národopisná expozícia v prírode vo Svidníku. – Slovenský národopis, roč. 30, 1982, č. 2, s. 378-384. Zuskinová, I. – Sopoliga, M.: c.d. s. 65-69.

89


sa každoročne zhromažďuje okolo 40-50 tisíc účastníkov tradičných folklórnych Slávnosti kultúry Rusínov-Ukrajincov Slovenskej republike. Skanzen sa teda stal neodmysliteľným komponentom tohto festivalu. Vytvárajú sa tu vynikajúce podmienky aj pre rôzne iné národopisné programy v rámci kultúrneho leta a iných podujatí.59 Múzeum vo Svidníku je dôstojnou prezentáciou kultúry príslušného etnického spoločenstva, ako aj národnostnej politiky nášho štátu. Záverom tohto stručného príspevku je možné konštatovať, že problematike ľudového staviteľstva a bývania v oblasti severovýchodného Slovenska, kde spolu so Slovákmi a príslušníkmi iných národností žijú Ukrajinci, patrí v súčasnosti k najlepšie prebádaným a zdokumentovaným prejavom ľudovej kultúry na Slovensku vôbec. Svedčí o tom množstvo odborných štúdií a monografických prác, ktoré podrobne analyzujú tieto pamiatky z najrozličnejších aspektov: vývoja sídelných foriem, zástavby dvora, typológie jednotlivých druhov stavieb z hľadiska ich funkčnosti, použitia stavebných materiálov, stavebných techník, architektúry a výtvarných prejavov, vývoja ohniskových zariadení, interiérového zari-

90

adenia atď. Sledovaný región je úspešný aj z hľadiska ochrany a múzejnej prezentácie pamiatok ľudového staviteľstva a bývania. V Prešovskom kraji v pomerne krátkom čase boli vybudované štyri z desiatich múzeí v prírode na Slovensku, ktoré poskytujú komplexnú predstavu o stavebných tradíciách a spôsobe života našich predkov v predchádzajúcich historických obdobiach. Ľudové staviteľstvo, podobne ako ľudové piesne alebo iné prejavy duchovnej a materiálnej kultúry, patrí k základným fondom kultúrneho dedičstva každého národa. V ňom sa nám zachoval extrakt zručnosti a tisícročných skúsenosti prostého ľudu, ktorý treba odovzdať budúcim generáciám. V ľudovom staviteľstve sú výrazne odzrkadlené nielen technické, ale aj umelecké a estetické schopnosti našich predkov. V ňom sa uchováva nespočetné množstvo funkcií a druhov činnosti členov dedinského spoločenstva. Zachovalo sa tu tiež bohatstvo foriem architektonickej tvorby ľudu, ktoré je základňou pri formovní súčasnej architektúry a životného prostredia.

Dřevěné stavby


Dřevěná architektura v oblasti Pobaltí Ing.arch. Jan Pešta, SPÚ středních Čech Tři baltské státy – Litva, Lotyšsko a Estonsko – poutají pozornost etnografů i architektů svými dosud v hojné míře dochovanými soubory lidové architektury, která přes své vesměs relativně nevelké stáří poodhaluje archaické konstrukční a typologické principy. Ve všech třech zemích nalezne návštěvník metodicky dobře vedené skanzeny – ať již jde o “kmenová” muzea (Tallinn v Estonsku, Riga v Lotyšsku a Rumšiškés v Litvě), čítající řádově desítky až stovky objektů, nebo o menší muzea regionální. Obrovské množství lidových staveb se dodnes dochovalo také přímo v terénu, ovšem jejich stav se v současné době dosti zhoršuje. Vinu na tom nese především značné tempo vylidňování chudého agrárního venkova. Princip roubené konstrukce byl v oblasti Pobaltí znám již v předdějinném období, jak dokládají četné archeologické nálezy. Mezi nimi vyniká Městský dřevěný dům ve městě Césis ve středním Lotyšsku. především soubor objektů tzv. jezerního hradu (“ezerpils”) v lokalitě Araiši v Lotyšsku. Zde byl lamu”) jsou centrální vysoké a zpravidla neosvětlené dymné po kompletním odkrytí experimentálně rekonstruován soubor místnosti – původně sušárny obilí (estonsky “rehetuba”, roubených objektů raně středověkého stáří, tvořících opevně- lotyšsky “riga”). Vznik těchto prostor se spojuje s hojnými nou osadu na bažinatém ostrůvku v jezeře. dešťovými srážkami v období sklizně. Okolo těchto místnosDetaily roubených konstrukcí se v oblasti Pobaltí příliš tí, dispozičně propojených s mlatem navazující stodoly (esneliší od detailů roubených konstrukcí v našem prostředí. tonsky “rehealune”), vznikají postupně volnou adicí obytné Větší variabilitu vykazuje nárožní vazba trámů. Doloženy místnosti, celek je pak sloučen pod obvykle velmi mohutnou jsou jak styky s přesahy zhlaví trámů, tak spoje rybinové, valbovou doškovou střechu. Užití tohoto pro naše prostředí zámkové, nebo vazba na pero a drážku do nárožního sloupku. dispozičně neobvyklého uspořádání domů je v oblasti EstonZajímavým konstrukčním detailem, u nás neznámým, je vyž- ska doloženo od počátku druhého tisíciletí. labení spodní strany kuláčů roubení za účelem lepšího těsnění V pobalstkých státech, jejichž území dosud pokrývají spár stěny. rozlehlé lesy, se dřevo používalo jako běžný stavební materiál Kromě kvantitativně převažujících konstrukcí roubených i pro stavbu ostatních, tedy neobytných venkovských staveb. jsou doloženy též konstrukce hrázděné, zejména v prostředí Kromě běžných komor a sýpek, často doplněných pavláčkou větších středověkých měst (Kuldiga, Pärnu, Tallinn) a feudál- se soustruženými sloupky (zejména v Litvě) se objevují ních sídel. Zejména pro závěr 19. a první třetinu 20.století i stavby v našem prostředí neobvyklé. Připomeňme např. sajsou běžné též konstrukce rámové s vnějším pobíjením stěn mostatné tzv. letní kuchyně, lázně či (v estonském prostředí) prkny. Rámové stavby s bedněnými stěnami jsou dodnes sauny. Dřevěné byly v minulosti také sakrální stavby, ať již zastoupeny v hojném počtu prakticky ve všech městech, a to kostely (katolické, pravoslavné i luteránské), nebo kaple či včetně předměstí metropolí. Zajímavé je, že na těchto stav- samostatně stojící zvonice. Zejména v katolické Litvě jsou bách se objevuje standardní historizující a eklektický slohový dosud běžné dřevěné venkovní sakrální plastiky – kříže, sochy, kalvárie a boží muka. aparát, ovšem provedený kompletně ze dřeva. Dřevo se z pochopitelných důvodů používalo i na stavbu V Litvě a ve větší části Lotyšska, tedy v oblastech obývaných baltským obyvatelstvem a ve styčných pásmech venkovských technických staveb. V převážně rovinatém Pos oblastmi obývanými obyvatelstvem slovanským, se se- baltí jsou dodnes relativně hojně zastoupeny větrné mlýny betkáváme s obvyklou trojdílnou dispozicí obytných staveb, raního i holandského typu. Již výše jsme připomněli existenci jako známe v různých modifikacích i z našeho kulturního běžné městské a předměstské architektury. Jedná se většinou prostředí a obecně z celé středoevropské oblasti. Tyto domy o rámové (vzácněji roubené) stavby s prkenným obkladem, mají obvyklou střední vstupní síň, na níž po stranách navazují často imitujícím zděné konstrukce. Vzhledem ke snadné dobuď dvě místnosti obytné, nebo jedna místnost obytná a jedna stupnosti dřeva jako stavebního materiálu i k jeho nesporným skladovací (komora). Původní samostatná topeniště v jednot- výhodám nepřekvapí celodřevěné stavby feudálních sídel livých prostorách, vybavených samostatnými komíny (tzv. (venkovských usedlostí a zámečků). Kuriozitou je pak dřevě“ruská kamna”) nebo volným dřevohliněným dymníkem né nádraží v estonském přístavním městě Haapsalu. se postupem času soustřeďují okolo centrálního vyzděného bloku černé kuchyně, vybavené často zděným jehlancovým Obrázky (foto Jan Pešta, kresby viz literatura): dymníkem. Podstatně odlišná je situace v oblastech severního Lotyšska (kraj Vidzeme) a prakticky celého Estonska – tedy v regionech obývaných původně obyvatelstvem ugrofinským. Typologie zdejších staveb je založena na zcela jiném principu. Základem domů (tzv. “stodolová obydlí”, estonsky “rehie-

91


Dřevěné nádraží v přístavním estonském městě Haapsalu

Dřevěné domy ve městě Haapsalu na západním pobřeží Estonska.

Zámeček Ungurmuiža ve středním Lotyšsku.

92

Dřevěná vila v letovisku Júrmala na pobřeží Lotyšska.

Dřevěné stavby


Hrázděná architektura měst a venkova francouzské Bretaně a Normandie /krátké ohlédnutí za studijní cestou/

Tomáš Efler, student FA ČVUT Praha Lidová i měšťanská architektura ve Francie se vyznačuje značnou regionální různorodostí a materiálovou i tvaroslovnou pestrostí architektonického projevu. Některé regiony severní Francie se mohou stále chlubit velkou přehlídkou dřevěné, a to především hrázděné architektury, zachycující stavební tvorbu několika posledních století s kořeny sahajícími do středověku. Krátký příspěvek postavený na obrazové dokumentaci se pokusil jen lehce přiblížit nejprve hrázděné měšťanské domy starobylých měst a městeček pozoruhodného regionu severní Bretaně

/města Rennes, Vitré, Bécherel, Dol de Bretagne, Dinan, Lannion, Trégurier/ s pohledy na venkov a na jiné zajímavé dřevěné stavby /např. obecní prádelny/, a dále pak region severní Normandie v okolí Blangy sur Bresle s detailnějším zaměřením na venkovskou hrázděnou architekturu a pestrou nabídku užitých přírodních stavebních materiálů. Na uvedených příkladech je možno porovnávat použité dřevěné konstrukce a architektonické detaily s příklady z našeho domácího památkového fondu a posoudit též památkový přístup a nové zásahy do historických objektů ve francouzském prostředí.

93


Roubená usedlost čp.61 v Zubrnicích – opravy a rekonstrukce související se zpřístupněním Muzea lidové architektury Zubrnice PhDr. František Ledvinka, SPÚ v Ústí n. Labem - MLA Zubrnice Při záchraně zubrnického kostela sv. Maří Magdaleny před demolicí se v roce 1974 podařilo současně zabránit zboření roubeného domu čp. 61 a otevřít tím historii postupného vzniku nejmladšího muzea v přírodě v Československu. Tento velký patrový roubený dům, stojící v klíčové poloze zubrnické návsi, se v roce 1988 stal prvým zpřístupněným objektem začínajícího skanzenu. Investorem a odborným garantem bylo tehdejší Okresní vlastivědné muzeum v Ústí nad Labem. Začínalo se bez zkušeností, bez znalosti problematiky stavařských zvláštností oprav lidové architektury a v počátku i bez jasné představy o vytvoření muzea v přírodě. Protože objekt byl od druhé poloviny padesátých let neobydlen, sloužil pouze jako skladiště chemického hnojiva a částečně pro šrotování krmných směsí, byl ve velmi zuboženém stavu. Zatékalo do něj a celá přední část domu byla napadena dřevomorkou. V prvých fázích probíhaly pouze vyklízecí práce a drobné svépomocné opravy v rámci dobrovolné činnosti zaměstnanců ústeckého muzea a jeho dvou řemeslníků. Shodou náhod i potřeb se postupně začaly realizovat prvé transfery drobných ohrožených staveb a tím vznikat i koncepce malého severočeského skanzenu. Později na stavbách v Zubrnicích již pracovala relativně dobrá specializovaná firma – Památková huť OSP Ústí n.L. Dobrovolná práce muzejníků však probíhá stále a od roku 1976 tu začaly též pravidelné letní brigády studentů. Tak jak pracovníci muzea postupně pronikali do tajů stavební činnosti, tak i řemeslnící dodavatelské firmy se učili zvláštnostem potřeb lidové architektury. Během let se především tesaři vyškolili na špičkové znalce technologických postupů a zvláštností lidové architektury, takže v současné době se jejich parta, nyní již soukromá firma, specializuje na opravy lidových staveb a pro zubrnický skanzen jsou stále hlavními dodavateli. Při vlastních opravách domu čp. 61 se začalo nejprve rekonstrukcí roubených stěn přední části až za styk s horní síní. Současně musela být demontována celá přední třetina krovu. Stropní trámy nad světnicí byly nahrazeny novými. Podle dochovaných zbytků povalového stropu, zakrytého pod dodatečnou omítkou na rákosu, byl rekonstruován povalový strop. Při rekonstrukci roubených stěn přední části patra již nebyly vytvářeny velké okenní otvory, dle stávajících, zhotovených pravděpodobně při částečné modernizaci domu z přelomu 19. a 20.století, ale menší původní otvory, podle jediného dochovaného vzoru prostředního okna zadní štítové stěny v patře.

Dům krátce po převzetí v roce 1974

94

Dle něj bylo rekonstruováno i ostění oken s podokenní deskou a římsou. Při úpravách zdiva přízemí, ve styku s novou roubenou stěnou, se na zadní okapové stěně našly zazděné zbytky fragmentů dřevěných konstrukcí, čímž se potvrdila předchozí hypotéza, že dům byl v přední části přízemí rovněž roubený a měl i podstávku. V zadní části stěny síně byla též objevena původní šachta záchodu z patra. Při znovupostavení rozebrané části krovu mohly být ponechány původní stropní trámy v patře a byl rekonstruován zadní štít do původní dochované podoby – jednoduché lomenice. Stávající přední štít však byl jen jednoduše svisle bedněn, což neodpovídalo významu této ve své době nejbohatší usedlosti na klíčovém místě návsi. Tvořil-li zadní štít lomenici, musel být přední štít do návsi mnohem bohatší a reprezentativnější. Proto jsme zvolili volnou rekonstrukci dle vzorů na obdobně velkých domech Litoměřicka (z lokalit 10 km jižněji od Zubrnic) -bohaté lomenice s balustry. Eternitovou krytinu střechy jsme nahradili šindelem, členěným dvěmi řadami chmelařských štěrbinových větráků. V Zubrnicích se chmel v minulosti běžně pěstoval a v našem domě se dochovala teplovzdušná sušárna chmele. Později, po nalezení dalších ikonografických dokladů, jsme na starých fotografiích spatřili téměř shodný štít s naší rekonstruovanou podobou a stejný štít na sousedním již zlikvidovaném domě. Také původní štěrbinové větráky u tohoto domu odpovídaly naší rekonstrukci. Při opravě fasády v přízemí jsme na zadní části objevili stopy (zazděný záklenek) po původní peci na chleba, která vystupovala mimo obvod stěny. Pravděpodobně v souvislosti s již zmiňovanou modernizací domu byla v síni patra postavena spodní otopná část teplovzdušné sušárny chmele. Horní část s rošty stávala na půdě a bohužel se nedochovala. Pro tuto sušárnu musel být postaven nový komín v rohu síně. Na něj byla napojena nová pec na chleba, jejíž těleso umístili do zadní části prvé komory. Díky vnímavosti kvalifikovaných řemeslníků byly na stěně do dvora, v prostoru chléva a spojovací chodby, nalezeny zbytky lisén provedených v omítce. Podle originálních fragmentů mohla být fasáda rekonstruována do původní podoby. Na kamenných portálcích i ostění oken a rovněž i v síni přízemí jsme provedli sondáž barevných vrstev. Z více jak dvaceti vrstev barev převládala šmolkově modrá, kterou jsme pak i uplatnili. Při této sondáži jsme na klenáku portálu našli iniciály majitele s vročením stavby 1808.

Dům po zahájení oprav v roce 1983

Dřevěné stavby


výkresovou dokumentaci. Část kování dveří, především zámky, jsme získávali převážně průzkumem v obcích likvidovaných důlní činností. Ostatní kování bylo zhotovováno nové, dle starých předloh. Kachlový sporák do světnice jsme přivezli z jednoho objektu v Řepčicích. Za novější trouby na pečení s dvířky osazených do něj asi po 1. světové válce jsme opět, dle starých fotografií, rekonstruovali starší podoby. Z venkovních úprav stojí za zmínku předzahrádka s novou podezdívkou a s kamennými sloupky plotu získanými také v důlní oblasti. Dvoje vrata byla rekonstruována zčásti dle dochovaných vzorů z regiónu a zčásti podle ikonografických materiálů. Při všech rekonstrukcích jsme se snažili důsledně vycházet z místních tradic, dobových zvyklostí i z ustálených řemeslných pravidel a zákonitostí.

Práce na novém roube V interiéru objektu se nedochovaly téměř žádné původní truhlářské prvky. Pouze tu zbyly novější dveře do komor v patře, část původních dveří do sklepa a jedny dveře do komory v přízemí. Z oken se dochovalo větší množství více méně poškozených kusů pocházejících z období přestavby domu. Ty jsme opravili a ponechali. U oken v přední části roubeného patra, uvedených do starší podoby, jsme přikročili k rekonstrukci dle získaného vzoru ze sousední vesnice (spoje na kolíčky a drážky pro zasunutí skla). Dle něho bylo rekonstruováno též jejich kování. Podle dochovaných fotografií i dvou vzorků ze sbírek jsme rovněž rekonstruovali venkovní okenice s velmi jednoduchým barevným vzorem. Vnitřní dveře jsme volili dle předloh z archivních fotografií regionu a částečně též podle dochovaných fragmentů z terénu. Na všechny výše uvedené rekonstrukce jsme zpracovávali vlastní

Díky kvalitě a fortelnosti všech zúčastněných řemeslníků i našim důsledným a puntičkářským požadavkům po správném uplatnění všech detailů můžeme s odstupem času, i při srovnávání s realizacemi v zahraničních skanzenech či jiných památkových objektech, konstatovat velmi slušné výsledky. Vysoko nasazenou laťku kvalitě řemeslných prací se snažíme udržet i při opravách dalších objektů. Závěrem si dovolím vyslovit přání, aby už konečně byl u tohoto klíčového zubrnického objektu dořešen nesmyslný restituční spor, který nám ztrpčuje život a brání dokončení chmelařské expozice na půdě. Tento spor je i plivnutím do tváře všem, kdo se nezištně podíleli na jeho záchraně před likvidací a ve vlastním volnu, svými nápady a invencí, i vlastníma rukama přispěli k vytvoření jedinečné turistické atrakce kraje i objektu sloužícího rovněž i k výuce školní mládeže. Předloha pro rekonstrukci části oken v patře

95


Zazděné zbytky dřevěných konstrukcí původního roubeného přízemí

Poslední původní okenní otvor v patře zadní štítové stěny

Portál hlavního vstupu po odkrytí všech detailů

Rekonstruovaný přední štít a okenice

Výkres na rekonstrukce předního štítu

96

Dřevěné stavby

Odkryté zbytky lisén na fasádě do dvora


Zadní stěna se záklenkem po peci na chleba

Otopné zařízení teplovzdušné sušárny chmele v horním síni

97


Nová vrata do dvora

Stav před zahájením rekonstrukce oplocení předzahrádky

Zahájení stavby podezdívky a osazení sloupků oplocení předzahrádky

98

Detail uchycení křídla vrat

Dřevěné stavby


Rekonstruovaný kachlový sporák přenesený z Řepčic

Výkres na dveře do patra

99


Běžná údržba - nepřekonatelný problém muzeí v přírodě? Roman Abušinov, Skanzen Tuležim

Kvalitní péče o svěřené objekty je základní povinností veřejných institucí zabývajících se ochranou kulturních památek. Pro připomenutí - zákon o památkové péči ukládá všem vlastníkům památek povinnost pečovat o jejich zachování, udržovat je v dobrém stavu, chránit je před poškozením a užívat je pouze způsobem, který odpovídá jejich kulturnímu významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Bohužel, nepříznivý stav v oblasti využívání, provozování a zejména běžné údržby památek ve vlastnictví státu mnohdy odporuje nejenom zákonu, ale i nepsaným kulturním a estetickým pravidlům. Tato skutečnost je tím závažnější v případě institucí, které mají seznamovat veřejnost s principy památkové péče v zařízeních typu muzeí lidové architektury. Mnoho návštěvníků - chalupářů v nich hledá inspiraci a poučení pro údržbu a opravy svých nemovitostí, přitom očekává odpovídající úroveň péče ze strany provozovatele a vysokou profesionalitu jeho zaměstnanců. S čím se tedy návštěvník setkává a co jej ovlivňuje v přístupu k vlastnímu majetku - stavbě lidové architektury, a co je příčinou postupné devastace muzejních objektů a nekulturnosti prostředí na příkladu několika vybraných zařízení ve správě nejvýznamnějších státních institucí? Soubor lidových staveb Vysočina - Veselý kopec (Státní památkový ústav v Pardubicích) - neudržované střešní krytiny (mech a hniloba, degradace povrchu - bez pravidelné obnovy konzervačních nátěrů) - nevhodný konzervační nátěr nových šindelových střech (šindel bez tlakové impregnace natírán nekvalitním a neekologickým karbolineem “chatařského” tmavě hnědého odstínu) - neudržované spárování roubených stěn (bez pravidelných vysprávek) - ve sparách místo hliněné mazaniny cementová malta vyztužená hřebíky a rabicovým pletivem (vše viditelné!) - necitlivě a tvrdě provedená novostavba - kopie statku z Mokré Lhoty, svým charakterem nevhodná do areálu vzniklého z důvodu záchrany originálních objektů především roubené konstrukce (jednolitá střešní krytina porušující pravidlo hospodárného způsobu údržby střech překládáním či lokálním doplňováním krytiny, příliš dokonalá hladkost omítek a jejich nátěr nevhodného typu i barevného odstínu) - otřesné zařízení a obsluha hospody Na vejměnku. Problémy ve správě tohoto zařízení naznačují (13 let po revoluci) nevyřešené majetkoprávní vztahy, opožděný a nedostatečně zpracovaný návrh na prohlášení za kulturní památku, nevyřešené provozní záležitosti (oplocení areálu, bezpečnost objektů, únik finančních prostředků). Mohl by si něco takového dovolit soukromý provozovatel? Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm - zoufalý stav šindelových střech zejména v areálu Valašské dědiny a Mlýnské doliny (rozpadlé nebo vypadané šindele, povrchová degradace zaviněná neobnovováním konzervačních nátěrů) - dlouhodobě poškozené oplocení kostela v Dřevěném městečku a ohrazení podél cesty k Valašské dědině - otřesné vnitřní zařízení vstupního objektu Valašské dědiny (zářivky na stropě, pokladna, informační systém) - značný nepořádek zejména v areálu Valašské dědiny, průběžně neuklízené odpadky

100

-

chování a odění personálu (zejména bezostyšně se flákající civilní služby, jakéhosi “prudce reagujícího” údržbáře v důchodovém věku, kováře během cigaretových dýchánků s civilkáři apod.).

Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici (Ústav lidové kultury ve Strážnici) - neúdržba doškových střech (díra do chalupy z Luhačovického Zálesí) - nevhodná úprava obnovovaných stavebních prvků (dřevěná bednění některých hospodářských staveb či dokonce štítů chalup, zhotovená z povrchově neupravených prken s výraznými stopami po tupém “katru”) - nevhodné nátěry omítek (podezdívky většiny staveb v tradiční modré barvě jsou natřeny novodobou, zřejmě akrylátovou, nátěrovou hmotou, přestože právě v muzeu lidové architektury by měly být používány původní technologie a materiály, tedy vápenný nátěr se všemi projevy své “nedokonalosti”) - poničené expoziční předměty (polorozpadlý žebřiňák v areálu Moravských Kopanic) - značný nepořádek (v objektu bývalé vodní pily) - problematický návštěvní provoz (prohlídka areálu pouze! s průvodcem v dlouhých časových intervalech, vynechání areálu lučního hospodářství z prohlídky, nevhodné oblečení zaměstnanců, nevkusná nabídka prodejního zboží) - zavřená bývalá hospoda ve vstupním objektu. K tomu, aby se návštěvníci muzeí lidové architektury s negativními jevy nesetkávali, je potřeba vyžadovat od všech zaměstnanců těchto zařízení - především jejich vedoucích pracovníků - důsledné, aktivní a soustavné rozpoznávání rozdílů, jimiž se odlišuje kulturní prostředí od nekulturního. Náprava mnohých zde uvedených nedostatků není složitá, často je otázkou jen několika hodin pro běžného údržbáře, s minimálními finančními náklady. Údržbář však musí vědět, co má udělat, jak a kdy, což je zase práce nadřízených. Důsledně prováděná každodenní kontrola areálu, staveb, expozic, jasný “itinerář” denních činností, může mnohé eliminovat. Poučený návštěvník zcela jistě neodsoudí, že areál nepřekypuje tzv. folklórními - pseudolidovými slavnostmi, ale právem se bude ptát, co že vlastně její zaměstnanci mají jiného na práci, že nejsou schopni tak zásadní nedostatky napravit.

Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm, Dřevěné městečko - poškozené oplocení kostela neopravené několik týdnů. Vlevo pohozená nádoba s neuklizenými odpadky.Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm, Dřevěné městečko poškozené oplocení kostela neopravené několik týdnů. Vlevo pohozená nádoba s neuklizenými odpadky.

Dřevěné stavby


Soubor lidových staveb Vysočina na Veselém kopci - cementová malta vyztužená hřebíky místo tradiční hliněné mazaniny ve spáře roubeného objektu.

Soubor lidových staveb Vysočina na Veselém kopci - neudržované výplně spár roubené stěny.

101


Kulturní dědictví z pohledu studentů občanské výchovy PhDr. Jiřina Pavlíková, Ostravská univerzita – PdF KOV Můj příspěvek je poněkud z jiné oblasti, než v jaké se pohybujeme během naší konference, než v jaké se vy pohybujete ve své každodenní praxi. Přesto jsem přesvědčena, že s hlavním zaměřením vaší práce souvisí a do jisté míry může být i reflexí toho, čemu se každodenně a s plným zaujetím věnujete.

Znovu a znovu jim připomínám a zdůrazňuji, že tak jako není malých rolí, není ani malých památek - a už vůbec neexistuje místo, kdy by nebylo něco, co pozornost zasluhuje. Ať už je to památka hmotná či duchovní, o každé je možné psát, každá si zasluhuje pozornost a připomenutí, protože i ona je součástí jedinečné historie konkrétního místa.

Chtěla bych na základě vlastní zkušenosti připomenout (a to zkušenosti památkáře-aktivního pracovníka v terénu, i zkušenosti pedagoga, který na v terénu dochované jedinečnosti upozorňuje), jak výsledky našeho snažení a vynaloženého úsilí vnímají studenti.

Za léta, kdy volím tento postup (pět akademických let), se setkávám s pro mne poněkud překvapivou situací : ve výběru naprosto vedou památky “populární”, obecně známé a tím i é, obecně známé. Jen zřídka se objeví student, který je nejen hrdý na svou “Zapadlou Lhotu”, ale leccos o ní ví a sám si vybere originální téma seminární práce. Většinou až po přesvědčování, po předložení dalších (čistě “místních) informací a naléhání dochází k mírné změně, někdy i k tomu, že student velkoryse připustí, že by i u nich mohlo být “něco”, co za pozornost stojí. Odmítám totiž jejich tvrzení, že u nich nic není. Díky vlastní praxi památkáře (pro studenty odchyceného z terénu) mohu leccos sama nabízet. Přiznávám, že s lítostí přesvědčuji rodáka, který nechce připustit nic z jedinečné historie své obce. Přiznávám však, že ho přesvědčuji vytrvale a neodbytně, a že fakta a moje neodbytnost zatím vždy zvítězila.

Nemohu mluvit o studentech všech /všeho/. Zmíním ty, s kterými přicházím díky své profesi do kontaktu, a které mám možnost běhen studia (celkem pěti semestrů) ovlivnit. Chci hovořit o zkušenosti se studenty učitelství - budoucími učiteli na druhém stupni základní školy. Mají působit jako učitelé odborného předmětu (matematiky, zeměpisu, dějepisu atd.) a občanské výchovy. A právě v tomto oboru studia, v občanské výchově, se s nimi potkávám. v předmětu, který mají v indexu zapsán jako “dějiny umění a péče o kulturní dědictví”. Předmět mají zařazen ve struktuře studia jako předmět povinný, rozdělený do dvou na sebe navazujících semestrů, a žádný ze studentů katedry OV se mu nevyhne. Kromě v tomto povinném bloku studenty potkávám v příbuzném, zcela výběrovém předmětu zvaném “problémy péče o kulturní dědictví”. To je ale poněkud jiná kapitola - s jejich vztahem ke kulturnímu dědictví a památkám sice souvisí, ale nemusí se promítnout do volby tématu seminární práce; práce, která je pro ně /i pro mne/ dílem, za něž získají zápočet a posunou se blíž k závěrečnému diplomu, blíž k samostatnému učitelskému působení. Jistě uznáte, dva semestry nejsou na celou tu krásu nic moc. A tak se snažím jejich zájem od velmi stručné charakteristiky evropského, především v českém prostředí se uplatňujícího umění, přesunovat do velmi konkrétního místa, nejlépe přímo tam, kde každý z nich je doma. Na závěr druhého semestru totiž mají za úkol připravit seminární práci, která se vztahuje k památce, která je právě odtamtud, odkud jsou oni sami. Nejsou vázáni žádným přesným návodem k výběru – záměrně jim ponechávám naprosto volnost a samostatné rozhodnutí, o čem budou psát, čemu se budou v rozsahu 2-3 stránek normovaného textu věnovat. Zadání ale vyžaduje, aby uvedli všechny užité informační zdroje, aby se pokusili pracovat s poznámkovým aparátem, aby jejich text byl samostatnou prací, pokusem o minimální “práci vědeckou”. S jistou nadsázkou jim připomínám, že použijí-li jeden informační zdroj (knihu, archivní pramen či novější elektronickou informaci) je práce jen opsaná, užijí-li zdroje dva, jde o kompilaci a teprve ze tří a více vzniká samostatná práce! Během našeho prvního semestru se mají dívat kolem sebe, pozorně sledovat život ve vlastní obci a přijít na to, co je právě u nich součástí kulturního dědictví.

102

Přesto musím právě před vaším fórem konstatovat, že bohužel jedinečné a zcela neopakovatelné památky dřevěné architektury se dostávají na okraj zájmu. Málokdy se objeví práce věnovaná “obyčejné” roubené chalupě, domu, kterých je ještě i dnes možné najít v naší krajině velké množství. Na milost je sem-tam vzat dřevěný kostel, komplex chráněných staveb nebo zpopularizovaná část obce. Uvědomuji si, že pokud chceme, aby společnost naše kulturní dědictví vnímala jako hodnotu, jako to, co je nutné předat další generaci, je právě tady místo pro naši práci. Protože kde jinde, než doma, než ve škole, než od svého učitele by se děti měly dovědět, co jedinečného je obklopuje. A jen učitelé sami nemohou na takový úkol stačit. Potřebují, abychom jim pomohli my ostatní - aby jejich hlas podepřela slova odborníků, aby sami odborníci své poznatky dávali ve srozumitelné podobě dále. Nemůžeme očekávat vztah k dědictví minulosti, když neposkytneme dost srozumitelných informací. Nemůžeme očekávat podporu, pokud nedokážeme sami zaujmout a přesvědčit o potřebnosti toho, co činíme. Můj příspěvek by nebyl úplný, kdybych nepřipomněla, na jakém typu školy působím a z jakých míst se rekrutují naši studenti: pedagogická fakulta Ostravské univerzity poskytuje budoucím učitelům vzdělání ve čtyřletém magisterském studiu a po té, co se obec českých vysokých škol rozrostla o další regionální university, jsou naši studenti v naprosté většině ze severní Moravy, Slezska a přilehlých oblastí východních Čech a jihovýchodní Moravy. Jen vzácně se objeví studenti z míst jiných, vzdálenějších.

Dřevěné stavby


Tradiční technologie používané při obnově lidové architektury Ing.arch. Vladimíra Paterová, SPÚ v Pardubicích

1. Statické zajištění dřevěných staveb pomocí tesařských konstrukcí Zkušenosti se zajištěním autentických tesařských konstrukcí byly čerpány v průběhu obnovy čp.53 ve Rtyni v Podkrkonoší a čp.16 v Malých Svatoňovicích. Při zajištění roubených a stropních konstrukcí v domě čp.53 ve Rtyni v Podkrkonoší byla zvolena metoda nové podpůrné rámové konstrukce umístěné vně objektu a podpírající stropní trámy. Uvnitř místnosti s povalovým stropem byly povaly z 16.století podepřeny v úrovni čelní stěny objektu příčně položeným trámem neseným dřevěnými konzolkami. Veškeré nové dřevěné konstrukce byly tesařsky upraveny. Při obnově kostelnického domku čp.16 v Malých Svatoňovicích byly prvky roubené konstrukce očíslovány, roubení bylo po částech rozebráno, zcela rozpadlé prvky nebo jejich části byly v nezbytném rozsahu nahrazeny novými tesařsky opracovanými trámy. Stropní trámy, které byly značně narušeny v místech podpory nad roubenými konstrukcemi, byly vyztuženy pomocí silných fošen připevněných po celé délce stropních trámů včetně jejich přesahu na zápraží. Fošny byly ručně hoblovány, hrany byly sraženy a konce fošen byly upraveny podle tvarování zhlaví stropních trámů. Za zmínku stojí, že při výměně částí roubených konstrukcí byly druhotně použity ručně tesané stropní trámy z jiného objektu, z něhož byly vyjmuty ze statických důvodů. 2. Petrifikace dřevěných konstrukcí Před prováděním petrifikace je nezbytné ručně očistit dřevěné konstrukce od zcela nesoudržné a rozpadlé hmoty. Optimální je očištění pomocí rýžového kartáče, v místech spar je možné dřevo očistit přitesáním. Mírné narušení dřevní hmoty lze petrifikovat. Je nezbytné poučit investora, že narušení dřeva není estetickou závadou, ale dokladem původnosti prvku. Dřevo by tedy nemělo být doplňováno, pokud se jedná o povrchové narušení. Po očištění dřevo opakovaně napouštíme nasyceným roztokem kalafuny v technickém lihu. ( Pozn.: V technickém lihu rozpouštíme krystalky kalafuny tak dlouho, až se již další nerozpouští. Tak vznikne nasycený roztok.) Mezi každým nátěrem musí dojít k časové prodlevě, aby došlo k zaschnutí předchozího nátěru. Tímto způsobem byly ve Rtyni v Podkrkonoší zpevňovány roubené konstrukce včetně vápenných nátěrů s pozůstatky po kouřových zplodinách, které jsou dokladem nejstaršího způsobu vytápění ve středověku.

vlastních zkušeností tvoří množství vláknitého materiálu 30-50 % objemu hmoty. Vlákna zajišťují hliněnému materiálu stabilitu v průběhu vysychání i po vyschnutí. Ve Rtyni v Podkrkonoší byla ve vzorku zjištěna přítomnost kravského lejna. Tato příměs sloužila dle rozboru technologické laboratoře jako plastifikátor směsi a vnášela do vymazávek jemnější vláknitý materiál. Při realizaci nových vymazávek však nebylo kravské lejno použito. Technologická laboratoř SÚPP Praha provedla analýzy vzorků vymazávek z domu čp.53 ve Rtyni v Podkrkonoší a dovoluji si zde uvést navržený popis postupu hledání kompatibilního materiálu pro opravu vymazávek: 1. autentickou hmotu (asi 0,2 kg vzorku hlíny) smíchat s vodou na plastické těsto 2. vytvarovat válec o délce aspoň 25-30 cm a průměru asi 2 cm 3. vzniklý válec uchopit na konci do jedné ruky a nechat volně viset. Pomalu posunovat válcem směrem vzhůru, volný konec nechat přepadávat přes hranu ruky 4. v určitém okamžiku dojde k odlomení převislé části válce, zaznamenat délku válce, který neodpadl 5. stejný postup opakovat s materiálem, který je připravován k opravě 6. v případě, že zbylý konec vysprávkové hmoty je kratší, materiál obsahuje málo ostřiva 7. v případě, že zbylý konec vysprávkové hmoty je delší (došlo k rychlému odlomení materiálu), je třeba přidat jíl 8. receptura se upravuje, dokud zbylé konce nejsou srovnatelné Materiál použitý na vymazávky byl pravděpodobně upraven plavením nebo se jedná o dobře vytříděnou vátou hlínu podobnou spraši, bez obsahu dalšího anorganického pojiva. Pokud dojde k popraskání vymazávek v průběhu vysychání, je nutné je přetřít řídkou směsí hlíny a vody, postup opakovat tak dlouho, až jsou spáry bez prasklin. Práce je nutné provádět v létě, za teplého počasí. Zejména uvnitř objektu hrozí plesnivění organického materiálu, avšak tento proces není na závadu a zmizí po dokonalém vyschnutí hliněné hmoty. Ze stejného materiálu jsou prováděny i hliněné omazávky dřevěných konstrukcí. Materiál je třeba nanášet v tenké vrstvě, s respektováním nerovností konstrukce.

3. Hliněné vymazávky roubených konstrukcí Vymazávky provádíme po dokonalém zaschnutí petrifikačního prostředku. Pokud jsou spáry příliš velké, je možné mezi jednotlivé prvky roubení vložit podélně dřevěné hranolky. Ve spáře zatlučeme šikmo proti sobě malé hřebíčky (s velkými hlavičkami) a mezi hřebíky natáhneme drát. Do spáry ručně vtlačujeme hliněnou vymazávku a povrch uhladíme špachtlí.

4. Vápenné nátěry Vápenné nátěry jsou typické pro vnější i vnitřní nátěry dřevěných konstrukcí. Vápenné nátěry je třeba obnovit, v případě objektu jako je středověký dům čp. 53 ve Rtyni v Podkrkonoší, s pozůstatky svědčícími o dymném provozu, je nutné vápenné nátěry důsledně zachovat a petrifikovat výše uvedeným způsobem.

Pro přípravu hliněné vymazávky je optimální použít původní hmotu, kterou je třeba před zahájením tesařských prací z roubených konstrukcí vyjmout a vhodně uložit. Před novým vymazáním ji namočíme ve vodě a hmotu důkladně prohněteme.

Dřevěné konstrukce i spáry opatříme novým vápenným nátěrem.

Příprava nové vymazávky: Nakopeme jíl z místních zdrojů, hlínu případně vyplavíme, vysušíme a prosijeme. Pokud to není možné, lze použít nevypálené zbytky cihlářských prvků získaných v cihelně. Hlínu smícháme s vodou a přidáme směs plev a slámy nasekané asi na 5 cm dlouhé kusy. Vypracujeme plastické těsto, ostření hmoty je prováděno přidáním malého množství jemného písku. Celkové množství přítomných vláken nebylo možné analýzou přesně zjistit, plevy se slámou je tedy nutné přidávat odhadem a zkouškou materiálu. Podle

Příprava vápenného nátěru: Pálené vápno naložíme do vody, přidáme 5% technického lihu (na 100 litrů vápna 5 litrů lihu), po vyhašení přidat 1 litr fermeže na 100 litrů vápna. Vápenné nátěry byly barveny pomocí hlinek nebo šmolky. Barevnost je vhodné respektovat. S použitím materiálů technologické laboratoře SÚPP Praha (analýza hliněné vymazávky a příprava vzorku vymazávky), PhDr. Miroslava Madaje (příprava vápenného nátěru). Také byly využity zkušenosti PhDr. Františka Ledvinky (realizace hliněných vymazávek)

103


104

Dřevěné stavby


105


106

Dřevěné stavby


107


108

Dřevěné stavby


109


Památková rehabilitace domu čp. 138 ve Spáleném Poříčí Tomáš Karel, SPÚ v Plzni

Roubená zadní část domu s vyplétaným štítem během opravy, foto archiv NPÚ v Plzni, 2002 Historické jádro města Spálené Poříčí bylo v roce 1991 prohlášeno za městskou památkovou zónu, především jako hodnotný příklad poddanského městečka s výrazným podílem drobné zástavby lidového charakteru, až do poloviny 19.století z velké části z roubených konstrukcí. Výsledky Programu regenerace MPZ ve Spáleném Poříčí mohou být příkladem dlouhodobého kvalitního využití tohoto fondu. Obnovenými fasádami a barokním interiérem dominuje náměstí vedle renesančního zámku i kostel sv. Mikuláše. Podařilo se opravit nejvýznamnější objekty v zástavbě bývalé židovské ulice i kultivovat prostor židovského hřbitova, který patří svým dochováním a umístěním k nejcennějším památkám svého druhu. Soubor nejvýznamnějších památek v prostoru náměstí doplňuje barokní budova děkanství, která prošla náročnou opravou havarijních konstrukcí krovu a stropů, komplikovanou pozoruhodným založením stavby na dubovém roštu. Poslední úspěšnou realizací regenerace města je oprava poloroubeného farního domku čp.138 sousedícího na náměstí s děkanstvím. Drobný domek na první pohled nevynikal památkovými hodnotami. Orientační průzkum městské zástavby prováděný památkovým ústavem přinesl překvapivé zjištění. Pod modernizovaným průčelím se skrýval unikátní příklad podoby maloměstského domu z poloviny 18.století s krajově charakteristickým, nyní však již zcela unikátním vysunutým kabřincem ve štítě, dochovaným roubením stěn a řadou historických stavebních detailů. Dům byl prohlášen kulturní památkou a s pomocí prostředků z “Programu regenerace městské památkové zóny

110

v letech 2001 až 2003 opraven a rehabilitován. Celkové opravě objektu předcházelo zpracování stavebně historického průzkumu Ing. J. Anderlem z Plzně. Na tomto základě byl dopracován celkový záměr opravy, který byl koncipován tak, aby byly plně zachovány a uplatněny památkové hodnoty domu. Při průzkumu domu byla zjištěna řada dokladů stavebního vývoje včetně atypické původní podoby dispozice. Bylo prokázáno, že z velké části jsou v objektu zachovány konstrukce domu zvaného Špalíčkovský, který byl postaven roku 1780 na místě původní farní budovy. Z tohoto období pochází středová zděná černá kuchyně s cihelnám komínem a roubené stěny se stropy a zřejmě i krovem a štíty vrcholícími kabřincem. Pozoruhodné je též půdorysné, respektive funkční řešení domu, které v rámci tradiční trojdílné dispozice obsahovalo dvě obytné jednotky. Vedle světnice a úzké světničky v přední části, orientované do náměstí, byla obytná i zadní, jindy komorová část domu. Její užší trakt byl původně přiložen ke dvorní stěně a sloužil jako vstupní samostatná síň. Černá kuchyně byla oběma dílům společná. Při posuzování možností rehabilitace památkových hodnot domu měl pozitivní význam záměr budoucího využití. Tento obvykle velmi limitující faktor byl díky předpokládanému využití pro účely informačního centra a expozice tradičního bydlení a lidového řemesla minimalizován. Jedinou podmínkou byla potřeba vložení minimálního hygienického zařízení do interiéru. Pro tento účel byl vybrán dispozičně neexponovaný prostor zadní části světničky s přiložením k nově budované příčce, umístěné v původní poloze ověřené průzkumem.

Dřevěné stavby


Záměr celkově umožňoval v podstatě plnou památkovou rehabilitaci obdobnou umístění ve skanzenu. S ohledem na složitý stavební vývoj domu bylo stanoveno základní hledisko, umožňující prezentovat vývoj domu v jeho celé slohové pestrosti. Korekce byly dány jednak potřebou eliminace degradačních zcela novodobých zásahů a doplněním funkčně potřebných prvků odstraněným bez náhrady. Stavební stav konstrukcí byl z zadní nejhodnotnější části domu havarijní, což mělo vliv zejména na stanovení etap opravy. Zásadní pro výslednou podobu domu byla rehabilitace průčelí s návratem ke stavu z počátku 20.století, tedy z doby nahrazení roubené čelní světnice zděnými konstrukcemi. Tento stav byl na rozdíl od případné podoby roubeného předního dílu dobře ověřitelný a svým, stále ještě tradičním charakterem, umožňoval presentaci archaického štítu s kabřincem. Trojdílná degradující okna byla odstraněna a na jejich místě byly obnoveny původní formáty oken dle dobře dochovaných stop a osazena slohově odpovídající špaletová dvoukřídlá okna dělená do šesti polí. Vnější fasáda získala jednoduchý charakter s hrubě rovnanou omítkou bez uplatnění členících architektonických prvků. Vzhledem k tomu, že zděná přezdívka čelní stěny v přízemí předstupuje nepravidelně šikmo před konstrukci štítu, bylo nutno přesah krýt okapovým prknem. Tento detail není krajově typický, nelze jej však považovat za zcela cizorodý a v kontextu okolní zástavby nepůsobí rušivě. Působivý je omítaný štít s uplatněním jen hrubě rovnaného povrchu evokující hliněnou omazávku. Rámová konstrukce štítu byla ponechána plně v dochované podobě bez doplnění zaniklých výplních vypletených proutím. Z interiéru půdy je tak možno vidět konstrukční řešení včetně spojů a drážek pro uchycení štípaných nosných prvků výpletu. Ve štítě byla opětovně osazena klasicistní repasovaná jednokřídlá okénka. Řešení opravy a doplnění detailů v interiéru bylo plně vycházeno z dochovaných stop původního řešení a bylo dále ověřeno sondážním průzkumem a archeologickým výzkumem provedeným organizací ZIP z Plzně. V přední části domu byl očištěn dochovaný povalový strop nesený středovým okoseným trámem, který pochází ještě z doby existence roubené světnice. Na jeho povrchu byly zjištěny stopy po původní poloze roubené příčky, která byla na počátku 20.století nahrazena odlišně umístěnou zděnou příčkou. Vzhledem k plánovanému využití bylo účelné obnovit příčku v původní poloze a vznikla tak opět tradiční velká světnice a úzká světnička. Ve světnici bylo možno dle dochovaných otisků rekonstruovat polohu kamen a krbečku, počítá se do budoucna s obnovou kachlového sporáku, dále byla obnovena prkenná podlaha a zazděné okno na zápraží. Ve světničce byla část prostoru využita pro nutné hygienické zázemí.

způsobem při maximálním respektováním dochovaných prvků. Spolu s konzervací dřeva a odbornou repasí hodnotných historických výplní byla prováděna tesařskou firmou Františka Mykišky z Petrovic. Obnova a doplnění omítek stěn a stropů včetně hliněných omazávek byla řešena ve stejném charakteru s navázáním na původní části. V zadní části trojprostorového interiéru, která původně sloužila jako samostatný obytný díl, byl nalezen a zachován ukázkový příklad soustavy osvětlovacích a topných prvků navazujících na černou kuchyni. Složitý stavební vývoj této části domu dal vzniknout dvěma etapám těchto prvků. Zadní osvětlovací krbeček byl opraven, analogicky byla obnovena i zděná pec a nástěnný předsazený osvětlovací krbeček v přední části. Podařilo se zachránit polozřícený povalový strop s omazávkami s vynesením na nový středový trám a shodně doplnit zničený strop v zadní komoře. V oknech, pocházejících z více etap byly uplatněny výplně ilustrující vývoj oken od původní jednoduchých barokních v profilované trámové zárubni, po dvojitá okna z konce 19.století. Na podlahu byla položena cihelná dlažba umožňující předpokládaný návštěvnický provoz s expozicí výbavy lidové domácnosti a hospodářského náčiní. V půdním prostoru budou ještě doplněny prkenné podlahy a prostor původní sýpky a seníku využit též pro expozici zemědělského nářadí. Široký komín, nad hřebenem přezděný z vápenopískových cihel byl opraven a hladce omítnut. Střešní krytina byla prozatím zachována a pouze místně opravena, v roce 2003 je plánován návrat k původní krytině ze štípaného dvouvrstvého šindele s tradičními detaily nároží a hřebene. Prostředí domu doplňuje zápraží s tradiční kamennou dlažbou z desek. Do vjezdu byla doplněna prkenná dvoukřídlá vjezdová vrata na rámové trámkové konstrukci s točnicemi. Dvůr bude uzavřen oplocením plotem z tyčoviny s kamennými sloupky. Výsledkem je příkladná památková rehabilitace objektu, umožňující zachování a presentaci veškerých dochovaných památkových hodnot objektu plně v souladu se zájmy státní památkové péče. Jak již bylo řečeno, v domě bude umístěno městské informační středisko a malá expozice věnovaná historii a tradičnímu vybavení domácnosti. Hlavním exponátem bude nepochybně dům sám o sobě. Použito materiálů ze stavebně historického průzkumu Spálené Poříčí čp.138, zpracovaného Ing. Janem Anderlem, Ateliér historické architektury Plzeň 2002, ulož. Projektový archiv NPÚ v Plzni.

Ve středním díle domu byl podíl nových zásahu minimalizován. V síni bylo pouze obnoveno strmé jednoramenné dřevěné schodiště na půdu s prkenným opláštěním osazené do dochovaného výřezu ve stropě. Zachovány byly omítky včetně části omazávek roubené příčky, dvoubarevná dlažba z cementových dlaždic z počátku 20.století a veškeré dveře, pocházející ze stejného období. Z čela síně je přístupná černá kuchyně, téměř intaktně dochovaná. Zde byly pouze doplněny druhotné vybourávky a otevřeno zazděné ústí mladší pece, vysunuté do navazující zadní komory. Tato komora, v poslední době využitá pro koupelnu, je v místě obvyklou součástí domů. Její roubená vnější stěna byla spolu s celou zadní podélnou stěnou domu nahrazena zřejmě na počátku 20.století cíhelnou zdí, pod sníženým podhledem byl nalezen a opětovně uplatněn záklopový strop s mnoha vrstvami vápenných nátěrů na navazující obdobně upravovanou úpravou stěn. Druhotně proražený vstup do černé kuchyně byl opětovně zazděn s uplatněním původní velikosti odkladní niky. Největší podíl odborných prací byl realizován při opravě zadní, nejvíce poškozené části domu. Nejvý- Interiér roubené zadní části domu během opravy po opětovném znamnějším zásahem byla oprava a doplnění roubených vyzvednutí stropu, patrný rozsah výměn trámů a poloha zrušeného konstrukcí a povalových stropů odborným tesařským vstupu, foto archiv NPÚ v Plzni, 2002

111


Podélný a příčný řez domem, tmavě vyznačeny barokní konstrukce. Podle J. Anderleho upravil T. Karel

Půdorys domu v úrovní přízemí a půdy. tmavě vyznačeny barokní konstrukce. Podle J.Anderleho upravil T. Karel

112

Dřevěné stavby


Diskuse k přípravě metodiky stavebního historického průzkumu dřeva a dřevěných konstrukcí zabudovaných do historických staveb Doc. Ing. PhDr.Josef Polášek,Ph.D., Ing. Marek Polášek, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně V rámci studia na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně je zařazen předmět Památková péče a zkušebnictví. Vznikl jako přirozená reakce na nutnost hlubšího studia problematiky záchrany dřevěných prvků v historických stavbách. Předmět byl budován ve spolupráci Katedrou architektury Stavební fakulty VUT Brno, za významné pomoci Doc. Ing. Arch. Milana Kříže, CSc. Jedním z podnětů pro jeho budování byla také výzva Ministerstva kultury, v loňském roce byl čerpán grant Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Cílem je dosažení znalostí teoretického základu památkové péče ve smyslu obrysu struktury architektonického a urbanistického dědictví a vývoje přístupu k jeho zachování Posláním předmětu je připravit pro praxi dřevařské odborníky se znalostmi zásad památkové péče a metodiky péče o dřevěné části historických staveb. Ti se mohou později uplatnit jako velmi cenní partneři pracovníků památkové péče při řešení problémů spojených se záchranou dřevěných prvků historických staveb. Obsahová náplň předmětu památková péče Stručná charakteristika památkové péče, principy a výsledky historického přetváření budov Vývoj ochrany památek a památkové péče v historických souvislostech, současná péče o památky architektury a jejich dřevěných částí Současná koncepce památkového zásahu, konkrétní projevy sanace – rekonstrukce, konservace, ochrana; Metodika hodnocení stavebně technického vývoje a dřevěných součástí staveb z hlediska památkové péče; Regenerace architektonických a urbanistických celků, péče o dřevěné součásti staveb; Zobrazování historických staveb a prostředí, náčrt, ikonografie, dokumentace, vyměřování památek, identifikace konstrukčních částí, Standardní nedestruktivní stavebně historický průzkum, návrh sanace památkového objektu – jeho dřevěných částí. Zkušenosti získané při studiu problematiky a také zkušenosti našich externích spolupracovníků památkové péče ukazují, že je potřebné zaměření aktivit v oblasti památkové péče o dřevěné prvky staveb do následujících oblastí: Problematika pevných nekonstrukčních součástí staveb: okna, dveře, podlahy, schodiště, vrata, ploty Možnosti aplikace platných právních předpisů a technických norem Vzdělávání dřevařských odborníků s orientací v problematice památkové péče Komunikace mezi odborníky různé specializace Problematika pevných nekonstrukčních součástí staveb Záchrana historických oken, dveří, podlah a dalších dřevěných výrobků zabudovaných do stavby je mnohdy velmi komplikovaná a vyžaduje specifický přístup. Z tohoto pohledu je velmi žádoucí, aby se do procesu zapojili dřevařští odborníci se znalostí vlastností materiálu i technologií. Tento značný potenciál však zůstává nevyužit a často jsme svědky obtížného hledání řešení “svépomocí”. Hlavní příčinou tohoto stavu jsou patrně narušené vazby na dřevařský výzkum, školství a zkušebnictví. Jedním z prvních kroků v renesanci dřevařského vztahu k památkám je zpracování návrhu metodiky záchranného zásahu pro dřevěné prvky staveb v rámci disertační práce. Tvorba metodiky byla postavena na dvou základních princi-

pech: kompatibility se současnými postupy památkové péče a zohlednění platných technických a legislativních předpisů. Základní body metodického postupu Analýza a dokumentace stavu dřevěného prvku Odhad památkové hodnoty Definování cílového stavu - rozhodnutí o způsobu dalšího užívání objektu - včetně vyplývajících legislativních souvislostí Stanovení očekávaných technických parametrů Rozhodnutí o metodě sanace Výběr dodavatele a vyhodnocení ekonomické efektivnosti (Nezávislé) ověření dosažitelnosti cíle na prototypu Realizace sanačního zásahu v celém rozsahu Dokumentace nového stavu, posouzení úspěšnosti realizace Využití poznatků a analýza chyb pro účely dalších zásahů Návrh vychází ze stávající metodiky, je však rozšířen o některé kroky, které směřují k naplnění požadavků. Je zřejmé, že výklad takové problematiky přesahuje rozsah příspěvku. Autoři proto uvítají zájem ze strany odborné veřejnosti a rádi poskytnou materiály ke studiu a diskusi. Pouze heslovitě uvádíme základní a neúplný seznam požadavků, které se na každý prvek ve stavbě vztahují a jejichž naplnění je vymahatelné, ovšem často nedodržované. Legislativní požadavky Zákon 22/1997 Sb. Ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády 163/2002 Sb. Zákon 34/1996 Sb. O ochraně spotřebitele Zákon 258/2000 Sb. Obsah těkavých organických sloučenin a jiných toxických látek jiné Technické požadavky Technické normy ČSN pro dané výrobky Specifické požadavky pro vytvoření vhodného klimatu uvnitř budov Bezpečnost a komfort při užívání Požadavky na odolnost a trvanlivost Cílem připravované metodiky není ještě více zkomplikovat záchranu dřevěných prvků staveb. Naopak, využití nových poznatků z oboru, zohlednění předpisů a výchova nových odborníků propojených s běžnou praxí umožní zefektivnění záchranného zásahu. Věříme, že prohloubení komunikace mezi obory památkové péče a dřevařství přinese mít oboustranný užitek: pracovníci památkové péče mohou nalézt podporu a odborné zázemí, mladí absolventi naší fakulty nám svým zájmem dokazují, že i pro jejich profesní život je nezbytné znát práci předků a být na ni hrdý. Budeme rádi, pokud nalezneme společná témata k diskusi a především prostor pro užitečnou spolupráci. Kontaktní údaje:

Doc. Ing. Josef Polášek, PhDr. Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Fakulta lesnická a dřevařská Zkušebna stavebně truhlářských výrobků Louky 304 763 02 Zlín 4 tel /fax: 577 103 317, 577 105 581 E-mail: [email protected] www.zstv.cz

113


Dřevěné toleranční kostely a vztah mezi architekturou lidovou a slohovou PhDr. Jiří Langer, CSc., Rožnov p.R.

Prohlížíme-li si architekturu dřevěných tolerančních kostelů na východní Moravě, nemůžeme si nepoložit otázku, proč se tolik lišily od historické tradice budování křesťanského chrámového prostoru? Jejich tvůrcům v tom nebránila ani liturgie, ani státní regulační předpisy (Toleranční patent neomezoval počet kostelů, jejich stavební materiál, pouze nesměly mít věž, zvony a směrování vstupu k hlavní cestě). Na jiných místech v Čechách a ve zděné podobě si tehdy evangelické kostely zachovaly logiku členění a tvarů tradovanou z pozdně středověkých forem, které se i v moravských a slezských Karpatech dochovaly v roubené podobě. Je sice pravda, že téměř dvě století zákazu činnosti protestantských církví v rakouské části monarchie přerušila kontinuitu užívání kultového prostoru a provizorní místa bohoslužeb tajných evangelíků se nacházela buď v přírodním prostředí nebo ve světnicích obydlí či hospodářských stavbách dvora rolnické usedlosti. Nic z toho však nevede k odpovědi na naši otázku. Podíváme-li se blíže, kdo východomoravské toleranční kostely stavěl, otevře se nám pohled na dlouhou tradici alternativní slohové tvorby chrámové architektury. Po vyhlášení Tolerančního patentu v r.1781 moravští evangelíci neměli dostatek vzdělaných kazatelů, takže si je zvali ze zahraničí, především z tehdejších Uher. Tam byla tolerance vyhlášena o sto let dříve, na sněmu v Šoproni r. 1681, jehož artikule však omezovaly počet evangelických kostelů na dva v každé župě a zakazovaly používání kamene, hrazení a některých pevných konstrukcí. Slovenští kazatelé přicházeli zcela živelně, ještě před dekretem z r.1792 povolujícím působnost kněží z Uher a z Těšína. Jazykově nejbližší byli Slováci; mezi ně moravští evangelíci v 1.třetině 17.stol. emigrovali a s jejich pomocí od té doby obě prostředí udržovala hospodářské kontakty. Jeden z potomků těchto exulantů, Jan Hrdlička (1741-1810) r.1781 založil evangelický sbor na Vsetíně. V počátečním období přicházeli z Uher na Moravu prostřednictvím superintendatury v městečku Modra, byli augsburského vyznání a měli za sebou univerzitní studia v Německu (Wittenberg, Lipsko, Jena, Halle, Tübingen aj.). Moravští evangelíci byli ale orientovaní více na českobratrské tradice a slovenské luteránství se jim zdálo příliš konformní. Proto postupně mezi kazateli začali převažovat vyznavači kalvínského učení školení v Debrecíně (též ve franckém Erlangen a v Berlíně) a ordinovaní v Banské Bystrici (později v Těšíně a v Jimramově). Ti pocházeli ze slovensko-maďarského prostředí. Sociální a hospodářské poměry na východní Moarvě byly velmi podobné slovenským. Bylo sice možné stavět více kostelů, ale nebyly na ně peníze. Začínalo se s provizorními stavbami a konaly se sbírky v evangelických oblastech Slezska a Německa. (BURIAN 1938, MELMUKOVÁ 1999). Dodnes se dochovala dřevěná toleranční modlitebna v obci Velká (Hrubá) Lhota u Valašského Meziříčí. Prvním správcem fary byl vzdělaný zeman Ferdinand Szeleczényi ze Zvolena (1755-po r.1809), vychovaný v hronseckém artikulárním sboru a jeho škole, studoval v Kežmarku a v Tübingen. Před vybudováním hrubolhotského kostela r.1783 déle než rok žil v domě Jury Fabiána a v jeho stodole vykonával bohoslužby. I když použil srubovou konstrukci vlastní místnímu prostředí na Valašsku, půdorysná a funkční koncepce odpovídá artikulárnímu kostelu v Hronseku, který je hrázděný. Hlavní prostor bez středového oltářního hronseckého transeptu, který ve Velké Lhotě vynechali, měl u obou staveb stejné proporce (s centimetrovými rozdíly 10x16 m). Szeleczényi pouze za bohoslužebným stolem Páně připojil půlsrubovou sakristii. Místo rozšíření půdorysu o vstupní síň valaští tesaři vytvořili zde obvyklou otevřenou nadkrytou podsíň po celé délce okapové stěny. Jinak jsou proporce prostoru identické u obou staveb. Ve stejném roce stavěli zděnou modlitebnu v Pržně, když tam působil Michal Solnensis (1752-1822) z Istebného na Oravě, vychovaný též v artikulárním sboru s dřevěným

114

kostelem. Jeho obdélníkový půdorys použil i Ondrej Lačný z necpalského sboru v Turci v moravském Liptále. Stejně vyhlížely roubené modlitebny, které stavěli faráři Ondrej Orgoň vyslaný z modranského sboru v Hošťálkové, Ján Michalec z Myjavy v Hodslavicích, Ondrej Mikyta z Lučence v Prusinovicích. Ondrej Sloboda z Pezinka nedostal povolení postavit modlitebnu v Růžďce a upravil starou roubenou stavbu českobratrské modlitebny z r.1607. Mezi nejjednodušší roubené stavby patří modlitebna v Huslenkách z r.1787, kterou budoval farář Michal Kollár (1759-1788), jehož původ neznáme. Jeho architektura (proporce 8x13 m se opakují a odpovídají pravděpodobné původní stavbě v Istebném na Oravě) je shodná s kostelem v Rusavě z r. 1794, který vznikl pod vedením faráře Samuela Revického (1764-1840) vychovaného v istebnianském artikulárním sboru na Oravě. Potom se vrátil domů a působil v dřevěném artikulárním kostele Leštinách. Do té doby na Rusavě stála jen provizorní stavba postavená za faráře Ondreje Lehotského, liptovského zemana vychovaného v hybské artikulární církvi. V období budování tolerančních kostelů působilo na Moravě 49 kazatelů z tehdejšího Uherska a ti, kteří se zasloužili o stavbu dřevěných tolerančních modliteben, pocházeli převážně ze severoslovenského prostředí, účastnili se bohoslužeb v dřevěných artikulárních chrámech v obcích Hronsek, Istebné a Hybe, a téměř všichni studovali v Kežmarku, kde navštěvovali tamější artikulární kostel. Na většině míst se však moravští evangelíci později vrátili k slohovým tradicím chrámové architektury v neogotické a neorománské formě (EDGAR 1912, BURIAN 1938, MAYER 1983, TÁBORSKÝ 1928: 64-66, JURKOVIČ 1892, HOUDEK 1892). Objasnění původu moravských dřevěných tolerančních kostelů z předloh slovenských artikulárních kostelů ještě neodpovídá na naši otázku. Na Slovensku trval úplný zákaz činnosti evangelické církve teoreticky jen 8 let (1673-1681), tam je odchýlení od tradiční chrámové koncepce ještě nápadnější. Po sněmu v Šoproni bylo z 888 kostelů vráceno evangelíkům jen 50, takže vznikl problém ekonomický - získat peníze na výstavbu dalších. Mezi prvními z 38 nových bylo 15 dřevěných, budovaných převážně v severních župách v letech: 1681 v Hybech, Toporci, Ivančiné a Necpalech, 1687 v Levoči, v Kežmarku a v Istebnom, 1688 v Banské Štiavnici a v Kremnici (ten měl zděné přízemí pro Slováky a dřevěné patro pro Němce), 1689 v Leštinách 1690 v Banské Bystrici, 1693 ve Veľké Paludzi, 1694 ve Spišské Nové Vsi a v Ľubici, Hronsek 1726 (LANGER 1997b). Lze se domnívat, že tehdejší stavby byly považované za provizorium, protože nestačily pro věřící 15-20 obcí. Například hybský sbor měl tehdy kolem 20 000 členů. Připravovalo se rozšíření kostelů nebo stavby nové, větší, některé vyhořely a nahradily je stavby dokonalejší (v Levoči a v Kežmarku r.1717, 1730 rozšířený v Istebném a pravděpodobně i v Leštinách, 1734 v Hybech a největší r.1773 v Paludzi). Měly centrální koncepci, halový prostor na sloupové konstrukci se uprostřed rozšiřoval někdy až do křížového půdorysu, interiér měl množství empor (HORNYÁNSZKY 1867, MAYER 1983, KRIVOŠOVÁ 2001). Peníze na tyto stavby se získávaly nejen v místním prostředí a ze sbírek v německém zahraničí, s nímž měli slovenští evangelíci tradiční kontakty. V letech 1681-1707 byly podniknuty čtyři cesty deputací směřující přes protestantská území severovýchodní Evropou do Švédska (bylo nejsilnější mocností souvěrců v tehdejším světě), kde jim král uděloval povolení konat sbírky a zpět se vraceli přes Dánsko, Dolní a Horní Sasko a Slezsko zpět (KRMAN 1984:46, HEFTY 1933: 6-7, KALINČIAK 1870, LANGER 1996). Kromě peněz si přinášeli i poznatky o tehdy moderních chrámových stavbách ve středním Švédsku (zeména v kraji Värmland a Närke, LAGERLÖF 1985: 261-274, ULLÉN 1983: 264-266, NORDIN 1992:25). Švédský vývoj chrámového prostoru vytvořil silnou

Dřevěné stavby


tradici centrální koncepce už v románské zděné architektuře (TUULSE 1970) i ve formě stožárových kostelů (AHRENS 2001). Užívání srubové konstrukce od vrcholného středověku v 17.stol. dostávalo polygonální východní zakončení, které se opakovalo v půdorysu západní předsíně (například kostel z r.1264 v östergotlandském Tidersumm kolem r.1600). Vznikl tak centrální prostor vnitřním členěním připomínající menší typy slovenských artikulárních kostelů (například Istebné a Leštiny). Takové stavby se v letech 1640-1662 šířily v krajích Västmanland a Närke na západ od Stockholmu. Již v první třetině 17. stol. při norské hranici vznikaly chrámy s klasickým křížovým půdorysem a zřejmě odtud se šířily do stockholmské oblasti a dále na sever (v letech 1630-1647). V literatuře se poukazuje na jejich souvislost s holandskými vzory (NORDIN 1992:25). Všeobecně se v protestantské Evropě považoval za výchozí prototyp křížových půdorysů amsterodamský Noorder kerk z let 1620-1623 od slavného městského stavitele Hendricka de Keysera (Keijzera). Byl postaven v západním předměstí z iniciativy starosty Franse Hendricka Oetgense, který dal vybudovat tuto čtvrt pro chodobnější řemeslníky a dělníky. I kostel pro ně měl být jednoduchý a laciný. Zakázka byla pod úroveň autora velkých chrámů s tradičním půdorysem, proto přizval ke spolupráci městského tesařského mistra Hendricka Jakobse Staetse. Ten nejprve cestoval na pobřeží Zuidersee, kde se nacházely starší protestantské kostely (nejstarší z let 1598-1607 ve Willemstade), aby se poučil. Vybral si předlohu v Blokzijl s křížovým půdorysem, který postavili r.1609 pro vojenskou posádku. Jeho úsporná konstrukce s maximálním využitím místa jak horizontálně, tak vertikálně (pavlače) uspokojila nároky amsterodamské radnice. Jistěže stavitel de Keyser má také přinejmenším korigující podíl na Noorder kerk, ale zemřel dva roky před jeho dokončením (WATTJES-WARNERS 1956:228-230, KANNEGIETER 1959:117-120). Dříve se považoval za předlohu slovenských artikulárních kostelů tzv. mírový (po vestfálském míru r. 1648 katolická strana musela přijat švédskou podmínku umožnit Slezanům vybudovat tři hrázděné kostely) ve slezském pevnostním městě Świdnica (Schweidnitz). Vytvořil ho v letech 16561659 pevnostní inženýr leutenant Albrecht von Saebisch (1610-1688). Použil sloupový nosný systém mezi hrázděnými stěnami s halovým půdorysem (jen nepatrně rozšířeným ve středu podélných stěn) podle caloratherské zámecké kaple, kterou r.1618 projektoval jeho otec, Valentin von Saebisch (1578-1657; EDGAR 1912:26, 1924:337; GRUNDMANN 1970: 20-22). Východiskem byl pozdněrenesanční ideál obdélníkového sloupového prostoru vycházející z architektonických teorií Vitruvia. Uplatňoval se i na severu Evropy, ve Švédsku a v Dánsku (JOHANNSEN-SMIDT 1981: 128, 130, 138, LANGBERG 1955: 165). Ve střední Evropě se tehdy poprvé řešil problém stavby pro maximální počet věřících a severské vzory byly pro tento účel nejvhodnější. Až později amsterodamský Norder kerk jako nejdostupnější pro cizince poskytl možnost přenesení části halové plochy do bočních křídel, čím přibylo stěnové plochy a tedy i pavlačí. Svidnický kostel byl sice postaven, ale vratislavský biskup ho dal uzavřít na základě papežské bully r. 1651. Evangelíci začali své tři tzv. mírové slezské chrámy užívat až od r.1707, když do země přitáhl s vojskem švédský král Karel XII. V kontaktech evangelických sborů ležela však i ideologická překážka mezi slovenským luteranizmem a slezským netolerantním kalvinismem (MELMUKOVÁ 1999: 56). Je tedy nepravděpodobné, že by slovenští evangelíci na konci 17.stol. měli k tomuto kostelu přístup. Uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že kořeny tradice formy východomoravských dřevěných kostelů a jejich přímých předloh - artikulárních kostelů na Slovensku - se do střední Evropy nedostaly přímo od amsterodamského Noorder kerk tzv. slezskou cestou (PAULUSOVÁ 1995: 52), ale spíše prostřednictvím tehdy pro evangelíky autoritativního společenského prostředí švédského (LANGER 1997b). Tam

se architektura formovala jednak z projevů autochtonních a jednak inovacemi přicházejícími z tehdy pro Skandinávce ekonomicky i kulturně nejprestižnějšího Nizozemí. Co tedy na architektuře našich dřevěných evangelických kostelů můžeme považovat za autochtonní lidový projev? V monografiích o dějinách architektury se obvykle všechny dřevěné stavby zařazují mezi tzv. lidovou architekturu. Namítnete-li, že i dřevěný kostel může nést znaky slohu, pak se podívejte na roubené domy z rožnovského náměstí. Je to pozdněstředověká architektura provdená v roubené konstrukci. Díky ní nemohlo dojít ani k barokizaci fasád a dokonce i orientace bydlení do zahrady a hospodářského provozu do náměstí i s hnojišti zde přežívalo až do začátku 19.stol. Mázhausový půdorys a dřevěné podloubí kolem náměstí nemůžeme přece považovat za autochtonní lidový projev valašského regionu? (LANGER 1997a: 110-113). V české etnologii a vědách o umění se nejprve pocitově vymezovaly kategorie architektury lidové na jedné straně a architeury slohové na straně druhé. Lidová architektura byla chápána jako produkt vesnického rolnického obyvatelstva vznikající pouze z jeho funkčních potřeb, technických zkušeností a materiálových možností. Architekturu slohovou považují historikové umění za produkt tvorby umělců pro funkční a především prestižní potřeby privilegovaných vrstev společnosti. Mezi těmito póly zůstává široké pole považované jedněmi za tzv. nelidové a druhými za tzv. rustikalizací zbavené uměleckých hodnot. Zájem naší památková péče až v posledním období tyto nůžky poněkud přivírá, protože ho k tomu nutí konkrétní materiál, ale stále je náš pohled podvědomě orientován podle dosavadní terminologie. Z pseudovědeckých diskusích 60.let, snažících se vymezit obsah pojmu lidová kultura (jako předmět bádání etnologie) vyplývá cesta do slepé uličky. Stále více cítíme ono předpojaté rozhraničení jako zátěž a brzdu výzkumu. O co jednodušší je pohled našich západních kolegů, logicky vycházející ze skutečnosti, že hmotná kultura v jejich zemích nebyla tak kontrastně diferencovaná mezi pivilegovanými a neprivilegovanými vrstvami spoolečnosti. Jejich označení vernacular architecture, původní architektura, je schopno odlišovat pouze míru a výraznost tzv. nepůvodních inovačních zásahů do kulturně autentického prostředí. Literatura a prameny (kromě dochovaných artikulárních a tolerenčních kostelů a kromě informací architekta W. Kramera z Bureau voor architectuur v Amersfoort o kostele v Blokzijl): AHRENS, C., 2001: Die frühe Holzkirchen in Europas. Stuttgart. BURIAN, B., 1938: Toleranční kazatelé na Valašsku (17811861). Valašské Meziříčí. EDGAR, E., 1912: Protestantismus a architektura. Kutná Hora. GRUNDMANN, G., 1970: Der evangelische Kirchenbau in Schlesien. Frankfurt an Main. HEFTY, J.A., 1933: Die Kesmarker Holzkirche. Kežmarok. HORNYÁNSZKY, V., 1867: Beiträge zur Geschichte evangelischer Gemeinden in Ungarn. Pest. HOUDEK, V., 1892: Die Holzkirche im Thale Huslénky bei Vsetin. In: Mitteilungen der k.k. Central Commision zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale 18, Wien: 68-69. JURKOVIČ, D., 1892: Dřevěný kostel v Huslénkách. Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci 9, č.33: 1-4. JOHANNSEN, H.-SMIDT, C. M., 1981: Danmarks arkitektur 6. København. KALINČIAK, J., 1870 (?): Aus vergangenen Zeiten (Eine Bittschrift der Gemeinde in Istebne an den König von

115


Schweden am Ende des 17. Jahrhunderts). Rukopis uložený v archivu Farského úradu v Istebnom. KANNEGIETER, J.Z., 1959: De Amsterdamse Jordaan. Amsterdam. KRIVOŠOVÁ, J., 2001: Evanjelické kostoly na Slovensku. Bratislava. KRMAN, D., 1984: Itinerarium. Bratislava. LAGERLÖF, E., 1985: Västergötland, Värmland, Närke. Medeltida träkyrkor II, Stockholm. LANGBERG, H., 1955: Danmarks Bygningkultur I. København. LANGER, J., 1996: Kultúrne pamiatky v Istebnom. In: Istebné, Dolný Kubín: 104-119. LANGER, J., 1997 a: Co mohou prozradit lidové stavby. Rožnov p.R.

116

LANGER, J., 1997 b: Wurzeln und Änderungen der Architekturtradition artikularer Holzkirchen. Ethnologia Slovaca et Slavica 28-29, Bratislava:71-92. MAYER, V., 1983: Holzkirchen: neuentdecke Baukultur in Böhmen, Mähren, Schlesien u.d. Slowakei. Wien. MELMUKOVÁ Eva, 1999: Patent zvaný toleranční. Praha. NORDIN, E., 1992: Svenska träkyrkor-Swedish timber-churches. Stockholm. PAULUSOVÁ, S., 1995: Artikulárne kostoly. Pamiatky a múzeá 44, 4: 50-55. TÁBORSKÝ, F., 1928: Rusava. Olomouc. TUULSE, A., 1970: Skandynawia romańska. Warszawa. ULLÉN, M., 1983: Småland samt Ydre och Kinda härader i Östergötland. Medeltida träkyrkor I, Stockholm. WATTJES, J.G.-WARNERS, Ph.A., 1956: Amsterdam vier eeuwen bouwkunst. Amsterdam.

Dřevěné stavby


117


118

Dřevěné stavby


119

Drevené evanjelické artikulárne kostoly na Slovensku Doc.Ing.arch. Janka Krivošová, CSc., STU FA Bratislava, SR Na začiatku 17.storočia na Slovensku postavili nový druh kostolov z dreva, ktorý neskôr dostal meno artikulárne kostoly. Postavilo sa ich asi 35, ale do dnešných dní sa zachovalo iba päť. Aby bol zrozumiteľný ich tvar, vzhľad, meno musíme poznať dôvody ich vzniku a neubránime sa malému exkurzu do histórie. Uprostred minulého tisícročia sa stalo viacero význačných udalostí ako výslednica súhry viacerých udalostí a k nim patrí i reformácia. Intelektuálny rozvoj podmienil predovšetkým Guttenbergov objav kníhtlače a jej následný rozvoj, na rozhraní letopočtu objav Ameriky, a poznanie nových reálií z Nového sveta ruka v ruke rozširovalo myslenie i sabavedomie človeka renesancie. Stavba nového chrámu sv. Petra v Ríme na mieste predchádzajúceho, ktorý tu stál celé tisícročie, znamenala síce obrovský umelecký .čin, ale tiež obrovský finančný náklad, na ktorý prispievala celá kresťanská Európa. Preto sa predaj odpustkov za hriechy minulé v tomto čase rozšíril aj o odpustky za hriechy budúce. Okrem toho je všeobecne známe, že cirkev sa od svojho kresťanského učenia veľmi vzdialila a opakovane sa objavovali cirkevné osobnosti - reformátori, ktorí sa usilovali vrátiť cirkev k pôvodnému učeniu raných kresťanov a odmietali moc, bohatstvo a neriadny život kléru - za všetkých spomeniem aspoň rektora Karlovej univerzity - Majstra Jána Husa. Nové pápežské nariadenie o predaji odpustkov v 95-ti vetách však vyvolalo prudkú reakciu Dr. Martina Luthera, ktorý vo Wittemberťgu r.1517 napísal 95 výpovedí proti predaju odpustkov. Tento čin vyvolal obrovský ohlas - akoby lavínu prejavov nespokojnosti - nielen v nemeckých krajinách, šíril sa prudko na sever, do Škandinávie, a cez Čechy aj k nám. Zároveň sa postupne z Balkánu približovali Turci, ohrozujúc čoraz viac strednú Európu. R.1526 po Moháčskej bitke sa Habsburská monarchia, a jej súčasť Uhorské kráľovstvo sa rozpadlo na tri časti – Sedmohradsko, dnešné Maďarsko obsadili Turci a patrilo Osmanskej ríši, a iba naše územie Horného Uhorska ostalo monarchii. Všetky uvedené skutočnosti prispeli k tomu, že územie Slovenska bolo reformácii otvorené, spomienka na husitov bola ešte živá, bezprostredné kontakty s Nemeckom a jeho univerzitami obstarávali mnohí študenti a keďže nespokojnosť a kritika cirkevných praktík bola veľká, mnohí predstavitelia vysokej šľachty sa prihlásili k reformácii a pozývali teologicky vzdelaných kazateľov. Preto celé cirkevné zbory s farármi a svojimi stredovekými kostolmi prechádzali k reformácii spontánne. Je zaznamenané, že na Veľkú noc r. 1544 už celá Levoča prijímala pod obojím. Boli tu však aj mimoriadne osobnosti: Na východe Slovenska, v Bardejove pôsobil výnimočný kňaz Leonard Stockel, ktorého škola pri kostole sv. Egídia položila základy uhorského školstva a preto nazvali ho Praeceptor Hungariae, v Levoči pôsobil Juraj Leudischer, v Kremnici Conrad Cordatus, Reformačné učenie hneď od počiatku prinieslo niektoré zmeny, ktoré sa prejavili v organizácii stredovekého sakrálneho priestoru. Luther vo svojom spise Die Deutsche Messe do centra postavil kázeň – teda Slovo božie. Liturgia, spievaná v latinčine, stratila niečo zo svojej dôležitosti a dôraz na význam kázne sa začal prejavovať v umiestnení kazateľnice v chrámovom priestore. Jej miesto v stredovekom kostole sa presúvalo z bezvýznamnej polohy čoraz centrálnejšie, aby sa neskôr stala centrom chrámového priestoru. Aj mŕtva stredoveká, scholastická latinčina sa nahradila národnými jazykmi – Luther preložil z hebrejčiny Bibliu r.1534 a Biblia, vytlačená v Kraliciach na Morave r.1593 sa stala až donedávna najčítanejšou evanjelickou knihou u nás.Významným zásahom do usporiadania Služieb božích, ale predovšetkým do usporiadania chrámového priestoru bolo

tiež uznanie iba dvoch sviatostí, ktoré prinášajú evanjeliá – Krst svätý a Večera Pánova. Večera Pánova, ktorá sa prijíma pod oboma spôsobmi a po kľačiačky. Preto bolo potrebné položiť okolo oltára kľakadlo a oltárny priestor vymedziť záhradkou. Krst svätý znamená prijatie nového člena zboru, preto sa krstiteľnisca presúvala bližšie k oltáru, a nakoniec zaujala miesto v centre chrámu. Nemenej dôležitú zmenu znamenalo odmietnutie uctievania svätých. Reformácia s úctou uznáva a váži si pozoruhodné a životy kresťanských martýrov, ale zároveň odmietla ich uctievanie a považuje ho za modloslužbu. Ale kým v západných krajinách sa rozvoj reformácie prejavoval obrazoborectvom, u nás sa očividne prejavila kultúrna vyspelosť, vzdelanosť a rešpekt k umeniu. Gotické krídlové oltáre sa neničili, iba sa zatvorili, tak sa roku 1557 rozhodlo na synode piatich východoslovenských miest v Bardejove – ináč by sa v levočskom kostole sv. Jakuba, či sv. Egídia v Bardejove nezachovali umelecké diela majstra Pavla. A Luther, ktorého priateľom bol Lukáš Cranach, si výtvarné umenie vážil, ba vyzýval k zobrazeniu príbehov zo života Krista, predovšetkým udalosti Veľkej noci odporúčal ako témy oltárnych obrazov . Reformačné učenie sa šírilo v Hornom Uhorsku v 16. a začiatkom 17.storočia predovšetkým v slobodných kráľovských mestách, kde bolo vzdelané a slobodné meštianstvo a kde žili vedľa seba Slováci, Nemci a niekedy Maďari. Už r.1549 päť kráľovských miest Šariša sa spisom Confessio Pentapolitana, prihlásilo k reformácii. O 10 rokov podobné vyhlásenie urobili banské mestá a o 10 rokov spišské mestá. Palatín Juraj Thurzo organizátor Thurzovsko-Fuggerovskej spoločnosti, bol presvedčený evanjelik. I znášanlivý Maximilián II. na habsburskom tróne nebránil reformácii. A keďže, väčšina zborov prešla spontánne k reformácii, nové kostoly ani nebolo potrebné stavať. A tak v novom, renesančnom slohu sa postavilo iba niekoľko kostolov. Tento spontánny rozvoj reformácie voj nemohol ostať bez následkov.Tridentský koncil mal povzniesť kresťanské náboženstvo, zreformovať klérus, ale predovšetkým zjednotiť cirkev a vykoreniť reformáciu. Ďalšie opatrenie bolo založenie nového rádu jezuitov r.1540, ktorý jeho zakladateľ, Ignác z Loyoly zorganizoval podľa prísnych, vojenských regúl. Vzdelanosťou a cieľavedomosťou si čoskoro získali mocenské postavenie. monumentálny výraz chrámov bol účinným prostriedkom rekatolizácie Následne v 2. polovici 17.storočia nastalo prudké prenasledovanie protestantov, ktoré znamenalo vyháňanie kňazov a odoberanie kostolov, -na území dnešného Slovenska evanjelikom odobrali 888. za vlády Leopolda I., ktorý zo svojej ríše chcel vytvoriť Regnum Marianum. Tým krajinu uvrhol do konfesionálnych povstaní a vojen. V prešporských súdoch, kam povolali najskôr 30 a potom 300 kňazov a učiteľov, a 50 neohrozených - /Daniel Sinapius Horčička, Tobiaáš Masník/, ktorí tvorili kultúrnu špičku vtedajšieho kráľovstva odsúdili na galeje. Turecké nebezpečie však vyvolalo usporiadať pomery a na boj s Turkami získať aj ukrivdených protestantov. Na sneme v Šoproni roku 1681 sa mali najväčšie krivdy odstrániť – teda mali sa vrátiť také kostoly, ktoré neboli katolícky vysvätené, ale také neboli. Namiesto odobratých kostolov sa mali v každej župe Horného Uhorska a v slobodných kráľovských mestách postaviť po 2 kostoly podľa zvláštnych článkov – artikúl, podľa ktorých dostali aj svoje meno. Teda povolená bola stavba 50-ti kostolov, ale postavili ich iba 39. 25. a 26. článok - artikul záverov snemu určil prísne určenia - obmedzenia: čas výstavby – jedna sezóna, miesto pre stavbu určovali kráľovskí komisári-jezuiti, materiál – drevo, bez

veže a ďalšie stavebé obmedzenia. Predovšetkým drevo jako stavebný mapteriál bol ponižujúcou podmiekou, o to viac, že dovtedy evanjelikom patrili stredoveké muroané kostoly a súčasne sa stavali veľkolepé jbarokové kostoly prichádzajúcich rádov - predovšetkým jezuitov. Keďže zbory boli veľmi biedne, predstavitelia zborov sa obrátili o pomoc predovšetkým do Švédska, ktoré malo šťastnejší osud, kde sa evanjelické náboženstvo stalo štátnym náboženstvom. Zbierky prispeli k stavbe artikulárnych kostolov. Jedným z prvých bol kostol nemeckého zboru v Bratislave za hradbami na Panenskej ulici, ktorý si evanjelici postavili potom, ako im jezuiti odobrali kostol na námestí. Kostol mal obdĺžnikový pôdorys s obiehajúcou emporou okolo všetkých štyroch stien poznáme iba z kresby, vieme však, že kvôli tomu, aby neprečnieval z okolitej zástavby, mal štvordielnu sedlovú strechu. Z postavených artikulárnych kostolov sa dodnes zachovalo päť. Všetky majú symetrický pôdorys gréckeho kríža, a tento pôdorys mali i ďalšie, ktoré boli neskôr prestavené. V dovtedajšej sakrálnej tvorbe sa po prvý krát objavuje tento tvar. Na Orave boli určené miesta Istebné /1786/a Srňacie, ktoré sa podarilo zmeniť na Leštiny /1689/ při Vyšnom Kubíne. Obe miesta sú v prudkom svahu. Pôdorys gréckeho kríža sa nemohol uplatniť, preto oba kostoly postavili po vrstovnici. V obidvoch vnútorný priestor s trámovým stropom, znova vypĺňa empora pre čo najväčší počet ľudí. Náročnejšou stavbou, s parvidelným pôdorysom gréckeho kríža je Hronsek, 1725-6 postavený v na zaplavovanom brehu Hrona. Hrázdené konštrukcie sú nezvyčajné v našom prostredí, a pomocou nich bolo možné vytvoriť kostol, ktorého lode majú až 8 m výšky. Drevené valené klenby poskytli priestor pre stúpajúce empory okolo celého pôdorysu kostola. Centrálny štvorcový priestor však uzatvára drevený trámový strop V Kežmarku po odobratí gotického kostola na námestí postavili r.1687 za hradbami drevený artikulárny kostol podľa vzoru hrázdeného levočského, ktorý bol od počiatku malý. Dnešný drevený okožovaný postavil staviteľ Juraj Muttermann r.1717 na pôdoryse prieniku gréckeho kríža a štvorca, zaklenutého valenými klenbami s krížením. Vynikajúco vyriešil statické problémy priestoru pre 1600 ľudí, v ktorom sú vložené v ramenách kríža empory. V Liptove postavili tiež dva kostoly – v Hybiach už z r.1681 na pôdoryse gréckeho kríža postavili drevený kostol – jako to dokumentuje kresba z hybskej kroniky Na konci 19.storočia ho nahradili novým neogotickým kostolom. Posledným a najrozsiahlejším zachovaným kostolom v strednej Európe s kapacitou 6000 ľudí je kostol dnes vo Svätom Kríži, preneseným z Paludze. Je tiež druhým, ktorý nahradil pôvodný, menší z r.1693 vôbec nestačil hornému Liptovu, preto po dlhých prieťahoch sa až r.1773 podarilo získať súhlas a ”písať nevedúci” Jozef Lang počas jednej sezóny postavil drevený kostol s poschodovými emporami. Celý rozsiahly priestor na krížovom pôdoryse zaklenul Lang drevenou krížovou klenbou. Až při geodetickom zameraní při prenose zo záplavovej oblasti sa zistilo, že terén pod 43 m dlhým kostolom má prevýšenie 1,3 m. Keďže Lang všetky konštrukcie tvoril na mieste, možno sa domnievať, že spád využil na ochranu dreva pred hnilobou, lebo základ smel byť vysoký iba 1 stopu. Okrem, spemenutých drevených artikulárnych kostolov postavilo spolu 39 kostolov, napr. v Ostrej Lúke, Prietrži, Levoči. ale pre rastúce predovšetkým statické problémy, no najmä pre poníženie, vyplývajúce z artikúl, ktoré počas prenasledovania zbory utrpeli, ich o 100 rokov, teda po vydaní Tolerančného patentu r.1781 nahrádzali murovanými a väčšími kostolmi

Artikulárne nariadenia, obmedzenia stavebníkov evanjelických chrámov v porovnaní s nádherou oficiálneho slohu – baroka - Gesammtkunstwerku spôsobili, že architektúra drevených chrámov vyznieva nesmierne skromne a chudobne. Objavuje sa však nový, centrálny pôdorys gréckeho kríža a tým aj centrálne komponovaný priestor. Staviteľmi boli síce jednoduchí tesárski majstri, ale ich diela sú výrazom veľkej snahy a úprimnosti aj z dreva vykresať dôstojný sakrálny priestor. Ich architektúra, postavená v 17. a 18. storočí udivuje technickou zručnosťou, statickou istotou, ale i výtvarnou schopnosťou. Tým sa vytvorili centrálne priestory, ktoré v krutých časoch protireformačných vytvárali spoločenstvo, ktoré sa navzájom podporilo. Psychologický účinok zjednotenia v takto vytváraných priestoroch spôsobil, že zbory celkom nezahynuli. Interiéry kostolov s dreveným trámovým stropom, či krížovými klenbami, naplnené poschodovými emporami dokázali pojať veľké množstvo veriacich. Artikulárne kostoly existujú iba na Slovensku. Stali sa základom k nasledujúcej tvorbe evanjelickýcch kostolov. Literatúra: Biathová, K., Bunčák, R.: Drevený Pantheón, Tatran, Bratislava 1976 Kolektiv: Kronika křesťanství, Chronik Verlag im Bertelsmann Lexikon Verlag GmbH, Gutersloh/munchen 1997, české vydanie Fortuna Print, Praha 1998 Kováč, D. a kolektiv: Kronika Slovenska, I., Fortuna Print a.s. Bratislava, 1998 Krivošová, J., Veselý, D., Rúfus, M.: Evanjelické kostoly na Slovensku, Tranoscius , Lipt. Mikuláš, 2001 Kvačala, J.: Dejiny reformácie na Slovensku 1517 - 1711, Tranoscius, Lipt. Sv. Mikuláš, 1935 Petrík, B., Rybár, P.: Evanjelická encyklopédia, BoPo, Bratislava 2001


Kaple sv. Hedviky v osadě Vildy a jiné dřevěné sakrální stavby v okrese Bruntál PhDr. Ľubica Mezerová, SPÚ v Ostravě

V horských oblastech bylo k výstavbě objektů využíváno materiálu, který zde byl nejdostupnější. Tím materiálem bylo především dřevo. Tradice dřevěné architektury je pro bruntálskou část Jeseníků tady charakteristická. Kromě domů, stodol, zvonic, pil, kůlen a ledoven, naši předkové stavěli ze dřeva i kaple a menší kostely. Mnohé z nich byly později, zejména v 18.století, nahrazeny zděnými (kostel na Uhlířském vrchu v Bruntále, kostel v Lichnově, kaple v Malé Morávce, ….), ale některé se dochovaly nebo byly v tomto období postavené. Mezi nimi kaple Nejsvětější Trojice v Suché Rudné, postavená kolem roku 1720 a vysvěcená bruntálským děkanem Františkem Valentinem v roce 1739. Představuje jednolodní deštěnou stavbu bez sakristie 10m dlouhou a 6m širokou, se zvonovou věžičkou vysokou 8 metrů nad střední částí. Zvalbená střecha je krytá dřevěným šindelem. Nad jediným vstupem, umístěným v průčelí je vyzdvižen prostý kůr, přístupný po jednoduchém schodišti přímo z lodě. Vnitřní stěny jsou omítnuté a pojednané iluzivní výmalbou, představující pilastry rozdělený prostor. Plochý strop je rozdělený na kazety. Větší architekturu představuje kostel sv.Josefa v nedalekém Podlesí, postavený v roce 1749 nejprve jako zvonice, kterou vysvětil bruntálský děkan Antonín Thiel. V roce 1776 byla zvonice náklady obce přestavěna, zvětšena a vybavena jako kaple. Po zřízení hřbitova vedle kaple v roce 1808, byla tato opět upravena na kostel. Sakristie byla přistavena a věžička nadstavena v roce 1842. Představuje jednolodní architekturu obdélníkového půdorysu se skosenými rohy v místě oltáře, s omítanou předsíní a přistavěnou sakristií a kůlnou. Původně šindelová střecha je překrytá plechem, na zvonové věžičce se však šindel dochoval. Kamenná podlaha, roubené stěny, dřevěný kůr na dvou sloupech a dřevěná dekorativně pojednaná okna i ostatní prosté vybavení představují unikátní jednotný interiér. Jiný charakter má dřevěná osmiboká centrální stavba - kaple sv.Huberta v Karlově Studánce. Byla postavená baronem Riedheimem z Řádu německých rytířů v roce 1757 a vyzdobená obrazy J.K.Handkeho. Představuje sálovou plochostropou deštěnou architekturu na kamenné podezdívce s kopulovitou střechou a sanktusníkem. Dřevěné detaily výzdoby jsou pojednány v rokokovém stylu. Skutečně ojedinělá je však kaple sv.Hedviky v obci Vidly, která je dnes součástí města Vrbna pod Pradědem. Nejen svou architekturou, ale i historií. Kaple byla postavená podle projektu vrbenského architekta Alfonse Petera. Postavil ji vrbenský stavitel Josef Nietsche. Výzdobu kaple navrhl a realizoval Erich Hürden, vlastním jménem Erich Rudolf Heinrich Hlavacek z Akademie výtvarných umění ve Vídni, který působil v Karlově Studánce. Fundátory kaple byli rovným dílem kardinál Bertram z Vratislavi a velmistr Řádu německých rytířů dr.Klein. Vysvěcená byla 26.10.1930. Jako jediná v okrese je posvěcena patronce Slezska – sv.Hedvice. Původně jí byl věnován obraz archanděla Michaela z roku 1916 od C.Assmanna a dřevěná polychromovaná socha Panny Marie Immaculaty, tyto však byly na počátku 90-tých let 20.století odcizeny. Kaple je umístěná na kopci nad křižovatkou cest a vede k ní pěší stezka a dřevěné stupně. Kaple je dřevěná roubená a deštěná stavba obdélníkového půdorysu s valbovou střechou a zvonovou věžičkou, postavená na kamenné podezdívce. Předsazená otevřená předsíň nesená dvěma pilíři má trámový záklopový strop. Z opačné strany je přistavěná nižší čtyřboká sakristie. Všechny střechy jsou kryté dřevěným šindelem. Hlavní vstup představují dvoukřídlé dřevěné dveře do předsíně a dále do lodě. Hned za hlavním vstupem je vlevo točité schodiště, vedoucí na hu-

122

Karlova Studánka - kaple dební kruchtu a malým harmoniem (výrobek továrny Rieger-Klos v Krnově), na půdu a do věžičky. Loď má plochý záklopový trámový strop, zdobený bohatou řezbou; deštěné stěny a keramickou dlažbu. Čtyři okna v lodi a okno v sakristii mají tvar lomeného oblouku. Lavice pro 54 osob jsou vyřezávané, stejně jako zpovědnice, oltářní mřížka i samotný oltář a také stejně jako svícny, osmiramenný lustr s postavičkami apoštolů, kropenka, polička, schůdky a dvě křesla se znaky Řádu německých rytířů a arcibiskupství Vratislavského. Kaple má jednotně pojednaný interiér, kde každý detail má své předem promyšlené místo a určenou funkci. Základní konstrukce, vycházející z tradiční lidové roubené architektury, jsou přiznané a výtvarně stejně účinné jako prvky dekorativní. Nejdůležitějším prvkem výzdoby je geometrický ornament, který nacházíme jak na lustru, kropence, svícnech, lavicích, oltářní mřížce, dveřích, zpovědnici, stoličce u harmonia, ale také na trámech, konzolách, krokvích, vzpěrách, pilířích a překladech. Je vytvořený intarsií různobarevným dřevem nebo řezbou. Dekorativní detaily plně respektují soudobý výtvarný vkus art deco a kubizmus, který zde tvoří organickou a přirozenou součást dřevěné architektury. Výsledné spojení přináší mimořádně vznešený a zároveň intimní prostor, určený k rozjímání. Kaple sv.Hedviky určitě patří k nejkrásnějším evropským dřevěným sakrálním stavbám. Prameny a literatura: ZAO, ACO,kniha 173 – děkanská matrika Bruntálu (1771) ZAO, ACO, sig.G3,kart.4799 – stavební záležitosti filiálních kostelů a kaplí fary ve Staré Rudné Mezerová,Ľ. a kolektiv: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál, OkÚ Bruntál a PÚ v Ostravě, 2000. Polášek,J.: Dřevěné kostely a kaple Moravy a Slezska. Frýdek–Místek 2001. Samek,B.: Umělecké památky Moravy a Slezska II. Praha 1999. Štěpán,V.: Kaple sv.Josefa v Podlesí (okr.Bruntál) – zapomenutá památka lidové architektury a možnost jejího nového využití. ČSZM, série B, 42-1993. Teichmann,B.- soukromý archiv Zatloukal,P.: Architektura lázní Karlova Studánka. Vlastivědné zajímavosti 222.Šumperk 1987. Zimmer,W.:Die Dürrseifner Holzkirche, Freudenthaler Ländchen 5/1925,s.57-60.

Dřevěné stavby

Vidly – kaple sv. Hedviky


Vidly – kaple sv. Hedviky

Podlesí - kostel sv.Josefa 1

Suchá Rudná – kaple Nejsvětější Trojice

123


Renovace pláště kostelíka sv. Michala v areálu zahrady Kinských na pražském Smíchově Mgr. Lubomír Sochor, SPÚ v hl. městě Praze

povrch finálně ošetřil transparentními impregnačními nátěry proti hnilobě a dřevokaznému hmyzu. Na střechu se opět položil stylový štípaný šindel, předem namáčený ve speciální lázni, garantující ochranu před napadením hnilobou, dřevokaznými houbami a hmyzem. Dodavatel prací odstranil nežádoucí zeminu, dotýkající se povrchu přízemních pozedních trámů stavby. V rámci klempířských zásahů se zrenovovaly okapní žlaby, svody a hrotnice, rovněž se opravily hromosvody. Pietně se zrekonstruovaly dobové barevné nátěry římsoví věžoví. Odstíny jejich tónů nyní skutečně odpovídají autentickému pojetí, přinejmenším dochovanému a pravidelně obnovovanému do doby před započetím historického transferu z Medvedovců do Prahy v roce 1929. Snesené pravoslavné kříže se zrenovovaly v dílně pražského uměleckého kováře, pana J.Chabiči. Plošina sousedícího zahradního pozemku se očistila od veškeré náletové zeleně. Z hlediska památkové péče veškeré renovační práce se realizovaly dle vžitých, tradičních technologií, příznačných pro zásady lidového stavitelství i uměleckého řemesla. Kostelík sv.Michala nyní lze využívat i pro bohoslužební obřady, konané místní pražskou farností řeckokatolické církve. Coby místní dominanta areálu Zahrady Kinských jest momentálně zcela ukryt přerostlými korunami stromů. Nutno doufat, že po dokončení právě probíhající rehabilitace přilehlých zahradních ploch a zejména po slavnostním otevření nové instalace expozice národopisného oddělení Národního muzea a v interiéru právě rekonstruovaného klasicistního letohrádku Kinských, se zejména exteriér této lidové stavby stane opět plnohodnotnou součástí místní stylové zahradní zástavby a i atrakcí mezi smíchovskými památkami.

Z důvodů počínajícího chátrání střešní části památkově chráněného kostelíka sv. Michala, situovaného do horní plošiny jižního svahu Kinského zahrady v areálu klasicistního letohrádku při čp.98 v Praze 5 – Smíchově, se počátkem 90-tých let dnes již minulého století realizovala celoplošná oprava a renovace jeho vnějšího pláště. Dřevěný roubený pravoslavný kostelík byl do stávajícího vnějšího prostředí zdejšího Národopisného oddělení Národního muzea v Praze přenesen roku 1929 z tehdejšího východního cípu předmnichovské Československé republiky, z osady Medvedovce u Mukačeva na Zakarpatské Rusi. Tento sakrální objekt, prezentující dnes ojedinělým způsobem dřevěnou sakrální architekturu tzv. lemkovského typu v soudobém pražském milieu, se měl stát součástí nerealizovaného skanzenu lidových staveb. Počátkem roku 1992 specialisté ze SÚRPMO Praha uskutečnili zevrubný stavební průzkum kostelíka. Při důkladném vizuelním ohledání dřevěných konstrukcí vůbec nezjistili stopy statických poruch. Konstatovali, že sice nedošlo k jejich napadení dřevokaznými houbami (lokálně nalezli místa pouze povrchově narušená dřevokazným hmyzem), avšak označili za havarijní stav střešní krytiny. Dřevěný šindel místy již scházel, jeho povrch jevil stopy mechanického poškození, dožití, docházelo tak k častému zatékání do vnitřních prostor stavby a k narušení vlhkostí pozedních trámů, usazených přímo na úrovni terénu. V letních měsících téhož roku po konzultaci s pracovníky památkové péče proběhla renovace exteriéru kostela. Investor, jímž v té době byl obvodní úřad MČ Praha 5, zadal na základě výběrového řízení zakázku prací výrobně stavebnímu družstvu Kredit v Chebu. Tento dodavatel provedl opravu bedněním, laťováním článků krovové soustavy. Jejich

124

Dřevěné stavby


125


126

Dřevěné stavby


Drevený artikulárny kostol zo zátopového územia Liptova, jeho záchrana, premiestenie a súčasné využitie PhDr. Iveta Zuskinová, Národopisné múzeum Liptovský Hrádok Na uhorskom sneme v Šoproni v roku 1681 boli prijaté tzv. “Šopronské artikuly, ktoré povolili evanjelikom voľnosť náboženstva. Avšak ich niekdajšie murované kostoly boli zabraté katolíkmi. Znovu si smeli postaviť kostoly, avšak len jednoduché, drevené a v každej župe po dvoch. Tieto tzv. “artikulárne kostoly” mali stáť na odľahlom mieste a mimo mesta. Pre Liptov boli určené kostoly vo Veľkej Paludzi a Hybiach. Okrem týchto si však evanjelici postavili jednoduchý drevený kostol aj v Liptovskej Kokave pri Liptovskom Hrádku. Tento odfotografoval Jozef Vydra v roku l926 a opisuje ho ako veľmi jednoduchú stavbu so širokým pozdĺžnym pôdorysom a vysokou jednoduchou valbovou strechou bez ozdôb, iba s dvoma ozdobnými stĺpikmi na koncoch “hálkami” a jedným vetracím výzorníkom. Bočné steny mal kostol obité vertikálnymi doskami vo dvoch radoch nad sebou, ktoré sú v strede prekryté horizontálnou profilovanou lištou. Táto lišta naznačovala aj vnútorné vertikálne členenie priestoru na spodný a vrchný, ktorý tvorí chór s lavicami dookola. Aj vnútorný priestor Jozef Vydra opisuje ako veľmi jednoduchý a holý bez výzdoby. Kostol, ktorý stál na stráni mimo obce oplotený jednoduchým latkovým plotom sa do súčasnosti nezachoval. Ani v poradí druhý menovaný kostol v Hybiach, ktoré sa vďaka nemu stali kultúrnym spoločenským a hospodárskym centrom pre evanjelických obyvateľov horného Liptova sa nezachoval. Postavený bol v roku 1681, ale po požiari roku 1823 ho nahradili murovaným kostolom. Jeho podobu zobrazuje dobová kresba z roku 1767 od farára Augustína Doleschaja (Doležala) v miestnej farskej kronike. Zobrazuje dvojkrídlovú hranatú stavbu s valbovou strechou vertikálne členenú dvoma radmi väčších okien. V hrote strechy predného krídla ku ktorému je pristavaný malý objekt – vstup, je postavená na hranatej tesárskej konštrukcii cibuľovitá veža s krížom. Kostol vo Veľkej Paludzi pri Liptovskom Mikuláši bol jedným z najväčších drevených sakrálnych objektov na Slovensku. Kornel Divald, ktorý z nariadenia vlády opisoval v roku l907 rôzne pamiatky v bývalom Uhorsku, ho považoval za najväčší drevený kostol v celom Uhorsku.2. Pre poznanie jeho dejín je významným archívnym dokumentom zápisnica kanonickej vizitácie z roku 1872, ktorú napísal mikulášsky farár L.Geduly. Píše “Prvý kostol v cikvi našej svätený bol na placi od blahej pamäti Pána Františka Plathy cikvi večitým právom ceduvanom spolu pre faru a školu určenom roku správy 1693 z dreveného materiálu.”. Po čase kostol nestačil pre veľký počet veriacich, tiež jeho konštrukcia bola porušená častým pristavovaním a zväčšovaním. Veriaci sa obrátili na stolicu so žiadosťou o možnosť vybudovať nový kostol z tvrdého materiálu. Po neúspechu tohto konania keď im len “kostol počtu duší primerane veľký vystaviť jim dovolili, ale len z dreva i to ešte s dodatkom, že murované základy (fundamenty) len jednu stopu od zeme vysoko byť smejú, sa roku 1773 rozhodli starý kostol zbúrať a postaviť nový, väčší. V tom istom roku postavili aj prednú časť hlavnej lode. V nasledujúcom roku 5.marca urobili Contract s crmománskym majstrom Jozefom Lang písať nevedúcim a tento sa zaviazal “celý kostol z dreva na štyri strany na quadrát kresaného od základov vystaviť, obloky ofutrovať a dvere posprávať, steny zdnuka doskami povybíjať, väzbu postaviť a dachom pokryť, sklepenia doštenô urobiť, chóry duplované vyhotoviť, schody na chóry vedúce vystaviť a síce všetko toto za vyjednanú sumu 600 zlatých. Stavba bola dokončená 11.11.1774. Vtedy, na Martina, bola vykonaná aj posviacka kostola. Veža vo svojej súčasnej

podobe postavená neskôr, sedem rokov po vysviacke kostola roku 1781. Keď šopronské artikuly tolerančným patentom stratili svoju platnosť, v Paludzi prestavali starú samostatne stojacu zvonicu na riadnu vežu.3. Zaujímavo opisu pôvodný objekt Jozef Vydra vo svojej publikácii Ľudová architektúra na Slovensku z roku 1958. Citujem: “Dĺžka hlavnej lode vo vnútri je 43m, dĺžka priečnej a krížovej lode 27m. Šírka ramien kríža je rovnaká a meria 11m. Do kostola sa zmestí okolo 4000 ľudí, čo dáva dostatočnú predstavu o jeho veľkosti. Má centrálny pôdorys a oblúkovito zaklenutý drevený strop s doskami hladko obitými, čo poskytuje, zvlášť v prostriedku kostola, monumentálny pohľad a dojem priestoru s krížovou kopulou. Pohľad zvonka je však pravým opakom vnútrajška. Je to jednoduchý hranol s dvoma mäkko vystupujúcimi krídlami lode, obitý zvislými doskami a ukončený hladkou šindľovou strechou. Vnútrajšok kostola je až preplnený drevenými lavicami, nábytkom a chórmi, ktoré majú maľované náplne. Je primerane osvetlený dvoma oknami, pekne vyrezávanými v bočných stenách kríža. Po nástenných maľbách zostali len stopy. Pred kostolom stojí vysoká zvonica štvorhranného pôdorysu s vysokou kamennou podmurovkou, ktorá tvorí súčasne zaklenutú bránu ku kostolu. Táto zvonica je asi novšou prestavbou, ale mala zvon z 15.storočia. Strecha zvonice je ukončená osemhrannou cibuľovitou kopulou, lampášom a krížom. Vo vnútri kostola sú chóry dookola vo dvoch poschodiach a sú pomaľované výjavmi zo Starého zákona. Naivnosť ich podania prezrádza ľudový pôvod. V jednotlivých poliach vystuženia chóru zobrazil ľudový umelec hudobníkov, napríklad akéhosi maďarského primáša v maďarskom panskom dolománe, iného, ako hrá na base, ďalej mladého chlapca spievajúceho z nôt a anjela hrajúceho na organe. Z iných zaujímavostí kostola sú vešiaky nad lavicami vo forme hada, maľovaný drevený stĺp na oznamovanie spievaných žalmov, potom ešte asi osem stĺpov pod chórom vyrezávaných popínavou rastlinou. Plastika hlavice je doplňovaná maľbou” 4. Kostol z Paludze okrem historicko – dokumentárnej hodnoty má mimoriadny význam aj z hľadiska dejín hmotnej kultúry. Z architektonického hľadiska je ojedinelým výtvorom, dôkazom skĺbenia remeselnej zručnosti s riešením náročných statických konštrukcií. Do povedomia verejnosti začala informácia o tomto nevšednom objekte prenikať v devätnástom storočí predovšetkým prostredníctvom menších informačných článkov na stránkach evanjelických cirkevných periodík a v dennej tlače. Do odbornej literatúry ho uviedli M.Haas (1866) a V. Myskovszky (1880). Významnú pozornosť kostolu v Paludzi venoval pražský redaktor – architekt E. Edgar. Na jeho práce (1922, 1924) nadviazali aj viacerí slovenskí odborníci (M.Hlavaj 1932, O.Polonec 1970). Citujeme: “Slováci môžu považovať svoj artikulárny kostol vo Veľkej Paludzi za jeden zo svojich národných pamätníkov. Je to azda najväčšie mechanické dielo z dreva, zaiste maximálne priestranné, aké bolo v 18.storočí drevom preklenuté, i posledný veľký umelecký prejav slovenskej drevenej cirkevnej architektúry” 5 Kostol bol na pôvodnom mieste viackrát opravovaný. V roku 1899, keď hrozilo zrútenie klenby, bola v uprostred centrálneho priestoru podopretá stĺpom. Roku 1901 boli opravené najmä zrubové steny a krytina tak dôkladne, že vtedajší mikulášsky kaplán J. Jamnický v kalendári Tranoscius z roku 1902 napísal:”.. tento starobylý pamätný chrám,.. teraz už základne opravený môže vytrvať ešte aspoň pol

1) Vydra, J.: Ľudová architektúra na Slovensku, vyd. SAV Bratislava 1958 2) Divald, K.: Liptómegyei Kutatások. Múzeum és Konyvtári értesito, zoš.2, Budapešť 1907 3) Biathová, K. Drevený panteón, Tatran Bratislava 1976

127


storočia”. 4. V otázke pamiatkovej starostlivosti o paludzský artikulárny kostol prekvapuje názor J.Hlavaja (1932) Okrem odborného popisu technicko – architektonickej konštrukcie hovorí: “Kostol prislúcha pod ochranu Pamiatkového úradu, preto cirkev ako majiteľ nemôže o ňom bez povolenia Pamiatkového úradu žiadne práce a rekonštrukciu konať ... Ideove ponímajúc táto drevená stavba ako historická pamiatka patrí skoro v rovnakej miere cirkvi i národu, a keďže cirkev predsa len musí pamätať na stavbu budúceho nového kostola, nemožno od nej žiadať, aby starý drevený kostol ako starožitnosť svojím nákladom udržovala a je celkom odôvodnené, že toto udržovania starého kostola môže sa diať len s výdatnou podporou Pamiatkového úradu, poťažne s podporou krajinskou a štátnou.” 6. V rokoch 1953 – 1955 sa uskutočnila rozsiahla oprava kostola. Začiatkom päťdesiatych rokov nastalo výrazné zhoršenie stavu objektu. Drevené steny, predovšetkým severná, ktorá vybočila z pôvodného smeru, boli poškodené. Deformácie stien zapríčinili pokles vrcholu klenby cca o 35 cm, ako aj chórov, ktoré sa vychýlili zo svojej pôvodnej polohy. Značná časť drevených prvkov bola napadnutá drevokazným hmyzom.. Pri oprave sa uskutočnila výmena celej severnej steny, krížová klenba centrálnej časti objektu bola uložená na betónové stĺpy, takže mohol byť stredný stĺp odstránený. Tiež viaceré podporné stĺpy chórov boli nahradené novými. Bola obnovená krytina, podlaha, obloženie zrubových stien ako aj viaceré okenné rámy. V súvislosti s opravou objektu sa uskutočnila aj oprava a konzervovanie malieb a chórových obrazov, ktoré vykonal reštaurátor Peter Mendel. 7. Zvýšenú pozornosť objektu artikulárneho kostola v Paludzi začali venovať pamiatkové orgány až v súvislosti s výstavbou vodného diela Liptovská Mara. Kostol na pôvodnom mieste v Paludzi stál na hornom konci obce, mimo predpokladanej zátopovej oblasti. Predpokladalo sa však jeho ohrozenie nielen povrchovými vodami umelého jazera, ale predovšetkým presakujúcim spodnými vodami, ktoré by poškodzovali základy kostola. Miesto kde stál kostol by bolo znehodnotené novou výstavbou komunikačných trás – cestnou diaľničnou komunikáciou a tiež železničnou traťou, osamotené mimo sídiel v neautentickom prostredí, zbavenom intimity. Slovenský ústav pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave v roku 1966 vykonal výskum dreveného artikulárneho kostola v Paludzi s návrhom na jeho záchranu (Puškár, Šujanová). Pri výskume bolo však zistené rozsiahle napadnutie dreveného objektu drevokaznou hubou. Po prvýkrát jej výskyt bol zaznamenaný v roku 1958 pri šetrení vykonanom na požiadanie referátu školstva a kultúry bývalého KNV Žilina. Následne sa ohrozením objektu drevokaznou hubou začalo zaoberať aj Krajské stredisko štátnej pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Banskej Bystrici. Na jeho po požiadanie vyslal v mája 1961 Výskumný ústav lesného hospodárstva PČSAPV v Banskej Štiavnici svojho pracovníka Ing. R.Leontovyča, ktorý vo svojej správe konštatoval rozšírenie drevomorky domácej - Serpula lacrymans (Graygyrophana lacrymans). Ako bolo ďalej zistené podľa výpovedí miestnych obyvateľov a miestneho kňaza, huba vyrastala vo forme plodníc na niektorých miestach už pred druhou svetovou vojnou, no nešírila sa z týchto ohnísk ďalej. Až po renovácii kostola v rokoch l953 –l955 našla drevokazná huba vhodnú živnú pôdu na novom nedostatočne vysušenom smrekovom dreve. Podľa predbežných dostupných odhadov bola napadnuté hubou až polovica pôdorysnej plochy kostola. Podľa záznamov v roku 1961 bola drevomorkou napadnutá plocha 245,5 m2, a v roku 1966 to už bola plocha 337,5 m2. Vzhľadom k tomu, že od roku 1958, kedy bolo prvýkrát vykonané šetrenie o rozšírení 4.) 5) 6) 7)

drevomorky do roku 1966 došlo k zvýšeniu hmotných škôd cca o 50 %, autori návrhu na záchranu dreveného ev. a V. kostola v Paludzi Imrich Puškár a 0ľga Šujanová navrhli vykonať okamžitú asanáciu objektu. Ich návrh spočíval jednak v odstránení zdrojov vlhkosti v objekte, čo predstavovala jednak spodná voda a ďalej odkvapová voda, ktorá dosiaľ nebola odvedená žľabom od objektu. Ďalej navrhovali napadnutú podlahu a konštrukčné časti odstrániť. Pod podlahou vykopať a odstrániť zeminu do hĺbky minimálne 0,5- 0,4m podľa hĺbky prerastania huby. K ďalším navrhovaným opatreniam patrilo vypálenie zostávajúcej zeminy a múrov sokla, posypanie zeminy pod podlahou práškovou modrou skalicou, položenie izolácie pod podlahu tak, aby bolo zabezpečené prúdenie vzduchu. Všetky nové drevené prvky osadené do kostola museli byť zhotovené z vysušeného a impregnovaného dreva, izolované od vlhkosti a miest, kde bol zistený výskyt drevomorky. V období, keď bolo zistené rozsiahle zamorenie objektu drevokaznou hubou už boli v plnom prúde rozbehnuté prípravy na výstavbu vodného diela Liptovská Mara. Podľa výsledkov projektových prác maximálna hladina priehradového jazera vodného diela mala vystúpiť v priestore kostola až do výšky 2,70 m nad terén, čo vylúčilo možnosť záchrany objektu na mieste. Ďalšia alternatíva vyzdvihnutie celej stavby na umelo vytvorený ostrov, prípadne vytvorenie ochrannej hrádze by bolo možné technicky vykonať, bolo by to však veľmi nákladné, a objekt by bol po naplnení nádrže ťažko prístupný, oddelený od cesty a jazera železničným telesom, stál by osamotene bez pôvodného zázemia obce. Z tohoto dôvodu sa od tejto alternatívy upustilo. Ako najreálnejšie riešenie sa javila záchrana objektu jeho rozobratím na jednotlivé stavebné elementy, prevezenie a postavenie na inom vhodnom mieste. Reálnosť tohoto riešenia bola aj na objekte potvrdená opravou v rokoch 1953 – 1955, kedy severná časť budovy bola rozobratá, opravená a doplnená. Poškodené časti konštrukcie v krove a v stavbe stien boli nahradené novými. Autori návrhu navrhovali pri práci postupovať bežným zaužívaným spôsobom podľa presných montážnych plánov v m 1:25, prípadne väčšom, v ktorých by každý prvok mal svoje presné označenie zhodné s číslom prvku vyrazenom na pripevnenom kovovom štítku. Súčasne by bola vykonaná oprava, konzervácia a prípadne aj výmena preberaného prvku, ktorý by sa na novom mieste znovu použil pri zostavovaní objektu podľa presného montážneho plánu. Okrem rozobratia na elementy navrhli autori projektu aj možnosť u niektorých častí stavby preniesť určité celky ako napríklad klincové skruže kostolnej klenby, cibule veže, všetky okná (77 kusov) a dvere (15 kusov). Ďalej navrhli vybudovanie podmurovky veže aj kostola na novom mieste hlavne z pôvodného materiálu. Ako nový prvok betónové základy 45 cm široké a 100 cm do hĺbky. Tiež vodorovnú izoláciu. Upustili od vybudovania krypty pod kostolom. Pre odľahčenie obvodových stien navrhli v štyroch rohoch kríženie hlavnej a bočnej lode zhotoviť štyri železobetónové piliere, ktoré ponesú hlavné skruže a krov nad krížením lodí.8. Predmetom diskusií bol aj výber miesta, kde mal byť prevezený drevený artikulárny kostol z Paludze. Všeobecne sa počítalo s tým, že bude nanovo vybudovaný v národopisnom múzeu v prírode. Prvé návrhy uvažovali s vybudovaním múzea v prírode na brehu jazera vodného diela v rekreačnom areáli pri Bobrovníku. Neskôr pribudla alternatíva možnosti previezť objekt aj do celoslovenského múzea v prírode v Martine. Po rozhodnutí že múzeum v prírode bude vybudo-

Vydra, J.: c.d. SAV Bratislava 1958, Edgar, E. : Artikulární kostely na Slovensku, Stavitelské listy, Praha 1924 Hlavaj, J.: Drevený artikulárny kostol vo Veľkej Paludzi, Slovenský staviteľ 1932 Dutko,P. Ferjenčík, P.: Prenesenie dreveného kostola v Paludzi zo zátopového územia vodného diela Liptovská Mara. In. Monumentorum Tutela Ochrana pamiatok 12. Štátny ústav pamiatkovej starostlivosti Bratislava, Obzor 1987 8) Puškár, I. Šujanová ,O. Vodné dielo Liptovská Mara, záchrana vybratých kultúrnych pamiatok, Slovenský ústav pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody, Bratislava l966

128

Dřevěné stavby


vané za obcou Pribylina sa spočiatku počítalo aj s umiestnením dreveného kostola v tejto lokalite. Nakoniec sa rozhodlo v prospech poslednej alternatívy, ktorá vznikla na základe požiadavky evanjelickej cirkvi v Paludzi, ktorá bola cirkevným centrom viacerých okolitých filiálok (Gálovany, Sv. Kríž, Gôtovany, Lazisko, Andice, Benice). Bol prijatý reálny návrh vybudovať objekt v lokalite medzi obcami Sv.Kríž a Lazisko s tým, že kostol bude naďalej živým objektom a bude slúžiť ako jediný kostol pre potreby veriacich evanjelického vyznania zo spomenutých lokalít. V roku l974 bol objekt kostola rozobraný a výstavba trvala až do roku 1982, kedy bol kostol aj vysvätený. Po krátkom čase sa začali objavovať dôsledky nekvalitnej práce stavbárov. Už v roku 1996 sa musela vymieňať drevená podlaha v jednom z bočných vstupov. Následne začalo aj zatekať do objektu cez šindľovú strechu, najskôr len pazuchách krížovej strešnej konštrukcie. Spočiatku sa tento problém riešil malými opravami, ktoré však mali len krátkodobý účinok. Jednovrstvová krytina z nekvalitného píleného šindľa položená s nedostatočným prekrytím sa ukázala ako nedostačujúca, šindeľ začal praskať a hrozila devastácia celého objektu zamokrením. Tento závažný problém sa začal riešiť až príchodom nového mladého kňaza Jána Pacigu, ktorý vďaka podpore vo vlastnej rodine a pomoci podnikateľských kruhov z Liptova začal hľadať prostriedky na nové prestrešenie vzácnej pamiatky. Zámer sa podaril a v rokoch 2000 - 2001 sa objekt kostola prekryl dvojvrstvovou kvalitnou šindľovou krytinou v náklade l.600 000 Sk. Zároveň v roku 2001 bol celý objekt z vonkajšej strany ošetrený konzervačným náterom a v roku 2002 bola celá strecha opätovne natretá druhou vrstvou kon-

zervačného náteru. Finančné prostriedky na takúto rozsiahlu obnovu pamiatkového objektu boli získané jednak z Fondu Pro Slovakia, z účelových prostriedkov Ministerstva kultúry SR, ale aj zo sponzorských prostriedkov a milodarov od veriacich, priaznivcov a podporovateľov. V poslednom období bol zo sponzorskej podpory vybudovaný aj prameň s pitnou vodou a odpočinkové prístrešky pre návštevníkov kostola. Až v posledných rokoch sa teda začal napĺňať pôvodný zámer záchrany objektu, aby slúžil jednak veriacim z príslušných okolitých obcí , ale zároveň aby bol objektom prístupným širokej verejnosti. V okolitých obciach patriacich farnosti je evidovaných okolo 1050 veriacich, ktorých pravidelne navštevuje nedeľné Služby božie viac ako 100 osôb. Okrem pravidelných bohoslužieb sa tu konajú aj slávnostné napríklad posledná sa uskutočnila 22.augusta 2002 pri príležitosti 20.výročia prestavby a posviacky kostola v novej lokalite. Druhá slávnostná bohoslužba v roku sa pravidelne koná na pamiatku prvej vysviacky kostola, ktorá sa uskutočnila 11.XI.1774. Ošetrený objekt s upraveným okolím s vybudovanými objektmi pre hygienu a odpočinok je celoročne prístupný návštevníkom. V období turistickej sezónny je v kostole celodenná služba z radov veriacich v dôchodkovom veku. Pozornosť je venovaná aj informačným materiálom pre záujemcov o návštevu tejto vzácnej pamiatky. Pri vstupných cestách do regiónu sú informačné tabule a tiež dostatok kvalitného propagačného materiálu Výkresová príloha : Chudomelka a kol. Krajský projektový ústav pre bytovú a občiansku výstavbu, Bratislava l963

Drevený kostol Palúdza - východ

129


Drevený kostol Palúdza - západ

Drevený kostol Palúdza - rez II-II

130

Dřevěné stavby


Drevený kostol Palúdza - rez III-III

131


Drevený kostol Palúdza - sever

Drevený kostol Palúdza - juh

132

Dřevěné stavby


Dřevěný unikát v Broumově – hřbitovní kostel Panny Marie Ing.arch. Jan Slavík, Arcus

Kdysi lesnatá krajina, kotlina ohraničená horami mezi Čechami, Slezskem a Kladskem (dnes Polskem), byla ve 12.století (snad) sporadicky osídlena slovanským obyvatelstvem. Prozatím se nepodařilo doložit osídlení kolem hřbitovního kostelíku v Broumově uváděné rokem 1171 ani původní českou obec “Březinu” na místě dnešních Martínkovic, obce nedaleko Broumova. Pro skutečné osídlení zdejšího kraje byl důležitý dar českého krále Přemysla Otakara I. z roku 1213, kterým benediktini z Břevnova získali celé okolí Police nad Metují a Broumova. Cílená kolonizace v polovině 13.století přivedla na Broumovsko lid z vyspělých oblastí Německa. Pracovití osadníci zabydlují krajinu, staví si obydlí i kostely ze dřeva. K přestavbě kostelů za zděné z kvalitního pískovce dochází v baroku. Vznikla zde skupina barokních venkovských kostelů s autorským podílem Dientzenhoferů. Dostatek dřeva ze smíšených lesů, rovných a pevných kmenů,umožnil provádět roubené stavby. Dodnes se s nimi setkáme na broumovských vesnicích. Vodorovně kladené opracované kmeny s výraznými spárami, popřípadě obílené nebo pobité svisle prkny. Štíty jsou jednoduše bedněné. Vedle roubených konstrukcí se zde vyskytly i konstrukce hrázděné. Tento pro Němce typický hrázděný dům se však na Broumovsku nedochoval. Dnes jediný příklad máme v Adršpachu čp.31. Tato původní rychta pochází z počátku 17.století. Jedná se o kombinovanou konstrukci, kde na roubené přízemí nasedá hrázdění patra. Obdobná stavba byla i na Broumovsku, a to v Božanově, tzv. “Widmut”, která však byla v roce 1928 zbořena. Do skupiny staveb s hrázděnou konstrukcí je možno zařadit i unikátní stavbu hřbitovního kostela Panny Marie v Broumově. Jedná se o mimořádně významnou stavbu, a to nejen z konstrukčního hlediska. Představuje totiž nejstarší dochovaný dřevěný kostel nejen v Čechách, ale i střední Evropě. O jeho stáří jsou vedeny (a i publikovány) až romantické dohady vycházející z toho, že zde byla původní česká obec datovaná k roku 1171. Kostel pak “prý” nechala postavit v tomto roce pokřtěná “pohanská kněžna”. Že zde skutečně existoval kostelík Panny Marie se uvádí v roce 1383. Je označován jako “starý farní kostel” nebo “český”. V roce 1421 byl dřevěný kostel zničen požárem při obléhání města husity. Jaký byl rozsah požáru a zničení, co se z původního kostela dochovalo nelze určit. Dnešní dochovaná stavba má rysy gotické, byla postavena benediktinskou vrchností v roce 1449 jako hřbitovní kostel. Je to jednolodní dřevěný kostel s trojbokým závěrem. Strmá sedlová střecha s trojbokými valbami, s ostrou jehlanovitou vížkou nad lodí. Přízemí obklopuje otevřený ochoz pultově zastřešený. Z konstrukčního hlediska se jedná o rámovou hrázděnou konstrukci stěn s trámovým zastropením. Krov představuje střední podélný rám podpírající hambalky, klasovité vzpěry podpírají krokve. Střídají se plné a jednoduché vazby. Krytinu tvoří štípaný šindel. Obvodová trámová kostra složená z dubového prahu a sloupků ztužených paždíky a šikmými pásky, pobitá svisle prkny na sraz. Spáry jsou překryty lištami. Z vnitřní strany je prkenné pobití celkové, z vnější strany pouze v horní části mezi střechou lodi a střechou ochozu. Obvodové stěny s prkenným pobitím postrádají výraznější

tepelnou izolaci, což napovídá jak době vzniku, tak i pohřební funkci kostela. Interiér kostela je významný i z hlediska uměleckořemeslného. Celý je opatřen šablonovou nástěnnou malbou. Na obílené ploše měkkého dřeva stropu i stěn jsou černou šablonovou malbou provedeny geometrické, vegetabilní a zoomorfní motivy. (viz – Tomáš Edel: Pozdně gotická šablonová malba ve střední Evropě; “Příběh gotické šablony”, Podještědské muzeum K.Světlé v Českém Dubu, 1997). Broumovský dřevěný hřbitovní kostel je publikován jak v regionální, tak i odborné literatuře. Je uváděn v turistických průvodcích (česky, německy, anglicky). V této literatuře (i Umělecké památky Čech 1, 1977) je chybně uváděno datum “1171” a konstrukce “roubená”!! Odpovídající popis je v “Soupisu památek ..., politický okres broumovský”. Ant. Cechner, Praha 1930. Kostel nebyl zaměřen a postrádá výkresovou dokumentaci. Přesto se však podařilo “znovuobjevit” v Muzeu Broumovska (M.Otte, ředitel) školní práci z toku 1925 studentů “vyšší stavební průmyslovky” v Bingenu nad Rýnem (ředitel Tölg). Studenti zaměřili a výkresově zpracovali půdorys, podélný a příčné řezy kostelem, detaily hrázdění, pohledy západní, jižní a severní. Vše v měřítku 1: 100. Nalezenou dokumentaci doplňuje “umělecký” pohled jihozápadní, axonometrie. Broumovský hřbitovní kostel je také označován jako “U naší milé Paní” nebo U Panny Marie pod lipami”.

133


134

Dřevěné stavby


135


136

Dřevěné stavby


K polychromii niektorých častí exteriéru východoslovenských drevených cerkví a kostolov. PhDr. Martin Mešša, Ústredie ľudovej umeleckej výroby, Bratislava Drevená ľudová architektúra ako ju poznáme v dvadsiatom storočí a koncom 19.storočia je už len viac menej dozvukom jej najsilnejšieho rozšírenia a stabilizácie určitých foriem, ktoré sa stali stereotypom. Uzavreté kultúrne obdobie ľudového staviteľstva sme nazvali tradičná ľudová architektúra a všetko čo nasledovalo je už hodnotené ako inovácie a modernizácie nesúce prvky individuálnej či lokálnej kultúry. Okrem maľovaných domov v Čičmanoch pri Žiline a bielych značiek a vzorkovania vápnom okolo okien a dverí a hlavne ukončení driev zrubu v podtatranskom Ždiari, ale poznáme to aj z Valašska napr. v Novém Hrozenkove /Menzl 1980:373/ z dochovaných materiálov ťažko hovoriť o maľbe vonkajších stien zrubu. V drvenej hlinou omazanej architektúre južného a východného Slovenska je to podobná šmolková modrá farba, ktorá sa stala stereotypom a získala v priebehu 19. storočia nielen miesto v praktických preventívno -hygienickej funkcii, ale stabilizovala sa v hodnotovom systéme a to ako kladný pól estetickej opozície pekné - nepekné tak v prosperitnej mágii, kedy jej použitie sa považovalo za súčasť prosperity a ochrany domu. Väčšina drevených cerkví na východnom Slovensku a v priľahlých oblastiach juhovýchodného Poľska /z najbližších spomeniem Kviatoň, Rychwalddnešné Owčary, Malastow, Uscie Gorlicke/ okrem vplyvov ľudového staviteľstva nesie znaky dobovej architektúry času kedy vznikali -baroka. Svoj podiel na tom má nielen aktívny vplyv oficiálneho katolíckeho štýlu, ale i podpora, ktorú výstavbe kostolov „uniatskej“ viery dávalo vyššie katolícke duchovenstvo. V.Mencl konštatuje, že vznik architektonického tvaru lemkovských kostolov s dominantnou bohato členenou vežou na západe, ktorej konštrukcie obkračuje alebo je včlenená do konštrukcie babinca , predchádza prijatiu únie /Mencl 1980:334/, teda predchádza Užhorodskej únii z roku 1649, väčšina spomínaných cerkví bola postavená však až v 18. storočí. Bohatá tvarová členitosť, gradácia hmoty podporená dekoratívnymi prvkami štýlového barokového staviteľstva i tradičnej ľudovej stavebnej kultúry plní nielen architektonické funkcie s cieľom vytvoriť monumentálne pôsobiace dielo hoc aj malých rozmerov. Tvary a členenie samotnej stavby nie sú náhodilé, ale majú svoj skrytý zmysel. Tak ako je to pri maľbe ikôn aj v architektúre východného kresťanského obradu sa zachovávajú princípy, ktoré „ rozprávajú“ o základoch kresťanskej vierouky. Symbolika sa tu nachádza v celku, ale i v častiach, niekde len jedna časť vo vzťahu k iným podobným /opakovanie/, inde viac častí vo vzťahu k iným častiam tvorí ídeogram . Túto snahu môžeme dokumentovať na príkladoch kedy spôsob konštrukcie ide proti tradičným stavebným skúsenostiam v snahe zachovať či lepšie povedané vytvoriť gradáciu, ktorá bude zodpovedať žiadanému vyjadreniu konkrétneho ídeogramu., inde je vyjadrením potrieb východného rituálu a zvyklostiam viažucim sa na rôzne pohlavné a vekové skupiny veriacich. Pre ilustráciu uvediem napr. zákonitosti jedno osovej symetrie, ktorá hovorí o jedinom Bohu ako hlavnom princípe sveta, Počty veží, počet stupňov klenutia zväčša celozrubovej konštrukcie / ľud. staviteľstvo/ zodpovedá číslam tri- Najsvätejšia trojica ,štyri - štyria evanjelisti ale i štyri klince, ktorými bol Ježiš pribitý / na rozdiel od katolíckych troch klincov/, päť- päť rán Ježiša Krista, sedem - sedem bolestí Matky Božej, dvanásť - apoštolov, ale i najväčších sviatkov roku tomu zodpovedá jednak kanonizovaná skladba ikonostasu, ale i také časti stavby ako gradácie stavby, počet okien. V tom sú zaujímavé tieto stavby, že sú výsledkom hľadania a kompromisu medzi schematizmom a mystike stojacimi v základe vyznávania kresťanstva východným obradom a dobovým štýlovým staviteľstvom Európy tohto času. Je však potrebné podotknúť aj u časti cerkví, hlavne neskoršej výstavby pozorujeme, pomalú stratu povedomia stredovekej mystiky a vieru v silu znakov ,symbolov a ídeogramov, smerovanie k rustikalizácii aj v sakrálnom

staviteľstve, čo však mohlo byť podmienené aj pauperizáciou obyvateľstva a sklonu jednoduchšie a skromnejšie pokryť potreby cirkevného života. Kedy hlavný dôraz sa dával na interiérové vybavenie kanonizovaného ikonostasu, oltára i bokom v svätyni stojaceho obetného oltára -“žertvenika“. Farebnosť používaná na prvkoch architektúry plniacich aj praktické funkcie sa však nevymyká zo spôsobov tohto myslenia. Po prvý krát obrátila moju pozornosť na farebnosť východoslovenských cerkví ešte ako študenta pri príprave na skúšku u prof. Bednárika , ilustrácia v knihe Jozefa Vydru Ľudová architektúra na Slovensku, ktorá vyšla vo roku 1958. V nej zhŕňa autor svoje dlhoročné skúsenosti a pozorovania. Na strane 281 uverejnil akvarel Jána Krákoru z názvom „Tvaro-

137


vé a farebné možnosti šindľovej krytiny na vežiach kostolov. Štúdia z roku 1923.“ Je zaujímavé, že ani on ani Mencl vo svojej rozsiahlej monografii o ľudovej architektúre v Československu sa nezmieňuje o polychrómii na drevených cerkvách východného Slovenska. Zo svojich skúsenosti som si nijakú farebnosť nepamätal len trochu na cerkví z Mikulášovej či jej pozostatky na cerkvi vo Fričke. Už dávno pred skúškou som poznal aj iné kostoly pod Duklou a v okolí Humenného a Medzilaboriec lebo v detstve od roku 1958 a nasledujúcich som navštívil mnohé z nich. Táborili sme blízko, a zapôsobili na mňa , vtedy malého chlapca, veľmi výrazne. Hlavne zdali sa mi veľké a mohutné. Ale v pamäti mi ostala aj šeď starého dreva a hrdzavý plech a nie nejaké farby. V tom čase mnohé z nich boli pokryté plechom. Podobne ako je to dodnes na mnohých kostolíkoch na poľskej strane Karpát. Druhým mojim priamym dotykom s farebnosťou drevených cerkví sa stala oprava cerkve z Mikulášovej, na ktorej som sa podieľal ako vedúci národopisného oddelenia Šarišského múzea v Bardejovských Kúpeľoch. Keďže neboli peniaze na zadanie obnovy polychrómovaných drevených častí stavby reštaurátorom , ba čo viac pre profesionálnych reštaurátorov takáto ponuka bola tak trochu degradáciou, v spolupráci s Dr.Mikulášom Lovackým, historikom, výtvarníkom a reštaurátorom a vtedajším riaditeľom Šarišského múzea sme urobili analýzu farebných vrstiev na jednotlivých rímsach a sám som ich všetky obnovil hlinkovými farbami pripravenými či uvarenými podľa starých receptúr.. Musím povedať , že sme uvarili také farby, ktorými sa farbil aj ľudový nábytok, i drevené konštrukcie kúpeľnej architektúry alpského štýlu v Bardejovských Kúpeľoch, ale i Vysokých Tatrách aj inde .Tieto farby sa oproti anilínovým farbám či olejovým lakom neolupujú pretože dovoľujú drevu dýchať ich nevýhodou je, že sa žiada veľkú skúsenosť uvariť ich presne v pomere prísad tak, aby dlho a stabilne sa udržala želaná farbu. To som sa dozvedel až neskôr z vlastnej skúsenosti i od známeho košického maliara natierača pána Salamona. Jedno je robiť farby na obraz alebo nábytok iné maľovať kostol a maľovaných plôch je na tomto kostole verte-neverte 1000m štvrorcových, ale to okrem ríms aj šambrány a špalety okien, dve arkády veže zvonice, laterny na veži, lodi i svätyni, a vstupné dvere. Viac ako o desať rokov neskôr pri rekonštrukcii cerkve v Hunkovciach som pre tú istú pracovnú skupinu z Hervartova, ktorá prekrývala cerkev z Mikulášovej a Zboja, teraz už ako súkromnú , renomovanú firmu Harčár, vypracoval návrh , ktorý sme predložili pamiatkovým orgánom a to obnoviť aj farebnosť ríms na tejto cerkvi. Tu sme museli aj doplniť niektoré rímsy a dekoratívne časti, ktoré boli pri prekrývaní plechom v medzivojnovom období 20.storočia odstránené a neboli nahradené ani pri nasledovných opravách a obnove šindľovej krytiny, z ktorých prvú robili už v roku 1949 /Vydra, J.1958:266/. Analýza ukázala kde aké farby boli a našim najväčším zadosťučinením bolo keď pri odstránení starého šindľa na vežičke nad loďou sme v podstreší našli uložených niekoľko ríms a fragmentov „klenotu“ s obvodu vežičky, aký sme poznali z mikulášovskej cerkve. A tak dnes je mi jasné, že možnostiam pokrytia plechom žiaľ padli za obeť aj mnohé striešky, korunné a pásové rímsy, či už v podobe jednoduchej šikmej širokej dosky alebo krásnych hobľovaných širokých vlnitých ríms s niekoľkonásobným zvlnením, ktorých šírka je až 50 cm a celková plocha so zvlneniami až 1 meter. Rímsy pod odkvapovou hranou strechy i jednotlivých striešok sú totiž nielen dekoratívnym prvkom, ale majú aj praktickú funkciu opory spodného radu šindľového pokrytia strechy čo spevňovalo okraj pred prelomením pri návale snehu alebo ľadových cencúľov. Je len samozrejme, že pôsobením poveternostných vplyvom pomaly zanikla väčšina farebných častí exteriéru drevených cerkví a kostolov. Dochádzalo aj k oxidačnému procesu a tak po čase najmä biela sa menila na zelenkavú farbu Na spomínanej maľbe č.VIII Jána Krákora, bez udania lokality pôvodu, vidíme niektoré rímsy zelené. Priznám sa , že aj niektoré rímsy na kostole z Mikulášovej bralo do zelena,

138

analýza však hovorila, že sa jedná o zoxidovanú bielu farbu. Šmolková modrá a červený odtieň získaný z oxidu železa boli jednoznačné a nebolo na nich veľa zmien. Ale aj tak sme na každej rímse urobili sondu, aby sme zistili najspodnejšiu vrstvu. Len niektoré boli premaľované, možno skôr z praktického hľadiska dostatku jednej farby a nedostatku inej. Na kostolíku z Mikulášovej sme dali farebnosť najspodnejších zistených vrstiev opäť na povrch. Na zachovalých rímsach v Hunkovciach nebolo toľko vrstiev ako na kostole z Mikulášovej a všetky vrstvy boli v rovnakej farebnosti . Neskôr , keď som sa zaoberal už problematikou a interpretáciou kovaných krížov na vežiach kostolov a zvoniciach ako symbolických kováčskych prác, ktorých rozmanitosť v okolí Bardejova je skutočne obdivuhodná, ale ich tvar tiež podlieha vnútornému systému jednotlivých znakov i spojenia viacerých znakov do ídeogramu, začal som hľadať interpretáciu tejto farebnosti. Samozrejme farebnosť biela, modrá a červené na týchto cerkvách nie je náhodná. Tieto farby majú všeobecne veľmi rozmanitú symboliku. Symbolizujú jednak tri živly elementyvzduch, voda a oheň. Element zem mal symboliku vo farbe čiernej. S týmto farbami vyjadrenými základnými systémovými princípmi tradičných predstáv o svete úzko súvisí aj ich používanie v ako symbolov orientácie. V starej iránskej symbolike, ktorú prebrali aj Slovania označovali tieto farby svetové strany. Biela - západ, červená- juh modrá/aj zelená/ - východ, pre úplnosť čierna označovala sever. Prebratie týchto názvov dokazujú napríklad aj názvy pre niektoré časti Rusov alebo slovanských kmeňov Bielorus, Biely Chorváti, Červená Rus- neskoršia Halič. Tými istými farbami označovali svetové strany v starej Číne kde pojem svetových strán bol rozšírený o piatu stranu, ktorá je vyústením všetkých štyroch a to bol stred a označovali ho zlatou farbou ( z niečoho podobného asi pochádza aj slovný zvrat keď hovoríme o zlatom strede). Menami farieb označovali svetové stany aj stredoamerické kultúry. Pre východoslovenské cerkve a použitie práve týchto farieb na nich však bude najaktuálnejšia kresťanská symbolika kde červená je farbou martíria, je atribútom zobrazenia návratu Krista, ktorý vstal z mŕtvych i symbolom mučeníctva, je atribútom evanjelistu Jána. Modrá je symbolom duchovna, symbolom pravdy a božej večnosti, biela symbolizuje zase nedotknutú a nepoškvrnenú nevinnosť raja. V ľudovom chápaní ako sa vyjadrovala farebnosť vo aj vo výšivke a odeve symbolizovala červená lásku, biela nevinnosť, modrá vernosť. (Biederman, H.1992 : 69). Ak však uvážime prísny kánon platiaci pre tvorbu- maľovanie ikôn a hlboko prepracované teologické a filozofické princípy

Dřevěné stavby


farebnosti a kompozície týchto obrazov ako i celého východného obradu, mám tendenciu hľadať v tejto farebnosti teologicko-filozofický význam pre vyjadrenie súvisu elementov a dosiahnutia vyšších sfér bytia. Rímsy a ozdobné časti, ktoré boli voľakedy maľované nachádzame aj na ďalších cerkvách východného Slovenska a priľahlých oblastí Poľska. Časom vietor vyfúkal a dažde vymyli farby a nátery neopakovali. Vo východnej časti funkcie ríms plnili hranoly umiestnené pod odkvapovou hranou strechy na ne sa pribíjali zvislo šindle s ukončeniami výrezom čo tvorilo tzv. čipku. Spomeniem aspoň niektoré. Maľované časti mali napr. cerkev a zvonica- bránka z Nižného Orlíka zdobená podobne ako Mikulášovská a bola jej veľmi podobná. Zvonica je dnes v skanzene v B. Kúpeľoch, pekná rebrovitá latarna je robená na novo okolo roku 1962 bez polychromie. Polychrómované laterny mala cerkev v Miroli, kde rímsy boli nahradené spomínanou čipkou, Cerkev v Nižnom Mirošove má na Sičynského fotografii z roku 1930 okrem maľovanej laterny na každej veži aj rímsy. (Syčinskyj,V.1937-39:24). Na poľskej strane si zachovali polychromované prvky v exteriéri napr. cerkve v Małastowe a v Rychwalde dnes Owczary zhruba 20 km severne od Bardejova. Tu je namieste spomenúť aj výzdobu interiéru maľbou, hlavne ako dôkaz používania farieb určitého druhu - Vydra ich nazval správne glejovými /Vydra J.1958: 266/ presnejšie sú to prírodné pigmenty varené a s fermežou a prímesou čpavku spájané s kostným kazeinom teda glejom. V starších gotických kostoloch sa zachovala bohatá farebná výzdoba interiéru. Taký je drevený kostol sv. Jozefa v Hervartove. Okrem veľkoplošných nástenných obrazov z roku 1665, prvý s motívom Sv. Juraja, druhý s motívom a piatich múdrych a piatich márnomyseľných panien je to pôvodná gotická maľba drevenej povaly šablónami podobne ako v kostole Pani Márie Snežnej v Broumove, ktorý má na rozdiel od Hervartova tzv. opasaňja ako napr. cerkov v Lukove alebo soboty ako kostoly Sęnkowej pri Gorliciach zhruba 20 km severne od Bardejova a v Haczowe, zhruba 20 km severne nad Svidníkom . Je to štýlovo podobný kostol, ale rozmernejší s maľbou interiéru. Maľba je v gotickom štýle so sakrálnou figurálnou tematikou a zachovala sa vďaka tomu, že ju niekedy v 17.-18.storočí použili ako podklad pre barokovú iluzórnu maľbu, ktorá bola súčasťou či doplnkom k novému barokovému interiéru kostola. Časti šablónovej maľby sa nachádzajú aj v gotickom kostole v Sęnkovej. Výzdoba interiéru maľbou na textil bola aj v kostolíku z Mikulášovej kde sa zachovali fragmenty maľovaného textilu aj po prenesení do B. Kúpeľov. Z cerkvi , ktorá stála v Kožuchovciach sa zachovala časť nástennej maľby - scéna posledného súdu , ktorú pred rozobratím a sťahovaním celého objektu do Košíc upevnili na rám a uložili v Šarišskom múzeu v Bardejove. Na staršiu maľbu interiéru nadviazali v medzivojnovom období v cerkvi v spomínanej dedinke Owczcary asi 6 km východne od vyššie spomínanej Sęnkovej.

kombináciou obnovenia farebných plôch ríms, laterny, arkád aj pri luxolovom ochrannom nátere ostatnej plochy stavby zvýrazňuje priestorové vnímanie stavby. Teší ma, že mi dali za pravdu aj iní a v roku 1998 síce anonymne, ale predsa bola vyzdvihnutá táto naša práca v jednom z príspevkov na odbornej konferencii pri príležitosti celoslovenského zahájenia Dní európskeho kultúrneho dedičstva vo Svidníku. Ostáva na zváženie ktorou cestou sa dať. Udržiavať len zdedený a zdevastovaný stav, stav po rýchlych povojnových opravách v duchu aby do cerkve nepršalo, ale často i nepochopenia, alebo čas bez ohľadu na momentálnu finančnú situáciu pristupovať k týmto opravám so súborom poznatkov a vedomostí o charaktere tejto výstavby, na základe dôkladného prieskumu stavby i dokumentácie vrátiť týmto klenotom ľudového staviteľstva ich pôvodnú podobu a v tom i hravú barokovú farebnosť alebo nechať ich čierne a smutné. Myslím, že máme dosť odborných kapacít na to vrátiť im ich keď nie pôvodnú podobu, alebo aspoň tú, ktorá sa jej bude približovať pri najlepšom vedomí a svedomí všetkých zainteresovaných ako pamiatkárov tak etnografov, historikov umenia, architektov i remeselníkov, aby sme zanechali súhrnný odkaz, výpoveď týchto stavieb o čase, spoločnosti myslení a prevládajúcich predstavách a zachovali ich takto ďalším generáciám .Literatúra Biederman Hans: Lexikon symbolov. Obzor. Bratislava 1992 Mencl Václav: Lidová architektúra v Československu Academia Praha 1980 Vydra Jozef : Ľudová architektúra na Slovensku ,Vydavateľstvo SAV. Bratislava 1958 Sičynśkyj V.: Dřevěné stavitelství na “Makovici”. Národopisný věstník českoslovanský,26, 1937-39, s.8-52.

Niektoré časti exteriéru svedčia, že aj exteriérové prvky aj keď nie všetky na spomínaných gotických kostoloch mohli byť farebne zdobené, to že sú o dvesto až tristo rokov staršie však sa podpísalo aj na úplnom zvetraní farby. Ešte na fotke spomínanej knihy J.Vydru /J.Vydra 1958:241/ vidíme maľbou zdobené dvere do sakristie, dnes už po maľbe na tých istých dverách niet ani stopy. Ba čo je horšie obľubou konzervácie dreva Luxolom vo farbe palisander sa vyrovnala farebnosť starého dreva a pri pohľade proti svetlu stratili kostoly aj cerkve priestorovú hmotnosť, sú ploché aj na väčšine fotografií. Pri cerkvi v Hunkovciach

139


Nové stavby pro venkov (příspěvek ze semináře v Broumově 2001)

PhDr. Ludmila Kašparová, Ústav územního rozvoje Brno, Jakubské nám. 3, 601 00 Brno Program obnovy venkova ve svých rozsáhlých záměrech podporuje zachování kulturních hodnot vesnice a venkova, mezi něž patří celkový obraz vesnice a venkovská architektura. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že její ochrana je potřebou nejen památkářskou, architektonickou a urbanistickou, ale i ekonomickou. V posledních desetiletích se s rozvojem cestovního ruchu (např. agroturistiky) stala přitažlivost a půvab venkovské obce významným faktorem. Ta obec, která svůj rozvoj staví na nabídce a budování podmínek pro cestovní ruch, by tedy rozhodně neměla opomíjet urbanismus, architekturu a ochranu svých památek. Zlepšení obrazu vesnice však neznamená pouze rekonstrukci již existujících staveb. Jak upozorňuje Ing. arch. J. Škabrada, je potřeba začít formulovat a prosazovat principy názoru na problém novostavby v prostředí historické vesnice. Velká část veřejnosti bude pravděpodobně souhlasit s tím, že od 60-tých let nebyla většina stavebních zásahů provedena citlivě a poznamenala tak vzhled českého, moravského a slezského venkova způsobem, který nelze snadno napravit, případně je náprava možná jen v dlouhodobém horizontu a s potřebou značných finančních prostředků, které venkovu často chybí.

Bohužel, ani situace po roce 1989 nevnesla do nové venkovské výstavby mnoho pozitivních prvků. Jen málo stavebníků se nechává inspirovat něčím jiným, než zahraničními katalogy. Typ výstavby rodinných domů, pro který se ujalo označení “podnikatelský barok”, se na venkově objevuje právě tak často, jako ve městech. Ze své zkušenosti vím, že jsou obce, které se snaží ochraňovat svůj obraz a tvářnost. Často však narážejí na odpor stavebníků, kteří se snaží obcházet územní plán (který si mimochodem řada obcí z finančních důvodů nemůže vůbec dovolit) a jeho regulativy. Změnit situaci však nemůže jen územní plánování, ale především sami lidé. Pokud si budou uvědomovat, že jejich nové domy, vycházející z českých, moravských či slezských tradic, jsou stejně kvalitní jako stavby kopírující zahraniční výstavbu, ale pro prostředí vhodnější, bude se dnešní obraz venkova snad zlepšovat. Toto je současně i výzva pro architekty, aby se takovou nabídku na náš trh snažili přinést. Ústav územního rozvoje v Brně pro Program obnovy venkova připravuje publikaci “Nové stavby pro venkov,” která by měla sloužit jako inspirativní materiál pro obecní zastupitelstva, stavební úřady, stavebníky a snad i širší veřejnost. Vás, milí kolegové, bych ráda poprosila o spolupráci. Pokud jste se ve své praxi setkali s dobrými příklady nových staveb na venkově, spojte se prosím s naším Ústavem.

Upozornění: Texty neprošly jazykovou korekturou.

©2003 NPÚ - ústřední pracoviště 140

Dřevěné stavby průzkum, dokumentace ochrana, využití

Recommend Documents